Kazdy kdo unese ostep (Jan Burian)

Kazdy kdo unese ostep (Jan Burian)



Dítě, o kterém hovoříme, se zrodilo z nesourodého svazku. Otec Alessandro Gaspare Mussolini byl kovářem, ale nadšeněji než svému řemeslu se jako vášnivý socialista věnoval politické a agitační činnosti, byl členem obecní správy, spolubudoval družstevní hnutí, několikrát stál pro svou činnost před soudem a patřil k hlavním aktérům radikální skupiny, kterou nazval „randez -vous horkých hlav“ a jejichž schůzky - jak se tím nikdy netajili - se konaly v doprovodu lahví zdejšího silného červeného vína. Ač se otec Alessandro často zaklínal svým vyhroceným ateistickým přesvědčením a hlubokým odporem ke kléru, za manželku si vybral ženu z opačného názorového pole: učitelku místní základní školy z Dovie Rosu Maltoniovou, dceru laického veterináře a přesvědčenou katoličku. Pozoruhodná genová směs. A s tím související odlišné představy o budoucnosti prvorozeného syna. „Bude revolucionářem,“ určil otec. „Bude učitelem,“ určila matka. Skoro by se mohlo zdát, a nechť to není vnímáno jako výsměch, že jejich potomek byl poslušný: obě tyto představy vždy aspoň dočasně naplní. Ještě tu však byla otázka křestního jména. A tady lze poznat, kdo z rodičů měl v dané chvíli rozhodující slovo. S přemáháním a po několika bouřlivých scénách sice otec dovolil, aby byl syn pokřtěn v kostele, ale při zápisu do matriky prosadil nikoli pouze jedno křestní jméno, ale rovnou tři, a žádné z nich jen tak náhodné. Benito Amilcare Andrea. Benito jednoznačně na počest Benita Juareze, mexického revolucionáře, který nechal popravit císaře Maximiliana. Amilcar a Andreo k uctění památky dvou významných představitelů socialistického hnutí v „rudé Romagni“ - Amilcara Ciprianiho a Andrea Costy. Takhle se to tehdy v červenci 1883 událo.

==========

V devíti letech se Benito stal žákem saleziánské internátní školy sv. Františka ve Faenze, ale předčasně ji opustil s rozporuplným hodnocením: inteligentní chlapec s nadměrným zájmem o umění a literaturu, ale současně i neukáznitelný rváč. Že by se v něm odehrával svár niterného dědictví otce a matky? Další co do časového rozsahu sedmiletou studijní zastávkou se stal civilní učitelský institut ve Forlimpopoli. Svým způsobem to bylo pro něho rozhodující období. Přetrvávala v něm sice vznětlivost a jednou dokonce bodl spolužáka kapesním nožem, ale obzor jeho znalostí se značně rozšiřoval, ucelenější podoby nabýval jeho zájem o revoluční socialismus, pravidelně četl milánský vyhraněně levicový list Avanti!, pokoušel se také sám psát a v lednu 1901, kdy zemřel jím hluboce obdivovaný Guiseppe Verdi, sepsal o něm pojednání, jež poté i veřejně přednesl. Zvládl v té době také první sexuální zkušenosti, poprvé s tlustou prostitutkou, pak již vesměs se spolužačkami, a do deníku si zapsal chlapácké krédo, které svým způsobem opravdu naplní: „Nahá žena navždy vstoupila do mého života a do mých snů.“ V únoru 1902, už s diplomem v kapse, se stal učitelem na základní škole v Gualtieri Emilii poblíž Parmy.

==========

I pro levicové radní se stával jako učitel nepřijatelným. Nejen vzhledem k jeho názorům, ale také proto, že se v Gualtieri prozradil jeho milostný vztah s ženou, jejíž manžel sloužil na jihu Itálie jako voják. K tomu všemu navíc mu hrozil povolávací rozkaz do armády a měl starosti i se svým otcem, který byl v Predappiu zadržen pro vyvolávání nepokojů při místních volbách.

==========

V červenci 1902 opustil svou školu a odjel do Švýcarska. „V nesmírně tvrdých podmínkách námezdního stavebního dělníka či přímo nezaměstnaného, který občas mívá hlad a spává třeba i pod mostem, se tu snažím doučit vznešenému umění být socialistou,“ napsal v dopise jednomu ze svých italských přátel.

==========

Podvakrát za dobu své švýcarské éry zvažoval nabízející se možnost odjezdu daleko od starého kontinentu: nejprve na Madagaskar, pak dlouhodoběji, možná natrvalo do Spojených států. Vždy z toho sešlo a zůstává tudíž jen lákavá možnost pohrát si s myšlenkou, jak by jeho odjezd ovlivnil italskou a potažmo i evropskou a světovou historii. Ale neodjel, prostě zůstal. V obou případech v tom snad nebyly ideové důvody, ale prostě se mu nechtělo opustit některou z milenek, která zrovna v té době byla jeho favoritkou.

==========

V březnu 1904, kdy se v Lausanne zúčastnil slavnostního shromáždění na počest třiatřicátého výročí vzniku Pařížské komuny, mu byla představena Ruska židovského původu Angelika Balabanovová, významná postava mezinárodního socialistického hnutí a budoucí tajemnice Komunistické internacionály. Samozřejmě se ti dva sblížili a Balabanovová, v té době ještě přesvědčená marxistka a Leninova spolubojovnice, na něho měla po určitou dobu značný vliv a postarala se mu i o možnost večerního vzdělávání na zdejší univerzitě. Doba, kdy se Balabanovová po návratu do porevolučního Ruska odvážně postaví proti nehumánním metodám bolševického režimu, což již znovu vyžene do exilu, odkud prokleje nejen Lenina a Stalina, ale i někdejšího milence, nyní vůdce fašistů, kterého nazve „podlým zrádcem, na kterého je třeba plivnout“, se zdála být ještě v nedohlednu.

==========

Svůj ateistický postoj dokázal Mussolini zúročit nadmíru působivě. Na jednom veřejném shromáždění vytáhl hodinky, obrátil pohled vzhůru a zvolal: „Dávám Bohu pět minut času na to, aby mě rovnou zde na místě srazil bleskem. Když to nedokáže, můžeme s konečnou platností prohlásit, že neexistuje.“

==========

„Socialismus je nucen, nechce-li zemřít, být násilně barbarským,“ sdělil posluchačům v jedné ze svých přednášek - a sklidil za to od některých svých názorových souputníků pochvalu, od jiných přece jen rozpaky.

==========

Vše se snažil dělat jinak než ostatní „obyčejní“ lidé. Vždyť dokonce i svou mnohokrát pak jím až do posledních vteřin života podváděnou manželku, ještě ne osmnáctiletou dceru přítelkyně svého nedávno ovdovělého otce, si vzal natřikrát a předtím přišel požádat o její ruku s pistolí v ruce a s tvrzením, že když mu nebude vyhověno, zastřelí svou vyvolenou i sám sebe.

==========

Dokončil čtenáři úspěšně přijatý historický román Claudia Particella, milenka kardinálova, vytvořil také řadu novel. Za připomenutí stojí krátká povídka Svatební „jízda“, nahozená do bloku - jak autor sám uvádí - během jediného odpoledne 9. května (!) 1909 na hradě Toblino, jemuž ji autor také věnoval. V první osobě ztvárněný příběh nešťastné lásky, završené tragickou autonehodou, končí slovy, jimž nelze při uvědomění si Mussoliniho budoucnosti a jeho konce nepřikládat až osudový význam: „Ach! - vydechl jsem… Po dlouhé pauze jsem se zahleděl do své duše. Byla klidná jako voda v hlubině klášterní studně.“

==========

Co do výše prodejnosti novin byl nesporně direktorem schopným: podařilo se mu ji výrazně zvýšit a přiblížila se občas až ke sto tisíci výtiskům. Rubem tohoto úspěchu byl diktátorský způsob, jímž z redakce i správního aparátu vytlačil každého, kdo mu tak či onak překážel či se provinil odlišným stanoviskem. A obsah listu? Prudký příklon k radikálně revolučnímu tónu, propagujícímu i četné protidemokratické formy násilí. Řečeno tehdejším slovníkem tím byla míněna z Francie převzatá metoda „přímé akce“, na což jeho spolustraník Giuseppe Alessandro Modigliani zareagoval sepsáním osobního dopisu, v němž bylo naznačeno mnohé, co nadčasově překračovalo rámec pouze vnitrostranického ideového sváru: „Měl jsem dnes potěšení slyšet tě poprvé a přiznávám, že jsi dostál své pověsti skvělého řečníka. Avšak v určitých okamžicích jsem si kladl otázku, zda při metání některých téměř anarchizujících blesků neskrýváš pod hávem revolucionáře něco, co se blíží spíše jakobínství starého stylu než socialistické kritice nového stylu.“

==========

Zůstává jedním z mnoha paradoxů Mussoliniho života, že zhruba v téže časové kapitole jeho života se s obdivem zajímá o postavu dávno již mrtvého muže, který je v mnoha směrech jeho myšlenkovým i mravním protipólem. Stodvacetistránková publikace s názvem Jan Hus - muž pravdy vyšla v Římě v rámci protiklerikální historické edice Mučedníci volné myšlenky. Autor zde vyzdvihuje Husovu odvahu postavit se uvnitř církve proti diktátu mocných a setrvat na svých názorech až do konce, tedy i cestou ke kostnické hranici připravené k podpálení, ale nebyl by to ani on, kdyby sebestředně nevyužil tohoto tématu k pohledu na svou vlastní osobu.

==========

Poté, co byl vypuzen z vedoucí pozice v listu Avanti! a ztratil tím svou publikační základnu, rozhodl se přejít do propagandistického protiútoku. Za peníze, o nichž budou jeho nepřátelé asi nikoli neoprávněně tvrdit, že pocházely z tajných francouzských zdrojů, si v Miláně najal několik místností a 15. listopadu 1914 vyšlo první číslo jeho vlastního listu Il Popolo ďltalia (Lid Itálie).

==========

„O ničemy a idioty se nestarám… Já jdu! A je na tobě, mládeži Itálie, abys po přestávce, jež byla krátká, v této cestě pokračovala. Mládeži z továren a univerzit, mladí léty a mladí duchem, mladí z generace, kterou osud povolal ,dělat‘ dějiny, vás oslovuji svým pozdravným zvoláním a jsem si jist, že se setká ve vašich řadách s širokým ohlasem a sympatiemi. Tím zvoláním je slovo, které bych nikdy nebyl vyslovil v dobách normálních, které však dnes pozvedám silně, plným hlasem a v pevné víře - slovo krásné a okouzlující - slovo VÁLKA!“

==========

Mussolini se bránil, znovu a znovu poukazoval na to, že je třeba myslet na početnou italskou menšinu v podalpské Horní Adiži, která „den po dni trpí pod rakouskou tyranií“, ale dotkl se svými výroky i erbovní podstaty socialistického nazírání světa a mimo jiné prohlásil, že Marxovo učení je vyčpělá veteš, a ten, kdo to nevidí, je slepý.

==========

„Nenávidíte mne proto, že mě pořád ještě milujete… Pokud si myslíte, že jsem mrtvý, bude pro vás strašným překvapením vidět mě znovu živého a nesmiřitelného… Dnes večer mě vyloučíte, vyženete z italských ulic a náměstí. Dobrá. Přísahám, že budu ještě mluvit, a že za několik let mě budou davy Itálie následovat a tleskat mi, zatímco vy už budete mlčet.“

==========

V době krajně nevhodné, kdy Mussolini již šest let žil ve společné domácnosti se svou manželkou Rachele - a právě v lednu 1915 si ji úředně vzal, mu tridentská zdravotní sestra rakousko-maďarského původu Ida Irene Dalserová porodila syna, jemuž bylo určeno jméno Benito Albino. Překážející děti a milenky mužů, kteří se derou a proderou do role diktátorů, to obvykle nemají lehké. Postihlo to i Benita Albina. I když si zpočátku vedl jako každý jiný mladý muž, dokonce se stal námořníkem, v polovině třicátých let, kdy se duceho Itálie chystala k mocenskému vzestupu, ho náhle zavřeli do ústavu pro choromyslné, odkud již - jak uvádějí některé prameny, zatímco jiné naznačují, že mohlo jít třeba i o účelovou vraždu - nikdy nevyšel a zemřel tam zhruba tři roky před násilnou smrtí svého otce. Lépe nedopadla ani Ida Irene Dalserová, která se neustále snažila navázat s ducem kontakt, což se vyřešilo tím, že byla násilně umístěna do ústavu pro mentálně postižené poblíž Benátek, kde se za nejasných okolností uzavřel její život již snad v roce 1937.

==========

Dočkal se Benito Mussolini, který 11. května 1915 v článku s názvem Den intervence hodil rukavici do tváře parlamentního systému: „Jsem stále pevněji přesvědčen, že pro zdraví Itálie je třeba zastřelit - říkám zastřelit - ranou do zad několik tuctů poslanců a odsoudit na doživotí pár bývalých ministrů. Stále pevněji jsem přesvědčen, že parlament v naší zemi je morovou žvanírnou, která otravuje krev národa. Je třeba jej vyhladit!“

==========

Prolévání „požehnané krve“, jež opěvoval básník D'Annunzio, mělo skutečně masivní podobu. Ztráty Italů za pouhý půlrok bojů představovaly 268 000 mrtvých, raněných či nezvěstných. Mezi ty, kteří ještě žili, patřil od konce srpna 1914 i do služby povolaný a hned poté na desátníka povýšený Benito Mussolini, který odmítl nabídku, aby v Udine řídil vydávání novin 11. pluku, naopak si přál být nasazen přímo do právě nepříliš úspěšných bojů proti Rakušanům.

==========

Jakým vojákem byl však on sám? Průběh přímého bojového nasazení lidí, kteří se časem stanou vládci nad životy jiných, bývá vždy hodnocen řadou protichůdných tvrzení. Ani Mussolini toho nebyl ušetřen. V odstupu času a objektivně shrnuto lze zřejmě říci, že nebyl mytickým válečným hrdinou na nejtěžších úsecích fronty, jak ho budou líčit fašističtí propagandisté, ale nic nevypovídá ani o tom, že by se choval zbaběle, což zazní od jeho oponentů. Plnil prostě své povinnosti, nenadřazoval se nad jiné, zajímal se o dění doma i ve světě a v úvahách zřejmě formuloval strategii i taktiku svého poválečného návratu na velkou politickou scénu.

==========

„Jsme vítězové se šrámy poražených,“ charakterizoval Mussolini pocit značného množství spoluobčanů - a to bez ohledu na jejich předchozí politické postoje. Itálie vskutku skončila mezi vítězi, ale podíl na územním a vlivovém zisku, vyplývající z mírových smluv, neodpovídal římským představám. Dostali sice Tridentsko, jižní Tyrolsko, oblast Horní Adiže, Istrii a Terst, nikoli však Dalmácii, dodržen nebyl ani předběžný příslib možnosti podílet se na parcelování bývalých německých kolonií v Africe, což vše dohromady vyvolávalo představu „ukradeného triumfu“.

==========

Rudé představy o světě začaly nahrazovat úvahy v barvě černé, kterou si pro barvu svých košil a vlajek zvolily podrážděně nespokojené skupiny bývalých vojáků, zejména příslušníků elitních a speciálních jednotek, vycvičených k boji všeho druhu a neschopných vrátit se nyní jen tak v poklidu k běžnému a tedy i trochu nudnému životnímu stylu obyčejných lidí. Říkali si arditi, tedy smělí. Standartu těchto zatím ne zcela sjednocených spolků a zájmových sdružení - černý prapor s bílou lebkou a dýkou - si Mussolini pověsil na stěnu své pracovny.

==========

„Arditi! Drazí kamarádi!“ oslovil je na jednom z veřejných shromáždění. „Záblesky vašich dýk a výbuchy bomb udělají konec všem bídákům, kteří by chtěli bránit příchodu velké a největší Itálie. Ta patří vám.“ Při jiné příležitosti se vyjádřil ještě jasněji: „Požaduji divoké muže. Požaduji muže kruté a energické, muže se silou k ničení toho, co překáží, muže neoblomné při trestání, schopné bodnout bez zaváhání.“

==========

Převratné dění v Rusku napadal od samého počátku nenávistnými výkřiky s rasovým podtextem: „Židovsko-německý bolševismus uskutečnil revoluci jako výsledek špinavého spojenectví mezi Hindenburgovým německým vrchním vedením a synagogou.“

==========

Jako pozoruhodnost lze uvést, že v souvislosti s následným děním, kdy Rusko zachvátila občanská válka a došlo i k intervenci západních mocností, vyslovil Mussolini na veřejném shromáždění slova obdivu ke statečnému postoji našich legionářů: „Češi, a pod tímto obecným určením pojímáme ty pocházející z Čech, Slezska, Slovenska, Moravy, jsou snad nejlepšími vojáky na světě… Tento válečnický národ má ještě kvality z doby Jana Husa… Dokud nedosáhne svobody, nesloží zbraně. Kde chcete najít v historii staré i nové, co by se ve své vznešené tragice podobalo pochodu Čechoslováků napříč Sibiří s cílem dosáhnout Vladivostoku, aby se mohli vrátit do Evropy a zde se dál bít za své cíle? Tento exodus ozbrojeného národa napříč kontinenty a oceány, který hledá a chce znovu vydobýt Vlast, je skoro až nadlidský svou velikostí. Nic a nikdo nemůže zadržet syny Bohemie. Hlásí se o své místo kdekoli se bojuje za spravedlnost a za svobodu.“

==========

Zakládající schůze střechové organizace, která byla zatím označována jako „bojový svaz“ a v řádnou politickou stranu - Partito Nazionale Fascista (PNP) - se změní až v roce 1921, se konala 23. března 1919 v sále milánského Průmyslového a obchodního sdružení. Účastníci vzdali poctu padlým, raněným a zmrzačeným ze světové války a dali najevo, že hodlají dokončit to, zač tito hrdinové bojovali a umírali. Nabídli Itálii svůj program, který byl - zřejmě záměrně - skoro až absurdně vágní, přizpůsobivý a natolik univerzálně použitelný, že to názorovým protivníkům již předem bralo vítr z plachet.

==========

„Imperiální snažení,“ vyjádřil se k tomu Mussolini, „je základem života každého národa, který tíhne k hospodářské a duchovní expanzi.“ Upřesňoval to tvrzením, že Itálie, jíž během deseti či dvaceti let naroste počet obyvatel na šedesát milionů, nemůže dlouhodobě vystačit s dosavadními koloniemi převážně písečné povahy, kam nelze cíleně zaměřit odliv větší části obyvatelstva.

==========

„Fašistické hnutí se rozvíjelo poměrně rychle. Jeho kořeny byly podobné těm, které rostly v Německu a stvořily Hitlera: nezaměstnanost mezi bývalými vojáky, slabost demokratických vlád, parlamentní korupce, mocné nacionální cítění, netečnost na levici, spojená s nespokojeností s pravověrným mezinárodním socialismem.“

==========

Šéf fašistů, dobře znaje žhavější a netrpělivější náturu zdejšího obyvatelstva, zvolil svým způsobem mistrnou kompozici demagogie a sílícího teroru. Mussolini, který ani v té době nepřestal být působivě se vyjadřujícím novinářem, postupně přivedl značnou část občanů Itálie k více či méně dobrovolnému přesvědčení, že nejlepších výsledků lze dosáhnout, řídí-li vše od počátku až do konce stát, v jehož čele se nachází osvícená osobnost mimořádného, přímo až osudového významu - a občanstvo se tomu, jak už bylo před okamžikem naznačeno, skoro dobrovolně podřizuje.

==========

Šestadvacátého března mašírovalo ulicemi Milána, které bylo vždy socialistickou baštou, na dvacet tisíc fašistů v černých košilích. Prvomájový den, poznamenaný tradičně generální stávkou, přinesl na mnoha místech četné srážky, po nichž zůstalo ležet na ulicích deset mrtvých.

==========

Dáme se na pochod! rozhodli se. Zní to jako povel ze starověkých či středověkých tažení, ale italská realita tomu již od jara dvaadvacátého roku odpovídala. Šestadvacátého března mašírovalo ulicemi Milána, které bylo vždy socialistickou baštou, na dvacet tisíc fašistů v černých košilích. Prvomájový den, poznamenaný tradičně generální stávkou, přinesl na mnoha místech četné srážky, po nichž zůstalo ležet na ulicích deset mrtvých. V polovině května obsadila čtyřicetitisícová úderná jednotka, v jejímž čele stál fašistický předák Italo Balbo, Ferraru. A takhle to pokračovalo dál a dál - Bologna, Ravenna, Cremona. Parma, kde došlo k otevřenému pouličnímu boji dokonce i s armádou, zaznamenala devětatřicet obětí na životech. V přiměřeném rozsahu se totéž odehrávalo ve venkovských oblastech.

==========

Řada evropských novin popsala případy, kdy fašisté donutili představitele nevstřícně se k nim chovající místní správy k vypití lahve ricinového oleje, aby se tím před zraky spoluobčanů docílilo „důkladného pročištění střev i myšlenek těch, kteří dosud plně nepochopili, co Itálie nezbytně potřebuje“.

==========

Ze všech koutů země, především ze střední a severní Itálie, přicházely do Říma burcující zprávy o tom, že fašisté obsazují radnice, nádraží, elektrárny a telegrafní stanice, v Bologni a ve Florencii vtrhli squadristé, jak se těmto úderkám běžně říkalo, i do místního vězení, aby osvobodili své vězněné druhy a obstarali si tam zbraně - ale politici, odpovědní za chod země, se pořád jen dohadovali. Docházelo i k situacím, které měly blízko ke směšnosti. V noci z pátku na sobotu vyhlásila Factova vláda výjimečný stav s tím, že by značné pravomoci byly předány armádě, současně však kabinet podal demisi, takže vojenští předáci neměli jistotu v tom, kdo určí politické mantinely a formy případného zásahu, přičemž ještě k tomu navíc obě tato noční rozhodnutí kabinetu měla v podstatě nulovou hodnotu, protože pravomocnými se mohly stát až po podpisu monarchy. A ten zatím v Quirinalu, svém oficiálním sídle, přijímal jednu návštěvu za druhou a čím dál víc se zřejmě pod vlivem svých rádců a širšího okruhu přátel klonil k myšlence, že je za každou cenu třeba se vyhnout vyhrocenému střetu.

==========

Přitom zhruba osmadvacet tisíc dobře vyzbrojených mužů pod velením generála Puglieseho, v jejichž popisu práce byla obrana Říma, mohlo blížící se kolony fašistů, promočené až na kůži a vyzbrojené tu a tam pouze pistolemi a puškami, většinou však spíše jen dýkami, klacky a holemi, rozprášit během několika málo hodin.

==========

Vyhraněnější podoby nabylo toho dne i vystupování vůči králi. Málokdy v novodobých dějinách Itálie došlo k tomu, že by některý ze stranických či veřejných činitelů odmítl monarchovo osobní pozvání k politickým konzultacím. Benito Mussolini tak v časném nedělním odpoledni učinil. Vzkázal do Quirinalu, že za dané situace je už pozdě na pouhé konzultace a že je ochoten přijet do Říma pouze ze předpokladu, bude-li mu nabídnut úkol sestavit vládu.

==========

Viktora Emanuela III. tato situace zahnala do kouta. „Jsem v pasti,“ prohlásil vládce země ke svým blízkým. Měl pravdu: a ještě k tomu to byla past časově sevřená do roviny hodin. Obával se důsledků příchodu blížících se fašistických hord, ale stejně tak se obával vydat rozkaz k tomu, aby se proti nim zasáhlo plnou silou zbraní, čímž by se přiblížil na dosah obávaný přízrak občanské války. Nacházel se rovněž pod tlakem telegramů a vzkazů především z podnikatelských a bankovních kruhů, jejichž čelní představitelé nebyli sice většinou nadšenými stoupenci užvaněného Mussoliniho, ale děsila je představa ztrát ze sociálního a hospodářského neklidu - a nebylo jim tudíž proti mysli řešení, jež se eufemisticky nazývá vládou pevné ruky. K těm, kteří monarchovi začali dávat najevo, že není jiné řešení, než aspoň dočasně vyjít šéfovi fašistů vstříc, se posléze připojil i sám designovaný předseda vlády Antonio Salandra, jemuž se akceschopnou vládu sestavit vlastně ani nepodařilo. Bylo rozhodnuto. A nikdo netušil, a snad ani netušit nemohl, že je to pro Itálii osudové rozhodnutí nikoli na týdny či měsíce, nanejvýš roky, ale na plných dvaadvacet tragických let.

==========

fašističtí poslanci ve sněmovně představovali v té chvíli jen sedmiprocentní minoritu. Navzdory tomu se mu Věčné město skoro bez odporu položilo k nohám.

==========

Nebylo radno probouzet Mussoliniho hněv. Na jaře 1924 se toho vědomě dopustil socialistický poslanec Giacomo Matteoti, který při zahajovací schůzi nově zvoleného parlamentu ostře zkritizoval nedemokratický způsob voleb a poté hlučící přesile fašistů vmetl do tváře přímou výzvu: „Můžete mě zabít, ale mé myšlenky nikdy nezabijete. Mému mrtvému tělu požehnají dělníci. Ať žije socialismus!“ Matteotiho projev citovala řada evropských novin - a Mussolini i jeho blízcí přirozeně zuřili a spílali poslanci slovy nevybíravými. Dopadlo to tak, jak to asi dopadnout muselo a statečný poslanec musel cosi takového přinejmenším tušit. Giacomo Matteoti byl cestou z domova přímo na ulici římského centra unesen a až v půli srpna se našlo na skládce za Římem jeho nesčetnými ranami ubité a zohavené tělo.

==========

Prozřetelnost si nechal požehnat Svatým otcem. Věrnost národa zase volbami, které se konaly v březnu 1934, ještě tedy před červnovým setkáním s Hitlerem. Věru podivné to však byly volby a jen s přemáháním se odolává pokušení dávat to slůvko do uvozovek. Seznam poslanců schvalovala Velká fašistická rada a straničtí zmocněnci dohlíželi i na průběh hlasování. Výsledek byl takový, jaký se dal za daných okolností předpokládat: kandidátku režimu podpořilo přes 10 milionů dospělých Italů, říci „ne!“ se odvážilo jen zhruba 15 tisíc jednotlivců.

==========

Habeš - země se slabou vojenskou vybaveností a bohatými přírodními zdroji, byla nejen ideálním, ale v podstatě jediným kandidátem pro první krok této nápravy. Vše se dalo navíc zaštítit jakousi vyšší povinností, která se mohla podobat až poslání: nutností „zcivilizovat tuto barbarskou zemi“. Vždyť už zkraje 30. let se Mussolini vyjádřil v tom smyslu, že „jedině italští fašisté jsou schopni vyplnit odkaz svých předků a vnést pokrok do temných zemí, kam dosud nepronikly vymoženosti dvacátého století“.

==========

Dosavadní italské zkušenosti s oblastí, kde mapa Afriky modeluje východní pobřeží nad rovníkem do podoby rohu nosorožce, byly tíživě poznamenány tím, co historie zaznamenává jako „první italsko-habešskou válku, 1895-1896“. Čím byl tento konflikt jedinečný? Představuje jeden z mála případů úspěšného ozbrojeného afrického odporu proti evropskému kolonialismu v 19. století.

==========

V zápise z jednání římské vlády Francesca Crispiho se uvádí, že na zbrojní přípravy na půdě Eritree a na samotnou výpravu do Etiopie se vydalo již 120 milionů lir, což nelze jen tak jednoduše odepsat ze státního rozpočtu. Crispi

==========

Menelik se se svou velitelskou družinou přesunul přímo do provincie Tigre a vydal povel k boji. Kolem italských expedičních jednotek se začal stahovat obkličovací kruh místních bojovníků. „Přichází jich nespočetně,“ vzrušeně popsal situaci francouzský rozhlasový reportér, „přicházejí se svými štíty z buvolí kůže, meči v rudých pochvách a s prastarými oštěpy.

==========

Mohlo by to působit pouze jako exotická podívaná, ale nebylo tomu tak - působilo to doslova hrůzyplně, protože těch odhodlaně naladěných bojovníků přicházely nejen tisíce, ale desetitisíce.“

==========

Velitel zdejšího italského vojenského uskupení generál Oreste Barattieri, disponující sice dobře vyzbrojenými jednotkami, ale jako zkušený voják střízlivě odhadující celkovou situaci v nevýhodném klimatu i terénu a s četnými komunikačními a zásobovacími problémy, dal najevo určité pochybnosti a naznačil možnosti vyjednávacích ústupků či dočasného ústupu. Avšak ti, kteří byli tisíce kilometrů vzdáleni od žhavých paprsků afrického slunce, se v stinném chladu římských paláců rozhodli jinak. Premiér Francesco Crispi kategoricky nařídil Barattierimu, aby se s Habešany prostě utkal a porazil je, protože není možné, aby nějací Afričané diktovali Itálii svou vůli.

==========

Habešanům přálo i štěstí. Tři hlavní italské brigády se při svém nočním přesunu nedokázaly udržet pohromadě a v časném ránu toho osudného dne se nacházely nejen v krajně obtížném terénu, v podstatě to bylo vyschlé údolí obklopené holými skalami, ale také rozptýleny na značném prostoru. Brigáda askarů, které Habešané nenáviděli jako odrodilce, byla v blízkosti kopce Enda Chidane Meret napadena jako první. Askarové, tušící svůj nelehký osud v případném zajetí, se s občasnou podporou italského dělostřelectva přes tři hodiny úporně bránili, ale poté proti nim rás Makonnen vyslal pětadvacetitisícovou zálohu, která je doslova zavalila. Lepší osud nepotkal ani ostatní italské celky. Brigáda generála Dabormiho, odříznutá od ostatních, byla napadena již při ústupu a v podstatě zničena - padl dokonce i její velící generál. Zbývající dvě brigády byly obklíčeny a postupně rozdrceny na svazích hory Beloh.

==========

Porážce Italů se již nedalo zabránit. Generál Oresto Barattieri sám sice unikl smrti, ale nečekalo ho již nic dobrého: po návratu do vlasti bude souzen a odsouzen za neschopnost ve velení a jeho vojenská kariéra tím prakticky skončí.

==========

Géza Včelička ve své knize Policejní hodina - poznamenána i prvomájová demonstrace v Praze. „Střelecký ostrov,“ uvádí Včelička, „zářil celým lesem rudých praporů a nachových kokard, stovkami červených standart a cedulí, upevněných na dřevěných tyčích. Červených standart s černými nápisy, paličskými, pobuřujícími, naléhavými, K obvyklým heslům - Zkraťte pracovní dobu na 8 hodin!, Pryč s imperialistickou válkou!, Nechceme kanóny, chceme práci a chleba! - přibyly nové z aktuálních loňských a letošních událostí: Pryč s dobyvačnými Taliány!, Pryč s krvavým premiérem Crispim!, Sláva vítězným Habešanům!“

==========

V roce 1934, k němuž se od výpravy do minulosti zase vracíme a kdy naplňování těchto patetických hesel nabylo reálnější podoby, se Mussolinimu nabídla vhodná záminka. Došlo totiž ke konfliktu ve Walwalu, což byla pevnost, zbudovaná Italy na etiopsko-somálské hranici v oáze uprostřed Ogadenské pouště - a to bez ohledu na hraniční vymezení dohodnuté předtím s Etiopií. Napětí v této končině, jen sporadicky kontrolované smíšenou etiopsko-britskou pohraniční komisí, jejíž britští členové však raději do ničeho nezasahovali a při prvním náznaku nebezpečí raději zmizeli, se koncem listopadu 1934 stupňovalo den po dni. Pátého prosince habešské jednotky zesílily svůj tlak, došlo k ozbrojenému střetu, jehož obětí se stalo - dle odhadů - na sto padesát místních bojovníků a padesát Italů.

==========

V Itálii se čím dál víc začínal prosazovat jev, který lze bez nadsázky nazvat fascinací válkou. Mnohé z toho, co se veřejně prezentovalo, bylo přirozeně dílem všepřetvářející retuše propagandistů - ale navenek to tak mělo vyhlížet: Celá Itálie jako kdyby se na válku těšila.

==========

„Proč má válka svou vlastní a s ničím jiným neporovnatelnou krásu?“ ptal se Marinetti v textu, který se v doprovodu odsuzujícího komentáře ocitl později, to již v době habešského tažení, i na stránkách britského tisku, například v Manchester Guardian, a sám si hned odpovídal: 1. Poněvadž slučuje sílu a dobrotu. Síla sama směřuje ke krutosti a dobrota ke slabosti, ale obě dohromady vedou k solidaritě a k velkomyslnosti. 2. Poněvadž zajišťuje svrchovanost mechanizovaného člověka, vyzbrojeného plynovými maskami, tlampači, vrhači plamenů a tanky, nad těmito jeho stroji. 3. Poněvadž zahajuje vytouženou ,metalizací‘ (zocelení) člověka. 4. Poněvadž doplňuje krásu květnaté lučiny kulomety, vášnivými to orchidejemi. 5. Poněvadž ve chvíli, kdy se zastaví symfonie palby pušek a děl, lze slyšet zpěv vojáků a lze zacítit nejen vůně, ale i pachy hniloby. 6. Poněvadž geniálně přetváří danou územní scenérii inspirativními zásahy dělostřelectva. 7. Poněvadž vytváří novou architekturu, jako je třeba těžký tank. 8. Poněvadž překonává násilím boje andělů s ďábly. 9. Poněvadž definitivně zbavuje člověka individuální bázně a kolektivní paniky zjemnělým a potřebně usměrněným hrdinstvím. 10. Poněvadž omlazuje mužské tělo a činí ženské tělo žádoucnějším. 11. Válka má svou vlastní krásu, poněvadž slouží zvětšení velké fašistické Itálie.“

==========

Již dříve, v létě 1932, si jako premiér znovu přidal ke všem svým vedoucím postavením především na úseku ozbrojených sil také funkci ministra zahraničí, z níž odvolal údajně málo průrazného, ve skutečnosti jen o něco realističtěji uvažujícího fašistického předáka Dina Grandiho. Předchozí zásluhy Grandiho nebylo ovšem možno přehlédnout. Především se mu podařilo zprůchodnit dosud zablokované vztahy k Sovětskému svazu. Grandi napomohl Sovětům při jejich cestě do Společnosti národů, setkal se také se sovětským ministrem zahraničí Maximem Maximovičem Litvinovem a v tajném ujednání společným hlasem označili Francii za „prvořadého nepřítele evropského míru“.

==========

„Věčné město se od nástupu fašismu velmi změnilo,“ napsala v jedné ze svých reportáží. „V ulicích nejsou milenci, ale zmizela i špína a nepořádek. Je zaveden jednosměrný provoz, a to dokonce také na chodnících. Chci-li projít dvacet metrů kolem hotelu, strážník mě přinutí přejít na druhý chodník. A navíc, ó hrůza!, ráno i večer vidím pětileté až desetileté děti s malými dřevěnými puškami na ramenou v doprovodu jeptišek jdoucích pochodovým krokem…! Šokem je pro mne návštěva zvláštního shromáždění Národní rady korporací, tedy čehosi, co se má podobat parlamentu, kam jsme jako novináři ze zahraničí dostali speciální pozvánku. Pro nás, kteří jsme zvyklí účastnit se našich parlamentních debat, kde vládne možnost svobodného projevení názorů, někdy snad až přílišná, je truchlivou podívanou hledět na muže staré i mladé, velké i malé, tlusté i hubené, všechny oblečené ve stejné černé košili, jak postávají jako jeden muž, jak všichni jednohlasně zdraví svého všemocného pánaboha a mechanicky tleskají. ,Římští gangsteři,‘ šeptá se mezi námi žurnalisty, ale já při tomto absurdním představení pozoruji hlavně toho, kdo mne zajímá nejvíc - ministra Pierra Lavala. Stojí po Mussoliniho levici a se září obdivu v očích sleduje, jak jeho hostitel, podoben dirigentu orchestru, řídí potlesk, vstupní scény, odchody. Připadá mi to celé jako šílený sen. Ministr zahraničí svobodomyslné Francie, který má na svém černém obleku velkou stuhu Řádu svatého Mořice a Lazara, září radostí, ve svém snědém, trochu arménsky vyhlížejícím obličeji má obdiv a tleská společně s touto nectihodnou klakou. Zdá se být tím, co vidí, zcela podmaněn. Vzpomenu si na tyto okamžiky o pár desítek hodin později, při návratu do vlasti, kdy Pierre Laval u okna salonního vlaku skoro až zasněně prohodí: ,Ach, kéž by také u nás bylo možno zacpat ústa tisku a parlamentu - panebože, to by se dalo udělat věcí…!“‘

==========

Laval řekl: „Hledím na vaše ruce. Jsou to mocné ruce. Doufám, že je nezneužijete v Habeši.“ Duce s rozmáchlým gestem odpověděl: „Tyto ruce mají jen mírumilovné úmysly.“

==========

Winston Spencer Churchill, patřil již po celá desetiletí k nepřehlédnutelným osobnostem a se skoro až brutální otevřeností se vždy vyjadřoval v tom smyslu, že zájem Velké Británie je u něho zcela prioritním a nad vším jiným převažujícím hlediskem, si tehdy zaznamenal: „Mussoliniho přípravy k dobytí Etiopie byly patrné už od konference ve Strese. Bylo zřejmé, že britské veřejné mínění by takový italský akt agrese přijalo nepřátelsky. Ti z nás, kdo jsme v Hitlerově Německu viděli nejen ohrožení míru, ale i samého vlastního přežití, jsme se však děsili, že by taková prvořadá velmoc, za jakou byla Itálie tehdy považována, mohla přejít na opačnou stranu… Probírali jsme návrh, že by někteří z nás měli navštívit Mussoliniho, aby mu vysvětlili nevyhnutelné důsledky, jaké by jeho postup měl u nás ve Velké Británii. Nakonec z toho nic nebylo a ani by to nebylo k ničemu dobré. Mussolini podobně jako Hitler považoval Británii za vyděšenou, schlíplou stařenu, která by přinejhorším jen trochu prskala, ale stejně by se v žádném případě nezmohla na válku.“

==========

V tomto napjatém období se vahou své sebestředné osobnosti znovu vložil do hry Winston Spencer Churchill. Netřeba mu tleskat ve všem, co kdy a jak v této záležitosti učinil, ale jeho rámcový postoj byl jasný. Samotný princip koloniálního systému mu jako politikovi přední koloniální mocnosti nebyl a ani nemohl být cizí, byl přesvědčen o přirozené nadřazenosti „britské rasy“, nevěřil ve schopnost afrických zemí vládnout si civilizovaným způsobem samy sobě, vyrostl v tomto prostředí a patřilo to k jeho rodové výbavě. Jako zásadnímu nepříteli nacistického Německa mu však uvěřme v tom, že především se tehdy opravdu asi obával toho, aby přílišný tlak na Řím nezaháněl Itálii hlouběji do Hitlerovy náruče. Pokoušel se tedy nabídnout Mussolinimu, s nímž osobně měl až dosud dobré vztahy, cosi, co si jako opoziční politik mohl neformálně dovolit a dalo by se to nazvat skoro až „přátelskou radou“. Doslova na poslední chvíli, koncem září 1935, kdy už se válka zdála skoro neodvratnou, oslovil projevem, v němž důkladně cizeloval každé slovo, vlivné posluchačstvo tradicionalistického Carlton Clubu v Londýně, přičemž každému z přítomných bylo jasné, komu jmenovitě je toto poselství určeno: „Vysadit téměř čtvrtmilionovou armádu, ztělesňující mužný výkvět italského národa, na vyprahlé pobřeží vzdálené dva tisíce mil od domova, a to proti vůli celého světa a bez zajištění nadvlády nad mořem, a potom se z tohoto postavení pustit zřejmě do celé série tažení proti celému národu v končinách, které za celé čtyři tisíce let žádnému dobyvateli nestály za podmanění, znamená pokoušet štěstěnu způsobem, jaký nemá v celých dějinách obdobu.“

==========

Olej do ohně přilévaly i zdánlivé drobnosti. V první polovině 30. let si v Itálii získala čtenářskou oblibu kniha Černá láska (Amore nero), v níž se románovou formou popisovala láska mladého Itala k černošskému děvčeti. Poté, co se s textem seznámil duce, vydal příkaz, aby publikace byla ihned zakázána a stáhnuta z oběhu. Důvody tohoto rozhodnutí si od něho vyslechl baron Pompei Aloisi, jenž ze šéfa Mussoliniho kanceláře povýšil na italského zástupce ve Společnosti národů: „Něco takového, jako je literární oslava intimního vztahu mezi Italem a černoškou, je zcela nepřípustné u národa, který si chce vytvořit říši v Africe.“

==========

Z přesunů, členění, směřování a koncentrací italských vojenských celků se s přihlédnutím k nesnadným, někde až krajně nevhodným terénním podmínkám budoucího afrického válčiště nechala skoro do všech podrobností odhadnout italská nástupní strategie a bylo možno zakreslit si do map nanejvýš pravděpodobné a někdy v podstatě jediné možné směry chystaného úderu. Mnohé také již na podzim 1934, tedy v ročním předstihu, naznačily zacílené koncipované vojenské manévry, které se s rozdělením na „modré“ obránce a „rudé“ útočníky uskutečnily v brennerské oblasti Východních Alp, tedy nepříliš daleko od hranic s Rakouskem. Cílem terénního vojenského cvičení bylo především zhodnocení možností optimálně rychlého postupu motorizovaných oddílů a útočné vozby v náročném horském terénu. Jaký byl výsledek? Z průběžných i konečných hodnocení této „generální zkoušky“ neměli realističtěji uvažující italští štábní hodnostáři žádnou velkou radost. „Modrým“ se dlouho dařilo odrážet početní i technickou přesilu protivníků, jimž znemožňovaly postup strmé rokle, kde jednotky „rudých“ dost často uvízly a stávaly se pak snadným cílem ostřelování. Podstatnou zkušeností bylo také to, že při soustředěných a zrychlených přesunech došlo k naprosto totálnímu ucpání silnic, což znemožňovalo jakékoli operativní manévrování - a to, prosím, šlo o skvěle udržované alpské silnice a nikoli o komunikace v pohraničních oblastech Habeše, zachovávajících si na většině míst podobu středověkých obchodních a hlídkových stezek. Nepříjemné bylo také všemi prostředky poté utajované zjištění, že režimu zcela oddané dobrovolnické fašistické milice, označované jako „černé košile“, se ukázaly být velmi méněcennou bojovou složkou, vhodnou - jak se ostatně dalo předpokládat - spíše k zastrašování názorových protivníků, než k snášení útrap a obtíží opravdové války.

==========

„Již zhruba od května onoho roku byli ti z nás, kteří jsme se zabývali sledováním evropských záležitostí a především vzestupné kariéry Benita Mussoliniho, zcela jasně přesvědčeni, že dobyvačná válka na půdě Afriky je nevyhnutelná,“ zaznamenal si o tom dvaačtyřicetiletý světoběžník Webb Miller, rodák z malé dobytkářské farmy v Pensylvánii, který s novinařinou začínal v Chicagu. „Ale i nyní, v létě, se mnozí činitelé především britského zahraničního úřadu stále domnívali, že velkohubý duce jen hrozí - že se prostě neodváží vyrazit na dobrodružnou cestu za násilným znovuvybudováním římského impéria proti vůli Anglie, vzhledem ke svým závazkům vůči Společnosti národů a s ohledem na úsudek světa. Měli však vědět něco jiného: že Mussolini obyčejně přesně říkal to, co si myslel a čím vyhrožoval. Ale diplomaté z povolání si nikdy nemohou zvyknout na takový způsob jednání.“

==========

Při jedné ze společenských večeří mu hrabě di Minervi, asistent ministra Grazziho, prozradil, že Mussolini hodlá připustit v daném krizovém prostoru osobní účast pouze čtrnácti vybraných zahraničních zpravodajů. Ti budou prý na místo dopraveni společně, tedy pod trvalým dohledem, a to zhruba za dva týdny a na lodi s názvem Vulcanie, která popluje do východní Afriky přes Suezský průplav. Millerovi se takový plán ani trochu nelíbil.

==========

Ještě chvíli se nad skleničkami vína slovně přetahovali a poté italský aristokrat před americkou urputností chlapíka odkudsi z Pensylvánie kapituloval. „Ta válka,“ řekl, „se povede dost zostra. Hlavně se tam nenechte zabít.“ „Pokusím se,“ odpověděl Miller. „Znamená snad to, co jste naznačil, že mi vyhovíte?“ „Znamená to, že už od vás chci mít pokoj.“ Bylo rozhodnuto. „Bůh mu zaplať,“ s odstupem času zhodnotil tyto okamžiky Miller, „stále sice cosi namítal a viděl jsem v jeho očích nedůvěru, ale potom přece jen vyplnil blanket, o který jsem ho žádal, tedy podklad pro speciální novinářský průkaz s pořadovým číslem jedna.“ Webb Miller z United Press, který už měl leccos za sebou a někteří z kolegů mu pro jeho původ říkali Kovboj, se tak znovu na plný úvazek stal válečným zpravodajem, a to zhruba s desetidenním předstihem od startovních okamžiků konfliktu.

==========

Osvědčené britské desetilibrovky z konta na mimořádné výdaje, jimiž byl svou agenturou v dostatečné míře vybaven, dokázaly zapůsobit na kdekoho. Miller se v hraně okázalém doprovodu neapolského hotelového nosiče dostal na Esperii v podstatě načerno, a když to o něco později vyšlo najevo, „přemluvil“ kontrolora k tomu, aby mu na přecpaném plavidle pro dvě noci přidělil zcela holou pryčnu „třetího inženýra“ v zapadlém a nedýchatelně dusném koutku prostoru pro posádku. V mnohém podobná anabáze se poté odehrála v Alexandrii u britské společnosti Imperiál Airways, jejichž letounem po handlýřsky vystupňované míře finančního nátlaku hodlal Miller překonat dvanáctisetmílový úsek cesty, vedoucí převážně nad řekou Nil, a dostat se do súdánského Chartúmu, tedy zase o kus blíž k žhavé eritrejsko-habešské hranici.

==========


Po dlouhých modlitbách asi stovka koptických kněží, oděných v pestré zelené, žluté, rudé i modré obleky z hedvábí a saténu, vyšívané zlatem a stříbrem, zapálila slavnostní oheň. Všichni sledovali směr kouře, protože podle starých tradic se tam, kam vítr kouř zažene, nacházejí nepřátelé. V tomhle směru však režie slavnosti selhala a zřejmě tedy i v Africe již tehdy platilo, že větru a dešti se špatně poroučí. Kouř se totiž plnou silou valil právě tam, kde stáli De Bono a duceho potomci.

==========

Cesty byly přecpány oddíly pravidelné armády a fašistické milice, tedy ,černých košil‘, které zpívaly: ,Z něgušových knírů uděláme kartáč, kterým vyleštíme boty Benita Mussoliniho.‘„

==========

Kapitán, který dokázal askarům udělovat rozkazy v jejich jazyce a ani jednou při tom nemusel zvýšit hlas, se rozhovořil s uznáním. „Už jsem si na ně zvykl a jsem s nimi spokojen. Jako vojáci jsou pověstní svou vytrvalostí a je-li třeba, ujdou i šedesát mil za den. Jsou to divocí a nemilosrdní bojovníci, ale je v nich i svérázná srdečnost, takže si například při setkání nepodávají ruce, ale líbají se na tváře. Málokdy dávají najevo pocit strachu a jsou až fatalisticky sžiti se zdejší krajinou, což se projevuje třeba tím, že pod nízkými stany spí na holé zemi, ačkoliv se to tu hemží jedovatými hady. Ukázkově ovládají své tradiční zbraně, tedy kopí a šavle, ale dokázali se přizpůsobit i moderní technice, kterou udržují ve vzorném pořádku. Budete-li chtít, předvedou vám, jak během pětadvaceti vteřin dokáží sejmout z muly a připravit k palbě těžký velkorážný kulomet. Jak sami vidíte, jsou postavou nevysocí, štíhlí, není na nich ani jediný gram zbytečného masa, o tuku ani nemluvě, což jistě souvisí s tím, že jedí velmi málo, obyčejně jen tvrdý chléb stočený do kulaté šišky. Maso si dopřávají pouze příležitostně a stejně jako Habešané dávají přednost syrovému a krvavému masu, odkrojenému z ještě teplých zabitých zvířat. Při přesunech si nesou sluncem vysušené hovězí. Dokáží se prostě postarat sami o sebe a málokdy si na něco stěžují.“

==========

Někteří jsou doslovnými pohany, jiní vyznávají různá náboženství, převaha je mezi nimi koptických křesťanů. Při výkonu běžné služby dokáží bez ohledu na tuto odlišnost dobře spolupracovat, ale trvají na tom, aby se náboženské obřady a úkony konaly odděleně. Zvíře k jídlu musí být vždy zabito příslušníkem jejich víry a s doprovodem náležitých rituálů. Složitější je to někdy s jejich pověrami. Věří tomu, že kdo zachází s železem, stává se v noci hyenou a požírá mrtvá těla, proto musíme mít vždy s sebou bílého kováře, protože askary nepřinutíme k tomu, aby ukovali podkovu. Totéž platí i o hře na kovový dechový nástroj. Žádný z našich trubačů není proto askarského původu. Občas přináší těžkosti i to, že - pokud to jen trochu jde - vodí s sebou i ženy a děti. V podstatě žijí jako rodina placeného bojovníka kočovnickým způsobem a skoro stále na pochodu.“

==========

„Věděl jsem, že mám k dispozici fakta vskutku světové důležitosti,“ zauvažoval o tom ve svém deníku Webb Miller, „ale také jsem nemohl opomenout povinnosti těch druhých. Bylo mi jasné, že je úkolem šéfa cenzury i všech jeho podřízených, aby se do světa či přímo do Habeše nedostaly zprávy o přípravných pohybech italských vojsk. Muselo tedy nastoupit to, čemu v branži říkáme kouzlení se slovy. Dvěma tisíci slovy jsem vylíčil své zážitky tak, aby to navenek připomínalo barvité vyprávění turisty, přičemž vše podstatné se halilo do nejasných narážek s četným využitím příměrů z americké denní a třeba i sportovní či hudební reality. Sepsal a odevzdal jsem svou relaci 1. října 1935 ve večerních hodinách. K mému úžasu ji cenzor propustil bez větších připomínek.

==========

Po čtyřicet let jsme trpělivě snášeli habešské provokace, ale teď již nadešel okamžik, kdy tomu musí být konec. Místo toho, aby bylo uznáno spravedlivé právo Itálie, odvažují se mluvit ve Společnosti národů o sankcích. Sankce - jaký to nesmysl!

==========

Do Habeše nemířila žádná loď Vulcanie, přeplněná skupinou vybraných a všestranně v duchu italských zájmů propagandisticky zpracovávaných válečných zpravodajů, do nejbližší blízkosti habešských vojenských i správních předáků se nesnažil proniknout nějaký Webb Miller z mocné a penězi i celosvětovým vlivem oplývající americké agentury United Press. Nacházel se tam však, ač se to zdá skoro neuvěřitelné, muž se značně neamericky znějícím jménem. Adolf Parlesák. Český cestovatel Adolf Parlesák v roce 1928, kdy Habeš nebyla ještě ohrožena a mohl se tu věnovat lovu. V té době sedmadvacetiletý rodák z Brna, kterého lze označit za pozapomenutého cestovatele, byl jedním z nepatrného počtu Evropanů a zřejmě jediný Čechoslovák, který se aktivně zúčastnil války v Habeši. Jak se tam dostal? Dá se říci, že skoro obyčejně. Touha po poznávání cizích krajů ovlivňovala Adolfa Parlesáka již od počátku a jako čtrnáctiletý na kole projel Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a Německo, o tři roky později Itálii a San Marino. Na další cestu, v roce 1926, se vydal s přítelem Aloisem Polákem a společně navštívili Jugoslávii, Albánii, Řecko, Turecko a Rumunsko. Mezitím stačil Parlesák

==========

Český cestovatel Adolf Parlesák v roce 1928, kdy Habeš nebyla ještě ohrožena a mohl se tu věnovat lovu. V té době sedmadvacetiletý rodák z Brna, kterého lze označit za pozapomenutého cestovatele, byl jedním z nepatrného počtu Evropanů a zřejmě jediný Čechoslovák, který se aktivně zúčastnil války v Habeši. Jak se tam dostal? Dá se říci, že skoro obyčejně. Touha po poznávání cizích krajů ovlivňovala Adolfa Parlesáka již od počátku a jako čtrnáctiletý na kole projel Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko a Německo, o tři roky později Itálii a San Marino. Na další cestu, v roce 1926, se vydal s přítelem Aloisem Polákem a společně navštívili Jugoslávii, Albánii, Řecko, Turecko a Rumunsko. Mezitím stačil Parlesák vystudovat střední školu v Brně, pak si doplnil strojařské a elektrotechnické vzdělání na brněnské technice a v Praze na Vysoké škole obchodní. O něco později nastoupil jako námořní elév na italskou loď společnosti Lloyd Triestino, poznával tudíž další a další země - a v roce 1928 se vydal na cestu, která trvala čtyřiadvacet měsíců a při níž navštívil mimo jiné právě Habeš. Vrátil se tam pak v polovině třicátých let. Využil svých zkušeností i známostí z předchozí cesty, rovněž také obstojné znalosti amharštiny, a v době stupňující se hrozby italského vpádu se na doporučení samotného císaře stal dobrovolným poradcem velitele nejvíce ohrožené severní fronty, jímž byl místní vojenský i správní vládce rás Kasa se sídlem ve vysoko, snad tři tisíce metrů nad mořem položeném městě s názvem Dobra Tabor (Samara).

==========

Při úvodním setkání, kdy mu Parlesák předal vlastnoruční dopis císařův a tlumočil poslední zprávy o vývoji napjaté situace, ho prý rás Kassa zaskočil hned první otázkou: „Myslíte si, že Italové budou ve válce používat otravných plynů?“ „Vyloučeno to není,“ vyhýbavě odpověděl Parlesák. „Mussolini je všeho schopen.“ „My se bát nemusíme!“ prohlásil Kassa sebevědomě. A pak dodal poněkud přitlumeným hlasem: „Dnem i nocí vyrábíme protiplynové masky.“ „Opravdu?“ Pochybnosti se z jeho reakce daly vycítit, na rásův pokyn přinesl tedy jeden ze sluhů jakousi primitivní plátěnou kuklu se dvěma všitými skly ve výši očí. Samozřejmě bez filtru. „Je to vynález mého syna, dedžazmače Wonde Wossena,“ dodal velmož s neskrývanou hrdostí. „Chybí jim jen ten náhubek, jak jsem poznal podle obrázků z evropských časopisů. Masky jsou to ale dobré, že?“

==========

Parlesák zde měl ovšem jiné úkoly než misionáři Palmeovi. K šíření křesťanství to mělo značně daleko. Hned následujícího dne se zúčastnil události, která by dala nazvat skoro až zdivočelým bojovým shromážděním. Před rásem a jeho hosty, k nimž patřil i Parlesák, defilovaly skoro nekonečné zástupy bosých domorodců, pěších i na koni. Všichni mávali puškami a kopími nad svými hlavami. Jeden sekal kolem sebe ostrou šavlí, jiný si neustále nadhazoval své kopí a chvílemi se až zdálo, že ta nebezpečná zbraň musí každým okamžikem vyletět z jeho mrštné ruky a přibodnout ráse Kassu k jeho přenosnému trůnu. Další střílel do vzduchu těsně nad hlavami okolního zástupu. „Tímto kopím jsem již probodl patnáct lvů a zabiji stokrát tolik Italů!“ volal kostnatý Habešan. „Byl jsem se slavným císařem Menelikem u Aduy! Rozsekal jsem touto šavlí deset Italů!“ překřikoval ho postarší muž s tváří zjizvenou po sečných ranách. „Jsem ještě mladý a neměl jsem dosud příležitost dokázat své hrdinství. Zabiji proto každého Itala, který se pokusí násilím vniknout do naší země!“ nadšeně sliboval mladý domorodec, který doprovázel svého otce, zřejmě zkušeného bojovníka. Což o to, nadšení tu bylo, jak Parlesák poznával, všude dostatek. S tím ostatním to bylo složitější. Nastaly dny úmorné dřiny a horečnatých příprav. Rás Kass si napůl idealisticky, napůl nereálně přál, aby jeho vojsko bylo vycvičeno na stejné úrovni, jako císařská garda v Addis Abebě. Jenomže gardu cvičilo několik švédských a belgických důstojníků již po celou řadu let, kdežto rásovým vojákům zbývalo na to, aby zvládli aspoň základy, zlomek tohoto času. Nicméně Adolf Parlesák, vybaven zřejmě jen zkušenostmi řadového příslušníka československé armády, měl umíněnou náturu a cítil, že nyní, kdy italské přípravy na agresi dosáhly hraničního bodu a předpokládaný úder z Eritreje by se tohoto begemederského, tedy severohabešského území dotkl prvořadě, nelze dát ruce stranou, vymlouvat se a nedodržet slib, že dle svých sil pomůže tam, kde to bude třeba.

==========

Prvního dne ráno, brzy po východu slunce, se Parlesák s Kerubelem dostavili na cvičiště, jímž byla rozlehlá louka za městem. Výcvik měl započít přesně v sedm, ale musely uplynout další dvě hodiny, než se z rásovy armády, která měla údajně čítat přes třicet tisíc mužů, dostavila sotva pětina tohoto počtu.

==========

„To je složité, pane,“ omlouvali se rozpačitě. „Naši vojáci nežijí v kasárnách, protože žádné nemáme. Bydlí porůznu u svých příbuzných a známých, či přespávají někde ve stanech. Proto trvá tak dlouho, než se všichni sejdou.“

==========

Poddůstojníci, vyškolení od Belgičanů, se pokoušeli honosně velet zkomolenou francouzštinou, čemuž však nastoupení vojáci nerozuměli a bezradně hleděli jeden na druhého. Tomu se dalo odpomoci jedině tím, že by se Parlesák pokusil v co nejkratší době sestavit aspoň několik základních vojenských povelů v amharštině.

==========

Čas přehlídek však brzy skončil. Pro Adolfa Parlesáka se vyvrcholení dramatu ohlásilo okamžiky, kdy k němu přišel bosý habešský voják a řekl mu: „Rás Kassa ti posílá mluvící bednu, pane. Prý najednou nechce mluvit, takže to máš brzy udělat tak, aby zase mluvila.“ Jednalo se pochopitelně o rozhlasový přístroj, prastarou čtyřlampovku, a to v notně zuboženém stavu. Po mnoho hodin se Parlesák, který se radiotechnikou už od dětství zabýval, pokoušel aparát opravit. A právě u něho pobývali na návštěvě dva habešští náčelníci odkudsi severně od jezera Tana, když se mu to podařilo a zachytil některou ze silných evropských stanic - a to právě v okamžicích, které lze bez nadsázky nazvat osudovými.

==========

Adolf Parlesák, který byl natolik věci znalým realistou, že si o konečném výsledku nerovného konfliktu nemohl dělat iluze, vypnul přístroj a klikatými uličkami teprve se probouzejícího města utíkal do paláce, aby se rás Kassa a jeho blízcí co nejdříve dozvěděli obsah večerního projevu Benita Mussoliniho.

==========

„Země pod diktátem Mussoliniho své pečlivě koncipované válečné přípravy zahájila již před několika roky,“ poznamenává k tomu z vlastní zkušenosti Adolf Parlesák. „Početné italské ,vědecké výpravy‘, aniž to bylo komu nápadné, procestovaly všechny zdejší končiny. Později za války, jak jsem osobně zjistil, se objevili někteří tito někdejší badatelé, vědci a učenci‘ v uniformách vyšších důstojníků italského generálního štábu.

==========

Ve všech habešských městech zřídila italská vláda dobře vybavené konzuláty, jejichž pracovní náplň lze snadno odhadnout již z toho, že tamními úředníky byli vesměs důstojníci italské koloniální armády.

==========

V Addis Abebě pro ně pracovali také někteří Evropané. Například Maďar Farago, zaměstnaný ve zdejší bance, měl doma krátkovlnnou vysílačku a podával Italům pravidelné zprávy.

==========

Habešský císař zaslal protestní nótu, v níž informoval o tom, že jeho země byla napadena a jmenovitě se zmínil o katastrofálních následcích zákeřného leteckého napadení Aduy. Ale také italská vláda neprodleně přispěchala se svým stanoviskem, v němž předložila tvrzení, že „vzhledem k obecné mobilizaci v Habeši byla nucena předat vojenskému veliteli ve východní Africe pokyn, aby učinil všechna potřebná opatření proti možnému útoku, přičemž mezi tato opatření může patřit také obsazení některých habešských strategických bodů“.

==========

Předválečné italské báje o tom, že především dopravní mechanizace armádních jednotek a použití moderních zbraní umožní bleskurychlý pochod značné početní síly Italů na hlavní město Addis Abebu, ležící ve středu země, se brzy po triumfálním počátku rozptýlily v realitě všedních a velmi nesnadných bojových dnů a hodin. Vnější komentátoři naznačovali, že úplné podrobení si Habeše - bude-li vůbec možné - si plně vyžádá to, co už bylo z historie koloniálního dobývání dobře známo: nesmírnou trpělivost a mnoho času. Vždyť třeba Francouzi potřebovali k vojenské pacifikaci Maroka plných pětadvacet let, a přitom vzdálenost z Francie do Maroka byla jen asi třetinou oněch pěti tisíc kilometrů, které dělily Itálii od Eritreje, a čtvrtinou osmi tisíc kilometrů z Itálie do Somálska, což byly, jak víme, dva výchozí body italského tažení.

==========

Velká „obranná bitva“ v horském prostředí by si dle Clausewitze vyžádala zatarasení všech přechodů, čímž by ovšem vznikl rozlehlý a tenký koridor, který by početnější útočník mohl velmi snadno prolomit soustředěním všech sil na jedno místo. „V horách,“ dodával k tomu mistr válečného umění, „je každý jednotlivý oddíl v obraně nepoměrně ke své četnosti silnější. Všeobecně je tudíž horská krajina vhodná pro všechny pozice, v nichž není úmysl přijmout hlavní bitvu, neboť oddíly, jak již bylo naznačeno, jsou sice silnější, ale totéž ani zdaleka neplatí o celku. Nelze opomenout ani to, že hory jsou samozřejmě také vhodnou půdou pro ozbrojení lidu.“ A ještě další myšlenka: „Co obráncům schází na účinnosti jejich sil, to musí nahradit časem, tedy trváním boje. ,Čistý odpor‘ je prostředkem k unavování nepřítele, které je nutné v případě, kdy slabší se chce ubránit silnějšímu.“

==========

Ať již to bylo na základě analýzy, či se tu prostě jen selským rozumem vycházelo z logiky dění, vše se odehrávalo přesně tak, jak by Carl von Clausewitz přepadené zemi pravděpodobně poradil. Habešané se prostě vůči italské útočné přesile nehodlali a upřímně řečeno snad ani nemohli postavit k rozhodující bitvě, ale lákali nepřítele pouze malým odporem, záškodnickým zneklidňováním postupujících celků a vyklízením prvních pozic čím dál hlouběji do země.

==========

Redaktor Kurt Konrád v časopise Tvorba porovnával výsledky předchozích odhadů s realitou a uvedl: „Ukázalo se hned v prvních dnech boje, že tempo italského postupu je mnohem menší, než se v plánech předvídalo. ,Vítězný pochod se stal velmi zdlouhavým plížením, neboť každý získaný metr bylo třeba hájit proti zákeřným útokům a přepadům habešských partyzánů, kteří srostli s obyvatelstvem a číhali za každým rohem. Od 3. do 10. října postoupila italská vojska o 50-70 kilometrů, to znamená 5-7 kilometrů denně.

==========

Přímých záběrů z habešskě fronty do světa ještě mnoho neproniklo, ty přijdou až o něco později, ale značný prostor byl - opět bez mnohoslovného komentáře - věnován současnému dění v italských městech a vesnicích. Železniční úředník do kamery s nadšením říkal: „Dnes se nám vede špatně, protože stejně jako všude jinde podléháme tlaku krize. Po válce se nám povede lip, nebudeme mít žádnou krizi. Jdeme rádi do války. Půjdu první. Všichni jsme pro válku. I malé děti. Již šestiletí říkají: ,Vogliamo la guerra!‘ (Chceme válku!). A tahle válka je jen naše záležitost. Nikdo se do toho nesmí vměšovat. Nebojíme se ani Anglie, ani jiného velkého národa. Máme silnou armádu, nejsilnější letectvo. My Italové jsme srdnatí a nebojíme se nikoho a ničeho. Jestliže někdo urazí naši vlast, pak šílíme a dělají se nám tmavé kruhy pod očima…“

==========

Symbolem doby se stal mladý chlapec, skoro ještě dítě, který stojí s puškou na rameni na stráži před domovem mládeže v Janově. Plakát s tímto portrétem byl ve velkém nákladu vytištěn a vylepován na nárožích.

==========

V prvním dnu války se rozlétly do světa zprávy o rozsáhlém bombardování tohoto pro Italy pocitově významného města, čímž prý byla nastavena míra bezohlednosti tohoto tažení. Nálety se údajně zaměřovaly na civilní objekty, zasažena byla také nemocnice, jejíž střecha nesla výrazné označení červeného kříže - a celkově mělo být v Adue zabito či vážně zraněno na sedmnáct set lidí. Když však do Aduy spolu s druhosledovými italskými jednotkami pronikli i zahraniční zpravodajové, z nichž většina nepatřila do klubu Mussoliniho obdivovatelů, zjistili, že skutečnost je trochu jiná. „Do poslední chvíle jsem si představoval Aduu jako zbořeniště,“ uvedl jeden z nich do zprávy pro skandinávskou agenturu, „ale ke svému úžasu jsem za celé tři hodiny, které jsem věnoval prohlídce města, nenašel jediný náznak zásahu po bombardování. Přivedlo mne to do rozpaků, jimiž jsem se netajil. Zaslechl to i generál Willa Santo, velitel divize, která Aduu dobývala, zasmál se a řekl: proboha, proč bychom si ničili město, o kterém jsme věděli, že se ho během několika málo hodin zmocníme?! A nejen to - kde také hodláme usídlit naše lidi a ze kterého chceme vybudovat památník ne vždy snadné italské minulosti?! Shazovali jsme bomby zcela záměrně do okolí, abychom postrašili obyvatele a vyvolali zmatek, což by Habešanům ještě více znesnadnilo již tak chatrnou obranu a nám umožnilo rychlý postup bez větších ztrát. A jak sami na vlastní oči vidíte, vyšlo nám to zcela podle plánu.‘„

==========

V sobotu 5. října se sešla Rada Společnosti národů. A o dva dny později vyslechlo plenární zasedání, jemuž předsedal československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš, zprávu zvláštního výboru, v níž se konstatovalo, že se Itálie dopustila agrese proti jiné členské zemi Společnosti národů. V následujících několika dnech se jednalo o tom, zda a jak by měl být agresor postižen a odrazen od dalšího útočného počínání. Konečný návrh, jehož účinnost měla vstoupit v platnost 18. listopadu, byl podpořen padesáti z dvaapadesáti členských zemí, odmítli ho - každý z nich z důvodů ryze účelových - pouze zmocněnci Rakouska a Maďarska.

==========

Prosazen byl zákaz dovozu veškerého italského zboží, což mělo ztenčit zlaté rezervy italské státní banky, devalvovat liru a v souhrnu tudíž učinit méně dostupnými ohromné výdaje na válku vedenou daleko od italských hranic. Zákaz dovozu naproti tomu neměl absolutní podobu a omezoval se pouze na několik položek, z nichž stojí za vyjmenování především zbraně, pryž, cín a železný šrot - chybí tu však, alespoň zatím, komodita, která měla v dané situaci klíčový význam, tedy ropa. Nedošlo také k jakémukoliv omezení možnosti volného pohybu italských lodí, přepravujících do Afriky armádu a zbrojní dodávky, v chráněných či zájmových vodních teritoriích.

==========

Napadení silou se tedy Mussolini neobával. Větší starosti, i když se s tím v dané době nijak nechlubil, mu působila rozprava o sankcích. „Mohli mě uzavřením Suezu porazit za pár dnů,“ přizná ex post. Jenže Suezský průplav ani na hodinu neuzavřeli, kohoutky k válčení tak nezbytně nutné ropy nepřitáhli, a i kdyby třeba i přitáhli, objednal by si ji obratem od soukromých dodavatelů ze Spojených států, které nebyly členem Společnosti národů.

==========

Habeš se ukazovala být tvrdším oříškem k rozlousknutí, než si leckdo myslel. Během prvních šesti týdnů války postoupila vojska na severní frontě, jimž velel generál Emilio De Bono, o pouhých pětašedesát kilometrů za Aduu. Úkol jednotek pod komandem generála Grazianiho, spočívající ve vytvoření druhé fronty úderem ze Somálska, se také nedařilo plnit podle předem daného časového plánu.

==========

„Postupujte rychle, rychleji!“ křičel duce. Rozčiloval se zcela zbytečně - ve žhavém reálu východní Afriky se prostě jen naplňovalo to, co nezávislí vojenští znalci z různých zemí světa odhadovali od prvních okamžiků války, přičemž někdy jaksi pod čarou, jindy pak naprosto otevřeně naznačovali, že přípravu a plánování africké operace ovlivňovala v Římě spíše ideologická a propagandistická než výhradně vojenská hlediska.

==========

Do rozborů se pustili i specialisté v Československu. Prioritu a značný nadhled si v tomto směru udržel dvaačtyřicetiletý profesor válečných dějin a strategie na pražské Vysoké škole válečné, někdejší legionářský důstojník, který své články pro liberální časopis Přítomnost podepisoval pseudonymem Stanislav Yester, ale občansky se jmenoval Emanuel Moravec.

==========

Italové půjdou kupředu jen pomalu,“ odhadl Moravec, „protože válečné operace jsou také otázkou komunikací. Čím jsou komunikace horší, tím menší a technicky hůře vybavené síly se mohou vypravit do pole. Válku mas, jaké jsme byli svědky před dvaceti lety, umožňovaly pouze komunikace. Bez bohaté sítě železniční nedaly se velké armády ani živit, ani zásobovat válečným materiálem.

==========

Aniž by, zdá se, výrazně stranil jedné z válčících stran, pokusil se především porovnat jejich sílu. Měl zřejmě ze své pozice přístup i k pramenům ze zdrojů neveřejných, možná dokonce i zpravodajských, takže mohl operovat s detailnějšími údaji, než bylo umožněno běžným komentátorům. Pod mezititulkem s názvem „Podmínky italského postupu“ uvedl, že podle jeho názoru „italské velení potřebuje v Habeši asi dvacet divizí na sedm až deset měsíců a na dobu dvou, tří let pět až deset divizí, a to podle toho, kolik si vyžádá hájení dobytého území proti zbývající části Habeše a co pohltí vnitřní pacifikace“. Poté čísla upřesnil: „Dvacet divizí představuje armádu 300 000 mužů. Potřeby této armády musí obstarávat silný týl. Za operující armádou 300 000 mužů bude tedy postupovat pracovní armáda 100 000 mužů. Obě tyto armády je ovšem třeba živit za mimořádných podmínek a hlavně ošetřovat tak, aby klima a choroby si mezi nimi nevyžádaly velké oběti. Za některých válek bývalo pravidlem, hlavně v koloniích, že na nemoci zahynulo čtyřikrát až pětkrát více lidí než od zbraní nepřítele…

==========

A s jakým výsledkem válečné tažení skončí? I v tom směru se Emanuel Moravec ve své studii pokusil o odhad: „Budou-li mít Italové dobrou výbavu operační pro síly, které mají dnes ve východní Africe, nemusí se obávat od Habešanů žádných překvapení a tím méně pohrom. Je tu proti Habešanům jen v pozemních silách převaha dvojnásobná a s letectvem a motorizovanými zbraněmi pomalu trojnásobná.

==========

Čím dříve by se Habešané postavili na odpor na některé z front, tím lépe by se potom Italům postupovalo. Toho je si asi vědomo habešské velení a proto sleduje taktiku Rusů z roku 1812, kterou tito zničili Napoleonovu velkou armádu. Ale jiná doba, jiné poměry. Napoleon byl proto zničen, poněvadž se nepostaral o vybudování dobrých základen v týlu své postupující armády… Nezasáhne-li po boku Habeše vojensky jiný stát a nebude-li přerušeno spojení italských operačních základen ve východní Africe se strategickými základnami v Itálii, pak do příštího období dešťů dosáhnou Italové svého prvého strategického cíle: odříznou Habeš od všech komunikací vedoucích k moři.“

==========

Závěry byly jednoznačné. Přepadená Habeš nemá reálnou šanci se drtivé přesile Italů ubránit a její porážka, dobytí a následná okupace, což jistě v důsledcích posílí římské touhy po dalších výbojích, je bohužel - i navzdory jakkoli statečnému postoji značné části obyvatel Habeše - pouze otázkou času.

==========

Italové postupovali vpřed - podle mínění Mussoliniho přece jen příliš pomalu - jen za cenu strašného utrpení, které jim připravovaly někdy až nesnesitelné přírodní podmínky.

==========

Habešská armáda disponovala jen několika sty děl ještě z éry císaře Menelika, které by se hodily spíš do vojenského muzea než na válčiště, počty bojových vozidel a nákladních automobilů se daly sčítat v řádu desítek a katastrofální byla situace zejména v letectvu.

==========

Na sto vojáků připadalo v průměru padesát rozličných druhů střelných zbraní a tomu aspoň přibližně odpovídající munice.

==========

Značná část příslušníků něgušovy armády se musela po celou dobu války spokojit s kopím či oštěpem.

==========

Iluzorní byla představa jakékoliv zásobovací či zdravotní služby. Nejen o jídlo, ale i o nemocné či zraněné se musely přímo na místě postarat manželky či děti bojovníků, které je ve většině případů provázely do boje.

==========

Nepříliš pevná soudržnost jednotlivých součástí země, mající kořeny v historii, začala plodit své ovoce. Dílčí porážky Habešanů při počátečním náporu Italů byly spoluzapříčiněny vzpourami některými z těch, kteří ještě před několika týdny s plnou parádou přísahali věrnost císaři.

==========

Guvernér východní části provincie Tigre jménem Gugsa oznámil, že již nemíní sloužit centrální vládě v Addis Abebě a převedl deset tisíc svých vojáků rovnou k Italům, pro něž to byl nezanedbatelný trumf do zápolení o světové veřejné mínění.

==========

Úspěšně se Italům dařilo využívat také polodivokých kmenů, v nichž přetrvávala odvěká nenávist vůči v zemi vládnoucím Amharům, jejichž vrcholným představitelem byl i Haile Selassie. Muži z kmene Raja-Galla, sídlící převážně v okolí jezera Ašangi, které si zřejmě ne zcela vybíravým způsobem podrobil kdysi císař Menelik, využili příležitosti a obohacovali se vražednými přepady císařových jednotek. Příslušníky kmene Azobo Italové přímo používali jako „páté kolony“: vyzbrojili je a umožnili jim nepřehledným terénem se přesunout do týla habešské obranné linie.

==========

Italská vojska se, dle mínění duceho, vlekla kupředu příliš pomalu. Ještě pomalejší to však bylo s uplatňováním sankcí.

==========

Podstata návrhu spočívala v tom, že by válečné operace mohly být zastaveny či přerušeny, pokud by Etiopie sice zůstala samostatným státem, ale podvolila se plnému odzbrojení a zhruba polovinu svého území postoupila Itálii, zatímco nad zbytkem území by se vyhlásil kontrolní mandát Společnosti národů.

==========

Jen v několika bodech a zmírněnými formulacemi se totiž lišil od Mussoliniho stejně tajné předlohy, kterou dovezl do Londýna Garibaldiho vnuk, takže někteří levicoví publicisté ho později s trochou nadsázky označí za Hoare-Lavalův-Mussoliniho plán. V podstatě šlo o to, že by se Etiopie vzdala ve prospěch Itálie celé provincie Ogaden, východní části province Tigre a Hararu. Itálie by dala výměnou úzký pruh území v prostoru jižní Eritreje a Assabu. A ještě k tomu navíc: Haile Selassie se bude muset zavázat, že přijme italské poradce a dovolí italským firmám na území Habeše rozsáhlé podnikatelské a těžařské aktivity.

==========

Maršál Pietro Badoglio se nedlouhé poté, co mu Emilio De Bono po koncepčním sporu s Mussolinim nucené předal velení severní, tedy z území Eritreje útočící fronty, setkal s nečekaným odporem habešských jednotek. Haile Selassie se zřejmě rozhodl vyzkoušet nového velitele Italů překvapivým protiútokem. Badogliovi podřízeným útvarů se zejména díky převaze dělostřelectva v dané oblasti podařilo odpor rychle zlomit, ale nicméně to z časového hlediska narušilo jeho strategické plány. V neděli 22. prosince proto v zájmu rychlejšího postupu svých mužů nařídil bojové použití otravného hořčičného plynu. Habešští vojáci proti němu byli zcela bezbranní. Rady, které obdrželi od svých důstojníků, mají skoro až tragikomickou podobu. Jediným ochranným prostředkem byl totiž kousek navlhčeného plátna.

==========

Válka v Habeši nabývala totiž podoby likvidačního tažení. Třetího ledna 1936 byl císař Haile Selassie nucen protestovat u Společnosti národů proti systematickým leteckým útokům na zcela neozbrojené a do války nijak nezapojené vesnice, kde žijí lidé, kteří o nějakém konfliktu vlastně nic nevědí. Chráněna před útoky nebyla ani přehledně označená zdravotnická pracoviště. Třicátého prosince, tedy jaksi na rozloučenou s minulým rokem, bombardovalo letectvo Grazianiho jižní armády stanoviště švédského Červeného kříže u Dola. Etiopský Červený kříž byl podobně napaden v Amba Aradamu na severu a v Daggahboru na jihu. Přibývaly případy nasazení hořčičného plynu proti domorodým bojovníkům, z nichž mnozí se pohybovali v terénu bosi, takže plyn zanechával především na jejich chodidlech těžká zranění.

==========

Britský lékař John Melly, který vedl realizační skupinu Červeného kříže v oblasti severní fronty, o něco později oznámil, že jeho lidé ošetřovali denně bezmála sto habešských bojovníků či civilistů, u nichž se projevovaly příznaky otravy plynem. Vysloužil si za to rychlou pomstu, protože brzy poté bylo jeho řádně označené pracoviště v Alomatě zasaženo nejen bombami, ale také zacílenou kulometnou palbou z letadel, takže váleční korespondenti, kteří se na místo dostavili, skoro jednotně projevili názor, že tu byl zřejmě úmysl celou výpravu britských zdravotníků zlikvidovat a tím se jednorázově zbavit lidí, kteří mohli vydat svědectví o četném používání nedovolených válečných prostředků.

==========

Francouzský spisovatel Louis Aragon k tomu v prvním svazku svého díla Dějiny SSSR dodává: „Když v prosinci 1935 Italové postupovali na Addis Abebu, rozhodlo se deset největších italských dodavatelů nafty, mezi nimi SSSR, rozšířit embargo i na naftu.“

==========


Formálně se sice delegáti z Moskvy stavěli za protiitalské sankce, ale skutečnost byla trochu jiná. A lze ji, odmyslíme-li morální stránku náhledu, dokonce i pochopit. Sny o rozpoutání světové revoluce a smetení kapitalistického systému z povrchu zemského již odvál prach času a v zemi, v hantýrce činitelů mezinárodního komunistického hnutí nazývané Druhou vlastí všech proletářů, započínalo sebeničící období odhalování vnitřních nepřátel a řešení názorových problémů pomocí mučíren, vynucených přiznání, rychlých soudů a popravčích čet. A také bylo třeba upevnit hospodářskou situaci, rozvíjelo se stachanovské hnutí a zvýšené úsilí o rozšíření exportu, jehož významnou součástí byly samozřejmě pohonné hmoty či suroviny potřebné k jejich výrobě.

==========

„Hladová diktatura v jižní Evropě,“ píše Arthur Koestler, „začala loupeživou dobyvačnou válku v Africe… Strana vyhlásila bojkot… Tentokrát se i vlády téměř všech států rozhodly agresora odříznout od zásob surovin. Bez surovin, a zejména bez nafty, bude agresor ztracen. Tak vypadala situace, když se černé koráby opět vydaly na cestu. Největší loď nesla jméno muže, který pozvedl svůj hlas proti válce a byl zavražděn - a v podpalubí se vezla nafta pro agresora. Lodě byly pouze den cesty od přístavu a Prcek Löwy ani jeho přátelé o nich ještě nevěděli.

==========

Každé evropské země se dění v Habeši tak či onak dotklo. Také Československa. A to nejen tím, že její ministr zahraničních věcí a od prosince 1935 prezident republiky Edvard Beneš patřil k uznávaným osobnostem nejen domácího, ale i nadnárodního dění a v ženevské Společnosti národů si svým velmi jednoznačným postojem při jednání o protiitalských sankcích vysloužil nenávist Benita Mussoliniho. Československo nebylo velmocí, která by mohla do věci zasáhnout hrozbou síly a či manévry svého loďstva, ale bylo kvalitativně i kvantitativně jednou z mocností zbrojního průmyslu. Na světovém trhu této specializace československý podíl neustále stoupal a právě v období 1934 až 1935 dosáhl zhruba 23 procent z celkového objemu světového vývozu zbraní a munice - a zařadil se tak na první místo.

==========

V takzvaném „londýnském archivu“ našeho ministerstva zahraničí je kromě toho uložen dopis z 10. srpna 1942, v němž císař Haile Selassie v amharském jazyce vyslovuje našemu exilovému prezidentovi vřelé poděkování: „Nelze zapomenout, že Vaše Excelence byla jedním ze sympatizujících s Etiopií v době, kdy Etiopie byla beze zbraní a napadena fašistickou Itálií. I přesto, že pro země nakloněné Etiopii bylo z politického hlediska velmi složité dodávat Etiopii zbraně, Československo ingnorovalo dané těžkosti a tento materiál dodávalo. Naodradily ho od toho ani obvinění, které vznášel agresor.“

==========

Bližší výzkumy archivů, zejména archivů diplomatických a firemních, jak se do nich s větším časovým odstupem pustili naši historici, jmenovitě třeba Robert Kvaček a Juraj Chmiel, ukazují, že se toho pro napadenou zemi dalo udělat mnohem víc - nebýt obstrukcí ze strany úřadů a zřejmě i skrytého nátlaku sil, které z těch či oněch důvodů stranily Itálii.

==========

Nejčileji se v tom směru projevila vlašimská Továrna na střelné zápalky a náboje, známá více pod tradičním názvem Sellier-Bellot, která dodávala munici Habeši či Etiopii, jak se střídavě uvádí i v podnikové korespondenci, již od roku 1928. Přijímatelem zboží byla exportní firma Krob-Freres

==========

Čtyři miliony nábojů však do Habeše nedoputovaly. Ne že by je ve Vlašimi nestihli vyrobit. Zakázka byla dokonce již uložena v transportních bednách, když přišel úřední zákaz.

==========

Podnět k negativnímu rozhodnutí prý přišel z ministerstva zahraničních věcí, které se k tomu však blíže nemínilo vyjadřovat.

==========

Složitosti poněkud jiného druhu provázaly africké obchodní aktivity Zbrojovky Brno. Již v květnu 1930, jak uvádí historik Juraj Chmiel, odcestoval do Etiopie zástupce Zbrojovky ing. Potěšil, aby zjistil podmínky pro obchodní spolupráci. Vrátil se s hlášením, že zájem o naše zbraně tam nesporně mají, ale při transportu by bylo třeba překonat řadu administrativních bariér a vzhledem k nedobré finanční situaci země stanovit abnormálně nízké ceny, což by firmě nijak neprospělo. K dalšímu posunu dění došlo až v listopadu 1933, kdy československé vyslanectví v Paříži navštívil jistý Otto Beratchen Yadete, kterého etiopská vláda pověřila předběžným jednáním o nákupu zbraní. Pražská vláda s tím vyslovila souhlas, ale vedení Zbrojovky váhalo přijmout náznaky zájmu o dodávku 5000 pušek a stejného počtu karabin Mauser spolu s doprovodnou zásilkou 3 000 000 nábojů s tím, že Etiopie dlouho patřila a snad i nadále patří do zájmové sféry belgického zbrojařského kartelu Fabrique Nationale (Herstal), takže etiopská sondáž může být jen nepříliš seriózním pokusem o porovnání cenových relací, k čemuž se Zbrojovka odmítla propůjčit.

==========

Přestože k montáži lehkých kulometů využila Zbrojovka přebytků z dodávky pro Rumunsko, vše se nepochopitelně protahovalo a uskutečnily se jen dílčí dodávky. Přestože firma měla pověst solidního partnera, který v kvalitě i dodržení termínů málokdy selhal, tentokrát tomu bylo jinak. V polovině roku 1935 je dokonce vydán interní firemní příkaz, určený jen do rukou zúženého okruhu osob a označený jako důvěrný, v němž se určuje, aby konečná kompletace dodávky pro Etiopie se dočasně pozastavila.

==========

Podobným způsobem totiž v širším měřítku a rovněž v maximálně utajovaném režimu postupovaly i vládní úřady. Ústřední motiv tohoto postupu lze vyjádřit v odlehčeném tónu: Hlavně nenaštvat Italy!

==========

Obchodník se zbraněmi Bohnenberg odeslal 29. října osobní dopis ing. Wachterovi, jednomu z ředitelů Škodovky, a naznačil zájem nakoupit pro letecky těžce napadanou Habeš především protiletadlová děla. Z Plzně mu odpověděli až 23. listopadu a jeho nabídku sice s omluvnými a slušnými, leč zcela jednoznačnými větami odmítli. Italové si československý zbrojní průmysl pozorně hlídali.

==========

Ještě počátkem dubna 1936, kdy už bylo o výsledku konfliktu v podstatě rozhodnuto, se italský vyslanec Domenico de Fascendis rozhořčil, když si bůhvíodkud zjistil, že etiopská armáda obdržela z Československa 110 automatických pušek a 200 lehkých kulometů. Písemně oslovil svou stížností prezidenta Beneše, zatímco ministra zahraničních věcí Kroftu, který se úřadu ujal před několika týdny, rovnou poctil svou návštěvou.

==========

Vydavatelství Politika Praha vydalo v toporném českém překladu publikaci, jejíž autor - označující se jako Legionarius - na devětadvaceti stranách obrací danou skutečnost doslova naruby a snáší všemožné argumenty pro nutnost italského zákroku. „Habeš neosvědčila se hodnou důvěry, kterou Svaz národů jí poskytl,“ uvádí se tu a míněna je zřejmě Společnost národů. „Velký mravní vklad byl jí poskytnut nadarmo. Její chování ohrožuje mír. Členství ve Svazu národů, výbory a dobře míněné přímluvy zůstaly bez jakéhokoliv účinku. Jest nezbytno tuto zemi přetvořiti a intervencí zvenčí a cizí kontrolou jí reformovati.

==========

List Venkov, orgán agrární strany, obhajoval Mussoliniho argumentem, že „boj, který vede, je boj, jejž vést musí“. A pak tu byly samozřejmě Gajdovy Fašistické listy, které neskrývaně horovaly pro „italské místo na africkém slunci“.

==========

Italové souběžně posilovali také jiné, vlastně všechny oblasti fronty, přesouvali na polní letiště značné množství bojových letounů, jejichž piloti a střelci obdrželi rozkaz, že je třeba bez milosti - a třeba i s častějším využitím hořčičného plynu - likvidovat vše živé, co by mohlo armádě při postupu vpřed překážet, a to zcela bez ohledu na to, zda půjde o ozbrojence či civilní obyvatelstvo.

==========

Třetí březen: Společnost národů vyzvala oba válčící státy, aby jejich zmocněnci zahájili okamžitá jednání a dle možnosti se vystříhali situaci znesnadňujících a kategoricky formulovaných předběžných požadavků. Pátý březen: Addis Abeba výzvu k jednání přijala, Řím však oznámil, že si vše musí rozmyslet, ale dal současně najevo, že podobným krokům nepřikládá mnoho nadějí na úspěch, čímž bylo nevysloveně řečeno, že k rozhodnutí dojde na bojišti a nikoli někde u konferenčního stolu.

==========

Do značné míry právem mohla Itálii zachvacovat vlna chvílemi až pološíleného nadšení. Když se známí či dokonce i vzájemně si neznámí lidé potkávali na ulici, zdravili se slovy: „A chi l‘Abissinia?“ (Čí že je Habeš?) Odpověď zněla vždy: „A noi!“ (Naše!) Kus pravdy se v tom dá najít: už byla skoro jejich.

==========

Úředníci ženevské Společnosti národů mohli - někteří možná dokonce i s pocitem úlevy - odložit ad acta dokumenty, které se týkaly tohoto nepříjemného konfliktu a nyní už nebylo třeba je vyřizovat. Co teď udělat s naléhavým poselstvím etiopské vlády z konce března 1936. která se kriticky vyjádřila k činnosti Společnosti národů, neboť k zastavení italské agrese, navíc vedené barbarským způsobem, nasazením chemických zbraní, ničením jasně označených lazaretů a masakrováním civilního obyvatelstva, se neučinilo v podstatě nic, co by mělo zásadní význam? Kam zařadit císařův telegram z 29. března o tom, že italské letectvo množstvím zápalných pum napadlo historické město Harar, k čemuž nebyl žádný důvod, protože tam nebylo přítomno žádné etiopské vojsko? Co si počít s prosbou Addis Abeby z 1. dubna, v níž se žádala finanční pomoc a uvalení těžkých sankcí na Itálii? Kam založit lehce sebekritické přiznání Společnosti národů ze 17. dubna o selhání v italsko-etiopském sváru? Mělo by snad smysl zabývat se dopisem z 27. dubna, v němž se evropsky vzdělaná etiopská princezna Tsahai obrátila na představitele organizace, která měla ve svém statutu ochranu míru, s naléhavě formulovanou prosbou o pomoc své těžce zkoušené zemi?

==========

Bez ohledu na rozdílnost dílčích náhledů vycházeli sice z předpokladu, že ohromující italská převaha skoro až vylučovala jiný konečný výsledek než podmanění přepadené země, ale naznačovali také, že strategie útočníků se neobešla bez závažných chyb. „Byla to svou podstatou hra kočky s myší, ale myš kupodivu prokázala mnohem víc schopností, než byla kočka schopna si o ní myslet,“ vyjádřil se na odborné armádní konferenci renomovaný britský znalec Anthony Maxwell.

==========

„Něguš dokázal víc, než se mohlo očekávat.“ Jinými slovy: jeho bojovníci, jichž se mu podařilo zmobilizovat na 400 000, z nichž dvě třetiny soustředil na severní frontě, vzdorovali déle a úporněji, než si římští plánovači války dovedli vůbec představit a úvahy o tom, kolik budou muset na bojiště urychleně dopravit posil v počtu lidí i materiálu, plně nezařadili ani do alternativních, tedy méně optimistických verzí svých operačních plánů. A to tu byl ještě reálný předpoklad, že způsob dobytí Habeše, tedy obsazení větších měst a kontrola základního komunikačního systému, ponechá ve zbývajícím neschůdném a těžko přístupném terénu mnoho prostoru pro dlouhodobou, v podstatě nekonečnou gerilovou či častěji dnes používaným pojmem partyzánskou válku, což se pak také, jak poznáme, v míře pro Italy těžko přijatelné naplní.

==========

Znalci těchto otázek dospívali na základě prvních poznatků, ještě tedy bez potřebného odstupu, k závěru, že africké tažení stálo Itálii zhruba jednu miliardu lir měsíčně. Započítá-li se do součtu také doba intenzivních, zejména transportních příprav přinejmenším od března 1935, lze hovořit o válečných vydáních v hodnotě 14 miliard lir. Britští národohospodáři přitom odhadovali, že v září 1935, kdy se počátek habešského tažení odpočítával už v řádu dnů, činil italský státní dluh 108 miliard lir, oběh bankovek 15 miliard, přičemž zlatá záloha dosahovala výše jen asi čtyř miliard. Válka s těmito ciframi notně zahýbala a zvýšila státní dluh zhruba o deset procent. A to si ještě nikdo znalý nemohl myslet, že by vztyčení italské trikolóry nad Addis Abebou a dalšími habešskými městy převedlo tyto rozpočtové úvahy do kladných čísel. Je pozoruhodnou náhodou, že k určení následných nákladů pro pacifikaci Habeše a nejnutnější investice zejména do její infrastruktury, což vyhodotili částkou 30 miliard lir, si v Londýně určili fiktivní období pěti let. Sáhli vedle jen o jediný rok.

==========

Současně se však císař - podle dějinné zkušenosti, že v zoufalých okamžicích se dělají zoufalé činy - pustil do tajného vyjednávání s nepřítelem. Bývalého habešského velvyslance v Římě v tichosti vyslal za italským konzulem v Džibuti s ústupně formulovaným mírovým návrhem, který údajně adresoval přímo Benitu Mussolinimu. Vyslovil v něm představu, že by Itálie mohla odkoupit za půl druhého miliardy lir značnou část Etiopie a vyslat šest poradců, kteří by spoluřídili správu císařovy země, jestliže Řím uzná nezávislost tohoto zbylého území Etiopie. Zní to dost nepochopitelně, skoro až odpudivě již proto, že v originálních dokumentech, které se po značnou dobu skrývaly v těžko přístupných archivech, se opravdu používá ryze obchodních termínů: tedy prodat-odkoupit. Byl to nemoudrý počin, a navíc zhola zbytečný. Proč by si měl duce kupovat od císaře něco, co přece už skoro dobyl? Proč by se měl spokojit s částí kořisti, když se vývoj na bojišti vyvíjel směrem, který naznačoval, že ji brzy bude moci mít celou? V tomto duchu zněla Mussoliniho stejně tajná odpověď. Zdvořile v něm dal najevo uspokojení z toho, že se Haile Selassie I. rozhodl jednat přímo s ním a nechat stranou všechny neschopné zprostředkovatele, jako třeba Společnost národů, nicméně však musí s politováním dát najevo, že zmíněná nabídka je pro něho v dané situaci nepřijatelná.

==========

„Dnes, 9. května roku XIV. fašistické éry, Itálie konečně vytvořila fašistickou říši, neboť po čtrnáct let pěstovala v mládeži energii a kázeň. Po patnácti stoletích bylo na římských pahorcích znovu ustanoveno impérium…. Celá Itálie má dnes důvody k oprávněnému jásotu. Pevně svíráme v rukou svou současnost a ve východní Africe jsme to svým vítězstvím dokázali celému světu, ale naše myšlenky jsou nyní již upřeny k hvězdné budoucnosti.“

==========

Na závěr přikázal seřazeným jednotkám pod balkonem: „Černé košile, legionáři, vzdejte čest italskému králi a císaři habešskému!“

==========

Ducemu a jeho spolupracovníkům se pocit z vítězné války, byť její průběh nebyl tak snadný, jak očekávali a dávali nyní najevo, prostě zalíbil - a opanovaly je myšlenky, že by se v nich mohlo dříve či později pokračovat. Mnohé napovídá třeba již jen to, že dvaačtyřicet milionů obyvatel Itálie, vykazovaných statistiky k 1. lednu 1936, přepočítával Mussolini na „osm milionů bajonetů“. Poté, co se nepodařilo docílit žádané populační exploze, při níž by se rodičky neupřesňovaným způsobem měly snažit posílat na svět a darovat tak ducemu především chlapce, se rozjely kampaně, které měly za cíl národ maximálně zkolektivizovat a všemožně zocelit.

==========

Ideoví specialisté k tomu přidávali potřebné teze: „Kdo kráčí, ten se nezmenšuje, ale roste spolu s těmi, kdo kráčejí s ním… Jsme pro kolektivní život - stejně jako v Rusku, ale mnohem promyšlenějším a ukázněnějším způsobem. Chceme kolektivní život posílit na úkor počinů sobeckého jedince… V kolektivním životě je nový fašismus… Člověk bude v jistém smyslu oddělen od rodiny již někdy v šesti letech a v šedesáti ho stát vrátí…

==========

Nařízeno bylo povinné sportování, samozřejmě kolektivní, a používání společenských obleků, zejména fraků, se mělo zúžit jen pro nevyhnutelné případy. Padly návrhy k uzavření nadměrného prý množství barů a káva byla prohlášena za buržoazní nápoj. Za škodlivý se považoval jakýkoliv zájem zejména mladších lidí o anglický a americký „úpadkový životní styl“, jehož zavrženíhodnými symboly byly třeba golf, koňské dostihy, kriket a jazzová hudba. V rámci utužování obyvatelstva se zvažovalo vyřazení spacích vagonů z vnitrostátních železničních souprav. Nepřekonatelného vrcholu dosáhl poté sám Mussolini, který se jednu dobu vážně zabýval nápadem na zalesnění Apenin, což by změnilo italské klima a donutilo občany žít v mnohem tvrdších podmínkách a „bojově se potýkat“ s přírodou.

==========

„Pro nás, kteří jsme se celou svojí vahou postavili za Ženevu,“ ustaraně sděloval z Londýna tamní československý vyslanec Jan Masaryk, „je nutným předpokladem, že se podaří anglo-francouzskou spoluprací přes Ženevu zabránit překypění evropského hrnce, které by pro nás v žádném případě v této době mlhovin dobrých následků mít nemohlo… Propaganda proti Společnosti národů bují v Anglii v míře nebývalé. Všichni nepřátelé sankcí, ať už zásadní, nebo filofašističtí reakcionáři, kritizují Společnost národů a toho dost šikovně využívá italská propaganda.“

==========

Na nádraží Cornavin nedorazil v onom časném červnovém ránu, poznamenaném silným deštěm a blesky, pouze Léon Blum a jeho ministr Yvon Delbos. Pozornost se soustředila i k jinému vagonu pařížského rychlíku, odkud vystoupila skupina lidí v neevropském oblečení. „Ať žije císař!“ ozvalo se z nástupiště. Něguš, král králů Haile Selassie I., vládce země, o které jiný vládce před několika týdny prohlásil, že mu už nepatří, se uklonil těm, kteří ho zdravili, ale žádost novinářů o rozhovor či aspoň krátké vyjádření, odmítl.

==========

Hned odpoledne téhož dne svolal Avenol tajnou poradu. Generální tajemník při tomto jednání, jehož zápis se již brzy poté důvěrnou cestou dostane k některým novinářům, dal najevo, že si přeje, aby se již tak složité Shromáždění Společnosti národů, jak se oficiálně nazývalo plenární zasedání za účasti špičkových představitelů členských zemí, nezměnilo v prostor nějakých ovací či naopak protestů. „V čem je problém?! Zabraňte prostě něgušovi v tom, aby tu mohl promluvit,“ podrážděně zareagoval italský ministr zahraničí baron Pompei Aloisi.

==========

Poté se Haile Selassie obrátil na znalce mezinárodního práva Nicolase Politise, který se právě vrátil z Etiopie, ale současně tím oslovoval i ostatní přítomné: „Rozhodl jsem se přijet do Ženevy hlavně z úcty ke svému lidu, abych zde tlumočil jeho mínění a abych oznámil, že existuje nová etiopská vláda v Gore a že sto padesát tisíc mužů mé armády, jimž velí rás Imru, je připraveno bojovat, pokud vůbec proti hanebným metodám italské války bojovat mohou.“

==========

Představitelé menších zemí z Balkánu a střední Evropy, které se cítily být nejvíce ohroženy, vyčítali Francii její „selhání od Rýna“. Temperamentní rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu to hned v průběhu prvního ženevského večera bez okolků vmetl Blumoví do tváře: „Chceme vědět, zda se na vás můžeme spolehnout. Dejte nám nějaké ujištění, anebo nám přinejmenším aspoň říkejte pravdu, pane premiére! Neboť my nedokážeme zapomenout na to, že jste 7. března neubránili ani samy sebe. Jak chcete tedy bránit proti agresorovi nás?“

==========

Shromáždění Společnosti národů započalo s několikaminutovým zpožděním. Do poslední chvíle se totiž projednávaly detaily průběhu. Generální tajemník Joseph Avenol si nakonec prosadil, že „v zájmu zachování požadované důstojnosti zahajovacího ceremoniálu“ nebude svržený etiopský císař přítomen od samého počátku v sále, ale dostane příležitost k vystoupení až v okamžiku, kdy započne debata k tomuto bodu, či bude vysloven nějaký konkrétní podnět.

==========

Haile Selassie poděkoval za možnost promluvit z tohoto místa k úctyhodným představitelům značné části světa a vyslovil první větu. Přesněji řečeno se pokusil ji vyslovit. „Chceme-li datovat tragédii mé země, je nutno se vrátit k dohodě z března 1935 mezi panem Mussolinim a Pierrem Lavalem. Víc toho říci nestačil. Událo se něco, co se v tomto sále ještě nikdy předtím nepřihodilo. Italský konzul v Ženevě se zvedl ze své židle, což bylo zřejmě předem domluvené znamení. Z míst, kde se v části pro obecenstvo usadila početná skupina italských novinářů, z nichž někteří dorazili teprve toho dne ráno, se ozval ohlušující příval secvičených výkřiků a pískotu z policejních píšťalek. „Táhni domů!“ „Hanba!“ „Fuj!“ „Ať žije slavný vítěz nad proradným uprchlíkem něgušem - ať žije Mussolini!“

==========

S četnými podrobnostmi popsal barbarský způsob vedení války, zejména okamžiky, kdy celé desítky italských letadel soustavně kropily obydlené oblasti Habeše otravným plynem. Poté přešel k hlavní části svého vystoupení: „Chci varovat Evropu před osudem, který čeká i ji, pakliže se mlčky smíří s tím, o čem tu hovořím. Nejde přece jen o vyřešení italské agrese. Problém je mnohem širší. Jde o cenu slibů daných malým národům. Jde o jistotu, že každý musí dodržovat mezinárodní dohody. Jde o principy mravnosti, aby malý národ nebyl nucen přijmout okovy vetřelců. Jde o mezinárodní morálku. Jestliže si silná vláda smí myslet, že může zničit slabý národ, pak nadešla hodina, kdy tento slabý národ se musí obrátit na Společnost národů, aby vyslovila své rozhodnutí.

==========

Pohlédl do sálu a projev uzavřel slovy: „Nenechme se mýlit tím, že jde jen o jakousi Habeš. Není tomu tak. Jde prvořadě o kolektivní bezpečnost, o samotný smysl existence Společnosti národů, o důvěru států v mezinárodní smlouvy, sliby a úmluvy. Protože dnes jsme to my, koho bez následků a většího, ba jakéhokoliv postihu napadl agresor. Zítra… zítra to můžete být někdo jiný.“

==========

Tlumočníci překládali právě do angličtiny řeč španělského ministra zahraničí, reprezentanta vlády země, která se jen o dva týdny později dostane na přední stránky novin. V tom okamžiku na tribuně diváků, řadových spolupracovníků delegací a žurnalistů nečekaně vstal starší muž, pozvedl nad úroveň zábradlí ruku s revolverem - a poté stočil jeho hlaveň proti sobě. Ti, kteří seděli poblíž, zaslechli i výkřik. „Toto je můj poslední čin!“

==========

Dubochetovi Stephan Lux píše: ,Obětuji svůj život, poněvadž doufám, že moje smrt připomene vedoucím činitelům Společnosti národů jejich povinnost vůči Židům, vůči menšinám a vůči malým národům. Věřil jsem ve Společnost národů. Zklamal jsem se!

==========

,Pánové,‘ říká Avenol, když se vrací s ošetřovateli a nosítky,,přeji si, aby tento rozvratný dopis nebyl uveřejněn v tisku, uškodilo by to Společnosti národů."

==========

Po nějakou dobu výstřel v Ženevě skutečně poutal zájem veřejnosti. Pak však Luxovo jméno ze stránek novin a z úst rozhlasových komentátorů postupně mizelo. Zastínily je jiné události onoho nadmíru vzrušeného léta roku 1936.

==========

Téhož dne ukončil svou práci Vasconcellosův výbor, který chystal podklady k hlasování o zrušení sankcí, uvalených na Itálii za její agresivní vpád do Habeše. Jeden ze členů výboru popošel k novinářům a pln emocí vykřikl: „Můžete nám plivnout do tváře - zasloužíme si to!“ Víc nebylo třeba říkat. Každý pochopil, jak asi zní doporučení výboru - a jaké bude tedy zřejmě většinové rozhodnutí Společnosti národů.

==========

„Řím porazil nejen Addis Abebu, ale i Ženevu!“ oznamovaly římské deníky. V podobném duchu promluvil i Benito Mussolini: „Dnes, 15. července XIV. roku fašistické éry, vztyčil sankcionalistický svět nad svými pozicemi bílý prapor. Zásluha za toto ohromné vítězství patří italskému lidu, mužům, ženám i dívkám celé Itálie.“

==========

Strach z Německa jako kdyby se vznášel v ovzduší. A událo se tu v tom směru i cosi jako polosměšné polovážné varování. O příznačnou pointu jednání se totiž postaral osobní Hitlerův emisar Greizer, předseda senátu v Gdaňsku, který přijel delegátům vysvětlit oprávněnost plných německých nároků na toto svobodné město. Bylo to náročné poslání a Greizer se proto před jeho naplněním posílil v některém z ženevských hotelových barů. V důsledku toho se nejprve porval s ochrankou, poté se zmocnil mikrofonu a vykřikl: „Je nanejvýš na čase, aby německé kulomety přišly do Společnosti národů udělat pořádek.“

==========

Z okruhu balkánských a středoevropských reprezentantů svých zemí proudily do řad přítomných novinářů otázky, na které v dané chvíli nikdo neuměl odpovědět: „Habeš je jako kauza smetena ze stolu. Ale kdo přijde nyní na řadu? Samozřejmě Gdaňsk, pravděpodobně Rakousko, bezpochyby Albánie a nakonec Československo?“

==========

Přímo ve válce, trvající od počátku října 1935 do jara 1936, přišlo o život údajně čtvrt milionu obyvatel Habeše. Italové podle oficiálních údajů z Říma ztratili jen 1304 mužů, a zhruba stejně tolik Libyjců a Eritrejců, kteří bojovali po jejich boku.

==========

A to je třeba k věci ještě dodat, že následná zhruba pětiletá italská okupace, provázená skoro nepřetržitou nutností potlačovat partyzánskou válku, snížila počet obyvatelů Habeše o dalších dvě stě tisíc lidí, přičemž italské ztráty z tohoto období nebyly zaznamenávány a ve všech odhadech se značně liší.

==========

Italy v dobyté Habeši nečekalo nic, co by se dalo nazvat „šťastným koncem“. Na mnoha místech, zejména se to týkalo těžko dostupného venkova, se rozhořela ohniska partyzánského odporu.

==========

Maršál Rodolfo Graziani, jmenovaný do vznešeně znějící funkce habešského místokrále, obdržel 5. června 1936 přímo od duceho přísně tajný rozkaz, že dopadení partyzáni a jejich pomahači mají být bez jakýchkoliv dalších formalit přímo na místě popraveni. Následně Mussolini ještě přitvrdil a rozhodl, že nic nebrání tomu, aby se při trestních operacích likvidovala odhalená ohniska nepokojů použitím otravného plynu.

==========

„Nejen proti samotným povstalcům, ale i vůči těm skupinám místního obyvatelstva, které je jakýmkoli způsobem podporují, je třeba s plnou vahou důsledků uplatňovat systematickou taktiku teroru a likvidace.“

==========

K dramatické události v rámci habešského odboje proti Italům došlo počátkem roku 1937, přičemž zákulisí tohoto dění dlouho zůstávalo zahaleno tajemstvím. Hlavními aktéry bylo několik odhodlaných mužů, kteří se sice vesměs narodili v Eritreji, kde vychodili italské školy, ale s násilným pokořením Habeše nesouhlasili, tajně se přemístili z Eritreje do Addis Abeby a byli ochotni podstoupit všechna rizika a pustit se do boje proti okupantům.


Zpočátku se spokojovali s tím, že pomocí zpráv, získaných od Italů, varovali a všemožným způsobem uchraňovali od přímé perzekuce ohrožené osoby.


Rozhodli se pro atentát - a to směle zacílený přímo na muže, který ztělesňoval italskou nadvládu: místokrále Rodolfa Grazianiho.


Započali s přípravami. Našli si za městem vhodné místo a trénovali hod granátem. Po čase dosáhli značné zručnosti a dokázali na značnou vzdálenost zasáhnout cíl kamenem odpovídající váhy a tvaru.


Termín byl určen na 19. února 1937. Atentátníkům se podařilo zjistit podrobný průběh dění a získat propustku do uzavřeného prostoru.

Mladé muže, jimž zbývaly už jen poslední minuty života, neopustila odvaha, ale odvrátilo se od nich štěstí. Vrhli sice granáty, mířili vcelku přesně, došlo k výbuchům, ale následky byly jiné, než si zadali jako svůj bojový cíl. Maršál Graziani utrpěl pouze lehké zranění, stejně jako zhruba třicet osob z jeho doprovodu.

==========

Jednotky vojska, policie a „černých košil“ okamžitě zaútočily na domorodé čtvrti. Každé obydlí, v němž byla nalezena třeba jen jedna jediná zbraň, vzplálo ohněm - a často umírali v plamenech i jejich obyvatelé. Letadla masakrovala vesnice, o nichž bylo známo, že sympatizují s odbojníky. Vedoucí tajemník místní organizace fašistické strany v Addis Abebě Guido Cortese veřejně vyzýval k ještě tvrdšímu postupu a navrhl, že některé městské čtvrti by bylo třeba totálně vylidnit a srovnat se zemí.

==========

Do krajnosti rozezlený Benito Mussolini, který už potřeboval mít ve východoafrické oblasti klid, aby se Itálie pod jeho vedením mohla plně věnovat aktuálnějším evropským záležitostem - především aktivní podpoře frankistického boje o moc ve Španělsku - sáhl k poslední možnosti a vyzval Grazianiho, aby neváhal s plným využitím postupu, jímž bylo v letech 1930 až 1932 potlačováno povstání v Libyi.

==========

Znamenalo to zbavit se potenciálních odpůrců vypuzením veškerého obyvatelstvo z povstaleckých oblastí, tedy včetně žen i dětí, a násilně je donutit ke zničujícím pochodům či přesunům do vzdálených internačních táborů, kde bylo skoro jisté, že v úděsných hygienických podmínkách a při zcela nedostatečném zásobování nezbude mnoho těch, jimž by zůstala zachována naděje na dlouhodobější přežití.

==========

Královský výnos z 19. dubna 1937 určoval trest jednoho až pěti let pro každého Itala, který by navázal pohlavní kontakt s domorodou obyvatelkou.

==========

V římském Palazzo Venezia začala schůze Velké fašistické rady. Setkali se zde Alfieri, Balbo, Buffariani, Ciano, De Bono, Grandi a ostatní význační představitelé strany. Omluvil se jen spisovatel Gabriele D'Annunzio. Na programu jednání se nacházel jediný bod: odchod Itálie ze Společnosti národů.

==========

Šéf generální štábu Badoglio, který tuto funkci dobrovolně opustí již v prosinci 1940, jistě neměl důvod vykreslovat situaci v horší podobě, než jakou byla skutečnost. Z devětapadesáti pozemních divizí, rozmístěných na italském poloostrově, na Sicílii a Sardinii, bylo jen dvacet divizí doplněno na válečný stav. Mobilizace v plném rozsahu se přitom nedala uskutečnit především pro nedostatek výzbrojního a zejména výstrojního materiálu, jehož značnou část odčerpalo náročné tažení ve východní části Afriky a hned poté masivní podpora fašistických vzbouřenců ve Španělsku. Také v letectvu a válečném loďstvu se projevovaly kvalitativní nedostatky a brzdícím faktorem byla přílišná centralizace řízení, která znemožňovala iniciativní akce. Až později, v kritickém roce 1943, sám Mussolini přizná, že Itálie se vrhla do druhé světové války hůře připravena, než tomu bylo v čase světové války předchozí.

==========

Historik Jaroslav Hrbek ve své studii uvádí, že podle legendy, která se z té doby zachovala, britští vojáci našli v italské polní nemocnici na operačním stole pacienta s akutním zánětem slepého střeva a právě rozříznutým břichem. Konečným výsledkem tohoto náporu, během něhož získali Britové v Kyrenajce a v Itálii patřící východní Libyi značné území a 22. ledna obsadili také důležitý přístav Tobruk, bylo 135 000 italských zajatců, mezi nimiž se nacházelo také dvaadvacet generálů. Situace se zde natolik vyhrotila, že Mussolini musel pokorně žádat Hitlera o okamžitou pomoc, což se pak naplnilo vysláním polního maršála Erwina Rommela a jeho speciálně vycvičeného afrického sboru.

==========

„Nacházím se tu spolu se svými vojáky v bezvýchodné situaci. Před sebou mám postupující Angličany, které neumíme zastavit, a za zády zdivočelé povstalce. Nevím, koho se máme více bát,“ oznamoval do Říma králův bratranec Amadeus Savojský, vévoda z Aosty, pod něhož veškeré zdejší italské síly velitelsky spadaly. Co čekal, že mu politici od Tibery poradí? Duce, decimovaný přívalem zlých událostí, které se k němu ze všech stran valily, se už zřejmě smířil s tím, že jeho sen o italském impériu v Africe, kolonizovaném v duchu starého Říma, se zhroutil, a nechal mu tedy trochu rezignovaně, trochu s podtónem zbabělého alibismu vzkázat: „Ať jedná dle svého nejlepšího uvážení.“

==========

Pátého dubna 1941 vyjel vstříc čelním jednotkám 22. východoafrické brigády muž v uniformě vysokého italského policejního důstojníka a vyžádal si rozhovor s velitelem. Poté, co mu to bylo umožněno, vyslovil zcela zvláštní přání. Požádal o rychlé obsazení města, neboť hned poté, co se odtud začala stahovat armáda, vypukla vlna násilností a drancování - tedy cosi podobného, co nám cestovatel Adolf Parlesák vyprávěl o pět let vzdálené době těsně před dobytím města Italy.

==========

Stát, který se v polovině 30. let jako první stal obětí italsko-německých agresivních výbojů, byl nyní, na jaře 1941, první osvobozenou a mírem obdařenou zemí - a to přesně o čtyři roky dříve, než se toho v důsledku kapitulace nejprve Itálie a pak i Německa dočkají lidé v celé Evropě.

==========

Hned poté, co se z Říma ozvaly náznaky, že Itálie by se mohla ve vhodné chvíli zapojit do válečného dění a neponechat tak všechny vavříny Němcům, ve vstřícném tónu oslovil Mussoliniho nový britský premiér Winston Churchill. Připomněl tradičně dobré vztahy mezi oběma zeměmi a vyslovil naději, že duce nevydá pokyn k tomu, „aby si Itálie a Velká Británie zasazovaly těžké rány, bušily do sebe a svou potyčkou zatemnily Středozemní moře“. Mussolini v odpovědi nejenže nezvolil slova přátelská, ale použil i toho, co by se dalo nazvat „etiopskou kartou“. Napsal, že zmiňované anglo-italské přátelství bohužel zcela vyprchalo již v okamžicích, kdy Londýn ve Společnosti národů aktivně podpořil protiitalské sankce, „ačkoliv naše akce v Etiopii Británii nikterak nepoškozovala“.

==========

Čím dál jasněji se začne ukazovat, že vstup Italů do války, ovlivněný úspěchy mnohem lépe disponovaných německých branných sil, byl tragickým omylem vůdců země, především tedy Mussoliniho a většinové části čelných fašistických předáků.

==========

Jásající fanatici před Palazzo Venezia, to nebyla celá Itálie. Zpravodajské služby hlásily vládním činitelům, že mezi obyvatelstvem se projevuje strach z válečného dění a chybí potřebná míra spontánního nadšení.

==========

Zpočátku se jim ještě leccos dařilo. Italské letectvo napadlo britskou základnu na Maltě a pozemní jednotky se, byť za cenu neúměrných ztrát, zmocnily zhruba padesátikilometrového pásma kolem Mentonu na francouzské Riviéře.

==========

Vše se odstartovalo tím, že se zhruba dvěstětisícovému východoafrickému uskupení pod vedením Amadea Savojského, vévody z Aosty, podařilo v srpnu 1940 obsadit slabě chráněné britské Somálsko, načež v polovině září vtrhla italská vojska pod komandem nám již dobře známého maršála Rodolfa Grazianiho do Egypta a bez většího odporu dorazila do Sídí al-Barráni.

==========

A ještě jeden požadavek císař vyslovil: „Nechť Bůh nám dopřeje sílu k tomu, abychom nevyháněli čerta ďáblem. Nesnažme se našim nepřátelům oplácet stejnými způsoby, jakých on za války, po celou dobu okupace a ještě před několika dny používal proti nám. Nechť svět pozná, že barbary jsou fašisté a nikoliv my.

==========

Hospodářství bylo totálně rozvráceno, komunikace zničeny. Podle rozborů mezinárodních zdravotnických organizací připadali v té době na zhruba šestnáct milionů obyvatel pouze dva lékaři a čtyři ošetřovatelky. Z dosavadních italských zajateckých táborů se na svobodu dostávali podvyživené a utrpením zbídačené lidské trosky - přesně takové, jaké svět v ještě větším množství spatří, až se o několik let později otevřou brány nacistických koncentračních táborů.

==========

Dokonce to probudilo i mocnou sílu lidové tvořivosti, což se mimo jiné projevilo zaktualizováním textu k polce o „čtyřech párech bílejch koní, které nikdo nedohonil“: „Čtyři páry bílejch kobyl, Mussolini hovno dobyl, teď to všechno proserem i s Adolfem Hitlerem.“

==========

Pokud se očekávalo, že Haile Selassie I. v poválečném období odolá svodům svého postavení a stane se aspoň v míře afrických možností osvíceným vládcem, jehož by prvořadě zajímalo odstranění chudoby a sociálních rozdílů, byla to nereálná představa.

==========

Tisk, rozhlas a posléze i televize ho musely denně opěvovat jako prostého zbožného člověka, který neúnavně pracuje ve prospěch země.

==========

Haile Selassie přežil svého soka o plných dvacet let.

==========

Dvanáctého září 1974, tedy v den, kdy se v Etiopii slavil příchod nového roku, mu skupina důstojníků, reprezentujících „revoluční radu“, přednesla výnos o jeho detronizaci - tedy svržení z trůnu. Vzhledem k expanovníkově věku, bylo mu dvaaosmdesát, se však na rozdíl od jeho blízkých spolupracovníků, kteří byli zatčeni a někteří i popraveni, upustilo u něho od dalšího postihu a padlo rozhodnutí, že zbytek života stráví v domácím vězení ve starém Menelikově paláci na jednom z pahorků Addis Abeby.

==========

Podle vyprávění očitých svědků, jak je mimo jiných zaznamenala pařížská tisková agentura Agence France Press, vojáci, kteří něguše hlídali, důsledně dodržovali časový průběh i zásady dosavadního císařského protokolu a prokazovali mu všechny náležité pocty, což v zestárlém muži mohlo vyvolávat dojem, že je stále neomezeným vládcem země. Anebo to aspoň úspěšně předstíral, protože v rámci denního programu, během něhož se každé ráno dlouze modlil a poté hodně četl - a to dokonce bez brýlí - často opakoval větu, kterou pronesl už v den své detronizace: „Je-li revoluce dobrá pro lid, jsem pro revoluci.“

==========

Tělo muže, jehož život měl krajně rozporuplnou podobu, bylo z rozhodnutí „revoluční rady“ potají pochováno, aby se hrob nemohl stát poutním místem. Až po pádu marxistického režimu došlo k exhumaci a ostatky císaře byly slavnostně uloženy v katedrále sv. Jiřího v Addis Abebě.
==========