Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu (Jaromír Marek)

Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu (Jaromír Marek)

Osudem první vystěhovalecké komuny v Sovětském svazu se 20. listopadu 1924 dokonce zabývalo také Národní shromáždění. V zápise parlamentní rozpravy čteme: Družstvo se úplně rozpadlo a členové jeho ponecháni svému osudu. Někteří vymáhají soudní cestou vrácení členských podílů, ale původní kapitál je úplně stráven. Někteří členové vypravili se do Tiflisu (Tbilisi) s rodinami, které v nezvyklých poměrech velmi trpěly, zvláště děti, z nichž některé zemřely. Takový je osud „Pragomašiny“ a my přirozeně si klademe otázku, proč tedy jezdili ti lidé do Ruska? Když chtěli tvořiti družstva a když chtěli pracovati, mohli zůstati zde a jistě ty výsledky práce by byly mnohem lepší, než jakých se dodělali v Tiflisu (Tbilisi).3

==========

Osud českých dělníků v Gruzii jako by předznamenal i osudy všech dalších vystěhovaleckých komun v Sovětském svazu. S železnou pravidelností se opakoval tentýž scénář: po prvotním nadšení a tvrdé práci následovalo prozření a trpký konec.

==========

„Komunistická strana byla iniciátorem celé akce. Moji prarodiče vždycky říkali: Mohli jsme jít do Ameriky. Řekli jsme si ale: ne, jsme komunisté, naše cesta vede na východ, půjdeme do Sovětského svazu,“ vzpomínala při osobním setkání v severomoravském Holešově Larisa Václavíková. Členové její rodiny patřili mezi výrazné postavy Interhelpa. Její otec Bohuslav Huňa odjel do komuny Interhelpo jako malý kluk a prožil v ní půl století. Strýc Larisy Václavíkové František Huňa patřil mezi organizátory komuny Interhelpo na východní Moravě. Po svém návratu do Československa byl jedním z jejích hlavních propagátorů. On sám byl v době vzniku komuny členem KSČ a, jak sám uváděl, k rozhodnutí vycestovat do sovětského Ruska jej přimělo právě Šmeralovo vystoupení na I. sjezdu KSČ.

==========

Rudolf Mareček, pro něhož lze bez nadsázky použít výraz dobrodruh, prožil první světovou válku v ruské Střední Asii. Říjnová revoluce jej zastihla ve Věrném v Semirečinské oblasti, dnešním městě Almaty. Když revoluce dorazila až do kazašských stepí, neváhal Mareček ani na okamžik a postavil se do čela místního bolševického hnutí a brzy se stal předsedou městské organizace. V roce 1920 byl povolán do Moskvy, aby tam podal zprávu o svých aktivitách. Rudolf Mareček totiž v okolí jezera Issyk- kul založil několik zemědělských komun a taková zkušenost se teď mohla hodit. Kromě sovětských úřadů se v Moskvě sešel i s představiteli Československého byra při Ústředním výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) (ÚV KSR[b]), což bylo něco jako československá sekce v ruské bolševické straně.

==========

Od Československého byra při ÚV KSR(b) dostal Mareček úkol: organizovat v Československu vystěhovalecké komuny. Spojení Rudolfa Marečka a byra československých bolševiků v Moskvě ve svých pamětech potvrdil jeden z organizátorů Interhelpa, zmiňovaný František Huňa: „V roce 1920 byl soudruh Mareček pozván na ÚV KSR(b) do Moskvy, aby podal politicko- hospodářskou zprávu ze Semirečí a sdělil zkušenosti ze zakládání prvních komun. Při této příležitosti byl s ním projednán stranický úkol, podle něhož se měl vrátit do ČSR a pracovat v KSČ.“

==========

Vnučka Rudolfa Marečka Elvíra se ovšem domnívá, že zpátky domů přivedl jejího dědečka zcela obyčejný stesk po domově. „Sebral ženu a děti a vrátil se domů. Mylně si ale myslel, že i v Československu už také zvítězila socialistická revoluce. Ke svému překvapení zjistil, že tam vládnou dál kapitalisté,“ vyprávěla mi ve svém útulném panelákovém bytě na okraji Biškeku energická šedesátnice.

==========

V Turčianském Svätém Martině začal Mareček pracovat ve stolařské dílně. Samozřejmě nezapomněl ani na své politické poslání. Hned vstoupil do řad komunistické strany, která vznikla jen pouhé tři měsíce před jeho příjezdem, a jako zkušený bolševický kádr se brzy stal tajemníkem Okresního výboru KSČ v Martině. Politické činnosti se věnoval natolik, že ho záhy ze zaměstnání propustili. Dalšího zaměstnavatele však už nehledal a stal se účetním tesařského družstva, které komunisté sami založili v Žilině. Družstvu se příliš nedařilo a po roce zaniklo. Komunistická strana v Žilině však byla v té době už natolik finančně silná, že si mohla dovolit placeného tajemníka. A tím se stal právě Rudolf Mareček.

==========

Rudolf Mareček byl nejen zkušeným revolucionářem a pravověrným komunistou, byl i nadšeným esperantistou. Přesněji řečeno stoupencem reformovaného esperanta, jazyka ido.

==========

Myšlenka nového jednotného jazyka se rychle šířila Evropou a světem a úspěch esperanta motivoval k lingvistickým pokusům další tvůrce. Nové a nové umělé jazyky se rodily jako houby po dešti. Vznikla tak paradoxní situace, kdy vedle sebe najednou existovaly více než tři stovky nových jazykových projektů. V takové situaci však myšlenka jednotné světové řeči jaksi ztrácela svůj smysl.

==========

Dne 17. ledna 1901 se proto dva francouzští profesoři Louis Couturat a Léopold Leau rozhodli nepřehlednou situaci řešit. Chtěli, aby se rozhodlo, které jazykové projekty jsou perspektivní. Když se tohoto úkolu odmítl zhostit Mezinárodní svaz akademií, profesoři Couturat a Leau sestavili vlastní komisi složenou z vědců a významných osobností. Komise rozhodla, že potenciálně nejlepším umělým jazykem je opravdu esperanto, ovšem musí se zreformovat. Tento úkol na sebe nevzal nikdo jiný než sami profesoři Louis Couturat a Louis de Beaufront. Muži, kteří měli jen ze stávajících jazyků vybrat ten nejvhodnější, vytvořili paradoxně jazyk další. Reformované esperanto nazvali ido.

==========

„Po manifestaci 1. máje se v Žilině sešlo v jídelně u Tesárka asi třicet soudruhů ze Žiliny, Martina a Vrútek. Mareček zde jako tajemník okresního výboru KSČ přednesl návrh na vytvoření československého dělnického družstva, které by odjelo do sovětské Střední Asie, a také navrhl název družstva — Interhelpo, které bylo vytvořeno slovy jazyka ido, a to ze slova ‚inter‘, což česky znamená mezi, a ‚helpar‘, což je naše pomáhat. Odvozené podstatné jméno je potom ‚helpo‘, tedy pomoc. Návrh byl přítomnými vřele uvítán a hned na místě byl ustaven akční výbor k další organizaci družstva v čele s Marečkem. Dělnický svátek roku 1923 byl tak dnem zrodu družstva Interhelpo,“ vzpomínal bývalý člen Interhelpa Karel Šulc.

==========

V Podkarpatské Rusi vedli náborovou kampaň komunistický poslanec Emanuel Šafránko a senátoři Ivan Mondok a Ivan Bodnár. V chudém a zaostalém kraji, kde se komunistické ideje prapodivně mísily s křesťanskou vírou, se kampaň zaštiťovala poněkud bizarním heslem: „Rusíni, stahujte se do ruské nebeské země!“ Byť by se pražští salonní komunisté tohoto sloganu nejspíš zhrozili, agitace byla úspěšná. Obyvatelé Podkarpatské Rusi byli zvyklí odcházet za obživou za hranice. Většina sice mířila na západ do Spojených států, na směru však nakonec nezáleží.

==========

Špičky Komunistické strany Československa se ve své době k organizaci vystěhovaleckého projektu příliš nehlásily a měly k tomu své důvody. Podněcování k vystěhovalectví totiž odporovalo platným zákonům.

==========

Vystěhovalecká agitace se proto většinou odehrávala skrytě, obvykle byla maskována jako cestopisná přednáška. Projekt Interhelpo nebyl výjimkou. Dochovala se pozvánka na takovou akci. Odehrála se v sobotu 13. prosince 1924 v hotelu Moravia v severomoravském Holešově. Na pozvánce se dočteme, že jde o „cestopisnou přednášku cestovatele Rudolfa Marečka, kde bude k vidění osmdesát světelných obrazů“.

==========

Nezákonná agitace provázela projekt Interhelpo po celou dobu jeho existence. Tedy nejen na samém počátku, kdy bylo nutné obstarat dostatečný počet zájemců, ale i v průběhu celých dvacátých let. Vystěhovalecká komuna totiž potřebovala neustálý přísun dalších a dalších členů. Zejména zpočátku, kdy čelila mnoha útrapám a zoufalí osadníci opouštěli družstvo ve velkých počtech. Jejich místa nemohla zůstat dlouho prázdná, co nejdříve musela být zaplněna novými přistěhovalci.

==========

Dne 7. května 1927 se prezidium zemské politické zprávy v Brně obrátilo důvěrným dopisem na přednosty okresních politických správ na Moravě, policejní ředitele v Brně a Moravské Ostravě a také na správce policejních komisařství v Jihlavě, Novém Jičíně a Znojmě. Z těchto regionů už do Interhelpa odcestovala řada lidí a lze předpokládat, že na tyto oblasti znovu zacílí náborová kampaň Interhelpa. Z textu dopisu je zřejmé, že se úřady o vystěhovalecký projekt zajímaly nejen proto, aby zabránily porušování zákona. Patrná je i snaha varovat před útrapami, které na vystěhovalce zpravidla čekaly.

==========

Jaké zklamání měly úřady na mysli? Dne 21. března 1927 se čtrnáct bývalých i stávajících členů družstva obrátilo dopisem na československý zastupitelský úřad v Moskvě, ve kterém varovali před připravovanou náborovou akcí. V dopise popisovali katastrofální bídu i neutěšené poměry v komuně, kterou masově opouštěli zbídačení lidé. Dopis je uložen v archivu ministerstva zahraničních věcí.

==========

„Jelikož se obáváme a jsme přesvědčeni, že tyto nové členy stihne tentýž osud jako velikou většinu dosavadních, žádáme P. T. zastupitelství, aby svým vlivem působilo k tomu, aby podobnému verbování nezodpovědnými živly bylo zamezeno,“ žádají v dopise rozhořčení členové komuny.

==========

Nedostatek půdy, její vyvlastňování ve prospěch chudých na účet bohatších sedláků roznítilo na venkově nevraživost, žhářství a vraždy, tak že by venkov byl pro přistěhovalce hotovým peklem. Stane- li se v obvodu některé vesnice vražda některého úředníka neb zaměstnance zdejší vlády, vyšinutí vlaku, loupež státního podniku atd., zodpovídá za to bohatší část občanů. V každé obci určuje vláda záložníky výhradně z bohatších rolníků, kteří za vše nesou zodpovědnost, jsou zbaveni práva opustiti bez svolení místních úřadů obec a k uvarování neštěstí hlídají ve dne v noci celé okolí, zastavují každého cizince a kontrolují dokumenty.18

==========

Pro dělníky zhypnotizované komunistickou propagandou však nebylo žádné varování dost důrazné. Výstrahám nevěřili. Pro ně to byly jen lži třídního nepřítele, který se snažil pošpinit Sovětský svaz.

==========

Často však stačilo jen pár měsíců života v komuně, a lidé stáli přede dveřmi zatracovaných československých úřadů a zoufale prosili o pomoc.

==========

Členem komuny Interhelpo se zpočátku nemohl stát nikdo jiný než příslušník komunistické strany. Takový pokyn vydaly samotné sovětské orgány, jmenovitě Komise Rady práce a obrany pro zemědělské a průmyslové přistěhovalectví (KOMSTO).

==========

Kde vzít dost lidí, kteří budou nejen členy KSČ, ale zároveň budou mít i dostatek peněz na složení členských vkladů? Podíl na základním kapitálu družstva totiž nebyl vůbec zanedbatelný: člen komuny musel složit vklad ve výši pět tisíc korun, navíc všichni rodinní příslušníci museli platit cestovní výlohy: dospělí dva tisíce korun, děti tisíc korun. Odjezd čtyřčlenné rodiny tak přišel na deset tisíc korun, což byl nemalý obnos. Přijatelně movitých zájemců v řadách KSČ proto nebyl dostatek. Naštěstí jde každé nařízení obejít. A tak nebylo výjimkou, že když už se organizátorům podařilo najít finančně zajištěného zájemce o vystěhování, zároveň s přihláškou do družstva vyplnil i vstupní formulář do komunistické strany.

==========

Jediný, kdo si nejspíš na nedostatek peněz nestěžoval, byl Rudolf Mareček. Jako předseda družstva si nechal vyplácet nemalou mzdu. Ustavující schůze komuny z 9. listopadu 1924 stanovila jeho měsíční gáži na rovných 1 600 korun měsíčně! To byly opravdu slušné peníze, průměrný dělnický plat byl v té době zhruba třetinový a slušně postavený státní úředník měl příjem kolem 1 300 korun.

==========

Mezi březnem 1925 a dubnem 1935 odcestovalo s projektem Interhelpo celkem třináct set osmdesát tři lidí. Jde tak jednoznačně o nejpočetnější expedici mířící do Sovětského svazu.

==========


Až do poloviny devatenáctého století šlo převážně o jednotlivce: obchodníky, řemeslníky, učitele a umělce. Za všechny zmiňme jen českého violoncellistu a skladatele Jana Antonína Mareše, který odešel do Ruska v roce 1748. Češi ovšem tradičně odcházeli především za oceán, do Spojených států. Do zaostalého Ruska se nehrnuli. Carské Rusko přitom o přistěhovalce z Rakouska- Uherska stálo, dokonce natolik, že s Vídní vyjednalo speciální dohodu, která měla podmínky pro vystěhovalectví zjednodušit. První osadníci mířili na Krym, kde vznikly první čtyři české vesnice: Bohemka, Tábor, Carekvič a Alexandrovka. Posledně jmenovaná obec byla největší. V roce 1867 tam žilo pětašedesát českých rodin. Čeští zemědělci ale nebyli spokojeni s kvalitou přidělené půdy, část jich proto odešla na Ukrajinu, kde založila novou osadu: Čechohrad. Tam se jim vedlo podstatně lépe, zakrátko vlastnila každá rodina dva koně, dva páry volů, dvě až tři krávy, pluh a povoz. Společnými silami vybudovali osadníci rybník, mlýn a pekárnu.

==========

Moskva zřídila Komisi pro uvedení české emigrace do Ruska. Deník Národní listy otiskl sérii inzerátů, ve kterých ruští majitelé pozemků nabízeli zemědělskou půdu. Ceny byly lákavé a migrace se dala do pohybu. Mezi lety 1868 — 1870 se do carského Ruska vystěhovalo osm tisíc lidí, především na Ukrajinu, do Volyňské gubernie. S sebou přivezli moderní zemědělské technologie a znalosti, zakládali chmelnice i pivovary. Právě pivovarnictví se později stalo jejich doménou: před první světovou válkou pracovalo na Volyni dvaadvacet českých pivovarů.

==========

Se svým ruským či ukrajinským okolím se Češi příliš nemísili. České vesnice byly výrazně vyspělejší, a představovaly tak izolované ostrůvky uprostřed ruského či ukrajinského moře.

==========

Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu (Jaromír Marek)

Sama česká komunita v carském Rusku přitom nebyla rozhodně zanedbatelná, před první světovou válkou tam žilo až sto tisíc Čechů.24 České komunity si však vždy udržely svůj jazyk a povědomí národní identity.

==========

Takzvaná socialistická revoluce z roku 1917 totiž hned od počátku cílila na majetnější vrstvy obyvatelstva. A mezi ně Češi, především díky své pracovitosti a podnikavosti, rozhodně patřili. Třídně motivované čistky a perzekuce tak na ně dopadly plnou vahou. Pravděpodobně první obětí z řad volyňských Čechů byl Jan Volf, jednatel Českého komitétu v Kyjevě a generální tajemník Svazu československých spolků na Rusi. Na základě udání místních českých bolševiků byl zatčen a 28. srpna 1919 popraven.

==========

Typický Volyňský Čech byl přitom zemědělec hospodařící na svém vlastním statku, a pro sovětský režim tak automaticky představoval prototyp třídního nepřítele číslo jedna: kulaka

==========

Ty, co neuprchli, čekaly na sovětské Ukrajině další perzekuce. Nejprve rok 1925 a proces proti starousedlíkům v Kyjevě, o dva roky později proces s českými učiteli a soud s českými kulaky v roce 1928. Na českou komunitu se sovětské orgány znovu zaměřily v červnu 1931. Před soudem stanulo dvanáct českých učitelů, osm dělníků a rolníků a jeden zaměstnanec československé obchodní mise. Všichni byli obviněni z vyzvědačství a protisovětské činnosti. Trest za neexistující spiknutí byl exemplární: deset rozsudků smrti a jedenáct těžkých žalářů.

==========

Dne 17. září 1939 obsadil Sovětský svaz východní část Polska a připojil ji ke svému území. Součástí Sovětského svazu se tak stala i západní Volyň, kde byla početná česká komunita dosud v bezpečí. Teď perzekuce dopadly i na ni. V roce 1940 byly ze západní Volyně vysídleny dva tisíce Čechů do severního Kazachstánu.

==========

Poté co začnou v Československu vznikat vystěhovalecká družstva mířící do Sovětského svazu, dochází k paradoxní situaci. Proti sobě stojí dva migrační proudy: na jedné straně Češi, kteří odešli do Ruska dávno před bolševickým převratem a teď prchají zpět do Československa před perzekucemi, na straně druhé jiní Češi, které ženou do Sovětského svazu ideologické motivy.

==========

Neúspěch komuny Pragomašina, která v roce 1923 přežila v Gruzii jen pár měsíců, zájemce o vystěhovalectví do Sovětského svazu neodradil. V lednu 1925 odjela do Sovětského svazu další skupina Čechoslováků: Kladenská komuna. V jejím čele stál Josef Kniha, na organizaci se aktivně podílel Rudolf Mareček. Byl to on, kdo se sovětskými úřady vyjednal podmínky pro Kladenskou komunu. A dlužno říci, že podmínky to byly opravdu velmi nevýhodné. Smlouva na tři sta desjatin (dvanáct tisíc hektarů) půdy měla platit jen dva roky.

==========

Československý zastupitelský úřad proto vyzval, aby se příslušné orgány pokusily plán Rudolfa Marečka na vystěhování Kladenské komuny zmařit.27

==========

Varování přichází pozdě a zastavit vystěhovalce mířící s Kladenskou komunou do Sovětského svazu se už nepodaří. Dvě stovky lidí odjíždějí. Usadí se poblíž železniční stanice Ovečka, v Armavirském okruhu Rostovské oblasti. Tady vyjednal Rudolf Mareček pronájem pozemků bývalého carského velkostatku. Kladenská komuna s sebou proto na Kubáň přiváží traktory, mlátičky a další zemědělskou techniku. Oproti Marečkovým slibům jsou životní podmínky na místě tristní. Není kde bydlet, a tak zároveň s hospodářskými budovami musí lidé stavět i obytné domy.

==========

Skoro čtvrtina ze dvou stovek vystěhovalců se okamžitě po příjezdu vrátila zpátky do Československa.

==========

Velkostatek nemá pitné vody, a proto družstvo hodlá navrtati zjara artezianskou studni. Do podzimu chce družstvo vystavěti prvou obytnou budovu, tak aby každá rodina dostala jeden pokoj. Stravování jest společné, způsob hospodaření komunální. Každý člen družstva jest povinen pracovati. Peníze za práci nikdo nedostává, za to každý participuje na společném stravování, bydlení atd. Z finanční stránky situace družstva není příznivá, neboť již nyní nemá družstvo hotových peněz a vypůjčilo si u zdejších peněžních ústavů některé sumy.

==========

Kladenská komuna byla komunou v pravém slova smyslu, nejen svým názvem. Lidé pracovali společně bez nároku na mzdy, společně se stravovali a veškeré potřeby, včetně oblečení, si zajišťovali ze společných prostředků.

==========

V září 1925, půl roku po Interhelpu, odjela do Sovětského svazu zemědělská komuna Reflektor.
==========

Když první osadníci vystoupili z vlaku, ocitli se v širé a téměř pusté stepi. „Třicet dělnických rodin stanulo v stepní trávě, nad svými bednami a kufry. Nedaleko bylo jen několik kyrgyzských zemljanek a středověká polorozpadlá osada Michajlovka, v níž v hliněných skrýších žili chudí lidé,“29 vykreslil první dojmy vystěhovalců komunistický novinář Ladislav Štoll.

==========

Dílo, které družstevníci Reflektoru v nehostinné pustině vytvořili, je obdivuhodné i bez frází o úporném boji s přírodou. Reflektor se stal záhy klíčovým zemědělským podnikem celého Saratovského regionu. A jistě tomu napomohla i moderní zemědělská technika, kterou si komunardi přivezli z Československa. Když komuna slavila desáté výročí a hostila komunistického korespondenta Ladislava Štolla, bylo na Reflektor opravdu radost pohledět. Pětistovka družstevníků hospodařila na osmi tisících hektarech půdy, ve stájích bylo sedm set krav, stovka koní, šest set ovcí a tři sta padesát vepřů. Komuna měla vlastní mlýn, sýrárnu a výrobnu másla, pekárnu, cihelnu i elektrárnu. Ve vesnici byla škola, a dokonce kino, které promítalo dvakrát týdně. Družstvo prosperovalo a zaměstnávalo i místní obyvatele.

==========

První tři desítky přistěhovalců opustily Reflektor už v roce 1930 a odstěhovaly se do Interhelpa. V letech 1937 — 1938 za nimi do sesterské komuny přecházejí další. K zániku Reflektoru výrazně přispěla násilná kolektivizace. Z úspěšných a oslavovaných družstevníků se najednou stali nepřátelští kulaci. Přišly první perzekuce a první členové Reflektoru skončili na popravišti.

==========

Ryze zemědělským vystěhovaleckým projektem byla Slovácká komuna, která se zrodila v roce 1925 v jihomoravském Hodoníně. Předsedou komuny byl bývalý příslušník Československých legií v Rusku Jan Florián z Lužic. Expedice dělníků a rolníků vyjela z hodonínského nádraží 8. listopadu 1925.

==========

Načasování příjezdu bylo nešťastné, osadníci přijeli právě na začátku drsné zimy, kdy teploty klesaly ke dvaceti stupňům pod nulou. Útrapy mnohé přistěhovalce odradily a část rodin se záhy vrátila zpět do Československa.

==========

I Slovácké komuně se dařilo. Komunardi uvedli do provozu mlýn i elektrárnu a v městečku Frolovo se díky nim poprvé rozsvítilo elektrické světlo. Později vybudovali kožedělnou a obuvnickou dílnu a životní podmínky se výrazně zlepšily. A to i přesto, že místnímu sovětu musela komuna pravidelně odvádět nemalou část zemědělské produkce a úřady kontrolovaly i prodej přebytků.

==========

Motivy k odjezdu byly jiné než sny o spravedlivější společnosti, které obvykle uváděli vystěhovalci z Interhelpa nebo Reflektoru. Staňkovi byli sedláci a nijak se netajili tím, že do Ruska jeli za levnou půdou a podnikatelskou příležitostí. Organizátoři vystěhovaleckého projektu slibovali laciné pozemky a ani slovem se nezmínili o tom, jaké poměry v sovětském Rusku panují. Zatajili to podstatné, že soukromé hospodaření tam vůbec není možné.

==========

„Vedoucí, co nás měl na starosti, zavolal muže a říkal mu, že to není tak, jak v Lounech na schůzi popisovali, jestli se chce vrátit, že by mohl jet hned zpátky, že nic neztratí. Byl to poctivej člověk, jmenoval se Tuháček. Měl za ženu Rusku, a tak jel za ní. Říkal: Staňku, na schůzi vám lhali, protože by tam jinak nikdo nejel. Jak chceš, já ti dobře radím, já to tady znám. Muž říkal, lidi se mi budou smát, jel jsem do Ruska a nebyl tam, tak neposlechl.“

==========

„Dojeli jsme do komuny, všude bylo nářku a pláče. Neměli pro nás byty, tak museli bydlet společně v jedné místnosti vždycky tři rodiny, každá v jednom koutku. My tři rodiny z Brumovic (Staňkovi, Mórovi a Pořízkovi) jsme bydleli pohromadě. Včetně nás dětí to bylo třináct lidí. Kdybyste viděli ty byty, podlaha nebyla a střecha byla z hlíny, špatný desky pod ní, jak tam nějaký zvíře zahrabalo, tak to škvírami padalo na nás, ráno byly na peřinách závěje hlíny, cvrčci nám cvrkali v kamnech.“

==========

Slovácká komuna měla být především zemědělským podnikem. Nicméně místo, které pro ni úřady vybraly, nebylo zvoleno šťastně. Klimatické podmínky byly pro zemědělství nepříznivé. V dubnu, kdy noví přistěhovalci z Brumovic přijeli, ještě ležely na polích závěje sněhu. Paní Staňková popisovala, jak se do chlévů chodilo doslova tunely vyhloubenými ve sněhu. Mrazivou zimu rychle střídalo parné léto. Vítr byl tak horký, že všechno spaloval. „Nikde žádný ovocný strom, jenom u vody pár starých vrb. Celého půl roku, co jsme tam byli, nepršelo,“ vzpomínala Pavlína Staňková.

==========


Zklamaní Staňkovi jednali rychle. Do Československa se vrátili hned, jak to šlo: po šesti měsících. Své sovětské dobrodružství zhodnotila paní Staňková ve svých zápiscích velmi lapidárně: „Tam jsme vezli všecko a zpátky jen to, co jsme měli na sobě. Jeli jsme tam 19. března 1929 a vrátili jsme se 1. října. Za půl roku byl majetek pryč. Ale nezúfali jsme, děkovali jsme Bohu, že sme tam někdo z rodiny nezahynul. Tak skončila naše cesta do Ruska.“

==========

A to paní Staňková ani netušila, jak neslavný a tragický osud Slováckou komunu čekal nedlouho po jejich odjezdu. Komunardi ze Slovácka, stejně jako ostatní cizinci v Sovětském svazu, byli obviňováni z nepřátelství vůči sovětskému státu a mnozí z družstevníků se stali oběťmi sílících stalinských represí. Byli zatýkáni, odvlečeni neznámo kam a jejich životy často končily v ruských pracovních táborech — gulazích.

==========

Ne všechny vystěhovalecké skupiny, které ve třicátých letech mířily do Sovětského svazu, však organizovali komunisté. I ve dvacátých a třicátých letech minulého století se do Sovětského svazu vydávali lidé, které vedla jen vidina výdělku. Příkladem jsou čeští horníci, kteří mířili do ruské Sibiře, na Kuzbas. Poblíž města Prokopjevsk se tehdy našly rozsáhlé zásoby kvalitního černého uhlí, k zahájení těžby ovšem chyběli jak báňští odborníci, tak zkušení havíři. V roce 1929 se proto sovětské úřady obrátily na vybrané země s žádostí, aby jim pomohly těžařský kombinát otevřít. Do Sovětského svazu proto odjeli horníci z Německa i z Československa. A nešlo o zanedbatelné počty. Jen z Ostravska a Kladenska mířilo na Kuzbas sedm set lidí.

==========

Mezi českými havíři kvetla spolková činnost, lidé se sdružovali v pěveckých kroužcích, o nedělích hrála česká dechovka. Místní rozhlas dokonce vysílal hodinu denně v češtině.

==========

Represe druhé poloviny třicátých let si však našly i horníky v Prokopjevsku. Na příslušníky tamní mnohonárodnostní komunity začaly sovětské orgány tlačit, aby přijali sovětské občanství. Do toho se však nikdo příliš nehrnul. Ani čeští horníci nechtěli navždy přervat pouta se svou starou vlastí. Jediný, kdo se v roce 1936 nechal přesvědčit, byl Karel Nechvátal. Přijetí sovětského občanství se mu však záhy stalo osudným. O rok později, 16. prosince 1937, byl zatčen a navždy zmizel. Úřady dál naléhaly na zahraniční dělníky a stavěly je před jasnou volbu: buď přijmou sovětské občanství, nebo musí odejít. Horníci z Kuzbasu se proto vracejí domů do Československa.

==========

„V expedici Interhelpa bylo téměř sto čtyřicet dětí, z nich osmdesát do tří let, a nepochybně ani jedno nemělo jasnou představu, kam jedeme a proč. Ale aspoň jejich rodiče to věděli, anebo si mysleli, že to vědí: šli hledat sen,“ napsal ve svých pamětech Alexander Dubček. On sám byl jedním z dětí, které s transportem mířily do Sovětského svazu.

==========

Jako ledová sprcha však působí zpráva, která se mezi vystěhovalci šíří rychlostí blesku: Rudolf Mareček, organizátor celého projektu, s výpravou nepojede! Prý nemá cestovní pas. Mezi lidmi se šíří panika. Vždyť Mareček je jediný, kdo přesně ví, kam transport míří!

==========

V poledne se objevuje Rudolf Mareček. Přichází v doprovodu politického zástupce Sovětského svazu v Praze Ovsejenka, ruského konzula Kljavina a komunistického poslance Gábora Steinerera. Shodně tvrdí, že Mareček vystěhovalecký pas skutečně nemá, přes jejich osobní intervence na československém ministerstvu vnitra. Pamětník Karel Šulc o pravdivosti jejich slov nepochyboval ani na okamžik: „Intriky měšťáckých úřadů proti družstvu nekončily ani v poslední den odjezdu.

==========

Přitom je však téměř jisté, že v den odjezdu Mareček cestovní pas měl! Z archivních záznamů jasně vyplývá, že si doklad osobně vyzvedl už 27. března 1925, tedy dva dny před plánovaným odjezdem. Převzetí pasu vlastnoručně podepsal a dokument, který to stvrzuje, je uložen v muzeu ve slovenském Martině. Marečkovi obhájci však dál spřádali složité konstrukty na jeho obhajobu. Úřady prý uvedly na dokument zlovolně špatné datum.

==========

Vlak odjel bez Rudolfa Marečka. Ten ale v Československu dlouho nepobyl: o necelé dva měsíce později byl v Sovětském svazu. Za svými družstevníky ale vůbec nespěchal.

==========

„Organisátor tohoto družstva [Interhelpo — pozn. autora] R. Mareček byl minulý týden v Moskvě a stěžoval si na nedůvěru, kterou mnozí členové družstva vůči němu chovají. Na dotaz zdejš úřadu, zda pojede za družstvem, odpověděl Mareček vyhýbavě,“47 informovala zpráva zastupitelského úřadu v Moskvě. Diplomatům se Mareček zmínil, že nově vznikajícími družstvy, která se také hodlala vystěhovat z Československa do Sovětského svazu, byl pověřen zajištěním pozemků. Proto míří do Povolží a na severní Kavkaz. Kdyby Rudolf Mareček chtěl, mohl sednout na první vlak a transport Interhelpa hravě dohonit. Zvláštní vlak, kterým vystěhovalci cestovali na východ, se vlekl jako šnek. Do Kyrgyzie dorazil na konci dubna, tou dobou už byl Mareček v Moskvě. Cestovat za Interhelpem jej ovšem ani nenapadlo. Stály před ním jiné úkoly: organizace dalších vystěhovaleckých komun.

==========

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda byla Marečkova cynická zrada důvěřivých druhů naplněním instrukcí z Moskvy, nebo šlo o jeho vlastní rozhodnutí.

==========

K uklidnění rozhodně nepřispěla zpráva, že pokladna je skoro prázdná. O finančních problémech družstva se lidé dozvěděli až teď.

==========

Přes úmorný sluneční žár byla nálada vystěhovalců na bodu mrazu. Rudolf Mareček sliboval věčně kvetoucí zemi, a místo toho se vlak sunul přes vyprahlou poušť, která lidem z valašských kopců a úrodných jihomoravských nížin musela připadat jako samo peklo.

==========

„Komunista Jindřich Vrdlovec připomněl, jaké je poslání družstva. Těžkosti organizace jsou za námi. Vytrhli jsme se z řetězu kapitalistického otroctví. Nyní budeme pracovat nejen pro sebe, ale i pro vítězství socialismu v SSSR a tím také v Československu,“ vybavoval si po půlstoletí plamenný projev člen komuny Interhelpo Karel Šulc.

==========

Družstevníci opět volí nového předsedu, tentokrát se jím stává Filip Švolík. Pod jeho vedením přistupuje komuna konečně k řešení praktických problémů. Protože nikdo stále nemá ani potuchy, kam jedou, vybírají dva muže, kteří jako předsunutá hlídka pojedou napřed a pokusí se zajistit vše potřebné.

==========

Je tma. Vystěhovalci sedí ve svých vagonech a s napětím čekají, až se rozední. První dojmy jsou zdrcující. „Zdálo se, že vlak zastavil uprostřed ničeho. Nebyla tam ani staniční budova, jen několik nízkých chatrčí a okolo nich holá step

==========

Vagony s vystěhovalci z Československa zůstaly stát na konci koleje. Dál už železnice ani nevedla. Několik rodin se na místě obrátilo a nejbližším vlakem putovalo zpátky do Československa. Většina lidí ale zůstala. Nic jiného jim ani nezbylo. Na cestu zpět už neměli peníze. Stali se zajatci vlastního neuváženého rozhodnutí. Obětí nezodpovědné propagandy.

==========

Fotografie pořízená krátce po příjezdu zobrazuje skupinku tří stovek vystěhovalců. Jsou namačkáni jeden na druhého, jako by si navzájem dodávali jistotu a oporu. Výrazy jejich tváří jsou zamyšlené a pochmurné. Jejich oči jako by se ptaly: Kde jsou granátová jablka a vinice? Co tady budeme dělat?

==========

Úřady přistěhovalce zjevně vůbec nečekaly. A pokud přece ano, přípravami na jejich příjezd se příliš nezatěžovaly. Bez ohledu na soudružské uvítání nebyla situace po příjezdu vůbec jednoduchá. Ani vyslanci Interhelpa Josef Peringer a Jan Kavan, kteří do Pišpeku dorazili s předstihem, mnoho nepořídili. Především nebylo kam všechny přistěhovalce ubytovat. Rudolf Mareček předpokládal, že Pišpek bude jen přestupní stanicí. Chtěl jít ještě dál, do stovky kilometrů vzdáleného Prževalska.

==========


Jak ovšem hodlal Mareček dopravit stroje a vybavení do odlehlého kraje, kam nevedla pořádná cesta, natož železnice? Jak tam chtěl dostat stovky lidí včetně malých dětí? Dokázali by vůbec s objemným nákladem a houfem capartů překonat pět tisíc metrů vysoké hory? Možná bylo přece jen lepší, že Mareček zmizel.

==========

„Byly to dvě dlouhé budovy, stěny oplácané blátem, střecha pokrytá rákosem. Vojáci tam měli konírny a podle toho to tam také vypadalo. Bylo třeba vyházet hnůj, všechno vyklidit,“ popsal nový domov zlínský rodák Vincenc Červenka.

==========

Jak dále vzpomínal Vincenc Červenka, každému vyměřili prostor půl metru široký a dva metry dlouhý. Přesně metr čtvereční na jednoho osadníka. Spát tak museli namačkáni jako sardinky.

==========

Osadníci bydlí v železničních vagonech a rozpadlých stájích a urychleně se pouštějí do práce. Ostatně nic jiného jim ani nezbývá. Jedna skupina se věnuje zemědělství, další začíná stavět budoucí obydlí a jiná se ohlíží po výdělku. Společná pokladna je skoro prázdná. V kase je 332 rublů, tedy asi jeden rubl na hlavu, a soukromé úspory už přistěhovalci většinou žádné nemají.

==========

Vedení komuny svolává schůzi, na níž všichni skládají slavnostní slib, že budou pracovat nejméně deset hodin denně. Takový závazek byl ale vlastně nadbytečný. Vždyť všichni dobře věděli, že z polorozbořených domů, kde dosud žili, musí co nejdříve pryč.

==========

Všichni pracovali ze všech sil, peníze ve společné pokladně však nepřibývaly. A tak lidem nezbylo než spojit síly. Družstvo se změnilo v komunu, v níž bylo všechno společné včetně kuchyně. Zdánlivá banalita, jakou se může jevit společné stravování, však vyvolávala řadu vášnivých sporů. Nejprve se ženy zdráhaly dát do společné jídelny nádobí a příbory, záhy se zdrojem divokých hádek stal jídelníček. Když Češky vařily knedlíky, nechutnalo Slovákům a Maďarům. Když zase Maďarky vařily ostrý guláš, reptali Češi a Němci.

==========

I Alexander Dubček ve svých pamětech připustil, že první měsíce po příjezdu lidé doslova trpěli hladem: „Jedna z mých nejranějších vzpomínek byla na obrovská hejna všudypřítomných vrabců. Když jsme přišli do vojenského tábora, vyplašili jsme jich tisíce, co hnízdily na zřícených střechách a uvnitř baráků. Mnoho dalších sedělo na vysokých topolech za nedalekým hřbitovem. Čím se živili, to byla pro nás záhada. Jejich vajíčka byla všude a my kluci, jejichž žaludky nebyly nikdy plné, jsme je jedli syrové, někdy i se skořápkami. Na ohníčkách jsme si opékali i ty vrabce a živili se jejich masíčkem.“

==========

Největší mrzutosti nám dělali krejčí a ševci. Čert ví, jak se dostali do našeho prvního transportu. Když měli dělat cihly, měli obě ruce levé. Zvlášť krejčí si je po práci často prohlíželi a čistili nehty. Cihlář Varecha byl plný vzteku a jednou se jim začal vysmívat: „Na takové, co si často čistí nehty, na takové naše družstvo asi chleba nevydělá.“

==========

Vytýkat právě ševcům, že se nepodílejí na výstavbě domků, nebylo spravedlivé. Zpočátku byli jediní, kdo komuně přinášel alespoň nějaký výdělek. Opravovali boty místním lidem a společnou pokladnu plnili penězi. Napětí však rostlo. Většině vadilo, že se obuvníci nepodílejí na těžké práci. Ševcům zase docházela trpělivost, že jediní vydělávají a na oplátku sklízejí jen nevděk. A tak se rozhodli odejít.

==========

Všem nešlo o to, pomoci prvnímu proletářskému státu, odešli, aby zbohatli. Hledali druhou Ameriku,“ hodnotil rozhodnutí ševců bývalý člen Interhelpa Karel Šulc.

==========

Jednoho rána ševci Čulík, Hromádka a Stoklasa naložili své věci na přistavenou drožku a odjeli. Nechali komunu komunou a přestěhovali se do města Almaty, kde si zřídili obuvnické družstvo.

==========

Přesné údaje o tom, kolik lidí v prvních týdnech komunu Interhelpa opustilo, neexistují. Pamětníci, kteří podávali své svědectví o začátcích komuny v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, se počty odchozích snažili bagatelizovat. Podle nich se jednalo o hrstku zrádců, politicky nevyspělých jednotlivců, kteří neunesli tíhu svého historického poslání a selhali.

==========

Většina osadníků však přece jen zůstala. Výroba pod širým nebem se zvolna rozjela a v srpnu 1925 začali zámečníci a kováři dodávat zboží na hladový středoasijský trh.

==========

Suché počasí sice umožňovalo pracovat pod širým nebem, ovšem nebyla voda. Její neustálý nedostatek připomínal ve svých pamětech i Alexander Dubček. Široko daleko nebyla jediná studna, nikdo proto netušil, jak hluboko může kýžený zdroj vody být.

==========

„Koželužna byla hotova jako první, ale voda stále nikde. A při kožedělné výrobě se potřebuje hodně vody a páry. Začali jsme kopat studny. Půda byla samý písek a štěrk. Začali jsme studny vrtat, ale půda se stále sesypávala. Naši betonáři začali vyrábět skruže a ty se spouštěly do země. Ve dvaceti metrech byla konečně voda. Jedna studna byla hluboká dvaadvacet a druhá čtyřiadvacet metrů. Měli jsme s sebou Sigmundovy pumpy, nasadili je a voda tekla. Moje manželka pomáhala rovněž při hloubení studní, a když se objevila první voda, nechala se spustit dolů, aby si ve vodě smočila prsty,“ vzpomínal koželuh Robert Dočekal.

==========

Komuna měla konečně zdroj pitné vody a v září 1925 nastal historický okamžik: v areálu Interhelpa se rozsvítilo první elektrické světlo! První žárovka v celém Kyrgyzstánu! Slavnostní chvíli popsal Karel Šulc: „Soudruzi Pálinkáš a Zatloukal otočili knoflíkem a v dílnách, v prvních právě dostavěných domcích i na cestě k rozestavěné textilní továrně poprvé zazářilo elektrické světlo. První v celé Kyrgyzii!“

==========

Pro úplnost dodejme, že elektřinu vyráběl dieslový generátor, který si osadníci přivezli s sebou z Československa.

==========

Byl to skoro zázrak, co všechno kolonisté v tak krátké době dokázali. Nikdo z nich přitom neměl odborné vzdělání. Organizátorům vystěhovaleckého projektu se nepodařilo sehnat jediného inženýra nebo technika.

==========

„Toto jsou hrobečky celkem třiceti dětí přistěhovalců, které zemřely krátce po příjezdu. Děti, které byly mladší pěti let, nevydržely změnu klimatu. Pokud vím, byl mezi nimi malý Ignát Cajzl, dvouletá dívenka Horáčkových a další a další,“ vypočítává paní Světlana.

==========

„Každý den přibývalo těžce nemocných. Změna podnebí, velké střídání denních a nočních teplot, špatná hygiena, hlavně spousty černých much, které vnikaly do bytů, do mléka, do chleba a byly všude. To vše útočilo zejména na ty nejmenší. První zemřel devítiměsíční Vašík Pagáč. Po něm další a další. Během tří měsíců po příjezdu zemřely skoro všechny děti mladší tří let,“ vzpomínal po letech bez větších emocí Karel Šulc. Byť i jemu zemřel krátce po příjezdu malý synek.

==========

„Matky umírajících dětí naříkaly celé noci a některé plné zármutku a zoufalství vyčítaly svým mužům: Kam jste nás to zavlekli? Všichni tu pomřeme! Ve žluté asijské hlíně pišpeckého hřbitova bylo už třicet nových malých hrobů,“ vzpomínal Karel Šulc.

==========

„V první expedici nebyl lékař, a když začátkem léta vypukla epidemie malárie, nebylo čím proti ní bojovat. Před koncem roku zemřelo na tuto nemoc třicet dětí. Julius ani já jsme ji ale nedostali,“ zaznamenal stručně ve svých pamětech Alexander Dubček.

==========

Lékař s prvním transportem nepřijel, byl by ale vůbec co platný? Na malárii neexistuje účinný lék ani dnes. A pro doktora ze střední Evropy by byly asijské nemoci nejspíš stejně velkou neznámou. S přibývajícím horkem děti dál umíraly a komunou se rozléhal nářek zoufalých žen.

==========

Smrt dětí zasáhla celou komunitu. Život však šel dál a osadníci se ještě zuřivěji vrhli do práce, aby se podobné tragédie už neopakovaly. Stolařská dílna vyráběla nábytek pro sovětské úřady, školy a nemocnice. Šily se obleky, boty i koňské postroje.

==========

Jako první se na Interhelpo s žádostí o pomoc obrátil lovec Ibrahim Kulžabajev. Porouchala se mu puška a přinesl ji k opravě. Prý mu dlouho dobře sloužila, teď ale neví, co s ní. Na rozdíl od kyrgyzského lovce si zkušení řemeslníci věděli rady. Zbraň jednoduše rozebrali, vyčistili a k nesmírné Ibrahimově spokojenosti puška zase fungovala.

==========

Jste šikovní lidé,‘ říkal, ‚když pušku spravíte, spravíte už všechno. Kdyby nebylo vás, byl bych ji musel zahodit. To by byla moje smrt. Zahynul bych. Šel bych do stepi s holýma rukama,‘“72 vykreslil lovcovy stesky spisovatel Jilemnický.

==========

„Moje žena pracovala v kanceláři předsedy družstva. Přišel tam Kyrgyz, jmenoval se Amam Baj, a tomu se zřejmě zalíbila. Přicházel vždy v poledne a nechával ji jezdit na svém koni. Říkával jí — ty moje dočka [rusky ‚dcera‘ — pozn. autora]. Jednou v neděli v poledne, když Krčmárikovi obědvali, objevili se tři Kyrgyzové na koních. Jeden z nich tchánovi povídá: predaj dočku. Krčmárik to nemyslel vážně, ale začali smlouvat. Kolik koní, kolik beranů. Kyrgyzové to ale mysleli doopravdy. Žena potom musela utéct k sousedům a tam se zavřít a mnoho nescházelo k tomu, aby jejímu otci natloukli,“ vypravoval Robert Dočekal.

==========

Ať už vědomě, nebo mimoděk sehrálo Interhelpo klíčovou roli při změně životního stylu kočovníků. Do té doby nespoutané děti divoké stepi byly násilím nuceny usadit se a zapojit se, tak jako všichni sovětští občané, do budování socialismu. Své koňské povozy vyměnili za soustruhy a skončili s kočováním. Takové bylo nařízení sovětských úřadů a k jeho naplnění přispělo významnou měrou právě Interhelpo. Do této průmyslové komuny totiž sovětské úřady posílaly bývalé nomády, aby se naučili řemeslu a práci u strojů.

==========

Zvyknout si na nový způsob života nebylo pro kočovníky vůbec snadné. Nedozírná step se stády dobytka a hlučná hala strojírenské výroby se snad nemohou lišit víc. Pro nomády zvyklé žít pod širým nebem byl celodenní pobyt u stroje v továrně k nepřežití.

==========

Život v Interhelpu ale nebyl ani pro Alexandra Dubčeka jen časem her a prvních životních zkušeností. Nebyl jen idylou v panenské přírodě. Budoucí politik se v Interhelpu (později v Nižném Novgorodu, kam se jeho rodina přestěhovala) setkal i s tvrdostí sovětského komunistického zřízení. Svému příteli Ivanu Laluhovi Dubček popsal, že jako chlapec viděl na vlastní oči vagony plné umírajících i mrtvých lidí. „Byli to sedláci, kulaci z Ukrajiny, které přivážely vlaky do Frunze, kde byla konečná stanice. Když otevřeli dveře od vagonů, mrtvoly vypadávaly na nástupiště. Dubček mně vyprávěl, že si jako chlapec myslel, že to museli být zlí lidé, když takto dopadli,“ vzpomínal někdejší blízký spolupracovník Alexandra Dubčeka Ivan Laluha.

==========

Přihodily se události, jejichž důsledky se vznášely jako těžký mrak, který rostl a temněl. Bezstarostnost se pomalu z našeho života vytrácela. Revoluční hrdiny, které nás učili obdivovat, najednou prohlásili za lotry, postavili je před soud a popravili. Ve škole nám nařídili vystřihnout celé stránky z učebnic, protože pravda se měnila, často přes noc. Živě si pamatuji na některé učebnice, které jsme tehdy používali, zvláště na jednu s fotografií maršála Tuchačevského se všemi vyznamenáními — tu stránku jsme museli vystřihnout nůžkami po jeho popravě na jaře 1937. Odstraněné stránky učitelé starostlivě sbírali a počítali. Před Tuchačevským byl proces se Zinověvem a Kameněvem v srpnu 1936, potom s Radkem a Pjatakovem v lednu 1937 a po procesech s Tuchačevským a jinými vyššími veliteli se uskutečnily procesy s Bucharinem, Jagodou a Rykotem v březnu 1938. Poslední proces si pamatuji mimořádně jasně, protože ho vysílali v rozhlase. Z toho divadla s tolika známými sovětskými vůdci, kteří se najdnou měnili na zrádce, jsme byli smutní a zmatení.81

==========

V Pišpěku byli moji rodiče, podobně jako mnozí jiní členové družstva, zpočátku přesvědčeni, že jejich rozhodnutí [přestěhovat se do Sovětského svazu — pozn. autora] bylo na celý život. Tento názor se začal měnit začátkem třicátých let pod vlivem vnitřního vývoje v Sovětském svazu. A já si z té doby pamatuji, že už tehdy jsem slyšel od svých rodičů narážky o možném návratu domů. Nemyslím si však, že by se tak byli rozhodli před rokem 1938. Avšak v roce 1938, v konfrontaci s nezbytností vybrat si mezi československým a sovětským občanstvím, které by nám navždy zablokovalo návrat domů, nezaváhal otec ani na chvíli, navzdory své rozhodné víře v socialismus.82 […] Věděl, co se děje kolem něho. Nemohl se vyhnout kritickým myšlenkám a pochybnostem. Navíc věděl, že i kdyby byl přijal sovětské občanství, zůstal by v očích sovětských úřadů cizincem a rok 1938 nebyl dobrým rokem pro cizince v Rusku. To, že byl komunista, neznamenalo mnoho: tisíce cizích komunistů padly za oběť nesmyslným represím v Sovětském svazu a jejich osud nebyl dokonce ani tehdy tajemstvím. Možnost, že by otec mohl být odvlečen jako mnozí jiní, byla příliš reálná. Při výběru obětí nebylo používáno logických důvodů a násilí neustalo ani po pádu Ježova v prosinci 1938.83

==========

Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse — drobné z částky, kterou mi dal otec, abych si koupil kalhoty. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při důkladné prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující přicházející nebo odcházející ze Sovětského svazu. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.

==========

Oficiálně převedli členy Komunistické strany Československa do Všesvazové komunistické strany bolševiků v červenci 1925, necelého čtvrt roku po příjezdu. Nebylo to ale tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Byť komunisté vždy proklamovali proletářský internacionalismus, jednotlivé národní komunistické strany přílišným internacionalismem neoplývaly. Přestoupit z jedné národní strany do druhé nebylo zrovna jednoduché.

==========

Ani počátky zemědělství nebyly nijak snadné. Step byla porostlá žárem spálenou travou a přes metr vysokým bodláčím. Země byla písčitá a vyschlá jako troud a rtuť teploměru šplhala k padesáti stupňům. Pod nohama se pionýrům plazili hadi, přesto museli pracovat od rána do noci.

==========

„Na jaře 1926 uzavřelo představenstvo družstva smlouvu o dodávce cukrovky Kaučinskému cukrovaru, a tak jsme se připravovali na pěstování cukrovky,“ vzpomínala Kateřina Tišliarová- Prekopová. Pěstování cukrovky není úplně jednoduché. Vyžaduje kvalitní a prohnojenou půdu. Začít p cukrovou řepu v panenské půdě, na které se dosud jen pásl dobytek, to si žádalo notnou dávku odvahy.

==========

Pečlivá příprava půdy přinesla nečekaný výsledek. Hned první úroda byla velmi dobrá, asi 300 centů z desjatiny. Smlouvu s cukrovarem jsme splnili na sto procent. Tím dalo družstvo Interhelpo základ pěstování řepy cukrovky v Kyrgyzii. Brzy tu zdomácněla a v Kyrgyzii se začaly stavět i cukrovary,“ vzpomínala Kateřina Tišliarová- Prekopová.

==========

Mnohem střízlivější popis pochází z pera obchodního přidělence československého zastupitelského úřadu Josefa Vybírala. Jeho svědectví z podzimu roku 1926 staví epopej o cukrové řepě do poněkud jiného světla. Stejně tak jako celé hospodaření Interhelpa. Řepa je pěkná. Družstvo zaprodalo ji z jara do cukrovaru v Taškentu, a to po 27 kopejkách za pud.** Při dodatečné kalkulaci se ukázalo, že pouze dopravní výlohy (vzdálenost do cukrovaru činí přes 800 km) činí přes 16 kopejek za pud. Za zbývajících 11 kopejek za pud nebude možné krýt nákup semen, práci a režii. Proto družstvo vyjednává s cukrovarem o zrušení smlouvy, dosud však bez úspěchu. Nehledě na to inzeruje v místních novinách 20 kopejek za pud řepy. Zmiňuji se o tom případu podrobněji, neboť charakterizuje, do jaké míry jest družstvo vedeno neodborně a také nesolidně,87 hodnotil nekompromisně československý diplomat.

==========

Nové hroby už nepřibývaly. Skoro se mohlo zdát, že komuna už je z nejhoršího venku. Pozdě odpoledne 5. května 1926 dopadla na družstvo tvrdá rána. Z přízemního dílenského domku, kde byly soustředěny všechny výrobny, začal k nebi stoupat zlověstný dým. Nejspíš vinou zkratu elektrického vedení vypukl požár. Celá komuna byla v mžiku na nohou. Hoří!

==========

Požár ve vyprahlé stepi byl rychlý a zničující. Není divu, slunce vše vysušilo na troud a voda na hašení nebyla. Družstevníci tak mohli jen přihlížet, jak jim před očima mizí v roční práce a celoživotních úspor.

==========

„Za necelé dvě hodiny zničil požár i dílnu zámečnickou, stolařskou a soustružnickou. Plameny ničily stroje, které čeští a slovenští dělníci koupili za těžce vydřené peníze a přivezli z rodné země. Hořely zdi a střechy, shořelo skladiště materiálu s třemi vagony nového nábytku pro místní školy a úřady.

==========

Osadníci se naráz ocitli zcela bez prostředků a bez perspektivy. Nastala další velká krize. Družstvo na tom bylo hůř než po samotném příjezdu do Kyrgyzie. Všechno, co lidé s obtížemi a obrovským vypětím vybudovali, lehlo popelem.

==========

Z družstva se sice odštěpila skupina krejčích, kteří si ve Frunze založili vlastní nezávislé družstvo, komuna Interhelpo však zůstala na místě a její odhodlání setrvat podpořil i místní sovět. Družstvu poskytl mimořádnou subvenci a bezúročnou půjčku. Podle Karla Šulce čítala podpora 29 000 rublů a bezúročná půjčka dalších 10 000 rublů.

==========

„S velkou úporností jsme se pustili znovu do práce. Muži stavěli nová okna a dveře u vyhořelých dílen, ženy míchaly maltu, děti podávaly cihly. Teď nebylo možné zajistit ani společné stravování, a tak musel každý z nás žít na vlastní pěst. Mnohé ženy prodávaly na bazaru prádlo a šaty, hrnky, lžíce a boty, aby měly na nejnutnější, hlavně jídlo pro děti,“ popsal nejhlubší krizi družstva krátce po požáru Karel Šulc.

==========

Po zničujícím požáru se družstvo rozhodlo setrvat ve Frunze, jeho situace však byla tíživá. Požárem zničené dílny byly v troskách, stroje a výrobní zařízení zničil oheň. Nebylo co jíst. A do této situace přijela další početná skupina nových přistěhovalců: rovných šest set lidí! Druhý transport dorazil do Kyrgyzie 7. srpna 1926. Ve srovnání s první expedicí byl počet nových přistěhovalců téměř dvojnásobný. Nutno říci, že vyslat do komuny, která byla na pokraji zániku, dalších šest set lidí, bylo zcela nepochopitelné a především nezodpovědné rozhodnutí. V okamžiku, kdy druhý transport dorazil, uplynuly od ničivého požáru teprve tři měsíce!

==========

Vedoucím transportu byl Ján Jandík. I tato expedice byla organizována na stejných zásadách jako první výprava. Lidé skládali členské příspěvky, platily tytéž stanovy. Jeden zásadní rozdíl tady přece jen byl: členové druhého transportu už nemuseli být komunisty. A to přesto, že projekt nadále spoluorganizovala a zaštiťovala komunistická strana. Změna pravidel měla své důvody: další členy družstva, kteří by měli dostatek peněz na složení členského vkladu, nebylo už v řadách komunistů kde brát.

==========

Druhý transport měl také do Sovětského svazu přivézt vybavení textilní továrny. To sice nakoupili za cenu šrotu, objemný náklad ale bylo zapotřebí dopravit po železnici sedm tisíc kilometrů. A to něco stojí. Členský podíl byl proto zvýšen ze tří tisíc na rovných pět.

==========

S druhým transportem odjel do Interhelpa i Ján Samuel řečený Szabó. Jeho příjezd do komuny byl poněkud odlišný. Rodák ze slovenských Nových Zámků patřil k opravdovým komunistickým radikálům. Osobně bojoval v Rudé armádě Maďarské republiky rad. Po jejím pádu uprchl na Slovensko. Tam byl však v hledáčku policie, a tak se rozhodl připojit k expedici do Sovětského svazu. O vystěhovalecký pas nežádal a ke druhému transportu se připojil tajně a bez dokladů.

==========

Protože neměl pas, byl domluven s některými soudruhy, že při počítání na hranicích se vždy jeden z nich ztratí a náš Jánoš si stoupne na jeho místo. Na československo- polské hranici se to podařilo podle plánu. Když přijeli na sovětskou hranici, všiml si toho jeden z členů transportu, který nebyl do celé věci zasvěcen, a z horlivosti běžel ohlásit sovětským pohraničníkům, že do výpravy se vetřel nějaký divný člověk, možná prý zloděj… bratra zatkli a poslali na vyšetřování do Moskvy.

==========

V Moskvě pobyl Ján Samuel- Szabó tři měsíce. Kupodivu jej však sovětské orgány, jako podezřelého špiona, neuvěznily. Naopak byl propuštěn. „Když vše vyšetřili, nechali ho jako politicky vyspělého v tříměsíčním kurzu v Moskvě, teprve potom odjel do Frunze za ostatními interhelpovci.“

==========

Jednalo se snad o přípravu agenta NKVD? Jak jinak vysvětlit fakt, že nejen unikl zatčení, ale jeho kariéra začala okamžitě po příjezdu do Interhelpa prudce stoupat? Jen přijel do komuny, už zastával nejvyšší funkce: byl tajemníkem stranické organizace, několik let předsedou družstva, a devět roků dokonce předsedou Svazu průmyslových družstev Kyrgyzie.

==========

Po nedávném požáru se družstvo na čas prakticky rozpadlo. Každý se protloukal na vlastní pěst. A do toho přijelo přes šest set nových osadníků, kteří sedí na nádraží s veškerým svým majetkem v rancích a kufrech. Čekali vřelé přijetí, a dostalo se jim chladného odstupu. Lidé, co v kolonii už déle než rok žili a obtížně překonávali každodenní existenční problémy, dobře věděli, že s nově příchozími přišly i další komplikace. Co naplat, že z Československa přivezla výprava řadu strojů a zařízení pro požárem zničené dílny. Co z toho, že ve vagonech je složena textilní továrna. Teď šlo o holý život!

==========

Šest set nových osadníků však přijelo a situace v komuně se mění. Početně získávají navrch nově příchozí a do čela družstva volí svého člověka: vedoucího druhého transportu Jána Jandíka. Muže, o němž československý diplomat Josef Vybíral mluvil jako o „zlém duchu celého společenství“.

==========

Nově příchozí nebylo kam umístit, a tak musely znovu posloužit bývalé konírny, kde po příjezdu bydleli lidé z prvního transportu. Přistěhovalci byli sice ještě před odjezdem varováni, že život v novém domově nebude jednoduchý, realita však překonala jakékoli představy.

==========

Mnozí vystěhovalci ale doporučení zásobit se vším potřebným pochopili po svém a přivezli s sebou množství zboží, které hodlali na místě zpeněžit. To však bylo v Sovětském svazu nezákonné. „Letošního roku přivezl transport místo potřebných strojů větší množství punčoch a břitev, jež mínili výhodně prodat v Pišpeku a získat peníze. Úřady na to přišly a zboží zabavily,“92 popsal situaci obchodní přidělenec československého zastupitelství v Moskvě Josef Vybíral

==========

Vyčerpaná a vyhladovělá komuna nedokáže nově příchozí ani ubytovat, ani uživit. Lidé znovu prchají pryč. Mnozí hledají záchranu opět na československém zastupitelském úřadě v Moskvě. Ještě nedávno měli pro československou vládu jen slova plná nenávisti a třídního boje, teď její zástupce žádají o pomoc.

==========

Družstvo nemělo připraveno byty pro takový počet Čechů, následkem čehož bydleli úplně primitivně a nehygienicky. Lékař z Bratislavy, který transport provázel a který vstoupil do služeb družstva, krátce po příjezdu družstvo opustil a vrátil se do ČSR. Nezdravé klimatické poměry, špatné ubikace, nedostatek léků a lékařské péče měly za následek, že během šesti týdnů po příjezdu nového transportu mnoho osob onemocnělo a devět zemřelo.

==========

Družstvo jest silně zadluženo, peněžní ústavy prý už nechtějí poskytovat dalších půjček. Proto váznou stavby nových dílen a proto již od loňského roku leží naprosto nepoužito zařízení mlýna, dodaného z prostředků úvěrové akce. Materiální postavení členů vyvolává jejich nespokojenost, poněvadž správa jim vyplácí jen zlomek týdenní mzdy. Jest to jaksi existenční minimum, neodpovídající ani nejprimitivnějším životním požadavkům.

==========

Musí se uznat píle, pracovitost a zdatnost našich vystěhovalců. Těmto dobrým vlastnostem však stojí v cestě komunistický systém, na němž jest družstvo vybudováno. Ačkoli v soukromém životě upustili vystěhovalci od komunismu, přece zůstaly komunistické zásady ve výrobě a vedení družstva. Chybí zde vůle jednotlivce, který by s porozuměním, rychle a energicky rozhodoval. Komunistické družstvo, jakým Interhelpo jest, závisí na své správě, a tudíž na kolektivním způsobu řešení všech otázek. To znamená liknavost v rozhodování a časté hádky, nacházející ohlas po celém družstvu. Ozdravění poměrů v družstvu lze si představit pouze tehdy, když organizace jeho bude postavena na soukromokapitalistický princip.96

==========

Sporem skončila i družstevní zabijačka, kdy si komunardi navzájem vytýkali, kdo má větší porci.

==========

Lidé byli bez prostředků, bez práce i bez střechy nad hlavou. V této situaci opustily komunu tři stovky lidí, celá třetina všech přistěhovalců! Společenství bylo jen krůček od definitivního konce.

==========

V době, kdy družstevníci zápasili o holý život, věděl o jejich útrapách doma v Československu málokdo. Komunistická propaganda jela naplno a v době, kdy komuna stála těsně před krachem a kdy ji houfně opouštějí okradení a podvedení lidé, otiskl komunistický list Stráž lidu v listopadu 1926 otevřený dopis dvou členů Interhelpa: Josefa Urbánka a Josefa Skalického, dělníků ze severomoravského Postřelmova. Článek vychází ve stejné době, kdy do Československa putuje diplomatickou poštou zdrcující zpráva vedoucího československé mise v Sovětském svazu Josefa Girsy. Jako by ani oba texty nepopisovaly totéž. Zatímco Girsa mluví o rozpadající se komuně, z níž prchají zubožení a ožebračení lidé, podle popisu, který nabízejí Urbánek se Skalickým, by se mohlo zdát, jako by v Interhelpu bylo vše v nejlepším pořádku.

==========

Co se týče vrácení do Československa, z toho myslím nebude nic. Sovětská vláda se o nás dost stará. To, co jsme již obdrželi, to bychom nedostali nikde. I kdyby se stalo a družstvo se rozešlo (co však nehrozí), nemusel bych jíti zpět, neboť je zde řemeslníků zapotřebí. Již odešlo mnoho členů a žádný nejede zpět. Jen takový, který má doma majetek. Ti, co od nás odjeli, to nebyli žádní družstevníci, ačkoli členy jsou, ale ti jeli jen s tou myšlenkou dostat se do Ruska.

==========

Popis životních podmínek komuny však Urbánek se Skalickým snad ani nemohli myslet vážně. „Že bych si naříkal dosud, to nemohu. Maso můžeme míti každý den, jenže se přejídá, tak to mícháme s moučníky. Zatím dostáváme vyživovací normu sedm rublů týdně, ačkoli kdybych pracoval sám ve městě, měl bych více na den. Avšak těch sedm rublů týdně na stravu úplně stačí,“ píší postřelmovští komunisté.

==========

Vysvětlení, proč tito dva komunardi líčí život v Interhelpu tak zavádějícím způsobem, je jediné: snaha nalákat další zájemce s jejich vklady dříve, než do Československa dorazí pravdivé informace o stavu komuny.

==========

Čtyři měsíce poté, co jejich svědectví otiskla Stráž lidu, přichází na československý zastupitelský úřad v Moskvě další zoufalý dopis z Interhelpa, tentokrát podepsaný hned čtrnácti družstevníky. List podrobně líčí útrapy a hlad, kdy lidé prodávají své poslední zásoby na bazaru, aby vůbec přežili. Popisuje i poměry, které v družstvu panují: „Vedoucí činitelé družstva, kteří se však dobře a zavčasu na tuto bídu připravili a jsouce sytí, odbývají prosby a výtky strádajících členů a jejich rodin přímo s posměchem, což vzbuzovalo již z počátku dojem, že se jim jednalo pouze o podíly členů, zatímco těmto a jejich rodinám ochotně se otevíraly dveře k odchodu z družstva.“

==========

List odeslali vzbouřenci z řad komuny v době, kdy do Československa mířili zástupci Interhelpa, aby tam nakoupili chemikálie pro koželužnu. A především aby znovu lákali pro družstvo nové členy. Autoři dopisu přímo vyzvali československé úřady, aby se verbování nových členů pokusily zabránit: Vzhledem k tomu, že tato odporná komedie se má znovu opakovat, a to opět na účet důvěřivých lidí, kteří mají být sliby zlákáni, žádáme ještě jednou, aby podobné zklamání a okrádání lidu bylo z výše uvedených důvodů zamezeno. Vše, co shora uvádíme, jsme my i ti, co nacházejí se mimo Pišpek, ochotni dokázat svědecky. Podepsáno čtrnáct družstevníků, Ing. Kouska, Hanuš Kašpar, Rudolf Horáček, Donát Láníček, František Svozil, Josef Samek, Stanislav Staněk, rodina Halámkova, Cyril Dočekal, Leopold Novotný, Ludvík Stoklasa, Adolf Koroptvička, Vilhelm Zavadil a rodina Augustina Malého.

==========

Komunistická propaganda však hnala do Sovětského svazu další a další dělníky. Druhý transport, který skončil tak neslavně, proto nebyl poslední. Do sovětské Kyrgyzie odjely z Československa ještě další dvě výpravy dělníků. Ve všech čtyřech expedicích to bylo celkem 1 078 lidí.

==========

Rok 1927 byl třetím rokem osadníků v kyrgyzské stepi. Komuna sužovaná nemocemi, bídou a všeobecným nedostatkem stála opět na pokraji zániku. Z družstva odešlo velké množství lidí. Mezi nimi i podstatná část rodiny Huňových.

==========

„Odjelo také mnoho dalších družstevníků. Já a táta jsme dál zůstali v Interhelpu, které bylo na rozpadnutí. Otec ale řekl, že tady máme práci, ve které musíme pokračovat,“ zapsal si po letech Bohuslav Huňa. V Sovětském svazu nakonec zůstal nejdéle z celé rodiny. Do komuny odjel jako desetiletý kluk, do Československa se vrátil až v roce 1968 jako dospělý muž.

==========

Protože z komuny odešlo velkého množství lidí, začíná se nedostávat pracovníků, a tak vedení Interhelpa přistupuje k radikálnímu kroku: otevírá se sovětským občanům.

==========

Vedení Interhelpa také výrazně snižuje zápisné a členské podíly. Zatímco zakládající členové museli v Československu zaplatit pět tisíc korun, nově byl členský vklad snížen na pouhých padesát rublů, v tehdejším kurzu asi sto šedesát korun!

==========

Atmosféru v komuně trefně popisuje parodická píseň, kterou v šedesátých letech dvacátého století zapsal ve Frunze historik Pavel Pollák.



Interhelpo komuna,
Každý na ni vzpomíná. Zrodila se v ČSR,
Nachází se v SSSR,
Začala tam v lágru žít,
Blahodárně působit.
Přišla spasit Kyrgyze,
Sama vlezla do krize.
Prvně pekař, potom ševci
Byli první vynálezci,
V kuchyni u prázdné míse
Začala se opozice.
Opozice za své fígle
Musela jít dělat cihle.
A technický ouřada
Ševcům dělal felčara.

Pak poslali Láníčka
Poprositi tatíčka,
By nějakou pretencí
Vymohl subvenci.
Dostali pak velký mlýn,
Nevěděli, co však s ním, A
 Švolík křičí s nadšením,
Já to převrátím.
Jednou jsem se zeptal muže,
 Který s fajkou pobíhal,
Je- li vskutku to tak zle,
Jsou- li peníze.
On se na mne podíval
 A potom mi povídal:
Co ty se tak drze ptáš,
To je přece sabotáž.

Až přijede druhý transport,
Nastane však mnoho trampot,
 Bude mnoho rozumu
Udělat novou komunu.
Z toho bude velký zmatek,
Každý bude chtít nazpátek.
A u nádražní pokladnice
Bude velká tlačenice.
Polínek prý na den dávat,
Ještě brzy ráno vstávat,
 Žít přece nemůžem s jedním arbuzem.
Koželuzi, to jsou muži,
Ti chcou sedřít ze všech kůži.
Jak berou pár rublíků,
Kolář dělá rotyku.107

To vám byl ten smutný čas,
Jejž vzpomíná každý z nás.
Ztratili jsme rodinu,
Nevrátíme se víc domů.
To vám byla pohoda,
U vesla byl Jahoda,
Propili jsme mašiny,
Musíme jet pro jiný.
To vám byla pohoda,
 U vesla byl Jahoda,
Špiritus u nohy měl,
Lidi štval — lhal, jak uměl.

Nápěv písně neznáme, není ani jisté, jestli a kdy se vůbec zpívala.

==========

Vlak přivezl chybějící vybavení koželužny i potřebné chemikálie, na něž se při odjezdu první výpravy zapomnělo. S výpravou se do Kyrgyzie také vrátili už ostřílení komunardi Donát Láníček a Robert Dočekal. Před časem odjeli do Prahy vyjednat půjčku od československé vlády a zpět do Interhelpa vezli automatický mlýn. Vedení komuny s ním mělo velké plány. Zařízení textilní továrny, které přivezl první transport, bylo ještě stále složeno v přepravních bednách a mlynářské řemeslo by mohlo mít v Kyrgyzii zlaté dno

==========

Vedení komuny si proto uvědomovalo, že vlastní průmyslový mlýn by pro ekonomiku Interhelpa mohl znamenat potřebnou vzpruhu. Kyrgyzská vláda slíbila, že poblíž železniční stanice postaví na vlastní náklady velký obilní sklad. Mlýn mělo zajistit samo Interhelpo.

==========

Kde ale na jeho nákup vzít? Vždyť družstevní kasa byla už dlouho skoro prázdná. Pomoc by však přece mohla přijít od československého státu! Proč by si komunisté, kteří dali okázale sbohem staré vlasti, nemohli vzít od vlády půjčku? Nakonec účel světí prostředky.

==========

Poněkud paradoxně jdou peníze z fondu určeného na podporu českých kolonistů z dob carského Ruska. Interhelpo získává bezúročnou půjčku ve výši půl milionu československých korun!

==========

Donát Láníček se ukáže jako nepříliš zdatný obchodník a po technické stránce rozumí věci ještě méně. A tak se stalo, co se stát muselo. Když složité zařízení konečně dorazilo do Kyrgyzie, vyšlo najevo, že mlýn je nekompletní a není v silách Interhelpa uvést zařízení do provozu.

==========

Láníček byl zatčen a obviněn ze sabotáže. Protože peníze na nákup mlýna poskytla československá vláda, do vyšetřování se zapojil i zastupitelský úřad v Moskvě, který půjčku družstevníkům doporučil.

==========

„Obvinění družstva se opíralo o fakt, že firma Kašpar uvedla ve svých účtech dva loupací stroje, dodala přitom jen jeden. Družstevníci obviňují svého soudruha, že si peníze za druhé zařízení ponechal,“109 hlásil Josef Vybíral.

==========

Popsal i své osobní setkání s obviněným Láníčkem. Ten mu měl přiznat, že od firmy Kašpar skutečně obdržel třicet devět tisíc korun jako provizi. Tyto peníze si však prý neponechal, ale použil jako úplatek k zajištění státní dotace.

==========

Láníček odjel na podzim 1925, aby sjednal u československé vlády úvěr pro družstvo. Jeho nepřítomnosti bylo využito k intrikám osob, nestojících mravně ani schopnostmi výše než Láníček. Úmysl jejich se zdařil, Láníček se skandálem odešel a stal se zámečníkem v místním pivovaře. Když jsem přijel do Pišpeku, správa družstva mi sdělila, že Láníček byl před dvěma týdny zatčen a sedí ve vězení. K zatčení došlo na popud družstva, které jsouc organizováno po způsobu sovětských institucí, má také takzvanou buňku. Tato buňka udržuje čilé styky s místní Státní politickou správou (GPU), denuncuje nepohodlné členy a terorizuje hrubým způsobem celou komunu.

==========

Půjčku však družstvo splácet musí a polovina dlužné částky přitom má být zaplacena do října roku 1928. Vedení komuny nepřišlo na nic lepšího, než že mlýn zastaví u sovětské banky.

==========

Proto zastupitelství opětovně upozorňuje, že všechny stroje získané od československé vlády na úvěr jsou majetkem československé vlády a nemohou býti do úplného zaplacení a bez jejího vědomí a souhlasu ani prodány, ani zastaveny.

==========

Vedení Interhelpa však na upozornění nedbalo a mlýn skutečně do zástavy dalo. Od sovětské Zemědělské banky za něj dostalo sedmnáct tisíc rublů.

==========

Zastupitelství shledává tento krok nesprávným a odporujícím smyslu podepsané vámi smlouvy. Poněvadž mnohým členům družstva pravý stav mlýna zůstal utajen, bylo by žádoucno, abyste s obsahem tohoto přípisu seznámili všechny členy družstva. Příjem přípisu potvrďte.

==========

Komuna však nereaguje, a tak úřad žádá sovětský Komisariát zahraničních věcí, aby zakročil a zjednal pořádek.

==========

Úvěrová operace se odehrála bez vědomí sovětských orgánů, které tak na ni neměly žádný vliv. Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR upozorňuje československou vládu, že vláda SSSR se nikdy nezavázala chránit či zajišťovat zařízení dodaná na úvěr.

==========

Situace spěje k bizarnímu rozuzlení. Vedení komuny vyzývá československou vládu, aby mlýn ze zástavy u sovětské banky sama vykoupila! Splácet úvěr Interhelpo rozhodně nemíní a nemá ani z čeho.

==========

Podobný přístup vůdců československých vystěhovaleckých komun v Sovětském svazu nebyl nijak neobvyklý. Podobně nezodpovědně a vypočítavě se chovala i další dru

==========

„Kladenská komuna, jejíž pohledávka činí 6 675 amerických dolarů, uhradila pouze 69 dolarů. A Interhelpo, jehož pohledávka obnáší 25 674 dolarů nezaplatila dosud nic,“ konstatoval zastupitelský úřad.

==========

Když ministerstvo zahraničí odmítlo vykoupit ze zástavy mlýn, na jehož nákup Interhelpu samo půjčilo přes dvacet pět tisíc dolarů (což v přepočtu na dnešní hodnotu představuje přes osm a půl milionu korun), vedení komuny prodalo mlýn rovnou sovětské vládě.

==========

Lehkomyslnost, s jakou správa družstva nakládá se státním majetkem československým, jest příznačnou vlastností některých vůdců družstva. Předseda Dalmonego jest Slovák, prostý řemeslník, člověk slabé vůle a malého rozhledu. Předsednictvo sestává z osob postrádajících organizačních schopností, nedosti seriózních a energických.

==========

2. květen 1927 je neméně významným datem. Toho dne se družstevníkům konečně podařilo uvést do provozu textilní závod. První opravdový výrobní podnik v celé zemi. Pro další existenci družstva to byl zcela rozhodující moment. Kdyby se textilní továrna nerozjela, Interhelpo by s největší pravděpodobností zaniklo.

==========

Interhelpo bylo koncipováno jako dělnický projekt, s inženýry nebo alespoň techniky se vlastně ani nepočítalo. Byl to skoro zázrak, že se tak složité zařízení, jakým byla textilka, nakonec přece jen podařilo sestavit a uvést do provozu.

==========

„Stroje na práci s bavlnou byly nakoupeny dobře, horší to bylo s vlnou. Potřebovali jsme stroje na různé druhy vlněné příze (dvojku, trojku, osmičku až dvanáctku), my ale koupili stroje jen na čtyřku.

==========

Při nákupu zařízení textilní továrny však neměli družstevníci příliš na výběr. Veškeré vybavení pocházelo ze zrušené textilky ve slovenském Rybárpoli, tkalcovské stavy tam kupovali vystěhovalci za cenu železného šrotu.

==========

Atmosféru slavnostního okamžiku dokonce zachycuje olejomalba. Zobrazuje Kyrgyzy na koních, kterak nábožně hledí na budovu textilky. Z jejího komína stoupá k nebi černý dým, symbol pokroku.

==========

V samotném Interhelpu pracoval kroužek telegrafistů, spolek ateistů Bezbožníci, ochotnický divadelní soubor, redakce novin i milice.

==========

„Soutěžilo se doopravdy a uvědoměle. Naše družstvo získalo několikrát putovní rudý prapor průmyslových družstev Kyrgyzie a putovní prapor Rady ministrů Kyrgyzské republiky. V roce 1934 dostalo 238 členů Interhelpa hrdý titul úderník. V roce 1938 u nás bylo 413 stachanovců.“

==========

„Třeba v noci jsem vstala a přikládala střihy šatů, halenek a kabátů na velké kusy papíru, znovu a znovu kombinovala a sestavovala díly k sobě tak, abych ušetřila co nejvíc látky. Podala jsem první zlepšovací návrh, potom druhý, třetí. Časem jsem splnila normu až na sto osmdesát procent, byla jsem vyhlášena stachanovcem a u mého stolu vlála rudá vlaječka.“

==========

„Naše práce nekončila po osmi hodinách, osm hodin jsme dělali ve svém oboru a pak šli ještě na brigádu,“ popisoval pracovní tempo Josef Opatovský.

==========

V Interhelpu však podobné „vyzdvižení“ nebylo ničím novým. Členové komuny je zažívali od samého vzniku družstva.

==========

Interhelpo bylo kulisou pro úžasné kariéry, kdy se třeba zedník stal ze dne na den ředitelem továrny.

==========

Samozřejmě že ani v Interhelpu nebyla raketová kariéra pro všechny. Hlavní podmínkou bylo členství v komunistické straně a naprostá loajalita k sovětskému zřízení.

==========

Sociální inženýři přišli s převratným systémem zvaným „pětidněvka- něpreryvka“. Čtyři dny práce, pátý den volna a tak stále dál a dál. Šestidenní cyklus se střídal s železnou pravidelností, jednou bylo volným dnem pondělí, poté úterý, pak středa a tak dále.

==========

Díky tomuto systému každý den osmdesát procent továrních dělníků pracovalo, zatímco dvacet procent jich odpočívalo.

==========

Pokud pracovali manželé nebo příbuzní v odlišných pracovních cyklech, společný volný den prakticky po celý rok neměli.

==========

Velké množství variant nepřetržitého pracovního týdne vnášelo zmatek do výroby i do soukromých životů, a tak byl systém záhy výrazně zredukován a zjednodušen a platil jen tam, kde si výroba vyžadovala udržení nepřetržitého provozu. Zbytek společnosti pracoval dál v šestidenním cyklu, ale šestý den byl společným volnem pro všechny.

==========

Tento systém platil až do 26. června 1940, kdy se sovětská ekonomika definitivně vrací k osvědčenému sedmidennímu týdnu s volnou nedělí. Co platilo pro celou zemi, platilo i pro Interhelpo.

==========

Stachanovské hnutí mělo pomoci odstranit takzvané staré kádry: inženýry, techniky, ředitele. Jediné neopatrné kritické slovo na adresu stachanovců bylo považováno za sabotáž. První obětí se stal ředitel dolu, kde se mytický rekord odehrál, Josif Zaslavskij. Stachanovovým metodám nefandil a zmizel v gulagu. Po vzoru Stachanova začali lidé pracovat v šíleném tempu a nasazení, které ničily jejich zdraví i stroje. Vinu za případné úrazy, které nesmyslné pracovní tempo provázely, nesly staré vedoucí struktury. Pro ně se vžilo nelichotivé označení „specjedstvo“, něco jako buržoazní specialisté. A s nimi bylo potřeba zatočit. Jen za šest měsíců roku 1936 tak bylo zatčeno přes čtrnáct tisíc vedoucích pracovníků. Byli obviněni ze sabotáže a nahrazeni dělnickými kádry. Ti představovali nový pilíř režimu. Třicátá léta tak přinášejí nový termín: „vyzdvižení“. Uvědomělí dělníci, kteří byli povýšeni na vedoucí pozice a začínají vytvářet zcela novou elitu, která je bytostně spjata s režimem. Elitu, která byla sovětskému zřízení zcela oddána a která s režimem stála i padala. V roce 1988 sovětský tisk přiznal, že Stachanovův výkon byl podvod. Nepracoval na něm jediný horník, ale celá skupina lidí.

==========

Podniky skutečně zavedly pětidenní týden, kdy po čtyřech dnech vždy následoval den volna. Aby to nebylo tak jednoduché, v různých odvětvích národního hospodářství platila různá pravidla. Stavebnictví a obchod se řídily šestidenním cyklem, některé průmyslové podniky přešly dokonce na cyklus sedmidenní, kdy den volna následoval až po sedmi odpracovaných dnech. Kreativita neznala hranic, a tak v prosinci roku 1929 existovalo vedle sebe na padesát různých variant nepřetržitého pracovního týdne. Včetně extrémní varianty, kdy po třiceti dnech nepřetržité práce následovalo sedm dní volna.

==========

systém, kdy vedle sebe existovaly nejrůznější cykly pracovního týdne, byl poměrně složitý a vyžadoval zvláštní kalendář. Jinak by se v něm nemohli zaměstnanci různých oborů vůbec orientovat a nikdo by netušil, kdy má vlastně nastoupit do práce. Dny zbavené tradičních názvů byly v kalendáři odlišeny buď barevně, nebo římskou číslicí: od jedničky do pětky. Z kalendáře roku 1930 je patrné, že jednotlivé dny byly označeny fialovou, červenou, žlutou, oranžovou, zelenou a modrou barvou. Každý pracovník musel vědět, kterou barvou jeho pracovní týden začíná. Každý také podle barvy nebo čísla poznal, kdy přijde jeho den volna.

==========

Když se komuna po všech útrapách začala odrážet ode dna, přijela do Interhelpa sovětská komise, která měla rozhodnout o dalším osudu komuny. Psal se rok 1928. Komise dospěla k závěru: družstvo je dítě Nové ekonomické politiky, která dočasně povolovala podnikání. Tato pravidla ale už neplatí, a tak bude nejlepší družstvo zrušit!

==========

Komuna se musela zbavit svých přidružených výrob. A především, pokud chtěla dál existovat, musela se včlenit do systému sovětského družstevnictví. A musela také přijmout jeho sovětské stanovy.

==========

Družstvo začala fakticky ovládat úzká skupina lidí, která svou moc opírala o přízeň sovětských orgánů. Rok 1928 a podřízení se Ústřední radě průmyslových družstev byl prvním krokem na cestě ke ztrátě samostatnosti v řízení a rozhodování.

==========

Pamatuji si pěstitele, od kterého jsme kupovali jablka a jiné ovoce. Jednoho dne jsme přišli k jeho sadu a viděli jsme, že vykácel skoro všechny stromy. „Proč?“ zeptala se moje matka. „Uvalují na nás novou vysokou daň a já ji nemohu platit,“ řekl. „Tak jsem pokácel většinu svých stromů. Těch několik, co jsem nechal, vystačí tak právě pro mou rodinu.“120 A tak zmizelo ovoce z trhu.

==========

Kolektivizace zcela zdecimovala i stáda dobytka, hlavní majetek a pýchu kočovníků.

==========

„Ke vzpomínkám patří i dětské hry, co nám v Kyrgyzii nahradily kuličky. Tam hráli i dospělí v kostky. Byly to přední kolenní klouby ovcí a mohly na nich padnout čtyři polohy: čik, bok, ajkůr a tava, to když se kůstka náhodou postavila ‚na panáka‘. Dřepěli v kruhu, každý kostku v hrsti protřepal a házeli po jednom. Komu padla poloha ‚ajkůr‘, bral kůstky všech hráčů. Já se tak dobře naučil hrát, že jsem široko daleko neměl protivníka. Měl jsem těch kostek tři tisíce, plný kufr. Nikdo už se mnou nechtěl hrát. Říkali mi ‚alčužný král‘. Později ta hra v Interhelpu zanikla, protože v letech 1928 — 1930 stáda ovcí Kyrgyzům znárodnili, organizovali státní statky a ovce odváželi na porážku do masokombinátů a ‚alčini‘ už ovcím nikdo neodebíral.“

==========

Kolektivizace způsobila naprostý kolaps zemědělské výroby. Výsledkem byl nedostatek základních potravin a hlad. Ceny masa závratně vzrostly a k mání nebyly základní potraviny.

==========

Poté co byla komuna nucena začlenit se do Svazu průmyslových družstev, začaly sovětské orgány dosazovat do vedení družstva své lidi: sovětské občany, národností zpravidla Rusy.

==========

Na troskách kdysi jednotného Interhelpa vzniklo sedm oborových družstev. Každé z nich neslo pokrokový název. Někdejší textilka ze slovenského Rybárpole se nově honosila názvem Textilní továrna Rózy Luxemburgové,*** barvírna nesla přívlastek Felixe Dzeržinsk I další části byly pojmenovány v duchu komunistické ideologie: Mechanicko- zámečnické družstvo Srp a kladivo, nábytkářské družstvo Rudý nábytkář, stavební družstvo Bély Kuna,§§ dopravní družstvo Vpřed a potravinářské družstvo Internacionál.

==========

Otevření klubu v roce 1930 bylo opravdovou slavností. Stvrzením toho, že těžké časy plné utrpení a strádání jsou definitivně pryč. Alespoň si to tehdy všichni mysleli. Proč by také ne? Všechny výrobní závody úspěšně pracovaly, ve stepi stálo kromě prvních dvojdomků i osmnáct bytových domů, včetně jednoho o třiceti osmi bytech. Lidé se začali ve stepi skutečně zabydlovat.

==========

Realita byla následující: mistr v nábytkářské dílně vydělával 150 rublů měsíčně, podmistr 90 rublů, dělníci 45 rublů, učni 25 až 30 rublů. Členové představenstva dostávali mzdy ve výši 300 rublů. Vinou vysokých cen běžného spotřebního zboží však ani takový příjem nezajišťoval nijak omračující životní úroveň. Kilogram pšeničné mouky přišel na 4 rubly a 60 kopejek, podobně jako krabička sardinek nebo sklenice džemu. Luxusní zboží, jako třeba káva, bylo podstatně dražší. Kilogram přišel na 10 rublů a kilo másla stálo astronomických 22 rublů! Ani alkohol nebyl zrovna nejlevnější, litr vodky stál 11 rublů!

==========

Za dělnickou výplatu se toho tedy příliš nepořídilo. I proto úspěšně fungovala společná jídelna, kde se dalo najíst podstatně levněji. Nesporným faktem však je, že pracovití dělníci z Československa vybudovali za deset let osadu, která neměla široko daleko srovnání. Domy evropského stylu i kvality, zahrady a záhumenky, park, společenská zařízení jako Klub komunardů nebo jídelna, to vše bylo v kraji něco zcela nebývalého.

==========

„Rusové třeba uvařili boršč, který pak jedli pořád, dokud ho nesnědli — ráno, v poledne, večer a druhý den zas, třeba i několik dní. Češi měli vždy jiné jídlo — ke snídani kávu nebo čaj a k obědu měli tři chody: polévku, hlavní jídlo a zákusek, což byl třeba kompot. Dodnes si pamatuji na česnečku. Češi hodně pěstovali fazole — jak se o ně pečlivě starali, o každou rostlinku zvlášť. To byl další rozdíl oproti nám, Rusům.“

==========

Na jednom konci se s Interhelpem stýká nová ruská kolektivizovaná vesnice. Na jedné straně jsou domky Interhelpa, na druhé domky vesnice. A mezi těmi domky je rozdíl sta let. Lidé, kteří náhodou zabloudí do Interhepla a nic o něm neslyšeli, žasnou. Je to osada, která se nepodobá žádné osadě v kraji, ani vzorným osadám cukrovarských dělníků v Karabalty.

==========

Zásluhu na úspěchu Interhelpa měla bezesporu skutečnost, že komunardi přišli z podstatně vyspělejší části světa a na svou obvyklou životní úroveň nehodlali rezignovat ani v novém prostředí. Byli zvyklí tvrdě pracovat a věděli, že pokud chtějí, aby se jejich nový domov alespoň trochu podobal staré vlasti, nic jiného než usilovná práce jim ani nezbývá. Přes všechny regulace a nařízení ze strany sovětských úřadů bylo Interhelpo alespoň formálně stále majetkem svých členů.

==========

Lidé se tísní v kanceláři, začíná obyčejný, všední sovětský pracovní den. Z textilní továrny přichází ředitel Wagner a dlouho nadává, že bude muset zastavit výrobu, protože již nemá žádné vlny. Telegramy letí do Moskvy, Taškentu, Alma- Aty, řinčí meziměstský telefon, domácí telefon pronikavě ječí a volá do kovodělné dílny, kde se hádají mistři o nějakou normu. Přicházejí lidé z města a žádají: stoly, židle, hřídele, boty, látky, litinová kamínka… Přijíždí jezdec na koni. Přiváže koně na terase a vejde do kanceláře. Je to správce zemědělského hospodářství č. 2 Tomeš a jel třicet kilometrů z hor, aby vyřídil, že stát chce od družstva seno, ale družstvo seno nemá, že nemá vůbec krmiva, že seno má vedlejší kyrgyzský kolchoz, od kterého je možno je koupit.

==========

Pobyt Jiřího Weila skončil neslavně. V roce 1935 byl vyloučen z Všesvazové komunistické strany Ruska (bolševiků) pro „klepaření a maloměšťáctví“, tak znělo oficiální zdůvodnění. Weilovi se stal osudným jeho soukromý dopis zaslaný do Prahy. V něm si postesknul nad potížemi života v Moskvě. Dopis zachytily sovětské úřady a předaly jej stranické buňce jeho zaměstnavatele: moskevskému vydavatelství Kominterny. Stranický soud jej zbavil legitimace a s ostudou byl poslán na převýchovu k jezeru Balchaš v Kazachstánu a do československé komuny Interhelpo.

==========

Donát Láníček je prvním známým případem perzekuce v řadách Čechoslováků z Interhelpa. Jeho uvěznění také bez příkras ukazuje, jaké poměry v komuně vládly. Komunardi si spolu vyřizovali účty udáním u sovětských úřadů.

==========

„Zabavili nám veškerý majetek a vyhnali nás na ulici. Byl prosinec, hrozná zima. Neměli jsme co jíst, neměli jsme co dát naší krávě. Vzali nám i všechny zásoby, které jsme měli na zimu. Zachránili nás sousedi, kteří nás vzali k sobě,“ oživuje Jurij Kolosov neradostné vzpomínky ze svého dětství a v očích má slzy. Michail Semjonovič Kolosov si odpykával trest za to, že se zastal neprávem vězněného Donáta Láníčka. Sami českoslovenští komunardi však mlčeli. Měli strach.

==========

Interhelpo bylo od počátku koncipováno jako internacionální projekt. Už z Československa odjížděli zástupci všech národností, které tehdy v republice žily: nejen Češi a Slováci, ale i Maďaři, Němci, Poláci a Rusíni. Svou roli hrál i umělý univerzální jazyk ido. Zakladatel komuny Rudolf Mareček dokonce předpokládal, že umělý jazyk bude sjednocovat celé společenství. Když ale Mareček za nejasných okolností zmizel, umělý jazyk ustoupil do pozadí. Záhy se však v mnohonárodnostní komuně spontánně zrodila jiná společná řeč, v níž se jako v Babylonu mísily jazyky všech osadníků. Pamětníci vzpomínali, že šlo o směsici češtiny, slovenštiny, maďarštiny, ida i esperanta. Jakýsi jazyk Interhelpo.

==========

„Ve výpravě byly všechny národnosti ČSR: Češi, Slováci, Maďaři, Němci, Ukrajinci… na místě přibyli Rusové, Kyrgyzové, Uzbeci, Tataři… bylo spočítáno, že v Interhelpu bylo sedmnáct národností. Cesta k dorozumění se ale našla. Vznikla jakási mezinárodní řeč, interhelpovština. Vezmu naši rodinu. Já jsem mluvila jen maďarsky a německy, ale pak jsem si vzala Čecha a naučila se česky. I moji bratři Jožka a Imre mluvili německy, a přece se s nimi čeští a slovenští chlapci domluvili.“

==========


Když v roce 1925 přistěhovalci přijeli do Pišpeku, nebyl v komuně jediný Rus či Kyrgyz. V roce 1927 se družstvo nuceně otevírá sovětským občanům a o rok později už statistika zaznamenává prvních čtyřicet pět Rusů a tři Kyrgyzy. Jejich počet stále stoupal, až převýšil počet původních českých a slovenských vystěhovalců. V roce 1938 žilo v komuně už jen čtyřicet Čechů, čtyřiatřicet Slováků, dvě desítky Maďarů a dvanáct Němců. Celkem sto šest lidí, většinou původních vystěhovalců. Rusů už je ale čtyřikrát víc a roste i počet Kyrgyzů a také Ukrajinců.

==========

„V roce 1928 bylo ve škole zavedeno vyučování v ruštině, na což měl vliv nejen tlak místních sovětských úřadů, ale měli jsme i praktické důvody, protože všechno vyšší vzdělání bylo možné jen v ruštině,“149 obhajoval ve svých pamětech ruskojazyčné vyučování Alexander Dubček.

==========

Stále byl také cítit soustavný tlak ze strany sovětských úřadů. Ten vyvrcholil v roce 1938, kdy byl vydán dekret „O povinném vyučování ruštiny v národních republikách SSSR“. Ten nařizoval, že po celém Sovětském svazu se bude vyučovat jen rusky.

==========

„Zpočátku se učila čeština ve škole, potom to ale zakázali. Muselo se mluvit jen rusky. Já už se učil ve škole vždycky jen v ruštině,“ vzpomínal Karel Najman.

==========

Zakázána byla i školní výuka v kyrgyzštině. Všichni museli přejít na ruský jazyk. Pro děti to nebyl velký problém. Horší to bylo v případě dospělých. Rusky sice uměli, ale mnozí se nikdy nezbavili přízvuku a nenaučili se mluvit správně rusky,“ popisovala předsedkyně Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar Světlana Kiralová.

==========

Komunistický novinář Julius Fučík, nekritický obdivovatel všeho sovětského, byl ze splynutí komuny se sovětským prostředím doslova nadšen: „Největší radost mám z toho, že Interhelpo přestalo být za ta léta československým ostrůvkem v sovětském oceáně. Splynulo a smísilo se se sovětským životem a vrostlo do něho tak, že je z něho už nevytrhneš.“

==========

Skutečnost však byla poněkud jiná. Osadníci s ruskojazyčnou společností vlastně nikdy zcela nesplynuli. Spíše se ocitli v jakémsi jazykovém vzduchoprázdnu. Rusky se pořádně nenaučili, mluvit a psát správně česky časem také zapomněli.

==========

Bojím se, že co nevidět ti nebudeme ani rozumět. Užíváš taková slova, která u nás neznáme. Když je přečtu, nevím, co chceš říct. Co je „neobjatnyj Sojuz“? Má to snad být to vaše Rusko? Nebo píšeš: „strojim giganty“. Kdybych nečetl dál, nevěděl bych, co tím myslíš. Já vím, že se tam budují nové fabriky, vždyť tam ani žádné nebyly. Ale tak nám to piš tak, abychom ti rozuměli. Nebo se omlouváš, že „v písmě stavíš mnoho ruských bukv“ [písmen — pozn. autora]. Kdybych nebyl zajatec v Rusku, ani bych nevěděl, co to je. Pravda, zapomněl jsi i naši abecedu. A možná, že když píšeš rusky, pomícháš to také. Naše Terezka nedovede tvůj podpis ani přečíst. Chceš napsat: práce a vyjde to: nráce. Nebo namísto slova voda napíšeš boda. To se napřemýšlíme, než dopis rozluštíme. Bojíme se, že nám úplně odvykneš.

==========


Česky nemluví ani Světlana Kiralová, předsedkyně Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar, ani Elvíra Marečková, vnučka Rudolfa Marečka, zakladatele komuny.

==========


V roce 1935 měla drtivá většina prvních přistěhovalců stále původní československé občanství. Vlastně to bylo trochu paradoxní. Nadšení budovatelé komunismu se odmítali vzdát občanství kapitalistické země, které dali okázale sbohem. Díky československému občanství totiž mohli nadále navštěvovat svou starou vlast, jezdit tam na návštěvy příbuzných nebo přivážet nedostatkové zboží. O takové volnosti pohybu se sovětským občanům ani nesnilo.

==========

Pro občany Sovětského svazu byl takový pohyb přes hranici naprosto vyloučený. Naopak. Dne 27. prosince 1932 dokonce režim zavedl takzvané vnitrostátní pasy, které sovětským občanům ztížily pohyb i po samotném Sovětském svazu.

==========

„Vyšetřovatel jej posadil kostrčí na roh stolu, před otce položil přiznání a řekl: podepiš. Jak dlouho mohl člověk vydržet?“ vyprávěl se slzami v očích Jurij Georgij Kolosov a pokračoval: „Otec nakonec podepsal. Takto získávali přiznání i od kulaků. Vězení byla tehdy přecpaná. V celách bylo tak málo místa, že vězni museli stát. Když otce přivedli, otevřeli dveře, dozorce jej nohou vtlačil mezi namačkané stojící vězně a zase rychle přibouchl.“

==========

Pojistka v podobě cizího občanství, pokud byla co platná, neplatila rozhodně navždy. Zásadní změnu přinesla nová sovětská ústava z roku 1936, která výrazně oslabila princip proletářského internacionalismu. To se přímo projevilo i v postavení cizinců v zemi. Veškeré jejich výsady zmizely. Nová strategie sovětského vedení hodlala přetvořit Sovětský svaz v jednolitou společnost. Společnost, v níž budou nejen všichni mluvit rusky, ale kde také všichni budou mít jedno občanství: sovětské. Cizinci se stali podezřelými a nežádoucími.

==========

Vzbudit nežádoucí zájem sovětských úřadů mohlo třeba jen nerusky znějící přímení. Čechoslováci se tedy začínají rychle přejmenovávat nebo svá jména porušťují a k příjmení přidávají typicky ruské „otčestvo“, tedy jméno po otci. Z Rudolfa Horáčka je tak najednou Rudolf Sidorovič Goraček, z Donáta Láníčka Donát Blažejevič Laniček a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

==========

Dcera komunarda Bohuslava Huni Larisa Václavíková, žena, která se sama v Sovětském svazu narodila, vzpomíná: „Můj otec si stejně jako ostatní změnil jméno, už se nejmenoval Bohuslav Huňa, ale Boguslav Francevič Guňa. Přesto ale jeho jméno stále poutalo pozornost. Kvůli otčestvu Francevič si mnozí mysleli, že je národností Němec, a na otce se dívali velmi podezřívavě.“ Sám Bohuslav Huňa ve svých vzpomínkách popsal, že příjmení Huňa považovaly úřady za ukrajinské a Francevič jej uvrhl navždy v podezření, že má německé předky.

==========

Našlo se však dost těch, kteří se československého občanství nehodlali vzdát. Pochopili, že šance opustit Sovětský svaz se nejspíš nebude opakovat. Takto uvažoval i komunista Štefan Dubček, který byl podle vzpomínek syna Alexandra zpočátku pevně rozhodnut zůstat natrvalo v Sovětském svazu, avšak i on se nakonec narychlo vracel do kapitalistického Československa.

==========

Proletáři, které Lenin před patnácti lety sezval z celého světa jako žádané a ceněné odborníky, vyháněl Stalin jako nežádoucí živly a potenciální nepřátele státu. V pozadí této změny postoje byly vnitřní sovětské problémy. Státní aparát hledal viníky pro chyby a neúspěchy prvních pětiletek. Nejprve jimi byli příslušníci starých buržoazních politických stran, potom kulaci, nepřátelští agenti v řadách bolševické strany a teď ukázal režim na zahraniční dělníky.

==========

Situaci poněkud ironicky komentoval ve své roční zprávě českosloveský konzul v Moskvě dr. Rudolf Brabec: „Naši dělníci byli stachanovci dávno před Stachanovem, i bez toho všeho podvodného humbuku. Nadšení komunisté dostali za vyučenou.“

==========

S odjíždějíc komunardy se zpravidla vracely celé jejich rodiny. Ovšem ne vždy to šlo snadno. Děti, které se narodily v Sovětském svazu, už měly automaticky sovětské občanství a bylo často mimořádně obtížné získat pro ně potřebná povolení k vystěhování.154

==========

V průběhu let 1937 a 1938 se do Československa vrátila asi třetina původních příslušníků Interhelpa, kteří v té době ještě ve Frunze pobývali. Zůstali ti, kdo už měli sovětské občanství. Před odjezdem do Sovětského svazu prodali družstevníci zpravidla veškerý svůj majetek a peníze vložili do společné pokladny Interhelpa. Zpět do staré vlasti se vracejí s prázdnýma rukama a nežije se jim lehko. Podle stanov komuny sice měli nárok na vrácení členských vkladů, k vyplácení členských podílů se však vedení družstva Interhelpo nemělo.

==========

Kroužek Čechoslováků vrátivších se ze SSSR shromažďoval dokumenty a stvrzenky o složených podílech, psal dopisy do Interhelpa a opakovaně apeloval na vrácení peněz svých členů.

==========

Představenstvo družstva Interhelpo sdělilo, že hodlá vrátit bývalým členům jejich podíly, ale že konečné řešení bude záviset od sovětských úřadů v Moskvě.“

==========

Československé velvyslanectví v Moskvě se ocitlo před nelehkým úkolem: mělo vymoct dlužné členské vklady na vedení družstva, nebo se sovětským státem vyjednat za tyto pohledávky záruky. Komuna Interhelpo zaujala výmluvné stanovisko: mlčela a nereagovala. Bez pokynů sovětských orgánů však ani sama rozhodovat nemohla. Vedení Interhelpa se navíc necítilo být vázáno dávnými smlouvami, které uzavřeli jejich předchůdci kdesi v dalekém Československu.

==========

Na začátku roku 1938 poslal tehdejší velvyslanec Zdeněk Fierlinger** do Československa důvěrnou depeši, která je výmluvným završením všech snah: Vyslanectví oznamuje, že zahraniční komisariát odmítá jakoukoli součinnost při vymáhání pohledávek bývalých členů výrobních družstev v SSSR s poukazem na to, že záležitosti ty jsou rázu soukromého a nemohou býti předmětem diplomatických zákroků. Podle našeho názoru jest všechny tyto pohledávky pokládati prakticky za nedobytné.

==========

Družstevníci se svých členských vkladů nikdy nedočkali. Při vší mizérii ale nakonec mohli přece jen mluvit o velkém štěstí. Peníze byly sice ztraceny, zachránili však něco mnohem cennějšího: své životy. Těmi si komunardi, kteří zůstali ve Frunze, rozhodně jisti být nemohli.

==========

„Tady byl hromadný hrob. Objevili jsme jej v roce 1991. Vlastně jen díky náhodě. Na úřad přišla žena, jejíž otec na smrtelné posteli prozradil místo, kde pohřbili popravené z roku 1938. Prý se na vraždách sám podílel. Na označeném místě jsme začali kopat a skutečně jsme tady našli ostatky sto třiceti osmi mužů. Jejich kosti byly naskládány ve starém sklepě. Až do pádu sovětské moci bylo toto místo zcela nepřístupné. Přímo tady pod horou Boz- Peltok bylo totiž rekreační středisko KGB.“

==========

Zatčený Josif Francevič Skalickij, narozen 1877 [v době zadržení měl šedesát jedna roků — pozn. autora], původem české národnosti, bezpartijní, před uvězněním pracoval jako kvalitář textilní továrny. Jeho žena Anna Tomaševna, věk osmapadesát let. 23. září 1938 byl Trojkou NKVD Kyrgyzské SSR* odsouzen za špionáž a antisovětskou agitaci k nejvyššímu trestu, trestu smrti. Jeho majetek bude konfiskován. Rozsudek byl naplněn 5. listopadu 1938.165

==========

Když Skalického odsoudili, jeho žena Anna zůstala sama, zbavena veškerého majetku. Nikdy se nedozvěděla, kam její muž zmizel. V padesátých letech úřady Skalického rodinu stručně informovaly, že jejich otec a manžel zahynul za války v pracovním táboře. Údajně měl být v roce 1942 zastřelen strážným při nočním návratu z práce při pokusu o útěk. Josef Skalický přitom zemřel před popravčí četou už v říjnu 1938, měsíc po vynesení rozsudku.

==========

Další obětí stalinských represí z řad komuny Interhelpo se stal ředitel textilky Viktor Šmíd. I jeho majetek byl po rozsudku zkonfiskován a žena Tereza a tři děti byly vyhnány na ulici. „V nelidských podmínkách dostala gangrénu a museli jí amputovat obě nohy. Vydržela a děti (syny Viktora a Alexandra a dceru Lídu) dobře vychovala,“ hodnotila příbuzná Terezy Šmídové (rozené Kiralové) předsedkyně Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Světlana.

==========

Kainz Pavel Ivanovič, narozen roku 1907 v Československu, národností Čech, kandidát VKS(b), byl v době zatčení pracovník družstva Interhelpo ve Frunze. 4. března 1938 byl zatčen a obviněn za špionáž ekonomického charakteru a antisovětskou činnost. 16. října 1938 byl Trojkou NKVD Kyrgyzské SSR odsouzen k nejvyššímu trestu: smrti zastřelením a veškerý jeho majetek propadl státu. Rozsudek byl vykonán ve Frunze 16. října 1938 ve tři hodiny.

==========

Paní Huňová vzpomínala, že list nepřišel běžnou poštou. Nejprve jej prý kdosi neznámý odněkud přivezl, vložil do další obálky a pak teprve poslal poštou. Při našem osobním rozhovoru v Holešově se paní Valentina zapřísahala, že dopis sama četla. Nepsal ho nikdo jiný než Pavel Kainz. Podle úředního protokolu měl být přitom už nejméně čtyři roky po smrti.

==========

„Všechny nás odsoudili. Každému přisoudili roli: ty budeš německý špion, ty budeš špion americký, ty anglický,“ psal podle paní Huňové Pavel Kainz. Jemu samému prý přidělili vyšetřovatelé roli německého špiona.

==========

„V cele jsme seděli bez jídla a bez vody. Viděl jsem, jak mé spoluvězně vracejí od výslechu celé zkrvavené, a řekl jsem si, že podepíšu všechno, co mi řeknou. Nemělo žádný smysl se bránit. Byli se mnou na cele muži z Interhelpa, nepodepsali a zle je zřídili. Bylo marné vzdorovat. Když potom připravili moji výpověď, hned jsem ji podepsal. Stejně by ze mě ten podpis vytloukli. Dostal jsem deset roků na Sibiři. Tam mě také hned deportovali. Na marodce jsem se seznámil s lékařkou a žiji teď s ní. Vzali jsme se. I ty se můžeš znovu vdát. Jsem v pořádku, ale nehledej mě ani nečekej,“ cituje

==========

Třetím mužem, pro něhož se rok 1938 stal osudným, byl Donát Láníček. Někdejší předák Interhelpa, muž, který se do té doby už dvakrát dostal do konfliktu se sovětskou mocí. Tentokrát se mašinerie zaměřila na Láníčka znovu a definitivně. Dne 21. března 1938 je zatčen a za údajné „shromažďování špionážních informací vojenského charakteru“ odsouzen k trestu smrti a 4. října 1938 popraven.

==========

„Když Donáta Láníčka zastřelili, majetek rodiny propadl státu a v noci je vyhnali z domu. Ženu s dvěma malými dětmi vzali k sobě na byt lidé z družstva,“ popisovala krušné chvíle Světlana Filipovna Kiralová a přidala zajímavý detail. „Láníčka zastřelil jeho vlastní soused. Kdyby rozkaz nesplnil, byl by sám potrestán. V noci potom přišel za Láníčkovou ženou a řekl jí, kdy a kde byl její manžel popraven. Jako důkaz a upomínku jí přinesl knoflík z jeho šatů.“

==========

V roce 1938 si sovětské orgány také znovu posvítily na Michaila Semjonoviče Kolosova. Ukrajince, který byl za kritiku Láníčkovy předchozí perzekuce odsouzen už v roce 1934. Jeho trest se chýlil ke konci, v roce 1938 měl být propuštěn. Na svobodu se však nedostal. „Někdo si asi řekl, že jej málo potrestali, a tak dostal ještě dalších osm roků,“ hodnotil trpce jeho syn Jurij.

==========

Michail Semjonovič Kolosov měl obrovské štěstí. I další roky v gulagu přežil. Nejprve byl internován ve městě Samara, kde zůstal do začátku války. Poté jej převezli do uralského Čeljabinsku, kde byl až do roku 1945.

==========

Perzekuce dopadly i na komunu Reflektor, která byla jakýmsi souputníkem Interhelpa. První obětí byl Rudolf Rais. Do Sovětského svazu přijel se svými rodiči jako dítě. Na konci třicátých let byl v Reflektoru tajemníkem Komsomolu a studentem Technologického institutu v Moskvě. Roku 1938 byl v posledním ročníku studia zatčen a obviněn ze špionáže. Aniž by byl odsouzen, strávil rok ve věznici v Saratově a poté byl znovu obviněn z protisovětské agitace. Podle údajů ruského Sdružení memorial bylo jeho obvinění vskutku absurdní: měl „vychvalovat prezidenta Masaryka, že se o mládež staral lépe než Stalin“, a pochvalně se měl také vyjádřit o Trockém. Zejména prý měl chválit, že byl „Trocký dobrý řečník“.

==========

Změna společenského klimatu se promítla i do zostřených pracovněprávních vztahů. Dekret z 26. června 1940 zrušil absurdní experimenty s nekonečnými pracovními cykly (viz kapitola 25) a vrátil zpět sedmidenní pracovní týden. Nařízení také výrazně utužilo pracovní kázeň. Bylo zakázáno svévolně opouštět pracoviště a jakákoli neodůvodněná absence se začala přísně stíhat. Tato pravidla platila i v Interhelpu, které už bylo faktickou součástí sovětského hospodářského systému.

==========

Většinu zpoždění nad dvacet minut řešil národní soud. Ten odsuzoval ke srážkám z platu ve výši deseti až patnácti procent na dobu až jednoho roku,“ vzpomínal později Bohuslav Huňa. Ovšem nejen to. Za pracovní nekázeň hrozilo až čtyřměsíční vězení.

==========


V roce 1938, v době, kdy začala hlavní vlna teroru, žilo v Interhelpu už posledních čtyřicet Čechů a dalších čtyřiatřicet bývalých československých občanů, Slováků, Maďarů. Celkem tedy sedmdesát čtyři původních osadníků. V následujících pěti letech bylo jedenadvacet z nich, tedy více než čtvrtina, uvězněno a odsouzeno, až na výjimky k trestu smrti. Dalších sedmnáct bylo odveleno do polovojenských pracových táborů, které se životními i pracovními podmínkami příliš nelišily od gulagů.

==========

Polovina všech mužů a žen, kteří přicestovali budovat komunu Interhelpo a žít v Sovětském svazu a kteří včas neodjeli zpět do staré vlasti, se během doby teroru stala terčem nemilosrdných perzekucí.

==========

Takzvaná „trojka“ byla vynález sovětského zákonodárství třicátých let dvacátého století. Oběti čistek byly často popravovány bez soudů, jen na základě rozhodnutí komise složené z důstojníka tajné policie NKVD, tajemníka krajského výboru strany a krajského státního zástupce. Proces trval pár minut a jeho verdikt byl zpravidla jediný: smrt. ** Sovětské úřady však rodinám běžně podávaly lživé a zkreslené informace o osudech obětí stalinského teroru. I když se po druhé světové válce společenská atmosféra poněkud uvolnila, nebylo žádoucí, aby se pozůstalí dozvěděli, že jejich blízký, o němž neměli roky žádné zprávy, byl popraven. Tajná policie NKVD dokonce zásobovala matriky falešnými hlášeními o úmrtích, v nichž byla smyšlená data a vymyšlené okolnosti smrti. Oběti stalinských represí byly většinou zastřeleny už na konci třicátých let. Jejich rodiny byly obvykle lživě informovány, že zemřely v pracovním táboře během války. Jako příčinu úmrtí uváděly nepravdivé úřední záznamy většinou nemoc. *** Násilí a teror proti vlastnímu obyvatelstvu se staly nedílnou součástí života sovětské společnosti. Sovětský svaz se stal zemí lágrů a pracovních kolonií. K 1. lednu 1941 dosáhl počet vězňů v táborech nucených prací téměř dvou milionů! Za jediný rok 1940 přibylo 270 000 vězňů.

==========

Pouhý týden poté, co byl Sovětský svaz vtažen do války s Německem, byli zatčeni a uvězněni další dva členové Interhelpa: Antonín Jílek a Viktor Doležal. Antonín

==========

„Nedlouho před naším příjezdem se oženil s Ruskou a měli malé dítě. Někde v hospodě si u piva pustil pusu na špacír, že nesouhlasí s režimem. A představte si, jeho vlastní tchán ho udal. Přišli, sebrali ho a dali mu deset let. Zpátky už se ale nikdy nevrátil. Co bylo s jeho rodinou, to nevím.“

==========

„Když otce soudili, byla jsem maličká. Soud byl neveřejný, ale já se dostala do chodby. Najednou vidím otce, který tam seděl docela sám. Nikde nikdo nebyl. Rozběhla jsem se k němu. Víte, já otce moc milovala,“ odmlčí se paní Vlasta a zadržuje slzy. „Otec mi vsunul do ruky kousek papírku. Řekl, utíkej a dej to mámě. Na tom papírku bylo napsáno, kdo jej udal. Čtyři lidé: všechno Češi. Dlouho jsem si pamatovala jejich jména, ale už jsem je zapomněla. Vím jistě, že jeden z nich se jmenoval Opatřil. Víte, proč mého otce zatkli? Hráli karty a otec vyhrál. Aby mu nemuseli zaplatit, raději jej udali. Vlastní lidé. Udali ho, že je nepřítel státu.“

==========

Armáda práce (trudovaja armija, trudarmija) vznikla během ruské občanské války v roce 1920. Původně byly takto označovány pluky Rudé armády, které byly převeleny na pracovní činnost (těžba dřeva, uhlí). S koncem občanské války a nástupem Nové ekonomické politiky myšlenka pracovní armády upadla. Oživil ji až J. V. Stalin. V jeho představách měla mobilizace pracovních sil pomoci s industrializací. Pracovní jednotky vojenského rázu byly zřízeny usnesením NKVD 10. ledna 1942 a spadaly pod vedení tajné policie. Do pracovních sborů byly primárně povolány skupiny obyvatel, kterým sovětský režim nedůvěřoval natolik, aby jim svěřil zbraně. Především se jednalo o příslušníky etnických menšin, zejména Němců. V řadách trudovoj armiji se však ocitli i Čeči a Slováci z Interhelpa. Místo v armádě se zbraní v ruce pracovali na stavbách a železnici.

==========

„Pracovali stále. Když přijel vagon, museli jej okamžitě vyložit. Bez ohledu na to, jestli byl den, nebo noc. Životní podmínky byly nelidské. Jídlo nedostávali a v zimě i v létě přespávali ve stanu,“ popisovala podmínky v pracovním táboře NKVD Valentina Huňová.

==========

Bývalý ředitel koželužny popsal, jak obstaral pro výrobnu kotel. Je to jako příběh z ruských pohádek. „Koželužna potřebuje mnoho páry, a tak jsem od lidového komisaře lehkého průmyslu Vozilova dostal příkaz postavit novou halu a kotelnu. Továrna ji opravdu potřebovala, ale bylo mi divné — kde se vezme kotel?“ vzpomínal Antonín Korima. Když se komisaře dotázal, jestli také dodá potřebný kotel, Vozilov odvětil, že obstarat jej je práce pro ředitele. „Komisař mně říká: Ty jsi ředitel a člen strany, tak se o to postarej. Já se ti o to starat nebudu, já se jen budu ptát, kdy budeš mít postaveno.“ Nejprve bylo potřeba najít projektanta, to však bylo, podle Korimy, zhola nemožné. Proto se do projektu pustil čerstvý inženýr energetiky Eduard Málek. Byť to nebyl jeho obor, nakonec na rýsovacím prkně, které mu narychlo vyrobili truhláři z Interhelpa, namaloval jednoduchý plán. Jak vzpomínal ředitel Korima, skutečný projekt k dispozici nebyl a po celou dobu stavby se improvizovalo. A to doslova. Nebyli stavební dělníci, a už vůbec ne inženýři nebo alespoň zkušení stavbyvedoucí. „Sehnat inženýra, to bylo vyloučeno, ale nakonec jsem sehnal starého zedníka, vysloužilce, který do Střední Asie přišel z Moskvy či jiného ruského centra. Ten mi pomáhal stavět nejen kotelnu, ale i druhou halu. Nebyli jsme schopni udělat to jinak než napřed postavit kotel a potom teprve zdi kotelny. Jinak jsme to nedokázali,“ vzpomínal Antonín Korima. Mistrovským kouskem improvizace bylo potom obstarání samotného kotle. Jak popisoval Korima, tady mu pomohla naprostá náhoda. „Šel jsem něco vyřizovat do elektrárny a vidím tam kotel. Kotlům jsem trochu rozuměl, ptal jsem se inženýra z elektrárny, co je to za kotel? Přesvědčil jsem ho, že ho vlastně nepotřebuje a že mi ho může prodat. Tím jsem ho nechtěl přivést do maléru, protože mi kotel vlastně prodávat nesměl. Byly z toho soudy, ale nakonec to dobře dopadlo, protože byly doklady o tom, že kotel jsme řádně proplatili přes banku na účet elektrárny,“ popisoval v roce 1975 peripetie s budováním socialismu Antonín Korima. Ani jeho nadřízené orgány nejspíš nevěřily, že se mu nelehký úkol, postavit z ničeho novou kotelnu pro koželužnu, podaří splnit. Korima vzpomínal, že když hlásil svému nadřízenému lidovému komisaři, že kotelna stojí, upřímně se prý podivoval. Nechápal, jak je vůbec možné, že zadaný úkol splnil.

==========

„S válkou přišel opravdový zánik Interhelpa. Na pozemky družstva a do jeho výrobních závodů přesouvali evakuované závody. Ne už z vůle členů družstva, ale z příkazu vlády. Pod heslem: vše pro vítězství. Družstvo záhy přestalo existovat,“ shrnula paní Světlana Kiralová.

==========

Definitivní konec komuny Interhelpo nastal 7. prosince 1943. Rada lidových komisařů Kyrgyzské sovětské socialistické republiky rozhodla, že musí státu odevzdat veškerý svůj majetek. Jeho celková hodnota byla vyčíslena na 5 047 879 rublů. Předávací protokol byl skutečně podrobný. Ve výčtu je zahrnuta například i fontána a hudební nástroje někdejší slavné družstevní kapely. Příslušníci dnes už bývalého družstva Interhelpo požadovali jediné, aby jim stát ponechal obytné domy, které si kdysi sami postavili a v nichž bydleli. Úřady jim vyhověly a rodinné domky přešly do vlastnictví jejich obyvatel.

==========

„Začátkem roku 1942 přišla najednou výzva, že v Buzuluku se organizuje československá vojenská jednotka. Vojenský komisariát Kyrgyzské republiky nás vyzval, abychom do Buzuluku šli. Pokud si vzpomínám, se mnou rukoval soudruh Cejpek, Benedikt a František Bedřichovi, Josef Novák, já a další. Přišel jsem někdy ke konci ledna 1942 a měl jsem číslo 170.“

==========

Ve svých vzpomínkách komunista Antonín Korima uváděl, jak někteří vojáci idoktrinovaní sovětskou propagandou těžce nesli, že politické vedení armádní jednotky nesídlilo v Moskvě, ale v Londýně. Vzpomínal, že na československé důstojníky z takzvané oranské skupiny** si on a další příslušníci Interhelpa dokonce stěžovali na městském výboru strany v Buzuluku.

==========

Řadami takzvané Svobodovy armády prošlo celkem na pět desítek členů Interhelpa. Marie Chovanová- Szabóová vzpomínala, jak do armády postupně nastoupil její manžel Julius Chovan a čtyři z pěti dětí. Nejprve syn Jan a nejstarší dcera Magda. Po nich osmnáctiletá dcera Marie a teprve šestnáctiletá Olga. Jan Chovan se jako parašutista účastnil Dukelské operace. V bojích přišel o ruku.

==========

Jejímu synovi amputovali ruku, těžký úraz kyčle jej takřka zbavil pohybu. Z armády ho však nepropustili. Protože vyrůstal v mnohonárodnostním Interhelpu, znal několik jazyků: mateřskou maďarštinu, češtinu, slovenštinu, částečně němčinu a samozřejmě ruštinu. „Potřebovali jej. Sám plukovník Svoboda mu říkal: ‚Chlapče, kam bys chodil. Vždyť tady to není nejhorší. Zůstaň s námi až do konce války.‘ Zůstal. Spolupracoval při vyslýchání zajatců. Naučil se psát s protézou a pracoval v kanceláři,“ uvedla ve svých vzpomínkách Marie Chovanová- Szabóová.

==========

Ján Samuel- Szabó na následky zranění zemřel krátce po skončení války. Dalších jedenáct příslušníků Interhelpa padlo přímo v bojích, včetně Antona Goliána, Karla Huni, staršího bratra Bohuslava Huni, či Vincence Tišliara.

==========

U zrodu vystěhovaleckých projektů Reflektor a Interhelpo stál nadšený komunista Rudolf Mareček. Hned na jejich začátku se však nenápadně vytratil a vystěhovalce nechal na holičkách.

==========

Do Sovětského svazu s Interhelpem neodjel, údajně vinou zabaveného pasu. Do SSSR se však záhy po odjezdu komuny přece jen vypravil. Cestovat za Interhelpem však neměl v plánu. Vnučka Elvíra svého děda obhajovala: prý chtěl pokračovat z Moskvy do Pišpeku, sovětské úřady mu však nedaly povolení cestovat dál než k Volze.

==========

Karel Šulc, člen Interhelpa, který do konce života hájil Marečkův odkaz, nabízel ještě jiné zdůvodnění, proč zakladatel komuny za Interhelpem neodjel. Cestovní pas prý Marečkovi zabavili úředníci československého zastupitelství v Moskvě, a on se tak ocitl v Sovětském svazu bez dokladů. V záznamech československého zastupitelského úřadu v Moskvě, který jinak pražskou centrálu zásoboval podrobnými zprávami, ale o zabavení Marečkova pasu není ani zmínka.

==========

Tak jako tak, Rudolf Mareček zůstal v Sovětském svazu natrvalo. V roce 1927 dokonce získal sovětské občanství.

==========

Do Interhelpa nakonec přece jen přijel, není však jisté, kdy přesně.

==========

Je zajímavé, že o Marečkově návštěvě komuny se nezmiňuje žádný z pamětníků. Ani František Huňa, ani Karel Šulc, kteří jinak ve svých vzpomínkách podrobně popisují jeho peripetie s cestovními doklady.

==========

Popravdě řečeno, kdyby přijel hned za prvním transportem, dobře by se mu asi nevedlo. Našli se takoví, co říkali: Marečka bychom na prvním stromě oběsili.“

==========

Většinu života prožil Rudolf Mareček v kazašském městě Almaty (dříve Alma- Ata). Potřetí se oženil, a když přišly represe třicátých let, postihly údajně i jeho.

==========

Obvinili jej, že je anglickým špionem, vyprávěla nad šálkem čaje Elvíra Marečková. Nová manželka jejího dědečka prý ale jako pravá komunistka napsala dopis Stalinovi a zapřísahala jej, aby Rudolfa Marečka jako internacionalistu a komunistu nechal propustit. Podle vyprávění paní Elvíry se tak také stalo. Tento příběh je však příliš neobvyklý na to, aby mohl být pravdivý.

==========

„Nemyslím si, že někdy byl ve vězení. Ani po létech, když byl u nás na návštěvě, o tom nemluvil. Domnívám se, že to není pravda,“ soudila paní Huňová. Podle ní si jen Marečkova rodina snaží přidat neoprávněné zásluhy. Když vypukla Velká vlastenecká válka, měl Rudolf Mareček čtyřiapadesát let. Do armády proto rukovat nemusel. Jeho syn Bořivoj, otec Elvíry, byl však odveden a s armádní brigádou generála Ludvíka Svobody prošel válečným peklem až do Prahy.

==========

Mohl v Československu zůstat, ale v Sovětském svazu měl svoji ženu, moji matku, a tak se vrátil domů do Almaty,“ líčila Elvíra Marečková. Bořivoj Mareček se tedy vrátil do Kazachstánu. Spolu s otcem Rudolfem se oba živě zajímali o jazyk ido, který stál u zrodu Interhelpa. Rudolf Mareček i v pozdním věku neúnavně organizoval jazykové kroužky, psal slovníky a učebnice.

==========

Když potom žil v Almaty, neměl toho mnoho na práci, jen psal paměti. Chtěl po manželovi nějaké vzpomínky na Interhelpo. Celou historii ale překrucoval a přikrášloval. Muž s ním nechtěl mít nic společného,“ hodnotila paní Huňová a popsala své druhé a poslední osobní setkání s Rudolfem Marečkem:

==========

„Podruhé k nám přišel, když měli do Almaty přijet cestovatelé Zikmund a Hanzelka. Slíbil, že je přivede k nám, chtěli nějaké materiály o Prževalsku a manžel byl rád, že jim může pomoct. Nakonec ale Mareček cestovatele nepřivedl. Manžela to mrzelo, chtěl je alespoň přivítat, ale Mareček se nejspíš nechtěl dělit o slávu.“

==========

Sláva ani publicita opravdu nebyly Marečkovi nikdy proti mysli. Naopak. Objížděl Sovětský svaz a přednášel o svých horolezeckých výpravách i o Interhelpu.

==========

„Vyprávěl o svých horolezeckých výstupech i o komuně Interhelpo, ale měli jsme jej trochu za podvodníka. Moc jsme mu nevěřili. Uměl jen agitovat a žvanit, ale nikdy nic vlastně pořádně neudělal.

==========

Rudolfu Marečkovi velmi záleželo na tom, jak se zapíše do historie. Aby upevnil svůj obraz revolucionáře, zakladatele a organizátora Interhelpa, přijel v roce 1957 do Československa. U příležitosti své návštěvy staré vlasti se na někdejší soudruhy obrátil otevřeným dopisem. A samochválou v něm rozhodně nešetřil. „Jako bývalý organizátor družstva Interhelpo a spoluorganizátor družstva Reflektor vzal jsem na sebe mravní povinnost dát do pořádku historické dědictví a politický význam těchto družstev, téměř již zapomenutých, což se mi za poslední rok do značné míry podařilo,“179 napsal Rudolf Mareček.

==========

Sebe přitom viděl jako jejich hlavního hrdinu. A velmi chtěl, aby jej tak viděli i ostatní. Publicista Milan Syruček navštívil Frunze a dvacítku bývalých interhelpovců v roce 1964. Když potom deník Mladá fronta otiskl reportáž s názvem „Dobrovolní zajatci“, kde popsal i Marečkovo podivné zmizení z celého vystěhovaleckého projektu, stěžoval si Rudolf Mareček na redaktora Syručka na Ústředním výboru KSČ.

==========

Osobnost Rudolfa Marečka dokresluje i drobná příhoda, kterou Milanu Syručkovi ve Frunze vypravoval bývalý člen Interhelpa Skočík. Podle něj se Rudolf Mareček před cestou do Československa zastavil v bývalé komuně. Shromáždil všechny žijící členy, aby se prý na památku vyfotografovali. „Už jsme nad minulostí mávli rukou a Marečka jako nejstaršího jsme postavili doprostřed. Jenže Mareček využil fotografie v Československu, u prezidenta Zápotockého a dalších soudruhů, a vydával se stále za člena Interhelpa, který komunu nejen organizoval, ale s ní žil, pracoval, a dokonce ji řídil,“ zaznamenal publicista Milan Syruček výpověď bývalého člena Interhelpa Skočíka.

==========

„Párkrát jsem se s ním sešel. Měl ale podivnou představu o vědecké práci. Chtěl, abych vše napsal tak, jak to chtěl on. Ale to nešlo,“ vzpomínal Pavel Pollák a uvedl konkrétní příklad: „Našel jsem třeba v muzeu v Žilině dokumenty spojené se založením družstva. Jenže ve Frunze jsem objevil jiné doklady, které popisovaly totéž. Ovšem zcela odlišným způsobem. Navíc byly psané rukou. Měl jsem tehdy pocit, že Rudolf Mareček listiny prostě zfalšoval a do archivu je uložil až po válce,“ vzpomínal Pavel Pollák a po chvilce dodal: „Byl to prostě dobrodruh.“

==========

Krátce po druhé světové válce se snažil vrátit do Československa každý, kdo jen trochu mohl. „Zpátky odešlo hodně lidí. Ve Frunze zůstali jen ti, co neměli v Československu žádné zázemí. Pokud vím, v Kyrgyzii zůstala naše rodina, Kiralovi, Kekerovi, Horáčovi a pár dalších,“ vypočítávala Valentina Huňová. Její manžel Bohuslav Huňa byl místo na frontu poslán na otrocké práce do tábora NKVD. Neprošel bojovými operacemi, a proto pro něj nabídka repatriace neplatila.

==========

Pozornému divákovi neunikne, že na záběrech vidíme tytéž tkalcovské stavy, které přivezli osadníci z Československa. Ještě v roce 1965 tak v textilní továrně pracovalo strojní zařízení, které v roce 1925 zakoupilo Interhelpo za cenu železného šrotu z rušené textilky ve slovenském Rybárpoli.

==========

V roce 1966 se podařilo konečně definitivně opustit Sovětský svaz i Bohuslavu Huňovi. Odcestoval i s celou svou rodinou: s manželkou Valentinou a dcerou Larisou.

==========

Do Československa se s rodinou vrátil právě v době, kdy se rodilo Pražské jaro. Než se stačil rozkoukat v prostředí, které jako dítě před čtyřiceti lety opustil, přišel rok 1968 a sovětská okupace. Ta jej zastihla v moravském Holešově. Protože po návratu ze Sovětského svazu uměl lépe rusky než česky a v české realitě se příliš neorientoval, postavil se během intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa na stranu okupantů.

==========

Kolik žije dnes v Kyrgyzstánu potomků vystěhovalců z Interhelpa? V roce 2008 odhadovala Světlana Kiralová počet na pět stovek. Její Sdružení Čechů v Kyrgyzstánu Nazdar sídlilo v budově někdejšího sovětu. V maličké kanceláři byly dva stoly, stařičký počítač a na zdi portrét tehdejšího českého prezidenta
Václava Klause.

==========

„Když tady v Kyrgyzstánu začala privatizace, propásli jsme svoji příležitost. Tehdy přešly závody někdejšího Interhelpa do rukou lidí, kteří k nim neměli žádný vztah. Výrobu ukončili a podniky zavřeli. Nic jim nezáleželo na tom, že je naši předkové v potu tváře vybudovali. Je to naše hanba. Tehdy ale ještě naše sdružení neexistovalo,“ omlouvala se paní Kiralová.

==========

Po rozpadu Sovětského svazu a vzniku samostatného Kyrgyzstánu zůstala většina archivních materiálů v Moskvě a ani potomci perzekvovaných nemají mnohdy v ruce žádné dokumenty. Od roku 1994 přitom v Kyrgyzské republice platí zákon, který obětem perzekuce dával jisté výhody: vyšší důchody, zdarma telefon a topení. Jak ale nárok prokázat?

==========

Řada potomků vystěhovalců po roce 1991 toužila po návratu do staré vlasti. Na rozdíl od sousedního Kazachstánu, odkud mezi lety 1994 — 2001 přesídlila (za vydatné pomoci českého státu) do České republiky tisícovka etnických Čechů, o osud krajanů v Kyrgyzii se nikdo příliš nezajímal. Snad proto, že jejich předkové odešli do Sovětského svazu dobrovolně budovat komunismus?

==========

„Odjet do Kyrgyzie byla velká chyba. Naši otcové a dědové si to uvědomovali a své děti a ženy žádali o odpuštění. Říkali: odpusťte nám, že jsme vás zavezli kamsi na konec světa. Že jsme vás zavlekli do takového života. Prosili za odpuštění, protože věděli, že se zmýlili,“ citovala Světlana Kiralová stesky svých rodičů.