Propletený život (Merlin Sheldrake)

Propletený život (Merlin Sheldrake)


Houby jsou všude, přesto je snadno přehlédnete. Jsou ve vás i okolo vás. Vyživují vás i všechno to, díky čemu jste naživu. Zatímco čtete tato slova, houby čile dávají životu směr, jako to dělají už více než miliardu let. Požírají kámen, vytvářejí půdu, vstřebávají jedy, živí a usmrcují rostliny, přežívají ve vesmíru, vyvolávají halucinace, podílejí se na výrobě jídla a léků, ovládají chování živočichů a ovlivňují složení zemské atmosféry. Houby představují klíč k porozumění planetě, na níž žijeme, i tomu, jak myslíme, co cítíme a jak se chováme. Přesto se netěší dostatečné pozornosti a přes devadesát procent druhů hub dodnes není zdokumentováno. Přitom čím více se toho o nich dovídáme, tím méně toho bez nich dává smysl.

==========

Houby tvoří celou jednu velkou říši — stejně rozsáhlou a činorodou kategorii jako „živočichové“ nebo „rostliny“. Mezi houby patří mikroskopické kvasinky i rozlehlé sítě václavek (Armillaria), které se řadí k největším živým organismům na světě. V současnosti drží rekord exemplář v Oregonu, který váží stovky tun, rozprostírá se přes deset kilometrů čtverečních a jeho stáří se odhaduje na dva až osm tisíc let. A to pravděpodobně existuje ještě spousta větších a starších jedinců, jen jsme je dosud neodhalili.

==========

Za většinou nejpřevratnějších událostí na Zemi stála — a stále stojí — činnost hub. Rostliny se před pěti sty miliony let dostaly z vody na souš jen díky spolupráci s houbami, které jim po desítky milionů let sloužily coby kořeny, než si rostliny vyvinuly vlastní.

==========

Díky rostlinám se sice planeta zazelenala, ale kdybychom se mohli podívat do devonu před čtyřmi sty miliony let, zapůsobila by na nás jiná forma života: Prototaxites. Tyto živoucí věže se tyčily, kam jen oko dohlédlo. Mnohé byly vyšší než dvoupatrová budova. Takové velikosti se v té době nic ani náznakem neblížilo: rostliny existovaly, ale dorůstaly nanejvýš do výšky jednoho metru a žádný živočich s páteří se z vody ještě nevynořil. V obrovských pních si dělal hnízda drobný hmyz a vykousával v nich chodbičky a komůrky. Tato záhadná skupina organismů — které dnes považujeme za obří houby — představovala největší živé struktury na pevnině po dobu alespoň čtyřiceti milionů let, tedy dvacetkrát déle, než po zemi chodí rod Homo.

==========

Na světě je jen málo oblastí, kde se houby nenacházejí: daří se jim v bahnu hluboko pod mořskou hladinou, v pouštích, v mrazivých údolích Antarktidy i v našich útrobách a tělních otvorech. V listech a stoncích jediné rostliny jich přitom mohou existovat desítky až stovky druhů.

==========

Houby jsou metaboličtí čarodějové, kteří dokážou natolik důmyslně prozkoumávat, zpracovávat a využívat své okolí, že jim v tom mohou konkurovat jedině bakterie.

==========

Některé z nich dokonce rostou směrem k radioaktivním částicím a patrně z radiace získávají energii tak, jako rostliny čerpají energii ze slunce.

==========

Některé druhy spory uvolňují v explozích, při nichž výtrusy dosahují desettisíckrát většího zrychlení než raketoplán těsně po startu a létají rychlostí až sto kilometrů za hodinu — což řadíme k nejrychlejším pohybům živého organismu v přírodě.

==========

Houby každoročně vyprodukují padesát milionů tun výtrusů — což odpovídá váze pěti set tisíc plejtváků obrovských —, a představují tak největší zdroj živých částeček poletujících ve vzduchu.

==========

Některé druhy hub tvoří mycelium, které je vodivé a v jehož hyfách probíhají elektrické vzruchy, což se dá připodobnit k elektrickým impulzům v nervových buňkách živočichů.

==========

Hnojník obecný (Coprinus comatus) zase dokáže prorůst asfaltem a nadzvednout těžké dlažební kostky, přestože sám o sobě nijak zvlášť pevný není — můžete ho utrhnout, osmažit a sníst. Když ho necháte ve sklenici, jeho sněhobílé maso během několika dní zkapalní na černočerný inkoust (inkoustem z hnojníku je tato kniha mimochodem ilustrována).

==========

Hned po lidech jsou ve schopnosti tvořit obrovská a komplexní společenství další v pořadí mravenci Atta. Jejich kolonie dosahují velikosti až osmi milionů jedinců a tvoří podzemní hnízda o rozměrech více než třicet metrů v průměru. Život těchto mravenců se točí kolem jisté houby, kterou pěstují v rozlehlých podzemních dutinách a krmí ji kousky listí.

==========

Přijal jsem tedy nabídku na doktorské studium mykorhizních vztahů v tropických lesích Panamy. Záhy poté jsem se přesunul na ostrovní terénní stanici pod hlavičkou Smithsonova tropického výzkumného institutu. Ostrov a okolní poloostrovy byly součástí přírodní rezervace, kterou — s výjimkou paseky, kde stála ubytovna, jídelna a budovy laboratoře —zcela pokrýval lesní porost. Měli jsme tam skleníky na pěstování rostlin, sušicí skříně plné pytlů spadaného listí, místnost vybavenou mikroskopy a velkou chladicí komoru zaskládanou vzorky: lahvičkami s mízou stromů, mrtvými netopýry, tubusy s klíšťaty vytaženými ze hřbetů korů a hroznýšů královských a tak podobně. Plakáty na nástěnce nabízely peněžitou odměnu každému, kdo pro účely výzkumu dokáže v lese nasbírat čerstvý ocelotí trus. Džungle překypovala životem. Byli tam lenochodi, pumy, hadi i krokodýli. Proháněli se v ní bazilišci hřebenatí, kteří umějí běhat po vodě. Na pouhých několika hektarech tu rostlo tolik druhů dřevin jako v celé Evropě. Rozmanitost lesa se promítala do pestré škály biologů, kteří se sem za výzkumem sjížděli. Někteří lezli na stromy a pozorovali mravence. Pár z nich se každý den za úsvitu vydávalo do džungle po stopě opicím. Jiní vyhledávali místa, kde během tropických bouří do stromů udeřil blesk. Další trávili dny zavěšení na jeřábu a měřili koncentraci ozonu ve větvích. Ještě jiní zahřívali zeminu elektrickými topnými články a zjišťovali, jak budou bakterie reagovat na globální oteplování. A byli tu i tací, kteří studovali, jak se brouci orientují podle hvězd. Čmeláci, orchideje, motýli — v tom lese snad nebyl jediný projev života, který by někdo nezkoumal.

==========

Vápenatky vytvářejí průzkumné sítě z citlivých vláken, ale přitom nedisponují centrální nervovou soustavou — ani ničím, co by se jí podobalo. Přesto se dokážou „rozhodovat“ mezi různými možnostmi a umějí v bludišti najít nejkratší trasu mezi dvěma body. Japonští vědci vysadili vápenatky do Petriho misek vymodelovaných do podoby Velkého Tokia. Ovesné vločky znázorňovaly hlavní městské uzly a ostré světlo označovalo překážky jako například pohoří — hlenkám totiž světlo vadí. Za jediný den vápenatka zvládla mezi vločkami najít nejefektivnější cestu a rozprostřela se do sítě téměř totožné se skutečnou železniční sítí v Tokiu. Při obdobných experimentech vápenatky zkopírovaly dálniční síť ve Spojených státech a síť římských silnic ve střední Evropě. Jednou mi o svém pokusu vyprávěl jistý hlenkový nadšenec. Věděl o sobě, že když jde na nákup do Ikey, nezřídka se tam ztratí a trvá mu dlouhé minuty, než najde východ. Rozhodl se proto postavit před stejnou výzvu vápenatky a zkonstruoval bludiště založené na půdorysu dané prodejny. Jak se dalo čekat, vápenatky i bez cedulí a pomoci personálu brzy odhalily nejkratší cestu ven. „Tak to vidíš,“ řekl mi se smíchem, „jsou chytřejší než

==========

Nosíte na sobě a v sobě více mikrobů než „vlastních“ buněk. Ve střevech vám žije více bakterií, než kolik je hvězd v naší galaxii.

==========

Nejsme výjimečný případ. Dokonce i bakterie v sobě mají viry (nanobiom?) a viry mohou obsahovat ještě menší viry (pikobiom?).

==========

Lanýže jsou podzemní plodnice několika druhů mykorhizních hub. Po většinu roku přetrvávají ve formě myceliálních sítí a živí se zčásti látkami vytaženými z půdy a zčásti cukry získanými z kořenů rostlin. Jejich přirozené prostředí pod povrchem je ovšem staví před zásadní problém. Lanýže jsou zásobníky spor, podobně jako je plod rostliny zásobníkem semen. Spory se u hub vyvinuly za účelem rozmnožování, jenže v podzemí je nemůže roznést vítr a zároveň jsou skryté před zraky zvířat. Řešením je jejich vůně. Ovšem prosadit se ve změti pachů, kterými les překypuje, není vůbec jednoduché. Lesy jsou pachovými stopami nasáklé skrznaskrz a každá z nich může zvířecí čenich zaujmout nebo svést z původní cesty. Lanýže musejí vonět tak pronikavě, aby jejich aroma proniklo vrstvami půdy a vzneslo se do vzduchu, a to tak charakteristicky, aby je zvíře uprostřed té hojnosti pachů rozpoznalo, a tak lahodně, aby je vypátralo, vyhrabalo a snědlo. Všechny nevýhody — že jsou pohřbeny hluboko v zemi, snadno se při vyhrabávání přehlédnou a na pohled nejsou příliš vábné — lanýže vynahrazují právě svou vůní.

==========

Ve Francii je svatý Antonín — patron ztracených věcí — pokládán i za patrona lanýžů a na jeho počest se slouží lanýžové mše. Ani modlitby ovšem nezabrání všemožným podvodům: Lanýže nevalné hodnoty se obarvují nebo dochucují, aby je různí šejdíři mohli vydávat za jejich dražší příbuzné. Vyhlášené lanýžové lesy čelí nájezdům lanýžových pytláků. Kradou se profesionálně vycvičení psi v hodnotě tisíců dolarů. Po lesích se rozhazují otrávené kusy masa, které mají zabít lovecké psy konkurentů. V roce 2010 francouzský pěstitel lanýžů Laurent Rambaud v afektu zastřelil zloděje, kterého při noční pochůzce načapal ve svém lanýžovém sadu. Po jeho zatčení demonstrovalo dvě stě padesát lidí rozčilených rostoucím počtem krádeží lanýžů i lanýžových psů za Rambaudovo právo bránit svou úrodu. Místopředseda Tricastinského svazu pěstitelů lanýžů sdělil deníku La Provence, že svým členům doporučil nehlídkovat ve svých lánech se zbraní, protože „pokušení je příliš velké“. Lefevre to vystihl: „Lanýže v lidech probouzejí jejich temnou stránku. Jsou jako peníze, které se válejí na zemi, ale na rozdíl od nich se rychle kazí a nikdy nevíš, kolik za ně dostaneš.“

==========

Jeden můj přítel, který studuje tropický hmyz, mi ukázal video, na němž se orchidejové včely rojí okolo díry ve shnilém kmeni. Samečci z okolního prostředí sbírají pachy a vytvářejí z nich směs, s níž si namlouvají samičky. Jsou to vlastně takoví výrobci parfémů. Páření trvá několik sekund, ale trubci stráví shromažďováním a mícháním vůní celý dospělý život.

==========

Diavolo zničehonic vystartoval do lesa. Běželi jsme za ním a Paride při prodírání se houštinami komentoval situaci. „Možná ucítil lanýže. Možná jenom myš. Tak či tak bude mít hafan radost.“ Psa jsme našli, jak hrabe a čenichá v polovině bahnitého svahu. Daniele se za ním vyšplhal a odstranil z cesty trnité šlahouny. Paride mi vysvětlil, že v tu chvíli musí lovec lanýžů pečlivě sledovat řeč psího těla. Pokud vrtí ocasem, ukazuje to na lanýže, pokud je ocas v klidu, napovídá to o opaku. Hrabání oběma packami naznačuje lanýže piemontské, hrabání jednou packou lanýže černovýtrusé.

==========

Třeba takové hyfy utváří myceliální síť dvěma základními postupy: buď se větví, nebo se spojují. (Proces, kterým se hyfy slučují do jednoho vlákna, se nazývá anastomóza, což v řečtině znamená „opatřit otvorem“.) Kdyby se hyfy nedokázaly větvit, z jedné by jich nemohlo vzniknout mnoho. Kdyby se nedokázaly spojovat, nemohly by srůst ve spletitou síť. Před spojením se však napřed musejí najít, čehož dosahují takzvaným „naváděním“ (homing), kdy se vlákna navzájem chemicky přitahují. Spoje hyf jsou jakýmisi stehy, z nichž je podhoubí utkáno, jsou to ty nejzákladnější prvky sítě. V tomto smyslu se mycelium každé houby formuje díky její schopnosti lákat sebe samu.

==========

Některé houby mají desítky tisíc pohlavních typů, které by se daly připodobnit k našim dvěma pohlavím (rekordmanem je klanolístka obecná, Schizophyllum commune, která má více než třiadvacet tisíc pohlavních typů a téměř všechny jsou navzájem pohlavně kompatibilní).

==========

Podhoubí mnohých hub se dokáže s cizími myceliálními sítěmi spojit, i když pohlavně kompatibilní nejsou — za předpokladu, že alespoň do určité míry sdílejí genetickou výbavu. Vědomí vlastní identity je tedy u hub důležité, ale ne vždy jde o binární škálu. Jedna bytost může pozvolna přecházet ve druhou.

==========

Myceliální sítě lanýžových hub po většinu života rostou jako oddělené pohlavní typy, buď „+“, nebo „−“ — na poměry hub je jejich pohlavní život docela přímočarý. K pohlavnímu styku dojde, když hyfa „–“ přiláká hyfu „+“ a splyne s ní. Jeden z partnerů zastane otcovskou roli a pouze poskytne genetický materiál. Druhý plní roli mateřskou — poskytne genetický materiál, ale zároveň vytvoří živou hmotu, která uzraje v plodnice a spory. Od lidí se lanýže liší tím, že oba pohlavní typy mohou být jak otcem, tak matkou — asi jako kdyby všichni lidé byli zároveň mužem i ženou, a jakmile by mezi nimi došlo k sexu, měli by shodné předpoklady obstarat obě role.

==========

Stavba kořenů ovšem není to jediné, co se za účelem propojení houby s rostlinou musí změnit. V návaznosti na specifický chemický profil obou aktérů se buňkami rostliny i houby začne šířit řetězec reakcí, který aktivuje různé sady genů. Oba organismy poupraví svůj metabolismus i růstové programy. Houby vypustí látky, které potlačí imunitní reakci jejich rostlinných společníků, protože jinak by se nemohly přiblížit do vzdálenosti potřebné k vybudování symbiotických struktur. Jakmile se usídlení podaří, pokračuje prohlubování mykorhizního partnerství. Spoje mezi hyfami a kořeny procházejí neustálou obměnou, vznikají a zanikají spolu s tím, jak kořínky a houbová vlákna stárnou a odumírají. Jsou to vztahy, které se nepřetržitě přetvářejí.

==========

Pokud chcete lanýže zdárně pěstovat, musíte rozumět rozmarům a potřebám nejen samotných hub — s ohledem na jejich idiosynkratický reprodukční systém —, ale také stromů a bakterií, s nimiž žijí. Nadto musíte chápat význam nepatrných proměn ve složení půdy, počasí a podnebí. „Je to obor, který skutečně stimuluje intelekt, protože zasahuje do všech možných vědních disciplín,“ řekl mi Ulf Büngten, profesor geografie v Cambridge a první člověk, který na Britských ostrovech úspěšně sklidil lanýže černovýtrusé. „Spojuje mikrobiologii, fyziologii, půdní hospodářství, zemědělství, lesnictví, ekologii, ekonomii a klimatologii. Prostě se na věc musíš dívat ze všech úhlů pohledu.“ Záležitosti kolem lanýžů se obratem promítají do celých ekosystémů. Vědecký výzkum s nimi ještě nesrovnal krok.

==========

Mezi nejpůsobivější senzorické výkony v přírodě patří schopnost dravých hub polapit a pozřít hlístice. Po celém světě se takových hub nacházejí stovky druhů. Většina z nich pokojně rozkládá rostlinný materiál a lovit začne teprve tehdy, když už není co jíst. V tu chvíli se z nich stanou rafinovaní predátoři: Na rozdíl od zralých lanýžů, které voní nepřetržitě, masožravé houby utvoří speciální útočné orgány a vypustí pachové lákadlo, pouze když jsou hlístice poblíž. Pokud mají dostatek hmoty k rozkladu, červi v okolí je nezajímají.

==========

Metody, kterými houby hlístice loví, jsou různorodé a nahánějí hrůzu. Evoluce je dobře zná — mnoho linií hub došlo k podobnému výsledku, pouze jinou cestou. Některé houby tvoří lepkavé sítě či výrůstky, na něž se hlístice přilepí. Jiné se spoléhají na mechanické prostředky a z hyf vytvářejí smyčky, které při doteku v desetině sekundy zduří a uvězní kořist ve smrtícím sevření. U dalších — včetně běžně pěstované hlívy ústřičné (Pleurotus ostreatus) — vyraší hyfové stélky s kapičkou jedu na vršku, která hlístici paralyzuje, takže má hyfa dost času, aby oběti prorostla ústním otvorem a strávila ji zevnitř. Ještě jiné produkují spory, které dokážou procházet půdou, sledovat chemickou stopu hlístic a pak se k nim přimknout. Jakmile k tomu dojde, výtrusy vyklíčí a houba červa probodne specializovanými hyfami přezdívanými „palné buňky“ (gun cells).

==========

Jeden druh — artrobotrys řídkovýtrusný neboli Arthrobotrys oligospora — se v přítomnosti dostatečného množství organického materiálu chová jako „normální“ rozkladný organismus a v případě nutnosti může ve svém myceliu zformovat pasti na hlístice. Kromě toho se však dokáže obtočit kolem podhoubí jiných druhů hub a vyhladovět je nebo utvořit speciální orgány, které proniknou do kořenů rostlin a vysávají z nich živiny. Dosud se neví, jak se mezi těmito možnostmi rozhoduje.

==========

Jelikož jsem byl znovu v lese na lovu lanýžů, opět jsem začal pátrat po jazyku, který by tyto pozoruhodné organismy přiléhavě popisoval. Voňavkáři a vinaři si při popisu nuancí ve vůních vypomáhají metaforami. Z chemické látky se stává „čerstvě posečená tráva“, „zpocené mango“ nebo „hrozny a zpěnění koně“. Bez takových přirovnání bychom si její odér neuměli představit. Jako posečená tráva voní cis-3-hexenol. Jako zpocené mango voní oxan. Jako hrozny a zpěnění koně voní gardamid. To neznamená, že oxan je zpocené mango, ale kdybych vám ho podal v otevřeném flakonu, určitě byste tu vůni poznali.

==========

Lynne Boddyová, profesorka mikrobiální ekologie na Cardiffské univerzitě, strávila desítky let výzkumem, jak si houby obstarávají potravu. Její elegantní studie dokládají, jaké problémy jsou myceliální sítě schopny řešit. Při jednom pokusu nechala Boddyová ve špalíku dřeva rozrůst dřevokaznou houbu. Potom špalík položila na misku. Podhoubí se ze dřeva začalo paprskovitě roztahovat do všech stran a utvářelo vláknitý bílý kruh. Časem však rostoucí síť narazila na další kus dřeva. Dotkla se ho jenom malá část houby, ale změnilo se chování celé sítě. Mycelium přestalo prozkoumávat terén ve všech směrech. Stáhlo průzkumnické části a posílilo spojení s nově objeveným špalíkem. Po několika dnech se podhoubí proměnilo k nepoznání. Úplně se přetvořilo. Profesorka posléze experiment zopakovala, ale tentokrát zařadila nečekaný zvrat. Jako předtím nechala houbu rozrůst z původního špalíku a objevit nové dřevo. Než se však síť stačila přestavět, vyjmula původní špalík z misky, odstřihla všechny hyfy, které z něj vyrůstaly, a položila ho na jinou misku. Houba pokračovala v růstu ve směru nově objeveného dřeva. Jako by mycelium disponovalo jakousi směrovou pamětí — na jakém funguje základě, to zůstává zahaleno tajemstvím.

==========

V případech, kdy se mycelium potřebuje probourat obzvlášť tuhými překážkami — jako třeba když choroboplodné houby infikují rostliny —, si houby vytvářejí speciální průrazné hyfy, které dokážou dosáhnout tlaku padesáti až osmdesáti atmosfér a vyvinout takovou sílu, že projdou i tvrdými plasty typu mylaru a kevlaru. Z jedné studie vyplývá, že kdyby byla hyfa silná jako lidská ruka, dokázala by nadzvednout osmitunový školní autobus.

==========

Když se hadovka proboří asfaltem, vyvine sílu, která by uzvedla předmět vážící 130 kilogramů. V populárním atlasu hub vydaném v šedesátých letech devatenáctého století autor Mordechaj Cooke píše, že „před několika lety byly vydlážděny ulice [anglického] města Basingstoke. Neuběhlo ani pár měsíců a dlažba vykazovala nerovnosti, pro něž zprvu nebylo vysvětlení. Zanedlouho se ovšem záhada vysvětlila, a to když několik nejtěžších kamenů zcela vyvrátily klobouky velkých muchomůrek rostoucích pod nimi. Jeden z oněch kamenů měřil padesát šest na padesát tři centimetrů a vážil osmatřicet kilogramů.“

==========

Druh houby Olsson vybíral pečlivě. Došel k závěru, že jestli houby skutečně vládnou komunikačním systémem na principu elektřiny, viditelněji se projeví u těch, které mají větší potřebu komunikovat na velké vzdálenosti. Pro jistotu tedy zvolil václavku neboli Armillaria — druh houby, který tvoří rekordně velké a staré myceliální sítě (sahají kilometry daleko a dožívají se tisíců let). Když Olsson do vláken Armillaria zavedl mikroelektrody, zaznamenal pravidelné impulzy podobné akčním potenciálům, které měly velice podobnou frekvenci jako u zvířecích neuronů — přibližně čtyři impulzy za sekundu, jež se hyfami přenášely rychlostí minimálně půl milimetru za sekundu, což je asi desetkrát rychleji než nejvyšší rychlost, jaká byla v houbových vláknech naměřena u proudění tekutin. To upoutalo jeho pozornost, ale samo o sobě to ještě neznamenalo, že ony impulzy tvoří základ rychlé signální soustavy. Elektrická aktivita může mít pro komunikaci hub význam jedině tehdy, když bude reagovat na nějaké podněty. Olsson se tedy rozhodl změřit reakci houby na kusy dřeva, které danému druhu slouží jako potrava. Zapnul příslušné přístroje a několik centimetrů od elektrod na podhoubí položil špalík dřeva. Zjistil něco ohromujícího. Když se dřevo mycelia dotklo, frekvence elektrických impulzů se zdvojnásobila. Když špalík zase zvedl, frekvence se vrátila na původní hodnotu. Aby se Olsson ujistil, že houba nereaguje pouze na tíhu dřeva, umístil na mycelium nepoživatelný plastový kvádr stejné váhy i velikosti. Tentokrát žádná reakce nenastala.

==========

U některých hub jsou hyfy v určitých rozestupech předěleny pórovitými membránami, které lze velice citlivě ovládat. Rozšířením nebo zúžením pórů se mění síla signálu, který jednotlivými oddíly prochází, ať už má chemickou, tlakovou, nebo elektrickou podstatu. Olsson se zamýšlel nad tím, že pokud náhlá změna elektrického náboje v oddílu hyfy může přepážku uzavřít nebo otevřít, pak vlna impulzů může ovlivnit, jak hyfou projdou následující signály, a tím vytvořit jednoduchou smyčku učení. Hyfy se navíc větví. Pokud se dva impulzy setkají na jednom místě, oba zapůsobí na vodivost přepážky a dojde ke sloučení signálů z různých odnoží sítě.

==========

Lišejníky z kamenů získávají minerální látky ve dvojfázovém procesu nazývaném „zvětrávání“. Nejprve silou svého růstu fyzicky narušují jejich povrch. A poté nasazují arzenál silných žíravin a minerální látky vázajících sloučenin, s jejichž pomocí kámen rozpouštějí a vstřebávají. Schopnost lišejníků zvětrávat horniny z nich činí geologickou sílu, ovšem u rozleptávání krajinných prvků jejich význam nekončí. Když lišejníky odumřou a rozloží se, vzniká z nich první zemina v nových ekosystémech. Právě díky nim může neživá masa minerálů v kamenech přejít do cyklů látkové výměny živých bytostí. Část minerálních látek ve vašem těle pravděpodobně někdy prošla lišejníkem.

==========

První pokus vyslat lišejníky do kosmu z roku 2002 skončil neslavně. Kosmický modul Sojuz bez posádky, který vzorky vynášel mimo atmosféru, explodoval a zřítil se pouhých pár sekund poté, co odstartoval z ruského kosmodromu. Když za několik měsíců roztál sníh, našly se zbytky nákladu. „Kupodivu,“ podali vedoucí výzkumníci zprávu, „lišejníkový experiment patřil k těm několika málo identifikovatelným pozůstatkům vraku a zjistili jsme, že navzdory okolnostem vzorky […] stále vykazovaly jistou míru biologické aktivity.“

==========

Nejhouževnatější druhy lišejníku dokážou svůj metabolismus plně obnovit do čtyřiadvaceti hodin po rehydrataci a umějí opravit většinu „vesmírem způsobených“ škod, které utrpěly. Nejodolnější druh — Circinaria gyrosa — dokonce vykazoval takovou míru přežití, že se ho vědci ve třech nedávných výzkumech rozhodli vystavit ještě většímu záření, než jaké působí v kosmu, a otestovat jeho „nejkrajnější meze přežití“. Samozřejmě se ukázalo, že existuje množství radiace, které už je pro lišejník smrtící, ale rozpad buněk začal až při neuvěřitelně vysokých dávkách. Gama záření o síle šest kilograyů — což je šestkrát více než standardní dávka ke sterilizaci jídla používaná v USA a dvanácttisíckrát více než dávka smrtící pro člověka — na vzorcích lišejníku nezanechalo žádné následky. Při dvojnásobné dávce o síle dvanácti kilograyů — dvaapůlkrát větší, než je smrtící dávka pro želvušky — se sice lišejníku zhoršila schopnost reprodukce, ale přežil a bez zjevných potíží pokračoval ve fotosyntéze.

==========

Je dobře známo, že schopnost lišejníků přežít v extrémním prostředí se odvíjí od toho, že přejdou do stavu dormance — a ze závěrů několika studií vyplývá, že své životní funkce dokážou obnovit i po deseti letech dehydratace. Když jsou jejich pletiva dehydrovaná, mráz, tání ani žár jim příliš neublíží. Dehydratace je také chrání před tím nejnebezpečnějším následkem kosmického záření: vysoce reaktivními volnými radikály, které vznikají, když radiace rozštěpí molekuly vody, a poškozují strukturu DNA.

==========

Dormance u lišejníků patrně platí za nejvýznamnější strategii přežití, ale mohou se spolehnout i na některé další. Nejodolnější druhy mají na povrchu silnou vrstvu pletiva, která odstiňuje škodlivé záření. Lišejníky také produkují více než tisíc různých chemických látek, které se u žádného jiného organismu nevyskytují a z nichž některé fungují jako opalovací krém.

==========

I mnohé houby, které tvoří látky důležité pro člověka — třeba penicilinové plísně —, kdysi ve své evoluční historii žily jako lišejníky. Někteří výzkumníci jsou toho názoru, že část z těchto sloučenin včetně penicilinu se možná původně vyvinula jako obranná strategie dávných lišejníků a dodnes v houbách přetrvala coby metabolické dědictví.

==========

Odolnost extremofilů je neuvěřitelná. Ať už byste nabrali vzorky z lávových proudů, žhavých hydrotermálních průduchů, nebo z kilometrové hloubky pod ledem na Antarktidě, všude byste objevili čilou aktivitu zjevně zcela nevzrušených extremofilních mikrobů. Nedávné nálezy výzkumníků z projektu Deep Carbon Observatory přinesly důkaz, že více než polovina všech bakterií a archea na Zemi — takzvaný „podzemský“ život — žije kilometry pod povrchem, kde na ně působí mohutný tlak a extrémní žár. Tyto hlubinné světy jsou stejně rozmanité jako amazonský deštný prales a obsahují miliardy tun mikrobů, což je několikasetkrát více než společná váha všech lidí na planetě. Někteří jedinci jsou staří tisíce let.

==========

Lišejníky se rychle zotaví dokonce i po ponoření do tekutého dusíku o teplotě −195 stupňů Celsia. A dožívají se mnohem vyššího věku než většina organismů. Rekord v tomto ohledu drží jistý exemplář ve švédském Laponsku, který je starý více než devět tisíc let.

==========


V roce 2007 vědci předvedli, že lišejník ustojí rázové vlny o tlaku 10 až 50 gigapascalů, což je stokrát až pětsetkrát více než tlak na dně Mariánského příkopu, nejhlubšího místa na Zemi. To odpovídá rozmezí tlakových rázů, které působí na kameny vystřelené meteority únikovou rychlostí z povrchu Marsu

==========

Nikdo netuší, kdy se lišejníky objevily poprvé. Nejstarší zkameněliny pocházejí z období před zhruba čtyřmi sty miliony let, ale je možné, že lišejníkům podobné organismy se vyskytovaly ještě dříve. Lišejníky se od té doby vyvinuly nezávisle na sobě devětkrát až dvanáctkrát.

==========

Některé houby (například plísně Penicillium) naopak kdysi lichenizovaly, ale dnes už to nedělají: takzvaně delichenizovaly. Jiné se v průběhu své evoluční historie přeorientovaly na jiného fotosyntetického partnera — jinými slovy relichenizovaly

==========

Ukazuje se, že houby a řasy se dávají dohromady při sebemenší zámince. Kdybyste vedle sebe vypěstovali všemožné druhy volně žijících hub a řas, v řádu dnů mezi sebou navážou vzájemně prospěšnou symbiózu. Různé druhy hub, různé druhy řas — to patrně nehraje velkou roli. Zcela nové symbiotické vztahy se mezi nimi vyvinou rychleji, než se člověku zahojí strup.

==========

Mezi vědci už dlouho kolovala hypotéza, že lišejníky možná sestávají z vícera symbiotických partnerů. Koneckonců nejenže obsahují, ale přímo představují mikrobiomy, protože kromě dvou zavedených aktérů se jenom hemží mikroskopickými houbami a bakteriemi. Do roku 2016 ovšem žádný další trvalý vztah prokázán nebyl. Pak přišel Spribille a zjistil, že jeden z „kontaminantů“ — jednobuněčná kvasinka — není pouze dočasným hostem. Nachází se v lišejnících napříč šesti kontinenty a může se na jejich fyziologii podílet tak významně, že jim dokonce propůjčuje podobu zcela odlišného druhu. Dotyčná kvasinka je v symbiotickém vztahu zásadním třetím partnerem. Spribillovo šokující zjištění však představovalo teprve začátek. O dva roky později se svým týmem přišel na to, že v lišejníku Letharia vulpina — jednom z nejčastěji zkoumaných druhů — žije ještě další houba, čtvrtý účastník symbiózy.

==========

Nicméně Spribille mi sdělil, že i to je stále přílišné zjednodušení. „Skutečnost je ještě nesčetněkrát složitější než všechno, co jsme publikovali v našich článcích. ‚Základní sada‘ aktérů se u každé skupiny lišejníků liší. V některých je víc bakterií, v některých méně, v některých je jeden druh kvasinky, v jiných dva a v dalších žádný. Vlastně jsme ještě kupodivu nenašli lišejník, který by odpovídal zažité definici jedné houby a jedné řasy.“

==========

Lišejníky dokonce obsahují takové množství bakterií, že je někteří výzkumníci — v rámci další obměny teorie panspermie — považují za mikrobiální zásobníky, které v neúrodných lokalitách rozsévají životně důležité bakteriální kmeny. Lišejníkům některé bakterie slouží jako obrana a jiné jim poskytují vitaminy a hormony. Spribille má ovšem podezření, že to není všechno. „Mám za to, že pár z těch bakterií možná drží celý lišejník pohromadě, a právě jejich zásluhou se vyvine v něco víc než jen kouli slizu na misce.“

==========

K nejprobádanějším případům patří houba Ophiocordyceps unilateralis spadající do rodu housenců, která žije ve společnosti mravenců. Jakmile je mravenec infikován, houba ho zbaví vrozeného strachu z výšek, přiměje ho opustit relativní bezpečí hnízda a donutí ho vyšplhat na nejbližší rostlinu — čemuž se říká summit disease neboli „vrcholová nemoc“. V určitou chvíli se mravenec na příkaz houby do rostliny ve „smrtelném sevření“ zakousne. Mycelium mravenci proroste nohama a k rostlině ho připoutá. Potom houba tělo mravence stráví a jeho hlavou nechá vyrašit plodnici, z níž se na další mravence lezoucí po zemi vysypou spory. Pokud svou oběť minou, vytvoří druhotné lepkavé výtrusy, které se na pružných vláknech roztáhnou do všech stran a fungují jako nástraha. Zombie houby chování svých hmyzích hostitelů ovládají mimořádně precizně. Ophiocordyceps mravence přinutí ke smrtelnému sevření v pásmu, kde panuje ideální teplota i vlhkost, kterou houba potřebuje k plození: pětadvacet centimetrů nad zemí. Mravenec je naváděn v závislosti na tom, odkud svítí slunce, a všichni infikovaní jedinci se zakusují synchronizovaně v pravé poledne. K tomu si na spodku listu nezvolí jen tak ledajaké místo. V devadesáti osmi procentech případů se zahryznou do hlavní žilky. Vědce dlouho mátlo, jak vlastně tyto predátorské houby nad svými hmyzími hostiteli získávají nadvládu. V roce 2017 výzkumný tým Davida Hughese, předního odborníka na manipulativní chování hub, infikoval mravence houbou Ophiocordyceps v laboratorních podmínkách. Jakmile se mravenci zakousli, badatelé jejich těla zakonzervovali, nakrájeli je na tenké plátky a rekonstruovali trojrozměrný obraz houby rozrostlé uvnitř. Zjistili, že houba se do znepokojivé míry stala jakýmsi jejich náhradním orgánem. Infikovaného mravence tvořila z celých čtyřiceti procent. Hyfy se vinuly jeho tělními dutinami od hlavy až k nohám, ovíjely se kolem jeho svalových vláken a koordinovaly jeho činnost prostřednictvím propojené myceliální sítě. Nicméně v mozku houba nápadně chyběla. To Hughes a jeho kolegové nečekali. Předpokládali, že když houba nad chováním mravence vykazuje tak dokonalou kontrolu, musí napadat hlavně mozek. Vetřelec místo toho nejspíš postupuje farmakologicky. Výzkumníci se domnívají, že houba tahá za nitky vylučováním látek, které působí na svaly a centrální nervovou soustavu, přestože fyzicky Ophiocordyceps v mozku přítomen není. O jaké látky se konkrétně jedná, to se dosud neví. Neví se ani to, jestli houba dokáže mozek mravence od těla zcela odstřihnout a stahy svalů koordinovat přímo. Ophiocordyceps je ovšem blízkým příbuzným paličkovice nachové, z níž švýcarský chemik Albert Hofmann původně izoloval sloučeniny potřebné k výrobě LSD, a také produkuje látky náležící ke skupině chemických látek, které se k syntéze LSD používají (souhrnně se nazývají „námelové alkaloidy“). Ukázalo se, že části genomu Ophiocordyceps zodpovídající za produkci těchto alkaloidů jsou v těle infikovaných mravenců aktivovány, což naznačuje, že se tyto látky na ovládání mravenčího chování nějakým způsobem podílejí.


Abychom byli spravedliví, Ophiocordyceps a další zombie houby měly na vytříbení své strategie spoustu času. Chování infikovaných mravenců po sobě totiž zanechává stopy: po jejich smrtelných kousancích na žilkách listů zůstávají charakteristické jizvy a fosilie takových jizviček počátek onoho chování datují až do eocénu, geologické epochy před čtyřiceti osmi miliony lety. Vypadá to, že houby manipulovaly s myslí živočichů po většinu času, co na Zemi nějaké mysli existují.

==========

V roce 2018 vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley zveřejnili studii popisující šokující strategii houby hmyzomorky (Entomophthora), která napadá mouchy. Vykazuje jisté podobnosti s Ophiocordyceps. Nakažená moucha vyleze na vysoko položené místo. Jakmile otevře ústní ústrojí, aby se začala krmit, houbou vyprodukovaným slizem se přilepí k prvnímu povrchu, kterého se dotkne. Až houba mouchu pozře, počínaje masitými částmi a konče životně důležitými orgány, prorazí jejím hřbetem plodnici a vychrlí do vzduchu výtrusy. Výzkumníky překvapilo, že Entomophthora v sobě má virus, který neinfikuje houby, ale právě hmyz. Vedoucí výzkumu to popsal jako „jeden z nejujetějších objevů“ své vědecké kariéry. Ujeté je na tom to, o čem taková skutečnost vypovídá: že houba virus využívá k manipulaci s hmyzem.

==========

Jeden z nejpřekvapivějších zvratů ohledně zombie hub přinesl výzkum Matta Kassona a jeho týmu z Univerzity Západní Virginie. Kasson se zabývá houbou Massospora, která napadá cikády. Infekce způsobuje, že se cikádám rozloží zadní třetina těla a z roztrženého zadečku se vylučují spory. Nakažení samečci — Kassonovými slovy „létající solničky smrti“ — začnou být hyperaktivní a hypersexuální, a to i navzdory tomu, že jejich pohlavní ústrojí už se dávno rozpadlo. To dokládá, jak zručně dokáže houba řídit jejich zkázu: centrální nervová soustava zůstává v chátrajícím těle netknutá.

==========

V roce 2018 Kasson se svým týmem analyzoval chemický profil „sazeniček“, které z porušených těl cikád vyrůstaly. Ohromilo je zjištění, že houba produkuje kathinon, amfetamin ze stejné třídy jako rekreační droga mefedron. Kathinon se v přírodě vyskytuje v listech katy jedlé (Catha edulis), což je rostlina, která se pěstuje v Africkém rohu a na Blízkém východě a kterou lidé kvůli jejím povzbuzujícím účinkům žvýkají už stovky let. Dosud se myslelo, že se kathinon mimo rostliny nenachází. Ještě překvapivější ovšem byla přítomnost psilocybinu, jenž se mezi chemickými látkami v houbových zárodcích řadil k těm nejvíce zastoupeným — třebaže člověk by musel sníst několik stovek infikovaných cikád, aby zaznamenal nějaký efekt. Udivující je to proto, že Massospora spadá v říši hub do zcela odlišného oddělení než známé psilocybinové druhy, od nichž ji dělí propast stovek milionů let. Málokdo tušil, že se psilocybin objeví u tak vzdálené větve evolučního stromu hub a bude hrát roli modifikátoru chování v úplně jiném příběhu.

==========

Dvě vědecké studie z roku 2018 však naznačují, že psilocybin houbám skutečně poskytoval určitou výhodu. Analýza DNA odhalila, že schopnost produkovat psilocybin se u hub vyvinula více než jednou. Ještě překvapivější bylo zjištění, že skupina genů, která je za produkci zodpovědná, během své historie mezi různými houbovými liniemi několikrát přeskočila horizontálním přenosem. Jak jsme si vysvětlili výše, horizontální přenos genů je proces, při němž se geny a vlastnosti, které kódují, přesouvají mezi organismy, aniž by došlo k páření a zplození potomka. Pro bakterie je to denní chleba — což vysvětluje, proč se v bakteriálních populacích může rychle rozšířit odolnost proti antibiotikům —, ale u hub tvořících plodnice jde o vzácný jev. Ještě vzácnější je případ, kdy složitě provázaná skupina metabolických genů při přenosu mezi druhy zůstane netknutá. Skutečnost, že skupina psilocybinových genů při přesunu zůstala v jednom kuse, dává tušit, že všem houbám, u nichž se projevila, poskytovala nějakou významnou přednost. Kdyby tomu tak nebylo, daná vlastnost by rychle zdegenerovala.

==========

McKennovi nebyli první, kdo psilocybinové houby pěstoval, ale byli první, kdo uveřejnil spolehlivou metodu, jak je pěstovat ve velkém bez speciálního laboratorního vybavení. Jejich příručka šla na dračku a během pěti let po jejím vydání se jí prodalo více než sto tisíc kusů. Nastartovala nové odvětví svépomocné mykologie (DIY mycology) a silně ovlivnila mladého mykologa jménem Paul Stamets, později objevitele čtyř nových druhů psilocybinových hub a autora klíče k jejich určování.

==========

Stamets už tou dobou sám vymýšlel způsoby, jak pěstovat různé druhy „labužnických a léčivých“ hub a v roce 1983 vydal knihu The Mushroom Cultivator (Pěstitel hub), v níž pěstitelské postupy ještě zjednodušil. V devadesátých letech, kdy se začala množit internetová fóra houbičkových nadšenců, si několik nizozemských podnikavců všimlo díry v zákoně, která jim umožnila psilocybinové houby prodávat na veřejnosti, následkem čehož se mnoho nizozemských pěstitelů jedlých supermarketových hub přeorientovalo na produkci těch psychedelických. Na přelomu tisíciletí se horečka dostala do Anglie a čerstvé psilocybinové houby se na hlavních třídách Londýna prodávaly po bednách. Jenom Camden Mushroom Company prodávala v roce 2004 sto kilogramů čerstvých hub týdně, což odpovídá množství dostačujícímu na asi pětadvacet tisíc tripů. Záhy poté byly čerstvé houbičky zakázány zákonem, ale tajemství už bylo prozrazeno. Dnes jsou on-line běžně k dostání instantní sady, do nichž se pouze přidá voda. Šlechtěním houbových druhů vznikají nové odrůdy — od „Golden Teacher“ po „Mc Kennai“ —, které mají každá nepatrně odlišné účinky.

==========

Když dojde na příběhy o prapočátcích života, mezi badateli se obtížně hledá shoda. Důkazů je zpravidla jako šafránu a to málo, co se dochovalo, může často posloužit k doložení zcela protichůdných názorů. Na jednom se přesto vědecká obec uprostřed vleklých rozepří, které se nad ranou historií života vedou, shodne: Řasy se na souš dostaly jen díky tomu, že navázaly vztah s houbami.

==========

Tím nejzvláštnějším, co jsem v mikroskopu viděl, byl klíčící semenný prach. Semenný prach jsou ta nejmenší semínka rostlin na světě. Jedno semínko je sotva viditelné pouhým okem a připomíná vlásek nebo oční řasu. Tvoří je orchideje a některé jiné skupiny rostlin. Prakticky nic neváží, takže je vítr a déšť snadno roznášejí po krajině. A nevyklíčí, dokud se nesetkají s houbou. Dlouhou dobu jsem se je snažil takříkajíc přistihnout při činu. Tisíce prachových semínek jsem v malých váčcích zahrabal do země a po několika měsících je vykopal s nadějí, že alespoň některá vypučela. Pod mikroskopem jsem je na skleněné misce probíral jehlou a pátral po známkách života. Po několika dnech jsem konečně objevil, co jsem hledal. Pár semínek nabobtnalo do masitých žmolků opletených hyfami, lepkavými pentličkami, které se vinuly po misce. Uvnitř klíčících kořínků byly hyfy zašmodrchané v uzlech a smyčkách. Nebyl to sex: buňky rostliny a houby nesplynuly a nesdílely genetický materiál. Ale bylo to sexy: buňky dvou rozdílných tvorů se setkaly, prolnuly se a spolupracovaly na zrodu nového života. Představovat si budoucí rostlinu jako oddělenou od houby bylo absurdní.

==========

První rostliny byly přinejlepším hroudami zeleného pletiva, které neměly kořeny ani žádné jiné specializované struktury. V průběhu času se vyvinuly v hrubé dužnaté orgány poskytující útočiště houbám, které jim z půdy obstarávaly živiny a vodu. Než se objevily první kořeny, mykorhizní spolupráce už fungovala nějakých padesát milionů let. Mykorhizní houby jsou kořeny veškerého následného života na souši. Slovo mykorhiza to vystihuje přesně: Kořeny (rhiza) se zrodily z hub (mykés).

==========

Mykorhizní houby jsou tak produktivní, že jejich podhoubí tvoří třetinu až polovinu živé hmoty v půdě. To jsou astronomická čísla. Celosvětově se úhrnná délka mykorhizních hyf ve svrchních deseti centimetrech zeminy rovná asi polovině šířky naší Galaxie (4,5 × 1017 kilometrů hyf oproti 9,5 × 1017 kilometrů vesmíru). Kdyby se tato houbová vlákna stlačila do ploché desky, dvaapůlkrát by pokryla každičký centimetr pevniny na Zemi. Nicméně houby jsou neustále v pohybu. Mykorhizní hyfy odumírají a zase narůstají tak rychle — desetkrát až šedesátkrát za rok —, že za milion let by jejich celková délka přesáhla průměr známého vesmíru (4,8 × 1010 světelných let hyf oproti 9,1 × 109 světelných let známého vesmíru). Vzhledem k tomu, že mykorhizní houby jsou na světě zhruba pět set milionů let a neomezují se jen na deseticentimetrovou vrstvu půdy, jsou tato čísla silně podhodnocená.

==========

Rostlinou i houbou lze být na mnoho způsobů. A vybudovat si mykorhizní vztah je možné různě: je to styl života, který se od přechodu řas na pevninu samostatně vyvinul více než šedesátkrát v různých rodových liniích hub. Stejně jako v případě dalších vlastností, které se navzdory pravděpodobnosti vyvinuly vícekrát — ať už jde o schopnost lovit hlístice, tvořit lišejníky, nebo ovládat živočichy —, se nelze ubránit dojmu, že dotyčné houby natrefily na vítěznou strategii.

==========

Nálezy Kiersové jsou překvapivé, protože z nich vyplývá, že ani rostlina, ani houba nemají vzájemný vztah výhradně ve svých rukou. Musejí mezi sebou neustále nacházet kompromisy, stvrzovat výměny a používat rafinované obchodní strategie. Při jedné sérii pokusů výzkumnice zjistila, že kořeny rostliny dokážou poskytovat uhlík přednostně těm houbovým kmenům, které jim za to nabízejí nejvíc fosforu. Dané houby pak rostlině na oplátku za větší dodávky uhlíku obstaraly fosforu ještě více. Výměnu si mezi sebou nějakým způsobem vyjednaly v závislosti na dostupnosti zdrojů.

==========

Nejpřekvapivější byl způsob, jakým houba koordinovala své obchodní chování napříč sítí. Kiersová identifikovala strategii „nakup levně, prodej draze“. Houba fosfor aktivně dopravovala — pomocí výkonných mikrotubulových „motorů“ — z oblastí hojnosti, kde s kořeny rostliny směňovala za nižší cenu, do oblastí nedostatku, kde panovala větší poptávka, a tudíž i vyšší cena. Díky tomu dokázala „prodat“ více fosforu ve výhodnějším kurzu a získat za to větší množství uhlíku.

==========

V roce 2018 vědci z Univerzity Britské Kolumbie ověřili, že rychlost migrace stromů se nejspíš skutečně odvíjí od jejich ochoty k navazování mykorhizních spojení. Některé druhy stromů jsou promiskuitnější než jiné a nemají potíže vstoupit do svazku s mnoha různými druhy hub. Během odtávání Laurentinského ledovcového štítu postupovaly rychleji právě ty prostopášnější druhy, protože měly vyšší šanci, že na novém místě narazí na kompatibilní houbu.

==========

Houby rozhodují o tom, kde budou rostliny růst — a tím, že od sebe rostlinné populace oddělí, mohou dokonce spustit evoluci zcela nového druhu. Ostrov lorda Howa měří devět kilometrů na délku, asi kilometr na šířku a leží mezi Austrálií a Novým Zélandem. Rostou na něm dva druhy palem, které se od sebe během vývoje odchýlily. Jeden z nich, Howea belmoreana, prospívá v kyselých sopečných půdách, zatímco druhý, Howea forsteriana, má raději zásadité vápenaté půdy. Botanikům dlouho nešlo na rozum, co druhé palmě umožnilo tak radikální proměnu přirozeného prostředí. Studie vědců z Královské univerzity v Londýně z roku 2017 dokládá, že za tím z velké části stojí mykorhizní houby. Výzkumníci přišli na to, že oba druhy palem se druží s jinými komunitami hub. Howea forsteriana dokáže navázat vztah s houbami, díky nimž může růst v zásadité půdě. Kvůli tomu ovšem pozbyla schopnost spolupracovat s mykorhizními houbami v původní kyselé půdě. To vedlo k tomu, že už mohla těžit výhradně ze svazku s houbami ve vápenatých půdách, zatímco Howea belmoreana se dařilo pouze ve společnosti hub přítomných v sopečných půdách. V průběhu času se tedy z jednoho druhu staly dva, které rostou každý na vlastním mykorhizním „ostrově“, ačkoli obývají jeden a tentýž maličký geografický ostrov.

==========

Literatura překypuje příklady výhod, které mykorhizní vztahy rostlinám přinášejí. Převést tyto znalosti do praxe ovšem nebývá tak jednoduché. Například proto, že mykorhizní spolupráce nezvyšuje úrodu pokaždé. V některých případech ji dokonce i snižuje.

==========

Vypěstovali jsme si druhy pšenice, které sice rostou rychle, když jsou vydatně hnojeny, ale teď máme „rozmazlené“ rostliny, které dovednost spolupracovat s houbami téměř ztratily. „To, že houby v takových obilninách vůbec rostou, je malý zázrak,“ poznamenala Fieldová.

==========

Hnilák dávno ztratil schopnost fotosyntézy. Spolu s tím upustil od listů a přišel o zelenou barvu. Ale jak? Fotosyntéza patří k nejstarším vlastnostem rostlin. Ve většině případů se jedná o neoddiskutovatelný rys samotné rostlinné podstaty. Přesto se ho hnilák vzdal. Představte si, že byste objevili druh opice, která nejí a místo toho si v srsti pěstuje fotosyntetické bakterie, díky nimž čerpá energii ze slunce. Byl by to zásadní odklon od zavedeného stavu věcí. Odpovědí jsou houby. Hnilák — stejně jako většina zelených rostlin — je závislý na svých mykorhizních partnerech. Jeho symbiotické chování se ovšem běžné praxi vymyká. „Normální“ zelené rostliny zásobují houby uhlíkatými sloučeninami bohatými na energii — cukry nebo lipidy — a získávají za to od nich minerály z půdy. Hnilák vynalezl způsob, jak směnný princip obejít. Bere si od mykorhizních hub jak uhlík, tak půdní živiny a podle všeho jim nic na oplátku nedává.

==========

Záhada přízračné květiny ležela ladem dalších pětasedmdesát let, než se jí chopil švédský botanik Erik Björkman, který v roce 1960 vstříkl stromům radioaktivní cukry a následně doložil, že se radioaktivita nahromadila v nedalekých exemplářích hniláku. Byla to první názorná ukázka toho, že látky mezi rostlinami proudí po houbových drahách.

==========

„Spousta lidí to podle mě s těmi sítěmi přehání,“ poznamenal Selosse. „Mluví o tom, že mezi stromy funguje sociální péče a že na stáří odcházejí do důchodu, že mladé stromky rostou v jeslích a že stromy žijící ve skupinách to mají jednodušší. Moc se mi takové názory nelíbí, protože houby z nich vycházejí jenom jako nějaké potrubí. Tak to ale není. Houba je živý organismus se svými vlastními zájmy. Aktivně se na chodu systému podílí. Lidi se holt na sítě dívají z pohledu rostlin proto, že rostliny se mnohem snáz zkoumají.“

==========

Sdílené mykorhizní sítě mohou mít ovšem ještě rozporuplnější dopad. Řada rostlinných druhů produkuje chemické látky, které omračují, nebo rovnou zabíjejí rostliny v okolí. Za běžných podmínek tyto látky prostupují půdou pomalu a obvykle nedosahují toxické koncentrace. Mykorhizní sítě však tyto limity obcházejí a v některých případech rostlinám poskytují „houbový rychlý pruh“ nebo „dálnici“, po níž se jedy šíří mnohem rychleji. Při jednom experimentu vyšlo najevo, že jedovatá sloučenina uvolňovaná ze spadaného listí ořešáku putovala mykorhizními sítěmi ke kořenům nedalekých keříků rajčat, kde se shromažďovala a brzdila jejich růst.

==========

Jeden druh mykorhizní houby, smrž tlustonohý (Morchella crassipes), si bakterie žijící v jeho podhoubí pěstuje: nejprve bakteriální společenství „vysadí“, nechá ho rozrůst a nakonec ho sklidí a pozře. Napříč sítí panuje dělba práce, takže některé části houby zodpovídají za produkci potravy a jiné za její trávení.

==========

Jak by tedy na sdílené mykorhizní sítě bylo nejlepší nahlížet? Máme co do činění se superorganismem? Podzemní metropolí? Živým internetem? Jeslemi pro mladé stromky? Půdním socialismem? Deregulovaným trhem vrcholného kapitalismu, kde se houby předhánějí na lesní burze? Nebo snad jde o houbový feudalismus, kde mykorhizní vládci svévolně panují nad životy rostlinných nevolníků? Všechna přirovnání pokulhávají. Otázky, které lesní internet vyvolává, sahají za hranice těchto obrazů

==========

V karbonu před 290 až 360 miliony let se rané dřevnaté rostliny za podpory mykorhizních houbových partnerů rozšířily napříč tropy a utvořily rozlehlé bažinaté lesy. Tyto pralesy rostly a odumíraly a při tom z ovzduší odčerpávaly obrovské množství oxidu uhličitého. Po desítky milionů let se velká část z této organické hmoty nerozkládala. Vrstvy odumřelých a nezetlelých lesů se kupily na sebe a zadržovaly tolik uhlíku, až se rovnováha plynů v atmosféře zhroutila a svět vstoupil do období globálního ochlazování. Rostliny klimatickou krizi způsobily a také ji nejvíc odnesly: Během vymírání známého jako karbonský kolaps deštných pralesů zmizely obří plochy tropických lesů.

==========

Z pohledu rostlin bylo dřevo — a stále je — geniálním konstrukčním vylepšením. Jak rostliny zažívaly rozmach, honba za světlem se zintenzivnila a každá se snažila vyrůst co nejvýš. Čím byly rostliny vyšší, tím pevnější potřebovaly stavbu. Řešení této obtíže představovalo právě dřevo.

==========

Dodnes jen málo organismů přišlo na to, jak lignin rozložit. Zdaleka nejdále v tomto ohledu pokročily takzvané houby bílé hniloby, kterým se tak říká proto, že během rozkladu dřevo v podstatě vybělí. Většina enzymů — biologických katalyzátorů, kterými živé organismy spouštějí chemické reakce — se váže na konkrétní tvar molekul. U ligninu takový přístup nikam nevede, protože jeho chemická struktura je příliš nepravidelná. Houby bílé hniloby tento problém obcházejí pomocí univerzálních enzymů, které na tvaru molekul nezávisejí. Tyto peroxidázy uvolňují smršť vysoce reaktivních molekul nazývaných volné radikály, které pevně semknutou strukturu ligninu rozruší v procesu známém jako enzymatické štěpení.

==========

Na základě působení volných radikálů provádějí peroxidázy produkované houbami bílé hniloby něco, čemu se technicky vzato říká „radikální chemie“. „Radikální“ je v tomto spojení trefným přívlastkem. Tyto enzymy totiž jednou provždy změnily způsob, jakým uhlík putuje zemskými cykly. V současnosti dekompozice prováděná houbami — z velké části dřevnaté rostlinné hmoty — patří k největším zdrojům emisí uhlíku, při němž do atmosféry každoročně uniká až pětaosmdesát miliard tun oxidu uhličitého. V roce 2018 spalování fosilních paliv lidmi dosáhlo emisí asi deseti miliard tun.

==========

Jak je možné, že se v karbonu masa deštných pralesů desítky milionů let nerozkládala? Názory se různí. Někteří poukazují na klimatické okolnosti: tropické lesy byly podmáčené stojatou vodou. Když stromy odumřely, zanořily se do bezkyslíkatých močálů, kam je dřevokazné houby nemohly následovat. Jiní mají za to, že když se lignin na začátku karbonu vyvinul, houby bílé hniloby si s ním v té době ještě nedokázaly poradit a trvalo dalších několik milionů let, než své rozkladné metody vylepšily.

==========

Z oněch pozůstatků nezetlelé rostlinné hmoty, které z neznámého důvodu před působením hub unikly, vzešla naše průmyslová revoluce. (Když mají houby tu možnost, leckteré z nich uhlí ochotně tráví, dokonce existuje druh přezdívaný „kerosinová houba“, kterému se daří v palivových nádržích letadel.) Uhlí představuje negativ houbové historie: značí nepřítomnost hub, je něčím, co houby nepozřely. Od té doby už nikdy takové množství organického materiálu pozornosti hub neuniklo.

==========

Peter McCoy je hiphopový performer, mykolog samouk a zakladatel organizace Radikální mykologie, která se řešení té spousty technologických a ekologických problémů, kterým čelíme, snaží nacházet za pomoci hub. Jak vysvětluje ve své knize Radical Mycology — směsici houbového manifestu, vědeckého pojednání a pěstitelské příručky —, klade si za cíl vytvořit „lidové mykologické hnutí“ zběhlé v „pěstování hub a uplatňování mykologických poznatků“.

==========

V Mexico City se použité plenky na celkové váze tuhého odpadu podílejí pěti až patnácti procenty. Vědci nicméně zjistili, že všežravé mycelium hlívy — dřevokazné houby s jedlými plodnicemi — na použitých plenách roste naprosto spokojeně. Během dvou měsíců přišly plenky předložené hlívě (poté, co z nich byl odstraněn plastový potah) o pětaosmdesát procent své původní hmoty, v porovnání s pouhými pěti procenty v kontrolní skupině bez hub.

==========

Záznamy dokládají, že první formou života, která se dokázala prosadit ve všeobecné zkáze po shození atomové bomby na Hirošimu, byly čirůvky.

==========

Na jednom ze svých workshopů McCoy vyprávěl, jak cvičil podhoubí hlívy, aby požíralo nejběžněji pohozený odpadek, nedopalky cigaret, kterých se ročně zahodí více než 750 tisíc tun.

==========

McCoy mycelium hlívy navykl na jídelníček z nedopalků tím, že mu postupně odebíral alternativy. Za nějaký čas se houba „naučila“, jak si s nimi vystačit coby s jediným zdrojem potravy. Zachycovalo to časosběrné video, na němž mycelium vytrvale stoupá sklenicí naplněnou zmačkanými dehtovými oharky. Netrvalo dlouho a na vrcholku vykoukla macatá plodnice.

==========

Ve skutečnosti se nejedná ani tak o „učení“ jako o „rozpomínání“. Houba nebude produkovat enzym, který nepotřebuje. Enzymy nebo rovnou celé metabolické dráhy mohou v genomech hub dřímat po dlouhé generace. Aby podhoubí hlívy dokázalo strávit cigaretové nedopalky, možná muselo oprášit nepoužívané metabolické pochody.

==========

Bez přehánění lze říct, že Stamets se více než kdo jiný zasloužil o to, aby se témata spojená s houbami rozšířila za zdi biologických kateder. Jedním dechem je ovšem nutno dodat, že jeho vztah s akademickým světem je poněkud komplikovaný. Vzhledem ke svým senzačním tvrzením a spekulativním teoriím se v mnoha ohledech chová tak, jak by se akademický vědec chovat neměl. Přesto jeho nekonformní přístup slaví nesporné úspěchy. Toto pnutí občas přerůstá v legrační situace. Stamets například vyprávěl, jak si mu stěžoval jeden jeho známý, který učí na univerzitě. Napsal mu: „Paule, tys nám teda zavařil. My tu chceme zkoumat kvasinky, a naši studenti chtějí zachraňovat svět. Co s tím podle tebe máme dělat?“

==========

Houby mají pozoruhodný apetit a kromě jedovatých nedopalků cigaret a glyfosátu si pochutnají i na řadě dalších škodlivých látek. V knize Mycelium Running (Podhoubí v akci) Stamets píše o své spolupráci s výzkumným ústavem ve státu Washington, který se s posvěcením Ministerstva obrany Spojených států amerických snažil vyvinout spolehlivou metodu odbourání jistého silného neurotoxinu. Dotyčná látka — dimethyl methylofosfonát neboli DMMP — byla jednou ze složek plynu VX, který na konci osmdesátých let dvacátého století během irácko-íránské války vyráběl a nasazoval v boji Saddám Husajn. Stamets svým kolegům zaslal osmadvacet vzorků různých druhů hub, které byly sloučenině vystaveny v postupně čím dál vyšších dávkách. Po šesti měsících se dva druhy „naučily“ DMMP využívat jako hlavní zdroj živin. Jedním byla outkovka (Trametes) a druhým lysohlávka Psilocybe azurescens, nejomamnější známá psilocybinová houba, kterou pár let předtím objevil sám Stamets a nazval ji podle namodralého zbarvení jejího třeně (později po této houbě pojmenoval svého syna Azureus). Oba druhy se řadí k houbám bílé hniloby.

==========

Navzdory svému potenciálu však mykoremediace není jednoduchým řešením. To, že se konkrétní houbový kmen chová určitým způsobem v laboratorní misce, ještě neznamená, že bude dělat totéž, když ho vrhnete do mely znečištěného ekosystému. Nelze zapomínat, že houby mají své potřeby — například dostatek kyslíku nebo doplňkové zdroje potravy. Navíc rozklad se odehrává po etapách: Houby a bakterie se navzájem střídají a jedny vždy navážou tam, kde druhé skončily. Je naivní si myslet, že v laboratoři vycvičená houba se jen tak zvládne prosadit v novém prostředí a sama o sobě ho ozdravit. Výzvy, s nimiž se mykoremediátoři potýkají, jsou srovnatelné s problémy vinařů (pokud se nezajistí vhodné podmínky, kvasinky nedokážou cukr v sudech hroznové šťávy přeměnit na alkohol) — až na to, že v jejich případě je vinným sudem znečištěný ekosystém a my plaveme v něm.

==========

Lidové pátrání po houbových druzích může znít pochybně, přitom už vyústilo v několik zásadních zjištění. Průmyslová výroba penicilinu byla možná pouze díky objevu vysoce výnosného kmene houby Penicillium. Onu „hezkou zlatou plíseň“ našla v roce 1941 na shnilém melounu laboratorní asistentka Mary Huntová, když se poté, co laboratoř vyzvala veřejnost, ať přináší vzorky plísní, procházela po illinoiském tržišti. Předtím byl penicilin na výrobu příliš drahý a málokdo si ho mohl dovolit.

==========

Nejrevolučnější novinka se objevila v roce 2009. Zakladatel pěstitelského fóra o magických houbičkách mycotopia.net, známý pouze pod přezdívkou hippie3, vymyslel metodu pěstování hub bez obav z kontaminace. Spustil tím revoluci. Kontaminace představuje noční můru všech houbových pěstitelů. Čerstvě sterilizovaný materiál lze považovat za biologické vakuum — jenže jakmile je vystaven rušnému světu za volného přístupu vzduchu, život ho okamžitě kolonizuje. Když ovšem amatérští pěstitelé hub využijí metodu „injekčního vstupu“ představenou hippiem3, s klidným srdcem mohou upustit od drahého vybavení a komplikovaných procedur. V takovém případě si totiž vystačí se stříkačkou a upravenou zavařovací sklenicí. Zmíněná metoda se rychle rozkřikla. Podle McCoye se jednalo o jeden z nejvýznamnějších posunů v dějinách mykologie — „laboratorní výsledky bez laboratoře“ —, který oblast pěstování hub navždy změnil. Zakřenil se a ze stříkačky, kterou držel v ruce, vymáčkl malou úlitbu. „Kapka pro hippieho3.“

==========

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů jsou afričtí termiti rodu Macrotermes. Stejně jako většina termitů značnou část života tráví sbíráním dřeva, ačkoli sami o sobě ho strávit neumějí. Pěstují si proto dřevokaznou houbu — Termitomyces —, která ho rozkládá za ně. Termiti dřevo rozžvýkají na kašičku a vyvrhnou ho v houbových zahradách nazývaných po vzoru včelích úlů „houbové plástve“. Houba dřevo rozloží pomocí radikální chemie. Rozloženou hmotu pak termiti zkonzumují. Pro „své“ houby stavějí impozantní hnízda, která dosahují výšky až devět metrů a některá jsou stará více než dva tisíce let.

==========

Když se vyvinul rod Homo, termiti Macrotermes houby pěstovali už více než dvacet milionů let. Není proto divu, že co se týče hub Termitomyces, postupy termitů ty lidské strčí do kapsy. Plodnice Termitomyces jsou pochoutka (a dorůstají až jednoho metru v průměru, čímž se řadí k největším plodnicím na světě). Ani přes dlouhotrvající úsilí ovšem lidé k jejich pěstování nenašli správný klíč. Dotyčná houba totiž vyžaduje přesně vyvážené podmínky, které termiti udržují pomocí svých bakteriálních symbiontů a speciální struktury svých hnízd.

==========

V přímořské západní Africe místní obyvatelé na začátku dvacátého století termity potají vypustili do vojenské základny francouzské armády. Termiti, hnáni žravostí svých houbových společníků, kasárny zničili a rozkousali úřední dokumenty. Francouzská posádka urychleně vyklidila pozici.

==========

O „mykotekturu“ projevují zájem vědci z NASA a zvažují její potenciální roli v budování konstrukcí na Měsíci. Nedávno Ecovative Design podepsala výzkumný kontrakt za deset milionů dolarů s DARPA, americkou vojenskou agenturou pro pokročilé výzkumné projekty. DARPA má zájem o růst kasáren z podhoubí, které se při poškození samy opraví a na konci mise se rozloží. Pěstovat ubytování pro vojáky původně Bayer neplánoval, ale příslušné výrobní technologie mohou mít i jiné využití. „Stejným způsobem můžeme pěstovat humanitární tábory v oblastech zasažených přírodní katastrofou,“ poznamenal. „Z podhoubí můžeme vypěstovat bydlení pro spoustu lidí za zlomek obvyklé částky.“

==========

Když se člověk prochází výrobnou Ecovative Design, nemůže se ubránit dojmu, že pár druhů dřevokazných hub na tom všem výborně vydělává. Je pravda, že než materiál dojde použití, jsou houby usmrceny. Ale až poté, co je jim dopřána nevídaná hostina — poté, co se mohly rochnit ve stovkách tun čerstvě pasterizovaných pilin, které jim opět úslužně obstarali lidé. Stejně jako McCoy a radikální mykologové, kteří doslova i přeneseně roznášejí výtrusy po světě, i Ecovative Design vybraným druhům hub slouží coby celosvětová rozmnožovací soustava. Houby jsou zároveň „technologií“ i partnery v novém typu vztahu s lidmi.

==========

Jestli někdo o nakažlivosti hub něco ví, je to Paul Stamets. Často jsem si říkal, že se nějakou houbou nakazil a ta do něj napustila mykologický fanatismus — a nepotlačitelné nutkání lidi přesvědčovat, že houby se s námi mají zájem družit dosud nevídanými způsoby. Vydal jsem se ho navštívit do jeho domu na západním pobřeží Kanady. Domek stojí na žulovém srázu a vyhlíží do moře. Střechu podpírají trámy, které vypadají jako lupeny klobouku. Jelikož Stamets ve dvanácti propadl Star Treku, pokřtil svůj nový příbytek Starship Agarikon (vesmírná loď Agarikon) — agarikon je starověký název léčivé dřevokazné houby verpáníku lékařského (Laricifomes officinalis), která roste v lesích severozápadního Tichomoří.

==========

Nedlouho před mým příjezdem Stametse kontaktovala tvůrčí skupina televizního seriálu Star Trek: Discovery a chtěla vědět víc o jeho práci. Souhlasil s tím, že tým poučí o způsobech, kterými mohou houby zachránit nejeden svět. A opravdu, Star Trek: Discovery, který měl premiéru napřesrok, byl mykologickými tématy prošpikovaný. Seriál představil novou postavu, geniálního astromykologa poručíka Paula Stametse, který pomocí hub vyvíjí mocné technologie zachraňující lidstvo v boji proti celé řadě fatálních hrozeb. Scenáristé Star Treku dali značný průchod fantazii, přestože to vůbec nebylo potřeba. (Fiktivní) Stamets a jeho tým se napíchnou do mezigalaktické myceliální sítě — „nekonečného počtu cest vedoucích kamkoli“ — a dokážou tak „myceliální sférou“ cestovat rychleji než světlo. Po prvním skoku „sporovým“ pohonem Stamets přijde k sobě jako úplně jiný člověk. „Celý život jsem se snažil pochopit podstatu mycelia. A teď se to konečně stalo. Viděl jsem ho. Viděl jsem celé univerzum možností, o kterých se mi ani nesnilo.“

==========

Když jsem dorazil do Starship Agarikon, našel jsem Stametse, jak sedí na zemi a něco kutí se zavařovací sklenicí a modrou umělohmotnou miskou. Byl to prototyp krmítka pro včely, které vymyslel. Ze sklenice do misky odkapávala slazená voda s příměsí houbových výtažků a včely za ní prolézaly žlábkem. Jednalo se o jeho nejčerstvější počin — sedmý způsob, jak mohou houby zachránit svět. I na Stametsovy poměry zaznamenal tento projekt hvězdný úspěch. Studii, kterou vypracoval spolu s entomology ze včelí laboratoře na Washingtonské státní univerzitě, přijal prestižní časopis Nature Scientific Reports. Společně s kolegy dokázal, že výtažky z určitých druhů hub bílé hniloby mohou zásadně snížit úmrtnost včel.

==========

Účinky houbových výtažků na virové infekce včel byly jednoznačné. Přidání jednoprocentního extraktu z troudnatce (Fomes) a lesklokorky (Ganoderma, z níž Ecovative Design pěstuje materiály) do oslazené vody snížilo výskyt viru deformovaných křídel až osmdesátkrát. Výskyt takzvaného Lake Sinai viru omezily výtažky z troudnatce téměř devadesátkrát a výtažky z lesklokorky dokonce pětačtyřicettisíckrát. Steve Sheppard, profesor entomologie z Washingtonské státní univerzity a jeden ze spoluautorů studie, poznamenal, že se ještě nikdy nesetkal s látkou, která by život včel tak zásadně prodlužovala.

==========

Stamets mi pověděl, jak ho to vlastně celé napadlo. Jednoho dne si jen tak fantazíroval. Zničehonic se oddělené linie myšlenek protnuly a zasáhly ho „jako blesk“. Jestliže mají houbové výtažky protivirové vlastnosti, mohly by od virů ulehčit i včelám — a pak si vzpomněl, jak měl na konci osmdesátých let na zahradě včelíny a včely se slétaly na kupu zahnívající štěpky, odsouvaly kousky dřeva stranou a požíraly podhoubí pod nimi. „Panebože!“ probral se tehdy. „Asi vím, jak zachránit včely.“ Byl to revoluční okamžik, a to i pro někoho, kdo houbová řešení úporných problémů vymýšlí už desítky let.

==========

Není těžké chápat, proč Star Trek zlanařil zrovna Stametse. Jeho vypravěčský styl je totiž jako vystřižený z amerického trháku. Ve spoustě jeho textů vystupují houboví hrdinové, kteří jsou připraveni zachránit planetu před takřka jistou zkázou. Virová nákaza neslýchaných rozměrů ohrožuje globální potravinovou bezpečnost. Klíčoví opylovači čelí náporu smrtonosných parazitů, kteří usilují o celosvětový hladomor. Budoucnost světa visí na vlásku. Ale počkat. Je to snad…? Ano! Na pomoc opět spěchají houby a jejich oddaný lidský kumpán Stamets.

==========

Theofrastos, jeden z Aristotelových žáků, psal o lanýžích — ale dokázal říct jen to, čím nejsou: že nemají kořeny, stonek, větve, pupeny, listy, květy, plody a ani kůru, dřeň, vlákna či žíly. Podle názoru jiných antických spisovatelů vyskakovaly plodnice z půdy po úderu blesku. Jiní je považovali za výrůstky samotné Země neboli „exkrescence“. Švédský botanik Carl Linné, který v osmnáctém století vynalezl moderní taxonomický systém, v roce 1751 napsal, že „v řádu hub stále vládne ostudný chaos, neboť žádný botanik netuší, co je druh a co pouze odrůda“.

==========

V podhoubí konkrétního houbového „jedince“ se může vyskytovat několik různých genomů. V DNA získané z jediného smítka prachu mohou existovat desítky tisíc unikátních genetických znaků, ale žádné vodítko, jak je přiřadit ke známým skupinám hub. V článku „Against the naming of fungi“ (Nedávejme houbám jména) z roku 2013 zašel mykolog Nicholas Money dokonce tak daleko, že navrhuje, aby se od pojetí houbových druhů úplně upustilo.

==========

Vnučka Charlese Darwina Gwen Raveratová vylíčila odpor, který v ní a její tetě Etty — Darwinově dceři — vyvolávala hadovka smrdutá (Phallus impudicus). Hadovky jsou známé svým falickým tvarem. Také produkují smrdutý sliz přitahující mouchy, které houbě pomáhají šířit výtrusy. V roce 1952 Raveratová vzpomínala: V našich původních lesích roste druh nejedlé houby, kterému se říká hadovka smrdutá (ačkoli její název v latině je ještě nechutnější). Jmenuje se tak z dobrého důvodu, protože se dá hledat už jen podle zápachu, a právě v tom spočíval skvělý vynález tety Etty. Totiž že si vzala košík a špičatý klacek, nasadila si speciální houbařský plášť a rukavice a vydala se do lesa, šla po čichu, tu a tam se zastavovala, a jakmile zavětřila kořist, chřípí se jí zachvělo. V tu chvíli se vrhla na svou oběť, napíchla ji na klacek a strčila páchnoucí mršinu do košíku. Když se den nachýlil ke konci, odnesla si úlovek domů a v naprostém utajení ho za zamčenými dveřmi spálila v krbu obývacího pokoje — to kvůli počestnosti děveček.

==========

Pečárku zápašnou (Agaricus xanthodermus) většina atlasů uvádí jako jedovatou. Jistý zapálený houbař s rozsáhlou mykologickou knihovnou se mi ale jednou zmínil, že vlastní starou příručku, kde se u téže houby píše „po usmažení vynikající“, ačkoli autor připojil poznámku, že „při chatrné konstituci může přivodit lehčí bezvědomí“.

==========

Od formulování teorie evoluce na konci devatenáctého století převládal ve Spojených státech a západní Evropě diskurz založený na střetu a soupeření, který odrážel pohled na lidský sociální pokrok v rámci industriálního kapitalismu. Příklady organismů spolupracujících ke vzájemnému prospěchu se Sappovými slovy „odsouvaly na okraj slušné biologické společnosti“. Mutualismus, z něhož vzešly lišejníky, nebo vztahy rostlin s mykorhizními houbami se pokládaly za vzácné výjimky z pravidla — pokud se jim vůbec přiznávala existence.

==========

Nejostřejší reakce na nemilosrdnou vizi „přírody zkrvavené od drápů a zubů“ přišla od ruského anarchisty Petra Kropotkina v jeho úspěšné knize Pospolitost (Vzájemná pomoc), která původně vyšla v roce 1902. Zdůrazňuje v ní, že „pospolitost“ byla součástí přírody stejnou měrou jako boj o přežití. Na základě své interpretace přírody hlásal jasné poselství: „Varujte se soutěže!“ „Žijte pospolitě! To jest nejjistější prostředek, aby byl každý a všichni vespolek co nejbezpečnější, aby měli nejlepší záruky života a pokroku tělesného, duševního i mravního.“

==========

První mezinárodní konference o symbióze se konala v Londýně v roce 1963, šest měsíců poté, co karibská krize málem přerostla v jadernou válku. Nebyla to náhoda. Zapisovatelé konference uvedli, že „palčivé problémy soužití patrné ve světovém dění mohly komisi ve výběru tématu letošního sympozia ovlivnit“.

==========

Proč schopnost trávit alkohol vznikla tolik milionů let předtím, než lidé vynalezli postupy kvašení? Vědci poukazují na to, že ADH4 se vylepšila v době, kdy naši předkové z řad primátů začali slézat ze stromů a přizpůsobovali se životu na zemi. Mají za to, že schopnost metabolizovat alkohol sehrála v přechodu primátů na zem klíčovou roli, protože se jim tím zpřístupnily nové potravní možnosti: přezrálé zkvašené plody popadané ze stromů. Mutace ADH4 podporuje hypotézu „opilé opice“, kterou předložil biolog Robert Dudley coby vysvětlení, kde se vzala lidská záliba v alkoholu. Podle této domněnky lidi přitahuje alkohol, protože přitahoval už naše opičí předky. Vůně alkoholu vzniklého kvašením představovala spolehlivé vodítko, jak na zemi najít nahnilé přezrálé ovoce. Jak lidská slabost pro alkohol, tak celé zástupy bohů a bohyní fermentace a opilosti jsou tudíž pozůstatky mnohem starší fascinace.

==========

Když je teď kniha hotová, nadešel čas dát ji všanc houbám. Jeden výtisk namočím a osadím ho myceliem hlívy. Až se prožere slovy, stranami i předsádkou a vyžene z obálky plodnice, sním je. Z dalšího výtisku vytrhám listy, rozmačkám je na kaši a celulózu v papíře rozložím slabou kyselinou na cukry. Do cukernatého roztoku přidám kvasinky. Jakmile tekutina zkvasí na pivo, vypiji ho a kruh se uzavře.

==========

Mravenci Atta „svou“ houbu nejen krmí a hostí, ale dokonce ji léčí. Jejich houbové zahrady jsou monokulturami sestávajícími z jediného druhu. Stejně jako v případě monokultur obhospodařovaných lidmi jsou takto rostoucí houby zranitelné. Velkou hrozbu představuje konkrétní specializovaná parazitická houba, která dokáže zničit celou úrodu. Mravenci Atta si v dutinách své kutikuly pěstují bakterie, které vyživují k tomu určenými žlázami. Každé mraveniště kultivuje vlastní specifický kmen bakterií, který jeho obyvatelé poznají a upřednostňují před jinými, třeba i příbuznými kmeny. Tyto ochočené bakterie produkují antibiotika, které parazitickou houbu hubí a naopak posilují růst té pěstované. Bez ní by se kolonie mravenců Atta nemohly rozrůstat do takových rozměrů. Viz Currie et al. (1999), Currie et al. (2006) a Zhangová et al. (2007).

==========

Flemingovi dělalo potíže už jen to, aby jeho objev někdo bral vážně. Slovy mikrobiologa a historika vědy Miltona Wainwrighta byl Fleming podivín, „fušer“. „Měl pověst blázna, který se věnuje potrhlostem jako třeba vytváření podobizen britské královny v Petriho miskách pomocí různých bakteriálních kultur.“

==========

Jeden vědec v polovině osmdesátých let dvacátého století konstatoval, že „[obor] elektrobiologie hub má od současného konvenčního biologického výzkumu asi ze všech nejdále“ (Harold et al. 1985). Nicméně od té doby bylo zjištěno, že houby na stimulaci elektrickým proudem reagují potenciálně překvapivým způsobem. Podhoubí, které je vystaveno pravidelným dávkám elektřiny, plodí výrazně vyšší měrou (Takaki et al. [2014]). Úroda ceněných čirůvek — mykorhizního druhu, který se dosud umělému pěstování vzpírá — se může téměř zdvojnásobit, když se do země v okolí partnerských stromů pouští výboje o síle 50 kilovoltů. Vědci studii provedli na základě zpráv houbařů, kteří tvrdili, že bohatá úroda čirůvek se vždycky vyskytne v oblasti, kam před několika dny udeřil blesk

==========

Dlouho se myslelo, že bakterie žádné vnitřní buněčné struktury — takzvané organely — nemají. Náhled na věc se ovšem postupně proměňuje. Vypadá to, že řada bakterií strukturami podobnými organelám, vykonávajícími různé funkce, skutečně disponuje.

==========

Neuromikrobiologie je relativně mladým oborem, a tak jsou naše znalosti o vlivu střevních mikroogranismů na chování, vnímání a fyziologické stavy živočichů stále pouze kusé (Hooksová et al. [2018]). Nicméně některé vzorce už se vynořovat začínají. Například myši potřebují zdravou střevní mikroflóru, aby se u nich vyvinul funkční nervový systém (Bruce-Kellerová et al. [2018]). Pokud se z dospívající myši ještě před dokončením vývoje nervové soustavy mikrobiom odstraní, jedinec začne vykazovat kognitivní poruchy, mezi něž se řadí výpadky paměti a potíže s rozpoznáváním předmětů (de la Fuente-Núňez et al. [2017]). Nejdramatičtější důkaz významu střevních mikrobů předložily studie, které mikrobiomy prohodily mezi odlišnými rody myší. Když „plaché“ myší plemeno podstoupilo transplantaci stolice od „normálního“ druhu, jeho obezřetnost vymizela. Obdobně když byly „normálnímu“ rodu naočkovány mikroby toho „plachého“, vykazoval náhlou „přehnanou opatrnost a váhavost“ (Bruce-Kellerová et al. [2018]).

==========

Nicméně nad odvětvím neuromikrobiologie krouží probiotický průmysl s obratem v řádech miliard dolarů a nemalý počet vědců upozorňuje na to, že existují tlaky na zveličování výsledků. Střevní společenství je komplexní a není snadné do něj blahodárně zasahovat. Ve hře je tolik proměnných, že málokterá studie dokáže rozpoznat jednoznačnou kauzalitu mezi činností určitých mikroorganismů a konkrétním chováním (Hooksová et al [2018]).

==========

Některé vztahy mezi hmyzem a houbami stavějí na nenápadnější manipulaci, jako v případě „kukaččí houby“, která využívá sociální chování termitů tak, že tvoří kuličky připomínající termití vajíčka a produkuje feromon, který se ve skutečných vajíčkách nachází. Termiti si falešná vajíčka odnesou do hnízda a začnou o ně pečovat. Když z nich posléze nic nevzejde, odhodí je na odpadní hromadu. Kukaččí houba na kompostu bohatém na živiny následně vyraší a může spokojeně růst bez obav z houbových konkurentů (Matsuura et al. [2009]).

==========

Skupina hub, které rostlinám pomohly na souš a kterým se daří v travnatých oblastech i tropických lesích — houby arbuskulární mykorhizy —, se zřejmě vyvinula pouze jednou. Právě arbuskulárně mykorhizní houby jsou ty, které v buňkách rostlin vyrůstají do podoby pírku podobných laloků. Druh, který převládá v lesích mírného pásma — ektomykorhizní houby —, se nezávisle na sobě vyvinul více než šedesátkrát (Hibbett et al. [2000]). Tyto houby — k nimž se řadí i lanýže — obemykají konečky rostlinných kořenů myceliálními obaly, což zjistil už Frank na konci devatenáctého století. Orchideje mají svůj vlastní typ mykorhizního vztahu, který se vyvíjel po samostatné evoluční dráze. Stejně je tomu u čeledi vřesovcovitých neboli Ericaceae, kam spadají například borůvky (Martin et al. [2017]). Fieldová a její kolegové zkoumají ještě úplně jinou skupinu mykorhizních hub, které byly objeveny teprve na konci první dekády jednadvacátého století a dostaly název Mucoromycotina. Vyskytují se u všemožných druhů napříč rostlinnou říší a stářím si patrně nijak nezadají s nejranějšími suchozemskými rostlinami, ale navzdory desítkám let bádání dosud zcela unikaly pozornosti. Dost možná takových hub přecházíme bez povšimnutí ještě mnohem víc (van der Heijden et al. [2017], Cosme et al. [2018], Hiruma et al. [2018] a Selosse et al. [2018]).

==========

K pěstování hub v podzemí Paříže dopsala současnost zajímavý dovětek: Pařížané přestávají kupovat auta, a tak se několik podzemních parkovišť přebudovalo na výnosné plantáže jedlých hub (viz www.bbc.co.uk/news/av/business-49928362/turning-paris-s-underground-car-parks-into-mushrooms-farms [vid. 29. října 2019]).

==========

Sapp si povšiml, jak evoluční biolog John Maynard Smith nekonzistentním používáním metafor význam mikroorganismů zlehčuje. Když mikrob jednostranně těžil z nějakého vztahu, Maynard Smith ho nazýval „parazitickým mikroorganismem“ a druhý organismus „hostitelem“. Když ovšem větší organismus zneužíval mikrob, Maynard Smith ho za parazita neoznačoval. Metaforu změnil tak, že velkému organismu říkal „pán“ a mikrobu „otrok“. Sapp poukázal na to, že Maynard Smith měl mikrob buď za cizopasníka, nebo za otroka, ale nikdy mu nepřiznal roli dominantního hráče manipulujícího s hostitelem. V jeho pojetí mikrob prostě nemohl mít vůdčí postavení.