Tajemství knihy (Michal Ajvaz)

Tajemství knihy (Michal Ajvaz)

Neviditelnost těl nespočívá v první řadě v tom, že těla jsou po většinu času skryta v měkkých a proměnlivých dutinách oděvů. Látky, které halí tělo, neskrývají zprávu, kterou tělo nese. Látky často těla naopak spíše určitým způsobem zviditelňují: Jakoby zesilují jeho šepot, zachycují život těla a zvýrazňují jej tím, že jej překládají do své řeči, do pohyblivého písma vlnících se linií a rozvinujících se a zase se svinujících záhybů. Toto neklidné, neustále se proměňující písmo opouští repertoár známých a klasifikovatelných tvarů, jež jsou spjaty s hotovými významy.

==========

V těle se otevírá určitý způsob bytí; a protože se vnímání obvykle orientuje jen na předmětné významy, jeví se mu gestické dění jako chaos, jež neoznačuje nic a jemuž není třeba věnovat pozornost. (Když Aldous Huxley popisuje proměnu vidění, kterou v něm vyvolal experiment s mescalinem, zmiňuje se o tom, jak se mu při prohlížení knihy s reprodukcemi obrazů renesančních malířů náhle zjevil svět draperií, kterého si do té doby nikdy nevšímal, a jak najednou pochopil, že vlastní jádro a tajemství světa každého malíře je skryto v těchto labyrintech linií a záhybů, v této opomíjené periferii viděného.)

==========

Obvykle vidíme z těl pouze obličeje; ty jako by vyčnívaly nad hladinu, pod níž je temný a neznámý podmořský svět: svět proudů a rytmů tělesných pohybů, vlnění gest a látek, chvění linií a ploch.

==========

Tajemná oblast mezi sférou viditelných tváří a zemí se ještě rozestupuje na dvě vrstvy. Nad zemí rozestírá rytmus pohybu nohou jakýsi nejzákladnější prostor, prostor, v němž je tělo zajato a z něhož nemůže uniknout, neboť jej samo svým pohybem stále buduje. Pohyb nohou tká prvotní prostorovou síť, osnovu, do níž budou zasazeny všechny cesty, události a setkání, v níž jsou zvláštním způsobem už spolupřítomny.

==========

V silovém poli prvotního prostoru těla se rodí nejenom naše cíle a dráhy našich cest, jsou do něho vrostlé svými nejhlouběji sahajícími kořeny i slova a myšlenky; tyto prostory vzlínají až do vět a nalézáme je v jazykových situacích, v půdorysu řeči a myšlení. „Duch má nohy,“ řekl Nietzsche; a také Walter Benjamin kladl do souvislosti „podzemní nárazy, které rozrušují Baudelairův verš“, se svědectvím současníků o básníkově „abruptní chůzi“.

==========

Jak je možné, že pohled odhaluje povahu světa, který patří dané existenci? Není snad pohled pouhým přijímáním obrazů, čirou pasivitou, v níž se ztišila všechna gestikulace, v níž na hranici s myšlenkou uhasl tělesný projev? To je však jen zdání. I vidění je ve skutečnosti tělesná událost, časové a gestické dění, a tato tělesná povaha pohledu není něčím pouze nahodilým a instrumentálním – podílí se na povaze viděného a jeho smyslu. Pohled je určitým způsobem vstupu do světa, je poutí oka, která může mít různý půdorys, může se vyznačovat různými tenzemi, rytmy, různými silovými charakteristikami. Proto může oko vyjevovat tajemství světa toho, kdo se dívá, může zjevovat síly, jež tento svět budují a z nichž krystalizují jeho zákony a syntaxe.

==========

Ústa však nejsou jen orgánem řeči, jsou také místem přijímání potravy, tedy dění, jež naopak nejradikálněji ruší distanci mezi tělem a skutečností. Ústa jsou tím místem těla, které je schopno toho nejvíce abstraktního projevu, ale jsou také místem, kde se obnažuje matoucí a znepokojivá tělesnost, kde se pootevírá vnitřek těla, vlhký svět vnitřností a sliznic, v němž se mísí představa slepě bujícího života, nezávislého na naší vůli, s představou smrti a zabíjení.

==========

sám tajemný svět chutí je pro nás neznámou zemí, jednou z nejméně prozkoumaných oblastí naší zkušenosti. V jeho temných krajinách, kde nejsme chráněni bezpečným přístřeším tvaru, cítíme zvláštní úzkost, která provází naše jasné vědomí jako vzdálené šumění podzemní řeky. Svět chuti je neprobádanou džunglí za civilizovanými oblastmi vizuálních tvarů.

==========

chuť nepředstavuje skutečnost jako nakupení jsoucen, ale jako určitý modus bytí, skutečnost pro chuť nevystupuje jako soubor ustanovených tvarů, relativně stálých v čase a odpovídajících systému stabilních a předem připravených významů, ale jako koloběh šťáv, proudění sil, které jsou před tvary, které tvary budují, ustanovují je jako svůj výraz, chrání tajemství jejich smyslu a nakonec tvary buď opouštějí a nechávají je vyschnout, anebo je vnitřní prací rozkládají a stravují.

==========

Domníváme se, že jsme se zmocnili věci tím, že jsme ji pozřeli a učinili tak součástí svého těla, ale věc se právě v okamžicích, kdy se rozpadá její tvar, ozývá hlasem, který se vzpírá uchopovacímu systému našeho vnímání, a zdánlivé ovládnutí věci se tak mění ve znepokojivé proniknutí Jiného do naší tělesnosti.

==========

Úzkost z ohrožení je zmírňována pamětí, která přenáší významové kategorie, pocházející z předchozího vizuálního vnímání, na beztvarou hmotu, vnikající do hlubin našeho těla, mazlavě se lepící na naši existenci a rozleptávající její Identitu.

==========

V našich gastronomických zálibách se zjevovaly dvě tendence a střídavě nabývaly vrchu. Na jedné straně tu byl sklon k vegetariánství a přírodní stravě, touha po čistotě, po dotyku světa nezprostředkované přirozenosti a původních sil. Na druhé straně se ale vždy znovu ozývala temná záliba v polozkažených klobásách a v ponurých polévkách nádražních restaurací, v nevysvětlitelných guláších, z nichž vane melancholie a šílenství, záliba v jídlech, prosáklých mastnými šťávami periferie, kouřem, nudou dopolední v prázdných ulicích, nečistým sněním, depresemi.

==========

Obložené chlebíčky – tím, že jsou neustále k dispozici – uvolňují existenci člověka ze zasazenosti do pevně strukturovaného času, do času, který je artikulován pravidelným sledem denních jídel v uzavřeném společenství domova. Modus existence, který obložené chlebíčky otvírají, obnažuje zvláštní čas před touto artikulací, čas před jakoukoliv vnější artikulací, původní čas jako kalný, hutný tok, valící se pomalu jako rozlitý med, odhaluje jeho spodní proudy, tajné svátky a skryté slunovraty.

==========

Kniha je neviditelná za literárním dílem stejně, jako je neviditelný nástroj za funkcí a jako mizí zvuk slova za tím, co znamená. Přitom pod hladinou jediné uznané signifikace vedou knihy podivuhodný život, který je svébytnou a dosud málo prozkoumanou oblastí podmořské zoologie bytů.

==========

Setkání s otevřenou knihou, kterou její čtenář odložil, má v sobě rys indiskrece, trapné a současně dráždivé, je to nahlédnutí do intimního života druhého, pohled klíčovou dírkou; měkké bílé stránky jsou jakoby jakýmsi spodním prádlem ducha. Kradmé voyeurství, slídící po rozečtených pasážích knih druhých, má příchuť obscénnosti a tak časté „Ukaž, podívám se, co čteš“ je drzost, srovnatelná se zvedáním sukní dámám.

==========

Kniha číhá na věci a loví je; pohlcuje předměty a ukrývá je ve svých útrobách. Kolikrát jsme s knihou zažili úžas ženy z pověsti, která se setkala v břiše vykuchané ryby s prstenem, hozeným do řeky! Kniha ukrývá věci ve svých slojích, aby je nečekaně vyplavila na břeh dne, dosud tajemně prosáklé životem knižních hlubin, zneklidňující a přitom lákavé jako slizké věci, vyvržené příbojem.

==========

Kniha číhá na věci a loví je; pohlcuje předměty a ukrývá je ve svých útrobách. Kolikrát jsme s knihou zažili úžas ženy z pověsti, která se setkala v břiše vykuchané ryby s prstenem, hozeným do řeky! Kniha ukrývá věci ve svých slojích, aby je nečekaně vyplavila na břeh dne, dosud tajemně prosáklé životem knižních hlubin, zneklidňující a přitom lákavé jako slizké věci, vyvržené příbojem. Kusy papíru nebo látky, zjevující se v knihách, patří – spolu se zapomenutými věcmi na dně zásuvek, v zaprášených koutech nebo na nepřístupných vršcích skříní – k těm předmětům, které přicházejí odjinud, z jiného světa, které nejsou pokryté ochranným a zneviditelňujícím nánosem navyklého smyslu, a jsou proto znepokojivě obnažené v syrové fakticitě bytí.

==========

Čtení je spíše vnitřním zráním od počátku přítomného celku než postupnou registrací znaků a skládáním jejich významů. Proto nářky nad diskontinuitou tištěného písma, které bývá podezíráno z atomizujícího a mechanizujícího působení na myšlení, jsou zbytečné. Nečteme tak, že bychom se drkotali po písmenkách (a po slovech) kupředu, jsme vždy současně na místě, vepředu i vzadu, setkáváme se vždy s celkem zrajícího smyslu; oddělená písmena vyrůstají spletí neviditelných kořenů z celistvého podhoubí stránek, jímž proudí jediná míza smyslu.

==========

Je třeba setkat se s knihou jako s věcí, obnovit čtení jako událost. S autentickou jednotou a smyslem zkušenosti se setkáme až tehdy, když se stane celkem bez mezer. Ale nedošlo by k tomuto obnovení souvislosti za cenu, že by věcné významy knihy zakalily nebo zcela zastřely literární dílo?

==========

Gombrowicz mluví o tom, jak se po skončení koncertu rodí potlesk: Pohyby rukou, které tleskají, nejsou projevem našeho vztahu k hudbě samé, ale spíše k jiným tleskajícím rukám, bouře nadšeného potlesku se rodí jako spleť sílících ech. „Než před veledílem padneme na kolena,“ říká Gombrowicz, „uvažujeme, zda to veledílo skutečně je, nesměle se ptáme, zda by nás mělo ohromit, pečlivě se informujeme, zda smíme zakoušet tu nebeskou rozkoš – a teprve potom dovolujeme, aby se nás zmocnilo nadšení.“

==========

Vidění i myšlení je příliš spjato s navyklými tvary a předem připravenými významy; jen zřídka se podaří zcela se od tvarů a jmen osvobodit a lehce vplout do prvotní látky. Známé, utříděné tvary věcí jsou sice pastí, do níž se chytá pohled, směřující k hrozivějším a zázračnějším setkáním, jsou těsnou klecí, která nám zabraňuje, abychom se volně vznášeli v prvotní látce, z níž tyto tvary vyvřely a ztuhly – jsou však také naším domovem, který nás chrání před chaosem, jehož se děsíme.

==========

Okamžik vyvstání beztvaré a nečleněné jednoty je paradoxně také okamžikem zrození množství neznámých tvarů. Tmel světa se rozpouští (kniha, jejíž listy se rozlepují, aritmetika jednoty), náhle před námi vyvstává podivné dění, vyvolávající nevolnost a úzkost, probouzí se agresivita vnitřků, jež začínají zevnitř útočit na hranici, na oslabený tvar: I bez přispění vzrůstá zběsilost v útrobách ve strašný triumf menšin… Dává o sobě vědět slizký a temný život vnitřností, nepřehledné hemžení. Stoky žil, v nichž se bílí červi požírají navzájem s rudými příšerami. To, co bylo orgánem, se osamostatňuje, uvnitř vlastních těl nacházíme neznámé stavby (purpurový a slunečný palác srdce), rostliny (strom v člověku: ruce listí) a živočichy (rudý orel plic).

==========

Na první pohled může zarážet, že Meyrink, který ve svých knihách využívá dramatické prostorové kontrasty Prahy, si zvolil jako místo děje Zelené tváře právě Amsterdam, který se vzhledem k poklidné plochosti svého reliéfu může zdát opakem dramatické Prahy. Ale Meyrink objevuje hru protikladů i v tomto prostoru. Je tu především kontrast mezi klidnými domy a temnými grachty s páchnoucí nehybnou vodou, plnou shnilých věcí, kontrast mezi pevným tvarem a beztvarým. Jako se v Praze v průhledech uliček neustále vynořuje vyvýšený Hrad, dramatizující prostorovou situaci, je v Meyrinkově Amsterdamu zneklidňujícím momentem neustálá přítomnost grachtů, připomínajících na okraji pevných tvarů temný beztvarý základ.

==========

Na deníkové literatuře mě dráždí zlozvyky, které se v ní v různém množství a v různém stupni snesitelnosti vyskytují: dětinská hra na monolog spojená s pokoutním pokukováním po příštím čtenáři, nudný subjektivismus (sebestřednost autorů, kteří nejsou s to si ani uvědomit, že – jak říká Hofmannsthal – své já nenalézáme v sobě, ale mimo sebe: ve věcech, krajinách a situacích), zaplavenost nedozrálými a banálními myšlenkami, které má ospravedlnit jejich dokumentární hodnota. Řekl bych, že pro banality deníkové literatury nemůže být omluvou fakt (který je sám leckdy sporný), že tyto záznamy nebyly určeny pro veřejnost: Tištěné slovo má své nároky, už uzavřenost a pevný tvar tištěných liter jako by byly určitým příkazem, jako by volaly po dozrálosti slova a myšlenky.

==========

Nemám příliš strach z toho, že by pražský mýtus mohla zničit nastupující komercializace, turistický ruch a příliv ostrých barev. Praha se vždycky vyznačovala schopností lstivě zvítězit nad vším, co do jejího organismu vniklo jako cizorodý prvek. Je známo, že i baroko vpadlo do Prahy stavbami, které byly hmotě města cizí, a přesto si je Praha pozvolna přetvořila ve výraz vlastní prostorové dramatičnosti, ve výraz svých mýtů skrytého vnitřku a křivolaké iniciační cesty. To, co se děje na Malé Straně, je smutné, ale přese všechno se mi zdá, že v současné době nejde o zánik pražského mýtu, ale spíš o proměnu jedné jeho podoby v druhou.

==========

Už teď vysedávají večer u McDonalda fantomy a vůně hamburgerů se stává jen příměsí v dechu důvěrně známých jedů. Už teď je mnohé z toho, s čím se na svých cestách městem setkáváme, jen jakoby pokračováním a jinou variantou starého mýtu. Labyrint nezaniká, jen dostává novou podobu. Pootevírají se vnitřky a vpouštějí nás do svých dlouho nepřístupných a odpočívajících prostor, ze kterých ještě nevyvanuly pachy velkých záhadných zvířat, která tu léta spala. Mění se dráhy našich cest, cest, které dříve vedly podél řad zamčených dveří, jež nás nutily zrychlovat krok, prostor ulice zvláštním způsobem bobtná, rozšiřuje se o nové dutiny, které nás vtahují dovnitř a proměňují tak přímky cest v ornament, připomínající rokokové a secesní dekorace fasád,

==========

Už teď vysedávají večer u McDonalda fantomy a vůně hamburgerů se stává jen příměsí v dechu důvěrně známých jedů. Už teď je mnohé z toho, s čím se na svých cestách městem setkáváme, jen jakoby pokračováním a jinou variantou starého mýtu. Labyrint nezaniká, jen dostává novou podobu.

==========

Uvidíme, jestli internacionální křiklavost, když bude pít naše mlhy a naše slunce, jak by řekl Miloš Marten, vroste do života pražských tvarů, barev a pohybů, uvidíme, jestli zvítězí, jako dosud vždycky, pražské přízraky. Už teď vysedávají večer u McDonalda fantomy a vůně hamburgerů se stává jen příměsí v dechu důvěrně známých jedů. Už teď je mnohé z toho, s čím se na svých cestách městem setkáváme, jen jakoby pokračováním a jinou variantou starého mýtu. Labyrint nezaniká, jen dostává novou podobu.

==========

U dveří domů se objevují cedulky se jmény firem, jež obvykle nic neprozrazují o činnosti, kterou se tyto firmy zabývají, a jež jsou záhadná jako zaklínadla; jedná se zřejmě o zastupitelství tajných spolků egyptských kněží, o stavitele labyrintů, o dovozce náhradních dílů k mechanickým sochám, které večer bloudí pokoji, o cestovní společnosti, pořádající plavby po moři, skrytém v hlubinách měst.

==========

Svět nikdy nemlčí, je naplněn šepotem neustálého sdělení, které neslyšíme buď pro hluk slov, nebo pro netrpělivost jejich očekávání. Básník poslouchá zvuky, které pokládáme za ticho a které jsou ve skutečnosti šuměním bytí, plným významů a sdělení, plným zárodků slov a obrazů: šustění, chřestění, „nepřetržitý šum kaváren“, „nevtíravé šumění trenčkotů“, „diskrétní šepot z obzorů“… Upozorňuje nás, že je třeba naslouchat „praskání staré desky“, zvukům, které jsou pokládány jen za rušivý šum – ale ve skutečnosti se říše zvuků nedělí na uznané sdělení a na rušivý šum, je jen nepřetržitá symfonie zvuků, hudba světa: Nedokážeme-li ji vnímat jako celek, neporozumíme ani tichu, ani slovům.

==========

Přítomnost je tajemná, protože je říší jiného, cizího, zatímco vzpomínky a cíle jsou naším majetkem.