Na okraji rozumu. Život Kurta Gödela (Stephen Budiansky)

Na okraji rozumu. Život Kurta Gödela (Stephen Budiansky)


Také typická rakouská kuchyně byla podobně jako jazyk, šlechta, armáda a úřednictvo směsicí jídel z rozmanitých částí země, přičemž německá elita nepřinesla do oblíbených pokrmů vyhlášených vídeňských kaváren, hotelů a restaurací téměř nic původního. Káva byla osmanská, jablečný závin maďarský, pečivo a meruňkové knedlíky české. Dokonce ani nejslavnější vídeňské jídlo, Wiener Schnitzel, ne bylo nic jiného než italská costoletta alla milanese maskovaná německým názvem.

==========

Každý žák v zemi se naučil nazpaměť císařův oficiální titul, z něhož dýchala vznešenost, historie a přežitý anachronismus: Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo z Boží vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský; král jeruzalémský; arcivévoda rakouský; velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda hornoslezský a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě hornolužický a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský; pánterstský, kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovévoda srbský et cetera, et cetera Celý tento působivý, byť lživý titul se pronášel při slavnostním obřadu, jímž rakouští císaři, ačkoli až posmrtně, předvedli velkolepý pro jev křesťanské pokory. Když pohřební průvod dorazil úzkou klikatou boční ulicí vedoucí od velkého Hofburgského paláce k malému kapucínskému kostelu, v němž byla umístěna královská krypta, velký komorník zabušil na dveře, oznámil: „Jsem…“ a odříkal císařův plný titul. Kapucínský mnich odpověděl: „Neznám ho.“ Komoří, jenž byl znovu odmítnut po slovech „Jeho Veličenstvo císař a král“, zaklepal na dveře potřetí a popsal muže žádajícího o vstup na místo poslední ho odpočinku jednoduše slovy „Já, ubohý smrtelník a hříšník“, načež se dveře konečně otevřely.

==========

Neméně pozoruhodný byl vzestup Rakouska coby centra kultury, myšlení a vědy; i k němu došlo náhle a nenápadně, což ho do jisté míry umocnilo. Madame de Staël, vzdělaná Francouzka, která navštívila Rakousko v roce 1808, zde nenašla, pokud šlo o vědu a literaturu, nic, o čem by mohla psát ve svých dopisech domů. „Je to velmi klidná země,“ hlásila, „země, kde je každodenní pohodlí tak poklidně zajištěno všem vrstvám občanů, že zde člověk příliš nemyslí na intelektuální požitky.“31 Koncem století už mělo Rakousko nejen jeden z největších a nej komplexnějších vzdělávacích systémů v Evropě, ale stalo se také uznávaným centrem v oblasti medicíny, fyziky, filosofie a matematiky. Německý rodák Rudolf Virchow, průkopník v oboru buněčné biologie a patologie devatenáctého století, nazval Vídeň tohoto období „Mekkou medicíny“. Během druhé poloviny devatenáctého století přispěli vídeňští lékaři — z nichž mnozí pocházeli z Čech, Moravy nebo jiných zemí rakouské říše — k nepřerušené sérii lékařských prvenství. Adolf Lorenz vyvinul neinvazivní chirurgickou techniku ke korekci vrozené dislokace kyčle; Ferdinand von Arlt objevil příčinu krátkozrakosti a Eduard Jäger von Jaxtthal vylepšil typy očních grafů ke standardizaci receptů na brýle; Vinzenz von Kern způsobil revoluci v léčbě ran a Theodor Billroth byl průkopníkem v použití éteru a chlorofor mu k anestezii; anatom Karel Rokitanský provedl desítky tisíc pitev a položil základy moderní patologické diagnostiky; a Sigmund Freud, nejslavnější ze všech, rodák ze severomoravského Příboru, v tomto období šířil své revoluční ideje o lidské psýché. Pověst lékařské fakulty Vídeňské univerzity přitahovala studenty z celé Evropy a stále častěji i z Ameriky.

==========

Ačkoli každý rakouský profesor doufal, že se dostane na Vídeňskou univerzitu nebo na některou z velkých německých univerzit, jako byla ta v Göttingenu či Berlíně, většina jich začínala v odlehlých rakouských provinciích a díky tomu se nové vědecké poznatky šířily po celé říši. Například Hans Hahn, Gödelův školitel a vedoucí disertační práce, strávil na svém prvním profesorském místě — na Univerzitě Františka Josefa v Černovicích — šest let.

==========

Také Uhry se ocitly ve stejném víru intelektuálního nadšení a vědeckého pokroku, jaký zachvátil zbytek říše. Výjimečná konstelace předních fyziků a matematiků dvacátého století byla produktem ne méně výjimečného vzdělávacího systému na přelomu století — John von Neumann, Edward Teller, Leo Szilard, Eugene Wigner, Theodor von Kármán, Paul Erdös a George Pólya a mnoho dalších.

==========

Židé, kteří byli po celá staletí vyloučeni z univerzit, profesí a řemeslných cechů, podléhali represivní dani a týkala se jich právní omezení, jež udržela vídeňskou židovskou populaci na pouhých několika tisících, reagovali na výnos Františka Josefa I. z roku 1867, který jim poskytl úplnou náboženskou svobodu a rovná občanská práva, výbuchem dlouho potlačovaného nadšení. Tradiční židovský zápal pro vzdělání se téměř okamžitě projevil v jejich přínosu rakouské medicíně, vědě a literatuře. Přestože v devadesátých letech devatenáctého století Židé tvořili pouze 5 procent obyvatel říše a 10 procent obyvatel Vídně, přísně akademická gymnázia, jež byla předpokladem pro vstup na univerzitu, navštěvovalo 40 procent studentů židovského původu. Přibližně 30 procent studentů Vídeňské univerzity byli Židé; na lékařské fakultě to bylo až 50 procent

==========

Skutečnost, že se Židé náhle stali předními představiteli všech těchto oborů, byla mimo jiné důsledkem konzervatismu a malátnosti rakouské katolické společnosti. Nechuť Františka I. k novým myšlenkám odrážela dlouhou a hlubokou podezíravost katolické církve vůči přílišnému vzdělání svých přívrženců, kterou v Rakousku posílil boj protireformace proti svobodomyslnému protestantskému individualismu. Filosof Ludwig Wittgenstein poznal tyto postoje na vlastní kůži, když ve dvacátých letech minulého století učil na škole v malé rakouské vesnici a neustále bojoval s rodiči, kteří neviděli nic dobrého v tom, že dětem plní hlavy myšlenkami. Tyto postoje se týkaly i kultury, jak to vyjádřil zástupce Říšské rady za křesťansko-sociální stranu, který pohrdavě prohlásil: „Kultura je to, co jeden Žid opíše od druhého.“42

==========

Stefan Zweig vzpomínal, že chodníky byly tak přeplněné prostitutkami, které nabízely své služby „ve všech cenách a v kteroukoli hodinu“, že „koupit si ženu na čtvrt hodiny, hodinu nebo noc stálo muže vlastně zrovna tak málo času a námahy jako koupit si balíček cigaret či noviny“.

==========
Pokouším-li se poctivě vzpomenout, pak sotva vím o nějakém kamarádovi ze svého mládí, jenž by někdy nebledl a neměl rozrušený pohled; jeden proto, že onemocněl nebo se onemocnění obával, druhý proto, že ho vydírali kvůli potratu, třetí proto, že mu chyběly peníze, aby bez vědomí své rodiny mohl prodělat kúru, čtvrtý proto, že nevěděl, jak zaplatit alimenty číšnici, která ho nařkla z otcovství, pátý proto, že mu v jednom bordelu ukradli náprsní tašku a on se neodvážil podat udání.

==========

Zcestovalý Wickham Steed, zahraniční dopisovatel londýnských Timesů, který žil na přelomu století deset let ve Vídni, poznamenal, že na žádném jiném místě, kde kdy byl, nemají tolik slov, která by vyjadřovala pojem „lajdáctví“. Schlamperei, pokrčení ramen nad nějakým nařízením nebo ponechání nějaké záležitosti ve stavu zpola dokončeném, však bylo v jistém smyslu jediným způsobem, jak něco udělat ve společnosti ne přiměřeně zatížené formálními restrikcemi a byrokracií, jejíž motto vždy znělo: „Můžeme počkat.“ Jen díky skulinám byl život snesitelný.

==========

Předseda socialistů Viktor Adler shrnul rakouskou vládu jako ein durch Schlamperei gemilderter Absolutismus (absolutismus zmírněný skrze Schlamperei).

==========

Jediným výsledkem všech těchto vytáček a náhrad však bylo neustálé vyhýbání se každému těžkému rozhodnutí. Jedinou rakouskou vládní politikou obvykle bylo nemít vůbec žádnou politiku kromě „protloukání se“ (pro které také existoval rakouský výraz — Fort wursteln), zatímco neřešení, ba i nepoznaní sociální a političtí démoni hnisali a rostli.

==========

Karl Lueger, charismatický vůdce strany, se obratně svezl na vlně antisemitismu a stal se nesmírně populárním vídeňským starostou, jímž byl od roku 1897 až do své smrti v roce 1910. Luegerův antisemitismus byl jedním z ukázkových příkladů rakouské ho oportunismu, které nám bohatá historie tohoto fenoménu nabízí. Před rozvášněnými davy nižších vrstev uvolněně vtipkoval ve vídeňském slangu — posmíval se „profesorům“, „vědcům“ a „právníkům“, vysmíval se všemu sofistikovanému či intelektuálnímu, co je zneklidňovalo nebo děsilo, uklidňoval ševce, krejčí, zelináře a kočí a tvrdil, že jsou to oni, od nichž by se vzdělané vrstvy mohly lecčemu naučit — odsuzoval „peněžní a burzovní Židy“, „tiskové Židy“ a „ŽidoMaďary“ ze „Židopeště“, jejichž snaha o ekonomický liberalismus ruinuje „pracující křesťanský lid“ všech tříd a národností.
==========

Když byl Lueger konfrontován se skutečností, že on sám stále udržuje vřelé a srdečné obchodní a společenské vztahy s nemalým počtem význam ných vídeňských židovských podnikatelů, reagoval pověstným pros tořekým dvojsmyslem obaleným ve vídeňském přízvuku Wer a Jud is, bestimm’ i’ (Já rozhodnu, kdo je Žid.).

==========

V šedesátých letech devatenáctého století mělo volební právo pouze 6 procent Rakušanů. Následné rozšíření volebního práva však posílilo populistická a nacionalistická hnutí, jejichž konkurenční požadavky nebylo možné uspokojit. Říšská rada se rozplynula v hlučných šarvátkách, při nichž soupeřící strany porušovaly jednací řád, pořádaly sáhodlouhé obstrukce a na jednání pronášely kravské zvonce, harmoniky, píšťaly a bubny, aby přehlušily členy opozičních stran, kteří se snažili promluvit.

==========

Rakouská liberální inteligence reagovala na katastrofální kolaps liberalismu typicky rakouským způsobem — ještě více se stáhla do světa umění, estetiky a jakéhosi vznešeného individualismu, což spisovatel Hermann Broch označil za „útěk do apolitičnosti“.54 Světlou stránkou tohoto ústupu do sebe sama byl neuvěřitelný rozkvět modernismu ve Vídni přelomu století: úsporný architektonický funkcionalismus Adolfa Loose, který odmítl vídeňský vtíravý historismus povyšující vzhled nad praktické využití (Loos slavně přirovnal „ornament“ ke „zlo činu“); atonální průkopnické skladby Arnolda Schönberga a duchovní romantismus Gustava Mahlera; umělecká revolta vedená členy vídeňské secese, především ikonoklastickým Gustavem Klimtem, kteří vystoupili ze strnulé Akademie, aby vytvořili svá impresionistická plátna světla a geometrie a prosazovali myšlenku „totálního umění“, komplexně harmonizovaného jiného světa malby, architektury, nábytku a grafiky.

==========

V červenci 1914, ve dnech těsně před vypuknutím první světové války, popsal Karl Kraus svou zemi jako „rakouskou pokusnou sta nici pro konec světa“.

==========

Během druhé světové války se nacisté snažili toto vratké postavení vysvětlit historicky a hrdě označovali Brno jako mnoho jiných podobně situovaných měst za ein deutsches Bollwerk (německou baštu).2 Toto označení by se dalo použít i v časech Gödelova mládí. „Inteligence a ‚horních deset tisíc‘“ byli samí Němci, vzpomínal jeho bratr Rudi na Brno z doby jejich klukovských let; stejně tak většina kulturního života a nejprestižnější školy byly německé.3 Gödelova matka byla typickou představitelkou této třídy a ke „Slovanům“ vyjadřovala nenucenou nechuť. Pokud čeští a moravští Němci museli používat češtinu, většina z nich se s opovržením uchylovala k jakési lámané češtině, „v níž se špatně vyslovovaná slova naroubovala na německou syntax.

==========

Mendelova mramorová socha, kterou v roce 1910 nechali vztyčit „přátelé vědy“ na náměstí před jeho klášterní zahradou, přivedla do města slavné biology z celé Evropy. (V roce 1950, v době největší slávy sovětského agronoma Trofima Lysenka, československá armáda sochu uprostřed noci bez okolků od vezla a uložila ji v zadním traktu vnitřního klášterního nádvoří. Teprve v roce 1965, po pádu Nikity Chruščova, velkého podporovatele lysenkismu, byla socha přemístěna na důstojnější místo v klášterní zahradě, kde stojí dodnes.)

==========

Pokroková městská rada podepsala smlouvu s Thomasem A. Edisonem, který navrhl plán elektroinstalace a v roce 1911 město navštívil, aby si svůj výtvor prohlédl. Brněnské tramvaje byly elektrifikovány v roce 1900, o rok dříve než manhattanské.

==========

Při udělování složitého souboru menšinových jazykových práv postupovala nová československá vláda podle precedentu z roku 1905 a dávala svým sčítacím komisařům pravomoc „opravit“ prohlášení o státní příslušnosti dané osoby na základě „objektivních“ charakteristik a každému, kdo „vědomě“ uvedl nepravdivé údaje o své národnosti, ukládala vysokou pokutu ve výši týdenní mzdy průměrné ho dělníka. Při sčítání lidu v roce 1921 tak byla s využitím těchto metod změněna národnost asi 400 tisícům obyvatel z německé na českou, což vedlo k zabrání německých škol a dalšímu zhoršování postavení německé komunity.

==========

To vše obzvláště těžce dolehlo na brněnskou německou elitu, která do té doby žila spokojeně. I přesto však pro tyto německé obyvatele bylo z řady důvodů výhodnější zůstat ve stávajícím domově, místo aby využili svých práv plynoucích z opční klauzule Versailleské smlouvy, která umožňovala občanům kteréhokoli regionu bývalého Rakouska Uherska požádat o občanství v kterémkoli z nástupnických států, jenž by lépe odpovídal jejich „rase“ nebo „národnosti“. (Tato možnost byla odepřena 75 tisícům německy mluvících Židů žijícím mimo nové hra nice rakouského státu, o nichž vláda rozhodla, že nemají nárok na rakouské občanství, protože nejsou „rasově“ Němci.)21

==========

Rakouská delegace, která s nadějí dorazila do Paříže a která zastupovala prozatímní vládu nové Rakouské republiky vyhlášené den po uzavření příměří, se marně snažila prosadit, aby Rakousko jako nová země, stejně jako ostatní nástupnické státy habsburské monarchie, nebylo zatíženo reparacemi samo, že by se měly rozdělit mezi všechny regiony, které bojovaly na straně Rakouska-Uherska. Jejich požadavky však všichni ignorovali a Rakušané tak zůstali sami jako vězni na dvorku obehnaném ostnatým drátem.

==========
Kurt se neobtěžoval chodit na nabízené hodiny českého jazyka a místo toho si v maturitním ročníku vybral těsnopis. Jeho spolužák a přítel Harry Klepetar vzpomínal, že Kurt byl jediným studentem na škole, který zřejmě neuměl jediné slovo česky. Nicméně nesdílel matčinu zášť a předsudky vůči Čechům. O mnoho let později ji za její postoj pokáral slovy: „Divíte se, že se mi Slované zdají sympatičtí, ale sama ve svém posledním dopise uvádíte příklad, že se o nich šíří pomluvy a že ve skutečnosti nejsou tak špatní.“ (Obvinila neznámé Čechy, že za druhé světové války pokáceli některé stromy na zahradě vily, ačkoli později přiznala, že to udělala jejich hospodyně.)

==========

Gödel, který byl svým založením neúprosný perfekcionista v oblasti duševní a citové, dosahoval ve škole skvělých výsledků. V každé třídě dostával na vysvědčení samé sehr gut — s výjimkou jednoho gut v matematice v prvním ročníku. Rudi vzpomínal, že se ve škole tradovalo, že jeho bratr je jediným studentem, který během osmi let studia neudělal v latinských cvičeních žádnou gramatickou chybu.

==========

Kavárny, kde se rádi scházeli matematici z univerzity — Café Arkaden přímo u univerzity s venkovními stolky v létě pohodlně rozmístěnými pod dlouhým arkádovým loubím otevřeným na chodník, podle něhož dostala své jméno; Café Reichsrat a uznávaná Café Central o pár bloků dál; a několik kroků od Café Central nová kavárna Herrenhof s nábytkem v secesním stylu, se střechou z jasně žlutého skla, okenními výklenky a se stolky s bílými mramorovými deskami, které matematici považovali za vhodné pro psaní rovnic, „prostorná, světlá, honosná, neosobní“, s nádechem nové „Rudé Vídně“, slovy kavárenského štamgasta Antona Kuha, kde „byl svatým patronem dr. Freud“ a kde se nacházeli všichni s politickým nebo revolučním zápalem —, tedy všechny tyto kavárny opět bzučely životem, konverzací a intrika mi. Mezi stálé hosty Café Herrenhof se řadila zářivá literární klika, k níž patřili spisovatelé Robert Musil, Joseph Roth a Hermann Broch (posledně jmenovaný se ve středních letech vrátil na Vídeňskou univerzitu, aby se věnoval své dlouho odkládané chlapecké vášni pro matematiku, a stal se Gödelovým spolužákem), a stejně tak často i malý, ale oddaný okruh mladých přátel a intelektuálů, s nimiž se Gödel během několika následujících let sblížil a kteří byli všichni předurčeni k tomu, aby se zařadili mezi nejslavnější matematiky a filosofy vědy dvacátého století: Karl Menger, Rudolf Carnap, Olga Taussky, Herbert Feigl, Alfred Tarski a mnozí další.

==========

Byla-li věda v Brně cítit ve vzduchu, pak Vídni dvacátých let kolovala v žilách. Válka a zánik impéria nedokázaly zničit vášnivý zájem veřejnosti o intelektuální vývoj, který konkuroval proslulejší oddanosti města hudbě, divadlu a literatuře. Když v roce 1921 přijel do města Albert Einstein, aby zde přednesl veřejnou přednášku o teorii relativity, organizátoři museli narychlo změnit plánované místo konání — na místo sálu ve veřejném vzdělávacím ústavu Urania s kapacitou šest set míst byl zvolen Grosser Konzerthaus, největší koncertní sál ve městě s kapacitou dva tisíce míst. Vstupenky se vyprodaly během dvou dnů. Díky dalším místům k sezení a stání se skutečný počet posluchačů podle zpráv v novinách blížil třem tisícům.7

==========

Vídeň ve dvacátých letech dvacátého století byla také světovou metropolí podivínů, paranoiků, megalomanů a konspiračních teoretiků. Joseph Adolf Lanz, bývalý mnich a teoretik sexu a eugeniky, se stal značně populárním díky svým pamfletům a knihám, v nichž vysvětloval „index rasové hodnoty“, který vymyslel, a varoval před přitažlivostí „německých žen“ pro „primitivní smyslné poloopice“; vídeňský inženýr Hans Goldzier šířil svou teorii, že celá věda, včetně Newtonova gravitačního zákona, je falešná a že lidi ovládá elektřina; a další vídeňský inženýr Hanns Hörbiger — jehož bláznivé ideje udělaly velký dojem na Adolfa Hitlera — hlásal „ledovcovou kosmogonii“, podle které je „kosmický led“ základní složkou vesmíru a „nordickogermánská“ rasa vznikla v zamrzlé Atlantidě na ledovém severu.

==========

Hahn sdílel s Russellem také silné levicové a pacifistické názory. Za války sloužil v rakouské armádě a v roce 1915 byl na italské frontě těžce zraněn — kulka mu protrhla plíci. V té době už byly Černovice v ruských rukou, takže se neměl kam vrátit. V roce 1917 dostal místo na univerzitě v Bonnu, kde se z něj okamžitě stala persona non grata, neboť rozdával protiválečné letáky. V téže době si Russell v Anglii od pykával šestiměsíční trest ve vězení v Brixtonu za protiválečnou agitaci, což později popsal jako období „v mnoha ohledech docela příjemné“. Toto vynucené a nepřerušované období samoty využil k sepsání Introduction to Mathematical Philosophy (Úvodu do matematické filosofie).26

==========

Hilbertovi však v žilách proudil optimismus a rád popíral vážnost profesorské pozice. V létě nosil velmi neprofesorský veselý slaměný klobouk a krátké rukávy, miloval tanec a večírky, na nichž si často vy hlédl hezkou mladou dívku a vysvětloval jí matematiku. V pětačtyřiceti letech se naučil jezdit na kole, a kdykoli mohl, pracoval na své zahradě, kde k výpočtům využíval velkou tabuli zavěšenou na sousedově zdi. „Pokud profesora neuvidíte,“ říkávala jeho hospodyně návštěvníkům, když je posílala na dvůr, „podívejte se nahoru mezi stromy.“

==========

V září 1928 Gödelovi mentoři Hans Hahn a Karl Menger odcestovali do Boloně na Kongres matematiků, konající se jednou za čtyři roky. Byla to významná událost, a to hned z několika důvodů. V roce 1916 se žádný kongres kvůli válce nekonal a na setkání v letech 1920 a 1924 organizace — pod vlivem francouzských lídrů, stále plných nenávisti ke svým bývalým nepřátelům — německým a rakouským matematikům účast zakázala. Kongres v roce 1928 byl prvním, jehož se opět mohli účastnit.

==========

Jedním z nejhlasitějších kritiků německé účasti na kongresu byl nizozemský matematik L. E. J. Brouwer, který se již dříve s Hilbertem nepohodl ohledně koncepcí matematického důkazu. Brouwer byl sou časně přesvědčeným árijským německým nacionalistou, který si stěžoval, že v prestižním časopise Mathematische Annalen vychází příliš mnoho prací od „Ostjuden“, Židů z východní Evropy; po druhé světové válce byl dočasně zbaven místa na univerzitě za kolaboraci s nacisty během okupace Nizozemska. V roce 1928 Hilbert Brouwera odvolal z redakční rady Mathematische Annalen, což vyvolalo mezi oběma vůdčími osobnostmi oboru další rozepře.

==========

Italská vláda viděla v kongresu příležitost k prezentaci nového fašistického státu. Sám duce propůjčil své jméno čestnému výboru a stal se jeho předsedou a starosta Boloně ve svém uvítacím projevu velkolepě oznámil: „Fašistická Boloňa je hrdá na to, že může nabídnout svou pohostinnost a ukázat, čím se stala pod oživujícím impulzem fašismu.

==========

Průvodce Vídní vydaný v roce 1927 v neuctivé sérii Was nicht im „Baedeker“ steht (Co v „bedekru“ nenajdete) zařadil pod hlavičku „Zvláštnosti, na které si člověk musí zvyknout“ doporučení nedělat nic příliš „zajímavého nebo originálního, jinak se z vás náhle, za vašimi zády, stane Žid“.

==========

V následujících letech se situace stále zhoršovala. Několik mocných organizací na Vídeňské univerzitě zesilovalo svůj nátlak a začalo židovské studenty a vyučující ještě intenzivněji zastrašovat. V roce 1923 požadoval Svaz německých studentů, aby všechny knihy v knihovně, jejichž autory jsou Židé, byly označeny Davidovou hvězdou.

==========

Od roku 1920 vedl ministerstvo školství vždy klerikální konzervativec, německý nacionalista, nebo dokonce sympatizant s nacismem a tento oficiální trend spolehlivě odrážel i každoroční výběr rektora univerzity voleného z profesorského sboru.

==========

Někdy kolem roku 1926 nabídl Hans Hahn Gödelovi členství ve svém vzácném filosofickém diskusním kroužku. Byla to významná pocta: setkání, která se konala každý druhý čtvrtek večer v šest hodin, se účastnila pouze vybraná skupina, již nikdy netvořilo více než dvacet lidí. Karl Popper, jeden z nejvlivnějších filosofů vědy dvacátého století, na setkání nikdy pozván nebyl, a ještě o půl století později při vzpomínce na to cítil hořkost.

==========

Karl Menger Schnitzler si do deníku zapsal: „Talentovaný chlapík, ale ne literárně. […] Jeho pravé povolání: fyzik. Na mou otázku o dlouhodobých plánech odpověděl: ‚Nejraději bych se zabil.‘

==========

Carnap trval na tom, že analýzou jazyka jako souboru pravidel logické syntaxe, která sama o sobě ne mají smysl, se odstraní chyby, jež umožnily metafyzikům nechat se ukolébat „verbálními sedativy“ v abstraktních konceptech, jako je Bůh nebo nevědomí. Poslouchat Carnapa na jeho první přednášce pro Kroužek, v níž vysvětloval logickou rekonstrukci poznání, bylo, jak vzpomínal Feigl, jako poslouchat „inženýra popisujícího fungování stroje“

==========

Neurath se svými velkolepými myšlenkami na utopickou reformu, sarkastickými invektivami a bohémským životním stylem (bydlel v zapáchajícím bytě, ve zchátralém domě ve vídeňské dělnické čtvrti) ztělesňoval nekonvenčnost Schlickova kroužku a jeho neskrývané pohrdání filosofickými tradicemi. Jednou se zeptal studenta filosofie, který za ním přišel, co přesně studuje. „Filosofii, čistou filosofii,“ odpověděl mladík. „Jak se můžete zabývat něčím tak špinavým?“ odsekl Neurath. „To už byste mohl rovnou studovat teologii!“

==========

Během diskusí v rámci Kroužku se Neurath ne ustále snažil nastolit disciplínu tím, že zuřivě bouchal pěstí do stolu a přerušoval každého, kdo se odvážil vyslovit jedno ze slov z dlouhého seznamu za kázaných pojmů, jako například idea, ideál, či dokonce realita.

==========

Ludwig Wittgenstein se vzdělával převážně u soukromých učitelů — až na trapné a nešťastné tři roky, které strávil na střední škole v Linci, kde byl jedním z jeho spolužáků (po dobu jednoho roku) ještě trapnější a nešťastnější patnáctiletý Adolf Hitler — a díky tomu se, stejně jako všichni jeho sourozenci, naučil samostatnosti.

==========

Russella zpočátku divoký entuziasmus mladého akolyty spíše rozčiloval. Několik týdnů po jejich prvním setkání napsal své milence Ottolině Morrellové: „Můj německý [rakouský — pozn. překl.] inženýr byl velice hádavý & únavný.“ O den později: „Domnívám se, že můj německý inženýr je blázen. Myslí si, že nic empirického nelze poznat — naléhal jsem na něj, aby připustil, že v místnosti není žádný nosorožec, ale on to odmítl.“

==========

Ačkoli se Schlick opakovaně pokoušel se svým novým idolem sejít, Wittgenstein setkání stále oddaloval. V té době učil na škole v malé rakouské vesnici; ještě předtím se vzdal svého jmění na základě teorie, že bohatství je neslučitelné se životem filosofa — a jak sám řekl, aby mohl „skřehotat sebeúctou“. V dubnu 1926 se Schlick s několika studenty vydal na dlouhou cestu vlakem do vesnice Otterthal, aby ho navštívili. Na místě však zjistili, že učitelství pověsil na hřebík — na žádné škole nemohl najít práci kvůli svým nekonvenčním výukovým metodám („ten naprosto šílený chlápek, který chtěl zavést pokročilou matematiku pro naše děti na základní škole,“ vzpomínal o mnoho let později jeden z vesničanů) a kvůli své zuřivé netrpělivosti s nedostatečně chytrými studenty, která vyvrcholila tím, že jednoho méně bystrého jedenáctiletého žáka udeřil do hlavy a ten následně upadl do bezvědomí.

==========

Na sklonku roku 1926 se Wittgenstein konečně vrátil do Vídně. Nyní se považoval za modernistického architekta a usilovně pracoval na návrhu prostorného městského domu pro svou sestru Gretl Stonboroughovou, která zprostředkovala dlouho očekávané setkání se Schlickem.

==========

I nadšenější wittgensteinovci v Kroužku si však občas utahovali ze Schlickova kultovního zbožňování jeho idolu. Gödelův přítel Natkin mu v červenci 1927 napsal: „Jako útěchu ti posílám Schlickův esej, příklad toho, jak lze mluvit smysluplně o zcela nesmyslných věcech. Nevím, zda ti Feigl vyprávěl o Schlickově rozhovoru s Wittgensteinem, při němž se celé hodiny bavili diskusí o nevyjádřitelném.“

==========

S celým programem však byly spjaty jiné problémy, které si Russell sám uvědomoval, a nedlouho po dokončení svého herkulovského úkolu přiznal, že cítí hluboký pocit selhání. Objemný autograf s jeho složitým zápisem, jejž bylo možné pracně napsat pouze ručně, mu sel být po dokončení odvezen do redakce Cambridge University Press na vozíku. Nakladatelství bylo ohledně prodejních vyhlídek tak pesimistické, že požadovalo šest set liber na pokrytí předpokládané ztráty; i s grantem od Královské společnosti a dalšími financemi Russell a jeho spoluautor Whitehead nakonec vydělali „minus 50 liber za kus za deset let práce“, řekl Russell. „To překonává rekord Ztraceného ráje.“ O řadu let později řekl svému příteli s příznačným sebeironickým humorem: „Kdysi jsem znal jen šest lidí, kteří četli dílčí části této knihy.“

==========

Wittgenstein — jako obvykle, když byl do něčeho, byť jen okrajově, zapojen — okamžitě způsobil potíže. Nakonec souhlasil s tím, že Waismann může mluvit o jeho názorech, ale pouze v případě, že na začátku svého vystoupení učiní prohlášení ve znění: „Ludwig Wittgenstein odmítl jakoukoli odpovědnost za jakýkoli názor, který by mu Waismann chtěl přisoudit.“

==========

Von Neumann sám pracoval na důkazu bezespornosti matematiky a ve skutečnosti byl Gödelovi v patách. Představoval impozantního soupeře. Kolovalo nepočítaně příběhů o jeho bleskurychlých výpoč tech, které prováděl zpaměti, a o jeho fotografické paměti. V šesti letech dělil zpaměti osmimístná čísla a jako dítě žertoval s otcem v klasické řečtině. Po celý život dokázal po jediném přečtení doslovně recitovat celé knihy a na požádání je přeložit do jiného jazyka, aniž by se snížila rychlost přednesu. Jednou se ho kolega Herman Goldstine pokusil nachytat tím, že se jej zeptal, jak začíná Dickensův Příběh dvou měst. Von Neumann ještě po patnácti minutách pokračoval bez přestávky v citaci, teprve pak jej Goldstine konečně zastavil.

==========

Bernays se sice choval zdvořile, nicméně zpočátku se zdálo, že vůbec není schopen Gödelův rozdíl mezi pravdivostí a dokazatelností po chopit. Ernst Zermelo, německý matematik, který významně přispěl k rozvoji logiky a teorie množin, tento rozdíl rovněž nepochopil, ale rozhodl se vykopat válečnou sekeru a tvrdil, že v Gödelově důkazu našel chybu. Na zasedání Německé matematické společnosti v Bad Elsteru v září 1931 dal jasně najevo, že se s tímto mladým začátečníkem nechce setkat, a odolal naléhání Olgy Taussky, aby se sešli a promluvili si spolu. Když malá skupina navrhla, že půjdou společ ně na oběd na nedaleký kopec, Zermelo namítl, že kdyby šel Gödel s nimi, neměli by dost jídla, a odmítal se účastnit, protože by ho výstup údajně unavil, a pak ukázal na osobu, o níž se (mylně) domníval, že je to Gödel, a řekl Olze Taussky, že nemá chuť mluvit s někým, kdo se tváří tak hloupě.

==========

Za celou dobu svého pedagogického působení ve Vídni nabídl Gödel pouze tři kurzy: „Zá klady aritmetiky“ v roce 1933, „Vybraná témata z matematické logiky“ v roce 1935 a „Axiomatickou teorii množin“ v roce 1937, čímž splnil minimální požadavek. Jeden ze studentů jeho kurzu logiky — teoretik čísel Edmund Hlawka — vzpomínal, že Gödel přednášel závratnou rychlostí a celou dobu stál zády ke třídě a čelem k tabuli. „Můžu upřímně říct, že jsem brzy nechápal vůbec nic,“ řekl Hlawka. Na konci semestru navštěvoval kurz, který začínal s plnou posluchárnou, jediný student. (Byl jím polský matematik Andrzej Mostowski, pozdější významný logik.) Na dokladu o příjmu za práci za jeden semestr, který si Gödel pečlivě uložil, je zaznamenána jeho výplata ve výši 2 šilinků a 90 grošů, což stačilo na dvě piva.

==========

Na seznamu příchozích zahraničních cestujících v newyorském přístavu bylo u jeho jména v kolonce povolání uvedeno „učitel“; výška sto sedmdesát centimetrů; hnědé vlasy; hnědé oči; pleť tmavá; zdraví dobré; není anarchista ani polygamista.

==========

Flexner se narodil v Louisvillu v Kentucky v roce 1866 jako sedmé z devíti dětí židovského podomního obchodníka pocházejícího z Čech. Vystudoval Univerzitu Johnse Hopkinse, školné mu platil jeho nejstarší bratr. Po návratu do Louisvillu vyučoval latinu na místní střední škole a již tam prokázal své tvrdošíjné odhodlání dodržovat pravidla. Hned v prvním roce nechal propadnout celou třídu. Když ho Carnegie Foundation for the Advancement of Teaching v roce 1910 pověřila, aby pro zkoumal stav amerického lékařského vzdělávání, osobně navštívil všech 153 lékařských vysokých škol ve Spojených státech a Kanadě a zjistil, že všechny až na několik málo výjimek jsou jen pouhými továrnami na diplomy, bez přijímacích standardů, bez laboratoří, bez praktické výuky a jiných požadavků na absolvování než pouhé předá ní šeku.

==========

Bezprostředně po uveřejnění zprávy mu začaly chodit žaloby za pomluvu, výhrůžky smrtí a jeho jméno se proslavilo po celé zemi. Přímým důsledkem jeho vyšetřování bylo uzavření dvou třetin vysokých škol a zavedení rozsáhlých reforem, které měly zajistit, aby se přísná a vědecky podložená odborná příprava lékařů stala normou.

==========

Společenská atmosféra však byla zcela odlišná. Jak obyvatelé města, tak členové univerzitní komunity měli pověst zatvrzelých konzervativců. V žertovném dopise pro absolventský časopis z roku 1935 byl Princeton označen za „nejsevernější výspu jižanské kultury“ a tento postřeh byl naprosto výstižný: k desegregaci místních veřejných škol dojde až roku 1948.24 I když Einstein obdivoval krásu a klid tohoto místa, krátce po svém příjezdu shrnul maloměstskou přetvářku a samolibost, které byly typické pro samozvané vůdce místní „společnosti“. Princeton, napsal své přítelkyni, belgické královně Alžbětě, byl „velmi komicky obřadné, provinční město liliputánských polobohů na vytáhlých tenkých nožkách“.

==========

Místní prudérnost byla pro matematika Carla Ludwiga Siegela natolik nesnesitelná, že se v roce 1935 navzdory svým silným protinacistickým a pacifistickým názorům vrátil do Německa. (V červnu 1940 se ocitne v mnohem složitější situaci, když bude z nacistického Německa nadobro utíkat přes Norsko, přičemž se mu podaří dostat se na palubu jedné z posledních lodí do Spojených států, kde opět získá místo v Institutu.) Siegelův netradiční způsob života — svobodný mládenec sdílející dům se dvěma přítelkyněmi — odsoudila děkanova manželka. Jak Siegel znechuceně sdělil svému kolegovi uprchlíkovi Richardu Courantovi: „Nemělo by smysl uniknout Göringovu sadismu jen proto, abychom byli vystaveni moralizování paní Eisenhartové.

==========

Gödel později o klidném životě v Princetonu poznamenal: „Když ži jete celý rok ve velkém městě, může být takový odpočinek na venkově docela příjemný. U mě je to přesně naopak. Rád bych strávil pár mě síců ve velkoměstě, abych se zotavil ze zdejšího venkovského života.“28

==========

Ke zkostnatělým společenským zvyklostem města a univerzity se přidala podezřívavost a zášť místních k tolika zahraničním vědcům, především Židům. Einstein napsal svému kolegovi, uprchlíkovi z nacistického Německa, jenž doufal, že najde místo v Americe: „Carnap mi nedávno sdělil, že mu bylo výslovně sděleno, že v Princetonu nechtějí přijímat žádné Židy. Takže není všechno zlato, co se třpytí, a kdoví jak to bude zítra. Možná jsou divoši přece jen lepší lidé.“

==========

Von Neumann, jak vzpomínala jeho žena Klári, „nemohl pracovat bez zvukové kulisy nebo aspoň možnosti, že na nějaký hluk dojde“. Nejlépe se mu pracovalo ve vlacích, na lodích a v přeplněných hotelových halách. Dveře své kanceláře ve Fine Hall nechával vždy otevřené a s kolegou se vsadil, že pokud jeden z nich přistihne toho druhého při práci, musí viník zaplatit deset dolarů. Von Neumann nebyl nikdy při stižen.

==========

Jako pověstně nespolehlivý řidič, který si podle své dcery zajistil řidičský průkaz jednoduchým způsobem — nabídl zkušebnímu komisaři cigaretu z pouzdra s nenápadně vystrčenou pětidolarovou bankovkou —, si von Neumann kupoval nový vůz nejméně jednou ročně poté, co ten předchozí totálně zničil. Jeden kolega se ho jednou zeptal, proč jezdí v tak neprofesionálním autě, jakým je cadillac. „Protože tank mi nikdo neprodá,“ odpověděl.32

==========

Ráno 12. února 1934 vyrazila policie v Linci dveře sociálnědemokratického dělnického klubu, aby zabavila zbraně. Velitel místní socialistické milice Schutzbundu neuposlechl pokynu vídeňského stranického ústředí a vyzval své muže k zahájení palby. Boje se rychle rozšířily po celé zemi, protože Dollfussova vláda a krajně pravicové milice Heimwehru ucítily svou příležitost, jak jednou provždy sociální demokraty zničit. Během tří denních střetů vládní síly pomocí lehkého dělostřelectva ostřelovaly Karl-Marx-Hof, jeden z velkých komunálních bytových komplexů, jež patřily k nejvýraznějším projektům „Rudé Vídně“. O život přišlo více než tisíc civilistů a členů Schutzbundu. Následující den byla sociálně demokratická strana zrušena a její finanční prostředky zkonfiskovány, její členové, kteří neutekli do Československa, skončili v zajateckých táborech. Devět jich bylo popraveno.

==========

Nedlouho po vládním zrušení sociální demokracie obdržel Moritz Schlick před volání na místní policejní stanici, kde jej informovali, že Společnost Ernsta Macha byla postavena mimo zákon. „Dollfuss vpřed! Pryč s jednotou vědy!“ reagoval sarkasticky Otto Neurath. „Byla to tragická podívaná, pozorovat zakrňování dříve čilého intelektuálního života ve Vídni,“ napsal Karl Menger. Vídeňský kroužek byl nyní běžně „znevažován a očerňován“ pro své „liberální“ a „židovské“ myšlenky.

==========


Tarski byl geniální, mimořádně citlivý na svůj malý vzrůst a židovský původ, vášnivě vyhraněný, „společenský člověk, který oceňoval a vyhledával stimulaci ze strany dalších inteligentních myslí, aby si vybrousil vlastní soutěživé ostří“, jak uvádějí jeho životopisci. Narodil se jako Alfred Teitelbaum v zámožné varšavské rodině, jež získala své jmění, stejně jako mnoho jiných, v devatenáctém století díky rozvoji textilního průmyslu, a celý život ho rozčilovali neurvalci, kteří se mu posmívali jako „malému špinavému Židovi“. Ve dvaadvaceti letech konvertoval ke katolictví a přijal nové polské jméno, čímž se odcizil své rodině a musel si hledat práci, aby se uživil. (Jednou, když jako mladý a stále nezaměstnaný doktor filosofie doma prosil o finanční po moc, mu otec sarkasticky odpověděl: „Peníze? Ty potřebuješ peníze? No, proč se nejdeš podívat za starým Tarským?“).

==========

Byl pověstný svou soutěživostí. Aby mezi žijícími světovými logiky nezastával druhé místo za Gödelem, popsal se jednou kolegovi jako „největší žijící příčetný logik“.

==========

Gödel vyplnil celé dva těsnopisné zápisníky, které nazval „Organizace času“, naléhavými pokyny k uspořádání vlastního života. Všiml si paradoxu, že snaha o dokonalost je sama sobě největším nepřítelem — „hlavním důvodem plýtvání časem a neschopnosti stihnout mnoho věcí je fakt, že chci dělat věci příliš přesně. […] Kdybych pracoval méně, udělal bych více, a především s větší radostí.“ Pracně si vytvořil podrobné rozvrhy práce s pravidelnými přestávkami a rozptýlením, přičemž vy počítal, kolik minut a v kterou denní dobu je třeba věnovat desítkám různých činností, jež analyzoval a kategorizoval podle typu: získat knihy z knihovny, vést rozhovory s kolegy a členy rodiny, zajít do banky, nechat se ostříhat, chodit na procházky, zajít na „návštěvu“ k Adele, poslouchat rádio, objednávat tužky a gumy.

==========

Pouze Gödel dokázal snahu o umírněnost a rovnováhu v životě proměnit v nevyváženou obsesi.

==========

Když se Oskar Morgenstern poprvé setkal s Adele, byl zděšen. Morgenstern si do svého deníku zaznamenal dojmy z ženy, ke které se Gödel upnul. „Je to typ vídeňské pradleny,“ zapsal si. „Upovídaná, nevzdělaná, odhodlaná & pravděpodobně mu zachránila život.“ Následně vyčerpal německý slovník synonym pro výrazy „příšerná“ nebo „ohavná“: schrecklich (strašná), fürchterlich (příšerná), grässlich (odporná), abscheulich (hnusná), nicht erfreulich (nepříjemná), eine solche Pest von Frau (takový ženský mor).

==========

Gödel byl později přesvědčen, že léčba, kterou podstoupil v Purkersdorfu a Rekawinkelu, ho trvale poškodila. Stále jej pronásledoval ne odbytný strach, že ho někdo potají omámí drogami, a v nejhorších chvílích tato obava přecházela v plně rozvinuté halucinace. Během nejvážnějších epizod paranoidních bludů v sedmdesátých letech tvrdil, že v obou sanatoriích dostával v jídle a v noci injekcemi srdeční stimulant strofantin a že se to nyní děje znovu: někdo odemkl dveře, v noci se vplížil do jeho pokoje a proti jeho vůli mu lék aplikoval.

==========

Není vyloučeno, že během svého pobytu v Purkersdorfu podstoupil ještě drastičtější léčbu, než popisoval. V té době v Purkersdorfu působil doktor Manfred Sakel, tvůrce strašlivé a téměř jistě zbytečné léčby optimisticky nazývané „inzulinová šoková terapie“.

==========


Před vyšetřujícím soudcem mluvil otevřeně a nepokoušel se svůj čin popřít, ale nyní měl novou historku, kterou svoji pomstu na bývalém profesorovi ospravedlnil. Bylo prý jeho povinností, tvrdil, po stavit se ateistickým a destruktivním myšlenkám pozitivismu, jejichž prostřednictvím se Schlick zákeřně snažil zničit hluboce zakořeněné náboženské přesvědčení, v němž vyrůstal. Nelböck u soudu prohlásil: „Schlick se pokoušel naprosto bez skrupulí prosadit svůj takzvaný vědecký světonázor.“ Jak shrnul Nelböckovu výpověď soudce, jeho bývalý profesor ho „oloupil o lásku, vyznání a prostředky k životu“. Nelböck, odsouzený k deseti letům vězení, se zejména na univerzitě okamžitě stal mučedníkem antisemitské a antiliberální pravice.

==========

Dr. Austriacus, jehož text působil dojmem vědecké analýzy, naznačil, že žádný novinový článek informující o zločinu jako o „senzaci“ „se nezabýval skutečnými fakty a motivy, které stály v pozadí tohoto strašného případu“. Nelböcka k jeho zoufalému činu do hnal „vliv radikálně destruktivní filosofie, kterou prof. Schlick vyučoval na univerzitě od roku 1922; to znamená, že tato kulka nebyla vedena logikou nějakého šílence hledajícího oběť, ale spíše logikou duše zbavené smyslu života. […] Sám znám několik případů, kdy mladí studenti ztratili pod vlivem Schlickovy filosofie veškerou víru v Boha, svět a lidstvo“.

==========

Židovské kruhy jistě neunaví chválit ho jako největšího myslitele. Tomu rozumíme velmi dobře. Neboť Žid je rozený antimetafyzik. Ve filosofii miluje logicismus, matematiku, formalismus a pozitivismus — právě ty myšlenky, které v sobě Schlick tak dokonale propojil. Rádi bychom však všem připomněli, že jsme křesťané žijící v křesťansko-německém státě a že jsme to my, kdo rozhodne, která filosofie je dobrá a vhodná. Židé mohou mít své židovské filosofy ve svých vlastních kulturních institucích! Ale na posty profesorů filosofie Vídeňské univerzity v křesťansko-německém Rakousku patří křesťanští filosofové! V poslední době bylo opakovaně vysvětlováno, že mírové řešení židovské otázky v Rakousku je v zájmu samotných Židů, v opačném případě je násilné řešení nevyhnutelné. Doufejme, že strašlivá vražda na Vídeňské univerzitě po- slouží k urychlení skutečně uspokojivého řešení židovské otázky!

==========

Několik měsíců po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 byl Nelböck podmínečně propuštěn na základě žádosti Sautera a dalších, kteří ho líčili jako oběť Systemzeitu — podivného pohrdlivého nacistického výrazu označujícího období před anšlusem Rakouska — a Schlicka popisovali jako „zmocněnce židovstva“.

==========

Oficiální nacistická linie — kterou propagovali mimo jiné nositelé Nobelovy ceny Johannes Stark a Philipp Lenard — ne jenže podporovala Hitlerovy bláznivé představy o „kosmickém ledu“, ale prosazovala celou rasovou teorii vědy, v níž je Deutsche Physik, založená na exaktním pozorování, nadřazeným produktem „nordickogermánské krve árijských národů“, zatímco takové „matematické fabulace“ jako Einsteinova teorie relativity nebo kvantová mechanika jsou zákeřnými produkty „židovského ducha“, které se zvrhle utápějí v „egu“ a „vlastním zájmu“ svých tvůrců. Gödelova práce o základech matematiky byla nebezpečně poskvrněna stejným „židovským duchem“ abstrakce.

==========

Zpravodajové amerického tisku ve Vídni odhadovali, že nacisté by v referendu, v němž se Rakušanů zeptají, zda se chtějí připojit k Hitlerovu Německu, získali 60 procent hlasů. Schuschniggovo referendum proto bylo formulováno tak, aby apelovalo na rakouské vlastenectví, křesťanství a zároveň na německý nacionalismus: prosté ano, nebo ne na otázku: „Pro svobodné a německé, nezávislé a sociál ní, křesťanské a jednotné Rakousko, za svobodu a práci a za rovnost všech, kteří se hlásí k rase a vlasti.“ Rozjela se mohutná vládní propagandistická kampaň, v jejímž rámci se zdi a chodníky pokrývaly hesly vyzývajícími občany, aby hlasovali „Ano“, města bombardovaly letáky shazované z letadel a na rozhlasových vlnách se nepřetržitě vysílaly zprávy na podporu vlasti.

==========


Hitler zuřil, na hranicích shromáždil vojáky a poslal Schuschniggovi ultimátum: buď odvolá referendum, nebo odstoupí a umožní rakouské nacistické straně převzít vládu. Schuschnigg obezřetně učinil obojí.

==========

Dnům bezprostředně následujícím po anšlusu však dominovala spíše hrabivost než čirý sadismus. Židovský esejista a kavárenský intelektuál Alfred Polgar sarkasticky ocenil horlivost svých krajanů. „Němci jsou prvotřídní nacisté, ale mizerní antisemité,“ poznamenal. „Rakušané jsou mizerní nacisté, ale proboha, jací jsou to prvotřídní antisemité!“

==========

Všechny licence na výuku pro docenty byly dočasně pozastaveny nařízením vlády ze dne 22. dubna, jak Gödela následujícího dne informoval v dopise nový úředně dosazený děkan Viktor Christian. I ti, kteří nebyli odvoláni přímo, museli, pokud si přáli opět nastoupit do svých funkcí, znovu požádat o při znání titulu „docent Nového řádu“. Gödel tak přišel i o své formální zaměstnání.

==========

Do nacistické strany se hlásilo tolik Rakušanů — sarkasticky se jim říkalo „březnové fialky“ —, že úřady přestaly přijímat nové žádosti.

==========

Někdejší docent Dr. Kurt Gödel je vědecky dobře přijímán. Habilitoval se u židovského profesora Hahna. Je obviňován, že se vždy pohyboval v židovsko-liberálních kruzích. Zde je třeba zmínit, že v období Systemzeitu byla matematika silně požidovštěna. Přímé připomínky nebo aktivity proti národnímu socialismu mi nebyly sděleny. Jeho profesní kolegové se s ním blíže neseznámili, takže další informace o něm nebyly získány. Z toho důvodu nemohu jeho jmenování docentem Nového řádu výslovně podpořit, ale nemám ani důvod vyslovit se proti němu. Heil Hitler! Dr. A. Marchet, Dbdf. Dozentenbundsführer d. Universität Wien

==========

Aby toho nebylo málo, koncem listopadu Gödel konečně podstoupil lékařskou prohlídku a byl nanejvýš nepravděpodobně prohlášen za způsobilého pro posádkovou službu, takže mohl být kdykoli povolán k vojenské službě. Mengerovi se donesla historka, že ho na ulici kvůli jeho brýlím a intelektuálnímu vzhledu zbila skupina nacistických násilníků, kteří jej považovali za Žida — Adele je nakonec zahnala kabelkou nebo deštníkem. (O několik let později Gödel s ohledem na tuto příhodu sarkasticky sdělil Kreiselovi, že jen rakouští nacisté jsou schopni takového lajdáctví — Schlamperei.)

==========

Neurathův útěk byl ještě dramatičtější než jeho vlastní: poté co se Neurath vyškrábal na palubu přepadeného rybářského člunu v přístavu ve Schveningenu, kde na něj padaly nacistické bomby, jej z potápějící se lodi zachránil proplouvající britský torpédo borec, ovšem po svém příjezdu do Anglie byl internován jako nepřátelský cizinec. Ze zajateckého tábora na ostrově Man napsal Neurath svému příteli s pobavením: „Vždycky jsem se zajímal o poměry v britských věznicích,“ zdůrazňoval, „a rád bych za tyto informace býval zaplatil — ale teď je mohu získat zdarma.“ Na přímluvu Bertranda Russella a Alberta Einsteina byl koncem roku propuštěn a byla mu nabídnuta možnost přednášet na Oxfordské univerzitě.5

==========

O jeho oddanosti přátelům svědčí i fakt, že se odmítl připojit k obecnému nesouhlasu princetonské i širší matematické komunity s Kreiselovým jednáním poté, co Kreisel v roce 1957 utekl s Verenou Huber-Dysonovou, která byla v té době provdaná za anglického fyzika Freemana Dysona.

==========

Huber-Dysonová, která se na Princetonu a v roli matky nudila, později řekla, že „být s Kreiselem nebyla zábava, ale mělo to smysl“ a probudilo to v ní život ženy a matematičky, která má ještě mnoho co nabídnout. Byla nejen vynikající logičkou, ale i úchvatnou kráskou, která následně prožila dlouhý a bouřlivý románek s Alfredem Tarským, jehož genialita vyvažovala jeho násilnické sklony

==========

S Einsteinem se Gödel ale spoň formálně setkal při svých dřívějších návštěvách Princetonu, ale teprve od roku 1940 se jejich vztah prohloubil. Zásluhu na jejich bližším přátelství si později připisoval Paul Oppenheim. Ten věděl, že se Gödel ostýchá ke svému slavnému kolegovi přiblížit, přestože jejich kanceláře ve druhém patře budovy Fuld Hall byly od sebe vzdáleny jen pár metrů, a tak vyrazil na chodbu, zaklepal na oboje dveře současně, a když se oba muži objevili, oznámil: „Einsteine, toto je Gödel, Gödele, toto je Einstein.“ Oppenheim tento čin od té doby popisoval jako svůj „jediný přínos vědě“.

==========

Vztah mezi Gödelem a Oskarem Morgensternem však představoval to nejtrvalejší a nejhlubší přátelství v životech obou mužů. Morgenstern rozhodně nepotřeboval auru Gödelova přátelství, ani proto, aby získal profesionální prestiž, ani aby si zvedl sebevědomí. V době, kdy se v Princetonu setkali, byl Morgenstern známější, tě šil se mezinárodní pověsti ekonoma, jehož rady byly vyhledávány v nejvyšších vládních a obchodních kruzích. Ve spolupráci s Johnem von Neumannem rozvíjel převratný koncept teorie her, který později revolučním způsobem změnil chápání strategických interakcí mezi konkurenty v tak rozdílných situacích, jako jsou trhy, politická jednání a jaderné odstrašování. Byl také charismatický a temperamentní: jeho matka byla údajně nemanželskou dcerou krátce žijícího německého císaře Fridricha III. Pruského a Morgenstern zdědil přirozený šarm a aristokratické vystupování.

==========

Aby manželé Gödelovi unikli horku následujících dvou letních sezon, odjeli v roce 1941 na delší pobyt do Maine, kde strávili dva měsíce v hotelu Mountain Ash Inn v Brooklinu, prázdninovém leto visku u oceánu poblíž ostrova Mount Desert Island, které si oblíbili akademici a kde trávil léto i Veblen, a v příštím roce se vrátili do ne dalekého Blue Hill, kde Gödelův přízvuk a dlouhé osamělé procházky podél pobřeží vzbudily podezření místních, kteří se domnívali, že se jedná o německého špiona vysílajícího signály ponorkám.

==========

Jako by všechny tyto starosti nestačily: v dubnu 1943 dostal Gödel příkaz hlásit se v Indukčním centru v Trentonu (Trenton Induction Center) na vojenskou lékařskou prohlídku. Ačkoli ještě nebyl americkým občanem (on a Adele si v prosinci 1940 vyřídili „první doklady“, což byl počáteční krok k žádosti o občanství, na něž by měli po pěti letech pobytu nárok), jako všichni stálí obyvatelé Spojených států amerických podléhal vojenskému odvodu. Místní odvodní komise zařadila Gödela do kategorie 1A, tedy způsobilého vojenské služby, podobně jako o tři roky dříve její německý protějšek, což bylo důkazem ne schopnosti společné vojenským byrokraciím všude na světě.

==========

Nová československá vláda zkonfiskovala německý majetek v celé zemi a spolu s ním zabavila i vilu Gödelových. Ačkoli se Gödel léta snažil získat majetek zpět, a dokonce si najal místního právníka a ne úspěšně žádal o pomoc americké ministerstvo zahraničí, nakonec uznal, že československá odvetná opatření vůči bývalým německým občanům „jsou pravděpodobně vysvětlitelná pouze tím, jak Hitler nakládal s okupovanými územími“.

==========

Co přesně by si o čtyřiapadesátiletém muži, kterému matka poslala klystýr, aby ho vyzkoušel — což skutečně jednou udělala —, myslel doktor Freud, je úplně jiná věc.51

==========

V každém případě pokračoval ve studiu ústavy. Poměrně rozrušeně mi sdělil, že při pohledu na ústavu ke svému zděšení našel nějaké vnitřní rozpory a že by mohl ukázat, jak by bylo možné, aby se někdo stal naprosto legálním způsobem diktátorem a nastolil fašistický režim, což ti, kdo ústavu vypracovali, nikdy nezamýšleli. Řekl jsem mu, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by k takovým událostem někdy došlo, a to i za předpokladu, že by měl pravdu, o čemž jsem samozřejmě pochyboval. Byl však urputný, a tak jsme o tomto konkrétním bodu mnohokrát hovořili. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby se při zkoušce před soudem v Trentonu předkládání takových témat vyvaroval, a také jsem o tom řekl Einsteinovi: ten byl zděšen, že Gödela taková myšlenka napadla, a rovněž mu řekl, že by si s těmito věcmi neměl dělat starosti ani o nich diskutovat.

==========

Při vstupu do soudní síně soudce Formana potěšilo, že vidí Einsteina, a než se obrátil ke Gödelovi, krátce si se svým slavným návštěvníkem popovídal. „Takže, pane Gödele, odkud pocházíte?“ zeptal se ho. „Odkud pocházím? Z Rakouska.“ „Jaké jste měli v Rakousku státní zřízení?“ „Byla to republika, ale ústava byla taková, že se nakonec změnila v diktaturu,“ odpověděl Gödel. „To je velmi zlé,“ řekl soudce. „To by se v této zemi samozřejmě stát nemohlo.“ „Ale ano,“ zvolal Gödel, „mohu to dokázat!“ Forman, Einstein a Morgenstern okamžitě spojili síly, aby Gödela umlčeli dřív, než stačil o svém oblíbeném tématu říct něco dalšího, a zbytek zkoušky proběhl bez komplikací.

==========

(V Gödelových dokumentech nikdo nenašel vysvětlení, v čem spočívala chyba, kterou údajně objevil, ale jeden nápaditý právní expert věrohodně navrhl, že Gödel si mohl všimnout, že ústava sice záměrně ztěžuje uzákonění dodatků, ale nic nebrání tomu, aby byl samotný proces jejich implementace pozměněn tak, aby tato ochranná opatření bránící uzákonění dodatků oslabil — což je příjemně „gödelovský“ kousek autoreferenční logiky.)

==========

„Vždy jsem se s ním hádal,“ řekl matematik Paul Erdös. „Říkal jsem mu: ‚Stal ses matematikem proto, aby lidé studovali tebe, ne proto, abys studoval Leibnize.‘“

==========

A co hůř, měl několik obsedantních konspiračních teorií o Leibnizovi a osudu jeho filosofických spisů, které děsily Mengera, Morgensterna i další. Gödel tvrdošíjně trval na tom, že se nic neděje bez důvodu, což často umocňoval jeho typicky rakouský přístup: skutečný důvod nikdy není ten zdánlivý. „Obzvlášť mě zajímají padělky,“ řekl své matce a předestřel před ní i před svými přáteli fantastické teorie, jejichž cílem bylo najít ve věcech velkých i malých údajné politické motivy, skryté významy či mystický smysl: úmrtí senátora Roberta Tafta, Josifa Stalina a předsedy Nejvyššího soudu Spojených států amerických v rozmezí šesti měsíců v roce 1953 („pravděpodobnost je 1 : 2 000“); počet let mezi první a druhou světovou válkou; nesprávné zařazení filmů v televizi („člověk má dojem, že jde o sabotáž“); „podezřelé“ vysvětlení nehody trolejbusu ve Vídni („ale veřejnost se to samozřejmě nesmí dozvědět“); smrt Franklina D. Roosevelta těsně před prvním zasedáním Organizace spojených národů v San Francisku („jako by se tajná mocnost vzepřela jeho dalším plánům a prohlásila: ‚Takhle daleko a ne dál.‘“).
==========

Nutkavě četl knihy o sebevraždách korunního prince Rudolfa a krále Ludvíka II. Bavorského, přičemž vždy opovrhoval „oficiálními“ verzemi jejich smrti, a řekl své matce, že skutečnost, že ve vile skladatele Franze Lehára v Bad Ischlu zahlédla starý divadelní program z Brna, na němž bylo uvedeno úplně stejné obsazení jako na představení, které viděla před lety, nebyla náhoda: „Možná nevíte, že seriózní věda se v poslední době začala takovými věcmi zabývat a vymyslela pro ně roztomilé slovo ‚synchronicita‘.“

==========

Gödel však trval na tom, že stále existuje spiknutí, jehož cílem je Leibnizovy spisy zničit, a tvrdil, že v jeho díle našel určité pasáže, které prozrazují, že o staletí dříve objevil paradoxy teorie množin, Helmholtzovu rezonanční teorii, zákon zachování energie, princip těžiště, a dokonce i základy Morgensternovy a von Neumannovy teorie her

==========

Jako obvykle mu jeho ideje nikdo nevymluvil. Menger to jednou zkusil. „Trpíte zástupným perzekučním komplexem namísto Leibnize,“ dobíral si ho Menger, ale pak se zeptal, kdo by vůbec mohl mít zájem na zničení Leibnizova díla. „Přirozeně že lidé, kteří nechtějí, aby se člověk stal inteligentnějším,“ řekl Gödel. „Nebylo by pravděpodobnější,“ namítl Menger, „kdyby autority zničily dílo radikálního volnomyšlenkáře, jakým byl Voltaire?“ Gödel odpověděl s velkolepou a těžko vyvratitelnou logikou: „Kdo kdy zmoudřel čtením Voltairových textů?“

==========

Matematici měli v Institutu pověst hlavních potížistů, kteří věčně vedou spory s ředitelem v boji o politiku a moc. Podle konvenčního vysvětlení jednoho člena Institutu je práce matematiků natolik intenzivní, že se jí mohou věnovat pouze několik hodin denně, což jim ponechává „zbytek dne na otravování jiných lidí“.

==========

Normální elektrokardiogram ho pouze utvrdil v názoru, že ví víc než jeho lékaři, kteří ho posílají pryč s vágními slovy útěchy a předepisují mu vitaminy nebo prášky na spaní. S Adele nadále čas od času navštěvovali psychiatry, včetně excentrického německého psychoanalytika Charlese R. Hulbecka, který provozoval moderní a snobskou soukromou praxi na adrese Central Park West 88 (pod svým pravým jménem Richard Huelsenbeck založil dadaistické umělecké hnutí ve Švýcarsku).

==========

Požíval ohromné množství projímadel, antibiotik a dalších léků, což jistě napáchalo mnohem více škody než užitku a podnítilo, nebo dokonce způsobilo právě ty problémy, o nichž se domníval, že je léčí.

==========

Einsteinova smrt přišla náhle, jak si sám Einstein přál, ale von Neumannovo úmrtí způsobené rakovinou bylo vleklým utrpením, které Gödel snášel hůře. Jak jen s mírnou nadsázkou poznamenal logik Gerald Sacks: „V průběhu let jsem si všiml, že Gödelovým způsobem, jak povzbudit umírajícího člověka, bylo poslat mu logickou nebo matematickou hádanku.“

==========

Ve svém posledním dopise von Neumannovi vyjádřil optimistickou důvěru v jeho brzké a úplné uzdravení a pak přešel k tomu, co se stane jednou z nejzákladnějších otázek počítačové vědy. Gödelův dopis umírajícímu kolegovi byl zřejmě vůbec první formulací takzvaného problému P versus NP, který nabídl pozoruhodnou analogii jeho věty o neúplnosti k oblasti výpočetní techniky.

==========

Rakouský talent dívat se ve správný čas jinam přežil válku úspěšně. Po krátké a zběžné denacifikaci na univerzitě se většina osob odpovědných za čistky Židů a liberálů vrátila na pozice, které si zajistila na úkor svých obětí. Viktor Christian, odborník SS na „židovskou otázku“, jenž raboval židovské knihovny a hroby, získal po všeobecné amnestii vlády v roce 1950 zpět svoji univerzitní penzi a poté byl zvolen čestným členem Antropologické společnosti a v roce 1960 mu byl k padesátému výročí získání titulu udělen zlatý doktorát Vídeňské univerzity. Podobnou zázračnou rehabilitací prošel i Fritz Knoll, nacistický úředně dosazený rektor, který byl v roce 1959 zvolen generálním tajemníkem Rakouské akademie věd a v roce 1961 mu akademický senát univerzity udělil zvláštní ocenění „jako uznání za čestné a odvážné vedení v těžkých časech“.

==========

Bylo zjištěno, že 77 procent profesorů filosofické fakulty bylo členy nacistické strany, ale dvě třetiny z nich mohly během několika let po skončení války své akademické pozice v Rakousku získat zpět, polovina z nich se dokonce vrátila na stejné posty, které zastávali na Vídeňské univerzitě během nacistického režimu.

==========

Schlickova vraha Hanse Nelböcka vláda během války zaměstnala jako ropného inženýra. V roce 1951 Nelböck zažaloval Viktora Krafta pro urážku na cti. Kraft ho totiž v první publikované historii Vídeňské ho kroužku označil za „paranoidního psychopata“. Kraft se z pochopitelných důvodů obával, co by Nelböck mohl udělat, a proto souhlasil s mimosoudním vyrovnáním. Ze všeho nejhanebnější je, že Leo Gabriel, muž, který podnítil snadno ovlivnitelného Nelböcka k vražednému činu, nejenže vyvázl bez trestu, ale v roce 1951 nastoupil na filosofickou fakultu, kde zůstal dalších dvacet let. Gabriel byl stejně jako Nelböck nemajetný, krajně pravicový filosof, který se potloukal po univerzitě a paběrkoval. Teprve po procesu s Nelböckem vyšlo najevo, že Gabriel, který Schlicka před každým, kdo mu naslouchal, očerňoval jako „zednáře“, „Žida“, „komunistu“ a „bolševika“, krmil Nelböcka celé měsíce lživými historkami o tom, že právě Schlick je tím, kdo zavinil jeho propuštění z posledního placeného zaměstnání, z místa učitele na částečný úvazek na vídeňské Volkshochschule. Gabriel se během procesu příhodně vytratil a uchýlil se do „náboženského ústraní“ v klášteře v Innsbrucku, aby nemusel vypovídat. Naprosto nekompetentní filosof, který věřil v senzibilní a mlhavé bláboly o „integrální logice“ a „syntéze celku“, zcela odmítl vědeckou metodu jako zhoubnou a destruktivní. Vrchol

==========

Univerzita neprojevila téměř žádnou snahu přivést zpět ty, kteří byli propuštěni a uprchli. Vídeňská univerzita v roce 1946 uvážlivě rozhodla, že vzhledem k tomu, že Menger v roce 1938 rezignoval na svou funkci, nemůže být „v přísném slova smyslu“ považován za propuštěného nacistickým režimem.

==========

Gödel následně odmítl čestné členství v Rakouské akademii věd, pravděpodobně spíše kvůli svému výstřednímu přesvědčení, že jelikož akademii založil císař, nemůže jako americký občan toto uznání při jmout, aniž by tím učinil politické gesto.

==========

Gödelův duševní stav se již v uplynulém roce výrazně zhoršil a na Adelino naléhání začal v únoru 1977 znovu navštěvovat doktora Erlicha. Nyní trval na tom, že se ho nacisté snaží prohlásit za duševně nezpůsobilého, že ho pronásleduje finanční úřad kvůli tomu, že neplatil sociální pojištění za najatou ošetřovatelku, že se mu Institut chystá odebrat důchod, že byl jeho bratr poslán do koncentračního tábora, protože Gödel po rušil slib daný nacistické vládě, že se vrátí do Rakouska, v Americe ze sebe udělal blázna, lidé ho nenávidí, je hrozným člověkem, lékaři jsou podvodníci, zlí duchové mu ze stolu odstranili dopis o jeho nedokončeném eseji o Carnapovi, jeho přítel Abraham Wald ve skutečnosti před třiceti lety nezahynul při leteckém neštěstí, ale tajně žije v Sovětském svazu.

==========

Dne 29. prosince se Adele podařilo manžela přesvědčit, aby nastoupil do Princetonské nemocnice. Tam 14. ledna 1978 zemřel, schoulený v embryonální poloze. Během posledních týdnů odmítal cokoli jíst. V jeho úmrtním listu byla jako příčina smrti uvedena „pod výživa a vyčerpání z nedostatku jídla sekundárně způsobené poruchou osobnosti“.

==========

Dawsonovi trvalo dva roky, než se prokousal horami korespondence, neodeslanými koncepty dopisů, účtenkami od instalatérů, rodinnými fotografiemi a než postupně prošel všechny zápisníky v ne srozumitelném Gabelsbergerově těsnopisu. Nakonec se Dawsonova manželka Cheryl Gabelsbergerův těsnopisný systém naučila, aby bylo možné rozluštit důležitější položky. Uplynulo však téměř čtyřicet let od Gödelovy smrti, než další badatelé konečně začali přepisovat tucty jeho zápisníků psaných těsnopisem, které obsahovaly Gödelovy filosofické maximy a matematické poznámky.

==========

Stejně jako Heisenbergův princip neurčitosti a Einsteinova teorie relativity se Gödelova věta o neúplnosti stala tím, co Alan Sokal a Jean Bricmont ve svém pojednání o postmodernismu nazvali „nevyčerpatelným zdrojem intelektuálního zneužívání“, odvolávají se na ni teologové, literární teoretici, architekti, fotografové, akademičtí dekonstruktivisté, popfilosofové a mystici všeho druhu, aby dokázali vše od existence Boha až po povahu svobodné vůle, strukturu poezie a fenomén lidské bídy.

==========

Jak po znamenal filosof Robert Fogelin, lidé pochybující o rozsahu lidského poznání se člení na dva typy, žertovně rozdělené na skeptiky z východního pobřeží a skeptiky ze západního pobřeží podle jejich založení. „Skeptici z východního pobřeží si uvědomují, že jejich poznání je omezené,“ řekl Fogelin, „a to je hluboce znepokojuje. Skeptici ze západní ho pobřeží si uvědomují totéž, ale považují to za osvobozující.“

==========