Promarnene vitezstvi (Jan Burian)

Promarnene vitezstvi (Jan Burian)

Dlužno připomenout, že pro výstavbu Východočínské dráhy byla založena Rusko-čínská banka a Společnost Východočínské dráhy. Zakladatelem obou těchto podniků byl Sergej Witte, ministr financí carské vlády. Rodinné kořeny toho velmi schopného administrátora a bankéře v jedné osobě sahají k vlivnému rodu nizozemských finančníků, obchodníků a politiků, kteří v 17. století ovlivňovali vývoj událostí nejen ve své zemi, nýbrž i v dalších částech Evropy. Působili zřejmě i v Čechách, jak to naznačuje například dramatický příběh kořistníků kolem Valdštejna, jehož protagonistou byl Jan de Witte. Jak známo, jeho podnikání skončilo bankrotem a on spáchal v roce 1629 sebevraždu.

==========

Faktickými subjekty v pozadí ruské scény ovšem byly podniky francouzského a ruského kapitálu za finanční účasti ruské státní pokladny. A právě v osobě svého ministra financí si Petrohrad zajistil řídící páku tohoto podnikání. Fungovalo to tak, že tři osminy akciového kapitálu Rusko-čínské banky náležely Petrohradské mezinárodní bance, kterou řídil bankéř Rotštejn, jenž byl zase v těsném spojení s Wittem. Ostatních pět osmin kapitálu vlastnila francouzská bankovní skupina, která byla pod kontrolou pařížských finančníků Netzlina a Gottingera. Také není bez zajímavosti, že ve správní radě Rusko-čínské banky zasedalo pět carských hodnostářů, které jmenoval opět Witte. Předsedou byl kníže Uchtomskij (Witteův člověk) a dalšími členy mimo jiné byli Rotštejn a tři francouzští bankéři, Netzlin, Gottinger a Chabrier. Carské vláda přitom měla v držení všechny obligace Společnosti Východočínské dráhy, jejíž akcie zase patřily Rusko-čínské bance. Šlo sice o jistý propletenec, ale naprosto zjevné bylo, že jak zmiňovaní bankéři, tak zejména Witte fakticky ovládali celé sdružení ruských podniků na Dálném východě.

==========

Ale ani to, co bylo až dosud vyřčeno o zájmech Petrohradu o Dálný východ, necharakterizovalo to hlavní, co Rusy motivovalo k dobývání Východu. Odjakživa jim v tomto procesu expanze šlo především o námořní základnu, přesněji řečeno o trvalou přítomnost v nějakém dálněvýchodním přístavu, který nezamrzá a může být celý rok v provozu. Vladivostok to být nemohl, protože byl obvykle na čtvrt roku pokryt ledovým příkrovem. Za strategicky klíčový bod považovali Cušimské souostroví v Korejském průlivu patřící pod japonský vliv, které vedle ložisek rud olova a zinku s možností bohatého rybolovu skýtalo zejména možnost kontroly vstupu z Východočínského do Japonského moře, a tím pádem i k Vladivostoku z jihu. I to byl důvod, proč jej v roce 1861 jejich námořní pěchota obsadila. Rusové se pak odtud sice museli pod nátlakem Londýna stáhnout, ale japonskou nedůvěru ke své zemi se jim rozptýlit již nepodařilo.

==========

„Učiním, co bude v mé moci, abych udržel klid v Evropě a ochránil týl Ruska tak, aby nikdo nemohl mařit Tvé operace na Dálném východě,“ píše roku 1895 ve vlastnoručně napsaném dopise ruskému caru Mikuláši II. jeho německý příbuzný, císař Vilém II., a dodává: „Neboť je nesporné, že pro Rusko je velkým úkolem budoucnosti, aby civilizovalo asijskou pevninu a chránilo Evropu před nebezpečím vpádu žluté rasy. V těchto věcech Ti budu vždy podle svých sil pomáhat.“

==========

Avšak berlínské vládě se přece jen „něco“ podařilo. Dokázala totiž přeměnit setkání německého císaře Viléma II. s ruským carem Mikulášem II., které se uskutečnilo 6. srpna 1902 v rámci námořních manévrů ruského loďstva v Revelu (dnešní Tallin), ve víceméně okázalou protibritskou manifestaci. Za zmínku jistě stojí, že když se oba panovníci loučili, tak si německý císař neodpustil rozehrát strunu známé ctižádosti jinak omezeného cara. Teatrálním způsobem, v němž si tolik liboval, po vzoru gest pruského krále Fridricha II. Velikého, svého velkého předchůdce, zaslal námořním kódem Mikulášovi pozdrav tohoto znění: „Admirálu Tichého oceánu od admirála Atlantiku.“

==========

Z počátku se zdálo, že vše proběhne podle diplomatů. Alespoň tomu nasvědčoval zdárný průběh odsunu v první etapě. Ale již na podzim 1902 nastaly v rozhodujících článcích petrohradské politiky závažné změny. Strategické iniciativy se totiž plně chopila „válečná strana“, která mezitím přeskupila své řady a velmi posílena o značnou část dvorních kruhů zatlačovala „mírovou stranu“ do kouta. Do jejího čela se prodral Alexander Bezobrazov. Tento námořní kapitán, přítel velkoknížete Alexandra Michajloviče, carova strýce, byl všeobecně považován za dobrodruha, jenž dokázal dovedně proniknout do panovníkovy přízně. Spolu s velkoknížetem vytvořil shora zmiňovanou Východoasijskou společnost, kolem které se pohybovala významná část dvorních kruhů získaných příslibem 50% jejích akcií, zatímco druhou polovinu měla vlastnit vláda. Bezobrazovova skupina se stala nejen politickým, nýbrž i ekonomickým konkurentem Witteho křídla, které bylo seskupeno kolem Rusko-čínské banky. Vyvíjela tlak na cara, aby neváhal s průnikem přímo do Koreje. V tomto duchu již měla v plánu začít nejen na mandžuském, ale přímo i na korejském území budovat vlastní průmyslové podniky. Tyto „hospodářské aktivity“ Bezobrazovců byly sice střízlivě uvažujícími ruskými ekonomy považovány za „pochybné“, ale přesto se k jejich výstavbě investovaly prostředky dokonce i ze státní pokladny.

==========

Bezobrazov se mohl mimo jiné opírat zejména o velkou lesní koncesi v Koreji na řece Ja-lu táhnoucí se v délce 800 kilometrů podél čínsko-korejské hranice i o větší státní podporu než jeho soupeři. S carovým souhlasem mohl rovněž propašovat pod hlavičkou Ruské dřevařské společnosti na Ja-lu asi 20 000 vojáků, které vydával za „lesní hlídače“.

==========

Brzy se ukázalo, že vlastně skutečným posláním Bezobrazovy skupiny bylo propašovávat do Koreje ruské vojáky přestrojené za dělníky. Ale japonská zpravodajská služba to brzy zjistila. Tokio proto poslalo k jednání do Petrohradu svého významného politika, kterým byl bývalý premiér Itó, avšak jeho žádosti o přijetí na patřičné úrovni vyšly naprázdno. Žádný oficiální ruský činitel ho nepřijal. Několik ministrů sice neslo s nelibostí počínání Bezobrazovy skupiny a poukazovali na politická rizika s tím spojená, ale car dával spíše na rady „našeptávačů“ z tohoto seskupení, kteří ho přesvědčovali, že je všechno naopak, a že je to právě Witte, jenž soustřeďuje ve svých rukách neúměrně velkou moc, a dokonce prý touží stát se prezidentem, až se brzy z Ruska stane republika. Takové „informace“ samozřejmě cara nepotěšily, a zřejmě jim začal věřit, protože se jeho vztah k Wittemu prudce ochladil.

==========

A již ve stejném měsíci byl Bezobrazov ustanoven do funkce státního tajemníka, přičemž do čela klíčového ministerstva vnitra byl jmenován jeho stoupenec Vjačeslav Plehve. Tento muž se velice obával bouří a stávek, které tehdy propukaly na řadě míst po celé Rusi a zastával názor, že „malá vítězná válka by byla požehnáním, neboť by zastavila příval revoluce“.

==========

Všechno, co se až dosud na této scéně odehrálo, bylo příznivě přijímáno v Berlíně a naopak v Paříži to zase vyvolávalo obavy. Byla to jednoduchá aritmetika. Jestliže se Rusko dostane do války s oběma partnery anglo-japonského bloku, bude to pro Francii rázem téměř neřešitelné dilema. Na jedné straně bude muset vystoupit po boku svého britského spojence v takové válce, která by jí přinesla jen ztráty, nebo se vzdát takového spojenectví, které mělo tvořit hlavní záruku její bezpečnosti na evropském kontinentu. Ostatně to byla právě proslulá „srdečná dohoda“ (enterite cordiale) s Velkou Británií - podepsaná v Paříži 8. dubna 1904 - s jejíž pomocí se chtěl francouzský ministr zahraničí Théophile Delcassé - německým císařem Vilémem označovaným za „nejnebezpečnějšího Francouze pro Německo“ - dostat z této slepé uličky a zároveň vytvořit diplomatickou půdu pro tolik žádoucí rusko-japonský kompromis.

==========

Avšak na druhé straně působila v Londýně jiná silná skupina, kterou vedl zdatný britský diplomat lord Balfour, jenž v této době stál v čele britské vlády. Společně s lidmi z Výboru imperiální obrany, jakož i koloniálních kruhů, měla tato Balfourova skupina v úmyslu vést ofenzivní politiku, a tak z potenciálního rusko-japonského konfliktu vytěžit maximum výhod. V této souvislosti příznačně zazněl i výrok Austena Chamberlaina. Tento ministr financí (starší bratr „mnichovana“ Nevilleho Chamberlaina) totiž žádal, aby vypuknutí rusko-japonské války bylo považováno za „vhodný okamžik, kdy si zajistíme cokoliv chceme v oblastech, kde je Rusko naším rivalem“. A další člen této skupiny, lord Curzon, místokrál v Britské Indii, dokonce již v červenci 1903 vyslal do Tibetu expedici plukovníka Francise Younghusbanda - takzvanou „misionářskou misi“ - a sám se vypravil s několika válečnými plavidly do Perského zálivu. Nejvypjatější názor ovšem zastávala britská generalità. Požadovala, aby Velká Británie celou vahou svých ozbrojených sil podpořila japonského spojence.

==========

Možno tedy konstatovat, že se Rusko ocitlo na Dálném východě tváří v tvář silnému protiruskému bloku, k němuž se navíc ještě diplomaticky připojily rovněž Spojené státy americké

==========

Nakonec i samotný car Mikuláš II. zůstal hluchý k varováním spojenecké Francie i ke smířlivým gestům lorda Lansdownea a naopak vyslyšel výzvy „bratrance Willyho“, jak nazýval německého císaře Viléma II., aby vyhlásil válku „žlutému nebezpečí“.

==========

Těsně před vánočními svátky, 23. prosince 1903, přišla do Petrohradu z Tokia doslova ultimativní výzva, aby ruská vláda v záležitosti Mandžuska „zrevidovala své návrhy“. Byl to fakticky jen zopakovaný požadavek o japonské kontrole jižního Mandžuska. Vše nasvědčuje tomu, že teprve nyní si car a jeho okolí uvědomili v plné šíři rozsah nebezpečí, jaké hrozí v podobě nechtěné války, a bylo proto rozhodnuto všechny japonské požadavky akceptovat. K takovému jednoznačnému závěru dospěla mimořádná porada, která se sešla 28. prosince 1903 pod carovým vedením. Ale již bylo pozdě. Válečná mašinérie Japonska čekala na startovní čáře v plné síle. Snad jen kvůli vylepšení svého obrazu před světovým veřejným míněním ještě 13. ledna 1904 poslalo Tokio jednu diplomatickou demarši do Petrohradu, která však neobsahovala nic jiného, než ještě další zvýšení nároků. Carská vláda si za této situace byla vědoma svého slabého postavení, a proto opět hodlala přijmout i tyto japonské požadavky. Uvědomila o tom 3. února 1904 japonského vyslance v Petrohradě a současně o tomto svém záměru telegraficky informovala japonskou vládu. Ale japonský telegrafní úřad údajně tuto ruskou depeši zadržoval až do 7. února 1904. Alespoň to tvrdí carská vojenskohistorická komise v I. díle analýzy Russko-japonskaja vojna 1904-1905. Robota vojenno-istoričeskoj komisii po opisaniju russko-japonskoj vojny, která vyšla v roce 1910 v Petrohradě. Den předtím, než japonský telegrafní úřad uvolnil zmíněný telegram z Petrohradu, tedy 6. února 1904, Japonsko zcela náhle přerušilo diplomatické styky s Ruskem.

==========

V Tokiu mezitím vypukla hysterie, která se stupňovala ze dne na den. Politiky a samozřejmě i novináře ovládal duch válečných pokřiků. „Železo, oheň, krev!“ - tak zněl každodenně opakovaný titulek v novinách Kokumi. A na titulní straně provládního deníku MŠÍ MŠÍ byla otištěna výzva znějící: „Kupředu, pěchoto Nipponu, kupředu, jezdci země vycházejícího slunce, bijte a pronásledujte ty divoké hordy, ať náš prapor zavlaje na výšinách Uralu!“

==========

U japonské armády působili jako poradci nejlepší vojenští pedagogové právě z těch států, které se mohly vykázat dlouholetými výsledky. Japonci byli ovšem natolik prozíraví, že si vždy zvali cizí experty „na střídačku“. To znamená, že sice využívali poznatky a doporučení z různorodých vojenských škol, ale jen tak, aby to bylo z více zemí. Tak například francouzská vojenská mise v Japonsku působila v letech 1867 až 1868, a pak zase až v letech 1872 až 1880 a nakonec od roku 1884 do roku 1889. Britští instruktoři zde byli dvakrát: v období 1867-1868 a 1873-1875. Pokud jde o Italy, tak zde byli rovněž dvakrát, a sice v letech 1884-1888 a 1889-1990. Avšak nejvíce chvály si mezi japonskými armádní kruhy vydobyli němečtí odborníci. Platilo to zejména o letech 1885 až 1890, kdy na Císařské vojenské akademii přednášel německý generál Klemens Jacob Meckel.

==========

Pokud jde o ruskou armádu, tak nutno vidět, že její velení, tak jako samotná carská vláda, podcenily situaci na Dálném východě a potenciálního protivníka, když počítaly s tím, že pro případný konflikt bude postačovat nasazení jen těch vojsk, které zde byly dislokovány již v mírových posádkách, přičemž budou podle potřeby dodatečně posíleny. Trapné byly jistě postoje samotného cara Mikuláše II., jenž byl až do poslední chvíle přesvědčen, že pouze jemu je souzeno rozhodovat zcela suverénně o otázce války a míru, a tím pádem i o způsobu nasazení vojsk. Úspěšně mu v tomto počínání sekundovala vláda, zejména počínání ministra války generála Alexeje N. Kuropatkina, jenž bral hrozbu vojenského střetnutí s Japonskem na lehkou váhu. Jeho pozornost se soustřeďovala výhradně na válečné přípravy na hranicích s Německem a Rakousko-Uherskem. Každý rubl, který byl vynaložen na udržování vojenských sil na Dálném východě, fakticky pokládal za zbytečný přepych. Vždyť jen asi šest z pětadvaceti armádních sborů, které měl petrohradský generální štáb k dispozici na teritoriu evropské části Ruska, bylo nakonec nasazeno do boje s Japonci. Na přepravu dalších posil ze západních oblastí na východ pak již bylo pozdě.

==========

Ale jak v rusko-japonské válce vlastně vypadal prostý ruský voják? Co možno říci o jeho veliteli? Opět se lze setkat s různými pohledy, ale v podstatě shodnými, alespoň v tom smyslu, že šlo většinou o nevzdělané rolníky z východních gubernií ruského impéria, kteří chybějící vědomosti a dovednosti moderního vojáka nahrazovali velkou statečností a zápalem věrnosti v boji za báťušku cara. Byli to tedy vojáci jednodušší, ukáznění a poslušně vykonávající všechny rozkazy, byť i nesmyslné. Ale nebylo jejich vinou, že boj, jaký vedli, a vlastně již i samotná příprava v míru, se odehrávaly podle stereotypní šablony, bez motivace k iniciativě, samostatnosti a vynalézavosti zdola.

==========

„Ruský voják je tím nejhorším střelcem, s jakým se lze setkat v kterékoli velké evropské armádě,“ píše generál lan Hamilton. S tímto názorem se ztotožňuje rovněž David Walder, jenž Hamiltonův postřeh dále rozvíjí: „Ruští pěšáci byli až dosud cvičeni ve střelbě salvou: každý voják zamířil, a když celá formace měla pažby svých pušek hezky přitisknuté k rameni a svým ústím zamířené - pravděpodobně na nepřítele - vydal důstojník rozkaz k palbě. Háček spočívá ve výrazu ,pravděpodobně‛, protože žádný důstojník nemohl potvrdit, zda některý z jeho mužů, nebo celá jednotka, vystřelili vysoko nebo nízko, anebo zda měli či neměli nepřítele na své mušce, když zaslechli povel ke střelbě.

==========

Také v názoru na ruský velitelský sbor se zahraniční pozorovatelé vesměs shodují. Převažuje mínění, že ruská armáda za prvé trpěla početní přebujelostí důstojníků. To se negativně projevovalo zejména v té skutečnosti, že se nebral zřetel na potřebnou úroveň důstojníka u pravidelného vojska na jedné straně a na straně druhé u důstojníka sloužícího u záložních útvarů, takže nakonec docházelo k nivelizaci jejich kvality. Za druhé šlo o nerovnoměrné zařazování schopných důstojníků do jednotlivých druhů vojsk či do funkčního žebříčku. Za třetí možno uvést, že velká řada důstojníků byla znechucena nízkými platy, malou nadějí na povýšení, nudou ve vzdálených posádkách bez vyhlídky na změnu a samozřejmě i znepokojením, jaké v nich vyvolával fakt, že jejich kolegové v gardových útvarech, mnohdy kamarádi z vojenských akademií, měli rychlejší postup a další pocty a vyznamenání, aniž by si tyto a jiné výsady zasloužili v přímém boji.

==========

„Kritickou slabinou ruských sil byly projevy ,gerontokracie‛, která se vyvinula z obecného pravidla, na jehož základě dostávali jednotliví důstojníci přednost podle věku a nikoli podle nadání,“ uvádí Richard Connaughton a pokračuje: „Mnozí velitelé útvarů postrádali energii, neboť již dávno upadli do usedlé letargie. Jako skupina se projevovali odporem vůči rozhodování a přebírání odpovědnosti. Jejich neschopnost řídit taktiku útvarů byla příslovečná. Pili nad míru, neprojevovali ochotu vcítit se do problémů svých vojáků, postrádali pružnost, nedokázali reagovat na měnící se okolnosti v průběhu moderní války, do níž se dostali.“

==========

„Když válka začala, bylo vrchní velení v rukou generálů předešlé generace,“ uvádí Douglas Story a předkládá konkrétní příklady jejich absolutní neschopnosti: „Mnozí z nich odmítali používat nástroje moderního vedení válečné činnosti, jako byla bezdrátová telegrafie, heliografie a signalizace zábleskovým světlem. Poznal jsem generály, kteří odmítali instalaci heliogranckého přístroje na základě tvrzení, že jde o pouhou hračku.“

==========

Jak to již někdy bývá, i Makarov měl - jako velmi schopný a oblíbený důstojník - své osobní nepřátele. Nikoli mezi nižšími důstojníky a námořníky, kteří ho obdivovali a měli rádi, ale především mezi nejvyššími činiteli ruského loďstva. Nacházeli se i na Hlavním námořním štábu v Petrohradě. Dokázali svoji žárlivost usměrnit tak, aby zasáhli Makarova na citlivém místě. O co šlo? Když byl Makarov v předvečer rusko-japonské války jmenován velitelem 1. tichomořské eskadry, tak zrovna dokončil svoji teoretickou práci o nových metodách námořní taktiky. Rukopis zanechal těsně před cestou na Dálný východ právě na zmíněném petrohradském štábu. Byl přesvědčen, že se štáb postará, aby jeho kniha brzy vyšla. A bylo mu to také tak přislíbeno. Nešlo mu o nějakou autorskou slávu, nýbrž o to, aby se mohli námořní důstojníci co nejdříve seznámit s jeho novátorskými názory na vedení moderní bojové činnosti. Ale nastaly nečekané, vlastně kuriózní situace, kterými někteří vysocí štábní činitelé chtěli vydání Makarovovy knihy zhatit. Tak například ještě během cesty ve vlaku na transsibiřské magistrále obdržel Makarov telegram, že na vydání jeho knihy je zapotřebí vynaložit 500 rublů. Jelikož se ve štábu s takovou částkou nepočítalo, nelze prý vydání knihy zajistit. Makarov se namísto toho, aby se soustředil na nadcházející boje s Japonci, musel zabývat takovými problémy, které sice byly v porovnání s válkou doslova „žabomyší“ povahy, ale vyvolávaly v něm hněv. Po telegrafické přestřelce, která zdánlivě neměla konce, se nakonec Makarov rozhodl, že vše uhradí ze své kapsy. A to znamenalo, že nemohl počítat s honorářem a ještě se vlastně zadlužil.

==========

Druhým ruským protihráčem vrchního velitele japonského válečného loďstva byl admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij. Narodil se 29. března 1848 v rodině petrohradského lékaře. Od mládí ho přitahovalo moře. V šestnácti letech vstoupil do služeb ruského námořnictva, ale po několika letech byl vybrán do dělostřelecké akademie, kterou jako pětadvacetiletý v roce 1873 absolvoval v hodnosti poručíka. Vzápětí ho zařadili do komise pro námořní dělostřelecký výzkum. Nějaký čas pak působil ve štábu vrchního velitele Černomořské flotily v Nikolajevu. Ruský admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij Když vypukla rusko-turecká válka, tak se stal jejím aktivním účastníkem. Dokonce byl spolu s dalšími vyznamenán řády sv. Jiří 4. stupně a Vladimíra 4. stupně se stuhou za projevené hrdinství, když 11. července 1877 na palubě lodi Vesty poškodili mnohem silnější turecký obrněnec Fechti-Bulend a donutil jej k útěku. Rožestvenskij byl mimo jiné ještě povýšen do hodnosti kapitán-poručík. Ale již za rok bylo všechno jinak. V novinách Birževyje vědomosti (Burzovní zprávy) se 17. července 1878 objevil článek ozdobený lákavým titulkem „Obrněnce a kupecké křižníky“. K velkému údivu čtenářů se jeho autor - Z. P. Rožestvenskij - přiznal, že nikoli turecký obrněnec prchal před Vestou, nýbrž Vesta utíkala celých pět a půl hodiny před ním. A to proto, že turecká loď Fechti-Bulend nemohla kvůli přetížení válečnými zásobami ruská plavidlo dohnat. Rožestvenského přesvědčivě podané vyprávění zapůsobilo jako bomba. Jedni ho okamžitě napadali jako lháře, druzí naopak vynášeli jeho článek jako upřímné vyznání a čin občanské odvahy. Nicméně, jedna otázka v této souvislosti stále zůstala viset ve vzduchu zcela nezodpovězena. Proč si tedy nestrhl výložky kapitána-poručíka a nevrátil vyznamenání?

==========

Ruští historici Rožestvenskému rovněž vytýkají uzavřenost, a tím pádem i jeho nezpůsobilost kontaktu s lidmi, včetně nejbližších podřízených důstojníků. Nezval k sobě velitele lodí, aby s nimi projednal i ty nejzávažnější otázky. Prostě to pokládal za zbytečné. Sedával ve dne v noci na ve zvlášť pro něho připraveném křesle na velitelském můstku své admirálské lodi Suvorov, aby se odtud kochal pohledem na sestavu svých plavidel, zejména jejich zákrytu v kýlovém tvaru s opakovanými signály. Nezajímal se o to, co se odehrávalo v podpalubí, u strojů, u děl a v torpédových sekcích, nemluvě o ubytování a stravě mužstva. To považoval za nedůstojné admirála. Všechno bylo přece v naprostém pořádku, když všechna plavidla udržovala své místo ve tvaru a zejména když mezi nimi byla vzdálenost dvou kabelů, tedy asi 370 metrů. Ale jakmile některá loď porušila formu sestavy, ihned spouštěl hrůzu doprovázenou zuřivým křikem.

==========

Tučným písmem na titulní stránce sděluje významný český deník Národní politika ve svém vydání z 9. února 1904, že v noci ze dne 8. na 9. února 1904 provedlo japonské torpédové loďstvo náhle útok na ruská plavidla kotvící v Port Arthuru. A dále zde stojí, že dvě ruské obrněné lodi Retvizan a Cezarevič a jeden křižník Palada byly těžce poškozeny. Byli japonští námořníci mistři bojových překvapení? Ke kladné odpovědi svádí nejen zkušenosti z doby ještě poměrně nedávné, tedy z prosince 1941, kdy se jim dokonale podařilo překvapit americké námořnictvo úderem na jeho strategickou tichooceánskou základnu Pearl Harbor. Pravda, byl to letecký útok, ale řízený admiralitou. Prakticky neméně šokující přepad vlastně Japonci již Rusům provedli, a to přesně před více než 36 lety. Řeč je o námořním útoku na přístav Port Arthur. A opět jako v roce 1941 i v roce 1904 to bylo bez sebemenšího upozornění, bez vypovězení války, nemluvě o tom, že šlo o věrolomný akt hrubě porušující normy mezinárodního práva.

==========

Neutralizací ruského válečného loďstva v Port Arthuru a také obchodních a dopravních lodí v sousedním civilním přístavu Dalnij japonský generální štáb sledoval zabezpečení hlavního cíle. A tím bylo vylodění velkých kontingentů pozemní armády na Korejském poloostrově. Jinak řečeno: Aby ruské válečné lodě nemohly znemožnit tyto přesuny z Japonska do Koreje, bylo třeba nejdříve provést několik chirurgicky přesných řezů, které „odříznou“ ruské eskadry. A byl to tudíž Port Arthur, který nesporně představoval klíč k úspěšnému rozehrání první partie rusko-japonského válečného konfliktu.

==========

„Vylodění vyvolalo na břehu překvapení,“ líčí Richard Connaughton první výjevy, když se v pondělí 8. února 1904 v šest hodin večer u Čempulcha objevily první oddíly japonské 12. divize ze sestavy 1. armády, které velel generál Tamemoto Kuroki. „Na nábřeží byly zapáleny ohně, aby osvětlovaly scénu, kde se za slabého sněžení vojáci v moderních modrých uniformách cílevědomě přesunovali, aby je po chvíli pohltily temné stíny města. Rozmisťovali se v tichosti, mechanicky a účinně. V mnoha ohledech se tato okupace podobala tomu, co dnes vídáme u běžného japonského turistického zájezdu. Průvodci prováděli čety městem s předem připravenými ubytovacími rozkazy pro přenocování. Zatímco toto vše probíhalo, ruské posádky ohromeně přihlížely a hlavně jejich děl bezmocně čněly do tmy. Podle všech zpráv byli Rusové paralyzováni naprostým nedostatkem informací, který z nich učinil nedobrovolné diváky do té míry, že oné noci nepodnikli zhola nic, jako kdyby se snažili předstírat, že tam vůbec nejsou - dokonce v chladné večerní bríze upustili od obvyklého praní. Ve tři hodiny ráno 9. února bylo bez problémů dokončeno vyloďování čtyř praporů japonské 12. divize.“

==========

Co se mezitím dělo na ruských lodích v tomto sektoru? Japonský admirál Sotokoči Uriu poslal ráno dopis kapitánu Rudněvovi, jakožto hodnostně nejvyššímu ruskému veliteli v Čemulpchu, v němž ho na základě právě zahájeného válečného stavu vyzval, aby zařídil odplutí ruských lodí z přístavu a vzdal se. Není divu, že Japonci rovněž nabízeli Rudněvovi, aby se podrobil bez boje, neboť se chtěli zmocnit křižníku Varjag. Dobře věděli, že se jednalo o nové, velmi moderní plavidlo nedávno postavené ve Spojených státech. Bylo to tedy ultimátum, které mělo vypršet v 16. hodin. Rudněv ještě požádal kapitány lodí evropských států, aby neumožnili japonským lodím vplout do přístavu, anebo alespoň poskytli Rusům ochranu, než se dostanou do bezpečnějších vod. Když Rudněv pochopil, že je to jako rozmluva s hluchými, tak vše vsadil na hazard. Se svým Varjagem následován Korejcem vyplul z přístavu. To, co pak nastalo, nebyl rovný boj. Byla to poprava v obklíčení sedmi japonských válečných plavidel bez možnosti úniku. Zkázu ruského plavidla začal navzdory vzdálenosti šesti kilometrů přesnou palbou japonský obrněný křižník Azuma, kterou dokončily zásahy z Čiody.

==========

„Pevnostní děla nebyla připravena,“ píše Richard Connaughton o situaci v Port Arthuru v předvečer japonského útoku a pokračuje: „Desetipalcová děla (ráže 240 mm) na Elektrickém pahorku bezmocně mířila na moře, neboť jejich bezzákluzové mechanismy byly bez kapaliny a náboje pokrývala silná vrstva vazelíny kvůli ochraně před tuhou zimou. Takový stav panoval v celé linii opevnění, jen několik děl bylo schopných střelby. Když se schýlilo k večeru, chystali se armádní dělostřelci k přenocování ve městě, jen malé osádky držely službu a proklínaly nepřízeň osudu. Maják na konci Tygřího ocasu svítil, postupně šlo rozeznat světla na ruských bitevních lodích před pevnostmi.“ V portarthurském přístavu kotvila v naprosto poklidné atmosféře velká skupina ruské Tichooceánské flotily. Plavidla byla seřazena ve třech řadách od východu k západu s tím, že v nejvnitřnější linii této sestavy byly bitevní lodě Sevastopol, Peresvět, Poběda, Poltava a vlajková loď Petropavlovsk. Ve střední řadě kotvily bitevní lodě Cezarevič a Retvizan a další tři křižníky. Vnější frontu představovaly tři křižníky, v jejichž čele byla Palada. Pak zde kotvila ještě další plavidla různých kategorií, takže lze říci, že kromě dvou torpédoborců vzdálených asi 40 kilometrů na hlídkové plavbě (Rastropnyj a Bezstrašnyj), zde byla soustředěna vlastně vůbec největší bojová síla ruské Tichooceánské flotily. Kromě toho během dne mnohé z lodí doplňovaly uhlí, přičemž posádkám bylo poskytnuto volno s vycházkou na pevninu. Toto vše japonská námořní rozvědka dobře věděla a admirál Tógó s tím také počítal.

==========

Možno tedy říci, že nejvyšší ruské vedení v Port Arthuru událost spojenou s urychlenou evakuací prakticky všech japonských občanů z Port Arthuru nejen ignorovalo, ale nevydalo ani žádné pokyny ke zvýšení stupně pohotovosti. Ruská flotila se totiž nacházela v klidu na okrajovém kotvišti. Její příslušníci se podrobovali běžnému výcvikovému programu, jenž odpovídá mírovým podmínkám. Přitom místodržitelem Alexejevem a lidem z jeho štábu „nepohnula“ ani tak alarmující skutečnost, o které byli včas informováni a sice, že rusko-japonská jednání skončila ve slepé uličce.

==========

Lze říci, že odezva v Rusku se odehrávala ve znamení vzedmutí velkých vášní patriotismu. Tato vlna ostatně navazovala na vše, co až dosud bylo v ruské propagandě i v oficiální politice vysloveno a zdůrazňováno. Jedním slovem - tlachání a chvástání v mramorových palácích nad Něvou o obrovské síle Ruska, jehož vojáci utlučou japonské „opice“ čepicemi, se přenášelo do všech pórů společnosti. Car šel osobně příkladem, když na tradičním novoročním setkání s petrohradským diplomatickým sborem ponižoval japonského vyslance Šinčiró Kurinóa vychloubačnými řečmi o síle Ruska a o tom, že jeho trpělivost není nekonečná. Noviny byly plné karikatur zesměšňujících Japonsko, jeho představitele a samozřejmě armádu vypodobňovanou jako stádo opic v uniformách. A tak není divu, že hned následujícího dne po útoku na Port Arthur se shromáždily tisícové davy před Zimním palácem v Petrohradě. Car Mikuláš II. s carevnou Alexandrou Fjodorovnou vyšli na balkon a s úsměvy kynuli přítomným. „Byla to jediná velká směsice lidí,“ píše Greg King a dodává: „Bok po boku šli generálové a otrhanci, studenti s prapory a dámy s nákupem v taškách. Všechny spojoval jeden společný pocit. Všichni zpívali.“

==========

Není nezajímavé, že právě informace o konání zmíněné „party“, jak bychom dnes řekli, se stala jedním z momentů, který rozhodl o tom, že si Tógó vybral tuto dobu ke svému úderu. Japonci totiž měli v Port Arthuru a na dalších dálněvýchodních místech vojenského významu své špiony. Jedním z nich byl dokonce fregatní kapitán Džitaró Mori, zpravodajský důstojník štábu japonského válečného námořnictva, jenž navenek vystupoval jako sluha japonského generálního konzula v Čchi-fu (přístavní město na severu Šantungského poloostrova vybíhajícího do Žlutého moře) a přitom bedlivě zkoumal ruské lodě a od svých informátorů získával zprávy i o dění ve společenském životě v Port Arthuru.

==========

Na ruské straně pak došlo k jistému oživení, když petrohradská Admiralita nařídila výměnu velitele Tichooceánské flotily. Stark musel odejít a na jeho místo byl jmenován mnohem schopnější admirál Stěpan Osipovič Makarov. Tento dynamický muž, o němž již byla řeč, přijel po transsibiřské železniční magistrále 9. března do Port Arthuru a hned bylo patrné, že se mu podaří vnést do morálky ruských námořníků na Dálném východě ducha optimismu a důvěry ve vlastní síly. Všem imponovaly zejména pokyny, podle nichž se udělala tlustá čára za událostmi z 8. února a naopak se začala celá flotila aktivně připravovat k rozhodujícímu střetnutí s japonskou Rengó kantai. Tvrdý výcvik mužstva, upevnění kázně a morálky, nácvik nových taktických způsobů, důraz na zdokonalování velitelských i technických dovedností všech námořních důstojníků a celkově vyšší chuť - to vše ve zbývajícím čase Makarov systematicky a neúnavně prosazoval. Tomuto odhodlání také odpovídala skutečnost, že Makarov již 13. dubna 1904 vyplul na palubě rychle opravené vlajkové lodě Petropavlovsk v čele ruské flotily proti japonským lodím. Ale Makarovovi v tomto okamžiku chybělo to, co Napoleon vždy pokládal za podstatné - trocha válečného štěstí. O to více mu osud přidal na smůle. Japonci totiž v předcházejících týdnech nakladli na vnějším kotvišti portarthurského přístavu značné množství min. Rusům se je před jejich vlastním ofenzivním výpadem již nepodařilo zcela očistit, a tak hned v první den Makarovovy velké akce - 13. dubna v 9.38 hodin - zazněla pod jeho lodí mohutná exploze, a za ní vzápětí druhá a pak ještě jedna. Zejména ten druhý výbuch byl strašlivý a zpečetil osud lodi. Zasáhl totiž prostor muničního skladu. A to samo o sobě stačilo k tomu, že se Petropavlovsk ihned přeměnil v ohnivé peklo. A když třetí mina vyřadila kotelnu, loď se převrátila a během dvou minut zmizela po přídi v hlubinách. S Makarovem zahynula i většina členů jeho admirálského štábu a kromě 70 mužů i celá posádka, která normálně čítala 635 osob. Mezi oběťmi byl i vynikající ruský malíř Vasilij V. Vereščagin, který si ještě ve věku 62 let vymohl, aby mohl nastoupit na palubu válečné lodi a nechal se tak inspirovat k vytvoření díla znázorňujícího očekávanou námořní bitvu

==========

Za pozornost jistě stojí, že když se Tógó dověděl o Makarovově skonu, tak spolu se svými důstojníky na palubě Mikasy měl údajně smeknout a nařídit svému loďstvu spustit vlajky na půl žerdě. Tak si vážil muže, jenž byl sice jeho protivníkem, ale kterého uznával jako vynikajícího námořníka. Ale nejvíce zapůsobil Makarovův skon samozřejmě na ruské námořnictvo na Dálném východě. Bylo to jako rána nejtěžším kladivem, která všemi otřásla. Šlo to tak daleko, že po jeho tragickém konci pak již ruské lodě vlastně Port Arthur vůbec neopouštěly. Na jeho místo byl pak jmenován viceadmirál Vilgelm Karlovic Vitgeft, jenž se kromě opatrnosti a pasivity vcelku ničím jiným nijak zvlášť nevyznačoval.

==========

Na logickou otázku, jak je to možné, že se Japonci tak snadno dostávali kupředu, není těžké odpovědět. Za prvé se v první fázi války nacházelo na korejském území jen asi dva tisíce příslušníků ruské jízdy. Za druhé se Rusové demagogicky drželi původního carova rozkazu, který byl stejně tak přísný, jako hloupě naivní, že Japonci se nesmějí „dráždit“, aby se údajně nevyprovokoval mezinárodní konflikt. Za třetí z toho pro Rusy vyplývala domněnka, že Japonci svůj postup skončí na jižním břehu řeky Ja-lu, jinak řečeno, že se „tradičně“ omezí pouze na korejské území a do Mandžuska nevstoupí. A konečně čtvrtým důvodem ruské apatie byl fakt, že ruské jednotky se dostaly do zásobovacích potíží, což si jejich vojáci (kozáci) kompenzovali záborem potravin z místních zdrojů, což zase na druhé straně automaticky vyvolávalo zášť obyvatel, kteří nezřídka sahali i po zbrani.

==========

Vrchním velitelem ruských pozemních sil v Mandžusku byl 20. února 1904 jmenován generál Alexej Nikolajevič Kuropatkin, dřívější ministr války. Po svém jmenování se v Petrohradě již dlouho nezdržel, protože 12. března z hlavního města odejel a 27. března přijel do Charbinu. Poměry, s jakými se Kuropatkin po svém příjezdu setkal, ho vůbec nepotěšily. Žádná z tamních ozbrojených složek nereagovala přiměřeně na japonské nebezpečí. Ruské vojenské útvary byly mobilizovány a soustřeďovány do míst rozmisťování velmi pomalu. Problémy byly i s nedílnou velitelskou pravomocí. I když byl Kuropatkin vrchním velitelem, přesto podléhal admirálu Alexejevovi, jenž byl nejen místo držitelem, ale jak známo i carovým spřízněncem. Přitom oba tito činitelé udržovali samostatné spojení s carem a současně proti sobě intrikovali.

==========

Jedním z mála novinářů, kteří měli možnost sledovat bitvu na řece Ja-lu, byl i Jack London.

==========

Když Jack London a s ním i další žurnalisté dorazili 25. ledna 1904 do Tokia, dověděli se nepříjemnou novinu. Japonské vojenské úřady uvalily cenzuru na všechny zprávy do tisku a zároveň vydaly zákaz dalších cest všem reportérům. A tak se zástupci slavných agentur, jakou byl například londýnský Reuter, nebo reportéři světově proslulých deníků od The Times přes New York Globe až po The New York Herald ocitli nikoli v průsečíku napínavých událostí spojených s narůstáním napětí a s prvními výstřely rusko-japonské války, nýbrž u barového pultu hotelu Imperial. Mrzutého Londona se snažil jeden ze starších novinářských veteránů uklidnit poznámkou, že jistý korespondent Hearstových listů v roce 1895 údajně popisoval čínsko-japonskou válku právě od tohoto barového pultu. Na Jacka Londona tento způsob humoru nijak nezapůsobil. Neplahočil se přece do Japonska, aby seděl u baru, ale aby mohl podávat nejčerstvější a hlavně originální zprávy z terénu. A tak se 28. ledna 1904 tiše vytratil z hotelu i ze samotného Tokia, nasedl na vlak do Kobe, kde se dověděl, že první parník přes Korejský průliv má odplout až 3. února. A tak odejel do Nagasaki, odtud do Moji, ale v tomto přístavním městě byl zadržen policií. Z pohledu japonských úřadů se nelze divit. Za deset dní měla vypuknout válka a on - cizinec bílé pleti - zrovna cosi fotografoval. Nakonec se americkému konzulovi v Tokiu podařilo Jacka Londona vysekat z vězení, kde strávil asi osm hodin vyplněných výslechy, které měly prokázat, zda je nebo není špionem. Nebyl by to Jack London, aby ho nedoprovázelo fluidum dobrodružnosti, protože jednak se mu těsně před vypuknutím rusko-japonské války, příslovečně až „za minutu dvanáct“, podařilo naskočit na poslední běžný parník plující z Japonska do Koreje.

==========

Ještě v Mokpu si najal rybářskou džunku - tedy pobřežní plavidlo s jednou čtyřhrannou plachtou - a do svých služeb také přibral posádku složenou ze tří místních Korejců. Nebylo to jistě nikterak snadné, když v podmínkách přísných zákazů a příkazů a za mrazivého větru, který mnohdy dělal z džunky vratkou kocábku předurčenou každou chvíli k potopení, se výprava Jacka Londona vydala na sever, do Čemulpcha. Na této asi 130 kilometrů dlouhé cestě, která trvala šest dní, se jim jednou zlomil hlavní stěžeň, podruhé se rozbilo kormidlo a hlavně docházely potraviny, které se stejně skládaly jen ze studené rýže a něco málo ryb.

==========

Když se pak v Čemulpchu poněkud zotavil, přišla zpráva, že se objevili Rusové asi 350 kilometrů odtud na sever. London nechtěl ztratit ani minutu. Vycítil mimořádnou šanci být první „u toho“. Ihned dal dohromady další výpravu, která se skládala ze čtyř Korejců - jednoho osobního asistenta, jednoho tlumočníka a dvou sluhů. Zakoupil rovněž koně, kterého pojmenoval Belle, a další čtyři zvířata na zavazadla. A již 5. března se dostal do oblasti Ping Jang, což byl prostor označený za válečnou zónu, kam se dosud žádný zahraniční korespondent nedostal. A právě odtud telegraficky poslal první zprávu o tom, jak kozáčky průzkumný oddíl překročil Ja-lu a postupoval do hloubky korejského území.

==========

London byl svědkem i celé řady dalších epizod bojů na řece Ja-lu, které díky svému citlivému postřehu dokázal svižně vylíčit v reportážích vyvolávajících mimořádně velký zájem čtenářů největších amerických novin. Například u shora vzpomínaného města Widžu pozoroval, jak se zde Japoncům podařilo postavit strategicky významný pontonový most a oklamat Rusy o místě jeho stavby několika klamnými manévry.

==========

Ale postupně se Londonovi začalo protivit, jak se mu japonské vojenské velení všemožně snaží znemožňovat jeho přirozenou chuť i vůli k novinářskému pátrání. Proto požádal samotného Hearsta, aby mu zajistil přechod na ruskou stranu fronty. Než se tak mohlo stát, dostal se London do osobních potíží. Když mu jeden z jeho sluhů ohlásil, že jistý japonský čeledín krade ve stáji jeho koni krmivo, rozhořčený London si za dotyčným došel. Japonec údajně vše popřel a navíc se k němu choval vyzývavým způsobem, takže se London neudržel a čeledína srazil pěstí k zemi. To ovšem dělat neměl. Uhodil totiž nikoli „jen tak nějakého“ Asiata, nýbrž Japonce. Alespoň tak to posuzovali japonští důstojníci. A posuzovali to na hodně vysoké úrovni. Byl to totiž osobně generál Fuki, náčelník štábu velitele 1. armády generála Kurokiho, jenž nařídil okamžité Londonovo uvěznění.

==========

Jack London dával v této souvislosti za pravdu kalifornskému senátorovi Hiramu Johnsonovi, jenž říkal, že prvním padlým, když začne válka, je pravda. V jedné slabé chvilce po návratu domů z bojišť rusko-japonské války řekl Jack London svému příteli Bobu Dunnovi: „Promarnil jsem pět měsíců svého života v této válce.“ Ale ve skutečnosti to nebyla zbytečně utracená doba. Vždyť ze svých zkušeností napsal nejen dlouhou řadu hodnotných a hodnověrných reportáží, které jsou odborníky považovány za jedny vůbec z nejlepších v dějinách válečné publicistiky. V neposlední řadě nutno dodat, že Jack London vytěžil ze zážitků v rusko-japonské válce i svůj vynikající román The Star Rover (Tulák po hvězdách), který vyšel v roce 1915.

==========

Mimochodem, je až zarážející, že ruské velení se vlastně nepoučilo právě z toho, jak si Japonci počínali v tomto regionu před deseti lety. Vždyť japonská invaze z roku 1904 byla v podstatě reprízou událostí z roku 1894, včetně nasazení vojsk stejného charakteru a dokonce i stejného číslování.

==========

Japonci měli v této době prakticky na všech frontách převahu. Ale přesto jejich generálnímu štábu dělaly vrásky otazníky v podobě křižníků ruské Tichooceánské flotily, které vyrážely z domovského přístavu ve Vladivostoku k výpadům až k japonským břehům. Zatímco Port Arthur byl pro Japonce v této fázi války víceméně konstantou, o které věděli své, tak Vladivostok představoval v jejich očích přece jen neznámou proměnnou.

==========

Kuropatkin nebyl schopen vůbec využít ani své velké zálohy. Namísto toho, aby připravil několik rozhodných ztečí na vybraných úsecích, které by nejen otupily ostří úderů japonského vojska, ale vyvolaly v jeho řadách chaos, zachoval se jako muž, který vůbec nebyl na svém místě. Ukázalo se, že ho opustilo zdravé sebevědomí vojevůdce a že ztratil víru v ruského vojáka. A co bylo nejhorší, Kuropatkin neměl vůbec žádný přehled o situaci, nechal si plně vnutit vůli protivníka a naprosto zbytečně a bezdůvodně vydal rozkaz k ústupu. Jak se později vysvětlilo, nic nebylo ztraceno, naopak Japonci také uvažovali o ústupu. Je to neuvěřitelné, ale Kuropatkinův rozkaz k ústupu byl totiž vydán o celé dvě hodiny dříve, než podobný příkaz japonským vojskům vydal Kuroki.

==========

Ruská vojska pak musela ustoupit k Mukdenu, kde se generál Kuropatkin rozhodl svést rozhodující bitvu. Ale Japonci se to dověděli. Měli totiž kromě ostatních předností také mnohem lepší zpravodajskou službu než Rusové. V kapse jednoho padlého japonského důstojníka byl dokonce nalezen opis Kuropatkinova rozkazu o útoku. Záhy se rozhořel boj u řeky Šache, který se protáhl na dva týdny. Bojovalo se v horském terénu, který Rusům nevyhovoval a neumožnil jim nasadit jízdu, ve které Japonce převyšovali. Rusové nakonec museli přejít i zde do obrany, a přesto utrpěli těžké ztráty.

==========

Za takovéto situace spustili Japonci 26. listopadu 1904 svůj čtvrtý útok na Port Arthur. A ukázalo se, že byl posledním a rozhodujícím. Již 5. prosince Japonci dobyli pahorek Vysokaja v nadmořské výšce 203 metry, který vešel ve známost jako strategicky významná kóta 203. Její velké přednosti - díky poloze na sever od Port Arthuru, s výhledem na město, pevnostní objekty a hlavně přístav - ihned využili ke zřízení dělostřelecké pozorovatelny. Vzápětí japonští dělostřelci zahájili z nově získaných výhodných postavení palbu z houfnic ráží 208 mm. Svými speciálními protipancéřovými průraznými náboji poměrně rychle potopili značnou část zakotvených ruských válečných plavidel v přístavu.

==========

Ale ještě předtím zuřily závěrečné boje o portarthurské pevnosti. Jeden z dělostřeleckých granátů ráže 280 mm zasáhl také pevnost č. II, kde zahynul i generál Roman Kondratěnko a dalších šest vyšších důstojníků. To se stalo 15. prosince 1904. Smrt tohoto velitele byla pro Rusy velkou ztrátou. Říkalo se, že stejným symbolem, jakým byl Makarov pro námořníky, včetně jeho hrdinského konce, byl Kondratěnko pro příslušníky pozemních sil.

==========

Co vedlo generála Kuropatkina k tomu, že se orientoval zrovna na prostor kolem řeky Ša-ho? Předně si byl jistý tím, že mu právě dorazily posily. Když si Kuropatkin nyní vše přepočítal, tak mu vycházelo, že na jeho straně stojí asi 210 000 mužů, 758 děl, zatímco protivník, jehož velení se nyní osobně ujal polní maršál Iwao Ójama, měl k dispozici 170 000 vojáků se 648 děly. A také mu vycházelo, že si s přesilou asi čtyřiceti tisíc vojáků může dovolit přejít do útočné činnosti. Nicméně úmysl mohl mít tisíckrát dobrý, vlastní plán útoku však postrádal některé významné prvky. Především podcenil terén, který byl nejen hornatý, ale zejména vlastními vojáky neprobádaný. Kdyby se uskutečnil kvalitní průzkum, tak by Kuropatkinovi museli hlásit jediné: Terén je vhodný pro obranu, nikoli pro útok.

==========

Za kritický den bitvy u Mukdenu vojenští odborníci obvykle považují 9. březen 1915. Mají k tomu pádné důvody. Japoncům se totiž právě tohoto dne dařilo úspěšně pokračovat v obcházení pravého křídla ruské sestavy a to opět do nebezpečné blízkosti železniční trati. Japonská 3. armáda, které velel generál Nogi, se dostala prakticky do týlu Rusů. A to bylo vážné, protože se jednalo o 70 000 zkušených a v bojích u Port Arthuru již ostřílených vojáků. Pokusy generála Kuropatkina k jejich odražení vycházely naprázdno.

==========

Večer 9. března 1905 nařídil stažení všech ruských vojsk do Tchie-lingu, města vzdáleného asi pětašedesát kilometrů na sever od Mukdenu. Následujícího dne - 10. března 1905 v 10 hodin dopoledne - vstoupili japonští vojáci do Mukdenu. Ale i zmiňovaní kadeti ve vojenské akademii se učí, že ústup není nic ostudného, že jde přece o organizovaný a plánovitý manévr k vyvedení vojsk z nevýhodné situace. A že jeho cílem je vytvořit v nových prostorech v hloubce území nové uskupení sil a prostředků k úspěšnému vedení další bojové činnosti. Včetně obnovení útoku. Jenže to, co následovalo po Kuropatkinově rozkazu, již nebyl spořádaný ústup, nýbrž katastrofální dezorganizace, prostě naprostý rozklad. Část vojska vskutku uvízla v síti obklíčení, i když jejich muži bojovali většinou do posledního dechu. Nechvalně se však vyznamenali opět velitelé jezdectva, když se dopustili neodpustitelného činu, nebo spíše zločinu ve vojenské terminologii. Stručně řečeno, namísto ochrany spořádaného ústupu hlavní masy vojsk jejich jezdci opustili bojiště jako první. Ze samotného Mukdenu se sice podařilo vyvézt značnou část zásob a vojenského materiálu, ale přesto pak japonské armádě spadla do klína obrovská kořist. Mělo to být mimo jiné asi 60 000 pušek, 60 polních děl, značné množství střeliva, velké zásoby potravin a dalšího materiálu.

==========

Ale ani v Tchie-lingu se Rusové dlouho nezdrželi. Kuropatkin se obával, že rychlý postup Japonců brzy dostihne jeho vojska, a proto raději nechal Tchie-ling zapálit a vydal nový rozkaz k ústupu až do nových obranných pozic u S'-pching-kchaje. Tato rozhodnutí, tak jako jeho působení v bitvě o Mukden, byly vůbec tím posledním, co mu Petrohrad v jeho nejvyšším vojenském postu za války s Japonskem umožnil. Z rozhodnutí cara byl 16. února 1905 zbaven velení. Na jeho místo car jmenoval generála Liněviče. Vlastně by se mělo říct, že si Kuropatkin vyměnil role s Liněviče, protože se 21. března 1905 stal velitelem 1. mandžuské armády.

==========

„Ruská armáda stála tu bez vojevůdce. Na čelných místech stáli vznešení prostituti, generálové protěžovaní, neschopní. Poznalo se trochu pozdě, že pěkně urostlé tělo, hezký plnovous, lepá tvář, znalost pikantních historek dobývají sice přímo velkolepých vítězství, ale jen v míru, v salonech. Ve válce to nestačí. Ruští generálové jsou bez inteligence. Pouzí fintílkové. Myslí právě jako Benedek, že hladce oholená tvář, krátce přistřižený vlas a kolínská vodička jsou znaky discipliny. Ale ze všech těch zbytečných toiletních drobnůstek a kosmetických prostředků v době míru hodí se pro válku jen hustý hřebínek a prášek na hmyz. Staré přísloví už praví: ,Co není tak jednoduché jako pohlavek, pro válku se nehodí.‛“

==========

Na počátku března 1905 přijela do Petrohradu skupina francouzských bankéřů v čele s Netzlinem a Gottingerem, kteří - jak už bylo řečeno v 1. kapitole - vlastnili pět osmin akciového kapitálu Rusko-čínské banky náležející Petrohradské mezinárodní bance. Po složitém jednání s ministrem Kokovcem bylo dohodnuto, že Francouzi přece jenom Rusům půjčí. Mělo to být 300 milionů rublů s tím, že Netzlin a Gottinger se dostaví 14. března 1905 v 11 hodin dopoledne do Kokovcova úřadu, kde již dohodnutý smluvní text všichni společně podepíší. Ale co se nestalo?! Ruský ministr financí s připraveným perem, inkoustem a pečetním voskem - a přirozeně i s vychlazeným šampaňským - se svých francouzských hostů nedočkal. Jednoduše nepřišli. Pouze poslali omluvný dopis, v němž lakonicky sdělili, že na příkaz z Paříže nemají smlouvu podepisovat. Vysvětlení je vcelku logické. V Paříži se dověděli, že právě v těchto dnech padl Mukden.

==========

Je zajímavé, že Japonci ani po březnovém vítězství u Mukdenu neztratili smysl pro střízlivé posuzování reality. Jejich vedení totiž jasně vidělo, že ani nesporný mukdenský úspěch nedonutil ruskou stranu ke kapitulaci. A tak při vědomí faktu, že navíc ještě začínají docházet zásoby, přišlo z Tokia rozhodnutí zatím další ofenzivní postup na pevnině odložit. Ale v žádném případě to neznamenalo opuštění plánu na vytlačení Rusů z Mandžuska.

==========

A co Japonsko v této době? Ačkoli japonské zbraně zatím pořád zaznamenávaly úspěchy, mír nutně potřebovalo i Tokio. Byl v tom velký paradox. Prohrávající Rusko totiž stále mělo obrovské lidské rezervy, zatímco vítězícímu Japonsku hrozilo naprosté vyčerpání lidských sil. Platilo to nakonec i o velitelském sboru, který již na pomezí let 1904 a 1905 trpěl citelným nedostatkem důstojníků. A navíc, i v natolik fanatické, disciplinované a dobře vyzbrojené armádě, jakou představovalo japonské vojsko, se začaly nyní projevovat dosud nevídané jevy jako odmítnutí rozkazu, zejména v případě bodákového útoku. Jestliže se Rusové obávali dalšího možného japonského postupu až k Vladivostoku, tak zase Japonci měli vážný důvod k nejistotě, co se stane, když Petrohrad navzdory všem ekonomickým potížím provede nějakou velkou mobilizaci (třeba s novým materiálním přispěním ze strany Německa) a po přeskupení sil využije své mocné početní převahy a přejde nakonec v Mandžusku k velké protiofenzivě?

==========

Ani japonská státní pokladna nebyla bezedná. V polovině března 1905 činily japonské dluhy přes 30 milionů anglických liber. Další pokračování ve válce pak mělo přijít Japonsko na 1 milion liber denně, což bylo zcela neúnosné. Kromě toho právě teď přicházely do úřadu japonského premiéra znepokojivé informace z generálního štábu, že ve strategických rezervách již zbývá jen několik desítek tisíc vycvičených mužů. V dokumentech zájmové organizace Společnost rusko-japonské války je dokonce uvedeno, že se jedná pouze o 10 000 mužů. Když se 8. března

==========

Zanedlouho byl americký velvyslanec pozván, tentokrát na diplomatickou večeři, jiným členem japonské vlády. Hostitelem byl ministr zahraničí Jutaro Komura, jenž odhodil všechny kličky a zástěrky a zeptal se přímo, zda by americký prezident mohl být nápomocen při řešení otázky ukončení války. Ale aby to vypadalo tak, že o mír žádají Rusové.

==========

Brzy se však ukázalo, že hlavní slovo při jednáních o ukončení války a nastolení mírových podmínek budou přece jen mít Spojené státy americké. Tedy velká a vlivná země, která se i vzhledem ke své geografické příslušnosti k Tichému oceánu přirozeně velice zajímala o situaci v tomto obrovském teritoriu a také o to, jak se vyvíjí rusko-japonská válka. Její nejvyšší ústavní činitel, Theodore Roosevelt, 26. americký prezident (vzdálený bratranec budoucího 32. prezidenta Franklina Delano Roosevelta), známý jako zastánce politiky „speak softly and carry a big stick“ („mluv jemně a užívej tlustý klacek“), navenek hovořil o nutnosti zachování stabilních poměrů a rovnováhy moci na Dálném východě a v Tichém oceáně, ale ve skutečnosti měl zájem o to, aby oslabení obou válčících stran posílilo vliv jeho země v této části světa.

==========

Ale Theodore Roosevelt byl nejen známým přívržencem vyššího tempa zbrojení a dalších projevů imperiální politiky, ale také nesporně představoval špičkového světového státníka schopného vidět problémy v reálné perspektivě. V tomto ohledu se zasazoval o mírové řešení řady konfliktů a měl vskutku formát politika, který to dokázal. I proto se mu do jeho koncepce příliš nehodilo, aby Rusko bylo sraženo úplně na dno a Japonsko se stalo podstatně posílenou asijskou supermocností.

==========

S vývojem situace na rusko-japonské frontě se pochopitelně vyvíjelo i osobní přesvědčení Theodora Roosevelta, že to bude on, kdo se zasadí za ukončení rusko-japonské války.

==========

A co diplomacie dalších evropských mocností? Jak reagovali její představitelé na iniciativy Bílého domu? Lze s jistotou tvrdit, že postoje Londýna a Berlína se diametrálně lišily od stanoviska Washingtonu. Odlišnost spočívala v pojetí délky války. Britové na jejím prodlužování neměli zájem, protože jejich spojenec v rámci „entente cordiale“ nutně potřeboval návrat ruských vojsk do Evropy - samozřejmě kvůli vyvažování německého vojenského potenciálu. Ale na druhé straně britská diplomacie nikterak nehodlala do těchto rusko-japonských záležitostí zasahovat.

==========

V Berlíně stále panoval názor, že by se Rusové neměli vzdávat, protože měli přece v záloze ještě další velké posily v živé síle. A za druhé zde tvrdili, že není vůbec jasné, zda zkáza Tichooceánského loďstva v Port Arthuru znamená úplný konec, protože se den po dni blížila Rožestvenského eskadra. Ta přece ještě mohla vše napravit a zvrátit celou situaci. Bylo víc než jasné, že Němcům šlo o maximální oddálení okamžiku, kdy se ruská armáda vrátí do blízkosti jejich východních hranic.

==========

Vše nasvědčuje tomu, že Rusové pak celou válku Japonce už jen doháněli i v této sféře. Stačí připomenout, že na území Mandžuska v okamžiku exploze rusko-japonské války vlastně neexistovala fundovaná ruská zpravodajská síť. K dispozici nebyla ani žádná metodicky organizovaná struktura k plnění úkolů taktického průzkumu, nemluvě o nějaké systematické koordinaci a spolupráci mezi nejvyšším polním velením a složkami, které u jednotlivých ruských armád odpovídaly za zpravodajství. Rusové dokonce neměli ani kvalifikované překladatele a byli nuceni se spoléhat pouze na čínské tlumočníky, jejichž znalosti byly často jen povrchní a spolehlivost nejistá. Na druhé straně se ukázalo, že si Rusové záhy uvědomili své hrubé nedostatky na tomto poli a snažili se svou činnost vylepšit, což se jim do jisté míry začalo dařit, ale až ke konci války. Spíše jim to ovšem šlo ve vysoké politice po Evropě a Asii, než ve frontových podmínkách. Dokonce sklidili pochvalu i od mistrů tohoto řemesla, tedy od Britů, kteří začali ruskou zpravodajskou službu označovat jako „an efficent vehicle for their purpose“, aneb volně přeloženo cosi jako „k tomuto účelu přizpůsobený účinný mechanismus“.

==========

Jestliže se pak Japonci shlédli v řadě oborů u evropských zemí, například u Němců v organizaci armády a u Britů v jejich parlamentním systému v podmínkách monarchie a také výstavby loďstva, pak ve zpravodajské službě jim byl absolutním vzorem Wilhelm Stieber. Šlo o vynikajícího šéfa výzvědné služby v éře kancléře Bismarcka. Japonci šli v napodobování zpravodajského systému císařského Německa tak daleko, že okopírovali i Stieberův „Zelený dům“ v Berlíně, kde sídlila „společenská“ organizace, která zastřešovala její skutečné poslání, tedy řízení výcviku a činnosti agentů. Japonci byli fascinováni, když se dověděli, že Stieber si pomocí této organizace a dalších podobných připravil několik tisíc agentů, kteří byli rozeseti po celé Francii před prusko-německou válkou v roce 1870.

==========

„Pod trestem smrti jsem zakázal zvonění ve městě a v okolí tří mil, aby zvony nemohly dát signál k útoku, protože našimi nepřáteli jsou zejména kněží,“ vysvětluje i před japonskými posluchači Stieber své válečné zkušenosti a pokračuje: „Dal jsem odříznout všechna lana od zvonů a strhnout schody na zvonice, neboť tady končí všechna legrace.“ Japonce ovšem zajímali i takové metody, jakými Stieber dokázal vytipovat bohatství nebo naopak chudobné poměry toho či onoho vojensky obsazeného nepřátelského města, když se jednalo o odhad jeho možností pro zásobování vlastních oddílů. „Žádný nepřítel není tak hloupý, aby před naším příchodem neodstranil správní knihy města, departementu, provincie,“ tvrdil Stieber a dodal: „Ale tam, kde je nějaká pojišťovací společnost nebo spořitelna, podíváme se do knih, které nikdo nepovažoval za nebezpečné a neschoval je. Z nich se dá dost přibližně poznat blahobyt města a tato procedura jen zřídkakdy selže.“

==========

Od druhé poloviny 90. let devatenáctého století se pak japonská zpravodajská služba začala zvlášť intenzivně zajímat o Rusko. Pod systematickým vedením jejího nejvyššího šéfa, kterým byl generál Ryohei Učida, se z ní stala mimořádně zdatná a velmi důmyslně řízená organizace s důrazem na získávání nejen vojensky cenných zpráv, nýbrž i údajů širokého informačního spektra ze všech oborů politiky, ekonomiky i kultury. Její agenti se objevovali ve Vladivostoku, stejně jako v Oděse a dokonce i v Petrohradě. Vystupovali v pestré škále zamaskování - od rybářů, obchodníků, studentů jazyků a učitelů přes archeology až po buddhistické kazatele. Někteří z nich dokonce přestupovali na islámské náboženství, aby se mohli snadněji seznamovat se zajímavými osobami z početného muslimského obyvatelstva v příhraničních regionech Ruska a nakonec i uvnitř této samotné říše. „Nejde

==========

Jejich absolventi se ještě dlouho před rusko-japonskou válkou snažili maximálně infiltrovat především do přístavních měst a to jak v Rusku, tak i v Číně, Koreji a zejména v Mandžusku. K tomuto účelu tokijská centrála zřizovala různé krycí organizace. Jednou z nich byla například škola v umění judo, kterou Japonci vedli ve Vladivostoku.

==========

Podle dostupných odhadů měl být každý desátý kuli z deseti těchto čínských nosičů různorodých nákladů agentem japonské rozvědky. A když pak vypukla válka, tak byli japonští velitelé dokonale informováni nejen o dislokaci a počtech ruských vojsk, nýbrž i o aktuálních plánech a bojových rozkazech jejich nejvyšších velitelů.

==========

O metodách a způsobech, jakými v prostředí ruských vojenských základen v Mandžusku získávali velmi důležité a pochopitelně tajné informace agenti ze Společnosti Černého draka, svědčí i příběh muže jménem Hajime Hamamoto. Přišel do Mandžuska v roce 1989, ale pak odešel do Ruska. A tam si v jedné vesnici nedaleko vojenské posádky u Vladivostoku zavedl obchod se smíšeným zbožím. V zadní místnosti, kam běžní zákazníci neměli přístup, měl vystavené různé předměty užité bižutérie a také levnější šperky a jiné „malicherné maličkosti“, jak sám označoval předměty, které měly přitahovat pozornost marnivých žen. Šlo pochopitelně o ženy důstojníků z nedaleké posádky. Hamamoto si obvykle vytipoval takovou ženu, o které si již svým instinktem byl jist, že se neurazí, když ji po nákupu potravin a dalšího zboží pozve k prohlídce předmětů v zadní části obchodu. Ženám obvykle nejdříve namluvil, že jim chce nabídnout malý dáreček za tom, že k němu chodí nakupovat. Navnaděné manželky důstojníků přitom vůbec nepoznaly, že se jedná o Japonce. Vydával se za Mongola a hlavně si je dokázal získat dobrou ruštinou a tím, že uměl s patřičně vášnivým zápalem recitovat ruské básníky. Uměl být i pozorným hostitelem, jenž dával ženám malý dáreček a nabídl čaj a malé sladkosti, přičemž neváhal sáhnout i ke staré metodě historických špionů obluzování „obětí“, když jim do zákusků vkládal různá afrodiziaka. V jeho osidlech údajně zůstaly dvě manželky vyšších důstojníků, které mu nevědomky delší dobu sdělovaly řadu informací ze služebního života manželů, které nepokládaly za bůhvíjak důležité. Ale Hamamoto uměl být jednak trpělivý a zadruhé dokázal i z drobných střípků vydedukovat velmi cennou zprávu. Celkem čtyři roky, které předcházely vypuknutí rusko-japonské války, zásoboval Tokio informacemi taktického a někdy i strategického charakteru prostřednictvím jiného agenta ve Vladivostoku.

==========

Nemělo by rovněž uniknout pozornosti, že v této době existoval i opačný trend, kdy se někteří představitelé národně osvobozeneckého a revolučního hnutí evropských zemí ucházeli o přízeň Tokia. Platilo to Finech a Polácích, kteří v porážce Ruska viděli šanci pro získání vlastní národní nezávislosti. Byl to zejména Józef Pilsudski, jeden z vůdců Polské socialistické strany (v letech 1918-1920 hlava polského státu), jenž se v létě 1904 vydal do Tokia, kde předložil návrh, že bude dodávat Japoncům zpravodajské informace o Rusku, když mu japonský generální štáb umožní vytvořit „polský legion“ z těch zajatých ruských vojáků, kteří byli polského původu. Pilsudski je chtěl pak přesunout do Spojených států, kde by prošli zvláštním výcvikem a pak byli nasazeni v osvobozenecké válce proti Rusku. Vzápětí přijel do Tokia jiný významný činitel polského revolučního hnutí, kterým byl Roman Dmowski. Tomuto odpůrci Pilsudského se podařilo přesvědčit Japonce, že jde o nesmyslný plán, který je již předem odsouzen k nezdaru. Pilsudského návrh se tedy v Tokiu nesetkal s pochopením. Měl od Japonců údajně obdržet jen omezenou finanční částku na nákup zbraní pro vojenskou organizaci své strany.

==========

Faktem zůstává, že Akašiho nikdy nikdo neodhalil a že ani nikdo z jeho agentů nebyl nikdy prozrazen nebo dokonce zneškodněn. Dlouhou cestu ověnčenou opět řadou důvěrných informací pak ukončil dokonce až v Irkutsku, což jistě byl nejen velký výkon, ale i riskantní krok. Ale ještě předtím se měl Akaši setkat dokonce s Leninem. Nebylo to ovšem na ruské půdě, nýbrž ve Švýcarsku. Přesněji řečeno za svého pobytu v Ženevě. Údajně mu poskytl větší sumu peněz k organizování podvratné činnosti proti carské vládě. Tuto „spolupráci“ nevylučují američtí badatelé Leonard Schapiro a Alan Moorehead - první v knize The Communist Party of the Soviet Union vyšlé v Londýně roku 1960 a druhý v knize The Russian Revolution, vydané v New Yorku roku 1958. Ale Bertram Wolfe se na stránkách své knihy Three Who Made a Revolution, jež vyšla o deset let dříve, domnívá, že „ruská inteligence od Lenina až po Miljukova považovala za ostudné přijmout takovou podporu“. Stejný názor vyjádřil také David Shub v knize Lenin, která vyšla v New Yorku ve stejném roce. To však nikterak nevylučuje variantu, že o těchto věcech mohl Akaši s Leninem jednat.

==========

Pouze čtyři bitevní lodě a sice Suvorov, Alexandr III., Borodino a Orel byly vskutku nově postavené, zatímco o těch ostatních lze konstatovat, že patřily k zastaralým nebo svojí kvalitou zaostávaly za loďmi, jakými disponoval admirál Tógó. Rusové se ovšem obávali něčeho nepředloženého ze strany Japonců ještě v evropských vodách. Dokonce je podezírali, že by mohli překvapivě zaútočit, jak to předvedli u Port Arthuru. V tomto podezírání šli tak daleko, že si najali jakéhosi kapitána Hartlinga, aby dával se svými devíti čluny pozor, je-li moře bezpečné. Vyžádalo si to ohromné výdaje, kapitán Hartling se však usadil v hotelovém apartmá v Kodani a odesílal odtud lživé zprávy, že se Severní moře hemží japonskými torpédovými čluny. Tím ještě posiloval utkvělou představu Rusů o jakémsi stihomamu.

==========

A za takové atmosféry nedůvěry ke všemu a nejistoty ze všeho došlo k politováníhodné události. Když v noci z 22. na 23. října 1904 vyslala Kamčatka z oblasti nedaleko mělčiny Dogger Bank u britských břehů zbrklý signál, že zjistila přítomnost japonských torpédovek, nastal zmatek. Z ruských plavidel se nekontrolované spustila palba na všechny strany. Ale brzy se ukázalo, že nešlo o japonské bojové čluny, nýbrž o lodě britských rybářů. Vedle této hrubé chyby, která stála britské rybáře dva mrtvé a několik raněných, se Rusové dopustili ještě něčeho horšího. Když se admirál Rožestvenskij dověděl, co se stalo, chtěl co nejdříve „zahladit stopy“. Vydal strohý příkaz, aby flotila vyrazila plnou parou kupředu. Osud britských námořníků mu byl zcela lhostejný. Neposkytli pomoc britským trosečníkům, i když o nich věděli, a bezohledně pokračovali v cestě.

==========

Ve Velké Británii vyvolal tento incident takovou vlnu zloby, že muselo být k uklidnění rozbouřené veřejnosti vysláno několik britských válečných plavidel, které „stínovou“ plavbou doprovázely ruskou flotilu až do Biskajského zálivu. Bizarně přitom v Rusku zazněly zvěsti, že při plavbě v Severním moři byla tato ruská válečná expedice napadena japonskými torpédovými čluny a ruské křižníky prý svedly s Japonci vítězný zápas. Tak o tom referovaly noviny v Petrohradu. Ale carská vláda se nemínila omluvit. Teprve tehdy, když se za ruskou flotilou vydalo několik britských křižníků, přišla od ruského cara depeše, že ruská diplomacie hodlá celou záležitost předložit Mezinárodnímu soudnímu dvoru do Haagu. Výsledkem smírčího řízení pak byla pokuta ve výši přesahující 60 000 liber. Rusové se již za této situace nechtěli nechat zatáhnout do žádného dalšího konfliktu - konflikt s Japonskem jim stačil vrchovatě - a tak pokutu zaplatili.

==========

Nutno také zdůraznit, že i když žádné japonské torpédové čluny nikde v Evropě, ani u afrických břehů na ruskou eskadru „nečíhaly“, přesto bylo o ní Tokio dobře informováno. Japonská výzvědná služba tehdy ani na chvíli nespouštěla z očí její plavbu a zejména ji bedlivě sledovala v uzlových místech přesunu. Takovým byl právě Suezský průplav. Japonci sice doufali, že Britové - mající tuto vodní cestu tehdy pod svou kontrolou - nedovolí ruským lodím průjezd, ale přesto se pojistili. Vyslali dva agenty, zkušené námořní důstojníky, kterým se podařilo proniknout přímo do objektů správy průplavu v Port Saidu, odkud mohli bezpečně sledovat všechna ruská plavidla. Kromě toho se jim podařilo navázat kontakt s přítomným britským diplomatickým zástupcem a získat řadu cenných informací, které měly těsnou souvislost s ruskou flotilou.

==========

Když konečně Něbogatov v polovině května 1905 připlul, bylo každému reálně uvažujícímu námořníkovi z Rožestvenského eskadry jasné, že o žádnou velkou posilu asi nepůjde. Byla to vesměs zastaralá plavidla, které admirál s patřičným despektem označoval jako „samotopky“.

==========

Rožestvenskij se ještě jednou pokusil vyjádřit své pochybnosti o úspěchu v opatrně formulovaném telegramu do Petrohradu. Snažil se varovat, že když se mnohem silnější ruské 1. Tichooceánské eskadře nepodařilo ovládnout Japonské moře, že to bude úkol i nad síly spojené 2. a 3. eskadry, které jsou mnohem slabší. Ale carská vláda očekávala po mukdenské porážce nějakou zázračnou změnu a neměla sluchu pro žádná varování.

==========

Na celé čáře zklamalo ruské velení. Rožestvenskij se dopustil hrubé chyby hned na samém počátku, když do kritické oblasti cušimských úžin nevyslal žádný průzkum. Mohl přece z několika křižníků vytvořit průzkumný odřad. A tak se stalo, že tomu bylo naopak, protože Japonci prostřednictvím svého křižníku Izumo několik hodin sledovali pohyb ruské eskadry. A když se k tomuto japonskému plavidlu ještě připojily další čtyři křižníky a několik torpédoborců, staly se doslova ideálním terčem. Byly na dostřel ruských děl. To zaprvé. A zadruhé, bylo to v situaci, kdy měli Rusové převahu. A konečně zatřetí, kdyby vydal admirál rozkaz k palbě, tak by v této fázi střetnutí mohli Rusové vyhrát, což by nesporně přispělo ke zvýšení jejich bojové morálky a mohl to být i příslib k získání iniciativy pro celý další průběh bity. Ale Rožestvenskij žádný takový rozkaz nevydal a navíc, když se dověděl, že se z bitevní lodi Orel přece jen ozval dělový výstřel na Izumo, okamžitě nařídil zastavit palbu a šetřit municí. Nestranný pozorovatel musel za takové situace nabýt dojmu, že si velitel ruské eskadry snad ani nechtěl připustit, že jeho sestavu vůbec někdo sleduje.

==========

V průběhu bitvy se pak plně projevila svázanost nižších velitelských stupňů s jednou vydaným rozkazem, který byl pro ně zákonem s věčnou platností. Jejich admirál se s nimi před bitvou neradil, a tak jediný rozkaz, který ještě stačil vydat na začátku střetnutí - „vést palbu proti čelní lodi japonské flotily!“ - mohl sice na první pohled znít logicky, ale nebylo možno s ním vystačit. Nižší velitelé se samozřejmě obávali jednat samostatně, a ještě větší strach měli z toho, aby nebyli obviněni z nedodržení admirálova příkazu. Právě v této „filozofii tupé podřízenosti“ tkvěla největší chyba ruského velitelského sboru při řízení boje. Ani důstojníci v zadních lodích se neodvážili k žádnému pružnějšímu kroku, když už jasně museli vidět, že jejich granáty padají do moře a nezasahují určený cíl - tedy vedoucí japonské plavidlo. Lépe by přece muselo být vést palbu na lodi, které měli - jak říkají námořníci - na svých traverzách, tedy napříč a v bližší vzdálenosti.

==========

Ráno 28. května 1905 měl před sebou admirál Něbogatov smutný obraz. Z eskadry, která měla původně kolem třiceti lodí, byl nyní velitelem již jen jedné šestiny tohoto počtu - dvou bitevníků, dvou obrněnců pobřežní ochrany a jednoho křižníku. V takové situaci nenašel jiné řešení než kapitulaci. Zbytek flotily, který se i nadále pokoušel doplout do Vladivostoku a zuřivě bojoval, byl buď potopen, nebo padl do zajetí. Do Vladivostoku se nakonec podařilo proplout pouze jednomu ruskému křižníku (Almaz) a dvěma torpédoborcům.

==========

A co další plavidla z původní Rožestvenského sestavy? Tak například tři chráněné křižníky (Aurora, Žemčug a Oleg) se uchýlily na americkou námořní základnu v neutrálním filipínském přístavu Manila, kde byly po jistou dobu internovány.

==========

Torpédoborec Bodryj měl štěstí a unikl do Šanghaje. Do stejného čínského přístavu se ještě dostaly opravárenské lodě Korea a Svir, zatímco třetí opravárenské plavidlo, Anadyr, bezpečně uprchlo až na Madagaskar. Nemocniční lodě Orel a Kostromo byly zajaty, přičemž druhé z těchto plavidel Japonci posléze propustili.

==========

Podle Connaughtona měli Rusové 4830 padlých, 5907 jich bylo zajato a 1862 internováno v neutrálních zemích. Takto byl v japonském tisku znázorněn zánik ruské bitevní lodě po útoku modernějšího a rychlejšího japonského torpédového člunu Na straně Japonců bylo 117 padlých a 583 raněných, říká Connaughton.

==========

Rožestvenskij měl ve své kompetenci tři kontraadmirály - Felkerzama, Něbogatova a Enkvista. Každý z nich byl velitelem jedné divize. Kromě toho byli pod admirálem kapitáni, kteří bezprostředně veleli jednotlivým lodím. Všem těmto vysokým důstojníkům s velkou pravomocí - a také s velkým rozptylem možností vlastního samostatného rozhodování v kritickém okamžiku - mohl a nebo měl Rožestvenskij jistě co říci. Času na to měl přece více než dost. Ale ani jednou k tomu nedošlo. Ani jednou se nestalo, že by si je jako vrchní velitel svolal, aby jim vysvětlil svůj zámysl a vydal pokyny. To na jedné straně. A na straně druhé, aby vyslechl jejich názory, připomínky a doporučení.

==========

Rožestvenskij jako námořník s dlouhými zkušenostmi, pozitivními i negativními, si vlastně nikdy nedokázal najít cestu k podřízeným. Mluvit s nimi považoval za ztrátu času. A nechat je vyslovit návrh nebo radu považoval za cosi nepřijatelného, za téměř vyslovení nedůvěry ke svému majestátu a deklasování velitelské autority.

==========

Za snad vůbec nejkřiklavější příklad Rožestvenského bizarního velitelského vystupování lze označit jeho počínání, když 23. května 1905 na palubě bitevní lodi Oslabja zemřel kontradmirál D. G. Felkerzam. Tento velitel druhé divize bitevních lodí, jinak i Rožestvenského první zástupce, onemocněl ještě za pobytu na Madagaskaru. Nejen jeho nemoc, ale i samotnou jeho smrt Rožestvenskij utajil, aby to prý nepodlomilo beztak již skleslou morálku mužstva. Nařídil proto vše držet v tajnosti, a tím pádem nechal viset i Felkerzamovu admirálskou vlajku na jeho vlajkové lodi. Toto úmrtí Rožestvenskij utajil dokonce i před kontraadmirálem Něbogatovem, který byl služebně hned za Felkerzamem. Vzato do všech důsledků by to v praxi znamenalo, že kdyby v boji padl vrchní velitel - tedy admirál Rožestvenskij - tak by kapitáni všech lodí v eskadře očekávali rozkazy od jeho zástupce. Tedy od mrtvoly, která ležela v kabině velitele na Oslabje.

==========

Studium na Etajimě bylo čtyřleté a ten, kdo jím prošel, o sobě mohl říci, že je vskutku tvrdý a disciplinovaný námořník. Kadeti nesměli pít, kouřit, jíst sladkosti a chodit s děvčaty. Tresty neexistovaly, a to z jednoduchého důvodu: prostě neexistovala ani nekázeň. Životy těchto moři zasvěcených a mnišsky žijících mladíků byly plně obětovány slávě císaře a vlasti.

==========

Uprostřed léta pak všichni odjeli na ostrov Miadžima, asi patnáct kilometrů od Etajimy, kde tábořili ve stanech a prodělávali náročný výcvik. Po jeho skončení všichni plavali v bojové skupinové formaci zpět k sídlu akademie. Zní to neuvěřitelně, ale kadeti vstoupili do vody ráno v 7 hodin a večer o 20. hodině úplně vyčerpaní, více mrtví než živí, se dotýkali břehů Etajimy. Po takovém hrozném třináctihodinovém „maratónu“, v jehož průběhu museli zachraňovat nejednoho z dobrých plavců, obvykle asi deset procent posluchačů ze „zdravotních důvodů“ akademii opouštělo. Tento způsob výchovy měl svůj účel. Kadeti se nejdříve museli seznámit s mořem. S jeho přednostmi i záludnostmi. Museli na vlastní kůži pocítit, v jakém se právě nacházejí mořském proudu a jak se v něm chovat. Teprve poté, to znamená po třech letech, přicházeli na loď, kde se od rána do večera učili poznávat vzdušné proudy, práci s plachtami a všechny další úkony spojené s plavbou a jejím řízením. Jistě není bez zajímavosti, že tento spartánský způsob přípravy námořních důstojníků vlastně nebyl žádným japonským „vynálezem“. Sami Japonci se v mnohém učili z metod britského loďstva.

==========

Bitva u Cušimy se stala bojovým křtem nejednoho budoucího velkého námořního velitele. Určitě to platí o muži, který za druhé světové války vstupuje do dějin jako admirál Isoroku Jamamoto. Tedy významný činitel japonského válečného námořnictva, jenž 7. prosince 1941 řídí japonský útok na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech.

==========

Když se Japonsko měnilo v moderní stát, využívalo státní náboženství k utváření pevné loajality k národu, jaká dosud v této zemi neexistovala. Vojáci bojovali spíše za svůj kraj, než za národ, ale po roce 1900 se tento názor změnil. Aby se posílil význam přinášení obětí pro národ, zřídila japonská vláda svatyni pro padlé ve válce. Neznámější z nich je Jasukuni v Tokiu. S růstem počtu obětí ve válce s Ruskem se tato posvátná místa stávala ústřední představou Japonců v jejich vůli zemřít pro císaře.

==========

Dlouhá a dlouhá léta všechno, co bylo v Rusku pokrokového, přemýšlejícího, samostatného, bylo pronásledováno, a tak byly vychovávány spousty lidí bez ducha, bez vší ušlechtilé snahy, lidí, kteří vyšplhavše výše, svojí „činností“ přivedli Rus na kraj záhuby. Systematická honba na všecky, kdož chtěli pokrok, čestnou, nezištnou práci ve prospěch ubohého lidu a hynoucího státního organismu, zavinila rozklad všeho ruského života, jak veřejného, tak i soukromého a působila zhoubně i v těch institucích, jimž vláda věnovala pozornost největší, tj. v ruské armádě a loďstvu. I ta ruská pěchota a kozáctvo, v jejichž vítězství věřili jsme zde všichni, ukázaly se stádem bez iniciativy, bez ducha, bez talentů. Ostatně i vojna sama je plodem tohoto proklatého činovnicko-samovládného režimu, jenž nadržoval dobrodruhům z vysokých kruhů při zakládání podniků na Ja-lu a tak dlouho místo hladovým mužikem zabýval se Koreou, až způsobil konflikt s Japonskem a krvavou válku.“

==========

Obě delegace, ke kterým samozřejmě patřil i štáb poradců a dalších obvyklých členů doprovodu, dostaly od svých nejvyšších představitelů patřičné instrukce obsahující podmínky, s jakými měli zahájit vstupní kolo jednání. Jako při vstupu do každého takového diplomatického klání to byly pochopitelně podmínky patřičně „vyšperkované“ maximálními požadavky. Komura s sebou přivezl v podstatě tři skupiny takových podmínek, za jakých měla být japonská strana ochotna podepsat závěrečný dokument. V první skupině se jednalo o takzvaných „absolutně závazných“ požadavcích. Mezi ně patřila zejména finanční náhrada, kterou mělo Rusko zaplatit za škody způsobené Japonsku válkou. Dále šlo o konfiskaci ruských lodí zadržených v neutrálních přístavech, což by znamenalo i plavidla, kterým byl udělen fakticky statut azylu na americké základně ve filipínské Manile a v čínské Šanghaji. A konečně se Japoncům jednalo o obsazení Sachalinu a získání práva rybolovu u ruských břehů na Dálném východě. V dalších dvou skupinách šlo o podmínky, o nichž mohla delegace jednat a pružně je upravovat podle vývoje konkrétní situace u jednacího stolu. Japonští zmocněnci mohli samostatně rozhodnout kupříkladu o přeměně Vladivostoku z válečného přístavu v přístav čistě obchodní, nebo o snížení stavu ruského válečného loďstva v Tichém oceánu.

==========


V ruské delegaci měli také jasno. Museli odmítnout všechny čtyři podmínky, které měli Japonci uvedené ve své první skupině. V ostatních bodech měli ruští vyjednávači, podobně jako jejich japonští protihráči, poměrně značný prostor k samostatnému manévrování.

==========

Důležitou byla rovněž otázka informování veřejnosti. Vždyť se v té době do Portsmouthu sjelo na více než sto novinářů z USA a ze zahraničí. Zatímco Japonci trvali na maximální utajenosti a nakonec toto stanovisko prosadili, Rusové se snažili prosadit opačný přístup. Šlo jim o maximální otevřenost, neboť spoléhali na to, že si tak získají podporu veřejného mínění. A byl to právě Witte, jenž využíval každou příležitost, aby mohl vystupovat v tisku se svými „soukromými“ názory, nebo „nenápadně“ novinářům pouštěl informace, které podle Japonců byly důvěrné či tajné.

==========

„Rusko nebylo poraženo,“ prohlásil Witte před překvapenými japonskými delegáty a neméně rázně dodal: „Žádné finanční kontribuce platit nebude a neodstoupí ani píď své půdy.“ Pak sdělil japonské delegaci, že Rusko je ochotno přijmout japonské podmínky, až na čtyři již zmiňované: 1) nepostoupí Sachalin, 2) nezaplatí ani rubl (kromě nákladů spojených s pobytem ruských zajatců v japonských táborech), 3) nesníží stav válečného loďstva v Tichém oceánu a 4) nevydá souhlas k předání zadržených lodí v neutrálních přístavech.

==========

Sergej Witte se současně projevil nejen jako zdatný vyjednávač, ale i jako velmi dobrý mediální hráč. Velice obratně uměl využívat vlivu předních amerických novin, s nimiž dokázal ve velmi krátké době navázat čilé kontakty. Samozřejmě že leitmotivem této jeho činnosti byla snaha svalit na Japonsko odpovědnost za případný neúspěch konference. A byl to právě on, kdo prostřednictvím svých čerstvě navázaných styků s předními komentátory dal do oběhu informaci, že nad jednáním v Portsmouthu visí osudový otazník, jelikož si Tokio bezostyšně nárokuje cizí území a finanční náhradu s nátlakem hodným velkých vyděračů. Bylo to tedy i zřejmě Witteho přičiněním, že se i veřejné mínění v USA začalo postupně měnit ve prospěch Ruska.

==========

Téhož dne zaslal vedoucí ruské delegace depeši s dobrými zprávami také svému carovi, v níž stálo: „Nejpoddaněji oznamuji Vašemu Carskému Veličenstvu, že Japonsko přijalo Vaše požadavky ohledně podmínek míru a že následkem toho mír zavládne znovu dík moudrému a pevnému rozhodnutí Vašemu a přesně dle nařízení Vašeho Veličenstva. Rusko zůstane na dalekém Východě velmocí, jakou bylo dodnes a bude na věky. K vyplnění Vašich rozkazů použili jsme všeho rozumu a ruského srdce a prosíme, aby nám milostivě bylo odpuštěno, jestli nedovedli jsme dosáhnouti více.“ Ačkoli byl tento telegram zveřejněn ve všech novinách v Petrohradě a v dalších velkých ruských městech, car ve své odpovědi vůbec neuznal za vhodné vyjádřit alespoň jedno slovo uspokojení nad prací své delegace. Pouze stroze sdělil, že Witte smí podepsat smlouvu jen tehdy, když budou přesně vyčísleny požadavky Tokia na úhradu výdajů s vydržováním ruských zajatců.

==========

Z celého světa přicházely blahopřejné telegramy jak na adresu obou delegací, tak i do Bílého domu ve Washingtonu. Prezident Theodore Roosevelt byl přirozeně nesmírně šťastný a nijak to neskrýval. Před lidmi ze svého okolí prohlásil o hromádce telegramů na jeho stole: „Mír je dobrý pro všechny. Pro Japonce. Pro Rusy. A možná i pro mne.“ V poslední větě se již skrývala jistě i naděje na jeho politický zisk. Vždyť byl tehdy vlastně jediným státníkem na světě, kterému se podařilo dostat oba znepřátelené státy k jednacímu stolu, a to ještě ve své zemi. A vzato do důsledků i k poměrně rychlému uzavření samotné smlouvy přispěl svými intervencemi na různých stranách. Ostatně netrvalo to dlouho a Roosevelt právě za „Portsmouth“ získal řadu významných mezinárodních uznání, zejména Nobelovu cenu, která mu byla roku 1906 udělena v kategorii „Za práci pro mír“.

==========

Téhož dne večer pokračovaly bouře protestů japonské veřejnosti, která se nechtěla smířit s tím, co vlastně instinktivně vycítila jako porážku vítězného Japonska u diplomatického stolu. Platilo to zejména o Tokiu, kde davy zaplnily ulice a dokonce zaútočily na některé vládní budovy. Vývoj těchto dramatických událostí v japonských městech byl zachycen i v českém dobovém tisku, i když s pochopitelným několikadenním zpožděním. Například v pražském deníku Čas z 10. září 1905 je převzata zpráva Reuterovy tiskové kanceláře (z 8. září 1905), která podává informaci o událostech v Japonsku ze 6. září 1905 v tomto znění: „Davy chtěly zapálit dům ministra vnitřních záležitostí a s policejními strážemi svedly krutou rvačku. Zatím shromáždilo se velké množství lidu u kasáren městské policie. Lid počínal si velmi hrozivě, ale neodvážil se přece žádného útoku na budovu, obávaje se velké síly policejního mužstva. Vozy elektrické dráhy, projíždějící davem lidu, vzbudily nevoli. Lid rozehnal pasažéry i zřízence a začal vozy ničit. Deset velkých vagonů bylo zapáleno a co nejrychleji zničeno. Jiné výtržnosti udály se ve čtvrti Kanadě, kdež založen požár. Ulice byly lidem naprosto přeplněny. Davy počínaly si proti policii velmi hrozivě. Když byly uliční hlídky odvolány a policejní mužstvo na ohrožených místech soustředěno, měly rozzuřené davy v nestřežených ulicích úplnou volnost. Zatčeno bylo celkem asi 800 osob.“

==========

Masové nepokoje v Japonsku pokračovaly i následujícího dne, a to nejen v Tokiu, kde byly veřejně roztrhány a spáleny obrazy japonských delegátů mírové konference v Portsmouthu, nýbrž i v dalších městech. Například v Kobe byla stržena socha markýze Itóa z podstavce a vláčena ulicemi. Důvod byl nasnadě: Hirobumi Itó, jenž působil v letech 1886-1901 jako japonský ministerský předseda a také zastával vlivnou roli císařova poradce pro otázky zahraniční politiky, usiloval o poevropštění Japonska a vůči Rusku zastával linii ve směru dorozumění, ba přátelství na základě jasného rozhraničení vzájemných sfér zájmů.

==========

Ruská diplomacie hrála dobře svůj part. Její šéf, Sergej Witte, dokonale zvládl roli nesmiřitelně neúprosného muže. Jeho postoj, kterým zdůrazňoval, že Rusko je připraveno pokračovat ve válce, se ukázal být natolik pevným, že jím druhá strana nemohla ani v nejmenším otřást. Witte byl velmi dobře informován o skutečných finančních poměrech v Japonsku. Vždyť na válečné úsilí muselo vynakládat více než polovinu svých ročních příjmů. A muselo pořád splácet vysoké úroky a ukazovalo se, že již žádná solidní světová banka není ochotna dál investovat do války, kdyby Tokio chtělo ve válce pokračovat, což o Rusku v takové hrozivé míře neplatilo.

==========

Není divu, že v atmosféře rozčarování z neúspěchů v rusko-japonské válce, zejména v důsledku rozsáhlé katastrofy na moři, byl hledán obětní beránek. Rožestvenskij byl nemocen, a tak se pozornost žalobců zaměřila na admirála číslo 2, kterým byl Nikolaj Ivanovic Něbogatov. Když se vrátil z japonského zajetí, byl 25. prosince 1906 společně se čtyřmi kapitány odsouzen vojenským tribunálem v Kronštadtu k trestu smrti zastřelením. Něbogatov se choval před soudem statečně, nehodlal se vzdát a k rozsudku se vyjádřil těmito smělými slovy: „Podle soudců, kteří nade mnou vynesli hanebný rozsudek, jsem měl nechat vyhodit lodi do vzduchu na volném moři a v několika vteřinách způsobit smrt dvou tisíc mužů. Z jakého důvodu? Snad ve jménu Svatoondřejské vlajky symbolu svaté Rusi? Velká země musí chránit svou důstojnost i životy svých synů a nemaje posílat na smrt v zastaralých lodích jen proto, aby zakryla vlastní chyby, intelektuální slepotu a ignorování nejzákladnějších principů v námořních záležitostech.“

==========

Witteho hvězda šla nahoru. Zřejmě i popularita doprovázející jeho osobnost od Portsmouthu se stala jedním z faktorů, které rozhodly o tom, že ho car 6. listopadu 1905 instaloval do role předsedy ruské vlády. Namísto dřívějšího systému, kdy každý ministr byl odpovědný přímo carovi, to bylo tedy nyní vůbec poprvé, kdy se v Rusku ustavil normální kabinet, v němž ministry v jejich činnosti bezprostředně řídil předseda vlády. Vzhledem k tomu, co předtím bylo v Rusku, si Witteho vláda z počátku nevedla nejhůře. Například vyhlásila dílčí amnestii pro politické vězně, zrušila poplatky které museli odvádět rolníci za vykoupenou půdu a rovněž oslabila míru bezohledné rusifikace, takže menšinové národy v ruské říši získaly určitá práva - například tisknout si vlastní noviny pěstovat národní kulturní identitu a rozvíjet spolkové aktivity. Ale Witte se zřejmě až příliš „provinil“ prosazováním manifestu 30. října, takže byl již v květnu 1906 carem Mikulášem II. sesazen.

==========

Akaši se pak projevil ještě jednou jako mimořádně zdatný organizátor. Řeč je o roku 1918, když mu tokijská vláda svěřila roli generálního guvernéra na Tchaj-wanu, na čínském ostrově, který byl od roku 1895 okupován Japonci. Akaši zde fakticky působil pouze jeden rok, ale zanechal za sebou velký kus manažerské práce. Především se věnoval zlepšení infrastruktury. Prosazoval značně velké vládní investice do elektrifikace. Stál u založení elektrárenské společnosti Taiwan Electric Power Company a byl inspirátorem stavby hydrocentrály na jezeru Sun Moon Lake. Vlastně nešlo v pravém slova smyslu o jezero, nýbrž o rozsáhlý močál, do kterého nechal Akaši zavést betonové roury k přívodu vody z nedaleké Bahnité řeky. Avšak za největší příspěvek tohoto bývalého špiona a nyní zapáleného stavebního investora je považován zavodňovací systém Ka-Nan, jehož celková délka činí 25 600 kilometrů, což asi pětkrát překonává samotnou Velkou čínskou zeď s jejími asi 4800 kilometry. Náklady na toto dílo představovaly více než celý jeden roční rozpočet Tchaj-wanu.
==========