Josef II. a Markoušovice

Císař Josef II. a Markoušovice
 Trochu historie: /kráceno/ Pamětní kniha Markoušovic uvádí, že Josef II. navštívil zdejší obec
r. 1779, 11. září, když cestoval z Hradce Králové do Trutnova. Výsledkem Jeho návštěvy bylo to, že
povolil místním postavit si školu a kostel, protože do farních kostelů to bylo příliš daleko.
/Markoušovice k Trutnovu a Starý Sedloňov k Úpici/ .
 Dále z kroniky: V 80. tých letech tohoto století oslavilo Německé Rakousko 100. výročí lidově
osvobozeneckého činu Císaře Josefa II. Na mnoha místech se konaly oslavy poděkování a stavěly se
pomníky. Proto i v naší pokrokově smýšlející obci bylo navrženo, aby se uspořádaly skromné, ale
důstojné oslavy na paměť přijetí Tolerančního patentu. /atd/ Na podzim r. 1882 byl vytvořen místní
výbor, který patřil do čela zastupitelstva a učitelstva. /atd/ Vzhledem k tomu, že dobrovolné dary
místních obyvatel k tomuto účelu nedostačovaly, byly mnoha vynikajícím německým mužům
nasměrovány petice, pak dary přitékaly tak hojně, že v Blansku mohla být objednána kovová socha
stojícího císaře a listinou o zrušení nevolnictví. Nápisy na rovněž kovovém soklu vyjadřovaly, že
pomník byl zřízen dobrovolnými dary na vděčnou vzpomínku zakladateli našeho kostela a školy, za
osvobození z tělesného a duchovního otroctví.
 2. září 1883 se konalo odhalení, podporované pěkným počasím a velkou účastí spolků a
obyvatelstva i zdáli. Na svém původním místě stál pomník Josefa II. jen do roku 1923, kdy bylo
nařízeno, že se všechny pomníky připomínající Habsburskou monarchii musí odstranit. A tak i tento
pomník, díky prozřetelnosti zdejších občanů „putoval“ do přítmí hasičské zbrojnice, kde přečkal
dalších 46 let, do roku 1969.
 A zde začíná nová kapitola pomníku Josefa II.
Hasičská zbrojnice, která přestala plnit svůj úkol, byla nabídnuta k rekreaci a sochu měli hasiči odvést
do šrotu. Našli se však přátelé, kteří mi pomohli tunovou sochu odvést. Zde se vybetonoval základ a
sochu postavili 8. května 1969. Zhotovily se fotografie, odvezly na odbor školství a kultury při ONV
Trutnov a tam, po vysvětlení situace jsme dostali certifikát, že je to památka místního významu a že
by ji nebylo vhodné přemisťovat. A to byl začátek …
 Místní hasiči se do mě ihned „obuli“, že jsem je připravil o 1 tisíc korun, který by ve šrotu za
onu sochu dostali. A při každé příležitosti mi to bylo dáváno najevo po dlouhé roky.
 Socha Josefa II byla natřena zelenou barvou, snad aby to vypadalo jako měděnka. Jenže bez
podstavce a v zeleném trávníku vypadal jako „hastrman“. Tak byl natřen syntetickou stříbrnou
barvou a hned zase bylo zle. Památkáři se do nás pustili a rozhlašovali, že nezodpovědní majitelé
natřeli sochu na stříbrno. Onu stříbřenku jsem využil ještě několikrát, když bylo potřeba, protože
jsem neměl ponětí, jak s nátěrem pokračovat, aby se vyhovělo památkářům. Nikdo neporadil, jen
kritizovali.
 Pak jsem sehnal firmu, která se zabývá opravami památek. Zajel jsem tam – oni tu sochu znali
– a nabídli mi její zrestaurování. Jenže za ty peníze, které by požadovali-bylo to v řádu desítek tisíc,
jsem na to nemohl přistoupit. Neměl jsem je. A tak jsme se dohodli, co a jak musím udělat. Všechnu
barvu, která byla kdy nanesena, odstranit. Kartáčkem na zuby jsem odlouhovával záhyby, aby to bylo
čisté. Dovedete si představit, jaká je to na tak velké soše práce s louhem?
 A pak se vybarvovalo dle doporučení. Dohodli jsme se, že až barvy vytvrdnou, přijedou mi na
ně nanést lak, který funguje jako UV filtr. Pak jsem telefonoval, psal, prosil – jenom sliby, že až bude
čas, že přijedou. Nepřijeli. 1200 korun, na kterých jsme se dohodli, bylo zřejmě málo. Po dvou letech
barvy „slezly“ byly vyšisované od slunce.
 A tak jsem na doporučení jednoho turisty, kterému jsem vylíčil všechny peripetie, dostal
adresu na Institut organické chemie v Praze. Požádal jsem je o pomoc, zda by mi mohli poradit.
S dopisem jsem poslal i ofrankovanou obálku se zpětnou adresou – vůbec mi neodpověděli.
 Pak mi bylo zase jedním okolojdoucím turistou, se kterým jsem řešil tento letitý problém,
navrženo, abych zkusil použít autobarvy, ty že v sobě mají ten UV filtr. Tak jsem navštívil v Trutnově
jednu firmu, která se zabývá nástřikem aut.
 A znovu vše odlouhovat, kartáčkem na zuby a čistit a čistit, aby se mohly nanést akrylátové
barvy, které mají větší životnost. A zase peníze, peníze.
 Poprosil jsem Obecní úřad ve Velkých Svatoňovicích, zda by mi nepřispěli alespoň polovičkou
financí na obnovu sochy. Dostal jsem doporučený dopis, kde mne informují o tom, že zastupitelstvo
moji žádost jednomyslně zamítlo, že nebudou podporovat soukromé aktivity.
 Údržba sochy mne stálo stovky hodin práce, o penězích nemluvě.
Kdybych tenkrát věděl, že budu mít s tímto pomníkem problémy a trampoty, tak mi věřte, že mne
občas mrzelo, že jsme ji tenkrát zachránili. O co méně problémů bych musel řešit.
Jaro r. 2019 Jiří Laštovička č. p. 95