Ztracená země (Filip Scherf)

Ztracená země (Filip Scherf)


Postsovětský ruský stát formovalo trauma ze ztráty velmocenského postavení a jeho snaha vydobýt ztracené mezinárodněpolitické pozice. Washington svým studenoválečným triumfem představoval protipól ponížené Moskvy. Svou relativní bezmoc Rusko vztahovalo nikoliv k sjednocující se Evropě, ponořené do vlastní obnovy, ale spíše ke Spojeným státům s jejich globální zahraničněpolitickou orientací. Historická pestrost evropsko-ruských vztahů se do značné míry rozpustila v zjednodušujícím strategickém diskurzu Washingtonem vedené Severoatlantické aliance. Právě USA vedly pokusy o vybudování demokratického kapitalismu v Rusku devadesátých let, kdy Washington dominoval mezinárodnímu uspořádání, v němž se Rusko cítilo marginalizováno a s nímž čím dál hlasitěji nesouhlasilo.

==========

Náměstek Wolfowitz podléhal ministru obrany Richardu Cheneymu, budoucímu viceprezidentovi George Bushe mladšího. Cheneyho dějinný triumfalismus se prolínal s Wolfowitzovými představami. Společně vedli takzvané washingtonské „jestřáby“, kteří zastávali — a prosadili — fukuyamovsky povýšený přístup vůči novému Rusku. Tito jestřábi na jednáních své kolegy neústupně přesvědčovali o nezbytnosti aktivního amerického vedení na mezinárodněpolitické scéně, má-li se postsovětský svět rozvíjet demokraticky. Nyní, když měly Spojené státy dorazit na konec dějin, nemusely poprvé po desetiletích brát ohled na ruské zájmy. Wolfowitz konstatoval, že USA konečně mohly jednat, jak jim osud předurčil — totiž šířit liberální demokracii.8 Pro Bushe a jeho jestřáby se Amerika stala politiky dlouho vzývaným „zářícím městem na kopci“, k němuž bude s obdivem směřovat zbytek od komunismu osvobozujícího se světa — v čele s Ruskem.

==========

Bushův tým se usilovně snažil Rusko skutečně pochopit. Cheney inicioval neformální večerní a víkendová setkávání tehdejšího týmu zahraniční politiky s předními americkými odborníky na Sovětský svaz. Tato skupina „konzervativců na sebe pohlížela jako na rozhodnější, tvrdší a intelektuálně odvážnější, než byla většina ostatních lidí ve Washingtonu“.9 Jejich pravidelné semináře umožnily tvůrcům americké politiky proniknout do minulosti i přítomnosti hroutícího se komunistického impéria. Avšak po desetiletích izolace se — nehledě na tyto snahy — stále jednalo o americký pohled, který byl zakotven v letech ideologického soupeření a nyní stvrzen domnělým konečným dějinným triumfem.

==========

Vedením ekonomické transformace Ruska byl pověřen harvardský profesor Jeffrey Sachs. Ten si zavádění tržních reforem vyzkoušel v nově demokratickém Polsku, kde od roku 1989 působil jako vládní poradce a podílel se na prvních krocích přechodu Polska ke kapitalismu. Teď přišel na řadu ještě větší experiment — Rusko po sedmi desetiletích plánované ekonomiky. Sachsovi asistovali další tehdejší přední a mocní novokeynesiánci: hlavní ekonom Světové banky Lawrence Summers a jeho předchůdce ve Světové bance profesor Stanley Fischer z Massachusetts Institute of Technology. Jejich recepty, jak uvidíme ve třetí kapitole, nakonec Rusko spolu s dalšími faktory přivedly do ekonomického propadu, hyperinflace, nebetyčné korupce a do stavu, kdy politiku ovládli privatizací stvoření oligarchové.15 Zatímco Američané rýsovali plány velkolepého ekonomického přerodu, Rusko upadalo do chaosu. S odchodem komunismu zmizel leviatan, který udržoval pořádek. Nyní vznikala nová pravidla a staronové instituce. V legislativní džungli a správním vakuu se Rusko řítilo do stále hlubší propasti.

==========

V letech 1991 a 1992 přesáhl deficit sovětského rozpočtu 20 procent (oficiálního) HDP (pro srovnání, americká ekonomika se v nejhorším období velké deprese 1929–1930 propadla „jen“ o 9 procent). Statistika však neodpovídala skutečnému objemu zboží na ruských trzích. Ruský průmysl, odstřižený od východoevropských dodavatelských řetězců, nekontrolovatelně upadal. Produkce ruské ekonomiky v roce 1992 klesla o 14,5 procent.16 Velká část ruských průmyslových kapacit se stala zastaralou. Průměrné stáří výrobních strojů v SSSR bylo čtyřicet sedm let, v USA sedmnáct.17 Nástupnický ruský stát byl navíc zahraničními věřiteli přinucen převzít sovětský dluh ve výši padesáti šesti miliard dolarů.18 K jeho splacení nemohl využít sovětské rezervy zlata a cizích měn; ty beze stopy zmizely a nebyly nikdy nalezeny. Zbylé státní rezervy by vystačily na financování importu méně než dvě hodiny. Inflace v stovkách procent učinila rubl méně žádaným platidlem než vodku, mouku, cukr, chléb a jiné základní produkty. Černý trh, v době komunismu vždy rozsáhlý, dosáhl objemu z dob Velké vlastenecké války. Ale zatímco pamětníci války se uchýlili k tehdejším trikům přežití, mladší ročníky byly často v bezradném šoku a tápání.

==========

Nad neúspěchy reformátorů si mnuli ruce stále vlivní komunisté, kteří odmítali tržní orientaci země a zuřili nad rostoucím americkým vměšováním do záležitostí, jež byly ještě nedávno čistě vnitroruské.21 Také nemohli přijít na chuť Jelcinovým namyšleným „mladým puškám“, politikou nedotčeným sebevědomým třicátníkům a vůdčím reformátorům v čele s energickým reformním idealistou Anatolijem Čubajsem a profesorsky chladným Jegorem Gajdarem.22 Těm se s nástupem Jelcina proměnil život k nepoznání: z nadějných akademiků a neznámých specialistů se stali kapitány ruské ekonomiky, navigující ohromný ruský stát z klidných vod socialismu do rozbouřeného moře tržní ekonomiky. Jelcin sice Čubajse, Gajdara a jejich tým s úšklebkem označoval za „mladé arogantní začátečníky“,23 ale věřil jejich energii a považoval za užitečné, že ve srovnání se starými aparátčíky nebylo jejich ekonomické a politické myšlení tolik ovlivněno bolševickou mentalitou. Avšak nadšení a energie odhodlaných idealistů narážely na systém vybudovaný komunistickou stranou, jejíž stoupenci se nehodlali vzdát bez boje.

==========

Jelcin zákonodárce stále častěji obcházel vydáváním prezidentských dekretů. Jejich cílem bylo zavádět reformy bez dlouhých parlamentních vyjednávání. Dne 21. září 1993 došla Jelcinovi trpělivost s parlamentními obstrukcemi definitivně. Vydal kontroverzní dekret č. 1400, jímž Nejvyšší sovět rozpustil a na prosinec vyhlásil volby do nového, dvoukomorového parlamentu.25 Tím prezident porušil stále platnou sovětskou ústavu, kterou považoval za zoufale zastaralou, a vyhlásil válku rebelujícím poslancům.

==========

Do čela opozice proti dekretu č. 1400 — a proti Jelcinovi samotnému — se postavili dva z tehdy nejvlivnějších ruských politiků, Jelcinův bývalý viceprezident Alexandr Ruckoj, kterého Jelcin v září téhož roku pro nekompetentnost vyhodil z viceprezidentské kanceláře v Kremlu, a předseda Nejvyššího sovětu Ruslan Chasbulatov. Tento ekonom čečenského původu stál v posledních měsících existence SSSR po boku Jelcina. Podpořil jej při puči v srpnu 1991 a v nově vzniknuvším Rusku byl jako Jelcinův člověk zvolen předsedou Nejvyššího sovětu. Mezi poslanci Chasbulatov postupně rozšiřoval svůj vliv a vytvořil na Jelcinovi stále méně závislé centrum moci. S prohlubujícími se ekonomickými problémy se cesty Chasbulatova a Jelcina začaly rozcházet. Bývalý prezidentův spojenec jej veřejně označoval za alkoholika (opodstatněné obvinění) a zpochybňoval jeho způsobilost k úřadu. Nyní přišel čas k otevřenému střetu Chasbulatova s Jelcinem o vládu nad Ruskem.26 Začal další puč. Tentokrát nebyl Jelcin třetí stranou jako v roce 1991, kdy komunisté stáli proti Gorbačovovi. Prezident představoval hlavní terč pučistů. Chasbulatov dne 3. října 1993 shromáždil rebelující zákonodárce do Bílého domu, sídla Nejvyššího sovětu. Tam se zabarikádovali a vyhlásili výjimečné zasedání s cílem Jelcina svrhnout. Poslanci nejprve odhlasovali prezidentovo odvolání. Následně do funkce prozatímního prezidenta zvolili zhrzeného Ruckoje. Lepší satisfakci si Ruckoj nemohl přát. Po hlasování Chasbulatov a Ruckoj, zářící vítězoslavnou spokojeností, společně vykročili na balkon Bílého domu, aby pronesli řeč ke shromážděným podporovatelům puče. „Je načase skoncovat s fašistickým diktátorem Jelcinem!“27 hřímal Chasbulatov. Za hlasitého potlesku pak vyzval lid k zatčení a uvěznění „zločinného uzurpátora Jelcina“, snad v nevědomé (přičemž nechceme podceňovat Chasbulatovovu literární erudici) připomínce Shakespearova Richarda III.

==========

Silové složky zůstaly na straně prezidenta díky Jelcinovu loajálnímu ministrovi obrany a pobočníkovi Pavlu Gračevovi. Pokud by armáda Jelcina zradila, na tanku by pouhé dva roky po prvním puči mohl pózovat pro kamery Jelcinův nepřítel Chasbulatov. Avšak Gračev nejenže udržel silové složky pod kontrolou, ale dokonce je přesvědčil k splnění Jelcinova rozkazu tvrdě rozprášit puč. Poslal ruskou armádu — tanky a výsadkáře ve vrtulníku —, aby ostřelovali a dobyli ruský Bílý dům. Střechy moskevských budov byly posety snajpry, kteří pálili salvy do davů, civilistů i náhodných chodců. Výsledkem byl desetihodinový hrůzný chaos. V ulicích hořela auta a obchody. Na chodnících úpěli zranění a krváceli mrtví.29 Bílý dům černal v plamenech.

==========

Po porážce puče, zatčení jeho vůdců a uklizení mrtvol z moskevských ulic Jelcin usiloval o konsolidaci moci v politicky roztříštěné a emocionálně otřesené zemi. V atmosféře strachu a nejistoty prezident pouhé tři měsíce po puči protlačil národním referendem novou ústavu. Ta měla po vzoru Francouzské republiky relativně posílit roli prezidenta — garanta kontinuity a stability — vedle proměnlivého složení parlamentu a vlády. Ovšem pravomoci ruského prezidenta podle nové ústavy zásadně přesahovaly pravomoci jeho protějšku v Paříži. V duchu tradice carského i komunistického Ruska si prezident ponechal kontrolu nad silovými složkami — přebujelým aparátem ministerstva zahraničí a obrany i kontrarozvědky —, které měly podléhat přímo prezidentovi, nikoliv předsedovi vlády.

==========

Parlament ovšem zůstával nepředvídatelným zdrojem opozice proti Jelcinovi. V následujících letech se jej ještě třikrát neúspěšně pokusil odvolat.32 Prezidentova moc spolehlivě nedosáhla ani do všech koutů ruského rozlehlého, mnohonárodnostního státu. Jednotlivé regiony Ruska postupně získávaly jistou míru autonomie v rámci ujednání o rozdělení pravomocí mezi Moskvou a místními orgány. Jelcin se dobrovolně vzdával vlivu v regionech výměnou za zachování územní celistvosti. Tato ujednání pomohla zamezit případným separatistickým snahám a relativně stabilizovala správu ruského státu. Za cenu oslabování Moskvy tak koncem roku 1994 vymizely obavy z pokračujícího rozpadu již okleštěného Ruska.

==========

Ve Spojených státech v lednu 1993 nahradil v prezidentském úřadu republikána Bushe a jeho jestřáby liberální demokrat Bill Clinton. Ten, vědom si svého charismatu a šarmu, si zakládal na osobním stylu politiky. S Jelcinem tak od prvních dní budoval vřelý, až přátelský vztah. Jejich setkání byla plná zářivých úsměvů, plácání po zádech i vstřícných gest — kvůli Jelcinovi zpravidla spojených s konzumací alkoholu. Clinton vnímal Jelcina jako zosobnění nového, kapitalistického Ruska. Americký prezident tak stál v průběhu říjnového puče bezvýhradně na straně svého protějšku. Jelcinovy vyzyvatele Clinton vnímal jako odpůrce svobody a demokracie, kteří musí být za každou cenu poraženi.

==========

Hned následující den po potlačení puče, 5. října, Clinton osobně telefonicky pogratuloval Jelcinovi k úspěšnému zastavení vznikající občanské války. „Prezident Jelcin neměl jinou alternativu jak obnovit pořádek,“ prohlásil tehdy Clinton.34 Později odtajněné dokumenty ukázaly připravenost Clintona a jeho ministra zahraničí Warrena Christophera zůstat na straně Jelcina nehledě na případnou eskalaci boje s pučisty.35 Amerického prezidenta nezajímal počet obětí ani násilí spojené s Jelcinovým triumfem. Billa těšilo, že v Kremlu zůstal jeho oblíbený Boris, s nímž si tolik rozumí a rád vypije sklenku.

==========

O nadšené průvodce liberálnědemokratickou cestou nebyla nouze. Mnozí ruští kapitalističtí reformátoři ke Spojeným státům vzhlíželi a Američané v opojení ideologickým triumfem neváhali pokořenému rivalovi radit. Možnost naučit exkomunisty kapitalismu představovala intelektuální lákadlo a politické vítězství v jednom. Přímé lety z USA do Moskvy proto rychle zaplnili američtí konzultanti, aby ruské kolegy pevně chytili za ruku a vedli je v jasu americké záře k slastné budoucnosti. Americké deníky oslavovaly úsilí těchto „nejlepších a nejbystřejších“ budovatelů ruského kapitalismu. V jejich čele stál Jeffrey Sachs, obdivnými slovy New York Times „klukovsky vypadající osmatřicetiletý harvardský profesor“, z něhož se stal „nejvýznamnější ekonom na světě“ a „apoštol demokratického kapitalismu“.3 Zatímco mnozí mediálně méně oblíbení ekonomové volali po postupném přerodu ruské ekonomiky, Sachs a jeho tým byli nezastavitelní v implementaci „šokové terapie“.4 Ta spočívala v rychlém zrušení struktur a institucí plánované ekonomiky, uvolnění trhu, masové privatizaci a v restriktivní fiskální a monetární politice, která měla stabilizovat trhem tvořené ceny.

==========

Privatizace v Rusku, psal v květnu 1992 Sachs, „musí být ucelená a rychlá“.9 Je třeba, pokračoval Sachs, privatizovat tisíce ruských výrobních firem téměř najednou, bez jakýchkoliv průtahů.10 Jeho privatizační nadšení samozřejmě absolutně neodpovídalo skutečnému stavu ruské ekonomiky, politiky ani mentality. Absurditu podtrhl Sachsův návrh, aby odpovědnost za rychlou privatizaci nesly správní rady firem, které však tvořili „rudí manažeři“ — loajální bolševičtí kádři.

==========

Pod politickým tlakem zleva i zprava prezident pomyslným bičem pobízel reformátory k čím dál rychlejšímu tempu reforem. Voličům mezitím neustále sliboval, že už brzy — jen za pár měsíců — se jejich život konečně zlepší. Ve skutečnosti se však čím dál více zhoršoval.

==========

Avšak ne každý zažíval místo amerického snu ruskou noční můru. Mimo hrůzou bdící a v hrůze se budící masu stálo několik skupin obyvatel, kteří se naučili, jak v rodícím se kapitalismu zbohatnout: vrcholní úředníci státní správy, činovníci místních úřadů s klíčovými razítky v rukou a noví velkokapitalisté. Zatímco chudoba obyčejných Rusů se prohlubovala, nové elity — mnozí z nich bývalé elity sovětské — hromadily majetek a vliv.

==========

Někteří zejména neameričtí ekonomové již tehdy varovali před příliš překotnými změnami. Upozorňovali na tisíciletou ruskou zkušenost s nejprve feudální a později plánovanou ekonomikou. Upozorňovali, že Rusku chyběly instituce, mentalita i zažité vzorce chování, které byly v kapitalistických zemích běžné. Avšak Sachs tyto kritiky neslyšel. Měl plnou hlavu slov zástupů jeho obdivovatelů. Ti vychvalovali Sachsovu „nevyčerpatelnou energii a sofistikovaný vhled do moderní ekonomické teorie“.14 Žádný šedý ekonom nebo unylý byrokrat volající po rozvaze nemohl soutěžit s téměř mesiášskou aurou Sachse a jeho šokových terapeutů. V cestě jim stálo kapitalismem nepolíbené Rusko a mnozí nepřející činovníci staré gardy.

==========

Například guvernér ruské centrální banky Viktor Geraščenko, starý komunistický aparátčík, choval obzvláštní nedůvěru k radám svých kapitalistických kolegů. Vztahu Geraščenka a Sachse nepomohlo, když Američan bankéře označil za „nejhoršího guvernéra centrální banky všech větších zemí v dějinách“.15 Uražený Geraščenko snahy reformátorů úspěšně blokoval či rozmělňoval. Pod jeho vedením sama centrální banka spekulovala proti rublu a schovávala veřejné peníze v daňových rájích.

==========

Ministr financí Boris Fjodorov Sachse požádal, aby mu připravil detailní seznam konkrétních škrtů, které může navrhnout na jednání vlády. Sachs si tak sedl za psací stroj a připravil sadu úsporných opatření, a to bez znalosti denní reality ruského života na území rozkládajícím se přes jedenáct časových pásem, se sto padesáti miliony obyvatel, jejichž jazykem Sachs nehovořil. Výsledkem bylo omezení nuzné státní podpory mnohým již v bídě žijícím Rusům.

==========

Oficiální rozprodej začal v únoru 1992 kuponovou privatizací. Rusové, inspirovaní československým modelem, se rozhodli privatizovat na ruský způsob a zpřístupnit sovětský státní majetek všem obyvatelům.

==========

Během několika měsíců od vydání kuponů si jich Rusové pořídili 98 procent. Z kuponů se rychle stalo likvidní platidlo. Lidé je v atmosféře vysoké inflace měnili za spotřební zboží či s drobným ziskem předávali překupníkům. Brzy bylo snadnější pořídit kupon v pouličním kiosku či na stanici metra než v bance. Zdi domů a výkladních skříní zaplnily inzeráty prodávajících i poptávajících kupony. Již koncem roku 1993 se začaly plně vyjevovat fundamentální problémy ruské kuponové privatizace. Značná část podílů privatizovaných firem se nikdy nedostala k širší veřejnosti — rozebrali si je sami zaměstnanci, kteří své volně obchodovatelné podíly pod tlakem a s vidinou rychlého drobného zisku zpravidla přeprodali vedení, které rychle koncentrovalo vlastnictví ve svých rukou. Zaměstnanci tak zůstávali bez majetku, zatímco noví majitelé bohatli, aniž by museli nejprve přistoupit k restrukturalizaci zastaralých a neefektivních podniků, jak ji zamýšleli reformátoři. Kuponová privatizace tak dosáhla opačného výsledku, než vláda předpokládala: místo milionů vlastníků stvořila úzkou vrstvu milionářů — a tím podlomila křehkou důvěru veřejnosti v reformátory.

==========

Mnozí obyčejní lidé, snící o zisku majetku a zmatení netušenými možnostmi kapitalismu, se ve skutečnosti stali pouze prostředníky několika málo kuponových magnátů. Polovinu kuponů si rozdělili zaměstnanci privatizovaných firem, třetinu skoupilo od důvěřivých Rusů šest set různých kuponových fondů. Některé fondy zmizely beze stopy i s kupony, další peníze nenávratně proinvestovaly, aniž by podílníkům vyplatily slíbené dividendy.

==========

Kuponová privatizace skončila. Dále se rozprodávalo za hotovost. Zahraniční firmy, které měly více hotovosti než jejich ruské protějšky, se nesměly zúčastnit. Tím, že vláda zachovala „ruské dědictví“ pro Rusy, ustoupila odpůrcům privatizace — komunistům (kteří odmítali jakýkoliv prodej do soukromých rukou) i nacionalistům (odmítajícím přesun vlastnictví do ciziny). Vyloučením bonitních a často manažersky kompetentních neruských subjektů se firmy prodaly za zlomek možné ceny. Například automobilový koncern AutoVaz přešel do soukromých ruských rukou za čtyřicet pět milionů dolarů, přestože italský Fiat nabízel dvě miliardy.25 Ruské podniky i státní pokladna tak přicházely o tolik potřebné peníze k modernizaci výrobních kapacit, veřejné infrastruktury i k záchraně reforem.

==========

Mezi žraloky kuponové privatizace najdeme mnohé z budoucích největších oligarchů — bohatých magnátů, v jejichž rukou několik let spočíval masivní ekonomický i politický vliv. Oligarchové v prvních letech privatizace nahromadili majetek v různých ekonomických sektorech. S růstem majetku stoupal i jejich apetit na dosud neprivatizované korunní šperky ruského hospodářství — energetické a průmyslové giganty. Věděli, že jejich prodej je v situaci, kdy ruský stát neměl na vyplácení sociálních dávek a zpožďovaly se již tak nuzné výplaty vojáků, policistů, lékařů, úředníků a dalších státních zaměstnanců, jen otázkou času.

==========

Ruský stát si zoufale potřeboval půjčit peníze. Jediné, čím mohl půjčky věřitelům jistit, byly právě dosud neprivatizované státní podniky. Jenže jak na to? Řešením se stal program půjčka za podíly, který se stal symbolem korupce devadesátých let a následného provázání oligarchů s politikou.

==========

Nápad půjčit vládě soukromé peníze výměnou za podíly ve státních podnicích se zrodil v mysli Borise Jordana, amerického bankéře z rodiny ruských šlechticů, kteří po bolševické revoluci utekli z Ruska do Spojených států. Jordan zbohatl na spekulaci s ruskou kuponovou privatizací. Nyní mířil výše. V divoce privatizovaném Rusku viděl možnost zázračného jmění. Rozhodl se využít svých kontaktů na vládní reformátory a přišel s „vynikajícím“ plánem: bohatí podnikatelé vládě půjčí peníze výměnou za akcie státních podniků. V případě platební neschopnosti vlády půjdou akcie k prodeji. Jordan věděl, že vláda nebude schopna úvěr splatit, a těšil se, že on sám s tučnou provizí zprostředkuje americkým investorům koupi propadlých podílů.

==========

Největší ropné, plynové, metalurgické a další firmy se nabízely za výprodejovou cenu a oligarchové potřebovali postupovat koordinovaně, aby společnosti skončily v jejich rukou.

==========

Díky zoufalé situaci státu a kolektivnímu masivnímu vlivu oligarchové program společně prosadili. Ovšem s jednou „drobnou“ změnou oproti původnímu Jordanovu plánu. Z programu vyřadili zahraniční subjekty. Jinými slovy, nikdo mimo Rusko se nemohl zúčastnit očekávaných aukcí na propadlé firemní podíly. Oligarchům tak zmizelo riziko, že je v otevřených aukcích přeplatí bohatý zahraniční investor. Nyní měli jistotu, že budou soutěžit jen s Rusy — a mezi Rusy s nimi nikdo soutěžit nemohl. Právě oni ovládali největší banky a disponovali největšími bankovními konty.

==========

Poté co stát vyhlásil platební neschopnost, mohly být podíly prodány komukoliv — tedy i magnátům samotným. Ti skutečně prostřednictvím fiktivních prostředníků a offshorových firem koupili podíly v nejhodnotnějších ruských firmách „sami od sebe“, daleko pod skutečnou trží cenou, a stali se majiteli těchto firem.31

==========

Jordan sám na svém nápadu nevydělal. V následujících letech tvrdil, že jej zneužití programu šokovalo. Kdo by v ruském chaosu devadesátých let očekával, že oligarchové dobře (a jen trochu zištně) míněný plán amerického spekulanta zneužijí ve svůj prospěch?

==========

Po návratu do Washingtonu Sachs vyzýval Clintonův tým, aby privatizaci vyšetřil a prozkoumal politický vliv oligarchů. Americkým politikům však bylo fiasko ruské privatizace úplně lhostejné, vzpomíná hořce Sachs.

==========

Mezi lety 1990–1998 kleslo HDP Ruska o 42 procent.

==========

Propad hospodářství provázela po velkou část devadesátých let značná inflace. V roce 1993 dosáhla 870 procent. Následně začalo tempo růstu cen zpomalovat, ovšem jen relativně. Ceny dále rostly o 307 procent (1994), 197 procent (1995), 47 procent (1996) a 14 procent (1997).38 Inflace průběžně znehodnocovala těžko vytvořené úspory, negovala zvyšování mezd, která tempo zdražování nestíhala, a znemožňovala dlouhodobé plánování podnikatelů i rodin.

==========

Kdo se dostal k dolarům, uložil své úspory v nich. Neposílal je přitom do bank, často vlastněných hlavními beneficienty šokové terapie. Matrace doma přinášela vyšší míru bezpečí a jistoty než bankovní konta pod kontrolou oligarchů.

==========

Mezi roky 1992 a 1998 klesl objem vybraných federálních daní z osmnácti procent HDP na šest procent HDP.40 S horšícími se materiálními poměry a každodenním strachem o existenci klesala také průměrná doba dožití. Z již nízkého sovětského průměru sedmdesáti let se věk v první polovině devadesátých let propadl až k šedesáti čtyřem letům. Průměrný Rus pracoval a zemřel — na důchod mu již nezbyl čas.

==========

Noví podnikatelé s růstem násilí a svépomoci rychle potřebovali vlastní soukromé armády. Rekruty našli snadno mezi tisíci nezaměstnaných či platově podhodnocených příslušníků ohromných bezpečnostních složek bývalého sovětského státu. Armády podnikatelů brzy počtem členů i kvalitou výzbroje zastínily oficiální armádu nového Ruska. Moskva tak po kontrole nad vymahatelností práva postupně ztrácela i druhý z atributů státnosti — monopol na použití ozbrojené síly. Platy vojáků a policistů, kteří zůstali ve státních službách, zaostávaly daleko za odměnami členů soukromých armád miliardářů. Moc následovala peníze — a ty státu po přesunu sovětského majetku do soukromých rukou zoufale chyběly.

==========

Jen v roce 1994 zemřelo při přestřelkách a explozích přes šest set podnikatelů, novinářů a politiků.

==========

Podpora komunistické strany přirozeně rostla. Zatímco v říjnu 1993 se rudí pokusili chopit moci násilím, v prosinci 1995 s dvaceti dvěma procenty hlasů vyhráli volby do Dumy. K vítězství dovedl komunisty Gennadij Zjuganov, jehož popularita sílila — a spolu s ní Zjuganovovy ambice pro prezidentské volby v červnu roku 1996.

==========

Američané se v obavách o své investice v Rusku začali komunistovi Zjuganovovi dvořit. V zimě 1996 Zjuganovovi, čerstvému vítězi ruských parlamentních voleb, nadbíhali na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Zatímco komunista Zjuganov Američany ujišťoval o respektování privatizace v případě svého vítězství v prezidentských volbách, Čubajs a Berezovskij v davoských kuloárech zoufale mávali komunistickým volebním programem, v němž Zjuganov domácímu publiku sliboval pravý opak.

==========

Vznikla tak dohoda: oligarchové svým finančním a mediálním vlivem dovedou Jelcina ke znovuzvolení; a Jelcin na oplátku po volbách stvrdí nedotknutelnost jejich majetku.

==========

V září 1994 Jelcin šokoval veřejnost, když nevystoupil z prezidentského letadla v Irsku k setkání s tamním premiérem. Poradci Jelcinovo odmítnutí přičítali únavě, šuškalo se o přílišné opilosti.3 Ve skutečnosti však prezident během letu prodělal infarkt, o němž nemohl veřejnost informovat, neboť by ztratil tvář silného politika.

==========

Čubajs sdílel obavu magnátů z vítězství Zjuganova. Stejně jako oni věděl, že příchod komunisty do Kremlu by přinesl zvrácení privatizace a tržních reforem. Oligarchové chránili svůj majetek, Čubajs svůj politický odkaz. Navíc se pojistil, aby se jeho zájem na vítězství Jelcina skutečně prolínal se zájmem oligarchů. Prodej propadlých podílů za nesplacenou státní půjčku naplánoval až na září 1996 — po červnových prezidentských volbách.

==========

Naštěstí pro Jelcina, Čubajse a magnáty měli mnozí, zejména mladší Rusové, hrůzu z návratu do nesvobody Sovětského svazu. Tehdejší stabilitu nechtěli směnit za možnost cestovat za hranice, poslouchat západní hudbu, sledovat cizí filmy, otevřeně projevovat své názory a (teoreticky) bohatnout. Právě tyto Rusy v možná rozhodujícím kroku kampaně oslovili magnáti s využitím plné síly kombinace svých peněz, organizačních schopností a mediálního dosahu. V posledních týdnech před volbami začali vydávat noviny s názvem Nedej bože v nákladu násobně převyšujícím největší ruské deníky. Každý Rus, od Rostova po Vladivostok, dostal do rukou výtisky s fotografiemi šedých sovětských ulic, prázdných obchodů, uniformního oblečení. Propagandistické články v Nedej bože evokovaly nejhorší vzpomínky bývalých sovětských občanů a varovaly čtenáře, že Zjuganov představuje návrat k rudé minulosti. Stejná varování bez ustání vysílaly obě hlavní televizní stanice, kontrolované oligarchy Berezovským a Vladimirem Gusinským. Pozadu v podpoře Jelcina pochopitelně nezůstal ani statní kanál RTR. Většina ostatních novinářů, zpravidla prodemokraticky laděných, přirozeně převzala slogany Jelcinova týmu. Ruské mediální prostředí se až na výjimky sjednotilo za Jelcinem.

==========

Ještě počátkem roku setrvávala popularita Jelcina na pěti procentech. Díky mohutné mediální mašinerii rychle nabral voliče a v prvním kole zvítězil s třiceti pěti procent hlasů. Do druhého kola s Jelcinem postoupil podle očekávání Zjuganov, který získal třicet dva procent, zejména od starších voličů a těch, koho tržní kapitalismus nechal na chvostu. Jelcinův štáb na druhé kolo naplánoval resuscitaci mladého politického agitátora Jelcina. Ten se měl objevit na desítkách mítinků v celém Rusku. Místo toho Jelcin dostal další infarkt.

==========


Čubajsův tým se rozhodl Jelcinovu nemoc utajit, stejně jako před dvěma roky v Irsku. Nejlepší filmaři z mediálních domů oligarchů v tajnosti sestříhali desítky starších Jelcinových televizních vystoupení do nových videí. Vzniklo zdání, že Jelcin je všude — na pódiích, stadionech, v televizních studiích. Ve skutečnosti se však zotavoval z infarktu v nemocniční posteli. Rusové si však ničeho nevšimli a Jelcin zvítězil s 54 procenty hlasů.

==========

I když oligarchové mašinerii Jelcinovy kampaně formálně financovali, ve skutečnosti, píše Hoffmann, „peníze netekly od oligarchů k Jelcinovi, ale ze státu k oligarchům“.7 Kampaň totiž neplatili z vlastní kapsy. Nejprve získali hluboko pod cenou ruské vládní dluhopisy. Ty prostřednictvím svých bank obratem prodali za tržní cenu s vysokým ziskem. Část zisku — nikoliv vlastní úspory — použili na kampaň, zbytek na vlastní investice.

==========

Na sklonku milénia se dvě třetiny HDP nacházely v soukromých rukou. Podíl vojenskoprůmyslového komplexu na HDP klesl z 20 procent v Gorbačovově SSSR na 5 procent, zatímco podíl energetiky vzrostl z 5 procent na jednu třetinu. Pravda, energetika a export komodit živily nejen rozpočet vlády, ale také okázalé utrácení magnátů, mistrně se vyhýbajících daním.12 Avšak objem zahraničních investic v roce 1997 meziročně vzrostl z 2,5 miliard dolarů na 6,2 miliard a rezervy ruské centrální banky postupně dosáhly 25 miliard dolarů — nuzné, ale dosud nejvyšší částky od rozkradení sovětských úspor. Přes nádech optimismu se nejednalo o skutečný obrat k lepšímu, nýbrž o pomyslný klid před bouří — před velikou bouří, která nakonec smetla ze scény reformátory i Jelcina samotného.

==========

Když se během jarních měsíců roku 1998 cena barelu propadla z dvaceti tří dolarů na devět, na vývozu závislý ruský rozpočet zkolaboval a vláda stěží dosahovala na cizí ekonomickou pomoc. V srpnu 1998 tak nastal ohromný ekonomický požár. Přišla další finanční krize. Moskevská burza se zhroutila, hodnota rublu dramaticky klesla, zatímco ceny vyrostly o 38 procent.13 Stát vyhlásil bankrot. Nemohl se opřít ani o funkční soukromou sféru. Ještě v roce 1998 více než polovina všech firem v Rusku vykazovala účetní ztrátu, někdy kvůli nekompetentnosti, jindy z důvodu neochoty platit daně.14 Kreml se tak ocitl v kritické situaci.

==========

Jelcinovi tentokrát nepomohli ani oligarchové. Prezidentova labutí píseň byla k neutišení. Hodnota jejich firem, získaných prostřednictvím půjček za podíly, klesla pod hodnotu v době aukce.

==========

Krize v roce 1998 tedy dále umocnila provázání politické a ekonomické moci a zároveň definitivně oslabila popularitu Jelcina. Vzniklé vakuum na formálním nejvyšším bodě ruské mocenské pyramidy v Kremlu posílilo oligarchy, neomezené případnými zásahy silného prezidenta do jejich aktivit. Model byznysmenů s politickou mocí se rychle rozšířil do ostatních ruských měst a regionů, s Moskvou a Petrohradem na vrcholu pomyslného potravinového řetězce.

==========

V roce 1999, na konci desetiletí plného bídy a politické nestability, Sachs přemítal nad svým reformním angažmá v Moskvě. V horkém srpnovém dni se uchýlil do komfortu své klimatizované pracovny na newyorské Kolumbijské univerzitě, kam přesídlil z Harvardu, a postěžoval, si, že Rusko v hledání svého místa ve světě zcela selhalo.

==========

Místo svobodného a demokratického Ruska vznikla anarchistická klanová společnost plná zločinu a násilí. Na konci desetiletí experimentů toužil v ruské společnosti po západní demokracii z „druhé ruky“ již málokdo.21

==========

Nostalgie voličů po relativním pořádku a stabilitě SSSR, v kombinaci s jejich touhou po materiálním blahobytu nyní otevřeného západního světa, vytvořila prostor pro silný, centralizovaný režim. Pro režim, který vrátí hrdost vzpomínkám a životu, nyní „stejně znehodnoceným jako bankovní konta“.

==========

Dne 19. srpna 1999 Jelcin jmenoval předsedu vlády, za kterého se postavil nebývale silnými slovy, jimiž šokoval Rusko: „Rozhodl jsem se jmenovat člověka, který bude schopen (…) všechny kolem sebe konsolidovat a zhostí se úkolu obnovit Rusko jako velmoc v 21. století. Tím člověkem je předseda bezpečnostní rady státu a ředitel FSB Vladimir Vladimirovič Putin.“10 Putina tímto Jelcin přesunul z byrokratického stínu do jeho první politické funkce, kde se měl připravit na prezidentský úřad.11

==========

Naprostá většina dotázaných Putinovy šance přešla mávnutím ruky. „Podpora Jelcina je politická smrt,“ řekl předseda Dumy Gennadij Selezněv. Boris Němcov, vlivný liberální politik, nedával Putinovi „bez jakýchkoliv politických zkušeností“ žádné šance a Putina-prezidenta si nedovedl představit ani reformátor Gajdar.

==========

O dvě desetiletí později bylo z devatenácti dotázaných devět osobností mrtvých, dalších šest v důchodu. Putin byl stále prezidentem.

==========

V březnu 1999 Čečenci unesli a zabili vyslance ruského ministerstva vnitra, generála Gennadije Špiguna. Násilí se postupně přelévalo i mimo čečenské hranice na další ruská území. V opojení potupou Moskvy čečenští vzbouřenci více a více napadali civilní objekty v sousedním Dagestánu s cílem rozsévat chaos a zdiskreditovat Moskvu, jejíž slabost Čečencům nahrávala.

==========

Večer 4. září 1999 rozzářilo temnou oblohu nad dagestánským městečkem Bujnaksk světlo daleko jasnější než paprsky právě zapadajícího slunce. V nákladním autě, zaparkovaném před pětipatrovým činžovním domem, vybuchla téměř třítunová bomba. Výbuch zabil šedesát čtyři lidí. Dům i jeho okolí učinil neobyvatelnými pro ty, kdo přežili. Záblesk, který o čtyři dny později prosvětlil moskevskou oblohu, již nebylo možné zaměnit za slunce. Výbuch totiž přišel hluboko v noci, kdy většina obyvatel rozlehlého devítipatrového paneláku na předměstí Moskvy již spala; sto šest z nich se již nikdy neprobudilo. Úsvitu se nedočkalo ani sto dvacet čtyři obyvatel osmipatrového domu na jihu hlavního města, kde za dalších pět dní, 13. září, nad ránem explodovala bomba umístěná ve sklepě. O další tři dny později výbušnina v náklaďáku zabila devatenáct lidí v jihoruském městě Volgodonsk.

==========

Ať už výbuchy způsobili Čečenci (jak tvrdí vláda), nebo tajná služba FSB (jak říkají někteří kritici Ruska), do popředí vstoupil premiér Putin.16 Televizní obrazovky zaplnila Putinova plamenná slova o „rozšlápnutí čečenských švábů“.17 Titulní stránky novin ukazovaly premiéra, jak pobízí vyšetřovatele výbuchů k rychlému objasnění, tlačí na místní politiky, aby poskytli materiální pomoc pozůstalým, vyskakuje z vojenského vrtulníku na čečenské frontě v khaki kalhotách a připijí ruským vojákům: „Nemáme právo ukázat slabost ani na sekundu — ani na sekundu. Pokud bychom ji projevili, ti, kdo zemřeli, zemřeli zbytečně,“18 apeloval v přítmí vojenského stanu Putin se skleničkou v ruce.

==========

Mnozí komentátoři válku rychle začali nazývat „Putinovou válkou“. Popularita dosud neznámého premiéra raketově rostla: z dvaceti pěti procent v srpnu před útoky na sedmdesát procent v listopadu po explozích.

==========

Z Dumy, jež se pravidelně snažila o Jelcinovo odvolání, Putin během čtyř let učinil ochočený soubor politiků, kteří odkývali každý důležitý záměr Kremlu.24

==========

Ve své řeči na rozloučenou Jelcin hovořil o osobní oběti, kterou přinesl na oltář budování demokratického Ruska. Svým posledním velkým krokem v prezidentském úřadu však Jelcin, zřejmě nechtěně, experiment s ruskou demokracií zásadně podkopal. Jmenování Putina prozatímním prezidentem a jeho výslovné určení za nástupce zásadně otřáslo stěžejním demokratickým principem — předávání moci volbami. Nikým nevolený prozatímní prezident a vyvolený následovník měl totiž nesrovnatelně lepší předvolební pozici než jakýkoliv jeho vyzyvatel: disponoval státním rozpočtem, vedl armádu, měl neomezený přístup do médií. Ta Putina vykreslila jako novodobého Maxe Stierlitze, legendárního televizního sovětského rozvědčíka, který infiltroval nacistické vedení a pomohl Moskvě zvítězit ve druhé světové válce.

==========

Ještě než se Putin pustil do jeho budování, bylo třeba urovnat účty s Jelcinem. Bývalému prezidentovi i jeho „rodině“ Putin podle slibu jedním z prvních dekretů po svém zvolení zajistil imunitu od vyšetřování.10 Tím devadesátá léta definitivně skončila. Jelcin a jeho lidé odešli ze scény. Rusko vstoupilo do nového tisíciletí. A s ním se postupně navracelo k osvědčenému způsobu fungování; vydalo se na cestu, na jejímž konci se stane ztracenou zemí.

==========

Putin okamžitě přešel k věci. Aplikoval svůj výcvik v „práci s lidmi“ a oligarchům dal jasně najevo, že jedině ten, kdo má moc je zničit, může velkoryse nabídnout ochranu před zničením. „Nebudete zneužívat a okrádat ruský stát, zůstanete mimo politiku a my vám necháme vaše bohatství,“ varoval oligarchy a zároveň se jim nabídl jako ochránce.15 Jejich další majetek a osud byly od té chvíle plně závislé na dobré vůli státu — a dobrá vůle státu se v nových pořádcích stala totožná s Putinovou vůlí. O dvě a půl hodiny později kremelskými dveřmi vyšli ven zamlklí a zasmušilí magnáti. Z paláce se trousili ve viditelném šoku, s výrazem plným obav. Jen Boris Němcov, který se jednáni účastnil, rozdával úsměvy. „S oligarchy je v Rusku amen,“16 hlásil vesele novinářům.

==========

První zaplatil Vladimir Gusinskij. Jeho nezávislá mediální síť, v čele s NTV, v boji o Jelcinova nástupce proti Putinovi podpořila duo Lužkov–Primakov a tvrdě kritizovala „Putinovu válku“ v Čečensku.17 Přitom právě tvrdé kroky vůči Čečně vynesly nový kremelský režim do popředí. Nemohl si proto dovolit, aby jej někdo zpochybňoval.18 Státní orgány zatkly Gusinského a na tři dny jej výstražně uvěznily. Vystrašený magnát hned po propuštění prodal mediální dům, který roky budoval, státnímu plynovému podniku Gazprom a odešel do izraelského — později španělského — exilu.

==========

Na protest proti krokům nového prezidenta Berezovskij v červenci roku 2000, po pouhých šesti měsících, rezignoval na svůj poslanecký mandát v Dumě se slovy, že „nechce být součástí kolapsu ruského establishmentu a vzniku autoritářského režimu“.22 Hned v srpnu pak Berezovského média tvrdě kritizovala Putina za nerozhodnost při neúspěšné záchraně jaderné ponorky Kursk, v níž zemřelo všech sto osmnáct vojáků. Následující den po odvysílání reportáže si Berezovského pozvali do Kremlu, kde jej čekal prezident. Berezovskij odmítl Putinovu výzvu, aby se vzdal vlastnictví svého mediálního impéria. „Vy byste spíše měl podporovat svobodu médií,“ kontroval magnát a pustil se dlouhého monologu o tom, co by prezident měl a neměl dělat. Putin jej beze slova a s kamennou tváří vyslechl. „To je všechno?“ zeptal se. Berezovskij přikývl a Putin otevřel již předem připravené desky se složkou o oligarchovi. Monotónním hlasem předčítal důkazy o korupčních praktikách Berezovského firem. Ten nevěřícně kroutil hlavou. Věděl, že prohrál. Putin se jen ušklíbl a vyprovodil Berezovského z pracovny. U dveří jej zastavil. Místo rozloučení prohlásil suše: „To vy, vy jste mě požádal, abych byl prezidentem. Tak na co si teď stěžujete?“ Berezovskij pochopil, že je konec, zmizel bez odpovědi a emigroval do Londýna.23

==========

První jmění Chodorkovskij vytáhl z hroutících se sovětských institucí — podniků, výrobních závodů, výzkumných center. Rychle se zorientoval v možnostech rodícího se kapitalismu a hotovost využil k založení jedné z prvních ruských bank, Menatep. Na jejím základě pak majetek rozšířil skupováním firem během kuponové privatizace a v polovině devadesátých let se vypracoval na jednoho z nejbohatších ruských oligarchů. Skutečným magnátem se ale stal až díky programu půjčka za podíly, v němž získal 78 procent ropného gigantu Jukos; v zkorumpovaných aukcích za podíl v hodnotě 5 miliard dolarů zaplatil pouhých 310 milionů.25 Ještě větší kontrolu nad Jukosem Chodorkovskij získal vydáním milionů nových podílů, kterými znehodnotil váhu podílů stávajících. Čerstvé podíly sám skoupil prostřednictvím firem v daňových rájích a získal tak ve firmě převahu — na úkor dosavadních podílníků. Mezitím se zbavil zahraničních věřitelů vyhlášením platební neschopnosti. Získal tak firmu, aniž by nakupil dluhy. Přitom Jukos postupně vyváděl zpod kontroly ruských úřadů. Vyzrál tak na západní akcionáře, jejichž podíly skoupil, i na ruský stát, který na peníze v cizině nedosáhl. Než ruské úřady v šoku zjistily, že druhá největší firma se zčásti již nenachází pod jurisdikcí ruského státu, Chodorkovskij svými transakcemi získal jmění, které jej učinilo nejmajetnějším Rusem.26 Ve finančně zdecimovaném Rusku nakupil rezervy v hodně tří miliard dolarů, zatímco ostatní firmy často neměly ani na výplaty zaměstnancům. „Tvrdá hra se Chodorkovskému vyplatila,“27 shrnul podnikání oligarchy Hoffmann. Právě tvrdá hra, tentokrát ze strany ruského státu, Chodorkovského však o několik let později přivedla do vězení.

==========

Zatímco v Rusku se nad Chodorkovským stahovala mračna, magnát trávil čím dál více času ve Spojených státech. Tam navštěvoval investory, trávil čas ve společnosti nejbohatších Američanů jako Bill Gates a Warren Buffett a domlouval prodej části Jukosu.28 Chtěl si tak zajistit bohatství nezávislé na ruském státu a ochráněné před vůlí Kremlu.

==========

Kreml sledoval Chodorkovského aroganci a vazby na USA s rozhořčením. Jeho zahraniční námluvy v kombinaci s neústupností Kremlu oligarchu přivedly, slovy Catherine Belton, „do otevřené bitvy o vládu nad Ruskem“.31 K vítězství v této bitvě chtěl Chodorkovskij změnit ústavu tak, aby oslabil pravomoci prezidenta a vymanil se z jeho vlivu. S tímto cílem se Chodorkovskij formou úplatků poslancům, včetně — ironicky — komunistickým, kterým soukromý kapitál nevadil, pokud končil v jejich kapsách, stal „významným investorem do Dumy“.32 Doufal, že s volbami do Dumy v prosinci roku 2003 získá na svou stranu potřebnou většinu zákonodárců k odhlasování změny ústavy před prezidentskými volbami následujícího roku. Podle Chodorkovského plánu prezident, vzešlý z voleb 2004, již neměl mít zákonné pravomoci k tomu, aby pro podnikatele představoval hrozbu. Kreml neměl mnoho času, aby plán zastavil.

==========

Úvod operace na zastavení Chodorkovského předznamenala „odtajněná zpráva“ s názvem „Stát a oligarchie“, publikovaná v prokremelských novinách. Text detailně popisoval snahy „prozápadních oligarchů podkopat vládu prezidenta“. Tyto snahy označil za „protistátní“ a varoval čtenáře před chaosem a nebezpečím, dostane-li se po ekonomice do soukromých rukou také politika.33 V dalším kroku operace Putin vznesl varování v „odtajněné zprávě“ osobně na tiskové konferenci během červnové státní návštěvy u královny Alžběty II. v Londýně. Dopad prezidentova sdělení podpořily ruské silové složky. Zatímco Putin uhlazeně oznamoval britským novinářům a jejich prostřednictvím ruským podnikatelům, že „nelze připustit, aby jisté zájmy obchodních skupin ovlivňovaly politický život,“34 ruští prokurátoři zatýkali čelní představitele Chodorkovského holdingu. Putin podruhé v krátké době použil svou oblíbenou taktiku zmizení z Ruska v době, kdy jeho lidé prováděli kontroverzní zásahy. Policejní zátah proti Gusinskému Putina zastihl ve Španělsku; nyní byl v Londýně; při zahájení války v Gruzii v roce 2008 bude na olympijských hrách v Pekingu. „Nemám s tím nic společného,“ říká svou absencí nepřesvědčivě.

==========

O tři týdny později, v pět hodin ráno 25. října, Chodorkovského soukromé letadlo TU-134 dosedlo na ranvej novosibirského letiště. Na magnáta již čekalo policejní komando v maskáčích. Bez rozpaků vstoupili na palubu Chodorkovského tupoleva. Magnáta zatkli a převezli zpět do Moskvy s obviněními z neplacení daní, podvodů a korupce. Američtí přátelé, na něž Chodorkovskij spoléhal, jen lakonicky zdvihli prst na adresu ruského státu s tím, že „podobné věci mohou poškodit vzájemný obchod“.38 Obchod však pokračoval, nyní bez Chodorkovského, který strávil dalších deset let za mřížemi.

==========

Optat se na osud Chodorkovského se do Moskvy diskrétně vypravil James Baker, bývalý americký ministr zahraničí. V přepychové restauraci luxusního hotelu Rusko, pár kroků od Kremlu, Baker posnídal s Alexejem Milerem, Putinovým spojencem a ředitelem plynového koncernu Gazprom. „Proč Rusko proti Chodorkovskému postupuje tak tvrdě?“ zeptal se Baker Milera. Rus odpověděl s ledovým klidem: „Chodorkovskij byl vrah.“ Baker se dále neptal, rychle dojedl snídani a odešel.39 Pochopil, že režim o osudu magnáta dávno rozhodl.

==========

Chodorkovskij opustil vězení před vypršením trestu díky milosti svého popravčího — prezidenta Putina. Prezident, toho času již ve svém třetím funkčním období, ukázal Chodorkovskému, že jen ten, kdo má moc trestat, může být také milosrdný. „Už byl dostatečně potrestán (…) a má vážně nemocnou matku,“41 vysvětlil své rozhodnutí kremelský vládce. Chodorkovskij, nucen poklonit se prezidentovi, jehož přispěním skončil ve vězení a kterého nyní prosil o milost, okamžitě po svém propuštění odjel do Švýcarska.

==========

Prezident Bush byl v americkém zahraničněpolitickém establishmentu outsiderem. S mezinárodní politikou neměl bývalý guvernér Texasu žádné zkušenosti a do svého zvolení zřídkakdy opustil USA. Spoléhal tak na své poradce — neokonzervativní jestřáby v čele s viceprezidentem Dickem Cheneym a ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. Ruskou politiku v Bushově kabinetu řídila poradkyně Condoleeza Rice, která získala doktorát na Denverské univerzitě pod vedením Josefa Korbela, otce Madeleine Albright. Když Bush přijímal Rice na místo poradkyně pro Rusko, otevřeně přiznal, že „o zahraniční politice nemá ani tušení“.

==========

Dne 11. září 2001 devatenáct teroristů, vycvičených v afghánských základnách, uneslo čtyři civilní letadla, s nimiž zaútočilo na symbolicky významné budovy na východním pobřeží Spojených států. Zahynulo 2 996 osob a Amerika se ocitla ve stavu paniky, strachu a zranitelnosti, nepoznaném od dob občanské války v 19. století. Dějiny definitivně zaklepaly na dveře Bílého domu. Bush chtě nechtě musel začít hledět za hranice svého ranče i Ameriky. A Moskva, znalá hanby a potěšená pokořením USA, washingtonskému kovbojovi vyhozenému ze sedla okamžitě nabídla pomocnou ruku.

==========

K plánovanému odvetnému útoku na Afghánistán totiž Američané potřebovali vojenské základny ve středoasijských státech. Prezidenti těchto bývalých sovětských republik si však netroufali kývnout na vojenskou přítomnost USA bez souhlasu Moskvy, na jejíž surovinové i finanční pomoci tyto státy závisely. Rusko poprvé od konce druhé světové války cítilo, že Amerika potřebuje jeho pomoc — velké zadostiučinění po ponížení devadesátých let. Avšak ani toto zadostiučinění neznamenalo automatický souhlas.

==========

Spojené státy získaly přístup na vojenské základny ve střední Asii, v Manasu v Kyrgyzstánu a v uzbeckém Karši-Chanbádu, a příslib přístupu k ruským zpravodajských informacím, souvisejících s bojem proti al-Káidě.13 Hned po jednání v Soči pak Bílý dům změnil do té doby kritickou rétoriku na adresu ruského postupu v Čečensku a podpořil kroky Moskvy, zatímco na mezinárodních fórech vyzdvihoval partnerství obou zemí v boji proti terorismu.14

==========

Ruská pomocná ruka prezidenta Bushe nadchla. Skutečně věřil, že Rusko si vybralo stranu a je s Amerikou. Bush proto Putina bezprostředně po dohodě ze Soči pozval na svůj soukromý ranč v texaském městečku Crawford. Demonstrování důvěry k Rusku nekončilo pozváním Putina k Bushovi domů, ale pokračovalo hned následujícího rána. Putin, bývalý rozvědčík KGB, byl přizván k Bushovu rannímu briefingu od CIA. Po společné procházce mezi ohradami s koňmi a návštěvě školy se Bush postavil před novináře, aby naivně vychválil ve skutečnosti tendenčně úslužného Putina, „člověka, který miluje svou zemi tak, jako já miluji tu svou (…), a který zásadně přispěje k tomu, aby na světě bylo více míru“.15

==========

Zatímco před 11. zářím Bush apeloval na Rusko, aby proti Čečencům bojovalo s „civilizovanou sebekázní“,17 po útocích Washington sám sebekázeň odhodil. Americké tajné služby začaly preventivně sbírat miliony metadat o elektronické komunikaci vlastních občanů. V amerických „černých věznicích“ v kubánském Guantánamu, iráckém Abú Ghrajb či polském městě Stare Kiejkuty držely a mučily desítky lidí, podezřelých z vazeb na teroristy, bez jakéhokoliv soudního procesu.

==========

Boj s terorismem se šířil ještě dále, mimo hranice Afghánistánu i Iráku, a americké drony na příkaz amerických prezidentů vraždily nepohodlné osoby, včetně amerických občanů, v zahraničí.19 Zkrátka v situaci, kdy se Spojené státy cítily podobně jako Rusko — ohroženě a nejistě —, začalo jejich chování připomínat ruskou praxi.

==========

Moskva však pro nespoutaného hegemona Ameriku představovala jen užitečný nástroj, sice vítaného, ale nahraditelného spojence. Rusko, okleštěné rozpadem SSSR a oslabené chaosem devadesátých let, již nefigurovalo na vrcholu zahraničněpolitických priorit Washingtonu.

==========

Když se Washington po několika letech od zahájení války s terorismem znovu pořádně zahleděl do Ruska, našel zemi proměněnou k nepoznání; zemi čím dál odlišnější od amerických představ.

==========

V říjnu 2002 Čečenci obsadili moskevské divadlo Dubrovka plné návštěvníků. Nepovedená operace na záchranu rukojmích zanechala 131 obětí a stala se, slovy novináře Zygara, „jedním z nejčernějších dní Putinova prezidentství“.5 Mezitím pravidelně explodovaly ruské vlaky, moskevské metro, a dokonce letadla na komerčních linkách. V září 2004 se teroristé zabarikádovali ve škole v osetinském městečku Beslan, spolu s jedenácti sty civilisty. Po třídenní nejistotě došla teroristům i bezpečnostním složkám trpělivost. Za oběť chaotické přestřelce a výbuchům padlo 333 lidí; více než polovina z nich byly děti. Z Ruska se stala „čtyřiadvacetihodinová jatka“,

==========

V rámci zvýšení vlivu a kontroly v politickém systému Kreml zrušil jednomandátový volební systém do Dumy, v němž si voliči mohli teoreticky vybrat libovolného kandidáta, a nahradil jej stranickými kandidátními listinami, jejichž složení bylo v rámci řízení demokracie — nového termínu Kremlu — možné snadno ovládat.9 Na kandidátní listiny „systémových“ stran Kreml vpustil pouze prověřené kandidáty se sice různými názory, ovšem pouze v rámci schváleném administrativou prezidenta. Skuteční opozičníci, kteří se pohybovali vně tohoto rámce, ztratili možnost získat volenou politickou funkci.

==========

Obsazení Dumy poslanci, kteří byli nejprve prověřeni a teprve potom na kandidátní listiny vpuštěni, představovalo první ze dvou kroků k dlouhodobému ochočení parlamentu. Tím druhým bylo zřízení „Veřejného výboru“, jímž musely projít veškeré návrhy zákonů. Tento výbor, obsazený „experty“ loajálními Kremlu, kontroloval — a tím omezil — legislativní proces Dumy. Schvalování zákonů, potřebných Kremlu, již neměly provázet vleklé spory jako za Jelcinových let; nyní mohl prezident rychle prosadit jakýkoliv zákon, který považoval za nezbytný k budování silného a jednotného Ruska.

==========

Role Dumy jako protiváhy Kremlu dále upadala také v důsledku jejího postupného opanování stranou Jednotné Rusko, vytvořenou v roce 2001 k podpoře kremelské legislativy. V parlamentních volbách v roce 2003 partaj získala třicet osm procent hlasů, o čtyři roky později již šedesát pět procent hlasů — a tedy samostatnou většinu.

==========

Řízeným „opozičním“ politikům Kreml umožnil stanout na kandidátkách a získat lukrativní místa v Dumě; výměnou za to poslanci nesměli podkopávat jednotu Putinova Ruska.

==========

Kreml po Beslanu prosazoval jednotu nejen v moskevských institucích, ale také v regionech vzdálených tisíce kilometrů. S tímto cílem prezident,
Kreml po Beslanu prosazoval jednotu nejen v moskevských institucích, ale také v regionech vzdálených tisíce kilometrů. S tímto cílem prezident, s podporou krotké Dumy, prosadil zrušení dosavadní přímé volby gubernátorů. Podle nových pravidel měli být gubernátoři osobně vybráni Kremlem a dosazeni do příslušného regionu.

==========

Skutečná politická opozice v Dumě či v regionech tak v prvních letech Putinovy vlády přestala existovat. Prakticky každý vlivný politik se stal kariérně závislým na Kremlu.

==========

K vytlačování politických i společenských protivníků z veřejného prostoru Kreml využíval jím připravenou legislativu, schválenou v rámci formálně standardního — ve skutečnosti Kremlem koordinovaného — legislativního procesu. Zákon, přijatý v lednu 2006, nutil domácí i zahraniční organizace působící v Rusku k přísným registračním pravidlům a podřídil je pravidelné kontrole ze strany ruského státu. Ten mohl jakékoliv administrativní či ideologické pochybení, skutečné nebo uměle vytvořené, využít k zákazu činnosti dané organizace.

==========

 V červenci 2007 se díky novelizaci zákona mohla stát kriminalizovaným a tvrdě trestaným extremismem také politická a ideologická činnost.13 Posouzení zůstalo otevřené intepretaci — a legislativa se tak stala mocným preventivním i trestajícím nástrojem v boji s jakoukoliv opozicí.

==========

Kreml se obával přesunu separatistických tendencí do dalších regionů, zejména na Kavkaze a na východě země. Nemohl si proto dovolit ponížit či marginalizovat Čečnu.15 Naopak, moskevští polittechnologové — jak se v ruském prostředí označují technologové moci, kteří nastavují politický systém tak, aby sloužil vládnoucí elitě — usilovně hledali čečenského lídra, který by zajistil stabilitu v regionu a zároveň respektoval vznikající pyramidu moci s prezidentem Putinem na vrcholu. Oním mužem se stal Ramzan Kadyrov.

==========

Vypořádáním se s mediálními magnáty Gusinským a Berezovským Kreml získal přímý vliv ve dvou z tehdejších největších mediálních domů. Kontrolu v obou domech předal loajálním lidem a vytvořil platformy a programy podporující oficiální stanoviska Kremlu k hlavním událostem.

==========

Bezprostředně po magnátově zatčení začal být Jukos, tehdy největší ruská ropná firma, po částech rozprodáván subjektům podřízeným Kremlu. Největší část konglomerátu Jukos tvořila firma Juganskněftěgaz, která přinášela šedesát procent hodnoty a sama ročně produkovala více ropy než celá Libye. Právě Jugansněftěgaz Kreml toužil rychle získat pod svou kontrolu. Firma, ohodnocená na 17 miliard dolarů, tak byla prodána v narychlo zřízené aukci za pouhých 9,4 miliardy. Celá aukce trvala jen sedm minut. Chyběli soutěžící. Karty byly rozdány předem. Kupujícím se stala společnost Bajkal Finans Grup, která vznikla účelově jen dva týdny před aukcí v provinčním městě Tver se základním kapitálem 358 dolarů.

==========

Čtyři dny po dokončení aukce státní podnik Rosněfť koupil sto procent akcií účelově řízené tverské firmy a získal Juganskněftěgaz s jeho ohromnými produkčními kapacitami. Ještě téhož dne byl Rosněfť prohlášen za strategickou „státní energetickou firmu“.20

==========

Díky příhodné globální hospodářské situaci v kombinaci s kompetentním řízením domácí ekonomiky se mezi lety 1998 a 2008 ruské HDP zvýšilo o 94 procent a HDP na obyvatele vzrostlo dvojnásobně. Přitom prosperovala i neenergetická ekonomická odvětví a Rusko se tak vyšplhalo z třiadvacáté největší světové ekonomiky na deváté místo, z dvou procent globálního HDP na čtyři procenta. Během prvních dvou volebních období Putinovy vlády tedy Rusko mělo jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa.

==========

Na přelomu tisíciletí ekonomové varovali Rusko před „problémem 2003“, kdy mělo ruské hospodářství padnout pod tíhou nakupených mezinárodních závazků v objemu osmnácti miliard dolarů.28 Avšak nový tým liberálních ekonomických technokratů v Kremlu pádu zabránil. S využitím ekonomického růstu a lepšího procesu vybírání daní Rusko stabilizovalo rozpočet a využilo rostoucí úspory k postupné úhradě mezinárodních závazků.

==========

Rusko se tak částečně odpoutalo od finančního vlivu Západu, který mohl využívat závazky k omezování a kontrolování Moskvy. Nyní se „Rusko stalo plně solventním a suverénním“.

==========

Rusko, toužící po nezávislosti, splácelo z vlastního. K tomu využilo rostoucí finanční rezervy, které se zvýšily z 8,5 miliardy dolarů na počátku milénia na 600 miliard na konci Putinova druhého mandátu, kdy Rusko nakupilo třetí největší rezervy na světě.

==========

V druhé polovině roku 2008 Rusko zasáhly následky americké — a poté globální — finanční krize. Moskevská burza do konce roku ztratila osmdesát procent hodnoty. V následujícím krizovém roce 2009 průmyslová výroba klesla o 10,8 procent a HDP o 7,9 procent, výrazně hlouběji než v USA (2,6 procent) i EU (4,3 procent). Přes citelný vliv krize vyvolané v zahraničí Rusko díky rezervám nespadlo do bídy a chaosu devadesátých let. Vládní podpůrné programy vynahradily většině domácností a firem ušlé příjmy, aniž by se ruská státní pokladna zásadně zadlužila.

==========

Zářnější ekonomická situace předkrizových nultých let povzbudila Rusy k většímu utrácení. Objem prodaného spotřebního zboží během Putinových prvních dvou období vzrostl dvojnásobně, zatímco ruská burza se zvětšila osmnáctinásobně a předběhla burzy Itálie či Jižní Koreje. Na seznamu dolarových miliardářů magazínu Forbes v roce 2002 figurovalo jen sedm Rusů; o šest let později již 87 a dalších 150 tisíc Rusů se stalo dolarovými milionáři.

==========

Prezident Putin, kterého média denně vykreslovala jako strůjce těchto úspěchů, se těšil bezprecedentně vysoké a konzistentní podpoře voličů.39 V roce 2004 snadno obhájil svůj mandát již v prvním kole voleb se ziskem sedmdesáti jedna procent hlasů.

==========

V červenci roku 2001 Putin, povzbuzený prvním a konstruktivním setkáním s Bushem, vyzval NATO ke zvážení možných cest k ruskému členství v alianci. „Nejjednodušší by bylo NATO rozpustit. Ale druhou nejlepší variantou je přijmout Rusko,“5 prohlašoval Putin. V první možnost nedoufal, druhou podle tehdejších poradců ale vážně zvažoval. Věřil totiž, že Rusko by vedle USA mohlo ovládnout NATO zevnitř a dosáhnout tak de facto společné kontroly nad původně nepřátelským vojenským blokem.

==========


Rozvoj spolupráce Moskvy s aliancí vyvrcholil v květnu 2002. Na summitu NATO v Římě, který hostil tehdejší italský premiér a Putinův osobní přítel Silvio Berlusconi, vznikla Rada NATO–Rusko.

==========

Místo prohlubování spolupráce s Ruskem přijalo NATO v roce 2004, v rámci tohoto dalšího rozšiřování, za členy nejen východoevropské státy (Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko), ale také země, kterým do rozpadu SSSR Moskva přímo vládla — Estonsko, Lotyšsko a Litvu.10

==========

Od roku 2003 se americko-ruské vztahy začaly postupně rozpadat. Po vyhlášení rozšíření NATO přišla americká invaze do Iráku bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, v té době jednoho z mála ruských velmocenských nástrojů. V Putinovi, Kremlu i mnohých Rusech sílila po desetiletí kultivovaná nedůvěra k Washingtonu.

==========

V Putinově kritice se projevily hluboké obavy Kremlu z vměšování do vnitřní ruské politiky a v krajním případě z Washingtonem organizovaného svržení vlády. Americká politika „změny režimu v libovolném státě je v přímém rozporu s mezinárodním právem“, stěžoval si ruský prezident na jednání s členy ruské vlády v den zahájení invaze. „Nelze dopustit,“ varoval Putin, „aby mezinárodní právo bylo nahrazeno právem pěsti, podle kterého je silnější vždy v právu a může si dělat, co se mu zlíbí.“

==========

Boj v Iráku považovala Moskva za předem prohraný: Saddám zbraně neměl a nastolení skutečné demokracie v nábožensky i etnicky rozpolcené zemi bylo krajně nepravděpodobné. Proč, ptal se Kreml, se USA pouští do předem prohrané akce?26 Avšak Bushova vláda naléhání Moskvy nevnímala a s „koalicí ochotných“ vtrhla do Iráku — načež ovšem americké tajné služby zjistily, že Saddám skutečně žádné zbraně hromadného ničení neměl.

==========

Invaze do Iráku posílila v poníženém Rusku strach z Ameriky — onoho proradného strýčka Sama. Podkopala důvěru Kremlu k Washingtonu a „byla skutečným bodem zvratu“,29 který „natrvalo změnil Putinův přístup ke Spojeným státům“.

==========

Na summitu G8 v roce 2006 v Putinově domovském Petrohradu, tři roky po americké invazi, Bush na společné tiskové konferenci vyzval Putina k demokratizaci Ruska na irácký způsob. „My bychom takovou demokracii jako v Iráku nechtěli,“31 odvětil suše Putin šokovanému Bushovi. Dal jasně najevo, že Rusko si do vnitřních záležitostí zasahovat nenechá.

==========

Prosazování svobodné agendy, provázené s úsilím o změny režimů pod hlavičkou demokratizace a exportu „univerzálních“ amerických hodnot, se ve vnímání Kremlu přesunulo ze vzdálených států, jako byly Afghánistán a Irák, před ruské brány — do bývalých svazových republik. Nejenže Američané k hranicím Ruska rozšířili NATO, ale do oblasti také začaly podle Moskvy agresivně vyvážet svou představu o liberální demokracii; představu, která se stále více vzdalovala politické realitě Ruska i jeho plánům pro okolní země, které měly zůstat pevně pod ruskou kontrolou. Výsledkem byly „barevné revoluce“ v Gruzii roku 2003 a o rok později na Ukrajině, které načas přinesly prozápadní vlády a přispěly k růstu nedůvěry Moskvy k Washingtonu.

==========

První přišla na řadu Gruzie, tehdy zaostalá a zkorumpovaná země, vedená stárnoucím bývalým sovětským ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem. Parlamentní volby v listopadu 2003 prohlásili zahraniční pozorovatelé v čele s OBSE za nedemokratické a Gruzíncům, frustrovaným bídnými životními podmínkami, došla trpělivost. Ševardnadze, vylekaný protesty, ještě téhož večera zavolal o pomoc do Moskvy. Putin okamžitě vstal od večeře, chopil se zabezpečeného telefonu a začal plánovat pomoc.35 Avšak události v Tbilisi nabraly rychlejší spád. Davy pod vedením opozičního politika Michaila Saakašviliho vtrhly s růžemi v rukou na ustavující schůzi nového parlamentu.

==========

Popularita Saakašviliho ve Washingtonu jej rychle učinila neoblíbeným v Moskvě, vůči níž Saakašvili vystupoval s rostoucí arogancí. Kremelského vládce s oblibou tituloval „Liliputin“ v odkazu na jeho nízký vzrůst. Když označení, zřejmě ze zvyku, použil před běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem, Putinovi loajálním, ten ihned zvedl telefon a Saakašviliho nahlásil příteli Vladimirovi.

==========

Kreml se po selhání kompromisních vyjednávání po volbách v Gruzii rozhodl na Ukrajině jednat preventivně. V červenci 2004 odcházející prezident Leonid Kučma, exkomunista a pragmatický politik, okopíroval Jelcinovu taktiku a jmenoval svého nástupce. Stejně jako tehdejší ruský prezident také Kučma vsadil na svého premiéra — Viktora Janukovyče. Avšak předání moci Janukovyčovi skončilo ve srovnání se vzestupem jeho ruského protějšku, Vladimira Putina, fiaskem. „Řízení“ demokratických procesů na ruský způsob na Ukrajině selhalo.

==========

Tito zkušení kremelští polittechnologové, Pavlovskij a Surkov, měli na Ukrajinu přinést ruské zkušenosti s „řízením voleb“, krocením opozice a ovlivňováním vlády, které se osvědčily Putinovi i jím podporovaným politickým stranám v Dumě. Kremelští poradci zároveň měli dohlédnout na efektivní — a diskrétní — využití černých ruských peněz na Janukovyčovu kampaň.

==========

Putin se na Janukovyčovu stranu snažil získat nejen ukrajinské voliče, ale také oficiálně neutrální Washington. V květnu 2004 pozval Condoleezu Rice k jednání na své venkovské sídlo za Moskvou. Během diskuse, jak vzpomíná Rice, „ze dveří za Putinovými zády najednou vyšel Janukovyč. Putin chtěl, abych pochopila, že Janukovyč je jeho člověk — a nezapomněla na to“.

==========


Avšak listopadové volby podle zahraničních pozorovatelů demokraticky neproběhly. Zatímco Putin pogratuloval Janukovyčovi k vítězství ještě před zveřejněním výsledků, ministr Powell oficiálně prohlásil, že Washington „výsledky ukrajinských voleb nemůže považovat za legitimní“.48 Desetitisíce Ukrajinců vyšly do ulic, povzbuzeni americkou podporou, a vymohly si opakování voleb ještě v prosinci 2004. V nich již zvítězil Juščenko s 52 procenty hlasů. Kreml musel, na rozdíl od Bílého domu o měsíc dříve, vzhledem k mezinárodnímu konsenzu tento výsledek akceptovat.

==========

Kremelské protějšky Bílého domu zlostně skřípaly zuby. Rusko zjevně nemělo dostačený vliv ani v blízkém zahraničí. V očích Moskvy se ze světové velmoci stal poraženec, který musel snášet jedno mezinárodní ponížení za druhým. Otevřená ruská podpora v Gruzii i na Ukrajině očividně povzbudila tamější opozici k opačnému řešení. Původně domácí problémy, proti nimž opozice vystupovala, získaly s vměšováním se Ruska zahraničněpolitický rozměr s nádechem boje za nezávislost.

==========

V případě Gruzie Rusové nechápali, proč by Washington zasahoval do dění země Americe tak vzdálené a geopoliticky bezvýznamné. Kroky USA na podporu Saakašviliho si tak Moskva interpretovala jako zacílené na podkopání vlivu Ruska. Gruzie se v očích Kremlu stala nástrojem proti Rusku.

==========

Úspěchy růžové a oranžové revoluce povzbudily demokratické proponenty ve Washingtonu k možnosti demokratických změn zdola také v Rusku. V USA tak rostl tlak na podporu ruské občanské společnosti s cílem stimulovat demokratizační snahy Rusů. Tato podpora však narážela na ruskou zkušenost s chaosem demokratizačních snah devadesátých let a na související nedůvěru mnohých Rusů v demokracii.

==========

V pohledu Kremlu byla Ukrajina „menší verzí Ruska“.56 A když mohli Ukrajinci vyjít do ulic a svrhnout prezidenta, obával se Kreml, proč by to nemohli udělat Rusové? Paradoxně tedy nikoliv síla, ale ruská slabost — strach z revoluce proti budované vertikále moci — stála u zrodu budoucí obnovené ruské agrese v zahraničí. Rusko jí „kompenzovalo svou neschopnost“.57

==========

Vedle Amerikou řízené revoluce se Moskva obávala také rozšiřování amerického vlivu, včetně možné integrace Ukrajiny, Gruzie a středoasijských republik do NATO. Skutečně, summit Severoatlantické aliance v Bukurešti v dubnu 2008 přislíbil, že Ukrajina a Gruzie „se stanou členy NATO“,58 a utvrdil tak Moskvu v nemožnosti rovnocenného partnerství s Washingtonem.

==========

Putinův režim, těžce konsolidující vlastní moc na budovaných mileniálních pilířích, se obával masových protestů proti řízené suverénní demokracii. Ještě se necítil „nesesaditelný“. Obával se, že určitá souhra okolností by mohla opozici (která již stála vně politiky) natolik posílit, že by systém nemusel obstát.

==========

Rusko téměř dvacet let po rozpadu SSSR chápalo, že již není světovou supervelmocí. Ustupovalo tak zájmům USA ve vzdálenějších regionech. Avšak v blízkém zahraničí podkopávání vlastní autority nepřipouštělo. Otázka pro ruskou diplomacii v zemích blízkého zahraničí nezněla, „zda tam bude silný ruský vliv, ale jaký vliv to bude“.

==========

Jakýkoliv neúspěch v blízkém zahraničí Moskvu frustroval nejen kvůli samotnému problému, nýbrž proto, že selhání v zemích, kde má nejvyšší ambice i předpoklady, odhalovalo celkovou slabost Ruska.

==========

V roce 2007 vznikl ke koordinaci těchto nástrojů a popularizaci Ruska fond Ruský svět. Pod vedením Vjačeslava Nikonova, v Rusku uznávaného intelektuála a tvrdého kritika USA, se Ruský svět stal nástrojem vtahování sympatizantů po celé planetě do orbitu Moskvy. Triáda pravoslaví, autokracie a národnosti charakterizovala na zahraničních vlivech nezávislou ideu tohoto Ruského světa, samostatné civilizace stojící v přímém kontrastu k dekadentnímu a upadajícímu liberálnímu Západu.

==========

Pod ideovým vedením „šedého kardinála“ Surkova se hnutí rozvinulo v masovou organizaci chránící ruský stát, podporovanou a řízenou Kremlem. Mladí aktivní patrioti — prodchnutí myšlenkami putinovského státu — tvořili hráz lidovým protestům; protihnutí, které mělo přehlušit a umlčet jakékoliv vněsystémové iniciativy. Jak napovídal jejich název, odkazující k sovětskému protifašistickému boji za Velké vlastenecké války, Naši přirozeně každého oponenta v Rusku označili nejhorší nálepkou — „fašista“. Proti těmto „fašistům“ pak Naši, jako před nimi sovětští Pionýři, bojovali nikoliv zbraněmi, ale kombinací veřejných masových akcí k demonstraci síly a podvratných aktivit ve stínech. Zatímco za denního světla desetitisíce mládežníků pochodovaly s národními vlajkami centry ruských měst, provolávajíce „slávu věčné Rusi“, v noci jednotlivci likvidovali nežádoucí pomníky a zastrašovali opozičníky.

==========

Naši zažili politický vrchol i labutí píseň zároveň, když desetitisíce mladých proputinovců pomohly efektivně potlačit masivní demonstrace jejich opozičně naladěných vrstevníků a následně byli rozpuštěni a nahrazeni o poznání tvrdšími vlastenci.11

==========

Putinova mnichovská řeč přiměla Washington znovu pozorně nahlédnout dovnitř Ruska. Našel zemi proměněnou k nepoznání od dob prvního slovinského setkání Bushe a Putina. Moskva se zbavila zahraničních dluhů a vybudovala pilíře silného, centralizovaného a sebevědomého státu. Svobodná agenda neměla v suverénní demokracii na ruský způsob prostor.

==========

Rostoucí odpor ke Spojeným státům nesjednocoval pouze ruské politické kruhy, ale také široké vrstvy ruské společnosti. Zatímco po útocích 11. září, kdy Putin nabídl Bushovi pomocnou ruku, přes šedesát procent Rusů podporovalo rozvoj spolupráce s Washingtonem, na sklonku Putinova druhého mandátu polovina Rusů Spojeným státům nevěřila.

==========

Americký politolog Treisman si všiml, že velká část Rusů si uvědomovala domácí nedostatky. Avšak byla ochotná přehlížet korupci i nedostatek svobody ve sjednocení proti nepřejícímu vnějšímu světu. Ve světě, píše Treisman, Rusové viděli Ameriku na globálním tažení k rozšiřování její vize liberální demokracie; Ameriku podporující revoluce — a tedy nestabilitu, z níž měli po devadesátých letech strach — v zemích bývalého SSSR; viděli rozšiřující se NATO. V roce 2008, dávno před anexí Krymu a před rusko-ukrajinskou válkou, téměř sedmdesát procent Rusů považovalo případné členství Ukrajiny v NATO za hrozbu.

==========

A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní arény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu“.

==========

Jedna zkušenost s Washingtonem za druhou, vysvětluje historik Robert Legvold, „přesvědčila Rusko, aby si od Spojených států drželo odstup, a bude-li to nutné, postavilo se proti nim“.31 Přesně to Moskva učiní. V srpnu 2008 vojensky vtrhne do Gruzie, kosovský precedens využije k vyhlášení nezávislosti gruzínských republik Abcházie a Jižní Osetie a vytvořením „zmrzlého“ konfliktu v Gruzii zamezí dalším námluvám Tbilisi s NATO.

==========

Vzkříšení ruského státu symbolicky požehnal sovětský disident a držitel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn. Ten odmítl převzít vyznamenání od Gorbačova i Jelcina, jimž vyčítal úpadek jím stále milované ruské vlasti. Teprve v roce 2007, na domnělém sklonku Putinova prezidenství, Solženicyn převzal Ruskou státní cenu, nejvyšší státní vyznamenání. „Pod Putinovou vládou,“ prohlásil spisovatel, „ruský národ konečně znovuobjevil, co to znamená být Rusem.“

==========

Za úspěšné vedení Putinova volebního štábu v roce 2000 byl Medveděv odměněn rolí zástupce vedoucího prezidentské kanceláře. Jeho nadřízeným zůstal Jelcinův věrný úředník a politický „kurátor“ Alexandr Vološin, známý svou pracovitostí a neúnavným plněním úkolů. Ten sám navrhl čerstvě zvolenému Putinovi, aby z Medveděva vychoval Vološinova následníka. „Ať Dima chvíli pracuje jako můj zástupce a možná časem doroste k tomu, aby mě nahradil,“9 prorokoval tehdy Vološin. V říjnu 2003 se jeho slova naplnila. Vološin, který měl příliš blízko k právě zatčenému Chodorkovskému, musel Kreml opustit a jeho vlivné místo převzal Dima Medveděv. Okamžitě naplnil očekávání a ukázal se být „rychlým, učenlivým a schopným ovládnout byrokratické nuance“.10 Vedle křesla vedoucího Putinovy administrativy Medveděv zároveň předsedal plynovému koncernu Gazprom. Malý, nevýrazný byrokrat Medveděv se rázem stal, slovy Michaila Zygara, „jedním z nejmocnějších úředníků v zemi“.

==========


S blížícím se koncem Putinova mandátu se oba potenciální nástupci, Ivanov a Medveděv, postavili do bloků vedle sebe. Medveděv od roku 2005 působil jako vicepremiér; v únoru 2007 se druhým vicepremiérem stal Ivanov.12 Oba tak stáli na stejné startovní čáře v závodě o Putinovu důvěru. Avšak mistr intrik a ultimátní arbitr Putin následnickými kartami zamíchal ještě jednou.

==========

Vedle Ivanova a Medveděva, dlouhé měsíce tvrdě zápasících o popularitu, prezident v září postavil třetího potenciálního nástupce — dosud nevýrazného a přehlíženého Viktora Zubkova. Jmenoval jej předsedou vlády a veřejně začal obšírně vychvalovat jeho kvality — od osobní integrity přes pracovitost po inteligenci a spolehlivost. Zubkov, proslulý bojovník s korupcí v Petrohradu devadesátých let a o generaci starší než Putin, se s podporou prezidenta rychle stal druhým nejpopulárnějším politikem v zemi.13 Oblíbenost novináři titulovaného „nového favorita na prezidentova následovníka“ sice zůstávala daleko za Putinem, ale rychle předběhla Ivanova i Medveděva, kteří se najednou ocitli ve stínu nového premiéra.

==========

Tím, že do hry o jediné místo vložil třetího kandidáta, Putin demonstroval podstatu toho, jak dovedl konsolidovat moc ve svých rukou, postavit se nad systém jako nezbytný arbitr. Ukázal, že „nejasnost a intriky se staly jeho klíčovým nástrojem politického řízení“.

==========

Nově jmenovaný premiér Zubkov vypadl z boje jako první. Do svého jmenování relativně neznámý politik se pustil do funkce s až přílišnou vervou. Zatímco vicepremiér Medveděv věděl, kdy přenechat záři reflektorů prezidentovi, Zubkov s novou funkcí překročil povolené hranice viditelnosti. Televizní obrazovky i noviny zaplnily jeho tirády, spojené s návštěvami továren, škol i regionálních politiků. Během několika týdnů Zubkovova premiérství bylo jasné, že nový předseda vlády by byl jen těžko řiditelným prezidentem.

==========


S vypadnutím Zubkova se staronovým favoritem stal Sergej Ivanov. Voliči hledající „nového Putina“ podle průzkumů oceňovali Ivanovovo vlastenectví i kariéru v KGB. V červnu 2007 na Petrohradském ekonomickém fóru, exkluzivní diskusní platformě v Putinově rodném městě, prezident sám ustoupil do pozadí a požádal Ivanova, aby konferenci místo úřadující hlavy státu slavnostně zahájil on. Zjevná symbolika předání pódia možnému následovníkovi neunikla žádnému z kremlologů. „Ivanov zněl jako prezident,“20 komentovala média Ivanovův výstup, ve kterém sebevědomě představil vizi ruské ekonomiky do roku 2020. Ovšem právě přemíra sebevědomí podle Zygara Ivanovovi nakonec uškodila podobně jako Zubkovovi. Během cesty po Asii Ivanov na jednání o prodeji ruských zbraní začal na dotaz směřovaný Putinovi odpovídat sám, bez jediného pohledu na prezidenta. Ten se k Ivanovovi naklonil, ledově na něho pohlédl a poznamenal: „Takže vy už odpovídáte za mě?“21 Ivanovova hlavní přednost pohřbila jeho prezidentské ambice — byl příliš jako Putin a odcházející prezident se obával, že by nad prezidentem Ivanovem ztratil kontrolu. Nakonec Putin byl v KGB „pouze“ podplukovníkem, zatímco Ivanov se těšil hodnosti generála.

==========

Konečný výběr Putinova následovníka odrážel systém vertikály moci, který řídil stát, aniž by připouštěl opozici, spontánnost nebo ztrátu kontroly. Prezident Putin pozval do Kremlu lídry čtyř politických stran a novináře. Andrej Kolesnikov, dvorní reportér putinovského Ruska, se podivil, že Putin pozvané vedl nikoliv tradičně do zasedací místnosti, ale přímo do své pracovny — do místa, kam toužili vstoupit mnozí, ale dostala se tam jen hrstka vybraných. Bok po boku s Putinem kráčel předseda strany Jednotné Rusko Boris Gryzlov, který se nervózně usmíval, neboť měl před sebou historický úkol. Za nimi vstoupil Medveděv spolu se Sergejem Mironovem z parlamentní strany Spravedlivé Rusko a zástupci menších stran Občanská síla a Agrární strana Ruska. Jakmile se Putin usadil s Gryzlovem po pravici a Medveděvem po levici, „všechno bylo jasné. Nemusel říkat ani slovo. Mohli zase vstát a odejít,“25 pochopil význam předem připraveného představení Kolesnikov. Všechno se pak odehrálo se strojovou rychlostí lidí, kteří přesně vědí, co mají dělat, a mnohokrát si své kroky nacvičili nanečisto, aby se v klíčový moment nespletli.

==========

Medveděv Putinovi před novináři „nabídl“, aby se po skončení prezidentského mandátu ujal pozice předsedy vlády.

==========

Jediný skutečně opoziční kandidát Boris Němcov, politik vněsystémové opozice, svou kandidaturu stáhl s tím, že „volby budou fraškou“.31 Proti Medveděvovi tak stáli jen tři vyzyvatelé. Dva z nich byli úspěšní systémoví politici, kteří do voleb vstoupili se souhlasem Kremlu — komunista Zjuganov a předseda pravicové strany LDPR Vladimir Žirinovskij. Třetí protikandidát byl politicky irelevantní předseda ruské zednářské lóže Andrej Bogdanov.

==========

Medveděv v březnových volbách získal sedmdesát procent hlasů, jen o procento méně než Putin při svém znovuzvolení v roce 2004. Vertikála moci obstála. Putin se mohl s klidem usadit do premiérského křesla a pozorovat, jak Kreml obývá — nikoli Kremlu vládne — jím vybraný prozatímní prezident.

==========

Pohodlnou pozici premiéru Putinovi zajistil řízený triumf vládnoucí systémové strany Jednotné Rusko. Ta v parlamentních volbách v prosinci 2007 získala 64,3 procent hlasů. Měla zajištěnou většinu 315 poslanců v Dumě o 450 křeslech a každý vládou předložený zákon měl jistotu hladkého schválení, obzvláště v situaci, kdy se opozice stala „řízenou opozicí“, na jejíž podporu se vládnoucí režim mohl spolehnout.

==========

Putin se tak učinil nedostupným — a o to žádanějším. Přístup k premiérovi se najednou „stal nejhodnotnější měnou v Rusku“.

==========

Američtí ani západní politici nevěděli, s kým se v Rusku mají bavit, kdo je u kormidla ruského kolosu nabírajícího rychlost.

==========

V březnu 2012 se Medveděv v jihokorejském Soulu setkal s prezidentem Obamou, připravujícím se tehdy na kampaň za znovuzvolení. Jednali o politicky kontroverzním společném jaderném odzbrojování. Obama, usazený v koženém křesle vedle Medveděva, se spiklenecky nahnul ke svému ruskému protějšku. Přátelsky jej chytil za předloktí, pohlédl mu do očí a zašeptal: „Po znovuzvolení budu mít více flexibility.“ Medveděv Obamu chápavě poplácal po rameni. „Rozumím vám,“ uklidňoval amerického prezidenta. „Informaci předám Vladimirovi,“ dodal spolehlivý prostředník Medveděv.

==========

V mocenském tandemu neměl prozatímní prezident Medveděv právo — a v rámci dohody se svým patronem Putinem ani zájem — otáčet kormidlem ruského korábu. Hledal proto příležitost, kde by mohl ukázat svou rozhodnost a tvrdost. Tím místem se stala Gruzie.

==========

Rusko postupně zjistilo, že tlakem na Tbilisi nedokáže zvrátit západní orientaci Gruzie. Pozornost Moskvy se tak čím dál více upírala na dvě území, která zůstávala vůči PR Washingtonu imunní — Abcházie a Jižní Osetie.38

==========

V Gruzii se Rusko mezitím politicky i vojensky připracovalo na konfrontaci. Obyvatelům obou separatistických republik vydávalo ruské pasy, aby pak mohlo vojensky zasáhnout k ochraně vlastních občanů. Více než devadesát procent obyvatel Jižní Osetie pas přijalo a Moskva opakovala, že se na tyto občany vztahuje ochrana Ruska. Zároveň Rusko postupně navyšovalo počet svých „mírových jednotek“ na základnách v Jižní Osetii až na pět tisíc vojáků.

==========

Po měsících vzájemných politických, diplomatických i vojenských provokací začala Gruzie 7. srpna 2008 ve 23.35 masivní dělostřeleckou salvou z tanků a 122milimetrových děl ostřelovat hlavní město Jižní Osetie, Cchinvali. Útok zabil dva ruské mírotvorce, poškodil jejich kasárna a zasáhl také civilní obyvatele, z nichž mnozí již disponovali ruskými pasy. Následujícího rána vpochodovala ruská 58. armáda dva kilometry dlouhým tunelem Roki ze Severní Osetie do Jižní. Ruské jednotky současně vstoupily i do Abcházie, kde otevřely druhou frontu k odvedení části sil malé gruzínské armády. Rusové okamžitě zlikvidovali gruzínské jednotky v amerických obrněných vozech, ostřelující Cchinvali, a zahájili rychlý postup do gruzínského vnitrozemí směrem k Tbilisi. Navečer 10. srpna již v Cchinvali nezůstal jediný gruzínský voják a 11. srpna Rusko získalo kontrolu nad celou Jižní Osetií i Abcházií, zatímco Gruzínci ustupovali do Tbilisi.

==========

Více než sto tisíc Gruzínců před válkou uteklo, 850 osob zaplatilo životem či zdravím. Místo okamžité americké odpovědi se ke slovu přihlásila

==========

Zdevastované gruzínské armádě a ponížené vládě nezbývalo než rychle souhlasit s příměřím a 12. srpna boje skončily. Více než sto tisíc Gruzínců před válkou uteklo, 850 osob zaplatilo životem či zdravím. Místo okamžité americké odpovědi se ke slovu přihlásila Moskva: integraci států v blízkém zahraničí do euro-atlantických struktur nebude tolerovat.

==========

Spojené státy odmítly do bojů zasáhnout a riskovat jadernou válku s Ruskem kvůli geopoliticky téměř bezvýznamné hornaté zemi o velikosti Západní Virginie a se stejným HDP jako Papua Nová Guinea.

==========

Dne 10. srpna, v době, kdy ruská vojska získávala kontrolu nad Gruzií, ruský ministr zahraničí Lavrov zavolal Condoleezze Rice, aby jí sdělil ruské podmínky míru. Americkou ministryni zahraničí Lavrov zastihl na dovolené (shodou okolností) v Západní Virginii, kterou Rice nehledě na gruzínskou válku nezrušila. „Máme tři podmínky,“ sdělil Lavrov a pokračoval. „První dvě jsou, aby Gruzínci podepsali příslib o nevyužití síly a aby se jejich vojska vrátila na základny.“ „Domluveno,“ odvětila Rice. „Jaká je třetí podmínka?“ „Ta je jen mezi námi,“ upozornil protřelý diplomat Lavrov svou bezchybnou angličtinou. „Míša Saakašvili musí odstoupit.“

==========

V následujících letech prezident Gruzie čelil sérii skandálů od korupce po jím údajně podporované mučení ve věznicích. V říjnu 2012 Saakašviliho strana podlehla v parlamentních volbách miliardáři Bidzinu Ivanišvilimu, který své jmění získal obchodováním s Moskvou.

==========

Necelá dvě desetiletí po rozpadu SSSR a pouhých osm let od zahájení Putinova projektu nového Ruska vojenská operace v Gruzii „ohromujícím způsobem vyhlásila do světa, že Rusko je znovu mocností, s níž je nutné počítat a jež se nenechá omezovat mezinárodními institucemi ani názory jiných států“.

==========

Americká kritika ruské intervence jen podpořila frustraci většiny Rusů napříč politickým a společenským spektrem nad údajným cynismem a dvojím metrem Washingtonu. Okolo 80 procent Rusů považovalo vojenskou operaci za spravedlivou odpověď na agresi, za jejíž zahájení vinili neoblíbeného Saakašviliho.67 Veřejná podpora prezidenta Medveděva v září bezprostředně po válce vyrostla na 83 procent, popularita premiéra Putina dokonce až na 88 procent.68 Většina Rusů aplaudovala schopnosti tohoto tandemu prosazovat ruské zájmy a navrátit zemi velmocenský status.69


Rusko-americké vztahy upadly z optimistických výšin slovinských Alp a opatrné spolupráce v boji s terorismem do bodu mrazu. Svět vypadal z Washingtonu zcela jinak než svět viděný z Moskvy. To však neodradilo novou garnituru v Bílém domě v čele s Barackem Obamou, aby se pokusila vztahy s Ruskem resetovat.

==========

Vlna nadšení z nové, otevřené a laskavé Ameriky prostoupila nejen veřejnost, ale také Nobelovu komisi. Ta Obamovi udělila cenu za mír hned v prvním roce jeho prezidentství — ještě předtím, než Obama významně navýšil počet amerických vojáků v Afghánistánu, bombardoval Libyi, rozvinul program zabíjení osob podezřelých z terorismu pomocí dronů, pokračoval ve využívání černých věznic pro potenciálně nebezpečné osoby, a také předtím, než absolutně selhal v resetu vztahů USA s Ruskem.4

==========

Americká ministryně zahraničí Hillary Clinton se těšila z prvních týdnů ve funkci, když v březnu 2009 přijela do Ženevy, aby se setkala se svým zkušeným ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Clinton v černém kostýmu s perfektně učesanými vlasy zářila spokojeností a rozdávala úsměvy na všechny strany. Vedle strnulého Lavrova v tmavém obleku, s utaženou kravatou a nic neříkající tváří působila až dětsky vesele. Clinton se odtažitostí Lavrova stojícího vedle ní nenechala odradit. Rychle popadla přichystanou malou žlutou krabičku, ležící na židli vedle ministryně. „Mám pro vás dárek,“ obrátila se k překvapenému Lavrovovi. „Představuje to, co vám prezident Obama, viceprezident Biden a já říkáme.“ Američanka ani nečekala, až si strohý Lavrov krabičku převezme a rozbalí. S vervou se toho chopila sama, rozvázala stuhu a vyndala destičku s rudým plastovým tlačítkem. „Chceme resetovat vztah našich zemí. Tak ho společně zmáčkněme,“ ukončila rozbalování dárku Hillary Clinton a hlasitě se rozesmála. Lavrov si destičku převzal a mlčky pohlédl na ruský nápis na ruském tlačítku. „Máte to špatně,“ řekl Lavrov stále křečovitěji se smějící americké ministryni. „Napsali jste ‚peregruzka‘ [přetížení]. Mělo by to být ‚perezagruzka‘ [reset],“ poučil ji perfektní angličtinou Lavrov.

==========

Obamův tým chtěl „vybudovat“ pozici Medveděva; posílit „ruského Obamu“ natolik, aby se stal nezávislým na Putinovi.17 Washington věnoval značné úsilí na vytvoření osobních prezidentských vazeb, které by překonaly politické neshody a měly dlouhodobý dopad na sbližování Ruska s USA.

==========

Moskva úmysly Washingtonu snadno dekódovala — a využila je ve svůj prospěch. Prozatímní prezident Medveděv, vybavený Putinovými strategickými pokyny, dobře věděl, jak pragmaticky využívat americké naděje na zlepšení vztahů postavené na Medveděvovi, který je domněle liberální a progresivní. Avšak praktickou realizaci sbližování Washingtonu komplikovala nutnost vypořádat se s realitou vlády tandemu prezidenta a premiéra, jejichž skutečné rozdělení rolí zůstávalo zahaleno nejasnostmi.19

==========

Naděje Washingtonu, že jejich sázka na Medveděva může změnit skutečné rozložení moci v ruském systému, však neměly naději na úspěch. Pod Medveděvovou liberální fasádou totiž operoval ruský prezident, plně oddaný svému mentorovi a patronovi Vladimiru Putinovi a plně integrovaný do ruské vertikály moci.

==========

Vládnoucí tandem — a na tandem navázána elita — s resetem na povrchu souhlasila. Rusko si jeho prostřednictvím vytvořilo prostor pro zvládnutí ekonomické krize, reformu armády a další posílení vertikály moci. Ještě v červnu 2008, kdy se západní finanční trhy nervózně třásly obavami z dopadů překotného prodeje kolabující americké banky Bear Stearns, prezident Medveděv sebevědomě vyzdvihoval stabilitu rublu a ruské ekonomiky, zatímco ministr financí Alexej Kudrin na davoském fóru hlásal, že Rusko je „ostrovem stability v globální bouři“25 a rubl se v budoucnu stane rezervní měnou celé Eurasie.

==========

Brzy však největší poválečná hospodářská krize, která započala kolapsem amerického hypotečního trhu, zasáhla také Rusko. Ruské finanční instituce přišly o životně důležité západní zdroje kapitálu a panikařící investoři hromadně vytahovali peníze z ruských bank.27 Již v únoru 2009 rubl ztratil třetinu hodnoty a s ní i přitažlivost pro státy, které o rublové alternativě dolaru uvažovaly.

==========

Globální ekonomická krize zasáhla Rusko nejsilněji ze všech rozvinutých ekonomik. HDP Ruska v roce 2009 kleslo o 7,9 procent, zatímco v USA došlo k propadu o 2,6 procent, ve Francii o 2,8 procent, v Číně HDP dokonce narostlo o 9,4 procent.

==========

Pokles ceny ropy, klíčového zdroje příjmů ruského státu, sice znemožnil rychlé doplnění tenčících se rezerv,30 ale i přesto si ruský stát mohl dovolit masivní finanční podporu ke stabilizaci ekonomiky a přečkal tak krizi bez dlouhodobé újmy. Žádná z velkých bank nezkrachovala a páteřní podniky v druhé polovině roku 2009 navázaly na výrobní objem předkrizových let.

==========

Na vrcholu krize se odehrála výmluvná scéna, kdy premiéra Putina následoval televizní štáb do městečka Pikaljovo u Petrohradu. Tam premiér přijel, aby hájil práva zaměstnanců továrny Olega Děripasky, jednoho z magnátů a kapitána ruského ocelářského průmyslu. V důsledku výpadku paliva továrna přestala vyrábět a zaměstnanci zůstali bez výplat. Obrátili se tak na premiéra — a ten osobně přijel udělat pořádek. Zasedl do čela stolu v jednací místnosti závodu, přímo proti nervóznímu Děripaskovi. Zástupci firmy, sedící po stranách stolu, přihlíželi, jak Putin ponižuje jindy suverénního miliardáře. „Proč jste nepodepsal tuto dohodu [o dodávkách paliva]?“ ptal se premiér. „Pojďte sem a okamžitě ji podepište,“ zavolal si Putin Děripasku k sobě jako ve škole a hodil před něho propisku. „Pero máte zde. Podepište, vraťte mi ho a běžte si sednout.“

==========

Čas k posílení ruského hospodářství potřebovala také armáda. Válka v Gruzii obnažila neadekvátnost techniky i zbraňových systémů. S nástupem Medveděva — domnělého liberála — tak započala největší reforma ruské armády od Velké vlastenecké války. V rámci „Národního plánu přezbrojení“ mělo pod vedením nově jmenovaného ministra obrany, civilisty Anatolije Serďukova, do roku 2020 dojít k obměně 70 procent veškerého vojenského vybavení. Výdaje na armádu tak vzrostly z 2,9 procent HDP na 4 procenta. Investice proudily také do podmínek vojenské služby s cílem profesionalizovat armádu a nahradit méně kvalitní brance vojáky z povolání. Kýženým výsledkem byla „nová ruská armáda“,34 která měla být schopna demonstrovat vojenskou moc Ruska v blízkém zahraničí i jinde ve světě.

==========

Ruská vertikála moci proto s nevolí sledovala rozšiřování protestů přes Tunis a Egypt až do Libye, kde se Rusko těšilo vzkvétajícím obchodním vztahům. V době protestů objem ruských kontraktů s Libyí ve stavebnictví, zbrojním průmyslu a energetice dosáhl deseti miliard dolarů.6 Libyjský vládce, Muammar Kaddáfí, postupně přitvrzoval boj proti sílícím masovým protestům, zatímco Obamova administrativa, pod tíhou západního veřejného mínění a pod tlakem Francie se strategickými ropnými zájmy v zemi, se rozhodla zasáhnout na podporu rebelů vytvořením bezletové zóny nad Libyí s cílem zamezit Kaddáfího složkám využívat letecké síly proti protestujícím.

==========

Před zahájením operace trval prezident Obama na tom, aby se zamezilo opakovaní iráckého scénáře vojenské intervence bez mandátu OSN. K jeho získání však potřeboval podporu Ruska v Radě bezpečnosti. Obama se s viceprezidentem Bidenem obrátili osobně na Medveděva. Ruskému prezidentovi vysvětlili, proč chtějí podpořit rebely, a Medveděv souhlasil — bez konzultace s Putinem, s nímž se v té době vídal sotva jednou měsíčně, a byl tak nucen postupovat s rostoucí autonomií. Rusko se následujícího dne zdrželo hlasování v Radě bezpečnosti OSN o rezoluci 1973, která umožnila použití vojenské síly v Libyi k zavedení „bezletové zóny a ochraně civilistů“.

==========

Putin s rozhořčením sledoval probíhající vojenskou operaci pod vedením NATO, kterou umožnil souhlas jeho chráněnce Medveděva. Až do libyjské intervence Putin respektoval rozdělení veřejných rolí v tandemu a Medveděvovi v rámci dohodnutého strategického směru přenechal mezinárodněpolitickou scénu. Ovšem západní stíhačky ostřelující spřáteleného lídra byly pro Putina příliš.

==========

Tandem Putin a Medveděv se rok před prezidentskými volbami postavil proti sobě. Státní média nevěděla, čí slova mají citovat: Putinovu kritiku prezidenta, nebo Medveděvovu výtku premiérovi. Editoři usilovně volali tiskovým mluvčím obou kanceláří. Zpět se po chvíli ticha ozval mluvčí Putina s chladnou radou tápajícím novinářům: „Zahraniční politika je odpovědností hlavy státu, takže média by měla přinášet jeho pohled. Prohlášení premiéra Putina můžete zapomenout.“11 Putin ustoupil — ovšem na Medveděvovu nepoddajnost nezapomněl.

==========

Zatímco politici západních zemí — a s nimi, zdrženlivě, ruský prezident — slavili Kaddáfího smrt, Putin s odporem sledoval, jak „zpravodajské kanály po celém světě ukazovaly zkrvaveného, ale ještě živého Kaddáfího“.15 Operace NATO a ochotných arabských spojenců svržením Kaddáfího potvrdila nejhorší Putinovy obavy. Ještě v roce 2008 Putin otevřel brány Kremlu Kaddáfího delegaci, která si v zahradě postavila beduínské stany. V hlavním stanu premiér Putin Kaddáfího vyzvedl a společně jako přátelé zamířili na koncert francouzské zpěvačky Mireille Mathieu. Brutální Kaddáfího smrt se tak Putina dotkla osobně.16

==========

Medveděv si na sklonku roku 2011 s rostoucí intenzitou uvědomoval blížící se konec svého mandátu. Věděl, že nyní má jedinečnou a také jedinou šanci zůstat vládcem Kremlu. To by navíc znamenalo nikoliv další čtyři roky v Kremlu, ale let šest. Na závěr prvního roku v prezidentském křesle totiž Medveděv Dumě navrhl změnit jelcinovskou ústavu a prodloužit prezidentský mandát.

==========


K setrvání v prezidentském úřadu se Medveděv potřeboval proměnit z prozatímního ve skutečně autonomního a mocného prezidenta. S tímto cílem se Medveděv — opatrně a chabě — pokusil otestovat, zda by mohl získat podporu elit i společnosti na úkor Putina. Oba muži se těšili srovnatelné popularitě u voličů, jež se pohybovala okolo sedmdesáti procent.18 K získání vedoucí pozice se Medveděv na moment rozhodl skutečně vžít role progresivního liberála, přisuzované médii, a pod touto vlajkou zkusit vybudovat vlastní politickou základnu.

==========

Medveděv požádal osvědčeného polittechnologa Surkova, aby vytvořil liberální politickou stranu jako protiváhu k Jednotnému Rusku kontrolovanému Putinem. Tato nová vládní strana měla opanovat ruskou politiku. Bohužel pro Medveděva však nikdo z politicky vlivných osobností nebyl ochoten otevřeně podpořit Medveděvův projekt proti Putinovi.

Vedle fiaska Surkovova projektu promedveděvovské politické strany zářila úspěchem Národní fronta, nově vytvořená na podporu Putina, která sjednotila odbory a mnohé organizace napříč Ruskem. Zakladatel Národní fronty Vjačeslav Volodin se v tichosti chystal převzít po Surkovovi roli kremelského šedého kardinála.

==========

Delegáti a příznivci strany Jednotné Rusko cítili, že sjezd přinese zlomové události. Nervózně se dohadovali, jaké budou, a spekulace přerušovali, jen když pod taktovkou organizátorů sjezdu nacvičovali davové skandování „Pu-tin, Pu-tin!“ a „Med-ve-děv, Med-ve-děv!“. Nevěděli, který pokřik bude potřebnější.

==========

Liberalismus nebyl pro Medveděva cílem, ale nástrojem k uchopení moci. Když pochopil, že cesta k moci v Rusku skrze liberální agendu nevede, rychle se svého pokusu zřekl a stal se hlásnou troubou čím dál ztracenějšího Ruska.

==========

Zmizely časy, kdy Medveděv s vyhrnutými rukávy jedl cheesburger na předměstí Kalifornie s „Barackem“. Obamova tehdejšího viceprezidenta a od roku 2021 prezidenta USA Bidena Medveděv nazýval „senilním staříkem s demencí“, evropské lídry „pomatenci“.

==========

S pádem Kaddáfího a ohlášením Putinova návratu Moskva usoudila, že je načase opět sundat masku. „Ve vztazích s Amerikou není nic, co by bylo možné resetovat,“26 shrnul Putin a vyslal Washingtonu signál, že americký projekt se jej netýká.

==========

Mnozí z opozičníků byli unaveni dlouhou politickou dominancí Putina a frustrováni systémem, který se stával čím dál více řízeným vertikálou moci, bez opravdového prostoru pro otevřenou politickou soutěž. Volbám do Dumy v prosinci 2011 tak předcházelo rostoucí společenské napětí. Opozice očekávala, zda opět vyhraje vládnoucí Jednotné Rusko, či zda se do Dumy dostanou nesystémoví politici.

==========

Kandidáti nesystémové opozice však soupeřili více mezi sebou než s režimem a u většiny ruských voličů zůstávali nepopulární. Jednotné Rusko tak zvítězilo s polovinou hlasů a s většinou 238 křesel v Dumě. Oproti předchozím volbám sice ztratilo 77 mandátů, ty si ale mezi sebe rozdělily strany systémové opozice — Spravedlivé Rusko, komunisté a pravicová Liberální demokracie. Žádná ze stran vně systému řízené demokracie se do Dumy nedostala, a parlament tak v zásadních otázkách zůstal plně řízený Kremlem.

==========

Nehledě na odhodlání a snahu režimu demonstracím předejít, v ledovém zimním počasí vyšly do ulic desítky tisíc protestujících a zaplnily náměstí ve více než devadesáti městech po celém Rusku. Davy se shromáždily i před kremelskými zdmi. V posledním vzepětí hrstky ruských liberálů se okolo sto tisíc občanů (0,06 procent obyvatel) pokusilo vyjádřit nesouhlas s vývojem ruské politiky.

==========

Důvodem protestů, jak píšou Hill a Gaddy, „byl ruský úspěch“,5 díky němuž do ulic vyšli programátoři, manažeři, právníci, inženýři. Nově utvořená ruská střední třída chtěla vidět Rusko, v němž by volební procesy přinášely nové politické tváře a posouvaly zemi jinam.

==========

Proti vertikále moci stály pokračující protesty, které toužily zkomplikovat plán hladkého předání formální moci. Tým kremelských polittechnologů neodhadl společenskou náladu a podcenil faktor „únavy Putinem“. Po dvanácti letech v centru politického dění již část ruské společnosti Putin unavoval. V době parlamentních voleb Putinova popularita klesla nejníže od ledna 2000 na 63 procent.

==========

Stabilitu se čím dál méně úspěšně snažili narušovat opoziční protestující. Těm se nedařilo sjednotit za jediným lídrem a roztříštěná opozice nedokázala získat širší společenskou podporu. Z davových celostátních demonstrací se postupně staly tisícové happeningy omezené na hlavní město Moskvu.

==========

S blížícími se volbami počet návštěvníků akcí na podporu Putina dosáhl nejvyšších čísel od rozpadu Sovětského svazu a rozdělená opozice se ocitla v jejich stínu.

==========

Když Hillary Clinton označila parlamentní volby za „nečestné a nespravedlivé“, Putin ji studenoválečným špionským žargonem obvinil z „vyslání signálu“17 k protestně naladěným elementům v ruské společnosti sponzorovaným Amerikou. Clinton podle Putina „aktivovala osoby uvnitř Ruska k podvratné práci s podporou ministerstva zahraničních věcí USA“.

==========

Putinův návrat do Kremlu otočil reset naruby. Moskva nepochybovala o zlovolných úmyslech Washingtonu. Podezíravost Rusů prohlubovala sebevědomá prohlášení amerických jestřábů, kteří se v týdnech před volbami veřejně loučili s Putinem: „Drahý Voloďo, arabské jaro přichází za tebou,“20 tweetoval John McCain, senátor a kandidát na prezidenta v roce 2008.

==========

Putin, který vždy preferoval stabilitu a připravenost na špatné dny, se z protestů poučil. „Trápilo ho, co může nastat příště,“25 tvrdili Putinovi životopisci. Vnímal, že jeho pozice je slabší než kdykoliv předtím, od ranných měsíců prvního prezidenství v roce 2000. Celá vertikála moci proto začala pracovat na plné obrátky s cílem posílit kontrolu nad všemi subjekty, které by systém mohly ohrozit zevnitř či zvenku.

==========

Podle hesla, že „pořádek musí začínat doma“, se první kroky zaměřily na nejdůležitější prvek státní moci — silové složky. Ty se mohly těšit praktické i symbolické podpoře. Větší rozpočet a širší pravomoci doprovázela gesta ukazující význam silových struktur pro stabilitu ruského státu. Elitní pořádkové jednotky ministerstva vnitra ODON tak například získaly zpět pojmenování po Felixi Dzeržinském, kontroverzním zakladateli sovětské tajné policie Čeky, o něž přišly v roce 1994.

==========

Potlačení demonstrací a Putinovo upevnění moci, jeho přerod z prezidenta v cara, tak přinesl konec nevojenskému a relativně pokojnému mládežnickému hnutí Naši. Tvrdý režim již nepotřeboval hochy-skauty na ruský způsob, ale tvrdé muže. Hnutí Naši, rozpuštěné v roce 2013, nahradili dobrovolní aktivisté z řad vojenských veteránů, motorkáři, sdružení ve skupině Noční vlci, pracovníci na státu závislých továren, a když bylo třeba obzvláště tvrdé ruky, čečenští kadyrovci.

==========

Do čela generálního štábu usedl místo Nikolaje Makarova mladší a ambiciózní Valerij Gerasimov. Šojgu nového náčelníka Gerasimova představil prezidentovi jako „vojáka do morku kostí (…), člověka s kolosálními zkušenostmi přímo v terénu“.35 Právě dvojice Šojgu a Gerasimov dostane mnoho příležitostí své zkušenosti — a s nimi schopnosti reformované ruské armády — otestovat v bojích na Ukrajině.

==========

Putin jmenoval Medveděva premiérem a ten roli bez okolků přijal. Vládnoucí tandem však rokirovkou zanikl. Zatímco premiér Putin měl ve vertikále moci dostatečnou sílu k tomu, aby omezoval — a v mnohém kontroloval — Medveděva, naopak to neplatilo. Servilní a poddajný Medveděv své mocenské ponížení pokorně přijal a zůstal vlivným hráčem v politické hře pod svým arbitrem Putinem.

==========

Na klíčovou postavu v řízení kremelské politické hry se vypracoval Vjačeslav Volodin. Ten rychle setřásl Surkovovův odkaz šedého kardinála a stal se černým stínem Kremlu v politických zákoutích Ruska.

==========

Spojence v Dumě měl Volodin v předsedovi Sergeji Naryškinovi. Ten se po volbách v prosinci 2011 ujal „kurátorování“ parlamentu ve prospěch Kremlu. V roce 2016 byl odměněn rolí šéfa zpravodajské služby Ruska, jejíž význam v pyramidě moci rostl úměrně s rostoucími zahraničněpolitickými ambicemi Moskvy.

==========

Kreml posiloval vliv také ve světě tradičních médií. Platformy mimo státní dosah, jako TV Dožď či Echo Moskvy, čelily rostoucímu tlaku státních kontrol. „Nechtěli nás zavřít. Chtěli nás oslabit, zmáčknout,“41 popisuje Natalija Sindějeva, bývalá ředitelka TV Dožď, tlak, jemuž kanál soustavně — a nakonec fatálně — čelil.

==========

Prostor uvolňovaný nezávislými platformami zaplňovala média prostátní, která dostávala čím dál častější a přesnější zadání, jakým způsobem pokrývat klíčové domácí i zahraničněpolitické dění. Tlak na jeho plnění rostl a odchylky se stávaly nepřípustnějšími, jak ukázal příklad státní mediální agentury RIA Novosti. Ta léta získávala štědré státní příspěvky z fondů spravovaných Surkovem, během protestů však poskytla prostor opozici. Za trest se v rámci upevnění kontroly vertikály moci nad mediálním prostředím RIA Novosti prakticky rozpustila včleněním do zcela servilního kolosu Rossijskaja gazeta.

==========

Protestující se mohli díky platformě VKontaktě (alternativa Facebooku), blogům a YouTube organizovat rychleji, než je státní složky stíhaly kontrolovat a zastavovat.

==========

Nové zákony zavedly filtrování internetu pro eliminaci „škodlivého“ obsahu a vytvořily černou listinu nežádoucích stránek. Dále kriminalizovaly „pomluvu“ v online prostředí. Zákon takové chování definoval se záměrnou vágností jako „rozšiřování nepravdivých informací k poškození cti a důstojnosti“.

==========

Internet se pomalu začleňoval do hierarchické struktury vertikály moci. Před podobnými praktikami v USA varoval v roce 2013 svět Edward Snowden, přeběhlík z americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Před vězením jej zachránil azyl v Rusku. Výměnou za bezpečí se „bojovník za spravedlnost“ Snowden zapojil do legitimizace čím dál agresivnější ruské kontroly online prostoru.

==========

Duma v červenci 2012 téměř jednohlasně přijala nový zákon, podle kterého se všechny nevládní organizace s příjmy z ciziny musely zaregistrovat jako „zahraniční agenti“ [inostrannyj agent, krátce inoagent].

==========

Pro mnohé nová pravidla znamenala konec činnosti. Jako první kapitulovala organizace GOLOS, monitorující ruské volby, která registraci odmítla a po třinácti letech byla rozpuštěna.53 Nejvýrazněji protirežimní americké organizace jako International Republican Institute či Rozvojová agentura Spojených státu byly tvrdými podmínkami donuceny Rusko opustit.

==========

Inoagenti v Putinově Rusku mohli pokračovat v činnosti, ovšem pod drobnohledem státu. Případné pochybení v registraci pak znamenalo likvidační pokuty.

==========


Myšlenkovým propojením hodnot pravoslavné církve s ruským národem Putin navázal na dalšího svého oblíbeného myslitele, Ivana Iljina (1883–1954). Jeho filozofické traktáty o hloubce ruské duše a velikosti ruské civilizace dostávali vysocí státní úředníci a klíčové osoby ve vertikále moci. Prezident i jeho poradci si začali pravidelně půjčovat Iljinovu rétoriku, v jejímž centru se nacházela pravoslavná církev, která ruskou identitu „utvářela do jisté míry v protikladu k Západu“,8 opakoval Kreml.

==========

Pravoslavná církev v představě nacionalistů, jejichž rétoriku Kreml čím dál více přebíral, představovala opravdovou ruskost. Tato ruskost podle nich ležela v hlubině rozlehlých ruských území, kde je pravoslavná církev vlivná, a v hlubině ruské duše, kam učení církve míří.

==========

Kreml přejal narativ opírající se o „historický mýtus obléhaného Ruska, spojený s apelem na pravoslavné a vlastenecké cítění k ochraně ruské společnosti před agresí příliš liberálního Západu“.

==========

Problémem pro ruskou civilizaci již nebylo jen chování Západu, ale jeho samotná podstata. Západ, v čele s USA, podle ruského antizápadního civilizačního narativu odmítl tradiční kulturní, náboženské a rodinné hodnoty. Místo nich západní země zaváděla opatření, která „srovnávají velké rodiny s partnerstvími osob stejného pohlaví a víru v Boha s vírou v Satana“,16 vyčítal Putin svým západním kolegům.

==========

Zatímco část ukrajinské elity vedla námluvy se Západem, Kreml opakovaně varoval, že Rusko již je příliš silné, než aby akceptovalo další rozšiřování západních struktur v blízkém zahraničí tak jako v devadesátých a nultých letech.

==========

Ukrajinu v době jednání o asociační dohodě s EU vedl prezident Viktor Janukovyč. Toho sice nejprve v roce 2004 smetla oranžová revoluce, o šest let později se však vrátil do čela země, frustrované selháním nadějí vložených do oranžových politiků.30 Tehdejší prozápadní politici nenaplnili očekávání a byli vystřídáni proruským Janukovyčem.

==========

Janukovyč na přání Ruska na jaře 2010 obnovil pronájem krymské námořní základny pro ruskou černomořskou flotilu na čtvrt století a přislíbil přerušení jednání s NATO o členství Ukrajiny.31

==========

Nekompetentní a zkorumpovaný Janukovyčův režim postupně ztrácel oblibu populace i finanční solventnost. Hledal nové zdroje legitimity a příjmů. Nabízela se EU, tehdy populární u prozápadní části ukrajinského obyvatelstva, která disponovala masivními finančními pobídkami pro přidružené země.

==========

Kreml se zděsil — a rozhodl se jednat. Janukovyč na podzim roku 2013, v týdnech

==========

Z Moskvy Janukovyč přivezl přímou finanční podporu, doprovázenou jasným varováním před následky podpisu dohody. Dne 21. listopadu 2013, týden před již dohodnutou podpisovou ceremonií na summitu EU ve Vilniusu, Janukovyč otočil kormidlem a podpis dohody, ústy svého premiéra, „odložil“.

==========

Následně po „odložení“ podpisu obdržela Ukrajina od Ruska odměnu ve formě slev na dovoz plynu a půjčky formou investice do ukrajinských vládních dluhopisů.

==========

Nespokojené ukrajinské davy vyšly do kyjevských ulic a na náměstí Nezávislosti, kde žádaly návrat Ukrajiny na evropskou cestu.34

==========

Po týdnech protestů, v únoru 2014, dovedla mediace Moskvy Janukovyče a opozici k podpisu dohody o budoucí vládě.36 Protestující davy však kompromis odmítly a násilí eskalovalo. Podle novináře Zygara, opírajícího se o zdroje v Kremlu, Janukovyč zavolal Putinovi s tím, že opouští Kyjev ve strachu před násilím a uchýlí se do bezpečného Charkova na východě země. „Kam jedete?!“ křičel prý do telefonu Putin na svůj ukrajinský protějšek. „Zůstaňte, kde jste. Vaše země se vymknula kontrole. Kyjev je vydán na milost gangsterů a zločinců. Zbláznil jste se?“ „Vše je pod kontrolou,“ odvětil Janukovič a odjel. Putin podle Zygarova popisu zuřil. „Nikdy jsem si nemyslel, že je tak zbabělý sráč,“ komentoval údajně Janukovyčovo chování ruský prezident.

==========

Janukovičův útěk a obnovení jednání s EU ze strany ukrajinské opozice ukázaly Kremlu limity přímého vlivu na ukrajinské politiky. Moskva roky usilovala o větší míru kontroly na Ukrajině — a opakovaně neuspěla. Když definitivně pochopila, že více kontroly nezíská, rozhodla se na Ukrajině rozdmýchat maximum chaosu, který by znemožnil plnou kontrolu Ukrajiny komukoliv.

==========

Ruská státní ideologie opakovaně ztotožňovala Ukrajinu s Kyjevskou Rusí, údajným rodištěm „Svaté Rusi“, a tedy i pozdějšího ruského státu. Zejména východní části Ukrajiny byly plné ruskojazyčných obyvatel, s nimiž podle Kremlu ruský národ tvořil „jeden lid“.

==========

V situaci dočasného mocenského vakua na Ukrajině před ustanovením plnohodnotné ukrajinské vlády, jež měla vzejít z voleb stanovených na 25. května 2014, provedly ruské složky koordinovanou operaci k anexi Krymu.

==========

Kreml v době anexe popíral přítomnost ruských vojáků na Krymu. Případní ozbrojenci si podle Moskvy museli koupit ruské vojenské uniformy v obchodě, kde byly snadno k dostání. O rok později již kremelští propagandisté chválili prozíravou a včasnou vojenskou operaci Moskvy na Krymu.

==========

Moskva vystoupila jako ochránce utlačovaných skoro-krajanů a nepřipravený Západ nestíhal reagovat. „Západní politici byli zcela mimo realitu,“46 vzpomíná dřívější Putinův ekonomický poradce a později kritik Andrej Illarionov a upozorňuje na neustále se opakující západní snahu vnímat Rusko prizmatem vlastních hodnot a úvah.

==========

Zatímco Západ hovořil o anexi, Rusko slavilo znovusjednocení a návrat Krymu do vlasti. Nehledě na terminologii, důležitou z hlediska mezinárodního práva, Ukrajina ztratila kontrolu nad Krymem a Rusko úspěšně položilo základy chaosu na Ukrajině — chaosu, který měl zamezit plné kontrole nad zemí a znemožnit její plnohodnotnou integraci do západních struktur.51

==========

„Vážení přátelé,“ zahájil Putin své vystoupení a okamžitě jej přerušil další potlesk vestoje. Prezident se usmál a spustil. „Naši západní kolegové v čele s USA nám mnohokrát lhali, rozhodovali se za našimi zády, postavili nás před hotovou věc,“ zahájil Putin proslov kritikou Západu a pokračoval: „Preferovali řídit se nikoliv mezinárodním právem, ale právem silnějšího. (…) Jenže v případě Ukrajiny už překročili hranice,“ hřímal Putin. Rusko, hájil své kroky prezident, „již nemohlo ustoupit. Když někdo neustále natahuje pružinu, pružina nakonec praskne,“ vysvětlil jedním ze svých typických obrazných přirovnání. Hlasitý potlesk loajálních přísedících neustále přerušoval řeč, která spěla ke svému vrcholu — k důrazu na přijetí břemene historické odpovědnosti za budoucnost ruského světa. „Přesně v takovýchto přelomových historických momentech se prověřuje zralost a síla duše národa,“ hovořil Putin k nadšenému publiku slovy, která mohla snadno vyjít z úst státníků 19. století. „A ruský národ prokázal takovou zralost a takovou sílu, že svou jednotností vysvobodil krajany z ukrajinského jha.“54 Kremelský sál propukl v další burácivý aplaus a provolával: „Rusko! Rusko! Putin! Putin!“ Představitelé Krymu následně vystoupili na pódium k Putinovi, aby za doprovodu ruské hymny symbolicky podepsali dokument o včlenění Krymu do Ruské federace.

==========

Samotné včlenění Krymu do Ruské federace podporovalo téměř 90 procent Rusů, včetně mnoha protiputinovských politiků.58 Poslankyně Taťána Saenko shrnula veřejné nadšení parafrází Iljina: anexí Krymu „Rusko vstalo z mrtvých a znovu se narodilo“.59

==========

Nevelkou domácí opozici proti anexi Krymu ruský režim přirovnal k „páté koloně“ Rusů, kteří během druhé světové války kolaborovali s nacistickým Německem.

==========

Rusko usilovalo o sjednocení jím vnímaného historického území ruského světa — etnických Rusů, Svaté Rusi a širšího pravoslavného společenství. Setrvání Ukrajiny v ruské sféře vlivu představovalo symbolický i taktický cíl, nezbytný k naplnění širší strategické vize o ruském civilizačním státu a oslabení Západu.62 Válka začala.

==========

Vojenské střety na východě Ukrajiny, které bezprostředně navázaly na anexi Krymu, a celospolečenský konflikt v třetích zemích se pro Moskvu staly skutečným simulátorem funkčnosti i nedostatků jednotlivých zbraňových systémů a taktik nevojenského válčení. Ruská politická elita své mnohaúrovňové operace — vojenské, psychologické, informační, kybernetické — pravidelně vyhodnocovala a přímo dohlížela na implementaci získaných poznatků. Rusko tak navázalo na tradici hybridního válčení v mnoha úrovních napříč společenským, politickým a vojenským spektrem.

==========

Týden po proslovu k anexi Krymu, v němž Putin definitivně ukázal světu skutečné Rusko, prezident na slavnostním ceremoniálu v Kremlu nařídil vytvoření ucelené státní ideologie. Principy této ideologie, shrnuté v dokumentu Základy státní kulturní politiky, prostoupily školními osnovami, literaturou, filmem, divadlem a televizní produkcí s cílem posílit jednotu ruského obyvatelstva myšlenkou unikátnosti domnělé ruské civilizace. Identita této ruské civilizace vycházela podle ústředního narativu z její jinakosti vůči Západu.

==========

Ruská ideologie „se pomalu stávala čím dál temnější“,11 plná odkazů k unikátnosti země a volání po likvidaci ruských zrádců a vnitřních nepřátel. Původně církevní pojem „Svatá Rus“ se stal běžnou součástí politických vyjádření.12 Stěžejní motiv ideologie ruské civilizace představovala jednota historicky ruských území v čele s Ukrajinou.

==========

„Charkov, Luhansk, Doněck, Cherson, Nikolajev, Oděsa — nebyly součástí Ukrajiny, ale carského Ruska,“17 opakoval Putin, který čím dál otevřeněji dával najevo vlastní ambice obnovit slávu Ruska nikoliv sovětského, ale právě carského.

==========

Ruští bojovníci v Novorossiji, hlásal hrdě Konstantin Malofejev, „válčí proti hordám bojujícím pod vlajkou Antikrista se satanistickými slogany“.19

==========

Rusko ztotožnilo protiruské Ukrajince s německými fašisty a rozvinulo tak paralelu dalšího existenčního ohrožení Ruska.

==========

Procitnuté Spojené státy a Evropa spěšně zaváděly nové a nové sankce proti Rusku a klíčovým osobám v ruském režimu. Ty se na ně však ve velké většině připravily a svá aktiva vyvedly z dosahu sankcí, které zlehčovaly. „Být na americkém sankčním listu je jako vyhrát politického Oscara,“ smál se sankcionovaný Surkov. „V zahraničí nemám žádné účty. Na Spojených státech mě zajímá Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Nepotřebuji víza, abych se dostal k jejich tvorbě, takže jsem neztratil nic,“23 lakonicky shrnul dopad sankcí bývalý šedý kardinál.

==========

Sankcemi potrestaní Rusové věděli, že skutečnou újmu jim může způsobit pouze samotný ruský režim; jedině ten má moc připravit je o všechno, tak jako Chodorkovského a mnohé jiné.

==========

Sankce tak režim paradoxně posílily — učinily jej nezbytnějším pro elitu a zároveň potvrdily nacionalistický narativ Západem ohrožené ruské civilizace. Tento narativ vykresloval Rusko jako nevinnou civilizaci, která se stále a znovu musí bránit vnějším útokům. Rusko se od anexe Krymu opět jen bránilo — jako se bránilo vždy v minulosti.25 Sankce tedy znovu ukázaly, že studenoválečné nepřátelství nikdy neskončilo a „Anglosasové“26 zůstali nepřítelem, který nadále usiluje o oslabení — či dokonce rozpad — Ruska.27

==========

Vnitřní nepřítel — „agent“ západních „dekadentních“ principů — se pro Kreml stal stejně nebezpečným jako nepřítel za hranicemi.

==========

V červenci roku 2018 se Putin setkal s Trumpem na společném summitu v Helsinkách. Tři dny před setkáním americká vláda zveřejnila ucelenou zprávu o „ruském vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016 prostřednictvím rozsáhlých kybernetických operací“36 a americký establishment tlačil Trumpa k tvrdému postoji vůči Rusku. Trump se na dvě hodiny zavřel do místnosti se svým ruským protějškem — oproti zvyklostem pouze s tlumočníkem, z jednání tak neexistuje žádný záznam.37 Poté Trump vystoupil před novináře s usmívajícím se Putinem po boku. Setkání označil za „lepší než suprové“.38 Následně veřejně upřednostnil Putinovo odmítnutí volebního vměšování před hodnocením vlastních lidí. „Mám vysokou důvěru ve své zpravodajce, ale musím vám říct, že odmítnutí vměšování prezidentem Putinem bylo extrémně silné a mocné.“

==========

Před plným sálem se slova chopila poslankyně Valentina Těreškovová — první žena v kosmu a hrdinka Sovětského svazu. Postěžovala si, že v době mnohých nejistot se voliči obávají budoucnosti po vypršení Putinova druhého mandátu v roce 2024. Vystoupila, aby nabídla snadné řešení. „Proč se svíjet a vymýšlet složitosti?“49 Nejjednodušší by přece bylo buď speciálním zákonem umožnit Putinovi znovu kandidovat, nebo rovnou z ústavy odstranit omezení počtu volebních období. Těreškovovou okamžitě přerušil aplaus.

==========

Ruská řízená demokracie se nemusela bát zákonných překážek; zákon se stal jen dalším nástrojem k plnění vůle vertikály moci.

==========

Díky změnám by prezident Putin mohl legálně zůstat ve funkci až do roku 2036, čímž by se stal nejdéle sloužícím ruským vládcem od dob Kateřiny II.

==========

Tři dny před eskalací války se Západem na Ukrajině prezident Putin sezval elitu zahraničněpolitického a bezpečnostního aparátu vertikály moci do mramorového sálu svaté Kateřiny v Kremlu. Pětadvacítka nejmocnějších ruských mužů — a jedna žena — seděli na židlích, rozmístěných v půlkruhu pod ohromnými křišťálovými lustry, zavěšenými na stropě podpíraném monumentálními sloupy. Kateřinský sál vystavěli dávní carové k ohromení svých návštěvníků. Putinův režim na carskou tradici úspěšně navázal. Novodobí bojaři mlčky čekali jako poslušní školáci na příchod cara, arbitra, vládce a patrona jejich vzestupů a pádů. Když Putin vešel, usadil se za stůl dvě desítky metrů vzdálený od svých loajálních pobočníků. Každého z nich ledově klidným hlasem vyvolával jako žáčka, aby vstal ze židle, přišel k řečnickému pultu a řekl svůj názor na „horšící se situaci na východě Ukrajiny“ a sdělil otevřeně, zda „souhlasí s uznáním nezávislosti lidových republik Luhansk a Doněck“. Mnozí z přítomných se tvářili nervózně, ustrašeně. Věděli, že zatímco hovoří, na ukrajinských hranicích čeká 190 tisíc ruských vojáků. Všichni si uvědomovali, že uznání nezávislosti separatistických republik povede k plnohodnotné válce s Ukrajinou — a jejím prostřednictvím se Spojenými státy a Západem. Nervozita a strach z následků nezabránily žádnému z bojarů dát prezidentovi očekávanou odpověď „ano, podporuji“. Jiná odpověď nepřicházela v úvahu, jak se ke své potupě dozvěděl jindy sebevědomý, výmluvný a rétoricky agresivní ředitel ruské rozvědky Sergej Naryškin. Ten znuděně poslouchajícímu prezidentovi navrhl „iniciovat poslední kolo rozhovorů, dát Západu poslední šanci“. Putin náhle zpozorněl, předklonil se, přerušil Naryškina a otázal se jej: „Vy navrhujte zahájit vyjednávání?“ Naryškin začal koktat: „Ne-e, já… ehm…“ „Sergeji,“ přerušil Naryškina netrpělivě Putin, „chcete jednání, nebo chcete, abychom uznali nezávislost?“ Naryškin několikrát polkl, než se zmohl na chabou reakci. „Ehm… já… no…“ „Mluvte přímo!“ obořil se na bojara Putin. „Podpořím návrh…“ vysoukal ze sebe Naryškin a byl prezidentem opět přerušen. „Podpořím, nebo podporuji? Mluvte jasně!“ Naryškin sklopil hlavu: „Ehm… podporuji návrh na včlenění Doněcké a Luhanské republiky do Ruské federace,“ řekl ztěžka. Putin se jen zasmál a nevěřícně potřásl hlavou. „O tom tady ale dnes vůbec nemluvíme. Podporujete uznání nezávislosti. Ano, nebo ne?“ ptal se stále nebezpečně se usmívající prezident. „Ano, ano,“ kýval zuřivě Naryškin, „podporuji uznání nezávislosti.“ „Dobře. Běžte si sednout,“ pokynul líně hlavou prezident směrem k prázdné židli dvě desítky metrů před sebou.