Říše letního měsíce (Gwynne, S. C.)

Říše letního měsíce (Gwynne, S. C.)


V roce 1871 se bizoni ještě proháněli po prériích, na počátku téhož roku bylo poblíž řeky Arkansas v dnešním jižním Kansasu spatřeno čtyřmilionové stádo. Jeho hlavní část měřila na délku osmdesát a na šířku čtyřicet kilometrů.7 Vybíjení již ale začalo. Brzy mělo přerůst v nejmasovější hubení teplokrevných živočichů v dějinách lidstva. Jen v Kansasu se mezi lety 1868 a 1881 prodaly na hnojivo kosti jedenatřiceti milionů bizonů.8 Všechny tyto převratné změny probíhaly právě v době, kdy Mackenzieho vojáci opouštěli své tábory na řece Clear Fork. Národ vzkvétal, konečně propojený železnicí. Zbývala pouze poslední překážka: bojechtivé, dosud nepodmaněné indiánské kmeny obývající pustinu Velkých plání.

==========

Území Kvahadiů tak připomínalo obrovskou, takřka nedobytnou pevnost. Na rozdíl od ostatních kmenových tlup na prériích se Kvahadiové vždy stranili Anglosasů. Dokonce s nimi ani běžně neobchodovali a dávali přednost mexickým obchodníkům ze Santa Fé, známým jako comancheros. Jejich přístup byl tak odměřený, že se o nich početné etnografické publikace o indiánech vydané od roku 1758, které popisují různé tlupy Komančů (existovalo jich celkem třináct), poprvé zmiňují teprve v roce 1872.10 Díky tomu také do značné míry unikli epidemiím cholery, které v letech 1816–1849 řádily mezi západními kmeny a vyhubily celou polovinu všech Komančů. Jako jediná tlupa ze všech severoamerických kmenů nikdy nepodepsali žádnou dohodu. Kvahadiové byli nejdrsnější, nejdravější a nejneústupnější složkou národa, který se pyšnil dlouholetou pověstí nejdivočejších a nejbojovnějších indiánů tohoto světadílu. Bylo o nich známo, že při nedostatku vody dokážou vypít obsah žaludku mrtvého koně, k čemuž by se neuchýlil ani ten nejotrlejší texaský hraničář. Báli se jich i ostatní Komančové. Ze všech kmenů žijících na Velkých pláních jim patřilo nejvíce koní, tedy komodity, jíž indiáni poměřovali bohatství – v letech následujících po konci občanské války vlastnili stádo čítající zhruba patnáct tisíc kusů. Nadto jejich majetek zahrnoval „nesčíslné množství texaského dobytka“11.

==========

Kdo chtěl podobně jako Mackenzie Kvahadie pronásledovat, obvykle vyslal daleko před vojenskou kolonu rojnici tonkavských zvědů. „Tonkové“, jak se jim také říkalo, příslušníci indiánského kmene Tonkavů proslulého občasným kanibalismem, který Komančové téměř vyhladili a jehož přeživší potomci lačnili po pomstě, měli za úkol hledat stopy, razit vojákům cestu a prozkoumávat stezky vedoucí do komančských táborů. Bez nich by armáda neměla proti těmto ani žádným jiným indiánům na otevřených prériích nejmenší šanci.

==========

Na Quanahovi však byla zajímavá ještě jedna věc. Byl to míšenec, syn komančského náčelníka a bělošky. Mezi obyvateli texaského pohraničí se měla tato novina brzy proslechnout, byla totiž sama o sobě výjimečná. Komančští válečníci měli po staletí ve zvyku unášet ženy indiánského, francouzského, španělského, mexického i amerického původu a plodit s nimi děti, které byly poté vychovávány jako Komančové. V době Mackenzieho tažení v roce 1871 již Quanahova matka dávno vešla ve všeobecnou známost. Byla tehdy nejslavnější běloškou zajatou indiány a v přijímacích pokojích v New Yorku i Londýně se o ní mluvilo jako o „bílé squaw“, protože se několikrát odmítla vrátit ke své bílé rodině, čímž zpochybnila jeden z nejzákladnějších eurocentrických předpokladů o indiánské společnosti, totiž že tváří v tvář volbě mezi sofistikovanou, industrializovanou křesťanskou kulturou pocházející z Evropy a divošskými, krvelačnými, morálně zaostalými způsoby indiánů by si žádná příčetná osoba nemohla vybrat druhou možnost. Kromě Quanahovy matky se takových ostatně našlo jen pár. Jmenovala se Cynthia Ann Parkerová. Pocházela z jedné z nejvýznamnějších a nejstarších texaských rodin, z níž se rekrutovali kapitáni texaských hraničářů, politici a přední baptisté, zakladatelé prvního protestantského kostela v tomto státě. V roce 1836 ji ve věku devíti let při útoku na pevnost rodiny Parkerových sto čtyřicet kilometrů od dnešního Dallasu unesli Komančové. Brzy zapomněla svoji mateřštinu, naučila se indiánskému způsobu života a stala se plnohodnotnou příslušnicí kmene. Vdala se za význačného válečného náčelníka jménem Peta Nocona a měla s ním tři děti, z nichž nejstarší byl Quanah. V roce 1860, když bylo Quanahovi dvanáct let, byla Cynthia Ann znovu unesena, tentokrát texaskými hraničáři při útoku na její vesnici, během něhož zahynuli všichni přítomní obyvatelé kromě ní a její dcery Prérijní květiny, tehdy ještě nemluvněte. Mackenzie a jeho vojáci příběh Cynthie Ann Parkerové s největší pravděpodobností znali, neboť jej v pohraničí znal téměř každý, netušili však, že Quanahovi koluje v žilách její krev. To jim mělo zůstat utajeno až do roku 1875. Nyní věděli pouze to, že je Quanah cílem největší výpravy proti indiánům od roku 1865 a jedné z největších v dějinách.

==========

Příběh začíná v Texasu v bouřlivém a převratném roce 1836, dvanáct let před tím, než Cynthia Ann Parkerová mezi prérijními květinami na říčce Elk Creek nedaleko Wichitských hor v jihozápadní Oklahomě přivede na svět Quanaha.1 V onom roce se generál Antonio López de Santa Anna dopustil pozoruhodného přešlapu, který měl změnit osud Texasu, potažmo celého severoamerického kontinentu. Dne 6. března dvě tisícovky jeho mexických vojáků pod vztyčenou krvavě rudou vlajkou na znamení, že neberou válečné zajatce, pobily na malé misijní stanici Alamo ve městě San Antonio de Béxar několik stovek Texasanů. Tehdy to vypadalo jako velké vítězství, ve skutečnosti se však jednalo o tragickou chybu. Tu generál ještě znásobil o tři týdny později v nedaleké osadě Goliad, když přikázal svým mužům popravit na tři sta padesát texaských vojáků, kteří se mu právě vzdali. Zajatce nechal seřadit, houfně postřílet a jejich mrtvoly spálit. Raněné vojáci vyvlekli do ulic posádkového města, kde je pobili. Z těchto událostí se zrodila řada mučedníků a vzniklo množství legend. Zuřivá krvelačnost bojovníků z Alama však byla pouhou předehrou k tomu, co ještě mělo nastat. Dne 21. dubna při bitvě u řeky San Jacinto vojsko Texasanů pod velením generála Sama Houstona přelstilo Santa Annovy jednotky, zahnalo je do bahnité zátočiny a s obrovskou převahou je rozdrtilo. Toto vítězství znamenalo konec vlády Mexičanů severně od Ria Grande a zrození svrchovaného státu zvaného Texaská republika.2 Tato zpráva zavdala osadníkům důvod k jásotu. Tehdy na jaře roku 1836 měla ze všech občanů nově vzniklé republiky největší důvod k oslavám právě početná rodina silně věřících, podnikavých přesídlenců z východu, již sousedé souhrnně označovali jako „klan Parkerových“. Vedeni příslibem půdy, která jim bude zdarma přidělena, přijeli Parkerovi v roce 1833 přes Illinois do Texasu s karavanou třiceti povozů tažených voly. Dostali téměř neuvěřitelně výhodnou nabídku. Výměnou za bezvýznamný příslib loajality Mexiku (k němuž Texas stále ještě patřil) obdrželo několik hlav rodiny Parkerových vlastnické listiny na 1 860 hektarů půdy ve středním Texasu, poblíž dnešního města Mexia. Natrvalo a k tomu bez povinnosti platit daně a cla po dobu deseti let. Když příbuzní svůj majetek spojili, jejich sousedící pozemky dosahovaly celkové výměry 6 500 hektarů, což bylo na poměry jejich rodné Virginie hotové království. (K těmto pozemkům si poté za 2 000 dolarů přikoupili ještě dalších 930 hektarů půdy.)3 Byl to skvostný kus země ležící na okraji texaské prérie s nesmírně úrodnou černozemí, bohatý na lesy dubů hvězdovitých, jasanů, ořešáků a ambroní, jež se střídaly se širými zvlněnými loukami. Nacházel se tu klokotající pramen (podle jednoho z popisů „tryskající fontána“4), několik potoků a nedaleká řeka Navasota. Všude byla hojnost ryb a lovné zvěře. V roce 1835 asi dva tucty příslušníků šesti rodin z klanu Parkerových a jejich příbuzných postavily na pozemcích pevnost o výměře čtyř tisíc čtverečních metrů, kterou tvořila čtyři opevněná stavení, šest srubů a neprůstřelná brána, vše obehnané palisádami ze špičatých jalovcových kůlů vysokých čtyři a půl metru. Na nejrůznějších místech byly vybudovány střílny, v opevněných budovách dokonce i v podlaze druhého patra, a lavice pro stojící střelce. Pevnost Parkerových představovala malou, nicméně znamenitě opevněnou pastorální idylu. Přesně o takovém místě snila většina amerických pionýrů.

==========

Parkerovi byli ovšem v pohraničí ještě osamocenější, než vyplývá z předchozího líčení. Ze zasazení jejich pevnosti do blízkosti dnešního Dallasu by mohl vzniknout mylný dojem, že hranice indiánského území v Severní Americe se v těch dobách táhla v dané zeměpisné délce až na sever do Kanady. V roce 1836 se však jediná pohraniční oblast, kde civilizace přicházela do kontaktu s nepřátelskými prérijními indiány, nacházela právě v Texasu. Celá Oklahoma byla indiánským územím, kam nuceně přesídlily poražené kmeny z jihu a středních států na pobřeží Atlantiku, a to mnohdy přímo do teritorií bojovných prérijních kmenů. Planiny ovládané indiány, které ležely dále na sever, na území dnešního Kansasu, Nebrasky a Severní i Jižní Dakoty, byly dosud civilizací zcela nedotčené. K prvnímu střetu mezi armádou Spojených států a národem Lakotů na severních pláních mělo dojít teprve roku 1854.6 Oregonská stezka ještě neexistovala. Všechna města lemující hranice nepřátelského území ležela v Texasu. Pozemky Parkerových si můžeme představit jako oblou špičku prstu angloevropské civilizace zabodnutou do posledního útočiště neporobených indiánů v Americe. Myšlenka, že by se zde mohl někdo chtít usadit, zvláště pak rodiny s nemluvňaty a malými dětmi, byla pro většinu obyvatel civilizovaného východu prakticky nepředstavitelná. V roce 1836 se s tímto místem pojilo obrovské nebezpečí.

==========

Nájezdy Komančů se řídily přímočarou logikou: všechny muže bylo třeba povraždit a živé zajatce mužského pohlaví bez milosti mučit, některé pomalu, jiné rychleji. Zajaté ženy byly hromadně znásilňovány. Některé indiáni zabili, některé i mučili. Část z nich, zejména pokud byly mladé, ale zůstávala ušetřena (ačkoli smrt z pomstychtivosti hrozila všem rukojmím). Nemluvňata bývala s železnou pravidelností sprovozována ze světa, naproti tomu starší děti, které ještě nedosáhly puberty, Komančové nebo jiné kmeny často adoptovali. Podobné zacházení nebylo vyhrazeno pouze pro bělochy a Mexičany – se stejnou samozřejmostí bylo uplatňováno i proti příslušníkům znepřátelených kmenů.

==========


Když vojáci španělského impéria v 17. a 18. století nemilosrdně postupovali stále dál na sever od Mexico City a během toho podmaňovali, vyvražďovali a zotročovali domorodé kmeny, činili tak mimořádně organizovaným, centrálně řízeným způsobem. Nejprve vybudovali opevněná sídla vojenských posádek neboli presidia a katolické misijní stanice a obsadili je personálem. Pak přišli vojáci a po nich následovali kolonisté, kteří se armády drželi jako matčiných sukní. Americká civilizace však při rozpínání západním směrem zvolila výrazně odlišný postup. Do prvních linií nepostavila federální vojáky ve federálních pevnostech, nýbrž prosté farmáře hnané urputnou kalvinistickou pracovní morálkou, nezdolným optimismem a chladně nezaujatou agresivitou, která jim bránila ustoupit dokonce i v situacích extrémního ohrožení. Údajně cítili takovou bázeň před Bohem, že v nich nezbylo místo pro strach z nikoho a ničeho jiného.24 Zcela běžně odmítali dodržovat vládní dohody s původními indiánskými obyvateli, v hloubi duše totiž věřili, že země patří jim. Indiány vášnivě nenáviděli a považovali je za podřadné bytosti, jimž nenáleží absolutně žádná nezcizitelná práva. Státní zřízení ve všech svých podobách zůstávalo za prvními pionýry notně pozadu, často přicházelo se zpožděním a značně zdráhavě. Takoví tedy byli Parkerovi. Stařešina John a jeho synové se trmáceli daleko na západ a vlahé zelené lesy východu vyměnili za vyprahlé, nezalesněné pláně v samém srdci kontinentu. Byli to radikální baptisté věřící v predestinaci, přísní ve svém náboženském přesvědčení a bez špetky tolerance vůči každému, kdo jejich víru nesdílel. Johnův nejstarší syn Daniel, vůdčí duch celého klanu, patřil k předním baptistickým kazatelům své generace a celý život se přel o náboženských otázkách s jinými duchovními. Založil první protestantský kostel v Texasu. Parkerovi se zapojovali i do politického dění. James a Daniel působili v roce 1835 jako zástupci osadníků v politickém shromáždění označovaném jako „poradní sbor“ (Consultation), jehož úkolem bylo zajistit Texasu prozatímní vládu.

==========

Ani Američané, ani indiáni, s nimiž se v drsném pohraničí střetávali, neměli nejmenší představu o geografickém dosahu či vojenské síle protivníka. Ukázalo se, že obě strany po uplynulá dvě staletí plně zaměstnávalo krvavé dobývání kontinentu a téměř úplné vyhlazení kmenů původních obyvatel. Oběma stranám se také dařilo významně rozšiřovat svá území. Rozdíl spočíval v tom, že Komančové byli spokojeni s tím, co získali, kdežto u Američanů anglosaského původu, dětí odkojených doktrínou „zjevného předurčení“, tomu bylo právě naopak. Zde, na

==========

Komančové na koních, kteří se onoho květnového rána roku 1836 objevili před branou pevnosti Parkerových, byli zástupci vojenského a obchodního impéria o rozloze přes 600 000 kilometrů čtverečních1, jež pokrývalo jižní část Velkých plání. Jejich území významně zasahovalo do pěti dnešních států: Texasu, Nového Mexika, Colorada, Kansasu a Oklahomy. Protínalo je devět důležitých řek, od severu k jihu výškově odstupňovaných téměř tisíci kilometry převážně rovinatých planin a prérií. V sestupném pořadí to byly tyto toky: Arkansas, Cimarron, Canadian, Washita, Red River, Pease, Brazos, Colorado a Pecos. Vezmeme-li v úvahu plný dosah oddílů komančských nájezdníků, které se odvažovaly daleko na území Mexika a na severu až do Nebrasky, bylo jejich teritorium ještě mnohem větší. Nejednalo se o říši v tradičním slova smyslu – o politických strukturách držících pohromadě evropská impéria Komančové nevěděli zhola nic. Přesto byli na svém území svrchovanými panovníky. Vládli dvěma desítkám různých kmenů, které předtím přemohli, vyhnali nebo si je zcela podrobili. V Severní Americe se s nimi z hlediska rozlohy teritoria mohli měřit pouze západní Siouxové, vládci severních plání. Jejich absolutní teritoriální nadvláda ovšem nevznikla náhodou. Byla plodem více než 150 let promyšlených, neutuchajících bojů proti dlouhé řadě nepřátel o výjimečný kus země, po němž se proháněla největší stáda bizonů tohoto světadílu. Mezi jejich protivníky patřili španělští kolonizátoři, kteří v roce 1598 pronikli na sever do Nového Mexika a později na území Texasu, a jejich mexičtí nástupci. Zároveň Komančové válčili s mnoha kmeny, jež z této oblasti pocházely, a s dobrým tuctem těch, které se rozhodly jejich nadvládu nad lovišti bizonů zpochybnit – mimo jiné s Apači, Juty, Osedži, Póníi, Tonkavy, Navahy, Šajeny a Arapahy. Svoji říši nevybudovali pouze na základech vojenské převahy. Komančové byli také skvělými diplomaty: když se jim to hodilo, uzavírali dohody a vždy si hleděli zajistit patřičné obchodní výhody, zejména co se týče na pláních nejlépe obchodovatelné komodity, totiž koní, jichž vlastnili více než kdokoli jiný. Jedním z dokladů jejich nadvlády byla skutečnost, že se z jejich jazyka, nářečí šošonštiny, stala na jižních pláních jakási lingua franca, stejně jako se ve starověkém Římě prosadila v obchodních stycích latina.

==========

Španělský guvernér Nového Mexika se ještě v roce 1786 domníval, že se bašta Komančů nachází v Coloradu, přestože jejich panství ve skutečnosti sahalo na jihu až do oblasti San Saba v Texasu, vzdálené přibližně osm set kilometrů.3 Zčásti za to může fakt, že evropská mysl jednoduše nedokázala pojmout obrovské vzdálenosti, jež mohli Komančové v průměru urazit. Jejich kočovné tlupy se pohybovaly zhruba v okruhu třinácti set kilometrů. Jejich útočný dosah činil celých sedm set padesát kilometrů4, což dobyvatele mátlo více než cokoli jiného. Znamenalo to, že pro španělského osadníka nebo vojáka v San Antoniu znamenal vážné a bezprostřední ohrožení i komančský válečník sedící u ohně v místech, kde dnes leží Oklahoma City.
==========

Na tomto místě je třeba připomenout, že Komančové a Kajovové, kteří zaútočili na pevnost Parkerových, přijeli na koních. Z dnešního pohledu nám indiáni na koních možná nepřipadají jako nic zvláštního, nicméně pro Američany v první půli 19. století byli naprostou novinkou. Navzdory představě povykujících, pery ozdobených divochů na koňských hřbetech, kterou dnes máme nesmazatelně vrytou, se naprostá většina amerických indiánů pohybovala pěšky. Na americkém kontinentě žádní koně nežili, dokud je v 16. století nepřivezli Španělé. K jejich rozprchnutí a vzniku stád zdivočelých mustangů došlo výhradně na západě v oblasti prérií a jihozápadě a tento vývoj přinesl tamním původním obyvatelům obrovské výhody. Zároveň z toho vyplývalo, že žádný voják ani osadník na východ od Mississippi od samých počátků osidlování nikdy nespatřil indiánského válečníka na koni. Žádní totiž neexistovali. Postupem času se samozřejmě na koních naučili jezdit i východní indiáni, k tomu však došlo až dlouhou dobu poté, co se vzdali bělochům, a lze tudíž s jistotou prohlásit, že žádný kmen původních obyvatel z východu, středozápadu ani jihu nikdy nevytáhl do boje na koni.

==========

Komančové pocházeli z vysoko položeného hornatého kraje na území dnešního státu Wyoming nad prameništěm řeky Arkansas. Sami sebe nazývali „Nemene“, což v jejich šošonském jazyce znamená jednoduše „lidé“. Byli to horalé – vyznačovali se nízkým vzrůstem, tmavou pletí a širokým hrudníkem. Jejich předky byli primitivní lovci, kteří v několika vlnách migrace mezi 11. a 6. stoletím př. n. l. přišli do Ameriky po pruhu pevniny z Asie, a během následujícího tisíciletí nedoznali téměř žádného pokroku. Živili se lovem za pomoci kamenných zbraní a nástrojů, přičemž hlodavce a další malou zvěř usmrcovali kopími a bizony nechávali zřítit se z útesů nebo je chytali do jam poté, co jim za zády zapálili prérii. Při cestování používali k přepravě kožených týpí vleky tažené psy, tzv. travois, tvořené rámem zavěšeným mezi dvěma kůly. Celkem jich bylo kolem pěti tisíc a žili v menších izolovaných tlupách.

==========

Ve většině ohledů žili způsobem typickým pro lovce a sběrače. I mezi podobnými skupinami však kultura Komančů vynikala nápadnou prostotou. Nevěnovali se zemědělství, nikdy nekáceli stromy, nepletli košíky, nevyráběli hliněné nádobí ani si nestavěli obydlí. Kromě rozdělení do loveckých tlup byla jejich společnost jen minimálně organizovaná, pokud vůbec.14 Jejich kultura neznala kastu válečníků ani trvalou třídu kněží. Netančili tanec slunce. Z hlediska rozvoje společnosti daleko zaostávali za neuvěřitelně vyspělými Aztéky i rozvrstveným, vysoce organizovaným klanovým společenstvím Irokézů. Byli pravým opakem kmenů obývajících americký jihovýchod, které mezi lety 700 a 1 700 n. l. vybudovaly vyspělé civilizace založené na pěstování kukuřice, jež daly vzniknout velkým městům, náčelníkům a kněžím v jedné osobě, klanům a matrilineárnímu uspořádání.15 V bezprostřední blízkosti Komančů směrem na východ žily kmeny jako Mizuriové, Omahové, Póníové a Vičitové, jejichž příslušníci byli zručnými hrnčíři a košíkáři, dokázali spřádat a tkát látky, věnovali se extenzivnímu zemědělství a stavěli si polostálá obydlí pokrytá trávou, kůrou či hlínou.16 Indiáni Nemene ovšem o ničem z toho neměli zdání. Podle omezeného množství pramenů, jež máme k dispozici, byli považováni za kmen malého či přímo mizivého významu.17 Do drsného, tvrdého kraje na východních svazích Skalnatých hor je zahnaly jiné kmeny – což znamená, že nádavkem ke své všeobecné zaostalosti nebyli Komančové ani příliš úspěšnými válečníky.

==========



Rozkvět, jímž tento kmen prošel zhruba mezi lety 1625 a 1750, se právem řadí k největším společenským a vojenským transformacím v dějinách. Vyšvihnout se tak závratnou rychlostí z postavení bídných vyvrhelů v dominantní velmoc dokázalo jen málo národů. Tato hluboká a nezvratná proměna přinesla zcela nové rozložení sil na amerických pláních. Kmeny, jež kdysi zahnaly Komanče do hor Wyomingu, brzy buď upadnou v zapomnění (Kanzové, Omahové, Mizuriové), nebo se jako Apačové, Jutové a Osedžové stáhnou, aby se vyhnuly záhubě. Indiáni Nemene se podobali malému chlapci, kterého na základní škole šikanují, na střední z něj ale vyroste statný, silný a pomstychtivý pořez. V odplatě byli mistry a měli mimořádně dobrou paměť na všechna dávná příkoří, jež utrpěli.

==========

Zprostředkovatelem této ohromující proměny byli koně, tedy přesněji řečeno to, co koně zaostalému kmeni lovců z doby kamenné umožnili. Přinesli Komančům převratnou technologii, jež měla na oblast Velkých plání stejně zásadní dopad jako pára a elektřina na zbytek civilizace.18

==========

Sotva dvacet let po Cortésově vylodění mohl Coronado pro svoji velkou výpravu na sever nashromáždit patnáct set koní a mul.21 S postupem conquisty Španělů se šířil i výskyt jejich koní. Jelikož si byli plně vědomi toho, co by mohlo následovat, kdyby jezdecké umění ovládly domorodé kmeny, jedním z jejich prvních vydaných nařízení byl zákaz jízdy na koni pro původní obyvatele.

==========

Takto tedy vypadala první etapa převratného zabydlení koní v Novém světě. Ta druhá spočívala v jejich zdivočení.

==========

Španělé přemohli místní Pueblany, obrátili je na katolickou víru a následně je zotročili, aby pro ně měl kdo budovat pevnosti a misijní stanice. Indiáni také pečovali o koně, ačkoli nikdy neprojevili zájem využívat je k jiným účelům než jako zdroj potravy. Pueblané však nebyli jedinými původními obyvateli Nového Mexika. Když jim Španělé poskytli přístřeší a pomoc, vzbudili tím hněv místních atabaskických kmenů – Apačů, a ti tak téměř od počátku osidlování na kolonisty útočili. Následkem toho se stalo něco zajímavého a v dějinách španělské Ameriky zcela ojedinělého: Apačové se začali příchodu koní přizpůsobovat. Nikdo přesně neví, jak k tomu došlo nebo jak přesně se jim podařilo ovládnout rozsáhlé znalosti, jež Španělé o koních měli. Jisté je jen to, že novou technologii přejali ohromující rychlostí. Indiáni koně kradli a učili se na nich jezdit. Se vším všudy převzali jezdeckou kulturu Španělů. Nasedali zprava, stejně jako to po maurském vzoru činili Španělé, a používali neumělé repliky španělských udidel, uzd i sedel.

==========

Podle španělských záznamů útočili Apačové na koních na novomexické osady již v padesátých letech 17. století. Navzdory slibným začátkům však tito indiáni ke koním nikdy doopravdy nepřilnuli: na koňském hřbetu nebojovali, nikdy si neosvojili zákonitosti chovu a ani o to nijak zvlášť neusilovali. Své španělské koně využívali především k cestování a objevila se u nich natolik nezřízená záliba ve vařeném koňském mase, že většinu koní snědli a jen ty nejlepší kusy ušetřili k jízdě.23

==========

Pueblané nakonec pochopili, že je Španělé nedokážou ochránit. To se pravděpodobně stalo hlavním důvodem jejich povstání v roce 1680. Samozřejmě ne důvodem jediným – z těch dalších lze uvést nucenou práci, nedobrovolné obracení na katolickou víru a potlačování jejich kultury a tradic. Ať byly příčiny jakékoli, faktem zůstává, že se Pueblané vzbouřili a během strašlivého krvavého povstání vyhnali Španěly z Nového Mexika. Na deset let. Jakmile se zbavili imperiálního nepřítele, vrátili se ke starému způsobu života, k němuž patřila výroba hliněného nádobí a zemědělství, avšak nikoli chov koní, pro které neměli žádné využití. Tisíce koní opuštěných Španěly se tedy rozprchly po širých pláních, jež se tolik podobaly jejich dávné domovině na Iberském poloostrově. Jelikož byli k životu v nové zemi tak skvěle vybaveni, dařilo se jim a rychle se množili. Stali se zakladateli budoucích velkolepých stád zdivočelých mustangů na jihozápadě.

==========

Rozptýlení tolika koní mezi skupinu třiceti kmenů z prérií a Velkých plání natrvalo proměnilo mocenskou strukturu v srdci Severní Ameriky.

==========

Koně a schopnost je plně využívat se srdcem kontinentu šířili rychlostí blesku. V roce 1630 si jezdecké umění neosvojil ještě žádný z kmenů.25 Do roku 1700 se však koně rozšířili mezi všechny prérijní indiány v Texasu a v roce 1750 již z koňského hřbetu lovili bizony i původní obyvatelé kanadských plání.

==========

Žádné z pravých kmenů Velkých plání v dobách před koňmi nerybařily ani se nevěnovaly zemědělství a tak to mělo zůstat i nadále. Nevymizel dokonce ani jejich zvyk příležitostně sbírat bobule a kořínky.26 Zůstali poměrně primitivními, bojechtivými lovci – lze říci, že koně jim v podstatě zabránili rozvinout se ve vyspělejší zemědělskou společnost.

==========

Komančové se životu s koňmi přizpůsobili rychleji a dokonaleji než všechny ostatní kmeny plání. Bývají bez větších debat považováni za prototyp indiánského kmene na koních. Když seděli na koňském hřbetě, nikdo je nedokázal předehnat, nikdo nestřílel lépe než oni. Mezi ostatními jezdeckými kmeny bojovali výhradně na koních kromě Komančů pouze Kajovové. Póníové, Vraní indiáni, a dokonce i Dakotové zvířata používali především jako dopravní prostředek. Do bitvy přijeli na koních, před bojem z nich ale sesedli. (Apačové útočící za jízdy existují jen ve filmech.)

==========

Ačkoli měli tito indiáni ve většině oblastí života jen omezenou slovní zásobu, což bývá u primitivních národů běžné, jejich slovník týkající se koní byl naopak rozsáhlý a obsahoval velice podrobné výrazivo. Jen co se týče zbarvení, měli Komančové zvláštní slova pro koně hnědé, světle hnědé, červenohnědé, černé, bílé, bílé s černými chlupy, plavé, šedohnědé, rezavé, kaštanové, žluté, žluté s černou hřívou a ocasem a rezavé, kaštanové a černé grošáky. Existovaly dokonce i výrazy popisující koně s rezavýma, žlutýma a černýma ušima.

==========

U pevnosti Fort Chadbourne se prý objevila menší skupinka Komančů a důstojníci je vyzvali k závodu. Náčelníka tento návrh zprvu nechával chladným, ale vojáci tolik naléhali, že nakonec souhlasil. Dohodli se, že budou závodit na vzdálenost tří set šedesáti metrů. K soutěži se dostavil tělnatý indiánský válečník na dlouhosrsté „mizerné herce podobné ovci“. V ruce držel těžkou palici a svého koně s ní tloukl. Při pohledu na soupeře si důstojníci začali být jistí v kramflecích, a tak proti němu postavili svého třetího nejlepšího koně a proti bizoním kožešinám Komančů vsadili zásoby mouky, cukru a kávy. Indiánský jezdec za „vyzývavého“ mávání palicí zvítězil. Na další závod vojáci přivedli svého druhého nejlepšího koně, i on však doběhl na druhém místě. Vymohli si tedy třetí závod a konečně vyrukovali se svým nejlepším koněm, skvostnou kentuckou klisnou. Sázky naskočily na dvojnásobek i trojnásobek. Komančové brali všechno, co byli vojáci ochotní dát všanc. Po signálu ke startu indiánský válečník zahalekal, odhodil palici a „vyrazil kupředu jako s větrem o závod“. Necelých padesát metrů před cílem se Komanč otočil v sedle a se „strašlivým pitvořením“ kynul svému soupeři, aby ho dohnal. Poražená strana se později dozvěděla, že za pomoci stejného chundelatého koně Komančové nedávno obrali indiány z kmene Kikapúů o šestisethlavé stádo.

==========

Nejhorší ze všeho byly blizardy. Obyvatelé východního nebo západního pobřeží Spojených států si mohou myslet, že již nějaký ten blizard zažili. Pravděpodobně se však mýlí. Povětrnostní jev zvaný blizard se vyskytuje téměř výhradně na pláních a zde byl také pojmenován. Nesl s sebou tak husté sněžení hnané větrem a tak nízké teploty, že ztratit se v něm na otevřené planině bez možnosti úkrytu znamenalo jistou záhubu. V prvních letech po osídlení plání se stávalo, že osadníci zabloudili a umrzli na cestě mezi stodolou a domem.


Únos Rachel může působit jako nahodilý důsledek jednoho z mnoha přepadení texaských osad. Ve skutečnosti však k němu došlo z nezanedbatelných důvodů, jež souvisely s vysoce specializovanou prérijní ekonomikou založenou na bizonech. Bizoní kůže a kožešiny vždy představovaly dobrý obchodní artikl. (Komančové obchodovali výhradně s koňmi, kůžemi a zajatci.) Cena kůží postupně vzrostla do té míry, že ačkoli zvládl jeden Komanč zkonzumovat pouhých šest bizonů ročně, za stejnou dobu jich zabil celých čtyřiačtyřicet a toto číslo každým rokem narůstalo. Veškerou práci s přidanou hodnotou samozřejmě zastaly ženy – vydělávaly kůže a zdobily je. Mužští obyvatelé plání si brzy uvědomili, že čím více budou mít manželek, tím více usní vyprodukují a tím více zboží za ně budou moci vyměnit.9 Tato jednoduchá obchodní logika měla dva významné důsledky: zaprvé nárůst polygamie mezi indiánskými muži a zadruhé touhu unést a držet více zajatkyň.

==========

Kmen pokračoval v kočování. Navzdory tomu, čím si prošla, se Rachel dařilo plnit každodenní povinnosti. K tomu si dělala podrobné zápisky o flóře, fauně a krajinných rysech, které zahlédla. Psala o prérijních liškách, fata morgánách v podobě chladných modrých jezer, jež jí vyvstávaly před očima, a zkamenělinách mořských živočichů na otevřených pláních. Její poznámky o životě komančského společenství představovaly první etnografické dílo o tomto kmeni.

==========

Když měla Rachel volnou chvíli, lezla na vrcholky kopců a jednou i prozkoumala jeskyni. Díky nově nabyté znalosti jazyka Komančů si nepozorovaně vyslechla, co se povídalo na velkém indiánském pow wow poblíž pramene řeky Arkansas. Jelikož ženy neměly na kmenové rady přístup, „několikrát mne odháněli ranami“, napsala, „avšak já se bití ochotně podvolila a nadále jsem naslouchala jejich jednání“12. Dozvěděla se tak o plánu rozsáhlého vpádu do Texasu za účasti několika kmenů. Po ovládnutí Texasu a vyhnání tamních obyvatel hodlali indiáni napadnout Mexiko. K útoku mělo dojít v roce 1838 nebo 1839.

==========

„Mnoho z nich těžce oddychovalo a prosilo o vodu,“ napsal Lehmann, který byl u toho, avšak my jsme jejich proseb nedbali. Skalpovali jsme je, usekli jim ruce a nohy, vyřízli jazyky a naházeli zohavená těla a údy na jejich vlastní táborový oheň. Přiložili jsme něco chrastí a živé, umírající i mrtvé Tonkavy jsme navršili na sebe. Někteří se snažili vykroutit a odplazit se po způsobu červů, někteří ještě dokázali mluvit a žadonit o smilování. Naskládali jsme je na hranici, přiložili další dříví a pak jsme za mocného veselí tančili kolem nich, dívali se, jak se jim na těle škvaří tuk a krev, a radovali se, když se některý z nich nafouknul a kůže se mu s velkým puknutím roztrhla žárem.

==========

Někteří kronikáři tedy tuto brutální stránku indiánského života opomíjejí. Jiní, konkrétně historikové prosazující tvrzení, že před příchodem bílého muže byly války mezi indiánskými kmeny relativně mírumilovnou záležitostí bez většího krveprolití, ji zcela popírají.16 Před některými fakty však není úniku: američtí indiáni byli od přírody bojovní, a to již dlouhá staletí před tím, než je shodou náhod objevil Kolumbus. Bezpochyby soupeřili o loviště, vedli však také spoustu surových a krvavých válek, jež neměly většího opodstatnění. Jako dobrý příklad může posloužit vytrvalé a nekonečné pronásledování nešťastných Tonkavů Komanči nebo komančské výpady proti Apačům ještě dlouho poté, co byli vyhnáni z kraje bizonů. Podobné chování bylo společné všem indiánům v Severní i Jižní Americe. Civilizovanější zemědělské kmeny východu byly dokonce ve vymýšlení zdlouhavých a trýznivých způsobů mučení ještě zběhlejší než Komančové a jiné národy z plání.17 Rozdíl spočívá v tom, jak prérijní indiáni zacházeli se zajatkyněmi a oběťmi ženského pohlaví. Znásilňování nebo týrání žen, včetně zohavování, praktikovaly východní kmeny v 17. a 18. století, kdy prodávaly zajatce do otroctví, posléze však od podobných zvyklostí upustily. Některé kmeny, včetně početného kmenového sdružení Irokézů, se takto k zajatým ženám nechovaly nikdy.18 Jejich příslušníci ženy zabíjeli a také skalpovali, hromadná znásilnění ovšem neznali. To, co se přihodilo zajatkyním z klanu Parkerových, se mohlo stát jedině na západ od řeky Mississippi. Jestliže Komančové prosluli svou krutostí a násilnou povahou, bylo tomu tak proto, že si stejně jako jiné slavné národy válečníků v dějinách vydobyli pozici, z níž mohli způsobit mnohem více utrpení, než se kdy dostalo jim samotným.

==========

Komančové neměli žádné jednotné, převažující náboženství ani jediného boha. Ačkoli z rozhovorů vedených po jejich porážce by se mohlo zdát, že většinou přitakávají představě „Velkého ducha“, etnografové Ernest Wallace a E. Adamson Hoebel, kteří se Komanči zabývali, byli mimořádně skeptičtí k jakýmkoli mýtům o stvoření světa, jež hovořily o jednom jediném duchu nebo „tom zlém“.19 „O stvoření světa jsme nikdy moc nepřemýšleli,“ prohlásil v rozhovoru z třicátých let 20. století starý Komanč jménem Dubový Jim. „Prostě jsme věděli, že jsme tady. Věnovali jsme pozornost spíš tomu, jak porozumět duchům.“

==========

Komančové žili ve světě hemžícím se kouzly a nejrůznějšími tabu. Všude přebývali duchové – v kamení, stromech i zvířatech. Hlavní myšlenku jejich náboženství tvořilo hledání způsobu, jak moc duchů ovládnout a přeměnit ji v magickou sílu zvanou puha. Neměli žádná dogmata, žádnou vrstvu kněží, která by prosazovala systematické náboženství, a ani tendenci nahlížet na svět jinak než jako na sled vzájemně nesouvisejících událostí bez hlubšího významu. Samozřejmě ctili určitý mravní kodex – když například muž ukradl jinému muži ženu, neminula jej pokuta. Neexistovalo však žádné jednoznačné dobro ani zlo, jen činy a jejich následky, újmy a patřičná odškodnění.

==========

Nepřátelé ovšem zůstávali nepřáteli a pravidla pro zacházení s nimi po tisíc let přecházela z generace na generaci. Když komančský válečník zajal živého protivníka z kmene Jutů, bez okolků ho umučil k smrti. Odnepaměti to tak dělali všichni: Siouxové Asiniboinům, Vraní indiáni Černonožcům. Komanč zajatý Jutem musel počítat s navlas stejným osudem (paradoxně v souladu s křesťanským zlatým pravidlem), a právě proto indiáni k údivu Evropanů a Američanů vždy bojovali do posledního dechu. Nedělaly se žádné výjimky. Stejně hluboce indiáni samozřejmě věřili v krevní mstu. Život bojovníka umučeného k smrti lze splatit pouze dalším mučením, nejlépe ještě ukrutnějším. Takto si všichni američtí indiáni představovali spravedlnost.

==========

V očích svých nepřátel byli Komančové nesmiřitelnými vrahy s bizoními rohy na hlavách, chmurnými apoštoly temnoty a zkázy. Uvnitř svých táborů, kde nyní přebývali Rachel Parkerová Plummerová, Cynthia Ann Parkerová a ostatní zajatci, však působili zcela jiným dojmem. Plukovník Richard Irving Dodge jako jeden z prvních Američanů, který je mohl zblízka pozorovat, popsal typického Komanče jako „hlučného, veselého, dovádivého, šibalského chvástala, který je pro každý žert a bujarou zábavu… o půlnoci tábor burácí ozvěnami písní a tance, výskáním a křikem“.23 Běžný Komanč měl rád hazard a byl ochoten si vsadit naprosto na cokoli, zejména však na koně a hry, v nichž rozhoduje náhoda. Bez okolků dokázal dát v sázku svoji poslední jelenici. S velkou oblibou zpíval, zejména pak svou osobní píseň, kterou si nechal složit na míru medicinmanem. Se zpěvem na rtech se často budil i uléhal. Miloval hry všeho druhu, avšak ze všeho nejraději na celém světě závodil na koních. Ješitně dbal na své vlasy a mnohdy si do nich vplétal ustřižené kadeře své manželky, aby je měl delší, stejně jako to dělají současné ženy. Nastavené prameny obaloval bobří nebo vydří kůží. Byl to nenapravitelný klevetník a podle Dodge „vždy potřeboval vědět, co se kde šustne“.24

==========

Dokázal celé hodiny i dny tančit. Miloval svoji rodinu, zejména syny, a zimní období trávil pohodlným nicneděláním zachumlaný v tlustých bizoních kožešinách u ohně ve svém týpí, skvělém architektonickém díle, k jehož vyhřátí stačil i za mrazivých zim na větrem bičovaných pláních jen malý plamínek. Typický Komanč navíc rád mluvil. „Dokáže mluvením sám sebe vyburcovat k divokému vzrušení,“ napsal Dodge, „když se chvástá svými pozoruhodnými výkony v lásce, boji či při lovu, a během vyprávění je ochoten předvádět všelijaké kousky.“25 Příslušníci kmene se honosili jmény jako „Ten, co zakopl a upadl“, „Obličej svraštělý jako stařec“, „Kojotí pochva“, „Ten, co brzy bude ve středním věku“, „Ten, co si pokaždé sedne na špatné místo“, „Ten, co rozbíjí věci“ nebo „Ta, co zve na návštěvu příbuzné“.26 Pro ostatní byli Komanči ztělesněním smrti. Oni sami se nazývali jednoduše „lidmi“.

==========

Bizoní maso Komančové milovali více než jakoukoli jinou potravu. Živili se steaky připravenými na otevřeném ohni nebo vařenými v měděném kotlíku. Krájeli maso na tenké plátky, ty pak sušili na zimu a brali si je na dlouhé cesty. Jedli bizoní ledviny i bachor. Kolem čerstvě zabitého zvířete se vždy seběhl hlouček dětí žadonících o játra a žlučník. Slanou žluč ze žlučníku pak vymačkaly na játra a ještě teplý a krvácející orgán na místě snědly. Pokud ulovená bizoní samice zrovna kojila, Komančové jí prořízli vemeno a pili mléko promíchané s teplou krví. Mezi největší pochoutky se řadilo sražené mléko ze žaludku kojeného telete.28 Když byli muži na válečné stezce a došla jim voda, pili bizoní krev přímo ze žil zvířete. Někdy se jedla i střeva, z nichž se dvěma prsty vymáčkl obsah. (Při úprku před pronásledovateli hnal komančský válečník svého koně, dokud nepadl, pak mu rozřízl břicho, vytáhl střeva, omotal si je kolem krku a odjel na jiném koni – na jejich obsahu si pochutnal až později.)29 Když nebyli nablízku bizoni, živili se Komančové vším, co jim přišlo pod ruku: suchozemskými želvami, které zaživa házeli do ohně a jejich maso vyjídali z krunýře lžící z rohoviny30, nejrůznějšími malými zvířaty, a dokonce i koňským masem, bylo-li to nutné, i když to si na rozdíl od Apačů nikdy příliš neoblíbili. Ryby a ptáky jedli pouze tehdy, když skutečně hladověli. Nikdy by nevzali do úst bizoní srdce.

==========

Neexistoval žádný hlavní náčelník, nejvyšší kmenová rada ani komančský „národ“, který by žil na jednom místě a s nímž by se dalo vyjednávat nebo nad ním zvítězit v bitvě. Bělochům to samozřejmě nedávalo smysl. Nepřipomínalo to žádnou formu zřízení, kterou znali. Na pláních vytrvale uzavírali dohody s náčelníky jednotlivých tlup, což často bývaly svérázné, cílevědomé a mocné osobnosti, a mylně se domnívali, že tito pohlaváři mluví za celý kmen. Stejné chyby se dopouštěli znovu a znovu. Pro nezúčastněné osoby nebylo vždy snadné se v tlupách vyznat. Těžko se mezi nimi rozlišovalo, a obtížné bylo dokonce i zjistit, kolik jich vlastně existuje. Tlupy obývaly vlastní, jen mlhavě vymezené oblasti teritoria Komančů a lišily se od sebe drobnými kulturními rozdíly, jež necvičenému oku snadno unikly: jedna tlupa si oblíbila určitý tanec, jiná jistý kus oděvu, další měla zálibu v pokrmu zvaném pemikan, jiná zase mluvila o něco pomaleji než ostatní.

==========

Mezi historiky panuje všeobecná shoda v tom, že na začátku 19. století existovalo pět hlavních tlup.

==========

Jednotlivé tlupy vzájemně spolupracovaly a pěstovaly mezi sebou nadmíru přátelské vztahy. Téměř bez výjimek usilovaly o stejné cíle. Podle potřeby si vypomáhaly při lovu a nájezdech a často si vyměňovaly příslušníky. Nikdy proti sobě neválčily.33 Vždy měly společné zájmy a společné nepřátele a navzdory absenci centrálního vedení vystupovaly velice jednotně i v záležitostech diplomacie a obchodu. (Jiné kmeny se dělily do tlup způsobem, který běloši chápali ještě s většími obtížemi. Například Sedící býk byl členem kmene Siouxů, avšak zároveň patřil k Lakotům neboli západním Siouxům označovaným také jako Tetoni a jeho tlupa se nazývala Hunkpapové.)

==========

Každá tlupa obvykle měla dva hlavní náčelníky, jednoho mírového neboli civilního a jednoho válečného. Mírový náčelník byl obvykle tomu válečnému nadřazen, rozhodně však neměl nad členy tlupy absolutní moc a jeho vláda se nedala označit za institucionalizovanou. Existovali sice velmi mocní komančští náčelníci s početnou skupinou přívrženců, míra jejich vlivu byla nicméně podmíněna ochotou lidí je poslouchat. Hlavní funkci mírového náčelníka lze přirovnat k ubytovacímu důstojníkovi – byl to jednoduše muž, který určoval, kdy a kam se má kmen přemístit.34 Zasedal v radě rozhodující v konkrétních případech krádeží, cizoložství, vražd nebo jiných zločinů, k nimž v tlupě došlo. Neexistoval však žádný stálý orgán vykonávající spravedlnost v tradičním slova smyslu, žádná policie ani soudci. V podstatě se jednalo o systém založený na soukromém právu. Došlo-li ke zločinu, bylo na poškozené straně, aby požadovala rozsouzení sporu. Jinak by spravedlnost nikdo nevymáhal. Odškodnění se obvykle počítalo v koních.35

==========

Ve společenství Komančů se mohl válečným náčelníkem stát kdokoli – tento titul neznamenal nic jiného, než že jste dostali nápad uskutečnit nájezd, dejme tomu na zemědělské usedlosti v mexickém státě Coahuila, a povedlo se vám za tímto účelem shromáždit dostatek bojovníků.

==========

Jelikož disciplína a autorita chyběly na úrovni kmene i tlupy, mohli bychom předpokládat, že je vynahrazovalo působení rodin nebo klanů. Ani na tomto poli však Komančové nebyli svázáni pro nás obvyklými společenskými normami. Ačkoli základ tlupy jednoznačně tvořily rodinné jednotky, tlupy se nikdy neutvářely kolem konkrétních příbuzenských skupin, a rodiny dokonce ani neměly hlavní slovo ve věcech manželství. Neexistovalo žádné klanové uspořádání. Rodina nemohla bránit dceři nebo synovi v tom, aby si vybrali druha či družku mimo svoji tlupu, a dokonce se ani stavět na odpor, když chtěl některý rodinný příslušník tlupu opustit.36 Neuplatňoval se princip dědění vedoucích pozic, a ty tak příslušníci tlupy získávali výhradně za zásluhy.

==========

Komančové mužského pohlaví tedy žili v báječné, až neuvěřitelné svobodě. Nepodléhali církvi, organizovanému náboženství, vrstvě kněží, vojenským uskupením, státu, policii, veřejnému právu, vládnoucím klanům, mocným rodinám ani přísným pravidlům chování, nikdo jim netvrdil, že nesmějí opustit svoji tlupu a přidat se k jiné, dokonce jim ani nikdo nezakazoval uprchnout se ženou jejich přítele, ačkoli za takový výstřelek by museli bezpochyby zaplatit jedním až deseti koňmi, pokud by se nechali dopadnout. Mohli pořádat vlastní vojenské výpravy, směli přicházet i odcházet, jak se jim zachtělo. Řada lidí, zejména spisovatelů a básníků počínaje Jamesem Fenimorem Cooperem, v takovém životě spatřovala bytostně americký druh svobody.

==========

V roce 1520, tedy rok poté, co k pobřeží přirazil Hernán Cortés se svými galeonami, žilo ve středním Mexiku jedenáct milionů indiánů, do roku 1650 ovšem toto číslo kleslo na pouhý milion. Přeživší indiány zotročil hospodářský systém zvaný encomienda, jenž dobyvatelům umožnil okupovat indiánské území, vybírat od jeho obyvatel daně a nutit je k práci. Výměnou za to jim nabídli katolické učení a oporu ve víře, výuku španělštiny, potraviny a ochranu. Stručně řečeno, jednalo se o importované feudální zřízení, v němž původní obyvatelé neboli indios zastávali role nevolníků. Stejný vzorec byl následně uplatňován i na rozsáhlých španělských územích v Jižní Americe. Jako odrazový můstek pro kolonizaci, podmanění domorodců a jejich nucenou asimilaci se tento postup ukázal být neobyčejně efektivní. Když však začali Španělé posouvat svoji hranici na sever od Mexico City v domnění, že si postupně podrobí celou Severní Ameriku, pečlivě vyladěný systém se začal drolit. Španělský druh kolonialismu se nejlépe hodil pro vyspělejší kmeny s centrální vládou, jako byli Aztékové a Inkové. Na barbarské, necivilizované, nezemědělské národy severního Mexika naopak neúčinkoval vůbec.

==========

Indiáni nicméně tímto způsobem nebojovali – alespoň ne pokud měli na vybranou. Nepostupovali ve spořádaných řadách přes otevřenou pláň. K jejich strategiím nepatřil přímý útok, a pokud se stali jeho terčem, jednoduše se rozprchli a zmizeli. Nepřepadali ozbrojené pevnosti, nýbrž využívali momentu překvapení a vždy se snažili získat taktickou výhodu. Měli ve zvyku zaútočit na celou vesnici, vypálit ji a při tom znásilňovat, mučit a zabíjet její obyvatele. Mladé ženy zanechávali s vyvrhnutými vnitřnostmi a muže zaživa upalovali. Probodávali nemluvňata skrz naskrz a větší děti unášeli. Po nájezdu se dali na rychlý ústup na svých španělských mustanzích a po zuby ozbrojení vojáci jízdní pěchoty se museli těžkopádně kodrcat za nimi. Tento způsob boje později zdokonalily ještě výbojnější kmeny z plání, které mnohem lépe ovládaly jezdecké umění. Nájezdy pokračovaly celých padesát let, a ačkoli Španělé stihli slušnou řádku Apačů pobít, vlastně se za celou dobu nic nezměnilo. Osady zůstávaly vůči indiánským přepadením stále stejně zranitelné. Pak se však stalo něco pozoruhodného. Kolem roku 1706 zaznamenaly španělské úřady u svých nenáviděných protivníků nápadnou změnu chování.2 Působilo to, jako by postupně mizeli nebo se stěhovali pryč, povětšinou jižním a západním směrem. Nájezdy v podstatě ustaly. Jako by byla podepsána mírová smlouva, přestože k ničemu takovému nedošlo. Španělské civilní i vojenské instituce si začaly uvědomovat, že Apače postihla jakási tajemná pohroma, jejíž rozsah měly ovšem poznat až za mnoho let.

==========

Španělé nebyli vůči tehdejší geopolitické situaci zcela slepí a chápali, že Komančové a Apačové mezi sebou vedou válku. Dělalo jim však potíže rozlišit jednoho indiána od druhého, natož aby dokázali posoudit rozložení sil mezi kmeny, jež na území o ploše stovek kilometrů čtverečních sváděly nikým nepozorované bitvy s neznámými výsledky. S jistotou mohli říci pouze to, že se jejich nepřátelé postupně vytrácejí. To, co Španělé jen vzdáleně tušili, se ve skutečnosti rovnalo masové likvidaci Apačů. Nejednalo se o žádnou maličkost. Podle tehdejších měřítek počtu obyvatel i rozlohy území představovali Apačové ohromný národ. Tvořilo jej zhruba půl tuctu významných tlup a jeho teritorium se rozkládalo od hor Nového Mexika po pláně dnešního Kansasu a Oklahomy a řeku Nueces na jihu Texasu.


==========

Apačové však nebyli jedinými oběťmi. Když se Komančové, opojení svými suverénními jezdeckými schopnostmi a překotným zdokonalováním v boji z koňského hřbetu, valili na jih přes řeku Arkansas, objevili v sobě ještě jednu schopnost: jejich válečné družiny se dokázaly i při nesmírně dlouhých cestách orientovat výhradně podle přírodních záchytných bodů. Zvládaly to dokonce i v noci, a nadto lépe než kdokoli jiný. Účastníci válečné výpravy se vždy před odjezdem shromáždili, aby si mohli vyslechnout navigační pokyny od stařešinů, již si při výkladu vypomáhali mapkami hor, údolí, napajedel a vodních toků kreslenými do písku. Každý den cesty se řídil plánem, který se nováčci museli naučit nazpaměť. Dodge uvedl, že jedna taková skupina nájezdníků, z nichž žádný nebyl starší devatenácti let a v životě nenavštívil Mexiko, dokázala pouze na základě ústních pokynů dojet od říčky Brady Creek v Texasu nedaleko dnešního San Angela do více než pět set padesát kilometrů vzdáleného mexického Monterrey, aniž by jedinkrát uhnula ze správného směru.

==========

V tomto ohledu se území Komančů, zabírající ohromný kus amerických plání, stalo pro Španělsko cennějším než všichni jeho vojáci na sever od Ria Grande.14 Ačkoli Komančové tvořili zdánlivě nepřekonatelnou překážku bránící rozšiřování španělského vlivu, zároveň představovali záruku, že přes ně kromě Španělů neprojdou ani Francouzi a Angličané. Francouzi doposud uplatňovali zcela odlišnou koloniální politiku a místo otevřeného dobývání se věnovali spíše budování vlivu, navazování spojenectví a zvláštní kupecké formě diplomacie, opřené převážně o zbraně, ale i jiné zboží, kterou mnohdy se značným úspěchem provozovali prostřednictvím státem financovaných obchodníků. Právě Francouzi stáli za vyvražděním celé španělské výpravy indiány z kmene Póníů roku 1720, přestože při přepadení nevystřelil z pušky jediný Francouz.

==========

Bohužel se Francouzi dopustili té chyby, že vyzbrojili nepřátele Komančů, Apače a Jumy, což se ukázalo jako sázka na špatného koně.16 V důsledku této volby brzy přestali být na komančském území vítanými hosty, což v podstatě znamenalo konec francouzského pletichaření v Texasu.

==========

Kromě svého válečného umění byli Komančové vynikajícími kupci a obchodníky. Měli v rukou větší bohatství v podobě koní, kůží, masa a zajatců než kterýkoli jiný prérijní kmen. Směnný obchod a prodej po dlouhá léta probíhaly neoficiálně, komančský vliv byl však natolik silný, že roku 1748 byl kmen oficiálně vpuštěn na trh v Taosu.

==========

Navzdory tomu, jak otřesně jeho slova působila, však nelze popřít, že Lamar, jenž měl z Georgie zkušenosti s kmenem Kríků, si pouze troufl promluvit na téma práv indiánů s brutální upřímností, k jaké se dosud žádný běloch neodhodlal. Razil politiku nepokryté agrese, což bylo obvyklé, ovšem bez obvyklých lží a překrucování. Požadoval, aby se indiáni zcela podvolili podmínkám Texasanů – bez nekonečného vyjednávání o bezvýznamných hranicích –, a poměrně jasně popsal, co bude následovat, pokud tak neučiní. „Nenavrhoval nic a nevelel ničemu, co by Angloameričané ve svých precedentech a politice již dávno neuplatňovali,“ napsal historik T. R. Fehrenbach. „Lid a soudy rozhodly, že mezi bělochy a rudochy nemůže zavládnout skutečný mír, dokud se indiáni nevzdají svého světa nebo dokud Američané neupustí od myšlenky národa, jejž si na tomto světadíle umínili vybudovat.“8 Jelikož dvě staletí licoměrnosti a krveprolití prokázala, že žádná z těchto dvou eventualit nenastane, Lamar pouze vyjádřil to, co jemu samotnému připadalo zjevné. Hlavní rozdíl, jímž se jeho prohlášení lišilo od dosavadních slov všech vysoce postavených veřejných činitelů ze sousedních Spojených států amerických, spočíval v tom, že Lamar výslovně upřel texaským indiánům veškerá práva na vlastní území. Všechny smlouvy, jež byly do té doby podepsány, vycházely z předpokladu, že indiáni dostanou alespoň nějakou půdu, s níž budou moci naložit podle svého. Vláda USA ostatně roku 1825 vytvořila Indiánské teritorium (na území dnešní Oklahomy) s cílem zajistit „na věky věků nerušené místo pro život těchto národů“9, jak to formuloval ministr války James Barbour. Lamar a s ním i většina obyvatel nového samostatného státu s touto myšlenkou zásadně nesouhlasili. Z určitého hlediska byl prezidentův návrh lepší než plíživá zkáza, jaká postihla východní kmeny. Na druhou stranu však představoval nepokrytou výzvu k vyvraždění původních obyvatel. Texaský Kongres byl novou indiánskou politikou nadšen. Roku 1839 se do boje proti indiánům přihlásily dva tisíce nabuzených texaských vlastenců bažících po dobrodružství.

==========

Prvním cílem se stali Čerokíové, kteří byli v minulosti ustavičným, několik desetiletí trvajícím tlakem donuceni ustoupit na západ ze své domoviny v Severní a Jižní Karolíně. Řada z nich se usídlila v jehličnatých lesích a na písčitých březích řek ve východním Texasu poblíž hranice s Louisianou a tam žili téměř dvacet let, převážně v míru s bělošskými osadníky. Patřili k pětici „civilizovaných kmenů“ a čile si osvojovali kulturu bílého muže, oblékali se jako běloši, hospodařili nebo se věnovali obchodu a mluvili anglicky. Záminku k tomu, aby se jich Texasané zbavili, poskytlo vykonstruované obvinění z účasti Čerokíů na údajném spiknutí podporovaném Mexičany, jehož cílem mělo být vyhnání bělochů z Texasu. Nařčení bylo téměř jistě falešné, avšak Lamar a jeho ministr války nic dalšího nepotřebovali.

==========

Když náčelníka Čerokíů Bowlese seznámili s požadavkem, aby stát okamžitě opustil, souhlasil pod podmínkou, že vláda vyplatí jeho kmeni odškodné za zvelebení půdy, již Čerokíové obývali. Texasané v zásadě souhlasili, jenže toho indiánům mnoho nenabídli, a tak jednání brzy uvázlo na mrtvém bodě. V tu chvíli přišli ke slovu vojáci, přesněji řečeno vojsko čítající devět set mužů. Dne 15. července 1839 zaútočili na jednu z vesnic Čerokíů.11 Dne 16. července zahnali pět set Čerokíů do hustého houští a močálů a většinu z nich, včetně náčelníka Bowlese, pozabíjeli. O dva dny později vojáci vypálili jejich vesnice, domy a pole.

==========

Válka však teprve začínala. V opojení z porážky Čerokíů požádal velitel Texasanů Kelsey Douglass o povolení vyčistit „krysí hnízdo“ jiných, převážně mírumilovných kmenů ve východním Texasu. Nastalo další zabíjení, vypukly další požáry. Koncem července již vesnice a kukuřičná pole všech Čerokíů, Delavarů, Šóníů, Kadů, Kikapúů, Kríků, Maskodžijců i Seminolů shořely na troud.

==========

Jeden z nejlepších příkladů těchto raných konfliktů se odehrál v únoru roku 1839 a s Komanči se při něm střetla státní domobrana vedená plukovníkem Johnem Moorem. Moore dostal do vínku onen charakterový rys, jenž vedl americké pionýry k osidlování nejdivočejších a nejnehostinnějších koutů země, kde byly jejich rodiny vystaveny značnému riziku znásilnění a vyvržení útrob – totiž bezstarostný, nepodložený optimismus. V indiánech viděl nižší tvory, kteří si zaslouží být vyhubeni. Bylo o něm známo, že při kázání stával v kostele vedle kněze a přísným zrakem dohlížel na shromážděné věřící, jestli neusínají.

==========

Plukovník Moore se tedy společně s třiašedesáti narychlo naverbovanými dobrovolníky a čtrnácti Lipany vedenými náčelníkem Castrem vypravil k vápencovým průrvám řeky San Gabriel severně od Austinu, pravděpodobně poblíž dnešního Georgetownu.15 Když dorazili ke skalnímu srázu, Komančové již byli pryč a zanechali po sobě stopy vedoucí proti proudu řeky. Než se mohla výprava pustit za nimi, od severu se s kvílením přihnala prérijní bouře. Muži se v krutém, lezavém chladu choulili v dubovém hájku a čekali, až se prudká sněhová plískanice utiší. Trvalo to tři dny. „Někteří koně umrzli,“ napsal jeden z kapitánů výpravy Noah Smithwick, „a indiáni, když viděli, že by mělo tolik dobrého masa přijít nazmar, je začali pojídat.“16 Jakmile se počasí umoudřilo, vyrazili po stopách Komančů na severozápad k soutoku řek Colorado a San Saba, kde dnes leží město San Saba, tedy zhruba sto dvacet kilometrů na indiánské straně hranice.

==========

Vesnice, na niž narazili, měla přes pět set obyvatel. Byli to Penatekové neboli Pojídači medu, jižní Komančové, kteří tak arogantně věřili v bezpečí skýtané tvrzí jejich odvěkého území, že nedrželi hlídky, a ignorovali potenciální hrozby z vnějšku do té míry, že onoho mrazivého brzkého rána dne 15. února všichni dřímali ve svých týpí, zachumláni v hřejivých bizoních kožešinách. Dobrovolníci – v té době si začínali říkat „hraničáři“ – se zatím třásli zimou v ledové tmě, zepředu nabíjeli své staré jednohlavňové muškety, cpali do nich střelný prach a čekali na svítání.

==========

Události, jež se seběhly během následující hodiny, představují skvělý příklad toho, jak to vypadá, když se běloši zcela neznalí zákonitostí boje s prérijními indiány utkají s kmenem, který si zase do té doby nedokázal představit, že na něj může bílý muž zaútočit přímo na jeho území. Tento střet byl předzvěstí léta trvající pohraniční války mezi oběma stranami. Z pohledu bělochů představuje bitva, k níž se nyní schylovalo, sérii do očí bijících, takřka osudových chyb.

==========

K první z nich došlo, když nevyléčitelný optimista Moore rozkázal svým mužům asi kilometr a půl před táborem Komančů sesednout z koní a k indiánskému ležení se potichu přiblížit pěšky. V Appalačském pohoří v Kentucky před sto lety by se jednalo o velice dobrou taktiku využívající momentu překvapení. Tohle byl ovšem západ. A protivníky byli Komančové. Moore nechal koně bez dozoru, což je dost možná nejkatastrofálnější přešlap, jakého se může velitel na Velkých pláních dopustit. Již brzy měl za to zaplatit. Po rozednění vtrhli vojáci do tábora, rovnou zaútočili na týpí a slepě pálili na každého, kdo se z nich vynořil. Pokojné zimní ráno se zvrhlo v čirý chaos – ženy a děti ječely, Texasané „rozráželi dveře vigvamů nebo chýše strhávali a pobíjeli nepřátele v postelích“, psi štěkali, muži pokřikovali a burácely výstřely. Andrew Lockhart, jeden z hraničářů, který se domníval, že indiáni drží v zajetí jeho dceru Matildu, vyběhl před ostatní a volal: „Matildo, jestli jsi tu, utíkej ke mně!“ Nikdy ji nenašel. (Později se ukázalo, že jeho dcera v táboře skutečně byla a svého otce slyšela, její křik však zanikl ve vřavě a hlasité palbě.)

==========

Místo toho, aby Komančové stáli na místě a bojovali, jak by to učinili běloši, zachovali se tak, jak mívali v podobných situacích ve zvyku: rozprchli se, jako když střelí do vrabců, a hnali se ke svým koním. Zde se Moore dopustil druhé chyby, při překvapivém útoku na indiány z planin neomluvitelné: nevzal na vědomí stádo komančských koní. Zapomněl zvířata vyplašit, aby se rozutekla. Řada Komančů se tak téměř okamžitě vyhoupla na koňské hřbety. Pak udělali totéž, co dělávaly všechny kmeny na koních, když k tomu dostaly příležitost: obloukem texaské vojáky objeli a rozehnali koně jim. Ráz bitvy se tím prudce změnil.

==========

Velitel dostal strach. Slovy historika Mikea Coxe, odborníka na texaské hraničáře, „uvědomil si, že si uřízl větší bago tabáku, než mohl sežvýkat“19. Nařídil ústup do úkrytu v zalesněné rokli.20 Komančové se mezitím seskupili a zaútočili na ně, ale vojákům se je několikrát povedlo odrazit přesnou a smrtonosnou palbou z dlouhých pušek. Ačkoli Moore ve strži objevil výhodné stanoviště, jeho brilantní překvapení se nečekaně změnilo v zoufalou obranu. Indiáni mohli při svém počtu vojáky zcela rozdrtit.21 Žádná indiánská bitevní taktika v amerických dějinách však nikdy nespočívala v obětování mnoha životů kvůli získání pozic.

==========

Indiáni se tedy nakonec stáhli. Náčelník Castro, znechucený Mooreovým packalstvím, jeho prapodivným a zbabělým rozkazem k ústupu a neschopností zničit vesnici Komančů, se svou družinou Lipanů zběhl. Moore neměl jinou možnost než vydat se na dlouhou a ponižující pěší cestu po proudu Colorada do téměř dvě stě padesát kilometrů vzdáleného Austinu, nést s sebou šest zraněných mužů a při tom se neustále obávat indiánského přepadení.22 Ve své nezdolně optimistické sebedůvěře se domníval, že v bitvě zvítězil, ve skutečnosti se však pouze vyhnul katastrofě. Komančové, na něž zaútočil, se bezprostředně poté pomstili krvavým nájezdem na osady v Coloradu.

==========

Kdyby si měli Komančové odnést z událostí v San Saba nějaké poučení – což ovšem zjevně neudělali –, spočívalo by v tom, že se zcela změnila pravidla hry. Texasané nebyli Španělé ani Mexičané. Byli houževnatější, podlejší, takřka nikdy se nenechali odradit, neváhali se nesmyslně vystavit nebezpečí kvůli kusu půdy a svým založením se skvěle hodili k nelítostné likvidaci indiánských kmenů. Nespoléhali na těžkopádné, náročně vyzbrojené, byrokratické, státem financované vojsko, nýbrž měli ve zvyku starat se o sebe sami za pomoci dobrovolníků, kteří se indiánů nejen nebáli, ale dokonce je těšilo původní obyvatele pronásledovat a zabíjet.

==========

Jméno Bizoního hrba v jazyce Komančů patřilo k těm – a že jich nebylo málo –, k jejichž přesnému překladu se prudérní běloši nedokázali odhodlat. Přepis jeho jména v jazyce Nemene zní Po-cha-na-quar-hip, což znamená „Erekce, jež odmítá klesnout“9.

==========

Stejně jako zajaté Parkerovy přivázali indiáni Banc, jejího bratra a paní Lusterovou za sebe na koně a zběsilým tempem vyrazili na sever. Zajatci téměř nic nejedli a neměli dovoleno sesednout. Banc v jednu chvíli dostala kus krvavého masa z bizoní krávy, kterou roztrhali vlci. S chutí je snědla. Na koňském hřbetě se jí nakonec nepodařilo ovládnout svěrače, čímž si od indiánů vysloužila politováníhodnou přezdívku „Ta, která při chůzi páchne“. Po čtyřech dnech poznamenaných rozedřenou kůží, mučivou žízní, rozbolavělými svaly a puchýři od slunce dorazili do indiánské vesnice. Tam ji Komanč, za kterým jela, předal své sestře, jejíž manžel zahynul ráno před nájezdem na dům Babbových. Vdova neměla vlastní děti.8 V tu chvíli se všechno změnilo. Banc byla přijata do úzce semknutého rodinného kruhu čítajícího pětatřicet členů, kteří společně tábořili v osmi týpí z bizoní kůže. Banc se svou komančskou matkou Tekwashanou sdílely společné obydlí. Banc na ni vzpomíná takto: Ta žena na mne byla vždy hodná, nikdy mi nehubovala a jen málokdy mne trestala… Naše lůžko tvořila hromada suché trávy, přes kterou byly přehozené přikrývky a vyčiněné bizoní kožešiny. Za chladných zimních nocí mne indiánská matka vždy postavila k ohni a čas od času mne otočila, abych se dobře zahřála, pak mne zabalila do bizoní kožešiny, uložila mne na lůžko ke stěně týpí a zastrkala kolem mne přikrývky, aby mi bylo teplo… Zdálo se, že jí na mně záleží stejně, jako bych byla její vlastní dítě.9 Svět, jaký Banc líčí, mnohdy připomíná dětský ráj. Však také píše, že jí připadalo, „jako by každý den byly prázdniny“. Spokojeně si hrála s ostatními dětmi. Oblíbila si nenucený průběh společných jídel, při nichž strávníci obvykle postávali kolem vroucího kotlíku a napichovali si z něj jednotlivá sousta. Měla ráda chuť vařeného masa, přestože připouštěla, že se těžko žvýká. Tekwashana ji naučila plavat, propíchla jí uši a darovala jí dlouhé stříbrné náušnice se stříbrnými řetízky a mosazné náramky. Komančské ženy mísily bizoní lůj s dřevěným uhlím a vtíraly jej Banc do světlých vlasů, aby vypadaly černé. Dívka zbožňovala válečné tance. Rychle se naučila jazyku Komančů, a to tak dobře, že po pouhých sedmi měsících zajetí (o němž se domnívala, že trvalo dva roky) pro ni bylo těžké „rozplést si jazyk tak, abych mohla se svými příbuznými a přáteli opět mluvit anglicky“10. Měla dvoje šaty, z nichž žádné nebyly z jelenice: jedny byly ušité z kalika a druhé z činovatiny s modrobílými proužky.

==========

V dubnu roku 1867 indiáni Banc vyměnili za výkupné ve výši 333 dolarů. Zarmoucená Tekwashana ji té noci nepustila do stanu. Později se nechala obměkčit a přesvědčila Banc ke společnému útěku, při němž nesla dívku na zádech. Jednalo se o extrémní čin, za který ji mohl stihnout krutý trest a který jasně dokládal, jak moc svoji adoptovanou dceru milovala. Indiáni obě uprchlice následujícího dne vystopovali a dopadli. Banc byla brzy navrácena své rodině. Při setkání s příbuznými si děvče uvědomilo, že zapomnělo mluvit anglicky.

==========

Ostatní zajatci z rodiny Parkerových – Rachel Plummerová, Elizabeth Kelloggová, John Richard Parker a James Pratt Plummer – měli velice rozmanité osudy. Všechny se tak či onak proplétaly s životem strýce Cynthie Ann Jamese W. Parkera, muže, jehož neuvěřitelný nedostatek soudnosti nesl značnou část viny za pohromu, která rodinu potkala v květnu roku 1836. Stejně jako mnoho jiných příslušníků klanu Parkerových se James vyznačoval – kulantně řečeno – svéráznou povahou. Byl to jeden z nejneurvalejších, nejradikálnějších, nejposedlejších, nejctižádostivějších, nejsurovějších, nejprolhanějších, nejnemorálnějších, nejbezohlednějších a nejtroufalejších lidí, kteří si kdy zabrali půdu v texaském pohraničí. Byl to muž nekonečně mnoha rozporů, význačný občan, jehož několikrát obvinili z vraždy, podvodu, lži, opilství, krádeže koní a přepadení. Za lži a opilství ho vyloučili ze dvou různých farních sborů. Přesto za svého života působil jako zvolený smírčí soudce, příslušník původních texaských hraničářů nebo zástupce ve slovutném „poradním sboru“, který připravil půdu pro texaskou revoluci, a přátelil se se Samem Houstonem i Mirabeauem Lamarem. Jako kazatel míval i vlastní kostel a byl také úspěšným podnikatelem a majitelem pily a několika tisíc hektarů půdy. Ačkoli se nad jeho životem vznáší stín nečestného jednání, lží a rozličných dalších provinění, nikdy nebyl z ničeho usvědčen. Někteří z jeho sousedů se domnívali, že nájezd byl důsledkem jeho pochybných obchodů. Tvrdili, že James kupoval od indiánů kradené koně za padělané peníze a že skutečným motivem přepadení pevnosti byla pomsta za tento podvod.1 Nikdy se ovšem nic nedokázalo a James na vlastní náklady vydal pamflet, v němž vášnivě hájil svoji čest.2 Přiznal se k zabití pěti lidí, všichni to ale byli indiáni a vraždění rudochů nebylo v Texaské republice trestné.

==========

Do všeobecného povědomí se však James Parker zapsal něčím jiným. Navzdory všem pomluvám a nešťastným příhodám proslul po celém západě jako muž, který pátral po zajatých Parkerových. Jako ten, kdo to odmítl vzdát.

==========

Popisy jeho cest jsou kronikami útrap a hrozících neštěstí. Když při první výpravě zjistil, že jeho kůň nedokáže přeplavat rozvodněnou Red River, zanechal zvíře na místě, překročil řeku sám a vydal se na indiánské území pěšky, což se v těch dobách prakticky rovnalo sebevraždě. Přestál prudký liják, který zaplavil prérii šedesáti centimetry vody. Hned vzápětí se z kanadských plání přihnal modrý severák a celá krajina zamrzla. Parkera podle vlastního mínění čekala téměř jistá smrt, nakonec se mu však povedlo rozdělat oheň tak, že nacpal do své pistole cár bavlněné košile a vystřelil do polena, jež během přívalového deště zázračně zůstalo suché. Při další výpravě se pustil do divočiny neozbrojený – další sebevražedný podnik – a tentokrát strávil šest dní bez potravy. Půst přerušil jen jednou, když uškrtil a poté spořádal skunka. Na následující výpravě se celý měsíc plížil kolem tábora Komančů a nechával kolem okolních říček vzkazy v angličtině. Věděl, že indiáni nutí zajatce chodit pro vodu, a doufal, že tak upoutá pozornost své dcery, přestože šance na úspěch byla přibližně jedna ku milionu. Všechno jeho strádání vyšlo nadarmo. Žádná z historek, které zaslechl, ho k dceři nepřiblížila ani o píď. V

==========

James Pratt Plummer vedl o něco prozaičtější život. Než byl vykoupen ze zajetí, jeho otec L. T. M. Plummer se znovu oženil a zplodil dvě děti. Po návratu do Texasu se James starší zachoval poněkud podivně, zároveň však zcela v duchu své pověstné vrtošivosti: odmítl předat Jamese Pratta jeho otci. Není zcela jasné, co ho k tomu vedlo, zřejmě se však jednalo o finanční motiv. Stručně řečeno, James chtěl peníze. V jednu chvíli tvrdil, že za obě děti zaplatil tisíc dolarů, což byla průhledná lež, za niž byl později vyloučen z farního sboru. Snažil se z L. T. M. Plummera určitou část této sumy vyždímat. Je samozřejmě také možné, že jednoduše toužil mít vnuka u sebe, neboť se nápadně podobal jeho milované dceři Rachel.

==========

Poslední výprava Jamese Parkera s cílem najít Cynthii Ann se uskutečnila v roce 1844. Podle všeho se dozvěděl o jejím setkání s plukovníkem Williamsem a další pátrání vzdal. Vyloučili ho z dalšího farního sboru, tentokrát kvůli opilství. Přesto se mu dařilo. V okrese Houston byl zvolen smírčím soudcem. Zemřel roku 1864 ve věku šedesáti sedmi let, přežil tedy většinu svých dětí i sourozenců. V té době již Parkerovi patřili mezi nejbohatší a nejvlivnější klany v Texasu. Jeho bratr Daniel stihl do své smrti roku 1845 založit devět kostelů, což mu ve státě vyneslo postavení předního protestantského duchovního. Druhý bratr Isaac byl významným politikem a od roku 1836 členem původního texaského Kongresu. Později získal křeslo poslance a senátora za Texas. Další bratr Joseph Allen se stal vlastníkem velkého množství půdy a prominentním občanem Houstonu. Navzdory svému blahobytu a úspěchům se žádný z nich nikdy nevrátil do pevnosti Parkerových a ta brzy zanikla. Tvrdilo se, že ji ostatní osadníci do pár let rozebrali a z masivních jalovcových kůlů postavili další usedlosti, ovšem dále na východ, kde byl život méně nebezpečný. 1.

==========

Komančové měli smůlu v tom, že ačkoli jejich území dříve tvořilo nárazníkovou zónu mezi dvěma ohromnými říšemi, nyní se stali překážkou postupu americké státnosti. Obklopilo je jednotné politické těleso. Po anexi Texasu proti nim najednou nestála svérázná provinční republika s omezenými prostředky, devalvovanou měnou a vojskem splácaným z všemožných dobrovolníků, nýbrž federální vláda se svými vizemi, armádami modrokabátníků, trezory plnými peněz vybraných na daních a nejednoznačným, obvykle chybným, politicky motivovaným přístupem k původním obyvatelům, pro kterou Komančové představovali významný problém.

==========

Síla Komančů odjakživa pramenila z jejich naprosté vojenské převahy, z lepších jezdeckých i střeleckých dovedností jednotlivých válečníků, než jakými se mohli pyšnit běloši. Bylo tomu tak od samých počátků vlády španělského impéria. Nyní toto pravidlo vůbec poprvé dostalo povážlivé trhliny. Ty měly podobu špinavých, vousatých, surových a neukázněných mužů oděných do šatů z jelenice, mexických přikrývek, čepic z mývalí kožešiny, sombrer a jiných nesourodých kusů oděvů, kteří nenáleželi k žádné armádě, neměli žádné odznaky ani uniformy, tábořili na prérii bez rozdělání ohně a zaplaceno dostávali jen občas. Za svoji existenci vděčili právě komančské hrozbě a jejich metody, pečlivě okopírované od Komančů, navždy změnily způsob vedení války v pohraničních oblastech Severní Ameriky. Říkalo se jim různě, například „špioni“, „dobrovolníci na koních“, „střelci“ a „střelci na koních“.1 Teprve v polovině čtyřicátých let 19. století se pro ně vžil název, na kterém se všichni shodli: „rangeři“ neboli „hraničáři“.

==========

Texas se nikdy nechystal stát nezávislou zemí. Po vítězství u San Jacinta se valná většina Texasanů domnívala, že se jejich území ihned připojí k USA. Jinou vidinu měla jen hrstka samozvaných budovatelů impéria, jako byli Mirabeau Lamar a James Parker (ten se nabídl, že pomůže Lamarův grandiózní plán uskutečnit tím, že dobude Nové Mexiko). Takřka všichni ostatní chtěli vznik federálního státu. Brzy je ovšem čekalo zklamání. K anexi Spojenými státy nedošlo hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že Mexiko nikdy neuznalo nezávislost své odštěpené severní provincie. Kdyby Spojené státy připojily Texas ke svému území, hrozila by jim válka s Mexikem, na což v roce 1836 ještě nebyly připraveny. Zadruhé nemohly jednoduše přijmout další otrokářský stát.

==========

Texas, na mizině a vojensky neprůrazný, tedy musel celých deset let bez pomoci čelit dvěma nesmiřitelným nepřátelům: Mexiku na jihu a národu Komančů na západě a severu. Nově vzniklá země nikdy nepoznala mír. Neustále docházelo k invazím ze strany Mexika, San Antonio bylo roku 1842 dvakrát obsazeno početnými mexickými vojsky. K těmto útokům se přidávali drancující bandité zpoza mexických hranic. Západní pohraničí Texasu zase sužovaly ustavičné nájezdy Komančů. Všimněme si, v jak prekérní situaci se zde Texas ocitl, žádný z jeho protivníků by totiž nebyl ochoten přistoupit na mír za podmínek, jaké jim mohla mladá republika nabídnout. Ještě pozoruhodnější je fakt, že se obě znepřátelené strany stavěly odmítavě i k možnosti kapitulace. Mexická armáda systematicky nebrala zajatce, čímž se proslavila zejména v Alamu. Všichni, kdo bojovali za Texas, byli bez dalších formalit stříleni. Co se týče Komančů, ti slovo kapitulace vůbec neměli ve slovníku. Při válčení na prériích nic podobného neexistovalo, vždy se bojovalo na život a na smrt. V tomto ohledu neměli Texasané k dispozici obvyklý sortiment diplomatických možností. Jednoduše museli bojovat.2

==========

Texasané přese všechnu svoji nedůtklivost, svéhlavost a odvahu zjistili, že jsou na boj proti Komančům naprosto nepřipravení a špatně vybavení, a to do té míry, že se v počátcích republiky zdálo, že jsou její občané odsouzeni ke stejnému osudu, jaký před nimi stihl Španěly a Mexičany. V první fázi komančských válek drželi všechny trumfy v rukou indiáni. Jejich převaha začínala u výzbroje. Když se Texasané stěhovali ze svých původních domovů v Tennessee, Alabamě a dalších východních státech, přivezli si s sebou tehdy nejrozšířenější palnou zbraň, kentuckou pušku. V mnoha ohledech se jednalo o ukázku vysoce kvalitní technologie. Tato mimořádně přesná dlouhá puška s mohutnou hlavní a krátkou pažbou prokazovala vysokou účinnost při střelbě ze zálohy a v rukou nehybného střelce. Byla to vynikající lovecká zbraň. Do boje se však vůbec nehodila a o boji na koních to platilo dvojnásob. Její nabíjení trvalo příliš dlouho. Bylo třeba odměřit a nasypat střelný prach a kulku zepředu zatlačit do hlavně dlouhým nabijákem. Pak se musel natáhnout kohoutek a správně nastavit křesací kámen, aby dobře udeřil.3 To vše zabralo nejméně minutu, která v boji proti rychlým Komančům s luky znamenala téměř jistou smrt. Ještě horší zprávou pro soupeře Komančů bylo to, že majitel dlouhé pušky musel před výstřelem sesednout z koně, v sedle totiž zbraň pozbývala své jediné skutečné výhody, totiž přesnosti. Texasané sice měli i pistole, byly to ovšem staromódní jednoranné zbraně určené do soubojů4, při nabíjení a střelbě stejně nemotorné jako kentucké pušky, a tudíž za jízdy nepraktické.

==========

To Komančové měli k dispozici mnohem efektivnější a osvědčenější zbrojní arzenál: kruhové štíty z bizoní kůže, čtyřmetrová kopí, luky s tětivami ze zvířecích šlach a toulce plné šípů s železnými hroty. O jejich lukostřeleckých schopnostech se vyprávěly legendy. Plukovník Richard Dodge, přestože se k příběhům o jejich mistrném zacházení s lukem stavěl skepticky, musel roku 1834 připustit, že komančský válečník „dokáže do levé ruky uchopit pět až deset šípů a vystřelit je takovou rychlostí, že poslední vypustí do vzduchu ještě dříve, než se první dotkne země, a takovou silou, že každý z nich může na dvacet až třicet yardů způsobit smrtelné zranění“5. Dále poukázal na to, že ačkoli se indiánům z nějakého důvodu příliš nedaří ve střelbě na klasický terč, „vložte do naštípnutého klacíku pěticentovou minci a on jakýmsi obratným trikem vystřelí šíp do strany a téměř pokaždé peníz zasáhne“6. Přesná muška indiánských lukostřelců na hřbetě pádícího koně uváděla většinu bělochů v úžas.

==========

Další mimořádně smrtonosnou zbraní byla pružná kopí. Indiáni s nimi v plném trysku zezadu útočili na třináctisetkilogramové bizony – vždy při tom mířili na pravý bok mezi poslední žebro a kyčel9–, a tak měli v jejich použití velkou praxi. Kopí dalece předčila všechny zbraně pro boj zblízka dostupné bělochům a, jak poznamenal Dodge, byla „životu nesmírně nebezpečná“10.

==========

Největší nevýhoda Texasanů spočívala v jejich koních a mizerném jezdeckém umění. Jezdili většinou na herkách používaných k práci, které se těžce vlekly a nedokázaly držet krok s mrštnými, vytrvalými a rychlými indiánskými mustangy. Obyvatelé pohraničí sice chovali i šlechtěné koně, ti však nebyli pro dlouhou jízdu v obtížném terénu dostatečně odolní.13 Na krátkou vzdálenost se komančskému mustangovi žádný bělošský jezdec nevyrovnal. Při delších vzdálenostech měli zase indiánští koně tu přednost, že se na rozdíl od koní osadníků zvyklých na obilí dokázali živit téměř čímkoli (spásali mimo jiné topolovou kůru).

==========

Na tyto problémy zareagovali Texasané založením rot hraničářů. Takové řešení nemělo ve vojenské historii západního světa obdoby, zejména proto, že podle měřítek všech ostatních zemí nedávaly podobné jednotky nejmenší smysl. Porušovaly všechna pravidla vojenské organizace a protokolu a veškeré zásady hierarchie, které udržovaly v chodu tradiční armády. Nespadaly do žádné známé kategorie: nebyla to policie, profesionální armáda ani domobrana.

==========

Realita však byla taková, že skrovná a nemajetná vláda nakonec nezajistila ani zbraně, ani muže, ani koně.20 Neposkytla žádné uniformy, zásoby ani kasárna. Počet mužů, které bychom mohli za hraničáře označit, se nikdy ani zdaleka nepřiblížil avizovaným šesti stům. Bylo jich spíše kolem padesáti, občas se toto číslo vyšplhalo ke stovce. Jelikož se kolem nich nevytvořila žádná oficiální organizace pod dohledem politiků, neexistoval nikdo, kdo by jmenoval důstojníky. Hodnosti se tak udělovaly spontánně, výhradně na základě zásluh a uznání ostatních. Úkoly jim zadávali řadoví občané. Vzhledem k tomu, že hraničáři nedostávali příděly zásob, museli si potravu ulovit a často vyráželi na misi jen s vodou a směsí cukru a vysušené kukuřice, které říkali „studená mouka“21. Někdy jim jídlo věnovali osadníci, jež chránili, jindy museli krást slepice. Jediné, čím je ve své moudrosti spolehlivě zásobovala vláda, byla munice.

==========

Většina slavných hraničářských kapitánů udělala kariéru dříve, než dosáhli věku třiceti dvou let. Kromě svých koní neměli žádný majetek a často ani stálou práci. Bez nich by se nápad založit oddíly hraničářů nikdy nemohl ujmout. Nevadilo jim zůstat v divočině tři až šest měsíců, což byla obvyklá doba trvání mise.

==========

Z dostupných důkazů ovšem plyne, že při bojích proti Komančům zahynulo mnoho mužů v bitvách, které musely být krutě nevyrovnané. Hraničář John Caperton odhadoval, že „každý rok zahynula zhruba polovina hraničářů“ a že „se s životy mužů, kteří vstoupili do služby, nepočítalo na delší dobu než na jeden či dva roky“23. Také napsal, že ze sto čtyřiceti mladých mužů v San Antoniu roku 1839 „bylo 100 zabito v nejrůznějších bojích s indiány a Mexičany“24. (Většinu měli zřejmě na svědomí indiáni.) Na město s pouhými dvěma tisíci obyvateli je to závratné číslo. Z popisů bitvy u Plum Creeku nebo Mooreova krvavého masakru, který přišel po ní, lze nabýt dojmu, že si Texasané umění boje proti Komančům rychle osvojili. Opak je pravdou. Bitva u Plum Creeku byla fiaskem, na němž měla vedle chrabrosti Texasanů výrazný podíl také neschopnost Bizoního hrba udržet svoji armádu na uzdě a zabránit jí v rabování. Moore zase za svůj úspěch na řece Colorado zcela vděčil momentu překvapení, Komančové totiž tehdy ještě netušili, že by je mohl bílý muž pronásledovat až do jejich domoviny.

==========

Hraničáři byli drsná parta. Pili jako duhy a těšilo je zabíjení, bitky, souboje na nože a popravování lidí, které považovali za zločince nebo nepřátele. Postupem času jich mnoho přišlo o život, tím však v jejich řadách došlo k jakémusi přirozenému výběru a zbyli jen ti nejhrubější, nejsurovější a nejagresivnější. Také na to vypadali. Podle zidealizované představy sice hraničáři nosili kožený klobouk se zvednutou krempou, šátek na krku, bavlněnou košili a prosté kalhoty, skutečnost však byla jiná. Oblékali se jednoduše tak, jak se jim zachtělo. To někdy znamenalo pestrobarevné mexické přikrývky a sombrera se širokou krempou, někdy kožešinové čepice, kabáty s krátkými šosy nebo špinavé slamáky, jindy zase celé úbory z jelenice nebo rozmanité kusy bizoních kůží. Někteří chodili od pasu nahoru nazí a nosili legíny a bederní roušky podobné těm indiánským.29 Často se jednalo o urostlé, těžko přehlédnutelné muže se svalnatými pažemi, dlouhými vlasy a plnovousem. Mívali jména jako „Velká noha“ Wallace (byl to skutečně statný muž a zuřivý bojovník), „Aligátor“ Davis (na památku zápasu, který s jedním z těchto plazů svedl na řece Medině a který skončil remízou) a „Stará barva“ Caldwell (měl tak skvrnitou kůži, že se podobala odlupující se barvě).

==========

Vzhledem k výše uvedenému je téměř neuvěřitelné, že se tato banda násilnických, často negramotných a nezvladatelných hrubiánů uvolila zachovávat neochvějnou věrnost tichému a útlému třiadvacetiletému kapitánovi s hladkou chlapeckou tváří, smutnýma očima a vysokým hlasem, který vypadal ještě mladší, než ve skutečnosti byl. Jmenoval se John Coffee Hays, pro své okolí Jack. Komančové z něj měli velký strach a znali ho jako „kapitána Jacka“30, stejně jako Mexičané, kteří na jeho hlavu vypsali vysokou odměnu. Mezi hraničáři platil za nadčlověka, jemuž se všichni chtěli podobat, byl statečnější a chytřejší a v boji si zachovával chladnější hlavu než kdokoli jiný. Patřil k nejlepším vojenským velitelům, jaké kdy Amerika měla, což obyvatelé San Antonia tušili již ke konci třicátých let 19. století, avšak zbytek světa se to měl dozvědět až při mexicko-americké válce, kdy se stal z Hayse národní hrdina a jeho obávaní hraničáři se téměř okamžitě proměnili v legendy.

==========

Roku 1840 se třiadvacetiletý Hays stal kapitánem posádky hraničářů v San Antoniu. Oddíl oficiálně ustavila Texaská republika, jeho příslušníci si však stále museli pořizovat vlastní zbraně, vybavení, koně, a dokonce i potraviny. Ze začátku nedostávali žádný plat, později jim byla vyměřena mzda 30 dolarů měsíčně, ovšem ne vždy skutečně dorazila.39 Část finančních prostředků pocházela z příspěvků řadových občanů. (Hraničářská organizace měla pouze dočasný ráz a její existence závisela na tom, zda ji Kongres zrovna povolil, takže byla několikrát rozpuštěna a poté opět vytvořena.) Vzhledem k průměrné délce služebního života nových bojovníků proti indiánům, která činila přinejlepším dva roky, nestál o takovou práci každý.

==========

Hays pozorně sledoval jak své nepřátele Komanče, tak lipanské zvědy, a učil se od nich jízdě na koni, boji, stopování i táboření. Každý muž byl vyzbrojen puškou, dvěma pistolemi a nožem a za sedlem měl přivázanou mexickou přikrývku a malý vak se solí, studenou moukou a tabákem.41 Nic víc. Podobně jako Komančové i hraničáři často cestovali za svitu měsíce, orientovali se podle vodních toků a Polárky a obešli se bez rozdělávání ohňů, takže se živili suchary a jinými potravinami, které nevyžadovaly tepelnou úpravu.42 Haysovi muži spávali plně oblečení a ozbrojení, aby mohli na případný povel okamžitě vyrazit do boje. Když se potřebovali přebrodit přes řeku, i za mrazivého počasí plavali po boku svých koní.43 Všechny tyto postupy byly v dějinách amerického vojenství naprostou novinkou. Neexistoval oddíl jezdectva, jehož příslušníci by dokázali nasadit koni uzdu a osedlat jej rychleji než hraničáři.

==========

Jezdecký výcvik byl ještě důmyslnější. V dobovém popisu jej jeden z Haysových mužů líčí takto: Po třech nebo čtyřech měsících výcviku jsme se natolik zdokonalili, že jsme dokázali hnát koně plnou nebo poloviční rychlostí a za jízdy zvednout ze země klobouk, kabát, přikrývku, provaz, nebo dokonce stříbrný dolar, stoupnout si na sedlo, sklouznout na bok koně tak, že z nás bylo vidět jen chodidlo a ruka, a v této poloze střílet z pistolí pod krkem koně, pak se zvednout a totéž zopakovat na druhé straně atd.

==========

Hays také rychle pochopil jednu věc, z níž se již brzy vyklube jeho hlavní výhoda, totiž že Komančové jsou extrémně předvídatelní. Jejich metody se nikdy neměnily. Žili svázáni mnoha zvyky a v zajetí svých představ o nadpřirozených silách a magii. Na stejnou situaci, třeba na zabití válečného náčelníka nebo medicinmana, reagovali pokaždé stejným způsobem.

==========

Roku 1830 jeden šestnáctiletý mladík s velkými plány a nadáním pro složitou mechaniku vyřezal ze dřeva svůj první model revolveru s otočným bubínkem. Jmenoval se Samuel Colt. O šest let později si nechal vynález patentovat. Roku 1838 začala jedna firma z Patersonu v New Jersey Coltovy patentované palné zbraně vyrábět. Byl mezi nimi i pětikomorový revolver kalibru 36 s osmihrannou hlavní a skrytou spouští, která se při natažení kohoutku vysunula dolů. Nebyl to první nápad svého druhu, zřejmě však první, podle kterého se začaly vyrábět zbraně pro širokou veřejnost. Nová zbraň měla jen jeden háček: nikdo ji nechtěl. Logickým odbytištěm byla vláda USA, ta však vynález nepovažovala za příliš užitečný a odmítla jej finančně podpořit. Novinka by se ideálně uplatnila jako poboční zbraň kavaleristů, jenže armáda Spojených států v té době žádné jezdectvo neměla. Nový druh pistole zřejmě nezaujal ani soukromé zákazníky. Byl to důmyslný výrobek, byť poněkud nepraktický. Kupodivu však o něj stáli občané exotické a odlehlé Texaské republiky. Roku 1839 vydal prezident Mirabeau Lamar pokyn, aby texaské námořnictvo objednalo od patersonské Patent Arms Manufacturing Company sto osmdesát pětiranných Coltových revolverů. Později si dalších čtyřicet objednala texaská armáda.54 Revolvery byly řádně odeslány a zaplaceny. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by je kdy námořníci nebo libovolní jiní příslušníci texaských ozbrojených sil skutečně využívali. Tato téměř neznámá a nepraktická zbraň byla zřejmě určena pro jakousi neznámou a nedůležitou součást texaského vojska. A i tam revolvery zahálely. Nikdo s určitostí neví, jak se dostaly do rukou Jacka Hayse a jeho hraničářů, nicméně nelze popřít, že se tak stalo.

==========

Nájezdy Komančů však tvořily jen část celé tragédie. Vedle nich probíhaly ještě partyzánské války mezi kmeny. Žili tu indiáni „konfederační“ a indiáni „unionističtí“. Mnozí příslušníci pětice civilizovaných kmenů vlastnili otroky, což rozhořčovalo unionistické indiány a zároveň vyvolávalo sváry uvnitř kmenů samotných. To vyústilo v sérii masakrů a odvetných útoků, z nichž se o většině nedochovaly žádné zprávy. To málo, co o nich víme, však nasvědčuje, že se jednalo o kruté a velmi rozsáhlé boje. Bitvy mezi přívrženci obou stran se odehrávaly na územích Čerokíů, Kríků a Seminolů. Vypalovaly se domy a farmy, kradlo nebo ničilo se osivo a zemědělské náčiní. Konec války zastihl značnou část těchto kmenů vyhladovělou, bez prostředků a opět zcela závislou na podpoře vlády.4 Roku 1862 zemřelo při jediném útoku sto Tonkavů a následkem několika podobných incidentů jejich národ téměř vyhynul.5 Jako záminka posloužil jejich kanibalismus, který ostatní kmeny odsuzovaly, terčem útoku se však Tonkavové pravděpodobně stali spíše proto, že dlouhou dobu pomáhali Texasanům při protiindiánských výpravách jako zvědové.6 Občanská válka zkrátka skýtala řadu příležitostí k vyřizování účtů.

==========

Stejně jako v hlavní válce zde docházelo k masovému vysídlování. Na početnou skupinu „loajálních“ Kríků a dalších kmenů vedených kríckým náčelníkem Opothle Yaholou během posledního týdne v prosinci roku 1861 opakovaně útočily kmeny stranící Konfederaci spolčené s texaským jezdectvem. Vystrašení unionističtí indiáni všeho nechali a uprchli na sever. Spousta jich v kruté zimě umrzla a jejich těla často sežrali vlci. Děti se rodily přímo do sněhu a záhy umíraly na podchlazení.7 Podle jedné zprávy zahynulo při útocích nebo umrzlo sedm set Kríků a jiných indiánů.8 V Kansasu se shromáždili v uprchlickém táboře, kde se jim však nevedlo o mnoho lépe. Rodiny přespávaly na zmrzlé zemi a před prérijními blizardy je chránily jen mladé stromky potažené kusy látek – kapesníky, zástěrami a podobně. O dopadech občanské války na Indiánské teritorium výmluvně vypovídá původní složení osazenstva tábora. Ocitlo se v něm 3 168 Kríků, 53 kríckých otroků, 38 „svobodných kríckých černochů“, 777 Seminolů, 136 Kapóů, 50 Čerokíú, 31 Čikasavů a několik Kikapúů. V dubnu již v táboře žilo 7 600 uprchlíků včetně Kitsajů, Hainajů, Biloxiů a Kadů a všichni z nich přišli o veškerý majetek.

==========

Ke konci roku 1863 již většina svobodně žijících jezdeckých kmenů na jižních pláních pochopila, že se v dosahu nevyskytují žádní vojáci, kteří by jim bránili v rozletu. V létě roku 1864 se oddávali krvavému běsnění v osadách od Colorada po jih Texasu a útočili bez rozdílu na osadníky i vojáky, aniž se museli obávat odvety. Obrovská území, osídlená již v padesátých letech, se naprosto vylidnila. Útoky Komančů prakticky zablokovaly Santaféskou stezku. Na úseku dlouhém přes šest set kilometrů opustila pošta své stanice. Přestali přicházet přistěhovalci. Nájezdy Šajenů odřízly hornické tábory v Coloradu od zásobování a jejich obyvatelé hladověli. Cena pytlíku mouky v odlehlém Denveru se vyšplhala na 45 dolarů. Hranice opět couvla na východ, v některých místech i o sto padesát až tři sta kilometrů, takže dvě desetiletí postupu západním směrem přišla vniveč.

==========

Dne 12. listopadu 1864, čtyři dny po druhém zvolení Abrahama Lincolna prezidentem a den poté, co William Tecumseh Sherman vypálil Atlantu, vyjel Carson ze svého tábora na pláních na východě Nového Mexika s výpravou sestávající ze 14 důstojníků, 321 naverbovaných mužů a 72 jutských a apačských zvědů. Zúčastnění indiáni byli dávní nepřátelé Komančů a na rozdíl od většiny bělochů je neděsila nezměrná prázdnota bizoních plání. Carson jim navíc nemusel platit – jednoduše jim slíbil tolik kořisti a komančských skalpů, kolik uvezou. Stejně jako ostatní velitelé využívající indiánské zvědy se musel smířit s jejich neblahými sklony k mučení, znásilňování, svévolnému zabíjení civilistů a jiným činům, jež běloši alespoň podle oficiálních stanovisek považovali za ohavné, a snažit se je držet co nejvíc zkrátka. Jutové a Apačové také bílé vojáky přiváděli k nepříčetnosti svými válečnými tanci doprovázenými hlasitým, chraptivým jekotem, které se často protáhly téměř do svítání.

==========

V osm hodin večer dne 28. listopadu 1864 vytáhl Chivington se sedmi sty příslušníky teritoriálních jednotek seřazenými do čtyřstupu z pevnosti Fort Lyon v Coloradském teritoriu do hvězdnaté zimní noci. Dalšího rána zaútočili na vesnici šajenského náčelníka Černého kotlíka, jež teprve nedávno uzavřela s bílými vojáky příměří. Chivington si však předsevzal, že bude zabíjet indiány, a podle toho se také zařídil. Nejdříve zasypal týpí střepinami ze čtyř horských houfnic. Vzápětí se do vesnice nahrnuli jeho muži, v mnoha případech opilí nebo s kocovinou po včerejší pitce, a začali střílet a sekat kolem sebe hlava nehlava. Ve chvíli útoku se v táboře nacházelo zhruba šest set Šajenů. Pouze třicet pět z nich byli válečníci. Většina mužů odjela lovit bizony. Je zbytečné dopodrobna líčit, jak přepadení probíhalo. Vojáci z bezprostřední blízkosti stříleli děti. Probodávali nemluvňata bajonety. Ze všeho nejsmutnější byl ovšem pohled na indiány schoulené kolem velké americké vlajky, přehozené přes týpí Černého kotlíka. Mávali přinesenými bílými vlajkami, ženy si rozhalily košile, aby nemohlo být pochyb o jejich pohlaví, a všichni trpělivě čekali, až vojáci zjistí, že indiáni nemají nepřátelské úmysly, a přestanou vraždit. Místo toho byli pozabíjeni. Když se rozplynul dým a ustal křik, na místě zůstalo ležet tři sta mrtvých Šajenů. Vojáci je všechny skalpovali a mnohé zohavili. Jeden muž vyřízl mrtvé indiánce pohlaví a vystavoval je nabodnuté na klacku.

==========

Státní a teritoriální jednotky domobrany, jež po čtyři roky představovaly jádro obrany pohraničí, jednoduše přestaly existovat. V Konfederaci je postihlo nucené rozpuštění, zmizely však i z území Unie. Ukončení jejich činnosti mělo jednak politické, jednak organizační důvody. Za občanské války vláda v rámci svých mimořádných pravomocí svolala početné oddíly dobrovolníků. Právě jim veleli Carson a Chivington. Jen minimum z nich toužilo zůstat ve službě i po skončení války, a tak jich byla většina propuštěna. V armádě Spojených států docházelo k rychlému snižování stavů, v jehož důsledku klesl do roku 1866 celkový počet vojáků na sedmdesát pět tisíc. Osm tisíc příslušníků profesionální armády, jež Ulysses S. Grant vyslal do Texasu jako okupační vojsko, mělo úplně jiné starosti než bojovat proti indiánům. Když se texaský guvernér později pokusil zaplnit toto vojenské vzduchoprázdno státními jednotkami, federální vláda mu to odmítla povolit. V období rekonstrukce byla prioritou demilitarizace Jihu a Washington nehodlal vzpurným Texasanům trpět budování nové armády. Kongres, drcený tíhou obrovského válečného dluhu, navíc nebyl nakloněn utrácení za nákladná tažení proti poměrně malé skupince divochů, kteří pro národ nepředstavovali bezprostřední hrozbu.

==========

K nedostatku vůle zastavit indiánské nájezdy v západním pohraničí ovšem přispěl ještě jeden faktor, totiž skálopevné přesvědčení, že za války s indiány mohou především běloši, hojně rozšířené mezi obyvateli civilizovaného východu země. Vycházelo z předpokladu, že kdyby se s Komanči a jinými problematickými kmeny jednalo korektně, dokázali by žít v míru, a čím byli zastánci této myšlenky vzdálenější od krvácejícího pohraničí, tím neochvějnější byla jejich víra. Byla to obdoba odvěkého sporu mezi armádou, jež věděla, jak se věci skutečně mají, a „snílky na růžovém obláčku“ z Kanceláře pro indiánské záležitosti, kteří své uniformované odpůrce nazývali „řezníky, opilci odhodlanými vybít ušlechtilé rudochy a rozdmýchávat války, aby měli co na práci“

==========

Podmínky smlouvy od Medicine Lodge musely každému, kdo věřil, že indiáni dohodu podepsali s čestnými úmysly, připadat jako ohromný úspěch. Smlouva nežádala nic menšího, než aby se hrdé, nepřemožitelné kmeny vládnoucí středním a jižním pláním s okamžitou platností hromadně přesunuly do rezervací, začaly žít novým, skromným životem a smířily se s přítomností vládních organizací, škol, farem, bělošských učitelů, kovářů, tesařů a zemědělských poradců, třebaže dávaly výslovně a opakovaně na srozuměnou, že nic z toho nechtějí.18 Z rezervace se směli indiáni vypravovat na lov jižně od řeky Arkansas. Skutečným smyslem smlouvy však bylo donutit je, aby přestali bojovat a kočovat společně se stády bizonů, což ve skutečnosti znamenalo, že musejí přestat být indiány plání. Museli by od základu překopat celou strukturu své společnosti a podepřít ji hodnotami a principy, jež si v té době ještě z velké části nedokázali představit. Komančové a Kajovové se měli dělit o rezervaci o rozloze 12 tisíc čtverečních kilometrů na jihozápadě dnešní Oklahomy, na sever a východ od Red River a její severní větve, jižně od řeky Washity a západně od 98. poledníku. Svým způsobem se jednalo o velmi kvalitní kus země s dobrými lovišti i ornou půdou a slušnými zdroji vody, který se navíc nacházel na tradičním území Komančů a zahrnoval skalní útvar Medicine Bluffs a další posvátná místa. Zároveň ale představoval jen zanedbatelný zlomek Komančerie, jež se za největšího rozmachu rozkládala téměř na 800 tisících čtverečních kilometrů. K přidělenému území navíc nepatřila nejbohatší z tradičních lovišť, tedy texaské bizoní pláně. K tomu se ještě do kraje bezprostředně přiléhajícího k severnímu okraji komančské rezervace uvolily přestěhovat jižní tlupy Šajenů a Apačů.

==========

Místo řešení připravila smlouva od Medicine Lodge půdu pro poslední velkou zradu, jíž se na indiánech dopustila vláda, která již proti původním obyvatelům Ameriky použila víc úskoků a lží, než může kdokoli spočítat. Zprostředkovatelem této zrady se stala Kancelář pro indiánské záležitosti, jedna z nejzkaženějších, nejzkorumpovanějších a nejneschopnějších vládních organizací v amerických dějinách. Na počátku nové éry stálo prapodivné rozhodnutí J. H. Leavenwortha, oficiálního agenta pro záležitosti Komančů a Kajovů a halasného zastánce míru, umístit sídlo jeho agencie do pevnosti Fort Cobb na řece Washitě, jež ležela v rezervaci Vičitů a příbuzných tlup, daleko na sever od území Komančů a Kajovů. Leavenworthův neuvážený krok přivedl bojovné Komanče na koních do těsné blízkosti indiánů, kteří obdělávali půdu a bydleli v domech. Jak vyšlo mimořádně krutým způsobem najevo již za dob občanské války, byl to velice špatný nápad.

==========

Smlouva od Medicine Lodge na příděly potravin pro indiány z nepochopitelných důvodů nemyslela, a tak jim vláda neměla co nabídnout. Nemohla jim poskytnout dokonce ani zboží slíbené v rámci každoročního přídělu (to se nezměnilo, dokud smlouvu v létě 1868 neratifikoval Kongres). Vinu nenesl přímo Leavenworth, nýbrž souhrnně všichni zúčastnění běloši, jejich neodpustitelná chyba však vedla k naprostému ztroskotání hned první zkoušky vstřícnosti a upřímnosti po uzavření smlouvy.

==========

Potravinovou krizi ještě zhoršilo další pozoruhodně krátkozraké rozhodnutí: Kancelář pro indiánské záležitosti v zápalu pro mír a hluboko zakořeněné víře, že jsou indiáni v zásadě krotcí, pokud je bílý muž nedráždí, zakázala založení vojenské posádky v této agencii. Jednalo se o další přehmat s katastrofálními důsledky, který nejenže dal Komančům volnou ruku k plenění Indiánského teritoria, ale zároveň jim poskytl bezpečnou základnu, z níž mohli podnikat čím dál častější nájezdy do Texasu.

==========

Zbaven někdejšího idealismu si nyní musel Leavenworth poradit s tisícovkou nevrlých, zklamaných Komančů, kteří se vrátili ke starému dobrému zvyku pořádat nájezdy, krást a dopouštět se ukrutností. Tíhu zodpovědnosti však neunesl a na jaře roku 1868 ze svého místa jednoduše odešel. Od května do října, v jednom z nejzlomovějších období v dějinách vztahů mezi prérijními indiány a vládou USA, tedy v rezervaci Komančů a Kajovů nezbylo ani stopy po federální moci. Ze strachu o život odsud prchali obchodníci i ostatní bílí Američané. Hlídač pevnosti, jediný běloch, který v agencii zůstal, mohl jen sledovat množící se nájezdy do Texasu a počítat skalpy, jež útočníci ukořistili.20 V kraji zavládl naprostý chaos a anarchie.

==========


Z velké hojnosti záznamů vyplývá, že si agenti sypou prostředky vyhrazené vládou do vlastní kapsy a indiány nechávají hladovět. Není pochyb o tom, že toto je pravou příčinou indiánských válek… Tito úředníci jsou již dlouhou dobu vybíráni z řad politických příznivců nikoli pro svoji poctivost a kvalifikaci, nýbrž podle míry oddanosti zájmům strany a ochoty vynakládat indiánské peníze na podporu sobeckých pletich místních politiků.

==========

Postupem času se ukazovalo, že agenti nejsou jen úplatní, ale také hloupí. Paradoxně jediným druhem zboží, který se jim skutečně dařilo Komančům a Kajovům zprostředkovávat, byly zbraně. Indiáni se vytasili s přesvědčivým argumentem, proč potřebují lepší pušky – prohlašovali, že bez nich nemohou účinně lovit, a tím pádem budou více závislí na pomoci vlády. Třebaže mělo toto tvrzení jisté opodstatnění, bylo zároveň nad slunce jasné, že Komančové útočí na usedlosti v Texasu a vičitské farmy. Kancelář pro indiánské záležitosti navzdory této skutečnosti a v rozporu se zákony proti vyzbrojování indiánů přesvědčila Ministerstvo vnitra k tomu, aby prérijním kmenům včetně Komančů dodalo několik tun zbraní a střeliva. Toto zboží kupodivu nijak podřadné nebylo. V době, kdy se v armádě dosud standardně fasovaly jednoranné pušky, dostali indiáni Spencerovy a Henryho opakovačky a karabiny.

==========

V zimě přijíždělo větší množství Komančů tábořit do rezervace, kde se mohli domáhat hovězího dobytka, potravin a každoročních přídělů. Na jaře se zase odebrali zpět na bizoní pláně nebo se přidali k nájezdnickým výpravám mířícím do texaského pohraničí. Situace byla nepřehledná a značně proměnlivá.

==========

Mírová politika byla téměř od začátku odsouzena ke krachu – nebyl to ani tak promyšlený postup, jako spíš výzva k válce. Nejzákladnější problém spočíval v tom, že politika odměňovala agresivitu a dobré chování naopak trestala. Indiánům došlo, že jejich nejsurovější války vždy končí uzavřením nějaké dohody, která jim vynese množství překrásných darů a výrazů přátelství a důvěry. Došli tedy k názoru, že nejsnazším způsobem, jak přijít k penězům a jinému majetku, je podle Tatumových slov „vydat se na válečnou stezku, pozabíjet pár bělochů, ukrást mnoho koní a mul, nakonec uzavřít dohodu a tím si na podzim zabezpečit štědré dary a bohatý přísun zásob“13. Smlouvy jim také obvykle dovolovaly ponechat si všechny kradené koně a muly. Když se naopak indiáni chovali tak, jak se od nich žádalo, a ustali s nájezdy, nedostali nic.

==========

Jako vždy tkvěl problém v tom, jak indiány najít. Na jaře roku 1872 ovšem vyvstalo řešení. Zajatý comanchero jménem Polonio Ortiz prozradil, že z východu na západ vede přes Llano Estacado do Nového Mexika vozová cesta, jež skýtá dostatek vody a trávy. Jednalo se o bájnou trasu přes vyschlé, nepřekročitelné pláně, o níž běloši slýchali, ale nikdy ji nedokázali objevit, a zároveň koridor, jímž se z Texasu do Nového Mexika pašovala tisícihlavá stáda kradeného skotu. Byla to dobytkářská zlatá žíla comancheros, zdroj zbraní, střeliva a potravin pro dosud divoce žijící komančské tlupy. S jejím objevením získali Američané příležitost nejen učinit přítrž černému obchodu s dobytkem, ale zároveň i najít Komanče. V

==========

Během následujícího měsíce přejel území Llana Estacada, kam armáda dosud nikdy nepronikla, hned dvakrát po různých trasách. (Carson při své výpravě z Nového Mexika k Adobe Walls sledoval tok řeky Canadian, jež leží mnohem dále na severu.) Na zpáteční cestě, která vedla zhruba z dnešního Tucumcari do Canyonu, kousek na jih od Amarilla, učinil skvělý objev – našel stezku napříč pláněmi, jež nanejvýš v padesátikilometrových intervalech nabízela přístup k celoročním zdrojům kvalitní vody.3 Přesně jak tvrdil Ortiz. Mackenzie sice nezahlédl indiány ani dobytek – na tak ohromném prostoru byly šance mizivé –, nicméně pronikl do velkého tajemství Llana Estacada, neprobádaného území v samém srdci Komančerie. Na konci výpravy měli kavaleristé ze 4. jezdeckého pluku podivný, svérázný svět vysoko položených plání dokonale přečtený – znali jeho prudké bouře, kolonie agresivních mravenců a běsnící požáry, naučili se používat bizoní trus jako palivo, uměli najít vodu a orientovat se na nedozírné rovině.

==========

K prvnímu masovému vybíjení bizonů bělochy s vysoce účinnými puškami došlo v letech 1871 a 1872. Do té doby měly bizoní výrobky jen omezený odbyt. Již v roce 1825 se několik tisíc bizoních kožešin vyčiněných indiány ocitlo na trzích v New Orleansu.5 Jistou poptávku po bizoním mase si vynutila potřeba nasytit dělníky, kteří v šedesátých letech budovali transkontinentální železnici, a v jejím důsledku si mohli vydobýt slávu legendární lovci jako Buffalo Bill Cody. Skutečný trh s bizoními kůžemi však vznikal až od roku 1870, kdy nové koželužské technologie umožnily jejich zpracování na prvotřídní useň. V kombinaci s novou konečnou stanicí železnice v kansaském Dodge City se tak mohl začít rozvíjet velkoobchod s kůžemi. Nové podnikání znamenalo pro lovce ekonomický zázrak, umocňovaný tím, že zabít bizona bylo až směšně snadné. Když si bizon všimne, že zvíře vedle něj padlo mrtvé k zemi, nedá se na útěk, dokud nespatří příčinu nebezpečí. Jediný střelec ozbrojený puškou s dlouhým dostřelem jich tak mohl vybít celý houf, aniž se zvířata byť jen pohnula. Lovec jménem Tom Nixon jednou za čtyřicet minut postřílel 120 bizonů. V roce 1873 jich za 35 dní pozabíjel 3 200, čímž zcela zastínil Codyho kdysi těžko uvěřitelné tvrzení, že během 18 měsíců zastřelil 4 280 bizonů.6 Lovcům šli v patách páchnoucí, upocení stahovači kůží, od hlavy k patě upatlaní od krve, tuku a zvířecích parazitů. Legendární lovec Brick Bond, který dokázal zabít 250 bizonů denně, jich zaměstnával rovnou patnáct.7 U Adobe Walls čekaly kryté vozy, jež odvážely hromady kůží do Dodge City. S výjimkou jazyků, které se solily a prodávaly jako lahůdka, zůstávaly mršiny ležet na pláních a hnily. Zisky byly stejně nehorázné jako samotné masakry. V zimě na přelomu let 1871 a 1872 vynášela jedna kůže 3 dolary a 50 centů.8

==========

Proti vybíjení bizonů, jež nemělo v dějinách lidstva obdoby, se překvapivě ozvalo jen pár hlasů. Většinu lidí následky nezajímaly. Masakry bizonů vnímali jednoduše jako doprovodný jev kapitalismu, využívání dalšího z přírodních zdrojů. Pro absenci kritiky tohoto počínání však existovalo ještě jedno vysvětlení, které nejlépe formuloval generál Philip Sheridan, toho času velitel vojenské divize v Missouri. „Tito muži [lovci] se v posledních dvou letech… zasloužili o vyřešení zapeklité indiánské otázky více než celá profesionální armáda za posledních třicet let,“ prohlásil. „Ničí indiánům proviant… V zájmu trvalého míru je nechme zabíjet, stahovat a prodávat, dokud bizony zcela nevyhubí. Pak můžete prérie zaplnit strakatým dobytkem a spokojenými kovboji.“ Vybíjení indiánských zdrojů potravy nebylo náhodným důsledkem obchodní činnosti, nýbrž promyšleným politickým tahem.

==========

K obratu v Quanahově životě v rezervaci nejvíce přispěl chov dobytka, který koncem sedmdesátých let 19. století měnil tvář celého západního pohraničí. Zatímco zuřily indiánské války, texaský dobytkářský průmysl, jenž měl původ ve španělských misiích z poloviny 18. století, vytrvale mohutněl. Jestliže se roku 1830 nacházelo ve státě odhadem 100 000 kusů dobytka, v roce 1860 to bylo čtyři až pět milionů.18 Rozvoj tohoto odvětví sice dočasně zbrzdila občanská válka, v druhé polovině šedesátých let již však stát praskal ve švech skotem hledajícím odbytiště. V roce 1866 naplno propuklo velké shánění dobytka na sever, ke konečným stanicím železnice v Kansasu, a po porážce Komančů a Kajovů začalo růst geometrickou řadou. Mnoho stád putovalo po západní stezce, vedoucí přes Fort Griffin a Red River na sever do Dodge City. Trasa procházela středem komančsko-kajovské rezervace v Oklahomě. Tyto rušivé bělošské vpády nebyly ani nevinné, ani náhodné. Kovbojové se v rezervaci často zdrželi i několik týdnů a nechali svůj dobytek vykrmovat se bujnou trávou, jež patřila indiánům. Svá zvířata vyháněli na pastvu na indiánské území i dodavatelé, kteří zásobovali rezervaci hovězím masem. Nic z toho nebylo legální, v dohledu se ovšem nenacházeli žádní vojáci, aby tomu zabránili. Kromě toho si na trávu v rezervaci dělali zálusk také mnozí velcí rančeři z jižních břehů Red River, kteří kvůli konkurenci začali mít nouzi o pastviny.

==========

To všechno ale byly jen drobné nepříjemnosti. Skutečný problém tkvěl v otázce, zda se mají indiáni uchýlit k tomu, co v té době dělali v USA všichni: pronajímání nevyužívaných pastvin, v tomto případě bílým dobytkářským výpravám. Na to, že indiáni seděli na osmi tisících čtverečních kilometrech pastvin, vyvolávalo toto téma překvapivé kontroverze. Mnohým indiánům včetně většiny Kajovů a části Komančů se podobný postup příčil. Domnívali se, že by tím bělochům dodali odvahu k tomu, aby vyhrazené území zabrali, čímž by ohrozili budoucnost indiánů v dobytkářském průmyslu. Navíc by nezasloužené „peníze z trávy“ vedly mladé muže k lenosti a hazardním hrám. Druhá strana, zastupovaná Quanahem, ovšem v pronájmu půdy viděla zcela legitimní způsob, jak vydělat na něčem, co se bude dít tak jako tak. Za získané peníze si mohou pořídit vlastní stáda.

==========

Jedna z předních dobytkářských organizací začala Quanahovi vyplácet mzdu 35 dolarů měsíčně. Dobytkáři, kteří vášnivě podporovali myšlenku pronajímání indiánské půdy, jej považovali za svého mluvčího a on se této role ujal s velkým nasazením, protože se domníval, že se jejich zájmy shodují se zájmy jeho kmene. Bílí rančeři také velmi pravděpodobně přispívali k rozrůstání Quanahova vlastního stáda skotu a platili mu cesty do Washingtonu, aby svým vlivem poskytl protiváhu k lobbingovým snahám Toho, co slyší úsvit a odpůrců pronájmu, kteří opakovaně požadovali, aby byl Quanah zbaven pravomocí vůdce kmene.23

==========

Na první pohled může Quanahova spolupráce s dobytkáři působit jako nepokryté uplácení. Takto se ovšem jeví pouze v případě, že na ni nahlížíme optikou měřítek, jež v tehdejším pohraničí neexistovala. Quanah se prostě řídil stejnými pravidly jako ostatní. Ve výrazném střetu zájmů se ocitali téměř všichni, kdo se debaty o pronájmu účastnili. Isa-tai, který pronájem neschvaloval, si mastil kapsu na výpalném za dvoutisícové stádo dobytka, jež se nepřetržitě páslo na indiánské půdě, stejně jako Permansu, synovec slavného komančského náčelníka Deseti medvědů.24 Od dobytkářů bral peníze také sám indiánský agent, vedoucí kanceláře i další zaměstnanci agencie, případně byli finančně zainteresováni na výsledku jednání. (Agenta nakonec potkal za jeho nekalé čachry vyhazov.) Na výplatní listině dobytkářů figurovali ještě čtyři další Komančové a několik bělochů, kteří se oženili s indiánkami a žili v rezervaci. Úplatky šly z ruky do ruky. Takový byl tedy svět, v němž se Quanah učil pohybovat a který jej zasvětil do způsobu obchodování obvyklého na neotesaném americkém západě 19. století.

==========

Byl jmenován soudcem soudu pro indiánské přestupky, kuriózního orgánu pohybujícího se na pomezí anglického obecného práva a kmenových tradic Komančů. Svým rostoucím politickým vlivem dokázal zabránit tomu, aby se mezi Komanče a Kajovy rozšířil kult Tance duchů – jehož uctívání vedlo v roce 1890 k neblaze proslulému masakru siouxských Minikonžuů u Wounded Knee v Jižní Dakotě –, což mu vyneslo zmínku v celonárodním tisku. Tanec duchů vycházel z apokalyptické vize návratu zemřelých indiánů a vyhubení nebo zmizení bělochů.

==========

Jeho podnikání mezitím vzkvétalo. Díky darům dobytkářů, přímým nákupům a šlechtění se dopracoval k vlastnímu stádu téměř o pěti stech kusech dobytka. Jeho nový přítel Charles Goodnight mu věnoval prvotřídního chovného býka plemene Durham. Quanah začal dodávat skot vlastním lidem: jen za rok 1884 prodal agencii čtyřicet kusů, což mu vyneslo 400 dolarů. Zároveň pro vlastní potřeby získal pastvinu o rozloze sto osmdesáti čtverečních kilometrů, jíž se brzy začalo říkat Quanahova pastvina, a část z ní pronajímal dobytkářům, kteří mu platili na ruku. Měl šedesátihektarovou farmu s bílým správcem, dvě stě vepřů, tři povozy a jednu bryčku
.
==========

Domácí uspořádání v Quanahově přepychovém novém domě nemělo v dějinách Komančů obdoby. Vzniknout mohlo jedině v podivném polosvětě rezervace. Nic podobného nikdy nikdo neviděl. Quanah

==========

Quanah měl celkem osm žen (jednou z nich byla Weckeah, s níž v mládí uprchl od své tlupy), z toho se sedmi se oženil v rezervaci. Zplodil s nimi dohromady dvacet čtyři potomků, z nichž pět zemřelo ještě jako nemluvňata. Z fotografií pořízených v osmdesátých a devadesátých letech je patrné, že si za manželky vybíral nevšední krasavice. Quanah měl ženy rád a nějakým způsobem si je dokázal všechny udržet, přestože jeho ustavičné nadbíhání novým dívkám přivádělo jeho stávající manželky k zuřivosti.30 I když Quanah tvrdil opak, mnohoženství již v té době nepatřilo v komančské kultuře k běžným zvykům. Dřív představovala polygamie především způsob, jak získat víc párů rukou pro vydělávání a zpracovávání bizoních kůží. To ale patřilo minulosti. Quanah měl tolik žen jednoduše proto, že je chtěl a mohl si je dovolit. Početná rodina se brzy rozrostla i o bělochy, za které se vdaly dvě z jeho dcer. Kromě toho adoptoval a vychoval dva bílé chlapce, z nichž jednoho objevil v cirkusu v San Antoniu a na místě si ho osvojil.31 Na tři roky také adoptoval Hermana Lehmanna a ten si svou komančskou rodinu tolik zamiloval, že roku 1901 zažádal o status plnohodnotného příslušníka kmene.

==========

U Quanaha se hodovalo bohatě. Najal si bílé ženy, aby naučily jeho manželky vařit, a deset let zaměstnával bílou služebnou, ruskou imigrantku Annu Gomezovou.38 V průběhu let se mezi jeho hosty vystřídali generál Nelson Miles, který Quanaha pronásledoval během války na Red River, jeho soused Geronimo, kajovský náčelník Osamělý vlk, Charles Goodnight, komisař pro indiánské záležitosti R. G. Valentine, britský velvyslanec lord Brice, Isa-tai, Burk Burnett, Daniel Waggoner a v neposlední řadě i prezident Theodore Roosevelt.

==========

Rozdělení někdejšího indiánského území připravilo Quanaha o většinu příjmů. Již nikdy pak nevydělal ani zdaleka tolik jako v devadesátých letech 19. století. Kvůli své velkorysosti dokonce poměrně zchudl. V jeho životě se toho však mnoho nezměnilo. Právě v tomto období nouze dosáhly jeho moc, vliv a sláva naprostého vrcholu. V jeho sídle dál vládl čilý ruch a on se dělil o jídlo i střechu nad hlavou s čím dál více lidmi. Do jeho domu občas přicházeli zvědavci, kteří se toužili setkat se slavným válečným náčelníkem a těžit z jeho pověstné pohostinnosti. Většina příchozích však byli indiáni z okolí. Jeho adoptovaný bílý syn Knox Beall, který se později stal překladatelem pro agencii ve Fort Sill, na tu dobu vzpomínal takto: Můj otec živil velkou spoustu indiánů. V roce 1890 měl veliké stádo dobytka a koní, ale když v roce 1911 zemřel, kvůli jeho štědrosti z něj mnoho nezbývalo. Když k němu přišel někdo hladový, dal mu najíst. Nesnesl, aby někdo z jeho kmene hladověl.4 Podobný obrázek líčí i Robert Thomas, majitel obchodu v Cache, který Quanaha dobře znal: Do roku 1910 se z něj vinou jeho štědrosti a laskavosti stal velmi chudý muž. Značnou část vlastních zásob potravin rozdal svému kmeni a kolem jeho domu vždy tábořily stovky Komančů… Byl neustále přívětivý a o nikom neřekl křivého slova.5 Tento muž, který se kdysi svobodně proháněl po větrných výšinách plání, žil navíc dostatečně dlouho na to, aby se mohl stát svědkem ohromujícího vývoje na poli technologie, k němuž na přelomu 19. a 20. století došlo. Pokrok ho fascinoval. Toužil si všechno vyzkoušet. Jako jeden z prvních v Oklahomě si nechal zavést domů telefon. Koupil si automobil, ojetou sanitku, kvůli které si ho přátelé dobírali a které v žertu přezdívali „vůz na mrtvoly“. Údajně ji občas řídil Quanahův „osobní strážce“, hluchoněmý Komanč jménem George Washington, jemuž všichni říkali Dummie („hlupáček“).6 Byla po něm – nebo spíš po západotexaské obci Quanah – pojmenována větev železnice Quanah, Acme and Pacific Railroad a on často jezdil v lokomotivě, hvízdal na píšťalu a zvonil na zvon. Často cestoval a rád přespával ve velkoměstských hotelech s plynovým osvětlením a moderními vymoženostmi. Během jedné z mnoha návštěv Fort Worth jej plynová lampa málem stála život. Dělil se tehdy o hotelový pokoj se svým tchánem Žlutým medvědem. Než se Žlutý medvěd uložil k spánku, plynové světlo „sfoukl“, což byla chyba, jíž se indiáni dopouštěli poměrně často. Do rána se udusil. Quanah sice přežil, ale následující dva dny proležel v bezvědomí.

==========

Quanah až do stáří vystupoval jako aktivní vůdčí postava. Jelikož byl nespokojený s indiánskými školami a zároveň zjistil, že v bělošských institucích nejsou jeho děti vítány, narazil si na hlavu kovbojský klobouk se širokou krempou, oblékl si vlněný oblek a vydal se lobbovat za vytvoření nového školského okrsku. Daroval na to potřebnou půdu, slíbil, že příslušníci jeho kmene budou platit daně, a dohlédl na to, aby tomu tak skutečně bylo. V červnu roku 1908 se stal v novém okrsku předsedou školní rady.14 Stal se jedním z předních náboženských vůdců kmene Komančů a jeho zásluhou zakořenila mezi prérijními indiány Církev původních Američanů (Native American Church) neboli „peyotlové náboženství“.
==========