Krysí stezka (Sands, Philippe)

Krysí stezka (Sands, Philippe)

Něco mi však Horst přece jen ukázal: několik stránek z deníku z roku 1942, svazečku zaplněného matčiným energickým rukopisem. Zajímalo mne datum 1. srpna, ten den, kdy Hans Frank navštívil Wächterovy ve Lvově, aby tu oznámil realizaci konečného řešení v celém haličském distriktu. Jeho proslov znamenal rozsudek smrti nad statisíci lidí. Deníkový záznam z toho dne udával, že si Frank zahrál s Charlottou šachy.

==========

V březnu 1921 – krátce předtím, než byl jeho otec jmenován ministrem obrany – se Otto zúčastnil velkého protižidovského protestu v centru Vídně, zorganizovaného Svazem antisemitů (Antisemitenbund), jenž vznikl o dva roky dříve. Čtyřicet tisíc demonstrantů volalo po tom, aby byli Židé zbaveni základních občanských a majetkových práv a aby stát vyhnal všechny, kdo se přistěhovali později než v září 1914. Došlo k útokům na židovské obchody a na pasažéry v tramvajích. Otto byl zatčen, obviněn a souzen u vídeňského okresního soudu, který ho odsoudil ke čtrnácti dnům žaláře s podmínečným odkladem na jeden rok. V tisku byl označen za „monarchistu“. Ani ne dvacetiletý se poprvé ocitl v rozporu se zákonem.

==========

V březnu 1931 Charlotte věnovala Ottovi dar odpovídající době a zájmům obdarovaného: výtisk Mého boje Adolfa Hitlera. Černá vazba bez titulu, jen zlatý orel s hákovým křížem mezi pařáty. „Zápasem a láskou až do cíle,“ vepsala mu na předsádku. Mnoho let nato jsem svazek naprostou náhodou vylovil z knihovny na Horstově zámku. „Netušil jsem, že to tu je!“ nadšeně se zachechtal Horst. Výtisk, který mu věnoval jeho kmotr Arthur Seyss-Inquart, se ztratil.

==========

V létě toho roku strávil Otto pět týdnů v Mnichově na Reichsführerschule, což byla letní škola pro ambiciózní nacisty. „Neustále tu je co dělat,“ napsal Charlottě Otto „zvolený za písaře“ skupiny devadesáti soukmenovců provázaných „pocitem nádherného soudružství“. Denní program měl vojenskou strukturu – „budíček, ranní cvičení, koupel, snídaně, první přednáška, druhá přednáška atd., oběd atd.“ –, večer se zpívalo a hrály hry, přes den se cvičilo a pochodovalo. „Všechno tu je nesmírně zajímavé a poučné – přednášejí nám velká jména ve straně, dokonce k nám promluvil i Hitler, bylo to překrásné.“

==========

V září odjela do Mürzzuschlagu, pracovala na textilních návrzích, užívala si hory a přijímala návštěvy. Všechno bylo „tak hezké“ mimo Vídeň, „všechny ty Židy, kamkoli se člověk obrátí – jsem z nich docela zoufalá“. Varovala Otta, že pokud její radikalismus jen o trochu zesílí, bude „brzo chodit s nožem“.

==========

V říjnu se vydala do Anglie, aby tu udala své textilní vzory. Během cesty se dala do rozhovoru s Francouzem. Hájila myšlenku připojení (Anschluss) k Německu a prohlásila, že unie Německa a Francie je vyloučená a že řeči o mezinárodní spolupráci jsou jenom „židovská lest“.

==========

Z britských voleb vzešla „vláda národní jednoty“ pod vedením konzervativců s podporou některých labouristů a liberálů. „Každý tu věří v lepší budoucnost díky nacionalismu,“ napsala 28. října Ottovi. Snad se Němci vydají po stejné cestě, odloží své rozdíly a „podají si ruce pod praporem, jejž vztyčí A. Hitler“. Pokud si někdo myslí, že to jsou neuskutečnitelné představy, ať se přijede podívat do Anglie. Týden nato se chtěla vrátit do Rakouska přes Mnichov. „Mohl bys mě tam vyzvednout, můj milý, a propojit to s návštěvou u Hitlera.“

==========

Jeho rodinný život nikdy nebyl lehký. Před lety míval dvě večeře: napřed s matkou, poté s manželkou. Těsná vazba na Charlottu představovala problém, kvůli kterému ho Jacqueline opustila. Když Charlotte onemocněla, pečoval o ni, a když v roce 1985 zemřela, Jacqueline – vysoká, vyzáblá, vnitřně silná a nesmírně inteligentní žena – se k němu vrátila. Její rodina je prostoupena „progresivními“ hodnotami a jejím otcem byl významný švédský novinář. Vztahy mezi oběma rodinami byly na bodu mrazu. Jednou, když jsem byl s Jacqueline sám a pili jsme čaj, mi řekla, že se s Horstem rozvedla kvůli jeho excesivní oddanosti matce. „Vrátili jsme se k sobě, až když byla mrtvá,“ řekla. Byla to „nacistka až do posledního dne,“ pošeptala mi. Když jsme byli na odchodu, řekla ještě totéž fotografovi, který mě doprovázel.

==========

Po válce v Salcburku byla rodina ostrakizovaná. „Opravdu byl můj otec zločinec?“ uvažoval tehdy. Matka si to nemyslela a on sám dospěl k mínění, které mu umožňovalo spatřovat otce v mírnějším světle. Spočívalo na odlišení otce jako jednotlivce od jeho role kolečka v mocném systému, širším zločinném uskupení. Horst nepopíral způsobené hrůzy, holokaust, miliony zabitých lidí. Stalo se to a je to špatně, tečka. „Vím, že to byl zločinný systém a že otec byl jeho součástí, ale nepovažuju ho za zločince.“

==========

Horst mi napsal znovu – na Hitlerovy narozeniny, jak sám poznamenal – s odlišnou teorií neviny. Generální gouvernement byl rozdělen na dvě části: civilní vládu řídil Hans Frank, zatímco vláda SS spadala pod Heinricha Himmlera a jeho podřízené. Byly to dvě paralelní vlády s odlišnými oblastmi působnosti. Za „zběsilé činy“ vlády SS nenese Otto žádnou zodpovědnost. Skutečným viníkem ve Lvově – vysvětloval Horst – byl SS-Obergruppenführer Fritz Katzmann, místní velitel SS. Ano, jeho otec o spáchaných hrůzách včetně „vyhlazovacích táborů“ věděl a toto vědění ho muselo stavět pod „ohromný tlak“, avšak „vyhlazovací tábory“ nikdy nenavštívil. Věděl totiž – jak Horstovi jednou řekla Charlotte –, že není v jeho moci cokoli v nich změnit nebo někomu pomoct. Při rešerších kvůli Horstovu profilu jsem ve Washingtonu navštívil americké ministerstvo spravedlnosti. Na mou žádost, jaké záznamy mají o Otta Wächterovi, mi poskytli tři dokumenty, jež měly doložit jeho spoluvinu. Dva jsou z roku 1942, přičemž jeden nese jeho podpis, a zabývají se přesidlováním a pracovním nasazením Židů. Třetí dopis je z 25. srpna 1942 a dokládá, že Otto se nechtěl vrátit do Vídně, nýbrž přál si setrvat na postu v okupovaném Polsku, aby mohl dokončit započatou práci. Ukázal jsem tyto dokumenty Horstovi. Ano, píše se v nich o „politováníhodných a omezujících“ opatřeních, jež byla ve Lvově přijata proti Židům, ale jelikož se tu nikde výslovně nehovoří o „vyhlazování“ nebo zabíjení, nejsou důkazem otcovy viny. Horst zmínil dopis, který Otto napsal 16. srpna 1942 své ženě a který dokládá, že nemohl nést zodpovědnost. Dopis mi neukáže, nicméně musím brát v potaz, že dopisy – jak Otto věděl – kontrolovala SS, a musel proto dbát na to, co píše.

1==========

Ottova pravá povaha měla projít zásadní zkouškou. Třicátého ledna 1933 – jen několik měsíců po svatbě – došlo k uchvácení moci (Machtergreifung) a Adolf Hitler se stal německým kancléřem. Tím se změnilo postavení nacistické strany v Rakousku, neboť veřejné mínění ohledně dění v Třetí říši tu bylo ostře rozpolceno. Biskup Pawlikowski, jenž vůči nacistické doktríně vyjádřil odpor, uvedl do oběhu pastorální list, jehož pisatelem byl kolega-biskup a v němž byly nacistické rasové názory odsouzeny coby „naprosto neslučitelné s křesťanstvím“. Zesměšňovat, nenávidět a pronásledovat Židy pro jejich původ je „nelidské a nekřesťanské“, psalo se v listu – avšak s dodatkem, že každý přesvědčený křesťan má povinnost bojovat proti škodlivému vlivu „židovského mezinárodního ducha“, podněcovaného odpadlíky od Boha, ducha, jenž posiluje růst „mamutího kapitalismu“ a slouží za „apoštola“ socialismu a komunismu jakožto předzvěstí bolševismu.

==========

Zatímco Charlotte ležela v nemocnici, Otto vedl pokus rakouských nacistů o svržení Dollfussovy vlády. Zahájením červencového puče bylo násilné proniknutí skupiny ozbrojenců do úřadu vlády na Ballhausplatz, kde měli kancléře zatknout v jeho kanceláři. Situace se ale vymkla kontrole a vojenský vysloužilec Otto Planetta Dollfusse zastřelil. Nebylo jasné, zda k tomu došlo náhodou, či úmyslně, a nebylo jasné, nakolik se na akci podílel Berlín či Hitler osobně. Poslední slova umírajícího kancléře zněla: „Požádejte Mussoliniho, ať se postará o moji ženu a děti.“ Puč se nezdařil. Někteří účastníci byli pozatýkáni, souzeni, usvědčeni, odsouzeni k smrti a oběšeni. Rintelen byl obžalován ze zrady a odsouzen na doživotí. Mnozí hleděli rychle zmizet a vytratil se i Otto, který u událostí v kancléřově kanceláři nebyl. Podle některých zpráv byl zadržován v hotelu Imperial, podle jiných uprchl. Charlotte si průběh dne následně sestavila z rozhovoru s Ottovým bývalým klientem, fotografem Lotharem Rübeltem, který se mezitím podílel též na filmu Leni Riefenstahlové Bílá extáze. Rübelt dostal tip, že se k puči schyluje, a doufal, že se mu podaří události vyfotografovat. Vše mu ale uniklo, a tak se vrátil domů, aby poobědval s matkou, když vtom se nečekaně objevil Otto. Byl krajně rozrušený, bál se, že bude dopaden a popraven, a hledal skrýš. Poobědval s Rübeltovými, jednou si zatelefonoval a kdosi neznámý ho vyzvedl. Rübelt se Otta na nic neptal, ale následně se mu doneslo, že se prý ukryl v bytě, který ve Vídni vlastnil německý velvyslanec. Znovu se pak viděli až v roce 1936 během olympijských her v Berlíně. Vyšetřovatelé se usadili u dveří Charlottina pokoje na klinice, a když se zotavila, vyslechli ji. Řekla jim, že nic neví. Ano, den před pokusem o převrat ji Otto navštívil, ale měla takové bolesti, že si z rozhovoru skoro na nic nepamatuje. V jeho počínání si nevšimla ničeho nezvyklého, nicméně kdyby jí prozradil, k čemu se chystá, podpořila by ho. Kancléř Dollfuss koneckonců dával věšet rakouské nacisty. O desítky let později se od ní historik Hansjakob Stehle dozvěděl, že mozkem červencového puče nebyl Otto: naplánovali ho rakouští příslušníci SS, počínali si nekompetentně a scházelo jim vedení. Otto se sice do sídla kancléře pokoušel proniknout nejméně třikrát, ale neúspěšně. Její teta Lola Matseková však při jiném rozhovoru vyslechla odlišný popis. Ano, Otto se do spiknutí „zapletl“ a jen série nešťastných náhod mu zabránila proniknout do Ballhausu. Zabití Dollfusse bylo neúmyslné. „Když máte pistoli a vidíte někoho utíkat, vystřelíte.“ Otto potřetí překročil meze zákonnosti. Byl obžalován z velezrady, stal se mužem na útěku a zmizel. Charlotte se dvěma malými dětmi zůstala sama.

==========

Následujícího dne Rakušané v plebiscitu hlasovali o sjednocení s Německou říší, přičemž Židé a další nežádoucí jedinci byli z hlasování vyloučeni. Mnozí – včetně sociálnědemokratického předáka Karla Rennera a katolické církve – vyzývali ke kladné odpovědi. Biskup Pawlikowski sjednocení podporoval a – snad též zpracován krátkodobým pobytem ve vězení – připojil své jméno pod výzvu k potlačení „ničivého vlivu světového

==========

Charlotte navštívila Salcburský festival a spolu s Trudl Fischböckovou zajela do Bayreuthu zhlédnout Wagnerův Prsten Nibelungův. „Nádherné,“ napsala na pohlednici zachycující Dům německé výchovy zahalený hákovými kříži: každý další den přinášel něco nového a lepšího. „Je tu Vůdce a jí nahoře s H“ – míněn Himmler. Den před Soumrakem bohů „Trude zašla navštívit paní Göbbelsovou a Vůdce“. O

==========

Zvláštní výnos nazvaný Berufsbeamtenverordnung neboli BBV změnil strukturu rakouského úředního aparátu a dovoloval Ottovi zbavit hodnosti libovolného úředníka. Podle článku 3 byli víceméně automaticky propuštěni všichni Židé a „míšenci“ (Mischlinge), tedy částeční Židé. Článek 4 dával Ottovi pravomoc propustit či „poslat na odpočinek“ kohokoli dalšího za „dřívější politické počínání“, pokud podlamovalo oddanost nacistické věci. Ottova rozhodnutí byla konečná a nebylo možné se proti nim jakkoli odvolat. Měl pravomoc odstranit z pozic ohromné množství státních úředníků za jejich židovský původ nebo politickou nespolehlivost. Rozhodnutí zaznamenaná v korespondenci a dalších dokumentech byla pečlivě archivovaná. Nepodařilo se mi najít jediný případ, kdy by využil zákonnou výjimku nebo projevil shovívavost. Najít jedince, které postihl, nebylo těžké. Učitele filozofie a hlavního státního knihovníka Vídeňské univerzity Viktora Krafta odvolal z funkcí za to, že měl židovskou manželku a svého času byl členem Vídeňského kroužku. Dalším terčem v univerzitní knihovně byl Friedrich König, někdejší dobrovolník císařské armády, který v bojích přišel o nohu a oko. Pátého června 1939 mu Otto sdělil, že je bez práce, a to s vysvětlením: „protože jste míšenec prvního stupně.“ Zjistit přesný počet lidí postižených Ottovou „očistnou akcí“ (Säuberungsaktion), jak byla jeho práce označena, bylo obtížné, protože mnoho akt odeslaných do Berlína se ztratilo. Na základě vídeňských archivů se však zdá, že Otto propustil nebo potrestal důtkou minimálně 16 237 státních úředníků, z nichž 5963 bylo označeno za „vysoce postavené“. Rozpis po jednotlivých odvětvích vyhlíží následovně: 238 lidí ze spolkového kancléřství, 3600 z bezpečnostních služeb, 1035 ze soudního sektoru, 2281 ze sektoru vzdělávání, 651 z finančního sektoru a 1497 z pošty.

==========

Někdy měl Wächterův zásah fatální dopady. Čtyřiašedesátiletému bývalému generálnímu prokurátorovi Robertu Wintersteinovi, který ve von Schuschniggově vládě zastával post ministra spravedlnosti, Otto napsal: „Ve světle § 4 čl. 3 Nařízení o přestavbě rakouské státní služby ze 31. května 1938, I/607 Sb., jste tímto propuštěn. Vaše výpověď vstupuje v platnost dnem doručení tohoto oznámení. Proti propuštění se nelze odvolat. Podepsán: Wächter.“ Bývalý ministr byl zatčen o křišťálové noci, zatímco Charlotte seděla v Burgtheatru. Byl deportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu a do roka a půl byl mrtev.

==========

Otto postihl i některé své bývalé učitele na právnické fakultě Vídeňské univerzity. Jednou obětí byl (vlevo vyobrazený) profesor Josef Hupka, který Otta vyučoval obchodní a směnné právo a podepsal jeho diplom. Jinou byl profesor Stephan Brassloff, který mu odpřednášel tři kurzy včetně římského trestního práva. Ze svých univerzitních pozic byli odvoláni v létě 1938 a do šesti měsíců oba přišli o nárok na penzi. Následně byli oba deportováni do koncentračních táborů a zde zahynuli.

2==========

Sedmnáctého října byl Otto na Seyss-Inquartovo doporučení jmenován ředitelem správy krakovského distriktu. Byl nadšen a Charlotte též. „Pln radosti ze změny místa a s nadějí, že obdrží lepší úkoly,“ zapsala si.

==========


Frank zůstal ve Vídni a musel nyní řešit jiné záležitosti. Pár dnů nato po návratu do Krakova oznámil rozhodnutí, že zajistí, aby „město bylo v celém Generálním gouvernementu nejočištěnější od Židů“. Měsíc nato byly přichystány a podepsány potřebné rozkazy a jejich realizaci měl zajistit Otto. Většina Židů byla vypovězena z města; povolení zůstat obdržela jen asi čtvrtina židovské populace, zhruba 15 000 lidí.

==========

Kraj kolem Thumersbachu slibuje „dobré, zdravé, zotavující časy“, je to místo „plné života a štěstí“. Když Charlotte psala tato slova, byl Otto právě na služební cestě ve Lvově, ovládaném Sověty, aby tu vyjednal výměnu uprchlíků; dohodě ale bránila touha „nesčetných“ Židů vrátit se do Generálního gouvernementu nebo do Říše. („Raději budeme v koncentračním táboře v Říši než na sovětském území,“ prohlásil podle Ottova svědectví jeden z nich, protože „Vůdce řekl, že vyřeší i židovskou otázku“.) Návrat Židů spolu s ostatními uprchlíky Otto nepřipustil a jednání zkrachovala.

==========

Malaparte do deníku po návštěvě v lednu 1942: setkání se konalo v „hezkém venkovském domě na kopci asi 8 kilometrů za městem. Přijala nás jeho žena. Je hezká. Wächter je také z Vídně, chodil do školy v Terstu, umí italsky.“ Román Kaput tedy čerpá z reálných zkušeností a jedna scéna popisuje hostinu konanou ve varšavském paláci Brühl v únoru 1942; pořádá ji varšavský guvernér Ludwig Fischer a mezi hosty jsou Charlotte i Otto. V průběhu večeře se nad vínem rozhovor stočí k obyvatelům Ottova ghetta a Malaparte popisuje dvojici Židů, s nimiž se setkal, starce a šestnáctiletého chlapce, oba nahé. Když jsem o tomto setkání vyprávěl krakovskému guvernérovi Wächterovi, odpověděl, že se mnoho Židů svléká a rozděluje oděvy mezi známé a přátele, přijde-li pro ně gestapo: vědí, že jim ty oděvy už nebudou nic platné. Kráčeli za toho ledového, zimního jitra úplně nazí po sněhu, roztínaní břitvami pětatřicetistupňového mrazu. […] „Byl jste se podívat na ghetto, mein lieber Malaparte?“ optal se mě Frank s ironickým úsměvem. „Ano,“ odpověděl jsem chladně. „Velmi zajímavé, nicht wahr?“ „Ovšem, velmi zajímavé,“ já na to. „Chodím nerada do ghetta,“ řekla Frau Wächter. „Je to velmi smutné.“ „Velmi smutné? Proč?“ zeptal se guvernér Fischer. „So schmutzig,“ poznamenala Frau Brigitte Frank. „Ja, so schmutzig,“ řekla Frau Fischer. […] „V krakovském ghettu jsem nařídil, aby výlohy spojené s pohřbem platila rodina mrtvého,“ pochlubil se Wächter. „A dosáhl jsem dobrých výsledků.“ „Jsem si jist, že úmrtnost den ze dne poklesla,“ řekl jsem ironicky. „Uhádl jste, poklesla,“ odpověděl Wächter se smíchem. […] Guvernér Fischer nabral lžící nazlátlou šťávu, poléval jí řízky daňčího masa a přitom vyprávěl, jak pohřbívají Židy z ghetta: „Vrstva mrtvol a vrstva vápna, vrstva mrtvol a vrstva vápna,“ jako by říkal: „Řízek masa politý šťávou, řízek masa politý šťávou.“ „To je nejhygieničtější způsob,“ řekl Wächter. Několik dnů nato Malaparte navštívil další slavnostní večeři. Tentokrát se konala na počest mistra světa v boxu Maxe Schmelinga a pořádal ji Frank ve varšavském Belvederu. Mezi hosty byla Charlotte a skupina následně navštívila varšavské ghetto. Nasedl jsem do prvního vozu s Frau Fischer, Frau Wächter a generálním guvernérem Frankem. Ve druhém autě jela Frau Brigitte Frank, guvernér Fischer a Max Schmeling. Ostatní hosté jeli za námi v dalších dvou vozech. […] Zastavili jsme a vystoupili u vchodu do „zakázaného města“, což byl otvor ve vysoké zdi z červených cihel, kterou Němci postavili kolem ghetta. […] „V Krakově,“ řekla Frau Wächter, „postavil můj manžel kolem ghett zeď po orientálsku, plnou elegantních křivek a hezkých cimbuří. Docela elegantní zeď v židovském slohu.“ Všichni se dali do smíchu a podupávali přitom do zmrzlého sněhu. Charlottina bezstarostnost či přímo pýcha není smyšlená. Do deníku si 2. dubna 1941 zaznamenala návštěvu varšavského ghetta. „Hrozné sněžení a děsná zima,“ podotkla. Následně se vydala na nákupy – chtěla si pořídit boty –, ale neúspěšně. Večer zašla na koncert.

==========

Činil si Otto kvůli své práci v Krakově sebemenší výčitky? Pokud ano, v četných pohlednicích a dopisech, jež zasílal Charlottě, se neprojevily. Jeden list, sepsaný krátce poté, co nařídil výstavbu krakovského ghetta, potvrzoval jeho oddanost zásadám reprezentovaným jeho úřadem. Šlo o odpověď na dopis od otce Josefa, který ho upozorňoval na problémy jednoho rodinného známého. Dcera pana Otta Schremmera si vzala Žida a má malé dítě, které podléhá zákonům o Židech. Mohl by Otto dítěti, jež se nachází na jeho správním teritoriu, nějak pomoci? Otto odpověděl rychle, láskyplně a tvrdě. „Drahý tatínku!“ Případ pana Schremmera je „komplikovaný a nepříjemný“, proto ho postoupil šéfovi svého ministerstva vnitra panu Englerovi, který záležitost ověřil a v písemném hlášení dospěl k závěru, že vnučku pana Schremmera je právem nutné „považovat za Židovku“. Nemá proto právo na obvyklý průkaz totožnosti. Zákon je zákon, napsal Otto otci a vyjádřil naději, že tím je snad věc objasněna. Podobné případy, jež souvisejí s národní a rasovou příslušností, mají svou „nepříjemnou“ stránku, ale Otto se chce vyjádřit jasně: příslušné zákony mohou být „nešťastné“ pro dotčené jedince, ale jsou „nutné pro veřejné blaho“, pro prospěch kolektivu. Dopis zakončil projevy synovské oddanosti. Doufá, že se starý pán raduje z přítomnosti snachy a vnoučat, zvlášť svého „zvláštního chráněnce Horstiho“.

==========

Do Lvova Otto přijel 28. ledna 1942. Vracel se do středověkého města, jež bylo po dvě stě let regionální metropolí rakousko-uherské říše. V listopadu 1918 obdrželo v nově nezávislém Polsku pojmenování Lwów, se sovětskou okupací v září 1939 se změnilo ve Lvov, v červenci 1941 území zabrali Němci a vrátili se k označení Lemberg. S populací asi 420 000 lidí šlo o třetí největší město v Generálním gouvernementu a celkově měl haličský distrikt více než milion obyvatel, zhruba rovnoměrně rozdělený mezi Poláky, Ukrajince a Židy. Už po pár týdnech Otto podepsal nařízení, jež Židům zakazovalo vykonávat určitá zaměstnání, a rok nato byla většina židovské populace – více než půl milionu lidí – „zlikvidována“. Poláci byli ve velkém posíláni do Říše na nucené práce, a potenciální spojence proto Otto hledal mezi Ukrajinci.

==========

V létě Charlotte vzala děti znovu do Thumersbachu. „V duchu jsem na tom krásném místě s Tebou,“ napsal jí Otto. Sám zabraný do práce ji pobízel k plavání a procházkám, aby se zotavila z další nemoci a měla se dobře. „Tolik po Tobě toužím,“ odpověděla. „Navštiv nás brzy,“ prosila, „a vezmi s sebou Hanse Franka!“ Nevysvětlovala Ottovi, odkud se ten nápad vzal. Své myšlenky držela pod kontrolou. Faktem bylo – dosvědčuje to její deník –, že se do generálního guvernéra zamilovala.

==========

Několik let poté, co mne Frankův syn Niklas uvedl k Horstovi, jsem mu zaslal kopie těchto deníkových zápisů. „Senzace!“ odepsal. „Dodneška nikdo netušil, že byla do mého otce zamilovaná!“ Kdoví, vtipkoval, jestli Horst není jeho bratr.

==========

V srpnu bublina generálního guvernéra praskla. Poté, co Frank na různých německých univerzitách pronesl sérii přednášek, v nichž vyjádřil obavu o právní stát ve Třetí říši a hájil potřebu větší nezávislosti soudců, byť v nacistickém pojetí, zbavil ho Hitler různých funkcí. Manželce Frank řekl, že se chce rozvést, protože miluje jinou ženu, známost z dřívějška, z mládí. Nejednalo se ovšem o Charlottu, kterou naopak Brigitte Franková povolala k sobě, aby si vylila srdce a řekla jí, že na rozvod nikdy nepřistoupí. „Je poblázněný, miluje jinou,“ zapsala si Charlotte.

==========

Na jaře 1943 už byl Michael Katz ze Lvova pryč a Grosse Aktion byla u konce. Friedrich Katzmann, jehož harmonickou spolupráci s Ottem tak obdivoval Himmler, dodal „Závěrečnou zprávu o řešení židovské otázky v haličském distriktu“. Nahlásil, že haličský distrikt je zcela judenfrei čili bez Židů; celkem bylo „evakuováno“ 434 329 osob. Město bylo očištěno a bonus představovala kořist zahrnující 20 952 zlatých snubních prstenů, 343 100 stříbrných tabatěrek, 1257 zlatých náramkových hodinek, sedm sbírek známek a kufr plný plnicích per.

==========

S postupem blížící se Rudé armády se Charlotte připravovala k odjezdu a uspořádala čajový dýchánek na rozloučenou. Její milovaný ukrajinský komorník Vladyslav ji vybídl, aby si z vily vzala všechny největší cennosti, i když jí nepatří, tak aby nepadly do rukou Sovětů. Mnoho let nato řekla synovi Otta juniora, že to byl nepřijatelný návrh. „Byla jsem striktní, a když přišlo na věci, které nám nepatřily, řekla jsem: ,Co není moje, zůstane v domě.‘“ Nikdy by ji nenapadlo něco si odvážet, tvrdila – a její postoj zarmoutil Vladyslava, který vyhlížel zkroušeně, tak hluboce (jak vzpomínala) byl oddán „první dámě“ Lembergu.

==========

Pátého června 88. pěší divize a další jednotky americké armády vstoupily do Říma. Sověti stáli padesát kilometrů od Lvova. V červenci dostal Otto od Himmlera dárek, knihu s věnováním „Vše nejlepší k narozeninám“. Charlotte vyjádřila naději, že se ještě podaří Angličany přesvědčit, aby se přidali k Němcům v boji proti Sovětům. „Doufám, že už toho Angličané budou mít dost a spojí se s námi,“ napsala Ottovi. Překážkou těchto vyhlídek – poznamenala – jsou Židé, protože se „neustále do všeho pletou, všechno nakazí“.

==========

O mnoho let později jí novinářka Melitta Wiedemannová řekla, že ji během pobytu v Berlíně Otto navštívil v doprovodu řidiče. Naznačila mu, že by mohl stanout v čele skupiny vysokých důstojníků, „odstranit“ Hitlera a ukončit tak chaos a zabíjení. Charlotte odmítala uvěřit, že by se manžel takovým návrhem byl ochoten zabývat. A měla pravdu: odmítl to. Himmler mu právem důvěřoval. Spolehlivý Otto.

==========

Otto se vzdor všem obtížím tvářil odhodlaně. Příteli řekl, že ohledně celkové situace zůstává „velmi optimistický“, a ohledně „správnosti našich zásad“ si byl zcela jist. Počínání nepřítele, tedy bolševiků a Anglosasů, „nelze zvládat demokratickými prostředky“. Ve Fasanu měl na konci roku burcující proslov k soukmenovcům. Němci milují Vánoce a nepřáli si válku, řekl jim. Německo Adolfa Hitlera, Německo nacionalistické a socialistické, chtělo „čisté továrny, slušné bydlení pro dělníky, matky a děti, zajištění lepší životní úrovně pro masy“, ne konflikt. Bylo donuceno tasit meč a „bránit se před závistivými, lačnými sousedy“ ve válce vyvolané „navěky subverzivními mocnostmi kapitálu a židovství“. Německo chtělo „pomoci cizím národům“, přinést pokrok a zajistit, aby se „z komínů kouřilo, rolníci orali, chudí jedli“. Nepřítel – zločinná aliance Stalina, Churchilla a Roosevelta – přinesl „nenávist a nesnášenlivost, […] teror, brutální perzekuce, konflikt, občanskou válku, rozklad, hlad a chaos“. Boj vede „dobro a právo proti ničivým silám zla“ a houževnaté Německo nakonec zvítězí.

==========

Pro jeho organizační schopnosti a přetrvávající věrnost věci nacismu včetně ochoty přijmout brutální bezpečnostní opatření byla po Ottovi vysoká poptávka. Po krátkém neúspěšném povstání na Slovensku navrhl říšský ministr pro Protektorát Čechy a Morava Karl Hermann Frank, aby byl Otto jmenován německým velvyslancem ve Slovenském státu, protože nynější diplomatický zástupce není dostatečně oddán „přísným bezpečnostním mechanismům“. Z návrhu nic nevzešlo.

==========

Dvacátého pátého dubna přejmenovaná divize v Ottově přítomnosti složila přísahu. Otto chtěl, aby UNA fungovala jako „protibolševická bojová jednotka“ po boku dalších protikomunistických formací – Waffenverbände kozáků, Kavkazanů a Gruzínců –, jež by přešly pod kontrolu Američanů. Pod vedením generála Wolffa a s asistencí Švýcarska už s Američany probíhala tajná jednání s krycím označením Úsvit.

3==========

Tonbänder: audionahrávky. Čtrnáct adresářů a v každém dvě zdigitalizované strany magnetofonové kazety. Otevřel jsem první stranu první kazety a poprvé v životě uslyšel Charlottin hlas, metodický a rytmický, vysoce posazený a úzkostlivý. „Dezember 1966,“ začínala nahrávka. Pustil jsem si druhou kazetu, nazvanou „Rozhovor s Melittou Wiedemannovou“ a zaznamenávající interview s touto novinářkou, natočené v dubnu 1977 v kavárně hotelu Four Seasons v Mnichově. Cinkly sklenice, zazněl přípitek a poté popisy zajímavých lidí, které Charlotte znala, například zakladatele Britské unie fašistů sira Oswalda Mosleyho. „Opravdová osobnost,“ pověděla Charlotte své družce. „Politika je úžasná.“ „Bývala jsem nadšená nacistka,“ řekla žena. „Já také,“ odpověděla druhá. „Pořád jsem.“ „Skvělé časy,“ řekl první hlas. „Hitler byl náš spasitel.“ I když – dodala mluvčí – nesouhlasila se vším, co Vůdce dělal. K čemu se výhrady vztahovaly, zůstalo neupřesněno.

==========

Dostavil jsem se s hrstkou vytištěných dokumentů, u kterých mi připadalo, že by Lisu mohly zajímat – pár dopisů a fotografií. Náš rozhovor ale trval několik hodin a Lisu to stále více táhlo k privátnější vrstvě pozůstalosti, totiž k dopisům mezi Ottem a Charlottou z rozmezí dvaceti let a k jejím deníkům. Za zvlášť nápadné považovala množství dopisů napsaných v posledních měsících Ottova života. „Proč by si manželé psali tak často, tak rozsáhle a podrobně?“ zeptala se. „Protože se měli rádi?“ nadhodil jsem. Lise vzrušením jiskřily oči. Uvažovala několik kroků napřed. „Ne,“ prohlásila důrazně s vědoucným úsměvem a zavrtěla hlavou. Podobné případy už zažila. „Je v tom něco víc, snad šifra, komunikace jen mezi nimi dvěma, kterou nikdo další nemá pochopit.“ Musíme se pokusit odhalit, co je skryto mezi řádky a mezi slovy. „Zkusme zjistit, co se Ottu Wächterovi stalo doopravdy, co Charlotte věděla a jestli mu pomáhala.“

==========

Semínko bylo zaseto. Už po několika dnech jsme byli dohodnutí na nárysu výzkumného projektu, aniž bychom příliš uvažovali o jeho rozsahu a ambicióznosti nebo o tom, kolik bude vyžadovat času. James povede skupinu tří mých doktorandů, kteří umějí německy. Úkolem bylo dešifrovat dopisy a deníky z posledního období společného života manželů Wächterových.

==========

„Tisíciletá říše“ skončila dřív, než se věštilo, a nepřítel zaútočil rychle, zaznamenala si Charlotte. Byla vyděšená z „armády uprchlíků“, kteří do země proudili z východu, pronásledováni Rusy, kteří jsou „horší než Vandalové či Hunové“. Kvůli zvěstem o mnoha znásilněních a plenění se vídeňští přátelé vystrašeně poschovávali po sklepích. Její rodiče prchli z rodinného bytu a zachránil je bratr Heini, který ze dvou vojenských nákladních aut nakradl nábytek. Charlottini bratři přišli o domovy „prostě proto, že jsou členy strany“. Je to tak nespravedlivé, naříkala si, jak vídeňští Obernazis o všechno přišli. Část majetku se ale našla u bezejmenného „rabujícího“, o němž se dozvídáme jen tolik, že to byl „kriminálník z koncentračního tábora“.

==========

V roce 1947 se Charlotte po návratu Josefa Wächtera a Ottovy sestry Ilse do Vídně odstěhovala s rodinou do Salcburku, kde její bratři rozběhli novou firmu. Obstarávala jim domácnost a dostávala za to tolik potřebný plat. Za výtěžek z prodeje porcelánu nabytého ve Vídni, Krakově a Lvově si pořídila domek v Anton-Hall-Strasse č. 2. Říkala mu „moje chýška“; měl pět ložnic, zahrádku a výhled na lesy v Untersbergu.

==========

V roce 1948 už Wächterovi byli v zajištěném postavení: rodina měla kde bydlet, Charlotte měla stálé zaměstnání, děti chodily do školy.

==========

Faktem je, že v říjnu 1948, kdy obdržela Ostheimův dopis, znala Ottovo místo pobytu zcela přesně: po třech letech ukrývání v rakouských horách směřoval do rodinného příbytku v Salcburku. Po celou tu dobu – aniž by se s výjimkou švagrové Ilse komukoli svěřila – byla Charlotte s Ottem v těsném kontaktu a vídala se s ním každé dva či tři týdny. Počínaje květnem 1945 se Otto nikdy podstatněji nevzdálil od Zell am See nebo Salcburku.

==========

Každá schůzka měla přesně stanovené místo. Zezačátku stopovala, pak jezdila autobusem. Když se pak obnovil železniční provoz, mohla jet vlakem. Nervy měla pokaždé rozdrásané obavami; místa schůzek z dřívějška neznala, bála se, že ji někdo sleduje, nebo prostě měla strach, že se minou a navždycky se ztratí z dohledu.

==========

Takto se vše každé dva až tři týdny opakovalo po tři roky, až do léta 1948. Každá schůzka se konala jinde: na statku na návrší, u městečka nebo u vesnice, v zastrčené horské boudě.

==========

Otto na útěku potřeboval novou identitu a přijal jméno Oswald Werner. Vysvětlila mu, že se seznámila se vstřícným „koncentráčníkem“, tichým mužem jménem Kuno Hoynigg, který byl v Dauchau uvězněn pro své monarchistické názory, byl stoupencem Otta von Habsburka a svého času sloužil pod generálem Josefem Wächterem. Ottova otce hluboce ctil a synovi chtěl pomoci jakožto katolík a veden obavami, že nový režim na rozdíl od nacistů málo dbá o matky v nouzi, jako je Charlotte. Znal v Dachau vězně, který zemřel, a jeho identitu si Otto přisvojil.

==========

„Smrt ho pronásledovala,“ zapsala si Charlotte, a tak „nikdy nezůstával na jednom místě déle než tři čtyři dny.“ Vkrádal se do horských chalup, kde občas pastevci nechali sýr, chleba nebo jiné zásoby, pár dnů tam zůstal a pak se přesunul jinam. Někdejší nacistický guvernér byl nyní „pytlákem ovcí“, zahrabával si maso do sněhu s nadějí, že je tam i po návratu najde, a psal své ženě básničky doprovázené kresbami tužkou, v nichž zaznamenával její obtížné cesty („Napřed přijel autobus…“), ale končil na optimistické notě („zase bude hezky, jasno, teplo!!“).

==========

„CIC mě sledovala ve dne v noci; chtěli zjistit spojení na mého drahého manžela Otta.“ Spoléhala na síť přátel. Z domu vyjížděla brzy ráno, v pět hodin, na kole a „s prázdnýma rukama, abych nebyla nápadná“. Potraviny a další nezbytnosti nechávala u přátel, například u Lukase Hansela v blízkém Bruck-Fuschi, kde byl dopaden Hermann Göring. Pak se vydala kupříkladu lokálkou do St Johann in Pongau, půl hodiny cesty, nebo výše do Bad Gasteinu vzdáleného hodinu a půl. Odtud autobusem a někdy až čtyřicetikilometrovou cestou k úpatí jiné hory. Pak túra k Hagenerské boudě 2450 metrů nad mořem.

==========

Ottovým společníkem v horách byl po tři roky mladý muž, se kterým se Charlotte seznámila při první schůzce v St Johann in Pongau. Jmenoval se Burkhardt Rathmann. Buko, jak mu říkala, byl „mladý esesman dobrodružného ducha“ a byl jí nesmírně sympatický. „Prostý, poctivý, oslnivý společník,“ zapsala si s poznámkou, že Otto je „v dobrých rukou“. Buko byl prakticky zručný, uměl odemykat zámky, vloupat se do horských bud a najít bezpečná útočiště. Vyznal se ve sbírání jídla a zabíjení zvířat, uměl se vyhnout lavinám a přežít v tvrdých horských podmínkách.

==========

„Chceš vědět víc o Bukovi?“ zeptal se Horst. Přikývl jsem. „Můžu ti odpovědět na otázky a o Bukovi ti říct,“ navázal. „Nebo mu můžeme zatelefonovat.“ Žasl jsem. Dvaadevadesátiletý Buko byl živ a zdráv a žil v Německu. Horst zašel do vedlejší místnosti a vytočil přímou linku do minulosti. Chvíli mluvil německy, pak se vrátil. Buko nás za měsíc s radostí přijme u sebe doma.

==========

Ute nad námi bděla, připravená vynutit si dodržení jediné podmínky, kterou si Buko pro tento jediný rozhovor, který kdy poskytl, vymínil: nesměl jsem se ptát na nic, co dělal před 9. květnem 1945. Pokud by taková otázka padla, interview je u konce. Podle všeho se sedmdesát let bál, že bude zatčen za svůj podíl na stíhání a likvidaci partyzánů v Itálii a Jugoslávii.

==========

V létě 1948 se rozhodli sejít do údolí poté, co se zničehonic vynořila Bukova matka. „Řekla mi, že je načase se vrátit.“ Osamělý Otto se rozhodl zamířit na jih, do Itálie, do Vatikánu. „Měl to v úmyslu od začátku, protože tudy vedla říšská migrační trasa,“ řekl Buko. Ten termín – říšská migrační trasa – jsem neznal; běžnější bylo označení „krysí stezka“. Šlo o únikovou trasu, kterou nacisté používali k útěku z Evropy do Jižní Ameriky, bezpečný kontinent díky tamějším sympatizujícím hlavám států, jako byl argentinský prezident Juan Perón. Měl Otto celou dobu v úmysu dostat se do Jižní Ameriky?

==========

Otto z hor sestoupil na bezpečné místo poblíž tyrolského městečka Going am Wilden Kaiser u úpatí Císařských hor. Ubytoval se na usedlosti Georga Ettingshausena, právníka a bývalého nacistického soukmenovce, člena Německého klubu, jenž byl zapleten do červencového puče a po anšlusu coby předseda vídeňské Advokátní komory dohlížel na vyškrtnutí 1775 z celkového počtu 2541 členů. Následně byl právním poradcem rakouské diplomatické mise v Rakousku a v květnu 1945 zmizel – nebo jak to formulovala Charlotte, byl „vyhnán“.

==========

Otto byl koncem roku 1948 osamělý a zasmušilý a Charlotte se rozhodla přijmout riziko: vezme ho na Vánoce do Salcburku do domu na Anton-Hall-Strasse. Když Otto přijel, Horst – který ho už skoro čtyři roky neviděl – otce nepoznal. Byl mu představen jako strýček, který přijel na návštěvu z daleké země, a většinu času strávil schovaný v Charlottině ložnici,

==========

Horst mi řekl, že si na tu chvíli vůbec nevzpomíná. Vzpomíná si jen na příjezd muže s knírem, který k němu občas večer přišel do pokojíku a dal mu pusu na dobrou noc.

==========

Navštívila je též sousedka, stará paní doprovázená vnukem, který ji držel za ruku – tento detail se Charlottě vštípil do paměti. „Dávejte si pozor,“ varovala je, „všude jsou sovětští špioni.“ „Říká se, že s vámi bydlí manžel,“ řekl jí jiný člověk z okolí. Otto musel pryč. „S naší radostí je konec, sbal si věci, odjeď do Bolzana,“ nařídila mu Charlotte.

4==========

Otto nyní nutně potřeboval peníze. Vezmi s sebou nějaké umělecké předměty nebo starožitnosti, napsal, které je možné odprodat. Dobré by byly grafiky, protože se snadno přenášejí a prodávají. Jiné „umělecké předměty“ ovšem možná budou výnosnější, například „hodiny“ nebo „staré krajinky“. Charlotte zaslala „katalog“, seznam grafik, jež by mohly upoutat větší zájem než obtížně dopravitelné koberce. Z různých předmětů, o nichž se korespondence zmiňuje, podle všeho nabytých v Krakově nebo Lvově, se spolehlivě podařilo určit jen jeden. „Jistě bychom za Dürera mohli“ v Bolzanu „dostat víc“, napsal Otto s poukazem na cennou grafiku. „Hodiny“ do Bolzana dorazily začátkem dubna a našly kupce snadno.

==========

Při loučení na nádraží v Bolzanu cítili Charlotte i Otto pronikavý strach, že Otta mohou polapit Američané, Sověti nebo též Poláci, na jejichž území mnohé spáchal a jejichž procesy byly sledovány tiskem. Báli se oprávněně – a zjistil jsem to ze složky listin, které až do roku 2016 ležely velmi dlouho nedotčené v jednom varšavském archivu. Přesně v době loučení si polské úřady zaznamenaly, že objevily Ottovu „stopu“, a vyšetřovatel znásobil snahy o jeho zadržení.

==========

Po většinu roku 1948 byly Ottovy stopy chladné. Pak ale v prosinci, kdy se Otto ukryl v Charlottině ložnici v Salcburku, složka ožila. Polské úřady z neznámých důvodů zničehonic přikázaly, aby byly všechny dokumenty v „případu Wächter“ shromážděny a spěšně zaslány Ústřední komisi do Varšavy. Měsíc nato, v lednu 1949, polské velvyslanectví ve Vídni poslalo cenné nové informace polskému ministerstvu zahraničních věcí a Ústřední komisi ve Varšavě. „Vynořila se stopa dr. Wächtera.“ Nejsou udány žádné podrobnosti, ale možná se poukazuje na to, že byl spatřen v Salcburku.

==========

Schenk odpověděl zdvořile, poděkoval Horstovi za jeho dopis a vyjádřil pochopení pro to, že syn může hledat způsoby, jak otce zbavit viny. Horst ale musí akceptovat, že Otto byl „nacistický zločinec“. Dieter Schenk zopakoval holá fakta: pod Ottovou vládou v haličském distriktu od roku 1942 do července 1944 přišlo o život více než 525 000 lidí a přežilo pouhých 15 000 Židů, méně než tři procenta předválečné populace. To jsou monstrózní zločiny, pokračoval Schenk, zorganizované s „energickou podporou civilní správy“, kterou řídil Otto. Schenk poukázal konkrétně na tři různé odnože Ottova aparátu, které se na hromadném vraždění aktivně podílely. Ottův úřad pro obyvatelstvo a sociální zajištění spolupracoval s SS na sestavování seznamů Židů. Vytyčoval pro Židy ghetta a sběrné body a zakládal tranzitní tábory. Ottovo pracovní oddělení provádělo selekci Židů, tj. řešilo, zda jsou určeni na kompetentní práci, nebo k transportu do vyhlazovacích táborů. Ottovo přesidlovací oddělení konfiskovalo židovský majetek. „Váš otec coby guvernér plnil hlavní roli a nesl zodpovědnost za provedené činy.“ Vše je jednoznačné, není o čem diskutovat a veškerá fakta a důkazy jsou v archivech. Svůj dopis dr. Schenk zakončil jednoduchou prosbou: „Vymažte si mne prosím ze svého adresáře.“

==========

Pátek 29. dubna byl Ottův první celý den v Římě. Do deníku si šifrovaně zaznamenal dva lidi, s nimiž se setkal, a v dopisu Charlottě se zmínce o jménech obezřetně vyhnul. Prvním člověkem byl Nořin sympatický přítel, který Ottovi objasnil, že jeho podnik je „beznadějný“. Druhým byl „zbožný pán“, zpočátku rezervovaný, ale poté – když pochopil, kdo Otto je – „velice vstřícný“ (důraz v originále). O situaci bývalého guvernéra se mezi lidmi ví, řekl mu „zbožný pán“ a nabídl mu veškerou pomoc včetně „nejháklivější otázky“ cesty za moře.

==========

„Bauer“ a „pruská dáma“ Ottovi rychle opatřili trvalé přístřeší. Nový domov nalezl v klášterním areálu Vigna Pia na jižním římském předměstí, na místě, jež nabízelo společnost, prostor k zamyšlení a především absolutní bezpečí.

==========

Měl tu v horním patře vlastní pokoj, mnišskou komůrku s klenutým stropem. Cela byla stočená k městu, ne do krajiny, a nevyvětratelně zatuchlá. Měl v ní psací stolek, lůžko, kokosový kobereček („z Neronovy doby“), židli, skříňku, maličké umyvadlo a starodávné, červotoči prolezlé modlitební klekátko. Ze stěn padala omítka, cihlová podlaha byla poškozená a vše pokrývala vrstvička prachu. Ale je tu v bezpečí a volný, napsal Charlottě, a za nevelký obnos z toho lze udělat domov.

==========

Dozvěděl se víc o předchozím obyvateli své komůrky, bývalém soukmenovci, který mu napsal dlouhý dopis na stroji. „Věděl jsem, že mě někdo ve Vigna Pia vystřídal,“ napsal „drahému soudruhu Reinhardtovi“ Walter Rauff, ale nedokázal Rakušanovu identitu odhalit, dokud ze vzkazu od pruské dámy nevyrozuměl, že „Reinhardt“ je Otto Wächter. Rauff sloužil s Ottem koncem roku 1944 v Itálii, kdy velel SS Gruppe Oberitalien-West, posádkou v Milánu. Uvedl adresu v Sýrii (P. O. Box 95, Damaskus) a radil ohledně života na útěku v Římě. Není to lehké, varoval. Přijměte svou situaci, uchovejte si „neochvějnou tvrdost“, berte každou práci, která se naskytne, a nevzpomínejte bezúčelně na staré časy.

==========

Damašek byl vzrušující možností, ale Němci tam měli omezené uplatnění a nejspíš to pro Otta nebyl vhodný cíl. Mířili tam hlavně „dobrodruzi a ubohá chamraď“, podnikavci, kteří škodili dobrému jménu Němců v arabském světě. Rauff vyjádřil naději, že se ještě „dobré síly“ dokážou sešikovat, tak aby se mohli sejít skuteční muži. Do roka od sepsání dopisu Rauff ze Sýrie odjel a zamířil do Jižní Ameriky a do Chile. Odtajněná složka CIA nabízí o panu Rauffovi další podrobnosti. Tento esesman „navrhl plynové dodávky, jichž se využívalo k vraždění Židů a tělesně postižených“. Z jiného zdroje jsem se rozvěděl, že prý v letech 1958–1962 pracoval pro německou rozvědku. Následně byl vysokým poradcem vlády prezidenta Pinocheta, žil na svobodě a extradici se vyhýbal. Zemřel v roce 1984.

==========

text popisoval plenění muzejních sbírek během týdnů a měsíců počínaje říjnem 1939. Konfiskace probíhaly pod bdělým dohledem rakouského důstojníka SS a historika umění Kajetana Mühlmanna, který se v doktorské dizertaci zabýval barokními vodotrysky v Salcburku. Mühlmann, známý pod přízviskem Kai, neúnavně pomáhal guvernérům Frankovi a Wächterovi shromažďovat místní umění. Charlotte přitom byla ochotnou pomocnicí. „S velkou pompou,“ vysvětloval autor článku, „Frau Wächter vplula do galerie v Sukiennici.“ Profesor Kopera z Jagellonské univerzity, poplašený jejím nečekaným příchodem, vycítil nebezpečí. „Wir sind keine Räuber,“ řekla mu Charlotte. „Nejsme loupežníci.“ Prošla si sály muzea a stanovila, které kusy ji zajímají. Následně je vyzvedli Ottovi soukmenovci.

==========

V několika různých verzích vyťukal na stroji vlastní text a dal mu název Quo vadis Germania?. Bylo to zamyšlení nad „mimořádnou katastrofou“ roku 1945 a nad tím, jak vítězi nehledí na spravedlivé zacházení a na „víru v právo a spravedlnost“ pro Němce. „Právo se i dnes podvoluje moci,“ soudil, a vítězové vzhledem k „brutálnímu vyhlazování“, jehož se dopustili, a „současnému zacházení s občany tmavé pleti“ nemají „morální právo soudit německý lid“ a tepat „hříchy německé rasové politiky“.

==========

„Vydělal jsem si první peníze jako statista ve filmu,“ napsal Otto, „10 000 lir za tři dny!“ Doufal, že přijdou další příležitosti, a snad se i prosadí ve filmové branži. Film Síla osudu se opíral o operu Giuseppe Verdiho a hlavní roli hrál operní pěvec Tito Gobbi. Gobbi nemohl tušit, že jedním statistou je muž obžalovaný z masových vražd, střílení a poprav.

==========

Varování se časově překrylo s hrozivou zprávou, kterou podal „Ladurner“ z Bolzana. Informoval Otta, že bývalý spolubojovník z SS Wilhelm Höttl přešel k Američanům.

==========

Neočekávaný dopis dorazil od Antona Höllera, možná spřízněného s někým, koho Otto znal v Bolzanu. Psal z Argentiny („c/o Pablo Gindra, Belgrano 458, Buenos Aires“), blahopřál soudruhu Reinhardtovi k přesunu do Itálie a udělil mu radu. Vstup do Argentiny je stále obtížnější, protože země už nepřijímá pasy Červeného kříže, nicméně situace se má zlepšit, snad již do čtvrt roku. I tak je na tom ale argentinské hospodářství špatně, a tak by Otto měl zkusit jiné šance. Höller nadhodil Jihoafrickou unii, která vítá příliv „spolehlivě protibritských“ imigrantů.

==========


Otto zemřel 13. července 1949 večer. Charlotte do Říma přijela o dva dny později a den poté, 16. července, se setkala s mužem, v jehož náruči její manžel skonal. Dotyčný jí předal krátkou zprávu na úředním hlavičkovém papíře se svým erbem a heslem – Ecclesiae et nationi, „Pro církev a národ“ –, adresou a známkou Assistenza Austriaca. „Potvrzuji, že dr. Otto Gustav svobodný pán von Wächter 13. července ve 23 hodin v nemocnici Santo Spirito v mé náruči a v míru s Bohem sešel z tohoto světa.“ Sebevědomý, expanzivní podpis: biskup Alois Hudal.

5==========

Okolnosti aktu vyplynuly z dalšího výstřižku v Charlottině pozůstalosti, článku, který vyšel v jednom německém listu 27. dubna 1961 a také měl poutavý titulek: „Interpol hledá tělo, stopa vede do Berlína.“ Text popisoval snahu italské policie a Interpolu lokalizovat „ostatky svobodného pána Otta von Wächtera“, označeného za „válečného zločince z nacistické éry, který nebyl pohnán k zodpovědnosti“. Podle článku byla Ottova rakev před několika týdny na žádost vdovy vyzdvižena ze hřbitova Campo Verano a ostatky měly být přeneseny do mauzolea v italském Palermu. Italské úřady daly souhlas, rakev byla vyzdvižena ze země, naložena do auta a odvezena pryč. Stanoveným cílem byla Sicílie, ale tam ostatky nedorazily. Italská policie měla podezření, že auto řídila paní Wächterová a že ostatky zavezla k pohřbení do Berlína. To ale německé úřady odmítly: o příslušná povolení nikdo nežádal ani je neobdržel, a je proto vyloučeno, že by Otto byl pohřben v Německu. Po roce 1934 a 1945 to bylo Ottovo třetí zmizení. Horst mi vysvětlil, co se stalo poté, když biskup Hudal jeho matce připomněl Ottovo poslední přání být pohřben v Rakousku. Charlotte u italských úřadů požádala o povolení odvézt ostatky do Rakouska, ale když byla žádost zamítnuta – předpisy neumožňovaly odvážet ostatky ze země –, zažádala o jejich převoz do Palerma, kde žila dcera Liesl. Charlotte odjela autem do Říma a tělo vyzvedla, ale nevydala se s ním na jih. „Matka ho odvezla do Rakouska,“ řekl mi Horst se širokým úsměvem – a kdosi mi následně sdělil, že jela svým starým tmavozeleným autem od Siemense.

==========

Zmizení vyvolalo skandál. „Kolovala zvěst, že je pořád naživu,“ vysvětloval Horst. Jedny italské noviny otiskly zprávu, že Otto vůbec není mrtvý a mrtvola v sekci 38 je dvojník. Představa, že otec unikl a nezůstal s rodinou v kontaktu, byla pro Horsta nemyslitelná. Když jsem se k této možnosti s odstupem vrátil, se zvlhlýma očima mne požádal, abych to už v jeho přítomnosti nevyslovoval. On věděl, co se stalo. „Matka ostatky přivezla domů do Salcburku.“

==========

Studentští podnájemníci netušili, že na zahradě „v malém boxu z oceli“ a poblíž bedlivých zraků kamenného světce leží Ottovy ostatky. Tvar schrány mi popsal rukama. „Nevybavuji si, že bych se někdy podíval dovnitř, ale musela obsahovat jeho hlavu, lebku, kosti, ruce a…“ Hlas se mu vytratil.

==========

Následující události popisovala kazeta, na jejíž obal Charlotte napsala: „Otcův pohřeb, Fieberbrunn, 4. ledna 1974.“ V Charlottině pozůstalosti to byla kazeta č. 12. Na nahrávce Charlotte popisuje Ottův první pohřeb na Campo Verano a vysvětluje, jak jí biskup Hudal nařídil převézt Ottovy ostatky do Rakouska. To bylo kolem roku 1960. Čtrnáct let nato uslyšela jiný hlas, který jí říkal, že je načase pohřbít Otta náležitě. Zašla za starostou Fieberbrunnu a žádala hrobové místo, ale i přes její vytrvalost se ošíval. Našla proto se synem Ottem místního hrobníka, který za úhradu 2000 šilinků zdolal různé námitky i zmrzlou půdu. Nebyla z hrobového místa nadšená, ale vzhledem k nedostatku jiných možností je akceptovala.

==========

Čtvrtého ledna 1974 ve čtyři hodiny odpoledne se rodina shromáždila v Charlottině fieberbrunnském domě. Na střechu jejího auta připevnili velký kříž ozdobený věncem a do kufříku, jehož obsah měl být pohřben spolu s rakví, vložili různé „drobnosti“. Pak odjeli na hřbitov vzdálený několik kilometrů. Pod jasným modrým nebem provedl kněz z nedalekého St Johannu za asistence mladého kaplana z Vídně skromný obřad. Přítomny byly dvě děti – Otto a Traute – i s partnery a vnoučaty. Ottova nevelká rakev byla i s věcmi vytaženými z kufříku zvolna spuštěna do jámy. Do hrobu byla vhozena hlína a sosnové větve.

==========

Po své smrti o deset let později, v roce 1985, byla Charlotte pohřbena na témže hřbitově, ale do jiného hrobu. Otto byl ještě jednou vyzdvižen a jeho ostatky položeny na její rakev. Byl to pátý pohřeb Otta Wächtera.

==========

Ottův dopis s pokyny pro případ ochromení nebo smrti identifikoval kontakty, kterým v Římě věřil. Vnitřní kroužek zahrnoval sedm lidí a ani jeden nebyl v korespondenci mezi Ottem a Charlottou zmíněn. Ta jména představovala stopy, rýsovala síť utajených kontaktů, jež Ottovi umožňovaly v Římě přežít a možná by mu i vypomohly ve snaze dostat se do Jižní Ameriky. Těchto sedm lidí pocházelo z Německa, Itálie, Rakouska a Ukrajiny. O koho šlo? Tři ze sedmi jmenovaných bydleli v Římě. „Dobrý známý“ Puccio Pucci byl právník a sportovec, který na pařížské olympiádě reprezentoval Itálii v běhu na 800 metrů a krátce byl předsedou Italského olympijského výboru. Byl blízkým spolupracovníkem Alessandra Pavoliniho, tajemníka Fašistické republikánské strany, jenž byl 28. dubna společně s Mussolinim zastřelen a pak pověšen za nohy. Oddaný fašista Puccio Pucci založil paramilitární organizaci Černé brigády, aktivní v Republice Salò, kde konal v těsné součinnosti s Němci. Právě tehdy se s ním musel seznámit Otto. Druhým uvedeným na seznamu byl biskup Ivan Bučko, zapálený ukrajinský nacionalista, který v době, kdy byl Otto lvovským guvernérem, sloužil ve městě jako pomocný biskup Ukrajinské řeckokatolické církve. Po válce se přesunul do Říma a zastupoval řeckokatolickou církev ve Vatikánu. Údajně sehrál klíčovou roli, když na žádost generála Šandruka přemluvil papeže Pia XII., aby se zabránilo vypovězení příslušníků Ottovy Waffen-SS divize „Halič“ do Sovětského svazu. Třetím uvedeným byl právník Giangalezzo Bettoni. Otto ho označil za člověka, který mu poskytl „dobrou radu“ a vypomohl s překladem Ottova dlouhého článku Quo vadis Germania?. V letech 1943–1945 Bettoni pracoval v Berlíně jako poradce vyslance Republiky Salò v Německu. Rodinná právnická kancelář dodnes působí v Římě a řídí ji Bettoniho syn Manfredi. Obrátil jsem se na něj s žádostí, zda by prohlédl firemní archivy. Odpověděl laskavě a vstřícně, ale uvedl, že k Ottu Wächterovi ani Alfredu Reinhardtovi se nic neobjevilo.

==========


Albert Schnez byl bývalý plukovník wehrmachtu. V roce 1949 usiloval o vytvoření tajné armády bývalých důstojníků, veteránů nacistického wehrmachtu a Waffen-SS, která by Západní Německo bránila proti komunismu. Později nastoupil k bundeswehru a dosáhl zde jedné z nejvyšších šarží.

==========

Všech sedm sdílelo sympatie k fašismu, nacismu či obojímu. Všichni též podle všeho měli nějakou vazbu na biskupa Hudala, jenž se – jak jsem zjistil z Charlottiny pozůstalosti – stal v září 1949, pouhých šest týdnů po Ottově smrti, předmětem nevítané pozornosti.

==========

Tlak na biskupa Hudala ale nepolevoval a prelát zareagoval. V neděli 11. září, deset dnů po zveřejnění prvního článku, věnoval v koleji Anima kázání „Wächterově záležitosti“, jak věc označil. Strojopis proneseného kázání zaslal Charlottě do Salcburku a s odstupem dvou let byl text zveřejněn v kolejním časopise Anima Stimmen s fotografií kaple na obálce. Biskup využil tradiční strategii a hájil se útokem. Články v tisku jsou podněcovány levicí a cizinci a předkládají „spleť lží, pomluv a pomstychtivosti“. Pravým cílem není Wächter, nýbrž katolická církev a sám biskup, napadaný za svůj nekompromisní postoj k hrozbě „komunismu“.

==========

„Pečovat o těžce nemocného generála Wächtera mi bylo potěšením,“ sdělil biskup sboru věřících, a kdyby mohl, zachoval by se znovu stejně, jen s ještě větší oddaností, láskou a udatností. Jeho jedinou pohnutkou je nutkání lásky, smířlivosti a milosrdenství a bez váhání by ohrozil svůj život na obranu Němců, skupiny očerňované kolektivní vinou za skutky nacistů. Otto měl ve jménu křesťanské charitas právo, aby se mu dostalo pomoci.

==========

A zde se biskup nezastavil. Lidi, kteří se ocitli v jeho péči a pod jeho ochranou, nikdy nevydá žádnému světskému soudu, protože žádný není „naprosto neutrální“. Nikdy je také nepožádá o doklady nebo povolení k pobytu. S výjimkou specifických provinění, vytyčených ženevskými dohodami, „katolická církev nezná pojem ,válečný zločin‘, Kriegsverbrechen“.

==========

Po dvou týdnech ho navštívil policejní ředitel a ptal se na Charlottinu návštěvu. Dva roky nato biskup Hudal kvůli záležitosti s Wächterem rezignoval na biskupský titul.

==========

Ve třicátých letech byl biskup Hudal z titulu rektora koleje Anima široce publicisticky činný. Vyjadřoval se k rasovým otázkám, vztahům církve a státu a osudu německého lidu a v roce 1936 vydal knihu Základy národního socialismu (Die Grundlagen des Nationalsozialismus), paján na Hitlera, vyzývající k těsnému sepětí katolické církve s národním socialismem. Dva roky nato se v koleji Anima pokusil zorganizovat hlasování na podporu anšlusu, avšak vyšší vatikánské instance mu v tom zabránily.

==========

Gitta Serenyová pořídila s Karlem Bayerem rozhovor pro svou knihu o veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka Franzi Stanglovi, jenž byl 23. září 1942 osobně přítomen na nástupišti při příjezdu tří starých sester Sigmunda Freuda a mé prababičky Amalie. Odilo Globočnik Himmlerovi řekl, že Stangl je „nejlepší lágrový Kommandant v Polsku“. Američané Stangla chytili, ale biskup Hudal mu v roce 1948 pomohl uprchnout do Sýrie. Do tří let byl v Brazílii, zaměstnán v pobočce firmy Volkswagen, a zde jej vypátral rakouský lovec nacistů Simon Wiesenthal. V roce 1967 byl Stangl vypovězen do Německa, usvědčen z vražd a dalších zločinů a odsouzen na doživotí.

==========

Biskup Hudal zajistil pro Stangla peníze, pas Červeného kříže, vstupní vízum do Sýrie, lodní lístek a zaměstnání v textilce v Damašku. Ano, potvrdil Bayer, biskup Hudal nejspíš skutečně opatřil pro esesmany „balíčky pasů“ a finanční zajištění. A ano, dodal, papež Pius XII. „na to poskytoval peníze; někdy po kapkách, ale přicházely…“

==========

V červenci 1949 přispěl k tomu, že Josef Mengele získal falešný pas, se kterým se dostal do Argentiny.

==========

Historie s Wächterem a další kolující zvěsti byly poslední kapkou, kvůli níž byl biskup v roce 1952 odvolán z pozice rektora koleje Anima. Pod ohromným tlakem rakouských a německých biskupů se stáhl do ústraní domu v Grottaferratě poblíž jezera Albano, kde se staral o třešňový sad a záhony prvosenek.

==========

Rakouský tisk zaznamenal smrt biskupa Hudala v květnu 1963 a Charlotte si články schovala. List Die Presse uvedl, že zádušní mši za biskupa Hudala celebroval pomocný biskup vídeňský, jeho nástupce na pozici rektora koleje Anima.

==========

Třináct let po jeho smrti vyšly v Rakousku jeho paměti. Římské deníky: zpověď starého biskupa obsahovaly litanii nářků nad papežem Piem XI. a Piem XII. A navíc v nich bylo jedno překvapení.

==========

Vzpomínky obsahovaly zásadní objev. Biskup napsal, že když bývalý guvernér umíral, svěřil se mu, že byl otráven – a za původce činu „osobně považoval americkou tajnou službu“. Podle líčení biskupa Hudala Otto viníka nejmenoval konkrétně, ale identifikoval ho jako „bývalého německého majora, který pracuje v Římě“.

7==========


Když se Otto o čtyři roky později ocitl v Římě, byla země vlečena dvěma směry: na západ ke Spojeným státům, na východ k Sovětskému svazu. Dvě síly přečkaly válku s jistou mírou věrohodnosti: na jedné straně Vatikán vedený papežem Piem XII., který se snažil pohřbít svazky s Mussolinim a fašisty a prezentovat se nově, na straně druhé Italská komunistická strana se dvěma miliony členů, jejíž předák Palmiro Togliatti se vrátil z moskevského exilu. Americká vláda a její spojenci byli zneklidněni, že by se Togliattiho komunisté mohli uchytit v italské vládní politice a vybudovat si oporu, z níž by pak Sovětský svaz mohl ovlivňovat západní Evropu i za železnou oponou.

==========

„Kdo byl v Římě v roce 1949 komunista, neměl s církví nic společného,“ potvrdil mi Kertzer. „Kdo byl katolík nebo křesťanský demokrat, neměl nic společného s komunisty ani jejich organizacemi.“ Tímto předělem se vysvětlují zásadní rozdíly v tom, jak různé listy zaznamenaly Ottovu smrt a údajnou pomoc poskytnutou biskupem Hudalem.

==========

Svůj význam mělo i Ottovo osobní zázemí. Jakožto katolík a vyhrocený antikomunista mohl počítat s podporou některých částí Vatikánu. Jakožto vysoký nacistický funkcionář, guvernér a důstojník SS, který stál blízko Himmlerovi a spolupracoval s Republikou Salò, mohl i přes zákaz fašistické strany počítat s podporou bývalých fašistů.

==========

Zmínka o fašistech nás přivedla ke kontrole pětatřiceti jmen v Ottově adresáři. Ponecháme-li stranou oba biskupy – Hudala a Bučka –, právníka Bettoniho a lékaře Marchesaniho, tvořili naprostou většinu Italové, Rakušané a Němci. Byl tu též jeden Chorvat a jeden Maďar, totiž malíř Lajos Markos, který později vytvořil portréty Roberta Kennedyho a Ronalda Reagana. „Předtím zajatý Angličany,“ poznamenal si Otto tužkou k Markosově adrese.

==========

Dr. Wollenweber vystudoval práva a v roce 1935 nastoupil do říšských diplomatických služeb. Působil v Lucembursku a v Berlíně, načež od roku 1940 až do konce války byl říšským zástupcem u papežského stolce. Dosáhl hodnosti druhého tajemníka, tedy reálného čísla tři pod velvyslancem Ernstem von Weizsäckerem, který byl v dubnu 1949, kdy Otto dorazil do Říma, souzen za zločiny proti lidskosti před americkým vojenským tribunálem v Norimberku. Byl usvědčen ze zločinu deportace francouzských Židů do Osvětimi. V týmu jeho obhájců působil také jeho syn Richard, pozdější prezident Západního Německa.

==========

Dr. Wollenweber měl podle všeho přístup k papeži Piovi XII. Odráží se to v různých popisech událostí 16. října 1943, kdy hned ráno započalo shromažďování římských Židů k deportaci. Kněžna Lorenza Pignatelli, pobývající mimo Řím, obdržela naléhavý telefonát s žádostí o intervenci u papeže, který byl dříve jejím učitelem. Bylo jí řečeno, že musí okamžitě odjet do Vatikánu. Požádala dr. Wollenwebera, aby ji od jezera Albano odvezl autem do Říma. Ze všeho nejdříve zamířili k židovskému ghettu, aby zjistili, co se děje, poté se odebrali do Vatikánu a do soukromé kaple papeže Pia XII. Podle kněžny Pignatelli papež v její přítomnosti zatelefonoval německým úřadům a požadoval, aby byly zatýkání a deportace okamžitě zastaveny. Zastaveny sice nakonec byly, ale 1023 Židů už bylo v mezidobí odesláno do Osvětimi a přežilo jich jen šestnáct.

==========


CIC sehrála vůdčí roli při denacifikaci, tedy snaze proměnit bývalé nacisty ve slušné občany. V rámci tohoto procesu zahájila CIC nábor bývalých nacistů ve snaze potlačit údajnou hrozbu Sovětského svazu. Agentura se proto snažila identifikovat vysoce postavené nacisty s výzvědnými zkušenostmi a zajistit příslušníky SS i dalších složek, kteří dobře znali komunistického nepřítele. Výzkum profesora Gody poskytuje tisíce konkrétních detailů a dotýká se též lidí a organizací, které se objevují v Ottových písemnostech.

==========

Výzkum profesora Gody přinesl mnoho zajímavého. Vysvětlil mi, že v roce 1949 už CIC, ale i další americké a britské služby dobře věděly, že mnozí údajní „uprchlíci“ na italském území jsou nacisté nebo spolupachatelé nacistických zločinů. Věděli také o únikových trasách, využívání krycích jmen, opatřování cestovních dokladů a úloze Červeného kříže i některých jedinců spojených s Vatikánem.

==========

Dozvěděl jsem se, že v dubnu 1945 byl agenty CIC dopaden a vyslýchán Walter Rauff, předchozí obyvatel Ottovy komůrky ve Vigna Pia. Byl považován za natolik velkou „hrozbu“, že byla doporučena „doživotní internace“, ale Rauff unikl.

==========

La Vistova zpráva jasně dokládá, že Američané už v roce 1947 – dva roky před Ottovým příchodem do Říma – věděli o ilegálních emigračních trasách, umožňujících dostat se z Itálie do Jižní Ameriky. Podle La Visty byl Vatikán „největší organizací, která se na ilegálním pohybu emigrantů podílí“, a v Římě plnila aktivní roli CIC i sovětší agenti.

==========

Vražda? Je to možné, ale nepravděpodobné, upřesňoval profesor Goda. Sověti někdy atentáty prováděli – zmínil případ ukrajinského nacionalistického předáka Stepana Bandery, jenž byl otráven špičkou deštníku, když v Mnichově vyšel z domu –, ale dělo se to až mnohem později.

==========

Sověti chtěli bývalé nacisty pochytat, převést je na svou stranu a využít je proti Západnímu Německu nebo Američanům.

==========

V době Ottova příjezdu do Říma už aktivita CIC změnila kurz: dva roky nacisty hledali kvůli stíhání, nyní je hledali kvůli náboru.

==========

Shodně s profesorem Kertzerem i profesor Goda pochyboval, že by Otta zabili Američané. „Nevzpomínám si na jediný případ, kdy by Američané nechali zabít bývalého nacistu.“

==========

Lauterbacherovy materiály pokrývaly období od listopadu 1948 do začátku šedesátých let. Potvrzovaly, že do Říma přijel v roce 1948. Zde se „spolčoval s neofašistickými kruhy“, pohrával si s „neofašistickými ideály“ a udržoval rozsáhlé kontakty „s dříve vysoce postavenými nacistickými přáteli“. V záznamech byly i další podrobnosti. Lauterbacher měřil 170 centimetrů, byl tělnatý a údajně po celý život „aktivní homosexuál“. Byl to katolík, vyučený lékárník, ženatý, otec tří dětí, alkoholik a těžký kuřák.

==========

V roce 1949 založil společně s biskupem Hudalem „Mezinárodní antibolševickou organizaci“, o níž Lauterbacher tvrdil, že se těší podpoře spojeneckých úřadů. V létě 1949 vešel do styku s CIC a předal agentuře informace o aktivitách a aktivistech komunistické strany.

==========

Lauterbacherovy složky obsahovaly i další informace, jež s Ottem souvisely těsněji. V létě 1949 zjistil 430. oddíl CIC, že „v Itálii působí sovětská špionážní síť“ tvořená německými národními příslušníky. CIC sestavila přehled Němců, kteří byli v Římě aktivní, a mezi uvedenými jmény jsou tři z Ottových kontaktů.

==========

třetí byla Hedi Dupréová, ona pruská dáma, kterou, jak jsem teď zjistil, nevázaly k Ottovi pouze city přátelství: za války byla sekretářkou německého námořního atašé a pracovala také pro německou vojenskou rozvědku (Abwehr). Po válce podle získaných dokumentů převedla své aktivity k italské rozvědce.

==========

Pracoval také pro německou rozvědku BND, ale ta se ho v roce 1953 zbavila jakožto „homosexuála a možného východního agenta“. Deset let nato – nadále sledován Američany – byl odvezen k výslechu do amerického konspiračního bytu. Bylo mu sice sděleno, že jde o „rutinní pohovor“, avšak v obavách, že americká rozvědka má „za lubem něco jiného“, uprchl a zmizel – údajně do Ghany. Po několika letech v Africe a na Blízkém východě se vrátil do Německa a v roce 1988 tu zemřel.

==========

A to nebylo vše. Složky z CIC a Stasi zaznamenávaly různá krycí jména, jichž Lauterbacher v Římě v létě 1949 využíval. Jedno znělo „Giovanni Bauer“, jiné „Walter Detering“. Obě jména jsem dobře znal z Ottova diáře.

==========

Hartmann Lauterbacher byl pro Otta podle všeho hlavním kontaktem v Římě – a to i přesto, že se toto jméno na žádném papíru v jeho či Charlottiných písemnostech neobjevuje. Byl snad Lauterbacher tím „starým soudruhem“, jehož Otto 2. července navštívil? Podle složek CIC bydlel poblíž jezera Albano.

==========

Ve složkách se ovšem nepsalo, že by Lauterbacher měl za ženu Italku nebo malé dítě. Naopak se tu tvrdilo, že je aktivní homosexuál. To by naznačovalo, že „bývalým soudruhem“, jehož Otto onoho prvního červencového víkendu navštívil, nejspíš nebyl Hartmann Lauterbacher.

==========

Nápadná byla jedna stopa: zmínka o „bývalém majorovi SS“, s nímž byl Lauterbacher v kontaktu. To ladilo s jedním místem v pamětech biskupa Hudala, kde je řeč o tom, že člověkem, který Otta podle jeho vlastního názoru otrávil, je – jak píše Hudal – bývalý „major SS“, který pracoval pro Američany.

==========

Jedna složka identifikovala „bývalého majora SS“ jménem: Karl Hass, za války posádkou v Římě a Parmě.

8==========


V roce 1949 však už americký a britský zájem na pronásledování nacistů ochaboval; novým cílem bylo hodnotné osoby využít a vyexpedovat je z Evropy, možná do USA nebo inkognito do SSSR. Američané o krysí stezce věděli, potvrdil David, a možná i vypomohli s jejím vznikem. David věděl, že existovala úniková cesta, a zmínil se o možná až deseti tisících bývalých nacistů, kteří se – často s asistencí Vatikánu – dostali do Jižní Ameriky. „Byla to doba nabídky a poptávky,“ vyjádřil se. „Perón v Argentině prohlašoval: ,Jen prosím přijeďte, my jsme fašisté, norimberský proces je hanba.‘“

==========

Američané shromáždili německé vědce a bývalé nacistické rozvědčíky a dali jim nové úkoly. Důstojník rozvědky generál Reinhard Gehlen, který ve Vůdcově hlavním stanu řídil oddělení „Cizí armády Východ“ – podle Davida „s otřesnými výsledky“ –, byl i se svými výzvědnými složkami přepraven do Washingtonu, kde si s ním pohovořil a pro americkou rozvědku ho získal Allen Dulles, pozdější ředitel CIA. Týž Allen Dulles vyjednal s Ottovým šéfem, generálem Karlem Wolffem, operaci Úsvit. „Komické je,“ upozornil mě David, „že většina materiálů, které s sebou Gehlen měl, byly nesmysly naservírované Sověty, kteří jeho organizace dokázali infiltrovat úspěšněji než on tu jejich.“

==========

Ottovy činy ve Vídni, Krakově a Lvově by náboru či útěku nebránily. Byl by vrcholně zajímavý jakožto „hledač talentů“, schopný identifikovat další bývalé nacisty, kteří by pro Američany mohli pracovat. Jeho dřívější politická kariéra dokazovala, že má „u jistých lidí prestiž a vliv“. Mohl „svým adresářem“ zajistit přístup k zajímavým jedincům. „Nahodilá okolnost, že dotyčný je monstrum, by v tomto procesu nehrála roli,“

==========

Pokud ho zverbovali, následoval standardní postup: „Zlikvidovat jeho složky nebo je stáhnout z oběhu, případně je nahradit neškodnou vatou, nebo uspořádat formální slyšení a protáhnout ho systémem.“ Němci pro to měli terminus technicus: Persilschein, „persilové osvědčení“.

==========

Shromáždil jsem dostupné odtajněné materiály CIA ke Karlu Hassovi. Byl to objemný archiv, mnohem rozsáhlejší než u Lauterbachera: sto dvacet osm svazků počínaje rokem 1944 až do šedesátých let. Jejich čtení bylo pomalé, obtížné a fascinující.

==========

V listopadu 1945 ho dopadla CIC. Američané ho předali Britům a ti ho vyslechli v Milánu. Byla pořízena fotografie a zařazena do spisů, po opakovaném kopírování je zrnitá a nezřetelná. V lednu 1946 Hass uprchl. Čtyři měsíce nato byl dopaden v Římě. Znovu utekl a znovu byl chycen. Totéž se v rozmezí jediného roku zopakovalo nejméně pětkrát.

==========

Koloběh útěků a dopadení začal unavovat obě strany, a tak spolu uzavřely „mírovou dohodu“, v níž Hass slíbil „vynaložit své nadání a energii ve prospěch CIC“. Dohodu schválil velící důstojník 430. oddílu CIC Thomas A. Lucid, týž, který dopadl Himmlerovu ženu a zverboval Wilhelma Höttla.

==========

CIC vzala majora Hasse do svých služeb. Povede nový projekt, síť agentů s krycím jménem „Los Angeles“. Bude sídlit v Římě, pobírat základní plat 150 „zelených dolarů“ měsíčně v hotovosti a obdrží celou sadu různých identit: CIC mu poskytla v Terstu vydaný italský průkaz totožnosti na jméno „Mario Giustini“, ale současně byl znám pod jménem „Rodolfo Giustini“ a měl rakouský pas na jméno „Rudolf Steiner“.

==========

Několik jmen, která Hass předal Luongovi, se objevuje na seznamu Ottových kontaktů. Otto neúmyslně vlezl do hnízda špionů. Několik jeho římských kontaktů byli tajní agenti v amerických službách, začlenění do operace, jež vešla ve známost jako „projekt Los Angeles“. Dokument

==========

Cílem projektu bylo infiltrovat Italskou komunistickou stranu, spustit kontrarozvědku proti komunistickým hrozbám a sledovat nebezpečné aktivity v jižním Tyrolsku včetně „partyzánských formací“. Projekt řídil Joseph Luongo se základnou v Gmundenu, krycím jménem „Gruesome 4“, a jeho přímým nadřízeným byl Thomas A. Lucid.

==========

Sedmým agentem byl biskup Hudal, ve složkách CIC označený za „hlavu německých katolíků v Itálii“. Za informátorské služby platili Američané Aloisu Hudalovi padesát dolarů měsíčně v hotovosti. Dvacátého devátého dubna 1949, kdy se Hudal setkal s Ottem, byla dohoda v platnosti a trvala minimálně do roku 1950.

==========

Bylo jasné, že tím „laskavým starým soudruhem“, který Otta pozval na víkend do kraje u jezera Albano, byl Karl Hass. Společně jedli a zaplavali si, načež Otto přespal v jeho domě, vile Emma, v Poggi d’Oro. Horečka Otta postihla u Hassových v neděli odpoledne. Major Hass nebo jeho milenka Anna Maria získali léky z místního zdroje.

==========

Několik let po Ottově smrti se CIC jeho služeb zřekla. Učinila tak kvůli obavám z jeho nespolehlivosti, kvůli nimž také ukončila projekt Los Angeles. Stalo se následující. V srpnu 1950 se CIC dozvěděla, že Hass přestal pracovat na jiném projektu, v němž sledoval zájmy „jednoho Žida spojeného s IRO“ neboli Mezinárodní organizací pro uprchlíky. Hass za to prý byl dobře placen – tisíc dolarů měsíčně – a rozchod byl důsledkem hádky mezi oběma muži. Zjištění se časově krylo s jinou zneklidňující informací, když se CIC dozvěděla, že Hass možná „pracuje pro Kominformu“ čili sovětskou špionážní síť.

==========

Hass měl povoleno zůstat v Itálii, pokud zcela přestane s výzvědnou činností. Na konci padesátých let pracoval pro Německou správu válečných hrobů, jež zodpovídala za vojenský hřbitov v sicilské Motta Sant’Anastasia. Kromě toho se vydal v Ottových uměleckých stopách a nacházel uplatnění jako statista ve filmu. Dostal roli důstojníka ve věznici SS v italském nízkorozpočtovém thrilleru Dům intrik s Curtem Jurgensem v hlavní roli a následně účinkoval v Soumraku bohů Luchina Viscontiho. Hrál tu důstojníka SS.

==========

V březnu 1998 odvolací senát Vojenského soudu v Římě odsoudil Hasse a Priebkeho na doživotí za neoprávněná a „nezákonná“ zabití. Hass přiznal, že v jeskyních v osudný den byl, a potvrdil, že osobně popravil dva civilisty.

==========

Nejvyšší soud s odvoláním na norimberský precedent rozhodl, že poprava civilistů na okupovaném území je válečný zločin a zločin proti lidskosti, na který se nevztahuje promlčecí lhůta. Hassův rozsudek byl snížen na deset let a osm měsíců vězení. S ohledem na věk – 85 let – mu bylo dovoleno vykonat trest v domácím vězení ve svém bydlišti u jezera Albano. Karl Hass zemřel v 91 letech v dubnu 2004. Erich Priebke dohnal svůj případ až k Evropskému soudu pro lidská práva, kde prohrál, a dožil se sta let.

9==========

Následně jsme navštívili profesora, jehož rodiče Otta a Charlottu znali a který nás požádal o zachování anonymity. Byl inteligentní, humánní a zvídavý. Mluvili jsme spolu o rodině a přátelství, dokud řeč nedošla na to, jaký měli jeho rodiče motiv, aby Ottovi pomohli. Smysl pro křesťanskou laskavost, napadalo profesora, a nejspíš neměli potuchy, co za války dělal. Řekl jsem mu, že máme k dispozici dokumenty, jež svědčí pro odlišný výklad. Ví, co za války dělali jeho rodiče? „Vlastně ne,“ řekl. A chce to vědět? Mlčky ke mně zvedl hlavu a dlouho jsme se na sebe strnule dívali. Nakonec promluvil. „Ne,“ nechce to vědět. Po

==========

V koutě místnosti s červenými stěnami viselo velké zarámované čestné uznání. Biskup je i s medailí obdržel v roce 1934 jako uznání za pomoc s vyjednáním konkordátu mezi Vatikánem a nacisty. Spolupracoval na tomto projektu s kardinálem státním sekretářem Pacellim, jenž se následně stal papežem Piem XII., a s Hitlerovým vicekancléřem Franzem von Papenem. „Jen velice vzácně se medaile i čestné uznání vidí pospolu,“ hrdě nám pošeptal dr. Ickx.

==========

Ve verzi dr. Ickxe byl sled událostí přehledný. Američané a Britové přesně věděli, co biskup podniká, a úmyslně zavírali oči – z čehož se zcela odůvodněně dalo usoudit, že jeho aktivity podporují. Archivář šel dál. „Američané založili celou krysí stezku, souhlasili s biskupovým počínáním.“ A pak ještě dál. „Krysí stezka byla nápad Američanů, aby si mohli ke spolupráci vybírat ty nejlepší.“

==========

Profesor Steinacher se o nacisty na útěku zajímal soustavně a napsal o nich knihu. Počátky jeho výzkumu leží ve fascinaci probuzené už v dětství. Vyrůstal poblíž bývalého koncentračního tábora, ale nikdo v rodině o tom místě ani o minulosti nechtěl mluvit. Toto mlčení v něm podnítilo zvědavost, a tak začal odhalovat, co se vlastně stalo, a odkrývat roli Vatikánu v nacistické éře. Kniha vzešla z dizertace, v níž krysí stezku prozkoumal z mnoha různých perspektiv. Profesor Steinacher se velice dobře vyznal ve všech podrobnostech, vstupními body do Itálie počínaje přes asistenční sítě v jižním Tyrolsku až po identitu všech hlavních aktérů ve Vatikánu. Srdcem, které tlouklo v centru všech zachycených příběhů, byl strach z komunismu, strach, kvůli němuž se lovci nacistů proměňovali ve verbíře nacistů, strach, který podnítil podivnou alianci kleriků, špionů, fašistů a Američanů. Ústřední postavou, centrem, z něhož vycházelo mnoho paprsků, byl biskup Hudal. Rejstřík knihy profesora Steinachera uvádí stovky jmen, ale žádné se nevyskytuje častěji než to biskupovo.

==========

Stručná zmínka z biskupových memoárů o tom, že byl Otto otráven, sice profesorovi utkvěla, ale podrobně ji neanalyzoval. „Bylo to pro mne nepochopitelné,“ popsal tu chvíli, kdy pasáž četl poprvé. Připadalo mu to divné či přímo bezprecedentní; nedokázal si vybavit jediný další případ, kdy by byl na krysí stezce někdo takto odstraněn.

==========

Ohledně toho, zda se Hass – přijmeme-li, že byl dvojitým agentem – mohl dopustit travičství na objednávku Sovětů, jsem se poradil s předním odborníkem na Sověty a nacisty. „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by Sověti kvůli prominentním nacistům zakládali něco na způsob likvidačních komand,“ řekl mi dr. Anton Weiss-Wendt.

==========

Wiesenthal si podle Horstova mínění přál Ottovu smrt, protože mu přičítal vinu za smrt svojí matky, držené ve lvovském ghettu. „Vyjádřil se v tom smyslu, že můj otec naložil jeho matku do vlaku do Bełżce,“ vysvětloval Horst. „To je naprostý omyl, protože v den, o kterém je řeč, tedy 15. srpna 1942, můj otec ve Lvově vůbec nebyl. Spletl si mého otce s Katzmannem z SS, protože nosili stejnou uniformu.“

==========

Dopis zaznamenával sdělení, které CIC obdržela od „zdroje 10/6369“. To byl Hass, který informaci získal od „poměrně vysoce postaveného hodnostáře Vatikánu, který se zajímá o německé uprchlíky pobývající v Itálii“. To byl biskup Hudal, který se informaci dozvěděl „koncem dubna 1949“. Otto se s biskupem aneb „zbožným pánem“ setkal 30. dubna, připomněl jsem Horstovi. Informace, kterou biskup Hudal postoupil Karlu Hassovi, byla shrnuta ve druhém odstavci dopisu: Bývalý generál SS WAECHTER, bývalý válečný guvernér Polska (KRAKOV) podle sdělení přebývá v Římě. WAECHTER má pas mezinárodního Červeného kříže na jméno REINHARDT, Karl. WAECHTER alias REINHARDT údajně kontaktoval představitele italské rozvědky a nabídl Italům své služby. WAECHTER údajně prohlásil, že v horských oblastech Rakouska a Německa zorganizoval partyzánské oddíly schopné vést ve vhodnou chvíli guerillovou válku proti komunistickým vojskům. Horst si ujasňoval význam dopisu. Přečetl si text podruhé. Potvrzovaly se tu roky detektivní práce, spojnice mezi Hassem, Lucidem a Hudalem. Bylo teď zcela nepochybné, že biskup Hudal předal zprávu o Ottově příjezdu bez prodlení, a Američané tedy o jeho přítomnosti v Římě věděli hned od příjezdu.
==========