Ropa (Vaclav Smil)

Ropa (Vaclav Smil)


Nejlepší praktická účinnost čtyřtaktního Ottova motoru použitého v osobním automobilu na benzinový pohon je kolem 32 %, v každodenním provozu však motory obvykle nedosahují více než 25procentní účinnost. Ztráty třením omezují celkovou účinnost o zhruba 20 %, faktory parciálního zatížení (nevyhnutelné během ježdění po městě, které představuje většinu času stráveného jízdou) ji snižují o dalších 25 %; používání příslušenství a (stále běžnější) automatické převodovky mohou zbylou účinnost snížit téměř na polovinu, takže efektivní účinnost může klesnout až na 7–8 %.

==========

Celková výkonnost se dále zlepšila díky růstu dovozu účinnějších evropských a japonských automobilů. Zhroucení vysokých cen ropy v roce 1985 a následný hospodářský rozmach devadesátých let však tento trend bohužel zvrátily. Téměř polovinu automobilového trhu USA obsadily pickupy, malé dodávky a SUV (sportovně užitková vozidla, což je monumentálně nevhodné označení), přičemž všechny tyto typy vozů jsou primárně využívány jako osobní auta, zároveň jsou však vyjmuty ze standardů CAFE. Právě ty stáhly průměrnou účinnost automobilů ke dnu.

==========

V roce 2005 představoval benzin přibližně 25 % globální produkce rafinerií, celkem zhruba 900 Mt. Spojené státy se na globální spotřebě benzinu podílely přibližně 43 procenty. Země v současnosti spotřebovává víc benzinu než EU, Japonsko, Čína a Indie dohromady. Evropská unie s počtem obyvatel přibližně o 50 % vyšším než USA a s téměř stejným počtem automobilů spotřebovala v celosvětovém měřítku pouze asi 13 % benzinu. Klíčovými faktory vysvětlujícími tento rozdíl jsou vyšší počet dieselových motorů, menší a účinnější benzinové automobily a průměrná roční vzdálenost ujetá jedním autem na úrovni zhruba poloviny amerického průměru. Japonsko spotřebovalo 5 % veškerého benzinu, Čína (s desetkrát vyšším počtem obyvatel než Japonsko) téměř stejné množství a Indie se na celosvětové spotřebě benzinu podílela pouhým jedním procentem. Tato srovnání ukazují na enormní potencionální poptávku po motorovém benzinu plynoucí z narůstajícího počtu automobilů ve dvou nejlidnatějších ekonomikách Asie. Rovněž je z nich jasné, že tyto enormní trhy se podaří uspokojit pouze v případě radikálních změn v konstrukci automobilů.

==========

Jakékoliv tradiční zemědělství bylo vysoce náročné na pracovní sílu. Běžně vázalo více než 80 % dostupných pracovních sil. Během 19. století postupně začaly tento podíl snižovat stroje tažené koňmi (víceradličné pluhy, vazače, žací stroje a kombajny), ale jeho nejstrmější pokles přišel se zavedením traktorů a zemědělské techniky s vlastním pohonem. V USA klesl podíl zemědělství na zaměstnanosti z téměř 40 % v roce 1900 na necelých 5 % do roku 1970 a v současnosti představuje přibližně pouhá 2 %, obdobná míra poklesu byla zaznamenána ve všech západních zemích.

==========

V roce 1900 potřeboval americký farmář v průměru přibližně tři minuty práce na produkci 1 kg pšenice, do roku 2000 se tento čas zkrátil na pouhé dvě sekundy a v současnosti ti nejvýkonnější producenti téhož výkonu dosahují za jednu sekundu.

==========

V průběhu uplynulých 40 let prodělal ropný byznys sérii významných výkyvů, jejichž směr ani rozsah se nedal jakkoliv předvídat. Propady byly tak hluboké, že se celá ropná pole zavírala, sotva byla objevena, a vrcholy tak vysoké, že zisky a vzniklé kapitálové rezervy lámaly všechny dosavadní rekordy. Nedostatek spolehlivých informací o zbývajících rezervách, nejistota ohledně budoucího zhodnocení minulých objevů, nemožnost předvídání náhlých výkyvů poptávky, přírodní katastrofy, násilné konflikty a politické změny, to všechno dohromady plodí trh ovládaný dojmy, strachem, stádním chováním, panikou – a tudíž zcela běžně i přehnanými reakcemi. V jednom roce se svět podle titulků v médiích v ropě přímo topí, o pár let později táž média ohlašují konec ropné éry. Jakékoliv dlouhodobé předpovědi cen ropy jsou tudíž irelevantní.

==========

K základním faktům o ropném byznysu patří některá skutečně velmi vysoká souhrnná čísla. Globální obrat prodeje surové ropy byl v roce 2005 (kalkulujeme-li s průměrnou cenou 50 USD/barel) přibližně 1,5 bilionu dolarů. To odpovídalo zhruba 2,5 % celosvětového hospodářského produktu, který činil 61 bilionů dolarů; jinak řečeno bylo toto číslo jen nepatrně nižší než roční HDP Itálie nebo Brazílie. Zároveň to však bylo jen zanedbatelně více, než činily roční globální výdaje na reklamu, marketing a poradenské služby.

==========

K charakteristickým znakům oněch 150 let obchodování s ropou rozhodně nepatří svobodný trh. Pro ropný byznys jsou typické opakující se snahy o fixaci cen produktu buď kontrolou objemu těžby surové ropy, nebo ovládnutím její přepravy a zpracování, případně monopolizací všech těchto aspektů. Prvním takovýmto nechvalně známým a úspěšným pokusem bylo založení společnosti Standard Oil v Clevelandu v roce 1870. Bratři Rockefellerové (John D. a William) se svými společníky využili utajovaných akvizic a dohod s železničními společnostmi k získání kontroly nad ropnými trhy nejprve v Clevelandu, posléze na severovýchodě a nakonec po celých USA. Do roku 1904 kontroloval Standard Oil Trust (založený v roce 1882 pro správu tohoto rychle rostoucího impéria, zahrnujícího i řadu zámořských investic) něco málo přes 90 % produkce surové ropy v zemi a 85 % veškerého obratu.

==========

OPEC nebyla první organizace založená výlučně za účelem řízení cen ropy; byla zformována podle vzoru Texas Railroad Commission, státní agentury, která začala v roce 1891 regulovat železnice a od roku 1919 byla pod její pravomoc převedena rovněž odvětví ropy a plynu. Po objevení ropného pole East Texas začaly ceny ropy strmě klesat a komisi bylo v roce 1931 uděleno právo kontrolovat ropnou produkci států prostřednictvím poměrných kvót v podobě měsíčního povoleného procenta z maximální produkce. Vzhledem k tomu, že Texas produkoval nejvíce ropy ze všech států USA a že Spojené státy dominovaly globální produkci (přičemž Texas vyprodukoval více než polovinu celosvětového objemu surové ropy), představovalo toto právo velice účinný kartel celosvětového významu, řízený obskurní státní agenturou. V roce 1950 USA stále produkovaly přibližně 53 % celosvětového objemu surové ropy, což byl podíl vyšší, než jaký má dnes OPEC, ale v průběhu padesátých let se situace začala radikálně měnit. V letech 1950–1970 začala na globální trh pronikat ropa z nově objevených ložisek na Středním východě, která přispěla k podpoře celosvětové ekonomické expanze, jež postupovala s bezprecedentní, téměř pětiprocentní roční mírou růstu. V průběhu tohoto období se již tak poměrně vysoká poptávka po ropě v USA téměř ztrojnásobila, a když začaly z uhlí na ropu po druhé světové válce přecházet i západoevropské ekonomiky a Japonsko, jejich poptávka stoupala dokonce ještě rychleji, takže do roku 1970 spotřebovávaly bohaté země čtyřikrát více ropy než v roce 1950. Začátky industrializace mnoha asijských a latinskoamerických zemí s nízkými příjmy pak ke stoupající globální poptávce po ropě ještě přispěly. Nové objevy ji však stačily pohodlně uspokojovat a v roce 1960 zredukovaly hlavní naftařské společnosti (vedené Sedmi sestrami) své nastavené ceny surové ropy, tato fiktivní ocenění vytěžené ropy, která sloužila k výpočtu daní a poplatků hrazených zemím bohatým na ropu, jejichž zdroje velké firmy rozprodávaly po celém světě. V reakci na tento krok v roce 1960 pět států produkujících ropu založilo v Bagdádu Organizaci zemí vyvážejících ropu (Organization of Petroleum Exporting Countries, OPEC). Zakládajícími členskými zeměmi OPEC byly Saúdská Arábie, Irák, Kuvajt, Írán a Venezuela. Katar se připojil v roce 1961, Libye a Indonésie v roce 1962, Abú Dhabí v roce 1967, Alžírsko roku 1969, Nigérie v roce 1971, Ekvádor v roce 1973 a Gabun v roce 1975 (poslední dvě jmenované země organizaci v letech 1993 a 1996 opustily). Dvanáctým členem OPEC se 1. ledna 2007 stala Angola. V zájmu ochrany svých příjmů se členské země OPEC dohodly, že nebudou tolerovat žádné další snižování určených cen, a z daně z příjmu se stala daň spotřební. Na sklonku šedesátých let 20. století začala pokračující vysoká poptávka po ropě vytvářet trh řízený prodávajícími. V reakci na to Libye v září roku 1971 zvýšila jak stanovenou cenu ropy, tak daň uvalenou na zahraniční naftařské společnosti. V únoru roku 1971 pak 22 nejvýznamnějších ropných společností přistoupilo na požadavek OPEC (ospravedlňovaný slabším dolarem) zavést novou, pětapadesátiprocentní sazbu daně, okamžitě zvýšit pevnou cenu a zvyšovat ceny i v budoucnu. Ještě než k tomu došlo, dovedla rostoucí poptávka po ropě agenturu Texas Railroad Commission v březnu roku 1971 ke zvýšení limitů produkce. Tím agentura ztratila kontrolu nad vývojem cen, kterou převzala stále asertivnější OPEC. To předznamenalo konec celé jedné epochy.

==========

Nová stanovená cena OPEC ve výši 2,59 USD/barel ze začátku roku 1973 do 1. října vzrostla o 16 % na 3,01 USD. Už 6. října egyptské ozbrojené síly napadly izraelskou armádu na březích Suezského průplavu, prolomily Bar Levovu linii a postupovaly na Sinaj; Izrael nakonec útok odrazil a zahájil ofenzivu hluboko do nitra egyptského území západně od průplavu. Dne 16. října 1973 zvýšilo šest arabských zemí z oblasti Perského zálivu stanovené ceny o 17 % na 3,65 USD/barel a tři dny nato arabské členské země OPEC vyhlásily embargo na veškerý export ropy do USA, dokud se Izrael nestáhne z okupovaných arabských území (embargo bylo o několik dní později rozšířeno i na Nizozemsko, protože v Rotterdamu byl tehdy největší ropný terminál a rafinerie v Evropě). Dne 23. prosince roku 1973 šest států z Perského zálivu zvýšilo stanovené ceny na 11,65 USD/barel s platností od 1. ledna 1974, což oproti lednu roku 1973 představovalo 4,5násobný nárůst. Embargo na importy do USA bylo odvoláno v březnu 1974 (nemohlo uspět, protože nadnárodní naftařské společnosti prostě přesměrovaly tankery) a v červnu Saúdská Arábie zvýšila svůj podíl v Aramcu na 60 %.

==========

Japonsko (dovážející bez 0,3 % veškerou potřebnou ropu) a většina evropských zemí (pokrývajících dovozem přes 90 % potřeby ropy) byly mnohem zranitelnější, měly však jednu významnou výhodu: jejich celkové využívání energií již bylo mnohem účinnější než v Severní Americe a cenový šok tamní úsilí o zvyšování účinnosti jen podpořil a vedl k sílící orientaci na jiná paliva a na jadernou energetiku.

==========

Při druhém kole zdražování však OPEC přestřelila. Na rozdíl od prvního kola stoupla cena ropy natolik, že došlo ke třem událostem, které dominanci OPEC na trhu významně oslabily. Následné zpomalení ekonomiky stlačilo globální poptávku po ropě, která byla do roku 1983 10 % pod vrcholnou hodnotou z roku 1978 (v USA došlo ke snížení o celých 21 %), posílilo snahu o zvyšování energetické účinnosti a vedlo k usilovnému průzkumu a rozvoji ložisek ropy a plynu v zemích mimo OPEC. Výsledky této kombinace faktorů byly skutečně působivé. V roce 1978 těžili producenti ropy mimo OPEC (nepočítaje v to SSSR) 35 % světové ropy, v roce 1983 však jejich podíl vzrostl na 45 % a podíl zemí OPEC spadl na pouhých 31 %.

==========

Ceny ropy nikdo neřídí. Pokud by takový subjekt existoval, musel by mít velmi zvláštní zálibu v divokých výkyvech a v téměř permanentním nedostatku stability (obr. 5). Zásadní poučení z této vysoké cenové volatility a globálních ekonomických důsledků těchto nepředvídatelně rozsáhlých oscilací jsou obecně ignorována nebo mylně vykládána. Především, cenové víry všeobecně a vysoké ceny po roce 1970 nebyly nikdy odrazem jakéhokoliv bezprostředního nebo rychle se blížícího fyzického nedostatku ropy, protože zdroje jsou stále vydatné. Hlavním důvodem závratných vzestupů cen bývá nouze uměle vytvářená OPEC, která se pro zásobování světa nikterak nepřetrhne.

==========

Existuje pramalá naděje na nějakou dlouhodobější stabilitu cen ropy – a není to proto, že by svět stál na pokraji drastického poklesu jejích zásob. Problém je v tom, že OPEC má dostatečný vliv, aby se pokoušela určovat cenu, ale nedisponuje takovou kontrolou nad trhem, aby to fungovalo jinak než krátkodobě.

==========

Zároveň však platí, že OPEC není jediná, kdo stanovuje ceny ropy, a že spekulace na třech hlavních mezinárodních ropných burzách (New York, Londýn a Singapur) mohou její konání ještě zhoršit, a to zejména při přehnaných reakcích na náhlé posuny (recese, nenadálý vzestup poptávky), na katastrofické události (jako byl hurikán Katrina, který omezil produkci v Mexickém zálivu) nebo na pouhý strach z nich (co když teroristé napadnou největší ropný terminál na světě Ras Tanura?).

==========

Těsně před svým zánikem byl Sovětský svaz největším producentem surové ropy i zemního plynu na světě, ekonomika země však byla zoufale nevýkonná a průměrný příjem sovětského občana činil pouhý zlomek průměrného příjmu obyvatele Francie nebo Německa, ačkoliv obě tyto země musely prakticky veškerou ropu dovézt.

==========

Například Saúdská Arábie měla v roce 2005 rozpočtový přebytek 57 miliard dolarů, tedy více než 2000 dolarů na jednoho každého svého občana. Jak však vyplývá ze zde uvedených mezinárodních srovnání, neprojevily se tyto pohádkové příjmy úměrně na ekonomickém ani sociálním rozvoji.

==========

Nejistota ohledně dlouhodobé stability ve většině zemí OPEC a zejména v Saúdské Arábii, Íránu a Nigérii se stala během uplynulého čtvrtstoletí tématem spousty rozsáhlých spekulací v tisku a další varování a katastrofické scénáře zcela jistě ještě přijdou. Snad nejužitečnější je nespouštět v tomto ohledu ze zřetele fakt, že většinu těchto spisků plodí lidé, kteří neovládají arabštinu ani fársí a jejich znalosti kultury související s islámem se omezují na opakování často tolik nepochopených pojmů, jako jsou džihád nebo fatva.

==========

Nejčastěji jsou nám bohužel předkládány karikatury, nikoliv vypovídající portréty Saúdské Arábie. Nejpozoruhodnější je opakované přirovnávání saúdskoarabské královské rodiny k nestabilnímu, nespolehlivému a odtažitému spolku. Výjimkou nejsou ani hlasy předpovídající její bezprostředně hrozící (a násilný) pád, až budou zkorumpovaní a neschopní panovníci smeteni náboženskými fanatiky nebo reformátory, které přejde trpělivost.

==========

Nejnovější módou je vykreslovat Írán jako téměř supervelmoc, jejíž expanzivní plány na ovládnutí Středního východu šíity přinejmenším destabilizují celý region a mohly by dokonce vést ke globálnímu konfliktu.

==========

To znamená, že energetická hustota surové ropy je zhruba o 50 % vyšší než energetická hustota nejkvalitnějšího antracitového uhlí (29–30 MJ/kg), přibližně dvojnásobná oproti běžnému kotelnímu uhlí (20–24 MJ/kg) používanému k výrobě elektřiny, zhruba 2,5× vyšší než u dříví sušeného vzduchem (16–18 MJ/kg) a čtyřikrát vyšší než energetická hustota lignitů (hnědého uhlí) nejnižší kvality. Z nízké hustoty plynů vyplývá, že kubický metr zemního plynu bude obsahovat přibližně tolik energie jako litr (1/1000 m3) surové ropy.

==========


Již zmíněný vyšší poměr vodíku k uhlíku v surové ropě znamená, že spalování rafinovaných produktů generuje o 20–25 % oxidu uhličitého (nejvýznamnějšího skleníkového plynu) na jednotku energie méně než spalování uhlí.

==========

Původ ropy nelze vystopovat tak snadno jako u nehybných vrstev uhlí s viditelnými rostlinnými otisky. Ropa se díky své pohyblivosti obvykle nachází v místech, kde nevznikala, a náchylnost uhlovodíků k chemickým i fyzikálním změnám vedla ke spekulacím, že ropa vznikala přeměnou uhlí nebo polymerizací plynů z podložních hornin. Není pochyb, že tekuté a plynné uhlovodíky mohou vznikat přímo z jednotlivých atomů anorganickými chemickými reakcemi, konkrétně polymerizací prekurzorů metanu, ale nejlepší izotopické analýzy nasvědčují, že tyto abiogenní procesy neprodukují globálně významnější objemy surové ropy. Geologové a geochemici se v současné době shodují, že ropy anorganického původu jsou komerčně nevýznamné a že surová ropa pochází z odumřelé biomasy,

==========

Tytéž uhlovodíky, jež tvoří surovou ropu – alkany, cykloalkany a areny –, se vyskytují v rostlinách, ač pouze ve stopových množstvích a ve velice omezené škále. Pozoruhodné je, že alkany v rostlinách mají pouze liché počty uhlíkových atomů (15–21 u oceánských druhů, 25–37 u suchozemských rostlin) v řetězci. Tato zvláštnost je uchována i v nevyzrálých zdrojových horninách, ale v surové ropě poté, co byly rostlinné uhlohydrátové řetězce náhodně rozštěpeny, jsou molekuly s lichými a sudými počty atomů uhlíku rozloženy rovnoměrně.

==========

Většina ropy vzniklé během poslední půl miliardy let byla degradována termofilními bakteriemi vyskytujícími se v ropných rezervoárech a aktivními při teplotách do zhruba 80 °C. Tito mikrobi s velice pomalým metabolismem fungují v geologických řádech milionů let. Jsou schopni ničit mnohé složky ropy a produkovat mnohem hutnější těžké oleje. Právě tyto biodegradované oleje, nikoliv ložiska tekutých uhlovodíků na Středním východě, dominují světovým zdrojům, a jejich největší koncentrace se nachází v mělkých rezervoárech na východní straně amerických Kordiller. Tyto okrajové pánve – dehtové písky západní Kanady v Albertě a Saskačevanu s těžkými oleji a dehty a dehtové písky Orinoco ve východní Venezuele – jsou největšími ropnými ložisky na světě. Každé obsahuje řádově 1 Tb ropy

==========

Vznik větších ropných ložisek vyžadoval enormní vstupy prvotní organické hmoty, přičemž žádné známé komerčně využitelné ropné souvrství není mladší než z vrcholné fáze poslední doby ledové a ty nejstarší pocházejí už z paleozoika. Přibližné srovnání se vznikem uhlí ukazuje mimořádnou náročnost tohoto procesu. K přeměně jednotky uhlíku z organické hmoty na surovou ropu bylo zapotřebí zhruba tisíckrát víc biomasy, než bylo třeba k jejímu uchování v uhlí.

==========

Měl bych však upozornit, že už na počátku padesátých let 20. století existovala alternativní teorie o vzniku ropy. Jde o zajímavou rusko-ukrajinskou hypotézu hlubinného abiogenního vzniku uhlovodíků. Tentokrát nejde o další ukázku vyšinuté stalinistické pavědy, jako byla lysenkovská genetika: tato hypotéza, vycházející jak z teoretických úvah, tak z rozsáhlých praktických pozorování, byla po celá desetiletí kritizována i diskutována ve více než čtyřech tisících pojednáních, knižních kapitol a knih. Především však se touto teorií řídily rozsáhlé zkušební vrty, díky nimž byla objevena a následně i těžena ropa z krystalického horninového podloží mnoha uhlovodíkových ložisek v oblasti Kaspického moře, západní Sibiře a Dněpro-doněcké pánve.

==========

každý litr benzinu (přibližně 740 g, z toho asi 640 g uhlíku) představuje nějakých 25 tun původně uložené mořské biomasy.

==========

Zastánci abiogenní teorie upozorňují nejen na mnohé slabiny mainstreamové teorie, ale poukazují i na to, co považují za „čisté a jednoduché“ ukázky intelektuálního podvodu. Fosilní spory a pyl v ropě lze vysvětlit uvolňováním z organické hmoty pohřbené v hlubinách; specifické poměry izotopů uhlíku lze vysvětlit stářím uhlovodíkových ložisek a jejich migračními cestami; porfyriny, izoprenoidy a další organické molekuly nemusí pocházet z pradávné biomasy, protože byly objeveny v desítkách meteoritů. Významný americký astronom, geolog a nejproslulejší obhájce této teorie na Západě Thomas Gold poukazuje na existenci abiogenních uhlovodíků na jiných planetárních tělesech a namítá, že na Zemi mohou uhlovodíky vznikat z vodíku a uhlíku při vysokých teplotách a tlacích vnější vrstvy zemského pláště. Tím by se také vysvětilo, proč tyto látky téměř vždy obsahují zvýšený podíl inertního helia. Obhájci abiogenní teorie rovněž tvrdí, že gigantická ropná pole (skrývající více než 500 Mb vytěžitelné ropy) lze lépe vysvětlit anorganickým původem ropy než předpokladem enormní akumulace organické hmoty.

==========

Skeptici by si však měli vzpomenout, jak většina geologů několika generací vzdorovala myšlence, jež se pak náhle (během šedesátých let 20. století) stala klíčovým paradigmatem jejich oboru, totiž teorii kontinentálního driftu, kterou německý meteorolog Alfred Wegener prosazoval už ve dvacátých letech. Rovněž by jim neškodilo připomenout, že jiná Goldova kontroverzní myšlenka, totiž existence bakterií hluboko pod zemí (v takzvané hluboké horké biosféře), jíž se po prvním zveřejnění geologický i biologický establishment vysmál, je již nezvratně potvrzena experimentálními vrty.

==========

Zajímavým poznatkem je, že největší roponosné pánve světa jsou soustředěny buď na březích mezozoického praoceánu Tethys, který byl vklíněn mezi superkontinenty Laurasii (na severu) a Gondwanu od dnešní Indonésie přes Střední východ po severní Afriku, nebo se nacházejí po obou stranách amerických Kordiller od Alberty přes Mexický záliv po Trinidad, Venezuelu a Brazílii, na západní straně pak od Aljašky přes Kalifornii po Ekvádor.

==========

Ve většině komerčně využívaných ropných polí světa se nacházejí jen malé objemy ropy (a pak samozřejmě existuje větší počet ještě menších rezervoárů, jež nestojí za snahu), zatímco malý počet obřích a superobřích rezervoárů obsahuje nepoměrně větší podíl ropy přítomné v zemské kůře.

==========

Pozoruhodné je, že technika použitá k provádění prvních vrtů realizovaných výlučně za účelem hledání ropy má původ ve vynálezu pocházejícím ze staré Číny. Nárazové vrtání se používalo nejméně od poloviny období vlády dynastie Chan (založena kolem roku 200 př. Kr., významný současník římského impéria) k těžbě zemního plynu v provincii Sečuán (obr. 13). 13 | Kresba z období dynastie Čching zobrazující starobylou čínskou techniku nárazového vrtání s využitím bambusové těžní věže Plyn byl z místa vytěžení přepravován bambusovými trubkami a spalován pod obrovskými litinovými kotli, z nichž se odpařováním slané vody získávala sůl, ve vnitrozemské provincii cenná komodita.

==========

Tento zdánlivě primitivní způsob vrtání byl ve skutečnosti docela účinný a s přibývajícími zkušenostmi s jeho využíváním stoupala i výkonnost systému. Vrty z období dynastie Chan provedené nárazovým vrtáním byly hluboké pouze kolem 10 m, ale v 10. století už byly běžné vrty do hloubky větší než 100 m a v roce 1835 pronikl nejhlubší vrt 1 km pod povrch!

==========

První otočná (rotační) vrtná souprava byla použita na ropném poli Corsicana v Texasu v roce 1895, v USA se však tato technologie významněji prosadila až po dokončení vrtu Spindletop o rekordním průtoku (až 80 000 bpd) v Texasu v roce 1901 a celosvětovou dominanci si získala až po roce 1950.

==========

Pouze asi 20 % produkce diamantů se prodá do klenotnického a šperkařského průmyslu, většina zbývajícího objemu se spotřebuje na vrtné soupravy pro hledání uhlovodíků a rud.

==========

Howard Robard Hughes, který nedokončil právnickou fakultu a živil se v těžbě rud, byl v roce 1901 natolik ohromen objevem ropného pole Spindletop, že přešel k ropným vrtům v Texasu. V roce 1907 se mu nedařilo proniknout extrémně tvrdou horninou ve dvou slibných lokalitách a tento neúspěch v něm podnítil odhodlání zkonstruovat lepší vrtný nástroj. Dosáhl toho během pouhých dvou týdnů v listopadu roku 1908 na návštěvě rodičů v Iowě. Jeho skutečně revolučním vynálezem bylo valivé dláto (obr. 15), které se skládalo ze dvou (citováno z jednoho z nejvýznamnějších patentů 20. století, uděleného 10. srpna 1909) „válců v podobě kónického kužele s podélně prodlouženým dlátovým ozubením, které dělí nebo rozmělňuje materiál, s nímž přijde do styku, a jak se hlavice nástroje otáčí, vytváří tak v uvedeném materiálu kulatý otvor".

==========

Provozy ve vodách hlubších než 450 metrů nemohly využívat ukotvené produkční plošiny a rostoucí objem mořské těžby vyžadoval větší produkční zařízení; na konci 20. století se některé tyto konstrukce staly nejmohutnějšími mobilními výtvory člověka, jaké kdy byly postaveny. Do sedmdesátých let byla nejvyšší a nejtěžší vrtnou a produkční plošinou světa souprava Cognac společnosti Shell v Mexickém zálivu, jež s výškou 308 m překonala i Empire State Building. V listopadu roku 1982 byla ze stavebního doku do norské části Severního moře vytažena plošina Statfjord B. Se čtyřmi masivními dutými betonovými pilíři a skladovacími tanky v základně plošiny vážila přes 800 000 tun a stala se tak dosud nejtěžším přemisťovaným objektem.

==========

Enormní rozdíly v produktivitě ropných polí, v jejich lokaci a v charakteru jejich produkce (přirozená vs. podporovaná těžba) vedou k širokému rozpětí produkčních (těžebních) nákladů s extrémy mezi nejlevnějšími a nejnákladnějšími provozy lišícími se o více než jeden řád. Nejnižší produkční náklady mají přirozeně superobří a obří ropná pole v oblasti Perského zálivu; některé vrty produkují ropu za méně než 20 centů za barel a saúdskoarabský ministr ropného průmyslu uvedl v roce 1999 celonárodní průměr nižší než 1,50 USD za barel. Bývalý generální tajemník OPEC napsal v roce 2004, že ve vysoce konkurenčním světě by organizace dokázala produkovat a prodávat ropu k uspokojení globální poptávky za 5 USD za barel. V roce 2005 pak doyen mezinárodní ropné ekonomiky Morris Adelman došel k průměrným nákladům na saúdskoarabský barel při cenách po roce 2005 ve výši 2,90 USD. Upozornil však, že tato hodnota je příliš vysoká, protože zahrnuje i přidružený zemní plyn, jehož hodnotu nelze separovat vzhledem k absenci odpovídajících dat. Na základě těchto skutečností lze snadno argumentovat, že se kartelu úspěšně daří zabraňovat dostatečnému a levnému zásobování a že si zajišťuje enormní transfer bohatství ze zbytku světa.

==========

Zatím nejspolehlivější údaje o těžebních nákladech jsou k dispozici od 29 velkých naftových společností se sídlem v USA, které podávají daňová přiznání federální finanční správě a neoperují pouze na teritoriích USA a Kanady, ale mají rozsáhlé aktivity také v Evropě, v některých částech Afriky, v mnohem menší míře i na Středním východě (kde dominují lokální společnosti) a v zemích bývalého Sovětského svazu. V roce 2005 jejich přímé těžební náklady v USA činily v průměru 5,39 USD/barel, což byla nejnižší hodnota od sklonku 70. let! V zahraničí byly jejich náklady rovněž nižší než kdykoliv v předcházejících dvou desetiletích; průměr dosahoval 6,98 USD/barel za produkci v Kanadě, 5,71 USD/barel v EU, 4,09 USD/barel v Africe, 4,81 USD/barel na Středním východě a celosvětový průměr byl 5,13 USD/barel. Všechna tato čísla jsou bez daní. Jejich započtením stoupne průměr za rok 2005 pro USA na 7,34 USD/barel a mezinárodně na 6,87 USD/barel.

==========

Nakonec ještě nějaké reprezentativní odhady energetických nákladů produkce ropy. Nejvyšší návratnost investic do energie (energy return on energy investment – EROEI) přišla s objevy obřích a superobřích ropných polí na Středním východě, kde bez problémů dosahuje tisícinásobku a někde se dokonce blíží až desetitisícinásobku na vrt (čili do nalezení této ropy byl investován energetický ekvivalent nepřesahující 0,005 % objevených uhlovodíků).

==========

Od roku 1900 do roku 1920 se těžba téměř zčtyřnásobila na bezmála 100 Mt a pak se za pouhé desetiletí zdvojnásobila na 196 Mt v roce 1936, aby v předvečer druhé světové války vzrostla na 272 Mt. K dalšímu zdvojnásobení došlo do roku 1950 a k ještě dalšímu už během padesátých let (na 1,052 Gt v roce 1960). V průběhu šedesátých let následovalo 2,2násobné zvýšení na 2,35 Gt v roce 1970. Vrcholu bylo dosaženo v roce 1974 hodnotou 2,87 Gt. Pak produkce prodělala jednoroční pokles, aby v roce 1979 dosáhla nového rekordu ve výši 3,23 Gt. Díky druhému zvýšení cen ropy ze strany OPEC nakonec zafungoval trh: do roku 1983 produkce klesla na 2,76 Gt (15% pokles) a až do roku 1994 nepřekročila vrchol z roku 1979. Do konce století se držela na 3,61 Gt a v roce 2005 se blížila 4 Gt (3,895 Gt, obr. 22). I na seznamu největších producentů docházelo k významným přesunům, výmazům a novým záznamům. V roce 1950 byly zdaleka největším producentem Spojené státy a SSSR byl na druhém místě až s velkým odstupem. Patnáct let nato byly USA stále ve vedení, následovány Sovětským svazem, Venezuelou a Kuvajtem, který měl mírný náskok před Saúdskou Arábií. Norsko dosud nevyprodukovalo jediný barel a Čína těžila něco málo přes 200 000 barelů denně. V roce 1975 připravil Sovětský svaz Spojené státy o prvenství a o dva roky později se USA posunuly na třetí místo za Saúdskou Arábii. Saúdskoarabská produkce dosáhla vrcholu v roce 1980, kdy představovala přibližně 85 % úrovně sovětské těžby, během pěti let však poklesla o dvě třetiny a největším světovým producentem ropy zůstal až do svého rozpadu v roce 1991 Sovětský svaz. Jak klesala těžba v nástupnických státech SSSR, stala se v roce 1992 největším producentem Saúdská Arábie, jež si toto prvenství drží dodnes.

==========

Díky mimořádně masivní produkci ropy se přímo nabízejí mnohé triviální, leč objevné propočty. Zmíním pouhé tři z nich. V roce 2005 činila globální produkce surové ropy (včetně zemního plynu) více než 80 Mbpd, což by bezmála stačilo k uspokojení roční finské poptávky. Největší světový producent Saúdská Arábie vyprodukoval v roce 2005 za jeden měsíc víc ropy než v roce 1900 celý svět. A produkce pole Ghawar v roce 2005 se téměř vyrovnala roční spotřebě kapalných uhlovodíků v Japonsku.

==========

Expanze ropovodů se časově shoduje se zaváděním levné oceli, vyráběné nejprve procesem Bessemerovým a později v nístějových ocelářských pecích. Ocel je díky vysoké pevnosti v tahu vhodnější než litina a zásadní inovací, která otevřela cestu expanzi potrubní přepravy ve velkém, byl nakonec vynález procesu výroby bezešvých trubek kosým válcováním, objev bratří Reinharda a Maxe Mannesmannových v otcově továrně na pilníky v Remscheidu v roce 1885. O pár let později zavedli proces válcování nazvaný „poutnická trať“, díky němuž bylo možné zmenšit průměr a tloušťku stěny trubky a zvětšit její délku. Univerzálně používaná kombinace těchto dvou technik je známa jako Mannesmannův proces.

==========

Snad nejvýznamnější netechnickou změnou v počáteční historii ropovodů byla jejich první vládní úprava: Hepburnův zákon přijatý Kongresem v roce 1906, jímž byly veškeré mezistátní potrubní tratě určeny jako společní dopravci. To zaručovalo poskytování služeb všem zákazníkům za stejné ceny.

==========

Nejvýznamnějším ropovodem v USA je Trans Alaska Pipeline System (TAPS), vybudovaný v letech 1975–1977 pro přepravu ropy (s kapacitou 1,2 Mbpd) ze superobřího pole Prudhoe Bay do nezamrzajícího přístavu Valdez na jižním pobřeží Aljašky. Ačkoliv netrhá žádné délkové ani průměrové rekordy (1280 km, 120 cm), prakticky celý vede územím s věčně zmrzlou půdou, takže potrubí muselo být vybudováno na nadzemních nosnících a musí být vyhříváno na teplotu 60 °C. Ruský

==========

Nízké provozní náklady ropovodů dokládá následující srovnání za USA: tam je téměř 20 % veškeré nákladní přepravy realizováno potrubím, přesto na tento způsob přepravy připadají pouhá 2 % přepravních nákladů.

==========

Energetická nákladnost tankerové přepravy je rovněž marginální. Přesun aljašské ropy na vzdálenost 3800 km tankerem z Valdezu do Long Beach v Kalifornii vyžaduje energetický ekvivalent pouhého zhruba půl procenta přepraveného paliva. Supertanker s nosností 300 000 dwt potřebuje ekvivalent pouhého 1 % paliva, jež přepravuje, aby urazil více než 15 000 km z největšího nákladového ropného terminálu světa Ras Tanura na saúdskoarabském pobřeží Perského zálivu (s roční kapacitou 6 Mbpd) na východní pobřeží USA.

==========

Ptáme-li se, jak dlouho tu bude nějaká komerční produkce surové ropy, odpověď je rovněž snadná: rozhodně po celé 21. století. I ti, kteří namítají, že vrchol globální těžby ropy je za dveřmi, musí uznat, že nám ještě zbývá objevit mnohé gigantické rezervoáry, a historická zkušenost nás poučila, že některé z těchto akumulací mohou umožňovat komerční produkci přesahující jedno století. Tato odpověď s vysokou mírou pravděpodobnosti obstojí i v případě, že by podmínkou bylo, aby objem ropy komerčně produkované do roku 2100 dosahoval stále významného podílu, řekněme 5–10 %

==========

Tekutá paliva mají nepochybně enormní dopad na moderní způsob života i jeho kvalitu, ale mimo Severní Ameriku se stala skutečně velmi významnými až v průběhu posledních dvou generací, tj. po roce 1960 v Evropě a Japonsku a od osmdesátých let v lidnatých zemích Asie. Globální závislost na ropě je tudíž jev poměrně nový a tato skutečnost by nám měla důrazně připomenout, že bychom nepostradatelnost tohoto paliva neměli přehánět. Rozvinutou industrializovanou společnost schopnou zajišťovat odpovídající kvalitu života jsme měli dávno předtím, než spotřeba ropy vzrostla na současnou úroveň, a prosperující společenstva udržující vysokou kvalitu života tu budou ještě dlouho potom, co se kapalné uhlovodíky stanou minoritními složkami globálního zásobování energií.

==========

Nepostradatelnost uhlí je větší než nepostradatelnost ropy dokonce i v USA, ačkoliv je tato ekonomika závislá na masivní spotřebě benzinu a petroleje; něco málo přes polovinu americké elektřiny je dnes generováno spalováním uhlí (zbytek pochází z jádra a hydroelektráren a z plynových turbín, ropa přispívá pouhými třemi procenty).

==========

Surová ropa však nikdy nedosáhla takové dominance jako uhlí a navzdory pokračujícímu absolutnímu růstu její spotřeby je ve skutečnosti na relativním ústupu, protože v roce 2005 už expandující těžba uhlí v Asii a rozvoj celosvětového využití zemního plynu dohromady poskytovaly něco málo přes polovinu veškeré komerční energie.

==========

Teorie o bezprostředně hrozícím vrcholu globální těžby ropy následovaném překotným zánikem ropné éry ignorují některá zásadní fakta. Pro začátek je nabíledni faktická korekce: i kdybychom souhlasili s nevyhnutelností vrcholu globální těžby ropy před rokem 2010, faktem i podle Hubbertových tvrzení bude, že po tomto datu bude ještě zbývat k vytěžení polovina veškeré ropy, a pokles blížící se průběhem normální křivce by znamenal, že před sebou budeme pořád mít víc než jedno celé století produkce ropy.

==========

Pokles produkce ropy Spojených států po vrcholu zjevně nebyl zrcadlovým odrazem vzestupu a těžba ropy nepokračovala symetrickou křivkou. Ve skutečnosti byla těžba za rok 2005 o téměř 70 % vyšší, než Hubbert předpovídal, a kumulativní produkce v letech 1970–2005 byla přibližně o 15 Gb vyšší, tj. představovala šestinásobek produkce země za rok 2005 (obr. 26).

==========

Ti, kdo předpovídají hrozící vrchol globální produkce ropy a rychlý konec ropné éry, navíc naprosto nevysvětlitelně úplně ignorují fundamentální a ověřenou ekonomickou realitu a předpokládají, že je budoucí poptávka imunní vůči jakýmkoliv externím faktorům. To je zjevný omyl. Nesporný vrchol následovaný strmým poklesem produkce by nespustil nekontrolované šroubování cen zbývající ropy, ale spíše by akceleroval probíhající přechod k jiným energetickým zdrojům. Organizaci OPEC se této lekce dostalo na počátku osmdesátých let, kdy po zvýšení cen ropy na rekordní hodnoty následoval nejen pokles podílu ropy na globálním zásobování energií, ale rovněž absolutní propad globální poptávky po ropě a drastický pád cen (v letech 1981–1986 o přibližně 60 % za průměrný barel OPEC). Jak jsme již vysvětlili (vizte kapitolu 1), toto „ořezání“ poptávky byl výsledek účinných technických úprav, jež byly stimulovány vysokými cenami ropy – a obdobně zůstávají zatím stále nevyužity enormní příležitosti k úsporám ropy v silniční dopravě. Stačí pouze vrátit se k úpravám, jež byly odsunuty stranou nízkými cenami ropy po roce 1984. Tyto skutečnosti vedly někdejšího saúdskoarabského ministra ropného průmyslu Ahmeda Zakiho Jamaního k poznámce, že vysoké ceny ropy pouze uspíší den, kdy OPEC zůstanou netknuté palivové rezervy, protože nové a účinné technologie by si mohly z poptávky po automobilových palivech výrazně ukousnout a vést k jiným než ropným alternativám, takže většina středovýchodní ropy navždy zůstane v zemi.

==========

Než přistoupím k stručnému nastínění alternativ konvenční tekuté ropy, je třeba zdůraznit zásadní všeobecné hledisko. Náhražky, které jsou již technicky prověřeny (jako například konverze plynu na kapalinu) nebo které se jeví být slibnými kandidáty pro budoucnost (například produkce etanolu z celulózní biomasy), jsou i tak mnohdy považovány za neakceptovatelné nebo nepraktické jednoduše proto, že stojí (nebo se předpokládá, že by stály) víc než konverze, kterou mají nahradit. Tento zjednodušující nákladový argument je zavádějící hned ze tří principiálních důvodů. Za prvé nezohledňuje fakt, že reálné náklady dnešních tekutých paliv jsou vyšší (a to často podstatně), než kolik představuje cena placená přímo spotřebitelem. Za druhé implikuje, že za zvažování stojí pouze zdroje nebo konverze zajišťované s nejnižšími náklady bez ohledu na environmentální nebo strategické důsledky jejich využívání. A za třetí ignoruje fakt, že moderní společnosti již za své energetické potřeby platí mnohem méně (hodnoceno jako podíl disponibilního příjmu) než kdykoliv v historii, a tudíž dokonce ani zdvojnásobení takovýchto životně důležitých výdajů by nebylo nijak katastrofální.

==========

Proč bychom tedy měli panikařit z vyhlídek na alternativní motorové palivo, jehož maloobchodní cena bude (například) dvojnásobkem ceny dnešního benzinu? Pokud toto nové palivo bude používáno ve vozidlech fungujících s dvojnásobně vyšší účinností, než mají dnešní automobily (vzhledem k ubohé průměrné účinnosti amerických aut je tento cíl snadno dosažitelný), může dokonce i tento nízký podíl výdajů zůstat beze změny!

==========

Plyn se tedy konečně stává skutečně globálním palivem. Názory na jeho budoucnost se však stejně jako v případě surové ropy rozcházejí. Není ničím překvapivým, že zastánci bezprostředně hrozícího ropného vrcholu hovoří o pouze omezeném dopadu, protože jsou přesvědčeni, že konečné zdroje zemního plynu jsou ve skutečnosti ještě menší než zdroje surové ropy. Většina geologů a ekonomů však předpokládá budoucnost bohatou na plyn, a to zejména poté, co nekonvenční zdroje plynu začnou více přispívat ke komerčnímu dobývání. Právě tak jako u surové ropy naznačuje poslední hodnocení globálních zdrojů zemního plynu provedené Americkou geologickou službou významná očekávání budoucích objevů: zbývající rezervy toto hodnocení předpokládá ve výši 129 Tm3, růst rezerv ve známých polích ve výši 99 Tm3 a neobjevené zdroje jsou odhadovány na 140 bilionů kubických metrů. Při kumulativní produkci 47 Tm3 se tak dostáváme ke střednímu odhadu zdrojů kolem 415 bilionů kubíků, což představuje ekvivalent téměř 2,6 Tb ropy.

==========

Veškerá tato čísla se vztahují pouze ke konvenčním zdrojům. Jediným nekonvenčním zdrojem plynu, který se již využívá, je slojový metan. V USA by potencionální zdroje tohoto plynu přidaly k tradičním zdrojům přibližně 15 %. Podobně velké objemy se vyskytují ve formě břidličného plynu a mnohem větší zdroje jsou k dispozici v uzavřených rezervoárech nepropustných hornin.

==========

Zdrojová základna hydrátů metanu je tak obrovská, že jsou v současnosti možné pouze hrubé aproximace: Americká geologická služba odhaduje, že hydráty metanu mohou obsahovat až dvojnásobek metanu než všechna ostatní fosilní paliva dohromady, a že objem hydrátů v pobřežních vodách USA může být až tisícinásobný oproti celkovým konvenčním zásobám zemního plynu USA.

==========

Energetické přechody – od biomasy k uhlí, od uhlí k ropě, od ropy k zemnímu plynu, od přímého využívání paliv k elektřině – stimulují technický pokrok a podněcují naši vynalézavost. Nevyhnutelně s sebou nesou enormní výzvy pro výrobce i spotřebitele, nutí k likvidaci nebo reorganizaci rozsáhlých infrastruktur, jsou nákladné a zdlouhavé a vyvolávají rozsáhlé socioekonomické dislokace. Vytvořily však produktivnější a bohatší ekonomiky a moderní společnosti se nezhroutí jen proto, že prostě jen čelíme další z těchto velkých proměn. Svět bez ropy je ještě vzdálen mnoho desetiletí, cestu do této éry bychom však měli vnímat jako jednu z velmi náročných, zároveň však nesmírně přínosných příležitostí, protože moderní civilizace se vymaňuje ze své závislosti na fosilním uhlíku.