Podíval jsem se na nové vánoční pohádkové neštěstí – a řekněme si to otevřeně, tohle se nepovedlo. Nebudu rozebírat očividnou progresivnost námětu, to sice ničemu nepomáhá, ale není to zásadní. V klasickém vyprávění je spousta hrdinek, které se ujmou velkého cíle (klasicky Šeherezáda) a spousta mužů moulů, kteří se nechají vyprávěním nést (za všechny Myš nevěstou, kde hlavní hrdina neudělá ale lautr vůbec nic a vlastně se mu ani nepovede vyhnout se svému štěstí, i když se o to aktivně pokouší).
Tahle věc má úplně jiné problémy, které ji devastují a garantují, že tohle se žádnou klasikou rozhodně nestane – a ty souvisí s vypravěčskou nezkušeností a přehnanými ambicemi scénáristů. Je vidět, že nemají zkušenosti s klasickým vyprávěním, ale spíš moderní fantasy a pokusili se udělat něco, co se jim kompletně vymklo.
Předně: Je tu příliš mnoho postav, z nichž příliš mnoho hraje nějakou významnější roli a divák by k nim měl nějaký vztah. Pracovat s více postavami je těžké, proto má klasické vyprávění jednoho protagonistu a jednoho antagonistu – jednoho protagonistu proto, aby si k němu divák vybudoval vztah a jednoho antagonistu proto, aby chápal rostoucí ohrožení. Zde máme tři princezny a jednoho prince, když to srovnám s něčím povedeným ve stejné konfiguraci, jako je Princ a Večernice (1978), tak si povšimněte, že v tom druhém případě děj sleduje jenom prince Velena a kouzelníka Mrakomora. Sestry tam nehrají prakticky žádnou roli, Slunečník, Měsíčník a Větrník se objevují a mizí a Večernice má jen pasivní roli. I tak je to ale úplně našlapané – a co je podstatné, na rozdíl od tohoto kusu si tam budujete k Velenovi nějaký vztah.
Protože je tu příliš mnoho postav, nebudujete si k nim žádné reálné vztahy. Důsledkem je, že scény, kdy se sestry dojemně loučí, emočně nefungují, protože se většinu času hádají a kromě občasného hlaholení „power of one, power of two, power of many“, pardon, hesla „jedna za všechny, všechny za jednu“ vůbec netušíme, jaký mají sestry k sobě emoční vztah. Tušíme, že asi komplikovaný, protože se víceméně pořád hádají a jen občasné hlaholení nám vyjevuje jejich jednotu – a tak dojemné scény prostě nefungují. O princi bramborovi ani nemluvím, ten má charisma kapalného dusíku.
Důvod, proč se v klasickém vyprávění používá málo aktivních postav, je v tom, že přes sledování protagonisty a případně jeho pomocníků se řídí narativní tempo. Tady se pokouší stříhat do sebe na přeskáčku dobrodružství princezen, princův výzkumný program a vyprávění o zlé maceše, z čehož vyplývá absolutní ztráta kontroly tempa – a výsledek vypadá jako zároveň přeplácaný a přitom pomalý. To, o co se pokusili, snesou možná Indové, ale ne běžný evropský recipient, zvlášť ne mládež tiktokového typu.
Celý lore je šílený a přeplácaný. Máme tu mnoho dimenzí, dimenzi princezen, které nepotřebují pomoc, dimenzi ekologické katastrofy, dimenzi alchymistické nekromancie, dimenzi mateřské věštecké moudrosti, dimenzi racionálního vědeckého pokroku a dimenzi hellénské pohanské mytologie, zkrátka je tu namrdáno všechno do všeho a výsledek nedává v žádném směru smysl. Princezna zakletá v čase (2020) má řadu podobných rysů, je taky strašně přeplácaná a děje se v ní příliš mnoho věcí, nicméně jejich svět je celistvý a propracovaný – jenom jeho podstatná část vyšla knižně, kde je vidět, že to bylo opravdu navržené jako celý svět.
Protože je tu toho hodně, tak se nebuduje nic. Klasická pohádka si zjednodušuje vyprávění tím, že vypráví o světě, který recipient zná. Fantasy-like svět, který má svoje vlastní pravidla, má dvě možnosti: Buď vykládá lore na začátku (což je úmorné) a nebo ho exponuje postupně, což se ale dá nezvládnout velmi mnoha směry. Zde se na recipienta sypou postavy jako z překlopeného autobusu, nevíme nic o jejich motivaci a víceméně jenom náhodně odhadujeme o co komu jde. Vynechání expozice je prý moderní, jenže to, že zlá královna matka je vlastně zlá královna macecha, přichází až v 17. minutě. Její vlastní původ a motivace je naprostou záhadou, ačkoliv je hlavní antagonista, tak se o ní nedozvíme vlastně vůbec nic.
Mimo selhání tempa je tu selhání nálady, protože nikdy není jasné, jestli se díváme na komedii a nebo na tragédii. Pravidlo pravé ruky říká, že budujete buď komického antagonistu a nebo dramatického antagonistu, ale tady se zlý rádce v jednu chvíli chová jako Talleyrand a v druhé chvíli jako úplný vůl, zlá královna je v jednu chvíli velice akční a pak máme zase prostřihy na to, jak vůbec nedělá nic. Vlastně ani není jasné, jestli princeznám zadala reálný úkol (tedy zda ví, že se dá splnit) a nebo je poslala pouze do pryč.
U klasického vyprávění je velmi těžké přecházet z jedné náladové roviny do druhé, proto se typicky drží jenom v jedné a nebo přechod kontrolují. Například Panna a netvor (1979) drží v té temné rovině, Deváté srdce (1979) má i vizuálně odlišenou reálnou rovinu a snově temné podsvětí a Tři oříšky pro Popelku (1973) se pro změnu drží v odlehčené rovině, kde zase až tak o moc nejde. Přecházet mezi temnotou a vtipem je těžké, rutinně to zvládá asi jenom Disney, ale ten to zase dělá velice charakteristicky se specifickými postavami a s nimi pracuje sevřeně a opatrně. Pokud to nezvládnete, tak je výsledek chaos.
Veliký problém je tu jazyk, který se k vyprávění vůbec nehodí, princezny neustále brebentí o volovinách, jako by to byla čistá improvizace na ulici - a důležité věci se tu pro změnu neříkají vůbec. Do toho se nám princ brambora najednou mění téměř v moudrého starce, který holubí poštou posílá princeznám instrukce, jako by byl laborka NCIS na vysílačce – a nejinteligentnější jsou tam zřejmě holubi, kteří nějak dokážou princezny detekovat i na velké vzdálenosti a přenáší zprávy sem a tam, ať jsou princezny kde jsou (teda pokud holubům někdo nenabídne zrní, čímž jejich soudnost klesne na nulu). Tím chci říct, že dialogy jsou katastrofa a žádnou logiku tu nehledejte, nic tu nedává smysl - věci se tu dějí ve stylu „a tu náhle“, aby to nakonec nějak dospělo ke konci.
Celé je to ambiciózní a značně nezvládnutá koláž, u které je těžké identifikovat i základní osu, připomíná to spíš kupku nápadů z brainstormingu, které se nakonec nějak poskládaly za sebe. Máme tu jasnou inspiraci z O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), pak O Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Větrníkovi, řeckou mytologií včetně Kerbera a Ikarova pádu, trochu dějin tiberiových válek, hádám, že se přidala i Greenpeace, do toho tři trakaře naprostých náhod – a získáváme něco jako pálivé lečo tzatziki se šlehačkou a ananasem na japonský způsob ve stylu molekulární kuchyně.
Občas to prokládají dost divným audiem, ale to už je úplně bagatelní. Jádro problému je právě v analogii Ikarova pádu – autoři se pokusili letět příliš vysoko a tak to dopadlo jak to dopadlo. Není divu, že si z toho mišmaše každý odnese něco vlastního, co dokáže ještě kognitivně pojmout. Podle mě se obávali, že tam toho bude na celovečerák málo, ale to je klasická začátečnická chyba, klasické vyprávění pracuje s věcmi jako dlouhé putování tak, že ho udělá dlouhé, ne že do něj narve co nejvíc co nejrůznějších věcí. O tom, že to kompletně selhává jako „vánoční pohádka“ ani nemluvím, přes 10^38 použitých motivů tam není vánoční ani jeden.
V tomhle případě je jádro pudla jasné: Měli tam toho dát podstatně míň, mělo se masivně škrtat. Úplně klasická věc, která měla letět pod stůl, je idea, že princezny samy vymyslí, že válce zabrání tím, že se budou ucházet o prince, ženění mělo přijít jako požadavek královny rovnou, výsledek by byl úplně stejný a zbavili bychom se bizarní politické motanice, která nikam nevede a její občasné připomínání jenom přeráží tok děje. Zarámování příběhu do vnějšího vyprávění třem holčičkám je taky nesmyslné, protože vnější vyprávění je příliš tenké, nikam nevede, jen vnáší další otázky. To je jenom začátek, podle mě měla tak polovina materiálu letět do koše – a výsledek by byl podstatně lepší.