Dvacet snů (Jan Křesadlo)

Dvacet snů (Jan Křesadlo)

Sen VIII

Seděl jsem doma a něco psal. Okna mé pracovny byla dokořán, neboť bylo léto. Někdo, kdo měl být Jan, ale vůbec tak nevypadal, pobíhal po pokoji. Vždycky přiběhl k oknu, zavrčel, jako když si děti hrají na letadlo, vyskočil oknem a bylo vidět, jak létá po zahradě jako pták. Potom přeletěl dům a vletěl protějším oknem zase dovnitř. „Co to děláš,“ ptal jsem se, „nezdárníku? A kdo ti dovolil lítat?“ „Nikdo,“ řekl udánlivý Jan drze. „Jsem přece plnoletý. Abys věděl, dal jsem se obřezat a jsem teď Žid. Od té doby mohu létat jako Marc Chagall.“ Podíval jsem se z okna a skutečně: Obloha byla najednou temně skleněně modrá jako od Chagalla. Pod oknem se začaly shromažďovat jakési postavy v černých šatech a s hudebními nástroji v pouzdrech. Všechny měly černé klobouky. Jan přestal poletovat a visel nehnutě ve vzduchu, s jednou nohou pokrčenou a druhou nataženou, a díval se dolů na ty lidi. Myslel jsem, že to jsou ruští Židé a že, až začnou hrát, promění se v ryby a krávy, ale pak jsem si všiml, že vypadají jinak. Začali otvírat pouzdra a vytáhli z nich samopaly různého typu. „Nazdar, nazdárek, pane Křesadlo,“ hlaholil jeden z nich srdečně. „Jak se máš? We are the Falcons from Chicago. Qualcuni di noi son anche maffiosi. We’ve come to show yer the wages of sin. We’re goin’to take a walk, you and us. Hands up, you son – of – a – bitch!“ Najednou jsme byli ve svatovítském triforiu. Muži mě pod samopaly hnali triforiem, až mi poručili zastavit před poprsím Jana z Jenštejna. „You see?“ řekl padrino výhružně a ukázal na arcibiskupův uražený nos. Pak totéž opakovali u poprsí Jana Očka z Vlašimě. „No, a co má bejt?“ otázal jsem se kupodivu vzpurně. Padrino se trochu zmátl. „Never mind,“ řekl. Vysvětlil, že původně chtěli najít v triforiu Olbrama ze Škvorce a vykleštit ho. „Ma quel bastardo non ci esiste. Tak jsme našli aspoň tyhle dva jeho předchůdce a urazili jsme jim aspoň nosy, když jsou to jen poprsí. That’s the best we could manage. Ecco.“ Najednou se objevili v triforiu muži v rakouských hasičských přilbách a namířili na samopalníky hadice. Samopalníci zahodili zbraně a zvedli ruce. Přes kamenné zábradlí triforia přelezl mohutný muž v proužkovaném obleku a s tlustým cigárem v hubě. Nebylo jasné, jak se tak vysoko zvenku dostal. Asi tam vyletěl. „O. K.,“ řekl. „Kapoune, víš, kdo já jsem? Já jsem Čermák, the late mayor, you bastard. I’m not goi’to stand no bloody maffiosi in my city. Ty si myslíš, že seš great jis because se menuješ Kapoun! Now, I’m tellin’yer, yer that small a piece of shit, that’ wha’yer are. Na mě seš moc malý pívo, holenku. A nemysli si, že tě budu šanovat, protože seš Čech. A vůbec what sort of shirt is it you’ve gotten on you?“ Čermák rozhrnul Kapounovi holí sako na prsou. Teprve teď jsem si všiml, že Kapoun má červenou sokolskou košili. „You’ve gotten no right to wear this!“ vztekal se Čermák. „È la camicia di Garibaldi,“ řekl Kapoun drze. „Maybe it is,“ připouštěl Čermák. „Ale nemysli si, že tě nedostanu, chlapče. Tentokrát, wise guy, to bude na blasphemy a spoiling cultural heritage – a je to jako noha!“ „Now, you be fair, Čermák,“ řekl Kapoun obranným hlasem. „You know I didn’t do it. To udělali přece vojáci zimního krále už v roce 1619. Every bloody schoolboy knows that.“ „No, to je možný,“ řekl Čermák, „ale já tě stejně dostanu. Když ne na blasphemy, tak na tax fraud, jako posledně, and no mistake.“ Poté se tento sen rozplynul, nebo přešel do něčeho jiného.

==========

Sen X

Zdálo se mi, že jsem ve škole. Kantor vypadal jako jeden marxista, o kterém se proslýchalo, že je zvláště krutý. Ve snu jsem se ho strašně bál. „Žáci,“ řekl, „otevřte čítanky na straně devětapadesáté. Křesadlo, vstaňte a přečtěte a přeložte domácí cvičení!“ Vstal jsem a věděl jsem, že jsem si žádný překlad nepřipravil. Spoléhal jsem však přece na své znalosti a dovednosti. Nestalo se to poprvé, co jsem měl přeložit cvičení, které jsem předtím neviděl. Otevřel jsem latinskou čítanku a četl: Barbara celarent darii ferio baralipton celantes dabitis fapesmo frisesomorum. Vypadalo to beznadějně, protože mi to na první čtení vůbec nedávalo smysl. Nicméně jsem se pokusil. Nejdřív, jak zní staré pravidlo, je třeba najít určité sloveso – tak kdepak je nějaké? – aha: ferio! „Zraňuji,“ řekl jsem sebevědomě. Bylo nutno překládat hodně rychle, aby kantor nepřišel na to, že to nemám připraveno. Co k sakru dál. Zraňuji koho? – baralipton, či celantes, nebo snad barbara? Nebo to ferio jen tak visí v luftě? Zkusme to tak. Tak teda – celarent – skrývali – co skrývali? – aha: baralipton – řecký akusativ. Ale co je to baraliptus či snad baralipton? Vypadá to jako nějaké barbarské místní či osobní jméno – jenže proč je to tam s malým b – A teď Barbara: To může být buď Barbora, nebo Barboro, ale třeba taky tzv. akusativ vnitřního předmětu – jako barbarským způsobem. Pro co se rozhodnout?? A tak pro to druhé! A co dál! – darii – ahá, to budou Peršané. Nějaká asi básnická figura jako pars pro toto, tak asi něco jako princeps pro populo nebo tak něco – jinak se to zdá teď dost jasné, ale sázka do lutrie je to stejně. Nadechl jsem se a spustil: „Zraňuji, tedy bojuji, neboť Peršané skrývali barbarským způsobem Baralipta. Ač skrýváte, přec ho vydáte Fapesmovi z rodu Frisesomů.“ Dopovídal jsem a podíval se úkradkem na kantora. Ten stál tiše a v jeho očích to ironicky hrálo. Náhle, zcela nekantorsky, ostře zahvízdal na dva prsty. Dveře třídy se okamžitě rozletěly a dovnitř vstoupili dva donští kozáci s tasenými kyndžály. „Propadl jsi, holoubku,“ pravil kantor. „Ztratíš bujarou hlavu. Nepřipravil ses, nepřipravil. Tak, abys věděl, to není žádný epigram. To jsou sylogistické figury prvního modu, totiž mnemotechnická pomůcka, jak si je zapamatovat. Tady vidíte, žáci, jak lze vkládat smysl do nesmyslého. Kdybychom nebyli marxisté, mohli bychom se domnívat, že děje kolem nás, například lidské dějiny, nemají smysl a že do nich smysl pouze násilně vkládáme. Tak by se zdálo –“ kantor se uchechtl – „my ovšem víme, že dějiny smysl mají, jak je uloženo ve svatém učení historického materialismu. Odveďte ho!“

==========

Sen XVIII

Tento sen je jakoby variantou či jiným zpracováním thematu snu IX. Zdálo se mi, že bydlím na Malé Straně. Na podlaze byla lakovaná prkna a několik menších koberečků. Prkna při chůzi praštěla a vrzala. Strop byl klenutý. Okna měla tenké kovové rámky, ale byla dvojitá, jako ostatně u nás všude. Nábytek byl pěkný, leštěný, asi tak ze začátku minulého století, ale mnoho ho tam nebylo. Na stěně visela kolorovaná rytina, představující nějaký výjev z vysoké školy koní čili dresáže, a nápisy v řeči anglické, vlašské, francouzské a snad holandské. Také tam visel jeden velmi začernalý olej, snad nějaký svatý. Byla tam vysoká kachlová kamna, bílá, s nějakými jako věžičkovitými ozdobami nahoře. Nad vlastními dvířky byla jakási železná plotýnka, na které jsem si právě opékal jablko. Někdo vešel do pokoje a byl to zase ten Novák. Tentokrát však nevypadal úplně neznámě, nýbrž jako jeden význačný katolický nonkonformista. Totiž vlastně tak ani vypadat nemohl, protože jsem ho ve skutečnosti už nějakých patnáct let neviděl a v tom snu vypadal, jak si ho pamatuju předtím. „NazdaR,“ řekl Novák (velkým R zde naznačujeme tzv. ráčkování), „jestlipak víš, co je nového? – Sensace. NaRodil se znovu KRistus! – Ale pojď. Pospěš si, ať tam nepchídeme moc pozdě a pak bychom se nevešli dovnitch.“ „Co to kecáš,“ povídám, „Nováku? Povstanou falešní Kristové a falešní proroci – však to víš, ne, když se v tom pořád hrabeš.“ „To se nesmí bRát tak doslova – bible má význam alegoRický –“ Tohle mi Novák, totiž jeho reálný model, říkal před těmi víc než patnácti lety už jednou, a tak jsem si to v tom snu uvědomil: „Jo, říkals.“ Ale Novák mě stále nutil, abych se šel podívat na znovuzrozeného Krista. Šli jsme; a venku bylo mrazivo, i trochu sněhu, a hodně, hodně pod mrazem, jako by se chystal další sníh. Panovalo kalné, nažloutlé světlo. Přišli jsme až tam, kde je Pražské Jezulátko neboli P. Maria Vítězná. Ale koukám – kostel byl v ruinách. Do kostela proudily davy. Začali jsme se s Novákem tlačit dovnitř, ale nemohli jsme dobře projít. Tu Novák vytáhl jakousi tenkou knížku a otevřel ji do obličeje nějakému pořadateli. „Vatikánský diplomatický pas,“ prohodil Novák pyšně na vysvětlenou. Vlezli jsme tedy dovnitř, pořadatel nám dělal místo a lidé ustupovali, jak mohli. Lidí všude jako much; stáli i na zbytcích postranních oltářů a šplhali po otlučených sochách. Klenba se už dávno provalila a horem se dívalo zachmuřené nebe. Dotáhl nás až k hlavnímu oltáři. Za ním stál veliký kříž z mohutných břeven a na tom kříži byla ukřižována obrovská gorila. Příčné břevno se pod její tíhou viditelně prohýbalo. Kolem oltáře byly reflektory, televizní kamery, personál, který k tomu patří, a zmatek. Na druhé straně stála veterinární sanitka s modrým křížem a skupina individuí v bílém, asi veterinární a paraveterinární personál. Ale nic nedělali. Divil jsem se, co to je za nesmysl. „Akt pokochy,“ řekl Novák. „KRistus nám tím dává najevo, že souhlasí, aby modeRní kchesťané uznávali DaRwinovu theoRii – je to pchekRásné!“ Řekl jsem, že mi to připadá naopak velice hnusné – a jak ví, že to všechno není podvod – někdo tam za účelem turistického ruchu nebo tak ukřižoval normální gorilu. Novák mi přikryl rukou ústa: „Pšššššt! Ať tě věchící neRozsápou! – „Abys věděl, KRistus se zde v podobě gorily – tedy sub specie gorillae inkaRnoval zcela spontánně.“ Teď jsem si všiml, že u oltáře jsou všelijací preláti: Snad pražský arcibiskup, jiní biskupové, pravoslavný vladyka prešovský a tak dále, dokonce snad i vrchní rabín. Stáli tam jako na trní a televizáci je zpovídali. Pak vylezli na oltář dva lidé. Ženská a chlap. Chlap měl vlasy a vousy jako hipíř a byl oblečen v kožešinu. Měl přes krk kytaru a táhl za sebou dětskou hračku – beránka na kolečkách. Žena byla oblečená a namaskovaná jako Maří Magdaléna z iserheimského oltáře od Grünewalda – vlastně ten hipíř byl jak Jan Křtitel z téhož obrazu – pochopil jsem, že je to moderně tvůrčí ztvárnění tradičního thematu nějakým naším čelným dramatickým režisérem – i s tím beránkem – to, že byl na kolečkách, bylo jednak vůbec moderní, jednak to asi vyjadřovalo dětskou nevinnost toho beránka. Ženská měla dlouhou zlatistou paruku a červené roucho. Začala zpívat a tancovat jako pop, ten Jan Křtitel ji doprovázel na kytaru. Ale za oltářem, vedle ukřižované gorily, trochu stranou, aby se nepletli do kamery, stála taková ta back up group s beatem a snad se saxofonem a s basou. Ženská tančila, všelijak se prohýbala a ukazovala nohy v síťovaných punčochách, neboť měla po straně roucho rozstřižené asi až do pasu. Najednou začala gorila za oltářem třást křížem a strašně řvát. Všechno se zastavilo, veterinář vyskočil na oltář a dal gorile nějakou utišující injekci. Televizáci kleli a kus tancování se musel dělat znovu, až když se gorila trochu uklidnila. „ModeRní náboženské umění. Dovoluje se i míRná peRmisivita. Jak chíká ReveRend CRayfish: We ChRistians don’t caRe just foR the soul but we caRe foR the whole.“ Program skončil a nastal neurčitý šum. Jeden pořadatel vylezl na kus rozbité sochy s mikrofonem a cosi do něj řval. Ale z nějakého důvodu mu nebylo rozumět. Do trosek chrámu vlétli jacísi uniformovaní vojáci či policisté a pomocí pendreků udělali uličku. Chytili se pak za ruce a po obou stranách udělali živé řetězy. Jiní militaristé se pak postavili mezi ně, tj. vždy proti dvěma spojeným pažím jeden, tváří k davu a se samopalem v rukou. Další rychle rozprostírali červený koberec od dveří k hlavnímu oltáři, jako na letišti. U dveří se objevila skupina tučných dědků v černých šatech a s metály. Byli vkleče a lezli po kolenou ke gorile. Přitom hlasitě vzlykali a bili se v prsa. „Ústchední výboR,“ řekl Novák. „ObRátili se. HuRá!“ Ale ukřižovaná gorila, snad jak je viděla, začala zase lomcovat křížem a strašně řvát. Zdálo se, že se zvětšuje, že roste a roste. Teď to začalo jako rytmicky mrkat, jako když se pokazí filmový projektor. „Čas se zpomaluje,“ křičel někdo. „Nastává konec světa.“ Pak se ozvalo strašlivé hřmění, jak se snad trhal časoprostor, a já se hrůzou probudil.

==========