Proudy (Václav Kahuda)

V roce ’97 jsem jel metrem. Bylo nenápadné, rušné odpoledne. Na nástupišti v Holešovicích je nějaký skrytý neklid. Nejdřív nevím, odkud to pochází. Pak si všimnu, že na druhém konci podzemní haly, tam u těch schodů, hýbou se nějaké dvě postavy. Ozývá se hlasitý, jakoby modlitební zpěv. Není to čitelná situace… Instinktivně se tomu nevěnuju a dívám se jinam… Za chvíli ale slyším, že ta zmatená pře doputovala až těsně za má záda… Otočil jsem se a uviděl nějakého postaršího člověka, jak ověšený igelitovými taškami pokleká a drží v jedné ruce vzpouzejícího se, tiše plačícího hocha. Ty jsi neposlouchal, viď?… Vlastního otce jsi neposlechnul?… Pojď, klekneme si tady a pomodlíme se, aby ti bylo odpuštěno… Pojď, klekni si a pros Pána Boha!… Cože?… Ty nechceš?… Tak já se budu modlit sám! Ten dutý mužův hlas mi vyvolává mrazení v zádech. Takhle mluvívala moje matka, když ji zavřeli do blázince… Chlapec se muži vytrhl a s tichým, úzkostným pláčem popoběhl pryč. Muž se hlasitě modlí, ale jeho hlava sleduje hocha jako otočná tanková věž… Když se zvedne a natočí se nepřítomně směrem ke mně, pořádně si ho prohlídnu. Projela mnou hrůza. Takhle zatuhlý, mrtvý obličej jsem už dlouho neviděl! Temně žlutá vrásčitá tvář hlubokého psychotika. Nacházel se v aktivní fázi… Úplně se kolem něj točila realita. Pohyboval strnulým aparátem těla, jako by ho někdo vodil na šňůrkách… Byla to loutka, živá mrtvola. Chlapec měl bledý obličej a zarudlé oči. Pořád byl ve střehu. Neutekl, jeho otec byl asi jediné, co měl. Ale zároveň se ho bál a strašně se styděl za jeho chorobné projevy. V jistém smyslu byl opatrovníkem svého zploditele. Může mu být tak deset let… Kdykoli se otec pohne směrem k němu, chlapec okamžitě uskočí a popoběhne. Muž ho sleduje přes celé nástupiště, je vysoký, má pozornou tvář suché mumie. Zvedá se na špičky a bedlivě ho hledá mezi lidmi. Pak se za ním vydá, číhavě, oklikou… to je na tom to nejstrašnější. Je v tom úporný, jako nějaký ještěr nebo hmyz… Když mu hoch opět ucukne, tehdy hlučně padá na zem, pokleká se všemi taškami a kabelami, sepne ruce a hlasitě se modlí. Kluk to nemůže vydržet, přibíhá k tátovi a z opatrné vzdálenosti, připraven zase utéct, prosí otce, ať přestane dělat ostudu…

==========


Pamatuju se, že když jsem býval v jeho situaci, nebylo ke mně možné přistoupit s konvenčními, slabošsky utěšujícími kecy. Vím, že bych ho zranil. Buď by se nedůvěřivě stáhl a začal by se mě bát jako otcova spojence, zároveň by se strašně styděl, že já jsem svědkem takové hanby. Nebo by se na mě vrhl s gigantickou důvěrou, s hladem po porozumění, a já bych ho musel zklamat, vystoupil bych na I. P. Pavlova. A musel bych ho nechat v milujících spárech jeho děsivého ubohého otce, a navíc zraněného, znovu zakoušejícího povrchnost a neupřímnost lidských vztahů…

==========

Někdy v devadesátým roce běžel v televizi pořad o věznicích. O jejich stavu a tak… Do studia si pozvali ředitele jedný velký věznice a jeho náměstka. Nevím, jestli byli z Ruzyně nebo z Pankráce… Byli to dva napudrovaný pořezové, oba s poďobaným ksichtem a obarvenejma vlasama. Jeden měl zrzavej přeliv a druhýmu tuhý, uhlově černý vlasy, matný jak ze silonu… druhýmu halily vrásčitý čelo v takový pečlivý ofince. Prdelatí padesátníci mluvili nebezpečným zženštilým akcentem, který s jejich hrubými hlasy, co prozrazovaly, že jsou zvyklí řvát… vytvářelo to přízračnej obraz. Nic víc si o nich nemusel vědět. Byli jak na světlo vytažení jeskynní tvorové. Rozumíš, oni jsou pořád uvnitř, v těch zamřížovanejch chodbách, a tam jsou neomezený šéfové. Tam můžou běhat třeba v kombiné a v dámských lodičkách… Ti asi vylízali prdelí! Kolik asi vykouřili čuráků při popravách?

==========

Myslím na léto 1986. Kamarádi přivezli z Jugoslávie potrhaný italský časopis. Našli ho na pláži. Je to futuristické, sci-fi porno na křídovém papíře… Tlustí samci s krátkým chujem strkají zavalitým prdelínám své pressvuřty do malinkých růžových řití… Vrzající mokrá těla kulturistů, kaučukoví černoši, oboupohlavní monstra se utkávají v jakémsi esesáckém zápase, uprostřed zauzlenin spolu bojují malý špičatý titanový čuráček a veliký, ochablý, okovaný klitoris.

==========

Byl tam s nimi na vojně jeden hoch, nenápadný podivín. Pochodoval nepřítomně, pletl si povely, usmíval se… bylo při bližším pohledu zjevné, že ho na vojnu vzali nějakým omylem. Jednoho dne zabloudil jeden z vojáků v odlehlá místa za muničákem. Tu uslyšel podivný zvuk. Takové divné drhnutí a šramocení. Nahlédl za roh. Za garážemi, v porostu lebedy a kopřiv, se rýsovala vzpřímená hlava… Když šel blíž, uviděl, jak na vyvrácených dveřích položených v trávě je naražen kůl, nějaká násada od koštěte, na ní vlála malá vlaječka – kapesník. Uprostřed seděl tichý, usmívající se voják a pádloval. V hlíně drhnul dlouhými fošnami. Ta dřeva vyryla do země metrové šlajsny… Když přivolali velitele, ten se tiše zeptal: Kam jedeš, Jirko? Fošny stejnoměrně dřely prach a hlínu. Za mámou… snivě zakukal vojín…

==========

Sedím v hospodě U vody. Dříve tu mívali otevřeno od pěti od rána do tří odpoledne. Chodívali sem hliníkem potažení, s šedivým obličejem, pochromovaní dělníci z blízké galvanovny. Vysedávali tady popeláři a otrhaní chlapíci, co na dvoukoláku svážejí železný šrot do výkupen Sběrných surovin. Potom, po letech, z toho tady udělali vietnamskou restauraci, překladiště nějakých orientálských pančovaných kořalek… vystřídalo se tu pak několik kamarádských náleven, které do roka skončily s maňasem jak tři prdele. Teď je z toho nonstop bar. Provozují to nějací Nigerijci, černouši ve sporťáku, v tom japonském žihadýlku, přivážejí každý den dva sudy piva. Zaměstnávají jednoho Rusa u výčepu a jednu místní alkoholičku, veselou Polku, která vaří v kuchyni a vysedává mezi tím se štamgasty u stolu.

==========

Jdeme se projít, třeba na kopec do Kobylis. Nad Pelc-Tyrolku. Jdeme mezi vilkami a zahradami. Dáme si jedno pivo a smažené brambůrky v setmělé putyce. Obsluhuje nás řvavý, přátelský vrchní. Kartáčem drhne každý půllitr pod studenou vodou ve dřezu. Cepuje třikrát prokletý Pražan desítku. Ale dělá s ním, co to jde a co umí, a tak dvě piva se dají ještě snést. Díváme se, jak chlápci šťouchaj kulečník. Jmenuje se to tady – hospoda Na krásné vyhlídce…

==========

V Pečkárně, tam bylo gestapo. Při Pražským povstání se některý Němci ukryli nahoře na půdách a z vikýřů stříleli na naše lidi… No byli to úplný fanatici, tito skopčáci. Zabarikádovali se tam. Měli tam úplně všeho… Náboje, pancéřový pěsti, zlato a kožichy… Když to naši dobyli, tu Pečkárnu, tak je vytáhli živý ven. Byla mezi nima i jedna ženská, taky střílela po našich… Tak ji kluci vzali a tam u Wilzoňáku, u toho rybníčku ve Vrchlickýho sadech… rozdělali oheň. Dávali do něj různý železa a tyče a tím ji pálili… Když Němkyně omdlela, tak jí strčili do toho rybníčka. A potom zase do toho ohně… Ta řvala.

==========


Přeji si, aby nad Prahou byla v těchto místech postavena mechanická socha. Veliká kudlanka nábožná z chirurgické oceli by se modlila celý rok za tuto zemi. Jenom o slunovratu by potřebovala jeden lidský život. Dobrovolně vybraný muž by se spojil s jejím nitrem… uvnitř ocelového mechanismu by byla připoutána krásná žena, a v té chvíli by mu tato lesklá obří modloslužebnice ukousla hlavu.

==========

Vzpomínám, byl to jeden z těch pátečních večerů v Braníku, v hostinci Na staré kovárně. Už zavírali, a my jsme nakoupili lahváče a táhli do bytu démona těchto míst, šli jsme k Františku Sahulovi. Nějak během noci se tam kdoví odkud zjevil menší zasmušilý mladík, přišel se společností svých přátel. Byl tam jeden přátelský, vysoký, kudrnatý narkoman, který dneska už nežije. Inteligentně se se mnou bavil, kdo ví o čem. Ten přátelský vnímavý pohled mi z toho ze všeho zůstal do dneška. Myslím, že tam tehdy byl už Boris Jansen, pohledný blondýn ostře řezaných rysů. Člověk, který spolu s Rybou budoval dlouholetou vizi jakési pražské Ameriky. Byli to kolegové, dělali spolu kdysi kulisáky v Karlínském hudebním divadle. Jansen pomalu mluvil, byl to takový Jižan, měl svou soukromou mytologii a žil si svoji nenápadnou fešáckou legendu.

==========

Za týden nato Na kovárně přichází Tomáš s myšlenkou založit literární revue, takový sborník textů, písniček a povídek, proložený fotografiemi a ilustracemi, dát do něj věci lidí okolo nás, okolo Kovárny. Povídá mi, že zná jednoho zajímavýho chlapíka, že by se to s ním mělo zkusit, že bychom byli taková redakce. Pár dní nato sedíme s tímto chlapíkem, s Oscarem Rybou, v hospodě U bubeníčků nebo U medvídků, teď si nevzpomínám, a náš nový kamarád nám dává do rukou své texty.

==========

Vzpomínáme společně na jeho komiks, který vypracoval pro náš Almanach. Komiks se jmenoval – Ceplechovská tragédie. Vyprávěl o příhodách zběsilého agenta a příslušníka jednotek Zelených baretů, o osudech nemilosrdného Bohumila Ceplechy. Vrací se tento zjizvený Rambo, vrací se ze svého posledního bojového nasazení v Japonsku. Pravidelně o něm podával šifrované zprávy, vycházely pro větší utajení v humoristickém týdeníku Dikobraz. Též tam zasílal kreslené obrázkové vtipy, každý obsahoval zakódovanou informaci strategického významu… Třeba obrázek, kde usmívající pošťačce, správně se říká – listovní doručovatelce… této usmívající se spokojené paní s trvalou, této pilné pracovnici z otevřené kabely vyčuhují trsy stokorun, běda, i pětisetkorun. Kdosi, dejme tomu spokojený policista, poukazuje na tento fakt. Pošťačka ale nedbá a veselým gestem ukazuje za sebe na tlupu krvežíznivých, ke všemu odhodlaných starců, jimž chamtivé, špinavé stáří stáhlo vrásčitý obličej do odporného šklebu, který ovšem z dálky vypadá, jako když se mírně a spokojeně usmívají. Doručovatelka spokojeně konstatuje: Mí důchodci mě ochrání… Například tento vtip, tato brilantní pointa obsahují v sobě schéma výroby neviditelných bombardérů… Svalnatý, inteligentní krasavec Ceplecha je nyní bojově nasazen ve Vršovicích. Plíží se se svojí M-16, s granáty, se svojí ostrou dýkou, plíží se kolem Valdesky. Nenápadně postává s důchodkyněmi před zeleninou a jen s největšími obtížemi zvládá svůj úkol. Nešťastně tápe v tomto cizím městě, v této nevšímavé tajemné čtvrti, a marně se snaží najít nějaké informační kanály, které by ho dovedly k hospodářsko-vojensko-pojistně matematicko-filozofickým poznatkům.

==========

Někdy v devadesátým roce jsme s mladým Wernischem jezdili na Zbraslav do hospody. U kotvy se zde scházela společnost literátů. Když zavírali, přecházeli jsme K Luborovi, kde měli strašné pivo, nebo se šlo do hospody U přístavu. Chodil tam Mirek Salava, básník, který vypadal, že se věčně usmívá, ale on se neusmíval, on měl jenom takovou pusinku. Jeho bratr mistrně pokuřoval a elegantně cvakal benzinovým zapalovačem Zippo. Býval mezi námi slovenský malíř, člověk tiché mluvy a tmavých knírů. Jednou jsem si s ním na pisoáru hezky popovídal o kabalistických systémech. Bavili jsme se o tom, že absolutní dokonalost se nejprve musela v jednom místě stáhnout, upozadit se… tím se vytvořilo prázdné místo a v něm se teprve mohlo zablesknout světlo prapodstaty a počalo se uskutečňovat stvoření světa.

==========

V hospodě U Černých je rozsvíceno a z otevřených dveří zní do ulice hlahol a smích. Skrze okno vidím Jana Beneše a Vaška Bidla. Honza je nakrátko ostříhán. Jdu dovnitř a vítám se s nimi. Sedíme u umakartového stolu, každá židle je jiná a mají zde dobrý pivo. Čepuje dlouhovlasý mladík. Všude kolem sedí stárnoucí máničky. To je dobře…

==========

Kolikrát sedával Štěpán u mě ve vrátnici, rychle pojídal tavený sýr s rohlíkem, takhle se stravoval, aby mu zbyly peníze na pití… Po letech jsem se dozvěděl, že se v noci na silvestra ’95… když si u stánku před nakladatelstvím Albatros koupil párek v rohlíku… že se před očima svých kamarádů tím rohlíkem zadusil. Do té doby, než padnul na chodník, si všichni mysleli, že se směje.

==========

Šikl… Vídával jsem ho tam postávat i další dny. Motal se mezi posledními opozdilými návštěvníky. Někdy držel v rukou umělohmotnou cyklistickou láhev, usmíval se jako měsíček a krátce, bryndavě upíjel… Někdy, když se zahajovaly výstavy, když se otvíraly nové expozice, tehdy se v muzeu pořádaly recepce. Šediví funkcionáři se houfovali po chodbách, pinglové pobíhali s podnosy plnými sklenic. Občas vzplála světla kamer a záblesky fotografických aparátů. Postarší tajemníci v tesilových oblecích a mladí, elegantní náměstci z ministerstev. Ta další generace hajzlů… Všechno to tam přidušeně brebentilo a podle hodnostního pořadí se chovalo příslušně uvolněně. Takový Havlín nebo dokonce Biľak, ti si tam na těch mramorových chodbách mohli třeba navzájem vykouřit ptáka a nikoho by to nesmělo udivovat… Mezi touto chasou postával s koštětem Daniel a usmíval se, dokonce rudnul štěstím, když se mu do mysli vnořila nějaká veselá myšlenka. Šklebil se v tu chvíli tak nepříčetně a z rozepnutého poklopce mu čouhal tak veliký cíp košile, že se ho neodvážil odehnat ani ředitel. Ten ostatně v té své úzkostné servilní křeči, kdy pobíhal okolo ministra kultury a pištivě se podbízel, tento si ostatně nebyl jistý, zda není ten podivný chlap s koštětem něčí příbuzný, protože jiné vysvětlení by bylo tak iracionální, že ho prostě vytěsnil. Když se palác vylidnil a já zamknul veliká barokní vrata. Tehdy jsem si uvařil čaj a začetl se do knih. Po nějakém čase jsem sebral svazek klíčů a šel pozamykat expozice. Pravidelně jsem vídával, jak se dole v podzemí svítí. Když jsem potichu sešel až dolů, až k výměníkům a skladištím, tam jsem nacházel Daniela, jak sedí na schodech v nějaké té linoleem pokryté síni a nad hlavou mu bzučí zářivky. Jen tak tam shrbeně seděl a žmoulal v puse housku. Otočil ke mně svou velikou pačesatou hlavu a přátelsky se na mě pousmál: Nazdár… Helé, co myslíš?… Udrží se jakš-takš ten Jakeš? Chachá… Jakš-takš… to je jeho nový jméno… No. Najednou se prudce zvedne, zapne si sichrhajcku na roztrhaných kalhotách a má se k odchodu. Něco mi podává. To sou moje nový básně, moje a Karla Šebka…

==========


Pamatuji se, že v jedné té sbírce byl text proložen fotografiemi z Danielova dětství a vůbec celé jeho minulosti… Na prvních stál útlý dospívající mladík. Stál jen tak v plavkách u té kamenné nymfy na Mariánském náměstí. Stál bosý na té kašně a díval se svojí ochmýřenou, ještě dětsky měkkou tváří, díval se tím bezelstným pohledem do objektivu. Na dalších fotkách byl už opálený mladý muž. Ostře řezaná, šlachovitá tvář. Pod tím bylo rukou připsáno: S Karlem Šebkem, Psychiatrická léčebna Sadská, 1969. Jinde byly fotografie z nějakých večírků někdy v sedmdesátých letech. Měl tam na nich takový maďarský knírek, takový cikání knír… A potom přišel zlom. Na fotografiích blíže dnešku se pojednou počal objevovat podivně ochablý, dobrácký tvor. Jakýsi bezduchý, hodný člověk, ale přitom ozvěna sama sebe. Jakoby někdo podobných rysů, ale někdo úplně jiný pokračoval v tom kdysi započatém jiném životě.

==========

Pak mi jednou zavolal, že mu vzali invalidní důchod a že ho na hodinu propustili. Povídá mi klidným hlasem, že vzal ze stolu v ředitelně s firemní hlavičkou předtištěný papír, ten orazítkoval šéfovským razítkem a podle vzoru napodobil ředitelův podpis. Telecom dlouho jaksi otálel s opravou telefonních sítí v budově banky, a Daniel to tedy vzal jako svou osobní věc. Na oficiální listinu banky napsal osobní urážlivý dopis řediteli Telecomu a vynadal mu tam. Druhý den byly všechny telefonní linky opraveny a Daniel dostal okamžitýho padáka. Ředitelé si to nějak mezi sebou vyříkali.

==========

Bylo to někdy koncem osmdesátých let. Každé ráno jsem vstal a odjel autobusem do jistého psychiatrického zařízení. Předtím jsem se stavoval v mléčném automatu U hradeb, v Mostecké ulici. Dával jsem si tam smaženku nebo patnáct deka holandskýho a vždycky dva hrnky teplého kakaa. Vídával jsem tam pravidelně herce Petra Čepka. Vzduch byl prostoupen nenápadným ranním ruchem, cinkáním příborů. Tichý stařec s obarvenými, černočernými vlasy sbíral použité nádobí a hadrem přejížděl po umakartu. Před posledním douškem jsem spolkl hnědou tabletu thioridazinu.

==========

Sedávám každý den mezi polovičními magory. Chudáčci, možná méně vychcaní než já. Jedna ženská si plačtivým hlasem stěžuje, že její vedoucí den co den, již léta mečí jako koza, kdykoli jde okolo jejího stolu. Každé ráno vstoupí do kanceláře, stoupne si před ní, rozhoupe prkennou, vrzající podlahu a pak se strašlivým zamečením vyskočí do vzduchu a kopne se do prdele… Mééé – hop! Hodiny pak vypráví, jak u sousedů mají dvě kozy a co mu dnes přes plot vyprávěly, když šel kolem do práce. Slaďounce na něj volaly, něžně: Mee-é-éé… Celou litanii ukončí tato melírovaná úřednice naříkavým pláčem.

==========

V jednom inzerátu, kde svobodní muži hledají neprovdané ženy za účelem vážného seznámení, stálo: Pro našeho syna – vozíčkáře, 48letého, hledáme ženu, i starší, za účelem sňatku. Může být invalidní, slepá nebo hluchá, hlavně to nesmí být členka KSČ, ani bývalá. Rovněž nesměla být nikdy zaměstnaná u StB, protože my hledáme pro našeho syna hodnou ženu, a ty v takovýchto institucích nikdy nebyly!

==========

Ty jeho legendární historky o průjmech!… Když stopoval auta třeba… Ryba je schopnej srát všude a za všech okolností… Po dvou dnech čekání v bulharském vnitrozemí zastaví vyčerpaným stopařům klimatizovaný autobus, poloprázdný palác s německými turisty… Ryba však… na bobku ve křoví, volá z pangejtu na své kolegy: Nemůžu!… Má třicetiletý, hodiny trvající, kontinuální a nekonečný úporný průjem… Jak říká on: Řídká zácpa… Po půlhodinovém čekání autobus s omluvami odjíždí… Ale přeci jen, přese všechno… Ryba je jediný člověk, před nímž se neodvážím lhát či jen pouze přikrášlit, přibarvit nějakou vyprávěnou příhodu… Najednou sklopí hlavu, tak nějak se začne stydět místo mě, zrudne… A já vidím, že mu nic nenakecám… Vždycky mě přistihnul na švestkách… Jako by ta jeho velká hlava skrývala nějaký mimořádně citlivý snímač, přijímač emocí… a jako by tam ještě měl nějakej biologickej počítač, strašlivý registr informací, které neustále porovnává a vyhodnocuje… Běda, když se liší, byť jen v detailech, když spolu nesouhlasí mé výpovědi. Uchovává ve své mysli strojově přesný záznam historek, které jsem mu řekl před lety… a porovnává je s těmi, co mu říkám teď… Neuvěřitelná postava… Proměňuje se přímo strašidelně, den ze dne… Jako chobotnice. Barakuda…

==========

Jeden kámoš vyprávěl, jak jednou u Pepíka Korba na chalupě udělali guláš, kotel guláše. Šli se potom vykoupat k rybníku, Uhlíř zůstal v baráku… Když se vrátili, bylo na dně kotle tak pět šest porcí. Omáčkový Perun se omluvně usmíval… Říkal mi v hospodě Nad Viktorkou: Ty vole, nemrdám, nechlastám, nekouřim… jen to žrádlo. Když si koupím deset jogurtů, tak je musim všechny sežrat. Nevydržej v ledničce do rána… Teďka sem dělal čínskou polivku, kastrol toho byl. Z mořskejch potvor a zeleniny, nudle dáš do toho taky… Ty vole, sežral sem to, ani nevim jak…

==========

Seděli jsme tenkrát Nad Viktorkou, dožili jsme se roku 2000. Dívám se na Jířu, je to vlasatý zdravý kozel, padesátiletý opálený Mojžíš. Jde o něm kradmá zvěst… on sám ji občas stydlivě dá k dobru… jak v mládí se pokusil o sebevraždu z nešťastné lásky… nebo z přemíry téhož… to není dodnes jisté… nicméně tehdy se zamknul v koupelně a podřezal si žíly, pak otevřel okno do světlíku a skočil z třetího patra dolů. Vyhnul se nějaké vzduchotechnice a dopadl do vysoký vrstvy sajrajtu. Vyhrabal se z těch chcíplých potkanů a holubích koster, setřásl vajgly a vložky a díval se nahoru. Z okénka koupelny bylo slyšet, jak babička za dveřmi volá: Jiříku… kde jseš tak dlouho?… Máš na stole svačinu… Jířa klidným hlasem odpovídá, dělá si z dlaní kornout u huby: No jó, já už du… Hned to budééé…

==========

V Jířovi tou dobou řádí probuzená pohlavnost. Profesor se ptá: Pane Jiří, podívejte se na tyto mladé hezké studentky… zkuste si představit, že vám tyto sličné dívky mačkají varlata… Žádná autokastrace ve vaně… Ale drtit!… Drtit!… Drtit! Všichni mu fascinovaně naslouchají. Probíhá zde nějaký šamanský obřad. Jířa poulí oči a vříská, je zahlcen představami… zakloní hlavu a vyje. Musejí ho odvést. Od té chvíle je to s ním mnohem lepší… Jedna ženská o něm řekla, že tak obrovský přirození ještě neviděla. Jířa vypráví, že trpí satyriázou. Má mnohahodinové erekce. Šedesátkrát za den je schopen si honit péro. Strká ho do vysavače… Richard o něm vyprávěl, že je jednou chtěli vyhodit z vlaku, když Jířa spatřil takovou mladou holčičku a dostal psotník. Byla to tehdy ostuda. T. ho musel násilím držet a pavián vřeštěl v kupé… Sděluje nám o sobě, že ho takhle kolikrát pošle jeho osmdesátiletá maminka nakoupit mlíko a droždí… a on vyjde na ulici a tam spatří takovou hezkou dívku, jak jde po chodníku… fascinovaně zírá na vlající sukni. Ten pouhý fakt, že na světě jsou sukně a dlouhé hladké nohy, ho uvede do vytržení. Je bezbranný před tím omračujícím faktem, že na světě jsou ženy. Pouhá existence ženství ho přiměje rychle zapomenout na nákup a pospíchá domů. Tam se zamkne v pokoji a zbytek dne je zasvěcen rytmické modloslužbě… Bezbranně zírá do očí každé ženě… servírka, když si u ní objednává pivo, je probodávána psím oddaným pohledem. Nemůže jinak. Je v tom něco pravěkýho…

==========

Richard má na zdi dřevěný kříž a divoce pomalovaného Božího syna. Na noc ho sundává a spí s ním na kanapi. Na sofa jsou ještě řady jeho oblíbených říčních kamenů a spí tam taky opelichaný plyšový medvídek. Když dvaačtyřicetiletý vousatý muž odchází z bytu, nikdy se neopomene s ním rozloučit, poklepat mu na bříško a pohladit čumáček, ještě ode dveří se otáčí a volá tiše: Pa, pa, pá… Pa-pá… Uklání se celému bytu, zkontroluje maně, jestli na sporáku pokrytém horou vypálených sirek, jestli neuchází plyn… šáhne si na pojistky u elektrických hodin a ležérním krokem odchází. Na ulici otáčí sem a tam velkou medvědí hlavou a jeho bystrá očka vidí vše… Občas za ním chodí veliká mladičká dívka. Je to černovlasá plachá panna, má sílu v pažích, aktivně sportuje, háže železnou koulí. Mlčky tam sedí, on jí sáhne potom na prsa a ona se mlčky mohutně brání. Nosí mu své básně a on si s nimi utírá prdel. Richard si píše deník. Jsou to stovky listů, zkrabatělých čtvrtek a kusů balicího papíru, válí se všude okolo po podlaze. Jsou tam variace na několikeré téma. Jsou tam spirály energií, krystaly drahokamů, kundy, šálky ze čtyřicátých let, plastové konvičky na zalévání květin a šejkry z bruselských dob. Používá tuš, zlaté značkovače a fixy, svoje semeno, hovna a krev… kafe, víno, akryláty… Vedle postele stojí nachýlená dutá skulptura. Je to autoportrét, otisk těla Adrieny Šimotové.

==========

Přichází ke mně touha a já se jí držím. Vytváří mě, vznikají ve mně názory na svět… A já už vím, jak uchopit realitu, znám dobře systém pravidel a praktik, kudy se chodí za štěstím. Smutek jde potom s tebou. Držím se víry, jsem blouznivec jednoho starobylého náboženství… ta církev má jméno, chodí po ulicích, ráno se vždycky ta církev vysere… jmenuje se: Já.

==========

Vymrštil jsem se od stolu, už nějakou chvíli jsem hltal žrádlo jak šílenec. Rval jsem maso z kostí a bez ladu a skladu jsem mačkal v hubě moučníky a rajčatový salát… Chtěl jsem se prokousat ke klidu… Dělávám to tak od dětství. Nikdy se mi to nepovedlo…

==========

Každou neděli večer je v hospodě Na slamníku, v sále… schází se tam literární klub. Chodí tam mí přátelé a známí. Pár desítek tváří znám jen tak od vidění… Cítím to v kostech. Vyslal jsem proto tichou informaci, že mám zájem o LSD. Byl jsem nedočkavý… člověk, který to měl na starosti, mi říkal: To chce čas… počkej… vono to samo k nám přijde, v pravou chvíli. Ukázal mi svůj obraz, který namaloval se vzpomínkou na trip v březnových lesích. Byly tam černé stromy obtažené oranžovou září a poslední zbytky sněhu modraly pod vysokým čistým nebem. Začátkem léta jsem ho potkal. Mám to doma v mrazáku… a je to silný… Moje vnitřní jméno je – Řehoř.

==========

Někdy na jaře ’98 jsem v pozdní hodině zabloudil do Klubu 8 v Myslíkově ulici. V suterénním prostoru sedělo u baru pár známých a vedle v sále bylo prázdno, až na jeden stůl. Okolo něj též povědomé tváře… U zdi pod věšákem seděl brýlatý kytarista a vesele hrál a všichni zpívali. Smích střídal slova a já si na chvíli přisednul, abych se ohřál o tu cizí radost… Vedle toho fouskatého muzikanta seděla dívka, kterou jsem tady ještě neviděl. Měla mladou, výraznou tvář… dlouhý nos a velké uši. Smála se nejvíc ze všech velkými ústy a štěstí jí zářilo z očí. Zář… to je to pravé slovo. Zářila zlatým světlem své kůže, zářily její kaštanové dlouhé vlasy, které se v bohatých proudech a peřejích, v lesklých vlnách rozprostíraly všude okolo její hlavy.

==========


Pak jsem ji spatřil tančit v altánu v zahradě Šlechtovy restaurace. Byla teplá letní noc a byla tu zahradní slavnost, rozloučení s prvním ročníkem literárního klubu. Hudba hrála, opilý jsem postával mezi stromy… pozoroval jsem přátele, jednoho psychotického známého, který se plaše snažil navázat známost s plavovlasou chytrou dívkou, s bláznivým egocentrickým Papouškem. Bavili se o překladech Charlese Baudelaira do češtiny. Rozhovor rychle letěl, oba o překot citovali jména a pojmy a letopočty… pak se hovor spotřeboval, vystoupil z odborných témat a zůstal nerozhodně stát na okraji, dál už byla krajina jejich osobních prožitků, a té se oba lekli. Mlčeli a on se nerozhodně pokoušel navázat na nějaké citace a nakonec skončil u recitování svých básní, a tu on i ona, naposled i já… všichni jsme si uvědomili, jak je mimo.

==========

Začátkem listopadu jsem byl jednu neděli v hospodě Na slamníku. Bylo tam čtení nějakých mladých básníků, potom hrála hudba… Když jsem se vracel z WC, narazil jsem u umyvadla na Darinu. Přivítali jsme se vřele. Směje se jak dítě a jiskřičky jí planou v očích… Vypráví mi, jak se právě vrátila ze Sicílie, hledala tam svého otce. Ptám se, co dělá tatík? Sklopila oči: Je řeckořímský zápasník. Seznámili se s mojí matkou, když byla v Římě. Rok s ním žila. On ji pak opustil… Viděla jsem ho jen jednou, když mi bylo pět. Přijel tenkrát do Prahy. Nepamatuju si jeho tvář… A teď, když jsem ho tam na Sicílii hledala, tak na staré adrese už dávno nebydlí a nikdo neví, kam se odstěhoval. Nenašla jsem ho…

==========

Pár let nato, když trávil jsem své dny v jistém psychiatrickém zařízení, vřeštivý pláč hysterek a blekotavé lamentace pičusů po mně stékaly jak voda… půjčil mi kamarád Tomáš, předal mi magnetofonovou kazetu s nahrávkami písní jedné podzemní kapely. Jmenovala se Duševní hrob. A já, naslouchaje chraplavým slovům: V předvěkejch zahradách, v podivnejch náhodách… v nemocnicích zárodků, který ke svý smůle nedočkaj se chvíle k bídnýmu dejchání, k slunce vítání… nebo: Včera pozdě k večeru přivezli příšeru na plastickou chirurgii v Legerový ulici… spálenýho fešáka, dvouletýho chudáka… Nebo píseň Zpověď šikovného gaučíka:… v údernický vile znal jsem pěkný chvíle… a pak přišel rok, a pak ještě jeden, třiapadesátej… kameny ve voknech, smrdutej davu dech… A taky: Za dva tři rumy můžeš chrápat s naší madonou… Za dva tři roky můžeš dejchat naší pohodou… Za noci jsem naslouchal tomu dunivému, řvoucímu, zoufalému – ale přeci, zběsile se smějícímu poselství.

==========

Ráno jsem s jistou zvědavostí nakoukl do jeho ložnice, zdali je vzhůru. V posteli ležela bez hnutí velká, kníratá panenka, s pečlivě učesanou přehazovačkou, zvedla velká, vypouklá víčka a pokojem zadunělo moravské: Nazdar! Potom začal tento padesátiletý panáček hopsat po pokoji, v jakýchsi vypasovaných nočních šponovkách sekal rychlou řití. Omotal si šálou hlavu, aby nenastydl od okna, pak usedl k elektronickým varhanám, zapjal všechny syntetizéry, ekvalizéry a sekvencéry a z mohutných beden se vyvalila velkolepá, giganticky prázdná, vznešená hudba. Nádherné pasáže plné elektrického tajemství se střídaly s nudnými obdobími rytmického, computerového šílenství. Vše to bylo přímo napojené na kloaku a na osud. Přítel seděl vzpřímeně u kláves, vznešený tvůrčí hněv mu sršel z očí.

==========

Další je Richard R. Tichý mlčenlivý čtyřicetiletý mladík… Bydlí v garsonce po babičce. O patro výš mají byt jeho rodiče. Maminka je ještě mladá. Ráda ho obléká a šije na něj. Je stále pod jejím dohledem. Je to bývalá krejčová… Kolikrát nás překvapil, když do divadla na odpolední představení přišel ve smokingu, se zlatými manžetovými knoflíčky, s briliantovou sponou na kravatě, s ohromným prstenem… V ruce držel cigaretovou špičku. Všichni okolo něj byli ve svetrech a mikinách. Převážně mlčí. Sedává v pečlivě uklizeném bytě. V místnostech se s ničím nehnulo od babiččiny smrti… Jeho otec je postarší a nadělal nějaké jmění, nepochopitelným způsobem získal peníze na chovu andulek. Prodával je do NDR… Je to starý mrzutý bručoun a po straně vyčítá manželce, že ho moc rozmazluje, ona se ho vždy zastane… Richard tráví každý rok několik měsíců na klinice v Kateřinské ulici. Zná se s Vincentem Venerou, s různými pražskými výtvarníky.

==========

Když mi dávali v Kateřinkách inzulínový šoky, tak jsem řval jak zvíře… museli kvůli mně stěhovat neklidný pacienty na druhou stranu pavilónu… Venera tuhle vytáh péro na nějakýho ukecanýho drzýho kluka, hulákal na něj: „Vidíš? Kdo ho má většího?… Tak si zapamatuj, kdo je tady kápo!“… Ty vole, von ten Vincent ho má jak salám… Jednou jsme takhle seděli na záchodě a kouřili. Hodiny kecáme a ani neslyšíme, že se vedle v kabince oběsil jeden kluk… Už ho nevzkřísili.

==========

Tři Richardi. A každý z nich žije nějaký zvláštní způsob, náhradní řešení existence… Něco v každém z nich, někde uvnitř, umřelo. A oni, každý po svém… ze všech sil se snaží žít ten povrch. Je to takový řiďounký, inscenovaný stav. Pestré to je a plné vysokého chvění. Žijí, uskutečňují se. A jako by uvnitř byli dutí… To nemá nic společnýho s jejich bystrýma očima, s jejich supercitlivým, netopýřím vnímáním… Dívám se jim do očí, těm neznámým bytostem. S úctou a vděčností na ně myslím. Jsou to nedobrovolní strážci prahu. Znají oheň prázdnoty, každého uvnitř popálil… Tři králové ztracených možností.

==========

Když jsem na začátku devadesátých let dělal na hřbitově, dvakrát týdně byly rozptyly popela. Jednou takhle, byl teplý jarní den, přišla na určený čas velká, početná rodina. Byl to popel nějaké ženy… Pozůstalí vedli ve svém středu jakéhosi velkého, rozcuchaného muže. Když přišli až ke mně, tak toho obra popostrčili dopředu. Všechen hovor, různé technické okolnosti ohledně rozptylu a ověřování totožnosti zesnulého podle čísel, to obstarával jakýsi čilý strýc. Ten vousatý mamut byl zřejmě syn… Obrátil jsem se k němu, zdali mám maminku rozptýlit tady u toho stříbrného smrčku (slovo „stříbrný“ fungovalo vždycky, každý na to kývl, každý chtěl to nejlepší, alespoň verbálně… a mně se tam dobře zalévalo hadicí, když jsem po rozptylech splachoval popel do trávy…). Veliký muž mlčel. Nepromluvil ostatně ani slovo od začátku, co tu byli. Ani nekývl, nezaznamenal jsem, jestli vůbec zaregistroval moji otázku… Jen tam stál, za jeho zády mumlali příbuzní ve smutečních černých oblecích, jako že… ano, u stříbrného smrčku, jistě… Díval se upřeně na mě, nebo zíral rovnou před sebe a já se mu připletl do záběru. Bylo vidět, že oči všechno bystře registrují, ale kam padalo to vnímání, jaká byla, jestli vůbec byla nějaká mysl… to nevím… Stál tam nehybně, rozcuchané pačesy, ve flanelové košili… Avatár, vtělení samoty. Bylo vidět, že ho někdo oblékl, límeček zmačkané košile byl zapjat až ke krku. To oblečení mělo na sobě tuhé zmuchlané faldy, bylo cítit dezinfekcí… někde dlouho leželo, v nějakém skladišti. Někde v ústavní komoře… Cizinec na mě zíral, já se oháněl malou lopatičkou a vítr odnášel jemný, mletý popel. Stromy šuměly a slunce se mihotalo v zeleném listí… Díval se upřeně. Skrz světy, skrz vrstvy skutečnosti… nesmírná byla vzdálenost v těch očích. A nebylo vůbec jisté, jestli existuje někde něco, tady, nebo v jiných světech… něco, na čem by se mohl jeho pohled zastavit.