Tam dole (Joris Karl Huysmans)

Tam dole (Joris Karl Huysmans)

==========

Nikoliv, nelze říci, že celá naturalistická škola, jak ještě živoří, obráží pudy hnusné doby. S ní jsme dospěli k umění tak plazivému a tak plochému, že bych je rád nazval uměním beruščím.

==========

K čertu, ty přeháníš, odpověděl Durtal podrážděně. Zapálil si znovu cigaretu, na to: materialismus se mi hnusí stejně jako tobě, ale to není důvodem zapírati nezapomenutelné služby, jež prokázali naturalisté umění; neboť oni nás konečně zprostili nelidských loutek romantismu a vyprostili literaturu z idealismu hlupáka a z mdloby staré panny, roznícené celibátem! — Celkem vytvořili po Balzacovi skutečné a hmotné bytosti a uvedli je v souhlas s jejich okolím; přispěli k rozvoji jazyka, započatému romantiky; znali skutečný smích a měli někdy dokonce i dar slz, konečně, nebyli vždy zaujati fanatismem nízkosti, o němž mluvíš!

==========

Bylo by nutno, říkal si, dbáti pravdivosti dokladu, přesnosti, podrobnosti, vyšperkovaného a nervózního jazyka realismu, ale bylo by také třeba se státi studnařem duše a nechtíti vysvětlovati tajemství chorobami smyslů; román by se měl, bylo-li by to možno, děliti sám sebou ve dvě části, nicméně spájené anebo spíše se směšující, jak je tomu v životě, v část duševní a tělesnou, a obírati se jejich reakcemi, jejich konflikty, jejich vyrovnáním. Bylo by nutno jedním slovem, sledovati velkou, tak hluboce Zolou vyhloubenou cestu, ale bylo by také nezbytno naznačiti ve vzduchu souběžnou dráhu, jinou cestu, dosíci toho, co leží na této straně a co za ní, vytvořiti jedním slovem duchovní naturalismus; bylo by to jinak vznešené, jinak dokonalé, jinak mocné!

==========

Nadešla hodina hnisání; z rány v boku prýštila hustší krev a zaplavovala kyčli jako temná morušová šťáva; po hrudi stékaly narůžovělé lymfy, rozředěná mléka, pot, tekutiny, podobající se našedlým moselským vínům, skrápěly břicho, nad nímž se vzdouvala výplň šátku; kolena, která se násilně svírala, narážela na sebe svými čéškami a zkroucené údy tvořily oblouk až k nohám, které byly přes sebe přibity na kříž, prodlužovaly se, hnily, zeleněly v záplavách krve. Ty houbovité a sražené nohy byly strašné; maso pučelo, vzdouvalo se nad hlavičkou hřebu a jejich zaťaté prsty byly v odporu s prosebným gestem rukou, zatracovaly, zatínaly se skoro svými modrými nehty do okru půdy, zkalené železem, podobající se purpurové hlíně turingské.

==========

Ach! před touto Kalvárií, potřísněnou krví a potřísněnou slzami, byli jste daleko od těch dobráckých Golgot, jež církev adoptuje od doby renezance! Ten v křečích se svíjející Kristus nebyl Kristem bohatých, Adonisem galilejským, zdravým, sličným mužem, hezkým hochem o rusých kadeřích, o rozčísnutém vousu, o rytířských a nudných rysech, jemuž věřící po čtyři sta let prokazují božskou úctu. To byl Kristus svatého Justina, svatého Basila, svatého Cyrila, Tertuliána, Kristus prvních století církve, vulgární, Kristus ohyzdný, poněvadž vzal na se tíhu všech hříchů, a kterému dodal z pokory nejodpornějšího vzhledu.

==========

Ale aby bylo lze vychutnati ty lahody odevzdanosti, bylo by zapotřebí míti prostou duši, nahou duši, a jeho byla plna kalu, vymočena ve zhuštěné tekutině starých guan.

==========


Odbočil se vlastně daleko od svého východiště, od toho naturalismu, tak odsuzovaného des Hermiesem. Dospěl nyní do půli cesty až ke Grünewaldovi a pravil si, že ten obraz byl rozhořčeným pravzorem umění. Bylo by věru zbytečno jíti tak daleko, ztroskotati pod záminkou onoho světa v nejvroucnějším katolicismu. Postačilo by mu snad býti spiritualistou, aby si představil supranaturalismus, jediný recept, který se mu hodí.

==========

Byli neméně než Michelet odvážnými padělateli, ale neměli ani jeho rozpětí, ani jeho vizí; byli to drobní kramáři dějin, jarmarečníci, vypisovači, kteří zaznamenávali podrobnosti, ale nepodávali celku, jak to činí nyní malíři, kteří přibíjejí barvy, jako dekadenti, kteří svářejí sekaniny slov! A je to věru ještě něco jiného, běží-li o životopisce, říkal si Durtal. Oni jsou vytrhavačkami vlasů. Lidé napsali knihy, aby ukázali, že byla Theodora cudná a že Jan Steen nepil. Jiný vychytal blechy Villonovi, vynasnažil se dokázati, že tlustá Margot balady nebyla ženou, nýbrž dojista vývěsným štítem krčmy; nescházelo mnoho, aby nevylíčil básníka jako upejpavého, zdrženlivého, rozumného a počestného člověka. Bylo by lze říci, že se ti historikové, píšíce své monografie, báli, aby se nezneuctili, dotýkajíce se spisovatelů anebo malířů, kteří žili bouřlivým životem. Byli by si bezpochyby přáli, aby byli takovými šosáky jako oni; všechno jest ostatně vším potřebným opatřeno pomocí těch proslulých dokladů, jež oklešťují, překrucují, upravují.

==========

To nevadí, pravil des Hermies; vždyť prach je velmi dobrá věc. Mimo to, že chutná jako velmi staré suchary a voní mdle jako velmi stará kniha, je prchavým sametem věcí, jemným, ale suchým deštěm, který dodává anemických odstínů křiklavým barvám a hrubým tónům. Je také slupkou osamělosti, závojem zapomnění. Komu se může oškliviti, ne-li některým osobám, na jejichž politováníhodný osud bys měl občas mysliti? Představ si, vskutku, život lidí, kteří bydlí v Paříži v některém průchodu. Hleď, představ si souchotináře, který plivá krev a dusí se v pokoji v prvním poschodí, za tabulemi klenutých oken nějakého průchodu, na příklad průchodu Panoramat, otevřeným oknem vniká prach, nasycený chladným tabákovým dýmem a teplým potem. Nešťastník se dusí, prosí, aby mu dali nadýchati se vzduchu; vrhnou se k oknu a zavrou je, neboť kterak mu pomoci, aby mohl dýchati, když by ho nemohli uchrániti, izolujíce ho, průjezdového prachu.

==========

Co se týká prachu, na nějž se druhdy pohlíželo jako na upamatování se našeho původu a na vzpomínku na smrt, víš, že po naší smrti rozhlodávají naše mrtvoly rozmanití červi, podle toho, jsou-li otylé nebo hubené? V mrtvolách tlustých lidí nalézáme druh larev, rizozagy; v mrtvolách hubených lidí nalézáme pouze zory. To jsou zřejmě aristokraté té havěti, asketičtí červi, kteří opovrhují bohatými hostinami, pohrdají masem plných prsů a ragú dobrých těhotných břich. A pak řekněme, že není ani dokonalé rovnosti ve způsobu, jímž larvy připravují úmrtčí prach každého z nás!

==========

Francie, vysílená proléváním krve, zpustošená už několik let před tím morem, je v hrozném stavu. Je vysáta až do krve, vydrancována až do kořene Anglií, která jako báječná sépie Kraken se vynoří z moře a vymrští nad úžinu, nad Bretagni, Normandii, část Pikardie, Île de France, celý sever, střed země až k Orleánsu, své choboty, jejichž baňky zanechají, zdvihnuvše se, pouze zpustošená města, mrtvé krajiny.

==========

Ta restaurace, do níž přijdu skoro každý měsíc jednou, má stále tytéž hosty, lidi velmi povznešeného a nepřátelského vzezření, důstojníky ve výslužbě, členy sněmovny, byrokraty. Pojídaje rozvážně omáčku, v níž plovaly přípečky, tvrdé jako podešev, prohlížel jsem si ty denní hosty, kteří seděli kolem mne, a shledával jsem, že se neobyčejně změnili od mé poslední návštěvy. Zhubeněli anebo ztloustli; měli fialové kruhy pod očima a byli vpadlí, anebo měli růžové slzní měšce s hnědým nádechem; tlustí lidé zežloutli, hubení zezeleněli. Mnohem jistěji nežli zapomenuté jedy Exiliho, otravovaly hnusné smíšeniny toho hostince ponenáhlu své hosty. Zajímalo mne to, jak si můžete mysliti; podjal jsem se sám toxikologickému šetření a objevil jsem, studuje sebe při jídle, hrozné přísady, které zatajovaly chuť dezinfikovaných jedů jako mrchy směsmi uhelného prachu a třísla, masa pokrytá rosoly, natřená omáčkami stokové barvy, vína obarvená fušinami, parfumovaná furfurolami, zhušťovaná melasami a sádrami! Umínil jsem si, že přijdu každý měsíc, abych pozoroval hynutí všech těch lidí…

==========

Jiný, který věřil ve vtělení svatého Ducha, v Parakléta[5], a který ustanovil v Lombardii, kterou neobyčejně pobouřil, dvanáct apoštolů a dvanáct apoštolek, kteří měli za úkol kázati jeho kult, ten abbé Beccarelli zneužíval jako všichni kněží toho druhu mimo to obou pohlaví a sloužil mši, aniž se přiznal ke svým chlípnostem. Ponenáhlu upadal do zvrácených mší, za nichž rozdílel účastníkům pastilky, dráždící ke smyslnosti, jež měly tu vlastnost, že spolknuvše je, pokládali se muži za změněné v ženy a ženy v muže.

==========

Poslouchej: — Ti kněží jdou někdy ve své mrzkosti tak daleko, že slouží mše s velkými hostiemi, které pak vykrojí uprostřed, na to je přiklíží na pergamen, zrovna tak upravený a užívají jich potom, aby hanebným způsobem ukojili své vášně. — Tedy Božská Sodomie? — Ovšem!

==========

Ach! Kdybych necítila, kterak mne jímá strach, hraničící skoro s úděsem; — a doznejte, že cítíte ten strach stejně jako já, — jak bych spěchala k Vám! Nikoliv, nemůžete slyšeti těch tisíců rozmluv, jimiž moje duše unavuje Vaši duši; ale v mém truchlivém životě jsou chvíle, kdy mne zachvacuje šílenství. Suďte sám o tom. Celou noc jsem strávila tím, že jsem Vás zuřivě volala, plakala jsem při tom zoufalstvím. Ráno vejde můj muž do pokoje; měla jsem oči zrudlé pláčem; dám se do smíchu jako šílená a když mohu popadati slov, řeknu mu: Co byste si pomyslil o osobě, která tázána byvši na své povolání, by odvětila: jsem sukubem v pokoji.

==========

Plál pro tu neznámou, byl jí skutečně posedlý. On, který před lety upustil od všech tělesných svazků, který se spokojil, když se otevřely stáje jeho smyslů, tím, že přivedl hnusné stádo svého hříchu na jatky, kde řeznice lásky je porazily jednou ranou, počal věřiti proti vší zkušenosti, proti všem rozumovým úvahám, že by s vášnivou ženou, jakou se ona zdá býti, zakusil téměř nadlidských senzací, nových vzruchů! A představoval si ji takovou, jakou by ji chtěl míti, plavovlasou a pevného masa, kočičích pohybů a štíhlou, dravou a smutnou; a viděl ji v duchu, a dospíval k takovému nervovému napětí, že skřípal zuby.

==========

Ach! Ale už toho mám až po krk, zvolal, udeřiv pěstí na stůl. Uchopil klobouk a bouchl za sebou dveřmi. Počkej, já ti dám tropiti si smích z mého ideálu! A běžel k nevěstce, již znal v Quartier Latin. — Jsem už příliš dlouho cnostný, mumlal cestou, a proto bez pochyby se dopouštím výstředností. Ona žena byla doma — a bylo to hnusné. Byla to hezká bruneta, měla příjemnou tvář o chtivých očích a vlčích zubech. Jsouc pánovitého masa, obratná, vymačkávala míchu, vysušovala plíce, rozdrtila několika vášnivými polibky bedra. Vyčítala mu, že už tak dlouho u ní nebyl, mazlila se s ním, líbala ho; ale bylo mu smutno a oddychoval těžce, bylo mu trapno, nepociťuje opravdových žádostí; posléze se vrhl na lůžko a podstoupil, vysílený, že skoro křičel bolestí, pracná muka vybagrování, lamajících páteř.

==========

Počínám chápati doléhání sukubátu, pravil si. Pokusím se o exorcismus bromy. Dnes večer spolknu gram, to mi rozjasní smysly. Ale usuzoval, že tělesná otázka byla jen druhotná, že byla pouze důsledkem nepředvídaného duševního stavu.

==========

Vlastně neměl jsem se dáti unésti! Neboť já jsem jí také psal z počátku pro zábavu fosforové dopisy, kořeněné práškem mršníků[8] a kantharid[9], pak jsem se posléze stal vážně hysterickým; — rozdmýchávali jsme každý střídavě doutnající oharky, které nyní řeřaví; rozhodně to špatně končí, dodávati si navzájem naděje, neboť její případ jest asi týž jako můj, soudím-li podle vášnivých dopisů, jež mi posílá.

==========

Na stránce, již četl, se projednávala otázka kněžství. Autor tvrdil, že by nikdo neměl vykonávati úřadu kněžského, kdo by nebyl tělesně zdráv anebo komu by byl odňat nějaký úd, a tázaje se sebe při té příležitosti, zda by kleštěnec mohl býti vysvěcen na kněze, odpovídal si: ne, leda by nosil při sobě části, jichž se mu nedostává proměněny v prach.

==========

Tam se Durtal ubíral každodenně z hostince, v němž bydlil, k zámku, který se zdvihal nad údolím Crûmy a Sèvry proti pahorkům, posetým žulovými balvany, posázeným hroznými duby, jejichž kořeny, vystouplé z půdy, se podobaly vyjeveným hnízdům, spleteným z velkých hadů.

==========


Člověk cítil, že se úplně zachovávala v téže krajině od věků ta nebesa železné barvy, ta vyhladovělá půda, sotva místy zbarvená purpurovým květem pohanky; ty cesty, lemované kamením, nakupeným na sebe a nestmeleným ani sádrou ani cementem; ty stezky, lemované neprostupnými křovisky, ty smutné porosty, ta bezmocná pole, ti zmrzačení žebráci, požíraní hmyzem a pokrytí špinavým pokostem, ba i ten utahaný a drobný dobytek, ty zavalité krávy, ty černé ovce, jejíchž modré oko mělo jasný a chladný pohled tribád[11] a Slovanů!

==========

Rovněž bylo nutno vše obnoviti také v ostatních komnatách, jež zachovaly pouze své zdi a vysoké, nahoře se sbíhající komíny, prostorné krby bez podstavců, ještě zvápenělé dávnými ohni; bylo třeba si představiti také jídelny, ty strašlivé hostiny, jichž želel Gilles v době, kdy byl zahájen v Nantes jeho proces. Se slzami se přiznával, že roznítil žárem pokrmů zuřivost svých smyslů; a lze si lehce opět představiti ty pokrmy, jež zavrhoval; sedě u stolu s Eustachem Blanchetem, Prélatim, Gillesem de Sillé, se všemi svými věrnými ve vysoké dvoraně, kde na policích stály mísy, konve plné mišpulové, růžové, komonicové vody, určené k umytí rukou, pojídal Gilles hovězí a lososové a pitrušové paštiky, něžná ptačí a králičí masa, sekaninu v teplé omáčce, pisanské dorty, volavky, čápy, jeřáby, pávy, bukače a usmažené labutě, zvěřinu se šťávou, nantské mihule, saláty z prutníku, z chmele, z jidášského vousu a ze slézu, silná jídla, kořeněná majoránem a muškátovým květem, koriandrem a šalvějí, pivoňkou a rozmarýnem, bazalkou a yzopem, semenem rajského jablka a zázvorem, parfumované, kyselé pokrmy, jež nabádaly v žaludku jako ostruhy k pití, těžká pečiva, dorty s bezovými květy a ředkvičkami, rýže, vařené v mléce lískových ořechů, posypané skořicí, těžké pokrmy, které vyžadovaly četných vrchovatých sklenic piva a vykvašených morušových šťáv, čistých anebo mořených a vařených vín, silných hypokrasů, slazených skořicí, mandlemi a muškátem, ztřeštěných lihovin, kropenatých zlatými zrnky, omamujících nápojů, jež bičovaly chlípnost řečí a rozdráždily na konci hostiny hosty v obludné sny, v té věži bez hradních paní!

==========

Nic nevybudovalo a vše zbořilo. Nyní se honosí tou elektřinou, o níž se domnívá, že ji objevilo! Ale ona byla známa a užívalo se jí od nejstarších dob, a jestliže předkové nedovedli vysvětliti ani její povahy, ani její podstaty, nejsou lidé nové doby také s to, aby vyložili příčiny této síly, která vyvolává jiskry a přenáší huhňavé zvuky drátem! Domýšlí se též, že objevilo hypnotismus, kdežto v Egyptě a v Indii kněží a brahmíni znali a zabývali se důkladně tou strašlivou vědou; nikoliv, toto století vynalezlo pouze padělání potravin, padělání výrobků. V tom se osvědčilo mistrem. Podařilo se mu dokonce tak padělati výkaly, že byla sněmovna nucena roku 1888 odhlasovati zákon proti padělání hnojiv… toť vrchol.

==========

Ať je tomu jakkoliv, abych vás úplně poučil, pánové, o tomto předmětu, musím děliti bytosti, stižené inkubátem a sukubátem na dvě třídy: První se skládá z osob, které se oddaly samy a přímo ďábelské působnosti duchů. Ony jsou velmi vzácné, umírají všechny sebevraždou anebo nějakou jinou násilnou smrtí. Druhá se skládá z lidí, jimž vnutili cestou k učarování návštěvu duchů. Jest jich velmi mnoho, obzvláště v klášteřích, jež obléhají společnosti, posedlé ďáblem. Obyčejně končí ony oběti šílenstvím. Ústavy choromyslných jsou jich plny. Lékaři, dokonce většina kněží netuší příčiny jejich šílenství, ale ony případy jsou vyléčitelné. Thaumaturg[14], kterého znám, zachránil mnoho uhranutých, kteří by byli, nebýti jeho, vyli pod bičem sprch! Jsou jistá vykuřování, jistá zaříkávání, jistá přikázání, nošená v amuletech, napsaná na list bílého pergamenu a třikrát posvěcená, které skoro vždy zachrání nemocného.

==========

Tu mne zdržuje necudnost detailů, pravil Gévingey, který se trochu zapýřil; co vám mohu vyprávěti, je více než podivné. Vězte tedy, úd inkubův se rozpoltí a v témž okamžiku vnikne do obou otvorů. Jindy se vzpřímí, a zatímco jedna větev se pohybuje dovolenými drahami, dosáhne druhá zároveň spodní část tváře. Můžete si představiti, pánové, jak zkracují život ty úkony, které se znásobňují ve všech smyslech!

==========

Vyvolává ďábla, krmí bílé myši posvěcenými hostiemi; jeho zběsilá vášeň po znesvěcování jde tak daleko, že si dal vytetovati na chodidla svých noh obraz kříže, aby mohl stále šlapati po Spasiteli!

==========

Poněvadž, prohodil des Hermies, usmívaje se pokradmu, se příliš přeháněla krutost inkvizitorů. Bodin, který jest jim nakloněn, mluví ovšem o tom, aby byly čarodějům zapíchávány dlouhé jehly mezi nehty a maso prstů, což způsobuje, praví, nejvýtečnější trýzně; velebí rovněž upalování, jež prohlašuje za vybranou smrt, ale činí to jedině proto, aby odvrátil kouzelníky od jejich mrzkého života a zachránil jejich duše! Pak prohlašuje Del Rio, že se nemá používati mučení u ďáblem posedlých, když byli pojedli, z obavy, aby nevrhli. Ten dobrák se staral o jejich žaludky. Zda nenařizuje on také, že se nemá opakovati více než dvakrát v týž den mučení, aby měli strach a bolest kdy se zotaviti… Přiznejte, že ten dobrý jezuita byl přece jemnocitným člověkem!

==========

Všude stoupají oplzlé tvary z půdy v neladu k obloze, která se stává satanskou; mraky se nadýmají v prsy, rozštěpují se v záda, zaokrouhlují se v plodná lůna, rozprchávají se v rozlité prameny mléka; shodují se s pochmurnou chlípností lesa, kde jsou už pouze obrazy obrovských anebo trpasličích kyčlí, ženské trojúhelníky, velká, sodomická ústa, jizvy, které se dovnitř rozšiřují, a vlhké otvory. — A ta hnusná krajina se mění. Gilles zří nyní na kmenech znepokojující polypy, hrozné vředy. Zjišťuje výrostky a hlízy, rány, vytesané datlem, rakovité hlízy, strašné kostižery, je to chorobinec malomocenství země, venerická klinika stromů, v níž se týčí buk na zatáčce aleje.

==========

Představte si skutečně umělce, který se zamiluje do svého dítěte, do svého díla, do nějaké Herodiady, do nějaké Judity, do nějaké Heleny, do nějaké Johanny d‘Arc, jež by byl popsal anebo namaloval a který je vyvolává a na konec s nimi obcuje ve snu! — Ano, ta láska je horší než obyčejné krevní smilstvo. Tu může viník vskutku spáchati pouze poloviční zločin, ježto jeho dcera se nezrodila pouze z jeho bytosti, nýbrž také z jiného těla. Je tedy logicky v krevním smilstvu jakási, jakoby přirozená, cizí skoro dovolená stránka, kdežto v pygmalionismu zprzní otec dceru své duše, jedinou, která jest opravdu čista a náleží mu cele, jedinou, již mohl zploditi bez pomoci jiné krve. Zločin je tedy úplný a dokonalý. A pak, není to také projev opovržení k přírodě, takřka k božskému dílu, ježto předmětem hříchu není už jako ve zvířeckosti samé tělesná a žijící bytost, nýbrž bytost neskutečná, bytost zplozená nadáním, jež se poskvrní, skoro nebeská bytost, ježto se mu dostane často nesmrtelnosti, a to geniem, uměním? Jděme ještě dále, chcete-li; představte si, že nějaký umělec namaluje světce a zamiluje se do něho. Tu by se sloučil zločin proti přírodě s rouhačstvím. Bylo by to úžasné!

==========

Milovati čistě a bez naděje bylo by něčím dokonalým, kdyby nebylo nutno počítati s bouřemi svého mozku! Cudnost bez náboženského určení nemá smyslu, nepolevují-li žádosti, ale to se pak stává tělesnou otázkou, kterou empirikové více méně špatně řeší; celkem zde nad zemi směřuje vše k aktu, který zavrhuješ. Srdce, jež se považuje za vznešenou část člověka, má týž tvar jako pohlavní úd, který je takřka jeho nízkou částí; je to velmi symbolické, neboť každá pravá láska končí ústrojím, které se mu podobá. Snaží-li se lidská obraznost uvésti v život umělé bytosti, je nucena podávati pohyby zvířat, která se rozplemeňují. Pohleď na stroje, na pohyb pístů ve válcích; jsou to v Juliích z litiny Romeové z oceli; lidské výrazy se neliší nikterak od pohybu našich strojů. To je zákon, jemuž musí člověk pochlebovati, není-li ani impotentním, ani svatým; nuže, ty nejsi, myslím nikým z nich; toužíš-li však z nepochopitelných důvodů žíti s ženou pohlavně neschopnou, užij receptu starého okultisty XVI. století, Neapolana Piperna; ten tvrdí, že každý, kdo pojí sporýše, nemůže po sedm dní přiblížiti se k ženě; kup si toho hrnec, okus toho a uvidíme.

==========

Mluvil jste právě des Hermiesi o františkánech. Víte, že ten řád měl zůstati tak chudým, že neměl míti ani zvonu? Je pravda, že ten předpis byl poněkud zmírněn, neboť bylo příliš nesnadno a příliš těžko jej zachovati. Nyní mají zvon, ale pouze jediný! — Jako většina opatství tedy. — Ne, neboť skoro všechna mají několik zvonů, často tři, ke cti a slávě svaté a trojjediné bytosti! — Ale počet zvonů jest přece omezen pro kláštery a kostely? — Tak tomu totiž bylo kdysi. Byla tehdy zbožná hierarchie zvuků; klášterní zvony neměly zvoniti, byly-li kostelní zvony uvedeny v pohyb. Byly vazaly, jejich zvuky byly slabé a uctivé, mlčely, když mluvil hlavní zvon k zástupům. Nedbá se už těchto zásad, posvěcených r. 1590 kánonem koncilu toulouského a potvrzených dvěma dekrety kongregace ritů. Nařízení svatého Karla Boromejského, který chtěl, aby katedrální chrám měl pět až sedm zvonů, kolegiátní tři a farní dva, jsou zrušena, dnes mají kostely více nebo méně zvonů, podle toho, jak jsou bohaty!

==========

Nuže! Docre chová v klecích, které bere s sebou na cestu, bílé myši. Krmí je posvěcenými hostiemi a těstem, jež napouští znalecky odměřenými dávkami jedů. Jakmile jsou ta zvířata nasycena, vytáhne je z klece a drže je nad kalichem probodne je naskrz velmi ostrým nástrojem. Krev steče do nádoby i používá jí, jak vám hned vyložím, k tomu, aby svým nepřátelům zasadil smrtelnou ránu. Jindy použije k tomu kuřat, morčat, ale v tom případě neužije krve, nýbrž tuku těch zvířat, která ztučněla takto z hanebných a otrávených svatostánků. Jindy opět použije receptu, který vynalezla satanská společnost Ré-Teurgistů-Optimátů, o níž jsem už s tebou mluvil, a připraví směs z mouky, masa, z hostií, ze rtuti, ze zvířecího chámu, z lidské krve, z morfiového acetátu a z levandulového oleje. A podle Gévingeya je tu prý ještě nebezpečnější mrzkost; vykrmuje ryby hostiemi a obratně odstupňovanými jedy; ty jedy bývají vybírány z oněch, jež způsobují mozkové poruchy a usmrcují člověka, jehož póry absorbují, tetanickými záchvaty. Jsou-li pak ty ryby dobře prostoupeny těmi látkami, zpečetěnými rouhačstvím, zbaví je Docre vody, nechá je shníti, destiluje je a dostane výtažek éterického oleje, z něhož jedna kapka stačí způsobiti šílenství. Té krůpěje se užívá, zdá se, vnějšně. Stejně jako v Balzacových Třinácti, může člověk, dotknuv se vlasů, dáti vzniknouti šílenství anebo otráviti.

==========

Lze voliti dva prostředky k zasažení nepřítele, po němž míříme. První z nich a méně obvyklý je tento: Kouzelník používá jasnovidkyně, ženy, kterou nazývají jejich společnosti „létajícím duchem“; je to náměsíčnice, která uvedena byvši v hypnotický spánek, může se v duchu odebrati, kam chceme. Od té chvíle možno přinutiti ji, aby přinesla kouzelné jedy na místa, vzdálená sta mil a osobě, kterou jí označíme. Ti, kdož byly zasaženi touto cestou, neuzřeli nikoho a zešílí anebo zemřou, nemajíce o jedu ani potuchy. Ale mimo to, že jsou ty jasnozřivé ženy vzácné, jsou také nebezpečné, ježto jiné osoby je mohou také uvésti do kataleptického stavu a vynutiti na nich přiznání. To vám vysvětlí, proč lidé jako Docre se utíkají k druhému prostředku, který jest jistější. Spočívá v tom, že je nutno vyvolati jako ve spiritismu ducha zemřelého a poslati ho s připraveným jedem, aby zasáhl oběť. Výsledek je týž, ale dopravní prostředek jest jiný.

==========

Ano to je pravda; nyní mužové hrají a nečtou již, jsou to tak zvané ženy vyšší společnosti, jež čtou knihy a rozhodují o úspěších anebo neúspěších; jsme také dámě, jak jí nazýval Schopenhauer, hloupé huse, jak bych ji rád tituloval, díkem povinní za ty polévky vlažných a sliznatých románů, jež se vychvalují! To slibuje v budoucnosti pěknou literaturu, neboť abyste se líbil ženám, musíte vyjadřovati hladkým slohem už strávené a vždy plešaté myšlenky.

==========

Durtal se rozloučil a sestupuje po schodech, pravil si: ten veselý kněz je mi odporný. Ostatně, je-li kněz, lékař, literát, veselým člověkem, jest jistě sprostou duší, neboť oni to jsou, jež patří zblízka na lidské bědy, kteří je zmírňují, pečují o ně, anebo je popisují! Jestliže se potom veselí a propukají v smích, je to vrchol nestydatosti! To nebrání ostatně, aby někteří nevědomci neplakali nad tím, že román, založený na pozorování života, prožitý, pravdivý román je smutný jako život, který líčí. Chtěli by, aby byl veselý, kořeněný hrubými vtipy a nalíčený, což by jim pomáhalo v jejich nízkém sobectví, aby mohli zapomenouti truchlivých existencí, jichž se dotýkají!

==========

Vzhlédnuv, hledal okno zvoníkovo a poznal je; ono jediné mělo záclonu mezi ostatními zasklenými oblouky, jež se otevíraly nad vnějším schodištěm. Jaká ohyzdná stavba! pomyslil si, pohlížeje na chrám; uvážíme-li, že tento čtverhran se dvěma věžemi po boku se odvažuje připomínati průčelí notredamského chrámu! A jaká směsice, pokračoval, prohlížeje si podrobnosti. Od předchrámí se tyčí dórské sloupy k prvnímu poschodí; od prvního ke druhému poschodí jónské sloupy o závitech; konečně od úpatí až k samému vrcholku věže, korintské sloupy o akantových listech. Co může znamenati tato slátanina pohanských slohů pro chrám? A mimo to hyzdí pouze věž, v níž visí zvony; druhá není ani dostavěna, nýbrž podobá se zvětralé kamenné rouře, není tak ohyzdná. A pět nebo šest stavitelů se podjalo úkolu postaviti tuto ubohou hromadu kamení! Ale přes to byli Servadonové a Oppenordové, Ezechieli stavby, skutečnými proroky; jejich dílo je dílem vidoucích, jímž předešli XVIII. století, neboť je to věštecké úsilí kamene, který chce symbolicky vyjádřiti v době, kdy nebylo drah, budoucí nádraží železnic. Chrám Saint-Sulpice není skutečně chrám, toť nádraží.

==========

A pak budovy, jež se tyčí z toho zmítajícího se bahna střech, Notre-Dame, la Sainte Chapelle, Saint-Séverin, Saint-Étienne du Mont, věž svatého Jakuba, jsou zakryty v žalostné mase novějších monumentálních staveb; — a nechci naprosto patřiti zároveň na tu ukázku umění obchodníků s toiletním zbožím, na Operu, na ten mostní oblouk, jímž je Vítězný oblouk a na ten dutý svícen, jímž jest Eiffelova věž!

==========

Uctívání Ďábla není nezdravější než uctívání Boha; jeden hnisá a druhý září, toť vše; podle toho by všichni lidé, kteří uctívají jakékoli božství, byli šílení! Ne, stoupenci satanismu jsou mystikové nečistého řádu, ale jsou mystikové. Je velmi pravděpodobno, že nyní jejich vzlety k nejnižšímu zlu se shodují s hroznými mukami smyslů, neboť Chlípnost je předchůdkyní Démonismu. Lékařská věda zařazuje prostě tu žízeň po kalu do neznámých okresů nervózy;  a právem, neboť nikdo neví určitě, jaká je to nemoc, jíž každý trpí; je vskutku docela jisto, že v tomto století nervy se podráždí mnohem snáze než dříve při sebenepatrnějším popudu. Počkej, vzpomeň si na podrobnosti, jež podávají noviny o popravě na smrt odsouzených; odhalují nám, že kat pracuje bázlivě, div že neomdlí, že je nervově rozrušen, stíná-li hlavu zločinci. Jaká slabost! Přirovnáme-li ho k nepřekonatelným trapičům minulých dob! Ti vám zahalovali nohu do navlhčeného pergamenu, který se opět stahoval před ohněm a rozdíral vám ponenáhlu maso; anebo vám vráželi klíny do stehen a lámali kosti; drtili vám palce rukou ve svěradlech, opatřených šrouby, vyřezávali vám úzké pruhy kůže na zádech, vyhrnovali vám jako zástěru kůži na břiše; rozčtvrcovali vás, mučili, opařovali vás, polévali vás hořící pálenkou, to vše s nepohnutou tváří, s klidnými nervy, jež se nerozechvěly žádným výkřikem, žádným stonem. Ty výkony, jež bývaly poněkud únavné, mívaly však po operaci za následek notnou žízeň a velký hlad. Byli dobře vyrovnaní sangvinikové, kdežto nyní!
==========


Jest ještě mnoho jiných výroků, jejichž text bych nalezl, otevřev Písmo svaté. Ne, není sporu o tom, že se stoupenci blahoslaveného království opírají s jistotou o slova zjevení a mohou za jistých podmínek a bez obavy, že se dopouštějí kacířství, uhájiti tuto doktrínu, která, jak dosvědčuje svatý Jeroným, byla ve IV. století dogmatem víry, všemi uznávaným. — Ale, což abychom ochutnali trochu toho celerového krému, jejž velebí pan Durtal? Byl to hustý likér, slazený jako anýzovka, ale přece lehčí a jemnější, ale když člověk spolkl ten líný sirup, minula chuťové bradavky lehká příchuť celeru. — To není špatné, zvolal astrolog, ale je to velmi slabé, a nalil si do své sklenice pořádný doušek rumu.

==========

Hleďte, prohodil Gévingey, kacířství by obzvláště existovalo a pak by se stalo zároveň nesmyslným a absurdním, připustila-li by se autentická a tělesná inkarnace, jako to činí někteří paraklétisté. Vzpomeňte si jen na fareinismus, který řádil od XVIII. století ve Fareinsu, ve vesnici Doubsu, kam se uchýlil po uzavření hřbitova svatého Medarda jansenismus, vypuzený z Paříže. Tam jakýsi kněz, jménem François Bonjour, počne opět ukřižování lidí, jimž se zjevují zázraky, a galvanické výjevy, jež znepokojily hrob jáhna Parise; pak se ten kněz zamiluje do ženy, která tvrdí, že otěhotněla díly proroka Eliáše, který má podle apokalypsy předcházeti před posledním příchodem Kristovým. To dítě se narodí, pak druhé, jež není nikým jiným než Paraklétem. Byl obchodníkem vlnou v Paříži, stal se plukovníkem národní gardy za vlády Ludvíka Filipa a zemřel v blahobytu roku 1866. To byl skladišťový Paraklét, Vykupitel s epoletami a tupé!

==========

Roku 1889 vydá jakýsi dobromyslný blázen, jménem David, v Angers brožuru, nadepsanou „Hlas Boží“, v níž si přisvojuje skromný titul „jediného Mesiáše tvůrčího Ducha svatého“ a prozrazuje nám, že je podnikatelem veřejných prací a že má vous, měřící jeden metr a deset centimetrů. Za dnešní doby jeho odkaz není zapomenut; nějaký inženýr, jménem Petr Jean projížděl nedávno na koni jižními kraji, hlásaje, že je Duchem svatým; v Paříži prohlásí rovněž Bérard, strojvůdce dostavníku na linii Panthéon-Courcelles, že se do něho vtělil Paraklét, kdežto článek v kterémsi časopise dokazuje, že naděje Vykoupení tryská v osobě básníka Jhouneye; konečně se objevily v Americe občas ženy, které tvrdí, že jsou Mesiášem a sbírají přívržence mezi ilumináty oživování.

==========

Také Duch svatý bude s blahoslaveným Kristem imanentním v bytostech. Bude principem, který je přetvoří a obrodí; ale to nikterak nevyžaduje, aby se vtělil. Duch svatý přechází z Otce na Syna; je seslán, aby jednal, ale nemůže se zhmotniti; tvrditi opak jest čiré šílenství. To znamená upadnouti do schismat gnostiků a fratricellů, do bludů Dulcina de Novarre a jeho ženy Markéty, do oplzlostí abbého Beccarelliho, do mrzkostí Ségarelliho z Parmy, který pod záminkou, že se chce opět státi dítětem, aby lépe symbolizoval prostou a naivní lásku Paraklétovu, dal se zavinouti, položiti na ruce kojné, které sál mléko z prsu dříve, než se válel v kalu.

==========

— Já totiž znám Lyon; tam jsou mozky zakouřené jako mlhy, stoupající z Rhony, jež zahalují z rána ulice. Město se zdá nádherným cestujícím, kteří mají rádi dlouhá stromořadí, travnatá luka, široké bulváry, všechnu k polepšení směřující architekturu moderních měst; ale Lyon je také útočištěm mysticismu, přístavem nadpřirozených myšlenek a pochybných práv! Tam zemřel Vintras, do něhož, zdá se, vtělila se duše proroka Eliáše; tam si zachovali Naundorffové své poslední stoupence; tam řádí učarování, neboť v la Guillotiére dávají za desetifrank učarovati lidem! Dodej, že je to zároveň přes svůj nadbytek radikálů a anarchistů bohaté skladiště protestantského a přísného katolicismu, jansenistická továrna, bigotní a otylá měšťačka.

==========

Lyon je proslulý svými uzenářskými krámy, svými kaštany a svým hedvábím; a také svými kostely! Všechny vrcholky jeho strmých ulic jsou rozbrázděny kaplemi a kláštery a Notre-Dame de Fourvière ovládá všechny. Z dálky se podobá ta památka skříni z XVIII. století, převrácené, s nohama ve vzduchu, ale vnitřek, který se ještě dokončuje, zaráží. — Měl by sis jej někdy prohlédnouti. — Spatříš tam nejpodivnější směs asyrského, římského a gotického slohu, nedefinovatelné cosi, vynalezené, oděné, obnovené a sloučené Bossanem, jediným architektem, který dovedl od sto let konec konců jediný zaříditi vnitřek katedrály! Její loď žehne smalty a mramory, spěžemi a zlatem; sochy andělů prořezávají sloupy a ruší se slavnostní grácií známé eurytmie. Toť asijské a barbarské; to upomíná na architektury, jimiž Gustav Moreau obklopuje ve svém díle své Herodiady.

==========

A řady poutníků netrhnou. Modlí se k Panně Marii za rozšíření obchodů; modlí se k ní, aby otevřela nové prameny odbytu pro jelita a hedvábí. Vychvalují Panně zboží. Táží se jí o radu, kterak prodati zkažené potraviny a odbýti nepravé aksamity. Ba ve středu města, v chrámu svatého Bonifáce jsem objevil oznámení, kde se věřící vybízejí, aby z úcty k posvátnému místu neudíleli chudým almužen! Nehodilo se vskutku, aby obchodní modlitby byly rušeny směšnými nářky nuzáků!

==========

Když byl napřed velebil neznámý kámen „Alectorius“, který činí svého majitele nepřemožitelným, když byl vytažen ze žaludku kohouta, který byl před čtyřmi lety vykleštěn, anebo vyňat ze žaludeční dutiny kuřete, poučuje nás Porta, že chalcedon dává vyhrávati pře, že karneol staví krvotok a „je dosti prospěšný ženám, které trpí nepravidelnou čmýrou“, že hyacint chrání před bleskem a vzdaluje mory a jedy, že topas krotí náměsíčnost, že je tyrkys prostředkem proti melancholii, čtyřdenní horečce a srdečním chorobám. Tvrdí konečně, že safír chrání před strachem a zachovává údy při síle, kdežto smaragd, zavěšený na krku, chrání před padoucnicí a rozpadne se, jakmile osoba, která jej nosí, pozbude cudnosti.

==========

— Jak to voní! zvolal Durtal, vdechuje ostrou vůni slanečků. Jaké myšlenky ten parfém vzbuzuje! Vyvolává ve mně představu krbu, v němž praskají jalovcové snítky, v přízemí, jehož vrata hledí na velký přístav! Zdá se mi, jako by bylo kolo z dehtu a ze solných chaluh kolem těch zakouřených zlat a těch suchých rzí. Je to výtečné, pokračoval, okusiv toho salátu.

==========

Jaká podivná doba! pravil Gévingey zádumčivě; lidé nevěří už v nic a po všem sahají. Každého jitra se vynalezne nová věda; nyní vládne ta pošetilost, jež nazývají pedagogikou, a nikdo už nečte toho podivuhodného Paracelsa, který opět vše nalezl a vše stvořil! Povězte tedy nyní na svých sjezdech učenců, že podle toho velkého mistra je život výtažkovou krůpějí hvězd, že každý náš orgán je ve shodě s některou planetou a závisí na ní, že jsme tudíž výtahem božské sféry; řekněte jim přece, — a zkušenost to dosvědčuje, — že je každý člověk, zrozený ve znamení Saturna, melancholickým a lymfatickým, mlčelivým a samotářským, chudým a nicotným; že ta líná hvězda, zdlouhavá na své dráze, činí předem náchylným k pověrám a podvodům, že ovládá padoucnici a městky, zlaté žíly a malomocenství, že je — žel! — velkou dodavatelkou nemocnic a káznic, a ti dokázaní oslové, ti proslulí pedanti se vám vysmějí, pokrčí rameny.
==========