© Jan Zábrana, 1964

Odbočky jsou… život a duše četby!
LAURENCE STERNE

Dobrý malíř, maluje-li stonožku, nakreslí jí skutečně sto noh.
DOROTHY SAYERSOVÁ

hrůzostrašná přísada do kávy
Zlověstný vítr lomcoval korunami stromů a z nedalekého lesa znělo do skromného příbytku jeho táhlé hučení. Tu zapraskala větev, lámaná silou rozpoutaných přírodních mocností, tam prošlehl temným mračnem blesk a udeřil kdesi blízko, snad, nedej bůh, do obydlí nic netušících lidí. Věru, strašlivá noc. Také vdova Albína Kropáčková pociťovala toho večera před ulehnutím podivnou tíseň. A podivno – nebylo k ní důvodu… Strávila totiţ několik příjemných hodin ve společnosti dvorného muţe, jehoţ počínání rozněcovalo v ní dávno zapomenuté sny a tuţby, tak blízké kaţdému ţenskému srdci… Sešli se v kavárně Belvedere, zhlédli spolu film Slečna matinka Paříţanka, kde v temnu kinosálu setkaly se několikrát jejich ruce v letmém, jakoby nesmělém dotyku, při němţ se vţdy zachvělo srdce Albíny dlouho jiţ nepocítěnou rozkoší… Ve víru vzdmutých citů rozloučila se se svým nápadníkem před brankou své vilky, kam ji dvorně doprovodil – ostatně bylo vzhledem k pozdní hodině třeba pánského doprovodu, neboť obydlí vdo vy Albíny stálo aţ na samém nejzazším konci branické vilové čtvrti, v ulici Pod myslivnou – a vstoupivši do kuchyně, těšila se jiţ na teplo prachových peřin a na pořádný hrnek kafíčka, které před usnutím pravidelně pívala, coţ obé vykouzlí náladu vhodnou k promýšlení uplynulých rozkošných chvil a k spřádání snů, v jaké jiţ vdova donedávna nedoufala. Odstrojila se a rozestlala širokou pohodlnou postel, jeţ kdysi stávala v pokoji nahoře vedle postele neboţtíkovy, ale po jeho smrti, téměř jiţ před deseti lety, octla se zde, v skromné kuchyňce, neboť hořejší pokoje byla paní Albína nucena pronajímat pánům, doplňujíc si tak skromnou penzičku po zesnulém choti. Nyní byl nájemcem celého prvního poschodí vily, pozůstávajícího ze tří pokojů, major Dušan Činovský, svobodný důstojník, pracující na kterémsi oddělení ministerstva národní obrany. Tak to alespoň paní uváděla v rozhovorech se sousedkami.

Bouře za okny zuřila dále, lomcujíc okenicemi. Spustil se hustý déšť a počal bubnovati na okenní skla. Vdova odstavila hrnec s kávou z plotny, nalila si do objemného hrnku, zhasla nástropní světlo a ulehla. Zamhouřila oči, zamíchala kávou, štědře oslazenou, a vdechla nozdrami její líbeznou vůni, chystajíc se sníti. Chudá lampička, upevněná na pelesti postele, vrhala na všechno přízračné, mdlé světlo a stíny předmětů se prodluţovaly, připomínajíce duchové postavy plíţící se tmou. Zaburácel hrom. Vdova drţela objemný hrnek s kávou na prsou a snaţila se sníti. Vybavovala si tvář nápadníkovu, fešácký knírek a prošedivělé skráně, připomínající jí oblíbeného jejího filmového milovníka Stanislava Strnada. Ale zlověstné zvuky bouře zaháněly slastné představy, a místo nich jako by se do vdoviny duše plíţil podivný, neznámý děs… Opět zaburácel hrom. A spolu s ním podivný zvuk, jako by někde kapala voda. Kap… kap… kap… Nemoţno! Asi se jí něco zdá. Utahuje vţdy přece pečlivě všechny kohoutky od vodovodu. Ţe by pan major nahoře zapomněl? Ale kdeţ. I kdyby, z koupelny neslyšela by kapání vody. Soustředila opět své vzrušené myšlenky na tvář mi lencovu. A zase – kap… kap… kap… Za oknem burácí vítr, větve stromů v zahradě praští pod jeho nápory. Ne, vdova nedokáţe snít, jak se byla těšila. Rozmrzele otevřela oči a zamíchala znovu vonným nápojem, jejţ drţela na prsou. Kafíčko snad zaţene ty zlé tuchy a tísně. A opět zaburácel hrom, právě v okamţiku, kdy vdova přiloţila ke rtům hrnek s rajským nápojem. Co to? Podivno! Ani kafíčko dnes nechutná, jako by i ono mělo jakousi podivně zatrpklou, byť sladkou, nebo spíše nasládlou chuť, a nějak divně lepkalo na jazyku…

Znovu se napila. Za okny zahoukal sýček. Ne, to není její kafíčko, které ona tak výborně zná vařiti. Oddálila hrnek od rtů a postavila jej opět na svá prsa, drţíc jej oběma dlaněmi. Přejel ji mráz, aţ se otřásla. Rychle se rozhlédla stíny, plouţícími se kuchyní, a hrdlo jí sevřela hrůzná, neurčitá předtucha. Blesk ozářil okno a na něm se zarýsovaly větve stromů jako strašidelné kostlivé ruce… Zaburácel hrom. A nyní zaslechla znovu zřetelně ono hrůzostrašné kapání: Kap… kap… kap… Vtom udeřila ji na tvář horká jakási kapka. Upřela zrak na hnědou hladinu vonícího nápoje. Kap! Hladina rozvlnila se vpádem tělíska do hrnku a utvořily se drobné kruhy. Kdyţ se uklidnily, zůstal po nich jakýsi rozplývající se červený kotouček. A znovu – kap! Vdova pozvedla oči ke stropu. V tu chvíli opět výhodně prolétl černavou nebe blesk a ozářil strop kuchyně. Lpěla na něm podivná rudá skvrna, jíţ cosi prosakovalo. Vdovy se zmocnil děs. Napřáhla ruku, aby odhrnula peřinu a vstala, chtíc blíţ ohledati ono místo. A vtom ze skvrny na stropě oddělila se nová kapka a dopadla na bílý rukáv jejího nočního úboru. Vdova strnula! Z hodin na stěně vyskočila kukačka a počla kukati. Půlnoc! Za oknem zlověstně zalkal vítr a vrhl prudkou spršku proti oknům. Na vdovině rukávu utvořila se červená skvrna. Omdlévajíc, vdova vykřikla. Byla to – lidská krev!!! A hromový hlas bouře za oknem provázel pád jejího tě

vyprávění ve svatebním salónku začíná
Pád vdovina těla přerušil telefon. Zvedl jsem ho otráveně, protoţe jsem cítil, ţe uţuţ na mě sedá inspirace, která mi umoţní podstatně zvýšit tempo. Předchozí stránky jsem totiţ vyráběl v potu tváře od půl osmé ráno, a kdyţ zazvonil telefon, bylo sedm večer. A to jsem pro tu práci ani neměl čas se naobědvat. A tak jsem zvedl telefon a houkl jsem do něho: „Haló?“ Chvilku v něm něco harašilo a pak se současně ozvaly dva hlasy, muţský a ţenský. Přesně řečeno, chlapecký a dívčí. Přednášely zpěvavě: „Milý pane Pivoňko, my si vás co nejsrdečněji dovolujeme pozvat na naši svatbu.“ „To je od vás hezký,“ řekl jsem, pořád ještě dost znechuceně, „ale s kým mám tu čest?“ „Hádejte!“ zazpívaly oba hlasy. V rozpoloţení, v jakém jsem byl, mě to naštvalo. „Jana Brejchová a Karel Effa,“ řekl jsem. Dívčí hlas zazvonil na pozadí muţného řehotu. „To jste vedle, pane Pivoňka. Dáte se poddat?“ „Dám,“ řekl jsem a zašilhal jsem po rozepsané stránce, pokryté asi dvaceti přeškrtanými a jedním a půl nepřeškrtaného řádku. Do osmi bych snad tu poslední větu mohl dopsat. Na osm mám lístek do kina. „My vám řeknem heslo, jo?“ ozvala se dívčina. „No,“ řekl jsem. „Horská kráska.“ A já byl najednou doma a otrávenost mě opustila. ★★★ Takţe jsem týden nato, jednoho hezkého dne pozdního září, seděl ve svatebním salónku hotelu Ambassador a popřával si té radosti, dostupné i starším muţům stiţeným klinickými chorobami srdce, to jest kochal jsem se pohledem na svůj protějšek v bílém krajkovém

úboru a s myrtovým věnečkem v kaštanových vlasech, holičem přetvořených v půvabnou barokní kompozici. Ano, byla to ta majolénka, která se před necelým čtvrt rokem v kostkovaných pantalónech v hotelu Horská kráska na Krkonoších zajímala o osud jisté Terezy Dobenínové a vyjadřovala se v tom smyslu, ţe se nikdy nevdá, protoţe o to nestojí. Všechny se občas a v tom sladkém věku okolo dvaceti vyjadřují v tomto smyslu. Brzy nato se jich většina octne s podobnými myrtovými věnečky na podobných holičských kreacích, v podobných salóncích, které jim a jejich nastávajícím jednorázově stráví podstatné části úspor. A tahle majolénka byla tu v tom a ne jiném odění následkem propršených čtrnácti dnů v Horské krásce a vedle ní se škrtil v naškrobeném silonovém límečku mládenec, kterého jsem naposled viděl ve svetru na způsob ţelvího krunýře a jenţ byl těţce postiţen denním dojíţděním ze Satalic do Lysé nad Labem. Prostě, vinou poukazu ROH tu dnes oba seděli se zlatými krouţky na prstech. Sezvali na to celou partu z Horské krásky, a kromě toho obvyklý kontingent rodičů, strýců a neteří, a celá tato společnost vyuţívala nyní bezplatného dobrodiní svatební hostiny. Pouze osmiletý mládenec v sametových šatičkách leţel v koutě na pohovce, zelený jako nezralá švestka, neboť tohoto dobrodiní příliš rychle naduţil. Druţička dosud seděla u stolu, ale i jejími venkovskými tvářičkami – aspoň se mi zdálo – prosvítal jiţ chlorofyl. Ale to uţ na stole byla černá káva a vyrovnaná baterie vinných lahví a nevěsta s myrtovým věnečkem upřela na mě falešné, ale neodolatelné zelené oči a řekla: „Pane Pivoňka, ţe nám zas něco povíte ze svých zkušeností?“ Mohl jsem odmítnout? Znáte mě. A tak víte, ţe nemohl. Panna nevěsta – nebo tedy alespoň rozhodně nevěsta – netušila ovšem, co svou prosbou způsobí. Neboť já vyprávím rád. Je to ostatně vlastnost starých dědků. A v hlavě jsem měl ten příběh, ten román, který jsem před týdnem začal drásat, a tak jsem v paprscích těch zelených očí rázem a s chutí

zapomněl na dobré rady Hemingwayovy, ţe spisovatel se nemá ze svých příběhů vypovídat dřív, neţ je napíše, povolil jsem si opasek, přetíţený třemi předchozími chody, rozhlédl jsem se kolem stolu, po strýcích s kníry a venkovských tetičkách v hedvábných šatech, po dvou uslzených a šťastných matkách a po dvou pýchou mírně nadmutých otcích (neboť syn si vskutku dobře vybral, nevěsta byla hezká jak obrázek, a dcera dostala za muţe fešáka), a po těch mně uţ známých tvářích z Horské krásky, nejdychtivějších očekáváním, pak jsem se vrátil k těm baziliščím, ale ach, tak neodmítnutelným očím nevěsty, a tím jsem navţdy zahrabal svou spisovatelskou kariéru. Protoţe v příštích hodinách jsem se ze svého příběhu tak dokonale vypovídal, ţe uţ ho nikdy tak dobře neslepím dohromady, a proto se o to ani nebudu pokoušet. Z toho příběhu o velkém maléru Arnošta Stařečka, o panu reţisérovi Hannjo Prodöhlovi, o Zuzance Bechyňové a o té strašné, surové vraţdě, která skoro zapadla ve víru ještě větších a ještě surovějších událostí…

these

kapitola první
v níž se do vily Carmen sjíždějí hosté Bylo přesně sedm hodin večer, kdyţ jsme dorazili v rolls-roycce mého šéfa Toma Lomala k vile pana továrníka Iva Zdeborského na Barrandově. Vila za nějakých patnáct let své existence vystřídala řadu jmen, kdysi se taky jmenovala Julie podle Julinky Patrochové, která uţ ale byla sedm let mrtvá, a ostatně to je jiná historie, koho by zajímala, ať si přečte vyprávění nazvané Vražda pro štěstí, protoţe to je o tom. Teď uţ se vila skoro sedm let jmenovala Carmen podle cílevědomé ţeny, která první ze všech své postavení v té skleněné a betonové krabici legalizovala. Tato ţena, bývalá slečna Carmen Nosáková, sekretářka dávno zaniklé literární revue Osvobozená lyra, dala svému muţi za těch sedm let dvě děti. Skutečně dala, neboť jak se šeptalo v lepší praţské společnosti, pan továrník se o ně ani nemusel osobně přičiňovat. Dítka nazvali Chrudoš a Šárka. Byl to odraz vzrušených dob, ta jména, dob, které v Ivovi Zdeborském nebývalou měrou roznítily vlastenecké cítění a přivodily u něho příklon k historii. Za pomoci dobře placených odborníků začal psáti dílo Mýtus příštího století, v němţ hodlal rozvinout teorii o slovanském původu evropské kultury a odpovědět tím na opačná tvrzení Alfreda Rosenberga. Dobře placení odborníci trávili zatím čas studiemi v Římě a v Athénách, kde měli podle příkazů pana továrníka na základě pramenného materiálu provést důkaz, ţe Trója byla osada zaloţená předky Slavníkovců a Aeneas byl po matce spřízněn s Krokem. Odborníci studovali a pan továrník vykládal zatím o budoucím díle v praţských kavárnách. Toho večera, 21 září roku třicátého osmého, slavila Šárka čtvrtě narozeniny a na její počest pořádali paní a pan Zdeborských dětský večírek. Napjatá politická situace brala sice lidem chuť na podobné slavnosti, ale paní Carmen, jata mateřskou láskou, prohlásila, ţe nevinné děti nesmí nic připravit o to málo radosti, co mají, a hostina se tedy konala.

Na to málo radosti bylo ve vile přichystáno půl tuny zmrzliny, šlehačky a dortů, a kdyţ jsme vystupovali z Lomalovy rolls-roycky, zářily skleněné stěny jídelny do tmavé zářijové noci jako křišťálová světla elektrických ryb z hlubiny mořské tmy. Současně s námi zastavila na improvizovaném parkovišti před vilou šedá tatra hadimrška a z ní vystoupil pan reţisér Hannjo Walter Prodöhl s manţelkou a synem Seppem, zvaným Sepík. Sepík, kdyţ uviděl dcerušku mého šéfa, která právě půvabně vyskočila z rolls-roycky a natřásala si růţovou sukýnku, poněkud zmuchlanou dlouhým sezením, zapálil se jako paprika a nesměle pokročil k ní. Jezebel pyšně zvedla bradičku a obrovskými bělmy ozářila bledou tvář Sepíkovu, která ještě více zbrunátněla. „Nazdar, Jezinko,“ zachroptěl Sepík. „Ahoj, “ pravila lhostejně Jezebel a otočila se k mamá. Do tmy zasvítil překrásný bílý chrup Juanity Lomalové. „Dobré večera, Seppi,“ řekla ta dáma a potom přijala hold pana reţiséra. „To je takový náhoda, ţe sme se tu sešla.“ Paní Juanita byla dosud na štíru s gramatickými rody češtiny. Koneckonců tato černá krasavice se zajímala o jiné věci a její mateřština, neworleanská hatmatilka kreolských domácností, v ní nevypěstovala zvláštní jazykovou pečlivost. Zajímala se vlastně hlavně o svoji dcerušku, která po ní podědila teple čokoládovou barvu pleti, veliké hnědé oči, zářivý chrup a ladnou postavu, a po tatínkovi naštěstí jen peníze. Přesto na ni byl Tom Lomal – a právem – hrd. Jezebelka, podobně jako kdysi její mamá, stávala se pomalu senzací Prahy a toho času byla předsedkyní celostátní organizace Klubů malých přátel Shirley Templeové. Do této funkce byla zvolena přes odpor rodičů značné části členstva, koketujících s fašismem a rasovými teoriemi, a přes rozličná upozornění amerického velvyslanectví, ţe tedy jaksi klub malých přátel je samozřejmě hluboce demokratické zařízení, obepínající celou zeměkouli, ale vzhledem k nadcházejícímu celosvětovému sjezdu malých předsedkyň , svolanému do Hollywoodu, mělo by se snad přece uvaţovat – kdyby alespoň slečna Jezebel nebyla tak – tak tmavá…

Byla tmavá. Byla tmavá, jako asi byla tmavá královna ze Sáby, a při pohledu na ni se i mně, bezvěrci, kradla na jazyk slova jistých veršů Písma svatého: „… Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalamounovy…“ A nyní Jezebelka, pyšně vrtíc zadečkem a psovsky následována planoucím Sepíkem v bílém saténu, plula k bráně vily Carmen, kde se před ní uctivě uklonil uniformovaný zahradník, obstarávající ten večer funkci hlídače parkoviště. Kdyţ jsme procházeli branou, skřípěly za ní uţ brzdy dalšího vozu, který přiváţel další návštěvníky a zaparkoval vedle Lomalovy rolls-roycky. Vystoupil z něho Rocky Nebava, bývalý mistr republiky ve welterové váze a nyní, zásluhou své podnikavé manţelky Jarmily, majitel prosperujícího sportovního ústavu Kalokagathium a otec šestiletého syna, který se právě hrabal z vozu. Byl to urostlý mládeneček a zdálky a na první pohled působil dojmem patnáctiletého řeznického učně. Ale to uţ na parkovišti brzdilo další auto a my jsme vkročili do vily.

kapitola druhá
v níž se vedou řeči o politice a obraně státu a krásná Juanita uráží Adolfa Hitlera Dítka zpracovala v rekordním čase půltunu cukroví a nyní se veselila v dětských pokojích v prvém patře vily. Ale nálada v jídelně, kde seděli rodiče, byla stísněná. Na všech leţel mrak událostí, který zastíral nebe nad polovinou Evropy a kladl lidem vtíravou a hroznou otázku: Bude válka? „Je to hrozné, pánové, hrozné,“ vzdychal pan továrník Poláček, který doprovázel svou šestiletou dcerku Esterku a seděl nyní za sklenicí koňaku po boku devatenáctiletého syna Leona. „Já dnes poprvé v ţivotě stávkoval!“ Společnost na něho upřela zrak. „Vy?“ zeptal se ponuře docent P. L. Meluzín. „Já, já, pane docent. Moji dělníci šli do generální stávky, a já šel s nima. Přece uţ nikdo nemůţe souhlasit s Hodţou,“ prohlásil pan Poláček. „Odstoupit pohraničí, pánové, to bysme zrovna mohli vlízt Hitlerovi do chřtánu a nechat se seţrat.“ „Sotva jsem se dostal z ateliérů domů,“ připojil se k hovoru filmový reţisér Prodöhl. „Přes Václavák se skoro nedalo projet.“ „Před parlamentem byl tábor lidu,“ řekl MUDr. Přemysl Koštýř, známý zubní lékař a otec pěti dcerušek ve věku od čtyř do jedenácti let, které se veselily nahoře. „Mluvil prý na něm Gottwald,“ řekl továrník Kruliš. Podíval jsem se na něho a zdálo se mi, ţe v jeho černých očích zablesklo světýlko zlomyslnosti. Byl to prý potomek české šlechty a zřejmě rád provokoval. Na špek mu skočil pan doktor Koštýř. „Ten, “ prohlásil rozhořčeně a zlatý řetěz na kulatém bříšku mu poskočil, „ten ať do toho nemluví. Komunista!“ knír pana doktora se zlobně najeţil a ruka sevřela sklenici s vínem. „Proč?“ zeptal se Kruliš vysokým, skoro ţenským hlasem. „Rašín prý dnes v parlamentě prohlásil, ţe není rozdílu mezi ním, národním demokratem a komunisty, v této chvíli, kdy je ohroţen stát.“

„Stát je ohroţen, protoţe ho dvacet let rozvraceli komunisté a ţidé,“ pravil tvrdě docent Meluzín. „Fakt,“ ozval se Rocky Nebava, ale jeho manţelka jej okřikla tak bleskurychle, ţe předešla pana Poláčka, který se ohradil: „No dovolte? Já ţe rozvracel stát?“ „Nemyslím vás osobně,“ řekl chladně Meluzín. „Myslím ony zhoubné tendence naší vnitřní i zahraniční politiky, které nás přivedly tam, kde jsme.“ „A kde jsme, pane docente,“ zeptal se Kruliš. „Na pokraji krachu, “ odpověděl temně docent. Z druhého konce stolu se ozval muţný hlas. „Oho!“ řekl. „Ještě je tu armáda.“ To promluvil plukovník Oto J. Pilnáček, vysoký důstojník kavalérie, otec syna Alberta, který byl jednatelem Klubu malých přátel Shirley Templeové. Oto J. Pilnáček vstal a zamával pravicí: „Mám důvěrné zprávy, ţe dnes bude jmenována nová vláda v čele s naším zborovským hrdinou generálem Syrovým. Pak to vezmeme do ruky my, vojáci!“ „Pozdě,“ zahučel Meluzín, ale přehlušila ho jasná otázka továrníka Kruliše. „Syrový? Prosím vás, ten a vzít něco do ruky?“ „Ano, náš zborovský hrdina!“ opakoval slavnostně Pilnáček. „Hrdina. Neumí ani zastřelit zajíce,“ řekl trpce Kruliš. „Vymete kdejaký hon, ještě před týdnem jsem se s ním setkal u Cla m-Gallasů. Postřelil náhončího.“ Plukovník Pilnáček si pohrdavě změřil opozičníka. „Vrchní velitel nemusí osobně umět ovládat zbraň. Důleţité je, aby v kaţdé situaci viděl jasně a byl cele prodchnut myšlenkou obrany státu.“ Kruliš se zasmál. „Pan generál má jen jedno oko,“ řekl, „a tím ještě, kdy můţe, brejlí do rodokapsů.“ „Vy – vy –“ začal se dusit plukovník a úspěšně změnil barvu. Ukázal se být hoden tradice svého povolání a překrásně sípěl. Byl synem velkoobchodníka, který rakouské armádě dodával fédrpuše, a kdyţ zjistil, ţe intelekt jeho staršího potomka nestačí na vedení obchodu, dodal ho rovnou armádě. Po převratu pokračoval v armádních dodávkách, tentokráte přezek a lvíčků na čepice, syn Oto

se oţenil s dcerou generála, a tak byla jeho kariéra zajištěna. Nyní stál v červených rajtkách a sklovitých holínkách a sípěl. Byl by se snad na Kruliše vrhl, nebo ho alespoň vyzval na soubo j; vtom však do sálu vkročil drobný neduţivý hošík a vysokým hláskem oslovil docenta Meluzína: „Tatí, dej mi kapesník.“ „Aloüs nemá kapesník?“ obrátil se Meluzín přísně na smutnou a hezkou paní, která mlčela po jeho boku a byla alespoň o dvacet let mladší neţ on. Nebylo jí víc neţ pětadvacet a seděla pokorně, a jak se mi zdálo, trochu ztrápeně vedle svého manţela. „Ale vţdyť jsem mu dala čistý, neţ jsme jeli,“ pravila hlasem jako viola. „Üsku, přece jsem ti dávala kapesník,“ obrátila se na hošíka. „Ale já chci ten velkej modrej, co máš, tati, v kapse,“ řekl hošík. „Vel-ký, mod-rý!“ opravil docent syna. „A na co jej chceš?“ „Na hraní,“ řekl Üsek. Jméno, jímţ se chlubil, byl lingvistický rozmar jeho vědeckého otce, a vzniklo spojením jména hošíkova dědečka, který se nazýval Alfréd, a jména matky Luisy, zesnulé první ţeny docentovy. Z těchto dvou sestavil učenec slovo Aloüs, které byl předtím učinil tělem a v němţ „ü“ reprezentovalo podivné sympatie tohoto podivínského pána, k nimţ se dobral během posledních let; upíraly se jednak na jih, do slunné Itálie, a jednak a hlavně na sever, k jistému nebezpečnému muţi s knírkem. Nemohl ovšem tyto sympatie hlásat příliš veřejně, a tak je s odvahou sobě vlastní skryl za přehlasované „ü“ ve jméně svého syna. Nyní vytáhl nervózně z vnitřní kapsy saka tyrkysový kapesník, pečlivě sloţený a nepouţitý, a podal ho synovi. „Vezmi a běţ,“ vybídl ho. Üsek se otočil a odběhl z jídelny, jen se mu bílé střevíčky míhaly. A nyní zachránil situaci Ivo Zdeborský. „Mám pochybnosti,“ pravil, „mám pochybnosti o měřítkách, podle kterých se do armády přijímá.“ „Jak to myslíte,“ otočil se na něho plukovník. „Kupříkladu já,“ řekl Ivo. „Mě nevzali na vojnu pro slabozrakost a korpulenci. Mě, pánové!“

„No, astenický zrovna nejste, příteli,“ ušklíbl se Kruliš. Zdeborského tučný obličejík polil ruměnec. „Ale nejsem slabozraký!“ vykřikl uraţeně. „Poznám známého na sto metrů. Vás zrovna, Ervíne, vás zrovna jsem dnes odpoledne poznal přes ulici, jel jste v černé aerovce od Můstku nahoru!“ „To jste neměl říkat,“ zasmál se Kruliš, „protoţe to jste si mě s někým spletl. Já ani ţádnou černou aerovku nemám a dnes jsem na Václaváku vůbec nebyl.“ „Zato já jsem tam byla,“ prohlásila paní Nebavová, „a stála jsem tři kroky od vás, pane továrníku, ale mě jste nepoznal. “ „Tak, madam?“ otázal se rozpačitě Zdeborský. „Opravdu ne?“ „Ne,“ řekla paní Jarmila. „Díval jste se na mě aspoň půl minuty, čekala jsem, aţ přejde ta demonstrace, ale ani jste si mě nevšiml. Aspoň jste mě nepozdravil.“ „Byl jsem asi zamyšlen, odpusťte mi to, paní Jarmilo. Hanbím se, ale byl jsem patrně zamyšlen.“ „Ale ovšem,“ řekla paní Nebavová. „Kdo z nás není tyhle dni zamyšlen? Nemusíte se vůbec omlouvat.“ Vtom se za dveřmi ozvala rána. Paní Nebavová strnula. „To bude Primo!“ vykřikla, vyskočila a hnala se k pojízdným dveřím jídelny, zaskleným broušenými tabulemi. Otevřela je a našim zrakům se objevil její synáček Primo – pojmenovaný tak podle světoznámého bijce Carnery –, který se právě sbíral ze země. Vedle něho se válel veliký dřevěný medvěd s prackama objímajícíma prázdný prostor, který v hale vily Carmen slouţil jako drţák na deštníky. „Primo!“ vykřikla paní Nebavová. „Co to děláš?“ Primo se vztyčil a zahuhlal. „Jezinka fíkala, ţe mám pfinýst toho kvásnýho medvěda z haly.“ „Okamţitě ho odnes zpátk y!“ zavelela rázná matka. Svalnatý hoch poslušně uchopil dřevěné zvíře a potácivým krokem zmizel vlevo. Matka ho ještě chvíli sledovala, pak se vrátila do jídelny a dveře za sebou zavřela. Podíval jsem se na paní Meluzínovou a viděl jsem, ţe stále hledí na dveře. Pohlédl jsem tam tedy také. Za chvíli se za nimi objevil opatrně se kradoucí stín, postupující zleva doprava, který připomínal Bivoje s kancem na

zádech. Příkaz Jezebel byl tedy silnější neţ příkazy matčiny. Na tváři smutné paní se objevil náznak úsměvu a její oči zatěkaly po stole. Sledoval jsem je. Setkaly se s očima Leona Poláčka, který seděl naproti ní, a rychle se sklopily. Pohlédl jsem na Leona Poláčka. Vypadal jako náměsíčník. Boţenka vedle mě zamlaskala a já se k ní otočil, abych ji napomenul. Cpala se další porcí šlehačkového dortu a na moje dobře míněné napomenutí odpověděla: „Nech mě, kdyţ mi chutná.“ „Ale já hodlám přesto přispět svou hřivnou k obraně státu,“ bylo slyšet Ivo Zdeborského. „Mám peníze,“ řekl, „a pohrdá-li armáda mými sluţbami, pohrdnu já armádou. Sestavil jsem z vlastních finančních zdrojů svůj osobní obrněný oddíl, a v případě ozbrojeného konfliktu zasáhnu do bojů.“ „Soukromá armáda?“ plukovník Pilnáček povytáhl obočí. „Je to legální, pane továrníku?“ „Legální nelegální,“ pronesl hrdinsky Zdeborský. „Aţ promluví děla, budu se hodit.“ „Výborně, Ivo, vy ste se mi líbila!“ zasáhla do konverzace Juanita. Zdeborského polil ruměnec potěšení. „Kdyby kaţdá vyjednali jako vy,“ rozvíjela dál Juanita svoje půvabné myšlenky, „Hitler by nemohlo se takhle vyparovat. Hitler by bylo dávno poraţeno a vykopnuto!“ „Pora-žen a vykop-nut,“ zahučel Meluzín. „Poraţeno a vykopnuto?!“ trvala na svém Juanita. „Je to takové odporné, to Hitler, ty fousky, já se dycky budu muset smát!“ A na důkaz pravdy se neomezeně rozesmála. „A to tlusté Mussolini taky!“ dodala potom. Docent Meluzín se trpce zasmál. „Jsme bohuţel v situaci, kdy málokdo je schopen vidět jasně. Krátkozraké politice Hradu, za kterou ostatně stojí bolševismus, se podařilo velmi promyšleně národ zaslepit.“ „Nesmíte se divit,“ řekl jedovatě Kruliš. „Nemáme tak svobodomyslné státníky, jako je Mussolini.“ Meluzín se ušklíbl. „Svobodomyslné. Kam nás zavedli všichni ti liberálové, socialisté, demokraté, kterým je bliţší zednářský kosmopolitismus neţ blaho národa? Nepotřebujeme svobodomyslné

státníky, ale muţe prodchnuté oddaností sluţbě národu a pevnou vůlí. Jako je Mussolini.“ „Nu, pane docente,“ řekl nesměle doktor Koštýř. „Říká se, ţe v Itálii je teror –“ „Bolševické pomluvy!“ pravil ostře docent. „Říkám vám, ţe Itálie je kolébkou duchovního přerodu Evropy. Beneš se měl dávno opřít o Itálii, kdyţ uţ neporozuměl nacionálnímu socialismu.“ Potom se ironicky usmál a pokračoval: „Není nebezpečí, ţe bychom se poitalštili, kdybychom, z nedostatku vlastní původnosti, čerpali z duchovních zdrojů této země.“ „Ale ten teror, pane docente,“ trval na svém doktor Koštýř. „Podvazuje prý i svobodné podnikání…“ Docent Meluzín se napil a pohlédl upřeně na doktora Koštýře: „Nepřátelé totalitních systémů,“ pravil, „si obyčejně ţivot v zemích úpících pod knutou diktatury představují v ponurých barvách. Slunce tam nesvítí, protoţe je stále zakryto růţovou mlhou, která se vznáší nad řekami krve, proudícími uličkami vesnic a měst. Země sténá pod jednotvárným dupotem apokalyptických vojsk, vyráţejících neustálé pokřiky k poctě diktátorově.“ „Vidíte to velmi přesně a plasticky,“ řekl Kruliš, ale docent ho ignoroval. „Umělci hnijí ve vězeních,“ přednášel dál s tónem sarkasmu v hlase, „malujíce oharky na stěnách cel arcidíla nebo píšíce básničky na kůrkách chleba, který jim nelítostně uţírají krysy –“ Ale vtom byl hlubokomyslný výklad docentův přerušen zběsilým výkřikem. „Přestaňte!“ zařval Leo Poláček. Pohlédl jsem na toho sličného ţidovského jinocha a skoro jsem se lekl. Tvář měl zkřivenou nějakým mocným vnitřním hnutím, snad to byl vztek, anebo spíš spravedlivá nenávist. „Přestaňte!“ řval na docenta. „Víte, co se stalo s Kurtem Tucholským, pane?!“ Docent pokrčil rameny. „Spáchal sebevraţdu!“ křičel Leo Poláček. „A Ossietzkého umlátili v koncentráku. O to vy se asi nestaráte, co? A kde je Thomas Mann? Kde je Stefan Zweig? Kde je Erich Kästner, kdyţ se v těch

vašich diktaturách tak skvěle vede umění? Co velkého vytvořili nacisti nebo fašisti v kumštu za tu dobu, co vraţdí umělce ?“ Meluzín přejel Leona jedovatým pohledem: „Chápu vaše předsudky, ale uklidněte se. Nové umění teprv zraje, ale slavilo jiţ četné úspěchy.“ „Jestli říkáte vraţdění a umlčování spisovatelů úspěch, pak tedy slavilo největší úspěchy v dějinách!“ odsekl mladý Poláček uţ klidněji. Slova se chopila opět Juanita Lomalová. „Jak ste se mohlo zastávat Hitlera, pane docento,“ pronesla opět ve středním rodě. Začal jsem mít podezření, ţe ten střední rod souvisí nějak ve zmateném jazykovém povědomí krásné kreolky s hluboce morálním hodnocením. „Vy ste nevědělo, ţe to je rasisto? Ono tvrdilo, ţe jsou některé rasy menšocenné! Blbovec! Taková nonsens!“ Docent si pouze odkašlal. „Já třeba nevěděl, jakou mám rasu, fakt,“ pokračovala Juanita. „Moje pradědeček byl Indián a jmenovala se Tlustá Zadek a měla plantáţ a s mojí prababičkou porodili dědečka. Prababičku přivezlo otrokář z Afriky na šífu. Dědeček utekla z plantáţe a šla na moře za námořec a oţenila se v Hongkongu s babičkou, ta byla Číňan a dědeček jí ukradlo a uneslo. A moje maminku si vzal tatínek, co byl Španěl a měl v New Orleansu nevěstník – jak se říká bordel – tak co já jsem byla za rasa, co byste řeklo? A já si nepřipadala pitomá, nebo vám připadala pitomá, dyţ nejsem bělec?“ „Běloch, miláčku,“ opravil ji jemně, ale zároveň pyšně Lomal. „Tak běloch,“ řekla Juanita. „Co jste říkalo, pane docento?“ „Otázky rasy nelze takto simplifikovat, madam,“ řekl docent. „Vám připadá rasa milostivé paní simplifikovaná?“ otázal se nevinně Kruliš. Vtom ze svého místa vstal Rocky Nebava, exšampión ve welteru. Sledoval zatím celou diskusi s pootevřenými ústy a nechápavýma očima, posazenýma daleko od sebe po obou stranách dobře opracovaného nosu. Ale teď, zdálo se, mu cosi došlo. Postavil se před docenta a zaťal gigantickou pěst. Pan docent povzdechl. „Joe Louis, “ pravil těţce, „je černoch. Na Schmelinga šel: levej hák,“ gigantická levička sebou překvapivě rychle škubla v blízkosti

docentova nosu. Docent sebou rovněţ škubl a vstal. „Pravej hák,“ pokračoval Rocky Nebava a klouby prstů pr avice se bleskurychle, ale velmi jemně otřely o chmýří na docentově čelisti. Docent uskočil a zapotácel se. „A Schmeling byl k. o. ve třetí vteřině!“ Rocky se vítězně rozhlédl po posluchačích, pak odešel na své místo a usedl. Paní Jarunka ho něţně pohladila po dmoucích se šíjových svalech. Pan docent se za hrobového mlčení společnosti posadil. Všiml jsem si, ţe jeho hezká a smutná paní hoří studem. „Blbec,“ řekla vedle mě Boţenka jevištním šepotem. „A fašista.“ Mlčení trvalo. Přerušil je hlas plukovníka Pilnáčka, který jiţ delší čas Meluzína ostře a soustředěně pozoroval. „Pokud tomu rozumím,“ pravil rozšafně s vojenskou bystrostí, „pokud tomu rozumím, zdá se, ţe sympatizujete s fašismem. Je to tak? Nebo se mýlím?“ Ale dřív neţ mohl docent něco říct, rozevřely se skleněné dveře z haly a do jídelny vpádil Sepík Prodöhl v bílém saténu, silně potřísněném jahodovou zmrzlinou. Oběhl tabuli s výrazem nedočkavé dychtivosti ve tváři a vyřítil se druhými dveřmi ven. Protoţe těmito dveřmi se kromě k jiným cílům běţelo na toalety, chopila se hostitelka paní Carmen příleţitosti, aby odvedla řeč z choulostivého tématu, a pravila se smíchem: „Sepíček se asi moc napapal zmrzliny, ţe?“ Společnost se vděčně rozesmála. Aţ na plukovníka Pilnáčka. Za staţenými brvami toho válečníka převalovaly se zřejmě výhradně závaţné myšlenky. „A abychom to nezamluvili, pane továrníku,“ pravil. „Jaký je početní stav vaší jednotky?“ „Ale jakápak jednotka! To je jen takový koníček, pane plukovníku,“ řekla rychle paní Carmen a nepustila Zdeborského ke slovu. „Znáte mého manţela. Nenechá si nic vymluvit, pořád se musí něčím zabývat. Ale koneckonců – kaţdý máme právo na trochu té zábavy.“ Paní Carmen, pokud jsem věděl, vyuţila tohoto práva po dobu svého manţelství dokonale. Obě děti jako by z oka vypadly jistým pánům, kteří se v jistých dobách, časově situovaných podivně přesně devět měsíců před zrozením Chrudoše a Šárky, pohybovali v

pokojích a na terasách vily Carmen jako hosté pana továrníka. Chrudošek byl hubeňoučký severský blondýnek, podobající se výrobci kuličkových loţisek Jorgu Olafssonovi, a Šárka byla sádlem oplývající, téměř půlmetráková holčička s havraními vlásky, jaké měl majitel sardinkárny z Terstu Giuseppe Macchiavelli. Slabozraké oči otce Zdeborského spatřovaly však v obou dítkách hojné rysy své vlastní kašovité fyziognomie a pan továrník k nim přilnul něţnou a rozmazlující láskou. „Některá zábava můţe být nebezpečná,“ pravil váţně plukovník Pilnáček. „Můţete mi nahlásit stav vaší jednotky?“ „Třicet muţů a jedno obrněné auto,“ řekl hbitě Zdeborský, dřív neţ mohla opět zasáhnout Carmen. „Obrněný vůz?“ Pilnáček povytáhl obočí. „Jak jste ho získal?“ „Koupil jsem nákladní pragovku a provedl jsem zbrojní adaptace,“ řekl Zdeborský hrdě. „Ostatně, nechcete se na to podívat, dámy a pánové?“ „Velmi rád,“ odtušil řízně plukovník Pilnáček a vstal. Nezbývalo nám neţ vstát také. Boţenka ještě rychle strčila do úst mandlovou kouli. A pak jsme vykročili ke dveřím.

kapitola třetí
v níž se Boženka seznamuje s generálem a Sepík Prodöhl brečí Ubírali jsme se kolem vily Carmen dozadu, do hlubin její zahrady. Byla hvězdnatá podzimní noc, s černými mraky tu a tam, které střídavě zakrývaly hvězdy a pluly jako temné stíny po lesknoucí se hladině Vltavy dole pod kopcem. Klidná podzimní noc. Ale ve městě té noci jen málokdo spal. Lidé seděli u přijímačů nebo proudili v ulicích. Ve vzduchu visel přízrak války. A Ivo Zdeborský, rázně provázen červenými rajtkami plukovníka Pilnáčka, nás vedl po pečlivě upravených pěšinkách k jakýmsi matným světlům v zahradě. Ze stínu rododendronového keře ozval se náhle drsný, chraplavý hlas: „Stůj! Heslo!“ „Vivat generalissimo!“ zvolal pištivě Zdeborský, a z keře vystoupil člověk, kterého ozářily hvězdy. Měl na sobě jakousi tmavočervenou uniformu, bohatě všemi směry ovinutou řemením, a v ruce třímal loveckou kulovnici. Na hlavě mu seděla černá hranatá helma, silně připomínající obrácený rendlík, a na ní zářila fosforeskující, zelenkavou barvou namalovaná písmena ZOO. „Jarouši, toho chlapa vodněkud znám,“ zašeptala mi Boţenka. Pohlédl jsem na ni a viděl jsem, jak vraští čelo v usilovném přemýšlení. Podíval jsem se rovněţ na tvář pod helmou. Také mi připadala nějak známá. „Ten nápis,“ ozval se doktor Koštýř, „to je – ehm – kamufláţ?“ „Ne. Znamená to Zdeborského Občanské Oddíly,“ řekl pyšně a nevinně Zdeborský. Muţ v helmě se postavil do pozoru, levou ruku přitiskl k tělu a pravou upaţil. „Pohov, “ řekl Zdeborský. „Náš pozdrav,“ otočil se ke společnosti s vysvětlením. „Ale račte dál.“ Vykročili jsme za ním a po chvíli jsme přišli k zbrusu novému dřevěnému baráku, za jehoţ okny, špatně zatemněnými černým

papírem, prosvítala záře lampy. Zdeborský otevřel dveře a našim zrakům se naskytl pohled na zakouřenou kasárenskou loţnici s jednoposchoďovými palandami, na nichţ se porůznu váleli muţi v červených uniformách. Jiní muţi seděli okolo stolu, stojícího na volném prostranství blízko dveří, a hráli karty. V čele stolu se tyčil muţ, jehoţ červená uniforma byla poseta zlatými třásněmi, knoflíky a všemoţnými ozdobami. Ve výrazné tváři mu svítil obrovský čtvrtkilový, purpurově červený nos. Muţ zvedl oči k příchozím, a jakmile poznal Zdeborského, vyskočil a zařval zuřivě „Zor!“ Poté s pravou paţí upaţenou připochodoval k továrníkovi. „Generalissimo, hlásím, muţstvo při nočním odpočinku!“ Zdeborský si odkašlal, ale neţ mohl odpovědět, prořízl nastalé ticho, vyplněné cigaretovým kouřem, hlas Boţenky. „Édo! No né? Co to tu děláš za vopičárny?“ Zlatem zdobený muţ loupl okem po Boţence, která se hnala k němu s napřaţenou rukou, a procedil mezi zuby: „Halt, Boţka! Nemám pohov.“ „Pohov!“ vyrazil ze sebe rychle Zdeborský. „Kdo tě tak vokšíroval, Édo? Dybys neměl ten frňák, vypadáš jak Praţský Jezulátko.“ „Moc ti to kecá, Boţka. Sem teď generál!“ prohlásil hrdě pán s epaulettami, v němţ jsem i já konečně poznal starého známého z Kozí uličky. „To je generál Baverka,“ pravil rozpačitě Zdeborský. „Velitel mých občanských oddílů.“ „Hm!“ vyštěkl plukovník Pilnáček. „Je to – abych tak řekl – můj starý přítel,“ pokračoval rozpačitě Zdeborský. „Kdysi jsme se seznámili za okolností, z nichţ jsem – jaksi – měl moţnost poznat jeho – tak říkajíc – vojenské kvality.“ „Hm!“ odtušil znovu plukovník Pilnáček. „Říznost, rozhodnost a – jaksi – zkušenost v podobných oborech, tedy – jaksi v bouři ţivota.“ „Hm!“ řekl plukovník Pilnáček potřetí, a tím Iva Zdeborského vyprostil z rozpaků. „Mohu vidět ten obrněný vůz?“

„Prosím, prosím,“ řekl rychle Zdeborský. „Pane generále, veďte nás.“ „Rozkaz!“ zahřměl Éda Baverka, a vyhnuv se opatrně Boţence, která nevhodně poznamenala: „Ale štěkne ti to, Édo, to se zas musí nechat!“, zařadil se do čela našeho průvodu. „Muţstvo,“ vysvětloval cestou Zdeborský plukovníkovi, „jsem rekrutoval výhradně z řad občanů odmítnutých odvodními komisemi, takţe neodčerpávám, jaksi, pravidelné armádě ţádný materiál.“ „Aha,“ řekl plukovník. Mně se najednou rozjasnilo, odkud jsem znal tvář pod helmou. A Zdeborský mi to vzápětí potvrdil. „Výběr kádrů jsem svěřil generálu Baverkovi,“ řekl a generál Baverka si suše odkašlal. Obrněný vůz spočíval ve zvláštním přístavku u garáţe, kde přechovával pan továrník svůj neustále se měnící vozový park. Ve světle kalné garáţové ţárovky zjevila se nám červeně natřená nestvůra s otáčivou věţí, z níţ výhrůţné trčela hlaveň kulometu. Obrněnec byl rovněţ opatřen fosforeskujícími písmeny ZOO a svědomitě naolejován. Zdeborský naň pyšně zaťukal. „Nejlepší ocel,“ řekl. „Pancíř vpředu tří centimetrový, po stranách dvoucentimetrový, spolehlivě chránící před střepinami granátů a projektily lehkých i těţkých pěchotních zbraní.“ „Odkud je ten kulomet?“ otázal se ostře plukovník. „Mám – ehm – jisté obchodní přátele ve Zbrojovce,“ řekl Zdeborský rozpačitě. „Hm, “ řekl plukovník. „Nikdo nemá právo mně to zakázat!“ v Zdeborského hlase se ozval dětský vzdor. „Stojím pevně a neochvějně za prezidentem Benešem a uposlechnu dobrovolně kaţdé výzvy vrchního velení.“ „To vás šlechtí,“ řekl plukovník. Seskupili jsme se kolem obrněnce a dámy zvědavě ťukaly na pancíř. Plukovník se znalecky sehnul a nahlédl do výfuku. Zachvěl jsem se chladem, a vtom uţ se taky ozvala paní reţisérová Prodöhlová. „Pojďme dovnitř, prosím vás,“ pravila. „Je tu chladno.“

„Mohu vám půjčit sako?“ nabídl se ihned Ivo Zdeborský s obvyklou galantností. „Ach děkuji, raději pojďme,“ řekla koketně paní reţisérové. Šli jsme kolem plotu, za nímţ se ve svitu hvězd leskla zaparkovaná auta, k hlavní cestičce. V záhybu betonového chodníčku, který vedl k zahradní bráně, skláněl se uniformovaný zahradník k malému hošíkovi v bílém saténu. Hošík stál u šedivé tatry hadimršky a vydával zvuky kuriózně připomínající slabiku bé! „No tak, mladej pane, no tak,“ říkal zahradník. „Bé,“ zaječel hošík a vztekle zadupal bílými botičkami. „Bé! Bé!“ „Sepíku!“ zvolala paní Prodöhlová a rozběhla se k zahradní bráně. Celá společnost přidala do kroku a za chvíli obklopila bečícího Sepíka. „Copak se ti stalo, miláčku?“ zeptala se paní Prodöhlová. „Bé! Vopička se ztratila! Bé!“ „Jaká opička?“ „Ta z auťáku! Bé!“ „A k čemu potřebuješ opičku?“ „Bé! Chtěl jsem ji dát Jezince! Bé! Bé!“ „Neplakávalo!“ ozvala se vlídně Juanita. „Umlčelo! Tumalo pesa!“ „Bé?“ ozval se Sepík tázavě. Juanita odepjala z poţehnaných ňader perleťovou broţ v podobě foxteriéra, který měl místo očí rubíny. „Doneslo pesíčka Dţezebel!“ „Uf, “ nebo tak nějak řekl Sepík, vztáhl ruku po foxteriérovi a pohlédl na něj. Pak se mu po tváři rozlil opět týţ výraz nedočkavé dychtivosti a Sepík se rozběhl po bílé pěšině k vile. Ve světle hvězd vypadal tak trochu jako mozartovské páţe z rokokového filmu. „Ach, ty děti!“ řekla paní Jarmila. „Jako náš Primo. Pro Jezinku by skočil do ohně.“ Následující půlhodinu vyplnila nudná konverzace o dětech. Ale nikdo se vlastně nenudil. Na všech leţela tíseň z neznáma, skrytého ve dnech, které měly přijít.

kapitola čtvrtá
v níž se u baru rozebírá vojenská situace, zatímco dítka si hrají nahoře Dámy tedy hovořily o dětech a přely se s Juanitou o názorech na výchovné působení filmu Tarzan a bílá bohyně, který krásná kreolka jiţ třikrát zhlédla ve společnosti své dcerušky Jezebel. Hájila ho slovy: „On je to tak romantické. Dţezebel je z toho celá pif paf!“, kdyţ jsem odcházel s Lomalem, Krulišem, Zdeborským, plukovníkem Pilnáčkem a Prodöhlem k domácímu baru, a ohlas sporu doléhal celou následující půlhodinu do toho tichého zákoutí, plného utěšlivých destilátů. Reţisér Prodöhl projevoval defétismus. „Připadá mi jako holé šílenství, bránit se proti přesile, jestli nám Francie a Anglie nepomůţou,“ potřásal hlavou. „Ubráníme se,“ řekl plukovník stroze. „Hitler nás letecky zničí,“ naříkal dále Prodöhl. Celkem jsem chápal jeho obavy. Prodöhl byl loajální praţský Němec, nikdy se nepletl do politiky, a dokonce prý podporoval německé uprchlíky. Neměl se tedy patrně na co těšit, kdyby došlo k válce s Hitlerem, anebo dokonce k okupaci. „Myslím, ţe Hitler se víc naparuje, neţ je skutečně silný,“ řekl Kruliš. „Mám v Německu řadu obchodních přátel a vím, ţe v armádě je silná opozice proti nacistům.“ „Nevěřím,“ řekl Prodöhl. „Říšští Němci se zbláznili.“ „Nebyl bych tak pesimistický,“ řekl Kruliš. „Německo ví, jak silná jsou naše opevnění. A Hitlerova armáda nemá zatím dostatečný výcvik. Bude stačit, kdyţ se Anglie s Francií za nás pevně postaví.“ „Ano,“ řekl doktor Koštýř. „Jinak by nám nepomohlo Rusko.“ „Říká se, ţe Stalin vzkázal Benešovi, ţe Rusko dostojí svým závazkům, i kdyţ Francie půjde od věci,“ řekl jsem. „Prosím vás, a kde?“ řekl Prodöhl. „Boţenka to slyšela. Byla odpoledne na té demonstraci před Rudolfinem. “ „Nevěřím,“ řekl Prodöhl. „Ničemu nevěřím.“

„Netřeba věřit cizí pomoci,“ řekl plukovník. „Ubráníme se sami.“ „Ano,“ potvrdil Zdeborský. „Ubráníme.“ „Obdivuji se vaší odvaze, pane plukovníku,“ řekl Kruliš a napil se potutelně bourbonu. „Dáváte v sázku ţivot, nesete i těţké finanční riziko, a přesto jste klidný.“ „Jak to, finanční riziko?“ otázal se nervózně plukovník. „No přece koně.“ „Koně?“ „Koně. Kdyţ pod vámi zastřelí koně, budete ho muset zaplatit.“ „Zaplatit? A ze svého?“ „Ano. Je to přece ve výnosu c. k. ministerstva národní obrany z dvanáctého roku, nevím uţ jaké číslo. Stalo se to mému otci. A ten výnos byl převzat do řádů naší armády.“ „O tom nevím,“ řekl zneklidněně plukovník. „A vašemu panu otci se to přihodilo?“ „Ano,“ řekl vesele Kruliš. „Papá byl pobočníkem prince Schwarzenberga a zúčastnil se ve čtrnáctém roce manévrů, při kterých působil taky korunní princ a následník Karel. Princ Schwarzenberg přiklusal k následníkovi s hlášením, měl takového obrovského grošáka, a následník seděl na černé kobylce, a kobylka kdyţ viděla grošáka, tak se splašila. Korunní princ drţel zrovna v ruce signální pistoli, a kdyţ se kobylka vzepjala, vyšel mu výstřel a raketa prolétla břichem hřebce, na kterém se za Schwarzenbergem hnal můj otec. Museli ho dobít – a papá ho musel eráru zaplatit: protoţe koně zastřelili pod ním.“ „A moc-li ho přišel?“ plukovníkova tvář zešedla. „No to víte, kůň není laciná věc.“ „To není,“ řekl plukovník a ponořil se do sebe. Po celý zbytek večera uţ nepromluvil a starostlivý výraz mu nezmizel z tváře. Hovor se stočil na opevnění a na otázku, zda vláda můţe nebo nemůţe přijmout Hitlerovy poţadavky. Plácalo se, klábosilo se a všem leţel v ţaludku strach. Jídelnou ševelil hovor a občasné zurčení ţenského smíchu od tabule. Vstal jsem a šel jsem si sednout vedle Boţenky. Paní doktorová Koštýřová právě vykládala o problémech, které jí skýtá výchova pěti dcer.

„Jsou to hodné dívky,“ říkala, „ale co má jedna, musí mít druhá, a co má druhá, musí mít třetí, a co má třetí, musí mít čtvrtá, a tak dále.“ „Myslela jsem, ţe máte jenom pět dcerušek,“ podotkla paní Pilnáčková. „Vţdyť jsem řekla: a tak dále.“ „Ach tak.“ „A pak se pořád hádají. Večer bývá v jejich pokoji takový rámus, ţe manţel musí kolikrát vstát z postele a jít udělat pořádek. Ale on to umí: odepne pásek – on je ze staré školy, a sotva děvčata slyší vrznout schody, jako kdyţ utne, je ticho – ticho, ţe bys slyšel špendlíkovou hlavičku padat –“ „Tak?“ podivily se dámy, paní Koštýřová vyvalila oči a naznačila gestem ticho, které zavládne po objevení se opasku. A do toho ticha ozval se náhle z horních prostor vily podivný zvuk. Znělo to jako „uáá“, docela slabě, vzdáleně, neskutečně. „Pomlčela!“ zvolala Juanita. „Ticha byla! Pst!“ Všichni zmlkli. I rozhovor u baru ustal. A do ticha, tentokrát zcela zřetelně, zaznělo táhlé, rituální, téměř barbarské „U-ááá! U-ááá! U-ááá!“, aţ se zatřásl strop. Paní Carmen vyskočila a rozběhla se na vysokých kramflíčkách k zasunovacím dveřím. Dámy jedna přes druhou za ní. Za nimi já a ostatní pánové.

kapitola pátá
Rituál v dětském pokoji. Tom Lomal se ukáže jako muž Za dveřmi rozkládala se hala. Po obou stranách třídílného zrcadla stávali tu obvykle dva dřevění medvědi ve funkci stojanů na deštníky. Nyní zde po nich zbyly pouze dvě neuspořádané hromady paraplat. Dupali jsme po schodech vzhůru. Mezi námi dral se vpřed Ivo Zdeborský, vyděšený strachem o potomky. „U-ááááááá!“ zahřmělo zuřivě z prvního poschodí a k řevu se připojilo pronikavé bušení na jakýsi dutý, zřejmě kovový předmět. První dostihl dveří Ivo Zdeborský a vrhl se proti nim celou vahou svého masívního těla. Byl to patrně následek jeho extenzívní detektivní četby, neboť kdyby byl pouţil kliky, dosáhl by stejného efektu. Ale on se napřel s razancí projektilu z lodního děla proti béţovým a zlatým veřejím a vylomil dveře i s rámem. A tak, kdyţ se v dýmu vyrvaného zdiva zřítil s praskotem na podlahu, objevil se před námi široký výhled do dětského salónu a my se stali svědky scény, která přes svou kurióznost působila téměř velebně. Dětský salón byl naplněn chlapečky a holčičkami, klečícími na zemi a klanějícími se po způsobu mohamedánů směrem k okennímu výklenku, ozdobenému dvěma palmami. Chlapečkové byli do půl pasu nazí a bili nadšeně hlavami o zem. Celý sbor vyráţel s děsivou pravidelností ten barbarský zvuk, který dámy dole v jídelně tak polekal: „U-ááá! U-ááá! U-ááá!“ Ve výklenku pod palmami seděli na taburetech Üsek a Sepík a mlátili vařečkami na dno prádelního hrnce. Za nimi stáli dva medvědi z haly a mezi nimi byla napnutá síťová zahradní houpačka. Nad houpačkou se tyčil Primo, rovněţ do půl pasu nahý, a vějířem z pštrosích per ovíval dívku v houpačce. Dívka byla ovinuta tyrkysovým kapesníkem, z něhoţ na jedné straně čouhaly dvě štíhlé, kávově hnědé noţky, zbavené bot i punčoch a odhalené aţ vysoko nad kolena, a z druhé strany stejně kávová ramínka a stejně půvabné paţe a hlava s velikými bělmy. Jezebel Lomalová.

V účesu měla perleťového foxteriéra a pozdravoval ji otrocký chorál ctitelů: „U-ááá! U-ááá! U-ááá!“ Strnuli jsme a gazelí oči malé černošky na nás spočinuly líně a samozřejmě. Snad očekávala, ţe se připojíme k zboţnému chorálu. Ale my stáli mlčky a zkoprněle. Potom si někteří věřící povšimli naší přítomnosti, a sbor počal slábnout, aţ zmlkl docela. Jen Sepík a Üsek bušili vytrvale do bubnu, zcela omámeni extází rituálu. V bezhlesém tichu znělo v salóně plechové rachocení tím hlasitěji. Náhle Üsek začal něco tušit, pozvedl nepřítomný zrak a setkal se se zlověstnou tváří svého otce. Vařečka mu vypadla z ruky, Üsek se pokusil vstát a převalil se dozadu přes taburet, jen noţičky v lakových střevících zůstaly trčet ke stropu. Sepík ještě několikráte udeřil a pak se rovněţ probral z vytrţení. Zavládlo opět ticho, do něhoţ poslední skomírající hlásek polohlasem zamečel „u-a –“. Ticho přerušil melodický hlas paní Juanity, v kterém se chvěl potlačovaný smích: „Dţezebel – co to dělalo?“ „My si tu hrajeme, mamá,“ pravila lenivě Jezebel. „A za co si hrálo, Dţezebel?“ Jezebelka se vztyčila v houpačce a graciézně sestoupila na zem. Rubínové oči pejska ve vlasech zazářily. Jezebelka zakroutila boky a vztáhla rozkošnicky kávové paţe ke stropu. Pak řekla: „Na Tarzána a bílou bohyni! Primo je Tarzán.“ Primo se stydlivě zašklebil. „A já –“ pokračovala Jezebel. Ale tu od země zazněl pištivý smích Iva Zdeborského a vylomené dveře pod ním zapraštěly. Jeho příklad strhl celou společnost, kromě docenta Meluzína a plukovníka Pilnáčka, a v tom smíchu, poprvé toho večera, zmizela tíseň. Jezebelka se zatvářila nesmírně uraţeně a Boţenka vedle mě se zakuckala smíchem a nespolečensky se prohýbala veselím. Za ní duněly prsní záchvaty doktora Koštýře a lví řev Rockyho Nebavy. Dámy zvonily jako zvonečky a Juanita Lomalová zářila půlkruhem nádherných zubů, zatímco její manţel bezmocně sténal. Plukovník Pilnáček se ke mně naklonil a otázal se váţně:

„Pane doktore, nevíte náhodou, platí ten výnos o zastřelených koních i v období zvýšeného ohroţení státu?“ Přestal jsem se smát a pohlédl jsem na příslušníka armády. Nevěděl jsem v první chvíli, o čem mluví. „Předpokládám,“ řekl plukovník, „ţe v takovém případě musí platit nějaké úlevy.“ Bezvýrazné oči na mně tázavě spočinuly. Rozesmál jsem se znovu, tentokrát ještě víc, ale nestačil jsem mu uţ vysvětlit, ţe nejsem doktor práv. K uraţené Jezebel totiţ přistoupil docent Meluzín a třásl se po celém těle. Jeho tvář, obvykle zbarvená do odstínu roquefortového sejra, způli zesinala, způli zbrunátněla. Vztáhl chvějící se ruku po černé dívce, zaskučel: „To je skandál! Skandál!“ a vztekle serval z děvčátka tyrkysový kapesník, v němţ poznal svůj majetek, Üskem úlisně vylákaný. V zářivém světle křišťálového lustru teple zasvítilo překrásné hnědé dětské tělíčko. Zatajil se mi dech. A tu se vztyčil Tom Lomal v celé své výšce jednoho metru a padesáti centimetrů, vrhl se k docentovi a drobnou pěstičkou zasáhl zespoda tak prudce Meluzínovo rozčilené chřípí, ţe vědce nadzdvihl ze země a mrštil jím do náruče jednoho z obou medvědů. Učenec během letu omdlel, zaklínil se zadní částí do medvědova dutého náručí a zůstal v něm schlíple viset, třísně řinoucí se krví perský koberec.

kapitola šestá
v níž se hosté rozcházejí ve zlém Pochopitelně, to byl konec dětského večírku. Korunu všemu nasadil Üsek, který se během výstupu svého otce vyškrabal zpod taburetu, a kdyţ docent zhanobil Jezinku, vrhl se k němu, aby bílou bohyni pomstil. Předešel ho sice můj šéf, ale surovému dítěti nestačilo otcovo utrpení, přiskočilo k omdlelému rodiči a se zvířecí krutostí se pokusilo kopnout otce do nohy. Jelikoţ noha visela několik centimetrů nad zemí, musel při aktu své msty Üsek vyskočit do výše, přičemţ opět ztratil rovnováhu, upadl, udeřil se do hlavy a rovněţ omdlel. Kupodivu paní Meluzínová neprojevila zájem o manţela, nýbrţ tiše a bez výčitek začala křísit svého nevlastního syna Üska. Meluzína vytáhl nakonec z medvědího břichu Prodöhl a vzkřísil ho přivolaný lokaj. Jinak neprojevil nikdo zájem o Meluzínův osud. Ale nálada byla tatam. Pohled na docentovu krev připomněl opět nepěkné události, které se nezadrţitelně odvíjely kdesi daleko za hranicemi, a paní Prodöhlová náhle shledala, ţe ji bolí hlava. Nepočkala ani na manţela, který v dětském salóně dosud stíral docentovu krev, ani se nerozloučila a zmizela se Sepíkem v noční tmě. Za ní se vytráceli ostatní. Několik dětí bylo na místě vyplaceno, ale vcelku skončil obřad s bílou bohyní pouze výhrůţkami, naznačujícími násilné činy, k nimţ mělo dojít doma. V osvětleném vchodu stál Zdeborský a Carmen a loučili se s odcházejícími. Carmen se zrovna omlouvala doktoru Koštýřovi a jeho paní slovy: „Je mi to tak trapné – musíte prominout, pane doktore!“ „Ale vţdyť jsou to děti!“ řekl doktor Koštýř a naklonil se ke Carmen: „Mezi náma, milostivá paní, ten pán –“ a učinil významný pohyb hlavou do nitra vily, „si to zaslouţil. Všechna čest Mr. Lomalovi!“ A pak odešel, poháněje před sebou svých pět dcerušek v růţovém tylu.

Přesto se Carmen rozloučila s Juanitou a jejím muţem velmi chladně a Chrudoška, který se pokoušel dát Jezebel pusu na dobrou noc, zahnala do vily. Popřál jsem vše nejlepší hostitelům a vykročili jsme s Boţenkou za Lomalovými. Kolem nás přeběhl ve světle hvězd Prodöhl. Od osvětleného vchodu jsem zaslechl Carmen Zdeborskou přednášet zpěvavě medovým hlasem: „Chrudošku, dej Blaničce pusu na dobrou noc!“ a protestující hlásek chlapcův: „Vona mě kousla!“ Krulišova dcerka byla v očích madam Zdeborské zřejmě vhodnější partnerkou pro hošíka s vlasteneckým jménem neţ příliš svůdná Jezebel. Došli jsme k zahradní brance a zamířili jsme k Lomalově rollsroycce. Vedle, u hadimršky, stál Prodöhl a cosi důrazně vykládal manţelce a uniformovanému hlídači parkoviště. Sepík smutně pohlíţel na vilu, jejíţ věţ se rýsovala na nebi postříkaném hvězdami. Nasedli jsme do rollsky, já dopředu k Lomalovi a Boţenka dozadu k Juanitě, Jezebelka vzlykala. „Neslzovala, Dţezy,“ konejšil ji Juanitin hlas ze tmy. „Viděla, jak tátynek mu ubalil do nozdry?“ Obrátil jsem se na šéfa. „Gratuluju, pane šéf.“ Lomal se samolibě usmál. Naklonil se ke mně a důvěrně pravil: „Ten chlap ve mně roznítil oidipovský komplex, pane doktore. Mám k dceři latentně erotický vztah, jak to má být.“ Pak na mne vilně zamrkal a zařadil rychlost. Tom Lomal byl pořád věrným freudistou. Rozechvěn dosud oidipovským komplexem, povolil však příliš prudce spojku a málem vrazil do Prodöhlovy hadimršky. Naštěstí však u ní uţ nikdo nestál. Viděl jsem Sepíkovy bílé kalhoty plout v šeru podél řady zaparkovaných vozů kamsi dozadu. „Tom! Středilo se na zřízení!“ napomenula Juanita manţela. Lomal bravurně vytočil nákladný, avšak výhodně získaný vůz z řady, obrátil ho a za chvíli uţ jsme tiše sjíţděli z barrandovského vrchu k městu, které napůl neklidně spalo a napůl v očekávání bdělo v údolí.

kapitola sedmá
v níž doktor Pivoňka podává stručnou historii uplynulých let a čtenář se mimo jiné dozvídá o případu Pekingského Palácového Psíka a o souboji Iva Zdeborského se supem Lomal vysadil Juanitu s Jezebelkou před svým činţákem na nábřeţí a potom, jak u něho ani jinak nemohlo být, neboť spojoval ortodoxní freudismus s téměř rokokovou galantností, zavezl Boţenku do Karlina. Na zpáteční cestě vysadil mě před oprýskaným barákem, kde jsem měl letitý podnájem u majitelky Modes-Robes Kvačkové, a odjel zachmuřeně k domovu. Ano, psal se rok 1938, ale Boţenka byla dosud slečnou Skovajsovou a já svobodným pánem v zajištěném postavení, jakého kaţdá vdova ochotně přijme na byt. Nedávno jsme slavili osmé výročí své známosti. Jak se to stalo, čert ví. Dnes uţ mi není vůbec jasné, proč jsem si Boţenku nevzal, třebaţe na to čekala, neboť ve věcech manţelských nebyla bohuţel příliš emancipovaná. Omlouvá mě jen poměrné mládí a nepoměrná pitomost, k jejímuţ značnému rozvoji u mě došlo, kdyţ jsem rozřešil záhadu Vraţdy pro štěstí. Tedy, vy ovšem víte, ţe to s tím rozřešením nebyla tak docela sólová práce a ţe jistou zásluhu na celé věci měla Boţenka. Jenomţe na zásluhy se rychle zapomíná. Prošel jsem tenkrát zrcadlem večerníků, moje fotografie, pořízená salónem „Noblesse Oblige“, byla dokonce uveřejněná ve společenské rubrice obrázkového ţurnálu „Pestrý týden“ s podtitulkem: P. PhDr. Jaroslav Pivoňka, známý pražský detektiv ústavu Ostrozrak, odhalivší minulého týdne pachatele vraždy na PhDr. Františku Procházkovi, chéfredaktoru literární revue „Osvobozená lyra“ – a to hned vedle obrázku naondulovaných slečen a pánů ve fracích, označených za Výkvět pražské mládeže, jenž si dal minulého čtvrtka dostaveníčko na tanečním soirée, uspořádaném p. Konrádem Defourem u příležitosti uvedení do společnosti jeho dcerušky sl. Sylvie Defourové. Stal jsem se tak na několik dní nesmrtelný a

nesmrtelnost prodlouţil ještě šéf Ostrozraku tím, ţe dal natisknout nové letáčky ozdobené mou fotografií s textem, který moje slavné činy náleţitě rozmnoţil. Byl jsem na tomto dokumentu označen za „private-sergeanta“ a na moje konto připsány zločiny vraţda krotitele Fanfaniho, vraţda René Picoua, croupiera z Monte Carla, jenţ by l ţárlivou milenkou utopen v bahenní lázni v Karlových Varech, a konečně záhadná vraţda v ţampiónovém sklepení, jejíţ obětí stal se podle popisky pěstitel těchto světla se štítících hub, býv. hrabě Cla mFrankenstein, odstraněný z tohoto světa jedem, který mu do falešného zubu vpravil zubař baţící po majetku jeho případné vdovy. Netřeba podotýkat, ţe všechny tyto zločiny existovaly jen v Lomalově fantazii. Bohuţel, v zájmu pravdy je nutno uvést, ţe konto mých úspěchů zelo dlouho po vraţdě Franty Procházky zaráţející prázdnotou, ba pokrylo se udivujícími neúspěchy. Z vraţdy manţelky milionáře Čvančary, jiţ jsem se snaţil hodit na krk jejímu milenci, barovému gigolovi Rolfu Štětináčovi, byl nakonec komisařem Vodičkou usvědčen její manţel, který si zaplatil sluţby Ostrozraku, a jak se z ukázalo, zásoboval mě po celou dobu pátrání dosti primitivně vyrobenými indiciemi, jeţ neomylně poukazovaly na nevinného (alespoň vraţdou nevinného) gigola, a které já jsem, podle vyjádření Boţenčina, „ţral horký“. Tuto vraţdu tedy Lomal k fiktivnímu seznamu mých triumfů nezařadil. Nezařadil tam ani případ náhrdelníku paní majitelově dolů Anity Weidensellerové, který jí byl ukraden při letním karnevalu na zahradě vily jejího manţela a který se mi po sloţitém a mnohokrát opětovaném vyšetřování vznešených hostí podařilo proměnit v řadu procesů pro uráţku na cti, jeţ uraţení bývalí přátelé Weidensellerových vedli proti hostitelům. Náhrdelník se nakonec našel, kdyţ na podzim vypustili bazének s vodotryskem; pí Weidensellerová, jeţ přes své nepoetické jméno byla veselá, a nikoli nevzhledná mladá dáma, se potom dodatečně upamatovala, ţe v ranních hodinách pouţila bazénku ke koupeli, kterýţto fakt byl jí aţ do té chvíle zastřen neprůhledným alkoholovým oknem. Sérii pováţlivých neúspěchů dovršil případ Pekingského Palácového Psíka, jejţ odcizili sl. Veronice Dwořákové v cukrárně

Myšák a který do análů kriminalistiky vešel jako případ tří P. Psíček byl v Myšákově cukrárně štamgastem, stejně jako jeho panenská velitelka, jíţ se ve zvrhlém světě předmnichovské republiky podařilo zachovat si neporušenost aţ do věku pětapadesáti let, kdy ji potkala tato první a poslední vzrušující událost jejího ţivota. Neporušenost vyţadovala i u svého psíčka, fenky slyšící na jméno Wang-Fu, a rozkoše, o které byla hedvábná psice ochuzena přísnou izolací od psů opačného pohlaví, vynahrazovala jí slečna Veronika poţitky kulinářskými. Sama trávila v Myšákově cukrárně kaţdodenně tři hodiny, od tří do šesti, ve společnosti tří jiných podobných slečen, které ale vlastnily zvířata v cukrárně neskladná – papouška, ţelvu a ochočeného rosomáka – takţe Wang-Fu byla po ty tři denní hodiny odkázána sama na sebe. Nevadilo jí to příliš, neboť den co den na ni čekala vrchovatá porce šlehačky, servírovaná ve zvláštní porcelánové misce v rohu dílny, který byl psíčku váţené zákaznice vyhrazen samým p. Myšákem. Vedle misky leţel hedvábný čínský polštář se zlatě vyšívaným nápisem Wang-Fu a na něm od půl čtvrté do šesti odpočívala Wang-Fu, zmoţená šlehačkou, pozřenou v první půlhodině denního pobytu v dílně, a připoutaná pozlaceným řetízkem k pozlacenému krouţku, speciálně zapuštěnému do stěny nad polštářkem. Nebylo divu, ţe psíček po takové dietě utěšeně přibýval na váze. Jemňoučkou růţovou srstí prosvítala mastná pleť, připomínající husího biskupa, a ve spánku psík funěl zcela po způsobu podsvinčat. Bylo to však vzácné zvíře vzácné zákaznice, a tak kolem něho cukráři museli chodit po špičkách. Den, kdy se ztratil, byl bezmála posledním dnem pana Myšáka. Kdyţ si totiţ slečna Veronika v obvyklou hodinu přišla pro Wang-Fu a shledala, ţe z krouţku na stěně visí sice řetízek, ale Wang-Fu se nenalézá na jeho konci, omdlela tak pronikavě a hlasitě, ţe p . Myšákovi, který právě ve své kanceláři večeřel uzenáče, uvázla v krku celá uzenáčí páteř a byla z něho odstraněna teprve po odborném chirurgickém zásahu, provedeném prof. dr. Arnoldem Jiráskem v střešovickém sanatoriu. Přivolána policie. Ta se však odmítla zabývat případem tak triviálním, a proto přivolali mě.

Nebudu vám líčit metody, jichţ jsem pouţil. Zahrnovaly výslech veškerého personálu i jednoho hosta, který byl zadrţen vrchním číšníkem v okamţiku, kdy hodlal opustit cukrárnu bez placení. Obsahovaly dvě hysterická zhroucení a řadu uraţených ohrazení, vynesly však na světlo důleţitou okolnost. Asi o půl páté vešel do dílny zřízenec firmy Meinl s dodávkou margarínu Vitello, který ve výrobcích p. Myšákových zastupoval máslo, uváděné v reklamách. Dvěma zaměstnanci, pí Kudrnáčovou, která hnětla mandlové těsto, a p. Vilímem, který si v osudné chvíli šel kolem psíčkova polštáře „odskočit“, byl tento Meinlův muţ spatřen, jak hladí Wang-Fu po růţové hlavičce, a pí Kudrnáčovou byl dokonce napomenut slovy: „Tu potvoru nechaj bejt, nebo budou mít malér se starým.“ Pochopil jsem ihned, ţe tento muţ je podezřelým číslo jedna. Potíţ byla v tom, ţe oba očití svědci se poněkud lišili v popisu pachatele. Podle pí Kudrnáčové to byl asi padesátiletý prošedivělý člověk s orlím nosem a nejmíň dvoudenním strništěm, podle odskočivšího si pana Vilíma to byl muţ nanejvýš třicetiletý, severský blondýn v nápadném svetru a s „českým frňákem“. Popis se hodil na dva zaměstnance firmy Meinl, ale prozkoumáním záznamů se zjistilo, ţe v den únosu byl dopravou Vitella do Myšákovy dílny pověřen patnáctiletý zrzavý učedník Ferdinand Kostečka, jehoţ pak oba svědci nezávisle na sobě identifikovali. V Kostečkově bytě byla provedena prohlídka a vyslechnuto dalších cca padesát osob, ale po zmizelém psíčku ani stopy. Ferdinand Kostečka uváděl jednu podezřelou okolnost: kdyţ hladil psíčka po hlavě, všiml si, ţe fenka měla rozepnutý obojek. Po delší úvaze jsem tuto výpověď zavrhl jako jasnou fabrikaci vymyšlenou podezřelým, aby svedl pátrající ze správné, to jest své, stopy. Bylo přece téměř nepředstavitelné, aby bezmála třicetikilový psík, dlouhý pětadvacet a vysoký patnáct centimetrů, opustil sám prostory Myšákovy cukrárny! No, vypadalo to, ţe případ skončí opět mým neúspěchem. Ţe skončil úspěchem, který se ovšem zlomyslným řízením osudu proměnil v katastrofální ostudu, mám co děkovat panu E duardu Baverkovi.

No ano, Édovi se čtvrtkilovým nosem, obyvateli střídavě domku v Kozí uličce a různých praţských šatlav. Obrátil jsem se na něho totiţ v době nejvyšší nouze, kdyţ zklamaly inzeráty ve všech novinách, nabízející poctivému nálezci sumu 5 000 Kč za vrácení psice Wang-Fu, rozpomenuv se na pomoc, jíţ mi Éda přispěl v případě mého největšího a vlastně jediného úspěšného případu, vraţdy v redakci. No, Éda se ukázal na výši. „Čubka?“ pravil. „Na čubky se špecializuje Tonda Beneš z Malešic, Lojza Vostřák z Braníka a Franta Zvěřina ze Ţiţkova, ale ten teďka sedí. A jaká ţe to byla ráce?“ „Pekingský palácový psík,“ řekl jsem. „Jakţe ţe?“ otázal se nedůvěřivě Baverka. „Takovej mopslík,“ řekl jsem. „Čínská rasa.“ „Jo pinč,“ řekl Éda. „Tak to teda nevím. To je moc nápadná ráce, s tim se moc kšeftovat nedá, a taky sou strašně choulostivý, poctivejm nálezcům vobyčejně scípnou dřív, neţ maj čas je vodevzdat.“ Přesto však se mnou navštívil tajný psinec nejprve Tondy Beneše a poté Lojzy Vostřáka a ke svému údivu shledal, ţe Wang-Fu se skutečně nachází v pochybném majetku tohoto pána. „Lojzo, křuplo ti v kokosu?“ zeptal se rozpačitě druha. „Já vim, Édo, byla to vode mě neuváţlivost,“ pravil praktický kynolog. „Ale dyţ já ji našel v Podole, ţrala za hospodou Na dolejší zbytky grundlí, co tam hosti zahazujou, dyţ sou přeţraný.“ „Nekydej, Lojzo,“ pravil Eduard Baverka. „Namoutěduši,“ řekl p. Vostřák. „A mně ti se jí zţelelo, tak jsem jí vzal k sobě.“ Nevěřil jsem sice této interpretaci, ale rozhodl jsem se řešit věc smírem. Poloţil jsem pěstiteli psů otázku: „Proč jste fenu neodevzdal? Jistě sledujete inzeráty a víte, ţe na ni je vypsána odměna pět tisíc ká čé?“ Pan Vostřák se poškrábal za uchem. „Jo vědi, pane šéf, stal se mi s ní takovej malér.“

Pohlédl jsem rychle na Wang-Fu, odpočívající spokojeně ve smrdutém králičím kotci. Nezdálo se, ţe by jí něco scházelo. Byla pokud moţno ještě válcovitější. „Co to bylo?“ zeptal jsem se. „Inu, vědi, vona ta čubka byla podle všeho drţená zkrátka,“ pravil rozšafně znalec psů. „Takový čubky bejvaj, co sou vod starších svobodnejch majitelek. No a –“ Ukázalo se, ţe Wang-Fu, kdyţ ji byl p. Vostřák přinesl z restaurace Na dolejší, byla zavřena do posady určené původně pro zmizelé jezevčíky, vedle níţ měl boudu páně Vostřákův osobní pe s bernardýn Balog. Byla tehdy měsíčná noc, a bůhví co se odehrálo v duši Wang-Fu, která se poprvé ve svém čtyřnohém ţivotě ocitla v blízkosti psa opačného pohlaví. Patrně tím vyvrcholil ten řetěz záţitků, který ji po zjištění, ţe má rozepjatý obojek, vylákal z vonné dílny p. Myšáka na dobrodruţnou pouť po praţských ulicích a dovedl ji aţ na zahradu restaurace Na dolejší v Podole. Okusila – rovněţ poprvé v ţivotě – svobody, a svoboda chutnala lip neţ péřový polštářek z čínského hedvábí, ba zdá se, ţe podolské grundle byly sladší neţ páně Myšákova šlehaná smetana. A kdyţ ji ta opojná, ničím nenahraditelná svoboda zavedla aţ do blízkosti svůdně zavánějícího bernardýna Baloga, stalo se, co se muselo stát. WangFu se prokousala z jezevčíkovy posady, a následkem toho byla nyní kulatější neţ kdy předtím, třebaţe pokrm, který jí poskytoval pěstitel Vostřák, neměl zdaleka kalorickou hodnotu diety u sl. Veroniky Dwořákové. To byla ovšem tragédie. Pan Vostřák tvrdil zpočátku, ţe se znásilněnou fenu neodvaţoval odevzdat, později, nad lahví dobrušského čerta, oblíbeného nápoje Édy Baverky, se ovšem ukázalo, ţe byl k zatajení psíka veden spíše zištnou spekulací. Doufal totiţ, ţe se z nerovného spojení řízením genetických mutací zrodí tři nebo čtyři palácoví psíci, které výhodně zpeněţí ještě dřív, neţ vyinkasuje 5 000 Kč za matku, neboť na odevzdání nebyl stanoven časový limit. Po Baverkově zákroku od těchto fantazií upustil a spokojil se pouze jmenovanou odměnou.

Nelze vylíčit radost slečny Veroniky Dwořákové. Kdyţ shledala , ţe Wang-Fu se v psím sanatoriu p. Vostřáka dokonce ještě spravila, předala rdícímu se Podskalákovi na památku zlaté hodinky, které k údivu doprovázejícího nás Édy Baverky zmatený poctivec nechtěl přijmout. Byly mu však vnuceny, a Alois Vostřák s nimi zmizel neznámo kam. Kdyţ se ho totiţ po jisté době slečna Dwořáková v náladě podstatně méně jemu nakloněné snaţila vypátrat, nebylo uţ po jeho psím ústavu v Podole ani stopy. Ale ze začátku bylo vše v pořádku. Šéf mě chválil a dal jiţ tisknout vizitky o Případu Pohřešovaného Pekingského Palácového Psíka, kdyţ se strhla pohroma. Po jisté době zpozorovala sl. Dwořáková na Wang-Fu nezvyklé tučnění v krajině břišní. Obávajíc se nemoci, odnesla psíka do zvířecího sanatoria MVDr. Vepřeka, který jí sdělil tu strašnou zvěst. Samozřejmě přiletěla na Lomala. Vytáčel jsem se, a Lomalovi se v tomto prvním kole jakţtakţ podařilo zděšenou majitelku uklidnit. Nezdařilo se mu to, kdyţ přišla podruhé. Wang-Fu dala ţivot čtyřem rozkošným miniaturním psíkům, kteří však nejevili praţádné příznaky palácové rasy matčiny. Byli to, miniaturní sice, ale neklamní bernardýni. Slečna Dwořáková toho dne čtyřikrát v Lomalově pracovně omdlela. Byl jsem zavolán na kobereček a marně jsem vysvětloval, ţe na zprznění Wang-Fu nenesu nejmenší viny. Slečna Dwořáková nebyla schopna logické úvahy a chvílemi se zdálo, ţe z otcovství čtyř bernardýnků viní přímo mě. Nepodařilo se mi dokázat opak, a třebaţe se Lomalovu taktu nakonec podařilo slečnu do jisté míry pacifikovat, byla to ostuda tak do nebe vola jící, ţe mi dalo tři roky mravenčí a pilné práce na běţných sledovacích případech Ostrozraku, neţ jsem znovu získal důvěru svého šéfa. Definitivně jsem ji získal rozřešením případu opětovného mizení dámských punčoch z vily velkopapírníka Brandejse, které jeho dceři kradl zahradníkův pomocník; případ jsem totiţ vysvětlil za pomoci psychoanalytických metod. Čtyř miniaturních bernardýnků, které sl. Dwořáková v domě „nestrpěla“, se ujal Eduard Baverka a později je výhodně prodal jakémusi kočujícímu panoptiku.

Wang-Fu se po svém jediném milostném dobrodruţství navrátila k ctnosti a k Myšákově šlehačce. A tak jsem byl v září roku 1938 téměř zapomenutým detektivem Ostrozraku a jen díky svému vybledlému věhlasu z případu úspěšně vypátrané vraţdy, která zůstala jedinou úspěšně rozřešenou vraţdou v dějinách ústavu, jsem si udrţel postavení „private-sergeanta“ a jakéhosi Lomalova zástupce ve sboru detektivů firmy Ostrozrak. A Boţenku jsem si přesto nevzal. Stále jsem se chtěl proslavit, a dnes si zle vyčítám, ţe jsem tu dobrou a oddanou duši, která tak touţila po statutu vdané paní, bezohledně zanedbával. Ach, je uţ pozdě něco dělat. Ale kdyţ si vzpomenu – nechybělo mnoho, a nebýt mi Boţenka tak neochvějně věrná, mohla se toho měsíce září vila Carmen jmenovat vila Betty, neboť tak nazýval moji snoubenku Zdeborský. Líbila se mu od počátku, ale po úspěšném vyřešení vraţdy Franty Procházky, které postupem času připsal na svůj vrub, propadl jejímu kouzlu docela. Prostá mysl tohoto obtloustlého donchuána nebyla ovšem schopna špatnosti, a tak se po jistou dobu v mé přítomnosti krvavě rděl, třebaţe v hříchu svádění milé přítelovy nezašel dále neţ po anonymně, ale vytrvale posílané orchideje, které Boţenčina maminka vyhazovala na smetiště, protoţe se je marně snaţila udrţet při ţivotě v plebejské společnosti begónií za oknem. Boţenka se sice ve mně pokoušela probudit ţárlivost, ale byl jsem tehdy tak nadmutý slávou, ţe jsem ve své pitomosti Boţence zvysoka řekl, ať si jde, jestli si myslí, a tak dále. Chudák, uţírala se nějaký čas, a pak se ke mně pokorně a plačky vrátila, a já ji v té své nezměřitelné pitomosti uraţeně přijal na milost. Ivo Zdeborský byl pak rychle a bezohledně zdolán Carmen Nosákovou, a podle slibu daného kdysi v opilství, kdyţ se rekreoval z katechumenského půstu, jejţ mu nařídil Kristián Paţe, odletěli oba novomanţelé na svatební cestu soukromým dvouplošníkem do Paříţe. Aparát řídil osobně Zdeborský a navigoval tak úspěšně, ţe se mu podařilo přistát poblíţ Varšavy, tedy celkem nedaleko plánovaného cíle. Zdeborský prohlašoval, ţe by byl určitě Paříţe dostihl, nebýt

toho, ţe letadlo po cestě napadl sup, který proklovl benzínovou nádrţ, takţe aviatik byl donucen k předčasnému nouzovému přistání. Jeden následek Zdeborského svatba měla: na naléhání Carmen dal Ivo Boţence výpověď, neboť Carmen u moci neodpouštěla. Zdeborský se ovšem tajně postaral, ţe Boţenka dostala ihned nové a výhodnější místo v prodejně cukrovinek firmy Poláček na Václavském náměstí, a zbavila se tak nepříjemného dohledu Anny Hrozné. Zdeborský se nějaký čas snaţil o úspěch v detektivní branţi, poté přesedlal na sbírání známek a v současné době zvýšeného ohroţení státu oddal se výcviku v catch-as-catch-canu a v dţiu-dţitsu, které pěstoval v soukromé sportovní škole Rockyho Nebavy Kalokagathium. Zatím se mu podařilo dosáhnout jen toho, ţe instruktor těchto náročných sportů, jistý pan Fukuhara, si udělal pruh, kdyţ se na svém těţkotonáţním ţákovi pokusil předvést hmat zvaný šuke-čikodze neboli nadhoz trhem vpřed. To byly tedy zhruba události, jimiţ jsem se zabýval v letech, která následovala po smrti Franty Procházky, Honzy Petr áčka a Julky Patrochové. Zapomněl jsem na ně, na ty své staré přátele, i na ubohou Julinku, která na všechno tak těţce doplatila, ale tak uţ to na světě bývá. Věčná není lidská paměť, ale spíš lidský nevděk. A toho dne, 22. září 1938, ve čtvrtek odpoledne, den po dětském večírku ve vile Carmen, jsem seděl ve své kanceláři, a pokud jsem byl schopen, psal jsem závěrečnou zprávu o stopování jedné dámy, z jejíchţ tří milenců se podařilo vyrazit tak vydatnou kontraofertu, ţe měla být nyní prezentována manţelovi jako květ nevinnosti. Pokud jsem schopen nebyl, pročítal jsem haldu novin na stole a z titulků i článků mi jezdil mráz po zádech. Vtom někdo zaklepal na dveře. „Vstupte,“ zvolal jsem. Vítal jsem kaţdé vyrušení, protoţe v těch dnech nebylo dobře člověku samotnému a v konverzaci se zapomínalo na nervozitu. Dveře se otevřely a do kanceláře vstoupil zuboţený Arnošt Stařeček, jemuţ neprůstřelné spodky dělaly neestetické boule na kolenou.

A tím vlastně začal případ vraţdy se zárukou, druhé skutečné vraţdy mé neslavné detektivní kariéry.

kapitola osmá
v níž Arnošt Stařeček vypráví o nesnadném jednání s paní Růženou Zadinovou a vznáší snažnou prosbu na doktora Jaroslava Pivoňku Řekl jsem neprůstřelné spodky, a to vás moţná zarazilo, ale bázlivý Arnošt Stařeček, nejzbabělejší ze sboru detektivů firmy Ostrozrak, doplnil svou výzbroj skutečně i tímto zařízením. Co byl Ostrozrak Ostrozrakem, nestalo se nikdy, ţe by na některého jeho zaměstnance bylo pouţito střelné zbraně, kromě mé vlastní osoby, na kterou před sedmi lety dvakrát vypálil Honza Petráček v Kozí uličce. Přesto pouţíval Arnošt Stařeček jako součásti svého pracovního obleku neprůstřelné vesty vlastní konstrukce. A tak, podle známého přísloví, stal se prvním a jediným ostrozrakým stopařem, na něhoţ ilegální milenec jisté diplomatické manţelky, původem Ital, vypálil z bro wningu ráţe 6½ mm. Protoţe to byl střelec pouze průměrný, nestrefil se do útlé Stařečkovy hrudi, kryté pancířem, ale prostřelil mu stehno. Tak vzaly původ jediné neprůstřelné spodky v detektivní branţi, které od té doby narušovaly předpisově vyţehlený tvar Stařečkových kalhot. „Poklona, pane doktore,“ pozdravil mě hrobovým hlasem. „Směl bych vás připravit o trochu vašeho vzácného času?“ „Jen si posluţte, Arnoštku,“ řekl jsem blahosklonně. „Co se vám stalo?“ Arnoštek usedl prkenně do křesla proti mému psacímu stolu, a jelikoţ v pancéřových spodkách nemohl ohýbat kolena, zůstaly mu nohy, vodorovně přednoţené, trčet ve vzduchu. „Malheur, pane doktore!“ vzdychl tragicky a pohlédl na mě úpěnlivě králičím pohledem. „Mám padáka.“ „Nepovídejte!“ „Je to tak,“ vzdychl znova. „Celý ţivot jsem se toho obával, a teď je neštěstí hotovo.“ „A proč, prosím vás?“

„To je právě to nejhorší, pane doktore.“ Stařeček popotáhl nosem. „Pro lajdácké plnění povinnosti! Já, pane doktore!“ Podivoval se oprávněně. Měl mnoho chyb, které se neslučovaly s detektivním povoláním, především chorobnou bázlivost, a byl dosti petrifikovaný, pokud jde o intelektuální vlohy, ale jestli něco byl, tedy pravý opak lajdáka. Neboť Arnošt Stařeček byl šprt, dříč, štrébr, puntičkář, to všechno v krystalické formě. „To je neuvěřitelné!“ řekl jsem. „Jak na to šéf přišel?“ „Malheur, pane doktore, malheur! Já to vţdycky tušil, ţe mi osud není nakloněn. Měl jsem celý ţivot pocit blíţícího se nebezpečí. Jako by nad mou hlavou pořád visel Dam –“ „Tak povídejte, Arnoštku,“ přerušil jsem další rozpřádání jeho úzkostné obsese. Arnošt Stařeček si tragicky odkašlal a spustil: „Jak víte, pane doktore, jsem uţ léta pověřen stopováním majora Činovského.“ „Pro Růţenku, ţe?“ „Ano. Stopování platí milostivá paní Zadinová.“ Stařeček ve své bázlivosti zachovává uctivou titulaturu i v nejprofesionálnějším soukromí, a i kdyţ se jednalo o paničku, která si léta pěstovala milence, a to ze štědré apanáţe svého nic netušícího a extrémně zaměstnaného manţela. „Milostivá paní se obávala nevěry ze strany pana majora,“ pokračoval Arnošt, „a tak jsem celá ta léta vţdycky občas sledoval kaţdý jeho krok, ale nic závadného jsem nezjistil, pane doktore.“ „No a?“ „Pan major se kromě milostivé paní vůbec nestýkal se ţenami. Jako je bůh nade mnou,“ Arnošt pozvedl oči ke stropu a ihned pro jistotu dodal: „Bůh mě netrestej za případnou nepovědomost.“ „No a?“ řekl jsem znova. „A dnes v noci, pane doktore, byl major Činovský zavraţděn!“ Nadskočil jsem v křesle. Po létech zase vraţda, a v okruhu zákaznictva Ostrozraku! „Zavraţděn? Ale za to vy přece nemůţete? Měl jste ho chránit před ţenskými, ne před vrahy,“ řekl jsem.

„To je právě ten malheur,“ pravil Stařeček ponuře. „Zavraţdila ho jeho milenka.“ „Růţenka Zadinová?“ vyskočil jsem v křesle. V duchu se mi objevila růţová, voňavá tvář té vláčné dámičky, z níţ se mi uţ několikrát v ţivotě zatočila hlava. „Ach ne, pane doktore. To by nebylo nic zlého,“ řekl Stařeček. „Zavraţdila ho nějaká neznámá ţena, aspoň se zatím policii nepodařilo zjistit její totoţnost.“ „A jak víte, ţe to nebyla Růţenka? Má alib i?“ „To nevím, ale ta ţena spáchala na místě činu sebevraţdu. Našli je oba v té vile v Braníku, víte, kde platila milostivá paní panu majorovi byt, “ pravil smutně Stařeček a dodal: „jak se říká abštajg.“ Rychle jsem si srovnával v hlavě všechno, co jsem věděl o Růţence Zadinové a o Činovském. V přírodopise praţských manţelských nevěr to byl do jisté míry unikát: poměr trval uţ dobrých sedm osm let, takţe to bylo vlastně jakési druhé, neveřejné manţelství. Majoru Činovskému vyneslo kariéru, kterou ten snaţivý, avšak chudý důstojník nečekal. Za těch šest let stal se z řadového poručíka pohořelecké posádky majorem s vlastní kanceláří na ministerstvu národní obrany, opatřenou perskými koberci a koţenou zvukovou izolací na dveřích, to všechno díky zbrojařským konexím manţela své milé. Snad to byl tak trvalý hřích proto, ţe milostivá paní pocházela z rodu velmi nízkého, a Mr. Zadinu, export-import company, si vzala kvůli penězům. Bývala totiţ kdysi jeho stenotypistkou, a příliš zaměstnaný obchodník ji zvolil částečně pro její opravdu magnetický půvab, částečně proto, ţe byla po ruce a nezbytné předběţné průtahy, spojené s námluvami, vyjádřením, poţádáním o ruku a obstaráváním příslušných úředních listin, mohly být v jejím případě zkráceny na minimum. Také byly, a čas, který obchodník od jeden a půldenní svatební cesty na francouzskou Riviéru (novomanţelka tam ovšem zůstala dva měsíce, toliko novomanţel byl druhého dne odvolán za neodkladnými záleţitostmi) věnoval manţelce, nepřesahoval půlhodinu denně. A to ještě byla půlhodina strávená u jídla – jinak vídal manţel paní Růţenku pouze v posteli, a to málokdy v bdělém stavu, kdyţ se vracíval z večerních schůzí správních rad nebo ze schůzek s obchodními přáteli ze

zahraničí, kteří se po uzavření obchodu chtěli pobavit praţským nočním ţivotem. Nevěru paní Růţenky bylo tedy lze chápat jako relativní, neboť to vlastně jiţ sedm let byla neochvějná a obětavá věrnost – jak se nyní ukázalo – nehodnému milenci, spojená ovšem s vášnivou ţárlivostí. „Měl jsem uposlechnout otce,“ filosofoval mezitím Arnošt Stařeček, na dně propastné melancholie. „Býval to písař u Nejvyššího soudu, víte, pane doktore, a radil mi, abych vstoupil do státní sluţby. Plat je sice menší, Erno, říkával mi, ale zato jistý. A ve stáří kyne ti zaručená penze. Ale já, pane doktore?“ obrátil na mě zrak planoucí zoufalstvím. „Projevil jsem neodpustitelnou lehkomyslnost. Zlákalo mě soukromé podnikání. Mohl jsem vstoupit k státní tajné policii, ale já dal přednost soukromému ústavu. Nedbal jsem rizika, byl jsem jen c htivý peněz a –“ Stařeček stydlivě polkl, „ – slávy.“ Pohlédl na mě v rozpacích. „Dnes jsem mohl být pod penzí – a místo toho – jsem na dlaţbě. Proč jen jsem neuposlechl moudrých rad otcových!“ zvolal zoufale. „Nic se neţere tak horký –“ začal jsem. „Soukromá sluţba!“ zaječel Stařeček trpce. „Budete se podílet na soukromém podnikání, a za tu část podnikatelského rizika, kterou vezmete na sebe, kyne vám mnohonásobný zisk! To mi říkal…“ Stařeček se opatrně rozhlédl a pak pokračoval tišeji. „To mi říkal, kdyţ se snaţil zajistit si mé sluţby. A pak? Jen samé nebezpečí. Leta a leta nebezpečí. Neustále se třást strachem z muţů zmítaných nekontrolovatelnou vášní. Nevypočitatelných muţů, a stát hodiny a hodiny v dešti, v blátě, v nepohodě, někde na zahradě, v křoví, a sledovat, sledovat, sledovat! A jenom pořád hrabat peníze pro něho!“ Opět se opatrně rozhlédl. „Kontraoferty! Kolik máme my z kontraoferty? Deset procent, pane doktore! A kdybych byl státním tajným, měl bych dnes dvacet sluţebních let a svých patnáct se t jistých.“ Po tomto projevu neslýchaně odváţné vzpurnosti se Stařeček zhroutil. To jest vyskočil, přešel prkenným krokem ke dveřím a přiloţil k nim ucho. Potom je prudce otevřel. Za dveřmi nebyl nikdo. „Zaplať bůh,“ pravil Stařeček. „Dostal jsem strach, jestli pan šéf neposlouchá.“

„Tak se uklidněte, Arnošte, a povězte mi, jak to bylo,“ vybídl jsem ho. Stařeček opět usedl do přednoţení a začal zlomeným hlasem: „Asi ve dvě hodiny mě k sobě zavolal pan šéf. Arnošt, povídá. Volala milostivá paní Zadinová a je na vás hrozně rozčilená. Máme okamţitě přijet k ní. Co jste jí vyved? Neměl jste s ní něco? Ohradil jsem se a pak jsme jeli k Zadinovým. A tam, pane doktore, strhlo se pravé peklo. Vůbec jsem milostivou paní nepoznával. Řádila, jako by byla šílená. Chvílemi plakala, to je pravda, ale chvílemi – chvílemi mě přímo fyzicky ohroţovala –“ „Váţně?“ „Opravdu – totiţ snaţila se mě uškrtit, a nebýt pana šéfa, to musím říct, nebyl bych se asi ubránil. Vášeň zmnoţuje sílu, pane doktore.“ „A co vám konkrétně vytýkala?“ „Všechno,“ řekl Stařeček. „Vinila mě z nedbalosti. Platí prý drahého detektiva, a on ani nedokáţe zjistit zcela obyčejnou nevěru. Nakonec vypověděla smlouvu s Ostrozrakem, pane doktore, a to mě zničilo.“ „No, kdyţ je Činovský po smrti, stejně byste neměl koho sledovat.“ „Ona do budoucnosti, pane doktore, “ řekl Stařeček. „Prohlásila, ţe uţ nikdy nepouţije našich sluţeb. No, to si dovedete představit, co dělal pan šéf, kdyţ jsme jeli zpátky.“ „A vyhodil vás?“ „Ano. Na hodinu. “ „Inu, “ řekl jsem a zapálil jse m si cigaretu. „Musíte uznat, Arnošte, ţe jste se dopustil pěkného faux pas. Kam jste dal oči?“ „Pane doktore,“ Arnošt poloţil ruku na srdce. „Přísahám vám, ţe jsem nic ani v nejmenším nezanedbal. Mohu vám vyhotovit přesný popis pohybů pana majora Činovské ho den za dnem, jak daleko dozadu chcete.“ „A jak si to teda vysvětlujete?“ Arnošt Stařeček se bokem naklonil k mému stolu. Pravil důvěrně: „Proto jsem právě přišel za vámi. Potřebuju vaši pomoc, pane doktore.“

„Rád bych vám pomoh, Arnošte, ale jak?“ „Já jsem svou povinnost nezanedbal, “ pravil Stařeček pevně. „Je tu nějaký omyl. Nějaké temné síly v činnosti, víte?“ pronesl zlověstně. „Snad osud, který mě ohroţuje. A vy, pane doktore – víte, ţe jsem se vţdycky obdivoval vašim schopnostem. Vyřešil jste nejspletitější případy. Vraţdu v redakci,“ Arnošt Stařeček začal počítat na prstech. Uţasl jsem, neboť se ukázalo, ţe tento natvrdlý obrněnec po všech těch letech zkušeností věří propagačním textům Toma Lomala. „Vraţdu krotitele Fanfaniho, vraţdu v bahenní lázni, vra –“ „No dobře,“ přerušil jsem ho. „Ale tohle je přece jasný případ. Co v tom můţu udělat?“ „Je to temný případ!“ téměř vykřikl Stařeček a trhl sebou, jak se lekl vlastního hlasu. „Snaţně vás prosím, pane doktore, ujměte se toho. Pan šéf na vás dá, a kdyby se vám podařilo očistit mou pověst, snad by zrušil výpověď.“ „Ale já opravdu –“ „A paní Zadinová –“ Arnošt na mě rozpačitě pohlédl. „Často o vás mluvila, a vţdycky v nejlepším. Kdybyste za ní zašel – vysvětlil jí –“ „Ale co, Arnoštku?“ „Já nevěřím, ţe pan major Činovský měl milenku,“ řekl zoufale Arnošt Stařeček. „Protoţe kdybych tomu měl věřit, ztratím úplně důvěru v sebe.“ V jeho poděšené tváři, připomínající králíka, bylo v té chvíli tolik zoufalství, ţe jsem mu to nemohl odmítnout. Věděl jsem sice, ţe Růţenka má jistě dobrý důvod k zlosti a Arnošt Stařeček pramálo důvodu k sebedůvěře. Nebylo nic nesnadného přelstít tohoto úzkostného detektiva, a sledova l-li svým prkenným krokem rytíře v brnění majora Činovského tolik let, nebylo nesnadné si představit, ţe mazaný oficír si toho povšiml. A ţe se podle toho zařídil, pokud jde o jiné dámské přítelkyně, neţ byla Růţenka Zadinová. Ale co jsem mohl dělat? Vstal jsem a odebral jsem se k šéfovi, provázen zničeným Stařečkem, který v hodině svého neštěstí ještě více zhranatěl.

kapitola devátá
pojednávající o tom, jak byl Tom Lomal obměkčen Tom Lomal se chmuřil za svým obrovským psacím stolem a pohrával si s injekční stříkačkou. Kdyţ jsme vstoupili, učinil buldok Jajteles pokus dostát své sluţební povinnosti, vztyčil se, ale pak nás poznal, zavrčel přátelsky a opět ulehl ke krbu, z něhoţ příjemně sálaly plameny. Léta sluţby nepřidala vlídnému buldokovi na svěţesti a jenom ještě zmechanizovala reflexy, za něţ byl placen v naturáliích. „Jdou mi z očí, Arnošt,“ pravil Lomal. „Kde se v nich, a zrovna v nich vzala ta odvaha mě ještě vobtěţovat, goddam!“ To bylo zlé. Jak začal Tom Lomal někomu onikat, bylo to velmi zlé. Arnošt Stařeček se vtáhl do svého asfaltového krunýře, předklonil se, pokud mu to ochranné pláty dovolily, a začal couvat z místnosti. Chytil jsem ho za rameno a otočil jsem se k Lomalovi. „Promiňte, pane šéf, ale mám pro vás jistý návrh.“ „O Činovským nechci nic slyšet!“ řekl Lomal. „Týká se spíš paní Zadinové,“ řekl jsem.“Arnošt mi říkal o vaší návštěvě u ní. Jednala pochopitelně v rozrušení.“ „Pochopitelně. Postihla ji těţká erotická ztráta. Vinou tohohle nemrcoucha…“ Lomal ukázal na scvrklého Stařečka. „Ano“ řekl jsem. „To se domnívá ona. Ale jsou jisté okolnosti, které nasvědčují, ţe by se mohla mýlit.“ „Prosím vás, pane doktor!“ odfrkl Lomal. „Řek vám ten posera, jak to vypadá? Četl jste noviny?“ „Ne,“ řekl jsem. „Ale doufám, ţe uznáte, ţe Arnošt se vţdycky osvědčil jako pečlivý pracovník. Byla vraţedkyně skutečně Činovského milenkou? Nemyslí si to jenom paní Růţenka? Jsou pro to důkazy? Není to všechno omyl?“ Lomal na mě vrhl opovrţlivý pohled a podal mi růţové noviny. „Přečtěte si to!“ nařídil úsečně. Byl to Expres, první odpolední vydání. Na přední stránce se černaly palcové titulky, z nichţ šel strach. Týkaly se politických událostí.

„Vzadu!“ řekl Lomal. Zpráva o vraţdě byla skutečně aţ na poslední straně; u těchhle novin nebývalá věc. I to svědčilo o mimořádně napjaté situaci, protoţe růţový plátek pana Stříbrného by si jinak nedal ujít titulek jako stvořený pro první stránku. VRAŢDA V HNÍZDEČKU LÁSKY stálo tam, a pod tím zpráva, rovněţ nebývale stručná: Včera v noci došlo ve vile čp. 383 v ulici Nad myslivnou v Braníku k hrůzné tragédii. Majitelka vily, vdova po obchodníku se smíšeným zboţím Albína Kropáčková, objevila krátce po návratu z kina asi v 23.54 hod. v bytě v prvním poschodí mrtvolu svého nájemníka majora Dušana Č., a neznámé ţeny. Policie, přivolaná na místo činu, zjistila, ţe major Č. byl zastřelen zbraní malé ráţe, dvěma ranami do srdce, neznámá ţena jednou ranou do spánku, ze zbraně pravděpodobně stejné ráţe. Poblíţe mrtvol byl nalezen dámský browning ráţe 3,2 mm. Dle ú sudku vyšetřujícího insp. Vodičky jedná se o osudnou zbraň. Z polohy zavraţděné policie soudí, ţe neznámá spáchala sebevraţdu, usmrtivši nejprve majora Č., jehoţ obnaţená mrtvola leţela v posteli, a prohnavši si poté hlavu kulí. Její mrtvola byla nalezena na zemi, oděna pouze ve spodním prádle. Pohlédl jsem na Lomala. Zachytil můj pohled a řek l sarkasticky: „Pěkný omyl, co? Asi si tam spolu hráli na Adama a Evu!“ zaječel Lomal a pak se zuřivě obrátil na Arnošta. „Omyl jsou vy – vy – nevykompenzovanej komplexe!“ Stařeček se téměř svinul do sebe. Zíral jsem tupě na noviny. Tohle bylo opravdu těţké vyloţit nějak v Stařečkův prospěch. Ale vypadal tak zuboţeně, ţe jsem se přesto pokusil. „Ano,“ řekl jsem. „Všechno nasvědčuje tomu, ţe to byla vraţda s erotickým pozadím. Ale vy sám víte, pane šéf, ţe v kriminalistice nejsou nikdy vyloučena nečekaná překvapení.“

„Kdyţ vraţdí ţena muţe, můţe mít jen dva motivy: peníze, nebo erós,“ prohlásil Lomal a hned se opravil, „totiţ erós, a pak někdy peníze. Uvaţujte logicky, pane doktore –“ „Ţeny nejsou příliš logické,“ vpadl jsem mu do řeči. „Ale kdyby vraţdila pro peníze, vraţdila by ve spodním prádle, damned?“ otázal se vítězně Lomal. „Nemyslel jsem, ţe by vraţda měla pekuniární motiv. Nepochybně je v tom erotika. Ale moţná sloţitější, neţ to na první pohled vypadá.“ „Ano, pane šéf!“ ozval se nesměle Stařeček. „Voni drţej hubu, Arnošt!“ utrhl se Lomal a pak svraštil obočí. „Well, “ řekl potom a dodal: „Ehm. Jak to myslíte?“ „Coţ kdyţ,“ řekl jsem nazdařbůh, protoţe jsem to nemyslel nijak, „vraţedkyně Činovského pouze zboţňovala na dálku a nikdy se s ním osobně nesešla? Já vím,“ dodal jsem rychle, protoţe jsem si všiml, ţe pusinka maličkého šéfa se stahuje v opovrţlivý pošklebek. „Já vím, zní to fantasticky – ale připusťme, ţe je tomu tak. Potom Arnošt pochopitelně nemohl nic zjistit. Nesledoval ostatně v poslední době Činovského kaţdý den, nýbrţ jen namátkově a po jeho úředních hodinách. Paní Zadinová přece majorovi po všech těch letech věřila.“ „O.K.,“ odtušil Tom Lomal. „No – a teď se konečně ta dosud neznámá zboţňovatelka rozhodla, ţe se zboţňovanému se vším vyzná. Snad ji k tomu vedly i poslední politické události. Obává se, ţe bude válka a její ideál v boji padne. “ Učinil jsem dramatickou pauzu. Tom Lomal na mě zamyšleně zíral. „To by mohlo být. Excitace libida letálními vlivy – to by mohlo být.“ Honem jsem fantazíroval dál. „Navštíví ho tedy bez předchozího ohlášení v jeho bytě. A tam dojde k tragédii.“ „Jak?“ vyštěkl Lomal. „Milenci se sobě oddají, ale po aktu lásky vyloţí Činovský milence, ţe nehodlá opustit paní Růţenku, protoţe nemůţe. Vy přece víte proč, pane šéf?“ „Damned!“ prohlásil Lomal a zamnul si ruce. „A dívka, sraţená z výšin rozkoše do hloubky beznaděje, sáhne ke zbrani, “ zakončil jsem efektně svou dedukci.

„Araneální sadismus post orgasmum!“ zamumlal Lomal. „Kdyby se vám tohle podařilo dokázat, pane doktore, očistíte štít Ostrozraku, který tenhle –“ zamračil se na Stařečka, „ – pokálel. Jistě bychom získali zas důvěru madam Zadinové. Mezi námi,“ naklonil se ke mně, „očekávám, ţe z ní bude pořád dobrá zákaznice. Je to ţena příliš polyerotická, aby ji nadlouho saturoval manţel. And thaťs a fact!“ „Samozřejmě, pane šéf,“ kul jsem rychle rozeţhavující se ţelezo. „Domnívám se, ţe paní Růţenka ví víc, neţ říká. A –“ odmlčel jsem se, „ – jistě se mi podaří z ní něco vytáhnout. Mám na ni jistý, hm, vliv. “ Lomal na mě pohlédl s chlípným úsměvem. „Skutečně?“ „Pochopitelně, nikdy jsem ho nezneuţil,“ dodal jsem rychle. „Zneuţíváte ho, jestli ho nevyuţíváte,“ poučil mě malý sexuolog. „Jednáte v tom případě proti svým přirozeným pudům.“ „Vyuţiju ho teď, v zájmu firmy, pane šéf,“ řekl jsem a také jsem se chlípně ušklíbl. „Damned,“ prohlásil Lomal. „Taková řeč se mi líbí.“ „Předpokládám ovšem, ţe se mohu obrátit také na inspektora Vodičku? Jeho – úmluva s námi dosud trvá?“ „Sure, “ pravil Lomal stručně. Stařeček za mnou zašoupal podráţkama. Řekl jsem: „A taky bych k vám měl prosbu, pane šéf –“ Odmlčel jsem se. „Well?“ „Abyste změnil výpověď Arnoštovi na podmínečnou.“ „Hm!“ vyrazil Lomal. „Kdyţ se mi nepodaří dokázat svou teorii a usmířit paní Růţenku, ať je Arnošt na dlaţbě, protoţe pak si to zaslouţí.“ Lomal svraštil obočí. „Pane šéf,“ zaúpěl Stařeček za mnou. „Udělám všechno, abych si napravil reputaci. Nebudu litovat námahy!“ V Lomalových očích zlomyslně svitlo. Pak se šéf vztyčil, poposedl a pravil jedovatě:

„O.K., Arnošt. Beru výpověď zpátky. Podmínečně. Ale nemyslete si, ţe budete mít dál takovou lehárnu, jako jste měl s Činovským.“ „Pane šéf, já vám přísahám – „ pokusil se Stařeček, ale Lomal ho rázně umlčel: „Jako jste měl s Činovským, povídám. Převezmete případ Burová-Bura. Tady máte!“ a šéf hodil Stařečkovi přes stůl čerstvě zaloţený spis. „Děkuju vám uctivě mnohokrát, pane šéf,“ zvolal Stařeček a skočil po spisu. Lomal mi podal ruku. „Mnoho štěstí, pane doktore. A –“ mrkl na mě, „ – vyuţívejte libida. Vyuţívejte libida, jistě budete mít úspěch.“ Potřásl jsem mu rukou a otočil jsem se k odchodu. Od krbu zaznělo přátelské zamručení, jímţ se s námi loučil buldok Jajteles. Stařeček couval v předklonu ke dveřím. „A vy, “ zvolal šéf na obrněnce, „vy si na případ Burová – Bura pořiďte k těm svým neprůstřelným podvlíkačkám ještě helmu, damned!“ a skřípavě se zasmál. „K sluţbám, pane šéf!“ ujistil ho Stařeček a vycouval z místnosti. Na chodbě se na mě otočil a zeptal se starostlivě: „Jak to myslel pan šéf, pane doktore?“ Pokrčil jsem rameny. Stařeček zneklidněně otevřel spis BurováBura. Byly to dvě stránky na stroji, zakončené několika podtrţenými řádky, do nichţ byla shrnuta závěrečná instrukce pro detektiva pověřeného případem. Nahlédl jsem Stařečkovi přes rameno. Stálo tam: Sledujte tedy Bivoje Buru, profesionálního zápasníka catchas-catch-canu, na něhoţ je oprávněné podezření, ţe udrţuje cizoloţný poměr s Aneţkou Koniášovou, zvanou ŢenaHerkules, zaměstnankyní cirkusu Kludský. Zprávy podávejte Květuši Burové, krotitelce tygrů, zaměstnané tamtéţ. Slyšel jsem, jak se srdce bázlivého detektiva rozbušilo a začalo prudce naráţet do asfaltového krunýře.

Pak pod stopařem podklesly neprůstřelné nohy a Arnošt Stařeček se rachotivě zhroutil.

kapitola desátá
v níž doktor Pivoňka navštěvuje inspektora Vodičku v jeho bytě a seznamuje se s podrobnostmi vraždy Kdyţ jsem poskytl Stařečkovi první pomoc a telefonicky zjistil, ţe inspektor Vodička není uţ ve sluţbě, vydal jsem se po Václavském náměstí na tramvaj. Byl slunečný podvečer, babí léto. Ale zlatorůţové paprsky zapadajícího slunce neprobouzely toho dne v člověku sladkobolné vědomí prchajícího mládí. Působily spíš jako výsměch nějaké vyšší mocnosti bezmocným lidem, kteří neklidně spěchali po chodnících a nad jejichţ hlavami se stahoval osud v strašné podobě války. Při kraji chodníku postávali muţi a zachmuřeně hleděli do novin. Tu a tam vzrušeně debatoval hlouček a nad ním zamávala zaťatá pěst. Kolem mě přešla na vysokých podpatcích dáma v růţovém podzimním plášti, na němţ jí vzadu visela krabice s plynovou maskou. Nikdo se za ní neohlédl. Kamelot vykřikoval unaveným hlasem, bez obvyklého senzačního akcentu: „Vláda se radí o mnichovských poţadavcích. Daladier a Chamberlain poţadují odstoupení Sudet!“ Rozhodl jsem se, ţe se trochu projdu, a zamířil jsem na Můstek. Od Muzea přejíţděla kolona vojenských kamiónů, vojáci měli na hlavách helmy. Z hloučků se ozývaly výkřiky na pozdrav a pod ţloutnoucími korunami stromů zasvítily v paprscích slunce další zaťaté pěsti. Nebyl jsem schopen soustředit myšlenky. Koupil jsem si od kamelota noviny, ale nevnímal jsem plně obsah zpráv, které jsem četl. Komentátoři dosud uvaţovali, splní-li Francie svoje vojenské závazky, a splní-li je sovětské Rusko v případě, ţe je Francie nesplní. Autor jakéhosi článku konstatoval důstojný klid, který zachovává občanstvo tváří v tvář válečným hrozbám. Hodně místa bylo věnováno tajným skladištím henleinovských zbraní, a starý zvyk bulvární senzačnosti se vtíral i do zpráv, které byly opravdu tragické. SÁM PROTI TŘICETI ORDNERŮM. CHRABRÁ SMRT VOJÍNA PACÁKA stálo nad článkem, jenţ líčil zákeřnou vraţdu stráţného. KULOMETY V PROSAICKÉM CHLÍVKU stálo o kus níţ a zpráva

o zbraních, pašovaných přes hranice v krabicích od bonboniér, se snaţila přilákat pozornost čtenářů, kteří v těch dnech věru nestáli o senzaci, nadpisem: BOMBA JAKO DESSERT! TŘASKAVÉ CUKROVINKY. Hned pod tím popisoval někdo, obdařený stylistickými schopnostmi autorů strašidelných románů pro sluţky, ARSENÁL V UMRLČÍ KOMOŘE. Strčil jsem noviny do kapsy a pokusil jsem se soustředit na Stařečkovu aféru. Teprve teď, kdyţ jsem neměl před očima komickou postavu bázlivého detektiva, objevila se mi ta podivná tragédie v celé své nečekanosti, ale zároveň, ve stínu tísně leţící nad Prahou a nad všemi lidmi, zdála se mi nějak podivně triviální, bezvýznamná, skoro neuvěřitelná – ta obscénní vraţda z jakýchsi malicherných osobních pohnutek, a stejně malicherná sebevraţda ve chvíli, kdy smrt sahala na celý národ. Potřásl jsem hlavou. Nač takové úvahy. Byl jsem detektiv, a mou povinností bylo vysvětlit vraţdu, ať byla sebetriviálnější. Ţivot musí jít dál a práce musí jít dál. Je třeba ignorovat nadlidské síly, které mě a nás všechny mohou uţ zítra zničit. I moji Boţe nku, kterou jsem tak zanedbával. Zalil mě strašný smutek, prosáklý výčitkami svědomí. Ale taková je situace člověka, řekl jsem si. Vţdycky honí bycha pozdě a vţdycky je v situaci, kdy všechno jeho konání můţe být v příštím okamţiku zabsurdněno smrtí, ale protoţe neví hodiny ani minuty, musí se chovat, jako by kaţdý jeho čin měl ten normální, poutavý smysl normálních mírových dob, i kdyţ uţ zítra můţe být tohle nádherné město kamenným rumištěm a z téhle krásné dámy a z těch odhodlaných muţů se zaťatými pěstmi mohou být ohořelí kostlivci. Proti mně váţně kráčela asi čtrnáctiletá dívka a za ruku vedla hošíka, který měl na obličeji nasazenou plynovou masku. Sosák s filtrem se komicky kolébal při kaţdém chlapcově kroku, ale nikdo se nesmál. Zamrazilo mě. Ten strašný symbol dětské nevědomosti, která se řítí do hrůzných zkáz, nastraţených jakýmisi nelidskými mozky, jakýmsi fouskatým maniakem ve vyleštěných holínkách. Za rohem jsem přešel na refýţ a odjel jsem tramvají na Malou Stranu, kde v Nosticově ulici přebýval inspektor Vodička.

Stoupal jsem k jeho bytu po dřevěných schodech a v ohybech schodiště mi strašidelně kynuli červotočiví Kristové a svatí, ozáření ţlutavou září olejových lampiček. Inspektor Vodička mi přišel otevřít v domácím kabátku a v kostkovaných bačkorách a uvedl mě do ponurého pokoje, kde na stěnách visely reprodukce horských scenérií a v rohu pod lampou stála odřená lenoška. „Zase se pletete do věci, která vás nepálí, pane kolego?“ řekl, kdyţ jsem mu vysvětlil, co od něho chci. „Pálí přítele,“ řekl jsem. „Přítele,“ řekl Vodička trpce a nalil mi z láhve od špiritusu domácí víno, které mu posílala jeho sestra, provdaná za hajného kdesi na Šumavě. „Snad si můţete udělat představu o ceně přátelství z toho, co se děje,“ ukázal na noviny na stole. Na první straně křičel titulek: FRANCIE, K NÍŢ NÁS POUTÁ TRADIČNÍ PŘÁTELSTVÍ, NA CESTĚ ZRADY? „Lidé nejsou státy,“ řekl jsem. „A vztahy mezi lidmi nejsou vztahy mezi politiky. “ „Vztahy mezi státy jsou jenom monstrózní zvětšeniny vztahů mezi lidmi, “ řekl sarkasticky Vodička. „Mezi lidmi se intrikuje o rychlejší sluţební postup a vráţejí se noţe mezi lopatky. Mezi státy se intrikuje o sporná území a místo noţů se vyhroţuje jedovatým plynem. V podstatě je to ale stejné.“ „Jste skeptik, “ řekl jsem. „Ne,“ řekl Vodička. „Pouze konstatuju fakta. A na přátelství platí jedno staré latinské přísloví. Říkám vám, ţe do týdne se o jeho pravdivosti přesvědčí celý národ.“ „Dumque eris felix…?“ „Ano,“ řekl Vodička. „Tempora si fuerint nubila, solus eris. Jestli to říkám správně. Nejsem latiník. Věru, obětavé přátelství, to existuje jenom v čítankách. Zákonem skutečného ţivota je zrada.“ „Ale nemá to tak být.“ „Ale je to tak,“ řekl Vodička. „No vidíte, pane inspektore, já se vám právě snaţím dokázat, ţe vţdycky to tak není. Moţná ţe to jinak nejde mezi diplomaty, ale mezi obyčejnými lidmi to musí jít. Já se aspoň snaţím přítele

nezradit, a pokud to bude v mých silách, tak mu pomůţu. Proto na vás chci vědět, jak je to s tou vraţdou.“ „No dobrá,“ řekl Vodička. „Jak si přejete. Ale opravdu nevím, jak mu s tím chcete pomoct. Případ je celkem jasný, a tak je taky jasné, ţe váš přítel měl buď klapky na očích, nebo se prostě ulejval.“ „Stařeček nikdy,“ řekl jsem. „Jak to bylo?“ Inspektor Vodička se narovnal v lenošce a napil se vína. „Tak tedy, “ řekl. „Včera deset minut před půlnocí jsme dostali avízo, ţe se máme dostavit do vilky čp. 383 v ulici Nad myslivnou v Braníku, kde je hlášena vraţda. Těsně před čtvrt na jednu jsme tam dojeli a zjistili jsme: v obývacím pokoji třípokojového bytu v prvním poschodí objevila majitelka vily paní Kropáčková mrtvolu svého nájemníka majora Činovského a neznámé dívky. Činovský leţel v posteli nahý a v krajině srdeční měl dvě rány po projektilu vypáleném ze zbraně malé ráţe. Ta zbraň – pitva ještě nebyla provedena, ale dá se předpokládat, ţe je to ta zbraň – leţela na koberci poblíţ ruky mrtvé ţeny. Je to dámský revolver s perleťovou rukojetí, belgické výroby a ráţe 3,2. Z polohy mrtvé ţeny je moţno soudit, ţe se zastřelila tímto revolverem a seděla přitom na p elesti postele. Okraje rány ve spánku jsou silně oţehnuté plamenem výstřelu. Mrtvá se zhroutila z pelesti na koberec a přitom jí revolver vypadl z ruky. Na revolveru jsou pouze její otisky prstů. Jak jistě víte z novin, “ ušklíbl se Vodička, „byla ta ţena nahá. To jest, měla na sobě pouze hedvábné kalhotky, jinak nic. Stačí?“ „Zjistili jste uţ její totoţnost?“ „Ano,“ řekl Vodička. „Ale nezdá se vám, ţe případ je víc neţ jasný? Ţe tady vlastně není co vyšetřovat?“ „Kdo je ta ţena?“ „Jmenuje se Zuzana Bechyňová, bylo jí osmnáct pryč a je to dcera ministerského rady z ministerstva zahraničí,“ řekl Vodička. „Její matka hlásila ráno na policejní stanici na Smíchově, ţe se dcera nevrátila večer domů, a protoţe se popis shodoval s naší mrtvolou, pozvali jsme ji k identifikaci. Poznala ji. “ „A věděla, ţe se její dcera stýká s majorem Činovským?“ Vodička se na mě pátravě podíval a znovu se napil.

„To je jediný bod, který mluví pro vás, pane kolego,“ řekl. „Nevěděla.“ „A nikdo jiný v rodině o něm nevěděl?“ „Ne. Ani otec, ani dvě sestry mrtvé. Ovšem slečna Bechyňová byla do té míry emancipovaná dívka, ţe lze mít za to, ţe se nesvěřovala matce se svými záleţitostmi. Zejména s těmi, které by milostivá paní asi neschválila. Ostatně měla oficiálního nápadníka. Je to nějaký pan Pubenec, soukromník.“ „A co ten?“ „Zatím jsem s ním nemluvil. Prosím vás,“ řekl Vodička. „Co tady mám vlastně dokazovat? Snad to, ţe se Zuzana Bechyňová znala s majorem Činovským? Myslíte si skutečně, ţe je tohle třeba dokazovat o dvou lidech, které spolu našli nahé v posteli?“ Podíval jsem se ostře na Vodičku a najednou se mi začalo zdát, ţe právě to je třeba. „Ano,“ řekl jsem. „Protoţe kdyţ to nedokáţete, musíte předpokládat, buď ţe ti dva skrývali svůj velmi neplatonický poměr tak geniálně, ţe přelstili nejen zkušeného soukromého detektiva, ale i nepochybně velmi zkušenou matku tří dcer, dvě stejně nepochybně zvědavé sestry, oficiálního nápadníka, u něhoţ snad lze předpokládat jistou ţárlivost, a nevím kolik přítelkyň, pokud jste je uţ vyslýchal – nebo ţe se v den vraţdy setkali poprvé – a potom by to musela být ne láska, ale erotická posedlost na první pohled, protoţe u dcerušky z takové rodiny lze stěţí očekávat prostituci.“ Vodička pokrčil rameny. „Jak víte,“ pravil, „v ţenských se nevyznám. Ale zkušenost mě naučila, ţe u nich se lze nadít všeho.“ Věděl jsem o trpkých zkušenostech toho druhu, na které inspektor naráţel. Byl sám obětí kruté nevěry v dávných dobách svého mládí, a ten citový úraz ho tak poznamenal, ţe se po celý ţivot ţenám úspěšně vyhnul. Koneckonců byl to jen další důkaz názoru, ţe největší cynikové bývají v podstatě nejcitlivějšími lidmi. „A co ta bytná?“ zeptal jsem se. „Ta ji taky neznala?“ „Ne,“ řekl inspektor. „Činovský míval jedinou dámskou návštěvu, vaši známou, madam Zadinovou.“ „Víte zajisté, ţe ten abštajg platila Činovskému ona,“ řekl jsem.

„Tak?“ Vodička povytáhl obočí. „Ano. Takţe, pane inspektore, jestliţe nedokáţete, ani ţe milenci se geniálně kryli, ani ţe se viděli ten den poprvé, není myslím zcela neoprávněná domněnka, ţe případ je trochu sloţitější.“ „Jako například?“ „No – nechtěl bych mluvit do větru – ale řekněme ten nápadník, ten Bubeneč –“ „Pubenec.“ „Ten Pubenec. Zatím jste s ním nemluvil. Ale co kdyţ on o celé věci věděl? Co kdyţ milence dopadl in flagranti a oba zastřelil?“ Vodička se ušklíbl. „Byl jste vţdycky chatrný logik, pane kolego,“ řekl. „Chápete, ţe kdybych tohle dokázal, dokáţu eo ipso, ţe se Činovský s Bechyňovou znali, tedy to, co na mně ţádáte?“ Cítil jsem, ţe rudnu. Zahanbeně jsem připustil, ţe tomu tak skutečně je. „Ale ne, pane kolego,“ pravil Vodička. „V Praze dnes není těţké mít zcela tajnou známost. Za prvé: Kropáčková vypovídá, ţe Činovský neměl jiné dámské návštěvy neţ paní Růţenu. Ale přitom chodí kaţdou středu na drby do kavárny Slávie, a to s ţeleznou pravidelností ve čtyři hodiny odpoledne, a vrací se kolem osmé. Včera byla ještě v biografu se svým nápadníkem – je to docela zachovalá vdova –, takţe přišla aţ před půlnocí. Za druhé: ten váš muţ ve sluţbách paní Zadinové hlídal Činovského jen namátkově, protoţe, jak jste říkal, Činovský se lety osvědčil. Za třetí: na stole ve vedlejším pokoji stála téměř vypitá láhev vína a v popelníku byla hromada oharků, to svědčí o zcela druţné zábavě obou partnerů. Na skleničkách jsou otisky prstů Činovského a Bechyňové, na láhvi otisky nejsou, protoţe byla zabalena v utěrce.“ „Kdy došlo k vraţdě?“ zeptal jsem se namátkou. „To za čtvrté,“ řekl Vodička. „Bechyňová se zastřelila aţ hodně pozdě v noci. Lékař to odhaduje tak na jedenáctou hodinu, a rozhodně ne dřív neţ v devět. Zdá se, ţe jsme přijeli asi hodinu po její smrti. Ale Činovský naproti tomu byl zastřelen podstatně dřív. Nejpozději v půl desáté, v deset. Tedy: kdyby byla zasáhla nějaká

třetí osoba, jak vy říkáte, například pan Pubenec, došlo by pravděpodobně k vraţdě takříkajíc simultánní, nemyslíte?“ „Pravděpodobně,“ řekl jsem. „Na druhé straně – proč Zuzana tak otálela se sebevraţdou?“ „Řekl jsem vám, ţe se v ţenských nevyznám. Třeba se nejdřív vůbec nechtěla zastřelit. Třeba jí to došlo aţ začas. Aţ trochu vystřízlivěla. Nevím. A těţko se to asi kdy dovíme. Drţme se faktů. Spekulaci ponechme romanopiscům.“ Odmlčel se. „Zjistili jste ještě něco?“ zeptal jsem se. „Ano,“ řekl Vodička. „Zatím jsme zjišťovali, co dělala Bechyňová v den vraţdy. Byla od osmi hodin ráno v ateliérech na Barrandově – patřila totiţ k těm slečnám, kterým nestačí tatínkovy peníze, ale chtějí mít taky filmovou slávu. Dostala totiţ nějakou roličku v nějakém filmu reţiséra Prodöhla Dívka ze Šumavy, nebo jak se to jmenuje, tu dívku ze Šumavy nehrála ovšem ona, ale Lída Forstová. Ve čtyři hodiny se po ní ve vrátnici poptával nějaký pán v černých brýlích. Popis je tak neurčitý, ţe to docela dobře mohl být Činovský v civilu. Vrátného na něm nic neupoutalo. Říká, ţe to byl úplně bezvýrazný člověk s knírkem, ale to asi dělají ty černé brýle. Nu, a v pět hodin slečnu odvezl svým autem pan reţisér Prodöhl.“ „Prodöhl?“ zeptal jsem se udiveně. V duchu se mi vybavila ustaraná tvář loajálního Němce, který včera u baru ve vile Carmen rozpřádal neutěšené politické úvahy. „Prodöhl se s ní stýkal nějak blíţ?“ „Ne. Chtěl prý s ní projednat angaţmá do svého dalšího filmu a měl v úmyslu ji vysadit na Smíchově, kde slečna bydlí. Ale slečna chtěla jet na Václavák, tak ji vysadil aţ tam. Odešla prý směrem k Muzeu, a pan reţisér zaskočil do kavárny Tlapák, protoţe doufal, ţe tam bude reţisér Coufal, s kterým potřeboval něco projednat. Nebyl tam, prohodil tedy jen několik slov s panem Humprechtem Czaberou – mimochodem, tento pán Prodöhlovu výpověď potvrzuje, zajel za ním z ateliérů Tlamsa –, a protoţe bylo uţ skoro půl šesté, odejel domů na Vinohrady, kde má vilu. Šel totiţ večer na jakési dětské soirée k panu továrníkovi Zdeborskému.“ „To vím,“ řekl jsem. „Byl jsem tam taky. “

„Stále ještě udrţujete styky s tím pánem?“ zeptal se Vodička. Ale mě nezajímal v té chvíli Ivo Zdeborský. Zajímal mě Prodöhl. „Takţe Prodöhl byl poslední, kdo Zuzanu viděl naţivu?“ „Ano,“ řekl Vodička. „Alespoň pokud víme.“ „A můţe mu někdo dosvědčit, co říká?“ „Odjezd s Bechyňovou z ateliérů viděla řada statistek. Byla to, zdá se, menší senzace a důvod k závisti. Do kavárny Tlapák měl dnes odpoledne zajít můj zástupce Tlamsa, zatím nemám hlášení. A účast pana reţiséra na večírku dosvědčíte vy.“ „Ano. Přijel tam současně s námi. V sedm hodin,“ řekl jsem. „Tedy nejméně dvě hodiny předtím, neţ se Bechyňová zastřelila,“ řekl inspektor a vstal. Přešel k psacímu stolku u okna a vzal z něho lakovanou čínskou skříňku na dopisy. „Potom jsme ještě získali tohle,“ pravil a podal mi skříňku. Otevřel jsem ji. Byla aţ po okraj plná dopisů v honosných bledě modrých obálkách, lemovaných opile rozhoupanými růţovými srdíčky, z nichţ některá byla protknuta zlatým šípem. Pravý triumf amatorněpapírnické fantazie. Na hořejší obálce byla kaligraficky fialovým inkoustem napsaná adresa, přizdobená roztodivnými kudrlinkami: Ctěná slečna sl. Zuzanka Bechyňová, filmová umělkyně Smíchov Nábřeží legií čp. 49 „Milostná korespondence pana Pubence,“ řekl jedovatě Vodička. Zavřel jsem krabici. „Toho pána bysme si měli podat,“ řekl jsem. „Byl byste ochoten jít se mnou?“ „Nechcete si prostudovat ty dopisy? Měl jsem v úmyslu se do toho pustit, ale milerád vám tu zábavu přenechám.“ „Nejdřív bych radši s Pubencem mluvil,“ řekl jsem. Vodička pohlédl na hodiny. Bylo půl osmé.

„Dobrá, “ řekl. „Aspoň nám uteče večer. Tyhle dni není zvlášť příjemné být sám.“ To mu uklouzlo proti jeho vůli. Kdyţ jsem na něho pohlédl, vyhnul se mému zraku a ze šatníku vyňal poněkud ošoupaný černý redingot. Jak se ke mně otočil zády, zaleskl se mu na hlavě věneček stříbrných vlasů. Inspektor Vodička měl uţ mládí dávno za sebou.

kapitola jedenáctá
Podezřelé okolnosti kolem pana Pubence Nápadník Zuzany Bechyňová obýval první poschodí bezvýrazného činţáku v Dláţděné ulici na hranicích Bubenče a Dejvic. Na dveřích měl mosaznou cedulku s nápisem JUC. NARCIS M. PUBENEC, SOUKROMNÍK a pod ní dvě menší, oznamující, ţe VEŠKERÉ SUBSKRIPCE SE S DÍKY ODMÍTAJÍ a PŘISPÍVÁM NA CHARITATIVNÍ ÚČELY. Pod dolejší cedulkou byla v laku dveří vyryta jakási značka. „Víte, co to je?“ zeptal se Vodička a ukázal na ni. „Ne.“ „To je ţebrácký hieroglyf,“ pravil inspektor. „Znamená: Neobtěţuj se – tady nic nedostaneš!“ Pod ţebráckou šifrou visela poslední cedulka: POJIŠTĚNO U BANKY SLÁVIE. Inspektor zazvonil a v hlubinách bytu na to nikdo nereagoval. Inspektor zazvonil znovu. Zase nic. Potřetí inspektor přidrţel tlačítko zvonku aspoň minutu a dveře se nepatrně pootevřely. Ve škvíře se zaleskl chromovaný zajišťovací řetízek a za ním růţová tvář v brýlích. „Přejete si?“ zeptal se odměřený hlas. „Pan Pubenec?“ řekl inspektor Vodička. „Pán je churav. Návštěvy nepřijímá,“ pravil růţový muţ v brýlích a tiše opět dveře zavřel. Inspektor se tedy opět opřel o zvonek. Trvalo dost dlouho, neţ se dveře otevřely podruhé. „Pán potřebuje klid. Nerušte, prosím,“ řekla tvář za řetízkem, tentokrát důrazněji. Inspektor pravil vlídně: „Policie.“ Za dveřmi zavládlo ticho. Potom muţ zakašlal. „Máte nějaký průkaz, prosím?“ Inspektor mu podal svoji průkazku štěrbinou mezi dveřmi. Dlouho bylo ticho. Pak zachrastil řetízek a dveře se otevřely.

„Pánovi je velmi nevolno,“ řekl růţový muţ nejisté. „Nebude vás moci přijmout.“ „Snad to nebude tak zlé.“ Vodička vstoupil do předsíně bytu a já v patách za ním. Růţový muţ v brýlích měl na sobě černobíle pruhovanou vestu, motýlka a černé kalhoty. Očividně sluha. „Jsem zmocněn jednat za pána,“ pravil. „Prosím, kdybyste se obtěţovali do mého pokoje.“ „Vy jste –“ řekl Vodička. „Englbert Potrava, pánův komorník,“ pravil muţ suše. Všiml jsem si, ţe věšák na šaty v předsíni je prázdný. „Pan Pubenec leţí?“ zeptal jsem se. V očích komorníkových jsem postřehl cosi jako zaváhání. „Pán jiţ ulehl a spí,“ pravil komorník. „Přikázal, ţe si nepřeje být rušen.“ „Byl u něho doktor?“ „N-ne. “ „Pak ho tedy na zdraví patrně neohrozí, kdyţ ho probudíte,“ řekl Vodička. Englbert Potrava znovu zaváhal. „Pán je velmi nedůtklivý, kdyţ sluţebnictvo neplní jeho příkazy. Obávám se –“ „Kdyţ mu řeknete, ţe s ním chce mluvit policie, nebude nedůtklivý. Neobávejte se.“ „Opravdu, netroufám si –“ řekl komorník a mimovolně couvl k jedněm ze dveří, ústících do předsíně. Stál vedle nich jakýsi omšelý stolek s tmavou, nijakou vázou. „Jen si troufněte!“ štěkl Vodička. Komorník se zarazil. „Pánova nemoc,“ pravil, „je velmi – velmi –“ „Příhodná, chcete říct. Přichází, kdyţ pán potřebuje, jako na zavolanou, co?“ Vodička vráţel do rozpačitého majordoma šípy svého sarkasmu. Majordomus zakolísal. „Já –“ pravil, „pán –“

A tu ho Vodička náhle bleskurychle odstrčil a vrhl se ke dveřím vedle vázy. Prudce je otevřel a vpadl dovnitř. Skočil jsem rychle za ním. Octli jsme se v loţnici, které vévodila staromódní postel s vysokým vyřezávaným čelem, na jehoţ špičatém vrcholku upaţoval paţemi i křídly nezdařený anděl stráţný. Prostor, chráněný jeho rozpětím, byl však prázdný. V pečlivě ustlané posteli neleţel nikdo, tím méně Narcis M. Pubenec. Vodička se otočil na komorníka. V komorníkově růţové tváři sebou cukal neposlušný sval. „Váš pán uléhá patrně na zem v knihovně, co?“ řekl Vodička a rozhlédl se. Loţnice působila dojmem v pořádku udrţovaného skladiště nábytku. Nebylo v ní nic, co by místnost nějak oţivovalo, co by svědčilo o jejím obyvateli. Byl to hotelový pokoj z přelomu století. Včetně masivního zouváku v rohu. Na jedné stěně visel nanicovatý obraz nanicovatého ovoce v nanicovaté míse. Na druhé portrét drobné nanicovaté ţeny, opírající se rukou v černé krajkové rukavici o hlavu nanicovatého hošíka v černých šatečkách s bílým límcem. Na stolku u postele stál rozhlasový přijímač a vedle něho leţel drátěný sílič svalů. „Tak co?“ obrátil se Vodička na Potravu. „Kápnete boţskou?“ Růţový komorník zrudl, polkl a pak pravil chraptivě: „Pán odcestoval.“ „A kam?“ „Na svou víkendovou chatu do Slap,“ řekl Englbert Potrava tiše. Potom dodal s posledním zbytkem loajality: „Bylo mu nevolno.“ „To věřím,“ řekl inspektor Vodička svým nejjedovatějším tónem. „Myslím, ţe si zatím promluvíme s vámi.“

kapitola dvanáctá
v níž Englbert Potrava podává stručnou historii svého pána Podíval jsem se na hodinky. Bylo osm. Boţence končila večerní šichta v prodejně páně Poláčkových cukrovinek. „Kde máte telefon?“ zeptal jsem se. Englbert Potrava na mne důstojně pohlédl. „Pán nemá telefon, pane,“ pravil. „Nepřeje si být vyrušován.“ „Kdo to vůbec je, ten váš pán?“ řekl inspektor. „Pojďte nám o něm něco povědět. Kde je váš pokoj?“ Komorník nás do něho zavedl. Tato místnost ostře kontrastovala s ostatními prostorami bytu, jimiţ jsme prošli cestou do Potravova sídla. Byt, stejně jako loţnice, se vyznačoval nedefinovatelnou nanicovatostí. V pánském pokoji byla knihovna se spisy Aloise Jiráska v kůţi a s kompletními ročníky Elku a Druţstevní práce. V jídelně stál příborník s nejobyčejnější představitelnou míšní a s několika dalšími variantami nelákavého ovoce, nevzrušujících květin v nanicovatých vázách a s obrazem Hradčan a Karlova mostu z nejfádnějšího moţného úhlu pozorování, namalovaným technikou průměrného absolventa Akademie. Zato pokoj Englberta Potravy byl unikát. Byl-li jinde v bytě únavný pořádek, tonul pokoj komorníkův v přítulném zmatku. Na rozváleném loţi v rohu spočíval obrovský slovník a stůl uprostřed místnosti pokrývala směs nedojedených rohlíků, knih s čínskými nápisy na hřbetech, lejster popsaných nečitelnými znaky, špinavých talířů s páteřemi ohlodaných ryb a jednoho ulepeného šálku, na jehoţ dně pukala vrstva vyschlého lógru. Dvě ze čtyř stěn tvořily police na knihy, k prasknutí napěchované svazky s čínskými, arabskými a bůhvíjakými znaky na hřbetech, slovníky a svazky listin, které byl y převázány uzlovitým motouzem. Englbert Potrava viděl naše překvapení a pravil skromně: „Sluţba u pána mi ponechává dosti volného času. Věnuji se tedy orientalistice. “ „A čemu se věnuje váš pán?“ zeptal se Vodička. „Ţenským?“

„Chraň bůh. Pán neměl nikdy zájem o ţeny.“ „A čemu se tedy věnuje?“ Komorník si odkašlal. „Pečuje o své zdraví,“ řekl pak. „Chodí do kavárny a – a – pán nemá ţádné zvláštní zájmy.“ „A z čeho ţije?“ „Je vlastníkem velkostatku Zaháň, kde se narodil.“ Usadili jsme se na ţidle u zabarikádovaného stolu a Englbert Potrava usedl na postel. Inspektor z něho pomalu, profesionálními otázkami vytáhl historii Narcise M. Pubence, která byla tak nanicovatá jako soukromníkův čtyřpokojový byt. Narcis M. Pubenec byl synem velkostatkáře, ale narodil se jako pohrobek. Jeho matka si přála dceru, a kdyţ se narodil syn, dala mu alespoň ţenské jméno. Neboť M. v soukromníkově jménu znamenalo Marta. Brzy však tato zvláštnůstka matce nestačila, a tak začala svého synka vychovávat pokud moţno, jako by to byla dcera, s tím výsledkem, ţe Narcis M. Pubenec dosáhl rozhledu odpovídajícího rozhledu absolventky dívčího gymnázia, ovšem bez znalostí vaření a šití, neboť do té míry vdova po velkostatkáři smysl pro realitu neztratila. Byl ovšem vzdělán soukromě, staršími pr ofesorkami, a po maturitě zapsán na právnické fakultě. Neprojevil totiţ zájem o ţádnou z věd ani umění, takţe matka usoudila, ţe dráha právnická proň bude nejvhodnější. Pubenec ostatně nepotřeboval něčím být, protoţe velkostatek, který vdova opustila brzy po porodu a usídlila se trvale v Praze, vynášel víc, neţ mohlo spotřebovat deset Pubenců, zvláště Pubenců nemajících ţádný speciální zájem. A tak Pubenec studoval, pečoval o své zdraví, chodil do kavárny číst noviny a dopřával si deseti hodin nočního a dvou hodin denního spánku v posteli se stráţným andělem. „Kolik je pánovi let?“ zeptal se inspektor. „Devětačtyřicet,“ řekl Englbert Potrava. „Devětačtyřicet? A to ještě studuje?“ „Ano,“ řekl Englbert Potrava s nevyrušitelným klidem. „Je právě v padesátém osmém semestru. Zapisuje se pravidelně. Pán si vůbec potrpí na pravidelný ţivot.“ „To ho ještě nevyhodili?“

Englbert Potrava se zatvářil udiveně. „Pán platí školné,“ pravil. „Naprosto pravidelně.“ „A má nějakou státnici?“ zeptal jsem se. „Dokud ţila neboţka milostivá paní, přála si, aby pán sloţil zkoušky. A pán se vskutku připravoval. Ale milostivá paní zesnula, kdyţ bylo pánovi čtyřicet let, a to zlomilo jeho studijní elán. Od té doby se jiţ pouze zapisoval.“ „Měl někdy nějakou známost?“ obrátil Vodička řeč na jiné téma. „Za ţivota neboţky milostivé paní ne. Milostivá paní soudila, ţe je ještě mlád a na ţenění má čas, aţ vystuduje. Kdyţ zemřela, nebyl jiţ pán ve věku, kdy se pánové zajímají o dámy, a tak zůstal svobodný.“ Englbert Potrava se odmlčel. Z jeho vyprávění se mi jasně rýsovala osobnost Narcise Marty Pubence. Bezvýrazný člověk s výrazným jménem. Ale já i Vodička jsme věděli, ţe komorník se nám snaţí něco zatajit. „No dobře,“ řekl inspektor. „Svobodný zůstal. Ale známost měl.“ Potrava mlčel. Vodička řekl ostře: „Znáte přece slečnu Zuzanu Bechyňovou?“ „Znám,“ řekl komorník. „Spáchala včera sebevraţdu,“ řekl Vodička. „A předtím zavraţdila svého milence.“ „Ano,“ řekl Potrava. „Proto pán odjel. Byl tím velice zdrcen.“ „Poslyšte, co dělal pan Pubenec včera odpoledne a večer?“ vyjel jsem na něho nečekaně. „Včera odpoledne?“ „Ano. Včera odpoledne a večer.“ „Včera odpoledne? Pokud se pamatuji, byl doma.“ „Celé odpoledne?“ „A-ano.“ „Vůbec nikam nešel?“ „Ne.“ „Víte to jistě?“ „A-ano.“ „A měl nějakou návštěvu?“

„Ne. To neměl.“ „Chodila ho někdy navštěvovat slečna Bechyňová?“ převzal výslech Vodička. „Byla tu několikrát,“ řekl Potrava. „Ale –“ komorník se odmlčel. „No?“ „Nic, “ řekl Potrava. „Jen to řekněte.“ „Nemá to nic společného s –“ „S čím?“ „S ničím. Je to pouze moje domněnka.“ „Tak sem s ní,“ řekl Vodička příkře. „Nedejte se prosit.“ A tu se z Englberta Potravy vyřinul téměř vášnivý výlev potlačované nenávisti. „Ona nebrala pána váţně. Pohrávala si s ním. Pán se před ní poniţoval, zahrnoval ji dary, a ona si z něho pouze tropila šprýmy. Vyuţívala toho, ţe pán je v kritickém věku a ţe nemá zkušenosti. Pán nikdy předtím ţeny nepoznal, a ona byla povrchní, frivolní, bezcitná. Mě –“ zdůraznil Englbert Potrava, „mě nepřekvapilo to, co se stalo. U té se dalo čekat, ţe takhle skončí. Jestliţe si zahrávala i s jinými muţi jako s pánem, potom není divu!“ Všiml jsem si, ţe inspektor sleduje komorníkovo vzplanutí s porozuměním a pokyvuje hlavou. Řekl jsem proto rychle: „Ale pana Pubence to překvapilo, ano?“ Englbert Potrava se zarazil a pak se opanoval. „Promiňte. Dal jsem se unést rozčilením. Pán je tak bezbranný. V ţivotě nikomu neublíţil,“ řekl. Neublíţil, řekl jsem si v duchu. A komu asi v ţivotě prospěl, Narcis Marta Pubenec, soukromník? K čemu byl vůbec na světě? „Pána ta zpráva zdrtila,“ řekl Potrava. „Musel odejet na venkov. V Praze naň všechno padalo.“ „Mno,“ řekl Vodička a vstal. „Dáte nám jeho slapskou adresu a my půjdem.“ „Slapy, číslo dvacet,“ řekl Englbert Potrava a rovněţ vstal. Přešli jsme znovu tím temným, nijakým bytem a Englbert Potrava před námi uctivě otevřel dveře. Inspektor se mu mezi nimi uklonil, ale pak se náhle zarazil a zůstal stát. Řekl:

„Apropó, ţárlil pan Pubenec hodně na majora Činovského?“ Rychle jsem pohlédl na komorníka. Jeho růţová tvář ztvr dla. Vypadal trochu jako čínská plastika z růţového mramoru, na níţ jsou nasazeny absurdní černé brýle. Podíval se pevně inspektorovi do očí a pravil: „Pán neměl nejmenší tušení o existenci toho pána.“ A pak za námi zdvořile zavřel dveře.

kapitola třináctá
v níž paní Skovajsová vážně promlouvá s doktorem Pivoňkou S lakovanou skříňkou jsem pospíšil k Boţence. Ale nebyla doma. Byla pro pivo u Suchý švestky. Do kuchyně, kterou se procházelo do Boţenčina pokojíku, mě pustila její maminka, toho času prodavačka ve vinohradské trţnici, kolem níţ jsem se pokusil proklouznout do budoáru své milé, protoţe jsem v její přítomnosti měl výčitky svědomí. Ale zarazil mě hlas paní Skovajsové: „Pane doktor, musim si s nima promluvit.“ Zamrazilo mě, ale nedalo se nic dělat. Otočil jsem se a stanul jsem tváří v tvář Boţenčině mamince, která měla kolem statných boků umokřenou zástěru a hleděla na mě pomněnkovýma očima, tak podobnýma Boţenčiným, jenţe modrajícíma se z tváře, do níţ téměř padesát let ţivota v kuchyních ţiţkovských hospod a v ledové atmosféře praţských trţnic napsalo sociologický traktát o ţivotě hmotnými dary méně obdařené části českého národa. „Sednou si, pane doktor,“ pravila Boţenčina maminka a provedla úkon otření suché ţidle mokrou zástěrou. Sedl jsem si na ţidli a maminka zůstala stát nade mnou. „Kouknou, pane doktor,“ začala, „voni vědí, ţe jich mám ráda, ţe jo?“ Zkroutil jsem se na ţidli a vydal jsem ze sebe zachrčení. „Jenomţe především já sem matka,“ prohlásila paní Skovajsová. „A tak mám tu svoji holku radši neţ jich.“ Znovu jsem souhlasně zachrčel. „To se nesměj zlobit.“ Tentokrát jsem zachrčel tónem nasvědčujícím, ţe nic takového nezamýšlím. „A tak mi dovolej, abych jim řekla, ţe uţ se na to málem nemůţu koukat, co voni s tou mojí holkou dělaj.“ Uţ je to tady. Cítil jsem, ţe se scvrkávám.

„Dyť sou přeci inteligent, tak vědi, ţe dyţ holku takhle votahaj, tak by se uţ měli pomalu zachovat jako čestnej člověk, pane doktor.“ Slabě jsem zachrčel. Ruka boţí na mně spočinula s trestající tvrdostí. „Boţce bude příští měsíc pětadvacet, pane doktor. To uţ pro holku není ţádný mládí! Dřív mohla mít šamstrů, kolik chtěla. Ale teďkon, pane doktor? Copák vo ní teďkon někdo zavadí?“ To zas ne. Zachrčel jsem odmítavě. „Ne ţe by holka nevypadala k světu,“ pokračovala paní Skovajsová. „Ale kdopak by se na ni vodváţil, dyţ má uţ osm let váţnou známost? Akorát vošousti, co lezou druhejm do zelí, a pro takový ta moje holka nevyrostla.“ To měla tedy pravdu. V té chvíli jsem si uvědomil ten podivný, vysoce morální zákon, jímţ se řídila společnost v restauraci „U suchý švestky“, „U vohnutýho námořníka“, „U Štajnclů“ a ve všech těch společenských střediscích praţské periférie. Boţenka byla k světu, to je pravda. Byla ten typ, kt erý stárne do krásy. A dokud k sobě připouštěla kruh elegánů v sobotu na sále, byli ochotni o ni bojovat třeba noţi. Ale kdyţ se potom objevil „Skovajsa“ – to jest já, jak mě nazvali, snad pro skvělost Boţenčinu, jíţ mě, fádního filosofa, zastiňovala, snad proto, ţe mezi prostým lidem udrţují se, jak se mi zdá, dodnes neklamné zbytky matriarchátu – a kdyţ Skovajsa trval dva, tři, čtyři, a dokonce osm let, začali pardálové mlčky respektovat stav, který se v jejich morálním kodexu nelišil od manţelství, jeţ vyţadovali na jejich území většinou pouze páni domácí. Ale po osmi letech ho měla plné právo vyţadovat i Boţenčina maminka. „Dyť vona mi holka uţ začíná magořit,“ pravila ta ţena. „Kouknou, co si tu udělala!“ Paní Skovajsová ukázala na rám otevřeného okna. Viselo na něm krmítko pro ptáky vyrobené z překliţky, s neuměle vyřezávanými srdíčky v bočních stěnách. „Sype ptákům, pane doktor! Copak tohle dělá holka, kerý eště neni pětadvacet?“ Vydal jsem nové zachrčení.

„No řeknou,“ pokračovala paní Skovajsová. „A vědi, co mi dneska povídala? Povídala mi: mámo, dypak uţ ty ptáci poznaj, ţe tam to ţrádlo dáváme pro ně? Voni se furt domnívaj, ţe nám ho kradou. Dycky dyţ chci ňákýho vzít do ruky, tak vodlítne, jen se mu prdelka zatřepotá.“ Paní Skovajsová na mě upřela pomněnkové oči. Zachrčel jsem. „Tak to sem jim chtěla říct. Nezloběj se. Vono taky,“ řekla po kratičké pauze, „sou teďkon ty zlý doby, třeba bude vojna a voni budou muset narukovat. A co dyţ se nevrátěj? Co dyţ padnou? Copak potom bude tady s holkou?“ Hleděla na mě očima plnýma bezelstných obav a ani si neuvědomovala, ţe zhodnotila situaci naprosto samozřejmě z filosofického východiska lidí, pro něţ ţivot je především těţký a pracný boj o existenci, a tak smrt není koneckonců takové neštěstí jako v budoárech Růţenek Zadinových. Je to jen přirozené, smutné sice, ale celkem pro postiţeného ne zrovna neţádoucí zakončení dřiny a trampot lidského údělu. „Má to vodbytý.“ Neznám opravdu výstiţnější nekrolog, a tak ani matku Skovajsovou ve snu nenapadlo projevit nějaké obavy o mě, jemuţ hrozila fronta, protoţe mně se celkem nemohlo nic stát, neţ ţe bych padnul, a tím byl definitivně zbaven dalších moţných trampot a potíţí tohoto světa, ale co by pak bylo s holkou? Ano, co by bylo s holkou? Co by bylo s Boţenkou? Hlavo u mi proběhlo těch osm let, po která jsem si sobecky zvykl vlastnit ty pomněnkové oči, tu štíhlou postavičku s elegantním zadečkem a ty charlestonové nohy, tu duši, nekomplikovanou, nezáludnou a upřímnou jako lidová píseň toho poněkud méně mravného druhu. Bez přemýšlení jsem zapadl do toho odporného rozpoloţení muţů, kteří zcela samozřejmě berou hodnoty, jeţ přece nelze koupit, hodnoty lásky a krásy a oddanosti, výměnou za bonbóny, za nějaký ten pár punčoch sem tam a za látku na šaty k vánocům, 15 Kč metr v kazové prodejně. Zakroutil jsem se a vydal jsem nové zachrčení. Spoután hnutým svědomím, působil jsem dojmem neartikulovaného idiota. Vlastně dojem byla jen ta neartikulovanost. To druhé byl bohuţel fakt.

„Paní Skovajsová,“ vypravil jsem z hlubin průdušnice, „já – já se – vyjádřím. Mo-mohu – vás – ehm – po-poţádat –“ Paní Skovajsová zamávala rukama: „To ne, pane doktor. Vyjádřit se musej Boţce! Vona je uţ dávno plnoletá.“ „Já,“ zachrčel jsem bublavě, „se vyjádřím,“ a v oparu zahanbení jsem unikl do Boţenčina pokojíku.

kapitola čtrnáctá
Milostné dopisy Pubencovy. Osudný rébus. Nadlidský úkol doktora Pivoňky Ale nevyjádřil jsem se. Kdyţ přilítla Boţenka s pivem, v obličeji dva menší modré a dva větší červené kotouče očí a tváří, ztratil jsem odvahu. Nevím. Příliš dlouhé známosti berou snad člověku schopnost rozhodnutí, ale spíš jsem byl jenom pitomec. A docela bez rozpaků jsem přijal černou kávu, jíţ mě Boţenka jako vţdycky pohostila, a jako vţdycky mě ani nenapadlo, ţe bych jí mohl na ni aspoň přispět. Pak jsem otevřel lakovanou skříňku. „Jé, to sou krásný dopisy!“ zvolala Boţenka při pohledu na věnce z růţových srdíček na bledě modrém podkladu. „Takový bych taky chtěla.“ Obvykle bych jí uspořádal nudnou přednášku o kýči, kterýţto pojem byl mně samému nejasný – protoţe co je to kýč? A proč se naň tak vrhají ty armády dobře placených a hojně slavených výrobců hlubokomyslně se tvářící literární nudy, která neudělá na světě radost nikomu, kromě samolibosti svých vlastních tvůrců? Není to snad podvědomá závist neplodných, kteří závidí těm anonymním malířům růţových amorků a jelenů zvedajících za noci ojíněnou hlavu k romantickému cimbuří, nad nímţ pluje měsíc, reprezentující definitivní popření realismu a shlíţející novými paprsky na milence v růţových šatech na palouku? Závist, protoţe nad těmito obrázky neusilujícími o ţádný experiment usedá to nejcennější, to, co vţdycky zbývá na tomto bídném světě: srdce těch, jimţ nikdy nevstoupilo na jednoduchou mysl obd ivovat se věcem vytvářeným za účelem obdivu. Prostě, neuspořádal jsem přednášku o kýči, a řekl jsem pouze: „Já ti je koupím, Boţenko,“ a rychle jsem otevřel první dopis. Na zadní straně měl rozlomenou pečeť ze zlatého vosku s iniciálami NMP, spletenými do sebe rafinovaněji neţ iniciály Československé obce sokolské, a začínal něţným oslovením:

Milovaná slečno Zuzanko, procitla jste někdy za hluboké noci a trýznil Vás strach o zdrávi Vašeho milovaného (ó, kéž by tomu tak bylo!!!) P? Ach, já vím, že ne, vy nehodná! (Odpusťte mi tu smělost – vím, že nehoden jsem já – Vás!!!) Ale já, po včerejším večeru, kdy mi bylo dopřáno té slasti být vpuštěn do Vašeho rozkošného pokojíku, kde jste, chudáčku ubohý, ležela s tou zlou, ohavnou chřipkou, já nemohl vůbec spát! Byla jste tak krásná, slečno Zuzanko, s tím bílým obkládkem na Vašem sněžném čílku, že jen přítomnost Vaší paní mamá mi zabránila, abych neklesl na kolena a nezlíbal ty něžné pantoflíčky mojí (a budu-li kdy moci užíti tohoto zájmena v přesném, právním smyslu!?!?!?) zlaté holčičky. Ach, doufám, že již polevila ta ošklivá teplota, a že až dnes odpoledne Váš do smrti věrný P. přijde, nebude, jako, žel, tak častokrát, odmítnut. Viďte – že ne?!?! Líbám v duchu zem, po které kráčíte! Váš otrok Pubenec „Hezky píše,“ pravila Boţenka uznale, a já honem otevřel další dopis. Byla to báseň: Zuzanko, Zuzanko rozmilá, jste jako květinka bílá! I já vám nesu dnes květiny! Neboť vy máte své jmeniny! Zuzanko, Zuzanko rozmilá, jste jako květina bílá! Usmějte, prosím, se na mě dnes! Bude mi, jak bych šel do nebes! Ve vašem úsměvu okřeji, neb vás mám den ze dne raději! Zuzanko, Zuzanko ro zmilá,

jste jako květinka bílá! Kdyţ se mnou nechcete mluviti, věřte mi, chtěl bych se zhubiti! Skočiti pod vlak, anebo z oken ven! Zuzanko! Netýrejte uţ mě jen!!! Zuzanko, Zuzanko rozmilá, jste jako květina bílá! Vţdyť kdyţ vy zhrdavě špulíte pusinku, nejradši by se neviděl, boţínku, uboţejší neţ mravenec vás milující JUC. Pubenec!!! Zuzanko, Zuzanko rozmilá, jste jako květinka bílá!!! Ano, tohle byl Pubenec. Padesátiletý soukromník s vyjadřovací schopností poněkud opoţděné puberty. Ale následující do pis nebyl tak nevinný. Zněl: Zuzanko, Zuzanko! Čekal jsem na Vás dvě hodiny!!! Ale nepřišla jste!!! Budiž! Byl bych Vám odpustil, jako Vám odpouštím všechno! Ale zašel jsem potom do kavárny Farao, a koho tam nevidím jako svou Zuzanku s tím hnusným podlcem disponentem Strádalem!!! Zuzanko!!! Jak chlípně se na Vás díval!!! Dovolil si vzít Vás za ručku! Bídák!!! Ano, odtáhla jste ji, budiž Vám za to všechna čest, ale já se v té chvíli neznal. Kdyby mně nebyl právě v tom okamžiku číšník nepřinesl černou kávu, byl bych se snad na něho vrhl a na místě ho zaškrtil!!!!!!!! Zuzanko, ach, Zuzanko!!! Proč Vy tak trápíte svého nejnešťastnějšího Vám do krve oddaného Vašeho otroka

Pubence Otrok Pubenec si zřejmě liboval ve vykřičnících. Další dopis byl v tom směru ještě bohatší, a zároveň obsahoval jisté pozoruhodné sdělení, nad nímţ jsem se hluboce zamyslel: Zuzanko!!! Ach! Odpusťte!! Odpusťte svému nešťastnému Pubencoví!!! Nevím, jaký ďábel mě posedl včera na garden party!! Vím, že jsem hnusný, nehodný žárlivec!!! Ale což to není jen důkazem mojí lásky???!!! Ano, což jsem mohl učinit něco jiného, než napadnout disponenta Strádala, srazit mu klobouk z hlavy, prokopnout jej a pak jej hodit do bazénku s vodotryskem? Vždyť se Vás opovážil v altánku políbit!!!!!! Vás!!! Zuzanku!! !!!!!!!! Píšete, že se málem utopil! Kéž se byl utopil!!!! – Vrátil jsem se o pár řádků:… srazit mu klobouk z hlavy, prokopnout jej a pak jej hodit do bazénku s vodotryskem… Kéž se byl utopil… Děsím se sám sebe, ale učinil bych to znovu, a ještě bych ho podruhé pod hladinou podržel!!!!!!!!!! Tady došlo zřejmě k záměně podmětů – pod hladinou měl být podrţen pan disponent, nikoli jeho klobouk, ale ta věc mě zarazila. Přes všechnu naivitu a vášnivost druhé mízy svědčil dopis o jisté vlastnosti, kterou jsem u Pubence potřeboval, mě l-li se hodit do mé teorie. Ano, tento prchlivý pošetilec, který surově prokopl klobouk disponenta Strádala a potom tohoto zajisté celkem nevinného pána hodil do bazénku, byl nepochybně schopen i činů radikálnějších. Za příznivých okolností i vraţdy. Jenţe to byl nadlidský úkol. Nad dopisy jsem si to znovu uvědomil. Dokázat, ţe nevraţdila Zuzana, ale ţárlivý Pubenec, jenom na základě jeho násilnických sklonů, které dokumentovaly jeho dopisy – ale nic menšího jsem nemusel dokazovat, jestli měla být Arnoštu Stařečkovi zachráněna obţiva. Vášeň Pubencem vládla velmi despoticky. To bylo jisté. Jeden z dalších dopisů o tom svědčil víc neţ výmluvně. Pokrýval dvě růţové stránky tímto kaligrafickým způsobem:

Zuzanko! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!

Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!

Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!! Zuzanko! Zuzanko!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!!! Zuzanko!!!!!!! Zuzanko!!!!! Zuzanko!!! Zuzanko!!!! Zuzanko!!!!!! Zuzanko!!! Váš otrok Pubenec Tedy erupce vášní přímo vesuviální. „Ten ji ale musí mít rád!“ komentovala to Boţenka a zvědavě sáhla po dalším dopise. Pomněnky jí vystupovaly z očních důlků na šťopkách. Další dopis byl ve formě záhadného nápisu – záhadného pro přibliţně tříleté batole:

Nebyla to jediná malovánka v té zásobárně výlevů. Probíral jsem se jimi a hledal jsem něco na způsob historie disponenta Strádala. Štěstí mi přálo. Objevil jsem srdcervoucí záznam o jakémsi panu Jelimanovi, jemuţ Pubenec „vyťal políček“ za to, ţe Zuzance nahlédl za výstřih, a jinde krvavé omluvy, smíšené s krveţíznivými výhrůţkami, na adresu jistého pana Bureše, který, jak se zdálo, byl po rozmluvě s Pubencem nucen vyhledat lékařské ošetření. Bylo téměř neuvěřitelné, ţe po takových výtrţnostech nedostal otrok definitivně košem. Ale snad tu zasáhla rodičovská diplomacie, která v Pubencových finančních zdrojích nacházela půvaby dostatečně kompenzující jeho neurvalost. A pak jsem našel něco, co mě vzrušilo.

Zuzanko! Vím, že jste krutá!!!! Ale že už den poté, co jste mi slibovala, že už mne nikdy, nikdy neošálíte, jste mě opět tak krutě zasáhla na místě nejcitlivějším, to jsem věru nečekal. Viděl jsem Vás!!! Viděl jsem Vás v kavárně Mocca!!! Dnes odpoledne ve tři hodiny, kdy jste měla být na hodině zpěvu u pí. Šnajderwolfové!!!

Kdo je ten Jestli Vás ještě jednou vezme kolem pasu jako dnes večer, když jste šli Ječnou ulicí (sledoval jsem vás zpovzdálí!!!), zabiji ho!!!!!!!!!!!! Váš milující k smrti a ke všemu odhodlaný (!!!) otrok Pubenec Dopis měl datum 5. září L. P. 1938. Tedy velmi nedávno. Ve skříňce bylo ještě několik psaní pozdějšího data, vyplněných obvyklými vášnivými apostrofami a několika sty vykřičníků. Ale

zdálo se, ţe záhadný odešel ze Zuzanina přelétavého ţivota po onom jediném odpoledni, neboť ve dvou posledních listech nesly se výhrůţky směrem k osobě jakéhosi „komedianta“ Frélicha.

Nebyl-li ovšem Frélich tím Přistrčil jsem dopis Boţence. „Boţenko,“ řekl jsem. „Pamatuješ se, jak jsme spolu luštili tu báseň v Osvobozené lyře?“ „Hm, “ řekla Boţenka. „Ale to uţ je tak dávno.“ „Podívej se na tohle,“ řekl jsem. „Tobě to jistě nedá moc práce.“

Boţenka zkušeným pomněnkovým okem pohlédla na neumělou kresbičku Pubencovu. „No to přece nic není,“ řekla. „Takovýhle rébusy si maluje naše Mařenka s Lojzíčkem vod sousedů.“ Mínila tím svoji mladší sestru. „Tohle znamená důstojník,“ pravila potom. Strnul jsem. „Důstojník? Ale jak to?“ „No, důstojník,“ opakovala Boţenka. „Dyţ nechceš, abych uţívala vul – vul –“ „Vulgární,“ pomohl jsem jí. „Vulgární slova. Tohle je lampa,“ ukázala na první část kresbičky, „a tohle je pasák. To je přeci jasný, ne? A PA je škrtnutý. Takţe dohromady je to důstojník.“ Vytrhl jsem jí dopis z ruky. Tohle byl důkaz mé teorie! Nebo aspoň skoro důkaz. V kaţdém případě to bylo něco konkrétního. V kaţdém případě vrhala ta dětská kresbička velmi černý stín podezření na prchlivého otroka Pubence.

kapitola patnáctá
líčící průběh návštěvy doktora Pivoňky v domě smutku na nábřeží Legií čp. 49 V rodině pana ministerského rady Ignáce Bechyně uctili památku tragicky zahynulé dcery dost zvláštním způsobem. Kdyţ ode mne sluţka vzala vizitku a zavedla mě potom k milostivé paní v hlubokém smutku, domnívala se ta dobře vyţivená dáma s jemňoučkou pletí a buclatýma ručkama, ţe jsem jedním ze známých Zuzanky Bechyňové a přicházím kondolovat. Seděla připravena v salóně, kde zřejmě zdolávala nápor truchlících mladíků, a proto ji velmi překvapilo, ţe přicházím za jiným účelem. Zavedla mě do pokoje své mrtvé dcery, který byl upraven jako premiérové kino. Na toaletním stolku stála veliká fotografie zesnulé dívky, zachycující neboţku v róbě s velmi odváţnou dekoltáţí. Poprvé jsem spatřil Zuzanu Bechyňovou a byl jsem jí zaujat. Byla to rozhodně velmi hezká dívka, směle moţno říci krasavice, a v lesku umělecky zafixovaného účesu z vlasů neobyčejné kvality, v třpytu velikých tmavých očí a v záři dokonalých a svěţestí mládí orosených rtů mohl nepozornému divákovi snadno uniknout ten poněkud prázdný výraz celku, sloţeného z těchto o sobě nesporně pozoruhodných částí fyziognomie. Byla to tvář, jaké je moţno spatřit na super-realistických ilustracích k povídkám v ţenských časopisech nebo na reklamách na zubní pastu. Měl jsem z ní dojem, ţe stejně jako ony vládne pouze dvěma nebo třemi výrazy. Daleko jiná tvář, neţ byl obličej mé Boţenky, zvaný jí samou ciferník, z něhoţ bylo moţno číst všemoţné a značně bohaté stavy jejího nefalšovaného nitra. Fotografie, orámovaná hvězdami ze stříbrného papíru, spočívala na černém sametu, na němţ leţel vavřínový věnec a stála postříbřená miniaturní filmová kamera. Mamá zaslzela. „Chudáček Zuzanka,“ pravila se vzlykotem, aţ mi skoro také vytryskly slzy, protoţe se zdálo, ţe ta baculatá paní, přes pochybné filmové aranţmá neboţčina pokoje, je smrtí dceřinou opravdu

otřesena. Ale mamá pokračovala: „Ulehčuje mi jenom pomyšlení, ţe její smrt otevře bránu k filmové slávě naší Ritušce.“ „Ritušce?“ řekl jsem tázavě. „Mojí mladší dceři,“ vysvětlila mamá. „Kdyţ se teď Zuzanka dostala do novin, jistě si Ritušky povšimne některý reţisér. Škoda, ţe je teď ta vzrušená doba. Jindy by se byla Zuzanka dostala na titulní stránku, a jistě i s fotografií.“ Soucit s baculatou paní mě nějak opustil. „Ano,“ řekl jsem. „To jistě.“ „Ale nevadí,“ pravila ta dáma. „I tak to pomůţe. Vţdycky jsem touţila, aby se některá z mých dcer stala filmovou hvězdou.“ V salóně jsem si potom z jejích odpovědí doplnil obraz Zuzanky a jejího ţivota. Zuzance bylo osmnáct pryč, měla šest tříd francouzského reálného gymnázia, ale ze septimy odešla, protoţe dík známosti s panem reţisérem Otmarem Vavruškou „otevřela se jí brána k filmové slávě“. Zatím ovšem se její dráha nepodobala dráze komety, neboť zazářila pouze ve dvou rolích: jedna byla němá – Zuzana v ní přešla houpavým krokem v plavkách kolem dvou pánů na Modré plovárně, hraných pány Karlem Hradilákem a Rolfem Wankou, z nichţ jeden poznamenal: „Viděl jste, příteli?“ a druhý vtipně odpověděl: „Viděl – a málem jsem oslepl!“ Druhá, mluvená, spočívala ve větě: „Hrajete rád tenis, mistře?“ V této mluvené roli projevily se jisté nedostatky Zuzanina talentu, a tak byla na doporučení pana reţiséra dána do učení k známé tragédce z Národního divadla. Dosud největší měla být její třetí role ve filmu Děvče ze Šumavy reţiséra Prodöhla; tam jí byly svěřeny uţ tři věty, a to: „Uţ jedou!“, „Vrazi!“ a „Takový hezký mládenec –“a představovala tam jednu z vesnických dívek druţiny Děvčete ze Šumavy, vytvořeného Lídou Forsto vou. Jinak Zuzanka hrála tenis, jezdila na koni a na jachtě, ráda tančila a zboţňovala společenský ţivot. „A co muţi?“ zeptal jsem se nešetrně. „Ale to víte, Zuzanka měla spoustu obdivovatelů. To je přece u takové mladé dívky přirozené. Chudáček!“ mamá se znovu rozvzlykala a mně jí zase začalo být líto. Snad se toho srdce,

bezpečně krytého celuloidovým krunýřem, přece jen dotkl osten bolesti. „A o majoru Činovském jste věděla?“ Paní na mě pohlédla pateticky. „To je právě to strašné, pane doktore: neměla jsem o něm ani zdání!“ „A svěřovala se vám dcera se svými záleţitostmi?“ „Nu – byla to moderní dívka, to víte –“ „Tedy nesvěřovala.“ „Pane doktore, ale já nemohu uvěřit, ţe by se mi nesvěřila, kdyţ to došlo takhle daleko! Kdyţ ji s ním našli – však víte –“ „Já vím,“ řekl jsem rychle. „Zuzana byla trochu lehkomyslná, no vţdyť si to dovedete představit. Takové mladé, hezké děvče, dopřáli jsme jí všechno, ale na svou čest, pane doktore, na svou čest dbala, na to bych vsadila krk, pane doktore.“ „A měla vaše dcera váţnou známost?“ „No – ucházel se o ni pan Pubenec, víte. Manţel by byl rád viděl, kdyby si ho vzala. On manţel příliš nesouhlasil s tím, ţe Zuzanka šla k filmu, a pan Pubenec je zámoţný, usedlý pán, má na Moravě veliký velkostatek, manţel soudil, ţe by při něm dítě zváţnělo, uklidnilo se –“ „Poslyšte – pan Pubenec měl kvůli vaší dceři nějaké výstupy. Ztropil, pokud vím, nějakou výtrţnost?“ „Ach, to asi máte na mysli tu nepříjemnost s panem Burešem. Bylo nám to všem hrozně trapné a Zuzana se kvůli tomu chtěla s panem Pubencem rozejít. Ovšem manţel ho omlouval. Pan Pubenec má tu chybu, ţe je trochu prchlivý. Ale to víte, je uţ v nejlepších letech – a takový muţ, kdyţ se zamiluje – je třeba mít s ním strpení.“ „Totiţ,“ řekl jsem. „Proč tu vlastně jsem. Nám se nezdá ta oficiální policejní verze.“ „Jaká?“ „Ţe Zuzana spáchala sebevraţdu.“ „Ale vţdyť přece – našli revolver s jejími otisky.“ „Podívejte se, milostivá, zatím je to jen velmi vágní domněnka. Sebevraţda se dá naaranţovat, i ty otisky prstů, to je maličk ost. Ale

podezřelá je jedna okolnost: ani vy, ani pan Pubenec – ano, byl jsem uţ za ním – neměli jste nejmenší tušení, ţe vaše dcera znala majora Činovského, a pan Pubenec se zřejmě velmi činně zajímal o pohyby slečny Zuzany. A co víc, my jsme uţ delší čas z jistých důvodů sledovali Činovského, a taky jsme nevěděli o vaší dceři! Co to znamená?“ „Já – nedovedu si to vysvětlit!“ hlesla madam. „To znamená, ţe známost vaší dcery je velmi čerstvého data,“ řekl jsem. „Moţná jenom několik dnů.“ Odmlčel jsem se. „Ale potom,“ řekla milostivá paní, „potom tím spíš nemohu uvěřit –“ nedořekla, co chtěla říct. Ale já věděl, co měla na jazyku. „– ţe by za pouhých několik dní známost vaší dcery došla tak daleko, ţe?“ „Ano.“ „Nám se to taky nezdá. A pak je tu další podezřelá okolnost. Pubenec napsal Zuzaně nedávno dopis, kde se velmi výhrůţné zmiňuje o jakémsi důstojníkovi. Nejmenuje ho, ale je zcela jasné, ţe jde o důstojníka.“ „Ano!“ vydechla madam. „Z toho, co víme o prchlivých sklonech pana Pubence, z toho, ţe uvádí nejpodezřelejší alibi, jaké si člověk můţe vymyslet: – byl prý celé odpoledne a večer doma – soudíme, ţe pan Pubenec ví o věci víc, neţ je ochoten říct.“ „Pan Pubenec? Ale to je nesmysl! Ten by nikdy – ano, dát někomu políček, shodit mu klobouk, ale tohle – a potom to ještě všechno narafičit, aby to vypadalo – a co udělal se Zuzanou – ne, to nemohl být pan Pubenec. Ostatně,“ milostivá se zarazila. „No ovšem! Vţdyť pan Pubenec ten večer telefonoval, jestli uţ se Zuzana vrátila domů. Přece by netelefonoval –“ „Kdy telefonoval?“ zeptal jsem se ostře. „Počkejte – to mohlo být tak devět – půl desáté –“ „To ovšem nic nedokazuje. V Činovského bytě je telefon.“ „Ne,“ řekla madam. „Pan Pubenec ne. To spíš –“a zas se odmlčela. „Co jste chtěla říct?“

„Já nevím. Je to asi taky naprostý nesmysl. Ale jestli někdo zavraţdil Zuzanu – ale ne!“ „Máte na někoho podezření,“ řekl jsem. „Povězte mi na koho.“ „Ale nemám vůbec důvod a samozřejmě ţádné důkazy-a třeba ten dotyčný můţe dokázat, ţe to nemohl být on –“ vykrucovala se milostivá. „Tyhle starosti přenechte nám. O koho jde?“ Milostivá paní se zhluboka nadýchla a pak se na mě nejisté podívala. „Víte, ona Zuzanka měla ještě jednu známost. No, známost! Prostě měla takovou, řeklo by se slabost, pro jednoho mladíka. Ale nic váţného, víte. A já, víte, opravdu jsem nevěděla, jestli jí to mám schvalovat, nebo zakázat, opravdu ne –“ „Kdo to byl?“ „Jmenuje se Milan Zelenka a je na Barrandově kameramanem.“ „Hm, a proč jste nevěděla, jestli jí to máte schvalovat?“ Nechápal jsem, proč by kameraman neměl být vhodným partnerem filmové adeptky. „Kdyţ on,“ madam vstala a přešla k příborníku. Vyndala z něho krabici a přinesla ji ke stolku, u něhoţ jsme seděli. Otevřela ji a vzala do ruky jakousi fotografii. „Oni se k sobě moc hodili. Moc jim to slušelo, kdyţ spolu tančili – tohle je fotografie z letošní letní river party barrandovských ateliérů –“ Vzal jsem od ní fotografii. Byla na ní Zuzana v rozkošných koktajlových šatečkách a drţela se v podpaţí s velmi elegantním mladíkem v bílém smokinku. Mladík byl nesporně hezký, černovlasý, opálený, ale ţádný filmový typ. Na tváři měl jizvu. Nemohl jsem si pomoct, byla to sympatická tvář s chytrýma černýma očima. Zuzančina nepříliš oduševnělá krása se vedle něho skoro vytrácela. Odněkud z podvědomí mi zazněl latinský verš, citovaný někde Schopenhauerem: Sic visum Veneri, cui placet impares formas atque animas sub iuga aenea saevo mittere cum ioco. Jenţe tohle se dalo zrovna tak dobře, a moţná přiléhavěji, říct v souvislosti se Zuzanou o Pubencovi. „Hezký mládenec, “ řekl jsem a vrátil jsem madam fotografii. „A kameraman k tomu – proč jste byla proti tomu?“

Madam vzala fotografii a zahleděla se na ni. „Ano, hezký chlapec,“ řekla. „Ale kdyţ on je, víte – bolševik.“ Pohlédla na mě. „Komunista?“ řekl jsem. „Ano,“ řekla madam. „Měl uţ kvůli tomu potíţe na Barrandově. Ale je to prý výtečný kameraman, tak se udrţel. Ale má hrozné názory. Manţel byl ostře proti němu. Říkal, ţe Zuzanku vydědí, jestli si ho vezme. Ale Zuzanka ovšem vůbec nepomýšlela, ţe by si ho vzala. Spíš – „ mamá pokývala hlavou. „Ano, musím to říct, i kdyţ je mi to zatěţko říkat – spíš si s ním jen tak zahrávala, víte, líbil se jí, ale pořád se hádali –“ „O co?“ „On na ní pořád něco viděl. Jednou se pohádali tak strašně, to byl zrovna u nás – kdyţ manţel nebyl doma, ovšem – ţe odešel bez rozloučení a ještě práskl dveřmi.“ Tedy další prchlivec. „Hm, “ řekl jsem. „Byl ţárlivý?“ „Ţárlivý?“ řekla madam a vzala do ruky jinou fotografii. „To ani nevím. Ne – to zas spíš pan Pubenec,“ vytáhla jinou fotografii a pohlédla na ni. „Jenomţe pan Pubenec by to nikdy – a pan Milan jistě taky ne. Má hrozné názory, to ano, myslím politické, ale jinak se zdál být slušný mladík. Ne, pane doktore, prosím vás, zapomeňte, co jsem vám řekla.“ „To je pan Pubenec?“ ukázal jsem na fotografii. „Ano,“ řekla a podala mi ji. Zírala z ní okrouhlá nanicovatá tvář s muškou pod nosem, s pečlivou pěšinkou a s podivnýma, tupýma, ale trošku nepříjemnýma očima. Tvář, jakou by člověk mohl spatřit desetkrát, a nebýt té mušky pod nosem, stejně by si ji nezapamatoval. Vtom se otevřely dveře a do jídelny vrazila zářivá blondýnka v černém. „Mamá, jen se podívej, jak mi švadlena zvrzala tu sukni!“ spustila mezi dveřmi a nadzvedla lem smutečního odění, ale pak si mě všimla a zarazila se. Strčil jsem Pubencovu fotografii do kapsy. Mamá oţila.

„Smím vám představit naši Ritušku?“ zeptala se mě. Rituška mě podarovala filmovým úsměvem. Byla to stejná sériová krasavice jako její sestra. Prohodil jsem několik zdvořilých frází a odporoučel jsem se. Odnášel jsem si Pubencovu fotografii a zásobu látky k přemýšlení.

kapitola šestnáctá
Pubenec na víkendu Najít chatu JUC. Pubence mi dalo dost práce. Teprve kluk z hospody, kde jsem se naobědval, mě k ní zavedl. Byl to naprosto běţný výrobek v sérii identických stavení, zbudovaných zřejmě nějakým podnikavým architektem za spekulačními účely. Měla širokou verandu, ve štítě, nad kulatým zaskleným okénkem, parohy a pod nimi nápis data očividně mladšího: ZUZANA. Otroku Pubencovi zřejmě nedošla do očí bijící symbolika tohoto uskupení. Dal jsem klukovi korunu a zabušil jsem na vrata. Nic se nestalo. Zabušil jsem znovu, uvnitř zaznělo zavrzání střevíců a pak bezvýrazný hlas. „Kdo je?“ „Pan Pubenec?“ zeptal jsem se. „Kdo je?“ opakoval hlas. „Otevřte prosím,“ řekl jsem. „Jdu kvůli Zuzaně Bechyňové.“ A pak mi Pubenec otevřel. Podobal se přesně své fotografii. V šeru předsíňky se začernala muška pod rovným, prostředně velkým nosem. Pubenec nebyl oděn sportovně. I tady, na víkendu, měl na sobě šedo-černo-zeleno-modro-neurčitý oblek s vestou, modročerno-zeleno-lesklou kravatu a na nohou zaokrouhlené, ani špičaté, ani kulaté střevíce. Podal jsem mu navštívenku s firmou ústavu. Pohlédl na mě bezvýrazně a klidně řekl: „Račte dále.“ Vešli jsme do hlavní místnosti chaty, zařízené obvyklou kombinací zálesácké romantiky a moderního komfortu lidí, kteří na to mají. V krbu skomíral oheň, před krbem stál špalek a kolem něho byla roztroušena zdeformovaná polena, která se tu Pubenec pravděpodobně pokoušel rozštípat. Usedli jsme ke stolu. Za oknem studeně svítila podzimní Vltava a olše na druhém břehu začínaly uţ oranţovět. Po řece plul osamělý motorový člun a tiše klokotal.

„Omluvte ten nepořádek,“ pravil Pubenec. „Nevím, kde mi hlava stojí.“ „To chápu,“ řekl jsem. Pubenec na mě pohlédl. Měl divné oči. To rozhodně. Bylo v nich něco rybího, nepříjemného, vyhaslého. „Srdce mi krvácí, kdyţ na to pomyslím,“ řekl. „Nevím, jak se s tím vypořádám.“ „Chápu,“ řekl jsem. „Vy jste asi hodně miloval slečnu Bechyňovou.“ „Byla mi vším,“ řekl prostě Pubenec a poloţil ruce na stůl. Byly to měkké, bílé ruce. Na prstech ţádné stopy po nikotinu. Na prostředním prstě pravé ruky obyčejný prsten s obyčejným růţovým kamenem. Stůl byl prázdný. „A Činovského jste proto pochopitelně nenáviděl,“ řekl jsem. Znovu na mě upřel rybí zrak. Zdálo se mi, ţe v prázdnu těch očí se něco zalesklo. Ale snad to byla jen autosugesce. „Bůh jí odpusť,“ řekl. „Neznal jsem ho. Vůbec jsem o něm nevěděl# „Tak?“ řekl jsem. „Nosil jsem ji jako oko v hlavě,“ pokračoval Pubenec dost nelogicky. „Ale coţpak lze věřit ţeně?“ „Tak vy jste o existenci majora Činovského nevěděl?“ „Naprosto ne.“ „Máme zjištěno,“ řekl jsem suše, „ţe dne pátého září tohoto roku byla slečna Bechyňová s jakýmsi důstojníkem v kavárně Mocca.“ „Vím o tom,“ řekl Pubenec klidně. Otrávilo mě, ţe nezapírá. „Kdo to byl?“ „To mi není známo.“ „A to,“ řekl jsem pomalu a významně, „vám mám věřit?“ Pubenec znervózněl. „Je to svatá pravda. Zu – slečna Bechyňová o něm nechtěla mluvit. Slíbil jsem jí, ţe se na něho nebudu ptát.“ „Tak vy si skutečně myslíte, ţe vám tohle budu věřit?“ Pubencova anonymní tvář trochu zrůţověla. „Je to pravda a nic neţ pravda,“ řekl. „Já –“

„No?“ Pubenec polkl. „Došlo mezi námi k takové hádce. Musel jsem – musel jsem jí slíbit, ţe – nebudu ţárlit na muţe, kteří o ni projevují zájem. Zato mi ona slíbila, ţe – ţe jí mohu důvěřovat.“ Na nízkém čele soukromníkově se perlil pot. Mluví pravdu? Lţe? Moţná ţe mluví pravdu. Neznělo to nelogicky a odpovídalo to zvláštní povaze toho zvláštního milostného vztahu mezi padesátiletým, rodiči preferovaným nápadníkem a dvacetiletou koketkou. „Poznal byste toho důstojníka?“ „Myslím, ţe ano.“ „Jak vypadal?“ „Byl zrzavý. Měl takové bílé obočí a brvy – jaké mívají zrzaví lidé – a pihy –“ „Měl knírek?“ „Neměl.“ „Mluvíte pravdu?“ „Jako je bůh nade mnou,“ řekl váţně Pubenec. Ale teď uţ jsem mu nevěřil. Ovšem, zrzavý důstojník s nepříjemnými rysy albinismu. Co nejnepodobnější plavému krasavci s knírkem – Činovskému. Ne ne, pane Pubenec. Udělal byste mnohem lip, kdyby se ten neznámý Činovskému podobal. Pořád jsem mlčel. „Smím vědět, proč jste vlastně přišel za mnou?“ přerušil ticho Pubenec. Aha. Teprve teď mu došlo, ţe vlastně není důvodu k vyšetřování u jasného případu vraţdy a sebevraţdy. O čem to svědčilo? No, jestli ne o tom, ţe nemá docela čisté svědomí, tedy o čem? Jestli ne o tom, ţe ví o věci o něco víc, neţ co se dozvěděl z novin, o čem tedy? „Podívejte se, pane Pubenec,“ řekl jsem. „Vy jste byl, hm, nejbliţším známým slečny Bechyňové, a okolo celé věci jsou jisté okolnosti, které se nám nelíbí, víte?“ Pohlédl jsem ostře na Pubence. „Jak to myslíte?“ řekl a zrudl ještě víc. „Kde jste byl včera odpoledne a večer?“

„Doma, “ řekl Pubenec a hlas se mu zatřásl. „Celé odpoledne a večer?“ „Ano.“ „Nevyšel jste z domu ani na krok? Pro cigarety nebo podobně?“ „Ne.“ „Ani jste nezašel k sousedům?“ „Ne.“ „Víte to docela určitě?“ Pubenec zaváhal. Potom se dvěma prsty dotkl mušky a řekl: „Ano. Proč se ptáte?“ Zíral na mě, teď uţ s naprosto zřejmým neklidem. V místnos ti bylo chladno, ale jemu se na čele zaperlila kapička potu. Hleděl jsem na něho dlouho, do očí. Sklopil je. „Ne – nemám s tím nic společného!“ vyhrkl. „Skutečně?“ řekl jsem svým ledovým hlasem a vstal jsem. „Bude dobře, kdyţ odjedete zase do Prahy, pane Pubenec. Budeme vás patrně ještě potřebovat.“ Pubenec rovněţ vstal. Třesoucí se rukou vyňal z kapsičky u vesty plechovku s jakýmisi pastilkami a vloţil si jednu do úst. „Promiňte,“ řekl. „Jsem tak rozčilen. Jsem zvyklý na řádný občanský ţivot, zlatou střední cestu, a teď se mi přihodí takováhle věc. Sotva stojím na nohou.“ „Uklidněte se,“ řekl jsem a udělal jsem pauzu. Pubenec polkl. „ – jestli to dokáţete,“ dodal jsem ještě. A pak, mezi dveřmi: „Na shledanou, pane Pubenec. “ Šel jsem travnatou cestičkou k zastávce autobusu u řeky. Od řeky foukal studený podzimní vítr a ku Praze táhly po bílé obloze podzimní červené mraky, nasáklé deštěm. Ohlédl jsem se. Narcis Marta Pubenec stál na verandě své chaty a hleděl za mnou. Na tu dálku nebylo lze rozeznat rysy jeho tváře. Ale i kdybych stál u něho, byla by to bezvýrazná, mdlá tvář bezvýznamného člověka. Jedno se z ní však v této chvíli dalo vyčíst docela jistě. To jsem věděl. Strach. Moţná ţe si JUC. Pubenec vzpomněl, ţe v bytě nemá telefon.

kapitola sedmnáctá
v níž pan Kadlub poznává mušku a Sepík Prodöhl konverzuje s Boženkou Na stanici autobusu pod Barrandovem mě čekalo překvapení. O zábradlí na nástupišti se opírala Boţenka v kostkovaném podzimním plášti od předloňska a v ruce drţela malý balíček. Kdyţ mě uviděla, rozzářily se jí pomněnkové oči jako neónky, a mě v duši zase píchlo špatné svědomí. „Boţenko,“ řekl jsem, „co tu děláš?“ „Jarouši, mně bylo tak ouzko,“ řekla Boţenka. „Lidi řikaj, ţe bude vojna. Já mám vo tebe strach.“ „Ale jdi, “ řekl jsem. „Ţádná vojna nebude. Hitler couvne, uvidíš.“ „Jenom aby. Já jsem dnes viděla v novinách toho Chambrlajna,“ Boţenka vyslovovala jméno státníkovo samozřejmě tak, jak se píše. „Takovej dědek volezlej. Jenom aby na nás s tim Hitlérem něco neušili.“ „Neboj se. A co to máš v tom balíčku?“ obrátil jsem rychle řeč jinam. V té chvíli jsem učinil velké odhodlání, ţe zítra zajdu na faru pro ohlášky. Vzápětí jsem na ně přirozeně zapomněl. „To sem ti něco koupila, Jarouši, dybys přeci jen musel narukovat.“ Boţenka mi podala balíček se smutňoučkým úsměvem. Zabručel jsem, jako ţe to nemusela, a prsty červenými zahanbením jsem rozdělal balíček. Byl v něm nádherný ţabikuch s pěti ţelízky, vývrtkou, otvíračem konzerv, nůţtičkami na nehty a nahou slečnou, vyřezanou v rohovinové střence. Předmět, reprezentující nejméně osmdesát korun. Tedy předmět, reprezentující alespoň pětiměsíční Boţenčiny úspory. „Ale Boţenko!“ vydechl jsem. „Takovouhle věc! Vţdyť to muselo být hrozně drahé!“ „To máš vode mě z lásky, Jarouši. Abys na mě na vojně nezapomněl.“

Drţel jsem tu hroznou věc v ruce a připadalo mi, jako by ji oblévala nějaká svatozář. „Boţenko,“ zaskuhral jsem a otočil jsem nůţ v dlani. Objevila se nahatá slečna. „To sem ti vybrala, ponivač se ti tuhle na tý výstavě líbi la ta Mi – Mi – Miletínská Venuše,“ řekla Boţenka. A to byla ona. Mnou, pitomým snobem, zanedbávaná, a nejoddanější. Byli jsme spolu nedávno na výstavě kopií slavných antických soch, a já, jak bylo mým zvykem, se před Boţenkou holedbal rozsahem svých obsaţných znalostí antické historie. Ve skutečnosti jsem o ní věděl jen o málo míň neţ průměrný septimán, který zápasí ze soukromé píle s Ars amatoria, protoţe těch osm let, co mě dělilo od doktorátu, naplněných sledováním dam, mi značně vyradýrovalo mozek. Nezmenšilo však mou domýšlivost, a před Boţenkou jsem si mohl beztrestně hrát na vědátora. Neprokoukla mě, protoţe mě měla příliš ráda. „Ale tolik peněz, Boţenko. Vţdyť sis šetřila na ten zimní kabát.“ „Nestálo mě to vlastně nic,“ řekla Boţenka. „Uţ sem ti ho chtěla koupit dávno. Měl ho za výkladem pan Barýček, u nás na Vokurkárně. Jenomţe za něj chtěl vosumdesát korun a nechtěl slevit, a já je neměla. No, ale von minulej tejden umřel a pani Barýčková likviduje, tak mi ho nechala za poloviční cenu, takţe mě vlastně nestál nic.“ „Jak to?“ uţasl jsem nad tou historií. „No ponivač sem ho přeci koupila za těch čtyřicet korun, co sem tou slevou ušetřila. Takţe mě nestál vlastně nic.“ „Jo tak,“ řekl jsem, a pořád jsem ještě nechápal. Tohle bylo něco jako ta ţelva, kterou Achilles nikdy nedohoní, ale Boţenka byla výborný logik, jak jsem se o tom přesvědčil na případu Vraţdy pro štěstí, a proto jsem o tom dále neuvaţoval. Dal jsem jí pusu, coţ je asi nejlepší řešení, pokud jde o ţenské, a šli jsme pak spolu nahoru kolem vily Carmen k barrandovským ateliérům. V mém detektivním mozku se totiţ vylíhlo jisté podezření a chtěl jsem si je ověřit. Na stráni za vilou Carmen se nám naskytla nezvyklá podívaná. Po svaţující se louce pobíhaly postavy v červených uniformách a

vţdycky na zapísknutí zaléhávaly k zemi. Na malé vyvýšenince stál Ivo Zdeborský v blankytně modrém mundúru s červeným řemením a vedle něho pozlacený generál Baverka, který pískal na píšťalu. I na tu dálku jsem si všiml, ţe mnozí z červenokabátníků se snaţí všemoţně ulejvat. Někteří zalehnutí pouze naznačovali přidřepnutím, jiné jsem spatřil zalehlé tak dokonale, ţe z místa, kde stál generalissimo, je nebylo vidět. Narazili jsme na jednoho, který zalehl aţ v křoví u cesty a právě se posiloval čímsi z polní láhve. „Lojzo, neslejvej se, “ oslovila ho Boţenka. Muţ sebou cukl a pohlédl na nás ostraţitě. Poznal jsem ho. Byl to Alois Syčálek, vysocekvalifikovaný a vysocespecializovaný odborník na pouliční automaty. „Heleď, Boţka, čelem vzad,“ pravil rozšafně. „Tohle neni nic pro ţenský.“ „Ať to na tebe nepíchnu generálovi. Víš, ţe se s ním znám, ty moulo,“ pravila Boţenka. „To bys mě nasrala,“ řekl pan Syčálek, ale pak dodal filosoficky: „Jenomţe já uţ asi víc nasranej bejt nemůţu.“ „Co skuhráš, Lojzo?“ řekla Boţenka. „Přeci dostáváš gáţi, ne?“ „Gáţi?“ pravil pan Syčálek opovrţlivě. „Ale jak perně vydělanou? To nám Éda zatajil, ţe se budem muset plazit po břiše přes pangejt. Von ţvanil jen vo uniformách, a ţe kořist prej bude naše. A zatím máme místo kořistě hovno.“ Zanechali jsme podvedeného ţoldáka jeho polní láhvi a šli jsme dál k ateliérům. Na lavičce před vrátnicí seděl jakýsi hošík, a kdyţ jsme se přiblíţili, zdvořile nás pozdravil. „Dobrý den,“ řekl. Byl to Sepík Prodöhl. „Ahoj, Sepíčku,“ pravila Boţenka. „Tak co, co dělá vopička, ty kluku?“ „Vopička se vrátila,“ řekl Sepík. „Ale di. “ „Vona byla jenom čurat,“ pravil Sepík váţně. „Nepovídej! To ti řekla vopička?“

„Ne, tatínek to povídal, dyţ jsme jeli domu. Povídal, ţe vopička se byla vyčurat.“ „A co Jezinka?“ vmísil jsem se do hovoru. Sepík se zamračil. Pak pravil temně: „Já uţ si s Jezinkou nesmím hrát.“ „Ale! A proč?“ „Maminka povídala, ţe je Jezinka nesl – neslušná černoška.“ Sepík poněkud škobrtl o náročné slovo. „A ty nemáš Jezinku rád?“ zeptala se Boţenka. Sepíkova vyjevená tvář se potáhla nachem. „Mám,“ zachrčel. „Račte si přát?“ ozval se vtom ostrý hlas od vrátnice. Muţ s nápisem VRÁTNÝ na čepici si nás podezíravě měřil. „Statistky se hlásej v komparsní evidenci,“ řekl nevrle při pohledu na Boţenku. „Ale máme vobsazeno. Nepřijímáme.“ Boţenka se urazila. Řekl jsem jí rychle, aby se bavila se Sepíkem, ukázal jsem vrátnému svou vizitku a zašel jsem za ním do jeho posady. „Poslyšte, pane – pane –“ začal jsem. „Kadlub Karel, “ řekl úsečně vrátný. „Pane Kadlub, potřeboval bych jen malou informaci. Předevčírem odpoledne, ten den, co našli slečnu Bechyňovou mrtvou – víte o tom?“ Pan Kadlub váţně přikývl. „Tak tedy odpoledne se tu prý po ní poptával nějaký muţ.“ Pan Kadlub se zamračil, jako by vzpomínal. „Ééé – vodpoledne, řikáte?“ upřel na mě nasupený zrak, strčil ruku do kapsy saka a významně zacinkal drobnými v kapse. Podle zvuku jsem odhadl, ţe tam má aspoň dvacet korun v kovových penězích. „Vodpoledne, řikáte?“ „Řekl jste to aspoň inspektoru Vodičkovi,“ dodal jsem. To pana Kadluba znechutilo. Přestal zvonit penězi, zůstal zamračený a řekl stručně: „Jo. Poptával.“ „Mohl byste mi ho popsat?“

Pan Kadlub se vrátil k vyzvánění. Vytáhl jsem Pubencovu fotografii a strčil jsem mu ji pod nos. „Je to tenhle?“ Zvonění zesílilo. „Jest li je to tenhle, řikáte?“ rozvaţoval pan Kadlub. Přidal jsem dvě koruny do kapsy k ostatním. Ihned se uklidnily a pan Kadlub okamţitě s určitostí prohlásil: „Jo. To je von. “ „Víte to jistě?“ Napadlo mě, zda tento stráţný není za peníze ochoten potvrdit třeba alibi. „Jako ţe se menuju Kadlub,“ řekl on. „Ten ksift, to je pravda, ten bych samotnej nepoznal. Vypadal jak rozvařenej knedlík. Ale tu mušku si nemůţu splíst. Takovouhle blbou mušku uţ sem hodně dlouho neviděl.“ Dozvěděl jsem se ještě, ţe pán chtěl pouze vědět, zda je slečna Bechyňová v ateliérech, a hned nato pokojně odešel a od té doby se neukázal. Poděkoval jsem vrátnému za jeho sluţby a vypadl jsem z vrátnice. Bylo právě šest hodin. V bráně jsem se srazil s panem reţisérem Prodöhlem, který právě vycházel z ateliérů. Políbil Boţence ruku. „Jedete do města?“ zeptal se. „Mohu vás svézt?“ Přijali jsme.

kapitola osmnáctá
v níž pan režisér Prodöhl charakterizuje Zuzanu Bechyňovou a seznamuje Boženku s panem Humprechtem Czaberou „Mohu vás zavézt na Václavák,“ řekl pan reţisér, kdyţ zasouval rychlost. „Mám tam schůzku s panem Czaberou.“ Ujistili jsme ho, ţe nám to výborně vyhovuje, a vyjeli jsme. Jak jsme vykrucovali serpentiny barrandovského kopce, všiml jsem si konečně Sepíkovy opičky, která se klátila na předním skle. Bylo to plyšové zvířátko s velkou bílou tlamou a s očima vyrobenýma z korálků. Byla oděna v dlouhé kalhoty s nápisem SEPP vyšitým na břiše. „Co říkáte té tragédii, pane doktore?“ řekl Prodöhl. „Myslíte Zuzanu Bechyňovou?“ „No. A kdyţ si pomyslím, ţe já byl vlastně poslední člověk, který ji viděl naţivu. Kromě zavraţděného ovšem,“ řekl Prodöhl. „Není to drama?“ „Jistě,“ řekl jsem. „Vy jste ji znal dobře?“ „Krásné ţeny člověk nikdy nepozná dobře, i kdyby je studoval celý ţivot,“ pravil Prodöhl. „Ale jedno vím: jsou vţdycky tak či onak nebezpečné.“ Prodöhl mluvil česky velmi dobře. Jenom docela zřídka, sem tam, mu uklouzlo něco, co prozrazovalo jeho německý původ. „Jak to myslíte, pane reţisére?“ „Tak. Kupříkladu moje ţena. To je nejkrásnější ţena v Praze. Bezesporu. Všim jste si, jakou má ušlechtilou tvář?“ Ujistil jsem ho, ţe ušlechtilá tvář jeho ţeny, která mi ve skutečnosti unikla, poněvadţ mi připadala tuctová, mi učarovala. „No vidíte,“ pravil spokojeně. „Ale ona mě připraví o všechny přátele. Já budu za chvíli člověk bez přátel.“ „Prosím vás,“ namítl jsem. „No ano. Všichni moji přátelé se zamilují do mé ţeny. To přece nemohu strpět. Předevčírem zrovna mi Trnka povídá, ţe ji reţisér Coufal přemlouval, aby se ode mě dala rozvést.“

Paní Prodöhlová se jmenovala Gudrun. Měl jsem jakési vágní představy o svůdné víle Nibelungů, ale nemaloval jsem si je podle madam Prodöhlové. A Coufal? Nebyl to Coufal, s kým měl Prodöhl schůzku v Tlapákově kavárně? „Začal jsem hned shánět Coufala, ale on se přede mnou nechával zapírat. Klukovina, co? Včera jsem ho tedy zavolal a řekl jsem mu: ‚Roberte, nesmíš se zlobit, ale uţ nejsme přátelé.‘ ‚Promiň, Hannjo – ‚ začal. ‚Ne,‘ řekl jsem. ‚To se nezlob. Já se na tebe taky nezlobím, chápu tě, moje ţena je krásná, chápu tě, ţe bys ji chtěl mít, ale uţ se s námi nesmíš stýkat. S naším přátelstvím je šlus.‘“ Pan reţisér mluvil velmi dramaticky a ignoroval ušatého Sepíka, jenţ se zájmem natahoval boltce k jeho ústům. „Proto říkám, ţe ţeny jsou nebezpečné,“ dodal. „A vy myslíte, ţe Zuzana Bechyňová byla taky taková?“ zeptal jsem se. „Bylo to dřevo,“ pravil Prodöhl, „jako herečka. Ale jinak – byl bych z ní udělal prvotřídní star.“ „Viděl jsem jenom fotografii,“ řekl jsem. „Hezká byla.“ „Hezká?“ Prodöhl se pootočil ke mně dozadu a skoro zajel dvě statistky, kráčející na vysokých podpatcích po kraji silnice. „Víte, co je to vamp? Vamp, to je ţenská, ţe kdyţ ji jeden člověk vidí, i kdyţ je to třeba biskup, tak má chuť naskočit na štrasenbán za jízdy a vylézt na střechu a metat tam kozelce!“ Boţenka se zachichotala. „To je vamp!“ řekl pan reţisér Prodöhl. „A to byla slečna Bechyňová. Kvůli ní by byli lidi schopný leccos.“ „A vy jste věděl, ţe má něco s majorem Činovským?“ zeptal jsem se rychle. „Nepočítal jsem její líbhábry,“ řekl Prodöhl. „Na to bych si musel řídit extra sekretářku.“ Pak jsme museli zastavit, protoţe přes silnici byly spuštěny závory a přejezdem se pomalu sunul vojenský vlak, z něhoţ výhrůţné trčely k nebi dlouhé hlavně protiletadlových děl. Pana reţiséra to inspirovalo k tirádám plným obav z věcí příštích, a já rovněţ ztratil zájem o Zuzanu Bechyňovou, neboť jsem ucítil,

jak mi Boţenka ustrašeně stiskla ruku, a nepříjemné zatrnutí v ţaludku. Na městě, jak jsme k němu přijíţděli, jako by leţel stín. V ulicích bylo čím dál tím víc lidí s krabicemi plynových masek přes rameno a tu a tam bylo vidět muţe s páskami CPO na rukávech. Na nároţích vykřikovali kameloti poslední zprávy, stále stejné zprávy o průhledném kličkování ctihodného gentlemana a francouzského makléře okolo vznešených pojmů cti, plnění daného slova a obrany svaté demokracie. Po mostě k Národnímu divadlu táhl průvod se standartou NEVZDÁME SE! a u Národního stál hustý dav, kdosi k němu mluvil ze schodiště a mával zaťatou pěstí. Pan reţisér hlasitě vzdychnul. „Hitler dostane vše,“ řekl. „Zadupe – a kde je hrdý Albion?“ Pak zatočil na Můstku vzhůru a zastavil před Tlapákem. Vyskočil a otevřel galantně dvířka Boţence. „Servus, Johann!“ ozvalo se za námi. Pan reţisér se otočil a zvolal radostně: „Á servus, Humprechte! Uţ na mě čekáš? Smím představit?“ otočil se pak na nás. Muţ, kterého oslovil, byl asi čtyřicetiletý hejsek s chlorofylovým nádechem ve tváři, oděný s poněkud nemoderní elegancí, která se hodila leda na obálku šlágru. Měl dokonce v klopě gardénii a prouţkované kalhoty dole odhalovaly psí dečky. Na rukou měl vepřovicové rukavičky a jimi uchopil Boţenčinu ruku, aby ji povznesl k mírně skloněným rtům. „Pan Humprecht Czabera, “ řekl reţisér Prodöhl. „Slečna Skovajsová –“ „Takovej bejval v Edénu v panoptiku,“ vyjádřila se slečna Skovajsová potom, kdyţ jsme kráčeli pěšky směrem ke Karlínu. „Jenomţe ten byl voskovej.“

kapitola devatenáctá
líčící debatu u Suché švestky a její dramatické zakončení Domů se nám nechtělo. Kdo mohl té noci, 23. září 1938, vůbec spát, kromě nemluvňat a lidí mdlého rozumu? A tak jsme zaskočili na večeři k Suché švestce a uţ jsme tam zůstali, neboť u stolu štamgastů pod velikým portrétem Josefa Suka, legendárního centerforwarda Čechie Karlín, namalovaného kdysi Bezrukým Frantíkem za doţivotní vstupenku na Invalidovnu, se rozproudila zajímavá debata. „Tanky!“ říkal opovrţlivě Alois Dygrýn, mistr zámečnický z ulice U četařky. „Tanky! K čemu to je dobrý? Jenom to leze a leze. Tanky si můţe Hitlér strčit do prdele. Kam se hrabou na naše dragouny!“ „Jo, jenţe koně zastřelíte z pistole, kdeţto na tank musí bejt protitankovej kanón,“ odporoval defétisticky pan Bečka, číšník. „Hovno kanón,“ pravil pevně a osobitě pan Dygrýn. „Dyť to znám. Dyť sem u toho slouţil. Stačí to křísnout kladivem do pásu a je po parádě. Začne se to točit na místě a je to v loji.“ „To je hezký,“ řekl pan Bečka. „To je hezký. Ale jak se na to s tím kladivem dostanete?“ „Dyť z toho neni vidět!“ prohlásil pan Dygrýn vítězně. „V tom sedíte, pane Bečka, a připadáte si jak praţská šunka v konzervě. Dyby se slon doved plazit po břiše, tak ho votamtuď nezmerčíte, aţ vás nabere na rohy!“ „Na kly, “ opravil pana Dygrýna důstojný pán Celestýn Mazel, kaplan od Svatého Cyrila a Metoděje, jenţ chodil k Suché švestce polepšovat prostitutky. „Na kly!“ opravil se pan Dygrýn. „Nojo,“ vloţil se do hovoru hokynář pan Slanina. „Ale to pak teda sou vyhozený peníze poplatníků. Dyk my máme taky útočnou vozbu. Sám sem je viděl. Maj po sobě samý takový veliký nejty.“ „Jo to pr!“ prohlásil pan Dygrýn. „Naše tanky, to je poctivá rukodělná práce, pane Slanina! Do těch můţete praţit třeba z tlustý Berty a nehne se ani pant u příklopu!“

„A v čom ste to teda jezdil, dyţ ste slouţil na vojně?“ zeptal se zmateně pan Slanina. Pana Dygrýna ta otázka uvedla poněkud do rozpaků. Ale hned se vzpamatoval a bravurně vybruslil z tenkého ledu, na němţ se octl vinou upřílišněného patriotismu. „Měli sme tam jeden německej,“ řekl. „Naši špióni ho ukradli v Prajzích.“ „A jak ho dostali přes hranice?“ podivil se pan Bečka. „Rozebrali ho!“ řekl vítězně pan Dygrýn. „Rozebrali ho a poslali ho po kusech v krabicích vod bonboniér!“ „Nelţete?“ otázal se podezřívavě velebný pán Mazel. „Jako je Bůh nade mnou, velebnej pane!“ Pan Dygrýn poloţil na oltář bojové morálky hostí u Suché švestky i křivou přísahu. Já jsem si ovšem vzpomněl na titulek, který jsem včera zahlédl v novinách, TŘASKAVÉ CUKROVINKY, a rozeznal jsem přesně zdroj páně Dygrýnovy inspirace. Boţenka hleděla na pana Dygrýna s úctou od talíře, na němţ se hromadily zbytky vepřové s knedlíkem, po nichţ by za jiných okolností byl zůstal na Boţenčině talíři jen mastný flek. Ale dnes Boţence nejela. Také parket zel prázdnotou, a tak pan Kirschner, houslista a kapelník s bleskovkou, spustil namísto foxtrotu oblíbený pochod. Pan Dygrýn i Boţenka se ihned přidali k melodii. „Pojď s námi, Ádo zlatej, mašírovat zpívali, „ať taky něco uţiješ. Aţ budou ruský bomby z nebe padat, tak taky jednu dostaneš. A dostaneš ji do hlavy! A ţádnej ti ji nespraví! To ti jenom tak trochu připomenem, abys nám nelez do zelí!“

„Esli bude vojna,“ pravil, kdyţ píseň dozněla, rozšafně starý pan Kozlík, bývalý pekařský mistr, „já nevjéřím, ţe by Prajzi šli za tim tajtrlíkem.“ „Nu, zatím se zdá, ţe je zfanatizoval,“ řekl velebník. „Ale co, zfanatizoval, “ pravil opovrţlivě pekařský mistr. „Prajzi sou rozumný lidi. Já je znám, byl sem tam šest let na zkušený zamlada. Von je vobčas chytne rapi, to je pravda, ale to nad sebou musej mít ňákou perzónu, jako příkladně takovej Bis Marx,“ pravil pan Kozlík s úctou. „To byla perzóna! Licousy, a velkej byl dobrý dva metry. Ale takovejhle tajtrlík?“ „Nu,“ začal zase velebníček, ale pan Kozlík ho přerušil: „Teď některý vědátoři prej říkaj, ţe člověka pámbu stvořil z vopice. Ale dyţ se tak jeden podívá na toho Hitléra, tak by řek, ţe ho stvořil z mopslíka, a eště z hodně steklýho!“ „Nerouhejte se, pane Kozlík,“ napomenul ho velebný pán Mazel. „Je to pravda!“ pravil rozhodně pan Dygrýn. „Mopslík to je!“ a rozchechtal se. Dveře lokálu se otevřely a dovnitř vběhla baculatá dívčina s velikými falešnými perlami v uších. „Dobrej večír,“ pozdravila stůl štamgastů. „Kde tvrdneš, Máňo?“ pravil pan Dygrýn nespokojeně. „Ferdíku, nezlob se,“ omlouvala se dívka. „Vono je u nás bóţí dopuštění. Milospani má migrénu a zrovna k ní volali profesora.“ „Copak to?“ ozval se pan Slanina. „Vona má furt strach z votravnejch plynů,“ řekla Máňa, „a v gázmasce přej zas nemůţe dejchat, tak furt vomdlívá.“ „To má tedy blbý,“ řekl pan Dygrýn. „Teďkon zas vomdlela, ponivač Pusinka, to je ten její ratlíček, svoji gázmasku rozkousala a seţrala šlauch,“ pokračovala Máňa. „Vona se ale milospani hlavně bojí yperitu, na ten sou stejně všechny gázmasky prtplatný.“ „Mařenko!“ napomenul nevinnou dívku velebný pán Mazel. „To je fakt, velebnej pane,“ řekla Máňa. „Říkal to náš milospán. Na yperit sou prej jedině kryty.“ „Postavím ti malej kryt! Kam nemůţe yperit!“ zanotoval pan Dygrýn populární šlágr.

„Šak náš milospán uţ dal stavět. Na zahradě. A maj v něm zásob! Nejmíň na půl roku! Vozily sme to s Tončou vod Meinla štrnáct dní!“ „Jo?“ řekl se zájmem pan Slanina. „A copak tam maj?“ „No nejmíň celý prase v konzervách. Pět nůší vepřovejch konzerv. Vojenskejch, “ řekla Máňa. „Von milospán má ňáký známý u eráru, ty mu je nechali.“ „Jen ať si nemyslej,“ ozval se pan Bečka, který Máně přinesl půllitr. „Dyby vojna trvala dýl, zavládne anarchie. Chudý lidi budou rabovat.“ „Myslíte?“ otázal se úzkostlivě pan Slanina. „Co by ne?“ pravil pan Dygrýn. „Dyţ bude všecko vod yperitu a lidi budou mít hlad, přeci nenechaj takovýho břichopasa, jako je ten váš milospán, Máňo, aby si někde v krytu seţral celý prase sám! To dá rozum!“ Tak se převalovala řeč toho večera u Suché švestky. Nikdo netančil a já se chvílemi snaţil myslet na svůj případ, ale nemohl jsem. Pubenec, Zuzana, Činovský, to všechno tu noc plnou napětí a neskutečných, fantazmagorických řečí ustupovalo do pozadí a já jenom slyšel, jak se pan Dygrýn střídavě holedbá kvalitou československých zbraní a vysmívá se ersatzmateriálu zbraní německých, jak předkládá kruhu svých posluchačů k věření, ţe beton našich pohraničních pevností je vyroben z čerstvých vajec podle receptu, jehoţ uţil Karel IV. na svůj památný most, a jak naproti tomu německá letadla vydrţí ve vzduc hu doopravdy jenom deset minut, protoţe lítají na umělý benzín vyrobený z brambor. Poslouchal jsem to plácání, Boţenka mě drţela za ruku, důstojný pán Mazel zapomínal reagovat na neslušná slova, jeţ se s postupujícím časem ve slovníku pana Dygrýna pováţlivě mnoţila, pan Slanina, jat hrůzou, pil uţ sedmnácté pivo – – a pak se to najednou stalo. Dveře lokálu U suché švestky se prudce rozlétly a dovnitř vrazil trafikant pan Nesvadba a zvolal: „Lidi! Uţ je to tady! Mobilizace!“

kapitola dvacátá
Divoká noc Vyhrnuli jsme se z hospody jako jeden muţ. Na plotě vedle Suché švestky právě lepič vylepoval plakát s tím osudným slovem. Pan Dygrýn jenom mrkl na soupis ročníků a pak bez rozloučení vyrazil tryskem ke své dílně, ani mu Máňa nestačila. Všemi směry se rozbíhali muţi do temné noci, mlčky, hnáni povinností, ale také hlubokým odhodláním. Z činţáku proti Suché švestce vyběhl člověk se symptomatickým černým kufříkem. Ucítil jsem Boţenčiny prsty, jak mě pevně sevřela v podpaţdí. „Jaroušku! Ty musíš tak y?“ Pohlédl jsem na vyhlášku. Muţi do 40 let. „Musím, Boţenko,“ řekl jsem a vtom se ve mně najednou uvolnilo stavidlo svědomí nebo co to bylo, a já poznal na své kůţi to, co je údělem všech lidí dříve nebo později v takové nebo v jiné situaci poznat: léta se chystáme udělat nějakou dobrou věc: přestat kouřit, začít cvičit, psát pravidelně starým rodičům, přestat se dřít a pořádně si kaţdý den odpočinout, anebo si vzít někoho, kdo nás celá ta léta miluje. A potom je najednou pozdě, a je uţ houby platné začít cvičit, protoţe máme infarkt, nebo začít psát starým rodičům, protoţe najednou přinese listonoš telegram „Maminka zemřela. Přijeď.“ a je uţ i marné přijíţdět, protoţe maminka je mrtvá a vy jste na ni celý ţivot kašlali, nedopřáli jste jí ani tu ubohou radost jednoho pitomého, třeba konvenčního psaní za týden, a je houby platné chtít si odpočinout, protoţe to uţ nejde, uţ je tu nespavost, uţ je tu noční můra, uţ jsou tu dopoledne s blátem v ústech, na která ţádné prášky neplatí. A je houby platné chtít si vzít toho, kdo nás miluje, protoţe je tu mobilizace. Ale ne, ještě tak pozdě není! Vzbouřil jsem se. Celá ta léta jsem se k Boţence choval jako zvíře, ale teď to napravím. Teď, v hodině dvanácté, ano, to je pravda, ale udělám z ní paní Pivoňkovou, bude mít právo na vdovskou penzi, uvaţoval jsem nenapravitelně pitomě, protoţe Boţence, bůhví, nešlo o penzi, ale měla mě ráda, milovala mě, a to je něco, co já v tom svém beznadějném lemounství tenkrát

vlastně neznal, i kdyţ jsem si namlouval, ţe znám, a tak jsem si ve výdělečném ústavu Toma Lomala zvykl o všem uvaţovat v pojmech zisku, ţe jsem nechápal – – ale snad právě ta zoufalá snaha dohonit v těch několika málo hodinách dávno uniklého bycha, to, ţe se ve mně tak mocně hnulo svědomí, mě můţe částečně omilostnit. Snad jsem nebyl tak špatný, byl jsem asi jenom pitomý. Rychle jsem znovu pohlédl na plakát. „Do šesti hodin jsou povinni dostavit se ke své jednotce.“ Teď bylo půl jedenácté. To znamenalo, ţe v Mostě musím být asi do pěti ráno. Vlak mi jede pár minut před půlnocí. Stihnu to. „Pojď, Boţenko!“ popadl jsem Boţenku za ruku a táhnul jsem ji k tramvaji. „Kam, Jaroušku? Pojď domů! Pomůţu ti zabalit teplý prádlo!“ „Jedem na radnici!“ řekl jsem pevně. „Na radnici?“ „Ano. Vemem se, Boţenko.“ Boţenka se zapotácela. Zdálo se, ţe na ni, které nikdy nebylo ani špatně od ţaludku, pokud se zrovna příliš neveselila v mokré čtvrti, jdou mdloby. „Ty – si mě chceš vzít, Jaroušku?“ pravila slabým hláskem. „Ano,“ řekl jsem. „Boţenko, vodpusť mi, ţe jsem to pořád tak odkládal. Já – pořád jsem čekal, aţ dostanu přidáno –“ zmlknul jsem a začervenal jsem se, protoţe jsem si uvědomil, jak lţu. Tak jsem si to jenom omlouval pro sebe. „Jarouši! Vţdyť víš, ţe já bych si tě byla vzala, i kdybys byl nezaměstnanej,“ řekla vyčítavě Boţenka. „Já vím,“ řekl jsem. „Tak honem pojď. Musím být o půlnoci na Masaryčce.“ Pověsili jsme se na odjíţdějící tramvaj. Byla plná muţů s kufříky a ţen, které je křečovitě drţely za ruce. Muţů v čepicích a obnošených šatech, jak zněl předpis na mobilizační vyhlášce. Jenomţe tady, z Karlina, ze Ţiţkova, z Letné sváţely by tramvaje muţe v obnošených šatech, i kdyby to nebyl předpis. Drkotali jsme se ulicemi, kolem Masarykova nádraţí. Tramvaj se tam skoro vyprázdnila, ale hned se zas naplnila jinými muţi, kteří spěchali na Smíchovské nádraţí. Tramvaják mlčky škubal lankem,

nevybíral. Kolem tramvaje přejel taxík narvaný lidmi. Na ulicích bylo husto jak ve dne. Otcové rodin, provázení dětmi a ţenami, které nesly kufříky, osamělí chodci, kteří se neloučili s nikým. Mez i davem se proplétali důstojníci s páskami na rukávech. A všude divné ticho, naplněné jen milióny kroků, hlasem motorů a skřípěním tramvají. Na Můstku jsme vystoupili a běţeli jsme rychle na Staroměstské náměstí. „Myslíš, ţe nás voddaj, Jaroušku?“ „Musej, “ řekl jsem. „Tohle je in extremis. “ „Jako vo mobilizaci?“ zeptala se snaţivě Boţenka. „Ano,“ řekl jsem. K radnici, jejíţ starobylá věţ se rýsovala na nočním nebi, spěchalo z několika stran více dvojic, vedených zřejmě týmţ nápadem. Moţná i podobnými výčitkami svědomí. V čekárně před oddávací kanceláří nás postávalo asi osm, dvojic, myslím, a zřízenec vysvětloval, ţe uţ poslali pro pana radního a ostatní pány, ţe tu budou co nevidět. Prohlíţel jsem si ostatní snoubence. Většinou to byli mladí lidé, jedné nevěstě nemohlo být dokonce víc jak šestnáct let a zřejmě doufala, ţe mimořádné poměry nahradí dispens od souhlasu rodičů. V rohu hlídala jakási mohutná ţena drobného střízlíka, který slyšitelně jektal zuby. Pan radní se dostavil obdivuhodně rychle a ještě za stolem si dopínal manţety. „Máte svědky, panstvo?“ zeptal se čekajícího shromáţdění. Dvojice rozpačitě pokukovaly jedna po druhé. „Hm, to je prekérní,“ řekl pan radní. „Ale vzhledem k zcela mimořádným okolnostem, co říkáte, pánové?“ otočil se na dva pány, kteří přišli s ním. Pánové zamručeli a pokývali hlavami. „Vzhledem k prekérním – totiţ mimořádným událostem zastoupí ve funkci svědků naši pánové a upustíme od obvyklé lhůty. Kdo tu byl první, prosím?“ Přistoupil zrzavý branec v odřeném kabátě s nevěstou v šátku. Pánové upustili od obvyklé lhůty, dosvědčili neznámé dvojici

zachovalost i způsobilost k uzavření sňatku, ale pak vyvstal neočekávaný problém. Ţenich neměl na poplatky. „Hm, “ řekl pan radní. „Hm. Budeme se muset poradit. Hm. “ Porada trvala krátce. Vzhledem k mimořádným okolnostem bylo rozhodnuto, ţe ţenichovi budou poplatky – ne prominuty, okolnosti zdaleka nebyly tak mimořádné – ale „úvěrovány“. Zrzavý ţenich podpisem stvrdil, ţe dluţný obnos uhradí ihned po demobilizaci. Tak oddali ještě dvě další dvojice, a pak jsem konečně před úředníka předstoupil já s Boţenkou. Dodnes si myslím, ţe teprve tohle byl trest za to, jak jsem se choval k Boţence. Jenom je mi divné, ţe ten trest nakonec jistě zasáhl víc nevinnou Boţenku neţ mě. V té chvíli ovšem jsem, soudě alespoň podle Boţenčina chování, pocítil jeho krutou palčivost víc já neţ ona. Jenţe taková je spravedlnost boţí a cesty Páně jsou nevyzpytatelné, jak říkával velebný pán Mazel u Suché švestky, kdyţ mu Mařena Königová, majitelka kníţky, líčila, kterak se zrodila z kníţecí rodiny. Kdyţ mě totiţ úředník vyzval, abych se legitimoval, a já sáhl do kapsy, zjistil jsem, ţe veškeré doklady jsou tytam. Buď jsem je zapomněl, nebo jsem je ztratil. Boţenka měla jen týdenní dělnickou jízdenku na tramvaj. A tak jsem byl nahraný. Marně jsem se zavazoval přísahou na bibli nebo na trestní zákoník, jeţ měla dosvědčit mou totoţnost. Marně jsem nabízel peněţitou kauci třiasedmdesáti korun a padesáti haléřů, představujících mou hotovost – byrokraty jsem neoblomil. A potom jsem stál v chladné zářijové noci s Boţenkou pod orlojem mistra Hanuše a bylo mi do breku. A zase to byla ta hodná a trpělivá duše, která mi pomohla z nejhoršího. Ucítil jsem, jak mi poloţila ručku na rameno, a řekla: „To nic, Jaroušku, dyť my sme stejně, jako dybysme byli svoji.“ Hořce jsem zaplakal a padl jsem na kolena. Boţenka se však domnívala, ţe mi něco upadlo na zem, a tak si taky dřepla na paty a chtěla mi pomáhat hledat… Nechal jsem toho.

Ale kdyţ jsem pět minut před půlnocí mával z okénka vlak u plného vojáků na tu smutnou, mizící, ztracenou postavičku, která se snaţila přemoci nával nekontrolovatelných slz, bylo mi najednou hůř, neţ kdybych umíral. A kdyţ jsem potom usedl na černý kufřík, nacpaný pečlivě sloţeným prádlem a buchtou, pro kterou m i Boţenka skočila domů, uvědomil jsem si, ţe se bojím smrti ne proto, ţe by znamenala konec jednoho pitomce, který se jmenuje PhDr. Jaroslav Pivoňka, ale protoţe by tu potom v tom ne příliš vlídném světě zůstala sama a bez pomoci nějaká Boţena Skovajsová – a co by pak s ní bylo? Boţe, co by s ní bylo?

kapitola dvacátá první
líčí trudné dny na Hoře sv. Kateřiny a demobilizaci doktora Pivoňky Měl jsem ji pořád před očima, kdyţ jsem vyhlíţel periskopem z bunkru za německým městečkem, které mělo poetický název Hora sv. Kateřiny, na zamlţené hřebeny Krušných hor, za nimiţ na druhé straně sem tam pochodovaly sraţené útvary v šedivých helmách a občas přejel vrčivý tank. Ale myslel jsem většinou na jiné věci. Na osud národa, k němuţ jsem přináleţel, ale dlouho jsem si to vlastně neuvědomoval, aţ teď. Na politiku, o kterou jsem se nikdy v ţivotě nezajímal, na prezidenta Beneše, k němuţ jsem, aniţ mi bylo jasné proč, cítil povinnou, jaksi školní úctu. Potom v pondělí 26. září mluvil do rádia Hitler. Seděli jsme v bunkru a poslouchali jsme ho, a já tehdy myslel na německé filosofy. Vnímal jsem ten hlas, skřehotající na pomezí grotesknosti Walt Disneyových filmů a krvelačné děsivosti německých pohádek, hysterický, paranoický hlas, bohuţel tak neomylně konkrétní, a ve vzpomínkách se mi ozval jiný hlas, hlas dávno mrtvého přítele Franty Procházky: „… tahle společnost je zaloţena na krádeţi. Kdo jedná poctivě, jedná protizákonně a trest ho nemine.“ Vůdce německé říše vykládal o teroru, jemuţ jsou vystaveni němečtí spoluobčané v Sudetech. O stovkách mrtvých a zraněných. Průzorem bunkru bylo vidět to vymydlené německé městečko, kde přes den pokojně chodily děvečky v dirndlech a s nůšemi na zádech a hospodáři v koţenkách kráčeli za hubenými horskými kravkami. Po soumraku se z křoví ozývaly vypité ordnerské hlasy, které pokřikovaly nadávky na naše stráţné. Na Hoře sv. Kateřiny byl jenom jeden raněný, Jiří Pávek, svobodník z mého druţstva, kterému nějaký zákeřný zfanatizovaný zelenáč prostřelil nohu, kdyţ jako závodčí šel v noci střídat stráţe. Byl jsem ho navštívit druhý den po Hitlerově řeči v polním lazaretě. Jirka Pávek byl tkalcovský dělník ze Dvora Králové a četl právě noviny. Stál v nich výrok britského ministerského předsed y

Chamberlaina, jehoţ se ten pán dopustil den po Hitlerově řeči: „Jak fantastické a neuvěřitelné jest, ţe máme kopati zákopy a zkoušeti plynové masky, a to jen pro spor ve vzdálené zemi mezi národy, o nichţ nic nevíme.“ „Nevědí o nás,“ řekl jsem trpce. „Dvacet let o nás věděli, a teď najednou o nás nevědí.“ „Protoţe teď se jim to nehodí, pane podporučíku,“ řekl Jirka Pávek. „To by vás nemělo překvapovat.“ „Jak by mě to nemělo překvapit? Máme smlouvu s Francií. Naše tradiční přátelství –“ „Jo. Vona politika se musí stavět na solidnějších základech, neţ je tradiční přátelství.“ Jirka Pávek sloţil noviny a podíval se na mě, divně, chytře, skoro jsem si v té chvíli připadal hloupý. „Myslíte na hospodářských zájmech?“ zeptal jsem se. Jirka Pávek zavrtěl hlavou. „Já bych vám to řekl, pane podporučík, ale vy byste mi nevěřil.“ „Jen to řekněte, Pávek,“ odpověděl jsem. „Já jsem komunista, víte, a proto si myslím, ţe politika se musí stavět na třídních zájmech.“ Usmál jsem se. „A jak byste chtěl třídní zájmy aplikovat na tenhle spor? Na spor maniakálního lupiče s demokraciemi?“ „Víte, pane podporučík, von je to, kdyţ uţ jste to tak vyjádřil, spíš spor dvou lupičů. Jeden z nich je třeba maniakální, jak jste povídal, a druhej je ve fraku. Ale moc si nemaj co vyčítat.“ „A kde jsme podle vás v tom sporu my? Naše republika?“ Jirka Pávek zvedl noviny. Teprve teď jsem si všiml, ţe je to Rudé právo. Pokusil jsem se vzpomenout, kdy jsem četl naposled Rudé právo. Nevzpomněl jsem si. Můj pramen informací byly Lidovky. List inteligence. „My, “ řekl Jirka Pávek, tkalcovský dělník ze Dvora Králové, „my bysme se mohli stát kamenem ourazu pro Hitlera. Jestli Beneš přijme pomoc vod Stalina a nepovolí, bude moţná válka. Ale to zlomí Hitlerovi vaz. Jestli ale bude poslouchat ty vofrakovaný pány z Godesbergu, tak bude válka určitě, a vo moc horší a krvavější, ani se mi na to nechce myslet.“

Neřekl jsem na to nic. Ale vzpomněl jsem si na ta slova tkalcovského dělníka asi o týden později, kdyţ uţ bylo po všem a my jsme ustupovali před jásajícími ordnery, bez výstřelu, s puškami nabitými, ale němými, omýváni tím smutným říjnovým deštěm roku osmatřicátého, a já v nějakém městečku za Mostem dostal do ruky Lidovky a přečetl si v nich o debatě v britském parlamentě, a výrok Winstona Churchilla, jenţ se měl později stát vládcem té velké ostrovní říše, která se tak pošpinila, víc, neţ nás pošpinilo horské bláto sudetských cest: „Vlády britská a francouzská mohly volit mezi bezectností a válkou. Zvolily bezectnost a budou mít válku.“ Všelicos se mi honilo hlavou v těch dnech na Hoře sv. Kateřiny a těţko se mi mluví o tom, co jsem cítil. Bůhví co jsem cítil, a ani na tom nezáleţí. Nevyznal jsem se v tom. Vţdycky jsem vytáhl z kapsy nůţ s tou karlínskou nymfou od pana Barýčka, a popadl mě zoufalý strach o Boţenku. A pak jsem četl noviny, to tlachání politiků, ty věty, které znamenají něco docela jiného, neţ jaký je jejich nic neříkající lexikální smysl, ty velké fráze o míru v ústech cyniků z velkých a krvavých říší a ty neomaleně vyřvávané lţi, a popadl mě zoufalý vztek a plně jsem sdílel bojové odhodlání mládenců z mého druţstva, vedených pokud jde o bojechtivost vojínem Pasekou, příručím u fy. Stein a Löbl, hedvábí, látky, lodeny, který to jednou nevydrţel a vlepil jakémusi pošklebujícímu se ordnerovi takovou facku, ţe se celý ordnerský oddíl dal na kvapný a mlčenlivý ústup. A taky jsem pořád myslel na Hitlerovu řeč. Podzimní slunce polévalo holé stráně pod městečkem a na vrcholu hory svítila oranţová věţ kostela, ze syrové, vlhké hlíny horských políček stoupala pára a země, vlhké lesy a pravěké, zapadající, vlhké slunce probouzelo ve mně představu mrtvých muţů, kteří klesají v zápachu třaskavin na tu mokrou, podzimní zem jako před staletími a tisíciletími, a já si poprvé uvědomil, ţe ústy toho křiklavého „rakouského frajtra“ promluvil středověk, ţe zařval řevem inkvizičních soudců a přehlušil ty jemné profesorské hlasy demokracie, rozpoutal nějaké vášnivé síly kmenových šílenství v lidech, z jejichţ středu vyšel Thomas Mann, Rainer Maria Rilke, a kdysi Beethoven a kdysi Immanuel Kant. A to jsem nechápal, ale bylo to tak, lip tomu rozuměl Jirka Pávek, ale toho převezli do

špitálu v zázemí, a já tu byl sám, pouze s Theodorem Pasekou, který nechápal nic a věděl jen jedno: ţe se bude bít do posledního dechu, do poslední kapky krve. A u něho to nebyla fráze. Čekali jsme toho dne, ve středu 28. září, s prsty na spouštích, protoţe podle jakýchsi tajných zpráv měl ve dvě hodiny začít útok německých vojsk na republiku, a Theodor Paseka se třásl nedočkavostí. Potom večer, kdyţ k ničemu nedošlo, nadával, proklínal, soptil. Pochodovali jsme lesní cestou mezi temnými korunami k bunkru velitelství, naše kroky zněly tím zlověstným rytmem války a vojska, a měli jsme pocit strašlivé síly a v dálce v nás klíčilo zoufalství. Několikrát jsem si taky vzpomněl na nerozřešený případ, který jsem v Praze opustil. Ale v šerých jeskyních bunkrů, nad kulomety, mezi tvářemi vojáků, které ozařoval vědoucí ohýnek, mi celá ta loţnicová tragédie připadala nesmírně vzdálená, směšná přes svoji krvavost, a nicotná. Teprve kdyţ jsem se od inspektora Vodičky dověděl… Ale to je historie dalších dnů. Mnichov? Co vám mám povídat. Ţe Theodor Paseka brečel? Ţe kapitán Pohnětal přísahal, ţe vstoupí do komunistické strany? Ţe Oldřich Holan z mého druţstva se pokusil zastřelit z pušky, kterou celých těch sedm dní od mobilizace do Mnichova neustále čistil a připravoval? Táhli jsme deštěm a mlhou zpátky od Krušných hor a ještě jsme viděli, jak ordneři v bílých punčochách na Hoře sv. Kateřiny kácejí zuřivě a za hlasitého řevu pohraniční sloup se znakem republiky. A kdyţ jsme míjeli poslední stavení, viděli jsme taky něco jiného: ordnerské komando, vedoucí šedovlasého trafikanta Heinricha Hörlinga, jediného sociálního demokrata na sv. Kateřině, do basy. Ale nepřemýšleli jsme o tom, protoţe brzo jsme potkali první uprchlíky s ranci a kárami, a první raněné a zmlácené a potlučené, a v jedné vesnici jsme málem pouţili svých mlčících zbraní, protoţe tam muţi v koţenkách a v tyroláčcích s haknkrajci na rukávech odváţně útočili na skupinku, skládající se z jakéhosi českého sedláčka, jeho ţeny a dvou dětí, starého otce-výměnkáře, dvou krav a jedné kozy. Stačilo sundat pušky z ramenou a útočníci se stáhli do

bezpečí, jak to bývá zvykem všech radikálů velké huby. Ale sedláček na voze naloţeném peřinami plakal, a víc jsme mu nemohli pomoci. Táhli jsme od hranic a déšť se na nás lil, v tichu země, provázeném jen idiotským řvaním zhypnotizovaných vyznavačů lomeného kříţe. Sedmého října, někde za Ţatcem, nám přečetli rozkaz o částečné demobilizaci. V noci jsme čekali na vlak s Theodorem Pasekou na opuštěném nádraţí v jakémsi městysi, a Theodor Paseka projevoval vroucí naději, ţe do roka bude válka. Do čekárny se přišoural jakýsi nevzhledný muţ a nabízel nám nějaké noviny. Neměl jsem chuť číst, ale Theodora Paseku zlákal řvoucí titulek zvláštního vydání, dal muţi padesátník a s dychtivostí člověka touţícího po balzámu velkých slov se ponořil do četby. NÁRODE, PROBUĎ SE! zněl titulek, a Theodor Paseka, příručí od firmy Stein a Löbl, hedvábí, sukno, lodeny, netušil, čím se opíjí. Já tehdy taky ještě ne. Lhostejně jsem se podíval na záhlaví, VLAJKA, a sklouzl jsem na heslo pod ním: PROTI MARXISMU – PROTI STRANICTVÍ – ZA NÁROD! Theodor Paseka polykal věty, vysázené kostrbatým písmem vytlučené rotačky. Zaslechl jsem dokonce, jak si opakuje polohlasem: „V těchto tragických chvílích je třeba odvrhnout všechnu minulost a poloţit vše na oltář zájmů národa!“ Z očí mu vytryskly slzy. Theodor Paseka myslel na svůj zrazený, zraněný, pošlapaný národ. Někde v praţské redakci pan Rys-Rozsévač myslel na ministerské křeslo. Někde v Berlíně rakouský frajtr myslel na vládu nad světem. Někde v Londýně unavený a nepříliš schopný premiér myslel na sloţitou hru protivah, na Rusko a Německo a na výhody války mezi těmito dvěma národy, na bůhví co – A v ohnisku galimatyáše slov zastírajících myšlenky seděl na konci opuštěného nádraţí kdesi za Ţatcem Theodor Paseka a sál do sebe fašismus, jenomţe to sám nevěděl. Praha nás přivítala kouřem ranních továren a lhostejným cinkáním tramvají. Smutek klesl do ulic, mrákoty a zoufalství, a jenom titulky v praţském Expresu, A-Zetu, a jak se jmenovaly

všechny ty večerníky chudých a balamucených, se podivuhodně rychle probudily ze zoufalství k zvláštní činorodosti. Z okresů na severu, na jihu, na západě táhly ještě karavany selských povozů do nitra země, kolony lidí připravených o všechno zradou a bezectností muţů v jemných suknech, ale praţské večerníky přecházely uţ k denním porcím kriminálních senzací. Cestou v tramvaji četl jsem v růţovém Expresu o popravě jakéhosi vraha Štěpánka, jehoţ ţádost o milost byla zamítnuta: Dnešní poprava byla v pořadí čtvrtá od vzniku republiky. 1. vrah Kolínský, jenţ v Braníku vyvraţdil tříčlennou rodinu zlatníka A. N. 2. Lukašík, jenţ bestiólně zavraţdil Slovenku Gujbárovou. 3. lupič Havlík, jenţ zastřelil továrníka Klímu. 4. Štěpánek, který zavraţdil svou devatenáctiletou sestřenici Emilu M… A to mě rázem vrátilo do všedního ţivota a k případu vraţdy a sebevraţdy v branické vile. Bylo to nicotné, ale potřeboval jsem, jako kaţdý, někam utéci před tím, co se stalo. A ani jsem netušil, ţe to moţná nebyla tak nicotná vraţda, jak se na první pohled zdálo.

kapitola dvacátá druhá
Hlášení Arnošta Stařečka. Doktora Pivoňky se zmocňuje sklíčenost Ve dnech mobilizace, které se pro věk nezúčastnil, Arnošt Stařeček pilně pracoval. Kdyţ jsem osmého října odpoledne přišel do Ostrozraku, čekal na mne objemný spis, vyhotovený krasopisným písmem a nadepsaný: POHYBY majora Dušana Činovského a jeho STYKY s osobami DRUHÉHO POHLAVÍ ve dnech 15. srpna aţ 19. září 1938 Sestavil ARNOŠT STAŘEČEK koncesovaný detektiv Zpráva byla pečlivá, přesná, detailní. Vyplývalo z ní, ţe pohyby i styky majora Činovského s osobami druhého pohlaví byly velmi chudičké, a to asi takovéhoto rázu: 2. září. 16.30 odchod z ministerstva, doprovázen mladším poručíkem líbivého zevnějšku. Tramvají číslo 11 na Václavské náměstí. 17.15 v kavárně Šroubek. Od KVĚTINÁŘKY koupil svazek růţí a USMÁL SE NA NI. 18.30 odchod z kavárny, růţe mu nesl mladý poručík. Tramvají do Braníka, pěšky do vily s mladým poručíkem. Vila pozorována do 24.00. Ţádné dámské návštěvy. OS. dr. pohl. KVĚTINÁŘKA. U jiného data stálo:

18. srpna. 15.00 příjezd na tenisové kurty. 15.30 hrál se SL. VACHTOVOU, dcerou vl. rady Vachty, (15 a půl roku!!) do 16.00.16.00-17.00 hovořil se sběračem míčků. 17.15 odjezd taxíkem. Svezl sběrače míčků. 18.00 příjezd do Braníka, sběrač míčků odnesl raketu nahoru. 21.00 předjel taxík, patrně zavolaný telefonicky, v něm odjel sběrač míčků. Vila pozorována do 24.00. Ţádné dámské návštěvy. Os. dr. pohl. SL. VACHTOVÁ 15 a půl r.!!!! Jiný den byl na osoby druhého pohlaví bohatší: 15. září. 17.00 návštěva sportovní školy Kalokagathium. Uvnitř nesledováno, ale zjištěno, ţe se zúčastnil pánského šermířské ho kursu. 19.00 odchod, sám. Večer v hotelu Alcron, nezachycený delší rozhovor se SERVÍRKOU. Po jeho skončení servírka odnesla nenačatý biftek a přinesla jiný. 20.00 na představení Orfea v podsvětí ve Velké operetě. O přestávce rozhovor s PRODAVAČKOU V BUFFETU zachycen. Prodavačka: „Račte si přát?“ Mjr. Činovský: „Máte smetanové pralinky?“ Prod.: „Ano, prosím.“ Mjr. Č.: „Deset deka!“ 22.15 čeká před vchodem pro herce. Oslovil vycházející baletku ANTONII HEDVIČÁKOVOU: „Přeji dobrý večer, slečno!“ Hedv: „Dobrý večer, pane majore.“ Odešel s prof. tance Jindřichem Slabým, taxíkem do Braníka. Ţádné dámské návštěvy. Odchod z pozorování 00.05. Os. dr. pohl: 1) SERVÍRKA 2) PROD. V BUFFETU 3) BAL A. HEDVIČÁKOVÁ Vcelku byl však takto zarámečkován ţalostně nepatrný počet ţen, a to byly většinou prodavačky, uvaděčky v kinech, manikýrky a dvě nebo tři tenisové partnerky na kurtech L.T.C. Hovor y s nimi, pokud je bystrý detektiv zachytil, odpovídaly jejich společenské funkci. Nejpodezřelejší rozmluvu zaznamenal a pěti vykřičníky opatřil

Arnošt Stařeček 10. září v kavárně Pelikán, kde major Činovský přisedl k panu továrníkovi Plecitému a jeho dcerušce řekl: „Máte dnes rozkošné šatečky, slečno Libuško!“, na coţ slečna Libuška odvětila slovy: „Jděte, vy lichotníku!“ Zbytek hovoru byl veden výhradně mezi majorem a továrníkem a týkal se jakési přednostní dodávky ostruh k parádním uniformám pro armádu. Jediná ţena, která se v hlášení vyskytla častěji a o jejíchţ stycích s majorem se stopař nešířil, byla v dokumentu označena souslovím mil. pí. a bylo jasné, o koho jde. Major Činovský vedl dosti pestrý ţivot. Pěstoval sporty – kurty L.T.C. a sportovní škola Kalokagathium se v hlášení vyskytovaly kaţdý týden nejméně jednou, navštěvoval kavárny a Velkou operetu, druţně se přátelil s mladšími důstojníky, sběrači míčků, tanečníky a dokonce s jakýmsi švarným kamelotem. V Stařečkově závěrečném resumé stálo: Vcelku tedy jest moţno říci, ţe pan major Činovský vede po stránce pohlavní s výjimkou mil. pí. R. Z. naprosto bezúhonný ţivot důstojníka čsl. branné moci. Ţe to Stařeček nemyslel jako sarkasmus, přesvědčil jsem se osobním rozhovorem, který jsem s ním na to téma zapředl. Ostrozrakému detektivu skutečně nebylo na ţivotě neboţtíkově pranic nápadné. Mně pochopitelně ano. A tím víc mi celá záleţitost vraţdy a sebevraţdy byla podezřelá. Z dokumentu vyplývalo, ţe Činovský pěstoval náhodné, jednodenní známosti, a kdyby byla jeho mrtvola nalezena ve společnosti zasebevraţděného liftboye nebo zpěváčka rozhlasového dětského sboru, neřekl bych ani bé. Ale Zuzana Bechyňová, o níţ v přesných záznamech o šesti nedělích, které předcházely tragédii, nebylo nejmenší zmínky? Ovšem byl tu letitý, jistě neplatonický poměr s Růţenkou. To nebyla ţena, která by vyvolávala nějaké nepřirozené choutky v nenormálních jedincích. Mohl jsem to dosvědčit ze zkušenosti, myslím ze zkušenosti vlastních pocitů, které jsem míval v blízkosti té

růţové dámy, zahalené vţdy do závoje těţkého budoárového parfému. Jenomţe ten poměr se dal chápat docela přirozeně. Udělal za necelých šest let bezvýznamného poručíka Činovského majorem v blízkosti hlavního štábu. A z kursů kriminální psychopatologie, pořádaných kdysi naším sexuálně uvědomělým šéfem, jsem si pamatoval ještě dost, abych věděl o krycích manţelstvích lidí, postiţených oněmi roztodivnými hříčkami ţláz, a o dvojaké schopnosti jistých muţů… Nebyla tedy přece tak docela vyloučena ani Zuzana. Co kdyţ Stařeček švindloval? Co kdyţ ho znavilo nudné sledování uniformovaného bezúhonce a on si zprávy prostě vymýšlel? Co kdyţ to bylo náhlé vzplanutí vášně? A co vlastně vím o Zuzaně Bechyňové krom toho, co mi o ní řekla její celuloidovou debilitou zatíţená mamá? Pubenec? Byl by tento padesátiletý panic, nedotčený ţivotem a jeho léčkami, schopen vraţdy? A přece – v jeho dopisech je jediné

konkrétní vodítko: Nevysvětlitelný a neznámý důstojník. Alespoň Pubenec tvrdí, ţe neznámý. Ale kdybychom připustili, ţe Pubenec byl v náhlém pominutí smyslů schopen vraţdy – byl by schopen tak sloţitého aranţmá, jakého by vyţadovalo zamaskování stop dvojité vraţdy? Nemá tedy pravdu Vodička? Není celá tragédie v branické vile víc neţ jasná? Zmocnily se mě pochyby, jestli to všechno není sisyfovská práce, jestli to není pseudoproblém, který jsem si vykonstruoval z kolegiality a soucitu k obrněnému strašpytlovi. Veliké, obrácené oko firmy na mě hledělo z výkladní skříně, za níţ jsem měl kancelář, a sugerovalo mi únavu a malomyslnost. Co je mi vůbec do špinavé historie nějaké ministerskoradové dcerušky, jedné z mnoha víceméně špinavých historek, jeţ mi v posledních letech poskytovaly obţivu? Vstal jsem a zatřásl jsem hlavou, abych z ní vyhnal lenoru. Ať je to jak chce, neuzavřu případ dřív, dokud nezjistím, ţe se Činovský se

Zuzanou znali. A dokud nezjistím, jak to vlastně bylo s Činovským tak nějak jinak. A to, řekl jsem si, zjistím přímo u pramene. U toho, z něhoţ prýští Chat Noir.

kapitola dvacátá třetí
Krátký rozhovor v Buddhově salónku. Obchodníkův čas vyhrazený žárlivosti „Nesmysl!“ vykřikla růţová paní, aţ zelená světýlka v jantarových očích bronzového Buddhy v jejím budoárku zablikala. „Nesmysl, pane doktore! Znala jsem přece Dušana!“ „A četla jste dobře Stařečkovy zprávy?“ „Ach, neměla jsem na to náladu,“ paní Růţenka vsunula zelenou cigaretu do své oblíbené půlmetrové špičky. „Podívala jsem se vţdycky jen na ty zarámečkované osoby a to mi stačilo.“ Odmlčel jsem se. Nevěděl jsem dobře, jak se na tyhle věci ptát. Ale paní Růţenka mi pomohla. „Dušan mi byl celá ta léta věrný, pane doktore,“ řekla. „O tom nepochybuji, “ přisvědčil jsem rychle. „Pokud ovšem – jaksi – nepokládáte za nevěrnost –“ „Ale říkám vám, ţe to je nesmysl. “ Růţenka rezolutně vstala a přešla k oknu, zastíněnému akváriem a pokojovou palmou. Chvíli hleděla ven a červený bod půl metru od jejího velice pěkného obličeje se rozsvěcoval a zhasínal. Pak se otočila ke mně. „Podívejte se, pane doktore, mluvím k vám naprosto otevřeně. Vy o mně víte všechno, o mně a o Dušanovi. Já se za to nestydím. Moje manţelství se Zadinou – prosím vás, jaképak to je manţelství. Jsem pro něj číslo inventáře v týhle vile, nic víc. Dušan byl něco docela jiného, a proto jsem ho měla ráda.“ Růţová paní se znovu zahleděla z okna. „Asi je vám divné, ţe váš šéf můj vztah k Dušanovi nezpeněţil, co?“ zeptala se. „Zezačátku mě to něco stálo,“ řekla Růţenka. „Ale co mně záleţí na penězích. Co člověk vůbec dostane za peníze?“ rozhlédla se po stěnách potaţených hedvábnými růţovými tapetami, po vitrínách se soškami a broušeným sklem, po taburetech, po lesklém panděru obrovského Buddhy. „Nic, “ řekla. „Ţivot? Obyčejně se nedá koupit. Ale někdy – snad. Pro mě ţivot znamenal Dušan. A tak jsem za ně j platila. “

Podívala se na mě. Pohlédl jsem jí do očí. Byly váţné, ještě jsem je takovéhle u té hedvábné hračky neviděl. „No ano, nekoukejte na mě. Uzavřela jsem s tím vydřiduchem, s tím vaším šéfem, dohodu mezi dţentlmeny. Mohl to na mě píchnout Zadinovi a jednorázově vydělat. Nabídla jsem mu pravidelné měsíční výkupné. Je to moc velký kšeftsman, aby nepoznal, co je pro něj výhodnější.“ „Hm, “ řekl jsem. „Stálo mě to hodně. A ještě extra honorář Stařečkovi. A je mi to jedno. Teď je mi uţ skoro všecko jedno.“ Světýlko daleko od těch váţných očí zazářilo. Růţenka přešla k otevřenému gramofonu, poloţila na něj desku a spustila ho. Ozval se ochraptělý, tisíckrát přehraný šlágr z dvacátých let: V salónku Hedy Buddha stál, diskrétně očka přivíral, kdyţ sladký opar, lásky ţár kryl její malý budoár… „Dušan měl strašně rád tuhle písničku,“ pravila Růţenka. „Toho Buddhu jsem sem dala kvůli němu. A teď mi zbyla jen tahle deska. Já nevím, jestli to pochopíte, pane doktore, a jestli mi věříte.“ „Jak by ne, milostivá paní,“ vydechl jsem. Jako kdysi, zase se mi začala točit hlava. Byla tak smutná, tak hezká a tak neskutečná v tom neskutečném, přepychovém pokoji. Ale mrtvý major Činovský byla skutečnost. „A ještě ten večer předtím,“ ozval se Růţenčin hlas. „To snad bylo zlý znamení. Leta mě Zadina nechal být, neměl o ničem tušení, ale ten den předtím –“ „Co se stalo?“ Paní Růţenka vzdychla. „Ale nic. Taková pitomost. Typickej Zadina. Byl doma na svačinu, přečetl burzovní zprávy, poptal se mě, jestli se nestalo něco mimořádného. Jako kaţdej den. V pět vstal, jako vţdycky, jenţe pak se podíval na hodinky a řekl: Ještě mám pět minut čas. A pak mi

udělal šílenou scénu, ţe mě nějaký jeho známý viděl ve Stromovce s Dušanem, ačkoli jsem měla být u kadeřníka.“ „Ţárlivou scénu?“ zeptal jsem se. „No jakou jinou?“ řekla Růţenka. „Běsnil jak uragán, dupal, prskal, prostě předváděl se. Pak začly hodiny tlouct pět, Zadina mrk na svoje kapesní, řek ‚Přijdu pozdě na správní radu‘ a přestal, jako kdyţ utne, a odešel na schůzi.“ Krásná paní vypustila z úst obláček a dodala trpce: „Vyhradil si na ţárlivost přesně pět minut.“ „Vyhroţoval nějak vám nebo jemu?“ „Ach ne, milý pane doktore. Zadina ho nezabil,“ zasmála se nevesele Růţenka. „Víte to tak jistě?“ „Prosím vás. Zadina má tak nabitý timetable, ţe by se mu vraţdění uţ nikam nevešlo. Ne ne, je to mnohem horší.“ „Jak horší?“ řekl jsem. Růţenka se podívala na gramofon, pak na Buddhu, pak na mě. Ve vlhkých očích, z kterých se mi vţdycky, kdykoli jsem je spatřil, točila hlava, se zaleskly slzy. „Dušan mě podvedl, pane doktore,“ řekla růţová paní. „V mém ţivotě mě nemohlo potkat nic horšího.“ Zvedl jsem se. Do budoárku se kladly večerní stíny a paní Růţenka stála nehybně mezi nimi. Kousek dál od ní se rozsvěcovalo a zhasínalo červené světýlko cigaret y. Šustivý hlas zpěváka na béţovém gramofonu končil píseň: A Heda pláče, kvílí: Spi, Buddho, ještě chvíli! Ještě chvíli. Ale major Činovský byl mrtev a nevěrná paní stála v houstnoucím stínu opuštěného pokoje. Odešel jsem z něho, a poprvé za ta léta jsem na Růţenku myslel jinak. Začal jsem si jí skoro váţit.

kapitola dvacátá čtvrtá
v níž se doktor Pivoňka obeznamuje s policejním protokolem a do případu se dostává oharek cigarety Sennoussi Inspektora Vodičku jsem zastihl v jeho kanceláři. Na stěně za ním byl vybledlý obdélník po prezidentově portrétu. Vodička koukal do prázdna vybledlým policejním zrakem, který viděl víc, neţ je člověku zdrávo. „Ještě jste to nepustil z hlavy?“ řekl mi, kdyţ jsem se ho začal vyptávat na branickou vraţdu. „Řekl jsem vám, ţe je to úplně jasné. Vašimi fantaziemi nemám čas se zabývat. Z mnoha důvodů.“ „Máte aspoň protokol dosavadního vyšetřování?“ Vodička se ušklíbl. „Tak si ho přečtěte. Kdyţ chcete mermomocí ztrácet čas. Nevím, jaké finanční zisky očekává pan Lomal z tohohle případu, za který nikdo neplatí.“ Hodil mi na stůl černé desky označené ČINOVSKÝ – BECHYŇOVÁ a nějakým číslem. Suchou a nepřehlednou policejní mluvou v nich bylo zaznamenáno všechno, co policie zjistila. Nebylo toho moc. Ale pro mě vyšlo najevo několik zajímavých okolností. „23. září, v den mobilizace, vyslechl insp. Vodička přítelkyni zavraţděného,“ jak stálo v protokolu, od níţ se kromě toho, ţe o Činovského poměru k Zuzaně neměla tušení, ještě dověděl, ţe mluvila s Činovským naposled den před vraţdou odpoledne ve Stromovce, odkud Činovský odešel na svůj pravidelný šermířský trénink do sportovní školy Kalokagathium. V Kalokagathiu, kam se Vodička odebral od Růţenky, zjistil, ţe Činovský strávil většinu času s továrníkem Krulišem. Kruliš, jak se zdálo, byl jedním ze tří častějších partnerů Činovského. Šermířský trenér, pan René Le Floch, označil oba pány za nejlepší borce Kalokagathia ve fleretu. V kordu se Činovský zabýval jakýmsi panem Delongem a v šavli, která byla jeho slabinou, mu býval k dispozici pan Szekély, slovenský zástupce komárenských loděnic. Po šermířském tréninku odcházel obyčejně major Činovský na lehkou večeři, která se podávala v grilu

školy Kalokagathium. Činovský tam večeříval pravidelně a učinil tak i v předvečer vraţdy; ostatní pánové se tam však chodívali nasytit jen někdy. Při své poslední návštěvě školy večeřel však major Činovský s panem Delongem. Další dokument obsahoval výslechy Pavla Delonga a Ervína Kruliše z odpoledne 23. září. Delong znal prý Činovského jen ze sportovní školy, mimo ni se s ním nestýkal. O jeho dámských známostech nic nevěděl, jen z doslechu; byly prý dost pestré. Přirozeně, byl mu znám Činovského vztah k Zadinové, ale nikdy spolu o tom nemluvili. Kruliš vypovídal obdobně, pouze uvedl ještě to, ţe se s Činovským seznámil právě přes paní Růţenku, na víkendu asi před rokem. Od té doby se s Činovským mimo sportovní školu rovněţ nesešel. Na poţádání uvedli oba šermíři svá alibi na den vraţdy, která byla ihned ověřena a prokázána. Kruliš byl od tří do šesti v ateliéru akademického malíře Václava Straky, který pravidelně zhotovuje návrhy pro jeho továrnu. Pili pivo a prohlíţeli nové Strakovy práce. Alibi potvrdil i Strakův soused, k němuţ si Straka asi ve čtyři hodiny šel vypůjčit vývrtku a který Kruliše viděl ve dveřích ateliéru. V šest odjel Kruliš domů a odtud na večírek u Zdeborského. Pan Delong strávil osudné odpoledne ve společnosti paní stavitelově Burkoňové, coţ potvrdila nejen ona, ale především její manţel, který se dostavil domů jiţ v pět hodin, namísto původně plánovaných deseti; z protokolu vyplývalo, ţe po návratu manţelově opustil pan Delong kvapně stavitelův byt a toulal se potom aţ do sedmi po Kinského sadech, aţ skončil v restauraci u Nebozízku, kde se opil a byl o půlnoci vyhozen. Ale teprve teď přišlo to zajímavé: v den vraţdy, jak bylo zjištěno vyšetřováním na ministerstvu, byl Činovský větší část dne v kanceláři. Odešel ve čtyři hodiny a těsně před odchodem měl telefonický rozhovor. Telefon bral nadporučík Kaněra, Činovského kolega v kanceláři. Volala jakási ţena. Kaněra předal telefon Činovskému, ale protoţe věci nevěnoval pozornost, mohl jen říci, ţe Činovský mluvil dost rozmrzele, neochotně, ţena na něm zřejmě něco chtěla, co on neměl mnoho chuti udělat. Podrobnosti hovoru a předmět hádky Kaněrovi unikly. Nevěděl také, jak Činovský ţenu oslovoval, ano, jestli ji vůbec nějak oslovoval. Měl prý dost často telefonní rozhovory s dámami. „Zjistili jste, kdo mu to volal?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl Vodička. „Ale Zadinová to nebyla. To jsme zjistili.“ „A to vám není podezřelé?“ Vodička se ušklíbl. „Jestli to vůbec něco dokazuje, tedy jen to, ţe Činovský znal nějakou ţenu a těsně před vraţdou se s ní hádal. To se, myslím, do vaší koncepce nehodí.“ Měl pravdu. „Nemyslete si, ţe jsme se váleli,“ pokračoval. „Ale Činovský, jak se zdá, neměl ţádné důvěrné přátele, a protoţe to byl sirotek, vlastně nalezenec vychovaný v ústavě, neexistují ani ţádní příbuzní. V úřadě se nejvíc stýkal s Kaněrou, ale ten ho nikdy s ţádnou ţenou neviděl a mimo úřad se s ním nescházel. Činovský, pane kolego, není klíč k záhadě.“ Vrátil jsem se k protokolu. Obsahoval několik příloh, jedna z nich byl pitevní nález. Lékařskou hatmatilkou o smrti způsobené průstřelem levé komory srdeční v případě nešťastného majora a silnou destrukcí mozkové tkáně spojenou s krvácením u Zuzany Bechyňové, a analýzou stavu zbytků potravy v zaţívacím traktu obou neboţtíků potvrzoval jen původní odhad policejního lékaře, ţe Činovský byl zabit asi odpoledne mezi čtvrtou aţ desátou hodinou (výslech nadporučíka Kaněry posunoval ovšem terminus a quo směrem k hodině páté) a Zuzana rozhodně později, mezi sedmou a jedenáctou. Balistickým šetřením bylo zjištěno, ţe vraţedná zbraň byla v obou případech stejná, dámský brovnink belgické výroby ráţe 3,2 mm, nalezený vedle mrtvé a nesoucí její otisky prstů. Z polohy těla a zbraně a ze silného oţehnutí okraje rány na Zuzanině spánku soudil odborník s téměř naprostou jistotou na sebevraţdu. Zpráva končila podrobným popisem místa činu a rekonstrukcí. Oba mrtví byli nalezeni v loţnici, Činovský v posteli, Zuzana na zemi u postele. Na stole ve vedlejším pokoji stálo víno, sklenice, v popelníku byly dva oharky cigaret. Aţ dosud to byla všechno stará písnička, kterou jsem znal. Přeskakoval jsem řádky nudného popisu a bylo mi čím dál jasnější, ţe moje snaha pomoci Stařečkovi je opravdu sisyfovská práce. Neznámá, která Činovskému telefonuje těsně před vraţdou a s kterou se o něčem hádá. Oba nazí, v posteli. Růţenčino trpké obvinění, ţe ji Činovský po všech těch letech

podvedl. Mladá, hezká, lehkomyslná Zuzana Bechyňová, která se svěřuje jen s tím, co uzná za vhodné. A proti tomu co? Činovského hošani? Ţárlivý Pubenec? To jsou všecko fikce. Četl jsem rychle protokoly o výslechu mamá, o výslechu sest ry zavraţděné („Za Zuzkou pálila spousta mládenců. Ale ona s nima dělala tajnosti“), o výslechu několika důstojníků na ministerstvu. Nakonec jsem se ještě jednou vrátil k rekonstrukci činu, a právě tehdy jsem si všiml něčeho, co mi při prvním čtení uniklo. Najednou se mi to začalo zdát strašně důleţité. Na okraji vany v koupelně v bytě zavraţděného našla policie oharek cigarety s podivnou značkou SENNOUSSI. Honem jsem se vrátil o několik řádek zpět. V popelníku na stole byly dva oharky cigarety značky Egypt . Na okraji vany oharek cigarety značky SENNOUSSI. A najednou jsem měl neodbytný pocit, ţe to všechno muselo být docela jinak, neţ se domnívá policie.

kapitola dvacátá pátá
v níž si inspektor Vodička myje ruce Inspektor Vodička se mi díval do očí. Sarkastickým, polovýsměšným pohledem, který jsem u něho tak dobře znal. „Tak jste na to skočil, co? Věděl jsem to,“ řekl. „Ano. Je to značka, která se u nás neprodává. Cigareta syrské výroby.“ „A jak se tam dostala?“ vydechl jsem. Vodička pokrčil rameny. „Činovský ji asi od někoho dostal.“ „Ale od koho?“ „Jak to mám vědět? Stýkal se s nejlepší společností. Moţná od Zadiny, ten obchoduje s celým světem. Rozhodně od někoho, kdo má styky s Orientem, pravděpodobně obchodní styky.“ „Ptali jste se na to Zadiny?“ „Ne,“ pravil inspektor Vodička a potom řekl něco, co bych od něho nikdy nečekal: „Povaţuji to za zbytečné.“ „Zbytečné!“ skoro jsem vykřikl. „Jak to můţete povaţovat za zbytečné! Na stole v popelníku jsou egyptky, a na vaně v koupelně ta sennousska.“ „Co z toho soudíte?“ zeptal se Vodička chladně. „Musím vám to vysvětlovat?“ pokusil jsem se taky o ironii. „Váš názor mě vţdycky zajímá,“ překonal mě v ironii Vodička. „Mám zálibu v kuriozitách.“ „Ti dva v pokoji kouřili egyptky,“ řekl jsem s nepřirozeným klidem. „A v koupelně někdo kouřil cizí cigaretu, která se u nás nedostane. Jak to, ţe nejsou oharky sennoussky taky v popelníku? Kdyby měl Činovský takové extra cigarety, jistě by je nabídl dámské návštěvě. Byl to přece frajer.“ „Nu a?“ řekl Vodička. „To znamená,“ řekl jsem pomalu, „ţe v koupelně byl někdo třetí. A to mohl být vrah!“ Udělal jsem pauzu. Vodička chvíli mlčel. Potom řekl unaveně: „Pane kolego, vrah se jmenuje Zuzana Bechyňová. Tu cizí cigaretu nechal pravděpodobně Činovský v koupelně ráno, kdyţ se holil, a večer je uţ neměl. Nezdá se vám tahle dedukce přirozenější?“

Zarazil jsem se. Zase, jako vţdycky, se ukázalo, ţe Vodička má věc promyšlenou. „Ale odkud víte, ţe Činovský měl cigarety Sennoussi?“ namítl jsem chabě. „Pořád na mně chcete, abych dokazoval něco, co není vůbec důleţité. Najdete dva mrtvé lidi v posteli, a chcete na mně, abych dokázal, ţe se znali. Najdete cigaretu v bytě nějakého člověka, a chcete, abych dokázal, ţe patřila jemu. Jaká je v tom logika.“ „Nikdo nevěděl, ţe se ti lidé znali, a ta cigareta se v Praze běţně nedostane, “ řekl jsem. „Moje otázky mi připadají docela logické. Mimoto mám zjištěno, ţe pan Pubenec viděl Bechyňovou s nějakým důstojníkem a udělal jí kvůli němu scénu. To bylo začátkem září. On tvrdí, ţe mu neřekla, kdo to je, a popis, který udává, se na Činovského nehodí. Neměl jsem bohuţel před mobilizací čas pozvat ho k identifikaci mrtvoly. Mohlo to být zajímavé. Ale měl byste ho aspoň teď pozvat a ukázat mu Činovského posmrtnou fotografii. Uděláte to?“ Vodička otevřel přihrádku a vytáhl z ní přístroj na výrobu cigaret. Se zaujetím starého mládence nasypal tabák na papírek, přejel papírek víčkem a zformoval vzniklý výrobek zaţloutlými prsty. „Něco vám povím,“ řekl pak, a tentokrát opravdu unaveně. „Ale je to mezi námi. Pro staré přátelství, dovolít e-li mi, abych náš vztah tak charakterizoval. “ Vzhlédl tázavě ke mně. „Vţdycky jsem si vás váţil jako svého učitele,“ řekl jsem. „Vaše jedovatosti jsem vţdycky pokládal za rákosku dobrého pedagoga ze staré školy. Je mi ctí, mohu-li se pokládat za vašeho přítele.“ Vodička se ironicky usmál. „Doufám, ţe nepřijdou nikdy časy tak zlé, abychom svoje kurtoáznosti museli dokazovat namáhavými a nepohodlnými činy,“ řekl.“Ačkoliv, obávám se, ţe obzor se zatahuje mraky. “ „Myslíte?“ řekl jsem, ale tak naivní otázku Vodička ignoroval. „Podívejte se,“ pravil tiše, „a tohle je přísně důvěrné. Dostali jsme příkaz okamţitě zastavit veškerá šetření týkající se výzvědné činnosti proti Německu.“ Pak se odmlčel.

„A co má být?“ zeptal jsem se. Vodička se kousl do rtů a pokračoval: „Jistými kanály prosakovaly zprávy špionáţního charakteru z ministerstva národní obrany.“ Vyskočil jsem. „Činovský?“ „Ale ne, ne, pane kolego. Nemáme nic určitého. Naprosto nic. Ale pan policejní prezident soudí, po přihlédnutí k všem těmto okolnostem, ţe případ Činovský-Bechyňová je jasný. Rozumíte?“ „Nerozumím,“ řekl jsem. Vodička vzdychl. „Řeknu vám to tedy lidově. Pan policejní prezident je opatrný pán, a správně předpokládá, ţe naše vztahy k sousední říši se pronikavě zlepší. Dokonce mám takový dojem, ţe má jakési důvěrné zprávy. Proto nechce, lidově řečeno, šťourat do věcí, které by mohly našemu velkému sousedovi způsobit byť malé, ale přece jen rozpaky. “ „Je snad zakázáno odhalovat a trestat špióny?“ „Nebuďte tak jednoznačný, pane kolego. Zakázáno není nic,“ řekl inspektor. „A co kdyţ Činovský byl špión? A celá věc má politické pozadí?“ „Činovský byl důstojnický hejsek a věc má pozadí ryze erotické,“ řekl Vodička. „A ta cigareta?“ „Zůstala v koupelně od rána,“ řekl Vodička. „Ale co kdyţ to bylo jinak? Co kdyţ tímhle pohodlným řešením kryjete bůhví jaké svinstvo?“ Vodička vloţil do úst cigaretu a zastřel se závojem namodralého dýmu. Pak řekl: „Četl jste Mein Kampf, pane kolego?“ „Ne,“ odsekl jsem ostře. „To je chyba, “ řekl Vodička. „Bylo by vám leccos jasné.“ „Pokud vím, je to nesmyslný mišmaš z nějaké nedonošené mytologie.“

„Přijdou těţké časy,“ řekl zdánlivě nesouvisle Vodička. „Hitlera teď uţ ve střední Evropě nic nezadrţí. Tahle druhá republika? Prosím vás. Mrzák, který nemá sám dost síly k ţivotu.“ „Neutíkejte od tématu,“ řekl jsem. „Neutíkám. Přijdou časy, kdy to, co se aţ dosud neříkalo nahlas, se bude říkat nahlas. Měli jsme tu demokracii, to znamenalo, ţe kdo měl moc, musel si najít právní záminku k tomu, aby mohl dělat nepopulární věci. Třeba aby mohl dát do někoho střílet nebo aby někoho mohl připravit o osobní svobodu nebo o majetek. Teď se s demokracií pomalu loučíme a budeme tu mít něco jiného. Někteří tomu říkají fašismus. Na tom celkem nezáleţí, jak se tomu říká. Znamená to jen tolik, ţe kdo má moc, nepotřebuje uţ hledat právní záminky, protoţe moc je nejlepší právní záminka. Jak to překrásně vyjadřuje pan Goebbels: ‚Macht geht vor Recht.“ „Pořád nechápu, jak to souvisí –“ začal jsem, ale Vodička bez přerušení pokračoval: „Spravedlivé, čestné, zákonné je to, co prospívá mocným. A samozřejmě běda tomu, kdo začne dělat mocným nepříjemnosti. V Německu pro to mají takové rozkošné zařízení: koncentrační tábory. Mohl bych vám ukázat spis, kde nějaký aktivní pán uţ navrhuje zřízení podobných roztomilůstek i u nás. Uţ chápete, proč pan policejní prezident pokládá případ Činovský-Bechyňová za skončený?“ Mlčel jsem. Hlavou se mi hnaly vzpomínky na nedávno uplynulé dny, na Boţenku, na Jirku Pávka, tkalce ze Dvora Králové, na Theodora Paseku, na uprchlíky s ranci na vozech. „Ano,“ řekl jsem. „Chápu. Ale pro mě ten případ neskončil.“ Vodička pokrčil rameny. „Nemůţete ovšem spoléhat na pomoc policie,“ řekl. „Lituji, pane kolego.“ Pohlédl jsem na Vodičku. „Ale předpokládejme,“ řekl jsem, „ţe je to špionáţní záleţitost. Předpokládejme, ţe tu byl někdo třetí, kdo má na rukou krev. Kdyţ se mi podaří ho vypátrat – bude potrestán?“ Vodička hleděl mrtvě na přístroj k výrobě cigaret, který leţel před ním na stole.

„Něco mě napadá,“ řekl tiše a zamyšleně dodal: „To pro vás udělat mohu. Kolegové v laboratoři nejsou ţádní donašeči.“ „Co to bude?“ „To vám řeknu, aţ jak to dopadne,“ řekl Vodička. „Ostatně, kdyţ mi vy přinesete nezvratné důkazy, učiním, co bude v mé moci, “ řekl. „To je slib?“ zeptal jsem se. Vodička na mě pohlédl těma zkušenýma, neproniknutelnýma očima. Pak vstal a podal mi ruku. „To je slib, “ řekl.

antithese

kapitola dvacátá šestá
Zuřivé děti a kategorické tvrzení paní Kropáčkové Vilka, kde byla spáchána vraţda, stála v neudrţované, hustě zarostlé zahradě na samém konci Prahy. Za ní šuměl uţ tmavý jehličnatý les a v říjnovém slunci tu a tam hořely rezavé koruny buků. Les protínala asfaltová silnice, která zahýbala kolem vilky a dál mezi vilami a rodinnými domky dolů k Vltavě. Zahrada byla hotový prales. Kdyţ zapadne slunce, mohla by se v ní schovat celá rota vrahů, napadlo mě. Přistoupil jsem k brance, a najednou mě zarazil dětský hlásek: „Tschechisches Schwein! Tschechisches Schwein! “ ječel hlásek, ale vzápětí ho přerušil řev několika jiných dětských hlasů, v němţ se Němčíkovo volání utopilo. Nahlédl jsem mezi latěmi branky. Na přerostlém trávníku mezi dvěma najeţenými keři se válela hromádka děti po chlapečkovi v koţenkách a vochlovala ho. Opodál stála hubená holčička s píšťalou v puse a váţně pozorovala hrubý výjev. Zamrazilo mě. Celá scéna měla v sobě cosi nesmírně zuřivého, ale zdálo se, ţe bůbíkovi v koţenkách se tak moc neděje. Právě kdyţ jsem chtěl zavolat na ten pletenec dětských nohou a rozcuchaných hlav, pískla hubená holčička na píšťalu a rvačka ustala, jako kdyţ utne. Chumáč dětských tělíček se rozpad l, a z jeho středu povstal bůbík v koţenkách a utřel si nos. Pod nosem – neklamal-li mě zrak – měl malý černý knírek. Holčička s píšťalou pravila pánovitě: „Hitler teď bude Boţka!“ a znovu krátce pískla. Bůbík si okamţitě svlékl koţenky, pod kterými měl červené trenýrky, a podal je jakési drobné roztomilé holčičce s modrými mašlemi na copáncích. Holčička s rozkoší vklouzla do umaštěných kalhot a vztáhla ruku k bůbíkovi, který ovšem, zbaven koţenek, ztratil svůj německý charakter. Bůbík si sáhl na knírek, st rhl jej a podal jej holčičce. Holčička se s blaţeným výrazem ve tváři zohyzdila tou pánskou ozdobou. Ale pak zaprotestovala: „Tys volízal lep! Mně to nedrţí!“

„To není pravda!“ ohradil se bývalý Hitler. „Mně to taky padalo. Musíš si to přidrţovat rukou.“ Dívenka tak učinila, ostatní ucouvli, a dívenka vysokým, sladkým hláskem zvolala: „Tschechisches Schwein! Tschechisches Schwein! “ Načeţ ostatní, po způsobu dobře sehraných ragbyových útočníků, vytvořili nad ní mlýn. Usmál jsem se a stiskl jsem zvonek. Taková dětská hra. Ale vzpomněl jsem si na pana Dygrýna, jak se tryskem hnal od hospody U suché švestky, sotva okem mrkl na mobilizační vyhlášku. A taky na ty dny na Hoře sv. Kateřiny, na dobře naolejované, zbrusu nové kulomety a na vojáky, kteří čekali a byli připraveni na všechno. Moţná ţe skutečnému Hitlerovi by se nevedlo o mnoho lip. Moţná. Kdoví. Z vily vykoukla naondulovaná hlava asi pětačtyřicetileté ţeny, která by mohla dobře slouţit jako reklama na kosmetické prostředky. Vyholené obočí bylo nahrazeno smělými, leč poněkud roztřesenými tahy tuţky na obočí, obě tváře zdobil cihlově červený ruměnec, bohuţel nestejné velikosti, na ústech typu „od ucha k uchu “ bylo vytvořeno srdíčko, přecházející z červeně do oranţově fialového tónu, a dlouhé černé řasy se podobaly rybářské síti. „Co si račte?“ otázala se ţena a odhalila přitom neskutečně bělostný a pravidelný chrup, jaký se dostane na pokladnu. „Paní Kropáčková?“ zeptal jsem se. „Prosím?“ „Přicházím z detektivního ústavu Ostrozrak,“ řekl jsem, ale neţ jsem mo hl pokračovat, roztáhla se nafialovělá srdíčka radostným úsměvem a vdova zaskřehotala: „Račte dál, prosím, račte dál!“ a rozběhla se k brance. Měla na sobě zbrusu nové hedvábné kimono a na nohou střevíce s vysokými podpatky. Kdyţ jsem pak seděl nad šálkem kávy v pokoji, pronikavě vonícím jakýmsi parfémem, bylo mi brzy jasné, ţe vdova je víc neţ ochotna poskytnout informace. Ale byly to informace, které se mi příliš nehodily. „Dámské návštěvy? Ne, pane detektiv,“ řekla rezolutně.

„Dávala jsem pozor, protoţe já beru jen slušné pány a nechci přijít do lidských řečí. Ale pan major ţádné dámské návštěvy neměl.“ „Co paní Zadinová?“ řekl jsem nevinně. Vdově se zatřásla brada, ale pak se ovládla. „Zadinová?“ řekla. „Neznám.“ Usmál jsem se. „Buďte klidná. Milostivá paní je mimo podezření, a já vím všechno. O ní a o Činovském, myslím. Sama mi to řekla. Tenhle byt, “ pohlédl jsem ke stropu, „ten platila ona, ţe ano?“ Vdova zalapala po vzduchu. Pak uzunkla ze svého šálku. „Ţe ano?“ opakoval jsem. Vdova zamrkala rybářskými sítěmi a vypadala nerozhodně. „Jsem soukromý detektiv,“ řekl jsem, „a vyšetřuju ten případ na příkaz právě paní Zadinové. Paní Zadinová totiţ říká totéţ co vy: ţe Činovský se ţenskými nic neměl – totiţ kromě ní ovšem –“ „To taky neměl! Byla bych to milostpaní hned hlásila!“ vyhrkla vdova. Pohlédl jsem na ni ostře. Kolem cihlových ruměnců vytvořily se růţové kruhy. „Tak?“ řekl jsem. „Dostávala jste od ní honorář, ţe ano? Kromě nájemného, ano?“ Vdova uţ očividně zrudla. Pak se celá nervózně roztřásla a pravila: „Mám jenom malou penzičku po neboţtíkovi – to víte, pane detektiv, koukám si přivydělat, jak to jde. Ale tohle přeci není nic zakázanýho –“ „Jistěţe ne. Buďte klidná. Vy jste prostě za honorář sledovala Činovského návštěvy. Dělala jste v podstatě totéţ, co děláme my, soukromí detektivové.“ „Ano, to máte pravdu,“ oddychla si vdova. „Jenomţe,“ řekl jsem a ostře jsem na ni pohlédl, „sledovaní se nás někdy pokoušejí podplatit.“ Vdova vytáhla kruhy, které měla nad očima, k hranici podezřele kaštanových vlasů. „No dovolte!“ pravila uraţeně. „Jsem sice chudá, ale potrpím si na čestné jednání.“

„Peníze bývají velké pokušení,“ řekl jsem. „A mimoto major Činovský mi nikdy nic takového nenabízel,“ ujelo vdově. Znělo to upřímně. Hned to uvedla na pravou míru. „Protoţe jsem na něj skutečně neměla co hlásit.“ „Věřím vám,“ řekl jsem. „Vaše výpověď se shoduje s tím, co víme z jiných pramenů. Mohl bych se podívat na ten byt?“ „Snad ano,“ řekla vdova nejisté. „Víte, mám tam uţ nové nájemníky. Utečence ze Sudet. Chudáci, museli tam všechno nechat –“ „Ty děti na zahradě –“ „Ano,“ řekla vdova. „Jsou nezvedené, pořád hlučí. Ale proţili, chudáčkové, takové strašné věci, člověk musí trochu přimhouřit oči, ţe ano,“ vdova to doslova učinila a všiml jsem si, ţe nádherné brvy na levém oku sebou v koutku trochu třepotají. „Paní je doma – – zeptám se jí“ Paní byla doma, drobná, ustaraná ţena s prošedivělými vlasy, v zástěře a s tragickýma očima. Nic nenamítala, a tak jsme prošli bytem, kde skončila Zuzana Bechyňová a major Činovský – jenomţe to uţ nebyl ten byt. V loţnici, kde došlo k tragédii, byly naskládány rance a kufry a v pokoji, kde stála láhev s vínem, byl nyní kočárek a v něm nemluvně, které v blaţeném nevědomí blaţeně dumlalo nohu odporně chlupaté opice. Nevěděl jsem, co bych tu vlastně měl zjišťovat, a teprve v koupelně mě napadla otázka. „Nevíte, jaké cigarety major Činovský kouřil?“ zeptal jsem se vdovy. „To bohuţel nevím,“ řekla, „nevyznám se v takových věcech. Ale snad by to věděl trafikant. Pan major si u něho kupoval ciga rety. Apropó,“ vdova se nadechla a dychtivě pokračovala: „Snad by vás to zajímalo, chtěla jsem to říct policii, ale oni od mobilizace uţ nepřišli, pan Kořínek, to je pán, který bydlí vedle ve vile, viděl pana majora s tou slečnou, kdyţ šli do vily.“ „Tak? A proč to nehlásil?“ „On chtěl. Ale musel narukovat, a pak na to zapomněl. Říkal mi to včera večer.“ „To je ale důleţitá věc,“ řekl jsem. „Zavedete mě pak k němu?“ „S radostí,“ řekla vdova.

Rozhlédl jsem se po koupelně. U nohou vany bylo veliké zrcadlo a druhé, menší, viselo nad umyvadlem. Vana měla široký smaltovaný okraj a momentálně v ní bylo namočeno prádlo, většinou dětské. „Proč jsem se ptal na ty cigarety,“ řekl jsem. „Na okraji téhle vany našla policie oharek cigarety značky Sennoussi.“ „To by mohlo být,“ řekla vdova. „Pan major nechával špačky všude. Kaţdý den jsem je po něm musela uklízet.“ „Ale Sennoussi?“ „Já doopravdy nevím, co kouřil.“ „Policie předpokládá, ţe tu cigaretu kouřil ráno, kdyţ se holil, a zapomněl ji na vaně.“ „To rozhodně né,“ pravila vdova autoritativně. „Proč myslíte?“ „Uklízela jsem po něm kaţdé ráno, kdyţ odešel do úřadu. A já si potrpím na pořádek. Teď ovšem,“ pohlédla znechuceně na prádlo ve vaně. „To víte, sedm dětí, kdyby to nebyli utečenci, zakázala bych jim prát ve vaně, ale člověk musí mít v dnešní době ohledy.“ Začínala mi být docela sympatická. Pod tou zmalovanou vizáţí skrývala se moţná duše lidštější, neţ by člověk soudil z takového ohňostroje barev. „Takţe vy tu moţnost vylučujete?“ „Rozhodně, pane detektiv. Mně neujde ani manţetový knoflíček. Vyloučeno.“ „A uklízela jste ten den určitě?“ „Samozřejmě. Pamatuju se, ţe jsem se tenkrát řízla o zlomenou ţiletku. Pan major ji hodil do vany, on nebyl moc pořádný, a kdyţ jsem ji chtěla vytáhnout, vjela mi do prstu. Ţádná cig areta tam nebyla. Na to bych mohla přísahat.“ „Děkuji vám,“ řekl jsem. „Nebude vás obtěţovat, kdyţ teď půjdeme k panu Kořínkovi?“

kapitola dvacátá sedmá
Vágní pozorování muže, který si šel pro cigarety. Kuřácký vkus majora Činovského a podivné chování trafikantovo „Je mi líto. Je mi líto, pane inspektore,“ říkal pan Kořínek. „Je mi líto, ale toho chlapa jsem si nevšim.“ Nezdálo se mi to nepřirozené. Seděli jsme v „kutlochu“, abych uţil vlastních slov pana Kořínka, a pan Kořínek mluvil. Stěny kutlochu pokrývalo souvislé tapetování z nemravných fotografií, přerušované tu a tam různými klubovými vlajkami a pamětními plaketami. V rohu pokoje leskla se ve vitríně sbírka křišťálových a stříbrných pohárů, na nichţ se v různých variantách objevoval symbol kopacího míče. Pan Kořínek byl bývalý profesionální fotbalista a nyní pomocný trenér Bohemians. Seděli jsme u stolu, na nějţ pan Kořínek umístil láhev slivovice a tři stopky. Stopka před vdovou byla uţ prázdná. Podruhé. „Ale té dívky jste si všiml?“ „Jo, to jo. To teda jo. Tedy tý sem si všim. Tý sem si teda všim moc dobře,“ mluvil pan Kořínek. „Jak to bylo?“ vybídl jsem ho. „Došlo mi kuřivo,“ pravil pan Kořínek. „Mohlo bejt tak pár minut před šestou. Povídám si: Frantíku, honem, neţ zavřou trafiku. No, a jak vypadnu, ţe jo, vidím, jak proti mně štráduje po chodníku chlap s nějakou sazí, no ale teda to byla saze.“ „Moh byste ji popsat?“ „Jo. Jistě. Teda –“ pan Kořínek se zarazil. „No teda, vona – hergot, tak nevim –“ posilnil se stopkou slivovice, „tak teda nevim. Tak váţně nevim, pane inspektore,“ pokračoval udiveně. „No, byla – musel jsem bejt asi úplně voslněnej, ponivač váţně nevim, no krátce a dobře, byla to hotová manekýna.“ Pan Kořínek se zamyslel. „Víc vám vo ní asi teda neřeknu. Víte,“ naklonil se ke mně důvěrně, „mně se ţenský všeobecně líběj, a dyţ vidim ňákou vopravdu ef ef, tak sem vţdycky voslněnej. Mám takovou nějakou vlčí mlhu nebo co. Dyţ vidim sukni a v tý takovej nějakej vopravdu povedenej kousek masa, tak sem jak vomá menej. “

Vdova nespokojeně zakašlala. Pan Kořínek jí automaticky nalil. „Budu asi nějakej vadnej,“ řekl. „Ale mně se vám líběj všechny hezký ţenský a nejsem štont je rozeznat. Uţ jsem z toho taky měl pár malérů,“ dodal trpce. „A toho muţe byste tedy nemohl popsat?“ „To na mně vopravdu neţádejte. Doví jestli to vůbec byl muskej. Mohla to bejt taky ňáká šeredná ţenská, co já vim.“ Vdova opět pohoršené zakašlala a pan Kořínek se opět mechanicky pokusil nalít do plné sklenice. V poslední chvíli láhev zvládl a nalil sobě. „Ale musel to bejt asi muskej, “ pokračoval. „Ponivač dyţ sem šel asi za pět minut nato z trafiky, tak právě vylejzal vod Kropáčkovejch a mazal si to po silnici do lesa. “ „Tak?“ řekl jsem. „A ty dva jste určitě viděl vcházet do vily paní Kropáčkové?“ „Ţe váháte,“ pravil Kořínek. „Stál jsem jak Lotova ţena, pane inspektore. Vohlíţel sem se za ní jako za Sodomou a Komorou.“ Pan Kořínek se zachechtal. „Měla zezadu takovou pr –“ Vdova včas zakašlala. Pan Kořínek se ovládl. „Teda zezadu sem byl eště víc voslněnej neţ zepředu. Jo, a ten chlap, “ vzpomněl si náhle pan Kořínek, „co ji vyprovázel, povídal, dyţ šli kolem mě: ‚Ale ţe je tady nad Prahou zdravej luft, co říkáte?“ Jenţe to říkal, jako to říkaj Němci, víte? Jako dyţ si šlape na jazyk: ‚Ale šé je táty nat Práhou stráfej luft, co rţikate?“ „Víte to určitě?“ „No slyšel sem to. Jak vypadal, sem si nevšim. Ale tohle sem slyšel.“ Muţ s německým přízvukem? Pak to nemohl být Činovský! Pokud nehrál komedii. Pak by to mohl být Prodöhl. Aţ na to, ţe Prodöhl má výslovnost téměř bezvadnou, a mimoto má perfektní alibi. „A toho muţe, který odcházel, kdyţ vy jste šel z trafiky,“ řekl jsem, „toho byste nedovedl popsat?“ „No, vona byla tma. Vosvětlení tady máme mizerný. A pak, já si chlapů nevšímám, víte? Teplej nejse m –“ „Chr-rrm, “ zakašlala vdova.

„Teda, prostě, chlapů si nevšímám,“ řekl krotce pan Kořínek.“Akorát sem se po něm kouk, kde má tu frajli, ale dyţ ji s sebou neměl –“ „Major Činovský to ale nebyl?“ „To teda – aspoň teda myslím – to teda asi ne. Teda ne ţe bych na to moh přísahat, ale to teda moţná snad ani ne,“ řekl pan Kořínek a znovu si nalil. Napil jsem se taky. V hlavě mi hučelo. Nebylo pochyb, ţe dívka, která oslnila fotbalistu, byla Zuzana. A jak to vypadá, její průvodce nebyl Činovský. Co to všechno znamená? A kde byl tedy Činovský? Co to znamená? Rozhlédl jsem se po nemravných fotografiích, které panu Kořínkovi zpříjemňovaly samotu. Mám tedy přesně zjištěnou dobu, kdy Zuzana přišla do vily. Pár minut před šestou. Činovský byl zavraţděn mezi čtvrtou aţ desátou. To neznamená celkem nic. Ale mám zjištěno, ţe Zuzanu do vily přivedl někdo třetí, kdo hned nato – asi za deset minut nato – zase odešel. Najít tohohle třetího, to by znamenalo přijít celé věci na kloub. Zběsile jsem přemýšlel. Někdo třetí. Jistě ví víc, neţ je ochoten přiznat. Jinak by se přece dávno přihlásil na policii. A lze ještě vůbec drţet teorii o vraţdě ze ţárlivosti? Anebo – Ano. Ale mohl to být Činovský, ten, jehoţ podobu zastřel panu Kořínkovi dívčin oslnivý zjev? A jestliţe ne, kde byl Činovský? A ten druhý, který za deset minut nato vyklouzl z branky, nebyl to vrah? Ale Zuzana byla přece zavraţděna – nebo se zavraţdila – aţ v noci. A to víno, cigarety, Činovský nahý v posteli – Zatřásl jsem hlavou. Slivovice mi začala vadit v přemýšlení. Dejme tomu, dejme tomu, ţe to byl Pubenec. Skrýval se v křoví. Odjel z Barrandova sem, protoţe měl avízo, nebo jenom tušil, co bude, a kdyţ se jeho nejhorší obavy potvrdily, uprchl v ţárlivém zmatku. A pak se vrátil. S revolverem.

Znovu jsem potřásl hlavou. Nemyslí mi to. Poděkoval jsem pomocnému trenérovi, na kterého přišlo pálení ţáhy, a vyšel jsem, provázen vdovou, na čerstvý vzduch. Kráčeli jsme po chodníčku kolem vdoviny vily dolů k domu s trafikou. Vdova něco vykládala, ale nevnímal jsem ji. V krámku seděl jednoruký invalida, a kdyţ uviděl vdovu, zamilovaně ji pozdravil. Vystřízlivěl jsem trochu. Vdova nasadila lhostejný tón a představila mě. „Jaký kouřil cigarety?“ řekl trafikant. „No, nebudete tomu věřit, ale tyhlety.“ Trafikant vytáhl z regálu za pultem krabici, v níţ leţely dlouhé barevné cigarety se zlatými náústky. Byly naskládány do oku lahodících hromádek, růţové, bledě modré a bledě zelené. „To jsou dámské cigarety, ne?“ „Ano. Leflérky. Vobjednával jsem je specielně pro něj. Tady v okolí je nikdo nekouřil. Taky mi vod tý doby zbyly. Nebylo by libo?“ pravil pohotově. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Dejte mi dvacet egyptek. Egyptky nekouřil?“ „Ne,“ řekl trafikant. „Aspoň u mě je nikdy nekupoval.“ „Ani cigarety, které se jmenují Sennoussi?“ Trafikant zavrtěl hlavou. „To ani neznám. To bude nějaká cizozemská sorta, ne?“ „A ten večer – asi tak v šest – nebyl si tu pro cigarety?“ řekl jsem, protoţe mě napadlo, jestli ten druhý muţ přece jen nebyl Činovský. Jestli nezjistil, ţe mu došlo kuřivo, a nerozběhl se taky do trafiky. „Ne. Nebyl, “ řekl trafikant rozhodně a upřel lačný pohled na barevnou vdovu. Vdova si upjatě prohlíţela sbírku lulek na kartónu. „Albíno, proč nepřídete někdy na kus řeči?“ zeptal se nyvě trafikant. „Budete chtít ještě něco, pane detektiv?“ zeptala se mě vdova. Prohlásil jsem, ţe mi to stačí, a rozloučili jsme se s trafikantem. Vdova ho obdařila ledovým „Sbohem“ a vyplula majestátně na ulici. „Ten pán na vás nějak – trpí,“ řekl jsem venku.

„Obtěţuje mě od těch dob, co Ferdinand zemřel,“ řekla vdova chladně. „A vy – promiňte mi tu smělou otázku, ale detektiva zajímá všechno – vy nepomýšlíte na nový sňatek?“ Vdova si mě změřila. Ve světle kandelábru se mi zdálo, ţe cihlové ruměnce znovu orámovalo přirozené zbarvení. „To je moje soukromá věc, pane detektiv,“ řekla a po chvíli dodala: „Ale kdybych pomýšlela, tak rozhodně ne s ním.“ Odjel jsem do města s nepříjemným pocitem, ţe poslední otázkou jsem si u ní rozlil ocet. V kanceláři mě přivítala Lomalova sekretářka. „Shání vás nějaká slečna Kotyková. Volala uţ aspoň třikrát.“ „Kotyková? Nechala tu číslo?“ „Nechala tu adresu. Máte ji prý okamţitě navštívit. Jde o nějakého pana Pubence.“ Vydechl jsem. Sekretářka mi podala list papíru. Stálo na něm: Jarmila Kotyková, Pensión Zátiší, Ovenecká 23, Letná. Obrátil jsem se na podpatku a vyběhl jsem z Ostrozraku.

kapitola dvacátá osmá
v níž se doktor Pivoňka ocitá v dámském penziónu a seznamuje se s Jarmilou Coty „Jak jste se vůbec o celé věci dověděla?“ zeptal jsem se udiveně platinové krásky v laciném ţupánku, která seděla proti mně v laciném pokoji laciného penziónu „pro dámy“. Za oknem rudly listy kaštanů, které utápěly omšelou budovu podzimní rezavou září, a dívka v ţupánku vypadala v odlesku těch ohňů nezdravě, pohuble a trochu povadle. Hubeňoučkými prsty kouřila zorku a druhou rukou míchala alumíniovou lţičkou čaj v otlučeném kameninovém hrníčku. Přede mnou stál také takový hrníček a uprostřed růţového kulatého konferenčního stolku, který volal po novém nátěru, kouřila uraţenou hubičkou čajová konvice. Pokoj hostil zřejmě dvě obyvatelky, protoţe u obou stěn bez oken stály spartánské postele a na poličce nad umyvadlem byly dva bakelitové pohárky s dvěma zubními kartáčky. „Jak jste se dověděla, ţe ten případ vyšetřuju?“ opakoval jsem otázku. „Od pana Pubence, “ řekla dívka. „Víte, postrašil jste ho, a tak se mi svěřil.“ „Vy ho znáte nějak – intimně?“ „Znala jsem Zuzanu,“ řekla dívka. „Zuzanu Bechyňovou. Byla to moje – řekněme kamarádka, dělala jsem jim takového – poslíčka lásky, víte? Pan Pubenec bydlí tady blízko a já se se Zuzanou viděla skoro kaţdý den, v ateliéru nebo v kavárně, tak jí po mně posílal dopisy. “ „Dopisy? A po vás? Proč? Rodiče slečny Bechyňové proti němu přece nic neměli?“ Dívka se chraptivě zasmála. „Pubenec měl takové nápady. Vţdyť jste ho viděl. Měl o lásce představy z milostných rádců, a ty ještě zdědil po mamince.“ „Hm, “ řekl jsem. „Vidím, ţe se vyznáte v lidech, slečno Kotyková.“

„V Pubencovi se vyzná kaţdý učedník,“ řekla dívka. „A já měla v ţivotě dost příleţitosti se o lidech poučit.“ „Jste zaměstnaná u filmu?“ „Zaměstnaná?“ Dívka se trpce ušklíbla. „Čekám na příleţitost. A uţ mě to přestává bavit.“ „Kompars?“ řekl jsem. „Ano,“ odpověděla. „Ale začala jsem takzvanou velkou rolí. Druhou hlavní ţenskou rolí. Jenomţe potom –“ Zarazila se a sklonila hlavu nad čajovou konvici. Najednou jsem si uvědomil, ţe je mi povědomá. Někde jsem uţ viděl tu tvář, ale jmenovala se jinak a nebyla tak pohublá. Asi tak před čtyřmi lety. „Nehrála jste ve filmu Andulino štěstí?“ zeptal jsem se. Tvář se ke mně pozvedla a zalil ji rezavý odlesk kaštanů. Usmála se a byla docela hezká. „Tak přeci ještě nejsem tak úplně zapomenutá,“ řekla. „Ano. Jarmila Coty. Pan reţisér si myslel, ţe takové nějaké naparfémované jméno víc potáhne. No,“ dodala malomyslně. „A ono netáhlo.“ „Mně jste se velice líbila. Vidíte, ţe si vás pamatuju.“ „Děkuju za poklonu, ale – ale kvůli tomuhle jste sem přece nepřišel. Jde o Pubence. Podívejte se,“ dívka si přehodila nohu přes nohu. Ţupánek se otevřel a na chvilku jsem uviděl cíp nejlacinějšího moţného růţového kombiné z trikotýnu. „Pubenec si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, ţe je v kaši,“ řekla dívka. „Byl tu a všechno mi řek.“ „Co vám řek?“ „Inu, ţe jste se od staré Bechyňové dověděl, jak tenkrát v devět večer volal. A od Potravy ţe zas víte, ţe nemá v bytě telefon. Takţe mu přirozeně nemůţete věřit, kdyţ vám tvrdí, ţe byl celé odpoledne i večer doma.“ „Hm, “ řekl jsem. „Pan Pubenec tedy není tak hloupý, jak vypadá.“ „Je dost hloupý,“ pravila dívka. „Ale od té doby, co jste ho navštívil, kudy chodí, tudy na to myslí. Došlo mu to teprve skoro za tři neděle. Tomu se zrovna nedá říct bystrost, nemyslíte?“ Zasmál jsem se.

„Já jsem si – v jeho zastoupení – dále zjistila, ţe jste podmazal Kadluba a vytáhl jste z něho, ţe Pubenec slídil odpoledne po Barrandově. To Pubenci dodalo. Myslela jsem, ţe mi tu omdlí, kdyţ jsem mu to sdělila.“ „Poslyšte, nechtěla byste dát filmu vale a jít k nám do detektivní branţe?“ Zadívala se na mě váţně. „Aţ to budete myslet doopravdy, tak přijďte,“ řekla. „Ale nemusíte být vtipný. Mě momentálně zajímá, za co si dnes koupím večeři.“ Zrudl jsem. „Mohu vás pozvat?“ „Beze všeho,“ řekla dívka a pohlédla na budík, který stál na jednom z nočních stolků. „Eva tu uţ měla být,“ řekla. „Moje spolubydlící. Musíme chvíli počkat, jestli nespěcháte.“ Ujistil jsem ji, ţe nespěchám, ale projevil jsem mínění, ţe bychom měli večeřet sami. Rozesmála se. „Nebojte se. Vaší galantnosti zneuţiju jen já. Kvůli tomu na Evku nečekám.“ Podíval jsem se na ni pozorně. Nebyla to vlastně moc velká kráska, ale její pohublý obličej teď trochu dostal barvu a vypadal příjemně, trošku skoro komicky. Měla zdviţené ústní koutky a ţivé, poněkud ironické, poněkud smutné oči. A právě jí v nich hrálo něco jako smích. „Prostě,“ řekla, „Pubenec si myslí, ţe na něm ulpívá podezření z vraţdy. Doufám, ţe vy si takovou hloupost nemyslíte?“ „Proč bych si ji nemohl myslet?“ „Já nevím,“ řekla dívka. „Podle novin to vypadá na vyřízený případ. Ovšem vy máte asi důvody, proč do toho šťourat dál, ne?“ Chytře na mě pohlédla. Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl: „Mám.“ „No, tak ale Pubence z toho směle vypusťte.“ „Sama víte, ţe jeho alibi je v tahu,“ řekl jsem.

„Kdyţ vám řeknu, co Pubenec ten den odpoledne skutečně dělal, nebude to sice moţná alibi, ale uvidíte, ţe tomu budete věřit. Je to celý Pubenec.“ „Tak povídejte,“ vybídl jsem ji. Ale vtom se otevřely dveře a dovnitř vplula bruneta s temnými kruhy pod očima, v elegantním modrém plášti, v modrých lodičkách s perleťovými knoflíky a s malou kabelkou, která kompletovala s lodičkami. Dívka nás představila. „Pan doktor mě pozval na večeři, Evo,“ řekla významně a pak se otočila ke mně. „Byl byste tak hodný a počkal na mě v hale? Musím se převléknout.“ Odešel jsem čekat do haly.

kapitola dvacátá devátá
v níž se doktor Pivoňka dozvídá, co vskutku dělal osudného dne Pubenec, jakož i několik jiných zajímavých věcí, a potom si v tramvaji přečte noviny Proč jsme museli čekat na Evu, bylo mi jasné, kdyţ se v hale objevila Jarmila. Měla na sobě týţ elegantní modrý plášť, tytéţ lodičky s perleťovou přezkou a z téţe kabelky vytahovala bílé pletené rukavičky. Všimla si, ţe klouzám pohledem po těch nápadných a nových předmětech, a hned to sarkasticky komentovala: „Pěstujem tak trochu takový soukromý komunismus, jestli vám to nevadí,“ řekla a otočila se přede mnou jako manekýna. „Líbí se vám?“ „Perfektní,“ řekl jsem. „Na to, ţe ho uţ měsíc nosíme čtyři, je pořád ještě jako nový,“ řekla Jarmila. „Odvezete mě tramvají, viďte? Podlamujou se mi kolena hladem. “ Skoro se mi zdálo, ţe to ani není konverzační ţert. „Tak podívejte se,“ řekla mi potom, kdyţ jsme seděli ve vinárně na Strossmayerově náměstí a ona noţem a vidličkou v hubených prstech kanibalsky ničila biftek, aţ z něho krev stříkala. „S Pubencem to bylo tak. Pubenec je oběť druhé mízy, a tak strašně ţárlí. Měl na Zuzanu pořád nějaké podezření – upřímně řečeno, ne moc často bezdůvodně. Ten den jsme opravdu točili, ale Pubenec si myslel, ţe ho Zuzanka tahá za nohu, tak se odpoledne vypravil do ateliérů. Kdyţ vypumpoval z Kadluba, ţe Zuzanka je vevnitř, chtěl na ni počkat, ale pak ho napadlo, ţe se schová a uvidí, s kým půjde domů. Zalez někde na mez do křoví, odkud viděl na barrandovsko u silnici, jenţe Zuzana dlouho nešla a on tam svatosvatě usnul.“ „To tvrdí on?“ „Počkejte. Musíte vědět, ţe Zuzana ho honila do cvičení. Aby zhubnul. To říkala jemu. Ve skutečnosti z něho prostě měla špundus a vymýšlela si na něj, co se dalo. Jeden čas ho nutila do vegetariánství,“ Jarmila se odmlčela, aby mohla spolknout veliké krvavé sousto, zlepšené Worcester saucem, hořčicí a olivou. „Málem

z toho umřel, protoţe mu namluvila, ţe ona sama nejí nic, co se získává zabitím nějakého ţivého tvora, a pak odjela na tři neděle do hor, a on si druhý den vzal do hlavy, ţe rostliny jsou vlastně taky ţiví tvorové, a jak z ní byl zpitomělý, zachovával všechno, co řekla, do puntíka, a tak se začal ţivit výhradně mlékem a vodou. Dostal z toho průjem a nakonec ho Potrava musel krmit uţ jenom ţivočišným uhlím, a to mu ještě dalo práci Pubence přesvědčit, ţe se tomu jen tak říká a ţe se to nezískává smrtí nějakých ţivočichů.“ „Hm, “ řekl jsem. „Vy jste z toho měla taky legraci, co?“ Podívala se na mě. „Měla,“ řekla potom. „Mám sama tolik opravdových starostí, ţe kdyţ vidím takového šaška, nemůţete očekávat, ţe nad ním budu brečet.“ „Ale teď zrovna se mu snaţíte pomoct?“ „Ano. Protoţe nemůţu vidět, jak z vás šediví,“ řekla. „Jste najednou nějak ohleduplná. Přiznejte se: není t o za honorář?“ Ruka s vidličkou klesla zpátky na talíř. „Vy jste strašný,“ řekla a zavrtěla hlavou. „No,“ řekl jsem. „Peníze vládnou světem. A vy – nezlobte se – ale mám dojem, ţe nedisponujete zvlášť tlustou šekovou kníţkou.“ „Ale ne. Nemyslela jsem, ţe jste strašný, protoţe mě podezíráte z úplatkářství. Jste strašný, protoţe zřejmě vţdycky přesně uhodnete, jak to je. “ „Tak on vám zaplatil?“ „No ano,“ řekla dívka. „Půjčil mi nějaký kapitálek, ale podívejte se, chtěl na mně, abych mu dosvědčila, ţe jsem to odpoledne a večer – jaksi –“ to slovo řekla velmi ironicky, „byla s ním. Chápete? Gentleman strávil osudné chvíle s dámou, kterou nemůţe kompromitovat. Proto udá falešné alibi. Kdyţ se mu alibi sesype, nezbývá neţ dámu kompromitovat. Je to přirozeně příliš naivní, abych takovou roli vzala. Pubenec coby záletník, to se rýmuje asi tak jako Hitler coby anděl míru. No, ale zaplatil mi, tak se mu přece musím revanšovat. Nemůţu prostě vzít jeho prachy a nechat ho v rejţi.“ „Jsem zvědav, jak ho z té rejţe dostanet e.“

„Snadno,“ řekla Jarmila. „Protoţe čistá pravda o Pubenci je tak přesvědčivá, jako ta záletnická historka smrdí na sto honů. Prostě poslední Zuzančina kapřic byla, ţe Pubenec musel chodit cvičit. Den předtím byl právě ve cvičení, v Kalokagathiu ho natahovali na švédský ţebřík nebo co, takţe kdyţ zaleh do toho barrandovského křoví, přišlo na něj spaní a on usnul. Probudil ho někdo, kdyţ uţ svítil měsíc. Pubenec se ve spánku vyvalil z toho křoví a ten dotyčný ho našel a myslel si, ţe má nakoupíno.“ „Kdo ho našel?“ „Inu, to Pubenec neví. Neptal se ho, přirozeně. Pro něj to byla ostuda, tak koukal co nejrychleji zmizet. A jak si to drandil z Barrandova, tak se do něho dala zase ţárlivost a dohnala ho aţ do telefonní budky na nábřeţí, odkud je vidět Bechyňovic okna. Odtamtud zatelefonoval staré Bechyňové, a kdyţ se dověděl, ţe Zuzana není doma, řek si, ţe na ni počká. Potom tam kolem té budky obcházel aţ do půlnoci, kdy ho napad nějaký potulný pes a roztrh mu kalhoty. Pak toho nechal a jel domů. Můţete se zepta t Potravy. Případně vám ukáţe ty kalhoty.“ „To je hezké,“ řekl jsem. „Jenomţe se to nedá vůbec dokázat. Dokázat se dá, ţe Pubenec nemá telefon, ţe přesto telefonoval, a přitom ale tvrdil, ţe byl celý den doma. To znamená aspoň tolik, ţe má špatné svědomí.“ Pohlédla na mě ironicky. „Podle něho to znamená, ţe věděl, ţe nemá alibi, a tak se snaţil si nějaké vyrobit. A přitom udělal botu s tím telefonem.“ „Alibi, “ řekl jsem zamyšleně. „A poslyšte, proč vůbec potřeboval alibi? Pro veřejnost je přece ten případ vyřešený? Vraţda a sebevraţda.“ Jarmila pokrčila rameny. „Pubenec je strašpytel. Propad panice. Chtěl se prostě od věci co nejvíc distancovat.“ „Hm, “ řekl jsem. „Kouří pan Pubenec?“ „Svátečně,“ řekla Jarmila. „Proč?“ „Jakou značku?“ „Zdravotní dutinky Abadia, “ odpověděla. „Dbá na své zdraví.“

Odmlčel jsem se. Něco tu nehrálo. Buď byl Pubenec tak strašně naivní, nebo tak strašně rafinovaný, ţe to hrál na svou naivnost. Cigareta Sennoussi. Telefon v devět večer. Neznámý chodec, který ho probudil. Potrava, který si koresponduje s Orientem. Ţárlivost na toho oficíra z dopisu. Ne. Něco tu nehrálo. Ale celá historka s usnutím nevypadala přitom, v souvislosti s tím, co jsem věděl o charakteru Pubencově, nevěrohodně. „Kdyţ uţ chcete mít na někoho podezření,“ řekla Jarmila, „doporučila bych vás na jinou adresu.“ „Tak? A na kterou?“ „Pan reţisér Prodöhl,“ řekla ledově. Pohlédl jsem jí do očí. Dívala se na mě tvrdě a trochu, zdálo se mi, výsměšně. „Máte k tomu nějaké důvody?“ „Pan reţisér Prodöhl je známý děvkař,“ řekla a v hlase jí tentokrát vůbec nezaznívala ironie. „Měl byste ho vidět, jak se v ateliéru točil kolem Zuzanky. Oči mu lezly z důlků. A pak, měl pro ni roli v novém filmu. Aspoň to říkal, kdyţ se v ateliéru rozkřiklo, ţe je Zuzana po smrti. “ „Víte něco konkrétního?“ „Konkrétně vím, ţe Prodöhl je děvkař a ţe Zuzana by nebyla první, kdo na něj doplatil. A vez ji přece ten den z ateliérů autem.“ „Prodöhl má perfektní alibi.“ „Prodöhl je šikovnější neţ Pubenec. To je to celé.“ Odmlčel jsem se. Ne, Prodöhl má perfektní alibi. Sám mu je mohu poskytnout. Ovšem – napadlo mi najednou – ovšem aţ od sedmi večer. Od chvíle, kdy přijel k Zdeborskému! To setkání u Tlapáka s Czaberou, ano, to by se muselo ověřit. Ale – „Je poslední, kdo ji viděl naţivu,“ řekla Jarmila. Rysy její pohublé tváře podivně ztvrdly. „Ale konkrétního nevíte nic?“ trval jsem na svém. „Dávám vám jenom adresu. Ostatní si musíte zjistit sám. Jste detektiv, “ řekla a dopila rázně skleničku červeného vína, kterou měla před sebou. Zadíval jsem se na ni pozorně. V bělostném spánku nervózně cukal nějaký nerv. „Poslyšte,“ řekl jsem a nedokončil jsem větu. „Co?“

„Vy asi máte pana Prodöhla strašně nerada, ţe?“ „Nesmysl. “ Pohlédl jsem na nervózní hubené prsty, jimiţ vytáhla z kabelky zorku. „Nebo strašně ráda,“ řekl jsem. „Vy byste mě rozesmál,“ řekla mi zase jedovatě. „Mám ho tak ráda a nerada jako kaţdá statistka. Dovede totiţ náleţitě vyuţít svých moţností, jestli víte, co myslím. A do Zuzany, spolehněte se na můj ţenský instinkt, do Zuzany se udělal nejmíň tak zuřivě jako Pubenec. Jenţe je prostě šikovnější.“ „A Zuzana – co víte o Zuzaniných záleţitostech? Myslím, pokud jde o muţe.“ Jarmila zvrátila hlavu a vyfoukla ke stropu čpavý kouř, který pod značkou Zora vznikal hořením lisovaného smetí. „Zuzana. Prosím vás. Co má taková dceruška na práci neţ bavit se. Flirtovat.“ „Vy jste byly důvěrné přítelkyně. Víte snad něco o Činovském?“ „Ne,“ řekla Jarmila. „Já jsem nikdy nemohla být důvěrná přítelkyně dcerušky pana rady. Jenom jsem nosila milostný psaníčka…“ „To je škoda. Takţe ona se vám nesvěřovala?“ „Ale svěřovala,“ řekla Jarmila. „Ale o Činovském nevím nic.“ „A co víte o Milanu Zelenkovi?“ řekl jsem. Prudce ke mně zvedla oči. „To uţ jste taky vyšťoural?“ „Co o něm víte?“ Poprvé za celý večer se mi zdálo, ţe je v rozpacích. „Nic, “ řekla. „No – Zuzana ho měla ráda.“ „Tak tohle nebyl jenom flirt?“ „Ne. Myslím, ţe ne.“ „Váţná známost?“ Dívka se zamyslela. Potom řekla unaveně: „Co to vlastně je, váţná známost. Ale jestli Zuzana byla vůbec schopná myslet něco váţně, tak to byl Milan. “ „Vidíte,“ řekl jsem. „Proč jste mi nedala Milanovu adresu? Ten mladík vypadá zajímavější neţ Prodöhl.“

Znova se na mě unaveně podívala. „Protoţe Milan by nikdy nedokázal někomu ublíţit. A nejmíň ze všeho Zuzaně. A protoţe má opravdu alibi.“ „Jaké?“ „Byla jsem s ním celé odpoledne v restauraci v ateliérech. Aţ do sedmi. A ne sama. Celá společnost A v sedm odjel na schůzi.“ Hubené prsty otáčely prázdnou sklenicí. Dolil jsem jí z láhve beaujolais, kterou jsem marnotratně objednal, a v duchu jsem přitom přemýšlel, na čí účet připíšu tuhle večeři. Dívka ihned a lačně přiloţila sklenici ke rtům. „Říkáte, ţe ho měla ráda, a přitom ţe byla samý flirt. Jde to dohromady?“ Jarmila postavila sklenici na stůl a olízla si rty. Na laciných šatech se zaleskl pavouk ze skleněného rubínu s pozlacenýma nohama. Kočičí zlato z nohou se mu loupalo a pod ním prosvítal začernalý drátek. „To byste musel vědět, co to pro Zuzanu znamenalo, mít někoho ráda,“ řekla a pohlédla hladově na baňatou láhev. Honem jsem znovu nalil. „Pro ni to bylo především toho dotyčného trápit, víte? Provokovat ho, aby zuřil jako Pubenec. Na Pubenci jí ovšem nezáleţelo. Toho sekýrovala jen pro legraci, ale víc neţ legraci z toho neměla. Kdeţto Milana – jenomţe Milan je na to moc rozumný chlapec a moc do Zuzanky viděl. Jeho nerozzuřila.“ „Podle toho, co říkáte, nemohl toho u ní moc vidět, jestli do ní viděl.“ „No a to byste se splet.“ Obsah další číše zmizel v hubeném krčku, ovinutém krátkou šňůrou příliš gigantických perel. „Bůh sám ví, co v ní viděl. Ale co vy, chlapi, vůbec vidíte v některých ţenských, to já nikdy nepochopím. Takovej chytrej kluk. A ze všech naletí zrovna na Zuzanu Bechyňovou.“ Jarmila zavrtěla hlavou a dodala věcně: „Začínám bejt napařená.“ Honem jsem jí dolil. Vypila to. „Takovej hezkej sladkej kluk, a ona – aţ na to panenství obyčejná kurvička. A pitomá k tomu.“ Viděl jsem, ţe mám v alkoholu spojence.

„Jak to, panenství?“ „No v uvozovkách, samozřejmě,“ škytla dívka. „To víte, ţe o věneček se jí Milan postaral. Ale ty ostatní si k tělu nepustila. To byla jen taková mena – menaţérie. Jako ten průvod královny Titánie ve Snu noci svatojánský. A Pubenec byl ten švec s oslí hlavou.“ Dívka se rozesmála a pak najednou zezelenala. „Pro – promiňte,“ řekla a zvedla se ze ţidle. „Není vám dobře?“ „Bu – budu asi – blinkat.“ „Vţdyť jste toho tolik nevypila.“ „Jo. Jenţe ten biftek.“ Hluboce se nadýchla. „Já uţ tejden jím jenom chleba s čajem, a teď se tu naperu – promiňte!“ Potom se rozběhla k toaletám. Do tramvaje jsem jí musel pomoct, ale cest ou se zase rozveselila a litovala, ţe přišla o tu krásnou a vydatnou večeři. Ale měl jsem dojem, ţe to byla spíš síla vůle neţ veselí. Nějak se mi zdálo, ţe tahle dívka neumí brečet. Anebo nechce. Slíbil jsem jí, ţe ji zas brzo pozvu na večeři, a rozloučil i jsme se pod hustými korunami kaštanů. Hučel v nich říjnový vítr a nahoře na nebi svítil veliký měsíc. Kdyţ jsem se vracel k tramvaji, stál na rohu u kiosku kamelot a vykřikoval chraptivým hlasem: „Vlajka, nové číslo právě vyšlo! Národe, probuď se! Vlajka, nové číslo právě vyšlo!“ Koupil jsem si od něho ten plátek a cestou v tramvaji jsem jej přečetl. Druhou stránku pokrýval dvousloupcový článek s nadpisem: PRYČ SE ŢIDY Z KULTURY!, v němţ autor, třebaţe plácal páté přes deváté, přece jen dával víceméně jasně najevo názor, ţe národní tragédií jsou vinni neárijci. Počítal mezi ně velkoryse i Karla Čapka a kategoricky hlásal, ţe tito spisovatelé nás svým odporným pacifismem a svou láskou ke kdejaké světové prašivině přivedli tam, kde jsme. Ptáme se, jak dlouho ještě bude trpěno, aby vyloţení zbabělci s křivými nosy, smradlaví vlastizrádci a cizáčtí macesojedi mrzačili charakter našeho lidu a mravně ničili náš národ? Bohudíky, pánové V+W, nikým neoplakáváni, uzavřeli jiţ

svůj smutně proslulý stánek, „osvobozený“ od veškerého umění, ale vzduch dosud, a dokonce na vlnách éteru, otravují lidé typu p. Karla Čapka, známého apologety hradního marasmu, a jisté přední nakladatelství dokonce ohlašuje nové vydání „díla“ p. Karla Poláčka, který se po dvacet let neštítil prát své špinavé ţidovské prádlo před zraky veřejností, a dokonce je nabízet na prodej. Ptáme se, jménem našeho těţce zkoušeného národa: quo usque tandem, Catilina? Přeskočil jsem zbytek textu a podíval jsem se na podpis. Pod článkem se tučnými písmeny skvělo jméno Petra Lucia Meluzína, soukr. docenta a člena ústřední rady Vlajky. Zmačkal jsem noviny a vztekle jsem je vyhodil do říjnové noci. Bylo mi najednou ze všeho divně a nanic.

kapitola třicátá
v níž se dozvídáme, proč lidé nechtějí k filmu, a doktor Pivoňka je svědkem nečekané změny v názorech pana režiséra Prodöhla Do ateliérů jsem přijel krátce po dvanácté, ale reţisér a jeho štáb tu dosud nebyli. V kanceláři seděla však sekretářka, a ta mi sdělila, ţe natáčení filmu Děvče ze Šumavy, přerušené událostmi nedávných dnů a potom také tím, ţe pan reţisér, vzhledem k změněným poměrům, podstatně přepracoval scénář, má být zahájeno odpoledne. Uvedla mě do čekárny, opatřené kovovým nábyt kem a haldou Kinorevuí a Filmových kurýrů na stole. Z dlouhé chvíle jsem se začal probírat těmi stránkami, věnovanými „nejmladšímu umění“, které zřejmě velmi zdárně prosperovalo a dosahovalo podle teoretického článku, přizdobeného masitými stehny Mae Westové, oděné pouze krajkovými kalhotkami, velkých uměleckých triumfů. Skrývaly se skromně pod názvy jako „Bel Ami, miláček krásných ţen“, „Dědečkem proti své vůli“, „Její hřích“, „Kdo líbá Madelainu“, „Lov na ţenicha“ a „Zámecký pán v rozpacích“, ale na rozdíl od uměleckých triumfů méně velikých umění, jako je literatura nebo hudba, vynášely patrně svým tvůrcům podstatně víc. Zvláštní rubriku tvořila v časopise anketa, nazvaná PROČ NECHCI K FILMU? Z redakční noticky jsem se poučil, ţe navazuje na jinou úspěšnou anketu, kterou časopis pořádal v uplynulém roce a při níţ čtenáři měli odpovědět na otázku PROČ CHCI K FILMU? Kupodivu, k dopisům obou anket bylo moţno přiloţit pisatelovu fotografii, a redakce také sdělovala, ţe pro velký nával příspěvků můţe zveřejnit jen některé snímky. Ze začátku mi nebylo jasné, proč lidé, kteří nechtějí k filmu, přikládají fotografie. Kdyţ jsem však prohlédl galérii malých portrétů, pokrývající plné dvě stránky, pochopil jsem to. Neboť z papíru ke mně zvedaly nyvé oči hlubotiskové tváře baculatých ţen v domácnosti, naondulovaných švadlenek, úřednic v podivně neforemných kloboučcích a učitelek s namalovanými rty a ze všech těch očí svítila neukojená, autosugestivní touha denních snů po

poţitcích slávy a vrcholných uměleckých výkonech, docílených bez zvláštních znalostí, bez námahy a bez velkých příprav v dramatech „Děvče z chalupy“ nebo „Slečny rády zmrzlinu“. Fotografie doprovázely na další straně výňatky z dopisů. Jistá Jarka K. z Č. Těšína zde nevědomky vydávala podivné vysvědčení tvůrčímu úsilí filmových pracovníků tím, ţe svůj dopis, zdůvodňující, proč nechce k filmu, zakončovala slovy: Mým cílem života jest nežíti nadarmo, ale většina ostatních odpůrců filmové slávy se shodovala na tom, ţe je to sláva těţce vykoupená úmornou dřinou a jich ţe je zapotřebí jinde. Vidím-li film s oslňující herečkou a zajímavým hercem procházeti se přepychovým barem či tančit, hledět si do očí, vidím kolem plátna stovky lidí, reflektorů, cítím ono rušné, unavující prostředí, ve kterém herci pracují, filosofovala slečna, kterou nápaditý fotograf naaranţoval do nevysvětlitelně zkroucené pozice, takţe na čtenáře šilhala malýma očkama přes obnaţené rameno, přes něţ splývala mohutná kaskáda nakulmovaného vlasu, a pokračovala: Pak šťastna zalétnu v myšlenkách do čisté slunné třídy, kde se otevírám 40 srdéčkům, do kterých mohu v klidu, bez spěchu a ruchu ukládati vše, co má dřímati v srdci každého Čecha. Zhrozil jsem se, co vyklíčí z těch 40 srdéček ze semen, která do nich vkládá obnaţená slečna učitelka, ale uklidnila mě zdravá nesexuálnost jakéhosi Václava M. z Veveříčka, který psal: Mám snad trochu divnou povahu. Vidím-li krásný balet v revuálních filmech, představuji si úmorné hodiny zkoušek, cvičení a vyčerpávající umělecké práce, při nichž ty hezké, štíhlé dívenky jistě neměly v unavených tvářích ten zářivý úsměv, a potom spokojeně odejdu ke své každodenní práci, netoužíce už po filmové slávě. Jsem kovářem a podkovářem. Do ankety přispěla i zkušená ţena z Lipt. Sv. Mikuláše, a to radou: Po bohatých skúsenostiach Vám skažem toto: chyťte sa každá toho, čo sa Vam najviac páčí – remesla či varechy. Len k filmu nechoďte. Filmová sláva by Vas stála hodně peňazí a slz, ktoré, keď sa chytíte doma varenia – nevyroníte. Přes tuto zřejmě bohatými zkušenostmi podloţenou radu zachycoval přiloţený snímek obtloustlou ţenu v koketních plavkách, leţící naznak na vikslajvantovém divanu a vábně třepotající nahýma nohama ve vzduchu.

Najednou mě něco napadlo. Nad těmi hlubokomyslnými výlevy omámených srdcí jsem si vzpomněl na jinou adeptku filmové slávy, která v tomto nejmladším uměleckém oboru opravdu měla zkušenosti a jíţ jsem včera poskytl večeři. Přesně řečeno, vzpomněl jsem si na její temné naráţky týkající se Prodöhla a vytáhl jsem rychle z příruční knihovničky v čekárně několik svázaných starších ročníků Kinorevue. Začal jsem hledat jeden film, dílo, jehoţ název sliboval zajisté nevšední umělecký poţitek, „Andulino štěstí“, a po několika minutách jsem jej skutečně našel, v ročníku 1934. Byla tam reportáţ z natáčení exteriérů v Karlových Varech, které vévodila půlstránková fotografie s titulkem: Režisér Hannjo Prodöhl se svým novým objevem sl. Jarmilou Coty, jež bude hráti druhou hlavní roli v jeho novém filmu společnosti Lucerna-film „Andulino štěstí“. Ano, byla to nepochybně Jarmila, poněkud plnoštíhlejší Jarmila s poněkud zářivějším úsměvem, v hedvábných letních šatech. Srkala z karlovarského pohárku léčivý pramen a pan reţisér ji drţel kolem pasu. Oba se šťastně řehonili do objektivu a v důvěrné pozici Prodöhlovy ruky bylo řečeno vše. Článek pod fotografií to jen potvrdil, neboť líčil objevení Jarmily Coty osobně p. reţisérem v městské knihovně v Blansku, kde reţisér natáčel exteriéry díla Štíhlé noţky, a obsahoval také reţisérovo mínění o novém, svěţím uměleckém zjevu blanenské knihovnice, jeţ bylo soustředěno do věty: „Na první pohled mě upoutala křehká a nevšední krása této oduševnělé tváře a rozhodl jsem se, že ji musím získat . “ Získal ji. Jenomţe křehká a oduševnělá krása ho asi brzo přestala bavit, a tak ji hodil na oltář celuloidového umění. Usedl jsem do chromovaného křesla a podíval jsem se z okna. Na dvoře postával hlouček krásných dívek v tenkých, odřených pláštích, které v ostrém podzimním větříku, jaký dnes vál, zimomřivě přešlapovaly vysokými podpatky. Ne, řekl jsem si, je to jen Jarmilin osobní účet. Prodöhl bohuţel nemůţe mít prsty v Zuzanině tragédii. Totiţ. Moţná ţe k ní nějak přispěl. Bůhví co nasliboval té pošetilé krásce, kterou bavilo týrat muţské duše i těla, ale nemohl to prostě technicky zvládnout. Zuzana zemřela mezi sedmou a jedenáctou. Ano, Prodöhl mohl odbouchnout Činovského, ale nemohl být zodpovědný za Zuzanu. Několik minut po sedmé byl přece uţ ve vile

Carmen s celou rodinou. Leda, zarazil jsem se, leda ovšem, ţe by ten odhad policejního lékaře nebyl přesný. A to ovšem nemusí být. Kdyby se termín posunul k půl sedmé, mohl to ještě všechno stihnout, i naloţit rodinku a rychle ji odtransportovat na Barrandov. Zatřásl jsem hlavou. Nesmysl. Fantazíruju jak ve špatné detektivce. Je tu ještě Czabera, a i kdyby se ukázalo, ţe jeho výpověď je přátelská sluţba, a ne alibi, měl by Prodöhl tak nahuštěný program, ţe by k jeho úspěšnému absolvování potřeboval létající koberec. Ne. A pak, jaký by měl motiv. „Prodöhl je děvkař,“ řekla Jarmila, a po tom, co jsem viděl v Kinorevui, mi bylo jasné, ţe má pravdu. Ale děvkaři nevraţdí. Nanejvýš se kvůli nim vraţdí takové hezké, smutné, křehké a oduševnělé krásky, jako je Jarmila Coty, pokud se z nich nestanou zajímavé, pohublé a trošku cynické mladé ţeny, jako je Jarmila Kotyková. Za oknem zaskřípěly brzdy automobilu. Trhl jsem sebou. Úplně jsem zapomněl, proč tu sedím. Podíval jsem se ven. Na dvoře právě zastavila Prodöhlova hadimrška a pan reţisér se důstojně vysoukal z vozu. Milan Zelenka uţ asi mezitím přišel. Propásl jsem ho. Krásné dívky v tenkých kabátcích se začaly zubit jako na povel, Prodöhl jim blahosklonně pokynul a v jeho osmahlé tváři zasvítila porcelánová běloba dobře ošetřovaného chrupu. Dívky se shlukly kolem něho a Prodöhl, podoben majiteli harému, mi elegantně zmizel z dohledu. Sekretářka mě pustila do ateliéru jakousi postranní brankou, právě kdyţ z druhé strany triumfálně vplul pan reţisér se svým průvodem. Prodöhl došel k jeřábu, na němţ byla upevněna kamera a kde na něho čekal jeho štáb. Hledal jsem očima člověka, za kterým jsem vlastně přišel, a uviděl jsem ho dřív, neţ jsem dorazil ke skupince. Stál černý, hezký, s jizvou na tváři a v koţené bundě u kamery a zdálo se mi, ţe na reţisérův třpytný úsměv nereaguje stejně nadšeně. Prodöhlovi vykročil vstříc vysoký, stříbrovlasý muţ v dvouřadovém obleku z anglické látky a srdečně mu stiskl ruku. „Vítám vás v ateliéru, pane reţisére,“ pravil přehnaně srdečně. „Doufám, ţe teď uţ vaši práci nic nepřeruší. Přeju vám úspěch, ze srdce, a jménem našich akcionářů.“

Prodöhl stiskl ruku muţe v anglickém obleku a prohlásil bez rozpaků: „Bude to můj nejlepší film. Provedl jsem ve scénáři několik zásadních změn. Teprve teď má ta věc uměleckou váhu. Bude to světový film.“ Najednou se zarazil a ostře se zadíval na skupinku svých spolupracovníků pod jeřábem. „Ovšem, jestliţe mám pro vás tenhle film natočit, musí ve štábu dojít k některým personálním změnám, pane řediteli.“ „Myslíte?“ řekl ředitel dost nejapně. „Vzkázal jsem vám to přece, ale vidím, ţe se nic nestalo,“ pronesl Prodöhl zvýšeným hlasem. „Bude-li tu tenhleten pán,“ pravil arogantně a pohlédl významně na menšího černého muţíka s červenou tváří a tlustým ţidovským nosem, „nebudu tu já. V našem novém filmu není místo pro,“ Prodöhl se odmlčel a hledal slovo. Pak se ironicky usmál a dokončil větu: „ – pro národ vyvolený.“ Při tom všem se vůbec nesnaţil ztišit hlas, spíš naopak. Skupinka pod jeřábem strnula. Krásné dívky v kabátcích se začaly tvářit rozpačitě. Ředitel v anglické látce zrudl rozpaky. „Ehm. Ovšem,“ zakoktal do hrobového ticha, které se rozhostilo v ateliéru. „Jistěţe. Kdybyste však –“a pak beznadějně zmlkl. Byla to trapná situace. Prodöhl vystrčil bradu a počal brunátnět. Zdálo se mi, ţe kolem muţíka s ţidovským nosem se neznatelně vytvořil prázdný polokruh. – „Ehm, “ odkašlal si znovu ředitel. Jinak vládlo v ateliéru pořád naprosté ticho. Lída Forstová, hvězda filmu, povytáhla obočí a začala si prohlíţet nehty. „Chrrrm, “ vypravil ze sebe opět ředitel. „Já –“ Ale vtom se rudý muţík rozhodl. Zapnul si sako nervózním pohybem a beze slova prošel kolem Prodöhla k hloučku statistek. Hleděl mu upřeně do očí. Prodöhl odvrátil hlavu a zadíval se kamsi ke stropu, k hroznům reflektorů. Dívky se rozestoupily a muţík za hrobového mlčení vyšel z ateliéru. Ticho pokračovalo, i hlouček pod jeřábem stál jako vytesaný z kamene. První se vzpamatoval ředitel, zamnul si ruce a pravil: „Zařídím všechno samozřejmě k vaší naprosté spokojenosti, pane reţisére.“ „Bude to obrovský film,“ řekl Prodöhl a v tichu zazněl jeho hlas téměř hromově. „Bude to film, který koupí i Německo!“

Potom zatleskal – znělo to jak rány z děla – a se slovy: „Do práce, dámy a pánové,“ přistoupil k uměleckému tvoření. Polilo mě horko z té scény. A z toho, jak se pan reţisér změnil za ty tři týdny, co jsem ho neviděl. Tohle je ten loajální praţský Němec, který vţdycky prohlašoval, ţe je demokrat a odpůrce Hitlera? Ale čekala nás asi různá překvapení. Vzpomněl jsem si na docenta Meluzína. Ano. Různá překvapení. Prodöhl cosi vysvětloval statistkám a propukal v hlučné výbuchy smíchu. Smích statistek mi připadal stísněný, třepotal se v horkém vzduchu studia jako papírový praporek. Reţisérův štáb postával pořád mlčky okolo kamery a obklopovala ho atmosféra nesouhlasu, který ale nemá odvahu projevit se nahlas. Prodöhl přece nemá právo vyhodit jednoduše člověka jen proto, ţe neodpovídá zákonům platným v sousední říši, pomyslel jsem si. Jenomţe kdyţ jsem pohlédl na ty krásné dívky v chatrných šatech, na ustrašené muţe ze štábu, pochopil jsem, ţe v tomto celuloidovém království má Prodöhl právo na všechno. A brzo moţná budou i tady platit nějaké takové zákony – Černovlasý mladík s jizvou cosi zamyšleně šrouboval na kameře. „Pan Zelenka?“ zeptal jsem se ho. Pohlédl na mě. Měl černé, cikánské oči, doutnající něčím velmi vášnivým. Nenávistí. Nebo naprostým rozhořčením. „Ano,“ řekl. „Co chcete?“ Podal jsem mu navštívenku. „Přicházím kvůli Zuzaně Bechyňové.“ Znovu se na mě ostře podíval. „Můţete na mě počkat ve čtyři před ateliérem?“ „Ano,“ řekl jsem. Černovlasý mladík se beze slova obrátil a vylezl po schůdkách na jeřáb ke kameře. Odešel jsem z ateliéru a vyšplhal jsem na vysokou mez nad barrandovskou silnicí. Tady někde zaspal osudný den Narcis M. Pubenec. Jestli zaspal. Červené střechy vil svítily na slunci jako růţe a praţská okna se leskla nad Vltavou. Zmocnil se mě podzimní, slabý stesk, ale kdyţ jsem si vzpomněl na nepříjemného chameleóna v ateliéru, nebylo mi dobře, jak člověku za takových dnů usínajícího

léta bývá. Ani dobře, ani příjemně, ani sladkobolná nálada mi nevyčistila mozek. Po silnici k bílým a červeným vilám a k šedivému masívu města za řekou šel osamělý brunátný muţík s červeným nosem. Zdálo se mi, ţe trochu vrávorá.

kapitola třicátá první
pojednávající o lásce Šli jsme pěšky z Barrandova a dostali jsme se aţ k Andělu. Tou dobou uţ se mi zdálo, ţe Milana Zelenku znám odjakţiva. Nevím, čím to, ale někteří lidé mají takový dar. Seznámíte se s nimi, a za chvíli nevíte, ţe čeština má ten nepříjemný jazykový přeţitek kníţecích dob, ţe totiţ rozlišuje tykání a vykání. Vykali jsme si, samozřejmě, ale bylo to docela přirozené a měl jsem pocit, ţe mluvím s kamarádem. A přitom byl Milan Zelenka člověk úplně jiný neţ já. Ale to asi nebylo důleţité. Důleţité byly jiné věci. Madam Bechyňová měla dobré informace. Milan byl komunista. Vyučil se fotografem, studoval po večerech, aţ se nakonec dostal na Barrandov. Jeho otec pracoval ve Waltrovce jako montér a v rodině byla sociálně demokratická tradice uţ od pradědečka. Ale ve dvacátém roce se otec přidal k levici, a tak byl i Milan komunista a měl podle všeho asi „strašné“ názory. Jenomţe já je z něho nějak nemohl dostat. To, co říkal, mi připadalo docela rozumné a docela lidské. Tedy, přiznám se, nebyl jsem čtenářem Rudého práva a měl jsem o komunistech poněkud barvité představy. Pojily se s umaštěnou čepicí, prošoupanými kalhotami a schůzkami o půlnoci v libeňském přístavu, kde jsou muţi se strništěm zlověstně instruováni muţi v plandavých kalhotách s ruským přízvukem. Milan byl vzhledný a sympatický mládenec v koţené bundě a v semišových polobotkách a mluvili jsme samozřejmě o Zuzaně. Bez rozpaků se přiznal, ţe ji měl rád, ale ţe s ní bylo těţké pořízení. Chtěla mít z nápadníků feudální sluhy a tvrdošíjně se vzpírala Milanovým emancipačním představám o rovnoprávnosti. „To mě přivádělo k šílenství,“ řekl mi. „Dvě hodiny jsem jí vykládal o tom, jak je vlastně postavení ţeny v naší společnosti poniţující, jak jsou vlastně manţelky bohatých lidí jenom vydrţované souloţnice, a jak přitom ţeny mají stejné schopnosti jako muţi a můţou se uplatnit při kaţdém zaměstnání, i ve vědě, jak vůbec celé manţelské právo je zaloţeno na muţské nadřazenosti – a co mi ona na to řekne?

Milánku, to ti nakukali soudruzi. To je dobrý pro takový ty ţenský v rudých šátcích, takový ty tlustý, poďobaný vod neštovic, co o ně muţi nemají zájem. Já mám ráda, kdyţ jsou muţi galantní a kdyţ se o ţenu umějí postarat. No, chápete, prosím vás, ţe s ní byla těţká práce?“ „Já nechápu jedno,“ řekl jsem. „Jak jste ji mohl mít rád? Byla to podle všeho hodně, nezlobte se, omezená měšťanská dceruška, a vy, s vašimi politickými názory?“ Milan sevřel ruku v pěst a udeřil jí do kovového zábradlíčka před Andělem. Přimhouřil oči: „Co vám mám povídat? Měl jsem ji rád, ani nevíte jak. Kdyţ jsem se o tom dozvěděl – nevím, co bych byl udělal za jiných okolností. Zní to absurdně, ale osobně mi pomohlo to svinstvo, které provedli republice. “ „Ale byla to přece, jak vy říkáte, taková burţoazní dívka?“ „Byla, “ řekl Milan. „Sakra, se všema nectnostma. Líná, povrchní, rozmazlená – ale co se dalo dělat, dovedla být hrozně milá. Vy jste ji neznal, ale měla v sobě něco – takovou nevinnost, čert ví, co to bylo. Byla zkaţená tou nemoţnou výchovou. Ale v jádru – jaká taky mohla být mezi těma panákama, kterýma ji pořád obklopovali. Potřebovala někoho, kdo by jí ukázal opravdové lidi a opravdový ţivot. Tedy, musel by mít sakra trpělivost. Ale nakonec by to stálo za to. Jenţe,“ Milan znova praštil pěstí do ţelezné traverzy zábradlí, „jenţe teď je s tím konec.“ „Opravdu vám nevadilo, ţe je to burţoazní dceruška?“ Obrátil se prudce ke mně. „Nám na burţoazii nevadí dcerušky, pane doktore. To jsou svým způsobem taky oběti vztahů, které burţoazie vytváří. Nám na burţoazii vadí vykořisťovatelský systém, který udrţu je. “ „Myslel jsem, “ řekl jsem, „ţe – abych pouţil vaší terminologie – je tu cosi jako třídní nenávist –“ „To platí obecně na poměr proletariátu k burţoazii. Ale nemůţete přece nenávidět děvče, které koneckonců osobně za nic nemůţe. A které, kdyţ vidělo ţebráka, tak bylo schopné brečet a dát mu celou apanáţ.“ „To je ovšem spíš sentimentální hysterie.“

„Jistě,“ řekl Milan. „Je to směšné a houby platné. Jenomţe z toho bylo vidět, ţe v ní je něco, co se rodince nepodařilo zničit. Byla schopná citu, pane doktore. Přes všechny svoje zlomyslnosti a kapřice a povrchnost a přes to, jak si dělala z lidí píchací panáky – jenom bylo potřebí mít trpělivost.“ Milan se odmlčel. Kolem nás začali proudit dělníci z Ringhofrárny a od Křiţíků. „Musel jste ji asi hodně milovat,“ řekl jsem. Potřásl hlavou. „Nerad uţívám silný slova,“ řekl, „ale máte pravdu. Chtěl jsem jí pomoct. To je asi nejneomylnější příznak lásky.“ „Jak? Tomu dobře –“ „Je to jednoduchý. Víte,“ upřel na mě černé cikánské oči, „spousta lidí se na lásku dívá jako na něco v podstatě hrozně sobeckého. Takové freudovské libido přenesené do lidských vztahů vůbec. Mít z partnera rozkoš, šílet vášní, ukájet ji. Ale to není to pravé. Já bych měl pocit provinění, kdybych jenom dostával. Měl jsem Zuzanu rád. A poznal jsem, ţe ji miluju, kdyţ jsem začal mít strašnou potřebu dostat ji z toho nemoţného naparfémovaného prostředí, v kterém ţila, zachránit ji, udělat z ní člověka, protoţe ona zatím byla jenom taková strašně hezká loutka, takový moc krásný homunkulusek – taky jsem jí tak říkal.“ „A není to jen jiná forma sobectví?“ řekl jsem. „Mít pocit, ţe jsem něco víc, ţe mě ten druhý potřebuje jako zachránce?“ V cikánských očích se zajiskřilo. „Vy jste filosof, “ řekl Milan. „Idealistický filosof, ţe? Teď je v módě všechno relativizovat. Aby nedošlo k omylu, nechci ze sebe dělat ţádného Makarenka. Kdyţ jsem byl s ní, míval jsem moc často sakra nepedagogické myšlenky. Měla se x-appeal a to všechno, a já měl přirozeně rozkoš z toho, ţe jí můţu pomáhat. Jistě, člověk je vţdycky sobec. Jenomţe, pane doktore,“ přivřel oči, takţe z obláčku černých brv černě zasvítily jen panenky, „sobců jsou dva druhy: egoisti a altruisti. Ten druhý druh je uţitečnější.“ „Teď ovšem relativizujete vy,“ řekl jsem. Milan se trpce zasmál.

„Necháme toho. Můţete si třeba myslet, ţe jsem s ní chodil kvůli věnu. Ale já s ní nechodil kvůli věnu. Chodil i sem s ní z toho záhadnýho důvodu, proč spolu lidi chodí – a měl jsem – i kdyţ mě teda často naštvala, ţe bych ji byl zabil – z toho ten krásný pocit, ţe z ní pomalu, pomaloučku, děsně pomalu a po kouskách dělám člověka.“ Náhle se zamračil. „A potom – nějakej pitoměj, navoněnej oficír!“ Udeřil znovu pěstí do zábradlí. „Ach boţe! Do smrti nepochopím, jak to mohla udělat!“ „A skutečně jste o něm neměl tušení?“ „Ne,“ řekl Milan. „Zatajila mi ho tak perfektně, ţe se tomu skoro nedá věřit. A zastřelit se kvůli němu! Kdyţ na to myslím, připadám si jako blázen.“ „Snad by vám to bylo jasnější, kdyţ vám řeknu, ţe major Činovský byl podle všeho ve spojení s německou špionáţí.“ Vytřeštil na mě oči a chytil mě za rameno. „To chcete říct – ţe Zuzanka –“ zarazil se. „No, co tomu říkáte?“ „Ne. To je úplný nesmysl. Ať byla jaká byla, neměla dobrodruţný sklony. A z jakého jiného důvodu? Ne. To je nesmysl. To je nesmyslnější neţ sebevraţda z nešťastný lásky. Nebo spíš stejně nesmyslné.“ Viděl jsem, ţe osmahlá pěst mladého kameramana se snaţí rozmáčknout zábradlí. „No přirozeně, neznal jsem Zuzanu Bechyňovou, a vy jste ji znal, “ řekl jsem. „Ale přesto: proč by to byl takový nesmysl. Mladé dívky se přeci dovedou zamilovat všelijak? A dovedou z lásky leccos provést?“ Milan chvíli mlčel. Pak se na mě podíval nejisté, chvíli se rozmýšlel a potom pravil: „Řeknu vám něco, co chlap obyčejně neříká. Ale abyste věděl. Já – se v holkách dost vyznám, “ ukázal na jizvu ve tváři. „Mně se jedna pokoušela udělat něco podobnýho, co – podle policie – udělala Zuzana tomu floutkovi. A Zuzanu, věřte mi, jsem měl prokouknutou. Pokoušela se mě vodit za nos v maličkostech – jako ţe byla doma, kdyţ nebyla, a takové hlouposti, aby mě namíchla, to jí dělalo dobře. Ale v zásadních věcech se jí opravdu dalo věřit.“

„Myslíte, ţe vám, v tom obvyklém slova smyslu, nebyla nevěrná?“ zeptal jsem se. „Ano,“ řekl Milan. „Totiţ – „ zaváhal. „Ale co. Zuzana je mrtvá a to je konec. Řeknu vám to. Nic jsem s ní neměl. Ne ţe bych se nepokoušel, ale ta její pitomá výchova – měla o tom všelijaké hrůzostrašné představy a předsudky a vůbec. Věděl jsem, ţe i tady musím být trpělivý. Sakra. Takţe nevěřím, třeba je to nesmysl, ale já nevěřím, nevěřím, nevěřím, ţe by ten oficír – přestoţe všechno na to vypadá – ne, sakra, tisíckrát ne!“ Osmahlá pěst opět dopadla na zábradlí, aţ se jakýsi kolemjdoucí muţ s bandaskou po nás ohlédl. Proud dělníků z Ringhofrárny a od Křiţíků zesílil. Šli mlčky, zamračeně, na refýţi cinkala tramvaj. Cítil jsem, ţe mladík vedle mě mlčí z bolesti. Neměl rád silná slova, nechtěl mi vykládat o tom, co s ním Zuzanina tragédie udělala. Ale teď jsem tomu rozuměl. Přisámbohu, ţe jsem rozuměl. A cítil jsem, ţe kdyby dostal do ruky jejího vraha – je-li nějaký její vrah –, zachoval by se podle nejburţoaznějších představ o komunistických hrdlořezech. Podřízl by mu hrdlo. A nějak jsem měl dojem, ţe by to skoro bylo na místě. Trochu jsem se styděl. Zuzanka Bechyňová. Ve svém pseudofilosofickém mozku jsem ji z toho, co jsem o ní věděl, povaţoval tak trochu za zbytečného člověka. Za rozmazlenou fiflenku, která sehrála tragickou roli v nechutném, lepkavém postelovém dramatě s polohomosexuálním oficírem. Ale tenhle mladý bolševik v ní viděl člověka. Zatím třeba jen homunkula, ale člověka in spe. Ach, kdyby on vyšetřoval tenhle příběh, nevadily by mu asi pokyny pana zemského policejního prezidenta. A vůbec – „Poslyšte,“ řekl jsem náhle. „Něco vám řeknu. Je to důvěrné. Mám všechny důvody se domnívat, ţe vaše Zuzana byla zavraţděna.“ „Coţe?“ zařval, chytl mě za obě ramena a zatřásl se mnou. Sluţbu konající stráţník k nám přistoupil a pravil: „Tak klid, klid, občane!“ Milan trochu uvolnil sevření. „Ano,“ řekl jsem. „Pojďte si někam sednout, vysvětlím vám to.“

kapitola třicátá druhá
v níž se doktor Pivoňka dozvídá o metamorfózách scénáře pana režiséra Hannjo Prodöhla V oblacích zorkového kouře ve výčepu U kominíčků jsem Milanovi vylíčil chatrnou stavbu své dosavadní teorie. Pokud jde o fakta, opírala se zatím vlastně jenom o záhadnou cigaretu značky Sennoussi, kterou podle všeho musel kouřit někdo třetí, a o muţe, který opustil Činovského vilu brzo po příjezdu dvojice. Pokud jde o psychologické a jiné okolnosti, bil do očí fakt, ţe nikdo, ani rodina, ani Pubenec, ani důvěrná přítelkyně Jarmila Coty, ani Milan, neměl tušení o existenci Činovského, kteráţto okolnost byla tím podezřelejší, ţe ve světle Milanova přiznání nešla dobře vysvětlit situace, v níţ byly nalezeny obě mrtvoly. To všechno mluvilo pro teorii třetího hráče v tragédii. Byl tímto třetím hráčem Prodöhl? „No, ţe by se pan reţisér o Zuzanu pokoušel, tomu bych se nedivil, “ řekl Milan se zjevnou neláskou ke svému představenému. „On má různé fixní ideje: ţe je nejlepší československý reţisér, ţe má nejkrásnější ţenu v Praze, ţe literatura je jakýsi polotovar, který teprve film, a to obvykle pouze film jím vytvořený, pozdvihuje do sfér umění, a konečně ţe jeho neodolatelnost pro ţenské je součtem neodolatelnosti Clarka Gabla, Roberta Taylora a Rolfa Wanky a převyšuje ji pouze jeho erotická potence. V poslední době se sice šeredně spálil o Barborku, ale on má hroší kůţi.“ „O jakou Barborku?“ zeptal jsem se. „Sekretářku pana Hampla, majitele Barrandova, víte? Snaţil se ji okouzlit za pomoci nejtěţší artilérie – nabízel jí hlavní roli v „Děvčeti ze Šumavy“ –, jenomţe Barborka je kupodivu moc rozumná, nebo spíš snad trochu úchylná, soudě podle dnešních slečen, a snadno mu odolala. To mi,“ zamyslel se, „to mi právě trochu vadí, kdyţ se snaţím si vzpomenout, jestli Prodöhl nějak dělal do Zuzany – měl jsem je přece skoro pořád na očích –, ale on v poslední době opravdu poletoval jenom kolem Barborky.“ „Slečna Kotyková ovšem tvrdí, ţe Zuzanu velice obtěţoval.“

„Jarmila?“ usmál se Milan. „No, Jarmila je moc hodná holka, a dost nešťastná, to mi věřte. Ale – mám dojem, ţe pro tohle tvrzení má důvody spíš subjektivní neţ objektivní.“ „Myslíte, ţe Prodöhl –“ „Zachoval se k ní jako svině – tedy naprosto logicky, protoţe on nic jiného není. Rolička ve filmu, velké naděje – a pak jí gentlemansky zaplatil andělíčkářku a odkopnul ji od sebe jako prasklou merunu. Chtěl bych jí nějak pomoct. Měla by se vrátit někam do knihovny, ale kdyţ někoho posedne film,“ vzdychl, „to máte něco jako alkoholismus.“ Podíval jsem se mu do očí. „Ona vás má ráda, ne?“ Pokrčil rameny. „Co se dá dělat. Seţenu jí občas nějakou tu roličku. Ale ona ţádná velká herečka není, a já teď, jak to vypadá, dlouho v ateliérech nevydrţím.“ „Myslíte politické důvody?“ „No jasně,“ řekl Milan. „Viděl jste přece, co dnes proved Prodöhl? Jak vyrazil Lustiga? Nejdřív jdou ţidi, po nich půjdeme my, komunisti. A nakonec, pane doktore, “ Milan zvedl varovně ruku, „věřte nebo nevěřte, přijdete na řadu i vy. Demokrati, liberálové, humanisti, ať si říkáte, jak chcete.“ Kývl jsem hlavou. Znova jsem si vzpomněl na Meluzína a na brunátného muţíka, který osaměle klopýtal z barrandovského vrchu. „Ani bych se nedivil, “ řekl jsem. „Ale poslyšte, Prodöhl mě překvapil. Myslel jsem si vţdycky, ţe je to loajální praţský Němec?“ „Prodöhl je svině v chameleóní kůţi,“ řekl Milan. „Vemte si ten film, co právě děláme. „Děvče ze Šumavy“. To vám řekne, kdo je Prodöhl, lip neţ deset charakteristik.“ A opravdu, bylo to výmluvné. „Děvče ze Šumavy“, jak jsem se dozvěděl od Milana, byla Prodöhlova adaptace románu Karla Drváka, známého ruralistick osociálními sklony; ve své literární podobě se ovšem dílo jmenovalo „Anna Havelková“ a byl to příběh chalupnické dcerky, která je okolnostmi (rodiče přišli na buben) donucena jít do města slouţit. V rodině známého advokáta zamiluje se do ní advokátův bratr, ale

sotva se Anna dostane do jiného stavu, bratr ochladne a pokusí se celou nepříjemnost vyřešit tisícikorunou. Anna hrdinsky nese svůj kříţ: najde si místo v továrně a rozhodne se dítě mít a vychovat. V továrně se také setká s mladým zámečníkem, Josefem Pokorným, který si ji zamiluje a je ochoten dítě přijmout za vlastní. Jenomţe Karel Drvák byl příliš ruralistický, aby mohl venkovské dívce povolit štěstí nalezené ve velkoměstě, a tak kdyţ Anna odmítla jiného nápadníka, selského synka Antonína Paseku, jenţ do města přivedl stádo jatečného dobytka na poráţku a při té příleţitosti se s Annou seznámil, seslal na ni nelítostný Drvák sérii katastrof: nechráněná řemenice zachytí a roztrhá zámečníka Josefa. Dítě se narodí v sedmém měsíci, je slepé a po několika týdnech zemře, a hned nato dostane Anna zprávu, ţe oba její rodiče uhořeli v obecním stohu. Jaký div, ţe nešťastná dívka skočí z mostu. Román to tedy byl roztodivný, ale přece jen zachycoval alespoň něco ze skutečného ţivota. Kumuloval efektní katastrofy a poléval je milostnou polevou, dělil lidi na zloduchy a archanděle, ale základ příběhu nebyl vymyšlen. Ovšem jakoţto literární útvar nedosahoval příběh patřičné umělecké úrovně. Té měl dosíci teprve film. Kdyţ reţisér Prodöhl přistoupil k práci na scénáři, změnil nejprve jména. Jména, podle něho, jsou totiţ na uměleckém díle to nejdůleţitější. V jeho koncepci proměnila se tedy Anna Havelková v Lucii Valentinovou, zámečník Josef Pokorný v Jana Pallase a selský synek Antonín Paseka v Petra Dymelu. Celé dílo bylo přejmenováno na Děvče ze Šumavy a byla také změněna zaměstnání hlavních osob. Z dcery chalupníka byla Lucie Valentinová povýšena na dceru hajného, zámečník Jan Pallas se stal mladým továrníkem (továrna však zůstala v rámci kovoprůmyslu), a toliko selský synek Petr Dymela zůstal selským synkem. Prodöhl pouze částečně poopravil jeho charakter a výměru otcovského statku. Dymela nebyl uţ prostý, láskou rurající chasník z pětadvacetihektarového hospodářství, nýbrţ výbojnou erotomanií posedlý syn pětisethektarového velkostatkáře. Těmito drobnými úpravami dosáhl filmový tvůrce zcela nových dějových moţností a přeloţil pak děj z velkoměsta do hájovny, obklíčené hlubokými šumavskými hvozdy. V hájovně ţije bodrý

hajný Alexandr Valentin, vdovec obdařený dcerou Lucií. Mladý továrník Jan Pallas, který koná sportovní cestu automobilem z Alp do Prahy, má poruchu a je zuřivou bouří přinucen přijmout přístřeší v malebné hájovně. Okouzlen Lucií, prodluţuje svůj nedobrovolný – a nyní vlastně uţ dobrovolný pobyt na romantické samotě den za dnem, aţ tím vzbudí nelibost sexuálního posedlíka Petra Dymely, jenţ za Lucií vytrvale brousí. Mezi Lucií a Janem dojde brzy k úplnému porozumění a Jan se chystá odjet do Prahy, aby zařídil ohlášky. Odmítaný Dymela, po dalším nezdařeném pokuse přemluvit Lucii k sňatku s ním, umístí však v Janově roadsteru pekelný stroj, který má cestou do Prahy vybuchnout. Nepočítá však s tím, ţe právě v den odjezdu těţce onemocní bodrý hajný-otec Alexandr, a nezištný Jan se nabídne, ţe jej ve svém roadsteru dopraví do předního praţského soukromého sanatoria. Nemoc vskutku nebylo lze předpokládat, neboť hajný se neustále pyšnil bukovým zdravím; přesto však náhle těţce onemocněl neznámou chorobou, kterou lze léčit pouze neodkladně chirurgicky, a to ještě příslušnou operaci provádí v Československu toliko jediný chirurg, věhlasný profesor a majitel zmíněného sanatoria. Nic netušící Jan vyrazí tedy za slunečného rána s otcem hajným Alexandrem z hájovny, rozloučiv se dojemně s Lucií, která musí zůstat doma, neboť je třeba, aby se někdo staral o kravičky, jichţ má hajný plný chlév. Roadster zmizí za kopcem, na němţ sedí erotoman Dymela, zlomyslně se kochaje pohledem na soka, poháněného padesáti koňskými silami do záhuby. Jaké je však jeho zděšení, kdyţ zjistí, ţe v automobilu sedí dva lidé! Jat děsem, zda věc nezvoral, sedne na kůň a odjíţdí do hájenky. Chladná Lucie mu prozradí, kdo byl Janovým spolujezdcem. Dymela se nejprve rozhoduje vyjet za Pallasem a zachránit otce, hajného Alexandra, protoţe se obává, ţe by jakoţto otcův vrah u Lucie stěţí obstál. Po krátké úvaze však usoudí, řídě se příslovím Lepší vrabec v hrsti neţ holub na střeše (kamera zabírá vrabce – nikoli v hrsti –, ale zato holuba na střeše hájovny), ţe je lépe vyuţít situace, která se mu nabízí, neţ spoléhat na vrtkavou budoucnost, a vrhne se na Lucii se zřejmým úmyslem ji zneuţít.

Lucie se však ukáţe být dcerou svého otce, jenţ se celou metráţ filmu vyznačoval nezvyklou mravní pevností: udeří posedlíka vidlemi na kydání hnoje a omráčí ho. V bezvědomí počne Dymela ihned blábolit, a třebaţe je jeho blábolení značně nesouvislé, vyrozumí z něho Lucie, ţe zlosyn poloţil pod karburátor roadsteru pekelný stroj nařízený na devátou hodinu, a rychle se rozhodne. Nasedne na kůň, opuštěný Dymelou, a krásnou šumavskou a později jihočeskou krajinou (záběry, které určitě zvýší turistický ruch) ţene se za roadsterem s osudnou náloţí. Ujíţdí po polních cestách, pasekách, mezích, na pozadí hor, rybníků i výstavných gruntovních statků. (Záběry se střídají se záběry roadsteru, ujíţdějícího po autostrádě, a se záběry na náramkové hodinky továrníka Pallase.) Ručičky se neúnavně blíţí k deváté. Zdá se, ţe tragédie je neodvratná. Chytrá dívka však ví si rady. Nadjede si hlubokými úvozy a přes malebné horské hřebeny, aţ z vršku prudké stráně spatří roadster. Nyní následuje pekelná jízda po svahu dolů. Věrný kůň erotomanův letí jako pták, a tak v poslední chvíli dívka dorazí na silnici, seskočí ze sedla a postaví se do cesty řítícímu se roadsteru. Brzdy zaskřípějí. Jan pozná svou snoubenku. Lucie, nesouvisle křičíc, strhne oba muţe do příkopu, a právě v té chvíli dojde k explozi. Roadster je rozmetán na tisíc kusů, ale trojice v příkopě vyvázne bez úhony. Toliko věrný kůň hyne, zasaţen střepinou. Lucie slzí nad koňovou mrtvolou, ale jinak šťastně spočívá v Janově náručí. Přijíţdí jakési auto. V něm, šťastnou náhodou, onen věhlasný chirurg z Prahy. Otec hajný Alexandr je ihned přeloţen do profesorova vozu a dopraven do malé, leč vzorné okresní nemocnice, kde chirurg vykoná své dílo. Štěstí obou milujících nestojí uţ nic v cestě. Jak vidno, dílo doznalo změnami podstatného zlepšení. Především se pochmurně pesimistický ráz románu ruralistova změ nil v optimistické přitakání ţivotu a jeho kladným hodnotám, zosobněným mladým podnikatelem. Dále byl statický charakter původního řetězu tragédií nahrazen dramatickým vyvrcholením v závěru, přičemţ byl zachován dojemný motiv konečnosti ţivota v postavě koně. A konečně se podařilo zredukovat počet osob a byly

odstraněny nákladné interiéry, takţe předpokládaný finanční rozpočet byl povzbudivě nízký. Obsazení Rolfa Wanky do role Jana Pallase a Lídy Forstové, známé představitelky Slečny komtesy ze stejnojmenné ho filmu, do role dcery hajného Lucie zaručovalo uměleckou úroveň realizace. Prodöhl však, veden zdravou zásadou, ţe ţádné dílo není tak dokonalé, aby se na něm nedalo ještě pracovat, a změněnou politickou situací na jaře roku 1938, přepracoval scénář neúnavně znovu, a k činorodému optimismu přidal ještě heroick o-vlastenecké motivy a politickou aktuálnost. Lucie Valentinová zůstala v nové koncepci dcerou hajného, avšak v pojetí obou muţských protagonistů došlo k změnám. Jan Pallas stal se mladým štábním kapitánem čs. branné moci, zatímco Petr Dymela změnil národnost a proměnil se v Petra Dühmela, ordnerského štváče a deklasovaného obchodníka s obrazy. Sexuálním zvrhlíkem zůstal. Zápletka byla v podstatě stejná, jenom s tím rozdílem, ţe Jana Pallase nepřivedla do hájovny porucha motoru, nýbrţ zákeřná ordnerská kulka, jeţ pod ním zastřelila koně. Pádem si štábní kapitán vykloubil nohu a přijal ošetření z ruček hajného dcerky. Také závěr filmu byl teď poněkud jiný; ordner Dühmel, dozvěděv se, ţe Lucie se hodlá stát manţelkou Pallasovou a odjet s ním do vnitrozemí, kam byl Pallas odvelen, unesl za pomoci ordnerské čety v koţenkách a bílých nátepníčkách dceru hajného, přičemţ ranou noţem skolil bodrého lesníka-otce. Otec umírá se slovy „Vrazi!“ na rtech, která však vypustí aţ v kanceláři štábního kapitána, kam se byl zbytkem sil odplazil. Štábní kapitán nasedne na kůň a ujíţdí větrnou nocí, roklinami a úvozy, přes brody a peřeje, po hřebenech kopců (působivé záběry v siluetě a s měsícem) za únosci, kteří pálíce z pistolí odváţejí dívku po asfaltové silnici v bryčce směrem k německým hranicím. Chytrý štábní kapitán nadjede si však strmou horskou strţí a dostihne bryčky, z které předtím několika dobře mířenými ranami sestřelil všechny ordnery v bílých nátepníčkách aţ na Petra Dühmela, třímajícího otěţe. Bok po boku jedou bryčka a kůň se štábním kapitánem a blíţí se k hraničnímu sloupu. V poslední chvíli seskočí štábní kapitán z koně na bryčku a ranou pěstí srazí Dühmela pod kola vozu.

Siluety hitlerovců, stojící za pohraničním sloupem, zklamaně skřípají zuby. Štábní kapitán bryčku otáčí a odjíţdí se svou vyvolenou vstříc vycházejícímu slunci. Byl tedy zachován motiv tragické smrti (kůň) a nově uplatněn motiv smrti heroické (hajný) a také v trestu Dymely-Dühmela došlo k zostření. Po konzultaci s JUDr. Pavlem Müntzem, odborníkem na autorské právo, usoudil reţisér Prodöhl, ţe dílo bylo jím do té míry propracováno a obohaceno o tolik nových motivů, ţe mu to zakládá právo na autorství a s tím spojené peněţní poţitky v míře nezkrácené dělením s tvůrcem původní předlohy, spisovatelem Karlem Drvákem. Spisovatel Drvák projevil uznání této skutečnosti slovy: „Ať si prachy strčí za klobouk, s touhle sračkou já nechci mít nic společnýho.“ Byl to ovšem pouhý spisovatel. „Sračka“ měla, podle mínění reţiséra Prodöhla, všechny předpoklady zvítězit na benátském bienále 1939. Jenomţe nové události inspirovaly tvůrce k další práci na námětu. Pod týmţ názvem, Děvče ze Šumavy, byla překoncipována postava Petra Dühmela v postavu majitele kořalny Pavla Löwenbacha, ţidovského erotomana. Z Lucie stala se Lizzy Wagnerová, dcera hajného německé národnosti Dietricha, a Jan Pallas byl v této verzi chudým vysokoškolákem-národovcem, jehoţ demoliberální hradní klika, ovládající vysoké školy, vyštvala do Sudet. Motiv záchrany v hájovně zůstal – s tím rozdílem, ţe mladý národovec zamýšlel v její blízkosti spáchat sebevraţdu oběšením a byl v poslední chvíli dívkou odříznut. Zůstala také dramatická gradace v závěru, pouze role jednotlivých osob se poněkud pozměnily a napětí ještě vystupňovalo. V novém pojetí odjíţdí Jan Pallas autem do Prahy, aby zastihl poslední chvíle své umírající matky. Löwenbach umístí do auta pekelný stroj; v kořalně, kde se právě posiluje hajný německé národnosti Dietrich Wagner borovičkou, se však ţid podřekne, neboť nemůţe utajit radost nad tím, ţe se konečně zbaví soka v lásce. Hajný Wagner ovšem, jak je jeho dramatickou povinností, zločinného ţida skolí ranou pěsti, nasedne na sluţební motocykl a strmými úvozy, kamenitými úţlabinami a přes rozervané horské hřbety si nadjede,

takţe v poslední chvíli dostihne automobil jedoucí po silnici, vyrve řidiče z budky, načeţ vzápětí dojde k explozi. Auto je zničeno, nikdo však není zabit, a německý hajný s českým národovcem nasednou na motocykl a ujíţdějí zpět k hájovně, protoţe otec i nápadník jsou jati neblahou předtuchou krve. A učinili dobře, ţe nechali matičku národovcovu matičkou národovce. Ţid Löwenbach se totiţ probral z omráčení, vyuţil nepřítomnosti otce i nápadníka a zaskočil bezbrannou Lizzy v hájovně uprostřed lesů. Jiţ jiţ se vztahují jeho kloubnaté pařáty po bělostných ramenou dívky, svítících z natrţeného dirndlu, kdyţ vtom se ozve burácení motocyklu a vzápětí na ţidova záda dopadá ruka spravedlnosti v osobě národovcově. Ţid vytáhne dýku, je však národovcem odzbrojen a vlastní zbraní probodnut. Přichází listonoš se zprávou, ţe matička se pozdravila. Zde tedy správně byl omezen počet smrtí, čímţ dílo nabylo výchovnějšího rázu, zato byla zdvojena dramatická honička a zesíleno politické zaměření filmu. Teprve teď, jak kaţdý pochopí, stal se nepropracovaný a nedomyšlený příběh ruralisty Drváka Skutečným Uměním a proměnil se ve Film. A Prodöhl mohl právem prohlásit, ţe tento film koupí i Německo. Bylo také zcela na místě, ţe z jeho realizace vyloučil reţijního asistenta Lustiga. „Přitom vám zaručuju,“ řekl Milan, „ţe neţ to dotočí, udělá ještě Němce i z Pallase, přeloţí to celé do němčiny a nafilmuje to pro UFU v Babelsbergu. “ „To je neuvěřitelné,“ řekl jsem. „My jsme mnoha věcem nevěřili,“ řekl Milan, „a přesto se staly skutečností. Mnoho lidí dnes nevěří, ţe Hitler nakonec spolkne i to, co zbylo z republiky. A taky se to stane. “ „Myslíte?“ Podíval se na mě váţně. „Ano. A já se na to musím uţ teď připravit. Nezůstanu tady. Odjedu za hranice, protoţe bude válka, a já chci mít potom v ruce pušku. Ale neţ odejdu,“ Milan se ke mně naklonil, „chtěl bych mít jasno v téhle věci. Chtěl bych vědět, kdo zabil Zuzanu. Chtěl bych ho vidět na šibenici.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ řekl jsem. „Ale budu moţná potřebovat vaší pomoci.“ „Vţdycky a všude,“ řekl Milan. „Protoţe kdo mohl zabít Zuzanku, víte, ten je schopen kaţdého svinstva. Kaţdého. A nemůţe to ani být člověk.“ Podal mi ruku. Stiskl jsem mu ji a něco z vášnivé nenávisti toho mladíka se přelilo i do mne. Najednou uţ to nebyl jenom nějaký případ, který jsem vzal vlastně kvůli Stařečkovi. Najednou jsem i já začal vraha nenávidět. Jenţe: byl tu vůbec nějaký vrah? A kdo to byl? Kdo to byl, kdo zavraţdil Zuzanu Bechyňovou?

kapitola třicátá třetí
líčí strašlivé utkání ve volném stylu a podivné výrazy úchopníkovy Rozhodl jsem se nevěřit policejním protokolům a ověřit si všechno sám. Policie je stroj tak dokonalý, ţe se hýbe kterýmkoliv směrem, podle toho, kdo sedí u řídicích pák. A teď tam seděl pan policejní prezident Bienenfeld, který příliš svědomitě respektoval politický vývoj, ubírající se skautským krokem doprava. Nemohl jsem se ovšem případu Zuzany Bechyňové věnovat stále. Tak velkomyslný šéf nebyl. Od seznámení s Milanem vyřídil jsem dva případy manţelské nevěry a jednu finanční zpronevěru v rodinné firmě, jejíţ nejmladší příslušník a zároveň pokladník podniku si vydrţoval příliš nákladnou tanečnici. A tak uplynulo skoro čtrnáct dní, neţ jsem se dostal do Doškové ulice na Starém Městě praţském, kde o zdraví a tělesnou zdatnost finančně zdatných občanů pečoval ústav fyzické kultury Kalokagathium. Zvenčí to byl nenápadný staropraţský měšťanský dům s erbem nad tmavým průjezdem, zobrazujícím tři opice. Protoţe štukatérský mistr, který je někdy v osmnáctém století vyrobil, pravděpodobně nikdy nespatřil ţivou předlohu, podobaly se ovčáckým psům zkříţeným s černochem v pojetí někoho, kdo nikdy ţádného černocha neviděl. Prostě, ţe to jsou opice, poznal člověk vlastně teprve ze zlatého nápisu nad erbem U TŘÍ OPIC. Zvenčí tedy nic nenasvědčovalo tomu, ţe uvnitř se skrývá ústav, nejmodernějšími metodami vyrábějící tuhé bicepsy na paţích, změklých nad šekovými kníţkami. Nic, kromě diskrétní mosazné desky s nápisem KALOKAGATHIUM a s decentním mosazným faksimile, vyvedeným v poněkud školáckém písmu: Rocky Nebava. Ale to byla jen slupka. Kdyţ jsem vstoupil do průjezdu, obklopilo mě šero, do něhoţ studeně svítil chrom, mléčné sklo a mramor vchodu do Kalokagathia. Prošel jsem jím, kolem lóţe vrátného, a ocitl jsem se přede dvěma dveřmi, opatřenými ozdobně tepanou mříţí. Na jedněch bylo napsáno – zlatými malými písmenky –

redukční ústav, na druhých ústav korpulisace. Z těchto druhých dveří vycházel právě drobný hubený muţíček a já usoudil, ţe daleko větší provoz, a tedy i větší zdroje informací najdu v ústavě redukčním. Sotva jsem otevřel bránu, zůstal jsem stát jako přimraţen. Po chodbě kolem mě přeběhlo s těţkým dusotem druţstvo nejméně stokilových ţen, oblečených v pestré dresy, a vevalilo se do dveří s nápisem BASKETBALL. Jiné dveře s cedulkou MACHINES se otevřely a já zahlédl tlustého pána v plavkách, upevněného v podivném stroji, který poněkud připomínal Poeovu povídku Studna a kyvadlo, s tím rozdílem, ţe po pánově dobře vyvinutém břichu přejíţděl obrovský gumový válec, na povrchu opatřený roztodivnými pupínky. Pán vydával dosti nelidský řev. Odvrátil jsem se od té depresívní podívané a uvědomil jsem si, ţe na chodbách je nějak rušno. Z nějakých dveří vyběhl muţ v japonském kimonu s pánem v batistových trenýrkách a s ochrannou sparingpartnerskou kuklou na hlavě a hnali se kamsi do nitra ústavu. Zahnul jsem za nimi. Cestou se k nim připojilo několik dívek v šermířských pumpkách a zástup většinou tělesně zdatnějších pánů v nejrůznějších sportovních úborech. Skupina vzrušeně ševelila. „Hubert s ním prý nemůţe hnout!“ zaslechl jsem čísi poznámku a hned po ní otázku: „To je ten, co zmrzačil Fukuharu?“ Začínala ve mně klíčit předtucha. Zástup zabočil kolem fantasticky svalnaté bronzové sochy nahého muţe v závodnických plavkách a vproudil do dveří označených nápisem CATCH-AS-CATCH-CAN JIU-JITSU SEBEOBRANA Vklouzl jsem za nimi. Octli jsme se v dosti prostorném sále, opatřeném miniaturními ochozy, které se amfiteatrálně svaţo valy ke třem velkým ţíněnkám. Kolem prostřední z nich se uţ tísnil menší dav lidí ve sportovních úborech a na ní stál Ivo Zdeborský, oděný tyrkysově modrými zápasnickými plavkami. Na široce rozkročených nohou měl nablýskané červené zápasnické šněrovací boty a tyčil se kuţelovitě vzhůru, vrstva tuku na vrstvě, aţ k prostému obličejíku

nad šesterem brad, z něhoţ modře zářila bezelstná prasečí očka nad růţovou hubičkou, staţenou do podivné křivky, jeţ měla asi znázorňovat catcherskou tvrdost. Hlavu měl lesklou a holou, jeho plavý vlas válel se strţen v rohu ţíněnky. Celá jeho stopadesátikilová postava se pomalu otáčela kolem své osy a ruce, podobající se šunkám, trčely v mírném rozpaţení, přičemţ měly drápovitě zkřivené prsty znázorňovat bijcovu sveřepost. Zdeborský po vzoru profesionálních zápasníků překrásně funěl. Kolem něho obíhal černovlasý muţ s hustým obočím a dobře propracovaným tělem, oděný v černé plavky. Právě kdyţ jsem vstoupil, vrhl se muţ na Zdeborského zezadu, pokusil se uchopit ho za krk, ale prsty mu sklouzly po zapocených podbradcích a muţ spadl na zem. Zdeborský se začal pomalu otáčet a jeho soupeř se jen taktak stačil vymrštit a uniknout v poslední chvíli z dosahu šunek se zahnutými prsty. „Kdo je to?“ zeptal jsem se pána v ţupanu, který vedle mě přihlíţel zápasu. „Továrník Zdeborský,“ řekl. „Myslím ten druhý.“ „Ten? Pan Hubert, instruktor catche. Býval to prý mistr Německa ve freistillu, ale moc na to nevypadá,“ řekl pán znalecky. Pohlédl jsem opět na ţíněnku. Bylo zřejmé, ţe černovlasý muţ uţ dávno ztratil trpělivost profesionálního instruktora. Krouţil kolem svého ţáka jako smečka vlků kolem jelena a v uhlově černých očích nepěkně jiskřilo. Najednou se prudce rozběhl, vyskočil do výše a oběma nohama dopadl Zdeborskému na vyklenuté břicho. Nohy v černých botách se zabořily do tukových plátů aţ po kolena, ale pak začala působit zpětná síla, vyvolaná pruţností Zdeborského tkáně, a černý muţ byl odmrštěn, jako by ho někdo vystřelil z praku, prolétl přes okraj ţíněnky a dopadl hlavou na chromovanou činku leţící na parketách. Zdeborský učinil několik kroků k okraji ţíněnky, sehnul se, pokud mu to hrudník dovoloval, popadl poloomráčeného muţe za nohy a počal se s ním pomalu otáčet kolem své osy. Po několika otočkách nabyl značné rychlosti a muţovo tělo krouţilo kolem dokola v poloze téměř vodorovné. Potom se Zdeborskému zapletly nohy,

pustil instruktora, svalil se na ţíněnku a odkutálel se do rohu, kde leţel jeho plavý vlas. Instruktor vylétl na druhou stranu a byl zachycen do náruče muţem v pruhovaném ţupanu, v němţ jsem poznal výrazně kamenné rysy exmistra ve welterové váze. „Timeout, pane továrníku,“ řekl tvrdě Rocky Nebava a poloţil instruktora na ţíněnku. „Povznášející podívaná, co říkáte, pane doktore?“ ozval se za mnou vysoký, téměř ţenský hlas. Otočil jsem se. Byl to Ervín Kruliš. Pozdravil jsem ho. „Hodláte si taky pěstit tělo?“ řekl Kruliš s úšklebkem. „Myslel jsem, ţe ve vašem povolání k tomu máte dost příleţitosti.“ „Ne ne, jsem tu sluţebně,“ řekl jsem. „Ach tak,“ hvízdl Kruliš. „Zavraţdil snad Reginald nějakého soukromníka, který se chtěl vyučit catch-as-catch-canu?“ „Kdo?“ řekl jsem. „Ten pán, co ho právě vyřídil váš přítel Zdeborský. Reginald Hubert. Věřte tomu nebo ne, ale předpokládá se, ţe tu vyučuje americkému volnému stylu.“ „Ne,“ řekl jsem. „Jde mi o jinou věc. Ostatně – snad byste mi mohl pomoct. Jde o majora Činovského.“ „Á – o krásného Dušana? A co byste o něm chtěl vědět?“ Vytáhl jsem z Kruliše, co se dalo, v grilu fyzkulturního ústavu, kde jsme čekali na Zdeborského. Ukázalo se totiţ, ţe z Kalokagathia mají oba továrníci odjet společně do podniku Ervína Kruliše, kde chce Zdeborský učinit velkou objednávku Krulišova zboţí. „Dušánek,“ potřásl Kruliš hlavou. „Víte, skoro se na něho hodí přísloví ‚S čím kdo zachází, s tím taky schází.“ „Myslíte ţenské?“ „Co jiného?“ řekl Kruliš. „Dušánek ţil pro ně, a ony se kvůli němu zabíjely. Aspoň myslím, ţe mu tím nejedna vyhroţovala, ale on to dovedl vţdycky nějak zaonačit – no, aţ mu to nakonec nevyšlo.“ „Hm. Podle toho, co jsme dosud zjistili, t o nevypadá, ţe by Činovský byl na ţenské.“ Kruliš na mě mazaně pohlédl. „Ale o – o té jisté dámě víte?“

„Myslíte madam Zadinovou?“ „Tu a ţádnou jinou.“ „No, o té vím.“ „Nepochybně taky víte, ţe si ho dala sledovat.“ „Ale jak to víte vy?“ řekl jsem ostře. Kruliš se usmál. „Váš šéf tím pověřil takového pána, který by se asi víc hodil k nějakému zaměstnání, které klade menší poţadavky na inteligenci. Třeba k nošení zavazadel. Činovský o něm přirozeně věděl a uměl se postarat, aby jeho hlášení vypadala, jak měla vypadat.“ „To vám řekl Činovský?“ „Naznačil mi to,“ řekl Kruliš. „Byli jsme jednou společně na honu, on se potom při kančích hodech opil a moc mu to mluvilo. Potom mě nevím jak dlouho otravoval, abych to proboha nikde neprozradil. “ „A neřekl jste to nikd e?“ Kruliš se na mě podíval. V očích mu blýskalo čtveráctvím. Tenhle výrobce smaltovaného zboţí byl podšitá kůţe. „Rád se povaţuji za gentlemana,“ pravil. „Moţná ţe je to ode mě domýšlivé, ale v kaţdém případě si potrpím na muţskou solidárnost. Amorosní záleţitosti mých přátel jsou u mě v naprostém bezpečí.“ „Ovšem kdyţ je vaši přátelé zaplatí ţivotem, jste ochoten říct, co víte?“ „Zajisté,“ řekl Kruliš. „Naneštěstí gentleman se na tyto záleţitosti nevyptává, a tak o nich vím ţalostně málo.“ „Ale byly?“ „To byly, “ řekl Kruliš. „Jen se zeptejte, koho chcete, tady v Kalokagathiu, co se dělo, kdyţ Dušánek přišel šermovat. Dámám z plavecké školy nápadně padaly z ramenou koupací pláště, kdyţ šly po chodbě kolem něho, a dveře šaten zapomínaly zamykat.“ „A on?“ „Byl moc chytrý na to, aby věci dělal veřejně. Věděl, abych tak obrazně řekl, kdo mu maţe krajíc máslem a medem. A věděl taky, ţe za svůj pozoruhodný sluţební postup nevděčí taktickým znalostem.“ „Takţe o Zuzaně Bechyňové se vám asi nezmínil?“

Kruliš zavrtěl hlavou. Vtom jsem za sebou ucítil přítomnost jakési těţké hmoty a vzápětí zazněl Zdeborského hlas. Pronesl cosi podivného: „Buďte zdrávi, osrdečníci!“ Vstal jsem a otočil jsem se k zápasníkovi. Podal mi ruku. „Očil jste mě, jak jsem odpěstil toho úchopníka ?“ zeptal se. „A-ano,“ řekl jsem. „Myslíte instruktora Huberta?“ „Takjest,“ pravil Zdeborský. „Náučníka pěstění ve volném úchopnictví.“ Zdeborský se majestátně rozhlédl, a zatímco jsem se probíral z omráčení jeho podivuhodným slovníkem, zvolal pronikavě na kolem pádícího vrchního: „Jídlonesi! Přineste mi krmovník!“ Ukázalo se, ţe vrchní mu rozumí. „Aby vám bylo jasné,“ naklonil se ke mně Kruliš. „Osrdečník – to jest přítel – Zdeborský se stal přívrţencem hnutí za očistu češtiny. Je v tom ohledu velmi plodný a originální, jako ostatně ve všem.“ Zdeborský se polichoceně usmál. „Takjest,“ pravil. „Pakliţe máte zájem, pane vyučenci,“ otočil se ke mně, „o příštím vendenu pořádáme sestup shromáţdě pro očistu českého mluvu ve velkojizbě ţivojevu Jas, dříve Hollywoo d.“ „Osrdečník Zdeborský chce říci, ţe o příštím weekendu pořádají schůzi spolku pro očistu českého jazyka v sále kina Jas,“ přeloţil mi to Kruliš. Mnohem více jsem se o Zdeborského reformách, které zdaleka nezasáhly jen sféru lingvistickou, dozvěděl potom v jeho tmavé tatře s motorem vzadu cestou do Krulišovy smaltovny v Podolí.

kapitola třicátá čtvrtá
Změny ve vojenském uskupení Iva Zdeborského. Též stručně o obchodech firmy Kruliš Reformy, započaté ve sféře ideální, vynutily si nakonec pronikavé změny v materiální sféře Zdeborského soukromé armády. Vykládal mi o tom široce a dlouze a s obvyklým nadšením, ale kdybych to měl reprodukovat jeho vlastními slovy, bylo by to nad mé síly. Jeho vlastní slova skládala totiţ dohro mady jazyk jen vzdáleně podobný češtině, a kdyţ jsme ujíţděli kolem Vltavy, která v odpoledním slunci oslnivě zářila, a Zdeborský při pohledu na podolskou plovárnu poznamenal, ţe ho záleţitosti soukromé armády zaměstnávaly letos tolik, ţe se skoro ani nedo stal na „vodomilnu“, třebaţe je velmi dobrý „vodoproraz“, pochopil jsem, ţe v mozkovně mého vezdejšími, ne však duchovními statky tak štědře obdařeného „osrdečníka“ se zmatené filologicko-puristické úsilí jistých penzionovaných pedagogů druhé republiky ještě více zmátlo, a ţe ten půldruhametrákový catcher nepochopil, ţe jde jen o nahrazování germanismů výrazy domácími, a sestavoval prostě nová slova bez ohledu na jazykový původ slov dosavadních. Nejenţe tedy říkal zbrusu nové tatře s motorem vzadu „jeţdík s hybnou za“ a pneumatikám „opruţe“, nejenţe mi nabídl „podnosnici“ značky Stambul a vyslovil naději, ţe jeho „právohaj“ JUDr. Oskar Klein vymůţe na vládcích sousedního „vládokraje“ tučné odškodnění za jednu z „hybnotvoreb“, která se nalézala na okupovaném území, ale zcela samozřejmě také poznamenal, ţe „neboţár“ uţ moc nehřeje, coţ značí, ţe se blíţí „mraznice“; tím chtěl říci, ţe o brzkém příchodu zimy svědčí sníţená intenzita slunečního záření. Svěřil mi, ţe ve svém vojšti zrušil titul generál a nahradil jej staročeským výrazem „vojvoda“. Sám se nyní tituloval „vojvodissimus“ a svoji armádu nazval úsečným slovem „voj“. Voj dělil se na tři roje a v čele kaţdého stál rojvoda. Kaţdý roj skládal se ze tří řadů po deseti muţích s jedním řadvedem na čele. Vcelku čítal tedy v současné době celý voj i s vojvodou, třemi rojvody a devíti řadvedy sto tři muţe, kteří se v nové terminologii nazývali rojenci.

Základní zbraní rojenců byl pětiranný kulostříl, kaţdý řad byl navíc vyzbrojen jedním hybnokulostřílem systému Brenn. Rojencí byli motorizováni a kaţdý roj měl k dispozici dva jeţdíky. Elitu roje tvořila tříčlenná posádka tvrdojeţdíku, vyzbrojeného velkohybnokulostřílem, jejţ obsluhoval sám vojvodissimus Zdeborský. Vojvoda Baverka měl k dispozici lehký polnojeţdík se zahýbačem – jak se v novém názvosloví nazýval šofér terénního vozidla – a akce této plně ohybněné armády měl řídit za pomoci Zeissova dálkoka. Dokončiv tak zdárně přebudování hodností a názvosloví své armády – coţ je v kaţdé armádě, státní i soukromé, to nejdůleţitější – přikročil k přestavbě pokud moţno ještě důleţitější, totiţ k změně uniforem, distinkcí a výsostných znaků. Za tím účelem ujíţděli jsme právě do smaltovny Ervína Kruliše, kde měly být vojvodissimovi předloţeny návrhy na odznak, který měl, vyveden v pestrém smaltu, zdobit čepice a knoflíky rojenců, vlajku i pancéřové boky tvrdojeţdíku. Ţe zhotovení těchto navýsost důleţitých a naprosto podstatných součástí výzbroje a strůje mělo být svěřeno firmě E. Kruliš, bylo jen příznačné pro zdravé obchodní uvaţování osrdečníka Zdeborského. Řídil se totiţ zásadou, ţe dost dobré je jen to nejdraţší, a byl proto stálým zákazníkem všemoţných vyděračů, zlodějů a hochštaplerů, jichţ v obchodních kruzích nikdy není málo. Ano, dokonce byl iniciátorem a hlavním finančním udrţovatelem celého jednoho odvětví chemického průmyslu, zabývajícího se výzkumem a výrobou neúčinných, ale zato neškodných vodiček, mastí a pomád na vzrůst vlasů. Ervín Kruliš vlastnil totiţ malou, ale velmi výnosnou továrničku v Podolí, jeţ se specializovala na výrobu smaltovaných erbů pro nejvýznačnější aristokratické rodiny Velké Británie, Francie, Španělska, Itálie, Řecka a Blízkého východu. K velkolepým kšeftům dopomohla Ervínu Krulišovi hlavně sympatie a šlechtická solidarita, kterou urozená srdce na svobodném Západě cítila k muţi, jehoţ vládnoucí luza v demokratickém Československu připravila o dávnými předky poctivě zaslouţený prerogativ rytíř. Kruliš sám byl příliš sarkastický ironik, aby svůj ztracený titul bral váţně, a často si

ve společnosti sám ze svého rytířství tropil ţerty, ale zároveň byl příliš dobrý obchodník, aby nevyuţil moţností, které se mu zásluhou noblesní sentimentality modré internacionály nabízely. Omezil proto beztak skomíravou výrobu klopových odznaků pro fotbalové klu by, baráčnická sdruţení, podpůrné spolky a maškarní merendy, ponechal si pouze výrobu plaket pro kostelní bratrstva a specializoval se na produkci velkých i malých smaltovaných erbů se zlatými korunkami, jeţ si aristokracie upevňovala na dvířka kočárů a ro lls-royců, dávala firmou Rosenthal zalévat do porculánu, smaltovat na křišťálové sklo a upevňovat na přídě sportovních jachet. Vrcholným úspěchem firmy Kruliš byla smaltovaná přilbice s erbem, znázorňujícím tančící bohyni se čtyřmi ňadry, pro slona jistého nepálského maháradţi, která se v titěrném, ale výnosném kníţectví onoho vznešeného muţe stala hlavní turistickou atrakcí. Smalt firmy Kruliš měl zvláštní perlový lesk a neobyčejnou trvanlivost. Jeho červeň a modř ve tmě světélkovala a zlato zářilo jako hlubokomořská medúza. Šeptalo se, ţe původcem těchto zázraků je jistý podivín Vincenc Holousek, mistr z Krulišovy smaltovny, jenţ prý všechna přečetná zdokonalení smaltovací techniky vymýšlí jen tak bokem a gratis svému šéfovi z vděčnosti za to, ţe mu tento nezištný zaměstnavatel zařídil soukromou laboratoř, kde se Holousek téměř denně aţ do pozdních hodin večerních můţe věnovat práci na uskutečnění svého ţivotního snu – sestrojení kapesní televize. Prostoduchému vynálezci zřejmě nevstoupilo na mysl, ţe na je ho vděčnosti vydělal šéf tisíckrát tolik, neţ kolik ho stálo vybavení soukromé laboratoře. Jenţe laboratoř je věc nápadná a do očí bijící, kdeţto drobné změny ve výrobním procesu smaltovaných norem, které jim propůjčují perlový lesk či magickou fosforescen ci, jsou nenápadné hlouposti. To si aspoň myslel pan Holousek, který měl o obchodu představy ţáčka mateřské školy. Nebyl v tom naprosto sám. Sjeli jsme z dláţděné silnice, která se táhla podél rozzářené podzimní hladiny Vltavy, na širokou přejezdovku k secesní vile, vedle níţ stála stará tovární budova s lesklým červenobílým smaltovaným nápisem

ERVÍN KRULIŠ SMALTOVNA A VÝROBA ERBŮ Vrátný v čepici se štítkem hořícím barvami nám otevřel vrata a Zdeborský bravurně zajel s jeţdíkem k hlavnímu vchodu, aţ opruţe zavrzaly.

kapitola třicátá pátá
v níž se doktor Pivoňka seznamuje s Mistrem Strakou a pan Holousek předvádí předstupeň k svému životnímu snu V zasklené kanceláři čekal uţ Mistr Otakar Straka s návrhy insignií pro Zdeborského ZOO. Byl to štíhlý, hladce vyholený, zachovalý blondýn s podlouhlou tváří, mohlo mu být tak padesát, a návrhy měl pečlivě vybarvené na velkých kladívkových čtvrtkách. „Vycházím z národních motivů, jak jste si přál, pane továrníku,“ řekl. „Ţádné nečeské vlivy, cizácká heraldika, všechno české, všechno, mon dieu, národní. Jsem si jist, ţe budete spokojen.“ „Okavypulné poznatelníky,“ projevil uznání Ivo Zdeborský a vypoulil očka na insignie. „Vycházím z české holubičí povahy,“ pravil nejistě Mistr Straka. „Ovšem jelikoţ se jedná o znaky vojenské, vyjadřuji zároveň bojový motiv symbolem Radegastovým. A doplňuji celek typickými prvky, které jsou v povědomí kaţdého Čecha.“ A vskutku. Na štítě podivně komolého tvaru byla znázorněna běloskvoucí holubice, v zlatém zobáčku drţela zelenou ratolístku, ale v drápech červených noţek zato svazek zlatých blesků. Blesky dopadaly na panoráma Hradčan, stojících na úpatí Řípu. V místech, kde by normálně tekla Vltava, byla sloţena přeslice a meč. „Tvar erbu, “ vykládal dále Straka, „je odvozen z tvaru radlice a má připomínat první české kníţe Přemysla Oráče. Přeslice a meč jsou od Přemyslovců, kteří po obojím vymřeli.“ „Okavypulné, okavypulné,“ opakoval Zdeborský. „A toto zde – to jsou důstojnostníky?“ Ukázal na další návrh. Byly na něm vojenské nárameníky s kresbičkami jednoho, dvou a tří koní tam, kde normálně bývají hvězdičky nebo prýmky. „Mon dieu, “ řekl Straka podivně nelogicky na tak národně uvědomělého výtvarníka. „Ne. To jsou distinkce. “ „Vţdyť říkám, důstojnostníky,“ objasnil Zdeborský nedorozumění. „Vy nejste dosud přináleţníkem shromáţdě pro

očistu českého mluvu, pane dokonalníku?“ obrátil se na Mistra s otázkou. „Dosud ne.“ „Nevadí. Dám vám zápisenku,“ řekl Zdeborský a vyňal z kapsy formulář. Zahlédl jsem letmo nadpis v záhlaví: ZÁPISENKA ZA PŘINÁLEŢNÍKA SHROMÁŢDĚ PRO OČISTU ČESKÉHO MLUVU Pojmen…………………… Okropní pojmen…………… Vsvětvchod………………… Činprac…………………… a další rubriky, uvedené jinými zvláštními slovy. „Vpísmeňte černovodopisem či písmohybnou,“ pravil Ivo. Zmatený Mistr přijal formulář, strčil ho rozpačitě do kapsy a pak začal rychle mluvit, aby se vysvobodil z rozpaků. Všiml jsem si, jak Kruliš za zády Zdeborského přemáhá smích. Sám jsem musel vytáhnout kapesník a předstírat, ţe smrkám. „Nahradil jsem obvyklé symboly symbolem ryze českým,“ hovořil Straka. „Hvězdička je původu barokně křesťanského, z doby temna, proto jsem ji zamítl, mon dieu. Podobně prýmky, které mají charakter anglický, a takzvané pecky, které zavedli masarykovci podle francouzských vzorů. Zvolil jsem symbol z dávné české mytologie – bělouše kníţete Horymíra, bájného Šemíka.“ „Okavypulné,“ odtušil Ivo. „Jeden šemík – řadvoda,“ řekl Mistr. „Dva – rojvoda, tři – voj voda. Pro vás jakoţto vojvodissima navrhuji zde zlatého tura s kruhem v nose na upomínku nezkrotné síly legendárního zvířete, po němţ je nazvána památná hora Turov.“ Zlaté zvíře na nárameníku, lemovaném jihočeskými folklórními ornamenty kvítků a srdíček, připomínalo spíše jednoho z volů, které kníţe Václav ze servilnosti posílal německému panovníkovi, ale Zdeborského nadchlo. „Okavypulné,“ prohlásil, „a říkáte, ţe tento čtyřnoh znázorňuje svalomoc?“ Mistr se nejisté a nechápavě usmál.

„Nebyl by snad lepší hřívovec?“ otázal se dále Zdeborský. „Hřívovec?“ vypravil ze sebe Straka, „mon dieu!“ „Ano. Ten čtyřnoh, co ţije v Černozemi,“ řekl Zdeborský, a kdyţ viděl, ţe Mistr stále nechápe, dodal: „kde ţijí také černokoţové.“ „Pan továrník myslí lva, ţe ano?“ vmísil se do řeči Kruliš. „Takjest,“ řekl Zdeborský. „Nečesky býval tak poslovován. „Mohu tam přidělat – mon dieu – hřívovce,“ řekl Straka. „Z jedné strany by byl hřívovec a z druhé – mon dieu – tur?“ pohlédl nejisté na Zdeborského. „Rohosil, “ řekl Zdeborský a vytáhl malý zápisník. „Musím ten pojmen vpísmenit do svého úchovníku. Vytvorbil jsem ho teprve teď.“ Váţně zapsal nové slovo a Mistr po uctivé pauze pokračoval: „Co byste tedy řekl tomu, kdyby z jedné strany byl – mon dieu – hřívovec a z druhé – mon dieu – rohosil a uprostřed – mon dieu – holubice?“ „Bělice,“ řekl okamţitě Zdeborský a ihned si to poznamenal. „Myslím ovšem – toho ptáka – symbol české povahy,“ pravil Straka. „Ano, toho bílého letovníka,“ řekl Zdeborský. „Bude se poslovovat bělice.“ „Ale bělice je také – pokud ovšem vím – jakási ryba,“ řekl nesměle Straka. „Vodoţiv?“ zarazil se Zdeborský. „Máte skutečnoshod. Ale nevadí. Vodoţiva oslovníme – třeba – vodoklouzek.“ „Aby se to nepletlo s tou houbou,“ řekl potměšile Kruliš. Zdeborského ruka s perem, připraveným poznamenat nové slovo, se zarazila, ale pak energicky dokončila svou činnost. „Houba se oslovní slizopodstrom,“ pravil pevně, vyvraceje veškeré námitky. Vtom se otevřely dveře skleněné místnosti a dovnitř vběhl drobný muţík s rezavým plnovousem. Kdyţ spatřil Kruliše, zvolal: „Pane šéf! Pane šéf! Pojďte do laboratoře!“ „Co je, Holousek?“ otázal se familiérně Kruliš. „Mám princip!“ zvolal zrzavý muţík, a teprve teď si všiml, ţe šéf není sám. „Náš pan Holousek,“ představil ho Kruliš.

„K sluţbám,“ řekl Holousek. „Kdyby to pány zajímalo, mohli by se taky obtěţovat.“ Šli jsme já, Kruliš a Zdeborský, protoţe Straka se s námi rozloučil, za zrzavým muţíkem v modrém pracovním plášti přes dílnu, kde asi třicet dělníků pracovalo, jak vysvětlil Kruliš, na velké zakázce pro kníţete Schaumburg-Lippe, který se rozhodl opatřit veškeré své sluţebnictvo novými knoflíky. Dostali jsme se na dvůr a otevřenými dveřmi do malého přístěnku za tovární budovou, který měl moderní široká okna a bílou omítku. Uvnitř byl široký pracovní stůl s telefonem a s geniální všehochutí měděných a stříbrných drátků, elektrických článků, všemoţných lamp, kondenzátorů a odporů i různých jiných věcí a věciček, jejichţ účel jsem neznal. V rohu byl letovací aparát a zámečnický ponk a v druhém rohu různé přístroje s ciferníky a ukazateli. V nepořádku pokrývajícím pracovní stůl byl vymeten malý půlkruh a uprostřed něho stála malá mosazná krabička, ne nepodobná cigártašce. Pan Holousek došel aţ k pracovnímu stolu, otočil se k nám a slavnostně a rozechvěle prohlásil: „Tady, pánové, tady to je! Kapesní rádio!“ Zrzavý vous se mu vzrušeně zavlnil. „Vloţnicový vzduchhovořík?“ otázal se Ivo, ale všechny ostatní projevy uznání předešel Kruliš, který rychle a beze slova přistoupil ke stolu a dychtivě uchopil krabičku. V očích se mu zablesklo. Podnikatel, řekl jsem si v duchu. Tak ono je to pravda. Teď začne vyrábět kapesní rádia a Holouskovi uznale poklepe na rameno. „Je to fakt, Holousek? Funguje to?“ zeptal se a otáčel skříňkou v prstech. „Račte se přesvědčit, pane šéf,“ řekl pan Holousek a ze zámečnického ponku vzal jinou krabičku, podobnou první. „Tohle je vysílač, co vy máte v ruce, je přijímač. Račte zmáčknout knoflík na spodku.“ Kruliš otočil krabičku, objevil se knoflík, a Kruliš ho zmáčkl. Ozval se pronikavý, pisklavý tón. „Půjdu teď ven,“ řekl pan Holousek, „a vy račte poslouchat, pánové.“ Pak spěšně vyšel z dílny. Jakmile vykročil, začalo se z přístroje ozývat krátké staccatové pískání, podobné morseovce, ale stále

stejné. Pip-pip-pip-pip-pip. Vyhlédl jsem z okna. Muţík se zrzavým plnovousem spěšně kráčel k bráně továrny, vyšel ven a zahnul za roh. Přístroj utěšeně pípal. Krulišovi se leskly oči a Ivovi pokleslo všech šest či sedm brad. „To je ohromné,“ řekl spíš pro sebe Kruliš. „Na jakém principu to sakra pracuje?“ „Tohle jsem opravdu v ţivotě neviděl,“ řekl jsem. „Nemá tu někde pan Holousek schéma?“ Kruliš se vzpamatoval a zazubil se na mě. „Náš pan Holousek je typický naturtalent,“ řekl. „Nebudete tomu věřit, ale on nikdy ţádné plány, schémata, nákresy a podobné věci nedělá. On to totiţ neumí. Pracuje metodou zkoušky a omylu, a víceméně intuitivně.“ „Tak?“ „Ano. Vţdycky kdyţ něco sestrojí, musíme to dát inţenýrům k rozebrání. Plán se dělá dodatečně při tom rozebírání.“ Kruliš se zarazil. Asi si uvědomil, ţe naznačil funkci pana Holouska ve své továrně příliš otevřeně. Pan Holousek byl něco jako dojná kráva. Mléko, které produkoval, mělo podstatně větší cenu neţ výpotek mateřských ţláz rohatého bravu. Najednou se pískání v přístroji změnilo. Místo staccatového pípání začaly se ozývat dlouhé tóny, zase jako dlouhá znamínka morseovky, ale opět stále stejná. Podíval jsem se z okna. Pan Holousek prošel branou a blíţil se k laboratoři. Měděný vous mu plál v podzimním slunci a ozařoval šťastný úsměv na poněkud dětské tváři. Odvrátil jsem se od okna. Vynálezce vešel do místnosti a zastavil se. Přístroj okamţitě začal vydávat dlouhý, nepřerušovaný, dost pronikavý tón. Šťastné oči pana Holouska přelétly po našich tvářích. „Je to jenom taková hračka,“ řekl omluvně, „ale je to první krok na cestě k uskutečnění mého ţivotního snu – kapesní televize.“ „Okavypulné,“ ozval se Zdeborský uţasle a vynálezce se otočil k němu. „Kdyţ oba přístroje stojí na místě,“ vysvětloval, „je slyšet dlouhý rovný tón. Kdyţ se vysílač vzdaluje od přijímače, vysílá Morseovy tečky, kdyţ se přibliţuje, Morseovy čárky. Jak říkám: pouhá hračka, ale –“

„To by se dalo vyuţít v detektivní praxi,“ vyhrkl jsem. „Ale prosím vás,“ pravil pan Holousek. „Jakpak byste toho chtěl vyuţít? Je to tak pro děti.“ „Ne,“ řekl jsem, ale neţ jsem mohl pokračovat, přerušil mě Kruliš: „Půjčíte nám to, Holousek?“ „Ale s radostí, pane šéf.“ „Jaký to má okruh slyšitelnosti?“ „Jenom asi padesát kilometrů, pane šéf.“ „To stačí,“ řekl Kruliš. „Pojďte, pánové“ Chápal jsem, ţe nerad slyší, kdyţ se před Holouskem mluví o praktickém vyuţití toho přístroje, který mně, snad proto, ţe jsem byl laik, připadal jako zázrak. Ale on to byl zázrak. Bylo to v roce 1938 a tenhle zrzavý strejc tu sestavil cosi jako tranzistor. S boţsky naivní tváří, docela samozřejmě a aniţ si byl vědom, co vlastně dělá. Odešel jsem s Ivošem za Krulišem. Kruliš stál ve dvoře a rozhlíţel se. „Vyzkoušíme to,“ řekl. „Já si vemu vysílač a vyjedu. Vy jeďte asi za tři minuty po mně. Schválně, jestli mě najdete.“ V očích erbovního továrníka svítily plamínky klukovského zájmu. Podal přijímač Zdeborskému, který rovněţ zaplál nadšením. „Vykoluji se svým jeţdíkem přesně tři časůvky po vás, pane hybnovýrobníku,“ pravil. Kruliš se otočil a kráčel rychle k bráně. Šli jsme za ním. Vrátný s pestrobarevným štítkem nám zasalutoval a vyšli jsme na chodník. U něho stála Zdeborského tatra. Kruliš se k nám otočil a řekl: „Hned jsem zpátky. Zajdu si do garáţe pro vůz,“ otočil se zpátky, a náhle strnul. Viděl jsem, ţe upřeně hledí k protějšímu chodníku, před vchodem do kadeřnictví stálo brčálově zelené dvousedadlové kupé Citroen. Nad ním se slunce opíralo do zlatého lazebnického talíře, který se zeleně zrcadlil v nablýskané střeše vozíku. Kruliš se ohlédl po nás a řekl tiše: „Mám nápad. Provedem to jinak. Bude to větší legrace. Támhle to autíčko patří paní docentově Meluzínové. Pan docent má tady kus za vyšehradskou skálou takovou secesní škatuli, které říká můj dům.

Milostivá je zřejmě u kadeřníka. Dáme jí vysílačku pod sedadlo a budeme sledovat ji. To bude zajímavější neţ pátrat po mojí maličkosti, co říkáte?“ Mrkl na mě vilně a zasmál se. Ivo Zdeborský se rovněţ škytavě rozesmál. Kruliš se rozhlédl na všechny strany a pak nápadně opatrnými kroky přešel přes klidnou ulici a strčil hlavu do otevřeného okénka kupé. Potom vsunul dovnitř ruku s vysílačkou, chvilku tam něco kutil, pak se obrátil a stejně přehnaně opatrnými čapími kroky jako zloděj v americké grotesce se vrátil k nám. „Strčil jsem jí to do kabelky,“ řekl. „Zapomněla si ji v autě.“ Nastoupili jsme do Zdeborského tatry a oddali jsme se čekání. Od Vltavy zněl tichý ševel vody a ve výkladních skříních kadeřnictví se obráţela hra vlnek jiskřících jako brilianty. Tu a tam přešel nějaký chodec, jedna nebo dvě dámy vstoupily do salónu. A pak se objevila paní Meluzínová. Měla na sobě světle zelený podzimní kostýmek a dlouhé a závratně štíhlé nohy v zelených lodičkách. Její smutná, kulatá tvář, ověnčená černými prstenci čerstvě nakadeřených vlasů se španělskou lokýnkou před oušky, byla zarůţovělá a vzrušená. Rozhlédla se nevlídně po ulici a rukou v červené rukavičce rychle otevřela dveře svého kupé a půvabným pohybem celého těla, dráţdivě sevřeného do úzké sukně a vypasovaného sáčka, se zhoupla do miniaturního vozu. „Sakra, sakra, “ řekl Kruliš. „Nevypadá, ţe by jela za manţelem, co, pánové?“ Zdeborský zaklokotal a vykvikl o tercii výš, neţ zněl dlouhý rovný tón v přijímači. „Zdá se, ţe ta jemnoţena tropí za ohřbetím svého spojníka jakési zlokousky,“ poznamenal a vloţil ruku na řadicí páku. Nespouštěl jsem z očí zelené kupé. Zaskřípělo v něm rychlostní soukolí, z výfuku vyrazil modrý kouř, zelené kupé sebou trhlo a rozjelo se po širokém nábřeţí podél Vltavy k zamlţeným stráním Petřína. V slunci, které se pomalu sklánělo k západu, vypadalo jako malý zelený skarabeus. Z přijímače se začalo ozývat staccatové pípání. Pocítil jsem silný muţský zájem o to, kam jede paní Meluzínová a co tam bude dělat. Vzpomněl jsem si na článek jejího nepříjemného

manţela, ale politická ne-sympatie k jejímu ţivotnímu druhu mi nevadila. Po pravdě řečeno, u hezkých ţenských mi nikdy nic nevadilo. Jenom kdyţ na mě kašlaly, coţ se bohuţel dálo dost často. V duchu se mi objevila vyčítavá tvář Boţenčina, ale zatřásl jsem hlavou a zahnal jsem ji. Zelené kupé projelo tunelem ve vyšehradské skále a zmizelo. „Tak jedem, pane továrníku,“ řekl Kruliš. Zdeborský zakvikl a zmáčkl startér. Z přijímače znělo vytrvalé a pravidelné staccatové pípání.

kapitola třicátá šestá
popisuje velmi podivné události v kavárně Tartarin Asi po třech minutách jízdy přešlo staccato do Morseových čárek a za chvilku jsme přijeli ke kavárně Tartarin, před níţ u chodníku stálo známé zelené kupé. Kavárna měla široká okna, která zrcadlila panoráma Hradčan. Za Hradčany hleděly z kavárny posmutnělé ţidovské obličeje stálých zákazníků. Vešli jsme dovnitř, a kdyţ jsme stáli u šatny, pípání, které Kruliš zeslabil na minimum, se proměnilo v dlouhý rovný tón. To znamenalo, ţe krásná paní sedí v kavárně. Ale nebyla tam, aspoň ji nebylo vidět. Od jednoho ze stolků u okna na nás někdo zamával. Byl to Alfréd Poláček, který tam seděl nad šálkem černé kávy, pohříţen v černé myšlenky. Kruliš prohlásil, ţe se rozhlédne po kavárně, a já se Zdeborským jsme si šli přisednout k Poláčkovi. „Jak se maj, pane doktor,“ pozdravil mě ten bodrý izraelita, ale v jeho hlase nebylo stopy po bývalé vitálnosti. „Jde to. A jak vy, pane továrníku?“ Poláček zamával tlustýma ručkama., Jak se ţid dneska můţe mít, pane doktor. Čtete noviny? Jeden si připadá jako vrah. Kdyţ to takhle půjde dál, bude ze mě šnorer.“ „Snad to nebude tak zlé, pane Poláček,“ řekl jsem. „Dostat se mi některý z těch protikristobijců z Vlajky do úchopníků, udělám s ním krátký hádkovývoj,“ pronesl enigmaticky Zdeborský, který, třebaţe se stal velikým vlastencem, nestal se antisemitou a nepřestal být okázale demokratický. „Maj recht, pane Zdeborský,“ odvětil poněkud zmateně Poláček, a jeho nepuristické slovo vyvolalo na čele oprávce jazyka lehkou vrásku. „Ale je to zlý, pane doktor, moc zlý, a bude to ještě horší. Ţid je dneska nebich. Jen si vemou tohle: mám v podniku prokuristu, ňákej Houska, takovej slejška je to, celej den to pije mlíko a počítá halíře víc neţ našinec. Vzal jsem ho k sobě z čistý křesťanský lásky, proto se mi asi nevyplatil. Měl jsem mu říct, pane Houska, voni sou mi nesympatickej, voni můţou ke konkurenci. Ale to né, to sem

musel bejt outlocitnej, a ţe prej má ţenu a tři děti a je slabej na plíce, tak jsem ho vzal, do všeho sem ho časem zasvětil, pane doktor, chápou, do kaţdýho kšeftu, no a to vědi, v kšeftu to vţdycky nejde akurát podle desatera, a vědi, co ten ganef, co ten chucpe udělá?“ Pan Poláček na mě hleděl úpěnlivě jako hromádka neštěstí. „Nevím,“ řekl jsem. „Příde tuhle a povídá: pane Poláček, vemou na vědomí, ţe já uţ se nemenuju Houska, ale Hauske a ţe jsem se konečně moh přihlásit ke svý pravý národnosti po pradědečkovi z matčiny strany. Ten se menoval Kollatschek a byl to čistokrevnej říšskej Němec. Vode dneška jsem teda Herr Hauske a jim dám dobrou radu: koukaj se zdejchnout, dokud je čas. Der Führer kommt bald, povídá, und dann ist es aus mit den Juden! No co by tomu řekli, pane doktor?“ Pokýval jsem smutně hlavou. „Nezdovolníme, aby v našem vládokraji byly odkývány nějaké nařizy proti kristobijcům,“ ozval se opět enigmatický Zdebora. „Maj recht,“ řekl zase pan Poláček a pak se ke mně naklonil: „Co myslej: na Vinohradech má jeden takovou kancelář. Za dvacet tisíc tam dostanou víza do Ameriky. Co myslej, pane doktor, mám to udělat?“ Ale neţ jsem mu mohl odpovědět, všiml jsem si něčeho, co mi vzalo dech. O několik stolků dál seděla Boţenka s jakýmsi neklamně izraelským elegánem v přepychovém dvouřadovém obleku z anglické látky a ţivě a nadšeně se s ním bavila. Mozek mi zalila rudá mlha nesmyslné ţárlivosti. Izraelský elegán vzal Boţenku za ruku a oba se něčemu smáli. „Co myslej, pane doktor!“ naléhal pan Poláček. „Udělejte to,“ procedil jsem mezi zuby a vstal jsem. Někdo mi poloţil ruku na rameno. „Není k nalezení,“ ozval se Krulišův hlas. „Ale vzadu mají takové boxy, takové šámbr séparé, moţná ţe je tam. Signál jde pořád.“ Z Krulišovy kapsy znělo slabé pískání. Kruliš usedl ke Zdeborskému a potřásl si rukou s panem Poláčkem. Sedl jsem si. Elegantní izraelita vytáhl zlatou cigártašku a nabídl Boţence. A ona si vzala! Ona, která skoro nikdy nekouřila!

Rozhlédl jsem se po kavárně. Bylo nabito; hustá cigaretová mlha se převalovala nad plešemi pánů, mezi nimiţ bylo hodně souvěrců pana Poláčka. Boţenka! Ale moţná ţe tohle je ten trest, který mě tak dlouho míjel. V rohu kavárny seděla jakási hlučná společnost nad vysokými sklenicemi plzeňského. Zadíval jsem se na ně, abych se nemusel dívat na to, co mi provádí Boţenka. Clonou ţárlivosti se prudce prohlodávaly výčitky svědomí. Zdálo se mi, ţe jednoho z lidí z té pivní společnosti odněkud znám. A vtom se to stalo. V čele stolu hlučné společnosti povstal muţ v černých rajtkách a začal cosi skandovat. Do obláčků kouře vylétly půllitry a k muţovu volání se připojily drsné hlasy. Hovor v kavárně se ztišil a tváře se obracely k zpívajícím. Od pivního stolu se rozlehl chraptivý song: Hoj Čechové, hoj poslyšte, vy nepřítele máte: nos zahnutý, ret zavlhlý, ach, zdali vy ho znáte? Je to ţid, ţid, ţid, ţid, ţid, a my ho budem bít, bít, bít, bít, a my ho bu-dem bít! Ohlédl jsem se po panu Poláčkovi. Pan Poláček zezelenal a přikrčil se nad šálkem kávy. Zdeborský počal rudnout od nejspodnější brady. Rychle jsem pohlédl na elegantního izraelitu, který seděl s Boţenkou. Seděl vzpřímeně a mračil se. Chorál pokračoval: Ţid národ náš vţdy okrádal a prznil dcery naše, teď nový čas přichází zas, hoj vzhůru na Jidáše! Je to ţid, ţid, ţid, ţid, ţid, a my ho budem bít, bít – bít – bít,

a my ho budem bít!!! Poslední tón přešel ve zběsilý řev a skandované volání: „Ţidi ven! Ţidi ven!“ Muţi vstávali od půllitrů a ozval se lomoz překocených ţidlí. Kavárnou prolétl jako albatros šedovlasý vrchní a krovky fraku za ním vlály. Dorazil k hlučnému stolu, ale tam ho uchopili dva výrostci v černých rajtkách a v koţených bundách, otočili ho a strčili do něho tak prudce, ţe vrazil do stolku, který mu stál v cestě, převrhl ho a svalil se na zem i s koflíky moka, které se začernalo na rudém koberci. To byl signál. Muţi od stolu s pivem se rozběhli po kavárně. „Ţidi ven!“ zaznívalo krvelačně a všude po místnosti začali se zvedat od mramorových stolků plešatí pánové a tlačili se k východu. Uviděl jsem, jak nějaký mladík přetáhl letitého izraelitu německými novinami v bambusovém drţáku a obratně mu vyškubl peněţenku. A pak nastala vřava. Zařinčelo sklo a vzduchem prolétl půllitr a rozbil se o láhve s brandy u baru. Ozvalo se ţenské ječení a chraptivé nadávky. Jakýsi drobný pán v kamaších upadl na koberci a jiný pán v šedivé vestě se natáhl přes něho. Mladík s bílým květem v klopě po nich přeběhl, uchopil šálek kávy ze stolku a vchrstl ji do obličeje muţi, který se právě chystal utéci. Řev zesílil a slil se s řinčením skla a rozbíjeného porculánu v ohlušující rámus. Ohlédl jsem se k našemu stolu a zaslechl jsem, jak přikrčený pan Poláček říká nešťastně Zdeborskému: „Ţidi ven – jim se to řekne, ale kam se má jeden vrtnout? Ţid patří do kavárny, to je marný, jinak je s ním konec,“ a pokouší se vstát. Neţ se mu to podařilo, vztyčil se však Ivo Zdeborský, s catcherským funěním převrhl stolek a napřel se do nejhustší vřavy. Rychle jsem se rozhlédl po Boţence. Spatřil jsem ji, jak stojí na ţidli a mává kabelkou. Vtom do mě někdo strčil. Kolem mě přeběhli tři mladíci, kteří napůl vlekli, napůl nesli čtvrtého, politého kávou. Zmítal se jim v náručí a kopal na všechny strany, ale jeho nosiči byli zřejmě ostřílení a zocelení hospodští bijci a posunovali ho neúprosně k východu. Z lógru zablýskla bělma, a vtom jsem poznal, ţe je to Leo Poláček, osmnáctiletý syn mého přítele. „Leo!“ zaslechl jsem zároveň hlas jeho otce a uviděl jsem,

jak se pan Poláček neohroţeně vrhá vpřed, aby zachránil svého potomka. Srazil se však s jakousi dámou v světle zeleném kostýmu. Dáma zavrávorala, podívala se letmo na pana Poláčka, a náhle zděšeně vykřikla a obrátila se na útěk proti směru hlavního proudu. A vtom jsem poznal i ji. Byla to paní Meluzínová a její čerstvě nakadeřená hlavička se začala zmítat po rozbouřeném moři zrudlých pleší, aţ mi zmizela v kotoučích dýmu. Bleskla mi vzpomínk a na dětský večírek ve vile Carmen a najednou jsem všechno pochopil. Ale neměl jsem čas o tom meditovat. Skandovaná hesla za mnou nějak zesílila a soustředila se jakoby na jednom místě. Rychle jsem se ohlédl. Skutečně. Kolem izraelity v dvouřadovém obleku, který seděl s Boţenkou, vytvořil se polokruh rozkročených mladíků v rajtkách, z jejichţ úst vycházelo bezduché, rytmické, všeho lidského smyslu zbavené hulákání: „Divenţidivenţidivenţidivenţi,“ a tak dále. Ale ţid v anglické látce ani nevstal. Seděl ledově klidně za stolkem a jednou rukou drţel Boţenku, která mezitím zase slezla ze ţidle a cukala se teď vedle něho bojechtivostí. Na tváři měl hluboce pohrdavý výraz, tak dokonale pohrdavý, jak je to moţné snad jen ve filmu. „Divenţidivenţi!“ vyli rozběsnění mladíci kolem něho, ale neměli se k akci. Ţid klidně pozvedl šálek s kávou a přiloţil ho ke rtům. Ryk v kavárně se uklidnil. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, ţe boje ustaly a pozornost všech se soustředila na půlkruh rozběsněnců, v jehoţ středu seděl Boţenčin izraelita. Jenom u vchodu se dosud tísnilo několik tělnatých pánů, ale i ti se začali otáčet zpátky do sálu. A vtom z hloučku ochraptělých řvounů vykročil k sedícímu izraelitovi jakýsi muţ a já si uvědomil, odkud ho znám. Byl to svědek pana reţiséra Prodöhla Humprecht Czabera, rytíř Humprecht Czabera, jak jsem se nedávno dočetl v novinách ve zprávě o znovupovolení uţívat šlechtické tituly zrušené republikou. Chlorofylovou pletí prosvítalo nachové zbarvení vzteku a bílé psí dečky měl rytíř potřísněné kávou. Gardénie v klopě na kuřecích prsou se třásla vzrušením. Czabera si vtiskl do oka monokl a postoupil ještě o jeden krok k izraelitovi. Jeho spojenci přestali

skandovat. Zřejmě očekávali, co udělá vůdce. V kavárně zavládlo hrobové ticho. Czabera se nejistě rozhlédl a pak si poopravil polohu monoklu v oku. Do ticha se rozlehl klidný, i kdyţ roztodivný výrok, který Boţenčin izraelita pronesl nosovou pidgin-češtinou: „Vodpřáskni!“ Czabera zfialověl a postoupil znovu o maličký krůček. Vztáhl ruku a ukázal třaslavým prstem na izraelitu. Pak pronesl tichounce. „Ţide smradlavá!“ a strnul. Boţenčin izraelita se totiţ líně zvedl a teprve teď bylo vidět, ţe je to vazba. Jeho pravička v pruhovaném gabardénu vylétla jak blesk a uchopila rytíře pod krkem. Pak ho ţidovský muţ bez obtíţí jednou rukou nadzvedl a druhou mu do obličeje vchrstl zbytek své kávy. Rytíř zaječel a zhroutil se na zem. Z hloučku jeho poddaných vyskočil rozsochatý mladík s placatým nosem a vzápětí, s nosem ještě placatějším, se svalil na Czaberu. A to byl další signál a vřava propukla znovu. Viděl jsem ještě, jak Boţenka přetáhla kabelkou mladíka s koketním vouskem a jak po hlavě, ramenou a šatech toho nešťastníka počala stékat nazelenalá tekutina. Byl to Boţenčin oblíbený parfém Tajemství budoáru, parfém tak účinný, ţe kdyţ ho jednou Boţenka pouţila v opičím pavilónu v zoologické zahradě, omdlel z něho paviání samec a oba dva šimpanzi. Vrhl jsem se rovněţ do boje. Čin neznámého izraelity zvrátil jakoby kouzlem poměr sil a já viděl různé plešaté a zavalité pány, jak statečně buší pěstičkami do padajících antisemitů. Blízko mě se utvořil prázdný kruh, v jehoţ středu se otáčela mohutná postava catchera Zdeborského. Podařilo se mu nasadit svůj obávaný chvat šuke-čikodze jakémusi neurvalému muţi, který v letu řval, a ještě kdyţ vylétl smělou křivkou ke stropu, odkud se zřítil do fontány se zlatými kapříky, volal velice nešťastně ono vzácně lidské slovo Pomoc! U východu podráţel prchajícím antisemitům nohy pan Poláček. Zakrátko bylo po boji. A kdyţ poslední z výtrţníků vylezl po čtyřech z kavárny a já se uţ chtěl ohlédnout po Boţence, vstoupila náhle dovnitř překrásná plavá dívka v importovaném podzimním

kabátku, zarazila se mezi skleněnými dveřmi a udiveně se rozhlédla po obrazu zkázy. Ale já hrdinně odpoutal zrak od jejího plavého zjevu a obrátil jsem se k Boţence. Izraelita v anglickém koverkotu kráčel energicky kolem mě a cenil zuby v příjemném úsměvu. Znovu jsem se ohlédl. Ţidovský muţ přistoupil k dívce a srdečně jí stiskl ruku. A pak jsem zaslechl, jak za mnou volá Boţenka: „Jarouši, co tu děláš? Dyť se ti něco mohlo stát!“

kapitola třicátá sedmá
Volání aparátu pana Holouska. Společnost vyjíždí do temné noci a ocitá se na nečekaném místě Pokud jde o Boţenku, všechno se vysvětlilo, kdyţ mi představila statného neárijce v dvouřaďáku, který pyšně drţel pod paţí hezkou plavovlásku. Boţenka ho znala právě přes tu plavovlásku, která se jmenovala Barbora Koníčková a nebyl to nikdo jiný neţ sekretářka barrandovského šéfa, o níţ se zmínil Milan Zelenka. Ta, co za ní pálil Prodöhl. Boţenka s ní chodila do obecné školy a vyšlo najevo, ţe tu měli schůzku s Barbořiným snoubencem, aby domluvili poslední podrobnosti svatby, na níţ měla Boţenka fungovat jako nevěstin svědek. Ţenich byl pozoruhodná osobnost: byl to praţský zástupce hollywoodské společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, pan Áarón Cohen, čímţ se vysvětlilo, proč byla Barborka tak chladná k celuloidovým půvabům pana reţiséra Prodöhla. Půvaby tohoto druhu byl pan Cohen vybaven v ještě větší, zámořské míře, a mimoto to byl elegantní, sportovní Amerikán a Barborka byla plavá krasavice jako stvořená pro reprezentaci. Ale nemohl jsem s nimi zasednout v druţné zábavě, protoţ e Ervín Kruliš, který Cohena znal z obchodních styků, naléhal na okamţitý odjezd. Z Holouskova aparátu se totiţ opět začalo ozývat staccatové pípání, coţ značilo, ţe krásná záletnice nám uniká. „Mimoto,“ řekl Kruliš, „ten aparát musíme dostat zpátky, Holousek si nepamatuje, jak to udělal. Neţ by sestavil nový, trvalo by to moţná rok, moţná pět.“ Viděl jsem, ţe Kruliš je značně nervózní. Snad mu došlo, ţe po událostech v kavárně bude dost obtíţné aparát z paní Meluzínové dostat, protoţe ji těţko můţeme poţádat, aby nám ho vydala; vţdyť nás dovedl k výjevu, který mladou paní značně kompromitoval. A taky měl Kruliš pravděpodobně strach o osud prototypu, jehoţ obchodní moţnosti i laik jako já mohl odhadnout jako nedozírné. Napadlo mi řešení pomocí Boţenky – mohla by předstírat, ţe omylem strčila ten přístroj paní Meluzínové do kabelky na toaletě, a

tak jsme se rychle rozloučili s pozoruhodnými snoubenci a před kavárnou jsme nastoupili do Zdeborského tatry. Kruliš zesílil hlas přístroje a Ivo nastartoval vůz. Setmělo se a obloha se potáhla mraky. Na ulicích uţ rozsvítili světla. Rozjeli jsme se nazdařbůh po Národní třídě a Ivo šlápl na plyn. Staccato náhle přešlo v Morseovy čárky. Jedeme tedy správným směrem a jedeme rychleji neţ zelené kupé. Přejeli jsme Můstek, Příkopy, kolem nás se mihla vznosná budova Ţivnobanky, Prašná brána a za mostem jsme zahnuli na Letnou. „Kam ta ţenská jede?“ řekl zamračeně Kruliš a podíval se na hodinky. Bylo skoro šest. „To vona asi jede k nějaký kamarádce,“ řekla Boţenka. „Aby jí dosvědčila, ţe vodpoledne byla u ní. To se tak dělá.“ Zakašlal jsem, ale Kruliš uţ obrátil ironické oči na Boţenku: „Pouţíváte také toho triku, slečno?“ „Depak,“ pravila Boţenka klidně, „ale moje kamarádky to někdy dělaj. Uţ jsem jim kolikrát svědčila, ţe byly u mě, dyţ nebyly.“ Přijeli jsme na Strossmayerovo náměstí, ale kdyţ Ivo automaticky zatočil na Letnou, ozvalo se v přístroji zase staccato. „Jedem dál. Do Holešovic nebo do Kobylis,“ zavrčel Kruliš. Ivo objel postranními ulicemi Veletrţní palác a zahnul kolem starého výstaviště k Holešovicům. Historie se opakovala v Dělnické ulici, kde Ivo nezatočil na Trojský most a varovné staccato nás hned vrátilo. Přístrojek fungoval výborně. Přejeli jsme most a zahlédli jsme rozsvícená hnízda oken Bulovky na stráni i mračna, zrcadlící se v hladině. Nad Libní svítilo několik červených světel, a jak jsme přidali plyn a hnali se do kopce k Vychovatelně, opřel se do nás vítr. U Vychovatelny Zdeborský instinktivně zahnul nahoru do Kobylis a čárky se nezměnily v staccato. Jeli jsme dobře. „Doufám, ţe se nerozhodla ujet s mladým Poláčkem za hranice,“ řekl Kruliš. „A jestli, nemají to dělat tak zbrkle.“ „To by jeli asi opačným směrem, na Polsko,“ řekl jsem. „Pochybuju, ţe by mladý Poláček prchal do Německa.“

Kruliš kývl. Minuli jsme Vlachovku a Boţenka zvědavě přitiskla nos na sklo. Byla to hospoda jejího mládí a ohlédla se za ní ještě ze zadního okénka. A pak jsme se najednou ocitli za Prahou a v přístroji pořád zněly čárky. Zdeborský rozsvítil naplno reflektory a první kapky deště zabubnovaly na přední sklo. Kruliš zamručel. Jeho jeţatá hlava se rýsovala přede mnou na pozadí orosené desky a vedle ní plavá hříva catchera, který poulil slabozraká očka do osvětlené tmy. Kolem nás ubíhaly patníky a křoviny. Déšť zesílil. Vítr hnal veliké kapky proti vozu a Zdeborský spustil stírač. Pískání znělo pořád dál, pravidelně. „Tohle se mi nelíbí,“ řekl temně Kruliš. „Nerozumím tomu.“ „Lzebýt,“ ozval se Ivo, „lzebýt, ţe ji mladý Poláček odrodičoloupil.“ Únos? Ano, blesklo mi hlavou, ţe je to moţná únos, a otřásl jsem se. Ale ne únos paní Meluzínové. Co kdyţ ti výtrţníci unesli mladého Poláčka a hezká paní je pronásleduje ve svém kupé? Vyhlédl jsem z okna. Prudký vítr kýval korunami mohutných kaštanů, jejichţ oranţové listí, omývané deštěm, se zalesklo ve světle reflektorů. U vchodu do jakési zahrady stálo několik aut a v dálce mezi kaštany jsem zahlédl záři rozsvícených oken. Vzápětí všechno zmizelo ve tmě a my se deštěm a vichřicí hnali dál. „Stop!“ vykřikl náhle Kruliš a Ivo dupl na brzdu, aţ Boţenka vylítla a objala ho zezadu kolem krku. „Co je?“ řekl jsem. Místo odpovědi ozvalo se staccato, které v mţiku přešlo v dlouhý rovný tón. „Přejeli jsme ji – a teď oba stojíme,“ vydechl jsem. „Jestli to není porucha,“ řekl Kruliš. „Těţko,“ řekl jsem. „Zatím aparát fungoval bezvadně.“ Otočil jsem se. V zahradě za kaštany zářila osvětlená okna domu. „Vypadá to, ţe je v támhleté vile. Ale její auto jsem neviděl. Ovšem, moţná ţe jsem ho přehlédl.“ „Vyvenčíme“ pravil vzrušeně Ivo. „Půjdeme se ujistit, jestli tam její jeţdík nestojí, nohmo.“ „Chce se vám lízt do toho nečasu?“ zeptal se Kruliš. „Nechce, “ řekl jsem. „Ale musíme přece zjistit, co se tu děje.“

Kruliš se ušklíbl. „Pravděpodobně nějaký luxusní abštajg.“ Ta slova ve mně vyvolala jisté asociace. „Tím spíš,“ řekl jsem. „Tohle je celé nějaké podezřelé.“ „Ovšem, vy máte stopařskou praxi v podobných záleţitostech,“ řekl Kruliš a odmlčel se. Déšť ševelil a bil do střechy auta. Zdeborský zhasl reflektory. Octli jsme se ve studené tmě a v ní zářilo jen okno domu. „Ostatně musíme přece dostat ten vysílač,“ řekl jsem. „Za chvíli se třeba vybijou baterie a pak ho nenajdeme.“ „Vynoţme! Vynoţme!“ zašeptal vzrušeně Zdebora. „Já nevím. Snad bysme měli počkat, aţ paní Meluzínová vyjde ven. Musí přece jet domů,“ řekl Kruliš. „Jestli utekla s mladým Poláčkem, tak nemusí,“ řekl jsem. „A pak bysme tu mohli čekat do rána.“ „A nebylo by lepší se do toho v takovém případě nemíchat? Bude to skandál.“ „Vynoţme! Vynoţme!“ zvolal znovu Ivo Zdeborský. „Pojďme,“ řekl jsem. „Skandálu nezabráníme tak jako tak.“ Otevřel jsem dvířka a vylezl jsem ven. Kruliš beze slova vylezl za mnou a ohrnul si límec trenčkotu. Boţenka otevřela paraplátko a vzala mě podpaţí. Zdeborský byl ve sportovním úboru, jak odejel na svůj catcherský trénink do Kalokagathia, a z kšiltu pestré anglické čepice mu ihned začala proudem crčet voda. Přikrčil se detektivně a kradl se k řadě zaparkovaných vozů, jen se kolem něho kaluţe rozstřikovaly. Vyrazili jsme za ním. Přístroj začal zas dlouze pípat. To bylo znamení, ţe funguje dobře a ţe vysílačka stojí na jednom místě. Došli jsme k řadě aut, promoklí na kost. Boţenčino paraplátko ochránilo sotva její ondulaci. První v řadě stála velká pragovka a za ní šedivá tatra hadimrška a potom dvě škody popular. Po kupé ani stopy. Zůstali jsme nerozhodně stát před bránou. „Tak co teď?“ řekl Kruliš a kýchl. „Sakra. Uţ od rána na mě leze chřipka, tohle ji popoţene.“

„Musela přijet s někým v jednom z těchhle aut,“ řekl jsem. „Bude zřejmě ve vile.“ Zdeborský vzal za kliku zahradní brány. Bylo zavřeno. „Přelezme zahradochran,“ zašeptal. „Mám pocit, ţe paní Meluzínová je v ţivotaohrozu.“ Jeho novočeština zněla v té tmavé noci a v poryvech vyjícího větru absurdně. Ale nepočkal ani na náš souhlas a začal se sápat na vysoký tyčkový plot. „Počkejte, Ivo! Vţdyť se tam nedostaneme!“ sykl Kruliš. Ale Zdeborský neznal nezdolatelných překáţek. Ne ţe by plot přelezl, ale svou tělesnou tíţí vyvrátil jeden kompletní blok bíle natřených tyčí a otevřel nám tak bránu do temné zahrady, kde vítr zlověstně kýval vlhkými korunami oranţových kaštanů a na konci klikaté cesty zářila okna rozlehlé vily.

kapitola třicátá osmá
v níž doktor Pivoňka a spol. vniknou do tajemné vily a jsou svědky noční schůze Opatrně jsme došli aţ k vile. Byla to veliká stavba poznamenaná secesí, s balkóny, ochozy a gotickou věţí. Okapy trčely daleko do tmy a měly tvar obrovských vlnících se hadů. V oknech byla tma, světlo vycházelo jen ze širokého polokruhu francouzských oken, ústících na verandu, za nimiţ byla zřejmě hlavní společenská místnost vily. „Dostaneme se na tu verandu?“ řekl jsem. „Kudy?“ odpověděl Kruliš otázkou. „Já bych ti třeba vlezla na záda a – anebo spíš panu továrníkovi,“ ozvala se Boţenka. „Pojďme,“ řekl jsem. Obešli jsme vilu a ocitli jsme se před verandou. Nad námi se lily proudy hustého deště, které seshora osvětlovala zářící okna. Voda se dole rozstřikovala na zděném chodníčku a Boţenka si postěţovala, ţe jí stříká pod sukně. Kruliš znalecky pohlédl na psí víno, které se pnulo po stěně verandy. „Zkusím to,“ řekl. „Počkejte tady a dávejte pozor.“ Potom si plivl do dlaní, obratně se vyšplhal vzhůru a zmizel na verandě. Ivo Zdeborský přistoupil optimisticky k psímu vínu, pověsil se naň a strhl celý hustý stvol i s drátěnou sítí na zem. „Pšt!“ řekla Boţenka. „Půjdu se tam taky podívat,“ řekl jsem a začal jsem šplhat po stvolech kluzkých deštěm. Šlo to těţce, ale nakonec jsem se vydrápal aţ ke kamennému zábradlí. Právě kdyţ jsem přes ně přehodil nohu, zahlédl jsem Kruliše, jak se o kousek dál chystá slézt dolů. „Tak co?“ zvolal jsem šeptem. „Není tam.“ „A kde je aparát?“ Kruliš pokrčil rameny. Vylezl jsem na verandu a přistoupil jsem k francouzským oknům. Naskytl se mi nečekaný pohled. Za okny

byla prostorná místnost, téměř malý sál, osvětlený několika lustry. Uprostřed něho stál dlouhý konferenční stůl, v jeho čele seděl rytíř Humprecht Czabera, zachmuřený na nejvyšší míru, a po jeho pravici pan reţisér Prodöhl. Kolem stolu sedělo asi třicet muţů, někteří, pokud jsem mohl vidět, v černých rajtkách, a mezi nimi alespoň několik výtrţníků z kavárny Tartarin. Zcela na kraji jsem k svému překvapení v muţi s huňatým obočím poznal instruktora Kalokagathia Reginalda Huberta, jehoţ dopoledne knokautoval Zdeborský. Jakýsi muţ v černém úboru s plavým knírkem stál a mluvil. Šermoval při tom zaťatou pěstí a posluchači na něm, podle všech známek, viseli pohledem. Poznal jsem ho. Ano. Nebylo moţné se splést. Byl to docent Petr Lucius Meluzín, člen výboru Vlajky, a najednou nebylo pochyb, jaká to společnost zasedá ve vile. Kruliš přistoupil ke mně. Zaslechl jsem slabý rovný tón, který mu vycházel z kapsy. Otočil jsem se k němu a řekl jsem šeptem: „Přišli jsme na zajímavou věc, co říkáte?“ Pokrčil rameny. „Je bi hrozdá ziba. Debyslí bi do.“ „Víte, co to je?“ „De.“ „Schůze Vlajky,“ řekl jsem. „Té nadvlastenecké politické strany, jejímţ je pan docent Meluzín duchovním vůdcem. Nebo aspoň jedním z vůdců.“ „Dak?“ řekl Kruliš nosem. „A tamhle. Pan reţisér Prodöhl,“ řekl jsem a dodal jsem spíš pro sebe: „Ten pán mě zajímá čím dál tím víc. Čím dál tím víc.“ „Báte asi pravdu,“ ozval se Kruliš. „Damhle sedí Kryštof Simon Thun-Hohenstein. A damhle Karel Schwarzenberg. Dojo, báte pravdu. Boďte radši brydţ.“ „Počkejte – ale kde je paní Meluzínová?“ „Asi něgde s paní Czaberovou. Deď uţ je jasné, broč sem jela.“ „Ale kde má vůz?“ Kruliš pokrčil rameny. Vítr mrštil proudy deště na francouzská okna, a najednou jsem si uvědomil jakousi změnu. Meluzín v sále si sedl a oknem k nám pronikl zuřivý potlesk. A do toho potlesku začlo se náhle mísit tiché staccatové pípání.

Slyšíte?“ vyhrkl jsem na Kruliše. „Dzo?“ „Aparát. Pípá vám v kapse.“ Kruliš se zaposlouchal. „Dojo. Do zdabedá –“ „– ţe vysílač je zas v pohybu,“ řekl jsem a pohlédl jsem do sálu. Jeden z mladíků v rajtkách kráčel podél stolu, směrem od nás ke dveřím v pozadí. Jenom jeden. Ostatní seděli. U čela stolu se mladík zastavil a říkal cosi Czaberovi. A vtom se z Krulišovy kapsy ozval zas dlouhý tón! Zatajil jsem dech. „Vidíte toho chlapa v rajtkách? Dávejte pozor!“ Mladík opět vykročil. Rovný tón se ihned rozdrobil ve staccatové pípání. „Ten má vysílačku!“ řekl jsem vzrušeně. Kruliš kýchl. „Tiše!“ sykl jsem. Kruliš znovu kýchl, tentokrát se pokusil zdusit zvuk kapesníkem. „Brobiďte,“ řekl. „Pojďte,“ zašeptal jsem. „Musíme se dostat dovnitř.“ Ale z verandy nevedly ţádné dveře. Jen francouzská okna do sálu, kde seděla tlupa spiklenců. Nezbývalo neţ najít nějaký jiný vchod. „Pojďte,“ řekl jsem a pak jsme slezli po stvolech psího vína dolů k čekající dvojici.

kapitola třicátá devátá
Vzrušující události ve vile Informoval jsem Boţenku a Zdeborského o tom, co jsem spatřil za francouzskými okny. „Prutosvazkouni!“ vydechl Ivo. „Vpadneme na ně,“ dodal statečně. „Kdoţe?“ zeptala se Boţenka, která na nový Zdeborského slovník nebyla zvyklá. „Prutosvazkouni, svoboděnko Skovajsová.“ „Vy ste ale namazanej, “ řekla Boţenka a otočila se ke mně. „Co budem dělat?“ „Musíme se někudy dostat dovnitř a zmocnit se aparátu,“ řekl jsem. „Ten chlap šel asi na záchod. Musíme si pospíšit.“ Kruliš se rozkýchal. Zacpával si nos i ústa kapesníkem a z očí mu tekly slzy. „Zagra, brobiďte,“ řekl. Vykročili jsme kolem vily po betonovém chodníčku. Déšť neustával a ve ţlábku při zdi tekla kalná voda proudem. Stanuli jsme u jakési branky v zadním traktu vily. Opatrně jsem zkusil kliku. Branka byla otevřená. Kruliš se znovu rozkýchal. „Dezlobde se, ale já zůsdadu vedku. Busíb bořád gejhat.“ „Dobře,“ řekl jsem. „Dejte mi aparát a počkejte tady. Kdybyste slyšel nějaký rámus, utíkejte k autu a počkejte na nás v autě. Můţete nastartovat motor.“ „Dobře,“ řekl Kruliš a podal mi aparát. Pak začal znova kýchat. Odvrátil se a poodešel mezi keře. Otevřel jsem branku a vstoupili jsme dovnitř. Obklopila nás černá tma. Boţenka vytáhla z kabelky zlodějskou lampičku, kterou dostala loni od svého úspěšného bratra k vánocům. Tenký paprsek osvítil úzké schodiště. Vzal jsem baterku od Boţenky a vydali jsme se vzhůru. Vystoupili jsme do druhého poschodí, kde schodiště ústilo na chodbu. Zastavili jsme se. Přejel jsem světelným prstem po stěnách.

Z chodby vedla řada dveří v secesně vyřezávaných rámech, mezi nimiţ trčely porůznu jelení parohy, vycpaní ptáci a tu a tam rytířské brnění. Staccato v aparátu přešlo náhle v Morseovy čárky. Ztišil jsem přijímač. Zdálo se mi, ţe slyším nějaké kroky. Ale jako by zněly zdola z chodby. Zhasil jsem baterku. Najednou se chodba rozsvítila. Stačili jsme se rychle schovat na schodiště a zavřít za sebou skleněné dveře. Skrčil jsem se za jejich dřevěnou výplní dole a opatrně jsem vyhlédl sklem. Chodbou přicházel po koberci mladík v černých rajtkách. Jak přešel kolem nás, změnily se čárky zase ve staccato. Bylo to jasné. Tenhle muţ má někde v kapse Holouskův vysílač. Muţ otevřel jedny dveře, zhasil světlo na chodbě a vstoupil dovnitř. Vyšel jsem na chodbu a pokynul jsem dvojici, aby mě následovali. Přikradli jsme se po špičkách ke dveřím a já na ně přiloţil ucho. Zevnitř nebylo slyšet nic, ale zato aparátek v mé kapse začal zase slabounce houkat rovným tónem. Otočil jsem se na své společníky. „Pane továrníku,“ zašeptal jsem, „vrazíme dovnitř, co říkáte?“ „Takjest,“ ozvalo se ze tmy. „Skočím po něm a vy mi pomůţete. Kdyţ to bude nutné, sváţem ho a dáme mu roubík.“ „Takjest, takjest,“ zašeptal Ivo horlivě. „Dáme mu ústatěs.“ Znovu jsem přiloţil ucho na dveře. Ticho. Vzal jsem za kliku a prudce jsem dveře otevřel. Zalila nás záře lustru. Pod lustrem v rohu stál mladík v rajtkách, v ruce drţel kabelku paní Meluzínové a právě z ní vytahoval několik sloţených stokorun. Mladík se prudce otočil a vytřeštil na nás oči. Skočil jsem do místnosti a zařval jsem na něho: „Dejte to sem!“ Mladík však reagoval rychle. Pustil kabelku a sáhl pod kabát. Neţ jsem se mu mohl dostat na tělo, uskočil od stolu a namířil na mě plochou, nepříjemně vypadající pistolí. „Dejte je nahoru!“ zaječel. Zarazil jsem se. „Poloţte tu hračku!“ řekl jsem. „Ruce vzhůru!“ zařval ještě hlasitěji.

„Podívejte se,“ řekl jsem, ale vtom za mnou cvakl vypínač a pokoj se ponořil do tmy. Tmou okamţitě šlehl blesk a zazněla ohlušující rána a vzápětí cinkot rozbitého skla. Kolem mě přelétla těţká postava. Vrhl jsem se vpřed, ale o něco jsem zakopl a natáhl jsem se na koberci. Tmou zazněl druhý výstřel a potom rychlý klapot Boţenčiných podpatků. Suit! zasvištělo cosi vzduchem a zaznělo drátěné zadrnčení. Kdosi vykřikl a nějaký kus nábytku se převalil. Z chodby se rozhlučely hlasy a ozval se dupot blíţících se kroků. Suit! zaznělo nové zadrnčení. Vyhrabal jsem se na nohy a skočil jsem po vypínači. V záři lustru jsem spatřil Boţenku, jak právě potřetí spouští své zavřené paraplátko na hlavu mladíka v rajtkách. U jeho nohou se válel Zdeborský. Lekl jsem se. Takhle tedy skončil, ten mistr silnic a neporovnatelný catcher a gurmán, ten génius popletenosti a nevyrovnatelný prosťáček se srdcem věrného psa. Zalila mě nenávist k mladíkovi, který se potácel kolem stolu a pod vlivem Boţenčiných zásahů šilhal, a skočil jsem po ruce, v níţ dosud, ale dosti bezvládně drţel pistoli. Ale pojednou se svalil. Ivo Zdeborský, velice ţivý, ho totiţ drţel za nohy a právě si ho rovnal do svého obávaného chvatu šuk ečikodze. Vyškubl jsem mladíkovi pistoli a otočil jsem se ke dveřím. Ivo těţce vstal a počal se, potřetí toho dne, pomalu otáčet kolem své osy a přitom opět efektně funěl. Tělo mladého muţe v rajtkách začalo poznenáhlu nabývat horizontální polohy. Dusot kroků a hlasy za dveřmi zesílily. Napřáhl jsem pistoli ke dveřím. Náhle se dveře široce rozlétly a v nich se objevil muţ v koţené bundě, a kdyţ mě spatřil, strnul úţasem. A já ho v té chvíli poznal. Byl to Theodor Paseka, příručí od firmy Stein a Löbl, který si bolest nad národní tragédií naivně hojil četbou Vlajky a nyní se zřejmě stal úderníkem té vlastenecké organizace, k níţ se hlásil i pruţný tvůrce Prodöhl. Paseka se zarazil, otevřel ústa, ale dav za ním ho vtlačil do místnosti. V záři lustru se objevily sveřepé tváře několika rváčů. Rychle jsem je přejel pohledem. Nebyl mezi nimi ani Prodöhl, ani ideový vůdce Meluzín. Podle zvyku všech vůdců posílali za sebe

bojovat jiné. A vtom Ivo Zdeborský, který dosáhl uspokojivé odstředivé síly, nutné k zdárnému zakončení obávaného chvatu, vypustil tělo mladíka v rajtkách, které prudce prolétlo vzduchem a narazilo na Theodora Paseku, který se svalil nazad a podrazil nohy jednomu ze rváčů. „Ruce vzhůru!“ zařval jsem na ně. Pochopili hned, ţe to myslím doslovně, a nepokusili se sáhnout po zbrani. „Ke zdi. A čelem!“ vyzval jsem je, pamětliv četby. Postavili se ke zdi, podle rozkazu, a já jsem gestem vyzval Boţenku a Iva, aby opustili místnost. Pak jsem sebral ze stolu kabelku paní Meluzínové, vyklouzl jsem za nimi a otočil jsem klíčem v zámku. Hned se ozvalo zuřivé bušení na dveře a dvě nebo tři kulky si provrtaly cestu ven a cinkly o nablýskané brnění na protější straně chodby. Ale to uţ jsme utíkali ke schodišti. Boţenka zmizela v jeho černém jícnu a za ní Ivo Zdeborský, kdyţ se v ohbí chodby objevili další úderníci. Tentokrát zasvištěly kulky bez výstrahy a mě málem zabily mohutné jelení parohy, které se mi zřítily na hlavu. Vystřelil jsem dvakrát a zahlédl jsem ještě, jak se jeden úderník chytil za nohu, a pak uţ jsem pádil po schodech za Zdeborským. V ohbí schodů jsem vystřelil potřetí. Za mnou se ozýval vzteklý řev úderníků. Dole nás příjemně zchladil déšť a tma. Ale tmou začala probleskávat světla, jak ve vile rozsvěceli okna. Řítili jsme se houštinami k bráně. Musel jsem zpomalit, aby mi catcher stačil. „Boţka, utíkej!“ zavolal jsem na Boţenku. „Jestli tam Kruliš není, nastartuj sama!“ Boţenka zavolala. „Jo, uţ letím!“ a v pološeru mezi záclonami deště, osvětleného iluminací z domu, jsem zahlédl její přepěkná lýtka v hedvábných punčoškách, jak se počala přičinlivě míhat mezi stromy. Otočil jsem se ke catcherovi. Byl jiţ zchvácen, stěţí popadal dech. S řinkotem se rozlétla francouzská okna a na verandu vyběhlo několik muţů a začalo nazdařbůh pálit do tmy. Utíkali jsme pomalu s

Ivem k bráně. Výstřely zaznívaly jeden za druhým, slévaly se v salvy a kulky si draly smrtonosné cestičky listím kaštanů. Byli jsme uţ skoro u brány, kdyţ jsem ji dostal. Měl jsem pocit, ţe mě někdo praštil klackem do nohy, a pak jsem se svalil jako podťatý do bláta. Pokusil jsem se vstát, ale vtom mi nový úder vyrazil z ruky kabelku paní Meluzínové a vzápětí mě popadla bolest v noze nad kolenem, a já se bezmocně skutálel zpátky. Catcher se zastavil. „Je vám něco, pane vyučenci?“ otázal se starostlivě. „Asi mě dostali. Do nohy. Nemůţu vstát.“ Catcher ke mně přistoupil a pravil odhodlaně: „Vnáručím vás.“ Uvědomil jsem si, ţe aparátek zmlkl. „Kde je kabelka?“ vykřikl jsem. Catcher se sehnul a zvedl ji. Vytáhl z ní aparát. Ale byla to uţ jen hromádka drátů a zmačkaného plechu. Zdeborský mi ji podal. „Vnáručím vás,“ opakoval. Od vily zazněly nové výstřely a po korunách kaštanů sklouzl kuţel silné kapesní svítilny. Ivo se bez meškání sehnul, vzal mě do náručí a těţce se rozběhl k bráně. Vítr se mu opřel do zad a poháněl ho mokrými biči deště. Nezdrţoval se hledáním průrvy. Vtáhl hlavu mezi ramena a bokem prorazil nový otvor v tyčkovém plotě. Octli jsme se na silnici a osvítila nás záře reflektorů. Cat cher, oslněný světlem, se zastavil. „Rychle! Sem!“ zařval Krulišův hlas. „Rychle. “ Ivo se rozběhl k vozu. U tatry stál Kruliš a drţel otevřené dveře. Ivo mě hodil dovnitř a Kruliš naskočil za mnou. Ivo se vecpal dopředu a hned nato se vůz rozjel, prudce sebou smýkl na jednu stranu, pak na druhou, pak zaharašily zuby převodového soukolí, jak se řidič pokusil přeřadit, a pak vůz pokračoval v klikaté jízdě po mokré silnici dolů z kopce. Sykl jsem bolestí a podíval jsem se dopředu. V zrcátku nad řidičem jsem spatřil vyjevenou tvář Boţenčinu, která měla jazyk povystrčený mezi našpulenými rty a poulila oči na vozovku. V drobných ručkách třímala volant.

„Kdybyste dovolila, svoboděnko,“ pravil Zdeborský. „Pan vyučenec je zraněn. Bude lzebýt potřebovat ozdravníka. Řezáka nebo i vnitřníka. Musíme ho rychle odkolesit do ozdravnice na Bulovce.“ „Jeţišmarjá, vy ste eště nevystřízlivěl?“ podivila se Boţenka a pak jí došlo, co řekl. Vykřikla: „Jaroušku, co se ti stalo?“ „Ale nic, Boţenko,“ zasténal jsem. „Trochu mě škrábla kulka na stehně.“ „Jeţišmarjá!“ vykřikla Boţenka, zastavila a vyskočila z vozu. Vtlačila se dozadu vedle mě a Kruliš si přesedl dopředu. Zdeborský zaujal místo u volantu a nastartoval. Boţenka mě objala. Ohlédl jsem se. Ale silnice za námi byla prázdná. Nezdálo se, ţe nás pronásledují. „Jak je vám?“ zeptal se přes rameno Kruliš. „Jde to. Ale nemůţu se postavit,“ sáhl jsem si na stehno. Ucítil jsem lepkavé, vlahé horko. „Dostal jsem to do stehna. “ „Jeţišmarjá!“ zakvílela Boţenka. „To nic, slečno, to se spraví,“ konejšil ji Kruliš. „Hlavně aby nejeli za námi,“ a otočil se rovněţ k zadnímu okénku. Ale to uţ tatra, řízená zkušenou rukou catchera Zdeborského, vyrazila plnou rychlostí svých mnoha koňských sil tmou a deštěm ke Kobylisům. Zavřel jsem oči. Rozvířené myšlenky se mi začaly zvolna uklidňovat a já cítil, ţe v té vile jsem se dozvěděl něco, co budu potřebovat. Zatím jsem ještě nevěděl co.

kapitola čtyřicátá
v níž je doktor Pivoňka upoután na lůžko a urovnává si fakta o případu, telefonuje a dostává nečekaného společníka v utrpení Rána nad kolenem byla hladký průstřel. Řezák Uč. Trhavý-jak Ivo Zdeborský česky tituloval chirurga dr. Trhavého, aţ se dotyčný pán, nesmírně hrdý na svou učenost, dopálil a doporučil zápisníkoví, aby vyhledal pomoc dušníka prof. MUDr. Myslivečka – ten známý a obratný chirurg konstatoval, ţe kulka vnikla do stehenního svalu frontálně, projela v nepatrné vzdálenosti od stehenní kosti a vylétla vzadu ven. Abychom se vyhnuli nesnázím s policií, prohlásil jsem místopříseţně, ţe k úrazu došlo při čištění zbraně, a Ivo stvrdil mou přísahu svědectvím a tučným úplatkem. Řezák Trhavý zanesl potom můj případ do knih ústavu jako „natrţení stehenního svalu“, a protoţe mě rána šeredně bolela, píchl mi nějakou injekci, po níţ bolest brzo přestala a já se cítil jako znovuzrozený, a uloţil mě do příjemného dvoulůţkového pokoje první třídy s telefonem. Druhé lůţko bylo prázdné, a jakmile jsem osaměl, probudila se ve mně energie a začal jsem divoce přemýšlet. Bylo půl desáté, v nemocnici bylo ticho a jenom noční lampička vrhala kuţel světla na černý aparát. Vzal jsem kabelku, kterou mi poloţili na noční stolek, a otevřel jsem ji. Byly v ní trosky páně Holouskova aparátu, pudřenka, růţ a navoněný kapesníček, tři stokoruny a padesátikoruna a jakýsi sloţený, světle zelený list. Otevřel jsem ho. Sympatickým, muţným písmem byla na něm napsána báseň, nadepsaná „Volám vás, Ireno“ a s datem dnešního dne v rohu. Četl jsem: Volám vás, Ireno, ač smrt se na nás dívá, ač zbývá už jen to, co vždycky ještě zbývá, a sám si nejsem jist, zda nevzala jste lék. Vzala jste? Přemluvte pak aspoň hřbitůvek, ať je k vám líbezný. Přemluvte větru vání, ať už vás nebudí. Přemluvte zmarňování, ať jen vám vypoví vše o mém zmarnění.

Noc couvla před písní. A přivedu k vám s ní svůj hlad, svůj hořký hlad, který mě krutě pálí, jak bych byl z vladařů, kteří kdys kralovali tomu, co pomíjí. Vždyť dávno tušíte, že z kůže nemůžem, na míru ušité, že polibkem se jen trýzníme jako bičem. Sebe jsem odemkl. Vám přiznám, jakým klíčem… Cítil jsem dojetí. Bůhví jaký rozmar osudu svedl dohromady odpornou osobnost docentovu a voňavý obláček, jaký byla ta smutná paní. Říkalo se, ţe to je jeho ţačka a ţe byla chudá. Ze všech omylů, kterých se člověk dopouští, jsou asi nejhorší a nejčastější omyly toho, čemu se říká srdce. Ale člověk je obyčejně zase napraví. Bůhví jestli to je zlomyslnost nebo milosrdenství osudu, jak umí napravovat tyhle omyly. Kdyby byla potkala básnícího Leonka před pěti lety – jenţe tehdy nosil Leo Poláček ještě krátké kalhoty a chodil do Hagiboru, a hezkou posluchačku filosofie opájely literární rozbory a úhledný knírek docenta Meluzína. Bůhví co víc z toho dvojího. Je to těţké, ţivot je těţká záleţitost, vzdychl jsem a sáhl jsem po telefonním seznamu. Našel jsem číslo a vytočil jsem je. Sotva se ozval signál, telefon někdo zvedl a promluvil melodický ţenský hlas: „Haló?“ „Je to prosím vila pana docenta Meluzína?“ „Ano. Ale pan docent není doma.“ „To je milostivá paní?“ „Ano. Kdo volá, prosím?“ „Tady doktor Pivoňka. Pan docent je ještě na schůzi?“ „A-ano,“ ozvalo se váhavě. „Nevadí,“ řekl jsem. „Volám vás. Našel jsem vaši kabelku.“ V telefonu se ozval zvuk, který připomínal zajíknutí. „A-ano?“ „Ano. Bohuţel je dost poškozená.“ „Ano. To asi, jak –“ opět se zajíkla. „Našel jste ji v Tartarinu?“ Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl: „Ne. Našel jsem ji na silnici do Bohnic.“ „Do Bohnic? Ale kde se tam –“

„Myslel jsem, ţe jste s manţelem na schůzi.“ „Kdepak. On mě přece – na schůze já s ním nikdy nechodím.“ Zrovna jsem cítil strašlivé rozpaky smutné paní. „Obávám se, ţe vám ji někdo v kavárně ukradl a pak s ní zle naloţil,“ řekl jsem. „To nevadí. To nevadí. Neměla jsem v ní nic cenného.“ „Je v ní tři sta padesát korun.“ „A-ano?“ zase nejisté. „A – jinak – nic?“ „Pudřenka, růţ, kapesník a nějaká básnička, kterou jste si patrně opsala z novin. “ „Ano, ano,“ řekla rychle. „To je od Nezvala. Mám ho strašně ráda.“ „Já taky,“ řekl jsem pomalu. „Myslím, ţe je to vynikající básník.“ „To je, “ řekla paní Irena. „On je moc nadaný.“ Zase se zajíkla. „Mně je taky velice sympatický,“ řekl jsem významně. Asi to pochopila, protoţe se z aparátu ozvalo něco jako potlačovaný výkřik. „Nebojte se, “ řekl jsem tiše. „Nenašel jsem tu kabelku ve sluţbě. A i kdyby, opravdu se nemusíte bát, víte. Nezlobte se, kdyţ budu upřímný, ale mně jsou někteří lidé mnohem sympatičtější neţ váš manţel. Rozumíte?“ „Ano,“ pípla. „To je dobře,“ řekl jsem. „Tu kabelku vám pošlu zítra. Nezlobte se, ţe jsem vás obtěţoval.“ „Ale vůbec ne. Jste – jste moc laskav –“ „Dobrou noc,“ řekl jsem tiše a zavěsil jsem telefon. Tahle epizoda je tedy jasná. Na árijského ţidobijce Meluzína se pomalu, ale jistě snáší trest v nejnepříjemnější podobě. A kabelka? Jeden z úderníků zřejmě subjektivně vyuţil akce objektivně namířené proti neárijským hostům z Tartarinu. Nepřekvapilo mě to. Celý ten povedený spolek měl ve vedení šlechtice, jako je rytíř Czabera, hrabě Thu nHohenstein a kníţe Schwarzenberg, a šlechtici měli vţdycky obzvláštní talent najímat si pro špinavou práci kanály. A filosofie docenta Meluzína se docela hodila k té sestavě.

Tohle je tedy jasné. Natáhl jsem se na posteli a zavřel jsem oči. Ale jak je to vlastně s případem Zuzany Bechyňové, kvůli němuţ tohle všechno podnikám? Uvaţujme, řekl jsem si v du chu. Je tu dívenka z nejlepší rodiny. Má dva nápadníky. Jeden je prchlivý ţárlivec, chorý na druhou mízu, druhý je pohledný mladík váţného zaměření. Oba jsou, kaţdý po svém, zamilováni do té světlušky, jenomţe světluška má trochu zvrácené pojmy o lásce a o tom, jak si uţít ţivota. Motá se kolem ní pěkné hejno komárů, jako kolem třepotavého plamene svíčky. Podle všeho měl by mezi těmi komáry být taky komár Činovský. Ale buď je jich tolik, ţe se ztratil v třepotu těch dychtivých křídel, nebo mezi nimi není. A je tu něco divného na tomhle komárovi: podle reportu Arnošta Stařečka patří k onomu druhu samečků, které samičky nezajímají. Podle Kruliše patří spíš k donchuánkům. Ovšem k takovým, kteří své milostné činnosti dovedou před veřejností šikovně skrývat. Ano, i Růţenka Zadinová má takové podezření, proto si ho dává hlídat. Ale výsledky pozorování jsou negativní. Přitom Růţenka odmítá moţnost sexuální úchylky svého milence jako naprostý nesmysl. Něco tu nehraje. Ale jděme na to z druhé strany. Zuzana pilně láká komáry, ale nepouští si je k tělu. Komár Milan se mi důvěrně svěří, ţe s ní nic neměl. Ale Jarmila – a to je ţenská, a ţenské mají na tyhle věci nos – tvrdí, ţe Milan ji připravil o věneček. Kdo lţe? Milan? Nebo se Jarmila mýlí? Ale jestliţe má Milan pravdu, je moţné, aby k sobě Zuzana připustila jiného, úplně neznámého komára do té míry, jak tomu nasvědčuje situace v bytě majora Činovského? Je moţné, ţe by panna s měšťáckým vychováním – Panna. Panna? Blesklo mi hlavou neurčité tušení a sáhl jsem mechanick y po telefonu. Dřív neţ jsem uváţil, jak uţ je pozdě, ozval se v sluchátku hlas inspektora Vodičky: „Policie. “

„Promiňte, pane inspektore, ţe volám tak pozdě. Ale mám štěstí, ţe jsem zastih zrovna vás –“ „Doktor Pivoňka?“ „Ano.“ „Ozýváte se jak na zavolanou. Sháním vás celé odpoledne. Poslyšte, něco pro vás mám.“ „Ano?“ „Totiţ – slíbil jsem vám, ţe vám pomohu, pokud to půjde. Udělal jsem jednu věc. Mám v laboratoři kamaráda, na kterého se mohu spolehnout, ţe nic neřekne. Takţe pan policejní prezident se nedozví, ţe šťourám do toho uzavřeného případu.“ „Do případu Činovský – Bechyňová? Já právě –“ „Ano,“ přerušil mě Vodička. „Jde o tohle. Dal jsem analyzovat zbytky cigaretového popele z popelníku, který byl na stole, kde seděli a popíjeli oba neboţtíci. Část popele pochází z cigaret tuzemské výroby značky Egypt, ale část, skoro polovina, z cigarety, která se shoduje se vzorkem popele, získaným hořením oharku, který jsme našli v koupelně.“ „Ze sennoussi?“ „Ano. Dejme si to dohromady. “ „A-ano,“ řekl jsem nejisté jako prve paní Meluzínová. „V koupelně sennousska. Na popelníku v pokoji několik oharků egyptek, ale žádný oharek sennoussky. Chápete? A skoro polovina popele pochází ze sennoussek.“ „Ano,“ vydechl jsem. „Mohu vám tedy gratulovat. Vaše teorie byly správné. “ „Myslíte – ten třetí hráč?“ „Ano,“ řekl Vodička. „Protoţe někdo odstranil z popelníku všechny sennoussky, ale zapomněl na tu v koupelně, kterou tam asi mechanicky odloţil, kdyţ si byl mýt ruce nebo co vlastně dělal v koupelně. Protoţe dobře věděl, ţe sennousska by příliš jasně ukazovala na něho – pokud se nám podaří zjistit, kdo v Praze má sennoussky. “ „Ano,“ vydechl jsem. Zase uţ se mi motala hlava. „Pane inspektore, mohl byste se mi podívat na pitevní nález Zuzany Bechyňové?“

„Ano. Proč?“ „Potřebuju vědět, jestli byla virgo intacta.“ „Virgo intacta? Jak jste na tohle přišel?“ „Mám důvodné podezření –“ „Tak moment.“ Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo praskavé šustění a mrukot inspektora Vodičky. „Mám to před sebou,“ řekl a polohlasně četl pro sebe: „Zuzana Bechyňová – mm-mm– mm – to je zajímavé.“ „Co?“ vyhrkl jsem. „Tyhle údaje tady schází. Vůbec je to celé napsané nějak narychlo. Pan prosektor to odbyl. Kdy to bylo? Aha – 23. září. Lituju, ale tenhle údaj tu není. Budete si muset zavolat prosekturu, doktora Smetanu, jestli se na to ještě pamatuje.“ Poděkoval jsem inspektorovi a zavěsil jsem. Srdce mi tlouklo vzrušením. Tak tedy byl tu někdo třetí, kdo po sobě pečlivě odstranil stopy. Někdo, kdo kouřil sennoussky u stolu, kde podle prvního dojmu seděla, pila a kouřila Zuzana s Činovským. Ale Činovský, jso u-li údaje policejního lékaře správné, zemřel několik hodin před Zuzanou. To znamená, ţe Zuzana pila, kouřila a seděla u stolku s někým jiným: s tím třetím neznámým. Ţe by Zuzana, dceruška ministerského rady, seděla chladnokrevně vedle mrtvoly a bavila se nad ní při víně? Nesmysl! Ale počkat! Ovšem. Ovšem! Vţdyť mrtvola leţela vedle v loţnici a stolek s popelníkem byl v předním pokoji! Je tedy moţné, ţe Zuzana vůbec nevěděla o neboţtíkovi ve vedlejším pokoji. Jak je to časově? Činovský mohl být zabit uţ ve čtyři, ale to teprve odjíţděl z ministerstva, tedy řekněme v pět. V pět hodin ale teprve odjíţděla Zuzana z ateliérů s Prodöhlem. Jenţe kolem šesté ji viděl pan Kořínek, kdyţ si šel pro cigarety, jak jde s Činovským do vilky paní Kropáčkové. S Činovským? Pan Kořínek si přece chlapa vůbec nevšiml. Ale zato ho slyšel mluvit. S německým přízvukem. Mohl to být docela dobře Prodöhl.

Prodöhl, který je ve spojení s tou povedenou ultravlasteneckou organizací jménem Vlajka. Ano. A na Činovského je oprávněné podezření ze špionáţe. V tom případě by Zuzana hrála nějakou divnou roli ve hře těchhle nevábných pánů. Zuzanka? Nesmysl. Proč? Z touhy po dobrodruţství? Její představy o dobrodruţství byly zřejmě naprosto jednostranné a týkaly se výhradně milostné sféry. Kvůli penězům? Nesmysl ještě větší. Měla jich, kolik potřebovala. Z lásky k Činovskému? Není nejmenšího důkazu, ţe se znali. Tahle moţnost je velice fantastická. Kvůli filmové kariéře, kterou jí měl zajistit Prodöhl? Na tomhle by něco mohlo být. Ano. Jenomţe Prodöhl má ţelezné alibi od sedmi večer, a pravděpodobně aspoň o půl hodiny dřív – musel přece dojet na Vinohrady pro rodinu, převléci se do večerních šatů. I kdyby jel z Braníku jako ďas, nepořídí to všechno dříve neţ za hodinu. To znamená, ţe by od Kropáčkové musel vyjet nejpozději krátce po šesté. Tedy hned po tom, co tam Zuzana se svým společníkem přišla. A v popelníku jsou zbytky pěti egyptek a nejméně čtyř sennoussek. To svědčí o déle trvajícím vysedávání. Ale přece – ne, jak by to mohl být Prodöhl? Někdo odešel z vily těsně po příchodu dvojice. Byl to vrah Činovského. Nebo – Nebo to byl někdo, kdo čekal na zahradě, aby se o něčem přesvědčil? Aby se přesvědčil o tom, ţe Zuzana skutečně přijde? A ţe nepřijde sama? To je pravděpodobnější. A ten někdo se potom vrátí. Proč? Proč ale? Proč – jestliţe číhal, aby nabyl jistoty – proč nezůstal ve vile? Co ho hnalo zpátky? Ţárlivost? Snad. Najednou mi do hry zase vstoupil Pubenec. Ten přece jediný výslovně připouští, ţe věděl o existenci nějakého neznámého důstojníka. Dělá to proto, ţe mluví pravdu, nebo proto, ţe se dozvěděl o tom, ţe máme jeho dopisy, a domyslil si, ţe jeho naivní rébus pro nás není problém?

Ať je to, jak chce, řekněme, ţe to byl Pubenec. Jak potom vysvětlit situaci obou mrtvol? Vrátil se a našel je in flagranti? Zabil v návalu první zuřivosti Činovského a pak se zapředl do dlouhé, nikam nevedoucí konverzace se Zuzanou, která bojovala o ţivot? Ale lze si představit toho staropanického sangvinika a tu rozmazlenou neurotickou slečinku, jak sedí v pokoji, několik metrů od mrtvoly, popíjejí víno, kouří a debatují – o čem? O sobě, samozřejmě. Pubenec vylévá celý štědrý náklad křivd, jimiţ mu Zuzana ublíţila, obviňuje – nebo odprošuje – nebo se hádá – čert ví. A pak, někdy pozdě v noci, odpráskne Zuzanku. Pak mu dojde, co udělal. Muţ, který padesát let pečoval o své zdraví, strčil najednou krk do oprátky. Vystřízliví. Začne myslet. Začne aranţovat výmluvnou scénu tragédie. Otře pečlivě revolver, odnese Zuzanu ke gauči, na němţ leţí mrtvý Činovský, nechá ji spadnout na zem a vtiskne jí do ruky revolver. Předtím ji moţná svlékne, protoţe je krajně nepravděpodobné, ţe by s ním celý večer seděla téměř nahá. Činovský byl ovšem zastřelen nahý. Na jeho prádle a šatstvu , které leţelo přes ţidli, nebyly stopy krve. Ovšem. Zuzana se rychle oblékla. Pubenec ji chtěl moţná nejdřív odvést pryč, teprve pak se dostali do sporu, začali hovořit, omlouval se nebo se hádal. Čert ví. Ale fakt je, ţe Pubenec nemá alibi. Fakt je, ţe Prodöhl alibi má. Má? Nemá – na první vraţdu. Protoţe alibi, které mu poskytl výhradně rytíř Czabera, ve světle dnešních událostí pro mě padlo. Ale jde o Zuzanu. Na ni Prodöhl alibi má. Fakt dále je, ţe v bytě byl někdo třetí. Někdo, kdo pečlivě odstranil špačky sennoussek a kdo viděl přicházet Zuzanu s Činovským, nebo aspoň s někým, kdo mohl být Činovský, pak odjel a potom se – snad – vrátil. Ano. A jestli se ukáţe, ţe Zuzana byla opravdu virgo intacta, padá definitivně moţnost jejího milostného vztahu k Činovskému,

alespoň takového milostného vztahu, který by Zuzanu pohnul k účasti na špionáţi. Panny Zuzanina typu neriskují tolik pro pouhé platonické nápadníky. A potom ovšem padá i účast Prodöhla na vraţdě. Slavný reţisér, zkušený děvkař a otec rodiny by musel mít k vraţdě pádnější motiv neţ ţárlivost. Potom zůstává jediný podezřelý, ať je to, jak chce: Narcis M. Pubenec. Překvapil Zuzanu ve chvíli, kdy byla na nejlepší cestě ke ztrátě panenství. A jednal, jak jí často vyhroţoval v dopisech. Zbývá vlastně jediná otázka: má nebo měl někdy Pubenec cigarety značky Sennoussi? A potom – Dveře pokoje se otevřely a dovnitř zajel zřízenec s vozíkem. Za pomoci sestry sundali z vozíku jakéhosi obandáţovaného nešťastníka, sloţili ho na vedlejší postel a odešli. Muţ obalený obvazy slabě sténal. Něco na tom sténání mi bylo povědomé. Vztyčil jsem se na lůţku a rozsvítil jsem noční lampičku. Z bílé helmy se ke mně obrátily dvě nešťastné oči. Ano. Byl to Arnošt Stařeček. „Arnošt!“ zvolal jsem. „Co se vám stalo?“ Oči zamrkaly a z hrdla se vydral chraptivý zvuk. Pak si Arnošt Stařeček odkašlal a řekl sípavě: „Vyřešil jsem případ Burová-Bura, pane doktore. A vy uţ nemusíte pátrat v případě Činovský-Bechyňová. Pan šéf mi odpustil. “

kapitola čtyřicátá první
v níž případ pro firmu Ostrozrak končí a pro doktora Pivoňku začíná Z Bulovky mě propustili za dva dny a za týden jsem uţ mohl zase nastoupit v Ostrozraku. Tom Lomal mě uvítal dosti chladně a první, co mi nařídil, bylo přerušit veškeré další pátrání v případu ČinovskýBechyňová, přesně jak mi to předpověděl Stařeček. Měl jsem podezření, ţe se domákl špionáţní souvislosti i tajné instrukce policejního prezidenta, a jelikoţ Ostrozrak se míchal do všeho kromě politiky, rozhodl se z celé věci rychle vybruslit. Také ho moţná k rozhodnutí pohnul Stařečkův brilantní úspěch v aféře zápasníka a ţeny-Herkulesa, neboť bázlivý detektiv vybral čtyři tučné kontraoferty, neţ nakonec pod tlakem prémie, kterou Burová slíbila firmě vyplatit, opatří-li jí důkaz nevěry (jak se ukázalo, pomýšlela na sňatek s jistým panem Pichlíkem, jenţ byl v cirkuse Kludský zaměstnán jako hadí muţ), dopadl Buru in flagranti, stačil ještě pořídit snímek, ale nepodařilo se mu uţ včas ustoupit z hotelového pokoje. Byl z něho potom odstraněn zřízenci první pomoci. Ale snímek zachránil, opatřil tím firmě prémii a udobřil si šéfa. Kdyţ jsem se s ním v nemocnici loučil, řekl jsem ţertem: „Já nevím, Arnošt. Takovýhle těţký případ rozlousknete jak burský oříšek, a obyčejnou stopovačku zvoráte jak učedník.“ „Jakou stopovačku?“ chtěl vědět. Řekl jsem mu, co mi prozradil Kruliš: ţe Činovský věděl, ţe je sledován. „Pane doktore!“ ohradil se. „To se dotýká mé stavovské cti! Ještě nikdo si mě při stopování nevšiml.“ Něco mě napadlo. „A nevyţvanil jste to někde?“ Stařeček zalapal po vzduchu a pak zrudl. „Tak ven s tím,“ řekl jsem. „Pane doktore,“ pravil Stařeček nešťastně, „přiznávám se. V ţivotě se mi to nestalo, ale byl jsem tak zdrcenej. Oţral jsem se u pana reţiséra Prodöhla, víte, dává si občas hlídat paničku, a vţdycky to svěřuje mně – k úplné

spokojenosti prosím. Oţral jsem se a dovolával jsem se jeho uznání, jeho panička to taky nikdy nepoznala, ţe ji sleduji, a jak jsem byl oţralej, tak jsem si postěţoval. Prosím vás, pane doktore, jenom to neříkejte panu šéfovi!“ Šéfovi jsem to samozřejmě neřekl, ale Stařečkovo sdělení mnou projelo jako elektrická jiskra. Zase Prodöhl. Ať se hnu kam hnu v tomhle případě, všude je Prodöhl. Z nemocnice jsem šel přímo na prosekturu. Dr. Smetana, mladý, statný prosektor s cikánskými kučerami, se pamatoval na Zuzanu Bechyňovou. „To víte, tak krásnou mrtvolku tu moc často nemíváme,“ řekl. „A vy říkáte, ţe tam nebyl údaj o virginitě? Ale ano, uţ si vzpomínám. Diktoval jsem to sestře v hrozném chvatu. Právě vyhlásili mobilizaci, tak to víte, byl jsem uţ myšlenkama v kasárnách. Musel jsem na to asi zapomenout. Ano. Tu zavraţděnou jsem dělal k večeru 23. září. A panna to byla. Na to se pamatuju jasně. Krásná virgo intacta. Věčná škoda, ţe se takové mládě musí dostat pod nůţ našince.“ A tím to pro mě bylo jasné. Byl tu někdo třetí. Celá věc byla obratné aranţmá. A teď bylo třeba najít aranţéra. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe aranţérem je Pubenec.

kapitola čtyřicátá druhá
v níž doktor Pivoňka dává ultimátum JUC. Pubencovi a pan Pubenec inzeruje v novinách Kandidáta práv Pubence jsem zastihl u oběda, ovšem aţ za plných šest neděl po události v Czaberově vile. Kupodivu nic z této divoké přestřelky neproniklo na veřejnost. Radil jsem se jednou s Krulišem, jestli bychom neměli upozornit policii na nekalé rejdy té povedené společnosti, a Kruliš slíbil, ţe promluví s policejním prezidentem, který byl jeho osobním přítelem. Ale dříve neţ to mohl udělat, byli pánové, které jsme viděli francouzským oknem, RysRozsévač a Thun-Hohenstein, zatčeni a Vlajka postavena mimo zákon. Přestal jsem se pak o celou záleţitost starat, protoţe pro mě neměla jinou cenu, neţ ţe mi potvrdila známou skutečnost o změně ideového kursu pana reţiséra Prodöhla. Jednou jsem se také setkal s panem docentem Meluzínem, ale k mému překvapení se ke mně choval jakoby nic. Zřejmě neměl tušení, kdo byli výtrţníci v Czaberově vile. Buď mě Theodor Paseka nepoznal, nebo mě poznal, zamyslel se nad svým počínáním a drţel hubu. Tom Lomal se brzy po záleţitosti s Czaberou energicky rozhodl znemoţnit jakékoliv zapletení Ostrozraku do aféry zavánějící špionáţí a pověřil mě sledováním slavného pěvce, jehoţ manţelka byla majitelkou továrny na hrací automaty. Sledování se vlastně proměnilo v okruţní cestu kolem zbytků republiky, neboť umělec byl právě na turné, a skončilo úspěšným odhalením teprve v Praze v košířském hotelu Esplanade Bouček, kde pracovala jistá pokojská, a té pěvec po celou dobu turné zachovával věrnost. A tak jsem se v bytě pana Pubence objevil teprve začátkem ledna, jednou v poledne, kdyţ právě obědval telecí pečeni se skleníkovým salátkem a zapíjel ji jablečným moštem, který zdraví neškodí. Vypadal spokojeně, dobře a vyrovnaně, ale kdyţ mě sluha Englbert ohlásil, očividně se ulekl. „Hm, “ řekl jsem významně a přelétl jsem pohledem tabuli, pokrytou kromě telecího ještě sněhovými pusinkami a mísou jiţního ovoce. „Jak to vypadá, uţ jste se zcela zotavil ze své ztráty.“

„Myslíte slečnu Bechyňovou?“ otázal se podezíravě. „Přirozeně. Pokud vím, vášnivě jste ji miloval.“ Pubenec se rozhlédl nedomrlýma očima po bohaté tabuli a nervózními prsty si vyňal ubrousek zpod límce. „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal,“ řekl nepřítomně. „Budiţ jméno Páně pochváleno,“ dodal jsem ironicky. „Poslyšte, musím se vás přesto zeptat na několik okolností. Ten případ, abyste věděl, není ještě zdaleka uzavřen.“ Pubenci se zatřásl knírek. „Ne?“ „Ne,“ řekl jsem a vytáhl jsem cigártašku. Ale kdyţ jsem ji otevřel, byla prázdná. Zapomněl jsem si koupit cigarety. Otráveně jsem ji sklapl, ale vtom se ozval Pubenec, který pozorně sledoval kaţdý můj pohyb. „Je libo cigaretu?“ „Kdyţ budete tak laskav.“ Pubenec se úsluţně vymrštil a přešel k malému pitvornému stolku, sebral z něho lakovanou krabičku a podal mi ji. Byla plná cigaret. Vzal jsem si jednu a zapálil jsem si. „Tak především,“ začal jsem. „Vychází najevo, ţe oba mrtví byli zavraţděni nějakou třetí osobou. A vy –“ zarazil jsem se. V ústech jsem měl divný pocit. Co – sakra, co je to za cigaretu? Vyňal jsem cigaretu z úst, podíval jsem se na ni a pak jsem ostře pohlédl na Pubence. „To nejsou zdejší cigarety, ţe ne?“ Pubenec zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, ţe kouříte abadie?“ „Ano,“ řekl Pubenec. „Zdraví především. Tohle jsou čínské cigarety. Můj sluha je dostal darem od nějakého Číňana, studuje totiţ čínštinu –“ „Já vím,“ řekl jsem. „Dostává váš sluha často takové dary?“ „Občas,“ pravil Pubenec a pak se zarazil. „Totiţ – tu a tam – ne často –“ „Cigarety?“ „Ne – spíš všelijaké trety – ovšem, darovanému koni nekoukej na zuby –“

Pubenec si sáhl prstem pod límeček. Pochopil, kam mířím? Jestli odstraňoval sennoussky z popelníku, mohl to pochopit. Ale také nemusel. Nemá jistě tušení o špačku v koupelně. Rozhodně jsem z něho o cigaretách uţ víc nevypáčil. To mohlo znamenat jen dvě věci: buď o nich věděl příliš málo, nebo příliš mnoho. A tak jsem mu nakonec poloţil nůţ na krk: je podezřelý číslo jedna. Jeho obhajoba závisí na předvedení muţe, který ho našel v barrandovském křoví. Jestli tohoto svědka nenajde – „Budu zatčen?“ otázal se třesoucím se hlasem. „To si domyslete sám,“ řekl jsem mu a zvedl jsem se k odchodu. Věděl jsem, ţe k zatčení to nestačí. Ale nemusel to vědět on. Byl sice kandidátem práv, ale kandidatura trvala uţ tolik let, ţe neměl o soudním a policejním řízení vědomosti o moc menší neţ průměrná domovnice průměrně uráţená na cti. Proto také spolkl měsíční ultimátum, které jsem mu dal, a komentoval to pouze pochmurnou poznámkou: „Měl jsem poslechnout matku. Říkávala vţdycky: ţena a ďábel jedno jsou. Ale s čím kdo zachází, s tím taky schází. A nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.“ S touto hlubokomyslnou pravdou mě vyprovodil ke dveřím. Za pár dní nato jsem uţ v Českém slově našel půlstránkový inzerát tohoto znění: KDO našel dne 21. září minulého roku v křoví poblíţ barrandovské silnice naproti ateliérům SPÍCÍHO MUŢE nechť se přihlásí na níţe uvedenou adresu. Jde o LIDSKÝ ŢIVOT a obdrţí za svou nezištnost TUČNOU ODMĚNU! Zprávy zasílejte na adr.: JUC. Narcis M. Pubenec, Praha-Bubeneč, Dláţděná 32 Podobné zprávy jsem četl ještě v pěti jiných denících, ve dvou večernících a v několika obrázkových časopisech. Pubenec bral moje ultimátum váţně.

kapitola čtyřicátá třetí
v níž pan docent Meluzín zahajuje výstavu a svěřuje doktoru Pivoňkoví politické pikantérie. Též o atamanových názorech na umění. Případ se zauzlí a znovu začíná Setkal jsem se s Pubencem asi za týden na vernisáţi Mistra Otakara Straky, kam jsem zabloudil víceméně náhodou, protoţe nás s Boţenkou právě vyhodili vedle z biografu, kde se strhla protivládní demonstrace. Vyvolali ji mladíci z nově zaloţeného časopisu Hlas mladých, kteří se čile hlásili k demokracii. Při ţurnále, kde v jednom záběru vykládal ministerský předseda Beran o vůdcovském principu, na němţ hodlá zaloţit státem fedrovanou stranu Národního sjednocení, začali mladíci hlasitě protestovat, a kdyţ zasáhla policie, měl jsem dojem, ţe jsem mezi vyváděnými zahlédl černou hlavu Leona Poláčka. Pubenec bloudil náměsíčně po třech sálech Strakovy výstavy a mţoural bezvýraznýma očima na pestrobarevná plátna. Účastníci vernisáţe se teprve scházeli a v sálech bylo poloprázdno. Pubenec pozdravil Boţenku hlubokým předklonem a s obavami pohlédl na mě. „Tak co, pane Pubenec?“ řekl jsem. „Dosud nic, “ odpověděl. „V nouzi kaţdá rada dobrá. Dostal jsem zatím jen anonymní dopis.“ Vytáhl z kapsy obálku a podal mi ji. Stálo tam kulatým písmem: Pubenečku, Pubenci, co to tropíš v Bubenči? Nebumbej, sic najdou tě zas v nějakém pangejtě! „Lidský cynismus nezná mezí,“ poznamenal kandidát práv, kdyţ jsem mu dopis vrátil. „To máte svatou pravdu,“ pohlédl jsem mu významně do očí a Pubenec zbledl.

Ale to uţ se šum v sále utišil a na řečnický stupínek vystoupil slavnostní řečník. Byl to docent P. L. Meluzín. Rychle jsem začal hledat očima Mistra Straku a zahlédl jsem ho, jak se krčí mezi několika ramenatými pány v černých cutawayích, jejichţ skupince vévodil dvoumetrový hromotluk s holou lebkou a starosvětsky navoskovanými kníry. Vězel v nějaké uniformě, která trochu připomínala ruskou rubášku, a na prsou se mu leskly řády. „Dámy a pánové, váţení hosté,“ začal Meluzín. „Zahajuji výstavu Otakara Straky jménem pořádajícího Spolku národní opozice proti zvrhlému umění.“ Docent si odkašlal a já jsem natáhl uši. „Dvacet let otravovali duši našeho národa paříţští ţidé a jejich domácí nohsledi výpotky pánů, jako je pan Picasso, Braque, Salvador Dali a jiní ţidé. Co sledovali tito paumělci? Rozkládali prý skutečnost na její výtvarné prvky. Nemalovali prý věci takové, jaké jsou, ale malovali prý jakýsi svůj názor na ně. Děkujeme pěkně za jejich názor. Nám Čechům stačí skutečnost, jaká je, ve své prosté kráse a majestátu. Neusilujeme o to, ji nějak rozkládat, rozebírat. Chceme, aby nám ji naši umělci podávali v celém jejím patosu a srozumitelnosti. Nám zcela postačí česká chaloupka při slunce západu nebo naše milované Hradčany v celé jejich impozantní vznešenosti, či scenérie u venkovského potoka s bělostnou břízkou, anebo obilní lán vonící chlebem. Nepotřebujeme všelijaká ta oko uráţející zátiší s polámanými kytarami, na které nejde nic zahrát, kompozice z barevných skvrn, které nic neznázorňují, anebo dokonce akty a podobné ţidovské nemravnosti. Jak řekl pan říšský vedoucí výtvarného umění německé říše Adolf Ziegler: Je třeba skoncovat s diskusemi o těchto věcech a přistoupit k rozhodování o nich. Ano, i my v našem Česko-Slovensku jsme rozhodnuti očistit náš národ od oněch šílených a znemravňujících vlivů, které nejen narušují jeho národní charakter, ale ohroţují i samu jeho národní existenci! A proto Spolek pro národní opozici Proti zvrhlému umění plně vítá tuto výstavu malíře ryze českého, malíře národně srozumitelného, malíře obohacujícího náš národ plody svého vysokého mistrovství, Mistra Otakara Straky. “

Národně srozumitelný malíř měl, jak se ukázalo, zálibu v Prašné bráně, v hoře Řípu, v majestátu Hradčan a v mladých dívkách v národních krojích. Prašná brána (znázorněná na dvanácti obrazech), hora Říp (patnáct obrazů), Hradčany (osmnáct a půl obrazu – na jednom obrazu tvořily toliko pozadí k dívce v národním kr oji) a národní kroj (pětadvacet obrazů) byly jako ţivé, neuráţely oko, spíše vzdávaly hold vynálezu fotografie, jeţ jim patrně byla vzorem; jenom ty dívky byly jaksi mrtvolné, jako by je někdo dost neuměle vymodeloval z vosku. I Boţenka, která obvykle před uměleckými díly trpěla komplexem méněcennosti a zdrţovala se názorů, odváţila se podotknout: „Ty slečny maj ale trochu ránu, ne, Jarouši?“ Chtěl jsem uniknout, ale slídivé oči docenta Meluzína mě dopadly při činu a zadrţely. „Velice mě těší, ţe máte takový zájem o naše nové, zdravé umění,“ pravil a uţ mě táhl za ruku ke skupince, která se vytvořila kolem dost nešťastně se tvářícího Straky. „Jste také členem Národní opozice proti zvrhlému umění? Nejste? Ale to musíte být.“ Stačil jsem cestou zakoktat, ţe výtvarnému umění nerozumím, ale docent to odbyl mávnutím ruky a kategorickou poznámkou, ţe výtvarnému umění rozumí přece kaţdý, kdo má alespoň jedno oko v hlavě, a uţ mě představoval Strakovi. Straka se rozpačitě usmál a já honem vysvětloval, ţe uţ se známe. Docent mě pak představil plešatému junákovi, který nebyl nikdo jiný neţ jakýsi ataman Popov, „politický vůdce bělogvardějců v ČeskoSlovensku, “ zašeptal mi docent důvěrně, a nezapomněl přitom udělat loajální pauzu v místech, kde název státu dělila pomlčka. „Byl dopoledne přijat náměstkem pana předsedy vlády panem Sidorem,“ pokračoval docent šeptem, zatímco ataman vykládal cosi rusky své společnosti. „Chystají se velké věci, pane doktore. Ještě neţ se na Ukrajině obilí zazelená, dají se do pohybu obrovské ruské emigrantské armády. Potáhnou osvobodit Ukrajinu z moci bolševiků.“ Docent se ke mně naklonil tak, ţe mi ucho svlaţila jemná spray jeho humidního dechu. „A nebudou bojovat samy. Budou mít plnou podporu německé branné moci.“ Pohlédl na mě vítězně. Snad očekával, ţe začnu provolávat nějaká vlastenecká hesla. Zachránila mě Boţenka nevinnou otázkou:

„A kdepak má ten pan otoman ty obrovský armády?“ Docent se vysmrkal a pravil: „Pan ataman bude v příští carské vládě nad vší Rusí ministrem kultury. “ Právě v tu chvíli pozvedl ataman hlas a nám se dostalo poţehnání zaslechnout několik názorů osvíceného muţe. „A pak, holoubkové, pridě nóvo. Politika na kultůru. Já nevěrím umělcům, spisovásčikum, poétam i publicístam. Eto samý bolševik. Otravili rúsky naród, sáme veršičky, véršičky, ale boha se nedrţeli, cára hanbili, proti vládě popichováli, naród zkazili. Aţ já buděm ministěr kultúry, zákujem poéty, zakáţem spisovaščiky. Kastěl, škóla i vajná – dost kultůry búdět v mátičce Rusi, z milosti baťušky cara i sem tam kníţečka vyjde. Ale poéty, spisovásčiky – na Sibir, holoubci, na Sibir! Malírţe, jako vot zděs majstěr Straká, da, takých malírţov chóčem. Jenerálům búdut malovať portrétov, i jejich ţenám. I cára, a Krista Pána na křirţi. Moţno i stěp i kozákov i děvušek, kak v neděli idut do kastěla. Takyje artisty – charóšije artisty. Ale véršiky, poémy – cára hanobiť, naród buntovať – nepotrţebujem a nestrpíme, holoubci!“ Docent krátce zatleskal, vykřikl: „Bravo! Bravo!“ a odplazil se k atamanovi. Přistoupil ke mně Straka. Opatrně se rozhlédl a spustil šeptem jako předtím docent, jenţe z jiného důvodu: „To je hrozné, mon dieu, pane doktore, neměl jsem tušení, ţe ten člověk bude mluvit takhle. Řekli mi, ţe Spolek je proti kubismu, mon dieu, ale neříkali nic o ţidech. Já jsem byl vţdycky národní malíř, mon dieu, a realista, ale proti ţidům nic nemám. Já jsem demokrat a vlastenec, a on mi tu cituje toho mazala Zieglera, mon dieu, který udělal kariéru jen proto, ţe vyportrétoval jednu slečnu, s kterou měl Hitler poměr, mon dieu, nějakou Geli Raubal, jestli to nevíte. To je hrozné! Co si o mně přátelé pomyslí!“ bědoval a pořád se opatrně rozhlíţel. Výstavní sály byly poloprázdné, jenom hrstka notáblů se znalecky stavěla do odstupu a skupinky bohémsky vyhlíţejících mladíků vyprskávaly ve smích před některými obzvlášť zdařile srozumitelnými plátny.

„Z toho si nic nedělejte, Mistře. Kdo vás zná, ví, kdo jste. A to je hlavní.“ „Myslíte, mon dieu?“ řekl Straka nejistě a rozhlédl se po sálech. „Jen aby se to nerozkřiklo. Pak bych třeba, mon dieu, neprodal jediný plátýnko.“ Sebral jsem ze stolku katalog a podíval jsem se na ceny. Nebyly nejniţší. Jednu dívku v kroji cenil Mistr na osm tisíc a jednu horu Říp dokonce na dvanáct. Na zadní stránce katalogu byla Mistrova fotografie s nablýskaným knírkem a umělecky snivým pohledem. Všiml jsem si, ţe Meluzín je zaměstnán pochlebováním atamanovi a Straka je zřejmě v ideálním světě idejí, vzal jsem Boţenku za ruku a vykročil jsem opět k východu. Kdyţ jsme uţ skoro dostihli dveří, vrazil náhle do sálu muţ nápadně anglického vzezření, rozhlédl se rychle kolem, uchopil ze stolku katalog a rozběhl se tryskem po sále. Zastavil jsem se. Znal jsem toho vyzáblého Brita. Byl to pan Zadina, export-import, kromě mnoha jiných obchodních funkcí a závazků taky manţel paní Růţenky. Klusal podél stěn a před plátny větších rozměrů nahlíţel do katalogu. Občas si něco poznamenal a dvakrát se na tom okruţním letu kolem Hradčan a Řípů nervózně podíval na hodinky. Absolvoval výstavu za tři minuty a patnáct vteřin, přiřítil se ke stolku, za nímţ seděl kustod, hodil před něho vizitku a katalog a pravil chvatně: „Označené zašlete na tuto adresu. Mám velmi naspěch. Zaplatím šekem při dodání. Servus,“ a vyběhl ze sálu. Šel jsem rychle s Boţenkou za ním. Před domem stála šedivá tatra hadimrška a pan velkoobchodník skočil do ní. Ještě ani nepřibouchl dvířka a uţ bylo slyšet zavrčení startéru. Tatra sebou škubla a jako blesk zmizela za rohem. Zůstal jsem, jako kdyţ mě omráčí. „Zavři pusu, Jarouši, ať ti nenafouká,“ řekla Boţenka, ale neslyšel jsem ji. Najednou mi hlavou začal zase vířit kolotoč myšlenek, jako vţdycky, kdyţ se mi v myslivně spojily nějaké vhodné asociace a já ucítil polibek detektivní inspirace. Tatra hadimrška! Hannjo Prodöhl má taky tatru hadimršku.

Hannjo Prodöhl byl taky na Zdeborského dětském večírku. Hannjo Prodöhl moţná ţárlil na Zuzanu Bechyňovou, ale Otto R. Zadina určitě ţárlil na svoji manţelku! Jak mi to řekla v růţovém budoárku? „Udělal mi ţárlivou scénu… Běsnil jak uragán, dupal, prskal, prostě předváděl se!“ Ţe jsem na to mohl zapomenout! A Zadina je exportér a importér zboţí! Moţná ţe obchoduje s Orientem. Není nic přirozenějšího, neţ ţe nějaký obchodní přítel ze Sýrie přinese balíček cigaret, které nikdo nikdy předtím ani potom v Praze neviděl. Ovšem! Zadina měl daleko nejlepší důvod k vraţdě Činovského! A je bezpečně prokázáno, ţe o Činovském věděl! Ovšem! Tak je to! Jak je to krásné, jednoduché proti sloţitému aranţmá, jeţ by musel podniknout bubenečský Pubenec! „Jaroušku! Je ti něco?“ Ale – ale jak se do toho hodí Zuzana? Ne ne, jsem zase úplně vedle. Úplně vedle! Zmocnilo se mě zoufalství. Zuzana nešla vysvětlit. Přece by muţ nevraţdil s milencem své ţeny i tajenou druhou milenku! Proč? Copak by ho to spíš neinspirovalo k sarkastickému důkazu, o jaké ho milence jde? K důkazu, jímţ by mohl nevěrnou manţelku poníţit krutěji neţ výpraskem? „Jarouši! Probuď se!“ Probudil jsem se. Ale v tramvaji jsem upad zase do blouznivého transu, z něhoţ mě do skutečnosti přivedl teprve šálek silné kávy v Boţenčině pokojíčku. „Vo čem to furt špekuluješ?“ chtěla vědět Boţenka. A tak jsem jí to všechno vyloţil. Všechno. Teorii Pubencovu, zavrţenou teorii Prodöhlovu, pověděl jsem jí o Jarmile i Milanovi, o Pubencově chybějícím svědku. A nakonec jsem se jí svěřil i s teorií Zadiny a s jejím necitelným háčkem. Proč by Zadina vraţdil Zuzanu? Boţenka se váţně zamyslela. Nikdo nevypadal tak váţně jako Boţenka, kdyţ myslel, ani hostinský Palivec. Na stěně tikaly barevné kukačky, které nám k vánocům významně daroval Boţenčin brácha jako dar, „kerej by se hodil k svatbě!“ jak poznamenal, a kde místo kukačky nelogicky kukal velký a velmi bělostný čáp, který navíc

drţel na velice bledě modré mašli ve velmi červeném zobáku miminko v peřince. „Koukej, Jarouši,“ pravila Boţenka. „Tys mi nedávno dal takovou kníţku, abych si ji přečetla. Jakpak vona se menovala?“ Boţenka svraštila čelo k zamyšlení. „Jo,“ řekla pak. „Skutek utek, nebo tak ňák. Nebo – basa a – vraţda – já ti nevím. Napsal to ňákej Rus – Dostálecký nebo tak ňák –“ „Dostojevskij, “ řekl jsem. „Zločin a trest.“ Míval jsem „ sice dosud občas záchvaty snahy Boţenku vzdělat, ale nedávno – „Ale to jsem ti přece dal uţ předloni, Boţenko.“ „No já to ještě celý nepřečetla, ale tam ten jeden zavraţdí tu stařenu, a kdyţ ho pak při tom přistihne ta mladá, tak ji majzne taky –“ Zalapal jsem po dechu. „Boţenko!“ vykřikl jsem a políbil jsem ji na růţová líčka. „Ještě ţe tě mám!“ No ovšem! Praštil jsem se do blbé hlavy. Detektiv! Nanejvýš stopovač paniček, ale detektiv? No ovšem! Je to prosté a krásné jako slunce. Zadina samozřejmě zavraţdil jenom Činovského. Pak odešel a mezitím přišla do vily Zuzana. Prodöhl ji moţná doprovázel, nebo to byl někdo jiný, to zatím nevím. Ale vešel s ní dovnitř. A Zadina si vzpomněl, ţe v popelníčku nechal sennoussky, vrátil se a nezbývalo mu nic jiného neţ oddělat Zuzanu taky. A pak všechno naaranţoval. Anebo byl Zadina celou tu dobu uvnitř s mrtvolou, kdyţ ten muţ, kterého viděl pan Kořínek vycházet z vily, Zuzanu doprovodil k domu a pak odešel. Tak nebo tak, Zadino vi nezbývalo neţ odbouchnout Zuzanku. Zlezl jsem horu a srdce mi bouchalo aţ v krku. Tak to je tedy další hráč ve hře. A všechno se musí začít znova.

kapitola čtyřicátá čtvrtá
v níž pan Zadina dokazuje své alibi a Shromážď pro očistu českého mluvu málem ruinuje živnost paní Kváčkové Vyslechnout Zadinu byl ovšem úkol dost choulostivý. Není-li on pachatelem, pak je těţké odhadnout, kolik toho ví o Činovském, a já nechtěl rozhodně přidělávat Růţence manţelské nepříje mnosti. Musel jsem na to jít takticky. Dal jsem se u Zadiny ohlásit – to samo o sobě byl problém, neboť jeho čas byl přesně rozdělen, ale nakonec mě sekretářka, na niţ působila moje ostrozraková legitimace, vmáčkla do desetiminutové pauzy mezi nějakého pana Lothara Häusslera, jenţ se zajímal o vývoz tuţek, a mezi pana Heinze Schmiedkeho, jenţ chtěl nějaké tuţky dovézt. Zaregistroval jsem říšskoněmeckou národnost obou obchodníků, a kdyţ jsem pronikl do Zadinovy svatyně, provedl jsem – tentokrát uţ úmyslně – manévr s prázdnou cigártaškou. Ale nabídl mi krabičku s obyčejnými camelkami, vrhl pohled na švýcarský chronometr na širokém a okázale prázdném psacím stole a sepjal obchodnicky ruce na psací podloţce. „Přicházím v poněkud choulostivé záleţitosti,“ řekl jsem. „Totiţ, vyskytly se jisté skutečnosti, které nás nutí zjistit alibi všech lidí, kteří se nějak blíţe znali s majorem Činovským, který byl v září minulého roku zavraţděn. A jelikoţ z výpovědi pana továrníka Kruliše víme, ţe zavraţděný byl přítel vaší ro diny –“ „Byl to přítel mé ţeny,“ přerušil mě obchodník a pak rychle pokračoval: „Zrekapituluji vše, co vím, a prokáţi své alibi, abychom neztráceli čas. Činovský dolézal za mou ţenou a ta, obávám se, mu do značné míry popřávala sluchu. Byl jsem na to několikrát upozorněn anonymními dopisy, bohuţel neměl jsem čas přesvědčit se o rozsahu škody osobně. Pověřil jsem váš ústav, nic však nezjistil. Neměl jsem tedy důvodu ţárlit, a neţárlil jsem tedy, byla by to ztráta času. Ostatně svou ţenu miluji a nemohu jí zazlívat, kdyţ se tu a tam povyrazí, nemám na ni příliš čas. Den před vraţdou onoho

Činovského jsem ji však při náhodné cestě autem kolem Stromovky se zmíněným viděl a ten den večer jsem zakročil.“ „Jak?“ přerušil jsem ho. „Měl jsem pár minut čas, vyčinil jsem jí a zakázal jí další styky. Osud mi hrál do ruky, druhého dne byl Činovský mrtev.“ „Osud vám byl skutečně nakloněn,“ řekl jsem ironicky. „Ano,“ pravil Zadina. „Ale i kdyby nedošlo k vraţdě, ţena by mě byla uposlechla. Mám s ní v tomto směru dobré zkuše nosti. Byl to druhý případ. Jinak si na ni nemohu stěţovat.“ „Druhý případ?“ „Ano. Před lety ji obtěţoval Richard Nebava, profesionální pugilista. Zakročil jsem a od té doby byl pokoj.“ „A jak jste zakročil tehdy? Také jste jí vyčinil?“ „Ne,“ pokračoval Zadina trpělivě a monotónním hlasem, jako by referoval o situaci na burze. „Byl jsem tehdy mlád, zakročil jsem fyzicky. Bylo to ode mě ukvapené. Nebava mě srazil ranou pěsti a přelomil mi klíční kost. Dva dny jsem byl vyřazen z provozu. Ovšem svého jsem dosáhl.“ Zadina vyňal ze zásuvky tlustou koţenou knihu, otevřel ji a něco v ní nalistoval. „Zde je diář, v něm jsou přesné záznamy o mých pohybech v den vraţdy odpoledne a večer.“ Přisunul otevřenou knihu ke mně a z druhé strany stolu ukazoval prstem na poloţk y, které jsem mohl sledovat, a recitoval: „Od tří do půl šesté na zasedání správní rady akciové společnosti pro dovoz a vývoz hracích karet Ace of Diamonds. Konala se v kanceláři společnosti v Dlouhé třídě. Prezenční listina je k dispozici. Od půl sedmé do devíti schůze ředitelů První české exportní a importní společnosti hračkářské v zasedací síni společnosti na Palmovce v Libni. Mám zde poznámku, ţe jsem se dostavil se čtvrthodinovým zpoţděním. Zlobily mě cestou svíčky a velmi jsem se zdrţel. Bude to v zápise o schůzi. Z toho důvodu jsem také přijel ze schůze domů aţ skoro v jedenáct. Druhý den jsem musel dát vůz opravit, do autosprávkárny Josef Čvančara v Dejvicích, Stromořadí 6. To by myslím postačilo.“

Spočinul na mě šedýma očima a pak opět pohlédl na c hronometr. Jeho pohotovost a otevřená přiznání mi vzaly dech. Nevěděl jsem, na co se ještě zeptat. Řekl mi všechno. „Vy – vy jste Činovského nenáviděl?“ To byla poslední neohrabanost, na niţ jsem se zmohl. „Pochopitelně,“ pravil Zadina. „Od chvíle, kdy jsem ho uviděl se ţenou ve Stromovce, do chvíle, kdy jsem ţeně vyčinil. Dále jsem se s tím nezdrţoval. Ostatně druhý den byl mrtev.“ Nový pohled na chronometr. Zvedl jsem se, zakoktal jsem nějakou omluvu a vypadl jsem ze Zadinovy kanceláře. V čekárně se ihned zvedl jakýsi uspěchaný pán, pohlédl na náramkové hodinky a s výrazem štvance vběhl do uvolněné kanceláře. Na ulici byl sníh a lednové slunce zářilo na výkladních skříních. Co znamená ta Zadinova ochota? Ţe má svědomí čisté? Anebo je to drzý trik, který mě má omráčit a odvést pozornost jinam. Po Václavském náměstí proudily dámy v koţiších s pinčlíčky zastrčenými do plyšových psích nátělníčků a konaly odpolední nákupy. Hezké dámy, pěstěné dámy se spoustou volného času a s manţely, kteří nemají čas. K čemu jsou vlastně na světě? Nemohl jsem v té chvíli přijít na jiný důvod neţ ten, ţe opatřují práci lidem, jako jsem já. A k čemu jsem vlastně já na světě? Vzpomněl jsem si na Milana a zastyděl jsem se. Zuzana Bechyňová jistě taky takhle chodila v koţíšku, nakupo vala zbytečnosti za peníze, které dostala od tatínka, který je dostal od státu za to, ţe zařizoval jakési věci v hospodářské mašinérii společnosti, které umoţňovaly těm krásným dámám v koţiších chodit s psíky jako buřtíky odpoledne po Václavském náměstí a nakupovat zbytečnosti. Ale Milan v Zuzaně neviděl jenom nákladnou zbytečnost. Jak to říkal? Zuzana nemohla za to, jaká byla. „Za to mohlo něco jiného, pane doktore. Organizace téhle společnosti. V jistém smyslu je Zuzana její obětí stejně jako můj táta, který pět let nemoh sehnat práci. Zuzana, v Jistém smyslu, nemůţe sehnat práci celý ţivot. A člověk bez práce ztrácí smysl.“ Ale jak to tedy vlastně bylo se Zuzanou? Zadina: do půl šesté na schůzi v Dlouhé třídě, od tři čtvrtě na sedm v Libni na Palmovce. To

je hodina a čtvrt. Lhůta dost dlouhá, aby výkonný obchodník Zadinova typu mohl do svého programu zařadit vraţdu. A na zasedání do Libně přijel se čtvrthodinovým zpoţděním. I kdyby ho zlobily svíčky – není to trochu mnoho, hodina a čtvrt na cestu z Dlouhé třídy na Palmovku? Není to moc na okruh Dlouhá třída – Braník – Palmovka, jestliţe se přitom mají vykonat dvě vraţdy. Nejdřív Činovský a pak Zuzana, protoţe Zuzana přistihla obchodníka v akci, anebo našla mrtvolu a obchodník se vrátil pro zapomenuté špačky sennoussky v popelníku. Tak nebo tak. Čas odpovídá takové zaměstnanosti i výkonnosti tatry hadimršky nejnovějšího vzoru. A ten vůz, ta tatra, pořád se mi vracela v myšlenkách, nevěděl jsem proč. No ano, Prodöhl má taky tatru hadimršku, ale co je na tom divného, je to prostě módní typ vozu. Přesto jsem cítil, ţe tahle náhoda má nějaký význam v dramatu branické vily. Ale jaký? Hlouposti. Obyčejná mystika faktů. Zatřásl jsem hlavou, jak jsem to dělával, kdyţ jsem se chtěl zbavit dotěrných myšlenek, a rozjel jsem se do Dejvic do autosprávkárny pana Čvančary. Byl to obvyklý dvorek plný chorých aut v postranní ulici. Nad vjezdem visela zbrusu nová firma, která mě překvapila: VPOŘÁDKOVNA JEŢDÍKŮ Ale mistr Čvančara působil dojmem člověka naprosto normálního a ochotně se probral zamazanými účty aţ k datu 22. září 1938. „Jo, pane šéf, tady to máme,“ pravil a hleděl na účet přes brýle. „Pan Zadina, to byly dvě vypálený svíčky, vyčištění karburátoru a jedno zadřený loţisko, dohromady sedumadvacet ká čé.“ „A pane mistr, neměl jste dojem, ţe něco z toho bylo poškozeno úmyslně?“ „Úmyslně?“ podivil se mistr. „Myslíte jako schválně? To teda nevím proč. Ty svíčky byly, pokud se pamatuju, zasraný, jak zákon káţe. Von pan Zadina si sem dává spravovat auťák dycky. Je to stálej kunčaft, ale mašinu umí ztejrat všechna čest.“

Poděkoval jsem mistrovi. Zadina zřejmě mluvil pravdu – anebo myslel na všechno. To uţ dnes, čtvrt roku po událostech, nešlo zjistit. „Vy jste členem Shromáţdě pro očistu českého mluvu?“ zeptal jsem se jen tak, abych něco řekl, kdyţ jsme se loučili a mně znovu padl do oka ten podivný nápis nad autosprávkárnou. „Ne. Já jsem jenom v rybářskym spolku Modrej kapr,“ pravil mistr. „Vo tomhle spolku sem nikdy neslyšel.“ „Tak nač jste si změnil firmu?“ „Jo tak,“ řekl mistr. „Tady byl vodjakţiva vobyčejnej autoservíce. Ale voni si sem dávaj spravovat auťáky pánové z Hradu, a ty mi říkali, ţe prej to je cizí slovo a cizí slova na firmách sou teď prej zakázaný a ţe mám místo toho uţívat český. Tak nevim. Já dycky myslel, ţe to je český slovo, autoservíce, vodjakţiva se tomu tak říkalo. No ale pan kancléř Andělín mi napsal na kartu tohleto.“ Mistr zabrejlil na firmu a s obtíţí ji nahlas přeslabikoval – „fpo – fpořádkovna jeţdíků“ – a ţe prej kaţdej dobrej Cech je povinnej mluvit ryze česky, no tak aby si nemysleli, ţe nejsem dobrej Čech, tak sem to dal přemalovat. Ale nevim. Ňák se mně to nezdá. Fpořádkovna, to je nějaký divný, nemáte takovej dojem? No ale snad to je dobře, čert aby se v tom vyznal. Dycky tady bylo autoservíce, a teďka – jeţdíky – já si nemůţu pomoct, mně to furt připomíná jeţky,“ rozumoval ztrápeně mistr, a ještě kdyţ jsem se na rohu ohlédl, viděl jsem ho, jak stojí před svou firmou, upřeně na ni hledí a vrtí hlavou. Cestou domů do Karlina jsem se schválně díval po firmách obchodů a zjistil jsem, ţe Shromáţď po nedávném vládním zásahu do ţivnostenské nomenklatury vyvíjí velice agilní činnost Většina obchodů měla sice ještě nečeská označení jako automat, kino, café a galanterie, ale tu a tam svítily uţ nové vývěsní štíty vs. nápisy zhotovenými v novočeštině. Pan Ševčík na rohu pod viaduktem, který se vţdy pyšnil mezinárodní firmou TAYLOR, stal se skromným PÁNSKÝM KREJČÍM, v automatu U stromu pojídali za ulepeným širokým oknem hosté párky s hořčicí pod nápisem OBČERSTVÁRNA U STROMU a před PROSVITEM PRAŢANKA stál hlouček návštěvníků, kteří byli leta zvyklí navštěvovat BIO ARIZONA.

Ale největší překvapení mě čekalo doma. Vedle domovních dveří upevňoval právě muţ v barvami pokecané kombinéze jakousi plechovou tabulku s čerstvým nápisem. Jeho činnost sledovala moje bytná, paní Kváčková, a u slzících očí si drţela kapesník. O dům stála opřená cedule MODES-ROBES KVÁČKOVÁ a malířský mistr šrouboval na dům ceduli, hlásající, ţe v druhém poschodí poslouţí dámám ŠATOZHOTOVNA BARBORA KVÁČKOVÁ. Historie byla podobná jako v případě mistra Čvančary. Nejlepší zákaznice mé bytné, paní radová Schwartzbarthová, pod pohrůţkou, ţe bude šít jinde, přinutila nešťastnou ţivnostnici k změně firmy. Modes-robes jako francouzský výraz prý příliš připomíná zrádný národ, který nás v hodině nejtěţší opustil, a kaţdý vlastenec prý musí a tak dále. Manţel paní Schwartzbarthové byl činným členem Zdeborského Shromáţdě a hrůzný neologismus u domovních dveří byl dítkem jeho ducha. Paní Kváčková se rozplývala v slzách a naříkala, ţe ji ta hrozná firma zničí, protoţe dámy prý se budou domnívat, ţe jí přeskočilo v hlavě. Budou se prý bát, aby je při zkouškách nepobodala jehlou nebo nepodřezala nůţkama, a půjdou ke konkurenci, jeţ je dosud MÓDNÍM SALÓNEM KONVALINKOVÁ. „Ta firma, pane doktore, to bude má smrt, já to vím. Z tý mi pojde nějaký neštěstí!“ hořekovala dobrá šatozhotovkyně, a snad to byla předtucha, existuje-li něco takového: jisté je, ţe do rána nějaký uličník zamazal v nápise některé slabiky, takţe zůstalo čitelné jen šesté, sedmé, desáté, jedenácté a dvanácté písmeno výrazu ŠATOZHOTOVNA a jinak plné jméno mé bytné. Bytná se potom hrdinsky rozhodla, ţe to je zásah prstu boţího, a přes riziko ztráty nejlepší zákaznice pověsila na dům starou zrádcovskou firmu MODES-ROBES. Ale mně ten rouhačsky zprzněný vlastenecký nápis nepříjemně připomněl, ţe od vraţdy uplynuly uţ skoro čtyři měsíce, a já dosud vím prakticky – nic. Všechno jsou jen dohady, teorie. A zmocnila se mě skleslost a beznaděje, a pochyby, jestli kdy přijdu na to, kdo zavraţdil Zuzanu Bechyňovou.

synthese

kapitola čtyřicátá pátá
v níž se Milan loučí s doktorem Pivoňkou a je stižen bolestmi zubů Několikrát za tu dobu jsem se sešel s Milanem Zelenkou, který se mi snaţil pomoci. Vyptával se statistek na Barrandově, interviewoval několik Zuzaniných přátel a přítelkyň, ale nevyšlo najevo nic, co bychom uţ nevěděli. Dva známí si matně vzpomněli, ţe viděli kdysi Zuzanu s nějakým důstojníkem, ale bylo to uţ dávno, a měsíce, které od té doby uplynuly, byly tak plné událostí, ţe všechny vzpomínky se uţ měnily v obláčky pomalu řídnoucí páry a půvabný stín lehkomyslné dívky se rychle ubíral tou cestou všelikého těla do definitivního zapomnění. I v Milanově srdci se zvolna stávala jenom bolestnou vzpomínkou. Ne ţe by propadl smířlivosti vůči neznámému vrahovi, byl stále hotov třeba vlastní rukou zabít člověka, který dívku zavraţdil; ale byl čím dále tím skeptičtější k moţnosti dovést případ k zdárnému zakončení, a vývoj druhé republiky se příliš dotýkal lidí, s nimiţ měl společný ideál, s nimiţ pracoval, a Milan, jak ubíhaly týdny, myslel stále víc a více na věci obecné a jeho soukromé hoře přikrývala clona národní tragédie. Proto také jsem se s ním od události v Czaberově vile nesešel. Ty naše schůzky neměly význam, pokud jde o případ Zuzany Bechyňové, ale pro mě osobně znamenaly víc neţ co jiného v té době. Slova toho energického mladíka mi otvírala oči. Věděl jsem a viděl jsem, ţe v politickém zákulisí toho fraškovitého státu se hromadí hory špíny. Události v Czaberově vile, konverze docenta Meluzína, Prodöhlovy permutace, to všechno mluvilo příliš jasně. Ale Milan mi pomáhal vidět souvislosti. Nevím proč, ti dva neměli přece politicky ani filosoficky nic společného, ale připomínal mi, kdyţ tak seděl se zaťatými pěstmi nad šálkem kávy v hospodě U anděla nebo U Holubů, kde jsme se obyčejně scházívali a on vášnivým polohlasem mluvil o politice, o minulosti a budoucnosti, nevím proč, ale připomínal mi neboţtíka Frantu Procházku, toho nešťastného kantovce, který před několika lety skončil podobně jako

Zuzana Bechyňová. Vzpomněl jsem si na Frantovy výpravy do košířských doupat s Terezkou Dobenínovou, na jeho nenávistný projev kdysi v kůlně firmy Schicht, pro niţ jsme představovali figurínu z bublin na chůdách. V nich obou byla stejná, osobní a zároveň nadosobní nenávist k nespravedlnosti tohoto světa, jenomţe u Franty to byla jenom nenávist, bezmocná, a o to moţná větší, ale bezradná. Franta od ní utíkal do ušlechtilého světa svých filosofů, Milan s ní chodil do druţné společnosti muţů v čepicích a do světa knih, které znaly řešení nedostupné královeckému profesorovi. To, co mi vykládal o principech, na nichţ je postavena společnost, v níţ jsme ţili, dovedl jsem si ilustrovat zkušenostmi, jaké on neměl. Jestliţe on všeobecně mluvil o morálním úpadku bohatých a mocných, o jejich bezpracné existenci, o postavení a příliš velkém břemeni příliš málo placené práce bezejmenných statisíců, já je znal, ty milostivé paní a milostivé pány z vil a letních sídel, mě si najímali, abych je navzájem usvědčoval nebo zbavoval nebezpečí usvědčení, celá moje existence a obchody Lomalovy stopařské firmy závisely na jejich penězích. Ach, znal jsem je dokonale, ty obyvatele měkkoučkých křesel, ty jezdce v tatrách a citroenech, ty majitele nákladných psíčků a laciných sluţebných. A pod uhrančivým vlivem toho mladého komunisty jsem je začal nenávidět. Ne, nebyli jistě osobně všichni zlí; nemohl jsem přece cítit nenávist k tomu geniálnímu popletovi Ivovi Zdeborskému nebo k veselému a nyní ztrápenému výrobci cukrovinek Alfrédu Poláčkovi, ani k blednoucímu stínu té hezké a neuţitečné dcerušky pana rady. Ale síly, jimiţ vládli, ať uţ vědomě nebo mnozí z nich nevědomě, skládaly dohromady strašlivý stroj na ničení lidí, který, jak jsem z Milanových trpělivých výkladů pochopil, měnil se zvolna, a vlastně dost rychle, ve stroj na ničení národů. Milana přirozeně uţ dávno vyhodili z Barrandova. Jeho politické sympatie byly příliš známé, a kdyţ 27. prosince 1938 nařídili rozpuštění jeho strany, musel se rozloučit s kamerou. K dokončení velkofilmu o „Děvčeti ze Šumavy“ angaţoval pan reţisér Prodöhl říšskoněmeckého kameramana Brzichaczka, coţ byl, jak Milan poznamenal, první krok ke konečnému angaţování říšskoněmeckých ateliérů v Babelsbergu. Ve scénáři filmu došlo k dalším změnám,

odpovídajícím aktuálním potřebám národa, jak si je aspoň představoval p. ministerský předseda a p. vůdce sousední říše, a tedy i p. reţisér Prodöhl. Ţid Löwenbach obdrţel legitimaci komunistické strany a jeho snahy zmocnit se Lizzy Wagnerové byly původně nadosobní, neboť ji měl na příkaz Moskvy unést pro jistého vysokého funkcionáře strany, jemuţ se v dívce zalíbilo. Jmenoval se Nikita Axelblum a mluvil česky s nápadně ruským přízvukem. Míval o temných půlnocích schůzky v předměstských hospodách s muţi oblečenými v rubašce, kteří mu předávali svazky bankovek a pruty načervenalého sibiřského zlata. Ani Axelblum však neměl ujít spravedlivému trestu. Ţid Löwenbach sice unese Lizzy na motorovém člunu, s nímţ přirazí k přepychové jachtě, kotvící za Vranovskou přehradou. Tato jachta je soukromým abštajgem Axelblumovým, který si ji pořídil z peněz získaných z Moskvy. Nakonec však na jachtu dorazí udatný hajný Wagner s mladým národovcem a srazí ţida i Axelbluma do vírů nad přehradou. Oba zločinci jsou vtaţeni do Kaplanových turbín a jimi rozdrceni. Dívka je zachráněna, na motorovém člunu přijíţdí listonoš se zprávou, ţ e matička, atd. Milan se uţ ovšem na výrobě tohoto ideově-uměleckého skvostu nepodílel. Ţivil se všelijak, většinou příleţitostně, napsal několik článků do legionářského časopisu Čin, který poskytl útočiště nejednomu autoru, jenţ dříve psával do Tvorby, a připravoval se na cestu za hranice. Potom, 13. a 14. února, provedla policie razii v bytech známých komunistů a večer 14. února mi Milan volal. Mluvil váţně a nechtěl mi do telefonu říct, o co jde. Umluvili jsme si schůzku na oběd na druhý den k Holubovům. Přišel jsem tam první a Milan se dostavil aţ asi čtvrt hodiny po umluveném čase ve značně zuboţeném stavu. Bolel ho zub a jednu tvář měl znatelně nateklou. Nevěnoval však tomu mnoho pozornosti a řekl mi: „Jaroslave, chci se s tebou rozloučit.“ Překvapilo mě to. Čekal jsem sice něco takového, ale člověka vţdycky překvapí, kdyţ se věci, které byly dosud pouze moţností, stanou z ničeho nic skutečností.

„Odjedu do konce měsíce,“ řekl Milan. „Nemá cenu to prodluţovat. Je uţ jen otázka krátkého času, kdy Hitler tenhle stát promění v nějakou formu kolonie a místo toho slouhy Berana dosadí nějakou svoji loutku. Moţná Radolu Gajdu. Stejně se proslýchá, ţe ho budou amnestovat a stane se zas generálem. Ale na tom nezáleţí, Gajda nebo nějaký jiný fašista. Jisté je, ţe tahle fraška tady uţ brzo skončí a potom začne válka. A já, jak jsem ti říkal, chci mít v ruce pušku, nebo radši kulomet. Nechci se krčit tady. A na ilegální práci já nejsem. Vţdyť víš, jak jsem pohořel jako detektiv, a k ilegální práci musí mít člověk podobné vlohy.“ Projevil jsem lítost nad tím, ţe se máme rozloučit, ale Milan se jen zašklebil, chytil se za oteklou tvář a zeptal se: „Chtěl jsem jenom vědět, jestli není něco nového se Zuzanou?“ „Se Zuzanou? No,“ řekl jsem. „V podstatě nic. O sennoussce víš?“ „O sennoussce?“ Uvědomil jsem si, ţe od naší poslední schůzky uplynula uţ dlouhá doba a leccos se stalo. Vylíčil jsem tedy Milanovi svoji dedukci vycházející z nálezu syrské cigarety i svoje podezření na Pubence, i jisté moţnosti s Prodöhlem. Milan se vyptával, ale v jeho hlase zaznívala jiţ příliš zřetelně skepse. Kdyţ jsme probrali celý případ znovu, přistoupil náhle kdosi k našemu stolu a zdvořile se zeptal: „Bylo by zde jedno místo, pánové?“ Vzhlédl jsem a poznal jsem MUDr. Koštýře, zubního specialis tu, s nímţ jsem se seznámil na dětském večírku u Zdeborského. Poznal mě taky a rozzářil se hovorným úsměvem. „Jak se vám daří, pane doktore, jak se vám daří?“ hlaholil a pak si srdečně potřásl rukou s Milanem, kterého jsem mu představil. „Copak, zoubek?“ pravil znalecky, a kdyţ se Milan zašklebil, začal ho nabádat: „Nezanedbávat, mladý muţi! Mohl by z toho být zánět okostice. Přijeďte ke mně odpoledne do ordinace, podíváme se na to.“ Milan se zašklebil. „Smím vám dát přímou otázku, pane doktore?“ „Prosím, prosím.“

„Kolik za to?“ řekl Milan. MUDr. Koštýř se zarazil. „No, moje obvyklá sazba je pětadvacet korun za ordinaci plus příplatky podle výkonu,“ řekl. „Ale ordinuju taky na pokladnu.“ „Abyste chápal, pane doktore,“ přerušil jsem ho. „Milan je bez zaměstnání. Vyhodili ho z politických důvodů,“ pohlédl jsem významně na zubního lékaře. MUDr. Koštýř svraštil tvář do výrazu bolestného porozumění. Pak se důvěrně naklonil k Milanovi a velice tiše a s citem se otázal: „Ţid?“ A neţ mohl Milan informovat o příčině své nezaměstnanosti, spustil stavidla: „To je skandální, pane. Představte si, zrovna tenhle týden jsem dostal leták nějaké Akce národní obrody, abych prý podepsal petici, která má být předloţena lékařské komoře. Chtějí z lékařské komory vyloučit všechny ţidovské kolegy. Právníci uţ to udělali. Kam to spějeme?“ „A vy jste nepodepsal?“ řekl Milan. „Ale drahý pane, za koho mě máte? Já říkám – dneska ţidi, zejtra rotariáni. Já jsem rotarián. A vůbec, v našem oboru je spousta vynikajících ţidovských kolegů. Škodil bych přece národu, kdybych chtěl, aby jim vzali praxi.“ „Vaše názory vás šlechtí,“ řekl Milan. „Jenomţe já vám těch pětadvacet korun dát nemůţu.“ MUDr. Koštýř zamával rukama. „Ale prosím vás, ţe byste o tom mluvil. Ošetřím vás gratis, to je samozřejmé. V dnešní době si musíme pomáhat. A pak, mezi námi,“ naklonil se ještě blíţ k Milanovi a spiklenecky se zašklebil, „já ten váš účet připočtu někomu, kdo na to má. Třeba,“ obrátil se na mě a rozchechtal se, „ale vy to na mě neřeknete, ţe ne, pane doktore? Třeba panu továrníku Krulišovi, stejně je u mě na zítra ohlášen, zlobí ho protéza. Nebo panu továrníkovi Zdeborskému, ţe?“ S těmi slovy se s námi bodrý zubař rozloučil a se spokojeným chechtáním odešel od Holubů. Seděl jsem pak s Milanem ještě asi hodinu, nevěděl jsem pořád, co mu říct na rozloučenou, a trápil mě neurčitý pocit, ţe bych měl odejít s ním. Ale kdyţ jsem mu to naznačil, řekl Milan: „Hlouposti, ty tu máš Boţenku, a pak, ty na to nejseš, a s tvýma schopnostma tě bude zapotřebí doma.“ Cítil jsem,

ţe se červenám, a honem jsem to zamlouval. Nakonec jsem dal Milanovi adresu a on slíbil, ţe mi napíše, jak to bude moţné. Před Holubovými jsme si podali ruce. Milan vykročil k nábřeţí, kde měl MUDr. Koštýř ordinaci, a já nastoupil do tramvaje. Byl to pošmourný únorový den. V tramvaji seděl hlouček mladíků v červených kalhotách a šedivých košilích. Na rukávech měli pásky, připomínající SA, ale místo haknkrajce černou orlici a písmena MNJ. Mladá národní jednota. Pod košilemi měli zřejmě lyţařské svetry a vypadali dobře, vykrmeně a spokojeně. Vyhlédl jsem z okna a spatřil jsem, jak Milan v odřené koţené bundě zahýbá kolem kasáren k nábřeţí. Z šedivé oblohy začalo řídce sněţit. Najednou jsem měl tísnivý pocit, ţe vidím Milana naposled.

kapitola čtyřicátá šestá
překvapující objev v ordinaci MUDr. Koštýře Ale byl to jen dojem, protoţe sotva jsem dojel do Ostrozraku a přečetl několik stránek případu, který mi ten den ráno Lomal přidělil, zazvonil telefon a v něm se ozval vzrušený Milanův hlas: „Musím s tebou mluvit Hned teď. Přijeď do Tartarinu.“ „Co se stalo?“ „Našel jsem něco strašně důleţitýho. Přijď! Čekám!“ a Milan zavěsil. A bylo to opravdu něco. Kdyţ jsem přiklusal k Tartarinu, uviděl jsem Milana, jak nervózně vyhlíţí oknem, a sotva jsem k němu přisedl, hned spustil: „U Koštýře byl dnes někdo, kdo má sennoussky!“ Ztuhl jsem. Konečně! Konečně stopa, kterou zoufale potřebuju! A na místě, kde bych ji nikdy nehledal. Snad je to ruka osudu, ţe na ni musel přijít Milan, který měl k Zuzaně tak blízko, asi nejblíţ ze všech lidí. „A viděls ho?“ vylétlo ze mě. Milan zavrtěl hlavou a mluvil rozčileně: „Ne. Seděl jsem v čekárně a kouřil, protoţe mě ten zub nekřesťansky bral, a zrovna kdyţ mě sestra volá do ordinace a já zamačkávám špačka v popelníku, všimnu si, ţe v něm leţí do půlky vykouřená cigareta s takovým křiklavě červeným nápisem. A ten mě praštil do očí. SENNOUSSI. „Cos dělal?“ „Vytáh jsem z Koštýře jména a adresy všech lidí, kteří dneska byli v ordinaci. Uklízečka kaţdý večer vysypává popelníky, takţe to tam nemohlo zůstat z minulého dne.“ „A řekls Koštýřovi, o co jde?“ „Řek, člověče,“ Milan se podrbal za uchem. „Třeba jsem neměl, ale musel jsem mu udat nějaký důvod, proč chci ty adresy. To víš, ţe měl zájem.“ „No nevadí,“ řekl jsem. „Doktor Koštýř vypadá poctivě.“

„To ano, jenomţe se můţeš spolehnout, ţe zejtra tím bude bavit kaţdého, kdo dosedne do jeho křesla. Ten chlap je přeborník na uţvaněnost. Proved jsem pěknou pitomost.“ „Uţ se stalo,“ řekl jsem. „Máš ty adresy?“ Vypadalo to, ţe klientela MUDr. Koštýře není příliš rozsáhlá. Bodrý dentista pracoval asi spíše do hloubky neţ do šířky. Do hloubky peněţenky, myslím. Ten den dopoledne ošetřil pět pacientů a odpoledne, aţ do Milanova vstupu do ordinace, pouze jednoho. Dva další, kteří seděli v čekárně, Milan z podezření vyloučil, protoţe přišli po něm a nekouřili. Na seznamu bylo tedy šest kandidátů. První se ráno dostavila bona s panem Kamilem Holcmanem, sedmiletým synem velkošpeditéra, jehoţ vtíravé nabídky sluţeb zdobily inzertní rubriky všech časopisů. Doktor Koštýř vytrhl mladému pánovi zub za pouţití anestezující injekce a narkózy rajským plynem. Druhým návštěvníkem byl jakýsi soukromník Karel Hovorka, jenţ ţil z výtěţku osmi cukrovarů a dal si od MUDr. Koštýře opatřit pět zubů horní čelisti zlatým můstkem. Po něm vsadil MUDr. Koštýř zlatou inlay do stoličky Věry Svěrákové, majitelky seznamovacího ústavu. Také tuto dámu jsem znal z inzerátů. Věděl jsem dokonce, jak vypadá, protoţe všechny inzeráty byly ozdobeny její fotografií. Zírala na nás i ze stránky novin, které číšník poloţil na prázdnou ţidli vedle mě. Pokud fotografie mluvila pravdu, musela to být ţena, po níţ není ztráta času se ohlédnout. Pod fotografií byl text, na všech inzerátech záměrně stejný, aby působil hypnoticky: JÁ, VĚRA SVĚRÁKOVÁ, jsem strůjcem vašeho ţivotního štěstí A pod ním delší povídání, v němţ inzerentka sama sebe označovala za pravou kouzelnici v seznamování, která ve svém ústavě opatří kaţdé chudé, nesmělé a fyzickou krásou ne právě štědře obdařené dívce bohatého, zábavného a filmově krásného ţenicha, a kaţdému chudému, nesmělému jinochovi bohatou a krásnou dědičku.

Jak to dělala, bylo mi záhadou, ale měla v tom podnikání zřejmě úspěch, neboť její ústav právě oslavil deset let svého trvání. Sama majitelka „obětovala vlastní štěstí štěstí druhých“ a zůstala, přes svou „vynikající krásu“, nezištně svobodnou. Čtvrtým návštěvníkem byla nezajímavá paní Jitka Mateřídoušková, jejíţ manţel vlastnil vyhlášené praţské taliány a Mateřídouškovy domácí klobásky, vyráběné ve velkém v továrně v Brandýse. Pátým a posledním pacientem, jehoţ ústa poznamenal MUDr. Koštýř toto dopoledne několika gramy zlata, byl známý homosexuální tragéd Pavel Kuronský. Odpoledne přicházela v úvahu ještě jiná zámoţná manţelka, Aneţka Cihrubová, jejíţ manţel pracoval v starém papíru s výnosem podle odhadu čistého půl miliónu ročně. Kdo z téhle menaţérie kouřil sennoussku? A bylo moţné, ţe by někdo z nich byl zapleten do vraţdy Zuzany Bechyňové? Na první pohled vypadal podezřele tragéd Kuronský. Ale kdyţ jsem ho druhý den dopoledne navštívil a vydával se přitom za jeho ctitele, došlo k blamáţi. Tragéd, zachumlaný do fialového ţupanu, poslouchal mé tvrzení, ţe jsem celou sezónu nevynechal jediné jeho představení, se zřejmou nedůvěrou, a pak se mě zeptal, kdy jsem se vrátil z Ameriky. Vyšlo najevo, ţe Kuronský dlel od prvního září aţ do Nového roku v USA na pozvání krajanských spolků a vystupoval po různých městech s českou menšinou v hlavních rolích českých her, tou dobou v Americe oblíbených a povaţovaných za novinky, jako byly veselohry Jana Nep. Štěpánka, V. K. Klicpery a J. K. Tyla. Kdyţ jsem se vzpamatoval z překvapení a rozpaků, zeptal jsem se ho přímo na sennoussky. Ale přivezl si pouze velikou zásobu Lucky Strikes a mulatského osobního sluhu, jehoţ jsem v šeré předsíni tragédova rozlehlého bytu omylem povaţoval za komornou. Ani Milan neuspěl u majitele cukrovarů. Podle mého návodu se vydával za sběratele příspěvků pro misionářskou společnost a podle mého návodu provedl trik se zapomenutými cigaretami. Zjistil, ţe pan Hovorka je vášnivým sběratelem dýmek, byl přinucen prohlédnout si jeho mimořádnou expozici a nakonec vykouřil s tím přívětivým pánem pravou dýmku míru kmene Apačů, jiţ pan

Hovorka zakoupil ve staroţitnictví Moritze Perutze ve Spálené ulici, který byl vůbec hlavním dodavatelem specialit soukromníkovy sbírky. Sešli jsme se v poledne a rozdělili si úkoly na zbytek dne. Milan se ujal dvou nepravděpodobných manţelek, uzenářovy a papírníkovy, a já se vydal do seznamovacího ústavu Věry Svěrákové, neboť ten, po debaklu s oběma muţskými pacienty MUDr. Koštýře, vypadal nejslibněji.

kapitola čtyřicátá sedmá
Doktor Pivoňka v café Štěstí (dř. Happiness). Na scéně se objevuje Věra Svěráková Byla to vlastně elegantní kavárna v jedné postranní ulici na Letné. Vedle lesklých skleněných dveří svítila zbrusu nová tabule s nápisem CAFÉ ŠTĚSTÍ (dř. HAPPINESS), z něhoţ jsem usoudil, ţe Shromáţď zasáhla, byť nedůsledně, i do seznamování za účelem sňatku. Za dveřmi stál neuvěřitelně krásný a snědý mladík v elegantní portýrské uniformě, sundával z hostů svrchní oděvy a podával je neméně neuvěřitelně krásné šatnářce. Pečlivě mi oprášil sako a diskrétně mi podal tuhou kartku z křídového papíru. Stalo na ní: MILÝ – MILÁ! Vstupujete do Domova Štěstí. Zde neplatí zákony všedního dne, nýbrž věčné zákony lásky. Odložte stud, odložte konvence, odložte společenské předsudky. Přicházíte, abyste zde našli Spřízněné Srdce. Neváhejte je oslovit, nebuďte v rozpacích, osloví-li Ono Vás. Zde nemusejí dámy čekat a pánové být iniciativní. Panuje tu Svoboda, Rovnost a Bratrství. Pamatujte, že Cesta ke Štěstí zove se Upřímnost a Brána k této Cestě jest Otevřenost. Vítáme Vás do kavárny Štěstí. Odložte Smutek, ocitáte se v Domově Radosti. Sotva jsem vkročil do Domova Radosti, oslovila mě statná ţena s knírkem a jen stěţí se mi podařilo jí uniknout. Nechala mě teprve tehdy, kdyţ jsem prohlásil, ţe jsem instalatér a jdu spravovat kloze ty. V hlavním lokále kavárny hrál tiše sametový jazz-band, po parketě se plouţily kuriózní dvojice, jiné se líbaly u stolků nebo se pod nimi drţely za ruce. Dveřmi s nápisem SALÓNKY TÉT E-ÁTÉTE se trousily další párky, z čehoţ jsem nabyl dojmu, ţe ústav slečny Svěrákové je jakýsi druh bordelu. Pánských hostů, jak jsem si všiml, se ujímala slečna číšnice (kdeţto o nápoje dam pečoval její kolega), a ta ochotně ukázala cestu

ke kanceláři šéfky. Mluvila o ní důvěrně jako o Věře, a kdyţ jsem po zaklepání vstoupil do místnosti, spatřil jsem u bílého psacího stolu se dvěma telefony originál, reprodukovaný ve známých inzerátech. Byla to oslnivě krásná ţena ve věku kolem pětatřiceti let. Měla měděné vlasy a oči jako z jantaru. V hlubokém výstřihu zelených šatů spočívala mezi oblými svahy milostných ňader safírová slza na zlatém řetízku, a jestliţe prsa slečny Svěrákové štědře a odváţně vyplňovala nejzazší hranici estetické elegance, její pas dosahoval nejmenšího objemu, který se dá ještě označit jako štíhlost, a není uţ hubeností. Vstala, zasvítila na mě zuby, které se podobaly neonovým perlám, a mile mě oslovila: „Vítám vás, příteli. Co pro vás mohu udělat?“ V přítomnosti té lékařky nesmělosti jsem upadl do hlubokých rozpaků. Pravil jsem, jako bych byl postavou z nějakého Wodehouseova románu: „Já – ehm – totiţ –“ „Vím, vím,“ přerušila mě. „Hledáte dívenku. Jste na správné adrese, příteli. Posaďte se.“ Pokynula mi do pohádkového křesla u kuřáckého stolku a sama si sedla naproti mně. Jak přehodila nohu přes nohu, poznal jsem, ţe ţenská kolena mohou mít hypnotický účin. „Jak vypadá ten váš sen?“ otázala se zpříma. „Já – ehm, “ řekl jsem duchaplně. Kolena v hedvábném obalu mi působila uţ i na hlasivky. „Blond? Brunet? Tizian? Štíhlá? Plnoštíhlá? Plných tvarů? Mladičká? Věkem přiměřená?“ Okouzlující seznamovatelka na mě metala ta slova medovým hlasem a provázela je jantarovými pohledy. Zatěkal jsem po místnosti. Na stěnách visely reprodukce milostných výjevů a hesla v měděných rámečcích: I V SEZNAMOVÁNÍ TECHNIKU DVACÁTÉHO STOLETÍ SEZNÁMENÍ JE NEJDŮLEŢITĚJŠÍ KROK VE VAŠEM ŢIVOTĚ – NEPONECHÁVEJTE JE NÁHODĚ! a

SRDCE POSLECHNE, MÁ-LI DOST VELKÝ VÝBĚR Věra zachytila můj těkající pohled a vzadu, za jantarem zvoucím do náručí snění, se začernaly střízlivé panenky dobré obchodnice. Ale jen na vteřinku. Hlas jako hlas anglického rohu řekl: „Říkejte mi Věro.“ „Ano – ehm –“ podařilo se mi poznamenat. Odmlčel jsem se. „Přede mnou se opravdu nemusíte ostýchat, příteli. Chovejte s e tu jako ve zpovědnici,“ pravila Věra. Napadlo mi, kolik jejích zákazníků to uţ asi vzalo doslova včetně pokleknutí. Kolik hledačů štěstí usoudilo, ţe je vlastně skryto v tomto elegantním a přičinlivém stvoření, mezi těmi neuvěřitelně zvoucími ňadry. Ale vtom jsem zavadil očima o krabičku, leţící na kuřáckém stolku. Byla zavřená. Přinutil jsem se jednat. Vytáhl jsem prázdnou cigártašku a zahrál jsem překvapení. Nevím, jak úspěšně, ale Věra mě okamţitě vybídla, abych si poslouţil z krabice na stole. Otevřela ji. Třesoucími prsty jsem vyňal jednu cigaretu. Svěráková si taky vzala a zapálila. Chvíli jsem se na cigaretu nedíval. Potom jsem na ni pohlédl. Karmínová písmenka zářila zcela zřetelně. Byla to ona. SENNOUSSI. „Odkud máte tyhle cigarety, milostivá?“ „Věro,“ opravila mě. „Věro,“ řekl jsem. „Opravdu se neostýchejte – jak se vlastně jmenujete, příteli?“ „Jaroslav Pivoňka,“ řekl jsem. „Jaroslave, “ řekla Věra. „Neostýchejte se a nenuťte se do konverzačních témat. Vás přece nezajímají tyhle cigarety.“ „Ehm, “ řekl jsem. „Jistě, ale –“

„Vás zajímá budoucí cesta vašeho ţivota,“ pravila rozhodně. „A já jsem zde od toho, abych vám pro tuto cestu našla vhodnou společnici. Jaké je vaše povolání?“ „Soukromník,“ řekl jsem. „Ale –“ Ale Věra mě nepustila ke slovu. „Výborně,“ nápadně ostře mě přejela pohledem. „Dovedu odhadnout vaše nejintimnější představy,“ pravila. „To dělá praxe. Zasvětila jsem ţivot štěstí svých přátel, mezi něţ vás uţ mohu počítat.“ Pak vstala. „Ale to –“ řekl jsem. „Uvidíte, ţe najdu přesně to, o čem sníte. Ano, to, o čem se ani snít neodvaţujete,“ pokračovala při chůzi. Pod úzkou zelenou sukní se pohybovala neskutečně ideální ţenská zadnice, ţe jsem na okamţik opět zapomněl na sennoussku. Ale vzpomněl jsem si na ni, kdyţ přede mnou Věra rozevřela klasické album dohazovacích kanceláří, které se od plyšových pokladnic zastaralých madames lišilo jen nesmírnou moderností. Fotografie pocházely vesměs z nejlepších salónů a text byl stručný a výstiţný. Přesto byly čekatelky štěstí většinou značně nepodařené a upotřebitelnosti jim dodávaly pouze číslice pod diskrétním nadpisem: Věno. Listoval jsem nepřítomně tou galérií vdavekchtivosti, Věra podmalovávala ty dokonalé výrobky fotosalónů, zachycující nedokonalé výtvory boţí, variacemi na anglický roh a mně se v hlavě honily myšlenky. Otáčely se kolem sennoussky. Proto jsem také po několika stránkách v knize knih z ničeho nic řekl: „Ale opravdu, zajímalo by mě, odkud máte ty cigarety, Věro?“ Krasavice se zřetelně zarazila. Anglický roh zmlkl a jantarem prosvitla čerň. „To jste takový kuřák, Jaroslave?“ „Vášnivý,“ řekl jsem. „Čtyřicet padesát denně. A tohle je nějaká zvláštní značka.“ Věra mě vzala za ruku. Ale nebyl to pokus o flirt, jak mi v první chvíli napadlo. Sotva si ji k sobě přitáhla, hned ji zas pustila a řekla hlasem, z něhoţ se zvuk anglického rohu zcela vytratil, ale který zato zazněl jak trumpeta s ostrým dusítkem.

„To je zvláštní, ţe nemáte vůbec prsty od nikotinu.“ Pohlédl jsem mechanicky na své prsty. „Nekouříte přece v rukavičkách?“ Jantarové oči na mě hleděly podezíravě, moţná ironicky. „Ne, jistě ne,“ řekl jsem. „Jenom mě zajímá, odkud ty cigarety máte?“ „Proč?“ otázala se ostře. „Rád bych si je opatřil. Jsou výborné.“ Pohlédla významně na cigaretu, kterou jsem drţel v ruce nezapálenou. „Vy uţ jste je kouřil?“ „Ano,“ řekl jsem. „Nějaký přítel mi jednou dal –“ „Hm, “ řekla a poprvé za celou audienci se odmlčela. „Moţná ţe je máte právě od toho mého přítele,“ přerušil jsem mlčení nazdařbůh. „Kdo to je?“ „Jmenuje se Pubenec,“ řekl jsem. Pátravě se na mě zahleděla. „Ne,“ řekla pak zamyšleně. „Nemám je od pana Pubence ani od ţádného jiného přítele. Nemám vůbec takové přátele, od kterých bych přijímala dary. Řekla jsem vám, ţe jsem své soukromé štěstí obětovala štěstí druhých.“ „Ano, jistě – ačkoliv je to škoda,“ řekl jsem. Věra se ušklíbla. „Ty cigarety mám od strýčka,“ řekla. „Má na ně v Sýrii fabriku a posílá mi kaţdý rok k vánocům plnou bednu. Stačí vám to?“ „Přijíţdí váš strýc někdy sem, do Československa?“ „Ne,“ řekla Věra pomalu. „Můj strýc nebyl v Československu uţ deset let. Chcete se opravdu oţenit, pane Pivoňka?“ „Ano, jistě,“ řekl jsem. „Ovšem musím si to dobře rozváţit. A –“ Vtom zazvonil jeden z obou telefonů. Věra vstala, přešla pomalu k psacímu stolu, otočila se čelem ke mně, a kdyţ zvedla sluchátko a kdyţ potom naslouchala, nespouštěla ze mne oči. Byl jsem v hrozných rozpacích. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli mám na tuhle hladkou krasavici udeřit zpříma, anebo odejít a zjistit si nejdřív všechno, co se o ní zjistit dá. Ale udeřit zpříma nemělo smysl. Jestli tahle dáma, která své štěstí obětovala štěstí

druhých, byla tou třetí osobou v tragédii Zuzany Bechyňové, je jistě dokonale připravena na otázky, které bych jí mohl poloţit. A ostatně, jestli nabízí sennoussky kaţdému hledači štěstí, kterého zhypnotizuje svými neuvěřitelnými koleny, mohu tu stopu vůbec zabalit. Přesto jsem se rozhodl aspoň zkusmo vysondovat půdu. „Ano, ano,“ říkala Věra do telefonu svým medovým hlasem. „Račte okamţitě přijít, Evo. Za chviličku jsem volná. Na shledanou.“ Zavěsila, ale zůstala stát, svou perfektní zadnicí opřena o psací stůl. Zapadlý v hlubokém křesle jsem si proti ní připadal malý. Proto jsem vstal a řekl jsem: „Znáte Zuzanu Bechyňovou?“ Chvíli mlčela. Pak řekla naprosto ledově: „Nepřemlouvám dívky, které o mé klienty nemají zájem. Musíte si vybrat z mého seznamu nebo z dam, které chodí do hovorny. Jinak pro vás nemohu nic udělat – pane.“ Tak tedy uţ ne Jaroslave, ani příteli. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem jako na trní. A při jméně Zuzany Bechyňové se v krásné tváři profesionální seznamovatelky pranic nepohnulo. Měl jsem silný pocit, ţe jsem, jako v tomhle případě uţ tolikrát, zase šlápl vedle. A přece – „To je škoda,“ řekl jsem. „No, nezlobte se, ţe jsem vás zdrţoval.“ Uklonil jsem se a začal jsem couvat ke dveřím. „Nezlobím se,“ řekla zamyšleně a černé panenky se mi prodraly aţ do ţaludku. „Sbohem, “ řekl jsem a vycouval jsem ze dveří. Na pozdrav mi neodpověděla. Zahlédl jsem ještě, jak sahá po telefonu. Ale ne po tom, který před chvílí zvonil.

kapitola čtyřicátá osmá
Co bylo v kartotéce Ostrozraku. Znovu Věra Svěráková Prošel jsem skleněnými dveřmi, kde stál prve vrátný. Ten ale mezitím někam zmizel a já se vydal pěšky do Ostrozraku. Na protějším chodníku stál muţ v kostkovaném zimníku, který na mě vrhl nepřátelský pohled a pak vykročil týmţ směrem jako já. Zdálo se mi, ţe se trochu podobá vrátnému, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Přemýšlel jsem. Pomalu se mi to teprv rozleţelo v hlavě. Ať je to jak chce, objevil jsem praţský zdroj sennoussek. I kdyţ z tohoto zdroje pravděpodobně prýští pramínky mnoha směry četných Věřiných přátel, je to fakt, ţulový základní kámen, nejpevnější bod, jaký se zatím v případě vyskytl. Pevný bod ve vesmíru, jímţ si Archimédes troufal pohnout zeměkoulí. Abych já nepohnul Zuzaninou záhadou. Dvě moţnosti. Jen dvě. Buď byla třetím ve hře sama Věra, anebo někdo z jejích klientů. To první by bylo velice pohodlné, ale ţádná stopa k tomu nevede. To druhé znamená zjistit, kdo z podezřelých tří hráčů, Pubence, Prodöhla a Zadiny, znal Věru Svěrákovou. Na rohu u Koruny jsem měl dojem, ţe muţ v kostkovaném zimníku se mihl u domu za mnou. Ale kdyţ jsem se zastavil a ohlédl, neviděl jsem ho. Ţe by mě Věra dávala sledovat? Co by to znamenalo. Byla by to snad okolnost svědčící pro první z obou eventualit? Ale muţ v kostkovaném zimníku se po zbytek cesty do Ostrozraku uţ neukázal. Uchýlil jsem se o pomoc k velké, lety značně vzrostlé kartotéce Ostrozraku. Stála pořád za španělskou stěnou s výjevy honu na lišku kdesi v nějakém anglickém hrabství a obsahovala indiskrece o většině lidí, kteří něco znamenali v praţské společnosti. I takových, kteří dosud neměli co dělat s Ostrozrakem, ale v budoucnu mohli spadnout do jeho spárů. Ovšem údaje o těchto existencích bývaly kusé, většinou z druhé ruky, z novinových výstřiţků a z kavárenských klepů.

Svěráková Věra měla v kartotéce pochopitelně kartičku. Bohuţel zápis obsahoval téměř výhradně povšechné údaje, z nichţ jsem se dozvěděl, ţe Věra se narodila v r. 1903 a ţe její kavárna Happiness je, jak jsem předpokládal, kromě regulérní sňatkové kanceláře také bordel nového typu. Mohly jej totiţ kromě muţů navštěvovat i ţeny, jimţ věk a ony nedefinovatelné vlastnosti, které ţenu činí nepřitaţlivou, nedopřály moţností k erotickému styku, a Věra je v Salóncích téte-á-téte kuplovala s nesmělými starými mládenci pod lákavým heslem o odloţení předsudků. Bylo to tedy zařízení do jisté míry dobročinné, a kdyţ jsem se nad ním zamyslel, musel jsem uznat, ţe i rozumné. Jinak obstarával ústav Happiness nevě sty a ţenichy ve velkém při základní sazbě pět aţ deset procent z věna a u ţenichů podle kabátu. Ale to zajímavější přišlo aţ nakonec, po obecných údajích o věku a charakteru povolání Věry Svěrákové. Pečlivým písmem Adolfa Hüttlera, ostrozrakovského specialisty na bohaté praţské Němce, stála tam následující zajímavá příhoda: Svěráková měla snámost s profesionál Fechter Reginald von Bülow. Byla to tajený snámost, ale nevopatrně tajený. Konkurenz kanzelarř Anna Korřinek „Cupydo“ vyštourala tajený snámost a byla ein Skandal. Wegen dem Stichwort der Svěráková „Opětovala sem svóje ščésti ščésti trúhych“ se ukazalo, že ona neopětovala ščésti, ale měla ščésti s profesionál Fechter Reginald von Bülow. Svěráková i profesionál Fechter podaly dementi a žálobu z úrašky na cti. Reginald von Bülow potom ujel z ČSR neznám kamo. Odte doby nézvěstny und die Svěráková žije sama bez Liebhaber, áspoň co se ržiká, nic se vo ni neví. Frau Korřinek je předplacena u Konkurenz Detektivní kancelář Stopa, Fr. Holas, Betlémské tří, takže Gesbeft z toho nehlédi. Záznam měl datum 12. 3. 1935 a skýtal dva problémy. Předně bylo jasné, ţe Věra neţila v celibátě v minulosti, a je tedy docela dobře moţné, ţe v něm neţije ani v přítomnosti. Skandál s Bülowem ji asi ovšem poučil, aby si dávala víc pozor. Za druhé, ţe podrobnosti o jejích nynějších stycích bych mohl nejrychleji získat od naší úhlavní konkurence, coţ bylo ovšem prakticky vyloučené. Znal jsem sice asi dva hochy od pana Holase, ale ani jeden by

neriskoval následky, kdyby se šéf dověděl, ţe prozradili něco z podnikových tajů člověku od Ostrozraku. Nezbývalo neţ začít s pátráním od začátku: to znamená pumpovat informace z číšnic, z návštěvníků, kde se dá, a vyhlídky na takovou pracnou a zdlouhavou námahu mě nerozveselily. Proto jsem odloţil věc na druhý den, a kdyţ jsem o celé věci poreferoval Milanovi, jenţ bez úspěchu interviewoval obě bohaté manţelky, šel jsem s Boţenkou do biografu na americké drama Zorro vítězí s Tyrone Powerem, jehoţ Boţenka tajně milovala a domnívala se, ţe to nevím. Ale druhý den jsem pátrání vůbec nezahájil. Sotva jsem totiţ vkročil do kanceláře, přivítala mě Lomalova sekretářka slovy: „Máte volat nějakou slečnu Věru. Prý uţ víte kterou.“ „Aha. Já vím,“ řekl jsem a sevřel se mi ţaludek. Co mi chce? Vzplanul ve mně detektivní zájem. Znamená to, ţe pochopila, proč jsem ji navštívil? A jestli pochopila – znamená to, ţe je jí známo něco o Zuzaně? Anebo spíš o Činovském? „Doufám, ţe slečna Boţenka o té Věře taky ví,“ neodpustila si Lomalova sekretářka jedovatost, ale nechal jsem ji při jejích ţenských kombinacích. Ve své kanceláři jsem vytočil Věřino číslo. „Ach, pan Pivoňka,“ zazněl známý hlas anglického rohu. „Chtěla bych s vámi mluvit.“ „Bude mi potěšením.“ „Mohli bychom se někde sejít?“ „Odpoledne,“ řekl jsem. „Tak v pět hodin.“ „Výborně. Počkejte na mě u Elektrických podniků.“ Cvaknutí. Zavěsila bez dalšího slova. Ve tři čtvrti na pět uţ jsem přešlapoval před skleněnou budovou u Švehlova mostu. Byla zima a na Prahu padal březnový soumrak. Za pět minut pět přejela kolem tramvaj a z plošiny vyhlédl muţ v kostkovaném zimníku. Zmocnila se mě slabá nervozita. Poznal jsem ho. A nebylo pochyb, ţe to je Věřin vrátný. Co to ksakru znamená? Bylo čtvrt na šest, kdyţ se objevila Věra. Nervozita se vystupňovala, kdyţ se záře výkladů Elektrických podniků zaleskla v měděných kadeřích pod zeleným kloboučkem a jantarově oči mě bez úsměvu vzaly na vědomí. „Jestli vám to vyhovuje, projdeme se kolem Vltavy,“ řekla Věra.

„Prosím.“ Čekal jsem. Mezi námi bylo napětí. Nesmím se prozradit. Cítil jsem, ţe musím vzít pořádně rozum do hrsti, abych z té perfektní dámy v norkovém koţíšku vytáhl co nejvíc, a co nejmíň jí řekl. Šli jsme chvíli mlčky. Rozhodl jsem se, ţe nezačnu. Světla oken a luceren z protějšího břehu se houpala a tříštila na temné hladině řeky, veselé zvonce tramvají cinkaly z mostu a z kavárny Vltava bylo slyšet vzdálené zvuky dţezu. „Vy jste ovšem nepřišel kvůli nevěstě,“ řekla Věra, in medias res. „Proč myslíte?“ „Podceňujete mě trochu, ne?“ řekla a vůbec se na mě nepodívala. Její krásny profil se rýsoval na světlech měs1 ta na druhém břehu. Červená silueta labutě na střeše obchodního domu se pomalu otáčela přímo před rovnými, trošku hrdým nosem a jantarové oči hleděly před sebe, do neurčita. „Nikdy bych si nedovolil vás podceňovat ,“ řekl jsem. „Taky bych vám to neradila,“ řekla, a po chvíli dodala: „Nikomu bych to neradila. Ani lidem, kteří si třeba myslí, ţe mě podceňovat mohou.“ „Jistě si nikdo nic takového nemyslí,“ řekl jsem. „A co vy?“ „Já? Řekl jsem vám, ţe vás naprosto nepodceňuji. A vlastně jsem o vás takhle vůbec nepřemýšlel.“ „Jak jste o mně přemýšlel?“ Poprvé na mě pohlédla. Přestoţe z hlubin jantaru zářila chladná, nepřátelská čerň, neměl jsem dojem, ţe je to příliš sebejistý pohled. Dostal jsem ďábelský a odváţný nápad. „Nerad bych říkal jak. Ale přemýšlel jsem o vás skoro pořád od té doby, co jsme se poznali.“ „Hm, “ řekla Věra. „Ale nebudete mi uţ namlouvat, ţe se chcete seznámit s výhodnou partií.“ „Ne,“ řekl jsem. „Protoţe teď uţ nechci.“ Věra se zastavila. Zastavil jsem se taky. Podívala se mi zpříma do očí a moje počínání skoro přestalo být naplánovaný trik. „Věro,“ řekl jsem a vzal jsem ji za ruku. Sklopila oči. „Proč vás zajímaly ty cigarety?“ řekla tiše.

„Teď zase vy mluvíte o cigaretách. A víte, ţe mě vůbec nezajímají?“ „Skutečně?“ „Skutečně,“ zalhal jsem promptně, i kdyţ v té chvíli to byla vlastně pravda, a přitáhl jsem ji k sobě. „Zajímáte mě vy. Máte oči jako kapky medu, kdyţ do nich svítí slunce. Copak můţe člověka zajímat něco jiného, kdyţ má před sebou takovéhle oči?“ Ve Věřiných očích tekla Vltava se všemi světly, jenomţe zlatá, jako na staré daguerrotypii, ponořené do hvězdnaté tmy. Zblízka měla růţovou pleť, jako voňavý koţíšek italské broskve, a kdyţ jsem se k ní naklonil, ovanula mě mléčná vůně čistého ţenského těla, podobná vůni čerstvých květin. Tím filmem blikla Boţenčina tvář, ale zahnal jsem ji ze svědomí. Je to sluţební výkon, řekl jsem si, a nahlas jsem vydechl: „Věro! Voníte jako záhon růţí! Můţe vůbec na světě být něco takového, jako jste vy?“ Přitáhl jsem ji k sobě, viděl jsem přivřené oči a pootevřená, voňavá ústa. A najednou se trpce zasmála a odstrčila mě od sebe. „Na člověka, který se musí chodit seznamovat do sňatkové kanceláře, vám to mluví trochu moc plynně, ne? A vůbec neztrácíte čas.“ „V ţivotě jsem tohle neudělal, Věro. Vţdycky jsem byl nesmělý. Vy mě inspirujete.“ „Nebuďte drzý,“ řekla krátce a vykročila znovu po nábřeţí. „Promiňte,“ řekl jsem po chvíli. „Ale mluvím pravdu.“ Zase mlčela. Šli jsme po mostě ke kavárně Vltava a zvuk zesíl il. „Já vím,“ přerušil jsem mlčení. „Vy obětujete své štěstí štěstí druhých. Ale je to potřeba?“ Vrhla na mě krátký, skoro nenávistný pohled. „Nebuďte drzý,“ opakovala. To mě umlčelo. Po chvíli začala ona. „Já opravdu obětuju svoje štěstí,“ řekla. „A vy víte čemu.“ „Jak bych to mohl vědět?“ „Nevykládejte,“ řekla.

Zahnuli jsme vpravo, kolem Františku. Kdyţ jsme míjeli nemocnici Milosrdných bratří, jejíţ rozsvícená okna obalila Věřin profil měděnou aureolou, řekla: „Tomu pitomému nesmyslu, kvůli kterému jste tady teď vy a obtěţujete mě.“ „Já vás obtěţuji?“ řekl jsem bolestně a naprosto přesvědčeně. „No, myslíte si, ţe z toho mám radost?“ „Promiňte,“ řekl jsem. „Doprovodím vás k tramvaji a odporoučím se. Bolí mě pomyšlení na to, ţe jsem vám nepříjemný.“ „Nehrajte komedii, prosím vás,“ řekla unaveně. „Já vím dobře, proč vás zajímají sennoussky, a vy víte, ţe to vím! Tak co si budem vykládat.“ Nevěděl jsem: mám hrát dál, nebo mám přijmout její gambit? A jde to ještě, nepřijmout ho? Asi ne, usoudil jsem s lítostí. „Nezajímají mě sennoussky, Věro,“ řekl jsem. „Pochopitelně,“ řekla. „Já vím, co vás zajímá.“ „Víte?“ „Nejsem tak hloupá,“ řekla. „I kdyţ se bohuţel nedá říct, ţe bych se v těchhle záleţitostech vyznamenávala chytrostí.“ Podíval jsem se na ni ostře. „Jak to tedy bylo s Činovským?“ Cítil jsem, ţe sebou škubla. Zastavila se. „S kým?“ „Teď hrajete komedii zase vy, Věro. Přiznejte se. Je mi to opravdu líto – ale vím všechno.“ „S kým jste říkal?“ „Vţdyť to dobře víte.“ „Říkal jste s Činovským?“ „Ano. S Dušanem Činovským. Majorem.“ Věra se zasmála. Zdálo se mi, ţe nejisté. Nebo to byla úleva? Světla nemocnice jí dopadla na krásnou bílou tvář a v jantarových očích opalizovaly smaragdové jiskřičky. Vykročila znovu směrem k právnické fakultě.

„Na šmízáka máte trochu malou pozorovací schopnost. Ten pán není major, ale podplukovník, a nejmenuje se Činovský, ale Stanovský.“ Coţe? Popletlo mě to. „O kom mluvíte?“ „O tom, o kom mluvíte vy. Jenţe mám o něm trochu lepší informace.“ „Ale on se určitě jmenoval Činovský. A určitě to byl major.“ „Ne, ne, drahý pane. A abyste mohl podat přesné hlášení: nechtěl být spatřen v mém podniku, proto si se mnou vyjednal schůzku v kavárně Mocca. Potřebuje se bohatě oţenit. Proč, to vás nemusí zajímat.“ O kom to mluví? Tohle je přece nějaký omyl! „Nevím, jak jste přišel k sennousskám. Ale ovšem, nabídla jsem mu, nechal patrně špačka v popelníku. A vy jste tam někde šmízoval. To uţ se přehrabujete i v popelníkách?“ „Kdy to bylo?“ vyhrkl jsem. „A dokonce máte i krátkou paměť,“ řekla ironicky. „Ale řeknu vám to přesně, aby nedošlo k nedorozumění: minulou středu ve tři hodiny odpoledne. Stačí?“ Musel jsem asi vypadat jako politý čokl. Věra mě provrtávala autogenem svých jantarových zorniček. „Jste mi odporný,“ řekla s citem. „Boţe, jak vy jste mi odporný! Ano – já musím obětovat své štěstí. Kvůli takovým vším, jako jste vy!“ „Věro!“ Najednou jako kdyby se v ní něco zlomilo. Jako kdyby všechno aţ dosud byla přetvářka, maska, která teď spadla. Jako by jí povolily nervy. Začala mluvit naléhavě, vášnivě a s hlubokou lítostí. „Ach ne. Já vím, ţe vy za to nemůţete. Vy se taky jen ţivíte. Je to ten zatracený, mizerný hon za korunou. Drţí nás všecky v pařátech. Kvůli němu člověk obětuje všecko – bůhví proč vlastně. Někdy si myslím… Ale co, moţná ţe se na to všechno vykašlu, a pak si budete moct šmízovat a já se s ničím nebudu schovávat –“ „O čem to mluvíte, Věro?“ „O čem?“

Znovu se zastavila. Došli jsme aţ k právnické fakultě, jejíţ trojúhelníkové průčelí se rýsovalo na obloze plné uţ téměř jarních hvězd. Blesk opovrţení, který na mě vrhla, mi zajel aţ do srdce. A pak skoro zoufale: „O čem? O tom, ţe jsme ochotni jeden druhému podřezat krk, jen aby se kšefty hejbaly. Ţijeme pořád jako v boxmači. A mlátíme se pod pas. Čím citlivější, čím trapnější místo, tím lip. Co na tom ostatním záleţí, ţe je někdo nešťastný? Popadnou to, co je mu nejdraţší, to, co má nejintimnějšího, a vláčejí ho po všech kanálech. Aby ho zničili.“ Odmlčela se znovu. Nechápal jsem dobře, o čem mluví. Pak pokračovala zamyšleně, a nebyl to ani anglický roh, ani sordinovaná trumpeta, vůbec ţádný hlasový převlek, ale docela lidský hlas ne zrovna moc šťastné ţeny: „A proč? Stačilo by vykašlat se na koruny a odejít někam, kde jich není moc potřeba. Ale to člověk nedokáţe. Člověk uţ je tak zvyklý na všelijaké pitomosti, ţe by mu ţivot bez nich připadal chudý. A ţivot s nima je takový hon, taková štvanice – Ne, to nejde se na ně vykašlat. I kdybych to dokázala – Ţenská to nemůţe udělat. Chlap ano, protoţe ţenské, kdyţ má někoho ráda, nezáleţí na korunách. Ale – a proč vám to říkám. Jen to všechno vy ţvaníte jim. Ale já – mně uţ je to nějak jedno –“ „Nechápu, ţe tohle říkáte vy, Věro,“ řekl jsem tiše. „Tomu, kdo miluje vás, jistě nezáleţí na korunách.“ Ušklíbla se. Velmi nepříjemně. Velmi cynicky. „Mě nikdo nemiluje. A chlapům záleţí na korunách vţdycky. Proč myslíte, ţe ke mně chodí? Z devětadevadesáti procent proto, ţe chtějí najít bohatou nevěstu. Jestli i jim na něčem nezáleţí, tak na tom, jak jejich vyvolená bude vypadat. Jestli bude mít hrb nebo jen jedno oko – hlavně kdyţ bude mít peníze.“ „Jsou výjimky,“ řekl jsem. „Výjimky,“ řekla Věra trpce. „A kolikrát se člověk musí spálit, neţ najde tu výjimku, nevíte?“ „Já –“ řekl jsem, ale vtom se mi před očima znovu objevil Boţenčin stín. Nedokončil jsem, co jsem chtěl říct. De facto měla Věra pravdu.

„Co vy?“ řekla. „A vůbec,“ dodala potom chladně, ostře, obchodnicky: „Kolik chcete?“ „Jak to myslíte?“ „Tak ţádný kličkování,“ řekla. „Můj vrátný vás sledoval. Já vím, ţe jste privátní fízl. Firma Ostrozrak. Moc známá firma. Tak kolik?“ Nebyl jsem s to na to něco říct. „No tak?“ naléhala netrpělivě. „Moc nedostanete, protoţe na mě víte houby. Kdybyste mě nebyl zastihl zrovna dnes, kdy jsem tak naměkko, nedám vám ani ň. Ale kdyţ uţ jsem se před vámi takhle zapomněla – já nevím. To asi to jaro, který uţ se blíţí, i kdyţ je ještě zima. “ Zasmála se. „Vidíte, jsem tak prachobyčejná ţenská, ţe na mě ještě působí jaro… Ach kdybyste věděl, jak jste mi odporný. Tak kolik?“ „Opravdu nic, madam, “ řekl jsem. „Ach jo, s váma je řeč,“ vzdychla a otevřela kabelku. A pak se stalo rychle za sebou několik věcí, které jsem z vlastní praxe tak dobře znal, ţe mě úplně překvapily. Neţ jsem mohl něco říct, vytáhla Věra z kabelky svazeček stokorun – bylo jich pět, jak jsem potom zjistil – vrazila mi ho do ruky, otočila se, a neţ jsem se vzpamatoval, zasvítily mi před očima jen její hezké nohy v hedvábných punčochách, jak naskočila do jedoucí tramvaje. Vztáhl jsem ruku se stokorunami za tramvají a zůstal jsem tak stát, jako římská socha zkoprnělého imperátora. Tramvaj se vzdalovala plnou rychlostí k Staroměstskému náměstí. Něčí pohled mě začal pálit za krkem. Ohlédl jsem se. Jakýsi pán se skřipcem na nose mě nespokojeně pozoroval, a kdyţ jsem se na něho podíval, řekl zřetelně a se zdravým odporem: „Pasák jeden. Uţ se to nestydí ani na veřejnosti.“ Schlípl jsem a jako politý voříšek jsem se odplíţil do temných uliček Starého Města.

kapitola čtyřicátá devátá
v níž továrník Kruliš pořádá soirée a JUC. Pubenec se ocitá v úzkých Druhý den jsem přišel do Ostrozraku navýsost otráven. V noci jsem si promyslel včerejší konverzaci s krásnou pomocnicí v nesmělosti a vyšlo mi, ţe Věra osobně nemá bohuţel nic společného s mojí vraţdou. Bylo by to příliš jednoduché, a ţivot je nepříjemně sloţitý. V tragédii Zuzanky Bechyňové hraje Věra jen a jen roli zdroje sennoussek. Při rozsáhlosti jejích styků a při štědrosti, s níţ ty syrské nikotinové pochoutky rozdávala, je to dost malá role. Ale, rozjasnil jsem se. Je-li to takhle, mohu ji přece přímo poţádat o pomoc. Kdyţ má čisté ruce, nebude jistě krýt vraţdu. A nepochybně si vede přesné účty. Stačí nahlédnout do jejích seznamů – bude-li tam Pubenec, Prodöhl nebo Zadina, lze to přece uţ povaţovat za důkaz. I pro inspektora Vodičku. Prodöhl a Zadina tam ovšem sotva budou. Ale Pubenec? Co kdyţ ten nešťastník hodlal pouţít i sluţeb seznamovacího salónu ve své milostné zteči? Neměl asi moc jasné představy o mechanismu, jakým je řízen ten bohumilý ústav. Věra. Seděl jsem za stolem a vzpomínal jsem na její medové oči. Bylo mi jasné, co asi tají. Zase nějakého zápasníka, barového povaleče, falešného hráče, na jaké uţ takové hezké ţenské obvykle nalítnou, prostě existenci, kterou není moţno povaţovat za dobrou partii. Kdyby to na ni prasklo, je to rána pro její reklamu. Odbornice na výhodné seznamování – a sama si nedovede vybrat nic lepšího neţ nějakého profesionálního rváče, který si nechává rozbíjet nos v pouťových arénách po okresních městech? Ale takové to je s láskou. Sic visum Veneri, řekl mi zase vnitřní hlas. Impares formas atque animas. Jaká je to všechno lidská komedie, řekl jsem si. Taková krásná ţenská. Pak přinesli poštu a hned nato se přiřítil Tom Lomal a poslal mě velmi urgentně do kavárny Olympie, kde jsem se pověsil na paty jisté dámě a sledoval ji aţ do šesté hodiny ranní druhého dne, takţe jsem následující dopoledne prospal. Kdyţ jsem kvečeru přišel do

Ostrozraku, abych napsal hlášení, čekala tam na mě pozvánka na přátelské soirée, které pořádá toho večera Ervín Kruliš u příleţitosti svých pětačtyřicátých narozenin ve své vile v Braníku. Měl jsem co dělat, abych dojel do Karlina, převlékl se do večerního, vyzvedl v Pernerově ulici Boţenku a dorazil krátce před osmou ke Krulišové secesní vile, odkud byl výhled na blikající světýlka barrandovského vrchu a před jejímţ osvětleným vchodem parkovala uţ řada aut. Ervín Kruliš byl zřejmě zvyklý pořádat večírky ve velkém stylu. V hale nás uvítal ofrakovaný komorník, naprosto bezvadný, aţ na fyziognomii, která by se hodila spíš muţi drsnějšího povolání. Úsluţně nás svlékl z kabátů a podal je jinému muţi, který je odnesl kamsi do vnitřních prostor vily. Komorník nás pak plavným krokem zavedl ke dveřím salónu a společnosti shromáţděné uvnitř hlasitě oznámil, ţe jsme se dostavili, jako v nejlepším anglickém filmu. Ale Boţenka byla nějak nesvá. Mechanicky stiskla ruku Krulišovi a manţelce, docentu Meluzínovi a manţelce, Ivovi Zdeborskému a manţelce, Áarónu Cohenovi, tomu zástupci Metr oGoldwyn-Mayer, který váţně seděl se snoubenkou u baru, a konečně i mému šéfovi a krásné Juanitě, která v rohu pod pokojovou palmou vesele koketovala se zardívajícím se pikolíkem. Kdyţ to Boţenka měla odbyto, obrátila se na mě: „Jarouši, ten lokaj v předsíni, toho já vodněkuď znám.“ „Jdi, Boţenko. Ty znáš patrně půl Prahy, hlavně tu dolní, viď?“ „Ba ne, tendle ksift je mi hrozně povědomej. Mám dojem, ţe muj brácha mu jednou dal přes dršku.“ Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo nebyl v doslechu. Ţe Boţenčin brácha dal dotyčnému gentlemanu přes ústní orgán, bylo docela moţné. Boţenčin brácha, který byl povoláním číšník a patřil ke svalnatému druhu číšníků, jaké zaměstnávají oblíbené dupárny na praţských předměstích, nechodil pro podobné zákroky daleko. Ale nechtěl jsem, aby se v téhle společnosti Boţenka projevila ze své přirozenější stránky. „Já se ho du zeptat,“ řekla Boţenka rozhodně, a neţ jsem ji stačil zadrţet, vyběhla ze dveří. Jimi právě prošel pan Alfréd Poláček se synem. Můj detektivní instinkt mě přiměl, ţe jsem se rychle podíval na paní Meluzínovou.

Ano. Sklonila hlavu, vyhnula se dychtivému pohledu mladého Poláčka a v elektrickém osvětlení jí sličná tvář poněkud ztemněla. Začalo mi vrtat hlavou, co tu vlastně Meluzín dělá a proč ho Kruliš zval, kdyţ se přece na vlastní oči přesvědčil, co je zač. Ale pan továrník je prostě továrník, jak by řekl Milan, usoudil jsem po krátké úvaze. Tuší, ţe docent ještě někdy v tomto státě moţná přijde ke slovu, a nechce si ho rozházet. Pan docent při pohledu na mladého Poláčka zbledl, stáhl ústa do tvrdé vodorovné linky a ostentativně se odebral k baru, aby nemusel podat ruku oběma neárijcům. Zato Juanita se hbitě vykašlala na pikolíka a rozběhla se k Poláčkům, se zřejmým zaměřením na mladšího z nich. „Vítala!“ zněl její podstatný alt přes celou místnost a čokoládová ramena zářila v dekolté hladkou a hebkou barvou kaštanů. „Jak se vám podaří?“ „Nic se nám nepodaří, milostivá,“ pravil pan Poláček smutně. „Je ze mě šnorer.“ „Buďte bezbolni, osrdečníci,“ vmísil se do hovoru Ivo Zdeborský. „Uţ jsem vás dlouho nezočil.“ „Ach, panna továrníče,“ zvolala Juanita. „Jaký vy jste měla pěkný kabátec!“ Vskutku. Zdeborský byl oděn černým kabátem, připomínajícím trochu sako od sokolského kroje. Knoflíky na prsou měl zapjaté v ozdobných šňůrách a ty tvořily kolem nich vzorce podobné jihočeským ţudrům. Podobné šňůry měl Ivo našité na lampasech kalhot, odkud se pnuly směrem k poklopci a vytvářely kolem něho kresbu na způsob stylizovaného srdíčka z lidového pečiva. „To je nový trupoblečník Svéráz,“ pravil hrdě Zdeborský. „Namísto fraku a podobných cizonárodních postrojů“ „Takový pěkňoučký kabátec! Já musela ukázala mýmu Tom!“ řekla Juanita a odvlekla Zdeborského k baru. Šli jsme za ní. U baru se představil společnosti Áarón Cohen. Kdyţ pan Poláček zjistil, ţe Cohen je občan Spojených států, oţil. „Pane Khon, “ obrátil se na souvěrce. „Co myslej, měl by jeden emigrovat?“ Cohen váţně kývl hlavou.

„Podle mě ale rřadně kvapem,“ pravil. „Ale jak?“ zvolal nešťastně pan Poláček. „Kdyţ já jsem v těchhle věcech takovej lejmoch. Kdejakej ganef, já mu nalítnu. Náš šámes mě poslal na Vinohrady, jeden gójim tam má takovou kancelář. Za dvacet tisíc slibuje obstarat vízum do Ameriky. Já ho znal, bejval to dřív takovej šadchen, teď se vrh na tohle. Já mu dal těch dvacet tisíc, a von? Ganef jeden. Kdyţ chci vízum, tak se mně vysměje do očí. Taková chucpe! ‚Voni sou ţid,‘ povídá, ‚tak to zkusej jít dneska k soudu.‘ Já myslel, ţe přijdu o sechel!“ „Drzovec!“ prohlásila Juanita a zablýskla v černé tváři bílýma očima. „Já si na něj ušlápnu. Kde to bydlelo?“ „Vypísmeňte obvin z přelsti,“ pravil Zdeborský. „Mám osrdečníka rozhodníkem při Zemské sporrozhodovně. Posvítíme si na toho letovníčka!“ „Damned,“ pravil Áarón Cohen. „Měl ste se obrátit na ten americkej velevyslanec. On vam by vyšel vstrýc.“ „Ale do Ameriky!“ zabědoval pan Poláček. „My byli vţdycky Češi. Dyť je to taky naše rodná země, náš rodnej jazyk. Já ani jinou řeč neumím neţ česky, a takovej chochem nejsem, abych se na starý kolena učil anglicky. Eště tak lajnovat bibli, to trochu umím, anebo šnudrovat v jidiš. A pak, takovej emigrant, nikdo k němu nemá kovet. A kdyţ se mu nenaskytne mecijes, je z něj v cizí zemi nadosmrti šnorer.“ „Vypísmeňte obvin a neúzkostněte,“ pravil chlácholivě Zdeborský. „Ještě není všem světlíkům útrh.“ Vtom se vrátila Boţenka, takţe zbytek té pozoruhodné konverzace jsem ke svému velkému zármutku uţ nezaslechl. Boţenka mě odtáhla stranou. „Je to von,“ řekla spokojeně. „Já to věděla. Bejval číšníkem u Vylámaný vidličky ve Vršovicích, ale pak se dal na prsťáctví a spad do báně.“ „A co tu dělá?“ „Prej začal zas dělat poctivý řemeslo,“ pravila Boţenka. „Řiká von. Ale radši si dej pozor na šrajtofli, Jaroušku.“ Číšníkův hlas pozval panstvo k tabuli a do vrzání ţidlí a šustění sukní, jak se dámy usazovaly ke stolu, svítícímu stříbrem a

broušeným sklem, ohlásil bývalý prsťák nového příchozího. Pro mě to bylo překvapení, protoţe to nebyl nikdo jiný neţ Mistr Kalenda, onen kdysi slavný spisovatel, jenţ se těsně před mnichovskou krizí vyznamenal novým dílem Ve stínu hákového kříţe. Bez milosti v něm napadal Němce vůbec a haknkrajclery a henleinovce zvlášť. Bohuţel kniha vyšla příliš pozdě a kritika druhé republiky v ní nenašla zalíbení. Tvůrce onoho klasického díla Hrabě Louţecký, které vyšlo ještě za starého mocnářství, octl se ideově v nebezpečné blízkosti Karla Čapka, Františka Langra, Egona Hostovského a jiných bolševiků, a stáhl se proto do soukromí. Byl to pořád hezký člověk, uţ silně prošedivělý a s těkavýma nervózníma očima. Kalenda však neměl být posledním překvapením večera. Kdyţ Ivo Zdeborský pronesl slavnostní přípitek, coţ udělal osobitou větou „Mnoho bezbolu do mnoha dalších sluncoběhů!“, a kdyţ potom Kruliš na oplátku pronesl zdravici snoubencům Cohenovi a Barboře Koníčkové, kteří den nato měli být oddáni v Staronové synagóze v Jeruzalémské ulici, ozval se ještě naposled hlas komorníka. Pravil: „Pan Narcis Marta Pubenec!“ Ohlédl jsem se ke dveřím. Skutečně. Do jídelny vstoupil kandidát práv, pohublý, zuboţený, přepadlý, a nemotorně se uklonil. Oslepen světly, dal se uvést k tabuli, kde nad talířem s kuřaty pečenými na víně upadl do netečnosti. Teprve po chvíli pozvedl zrak a přejel jím po přítomných. Fixoval jsem ho pohledem a Pubenec, kdyţ mě uviděl, zrudl a učinil pokus vstát. Pak si zas sedl a začal horlivě vidličkou krájet kuře nabodnuté na noţi. Hostině vévodil docent Meluzín, a to do té míry, ţe si po způsobu všech samolibostí zaslepených samců vůbec nepovšiml vřelých a úpěnlivých pohledů, které křiţovaly přes zbytky kuřecích koster a číše s vínem mezi jeho manţelkou a mladým Poláčkem. Ti dva nevnímali toho večera nic kromě sebe samých, a tak byli jako jediní z přítomných ušetřeni perel ducha, které učenec předhazoval společnosti. Řečnil právě na téma vládního teroru proti tomu, čemu říkal „nejvlastenečtější organizace českého národa“ a co bylo širší veřejnosti známo pod jménem Vlajka. „Byl to sbor nezištných vlastenců, řídících se heslem Ni zisk, ni slávu – nic neţ Národ. A proti takovým lidem zasahuje Beranova

vláda. Byl zatčen Rys-Rozsévač, rozený vůdce národa, a také ThunHohenstein, potomek ryze české šlechty. A bolševická chátra se zatím rozlézá po redakcích, které její činnost všemoţně maskují a kryjí. Věřili jsme Beranovi,“ řekl docent zlověstně, „ale naše víra se viklá. Není to člověk na svém místě. Je slabý. Místo aby zasáhl proti rudým a zřídil pro ně koncentrační tábory, kde uţ dávno měli být, vězní vlastence.“ Kolem stolu se rozhostilo tíţivé ticho. V tom tichu mi bleskla hlavou vzpomínka na inspektora Vodičku a jeho proroctví při první rozmluvě, kterou jsem s ním měl po mobilizaci. „V Německu na to mají takové rozkošné zařízení: koncentrační tábory.“ Podíval jsem se na docenta, ale ten se tvářil jako koncentrát vlastenecké ušlechtilosti. Nad přítomnými pořád viselo stísněné ticho. Konečně je přerušil Kruliš. V jeho slovech byla nepříliš skrývaná ironie. „Inu, nemůţete se divit, pane docente. Říká se, ţe ti vlastenci chtějí národu pomoct pumovými atentáty.“ „Zasahují iniciativně tam, kde měla dávno zasáhnout vláda,“ odsekl docent. „A riskují přitom nezištně krk.“ „Jestli račte dovolit,“ ozval se pan Poláček, „mně chtěli vyhodit ve fabrice kotelnu. Jenomţe jim puma bouchla moc brzo a oba jsou dnes neboţtíci. Ale jestli dovolíte, já bych pochyboval o jejich nezištnosti. Jeden ke mně přišel dva dni předtím a říkal mi, ţe mi za tisíc korun prozradí, co se v Libovsi chystá na ţidy.“ Docent jenom nevrle zavrčel. Slova se ujal Zdeborský. „Já uţ nespoléhám na veřejnočinitele, ani na veřejnočinitelné shromáţdě. Vpoštovali mi zápisenku do té Strany národní jednoty. Nepodpísměním, řekl jsem. ‚Vaše shromáţď je proti kristobijcům, a proto nepodpísmením. Udejte písemně důvod, proč nevstupujete, oslovnil mě jejich získavec. To mě vyklidnilo. ‚Důvod! Proč důvod? povídám. Dosud je v našem vládokraji svoboda – volnochtěn“ opravil Ivo rychle nenárodní přeřeknutí. „A volnochtěn znamená: nechci, prostě proto, ţe nechci. Vaši zápisenku si strčte za hlavokryj!“ „Já,“ vmísil se těţce do rozhovoru plukovník Pilnáček, „já si rovněţ nic neslibuji od politiků. Měla zasáhnout armáda. Ještě je čas. Armáda by měla zasáhnout, neţ bude pozdě.“

„Správně!“ vzchopil se opět docent Meluzín a hned začal zas kázat na jiné ze svých oblíbených témat: „Neţ se na Ukrajině pšenice zazelená, vtrhnou do Ruska mohutné armády ruských emigrantů na čele s atamanem Popovem, podporované německou brannou mocí. Armády Česko-Slovenska by při tom neměly chybět!“ a podíval se vítězně na plukovníka. Zřejmě čekal souhlas, ale důstojník kupodivu zavrtěl hlavou. „Nemyslím, ţe by to bylo takticky správné,“ řekl. „Bolševiky bych nechal na pokoji. Na še armáda by měla obsadit Slovensko a zjednat pořádek a jednotu pevnou rukou. Bolševiky bych ponechal stranou. Mám s nima své zkušenosti.“ „Tak?“ řekl úlisně Kruliš. „A jaké?“ Plukovník Pilnáček k němu těţce otočil hlavu, zachmuřil se a pravil vojensky stručně a zároveň ponuře: „Špatné.“ Od klavíru zazněly zvuky foxtrotu, které vyluzovali houslista a pianista, zjednaní kvůli tanci. Juanita Lomalová vyskočila a zvolala na Ivoše: „Pane Zdeborský! Hrajou big apples! Šla se se mnou utancovat.“ Polichocený Ivo se zvedl a za chvilku uţ se posouval sem a tam po malém parketu, postrkován pruţně poskakující Juanitou. Carmen Zdeborská, která Juanitu nejprve probodla pohledem, vyzvala na oplátku Toma Lomala. Můj šéf se na ni podle svého zvyku celým tělem přilepil a jeho maličká hlava téměř zmizela v Carmenině výstřihu. Docent Meluzín prkenně vyzval k tanci paní doktorovou Koštýřovou, coţ byla taktická chyba, které ihned vyuţil mladý Poláček. A jestliţe paní Koštýřová odpovídala na vědcovy konverzační pokusy upjatým mlčením, nepokoušel se nikdo z páru Leo Poláček – paní Meluzínová vůbec o hovor. Tančili mlčky a nevypadali šťastně. Dostavil se Mistr Kalenda pro Boţenku. Vyuţil jsem příleţitosti a ohlédl jsem se po Pubencovi. Kandidát práv se odebral do temného kouta pod palmu, kde prve Juanita koketovala s pikolíkem, a usadil se tam ustaraně do křesla. Ale neţ jsem mohl vykročit za ním, ujal se mě Kruliš a odvlekl mě k baru.

„Slyšel jsem, ţe jste konečně na stopě té vraţdy, co se stala na podzim, pane doktore,“ řekl. „Prý to vůbec nebylo tak, jak se psalo v novinách. Ţádná sebevraţda, ale dvojí vraţda.“ „Kdo vám to povídal?“ „Byl jsem včera u doktora Koštýře. Našel jste prý nějakou cigaretu, kterou zapomněl vrah na místě činu.“ „Ano,“ řekl jsem. „Mám jisté naděje. Ale mrzí mě, ţe pan doktor Koštýř o tom vypráví.“ Kruliš se otočil na doktora, který kousek od nás popíjel pivo. „Koštýři, slyšíš?“ MUDr. Koštýř si přisedl. „O co jde?“ zeptal se zvědavě. „Říkal jsem ti hned, ţe o té cigaretě máš pomlčet. Pan doktor Pivoňka to říká taky. “ „Inu, já,“ pravil rozpačitě zubař. „Ten váš přítel mi nic neříkal, ţe bych nesměl –“ „Nic se nestalo,“ řekl jsem. „Ale uţ o tom radši nemluvte. Čím míň lidí to ví, tím lip. Vrah by mohl dostat avízo –“ „To je pravda,“ řekl Kruliš. „A máte na někoho podezření?“ Pokrčil jsem rameny. „O tom bych nerad mluvil. “ Rozhlédl jsem se. Z temného kouta pod palmou mdle zářily Pubencovy oči. Hleděl upřeně na mě. „Nevěděl jsem, ţe se znáte s panem Pubencem, “ řekl jsem Krulišovi. „Moje ţena se znala s jeho matkou,“ odpověděl Kruliš. „Měli na Moravě statek hned vedle rodičů mojí neboţky. Od té doby, co zemřela paní Pubencová, zvem vţdycky Narciska na vánoce a jindy. Je to starý mládenec, víte. Nikoho nemá.“ „Pan Pubenec se znal se slečnou Bechyňovou,“ řekl jsem. „S tou zavraţděnou.“ „Neříkejte!“ zvolal Kruliš. „Tak to byla ona?“ „Jak to myslíte?“ „Slyšel jsem, ţe se Narcisek nešťastně zamiloval. Ale to jsem nevěděl, ţe do té – a poslyšte, vy myslíte –“ Kruliš se zarazil. „Co?“

„Ale nic. Vy máte podezření na Pubence?“ Znovu jsem pokrčil rameny a velezáhadně jsem se zatvářil. „Kaţdý, kdo znal někoho ze zavraţděných, je podezřelý. Vy ostatně taky,“ řekl jsem a pohlédl jsem na Kruliše. Zdálo se mi, ţe trochu zrudl. „Já? Ale já jsem přece tu slečnu neznal.“ „Ne. Vy jste znal majora Činovského.“ „Ach tak. To máte pravdu,“ řekl Kruliš a zamyslel se. Nechal jsem ho myslet. Pak jsem řekl: „Mimochodem, co říkal pan Holousek, jak jsme mu zřídili ten jeho aparát?“ Kruliš se zasmál. „Ach, ten! Tvářil se, jako kdyby mu zemřel prvorozený syn. Ale Holousek je nezmar. Plány přirozeně neměl, ale hned se pustil do rekonstrukce. Dnes mi říkal, ţe uţ to zase skoro má.“ „Dáte mu to patentovat?“ Kruliš na mě pohlédl úkosem. „Přirozeně,“ řekl tiše a rozhlédl se. „Ta věcička můţe mít – mezi námi – zatraceně velký vojenský význam. V tom případě – a jak to teď tady vypadá – se pan Holousek asi odstěhuje.“ „Kam?“ Kruliš se opět zasmál. „Za hranice,“ řekl. „Myslíte, ţe ho, mírně řečeno, pozvou do Německa?“ Krulišův úsměv se změnil v úšklebek: „Docela nemírně řečeno, pane doktore: mám dost obchodních přátel v Albionu. Myslím, ţe ti pozvou Holouska dřív neţ moji obchodní partneři z třetí říše.“ „A vy ho pustíte?“ „Zatím máme pořád svobodu pohybu,“ řekl Kruliš. „A docela upřímně řečeno: já nejsem idealista a z tohohle pohybu vzejde jistý prospěch nejenom – hm – jisté cizí mocnosti, ale i mně.“ „Vy myslíte – ţe bude válka?“ „A co myslíte vy?“ řekl Kruliš.

Teď jsem se zamyslel zase já. K baru přistoupila Boţenka s Mistrem Kalendou a docent Meluzín se svou ţenou, kterou zřejmě právě vyrval ze spárů Leona Poláčka. Oba literáti se hádali. „Já tvrdím, pane,“ říkal chladně Meluzín, „ţe spisovatel se nemá vyhýbat velkým otázkám doby. Říkáte, ţe pracujete na psychologickém příběhu intimních vztahů tří lidí. A já vám říkám, ţe na to doplatíte. Měl byste psát o očistě národa, o velkých myšlenkových proudech, které hýbají sousední říší a brzy budou hýbat i naším národem. Měl byste se zaposlouchat do ţilobití naší doby, a vy zatím – intimní vztahy několika lidí. Vzpomenete si na má slova: doba vás ponechá daleko za sebou. Doplatíte na to.“ „Zatím jsem doplácel vţdycky právě na to, ţe jsem aţ moc zachycoval myšlenkové proudy doby,“ řekl trpce Mistr Kalenda. Z mladického nadšení jsem napsal román Hrabě Louţecký, protoţe mě uchvátilo vlastenectví české šlechty v bývalém Rakousk o-Uhersku. A co jsem z toho měl? Sotva to vyšlo, vypukla světová válka, a já potom musel napsat Brášky proti císaři, a to nestačilo, tak Továrníka Bedrnu, a některým kritikům to ještě nebylo dost, teprve kdyţ jsem vydal Brášky proti Říjnu, tak se uklidnili. A to do mě zas začla šít levice, a vy víte, jaký vliv měla levicová kritika před Mnichovem.“ „Uţ nemá,“ pravil spokojeně Meluzín. „A to je právě ten malér, pane docente,“ vzdychl Kalenda. „Protoţe abych ji umlčel, tak jsem napsal Ve stínu hákového kříţe, a co čert nechtěl, ten stín nám tu začíná zatraceně stínit. Po tom, jak mě proprali v Národních listech, v Národní obnově a ve Venkovu, si teď nevrznu. “ „A právem vás kritizovali,“ řekl Meluzín. „Vidíte. Říkáte právem. Moţná právem. Ale copak já za to můţu, ţe politická situace se vţdycky zvrtne, zrovna kdyţ já se k něčemu přikloním?“ „Vaše chyba,“ řekl nesmiřitelný kritik ledově. „Nemáte se nikam přiklánět. Máte mít vlastní názor.“ „Názor, názor,“ pravil Kalenda uţ skoro vztekle. „Poslední český spisovatel, který měl na něco vlastní názor, byl mistr Jan Hus. Jak to s ním dopadlo, je všeobecně známo…“

„Měl byste napsat velký antisemitský román. Ten nám v české literatuře dosud chybí.“ „Pěkně děkuju,“ řekl Kalenda a máchl odmítavě rukou. „Já napíšu antisemitský román, a oni příští rok zvolí prezidentem rabína Mojsesoviče. Nic. Ţádný antisemitismus, antifašismus, antikomunismus. Nic takového. Bude se psát o intimních vztazích několika málo lidí. Nemám pravdu, pane doktore?“ otočil se ke mně. Zasmál jsem se. „Inu, věčná témata asi nikdy nenarazí, proto jsou věčná,“ řekl jsem. K baru přistoupil komorník, který stál prve u šatny, a nabízel titěrné obloţené chlebíčky. Pokusil jsem se pohlédnout mu do očí, ale díval se do neurčita a tvář měl jako z kamene. „Kde jste sehnal tohohle číšníka, pane továrníku?“ otočil jsem se na Kruliše. „Toho? Já nevím. Asi ze zprostředkovny,“ řekl Kruliš. „Obstarával ho můj tajemník.“ K baru dorazili další hosté a začali si Kruliše dobírat kvůli věku. MUDr. Koštýř se rozjařil a vnucoval společnosti přípitky. Jeho paní, tělnatá matka pěti dcer, se rozněţnila a zanesla do pomalu se odpoutávající konverzace nevhodný tón. Vzpomněla si totiţ na Krulišovu ţenu. „Škoda, ţe se toho nedoţila,“ pravila naříkavě. „Zemřela tak mladá, třiačtyřicet let. Ještě ţe vám zůstala Blanička. A jestlipak si na ni vůbec někdy vzpomenete? Muţi jsou takoví nevděčníci.“ „Byla to velmi nebevzyvná ţena,“ vmísil se Zdeborský. „Měl byste za ni kaţdý sluncoběh dát oslavnit zatělohybnou bohovzyvnu.“ „Coţe?“ řekl Kruliš. „Bohovzyvnu,“ opakoval Zdeborský. „On myslívá, jak pan farář na kostele dělá ty aleluja,“ pravila Juanita. „Á,“ ozval se Áarón Cohen. „Chcete rřic – myš.“ „No, kurz und gut, česky řečeno kaddiš,“ pravil pan Poláček. „Ach tak,“ usmál se Kruliš. „Dávám slouţit zádušní mši kaţdý měsíc.“

„To je správné,“ řekla váţně paní Koštýřová. „Neboţka si to zaslouţila.“ „Ať ţi – ţije Ervín,“ pravil nevhodně a nahlas MUDr. Koštýř. Slezl jsem z barové stoličky a rozhlédl jsem se po sále. „Kam deš, Jarouši?“ zeptala se Boţenka. „Počkej tady, Boţka. Musím si promluvit s Pubencem.“ Vykročil jsem rázně k palmovému zákoutí. Pubenec mě ihned zpozoroval a vstal. Hleděl na mě velmi ustrašeně a uţ zdálky se mi nervózně ukláněl. „Zůstaňte sedět, pane Pubenec,“ vyzval jsem ho a usadil jsem se do křesla proti němu. „Tak co? Uţ jste našel toho svého korunního svědka?“ „Neštěstí nechodí nikdy samo,“ řekl ponuře Pubenec. „Stále inzeruji, ale kde nic, tu nic.“ „Vůbec nic?“ „Lidé se pasou na neštěstí druhých.“ Pubenec sáhl do kapsy a vyňal balíček pečlivě ovázaný stuţkou. „Chodí mi jen samé posměšné veršovánky, ale ten, koho se to týká, mlčí jako hrob.“ Vzal jsem od něho balíček. Pubencovy vytrvalé inzeráty vedly zřejmě ke vzniku jakéhosi spolku, který si na nešťastníkovi brousil vtip. Po básničce, kterou mi Pubenec ukázal na Strakově vernisáţi, následovala řada dalších výtvorů na téma alkoholu, a jak se nevyplácí pít, která vrcholila pracně sestavenou kříţovkou s tajenkou. Kříţovka nebyla vyluštěna. „Co je v tajence?“ zeptal jsem se. „Nevím. Nikdy jsem neměl zálibu v kříţovkách a nedovedu je luštit. Matka vţdycky říkávala, ţe to je zbůhdarmé mrhání časem.“ Vytáhl jsem z kapsy tuţku a dal jsem se do luštění. Kříţovka byla dost primitivní. Za chvíli jsem měl tajenku hotovou a její obsah mě překvapil. Beze slova jsem vyřešenou kříţovku podal Pubencovi. Pubenec si ji přečetl a zbledl. „To – to je drzost!“ „Kdy vám tohle přišlo?“

„Dnes, “ řekl Pubenec nešťastně. „Ranní poštou.“ „A odkud to bylo posíláno?“ „To nevím. Obálky neschovávám. Krámy se v bytě hromadí, a –“ „Uvědomujete si, jak je to důleţité?“ „Nemístný ţert,“ zahuhlal Pubenec. „Lidé se nezastaví před ničím.“ „Člověče,“ řekl jsem. „Tohle psal někdo, kdo ví, ţe jste namočen do případu Zuzany Bechyňové. Račte si vzpomenout, komu jste to vyţvanil.“ „Nikomu!“ zvolal Pubenec. „Vţdycky říkám: ‚Mluviti stříbro, mlčeti –’„ „A co Jarmila Kotyková?“ Pubence polil nach. „A-ano. Té jsem se svěřil. Ale ţádal jsem ji o pomoc. A ona je mlčenlivá jako hrob.“ „Vy blázne,“ řekl jsem. „Uţ jste někdy viděl mlčenlivou ţenskou?“ „Pravda, “ vydechl Pubenec. „Ţena co neví, nepoví. Matka říkávala –“ „A jinak jste to neřekl nikomu?“ „Ne. Přísahám. Nikomu na světě!“ Pubenec zvedl tři prsty k štukovanému stropu. „No dobře,“ okřikl jsem ho. Tak tedy Jarmila. Je docela moţné, ţe nemlčela, ale nějak se mi to nechtělo věřit. Jistě, ţenské ţvaní. Ale Jarmila nějak nevypadala na klepnu. Taky má asi jiné starosti, neţ roznášet drby o Pubencovi. Tak nebo tak, druhá moţnost je jen jedna: tu kříţovku dělal někdo, kdo o Pubencovi něco ví. Moţná jen to, ţe je v podezření. Moţná víc. „Mám dojem, ţe toho svědka nenajdete,“ obrátil jsem se na něho. „Najdu. Určitě najdu. Trpělivost přináší růţe.“ „Vy potřebujete svědka, a ne růţe. A mně uţ trpělivost dochází,“ řekl jsem. „Měl byste kápnout boţskou.“ „Ale já vám nalévám čisté víno. Od začátku nic neţ čisté víno!“ pravil Pubenec naléhavě a na čele se mu zarosil pot. „Mějte strpení!“

„Hm, “ řekl jsem a sáhl jsem do kapsy pro cigarety. Neby ly tam. Hledal jsem je v druhé, ale tam taky nebyly. „To je mrzuté,“ řekl jsem. V posledních dnech jsem několikrát pouţil tenhle trik a teď jsem si je doopravdy zapomněl. Pubenec pochopil, co hledám, a úsluţně vyskočil. Vzpomněl jsem si na podobnou scénu v jeho bytě. Cvakl cigártaškou a přede mnou se zabělaly dvě řady bělostných cigaret, úhledně drţených v zástupu bílou gumičkou. Vzal jsem si jednu a zapálil si. Kouř chutnal ostře a pronikavě voněl. Byla to nějaká zvláštní cigareta. Znovu jsem si vzpomněl na scénu v Pubencově bytě a na chuť cigarety, kterou mi tenkrát nabídl. Tenkrát to byla čínská cigareta. Tahle chutnala jinak. Vyndal jsem ji z úst a pohlédl jsem na ni. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Na bílém papíře neklamně zářil známý karmínový nápis. SENNOUSSI. Pohlédl jsem ostře na Pubence. Z jeho ztrápené tváře nebylo moţno vyčíst nic neţ permanentně těţké starosti. „Tak vy uţ taky nekouříte abadie?“ „Kouřím,“ řekl nevinně. „Ale nosím s sebou vţdycky pár obyčejných cigaret, abych mohl nabídnout.“ „A těmi vás zásobuje pan Potrava.“ „Ano. Englbert obstarává všechny moje nákupy. Nejsem prakticky zaloţen. Matka vţdycky říkávala, ţe mám obě ruce levé.“ Zamyslel jsem se. Jak tohle hraje dohromady? „Znáte slečnu Věru Svěrákovou?“ udeřil jsem na Pubence. Zdá lo se mi, ţe zase trochu zbledl. „Ne. Ne, “ pravil nervózně. „Totiţ, vím, kdo to je, ale osobně ji neznám.“ „Nikdy jste s ní nemluvil?“ „Nikdy. “ Odmlčel jsem se. Na Pubencově čele se uţ docela zřetelně perlil pot. Hleděl na mě upřeně, zapálil si rovněţ cigaretu a její řeřavý konec se mu v prstech silně chvěl.

„Tak podívejte se, pane Pubenec,“ vstal jsem. „Mám uţ té vaší komedie dost. Buď mi zítra do večera přivedete toho vašeho svědka, nebo budete mít od pozítří co dělat s policií. A ta nedává ţádná ultimáta jako já.“ „Ale „A upozorňuju vás, ţe to, co vím, stačí uţ dnes kaţdé porotě k odsouzení,“ lhal jsem výhrůţné. „Ale –“ Podal jsem mu svou cigaretu. „Měl byste být opatrnější na to, co rozdáváte,“ řekl jsem. Pubenec ode mne vzal sennoussku a nechápavě se na ni podíval. „Takovouhle cigaretu našla policie v popelníku u mrtvoly,“ řekl jsem a pozorně jsem sledoval Pubence. Škubl sebou a upustil hořící cigaretu. „Ale –“ řekl a ihned zmlkl. „No? Co jste chtěl říct?“ „To – to přece nic neznamená. Já –“ „Nechtěl jste říct: Ale já jsem přece všechny špačky z popelníku pečlivě odstranil?‘“ A tu se Pubenec hystericky rozječel: „Ne! Ne! Já jsem Zuzanu nezabil! Věřte mi!“ Přikryl jsem mu rychle ústa rukou, ale společnost u baru ho uslyšela. Viděl jsem, jak se otáčejí k palmovému zákoutí, a zaslechl jsem hostitelův hlas: „Co je? Stalo se něco?“ „Nic, nic,“ řekl jsem. „Jenom panu Pubencovi se udělalo nevolno.“ Kruliš, provázen několika ţenami, přispěchal od baru. „Chcete nějaký prášek, Narcisku? Nebo něčeho napít?“ „Ne, děkuji, jste – jste velmi laskav,“ koktal Pubenec a těţce oddychoval. Byl bledý jako přízrak. „Nebo byste chtěl jet domů? Máte tu vůz?“ vyptával se Kruliš. „Nemám. Nemám vůbec auto. Matka říkávala: Komu je ţivot milý –“ blábolil kandidát práv.

„Odvezu vás domů,“ pravil rezolutně Kruliš a obrátil se k ostatním. „Prosím, panstvo, nedejte se rušit. Za půl hodinky jsem zpátky.“ Vzal Pubence kolem pasu a odváděl ho z místnosti. „Tak zítra večer na shledanou,“ zavolal jsem za nešťastníkem. Pubenec po mně obrátil ztrápené oči a cosi slabě zablekotal. Ale pak zmizel i s Krulišem mezi dveřmi. Společnost se pomalu vrátila k baru, ale já jsem přistoupil k oknu. Boţenčina ruka mi jemně vklouzla pod paţi. „Co je, Jaroušku?“ „Nevím, Boţenko. Mám dojem, ţe zítra budeme vědět, kdo zabil Zuzanu Bechyňovou.“ Vyhlédl jsem oknem do noci. Boţenka mi stiskla ruku a stála mlčky vedle mě. Parkety za mnou zavrzaly a vedle Boţenky stanul Zdeborský. Vykoukl rovněţ do noci, na barrandovská světla a chladný lesk hvězd nad Vltavou, a řekl: „Okoladný temník.“ Potom se také odmlčel. Byla to opravdu krásná noc, chladná noc falešného jara, a mezi holými větvemi stromů v zahradě plula červená a zelená světla jakési lodi. Ze dvora se ozval zvuk startujícího motoru a vzápětí se na příjezdové cestě k bráně Krulišova sídla objevil šedivý vůz. Byla to tatra hadimrška. Vůz klouzal, řízen zkušenou rukou, k bráně a pak zahnul na silnici. Najednou jsem sebou trhl. „Ivo,“ řekl jsem impulsívně. „To je Krulišův vůz?“ „Takjest,“ řekl Zdeborský. „Takový vůz má taky pan Zadina, ne?“ „Takjest,“ opakoval Ivo. „Tento jeţdík je nyní v chtivu. Asi si ho téţ připeněţím.“ A taky Prodöhl! projelo mi hlavou. Sakra, není to nějak moc stejných jeţdíků? Uţ i mně se pletou na jazyku ty barbarské neologismy! I kdyţ je tatra hadimrška v módě. I kdyţ je v chtivu, jak říká Ivoš. Není to nějak moc najednou? „Apropó,“ řekl Ivo, asi proto, ţe tomuhle rčení nerozuměl a nedovedl je proto nahradit ţádným výmyslem. „Moji rojníci neustále

očí podstřech rytíře Czabery. Jakmile by si ti holomci chtěli něco započít, můj voj přejde do prorazu.“ Nevěděl jsem sice dobře, co je to proraz, ale znělo to dostatečně sveřepě. „To je dobře,“ řekl jsem. Ale myslel jsem na jiné věci neţ na to, co se děje v podstřechu rytíře Czabery. Myslel jsem na jednu nenápadnou cigaretu, na jednoho nenápadného starého mládence, a – nevěděl jsem proč – na tři nenápadné vozy tatra hadimrška.

kapitola padesátá
v níž si pan Chudobýl nemůže jasně vzpomenout a dochází k bouřlivé svatbě Mr. Cohena. Zkáza šturmtrupy Humprechta Czabery Nemohl jsem kvůli nim spát a pořád jsem nevěděl proč. Praha ještě leţela v březnové jarní temnotě, a já uţ ujíţděl k Barrandovu, třebaţe den předtím jsem šel do postele hodně po půlnoci. Ujíţděl jsem ve voze nabitém dělníky z Ringhofrárny, kteří vystoupili u Anděla. U nádraţí se vůz zcela vyprázdnil a k barrandovské skále, kolem níţ v ranní mlze poletovali havrani, mě dovezl osamělý zívající průvodčí. A pořád jsem nevěděl, co vlastně chci. V hlubokém zamyšlení jsem došel k vile Carmen a zazvonil jsem na domovníka. Kupodivu vyhlédla z okna pracovny vyjevená plavá hlava Iva Zdeborského. Vůbec ho nenapadlo se podivit, co tam chci tak ráno, ale místo toho mi vzrušeně sdělil: „Můj pozorník mi dálkomluvem sdělil, ţe v podstřechu Humprechta Czabery se soustřeďují protikristobijovští rojníci. Vyhlásil jsem svému voji zbraňúchop!“ Potom bez dalšího slova zase zmizel v okně a já mohl bez vysvětlování jít do zadního traktu vily, kde bydlel zahradník pan Chudobýl. Vzadu na zahradě, u kasáren Ivošova roje, jsem v mlze zpozoroval zvýšenou činnost. Z cárů šedivé páry, poháněné ranním větříkem sem tam, se vynořila blýskavá tělesa několika černých limuzín a na nich se zaleskly zbrusu nové smaltované zna ky podle návrhu Mistra Straky. Ale nevěnoval jsem jim pozornost. V hlavě mi leţely jiné limuzíny a vedly mě, jako by mě postrkovaly, a já dobře nevěděl proč, k bytu pana Chudobýla. Zahradnický mistr byl ve skleníku a připravoval právě sazeničky tulipánů na jaro. Pozdravil mě srdečně a po několika zdvořilých slovech o stavu počasí jsem přešel k věci. „Pane Chudobýl,“ řekl jsem. „Pamatujete se na ten dětský večírek, co tu pan Zdeborský pořádal loni na podzim?“

„Japabyne, “ pravil zahradník. „Vy jste tehdy měl sluţbu u parkoviště, ţe?“ „Taktak.“ „A pamatujete se – kdyţ se hosti rozjíţděli domů – nedošlo tam tehdá k nějakému nedorozumění?“ „Jak to myslej?“ „No – nepohádal se s vámi někdo? Nebo nespletl si někdo vůz? Nebo nevrazil někdo do sousedního vozu? Prostě nějaká nepříjemnost.“ Pan Chudobýl se zamyslel a pak rázně přisadil sazeničku. „Mám takovej matnej dojem,“ řekl, „ale nevím.“ „Vzpomeňte si!“ „Mám takovej matnej dojem, ţe panička toho reţiséra – japa von se menu je – takový má jako neslušný méno –“ „Prodöhl?“ „Jo, toho. Tak ta panička, mám takovej dojem, vlezla do cizího auta. Ale jak to bylo, uţ nevím.“ „A čí to bylo auto?“ Pan Chudobýl zkrabatil čelo. „Dybyste mě zabil, tak uţ nevím. No, ale vomyl se hned vysvětlil a ţádný hádání dohromady nebylo.“ „Opravdu si nevzpomenete, čí to bylo auto? Anebo aspoň, co to bylo za značku?“ „Jó, já se v auťácích nevyznám,“ pravil zahradnický mistr. „To sem tenkrát jen tak vypomáhal, poněvač domovník leţel s gychtem. Ale jináč se v auťácích nevyznám.“ Zamyslel jsem se. Pak jsem se ještě zeptal: „A nevíte: nevyšel někdo během večera z vily a nehledal něco v některém autě?“ „Ne. Akorát ten malej kluk, co chtěl tu vopičku. Jinak nikdo.“ „Určitě?“ „Určitě. Na to se pamatuju.“ Na víc se však mistr neupamatoval, a protoţe uţ nad vinohradským kopcem vylezlo slunce a ručičky hodin na astronomické observatoři vily Carmen ukazovaly sedm pryč, musel jsem se odporoučet.

Měl jsem před sebou cestu tramvají přes celou Prahu, protoţe v osm hodin jsem měl vyzvednout Boţenku, která měla toho rána v devět hodin dosvědčit to, co se na svatbách vlastně svědčí, své spoluţačce z obecné školy, Barboře Koníčkové. Ale záhada tří hadimršek a podivného nedorozumění Prodöhlovy ţeny mi vrtala hlavou, ještě kdyţ jsme přijíţděli v najaté pragovce jako součást vznešeného svatebního konvoje Paříţskou ulicí k synagóze. Prodöhl, Zadina, Kruliš mají stejná auta. Prodöhl a Kruliš byli u Zdeborského. Prodöhl a Zadina měli motiv, ať uţ jakkoli silný, i k vyřízení účtů se Zuzanou nebo s Činovským. Přijel ještě někd o jiný ze Zdeborského hostů v hadimršce? Kdoví, ale sotva. Pamatoval jsem se na šestisedadlovou ameriku MUDr. Koštýře a na elegantní citroen Rocky Nebavy. , Čím přijel plukovník Pilnáček, jsem nevěděl, ale včera určitě ţádná hadimrška nestála před Krulišovou vilou. A pan Poláček byl věrný svému bouráku kuriózní značky Star, který vyráběla jakási obskurní automobilka v Hradci Králové. Ne. U Zdeborského byly s největší pravděpodobností jen dvě tatry hadimršky. A je vůbec moţné, ţe by si všímavá dáma, jakou nepochybně madam Prodöhlová je, spletla výraznou karosérii hadimršky s něčím jiným neţ zase s hadimrškou? Co to ale znamená? Můţe snad mít s vraţdou něco společného Ervín Kruliš? Rychle jsem vzpomínal. Ne. Má přece dokonalé alibi, potvrzené Strakou, a dokonce i zcela nezaujatým Strakovým sousedem, který ho viděl ve Strakově ateliéru. A večer u Zdeborského. Ne. Je to zase Prodöhl. Prodöhl, kolem kterého je podezřele mnoho nepěkných okolností, ale který má rovněţ – alespoň zatím se zdá – ucházející alibi. Totiţ alibi. V Tlapákově kavárně mluvil s Czaberou. Tohle alibi smrdí, po tom, co jsme zaţili v Czaberově vile. Muselo by se zjistit, jestli ho u Tlapáka viděl ještě někdo jiný, protoţe tihle dva ptáčci si navzájem jistě dosvědčí, třeba ţe se vůbec nenarodili. Ale tohle je rozhodně něco, co nesmím pustit ze zřetele. Tohle ne. Z pošmourného mrholení se vylouplo středověké průčelí synagógy a karavana aut zastavila. Z prvních vozů vystoupili svatebčané. Zahlédl jsem pana Poláčka se synem, Kruliše ve smokinku, pana doktora Koštýře s manţelkou, provázenou čtyřmi statnými dcerami v bledě

modrých šatech (pátá působila na svatbě ve funkci druţičky), Toma Lomala a Juanitu. Vylezl jsem rovněţ z auta. Áarón Cohen tyčil se do skoro dvoumetrové výše v bezvadném fraku a natahoval si bílé rukavičky. Vedle něho stála drobná paní v očividně nedělních šatech a se starodávnou kabelkou. Boţenka jako svědkyně se zařadila za ni a zavěsila se rozradostněně do ţenichova svědka, který neuměl česky, a opakoval proto neustále dvě slova „Fine!“ a „Splendid!“, z nichţ na druhé reagovala Boţenka větou: „Ale né, svatební hostina je v Alcronu!“ Rozhlédl jsem se. Kolem synagógy se hemţil dost početný dav zvědavců. Byli to především ţidé, pozvaní i nepozvaní, ale na rohu, před širokými okny kavárny U synagógy, stál hlouček, který nevypadal ţidovsky. Z auta vystoupila nevěsta v bělostné toaletě. Tři páţata (z nichţ jedno byl Primo Nebava) a tři druţičky (jedna čokoládová) za ní úsluţně vytahovaly několikametrovou vlečku – Coţe? Něco mi projelo mozkem a rychle jsem pohlédl ke kavárně. Ten hlouček. Ten odněkud znám! Všiml jsem si, ţe i za okny kavárny stojí hustě diváků, a zdálo se mi, ţe za sklem se zaleskly černé holínky. A pak jsem uviděl známé černé rajtky. Několik muţů v davu před kavárnou mělo rajtky jako Czaberovi výtrţníci v kavárně Tartarin. Zmocnil se mě neklid. Průvod svatebčanů se seřadil a diváci utvořili uličku. Nevěsta, zavěšená do muţe, jenţ zastupoval ţenichova otce, vykročila středem příjemně rozesmátých tváří. Vysoká postava Áaróna Cohena za ní. Pak páţata, druţičky, Boţenka s americkým svědkem, příbuzní a potom zvaní hosté, mezi nimi já. Nervozita mi seděla v zádech. Ohlédl jsem se. Muţi v rajtkách i bez rajtek, muţi se zachmuřenými obličeji, které se nápadně lišily od sentimentálního veselí ţidovských diváků, rovněţ vykročili. Z kavárny se cpali další a další, a celý ten kordon jako by obkličoval prostranství synagógy. A pak se stalo něco, co působilo poněkud komicky, třebaţe to bylo míněno nepříjemně váţně. V okapu, právě nad nízkým vchodem do synagógy, něco vybuchlo a porazilo to nastrojeného šámese, který s úsměvem od ucha k uchu stál v předklonu vedle dveří. Výbuch byl

tak slabý, ţe utrhl pouze kus okapové roury a shodil šámesovi klobouk do louţe. Překvapený šámes ihned vstal a udiveně se rozhlédl. Svatební průvod se zastavil a všechno zmlklo. Rychle jsem se ohlédl po muţích v rajtkách. V jejich řadách nastala zřejmě panika. Na rozdíl od mlčících ţidů zazněl odtamtud vzrušený ševel hlasů. Muţi se mezi sebou rozčileně dohadovali a zdálo se, ţe někteří mají sto chutí prásknout do bot. Z kavárny vyběhl hromotluk v šedivé košili a s rozmačkaným obličejem a něco řval na své svěřence. Několik mladíků se zformovalo kolem něho a pokusili se o nesmělé skandování: „Ţidi ven! Ţidi ven!“ Ze svatebního průvodu vystoupil Áarón Cohen a zařval hromovým hlasem: „Fy tam! uzavrţete nudli, nebo –“ Volání mladíčků se rozdrobilo a zmlklo. „Šturmtrupo, na můj povel!“ zazněl hlas muţe s rozmačkanou tváří. Mladíčci znovu poněkud pozvedli hlasy. Ale zdálo se, ţe mají dosud v ţivé paměti události v Tartarinu. Ohlédl jsem se po davu svatebčanů. Příjemné úsměvy vystřídalo mračení. Několik ţidovských muţů vykročilo směrem ke kavárně, která byla zřejmě hlavním stanem šturmtrupy. „Povídal, zavrţete nudli!“ zaburácel znovu Áarón Cohen, jehoţ zřejmě popletla polévková asociace dršky – nudle, a šturmtrupa se zachvěla. Ale pak, dřív neţ mohl Áarón Cohen a jeho Makabejští zasáhnout, ozval se náhle od právnické fakulty řev motorů a rychle mohutněl. Byl to neobvykle silný řev motorů, a proto všichni v davu pohlédli k řece. Kolem nároţí zahnulo fantastické vozidlo. Mělo tvar obrovské trojúhelníkové krabice z plátna a na bocích všem povědomý nápis EX ŠUMĚNKY BOŢSKÉ BETTY. Přijíţdělo s divokým řevem k synagóze a plachty na jeho bocích se chvěly utajovanou silou. Napadlo mě, ţe je ještě trochu brzy na reklamu toho letního nápoje. Ale obrovská šuměnka se nezadrţitelně blíţila. Její motor musel mít aspoň tři sta koňských sil, protoţe rámus, který vydával, byl ohlušující.

A pak jsem si všiml, ţe za šuměnkou jedou zlověstné černé limousiny s lesklými znaky na kapotách. Stanul jsem, jako kdyţ mě omráčí. Ano. Za limousinami se objevilo křiklavě červené terénní vozidlo a v něm vedle šoféra se tyčil vojvoda Eduard Baverka a s rohatou helmou na hlavě a v kabátci, který se podobal tradiční ruské rubašce zkombinované s chodským krojem. Zazněl zvuk polnice, ryčný, do boje zvoucí zvuk, a jako na povel se zřítily k zemi plátěné postranice gigantické šuměnky. V bílém světle mrholivého dne zahořel ohnivě červený mohutný pancíř Zdeborského tvrdojeţdíku a zaleskly se překrásné smaltované Hradčany na úpatí Řípu. Shromáţdění přelétl zděšený výkřik mnoha hrdel a mezi šturmtrupou nastala uţ zcela zřejmá panika. A vtom z opancéřované věţe jeţdíku několikrát krátce zablesklo a ozvaly se pronikavé, praskavé rány kulometu. Věţ se počala rychle otáčet kolem své osy a z fasád okolních domů začala padat omítka. Nad hlavami davu zasvištěly kule. Dav se divoce rozhýbal. Skočil jsem po Boţence a stačil jsem si ještě všimnout, ţe z černých limousin se vyrojili rojenci v rohatých helmách a tiše se obořili na šturmtrupu. Vysoký rojník vrhl se ragbyovým skokem na šturmtrupera se zmačkanou tváří a vrazil mu rohy do ţaludku. Ostatní šturmtrupeři neprojevili praţádnou bojovo u morálku a dali se na zběsilý útěk směrem ke Staroměstskému náměstí. Jenomţe tam je čekalo nepříjemné překvapení. Jiné dvě černé limousiny tam zastavily napříč přes ulici a z nich vyběhl řad rohatých rojenců, vedených řadvodou, který se od ostatních na první pohled lišil tím, ţe měl rohy natřené červeně. Boţenka nadšeně vykřikla a vrhla se za rojenci. Nemohl jsem ji udrţet. Štěkot kulometu ustal, ale věţ jeţdíku se nepřestávala otáčet. Na jejím vršku se odklonil ocelový příklop a z něho se vynořila hlava v helmici s pozlacenými rohy. Byl to vojvodissimo. Ve tváři byl podivně zelený a zřejmě se snaţil vysoukat z otáčející se věţe. Kolem mě přeběhl Áarón Cohen v bílých rukavicích a vrhl se na zmateného šturmtrupera, který pobíhal sem tam v hloučku zamračených ţidů. Jediný dobře mířený uppercut zbarvil bílou rukavičku čistou, nepochybně zcela árijskou krví. Rozběhl jsem se za Boţenkou. Paříţská ulice se stala jevištěm krvavé seče. Rojenci v kalhotách pod kolena, opatřených třásněmi jako kalhoty sokolských

dorostenců, bili hlava nehlava a neušlo mi, ţe jejich ruce, ozbrojené obušky, nezřídka zajíţdějí do kapes a pod saka štrumtruperů. Jeden rojenec zcela ztratil zájem o boj a se zájmem se probíral tlustou peněţenkou. Obušek opřel o stěnu a Boţenka se ho zmocnila. Viděl jsem, jak s rozkoší přetahuje po hlavě šturmtrupera, který nemuţně ječel. Elita Czaberova voje se zabarikádovala v kavárně, před kterou právě předjel ohnivě červený vůz s vojvodou s pozlacenými rohy. Eduard Baverka s dvěma rojvody vyskočili z vozidla a vyzdvihli ze zadního sedadla jakýsi tlustý kůl s kulatou hlavicí. Uchopili ho a pak se prudce rozběhli proti zavřeným dveřím kavárny. Změtí hlasů, křikem a hlomozem obušků zapraštělo tříštěné dřevo a tři rohatí muţi vpadli do kavárny za beranem. Vklouz l jsem oblakem prachu za nimi. Spatřil jsem, jak se kavárnou míhají prchající postavy v černých rajtkách, a to uţ se za mnou dovnitř nahrnuli rojenci a začali podnik i jeho návštěvníky demolovat. Ztratil jsem orientaci. Kdosi do mě vrazil a já se s ním chytl do kříţku. Něčí ruka mi sáhla do náprsní kapsy. Vzduchem prolétl půllitr, rozbil okno a dopadl venku na chodník. Rozčilený hospodský stál na výčepním pultě a lomil rukama. Ve dveřích pánského záchodku bojovaly dvě postavy. A pak se zvenčí ozval jekot policejních sirén. Postavy ve dveřích záchodku couvly do lokálu, jedna uchopila druhou a vyzdvihla ji vysoko nad hlavu. V muţi, který se zmítal nad zlatými rohy vojvodské helmice, jsem poznal Prodöhla. Vzápětí prolétl Prodöhl vzduchem, skosil hospodského z nálevního pultu a těţce dosedl do nádrţe na vyplachování sklenic. Vojvoda skočil za ním a začal ho zpracovávat pěstmi. Ale v té chvíli opět zazněl ryčný signál polnice, a do rojenců jako kdyţ střelí. V mţiku zanechali šturmtrupery tam, kde právě byli, vyskákali rozbitými okny kavárny a dali se na útěk. Vyběhl jsem taky ven. Několik černých limousin ověšených rohatými muţi uţ zahýbalo kolem nároţí směrem k temným a pohostinným uličkám na Františku a po chodníku se čile vzdalovali pádící rojenci. Ulice byla poseta cáry, troskami a zmlácenými šturmtrupery a Áarón Cohen s potřísněnými rukavičkami stál uprostřed hromady omráčených

postav v holínkách. A nad tím obrazem zkázy tyčil se ohnivě červený tvrdojeţdík, obklíčený policií, jejíţ noví a noví příslušníci se hr nuli Paříţskou třídou k synagóze, a jeho pancéřová věţ se bez ustání otáčela. Z ní bezvládně visel vojvodissimo, ve tváři zelený jako nezralá švestka, a kolem, hnána odstředivou silou, na řemínku poletovala rudá helmice s leskle pozlacenými tuřími rohy. Rozhlédl jsem se po Boţence, ale nikde jsem ji neviděl. Zato se mezi leţícími postavami vztyčily dvě, rozhlédly se a jedna z nich radostně vykřikla a rozběhla se ke mně. Byl to jakýsi uválený muţ a cestou opatrně překračoval leţící těla. Druhý šel, poněkud p omaleji, za ním. Kdyţ byl uţ skoro u mě, poznal jsem ho. Byl to Narcis M. Pubenec, měl utrţenou kravatu a dychtivě volal: „Věděl jsem, ţe vás tu zastihnu, pane doktore. Kdo hledá, najde! Vedu vám svého svědka.“ Pohlédl jsem na druhého muţe. Bylo to na první pohled podezřelé individuum s podezřele vydutými kapsami. „Jarouši!“ ozval se za mnou Boţenčin veselý hlas a vzápětí mě Boţenka vzala pod paţí. „Rukulíbám, slečno,“ pozdravil ji zdvořile Pubenec a ukázal na individuum. „To je pan Opičík. Ten mě našel tenkrát na Barrandově,“ řekl vítězně. „Tohle je váš svědek?“ pohlédl jsem nedůvěřivě na svědka Opičíka. Ucítil jsem, ţe Boţenka vedle mě strnula. „Hele, “ oslovila nejisté individuum. „Hele, kde se tu be –“ A vtom se pan Opičík otočil na podpatku a pokusil se tryskem vyrazit za vzdalujícími se rojenci. Ale padl přímo do náručí rozloţitému policistovi, který mu ihned obratně nasadil ţelízka. „Tak dost!“ řekl jsem a vytáhl jsem legitimaci Ostrozraku. „Konec té komedie, pane Pubenec. Pane stráţmistře, zatkněte tohohle pána pro oprávněné podezření z vraţdy.“ Rozloţitý policista pohlédl na mou legitimaci a pak se zamračil na Pubence. Pubenec se proměnil v list nepopsaného papíru a kolena pod ním poklesla. A kdyţ zlověstně zacvakala ţelízka okolo jeho zápěstí, svalil se nešťastný kandidát práv v bezvědomí na chodník.

kapitola padesátá první
v níž se představují svědkové pana Pubence a inspektor Vodička uvažuje o výkonech spravedlnosti Kdyţ policie vyklidila bojiště a zbytky šturmtrupy spolu s několika málo opozdivšími se rojenci naskládala do zelených antonů, došlo ke krátkému svatebnímu obřadu. Poněkud pocuchaní a zamazaní svatebčané odejeli potom do hotelu Alcron, ale já tam poslal jen Boţenku a sám jsem odejel na policejní komisařství. Vládl tam veliký nával práce. Vyšetřování šturmtruperů, rojenců a vojvodissima Zdeborského trvalo ovšem aţ do odpoledne následujícího dne a vyšly při něm najevo mnohé zajímavé okolnosti, ale mě zajímalo v té chvíli jen jedno: co řekne inspektor Vodička činu, jehoţ jsem se poněkud neoprávněně dopustil: zatčení N. M. Pubence. Seděl právě zachmuřeně za svým stolem a na ţidli před ním, s rozloţitým stráţníkem po boku, mrkal pan Opičík. Z druhé strany stráţce zákona krčil se pergamenovitý Pubenec. „Tak vy říkáte, Opičík, ţe jste tohohle pána našel jednadvacátého září minulého roku asi v sedm hodin večer, jak spal u barrandovské silnice?“ ptal se právě inspektor Vodička a listoval ve velice tlustém spise, označeném na deskách velikým nápisem: Trestní rejstřík BEDŘICH OPIČÍK Tedy zřejmě známá firma. „Aspoň myslím, pae išpektor. Aspoň mu byl hodně podobnej, dyby to náhodou nebyl zrovna von,“ mumlal pan Opičík nejistě. „Přísahat bych na to zrovna nemoh, teda ţe to byl te ndle, ale takovej podobnej tam leţel.“ Inspektor Vodička se zastavil u jakéhosi záznamu v aktech, chvilku tiše četl a pak pohlédl na Opičíka. „A co vy jste vlastně ten den dělal na Barrandově?“

„Já?“ pravil uţasle pan Opičík a odmlčel se. Po delší pauze ře kl inspektor: „Ano. Vy. “ „Šel sem se krapet projít na luft, pae išpektor. Tam bejvá takovej frišnej, a dyţ jeden je furt v místnosti –“ „To chápu, ţe jste se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu.“ Inspektor Vodička se ušklíbl. „Protoţe jednadvacátého září minulého roku jste totiţ seděl v jedné místnosti na Karlově náměstí, jestli se na to nepamatujete. Pod zámkem.“ Pubenec zalapal po vzduchu a neřekl nic. Pan Opičík pravil: „Vopravdu? No – tak to sem se asi musel zmejlit. Ale já hned povídal, ţe přísahat na to nemůţu!“ dodal rychle. Ukázalo se, ţe pan Opičík strávil týden, do něhoţ spadal i den vraţdy, ve vazbě pro opilství a veřejnou výtrţnost. Po krátkém vykrucování – velmi krátkém, protoţe pan Opičík měl zřejmě zkušenosti, co lze před policií drţet a co ne – vyšlo dále najevo, ţe pro svědectví v Pubencův prospěch byl získán věrným sluhou Englbertem Potravou v jedné hospodě na Břevnově za fantasticky vysoký honorář 500 Kčs. Tak tedy věc je jasná, řekl jsem si. A tady končí případ Zuzany Bechyňové. Nějak se mi to ani nechtělo věřit. Kdyţ oba provinilce odvedli do cely – jednoho, aby přemýšlel o šibenici, druhého, aby tam našel na pár dní zaopatření –, vyloţil jsem inspektoru Vodičkovi všechno, co jsem o Pubencovi věděl – od dopisu s rébusem, přes pokus podplatit Jarmilu Kotykovou, aby svědčila v jeho prospěch, od první Pubencovy verze týkající se osudného odpoledne, přes fantastickou verzi s usnutím na barrandovském vrchu, přes orientální cigarety v jeho bytě, přes kříţovku s podivnou tajenkou, kterou z Pubencova nic neříkajícího inzerátu nemohl vysoudit nikdo, kdo o věci nevěděl víc, aţ po osudnou cigaretu, kterou mi kandidát práv nabídl včera na Krulišové večírku. „Hm, “ řekl inspektor Vodička. „Pro prokurátora je to hotový případ,“ a zamyslel se. Taky jsem se zamyslel. Co tím inspektor chce říct? Asi to, ţe ho moje argumenty nepřesvědčují. Ale Pubenec je přeci jediný člověk v celé aféře, v jehoţ případě aparát nepřímých důkazů jaksi taksi klape.

„Pro prokurátora je to jasný případ,“ opakoval inspektor. „Prokurátorovi totiţ obvykle nejde o to, najít viníka. Tomu úplně stačí někoho prostě odsoudit. Nepochybuju, ţe pana Pubence odsoudí. Choval se opravdu podezřele, tím dnešním podvodem s podplaceným svědkem si dokonale naboural alibi. Ale-nějak se mi to nezdá.“ „Co se vám nezdá?“ řekl jsem naléhavě. „Všechno souhlasí,“ pokračoval Vodička jakoby pro sebe. „I ten pán, který viděl přicházet Bechyňovou s nějakým muţem do vily a pak jiného muţe vycházet. Mohl to opravdu být Pubenec. Mohl tam čekat, a kdyţ se přesvědčil, ţe ho Bechyňová skutečně podvádí, mohl v rozčilení odejít – a pak se vrátit – Ne,“ inspektor zavrtěl hlavou. „Začínám na stará kolena nějak moc podléhat intuici. Máte asi pravdu, pane kolego. Ať mluví logika, ať mluví fakta. Ostatně,“ ušklíbl se, „pan policejní prezident bude asi docela rád, kdyţ se ukáţe, ţe tenhle případ byla jenom docela obyčejná ţárlivá tragédie. Ţádná špionáţ, ţádné politické souvislosti.“ „Zavolejte ještě slečně Svěrákové, jestli zná Pubence. Mně říkala, ţe nezná, ale to asi jen kryla zákazníka. Vraha krýt nebude.“ Inspektor kývl a vzal telefon. Kdyţ vytáčel číslo, znovu se mu oči zakalily myšlenkami. Nebyl – přes svůj cynický úšklebek – zřejmě nebyl docela přesvědčen, ţe za mříţemi v zadním traktu sedí vrah. „Ano, ano,“ říkal do aparátu. „Dobře. Podívejte se do knih a podejte mi okamţitě zprávu, slečno Svěráková. Jmenuje se jé ú cé Narcis Marta Pubenec a je to soukromník. Budu čekat.“ Zavěsil a pohlédl na mě. „Tak co? Nezapomněl jste ještě, ţe jsem vás varoval, abyste tenhle případ nechal být?“ „Nezapomněl,“ řekl jsem. „Ale jak vidíte, zdá se, ţe jsem ho vyřešil.“ „Zdá se,“ pravil Vodička. „V kaţdém případě máme šanci dostat toho pána do oprátky. Ale není to příjemné pomyšlení, ţe časem třeba vyjdou najevo okolnosti, které dokáţou, ţe tenhle krček křupl nevinně.“ Nevěděl jsem proč, ale zamrazilo mě.

„V našem povolání je mnoho horlivců,“ pokračoval inspektor. „Hoří touhou po spravedlnosti. Aspoň to tak vypadá. A napáchají samou spravedlností často tolik svinstev, ţe se pak musí angaţova t nejvyšší místa, aby se to ututlalo.“ „Kdo páše svinstvo, má být odhalen a potrestán,“ řekl jsem. „Inu, kdyţ pášete svinstvo ve jménu tak vznešeného ideálu, jako je spravedlnost, máte vţdycky naději, ne-li nárok, na ochranu vyšších míst.“ Vodička se odmlčel a pak dodal: „A vyšší místa se vás ani neptají, jestli jste to s tou spravedlností myslel upřímně, nebo jestli jste se za ní jenom schovával. Jakmile konáte svinstvo sluţebně, jste z obliga.“ „Tady nejde o ţádné svinstvo,“ namítl jsem. „Jestli ten Pubenec mluví pravdu, co to potom je?“ zeptal se Vodička. „Ale proč vám to říkám: chci říct, ţe kdyţ něco praskne a kdyţ se ukáţe, ţe Pubenec je v tom nevinně, hodím vás přes palubu, pane kolego. Uniformu nosím já, a já mám tedy nárok na ochranu vyšších míst. Vy ne. Jestli je to všechno omyl, ostuda a ostatní následky padají na vaši hlavu.“ „To uţ je moje riziko,“ řekl jsem. Vtom zazvonil telefon. Inspektor ho zvedl, ohlásil se a pak mlčky poslouchal. Zmocnila se mě neblahá předtucha. „Proč?“ řekl inspektor. „Protoţe pan Pubenec měl u sebe cigarety, jaké podle našich zpráv máte v Praze jen vy. A protoţe je podezřelý z vraţdy jedné slečny. Stačí?“ inspektor se odmlčel a zase chvíli poslouchal. Potom pravil: „Kolik? Plnou cigártašku. Nepočítali jsme je. “ A zase poslouchal. Konečně po chvíli řekl: „Tak tedy nebyl. Děkuji vám, slečno, a doufám, ţe jste si vědoma následků, které by pro vás mělo nepravdivé informování policie. – Ano. Tedy ještě jednou vám děkuji. Sluţebník.“ Inspektor Vodička zavěsil a pohlédl na mě. „Pubenec u Svěrákové nikdy nebyl. Vaše novorozená dedukce má první trhlinu, protoţe odkud vzal Pubenec sennoussky, jestliţe jediný praţský zdroj je Svěráková?“ „Třeba –“ zaváhal jsem. „Mluví Svěráková pravdu?“ Inspektor se usmál. –

„Řekl bych, ţe ano. Samozřejmě můţeme si to zjistit. Ale na opak bych moc nespoléhal.“ Zlá předtucha mi sevřela ţaludek. Někdo zaťukal na dveře a do kanceláře vstoupil rozloţitý stráţník. Cvakl patami a hlásil: „Pane inspektore, nějaký pán chce s vámi mluvit. Jde prej o zatčenýho Pubence. “ Předtucha se proměnila v tíţivý tlak. Nějak, nevím jak, jsem věděl, ţe příští minuty budou svědkem nějakého velkého zhroucení. Do kanceláře vešel starší muţ v obnošených, ale pečlivě udrţovaných černých šatech a uklonil se. „Půlpánek Jan,“ řekl. „Přicházím stran inzerátu pana Pubence,“ pravil zdvořile. Za ním se krčil jakýsi růţolící šedovlasý pán. Podíval jsem se na něho a jala mě neblahá předtucha. Byl to Pubencův sluha Englbert Potrava. „Prosím,“ vybídl ho Vodička a muţ si sedl. „Byl jsem delší čas mimo Prahu. Na Moravě,“ řekl. „A tak se mi teprve včera dostaly do rukou praţské noviny. Jsem eisenpo – ţelezničář,“ řekl. A já uţ věděl, kolik uhodilo. Dvanáct. A po dvanáctce musí ručičky začít znova. A bylo to tak. Muţ řekl: „Toho pána jsem tenkrát na Barrandově našel já. Byl jsem na návštěvě u dcery, narodila se jí právě ten den holčička, a kdyţ jsem šel zpátky, tak jsem ho našel u cesty. Myslel jsem, promiňte, ale myslel jsem, ţe si asi přihnul.“ „Hm, “ pravil inspektor a odkašlal si. „Děkuji vám, pane Půlpánek.“ Pak se podíval ledově na mě a řekl rozloţitému stráţníkovi: „Přiveďte pana Pubence!“

kapitola padesátá druhá
v níž doktor Pivoňka ztrácí a opět nalézá naději a paní Kropáčková nalézá a ztrácí milence Zaţil jsem pernou půlhodinku. Pubenec se, musím říct, zachoval proti všemu očekávání, a kdyţ mu Vodička oznámil, ţe uţ můţe jít domů, vrhl se ke mně a zahrnul mě vřelými díky, které pohotově promísil řadou přísloví. Potom ohlásil úmysl, ţe odejde ihned do Alcronu na svatební hostinu Mr. Cohena, na kterou byl pozván, kdyţ uţ svatebního aktu se zúčastnit nemohl, a vyběhl z komisařství. Pan Opičík byl podrţen ve vazbě pro pokus o křivé svědectví. Pubenec nikoliv, a nikdo se nad tím nepozastavoval. Já taky ne. Po lekcích u Milana uţ ne. Rozloţitý stráţník ještě oprášil Pubencovi sako, kdyţ ho pouštěl, a Pubenec mu za to vřele stiskl ruku. Ale mě učinil potom inspektor Vodička terčem svého sarkasmu. Kdyţ jsem v poledne vycházel z komisařství, tonul jsem v nesmírných hlubinách komplexu méněcennosti a připadal jsem si jako trapný začátečník, který nezkazí jen to, k čemu ho nepustí. Bylo třináctého, nešťastný den, ale kdyţ jsem vzpomínal na svou dosavadní kariéru, nemohl jsem svoje nezdary přičíst nějakým mystickým vlivům čísel. Vzpomněl jsem si na případ pekingského psíka a na blamáţ s trpasličími bernardýnky, na vraţdu ţeny milionáře Čvančary, na zmizelý náhrdelník Anity Wiedensellerové a na celou řadu drobnějších karambolů a moje sebevědomí se scvrklo jako vyschlá hrozinka. Vlastně jediný velký případ, který jsem vyřešil, byla aféra vraždy pro štěstí, záhadná smrt mého dobrého přítele Franty Procházky. Od té doby jen samé loţnicové skandálky, vyděračské dopisy homosexuálů, naaranţovaná svědectví hotelových pokojských, stopování dam mezi Myšákovou cukrárnou a kavárnou Mánes. Ne, moje kariéra byla trapná a nasadil jsem jí korunu tím nemoţným faux pas s Pubencem. Táhl jsem se po Národní třídě a byl jsem sám sobě směšný. Pocítil jsem tu odedávnou potřebu všech ztroskotanců, z apadnout někam a přijmout pomoc toho šálivého ničitele – alkoholu. Byl

studený, nevlídný březnový den, šedivá, sychravá mlha kolem nejvyšších poschodí činţáků, a mně padla do oka oprýskaná cedule U PINKASŮ. Šel jsem kolem bronzové sochy moudrého buditele Jungmanna, ale touţil jsem po nemoudrých věcech. Po zapomenutí. Po rozplynutí v slaném moři pořádné opice. Ve výčepu bylo teplo, nakouřeno a u pobryndaných stolů seděly hloučky muţů v kabátech a s klobouky na hlavách. Přisedl jsem ke skupině, která mlčky upíjela z půllitrů, a poručil jsem si velký rum a po pouţití hned druhý. Kdo zabil Zuzanu Bechyňovou? Sakra – kdo zabil tu sladkou a lehkomyslnou dívku? A proč? A jak? A – zabil ji vůbec někdo? Ne ne. Byla to vraţda. Sennousska se nevylíhla ze zubní pasty v koupelně a někdo odstranil špačky z popelníku. Vraţda to byla. Tím trpčí je moje blamáţ. A Milan odjede do země blízko pólu, a Zuzana zůstane nepomstěna. A já se vrátím k nevěrným paničkám. Ne. Nevrátím. Dám výpověď. Najdu si něco jiného. Třeba si zaţádám k poště nebo k dráze. Nebudu uţ ze sebe dělat parodii na detektiva. „Poklona, pane detektiv,“ ozvalo se naproti mně. Trhl jsem sebou. Ke stolu právě přisedl starší osamělý muţ s jedním rukávem prázdným. Měl ho zastrčený v kapse zimníku a hleděl na mě uctivým pohledem drobného ţivnostníka. „Má úcta,“ řekl jsem. Muţ se pokusil o smutný úsměv. „Račte se pamatovat? Fialka, trafikant. Byl jste u mě vyšetřovat s paní Kropáčkovou.“ „Ach ovšem, pamatuju se.“ Vzpomněl jsem si na odmítaného nápadníka barevné vdovy. „Co dělá paní Kropáčková?“ Trafikant mávl rukou a ochotně mi začal vylévat své srdce. „Ani se neptejte,“ pravil. „Úplně jí přeskočilo. Pořád čeká na toho svýho šamstra. Ţenská hloupá. Vod mobilizace se neukázal, a vona si, husa jedna, myslí, ţe pad.“ „Nějaké ztráty byly,“ řekl jsem. „U našeho útvaru zrovna zranili několik chlapců.“ „To já vím taky,“ řekl trafikant. „Jenomţe, rozum do hrsti, pane detektiv. Tomu jejímu bylo kolem padesátky, takoví přece vůbec

nenarukovali. A menoval se prej Josef Novák – akorát ze všech mén Josef Novák, a vona se s ním viděla jednou v ţivotě a vod tý doby ne. Josef Novák!“ Trafikant se posupně zasmál. „Jednou v ţivotě?“ podivil jsem se. „A to –“ „Zakoukala se do něho,“ řekl trafikant se zdravou nenávistí. „Takovej bůhvíjakej pasák s frajerským knírkem a sladkejma řečičkama, a vona se do něho zfanfrní, jako dyby jí bylo šestnáct. A tady jeden, zachovalej vobchodník s invalidní rentou, dyť by se u mě měla jako v bavlnce! Ale to dělá to klíma ktérium,“ dodal zasvěceně. „Počkejte,“ přerušil jsem ho. „Řekl jste, ţe se s ním viděla jen jednou v ţivotě. Jak to? A kdy?“ „No právě ten večír, co u ní ta slečinka zamordovala toho oficíra,“ řekl trafikant. „Nebejt toho, přišla domu moţná eště včas a mohla zabránit tragédii.“ Coţe? Nevím, jestli vás někdy někdo praštil pendrekem do hlavy. Ale tohle bylo jako rána pendrekem. Coţe? „Coţe!“ skoro jsem zařval. „Ten den, co u ní došlo k těm vraţdám, se s ním viděla poprvé?“ „Nojo,“ řekl trafikant. „A proč to neřekla policii?“ „Vona to tají,“ řekl trafikant. „Vona se styděla říct, ţe se vodpoledne seznámí s ňákým seladonem a ten samej večír s ním trajdá po bijákách.“ Paneboţe! Je to moţné? „Pane Fialka – řekla vám o něm něco? Jak vypadal? Čím byl? Všechno, co víte!“ „Ale vona furt blábolí!“ mávl pan Fialka svou jedinou rukou. „Podle ní to byl hotovej Clark Gáble. Taky měl knírek a prej byl vysokej, urostlej. A vzdělanej. Prej uţíval samý cizí slova a pořád byl prej samý mondyjé, milostivá –“ „Jak jste to řekl?“ „Mondyjé,“ opakoval pan Fialka. „To má bejt asi mordyje, jenomţe von se ten pasák před ní dělal vzdělanej. No a pak zmizel a dodnes se neukázal. Josef Novák! Vona si myslí, ţe leţí někde raněnej ve špitále a ţe se zas vobjeví. Ve špitále! V posteli se někde

válí, s ňákou takovou důvěřivou! Vočuchal ji a vytáh z ní, ţe neni mohovitá, tak ji nechal bejt. To dá rozum. Josef Novák!“ Trafikant znovu pohrdavě odfrkl. „Děkuju vám, pane Fialka,“ řekl jsem od srdce a vzal jsem trafikantovu ruku do obou svých dlaní. Pak jsem hodil na stůl desetikorunu a vyběhl jsem od Pinkasů, jako kdyby se jim vzňaly zásoby piva. Najednou ze mne spadla únava a beznaděj. Přešlapoval jsem nervózně na plošině tramvaje, která mě konzervativním tempem praţských dopravních podniků odváţela do Braníka. Na konečné jsem se dal do k lusu a běţel jsem vytrvale po schodech a zarostlými uličkami mezi rodinnými domky sychravou zimní mlhou aţ k posledním stavením u lesa. Na zahradě vilky paní Kropáčkové se opět honily děti. Barevná vdova vykoukla z okna, kdyţ jsem zazvonil, a její výborně vypracovaná tvář se zalila úsměvem. „Jen pojďte dál, pane detektiv,“ zvala mě srdečně. „Tak copak je nového?“ Usedl jsem ke kuchyňskému stolu a cítil jsem, ţe mi tluče srdce. „Paní Kropáčková,“ řekl jsem. „Vy dosud čekáte na návrat pana Nováka. Pana Josefa Nováka?“ Vdově se roztřásla brada. „Vy – vy o něm něco víte?“ „Co o něm víte vy?“ Z očí uvězněných mezi umělými řasami vytryskly slzy a kolem umělých ruměnců vyrazily známé přirozené kruhy. „Nic. Nic, “ řekla tragicky. „Měli jsme smluvenou schůzku, ale byla mobilizace, tak nepřišel. A od té doby jsem ho neviděla.“ „Vy jste se s ním seznámila ten den, co tu došlo k té nešťastné události, viďte, paní Kropáčková?“ „Ano,“ zaštkala. „Byla to středa. A vy jste kaţdou středu pravidelně ve čtyři odcházela na schůzku s přítelkyněmi do kavárny a kolem půl osmé jste z kavárny odcházela, ţe?“ „Ano.“ „Ale ten den jste se seznámila s panem Novákem. V kolik asi hodin?“

Vdova popotáhla a pravila tklivě: „Přišel tam asi v půl šesté. Sedl si k vedlejšímu stolu a pořád se na mě díval. Potom mi poslal po číšníkovi lístek, jestli by se mnou nemohl mluvit. A já –“ Opět se rozvzlykala. Řekl jsem: „A potom jste byli v biografu a vrátila jste se aţ k půlnoci.“ „Ano.“ Vdova slzela a vytáhla kapesníček. „Nevzpomínáte si – kdyţ jste šli do biografu, nebo v biografu, netelefonoval pan Novák někomu?“ „Ano. Říkal, ţe měl schůzku s nějakým kamarádem, takţe ji musí odvolat. Volal z budky před kavárnou.“ „A od té doby jste ho neviděla?“ „Ne.“ „A proč jste tohle všechno neřekla policii? Myslím to, ţe jste se s ním seznámila teprve ten den odpoledne.“ Vdova na mě vytřeštila oči. „Proč bych s tím někoho obtěţovala? To je přece moje soukromá věc. A nikdo se mě na to neptal. A s tou – s tím neštěstím to přece nemá nic společnýho!“ Usmál jsem se smutně a vdova se rozeštkala. Vytáhl jsem náprsní tašku a vyňal jsem z ní fotografii. „Podívejte se na tenhle snímek,“ řekl jsem vdově. „Poznáváte ho?“ Na snímku byla podlouhlá tvář staršího, asi padesátiletého blondýna. Černou tuţkou jsem mu předtím cestou v tramvaji přimaloval gableovský knírek. Vdova pohlédla na fotografii, chytila se za krk a vyjekla: „To je on! To je Josef!“ „Pan Josef Novák?“ „Ano, ano! Pan Novák! Kde je, pane detektiv?“ Strčil jsem fotografii zpátky do kapsy a neřekl jsem nic. Vdova na mně visela očima, v nichţ nesmyslně zářila pošetilá, slepá láska stárnoucí opuštěné ţenské. Co jsem měl dělat? Musel jsem jí tu fotografii ukázat. To bylo nutné. A teď bylo třeba zasadit ránu z milosti všem iluzím.

„Buďte pevná, paní Kropáčková. Musím vám něco říct – je lepší, kdyţ se to dozvíte teď, a ode mne, neţ –“ „On je mrtvěj!“ zaječela. Podíval jsem se jí pevně do očí. Vdova úpěnlivě zvolala: „Ţe je mrtvěj, pane doktore?“ Kývl jsem. „Ano. Padl za mobilizace. Teprve dnes jsem se dozvěděl, ţe to byl váš přítel.“ Vdova se vrhla na stůl a jejím tělem začaly otřásat zoufalé vzlyky. Ale snad bylo lepší tohle zoufalství neţ to, co by ji čekalo, kdybych si nevymyslel milosrdnou historku o hrdinné smrti. Opustil jsem ji v její opuštěné kuchyni a ještě na chodbě mě provázely její vzlyky. Odešel jsem z vily a vykročil jsem zpátky ke konečné tramvaje. Na rohu ulice jsem se ale zastavil a pak jsem zahnul silnicí k lesu. Došel jsem na kraj lesa, kde silnice mizela pod korunami rozloţitých dubů. Ano. Nebyly tu příkopy, silnice bez patníků volně přecházela v travnaté plochy po obou stranách, které ohraničoval lesní podrost. Tady bylo docela dobře moţné zaparkovat auto, nebo dvě, nebo tři. Vila byla na dohled. A potom pohodlně zajít k vile, kolem zahrady k hlavnímu vchodu, nebo přelézt plot a plíţit se zadem k oknům. Anebo jít s krásnou osmnáctiletou dívkou ve večerním šeru docela samozřejmě do vily a tam ji chladnokrevně zavraţdit. Praţské kopce zakryla clona deště. Rozšuměl se i v holých korunách dubů a zastudil mě na krku. Ohrnul jsem si límec a pomalu jsem kráčel mezi rodinnými domky zpátky ke stanici tramvaje. Kdyţ jsem opět seděl v průvanu přívěsného vozu, vytáhl jsem z kapsy náprsní tašku a vyňal jsem z ní fotografii muţe, kterému jsem to odpoledne přimaloval knírek. V šeřící se kuchyni ve vile na kopci, do jejíchţ oken bil déšť, oplakávala ho právě opuštěná vdova. Byla to fotografie asi padesátiletého blondýna a byla natištěna hlubotiskem na katalogu výstavy obrazů. A já jsem nad ní začal přemýšlet o jiném muţi. O muţi, který znal majora Činovského a který znal N. M. Pubence.

O muţi, který se jmenoval Ervín Kruliš.

kapitola padesátá třetí
v níž doktor Pivoňka sestavuje tabulku a je vyrušen klepáním na okno Třásla mnou horečka, jakou jsem nepocítil od onoho odpoledne před osmi lety, kdy se drobné kamínky faktů začaly jakoby samy od sebe skládat do obrazu vraha Franty Procházky. Ale zároveň jsem byl strašlivě klidný. Kdyţ se sedmnáctka dokodrcala do středu mě sta, rozsvěcovali uţ výklady a v mé hlavě se skládala podobná mozaika jako tenkrát. Kamínky faktů? Tři stejné hadimršky. Čím dál tím víc jsem byl přesvědčen, ţe v tom je klíč k řešení. Tři hadimršky, a teď tak včasně náhodný nápadník paní Kropáčkové. Prodöhlův svědek Czabera, Krulišův svědek Straka, sennousska a muţ, který odešel z vily v Braníku těsně potom, co tam jiný muţ přivedl Zuzanu Bechyňovou. Zazvonil jsem u dveří Strakova ateliéru a čekal jsem. Nic. Zazvonil jsem znovu. A znovu. Za mnou vrzly dveř e, rychle jsem se otočil. „Hledáte Mistra?“ zeptal se mě člověk s císařským knírem, který vystrčil hlavu z vedlejšího bytu. „Ano.“ „Není v Praze,“ řekl kníráč. „Odjel malovat předjaří na Českomoravskou vysočinu.“ „A kam?“ „To nevím.“ Zmocnil se mě divoký vztek. Ale nedalo se nic dělat. Musím si to všechno znova promyslet. Šel jsem temnými uličkami Starého Města na Václavské náměstí a do Ostrozraku. V Ostrozraku jsem se usadil k svému psacímu stolu a rozsvítil jsem pracovní lampičku. V kanceláři bylo mrtvo, hodiny ukazovaly čtvrt na šest a všichni uţ odešli domů nebo po křivolakých a bludných cestách velkoměstského stopaření. Za širokým oknem s bystrým okem Ostrozraku svítily neóny večerního Václaváku a proudila frekvence.

Vytáhl jsem ze zásuvky velký blok a odšrouboval jsem plnicí pero. Horečka mě rozechvívala, ale byl to jen vnitřní neklid z napětí. Ruku s perem jsem měl klidnou, netřásla se. Pevnými tahy jsem začal psát. Činovský 4.00 odchod z ministerstva 4.00 – 10.00 rozmezí vraţdy Zuzana 5.00 odjezd z Barrandova s Prodöhlem 7.00 – 11.00 rozmezí vraţdy Prodöhl 5.00 odjezd z Barrandova se Zuzanou 5.25 u Tlapáka s Czaberou (falešné alibi?) 7.00-11.00 večírek u Zdeborského Kruliš 3.00-6.00 u Straky v ateliéru 4.00 viděn sousedem (4.00-6.00 falešné alibi?) 7.00-11.00 večírek u Zdeborského Zadina 3.00-5.30 v Dlouhé třídě 6.45-9.00 na Palmovce Kořínek 5.55 viděl muţe a ţenu vcházet do vily 6.00 viděl muţe vycházet z vily Kropáčková 4.00 do kavárny (pravidelně, i v den vraţdy) 8.00 obvyklý příchod (nikoli v den vraţdy) 11.45 příchod v den vraţdy Straka 4.00 viděn sousedem 6.45-11.30 s Kropáčkovou Dopsal jsem to a zahleděl jsem se na čísla. Bylo to jako šachová úloha. Někde ve vztazích těchto čísel je skryt šachmat vrahovi. Dumal jsem nad tím listem papíru skoro tři hodiny. Nakonec mi byla

jasná jedna věc: nejdůleţitější ze všech čísel je sedmička. Hodina, kterou policejní lékař stanovil jako terminus a qui Zuzaniny smrti. Je-li jeho odhad správný – protoţe mrtvou vyšetřil krátce potom, co byla nalezena, a tedy také krátce po smrti, lze se na jeho odhad spolehnout – je-li tedy jeho odhad správný, pak jsou mimo podezření všichni, kdo mají od této hodiny alibi. To znamená, ţe z moţných kandidátů vypadávají Prodöhl a Kruliš, Kruliš, který jediný – pokud ovšem vím – se znal se Strakou, a stal se tedy, po odhalení dnešního odpoledne, kandidátem číslo jedna. Zůstával Zadina. V devět odjel z Palmovky, v půl desáté mohl být klidně v Podolí. A mohl tam být i kolem šesté, kdy Kořínek viděl muţe, kterého si dobře nevšiml, a krásnou dívku Zuzanu. Ale zná Zadina Straku? Od tří do šesti byli – prý – Straka s Krulišem ve Strakově ateliéru na Starém Městě. Byli tam určitě ve čtyři. V půl sedmé byl Straka v kavárně Slávii. Nejpozději v půl sedmé musel být Kruliš doma, aby se stihl převléknout a být v sedm u Zdeborského. Činovský mohl být zavraţděn před sedmou. Zuzana pravděpodobně nemohla být zavraţděna před sedmou. Vrah kouřil sennoussky. Jediným zdrojem sennoussek je Věra Svěráková. Není důkazů ani důvodů k domněnce, ţe by se Prodöhl, Kruliš nebo Zadina stýkali s dohazovačkou. Znovu jsem přehlédl všechna čísla, všechny údaje. Ať je to jak chce, jedna věc je jasná. Ani Kruliš, ani Prodöhl nemohli pravděpodobně zavraţdit Zuzanu. Zavraţdit ji mohl Zadina. Ale proč? A jak potom do věci zapadá Strakova maškaráda? A Straka, pohledný padesátník a zavedený malíř, by si přece nenamlouval chudou vdovu, a ještě k tomu pod falešným jménem a s falešným knírkem, z touhy po milostném dobrodruţství. Zadina mohl Zuzanu zavraţdit. Ale mluví pro to, kromě toho „mohl“ a kromě poměru jeho ţeny k Činovskému, příliš málo okolností. Zbývá tedy jediná moţnost. Zuzanu zavraţdil –

Vtom někdo zaťukal na okno. Proti neonům a proti rozsvíceným výkladům Paláce elegantních ţen naproti se rýsovala postava muţe v koţené bundě a pletené čepici. Nervy mi škublo leknutí a zhasil jsem svítilnu. A pak jsem v siluetě neznámého poznal Milana.

kapitola padesátá čtvrtá
Hlas ze Sanopsu. Vrah na scéně Šel jsem Milanovi odemknout a odvedl jsem ho do své kanceláře. Byl zmoklý a vypadal hladově a přepadle. „Tak co?“ zeptal se mě. „Uţ něco víš?“ „Počkej. Udělám ti kafe a všechno ti řeknu. Na něco jsem přišel.“ Odešel jsem do přední kanceláře, kde měla Lomalova sekretářka vařič a zásobu kávy pro hosty i pro šéfa. Zapnul jsem vařič, postavil jsem naň čajník s píšťalou, do hrníčku jsem Milanovi štědře nasypal polévkovou lţíci arabie a vrátil jsem se do své kanceláře. Milan seděl v křesle, kouřil a hleděl z okna na fantastický obraz nočního Václaváku. Kdyţ bylo v kanceláři zhasnuto, připadal si člověk jako v akváriu. Lidé se zastavovali před výkladem, četli si lákavá oznámení Ostrozraku, a protoţe neviděli dovnitř a netušili, ţe je zevnitř něk do pozoruje, chovali se jako doma. Zasedl jsem za stůl, ale vtom zazvonil telefon. „Ostrozrak,“ řekl jsem do přístroje. „Je prosím přítomen pan doktor Pivoňka?“ „U aparátu.“ „Tady sanatorium Sanops, u telefonu sestra, “ řekl ţenský hlas. „Mám pro vás naléhavý vzkaz, pane doktore.“ „Od koho?“ „Leţí u nás slečna Svěráková a chce s vámi mluvit. Máte sem hned přijet.“ „Co se jí stalo?“ „Přivezli nám ji s otravou arzénem.“ „Coţe?!“ „S otravou arzénem. U vrátného řekněte, ţe jdete k slečně Svěrákové. On uţ o tom ví. Ale prosím vás, pospěšte si. Je uţ hodně pozdě.“ V přístroji cvaklo. Zavěsila. Horečka v mých nervech se znovu ozvala.

Popadl jsem kabát a klobouk. V té chvíli jsem úplně zapomněl na Milana. Teprve kdyţ se sám ozval, uvědomil jsem si, ţe je tady. „Kam jdeš?“ řekl. „Pojď se mnou. Rychle,“ řekl jsem. „Mám dojem, ţe se všechno nějak komplikuje.“ Vzali jsme si taxíka a cestou k Sanopsu jsem Milanovi stručně vyloţil, co vím, a ukázal jsem mu tabulku. Taxík jsme zastavili na Václavce, zaplatili jsme řidiči a poslali jsme ho domů. Pak jsme vykročili mezi vilami k Sanopsu. Byla tma jak v pytli a jenom okna vil vrhala odlesky na chodníček zmáčený deštěm. Otrava arzénem. To znamená, ţe někdo se pokusil Věru odstranit. A proč? Odpověď je nabíledni. Z korun stromů se vynořila okna sanatoria. Většinou byla tmavá, bylo devět hodin, nemocniční večerka, jen tu a tam v podkroví svítila okénka lékařských pokojů a v přízemí kalná světla nočního osvětlení chodeb. Sanatorium se tyčilo na holém vršku nad Smíchovským nádraţím. Clonou deště bylo vidět červená a zelená světla na kolejišti a ozývalo se houkání lokomotiv. „Milane,“ řekl jsem. „Půjdu tam sám, počkej na mě tady.“ „Proč?“ „Ty ji neznáš. Moţná ţe by mi před tebou nic neřekla.“ „Dobře,“ řekl Milan a zatáhl hlavu co nejúţe do límce. Potom se pustil pomalu podél vysokého ţelezného plotu sanatoria k údolí, z něhoţ stoupala zlatá záře nočního města. Zazvonil jsem na vrátného. Otevřel mi starší obtloustlý muţ s mosaznými písmeny na čepici. „Jdu k slečně Svěrákové,“ řekl jsem. „Jo. Vim, “ řekl vrátný. „Tak prosím vás tiše a vopatrně. Takhle pozdě nejsou uţ návštěvy dovolený, ale dyţ milostivá jinak nedala. No – tak je to pokoj číslo devět v prvním poschodí.“ Vešel jsem do budovy. Na chodbách, krytých tlustým plyšovým kobercem, mat ně svítily modré lampičky. Bylo tam příšeří, z něhoţ téměř strašidelně vyrůstaly palmy a fíkusy a jejich listy se mrtvolně leskly v modravém světle.

Kráčel jsem po širokém schodišti vzhůru. Plyšový koberec pohlcoval ozvěnu kroků. Nade dveřmi pokojů byla orientační světla z matného skla, ale ţádné nesvítilo. V sanatoriu panovalo naprosté ticho. Došel jsem ke dveřím, na jejichţ bledě zelené výplni svítila zlatá devítka, a chvíli jsem poslouchal. I za dveřmi bylo ticho. Zaklepal jsem. Slabý hlas z místnosti mě vyzval: „Dále.“ Nepoznal jsem hlas Věry Svěrákové, ale kdyţ se dveře otevřely a já přes rameno noční sestry nahlédl dovnitř, poznal jsem Věru hned. Byla sice bledá, a jantarové oči svítily podivně temně z její krásné tváře, ale právě ty oči a tu bronzovou svatozář vlasů na bílém polštáři jsem si nemohl splést. „To je dobře, ţe jste přišel,“ řekla Věra tiše. Asi ji mluvení namáhalo. Přitáhl jsem si ţidli k lůţku a usedl jsem zády ke dveřím. „Co se stalo, Věro?“ „Uţ – uţ je to dobré,“ usmála se. „Doktor říká, ţe se z toho za pár dní dostanu. Ale –“ „Musíte mi všechno povědět. Kdo to byl?“ Věra pohlédla na sestru. „Prosím vás, sestřičko, nechte nás tu spolu, ano?“ Sestra se zatvářila rozpačitě. „No – nerada, milostivá. Pan primář říkal –“ „Já vím. Ale na chvilku, sestro.“ „Tak tedy na chvilku odejdu. Ale nebudete moc mluvit? Víte, ţe se nesmíte namáhat.“ „Ne ne, “ řekla Věra netrpělivě. Kdyţ sestra odešla, obrátila se Věra na mě: „Musela jsem ji podmazat, aby vás zavolala. Nechtěli ke mně nikoho pustit.“ „A jak se to stalo?“ Věra zavřela oči. „Doktorům jsem řekla, ţe to byla nešťastná náhoda, aby nevolali policii. Aspoň ne hned. Tady,“ ukázala rukou po pokoji, „kdyţ si

člověk zaplatí, udělají, co se na nich chce. Ale pak jsem o tom přemýšlela. Víte – nebylo to lehké.“ „Co?“ „Přinutit se k tomu, abych vám zavolala. Protoţe –“ Věra zmlkla. „A proč jste mě nakonec přece zavolala?“ „Protoţe – kdyţ mě dnes dopoledne volal ten inspektor kvůli panu Pubencovi, vzpomněla jsem si, ţe vy jste se na něho taky ptal. A pak jsem pochopila, proč jste byl u mě. Vyšetřujete tu vraţdu.“ „Ano,“ řekl jsem. „Nevím, o jakou vraţdu jde,“ řekla Věra namáhavě. Vzal jsem ji za ruku. Měla ji horkou. „Neunavuje vás to?“ zeptal jsem se. „Ne ne. Musím vám to povědět. Nevím, kdo je ta zavraţděná. Ale Pubenec u mě nikdy nebyl. A ten inspektor říkal, ţe měl plnou cigártašku mých sennoussek.“ „Ano. Aspoň jednu stranu cigártašky.“ „Ta zavraţděná mu je nemohla dát. Ani jestli to byla moje klientka.“ „Ne?“ Vzrušením se mi rozbušilo srdce. „A proč?“ „Protoţe jsem nikdy ţádnému klientovi nedala víc neţ jednu. Jenom jim vţdycky nabídnu z krabice a oni si vezmou a zapálí. A ţenám je ani nenabízím. Skoro kaţdá u mě dělá, ţe nekouří.“ „Tak potom je Pubenec měl odjinud!“ Věra zavrtěla hlavou. „Ne. Byly ode mě. V Československu je určitě nikdo jiný nemá. To vím od strýce.“ „A jak k nim teda přišel?“ skoro jsem vykřikl. „Nevím,“ řekla Věra. „Ale na tom ani nezáleţí. O tom jsem s vámi nechtěla mluvit. Ale dnes v poledne ke mně přišel –“ Zase se odmlčela. „Kdo?“ naléhal jsem. Věra mlčela. Potom otevřela oči a upřeně se na mě podívala. „Pamatujete se na moje inzeráty?“ zeptala se. „Obětovala jsem své štěstí štěstí druhých? A pamatujete se, jak jsem vám řekla, ţe bych chtěla nechat obchodu a odejít někam na venkov –“

„Ano,“ řekl jsem, kdyţ udělala pauzu, aby nabrala sil. „Ale nemohla jsem se k tomu odhodlat. Ţenské jsou uţ takové. Nemůţeme být samy. Já jsem taky nedovedla být sama, víte? Chápete?“ Kývl jsem hlavou. „Ano. Máte – někoho?“ „Není to manţel. A museli jsme být strašně opatrní. Uţ jednou mi konkurence kvůli tomu udělala ostudu. Nikdo o tom nevěděl. A já bych byla odešla na venkov, i kdyţ nemám dost peněz. Ten skandál se Zemanovou před třemi lety mě hodně poškodil. Ztratila jsem spoustu zákazníků a musela jsem se zadluţit. Ale přesto bych odešla. To, co by mi zbylo, by k skromnému ţivotu stačilo. Jenţe on nechtěl. On chtěl, abych vydělávala. A já – byla jsem v těchhle věcech vţdycky hloupá, to je divné, viďte? Při mém zaměstnání, ty stovky všelijakých případů, co mi prošly pod rukama – ale byla jsem celý ţivot docela obyčejná husa, kdyţ šlo o mě, a on – neměla jsem prostě štěstí.“ Opět zavřela oči a zmlkla. Mluvení ji zřejmě vysilovalo. „A on,“ řekl jsem, „byl dnes v poledne u vás.“ Věra kývla. „A –“ začal jsem větu, ale vtom za mnou vrzly dveře. Věra otevřela oči a hned nato se ty oči, ty jantarové oči, neuvěřitelně rozšířily a z Věřiných úst vyletěl strašlivý výkřik plný hrůzy, zůstal viset ve vzduchu a rozezněl se příšerný, ječivý nočním tichem. Otočil jsem se jako blesk, ale bylo pozdě. Zazněl ohlušující třesk výstřelu a já zahlédl jenom záblesk mezi dveřmi a za ním neurčité obrysy muţské postavy. Praštil jsem sebou na zem, uchopil jsem ţidli a vší silou jsem se vrhl ke dveřím, ţidli v obou rukou před sebou. Ale muţ nečekal. Vrazil jsem do veřejí, ţidle zapraštěla a veřeje se rozlétly. Uvědomil jsem si, ţe uţ neslyším Věřin úzkostný křik. Otočil jsem se. Věra leţela naznak, oči vytřeštěné a z otevřených úst zaznívalo sténavé chrčení. Na rtech se objevila krev a skanula tenkou struţkou po bělostné bradě na noční košili. Rychle jsem vstal a vyběhl jsem na chodbu. Zleva do mě vrazila noční sestra a zděšeně vykřikla. Ohlédl jsem se vpravo. U záhybu

schodiště se mihla temná postava a pádila dolů. Rozběhl jsem se za ní. U schodiště do mě vrazil rozespalý lékař. „Co je? Co se děje?“ „Na devítce!“ vykřikl jsem. „Běţte tam!“ Lékař se rozběhl chodbou a já letěl po schodech dolů. Ale kdyţ jsem se ocitl v přízemí, nikdo tam nebyl. Ucítil jsem jenom závan chladného vzduchu. Rozhlédl jsem se. Jedno z oken na chodbě bylo dokořán otevřeno. Přiskočil jsem k němu. Za ním šuměl déšť a houkaly lokomotivy ze Smíchovského nádraţí. Záře města osvětlovala holou stráň za plotem sanatoria. Na ní jsem spatřil utíkající postavu. A najednou se z křoví vyhoupla jiná postava a skočila za prchajícím. Vylezl jsem na okno. Oba muţi se chytili do kříţku, šuměním deště zaznělo zaklení. Seskočil jsem z okna a rozběhl jsem se k plotu. Vyšplhal jsem na něj a opatrně jsem překročil ostré špice na jeho hřebenu. Oba muţi se dosud potýkali. Pak se ozvala tupá rána a já uviděl, ţe jeden ze zápasících se svalil na zem a zůstal leţet. Druhý se opět dal do běhu, ale znatelně kulhal, skoro vlekl jednu nohu za sebou. Seskočil jsem z plotu. Před očima se mi zajiskřil o a nohama mi projelo bolestné bodnutí. Ale zvedl jsem se a doběhl jsem k leţícímu. Byl to Milan. Udeřil jsem ho několikrát lehce do obličeje a Milan otevřel oči. Kolem levého oka mu pomalu nabíhal pěkný monokl. „Seš raněnej?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou. „Ne,“ zamumlal. „Leť za ním, člověče, nech mě bejt. Já se seberu. Dělej!“ Vstal jsem a rozhlédl jsem se. Kulhavec právě zahýbal za roh sanatoria a rýsoval se ostře na pozadí mdlé záře z radlického údolí. Vyrazil jsem. Kdyţ jsem doběhl na roh, měl přede mnou náskok asi dvacet metrů a ten se rychle zkracoval. „Stůj!“ vykřikl jsem. „Nebo střelím!“ To byla ovšem leţ, protoţe jsem neměl ţádnou pistoli, a málem se mi to nevyplatilo. Muţ se v běhu otočil a dvakrát za sebou vypálil. Vrhl jsem se na zem, mezi trs y divoké trávy a keře. Srdce mi prudce tlouklo. Muţ běţel dál a zmizel mezi keři. Opatrně jsem se zvedl. V sanatoriu se rychle rozsvěcovala okna a budova zasvítila do noci jako obrovská lucerna. Dal jsem se zas do běhu, přikrčen mezi keři.

Proudy deště, ozářené svítícím sanatoriem, visely v paprscích světla jako třpytící se bílé šňůry. Doběhl jsem na konec plotu. Pode mnou zela strţ k Radlicům, ozářená matně světly z údolí. Byla prázdná. Muţ tedy zahnul vpravo, zpátky ke Smíchovu. Věděl jsem, ţe z druhé strany je příjezdová silnice, a dal jsem se znova do běhu. Musel jsem se prodírat keři, které rostly divoce za plotem sanatoria, a několikrát mi ujela noha ve výmolech a já jsem upadl. Konečně jsem se dostal na volné prostranství, které se mírně svaţovalo k řadě stromů u silnice. Spatřil jsem kulhavce, jak dobíhá k stromořadí. Rozběhl jsem se za ním. Nedbal jsem nebezpečí. Byl to vrah a já ho měl na dosah ruky. Vrah Milanovy Zuzany. Člověk, který bůhvíco se naprováděl Věře a nakonec se ji pokusil otrávit a zastřelit. Muţ zmizel mezi stromy. Byl uţ jen pár metrů přede mnou, kdyţ se ozval zvuk startujícího motoru. Napjal jsem všechny síly. Ještě dva tři skoky a stanul jsem mezi stromy. Do obličeje mě udeřil horký závan výfukového plynu a na silnici se začernala temná silueta auta. Rychle jsem očima hledal tabulku, číslo. Přímo nad vozem se ve větru a dešti houpala kalná lucerna. Její světlo krátce ozářilo tabulku. Přes ni byl přehozen hadr! S vypětím posledních sil jsem skočil k autu a hadr jsem strhl. Auto se roz jelo. V kalném světle lucerny se objevilo číslo a rychle se vzdalovalo. Horký zápach spáleného benzínu mě skoro oslepil. P 3842. Ale bylo tam ještě nějaké páté číslo, a to uţ jsem nezahlédl. Vůz sebou trhl, rozjel se naplno a v několika okamţicích zmizel ve tmě. P 3842x. Aspoň to. Třesoucími se prsty jsem vytáhl z náprsní kapsy zápisník a v lijáku jsem kostrbatými písmeny zapsal tu značku na čistou stránku. Věděl jsem, ţe to je smyčka oprátky. Neboť arabský číselný systém má jen deset znaků. A jeden z nich musím dosadit za neznámou x. Ale rychle. Protoţe vrah nebude čekat. Otočil jsem se a větrem a deštěm, který ještě zesílil, jsem rychle kráčel k zářícímu sanatoriu.

kapitola padesátá pátá
v níž doktor Pivoňka vykoná noční návštěvu a zažije nečekané překvapení V sanatoriu panovalo vzrušení. Několik nočních sester zahánělo chodící pacienty do pokojů a cestou k Věřinu pokoji jsem se setkal s trojicí lékařů, z nichţ dva byli na první pohled rozespalí a rozcuchaní, jak je sestra vzbudila. Věřin pokoj byl prázdný. Na posteli svítila veliká skvrna po čerstvé krvi a ţidle, s níţ jsem se vrhl ke dveřím, leţela v rohu místnosti a měla ulomené opěradlo. Přistoupil jsem k nočnímu stolku a otevřel jsem zásuvku. Byl v ní hedvábný kapesníček, růţ na rty, pudřenka a flakónek s parfémem, klíče a dopis. Dopis měl adresu Věra Svěráková, Nová ul. 23, Praha-Smíchov, napsanou na stroji. Sebral jsem klíče a dopis a strčil jsem je do kapsy. Pak jsem zas vyšel na chodbu. Sestře se jakţtakţ podařilo zahnat pacienty do pokojů a právě utíkala ke dveřím, označeným tabulkou KANCELÁŘ. Vešel jsem za ní. „Jak je jí?“ zeptal jsem se. „Já nevím,“ řekla rozčileně. „Prosím vás, neříkejte, ţe jste tu byl. Po večerce je to zakázané. Vyhodili by mě!“ „Nebojte se,“ řekl jsem. „Je zraněná těţce?“ Neţ stačila odpovědět, rozlétly se dveře a do pokoje vpadl lékař v bílém plášti. Byl to ten doktor, s kterým jsem se srazil na schodech, kdyţ jsem se hnal za vrahem. Chtěl něco říct, ale pak na mě vytřeštil oči a couvl. „Vy!“ „Klid, pane doktore,“ řekl jsem. „Jsem detektiv. Pronásledoval jsem toho člověka aţ sem, ale utekl mi.“ „Ach tak. Promiňte. Myslel jsem – vy jste od policie?“ „Ne. Soukromý detektiv. Ve sluţbách slečny Svěrákové.“ Doktor zaváhal. Pak řekl: „Chtěl jsem říct sestře, ať zavolá policii.“ „Jistě. To je správné. Je to pokus o vraţdu a o tom musí vědět policie. Jak je pacientce, pane doktore?“

„Nevypadá to hezky. Pan primář bude hned operovat, ale výsledek nemůţeme zaručit.“ „To je zlé,“ řekl jsem. „Musím běţet,“ řekl lékař. „Sestro, zavolejte policii. “ Podal mi ruku a odběhl. Sestra zvedla telefon. „Počkejte,“ zarazil jsem ji. „Neříkejte policii, ţe jsem tu byl.“ „Ale „Nebo ne. Neříkejte jí, jak se jmenuju.“ „Ale jak jí vysvětlím, ţe jste byl u pacientky?“ „Nebyl jsem u pacientky, “ řekl jsem. „Objevil jsem se tady aţ po činu. Proč, to je moje věc. A vy mě neznáte, nevíte, jak se jmenuju, nikdy jste mě neviděla.“ „Dobře – ale –“ „Nechcete přece, aby na vás prasklo, ţe jste za úplatek porušila nařízení pana primáře?“ „Ne, to rozhodně ne.“ „Tak v tom případě, jak jsem řek: nevíte, jak jsem se sem dostal, kdo jsem, jak se jmenuju. Dobrou noc!“ Sestra, s rukou na telefonu, za mnou ustrašeně hleděla. Kdyţ jsem zavíral dveře, viděl jsem, jak zvedá sluchátko. Milan na mě čekal ve vrátnici. Vrátný byl ještě rozčilenější neţ sestra a zapřísahal mě, abych jeho poklesek neprozradil. „Kdyţ budete mlčet vy, budu já mlčet taky,“ řekl jsem mu a pak jsme s Milanem vykročili do deště a větru. S deštěm začal padat sníh. Šli jsme rychle strašidelným parkem okolo evangelického kostela na strmou cestu k Ţenským domovům. Milan se chvěl vzrušením. „Kdo to byl? Kdo byl ten chlap?“ naléhal. „Bohuţel nemám tušení,“ řekl jsem. „Ty bys mi moh říct, jak vypadal?“ „Byla moc tma. A kdyţ se s někým pereš, tak si všímáš jinejch věcí neţ obličeje. Ale měl hustý černý obočí. To vím. A pořádnou sílu. Člověče, zamával se mnou. Překvapil jsem ho, jak seskočil z toho plotu. Kaţdýho jinýho bych v takový situaci vyřídil. Ale tenhle

mi nasadil nějakej chvat nebo co, dţiu-dţitsu, čert ví, a byl jsem vedle. Ale kop jsem ho do kolena. Viděls, jak kulhal, ţe?“ „Ano,“ řekl jsem. „Pojď rychle.“ „Kam?“ „Do Nový ulice. Do bytu k Věře.“ Otevřel jsem dopis, a jak jsme šli, četl jsem ho ve světle kandelábrů. Byla to obyčejná upomínka od instalatéra. Dopis mi neřekl nic neţ adresu Věřina bytu. Dům v Nové ulici č. 23 byla moderní rohová novostavba obloţená bílými kachlíky. Na průčelí svítila veliká neónová firma BURROUGHS U. S. MACHINES, REPREZENTACE PRO ČSR a v elegantním vchodu byla zasklená vrátnice s nočním vrátným. „Co si přejete?“ řekl vrátný, kdyţ jsem zaklepal na okénko. Vytáhl jsem legitimaci Ostrozraku a dvacetikorunu. „Bydlí tu slečna Svěráková?“ Vrátný zručně stopil bankovku. „Ano. Páté poschodí. Ale dneska vodpoledne j i prej vodvezli do sanatoria. Udělalo se jí nějak špatně.“ „Proto jsem tady, “ řekl jsem. „Mám klíče od jejího bytu. Je to moje klientka. Poslyšte, nebyl u ní, neţ ji odvezli, nějaký vyšší muţ s hustým černým obočím?“ „Jo to nevim. To byste musel na kolegu, co měl denní. Ale von by vám stejně nic neřek. Tady sou kanceláře a velkej provoz. A pak – vejtah k soukromejm bytům má extra vchod.“ „Tak?“ řekl jsem. „Můţete mi ho ukázat?“ Vrátný vylezl ze své lóţe, odemkl dveře a vyšel na ulici. Zavedl nás za roh budovy do úzké postranní uličky. Byly tam malé dveře zasklené matným sklem. Vrátný je odemkl. Za nimi se objevila létací dvířka výtahu. „Prosím,“ řekl vrátný a pak se nejisté zeptal: „Co se stalo?“ „Nic, “ řekl jsem. „Mám jí jenom přinést nějaké věci, které si zapomněla.“ „Moh bych eště vidět tu vaši legitimaci?“ Ukázal jsem mu ji. Vrátný si do malého notýsku opsal moje jméno. „Dyby něco,“ řekl. „Vod slečny Svěrákový nic nemáte?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jenom tohle, “ a vytáhl jsem klíče. „Můţu se vám legitimovat ještě jinak. “ „No, to snad stačí,“ řekl vrátný. Vstoupili jsme do výtahu. Vrátný za námi zavřel vnější dveře. Zmáčkl jsem knoflík pátého poschodí a výtah se rozjel. Byl to nejpřepychovější výrobek moderní techniky. Ze dvou stran měl létací dvířka, ze dvou stěny pokryté velkým zrcadlem. Zrcadla postavená proti sobě vytvářela efekt nekonečné chodby plné lidí. Ti lidé jsme ovšem byli my dva. Odráţeli jsme se v skleněných plochách, zmenšovali a táhli do ztracena. Naše obličeje vyhlíţely ve světle dopadajícím na nás ze stropu kabiny přepadle a plné stínů. Výtah jel tiše, pomalu, v kaţdém poschodí se ozvalo slaboučké cvaknutí. V osvětleném okénku vedle dveří, které byly naproti dveřím, jimiţ jsme vstoupili, se ukazovala čísla. Tři. Čtyři. A pět. Výtah se zastavil a nade dveřmi zazářilo zelené světlo. Pohlédl jsem na Milana. „Kudy ven?“ Milan pokrčil rameny a otevřel dveře, kterými jsme vstoupili. Ale za nimi byla jen stěna, ohozená drsnou omítkou. Otevřel jsem protější dveře. Objevily se dveře z leptaného skla s patentním zámkem. „Aha,“ řekl jsem. „Diskrétní bydlení.“ „To je fakt,“ řekl Milan. „Ţádná domovnice nemůţe kontrolovat, kdo k tobě jde na návštěvu.“ Vzpomněl jsem si na Věřina slova: „Museli jsme být strašně opatrní.“ Tenhle byt to potvrzoval. Vytáhl jsem Věřiny klíče a vyzkoušel jsem jeden v zámku. Nehodil se. Kdybych byl věděl o tomhle výtahu, nemusel jsem se vůbec zdrţovat s vrátným. Druhý klíček zajel hladce do zámku a dveře se otevřely. Lampa z kabiny vrhla matný pruh světla do moderní předsíně s věšákem, zrcadlem a několika dveřmi do pokojů. Vystoupili jsme z výtahu a Milan rozsvítil vypínačem vedle výtahu. Zavřeli jsme dveře a poslali jsme výtah do přízemí. Rozhlédl jsem se. Jedny dveře byly pootevřené. Přistoupil jsem k nim, zašmátral jsem po vypínači a otočil jsem jím. Elegantní lustr osvítil místnost, která byla zřejmě kombinací dámského budoáru a

pracovny. V jednom rohu stál konferenční stolek s několika moderními křesly, při jedné stěně knihovna a vitrínka se soškami, u druhé gauč se stojací lampou a u okna stylový psací stůl s mnoha zásuvkami. Přistoupili jsme k němu. Otevřel jsem hlavní zásuvku a vyňal z ní mapu s dopisními papíry. Byly to bledě fialové dámské papíry a v deskách bylo také několik obálek adresovaných Věře. Dychtivě jsem po nich sáhl. Ale čekalo mě zklamání. Byly to zase jenom upomínky, pozvánky na schůze a nabídky reklamních firem. V zásuvce byl ještě velký zápisník, který vypadal slibněji. Ale zase nic. Byl prázdný. Milan otevřel jedno z malých šuplátek nad psací deskou. A tam bylo něco lepšího. Svazek dopisů převázaný růţovou stuţkou. Vytrhl jsem je Milanovi z ruky. „To je ono,“ řekl jsem. „Milostná korespondence.“ Pak jsem se podíval na Milana. „Milane,“ řekl jsem. „Drţ mi palce. Prosím tě, drţ mi palce. Protoţe moţná přijdem na to, kdo zabil Zuzanu.“ „Zuzanu?“ Milan svraštil čelo. „Ano,“ řekl jsem. „Protoţe to, co se dnes stalo Věře, docela určitě souvisí s tím, co se stalo Zuzaně.“ Sejmul jsem růţovou stuţku ze svazku dopisů. „Ty myslíš, ţe to jsou psaní od milence?“ řekl Milan. „Od koho jiného?“ „Podle toho, cos říkal – přece se scházeli. Myslíš, ţe by jí toho tolik napsal? A taky by to pro ně bylo dost riskantní, ne?“ Pokrčil jsem rameny. Otevřel jsem první obálku, vytáhl sloţený bledě modrý list papíru a narovnal jsem ho na psacím st ole. Dopis měl v záhlaví plasticky vytištěný znak a pod ním gotický nápis:
PENSION DES JEUNES FILLES

Nad znakem týmţ, poněkud větším písmem:

Chateau YVONNE Lausanne

Rychle jsem se podíval na obálku. Byla na ní nalepena drobná známka se zřetelným nápisem HELVETIA. Vzal jsem list do roztřesených prstů a četl jsem: Drahá maminelle, a vtom se za našimi zády ozvalo jasné, ostré a poněkud rozechvělé: „Ruce vzhůru!“ Otočil jsem se jako blesk. Ve dveřích stála mladičká, sotva sedmnáctiletá dívka v zeleném ţupánku, pod nímţ vykukovala bílá noční košile, a v ruce drţela malý lesklý revolver.

kapitola padesátá šestá
v níž jsou doktor Pivoňka a Milan Zelenka drženi v šachu Zvedli jsme oba ruce nad hlavu a zadívali jsme se vyjeveně na dívku. „Co tu chcete?“ zeptala se nevlídně. „A nehýbejte se!“ Díval jsem se na ni. Měla úzkou tvář, která nebyla ještě ţenskou tváří, ale přestávala uţ být tváří dítěte. Veliké černé oči z ní zíraly spíš vyděšeně neţ co jiného. Černé rozcuchané kučery lemovaly vysoké čelo a drobná ručka s revolverem se znatelně třásla. Ušklíbl jsem se. „Nebojte se, slečno. My jsme od policie.“ „Je ne crois – já vám nevěřím,“ řekla dívka. „Le – lehněte si na zem! N – nebo ne. Po – pojďte pomalu za mnou!“ Couvla z místnosti. Vykročili jsme za ní. „Opravdu, slečno,“ řekl jsem, „nebojte se,“ a pokusil jsem se svěsit ruce podél těla. „Levée les mains!“ vykřikla a pořád couvala do haly. „Ruce drţte nahoře,“ dodala. Pochopil jsem, kam míří. Na bílém podstavci stál v hale telefon. „A můţete nám říct, kdo jste vy?“ zeptal se Milan. „Nehýbejte se!“ vykřikla a sáhla po telefonu. Pak se ocitla v rozpacích. Zašilhala po nás nejisté a sehnula se k přihrádce v podstavci, kde leţel telefonní seznam. Lesklý revolver se jí přitom v ruce roztřásl, jako kdyby ho měla na péru, a po stěnách haly se rozkmitaly odlesky jeho pochromované hlavně. Dívka sebrala seznam a usedla na stoličku vedle telefonu. Otevřela seznam na klíně, ale pořád se dívala na nás. Pak zašilh ala do knihy, ale kniha jí sklouzla z kolenou a spadla na zem. Rychle blýskla očima po nás a znovu vykřikla: „Ruce vzhůru! Nehýbejte se!“ „Jestli chcete volat policii, slečno, můţu vám říci číslo. Pět jedniček,“ řekl jsem.

Ustrašené černé oči na mně ulpěly a bylo vidět, ţe dívka horečně přemýšlí. Pak si dřepla vedle ţidličky a sebrala ze země seznam. „Ale být vámi, nevolal bych policii. Stačí, kdyţ zavoláte vrátného. On vám potvrdí, kdo jsme.“ Dívka se zarazila, pak odloţila seznam a vytočila na telefonu dvě čísla. „Haló? Tady byt slečny Svěrákové. Prosím vás, vlezli mi do bytu nějací dva chlapi a tvrdí, ţe jsou od policie.“ V sluchátku bylo slyšet broukání hlasu vrátného. „Ne. Já je neznám,“ řekla po chvíli dívka. Vrátného hlas opět zabroukal. „Jak? Slečna Svěráková ţe je poslala?“ pravila dívka udiveně. „Ale ona mi o tom nic neříkala.“ Hlas znovu zaharašil. „Pivoňka? Ostrozrak?“ řekla dívka. A potom: „Ano. Přijeďte nahoru, prosím vás.“ Poloţila sluchátko. „Nehýbejte se,“ řekla znovu. Zadíval jsem se na ni ostře a zamyšleně. Najednou se mi začalo zdát, ţe ji odněkud znám. Nebo aspoň některé rysy té polodětské, polodospělé tváře. Vzpomněl jsem si na dopisy s francouzským záhlavím vedle v pokoji. Drahá maminelle. A odněkud z ticha vzpomínek věta: „… byla jsem v těchhle věcech vţdycky hloupá…“ A pak jsem se usmál na vystrašené dítě a řekl jsem: „Opravdu, nechtěla byste odloţit ten revolver, slečno Svěráková?“ Dívka vytřeštila oči. „Já – nejsem Svěráková. Jmenuju se Madeleine Serraisque.“ „A slečna Svěráková je –?“ „Moje tetička.“ „Hm, “ řekl jsem. „Pak vám asi nebude lhostejné, ţe někdo asi před hodinou vaši tetičku – zastřelil.“ Černé oči se ještě víc rozšířily a z dívčí tváře prchla všechna krev. Dívka vstala, zapotácela se a potom jí malý lesklý revolver vypadl z ruky a cvakl o kokosový koberec. Milan k ní přiskočil a zachytil ji do náručí. Dívka omdlela.

Odnesli jsme ji na gauč v pokoji s psacím stolem. Milan odešel a za chvíli se vrátil s ručníkem namočeným ve vodě. Přetřel jsem dívčiny spánky, jimiţ prosvítaly jemné modravé ţilky. Růţové, hezké rty se pootevřely a dívka vzdychla. Potom se zachvěly dlouhé černé řasy a oči jako uhlíky, lesklé a veliké, pohlédly ke stropu. Dívčino tělo se začalo zachvívat pláčem. Dveře výtahu zaskřípěly a v hale se ozvaly kroky vrátného. „Co se tu děje?“ zazněl jeho hlas. „Pst,“ řekl jsem. „Slečna omdlela,“ a otočil jsem se na vrátného. Vrátný stál ve dveřích a mířil na nás těţkou sluţební pistolí. „Co tu provádíte?“ řekl. „Sakra, “ řekl jsem a pohlédl jsem rychle na dívku. Ale ta nevnímala. Na hebkých líčkách se zaleskly vlhké cestičky slz. „Sakra, “ řekl jsem vrátnému. „Schovejte tu bouchačku. Dnes si tu připadám jak na Divokým Západě.“ „Co tu provádíte, chci vědět,“ pravil vrátný ostře. „Nic. Řekl jsem slečně, ţe před hodinou se někdo pokusil zastřelit její matku v sanatoriu, a ona omdlela.“ Vrátný na mě hleděl nejisté. „Mně se to nelíbí. Počítám, ţe bude nejlíp, kdyţ zavolám policii.“ „Neblbněte!“ řekl jsem. „Policie ji zbytečně vystraší. Uţije si jí dost zítra. A nechte nás, prosím vás, o samotě.“ „To zrovna, “ řekl vrátný. „Sakra, viděl jste mou legitimaci.“ „Tu ste moh někde ukrást.“ Otočil jsem se bezmocně na Milana. Pak jsem dostal nápad. „Milane, dej panu vrátnému padesát korun a jdi s ním do vrátnice. Nezlob se – jako rukojmí. Budete mi věřit, kdyţ s váma tady kolega půjde a zůstane u vás, dokud to tady neskončím?“ Sáhl jsem po peněţence, ale vrátný mě okamţitě vybídl: „Ruce pryč vod kapsy!“ Pak se zamyslel: „Proč chcete, abych vodešel?“ „Musím se slečny zeptat na řadu důvěrných věcí. Dostanete padesát korun.“ Vrátný zřejmě bojoval těţký vnitřní boj. Konečně řekl:

„Tak já půjdu s tímhle pánem vedle. Ale nejdřív si vás prošacuju. Postavte se čelem ke zdi.“ Připadal jsem si jako ve snu. Nebo v biografu. Stoupli jsme si s Milanem ke zdi a vrátný nás zkušenou rukou ohmatal. „A ţádný voloviny,“ řekl a pak vybídl Milana, aby šel vedle. „Ty peníze mi dáte potom.“ Otočil jsem se k dívce, která vzlykala na gauči. Vrátný za sebou zavřel dveře.

kapitola padesátá sedmá
Vyprávění Madeleinino „Neplačte, neplačte, Madeleine,“ řekl jsem. „Maminka není mrtvá. Jenom je těţce zraněná.“ Prudce se ke mně obrátila a chytila mě za ruce: „Není mrtvá?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Museli ji operovat. Uzdraví se.“ „Grâce á dieu!“ vydechla Madeleine, a pak jí najednou bledá líčka, vlhká slzami, pokryla červeň. „Pour l’amour de grâce!“ Zakryla si ústa rukou. Seděl jsem vedle ní na gauči. Černé oči na mě vytřeštěně hleděly. „Nebojte se, Madeleine. Já to vím,“ řekl jsem. „Qu’est-ce que vous savez?“ ozvala se tichounce. „Ţe Věra je vaše matka. Nikde to neřeknu. Ale vy mi musíte pomoct.“ „Já? Pomoct? Pourquoi?“ „Ano. Máte ji přece ráda?“ „Oh oui“ Dívce znovu vytryskly slzy. „J’aime – mám ji nejradši na světě –“ „A chcete, abysme našli člověka, který jí tohle udělal?“ Chytila mě za ruku. „Musíte ho najít! Hned! Il doit pendre!“ Pohladil jsem ji po vlasech. Zachvěla se a pak si přitiskla mou ruku na tvář. Bylo to ještě dítě. „Já se bojím. Já se strašně bojím, ţe umře!“ „Neumře,“ řekl jsem. „Kdy jste sem přijela?“ A tak mi to vyprávěla. Přijela dnes v poledne neohlášená rychlíkem ze Ţenevy, aby s matkou oslavila narozeniny. Byla nemocná a nemohla přijet na pololetní prázdniny, a chtěla matku překvapit. Do bytu se dostala ve tři hodiny a našla matku v křečích. Zavolala ihned sanatorium Sanops, protoţe věděla, ţe tam Věra kdysi byla na operaci. Cestou do Sanopsu jí matka řekla, ţe měla moc práce, a tak si k obědu vzala šunkovou konzervu a ta byla asi

zkaţená. Ale kdyţ se vrátila večer domů ze sanatoria, a lékař ji ujistil, ţe je maminka v pořádku, ţádnou konzervu nenašla. Zato stály v matčině pokoji na konferenčním stolku dva šálky od kávy, na jednom byly stopy matčiny růţe, na druhém nebyly otisky rtů. „Kde jsou ty šálky?“ zeptal jsem se. „Umyla jsem je,“ řekla Madeleine. „To je škoda,“ řekl jsem. „A jak to bylo – s vaším otcem?“ Madeleine otočila hlavu. „Stýkáte se s ním?“ Zavrtěla hlavou. „Kde ţije?“ „Il est mort,“ pravila tiše. A potom pomalu, přerývaně, se slzami a s mnoha francouzskými slovíčky mi pověděla prostinký příběh, klasický, jak bývaly příběhy ţen v těch dobách. Její otec byl italský tenorista, který na začátku dvacátých let vystupoval v Praze. Byl to zdatný zpěvák a pravděpodobně ještě zdatnější milovník. Věra, které bylo sedmnáct let, byla krásná, elegantní dceruška kavárníka a tenorista v ní našel zalíbení. Ovšem jenom po dobu svého pobytu v Praze, tedy na čtrnáct dní. Pak odjel a zanechal po sobě sedmnáctiletou dívku, která za několik neděl nato nezvratně zjistila, ţe bude mít dítě. Starý pán tu bombu nepřeţil a k mateřství přibyla ještě Věře starost o zděděný podnik, protoţe matka byla uţ dávno mrtvá a sourozence Věra neměla. Nějak to všechno vydrţela, stihla, zvládla, zastala. Madeleine proţila dětství s ní, ale kdyţ jí bylo asi šest let, rozhodla matka, ţe kavárnu přebuduje na sňatkový salón. Madeleine nevěděla proč, a nevěděla ani, proč musí pryč. Pochopila to teprve později, kdyţ se v novinách dočetla o skandálu s von Bülowem. Matka ji odeslala do řádové internátní školy na Moravu, kde vychodila obecnou školu a niţší gymnázium. S matkou se vídala jen o svátcích, a potom pravidelně spolu jezdívaly na prázdniny k moři. Kdyţ jí bylo čtrnáct, poslala ji matka do toho švýcarského penzionátu, kde od té doby ţije. Samozřejmě nevyprávěla mi to souvisle, a většinu jsem si musel domyslit. Ale jak jsem poslouchal ten zalykavý hlas, začal jsem chápat mnoho z věcí, které mi Věra řekla, i mnoho z jejích zámlk a

slov, která zůstala nedořečena ve vzduchu. Nebyl to veselý ţivot, ani lehký ţivot, který mi tu skládala Madeleine z částečných vědomostí a ze vzpomínek, a já pocítil úzkost, jestli to, co se stalo dnes v noci, není konec, jestli vrah, který zničil uţ jednu půvabnou dívku, neudělal taky krvavou tečku za statečným ţivotem té krásné ţeny s jantarovýma očima. „A po tom skandálu s panem Bülowem – měla vaše matka ještě nějakého přítele?“ Dívka zase obrátila hlavu ke stěně: „Oui, “ řekla. „Znala jste ho?“ „Ne. Neznala jsem ţádné přátele maminelle. Nikdy jsme o tom spolu nemluvily. “ „Neukázala vám nikdy nějakou fotografii?“ „Ne.“ „Dopis? Lístek? Netelefonovala někomu před vámi?“ Madeleine zavrtěla hlavou. Vzdychl jsem. Bohuţel, Věra uměla tajit své milence. Ale o to jasnější mi bylo, proč měla zemřít. Byla asi jediná, kdo znal vraha. Oharek sennoussky mě přivedl na jeho stopu, ale Věra mě přivedla přímo k němu. Dnes v poledne byl u ní, tady, v tomhle bytě. Pil s ní kávu a nasypal jí do šálku jed. Proč? Proč teprve teď? V duchu se mi vynořila strašná tvář JUC. Pubence, kdyţ se dozvěděl, ţe podezření je z něho definitivně smyto. Ano. Tyhle dvě věci spolu souvisí. Sotva padl kardinální suspekt, někdo se pokouší zavraţdit Věru. To znamená, ţe jsem uţ docela blízko, a vrah to ví! V předsíni zacvakal výtah, potom vrzly dveře a z vedlejší místnosti se ozvaly rychlé kroky. Pak v předsíni zazněl vrátného hlas: „Stát! Kdo ste? Co tu chcete?“ A hned nato unavený a popuzený hlas inspektora Vodičky: „Schovejte ten kanón. Policie.“

kapitola padesátá osmá
v níž se doktor Pivoňka opět zatvrdí proti dávnému příteli Dveře do pokoje se otevřely a v nich se objevil můj starý přítel a sok. Přelétl šedivýma, zkušenýma očima místnost a pak utkvěl pohledem na mně. „Zase se mi pletete do řemesla, pane kolego?“ „Ještě jsem nenašel vraha, pane inspektore,“ odpověděl jsem tiše a vstal jsem. Inspektor povytáhl obočí a pohlédl na Madeleine. Madeleine také vstala. Inspektor ji chladně vybídl: „Jděte na chvilku vedle, slečno.“ Kdyţ zmizela, řekl: „Jakou vraţdu myslíte?“ „Zuzany Bechyňové a majora Činovské ho.“ Inspektor se ušklíbl. „Jak to spolu souvisí?“ „Mám oprávněné podezření, ţe to spolu úzce souvisí. Svěráková byla jediný zdroj sennoussek v Praze. A dnes se ji někdo dvakrát pokusil zabít.“ „To ještě nic nedokazuje.“ „Zajímavé je, ţe se to stalo bezprostředně po tom, co jste propustil pana Pubence. “ Inspektor se ušklíbl: „A vám zřejmě ostuda s Pubencem nestačí?“ „Ne,“ řekl jsem tiše. „Nestačí mi nic. A nebude mi nic stačit, dokud nebudu mít vraha.“ Vodička si sedl do křesla a zamyslel se. Věděl jsem, ţe pod šedou hlavou toho misantropa pracuje prvotřídní mozek. Ale ţe tam ţijí také nevypočitatelně hořkosti, občas vybuchující nenávist. „To vy jste byl v Sanopsu?“ zeptal se ostře. Kývl jsem. „Jak jste se tam dostal?“ „Zavolala mi Věra. Slečna Svěráková. Chtěla mi říct, kdo to byl – ten travič – byl u ní dnes brzo po obědě, ale vtom vrah vnikl do pokoje a střelil po ní.“

„Hm, “ řekl Vodička. „Jak vypadal?“ „Vím jen, ţe měl husté černé obočí a ţe byl vyšší postavy. Jinak nic. “ Vodička se zase odmlčel. Pak se na mě podíval svým zvláštním ironickým pohledem a řekl: „Dám vám radu. Vlastně skoro příkaz: Ruce pryč od tohohle případu!“ „Ale proč?“ řekl jsem. „Neptejte se mě a myslete. Snad to přece jen dovedete. A kdyţ ne, tak se o tom poraďte se svou slečnou. Tenkrát s tím Petráčkem vám pomohla.“ Inspektor Vodička řekl čistou pravdu. Sponu, která srovnala a k sobě upevnila fakta v případu vraždy pro štěstí, skutečně zacvakla Boţenka. Ale právě tím, ţe to byla pravda, dotkl se mě inspektor na nejbolavějším místě. V centru ješitnosti. „Děkuju za radu,“ řekl jsem chladně. „Ale s dovolením jí neuposlechnu. “ „Na vlastní riziko, pane kolego.“ „Udělal jsem v tomhle případu uţ kus práce. Vy jste nehnul ani prstem. A jestli si myslíte, ţe smetanu slíznete vy –“ Vodička se unaveně zasmál. „Špatně mě znáte, pane kolego. Vy se domníváte, ţe vás chci připravit o slávu?“ V šedivých očích svítila ironie. „Nemyslím na slávu,“ řekl jsem. „Ale, obrazně řečeno, plody téhle práce chci natrhat sám.“ „Varuju vás,“ řekl Vodička tiše. „Budou to jedovaté plody. Ţivotu nebezpečné.“ „V mém povolání se musí riskovat,“ řekl jsem. „Jak chcete,“ pravil Vodička. „Jinak tedy nevíte nic?“ Chvíli jsem mlčel. Věděl jsem přece jeden důleţitý fakt. Nejdůleţitější fakt. Neúplné číslo vrahova auta. Mám to Vodičkovi říct? A pak jsem udělal strašlivou, domýšlivou hloupost. Vodička mohl nepochybně zjistit majitele všech deseti v úvahu přicházejících vozů ještě v noci a do rána mohl být vrah za mříţemi.

Ale člověk je ješitný tvor. A inspektor mě urazil. Ne, řekl jsem si. Tohle je můj vrah. Ukáţu ti, jestli mi to myslí nebo ne. „Nic, “ řekl jsem. „V tom případě, pane kolego, račte okamţitě opustit tenhle byt. Má poklona.“ Otočil jsem se a vyšel jsem ze dveří. V hale se ke mně připojil Milan a vstoupili jsme do výtahu. Neţ jsem zavřel dveře, zahlédl jsem ještě inspektora Vodičku, jak mě sleduje ironickým pohledem. Ironickým nebo váţným. Na okamţik se mi skoro zdálo, ţe v očích toho starého cynika se zalesklo cosi jako obava. Ale zaťal jsem zuby a zabouchl jsem dvířka výtahu. Celou cestu aţ dolů jsem jel s Milanem mlčky.

kapitola padesátá devátá
vypráví o pánu, který si přál být zastřelen. Doktor Pivoňka obědvá s Jarmilou a propadá panice Obava? Bylo uţ hodně přes půlnoc a nestálo za to jezdit domů. V registratuře aut začínají úřadovat v devět. Rozhodl jsem se, ţe přespíme v Ostrozraku. Usadili jsme se co nejpohodlněji v klubovkách pro návštěvy a dlouho jsme mluvili o věcech. Dal jsem Milanovi octanový obklad na levé oko, kolem něhoţ se vytvořil krásný modrý monokl. Snaţili jsme se vykombinovat nějaký nový aspekt, který nám unikl. Marně. Potom Milan usnul a já v noční tmě, rozptýlené jenom světly popůlnočního Václaváku, znova začal uvaţovat o inspektorových očích. Obava? Zvedl jsem se z křesla a došel jsem po špičkách k psacímu stolu. Vlevo dole byla zásuvka se samostatným zámkem. Otevřel jsem ji. Leţel tam zmuchlaný mastný hadr a malá papírová krabička. Poloţil jsem hadr na stůl a rozbalil jsem ho. V matném příšeří se zaleskla černá hlaveň brovninku 6,35. Vyňal jsem ze zásuvky krabičku, otevřel jsem ji a vytáhl jsem třináct nábojů. Jeden jsem zasunul do hlavně, ostatní do obou zásobníků. Pak jsem ještě zezadu zásuvky vytáhl americké pouzdro, které se upevňovalo pod paţí, svlékl jsem sako, okšíroval jsem se, strčil jsem pistoli do pouzdra a zase jsem si sako oblékl. Lomal nás vyzbrojil těmito stylovými západnickými vymoţenostmi, ale nikdo z nás je nikdy nepouţil. Ale moţná ţe nadešel čas. Usadil jsem se do klubovky a pouzdro s pistolí mi příjemně překáţelo a dodávalo mi odvahu. Usnul jsem, jako kdyby mě někdo pohladil po hlavě dobře zakaleným boxerem. Probudilo mě zuřivé zvonění telefonu. Sáhl jsem po něm rozespale a koukl jsem na hodiny. Půl osmé. „Haló?“ „To si ty, Jaroušku?“ dychtivý Boţenčin hlas, zachvívající se úzkostí. „Ano. Co je?“

„Ty se ptáš, co je, a celou noc nepřijdeš domu! Čekala sem na tebe u paní Kváčkový aţ do rána.“ „Měl jsem práci.“ „Kvůli tý Zuzaně?“ „Ano.“ „A uţ ho lízneš?“ „Moţná dnes!“ „Jaroušku! Můţu přijít?“ „Ted?“ „No. Já mám volno.“ Chtěl jsem poslat Boţenku domů, ale pak jsem si vzpomněl na podobné ráno před osmi lety. Tenkrát mi pomohla. Včera měl Vodička pravdu. Nemusel jsem se hned tak naštvat. „Tak přijď,“ řekl jsem. Do devíti jsem měl ještě jeden telefonický hovor. Jarmilu Kotykovou. Mluvila rychle a vzrušeně a chtěla se mnou okamţitě mluvit. „Je to opravdu nutné? Mám důleţitou práci.“ „Týká se to Zuzanky Bechyňové.“ „A o co jde?“ „Nechci to říkat po telefonu.“ „Tak víte co? Přijďte v poledne do r estaurace v Tartarinu. Mezi jednou a druhou. Kdybych tam do tří nepřišel, volejte Ostrozrak. Nechám tam vzkaz.“ „A dřív by to nešlo? Kdyţ jde o Zuzanu?“ „Ne,“ řekl jsem. „To, co zrovna teď dělám, se taky týká Zuzany a je to velmi slibné.“ Zavěsil jsem. V devět hodin uţ jsme byli já, Boţenka i Milan na registratuře a ve čtvrt na deset jsme měli seznam majitelů automobilových licencí číslo P 38420 aţ P 38429, který nám z knih, povzbuzen desetikorunou, vlastnoručně vypsal uniformovaný úředník. Pět jsme mohli hned vypustit, protoţe čtyři byla nákladní auta a jedno autobus soukromého dopravce. Nad zbylým seznamem jsme stáli u stolku v automatu naproti registratuře. Ale jména nám nic neříkala:

M. Toman, obchodník, Praha-Dejvice, Protáhlá 5. H. Reginald, učitel, Praha-Vokovice, V Šárce 3. JUDr. J. Paclt, obhájce ve věcech trestních, Praha XII, Fochova 117. A. Hüssenger, obch. zástupce fy. Büromaschinen, 355 Bremerhafen, Praha XII, Americká 24. M. Tillerová, vdova po velkoobchodníku, Praha, Spálená 17. Nakonec jsme si je rozdělili podle adres, abychom je absolvovali co nejrychleji. Věděl jsem, ţe svým nočním vzdorem jsem dal vrahovi pravděpodobně moţnost získat čas, a teď jsem to chtěl napravit. Dohodli jsme se na polední schůzce v Tartarinu a pro případ nouze, a abychom se neztratili jeden druhému, vymysleli jsme geniální trik. Boţenka si měla sednout v kanceláři prodejny pana Poláčka k telefonu a my jsme jí měli po kaţdé návštěvě hlásit všechno, co zjistíme. Milan odejel do Dejvic a já se vydal do Americké ulice z a panem Hüssengerem, který vypadal nejslibněji. Před domem čp. 24 stál hráškově zelený opel s rozbitým zadním okénkem. P 38423. Dům působil zvenčí velmi ponurým dojmem. Byla to štukovaná stavba z doby secesního rozmachu Vinohrad, a zůstala zachována v původním stavu, ovšem se všemi následky hlodání zubem času. Dva atlasi, z nichţ jeden měl místo hlavy jenom drátěnou smyčku se zbytkem sádry a druhý na podobných drátech stál, nesli balkónek, zredukovaný na nebezpečné plató bez zábradlí. Vedle vchodu, hned ved le odřené firemní cedulky pana Hüssengera, viselo papundeklové víko od krabice na boty s nápisem: POZOR! PADÁ OMÝTKA! a jako důkaz pravdivosti leţela přímo pod cedulí rozbitá hlavička sádrového andělíčka, jací zdobili římsu okna ve druhém poschodí. Na chodbě byla tma a divoká směsice pachů. Bylo v ní cítit prádelnu, záchod, několik kuchyní a zetlelý zápach hnijícího smetí. Podle tabulky bydlel Hüssenger ve třetím poschodí. Jak jsem opatrně lezl tmou po úzkých schodech vzhůru a šmátral rukou před sebou, dostal jsem z ničeho nic strach. A tak, kdyţ jsem konečně stanul ve třetím poschodí, kam zalepeným oknem proudilo přece jen

trochu světla, rozhodl jsem se, ţe si pro všechny případy přichystám zbraň. Na okopaných dveřích bylo moţno s jistou dávkou námahy přečíst jméno Anton Hüssenger, Büromaschinen, Bremerhafen. Zastavil jsem se před nimi, rozepjal jsem svrchník, levou rukou jsem si jej přidrţel od těla a pravou jsem rozepínal zajišťovací řemínek pouzdra. A právě tu chvíli si pan Hüssenger vybral, aby otevřel dveře a učinil krok do chodby. Z předsíně za ním na mě dopadlo světlo elektrické ţárovky a já instinktivně popadl rukojeť pistole. Pan Hüssenger zděšeně vyjekl, uskočil, jako kdyby se spálil, a pokusil se zabouchnout za sebou dveře. Stačil jsem si všimnout, ţe je menší postavy a ţe má pleš, a rychle jsem vrazil nohu mezi veřeje. „Gehen sie weg! Ich bin auch bewaffnet! Ich ruf die Polizei !“ ječel muţík. „Halts Maul!“ zavrčel jsem a vrazil jsem mu pistoli do ţeber. Muţík zalapal po vzduchu a zmlkl. „Dovnitř!“ zavelel jsem a zarejdoval jsem s panem Hüssengerem do kuchyně. Byla to kuchyň starého mládence. Hromady neumytého nádobí, stůl plný drobečků, zaschlá míchaná vajíčka v pánvi, pokrývající se téměř před očima plísní. „Posaďte se,“ poručil jsem panu Hüssengerovi. Sedl si a vrhl na mě pohled plný nenávisti. Prohlíţel jsem si ho. Ne. Tohle sotva mohl být muţ, který se včera chytil do kříţku s Milanem. Ale je Němec. A v případu Zuzany Bechyňové fungoval nepochybně aspoň jeden Němec. „Tak mě sástřel, du Schwein!“ pravil pan Hüssenger s krvavou nenávistí v hlase. Mluvil česky s neomylnou výslovností sudetských Němců. „Rřikam ti, sástřel mě a neprodluţoval to!“ Bleskla mi hlavou vzpomínka na jinou větu, pronesenou tímtéţ přízvukem, ale docela jinde: „Ale šé je taty stráfej luft, co rřikate?“ „Vstaňte!“ řekl jsem ostře. Muţík vstal. „A projděte se sem tam po kuchyni. “ „Wozu diese Komödie?“ zeptal se pan Hüssenger. „Sástřel mě a mam pókoj.“ „Neţvaňte a koukejte se procházet!“

Pan Hüssenger vykročil k oknu. Velmi nápadně mu vrzaly boty, ale ani trochu nekulhal. „Co jste dělal včera večer a v noci?“ zeptal jsem se. „Sástřel mě,“ řekl znovu. „Sástřel a netrap.“ „Hergot přestaňte s tím,“ utrhl jsem se na něho. „Tohle si s váma vyřídí popravčí mistr. Kde jste byl včera v noci?“ Pan Hüssenger vyvalil oči. „Popráfči Meister?“ „Kde jste byl včera v noci?“ „Na pšéci dyť viš. V Karlsbadu. Dyť ste mě tam pomálu dostali, vy gaunerři!“ „Tak počkejte – kdo vám to dosvědčí?“ „Nétělej si sé mě srandu,“ řekl pan Hüssenger. „Kdo vás viděl v Karlových Varech?“ „Na pšéci der schöne Rudi. Hat mich zweimal angeschossen. Sátni sklo u auto mam kaput.“ Nerozuměl jsem tomu. Začalo ve mně klíčit podezření, ţe jsem tu náhodou přišel na něco, co se Zuzanou nějak nesouvisí. Zkusil jsem to zjistit. Zeptal jsem se: „Kdy jste mluvil naposled s Prodöhlem?“ Pan Hüssenger se na mě nechápavě podíval. „Nenamáhejte se zapírat,“ řekl jsem. „Věra ţije. Operovali ji a je v pořádku. Nepovedlo se vám to. A řekla mi všechno.“ Pan Hüssenger otevřel ústa překvapením. „Aber – „ řekl. „Mein Herr – fy ste pšéci ot gestapo?“ Teď jsem otevřel ústa zase já. „Od gestapa?“ „Na ja, siebte Abteilung. Flüchtlingsbekämpfung. Vaš šéf je pšéci Rudi Mayer. Der schöne Rudi, jak se rřiká.“ „Já nejsem od gestapa. Já jsem od Ostrozraku,“ pravil jsem mdle. Pan Hüssenger vytáhl kapesník a otřel si čelo. „Aber mein Herr, das muss ein Irrtum sein. Vy mě nehoníte kfuli tomu, ţe sem prřeved prřes chránice pan profesor Katzmann?“ „Katzmann?“ „Toho šitovskyho fynalesce.“ Vzdal jsem se. Strčil jsem pistoli do pouzdra a vstal jsem.

„Promiňte,“ řekl jsem. „Ten vůz před domem je váš?“ „Ja. “ „Promiňte,“ řekl jsem znovu. „Je to opravdu omyl. “ „Fy nejste ot gestapo?“ „Opravdu ne.“ „Gott sei dank, “ řekl pan Hüssenger. „A jak jste se sem téta dostal?“ Vysvětlil jsem panu Hüssengerovi, co jsem uznal za vhodné, a pan Hüssenger mi vysvětlil, co uznal za vhodné on. Byl zřejmě článkem v nějaké antifašistické síti, která pašovala z Německa významné lidi – a asi taky pokud moţno cenné předměty. Nebylo mi jasné, je-li to organizace ideová, nebo spíš výdělečná, a taky jsem po tom moc nepátral. Byl jsem zklamán, a kdyţ jsem se panu Hüssengerovi asi dvacetkrát zapřísáhl, ţe všechno zůstane mezi námi, odešel jsem z Americké ulice na Fochovku. Cestou jsem zavolal Boţence. „Co Milan?“ zeptal jsem se. „Pan Toman to prej neni, “ řekla Boţenka. „Je uţ tejden na obchodní cestě na Slovensku i s auťákem. Tak prej to asi bude ten učitel.“ „Dobře. Hüssenger to taky není. Jdu k doktorovi Pacltovi.“ Ale v kanceláři advokátově mě čekalo nové zklamání. Hodinu jsem poseděl v plyšové čekárně a pak mě sekretářka uvedla k šedovlasému pánovi poţivačného zevnějšku. Nesnaţil jsem se ani o ţádný trik a předloţil jsem mu svou legitimaci. Byl velice ochotný a uvedl asi deset svědků, kteří mohli potvrdit, ţe včerejší večer a značnou část noci strávil na flámu v hotelu Hubertus, kam se dopravil vlastním autem značky Walter číslo P 38425. Bylo čtvrt na dvě, kdyţ jsem, rozladěn na nejvyšší míru, dorazil do Tartarinu. Bylo mi uţ jasné, ţe jsem udělal dvě kardinální chyby. Předně ţe jsem zatajil číslo auta před Vodičkou, a za druhé, ţe jsem si s Milanem rozdělil adresy. Měli jsme jít společně. Ale nedalo se uţ nic dělat. Cestou jsem zase zavolal Boţence. Od Milana ţádná zpráva. Řekl jsem, ţe jí za půl hodiny zase zavolám, a šel jsem do Tartarinu. Jarmilu jsem zřejmě vysvobodil z rozpaků, protoţe seděla v té elegantní restauraci u elegantního stolu se servírovacím stolečkem,

obklopena elegantními ţráči, nad nedopitou skleničkou vody. Byla snad ještě hubenější, neţ kdyţ jsem ji viděl posledně, a na jejích bledě modrých, hezky ušitých šatech bylo působením času uţ vidět, ţe jsou jiné. Poručil jsem jídelní lístek a číšník, který kdyţ jsem vstoupil, pozoroval Jarmilu hrozivě od chromované schránky na ubrousky, začal být zdvořilý. „Tak co pro mě máte, Jarmilo?“ zeptal jsem se jí. „Přišla jsem náhodou na stopu, kterou hledáte. Jedna moje kamarádka ví, kdo má v Praze cigarety sennoussi.“ Zarazil jsem se. Pak jsem řekl pomalu: „Tak počkejte – především, odkud vy co víte o sennousskách?“ „Ale od Pubence přece,“ řekla netrpělivě. „Včera byl u mě. Někde se nalíz a poblinkal mi gauč. Blábolil něco, ţe jste ho chtěl nachytat na sennoussku, protoţe se našly u mrtvoly, ale ţe se všechno vysvětlilo.“ „Ach tak!“ Uvědomil jsem si, ţe je opravdu nejvyšší čas udělat konečný krok. Za chvíli bude o sennousskách, a nejenom o nich, vědět celá Praha. „Tak co vy o nich víte?“ „Má je nějaká Svěráková, která má na Letné dohazovací salón. Posílá jí je strejček. Ta moje kamarádka je tam jako amyzírka.“ A tak mi sklapla další naděje toho dne. Vysvětlil jsem Jarmile, o co jde a kde jsme. Kdyţ jsem jí řekl o Milanově misi a ţe Milan je pravděpodobně na správné stopě, zbledla. „Nestalo se mu nic?“ zeptala se. A tu jsem si uvědomil další svou kardinální chybu. Sobeckou chybu. Sám jsem se ozbrojil, ale Milana jsem poslal s holýma rukama, a jak to vypadá, do jámy lvové. Vstal jsem a odešel jsem zatelefonovat Boţence. Nic. Byly uţ dvě pryč. Napadlo mě, jestli se nemám rozejet na zbývající adresu. Ale ne. Učitel patrně nebyl doma a Milan za ním jel do školy. Bůhví jak dlouho by trvalo, neţ bych je našel. Ne. Počkám. Raději budu myslet. Ale nemohl jsem nic vymyslet. Teď, kdyţ jsme uţ vraha prakticky měli, kdy zbývalo jen fyzicky ho dopadnout, přestal mi mozek fungovat. Ostatně, přiznával jsem si v duchu hořce, nikdy mi v celém tomhle případě příliš nefungoval. Zase mě začalo hryzat

svědomí kvůli těm chybám. Hodiny pomalu, ale jistě ubíhaly. Byly tři, čtvrt na čtyři. Volal jsem Boţenku ještě třikrát. Po Milanovi se slehla země. A to uţ i mně bylo jasné, ţe Milan našel, co jsme hledali. A ţe ta poslední z mých tří kardinálních chyb byla nejkardinálnější. Vrátil jsem se k Jarmile úplně zničený. „Co je? Volal?“ „Ne,“ řekl jsem stručně a učinil jsem zoufalý pok us myslet. Vytáhl jsem seznam majitelů aut. Zbývaly dvě adresy. H. Reginald, učitel, Vokovice a M. Tillerová, vdova po velkoobchodníku, Praha II, Spálená 27. Podle posledního hlášení jel Milan za učitelem. Je přece nepravděpodobné, ţe by zapomněl zavolat Boţence výsledek, kdyby byl negativní a on se rozjel za Tillerovou. H. Reginald a M. Tillerová. Co je to vlastně za jména? Ani jedno nevypadá moc česky. To ovšem samo o sobě nic neznamená. Třetina českého národa má německá jména. H. Reginald a M. Tillerová. A co znamenají ty zkratky křestních jmen? Taky nám mohl úředník vypsat celá jména. M. Tillerová. Marie? Marta? Magdaléna? Miroslava? Madla? Miriam? Bůhví. Nebo H. Hynek, Heřman… Heřman. Mám dojem, ţe moc českých křestních jmen od H nezačíná. Heřman. Hynek. Hubert. Hynek. Hubert. Hubert. Hubert? Něco daleko v paměti se dralo na povrch. Šíleně. Překotně. Hubert. Hubert Reginald. Ale ovšem! Dosud to nevyplulo docela aţ nad hladinu, ale uţ to bylo docela blízko. Reginald Hubert. Ále šé je táty stráfej luft, co rřikáte? A hustá černá obočí. Pruţný, silný chlap. A Milan: „Kaţdýho jinýho bych v takový situaci vyřídil. Ale tenhle mi nasadil nějakej chvat nebo co…“ Ovšem! Vyskočil jsem a hnal jsem se přes restauraci k telefonu. Hosté se za mnou udiveně ohlíţeli, ale bylo mi to jedno. Ve skleněné budce jsem chvatně vytočil číslo. „Haló? Mohu mluvit s panem Nebavou? Tady doktor Pivoňka.“ „Okamţik, spojím.“ A za chvíli: „Rocky Nebava. “ „Mistře, tady doktor Pivoňka. Mistře, můţete mi říct, kde bydlí ten váš instruktor, t en Hubert. Ano. Reginald Hubert?“

„Moment.“ A vzdálené: „Slečno, podívejte se do osobní kartotéky, kde bydlí pan Hubert.“ A pak ještě vzdálenější, dívčí, skoro neslyšitelný hlásek. Ale mně bylo, jako by mi to někdo ze všech sil zařval do uší: „Vokovice, V Šárce 3, pane šéf.“ Nepočkal jsem na hlas exmistra ve welterové váze. Praštil jsem se sluchátkem a vyřítil jsem se z budky. Pak jsem se prudce otočil a zase jsem do budky vrazil a začal jsem horečně vytáčet jiné číslo. „Haló? Boţka? Pořád nic?“ „Nic, Jaroušku.“ Mrkl jsem na hodiny. Byly čtyři pryč. „Boţka, seber se a utíkej hned do Kalokagathia. Počkej tam na mě!“ A pak jsem definitivně vyběhl z budky, popadl jsem Jarmilu a utekl z Tartarinu bez zaplacení.

kapitola šedesátá
Výslech v Kalokagathiu. Doktor Pivoňka poznává nebezpečí a nastupuje dramatickou cestu mlhou Utíkal jsem celou cestu a Jarmila Kotyková za mnou. Do Kalokagathia se člověk z Tartarinu dostal nejlíp pěšky. Perlová ulice byla mrazivá a vlhká a všechny tři subjektivně pojaté opice štukatérského mistra měly sněhové bílé čepičky, protoţe se na okamţik snesla přeprška smíšená se sněhem. Boţenka v odváţně jarním kabátě od předpředloňska a v hedvábných punčochách přešlapovala uţ zmrzle před mosaznou deskou Kalokagathia. „Co se děje, Jaroušku?“ přivítala mě. Zastavil jsem se a rozepjal jsem si sako. Pravou rukou jsem uvolnil zajišťovací pásku pistole a Boţenka vykřikla: „Jeţišmarjá!“ „Klid, Boţka,“ řekl jsem. „Za chvíli ho moţná budem mít.“ „Koho?“ zeptala se Jarmila. „Vraha, “ řekl jsem a vstoupil jsem do Kalokagathia. Obě dívky za mnou. Vrátný za skleněnou přepáţkou o nás bez zájmu zavadil očima a vrátil se k jakési ušmudlané knize, která leţela před ním na stole vedle objemného šálku bílé kávy. Po chodbách ústavu klusaly obvyklé přetučnělé dámy v mizivých šortkách a pánové, odění jako zápasníci, v ţupanech a s ručníky kolem krku. Otevřel jsem dveře kanceláře. U přepáţky stál mohutný kulovitý blondýn v pestře károvaném raglánu a právě platil hezké úřednic i. Postavil jsem se vedle něho a poznal jsem, ţe to je vojvodissimo, v tváři poněkud přepadlý, ale jinak pořád statný a vyţivený na nejvyšší kalorickou hodnotu. Poznal mě taky a ihned se ke mně, po svém zvyku, zvučně hlásil: „Á, poklona, pane doktore! Vy chodíte taky cvičit do Kalokagathia?“ „Ne. Jsem tu sluţebně.“

„Tak? Příteli,“ naklonil se ke mně důvěrně, „pořád ještě pátráte po vrazích Zuzany Bechyňové?“ Něco mi na něm připadalo divné. Nevěděl jsem co, ale přišla na to Boţenka. „Jéje, pane továrník,“ pravila. „Vy uţ nemluvíte jako voţralej Vasrpolák?“ „Nikoliv, “ řekl Zdeborský tvrdě. „Prokoukl jsem celou tu frašku. Za velkými slovy kryje se zrada na národě. Mají plná ústa vlastenectví, ale kdyţ člověk energicky zasáhne, kde je třeba, honí ho po soudech.“ „A copak dělá Éda? Éda Baverka?“ zeptala se Boţenka. „Pan Baverka se vrátil k původnímu povolání.“ „Jako k půdařině?“ přerušila Boţenka Zdeborského. Zdeborský mrkl okem po úřednících a pak řekl důstojně: „Je opět soukromníkem. Byl jsem donucen voj rozpust it.“ Chystal se zřejmě vylíčit, jak došlo k tomu bezpráví, ale v té chvíli jsem na to nebyl zvědav a nemohl jsem čekat. Tady někde, jestli byly moje předpoklady správné, by měl být Milan. Ale v kanceláři nikoho nebylo vidět. Z druhé strany přepáţky ke mně přistoupila elegantní úřednice a s americkým úsměvem přesně podle hesla Keep smiling se mě otázala: „Co račte?“ „Mohl bych mluvit s panem Hubertem?“ „Bohuţel před chvílí odešel. Ale nemohl by snad poslouţit některý jiný pán?“ „Ne. To je nějaká osobní věc.“ „Ach ovšem.“ Dívka se usmívala, jako bych jí právě sdělil něco, co ji osobně nesmírně potěšilo. „Kdybyste mi ale mohla poskytnout malou informaci: nebyl tu za panem Hubertem takový černovlasý mladík s jizvou na tváři?“ Dívka na mě pohlédla čtverácky a významně si objela ukazováčkem levé oko: „S takovým –?“ „Ano. S monoklem na oku,“ řekl jsem. „Úplně čerstvým.“ „Byl, “ řekla dívka. „Chtěl se informovat na kursy zápasu ve volném stylu, ano?“ „Ano,“ řekl jsem.

„Tak ten mluvil s panem Hubertem. Ale cena se mu zdála příliš vysoká, tak hned odešel.“ „A pan Hubert odešel s ním?“ „Ne. Ale hned za ním.“ „Kdy to asi bylo?“ „Hned po obědě. Tak asi v půl druhé.“ „A nevšimla jste si ničeho nápadného?“ „Jak to myslíte?“ „No – jak spolu mluvili? Klidně? Nebyl pan Hubert rozčilen?“ Dívka na mě hleděla mlčky. Vytáhl jsem legitimaci Ostrozraku. Dívka se teatrálně zajíkla a poloţila si štíhlé prsty na ústa. „Detektiv?“ vydechla tiše. „Pst!“ řekl jsem. Uvědomil jsem si, ţe Zdeborský vedle mě bedlivě naslouchá s otevřenou hubičkou. Pravděpodobně se v něm probudily vzpomínky na vydatnou, i kdyţ ne příliš uţitečnou pomoc, kterou mi poskytoval v případě vraždy pro štěstí. „Ano,“ řekl jsem dívce. „Povězte mi všechno, co vám bylo nápadné.“ Naklonila se ke mně a spustila horlivě: „On ten pán, jakmile ho Herr Hubert uviděl, tak se zarazil a ten pán se na něj tak divně podíval a řek: ‚Vy ste učitel volného stylu?“ Hubert na to jenom ‚Jo‘“ a ten pán se zeptal, kolik stojí hodina, a kdyţ mu to Hubert řek, tak povídal ‚To je moc. Sbohem‘, a otočil se a šel pryč. Víte, vypadalo to, ţe sem ani nepřišel kvůli hodinám.“ „A co udělal pan Hubert?“ „Chvilku jen tak stál, a pak se rozběh za tím pánem, neřek ani bé a od té doby se nevrátil“ „Děkuju vám, slečno,“ řekl jsem a obrátil jsem se k odchodu. Pak mě ještě něco napadlo. „A prosím vás, mluví pan Hubert dobře česky?“ Dívka zavrtěla hlavou. „Fon mlúfi ási tákchle,“ zaopičila se. „A ještě něco: nevšimla jste si, jestli dnes kulhal?“ „Ano, ano,“ zakývala horlivě hlavou. „Hodně kulhal. Říkal, ţe včera ‚upat na nalet‘ u nich v Šárce. Prý tam v noci mrzlo.“

„Děkuju vám srdečně, slečno,“ řekl jsem a otočil jsem se definitivně. Octl jsem se tváří v tvář Jarmile. Veliké oči z pohublé tváře na mě hleděly vyděšeně. „Co je s Milanem?“ Zarazil jsem se. „Já nevím, Jarmilo. Musíme rychle za ním.“ A pak se Zdeborský halasivě zeptal: „Tak Hubert je ten vrah?“ Slečny za přepáţkou vyjekly. Vzal jsem obě dívky v podpaţí a vymanévroval jsem s nimi z kanceláře. V patách za námi se valil Zdeborský a velmi hlasitě filosofoval: „Já to tušil. Tušil jsem to vlastně uţ dávno. Koukalo mu to z očí.“ Vyběhli jsme do tmavého průjezdu a běţeli jsme k východu. Najednou jsem se zastavil a ohlédl jsem se zpátky. Průjezd byl dlouhý, široký a končil těţkými dřevěnými vraty. Vchod do Kalokagathia byl aţ skoro na konci. Venku se začalo smrákat a v průjezdu byla uţ skoro tma. Za jasného dne tu můţe být v nejlepším případě hodně šero. „Počkejte na mě,“ řekl jsem a rozběhl jsem se k lóţi vrátného. Ale trojice se ihned vydala za mnou. Vrátnému jsem ukázal legitimaci a spustil jsem zpříma: „Viděl jste pana Huberta, kdyţ odcházel?“ „Ano prosím.“ „Šel sám?“ „Ano.“ „Ale krátce před ním šel takový černovlasý mladík s modřinou na oku?“ „Ano, ano! Ohlédl se zrovna tadyhle před mojí kabinou. Všim sem si tý modřiny.“ „A pan Hubert šel hned za ním?“ „Jo. Jak by se řeklo: v patách za ním.“ „A neslyšel jste nic?“ „Co?“ „Nějaký výkřik nebo ránu?“ Vrátný se zamyslel.

„Jo, dyţ to teď říkáte, něco tam zaškobrtlo. Měl sem dojem, jako dyby někdo v průjezdě uklouzl a upad. Ale – kouknout sem se nešel. Nikdo nevolal a lidi nemaj rádi, dyţ je vrátnej moc zvědavej. “ „Nevíte, přijel dnes pan Hubert vozem?“ „Jo přijel.“ „A kde ho měl?“ „Staví si ho dycky tady dozadu do průjezdu. Má takovou malou černou ajrovku.“ „A kdyţ jste ho viděl jít ven – slyšel jste potom startovat vůz?“ „Jo. Slyšel. Pan Hubert vodjel. Bylo mně divný, kam jede. Na vobědě uţ byl, a nemohlo bejt víc jak dvě hodiny.“ „Děkuju,“ řekl jsem a otočil jsem se k odchodu. Setkal jsem se s trojicí vyvalených zraků. „Co je?“ vydechla znovu úzkostně Jarmila. „Musíme si vzít taxík,“ řekl jsem. „Musíme co nejrychleji za Hubertem. “ „Ale co je s Milanem?“ „Milan, “ řekl jsem temně, „je s ním.“ „Ale jak to?“ vykřikla Jarmila. „Kdyţ je to přece vrah a Milan šel po něm?“ „Pojďte honem na taxík,“ řekl jsem místo odpovědi. Zdeborský si odkašlal: „Mám venku vůz. Bude to rychlejší neţ taxi. Dopravím vás, kam budete chtít. Jsem pánem svého času.“ Pulil na mě očka, vzrušená a dychtivá dobrodruţství. Ale jestli ten geniální popleta něco na světě uměl, bylo to řízení auta. To byla jediná věc, ve které se zdokonalil od dob svých slavných malérů na Masarykově okruhu, protoţe to byla jediná věc, u které vydrţel. Kývl jsem a Zdeborský se počal spěšně valit k východu. Jeho tatra s motorem vzadu stála u protějšího chodníku. Naloţil nás a vyjeli jsme spletí staroměstských uliček k filosofické fakultě. Smrákalo se, a co čert nechtěl, začala padat mlha. Ivo rozsvítil reflektory, ale musel jet Starým Městem opatrně a pomalu. Z mlhy se nořily orchideje středověkých domů, portály chrámů a chodci zachumláni do šál jako dávní obyvatelé ghetta. Přemýšlel jsem a srdce se mi sevřelo úzkostí. Ta třetí kardinální chyba. Neměl

jsem Milana nechávat samotného. Jasně se mi rýsovalo, co se událo v Kalokagathiu. Hubert poznal, ţe je zle. Vyběhl za Milanem a v šerém průjezdu ho nemilosrdně křísnul. Bylo to riskantní, ale nic jiného mu nezbývalo. Pak ho naloţil do auta a teď s ním jede – bůhví kam. Moţná ţe je uţ Milan po smrti. Pohlédl jsem do zrcátka nad řidičovým místem, v němţ bylo vidět zadní sedadlo. Z šera na něm svítila bledá a vystrašená tvář Jarmily Kotykové. Jestli je Milan mrtev – – ale nemáme na vybranou. Jediný určitý cíl je Hubertova adresa. U Šárky 3. Doufejme, ţe Milan není mrtev a ţe ho Hubert veze tam. Bude z něho patrně chtít vytáhnout, kolik toho víme. A jak jsme se dozvěděli, co víme. Teprve pak – – v kaţdém případě je Milan ve smrtelném nebezpečí. Za okny auta se mihla rozsvícená okna fakulty a Ivo přidal plyn. Svištěli jsme rychlostí jistě nedovolenou po mostě a pak serpentinou nahoru k Bílkově vile. Ivo bravurně předjel v záhybu tramvaj a jel ke Špejcharu. Před vozem uskakovali chodci na chodník. Milan je ve smrtelném nebezpečí. Člověk, který se neštítil zabít Zuzanku, který neváhal dvakrát za sebou ohrozit ţivot vlastní milenky – – a najednou jsem si uvědomil strašnou věc. Hubert přece neměl nejmenší motiv k vraţdě Zuzany! Neznal ji, o tom bychom přece něco věděli. Dceruška ministerského rady by se nestýkala s profesionálním rváčem. Ţárlivost je tu vyloučena. Zbývá jedině druhá moţnost: Zuzana byla zapletena do špionáţe a Hubert – Ale kdyby uţ tahle nehoráznost byla pravda, jediný článek, který by Zuzanu mohl poutat k špionáţní bandě, by byl Činovský. A Zuzana Činovského neznala. Arnošt Stařeček nedovede sice ze svých pozorování vyvozovat závěry, ale jeho pozorování jsou přesná a úplná. Bludný kruh. A přece: Hubert je zapleten do Zuzaniny vraţdy. Nehledě k větě zaslechnuté panem Kořínkem – proč by chtěl zabít Věru Svěrákovou? Bludný kruh. Ať je to jak chce: musím dostat Huberta. Pak teprve se dozvím pravdu. Musím ho dostat. Protoţe jestli ho nedostanu

hned, v několika nejbliţších minutách, přibude na jeho konto další vraţda. Milan Zelenka. Přejeli jsme, nebo spíš přelítli Prašný most, Dejvické náměstí a hnali jsme se na plný plyn nahoru do Vokovic. Mlha nepříjemně zhoustla. Kdyţ jsem se podíval dopředu, vypadalo to, jako by se vůz řítil vpřed řídkou kaší. Zdeborský svíral křečovitě volant a vypoulenýma očima zíral do mlhy. Po čele mu stékal pot v mohutných proudech. Noha na akcelerátoru jevila tendenci v případě potřeby bleskově dupnout vedle na brzdu. Potom jsme zahnuli do uliček vilové čtvrti. Bylo uţ tma. Večer ledového března, a v uličkách mezi vilami se mlha válela jako obrovští šediví bernardýni. Jen tu a tam svítil slabý terč lucerny, oblitý jedovatou, nazelenalou svatozáří. „Víte, kde to je V Šárce?“ zeptal jsem se Ivoše. „Vím,“ řekl a nespustil oči z šedivých hřebenů mlhy. „Aţ nahoře u Šárky.“ Jeli jsme dál. Uličky byly liduprázdné. Tady měli svá království bankovní úředníci a zástupci menších firem. Z titěrných zahrádek trčely holé větve jako kostlivé pařáty vegetace a za ozářenými okny vil zasedaly spokojené rodinky k vydatným večeřím. A někde tady v té mlze byl Milan ve smrtelném nebezpečí. Kličkovali jsme sem tam uličkami, které nebyly širší neţ prostornější chodník. Ivo překonával sám sebe. Pak jsme vyjeli na širší cestu, po jejíţ jedné straně se začernala prázdná prostora údolí pod svahem: mlha v něm leţela jako těţká, nehybná venkovská duchna. „To je ono. V Šárce,“ řekl Ivo a přišlápl plyn. Tatra se rozlétla jako pták do slepé, našedlé tmy. A potom se to najednou stalo. V kratičkém kuţelu reflektoru se objevily dvě malé děti, vedoucí se za ruce. Zahlédl jsem jenom jejich vyděšené obličejíčky a potom ostře zaskřípěly brzdy a Ivo vedle mě něco příšerně rychle, na svoji tloušťku nemoţně rychle, provedl s volantem. Odstředivá síla mě vrhla proti dvířkům, pod vahou mého těla povolila a já vypadl na silnici. Tělo vozu popojelo kolem mě a pak se s hrozným praskotem zastavilo. Vyskočil jsem na nohy. Necítil jsem ţádnou bolest, nic. Kousek opodál stála tatra a zlověstně

mlčela. Předek vozu nádherně obléval ohnutý kandelábr a kolo viselo kousek nad zemí. Rozběhl jsem se k vozu. Ale to uţ se otevřela zadní dvířka a z nich se vyškrábala Boţenka, jen se jí kolínka pod shrnutou krátkou sukní zablýskala v přísvitu lucerny, kterou náraz automobilu rozhoupal. Z druhé strany vyskočila Jarmila. Jsou v pořádku. Popadl jsem Boţenku za ruku. „Není ti nic, Boţenko?“ „Nic, ale jestli Ivo –“ Rychle jsem pohlédl k vozu. Ivo seděl za volantem. Při takovýchhle nárazech se často stává – Ale vtom se vůz, opřený zdvihnutým předkem o kandelábr, zakymácel a cosi z něho ţuchlo na druhou stranu. Vzápětí se ozval automobilistův vysoký hlásek: „Nestalo se nikomu nic? Kde jsou ty děti?“ Díky bohu! Ohlédl jsem se do mlhy. V dosahu světla stály obě děti jako dva hříbky na silnici a zkoprněle zíraly na karambol. Potom se daly do breku a s pronikavým vytím zmizely ve tmě. Zrak mi zabloudil na stěnu vily za plotem. Houpající se lucerna na zlomek vteřiny osvětlila červenou tabulku. Ale mně to stačilo. Četl jsem: V ŠÁRCE čp. 1 Byli jsme na místě.

kapitola šedesátá první
Vila čp. 3. Výstřely v temnotě. Řešení je na dosah ruky Shromáţdili jsme se pod lucernou a zjistili jsme škodu. Byl to skoro zázrak, nebo spíš Zdeborského jezdecké umění. Nikomu se nic nestalo, jen Boţenka měla puštěné oko na punčoše a já jsem se při pádu na zem odřel na rukou. Rozhlédl jsem se mlhou. Kousek od vily čp. 1 bylo vidět temné kontury nějaké jiné vily. Vykročili jsme. Na vile porostlé psím vínem visela cedulka s číslem dvě. Šli jsme rychle a mlčky dál. Za vilou čp. 2 byla pauza. Prázdná parcela, zarostlá keři a nějakými stromy. P ak se objevil chatrný dřevěný plot, v němţ na mnoha místech scházely latě. Za plotem byla divoká zahrada a v ní stál malý přízemní domek. V oknech do ulice byla tma. U chodníku stála malá černá aerovka. Ano. P 38427. „Vidíte číslo domu?“ zašeptal jsem. Ivo vytáhl z kapsy baterku a posvítil na neomítnuté průčelí. V záři svítilny se objevila bílá trojka. Sáhl jsem do pouzdra v podpaţdí a vytáhl jsem pistoli. Zdeborský vzrušeně zafuněl. „Pst!“ řekl jsem. „Pokusíme se vniknout tiše dovnitř a překvapit ho.“ Vzal jsem za kliku zahradní branky. Povolila. Vešli jsme tiše dovnitř. „Počkejte na mě. Půjdu to obhlédnout,“ řekl jsem a vydal jsem se kolem domku. Jakmile jsem zahnul za roh, spatřil jsem, jak mlhou proráţí světlo rozsvíceného okna. Šel jsem rychle a za chvilku jsem stál pod oknem. Ale bylo příliš vysoko. Pod ním stál králičí kotec se střechou z dehtového papíru. Na ten nejde vylézt. Probořil by se, udělal bych rámus a on by to uvnitř uslyšel. A pak jsem zaslechl skřípavý, nepříjemný hlas a zatajil jsem dech: „Tak púteš mluvit, svině! Nebo chceš sas jéchlu pot nechty?“ Projel mnou mráz. To byl ten hlas, který mě v myšlenkách pronásledoval uţ od rozmluvy s panem Kořínkem! A to, co říkal –

Musím jednat rychle. Rychle, rychle! Otočil jsem se a rozběhl jsem se k přátelům. Stáli v temné mlčící skupince přede dveřmi. „Milan je vevnitř,“ zašeptal jsem. Jarmila sykla. „A nestalo se mu nic?“ „Zatím ne. Musíme ho překvapit. Jestli je otevřeno, půjdeme tiše aţ ke dveřím a pak vtrhnem dovnitř. Vemu ho hned na mušku, a kdyby se chtěl bránit, střílím. Nebudu s ním dělat dlouhé okolky. Jakmile otevřu dveře, začněte všichni nahlas řvát, aby se leknul.“ „Ano,“ zašeptal Zdeborský a hlas mu přeskočil. Vzal jsem za kliku. Dveře povolily. Za nimi zela tmavá předsíň. Na konci pod nějakými dveřmi pronikalo světlo. Zdeborský rozsvítil baterku a vešli jsme po špičkách do předsíně. Dlaţdice zavrzaly. Ale nevadilo to, protoţe z místnosti za dveřmi se v té chvíli ozvalo zasténání a pak spokojený, řezavý smích. „Tak co? Vo kom fí Herr Doktor Pifoňka?“ Jarmila zdušené vykřikla. „Jedem!“ sykl jsem a vrhl jsem se ke dveřím. Ale narazil jsem na pevnou překáţku. Dveře byly zevnitř zamčené. Udeřil jsem do nich revolverem a zařval jsem z plných plic: „Otevřete! Policie!“ V místnosti se ozvaly vzrušené hlasy a potom úzkostný výkřik: „Pomoc! Pomoc! Po –“ Hlas – a já poznal, ţe je to hlas Milana Zelenky – přerušil praskavý výstřel. V okamţiku ticha zazněly kroky několika lidí, zařinčelo okno. Jarmila zaúpěla. Vrazil jsem ramenem do dveří, ale nepovolily. „Ustupte, pane doktore,“ ozvalo se za mnou. Víc instinktivně neţ ze svobodné vůle jsem ustoupil stranou a kolem mě se převalil Ivo Zdeborský jako dělová koule. Dveře zapraštěly a vyvrátily se z pantů. Zalila nás jasná záře elektrické lampy. Přímo proti nám zel černý čtverec otevřeného okna a v něm se mihla záda seskakujícího muţe. Vypálil jsem do toho čtverce, ale věděl jsem, ţe muţ byl uţ dole, kdyţ jsem mačkal spoušť. Koutkem oka jsem zahlédl Milana, svlečeného do košile, jak sedí zhroucen v křesle a z ošklivé rány na

čele mu prýští proud krve. Ale nestaral jsem se o něho. Ani jsem nevnímal nebezpečí. Popadla mě šílená, neodbytná touha pomstít, pomstít, pomstít tohohle mladíka, který měl tak jasné cíle a tak mnoho překáţek se mu postavilo do cesty, pomstít mého přítele i tu sladkou, lehkomyslnou dívku, kterou miloval, a snad i frajírka Činovského, který alespoň něčím byl ve světě uţitečný, a vrhl jsem se k oknu. Dýchla na mě sychravá, mlhavá noc. Kolem uší mi zasvištěla kulka a zaryla se do stěny vedle okna. Drobná tříšť malty mi dopadla na tvář. Seskočil jsem do tmy. Nad mou hlavou prořízl mlhu proud světla ze Zdeborského svítilny a v něm, asi deset metrů přede mnou, se v mlze zabělala běţící silueta. Vypálil jsem znovu. Muţ podklesl v kolenou a svalil se jak podťatý. Pokusil se vstát. Proud světla se vznesl do výše a za mnou zaznělo mohutné zapraštění a pak pískot nějakých zvířátek. Zahrada vpředu se zahalila tmou. Rozběhl jsem se směrem, kde jsem tušil zraněného muţe. Ve tmě bleskl výstřel a zazněla rána. Ale hvizd kulky jsem neslyšel. Vrhl jsem se do tmy a v mlze jsem rozeznal obrysy leţícího těla. Skočil jsem na ně a popadl jsem muţe za krk. Ale zůstal mi bezvládně viset v rukou. Ucítil jsem mezi prsty lepkavou tekutinu. Pak na nás dopadl kuţel světla a na okamţik mě osvětlil. Těţká postava přidusala tmou. Zdeborský. „Máte ho, pane doktore?“ zasípal. „Mám. Ale myslím – posviťte mi!“ Ivo zamířil svítilnu přímo do muţova obličeje. Objevila se hustá černá obočí, odulé rty. Reginald Hubert. Ano. A místo jednoho oka zela v jeho hlavě krvavá rána, z níţ vytékala krev smíšená s mozkem. „Je po něm,“ řekl jsem. Ivo neřekl nic. A vtom ze zahrady zazněl praskot lámaného dřeva. Strnul jsem. „Někdo je u plotu! Za ním!“ Vrhl jsem se znovu do tmy a Zdeborský se mnou. Rychle po sobě jsem dvakrát vypálil. Ze tmy šlehl výstřel proti nám. Znovu jsem dvakrát vypálil. Ale neznámý můj výstřel uţ neopětoval. Doběhli jsme k plotu. Byla v něm díra po vylomených laťkách. Pak se za plotem ozval zvuk motoru. Ivo rychle namířil baterku tím směrem. Světlo sklouzlo po světlé kapotě auta, ale v té chvíli se vůz rozjel a zmizel v mlze. Vypálil jsem poslední ránu. Zdálo se mi, ţe v hluku

motoru jsem zaslechl cinknutí rozbitého skla. Ale motor se nezastavil. Jeho vrčení se rychle vzdalovalo a pak zmlklo. Nevšiml jsem si značky, čísla, ničeho. Zato Zdeborský zachroptěl: „Hadimrška!“ Hadimrška! „Víte to jistě?“ „Určitě. Má cha –“ Ivo zalapal po dechu, „charakteristickou karosáţ.“ Stáli jsme mlčky a Ivo bezúčelně osvětloval silnici. Vír v hlavě se mi trošičku uklidnil a do ţenoucích se beztvarých myšlenek začaly naskakovat některé jasné, přesné, významné vzpomínky, které dohromady měly dát řešení. Protoţe je zřejmé, ţe mrtvý Hubert sám o sobě není řešení. A vrah zase unikl. Ale v té mlhavé tmě jsem najednou věděl docela jistě, ţe řešení je na dosah ruky.

kapitola šedesátá druhá
Prodöhlova navštívenka. Doktor Pivoňka telefonuje policii a vydává se na cestu za vrahem Odnesli jsme mrtvého Huberta do domku. A tam teprve na mě sáhla ledová ruka strachu, ruka tragédie. Protoţe Milan byl taky mrtev. Leţel v rohu na pohovce, kam ho Boţenka s Jarmilou přenesly, a tvář mu tuhla chladem, z něhoţ není oteplení, chladem smrti. U pohovky klečela Jarmila a její hubená záda pod ošoupaným utíkáčkem se zachvívala bolestnými vzlyky. Boţenka klečela vedle ní a drţela ji kolem pasu. Pohlédla na mě a viděl jsem, ţe má také plné oči slz. A tady leţel můj přítel. Znal jsem ho jen krátký čas, ale udělal pro mě víc neţ všichni dosavadní přátelé dohromady. Otevřel mi oči. A já cítil, věděl, tušil, ţe v pozadí jeho smrti není jenom lehkomyslný flirt jeho lehkomyslné lásky, ale něco mnohem závaţnějšího, něco velice nepěkného, něco hluboce, skoro nepochopitelně nelidského. Jarmila plakala zoufalými steny těţce zraněného člověka, které jsou snad společné celé ţivočišné říši. Věděl jsem dávno, ţe ho má ráda. Ale ona ho milovala. A on, podle zlomyslných zákonů tohohle zlomyslného světa, miloval Zuzanu Bechyňovou. Rozhlédl jsem se po místnosti a přistoupil jsem ke stolu. Leţela na něm Milanova náprsní taška a její rozházený obsah. Nějaká legitimace, pár dopisů, několik desetikorun. Na stole hořela svíčka a vedle ní bylo poloţeno šídlo se začernalým hrotem. Ohlédl jsem se po bezvládné Milanově ruce. Ano. Zpod nehtů kapala krev. Bestie! Otočil jsem se k Hubertově mrtvole. Leţel na zemi, roztaţen, s otevřenými ústy a obličejem plným krve. Přistoupil jsem k němu. Taky pod kolenem se tvořila rudá louţe. Klekl jsem si. Přesně v kloubu vnikla do Hubertovy nohy zezadu kulka a uvízla v koleni. Pohlédl jsem na zsinalý obličej. Kulka prolétla okem. Otočil jsem mu hlavu. Nic. Kulka zůstala v hlavě.

Pak jsem Huberta prošacoval. V jedné náprsní kapse měl peněţenku s tlustým balíčkem stokorun. V druhé náprsní tašku, ale v ní nic neţ řidičský průkaz na jméno Hubert Reginald. Zato ve vnější kapse saka jsem přišel na důleţitou věc. Nahmatal jsem tam zmačkanou kartku tuhého papíru, na níţ byla rukou naškrábána slova: Zítra ve tři L. F. určitě přijde, můžeme to spustit Nezapomeňte. P. Obrátil jsem kartu a spatřil jsem natištěná slova, nad nimiţ mi přejel mráz po zádech. HANNJO PRODÖHL filmový reţisér Hadimrška. Němec, jako ten, který leţí přede mnou. Poslední, kdo viděl Zuzanu. A alibi přes vlajkaře Czaberu. Vstal jsem a pohlédl jsem na Iva. Poulil na mě oči jako dychtivý skautík. Podal jsem mu mlčky navštívenku. Přečetl ji a otevřel ústa. „Vrah, “ řekl jsem úsečně. „Jedeme za ním,“ řekl Ivo. Otočil jsem se k oběma dívkám. V hlavě gauče stá l telefon. Přistoupil jsem k němu, sejmul jsem sluchátko a vytočil jsem číslo. „Inspektora Vodičku, prosím!“ Chvíli bylo ticho a pak se ozval suchý inspektorův hlas: „Haló?“ „Tady Pivoňka,“ řekl jsem. Nejdřív jsem si chtěl dovolit ironii. Ale pak jsem si pokorně vzpomněl na tu strašnou, kardinální chybu z domýšlivosti, které jsem se dopustil v bytě Věry Svěrákové. Vzpomněl jsem si na inspektorova slova: „Budou to jedovaté plody. Ţivotu nebezpečné.“ Ano. Kdybych byl tenkrát řekl inspektorovi, co jsem věděl o číslech aut, nemusel tu dnes leţet Milan mrtvý. „Měl jste pravdu, pane inspektore,“ řekl jsem. „V čem?“ vyštěkl inspektor.

„Ale nic, “ řekl jsem a pocítil jsem hroznou únavu. „Přijeďte hned do domu číslo tři v ulici V Šárce. Jsou tu dva mrtví. Jeden z nich je zapleten do vraţdy Zuzany Bechyňová.“ „Jedu tam. S ničím nehýbejte a vy zůstaňte, kde jste!“ Zavěsil jsem. Zůstaňte, kde jste. Přistoupil ke mně Ivo Zdeborský a pravil rozčileně: „Tak pojedem?“ Pohlédl jsem na něho. „Nemáme čím.“ „Venku je ta aerovka.“ Zamyslel jsem se. Zůstaňte, kde jste. Ale teď uţ přeci nemůţu nic ztratit. Leda sám sebe. Znovu se ve mně vzedmula touha po pomstě. Ne, kdyţ jsem tuhle nebezpečnou hru začal, musím ji dokončit. „Jedem, “ řekl jsem. „Boţka, ty tu zůstaň s Jarmilou.“ „Kam chceš jet, Jaroušku?“ řekla úzkostlivě Boţenka. „Musím jet za panem Prodöhlem. Tenhle účet chci uzavřít já.“ „Já pojedu s tebou! Já tě samotnýho nepustím!“ Boţenka se mi vrhla kolem krku. Pohlédl jsem na Jarmilu. Dosud vzlykala, ale uţ slabě, vysíleně. Mám to riskovat? Policie tu bude za deset minut, nejdéle za čtvrt hodiny. A vrah se sem určitě nevrátí. Přešel jsem k oknu a zavřel jsem je. Pak jsem přistoupil k Jarmile. „Jarmilo, zamkněte to tady. A otevřte aţ policii. Musíme dopadnout vraha.“ Obrátila na mě uplakané oči a zavzlykala: „Jeďte!“ Pokynul jsem Boţence a Ivovi a vyšli jsme z domku. Aerovka u chodníku byla otevřená. Zdeborský ji obešel z druhé strany a zastavil se u chladiče. Bylo slyšet, ţe zamyšleně bručí. Boţenka si sedla dozadu a já vedle řidiče. Zdeborský se vtlačil dovnitř a vozík podklesl. „To jsem blázen,“ bručel Zdeborský. „Proč?“ „Nic. Ten vůz mi něco připomíná. Ale nevím co.“

Pak otočil klíčkem, který vězel ve startéru, a vůz se kolébavě rozjel do tmy. Mlha prořídla. Kdyţ jsme sjeli na hlavní cestu, bylo uţ vidět šňůru pouličních světel aţ daleko dopředu k Dejvickému náměstí. Kolem nás se opačným směrem přehnaly dvě černé policejní limousiny.

kapitola šedesátá třetí
v níž doktor Pivoňka má rozhovor s Prodöhlem, Boženka přijde na zajímavou věc a Ivo Zdeborský se rozpomene, co mu připomíná černá aerovka Jeli jsme přes celou Prahu na Vinohrady. Motor aerovky těţce pracoval pod nezvyklým zatíţením a Ivo ji ještě k tomu plynovým pedálem nutil, aby ze sebe vydala všechno. Rychlostní skříň při řazení skřípala, do kopce motor dýchavičně klokotal a míjeli jsme příšerně pomalu osvětlené výklady centra, kolem nichţ spěchali lidé s límci zdviţenými na ochranu před studeným větrem a řídkými a mokrými vločkami sněhu. Pomaloučku se vůz plazil Fochovkou k vinohradské vilové čtvrti a já měl čas přemýšlet. Víc času, neţ mi bylo příjemné. Protoţe jsem nemohl nic vymyslet. Všechno nasvědčovalo tomu, ţe v pozadí celé té špíny je Prodöhl. Ale pořád mi nehrály motivy. Hubert byl zřejmě obyčejný nájemný vrah. Ale proč musela zahynout Zuzana? Na olšanském rohu jsme zabočili ke Korunní třídě a pak Ivo zabrzdil před výstavnou vilou, před níţ parkovalo několik aut. Široká okna v prvním poschodí zářila leskem slavnostní iluminace. Vystoupili jsme z vozu. V řadě zaparkovaných aut stála hadimrška. Byla čerstvě umytá, ale pneumatiky a blatníky nesly stopy jízdy po blátivé silnici. Prohlédl jsem její okénka, ale ţádné nebylo rozbité. „Nevíte, jaké má Prodöhl číslo?“ zeptal jsem se Zdeborského. „Nevím. Mám na čísla špatnou paměť.“ Ivo pozorně vypoulenýma očima obhlíţel vůz, ale neříkal nic. Boţenka přimáčkla nos na sklo řidičova okénka a nahlédla dovnitř. „Hele, Jarouši!“ „Co?“ „Vopička. Pamatuješ? Jak Sepík říkal, ţe se šla vyčurat?“ Rychle jsem se sklonil k vozu. Nad volantem viselo to příšerné zvířátko s růţovými packami a velikou růţovou hlavou. Je to tedy Prodöhlův vůz!

Pohlédl jsem k osvětleným oknům. Zevnitř zazníval smích, cinkání číší, vzdálený halas společenské konverzace. Znovu jsem se ohlédl na hadimršku. Stála uprostřed těsné řady pěti aut. To znamenalo, ţe po ní dorazily ještě dva vozy. Bylo půl deváté. Podle vysokého ţenského smíchu a podle intenzity hlasů za oknem se dalo soudit, ţe večírek je v plném proudu. „Počkejte na mě ve voze,“ řekl jsem Boţence a Zdeborskému. „Jarouši! Co dyţ ti něco udělaj?“ Usmál jsem se. Abych ji uklidnil, řekl jsem Ivovi: „Kdyţ se do deseti minut nevrátím, jděte za mnou. A kdyţ vy se nevrátíte do pěti minut, volej, Boţka, policii.“ Potom jsem zazvonil. Přišel otevřít sluha ve vestě. „Račte?“ „Chci mluvit s panem reţisérem!“ Sluha povytáhl obočí. „Jste pozván?“ „Ne,“ řekl jsem. „Vyšetřuju vraţdu.“ Sluha opět vytáhl obočí. Bez okolků jsem na něho namířil pistoli. „Myslím to váţně,“ řekl jsem. Sluha obočí spustil a otevřel branku. Octli jsme se v hale. Seshora zazníval teď plnou silou rozjařený hlahol. Mluvili německy. „Počkám tady,“ řekl jsem. „Přiveďte ho.“ Sluha se uklonil a prkenně se vzdálil po dřevěných schodech, krytých červeným kobercem. V hale visely řady parohů a stylizovaná ţelezná lucerna. Usadil jsem se do proutěného křesla, ruku s pistolí jsem strčil do kapsy, a kdyţ se na schodech objevil Prodöhl, zůstal jsem sedět. „To jste vy?“ pronesl reţisér udiveně. „Ano,“ řekl jsem. „Ohroţoval jste mého sluhu pistolí, slyšel jsem,“ pravil Prodöhl uraţeně. „Co to má být?“ „Můţete mi říct, kde jste byl poslední dvě hodiny?“ „Prosím,“ řekl Prodöhl. „Ale nechtěl byste mi dřív prozradit, k čemu to potřebujete vědět?“

Byl mi odporný. V tom svém naţehleném fraku, s tou svou arogantní tváří pod krátkým jeţkem, kterého nosil teprve odnedávna, s tím svým zapáchajícím svědomím. Vytáhl jsem ruku s pistolí z kapsy a poloţil jsem si ji na klín. „Vyšetřuju vraţdu,“ řekl jsem, „a nemám moc času.“ „Prosím,“ řekl ledově Prodöhl., Jsem od pěti hodin doma. Pořádám pro několik přátel z Říše five o’clock.“ Stál prusky upjatě a hleděl na pistoli. Vytáhl jsem z kapsy lístek, který jsem našel u Huberta. „Co je tohle?“ Prodöhl vzal lístek, ale neprojevil ţádné vzrušení. „Moje navštívenka se vzkazem,“ řekl klidně. „Komu?“ Pokrčil rameny. „Nevím. Pravděpodobně někomu z mých spolupracovníků. L. F. znamená Lída Forstová. Hraje hlavní roli ve filmu, který teď natáčím.“ Pak mi podal navštívenku zpátky. Vzal jsem ji a řekl jsem: „Našel jsem to v kapse člověka, který zavraţdil mého přítele Milana Zelenku, “ řekl jsem. Prodöhl se zatvářil udiveně a hvízdl. „Tak? No potom jsem ten vzkaz psal zřejmě panu Zelenkovi. Není na něm datum, ale muselo to být uţ dost dávno, protoţe pan Zelenka uţ se mnou delší čas nepracuje.“ Tvářil se příjemně a mnou lomcoval vztek. Ale přišel na nejpřirozenější vysvětlení. Ovšem. Hubert narychlo vzal z Milanovy náprsní tašky věc, která by mohla Prodóhla kompromitovat. Ale Prodöhl má zase alibi. Ti panáci nahoře mu určitě dosvědčí, co bude chtít. „Říkáte, ţe od pěti hodin jste doma?“ A Prodöhl odpověděl přesně to, co jsem čekal: „Prosím. Jestli si přejete, zeptejte se nahoře, koho chcete, z dam nebo pánů. Ale tu pistoli, jestli smím pros it, schovejte. Jste tu v dobré německé společnosti. Ne někde na Ţiţkově.“

Rudá vlna vzteku mnou zalomcovala. Koukalo mu z očí gaunerství, ale nemohl jsem nic dělat. Přinejmenším určitě všechno věděl, ale byl obrněn alibi od paty k hlavě. Sklíčila mě strašlivá bezmocnost. „Milan Zelenka byl můj přítel, pane,“ řekl jsem tiše. „A Zuzana Bechyňová byla jeho snoubenka. Kdybych uţ do smrti nedělal nic jiného, musím zjistit, kdo je má na svědomí.“ Prodöhl pokrčil rameny. „To vás ctí,“ řekl ironicky. „Ale nevím, jestli to stojí za to. Pan Zelenka byl bolševik a bolševici obyčejně takhle končí. A slečna Bechyňová byla pitomá koketa. Ovšem o mrtvých nic neţ dobré,“ dodal. Touţil jsem rozbít mu hubu. Ale měl jsem ruce svázané. V hlavě mi hučelo. Strčil jsem pistoli do kapsy. Prodöhl se posměšně usmíval. „Ještě se uvidíme,“ řekl jsem. „A nevím, kdo z nás se potom bude smát.“ „Nevíte?“ řekl Prodöhl a pak se ušklíbl. „Já to vím.“ Nevěděl jsem – tehdy ještě jsem nevěděl – co tím myslí. Prudce jsem se otočil a vypadl jsem z vily. Zdeborského kulatá tvář svítila napjatě za okénkem aerovky. Vlezl jsem si vedle něho. „Zajeďte někam za roh,“ řekl jsem. Ivo poslušně nastartoval, otočil vůz a zajel do temné postranní ulice naproti Orionce. „Tak co bylo, Jaroušku?“ ozvala se Boţenka. „Nevím,“ řekl jsem. „Ten chlap má určitě na rukou krev. I kdyţ to třeba nedělal sám. Ale nemůţu ho chytit. Nemůţu. Chybí mi všechny důkazy.“ Hlas se mi třásl rozčilením. Skoro jsem brečel. „Buď klidnej, Jarouši. A hezky přemejšlej. Pojď. Zopakujem si to.“ Boţenčin hlásek byl jako balzám na mou duši, kterou zmítala strašná vichřice rozporů. Strašná, protoţe v tomhle případě nic nesouhlasilo. Poddal jsem se tomu hlásku, napjal jsem všechny svaly, které řídí mozek, a udělal jsem poslední pokus urovnat

všechno do logického řetězce, na jehoţ konci by byla ţelízka pro vrahova zápěstí. „Tak dobře, Boţenko. Tak tedy major Činovský byl zavraţděn jednadvacátého září mezi sedmou aţ jedenáctou. Z polohy mrtvol, protoţe byli oba nazí, se dá soudit na vraţdu s erotickým i motivy. Vraţdu Zuzany se někdo pokusil zamaskovat jako sebevraţdu…“ Mluvil jsem jasně, chladně, bez odboček a spekulací. Jenom jsem hromadil fakta. Klidně. Ale pod tím tenkým ledem klidu zuřila bouře. Nenávist, vztek, bezmocnost, bezradnost, lítost, zoufalství. Pak jsem se dostal k okamţiku, kdy Prodöhl odjíţděl ze Zdeborského vily a jeho ţena vlezla do špatného auta. A v tomhle bodě mě Boţenka najednou přerušila: „Jarouši! Ta vopička!“ „Co je s vopicí?“ „No přeci –“a pak Boţenka začala překotně hovořit, a bylo to krásné, logické, jako perfektní báseň. Aţ na to, ţe báseň, je-li to báseň, povznáší ducha k sférám ušlechtilosti. Tahle báseň se podobala spíš hotové smyčce. A ještě neskončila, kdyţ sebou náhle Zdeborský trhl a začal se zuřivě hrabat z auta. Pohlédli jsme na něho tázavě. Funěl a cosi divoce bručel pod fousy. Převalil se kolem chladiče a k čemusi se shýbl. Pak se vztyčil a jeho kulatý obličej zazářil ve světle lucerny jako přejedený měsíc. „Mám to! Mám to, pane doktore!“ zakvikl vítězně. „Co?!“ „Pamatujete se, jak si ze mě na večírku naší Šárky tropili ţerty ohledně mé slabozrakosti?“ Matně jsem si vzpomínal. „Tehda jsem se bránil a uvedl jsem jako důkaz, ţe vládnu dobrým zrakem, ţe jsem přes ulici poznal Ervína Kruliše, jak jel v autě od Můstku nahoru.“ „Ano, ano. Vzpomínám si.“ „Paní Nebavová tehdy tvrdila, ţe stála vedle mě a já ji nepoznal. Nu,“ Ivo se vrzavě uchechtl. „Nepoznal. Měl jsem pozornost upřenou jinam. Na vůz, v kterém jel Ervín Kruliš. Protoţe vozy mě zajímají. A víte, jaký to byl vůz?“

Ivo učinil dramatickou pauzu. „Jaký? Mluvte!“ skoro jsem vykřikl. „Byla to tahle aerovka!“ prohlásil hrdě Zdeborský. „Poznal jsem ji neklamně podle tohohle promáčknutého blatníku. Ţádný dbalý automobilista by s tímhle nejezdil. Dal by si to dávno oprav it.“ Ivo se nadmul nesmírnou pýchou a já vyskočil z vozu. Měl jsem zase ten nádherný pocit přesně klapajícího stroje v mozku a v té chvíli jsem zapomněl na všechny jiné city. Rozhlédl jsem se a na rohu jsem uviděl telefonní budku. Rozběhl jsem se do ní a p opadl jsem seznam. K – k – k – Krulišova smaltovna. Laboratoř. 35827. Vytočil jsem číslo a čekal jsem se zatajeným dechem. Pak byl signál přerušen cvaknutím a ozval se muţský hlas: „Haló?“ „Pan Holousek?“ „Ano, prosím.“ „Pane Holousek, tady doktor Pivoňka,“ řekl jsem. „Pamatujete se na mě ještě? Ukazoval jste mi kapesní vysílač!“ „Ano, ano,“ ozvalo se radostně z aparátu. „Pane Holousek, máte uţ to spravený?“ „Mám. Mám, pane doktore. Dnes odpoledne jsem to dodělal.“ „Pane Holousek, mám k vám velikou prosbu. Vím, ţe na vás chci asi moc. Uţ jednou jsme vám aparát zničili. Ale jde o lidský ţivot.“ „Jakţe? A o čípak?“ Uţuţ jsem chtěl říct pravdu, ale v posledním okamţiku jsem se zarazil. Pan Holousek byl zajatcem iluzí. Iluzí o lidské dobrotivosti, a pravdě by nevěřil. Řekl jsem tedy leţ. Taktickou leţ, leţ, která měla odhalit pravdu. „Vašeho pana šéfa!“ „Dobré nebe!“ vydechl Holousek. „Ano,“ řekl jsem. „A vy ho můţete zachránit. Ale nesmíte se na nic ptát. Máme málo času.“ „Ale to já s největší radostí,“ zablekotal vynálezce. „Budete ale asi muset obětovat vysílač.“ „S největší radostí,“ řekl Holousek. „Totiţ jestli jde panu šéfovi opravdu o ţivot – kaţdému je ţivot milý.“ „Ano. Pane Holousek! Nepřijel váš pan šéf před chvílí domů?“

„Ano prosím. Má stát auto před bránou. Viděl jsem ho, jak utíkal do vily. Bylo mi to divné, ţe tak pospíchá!“ „Dobře. Ale teď se mě, prosím vás, na nic neptejte, a udělejte, co vám říkám. Kaţdá vteřina je drahá.“ „A-ano,“ zaznělo rozechvěle ze sluchátka. „Vemte vysílačku, spusťte ji a dejte ji panu Krulišovi do auta pod zadní sedadlo. A potom počkejte na nás. Ale nikomu nic neříkejte. Zvlášť ne Krulišovi. Kdybyste mu něco řekl, je všechno ztraceno. Pamatujte si: jde o jeho ţivot!“ Zavěsil jsem, neţ mohl pan Holousek něco říci. Udělá to? Neudělá? Bůhví. Spoléhal jsem na jeho geniální prostoduchost. Bylo třeba to riskovat. Skočil jsem do auta a křikl jsem na Zdeborského: „Ke Krulišovi! A dupněte na to!“ Řítili jsme se z vinohradského kopce v kodrcavém automobilu. Před námi se nocí leskle táhly kolejnice. Pak jsme zabočili přes Větrov a kolem temné botanické zahrady do Podolí ke Krulišové smaltovně. Nikde ani stopy po hadimršce. Pod smaltovanou firmou v bráně stál pan Holousek a rozčileně poskakoval. Zrzavý plnovous červeně svítil v záři našeho reflektoru. V ruce drţel vynálezce známou skříňku, připomínající drobný necesér. Kdyţ jsem vyskočil z auta, zaslechl jsem známé krátké pípání. „Kde je pan Kruliš?“ houkl jsem na zrzavého muţíka. „Právě odejel. Dal jsem mu to do kufru na zavazadla. Pane doktore, kdo mu chce co udělat? Takovej vzácnej člověk!“ „Nebojte se. Zachránil jste nám ho tím, ţe jste mu dal do vozu vysílačku. Ukaţte!“ Vyškubl jsem Holouskovi přístroj z ruky a skočil jsem do auta. „Jeďte!“ vykřikl jsem na Iva. Zdeborský zařadil rychlost a aerovka se rozjela. Poskakující pan Holousek, který připomínal rozčileného permoníka, zmizel ve tmě. Pípání z přístroje znělo slabounce a pořád sláblo. Aerovka se činila, ale její síly byly omezené. Boţe! Nesmí mi uniknout! Teď ne! Teď uţ ne!

Ale pípání sláblo a sláblo. Kdyţ jsme vyjeli na Letnou, zmlklo úplně.

kapitola šedesátá čtvrtá
která líčí dobrodružství ve vzduchu a cestu nočním lesem do údolí Zdeborský zarazil vůz. Z chladiče stoupala pára. Byl jsem zoufalý. Na rameni jsem cítil chlácholivou ručku Boţenčinu. „Co teď? Co teď, sakra!“ zařval jsem zoufale. Zdeborský na mě zamrkal vzrušenýma skautskýma očkama. „Věděl bych o řešení, pane doktore.“ „O jakým? Prosím vás, o jakým?“ Zdeborský zrudl napětím. Pak pravil chraplavě: „Mám dosud své letadlo. Mohli bychom ho dostihnout vzdušnou čarou.“ Letadlo. Vzpomněl jsem si na neblahou aviatickou kariéru Iva Zdeborského. Ale v té chvíli mi bylo všechno jedno. „Dobře,“ řekl jsem. „Kde ho máte?“ „V Podbabě. Nahoře na kopci,“ pravil Zdeborský a nastartoval. Letiště bylo na louce za dvouřadem vil, blízko za Matějem. Bylo oploceno drátěným plotem a v jednom rohu byl malý zděný hangár. Plátěný, dobře ošetřovaný sportovní dvouplošník s výsostným znakem Zdeborského voje v něm tiše čekal na uplatnění. A měl se dočkat. Zdeborský se opřel do vrat a široce je rozevřel. Ale vtom se vzbouřila Boţenka. Nechtěla mě pustit. Pověsila se mi na krk a rozplakala se. Přitiskl jsem ji k sobě a zašeptal jsem jí do ucha: „Musím, Boţenko. Mám na svědomí Milana a musím ho pomstít. Nemohl bych se ti podívat do očí, kdybych teď ze zbabělosti couv.“ „Ale kdyţ vy spadnete!“ zanaříkala Boţenka. „Buďte bez obav, slečno,“ ozval se za námi Zdeborský. „Je to spolehlivý stroj. A pro všechny případy máme padáky.“ „Jaroušku!“ vzlykla Boţenka, ale já jsem cítil, ţe uvolnila objetí. Políbil jsem ji a potom jsem rychle vylezl do zadního sedadla. Leţel tam sbalený padák. Připnul jsem si ho, jak jsem nejlépe uměl. Zdeborský nahodil vrtuli a pak se těţce vydrápal do sedadla přede mnou. Vichr probuzený vrtulí rozevlál Boţence sukni, ţe si ji musela

přidrţet. Zdeborský si nasadil kuklu, pak sáhl někam pod palubní desku a motor se rozeřval. Letadlo se dalo do pohybu a vzápětí se rychle a drkotavě rozjelo po mokrém trávníku. Ohlédl jsem se a spatřil jsem Boţenku, jak stojí pod světlem nad bránou hangáru a tiskne si ruce k ústům. A pak se stroj vyhoupl vzhůru a krajina pod námi se jakoby překotila. Stoupali jsme. Pod námi se rozlil třpytivý koberec noční Prahy a nad námi mezi cáry temných mraků vysvitl měsíc. Přiloţil jsem přijímač k uchu. Nic. Ivo letěl v širokém kruhu kolem města. Na sever, pak zahnul k západu a na jih a na východ. Mířili jsme opět k severu, kdyţ jsem zaslechl pípání. „Rovně! Na severozápad!“ zařval jsem Ivovi do ucha a přiloţil jsem mu přístroj k hlavě. Pípání znělo dlouze. Blíţíme se k vysílači. Letěli jsme nízko při zemi, nějakých pět set šest set metrů. Krajina vypadala mrtvolně bledá. Černé šňůry silnic ji křiţovaly mezi temnějšími skvrnami. Ivo se vznesl výš. Měsíc chvílemi vycházel, chvílemi se skrýval za černé, zlověstné mraky. Zdvihl se vítr a lehký dvouplošník se začal nepříjemně houpat. Pak se najednou pípání zase ztratilo. Znělo pichlavě, krátké Morseovy body. Podíval jsem se dolů. „Vraťte se!“ zařval jsem na Zdeborského. Letadlo se naklonilo a opsalo polokruh. Po chvíli se ozvaly zas dlouhé tóny. „Jsme někde nad ním!“ Zdeborský kývl. Drţel jsem mu přijímač na uchu a on podle něho řídil stroj. Snesl se zase níţ. Pátral jsem po krajině. Pípání neustále přeskakovalo z krátké na dlouhé a zase zpátky. Pod námi se táhla černá rovná asfaltka. A pak jsem na ní náhle rozeznal šedivou skvrnu s kuţelíkem ţlutého světla, která se po ní rychle sunula k severovýchodu. Vrah! Měli jsme ho a vlastně neměli. Nemohli jsme přistát. Kdybychom se o to v nepřehledných polích pokusili, unikl by nám. Neţ bychom

někde sehnali vůz, byl by zas z pětadvacetikilometrového akčního rádia vysílačky. Nezbývalo neţ krouţit nad ním a čekat. Hra kočky s myší. Velmi bezmocné kočky a myši, která měla všechny výhody. Tak jsme si hráli skoro dvě hodiny. Byla příšerná zima, promrzl jsem na kost. Naštěstí jsem měl rukavice. Krajina pod námi přešla z rovinatých lánů do kopcovitého terénu. Na východě se zvedl hřeben vysokých hor a silnice dole se začala kroutit. „Kde jsme?“ zařval jsem do ucha Ivovi. „Budem brzo na hranici, “ zapištěl Ivo. „Co mám dělat?“ „Musí zastavit,“ řekl jsem. „Aspoň na chvíli. Kde je tu celnice?“ „V Poličce!“ ozvalo se zapištění. „A tam mají sportovní letiště.“ Rychle jsem přemýšlel. Pak jsem se rozhodl. „Znáte to tam?“ „Několikrát jsem tam přistával.“ „Tak to zkuste,“ řekl jsem. Ivo kývl. Vzal jsem přístroj a zaposlouchal jsem se do něho. Vzdalujeme se. Pod námi se zvedly zalesněné kopce. Ivo začal krouţit kolem temene hory, na němţ zářila okna nějakého stavení. Asi horská chata. Od ní se táhl světlý lán louky. Krátké a dlouhé signály se střídaly. Potom se nos letadla naklonil k zemi a příšerně rychle se začaly přibliţovat koruny stromů. Zavřel jsem oči a oběma rukama jsem se chytil drţadel na bocích gondoly. Ucítil jsem prudký náraz, letadlo poskočilo, nový náraz, a pak jsme ujíţděli po nerovném terénu v drobných poskocích. Najednou se stroj naklonil na bok, křídla o něco zachytila a letadlo se převrátilo na nos. Odstředivá síla mě vymrštila vpřed, ale zůstal jsem viset na řemenech. Zato Ivo přede mnou přerval své popruhy a vypadl z gondoly. Rychle jsem se vyprostil a sjel jsem na zem. V motoru to zakašlalo a vzápětí vyšlehl mohutný plamen. Utíkal jsem, co mi síly stačily. Zdeborský se kutálel opodál. Letadlo hořelo jako obrovská pochodeň a osvětlovalo louku přízračným světlem. „Nestalo se vám nic?“ zvolal jsem. „Ne.“ Zdeborský se postavil na nohy. „Rychle pryč!“ řekl jsem. „Seběhnou se sem lidi a budem muset vysvětlovat. Trefíte do města?“

Zdeborský kývl. Utíkali jsme přes louku k lesu a ponořili jsme se do jeho stínu. Letadlo pořád hořelo. Na vrcholu kopce svítila okna horské chaty a z chvoje lesa bylo vidět několik postav, které pádily k plamenům. Vykročili jsme k městu, které leţelo v údolí. Byla to strašidelná cesta. V lese byla tma jako v ranci, klopýtali jsme přes kořeny, klouzali po zmrzlých zbytcích závějí, vráţeli do kmenů a suché větve nás škrábaly v obličeji. Ale přijímač začal zase pracovat A signál se uţ neměnil: Morseovy značky. Dlouhé, vzrušující a zároveň uklidňující pípání. Znělo tmou a tichem březnového lesa jako hlas lákající Sirény. Prodírali jsme se pomalu, namáhavě, poslepu. Minuty utíkaly, měnily se v čtvrthodiny, v hodiny. Konečně jsme došli na jakousi pěšinu a pustili jsme se po ní. Svaţovala se prudce do údolí, byla kluzká, plná kamení a kořenů. Ivo sípal a funěl, ale drţel se statečně. Pípání vysílačky nás vedlo. Spustil se zase déšť, sníh, plískanice. Pěšina vyústila na širší cestu, a najednou jsme vyšli z lesa a před námi se zaleskla roztaţená světla města v údolí. Za půl hodiny jsme byli na silnici a za další půlhodinku jsme uţ procházeli mezi domky městečka. Byly uţ skoro čtyři hodiny ráno. Déšť se sněhem bičoval dláţděnou ulici a my jsme klusali za hlasem Sirény. Muselo to být uţ docela blízko. Domy se zvýšily, jak jsme se blíţili k městskému centru. Zahnuli jsme kolem nějaké budovy s věţí do úzké ulice a pak jsme se ocitli na náměstí. Uprostřed stál velký kostel s baňatými věţemi. Vpravo se k černému nebi tyčila věţ radnice. Lucerny se houpaly v poryvech větru. Vlevo od kostela jsme zahlédli secesní průčelí velké budovy. Stálo před ní několik aut. „To je hotel,“ zasípal Zdeborský. Vykročili jsme k němu. A tam, před osvětleným zadním vchodem, stála šedivá tatra hadimrška s prostřeleným zadním okénkem. Konečně! Pohlédl jsem na Iva a Ivo pohlédl na mě. Pak jsem sáhl do kapsy. Nahmatal jsem chladný kov pistole.

Beze slova jsme vešli do hotelu. V hale panovalo hrobové ticho a v recepci nikdo nebyl. Přistoupil jsem k pultu. Za přepáţkou se objevila hlava nočního vrátného. „Račte si přát pokoj?“ „Ano,“ řekl jsem, a kdyţ vrátný sundal z desky klíč s číslem, zeptal jsem se: „Dnes v noci se tu ubytoval jeden. náš přítel. Venku stojí jeho vůz. Který má, prosím, pokoj?“ „Pan Novák z Prahy?“ zeptal se vrátný. „Ano.“ „Pokoj číslo tři v prvním poschodí.“ Vzal jsem klíč a vydali jsme se po schodech vzhůru do prvního poschodí. Chodba byla osvětlena ztlumenými světly a byla plná vyřezávaných secesních dveří. Šli jsme po špičkách, po tlustém koberci podél nich. Srdce mi tlouklo. Na dveřích byly tabulky s černými čísly. Před číslem tři jsme se zastavili. Znovu jsme na sebe pohlédli. Ivo polkl a zakručelo mu hlasitě v břiše. Vytáhl jsem pistoli, odjistil jsem ji a pevně jsem ji sevřel v ruce. Pak jsem vzal za kliku a prudce jsem otevřel dveře. V pokoji zavrzala postel. Sáhl jsem levou rukou po vypínači, nahmatal jsem ho a rozsvítil jsem. V záři lustru jsme spatřili Ervína Kruliše, který se překvapeně vztyčil na posteli a mţoural rozespalýma očima do ústí mojí pistole.

kapitola šedesátá pátá
v níž případ vraždy se zárukou končí, a vlastně začíná Kruliš instinktivně hmátl rukou po zásuvce nočního stolku. Vyštěkl jsem: „Ruce vzhůru!“ a Kruliš se zarazil. Pak pomalu zvedl ruce v pyţamovém kabátku nad hlavu a obličejem mu přelétl záblesk strachu. Přistoupil jsem k nočnímu stolku, neustále jsem mířil na Kruliše, a levou rukou jsem otevřel zásuvku. Leţela tam plochá černá německá pistole. Vytáhl jsem kapesník a vzal jsem pistoli opatrně do něj. Potom jsem poodešel ke stolu u stěny, poloţil jsem pistoli v kapesníku na desku stolu a usedl jsem do plyšového křesla. Pořád jsem drţel Kruliše na mušce. Ivo těţce dosedl do druhé ţidle. Tichem pokoje se neslo jen jeho dýchavičné funění. Byl dosud v károvaném raglánu, ale z raglánu visely cáry a na hlavě měl Ivo ušpiněnou leteckou kuklu. Visel vypoulenýma očima na Krulišovi. Kruliš mlčel a do obličeje se mu pomalu vracela barva. Hleděl jsem mu upřeně do očí. Kruliš zamrkal a odvrátil zrak. „Tak, “ řekl jsem. „Tahle pistole je vaše neštěstí a moje štěstí. Moje štěstí, i kdyţ by se zjistilo, ţe kulka, která mi tenkrát u Czaberovy vily prolétla stehnem – kdyby ji někdo našel –, byla vystřelena z téhle pistole. Ale tu samozřejmě nikdo nenajde, jenţe já vím, ţe byla vystřelena z téhle pistole. Prolétla mi stehnem zepředu, a já jsem přece – pamatujete se? – stál zády k Czaberově vile, odkud se střílelo. Utíkal jsem tady s panem Zdeborským pryč, všichni Czaberovi úderníci byli za námi, a přece mě někdo střelil zepředu. Někdo, kdo se schovával mezi stromy, někde v křoví u plotu. Kdo to byl? Vzpomeňte si! Neţ jsme vnikli do Czaberovy vily, dostal jste najednou kýchavku. Nešel jste s námi. A já vám řekl, abyste odešel k autu, kdybyste slyšel nějaký rámus, a nastartoval motor. To jste neudělal. K autu se první dostala Boţenka, která byla ve vile s námi, a předjela s ním k díře, kterou do plotu vylomil Ivo Zdeborský. Vy jste se k nám přidal aţ tam.“

Ivo vzrušeně škytl a já se odmlčel. Kruliš hleděl ke stropu a kolem rtů mu pohrával jakýsi záhadný úsměv. „Předtím, kdyţ jsme stáli pod francouzskými okny vily, velice ochotně jste se nabídl, ţe vylezete nahoru a podíváte se dovnitř. A kdyţ jste tam neviděl paní Meluzínovou, velice rychle jste zase chtěl lézt dolů. Proč? Proč, kdyţ předtím, kdyţ jsme zarazili před Czaberovou vilou, jste dělal všechno moţné, abysme do vily nechodili? Snad jste nechtěl, abych zjistil, co se ve vile děje. Ţe tam je schůze Vlajky. A potom, kdyţ jste se podíval oknem do sálu, ţe tam mezi jinými sedí – reţisér Prodöhl. Ano. Protoţe váš vztah k Prodöhlovi nebyla jen obyčejná společenská známost. A nebylo to taky přátelství. Bylo to něco docela jiného. Máte s Prodöhlem stejná auta. To je ovšem náhoda. Stejná náhoda, jako ţe šedivou hadimršku má taky pan Zadina. To všechno, aţ potud, je čistá náhoda. Ale pan reţisér Prodöhl má v autě nad volantem legrační opici. Tenkrát večer, jednadvacátého září, kdyţ byla zavraţděna Zuzana Bechyňová a major Činovský, tahle opička z auta zmizela. Ale neţ skončil večírek u pana Zdeborského, zase se v autě objevila. Svému synu Seppovi, kterému je asi šest let, to pan reţisér Prodöhl vysvětlil tak, ţe se opička šla vyčurat. Legrační, pro děti jistě vhodné a dětem pochopitelné vysvětlení. Jenomţe my nejsme děti. My víme, ţe panáček z hadrů a pilin se nepotřebuje chodit vyčurávat, a ţe to ani udělat nemůţe. Není to ţivý tvor. Je to, co to je: jenom pilinová loutka. Ale fakt je, ţe kdyţ ji Sepík asi v polovině večera chtěl z auta vzít a darovat Jezebelce, loutka tam nebyla. A fakt je, ţe kdyţ se asi za hodinu nato hosté rozjíţděli domů, loutka tam uţ zase byla. Jak to vysvětlit? Parkoviště bylo přece hlídáno. A zahradník, který byl pověřen tímto úkolem, tvrdí, ţe celý večer nikdo kromě Sepíka do ţádného vozu nevstoupil. Jak to vysvětlit?

No, jestli si vzpomínáte, kdyţ večírek skončil, došlo k malému nedorozumění. Paní reţisérové Prodöhlová vlezla omylem do cizího auta. Prodöhl ji musel z vozu vytáhnout a dovést k svému vo zidlu. Je pravděpodobné, ţe by se něco takového mohlo stát? Paní Prodöhlová přece nebyla opilá. Ne. Řeknu vám, jak to bylo. Paní Prodöhlová skutečně vlezla do cizího auta. Jenomţe to cizí auto stálo zaparkováno přesně na tom místě, kde na začátku večera zaparkoval se svým vozem reţisér Prodöhl. A co to znamená? Nevíte? Je to jasné. Na večírku byli dva hosté, kteří měli auta přesně stejná. Lišila se od sebe jen tím, ţe v jednom visela nad volantem hadrová opička s velikou hubou a v druhém ne. Jedním z těch a ut přijel pan reţisér Prodöhl a zaparkoval je na místě, kde je po skončení večírku hledala jeho manţelka. V tomhle autě nebyla opička. Reţisér Prodöhl – uţ tomu rozumíte, ţe? – totiţ v cizím autě přijel, a ve vlastním voze, ve voze s opičkou teprve odejel Na tohle mě upozornila Boţenka, a já vím, ţe má pravdu. Ale jistě se zeptáte, nač jezdil pan reţisér v cizím autě a čí to bylo auto. Bylo to vaše auto, pane továrníku. A proč s ním přijel Prodöhl? Inu, podívejte se. Tu noc, krátce po půlnoci, našla policie v jednom domku v Braníku dvě mrtvoly, muţe a ţenu. Oba byli nazí, muţ leţel v posteli a ţena na zemi u postele a v ruce drţela dámský revolver. V těle obou nalezl prosektor kulky, které se ráţí hodily k revolveru. Balistický odborník zjistil, ţe obě byly z tohoto revolveru také vypáleny. Případ byl jasný. Aspoň ze začátku. V domku došlo k milostné tragédii. Ţena nejdřív zastřelila svého milence, potom si sedla na kraj lůţka a zastřelila sebe. Jenomţe kdyţ pak policie začala vyšetřovat, došlo k potíţím a objevily se nevysvětlitelné rozpory. Nebylo moţno zjistit – a nikdy v průběhu celého vyšetřování se taky nezjistilo, – ţe by se mrtvá ţena vůbec znala, natoţ ţe by měla milostný poměr s mrtvým muţem. Ale naproti tomu, a nadto, byl mrtvý muţ sledován po delší čas

profesionálním detektivem, který měl z pověření dámy, jeţ skutečně byla milenkou mrtvého muţe, zjistit, jestli není této dámě nevěrný. Dával tedy obzvlášť pozor na jeho styky s mladými dívkami, ale nezjistil pranic. Co zjistil, byly styky s mladými ho chy. Velmi výmluvné styky, které svědčily o dost nepěkných věcech. A teď: je všeobecně známo, ţe existují homosexuálové, kteří své nezákonné erotické styky kryjí legálním manţelstvím. Poměr majora Činovského a paní Zadinové nebylo sice legální manţelství, ale byl to vztah, jenţ Činovskému přinášel různé výhody a jemuţ vlastně jedině vděčil za svůj oslnivý sluţební postup, neboť paní Zadinová, prostřednictvím svého manţela, významného armádního dodavatele, mohla vykonávat značný vliv ve vysokých vojenských kruzích. Vztah Činovského k paní Růţence lze tedy vysvětlit. Ale naprosto nevysvětlitelný zůstává vztah homosexuála Činovského k Zuzaně Bechyňové. Protoţe ze Zuzany mu ţádný zisk nekynul, a homosexuál si nic nezačíná s mladými děvčaty jen pro jejich krásné oči nebo krásné poprsí, obzvlášť je-li sledován ţárlivou milenkou. Ale i kdyby nějakým zázrakem Zuzana vzbudila v Činovském nějakou normální lidskou ţádost, a i kdyby se jejich vztah podařilo skrýt i před zkušeným detektivem, Činovského vztah – pokud nějaký vůbec byl – k Zuzaně nemohl v žádném případě být erotický. Proč? Nejdřív vám musím říct ještě něco, co jsem zjistil. Nevím, jaký máte názor na Arnošta Stařečka. Není to jistě génius a naprosto nevyniká kombinačními schopnostmi. Ale je to úplně spolehlivý čuchací pes. Nebo hlídací pes. Kdyţ chytne stopu, sleduje ji. A dělá to tak, ţe sledovaný nemá nejmenší podezření, ţe je sledován. Za ta léta v Ostrozraku jsem se o tom mnohokrát přesvědčil. A vy tenkrát v Kalokagathiu jste se mě snaţil přesvědčit, ţe Stařeček je tak nešikovný, ţe Činovský věděl, ţe je sledován, a proto si před Stařečkem dával pozor se svými milostnými pletkami. Snaţil jste se mi namluvit, ţe Činovský byl oficírský frajírek, který letěl na holky. Ne. Činovský byl pederast, a Stařeček svému, třeba primitivnímu řemeslu rozumí. Ţe stopuje Činovského, jste se dozvěděl odjinud. Od

Prodöhla, kterému to Stařeček v opici vyţvanil. Přiznal se mi k tomu tenkrát po té noci v Czaberově vile. Proč jste mi to neřekl po pravdě? Protoţe jste nechtěl, abych věděl, ţe se stýkáte s Prodöhlem víc neţ jen povrchně společensky. A protoţe jste nechtěl, abych měl dojem, ţe se o Činovského případ zajímáte víc neţ jako kaţdý druhý. Ale vraťme se k Zuzaně. Řekl jsem, ţe s Činovským určitě nic neměla, a vím to, protoţe prosektor při pitvě zjistil, ţe Zuzana byla virgo intacta. Natolik snad umíte latinsky, abyste věděl, co to znamená. A je pravděpodobné, ţe virgo intacta by brutálním způsobem zavraţdila svého milence? A to právě v okamţiku, kdy uţuţ mělo dojít k milostnému spojení – jak svědčí nahota obou mrtvých – ale ještě neţ k němu došlo, jak nezvratně dokazuje Zuzanino panenství? Jistě připustíte, ţe to není pravděpodobné. Potom policie zjistila důleţitou okolnost. Činovský byl pravděpodobně zapleten do nějaké špionáţní aféry. Naskytla se otázka, nebyl-li vztah Činovského k Zuzaně spíše vztahem dvou špiónů neţ dvou milenců. Ale zase: Stařeček, ani nikdo jiný, ani Zuzanin oficiální nápadník, ani její milý, ani její nejbliţší přítelkyně nevěděli nic o vůbec nějaké, byť sebepovrchnější známosti Zuzany s Činovským. A pak: proč by se taková ministerská dceruška, taková povrchní, koketní, pozemskými statky naprosto apolitická dívka zaplétala do špionáţe? I kdyby nedělala nic neţ spojku, doručovatelku zpráv, které Činovský vynášel z ministerstva. Ale i kdyby: nebyla Činovského milenkou a nevíme, jakým jiným způsobem ji získal tento hezký frajer pro špionáţní spolupráci. Připusťme však, ţe ji získal. Proč ho potom zavraţdila a proč zavraţdila sebe, a to v posteli, a proč při tom oba byli nazí? Ne, ne. Tuhle špionáţní hypotézu nelze drţet. Proto jsem ji hned opustil, zvláště kdyţ se v případu vyskytla třetí osoba, oficiální nápadník, pan Narcis M. Pubenec. Tento pán, jak o něm bylo známo, se často v souvislosti se Zuzanou choval prchlivě, několikrát surově ztýral muţe, kteří si k ní dovolili jen docela nepatrné erotické pozornůstky, a dokonce vyhroţoval zabitím kaţdému, kdo by se vetřel mezi něho a Zuzanu.

V jeho dopisech jsme také našli jedinou naráţku na nějakého důstojníka. Pubenec ho popisoval tak, ţe byl nápadně nepodobný Činovskému. Tehdy jsem mu nevěřil. Ovšem z průběhu dalších událostí jsem se přesvědčil, ţe mluvil pravdu. Ale na počátku vyšetřování jsem to nemohl vědět, a proto jsem si zkonstruoval jistou hypotézu. V koupelně vily se našla cigareta exotické značky. V popelníku v pokoji, kde oba mrtví zřejmě ten večer seděli, popíjeli víno a kouřili, zjistil policejní chemik popel z několika cigaret téţe exotické značky, která v Praze není k dostání. Špačky byly z popelníku zřejmě odstraněny, a v bytě zůstal jen ten jediný špaček zapomenutý v koupelně. Ty cigarety nebyly v Praze nikde k dostání. Ale pan Pubenec měl sluhu, Englberta Potravu, učeného podivína. Potrava se zabýval studiem orientálních jazyků, měl styky s Orientem a dostával od svých orientálních přátel různé pozornosti. Mezi jinými i cigarety, Sám jsem v Pubencově bytě takovou cigaretu vykouřil. Nebyla to sice sennousska, byla to čínská cigareta, ale byla to cigareta orientální, cigareta, jaké se v Praze normálně nedostanou. Navíc neměl pan Pubenec na osudné odpoledne a večer alibi, nýbrţ jen krajně nepravděpodobnou historku. A kdyţ mi potom na večírku konaném u příleţitosti vašich narozenin, pane továrníku, nabídl sennoussku, a kdyţ den nato přivedl podplaceného falešného svědka, měl jsem za to, ţe jsem objevil i vraha. Pubenec se ukryl ve vile, poněvadţ odněkud věděl, ţe tam má mít Zuzana schůzku s Činovským. Kdyţ tam Zuzana s nějakým muţem skutečně přišla, odešel z vily – soused viděl z vily odcházet nějakého muţe těsně po příchodu Zuzany a jejího partnera – pak ho ţárlivost donutila k návratu, a on zastřelil nejprve milence, pak měl dlouhý rozhovor se Zuzanou a nakonec zabil i ji. Dámským revolverem, všiml jste si? A pak teprve prchlivý panic velmi důmyslně zaranţoval celou scénu tak, aby působila dojmem vraţdy a sebevraţdy; to znamená svlékl Zuzanu i Činovského do naha a Činovského zastřelil, teprve kdyţ byl svlečený, protoţe na Činovského šatech nebylo stop po krvi. Anebo, našel-li je uţ nahé, kdyţ je překvapil, seděl potom sám oblečen u stolu s nahou Zuzanou. Kouřil s ní sennoussky. A Zuzana byla

dceruška pana rady, virgo intacta, a Pubenec, ţe? A jiná divná věc: byl panic a starý mládenec. Divné, ţe? A jiná divná věc: pan Kořínek, pán, který bydlí ve vedlejším domě, viděl Zuzanu s nějakým muţem, jak vcházejí do vily. A zaslechl taky větu, kterou ten muţ pronesl: Ále šé je tu stráfy luft, co rřikate? Větu, kterou řekl někdo, kdo neuměl dobře česky. Proč by Činovský předstíral, ţe neumí dobře česky? Nad tím by se však moţná, při troše dobré vůle, daly zamhouřit oči. Podívejme se však na věc z jiné strany: Pubenec mi nabídl sennoussky u vás na soirée. To bylo v době, kdy já uţ jsem zjistil praţský zdroj sennoussek: ústav slečny Svěrákové. Jak jsem ho zjistil? Můj přítel Milan našel oharek sennoussky v popelníku v čekárně doktora Koštýře. Ztratil nervy a udělal v ordinaci poplach. Z jeho řečí musel doktor Koštýř snadno vyrozumět, ţe sennousska nějak souvisí s vraţdou Zuzany Bechyňové, a dal Milanovi seznam pacientů, kteří toho dne byli v ordinaci. Byla mezi nimi taky slečna Svěráková. Tak jsme na ni přišli. A pan doktor Koštýř je velmi povídavý pán. Dá se předpokládat, ţe o takové senzaci nepomlčel, obzvláště kdyţ o to nebyl poţádán. Je to zubní lékař a spravuje zuby, mimo jiné taky vám, pane továrníku. A vy jste byl k němu objednán den nato, co tam Milan objevil sennoussku. A den po vaší návštěvě u doktora Koštýře jste mě pozval na své soirée. A na tomhle soirée mi Pubenec nabídl sennoussky. Přísahal, ţe neví, jak se dostaly do jeho cigártašky. Inu, já uţ to dnes vím. Měl jste tam takového výpomocného majordoma, který býval kdysi číšníkem, a potom se specializoval na kapsářství. Na vašem večírku pomáhal hostům z kabátů. Boţenka ho poznala. Co bylo jednodušší neţ vytáhnout Pubenci, omámenému strachem, cigártašku, nacpat do ní sennoussky a zase mu ji strčit do kapsy? A co bylo jednodušší neţ mně cigártašku ukrást? A co bylo snadnější neţ předpokládat, ţe dříve nebo později během večera se dám do řeči s Pubencem, mechanicky sáhnu po cigaretách, nebudu je mít, a Pubenec mi stejně mechanicky nabídne sennoussku ze své cigártašky?

K tomu jistě není třeba velké fantazie. Ale vrah měl fantazie dost. Víc neţ dost. Trochu to přehnal. Poslal Pubencovi kříţovku s tajenkou, z níţ vyplývalo, ţe někde je někdo, kdo ví, ţe Pubenec je podezříván z vraţdy, a kdo se snaţí to podezření utvrdit, nebo kdo se snaţí Pubence aspoň zastrašit. Jenomţe krátce nato se objevil Pubencův skutečný svědek a Pubenec byl z obliga. Běţel s tím ještě zatepla na svatební hostinu pana Áaróna Cohena a tam to náleţitě roztroubil. Na té hostině jste byl také vy. Odpoledne toho dne se někdo pokusil otrávit Věru Svěrákovou. A kdyţ se mu to nepodařilo, pokusil se ji ještě ten večer zastřelit. Zjistili jsme, ţe to byl Reginald Hubert, bývalý profesionální zápasník a její tajný milenec. Proč to udělal? No, není těţké uhodnout, ţe proto, ţe Věra na něj něco věděla, co se nesměl dozvědět nikdo jiný. Byl jsem ten večer u Věry a ona mi málem řekla, co to bylo. Ale vtom na ni Hubert vystřelil. Co to bylo? Nezapomeňte: Věra měla sennoussky a Hubert byl její milenec. Hubert byl Věřiným milencem uţ před lety, ale pak měla kvůli němu skandál. Tenkrát si říkal Reginald von Biilow, pak zmizel a po čase se zase objevil. Jmenoval se skutečně Hubert Reginald a na tohle jméno měl taky automobilovou licenci a řidičský průkaz. V Kalokagathiu ale vystupoval jako Reginald Hubert, protoţe pod tímhle jménem pravděpodobně zápasil v Německu v letech po skandálu s Věrou. Hubert z Věry tyl. Dávala mu peníze a visela na něm hloupou a slepou láskou. A Hubert byl kuřák. A byl to Němec, na to nezapomeňte. Kdyţ jsme byli v Czaberově vile, přistihl jsem ho ve společnosti vlajkařů, kde byl taky Prodöhl. Co je přirozenější, neţ ţe Hubert a Prodöhl se znali? A mezitím se stalo ještě něco velmi divného. Paní Kropáčková, Činovského bytná, přišla v den vraţdy mimořádně pozdě domů, protoţe se zdrţela se svým nápadníkem. Ale já jsem zjistil, ţe ten den se s ním teprve seznámila a on potom zmizel a uţ nikdy se neobjevil. Aspoň paní Kropáčkové, protoţe já jsem s ním mluvil. Byl

to Mistr Straka, malíř, který dělá návrhy pro váš závod a u něhoţ jste byl odpoledne v den vraţdy údajně od tří do šesti. To je pozoruhodné, nemyslíte? Ten večer, co se Hubert pokusil zastřelit Věru, chytil se s ním Milan Zelenka pod Sanopsem do kříţku a kopl ho do kolena. Já jsem zahlédl část čísla jeho auta, šli jsme po tom a Milan se setkal včera s Hubertem v Kalokagathiu. Šel pryč, aby mi to ohlásil, ale Hubert ho v temném průjezdě dohonil, omráčil, naloţil do své aerovky a odvezl do svého domku u Šárky. Cestou telefonoval někomu, kdo o té věci měl vědět a asi taky rozhodnout. Ten někdo přijel a spolu s Hubertem Milana vyslýchali a mučili. A kdyţ jsme pak přijeli my, tak Milana odstřelili. A vsadím se, ţe kule, která je v Milanově hlavě, byla vypálena z tohohle revolveru. A dá se to dokázat – pro balistika to bude hračka.“ Odmlčel jsem se. Kruliš pořád hleděl ke stropu a kolem rtů mu stále pohrával úsměv. Spustil jsem dál: „Oba vrazi utekli oknem, ale já jsem po nich dvakrát vypálil. Jednoho jsem trefil do nohy. Zezadu. Kdyţ jsem k němu přiběhl, byl mrtev, a kromě mé rány byl střelen ještě jednou, do hlavy, a to zepředu. Vsadím se, ţe i tahle kulka byla vypálena z této pistole.“ Kruliš neřekl nic. Pořád jen zíral ke stropu s tajemným mdlým úsměvem na rtech. „Proč se to stalo, je jasné,“ pokračoval jsem. „Vrazi se potřebovali zbavit Milana, aby nemohl odhalit Huberta, stejně jako se předtím potřebovali zbavit Věry, aby nemohla přivést mě na Hubertovu stopu. A nakonec se jeden z vrahů, ten, který nebyl zraněn mým výstřelem, musel zbavit Huberta, protoţe Hubert uţ nemohl utéci, a nesměl mluvit. Ten vrah potom ujel v hadimršce a já jsem po něm střelil. Rozbil jsem mu zadní okénko. Ta hadimrška stojí dole před hotelem. A přijel jste v ní vy.“ Kruliš zase neřekl nic. „Proč tolik krve?“ řekl jsem. „A ještě jiné, zajímavější proč? Je jasné, ţe Zuzanu zavraţdil Hubert. Mluvil přesně tak jako muţ, kterého zaslechl pan Kořínek. Měl jako jediný muţ v Praze volný přístup k sennousskám. Byl to surovec bez skrupulí, který byl bez

rozmyšlení hotov na povel zavraţdit i ţenu, která ho milovala a z níţ uţ leta těţil. Ale proč tenhle člověk vraţdil Zuzanu? Myslím, ţe neměl jiný důvod neţ prostě rozkaz. A on uposlechl. Ale zase, proč dostal takový rozkaz? Vraťme se zase k zjištění policie, které na příkaz shora bylo ututláno. Činovský byl pravděpodobně zapleten do špionáţe. A vraťme se do doby, kdy byl zavraţděn. Hrozilo vypuknutí války. Všechna bezpečnostní opatření byla zpřísněna. Práce špiónů byla těţší a riskantnější neţ kdy dřív, a některým, zejména jenom pomocníkům, neprofesionálům získaným za peníze, začaly jistě téct nervy. A já myslím, ţe jedním z nich byl Činovský. Nevím, o co šlo a co udělal. Snad hrozil prozrazením celé sítě, snad chtěl víc peněz, neţ mu byli ochotni dát, snad jenom dohrál nějakou mouřenínskou úlohu. Nevím. Ale zdá se mi jisté, ţe prostě musel být odstraněn. Třeba taky měli špióni avízo, ţe policie je jim na stopě, a proto ho museli oddělat. Jenţe v tom případě, řekněte: zavraţděný důstojník generálního štábu, který je v podezření ze špionáţe – není to naprosto jednoznačné? Nevede to policii bezpečně po správných stopách? Nehrozí nebezpečí, ţe vrazi budou rychle odhaleni a ţe tím bude odhalena celá síť? Myslím, ţe ano. A proto síť musí získat čas. Jak? Ne, Činovský musí být odstraněn rychle. Ale je moţno získat čas tím, ţe se policie uvede na falešnou stopu. A tady začíná to, co je na celé věci nejstrašnější. Skoro neuvěřitelné. Naprosto nelidské. Ale je to přesto pravda. Tou falešnou, fabrikovanou stopou byla Zuzana. Ano, pane továrníku, byla zavraţděna jen a jen proto, aby do případu vnesla rozpory, které jsme tak dlouho nemohli vyřešit. Aby policii svedla ze stopy. Strašné, viďte? Nevinný mladý ţivot jen proto, aby se co nejúčinněji zmátla policie. Ale co jiného čekat od lidí, kteří pracují pro mocnost, která zavedla ve starém kulturním státě reţim triumfujícího barbarství?“

Kruliš se na mě podíval a jeho ironický úsměv jako by se prohloubil. Ivo Zdeborský vedle mě se zajíkl a pak začal oddychovat ještě víc neţ předtím z únavy. Ale Kruliš zase nic neřekl. „Taková je tedy záhada Zuzany Bechyňové,“ pokračoval jsem. „Nikdy neznala Činovského. Nebyla ani jeho milenkou, ani jeho komplickou. Sebrali ji právě proto, ţe nic z toho nebyla: aby to všechno bylo naprosto nevysvětlitelné. Dovezli ji do vily a tam ji docela jednoduše a chladnokrevně zabili. Jak? A kdo? Podívejte se: Dnes večer jsme jeli k panu Prodöhlovi Hubertovou aerovkou. Tady panu Zdeborskému bylo na tom zase něco nápadné, ale nemohl si vzpomenout co. Teprve kdyţ Boţenka vysvětlila, proč z Prodöhlova auta zmizela Sepíkova opička, uvědomil si, co to je, byl to promáčknutý blatník. Jak asi víte, lidské myšlení je ovládáno asociacemi. Jisté nápadné, výjimečné prvky naší skutečnosti, které se vyskytly v čase nebo v prostoru vedle sebe, sváţe naše podvědomá asociační schopnost pevným poutem a uloţí je pod práh vědomí. Kdyţ se potom někdy jindy objeví jeden takový prvek znovu ve zkušenosti, vytáhne s sebou na povrch vědomí i druhý. Ten nápadný, výjimečný prvek ve zkušenosti pana Zdeborského bylo spojení promáčknutého blatníku, a k tomu na špatně udrţovaném voze zastaralého typu, s tím, ţe vůz jste řídil vy. Vy, který si potrpíte na dobrá moderní auta a který máte zřízence, aby o vůz pečovali. Řídil jste tuhle starou, sešlou aerovku s promáčknutým blatníkem jednou odpoledne po Václavském náměstí. Zdeborský vás v ní viděl. Ovšem kdyţ to řekl ve společnosti krátce potom, co se přiznal, ţe ho pro slabozrakost neodvedli na vojnu, bylo velmi snadné všechny přítomné přesvědčit, ţe měl vlčí mlhu. Tím spíš, kdyţ současně s tím nepoznal, a proto nepozdravil paní Nebavovou, která stála na chodníku pár kroků od něho. Nepoznal ji, protoţe jeho pozornost byla cele upoutána tím neobvyklým zjevem, který jste představoval vy v tom motorizovaném vraku.

Nikdo mu tehdy nevěřil a všichni na tu epizodu zapomněli. I já, i pan Zdeborský. Ale pro něho to byl svého druhu záţitek a asociace čekala jen na vhodný popud. A ten se dostavil včera večer. Pan Zdeborský si vzpomněl, ţe vás v tom voze viděl. Ale teď: kdy vás v něm viděl? To je důleţité. A vy víte – a já to dnes vím taky – ţe to bylo jednadvacátého září minulého roku. Toho dne, kdy byla zavraţděna Zuzana Bechyňová. Uviděl vás odpoledne, někdy po čtvrté hodině. Ale na to odpoledne vy ovšem máte alibi. Od čtyř do šesti jste byl u Mistra Straky. Ve čtyři vás tam dokonce viděl ještě Strakův soused, k němuţ si Straka šel vypůjčit vývrtku, aby mohl otevřít láhev vína, kterou jste se s ním zřejmě chystal přátelsky vypít. Vypití láhve vína můţe trvat hodinu dvě. Proto si šel Straka vypůjčit vývrtku. Aby v sousedovi podvědomě vzbudil přesvědčení, ţe jste potom spolu aţ do večera popíjeli v jeho ateliéru víno. To platilo, dokud jste měl alibi. Ale uţ ho nemáte. Před pátou vás viděl pan Zdeborský v Praze. Dobrá, mohl jste říct, ţe vidí špatně a s někým si vás spletl, a Straka vám potvrdil, ţe jste byl u něho. Jenomţe tenhle Mistr Straka, váţený a zaslouţilý umělec, si tentýţ večer z nevysvětlitelných důvodů tak trochu zahrál na sňatkového podvodníka. Vypůjčil si k tomu zajímavé jméno, Josef Novák, a uplatnil svůj muţný půvab na paní Kropáčkové, dosti fešné vdově po ţivnostníkovi. A tahle paní Kropáčková byla – patrně docela náhodou – bytná majora Činovského. Chodila kaţdou středu do kavárny a kvečeru se s ţeleznou pravidelností vracela. Ten den, jednadvacátého září, byla středa. Večer došlo v bytě paní Kropáčkové k dvěma vraţdám, a co čert nechtěl, právě tu středu ze všech střed se paní Kropáčková vrátila aţ skoro k půlnoci. Zdrţel ji pan Novák, který potom zmizel a uţ se nikdy neobjevil. A jedna maličkost. Kdyţ spolu šli z kavárny, volal pan Novák jakémusi příteli. Myslím, ţe vím, čeho se týkalo to volání. Byla to vlastně zpráva, ţe všechno je v pořádku, o Kropáčkovou je postaráno a vzduch je čistý. Ale kdo byl ten přítel, kterému Straka volal?

Na to musíme jít zase z jiného konce. Řekl jsem, ţe Činovský spolupracoval se špióny, a kdyţ se situace přiostřila, buď ztratil nervy, nebo se kolem něho začala stahovat síť policie. Bylo třeba ho rychle odstranit a rozhodovaly moţná hodiny. Kritická byla noc z dvacátého na jednadvacáté září. Tu noc, nebo moţná aţ ráno, se sešli dva nebo moţná čtyři lidé a vypracovali plán. K tomu plánu potřebovali mrtvou dívku. Nemohla to být nějaká prostitutka, protoţe kdyby byl Činovský nalezen s mrtvou prostitutkou, podezření policie by se spíš zvýšilo, neţ zmenšilo. U prostitutky jsou předpoklady k špionáţním pletkám a prostitutka, s níţ by Činovského nikdo nikd y předtím neviděl, by stěţí byla dobrou představitelkou sebevraţdy z milostných pohnutek. Ne. Špióni potřebovali dívku z dobré rodiny. Naprosto nepravděpodobnou kandidátku špionáţe, zato víc neţ pravděpodobnou trpitelku hysterickou ţárlivostí. A potřebovali ji rychle. Kde ji sehnat? A jak ji nenápadně dopravit na místo zločinu? Jeden z bandy byl filmový reţisér. Jmenoval se Hannjo Prodöhl a v ateliérech měl přístup ke krásným dívkám, a některé z nich byly i z dobrých rodin. A tak vypracovali plán, do kterého zasvětili další dva členy organizace: zápasníka ve volném stylu Reginalda Huberta a „vlasteneckého“ malíře Otakara Straku. A pak to provedli. Jak? Takhle: Vy, pane továrníku, jste krátce před čtvrtou zavolal ze Strakova ateliéru majora Činovského, ţe s ním nutně potřebujete mluvit a ţe jedete do jeho bytu u paní Kropáčkové. Máte vysoký hlas, můţete v telefonu snadno předstírat, ţe mluví ţena, a to jste pravděpodobně dělal vţdycky, kdyţ jste mluvil s Činovským. Z bezpečnostních důvodů. To byly ty Činovského telefonní rozhovory s dámami, a to byla ta ţena, kterou v telefonu odpoledne jednadvacátého září slyšel nadporučík Kaněra. Činovskému se moc nechtělo, mluvil otráveně, ale pak jel. Někdy kolem páté dorazil do bytu a krátce po něm jste tam přijel vy. Přijel jste tam aerovkou, kterou jste si vypůjčil od Huberta – přijel jste s ní

uţ ke Strakovi někdy ve tři odpoledne, nechal jste ji stát někde v postranní uličce na Starém Městě a do ateliéru jste došel pěšky. V Braníku jste s aerovkou zajel do lesa za vilou paní Kropáčkové. Je tam taková rovinka vedle silnice, ideální přírodní parkoviště, a není na ně z vilky vidět, protoţe je schované za stromy. Tam jste počkal, aţ od tramvaje přijde Činovský, a vešel jste do vily za ním. Asi v tu dobu, kolem páté hodiny, končili na Barrandově natáčecí den a pan reţisér Prodöhl se chystal odjet domů. A tady vstupuje do příběhu Zuzana Bechyňová. Měla v natáčeném filmu roličku a vy jste věděli, ţe to odpoledne bude určitě v ateliéru. A bylo snadné předpokládat, ţe se vykašle na všechny schůzky, má-li jaké, kdyţ jí pan reţisér nabídne, ţe ji sveze do města, protoţe s ní chce projednat roli, a to nějakou větší, moţná dokonce hlavní roli ve svém příštím filmu. Předpokládali jste správně. Zuzana nastoupila do šedivé hadimršky pana reţiséra Prodöhla a odjela s ním na Václavské náměstí. A tady, na smluveném místě, kde je hodně frekvence, aby to bylo naprosto nenápadné, čekal Hubert. Někde v postranní ulici měl zaparkovánu jinou šedivou tatru hadimršku, která patřila vám, pane továrníku, a kterou jste mu na to odpoledne zapůjčil výměnou za jeho aerovku. Ale sám Hubert čekal někde na Václaváku. Prodöhl ho Zuzaně nějak představil. Snad jako německého reţiséra, nebo filmového autora, to nevím. A potom Hubert nastoupil a Prodöhl vystoupil a Zuzaně namluvili, ţe ji pan německý filmový reţisér zaveze do bytu nějakého dalšího filmaře, kde má být schůzka. A protoţe Němec nemá v Praze auto, nabídl Prodöhl nezištně svůj vůz a prohlásil, ţe sám se dostaví později s tím dalším filmařem, majitelem to ho bytu, který ho sveze svým autem. Nějakou takovou nebo jinou historku si vymysleli, pro Zuzanu byla kaţdá dobrá, protoţe Zuzana tonula v opojení tuchy filmové slávy. Asi je ani moc neposlouchala a Hubert se jí jevil jako veliká osobnost z toho jiného světa celuloidových snů. Proč celý ten kolotoč s auty? Protoţe Prodöhl potřeboval přijet domů hadimrškou a odvézt v ní rodinku na večírek u Zdeborského

kvůli alibi. A protoţe Hubert v roli zahraničního reţiséra nemohl k Činovskému Zuzanu vézt v proletářské aerovce. Proto předstíral, ţe s sebou v Praze nemá vůz, proto odjel Prodöhlovou hadimrškou a proto Prodöhl přesedl do hadimršky Krulišovy, kterou na Václavák přivezl Hubert a nechal ji zaparkovanou někde za rohem. A tak odvezl Hubert Zuzanu do vily paní Kropáčkové, zaparkoval hadimršku vedle černé aerovky a vrátil se se Zuzanou k vile. To bylo těsně před šestou. Tou dobou uţ byl Prodöhl doma, a dojel tam v šedivé hadimršce, do níţ nasedl někde v postranní ulici u Václaváku a která patřila vám, pane Kruliš. Byla naprosto stejná jako Prodöhlův vlastní vůz. Lišila se jenom jedinou maličkostí. Nebyla v ní opička s velkou hubou. Ještě předtím si Prodöhl zašel do Tlapákovy kavárny pro alibi. Skutečně tam byl, skutečně mluvil s Czaberou. Jeho alibi je pravdivé. Ale přesto ho nezachrání. A ve chvíli, kdy přijíţděl Prodöhl domů, vcházel Hubert se Zuzanou do vily paní Kropáčkové. Viděl je při tom pan Kořínek, Zuzanina krása ho oslnila, a tak si z jejího průvodce pamatoval jen větu, pronesenou s německým přízvukem: ‚Ále šé je tu stráfej luft, co rřikate?‘ Zmizeli ve vile a krátce nato vyšel z vily nějaký muţ. Zase ho viděl pan Kořínek, a zase si ho blíţ nevšiml. Byl jste to vy, pane továrníku, zašel jste do lesa a odjel jste Prodöhlovou hadimrškou domů. Měl jste nejvyšší čas se převléknout a dorazit kolem sedmé hodiny s dceruškou na večírek u pana Zdeborského. Ale co dělal v té době major Činovský? Ten? Ten byl v šest hodin uţ nejmíň půl hodiny mrtev. Brzo po páté jste ho zavraţdil. Omámil jste ho nejdřív pravděpodobně éter em, který je při pitvě nezjistitelný. Pak jste ho svlékl, uloţil do postele a ranou do srdce z dámského revolveru jste ho zastřelil. Potom jste revolver nechal na smluveném místě v koupelně, počkal jste, aţ přijde Hubert se Zuzanou, a pak jste rychle zmize l. Hubert se Zuzanou se usadili ve vedlejším pokoji, kde jste připravil víno, a dali se do ‚čekání‘ na Prodöhla a moţná na další filmaře. Konverzovali, samozřejmě kouřili a pili. Zuzaně došly egyptky, a Hubert jí tedy nabídl svoje cigarety. Dovedu si předs tavit, jaký to byl ideální námět pro konvenční konverzaci: exotické

sennoussky, které si ‚pan reţisér‘ koupil, kdyţ byl natáčet někde v Persii film pro šáha, nebo něco takového. A Hubert hovor prodluţoval. Někdy kolem sedmé volal Straka, ţe Kropáčková je zajištěna, a Hubert vysvětlil Zuzaně, ţe pánové se někde zdrţeli a přijedou později. Měl rozkaz odloţit vraţdu na co nejpozdnější hodinu, aby se všechno ještě víc zkomplikovalo. Aby to vypadalo, ţe milenci nejdřív dlouho seděli, popíjeli, pak se spolu vyspali a teprve pak došlo k tragédii. Konečně někdy po desáté, kdy uţ se to nedalo prodluţovat, pouţil Hubert stejné metody jako vy při vraţdě Činovského. Odešel do koupelny, vzal tam dámský revolver a lahvičku s éterem, které jste tam pro něho schoval vy, a – zapomněl tam oharek sennoussky. To byla jediná chyba, jíţ se v té sloţité kombinační hře dopustil. Ale byla to osudná chyba. Protoţe oharek nám prozradil, ţe v době vraţdy byl v bytě ještě někdo jiný neţ Zuzana a Činovský. A potom Hubert Zuzanu bez rozpaků omámil éterem, v podvědomí ji přenesl do vedlejšího pokoje, kde v posteli leţela připravená mrtvola Činovského. Svlékl ji, posadil ji na pelest, vtiskl jí do ruky revolver, přiloţil jí ho k spánku a přes její prst stiskl spoušť. Zuzana se zhroutila na zem s pistolí v ruce, všechno bylo naprosto perfektní. Hubert pak ještě odstranil oharky sennoussek z popelníku, sebral lahvičku s éterem a zmizel. V lese za vilou si vyzdvihl svoje auto, černou aerovku, a odjel spokojeně domů. Všechno bylo perfektní, aţ na jednu věc. Nikdo z vás nepředpokládal, ţe Zuzana je virgo intacta, a ţe proto celé to postelové aranţmá skřípe. A to byla další věc, která nás přesvědčila, ţe vrahem Činovského není Zuzana a ţe ona sama neskončila sebevraţdou. Tak to tedy bylo, pane továrníku. A vy to dobře víte. Jenomţe ovšem – nemohu vám to dokázat.“ Odmlčel jsem se a hleděl jsem na Kruliše. Kruliš si pohodlně v posteli poposedl a ušklíbl se. Řekl jsem: „Ne. Bohuţel, tohle vám dokázat nemohu. Náš soudní systém, který svými nároky na přesvědčivost důkazů chrání nevinné před justičním omylem, můţe bohuţel někdy také ochránit viníka před spravedlivým trestem.

Ovšem řeknete, Zuzanin vrah je mrtev, je tedy potrestán. A máte pravdu, ţe vraţda Činovského mě příliš nevzrušuje. Činovský byl obyčejný zrádce a dostal, co si zaslouţil, i kdyţ provést to měla osoba k tomu zákonem určená a placená státem. Ale jeho smrti rozhodně nelituju. Líto je mi Zuzany. Protoţe ta byla nevinná. Protoţe byla mladá a mohla se ještě ve světě něčím stát. Byla to nepopsaná deska, ţivot byl před ní, a ona se mohla stát radostí lidí, matkou lidí, pomocníkem lidí, uţitečnou krásou, ţenou, matkou, člověkem, vším na světě. Místo toho skončila v policejní márnici a za tu krátkou dobu, kterou na světě proţila, neudělala nic a nezpůsobila pravděpodobně nikomu mnoho radosti. Ale to všechno mohlo být, a teď uţ to být nemůţe. Proč? Proto, aby se zakamuflovala krvavá politická špína, aby několik zločinců, kteří slouţí reţimu, jenţ popírá všechno, za co stojí ve světě ţít, uniklo policii. A ani to nebylo nutné, protoţe vývoj byl tak překotný, ţe zločince stejně za pár dní nato zachránila ještě větší zrada, neţ jaké se sami dopustili. Mnichov. Ani to nebylo nutné. Ale stalo se to. A vrahem Zuzany byl Hubert. Jenţe Huberta já nepovaţuju a nemůţu povaţovat za Zuzanina vraha. Hubert byl jenom obyčejný nástroj. Nebyl víc neţ revolver v Zuzanině mrtvé ruce. Hubert byla vraţedná zbraň v rukou někoho jiného. Vy jste vrah Zuzany Bechyňové, váţený pane. Protoţe vy jste byl hlava celé té tlupy, intelektuální hlava. Celý plán, celá ta surová, dvojnásob nelidská, chladně vykalkulovaná vraţda toho lehkomyslného a oblouzeného mláděte se zrodila ve vaší hlavě a byla provedena na váš příkaz. Vy jste vrah, pane, vy máte Zuzanu na svědomí, tak jako mrtvé vojáky padlé v téhle válce nemají na svědomí střelci, kteří tiskli spouště kulometů a táhla děl, ale císařové, králové, prezidenti a ministerští předsedové s ústy plnými lidskosti, kteří v ţivotě nezabili vlastníma rukama moţná ani komára. Vy jste vrah. Prcha l jste přede mnou, ne ţe byste se bál šibenice, protoţe jste věděl, ţe máte mocné ochránce. Věděl jste, ţe na jejich příkaz je zastavena protišpionáţ a ţe policie ztratila o tragédii v branické vile zájem. Věděl jste, ţe zabít Činovského a zabít Zuzanu

Bechyňovou byla vražda se zárukou. Ale měl jste strach ze mne, protoţe jste věděl, ţe jsem vám na stopě a ţe stačí, aby vaše jméno problesklo v novinách v souvislosti se sebemenším podezřením, a vy jste jako špión vyřízen, stanete se bezcenným a moţná, coţ je nebezpečnější, nepohodlným pro ty, kteří vás platí. Anebo moţná ani neplatí. Moţná ţe jste to dělal jenom za slib návratu časů, kdy jste vy a vám podobní byli pány tohohle světa. Vy jste vrah Zuzany Bechyňové, a já vám to nemohu dokázat. Jenomţe jak jste se snaţil zahladit všechny stopy, spáchal jste ještě dvě vraţdy. A ty, pane továrníku, vám dokázat mohu. Protoţe v hlavě Reginalda Huberta je kulka z tohohle revolveru. Hubert má v holeni kulku z mé pistole, ale do hlavy jste ho zepředu střelil vy, aby nemohl mluvit. Tímhle revolverem. Jsou na něm vaše otisky prstů. Lze dokázat, ţe patří vám. A stejná kule je taky v hlavě Milana Zelenky. Mého přítele a lepšího člověka, neţ vy si vůbec dovedete představit. A tahle kule je poslední hřebík do vaší rakve, váţený pane. Tohle uţ není vraţda se zárukou. Za tohle vás dostanu na šibenici, i kdybych měl všecko, co mám, obětovat za rozpoutání kampaně v novinách, která vás tak znemoţní, ţe pro vaše ochránce bude nevýhodné vás krýt. Protoţe vraţda je vraţda, pane. Vraţdu neomlouvá nic. Ani účel, který prý světí prostředky, a obzvlášť ne váš účel, který právě vraţdu povaţuje za ideální prostředek. Ne ne, váţený pane. Byl jste příliš chladnokrevný. Příliš jste zapomněl na zákony lidského rodu, k němuţ se ovšem, po vzoru vašich ochránců, uţ moţná ani nepočítáte. A jestli ne, nepočítáte se k němu právem. Protoţe vy nejste člověk.“ Umlkl jsem a hleděl jsem dál vytrvale na Kruliše. Za okny se uţ rozednilo a Krulišova tvář v dvojím světle vypadala unaveně. Uvědomil jsem si, ţe uţ není ticho, jako bylo v noci. Venku na ulici znělo skřípění nějakých povozů a těţké kroky. Zbystřil jsem pozornost. Kruliš se také vztyčil na posteli a naslouchal. Kroky za oknem zněly monotónně, pravidelně, byly to kroky mnoha lidí, kroky těţce okovaných bot. Kruliš vytáhl nohy zpod pokrývky.

„Dovolíte, abych se podíval z okna?“ zeptal se a hlas se mu ani nezachvěl. Byl to starý Krulišův ironický hlas. Neřekl jsem nic. Kruliš vstal, přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Pak se otočil ke mně a řekl: „Měl byste se taky podívat,“ a poodstoupil. Přešel jsem k oknu a pistolí jsem pořád mířil na Kruliše. A dole na náměstí jsem spatřil něco, co mi vzalo dech. Kolem kostela přicházela kolona vojáků v šedivých uniformách a s ocelovými přilbami na hlavách. Šli těţce, po zuby ozbrojeni, a nejistě se rozhlíţeli kolem sebe. Vpředu kráčel důstojník s tasenou pistolí a s monoklem. Za ním mohutný voják nesl ceduli, na níţ bylo vrávoravým písmem napsáno: SAFIRAJTE OKNA, STRILI SE OSTŘI Uskočil jsem od okna. Kruliš se na mě usmál. Pak řekl: „Vaše přednáška byla zajímavá. Máte velkou fantazii, pane doktore. Měl byste spíš být spisovatelem neţ detektivem.“ „Co to znamená?“ vyhrkl jsem. K oknu přistoupil Ivo a rovněţ se zapotácel. „To znamená, ţe Vůdce Německé říše se rozhodl upravit vztah Říše k tomuto státu, jak uznal za vhodné,“ řekl Kruliš. „Máme patnáctého března. Bude to historické datum.“ Neřekl jsem nic. Bylo mi, jako by mi někdo vrazil dýku do zad. „Tedy, jak jsem řekl, byl to zajímavý příběh,“ pravil Kruliš. „Obdivuji vás. Máte veliké schopnosti. Jste trochu příliš otevřený a vaše výroky o mé osobě nejsou právě lichotivé. Ale já jsem gentleman. A velký hráč, pane doktore. Jsem zvyklý hrát va banque a prominu vám to. Zapomeneme, co jste řekl.“ Všechno se ve mně vzbouřilo. Tenhle sprostý vrah mluví o svých zvěrstvech jako o ruletě! Ale Kruliš pokračoval: „Prokazuju vám vlastně velikou laskavost, víte? Protoţe ţe ten soudní systém, jak jste o něm mluvil, uţ vůbec nebude platit, a i kdybyste měl milión, nerozpoutáte ţádnou kampaň v novinách. Mohl bych vás po tomhle, co se dnes událo,“ ukázal z okna, „zničit jako

mouchu. Ale, “ odmlčel se a pohlédl na mě, „opravdu vás obdivuji. Myslím, ţe byste mohl ještě leccos dokázat. A snad budeme mít příleţitost si o tom ještě promluvit.“ „Vy –“ zachroptěl jsem a řeč mi selhala. V uších mi zazněla slova inspektora Vodičky: „Teď se s demokracií pomalu loučíme a budeme tu mít něco jiného. Někteří tomu říkají fašismus. Na tom celkem nezáleţí, jak se tomu říká. Znamená to jen tolik, ţe kdo má moc, nepotřebuje uţ hledat právní záminky, protoţe moc je nejlepší právní záminka…“ A jeho slova, která mi řekl v bytě Věry Svěrákové: „Budou to jedovaté plody. Ţivotu nebezpečné…“ Ale najednou mi bylo všechno jedno. Mozek mi zalila rudá nenávist, lítost nad těmi utracenými ţivoty, divoká touha po pomstě? Zvedl jsem pistoli a stiskl jsem spoušť. Ozvalo se slabé cvaknutí. Pistole nebyla nabitá. Vystřílel jsem všech sedm nábojů a v rozčilení večera jsem na to zapomněl. A v té chvíli Kruliš přiskočil ke stolu, popadl svou pistoli, která tam leţela, a uskočil do rohu místnosti. Na tváři měl teď uţ docela sebevědomý, hrubý, nelidský úsměv. Drţel mě i Zdeborského v šachu. „Pořád se vám obdivuji, pane doktore, a pořád si myslím, ţe vás můţe čekat budoucnost. Ale mou osobu vypusťte z hlavy. Činovský byl záletník, zastřelila ho Zuzana Bechyňová, a ta pak spáchala sebevraţdu. K tomu názoru došla policie, a ten názor platí. Pokud jde o Huberta a pana Zelenku, zastřelil je nějaký neznámý pachatel. Pravděpodobně je to práce komunistů. Pan Zelenka byl přece znám svými styky s bolševiky. Byl to dokonce člen strany. Policie teď bude mít důleţitější úkoly neţ pátrat po nějakých bolševicích, kteří si navzájem podřezávají krky.“ Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem to neřekl. Nevyjádřitelná nenávist pomalu ustupovala pocitu ještě horšímu, nesnesitelné bezmocnosti. „Jak jsem řekl,“ pokračoval Kruliš. „Jsem hráč a dovedu ocenit kvalitu soupeře. Proto vám teď, pánové, dovolím odejít. Ale doporučuji vám, abyste přemýšleli. Váš další osud je, abych tak řekl, v rukou mé maličkosti. To snad chápete. Proto vám radím, pane doktore, věnujte se zatím pokojnému stopování záletných dam, a vy,

pane továrníku, vyrábějte pilně konfekci. Brzy budete moţná vyrábět vojenskou konfekci. Nebo aspoň vaše továrny ji budou vyrábět. Jestli u toho budete také vy, to záleţí jen na vás.“ Pocítil jsem prudké bodnutí u srdce. Nevěděl jsem, co to je, ale dnes to vím. To mi Kruliš zasadil ránu, které jsem se dodnes nezbavil. Později ji lékaři označili za infarkt a tehdy se mě dotkl prst té choroby poprvé. Před očima se mi zatmělo. Cítil jsem, ţe vrávorám. V uších mi zazněl studený hlas Ervína Kruliše: „Tak, pánové, račte mě opustit. Musím se vrátit do Prahy, čeká mě mnoho práce. Sluţebník, pánové, sbohem a na shledanou.“ A pak, po malé pauze, ironické: „Heil Hitler!“ Zavrávoral jsem, Ivovy paţe mě podepřely, vedly mě rudou mlhou někam pryč, po schodech dolů. V studeném vzduchu březnového rána jsem trochu přišel k sobě. Rozhlédl jsem se. Na náměstí kolem kostela stály vojenské kuchyně a pušky v pyramidách. Kolem mě přešel do hotelu nadutý důstojník. A náměstím hlaholila tvrdá německá řeč. Pohlédl jsem na Iva Zdeborského. Po jeho tlusté, komické, mnohdy tak nechápající tváři se kutálely slzy jako hrá chy. Odvrátil jsem se. Přede mnou se k chladnému nebi tyčily baňaté věţe středověkého kostela. Pozdvihl jsem oči k nebi. Bylo prázdné, ocelové, nemilosrdné, ale byla za ním nesmírná prostora času a dálky, v níţ je jistě dost místa pro spravedlnost. Pohnul jsem suchými rty, a aniţ jsem věděl, co říkám, zašeptal jsem: „Já se ti pomstím. Jednou se ti pomstím, Ervíne Kruliši!“ A potom jsem ztratil vědomí.

vyprávění ve svatebním salónku končí
Ve svatebním salónku bylo ticho, přerušované jen cvakáním lţičky o talíř. Probral jsem se z transu vyprávění a rozhlédl jsem se. V záři křišťálových lustrů, které mezitím rozsvítili, poulil na mě oči mládenec v sametových šatech a cvakal mechanicky lţičkou o talíř, jak si ukrajoval poţehnané kousky ze smetanového dortu. Během mého povídání nabyl zas přirozené barvy, a tak si opět dopřál ze stolu hojnosti. Jeho místo na pohovce zaujala mezitím druţička, a tou dobou tvořila jasná zeleň její tváře zajímavý kontrast s bělostným silonem, pouze vpředu mírně potřísněným čokoládovou polevou. Baziliščí oči, ty neodolatelné, hloupé, krásné a nenávratné oči mládí, zářily ve světle lustrů jako zelená světla na křiţovatce. „A co bylo dál?“ řekla dychtivě nevěsta. „Dál?“ Zamyslel jsem se. „To by bylo dlouhé vyprávění. Snad aţ zas někdy jindy.“ „Ale pomstil jste se tomu Krulišovi?“ Vzpomínal jsem. Pomstil jsem se Krulišovi? Ale ne. To by byla dlouhá historie. Historie vraždy v zastoupení, historie o mladém Poláčkovi a paní Meluzínové, o lidech, kteří ţili v té době mimo zákon, a o Boţence. Hlavně o Boţence. „Aţ zas někdy jindy,“ řekl jsem. „Jenom snad ještě abych dodal, ţe Věru Svěrákovou Hubert nezabil. Dostala se z toho, prodala svůj podnik a odstěhovala se na venkov, jak po tom touţila. Madeleine – její dcera – ale to je taky dlou há historie.“ „A co pan Zdeborský?“ zeptal se ţenich. „Ivo? Inu, neřekl jsem vám, jak to vlastně dopadlo s jeho vojem. Kdyţ je tenkrát policie sesbírala u synagógy, zjistila, ţe Czaberovi šturmtrupeři byli nejen řádně ztlučení, ale ţe je Ivošovi rojenci ta ky oholili, jestli víte, co to je. “ „Ne,“ řekla nevěsta. „Myslíte jako břitvou?“ „Ne,“ řekl jsem. „Tak tomu říkala Boţenka. A musím podotknout, ţe policie se zmocnila skoro jenom šturmtruperů, protoţe rojenci většinou utekli. Uměli to. A oholili znamená, ţ e šturmtrupery obrali o všecko, co na nich bylo cenné: to znamená o

peníze, o hodinky, o prsteny, o stříbrné cigártašky a tak dále. Nezbylo jim ani na tramvaj. Vojvodissimo slíbil svým rojencům kromě platu taky válečnou kořist, tak si ji vzali.“ Svatebním salónkem zazvonil dívčí smích a chechtot vousatého strejce z příbuzenstva. Tento muţ po celé vyprávění čím dál tím více popíjel. Teď vstal, pozvedl číši a blábolivým hlasem poněkud nelogicky prohlásil: „Ať ţijou svatebčani!“ Celá společnost povstala a pozvedla číše. Víno se zaperlilo v jasném světle krystalu, zacinkalo sklo. Pohlédl jsem na nevěstu a zavřel jsem oči. Vzpomněl jsem si na Boţenku. Na tváři mě zastudily slzy. Otočil jsem se a nikým nepozorován jsem odešel ze svatebního salónku do temné, vlahé zářijové noci.

edice smaragd svazek 27

JAN ZÁBRANA - VRAŢDA SE ZÁRUKOU
Kresba na obálce a vstupní kresba Jaroslav Fišer Návrh obálky a vazby Václav Sivko. Grafická úprava Jan Wild. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako svou 2080. publikaci. Edice Smaragd, svazek 27. Odpovědný redaktor Vojtěch Kantor. Vytiskl Mír, n. p., Závod 2, provozovna 22, Legerova 22, Praha 2. AA 24, 29 , VA 24, 68. D-08*40093. Náklad 40000 výtisků. Praha 1964. Rozsah 404 strany. První vydání. 63/VIII – i 23 – 055 – 64 13 – 9 Cena váz. Kč 29,50

Free Online OCR newocr.com