Technologie dubnového večera (Václav Kahuda)

Technologie dubnového večera (Václav Kahuda)

Petr Kratochvíl na to: „… Mám informace, že esesáci rozjížděli genetický výzkum. Bylo to velice primitivní, byla to spíš směs mystiky a pěstitelství… V areálu jedné letecké továrny, na východě Pruska. V těch slaných bažinách, písečných přesypech a travnatých ptačích ostrovech… Tam někde pod bouřným severním nebem… Postavili obrovskou jakousi dělohu. Monstrózní matečník… A zde, v tichu, rušeni jen poryvy větru a křikem racků, prováděli své ohavné machinace… Však pokusy činěny na slepo, bez teoretické průpravy a dílčích výzkumů… A tak, když tato biologická továrna svými sirénami ohlásila porod… Tehdy, k hrůze všech přítomných, nejeden doktor-zaprodanec přitom zešílel, … tehdy vylezl z gumové vagíny, z kaučukových mokrých vrat, … vylezl na světlo světa zrůdný jakoby červ. Srostlina měkkých tkání, velká housenka, larva dlouhá jak dvě spojené tramvaje. … Někdy to bylo mrtvé, a tak to hned spálili. Ale zpravidla to bohužel žilo, chabě se to bránilo… Postupně ty další zárodky začínaly mít i jakousi zlovolnou inteligenci, slepé, ale houževnaté ego… A tak se hned po narození snažily instinktivně zachránit. … Byla to fuška, lovit je po okolí. Spěchající, nebezpečné, s kusadly zákeřně rozevřenými… Pronásledovat tyto ponravy… Časem se zdařilo dát těmto chuchvalcům podobu člověka, ale – u toho bohužel zůstalo. Buď to byly ohavné zástupy zrůd, nebo smutná řada kreténů… Někdy se narodila třeba jen hlava. Velká, jak činžák obrovská hlava. Blonďatý hoch zíral velkýma očima na tento svět, … vtom se ušlechtilé, klamné rysy v obličeji zbortily… obrovité, nic nechápající bulvy se otočily v sloup, … a ta mokrá, rozcuchaná hlava se dala do řvaní. V tom vytí byla znát touha vrátit se do nicoty. Být opět rozložen… Hrůza ze světa, to jediné proběhlo tunovým, pustým mozkem… Burácivý, nelidský řev nebylo možné ničím zastavit. Nakonec, pásovým traktorem, uskříply pletenec žil a rour, jež spojovaly hlavu s rozbředlými, kašovitými útrobami uvnitř rodidel… Tvář zmodrala, zšedla, veliké zuby se zaťaly do jazyka a hluboké chrčení se utopilo v slinách… Obrovský, škubající se hangár dělohy vydal postupně ze svých útrob celé smečky třicetimetrových zvířeckých debilů. Nezvladatelně slintali, vyráželi skřeky. Někteří se s výrazem mazaného blba snažili vetřít do přízně lapiduchů nebo pomocníků z kuchyní a vývařoven. Ale běda, jakmile se nažrali, jak snědli vagon vařené řípy, tu se hned, již sytí, změnili v agresivní, nebezpečné hulváty, kteří si plni neodůvodněného sebevědomí vykračovali po silnicích a nelogicky a bezúčelně ničili štábní vozidla, zašlapávali personál a váleli se zrovna tam, kde je napadlo. Často onanovali. V krajině po nich zůstávala spoušť a veliká hovna… Někteří tito kriplové byli mimochodem neskutečně krásní, … prý učinění bozi… A tyto mnohatunové mytologické mátohy jednoho dne zbořily zdi, zpřetrhaly elektrické ploty svých výběhů a rozutíkaly se po lesích… Zporážely letité stromy… Sami však příliš velcí, příliš křehcí na tuto zemskou přitažlivost, zpolámali posléze své dlouhé, nešikovné údy, někteří uvízli v bažinách. Ty zmítající se nešťastné stvůry, ty hrůzné krasavce museli postřílet z letadel. Ještě hodiny žily ty žoky pihovatého masa, v agónii se zvedala velrybí přirození. Stříkala černá krev… Pak ten výzkum zastavili. Děloha se vzbouřila. Za nocí začala světélkovat, za dne nad ní kroužil trychtýř vran. Došlo k nějakým atmosférickým poruchám. Změnilo se magnetické pole, kompasy se točily zmateně sem a tam. Gravitace chvílemi mizela… To léto se urodily v lesích obrovské borůvky a celé vesnice spontánně onemocněly vzteklinou. Roty vojáků nacházely celé hroudy chrčících, do sebe zakouslých vesničanů. Nedalo se nic dělat, jen kulometem rozstřílet ten nepříčetný pohled mnoha set lidských očí. Plamenometem přežehnat ty srostlé hromady, ta mraveniště. Ještě hodnou chvíli ryly v prachu jejich sváteční boty, ještě ňákou dobu doutnaly spečené krusty kabátů a sukní… Děloha nakazila celý kraj. Nábytek, stoly počaly obrůstat hrubou srstí, … nevíš, jaké to je, když hodiny, obyčejné kukačky, najednou obrostou kožešinou. A ta kožešina se jednoho dne počne třást! Nevíš, jaké to je, když najednou začne dýchat almara… Nějak se to vymklo z rukou. Hrozilo, že to všechno skončí katastrofou. Museli jednat rychle. Děloha spontánně rostla a cosi nevýslovného se v ní zmítalo… Byl tedy udělán kobercový nálet. Bomby přeoraly zem. Do noci hořely hektary, čtvereční kilometry poseté peklem zápalných pum. Ohnisko náletu bylo na továrně. Komplex budov a hangárů, celý systém ‚Děloha – c. IV. 218 – krycí název: Marlén‘, i rozestavěný a nedokončený psychický reaktor. ‚Grossfater – b. II. 15 – zvaný: Magog‘, to vše spekl žár do sklovitých cákanců strusky a hromad škváry… Piloti, kteří prováděli nálet, vyprávějí, jak se při prvním zásahu roztrhl vzdutý, žilnatý matečník. Vyvalila se spousta plodové vody, do toho neustále padaly další svazky tunových bomb… Piloti vyprávějí, a ztiší přitom hlas a rozhlížejí se kolem, … že když vítr odvál oblaka smrduté páry a kouře, bylo vidět, jak v epicentru, v bílém fosforovém ohni, se zmítá jakási hrůzná, kilometrová stonožka, jak škube nohama v oslnivém plameni… A ta nestvůra měla hlavu člověka, velikou tvář toho zubatého krasavce z reklamy Odol – ústní voda. Zvedala se ta hlava, otáčela se s podivným klidem po kolem létajících bombardérech. Mlčela, ano mlčela… A než tu tvář pohltil další výbuch…, šeptají letečtí vysloužilci skrčeným hlasem, … než zmizela nadobro ta ideální hlava, … bylo vidět, … že se usmívá…

==========

„Mám rád ten obojživelný KDF. Maskovací žlutí natřený teréňák. S vrtulkou na zádi. Ta čtyřkolá vanička mi přirostla k srdci… V jednom polském filmu v něm pořádá Stanislav Mikulski, byvší to kapitán Klos, pořádá v něm výpravu s partou hochů. Jdou odhalit tajemství templářských hradů… Plaví se v tom autíčku po jezeře, vlnky šplouchají v rákosí…“

==========

„Před lety mi v hospodě Na Zvonařce vyprávěl jeden topič z krematoria, jak k nim vozili z Pankráce těla od poprav. Přijela dvanáctsettrojka, chlápci v šedivých kvádrech dali funebrákům flašku, a už šla přednostně do pece podnaditá rakev. Bez čekání. A ti ‚šediví‘ si hezky počkali, až zbude jen žhavěj popel, a i tu hromádku vypálenejch kostí musel před nima strčit dělník do mlejna… Nezbylo nic… Beze jména… Vyprávěl mi tenkrát topič, nervózně se smál a ztišil hlas, že někdy ta rakev byla špatně přibitá… Víko nešlo přirazit ke dnu… holý hřebíky čouhaly ven. Kolikrát bylo vidět, že v rakvi jsou místo jednoho… dvě těla. Jeden byl v černým obleku, druhej, co ležel na něm – v hnědých vězeňských teplákách… Čuchali si k nohám…“

==========

„V našem baráku bydlela jedna partaj. On, mlčenlivý padesátník v šedivém klobouku, byl komunista-starověrec. Léta pracoval v USA. Při našem zastupitelství v OSN… Cosi ztěžka identifikovatelného z něj čišelo, … jakási instinktivní, psychická ‚šedovlasost‘… měl ve tváři jakousi smrťáckou sebedůvěru, praktické poznání nepsaných principů mezinárodní politiky. Byl to člen rozvědky… Pak zestárnul, odešel do důchodu… Jednoho dne k nim přijela sanitka. Nikdo ji neobjednal… Že prej pána odvezou na prohlídku. Že mu zkontroluje pan doktor srdce… Jeho nedůvěřivá žena zavolala k jejich doktorovi, … ten o žádném převozu nevěděl. Poslali sanitku pryč… To se stalo ještě asi dvakrát… Jednou nebyl z rodiny nikdo doma, sedmdesátiletý ‚kovaný‘ straník zůstal sám. Sanitka přijela potřetí… Na úmrtním listě potom stálo: … mozková cévní příhoda…“

==========

„Slyšel jsem, že jedna naše nejmenovaná, vysoce postavená osobnost prošla kdysi vymýváním mozků, ve státnické přípravce… A nyní, jako zombie, reprezentuje náš stát způsobem nepěkným… Podařilo se vyjmout původní duši, … ale nové, účelově vyrobené ego se nedaří trvale uchytit, … pořád mu vypadává… Chová se potom jak smyslů zbavený… Jediné, co si uchovala jeho mícha, je vzpomínka na dávné anální rozkoše, jež zakoušela ve fešáckém vězení… I nyní s ním musí pořád jezdit jeho tehdejší oblíbený bachař, … i do zahraničí, na státní návštěvy… Každou noc musí namastit obušek a vrazit ho svému chlebodárci do konečníku… Je to těžká dřina… Občas, po obzvlášť divokých nocích, vznikají komplikace vyžadující lékařskou a diplomatickou intenzivní péči…“

==========

„Jednou mě pozval cikán opět k televizi. Míchám si kafe. Něco mi tu nehraje… Všichni se na mě usmívají, ale mají takový postranní, číhavý pohled. Sedím na židličce a klábosíme lámanou českoslovenštinou. Chci se napít… Tu ucítím pižmo. Pochází to ze sklenice. Vidím, jak je umatlaná, vidím chlup přilepený na skle… Vím. Náhle vím… Oni čarují. Chtějí, abych si zamiloval jejich dceru. Blondýnku umělou, hodnou uklízečku. Manžela má v kriminále, … má dítě, dcerušku, a spoustu bratrů s nožem v kapse… Dali jí skleničku do píči a ona ji ošlemovala… Kdepak, tohle znám. Když za nocí v muzeu jsem národopisné sborníky pročítal. Karpatské fígly… Indická kouzla. … Fuj! Spálil jsem to ohněm slitování. Nehněvám se. Usmívám se. Vypálil jsem v sobě všechen ten jejich laskavec. Čáry jsem spletl do klubka a v mozku roztavil… Na obrazovce, v přelévajícím se zrnění, zpívá, ječí operní pěvkyně. S tichým smíchem, chápavě se usmívající, povídá starý cikán obrazovce: … Co reveš, … ty pičo…“

==========

Tlustý vlčák: … psychiatr C. G. Jung, kterého už přestalo bavit zmateně zírat skrz upatlané výtahové okénko, slepě vejrat ze smrti do svého bývalého života… Vrhnul se do bouřlivého proudu karmy. Byl už slavnou baletkou, primabalerínou slavící úspěchy na světových jevištích, … byl skupinkou černošských dětí – srostlými siamskými osmerčaty. Prožil si existenci ptakopyska podivného, … zákožky svrabové, mořské houby. Za šera poletoval mezi lesíky jako sluka hajní. Byl mechem na střeše arménského kostelíku… A proslýchá se mezi okultními babiznami, jde šeptanda u vzteklých, telepatických dědků, … že archetypální obludy, ta průsvitná magnetická zvířata osudu, že ta stáda se hnula, … a švýcarský živec skončí svou pouť jako jedno jihoamerické údolí, nebo venkovský okres, vyprahlá pampa, někde v Peru nebo v Bolívii… Tam během tisíců let tiše vysublimuje, vypaří se do nicoty…“

==========

„To znám, stačí věta, malý obrázek v novinách, … a nakvete, začne se větvit ta galerie obrazů. Začne žít takřka svým vlastním životem. Člověk jenom kouká, kam ho to dovede… Teďka si zrovna vzpomínám, to jsem dělal ještě na vodárně, … jak jsem šel jedné noci přiložit do kotle. Zastavil jsem se u násypníků, botama jsem šlapal po rozházeným koksu, … díval jsem se, jak z rezavých rour fučí pára, jak z vyžraných děr stříká horká voda. Lesknoucí se kaluže pomalu lezly v černém mouru. Zíral jsem jakoby v ustrnutí. Ve vytržení jsem civěl na zaprášená tělesa teplovodných potrubí a výměníků, stál jsem tam v šeru, v dálce, za hromadou koksu, svítila slabá žárovka, a v hlavě mi běžely otázky: … Jací budou ti montéři, kteří v budoucnu půjdou opravit netěsnící potrubí? … Co jejich ženy, zdali jim dobré svačiny připraví? … A děcka, ta neposlušná smrkáňata, ti hluční smradi, … jaké zažijí vakace? … Pojedou, haranti, pobudou na školách v přírodě? … A kdo jim navaří? … Co strava? … Hromadné koupání ve sprchách, šuškanda, kdo ho má většího, komu už rostou chlupy na vejcích, … které již raší prsa? … Bude zajištěn kvalifikovaný pedagogický dozor? … A když bude túra, celodenní výšlap, dostanou do papírového sáčku odpovídající přesnídávku? … Vajíčko na tvrdo, kus suchého salámu, rohlíky, tatranku a pomeranč? … A staniolový trojúhelníček taveného sýra? I ten bude přibalen? … Uvidí, při odpočinku na jedné horské chatě, uvidí barevnou televizi, a na ní zubícího se komika, blahé paměti Jardu Štercla?…“

==========

„Chodím věnčit psa k řece, tam u nás v Holešovicích. Potkávám tam za pěkných teplých dní různé lidi. Onehdy to byli dva staří homosexuálové… Čtyřicetiletý kníráč se dlouze líbal s křehkým, brýlatým šedesátníkem… Chodí tam též chlápek s ženskou, už taky postarší. … Hodiny se líbají, ona voní parfémem, už na dálku je poznám… Jsou to takový ‚My dva a čas‘… Jinak spousty souložících dvojic… Teplí němečtí mladíci, krasavci rozcapení na sluníčku jak ploštice, …navzájem se dráždí, oči zavřené… Tuhle kouřila ženská chlapa, on se opřel o přístavní zeď, ona si sedla na úvazník, a už pumpovala… Večerní slunce žhnulo, její květovaná zástěra svítila na kilometr daleko… Tamhle si ho jeden honil, díval se přitom svý ženský mezi roztažený nohy… Je to tam divoký… Tamhle zas, pod tramvajovým mostem, starší chlápek, takový lamželezo, převléká se v křoví za ženskou. Vrtí prděli v sukničce, poskakuje jak školačka. Dívá se, jestli má správně napnutý punčochy… Jen lodičky mu scházej, tak veliké nesehnal. Tak tam dusá v pohorkách… Tančí si sám pro sebe, tančí takové to: … ťa-ťa, ťa-ťa-ťa… Takové to ‚kuřátko‘… Ten šlágr vesnických zábav, ze sedmdesátých let… Jindy zase, slunná neděle… Veksláček zaparkoval bourák u břehu, a ukazuje světu svou dívku. Možná je to pasák… Ona leží, sluní se. Nahá, … roztažená na zádech. Půl metru od pěšiny. Náhodný chodec nemá kam uhnout… Nastal poprask, nastalo‚… pozdvižení…‘ v chlapeckém okolí! … Pohvizdování v křovinách, vzrušené šepoty, … jakoby náhodou chodí stále okolo. Pořád někam, ‚jako‘ spěchají, … pořád, taky náhodou, se usilovně dívají jinam. Až v té pravé chvíli se ostře zahledí do toho růžového terče… Do toho dívčího mlýnku na maso… Starší mládenci polehávají, taky náhodou, kolem. Jako psi se všichni seběhli… Její zmuchlané, povadlé pysky, vyhřáté sluncem, … se pod těmi chtivými zraky nalévají a bytní… Chlapíček po očku pozoruje okolí, vejrá zpod tmavých brýlí, je rád, že se všichni dívají… Ona má obličej přikrytý slamáčkem… Báby s kočárky a fakáňaty sehnala do nebe volající hanba do houfu, a zpovzdálí teď plivou jed a mezinožní závist, po samičím způsobu se mstí… Vzduch páchne železem, suchým plevelem a horkým kamením. Na mostě duní vlak…“

==========