HHhH (Laurent Binet)

HHhH (Laurent Binet)

Zároveň mám pocit, že veškeré události mého každodenního života mě k tomu příběhu vracejí. Nataša si pronajme na Montmartru garsonku v domě číslo 4206, a mě hned napadne – červen 1942. Když mi oznámí datum, kdy se má vdávat její sestra, hned zvesela křičím: „Sedmadvacátého května? To snad ne! Výročí atentátu!“ (Nataša strne.) Loni v létě jsme při návratu z Budapešti projížděli přes Mnichov: na velkém náměstí ve starém městě se jako nějaká halucinace odehrává sraz neonacistů; rozpačití Mnichované mi tvrdí, že nic takového nikdy neviděli (nevím, jestli jim mám věřit). Poprvé v životě si pouštím film od Rohmera: hlavní postava, dvojitý agent operující ve třicátých letech, se setkává s Heydrichem osobně. Ve filmu od Rohmera! Pobaveně zjišťuji, že jakmile se člověk začne o nějaké téma hodně zajímat, jako by ho k němu všechno směrovalo.

==========

Vzpomínám si na tu nekonečnou, aspoň osmdesátistránkovou odbočku v Chrámu Matky Boží v Paříži, která rozebírá fungování středověkých soudních institucí. Ta pasáž mi připadala velice silná, nicméně jsem ji tenkrát přeskočil.

==========

Nic nepůsobí v historickém příběhu vyumělkovaněji než dialogy zkonstruované na základě pokud možno přímých svědectví z víceméně první ruky, a to pod záminkou, že chceme mrtvým stránkám minulosti vdechnout trochu života. Na úrovni stylu se tento postup snoubí s názorným popisem, jenž má za cíl načrtnout obraz tak živý, aby měl čtenář pocit, že ho přímo vidí. Když chcete oživit nějaký dávný rozhovor, výsledek vyznívá často nuceně a působí zcela opačně, než jak jste měli v úmyslu: příliš odhalí nitky, které příběh vedou, příliš zdůrazní hlas autora, který se snaží vrátit hlas postavám, jež si chtěl přizpůsobit.

==========

Nevím, proč byl Heydrichův otec Bruno antisemita. Zato ale vím, že byl považován za velmi zábavného chlapíka. Údajně to byla veselá kopa, výtečný společník. Mimochodem se říkalo, že vypráví tak skvělé vtipy, že prostě musí být Žid. Přinejmenším tenhle argument o jeho synovi neplatí: ten nikdy žádným zvláštním smyslem pro humor nevynikal.

==========

Na skutečných příbězích je příjemné, že se nemusíte starat o to, jestli působí reálným dojmem. Nemusím teď uvádět na scénu mladého Heydricha v dotyčném životním období. V letech 1919 až 1922 stále ještě žije u rodičů v Halle (je to Halle-an-der-Saale, zjišťoval jsem si to). Za tu dobu se Freikorps rozšíří prakticky všude. Z jednoho ze sborů se stane slavná „bílá“ námořní brigáda korvetního kapitána Erhardta. Na zástavě má hákový kříž a její bojový popěvek se jmenuje Hakenkreuz am Stahlhelm („Hákový kříž na přilbě z ocele“). To jsou podle mého názoru mnohem lepší kulisy než sebedelší popis. 21

==========

Pořád jsem si ještě neopatřil knihu, kterou po válce napsala Heydrichova žena, Leben mit einem Kriegsverbrecher (neboli „Život s válečným zločincem“) jenže toto dílo nebylo nikdy přeloženo ani do francouzštiny, ani do angličtiny. Představuji si, že tahle kniha by pro mě byla hotovou studnicí informací, ale nemohu na ni narazit. Jak to tak vypadá, jedná se o mimořádně vzácnou publikaci, jejíž cena na internetu šplhá k částkám mezi třemi sty padesáti a sedmi sty eur. Předpokládám, že o tyhle přemrštěné cifry se zasloužili němečtí neonacisté, kterým Heydrich – nacista formátu, o jakém se jim může jenom zdát – učaroval. Jednou jsem na ni narazil za dvě stě padesát a už už jsem se chystal udělat ten šílený krok a objednat si ji. Naštěstí pro můj rozpočet německé knihkupectví, které ji prodávalo, nepřijímalo platby kartou. Abych ten vzácný svazek získal, musel jsem ve své bance požádat o převod peněz na německý účet. Poslali mi nekonečnou řadu čísel a písmenek, a navíc se převod nedal provést přímo přes internet, musel bych tedy osobně zajít až do banky. Tato vyhlídka – a všechny její, pro průměrného jedince hluboce deprimující důsledky – mi v provedení operace zabránila. Každopádně by to vzhledem k mé němčině, odpovídající úrovni žáka páté třídy základní školy, byla investice značně nejistá.

==========

Éric-Emmanuel Schmitt napsal knihu Část druhého, v níž si představuje, že se Hitler dostal na výtvarnou akademii. A jeho osud i osud celého světa se rázem mění: Hitler se vrhá do milostných avantýr, stává se hotovým sexuálním ďáblem, ožení se s Židovkou, s níž zplodí několik dětí, v Paříži se připojí k surrealistům a stane se z něj slavný malíř. Německo se mezitím spokojí s jednou krátkou válkou s Polskem, toť vše. Žádná světová válka, žádná genocida a úplně jiný Hitler než ten skutečný.

==========

Nataša roztržitě listuje výtiskem Literární revue, který mi laskavě zakoupila. Zarazí se u recenze na životopisnou knihu o Johannu Sebastianu Bachovi. Článek začíná citací autora: „Existuje snad životopisec, který by nesnil o tom, že bude moci napsat: Ježíš Nazaretský měl při přemýšlení ve zvyku zvedat levé obočí?“ Rozesměje se a přečte mi ji nahlas. V první chvíli tuhle formulaci nedokážu docenit. Fuj! říkám si, věren svému dávnému odporu k realistickým románům. A pak ji požádám, aby mi ten časopis půjčila, a větu si přečtu ještě jednou. Vzápětí musím uznat, že bych, co se týče Heydricha, opravdu měl rád k dispozici podobné detaily. To už se Nataša směje, až se za břicho popadá: „No jo, už tě vidím, jak píšeš: Heydrich měl při přemýšlení ve zvyku zvedat levé obočí!“

==========

Heydrichovi se právě nastěhovali do krásného mnichovského bytu, který se Lině velice líbí (ano, přiznávám, nakonec jsem si tu její knihu koupil a nechal si od jedné ruské studentky, která vyrůstala v Německu, udělat výtah; mohl jsem si na to sice najít nějakou Němku, ale takhle to úplně stačí), a dnes velkolepě prostírají stůl.

==========

Stal jsem se obětí děravé paměti a poněkud vtíravé představivosti, a napsal jsem hloupost. Šéf britské tajné služby si v těch dobách neříkal M jako v bondovkách, nýbrž C. I Heydrich se nechával titulovat C, a ne H. Není ale jisté, jestli tím chtěl napodobit Angličany. Ta iniciála pravděpodobně znamenala prostě der Chef.

==========

Toho letního večera se najíme u mě na terase a on mi s nadšením sdělí svůj povzbudivý názor na začátek knihy. Zastaví se u kompozice kapitoly pojednávající o Noci dlouhých nožů: sled telefonátů podle něj dobře zachycuje jak byrokratický rozměr, tak masové pojetí budoucího poznávacího znamení nacismu – tedy vraždy. Jsem polichocen, ale zároveň pojmu jisté podezření, a tak se pro jistotu přeptám: „A víš, že každý z těch telefonátů odpovídá jednomu opravdovému případu? Kdybys chtěl, můžu ti skoro všechna ta jména dohledat.“ To ho překvapí. Bezelstně opáčí, že ty hovory považoval za vymyšlené. Lehce zneklidním. „A co Strasser?“ zeptám se. Heydrich, který se osobně dostaví a dá rozkaz, aby ho nechali dotrpět v cele: i o téhle scéně se Fabrice domníval, že jsem si ji vymyslel. Poněkud mě to zarazí. „Všechno je to pravda!“ vykřiknu. A v duchu si řeknu: „Ach jo, ještě není vyhráno.“ Co se faktografické přesnosti, Lejeunova pacte de lecture týče, budu se muset vyjadřovat jasněji.

==========

Ten film zkrátka vypráví o fiktivní postavě, jejíž život byl do značné míry inspirován Pattonovou kariérou, ale která s ním rozhodně nebyla totožná. A přesto se ten film jmenuje po něm. A nikoho to neudivuje, všem připadá normální, že se takhle falšuje skutečnost, aby se scénáři dodalo trochu šťávy nebo aby se nastavila životní dráha osobnosti, jejíž skutečné osudy nepochybně zahrnují množství ošemetných a nepříliš důležitých kotrmelců. A právě tihle lidé, kteří do alelujá švindlují s historickými fakty, jen aby prodali, co se dá, můžou za to, že se mě můj starý kamarád, usmýkaný všemi možnými literárními žánry, a tudíž naprosto uvyklý těmto nenápadně falzifikačním postupům, s nevinným údivem zeptá: „Ty sis to nevymyslel?“ Ne, nevymyslel! Ostatně k čemu by to bylo, „vymýšlet si“ nacismus?

==========

V roce 1936 skládá velitel Moravec, šéf československých tajných služeb, zkoušku k získání plukovnické hodnosti. Kromě jiných otázek je mu předložena tato hypotéza: „Nastane situace, kdy je Československo napadeno Německem. I Maďarsko a Rakousko jsou nepřátelské státy. Francie nevyhlásila mobilizaci a Malá dohoda s pomocí váhá. Jaká se Československu nabízejí vojenská řešení?“

==========

Moravcova odpověď obnáší tři slova. „Vojensky neřešitelný problém.“ Zkoušku složí úspěšně a je povýšen na plukovníka.

==========

Rozhodl jsem se, že se nebudu zmiňovat o Heydrichově roli na Tuchačevského pádu – v první řadě proto, že mi jeho úloha připadá podružná až iluzorní, a pak také proto, že sovětská politika 30. let poněkud překypuje z narativního hrdla, kterým chci svůj příběh prolít: stalinské čistky, kariéra maršála Tuchačevského a počátky jeho neshod se Stalinem, to vše si žádá hluboké znalosti a zároveň pečlivost. Hrozilo, že bych zabloudil příliš daleko.

==========

V srpnu 1920 se Rudá armáda protiútokem dostala až k branám Varšavy a osud Polska byl, jak se zdálo, zpečetěn. Nezávislost mladého národa ale nakonec potrvá ještě devatenáct let. Polsko toho dne s Rusy provede to, co v roce 1939 nedokáže provést s Němci: zažene je. Říká se tomu „Zázrak na Visle“. Tuchačevského porazí Józef Piłsudski, stratég, jemuž není rovno, hrdina nezávislosti, skoro o třicet let starší než Tuchačevskij. Síly jsou vyrovnané: 113 tisíc Poláků stojí proti 114 tisícům Rusů. Přesto si je Tuchačevskij jistý vítězstvím, to on podniká aktivní kroky. Většinu svých sil zapojí na severu – Piłsudski předstírá, že zde soustředil jakési imaginární jednotky, a tím přitáhne Tuchačevského pozornost. Ve skutečnosti ovšem Piłsudski zaútočí naopak na jihu. A přesně tady se tato epizoda jako přítok vlije do proudu příběhu operace Anthropoid. Tuchačevskij jako posilu přivolá 1. jízdní armádu neméně legendárního velitele Buďonného, která na jihozápadní frontě dobývá Lvov. Buďonného kavalerie je obávaná a Piłsudski ví, že by její zásah mohl vývoj bitvy zvrátit. V tu chvíli se ale stane cosi neuvěřitelného: generál Buďonnyj odmítne uposlechnout rozkazu a jeho armáda zůstane u Lvova. Právě tohle je pro Poláky ten opravdový „Zázrak na Visle“. Pro Tuchačevského je to naopak hořká porážka a on chce znát její důvod. Nemusí pátrat dlouho: politický komisař zodpovídající za jihozápadní frontu, pod něhož tím pádem spadal i Buďonnyj, pojal dobytí Lvova jako otázku prestiže. Nepřipadalo tedy v úvahu, aby se zbavil těch nejlepších jednotek, a to ani kdyby tím mohl někde jinde odvrátit vojenskou katastrofu, jelikož za sektor, v němž by se tahle katastrofa odehrála, osobně nezodpovídal. Co na tom, že se právě zde rozhodovalo o výsledku války. Tenhle komisař často stavěl osobní ambice nade vše. Jmenoval se Josef Džugašvili a zvolil si bojové jméno Stalin.

==========

Je mi třiatřicet, tedy víc, než bylo v roce 1920 Tuchačevskému. Píše se 27. květen 2006, výročí atentátu na Heydricha. Natašina sestra se vdává. Já na svatbu pozvaný nejsem. Nataša o mě prohlásila, že jsem sráč, mám dojem, že mě má plné zuby. Život se mi bortí pod rukama. Zajímalo by mě, jestli bylo Tuchačevskému hůř než mně, když pochopil, že prohrál, když viděl, jak se jeho armáda obrací na bezhlavý útěk, a když si uvědomil, jak žalostně selhal. Ptám se sám sebe, jestli měl pocit, že je v rejži, že je v háji a vyřízený, jestli proklínal osud a protivenství, ty, co ho zradili, nebo jestli proklínal sám sebe. V každém případě vím, že se vzpamatoval. Což je povzbudivé, i když to vedlo jen k tomu, že o patnáct let později ho definitivně vyřídil jeho největší nepřítel. Jedeme dál, říkám si. Nataša nevolá. Ocitám se v roce 1920 před Varšavou, hradby se otřásají a u nohou mi lhostejně teče Visla.

==========

Během let si Heydrich u vedoucích svých oddělení objedná mnoho studií na téma židovské otázky. A dostává odpovědi tohoto typu: „Bylo by vhodné připravit Židy o prostředky, a to nejen v ekonomické oblasti. Německo se musí stát zemí, kde pro ně není budoucnosti. Jen nejstarší generaci musí být dovoleno zde v klidu dožít, na mladé však musí být vyvíjen nátlak směřující k emigraci. Pokud jde o metody, je třeba se vystříhat křiklavého antisemitismu. S krysami se nebojuje pistolí, nýbrž jedem a plynem.“ Ať

==========

Během let si Heydrich u vedoucích svých oddělení objedná mnoho studií na téma židovské otázky. A dostává odpovědi tohoto typu: „Bylo by vhodné připravit Židy o prostředky, a to nejen v ekonomické oblasti. Německo se musí stát zemí, kde pro ně není budoucnosti. Jen nejstarší generaci musí být dovoleno zde v klidu dožít, na mladé však musí být vyvíjen nátlak směřující k emigraci. Pokud jde o metody, je třeba se vystříhat křiklavého antisemitismu. S krysami se nebojuje pistolí, nýbrž jedem a plynem.“

==========

Beneš, kterého znepokojuje, s jak pramalým nadšením se Velká Británie staví k plnění svých závazků, zavolá do Londýna velvyslanci, aby zjistil, co je nového. Tento rozhovor, který zaznamenaly německé tajné služby, nenechává nikoho na pochybách, že Češi si o svých britských partnerech nedělají iluze – počínaje Chamberlainem, na kterém Beneš nenechá nit suchou: „Ten hajzl zatracený akorát leze Hitlerovi do zadku!“ „Tak ho tím ještě chvíli krmte! Ať dostane rozum.“ „Ten starý dromedár už žádný rozum nemá. Ten, jak zavětří nácka, začne prostě přešlapovat na místě.“ „Tak promluvte s Horacem Wilsonem. Řekněte mu, ať premiérovi vyřídí, že pokud všichni neprojevíme odhodlání, bude v nebezpečí i Anglie. Můžete mu to vzkázat?“ „Jak se chcete domluvit s Wilsonem? To je malá ryba!“ Němci nelenili a předali nahrávku Angličanům. Chamberlain se prý příšerně urazil a Čechům to nikdy neodpustil. Nicméně právě zmiňovaný Wilson, Chamberlainův zvláštní poradce, přišel Hitlerovi navrhnout pokus o německo-české usmíření pod britským dohledem. A Hitler mu odpoví takto: „Britské zastoupení je mi ukradené! Jestli si ten starý blb myslí, že mě má v kapse, tak je padlý na hlavu!“ Wilsona to udiví: „Pokud má Herr Hitler na mysli pana premiéra, pak ho mohu ujistit, že premiér není padlý na hlavu, nýbrž pouze nakloněný myšlence udržení míru.“ V tu chvíli se Hitler už skutečně neudrží: „Mě názory toho vlezdoprdelky nezajímají. Zajímá mě jedině můj lid v Čechách; můj lid, týraný a vražděný tím odporným buzerantem Benešem! Už to dál nestrpím. Nic takového nemůže strpět žádný dobrý Němec! Rozumíte, prase jedno blbé?“ Alespoň v jedné věci se tedy Němci a Češi zřejmě shodnou: Chamberlain a jeho klika jsou mimořádní řiťolezci. Chamberlaina se ovšem kupodivu německé urážky dotknou mnohem méně než ty české, a ze zpětného pohledu můžeme soudit, že to byla škoda.

==========

Jednadvacátého srpna 1938 pronesl náš milý předseda vlády Édouard Daladier na rozhlasových vlnách velice poučný projev: „Francie stojí proti autoritářským státům, které zbrojí bez ohledu na délku pracovní doby, a po boku států demokratických, které se snaží opětovně domoci blahobytu, zajistit svou bezpečnost a které se shodly na přijetí osmačtyřicetihodinové pracovní doby. Má se naše země, mnohem chudší i mnohem ohroženější, zdržovat spory, které mohou dát všanc její budoucnost? Dokud stávající choulostivá mezinárodní situace potrvá, je třeba zajistit, aby se v podnicích souvisejících s národní bezpečností mohlo pracovat více než čtyřicet, třeba i osmačtyřicet hodin týdně.“ Když jsem si četl přepis jeho projevu, napadlo mě, že přimět Francouze k práci je věčný sen francouzské pravice.

==========

Otec mi ale správně připomněl, že Daladier byl radikální socialista, a tudíž i člen Lidové fronty. Ověřil jsem si to, a výsledek mě ohromil: Daladier býval ministrem obrany ve vládě Léona Bluma! Vyrazilo mi to dech. Jen tak tak to svedu zrekapitulovat: Daladier, bývalý ministr obrany za Lidovou frontu, apeluje na národní bezpečnost, ale ne proto, aby Hitlerovi zabránil zmrzačit Československo, nýbrž proto, aby se vrátil k otázce čtyřicetihodinového pracovního týdne – tedy jednoho z výdobytků Lidové fronty. Proti takovému stupni politické nejapnosti působí zrada téměř jako umělecké dílo. 61

==========

Hitler a Mussolini už odešli, Chamberlain demonstrativně zívá a Daladier se marně snaží maskovat nervozitu rozpačitou povýšeností. Když se vyčerpaní Češi ptají, zda se od jejich vlády očekává odpověď nebo jakékoliv vyjádření, hanba ho zřejmě zbaví řeči (škoda, že se on i ostatní hanbou rovnou nezadusili). A tak se slova ujme jeho spolupracovník, který zareaguje s takovou ležérní arogancí, že to jeho protějšek, český ministr zahraničí, později okomentoval poznámkou, nad kterou bychom se měli všichni zamyslet: „Je to Francouz.“

==========

Mnohem více jasnozřivosti a jako obvykle mnohem více noblesy každopádně projevil ve svém proslovu k Dolní sněmovně Churchill: „Utrpěli jsme naprostou, totální porážku.“ (V tuto chvíli se Churchill musí na dlouhé minuty odmlčet a počkat, než přestane pískot a rozčilený křik.) „Stojíme na prahu katastrofy nebývalých rozměrů. Cesta k deltě Dunaje i cesta k Černému moři je otevřená. Všechny země střední Evropy a Dunajské nížiny budou postupně zataženy do rozsáhlého systému nacistické politiky vyvěrající z Berlína. A nemyslete si, že to je konec, ne, to je teprve začátek…“ A zanedlouho Churchill jako shrnutí pronese svůj nesmrtelný chiasmus: „Mohli jste volit mezi válkou a hanbou. Zvolili jste hanbu, a budete mít válku.“

==========

Zatímco večerní události vrcholí, Heydrich diktuje své rozkazy: v noci se budou konat spontánní manifestace. Všechny úřadovny státní policie se musí neprodleně spojit se zodpovědnými činiteli Strany a SS. Policie nebude chystané demonstrace potlačovat. Bude jen potřeba přijmout taková opatření, aby nebyly ohroženy životy a majetky Němců (tak například se nebudou zapalovat synagogy, ze kterých by oheň mohl přeskočit na sousední budovy). Židovské obchody a příbytky se mohou ničit, ale ne rabovat. Bude zatčeno tolik Židů – zejména těch bohatých –, kolik jich existující věznice pojmou. Hned po jejich zatčení bude vhodné spojit se s vybranými koncentračními tábory, aby mohli být co nejrychleji internováni. Rozkaz je předán v jednu hodinu dvacet minut.

==========

V hlášení starosty jistého městečka se dočteme: „Protižidovská akce proběhla rychle a bez zvláštního napětí. V důsledku přijatých opatření jeden židovský manželský pár skočil do Dunaje.“

==========

Heydrich byl zpraven i o případech znásilnění. Svým způsobem jde o porušení norimberských rasových zákonů, pročež mají být viníci zatčeni, vyloučeni ze strany a předáni spravedlnosti. Naproti tomu těm, kdo zabíjeli, se nic nestane.

==========

Ukáže se však, že majiteli židovských obchodů jsou zhusta Árijci, které bude třeba odškodnit. Göring dští síru. Na ekonomický dopad akce nikdo nepomyslel a nejméně ze všech na něj zřejmě myslel ministr hospodářství. Řve na Heydricha, že by bývalo stálo za to spíš zabít dvě stě Židů než zničit tolik cenných věcí. Heydrich uraženě opáčí, že Židů bylo zabito šestatřicet.

==========

Výměnou za postoupení Sudet přislíbily Francie a Anglie v Mnichově Československu uznání neporušitelnosti jeho nových hranic. S nezávislostí Slovenska se na této velkorysosti ovšem leccos mění. Lze chránit zemi, která už neexistuje? Závazek platil vůči Československu, nikoliv vůči samotným Čechám a Moravě. Toto odpoví angličtí diplomaté, když je jejich kolegové z Prahy požádají o pomoc. Stane se tak v předvečer německé invaze. Tentokrát se francouzská a anglická zbabělost může projevit naprosto legálně.

==========

Tenhle výjev je – stejně jako ten předchozí – dokonale uvěřitelný a naprosto fiktivní. Je to ostuda, dělat si loutku z někoho, kdo je dávno mrtvý a nemůže se bránit! Nutit mu čaj, když možná pil jen kávu. Oblékat ho do dvou kabátů, když dost možná vlastnil jen jeden. Nakládat ho do autobusu, když mohl jet vlakem. Rozhodnout, že pojede večer, a ne ráno. Stydím se. Mohlo to ale být horší. Kubiše jsem podobných výmyslů ušetřil, určitě proto, že Moravu, odkud pocházel, neznám zdaleka tak dobře jako Slovensko.

==========

Vlastně ne, takhle to není, to by bylo moc jednoduché. Když si opět přečtu jednu z knih, které tvoří základ mé dokumentace, prosté sbírky svědectví shromážděných českým historikem Miroslavem Ivanovem a nazvané Atentát na Reinharda Heydricha (francouzsky vyšla ve staré edici „Ce jour-là“ neboli „Tenkrát“, v níž vyšly také knihy Nejdelší den a Hoří už Paříž?), s hrůzou si uvědomím, jak jsem se ohledně Gabčíka pletl.

==========

Předchozí rozhovor je názorným příkladem potíží, kterým musím čelit. Flaubert jistě u Salambo podobné problémy neřešil, protože hovory, které vedl Hannibalův otec Hamilkar, nikdo nezaznamenal. Ale když já nechám Heydricha říci: „A jestli si, Naujocksi, myslíte, že si ze mě můžete dělat blázny, tak vám radím, abyste si to pořádně rozmyslel,“ jen tím rozhovor rekonstruuji podle Naujocksovy interpretace. Chceme-li podat svědectví o větě, sotva můžeme doufat v lepšího svědka, než je její přímý posluchač a adresát. Zároveň ale pochybuji, že Heydrich svou hrozbu formuloval právě takhle. To není jeho styl, takto si ji po letech vybavil Naujocks, vzápětí ji přepsal ten, kdo jeho svědectví zaznamenával, a po něm ještě přeformuloval překladatel. Je asi pitomost, aby Heydrich, Blonďatá bestie, nejnebezpečnější člověk Říše, říkal: „A jestli si, Naujocksi, myslíte, že si ze mě můžete dělat blázny, tak vám radím, abyste si to pořádně rozmyslel.“ Mnohem pravděpodobněji zní, že Heydrich, sprosťák, muž opilý mocí a navíc pořádně naštvaný, ze sebe vyrazil něco jako: „Děláte si ze mě prdel? Dávejte si bacha, nebo vám rozkopu držku!“ Ale co je moje představa proti očitému svědectví?

==========

Nataša čte kapitolu, kterou jsem právě dopsal. U druhé věty vykřikne. „Jak to myslíš, do tváří se mu nahrne krev? Cítí, jak mu mozek v lebeční dutině otéká? Ty si vymýšlíš!“ Už celá léta ji unavuji svými teoriemi o tom, jak jsou beletristické výmysly dětinské a směšné; může za to moje dětská četba (Valéryho nechuť k větám typu: „Markýza odešla v pět hodin,“ a tak podobně) a myslím, že Natašu ta pasáž s dutinou lebeční zarazila zcela oprávněně. Já osobně jsem se domníval, že jsem byl pevně rozhodnutý se podobným zmínkám vyhnout, jelikož nemají jiný význam než dát textu románové zabarvení, na čemž není nic pěkného. A i kdybych měl k dispozici nějaké prameny týkající se Himmlerovy reakce a jeho rozrušení, příznaky tohoto rozrušení si vůbec nemohu být jistý. Možná zrudl (aspoň tak si to představuji), ale mohl klidně i zblednout. Každopádně mi tahle událost připadá dost závažná.

==========

„Je zcela zřejmé, že s českým národem musíme zacházet naprosto jinak, než zacházíme s jinými rasami. S Čechy germánského původu je třeba nakládat nekompromisně, ale spravedlivě. Pokud chceme, aby se definitivně včlenili do Říše a smísili s námi, musíme je vést stejně humánně jako náš vlastní lid. Abychom rozhodli, kdo je k poněmčení vhodný, bude třeba provést rasové třídění. Najdeme tu všechny možné druhy obyvatelstva. Ti, kteří jsou rasově v pořádku a jsou nám vstřícně nakloněni, budou poněmčeni. Naopak těch, kdo jsou rasově podřadní a chovají se nepřátelsky, se musíme zbavit. Na Východě je pro ně místa dost. Mezi těmito dvěma krajnostmi jsou ti, které musíme pozorně zkoumat případ od případu. Je tu obyvatelstvo rasově podřadné, ale příznivě nakloněné. Ty bude třeba přemístit do Říše nebo jinam, ale je třeba zajistit, aby se nemnožili, protože na jejich rozvoji nemáme žádný zájem. Tuto neponěmčitelnou část obyvatelstva, která tvoří odhadem polovinu populace, můžeme později přesunout do polárních oblastí, kde budujeme koncentrační tábory pro Rusy.

==========

Není třeba být šéfem tajné služby, aby si člověk všiml, že prezident Beneš si dělá velké starosti. Londýn neustále hodnotí, do jaké míry jednotlivá podzemní hnutí v okupovaných zemích přispěla k válečnému snažení. Zatímco však ve Francii po zahájení operace Barbarossa začaly úspěšně operovat komunistické skupiny, aktivity českého odboje jsou prakticky nulové. Od chvíle, kdy otěže země převzal Heydrich, začaly české odbojové organizace padat jedna po druhé, a ty nemnohé, které zbyly, jsou prolezlé gestapem. Tyto chabé výkony staví Beneše do velmi ošemetné pozice: o zrušení mnichovské dohody nechce Anglie momentálně ani slyšet, a to ani v případě vítězství. Znamená to tedy, že i kdyby Spojenci válku vyhráli, Československo by se obnovilo pouze v rámci hranic po roce 1938, zůstalo by zbaveno Sudet, původní územní celistvost by byla ta tam.

==========

Celých patnáct let jsem nesnášel Flauberta, protože mi připadalo, že ztělesňuje onu větev francouzské literatury zbavenou vznešenosti a fantazie, která si libuje v líčení všeho, co je průměrné, sebemrskačsky se vyžívá v nejprotivnějším realismu a v tom maloměšťáckém vesmíru, na který údajně kriticky ukazuje prstem, si ve skutečnosti náramně hoví. Pak jsem si přečetl Salambo, a ta se okamžitě zařadila mezi deset mých nejoblíbenějších knih.

==========

Každopádně čerpám jistou útěchu z toho, že už Flaubert si dávno přede mnou při psaní svého majstrštyku kladl stejné otázky jako já. A také mě uklidní, když napíše: „Jsme mnohem cennější kvůli našim tužbám než kvůli našim dílům!“ To znamená, že tuhle knížku můžu klidně zvorat. Teď mi půjde psaní mnohem rychleji.

==========

Chackovo umění tkví ve schopnosti začlenit historickou informaci – Heydrichovi se zkrátka a dobře říkalo Blonďatá bestie – do repliky, která je důležitá už sama o sobě svou psychologickou rafinovaností, a z literárního hlediska hlavně svou pointou. Ostatně Chacko obecně píše excelentní dialogy; přechody mezi historií a románem se dějí hlavně jejich prostřednictvím. A já sám, který mám k tomuto procesu odpor, nezastírám, že se mu to daří velmi úspěšně a že mě několik pasáží opravdu chytilo. Když Gabčík odpovídá kuchaři, který mu Heydricha právě popsal dost děsivým způsobem: „Nebojte, je to jen lidská bytost. A existuje způsob, jak se to dá dokázat,“ jásám jako u nějakého spaghetti-westernu.

==========

„Z různých míst Říše, kde jsou nasazeny tisíce zahraničních dělníků, se dozvídáme o případech sexuálních styků s německými ženami. Nebezpečí oslabení rasy neustále roste. Množí se stížnosti na mladé ženy německé krve, které vyhledávají české dělníky za účelem navázání citových vztahů.“

==========

Včera zemřel Raoul Hilberg. Byl to otec „funkcionalismu“, historického směru, který tvrdí, že vyhlazení Židů nebylo předem promyšleným krokem, ale že si ho vyžádaly okolnosti.

==========

Toho rána Heydrich obdrží od Himmlera rozhořčený dopis; píše se v něm, že v Hamburku policie zatkla kolem pěti set mladých lidí, kteří se oddávali swingu, tomu degenerovanému cizáckému tanci, jenž se provozuje na negerskou hudbu: „Jsem rozhodně proti jakýmkoliv polovičatým řešením. Všichni jejich kápové musejí být odvezeni do koncentračního tábora. Tam ať mládež nejdřív dostane pěkně nařezáno. V táboře si pobudou poměrně dlouho, dva nebo tři roky. Je třeba se postarat, aby už nikdy nesměli studovat. Šíření těchto nebezpečných anglofilních tendencí zabráníme jedině tvrdým postupem.“ Heydrich jich skutečně nechá asi padesát odvézt do koncentráku. To, že mu Führer svěřil historické poslání a že má vyhladit evropské Židy do posledního, neznamená, že bude zanedbávat méně podstatné úkoly.

==========

Tento projev mě inspiroval ke třem poznámkám: 1. V Čechách, jakož i jinde, nebrání nikdo čest národního školství tak špatně jako jeho ministr. Z Emanuela Moravce, původně zuřivého antifašisty, se po Mnichovu stal ten nejaktivnější kolaborant v Heydrichem jmenované české vládě a mnohem privilegovanější partner Němců, než byl starý a senilní prezident Hácha. Stalo se zvykem označovat ho v českých historických publikacích jako „českého Quislinga“, podle slavného norského kolaboranta Vidkuna Quislinga, z jehož příjmení se už dnes ve většině evropských jazyků stalo synonymum pro kolaboranta. 2. Čest národního školství hájí zkrátka a dobře kantoři, kteří – ať si kdo chce co chce říká – jsou povoláni k tomu být podvratnými elementy a zaslouží si, aby jim za to byl vzdán hold. 3. No a sport, to je fašistická lumpárna.

==========

Opět tu narážíme na jařmo žánru. V žádném běžném románu – ledaže by chtěl autor dosáhnout hodně zvláštního účinku – by se nestalo, že by se tři postavy jmenovaly stejně. Přitom já mám co do činění s plukovníkem Moravcem, váženým šéfem českých tajných služeb v Londýně, dále s rodinou Moravcových, s hrdiny vnitřního odboje, a s Emanuelem Moravcem, nechvalně známým kolaborantským ministrem.

==========

„Kunderu zbožňuji, ale přesto se mi z jeho románů líbí nejméně ten, co se odehrává v Paříži. Tam totiž není doopravdy ve svém živlu. Jako by na sobě měl krásné sako, které je mu ale o půl čísla větší nebo menší (smích). Když Miloš a Pavel chodí po Praze, tak mu věřím.“ Tohle říká Marjane Satrapiová v rozhovoru pro magazín Inrocks u příležitosti premiéry svého překrásného filmu Persepolis. Přečtu si to a trochu znejistím. Mladá žena, u které časopisem listuji a které se se svými obavami svěřím, mě chlácholí: „Jenže ty jsi v Praze byl, žil jsi tam, máš to tam rád.“ Ale Kundera to má s Paříží taky tak. Ostatně jak dodává Marjane Satrapiová: „I kdybych ve Francii žila ještě dvacet let, nic naplat, nevyrostla jsem tu. V mé tvorbě bude vždycky nepatrný íránský základ. Rimbauda mám samozřejmě ráda, ale Omar Chajjám ke mně bude vždycky promlouvat silněji.“ To je ale zvláštní, takhle jsem tu otázku nikdy nestavěl. Promlouvá ke mně Desnos víc než Nezval? Nevím. Neřekl bych, že mi Flaubert, Camus nebo Aragon říkají víc než Kafka, Hašek nebo Holan. Ostatně ani víc než García Márquez, Hemingway nebo Anatolij Rybakov. Vycítí Marjane Satrapiová, že jsem nevyrostl v Praze? A až se mercedes vyřítí ze zatáčky, nebude té scéně věřit? Říká ještě: „I když se Lubitsch stal holywoodským filmařem, pořád jen znovuvynalézal a fantazií přetvářel Evropu, Evropu východoevropského Žida. I když se jeho filmy odehrávají ve Spojených státech, pro mě jsou to příběhy z Vídně a Budapešti. A je to dobře.“ Měla by ale stejně tak dojem, že se můj příběh odehrává v Paříži, kde jsem se narodil, a ne v Praze, po níž celou svou bytostí toužím? A zatímco já ten mercedes povedu do oné libeňské zatáčky na okraji Prahy nedaleko mostu do Troji, budou se jí vybavovat obrázky z pařížského předměstí?

==========

„Exotika, to je něco, co nesnáším,“ zasazuje poslední ránu Marjane. Praha v sobě nic exotického nemá, protože je to srdce světa a samý střed Evropy, protože tady se na jaře 1942 odehraje jedna z největších scén velké vesmírné tragédie.

==========

Drama se ale začíná rozvíjet už v Anglii, protože už tady mohl být odstraněn z cesty: už tady se začal projevovat Čurdův pochybný charakter. Rád se napije, což samozřejmě není žádný zločin. Jenže když se napije, vykládá věci, které jeho kamarádům z armády nahánějí strach. Tvrdí, že obdivuje Hitlera. Prý lituje, že odešel z protektorátu, protože v tuhle chvíli by se mu tam bývalo žilo mnohem líp. Jeho druhové mu tolik nedůvěřují a považují ho za natolik nespolehlivého, že dokonce napíší generálu Ingrovi, ministru obrany české exilové vlády, a Čurdovo chování mu nahlásí. Dodávají, že se mimo to pokoušel svést dvě anglické vdané dámy. Heydrich byl kdysi z armády vyhozen za mnohem menší prohřešky. Ministr tuto informaci předá plukovníku Moravcovi, veliteli tajných sil a osobě zodpovědné za zvláštní operace. A právě tento okamžik zpečetí osudy mnoha lidí. Co udělá Moravec? Nic. Pouze do Čurdovy složky připíše, že je to dobrý sportovec se slušnou fyzičkou. V každém případě ho z řad parašutistů vyčleněných na zvláštní operace nevyjme. A tak je v noci z 27. na 28. března 1942 Čurda se dvěma dalšími parašutisty vysazen na Moravě.

==========

Vrtá mi hlavou, jak mohl Jonathan Littell vědět, že Blobel, ten ochlasta a velitel Sonderkommanda 4a Einsatzgruppe C, měl opela. Jestli to tak opravdu je, tak klobouk dolů. Uznávám, že má lepší prameny než já. Ale jestli blufuje, pak tím ohrožuje celé dílo. Ano, je pravda, že nacisté dělali u Opelu velké zakázky, a tak je velmi pravděpodobné, že Blobel opravdu vlastnil nebo měl k dispozici vůz této značky. Jenže pravděpodobné neznamená potvrzené. Blábolím, co? Ti, kterým to říkám, mě mají za cvoka. Oni v tom žádný problém nevidí.

==========

Tak dobře, teď něco jiného. Narazil jsem na svědectví Helmuta Knochena, kterého Heydrich při své návštěvě v Paříži jmenoval velitelem německé policie. Knochen odhaluje důvěrnou informaci, kterou mu Heydrich při té příležitosti údajně svěřil a kterou ještě nikdy nikomu neprozradil. Učinil tak až… v červnu 2000, tedy o osmapadesát let později! Heydrich mu prý řekl: „Válku už nemůžeme vyhrát. Bude potřeba najít kompromisní cestu k míru a já se obávám, že to Hitler nepřipustí. Musíme o tom přemýšlet.“ Tahle úvaha mu tedy měla být svěřena v květnu 1942, před Stalingradem, v době, kdy se Říše zdála být silnější než kdy předtím! Knochen v tom vidí Heydrichovu výjimečnou jasnozřivost; Heydricha považuje za mnohem inteligentnějšího než všechny ostatní nacistické pohlaváry. Rovněž vyrozuměl, že Heydrich pomýšlí na možnost Hitlerova svržení. A z toho vychází ve své dosud neznámé teorii: Heydrichovo odstranění prý bylo pro Churchilla naprostou prioritou, protože nechtěl za žádnou cenu dopustit, aby byl připraven o úplné vítězství nad Hitlerem. Angličané prý zkrátka Čechy podporovali, protože se báli, aby nějaký mazaný nacista, například Heydrich, Hitlera neodstranil a prostřednictvím kompromisního míru nacistický režim nezachránil. Mám podezření, že naznačit spojení s protihitlerovským komplotem je v Knochenově zájmu, protože tím bagatelizuje svou velice reálnou roli v policejním aparátu Třetí říše. Zároveň je úplně klidně možné, že po šedesáti letech už i on sám věří tomu, co vykládá. Já osobně si myslím, že jsou to plky. Ale i tak se o nich zmiňuji.

==========

Už tomu asi začínám rozumět. Píšu infraromán.

==========

Gestapo má tak chabé výsledky, až by se řeklo, že po Heydrichových vrazích ani nepátrá. Hledá obětní beránky, na které by mohlo svůj šlendrián svést, a už to vypadá, že jednoho našlo. Jde o úředníka ministerstva práce, který 27. května večer povolil odjezd vlaku s českými dělníky do Berlína. Vzhledem k tomu, že tři parašutisté nejsou k nalezení, stojí tahle stopa za prošetření, a gestapo tudíž „stanoví“, že všichni tři vrazi (ano, vyšetřování přece jen poněkud pokročilo, už se ví, že byli tři) byli ve vlaku. Muži z Petschkova paláce dokonce zacházejí do naprosto ohromujících podrobností: uprchlíci se během cesty schovávali pod sedadly, využili krátké zastávky v Drážďanech, vystoupili z vlaku a zmizeli v lese.

==========

Leopold Trepper, velitel špionážní sítě Rudá kapela, legendární organizace operující ve Francii, si všiml jedné věci: jakmile odbojář padl do rukou nepřítele a dostal nabídku ke spolupráci, mohl a nemusel na ni přistoupit. A pokud přijal, měl ještě možnost minimalizovat škody a prozradit toho co nejméně, vymlouvat se, pouštět informace po kapkách, hrát o čas. To je strategie, kterou po svém zatčení zvolil on i A54. V obou případech ale šlo o profesionály, o elitní špióny. Ti, kdo na spolupráci přistoupili – i když do té doby vzdorovali nejhoršímu mučení –, se obvykle od chvíle, kdy povolili, od okamžiku, kdy dospěli k tomuto rozhodnutí, Trepperovými slovy „rochnili ve zradě jako v bahně“. Karlu Čurdovi nestačilo, že přivedl gestapo na stopu pachatelů atentátu, ale rovněž prozradil jména všech kontaktů, které znal, a všech lidí, kteří mu po jeho návratu do země pomohli. Gabčíka a Kubiše prodal, všechny ostatní věnoval.

==========

Příběh končí a totéž by mělo platit o mé knize, jenže já zjišťuji, že skoncovat s takovým příběhem není vůbec lehké. A pak mi opět zavolal můj otec, aby mi přečetl text, který si opsal v Muzeu člověka, kde právě navštívil výstavu o Germaine Tillionové, antropoložce a odbojářce, která přežila Ravensbrück a nedávno zemřela. Text říkal následující: „Jednou z nejtemnějších zvláštností Ravensbrücku byly vivisekční pokusy na 74 mladých vězeňkyních. Pokusy vedené od srpna 1942 do srpna 1943 spočívaly v operacích s velmi těžkými následky, které měly imitovat zranění, jimž podlehl Reinhard Heydrich, československý gauleiter. Profesor Gerhardt, který ho nedokázal uchránit před plynatou snětí, chtěl dokázat, že ani použití sulfamidů by nepomohlo. Záměrně tedy bakterie infekce očkoval mladým ženám, z nichž mnohé zemřely.“

==========