Za úplňku bych se na to vykašlal…

Kapitola 1 – Tak nám zabili Ferdinanda
Aneb o tom, jak mám rád svou práci
Mám rád svou práci, opravdu rád. Dřív jsem si myslel, že budu řešit složité případy vražd a ohledávat místa činů jako Dexter, ale skončil jsem jako tabulkové místo na okresu, kde prostě potřebovali vykázat obsazení pozice laboranta. Ne, termín „forenzní specialista“ se fakt v reálu nepoužívá, prostě jsem ten divnej týpek z laborky, co naklusá na osmou a ve čtyři jde domů. A mezitím hraje Solitaire. Nebo tak něco.
Mám rád Solitaire.
Byl první květen, lásky čas, půl čtvrté a já se chystal opustit své doupě a vyrazit na jedno do Žíznivého kozla, když tu náhle zval kapitánův hlas: „Zvedněte prdele, všichni, za minutu v zasedačce!“, což je nabídka, která se neodmítá. Pokud tedy jeden nechce být o prémie chudší a o otisk boty na sedací části bohatší.
Zasedačka byla během chvíle natřískaná jak o jarmarku a atmosféra by se dala krájet. Ano, hulili skoro všichni. Kapitán nás přehlédl kritickým okem, zhluboka se nadechl a rozkašlal se. Když se mu podařilo vrátit plíce na místo, kam obvykle patří, zkusil to znovu a spustil: „Takže, pánové a dámy a tak dále, tohle je historická příležitost a událost. Volali z Modravy a máme tady jedno tělo mínus hlava plus čtyři kozy. A pentagram!“, načež se odmlčel, aby nechal vyznít tohle sdělení, které si určitě zkoušel několikrát dopředu. No, asi nečekal, že Pulp Fiction tu zná i laborant.
Když se nedostavil potlesk, pokračoval: „Takže, jelikož jsme nejblíž a ostatní jednotky mají případů víc než dost, připadlo zajištění místa činu na nás. A to znamená co?“. Následovalo ticho, které přerušil kolega Vaněk: „To znamená, že jsme v prdeli,“ pravil. Následujících pár minut nebylo pro souhlasné přikyvování zbytku sboru nic slyšet.
„To znamená“, pokračoval kapitán, když se zasedačka utišila, „že okamžitě jedete, vy volové!“. A smířlivě dodal: „Hlavně to neposerte!“.
Mám rád Solitaire.
Takže jsme vyběhli všichni k autům a po pár minutách, které zabralo nacpání dvaceti policajtů a jednoho laboranta do pěti aut, vyrazili směr Modrava. Na majáky jsme to dali za 40 minut, což by byl výkon i na sanitku, natož na naše muzejní kousky. Až vám zase někdo bude tvrdit, že pro PČR jen to nejlepší, dejte mu za mě facku. Náš vozový park drží pohromadě prakticky jen silou vůle řidiče a modlitbami pasažérů, i V3S by pro nás byla modernizace na úrovni Kántry fór da fjůčr. Ale přežili jsme. Já měl výhodu, seděl jsem vedle kolegyně Markéty, která dříve řídila dopravu, respektive svými proporcemi způsobovala dopravní nehody, tak ji dali k nám, takže jsem mlátil hubou do měkkého a nepřišel tak o chrup.
Z Modravy jsme odbočili na Adamovu horu, místo činu, na třetí pokus. Ono to tam připomíná prales, hlavně proto, že to prales je. A slatě. Ale na maják můžeme i do první zóny národního parku a ti jeleni se s tím holt nějak vypořádají, nebo si zajdou za psychologem, nezájem.
Cesta končila nějakých 300 metrů od souřadnic, kde se mělo nacházet jedno tělo mínus hlava a nějaká ta hospodářská zvířata. Navigace naštěstí nebyla nikterak náročná, zvládl by to i student prvního ročníku kriminalistiky – stačilo sledovat zvratky. Jak jsme se blížili k cíli, zvratků přibývalo a narazili jsme i na jednoho měšťáka, který seděl opřen o strom, okolí nevnímal a kousal si pěst. Asi přestávka na svačinu.
Pak naše dosud nevázaně vtipkující skupina ostřílených policistů rozhrnula křoví na mýtinu a začala se kochat scénou, ze které by měl noční můry i Alfred Hitchcock. Na nejzelenější kolegy jsem ještě stačil zařvat: „Kurva, zvracejte mi mimo místo činu!“, což se ukázalo jako prozíravé. Další kolegové, až dorazí, budou mít cestu sem značenou ještě lépe, než jsme měli my.
Kapitola 2 – Místo činu
Aneb o tom, jak se brousí charaktery
Na palouku nás rázem zůstala jen polovina. Ani jsem se nedivil, pohled, který se nám naskytl, opravdu nebyl pro slabší povahy. A žaludky. A milovníky zvířátek. Na palouku se skutečně nacházelo to, co nám popsal kapitán, tedy téměř, ovšem aranžmá překonalo veškerá moje očekávání. A to jsem vášnivý čtenář severských detektivek a Dextera znám nazpaměť.
Uprostřed palouku se nacházel kruh, tvořený čtyřmi zvířátky a jedním tělem mínus hlava. Zvířátka se tvářila docela klidně, navzdory tomu, že byla poměrně profesionálně vyvrhnuta a jejich střeva sloužila jako základní složka pentagramu v jehličí. Pátý vrchol pentagramu pak okupoval kůl, na kterém jako loutka bez provázků spočívalo tělo (mínus hlava). Už na první pohled bylo jasné, že jde o muže, torzo bylo totiž nahé. A potetované symboly mnoha magických škol – od Sumerů až po novodobé techniky ze Salemu. Stačil mi jediný pohled na potetované ruce a měl jsem hotovou identifikaci oběti a také dostatek indicií k tomu, abych tušil, proč se strejda Ferdinand včera nevrátil domů. Podotýkám, že stačily ty ruce, ač torzo bylo potetováno celé, ano, i tam, ale zase tak intimně jsem se se strejdou neznal.
Zatímco kolegové kolem natahovali pásku a průběžně odbíhali seznámit les se svým obědem, obhlížel jsem zvířátka a začínal mít neodbytný pocit, že se tady něco brzo posere a kolega Vaněk to nebude. To máte totiž tak – magické rituály mají pevně daná pravidla, zvlášť ty, které se váží ke konkrétnímu datu. A dneska byl první máj, takže včera Valpuržina noc. A to je sakra významné datum. A tudíž i ta pravidla jsou sakra striktní. A tady jsem se koukal na čtyři obětované ovce. Ovce, ne kozy jak říkal náčelník, jak se říká: bába nebo sníh, to je jedno. Akorát že vůbec. Kozy by asi stačily, kozlové by byli lepší, ale ovce? Ovce jsou na nic, věřte mi, něco o tom vím.
Odebral jsem pár vzorků, kolegové zabezpečili perimetr a přesně v tu chvíli zavolal kapitán. Prej sem jede mordparta z Prahy, tak máme hlídat a počkat na profíky. No, přesně toho jsem se bál, do západu Slunce zbývaly 3 hodiny a tou dobou jsem chtěl být už pěkně daleko, ale nebylo mi dáno. Po krátké poradě se zbytkem sboru, zejména na téma “je zima, sem stejně nikdo nepřijde a potřebuju panáka” jsme se vydali čekat na experty zpět do Modravy, konkrétně do Zlaté stezky. To je fakt výborná hospoda a netuším, proč si ostatní nedali večeři, zato panáky tekly proudem. Dal jsem si vinnou klobásu. Byla výborná, jen kolega Vaněk prohlásil, že jsem zvíře a odešel zvracet. Jakmile jsem zakrojil, odběhlo i pár dalších kolegů. Fakt nevím, v čem mají problém, byla výborná.
A tak jsme čekali a já pozoroval slunce za oknem, jak se postupně kloní k západu a taky si raději objednal panáka. Tohle bude ještě sranda.
Mordparta dorazila před osmou. Pro zachování příznivého dojmu a prémií jsme nechali ty z nás, co už nedokázali vstát, ve Stezce, a vydali se s profíky na místo činu. Tentokrát jsme to dali na první pokus a vysloužili si uznání od týpků z Prahy, kteří nepoznají lesní cestu ani kdyby měla reflexní značky. Stmívalo se. Pravděpodobnost průseru právě překročila padesát procent. Respektive devadesát, ale to není na “P” a nemohl bych zaperlit.
Na palouk jsme se dostali ve čtvrt na devět, slunce zapadne přesně za šest minut.
Profíci z Prahy obhlédli terén, následně si odběhli vyřešit volání přírody do okolí, takže místo činu bylo označkované ještě lépe. Teď už by sem trefil i slepý. Po čuchu, hmat bych raději nepoužíval.
Ve 20:21 zapadlo slunce. Tou dobou už tu byli bohužel zpět všichni.
Setmělo se. První se pohnula ovce v levém dolním cípu pentagramu. Já to čekal, kolegové ale rozhodně ne a specialisté z Prahe už vůbec ne. Zvířátko se pokusilo zvednout na všechny čtyři, ale zamotalo se do vlastních vnitřností a fláklo s sebou zpět do jehličí. Druhá ovce už byla úspěšnější, zvládla popojít asi tak dva metry a střeva praskla. Ten zvuk byl všeříkající, stejně jako řev profíků z mordparty, kteří vystartovali k autům rychlostí, že by i klokan Skippy záviděl. Zbytek mých kolegů je následoval téměř okamžitě. Ono totiž sledovat, kterak mrtvé zvíře vstává a upře na vás slepý pohled, není něco, na co by byla PČR vycvičena.
Takže jsem na palouku osaměl, přesně dle očekávání. Já na tohle cvičen jsem, už od malička.
Druhá ovce zvládla popojít a porušit pentagram. A vo tom to je, proto se mají používat kozy, nebo kozlové, těm poutací magii čaroděj nepřeruší. Ale ovce? To jsou oběti z Wishe, to vám zlomí i jezinka, natož čaroděj formátu mého strejdy Ferdinanda. Takže vám představuji strýčka, kterého si naše rodina předává už po mnoho generací – Ferdinand Alfonso ab Țepeș ibn Ptahhotep. Jo, je trošku starší.
První ovce zvedla hlavu a povídá: “Nazdar juniore, tebééé jsem tu nečekal!”. Začaly mi cukat koutky. “Čau strejdo Ferdo, jak se daří?” odpověděl jsem ovčí zombii. “Bééézvadně,” pravila ovce, a to už jsem se neudržel a smál se jak magor. Ovce se dívala velice vyčítavě. “Čemu se tlemíš, blbéééčku?,” dodala. To už se vydržet nedalo a smíchy jsem zahučel do borůvkového houští. Když jsem přišel k sobě a vydýchal se, povídám: “Tohle máš jako fitness a odejdeš po svých, nebo jsi rád, že jsem tu jako tvůj plán bééé?”.
Teď už na mě koukaly všechny čtyři ovce a pokud by mohl pohled zabíjet, tak je od Modravy po Jemen mrtvo.
Nasadil jsem tedy smířlivější tón a optal se, zda na letošní sabat nezamířil poněkud bezhlavě. Ano, vím o tom, jsem strašná držka. Když utichlo nadávání od čtyř ovcí (nevěřili byste, kolik nadávek obsahuje “bééé”) a já se opět vyhrabal z borůvčí, přešli jsme k praktické stránce problému. Nejprve jsem musel odstranit zbylá rezidua poutacího kouzla, což spočívalo v uklizení vnitřností ovcí tam, kam původně patřily. Nic moc práce, ale v rukavicích to šlo celkem v pohodě. To jsou okamžiky, kdy jsem rád, že dělám laboranta. Vždy připraven.
Dalším bodem dnešní párty bylo sundání strýčka z kůlu, což se snadněji řekne, než udělá. Strejda není zrovna baletka a autor mrtvého obrazu “Čtyři ovce a strejda” si dal s nasazením na kůl hodně záležet. A ani povzbuzování od ovcí: “No tak zabééér!” tomu nepřidalo. Ale do borůvčí už se mi už nechtělo, tak jsem zatnul zuby a tahal. Dám vám tip – když budete někdy sundávat dekapitovaného strýce z kůlu, vemte to z boku a tělo uchopte pod nohama a za záda. Jde to tak líp a nic se vám nebude bimbat před obličejem.
Pak už to šlo ráz na ráz. Jakmile byl strejda dole, žuchlo to pěkně, povolily i zbytky poutacího kouzla a začaly se dít věci. Tělo se postavilo, nepatřičné otvory se zahojily a pak rukama provedlo něco, co připomínalo řízení dopravy na křižovatce v Singapuru. S hlasitým “svíííst” odněkud přiletěla hlava a s mlasknutím dosedla na krk. Strejda si ještě lehce opravil její orientaci, takzvaně kousacím dopředu, a bylo hotovo. Dalším Singapurem si vytvořil oblečení a ani byste nepoznali, že ještě před chvílí tvořil součást umělecké expozice Ovce a mrtvola.
“Díky, synovče, béééz tebe bych se z toho dostával ještě zejtra,” pravil a já měl co dělat, abych zase neskončil v borůvčí. Tady to bude chtít logopeda a čas.
Kapitola 3 – Rodinné záležitosti
Aneb o tom, co se dělo na sabatu
Nastalo další mávání rukama a před námi stál prostřený stůl, dvě židle, a hlavně karafa s něčím, co muselo být portské. Nedivil jsem se, viset celej den na kůlu a bez hlavy, taky by mi vyhládlo. Ferdinand přičaroval ještě ventilátor, přeci jen ty ovce už poněkud zaváněly, a zasedli jsme k večeři. A já čekal, času jsme měli dost. Mordparta z Prahy byla touhle dobou už někde u Kašperk a stále ještě zrychlovala, kolegové z oddělení se patrně zabarikádovali ve Stezce, tady byl klid. Jen mouchy bzučely, ventilátor předl a strejda se ládoval jehněčím na víně. Tohle menu evidentně nezvolil náhodou. Já si dal portské a vyčkával, až bude pomsta na ovcích dokonána.
„Takže, mladej,“ začal strejda, když spořádal asi tak dvě stáda ovcí a půlku roční produkce vinic v Douro, „určitě jsi zvědavej, co se to tady dělo.“
Upřímně řečeno, fakt jsem na to nebyl zvědavej. Když jsem naposledy se strejdou řešil podobnou situaci (akorát teda bez té dekapitace), tak to skončilo setkáním s hejkalem, sukubou (pravda, tohle se mi líbilo) a trpaslíky jsem z baráku vyháněl ještě měsíc. A řeknu vám – hejkal, to fakt nechcete. Oproti romantickým představám o něčem, co z dálky připomíná Krakonoše a hejká to na veverky, je realita úplně jinde. Hejkala bych popsal asi nejlépe jako chodící bažinu, co smrdí na sto honů, a ještě navíc zkouší zpívat Poupata hlasem Náhlovského. Brrrr. Ano, až tak strašný to bylo.
Takže jsem se obrnil trpělivostí a Ferdovi přitakal. Už jsem vám říkal, že jsem strašně hodný optimista? Ne? Tak ano, jsem.