Satori v Praze (Jiří Kostúr)

Satori v Praze (Jiří Kostúr)

A od té doby jsme byli králi celé Pece pod Sněžkou, s klusajícím bílým Donem a s belhající se krátkonohou Punťou v dálce za saněmi. Napřed zákrutami lesní cesty přes čtyři můstky na úsek, který jsme prolétli cvalem a kde z jedné strany padá strmá stráň do údolí s burácejícím Zeleným potokem a kde překotit se znamená let vzduchem a pak salta, stržení vazu, přeražené nohy a rozbití o balvany, ale nic takového, jen postoj Římana na válečném voze, ledový vichr rozrážený sněhovými hroudami od kopyt pádící Květy a napřažený bič a výkřiky štěstí a běh huňatého Dona s vyplazeným růžovým jazykem, otočím se a povzbuzuju ho a volám na srandovní vyběhnutí chudinky Punti ze zatáčky a rekreanti uskakují do závějí, lahve v bednách řinčí na saních, lodny na maso nadskakují a křepčí kovovými nárazy a kolem obsypané smrky, bílé stráně, před námi úzká cesta s metrovými barierami a pach zpoceného hřbetu a slabin a vůně hnědavých kobylinců, které Květě vypadávají ze zadku jako těžký dívčí cop, naposled obřadně zatlačí a vypadne řídký zbytek, a tak zahalekám, brzdícím trámem šlepry, na kterém stojím, rozjedeme voňavou hromadu, na špičkách filcáků se vezou nestrávená stébla s potřísněným sněhem, a zas cval, Punťa sedí teď v saních a čučí ustrašeně z kouta, Don běží těsně za mnou, a to už sjíždíme do Pece kolem školy, kam chodí Cyril, dívám se nahoru, jestli nekouká z okna, ale mají je zamrzlá, takže i kdyby měl přestávku, neviděl by nás, tak teď dolů prudkou cestou ke konzumu, tady musím shodit brzdný řetízek na železné sanice a zapřít se pevně do šlepry a krotit opratí Květu, protože vjíždíme na silnici a už znám svou nezkrotnou, svéhlavou a tvrdohubou kobylu, jednou jsme taky tak sjížděli, Jirka a Tonda, vedoucí Jelení louky, stáli na šlepru, ale Květě přeskočilo v lebce a mohl jsem jí udidlem rozervat hubu, přesto se nezastavila a vlétla trapem do zatáčky, Tonda a Jirka dávno seskočili, saně prolétly smykem a nakonec jsem je přeci jen se štěstím strhnul a vyhnul se o chlup gazíku, zaparkovanému před hotelem Hvězda.

==========

Je to velký čuvač, který miluje sníh a rvačky, s Tondovým vlčákem zametl hned první den, a tím pádem se stal pánem Jeleních luk, a nejen tam, ale i v Peci je postrachem všech psů, sníh je jeho živel, válí se v něm, lítá jako zběsilý v hebkých návějích, když jedeme s Květou, předbíhá nás a vyskakuje jí k pyskům, po pás se plahočí v ledové vodě Zeleného potoka a vybíhá za každou stopou, a teď se tedy vracíme s motajícíma se nohama po křupající cestě, hvězdy nad domečkem poskakují v mrazivých spirálách, Punťa vyběhne zpoza kamen, pustím ji ven, seknu sebou na židli, hlava se mi točí, Cyril s pusou začerněnou od buřta na mě čučí z fotografie, zvednu víko starého harmonia a zruším ticho tóny bílých klávesnic, vymyšlené, disharmonické akordy šplouchají jako vlnobití sférických zvuků z neznámých planet, oslavují podivný zázračný vesmír bílých prostorů, sněhové krystaly, dech a vzdech, hory mi rostou a rozlamují mozek, hvězdy se sypou s rachotem a dopadají zvonivým zvukem, kráčím po střepech jako Ježíš po jezeře, chodidla krvácejí jemnými řezy a smutek se vznáší a naráží hebce a něžně ve vzduchoprázdnu žeberní dutiny a padám, padám, znovu vzlétám, křečovitě se držím v sedle ve stříbrné noci, Květa z klusu přechází v houpavý cval, tenký proutek šlehá jemně slabiny, Don s vyplazeným jazykem kluše plavnými skoky, Hvízdavý Dan a letící a troubící chorus klínového hejna divokých hus a opět bílé propadání do sypkých závějí, rudé srdce tuhne a září uprostřed ledové pláně, a lesní cesta, sněhová vichřice, mrznou mi ruce a nohy, Květa se plaší, třikrát se otočí uprostřed silnice a saně vletí pod okno pošty, konve, lahve, obrovský štos pohledů se rozletí na všechny strany, ležím pod saněmi, ale oprať nepustím, Květa se konečně zastavuje, zdvihám se zpod trosek s nataženou šlachou v koleni, sbírám rozbité lahve a vějíře pohledů, a zas se jede, bourají auta, vyklopí celý náklad na zledovatělé cestě, pomeranče, vepřové boky, šťávy, jablka, zalité rozlitou konví mléka, se válejí v závějích, pluju po břiše mezi střepy a bednami, Květa se uklidní, vstávám a nakládám všechno do znovu postavených saní se sběhem lidí, kteří mi pomáhají.

==========

Věci se totiž měly tak, do Nové Vísky, jak se jmenuje místo, kde se barák nachází, jsem jel hlavně ze zvědavosti, protože po neslavném návratu z pobytu se Silvestrou v Krkonoších jsem měl zbůhdarmého plácání se na Mostecku už dost a chtěl jsem poznat lidi, kteří jen nekecaj, nechlastaj a opravdu něco dělaj, při jednom střetnutí s Kačabou jsem se dozvěděl o baráku, že tam mají stodolu a chtějí v ní pořádat koncerty a podobné akce, zapsal jsem si to do paměti, a když mrtvo a pusto v Litvínově bylo už neúnosné (zavítal jsem občas do Docela malého divadla, kde bylo dobrých pořadů jen poskrovnu), rozhodl jsem se tam podívat, a teď mě už vede kamenitá cesta skalnatým kaňonem na rozlehlé prostranství s ovocným sadem a třemi baráky, tady to ale ještě není, zabočím tedy se Cherrym polní cestou do stráně, pod kterou se dole táhne měsíční krajina s lesklou přímkou silnice č. 13 na Karlovy Vary a monstrem tepelné elektrárny, kudy jsem to sem chuchvalci mlhy z chladících věží obcházel, a konečně se mezi zelenými korunami stromů objeví špička střechy, potom za plaňkovým plotem jednopatrový červený barák s hospodářskými budovami, ze dvora se ozývá foukačka Sonny Terryho a štěkot irského setra, co myslíš, maj čubu nebo psa, říkám Cherrymu, který očuchává a zdvihá nohu na vrátka, nakouknu přes ně a od skupiny vlasáčů obklopujících běžící míchačku se oddělí jedna postava mušketýrského Aramise, byl to Vendelín, ptám se po Skalákovi, a on otevře a zavolá: „Míro, máš tu návštěvu!“

==========

A od téhle chvíle se datuje moje střetnutí s barákem na Nové Vísce, kam jsem napřed delší čas jezdil jen na víkendy, kde dnes žiju a kde prožívám i jeho nedobrovolný konec, ale abych nepředbíhal, zarostlý Skalák v kulichu si na mě i přes tři roky pamatoval, ptal se mě u míchačky na Silvestru, řekl jsem stručně, že jsem se na ně přijel podívat, obavy a ostych z neznámých lidí ze mě spadly, mluvil jsem i s Íčem z Mostu, kterého jsem znal z jednoho loňského mejdanu, pak jsem zašel do kuchyně a pozdravil se ostatními: se Skalákovou Bulharkou, s Lenkou, Ivanem Černegou, Timpem, Šimakem, Kečupem, Syslem, Robinem a dalšími, prohlédl jsem si místnosti baráku, které kluci začali adaptovat pro bydlení, nakoukl jsem do tmavé stodoly, kde bylo v plánu vybudovat koncertní síň, prozatím jsme se tam houpali na provazové houpačce o závod až do vysokého trámoví, obhlédl jsem budoucí hospodu z bývalého chléva, večer potom v kuchyni jsem poslouchal Skalákovy písníčky o panelákovým štěstí dělňasů, o červenejch výložkách a o tom, kdo nemá rád komouše, ať vstoupí do androuše, bylo to moje první setkání s českým undergroundem, a i když jsem loni slyšel nahrávky DG 307 a Plastiků, teprve až teď jsem měl možnost poznávat jeho aktéry z rozvířené aféry v šestasedmdesátém roce, nyní ale jsem na baráku ještě nijak o tom nepřemýšlel, cítil jsem už dříve sounáležitost svými beatnickými peripetiemi života, kdy mi jen scházelo účastenství s podobnými lidmi, a konečně jsem měl pocit, že bych je mohl najít, avšak víkend končil, musel jsem zítra zas vozit dvanáctsettrojkou prdele úředníků v mostecké nemocnici, tak než jsme seběhli se Cherrym k autobusové zastávce k Ušáku, rozloučil jsem se prozatím se Skalákem, že zas někdy přijedu, a pak na sedadle s pohledem skrz okno autobusu jsem si vzpomínal na plány s Mílou Mouchou a Ferdou Čermákem, jak jsme chtěli v pětašedesátém také koupit nějakou bývalou zemědělskou usedlost a založit komunu, zůstalo však jen u plánů, takže jsem si probíjel cestu vlastními silami, a až když jsem dorazil na své životní pouti do Nové Vísky, mohl jsem přestat psát podobné básně jako: Že je v ulicích liduprázdno? Kašli na to, sám je zalidni! Protože: „John Lennon a Yoko Ono band vyjeli si jednou na barák a na víkend Před Ušakem zastavili svoje nový černý fáro Jó bože to zas bude hezkej den…“

==========

Další akce v brzkém čase následovala k Timpovým šedesátinám, tenhle předčasně zestárlý stařec s hlubokými vráskami na čele a vypadanými zuby teď už šlape chodník ve Vídni, ale tehdy se na jeho počest konal na Nové Vísce zřejmě první velký punkový koncert v ČSSR, vystupovala skupina „Držkou na dlažbu“ v pořadu „Hajzl štětka“, obsazení: Vasil – kytara; Berka – bas. k; Roman Grič – drums; Skalák – řev; Jířa – světelné efekty; Banán – promítač a Kukal – zvukový packal, podium bylo vyzdobeno cáry papírů a nápisy: Punk, kluci vyoblíkaní v různých hábitech spustili kulometnou palbu z různých nástrojů, Skalák v bílém plášti a barevných pruhovaných kalhotách vyřvával texty zemřelého litvínovského předjimatele punkerů Roberta Práška, do hlediště se házela vejce a publikum polévalo pivem, prostě obrovská sranda, zápis do kroniky zněl: Za jednu hodinu nazkoušen 200hodinový program vysoké umělecké úrovně nemající konkurenci na světě ani v okolí a Ďáblovo vojsko ponechalo volný průběh, že by se mu Punk zamlouval?

==========

Kečup vyfasoval také menší dávku nepodmíněně za znevažování hlavy státu, měl údajně vyzpěvovat na melodii „Už vyplouvá loď Džon Bí“ slova „…až bude Gustav Husák viset na větvi, bude v české zemi ráj“, zápis v kronice: Je to všechno vymyšlená blbost, protože si to zpíval na melodii „John Brown Body's“,

==========

Bylo to veliký, v jeho průběhu se na baráku vystřídalo víc než dvě stě lidí, jen první večer se tu sešlo okolo 130 – 150 účastníků, začalo to třiadvacátou hodinou 29. prosince a jako první vystoupila se svou premiérou skupina Neo Surrealistic Psycho Dada Band, skládající se z několika hudebníků z nedávno rozpadlé Umělé Hmoty II, v té době jsem neměl moc velký přehled, a tak se spokojím s konstatováním, že se mi to líbilo, pak ale vystoupil Jim se svou tahací harmonikou, a to bylo jiné kafe, poprvé mě už strhl, když s tímhle tradičním nástrojem hospodských flamendrů hrál na baráku zkraje podzimu, stává se z něho vždycky nepředstavitelný démon zanícený hrou a zpěvem až pot z něj leje, a i když mu víc svědčí prostředí v hospodě mezi stoly, kde bezprostředněji může s rozvášněnými měchy a klapkami provádět svoje reje, i tady na pódiu ve stodole strhl zas lidi svým Everybody Smoking Marichuana a Zeleným tulipánem, vypověděl jim srandou dělnický úděl v Transportě, obnažil hrůzostrašnými grimasami a projevem čiré zlo v Karnevalu mrtvol a rozesmál sugestivním pohybem při písničce Kvaki Kvak (to jeho pajdání mi připomíná Dustina Hoffmana v roli mrzáka v Půlnočním kovboji) a abychom si nemysleli, že je všechno prdel, shodil nakonec písní Člověk je dutina z piedestalu namyšleného pána tvorstva a naočkoval do nás hořký smutek Snem o svobodě (jen ještě poznámka: agent Homér vyfasoval za své desetileté práskání 7.200 Kč + finanční náhrady za dopravu 1. 062Kč, kdy byl úkolován na návštěvu srazů „závadové“ mládeže, kterým se StB nepodařilo zabránit + včetně 1.000 korunových poukázek na ošacení. Kvůli němu si odseděl 18 měsíců Michal Hýbek za účast u podzemního časopisu VOKNO, o němž StB do té doby vůbec nevěděla a i udal Šálka, který rozepisoval infochy Charty 77 a samizdaty. Přistoupil také na šíření legendy jeho řídících důstojníků StB na Pinďu z Nenakonic, že práská, aby si sám zachránil vlastní kůži, přičemž si liboval, že ho proto budou lidi litovat. Od Jiřího „Davida“ Vaňka vím, že to Homérovi zbaštili a ten chudák kluk s touhle hnusnou nálepkou musel žít až do Plyšáku. V diplomové práci o tom harmonikářském hajzlovi, která se mi nedávno dostala do ruky, je potvrzeno bývalým příslušníkem StB, že Homér měl v akordeonu, který mu zakoupil Václav Havel, opravdu zabudované odposlouchávací zařízení.

==========

Když jsem se probudil, moc se toho nedělo, ani vlastně nic na programu oficiálně už nebylo, popíjelo se v hospodě, hrálo na kytary a Jím Čert zpíval při harmonice, zatím se však tajně ve stodole připravovalo největší překvapení festivalu: kapela The Hymen and Deflorace Band, skládala se asi ze čtrnácti lidí, vesměs nehudebníků, speaker Kocour to dával dohromady, bláznivý Sysel sepsal dva tři krátké texty a všichni nacvičovali v uzavřené stodole, večer nás vpustili za úplné tmy dovnitř a pak jsme mohli konečně spatřit pódium nabité masopustní maškarádou, kluci byli navlečení do směsi pyžam, županů, záclon, šátků a různých hadrů, Jířa, který foukal trombón, měl svoje dlouhý háro nacpaný pod brigadýrkou Rudé armády, stařec Timpo bubnoval s americkou helmou na hlavě, Sysel jako šílenec dul do tenor saxofonu, Kocour uvedl název skupiny a Banán odpálil světlici, nastal hrozný virvál, kvíkot, bušení, skřípění, Čuňas současně promítal na plátno expresivní obrazy Francise Bacona, prostě psychedelická show a psina, která ale dlouho nevydržela, protože účinkujícím došel brzy dech z poklesu tvůrčího napětí a všichni jsme klepali zubama, jelikož se náhle vrátila doba ledová a teplota na teploměru skočila naráz na dvacet stupňů pod bod mrazu, vypálili jsme všichni do hospody, kde hučelo v kamnech, jenže tím silvestrovská noc teprve začala, průběhem se utvořila spontánně další verze Skalálákovy The Hever and Vazelína Band pod názvem Na větvi (vzpomeň si na Kečopovo čtyřměsíční odsouzení), zahrál jsem si společně s dalšími na sekeru a lžíci, celá hospoda hučela fantastickou odvázanou atmosférou při Skalákových a Karáskových písničkách, před půlnocí nadšení a radost vrcholily v písni Neberte nám starou víru, a pak tu byl Nový rok 1979, přípitky z několika zachráněných lahví šampaňského, polibky holkám a přání všem plnosti a srandy v životě, a potom znovu rozjezd v dalším roce, dokud se nedostavila únava a spánek, zůstal jsem na baráku až do druhého ledna, protože mě nevzali večer se psy do autobusu, nebyl jsem sám, Kocour měl defekt na embéčku, Jihlaváci zamrzli na silnici před Ušákem při perlustraci orgánů, a když potom chtěli odjet, už se nerozjeli, klepal jsem pak kosu v noci na půdě zabalený ve dvou spacákách a dopoledne šlapal se psy do Málkova na vlak, scvrklý mrazem jako preclík, ale nevadilo mi to, protože barák byl v TOM, plný toho velikého TO a ten, kdo tu byl, tak to zažil, a kdo nebyl, jeho chyba…

==========

Skalák vytvořil také jeden vesmírný rekord, když se vsadil, že vypije na ex litr rumu, a přestože nepije, hodil ho do sebe za dvacet osm vteřin, byl úplně grogy, a že to, cvok, přežil, je k nevíře,

==========

Avšak nejen hudbou jsme trávili čas volna, hráli jsme různé hry, předčítaly se vážné i legrační povídky (Bierce, Zoščenko, Šukšin, Audience od Havla apod.), blázni ze Šimakovy palírny sice otravovali neustále pouštěnou Patti Smith, ale ať se s ní třeba poserou, na barák docházeli také jednoruký Franta Vinař s Blážou a byli svědectvím, že prostí místní lidé nás docela měli rádi, na rozdíl od policajtů, kteří z Chomutova unavovali pořád kontrolami a jinými povedenými akcemi, jednou dokonce uzavřeli prostor Nové Vísky a vyhlásili ji za zakázané pásmo pro údajně uprchlé vězně, nepomohli jim ani vysílačky, protože zapomněli na okolní les a stráně, od začátku baráku si kašpaři navymýšleli všelijakých pitomostí a projezdili volhami milióny litrů pohonných hmot, až kvůli nim zkrachovala Benzina a zdražili benzín.

==========

Po téhle Zajíčkově dardě přišlo zas za krátký čas vylehčení v oslavě svatby Íče a Saši, hráli jim Vasil a Betlém a také vystoupil v nové repríze The Hymen and Deflorace Band, znovu to byla maškarádní taškařice a sranda, které jsem se zúčastnil hrou na flétnu, všichni jsme byli opět řádně vymustrovaní, na bílých hábitech se červenaly skvrny panenské krve po svatební noci, Kaťák zasedl nahý s kravatou kolem krku za bubny a Čuňas protrhl namalovanou píču na plachtě papíru hadicí hasicího přístroje a stříkal mrazící pěnu po divácích, Skalák ukrytý v trámoví stodoly na ně vysypal obrovský pytel bílých koulí z polystyrénu a mezi přihlížejícími a účinkujícími se strhla náruživá bitevní vřava při Šejbově Marmeládě, odpoledne se hrál fotbal a Nová Víska vyhrála nad zbytkem světa a večer tanečky a jamy, za čtrnáct dní se konal nový punkový koncert, který uváděl Magor propuštěný z kriminálu, seděl od šestasedmdesátého roku už potřetí, vystoupil na pódium ve své slavné černé „krazy“ košili a přednesl báseň za Danu a Jiřího Němce, uvězněné s dalšími členy Výboru na obranu nespravedlivě odsouzených, po něm se pouštěly diáky z festivalu druhé kultury a pak v následujícím pořadí hrály kapely nové vlny: Rumour Emise Groupe in Europe, Vaťák s Domem a Energie G, podle mě to nic moc nebylo až snad na Vondrušku a po nich konečně rozhejbal stodolu Jim Čert, který měl vůbec nejlepší vystoupení na pódiu za ten čas, a potom zas Pepa Janíček and his Boys a pochopitelně celý nadšený bordel trval až do rána.

==========

Bylo to v polovině října, když Vendelínovi přišla úřední obálka a v ní cár papíru s hlavičkou odboru vnitra okresního národního výboru v Chomutově, tak už to začalo, co jsme každý tušili a neradi nahlas přiznávali, stručný komisní tón zněl: Předvolání k řízení o výkupu nemovitosti čp. 4 podle paragrafu 2 vlad. nař. č. 4S/1961 Sb. z., tak tohle si ty kurvy vymyslely, že nás vyvlastní z obranných důvodů, z baráku budou teda kasárna, na dalším papíru bylo skutečně razítko ministerstva národní obrany, nevěděli jsme hned, jestli se máme bohapustě smát, anebo urychleně začít na zahradě kopat obranné zákopy a na střechu usadit otáčející se rychlopalné dvojče, pokrývající prostor strání kolem, bylo jasné, že se stěhovat nechceme a ani nebudeme, i když věděli, že asi budeme muset, ironií je, že na tuhle průhlednou záminku přišli estébáci v čase, kdy se všechny veřejné komunikační prostředky můžou užvanit kecama o míru a procesu uvolňování, ale co, ať nám teď políbí prdel, protože na barák přijel opět zahrát Pavel Zajíček s DG 307.

==========

Na příkazu k domovní prohlídce bylo opravdu podezření z držení marjánky, proč ale rabovali všechny knihovny a Šimakovi zabavili celý regál magnetofonových kazet, jeden ženista dokonce prolezl s detektorem kovu celou zahradu, a kde mu to zapípalo, tak tam nastrkali očíslované dřevěné kolíky a vrtali v těch místech krumpáči a lopatami jako krtci, u čísla devět vytáhli zrezivělý plech, u trojky zapadlý hřebík a u dalších dráty, šrouby apod., namísto zakopaného tanku, který jsme na zahradě ukrývali, nahromadili aspoň hromádku šrotu pro Sběrné suroviny (bylo jasné co hledají: tiskařský stroj Ormig, na kterém se tiskl časopis VOKNO, jenž se na Vísce začal vyrábět. Traduje se, že Ormig byl zazděný Kečupem ve zdi pod schodištěm, ale není to pravda. Ukrytý byl na chatě Trafátka), také mi chtěli, co jsem tu nebyl, zastřelit Cherryho, který přeskočil plot na jejich služebního vlčáka, měli s sebou ještě jednoho psa, marjánkového feťáčka, byl to malý šedivý knírač a jmenoval se Bambi, kvůli němu byl Don přivázaný na dvoře a Cherry zamčený v hospodě, ale to už jsem přijel, tak jsem je pustil a přihlížel s ostatními, jak Bambi pracuje venku před vraty na rozbaleném stanu, přineseném z půdičky nad garáží, jeho pán mu dal za jedním autem něčeho čuchnout a Bambi hrabal a štěkal všude, kde ho napadlo, potom šli dělat prohlídku ke mně na půdu a Šimako přitom odklidil kroniku k sobě, protože mu už jeho pokoj vymetli, u Skaláka pořád ještě štrachali a najednou si vzpomněli zavolat jejich malého zvířecího pomocníka, zapomněli ale, že jsou psi na dvoře, a za chvíli jsem slyšel ukrutný psí kvikot a nářek, jak si Don se Cherrym natahovali Bambiho mezi sebou jako tahací harmoniku, dole v kuchyni seděl jeho pán celý zničený a zbledlý a Bambi ke mně ňuchat už nepřišel, byl sice naživu, měl jen pár krvavých šrámů na hřbetě, ale páníček málem přišel o výnosný kšeft, kapitán z kriminálky nahoře u Íče byl také řádně otrávený a vzdychal nad estébáky, proč si nedají pokoj, kolem půl deváté večer ho nakonec vyslyšeli a početné hladové a žíznivé komando zklamaně odprejsklo, Bambiho odvezli k veterináři a psi byli večer odměněni řádem Trhači prvního stupně, k odvezeným věcem se pak za pár dnů měl vyjádřit vedoucí chomutovské StB Krumlovský, že si akorát tak může s nimi vytřít prdel, poslužte si pane nadporučíku!

==========

Z natahané skládky už jsem polovičku udělal a naštípané štěpiny rozseté dokola mi připadají jako armáda přes sebe poražených cínových vojáčků, kolem po silnici vládne rušný provoz a každý kouká, co ten polonahý podivín nad příkopem vyvádí, zrovna přefrčely naleštěné šestsettřinácky a panáci za sklem ke mně blahosklonně otáčejí dvojité brady, museli zpomalit a objet zaparkovanou Ropuchu se zdviženými zadními dvířky, ze kterých na ně Don vyplazuje jazyk schvácený hicem, tahle novodobá otylá šlechta si chlastá na poradě na Klínech a já, lesní bůžek zbrocený potem, máchám kalačem, aby si obtloustlí buřtipáni s vědeckým světonázorem mohli popíjet koňáček u praskajícího krbu!

==========

Letos na jaře vyleze konečně Čuňas z basy. Bude to přesně 10. května a příroda už bude v plné permanenci: rozkvetou třešně podél silnice z Rejšic do Smilovic, moje včely se budou vracet opilé s radostným bzukotem a poprášené oranžovým pylem a Aleně možná vykvetou tulipány pod oknem fary, pokud je uhlídáme před tlapami Ataly, našeho nového velkého psa, irského vlkodava. Jenže Čuňas se na přírodu vysere, a protože jsem v pořadí až druhý, propleskne napřed svou ženu Marcelu (za co se propleskávají ženy, když se muž vrací z kriminálu?), potom si přijede zkřížit kordy se mnou za to, že jsem nesplnil, co jsem slíbil, a nakonec vyřídí připokaděného Hurvínka na Skalici, jenž před dvěma a půl roky při rozsáhlém vyšetřování okolo undergroundového časopisu VOKNO žvanil a diktoval rozsáhlé romány při výsleších, i když samé všeobecnosti. Pak si to ještě Čuňas alias František Stárek rozdá s celým undergrounďáckým skromným zbytkem, co z Čech nevyemigroval, a vyčte mu, že dělá hovno a že nejsou žádní disidenti, musel jsem se teď zasmát, když jsem si vzpomněl, jak Franta zastrkoval břicho (v kriminále zhubl a prý mu to sluší, říkala zkraje Marcela) za kovový válec tiskařského Ormigu, aby z něho začal vytáčet klikou vlhké papíry potištěné fialovým tiskem, a pokaždé s dětskou radostí vykřikoval svoje oblíbené zaklínadlo: „dizit, dizit, dizit.“

==========

V podstatě jsem tuto historii začal vyprávět od konce, takže něco také od začátku. Prostě na jaře 1979 uzrál na Nové Vísce v několika vlasatých hlavách plán, že by bylo záhodno vrazit facku zapáchajícím stojatým vodám tzv. oficiální první kultury, a to vydáváním časopisu, sám jsem se zúčastnil přípravy prvního čísla akorát výběrem několika básní z pozůstalosti zemřelého litvínovského punkera Roberta Práška a jedno odpoledne jsem zkusil s nevalným výsledkem také točit klikou mně tehdy neznámého přístroje, na dokreslení konkrétní atmosféry těchto kojeneckých počátků, které pak za tři roky oklasifikoval okresní soud v Chomutově jako protispolečenskou činnost s vysokým stupněm nebezpečnosti, jen tolik, že zatímco v prvním patře baráku v jedné místnosti v posvátném tichu cvakala západka tiskařského Ormigu pod obsluhou Míry Skalického a ostatní spiklenci rozkládali natištěné papíry opatrně vedle sebe na stoly a postele, ve vedlejší zavedené palírně zoufale zápasily decibely Zeppelínů s řevem bandy kořalů, kteří s flaškami hořčáku tekoucího plným proudem údajně maskovali sousední konspirativní činnost.

==========

Fanda snil velký sen o polském ráji a záviděl samizdatovému Rubotniku jeho 10 000 výtisků, špekuloval také vylepšit Ormig elektromotorem, aby odpadlo nezáživné ruční točení klikou, a dokonce měl v plánu propašovat z Polska kvalitní cyklostyl, nejde též vůbec zapomenout na jeho titěrné hračičkování s gumovými razítky, kterými vyrobil humornou stránku výstražných disidentských značek na základě dopravního trojúhelníkového symbolu: dej přednost v jízdě, a i na jeho holedbavé řečičky, že v podstatě žádné VOKNO nečetl, což jsou kecy, jo, také měl výhledově v plánu vydávat čtrnáctidenní noviny a uveřejňovat v nich aktuální undergroundové drby a pomluvy, aby nebylo v Česku pořád jen vážno (po kriminále obnovil znovu nejen VOKNO, ale i po čase začaly vycházet VOKNONOVINY a i dnes se před pár lety opět ty objevily), a sám to osobně potvrdil, když loňského roku dostal na Bitýzu díru za to, že si na lágru sestrojoval krystalku, Fanda totiž zná všechny hudební znělky Svobodné Evropy a přezkušoval z jejich znalosti nešťastnou Marcelu, a teď najednou aby byl odkázaný dva a půl roku na roztomilou dřevěnou bedýnku normalizačního rozhlasu po drátě, poslední informace o něm je tato: uvažuje prodloužit si basu o dva měsíce, jelikož začal studovat Základy estetiky a do propuštění celé studium nezvládne, takže bacha na věc, máme se brzy zas na co těšit!

==========

Napřed nám nabízel Jarda Neduha faru v Luštěnicích, ale o tu jsem neměl zájem. On si už vybíhal vystěhování do Rakouska a já si lehce spočítal po jeho incidentu s Rusáky, který projednával soud pod známým paragrafem hanobení národa, rasy a přesvědčení, že bychom se v Luštěnicích dlouho neohřáli, navíc sem za ním jezdila početná tlupa z Prahy a místní špion ze sousedního zámečku, jenž jednou na faru zavítal a odešel naprosto konsternovaný rozsáhlou trestnou činností pobuřování a podvracení zpívaných písní, ten by nás s Alenou brzy odtud vyštípal. Zajeli jsme ještě s Jardovým trabantem do nedalekých Rejšic, kde bydlel na faře mně tehdy neznámý katolický kněz Pavel Michal, ale ten nebyl doma, jen jeho matka, a tak jsme cestou nazpátek do Prahy oznámili s Alenou Jardovi, že nekupíme ani ten velký obraz jím vlastnoručně namalovaný.

==========

Nájemní smlouvu jsme měli řádně vyplněnou a též opatřenou středověkou pečetí a razítkem správního orgánu litoměřické katolické dieceze. Administrátor mladoboleslavské oblasti, pan farář Kubík z Velelib, ji odvezl k poslednímu úřednímu aktu do Mladé Boleslavi k státnímu tajemníkovi pro církevní záležitosti, aby ho uvědomil o naší přítomnosti na rejšické faře, tento úřední akt by měl být pouhou formální záležitostí, jelikož stát sice uplatňuje nárok dozoru nad církvemi, ale pronájem a přítomnost osob v církevních objektech, které jsou právně v kompetenci církevních institucí jako jejich majetek, by mu mělo být zcela putna, pochopitelně za předpokladu, že si tam církev neumístí třeba hledané zločince, za ty jsme se s Alenou nemohli považovat, ale když pan administrátor přijel ze zprávou, že tzv. církevní tajemník hned nájemní smlouvu nepotvrdil a vyhradil si právo nás nechat prověřit, věděli jsme okamžitě, že pronájem fary je v loji, také za dva měsíce, když jsem zajel do Velelib pro písemný souhlas majitele kvůli národnímu výboru ve Smilovicích, kde jsme se s Alenou chtěli přechodně přihlásit, sdělil mi pan farář Kubík, že ho státní tajemník poinformoval, že „hoši to nedoporučují“, takže milí hoši, ač vulgárních výrazů se smí v Československu beztrestně používat výhradně v televizních seriálech pro oživení věrohodnosti tzv. dělnických typů a nanejvýš ještě u Haškova Švejka, klidně zopakuji znovu třeba před soudem: Jděte do prdele!

==========

Triton byl opravdu krasavec a také skutečný beran, jaký má být, drobet ho zkazilo, že byl navyklý na lidi, a když dospěl, začal bojovat o to, kdo bude vůdcem stáda, tedy se mnou, zkraje občas žuchnul palicí, což, pokud to nebylo rohem, se dalo ještě unést, brzy ale začal nacouvávat, a to už jsem musel vzít do ruky klacek, ne ovšem nohu od židle, nýbrž rovnou silné poleno, kdo ještě neviděl rozběhlého berana, ať si připamatuje devadesát kilo a představí si poslední silový skok se sklopenou hlavou, vyzbrojenou dvakrát zatočenými vroubkovanými rohy se špičatými konci, slyšel jsem také vyprávět, že beran přemůžu býka, je sice podstatně nižší a menší, ale pod býkem proběhne a o kus dál shazuje z rohů zachycená střeva. S Tritonem jsem bojoval jako rovný s rovným, pochopitelně ho nelze nechat necouvávat, to by mě rozplácl na placku o zeď kostela, fary, na plotě, kde jsme se všude spolu natahovali, prostě jsem za ním pochodoval a vždycky mu jednu vypálil mezi rohy, když vyrazil, pokud jsem o něj nepřerazil silný kůl, jak se častokrát stalo, a to mi nezbylo než přeskočit ohradu, přibouchnout mu dveře chlíva před nosem, tak mu stačilo ještě pár petard na makovici, až vyoral nosem brázdu v trávě a dal na čas pokoj. Nesměl jsem se ale k němu točit zády a pořád jsem musel na exponovaných místech mít opřený kyj po ruce, jednoduše mě za vítěze neuznával a já o to také nikdy neusiloval, nejen s berany, šlo mi jen částečný respekt, kterým jsem se mu revanšoval, že pokud to nebylo nutné, do jeho teritoria jsem zbytečně nezasahoval, a dokonce si myslím, že pro něho to byla vlastně jakási kratochvíle, při které ze sebe dostával přebytečnou energii, a musel si občas ověřit sebevědomí, což pochopitelně platí i pro mě, a co na Tritona Alena? Samozřejmě napřed zaujala stanovisko, že si to se Standou děláme sami, jí že Triton nic nedělá, kteréhosi dne přijela ale za mnou do Axy, jak jsme byli smluveni, a pak po důležitějších věcech najednou obnažila stehno a ukazovala mi překrásně vymalovanou modřinu, velikou jako talíř, řekla: „Prevít mě povalil do bláta a tloukl do mě jako do hmoždíře.

==========

jednou jsem ho zase vyplatil na dvorku, pak jsem tam cosi kutil, potřeboval jsem něco v chlívě, a tak tam vejdu, jen jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem za sebou na dvoře rychle se přibližující bubnování rozběhlých kopyt, stačil jsem akorát udělat jeden skok ze schůdků do ovčího stání a už jsem ji dostal, štěstí bylo, že přitom skoku do mě jen lehce žuchnul, čímž se ale moje záchranné skočení prodloužilo a vyrazil jsem kolenem vrátka, zasazená v prkenném přepažení, jablkem jsem se rovnou strefil do železného pantu, a tak jsem se svíjel bolestí rozpláclý na podlaze jako žába, tu trkavou bestii jsem chytil za rohy a pět minut sykal bolestí a nadával, potom jsem se konečně zdvihl a s kulháním jsem vpravil cukajícího se Tritona za uzavřené ohrazení, popadl jsem první klacek po ruce, vlezl za ním přes ohradu a řádně mu zbouchal hřbet a makovici, až jsem sotva popadal dech a prsty mě brnivě pálily od rozdaných ran, to se také rozbečel, a tak jsem zchvácený přestal, za deset minut se otřepal a mohli jsme si to rozdat nanovo, na jatka jsem ho ale nedal kvůli trkání, jenom jsem měl od něho jehňata, takže jsem ho nemohl dál chovat, jinému chovateli se nedal prodat, neboť bylo nebezpečí, že by někoho zmrzačil, byl to bláznivý janek a teď spolu budeme moct bojovat asi až v nebi…

==========

Jako první předzvěst, že faru budeme muset za čas opustit, byla návštěva mladoboleslavského vikáře (po třiadvaceti letech jsem se ve svém svazku dozvěděl, že Václav Hlouch byl agentem StB s krycím jménem „Josef“a s čísly svazků v registru 24218 a 421801. Protože svazky byly živé, byly v prosinci v roce 1989 zlikvidovány). Ten i bez souvislosti s vyhnáním z našeho rejšického Edenu, kdy na jaře osmdesát šest asistoval při úřední vyhrůžce násilného vystěhování do čtrnácti dnů (vystěhovací tlak byl v režii pražské StB), byl zajímavá figurka, zrovna jsem něco kutil s Ropuchou v plechové garáži, když jsem u vrat zaslechl ukníkaný hlásek, vykoukl jsem a uviděl legračního panáčka, nejvíc mi imponovala jeho placatá rádiovka s trčící anténkou, která dodávala dětské tváři štíhlého padesátníka opravdu oduševnělý výraz, zestárlý mládenec se představil, že zastupuje církevní litoměřickou konsistoř a tak jsem ho pozval dál a prováděl ho po faře a zahradě za kostelem při inspekční prohlídce, církevní hodnostář toho moc nenamluvil a oznámil mi mutující fistulkou, že došlo ke změně obsazení funkce administrátora, kterou bude vykonávat někdo jiný než velebný pan Kubík, jenž se administrátorství vzdal, zajímal se, jak je to s úhradou nájemného, a na mojí odpověď, že podle dohody ji kompenzujeme údržbou objektu a placením odebrané elektrické energie i za provoz v kostele, pokýval zamyšleně rádiovkou nasazenou furiantsky na olysalém týle, po jeho odchodu jsem také zamyšleně konstatoval Aleně, že toho naplánovaného koně a motorovou sekačku nejspíš ještě nekoupím, co také s huculem ve vysočanské předsíni!

==========

V září započal nový školní rok u filosofa Ladislava Hejdánka na Vinohradech a jeho domácí semináře se jako každý rok neobešly bez asistence pořádkumilovných školníků, to zrovna pan doktor, bývalý mluvčí Charty 77, který byl dlouhodobě nemocný s páteří a zbavený invalidního důchodu, obdržel známou Palachovu cenu v Paříži a ustaraní školníci z Barťáku se přijeli pozeptat se skříňovou avií, kolik franků koštuje, odvezli všechny milovníky moudrosti na Mírák do vyšetřoven tamní VB a s Honzou Kozlíkem, kmotrem Rútky, jsme byli poctěni přijít na řadu první, po ukojení zvědavosti, jaké nosíme panu Hejdánkovi desátky, na což jsem je poinformoval, že já vozím panu doktorovi každý měsíc živou husu v košíku, vyzvídali dva hoši se zájmem o filosofii, jak je to na seminářích se základní filosofickou otázkou, a tady jsem byl s nima hned hotov, protože pseudoproblémy devatenáctého století mě nezajímají, po dvaceti minutách jsme zašli s Honzou čekat na ostatní k orosené plzni do Hlavovky, než je naproti v budově informačně vyždímají, a potom jsme kolektivně besedovali o úrovni a současném stavu školnické profese, a tady bych se chtěl zeptat školnického filosofa, jestli nebude pro něho trestné, když mu přinesu králíka, kterého ale musí zabít a stáhnout sám, já už si s rozmnoženými ušatci opravdu nevím rady!