Houština (Václav Kahuda)

Houština (Václav Kahuda)

Zde v hadru měl jsem uschováno cosi, co pokaždé mě naplňovalo chvějivým úlekem. A něco jako chtíč mě nutilo čas od času vyndat tu starou plínu a vymotat z ní dřevěné robátko. V krabici od kakaa, v té plechové rakvičce, leží staré válečné děťátko. Malé obarvené miminko v zavinovačce, dosti podobné mumiím. Jen hlavička se jemně viklala ve vydlabané jamce, v tom jinak celistvém špalíku dřeva. Malá rudá hlavička s odstávajícíma ušima, s oprýskanýma blankytnýma očkama a s široce rozevřenou jámou úst. Na řetízku byl k miminu zavěšen dřevěný oranžový dudlík. Já bral opatrně dudlík do prstů a pomaličku se přibližoval k ušaté hlavičce. Zprvu se nedělo nic. Dřevěné miminko zíralo bez pohnutí. Zadržuje dech, blížil jsem dudlík k hlavě… Tu bez varování, jako šelma, jak příšera z doupěte… vymrštila se hlavička a s hlasitým cvaknutím narazila svá ústa na dudlík. Vybuchl ve mně děs! Dělal jsem to již posté, ale vždy mě ochromila hrůza a chtíč pocítit v prstech tah magnetů. Tu sílu, tak slabou, ale nekonečnou a nelidskou… Dřevěný kojenec mi vzápětí vytrhl cumel z ruky a hlavička, tažená pružinou, zaskočila do jamky s rychlostí přímo odpornou.

==========

Jednou ráno cvičíme se skupinkou děcek na plácku před školkou. Učitelka cosi předvádí. Máchám bezmyšlenkovitě rukama a pozorně se rozhlížím po okolí. Vidím, jak větrají v hospodě, jak v otevřených oknech přechází zrzavá uklízečka. Jak vylévá kbelík se špínou do kanálu na ulici. Vtom slyším, jak holčičky se smějí, ohlížím se. Vidím, jak jeden chlapec má na sobě modré dívčí trenýrky. Ty podivné teplákovité plavky. Z nich mu čouhá přiskřípnutý ptáček. To už přistupuje učitelka a naříkavě volá: „Co to máš…? Co sis to udělal…?“ Vidím, jak má promodralé přirození. Bambuli zaškrcenou gumičkou. Zduřelý, nedětský čůrák. Učitelka si kleká, vřískavě ječí: „Pročs to udělal…? Co tě to napadlo…?“ a vymotává ho z černé gumičky. Hoch se usmívá a snivě se dívá do země: „Nevím…“

==========

Obcházeli jsme s tatínkem rozlehlý temný statek, z něhož šel zneklidňující pach. Byla to kuní farma. Nevěda, co si pod tím mám definitivně představit. Nemoha zplna uchopit tu rozlehlou, stále se větvící, mezerovitou představu. Jen tak jsem obzíral to otcovo vysvětlení… A cosi žensky temného, něco z hebkostí a zla se vloudilo do těch mezer v myšlenkách o kupě. O těch čpících kotcích. Tušení mrštnosti a zářících oček a vlhkého čumáčku. Tento nový pocit se vzdul dovnitř, učinil se dutým a všechny mé myšlenky se propadaly k té štěrbině.

==========

Stojím s maminkou u telefonní budky. Ona si povídá s matkou mých spolužaček ze třídy. Obě holčičky si hrají u zdi policejní stanice. Je poledne a v nákupní kabele cinkají lahve, jež jdeme do samoobsluhy vyměnit. Stojím tam na chodníku, obzírám bezmyšlenkovitě okolí, pokojně strnulý. Obutý v kopačkách, drhnu špunty o cementový obrubník. Vtom vidím, jak jedna z dívek si sedá na bobek za telefonní budku, sukni vyhrnutou, rozvírá stehna proti mně. Ta druhá jí stojí za zády. Obě se mi vážně a zvědavě dívají do očí. Já, v pruhovaném tričku, na krku zavěšeného žlutého kačírka z umělé hmoty. Velkého kačera – lahvičku od šampónu, na provázku kolem krku. Já teprve zaostřuji pohled na ty dvě, na čtveřici žíznivých očí. Dívám se strnule na temně rudé, rozšklebené dívčino pohlaví. Na překrvené dužnaté pysky. Na tu skvrnu v barvě syrového masa, velikou jako lidský obličej. Na toho měkkýše mezi dětskýma nohama, jenž hraje všemi barvami jak roztržená rána, jak modřina. Fialová čerň mramorovaná krví. Narvaná jelita. Bylo to směšné, odporné a cizí. Pohřební rýha, pokračování opruzené prdele.

==========

Ve statku žil ještě devadesátiletý strýček, její otec. Babičky starší bratr. Jeho žena, stařičká otužilá babka, jež naboso, v přistřižených pantoflích z gumovek se brodila sněhem po lesích a sbírala klestí. Přibíhala za soumraku z křovin, vláčela za sebou promrzlé větve, v šeru se tměla její fialová kostnatá tvář. Šlachovité tělo v plandavých tenkých teplákách se bez ustání rychle šouralo po špinavých cestičkách na zledovatělém dvoře. Když se ji teta snažila zadržet a volala na ni: „… Mami, poď ke kamnům, máš tam polívku. Mámo…!“ třásla jí za vyzáblá ramínka. Ale ona se bránila, se zmatenou zvířecí urputností se vysmekávala z rukou. Neměla snad vůbec oči, jen krahujčí zorničky v kalném bělmu, v zatažených uzlinách vrásek. Pod promodralým nosem s třaslavou kapičkou se jí bez přestání mlela bezzubá ústa. Pořád cosi dutě brebentila. Když mě míjela, zaslechl jsem, jak skrz rozcuchané vlasy žalostně mumlala: „… nemáme dříví… zmrzneme…“ Ačkoli ve světnici kamna sálala teplem. A kůlna byla plná dříví a z jednoho chlíva vylézala rozšmaťchaná hromada mouru a uhlí.

==========

Když jsme přijížděli, skrz kulaté zadní okno jsem hleděl na kostel, na průčelí umrlčí kaple. Tu slyším, jak otec říká cosi o myších. Ptám se: „Tady jsou myši…?“ Otec se směje a vysvětluje mi, že babička sem dřív chodila pěšky, přes údolí lesy. Chodila sem na mši. Ale kdepak. Já znám dobře, velmi pěkně znám výmluvy zamlžovaná tajemství starých… Zde, v hřbitovní kapli, dochází za lesního ticha, hluboko v noci, k podivným obřadům. Zahalené postavy se kradmo vplíží zpoza stromů, za hlubokého ticha zmizí uvnitř. Kněz po vyřčení úvodních formulí otevře za pomoci silných spomocníků vchod do krypty. Pak couvaje padne na kolena, tak nějak si přitom babsky, kradmo ubzdí. Po něm poklekne celé shromáždění… Po chvíli, za táhlého prosebného mlčení vyleze z hrobu cosi temného. Ze tmy, jež šimrá v mozku jak ochcaný čípek zduřelého pohlaví, pomalu a váhavě vyleze velká myš. Pomalu se sunouc podél zdí, proleze hřbitovem. Za ní plíží se dav, té zvláštní vášni zcela propadlý. Se vzrůstající, nelidskou rychlostí hladce klouže po pěšinách, lehce šelestí na jehličí. Jako nějaký housenkovitý vlak se prokmitává mezi stromy. Aby pak v bezhlesé dutině času zmizel v nočních lesích.

==========

V těch dobách mne rodiče vzali poprvé do města. Do rušných ulic. Maminka obcházela obchody. Já s otcem postával u prodejny rybářských potřeb. Pak mne vzali do obchodního domu Dětský dům. Nahoře byl automat a já zakusil divnou rozkoš jíst v přítomnosti cizích. Rvavá připravenost. Tam jsem potkal vlašský salát a dva rohlíky. A kofolu. Věci, jež se mi staly po dlouhou dobu základní potřebou. Obhajovaly existenci lidí, staly se mým erbovním znakem. Rozlišoval jsem čas od jedné výpravy do města ke druhé. Doma pojídat tyto svátosti bylo všední, zcela bez hlubokého prožitku a pocitu účastenství na prapodstatě světa. Jen slabý odlesk, zcela nedostatečná a duši pobuřující byla nepřítomnost ducha. Zcela jiné to bylo v rušné jídelně. Zde, záda nahrbená a oči divoce pátrající po případných narušitelích. Podivná chvatná úzkost, s níž jsem hltal majonézu a kousky salámu. Když jsem špičkou rohlíku vytíral poslední zbytky z talířku. Když jsem nechal mastný otisk úst na sklenici. Ano – tehdy jsem mohl být zván celým člověkem. Zkušeným, zklidněným zrakem jsem objížděl po chvátajících lidech. Nic mě nemohlo vyvést z míry. Ani spěchající ruka matčina, ani kino, kreslený seriál pro děti mě nemohly vykolejit. Shovívavě jsem zhlížel na to malicherné hemžení. S tichou radostí jsem seděl v malém kinosále. V tmě hlaholily zvuky a cinkání. Na plátně volali na sebe dva medvídci: „Pane, pojďte si hrát…“ Krkaje štiplavé bubliny, věděl jsem: Snědl jsem kus Boha! Nazdar! A autobus!

==========

Šli jsme hlubokým podloubím na křižovatce. Otec se zastavil u trafiky a kupoval noviny. Díval jsem se na obálky časopisů, na krabičky cigaret, na gumové banánky s benzínem do zapalovačů… Hleděl jsem skrz drátěné pletivo a zažloutlé sklo do osvětleného vnitřku. A v ten okamžik, někdy na konci šedesátých let, temný zášleh projel mým dětským životem. Hleděl jsem ochromeně na obálku kteréhosi magazínu. Na té obálce byla vyfocena, jak rdousí nějakého spícího muže upíří žena… Byl to jen okamžik, kdy jsem zahlédl to pekelné. Ale ta tvář sešklebená, ty vyceněné zuby, zlé oči vytřeštěné a dlouhé, odporně štětinaté uši, to se vpálilo do paměti a začlo napájet jedem své okolí. Prosáklo do nevinných vzpomínek a vneslo nejistotu a řetězce temných asociací, podsunutých výkladů. Jeli jsme tramvají, za okny rozsvícené město. Já však zíral na svět skrz tu ubohou hladovou ženu. Její tvář mě plnila děsem. V rachotu a kymácení jsme projížděli večerní Václavák.

==========

V těch dobách jezdil otec na vojenská cvičení. Na dlouhé týdny mizel do světa. Smutek mě zachvacoval při představě budoucích dní. Matku a tety na krku. To vzdychající skladiště nejistot. Bílý hřbitov, na němž se daří psychickým hnutím, podolkům, kombiné a podvazkovým pásům… Překvapená babička utíká se svěšenou prdelí schovat se za skříň… Utíkal jsem z té smotaniny vzpomínek na nebožtíky a blázny z vesnic. Na obtížné porody, lékařské legendy a barvité popisy nemocí. Nějakým způsobem se vše motalo, kroužilo a opět se navracelo k močovým cestám.

==========

Blankytný kalich dne rozkvétá navečer. Když rudé slunce klesne za obzor, rozevře se modrý květ a mohutně rozkvete do noci. Obnaží ježatou, štětinatou bliznu každodennosti před zírajícím okem vesmíru. Zmizí útulná dutina dne a chladný dech širých prostorů, celé to jiskřící, rozklenuté nekonečno pozorně se na zem zahledí.

==========

Stolek z krouceného kadeřavého rakousko-uherského železa nese černý těžký telefon. Vždy jsem se nenápadně přitočil, zvedl sluchátko a za toho tlumeného smutného tónu strojové samoty pozoroval neuvěřitelně poprskané mluvítko. Žebrování zalepené žmolky a plivanci za těch dlouhých hodinových rozhovorů, které mívala s příbuzenstvem tedy ale opravdu rozvětveným. A ve svých stárnoucích spojích, ve své pomalu se rozpojující semknutosti tetou neustále udržovaných. Štítivě jsem nasál pach zkamenělých slin a otřásaje se hnusem zavěsil.

==========

Na dně té podivné obrovité nádoby byl důvod mých výprav na záchodovou spíž. Za podzimních brzkých večerů, kdy šeřilo se do mraků a řídký, ale nekonečný déšť vyšíval šedivý soumrak matným jiskřením. Když šňůry kapek míjely rozsvícená okna kuchyní. Za těchto chvil, za těchto setmělých předvánočních návštěv vstupoval jsem na nakloněnou plochu svých přání. Díval se na dno dvora, kde byly v potérovaném betonu zapuštěny skleněné cihly. Ten průsvitný strop z čtverců pancéřového skla svítil do noci. Pod stékající vodou a černými chuchvalci spadaného listí byl znát jakýsi záhadný život. Cosi se odehrávalo v tom tajemném, žlutě planoucím sklepení. Občasná hnutí barevných stínů. V rachocení okapů jsem nahlížel zvenčí neznámé němé příběhy. Byl jsem svědkem nějakých cizích nerozluštitelných detektivek. Tajil se mi dech, jako by tam dole pod skleněným stropem se odehrávaly poslední dozvuky války. Jako by teprve až teď, na začátku sedmdesátých let, dozrály konspirační plány konfidentů. A nyní samovolně, bez přispění původních aktérů a strůjců, se plevelně a nečekaně zrodily do světa. Jakoby někde v koutě, ve vlhkém šeru mokvajících zdí a plesnivých almar. Jako by po letech zkondenzovala ozvěna gestapáctví a odbojářstva, vyleptaná do těchto podzemních hal a kobek. Jako by vykvetl květ přeludů na hromádce modloslužebních předmětů, na bedničce s náboji, speklými v chuchvalcích sanitru. Na rezavém samopalu, jenž drolí se pod pouhým pohledem. Na okované botě, jež zdřevěněla stářím a nudou. Na tom shromaždišti věcí, jež pomalu rozpouští se do minulosti, ale která za jistých chvil dosahuje nadkritické hodnoty a počne se sama štěpit a vyvolá do deštivého večera trouchnivějící zástupy úkazů a halucinací. Jež teprve teď dosahují konečného vyřešení svých krevnatých přání a úmyslů, aby se pak mohly blaženě rozplynout do nicoty.

==========

Jindy zas stoupáme na Santošku. V strmých ulicích je ticho, zmatečný ruch podvědomí však slyším dobře. Jdeme na návštěvu k nějakým vzdáleným známým. Je to nějaká teta, snad sestřenice mé babičky. Vůbec nevím, co si mám myslet, nepřehledná je síť vztahů. V prázdnotě se ztrácí zástup příbuzných. Pavučiny známostí a přízně se navazují do vzdálených krajů a spletitě překrývají. Všichni jsou mi cizí, jsem kosmonaut u nějakých domorodých kmenů. Masajové z Mladé Boleslavi. Zulukafři z Mělníka a Eskymáci z Kostelce nad Černými lesy. Přízračné národy u Strakonic a Mšena!

==========

Tato teta na Santošce má ruce zkřivené revmatismem. Těmito zkroucenými pařátky nám nalévá čaj. Je tichá a hodná. Pořád se zde říká: „… Tomáš je šikovný, spravil televizi… Tomáš… Tomáš…“ Během let, ač jsem ho nikdy dříve neviděl, byl tento Tomáš v kruhu tet slaven velmi mohutně. Když letmo jsem ho potkal na jakési pohřební kondolenci, uviděl jsem jakéhosi dospělého mladíka v drobném těle desetiletého chlapce. Měl jsem dojatou úzkost z toho poznamenaného hocha. Byl to předčasně zestárlý elektrotechnik, nebo nikdy nezestárnuvší mechanik. Jako by pořád stavěl stavebnici Merkura. Tak nějak pořád montoval budík. Jaksi vždy jste ho přistihli, jak se hrabe v zaprášených střevech staré televize. Slyšel jsem vždy o něm v nějakých souvislostech, jako že něco opravil, že opět oživil zaplivaný staropanenský telefon. Myslím, že svou kariéru završil jako opravář v metru. Za nocí, když nejezdí vlaky, prochází pod městem a spojuje jiskřící dráty v mokrých krápnících prosakující kanalizace. Byl to takový černovlasý šikula a tak nějak jsem ho měl pořád na talíři. Na tetině talíři, pravda. Spolu se sněhovými pusinkami, k nimž na Vánoce přibyly zázvorky a milostě.

==========

Kráčíme po betonovém chodníčku, oblázky nás tlačí do holých chodidel. V hlaholu tlampačů a písní proráží vzduch dětský křik a jek. Zvláště u skluzavky je těkavé putující jádro té koupalištní vřavy. Spousta promodralých třaslavých parchantů se tlačí na železné, rumělkou natřené konstrukci. Vyhýbáme se tomu randálu. Tomu zvláštnímu dobrovolnému koncentráčnictví mladých, našich vrstevníků. Jedině v davu mohou žít. A neustále se vřeštěním ujišťovat, že žijem. Něco zvířecky, nelidsky cizího cítím v tom řevu. Jako by se tito haranti každým okamžikem pořád rodili. V nikdy neutuchajících sériích porodů, neustále se rodící, s vřískotem a zmítáním. Do další vteřiny, hodiny, dne… Nikdy nehotoví, snad vůbec bez zkušenosti, bez minulosti. Jako by teprve tlupa byl celý, tupě trčící a vyčnívající hotový organismus. Nějaká mnohočetná bytost. Potulná země životů. A oni sami, jeden každý, byli jen dílčí orgány té instinktivní prastaré bytosti. Jako by mravenci byli něco jako buňky a teprve mraveniště bylo svébytný organismus. Jakési zvíře z jehličí a větviček. Kopec zmítajících se tykadel, nožek a tvrdých nelítostných slepých těl.

==========

Vyjíždíme ven z města. Po prašných cestách v polích, po kamenitých pěšinách u Labe. Zde nalezli jsme v jedné pramici magnetofonové kazety. Když jsme si je doma pustili, byla slyšet nahraná umělecká soulož. Dlouhé, snad půlhodinové vzdychání nějaké najaté umělkyně. Bylo to, jako byste v zoologické zahradě naslouchali skřehotání gibonů.

==========

Vzpomínám, jak při listování svazkem Kriminalistických sborníků u kamaráda, jehož fotr i mutr byli psychopatičtí policisté. Jak četl jsem zprávu kteréhosi pátrače, jenž svůj článek doprovodil nejasnou fotografií. Vyprávělo se tam, že děti nalezly v rákosí v zátočině řeky, našly cosi šedého, mazlavě rozbředlého, odporně páchnoucího. Byla to děloha v zablácené trávě. To jediné zůstalo z mrtvoly. Díky svému tkáňovému uspořádání zbyde z těla ženy nejdéle děloha. U muže odhnije tělo a zůstane srdce.

==========

V oblacích much se hrabeme v haldách. Masařky rozvzteklené horkem se rojí nad porosty našedlých kopřiv a suché chrastící lebedy. Tenisky se nám boří do hromad shnilé řípy, bubřící cibule a loňských brambor. Vše vyhnalo výhonky a splet šlahounů. Mohutně vyrašily z těch rozkládajících se matečníků loňské úrody. Celou zimu měly na to, aby vykvetlo v jejich středu mázdřivé dýmnaté teplo a dalo vzniknout novému, avšak planému zrození. Toto samoplození nahromaděných tuřínů a velkých strašlivých hlav krmné řípy je smutným koncem těch šťavnatých zelených polí. Teď, zpola zasypány popelem a vajgly, přikryté rozbitým kočárkem a decimovanou bakelitovou pannou, vyhánějí k slunci furiantsky svěží výhonky, kterým teď uprostřed léta dochází, že se nedožijí podzimu. Že nezakoření, že nevydají plodů. Dochází jim to, a tak teď rezignovaně, s jistou sebevražednou zlomyslností hromadně uvadají a z jejich zkyslých, spečených spletenin se kaskádovitě líhnou celé státy octomilných mušek a v podobě hnědého vířícího zrnění zaplňují nedýchatelný vzduch.

==========

Je konec léta. V přístěnku stojí bublající sudy plné červivých švestek. Zanedlouho strýc v garáži zapne elektrický vařič a na něj hliníkovou konev od mléka postaví. V skleněné spirále zchladí se ovocný petrolej. Dřevnatá kořalka, kvůli níž moji příbuzní neviděli snad ani jeden díl televizních Bakalářů. Ani jednu francouzskou detektivku. Vždy po televizních novinách všem padne hlava, a dokonce i psi, zmoženi těmi těžkými výpary, leží na zádech a všichni chrápou. Sporák zatím vychládá, na obrazovce drobný vzteklý mužík se řítí v autě, někdo na něj střílí a za okny se šeří mírná, příjemná burgundská krajina.

==========

V jednom údolí je rozsáhlá končina. Zrádná bažina. Někde tam dole v rašelinách visí ve vzduchoprázdnu bahna, v černé vodě, visí tam v kořání a zkamenělých korunách stromů, visí tam černý macerovaný sedlák a spolu s ním žebřiňák tažený spřežením krav. Občas vyvře bahenní plyn. Občas si bažina uleví. Sem se chodí myslivci a rybáři modlit. Zde je října jeho odporně páchnoucí řiť. Nimrodi a tiší blázni ji bázlivě, ale chtivě líbají. Pozvedají štětinatý ocas křovin, urputně hledají tu dužnatou díru. Dnes není tam, kde loni. Zběsile hledají místo ke své ohavné modloslužbě. Zde je! Na ostrůvku uprostřed bahnišť, schována v rákosí, je stará drátěná bažantnice. Již dávno opuštěná. Olše a vrby prorostly pletivo. A tady, v krmelci, v teplém přítmí pod rezavým plátem plechu. Zde je možno chtivou, vášni propadlou rukou rozhrnout plevy plné čmelíků. Zabořit dlaň dolů do vlhka a po chvíli vyděšeného tápání nahmatat černou tepající díru. Řiť Října…!

==========

Obracím se k strýčkovi a říkám: „… Ekrazit… kyselina pikrová… žluté krystaly…“ A strýc Jindřich hlasitě vzpomíná na dobu na konci války. Kdy jako kluci prolézali odstavené vykolejené vojenské vlaky. Popisuje ty košíky a nůše plné světlic a rozbušek. Slepičí kukaně, z nichž vyhřezávají kulometné pásy. Sděluje nám, jak malým transportérem jezdili po polích. Jak těmi tančíky a samochodnými děly orali strniště udusaná válkou. Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla. Raději hlad a nebezpečí než tenhle spokojený školní koncentrák. Raději se s parabelou toulat vypálenými vesnicemi a honit banderovce. Nebo sám být štvancem, Beretta samopal by zjednal rychle úctu a klid. Být vším, jen ne tím dítětem ztraceným ve školních jídelnách. Nebýt vězeňskou hračkou dobytků, co vyhalucinovali tenhle zrádný svět. Jedině smrt dává tomuhle světu život. Pryč z prosluněné budoucnosti poválečných optimistů. Víte prd, hladoví koncentráčníci, jaké to je, žít v krvelačném karnevalu masek. Kdy není jisté, že vaši nejbližší nestrhnou škrabošky a vy uvidíte neznámé, cizí tváře chechtajících se pohůnků.

==========

Rozlitá městská neděle se z vesnic vsakuje zpátky do svých všedních forem. Je v tom nějaká divná, ale hřejivá vzájemnost. Vidět ty vzájemně sdílené amulety života. Jsem rád, že jsem. A že nejsem sám. Ale to je jen povrch. Pod tím je černá krajina strachu a běsnění. Nepevnost ničeho a nejméně pak lidí. Bolí mne z toho srdce. Zítra ráno zas vstoupit do toho pekla organizovaného dětství. Do toho cvičáku, kdy nejtěžším předmětem je přehlídka charakterových vad žáků a hrůzná sbírka učitelek a pedagogů. Kdy skoro každá postava byla roztržená šílenstvím a jejich rozpadlá osobnost měla jedinou touhu. Vysypat tíhu svého života na někoho druhého, nejlépe slabšího, a uvidět se v jeho najednou dospělých očích. Jejich rozpadlé mechanismy ovládala již jediná, skrytá potřeba. Touha po sebedestrukci. Byly to stroje toužící po zničení. A všechny jejich zevní projevy byly tím nakažené. Provokovaly neustále. Ale z dětí jim tu ránu z milosti nemohl nikdo poskytnout.

==========

Vzpomínám na den, kdy u sousedů ta štíhlá dívka z Prahy. Když si jako nevšímavě hrála s dalšími, ovšem zavalitými, zemitě čipernými děvčaty. Kdy jako přistoupila na jejich dětsky dospělou hru s panenkami a skákáním přes gumu. Jež poznenáhlu přerostla v jakousi vzájemnou simultánní gynekologickou prohlídku… Jak byly odporné ty nešťastné, vykrmené holky. Předčasně vyspělé, takové malé tety. Tety tet! Jako by měly trvalou ondulaci, a na uších se jim blyskotaly pravé, nicméně cajkové náušnice. Ta jejich krátká stehna. Ta intimní zběhlost, co se týče chlapů, kombinovaná vážnou hrou s panenkami. S velkou, vyjevenou pannou. Byly oblečené, stejně jako jejich mámy, do zelených umělohmotných kalhot. Takový ten pytlovitý silon. Fotři k týmž kalhotám nosili jak kravská kopyta mohutné polobotky. Boty z rudozeleného barexu. To vše zakončené šedivým dechovkářským kloboukem. Ty jejich dcerky rychle pochytily, kudy vítr vane. Jak se věci maj. Ta kombinace nebetyčné naivity a hospodské zběhlosti. Vždy ochotné hrát si s kluky, aby pak jako v zápalu hry upadly a vzdychajíce narychlo simulovaly nějakou újmu, která se dožadovala všeobecné pozornosti. Předstíraly jakési neurčité zranění, loudily soucit a utěšující ohmatávání. V dusném nedýchatelnu těch chvil jsem vždy cítil moč, a proto rychle odcházel. Abych za rohem ještě zaslechl zoufalý ryk jejich matek a tet. Stejně falešný jako zranění jejich dcerek. Ta štíhlá mlčenlivá dívka, tak jiná a cizí v chumlu těch opičích těl. Nepřítomně účastna hře. Vždy zabloudila pohledem skrz plaňkový plot. Zahleděla se kradmo do mých očí. Našla ten pohled, zírající skrz listí. Zahleděla se a rychle zrakem utekla. Do mé hlavy se zahleděla. A ta hlava jak obří jablko čněla z pokroucených větví rozložité jabloně.

==========

Strýc je zkušený mnohaletý lékárník a znalec svých nosních dutin. Pomalu si připravuje nářadíčko. Oleštěný nafukovací balónek z gumy je zakončen skleněnou rourkou. Svůj tabáček má ve velké flaštičce od léků. Napěchuje si skleněnou trubičku nelidskou dávkou. Pak si chvíli užívá budoucnosti, dává si na čas a trápí se čekáním na kopanec palčivé slasti. Pak sešklebí svůj obličej, kůže se zřásní do navyklých, natrénovaných vrásek. Má vyceněné zuby, ve tváři mu pulzuje vykulený, užaslý výraz a jako by chtěl řvát bolestí. Pak si vsune do nosní dírky skleněnou žílu, až dozadu, hrozně vysoko… Prudkým zmáčknutím balónku pošle dělovou salvu přímo na mozek. To samé, už rychle, udělá s druhou dírkou.

==========

Jdu po břehu a přicházím v místa, kde před roky jednoho léta brodil jsem se po kamenných plotnách, které vystoupily z opadávající vody. Našel jsem tehdy pod vymletým břehem, zahlédl jsem v kořání dětské tělíčko. Ulekl jsem se velice. Vyděšen, utíkal jsem za otcem. Tatínek přišel a vymotal z kořenů velkou bakelitovou pannu. Předválečného kojence s porcelánovou hlavou. Byl to hošík, až mladý pán. Měl pěšinku v elegantních uhlazených vlasech. Modré oči a dívčí srdíčkovitá ústa. Tato mladická hlavička byla naroubována šíleneckou rukou protektorátního výrobce hraček. Byla připevněna na odulém kojeneckém těle, ještě navíc dívčího pohlaví. Mělo mezinoží hladké. Bylo to strašidelné mimino. Kleštěnec, zrůda s předčasně vyspělou světáckou hlavou. Ta růžová umělohmotná bytost v bahně a větvích. Mělo to příchuť vraždy. S hrůzou jsem sál tmavý mátový sirup těch chvil. Rozběsnil jsem se strachem při setkání s tím úděsným výplodem minulosti, jenž na mne zákeřně čekal v kořání. Čekal na mne léta pod vymletým břehem. Dozrával každou jarní povodní.

==========

Jednu, snad loňskou zimu. Sebral se šestadevadesátiletý stařec. Vzal klobouk a hůl. Nemoha umřít, nevydržel tíhu samoty. Byl to pán usměvavý vždy. Nikdo nechtěl típnout ten doutnající oharek, zhasit čadící petrolejky plamen. Sebral se jedné deštivé noci a šoural se pomalu tunelem stromů. Skrz stromy blikala rozsvícená světla vesnic. S hučením projížděl v dáli noční autobus. Stařec došel k domečku. Ve tmě se dole valila žemlová vzbouřená voda. Dutě tloukly do zpěněných vln, zmítaly se ve vodách větve podemletých stromů. Starý člověk si sundal kabát, klobouk a hůl. Položil vše na trávu a bos se vydal po betonových schůdcích. Sestupoval pomalu, drže se železného zábradlí. Každým krokem blíž k bouřlivě odtékající plavé tmě. Blíž těm světlajícím se vlnám a černým vírům. Vystupoval ze života, vysvlékal se z tohoto kraje. Opouštěl tenhle čas. Poslední zmrzlé jablíčko na prastarém stromě tohoto století. Pozvolna pojednou zmizela jeho košile v temnotách. Bílá skvrna se rozplynula v tom převalování vod. V tom hukotu a chrstání. Našli ho až za týden. V Kostelci ve zdymadlech.

==========

To odpolední zahlcené město je čekající, k prasknutí napjatá past. Čekající zmnožené nitro. Železa malých kalných možností, čelisti nudy se s tichým cvaknutím sklapnou. Nenápadně zlámou vaz. Budete umírat třicet, padesát let. Navenek zdraví, uvnitř nosíce rostoucí chobotnici rakovin. Sliznatá klepeta zmaru prorůstají tkáně a myšlenky. Se zlomeným klidem, s prasklou vnitřní důvěrou v sebe a svět. Budete chodit životem měsíce, léta. A jednoho dne pukne živá skořápka a černý dehtovitý rak vyleze do světa. Vyleze a rozstříkne se v nic. Oplodní okolo běžící průhledná dobytčata dní. Zaseje včas. A rozmnoží svůj rod. Duté, pusté národy nicoty. Domorodce popelavé tmy. Prázdná mezerovitá těla. Do sebe vzdutá bezvýchodná marnost. Kmeny, jež rodí se ze škváry vyhořelých dní. Z tlejících těl minulosti v obrovitém hnojišti, v dýmajícím kompostu historie.

==========

Jsem na dně. Matka zas dostala záchvat. Pořád povídá. Stále se zvyšujícím hlasem. Křičí. Dožaduje se mé pozornosti. Huláká na celou tramvaj. Stydím se za ni. Vykřikuje nadávky na nepřátelské sousedy. Na pohlavní problémy. „… Mužskej má dát ženský vypít mlíčen… Ta ženská to tak moc potřebuje… Jsou v tom vitamíny… Jinak bude nešťastná… Mlíčen…“ Dlouhé litanie vysvětlující špatnosti celého paneláku, kde žijem. Dopodrobna vypráví, jak na ni sousedi křičej skrz záchod: „… Krávo…! Svině…!“ Jak ta mrcha seshora chodí schválně v podpatcích a dupe. Jak se kurví s manželem – opilým instalatérem.

==========

Kila, stonásobné kilogramy, tuny! Tíha myšlenek. Protiběh řečeného a myšleného. Protiklad myšleného a chtěného. Nikdo neví, jaké to je, ustavičně pozdvihovat mokrý, drolící se strop myšlení, aby se nepropadl na zem. A nestrhl mě s sebou. Nosit v hlavě ty zbytečné haldy školních vědomostí. Tu skládku odpadků, hnijící mrtvola pravdy vyčuhuje z podělaných papírů a flašek.

==========

V tu dobu chodil mezi domy strach. Král sídliště tu mezi mládeží samovolně kraloval. Bledý blondýn, štíhlý hoch. V černém roláku a kalhotách. Nocar. Už to jméno stačilo, aby se ti žaludek sevřel v obavách. Postrach ulic. I ti nejsilnější sportovci, třídní atleti. Idoly holek, suverénní krasavci z prvních mejdanů. I ti se rozplakali, když k nim s úsměvem přistoupil… Viděl jsem jednou, jak za holičstvím, za samoobsluhou. Vyzval jednoho snědého mladíka, hocha, jenž házel železnou koulí nejdál ze třídy. Obklopil je kruh zvědavců a nohsledů. K rozpačitě stojícímu svalovci přistoupil usmívající se útlý Nocar a zblízka, stále mu hledě do očí, mu tiše něco vyprávěl… Nebylo tomu z dálky rozumět, ale všichni jsme viděli, jak se ramenáč roztřásl pláčem a drmolil prosebně: „… nech mi… nech toho… nech mě…“ Usmívající se Nocar odstoupil a zvolna odcházel. Davy se rozprchly, jen na trávníku zůstal stát třesoucí se, slzy si rozmazávající mladík, jenž náhle zestárnul o několik let. Měl útlou jemnou dívčí tvář. Plavé vlasy mu padaly do očí. Krásné dívky za ním táhly. Již dospělé dlouhovlásky, o nichž se nám zdálo po nocích. A ony posedávaly na zábradlí, když odrostlí mladíci túrovali motorky. A mezi nimi bázlivým tichem obklopený král – Nocar.

==========

Za noci se uhrovití výrostci zahrabou do deky a onanují. Neustále vržou postele. Zadýchaně nahlas vzpomínaj, jak jsme potkali dvě dívky při výletu do Koněpruských jeskyní. Jak šly po silnici a zavolaly na nás – „Ahój…“ Vzpomínaj, jak byly hezký a jaké by to bylo nasadit jim francouzáka. Postele se klepou a drnčí… Je mi deset, chvíli naslouchám tomu opičímu nepochopitelnému jančení a pak nahlas povídám: „Byly to dvě špinavý kurvy… krávy blbý…“ Samohana ustává. „… Ty hajzle…!“ Snesla se na mě smršť nadávek a předmětů. Hážou boty, jabka. „… Počkej, až se udělám, dáme ti deku…!“ vyhrožují. Honěj si péra a vyžadujou na mně, abych řekl: „… Já bych mrdal. –“ „… Řekni… dělej… řekni – mrdal bych… dělej, ty parchante…!“ Hekají u toho, pronásledujíce své ukojení.

==========

Píchačky a ROH. To tě čeká, ty mejdanový krasavče. A pěkně hrbit hřbet, když náměstek vyleze z hajzlu. Bojácně spláchneš jeho hovno v umejvárně… Jojó, to sou ty konce třídních frajerů. Já, já jsem jinde. Jsem otrlý gauner. Bývalý otloukánek. Tichý podivín. Ranař nevyzpytatelný. Zelený baret. Gestapák duše. Vyholený Vaňka z námořní pěchoty. Pořád ustrašený, ale do útoku. Málomluvný hrdlořez. Ti ostatní se vyzuřili v dětském věku, vycákali svoji sílu. Vyrostl jsem na křivdách, ty dětské krutosti mě ustavily a zpevnily. Můžou za to sami. Svojí špinavostí a hulákáním přilákali ze tmy příšeru. Oni jsou teď vysláblí odpovědností, rozcitlivělí vážnými známostmi a přípravou na kariéru. Definitivně vynulovaní občanstvím a dospělostí. Já, odnepaměti starý, starší než celá tahle generace, starší svých rodičů, změnil jsem se v kruté lidojedské dítě. Umřel jsem do života, zrodil se, abych rozséval bolest a žal. Je ze mne krutý metrákový kojenec. Strach z lidí zažraný do masa. Sama ta úzkost je mým masem!

==========

Je zde hlava egyptské Nefertiti. Jak vetřelec, nelidsky vampyrismem postižená lebka. Dlouhé zvířecké temeno té krásné ženy. Její ideální obličej s protáhlýma očima mě nutí ulpívat na ní pohledem. Jednoho dne jsem jí udělal malinkou pihu na tváři a v tu ránu jsem málem vystříkl do kalhot. Tím titěrným detailem náhle ožila. Viděl jsem, nebo chtěl jsem uvidět tepající žíly na jejím hebkém hrdle.

==========

Obnovovali jsme umělé mramory v prezidentském salonku. Chodil jsem chcát na prezidentský hajzl obložený zrcadly. Jednou takhle se šťouráme ve stěnách, vytahujem hřebíčky ze starých čalounění. Vtom chumel lidí přichvátal. Světla, kamery a jinej cajk. Vysoká gorila mě přimáčkla ke zdi. Zpoza jeho ramen vidím, jak davem splašených stavbyvedoucích a chvatně hovořících ředitelů kráčí jak včelí královna jakýsi chlapík. Pomenší, silné krátké špalíky nohou, obuté ve vysokých podešvích. Široká polstrovaná ramena, nelidsky vyšponovaná hruď, snad korzetem nebo co. Silné černé brýle… Štrougal. Lubomír předseda vlády Štrougal. Vypadal jako zdeformovaný rokenrolový zpěvák. Vlny magnetické úcty šířily se z něj. Já byl klidný, byl jsem až dole, zcela mimo. Učeň. Ale cítil jsem tu neochvějnou centrifugu v ostatních. Otlemené hejno pohuňků, nohsledi o to víc vypínali husté pupky. Každý ten podrždrát v obleku byl perzonifikovaná vážnost. Něco chtivě, zdvořile mumlali, on naslouchal. Pak otočil svůj trup, pomalu, jako když couvá náklaďák, a odpochodoval se svojí družinou po chodbách. A za ním celé to vedení, hrnuli se okolo, nadbíhali po straně. Kameraman se svým halogenem zvětšoval sálavou hysterii nadšení, výbuchy vážnosti uprostřed cihlových zdí. Když se vše zklidnilo, usedli jsme na obrácené kýbly a zhluboka probrali vše viděné. Starší z dědků vypravoval, jak Strougala potkává na Zvíkově. On rybaří a vtom přišumí sportovní člun. Tam stojí předseda vlády a volá skrz tmavé brýle: „… Tak co, berou…?“ A mektající dědek volá třaslavým hlasem: „… Zatím nic moc…“ a dodává „… Dobrý den…“ Strougal kyne rukou a zapíná motory. Mizí a zůstávají po něm vlny na vodní hladině. „… Je to dobrej chlap…,“ uzavírá. „… Víš ty vůbec, co má starostí…?“

==========

Toulám se Prahou, užívám toho zvláštního klidu v úzkých ulicích. U Rotta nakoupím vše potřebné a dobře věda, že nemám se vracet před polednem, jdu na nábřeží, vyhřívám se na lavičkách mezi stromy. Roztrhané montérky jsou jakousi legitimací, erbem nedotknutelnosti a nikdo si mě nevšímá. Celá ta úřednická Praha žije v jiném světě, ve světě Stažená Prdel, a ten mi může a je ukraden.

==========

Listuju v knihách, postávám mezi regály knihkupectví. Obyčejně pak kupuju Dikobraz nebo Atom. K tomu třicet deka rumcajze a šest rohlíků. S tímhle vším a s velkou kofolou zalézám na střechu divadla. Mezi paskřivými výčnělky je sdostatek místa ke klidu a prosluněnému rozjímání. Trčím zde mimo hemživý pouliční čas. Medituji nad obrázky krásných rusalek. Kat s červenou kápí od Neprakty–Švandrlíka. Se zájmem luštím šílenecké postavy, podepsán – Kerles. V tichém zámlku listuji letní přílohou. Celostránková ilustrace ukazuje hejno spících oveček na střechách mrakodrapů. Všichni, i pasáček, mají zavřené oči – tajemný Mordillo… Rozesměje mě primitivní neználkovská pitomost, jíž zplodil hojnost družební Krokodil. S podivnou rozkoší hledím na koncentrát hlupáctví, na tu nelidskou zrůdu spokojené indolence… Na scénu vstupuje umakartový ďábel, běs přeplněných ledniček a tlustých rekreací. Zosobněné peklo všednosti, sám v hejnu jezevčíků –… komunální kreatura Bohumil Ceplecha.

==========

Dospělí soutěžili, kdo sní víc žloutkových věnečků. Vařil se guláš v kotli. Mnohé narozeniny se hromadně vyblily do zmateného rána. Jednoho dne uzavřeli chlapi sázku – kdo bude mít větší hovno. Několik dní se mučili, žrali jak o závod. Viděl jsem mistra, jak pomalu ukrajuje snad z desetikilového kusu vařeného masa. Pak přišel den hlavní. Vždy jeden zašel na záchod. Pobyl. Nespláchnul, a ostatní, statečně vstupujíce do teplého smradu, kontrolovali výsledek. Už se zdálo, že soutěž bude mít svého vítěze. Jeden kameník se opravdu snažil. Ale poslední byl mistr. Byl tam dlouho. A když porota se probila tučným zápachem, uviděla, že přebil tuhle kartu esem. Nakoukl jsem ztichlému shromáždění přes rameno. Z bílé záchodové mísy nám koukala do očí hnědá strupatá krajta. Mastná stočená pyramida s uštípnutou špičkou. Nikdy jsem takový hovno neviděl.

==========

Převlékáme se do zvlhlých hadrů a procházíme útrobami hotelu Central. Zdravíme se s personálem. Tichý údržbář schraňuje v kotelně zbytky pro prasata. Jsou tu kýbly plné nakousnutých krásných kotlet. Haldy knedlíků a zaschlé rejže. Vše zalito nudlovou polívkou. Údržbář se spokojeně usmívá. To budou prasata. To nebudou vepři. To budou snad úplně lidi! Již se těší, jak za prvních mrazíků podřízne svého nejstatnějšího němce. Do prejtu nebude šetřit knoblochem! Ze sádla vysvobodí krásné růžové tělo. To není prase. To je úplný nachtigal.

==========

Ta stavba byla vězeňská. Každého dne tam přiváděli roje muklů na pomocné práce. Jeden se mnou dělal. Černovlasý čtyřicátník. Zbrklý v pohybech, ztřeštěný v myšlení, hodný v srdci. Bylo mi osmnáct a nějak to bylo žinantní chtít, aby mi míchal a nosil štuk. Nechal jsem ho být a on si spolu s dalšími oholenými vařil pigi čaj. Dvě tři krabičky na konvici. Pak trčeli někde na dřevech a hřáli se na sluníčku. Setrvali v tom zámlku, dokud je dozorce neodvedl k autobusu.

==========

Ta stavba byla vězeňská. Každého dne tam přiváděli roje muklů na pomocné práce. Jeden se mnou dělal. Černovlasý čtyřicátník. Zbrklý v pohybech, ztřeštěný v myšlení, hodný v srdci. Bylo mi osmnáct a nějak to bylo žinantní chtít, aby mi míchal a nosil štuk. Nechal jsem ho být a on si spolu s dalšími oholenými vařil pigi čaj. Dvě tři krabičky na konvici. Pak trčeli někde na dřevech a hřáli se na sluníčku. Setrvali v tom zámlku, dokud je dozorce neodvedl k autobusu. Pak jsem ho chvíli neviděl a najednou se jednoho dne objevil u nás v šatně. Měl igelitové tašky plné lahví a grilovaných kuřat. Byl ve zmuchlaném, dezinfikovaném civilu. „… Ná, vem si… ber…,“ vybaloval kuřata z mastných celofánů, „…jezte… je to placený… tak… dávej do hlavy…“ Otvíral lahve s vodkou. Tak trochu nás překvapil, byl pod parou, rozkohoutělý, potřeboval slavit. I Pepík ztichnul, jen ze slušnosti jsme drželi chlebíčky v rukách. Lekala nás jeho prudká, studená radost. Bylo vidět, že potřebuje vedle sebe kohokoli. Věznice ho propustila do ostré svobody. Byl jako oslněný. Myšlenkově nahý, neměl ještě krunýř, bez něho na ulici nepřežiješ. Propuštěnec mával opečeným stehnem: „… Hele, až to dorazíme… Jedu do Prahy… najdu si tam toho židobolševika, co mě do toho nalil… Hele… To bude…“ Významně zvedl obočí v pošukaném expresivním obličeji. Byl jako pavián puštěný z klece. Měl jiné reakce než lidi v ulicích. Bylo to čtyřicetileté dítě. Uměl se asi rvát. Víc nic. Nervy mu prorůstaly skrz kůži až na chodník. Všichni jsme cítili, že za pár dní půjde do vězení znova. Vrátí se do lochu, možná trochu šťastný. Jako kosmonaut zaleze do kosmické lodi a zabouchne za sebou dveře, vyděšený z bezohledné svobody vesmíru. Tam, venku, za skleněným průzorem, šťastně zuří peklo všednosti.

==========

Když trávil jsem čas na stavbách. Kdy měsíce a roky ubytoven, hospod a zasmrádlých mokrých hadrů mně přerostly přes hlavu. Prosolený salámy a sekanou. Třikrát jít na stejný film do jediného místního kina. Věčně přiožralý, roztěkaný z těch tahů po novopackých hospodách a mladoboleslavských barech. Na jedné straně se přátelit se stolními společnostmi místních hodných, ale naivních hochů. Tak praktických v denním životě, tak dětských v myšlenkách. Neměli pražskou vychcanost, životně důležitou vlastnost. Bez ní tě město sežere. A na druhé straně lumpenproletariát a přátelští kriminálníci. Kamarádsky tě ožulí, než řekneš švec! Ty rvačky tetovaných a cikánů. Přestřelky ruských důstojníků a kubánských hrdlořezů v noční kavárně. Konfrontace s přiožralými. Zápas nakřáplé pivní flašky a prkna zježeného hřebíky…

==========

Snad každý pátek jsem rovnou z Florence zamířil do Klementina. Hodiny jsem hledal v katalozích, vytahoval šuplátka plná karet. Objednával jsem si stohy knih do studovny. Nezřídka žádaný titul nebyl k dispozici. Vinil jsem z toho, dobře věda, jak to chodí, ty máničkovité knihovníky za pultem. Každý má doma nasycenou, bohatou knihovnu, ale stejně polovinu z toho nepřečtou. A z toho, co natlačí do svých hlav, většinu stejně nepochopí, neprožijou. Budou jen někde v hospodách pokyvovat hlavou, uhlazovat si lokny za uši. Šilhajíce za brejličkami, navzájem si budou vyměňovat špílce z Ladislava Klímy. A ty věty psané krví neuchopí ve svém mozku. Ty vzácné věty vznešeného hněvu padnou na úhor. Nevydají úrodu. Nezrodí se nová silná slova. Zbyde jen chichotání feťáků. Budou se hihňat a mutovat, aby se pak ve třiceti jako dokonalý póvl na všechno vysrali a hodili si mašli, zatnuli žílu nebo začli honit prachy.

==========

Byla dočista cosi jiného než ty usmáté, uplakané, frivolní a hlučné prasnice. Ty macaté holčice, které když člověk náhodou oslovil, tak bylo mu, jako by se hned teď, v této minutě, staly jeho ženou. Jako by ihned, tady na chodníku, porodily sérii uvřískaných parchantů. Jako by s tou samicí strávil bezpočet všedních odpolední. Sobot a neděli u tchána na chalupě. Řadu zahraničních rekreací u moře. Člověk řekl slovo, samice začala fungovat bouřlivě a vypadalo to, že jsou spolu dvacet let, že děti odešly do světa, že jsou před důchodem. A tak snad nezbývá než umřít. A taky že jo, člověk když takovou krávu opustí – tak to je randálu, tragédií jako o funuse. Nic v klidu. Nic v tichu. Radši se oženit se Středočeským krajem. A spolu s rozptýleným davem turistů a jiných podivínů každou neděli obcovat s přírodou. Dotýkat se dálek.

==========

Potácíme se uličkami v zahradách. Lezeme do schodů jedné činžovní vily. Z jednoho bytu vystrkuje hlavu ženská v natáčkách a opovržlivě cedí skrz zuby: „… Embrya…“ Se smíchem lezeme do střešního bytu. Je zde výhled do všech stran. Babka mladíkova lamentuje z kuchyně. Zajisté prokletí jejích vetchých let. Zvlášť mne se bojí jak proklatce. Na její nářky, agresivní výpady a křik odpovídám s úsměvem: „… Bramborovou polévku vaříme tak, že do vody dáme oloupané, na kostičky nakrájené brambory, veškerou kořenovou zeleninu atd…“ Babka šílí. Mizí v kuchyni a tam se modlí. O mně říká: „… byl tady ten, co vaří…“ Chudák, necitelný jsem byl, ve skutečnosti je mi jí líto. Ale když vyhřezne její zmatené huhlavé stáří k nám do mládeneckého pokoje, nedá mi to, abych ji nezažehnal tím receptiášstvím. Od stropu visí velká dřevěná loutka čerta. Zapalujem startku a vkládáme ji do bradatých úst. Čert se houpe, vrhá velký poletavý stín. Z cigarety stoupá namodralý dým. Zíráme opile na to žhnoucí oko. Pokoj podléhá demolici velkých ožralých těl. Všude se někdo válí. Franta Sahula, majitel těchto míst, pobíhá mezi zhroucenými postavami. Je navlečen v ajznboňácké uniformě, na hlavě červenou výpravčí čepici. Nezničitelně čerstvý, hraje dlouhá virtuózní sóla na elektrickou kytaru. V těch písních je síla přítomnosti. Mráz štěstí mi běhá po zádech, když ještě dnes v paměti slyším ta slova zpívaná ochraptělým hlasem: „… Sedmdesát let mám před sebou…“ nebo „seš jenom loutka, co kouká z koutka na svět…“

==========

Jdeme si do Mostecké ulice koupit svačinu. V řeznictví šunkové koleno a v pekárně dlouhé vypečené rohlíky. Pomalu se loudáme, já, neholený pochmurný tovaryš, a Duja, o pár let starší kolega. Kudrnatý mladík s velkýma arabskýma očima. Bavíme se o ženských. U něj zkušenost mnohá. Je zběhlý v parfémovaných nocích. Vyzná se ve vzdychání. Probíráme se mezinožním tématem, necháváme vyvstat z minulosti jisté situace. To dívčí nevědění… Znalecky se navzájem upozorňujeme na tu nerozhodnou neurčitost. To nabalování dusného ženského ticha na mimoděčné pocity. Aby vznikly situace, kde nic neznamenají slova a zjančené samičí oko se trpně obrací vzhůru pod víčka. Mizí v řasách, aby chvílemi vyplula temná rozšířená panenka a hleděla jak dítě, co se to děje s jejím tělem. Vyplula a ujistila se, že ta mužská bytost ještě pořád šílí nad chlupatým květem. Ve vytržení se zmítá, loví záblesk, chce se nadechnout štěstí skrz huňaté hnízdo čmeláků. Jež právě puklo a dužnatá rudá tma se vhloubila rostoucí chodbou nikam. Nikam, tam, kam utíká vylíhlá společná duše. Hutná, světlá vteřina… Ten třetí, který teď zpovzdáli hledí, jak hekající zvířata touhy umírají a s posledním vydechnutím je požírá a leptá hladová noc. A dva nehybné, oddychující odlitky, sádrové kopie obtisklé minulosti, leží na prostěradle a popelavé šero jejich mokrých těl je zatím bez života. Až za jitra vrátí se vědomí, jež celou noc se vznášelo nad střechami. A trochu jiní lidé se do těch dvou probudí.

==========

Jdu po schodech, volný a veselý Nesu si papíry. Nástup prvního příštího měsíce. Dole jsem zabloudil. Nejprve jsem se dostal do jakéhosi suterénu, který nicméně okny ústil do ulice ve výši druhého patra. Potom jsem se ocitl na sluncem rozpáleném dvoře… Tu zahlédl jsem cosi u protější zdi. Obešla mě hrůza. Nějaká mrtvola tam leží na vozíku a je stažená z kůže. Se vzepjatými nozdrami opatrně míjím tělo. Zblízka vidím vyceněné zuby a rosolovité kalné oči. Už tomu rozumím. Je to zemřelý orangutan a vycpavač má zde dílnu. Čerstvě napnutou kůži teď činí, vydělává. Představuji si, když zmizel jsem v chodbách. Jaké by to bylo, nechat si vycpat bývalého učitele fyziky. Mít tu mumii doma u televize. Jak by se mu Bakaláři blyštěli ve skleněných očích.

==========

Nejedna je ta bába, když přijdou si pro klíče od chodeb. Nejedné hraje ve vrásčitých ústech chtíč. Je ukryt za dětmi a vnoučaty. Za domácnostmi, kde voní kafe a nebožtík manžel zírá z fotografie ze stěny. Nejedna babizna chmouří oči a v řeči dává znát, že by třeba hned teď, za rohem, v přístěnku u košťat, že by přijala chám… Též v uklízečských pomluvách navzájem se haní. I do vrátnice se to donese… Ta že se rve a je líná. Manžel ji musí zkopat a zboxovat. Jinak by snad ani nevěděla, že žije… Plivnu na sebe vdoví jed a vrátnice je tím pocintaná jak od mušinců.

==========

Jednou bylo třeba rychle sehnat náhradu za bábu, jež rozvázala. A tak přijali koktavého brýlatého musulmana, jehož zrovna vyhodili z Vojenského muzea. Nikdo se mu moc nekoukal do papírů a rychle šel dělat na plac. V prvních dnech se zdálo, že spokojenost bude obapolná. Potom se ale prosluněnými dusnými sály počal šířit nepříjemný zápach. Nejprve se to svalovalo na špatnou ventilaci, na lepidlo od tapet, na průvan od záchodů. Smrad se zhoršoval. Návštěvníci poukazovali. Bylo nutné učinit tomu přítrž. Báby a údržbář, vedeni vedoucím dozoru – ještěrem v modrém dílenském plášti –, prolezli každý kout. Až za židlí koktavého pána, za závěsem ve výklenku okna… byly na topení nastříkány cákance průjmu a zeď byla žlutá od chcanek. Kdo viděl ta hovna zaschlá v žebrech topení, ty zkroucené parkety, nezapomněl více. Vedoucí bab rozpačitě cenil umělý chrup a soustrastně se ptal usvědčeného viníka: „… Proč jste to dělal tady…? To jste, příteli, nemohl dojít na toaletu…?“ Vychrtlý sravec neartikulovaně zahýkal, poulil nepříčetné oči za upatlanými lupami brýlí a zmateně, vesele zamumlal: „… Bha… bhe… prrrrej tu dávaj k obědu moučníky…“ Až poté se zjistilo, že dotyčný kustod je nesvéprávný, že je to mozkový hrdina. „… Představte si, a kolem takovýhleho chodily vládní delegace, děcka ze škol… takovýhle člověk… představte si, příteli drahý… a já ho postavil hned vedle korunovačních klenotů… on se mi tam vydělá za záclonu… jak zvíře… jak zvíře je takovej člověk…“ stěžoval si mi ve vrátnici starý soudruh. Vyšlo též najevo, že skrze tu jeho nemohoucnost ho ze zákona není možné okamžitě propustit. Musela se sejít komise a kurátor… Byl jsem nadšený během událostí. Debila prozatímně uklidili do chodby k šatnám. Postával tu asi měsíc, ve slepé chodbě u palmiček. Zde nikdo nechodil a nehrozilo skandálnictví. Jen dvě či tři palmy odešly na pravdu. Seschly, neuvyklé tomu přespříliš bohatému hnojení.

==========

Do vrátnice byl přijat další strážák. Pomenší pán s vyzáblou tváří, v zelené kšiltovce. Nikdo netušil, co s ním vešlo do našich zdí. Byl to takový železničářský Hitler. Nosil s sebou neustále dvě těžké brašny. Rozevřel zamaštěná ohmataná ucha, rozepjal zip a uvnitř byla hotová kartotéka. Takový archiv plný složek. Byly tam fotografie lokomotiv. Obyčejné diesláky ten pošuk fotil. Zalehl někde v krajině a čekal, až z tunelu vyjede chrochtající mašina. Byly to stohy sešitů, do nich vlepené fotografie strojů a pod tím pečlivě trojbarevné, kaligraficky propiskou vyvedené údaje. Číslo a rok výroby. Domovská stanice atd.… Stovky a stovky stran hustě popsaných červenou a zelenou propiskou. Šipky a vykřičníky. Celé zástupy vykřičníků. Skoro všechno barevně podtrhal a zvýraznil, takže bylo takřka nemožné souvisle číst tu přelévající se masu jakoby řecky napsaných blech. V druhé brašně, z níž opatrně jen tu a tam cosi ukázal. Byly dopisy a oznámení redakcím, články odeslané do Rudého práva. A pak, jako koruna všeho snažení, byly zde pečlivě uloženy soudní podání, žaloby. Vedl několik nekonečných pří. A tady žil. Tohle bylo jeho kolbiště. Tady jsem vytušil přesunutou smyslnost. A zvolna to začalo. V knize služeb. Každý tam napsal do příslušné kolonky: … Služba bez závad… a pod to podpis. Po dědkových službách byl chlíveček plný pečlivě, podle pravítka nahuštěných hnid. Mikroskopické věty a pestrobarevné vykřičníky a zástup útočných otazníků. Každou jeho službu byl zcela zhmožděn sešit a jeho vzkazy měly tendenci vyhřezávat do vedlejších kolonek. Věčně to samé, výkřiky jako: … Kdo nechal na WC ve II. patře otevřené okno? Zhasínat schodiště B! Služba narušena v 0.46 hod. Signalizace hlásí požár na půdě objektu! (vlhký vzduch po dešti spouštěl celý alarmující ochranný systém, hasiči jezdili třeba pětkrát za noc, někdy brečeli únavou, když přišla bouřka a signalizace nahoře ve svatovítské věži hlásila každou půlhodinu požár, těch schodů, natřásaly se jim tučné zadky, sípali uštváním… ale náš poctivec ze všeho udělal událost) … Narušení objektu, sál č. 286 a 284!!! Příjezd policie! Prohlídka objektu. Nic nezjištěno!!??… Každý dědkův chlíveček byl malý román o těžké službě. Ataky a narušení se množily a narůstaly. Posléze seděl při svých službách uprostřed vrátnice. Vlastnoručně přinesené závěsy visely do dvora, kam nemohla vejít živá duše. Seděl vedle naplno puštěných horkovzdušných kamen. Elektrické spirály jen zpívaly. V nelidském vedru, v zelenavém světle zářivek, zabořený do křesla, třímal v ruce ruskou železnou skládací sekyrku a usínal vyčerpáním. Zůstávala po něm v křesle prochcaná diabetická loužička. Když jsem přicházel na službu a střídal jsem ho. Tu pokaždé ve mně narůstal zhnusený pocit neblahého očekávání, co zase vyvede. A paranoik Vančura válčil ostošest. Kolikrát před vraty paláce svítily policejní majáky. Šílenec je přivolal a oni museli s odjištěnými pistolemi běhat ve tři ráno po půdách a honit imaginárního zloděje. Měli ho proto moc rádi, a když se to opakovalo, učinili patřičné kroky k jeho odchodu. Opustil naše řady a zřejmě šel rovnou do důchodu. Museli ho předčasně penzionovat. Až poté se zjistilo, že je pod psychiatrickým dohledem.

==========

Jako višeň na dortu završila sbírku povah, uskupení pracovníků této muzejní pobočky. Ukončila ji malá křivonohá krasavice. Jednoho dne vyhodily dobromyslného komunistu a na jeho pěkné ředitelské místo, místo, které se přímo sametově nadouvalo nicneděláním, dosadily vyšší instance tuto snědou krávu. Fízlácká židule, krátkonohá Hannah – promovaná pedagožka, nechávající si od uklízeček říkat: „… paní doktorko, to je dneska ale hezky, viďte, že…? Paní doktorko, to vám byl včera takovej svinčíku u šaten, musela sem to tam vzít z vopačinky, aby se na to dalo koukat…“ Tato kotrmelína stačila ve své předešlé kariéře přivést ke kriminálnímu bankrotu Obvodní kulturní dům na Praze 5. A to už musí být umění. Prošustrovat papírové praporky a potah na tribunu. Probendit honoráře pro dětská loutková představení. Na to musí bejt fištrón, namastit si kapsu z papírových holubic míru, z obřích fotografií strašlivého Engelse, z kýblů klovatiny, plastelíny, štětců a vodovek. Každého jitra vcházela do vrat v černém gigantickém slamáku. Vypadala, krátkonohá, křivokroká, jako když jde za mochomůrku na dětský maškarní bál. Nesla v náručí velikou, sama sobě natrhanou kytici květin a nepravidelně klapajíc podpatky mizela v chodbách k ředitelně. Ve vzduchu po ní zůstal viset mentolový pach žitné kořalky a báječně dokrašloval to slunné ráno. Pak o ní nebylo celý den slyšet, až kvečeru si pro ni přicházel takový úřednický, třikrát vyblitý padesátiletý krasavec, nejspíš z ministerstva. Bylo na nich vidět, že se jdou ožrat a krátce mdle šukat v mimomanželských garsoniérách. Jednou, před Vánoci, svolala do promítacího sálu všechny uklízečky a důchodkyně, co hlídají obrazy. A když se ta sešlost shromáždila, tak se vznešeně donesla k harmoniu a ztěžka opilecký do něj kecla. Potom se palácem rozléhaly zmatené nesouvislé koledy. Doprovázené třaslavými stařeckými hlasy. Mně, stojícímu na nádvoří (cynicky jsem se usmíval), proti mé vůli skanula po tváři jedna velká neosobní slza. Uklízečka mi druhý den ukázala kuchyňku za ředitelnou. Ve skříních stály vyrovnány zástupy prázdných lahví od samožitné starorežné. Na stole byly pod sklem fotografie dětí. Takové ty nevinné, nikdy nedospělé protekční dcerky na koních. Uviděl jsem její život a přišlo mi jí líto. Kdyby ta kráva prodávala od mládí za pultem nebo sázela tulipány v zahradnictví, mohla z ní bejt docela pěkná ženská s jiskrou v oku. Její život by se dal pěkně žít. Teď? Nevím. Nevím, co s tebou… Uchlastáš se? Upráškuješ? S takovouhle minulostí se těžko mění směr. Setrvačnost tě strhne s sebou. … Jsem s pozdravem!

==========

Spolu s několika vojáky a skupinkou důchodců vešli jsme do setmělého, starobou vonícího nitra. Po praštících prknech jdeme k sedadlům. V rohu stojí kamna a dva reflektory vrhají šikmé světlo na zřasenou sametovou oponu. Tu již zazní fanfáry a hudba. Zvrásněná červeň se rozhrnula a na plátně se počal rozvíjet příběh, kde mladý fotograf zvětšuje fotografii křoví. Dál a dál zvětšuje tu houštinu, aby pak uviděl, jak mezi větvovím vyvstane vrahova pistole a tvář. Ten film byl ve znamení ponoru do děje. Opakovaly se tam podivuhodné záběry, kdy dlouze šumělo listí v korunách stromů. V nějakých pahorkatých parcích a zahradách. Šum těch větrem hovořících listů mi byl toho večera odměnou. Dotkl jsem se tajemství. Byl to film „Pověnkšenie“.

==========

Nazítří mi na chirurgii vyřízli nádor. Záplava hnisu. Doktor šťastně volá: „… Jéminkote, to teče jako Dunaj…“ Pak cosi vyndavá, jakýsi šlahoun, klaplo víko odpadkového koše. Doma jsem si poté našel, leže na břiše. Našel v knihách příjemné čtení. Mohu si vybrat mezi „… džípovou nemocí…“, jinak „… pištěl kostrční…“ Nebo teratom, sakrální dermatom. Zkrátka. Odmalička žilo ve mně kus cizí tkáně. Hrouda chlupů. Kus dásně, jazyk, zub. A ten teď umřel. Vyřízli mi bráchu z těla.

==========

Vašek staví na stůl talíř s kouřícím šedorůžovým salámem. Ledabyle rychle jí. Kecne si na každé sousto lžíci hořčice. Mistr povídá do ticha: „… Tak sem to nemoh utrhnout… von to blbec vykopal už včera a nechal tu plechovou vložku zamrznout do bahna. Nemoh sem pod to dostat kurty… Tak to chci podkopat krumpáčem… Ty vole…! Jednou sem se netrefil a šlo to do rakve. Ty vole…! Sem si šluknul. To víš. bába tam byla akorát rok… Sračky vyprdly ven… Teď se v tom hrabej… Hele, ještě to mám na botách…“ A opravdu, vidím, jak má bagančata olepená od našedlého jílu. Nasládlý pach vzlíná v tom horku od kamen. Po očku na mne zírají, zdali se mi udělá blbě. Ale já se přátelsky usmívám a rohlíkem vytírám zbytky majonézy. Zato oni dva, jak se prohrabávali tím hnusem, samotným se jim zřetězily odporné vzpomínky. A tak oba zbledli, típli cigára a šli do hospody. Já se usmíval, v hubě žvýkal špičku rohlíku, obklopen věncem černých uren. Četl jsem si jména, data narození a úmrtí. Chráněn nevědomostí, ušetřen provozních detailů, usmíval jsem se pořád.

==========

I později, poznav různé situace a podoby, jež na sebe může hmota vzít. Filozoficky vnitřně zaopatřen, mohl jsem se mrtvému dítěti dívat do lesklých očí. V nitru klidný, hledím na odplivující si kolegy. Funebráci se s nelibostí dívají na těžkou rakev. Dohadují se, jak rozdělit peníze od rodiny. Pozůstalí dali „všimné“. Máma se zbláznila, popadla svého desetiletého syna a hodila jej přes zábradlí Nuselského mostu. Pak skočila za ním. „… Toho kluka je mi líto… Ale tu svini bych nejradši vyklopil někam do kopřiv…,“ říká tichý brýlatý kolega. Chápu ho, i já bych tu megeru dal raději sežrat prasatům. Pokládáme stříbrnou lehkou rakvičku na černou truhlu jeho mámy. Jurášek vykopal neobyčejně hluboký hrob. Ten chlapec v pruhovaném tričku byl jako živý. Velké lesklé oči se na mne dívaly, když jsem nakoukl do pootevřené rakve. S klidným pochopením v srdci, šťastnou budoucnost přeji té vzlétnuvší duši. Dívám se do holých korun, do větví stromů, slunce bledé prozařuje mlhy nad údolím.

==========

Jednou jsem pomáhal při pohřbu na Markétě. Přisprostlý debil, místní hrobník, všechno dělal až na poslední chvíli. Ještě s jedním, třaslavým místním pomocníkem, jsme odsunuli kamennou desku. Byla to velká hrobka řádu jeptišek. Snad pět šest metrů hluboká šachta. Na zrezivělých traverzách tam v několika patrech leželo spoustu rakví. Hrobník tam zastrčil žebřík, bylo třeba před spuštěním rakve uložit ještě dvě urny. Vzal je do náruče a sestupoval dolů na dno. Tu pojednou něco dutě luplo, zapraštělo a hrobník i s urnami a spolu s žebříkem zmizel v hlubině. Vůl si myslel, že je ta hrobka jenom tři metry hluboká. Vzal si krátký žebříček. A zapřel ho o jednu spodní rakev. Ta zajisté nevydržela, a tak jsme teď napjatě čekali, zdali se zezdola ozve jeho hlas. Bylo to dobré, nic se nestalo. Díval jsem se, jak se tam dole zmítá a zápolí s vyschlými mumiemi a zažloutlými rubáši. Jak se hrabe zpod koster. Dávné jeptišky ho zalehly zuřivě. Bylo to hnusné a přitažlivé. Jak se tam, sám nepřiznaně vyděšený, snaží vyšplhat po šupinatých, drolících se traverzách. Matka představená mrkala za brejličkami a polykala svoji dlaň. Funus jsme pak už důstojně dokončili. Zesnulá na mne ťukala, pravidelně signalizovala zevnitř z rakve. Až po chvíli mi došlo, že jak ji nesem na ramenou, kýve se její volná, povolená šíje a hlava ťuká do prken.

==========

Neuvěřitelné, co ta oduševnělá lůza, ty nezabudky jsou schopny snýst na hřbitov. Haldy puklých flašek od kompotů, vázy, lucerničky polámané, lahve od petroleje, hory tlejícího chvojí a květináčů. Metráky rozbředlých mazlavých kytic. Každé pondělí svážím plný kontejner sraček. Kolikrát se náklaďák Avie, kolikrát se postaví na zadní, nemoha naložit tu spoustu modloslužebnictví a vzpomínek. Ta špatná svědomí, květy tuberóz a hyacintů. A o Dušičkách? Hanba mluvit. Nestačíme odvážet ty navršené kopce skleněných střepů, větví a rezavých drátů ze shnilých věnců. Celý měsíc se hřbitov vzpamatovává z příletu pozůstalých kobylek.

==========

Mistr vstane už ve tři, uvaří si kafe a čte si rodokapsy „Rodáka“. Do sedmi má těch kafí pět šest. Pak jedou do práce. Hned jde ke Džbánu. Tam mu kuchař odemkne a on do sebe naskládá šest velkejch vodek. Zapije pivem. Pak se na devátou přihrne do hřbitova a je, jako by omládl o dvacet let. Opálený kníratý fešák, čahoun v kvádru, s cigaretou obchází mezi hroby. Armádní vdovy v parukách čuraj volej. Při pohledu na toho sošného chlapíka vypocují lybarový šlem. Zpětně, falešně a zbůhdarma hárají. Chystají se k plevelnému zabřeznutí. Žlázy zblázněné. Klapou podpatky po chodnících, spěšně pohladí fotky ušatých důstojníků a poskakujíce v oslnivě rudých sukních, mohou na tom pohřebním hulánovi oči nechat. Mistr se usmívá do vousů, zdraví, uklání se. Boule ve tvářích, podebrané vředy se blyští. Mžourají vychcané zvířecí oči. Za dvě hodiny je po všem. Sedí zkroucený u stolu v šatně. Kalhoty u kotníků, zarudlé nohy čouhají z trenýrek. Toporně se škrábe v rozkroku. Cosi blekotá. Brada se mu třese. Viklá se mu celá ta zamaštěná, pižmem čpící hlava. Tupě zírá před sebe, kalné oči pohaslé. Zelené zornice stažené do zlých štěrbin. Panenky má jak špendlíkovou hlavičku. Nedá se s ním rozumně mluvit. Blábolí si cosi pro sebe. Zahlušený v každodenním záchvatu chronického deliria. Až do tří s ním nebude žádná řeč. Bude mimo, blekotat na švitořící andulku v okně. Pak sedne do auta a jako dva dřevění panáci odjedou domů.

==========

Na Markétě je funus. Nějakej prominentní vysokoškolák. Nevim, nikoho neznám. Nikdy jsem to jméno neslyšel. Pravda, noviny nečtu. Na televizi se nedívám. Tlačíme vozík z kaple. Břevnovský hřbitov, to je samý krpál a svah. Zjišťuji, že všichni kolegové jsou ožralí. Bantamová kolečka pod katafalkem jen tančí. Šulcák se potácí. Ten debil, tunajší vedoucí, taky. Hrobník z Bubenče jen škytá a snaží se zachovat opileckou důstojnost. Když se nám jeden z pozůstalých snaží vnutit pozornost od rodiny, řekne: „Tady máte, chlapi…“ Tu otlemenec blábolivě zařičí: „My nejsme žádný chlapi!“ Je zaražené ticho. Po mnoha útrapách, kdy jsme zmátli muzikanty i smuteční průvod. Dostáváme se po menším bloudění a proplétání se s rakví mezi pomníky konečně ke správnému hrobu. Pokládáme truhlu na prkna. Farář kropí a mluví. Pak spouštíme. Je to v prdeli… Ten místní idiot vykopal úzký hrob. Rakev se vzpříčila a zakousla v bocích. Snažíme se ji povytáhnout, ale špatně zatlučené víko se utrhlo a sklouzlo, spadlo dolů. Mrtvý mladík, překvapen, že ještě vidí nebe, rozhodí sepjaté ruce. Jeho máma skučí a chce tam skočit za ním. Rodina ji drží, ženská padá na zem, vyhrnují se jí sukně. Je vidět růžový podolek, nohy v černých punčochách ryjí v hlíně. Pozůstalí nás chtějí lynčovat. Nedá se nic dělat. V kvádru skáču do hrobu. Lezu pod rakev a pomáhám ty šprajcnuté necky uvolnit. Hudba hraje ryčný smutek. Konečně se to zvedá, kolegové vytahují penál ven. Podávám jim víko. Beru si rýč a srážím břicha z boků. Vyhazuju ven hroudy mazlavého modrého jílu. Lezu ven. Vidím, že všichni jsou na plech ožralí. Mezitím přijde mistr. Když to uviděl, tu předzvěst neodvratného průseru, tak se opřel o pomník a přede všemi vyblil průzračnou jantarovou žluč. Hrůzou se mu uvolnily zúžené žlučovody. Spouštíme rakev a odjíždíme s prázdným vozíkem. Pojízdné máry nadskakují. Ohavný zážitek. Z těch ksichtů. Z těch krvelačných bestií. Neschopných pokory ani nad mrtvolou vlastního syna. Celé to vyfintěné stádo slepců. Jediná jejich snaha – dohrát divadýlko až do konce. Kdoví proč musel zemřít jejich protekční výhonek. Co je to za zvířecí druh…? Fuj! Blít. Lezu na katafalk a veselý mladý funebrák mě se smíchem veze k vratům. Někde v roklině, mezi pomníky, leze stádo černých bytostí. Odplivují si mosazné trubky, kašlou pozouny, dunivě odchrchlává tuba.
==========

Hledím přes zeď, přes kolumbární schránky. Přes ty fotografie bledookých měkkotvářnatých mladíků za sklem. Opřené v rámečku o tělo plechové urny. Ti zesnulí mladí muži mají cosi společného. Jakýsi rys ve tváři, nezbadatelnou společnou náladu v obličeji. Jukají do světa skrz krajky, vázičky a kytičku slaměnek. Jsou odlišní od fotek jiných mrtvých… Ta smrt je tam. Vykreslila se v jejich tvářích. Až poté co zahučela spalovací pec… Jejich matičky je svojí opičí láskou zblbly. Mejdlíčkem pro kojence z nich smyly to divoké, dravé pižmo darebáků. Všichni ti jedináčci byli po upířím způsobu láskyplně vysáti. Vrásčitá nestvůra – milující maminka – kradmo cení zuby, když o Dušičkách leští urnu sidolem. Olízaní, zbaveni ochranné špíny a neschopni citového odpoutání. Z nich udělala změkčilé citlivé mládenečky, co si rozbijou hlavičku při frajerských smutných jízdách na motocyklu, co hoděj si mašličku, když děvčátko je opustí, když blondýnka na rozloučenou zakuká prdelí… Když vykouřila je kuřácká tlama krematoria, když je šlukovala jak krátký doutník. Tehdy ty fotografie, ten portrét doznal změny. Vývojka událostí je ustálila až téééď.

==========

Při té příležitosti vzpomene své sousedky, bydlí o patro níž. Padesátiletá dcera, stará panna, se tam za dlouhých odpolední rve se svojí sedmdesátiletou mámou. Bába byla kdysi pyšná hokynářská pávice, říkala: „… dobry den… dnes máme prveho… dr. Čepec je kapacita… jezdím do lázní… dcera Melánie má potíže s páteří… dr. Ozaj… primař… kapacita…“ Úplně slyším, jak ta jména doktorů říká nadvakrát. Jak je cucá seschlou krušinou svých stydkých pysků. Dědka, útočného důchodce, hádavého hlídače domovních schodišť a chodeb, toho spolu s ječivou dcerou utrápily. Dědek z toho radši umřel. A teď si ty dvě fúrie navzájem pijou krev. Donekonečna si cucají, ustavičně mezi nimi koluje takových pět šest litrů krve. Vždycky je jedna omládlá a druhá zase jako stín. Baba ale teď nějak seschla, malátně se motá v průjezdech. S ucouranou noční košilí chodí za jitra ke kolejím sbírat nějaké byliny. Nějakou, jistě orezlou, ochcanou pastuší tobolku, babyku a kopřivy. Chodí též, dcera nakázala, skuhrat na vlakové nádraží. Láká vyjevené zahraniční študáky, nabízí jim podnájem. Stačí jedna noc a vyděšení turisté opouštějí pižmový kvartýr. Staré samice si vjíždějí do vlasů. Rozbíhají se proti sobě. Belhavě se pronásledují rozlehlým bytem. Buší se pěstmi. Koňary do očí. Držky vyvrácené, krev z nosu. Drápy zaťaté. Svraštělá rozkoš. Bába slábne. Dcera ji vystrkuje ze dveří. Stará se belhá ze schodů. Dnešní noc stráví ve sklepě. Je už zvyklá, pelech mezi krabicemi, hnízdo v cupanině přichystané. Dcera mezitím vyvolává temnotu. Skrz strop je slyšet kvikot. Padesátiletá lesba kvoká: „… půjď… půjď… pipipipipipipíííí… půjď…“ Tu se do šedivého odpoledne ozve cizí, prdelní bas.

==========

V ten čas vešlo ve známost, že již před lety započat byl vývoj nové strategické zbraně. Všechny světové deníky přinesly o tom zprávu na titulních stranách. Jedná se o jakousi potulnou-samohybnou pizdu. Je to mechanicko-atomová zbraň. Pohyblivá, řízená gravitační propast. Na fotografiích je vidět, jak mohutné bitevní lodě táhnou gigantický ponton. Na něm je umístěno cosi jako velká trouba od starého gramofonu. Ocelový trychtýř obalený žilnatinou agregátů, dieselelektrických zařízení, dynam, urychlovačů částic, atomových turbín. Vše je s kančí zaujatostí skloubeno do podoby plechového kopce, se samovolně rozvírající se štěrbinou, porostlou železnou srstí. Když se rozevře mlčící propast. Simulovaná ženská prázdnota, pohlavní mělká nicota. Mělká tak, až svědí v dásních. Tehdy vyhřeznou ven blanité gumové hotentotské zástěrky, jež vzniklým průvanem klevetí a dutě čvachtají. Strhne se hurikán pocitů. Atmosférická smršť doprovázená gravitační ďuznou vcucne celé roje mezikontinentálních střel, strategických letounů a družic. Též celá oblaka bojových myšlenek a zištných pocitů. Při gravitačním zhroucení těchto předmětů, jež se odehrává někde v nitru černé díry. Vyměšuje válečné lůno hojně teplého, sklovitého šlemu, jenž se s úlevným žbrebentěním rozplývá na mořské hladině. Ve svědící slané vodě. V těch vlnách, které omývají rozškrábané mezinoží války.

==========

Míra humanity a potřeba ohleduplnosti k spoluobčanům dosáhla takové míry, že když se stane havárie, pouliční bouračka nebo jiná tragédie, jako první přijíždí na místo etická služba. Obklopí místo nehody neprůhlednou bariérou. A mohutné megafony spustí kojenecké žvatlání nebo šišlavě přednesenou váhavě odříkanou dětskou říkačku. Sanitky a policie pořád v nedohlednu. A to už se nafukuje velké, v průměru jako trolejbus velké kaučukové dítě. Mohutný gumový kojenec v celtové plíně. Pomalu, pomocí zpřevodovaných agregátů a hydrauliky, pomalu hýbe obrovskýma nožičkama a ručičkami. Otvírá pomněnková kukadla a růžovou pusinku. Z beden se line vrnění a žvatlání. Megawattový dětský smích spolehlivě přehluší řev obětí z rozhadrované avie. Jen stružka krve prosákne pod zátarasem. Důchodci a ženy se zastavují, obklopí obrdítě a s dojetím se rozněžňují a smějí. Některým samovolně cintá mlíko z koz! Pro případ živelné pohromy, zemětřasu, letecké havárie. Jsou v podzemních hangárech civilní obrany připraveny nafukovací děti, mohutná roztomilost velikosti krytého stadionu, hokejové haly. Pro případ války se staví dítě velké jako Milešovka.

==========

V televizi běží inscenace. Zhruba jde asi o toto: … Když zemře panna, mladá dívka, objednají rodiče zvláštního mladíka. Je to pohřební mládenec, říká se mu „šohaj…“ anebo též „Karel…“ V určenou hodinu, za noci, přijde tichý kníratý mladý muž. Bledý člověk s krasobolnou tváří. S pornoksichtem. Zamkne se do koupelny, svlékne se do naha a navleče na sebe oblek z černé gumy. Pak si nasadí škrabošku, karnevalovou tvářinku se zlatým třepením. V té chvíli se z něj stává „Hrách…“ Pak si píchne injekci do podbřišku a za chvíli mu ztuhne nástroj. Navleče na něj černý štětinatý prezervativ. V té chvíli se z něj stává „šohaj…“ Pak předstoupí před pozůstalé, ti pokleknou. On jim jednomu po druhém strčí svůj ocas do úst. Několikrát jím zaklimbá, Pozůstalí sliní hojně. Tak káže předpis. On jim strčí do úst „černého tuháka…“ a oni sliní, „aby to holku nebolelo…“ On jim do čvachtajících chlebáren strčí „tuleně…“ a oni sliní fest, „aby nebyla jalůvka…“ nebo „lichá v nebi…“ Potom si lehne za plentou na svoji „nevěstku…“, ne nevěstu, ale „nevěstku…“, to se musí říct, aby pak nevstávala z hrobu „z ložumentu…“ Strhne z ní šaty, krajky, podprdu, zkrátka všechno to jemné prádlo. Rozhodí jí bezvládné nohy a zavede svoji věc do studeného lůna. Chvíli jen tak oťukává, pak zařičí jak hřebec a mohutným škubnutím jí protrhne blanku. V té chvíli musí rodiče té zesnulé dívky padnout na zem, cení zuby, štěkají. V té chvíli se jim říká „samci a špinky…“, „matka křivochcalka…“, mutr té studené dívky, udělá stoj „špatný…“, pak si lehne, krkne, smrkne, prdne. Potom si klekne a bude „lízat dehet…“ V té chvíli má otec „veget…“ Posléze manželka odhalí zadnici, muž ji rozevře, odchrchlá si a zuřivě jí plivne v řiť. Přitom říká „abys věděla…“, nakonec ji štípne do „slaniny…“ Když temný tovaryš vyjde zpoza plenty a rodiče se běží přesvědčit, zda se dílo podařilo. Potom se všichni seskupí u stolu, pijí kořalku, smějí se jak ve filmu. Zubíce se jak smrtka, ohlížejí se a cení zuby: „…je to dobrý, přišel černokluk… roztrh věnec… holka nebude vzteklá…“ Nakonec rodiče podepíší přihlášku do Sdružení rodičů, jimž umřely děti na rýmu. Už teď se těší na hromadné zájezdy, na psychologické dovolené. Na společný pláč na břehu moře…

==========

Bylo mu asi třináct, když otevřel motouzem převázanou krabici. Slídil tehdy po skříních a komorách. Toužil po věcech zapomenutých. Hledal zásobník do poplašňáku a zároveň něco, nějakou zapovězenou literaturu, která by mu plně osvětlila význam dužnatého pravěkého slova cikánské řeči, jež to slovo před tisíciletími ukradla někde na druhém konci světa, slovo – vulva… Mimo jiné, mezi knihami z padesátých let. Mezi slovníky vonícími sluncem a prachem kanceláří. Mezi východoněmeckou příručkou pro nastávající manžele, jež mu částečně splnila objevitelskou potřebu a poskytla pocit, že pohlaví je cosi jako mixér či lux, že je třeba psát pro nezkušené návody k použití, aby se mohlo začít s výrobou buněčných občanů, speciál kanonen futr občánků.

==========

Slepec kráčí městem. Toť maršálek ulic. Šilhavý dirigent tmy. Jednou na autobusovém nádraží vykřikovala tlupa slepých výrostků, že nejlépe je oslepičit dívku skrz spodní prádlo. Nevidomý pyj trhá silon a hedvábí. Jedna dospívající to zaslechla. A příští panenská léta se psala v hrůze ze slepých samců. Odtud až do nyní se jí v mysli pojí slepectví s kreténskou usoplenou zmateností a bílá tápající hůl s kleštěneckým, dráty a kusem holenní kosti vyspraveným pohlavím.

==========

Jednou v létě, když držel se smutek po spuštění, na dovolenou přijel brýlatý farář Býk. Snědl tác obložených žemlí a po instalatérsku, rázně jako při sběhnutí lidu, přednesl zásvětní řeč a po rozkazovacím způsobu zahulákal modlitbu. Bývalý to malíř pokojů či lakýra, nyní tykající vikář, po bolševicku obřezán. Jsa z povolání maminčin a vnitrák, ctil Západ a za hranice propašoval nejednu cennost z venkovských far. Staré šperky leštil tak, že je sežral. Když vyšlo z jeho sloních útrob hovno jako cep. Klacíčkem vyšťáral z materie nově se lesknoucí brože a prsteny.

==========

Zřízenec na patologii doluje ze ztvrdlých ranců, z krví slepených kabátů a masa. Páčí zmačkané šrajtofle. Strupaté stovky a desetikoruny nadále nebudou potřebovat oběti nehod. Šacuje bezvládné, před hodinou živě hovořící, smějící se trupy. Poplatek Charónův. Je třeba proclít to dlouhé promodralé prase. Mrtvý má zaťaté zuby, má naději, naděždu, že pozůstalí zapomenou na jeho zlaté zuby.

==========

Jako malej kluk našel v knihovně spisek o hathajóze. Podivné cvičení v brožuře z šedesátých let. Vyděsily ho ty šedavé fotografie tmavovlasých slečen a vyzáblých mužů. Když uviděl šťastně zpitomělý výraz v obličeji muže, který si vtáhl žaludek až pod žebra. Polil ho děs, když šilhavá katatonička vyplázla jazyk. Dýchla na něj zaprášená beznaděj.

==========

V novinách byl celostránkový inzerát pohřebního ústavu. Mimo jiné nabízel zajímavé novum. Byly zde kupříkladu pobyty mrtvých v horách. Statný nosič vynese tělo v igelitovém pytli, vynese třeba až na vrchol. Nebo cesty za sluncem, rekreace u moře. S platným pasem možno přihlásit svého zesnulého na cestu kolem světa. Vlaky mrtvých. Obří zaoceánská letadla plná balzamovaných trupů, kymácivých panáků, přikurtovaných k sedadlům. Návštěvy pamětihodností, šouravé exkurze do cirkusů a nočních varieté. Zájezd do Babiččina údolí! A parky kultury a oddechu! Mrtví návštěvníci se v plechových autíčkách kodrcají zámkem hrůzy. Večírky s tombolou. Bahenní lázně. Seznamovací pobyty. Maškarní ples…! Principem všeho je napuštění nebožtíka kaučukem. Poté je mu vsazen do těla malý strojek a ocelová hybná konstrukce. Tělo pak chodí, kýve rukama. Dokonce mluví a je možno zamontovat hlasový aparát, v jehož paměti jsou univerzální věty, které se hodí do každé situace. Standardně se všem mrtvým instaluje šťastný, rozchechtaný výraz. Potom je možné vzít tělo s sebou na rekreaci. A třeba na pláži u moře si zahrát s velkým nafukovacím míčem, zahrát si pinkanou se svým mrtvým strýcem. S opáleným nemotorným seladonem, jemuž ustavičně padají tmavé brýle, jenž se v pestrých šortkách jak motovidlo komíhá mezi lehátky. Jenž co chvíli zakopne o slunečník a s cenícími zuby halasně huhlá to ustavičné: „… je to fajn… v pohodě… jasně… no to se spolehni… ty bájo… prima…“

==========

Když pálí se mrtvola v krematoriu, nezřídka se stane, že tělo žárem zkroucené vyskočí z pece a v oblacích kouře a plamenů se rozutíká po spalovně. Paliči musejí bidlem nahánět ty tančící trupy v hořících šatech a polobotkách. S výkřikem „… Jedeš! Jedeš zpátky…!“ zaženou škubajícího se paňácu do žároviště.

==========

Ten poklid na nástěnných malbách. V Egyptě i v celém starobylém světě. Pokojný lev trhá ovečku. Oba mají šťastný, mírně užaslý výraz. Tak i stádo kolem, někteří se dokonce s ospalým úsměvem pasou. Tak i mučedníci z prvního tisíciletí jsou s poklidným výrazem upalováni a přibíjeni na kříž. A jejich mučitelé s týmž poklidem, jakoby mezi řečí, jim kleštěmi trhají kusy masa. Míra, Mirek Pocitů, klid.

==========

Temnou nocí, hluboko pod hvězdami, letí bílá sova míru. Nad strojním mlýnem, v oblacích moučného prachu, létají stovky holubů. Blíže fukarům žijí kolonie mutantů a soustavně degenerujících ptačích odrůd. Přímo u výdechů z šachet jsou na stěnách přirostlé jakési opeřené škeble. Jsou bez očí, když roztočí se vrtule ventilátorů, vyvrhují tito do mouky své naruby obrácené žaludky. Pak je vtáhnou nazpět a snadno tráví.

==========

Cikánské hroby jsou plné zlata a kořalek. Tlustých hnijících bab. Vodou nacucaných koberců. V pestrých ornamentech lezou žížaly.

==========

Bába chodí chcát na hřbitov, ke hrobu manžela. Vyhrnuje sukni, šourá se pozpátku v bombarďákách. Vystrkuje tlustou prdel. Nalistuje v záhybech a laplích, nahmatá v lalocích tu správnou rýhu. Skrčí se a ukazuje manžílkovi svoji starou pizdu. Špulí tu kraví kundu na vyjevenou fotku v porculánovém rámečku. Uchcává u toho. Smrdí. Šplechtavě jí bublá v útrobách. Zavrkala řití. Z jejího hrdla se dere sípavý dech: „… tak se podívej, koukni… je tam… vidíš ji…? Čuchni…“ Potom vyhrabe jehličí z macešek, vymění vodu ve váze. Vyhrabe jamku u růže a z ušmudlaného ubrousku vybalí svůj bobek. Kradmým pohybem, v předklonu, oči zalité slzami a krví, zatlačí do hlíny svůj vdoví kobylinec.

==========

Když v bludišti kanalizace se propadne slepá stoka. Když zbortí se zvětralý uzel starých chodeb. A krysy nemají kam utéct. Jedovatý plyn je zažene až na konec chodby. Tehdy se potkani semknou, vpletou se navzájem tlapkami a ocasy. Utvoří metrákový hrozen a společně umřou. Tomu plodu smrti se říká – Krysí císař.