Veřejné záchodky ze zlata: Jiří Suk

Veřejné záchodky ze zlata:   Jiří Suk


Až zvítězíme na celém světě, pak, myslím, postavíme na ulicích několika největších měst světa veřejné záchodky ze zlata. (…) Prozatím je v RSFSR třeba zlatem šetřit, prodávat je co nejdráže a kupovat za ně zboží co nejlevněji. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti; a chceme-li všechny vlky vyhubit, jak se sluší v rozumně uspořádané lidské společnosti, řiďme se moudrým příslovím: „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“ V. I. Lenin (1921)

==========

Marxovo učení je dítětem romantického historismu, racionálního scientismu a dynamicky se rozvíjejícího průmyslového kapitalismu 18. a 19. století. Společnost zrozená z dějin utváří samu sebe jinak, než to činila tradiční společnost opřená o stvořitelský mýtus či mýtus o přirozenosti člověka. Před vědomím, že naše životy se utvářejí v dějinách, „blednou veškeré dědičné autority“.32 Marcel Gauchet napsal, že společnost, jež sama sebe začne chápat historicky, se stává společností práce, produkce a – ekonomie. Konstituuje se jako subjekt vlastního vývoje, jako tvůrčí dílna dějin, těžiště její legitimity se nachází v ní samé, v jejím neustálém sebeutváření.

==========

Fernand Braudel v rámci své historické koncepce „dlouhého trvání“ – jež je inspirativní tím, že na pojmy vzbuzující dodnes vášně hledí bez emocí – ukázal, jak se prvky moderního kapitalistického hospodářství rodily již v předindustriální společnosti pozdního středověku a raného novověku; jak se vedle tradičních lokálních trhů stále více prosazovaly výroční trhy a burzy se svými centry nejprve ve Středomoří (Benátky, Janov) a od 17. století podél Atlantického oceánu (Amsterdam, Londýn). Rozvoj zámořského obchodování s sebou nesl volnější pohyb peněz – rostly směnné obchody, úvěrování a pojišťování a další nástroje akumulace. Kapitalistická praxe byla spojena se svobodou v dobrém i zlém. Vedle lokálního trhu (public market), kontrolovaného městskou samosprávou a odpovídajícího potřebám a zvyklostem tradiční společnosti, se vyvíjela tržní hospodářství vyšší úrovně (privat market). Dravý proud privat market dlouhou dobu pouze čeřil relativně klidný oceán materiálního života. Až přesun výrazné části populace z venkova do měst, vědecko-technický pokrok a průmyslová industrializace v 19. století urychlily rozvoj kapitalismu, který Braudel chápe jako jakýsi koncentrát šířeji pojatého tržního hospodářství. Kapitalismus jako nomen omen je podle něj přístupnější, představíme-li si pod ním konkrétní kapitál jako sumu prostředků v neustálé reprodukci a kapitalistu jako člověka, který „řídí nebo se snaží řídit vstup kapitálu do nekonečného výrobního procesu, k němuž jsou odsouzeny všechny společnosti“.36 Braudel doporučuje chápat tento pojem pokud možno neutrálně, v širším a hlubším slova smyslu. Kapitálem může být leccos – peníze, cenné papíry, dům, polnosti a lesy, know-how, síť konexí atd. Tedy něco, co existuje v té či oné podobě v každé společnosti. Jak říká Bernhard Sutor, je to způsob hospodářství, který sám o sobě není špatný a který teprve umožňuje, byť zdaleka nezaručuje ekonomickou a sociální emancipaci.37

==========

Marx zachoval věrnost nutnosti, jak ukazuje jeho radikalismus, jemuž s Engelsem propadli po krachu revoluce. Nemohli se smířit s tím, že nevyšla jejich předpověď. Engels volal 13. ledna 1849 v londýnských Neue Rheinische Zeitung po světové válce, která nechá zmizet z povrchu zemského nejen reakcionářské třídy a dynastie, ale i „národy bez dějin“, které brzdí pokrok.54 Likvidace malých národů je v dialektické logice pokroková stejně jako revoluční terorismus, k němuž se Marx veřejně hlásil v listopadu 1848.55 Ještě v březnu 1850 oba očekávali brzký návrat revoluce a tomu odpovídaly jejich instrukce pro Svaz komunistů. Netolerovali nikoho, kdo se jim protivil. Nabádali dělníky, aby všemožně rozvraceli „občanskou rozvážnost“ a vedli permanentní revoluci.56 Zakladatelé vědeckého socialismu by uvítali, kdyby se revoluční Německo pustilo do války proti úhlavním nepřátelům pokroku: ruskému samoděržaví a anglické konstituční monarchii.

==========

Vystřízlivění ze snění o Evropě pohnulo Gercena k předpovědi konzumní společnosti bez revolučního patosu a vášně. Rezignoval na víru v Západ, protože pohrdal vítězným tažením západního měšťáka, jehož „mravy tvoří jednolitý, semknutý, v sobě uzavřený názor na život, názor, který má své legendy a své zákony, svoje dobro a zlo, svoje způsoby a svou mravnost nižší kategorie“.75 Avšak měšťáctví je v Gercenově pohledu také jedinou myslitelnou formou slušnější budoucnosti dělnické třídy. Za třetím stavem, buržoazií, stojí ve frontě početnější čekatel na měšťácké niveau – čtvrtý stav, proletariát. Pro průmyslové dělníky, vykořeněné z půdy, není jiné spásy než projít branou měšťáctví.76 Proto předpokládal, že autentický socialismus se nezrodí z lůna přezrálých ekonomik západních zemí, nýbrž z ruské venkovské občiny. Stal se jedním z proroků tvrdících, že v ruském zpoždění se skrývá potenciál pro vznik zcela nové společnosti. V odhadu, že socialismus se prosadí v zaostalém Rusku, se nespletl.77 Mýlil se v tom, že jeho nositelem bude rolnictvo.

==========

Engels je spojkou mezi Marxem a Leninem. Teorii vytvořil Marx, Engels z ní učinil srozumitelnější didaktický systém a Lenin politickou doktrínu a metodu. Nadšencům pro revoluci imponovala vědeckost marxismu právě v její přehledné schematické podobě. Jak ironicky poznamenal H. G. Wells, jde o hlásání prostých myšlenek výraznými slovy.93 Reduktivní schematismus umožňoval vysvětlit dějiny, jež se ve své složitosti vymykají běžnému pochopení. Jako příklad poslouží již zmíněný výčet společensko-ekonomických formací a dialektický výklad jejich zákonitého střídání, které ovšem není v západním utopismu žádnou novinkou. Středověká trojiční periodizace Joachima de Fiore (věk Otce, věk Syna a věk Ducha), na ni navazující schéma Comtovo (stadium teologické, stadium metafyzické, stadium vědecké) či běžné historiografické dělení (starověk, středověk, novověk) byly překonány důmyslnějším ekonomicko-sociologickým schématem dějin, které odpovídalo evolučnímu, deterministickému a naturalistickému scientismu 19. století. Boha nahradily dějiny, které se staly místem sebeuvědomování a osvobozování člověka z pout nutnosti. Věci a vztahy nejsou důsledkem stvoření, ale stávají se v nepřetržitém procesu boje protikladů, z nichž povstává nová kvalita.

==========

Marxova teorie však nebyla třídním vědomím samotných dělníků, to bylo zaměřeno povýtce prakticky (v odborářském smyslu), nýbrž vědomím revolučních intelektuálů, kteří se mezi sebou přeli o jednotlivé teze a smysl teorie. Dosud nebylo po ruce tolik termínů určených k „vědecké“ stigmatizaci úchylkářů: naivní materialista, maloměšťácký utopista, šosácký reformista, sociálšovinista, pravicový oportunista, marxistický renegát atd., atp.

==========

Na přelomu 19. a 20. století liberálně demokratický konstitucionalismus umožňoval sociálně demokratickým stranám aktivní účast v parlamentní politice. Každá z evropských mocností měla v sociálně emancipačním procesu výrazná specifika, v zásadě však vykrystalizovaly dva základní směry rozvoje marxistické doktríny – západní liberálně evoluční a ruský radikálně revoluční. První reprezentují ikonická jména Karla Kautského a Eduarda Bernsteina, druhý ikonické jméno Leninovo.

==========

Zastánce evolučního socialismu Bernstein tvrdil, že vývoj vyvrací předpoklad o nutnosti násilné revoluce, socialisté prosadí reformní požadavky v zastupitelských sborech. Jejich hnutí je vším, utopický cíl ničím.99 Mezi marxisty vyvolal jeho revizionismus poprask. Kautsky, hlava II. internacionály, nesouhlasil, domníval se, že Marxem zamýšlený socialismus (tj. systém bez soukromého vlastnictví) je nevyhnutelný, ale úspěšně může být nastolen pouze evoluční parlamentní cestou v podmínkách dozrálého kapitalismu.100 Pro Lenina, který hledal řešení v podmínkách ruské zaostalosti, naopak zůstával cíl vším, přičemž cesta k němu vedla pouze skrze revoluci a „diktaturu proletariátu“, kterou Marx předjímá v Kritice gothajského programu (1875).

==========

Na otázku, jak konkrétně bude vypadat „diktatura proletariátu“, odpověděl Lenin v knize Stát a revoluce (1917).112 Ze samotné struktury Leninova spisu je jasné, jak nejasným problémem marxistické teorie bylo samo budování a konkrétní podoba socialistického režimu. Marx a Engels jej nerozpracovali, pouze v různých spisech a dopisech okrajově a schematicky komentovali. Svým následovníkům zanechali „nekompletní a dvojznačnou teorii“,113 o kterou se vedly líté polemiky. Lenin si vyřizoval účty s revizionistickými

==========

Mocenský taktik a praktik Lenin podlehl anarchistické utopické vizi o spontánní jednotě mas založené na „dobrovolném centralismu“, která umožní vyříznout z těla mobilizované společnosti feudální a buržoazní vředy a nastolit zdravou vládu lidu. V tomto lavírování se ostatně podobal Marxovi, který rovněž – jak doložil Giovanni Sartori – neměl jasno o státní formě v socialistické revoluci. V Manifestu komunistické strany požadoval centralizující stát, avšak po Pařížské komuně mluvil o samosprávě výrobců, jež nahradí centralizující vládu.116 A právě touto druhou představou se Lenin inspiroval ve Státu a revoluci. Kołakowski tvrdí, že Lenin v čase první světové války, když psal Stát a revoluci, věřil v možnost spontánní diktatury proletariátu vyplývající ze sdílené nenávisti k válečným režimům, avšak v konkrétních podmínkách ruské revoluce 1917 byl nucen absolutizovat svůj axiom z roku 1902 o dominanci strany.117 Sartori k tomu podotýká, že ve Státu a revoluci si Lenin naposledy zkusil „nevinnost teoretizování“.

==========

Pro pochopení října 1917 je nutné vzít v potaz svébytný jev ruské revoluční inteligence.126 Žila mimo každodennost převážně rolnického národa, její boj za novou společnost se odehrával v intelektuálním a sociálním vakuu, v němž se dařilo morálnímu maximalismu. Liberální a sociální ideje se v Rusku vyvíjely překotně bez názorového tříbení v kultivovaném institucionálním rámci. Liberalismus, který se na Západě vyvíjel od 18. století, v Rusku nezakořenil. V revoluci 1905 proto liberálové prohráli: opakoval se jev z šedesátých let 19. století, kdy nihilističtí synové zavrhovali liberální otce, jak to ztvárnil Dostojevskij v Běsech a Turgeněv v Otcích a synech. Politické strany fungovaly bez voleb a parlamentní praxe – spíše na bázi spikleneckých spolků. Nekonformní názory byly stíhány carskou tajnou policií a trestány vyhnanstvím. Snění o revoluci posilovala mučednická aureola. V roce 1905 filozof Lev Šestov napsal, že „jen u nás v Rusku dodnes směšujeme zázraky a ideály“.127 Leninovy spisy přes svoji věcnou strohost a polemickou útočnost obsahují revoluční eschatologii. Nad starým prohnilým světem jako by již visel ideální nový svět.

==========

Sergej Bulgakov napsal, že od dob Petra Velikého má ruská inteligence monopol na evropskou vzdělanost a drží klíče od budoucnosti Ruska. Její současní představitelé se vyznačují maximalismem cílů a prostředků, což za revolučních okolností může „uvolnit temné síly v národě zamořeném dědictvím tatarského jha a instinktem kočovných dobyvatelů“.129 Pjotr Struve upozornil na to, že „ještě nikdy nikdo nevyzýval k obrovským politickým a sociálním přeměnám s takovou bezednou lehkomyslností jako naše revoluční strany a jejich organizace“.

==========

„Všechny marxistické revoluce od Leninovy až po Maovu a Ho Či Minovu, od první světové války až po druhou, pokaždé propukaly v zaostalých zemích a pod vlivem války. To opravdu je jejich logika, nejde rozhodně o náhodu.“

==========

Na otázku, zda Lenin spíše naplnil, či spíše popřel marxistickou teorii, lze odpovědět Kołakowského zkratkou, že v bolševické revoluční praxi se projevila „Marxova vlastní nekonzistentnost spíše než Leninova neortodoxnost“.134 Komunisté ovšem až do roku 1989 budou tvrdit, že Lenin tvůrčím způsobem rozvinul Marxovo učení.

==========

Bolševici v souladu se svým přesvědčením tvrdí, že v zemi probíhá socialistická revoluce; vládne dělnicko-rolnická vláda a postupuje podle učení vědeckého socialismu; z vůle většiny je nastolována rovnost a komunismus je na dosah; systém sovětů (rad) je nejdokonalejší z volebních zřízení, lid si v něm prakticky vládne sám; nové Rusko nabízí celému světu mír, avšak imperialisté chtějí jeho mírumilovnost zardousit – a proto si ruský lid vytvořil Rudou armádu a svůj socialistický řád brání i za cenu krve, hladu a bídy; s vnitřními nepřáteli bojují dělníci a rolníci prostřednictvím úřadů, které si sami zakládají (především tajnou policii Čeku).

==========

Ve jménu nové skutečnosti je revoluční násilí nutné a správné. „Vy, komunisté, jste tedy pro násilí? táží se nás. Ovšem, odpovídáme my. Ale my jsme pro revoluční násilí. (…) Kdo se bojí takového násilí, není vůbec revolucionářem. Otázka násilí nemůže se klásti tak, že každé násilí je škodlivé. (…) Násilí dělnictva proti buržoazii naopak má za účel osvobození milionů pracujících, vysvobození od knuty kapitálu, od loupeživých válek, od pustého plenění a ničení všeho, co lidstvo za staletí a tisíciletí vybudovalo a vydobylo. Proto potřebuje věc revoluce a zřízení komunistického pořádku nevyhnutelně železného aparátu dělnické diktatury.“138 V květnu 1918, kdy napsal Bucharin tato slova, měli už vítězní bolševici za sebou řadu násilných revolučních aktů. Zřídili tajnou policii a Rudou armádu. Zavedli cenzuru a zakázali 462 tiskovin. Rozehnali Zákonodárné shromáždění. Znárodnili veškeré vklady v bankách a z Národní banky si odnesli 670 milionů rublů ve zlatě. Rozpustili soudní instituce a nahradili je lidovými soudy a revolučními tribunály. Zrušili územní správu, tzv. zemstva, a nahradili je stranickými revolučními výbory. V továrnách zavedli „dělnickou kontrolu“ a Trockého doktrínu „militarizace práce“. Zakázali stranu konstitučních demokratů (kadetů) a začali její členy zatýkat a likvidovat. Do roku 1923 zřídili přes tři sta internačních táborů a umístili v nich desítky tisíc odpůrců režimu. Veškerý vnitřní obchod proměnili ve státní monopol, zavedli potravinovou diktaturu. Využívali hladomoru, aby si podrobili „maloburžoazní“ venkov. V prvních měsících po uchopení moci se domnívali, že komunistické zřízení je na dosah. Bolševická samovláda, „rudý teror“ a „válečný komunismus“ byly produkty občanské války, která byla Leninovým záměrem a vedla k rozvratu národního hospodářství a systematické likvidaci ruských elit světských i duchovních.

==========

Odvolávaje se na konkrétní pasáže z Leninových výnosů a nařízení Kautsky konstatoval: „Nemilosrdnými tresty má být ruskému proletariátu vtlučena komunistická morálka, jež mu chybí, aby se stal zralým pro socialismus.“ Kautsky odmítl občanskou válku ve jménu demokracie. Demokratická praxe je podmínkou vzdělání „nevědomých, nedisciplinovaných mas“. Z absolutismu nelze rovnou skočit do socialistické společnosti. Pouze do „tatarského socialismu“.

==========

Bolševici zdolávali starý řád a vytvářeli novou skutečnost. V dialektickém pojetí dějin se plná odpovědnost za násilí a teror definitivně přesunula do poraženého reakčního tábora, jako například v této pozdější, již typizované zkratce: „Urputný odpor svržených vykořisťovatelských tříd a kontrarevolučních buržoazně nacionalistických seskupení nebyl s to překonat přitažlivou sílu idejí Října, ztělesňujících staleté sny utlačovaných národů o spravedlivé a svobodné společnosti.“

==========

Po vítězství v občanské válce si bolševici museli přiznat, že válečný komunismus nepřinesl komunistické hospodářství, ale rozvrat a že násilím nastolovaná rovnost nemůže být východiskem pro fungování státu a národního hospodářství.175 Na rozdíl od Bucharina, který tvrdil, že ekonomická destrukce je nezbytnou fází v dialektice pokroku,176 Lenin uznal, že ekonomické představy bolševiků zkrachovaly a že socialismus je třeba budovat formou státního kapitalismu pod vedením strany.177 Výsledkem jeho realismu byla „nová ekonomická politika“ (NEP). Bolševici ji od samého počátku chápali jako „dočasnou odchylku, taktický ústup“ před „rozhodujícím útokem práce na pozice mezinárodního kapitalismu“, jak to trefně vyjádřil Zinovjev.

==========

Z katastrofy válečného komunismu se venkov vzpamatoval až v roce 1928, kdy se celková produkce alespoň vrátila na úroveň před první světovou válkou. O vesnickém kapitalismu však nelze mluvit, neboť bolševici systematicky bránili vzestupu tzv. „selské buržoazii“, především zvyšováním daní. V průmyslu zůstala většina znárodněného majetku v rukou státu, do soukromých rukou nebo pronájmů se vrátily jen malé podniky. Výrazný růst se uskutečnil pouze v energetické oblasti – výroba elektřiny se zdvojnásobila. Pro sovětský průmysl také platilo, že na předválečnou úroveň se vrátil až v roce 1927, ve srovnání se světovými velmocemi však stále citelně zaostával.

==========

Lenin se vyjádřil zcela jasně, že NEP je ústupkem toliko v ekonomické sféře. A podobně Trockij, který tvrdil, že spekulanta v hospodářství lze strpět, ve straně však nikoli.181 Lenin se ještě před svou smrtí v lednu 1924 pokusil zdůvodnit změnu kurzu. De facto dal za pravdu, aniž to výslovně přiznal, svým kritikům – renegátovi Kautskému a menševikovi Martovovi –, kteří tvrdili, že bezbřehým násilím se socialistického zřízení nedosáhne. Připustil, že cesta ke komunismu potrvá déle a bude jej třeba budovat „nekomunistickýma rukama“, tj. s využitím zkušeností buržoazie.

==========

Lenin se realisticky obával dvou trendů: byrokratického ustrnutí strany, jež ztratí svůj revoluční elán, který projevila v občanské válce;182 a „asiatské“ zaostalosti Ruska, která hrozí zadusit revoluci jako racionální projekt.

==========

S ukončením otevřeného teroru se přenášel důraz na byrokratické metody vládnutí, před kterými Lenin varoval a které pochopitelně neviděl jako důsledek partokracie, nýbrž jako dědictví carismu.

==========

V bojích na vrcholu mocenské pyramidy se v druhé polovině dekády postupně přeskupovaly síly až do Stalinova konečného vítězství v roce 1929. „Levici“ reprezentoval Trockij a později Zinovjev, Kameněv a Preobraženskij. „Pravici“ Bucharin, Tomskij a Rykov. Hlavní ideolog strany Bucharin podpořil Stalina, který sám nepatřil do žádného z táborů a obratně mocensky manévroval mezi členy původního Leninova politbyra a jednoho po druhém je odstavoval z klíčových pozic. Jako posledního se zbavil Bucharina.

==========

Základní politická otázka zněla stále stejně: jak co nejlépe urychlit vývoj ke komunismu v zemi, v níž dominuje zemědělský sektor tvořený drobnými rolníky. Levicová koncepce Jevgenije Preobraženského spočívala v „socialistické akumulaci“, v níž měl být státní zájem bez okolků nadřazen nad zájem soukromý a uplatněna tvrdá politika „vnitřní kolonizace“, suplující v ruských podmínkách kapitalistickou koloniální akumulaci. Masivní industrializace vyžadovala obrovské investiční prostředky, které měly být získávány vykořisťováním „kulaků“ prostřednictvím tvrdé státní politiky. Touto politikou se zároveň mělo zabránit posilování kulacké vykořisťovatelské třídy.

==========

S jinou koncepcí budování socialismu přišel Bucharin, který se stal horlivým ideologem nové ekonomické politiky. V první fázi byl podporován Stalinem, jenž potřeboval spojence proti levici. Bucharin odmítal válku proti venkovu jako kontraproduktivní a jdoucí proti duchu marxismu. Přikláněl se k materiální stimulaci rolníků, jimž tímto nemarxisticky vzkázal: „Obohacujte se.“

==========

V této době se totiž objevily nové krizové příznaky, především v nedostatečných odvodech obilí, které znamenaly postupný odklon od NEPu. Stalin se vrátil k násilné konfiskační metodě, nazvané podle lokality uplatnění – „uralsko-sibiřská“.190 Bucharinova rolnická politika „Obohacujte se!“ byla vytlačena Stalinovou „Bijte kulaka“.

==========

Obviňování bolševismu z brutality bylo odmítáno jako nářek těch, jimž se zhroutil svět. „Politický profil ruských emigrantů v Anglii vyvolává opovržení. Do omrzení opakují nekonečné historie o ,bolševických zvěrstvech‘.“217 Touha rozhněvaných intelektuálů a avantgardních umělců po jiném lidství – osvobozeném od všech pout – viděla v revoluci nutnost.

==========

Stanislav K. Neumann v polemickém spisu Anti-Gide (1937) psal: „Sovětský svaz … likvidoval třídní rozdíly (nepatrné zbytky kulaků a podobných živlů nepadají už v tomto směru na váhu) a třídní boj tu nemá smysl. Strany jako představitelky třídních zájmů tu nemohou existovat. Stranický boj politický odpadá. Uvnitř státu zůstává jen boj se záškodníky proletářského státu a s agenty zahraničních kapitalistů a fašistů; to však není věc politická, nýbrž kriminální. Tak mizí nejvydatnější zdroj politikaření.“

==========

Celková bilance: přibližně 1,5 milionu rozsudků vynesených stannými soudy, z toho přibližně 750 tisíc popravených a 150 až 200 tisíc vězňů zemřelých v táborech. Statisticky vzato jeden ze sta ze 160 milionů sovětských občanů byl souzen a jeden ze dvou set zastřelen.224 „Masový teror představoval sovětskou variantu ,konečného řešení‘.“225 Byl příčinou i důsledkem hlubokého rozrytí tkáně společnosti podle sociálně inženýrského plánu vládnoucích komunistů. V sovětské variantě modernizace – „velkém skoku“ – triumfoval sadistický mechanismus odosobněné industrializace řídící se logikou stroje a ospravedlňovaný nevyhnutelností dialektického pohybu k dokonalé společnosti.

==========

Obrovské utrpení, způsobené cílenými vlnami hladomoru a teroru, zapadlo ve stalinské interpretaci do celkové ekonomie vyválčeného úspěchu. Vyjadřovaly je eufemismy jako „velké vypětí sil sovětského lidu“, který se musel „v mnohém omezovat“ atd.231 Zem „posetou kostmi mnoha pokolení a nasátou krví, potem a slzami“ tak po sobě – podle stalinské ideologie – zanechával pouze kapitalistický řád, zuřivě se bránící nezadržitelným silám pokroku.

==========

Od roku 1917 hrála prim revoluční politika, která s výjimkou období NEPu nebrala ohledy na reálnou ekonomickou situaci země a zájmy jejích obyvatel. Základním účelem „diktatury proletariátu“ nebylo zvýšení životní úrovně sovětského obyvatelstva, ale možnost přerozdělovat obrovské prostředky s ohledem na politické cíle vládnoucí strany. V období industrializace bylo dosaženo růstu cestou extenzivního rozvoje a mobilizace pracovních sil. Podle vysoce nadsazených údajů stalinských ekonomů se v letech 1913–1940 zvýšila výroba velkoprůmyslu v Sovětském svazu o 730 % a překročila výrobu carského Ruska dvanáctinásobně.237 Avšak pozdější střízlivější výpočet z roku 1960 zjistil, že v letech intenzivní stalinské industrializace (1928–1940) vzrostlo sovětské hospodářství zhruba dvakrát a tempo růstu přitom dosahovalo 5,8 % ročně. Přitom v letech 1909–1913 rostla ruská ekonomika přibližně stejným tempem 6 % ročně. V obou případech lze mluvit o mimořádně vysokém růstu, byť zdaleka ne takovém, jakým se chlubil Stalin. Ve třech stalinských pětiletkách byl rozvoj založen především na zbrojní produkci (12–18násobný růst), výrobě výrobních prostředků a elektrovýrobě. Výroba spotřebního zboží (textilu) rostla výrazně pomaleji a živočišná výroba dokonce v celkovém úhrnu poklesla.238

==========

Stalinští političtí ekonomové samozřejmě věděli, že centrálně plánovaná ekonomika funguje složitějším způsobem: totiž že nižší články mají ve výrobním procesu svůj díl samostatnosti a že existuje „osobní hmotný zájem pracovníků“, který je určujícím faktorem „rozmachu výrobních sil za socialismu“.242 Režim mohl likvidovat „buržoazní živly“ či využívat exkomunikované sociální skupiny a etnika pro práci v gulazích – v drastickém úsilí vyčistit prostor pro postupné uskutečňování komunistické utopie. Těžko však mohl postavit předpokládanou hospodářskou prosperitu na násilném donucování „pracující masy“. Chtěl-li ji motivovat k velké výkonnosti, musel operovat nejen ideologicky, ale zároveň pomocí „hmotné zainteresovanosti“, která byla v principu peněžní, a tedy majetková (stalinská ideologie používala kapitalistický pojem zájem). Sovětské „hospodaření podle rozpočtu“ předpokládalo „zbožně-peněžní“ (tržní) racionalitu a logiku chování podniků a kolchozů, dělníků a rolníků. Právě v tom však vězel kámen úrazu, neboť výrobní procesy nebyly řízeny na základě ekonomického (liberálně tržního) principu, nýbrž na základě principu administrativně správního, byrokratického, jemuž se ve stranickém žargonu říkalo princip demokratického centralismu. Politika má navrch nad ekonomikou, jak to vystihl Schumpeter: „Socialistické společnosti tedy chybí rozdělovací automatismus společnosti komerční. Toto prázdné místo musí být vyplněno politickým činem…“243

==========

Ekonomický růst umožňovala všeobecná mobilizace pracovních sil, jež v zásadě měla trojí podobu: a) donucování (násilná kolektivizace, nucené práce v táborech atd.); b) stimulace (větší výdělek, možnost stranického kariérního růstu); c) utopické nadšení pro „budování socialismu“ (doprovázené mechanismy sebekontroly a sebekritiky prostřednictvím soudružských soudů, prověrkových komisí atd.).248 Podle stalinské ideologie se pracovní heroismus stal v Sovětském svazu všeobecně akceptovanou formou. Normu tedy neměly tvořit průměrné, ale vyšší, údernické výkony. Je na nich zainteresována většina pracujících, jelikož pracují pro celou společnost, nikoli pro vykořisťovatele. Zatímco pro kapitalismus je typická zničující konkurence, socialismus je společností motivujícího soutěžení.

==========

Výrobky nejsou ve „zbožně-peněžním“ systému centrálního plánování prodávány za tržní cenu, jež je dána poptávkou spotřebitele, a proto nejsou podniky nuceny minimalizovat náklady na jejich výrobu a optimalizovat jejich kvalitu. Tak se ustavuje „monopol výrobce“, jehož krajním důsledkem je výroba pro výrobu. A vzniká permanentní napětí mezi podniky a centrem, které se je snaží různými způsoby (direktivními či motivačními) přimět k větší efektivitě a produktivitě, tj. k maximálnímu ohledu na užitnou hodnotu zboží při co možná nejnižších nákladech představujících jeho hodnotu. Dlouholetá zkušenost se socialistickým plánováním prokázala, že to je v podstatě marné úsilí. V ekonomice, kde je trh podřízen plánu, existuje permanentní napětí projevující se cyklickými krizemi a těžkopádným rozvojem nejen podnikové mikrostruktury, ale i celkové makrostruktury moderní industriální společnosti.262 Centrálně plánovaná ekonomika byla schopna dosahovat mimořádných výkonů, jen pokud fungovala v mobilizačním programu – budovatelském či válečném. Dlouhodobě však, jak se záhy ukázalo, nebyla způsobilá konkurovat ekonomice tržní.

==========

Počáteční výsledky industrializace byly ohromující – nové hutní kombináty, velké přehrady, kamenouhelné doly atd. Z hlediska střednědobé a dlouhodobé strategie však tento pohyb směřoval k vysoce jednostrannému a nerovnovážnému růstu. Obří investice do těžkého a zbrojního průmyslu se dály na úkor ostatních odvětví, zejména spotřebního a potravinářského – tj. na úkor životní úrovně obyvatel. Jednoduše řečeno, sovětský typ industrializační ekonomiky se vůbec nehodil pro malou zemi s omezenými zdroji a jinou tradicí. Byl

==========

Zatímco „v roce 1948 byl vzájemný poměr průmyslu výrobních prostředků k průmyslu spotřebních předmětů 56 : 44, pak v závěru pětiletky tento poměr činil 63 : 37“.272 Československo se skutečně proměnilo v jakousi lokální strojírenskou velmoc, avšak s dosti pochybnou budoucností. Vývoz produktů těžkého průmyslu výrazně dominoval nad dovozem a byl především orientován do zemí RVHP a třetího světa. Vysoce extenzivní růst se děl na úkor obnovování výrobních programů a technologií.

==========

Vina za neúspěchy se zhusta házela na „sabotéry“, „záškodníky“ a „diverzanty“, kteří se dříve či později stali oběťmi čistek a politických procesů. Prezident Antonín Zápotocký v besedě s pracovníky Závodů V. I. Lenina v Plzni v listopadu 1953 například tvrdil, že ekonomické potíže má na svědomí Slánského banda, která záměrně orientovala hospodářství na těžký průmysl.273 Na krajském aktivu Národní fronty v Brně v únoru 1954 zase říkal, že „sabotážníkům Slánského se zdařil jejich plán v tom, že zanedbali geologický průzkum, otevírání dolů, restaurací i modernizaci důlního zařízení“.274 Princip obětního beránka, který pojme

==========

Největší protesty – na úrovni protirežimních stávek – vyvolala měnová reforma v roce 1953, která zejména nižší sociální skupiny postihla existenčně.278 Hlavním důvodem měnové reformy byl oficiálně nepřiznaný státní krach a pevnější svázání československého hospodářství se sovětskou ekonomikou.279 Cílem reformy bylo šokové odstranění neudržitelné ekonomické nerovnováhy, kterou se vyznačovaly všechny středoevropské a východoevropské ekonomiky.280 Výdaje do těžkého průmyslu (především zbrojního) rostly, avšak reálné mzdy a osobní spotřeba klesaly. V nedostatkové ekonomice – do této chvíle založené na přídělovém systému – se nacházelo příliš mnoho inflačních peněz v podobě úspor obyvatelstva. Měnová reforma zlikvidovala tyto úspory, neboť by po zrušení přídělového systému dramaticky zvýšily poptávku, která nemohla být patřičně saturována.281 V oficiálním zdůvodnění se tvrdilo, že měnová reforma skoncovala s přežitky kapitalistického systému, především s prostředky akumulovanými vykořisťovatelskými způsoby.

==========

Sociální politika byla v sovětském modelu industrializace degradována. Podle ideologického předpokladu mělo vyřešit sociální problémy samotné vybudování „dělnického státu“.283 Striktní ekonomizace sociální problematiky odpovídala prostému přesvědčení o socialismu jako vyšším vývojovém stadiu.284 Pracující masy měly zkrátka vydržet strádání spojené s budovatelským heroismem a přinést nezbytné oběti, aby se jejich děti a vnuci mohli mít už jen

==========

Jedním z klíčových nástrojů se stala mzdová nivelizace. V roce 1948 byly platy inženýrsko-technické inteligence o 66 % a úředníků o 24 % vyšší než platy dělnické, v roce 1953 byly v prvním případě už jen o 33 % vyšší a v druhém dokonce o 8 % nižší.288 V tomtéž roce dosahovaly mzdy ve školství, kultuře a zdravotnictví v průměru 80 % výše mezd v průmyslu.289 Vzestup dělnictva (celkový platový růst o 59 %) byl doprovázen pádem tradiční inteligence, kterou nahradila inteligence nová. Přibližně z jednoho milionu jejích příslušníků se rekrutovaly funkcionářské sbory o celkovém počtu 250 tisíc lidí – a vytvořily páteř stranicko-byrokratického systému.

==========

Jak už jsem uvedl, mobilizační industrializační megalomanie vedla na přelomu čtyřicátých a padesátých let k prudkému poklesu národního důchodu na úrovni státního krachu. Životní úroveň citelně poklesla.291 V roce 1948 činil podíl osobní spotřeby na národním důchodu 76 %, v roce 1953 se snížil na 59 %. Hodnoty spotřebního koše pro čtyřčlennou rodinu, která činila 1700 korun, dosáhlo v polovině padesátých let jen 10 % domácností. Režim musel reagovat vstřícnější politikou sociálních kompenzací, spočívající ve snižování cen, zvyšování osobní spotřeby, důchodů a sociálních dávek. Důležitou funkci plnily dotované sociální služby – nízké nájmy, levná doprava, rekreační a kulturní vyžití –, které obyvatelstvo brzy považovalo za samozřejmou součást života v socialismu.

==========

V roce 1958 podle Karla Kaplana stále patřilo do nízkého příjmového pásma pod hranicí životního minima 28,8 % populace (především rodiny s třemi a více dětmi). Ve středním příjmovém pásmu, dosahujícím a mírně překračujícím životní minimum, se nacházelo 46,7 % populace (dělnické a úřednické rodiny, rodiny s více dětmi). Ve vyšším příjmovém pásmu relativně komfortně překračujícím životní minimum se pohybovalo 24,5 %. Většina těchto nejlépe situovaných domácností byla podle Kaplana existenčně spjatá s režimem a tvořila jeho základnu (nová inteligence, nomenklaturní kádry, bezpečnostní složky a preferovaná dělnická odvětví).295 *

==========

Maloburžoazní mentalitu se vykořenit nepodařilo (a nikoli jen u intelektuálních vrstev), což si komunistický režim plně přiznal po roce 1968 a tomuto poznání přizpůsobil svoji politiku v druhém poločase své existence.

==========

Dole, ve výrobní základně, vyvolával tlak shora svébytný protitlak, který se projevoval různými způsoby podmíněné a motivované rezistence (nízkou pracovní výkonností) či přiměřeného odporu (stížnostmi, protesty, stávkami). V letech 1948–1953 se v různých lokalitách a v různém rozsahu uskutečnilo 218 stávek, o nichž ovšem československá veřejnost nebyla informována.

==========

Představa, že „lidé budou maximalizovat svůj výkon (a tím i v souhrnu společenskou produktivitu) jen díky tomu, že nepracují pro kapitalisty, ale pro společnost, a tím zprostředkovaně vlastně pro sebe“,301 se brzy ukázala jako mylná.

==========

Zásadní dilema spočívalo v tom, jak denivelizovat mzdy, které podvazovaly produktivitu práce a celkovou hospodárnost. V důsledku centrálního plánování v čase plošné industrializace vznikl propracovaný systém „změkčování norem“ a „nepobídkového zvyšování tarifů“ pomocí různých „koeficientů a nástaveb“, jejichž původním účelem bylo chránit podnik a pracující před přehnanými nároky plánu a dosáhnout co největších důchodů.

==========

Nivelizace podlamovala výkonnost vysoce kvalifikovaných dělníků (ale také inženýrsko-technických pracovníků a úředníků) a nemotivovala ke zvyšování kvalifikace ani pracovníky nižších výkonových tříd. Například ve slévárnách a velkých kovárnách platily stejné platové stupnice jako v lehkém a potravinářském průmyslu. Podle Ústřední rady odborů stejné problémy trápily lékařství, školství a výzkum. Proto byl již v srpnu 1953 vydán pokyn příslušným ministerstvům k vypracování nových „tarifně kvalifikačních katalogů“, práce na nich však postupovaly pomalu. Zřejmě kvůli tomu, že centrální stanovení objektivního řádu pracovních výkonů a jejich spravedlivého odměňování bylo v kompletním rozsahu prakticky nemožné.

==========

Ústřední rada odborů musela přiznat i to, že pro nedostatek kvalifikovaného a motivovaného personálu selhávala také kontrolní funkce Státní banky a Investiční banky. Vinu přičítala všeobecnému podléhání rovnostářství, jak je patrné ze zdůrazňování jeho negativních funkcí: „škodí“, „podlamuje“, „brzdí“, „snižuje“, „ubíjí“ atd. Potýkání se s tímto problémem patřilo k sovětskému reálnému socialismu jako takovému, jak dosvědčuje rozhodný odpor k tzv. uravnilovce v SSSR.

==========

V důsledku stalinské industrializace, jež si vynutila mobilizaci pracovních sil, bylo symptomatické, že většina mistrů neměla potřebnou kvalifikaci (86 % z nich disponovalo jen základním vzděláním). Proto vystupovali jako „ochránci dělníků“ a uplatňovali „líbivou a populární mzdovou politiku“ – zkrátka chtěli mít „v dílně klid“. Výsledkem takového řízení bývalo často to, že nebyl plněn plán produktivity práce ani plán výroby, a přitom úkolové normy a mzdové fondy byly překračovány. Například slovenské závody JVS v Martině splnily plán výroby v červenci 1954 na 77,5 %, mzdový fond překročily o 30 % a normy byly v průměru splněny na 234 %!

==========

Ideologické mobilizace a politické intervence měly paradoxní efekt, učily podniky rezistenci vůči budovatelskému nadšení. Výhodnější bylo umět si vyjednat měkčí plán a maximalizovat důchody bez ohledu na výkonnost, neboť zisk v podniku nezůstával. Tak se rozvinula „pustošivá hra o cíle a prostředky“, v níž se podniky snažily dosáhnout navýšení investic, materiálu, pracovních sil, velkoobchodních cen atd. Prosadil se „všeobecný mechanismus vzájemného podvádění“. Vyřazení demokracie a trhu z této hry pomohlo vytvořit systém, v němž byla moderní tržní reprodukce do značné míry podřízena paternalistickým způsobům dominance. V uzavřeném systému se rozvinulo netransparentní dohadování mezi centrem a výrobními jednotkami o zájmy, v němž rozhodující roli hrály pozice a vazby v klientelistické síti.

==========

Centrální plánování naráželo na trvalé obtíže v takovém rozsahu, že původní předpoklady o jeho racionalitě a efektivitě vzaly zasvé. Svědčí o tom pouhý výčet neúspěchů při realizaci jednotlivých pětiletek. První pětiletka (1949–1953) byla změněna v roce 1950 a znovu 1951 – a to tak výrazně, že původní plán prakticky přestal existovat a nahradily ho dva roční plány (1952 a 1953). V krizových letech 1954 a 1955 byla československá ekonomika znovu řízena ročními plány. Druhou pětiletku (1956–1960) potkal stejný osud, schválena byla až v roce 1958 a znovu ji předcházely dva upravené roční plány. Třetí pětiletka (1961–1965) dopadla nejhůř – měnila se již v prvním roce a v druhém de facto zanikla. Měl ji nahradit sedmiletý plán, ten se však nerealizoval a místo něj bylo hospodářství až do počátku čtvrté pětiletky (1966–1970) znovu řízeno ročními plány.

==========

Ota Šik – který se stane ekonomickým lídrem v šedesátých letech – hodnotil „Rozsypalovu reformu“ úplně jinak. Podle něj spočíval neúspěch již v samotné koncepci, především v tom, že nedokázala účelně vyřešit koexistenci plánu a trhu. Šik se osobně účastnil prací v Rozsypalově týmu, své zásadní námitky vůči ní však formuloval až později. Právě v této době se podle vlastních slov poprvé dostal do hlubšího kontaktu s nezkreslenými statistickými údaji o reálném stavu národního hospodářství, které ukazovaly, že je na tom mnohem hůře, než si myslel. Viděl obrovský rozdíl mezi teorií a praxí a přišel o mnohé iluze.330

==========

Zasvěcený vhled do reálného stavu národního hospodářství neposkytoval důvody k optimismu. Proto také k druhému pokusu o reformu dozrály podmínky již v roce 1963. Centrum – v širším, celostátním slova smyslu – si muselo přiznat, že situace je velmi vážná. Nebyl to však veřejný fakt. A to nejen po tzv. státně bezpečnostní linii, ale i po linii veřejných institucí. Dokumenty vrcholných orgánů socialistického státu, které neradostný stav ve značné šíři evidovaly, byly tajné a odpovědní funkcionáři nabádáni, aby citlivé informace drželi v „přísném utajení“.

==========

Přesto ovládání shora nestačilo a muselo být doplněno o tajnou kontrolu bránící „nepřátelskému podzemí“ narušovat výrobní základnu. Podstata ekonomické kontrarozvědné činnosti spočívala v „práci v objektech“, kterých bylo několik tisíc a počítalo se mezi ně i 174 centrálních institucí podléhajících státnímu tajemství. Plošné pokrytí však nebylo hodnoceno jako jednoznačně kladné, existovaly v něm totiž citlivé mezery způsobené formalismem – například pod kontrolou byla řada relativně bezvýznamných JZD, nikoli však geologický průzkum.

==========

Navzdory trvalé bdělosti těžiště objektivních hospodářských problémů v politicky konsolidovaném státě již neleželo v oblasti třídního boje, nýbrž v systémových dysfunkcích. Pozornost se tak přesouvala do monitorovací a informační oblasti a kontrarozvědka operovala s čistě ekonomickými materiály.336 Na základě exkluzivních agenturních analýz bylo možné učinit si mnohostranný, barvitý a v zásadě nenahraditelný obraz toho, jak funguje pokus o stát jako jednu velkou továrnu a kancelář.

==========

V agenturních analýzách se objevují zmínky o tom, že tržní ekonomika dokáže mnohé problémy řešit účelněji a že socialistické hospodářství, které chce být soběstačné, „je zranitelné ze strany kapitalistických států“. (Strach ze zranitelnosti od kapitalistické ekonomiky patřil k topoi expertního národohospodářského diskurzu. Například v únoru 1957 upozornil Jaromír Dolanský na to, že z dovozů z vyspělých kapitalistických států tvoří suroviny 70 %, což rozleptává konkurenceschopnost socialistické soustavy. Jinak to ale za současné situace nejde udělat – je to „východisko z nouze“ a je třeba si přiznat, že „kapitalistický systém“ je momentálně efektivnější.)

==========

Veřejné centrální orgány socialistického státu, odpovědné za národní hospodářství, rovněž pracovaly v režimu utajení. Neveřejné tak zůstávaly alarmující údaje o velkých disproporcích mezi zdroji a potřebami při zabezpečování obyvatelstva potravinami a spotřebním zbožím (vyžadujících obrovské přesuny finančních prostředků z jiných oblastí); o drahých dovozech surovin a základního zboží z kapitalistických států (včetně nutnosti krýt klesající dovoz obilí ze SSSR); o podstatném zhoršení podmínek k produkci deviz ve volných měnách; o nuceném snižování jakosti potravin a dalšího zboží denní potřeby; o drancování zásob uhlí atd. Pracující socialistického státu neměli vědět, že centrum je sevřeno v kleštích dvou extrémních řešení: buď problémy národního hospodářství znovu řešit na účet životní úrovně, anebo zvyšovat životní úroveň na úkor rozvoje výroby a budoucnosti. Obávalo se jejich reakce, kdyby se dověděli, že je zvažována první alternativa.339

==========

V přehledu autorit, který obsahují Šikovy memoáry z roku 1989, chybí jediné jméno – Stalin. Nejprve nezpochybnitelný a posléze zavržený diktátor dominantně formoval ideologická a vědecká východiska třicetiletého vědeckého aspiranta přednášejícího politickou ekonomii na Ústřední politické škole ÚV KSČ. Dobře to dokládá těsnopisecký záznam přednášky, jež byla shodou okolností vydána den po Stalinově smrti. V úvodu Šik říká: „Musíme obzvláště důkladně studovat, rozšiřovat a vysvětlovat nový geniální přínos soudruha Stalina do politické ekonomie, jeho další tvůrčí rozvinutí marxismu-leninismu.“

==========

Šik byl zapřažen do sovětské komunistické propagandistické vědy, která vytlačila kritické myšlení. Abstraktní – „metafyzické“ – poučky byly považovány za skutečnost. Na přednáškách Šik vysvětloval základní zákony a zároveň hlásal brzké propuknutí proletářských revolucí v kapitalistických zemích a vítězství vyššího a dokonalejšího, socialistického společenského řádu. K tomuto typickému obrazu je třeba dodat, že politická ekonomie socialismu byla ideologicky zdeformovaná nauka, která před sebou měla kontroverzní vývoj permanentně oscilující mezi ideologickou abstrakcí vývojových zákonů a empirickým věděním. Centrální plánování samo o sobě mělo svoji racionalitu a logiku, která podléhala tomuto napětí mezi fikcí a realitou. *

==========

Přednost měla výroba výrobních prostředků před výrobou spotřebního zboží. Šik v této souvislosti dokonce mluví o „zákonu přednostního růstu“, který zajišťuje nezávislost na imperialistické ekonomice, posiluje industrializaci a obranyschopnost země. Co se pak týče spotřebního zboží, velmi pečlivě musí být hlídány „kupní fondy“ (poptávka obyvatelstva), které musí odpovídat „fondům zboží“ (spotřební nabídce). Proto Šik vyzdvihuje měnovou reformu z roku 1953, která uvážlivě odstranila velkou disproporci „brzdící rozvoj výrobních sil“.

==========

Stalinův „kult osobnosti“ způsobil mnoho zlého, ale strana sama a myšlenka komunismu zůstávají neposkvrněné. Avšak nic už nemohlo být jako předtím. Dilema, které zároveň fungovalo jako východisko, vystihl československý komunistický intelektuál Miloš Hájek: „Čekal jsem leccos, ale politbyro KSSS, tato bašta jistoty, se mi zdála být mimo pochybnost. Nicméně straně jsem skálopevně věřil dál a bez zábran jsem akceptoval usnesení ÚV KSSS o kultu osobnosti. Byl to proud, který navazoval na lepší, mnou samým potlačenou stránku mého já.“

==========

Nevyzpytatelnou tyranii jednoho diktátora měla nahradit moudrost „kolektivního vedení“. Změnily se prostředky, nikoli však intence ovládat a přetvářet společnost.

==========

Šik se pustil do ošidné operace s cílem uniknout Stalinovi s pomocí Lenina jako pravověrného vykladače Marxova a Engelsova učení. Tento jeho pokus proto nelze označit za klasicky revizionistický ve smyslu mladý versus starý Marx či Marx versus Lenin a podobně. Šik se zároveň vymezil – jak bylo tehdy typické – proti dogmatismu i revizionismu. Marxisticko-leninský diskurz pro něj zůstával pilířem a inspirací především pro svůj vývojový a vědecký perspektivismus. „Pohled do společenské budoucnosti je poprvé v dějinách pohledem vědecky podloženým, a proto kvalitativně novým.“365 Z této pozice Šik podniká moralizující výpady proti reformním snahám na Západě – chce „stále odhalovat třídní zaměření všech proticyklických opatření buržoazních států“; Keynesovu teorii považuje za „protidělnickou“; odmítá veškeré sociálně demokratické „reformistické iluze“; odhaluje rafinovanost antikomunismu, který – vědom si „stále větších úspěchů a síly socialistických zemí“ – si chce naklonit dělnickou třídu na Západě pouhými „drobty“.366 Poukazuje na existenci byrokracie jako „výplodu“ kapitalistického systému demaskovaného Marxem. Byrokratický systém sám sebe vydává za „objektivní a nadtřídní“, aby zakryl „skutečné vykořisťovatelské cíle“. Jeho pravou funkcí je „předepisování, nařizování, dirigování, zakazování, povolování, schvalování, dohlížení, varování, šikanování a mentorování“.

==========

Ekonomická teorie se po roce 1963 stala jakýmsi koridorem, v němž se mohlo více či méně svobodně, více či méně otevřeně narušovat původní monolitické pojetí politické ekonomie socialismu a zároveň s tím i jeden z pilířů komunistického centralismu.

==========

„Revizionismus“ je podobně zatížený a nejednoznačný pojem jako „stalinismus“ a „destalinizace“. Je třeba mu dát jasný smysl. V původním, ryze negativním slova smyslu fungoval jako stigma pro ty marxisty, kteří zpochybňovali oficiální dogmata a stranickou linii.378 Jeho podstatou a účelem v tomto smyslu bylo „odstranit vědecký a revoluční obsah světového názoru dělnické třídy a nahradit ho buržoazní teorií“. Za třídní základnu „revizionismu a sociálního reformismu (sociálního demokratismu)“ považoval oficiální výklad „oportunismus“ jako obecný projev změkčování „revoluční politiky marxisticko-leninských stran“.379 Avšak od chvíle, kdy se v oběhu objevil pojem „dogmatismus“ jako pejorativní výraz pro konzervativní partajně-byrokratické myšlení, nabyl pojem „revizionismu“ pozitivní charakter – a to jako výraz snahy o demokratizaci a racionalizaci.

==========

Šik tvrdil, že v ekonomickém výzkumu je třeba začít u konkrétních problémů, nejasností a neznalostí, nikoli u „apriorního vytyčení velmi obecných kategorií a zákonů převzatých z děl klasiků marxismu-leninismu, ze Stalinových prací, z různých učebnic a učebních pomůcek“.

==========

Od roku 1963 projevoval Šik, jako vedoucí teoretické skupiny, reformní ambice a samozřejmě si uvědomoval mocenskou dimenzi celé věci. Věděl, že od teorie k praxi nevede přímá cesta. V atmosféře poststalinské ideologie, obohacené o utopistickou příměs „vědecko-technické revoluce“, neváhal napsat, že komunistická strana se k věcnému poznání dopracovává skrze houževnatý odpor ve vlastních strukturách, jenž je dán „vžitými představami“, „zaběhnutými metodami řešení“ a „osobními a lokálními zájmy“.383 Znal to ze zkušenosti, pohyboval se mezi akademickou půdou a aparátem ÚV KSČ. Vedl Ekonomický ústav ČSAV, byl členem ÚV KSČ a měl přístup k nejvyšším funkcionářům režimu.

==========

Šik však trh vysvětloval v marxisticko-leninském duchu jako nutný přežitek předchozích epoch. V socialismu hraje výraznou roli jen proto, že ještě nebyl překonán dokonale vyvinutou a dokonale organizovanou výrobou pro bezprostřední společenskou spotřebu. Zanikne až v komunismu – komunistické utopie se Šik nevzdával.403 V teorii však vyměnil klíčovou figuru: skupinové a společenské zájmy už neslaďuje plán, nýbrž „socialistické tržní vztahy“,404 které v hloubi šedesátých let již figurovaly jako jeden ze základních pojmů revizionistické politické ekonomie v celém východním bloku. Přiznal určitou inspiraci kapitalisty, kteří „přizpůsobují konkrétní výrobu jejímu objektivně nutnému vývoji“. Dokážou to právě a jen proto, že se nechají vést logikou trhu. Šik dokonce – na rozdíl od třídně nesmiřitelných formulací uplatněných v disertaci z roku 1962 – připustil, že soudobý kapitalismus se do určité míry naučil plánovat a že to vede ke kvalitnějšímu životu tamní dělnické třídy.

==========

406 Při vysvětlování „plánovitě regulovaného trhu“ se nelze ubránit představě dvojího nebezpečí: že tržní živel vytlačí plánovací praxi na okraj, anebo plán zadusí trh. Možná proto se Šik znovu uchýlil k centralistickým formulacím odsuzujícím „resortismus“ a komunisticky apeloval na vytvoření organické jednoty – zahrnující plánování, řízení i kontrolu –, na níž budou participovat všechny subjekty účastnící se výrobního procesu. Takový apel ovšem nebyl ničím sankcionován. Od centra totiž Šik očekával, že přestane být direktivním orgánem a stane se spíše jakýmsi osvíceným místem, které bude vědecky poznávat „nutnost celospolečenských ekonomických souvislostí“ a „nepřímo usměrňovat i vývoj výrobních sil“.407 Tržní samoregulace pod dohledem poučené strany!

==========

Rozpor v Šikově myšlení nezaznamenali jen „dogmatici“ kolem Felixe Olivy, ale i francouzští trockisté a po nich je zopakoval Ivan Sviták: Šik reprezentuje technokratickou koncepci, v níž opouští intence samotného Marxe o budoucí svobodné a samosprávné socialistické společnosti ve prospěch „zvýšení spotřeby v podmínkách státně monopolního kapitalismu“. V takovém případě je vzorem spíše Ford než Marx.417

==========

Následující úryvek z řeči jednoho z představitelů marxisticko-leninské teoretické fronty je typický. Výuka národního hospodářství v první a druhé republice i za okupace plnila hlavy studentů „změtí buržoazních učení a teorií, jejichž jediným cílem bylo zatemňovat zlořády kapitalismu a podepírat hroutící se kapitalistický řád. Za vědu byl vydáván eklekticismus Rašínů, Horáčků, Mildschuhů. Za hvězdu ekonomické školy byl vydáván Engliš, jehož vyumělkované, zdánlivě tak logické teorie úplně zkrachovaly tváří v tvář strašlivé skutečnosti kapitalistické krize a který sám, jako přední exponent zahraničních i československých monopolů, se pokoušel krkolomnými konstrukcemi zastírat stupňované ožebračování našeho lidu a vlastizrádnou politiku české velkoburžoazie. Tento oficiální sbor buržoazních pavědců pak doplňovali sociálně demokratičtí reformisté, kteří, v čele se zrádcem Mackem, pokračovali v tradici Masarykova zatemňování a falšování marxismu a pokoušeli se nahradit marxistickou politickou ekonomii módní imperialistickou teorií Keynesovou. K tomu pak přistoupilo za okupace matení mysli části naší inteligence nacistickými ,teoriemi‘ řízeného hospodářství. Toto vše tvořilo veliký balvan, jejž po osvobození museli nečetní marxističtí ekonomové rozbít a odstranit z cesty, aby bylo vůbec možno začít rozvíjet ekonomickou vědu.“

==========

Zlikvidována byla liberální škola Karla Engliše, který byl vyhozen ze všech postů a funkcí, i reformní keynesiánská škola Josefa Macka, který v roce 1949 emigroval.420 Třídní hněv se brzy obrátil i proti ekonomům marxistickým. Jen v politickém procesu s Rudolfem Slánským jich bylo podezíráno a obviňováno mnoho. Obžalováni a odsouzeni byli tři, Ludvík Frejka k trestu smrti.421 V jiných vykonstruovaných procesech byli odsouzeni k mnoha letům žaláře ekonomové Josef Goldmann, Pavel Hrubý a další. V roce 1954 byl rozprášen Národohospodářský ústav Josefa Hlávky jako poslední institucionální relikt otevřeného ekonomického myšlení. Zatčeni byli jeho prezident a bývalý guvernér Národní banky Jaroslav Nebesář a další zaměstnanci, o něco později mladší ekonom Jaroslav Krejčí, který odolal nátlaku a odmítl spolupracovat se Státní bezpečností. Až do tohoto okamžiku se v rámci této vědecké komunity – sledované již tajnou politickou policií – pořádaly otevřené debaty, v nichž Nebesář označoval stalinskou ekonomii za „puerilní“.422 Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k 15 letům vězení za údajnou velezradu a špionáž (Jaroslav Krejčí dostal 10 let), v roce 1956 byl propuštěn ze zdravotních důvodů a dva roky poté zemřel (Krejčí byl propuštěn v roce 1960 na všeobecnou amnestii).

==========

Sebevědomí a razance, s nimiž někdejší stalinističtí političtí ekonomové odmítali dogmatickou verzi disciplíny, kterou pomáhali fixovat, je ohromující. V padesátých letech razili tezi o absolutní soběstačnosti centrálního plánování, v následující dekádě s obdobným zápalem kombinují „v nejrůznějším stupni tržní a plánovací iluze“, jak napsal Jiří Řezník v podrobném rozboru historie časopisu Politická ekonomie.440 Jejich utopismus nezeslábl a pomáhal na svět představám o optimálním organickém propojení plánu s trhem, o dohonění kapitalistické ekonomiky, o kvalitativně jiném konzumerismu v socialistických podmínkách atd. Patřili k intelektuální elitě za Stalina i po něm. Vedle utopismu zároveň existovalo jasné vědomí, že pokus vytvořit zcela novou ekonomickou vědu po padesáti letech reálně existujícího socialismu v Sovětském svazu selhal.

==========

„Marxistické teorii se nepodařilo vyřešit vztah plánu a trhu a vybudovat konzistentní teorii plánování.“441 Pro většinu kriticky uvažujících ekonomů, kteří ještě objektivně nemohli opustit marxisticko-leninské paradigma, to znamenalo vrátit se do roku 1921, kdy Lenin odstartoval NEP s poznámkou, že výstavbu veřejných záchodků ze zlata v socialistických metropolích je nutné ještě odložit.

==========

Vědcům, kteří se zbavili chomoutu dogmatismu, svitlo, že skutečná věda je jen jedna, a nikoli dvojí – totiž ta správná socialistická a ta nesprávná buržoazní. V oblasti teorie se otevřely dveře ke konvergentnímu pojetí vědy. Karel Kouba mluvil o neodpovědném „ekonomickém romantismu“ ve stalinistickém období, který vedl do fatální myšlenkové izolace, v níž „buržoazní ekonomové řešili problémy za nás“.

==========

Maďarský ekonom János Kornai v pamětech napsal: „Svět vědy nebyl privilegovanou ani chráněnou oblastí. Hluboko do ní zasahovala chapadla totalitního státu, sledovala ji a terorizovala.“467 K příkré charakteristice ho přivedla vlastní zkušenost zesílená jako ve zvětšovacím skle pohledem do vlastního svazku, který na něj vedla maďarská tajná policie. Kornaiovi nejvíce o temném pozadí podmíněné vědecké svobody v šedesátých letech prozradil případ jeho amerického kolegy, s kterým se setkával na mezinárodních konferencích, zahraničních badatelských pobytech i doma v Budapešti. John Michael Montias z Yaleovy univerzity, specialista na hospodářské systémy východního bloku, jezdil v letech 1959–1966 do Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Československa na badatelské pobyty a napsal o jejich ekonomikách řadu odborných textů a knih. Ovládal moderní ekonomické teorie, disponoval širokým politickým a kulturním rozhledem a dokázal se velmi dobře domluvit v místních jazycích.468 Montiasovy rozsáhlé zájmy a kontakty vzbudily pozornost východoevropských politických policií, které usoudily, že tento muž je americkým špionem469 a podrobily jeho aktivity při pobytech ve svých zemích důkladnému sledování a tajnému prověřování. Bylo to v souladu s novou doktrínou „posilování socialistického práva a zákonnosti“, která po oficiálním vyhlášení socialismu a zakotvení do ústavy v roce 1960 via facti nahradila stalinskou doktrínu „zesíleného třídního boje“. Politická policie se zaměřila na „preventivně výchovná opatření“, vyhledávání a odhalování „ideologické diverze“ ve všech sférách společenského života a na tzv. informační činnost.470 Johanna Bockmanová napsala, že rozdíl mezi špionáží a vědou závisel především na předpokladu důvěry ve vědecké komunitě založené na nefalšované vědecké reputaci.471 V tomto smyslu nebylo o Montiasovi žádných pochyb. Podle policejních záznamů navštívil Montias v letech 1961–1966 Československo pětkrát a strávil v něm celkem sedmdesát dnů. Na jeho spisu lze ukázat limity vědecké svobody v čase tání. A alespoň rámcově doložit, co vše se začalo dít, když se americký ekonom pustil do studia „československého modelu“.472 Státní bezpečnosti bylo z podstaty věci podezřelé, že „navázal větší množství styků s vědeckými pracovníky se záporným postojem“ a s „bývalými lidmi“, tj. příslušníky tříd deklasovaných socialistickou revolucí.473 Vycházela z jistých, dosti rozsáhlých a systematických zjištění o konkrétních osobách – vědcích, umělcích, intelektuálech. V této studii není místo pro podrobné doložení těchto zjištění. Montiasův zájem se odehrával na úrovni odborných ekonomických debat,474 které samozřejmě souvisely s aktuálním politickým vývojem. Zajímal se o vliv sjezdu KSSS, o názory předních komunistických funkcionářů, o postavení Slovenska v Československu atd. Mluvil s odborníky z akademického prostředí, jejichž přístup do nejvyšších pater politiky a k utajovaným informacím byl limitovaný. Kontrarozvědka však předpokládala, že mluví-li se o skutečnostech, které nejsou oficiálně zveřejňovány, jsou hovory protistátní, podle principu: co není dovoleno, je zakázáno. Zaznamenala sice, ale zcela ignorovala ohleduplnost gentlemana, s níž Montias oslovoval české a slovenské kolegy: „Prosím, pánové, pokud jste u některých problémů vázáni mlčenlivostí, nechci, abyste mi odpovídali.“475 Určitou opatrnost, kterou Američan projevoval, kontrarozvědka považovala za důkaz profesionální konspirace. Jistě byl obeznámen s realitou východoevropských policejních režimů a lecčeho podezřelého kolem sebe si mohl všimnout nebo to přinejmenším tušit. Koneckonců na jeho obezřetnost upozorňují poznatky v agenturních záznamech.476 V pražských hotelích Palace a Esplanade, v bratislavském Carltonu, kde se ubytovával, se mu policejní agenti hrabali v osobních věcech a pořizovali soupisy nálezů. KÁJA a MARCELA – opakovaně konající svou povinnost v červenci a srpnu 1963 – nenašli nic jiného než věci denní potřeby, noviny, vědecké publikace, různé záznamy apod.477 Ovšem balíček stodolarových šeků byl pro policii dostatečným důkazem, že jde o špičkového špiona, který disponuje „velkými znalostmi, chytrostí a lstivostí“.

==========

Maďarská kontrarozvědka v červenci 1964 na popud z Prahy „učinila opatření k zjištění jeho činnosti v MLR, jeho styků a charakteru těchto styků“ a připojila informaci o Jánosi Kornaiovi a dalších podezřelých ekonomech.485 Výměna spekulativních informací, někdy i krajně bizarního charakteru, pokračovala v dalších letech, kdykoli Montias přicestoval do některé ze socialistických zemí. Československá kontrarozvědka požádala v listopadu 1965 tu maďarskou o sdílení informací o Montiasovi od jejího amerického agenta.486 Pravděpodobně neúspěšně, jelikož v dalších písemnostech svazku o tom není ani náznaku.

==========

Ekonomičtí experti pracující pro československou kontrarozvědku hodnotili Montiasovu vědeckou práci podle stalinského mustru. Je to „jednoznačně kapitalismu oddaný ekonom. Kritizuje stav pláno- vání sovětského typu, snaží se infiltrovat myšlenku, že metody plánování, které jsme převzali od SSSR a které dosud přebíráme, československému hospodářství neprospívají.“487 K tomuto závěru dospěla expertiza datovaná v listopadu 1966, tedy v době, kdy takové názory již byly běžnou součástí reformního ekonomického diskurzu.

==========

O dost ostřeji vyzněla expertiza spisu O vývoji českého hospodářského systému v letech 1948–1961 [The Evolution of the Czech Economic Model, 1949–1961 (1962)]. Podle ní se Montias dokonce snaží „o oslabení vlivu a řízení KSČ v ekonomii a plánování a kritiku plánování hospodářství sovětského typu“.488 Představa o možnostech vědeckého textu ovlivnit mocenskou realitu byla patafyzická.

==========

V souvislosti s Američanovými výzkumy považovala kontrarozvědka řadu československých ekonomů za podezřelé jedince, ne-li přímo za lidi s nepřátelským postojem ke státnímu zřízení. Typickým příkladem je Radoslav Selucký, který se s Montiasem několikrát setkal. Pozornost Státní bezpečnosti upoutal častými výjezdy do kapitalistické ciziny, návštěvami na ambasádách a zájmem o Tigridův exilový časopis Svědectví. „Ačkoliv je členem KSČ, inklinuje na Západ,“489 stojí v záznamu z prosince 1966, který potvrzuje a rozvíjí předpoklad z roku 1963, že jde o „úchylkáře“.

==========

Montias byl vzdělanec nevšedního záběru a nescházel se jen s ekonomy, ale také s umělci – Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem a dalšími. Všichni byli evidováni a sledováni.

==========

Jak už bylo řečeno, veškeré agenturní a technické úsilí nevedlo k předpokládanému odhalení. Akce nabobtnala do značných rozměrů a v Československu, Polsku a Maďarsku do ní byly vtaženy desítky podezřelých nebo nově podezíraných a prověřovaných osob, ať už o tom věděly nebo ne. Její vyústění odpovídá jejímu charakteru – a lze je považovat za zpravodajské fiasko. Na přelomu let 1965/1966 se maďarští policisté rozhodli utáhnout smyčku. Předpokládali, že Montias počátkem ledna přiveze do Československa závažné materiály o vztahu Rumunska k RVHP, které měl získat konspirativním způsobem. Československá komunistická policie se na to připravila, ale očekávaná trefa do černého se nevydařila. „Úkonem G-9495 byla provedena prohlídka v hotelu Esplanade osobních zavazadel MONTIASE mimo černé aktovky, kterou měl stále u sebe. Výsledek úkonu byl negativní.“496 Československé policii zůstaly jen spekulace: považovala za pravděpodobné, že Montias zanechal inkriminované materiály ve Spolkové republice Německo, z níž přicestoval 3. ledna 1966 do Československa.

==========

Poté se domnívala, že všemi mastmi mazaný americký ekonom si tentokrát opatřil „tajné materiály o ČSSR“ a cestuje s nimi zpět do Maďarska. Požádala proto soudruhy z maďarské bezpečnosti o tajnou prohlídku jeho osobních věcí. Ale znovu se stejným výsledkem: „Během operativních opatření nebyly zjištěny žádné tajné materiály o ČSSR.“

==========

János Kornai prostudoval svůj svazek v budapešťském archivu a vylíčil, jak rozsáhle a všestranně ho maďarská tajná policie v souvislosti s Montiasem sledovala a paralelně s ním další vědecké pracovníky. Jeden odposlechnutý telefonát s banálním sdělením, které považovala za šifrovaný vzkaz, vyvolal další šetření a prověřování, podobně jako v Československu a Polsku.

==========

Přestože americký ekonom měl nejvíce „styků“ v Československu a zdejší kontrarozvědka akci spustila, vše nakonec rozštípla budapešťská policie bez vědomí své pražské sestry. Aniž měla v ruce jakýkoliv kompromitující doklad, nabídla Američanovi spolupráci. Bez váhání odmítl a okamžitě to šel nahlásit na velvyslanectví své země v Budapešti (po návratu do USA to oznámil ministerstvu zahraničí).502 Blamující se maďarské policii nezbylo nic jiného než nechat v červenci 1966 – „z politických důvodů“503 – zveřejnit novinový článek, v němž byl americký ekonom denuncován jako špion. Byl zařazen na listinu nežádoucích osob, což mu znemožnilo další pobyt v socialistických zemích. Montias reagoval veřejným prohlášením, že mu nikdy nešlo o špionážní poznatky, ale vždy jen o pravdivost ekonomických skutečností.

==========

Státní bezpečnost se zlomyslně domnívala, že pro amerického „sovětologa“ bude mít dané opatření vážné existenční důsledky. „Vzhledem k jeho stáří nemůže přeorientovat svoji vědeckou činnost na jiný úsek, a je tudíž nucen volit jiné cesty k získávání ekonomických podkladů, o čemž svědčí i jeho snaha stýkat se i nadále s některými našimi ekonomy při jejich služebních cestách do kapitalistických států.“504 Smysl této věty shrnuje podstatu celého případu. Co se týče povahy, poslání i kariérního a osobnostního růstu Johna Michaela Montiase se kontrarozvědka znovu mýlila. Úspěšně pokračoval ve své práci a vedle toho se stal jedním z nejuznávanějších odborníků na nizozemské malířství 16. a 17. století. Jeho monografie Vermeer and His Milieu. A Web of Social History (1989) je dodnes ceněna jako základní dílo uměnovědné literatury.

==========

Podle vyhodnocení ze 17. listopadu 1966 byla „akce MÍŠA“ úspěšná, neboť podnítila hlubší spolupráci mezi bezpečnostními orgány věnujícími se Ekonomickému ústavu a Vysoké škole ekonomické, která spočívala ve sledování kontaktů jejich zaměstnanců s nepřátelským kapitalistickým světem.505 Viděno tímto zorným úhlem, žádné úsilí tajné policie není marné. 466

==========

Po stručném, ale hustém popisu potenciální spiklenecké sítě – zahrnující čtrnáct jmen – následuje pitoreskní závěr: „Všechny tyto jevy a konstelace mohou být náhodné, ale zdá se, že v určitém smyslu jde skoro o záměrnou politiku obsazování rozhodných míst, pod rouškou odbornosti, lidmi, kteří jsou buď poslušnými nástroji, anebo lidmi, o nichž se ví, že jim na úspěších našeho budování nezáleží.“525 V dubnu 1954 nabrala kauza na obrátkách a vyjasnil se její účel, který z předchozích zpráv jen prosvítal. Spočíval ve sporech o rozhodující vliv na ministerstvu financí – mezi „odborníky“, kteří úřad ovládají, a „dělnickými kádry“, které jsou systematicky upozaďovány. „Pod rouškou odbornosti dochází k rozestavování intelektuálských kádrů, které nemohou sehrát roli revolučního postupu vpřed.“526 Podezřelí odborníci pochybného původu mají klíčový úřad pod kontrolou. A nejen to – dokonce celou ekonomiku! „Vytvořením správy státního rozpočtu došlo na min. financí k tomu, že na jednom pracovním úseku byly soustředěny všechny vrcholné finanční plány a tím umožněn pohled do celého našeho hospodářství.“527 Sledovaný ekonom je podle hlášení nejvlivnějším úředníkem. Je odborníkem, ale nepostupuje marxisticky.

==========

Další prověřovanou věcí se stala měnová reforma z roku 1953. Státní bezpečnost uložila LIDMILE podat zprávu o tom, kdo všechno na ministerstvu byl zasvěcen do této supertajné operace, která posléze znehodnotila úspory občanů a vyvolala dělnické nepokoje. Zjistilo se totiž, že v poslední fázi příprav někdo ze zasvěcených pracovníků reformu prozradil. LIDMILA poměrně detailně (včetně řady jmen) popsala přísně zakonspirované přípravy, které začaly „někdy v červnu 1952, ještě za předsednictví s. Gottwalda“ a pak pokračovaly tajnými schůzkami – za účasti sovětských poradců – ve vile v Troji, jejím bytě, Kramářově vile. Asi 4–5 dnů před vyhlášením měnové reformy se na ministerstvu začaly šířit emotivní zvěsti o tom, co se chystá. Mezi soudruhy, kteří je měli šířit, agentka neuvedla sledovaného ekonoma, pouze jeho blízkou spolupracovnici, kterou v jiné zprávě označila za osobu s temnou minulostí.

==========

V roce 1955, po čtyřech letech shromažďování a vyhodnocování informací, sepsal poručík Ježek souhrnnou zprávu, která se ve svazku zachovala bez přesné datace. Zcela vážně v ní vzal vše, co svědčilo v ROZPOČTÁŘŮV neprospěch, a z toho, co svědčilo v jeho prospěch, nezmínil nic. Názory agentů, které měly ráz osobních invektiv a emotivních pomluv, převzal jako holá fakta a ve svých závěrech je, jak se zdá, ještě nafoukl – pokud ovšem nevycházel ze zpráv, které se ve svazku nedochovaly. Každopádně ekonomův portrét vyvedl v temných barvách: K. uplatňuje „oportunistickou a bezideovou protistranickou platformu“; systematicky znevýhodňuje „dělnické kádry“ ve prospěch „odborníků“ pochybné minulosti a smýšlení, které zahrnuje přízní a odměnami; ministrovi podsouvá nepravdivé údaje; zavinil, že státní rozpočty z let 1953–1955 byly sestaveny jen s velkými obtížemi a bez solidních podkladů; má podíl i na tom, že metodika pro sestavování státního rozpočtu se neustále mění; sabotuje potřebné iniciativy, které nepocházejí od něho a jeho lidí atd.

==========

Dochované zprávy od agentů, kteří v resortu zastávali vyšší funkce, naznačují, že v řízení rozpočtových, finančních, bankovních záležitostí panoval objektivní chaos doprovázený pozičními zájmy a boji. Agenturní zpráva z 22. listopadu 1956 obsahuje právě takový popis, v němž skrze osobní antipatie, pomluvy a spory prosvítá systémový neřád. Agent SLAVÍK charakterizoval hodnocení daného stavu od sledovaného ekonoma jako „zásadně pesimistické“. K takovému pohledu – ovšem pokud jej K. skutečně sdílel – opravňoval vhled do ledví hospodářského systému. Avšak být komunistou a zároveň skeptikem bylo a priori podezřelé. Proto byla K. skepse obratem dána do souvislosti s maďarskými událostmi.

==========

Svazek „ROZPOČTÁŘ“ obsahuje zprávu z 30. června 1956, v níž je zmínka o ekonomových stycích s ředitelem Státní pojišťovny Josefem Potočkem, nedávno odhaleným agentem exilové organizace Czechoslovak Intelligence Office (CIO), spolupracující s britskou rozvědkou a působící v Londýně, Hamburku a Vídni. Zatčení a vyšetřování Josefa Potočka a Václava Kvíčery 14. července 1956 předcházela rozsáhlá opatření, do nichž byly v přísném utajení zapojeny desítky policistů i vrcholných politiků, včetně předsedy vlády a ministra financí. Ředitel Státní pojišťovny Potoček a překladatel ministerstva strojírenství Kvíčera byli koncem roku odsouzeni k trestu smrti. Dalším čtyřem obžalovaným, zatčeným v následujících dnech, byly uděleny tresty ve výši od tří a půl do patnácti let vězení.

==========

V dubnu 1959 byl svazek ROZPOČTÁŘ uložen do archivu s konstatováním, že se nepodařilo prokázat trestnou činnost. V roce 1963, kdy začala druhá ekonomická reforma za účasti K. v Šikově týmu, byl znovu vytažen a označen za perspektivní, jelikož obsahuje důležité poznatky, které mohou být využity. Proto také byla prodloužena doba uložení na patnáct let.554 Paměť Státní bezpečnosti byla dlouhá. Před uplynutím této lhůty – někdy mezi lety 1976–1978 – bylo rozhodnuto o dalším prodloužení do roku 1995, neboť o K. se v těchto letech zajímala I. správa SNB. Více než dvacet let staré podezření nebylo promlčeno. Přestože se „záškodnictví na úseku financí a bankovnictví“ nepodařilo prokázat, „nacházejí se ve svazku materiály, podle kterých bylo rozpracování pro uvedené záškodnictví opodstatněno“.555 Na koho se dlouhodobě zaměří politická policie, ten nemůže být bez viny, i kdyby se mu nic neprokázalo. Po srpnu 1968 zavedla kontrarozvědka na dlouho podezíraného ekonoma svazek v kategorii „Nepřátelská osoba“ a zahrnula ho do sledování ekonomických teoretiků, kteří podporovali reformní proces. Svazek byl v roce 1978 zničen.

==========

H. patřil k průkopníkům matematické ekonomie v Československu a stal se špičkovým vědcem s četnými profesními kontakty do zahraničí. Je téměř symbolické, že v roce 1960, kdy byli v rámci všeobecné amnestie propuštěni také nespravedlivě odsouzení národohospodáři a Československo prohlášeno za socialistický stát, zavedla na něj tajná policie signální svazek kvůli podezření ze styků s nepřátelskou rozvědkou. Objektivně, podle samotných údajů ve svazku však nešlo o styky s cizí rozvědkou, nýbrž o styky s některými „bývalými lidmi“, kteří odešli nebo emigrovali z Československa, a některými západními vědci, o nichž se StB domnívala, že pracují pro tamní rozvědku. Takové ideologické zhušťování složité skutečnosti bylo pro práci komunistické kontrarozvědky typické.

==========

V agenturní zprávě sestavené na základě hlášení A-VLASTY z října 1959 najdeme tvrzení: „Ekonomii rozumí – ovšem politickou ekonomii nepoužívá, říká, že je to velmi prosté zevšeobecnění základních zákonů, západní ekonomickou literaturu sleduje velmi bedlivě a je po této stránce dost v předstihu proti našim ekonomikám [!].“558 V další agenturní zprávě, sepsané na základě téhož zdroje, se praví, že „… bazíruje na lineárním programování a na Kynešovi [Keynesovi], tedy na samých západních metodách“.

==========

Ve speciálním registru pečlivě evidovala všechny vědce, kteří vyjížděli na stáže a stipendia do kapitalistických zemí. Registr obsahoval podrobné informace o situaci, plány výjezdů, seznamy vytipovaných osob, kritéria rozpracování, návrhy opatření a tisíce sdělení ke stovkám evidovaných osob.560 Pomocí této byrokratické manipulace zachytila účast dvou zaměstnanců ekonomicko-matematické laboratoře Ekonomického ústavu J. H. a L. M. na konferenčním pobytu v západním Německu ve dnech 11.–29. března 1966. M. po návratu sepsal velmi podrobnou obligatorní zprávu o zajištění, tématech a účastnících konference.561 To byla běžná praxe podmiňující výjezdy československých vědců do západních zemí. Zpráva byla sestavena se zjevnou snahou o objektivní popis, který neměl nikoho poškodit. Avšak postačila zmínka, že H. byl ubytován na „samostatném pokoji“ – a právě tato zmínka vedle informace, že vedl četné rozhovory s účastníky konference, přiměla odpovědného kontrarozvědčíka, aby zbystřil a tuto pasáž si podtrhl.562

==========

V únoru 1952, kdy nastupoval do vedoucí funkce na ministerstvu zdravotnictví a v kádrovém dotazníku i životopise vyjmenovával stranické funkce a zásluhy, ho již třetím rokem evidovala tajná policie jako předpokládaného záškodníka a vlastizrádce na bázi trockismu. Sestavila mu svůj vlastní kádrový profil – podle Stalinovy doktríny „zostřeného třídního boje“ a vyhledávání nepřátel ve straně. V estébáckém portrétu je příznačně charakterizován jako občan „německé národnosti, židovského původu“, ačkoli v oficiálním kádrovém dotazníku je uvedena národnost česká. Za první republiky byl „členem a funkcionářem německé soc. dem. strany a krajským důvěrníkem německé soc. dem. mládeže“. Politická policie zcela pominula dramatické okolnosti jeho útěku před německými okupanty do Anglie. Z úřední formulace by se dalo usuzovat, že tam odjel s pomocí protekčního stipendia „Trust Fundu“ na studia. Žádná zmínka o práci v továrně a těžké nemoci. Místo toho poznámky se zednářským a antisemitským podtextem: „V Anglii konal přednášky o Československu a střední Evropě v různých odbočkách ,Rotary klubu‘.“ „Jelikož mezi prav. soc. demokraty byli i sionisti z ,Poale Sion‘, žid. soc. dem., stává zde podezření, že … patřil k jejich skupině.“

==========

I po oficiálním odhalení Stalinových zločinů, páchaných na členech komunistické strany, Státní bezpečnost neměnila svoji paměť fixovanou v archivu. Čekistická terminologie a dikce zůstaly stejné, „krize ideologie“574 a z ní plynoucí změna politiky nezměnily nic na realitě pokračujícího třídního boje. Jako by Stalinova doktrína o jeho zákonitém zostřování při budování socialismu byla jen přepnuta do záložního režimu.

==========

Podle francouzské historičky Mony Ozoufové nastolila Francouzská revoluce – jako konstitutivní událost moderní Evropy – vnitřně rozpornou formu utopismu. „Revoluce se vydávala za dítě utopie, navíc mírumilovné; přechod od fikce ke skutečnosti, od přání ke skutečnosti, se měl uskutečnit bez ničivé revolty a okamžikem zrušení starého řádu by byl ustaven nový. Neuvědomovala si skrytou schopnost iracionálního řetězení událostí, intelektuálsky přeceňovala sama sebe a snila o klidu.“ Staré utopie podle Ozoufové nejsou matkou revoluce, to sama revoluce rodí nový utopismus a další podoby utopie. Dává vzniknout „dějinnému optimismu, který zpětně dodal utopii prvek akceschopnosti, kterou však na žádné úrovni neměla. Revoluce pak připisovala různým podobám utopie volní vlastnosti a jakési promyšlené úmysly do budoucnosti. Vytvořila tak dojem, s utopií v naprostém rozporu, že v průběhu lidských dějin se střídají příznivá a nepříznivá období a že ty ,dobré‘ události dozrají jako ovoce.“

==========

Středobodem utopií je tedy zrušení soukromého vlastnictví. V tom, jak jsme se přesvědčili, spočívá i gros marxismu a leninismu. Tento základní faktor je napojuje na dlouhou linii utopismu. Utopický substrát je v těchto doktrínách trvale přítomen a vytváří rozpor mezi expanzivním růstem moderní ekonomiky a svazujícím rovnostářstvím. Sociální revoluce totiž „ničili blahobyt vykorisťovateľov, ale neboli schopné vytvoriť blahobyt vykorisťovaných“. Ani po obrovském pocitu satisfakce, které přináší vyvlastnění vlastníků, „nenastáva bezkonfliktný proces rozvoja produktívnych síl. Realizácia prvotných rovnostárskych túžob vykonala svoje a retarduje v mnohom rast ekonomiky.“

==========

Na počátku šedesátých let byla narýsována trajektorie dosažení komunismu v příštích dvaceti letech. Do roku 1970 měl Sovětský svaz předstihnout Spojené státy americké v objemu výroby a do roku 1980 dobudovat materiálně technickou základnu komunismu. Závěry XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu z října 1961 byly závazné pro všechny satelitní státy včetně Československa, které se pouhý rok předtím prohlásilo za socialistický stát. První tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný prohlásil, že sovětští komunisté ukázali lidstvu konkrétní cestu ke komunismu.617 Podstata úspěchu spočívala v ekonomice, konkrétně v přechodu od extenzivního růstu hospodářství k růstu intenzivnímu, který se měl uskutečnit skrze „vědecko-technickou revoluci“.

==========

Komunistickým intelektuálům v jistém smyslu usnadňovala práci svobodná kritická sebereflexe západních společností v tamních humanitních a sociálních vědách, literárním a dramatickém umění. Například Václav Müller v předmluvě k českému vydání Galbraithovy knihy Společnost hojnosti jednostranně a blazeovaně konstatoval: „Mimochodem celé moderní americké umění je tematicky přímo založeno na ideji, že lidé nejsou nijak šťastnější proto, že jsou hmotně bohatší, a nezdá se, že by toto tematické zaměření amerického moderního umění bylo na ústupu; spíše naopak.“ Pravdivá moralita, že „hmotné bohatství samo o sobě nevede k sociálnímu optimu“, obsahuje prvek zadostiučinění.637 Filozof Jindřich Filipec živě demonstroval, jak je pozdní kapitalismus systémem odcizení a rozkladu a jak je jeho sebereflexe jen výplodem falešného vědomí. Smetl přesvědčení Hannah Arendtové vyjádřené v knize Vita activa, že zkrácení práce v reálně existujícím socialismu osvobodí člověka sotva k něčemu jinému než pouhému konzumování. Označil takový předpoklad za román U snědeného krámu a pohádku o Bumbrlíčkovi a dodal, že socialistický člověk-spotřebitel je pozdvižen „k vyšší, lidštější syntéze“.

==========

Starosti všedního dne však vypadaly méně vznešeně. Například vedení ekonomické komise ÚV KSČ v květnu 1964 probíralo materiál o zvýšení životní úrovně obyvatelstva do roku 1970, vypracovaný Státní plánovací komisí, který ještě předtím posuzovala komise ÚV KSČ pro životní úroveň. Výchozí stav byl jasný: tvorba národního důchodu v posledních letech zaostávala za růstem osobní a společenské spotřeby, a tudíž musí být vyšší spotřeba zajištěna na úkor podstaty národního hospodářství nebo budoucího vývoje. Zvyšování určitých zdrojů podle SPK nutně povede k jejich poklesu na jiných místech, tj. k „záměnám v jejich struktuře“. Například „se počítá s výrazným zvýšením podílu hovězího masa na úkor vepřového“. Nebude to politicky jednoduché: „realizace této tendence … bude narážet na dosavadní spotřební zvyklosti, a bude proto vyžadovat příslušná opatření k jejich ovlivnění“.

==========

V myšlení Šikových reformistů odpovídala paradigmatické změně představa o rozptýlení (rozprostranění) ekonomické moci a autonomii hospodářských subjektů. Otakar Turek to vyjádřil přímo: „Rehabilitaci zaslouží i tržní živelnost, která koneckonců není ničím jiným než výslednicí rozhodování přesunutého na nižší stupeň řízení.“676 Vedle principu nezávislosti výrobce vyzdvihl princip „suverenity spotřebitele“, který volí „strukturu své spotřeby“.677 Společně s vyvázáním spotřebitelského subjektu z pout státně regulované nabídky se vracely do hry prokleté „kapitalistické“ kategorie kalkulace, ceny a zisku. Tvrzení, že maximální zisk se v zásadě rovná maximálnímu uspokojování potřeb společnosti, již bylo mimo diskurzivní rámec komunismu. Co se týče kalkulace, neexistuje podle Turka žádný rozdíl mezi kapitalistickou a socialistickou ekonomikou. Rozdíl spočívá v tom, že socialismus musí uplatnit své „humanizační cíle“, nesmí dopustit koncentraci majetku v rukách úzké vrstvy, musí se vyhnout „dezorientující reklamě“ a ubránit se „hydře hyperautomobilismu“.

==========

Přesněji lze tento posun demonstrovat na pozoruhodném postřehu ekonoma Stanislava Váchy z roku 1966, který domyslel ekonomickou reformu do nevyhnutelných, ale nesamozřejmých důsledků: „… požadavek rozdělení společnosti na svářící se, někdy i rozdílné nebo přímo protichůdné zájmové celky před námi vystupuje jako nemilosrdná podmínka vývoje naší společnosti.“ Uměle vytvořenou a udržovanou jednotu je třeba rozpustit ve hře nejrůznějších zájmů a teprve z tohoto substrátu vybudovat skutečný socialismus.

==========

Revizionismus Čestmíra Kožušníka, obsahující narážku na Marxe, je ovšem ideologicky vyhrocenější: „Plánovitá regulace hospodářského života může vyrůstat pouze jako nadstavba nad touto základnou tržních vztahů.“

==========

Strážci ortodoxie sdružení kolem nestora marxisticko-leninské politické ekonomie Felixe Olivy museli přiznat, že byli doslova válcováni reakcionářskou politikou „pravicových ekonomů“. Abstraktní argumenty „dogmatiků“ byly podrobeny zdrcující kritice: „Dedukováním z několika obecných apriorních principů při troše sofistiky a vhodném výběru citátů lze dokázat cokoliv.“

==========

Reformní představy o spojení plánu a trhu nebyly kritizovány pouze z „dogmatických“ pozic, ale i z druhé strany – z pozic důslednější ekonomické racionality. Například mladý ekonom Václav Klaus tvrdil, že reformistické pojetí je reduktivní a vnitřně rozporné, protože předpokládá obnovení trhu pouze na rovině „prosté zbožní výroby“, v níž existuje pouze trh zboží, ale ne už „trh práce ani trh kapitálu“, což neodpovídá soudobé ekonomické teorii a praxi. Zásadní otázka, zda je možné zavést „racionálně fungující ekonomickou soustavu bez trhu práce a peněz“, nebyla dosud vůbec prodiskutována. Podle tehdejšího Klausova názoru byla socialistická ekonomika s trhem zboží, práce a kapitálu možná, ovšem pouze za podmínky, že stát bude trh pouze „doplňovat a opravovat, a nikoli nahrazovat“.

==========

Veřejná rozprava o socialismu se v druhé polovině šedesátých let zbavila předepsaného ideologického schematismu. „Pojmy nejsou svaté, jsou pouze nástrojem analýzy.“696 Je-li kapitalismus liberální, demokratický, fašistický a jiný, existují také různé socialismy – diktátorský, totalitní a liberální. Ten poslední se však zatím nikde neprosadil. Liberalizace „uzavřeného systému“ nebyla ještě nikde úspěšně dokončena.697 Přetřásala se také otázka, je-li socialismus kvalitativně nový řád, jakým jsou feudalismus a kapitalismus. Mohl by totiž být pouhým experimentem evropské moderny, ne více než pokusem o alternativní organizaci a řízení moderní industriální společnosti. Z hlediska marxisticko-leninské ortodoxie bylo takové myšlení, jak už jsem naznačil, zcela nepřijatelné: „… není vědecky zdůvodnitelné tvrzení, že socialismus a kapitalismus jsou pouze formami jednoho typu industriální společnosti.“

==========

Reformní intelektuálové však „uhlířskou víru“ již nesdíleli. Věděli, že pokud se socialismu nepodaří naplnit „určité nutnosti průmyslově vyspělé společnosti“, zanikne. Pak by na otázku, zda jej „lze uskutečnit na jakémkoliv stupni rozvoje výrobních sil,699 existovala pouze záporná odpověď. Takový pohled pochopitelně vedl k deziluzi: žádný socialismus zatím neexistuje, sovětský systém nelze považovat za socialistický. Nevyžaduje snad socialismus „určitou míru skutečné demokratičnosti“?700 Velké ideály spravedlivé společnosti zůstávají nenaplněny. Nevzniklo nic mimořádného: „… provést industrializaci, postavit na odpovídající úroveň zemědělství, zavést lidem elektřinu do bytů a dát jim kartáčky na zuby nebo boty není kvalitativně nic odlišného, žádná nová hodnota, která by zde již nebyla vytvořena. To vše může vykonat kapitalistický systém, a jak potvrdil, i mnohem lépe.“

==========

Ekonomové zastávali užší a operativnější názor, že socialismus existuje. Zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho převedení do rukou státu je pro jeho existenci postačující podmínkou. Problém podle nich spočívá v tom, zda může socialistická společnost dlouhodobě ekonomicky fungovat a rozvíjet se. Jako scestná se totiž ukázala představa bolševiků o jedné obrovské dílně a kanceláři, kde budou všichni pracovat za stejnou odměnu.703 Po padesátiletém budování socialistické společnosti v SSSR dospěla věc do bodu zlomu: „… má-li tato kolektivistická ekonomika fungovat, musí co nejvíce simulovat kapitalistickou až do podnikatelských funkcí apod.“

==========

Za příklad určitého šoku uvedl zdražení nájemného jako jedno z prvních opatření produktivní denivelizace. Levné bydlení není předností socialismu, protože musí být dotováno z předraženého zboží na trhu. „Platíme tedy za bydlení nepřímo, místo abychom platili přímo přes vyšší nájemné. A s tím je spojena řada nevýhod: přímo by platil ten, kdo bydlí; nepřímo platí i nebydlící ve prospěch toho, kdo měl to štěstí a dostal byt (to je přece nejen ekonomicky neracionální, ale i krajně nespravedlivé!).“ Ekonomická racionalita je neúprosná: „… pěstujeme si tím nízkým nájemným bumbrlíčka nikdy nenasycené poptávky a divíme se, že stále nejsme s to ji nasytit.“

==========

Šik píše: „V našich projektech začínáme také stát zbavovat podnikatelské funkce, kterou přenášíme na její bezprostřední nositele.“ Oponentem centrálního plánu učiníme „dokonale fungující trh“, korigující „všechny subjektivní omyly“. Zkvalitníme parlamentní a demokratický proces: „Oddělujeme stranu od mechanismu státní moci a postupně řešíme nově vztahy mezi parlamentem a vládou“; první komora parlamentu bude založena na národnostním principu, druhá komora na principu profesním – všechny skupiny, vrstvy a třídy pracujících v ní budou moci skrze své zástupce hájit své zájmy. Také politickou pluralitu učiníme kvalitnější a produktivnější: nepřipustíme „opozici“, jež znamená „boj o moc, který by v našich podmínkách představoval nebezpečí konfliktu socialistických a protisocialistických sil“. Opozici nahradíme „oponenturou“ uvnitř Národní fronty, která bude sdružovat pouze ty, kdo ctí „socialistické principy“, síly „antikomunismu“ v ní zastoupeny nebudou. A toto vše si tentokrát uděláme po svém: „… my, občané Československa jsme si na vlastní zkušenosti začali ověřovat, že socialismus sílí a stává se přitažlivějším tehdy, jestliže každá země provádí politiku odpovídající specifickým podmínkám historickým a současným kontextům.“

==========

Jaký však byl socialismus, který by chtěla většinová společnost? V odpovědi, kterou někteří intelektuálové předpokládali, se skrýval povedený paradox: v zásadě takový socialismus, který reálně existoval a zabezpečoval všem víceméně stejně; hlavní účel jeho vylepšení by pak spočíval v tom, aby toho stejně bylo víc pro každého. Ralf Dahrendorf pojmenoval tento jev jako Martinézův paradox podle chilského ministra zahraničního obchodu, který v roce 1986 vyzdvihoval chabě zásobené obchody, v nichž ovšem může nakupovat každý: „Revoluce přetvořila svět hojnosti pro některé na svět mála pro všechny.“

==========

Ještě výstižněji toto dilema pojmenoval Václav Müller v květnu 1968: „Existující sociální jistota, nivelizace a slabý výkon jsou evidentní překážkou efektivnosti ekonomiky. Většině lidí však tyto vlastnosti systému vyhovují, akceptují je, zvykli si na ně a – preferují je. Lze říci, že právě v nich spatřují hlavní klady dnešního socialismu, jsou pro ně synonymem socialismu.“

==========

„Zavádění jakéhokoliv nového systému, který by skýtal naději alespoň na rozumný stupeň efektivnosti ekonomiky, což je předpokladem trvalé sociální jistoty a trvalého růstu životní úrovně této většiny, bude procesem hluboce konfliktním. Obávám se, že odpor této většiny, nikoli odpor byrokracie, bude hlavní překážkou transformace naší společnosti…“728 Na ověření hypotézy v praxi nedošlo, za tři měsíce přijely sovětské tanky.

==========

Samo stranické vedení sdílelo nápravný kurz, ale pouze pod podmínkou zachování vedoucí role strany.733 Nicméně právě tuto konstantu – jak si povšiml Bell – progresivní vědecký diskurz rozleptával. Jak se to mohlo stát? Jak to, že to strana dopustila? Byrokratický aparát nikdy nefungoval jako hladce běžící mechanismus „převodových pák“. V šedesátých letech se ještě více zkomplikoval. Stranická politika dávno ztratila mobilizační charakter a schematizovala se. Ideologizovaná vůle centra zpravidla byla v rozporu se složitou realitou a narážela na systémovou rezistenci. Moc, vytvářená na všech úrovních systému, přestávala být v souladu s operativními intencemi a ideologií centra. Systém se začal štěpit a produkovat bifurkace umožňující jeho změnu.734 Čím složitější a těžkopádnější byl reprodukční mechanismus stranicko-státní moci, tím větší roli v něm hrála neuspořádanost a nepředvídatelnost. Existovalo mnoho třecích ploch. Mezi progresivní „teoretickou frontou“ a stranickým aparátem pokoušejícím se řídit všechny oblasti teorie a praxe, mezi intelektuály a partajní nomenklaturou, mezi technokraty a byrokraty v hospodářské oblasti, mezi autokratickými a demokratickými tendencemi v oblasti politické atd., atp.
==========

Proces vytváření reformní strategie se vyznačoval centralizační přebujelostí spočívající v tom, že více orgánů a komisí mělo plnit zastřešující funkci a nebylo zřejmé, komu patří rozhodující odpovědnost. Obecně to bylo způsobeno enormním nárůstem byrokratických prostředků. Podle stranických přehledů přibylo v letech 1961 a 1962 v centrálních orgánech 38 tisíc úředníků. V řídícím aparátu národního hospodářství pracovalo tři čtvrtě milionu osob. Stranické centrum si to uvědomovalo a přemýšlelo o jejich snížení na polovinu.

==========

Kritické ostny dopadaly také na „velkou část členů“ komise za to, že nepracují na reformě soustavně.751 Komise přitom byla via facti považována za rozhodující instanci ve věcech reformy! To ovšem bylo v rozporu s usnesením předsednictva ÚV z října 1963, že odpovědnost má nést vláda.752 Tento zmatek lze považovat za typický úkaz rozvinutého systému kolektivní neodpovědnosti – nikdo se k odpovědnosti nehlásí, každý ji přenáší na centrum, které zároveň marně usiluje o její efektivní stranické rozprostření.

==========

Absolutistická strana se chytla do pasti, kterou si sama nastražila. Těžkopádný anonymní centralismus již léta pracoval proti sobě samému a tato „dlouhá rozkolísanost“ znepokojovala stranické funkcionáře. V roce 1966 to vyjádřil ekonom Stanislav Vácha: „Ale soustava, která byla ohleduplná k občanu-výrobci, byla nemilosrdná k občanu-spotřebiteli. A protože není vrstva výrobců a vrstva spotřebitelů, ale ,všichni jedno jsme‘ – byla tato soustava ohleduplná k tomu, co v nás je nepružného, pohodlného, lajdáckého, a nás samé za to ztrestala. Jenže ten trest nešel vzápětí a adresně, ale příčina a výsledek byly od sebe odděleny a zneurčitěny, a tak jsme sami sobě škodili, ale v tom zlém jsme se už nepoznávali. Stará soustava nás rozdvojovala a stavěla proti sobě samým.“

==========

Následující pasáž v Kolderových podkladech výstižně popisuje pokročilou entropii: „Dochází ke kumulaci rozhodování, je mnoho duplicit, všichni dělají všechno. Dochází k obsahovému i časovému nesouladu řídících procesů. Příprava základních materiálů je těžkopádná, podklady zbytečně rozsáhlé. Usnesení jsou přijímána často v rozporu se skutečným vývojem.“ Namísto analýz a studií se jako přes kopírák vyrábějí bezcenné zprávy. A především: „Rozmohl se nemrav přesunout odpovědnost na stranické orgány.“

==========

Výsledkem tlaku a odporu byl neúčinný reformní „mix“, který vedl ke stejné neúčelnosti jako při „Rozsypalově reformě“. V čem vězel problém? Podle odpůrců i příznivců důsledné reformy nebyl diktát centra účinný. Vůle centra byla trvale omezována vynalézavou taktickou a strategickou rezistencí podnikové sféry vůči nadřízeným plánovacím a řídícím instancím. A z toho vyplývalo, „že v Československu selhal direktivní systém především proto, že se vyhrotily konflikty mezi centrálními plánovači a podniky, že centrální plánovač nebyl dále s to vnutit podnikům chování, které by bylo v souladu s celospolečenskými zájmy“. V postupné erozi nabývaly lokální zájmy vrchu nad zájmy celospolečenskými – a krize vypukla v okamžiku, „kdy se souhrn podnikového chování stal neúnosným a takřka neovlivnitelným centrální vůlí“.

==========

V roce 1967 se projevilo, že opatření zavedená k 1. lednu 1966 „jako experiment nové soustavy“ ještě dále prohloubila ztrátovost podniků. Díky přestavbě cen se zvýšily zisky podniků, aniž ovšem byly kryty vyšší a kvalitnější produkcí. A tak se stalo, že „všichni mají peníze …, ale zboží není … a nerovnováha na trhu se prohlubuje“. Viděno z centra, podniky prostě využily situace po zvýšení cen. Znovu, ze setrvačnosti či záměrně, podhodnotily své plány a nakonec neodvedly, co měly, podle zásady „nic neukazuj, nebo zaplatíš víc“.

==========

Jednoznačná vina za „černý pátek“ ovšem neležela ani na centru, ani na podnicích, jak koneckonců uznal zástupce centra inženýr Janza. Jednání centrálních i podnikových subjektů bylo podmíněno objektivním charakterem hospodářského systému ustaveného po únoru 1948. Z perspektivy podniků měly příčiny počátečních neúspěchů nového experimentu svoji logiku. Kritickou náladu v podnicích nasvěcuje diskuse pěti ředitelů, kterou uspořádala v září 1967 progresivní Ekonomická revue.775 Na zásadní otázku, zda byl po 1. lednu 1966 direktivní systém odbourán, odpověděl jeden z nich, že u nich v podniku ironicky nazývají dosavadní výsledek reformy „novou soustavou direktivního řízení“. Vše je v neustálém pohybu – v jednom roce jsou stanoveny určité podmínky, v dalším roce jsou pak zpochybňovány a měněny samotnou vládou a stranou. Nová soustava dokonce přetrhala některé „zdravé svazky“, bude trvat dlouhá léta, než se usadí na základě „ekonomické formy integrace“.

==========

Benedikt Korda, vyznávající ekonomii v podobě exaktní vědy, skepticky napsal, že úspěšně plánovat se v podstatě dá jen v menším měřítku. Holistické plánování celospolečenských ekonomických procesů nelze podle něj provozovat vědecky. „Společenské vědy nejsou na té úrovni, ani empirické zkušenosti nejsou tak bohaté a utříděné, abychom mohli podřídit kontrole (ve smyslu vědomého řízení) společenské a ekonomické procesy.“ Snaha o vědecké plánování socialistické společnosti se zmohla pouze na „primitivní metody“. „Chtěli jsme podřídit kontrole více, než na co stačily lidské vědomosti a zkušenosti.“ A tak se postupně vyjevilo, že optimálního společenského užitku lze spíše dosáhnout „demokratickým kompromisem různých preferencí různých skupin a osob“.

==========

Reformistům fakticky šlo o obnovení politiky jako otevřeného střetu různých představ a vizí. Charizmatický Šik reprezentoval jiný typ veřejného činitele než šediví aparátníci Novotný a Kolder – typ zasvěceného experta, který ví, jak na tom ekonomická základna Československa reálně je a co je nutné udělat, aby se to změnilo k lepšímu. V éře, kdy se ve všech pádech skloňovala „vědecko-technická revoluce“ jako stěžejní předpoklad dynamického pokroku, to vedlo k ustavení expertní, odborné, vědecké moci, která začala konkurovat moci stranicko-politické. K Šikově popularitě přispěla Československá televize. Ta se v šedesátých letech stala klíčovým populárním a popularizačním médiem. Šikovy ambice, opírající se o mediální charizma, nesli straničtí bossové nelibě. Na přelomové schůzi předsednictva ÚV KSČ 11. prosince 1967 se Kolder hájil proti Novotného nařčení, že vytvořil se Šikem ve straně frakci. Odpovědnost přehodil na Novotného: „… já jsem ze Šika slavného člověka neudělal, soudruhu Novotný, to jsi ho udělal ty.“

==========

Tři roky poté, kdy ho jmenoval do čela vědeckého týmu pro ekonomickou reformu, zachovával již první tajemník Novotný k řediteli Ekonomického ústavu Šikovi principiální ostražitost. Projevilo se to na XIII. sjezdu KSČ, který se konal na přelomu května a června 1966. Šik chtěl veřejně apelovat na to, aby byla dotažena okleštěná přestavba cen, a reforma tak neuvízla v kompromisech. Tomu už ostatně věnoval rozsáhlý text, vydaný ve třech únorových číslech Rudého práva.792 (Je dobově příznačné, že podstatný výtah z textu otiskly německé a švýcarské noviny a v téže době byl s velkou reklamou ve Vídni vydán německý překlad Šikovy knihy Plán a trh za socialismu. Ovšem už v počátcích druhé ekonomické reformy poutal Šik pozornost západních médií. Například německý Die Brücke v roce 1964 napsal, že pražský ekonom boří předsudek, že socialistické hospodářství nemůže být regulováno trhem a „otřásá nejstaršími, moly prožranými komunistickými hospodářskými pověrami“.)793 Do diskuse se záměrně přihlásil jako první, avšak slovo mu kvůli Novotného intrice bylo uděleno až v závěru sjezdu, aby předpokládané kritické vystoupení nevzbudilo nepředpokládané reakce. Na diskusi už nezbyl čas, Šikův projev alespoň vyvolal demonstrativní potlesk, několikrát opakovaný v nejotevřenější závěrečné části.

==========

Ve dnech 31. března a 1. dubna se konalo v Praze valné shromáždění Československé společnosti ekonomické, zasvěcené aktuálnímu tématu dynamické rovnováhy národního hospodářství. Hlavními projevy ji zahájil a ukončil předseda společnosti Ota Šik. Pod jeho vedením sehrála profesní organizace ekonomů v daných podmínkách roli nátlakové skupiny zaměřené proti „retardačním a konzervativním silám“.799 Jednání se aktivně účastnili členové Šikova reformního týmu – Bedřich Levčík, Jiří Kosta, Karel Kouba, Miroslav Sokol a další. Ukázalo se ovšem, že reformní myšlení má mnohem širší zázemí – nejen mezi teoretickými ekonomy, ale i mezi odborníky z praxe. Řeč rokování měla – na rozdíl od přímočaré hovorové řeči spisovatelů – odborný charakter, který poněkud tlumil kritický osten většiny příspěvků. Není však sporu, že ekonomové projevili stejně radikální odhodlání ke kritice jako spisovatelé.

==========

Inženýr Jaroslav Fornůsek (Inorga Praha) promluvil o velmi nízké úrovni řízení – příznačně ve srovnání se Západem. Podle něj v Československu prakticky neexistuje ekonomické myšlení – například nákup počítačů představuje tak složitou a bizarní proceduru, že se to i těžko vysvětluje;

==========

Hospodářský systém je založen na tom, že chce „v podstatě veškerá ekonomická rizika i veškerou odpovědnost přesunout na celou společnost anonymně“.

==========

Je třeba zaznamenat pozoruhodnou věc: marxisticko-leninský diskurz neměl v této ryze expertní makroekonomické rozpravě žádné místo. Reformní ekonomové jej vůbec nepotřebovali. Kdysi byl nástrojem kritiky kapitalistického výrobního způsobu. Oni však nyní podrobovali tvrdé kritice výrobní způsob reálného socialismu a v tom je spíše mohli inspirovat ekonomové jako von Mises, von Hayek a Schumpeter.

==========

Na zasedání ÚV KSČ 23. března, tři týdny po valném shromáždění ČSE, se k radikalizaci „ekonomů a žurnalistů“ vyjádřil první tajemník Novotný. Připomněl jim, že „nemohou vystupovat jako nestranní kritikové“, jsou přece součástí systému.805 Necelý měsíc poté, v rozčilení nad tím, co píšou noviny, odmítl názor, že „jen a jen volně tržní vztahy nás mohou zachránit“.

==========

Veškerá opatření proti Šikovi – pokárání, zákaz veřejného vystupování – byla bezzubá. Na předsednictvu 4. července volal oslabený Novotný po návratu striktního centrálního řízení hospodářství.

==========

Pod palbou výtek se ocitl také politolog Zdeněk Mlynář a jeho tým pro reformu politického systému, právní teoretici a další jednotlivci a skupiny. Podle nejvyšších funkcionářů přerostli intelektuálové straně přes hlavu a útoky na dogmatismus se zvrhly v otevřenou ideologickou diverzi.

==========

Po separátní domluvě s některými členy předsednictva a ústředního výboru vystoupil Šik na plenárním zasedání ÚV KSČ 19. prosince s politickým projevem, v němž vyzval prvního tajemníka Novotného k odstoupení a ustavení komise stranických autorit, jež rozhodne o jeho nástupci a přijme demokratizační opatření.811 Status mezinárodně respektovaného a populárního vědce ho zmocnil k nebývalé politické radikalitě a progresivitě. Tvrdil, že zvrat ke kapitalismu vnitřními silami již není možný a potlačovatelská úloha státu může ustoupit do pozadí. Československou destalinizaci označil za nedokončenou a volal po hluboké demokratizaci. Požadoval odstranění kádrové manipulace, zrušení cenzury a stranického dohledu nad vědeckým bádáním. Představoval si jakousi republiku vzdělanců a expertů, v níž hrubou sílu vystřídá „řídící činnost nesmírně mnoha specifických, odborně přizpůsobených a odpovědných orgánů“. Podle něj strana není schopna nahradit emancipovanou sílu vědění rozptýlenou do mnoha oborů. Nemůže detailně řídit, kontrolovat a střežit všechny sféry v životě společnosti. Sugestivně vylíčil příčiny a znaky současné krize, do níž strana, stát i společnost zabředly. Na příkladech dokládal, že systém a způsob vládnutí podléhá pokročilé degeneraci. Brojil proti všudypřítomné manipulaci a „formální diskusi“ na všech úrovních; proti „nesmírné kumulaci moci“ a „bezzásadovému kariérismu, vypočítavosti a pochlebovačství“; proti morálce „dvojí tváře“ a „odcizení lidí“ atd.

==========

Navrhl, že ústřední výbor KSČ musí být „vzorem demokracie“ po formální i obsahové stránce, proto je třeba v mocenském principu „demokratického centralismu“ zásadně přehodnotit poměr mezi demokratismem a centralismem; všechny vnitrostranické mechanismy a procedury musí být transparentní a kontrolovatelné; kumulace funkcí a moci je nepřijatelná; nejvyšší stranické mandáty bude možné vykonávat jen po dvě volební období; armáda a bezpečnost nebudou řízeny prvním tajemníkem či předsednictvem, ale dvěma speciálními komisemi; ve straně budou moci existovat názorové platformy (ke každému závažnému návrhu bude předložen návrh alternativní); o kádrové politice nebudou rozhodovat tajemníci, ale kolektivní orgány; do funkcí se bude více volit než jmenovat a volit se bude z více kandidátů atd. Výsledkem změn bude nová strana, která již nebude diktovat a dirigovat, nýbrž ideologicky a politicky vést. Až se KSČ obrodí, bude moci připravit a iniciovat demokratizační změny v celé společnosti.

==========

Ohrožený Novotný byl rezolutní: takové představy je třeba „ostře odmítnout“ v plném rozsahu, jsou v rozporu s platnými stanovami a zásadami schválenými XIII. sjezdem, znamenají likvidaci vedoucí role KSČ nejen v hospodářské oblasti, ale i v oblasti politické – omezují práva předsednictva, sekretariátu, tajemníků a oddělení. „Snižují úlohu aparátu“ tím, že oddělují stranické funkce od státních a jiných atd.

==========

Vysvobozování makroekonomického diskurzu z těsných pout marxismu-leninismu jako politického náboženství vedlo ekonomy k radikalizaci, neboť státní ideologie flagrantně odporovala změně vnímání a vědění. Myšlenka, že strana Novotného a Koldera je moudřejší než věda Šika, Mlynáře a Machonina, byla nesnesitelná. Proto teorie mílovými kroky předbíhala politiku a vyzdvihovala expertní vědění a demokratické tradice. Sdílené kritické vědomí, které se vyznačovalo odklonem od politického autoritářství, odsunulo ze zorného pole progresivních ekonomů hlavní ideologické konstanty, na kterých stála sovětská moc – nesmiřitelné bipolární pojetí světa, nezpochybnitelnou autoritu strany a policejní stát. S ohledem na širší paradigmatickou změnu, pokročilou entropii a živelný růst kritického vědomí se dá říci, že politická uvážlivost a opatrnost nebyly reálnou alternativou. Zajíc utekl vlkovi, ale medvědovi neuteče.

==========

Na otázku, jak se mohlo stát, že v socialistickém Československu téměř zvítězila kontrarevoluce, musela být poskytnuta komplexní „vědecká“ odpověď. Sovětská marxisticko-leninská ideologie aktuálně rozlišovala dvě etapy socialistické moci: „stát diktatury proletariátu“ a „všelidový socialistický stát jako stát komunistického výstavby“. Přechod z první do druhé fáze byl podmíněn „úplným a definitivním vítězstvím socialismu“. Ale i všelidový stát měl nadále zůstat internacionálním „dělnickým státem“.822 To znamenalo státem s „vedoucí úlohou dělnické třídy“, kterou zajišťuje „marxisticko-leninská strana jako předvoj dělnické třídy a ostatních pracujících“. Sovětská ideologie popírala tvrzení revizionistů, že strana nahrazuje činnost státních a společenských organizací, a tvrdila, že „ji v průběhu socialistické a komunistické výstavby řídí a koordinuje“.823 Nepřipouštěla žádné jiné – národní a demokratické modely. Tvrdila, že uznává existenci „specifických zvláštností“ jednotlivých zemí při budování socialismu, ale pouze s podmínkou, že je nutno chápat je v dialektickém vztahu s „obecnými zákonitostmi vývoje politické organizace socialistických zemí“.824 Československo se z těchto obecných zákonitostí vymklo a položilo nepřiměřený důraz na ony zvláštnosti, a proto mu byla v srpnu 1968 poskytnuta „bratrská pomoc“ při záchraně socialismu. Podle B.

==========

V chápání strany jako avantgardní síly nebylo podstatných rozporů mezi „revizionisty“ a „dogmatiky“. Oba směry, které se za pražského jara dostaly do nesmiřitelného konfliktu, chápaly stranu jako conditio sine qua non pokroku. Ten první ji chtěl zbavit byrokracie, ten druhý chaosu. Americký sociolog Daniel Bell postřehl ještě před sovětskou invazí do Československa, že „doktrinární jádro … netvoří žádná zvláštní teoretická formulace, nýbrž základní požadavek věřit samotné straně“, jinými slovy že „klíčovým rysem sovětské ideologie není žádná formální doktrína, ale sama stranickost“ jako záruka přežití komunistického utopismu.

==========

František Havlíček ve stati Pokusy pravicových oportunistů likvidovat KSČ jako stranu leninského typu neměl pravdu, tvrdil-li, že revizionisté zastírají svůj skutečný úmysl, jímž je „zrušení socialismu a nastolení a znovunastolení kapitalismu“.830 O to vědomě neusilovali – jejich utopická projekce spočívala, řečeno s Milanem Kunderou, v „pokusu vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach.“

==========

Lze souhlasit s Havlíčkovým tvrzením, že revizionisté usilovali o „likvidaci KSČ jako strany leninského typu“? Vědomě o ni neusilovali, byli přesvědčeni, že postupují v leninském duchu. Mýtus o Leninovi jako jakémsi demokratovi mezi bolševiky patřil k reformně komunistickým topoi a znovu jako deus ex machina se zjevil za Gorbačovovy perestrojky na sklonku osmdesátých let. Na rozdíl od revizionistů zůstával normalizátor Havlíček správným leninistou: marxismus měl v sovětském světě smysl jen tehdy, byl-li zároveň leninismem.

==========

Havlíček probral Šikovy představy o demokratizaci KSČ z let 1967––1968 a celkem snadno doložil, že se mýlí, dovolává-li se Lenina jako arbitra demokratické plurality uvnitř strany.

==========

V politicko-mocenské oblasti měl boj s revizionismem nepopiratelný argumentační grunt. Jeho cíl byl totiž jasný a nerozporný – obnovit svrchovanou moc komunistické strany, zabránit jejímu rozkladu. Armády pěti států Varšavské smlouvy vrátily marxismu-leninismu formální autoritu, třebaže byl již považován za vyprázdněný.

==========

KOMUNISTICKÁ STRANA JAKO VŮDČÍ SÍLA DĚLNICKÉ TŘÍDY je formálním vyjádřením neformální moci. Toto dogma o trojjedinosti moci tvoří základ marxismu-leninismu jako politického náboženství. Komunistická strana je organizace, která zná zákonitosti dějin, vede pracující po cestě pokroku a vědecky řídí společnost. Nemůže být organizována jinak než centralisticky, jelikož je ve svém zdravém jádře neomylná. Demokracie je v ní přinejmenším zbytečná, neboť pravda nemůže být
nalézána ve formálně otevřené debatě.

==========

Trojstupňové schéma VŠICHNI PRACUJÍCÍ – DĚLNICKÁ TŘÍDA JAKO JEJICH VŮDČÍ SÍLA – KOMUNISTICKÁ STRANA JAKO VŮDČÍ SÍLA DĚLNICKÉ TŘÍDY je formálním vyjádřením neformální moci. Toto dogma o trojjedinosti moci tvoří základ marxismu-leninismu jako politického náboženství. Komunistická strana je organizace, která zná zákonitosti dějin, vede pracující po cestě pokroku a vědecky řídí společnost. Nemůže být organizována jinak než centralisticky, jelikož je ve svém zdravém jádře neomylná. Demokracie je v ní přinejmenším zbytečná, neboť pravda nemůže být nalézána ve formálně otevřené debatě.

==========

Pozice revizionistů byla mocensky rozporná. I ve chvíli otevřeného vystoupení proti Novotnému v ústředním výboru si musel Šik uchovat sounáležitost se základními premisami komunistické ideologie, na prvním místě s vedoucí rolí KSČ. Jejich popřením by se ocitl v postavení mimo hru, mimo aparát – a jak už jsem uvedl výše, „mimo aparát není co dělat“.

==========

V Politickém doslovu ke Komunistickému mocenskému systému (1976) píše: „Já sám a všichni reformátoři jsme museli svého času po léta postupovat velmi opatrně a takticky, když jsme chtěli vůbec něco změnit a nechtěli být ihned potlačeni jako ,nepřátelé‘.

==========

Sovětská ideologie zásadně obhajovala schéma třídního rozdělení v socialistické společnosti a odmítla jeho „netřídní“ rozřeďování podle nejrůznějších horizontálních a vertikálních os, jež vedly k závěrům, že československá společnost není diktaturou proletariátu, nýbrž diktaturou byrokracie.849 Největší nevoli ovšem vzbuzovala Machoninova zjištění, že v deklarovaném státě dělníků a rolníků nemají dělníci a rolníci prakticky žádný vliv na jeho řízení; že československá společnost trpí relativní chudobou a početná část populace žije na hranici životního minima.

==========

Marxisticko-leninská ideologie neuznávala „eklektické směšování různých faktorů“, „slovní ekvilibristiku“, „hromadění nejrůznějších termínů“, „terminologické finesy“ atd. Varovala před buržoazními pojmy „konvergence“ či „sociální stratifikace“,846 které souvisely s reakční „teorií industriální společnosti“ stírající kvalitativní rozdíly mezi socialistickým a kapitalistickým řádem. A znamenající konsekventní „ideologickou přípravu restaurace kapitalismu“.847 Z těchto důvodů byly například zavrženy výsledky výzkumu Machoninova sociologického týmu jako „protisocialistické“.848 Normalizovaná sociologie v podobných průzkumech pokračovala, nesměly se však stát východiskem nového revizionismu. Sovětská ideologie zásadně obhajovala schéma třídního rozdělení v socialistické společnosti a odmítla jeho „netřídní“ rozřeďování podle nejrůznějších horizontálních a vertikálních os, jež vedly k závěrům, že československá společnost není diktaturou proletariátu, nýbrž diktaturou byrokracie.849 Největší nevoli ovšem vzbuzovala Machoninova zjištění, že v deklarovaném státě dělníků a rolníků nemají dělníci a rolníci prakticky žádný vliv na jeho řízení; že československá společnost trpí relativní chudobou a početná část populace žije na hranici životního minima.

==========

Modelování socialismu‘ je nesprávné a pro mezinárodní komunistické hnutí škodlivé.“851 Platí to stejně pro Garaudyho model štěstí, krásy a života, Dubčekův socialismus s lidskou tváří či jiné modely – demokratického, humanistického či kybernetického socialismu. Ti, kteří modelují, jsou usvědčováni dialektickým a historickým materialismem. Na rozdíl od autorů socialistických utopií z první poloviny 19. století nejsou pokrokovými mysliteli, jejich ideje nesměřují k socialismu, nýbrž „k jakési nepovedené směsici socialismu a kapitalismu“, která je jen přestupní stanicí k sociálně demokratickému reformismu podle Karla Kautského a jeho následovníků.

==========

Součástí posrpnového boje proti revizionismu ve společenských vědách bylo principiální odmítnutí jakýchkoli západních teorií – o industriální společnosti, konvergenci atd. A to znamenalo přerušení otevřeného dialogu mezi východními a západními ekonomy, který se v šedesátých letech rozbíhal. Společenským vědám byla podruhé vnucena komunistická logika separace a soběstačnosti. Společnosti v nejširším slova smyslu to zároveň přinášelo jisté uklidnění po rozbouřeném období zmatků a nejistot. Věci se vracely do starých kolejí a příslib stability neměl jen odpudivou tvář. Určitá vzpurnost mas měla být zkrocena, což průměrnému člověku vždy nějak imponuje. Přiléhavá je nadčasová charakteristika takové situace od Richarda M. Weavera: „Koneckonců, každý plán, dokonce i značně nahodilý, přinese vždy přinejmenším o něco lepší užitek, než by přinesl chaos – tato pravda plyne již z definice.

==========

Strážci Leninova odkazu Olsevič a Chavina byli v souladu s historickým a dialektickým materialismem přesvědčeni, že socialismus má celou budoucnost teprve před sebou a jakékoliv objektivní a subjektivní nedostatky jsou jen většími či menšími zádrhely na vzestupné trajektorii pokroku: „… všechny cesty vedou k socialismu.“861 V tomto světle se zásadní chyby a systémové vady, odhalené reformními ekonomy, jevily jako dočasné a odstranitelné. Nechyběla paradigmatická argumentace vědecko-technickým pokrokem: nad sovětským hospodářským systémem se vznášel reformní příslib dokonalého plánování v podobě kyberneticko-matematické racionality: „Buduje se státní síť výpočetních středisek, jež má přispět k pozvednutí centralizovaného řízení národního hospodářství na vyšší, vědeckou úroveň.“

==========

Normalizace narážela na silný odpor v Československé akademii věd jako stavovské organizaci i v jednotlivých oborech a ústavech. Trval ještě po 17. dubnu 1969, kdy v čele KSČ nahradil Alexandra Dubčeka bývalý zaměstnanec ČSAV Gustáv Husák. Avšak normalizační tlak proti revizionismu byl takticky odstupňován do vln a za pomoci přímých intervencí sovětského velvyslanectví bylo na počátku roku 1970 dosaženo naprosté změny kurzu.866 Na jaře se pak uskutečnila čistka – formou „výměny stranických legitimací“ – v základních organizacích KSČ v jednotlivých ústavech ČSAV. Znovu byla užita účinná taktika fázování a tzv. diferencovaného přístupu k prověřovaným, která účinně rozklížila přetrvávající solidaritu v rezistenci či odporu. Z 2400 členů komunistické strany bylo zrušeno členství 1088, z toho 228 vědeckým pracovníkům, a vyloučeno bylo 435, z toho 140 vědeckých pracovníků. V letech 1968–1971 opustilo Akademii věd celkem 3788 pracovníků, z toho 661 vědeckých a 1536 odborných. Z celkového počtu asi 11 500 zaměstnanců odešla celá jedna třetina.867 Třetinový podíl postižených svědčí o důkladnosti čistky, která svým záběrem již podstatně přesahovala bolševické pravidlo o odřezávání shnilých okrajů od zdravého jádra.

==========

Důsledná očista se samozřejmě nevyhnula Ekonomickému ústavu. Ze 170 zaměstnanců 67 vlastnilo komunistickou legitimaci. Prověrkou prošlo 41 straníků, 17 bylo vyškrtnuto a 9 vyloučeno z KSČ.869 V souladu s celkovou strategií byla tedy exemplárně potrestána třetina předních ekonomů, kteří se vesměs uchýlili do jakési pasivní rezistence, podrželi si své názory, avšak veřejně je nevyjadřovali. Historik Karel Bartošek, který sdílel stejný osud, si po rozhovoru s Rudolfem Kocandou v březnu 1973 zapsal: „Žijí jako dřív, většinou si pracují doma – ,jen na makroekonomické přemýšlení není čas a fakta‘.“

==========

Kontrarozvědka se zaměřila na vyloučené ekonomy s patrným zadostiučiněním, jako by jejich odborné i veřejné angažmá v čase pražského jara v plném rozsahu potvrzovalo její dlouhodobá podezření a šetření. Byla přesvědčena, že i nadále sbírají „přehledné údaje a informace o stavu československé ekonomiky“, aby kritizovali a podkopávali státní zřízení v Československu. Fakt, že proti posrpnovému režimu aktivně nevystupovali, nehrál v rovině podezření žádnou polehčující okolnost. Z osobního svazku jednoho z nejbližších Šikových spolupracovníků, který se ani počátkem sedmdesátých let, ani v čase Charty 77 nepřidal k otevřené opozici, lze vyčíst šíři a hloubku tohoto podezírání. Při zmíněné „výměně stranických legitimací“ na jaře 1970 byl vyloučen z KSČ pro své „pravicově oportunistické názory z let 1968––1969“. Musel opustit Ekonomický ústav a jako „politicky nespolehlivý“ byl „rozpracován“ v kategorii „nepřátelská osoba“. Na jeho novém pracovišti naverbovala důvěrníka VÁCLAVA. Byla to tak říkajíc dokonalá trefa, seděli spolu v kanceláři.876 Rozpracování bylo velmi důkladné a zasahovalo do všech oblastí – bývalého i současného zaměstnání, místa bydliště (včetně toho, kdo je v domě „pravicového“ smýšlení, kdo emigroval atd.), zahraničních kontaktů s cizinci a emigranty, rodinných poměrů, majetkových poměrů, styku s utajovanými skutečnostmi atd.877 Pracovníci kontrarozvědky vyhotovili soupis všech „revizionistických“ vědeckých prací, které sledovaný ekonom publikoval od roku 1966 a uchovával na své chalupě. Od všech pořídili fotokopie a zařadili je do svazku jako předmět doličný pro předpokládané vyšetřování trestné činnosti.

==========

Politická policie se soustředila výhradně na ekonomovo působení v období 1968–1969, v něm hledala spikleneckou kontrarevoluční logiku. Vůbec nebrala na zřetel jeho dřívější názory vyplývající z oprávněné a obecně uznávané kritiky plánování a řízení československého hospodářství. Jakékoliv styky se Západem považovala za podezřelé a zavánějící kontrarevolucí. Sestavila podrobný přehled o zahraničních cestách. Až do roku 1967 jezdil na pracovní pobyty pouze do zemí sovětského bloku – východního Německa, Polska, Sovětského svazu a Maďarska. Tyto návštěvy odbyla StB jen stručnou zmínkou. Pobytům v kapitalistických zemích – v Rakousku a západním Německu v roce 1967 – věnovala o poznání větší pozornost. Především se zaměřila na roční pobyt v USA, který se uskutečnil od srpna 1968 do srpna 1969.880 Pořídila fotokopie ekonomovy pracovní korespondence s americkými kolegy a dala ji celou přeložit.881 Ve stycích s domácími i zahraničními „nepřáteli“ socialistického zřízení hledala důkazy jeho reakcionářství, které se podle rozsáhlého rozboru z 19. října 1976 měly stát východiskem pro konstrukci obžaloby, jejíž účel byl ryze politický: „Jestliže tedy ing. […] byl a je zastáncem tržního modelu hospodářství s vyloučením zásady socialistického plánování a jeho horlivým propagátorem i v době, kdy se již zcela zřetelně ukázalo, že tato koncepce měla za úkol dovést naši republiku ke kapitalistickému bloku těsným sepětím ekonomik, a útočila tedy na samotné základy socialistického zřízení, protože řízené plánované hospodářství je jeho páteří a základem, je zřejmé, že svým jednáním zcela naplňuje objektivní stránku skutkové podstaty … trestného činu [o podvracení podle paragrafu 98 trestního zákoníku].“882

==========

Pro kontrarozvědku byla trestná činnost sledovaného ekonoma mimo veškerou diskusi. Zároveň si však uvědomovala, že realizace obžaloby bude nadmíru náročná, neboť „prakticky veškerá dokumentace je prováděna za pomoci TS a TA úkonů, jejichž legalizace by byla velmi obtížná, ne-li nemožná“.883 Jinými slovy, vyšetřovatelé by museli využít zpráv tajných spolupracovníků a technických úkonů (odposlechů, fotokopií atd.) takovým způsobem, aby nedekonspirovali své „prameny“ a aby důkazní řízení vedlo ke kýženému výsledku. Obžaloba nebyla realizována zřejmě i proto, že Státní bezpečnost se po lednu 1977 soustředila především na Chartu 77 a později VONS jako nové fenomény opoziční aktivity, k nimž se sledovaný ekonom nepřipojil.

==========

V té části Nástinu kritické analýzy společenských věd z roku 1970, která se týká ekonomické vědy, bylo nejprve nutné vypořádat se s Otou Šikem. K tíži mu nebyl přičten pouze revizionismus, ale paradoxně také dogmatismus. V první polovině padesátých let byl „výrazným představitelem diletantismu a dogmatismu“ a „do XX. sjezdu KSSS příživničil na marxistické ekonomické vědě“. Podle anonymního autora kapitoly Ekonomie v Nástinu scestně interpretoval Stalinovy Ekonomické problémy socialismu v SSSR, což dokládá na jediné citaci.

==========

Jakákoliv hlubší diskuse byla v takovém modu argumentace vyloučena. Husté citace plní funkci především evidenčně ornamentální – jejich účelem je uvést co nejvíce jmen a opatřit je dobře vybranými úryvky. Cíl této operace je v podstatě jediný – zdůvodnění důkladné čistky v akademických ústavech. Nutnost nekompromisního účtování je odůvodněna tím, že to byli sami šikovci, kteří rozpoutali válku: uspořádali „parforsní hon“ na profesora Olivu, docenta Vejvodu a další pravověrné marx-leninisty. „V těchto podmínkách despotické manipulace, utlačování, umlčování a kráglování lidí mohli šikovci bez odporu ekonomické fronty vpašovat svoji ,teorii‘ do národohospodářské praxe.“890 Nešlo jim o vědu, ale o politiku: „Místo aby se ústav soustředil k vědecké práci, zatahuje Šik své lidi stále více do politické decizní sféry, aby tu bojovali o moc.“891 V Nástinu kritické analýzy je až karikaturně přeceněn vliv Šikovy skupiny na vývoj ekonomické reformy – jako by se jí podařilo všechno tajuplně ovládnout. V tomto smyslu se do rádoby odborného diskurzu přetavilo čekistické vidění reality.

==========

Olivova Analýza vývoje ekonomické teorie (1972) to opakuje: „Se silným vlivem početných maloburžoazních vrstev rozšiřoval se vliv maloburžoazních postojů, chápání socialismu jako ,spotřebitelského‘ socialismu…“895 Nebezpečí nehrozí od velkobur- žoazie, která byla zbavena majetku a vykořeněna, nýbrž od maloburžoazie, jejíž mentální vzorce a zvyky houževnatě přetrvávají.

==========

893 V Poučení z krizového vývoje (1971) se obdobně píše, že v „sociální struktuře naší společnosti měly velkou váhu početné maloburžoazní vrstvy na vesnici a mezi městským obyvatelstvem“.894 Olivova Analýza vývoje ekonomické teorie (1972) to opakuje: „Se silným vlivem početných maloburžoazních vrstev rozšiřoval se vliv maloburžoazních postojů, chápání socialismu jako ,spotřebitelského‘ socialismu…“895 Nebezpečí nehrozí od velkobur- žoazie, která byla zbavena majetku a vykořeněna, nýbrž od maloburžoazie, jejíž mentální vzorce a zvyky houževnatě přetrvávají.

==========

Pokleslý „spotřebitelský“ socialismus je podle normalizátorů ryzím přežitkem buržoazní minulosti, v žádném případě jedním z důsledků nivelizace. Pravda ovšem byla taková, že nepředpokládaným, leč nevyhnutelným produktem nivelizace se stal svébytný socialistický biedermeier manifestující se v lidových sloganech „mé úsilí je úměrné výši mého platu“, „oni předstírají, že nás platí, my předstíráme, že pracujeme“, „co je doma, to se počítá“, „kdo nekrade, okrádá rodinu“ atd. atp. Na rodinné rovině je tato skutečnost nejprůkaznější. Sociolog Ivo Možný ukázal, jak úspěšné rodiny dokázaly nápaditě kolonizovat socialistický stát a definitivně podkopat komunistický utopismus.

==========

V oblíbených komediích z období normalizace dosáhl socialistický biedermeier svého vrcholu – satiry, která neznepokojuje, ale usmiřuje. A to byl zásadní posun od mrazivé sebereflexe z šedesátých let, jak ji známe z podobenství Jejich den (1962), Sedmikrásky (1966), Hoří, má panenko (1967) aj. Zatímco šedesátá léta přinášela tvrdé vystřízlivění z konkretizace komunistické utopie, normalizace se dopracovala k akceptování (malo)měšťáckého živlu v reálném socialismu. Ten měl mnoho podob: od drobných „podpultových“ praktik po symbiózu nomenklaturního a veksláckého světa. A své místo v něm měli malý český popleta i cynický manipulátor a defraudant.

==========

Osvobozená inteligence se v šedesátých letech skutečně a vědomě vracela k hodnotám měšťanské kultury a vědy, jelikož poúnorová oficiální kultura a věda byly pouhými ideologickými projekcemi, a nikoli uměleckou a vědeckou skutečností. V tomto smyslu se stávala opravdovou elitou a normalizační výtka z elitářství měla své opodstatnění, neboť v socialistickém řádu, jak už bylo řečeno výše, nemá žádná elita co dělat. Existuje v něm pouze avantgardní komunistická strana reprezentující všechny třídy socialistické společnosti. Strůjcům normalizace nezbývalo než spolehnout se na rovnostářský živel, který za dvacet let budování reálného socialismu již nabyl svébytného charakteru a udržoval systém kolektivní neodpovědnosti při životě. Především v tomto obecném zájmu byla normalizační politika možná a podmíněně úspěšná. Zároveň však trval hluboký rozpor mezi ideologickými premisami nového člověka a nové společnosti, které byly se vší vážností na počátku sedmdesátých let znovu nárokovány,898 a realitou socialistického biedermaieru, kterou spoluvytvářela sama strana se svými funkcionáři i řadovými členy. A tento rozpor vedl k vyprázdnění pojmu socialismus. *

==========

Pragmaticky uvažující Lubomír Štrougal na jednání předsednictva ÚV KSČ 12. listopadu 1970 podotkl k pracovní verzi dokumentu Poučení z krizového vývoje, že je „koulí na noze“ pro státní a stranickou garnituru v pozdější, jiné době.

==========

Na druhé straně normalizační političtí ekonomové kolem Felixe Olivy nechtěli spoutat mnohotvárné vnímání, vidění a zkoumání skutečnosti do nějaké těsné kazajky, představovali si, že marxismus-leninismus bude tvůrčím způsobem rozvíjen. To však nebylo možné, jelikož požadovali vědu třídní, v níž veškerá skutečnost i vědění o ní bude odpovídat základním axiomům, které platily od Lenina a Stalina a nemohly být nikdy zpochybněny bez fatálních následků. Dá se říci, že svými normalizačními analýzami z počátku sedmdesátých let zahájili druhý pokus, který měl marxisticko-leninskou politickou ekonomii etablovat jako vědu zcela soběstačnou a striktně oddělenou od vědy „buržoazní“. „Zkušenost ukázala, že v žádném případě nelze prostě ,integrovat‘ tzv. očištěné kategorie z buržoazních teoretických systémů do marxistického. Ve většině případů nelze totiž přejmout z buržoazní teorie nejen její odpovědi na určitý problém, ale ani způsob, jak se problém staví a jak se k němu přistupuje.“

==========

Bolševismus možná nesrazil na kolena nedostatek posvátného, ale naopak nedostatek profánního. Když v dobách stagnace ekonomická, za obvyklých okolností též profánní sféra nepopiratelně ztratila svůj dřívější lesk, nebylo možné ji znevažovat a dát jí rutinní charakter: byla koneckonců nejvlastnějším domovem posvátného, práce byla podstatou člověka a svátostí nového řádu. Ovšem ve chvíli, kdy vyjde najevo, že svátost hyzdí tolik skvrn, jako tomu bylo za Brežněva, musí víra zmizet. A tak se i stalo. Přežila sice obrovské a nevyzpytatelné pouštění žilou za Stalina (tehdy dokonce vzkvétala), znesvěcení ekonomické existence však přežít nemohla. Ernest Gellner (1995)

==========

Princip normalizace, který v šedesátých letech kolaboval, zatímco v sedmdesátých už zase naplno vládl, sice obnovil rozštěp mezi ideologickou podobou politické ekonomie a ekonomickou vědou, ta však nemohla být vymýcena a podržela si svoji relevanci navzdory obnovené oficiální „metafyzice“. Tento rozštěp byl pro marxisticko-leninskou politickou ekonomii fatální. V ekonomické teorii si systém vydržoval své budoucí absolutní hrobaře – Václava Klause, Dušana Třísku, Tomáše Ježka, Karla Dybu, Josefa Zieleniece, Vladimíra Dlouhého a další.

==========

Johanna Bockmanová dokládá, že v samotném Sovětském svazu i v době nejtužšího stalinismu přežívalo na okraji neoklasické ekonomické myšlení, které se pak společně s keynesiánským a institucionálním proudem více rozvíjelo v šedesátých letech v důsledku kontaktů se západní vědou.901 Nejznámějším a nejdůležitějším příkladem nemarxistického ekonomického myšlení v normalizačním Československu jsou Klausovy ekonomické semináře, pravidelně pořádané v letech 1979–1986 pod hlavičkou Československé vědecko-technické společnosti ve Státní bance československé.

==========

Podle dochovaných zdrojů se Klausovou aktivitou (a také podobnou aktivitou Miloše Zemana pořádanou rovněž pod záštitou ČSVTS) začala Státní bezpečnost intenzivněji zabývat v únoru 1984.903 Kontrarozvědka napočítala 120 zainteresovaných osob, z nichž přibližně 70 pravidelně dochází na semináře. Mezi hlavními organizátory najdeme téměř výhradně budoucí prezidenty republiky, vládní představitele a ministerské úředníky liberálně demokratické éry – Václava Klause, Miloše Zemana, Vladimíra Dlouhého, Karla Dybu a Vladimíra Rudlovčáka. Širší okruh účastníků, v němž najdeme další polistopadové bankéře, ministry a poradce, se rekrutoval z pozoruhodně rozvětvené sítě vědeckých ústavů a státních institucí.

==========

V pravidelně vydávaných sbornících jejich hlavní editor Klaus – podle agenturních záznamů – eliminoval vše, co mohlo znít protistátně. Vydané texty se tedy nekryly zcela s tím, co bylo prosloveno na seminářích. Takový úzus ovšem patří k běžné ediční praxi.

==========

Podle agenturní svodky z března 1985 mají semináře příchuť zakázaného ovoce: „… řada lidí (především mladých) se jej zúčastňuje z touhy slyšet něco jiného než oficiální věci.“ Vytvářejí silně sdílenou skupinovou identitu na expertní bázi: „Dalším momentem je, že když se člověk zúčastňuje seminářů, patří tím pádem k určité skupině lidí a v určité skupině je uznáván, neboť chodí na tzv. Klausovy semináře. Nezanedbatelné podle pramene je to, že se vytvářejí hlubší vztahy mezi účastníky a tito lidé pak o sobě vědí a jsou ochotni si vzájemně pomoci (i při funkčním postupu).“ A v neposlední řadě mají oficiálně pořádané semináře skrytě podvratný charakter: „Podle pramene je na těchto seminářích výrazné to, že když skončí a posluchač odchází domů, zůstává v něm silná deprese o kritické situaci v československé ekonomice a nutnosti jejího radikálního řešení.“

==========

V agenturních záznamech Státní bezpečnosti najdeme stopy předznamenávající vystavení úmrtního listu marxisticko-leninské politické ekonomii v její pozdní, normalizační podobě: „Celková psychóza semináře je taková, že kdyby někdo chtěl vystoupit a chtěl dát semináři linii marxisticko-leninského přístupu k problémům, tak jej všichni budou brát jako provokatéra.“913 Ve skupině se nikdo takový nemůže dlouhodobě uplatnit, působil by v ní jako cizorodý prvek, „průšvihovost seminářů“ nelze odstranit zevnitř.

==========

Důsledně odborný ráz seminářů byl těžko postižitelný nějakým přímým spektakulárním zásahem proti institucím a jejich zaměstnancům. Ze tří navržených opatření k jejich eliminaci, jak vyplývá z agenturních záznamů, vybrala to nejméně drastické – pohovory s vedoucími funkcionáři, jejichž instituce či organizace semináře formálně zaštiťovaly. V lednu 1986 – kdy už nový sovětský vůdce Gorbačov znovu otevřel téma reforem – byla provedena „preventivně výchovná opatření“916 a seminář byl zrušen. Uvnitř

==========

Stará stavba základních ekonomických zákonů socialismu se definitivně zhroutila. Na krátkou dobu vzniklo ideologické vakuum, ale záhy bylo vyplněno. Souboj mezi „socialismem“ a „kapitalismem“ mohl po „útěku od praporů“ a konci studené války v roce 1989 stěží skončit konvergencí, o níž se uvažovalo v šedesátých letech. 901

==========

První šetření Ústavu pro výzkum veřejného mínění se uskutečnilo 23. a 24. listopadu a pro socialismus se v něm vyslovilo 45 % respondentů, pro kapitalismus 3 %, pro třetí cestu 47 % (5 % oslovených nedokázalo odpovědět). Druhé šetření proběhlo 9.–12. prosince 1989 a skončilo podobně: pro socialismus 41 %, pro kapitalismus 3 %, pro třetí cestu 52 % (4 % nevěděla).924 Rostoucí preference pro třetí cestu jako vyzdvižení předností obou systémů a potlačení jejich nedostatků svědčí o zmíněném hodnotovém synkretismu listopadové občanské veřejnosti.

==========

Bratrství deklarované na zaplněných náměstích se zdálo být zárukou pro vyvažování protikladů. V tom spočívalo jádro synkretického utopismu „roku zázraků“. Těžiště pohybu leželo v demokracii jako společenské praxi, která ožila na zaplněných náměstích. Od pouliční, přímé demokracie se spořádaně směřovalo k demokracii volební, zastupitelské. Ve svobodných volbách si lidé vybírali z hnutí a stran s nejrůznějšími programy – levicovými i pravicovými. Autoritativní komunistická řeč zmizela a uvolnila místo pro nejen socialistické, ale také prvorepublikové a monarchistické, liberální i konzervativní tradice. Otevřené demokracii nic nebránilo. Synkretický utopismus ji pro tuto chvíli činil ideálním systémem.

==========

Robinsonová říká, že Keynes – jehož byla kritická stoupenkyně – zničil ideologii laissez faire založenou na premise, že sobecký prospěch podnikavého jednotlivce vede ku prospěchu celé společnosti, „a vrátil nás do nepříjemné reality, v níž platí, že čím více něčeho vlastním já, tím méně toho můžete vlastnit vy“.928 Avšak po krizi keynesiánství v sedmdesátých letech a konečném krachu marxisticko-leninského kolektivismu přestala tato prostá evidence v ideologické rovině platit.

==========

Na sklonku roku 1989 byla všeobecně sdílena představa – celkem odpovídající synkretickému utopismu „sametové revoluce“ –, že národní hospodářství budou reformovat ekonomičtí odborníci, a nikoli političtí voluntaristé. Věda, po srpnu 1968 podruhé znevolněná, měla konečně dostat slovo. Proto byl tolik populární Prognostický ústav ČSAV, který do vlády národního porozumění vyslal tři vědce – Valtra Komárka, Václava Klause a Vladimíra Dlouhého. A proto také měla ekonomické reforma až do poloviny roku 1990 „nevyřčený program“.929 Šev oddělující to odborné od toho ideologického nebyl v prvních měsících ještě tak zřetelný jako později.

==========

V prosinci 1989 vstoupil do vlády národního porozumění jako expert Občanského fóra na fiskální a rozpočtové záležitosti, jako strážce státní kasy. Zároveň se však již v těchto dnech představil jako příznivec ekonomiky laissez faire, konkrétně chicagské školy Miltona Friedmana a monetaristické doktríny.930 Byl teoreticky a ideologicky vyzbrojen pro okamžik, kdy étos nepolitické odbornosti přestane stačit a křehký kompromis se zvrátí v otevřený střet zájmů. A když se tak stalo, začal se tvrdě vymezovat proti tzv. třetí cestě.

==========

Místo po marxisticko-leninské ideologii jako souboru základních pravd nemohlo zůstat dlouho prázdné. Po několikaměsíčním kvasu je zaplnila ideologie konzervativně liberální odpovídající duchu doby – „reaganomice“, „thatcherismu“, „washingtonském konsenzu“.932 Byla zhuštěna do tezí o neomezeném trhu, malém, ale silném státu, soukromém vlastnictví výrobních prostředků a kapitalistických výrobních vztazích. Tato ideologie z podstaty věci vylučovala alternativy, které vycházely z jiných ekonomických směrů. Jejím reálným oponentem již ovšem nebyli marxisté-leninisté, ale bývalí šikovci – reformní ekonomové z šedesátých let,933 kteří se však již ideologicky příliš nevyhraňovali a operovali spíše v rovině expertního, historizujícího a mikroekonomického diskurzu.934 Obě konkurující si skupiny se shodovaly na značném stupni radikality ekonomické transformace. „Nikdo nechtěl opakovat reformu z šedesátých let. Všichni byli radikálnější.“935 Nakonec zvítězil ideologicky přímočařejší a čistší radikalismus, který verbálně odmítal státní (keynesiánské, institucionální) intervence do transformačních procesů.

==========

Náhlé otevření dosud uzavřené společnosti je postavilo před velkou prázdnotu, která se rychle vyplňovala jednoduchými vzorci („stát je nejhorší vlastník“, „trh bez přívlastků“ atd.). Synkretický utopismus sametové revoluce v ní nevyvanul, v politickém štěpení se transformoval (a zjednodušil) do podoby liberálního utopismu, který se většinou projevoval jako komunismus naruby – jako jiná „osvícenská víra“ a nový příslib „univerzálního vysvobození“.937 Ve specifických československých podmínkách souzněl ekonomický radikalismus – v němž se nepravděpodobně spojily konzervativní a liberální ideologie za účelem nové politické dominance938

==========

Privatizace měla splnit katarzní funkci, stejně jako poválečné znárodňování. Tato politika vzala vítr z plachet antikomunistickým radikálům požadujícím od jara 1990 postavení KSČ mimo zákon a odsunula je na okraj politického spektra. Z původní radikality ovšem převzala lustrační praktiky jako nezbytné minimum vyrovnání s dědictvím KSČ a StB a last but not least jako politický nástroj v boji s „osmašedesátníky“. Vyhledání archivních záznamů o podílu na vládnutí nebo kolaboraci s tajnou policií – zpočátku improvizované, od října 1991 podle zákona – mělo tuto logiku: nemůžeme-li očistit zemi od komunistů, protože v ní vládli příliš dlouho, musíme alespoň očistit demokratické hnutí, politické strany a státní instituce od představitelů nomenklatury, tajné policie a jejich informátorů. V souladu s původní politikou kompromisu nebyly určeny žádné podmínky pro vstup stranických a policejních kádrů do oficiálních privatizačních procesů. Hlasy antikomunistů, aby i tato oblast podléhala restrikci, byly okrajové a nebyly vyslyšeny. To zároveň odpovídalo neoliberální ideologii, „neviditelná ruka trhu“ měla nahradit morální autoritu veřejného tribunálu, schopným měla požehnat, neschopné potrestat krachem a společnost dovést k odpovědnosti a prosperitě. Majetek a morálka splynuly. Komunisty dávno pohřbená pravice vstala z mrtvých a vrátila do oběhu slovo kapitalismus. Revoluční rétorika, spojená s termínem „šoku“ a odmítáním druhých a třetích cest, pronikla i do pojmenování procesů „kuponové privatizace“.

==========

Veřejné mínění bylo popostrčeno chytrou politikou: státní majetek, který za socialismu formálně patřil všem občanům, byl nyní všem občanům formálně nabídnut k privatizaci; na kuponové privatizaci nemůže nikdo tratit, neboť ti, co v ní získají majetek, budou prověřeni trhem a ti méně chytří o nic nepřijdou. Velkou majetkovou transakci kryla právě ona českost cesty jako jakási národní jistina – podepřená mýty o „zlatých českých rukách“ a světové úrovni českého meziválečného hospodářství. Proto ani nevadilo, že cílem nebylo rozptýlené vlastnictví, nýbrž jeho koncentrace v rukou nových Baťů, Kolbenů a Daňků. Logika věcí byla deklarována: nešlo o nic jiného než o kapitalistickou akumulaci – byť tentokrát „zrozenou ze zkumavky“.

==========

Až pozdější šoky z „tunelování“, „klientelismu“, „barbarizace“ a „oligarchizace“ politiky způsobily, že majetek a morálka začaly být zase oddělovány a slova socialismus a komunismus se vrátila do kurzu.

#totalita