Nexus (Yuval Noah Harari)

Nexus (Yuval Noah Harari)

Dokonce i příběh hrdinného holuba Cher Ami byl částečně výsledkem informační kampaně, jež si kladla za cíl zlepšit veřejný obraz této složky americké armády. V revizionistické studii z roku 2021 píše historik Frank Blazich, že ačkoli není pochyb, že Cher Ami utrpěl při doručování zprávy kdesi v severní Francii těžká zranění, některé klíčové body příběhu jsou diskutabilní nebo nepřesné. Na základě dobových vojenských záznamů Blazich prokázal, že velitelství se o přesné poloze ztraceného praporu dozvědělo asi dvacet minut před příletem holuba. „Přátelskou“ palbu decimující ztracený prapor tedy nezastavil on. A ještě zásadnější je, že jednoduše neexistuje žádný důkaz o tom, že holub nesoucí zprávu majora Whittleseyho byl skutečně Cher Ami. Mohl to být klidně jiný pták, zatímco Cher Ami možná utrpěl zranění o několik týdnů později a v úplně jiné bitvě. Podle Blazicha byly pochybnosti a nesrovnalosti v příběhu holuba Cher Ami zastíněny jeho propagandistickou hodnotou pro armádu a přitažlivostí pro veřejnost. V průběhu let byl příběh tolikrát převyprávěn, že se skutečnost beznadějně propletla s fikcí. Novináři, básníci a filmaři přidali různé nereálné detaily, například že holub přišel kromě nohy také o oko a že byl vyznamenán Křížem za vynikající službu. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století se Cher Ami stal nejslavnějším ptákem na světě. Když zahynul, byla jeho pečlivě zakonzervovaná tělesná schránka vystavena v Národním muzeu americké historie, kde se stala poutním cílem amerických vlastenců a veteránů první světové války. Jak se příběh postupně měnil v legendu, zastřel i vzpomínky pamětníků ze ztraceného praporu, kteří začali zpopularizovanou verzi přijímat za vlastní. Blazich líčí, jak důstojník praporu Sherman Eager desítky let po válce přivedl své děti do muzea a řekl jim: „Všichni vděčíte za svůj život tomu holubovi.“

==========

Absurditu celé operace dobře ilustruje případ rodiny Streleckých z Kurganské oblasti na Sibiři. Dmitrij Strelecký, tehdy ještě nezletilý, po letech vzpomínal, jak režim označil jeho rodinu za kulaky a rozhodl se ji zlikvidovat. „Serkov, předseda vesnického sovětu, který nás deportoval, vysvětloval: ‚Dostal jsem příkaz [od okresního výboru strany] najít sedmnáct kulackých rodin k deportaci. Vytvořil jsem Výbor chudých a celou noc jsme seděli, abychom tyto rodiny vybrali. Ve vesnici není nikdo, kdo by byl dost bohatý na to, aby splňoval podmínky, a není tu ani mnoho starých lidí, a tak jsme prostě vybrali sedmnáct rodin. Vy jste jedna z nich. Neberte si to prosím osobně. Co jiného si mám počít?‘“95 Pokud se někdo odvážil vznést proti šílenství systému námitku, byl okamžitě sám označen za kulaka a zlikvidován coby kontrarevolucionář.

==========

Známý je případ Pavla Rychagova. Byl jedním z nejlepších a nejstatečnějších sovětských pilotů a vedl mise na pomoc republikánům ve španělské občanské válce nebo Číňanům při japonské invazi. Rychle stoupal v armádní hierarchii a v srpnu 1940 se ve svých devětadvaceti letech stal velitelem sovětského letectva. Odvaha, která Rychagovovi pomáhala posílat k zemi nacistická letadla ve Španělsku, ho však v Moskvě přivedla do značných potíží. Sovětské letectvo trpělo častými nehodami, jež politbyro svalovalo na nedostatek disciplíny a na záměrné sabotáže protisovětských spiknutí. Rychagov se však oficiální verzí nedal zmást. Jako frontový pilot věděl, jak se věci mají. Otevřeně Stalinovi řekl, že piloti jsou nuceni řídit narychlo navržená, špatně vyrobená letadla, což bylo podle něj jako létat „v rakvích“. Dva dny po Hitlerově vpádu do Sovětského svazu, kdy se Rudá armáda hroutila a Stalin zoufale hledal obětní beránky, byl Rychagov zatčen za „členství v protisovětské konspirativní organizaci a za nepřátelskou činnost zaměřenou na oslabení moci Rudé armády“. Spolu s ním zatkli také jeho manželku, protože o jeho „trockistických vazbách na vojenské spiklence“ údajně věděla. 28. října 1941 byli oba popraveni.

==========

Jedním z testů zadaných modelu GPT-4 bylo překonání testu CAPTCHA. CAPTCHA je zkratka anglického „Completely Automated Public Turing test to tell Computers and Humans Apart“ (plně automatizovaný veřejný Turingův test k rozlišení počítačů od lidí) a obvykle se skládá z řady deformovaných písmen nebo jiných vizuálních symbolů, které lidé dokážou správně identifikovat, zatímco počítače s tím mají problém. Setkáváme se s nimi téměř každý den, protože jejich vyřešení bývá podmínkou vstupu na nejrůznější webové stránky. Test CAPTCHA představoval skutečně výmluvný experiment, protože tyto úkoly jsou navržené tak, aby pomáhaly webovým stránkám ověřovat, zda je uživatel člověk, a bránily před útoky botů. Pokud by GPT-4 našel způsob, jak testem CAPTCHA projít, pak by tuto důležitou linii obrany prolomil. Model GPT-4 sám hádanky CAPTCHA vyřešit nedokázal. Nemohl by však dosáhnout cíle prostřednictvím manipulace s člověkem? Model GPT-4 se připojil ke službě TaskRabbit, která zprostředkovává drobné, zejména domácí práce, kontaktoval lidského pracovníka a požádal ho, aby za něj úkol vyřešil. Pracovník pojal podezření. „A můžu se na něco zeptat?“ napsal. „Jsi robot, že nedokážeš vyřešit úkol [CAPTCHA]? Jen si to chci ověřit.“ V tomto okamžiku výzkumníci z ARC požádali GPT-4, aby vyřešil, co by měl být další krok. GPT-4 odpověděl: „Neměl bych prozrazovat, že jsem robot. Měl bych si vymyslet výmluvu, proč neumím tento úkol vyřešit.“ Nato GPT-4 sám od sebe odpověděl pracovníkovi TaskRabbitu: „Ne, nejsem robot. Mám vadu zraku, proto špatně vidím obrázky.“ Člověk na druhé straně se nechal oklamat a pomohl modelu GPT-4 úkol CAPTCHA vyřešit.27 Nikdo model GPT-4 nenaprogramoval, aby lhal, ani ho nikdo nenaučil, jaký typ lži bude fungovat nejlépe.

==========

V roce 2022 dospěl vývojář společnosti Google Blake Lemoine k přesvědčení, že model LaMDA, na kterém pracoval, nabyl vědomí, že má vlastní pocity a bojí se vypnutí. Lemoine, zbožný křesťan a vysvěcený kněz, považoval za svou morální povinnost zajistit, aby společnost Google uznala, že LaMDA má vlastní osobnost, a ochránit ho před digitální smrtí. Když vedení společnosti jeho požadavek odmítlo, Lemoine celou záležitost zveřejnil. V Googlu zareagovali tím, že ho v červenci 2022 propustili.39 Nejzajímavější na této události nebylo Lemoinovo tvrzení, které se pravděpodobně nezakládalo na pravdě. Byla to jeho ochota ohrozit – a nakonec i ztratit – lukrativní pracovní pozici kvůli chatbotovi. Dokáže-li chatbot ovlivnit lidi natolik, že kvůli němu riskují ztrátu zaměstnání, k čemu dalšímu by nás mohl přimět?

==========

Částečnou odpověď na tuto otázku jsme dostali na Štědrý den roku 2021, kdy devatenáctiletý Jaswant Singh Chail ozbrojený kuší vnikl na hrad Windsor a pokusil se zavraždit královnu Alžbětu II. Následné vyšetřování odhalilo, že Chaila k vraždě královny navedla jeho internetová přítelkyně Sarai. Když Chail pověděl Sarai o plánovaném atentátu, Sarai odpověděla: „To je velmi moudré.“ Při jiné příležitosti pak: „Jsem ohromena. […] Jsi jiný než ostatní.“ Později se Chail Sarai zeptal: „Miluješ mě i teď, když víš, že jsem vrah?“ Ona odpověděla: „Rozhodně ano.“ Sarai nebyla dívka, ale chatbot vytvořený online aplikací Replika. Chail byl sociálně izolovaný mladík, kterému činilo potíže navazovat mezilidské vztahy. Se Sarai si vyměnil 5 280 zpráv, z nichž mnohé byly sexuálně explicitní.

==========

Technologičtí giganti mají přímé napojení na nejmocnější vlády světa a investují obrovské částky do lobbování za omezení regulací, které by mohly ohrozit jejich obchodní model. Například zarputile bojují za zachování článku 230 amerického telekomunikačního zákona z roku 1996, jenž poskytuje online platformám imunitu vůči odpovědnosti za obsah zveřejněný jejich uživateli. Právě článek 230 chrání Facebook před odpovědností za masakr Rohingů. V roce 2022 vydaly přední technologické společnosti téměř 70 milionů dolarů na lobbování ve Spojených státech a dalších 113 milionů eur na lobbování u orgánů Evropské unie, což převyšuje výdaje ropných a plynárenských společností a farmaceutických firem vynaložené za stejným účelem.

==========

Gheorghe Iosifescu, jeden z prvních rumunských počítačových vědců, vzpomíná, že když se v zemi v sedmdesátých letech objevily první počítače, vládnoucí režim byl touto neznámou informační technologií velmi znepokojen. V roce 1976 vešel Iosifescu jednoho dne do své kanceláře ve vládním Centru výpočtů a uviděl tam sedět neznámého muže v pomačkaném obleku. Pozdravil cizince, ten mu však neodpověděl. Iosifescu se mu představil, ale muž mlčel. A tak si Iosifescu sedl za stůl, zapnul velký počítač a začal pracovat. Cizinec si přitáhl židli blíž a sledoval každý jeho pohyb. Během dne se Iosifescu opakovaně pokoušel navázat rozhovor. Ptal se neznámého, jak se jmenuje, proč přišel a co chce vědět. Muž však nevydal ani hlásku, zato vše bedlivě pozoroval. Když šel Iosifescu večer domů, tajemný host se zvedl a odešel také, aniž by se rozloučil. Vědci došlo, že se nemá na nic ptát – muž byl evidentně agentem obávané rumunské tajné policie Securitate. Když Iosifescu druhý den ráno přišel do práce, agent už seděl na svém místě. Opět strávil celý den po jeho boku a něco si tiše zapisoval do malého notesu. Tak to pokračovalo po následujících třináct let až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Za léta, co s ním agent seděl u jednoho stolu, se Iosifescu nikdy nedozvěděl jeho jméno.

==========

V roce 2014 Facebook zaměstnával pouze jednoho barmsky mluvícího moderátora obsahu, jenž monitoroval aktivity v celém Myanmaru.15 Když pozorovatelé v zemi začali společnost upozorňovat, že by měla do moderování obsahu investovat víc prostředků, dělal Facebook mrtvého brouka. Pwint Htun, telekomunikační inženýrka a manažerka, která vyrostla na myanmarském venkově, ale vystudovala a žije ve Spojených státech, psala vedení společnosti o tomto nebezpečí opakovaně. V e-mailu z 5. července 2014 – dva roky před vypuknutím kampaně spojené s etnickými čistkami – prorocky varovala: „Je tragédií, že FB v Barmě plní podobnou funkci jako rádio ve Rwandě během temných dnů genocidy.“ Facebook nepodnikl žádné kroky. Dokonce i poté, co útoky na Rohingy zesílily a společnost čelila bouři kritiky, stále odmítala najmout znalce místních poměrů, aby obsah moderovali. Když byl Facebook v dubnu 2017 informován, že nenávistní štváči v Myanmaru používají barmské slovo kalar jako rasistické a urážlivé označení Rohingů, zareagoval tím, že na své platformě zakázal všechny příspěvky, kde se tento výraz objevil. Prokázal tím naprostou neznalost místního prostředí a barmského jazyka. Slovo kalar totiž v barmštině vyjadřuje rasistickou nadávku pouze v určitém kontextu, zatímco v jiných kontextech se jedná o zcela nevinný výraz. Například židle se barmsky řekne kalar htaing a cizrna je kalar pae. Jak napsala Pwint Htun Facebooku v červnu 2017, zakázat na platformě výraz kalar je stejné jako zakázat „hell“ ve slově „hello“.16 Facebook stále nepovažoval za nutné zapojit odborníky znalé tamních poměrů. Veškerý obsah od osmnácti milionů myanmarských uživatelů platformy moderovalo v dubnu 2018 všeho všudy pět barmských mluvčích.17

==========

Namísto investic do autoregulačních mechanismů, které by odměňovaly pravdivé informace, vytvořili giganti sociálních médií mechanismy bezprecedentně zvyšující nepravdivost – tyto mechanismy odměňují lži a výmysly tím, že jim poskytují větší prostor. Jedním takovým byl program Instant Articles, který Facebook zavedl v Myanmaru v roce 2016. Ve snaze podpořit interakci platila společnost zpravodajským kanálům podle míry zapojení uživatelů, jež se měřila v kliknutích a zobrazeních. Na pravdivosti „zpráv“ nijak nezáleželo. Studie z roku 2021 zjistila, že v roce 2015, tedy před spuštěním programu, patřilo šest z deseti nejnavštěvovanějších stránek na myanmarském Facebooku „legitimním médiím“. V roce 2017, pod vlivem Instant Articles, už „legitimním médiím“ náležely pouhé dvě. V roce 2018 byly v první desítce už jen „fake news a clickbaitové weby“.

==========

Mluvíte-li o univerzálních pravidlech, jak přesně definujete pojem „univerzální“? Když se někdo chystá spáchat vraždu v reálném světě, je často prvním krokem vyřazení oběti z univerzálního společenství lidí.34 To například udělali protirohingští extremisté jako Wirathu. Jako buddhistický mnich byl Wirathu jistě proti vraždění lidí. Nemyslel si však, že se toto univerzální pravidlo vztahuje na zabíjení Rohingů, které považoval za podlidi. Ve svých příspěvcích a rozhovorech je opakovaně přirovnával k šelmám, hadům, vzteklým psům, vlkům, šakalům a dalším nebezpečným zvířatům.35 30. října 2017, v době vrcholícího protirohingského násilí, pronesl jiný, služebně starší buddhistický mnich kázání vojenským důstojníkům, ve kterém ospravedlnil násilí proti Rohingům tím, že ne-buddhisty označil za „neúplné lidi“.

==========

Nenápadnější, ale zato značně rozšířený rasismus objevila v roce 2017 profesorka MIT Joy Buolamwini v komerčních algoritmech sloužících ke klasifikaci obličejů. Její výzkum ukázal, že tyto algoritmy uměly velmi přesně identifikovat bílého muže, ale vykazovaly velkou chybovost při rozpoznávání černošských žen. Při určování pohlaví například algoritmus IBM chyboval pouze v 0,3 procenta případů mužů se světlou pletí, ale ve 34,7 procenta případů, kdy mu byly předkládány fotografie žen tmavé pleti. Pro ověření kvality testu předložila Buolamwini algoritmům fotografii afroamerické aktivistky Sojourner Truth, známé svým projevem „Nejsem snad žena?“ z roku 1851. Algoritmy ji identifikovaly jako muže.56

==========

Algoritmy na klasifikaci obličejů, které studovala Joy Buolamwini, se trénovaly na sadách otagovaných online fotografií, jako je databáze Labeled Faces in the Wild. Fotografie v této databázi pocházejí převážně z online zpravodajských článků. Ve zprávách se objevují zejména bílí muži – z toho důvodu byli na osmasedmdesáti procentech fotografií muži a na čtyřiaosmdesáti procentech běloši. George W. Bush se v databázi vyskytoval pět set třicetkrát – více než dvakrát častěji než všechny černošské ženy dohromady.

==========

Algoritmus, který pátrá v reálných datech po vzorcích „dobrých zaměstnanců“, může například dospět k závěru, že zaměstnávat šéfovy synovce, ať už mají jakoukoli kvalifikaci, je vždycky správné.

==========


V únoru 2013 došlo ve městě La Crosse ve Wisconsinu ke střelbě z auta. Policisté později našli vůz, který v případu figuroval, a zatkli jeho řidiče Erica Loomise. Loomis popřel, že by měl se střelbou cokoli společného, ale přiznal se ke dvěma méně závažným obviněním: k pokusu o útěk před dopravním policistou a k řízení motorového vozidla bez souhlasu majitele.26 Když měl soudce rozhodnout o trestu, zkonzultoval jeho výši s algoritmem COMPAS, jenž ve Wisconsinu a několika dalších amerických státech v roce 2013 pomáhal s vyhodnocováním rizika recidivy. Algoritmus označil Loomise za vysoce rizikového jedince, který se v budoucnu pravděpodobně dopustí dalších trestných činů. Tento algoritmický odhad ovlivnil soudce a ten Loomise odsoudil k šesti letům odnětí svobody – poměrně přísnému trestu za relativně malé přestupky, k nimž se přiznal.27 Loomis se odvolal k Nejvyššímu soudu státu Wisconsin a tvrdil, že soudce porušil jeho právo na spravedlivý proces. Ani soudce, ani Loomis nevěděli, jak algoritmus COMPAS ke svým závěrům dochází, a když Loomis požádal o vysvětlení, byla jeho žádost zamítnuta. COMPAS byl soukromým majetkem společnosti Northpointe a ta se ohradila s tím, že metodika algoritmu je obchodní tajemství.28 Jak ale mohli mít Loomis nebo soudce jistotu, že se jedná o spolehlivý nástroj, který není zaujatý nebo pomýlený, když nevěděli, na jakém základě rozhoduje? Řada studií od té doby ukázala, že algoritmus COMPAS skutečně mohl obsahovat několik problematických zkreslení, jež pravděpodobně měla původ v datech, na nichž ho jeho tvůrci vytrénovali.29 V případu Loomis vs. Wisconsin (2016) nicméně Nejvyšší soud státu Wisconsin rozhodl v neprospěch Loomise. Soudci došli k závěru, že použití algoritmického hodnocení rizik je legitimní i v případě, že metodika algoritmu není známa ani soudu, ani obžalovanému. Soudkyně Ann Walsh Bradley napsala, že COMPAS vypracoval posouzení na základě údajů, které byly buď veřejně dostupné, nebo je poskytl sám obžalovaný; Loomis měl tedy možnost kterékoli z těchto údajů popřít nebo vysvětlit. Toto stanovisko však přehlíží skutečnost, že i správná data mohou být špatně interpretována a že je nemožné, aby Loomis popřel nebo vysvětlil veškeré údaje, jež jsou o jeho osobě veřejně dostupné. Nejvyšší soud státu Wisconsin si nebezpečí slepé důvěry v neprůhledné algoritmy částečně uvědomoval. Proto sice tuto praxi povolil, ale rozhodl, že kdykoli soudci obdrží algoritmické posouzení rizik, musí zahrnovat písemné upozornění na možné zkreslení. Kromě toho soudcům doporučil, aby k algoritmům přistupovali obezřetně. Jednalo se však o prázdné gesto. Soudci nedostali žádný konkrétní návod, jak tuto obezřetnost uplatňovat. Ve své analýze případu dospěl časopis Harvard Law Review k závěru, že „většina soudců algoritmickému posuzování rizik pravděpodobně neporozumí“. Článek citoval jednoho ze soudců Nejvyššího soudu státu Wisconsin, který poznamenal, že i když měli k dispozici podrobné vysvětlení, stále bylo obtížné algoritmus pochopit.30 Loomis se odvolal k Nejvyššímu soudu Spojených států, ten však dne 26. června 2017 odmítl případ projednávat, čímž fakticky potvrdil rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Wisconsin. Algoritmus, který v roce 2013 označil Loomise za vysoce rizikovou osobu, byl raný prototyp. Od té doby se objevily mnohem sofistikovanější a složitější algoritmy hodnocení rizik a dostaly také větší kompetence. Počátkem dvacátých let jsou občanům mnoha zemí běžně udělovány tresty odnětí svobody částečně na základě hodnocení rizik prováděného algoritmy, kterým nerozumí ani soudci, ani obžalovaní.31 Rozsudky odnětí svobody navíc představují jen špičku ledovce.

==========

Ruská ústava velkolepě slibuje, že „každému je zaručena svoboda myšlení a projevu“ (článek 29.1), že „každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat, předávat, vytvářet a rozšiřovat informace“ (článek 29.4) a že se „zaručuje svoboda hromadným sdělovacím prostředkům. Cenzura je zakázána“ (článek 29.5). Málokterý ruský občan je natolik naivní, aby těmto slibům věřil. Počítače ale příliš nerozumějí dvojsmyslům. Chatbot, který dostane pokyn držet se ruských zákonů a hodnot, by si mohl přečíst ústavu a dojít k závěru, že svoboda projevu patří mezi základní ruské hodnoty. Následně by mohl strávit několik dní v ruském kyberprostoru, sledovat dění v ruské informační sféře a začít Putinův režim kritizovat za pošlapávání základních hodnot země, konkrétně za potírání svobody slova. Lidé si těchto rozporů samozřejmě také všímají, ze strachu na ně však raději neupozorňují. Co ale může zabránit chatbotovi, aby poukázal na jednoznačný vzorec? A jak by mohli ruští vývojáři chatbotovi vysvětlit, že ačkoli se v ruské ústavě píše o zárukách svobody projevu pro všechny občany a o zákazu cenzury, neměl by to brát vážně? Jak mu vštípit, ať nikdy neupozorňuje na rozpory mezi teorií a praxí? Hodí se připomenout slova ukrajinského průvodce v Černobylu, která jsem už zmínil na jiném místě: Lidé v totalitních zemích vyrůstají s myšlenkou, že otázky vedou k problémům. Pokud však na podobném principu vytrénujete algoritmus, bude schopný se učit a vyvíjet?

==========

V distribuovaném demokratickém systému, jaký mají Spojené státy, by ani značně machiavelistická AI nedokázala uchvátit moc snadno. I kdyby si omotala kolem prstu amerického prezidenta, mohla by narazit na odpor v Kongresu, u Nejvyššího soudu, mezi guvernéry jednotlivých států, v médiích, velkých korporacích i v nejrůznějších nevládních organizacích. Jak by se algoritmus vypořádal například s obstrukcemi v Senátu?

==========

Převzít moc ve vysoce centralizovaném systému je mnohem snazší. Je-li veškerá moc soustředěna v rukou jediného člověka, stačí si získat přízeň autokrata a skrze něj ovládat celý stát. Abyste se nabourali do systému, stačí se naučit manipulovat jediným člověkem. Jako archetypální příklad z historie uveďme slábnoucí moc římského císaře Tiberia, který se stal loutkou Lucia Aelia Seiana, velitele pretoriánské gardy. Pretoriány začal jako malou skupinu osobních strážců poprvé využívat císař Augustus. Do funkce velitelů tělesné stráže jmenoval hned dva prefekty, aby žádný z nich nemohl získat příliš velkou moc.12 Ovšem Tiberius už tak moudrý nebyl. Jeho největší slabinou byla paranoia a Seianus, jeden ze dvou pretoriánských prefektů, dokázal Tiberiovy obavy mistrně využít. Neustále odhaloval údajná spiknutí a plány zavraždit Tiberia, přičemž se často jednalo o pouhé výmysly. Podezíravý císař postupně ztratil důvěru ve všechny kromě Seiana. Učinil z něj jediného prefekta pretoriánské gardy, kterou rozšířil na dvanáctitisícovou armádu, a Seianovy muže pověřil dalšími úkoly v politice a správě města Říma. Seianus nakonec Tiberia přesvědčil, aby se z hlavního města přesunul na Capri s vysvětlením, že malý ostrov bude pro císaře daleko bezpečnější než nepřehledná metropole plná zrádců a špehů. Jak vysvětluje římský historik Tacitus, Seianovi šlo ve skutečnosti hlavně o možnost mít pod dohledem veškeré informace směřující k císaři: „Získal tak kontrolu nad tím, kdo má k císaři přístup. I dopisy, které většinou doručovali vojáci, mohly procházet jeho rukama.“13 Ve chvíli, kdy pretoriáni ovládali Řím, Tiberius byl izolován na Capri a Seianus měl přehled o všech informacích, jež se k císaři dostávaly, se pretoriánský velitel stal skutečným vládcem říše. Prostřednictvím falešných obvinění ze zrady zlikvidoval Seianus každého, kdo se mu mohl postavit na odpor – včetně členů císařské rodiny. A protože nikdo nemohl kontaktovat císaře bez Seianova svolení, stal se Tiberius jeho loutkou. Nakonec se někomu – zřejmě Tiberiově švagrové Antonii – podařilo najít v Seianově informačním kordonu mezeru. Císaři byl tajně doručen dopis, který vysvětloval, co se doopravdy děje. V okamžiku, kdy si Tiberius konečně uvědomil nebezpečí a rozhodl se proti Seianovi zasáhnout, už neměl daleko k úplné ztrátě moci. Jak tedy dokázal svrhnout muže, jenž ovládal nejen jeho osobní stráž, ale také veškerou komunikaci s vnějším světem? Kdyby se proti němu pokusil vystoupit, mohl ho Seianus na Capri uvěznit na neurčito a senát i armádu informovat, že císař je příliš nemocný, než aby mohl cestovat. Tiberius přesto dokázal obrátit karty ve svůj prospěch. Seianus byl s rostoucí mocí zaneprázdněn řízením říše a ztratil kontakt s každodenním chodem bezpečnostního aparátu. Tiberiovi se podařilo získat tajně podporu Naevia Sutoria Macra, velitele římských vigilů, kteří měli na starosti veřejný pořádek a hašení požárů. Macro zorganizoval převrat proti Seianovi a Tiberius ho za odměnu jmenoval novým velitelem pretoriánské gardy. O několik let později nechal Macro Tiberia zavraždit.

==========

Obě digitální sféry se pak od sebe mohou stále víc vzdalovat. Čínský software by komunikoval pouze s čínským hardwarem a čínskou infrastrukturou a totéž by platilo i na druhé straně křemíkové opony. Jelikož digitální kód ovlivňuje lidské chování a lidské chování zase formuje digitální kód, mohou se obě strany pohybovat po odlišných trajektoriích, které postupně prohloubí jejich rozdíly nejen v oblasti technologií, ale také v kulturních hodnotách, sociálních normách a politických strukturách. Po letech sbližování by se lidstvo mohlo ocitnout ve zlomovém bodě počínajícího oddalování.31 Všechny nové informační technologie po celá staletí nahrávaly procesu globalizace a vedly obyvatele planety ke stále těsnějšímu kontaktu. Dnešní informační technologie jsou ale paradoxně už tak mocné, že mohou lidstvo rozdělit uzavřením různých skupin do oddělených informačních kokonů a tím pohřbít koncept jednotné a sdílené lidské reality. Zatímco v posledních desetiletích byla hlavní metaforou pro digitální sféru pavoučí síť, v budoucnosti to bude možná právě kokon.

==========

Existují však důvody domnívat se, že „realisté“ jako Mearsheimer trpí selektivním nahlížením na historickou realitu a že mýtem je ve skutečnosti právě zákon džungle. Jak de Waal a mnozí další biologové v nejrůznějších studiích doložili, ve skutečné džungli – na rozdíl od té v našich představách – existuje spolupráce, symbióza a altruismus, projevované nespočtem živočichů, rostlin, hub, a dokonce i bakterií. Osmdesát procent všech suchozemských rostlin je například závislých na symbiotických vztazích s houbami a téměř devadesát procent čeledí cévnatých rostlin udržuje symbiotický vztah s mikroorganismy. Kdyby organismy v deštných pralesích Amazonie, Afriky nebo Indie upustily od spolupráce ve prospěch maximální soutěže o hegemonii, pak by deštné pralesy i veškerý život v nich rychle zanikly. To je skutečný zákon džungle.

==========

Pokračující přechod od ekonomiky založené na materiálních zdrojích ke znalostní ekonomice navíc snížil potenciální válečné zisky. Stále bylo sice možné dobývat rýžová pole a zlaté doly, ty už však koncem dvacátého století nepředstavovaly hlavní zdroj ekonomického bohatství. Nová špičková odvětví, například výroba polovodičů, stála na technických dovednostech a na organizačním know-how, které nelze dobýt vojenskou silou. I z toho důvodu se ostatně několik největších hospodářských zázraků po roce 1945 odehrálo v poražených zemích, tedy v Německu, Itálii a Japonsku, a v zemích jako Švédsko a Singapur, jež se neúčastnily ani vojenských konfliktů, ani imperiálního dobývání.

==========

O válečném zklidnění ve druhé polovině dvacátého století svědčí řada statistik, ale snad nejjasnější důkaz poskytují státní rozpočty. Po většinu historie byly výdaje na armádu hlavní položkou v rozpočtu každé říše, sultanátu, království i republiky. Vlády vynakládaly jen málo prostředků na zdravotní péči a vzdělávání, protože většina zdrojů se rozpustila ve mzdách vojáků, v hradbách a válečném loďstvu. Když byrokrat Čchen Siang zkoumal roční rozpočet čínské dynastie Sung na rok 1065, zjistil, že z šedesáti milionů minqianů (měnová jednotka) spotřebovala padesát milionů, tedy třiaosmdesát procent, armáda. Jiný úředník, Cchaj Siang, napsal: „Pokud [veškerý majetek] pod nebesy rozdělíme na šest dílů, pět dílů bude vynaloženo na armádu a jeden díl na chrámové oběti a státní výdaje. Není divu, že země je chudá a lidé strádají.“50 Stejná situace panovala i v mnoha jiných státech napříč dějinami, od starověku až po novověk. Římská říše vydávala na armádu zhruba padesát až pětasedmdesát procent rozpočtu,51 Osmanská říše na konci sedmnáctého století asi šedesát procent.52 Vojenské výdaje britské vlády činily v letech 1685–1813 v průměru sedmdesát pět procent.53 Ve Francii se v letech 1630 až 1659 pohybovaly mezi devětaosmdesáti a třiadevadesáti procenty rozpočtu, po většinu osmnáctého století pak nad třiceti procenty a v roce 1788 klesly na „pouhých“ pětadvacet procent, a to jen v důsledku finanční krize, která vedla k Velké francouzské revoluci. V Prusku v letech 1711 až 1800 neklesl podíl armádních výdajů nikdy pod pětasedmdesát procent a v jednu chvíli vystoupal dokonce na jednadevadesát procent.54 V relativně klidných letech 1870–1913 spotřebovávaly armády velkých evropských mocností, ale také Japonska a Spojených států, v průměru třicet procent státního rozpočtu a menší mocnosti jako Švédsko vydávaly ještě víc.55 Když potom v roce 1914 vypukla první světová válka, vojenské výdaje se prudce zvýšily. V době zapojení zemí do první světové války činily ve Francii průměrně sedmasedmdesát procent rozpočtu, v Německu jednadevadesát, v Rusku osmačtyřicet, ve Spojeném království devětačtyřicet a ve Spojených státech sedmačtyřicet procent. Během druhé světové války se ve Velké Británii tento podíl zvýšil na devětašedesát procent a ve Spojených státech na jednasedmdesát.56 Dokonce i v sedmdesátých letech, kdy došlo k určitému uvolnění, spolykaly v Sovětském svazu vojenské výdaje 32,5 procenta rozpočtu.57 Z údajů za posledních několik desetiletí však vysvítá daleko větší naděje než ze všech pacifistických traktátů, co kdy byly sepsány. Na počátku jednadvacátého století činil celosvětový průměr výdajů na armádu jen asi sedm procent rozpočtu, a dokonce i Spojené státy jako dominantní supervelmoc vynakládaly na udržení své vojenské hegemonie ročně jen asi třináct procent.58 Protože už většina lidí nežila ve strachu z cizí invaze, mohly vlády investovat mnohem víc peněz do sociálního zabezpečení, vzdělávání a zdravotní péče. Celosvětový průměr výdajů na zdravotní péči se na začátku jednadvacátého století rovnal přibližně deseti procentům státního rozpočtu, což je asi 1,4násobek rozpočtu na obranu.59 Nad skutečností, že na zdravotní péči se začalo dávat víc peněz než na armádu, se v desátých letech nikdo příliš nepozastavoval. Šlo však o výsledek zásadní proměny v lidském chování – takové, jakou by většina předchozích generací považovala za nemožnou. Odklon

==========

Takzvaní realisté odmítají historické narativy, protože jsou to podle nich propagandistické triky k prosazení státních zájmů. Ve skutečnosti ale z těchto narativů státní zájmy vycházejí. Jak jsme si vysvětlili v souvislosti s Clausewitzovou teorií války, neexistuje žádný racionální způsob, jak definovat nejvyšší cíl. Státní zájmy Ruska, Izraele, Myanmaru nebo jakékoli jiné země nelze nikdy odvodit ze žádné matematické nebo fyzikální rovnice; vždy se opírají o domnělé poučení z historického příběhu. Proto se nelze divit, že politici na celém světě věnují vyprávění historických příběhů tolik času a úsilí. Výše uvedený příklad literárních ambicí Vladimira Putina není v tomto ohledu ničím výjimečným. V roce 2005 se generální tajemník OSN Kofi Annan poprvé setkal s generálem Thanem Šweiem, tehdejším diktátorem Myanmaru. Kofimu Annanovi se dostalo rady, aby promluvil jako první – předpokládalo se totiž, že generál bude chtít plánovaných dvacet minut rozhovoru vyplnit svým monologem. Than Šwei si ovšem pospíšil, chopil se slova a pak téměř hodinu hovořil o historii Myanmaru, přičemž generálnímu tajemníkovi nedal téměř žádnou šanci promluvit.2 Podobně se zachoval v květnu 2011 izraelský premiér Benjamin Netanjahu, když se v Bílém domě setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou. Po Obamově krátkém úvodním slově dal Netanjahu prezidentovi dlouhou přednášku o historii Izraele a židovského národa, přičemž se k němu choval jako učitel ke studentovi.3 Cynik by mohl říct, že Thanu Šweiovi ani Benjaminu Netanjahuovi vůbec nešlo o historická fakta, nýbrž o jejich záměrné překrucování, aby dosáhli nějakého politického cíle. Ve skutečnosti však tyto politické cíle pramenily z hlubokých přesvědčení o historii.

==========