Moje pařížská revoluce (Andrea Sedláčková)

Moje pařížská revoluce (Andrea Sedláčková)

Při cestě zpátky do Paříže, oči zaostřené na nekonečnou dálnici, se mi Prokop svěřuje šeptavým jemným hlasem. Mluví o svém „saltu mortale“ do řeky Sázavy před dvaceti lety, při němž si láme vaz, o zázračné operaci, kdy mu na místo obratle voperují kus holenní kosti. Prokop začíná cítit nohy a postupně i chodit. Jenže jeho žena Naďa neumí žít v normalizačních poměrech a s přivázaným kamenem na krku se vrhá do Vltavy. Naleznou ji až po třech měsících. Naďa vše promyslela, k tělu, které již není možné identifikovat, přivázala igelitovou tašku s občanským průkazem a vzkazem „Já už v téhle zemi žít nemůžu, ztrácím tu identitu“. Prokop mi vypráví, jak jeho nejlepší přítel, surrealistický básník Petr Král, žijící od roku 1968 v Paříži, za ním posílá svoji českou ženu Vlastu, která má už francouzské občanství, takže může bezproblémově překročit hranice. Prokop se do krásné Vlasty zamiluje, podepisuje Chartu a po nátlaku se rozhodne pro emigraci. Vlasta se rozvádí a bere si Prokopa. Prokop v Paříži studuje psychologii, chvíli pracuje v redakci exilového časopisu Svědectví, pak ale, aby vydělal peníze, nasedá na motorku jako poslíček, aby platil splátku na byt a zajistil důstojný život ženě a synovi. Každý den se tím zabíjí, jeho páteř těžce snáší permanentní shýbání.

==========

U nás doma se po celé mé dětství o emigraci mluvilo často. Asi jako v každé rodině. Všichni, snad kromě kovaných komunistů, o ní několikrát v životě uvažovali. Fenomén odchodu byl v mé generaci zakořeněn od narození, protože jsme ročníky „invazní“. Řada rodičů v sobě nosila dilema, zda sbalí kufry a odjedou, anebo zůstanou a budou za věrnost vlasti spravedlivě potrestáni dusnou normalizační atmosférou, jásavými prvními máji, schůzemi v agitačních střediscích, hromadnou dovolenou v Bulharsku, permanentní buzerací, strachem, každodenní upoceností reálného socialismu. Jsme generace, která znala emigraci, jako se znají pohádky, každý měl příbuzné za železnou roletou, odkud pouze náhodou a občas proniklo ostré světlo svobody, před kterým jsme raději přivírali oči. Po letních prázdninách se ve školách vždy uvolnilo několik lavic. Každý si už v pubertě podvědomě vytvořil na emigraci názor a já patřila mezi ty, co odsuzovali zbabělce, do jejichž armády jsem se ale nyní přiřadila, abych pochodovala za svoji egoistickou svobodou a zpívala vlastenecké písně jiné země.

==========

A tak tedy ano, bude to Paříž, bude to francouzský osud. Sedám na londýnském nádraží na vlak a vystupuji na Gare du Nord. Nemluvím ani slovo francouzsky, ale jsem přesvědčená, že je to země, s kterou si budu rozumět. V tu chvíli si ani neumím představit, co všechno o téhle zemi netuším. Nevím, že se nikdy nestanu Francouzkou, nikdy nedoženu to, že jsem v dětství nečetla Tintina, že nevím, o čem je řeč, když se mluví o „černých nohách“, že jsem zatím nikdy neslyšela Gainsbourgovy písničky. Že nikdy nemůžu být stejná, protože já jsem byla ovlivněná Rychlými šípy, normalizací a Karlem Gottem. Později pochopím, že je lepší nebýt stejná, chci být jiná, je to výhoda k nezaplacení.

==========

Básnířku Vladimíru Čerepkovou znám z minulé návštěvy Paříže, je to kamarádka z dětství Oty. Může být Vladimíra mojí náhradní matkou? Jako hledám v mužích opak mého otce, tak Vladimíra je opak mé matky. Vladimíra je opak všech matek. Když jsem o ní poprvé slyšela, tak to bylo velmi negativní. Prý se jí říká „brána do Paříže“, protože se vyspí se všema klukama, mladejma emigrantama, kteří jí zkříží cestu. Mně osobně se pověst zavrženíhodné ženy ihned líbila. Představovala jsem si ji jako nádhernou femme fatale a byla jsem překvapená, když mi otevřela dveře obtloustlá kreatura s tváří zničenou alkoholem. Vladimíra nevypadá česky, má masité rty, husté, henou obarvené zrzavé vlasy a prý po svém mongolském otci klenuté čelo a zarputilý výraz. Síla osobnosti Vladimíry je tak velká, že už mi teď, když ji trochu znám, připadá hezká, vlastně i krásná. Ona o sobě nikdy nepochybuje a považuje se za svůdnou.

==========

Ale abych řekla pravdu, byla jsem trochu zklamaná, v čem Svědectví sídlí. Představovala jsem si pro tak důležitý duchovní stánek něco honosného a místo toho stoupám do prvního patra po špinavém úzkém schodišti s odrbaným kobercem. Zazvoním a ocitám se tváří v tvář originální sekretářce, nemluvné máničce vypadající, že se zapomněla kdesi v sedmdesátých letech, moc se neusmívá, spíš nahání strach. Jmenuje se Jan Pelc a je autorem slavného románu „A bude hůř“, který mi půjčil před půl rokem v Praze Jiří. V předsíni je v rohu stolek a knihovna, z které si emigranti a odvážní českoslovenští turisté mohou půjčit svazky Svědectví a zakázané literatury. K mému překvapení je tam štos čerstvého Rudého práva, které Svědectví odebírá.

==========

Ráno nervózní telefonát s maminkou, dopoledne na sociální organizaci, kde mě má na starosti nějaký Laosan, začal na mě mluvit česky, protože studoval na FAMU u Sequense, to mě tedy pobavilo – antikomunistický živel žádá o sociální pomoc absolventa FAMU, jenž tam asi studoval proto, že byl komunista.

==========

To, že mám otce policajta, jsem zjistila poměrně pozdě. Je mi deset a jsme spolu na odborářské dovolené na Zlatých Píscích v Bulharsku. Jsme proletáři, bydlíme v kempu a holčička z vedlejšího stanu navrhuje, že si budeme hrát na policajtky. To se mi moc nelíbí, ptám se jí popuzeně, proč zrovna na policajtky? Její maminka, vyvalená na křesílku před stanem, odpovídá, že Irenka chce být policajtka jako její maminka a tatínek. Zírám na ně. Vy jste policajti? Ano ano, smějí se a ke smíchu se přidávají další účastníci kanastové hry. Jen můj otec se směje trochu nakřivo.

==========

Otec mě nijak politicky neovlivňuje. Není potřeba, na základní škole probíhá úspěšně výchova k socialismu. Stává se ze mě vzorná pionýrka hlídající věčný oheň před pomníkem padlého sovětského osvoboditele Prahy. Už v první třídě se hlásím o funkci nástěnkářky. Jednou měsíčně nastupuji ráno o hodinu dřív do třídy, abych mohla v klidu z nástěnky sundat fotografii krásného Lenina z profilu, jenž bojovně vystrkuje bradku, vyvýšen nad davy, ruku v pěst. Výročí úmrtí génia je zaměněno za oslavy Vítězného února. Špendlíčky opatrně zapíchávám do již značně opotřebovaných rohů plakátu s hrdinou našeho třídního boje, Klementa Gottwalda, který hřímá na Staroměstském náměstí. Miluji revoluce, ráda bych někdy nějakou zažila, byla její hrdinkou. Znám nazpaměť Morální kodex komunisty, desatero skutečného bolševika. Dobrovolně, dokonce nadšeně se přihlašuji do soutěže O zemi, kde zítra již znamená včera a dostávám se až do celostátního finále, kde skončím čtvrtá. Strašně toužím poznat Sovětský svaz. Když je mi třináct, sen se splní, otec mě bere na dovolenou do Moskvy a na Krym. Do hlavního města přilétáme pozdě večer. Dostáváme se do hotelu, zářícího novotou, postaveného finskými stavbaři pro sportovce, kteří brzy přijedou soutěžit na olympiádě. Vše je nablýskané, luxusní, sametové, zářící. Krásně oblečení turisté ze Západu hrají bowling. Takzvané švédské stoly se propadají pod tíhou jídel, každý si může nabrat kaviáru, kolik chce. Poprvé ochutnávám křepelky. Nikdy jsem do té doby tak dobře nejedla. Druhý den ráno vyrážíme do města. Jsem hluboce zklamaná. Lidé na ulici se po nás zle a podezíravě ohlížejí, vypadáme jinak než oni. Jsou děsně postrojení, na nohách křusky, hulvátské výrazy. Na staveništích pracují vesměs ženy. V parku se po lavičkách válejí ožralí chlapi. V obchodech jsou daleko delší fronty než u nás a člověk nemá chuť si vůbec nic koupit. Vracíme se do našeho finského útočiště, kde na nás čeká děžurnaja. V každém patře sedí u výtahu tlustá bába a zapisuje, kdo jde do kterého pokoje. Popožene nás s přísným pohledem do „kómnaty“, kde již vše připravila: rozprostřela na posteli naše oblečení, které hodlá odkoupit. Nejsme překvapeni, o tomto obyčeji jsme věděli, kvůli tomu jsem přivezla pět balíků punčocháčů. Netušila jsem však, že děžurnaja bude chtít celý, již značně obnošený šatník. Prodáme jí jen něco a koupíme v moskevském obchoďáku GUM červenou televizi a tranzistor.

==========

Ze Saint Paul jsem si odstěhovala tašku zpátky k Alexandře, kde bydlím v místnosti na půdě, kam se leze po úzkém dlouhém žebříku. Vím, že to není na dlouho. Musím něco najít. Alexandra, kterou mi osud poslal před dvěma lety do pražské vinárny Makarská, se snaží mi ve všem pomoci, i když sama to má komplikované. Je fotografka na volné noze, fotí jen spisovatele a malíře. Rozvádí se s otcem své třináctileté dcery Fiametty a má vztah se slavným karikaturistou Jeanem-Jacquesem, který ale zase neumí úplně opustit svou ženu Martine.

==========

S Alexandrou jsme odpoledne byly na návštěvě u fotografa Edouarda Boubata. Je mu přes sedmdesát a dělal spoustu slavných fotografií Paříže padesátých let. Jsem šťastná, že si je můžu prohlédnout u něj doma. Večer mě vzal Vladimír na večírek u Pavla Smetany, což je český malíř, který se sem oženil. Bydlí na lodi. Bylo to bouřlivý, lidé rozzáření a opilí, měli nepřítomné pohledy, absolutní míjející se samota, hraje africká hudba, několik jedinců si namlouvá, že se nachází v extázi, kterou jim nevěřím, zběsile tancují. Večírek měl tragický konec – jeden Holanďan se utopil, což zní tak jednoduše, že mi jde až mráz po zádech.

==========

Rudolf je filmový režisér, jenž se dostal kvůli svým politickým názorům do nevole režimu. Seznámili jsme se a později pravidelně vídali ve Filmovém klubu na Národní třídě, kde se tehdy scházeli každé pondělí po obědě scenáristé, režiséři, kritici a novináři. V zadní části sedávali ti, co si s režimem nerozuměli, v přední naopak různí zasloužilí umělci. Přišla jsem tam poprvé prodávat nový výtisk studentského časopisu Kavárna, jehož jsem byla za filmovou školu redaktorka. Bavilo mě sedět vedle o generaci starších chytrých a šarmantních mužů, kteří pili kávu a konspirovali, opovržlivě sledujíce prominentní bolševické filmaře, kteří důležitě diskutovali nad normalizačními scénáři. Ti se naopak tvářili nadutě a okázale dávali najevo, že si nevšímají komunistickým režimem zničené hvězdy české kinematografie, režiséra Františka Vláčila, jenž se u baru tiše upíjel k smrti, protože nesměl z ideologických důvodů točit. Když tam nestál on, tak jeho místo zabíral, napolo opřený, napolo zhroucený, alkoholem a prášky vyhublý Pavel Juráček, také jeden z mnoha režisérů, jejichž filmy spolkly trezory.

==========

Pak s Gábinou zamíříme do Svědectví, kde mě seznamuje s Markem Skolilem, který tam pracuje jako redaktor. Markovi je asi pětadvacet, má pěkné oči, hlas operního tenora, šibalský úsměv. Líbí se mi. Emigroval před několika lety, vystudoval tady psychologii, ale pracuje jako Tigridův asistent. Dneska je v redakci sám, a když kocouři nejsou doma, myši mají pré, nabízí nám šéfovu whisky. Whisky po ránu? Proč ne. Rychle se ve svatyni českého disidentu opíjíme.

==========

Dostala jsem dopis od Martina Mejstříka, je to první z pozice, na kterou si ještě velmi dobře pamatuju – pražský bojovník za spravedlnost a svobodu, který pohrdá zbabělcem, jenž opustil bojiště. Blahosklonně mi oznamuje, že každý má dělat, na co má žaludek, čímž naznačuje, že já mám nějaký dobrý vnitřnosti, že strávím všechno, zato on má žaludek plný morálky. Jsem ráda, že tam takový jako on jsou, ale jsem ráda, že já s nimi ne.

==========

Pak se jedu představit k Bourgois s velkou nervozitou. Bydlí ve čtvrti St. Germain, v rue de Lille, jedné z nejelegantnějších adres pro někoho, kdo je v Paříži intelektuál a nalevo, jak mi vysvětlila Alexandra. Dodala s jistou ironií, že jsou typickými představiteli toho, co ultrapravičák Le Pen nazývá „kaviárovou levicí“. V osmašedesátém prý byli oba zarputilými maoisty, protože marxismus nepovažovali za dostatečně angažovaný. V sedmdesátých letech se tihle maoisté „normalizovali“, stali se z nich normální levičáci. Velmi bohatí levičáci.

==========

Večer mě Prokop bere „na neděli u paní Dubinové“, o které už jsem hodně slyšela. Každou neděli o páté může totiž čerstvý i méně čerstvý emigrant zajít do rue de Vaugirard v patnáctém okrsku, zazvonit a vejít do českého světa. V obýváku malého třípokojového bytu sedí zahaleni cigaretovým kouřem především příslušníci jisté emigrace z osmašedesátého a předtím. Pod termínem „jisté emigrace“ myslím to, že bývalí komunisté nejsou vítáni. Nedělní návštěvníci zapíjejí uzené červeným vínem a slivovicí. Jí se polské okurky, které chutnají víc česky než ty francouzské. Na stole se kupí chleba, aby se vyhládlíci mohli nasytit. Osazenstvo hovoří o novinkách v českém světě v Paříži a v cizině, dávají se rady novým emigrantům, když potřebují s něčím pomoci. Kolem stolu sedí asi deset hostů, vítají mě s širokým úsměvem, Prokop mě uvádí slovy, která už museli stokrát slyšet: „tady vám vedu jednu čerstvou…“ Usedám vedle paní Dubinové, nazývané všemi Maryška, je usměvavá, přívětivá, vtipná, čiperná a kultivovaná, elegantně oblečená, husté bílé vlasy perfektně učesané. Je jí už přes sedmdesát, ale vypadá mladistvě. Prokop mi předtím, než k Maryšce dorazíme, vypráví, že paní Dubinová patří do kategorie „skutečných hrdinů“. Do Paříže přijela v roce 1937 studovat práva na Sorbonnu, kde se seznámila se svým budoucím manželem, Oldřichem Dubinou. Když Paříž obsadili během války Němci, odjeli Dubinovi do Marseille, kde byli v odboji, falšovali československé pasy, zachránili prý život spoustě lidem. Ale přišlo se na ně, oba prošli koncentrákem. Stal se zázrak, přežili, vrátili se do Československa, odtud zase utekli po roce 1948 do Francie. A od té doby pomáhají nezištně uprchlíkům z Československa. Prokop si myslí, že devadesát procent Čechů, kteří přijeli do Francie, aspoň jednou u Dubinů na uzeném a okurkách bylo.

==========

Napíšu pár neohrabaných článků pro Svobodnou Evropu. Pavel Tigrid je rediguje, pokaždé mi při této příležitosti laskavě dává základní lekce žurnalistiky a pak mě pozve na oběd, při kterém mi vypráví historky ze svého barvitého života. Pamatuji se především na jednu o státní návštěvě generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva v roce 1971 v Paříži. Francouzský prezident Georges Pompidou se tak bojí, aby neproběhly opět nevhodné manifestace jako při jeho předcházející návštěvě, že se rozhodne uchýlit k radikálnímu řešení. U Tigridů ráno v šest zvoní DST, tajná francouzská policie. Dává Pavlu Tigridovi deset minut na to, aby si sbalil věci na tři dny. Nesdělí mu, kam ho vezou, ani důvod. Tigrid se domnívá, že do vězení, a je tudíž překvapen, když se limuzína zastavuje na letišti. Marně protestuje, že je americký občan, je doveden na palubu letadla, kde již k jeho údivu sedí nejvýznamnější představitelé východoevropské antikomunistické opozice. Stále nikdo netuší, co s nimi bude, letadlo vzlétá. Z okénka pozorují směr, kterým letí, snad je nevezou do Moskvy? Ne, naštěstí letadlo míří na jih. Překoná Riviéru a připravuje se k přistání na Korsice. Pavel Tigrid pije kávu a směje se: „Nikdy se nám nepodařilo dát dohromady nějakou konferenci, sejít se, většinou jsme se znali jen podle jména či z fotografií v novinách a časopisech, a náhle jsme měli zadarmo, v úžasných podmínkách, v luxusním hotelu s výhledem na moře, možnost diskutovat, porovnávat, vymýšlet. Nakonec jsme byli Brežněvovi za jeho státní návštěvu vděčni.“

==========

Prokop mě zdeprimuje poznámkou, že nejhorší je, když ani rodičům nemůžeš jet na pohřeb. Vypráví mi o jedné emigrantce, která, když jí zemřel otec, mu vystrojila pohřeb imaginárně tady. Oblékla si černé šaty, koupila věnec a na jednom pařížském hřbitově položila na opuštěný hrob fotografii svého otce, zapálila svíčky a brečela.

==========

Film má dopoledne projekci pro novináře a ten samý den jdeme s tatínkem na večeři. Předpokládám, že se vše bude opakovat jako po projekcích předcházejících filmů, budeme se tvářit, že ani jeden nevíme, že ten film je také o něm. Proto jsem překvapená, když otec prohlásí: „Ten film přehání, takhle to v těch kancelářích na vnitru v padesátých letech vůbec nevypadalo.“ Já jen pokývám hlavou a zeptám se jakoby nic: „A tati, ty jsi vlastně dělal kde přesně v tý době?“ Vlastně vůbec nepředpokládám, že by mi otec odpověděl pravdu, protože takovouto otázku jsem už položila mnohokrát a otec se vždy nějak vysmekl. Ale film otce asi zasáhl, protože najednou mi začne vysvětlovat, že on měl v té době na vnitru na starosti kulturu, tedy především různá divadla a mimo jiné také Soubor písní a tanců, kde byla jednou z hvězd Zdena Salivarová, manželka autora předlohy mého filmu Josefa Škvoreckého. A otec oznamuje, s plným nasazením, které u něj nebývá časté: „To ti byla taková kráva!“ Vyděšeně se ptám: „Proč?“ „Ten Soubor písní a tanců byl jednou pozvanej, myslím, že to bylo v osmapadesátém, do Francie a s nimi tam jel můj kolega, mladej hodnej kluk. Během zájezdu jim pomáhal, staral se o kostýmy, tahal těžký tašky, vláčel se se štendrama. A ta Salivarová si toho vůbec nevážila, naopak, dělala si z něj legraci, všem dávala najevo, že je tajnej, ponižovala ho. Při jedné recepci se takhle nevybíravě vyjádřila i před místním prefektem.“ Snažím se otce nevyplašit, aby nepřestal vyprávět, ale chci si věci upřesnit: „A ten tvůj kamarád tam jel dělat co? On tam asi nebyl oficiálně jako pracovník vnitra?“ „Ne, on tam byl oficiálně jako doprovod z Pragokoncertu, který zájezd organizoval. Ale byl obětavý a snažil se pomáhat.“ „A pro Salivarovou to byl nasazenej fízl, aby je udával.“ Otec spolkne moji drzost. „Uvědom si, že tehdy pořád ještě probíhala studená válka. Mohl se k nim přiblížit nějaký agent západní tajné služby, aby ty lidi přetočil na jejich stranu. Tím, že mého kamaráda Salivarová odkryla, ho mohla ohrozit na životě, mohli ho unést.“ „A co se stalo dál?“ „Ten můj kolega si po návratu z Francie stěžoval na její chování a mojí povinností bylo ji předvolat. Přišla, měla namalované nehty a zapálila si cigaretu. Důrazně jsem ji zvýšeným hlasem požádal, aby se tak už příště na zájezdě nechovala.“

==========

Několik dní nad francouzskou historkou se Salivarovou přemýšlím. Něco mi stále zvoní hlavou, něco se mi připomíná, jen nevím, kam se přesně vydat. A náhle se mi vybaví, že v románu „Honzlová“ od Zdeny Salivarové, který jsem četla před několika lety, vystupuje mladý černovlasý, temně krásný pracovník ministerstva vnitra, který se jmenuje Sedláček. Takže se nejen jmenuje stejně, ale otci jako by z oka vypadl. Sedláček hlavní hrdinku zpěvačku Souboru písní a tanců Honzlovou marně balí, je do ní zamilovaný… Byla postava vnitráka inspirována skutečně mým otcem, byl to on?

==========

Všechno to bylo hlavně těch prvních 11 dnů, neskutečný, neuvěřitelný zážitek, opravdový „pohyblivý svátek“. Můj kamarád Vláďa Borecký má teorii, že se o vše postarala svatá Anežka. Sotva přibyla do Prahy její čelist, dar španělského krále, začaly se dít zázraky. Najednou bylo vidět, jak za zdánlivě ještě lesklou fasádou bylo všechno zpuchřelé. Praha se změnila v jedinou obrovskou galerii – výklady, sloupy, nároží, podchody, stanice i vlaky metra, vše polepené tisíci plakáty, provoláními, výzvami, informacemi, hesly, portréty Masaryka, Havla, Dubčeka, Palacha (hlavně u svatého Václava), všechno velice vtipné, hlavně satirické veršovánky.

==========

Surrealistický básník Petr Král, nejlepší Prokopův přítel, mi trochu nahání hrůzu svojí precizností, vyzařuje z něj jakási nadřazenost a chlad. Vede mě svým maličkým bytem se zatraceně nízkým stropem do pracovny, což je místnost dva metry na dva, v níž by se klaustrofob necítil dobře. Ze všech stran jsou na stěnách knihovny, dlouhá rýha hyzdí strop, který vypadá, že se na nás každou chvíli zřítí. Okno vede do temného dvora. Petr Král právě poslouchá Svobodnou Evropu, protože mu telefonoval kamarád, že se v Praze odehrává velká studentská demonstrace.

==========

Výtvarníci, jejichž naprostá většina byla protirežimně zaměřená, otce od vidění znali, i když přesně asi netušili, kdo je jeho skutečný zaměstnavatel, jak jsem se o tom několik let předtím přesvědčila na jakési vernisáži, kde jsem ke své smůle a nechuti na otce narazila. Hovořil s nějakými „kolegy“, zamával mi, abych ho šla pozdravit, nebylo možné tak neučinit. Promluvila jsem s ním pár slov, rozloučila se a rychle šla pryč. Cestu mi zastoupil kamarád malíř Jarda Róna a dost pohoršeně se mě zeptal, proč se bavím s těma komoušskejma papalášema. Nebyla jsem schopná lhát, pokrčila jsem rameny a řekla, že jeden z nich je můj otec. Už si nepamatuji, co mi Jarda, jehož tatínek byl pražský rabín, odpověděl.

==========


Ve Svědectví jsem potkala Irmu, třicetiletou mužatku, která hraje v metru na harmoniku. Neumí ale zpívat. Ptá se mě, jak jsem na tom a jestli bych to s ní chtěla zkusit. Proč ne? Dneska jsme poprvé hrály spolu na lince číslo 1, protínající vodorovně Paříž, s kterou jezdí bohatí Pařížané a turisti. Irma má svůj systém: nastoupíme na stanici Châtelet, počkáme, až se lidé usadí, metro rozjede, a já oznámím: „Quelques moments avec la musique tchèque, s’il vous plait.“ Irma spustí na harmoniku, já přeřvávám metro s „To ta Helpa!“, což je sice slovenská písnička, ale na rozdíl od českých je plná temperamentu a radosti. Naštěstí to tady nikdo nepozná, takže se můžeme chlubit cizím peřím. Zpívám tři stanice, před Concordem vykřikuji: „Pour la musique tchèque, s’il vous plait“ a vybírám peníze do klobouku: „Merci beaucoup, bonne soirée.“ Rychle přebíháme na druhou stranu linky, abychom jely z Concordu na Châtelet. Přepočítáme drobné, ptáme se jiných muzikantů: „Ça marche ce soir pour vous?“ – „Jo, dneska to je bezvadný.“ Rozdělíme si vagony, aby mezi námi kolegy nebyla zbytečná konkurence a aby se naše melodie nekřížily, vy jdete do prvního vagonu a my do třetího, a harmonika se může znovu rozjet. A já totálhelpuju. Funguje to skvěle, lidé mají k východní Evropě sympatie, drobné v klobouku cinkají, někdy lidé i zatleskají. Jeden pán se ptal, jestli někdy máme koncerty, jiná pasažérka nám dala vizitku, že bychom mohly hrát v jejich restauraci. V Československu se zpívá při demonstracích na náměstích, já zpívám v pařížském metru, to jsem tedy dopadla. Po čtyřech hodinách nemůžu ani mluvit, jen sípám, nohy a hrdlo bolí. Vydělaly jsme poměrně slušný obnos, už se těším zítra, že začneme znova, těším se na dusnou atmosféru metra, plnou prachu, vůní, úsměvů a tónů. Po „práci“ jsme s Irmou vyrazily na panáka do muzikantské kavárny, kde si můžeme na druhý den schovat harmoniku, rozdělit výdělek, popovídat s ostatními muzikanty z celého světa. Zůstaly jsme až do půlnoci, zpívali každý pro ostatní, my jim zpívaly táhlé nostalgické moravské. Jak jsem se tak propadala do těch dobře známých tónů, uvědomila jsem si, že už vlastně nostalgicky vzpomínám na dobu strávenou v Československu, na starou prázdnou dobu socialismu jako na něco krásného, plného neopakovatelných dobrodružství. Uvědomuji si totiž, když o svém životě v totalitě vyprávím, že mi moji posluchači trochu závidí, žila jsem plněji než oni.

==========

Soudruh Kuchař si vybral správně. O tři týdny později se setkají v kavárně Slavia, v té době jedné z nejluxusnějších v Praze, kde se scházeli básníci, spisovatelé a malíři. Možná v tu chvíli sedí Seifert nebo Kolář u vedlejšího mramorového stolku. Představuji si otce u okna, s výhledem na Pražský hrad, anebo u jiného, s výhledem na Národní divadlo. Anebo úplně jinde. Každopádně jsem jistě o mnoho let později seděla na stejném místě také, protože za léta urputného frekventování téhle kavárny jsem seděla všude.

==========

Otec obdrží od Kuchaře vstupenku do Smetanova divadla na Prodanou nevěstu a lístek na koncert Londýnského jazzového orchestru. Takže otec má vlastně postaráno o kulturní vyžití, dostal se někam, kam by normálně nemohl, cítí se jistě výjimečným, důležitým, má poslání, úkol. Být vlastníkem lístku na anglický jazz bylo v téhle době adekvátní zázraku, jazz byl jen pro vybrané. Ve zprávě je zapsáno: „Během programu se nevyskytly žádné rušivé akce, neboť mezi diváctvem byla absolutní většina různých stranických funkcionářů. Jmenovaný se vyjádřil, že rozdělování vstupenek se zřejmě dělo správně, a tak se zamezilo všem možným provokacím ze strany pásků.“

==========

Se Zdeňkem Kuchařem se otec znovu schází 31. října během budapešťského povstání, v den, kdy sovětské vedení rozhodlo o potlačení maďarské revoluce vojenskou cestou: „U kina Lucerna byla uskutečněna schůzka, kdy mi soudruh Sedláček sdělil, že v kolejích je v současnosti absolutní klid. V souvislosti s událostmi v Maďarsku stranická organizace provedla určitá opatření, jako například držení služeb členů KSČ z řad studentstva ve vrátnici koleje, aby byla zajištěna kontrola života v koleji.“

==========

Otec, absolvent filozofické fakulty, ani ne rok po té, co u branky v Řevnicích zazvonili dva pracovníci vnitra, podepisuje služební přísahu, která je lyrická a děsivě výhružná: „Přísahám, že budu bránit vždy a všude, mužně a neochvějně, nešetře své krve ani života, bezpečnost státu, bezpečnost všech jeho občanů, lidově demokratického zřízení a revolučních vymožeností pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu. Jestliže poruším slavnostní přísahu, nechť mě postihne tvrdý trest zákona, obecná nenávist a opovržení pracujícího lidu. TAK PŘÍSAHÁM.“