Vašek Káňa: Válkou narušení

Vašek Káňa: Válkou narušení

Policajti jedli v naší čtvrti tvrdý chlebíček. Často se museli dát na ústup před ženami, ohrožujícími jejich bezpečnost a zdraví. Stačilo, aby policajt, asistující u fronty před obchodem, na některou křikl a uz bylo zle. Spořádaly ho, ze mu peří z chocholu lítalo.
Ženy byly lhostejné k soudům i kriminálům, neměly věru uz co ztratit.
Na magistráte byly ostré výstupy a potyčky při výplatách vyživovacích podpor a úředníci tu protrpěli mnoho strachu před znervosnělými ženami vojáků. Někdy tu plakávaly i děti, svěřené v zoufalství péci magistrátu:
— Vzali jste si tátu, vemte si i děti a starejte se! My jsme válku nechtěly...!
Tady to zvlášt dobře umí paní Kopsová. To je rázná žena, jak se říká „od ruky i od huby". Má sice jen jedno dítě, ale na úřadech řádí, jako by jich živila dvacet.
— Ty chlape jeden, na koho se rozkřikuješ? Já mám muže na frontě a ty se tu válíš!
Hned začne křičet a než se úředník naděje, dostane jednu, až se mu před očima zajiskří. Takovéto zákroky přijímají ostatní ženy s hlasitými sympatiemi a odvážnější si berou z Kopsové příklad. Schvaluji její jednání, obdivují její kuráž a nebály by se jít s ní vytlouci třebas policejní komisařství.

- Kopsová tu být, ta by vás srovnala! - Kopsovou na vás! — Kopsová by vás naučila!... Řikají pri různých příležitostných sporech.
Kopsová se stala vůdkyni všech nespokojených. Vodí deputace po úřadech, všude udělá hrozný randál, každou chvíli je na policejním úřadě napomínána a vyšetřována, ale je to málo platné, poněvadž současně několik set žen obléhá úřad tak dlouho, dokud jim není Kopsová neporušená vrácena. Hubená, kostnatá Kopsová je k neumlčení.

Říkává ženským, které se co chvíli srocují před prázdnými obchody :
- Když budeme mlčet, vychcípáme hladem. Jen se nic nebojte, ženské. Zavřít nás všechny nemohou a kdyby; hlad je všude stejný.
Na magistráte, dík těmto demonstracím, otevřeli kuchyni a vaří tu polévky a kyselou vikev, aby aspoň zčásti utišili nespokojenost lidu ve čtvrti. Ale neutišili docela. Násilná přepadení obchodů se opakují, brzy zde, brzy onde.
Za výkladem firmy Odkolek na Zátorách visí cedulka:

CHLÉB NENÍ

Visí zde pořád a lidé si už na ni zvykli, protože podobné cedule visí všude: PETROLEJ NENÍ - BRAMBORY NEJSOU - UHLÍ NENÍ.
Jednou vsak tato cedulka rozčílí Kopsovou. Zastaví se před Odkolkovou prodejnou a začne nadávat. Za chvilku s ní nadává veliký dav žen:
-   Chléb není. A kdy bude?
-   Jo, kdy konečně bude chleba?
Kopsová vejde do krámu a mnoho jiných se hrne za ní.
-   Chleba není?
-   Ne, ráno bude.
-   Býval taky odpoledne.
-   Býval, ale už není.
- Tak si tu ceduli schovejte, nemrzí-li vás sklo ve výkladě.
Kopsová strhne cedulku a hodí ji do kouta. Prodavačka je ráda, ze to tak dopadlo a ženské se vyhrnou na ulici.
Na protějším rohu stojí policajt. Kopsová ho uvidí a hned se v ní začne vařit krev:
- Ženské, kouknète na kohouta, přišel nás hlídat. Přišel se vysmívat naši bídě...
Z chumlu začnou padat poznámky a policajt se raději honem obrací a odchází k nádraží, schválnẽ krokem pomalým, aby se ženské nedomnívaly,  že se jich bojí. Nebojí se, jen má strach. Ví, ze v Holešovicích stojí služba za málo.
Lepší je to na Letné, tam nebydlí tolik žebroty, tolik fabrických lidí jako zde.
Policajt odešel, vzduch je čistý a zrovna příhodný k tomu, co nadchází. Od Uranie přijíždí zeleně natřený vủz Zátkových pekáren. Kočí sedí v budce na kozlíku a mírně pošlehuje zadky koní. Chuml žen se zavlní jako hladina vody, do níž se opřel silný vítr. Kopsová ukáže prstem na prijíždějící vủz:

- Ženské, podívejte: chleba je, jen si ho vzít.

A první si stoupne doprostřed ulice a dává kočímu znamení, aby zastavil. Kočí toho nedbá a chce pokračovat v jízdě.

— Prrr! Dědku zastav!

Kopsová přiskočí ke koním a zastaví je. Ženské obklopují vủz těsným kruhem. Kočí slézá s kozlíku:

-   Lidi, co blázníte, mějte rozum!
-   Dej sem chleba!
- Kočí se začíná třást, v tváři je zsinalý.
- — Lidičky, vždyť vás zavřou a mẽ taky. Vždyť tohle je chleba pro vojáky.
- Ženské se rozervou jako sirény :
- — Vojáci ať jdou domủ!
-  Naše děti mají hlad!
-   Ženský, hurá...! Rozbijte tu káru!
- Prevraťte ji!

Padesát rukou se opřelo o bok vozu a rázem ho převrátily.
Oj rupla, dřevo zapraskalo a z vyvrácených dvířek vozu se vykutálely bochníčky chleba. Nastala divoká pranice a ten, kdo mel aspoñ jednu ruku volnou, srazil se uchopit do ní bochníček. A ten, komu se to podařilo, utíkal odtud, jako by mu hlava hořela.
Nalezl jsem v změti těl zázračné místo a v dlaních mé také hrál teplý bochánek. Přitiskl jsem ho pod kabátem na prsa a uháněl jsem domů. Za prvním rohem vyrazila proti mně žena sklenáře Hovorky a vykřikla:
- Dáš sem ten chleba!
Vložila do zvoláni všechnu sílu svého hlasu, aby mẽ zastrašila, pokusila se mi zahradit cestu rozpažením rukou a sápala se po drahocenném bochníčku. Unikl jsem kličkou a ona za mnou hulákala:
— Zloděj! Chyťte ho, zloděéééj!...
Chléb jsem šťastně donesl a matka ho rozdělila s tak zázračnou přesností a spravedlností, jak to jen ona uměla.
V příštích dnech rozvážely pekárenské vozy chléb s doprovodem dvou jízdních policajtů. Ale ani koñáci nedovedli chléb ochránit, setkal-li se vůz s početnějším davem žen s prázdnými nákupními taškami.