Česká katolická literatura 1848-1918 (Martin C. Putna)

Česká katolická literatura 1848-1918 (Martin C. Putna)

„Literární sjezd družstva Vlasti“ vyhlásil slavnostní rezolucí roku 1896, že „mimo učení víry a mravů katolické církve nemůže pro národ katolický býti ani pravého umění, ani skutečného prospěchu“ (Vlasť 12/1896, s. 1197). — Neboli: Cílem Vlasti jest, aby se český národ rozpomněl na svou katolicitu. Pak bude automaticky psát i katolickou literaturu, to jest — jedinou pravou literaturu. Takto nenápadně dospěla Vlasť až k tezi, že KATOLICKÁ LITERATURA = (DOBRÁ) LITERATURA VŮBEC.

==========

Braito se vydržel hádat o Schulzovu nemravnost až do okamžiku, kdy byl jeho vlastní časopis komunistickou cenzurou zastaven.

==========

U de Maistra se v nové době poprvé setkáváme s myšlenkami, které později nalezneme v encyklikách velkých restauračních papežů Pia IX. a Pia X.: Cílem rozvoje lidstva je sjednocení všech pod aegidou katolické církve. Jako Řím zvítězil nad albigenskými a husity, zvítězí i nad současnými herezemi — všechny církve kromě římské jeví údajně symptomy rozkladu. Minulost byla ideálním stavem, tam bylo vše „to pravé“, náboženské, a v náboženství nic nového být nemůže — všechno už bylo jednou provždy dáno katolickou církví. Bůh je nebeský monarcha, který vládne v nebi zcela analogicky jako papež v církvi a Ludvík XIV. ve Francii, tj. podle (další typicky osvícenský termín) „obecných zákonů“. {68}Vědy mají být služkami teologie, takže osvícenství převrátilo přirozenou hierarchii typů poznání. Náboženství samo vůbec není poznání, nýbrž pokorné přijetí toho, co je zjeveno a církví předkládáno. Lidstvo hřeší jako celek, a jako celek je tedy i vykupováno, a to zásadně nevinnou krví. Proto jsou zcela v pořádku války, popravy a utrpení malých dětí. (Předběhněme směrem k budoucím kapitolám této knihy: S těžko potlačovanou krvelačností budeme se setkávat u de Maistrových nástupců z intelektuálních kruhů rovněž přečasto.)

==========

Pius X. vydal do té doby nevídané množství nařízení, sledujících a střežících život katolíků na každém kroku. Jako příklad za všechny si vezměme encykliku Le visite apostoliche z roku 1912, která stanovuje podrobný řád, bezpodmínečně závazný pro všechny kněžské semináře na celém světě: Co se v kterém roce a dni bude učit, které předměty a kolik hodin denně. Jak má vypadat pracovní den seminaristů od půl šesté ráno do večera. Seminaristům se v encyklice povoluje strávit doma jen patnáct dní z prázdnin, protože tam by byl jistě „snadný přístup ke škodlivým knihám a novinám“, zbytek prázdnin nechť tráví v semináři „při různých nevinných zábavách, aniž by nechali knihy ležeti ladem“ (Pius X., Le visite apostoliche, in Karel Kašpar, Pontifikát Pia X., Praha 1918, s. 39). Teologii nesmí studovat nikdo jiný než kandidát kněžství. Zvláště kuriózní je příkaz „Předepsán poměr chovanců k představeným, zvláště synovská láska“ (ibidem). Co se četby týče, původně piovské rozkazy uvádějí seznamy zakázaných novin a časopisů, poté je seznam rozšířen na všechny noviny a časopisy a konečně je bohoslovcům zakázána četba vůbec. Když uherští biskupové žádali o zmírnění, papež milostivě svolil, že „představení seminářů smějí ponechati chovancům ve volné době časopisy, v nichž není otázek sporných a kde se uvádějí pouze zprávy náboženské, ustanovení sv. Stolice a předpisy biskupské“ (ibidem). {83}Centralizace se netýká jen kleriků, nýbrž i laiků. Všem organizacím shodného druhu (tělovýchovným, ženským, jinošským) nařizují Piovy dokumenty sloučit se do jediné, vždy — jak jinak — „pod vedením místního biskupa“. Katolíci v žádném případě nesmí být členy spolků, v nichž se vyskytují i nekatolíci.

==========

List Il desiderio z roku 1903 stanovuje pravidla pro církevní hudbu: Rozděluje hudbu na povolenou (jíž je jedině gregoriánský chorál a římská renesanční polyfonie) a nepovolenou, zakazuje užívat v textech chrámové hudby jiné řeči než latiny, „zbytečně opakovat slova“, „užívati v kostele piana, jakož i ječivých a hřmotných nástrojů“ (Pius X., Il desiderio, in Karel Kašpar, Pontifikát Pia X., Praha 1918, s. 132—133). List Quum sanctissimus z roku 1905 dodává, že zpěvníky gregoriánského chorálu vydávané kdekoliv na světě musí být dokonale shodné s vydáním vatikánským, a „přesně jest zachovati vztah jednotlivých slov posvátného textu k jednotlivým notám, aby byla každá slabika přesně pod svou notou“ (Pius X., Quum sanctissimus, in op. cit., s. 136)

==========

Líčení modernistů jakožto zlovolných lstivých spiklenců pak kulminuje v pasáži, která prozrazuje cosi jiného — nedostatek špetky dobré vůle a bezohledný argumentační oportunismus autora encykliky: „K tomu se druží u nich vlastnosti, které jsou nejvýš vhodny, aby duchové byli oklamáni: velice činný způsob života, vytrvalá a úporná snaha po všestranném vzdělání a dobrá pověst, které si obyčejně získávají přísnými mravy.“ (ibidem)

==========

Ctitel Pia X. Josef Florian neříká Benediktovi jinak než „Pilát patnáctý“.

==========

„To je typický obraz celé východní Moravy: v každém větším hnízdě naleznete takový střízlivý dům, který vysál krev kraje, zpustošil vsi jako mor a stojí na mrtvolách. A majetník jeho, žid, když byl poplenil celý kraj, odváží kořist jako nepřítel do velkého města. […] A druhá, třetí generace žije již kulturně, třeba slabě, odpadkově, poddaně. Sem tam někdo píše a můžete pak číst v některé menší revui německé, že ‚unser mährischer Maeterlinck Herr X‘ napsal znamenitou knihu. Zní-li jméno židovsky, můžete s velikou pravděpodobností vymalovat nad žalostným přízemím ‚Výčep kořalky a jiných lihovin‘ estetické první patro […] (dcery židovy, estetické múzy, zdvihají pokaždé šaty, aby neschytaly ošklivý hmyz, který spadl z návštěvníků přízemí — valachů, kteří zde propíjejí poslední došky svých poloshnilých chalup), kde se kniha zrodila, a počítat, kolik slováckých nebo valašských mrtvol svlažovalo kořeny této chudé květiny. A stále jako refrén vrací se mně věta: Proklatý osud, proč na nejslabší sesouvají se nejtěžší břemena? Proč nás vysávají a ničí židé, kteří neublíží silnějším národům? […] Nejsou sami ve službách podivné a temné, a přece jasné a logické moci? Nevykonávají jen fatalistické poslání jako hlad, jako mor, který vraždí slabší, špatně organizované, špatně uzpůsobené? A nejsou předurčeni k tomu celým svým charakterem, celou svou historií?“ (F. X. Šalda, Boje o zítřek, Praha 1950, s. 199—201)

==========

„Církev, která po staletí tvořila a vychovávala umění, byla najednou zbabělostí svých dětí zatlačena do kouta. Veliká hnutí naší doby, romantismus a naturalismus, povstala bez ní neb proti ní. — V době, kdy román odvážil se na scénu skutečného života, kdy stal se studiem psychologie a školou analýzy, ustoupila armáda pobožnůstkářů na celé čáře. Strana katolická, která se zdála lépe než kdo jiný připravena k boji na tomto poli, teologií již dávno probádaném, dala se ve zmatku na útěk a spokojila se k zabezpečení svého ústupu stříleti ze svých starých hákovnic na díla, jichž ani neinspirovala, ani nepochopila. Nesledovala již po staletí vývoj stylu, stala se sedlákem, jenž sotva umí číst, nerozuměla již polovici slov, jichž spisovatelé užívali; neschopna rozlišovati, shrnula v jeden zavrhující odsudek hnus pornografie i dílo umění; mluvila konečně tak monstruózní nesmysly, že upadla v úplnou nedůvěru a že se s ní již nepočítá.“ (F. Odvalil, Joris Karl Huysmans, Praha 1907, s. 124)

==========

De facto jde dokonce o nepřítele trojjediného, neboť Žid bývá šiřitelem nejen kořalky, ale i německého jazykového živlu a protináboženských tiskovin. Pravda nepopírá pozitivní vlastnosti Židů, ba vyzývá své čtenáře, aby se od nich učili šetrnosti a houževnatosti (Třicet let v Rážově, 1868). Nechce však, aby se Židé stýkali s „jeho“ sedláky a maloměšťany — ideální stav je stav bez Židů. Součástí happyendu proto bývá odstěhování Žida, zklamaného ve svých nadějích všechny ožebračit, ze vsi pryč — kamsi, kam už jej povídkářovy oči nesledují, nejspíše asi do velkoměsta, které už je zněmčené a zkažené tak jako tak.

==========

Ač tedy Karlachovy tiskoviny šlehaly plamenem proti moderním liberálům a bezbožcům, v praxi se s nimi on sám dokázal dosti dobře domluvit, ba získat si jejich respekt. On přišel s myšlenkou korunovat národní pohřebiště na Vyšehradě Slavínem, on získal peníze, on zde pohřbíval velké muže národa. Vycítiv rostoucí prestiž hřbitova, reagoval — prudkým zvednutím cen za hrob. Zastával četné funkce i ve „světském“ světě (byl například starostou okresu Křivoklát) a o jeho vlivu svědčí mimo jiné i to, jak bryskně se dokázal zbavit nepohodlného, neboť antiklerikálního, starosty tehdy samostatného města Vyšehradu a skrze své lidi zvolit muže sobě oddaného… Až tedy uslyšíme stížnosti Josefa Floriana na kněze, kteří se skutky zcela přizpůsobili duchu doby, vzpomeňme na předního z nich — Mikuláše Karlacha.

==========

Ústřední Kopalovo téma je ovšem otázka sociální. V románech Chudý boháč (1875, o rok později s pokračováním Bedřiškov), Farář z Černodola (1897), Miroslavín aneb Rozluštění otázky sociální (1903), Apoštol trhanů (ve třech svazcích, 1909—1910) a v dalších prózách, vytvořil ustálenou soustavu typů: Tvrdý fabrikant, úlisní tovární úředníci, sociálnědemokratický štváč, tělesně zbídačelý, a tudíž i do mravní zkázy upadající dav dělníků; k této galerii se druží i figura převzatá z pravdovské tradice, tedy Žid poněmčovatel. Protihráčem bývá buď zbožný

==========

Miroslavín vrcholí zřízením vzorové dělnické osady, v níž dělníci nebudou pít, ale chodit do kostela, a majíce podíl na zisku dolu, budou pracovat s daleko větší chutí, a tedy i výkonem — to je ono „rozluštění otázky sociální“, které slibuje podtitul knihy a které předkládá papežská sociální encyklika Rerum novarum.

==========

Roku 1890 se Vlasť pokusila nastolit v české literatuře „konečné řešení“. Družstvo zvolilo „knihovní komisi“, která „podjala se práce, pročíst celou českou literaturu a odděliti knihy dobré od špatných a určiti, které ze knih bezvadných hodily by se do knihoven soukromých a veřejných. Komisi bude měřítkem v první řadě katolická věrouka a mravouka a ve druhé vnitřní cena spisu samého“ (Vlasť 6/1890, Zprávy spolkové, s. 478). Hned následujícího roku pak začala Vlasť otiskovat seznamy knih doporučených a knih nedoporučených. Mezi doporučené pronikli mimo kmenových autorů Vyšehradu, Velehradu {201}a Vlasti samé jen málokteří, mezi nimi například Jules Verne či Ignát Herrmann. Mezi nedoporučenými Arbesy, Machary a Vrchlickými se naopak ocitlo i několik spisů Třebízského.

==========

Nejsme si jisti, zda by Šebestián Kubínek vyhovoval nárokům, kladeným římskou církví na kandidáty oltáře. Dokonale zato odpovídá pravoslavné kategorii „svatého jurodivého“: Chodíval po moravských vsích, zhusta bos, na zádech almárku naplněnou zbožnými knihami, přijímal k jídlu jen chléb a k pití jen vodu, odmítal mluvit o čemkoliv jiném než o hříších a o věčnosti a nejvýše ještě o knihách z Dědictví, dlouho do noci pak se modlíval po svém způsobu, to jest — hrou vlastních improvizovaných melodií na tahací harmoniku a zpěvem vlastních písní v nesrozumitelných jazycích, srovnatelných snad leda s „andělskými jazyky“, jimiž v extázi promlouvají příslušníci letničního hnutí…

==========

Poslední mutace Rozvoje s názvem Nezmar už opustila půdu křesťanství, i toho loisyovského, a je jen zákonité, že po jejím zániku přešel její redaktor František Loskot (1870—1932) rovnou do Volné myšlenky.

==========

Nesmírná vojska přelévají se kontinenty, důležitou úlohu hrají Rusko, Turecko a Čína. Dojde i k vyplenění Vatikánu. Zkrvavení kardinálů je jejich pravým purpurem, podlitiny biskupů jejich pravým fialovým rouchem. Papež se svými odchází do katakomb: Až mne budete potřebovat, najdete mne tam, v podzemí! Mongolské plémě táhne na Evropu a pod touto hrozbou se konečně křesťanské národy sjednotí. Antikrist podnikne poslední pokus: Chce se nechat prohlásit za Spasitele a, aby dokázal své mesiášství, vystupuje na nebesa. V té chvíli ho Ahasver srazí k zemi. Antikrist je prohlédnut, Evropané porazí Asiaty. {320}Všechny národy se sloučí ve Spojené státy světové, jejichž světská vláda sídlí v Americe a duchovní autoritou je římský papež. V závěru pak Ahasver předkládá program dokonalého uspořádání světa podle křesťanských zásad, a to až po pracovní dobu a důchodové zabezpečení. Nyní teprve byl uskutečněn program volnosti, rovnosti a bratrství, nyní teprve přichází nová Svoboda — skutečná Svoboda křesťanská.

==========

První světová válka přináší s sebou další oddálení českého národa a katolické církve. J. Š. Baar v brožuře nazvané Na obranu reformního programu Jednoty katolického duchovenstva československého (1920) rekapituluje úsilí generací katolických kněží o napravení obrazu církve v národě, úsilí, jemuž svazovala ruce německá hierarchie spojená se státem a jemuž zasadila poslední ránu právě válka: Biskupové servilně velebí rakouské zbraně, nařizují Te Deum po pádu Bělehradu, mlčí však, když Britové dobyli na Turcích Jeruzalém. Polní kuráti vyzývají do války, církev se nezastane nikoho ani v zájmu lidskosti, ba ani vlastních vojáků ne. Baar v brožuře na 14. stránce vzpomíná, že „v Motole živořili srbští vojáci a Bosňáci — s těmi se jednalo hůř než s otroky. Do smrti nezapomenu, jak tyto živé mrtvoly přicházely na faru, padly ve dveřích na kolena, sepjaly ruce a zachroptěly jediné slovo: Glad! A to byli naši vojáci! Jak se asi vedlo ruským zajatcům v táborech?“

==========

Co jest Buržoa? Jest to prase, jež by rádo zemřelo starobou.“

==========

„V Rusku je — tj. buržoy — rdousí po tisících. Doufáme, že tato reforma rozmůže se i na ostatní Evropu.“

==========

Co se pak onoho tíhnutí k neživému týče, nutno konstatovat, že texty Léona Bloy nesou zřetelné známky nekrofilie. Mnohokrát líčí své návštěvy hřbitovů, fascinaci pohřebními obřady, touhu vidět, jak vypadají jeho zemřelí blízcí, uzřít „diadém z ropuch, náhrdelník ze zmijí, ruce vyssáté slimáky a hrůzyplné lůno naplněné tykadly a štětinkami“

==========

Nejasné je i to, zda bylo Tajemství skutečně součástí původního textu nebo přídavkem apokalyptických duší. Vzhledem k dalším událostem to přestalo být zajímavé. La Salettu čekal totiž ještě horší osud než zákaz: zapomenutí. Dvanáct let po La Salettě, roku 1858, následovalo zjevení v Lurdech, zjevení tradičního „barokního“ typu, bez apokalypsy, zato s léčivým pramenem. Zjevení, jemuž se velmi rychle dostalo (jistě ne bez ulehčení) široké podpory francouzského kléru i Vatikánu a rovněž nesmírné popularity mezi katolickým lidem. Léon Bloy Lurdy nenáviděl. Sám to odůvodňuje tím, že se staly „ústředním jícnem soudobé SENTIMENTALITY“. Aby mohl v Lurdy uvěřit, žádá si Bloy v Mém deníku na s. 220 „křesťana, který si jde do Lurd vyprosit utrpení“. Lurdy se podle něho staly svatyní vlažných křesťanů, kteří touží jen po fyzickém zdraví a na apokalypsy ani nepomyslí — a proto Bloy nemůže nenést těžce vzrůst jejich vlivu na úkor „jeho“ apokalyptické La Saletty.

==========

Ve shodě s Léonem Bloy vidí Florian dějiny světa jako dějiny spásy, rozpjaté — zatím zcela v duchu tradiční křesťanské filosofie dějin — mezi stvoření světa, vykupitelský čin Ježíše Krista a konec světa, jenž nastane skrze druhý příchod Ježíše Krista a Poslední soud. Stvoření nazývá Florian „bodem alfa“, konec světa „bodem omega“. Mezi tyto mezníky jsou však vloženy ještě dva body, dvě data světových katastrof: potopa světa, z níž se zachránili jen lidé na Noemově arše, a nová, nadcházející potopa, „potopa ohněm“, z níž se zachrání rovněž jen vyvolení. Archou záchrany budou však tentokrát „koráby pouště“ čili velbloudi a zemí zaslíbenou, kde budou zachránění žít, bude ETIOPIE. Dějiny se však dělí

==========

Bedřich Fučík ve Čtrnácteru zastavení (Praha 1922, s. 84) vzpomíná, že si Florian dokonce „pořídil truhlíčky upravené tak, aby se daly transportovat na hřbetech velbloudů“.

==========

Nyní rozumíme, proč Stříž píše ve zmíněném už článku Spravte snahy své!, že jakýkoliv sebedrobnější text, který se objeví v jakékoliv podobě staroříšské produkce, je uchován navždy, dostal své definitivní místo: Protože ujde potopě. A po potopě, „až bude autorita, vyhlásí se prostě zákonem, že není dovoleno tisknouti věci drobné jinak než úplně odděleny a ve formátu Nova et vetera nebo na lístcích Pramenů.“ (A. L. Stříž, Spravte snahy své!, Nova et

==========

Slibně se rozvíjející podnik je však vbrzku stižen novou katastrofou. Zaslouží se o ni velebné řeholní sestry V. M. Erlebachova a G. Schostokova. Obě ženy, původem Polky, patřily k čerstvě zrušené odnoži třetího řádu sester františkánek, odmítly však sejmout řeholní roucho. Nadchly se pro Florianův program varování světa před hrozící zkázou a rozhodly se mu napomáhat podle svých sil. I podnikly akci, která snad odpovídala bloyovské tezi, že peníze pro Chudého (zde tedy pro chudé Dobré dílo) jsou to nejdůležitější a lze je získat jakkoliv. Neodpovídala však ani rakouským zákonům, ani běžné (Bloy by řekl „měšťácké“) představě o principech vztahů mezi lidmi: Chodily ve svém řeholním rouchu, vzbuzujícím důvěru, po Osvětimanech a okolních vsích a vybíraly peníze, údajně „na stavbu kaple Panny Marie La Salettské“, ve skutečnosti na vydávání Florianových knih a sborníků.

==========

Kursu však není dáno běžet hladce. Již v říjnu roku 1922 se vyhrocuje vztah s tiskárnami, které dál nechtějí prodlužovat úvěr. Tiskaři Karel Kryl (1879—1943), Ferdinand Scotti (1882—1952) a František Obzina (1871—1927) si přicházejí do Staré Říše pro své dluhy a spokojují se s tím, že zaberou polovinu knižního skladu, kterou pak prodají Kuncířovi. Stará Říše se ocitá na mizině a víc než vydáváním Kursu a Dobrého díla se musí zabývat sháněním peněz.

==========

Čep sám o tom vypráví v autobiografické knize Sestra úzkost. Příběh je to velmi prostý — zbožného jinocha svedla Florianova {418}neprovdaná sestra Antonie (1878—1956), a když se nebožák vydal požádat patriarchu o její ruku, tento mávl rukou a pravil, že to není první případ, že před Antonií neobstála ani sutana. Čep, zklamán přízemkem velezbožné staroříšské stavby, okamžitě odjel.

==========

Malý vzpomíná, ba se chlubí, jak rukopis chodil tiskárně vždy přes něho, jak on škrtal ve Florianových margináliích, aby se někdo moc neurazil (jako by urážení nebylo základním způsobem komunikace Staré Říše s okolím!); jak přinesl Florianovi siderické kyvadélko, jež se mu stalo poslední stařeckou vášní a důvodem, proč si návštěvníci Staré Říše v posledních letech ťukali na čelo; jak přinutil zapřisáhlého nepřítele civilizačních vynálezů k přednášce pro rozhlas; jak prosadil ve Staré Říší placenou reklamu.

==========

Léon Bloy se musel v hrobě obracet, když podnik, stále ještě spojený se jménem jeho věrného žáka, jal se přibalovat ke každému svazku Archů stále více a více reklam, až bude v závěru poměr textu a reklam téměř vyrovnán; když se na obálce Archů místo starého znaku s křížem, alfou, omegou a „heverem časů“ objevil duchaplný nápis: „Elektrické výrobky jsou nejlepší!“; když dokonce Florian sám, poslušen „duchovní autority“, sedne a napíše do marginálií v čísle 48—49/1939 chválu na sklad suken pana Heziny z Humpolce — pokud ji nenapsal ve skutečnosti důstojný otec Malý sám.

==========

Poslední svazek Archů začíná kázáním svatého faráře arského o zlotřilém Židu lichváři, který donutil chudou vdovu křesťanku, aby mu přinesla hostii z chrámu, a pak doma hostii bičoval a kopím probodával a z hostie tekla krev…

==========

Postava I. M. Jirouse může vzbuzovat asociace zcela odlišné od velebné figury patriarchovy. Přesto — není v poválečných českých dějinách člověk, který by se Florianovi VNITŘNĚ tolik podobal, který by s takovou samozřejmostí a odvahou, s rizikem fanatismu a směšnosti, kráčel proti proudu, bil se s bolševiky i s kapitalisty, s konformitou oficiální kultury i oficiální církve, jako Magor.

==========

Bílkův Ukřižovaný má „tělo, které zná tajemství hrazdy, lehké athletiky a prostocvikův“

==========

Unesl mne duch, i spatřil jsem F. X. Šaldu v nebeské slávě, klečel na obou kolenách před židovským pentagramem a takto se modlil: Má nejsladší muřinoho, můj jediný Bože necírkevní, děkuji ti za to, že je Jakub Deml nemrava. Nebýti toho, neměl bych ani před svým zednářským svědomím žádné omluvy.“
=
=========

„Pane Karle Čapku, Vy nestydatě kradete z Jakuba Demla, za celou dobu té BLOKÁDY proti Jakubu Demlovi! Vy si myjete ruce jako Pilát, Vy nezakročíte, protože jste sketa, protože jste svobodný zednář, jako byl zednářem Šalda, protože jste impotentní baba jako Durych, a je mi teď lhostejno, koho hodím do té jámy zrádců dřív, zda Durycha nebo Vás. Protože se od sebe lišíte jen tím, že Vy jste byl ode Dvora odstaven, kdežto Durych k němu povolán, a nad tím sentimentálně brečíte (ach, ach, kde jsou ty židovské, důvěrné, bezstarostné pátky!) ve své Bílé nemoci, která je dělána zase na vývoz a kšeft — ta báječná propaganda proti Třetí Říši, považte, jaká to umělecká konjunktura! tedy dvojí podvod! jako Machar brečíval v Národní čubičce, než jej jaktak rehabilitovali v jeho — chachacha, vlastenectví! Jste všichni stejní! Obřezáváte, vyřezáváte, sterilizujete… nejhorší zbabělost je zrada, to věděla Pavla Kytlicová, ach, ta by Vám dala pár facek dokonalých, po těch byste nevstal, Karle Čapku. A já, já je budu opakovat tolikrát, až se polepšíte. Nedopustím přece, abyste také Vy letěl rovnýma nohama ke všem čertům jako F. X. Šalda, i s tou pomazánkou, kterou mu dal páter Schaller! “ (Rosa Junová, Dru Karlu Čapkovi, Šlépěje XXII, Tasov 1937, s. 36) „Pomazánkou“ míní slečna Rosa katolickou svátost umírajících.

==========

Povedená dvojice opustila jedenaosmdesátiletého básníka roku 1959. Rosa Vodičková na rozloučenou vyřkla větu, která jediná jí zajistila trvalé místo v dějinách české literatury: „Celé vaše dílo je prd, prd, prd — hovno!“ (citováno in S. Vodička, Básník Jakub Deml

==========

ještě v listopadu téhož roku píše Deml Nezvalovi: „Včera jsem četl Vaši báseň na Klementa Gottwalda. On už nebude a tato báseň ještě bude, nikdo ho víc a lépe neuctil. VÍ TO? Pán Bůh dej!“ (Souvislosti 2/1991, č. 2, s. 139) —

==========

Z lidí kolem sebe stylizoval si Deml v matku v jisté míře Františka Bílka a Josefa Floriana, v nejvyšší míře Pavlu Kytlicovou (ve Šlépějích i v denním styku ji nazývá Mamičkou a ona jeho Dítětem, navíc užívají společně zvláštního dorozumívacího kódu — šišlání, ještě více podtrhujícího Demlovu pasivitu v tomto vztahu) a Otokara Březinu.

==========

Roku 1922 se studií o Karáskovi ze Lvovic představil a po pauze, roku 1931, v Arše trvaleji zakotvil František Mastík alias Jetřich Lipanský (1901—1972), bizarní básník dekadentních sklonů, vydavatel „revue en miniature“ Gedeon a knižní edice Izmael, cestovatel po Orientu a Svaté hoře Athos; ve 30. letech Mastík vstoupil do benediktinského řádu, přijal jméno Chrysostom (pod nímž tiskl některé články) a odjel jako misionář do Jižní Ameriky, kde i zemřel.

==========

Léon Bloy vyjádřil svými třaskavými nadávkami totéž, co literární historikové a kritikové ve Francii (Edmond de Bruijn, Jean Calvet) i u nás (F. X. Šalda, F. Dohnal) řečí věcnější — že zbožnost obrácených estétů zůstává estétstvím, že je na katolicismu zajímá symbolismus katedrál, gregoriánský chorál, starožitnosti a kadidlo, ale již mnohem méně či vůbec etika a dogmatika. Že jejich fascinace mariánským kultem je jen novou, ještě rafinovanější podobou dekadentní estetiky. Že jejich hojně proklamované a někdy i realizované tužby po přijetí řeholního roucha jsou jen další, ještě efektnější variací dekadentního pohrdnutí moderním světem a někdy navíc i pokračováním dekadentního odporu k ženě a k sexualitě vůbec.

==========

Vůbec nejtypičtějším motivem, který sbližuje katolicismus s dekadencí, je, sit venia verbo, eucharistie ve svatostánku nebo v monstranci: věc, prohlašovaná za živou bytost; věc zbavená svého účelu — chléb, který se nejí, nýbrž na který se hledí; rozkoš z hledění na chléb, rozkoš, která nevede k žádnému nasycení, naplnění, spojení, rozkoš paradoxní a bizarní. — Co už může dekadenty oslovit více?

==========

Z výtvarníků, kteří přistoupili k Sursu ve „druhé vlně“, stojí za zmínku ještě další vývoj alespoň dvou. Rudolf Adámek (1882—1953) sice intenzivně žil životem pražských okultních spolků, až překvapivě často však do dřeva ryl Krista — trpícího, kříž nesoucího, ukřižovaného. Adámkův Kristus je však Kristus specifický. Most mezi křesťanstvím a okultismem totiž Adámek nalezl v naukách Rudolfa Steinera, s nímž se osobně přátelil. Steinerova antroposofie přejímá základní příběh křesťanství, vykládá jej ale s pomocí okultní tradice Západu i Východu jako příběh symbolický, archetypální, nedějinný. A takový je i Kristus Adámkův.