Fuga trium (Jan Křesadlo)

Fuga trium (Jan Křesadlo)

„Principu Kleinovy láhve využil starosta Klein k vytvoření kleinofónu: znějící sloupec je vlastně vytvořen tou vnitřní trubicí, která se zatáčí dovnitř do vnější dutiny, kde sedí hráč. Marně mu akustikové a členové nástrojářského cechu vykládali, že vlastně nejde o nic jiného, než kdyby někdo seděl v místnosti bez oken a dveří a hrál na žesťový nástroj, jehož ústí by z té místnosti koukalo ven. Nedal si svou myšlenku vymluvit. A já jsem se stal obětí této blázniviny! Protože, aby kleinofón vůbec zněl v rozsahu, který lidské ucho ještě vnímá jako tóny, nemohl přesáhnout určité rozměry. A tak hráč uvnitř také nemůže být větší než určité maximum. A hle,“ pravil Dr. Hillar, „já jsem asi to maximum. Zprvu se starosta Klein snažil vycvičit opice, ale to nefungovalo, protože, jakmile byly ponechány samy sobě, přestaly řádně hrát. Potom připadl na ďábelský nápad, za nějž ho proklínám vstávaje lehaje. Doufám, že je nějaké peklo a že se v něm škvíří. Protože, aby ukojil svou bláznivou ctižádost, aby uskutečnil svou šílenou a zcela zbytečnou myšlenku, způsobil několika lidem – a mně – hrozné utrpení. Víte jistě, že ve Velké Transgalii mají způsob, jak pěstovat miniaturní koně. Nikdo neví, jak to dělají, tajemství je žárlivě střeženo. Tito koně nejsou poníci, mají všechny znaky různých, normálně velkých čistokrevných koňských ras. Jsou jenom miniaturní.3 Prodávají se za exorbitální sumy milionářským snobům. Nuže, starosta Klein se nějakým způsobem zmocnil tohoto pěstitelského tajemství a, aby získal hráče na kleinofón, začal tajně vyrábět trpaslíky. Zdá se, že ze sirotků a nemanželských, odložených dětí. A já jsem se v dětství stal jeho obětí. Jak vlastně postupoval, nevím, ani mlhavě. Snad mi vědomí procedury odsugerovali. Snad bylo ztrpasličení dokončeno dřív, než jsem začal rozum brát. Nevím. Co vím, že jsem vyrůstal – totiž – nu ano, nepatrně přece jen – jako otrok Kleina a později takzvaného Kleinova hudebního trustu. A že jsem nešťastný a ohavnou symbiózou spjat s tímto zbytečným nástrojem. Abych mohl hrát, musím prolézat vnitřní trubicí a uchem dovnitř, pak nasadit nátrubek atd. Kdyby někdo trubici ucpal z venku, byl bych uvězněn a odsouzen k zadušení. Proslýchá se, že vzpurní trpaslíci byli tímto způsobem od Kleina trestáni. A přitom to vlastně není ani pořádná Kleinova láhev, protože aby bylo možno vyluzovat tóny mimo přirozená enharmonika, je uvnitř vnitřní trubice vybavena strojkem. Také, aby hráč viděl na dirigenta, zavedla se jakási odklápěcí špehýrka, tedy tím je princip Kleinovy láhve mnohonásobně porušen. Je to nástroj zvukově zcela zbytečný, na transport obtížný. Jsem jediný přežívající svědek Kleinovy éry, a mám proto místo v městské kapele. Nechali mě dokonce na obecní útraty vystudovat, jsou na mne dost hodní, ale i tak to za nic nestojí. Nikdo mě nikdy nebral jako skutečného člověka, spíše jako loutku nebo cvičenou opici. Dříve jsem měl určitou satisfakci v tom, že existovali ještě menší kleinofonisté, tak se nám totiž oficiálně říká. Primátor Klein ve své zhovadilosti vymyslel totiž i kleinofón barytonový, tenorový, ba i altový, a ty mohl obsadit jen příslušně proporcionálními trpaslíky. Z těch všech ani jeden nepřežil dvacátý rok věku. Příroda sama se brání takové zrůdnosti. Mnoho jich však také spáchalo sebevraždu. Ďábelství této záležitosti je totiž stupňováno tím, že kleinofonisté musí být hudebně nadaní a schopní se na nástroj naučit hrát. Tedy osoby citlivé a dosti inteligentní, jak už hudebníci bývají. A při tom hráč nemůže ladit na druhé hráče, protože musí mít při hraní uši ucpané zvláštními tlumiči, aby nepřišel o sluch. I tak mě často bolí hlava a můj sluch se stále zhoršuje. Ta zbytečnost toho celého zařízení!

==========

Klostermann opět mávl taktovkou a spustili jakousi pomalou molovou sentimentálku na tři, skladbu, která jako by promlouvala přímo z duše večera. Mezitím si Petr Vok jednak již zvykl na starou mechaniku basetu, jednak byla skladba pomalá a měl v ní hodně pauz. Proto se mohl rozhlédat i po ostatních hráčích. Zjistil, že kromě normálních dechových nástrojů byly zde i některé další pitvorné, nejen kleinofón a baset. Některé ani neznal; byly to, jak hádal, další tvořivé výboje starosty Kleina. Byly zde však také nástroje historické. Kromě toho, že skupina klarinetů byla rozšířena o baset, který mu bylo foukati (většinou však v unisonu s eufoniem), byly zde také černé cinky, i se svým basovým nástrojem, známým pod jménem serpent, a ten se vskutku podobá hadovitě zvlněné černé žížale olbřímích rozměrů.

==========

Pero se rdí a zdráhá se psát dále… ale co, píšou a publikují se dneska mnohem horší věci. Karel Klostermann si nejprve připnul na krk ten obojek. Poté vzal druhý konec struny s tou koulí. Tu kouli si, s určitým hekáním, s prominutím, zasunul do konečníku. Sfinkter se sevřel a tak kouli držel. Struna byla teď napjata před Klostermannovým tělem. Klaudie zatím rozložila stojánek a otevřela na něm noty. Posadila se před něj na židli v pozici cellistky. Karel Klostermann si sedl na zem a opřel se o Klaudii. Ta ho sevřela mezi koleny, jako by byl vskutku cello nebo nějaká basová viola da gamba. Přitiskla levou rukou strunu ke Klostermannově hrudníku, nasadila smyčec a začala hrát koncert pro sólového Klostermanna bez doprovodu. Struna zněla divně a dutě. Byla to vlastní Klostermannova skladba a v sešitě jich bylo několik. Doma měl Klostermann několik takových sešitů. Některé koncerty měly trojhlasá finále, pro Klostermanna, tenor a alt a tyto vokální party Klostermann a Klaudie zpívali. Slova byla dětsky sprostá. Chvění struny se ovšem přenášelo do erotogenní zóny Klostermannova těla a tak mu působilo rozkoš. Věděl podrobně, jak slast stupňovat a modifikovat výběrem tónů a rytmů. Klostermann byl, přes svůj věk, dosud jůra a závěr prakticky každé věty byl i u něho vyvrcholením. Skladby bývaly troj- nebo čtyřvěté. Některá zvlášť podařená finále con brio vyvolávala i extázi opakovanou.

==========

Victorinů Cornell pouze nesměle podotkl, že možná svět sám je takový, nepochopitelná směs utrpení a blaha, sprostoty a vznešenosti, hnusu a krásy, a že možná to je spíš určité plus či zásluha to tak vidět a chápat, ale Gormell Lycolupuly jen mávl rukou: „To je všechno pěkné, Excelence, ale jakmile se začne plést bílé s černým, nikdy z toho nic zdravého nepojde. Člověk je totiž taková potvora, že hledá pořád, jak nasadit pokud možno svini svatozář. A když se mu řekne, že tady není žádný problém, protože, v podstatě, svatý a svině je totéž, začne se ovšem sám chovat jako svině. Kampak by to vedlo – ale co – jen si to pěkně přečtěte, je to dobré pro zažívání.“

==========