Bratrstvo (Dalibor Vácha)

Bratrstvo (Dalibor Vácha)

Při dnešním nahlížení na akce krajanských hnutí na Rusi musí historik velmi opatrně posuzovat prameny. Neměl by tedy v prvních demonstracích a listech zasílaných na oficiální místa vidět výhradně touhu po osvobození Čechů a Slováků nebo nekritickou lásku k Rusku. Hlavním cílem krajanských spolků bylo veřejně předvést carovi svou oddanost. Zde se křížily různé motivy, od ekonomických, sociálních a sebezáchovných až po slavofilství a rusofilství, které v této době lze vnímat jako částečně účelovou záležitost.6 Vystěhovalci museli dokázat, že nejsou potencionálními zrádci, za které je měly ruské úřady.

==========

K politickému radikalismu nutno dodat, že mezi dobrovolci vznikaly fantaskní plány na boj proti Ústředním mocnostem. Příkladem takového radikála byl Stanislav Čeček. Do Ruska odešel v roce 1911 a zůstal tam až do války. Po vypuknutí konfliktu veřejně uvažoval nad fyzickou likvidací německého císaře Viléma a údajně byl ochoten atentát sám provést.14 Informace o radikálním cizinci se donesla carské policii, která Čečka na základě udání zatkla a umístila ho do preventivní vazby. Čeček ve vězení pobyl týden a pak ho bez vysvětlení propustili. Po propuštění se domníval, že ho zatkli, protože v inkriminované době byl v Moskvě na návštěvě car a policie se zřejmě bála, aby nepodnikl atentát na ruského monarchu.

==========

Myšlenka vytvořit alespoň symbolickou českou jednotku, která by představovala sepětí obou slovanských národů, se objevila záhy po vypuknutí války. Po intervencích a pokusech zviditelnit českou problematiku akcemi vystěhovalců (zvláště moskevským a petrohradským spolkem) a jejich příznivci (například předsedou Slovanských spolků Sergejem Konstantinovičem Rodionovem) bylo povoleno formovat tzv. Českou družinu.16 Žádost podali koncem července 1914 a do týdne přišlo kladné vyřízení. Česká družina byla oficiálně založena 15. srpna 1914 ustavujícím rozkazem č. 1. Její předpisy byly převzaty z ruské armády, pod jejíž velení spadala. Velícím jazykem se stala ruština.17 Jejím prvním velitelem byl ustanoven ruský důstojník, podplukovník Lotockij (původně velitel ruského trestního praporu), všichni vyšší důstojníci byli převeleni z ruské armády. Družina měla zahrnovat pouze dvě roty, nedisponovala kulometným ani spojovacím oddílem. Množství dobrovolníků však překonalo očekávání, a proto místo pouhých dvou rot vznikly čtyři. Po čase uznali několika dobrovolcům hodnosti z jiných armád a ti obdrželi praporčické nebo podporučické hodnosti.

==========

Původně měla Družina jen postupovat s vítězícími carskými armádami do Čech, kde by operovala jako spojovací článek mezi osvoboditeli a obyvatelstvem. Z prvotních plánů na využití Družiny dýchala víra v sílu ruských zbraní a všeobecně vládnoucí přesvědčení, že válka nebude trvat dlouho. Jeden z rozkazů ruského generálního štábu uváděl: „Proto za účel tvoření vojskových útvarů z českých dobrovolníků je míti roznícení povstání mezi českým obyvatelstvem v Rakousko-Uhersku. Spolu s tím jeví se býti nutným použití českých družin k vytvoření příznivé situace na území rakousko-uherském pro činnost našich vojsk. Tyto úkoly českých družin, které odůvodňují, aby (české družiny) byly považovány ne za bojový útvar, nýbrž za sbor propagandistů v zájmu ruské armády, musí ovšem míti vliv i na sklad vnitřního života těchto útvarů.“

==========

Idealizační snaha osvobozenecké legendy se sice snažila představit starodružiníky jako bájné hrdiny z dávných mýtů, ale realita byla jiná. Rozepře, hádky a naschvály byly tehdy na denním pořádku. Sondy do deníků a pamětí vojáků narušují homogenní obraz legií tvořený jejich propagandou a posléze historiografií, a to nejen prvorepublikovou.

==========

Nejvíce kritiky se sneslo na stravování. Jednotka neměla vlastní kuchyň a byla závislá na kuchařích ruského záložního praporu. Nechvalně prosluly pokrmy z ryb: „A rybí polévka! Žaludek se mi ještě dnes obrací, když si na ni vzpomenu. V polévce plavaly hlavy jakýchsi nestvůr – všechny s vypoulenýma očima – tu a tam vylovils kostru neznámého živočicha a někdy ještě ocas. Maso ty podivné ryby neměly…“

==========

Dle vzpomínek vojáků byla účelnost prováděného cvičení mizivá. Dobrovolci se učili pochodový krok, stát v pozoru a vzdávat čest nadřízeným. Na druhou stranu byly zanedbávány základní dovednosti nutné k přežití v poli, jak dokládá vzpomínka Josefa Slaničky: „… a tak ještě v podvečer odjezdu na frontu nikdo nevěděl, jak se stočí plášť a jak se rozebere, vyčistí a hlavně zase složí puška.

==========

S postupem času se situace měnila. Vedení výcviku přebírali od Rusů Češi. Nikoliv náhodou byli mnozí instruktoři sokolští cvičitelé, cvičenci nebo učitelé tělocviku. K těm nejznámějším patřili Antonín Číla nebo Matěj Němec, kteří kladli velký důraz na fyzickou připravenost svěřenců. Výcvik i výuka byly stále vedeny v ruském jazyce a kvalita se snad o něco zvýšila, i když čeští instruktoři často improvizovali. Pověstnou improvizaci představovala povinnost zvládnout sestavy prostných posledního sokolského sletu. Bezchybné zvládnutí sokolských sestav bylo podmínkou k postupu do tzv. vyšších (zkušenějších) čet. Teprve pak byl dobrovolec uznán ke službě na frontě

==========

Téměř každý den v České družině v Kyjevě měl pevnou strukturu. Ráno budíček a rozcvička, poté výuka a výcvik až do večera. Večer v osm hodin tzv. prověrka, při níž byla pronášena modlitba za vítězství ruských zbraní, zněly ruská státní a česká národní hymna. Rudolf Medek v popisu obyčejného dne u vojska přecházel od nadšení nad dobrovolci k jemu tak vlastnímu rusofilství, které se zrcadlilo v poslechu ruské hymny: „Ve zvuky ruské hymny vkládá náš voják všecku důvěru v silný a hrdinský národ, bojující miliony bodáky za naši svobodu

==========

Vojáci bloumali po bulváru a zajímali se o zboží vystavené ve výkladních skříních, vývěsní cedule a ženy a dívky. Nějakého plukovníka nebo generála tu a tam přehlédli úplně nebo dobře nerozeznali hodnost a nevzdali příslušným způsobem čest. „Nevěděli jsme, kde končí blahorodí, kde začíná vysokoblahorodí, dokonce už ne prevoschoditelstvo a vysokoprevoschoditelstvo. Stalo se, že obyčejnému praporčíkovi se stavěli hoši do fronty a generála pozdravili ledabylým mávnutím ruky.“45

==========

Postavení obyčejného střelce v ruské armádě a společnosti bylo podřadné. Měl zakázán vstup do parků, veřejných místností, restaurací. V mnoha případech byl nucen se nejdříve dovolit přítomného důstojníka nejvyšší šarže, zda se může posadit, popřípadě si v restauraci nebo čajovně objednat. Právě ponižující ruské předpisy doslova urážely demokratické cítění legionářů.

==========

Ženám na Češích údajně imponovalo vesměs slušné vystupování a upravený zevnějšek; mimo jiné se hladkým oholením lišili od vousatých ruských vojáků. Legionáři přitahovali ženy i nepřehlédnutelným sebevědomím a vzděláním. Čeští střelci mívali nezřídka vyšší vzdělání než ruští poddůstojníci a nižší důstojníci, popřípadě si ho vymysleli. Lhaní nebo upravování skutečnosti hrálo totiž při seznamování v Rusku zásadní roli, a to samozřejmě nejen ze strany legionářů.

==========

Pokud by byla pravda vše, co je k nalezení v denících a vzpomínkách, pak by měl Kyjev na podzim 1914 a pak od jara 1916 plnou hlavu Čechoslováků a dívky i ženy byly okouzleny vzdělanými, inteligentními, vtipnými, veselými, pohlednými, čistotnými, pečlivě upravenými a hladce oholenými dobrovolci.

==========

„Československý voják je nejvyšší a nejplnější výraz národní energie. Československý voják je ta ohromná a tajemná síla, pramenící ze samých bytostných kořenů racy [!], která na zoufalou otázku nešťastného, pokořeného, rabského národa ‚být či nebýt‘, s rozhodnou vůlí tasí meč, třímá jej vysoko a volá do všech úhlů světa: žít, žít, žít našemu národu za každou cenu, neboť mnoho trpěl a byl ponížen, ale nikdy neztratil víry – a víra hory přenáší!“

==========

Prapor vysvětili místní kyjevští popi, kteří asistovali při samotném svěcení i při zatloukání pozlacených hřebů. Praporečníkem Družiny se stal zřejmě nejstarší dobrovolec Jaroslav Heyduk, který před válkou působil jako agronom na Kavkaze. Synovec básníka Adolfa Heyduka, patriarchální postava vysokého hubeného „starce“ (bylo mu sedmdesát let) s dlouhým bílým vousem, symbolizoval sepětí minulosti a současnosti.

==========

V okamžiku složení přísahy se z dobrovolců stali ruští vojáci se všemi povinnostmi, práv mnoho neměli. Ještě den před přísahou mohl kdokoliv z Družiny beztrestně odejít, i když by se tím vystavil výsměchu nebo příkrému odsouzení od ostatních. Po složení přísahy by se každé svévolné dlouhodobé opuštění útvaru hodnotilo jako dezerce a dotyčný podléhal ruské vojenské justici.

==========

Na Vladimirské horce poutaly velkou pozornost výkony kapely České družiny, která byla založena na počátku září 1914 jako nestandardní součást jednotky. V rámci ruské armády se jednalo o opravdu neobvyklou kapelu, hudby vznikaly jen v rámci vyšších taktických celků. V Družině se zpočátku jednalo o téměř soukromou aktivitu. Hudebníci byli stále zařazeni v jednotlivých rotách a účastnili se bez jakýchkoliv úlev výcviku i zaměstnání. Dnem oficiálního vzniku kapely se stal 30. říjen 1914, kdy byl ustaven samostatný hudební oddíl o 24 mužích pod velením volyňského Čecha Karla Cyrila Doležala. Kapela od počátku zápasila s nedostatkem nástrojů a notového materiálu. Naštěstí se našla dvojice mecenášů, která pomohla situaci vyřešit. Jednalo se o krajanské kyjevské podnikatele v oboru výroby hudebních nástrojů, Otakara Červeného (syna slavného výrobce nástrojů z Hradce Králového Václava F. Červeného) a Jindřicha Jindříška. Oba darovali kapele potřebné nástroje, další dva dostala od Červeného kříže.64 Prvotní repertoár představovalo několik málo skladeb: Andulko šafářova, ruská hymna Bože, carja chrani a samozřejmě Kde domov můj.

==========

Jednotky oficiálně podléhaly ruskému kázeňskému řádu a českoslovenští vojáci byli podle něj trestáni. Teprve až v květnu 1916 vznikl Československý řád vojenský, závazný pro všechny dobrovolce, nicméně nenahradil ruské řády, které platily ve vojsku až do začátku roku 1918. Realita byla taková, že se o všem diskutovalo, vše se probíralo mnohdy až do noci v jednotlivých partách. Každý z legionářů cítil potřebu a právo rozhodovat sám za sebe a ovlivňovat chod společenství. To vyplývalo z pocitu vojáků, že jsou-li dobrovolníci, tak jim vlastně nemá nikdo co nařizovat.

==========

Z touhy po nedosažitelné rovnosti paradoxně vyrůstaly drsné žerty. Humor, parodii a ironii v životě československých dobrovolců nelze přehlížet, protože odkrývají mnohé konflikty doutnající pod povrchem. Jádrem nejznámějšího žertu z počátku existence České družiny byla důstojnická otázka. Někteří vojáci si na uniformu připínali improvizované odznaky jednoročních dobrovolníků (důstojnických čekatelů) a jiní o nich rozšiřovali, že tajně docházejí do důstojnické školy. Tajně prý proto, aby nevzbudili vztek a závist ostatních. Jednoho dne přiběhl mezi vojáky 3. roty o přestávce v teoretickém výcviku voják s ovázanou tváří a sdělil jim, že se bude zapisovat do důstojnické školy. Zápisné mělo činit pět rublů a zápis se konal v prostorách 1. roty. Jednotlivci z 3. roty se tam plížili téměř jako spiklenci, nikdo na sebe nechtěl upozornit. Spiklenecké atmosféře nahrávala temná chodba a jediná svíčka rozžatá v určené místnosti. Po několika zcela vážně položených otázkách a poté, co byly pečlivě zapsány odpovědi, vyžádali si zapisující peníze. Pět rublů změnilo majitele a „důstojničtí adepti“ byli ujištěni, že jsou do školy zapsáni. Při odchodu se na ně sesypaly rány a ozval se křik: „Pasujeme tě na poručíka Družiny, a proto přijmi gratulaci, pane poručíku!“75 Peníze jim nikdo nikdy nevrátil. Na první pohled nevinná událost odráží hloubku rozporu mezi proklamováním „bratrství“ a rovnosti a skutečným usměrňováním jedince toužícího po něčem jiném. Při vzniku České družiny pozoruje historik vznik rámce samo-regulačních mechanismů, k nimž patřil i drsnější humor.

==========

Do vztahů mezi bývalými důstojníky a mužstvem se bezpochyby promítala finanční otázka. Zajatí důstojníci, ač vstoupili do vojska, měli nárok pobírat padesát rublů měsíčního služného, což ostře kontrastovalo s žoldem vojínů – takový žold se pohyboval v řádu několika rublů (uvádí se do výše sedmi rublů). Teprve v červnu 1916 bylo rozhodnuto, že důstojníci vstupující do vojska se povinně vzdají zajateckých platů, které měly přecházet do finančních rezerv Svazu čs. spolků na Rusi (dále Svazu). „Nehledíc k tomu, že tento ožehavý problém nebylo lze vyřešiti jinak než tímto radikálním způsobem, vzhledem k zvláštním poměrům v čs. vojsku, jež vyžadovaly zrušení zvláštních privilegií vůbec a podrobení se jednotlivce celkovému pojetí revoluční ideologie, směřující k naprosté rovnosti, mělo rozhodnutí správy Svazu ten neblahý důsledek, že část důstojníků, jež byla takto postižena, raději volila vrátiti se do zajetí, nežli se vzdát finančního prospěchu…“77 Veterán srbských, francouzských a italských legií Lev Švyhnos vzpomínal na důstojníky, kteří poté, co zjistili, jaké jsou podmínky uznání hodností v českém vojsku, zůstali raději v zajetí.78 Pro nespokojence existovalo kromě zmíněného návratu ke statutu zajatce několik dalších řešení. Mnozí vstoupili do srbské dobrovolnické divize v Oděse, která pro nedostatek důstojníků garantovala udělení stejné hodnosti okamžitě a bez průtahů.

==========

Poslední skupina, prolínající se personálně s oběma předchozími, existovala pod velením generála Jaroslava Červinky jako samostatná součást československé ozbrojené akce v Rusku; byli to tzv. bělgorodští důstojníci. Tato skupina v počtu asi 200 mužů hodlala vstoupit do vojska pod podmínkou uznání hodností, čímž si vysloužila přezdívku „podmínkáři“.

==========

Ruské bratrství k zajatcům bylo problematické a lidé v lágrech umírali hlady: verbíři dovolávali se u milenců lásky k vlasti, slibovali hladovým mísy guláše. Nebylo to nadarmo; český člověk je vlastenec, a měl-li prázdný žaludek a představu vlasti spojenou s mísou masa a knedlíků, byl ochoten se upsat třeba čertu; šel osvobozovat vlast a najíst se guláše.“

==========

Jan Falář, který později sloužil v 6. pluku, popsal své zajetí ze dne 13. srpna 1916 poměrně prostými slovy a díky jeho zápiskům lze nastínit jeden z typických příběhů. Jeho jednotka se po únavném pochodu dostala do první linie nedaleko haličské vesnice Koniuchy a okamžitě byla nasazena do boje proti Rusům. Objevuje se obvyklé zdůraznění zbabělosti rakousko-uherských důstojníků, nadporučík i major Falářovy jednotky utekli, a následně byl Falář zajat. Poté, co odhodil pušku, byl přiveden před ruského důstojníka, který se ho pokusil vyslechnout, ale nic závažného se od něj nedozvěděl. Následně byl novopečený válečný zajatec určen k nesení zraněného carského vojáka na obvaziště, kde se setkal s vojáky, kteří „… mluvili – česky! Měli ruský stejnokroj a vyptávali se … na poměry a počet vojska rakouského.92“ Falářovo zajetí proběhlo klidně; rychle a ve zdraví se dostal z bitevní zóny do týla.

==========

Jedním z obvyklých způsobů, jak se nechat zajmout, bylo zaostávání za vlastní jednotkou při ústupu. Učinili tak například Janko Jesenský a Karel Samec, který po bojích jižně od města Opole mával bílým kapesníkem, který mu přibalila manželka.

==========

Ideologicky motivovaná přeběhnutí se zdají být vlastní některým intelektuálům. Typickými příklady intelektuálů-dobrovolců byli rusofil, básník a učitel Rudolf Medek a novinář Bohdan Pavlů. Právě tito a další intelektuálové se stali nositeli rusofilství a vlivnými ideology ve vojsku i odbojovém hnutí, v případě Rudolfa Medka a dalších literátů konstruktéry poválečné legionářské legendy. Ferdinand Písecký, mimochodem středoškolský profesor, přeběhl spolu s kamarády, Rusové bohužel zpočátku nepochopili jejich úmysl a několik jich postříleli nebo zranili.

==========

Metoděj Pleský přešel podle vzpomínek do ruského zajetí dobrovolně a s výkřikem: „Bratci!“ objal jednoho z překvapených Rusů.

==========

Jedním ze stereotypů spojených s okamžikem zajetí nebo přeběhnutí většího počtu vojáků k Rusům je popis palby rakousko-uherského dělostřelectva po zajatcích. Nedostatek pramenů nedovoluje vytvoření konkrétnější hypotézy,109 spíše se lze přiklonit k předpokladu, že šlo o palbu určenou nepříteli než o vědomý pokus o likvidaci přeběhlíků.110 Výše uvedená sonda mimo jiné potvrzuje domněnku Johna Keegana, že vojáci se většinou vzdávají ve skupinách, protože skupina jim navozuje pocit většího bezpečí.111 Ryze individuální přeběhnutí nebo vzdání se nepříteli je i v kontextu českých vojáků na východní frontě buď výjimkou, nebo faktem zapříčiněným jinými okolnostmi.

==========

Ke stereotypům patřila kombinace násilí, krádeží a lidskosti, kterou ruští vojáci projevovali. Údery pěstmi, pažbou pušky, karabáčem116 a zabavení všeho včetně oblečení, jídla a peněz nebo hodinek, to vše bylo pro mnohé zajatce první seznámení s Rusy.117 Janko Jesenský byl okraden až několik dní po zajetí, ale strážní jeho skupiny vše vylepšili tím, že ukradené zboží prodávali zpátky okradeným.

==========

Součástí vzoru chování týkajícího se nejen jídla a oblečení nebo bot se staly krádeže. Byli okrádáni místní obyvatelé a zajatci se okrádali mezi sebou, muži byli schopni ukrást i krmivo pro prasata.137 Nikdo si nemohl být jist svým skrovným majetkem nebo chatrným oblečením, o jídle nemluvě.138 Potrestání (domnělých) viníků bývalo rychlé a kruté. Polský voják, který zřejmě okradl jednoročáka o poslední peníze, byl „vypátrán“ a zavražděn pár chvil poté, co okradený zjistil ztrátu peněz.139 Metoděj Pleský tvrdil, že zatímco v rakousko-uherských uniformách se kradlo jen důstojníkům a cizincům (okrást druha nebylo obvyklé), v ruském zajetí nepsané pravidlo padlo a kradlo se všude.140 Ruští konvojové (strážní) se zapojovali do kolotoče krádeží a snažili se vydělat na zprostředkovávání obchodů mezi obyvatelstvem a Avstrijáky.

==========

Utrpení zajatců na cestách dokumentuje případ skupiny vyslané z Tambova do Ak Tepe (Turkestán) na perských hranicích, která za šestnáct dní dostala najíst dvakrát. „V Samaře trochu kaše, potom až asi po 10 dnech v Taškentě nudlovou polévku.“

==========

Zcela jiné vzpomínky zanechal František Tichý, který žádným tranzitním táborem neprošel a nastoupil od Přemyšlu cestu přímo do Turkestánu, pro něj jako kdyby pouť celým Ruskem byla výletem v relativně pohodlných vagonech s nepřebernými možnostmi vylepšení stravy nákupy levných potravin v nádražních prodejnách.

==========

Brutální rvačky o jídlo byly na denním pořádku. „Při rozdílení polévky viděl jsem scény, kdy se člověk z hladu měnil v bestii. Nikdy jsem nepomyslil, že je možno s takovou zuřivostí rváti se o sousto chleba a polévky. Jako smečka hladových psů s vyvalenýma očima rvali se zde bývalí spolubojovníci o mísy polévky, rozdávané statnými Rusy… obdržev pracně svůj díl, usedl jsem pod jakousi kolnu a stěží zadržuje slzy… počal jsem pojídat málo chutnou polévku a tvrdý chléb.“167 Při jedné rvačce spadli prý do kotle s kaší dva Maďaři a uvařili se.

==========


Alkohol byl zbožím ještě více nedostatkovým a z hlediska kvality mnohem více rizikovým, pilo se prakticky úplně všechno, co mělo vzdálený vztah s alkoholem,183 což souviselo s prohibicí: „Celá tíha války nedoléhá na ruský národ tolik, jako zákaz prodeje a pití vodky.“184 Ke změně došlo po revoluci, kdy omezení ohledně alkoholu padlo, místní obyvatelé pak přímo zaútočili na skladiště lihových nápojů nebo lihu a vyrabovali je: „Viděl jsem útok na reservátory lihu u lihovaru, rozbití jich motykami, když viděl jsem chlastat (ne pít, ale chlastat) jej z potoka, kterým tekl, když zřel jsem explossi a ohnivou řeku, proudící od nich, s utopenými a plápolajícími mrtvolami, zatím co druzí nabírali modré plameny do věder a kotlíků pod odstřelem strojních pušek, než by se odřekli té laciné rozkoše ožrat se…“

==========

Václav Valenta-Alfa se přidal k těm, kteří kritizovali ruské zdravotní sestry, a pranýřoval jejich netečnost k utrpení mužů přesunovaných z darnického špitálu do vlaku, který je měl odvézt do centrálních zdravotnických zařízení k další léčbě. „K těm [vlakům, D.V.] lezli ubožáci po čtyřech, po třech, skákali o jedné jako psi, kterým přetloukli nohy. A po stranách jdou navoněné, nafintěné ‚milosrdné sestry‘, v koutku úst žmolí lhostejně cigaretu, ruce mají nevšímavě v kapsách kožených kabátů. V nádvoří stojí nepřehledné vlaky s ruskými vojáky, jedoucími na frontu. Vojáci vyskakují z těplušek, mají slzy v očích a přenášejí ty mrzáky sami přes hnůj a kaluže. Ozve se zaklení, nadávka. Milosrdná sestra se obrátí, přesune cigaretu do druhého koutku úst a dívá se klidně po obláčcích dýmu.“

==========

Pobyt v tyfovém nebo cholerovém baráku přežili jen fyzicky a duševně zdatní jedinci. Jedním z nich byl V. Klášterka: „A od onoho okamžiku, kdy zavřely se za mnou dveře oné veliké rakve pro osmdesát živých i mrtvých, chechtajících se šílenců, měnících se po chvíli ve vážné kazatele nebo obřadníky, sloužící právě mši, zuřivců ku pryčně uvázaných, pobíhajících kostlivců, nebo v agónii nehybných lidských těl, naplněné chaosem zvuků i zápachů – ano, od oné chvíle celé dva měsíce podobal se můj život těžkému, mučivému snu, kdy prožíval jsem a byl jsem svědkem neuvěřitelných útrap a ony dva měsíce zde prožité, dolehly na mne jako dva roky strádání.“

==========

K nejobávanějším pracovním určením patřily velké stavby jako regulace vodních toků a doly nebo lomy, popřípadě ocelárny a železárny. Tam byla práce nejtěžší a nejnebezpečnější, bez velkých možností úlev nebo vedlejšího výdělku. Typickým stavebním projektem, na němž pracovaly tisíce zajatců, bylo budování murmanské dráhy, která měla propojit stávající železniční síť se severoruským přístavem Murmansk. Stavba probíhající v náročném terénu stála životy mnoha zajatců, ale přesné číslo známo není. Trať měla překračovat řeky, rokliny, procházet hornatými oblastmi, protínat bažinaté kraje, kde bylo nutné vytvářet vysoké náspy a teprve na ně bylo možno pokládat pražce a koleje. Jednotlivé úseky byly zadávány soukromým podnikatelům. Pro předáky a inženýry bylo důležitější dokončit zadaný úsek než chránit životy a zdraví dělníků.219 Pracovalo se v primitivních podmínkách, kde lidská síla a nejprostší ruční nástroje nahrazovaly mechanizaci. Stavba murmanské dráhy se stala synonymem utrpení válečných zajatců v Rusku

==========

Útěk do nehostinných, liduprázdných pustin obklopujících trasu stavby se v létě rovnal sebevraždě, v zimě se nabízené možnosti chytili Finové, kteří za úplatu (80 rublů za muže) prchající převáděli.220

==========

V období žní byla mezi sedláky a zemědělskými podnikateli poptávka po pracovnících na nejhrubší práci. Zajatci byli odesláni do vesnic, kde žili bez vojenského dohledu a někdy v domácnostech místních obyvatel. Opět záleželo na tom, ke komu byl jedinec poslán, když měl smůlu, ocitl se na statku, kde si užil více hladu, ústrků a únavné práce na nekonečných polích než čehokoliv jiného. Velmi negativní ohlasy sklidili němečtí rolníci na jihu Ruska blízko Oděsy, kteří zajatce přetěžovali prací, nedávali jim dostatek jídla a jako místo k noclehu jim vykázali prázdnou stáj.

==========

Zajatci se dostali do ruských rodin, stali se součástí života vsi a jejich pozorování ruského venkovského života vypovídá nejen o Rusku samotném, ale také o nich. Lze vysledovat mnoho negativních stereotypních názorů. Patřil k nim důraz na nečistotu, zaostalost, špatné vztahy v rodině a promiskuitní chování žen, přehnanou nebo falešnou zbožnost, nekritické carofilství nebo pověrčivost. Soudy jsou nezřídka velmi přísné a nekompromisní. Karel Vaněk dokonce uvažuje o Rusech jako o nejnemravnějším národu a tvrdí, že Rusové jsou nemravnější než Francouzi,234 pro ruské venkovany obecně neprojevuje velkého pochopení.

==========


Často se ve vzpomínkách a později v románech objevuje, že ruští venkované považovali pod vlivem popů zajatce za čerty a hledali, jestli Avstrijci nebo Germánci nemají rohy a kopyta,247 divili se, že zajatci mají dvě oči a ne jedno, jak při kázání vykládal kněz: „… kozáčtí kluci mě přijali dosti vřele a učí mě již jezditi na koni. Divili se, jak mohu být Austriec, když mám dvě očí; pop prý kázal, že jsme jednoocí a že máme rohy…“

==========

Jindřich Hrušák nehovoří o jednotlivých případech, ale vztahuje sexuální náruživost na všechny ruské ženy bez výjimky, vzpomíná případ pokusu o znásilnění českého zajatce ruskými děvčaty, což lze jen těžko považovat za obecný vzor chování.

==========

Rozmanitost náplně volného času sahala od diskusí na jakékoliv téma a vyprávění pohádek,279 převyprávění románů280 či zážitků281 přes různé hry – domino, karty,282 kostky, šachy včetně simultánních partií, kreslení a malování po vydávání časopisů283 a jazykové nebo jiné vzdělávání.284 František Šifter vzpomínal na výukové kroužky ruštiny, francouzštiny, hudby a chemie, které vznikly v Berezovce. Delší dobu nakonec vydržel jen kroužek ruského jazyka.285 Knih a materiálů v češtině byl nedostatek, v Berezovce proto vzniklo celé improvizované nakladatelství, které vydávalo ručně psané a ilustrované knihy a půjčovalo je za mírný poplatek.

==========

Často se zpívalo,287 v lágrech vznikly pěvecké sbory a táborové kapely, vojáci hudební nástroje buď sami vyráběli, někdy velmi improvizované,288 nebo je kupovali z ušetřených peněz, popřípadě je obdrželi darem od humanitárních misí nebo od přátelských Rusů.289 Jedna taková kapela, kterou vybavil nástroji dobrosrdečný velitel tábora, koncertovala pro zajatce, místní honoraci a obyvatelstvo.290 Kapela Josefa Dvoreckého začala s jedním houslistou a jedním harmonikářem, posléze se rozrostla o dvoje housle, flétnu, dvě trubky, trombon a cello. Část kapely se stala po příchodu do vojska součástí hudby 1. dělostřelecké brigády a přispěla ke vzniku známého symfonického orchestru pod vedením hudebního skladatele Rudolfa Karla. Zajatci v Rusku skládali písně nebo alespoň opatřovali známé písničky novými texty s aktuální tematikou.291 V Taganrogu existoval čtyřicetičlenný hudební soubor, smyčcové kvarteto, pěvecké kvarteto, a dokonce klavírní trio.

==========

Byly zakládány zajatecké divadelní nebo kabaretní kroužky, které pořádaly představení a zábavná pásma, dobově označovaná jako akademie.292 Vojáci vytvářeli vlastní skeče, hry, nebo se je snažili sepsat zpaměti. Nedostatek hereček byl řešen převleky a líčením, což bylo charakteristické též pro nástupnická legionářská divadla.

==========

Zcela specifickým způsobem trávení dlouhých večerů byl spiritismus, který se později objevil v československých legiích. Vyvolávání duchů mělo nezřídka rozměr spíše humorný, než aby bylo zcela vážným úsilím o spojení se s duchy mrtvých velikánů.297 Spisovatel František Kubka, který však do legií vstoupil na podzim 1918, vzpomínal, jak jeho spoluzajatci vyvolávali ducha Jana Žižky a ptali se ho na radu, zda vstoupit do českých dobrovolnických jednotek nebo ne.298

==========

Mezi obyčejnými vojáky a důstojníky vznikala nevraživost. Důstojníci nemuseli pracovat, živobytí měli zajištěné, dostávali peníze, které utráceli nejen za jídlo (skupinka důstojníků si mohla dovolit objednat do tábora celé prase na zabijačku) a oblečení, ale také za alkohol a ženy. Důstojníci mívali lepší přístup k pomoci zasílané Červeným křížem nebo jinými pomocnými organizacemi a také lepší pozici u velení tábora. Richard Kadlec uvedl, že obyčejní vojáci dostávali měsíčně 75 kopejek, důstojníci 45 rublů,

==========

Není jasné, zda bylo obvyklé nebo možné vydávat se úspěšně za důstojníka, ale Metoděj Pleský vzpomíná na své zajetí, kdy si ho údajně Rusové spletli dokonce s generálem a on po dobu transportu do týlu požíval jistých výhod.

==========

Bohuslav Bouček, výjimečný důstojnickou hodností a povoláním lékaře, popisuje obvyklý den v zajetí téměř se zalíbením, a není divu. Když se ráno probudil, sluha mu přinesl do postele noviny. Oblékl se a při snídani pokračoval ve čtení novin a zanášel si změny v situaci na frontě do mapy. Po vizitě znovu četl noviny a uvažoval, co se děje v rodné zemi. Naobědval se, četl si nebo šel na hodinu ruského jazyka. Následovala večerní vizita a četba. Poté vyrážel na návštěvy. Vzpomínal na jednu, kdy se oslavoval pád pevnosti Přemyšl, pilo se šampaňské, tančilo a domů přišel ve čtyři hodiny ráno.

==========

O náboženských konfliktech prameny převážně mlčí, výjimkou je Rudolf Vlasák: vzpomíná na konflikt mezi mohamedány z Bosny, kteří se vrhli na jednoho zajatce, co mezi ně hodil kus vepřové nohy.306 Poláci zase využívali svého údajného náboženského zápalu jako taktického manévru, který je měl zachránit před nasazením na práci. Vyrobili si improvizovaný oltář a vždy, když přišel strážný pro partu na práce, našel jen fanaticky se modlící Poláky.

==========

 Osvětovou práci lze rozdělit na dvě navzájem spojené složky: informační a agitační. Zpočátku bylo nutno zajatcům vysvětlit, že vůbec existuje odboj proti Rakousko-Uhersku a jakým způsobem pracuje. Protirakouská propaganda zahrnovala řadu klišé od antiněmeckých nebo antimaďarských prohlášení po příklady bezpráví z nedávné i vzdálenější historie; častým námětem byla bitva na Bílé hoře a následná „třísetletá poroba“. Pracovala též s odkazy na velké vzory českých (slovenských) dějin, zejména z období husitství a národního obrození, výjimečné místo měl Karel Havlíček Borovský317 nebo mytologie, například sv. Václav. Propaganda byla silně proruská a slavofilská, čímž navazovala na vnímání a cítění jistých skupin obyvatelstva v Čechách před válkou. Kampaň působila na rozum i city zajatců, vytvářela obraz ideální České družiny, téměř nadpozemského vojenského útvaru, u kterého bylo ctí a povinností sloužit pro každého opravdového Čecha. Stereotyp ideálního obrazu Družiny nebo jednotlivých legionářů byl častou součástí soudobé propagandy.

==========

Z reakcí příjemců lze vyčíst, že propaganda sama je nepřesvědčila, vnímali její nepřirozený patos, byla však jakýmsi spouštěcím mechanismem. Mechanismem, který položil základy nebo podpořil rozvíjející se motivační strukturu s vrcholem ve vstupu do revoluční organizace, respektive do vojska.

==========

Ke kritikům úrovně propagandy patřil Karel Vaněk, který o Čechoslováku tvrdil, že „… je to nešťastné dítě nešťastných rodičů. Je psán štvavým, bombastických tónem; jedna řádka v něm vyvrací druhou…“.

==========

Propagandistickou kartou, kterou Vaněk pohrdal, bylo rusofilství. Pokusy o vzbuzení lásky k Rusku mezi lidmi, kteří trpí v ruském zajetí, považoval za hloupost. Podporoval tezi o existenci jistého stupně rusofilství nebo k Rusku směřovaných nadějí mezi některými rakousko-uherskými vojáky na frontě (hovoří přímo k tradici rusofilství u Čechů), ale toto rusofilství bylo spolehlivě zničeno ruskou realitou. „Optimism tradice narazil na brutálnost realismu; větrné zámky se rozpadly, vychrtlé a zubožené postavy mají v duších zmatek nad zmatek.“

==========

Ke zcela specifickému způsobu působení na čtenáře-potencionální dobrovolníky patří konfraktuální příběh sepsaný Josefem Dýmou a publikovaný po částech v Čechoslovanu (čísla 31–38). Příběh pojednává o fiktivním zajatci Vavřinci Vosmejčilovi, kterého nic nepřesvědčilo, aby vstoupil do vojska, i když válka probíhala zcela jednoznačně pro Dohodu a Rusové vstoupili do maďarských nížin. Po vítězství byli nejdříve do vlasti odesláni českoslovenští vojáci, pak českoslovenští dělníci-experti z továren a až dlouho po nich transport se zajatci. Těm už po cestě všichni vyhrožovali a vyjadřovali pohrdání. Vosmejčil si z toho však nic nedělal a doufal, že vše se v dobré obrátí. Ani v rodné vsi nenašel zastání, jeho obchod upadal, nikde ho nechtěli vzít do zaměstnání a nikdo se s ním nepřátelil. Nakonec spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou však přiznal, že konečně prohlédl a že nevstoupit do československého vojska byla největší chyba. Ironií historie zůstává, že ve skutečnosti muži, kteří do legionářského vojska vstoupili, přišli do vlasti až jako poslední, i po zajatcích.

==========

Neoddiskutovatelnou předností prvních dobrovolníků-zajatců v České družině měla být jejich čerstvá válečná zkušenost a vojenský výcvik prodělaný v Rakousko-Uhersku. Nevýhodou pak fyzické a psychické utrpení prožité v bojích.334 Sto mužů z původní skupiny nedokázalo strach překonat a raději odešlo do zajateckých táborů.

==========

Švec a ostatní starodružiníci určení k výcviku a indoktrinaci tarnówských dobrovolníků se pokoušeli zdůrazňovat aspekt vlastenectví a popírali obavy svých svěřenců svéráznou vlastenecko-náboženskou argumentací, která nemálo vypovídá o náladě vládnoucí ve vojsku nejen v té době: „Boj za svobodu nezná ohledů a … hřích spáchaný na prospěch svobody není hříchem, nýbrž dobrým skutkem…“

==========

Do vnitřních konfliktů se zapojovala ruská strana (nejdříve carské orgány, posléze bolševici), která se snažila dostat rostoucí hnutí pod kontrolu a ovládat potencionálně silnou zájmovou skupinu, jež disponovala ozbrojenými silami a byla napojena na západní spojence. Z nejdůležitějších pokusů o převzetí majoritního vlivu v organizaci lze jmenovat carofilsky orientovanou protimasarykovskou akci bývalého agrárního poslance Josefa Düricha v druhé polovině roku 1916 a pokusy československých bolševiků na jaře 1918, které nakonec napomohly ke vzniku krvavé války mezi sověty a československými legiemi.

==========

Josef Neugebauer se rozhodl utéci ze zajetí do tehdy neutrálního Rumunska poté, co na žádost o vstup do České družiny nikdo neodpověděl. Útěk se nepodařil, byl chycen, ale nakonec se do vojska po mnohých peripetiích dostal.344 Jiní zajatci si padělali doklady a unikli tímto způsobem. Mnozí vojáci sice do české jednotky vstoupit chtěli, ale administrativní či jiné problémy jim to nedovolily, mnozí pak volili vstup do srbských dobrovolnických formací.

==========

Trochu jiná situace byla u nábožensky založených Slováků, kterým bývala proti-klerikální argumentace českých emisarů proti mysli. František Vnuk začal vlastně české hnutí vnímat až poté, co se stal svědkem českých oslav Mistra Jana Husa a poté uvažoval nad jeho „kacířstvím“.345 K odmítání přispívaly špatné zkušenosti s Rusy, obavy z toho, co by se stalo s rodinami ve vlasti,346 kdyby se rakouské úřady dozvěděly pravdu. Existoval totiž institut „černých zrádcovských knih“ se soupisy dobrovolců, které se jejich sestavovatelé různými způsoby pokoušeli posílat do Rakouska-Uherska.

==========

Současný stav bádání a jednotlivé rámcové sondy potvrzují, že mezi zajatci české nebo slovenské národnosti se jen poměrně malá část mužů aktivně hlásila k ideám československého odboje a z nich se zlomek přihlásil do armády.

==========

Přesun po silnici směrem na Lvov byl náročný. Vojáci a poddůstojníci šli pěšky, velící důstojníci jeli na koních. Při pochodu, první den to mělo být 35 kilometrů do vesnice s příznačným názvem Čechy, se prokázala fyzická nepřipravenost mnoha vojáků na tělesnou námahu. Josef Slanička tvrdí, že v průběhu výcviku absolvovali vojáci krátké pochody (do dvanácti kilometrů) s prakticky prázdnými tornami. K příliš těžkému nákladu na zádech (ručnice,384 180 patron,385 rezervní oblečení, osobní věci, hygienické pomůcky, kotlík, zásoby sucharů, cukru a chleba na několik dnů a množství dalšího vybavení a zásob) se přidala nízká kvalita výstroje (zejména obutí) a špatná úroveň dopravní sítě. Jednotka se rychle roztrhala do několika skupinek, z nichž každá se pohybovala jinou rychlostí. Nejslabší jedinci doslova odpadávali a jen pomoc ostatních jim umožňovala dokončit celodenní pochod. „Pochodovali jsme na obec Čechy. Málokdo prodělal však tento těžký pochod celý. Většina po cestě klesla. Ačkoliv jsem dlouho zápasil s únavou a přešel hodně zemdlených bratří sedících s odřenýma nohama při silnici, nakonec jsem též nemohl dále. Byla to smutná podívaná na nemocné a ochromené hochy, rozseté po cestě. Nikdy jsem nemyslel, že takové neštěstí mohlo by postihnouti právě nás… Dlouho do noci docházeli do Čech opozdilci a mnoho jich přijelo na vozech a vlakem až do Lvova.“

==========

Adolf Zeman 1. rotu označuje za menažerii, vždyť jaká jiná jednotka měla kromě psů kočky, slepice, údajně i krávu. V jedné rotě 2. pluku zase v následujících letech měli psa Žuka a „chlupaté hříbě Vaška“. Žuk se vyznačoval „nepřekonatelným odporem k ruským zemlákům…“ a v noci hlídal rotní skladiště.394 Dobrovolci 3. roty chytili dvojici mladých lišáků, „byli hned pokřtěni; prozatím jsou držáni v zemljance. Hned na druhý den zbudována ohrada. Po celý den zábava s lišáky. Při ‚děžurstvu‘ Chvojky oba však utekli. Byl z toho velký poprask a bratr Ch. utloukán výčitkami“.395 Vojáci měli ke zvířecím souputníkům (později k nim bude nutno ve větší míře připočítat koně396 a medvědy, různé zpěvné ptactvo, a na cestě do vlasti exotičtější zvířata jako papoušky a opice) vřelý vztah. Josef Slanička a jeho spolubojovníci nedali na psy dopustit, už jen proto, že výše zmiňovaný Max v jedné vesnici objevil pod hnojem „… tři pytle
výborné mouky, hrnec sádla, velikou plechovku kávy, a druhou plnou cikorky“.

==========


O tom, že se dobrovolci nechovali k místním zcela korektně, svědčí událost, která se stala ve vesnici Dombrové. Majitel jednoho domku se proti přidělení vojáků ohradil; tvrdil, že pro ně nemá dost místa. Dobrovolci se s ním nehodlali hádat, jednoduše si vynutili ubytování pod pohrůžkou použití ručního granátu a v sousední vesnici se zachovali podobně. Oba zmiňované případy spojovala národnost rodin hospodářů; jednalo se o protirusky orientované Poláky. Jedna nedobrovolná domácí si z obav, aby jí vojáci neukradli zvířectvo, raději všechna domácí zvířata přestěhovala do chalupy: „Ráno probouzí nás vřískání kohouta. Udiveni patříme, jak běhá po stole a rozhrabuje Skálův tabák. Současně funí mně i Kráťovi do uší selata, zalezlá pod lavicí. Nastal povyk… Skála prohání kohouta a posílá ho k čertu. Kráťa vztekle ‚maže‘ botou sele po zadku, až žalostně kvičí.“

==========

Jedním z interpretačních stereotypů byl Žid jako germanofil a spojenec Rakouska-Uherska nebo Německa, špion a zvěd. Josef Brož tak vnímal žitomirské Židy během pozdějšího pobytu vojska na Ukrajině. Přidával výraz „podvratný živel“ v souvislosti s vnímáním Židů jako aktivní součásti revolučního chaosu.411 Jeden z hrdinů Koptovy Třetí roty byl ještě příkřejší: „Kde je v Rusku nějaké neřádstvo, jistě pod ním najdeš skrčeného žida. Jsou ve všem, co páchne rozkladem, jako červi v sýru…“.412 Vojáci vnímali židovské obyvatelstvo tak negativně, že Jan Cinert na ústupu z Ukrajiny při noclehu u jedné židovské rodiny spal s puškou u ruky.

==========

Například zemljanka 1. čety 1. roty byla okrášlena podobiznou Jana Husa, kterou vojáci vyrobili z nejdostupnějších materiálů – hlíny a březového proutí a přidali k ní nápis: „Miluj, mluv, uč pravdu“ z různobarevného mechu. Pečlivý pozorovatel by objevil znak psohlavců, husitský kalich, české a ruské (s nápisem „Bože carja chrani“, což je název a zároveň první verš ruské carské hymny) státní znaky, červenobílou vlajku, sokolský monogram (s heslem „Ku předu, zpátky ni krok!“); zapomenut nebyl František Palacký a jeho „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. Jedna zemljanka 7. roty měla na každé straně vchodu umístěného lva.

==========

Svérázné „krajinky“ reprezentovala miniaturizovaná železniční dráha pronikající pečlivě propracovaným okolím zahrnujícím nádraží, zastávky, cestičky, les, pohoří a budovy. Vojáci vytvořili zmenšeninu karpatského pohoří se salaší. Na jiném kopci o kousek dál se tyčil středověký hrad a nedaleko do posledního detailu vyvedený větrný mlýn, u další zemljanky hrad podezřele připomínající Karlštejn. Figurální kompozice nebo „sochy“ zachycovaly orajícího sedláka, lesního poustevníka v jeskyni, dvojici navzájem se potýkajících železných jezdců a v neposlední řadě „funkční“ model letounu i s pilotem,420 který vzbudil u ruských vojáků senzaci.421 Mezi nejzajímavější exponáty patřila plastická mapa střední Evropy vyrobená z kamínků, písku a mechu. Na mapě legionáři vysvětlovali ruským spolubojovníkům, co Čechie vůbec je, kde leží a co oni – dobrovolníci – chtějí.

==========

Dobrá situace nebyla ani s kouřením, občas vojáci neměli ani kuritělnou bumažku (cigaretový papír, který se nahrazoval například novinami) ani tabák: „Největší bídu jsem měl tehdy v kouření; prohledával jsem pak všechny kapsy, abych z posledních zbytků machorky a tabáku, v kapsách vytroušených a smíšených s prachem, si ukroutil papirosu… Lovil jsem tedy ve vzduchu obláčky z hořících papiros kamarádů, a snažil se uspokojiti podrážděné průdušky.“450 Jaroslav Čižmář ke kouření přistupoval téměř jako k léku na všechny bolesti a strasti vojenského života: „… ale tehdy jsem ještě kuřákem nebyl. Tím mne udělala machorka a také jsem kouříval, když nebývalo jinak, celý den, ač jsem zvláštní důraz kladl na kouření po jídle, kdy to nejen znamenitě chutnalo, ale i tu vojenskou stravu pomáhalo trávit. Nemohl jsem si po celou dobu na špatné trávení stěžovati. Věřil jsem, že mi kouření dělá dobře, chutnalo mi a uspokojovalo mě, když bylo nejen nudně, ale když i všelijaké divné myšlenky chodily hlavou.“451 Machorka se v jeho podání zdá být všelékem a on tak potvrzuje zkušenosti vojáků z mnoha dalších válečných konfliktů 20. století, kteří cigaretu vnímali jako pevný záchytný bod v nejisté realitě.

==========

Vojáci se pak pohybovali po frontě ve zcela jiné výstroji, než v které odjížděli z Kyjeva, mívali na sobě „… místo uniforem jakési karikatury, jeden má plášť, druhý kožíšek, jeden čapku, druhý beranici, jeden plstěné boty, druhý střevíce, zkrátka, místo vybrané části jakási sebranka“.455 Dobrovolce od ruských zemljáků odlišovala jen pověstná červenobílá lentočka na čepici. Některé vzpomínky uvádějí, že Češi se obecně lišili od Rusů větší mírou osobní hygieny, což je tvrzení, které odhaluje zažité stereotypní vnímání Rusů jako nepříliš hygienicky se chovajícího národa, ale o skutečné úrovni hygieny nevypovídá nic.

==========

Nejčastěji se kradlo jídlo. Metoděj Pleský připomněl aféru, kdy vojáci ukradli domácího vepříka, zabili a později se ho za pomoci barev a umělých tesáků snažili vydávat za uloveného divokého kance.

==========

Českoslovenští dobrovolníci plně podléhali autoritě velitelů a ruského vojenského trestního práva; vycházel z něj i Československý řád vojenský z května 1916. Změna nastala 7. února 1918, kdy T. G. Masaryk vyhlásil československou vojenskou jednotku v Rusku součástí francouzské armády. K 9. březnu 1918 lze vztáhnout počátek československého vojenského soudnictví na Rusi, vznikly totiž plukovní soudy.

==========

později s nimi přepadl obchod jednoho Žida.461 Zvláštní případ se objevil 7. března ve Veprikách, kde střelec spojovacího oddílu 4. pluku „přepadl… obchod jakési židovky, ztýral ji, oloupil o peníze a vykradl jí obchod. Zároveň bylo dokázáno, že téhož dne v jedné vesnici ukradl mužíku koně, kterého v sousední jinému prodal“. Ustanovený plukovní soud se sice sešel, ale k prošetření celé záležitosti se nedostal: „… vojáci, kteří zatčeného znali jako nenapravitelného zločince, vyžádali si, aby o rozsudku rozhodli všichni vojáci pluku. Devadesáti procenty příslušníků pluku vynesen rozsudek trestu smrti, který okamžitě proveden.“462

==========

Touha po ovlivnění procesu a zároveň přímost a brutalita rozsudku bez soudu (jednalo se fakticky o lynč) dobře charakterizuje nemilosrdnou náladu, která vládla ve vojsku nedlouho před vypuknutím bojů s bolševiky. Horlivost vojáků při trestání větších i menších přestupků vedla nejen k fyzickým útokům na někdy nevinné spolubojovníky, ale také k nepříjemnému přehmatu. Dvojice dobrovolců se seznámila s vojákem, který měl sice na čepici červenobílou stužku, ale neuměl dobře česky. Tak se rozhodli ho zatknout a odvést do tábora; v táboře se na zatčeného – údajného podvodníka – sesypali ostatní vojáci a fyzicky ho napadli. Avšak se záhy ukázalo, že se jedná o velitele 7. pluku, ruského důstojníka, který neuměl dobře česky.

==========

drobnosti přicházely od krajanských spolků. Matěj Němec oslavil první válečné Vánoce v roce 1914 v dostatku: jeho spolubojovník, krajan Hrůza totiž dostal od rodiny dva balíky a peníze, o vše (čaj, cukr, perník, ořechy, kakao) se rozdělil s ostatními. Koupili malé prase, mléko, sušené ovoce a sehnali stromek. „Štědrý večer na frontě byl nádherný. Nikolaj dal k dobru také malou láhev s jakýmsi alkoholem. Sice nám moc nechutnal, ale v době prohibice jsme ho ocenili kladně. Co na tom, že se později ukázalo, že to byl přípravek proti vším?!

==========

Vymýšlením stále nových způsobů, jak dopravit propagandistické materiály do nepřátelských zákopů, proslul Stanislav Čeček, který vypouštěl papírové balónky s nápisem Praha nebo s husitským kalichem a k nim přivazoval letáky a proklamace. Když se tato varianta neosvědčila, přistoupil k vystřelování raket, které vybuchly a letáky se rozlétly nad zákopy.

==========

Neobvyklou aktivitou československých rozvědčíků byly tzv. zpívané rozvědky. Skupina vojáků se přiblížila na doslech k nepřátelským pozicím a začala zpívat – většinou české lidové písně, jen málokdy chyběla píseň Kde domov můj. Účelem rozvědky bylo ukázat, že v ruských uniformách bojují Češi, motivovat rakousko-uherské vojáky k navázání kontaktu a k dezerci, působit na národní cítění Čechů a Slováků. Při zpívané rozvědce nešlo jen o zpěv a jeho působení, po několika písních se dobrovolci pokusili s nepřátelskými vojáky promluvit, došlo i na poskytování nebo výměnu darů – chleba atp. Většinou to však netrvalo dlouho a loajální Rakušané nebo důstojníci kontakty svých spolubojovníků s nepřítelem odhalili a ukončili je.

==========

Nejnebezpečnějším typem rozvědky, ač žádný podnik na frontě nebyl prost rizika, byly pokusy o individuální proniknutí do hloubky nepřátelských pozic; například praporčík Krejčiřík se pohyboval v týlu nepřátelských linií po celé tři dny.486 Dobrovolci pronikali do rakouských pozic převlečeni do ukořistěných uniforem, předstírali, že jsou zajatci prchající z ruského zajetí, popřípadě se převlékli do civilních šatů – tehdy se jednalo o tzv. civilní rozvědku. Jejich úkolem bylo shromažďovat informace v bezprostředním týlu fronty nebo se pokusit proniknout na Slovensko a do Čech. Takové rozvědky probíhaly na konci roku 1914, kdy se fronta přiblížila k českým zemím nejvíce. Nejznámějšími průzkumníky-kurýry byli Václav Čeřenský, který údajně kontaktoval Josefa Scheinera a Karla Kramáře, a Josef Pšenička, který byl vyslán do Čech až koncem roku 1917 a setkal se například s Přemyslem Šámalem, Aloisem Rašínem a Františkem Modráčkem.487 Václav Čeřenský přeběhl frontu jako uprchlík ze zajetí a Josef Pšenička odejel z Petrohradu v transportu vyměňovaných zajatců.

==========

Podobné rozvědky probíhaly i v roce 1918. Tehdy byli posíláni rozvědčíci na Ukrajinu do Kyjeva a k jejich úkolům patřilo zjištění pozic okupantů, bolševiků a v neposlední řadě získání informací o Čechoslovácích, kteří na Ukrajině zůstali. Jedné takové rozvědky se zúčastnil i Karel Holý, který se do legií už nevrátil; zůstal na Ukrajině.

==========

Že rozvědky byly mnohdy zmatenými a nebezpečnými podniky, kdy hrála větší role náhoda a odvaha jednotlivce než příprava, dokládá Matěj Němec, který odhalil realitu jedné ze slavných Čečkových rozvědek, kdy osm družiníků zajalo přes sto nepřátel. První skupina sedmdesáti Rakušanů totiž na zajetí čekala a dalších čtyřicet se vzdalo po krátké přestřelce jedinému dobrovolci Antonínu Hrůzovi. Ten měl odvahu (a neposlechl Čečkovo varování), došel ke shromážděné skupině a vytrhával c. a k. pěšákům pušky z rukou.

==========

Možná více než ze zranění a rychlé smrti měli dobrovolci strach ze zajetí; jako velezrádci by byli vyslýcháni, souzeni a oběšeni. Antonín Grmela padl do rakouského zajetí a byl oběšen ve Wadowicích; Josef Staněk byl zajat na Stochodu německými jednotkami, odhalen, předán rakouské vojenské justici a 21. listopadu 1916 nedaleko Kovelu popraven, František Oliverius byl oběšen ve Lvově.500 Větší štěstí měl Jakub Studnař, kterého nedaleko Tarnopolu zajali němečtí vojáci; byl sice souzen, odsouzen k smrti, ale nakonec trest změnili na dvacet let těžkého žaláře. Válku přežil jako vězeň v Terezíně. Představa popravy dobrovolce pronásledovala a zvyšovala nápor na jejich psychiku: „Strašlivý přízrak šibenice jako by se před nimi objevil, přízrak, který byl jedinou odpovědí na jejich úvahy za dlouhých večerů, co by na ně asi čekalo, kdyby padli do rakouského zajetí.“501 Rakousko-uherská strana vypsala odměny za dopadení živých velezrádců. Vojáci raději spáchali sebevraždu, než aby padli nepříteli do rukou – příklady jsou k nalezení v souvislosti s ústupem od Tarnopolu (viz dále v textu).

==========

V tragédii se mohl proměnit návrat do vlastních zákopů, protože někteří ruští vojáci a důstojníci o českých rozvědčících mnoho nevěděli a pokud se s nimi setkali, považovali je pro jejich silný přízvuk nebo špatnou ruštinu za vyzvědače. Několika vojákům České družiny se proto stalo, že byli zatčeni, vyslýcháni a jen rychlá intervence důstojníků Družiny nebo těch, co o Češích něco věděli, je zachránila od horšího osudu. Budoucí generál Jan Syrový byl po příchodu na frontu zatčen jako špion třikrát během dvou dnů.

==========

Že průzkumné akce nebyly prosty humoru a ironie, dokládá opět Matěj Němec. Jeden z jeho spolubojovníků musel při rozvědce v „zemi nikoho“ pokřtít novorozeně tam žijící rodiny, neboť místní nevěřili, že není kněz, když nosí brýle.

==========

Jak vnímali Čechoslováci obyčejné ruské vojáky a civilní obyvatelstvo? Obě skupiny českoslovenští legionáři viděli jako děti. S jistým přezíráním a pobavením komentovali jejich údajně nedostatečný rozhled, jejich vidění světa, způsob života, náboženský zápal, podivnou směs dobroty a krutosti, naivitu prý hraničící až s tupostí.

==========

Lékař Bohuslav Bouček se při popisu vesničanů ukázal jako nemilosrdný kritik: „Poznal jsem i obyvatelstvo. Mužici jsou šibalové na nejnižším stupni kulturního vývoje. Ženám při svatbě ostříhají vlasy, dělají z nich jakýsi věneček obšitý látkou… a tento věneček už nikdy z hlavy nesdělají! Při vdavkách se konstatuje panenství nevěsty. V positivním případě nosí se nevěstina košile potřísněná krví po návsi, v negativním se vyvěsí nade dveřmi červený prapor! Jak živ se nepřevlékají, spí v zavšivených šatech, nemyjí se. Záchodů neznají. Vinu za zubožený stav lidu nese starý režim svou středověkostí a zločinným oblbováním pomocí vodky a pravoslavného popa, ale neméně též ruská inteligence, která vlastně je polointeligencí, nadutá městská cháska bez nejmenšího pochopení pro lid.“

==========

O již ne tak nekritických úvahách vojáků svědčí skeptická promluva, kterou vložil Metoděj Pleský v beletrizovaných pamětech do úst Stanislava Čečka: „Vím, hoši, chápu, že se radujete. I já se těším z toho, že na troskách zpuchřelé monarchie buduje ruský lid svůj nový, demokratický slovanský stát, kéž by jen naše radost nebyla předčasná.“

==========

František Wildmann vzpomínal obraz bezmezného šílenství, kterého byl svědkem: „Na malém nádraží před Tarnopolem odpočívá masa zemljáčků. Venku je liják. Pojednou vyskočí jeden dočista klidně a rozumně vyhlížející starší voják. Zdvihne pěsti a udeří jimi do oken nádražní budovy. Jeho příkladu následují jiní. Malé nádraží vzalo brzy za své. V náhlém návalu divné, šílené zloby zničili zemljáci to, co je chránilo před nepohodou.“

==========

Jakýmsi stereotypem se stává obraz mužiků plenících usedlosti venkovské šlechty, kdy se terčem revoluční nenávisti stává nevinný mobiliář: „Plenili právě rozkošný zámeček nějakého hraběte. Zfanatizovaní mužíci odváželi a odnášeli si kusy nádherného starožitného nábytku, části klavíru, okenních rámů, parket, kusy stropů, střech a mladičké ovocné stromky, usekané u země.“

==========

Specifickým symbolem revolučních změn v ruské armádě a společnosti byl vznik ženských batalionů smrti. Odvaha a odhodlání „novodobých amazonek“ měly ukázat mužům opouštějícím frontu, kde je jejich místo a vyvolat u nich pocit viny. Navíc měly bataliony demonstrovat odhodlání pokračovat ve válce. Důležitým prvkem je zcela jistě sebeuvědomění těchto žen; obě revoluce v Rusku nezasáhly jen politickou nebo ekonomickou sféru, měly přinést rovnoprávnost všem bez rozdílu. Ženy tímto způsobem dokazovaly zapojení do revoluce a bezpochyby si chtěly vybojovat rovné postavení s muži.

==========

Jiní tím byli zaujati více, například Josef Tichák: „V Žitomíru byl také umístěn ‚ženský batalion‘, který měl ubikace na hlavní ulici města. Byl to jeden z nešťastných pokusů prvé ruské revoluce, jak zastaviti rozval ruské armády. Když byli muži zbabělci, měly je zastat ženy. Pokus žalostně ztroskotal a ‚ženské bataliony‘ se neosvědčily. Zbytečně bylo utraceno mnoho životů. Morálně pak způsobily spíše opak a nebohé ženy sloužily za posměch ruským vojákům utíkajícím z fronty.“

==========

Vojáci vesměs oceňovali ideály revoluce a jejích strůjců, což souviselo se znovu se vracejícím rusofilstvím. Rudolf Medek často debatoval na terasách kyjevského hotelu „Praga“ s polským publicistou Jerzym Bandrowskim a předkládal mu ideji svobodných slovanských států, které by existovaly v blízkém svazku s Ruskem, což Bandrowski odmítal.

==========

Legionáři z revolučních excesů a z revoluce samotné obviňovali Němce a tzv. germanofilské kruhy. Neopomínali ani Židy: „I židi, tyto pijavice ruského lidu, mají v tom své nekalé prsty.“543 Jak antisemitismus, tak obviňování vládnoucích ruských kruhů z „germanofilství“ měly kořeny v typicky ruské interpretaci světa a ve vlastních názorech Čechoslováků.

==========

Revoluce zásadně ovlivnila nejen myšlení jednotlivých dobrovolců, ale také politickou situaci v československém odbojovém hnutí – zapříčinila pád monarchisticky vedené mocenské skupiny reprezentované Josefem Dürichem – a změny v organizaci jednotek. Začaly vznikat rotné a plukovní komitéty, orgány samosprávy, které v letech 1918–1920 budou hrát v životě legií zásadní roli.

==========

„Všude se loupí, vraždí, ‚pogromy‘ stávají se zjevem zcela obyčejným. Anarchii provozují davy vojska uprchlého z pluků na frontě nebo v posádkách a veškeré úsilí místních výborů zabrániti nepořádkům zdá se býti marné. Nejvíce zakouší majetnější třída a židé, na něž jsou pořádány pravé hony. Loupežné massy, vedené dobrodruhy, ničí bohatý národní majetek. Po zákazu prodeje alkoholu ještě za carství (byly) zkoncentrovány všechny lihové nápoje v tak zv. vinných skladech. A ty jsou nyní právě terčem loupežících mass, kde v ssutinách hořících skladů nalézá svoji smrt sta a sta opilých lupičů. Svorně všichni kradou, loupí, vypalují poměščické domy, ale svorně také dovedou soudit. A není hroznější smrti, než dnešní ruský ‚samosúd‘, kdy rozvášněný dav se raduje z trápení nebohých obětí, pod ranami umírajících.“

==========

„Přímo u domu pekárny leží roztrhaná mrtvola mladé ženy s urvanou paží a prsem, po zdi a okenním rámu stékají krvavé cáry lidského masa. V rigolu vedle chodníku leží civilista, jehož mozek vytéká na okraj chodníku.“

==========

Tématem, které zůstává v pozadí, je propojení náboženství a legií. Jednou z takových událostí, která byla v souladu s rusofilskými, je přestup většiny dobrovolníků 3. praporu 1. pluku na pravoslaví v prosinci 1916. Nebyl by to snad ani 3. prapor, aby se v argumentaci neobjevovaly prvky spjaté s husitstvím, tak typickým pro budoucí 3. pluk, který později z praporu vznikl. Telegram o události odeslaný Mikuláši II. zněl takto: „Jeho imperátorskému veličenstvu. Dnes, v den jmenin Vašeho Veličenstva, sjednotilo se 14 důstojníků a 1370 vojínů Čechů-katolíků opět s pravoslavnou církví. Stoupenci slovanské myšlenky, v jejímž základě stojí od věků pevné ruské pravoslaví, potomci Husovi a Žižkovi, přetrhavše řetězy německého otroctví, nemohou zůstati v násilném spojení s katolicismem. Sjednocení, kterým již dříve se dostalo štěstí, že byli osvobozeni Carským slovem, skládají k nohám zbožňovaného Slovanského Monarchy city neomezené oddanosti Vašemu Veličenstvu, slovanské myšlence a ruskému národu a pohotovosti vésti boj do úplné porážky odvěkého nepřítele Slovanů.“

==========

Matěj Němec uvedl ještě jeden z důvodů změny náboženského vyznání; velitel 1. pluku, horlivý katolík plukovník Piotrovskij, vydal prý rozkaz, že katolíci z jeho pluku musí každou neděli chodit do katolického kostela. Ten byl více než deset kilometrů daleko, pravoslavný oproti tomu pět.550 Jaroslav Fingl zase vzpomínal na hromadný přestup stovky zajatců v omském táboře, které přesvědčil nejen místní pop, ale hlavně výhody, které se konvertitům nabízely.

==========

Velkým přečinem bylo neporozumění či zlehčování myšlenky československého odboje. Někteří ruští důstojníci a vojáci nebyli schopni porozumět, jak mohou Češi a Slováci bojovat proti vlastnímu „carovi“.

==========

Dobrovolci se v souladu se svým sebevědomím, furiantstvím a sebeuvědoměním byli ochotni každému bezpráví postavit, ať slovně, nebo fyzicky. K nejtvrdšímu střetu došlo v Tarnówě, kde dvojice opilých důstojníků (poručík Liscinskij a kapitán Pluto) začala bezdůvodně bít dva dobrovolce. Ti nejdříve odráželi rány a volali o pomoc, ale když jim nikdo nepomohl, srazili důstojníky k zemi a utekli. To nebylo všechno, protože „… bratr Beran byl tak ztýrán, že krvácel a hrozně si naříkal na bolesti v břiše, kam ho kopal kapitán Pluto“. Pomsta kamarádů zbitých vojáků přišla rychle. „Naši se již neovládli. Vrazili do místnosti, kde se váleli opilí důstojníci, a dali jim co proto.“

==========

Oproti tomu se mezi všemi ruskými důstojníky a vojevůdci tyčí ve vzpomínkách legionářů postava R. D. Dimitrijeva – Bulhara v ruských službách, který poznal české vojáky v balkánských válkách, údajně je vždy obdivoval a držel nad nimi ochrannou ruku. Pro Jana Karla Mervarta (píšícího pod pseudonymem J. K. Slavenský) Dmitrijev byl „přítel slovanského národa a podporovatel jeho tužeb, … hrdina bulharský, vítěz od Lvova…“.

==========

V předjaří 1918 se po dohodě ukrajinských separatistů s Němci a Rakušany otevřela cesta pro vojska Ústředních mocností do kyjevské oblasti. Československému armádnímu sboru nezbývalo nic jiného než se z náhle nebezpečného sousedství dostat pryč. Jednotky pochodovaly přes Kyjev, kde se některé z nich střetly s nepřítelem; důležitý byl fakt, že se legionářům podařilo udržet kyjevské mosty.

==========

Od Kyjeva pochodovali vojáci směrem k Bachmači, stále s hrozbou německých pluků v zádech. K bojům došlo v březnu 1918 v okolí bachmačského železničního uzlu a legionáři i přes zmatky v bojových operacích uhájili oblast dostatečně dlouho, aby se jim podařilo obsadit desítky vlaků a uniknout po železnici směrem na východ.

==========

S komplikovanějšími zdravotními úkony nebo při potřebě složitějších léčebných procedur se družiníci museli obracet na ruské plukovní nebo divizní lékaře, popřípadě odjížděli nebo byli odváženi k léčení do týlových nemocnic. Karel Holý onemocněl na podzim roku 1915 tyfem, po neúspěšných pokusech o vyléčení u jednotky byl odeslán do divizního polního špitálu: „Jenom to nebyl špitál, to byl palouček pod širým nebem. Naše lůžka byla ztuhlá, studená zem. Naše ohřívání byl oheň, kde jsme se zkroutili do kolečka, jeden druhému jsme dali hlavy na bok. Zepředu nás hřál oheň a zezadu studený podzimní vzduch. Když nám bylo zima, tak se musel celý kruh okolo ohně obrátit zády k ohni.“ Později byl převezen do Jaroslavle, kde udělali nemocnici z bývalých vojenských stájí: „Umíralo v naší cimře hodně ruských vojáků…“

==========

Zdravotnický systém ruské armády a ruské říše nebyl obecně připraven na příliv raněných a nemocných, který s sebou přinesla válka. Mnozí českoslovenští ranění nebo nemocní proto zažívali na obvazištích a ve špitálech těžko popsatelné hrůzy a strašlivou úroveň hygieny.613 A proto se kredit ruských lékařů (a zdravotnického personálu) propadal stále hlouběji, zatímco čeští lékaři získávali svou snahou na respektu.

==========

Do rukou československých lékařů se údajně snažili dostat zranění ruští vojáci a důstojníci, kteří k nim prý měli větší důvěru než k vlastním.

==========

Situace zdravotní služby československých jednotek se paradoxně zlepšila po rozpadu ruské fronty. Během ústupu od Tarnopolu a pochodů na východ se podařilo zabrat nebo ukrást množství zdravotnického materiálu. Během výstavby armádního sboru získala 1. divize části vybavení dvou ruských divizních lazaretů, dvou převazových oddílů a jednoho epidemiologického oddělení; 2. divize „ukořistila“ v revolučním zmatku část materiálu jednoho obvazového oddílu. Společně s vybavením lazaretů a obvazových oddílů se legionářům podařilo získat léčiva z rozvrácených polních lékáren.

==========

Potíže s udržováním zdraví vojáků na Ukrajině ukazuje zážitek Josefa Dufky, který měl problémy se zuby a byl nucen k nejbližšímu zubaři vážit několikahodinovou cestu, při níž byl napaden smečkou toulavých psů.

==========

Právě onemocnění tyfem zahájilo válečné dobrodružství Jana Karla Mervarta. U něho a několika jeho spolubojovníků byl diagnostikován tyfus, a proto byli všichni evakuováni do nemocnice ve městečku Jaslo. Zde se Mervart po několik dní potácel mezi životem a smrtí, aby byl nedlouho po probuzení informován zdravotní sestrou, že nepřítel prorazil frontu a město i nemocnice budou záhy obsazeny Němci. Neschopen transportu musel Mervart očekávat osud v nemocniční posteli. V případě prozrazení ho čekala šibenice. Celou situaci komplikoval fakt, že do Ruska přišel nedávno, neuměl pořádně rusky; nemohl proto předstírat, že je Rus. Za pomoci zdravotnického personálu unikl pátravým pohledům nepřátelských důstojníků, naučil se rusky a po částečném vyléčení byl odsunut do rakouského zázemí jako zajatec. Předstíral, že je ruský Polák, což mělo vysvětlit jeho přízvuk. Po anabázi po rakousko-uherských lágrech a několika pracovních umístěních se dostal na italskou frontu. Tam spolu s ruskými zajatci zosnoval plán k útěku do Švýcarska, což se podařilo a po dvou letech se posléze vrátil do řad československého vojska na Rusi.

==========

Že dobrovolci trpěli nejen ranami fyzickými, ale též psychickými, dokládá opět Karel Fibich. Během rekonvalescence se potkal v Kyjevě s jedním ze spolubojovníků, ten ho však vůbec nepoznával a zahrnoval ho dotazy ohledně jakéhosi nepochopitelného matematického příkladu.

==========

V legionářských pramenech lze vysledovat náboženstvím inspirované ars moriendi, tedy to, jak měla vypadat čestná smrt československého revolucionáře. Správná smrt legionáře měla být hrdinská, umírající se měl chovat zmužile a klidně, očekávat konec vyrovnán se životem a svými činy. Těžce zranění nebo nemocní muži měli být i ve smrti podporou revolučnímu hnutí. „Správná smrt“ měla být ve službě revoluce; radikální Otakar Husák označoval Čechy padlé v rakouských uniformách za zrádce a hrozil věčným zatracením: „Jak věčného žida nechal bych Vás bloudit před branami ráje! Vždyť zemřeli jste nevolníky, otroky!“650 Obraz „správné smrti“ byl bezpochyby ovlivněn katolickou tradicí a zároveň nacionalistickou propagandou hledající inspiraci možná až v revoluci roku 1848 a v rétorice, která provázela umírání a smrt význačných českých osobností politického a kulturního života druhé poloviny 19. století.

==========

Popularizátorem fenoménu „usmívajících se“ padlých od Zborova by mohl být Rudolf Medek. Napsal tři slova: „všichni se usmívají“ do básně Zborov, která vyšla v Rusku a byla zdarma rozdávána mezi vojáky; připomenul to i v pamětech.

==========

Fussell uvedl do širšího povědomí termín military memory označující skupinovou paměť ovlivňovanou společným prožitkem a jeho pozdější reflexí, která je více či méně pod vlivem vojenských hodnot a oficiální vojenské rétoriky, popřípadě historiografie.677 Tento fenomén bezpochyby ovlivňuje prameny, které nevznikly bezprostředně s popisovanou událostí.

==========

Historik by měl brát v potaz i tzv. bullfrog effect, který představil vojenské historii John Keegan.678 Jedná se o vědomé přehánění vlastních úspěchů. Typickým případem textu zasaženého tímto „bullfrog effect“ byly rozkazy obsahující pochvaly za provedené akce, propagandistické články novinách a posléze poválečná publicistika nebo první pokusy o historiografické zhodnocení pobytu legionářů v Rusku. Jako příklad by bylo možno využít rozkazů, které publikoval Josef Kudela v práci o Stanislavu Čečkovi. Jsou to pojmy jako „obtížná a velmi nebezpečná úloha“, „obratný postup“, „odvážný náběh“, které se zdají být charakteristikou mnoha popisů rozvědek i u jiných autorů.

==========

Důležitým tématem, které se prolíná mnohými vzpomínkami, je speciálně upravená munice do ručních palných zbraní. Vojáci obou stran se vystavovali nebezpečí, pokud u sebe měli ve chvíli zajetí nestandardní munici; takové náboje se obecně nazývaly střely dum-dum. Zranění způsobená takovými náboji patřila k těžkým a obtížně léčitelným, po vyléčení zůstávaly velké jizvy. Vojáka, který podobné náboje používal a nestačil se jich zbavit před zajetím, čekala jistá smrt. „Jeden poddůstojník, u kterého byly nalezeny rozryvné kule (dum-dum), byl na místě usmrcen bodáky.“

==========

Zatímco nemnozí ruští vlastenci se přišli podívat na pohřeb Čechoslováků u Zborova, Čechoslováci se nezřídka účastnili pohřbů ruských vojáků, zejména později na Ukrajině. Pohřbu nešťastně zahynuvšího ruského pilota se účastnila československá vojenská hudba, ale dle vzpomínek tehdy praporčíka Josefa Obrovce nebylo jasné, jakou hymnu mají zahrát. Stará carská hymna se hrát nesměla a nová hymna určena nebyla. Čechoslováci se rozhodli zahrát Kde domov můj, což prý značně zmátlo Rusy, kteří si pochvalovali: „Hle, jaká je krásná a velebná ta naše nová hymna; odkud se jí ti Čechoslováci už naučili…“

==========

Hroby Čechoslováků v Rusku byly až na výjimky v posledních devadesáti letech zničeny.

==========

Výzdoba zemljanek představovala rovinu vnitřního konkurenčního boje ve vojsku: obyvatelé jednotlivých zemnic chtěli mít nejlepší výzdobu a trávili jejím zhotovováním mnoho času, investovali do svého díla nemálo invence a námahy. Josef Kudela dokumentoval případ, kdy vojáci původní výzdobu zničili a pustili se urychleně do nové, protože se jim zdálo, že sousední rota je v kvalitě předstihla.

==========

Vztahy s místními bývaly alespoň zpočátku popisovány jako korektní až srdečné. Vojáci se opět stávali náhradními „manžely“ nebo dokonce „otci“ a „strýci“ v místních válkou postižených rodinách.

==========


„Část hochů se rozbíhá po vesnici za zálety. Je tu mnoho pěkných děvčat…“713 Vojáci se snažili získat místní dívky a ženy na svou stranu různými způsoby. Nejlepší strategií bylo narušit nudu vesnické těžké práce a života bez mužů uspořádáním tanečního večera. Ve Volkově, městysu na Volyni se silnou českou menšinou, zorganizovali dobrovolci večírek, kam „česká děvčata jak makové květy slétla se z celého městečka. Kdo netančí, aspoň se pobaví, vždyť je to milá změna, vpadnout tak nenadále mezi krajany“.714 Při jiném tanečním večírku „… přivedli dvě děvky, obě jak zvadlé růže,“ které doplnily nevelký počet tanečnic.715

==========

„Český voják onemocněvší pohlavní nemocí jest skvrnou čistého našeho štítu. Nesmí nikdo z řad našich uraziti nazváním ‚bratře‘ a nikdo nesmí oslovením provinilce tímto slůvkem znesvětiti cenu drahého nám bratrství. Jeho onemocnění jest nejenom naším vlastním neštěstím, ale i přestupkem proti naší mravnosti, i svévolným útěkem z našich řad! Provinilec není více naším bratrem. Své vlastní zásluhy poplival! Vinu svoji vykoupiti může pouze stonásobnou prací, která nahradí to, co svojí nemocí promeškal a poškodil.“

==========

Oblíbeným terčem byla pověrčivost; jedním z příkladů může být popis požáru ve Velké Berezné. Zatímco se dobrovolci chválili za rychlou a rozumnou reakci: snažili se zamezit šíření požáru na okolní stavení namočením střešní krytiny; vesničanky „… běhaly kolem ohně, lily do něj mléko, házely svaté obrázky, chléb“.

==========

Cukr byl v revolučním období obvyklým platidlem a často nahrazoval nestabilní měnu. Některé jednotky měly cukru nadbytek, neboť jejich zásobovači získali velká kvanta této pochutiny z ruských skladů. Václav Kaplický s nevelkou nadsázkou tvrdil, že „… bohatství jednotlivcovo měřil se podle toho, kolik kdo měl našetřeno cukru“. Za ušetřený cukr se dal nakoupit tabák, ale „… byli i takoví, kteří si kupovali za cukr věci ještě sladší, tj. lásku u borispolských chachlušek…“.

==========

Hlavním zdrojem nových uniforem a výstroje bylo aktivní chování Čechoslováků, kteří se nijak nerozpakovali před plnými ruskými vojenskými sklady a získávali z nich (loupeží, „koupí“ nebo podplacením stráží) vše potřebné. Do skladů v oblasti rozpadající se fronty byly vysílány skupiny nákupčíků, jejichž úkolem bylo sehnat to, co se nedařilo vyžádat oficiální cestou. Dobrovolci přejímali výzbroj od rozpadajících se ruských jednotek a postupem času se jim podařilo vyzbrojit a vystrojit větší část jednotek do ucházejícího stavu.

==========

V Bobrujsku vznikl Český revolucionář a parodicky laděné Bodláčí. 1. rota 1. pluku pokračovala ve vydávání Za svobodu, 4. rota téhož pluku měla Novou vosu, 5. rota Tuláka, 6. rota Bič a 9. Světlo a stíny. U 3. pluku se objevovaly časopisy Táborita (nejdříve plukovní časopis 3. pluku a posléze týdeník 1. československé Husitské divize), Slovan a Kolomazník, 12. rota měla časopis Naše rota. U 6. pluku vycházel jako oficiální tiskový orgán pluku Hanák a dále pak Ječmínek a Veselý rozvědčík. V 7. pluku vycházel list Naše snahy a humoristické časopisy Mošna, Drn, Strouhák a kulometných rot Kulomet a Maxim. Některých časopisů vyšlo jen několik čísel (občas bylo to první zároveň posledním), náklad kolísal od jediného kusu k pěti nebo šesti exemplářům, které kolovaly mezi vojáky do rozpadnutí. Na půjčování existovaly rozpisy určující, která zemljanka má kdy právo na přečtení.

==========

První pluk měl ve svých řadách vynikajícího předválečného hráče Karla Hromádku (mistra Čech z roku 1913), který organizoval šachový kroužek a šachové turnaje. Tento divácky ne úplně atraktivní sport byl propagován simultánními partiemi – Karel Hromádka sehrál jednu se studenty v Žitomiru – a dle pamětníků velkolepým představením s figurami v životní velikosti (herci): „Vítězná bitva ruských vojsk s Turky na šachovnici 1304 m2 velké pod vedením bratra Gregoriče podle slavné partie Morphy-Domininger (hra čtyř jezdců v obraně). Bouře nadšení neutuchla nad porážkou sultána, na kterým pyšně se vznášel Allah v podobě půlměsíce…“

==========

Počátky hudebního tělesa byly obtížné; hudebníků bylo dost, ale opačná situace byla ohledně nástrojů. Po velkém úsilí se podařilo po jednom sehnat housle, klarinet a další. Nebylo však možné obstarat basu. Nejdříve jeden voják napodoboval zvuky basy za pomoci prkna a posléze dvojice truhlářů jakousi basu vyrobila. Improvizovanou basu nebylo možno naladit jinak než za pomoci kleští, hřebíků a kleští.

==========

Rota Karla Fibicha měla ve svém středu dobrovolce Malovce, což byl „imitátor trombonu, basy a helikonu, s dřevěným džberem na vodu“.776 V 7. pluku zjistili, že v Simbirské gubernii je možno levně získat hudební nástroje, například heligon byl pětkrát levnější než v Kyjevě. V okamžiku se zorganizovala sbírka a záhy měli k dispozici 10.000 rublů.

==========

Postava Václava Mengera je důležitá pro pochopení legionářského divadelnictví v Rusku. Menger (narozen 1888) hrál u kočovných společností a krátce zakotvil ve Švandově divadle v Praze. Nedlouho po příchodu na ruskou frontu byl zajat. Byl odvezen na Sibiř, kde se v táboře seznámil s trojicí podobně naladěných Čechů, a vznikla tak kabaretní skupinka „Sibiřská čtyřka“. Její členové vstoupili do vojska a sehráli první představení v Kyjevě. Tam se Menger setkal s Jaroslavem Haškem – po válce se stal Haškovým prvním životopiscem a úzce spolupracoval s Vlastou Burianem. Brzy potom se vojsko přesunulo do Borispolu, kde se k Mengerovi připojilo několik dalších nadšenců (jedním z nich byl i Václav Bok, o němž bude řeč vzápětí), a vzniklo cosi, co vojáci sami označovali za první stálé československé divadlo v Rusku. Ze skromných počátků, kdy se hrálo na několika prknech položených přes chodbičku mezi narami (palandami), rychle vyrostlo divadélko s vlastním zázemím, kulisami a kapelou. Na záležitosti umělecké dohlížel režisér, dramaturg a herec Menger, o záležitosti finanční se staral praporčík Josef Obrovec, který na počátku investoval do podniku vlastní peníze.

==========

Další výrazný divadelní soubor vznikl v Labuni a Karel Fibich přiblížil genezi celého divadla, která byla podobná situaci v Borispolu: „… tak jsme hledali divadelní sál, ale marně. Tu jsme kápli na větší ‚saraj‘ (kolnu) sloužící za seník a přezimování dobytka. Kluci se hned zmobilizovali, natahali desek, trámů a ráhen a než bys řekl švec, měli jsme miniaturu ‚Národního divadla‘. Sehrálo se pár pěkných představení pro potěšení kluků a civilního obyvatelstva.“782 V Koloděžně se divadlo pořádalo v místní škole, ale po konfliktu s místní bolševicky smýšlející učitelkou byla získána polorozpadlá chalupa na okraji vesnice. Chalupu si vojáci opravili a pojmenovali První české stálé a svobodné dělostřelecké divadlo.

==========

Samozvaným režisérům nezbývalo nic jiného, než do ženských rolí obsazovat muže. A že takových subret nebo milovnic nebylo málo, dokládají prameny, stejně jako dokládají fakt, že někteří muži-herečky zvládali úlohy s přehledem a natolik brilantně, že dokázali obecenstvo úplně zmást. Ti nejvíce vzpomínaní „ženští herci“ role nejen hráli na jevišti, ale též přenášeli i mimo divadlo. Vlasák dokládá epizodu, která postavila jednoho důstojníka (zde označovaného jako praporčíka Horlivého) do nepříjemné situace. Během představení ho okouzlila jedna z ruských hereček, které divadelníci údajně přizvali k představení na hostování. Poslal jí květinu a požádal o schůzku. Při procházce se začal s ruskou herečkou líbat, ale záhy zjistil svůj omyl a utekl. Herečka byl namaskovaný dobrovolec.

Druhého dne důstojník požádal o přeložení.

Tento příběh je v různých variacích opakován ve vzpomínkách mnohých vojáků, někdy dokonce stojí na straně ctitele ruský důstojník.

==========

Nejslavnějšími představiteli ženských rolí v legionářských divadlech na Ukrajině byli Jan Voborník, známý pod přezdívkou „Elza“, a Václav Bok zvaný „Mařena“.

==========

„Hlavně Bok, naše primadona, se činil ve své subretové úloze. Tančil – neřekl jsem, že byl v míru nějakým kabaretním tanečníkem? – opravdu překrásně a zpíval svým vysokým tenorkem jedna radost. I úlohu uměl dokonale, ostatní herci mu ji vtloukli do hlavy, protože sám sotva dovedl čísti a psáti. Ale to vše ještě nebylo nic proti jeho odvážné dekoltáži, kterou ukazoval svá sádelnatá ramena a tukem porostlý krk i klíční kosti, jak se kroutil ve stažené šněrovačce a jak delikátně nadhazoval své tlusté nohy a házel očima po pánech od divize, kteří zaujali první lavice před jevištěm.“

==========

Jiné hry vyžadovaly dětské postavy, jako parodie Žorž, jeho syn sehraná 28. října 1917 divadlem 7. pluku; jedenáctiletého hlavního hrdinu prý bezchybně sehrál voják Prokeš.

==========

Alternativním způsobem divadelnictví byly eskapády oblíbených loutkoherců a v Borispolu krátce působilo svérázné bramborové divadlo.

==========

V legiích jako v dalších armádách je a byla běžná tendence k vnímání menších i větších uskupení mužů jako rodin. V legiích tak byly nejčastěji označovány roty i celé legionářské hnutí.808 S konceptem rodiny souvisí vzájemné oslovování „bratře“. Označení „rodina“ se přímo nachází ve stanovách komitétu 5. pluku, kde jsou takto označováni všichni vojáci jednotky. Tyto „rodiny“ nebyly složeny jen ze samých bratrů; oslovování nebo označování starších dobrovolníků a velitelů rot jako „otců“, „tátů“ a „tatíků“ bylo běžné.

==========

S vnímáním legií jako rodiny lze spojit frekventované vnímání armády jako domova.

==========

Za viditelné příklady vnitřní koheze jednotky spojené s motivací k boji by bylo možné označit pokusy vojáků zachránit zraněné spolubojovníky, což je vzor chování, který se objevuje napříč všemi válkami dějin.

==========

Dalším z projevů koheze bylo uvažování v pojmech protikladů; základními kategoriemi byly „my a oni“. Válka je obecně vnímána jako boj mezi „námi“ a „jimi“. Dokládá to i Fussell pro vojáky západní fronty.820 Pro legionáře byli „jimi“ Němci a Rakušané, popřípadě Maďaři. Germanofobie československých legionářů prostupovala celé jejich nazírání vojáků stojících na druhé straně; docházelo k démonizaci nepřítele, k jeho odlidštění, což mělo usnadňovat zabíjení. Američtí vojáci byli při výcviku za vietnamské války přesvědčováni, že jejich protivníci jsou subhuman species.821 Čechoslováky o negativních kvalitách Němců a Maďarů zpravovala propaganda s kořeny v národnostně vypjatém předválečném prostředí.

==========

Vojáci se na plukovní slavnosti připravovali pečlivě. V rámci oslav se objevovaly průvody alegorických vozů s různými náměty. Na slavnosti 7. pluku si vojáci připravili model vzducholodě, na které bylo azbukou napsáno Kyjev–Praha, vůz se znázorněním zatčení Jánošíka, vůz husitského vojska, sokolský vůz a vůz, na němž voják představující Františka Josefa I. hrál na flašinet.

==========

Zcela specifickou – a v konečném důsledku unikátní – festivitou bylo přijetí Františka Mrňáka za člena České družiny. Je nutné připomenout, že rakouský voják, Čech František Mrňák pomohl ruskému generálu L. G. Kornilovovi k útěku z rakouského zajetí a také ho na něm doprovázel. Tato kauza (po Kornilovově dramatickém návratu do Ruska) zásadním způsobem zasáhla propagandu československého hnutí. Odbojové kruhy v Rusku vnímaly událost jako jeden z důkazů podporujících tvrzení, že odpor proti Rakousko-Uhersku není jen záležitostí emigrantů a přeběhlíků, ale že má v české společnosti mnohem širší rozsah. František Mrňák se ale s Kornilovem do Ruska nedostal. Byl zadržen, když se pokoušel získat pro oba prchající potraviny. Kornilov, který situaci sledoval z blízkého lesíka, nabyl dojmu, že jeho zachránce v nerovném boji padl. Posléze probleskla zpráva, že Mrňák byl popraven v Bratislavě. Tuto mylnou informaci považovali v Rusku za pravdivou. Zrodila se legenda, ke které se Čechoslováci v Rusku rádi a rychle přihlásili. František Mrňák byl rozkazem velitele brigády in memoriam zařazen do 1. roty 1. pluku jako její čestný člen. Při prověrce mělo být Mrňákovo jméno vyvoláváno hned na začátku a četař 1. roty na vyvolávání odpovídal: „Za spásu generála Kornilova dle rozsudku uherského vojenského soudu zastřelen v městě Prešpurku!“

==========

Masaryk byl vojáky přijat za vlastního, přesto stále zůstával obraz jakéhosi vzájemného doplňování. Ve vzpomínkách a zápiskách se neobjevuje jen Masarykova genialita, současně je zdůrazňována důležitost dobrovolců. Masaryk (podoben více kategorii myšlení než jednotlivci) chápající potřeby vojska se tak stával neodmyslitelnou součástí myšlenkového světa legionářů. Jedním z často zdůrazňovaných momentů, který ho měl představit jako soucitného vůdce s otcovskými kvalitami, byly jeho návštěvy v nemocnicích. Zejména neděle 29. července 1917 v Kyjevě, kdy navštívil vojáky zraněné v bojích u Zborova a Tarnopolu: „Zářily tváře našich hochů, plály oči, jako kouzlem zmizely všecky bolesti a strasti a ze všech mluvilo odhodlání, vrátiti se co nejdříve do milované brigády.“

==========

Obecně si ve vojsku jazykový posun i nemalé změny ve slovní zásobě uvědomovali spíše vzdělanější vojáci. Dokládá to článek z Československého deníku z prosince 1919: „Naše čeština je jakási ostrá, špičatá, nervósní, rusko – česká. Myslím, že jsme na nejlepší cestě, aby se nám skutečná čeština stala jakýmsi museálním, neživoucím ballastem jako u Čechů – kolonistů amerických nebo ruských. Zdá se mi, že v naší sibiřské češtině se zračí všecko výjimečné utrpení našich ‚mnohozkušených‘ odysseovských duší: je v ní všechna palčivá bolest i zloba proti „nevěrným“ spojencům, doktrinářská suchost, vypěstovaná naším mnohdy chorobným politikařením, je v ní i ‚grusť‘ melancholické ruské krajiny i bezradný stesk, že nemáme, koho bychom bezprostředně, vroucně a cele milovali. Tuto svoji zlobu, bol, neuspokojenou hrdost a sklamání [!] – to vše jsme vtělili do naší rusko – češtiny. Proto čeština Krejčího a Hilberta,851 kteří k nám přišli z teplého ohniska obrozeného českého ducha, zdá se nám tak zvlášť melodickou, sladkou, řekl bych otcovsky laskající a léčivou.“

==========

Rudolf Medek v jednom z románů zaznamenal píseň, která vznikla na ústupu z Ukrajiny: „Je to chůze na tom světě, kam se noha šine, Ukrajinci, hajdamáci, Austrijci a bolševici, Němci, Turci, Bulhaři, všelijací srabaři, sotva necháš jedné fronty, hned se najdou jiné.“

==========

zápisník, s. 88. 259 „Divná země a divné mravy. Ruské ženy jsou příliš žádostivé. Snad každému na venkově se přihodilo, že byl od nich vybídnut, aby šel s nimi spát. Chtěly jenom ‚poprobovat, kak eto s Avstrijcem‘. Nejdříve žádaly a pak dokonce prosily. A stalo se dokonce v německé kolonii, že když jeden náš jel z pole domů ve skupině děvčat na fůře obilí, tato se na něho vrhla se žádostivým úmyslem. Musel kopat a bít kolem sebe, aby se ubránil, až fůru obrátil.“

==========

Karel Vaněk mluví o náboženském fanatismu Rumunů, „… u kterých se snad objeví náboženské šílenství. Modlí se celé dny i noci, zpívajíce monotonními hlasy z knížek, kroutí ke stropu očima a bijí čely o betonovou podlahu, až teče krev… mezi sebou jsou ale také jako psi na řetězech“. K. VANĚK, Charašó, s. 91.

==========

Velmi svérázně popisuje úroveň zdravotnické péče u československých jednotek na Ukrajině Václav Kaplický, který zmiňuje ošetřovatele, který bez rozpaků použil stejnou lžíci jak na nanesení vazelíny na hemeroidy jednoho pacienta a pak s ní vyšetřil bolavý krk jiného vojáka,

==========

„Domácí zvířata. Byly to vlastně jen vši a blechy. Vedlo se mnoho debat o tom, jsou-li lepší blechy nebo vši. Převládal názor, že jsou vši lepší než blechy, a sice proto, že veš je líná, nechá se snadno chytit a i její zárodky se dají zničit, kdežto blecha je zvíře provozují lehkou atletiku z profese. Kouše více a hrubé mužské prsty nejsou naprosto stvořeny k chytání blech; tato práce po věčné časy byla vyhrazena pouze ženám.

==========

Metoděj Pleský vzpomínal na jeden moment, kdy se jeho kamarád přestrojil za ženu a vydal se k jiné skupině vojáků „na námluvy“, které se mu téměř vydařily, jeden spolubojovník se na převlek nachytal: „A už se smíchem válejí všichni i báryšňa se chytá za břicho. Jediný Hanák bohopustě nadává…“

==========

„Jeden silný člověk chytil kleštěmi hlavičku kolíku a vší silou počal jím otáčeti, zatímco kapelník brnkal na strunu a ladil. Třetí muž stál zatím připraven opodál s kladivem a hřeby. Jakmile zazněla struna správně, mrkl kapelník na toho prvního, aby držel. A tehdy přišla doba pro třetího. Ten přiskočil, proklál hřebem dno kolíku a přibil jej k hlavě basy, že se nemohl ani hnouti. Tak se ladila struna po struně a pak se mohlo hráti.“

==========