Valka v Arktide (Jan Burian)

Valka v Arktide (Jan Burian)

Je možné a vhodné připomenout, že z výše zmíněných národů šli do této meteorologické války s určitým historickým předstihem především Norové, protože právě jejich vědci Wilhelm Friman Koren Bjerknes (1862–1951) a Jakob Bjerknes (1897–1975) posunuli svou prací meteorologii o pěkný kus dopředu. První coby zakladatel norské synoptické meteorologické školy, která má dodnes zásadní význam pro předpovídání počasí, druhý z „otců zakladatelů“ potom mimo jiné zavedl pojmy teplá, studená a okludovaná fronta. Tyto termíny nakonec za druhé světové války dostaly i vojenský obsah přímo strategického významu.

==========

Britové a Francouzi se zatím nehodlali smířit se ztrátou Narviku. Norsko pro ně mělo navíc dvojí význam. Jeho dlouhé pobřeží s mnoha fjordy nabízelo široké možnosti k vytvoření sítě základen pro námořnictvo, zejména pro ponorky. Narvik za polárním kruhem byl stejně strategicky významným místem, protože jeho přístav byl vybaven terminálem pro překládání železné rudy ze železnice na lodě. Rudu sem přiváželi z nejkvalitnějšího naleziště u švédského města Kiruna. V zimě bylo použití Narviku při transportu rudy do Německa často jedinou možností, protože jižnější švédské přístavy někdy zamrzaly, zatímco v Narviku bývá paradoxně vhodnější klima vzhledem k vlivu teplého Golfského proudu. Proto se spojené britsko-francouzské velení rozhodlo zmocnit se Narviku stůj co stůj. Nejprve britské námořnictvo ve dvou bitvách zničilo, především zásluhou bitevní lodě Warspite, všech deset německých torpédoborců v tomto prostoru. Poté následovalo vyslání expedičního sboru, jehož základnou se stal přístav Harstad na blízkých ostrovech Vesterály. Spojenecké jednotky se začaly vyloďovat na různých místech s cílem obklíčit Němce. Bojů o Narvik se zúčastnili i Poláci. Jejich horská Samostatná brigáda podhalanských střelců brigádního generála Zygmunta Bohusze-Szyszka v síle čtyř polních praporů se na norském území v Ankenesu u Beisfjordu vylodila 5. května spolu s britskou 24. brigádou, kterou tvořily tři prapory (Scots Guards, Irish Guards, South Wales Borderers). Ze severovýchodu se zároveň k Narviku přibližovali příslušníci norské 6. divize generála Fleischera. Na severozápadu u Labergetu se vylodily francouzské jednotky pod velením generála Béthouarta, které se skládaly z 27. půlbrigády alpských střelců a cizineckých legionářů. Právě v uniformách cizinecké legie vstoupili do bojů za severním polárním kruhem poprvé i čeští vojáci. Byli příslušníky dnes již legendární 13. (horské) půlbrigády (13. DBLE), které tehdy velel podplukovník Magrin-Vernerey. Tato jednotka se 22. dubna 1940 nalodila v Brestu a přes zastávku v Liverpoolu se vydala na sever do Ballangenu, kam dorazila 6. května 1940. Z této předsunuté základny potom legionáři zahájili operaci proti Narviku. Na norskou půdu vstoupili 13. května, kdy se 1. prapor během několika hodin zmocnil Bjerkviku a 2. prapor Moeby. Následujícího dne se spojenecké jednotky dostaly k jezeru Hartvigvand. Jedním z českých příslušníků cizinecké legie byl František Tunák, který o těchto chvílích později napsal: „Angličané, Poláci a my jsme hnali Němce až k horskému jezeru. Na jeho zamrzlé hladině trčelo bezmocně devět německých hydroavinů. Pro jistotu byly zničeny. Byla to hezká ukázka anglického dělostřeleckého umění. Lodní děla je rozprášila nepřímou střelbou, to znamená, že dělostřelci se bezvadně strefili, ačkoliv svůj cíl nemohli vidět.“ Boje zatím pokračovaly, protože hlavním cílem útoku zůstával Narvik na druhém břehu fjordu Ofotfjorden. K vylodění spojeneckých oddílů zde došlo 28. května 1940. Na skalní útesy se vyšplhal 2. prapor cizineckých legionářů, urputné boje zároveň vypukly i podél železniční tratě vedoucí do Švédska. Konečně za soumraku se do samotného centra Narviku probojoval 1. prapor 13. DBLE. Operace skončila, také díky odvaze a obětavosti polských a norských vojáků, naprostým úspěchem, protože zbytky německých jednotek byly nuceny ustoupit do hor k švédským hranicím. Tato bitva za severním polárním kruhem však byla bohužel jakýmsi Pyrrhovým vítězstvím spojeneckých jednotek, protože jejich protivník byl zachráněn německou ofenzívou ve Francii. Katastrofální vývoj na francouzské frontě donutil spojenecké velení ke stažení svých jednotek z Norska. A tak se i francouzští cizinečtí legionáři včetně několika desítek Čechů ve spěchu nalodili a odpluli zpět do Bretaně. K 10. červnu 1940 bylo po všem, boje u Narviku prakticky skončily. Nacisté se opět zmocnili zničeného a téměř již vyklizeného přístavu pozemním útokem. Ústup spojenců hrdinně kryly norské oddíly. Poslední boje v Norsku se odehrály mezi 7. a 15. červnem, kdy byl dobyt důležitý přístav na severu Norska, Tromsö, v němž poslední čtyři týdny sídlil norský král Haakon VII. s norskou vládou. Ten využil britské nabídky a s rodinou a podstatnou částí generálního štábu odplul na lodi Devonshire do Anglie, aby odtud posiloval a řídil norské hnutí odporu ve vlasti. Boje u Narviku byly až do bitvy u Moskvy v prosinci 1941 nadlouho jedny z mála vítězství protinacistické koalice, kdy se jméno tohoto severonorského města stalo důkazem i nadějí, že německá armáda není neporazitelná a že lze očekávat, že další její porážky ještě přijdou…

==========

Vzhledem k tomu, že byla glomfjordská elektrárna umístěná z pohledu pobřeží v čele městečka, předpokládal kapitán Black zcela logicky, že zde Němci budou velice dobře připraveni na případný útok. Bez ohledu na rychle se blížící arktickou zimu se proto rozhodl v zájmu prvku překvapení vylodit se na jihozápadě v Bjaerangsfjordu, který byl od Glomfjordu vzdálen asi 15 mil vzdušnou čarou. Velitel ponorky Querville s jeho plánem souhlasil navzdory tomu, že prakticky neměl takřka žádné informace o plavebních podmínkách ve spodní části fjordu. Zde chtěl plout za noci po hladině, ale krásy zdejší horské scenérie členové přepadového oddílu z paluby ponorky dlouho neobdivovali. Zmařil jim to jakýsi kapitán rybářské lodi, který se zde objevil se svým člunem a donutil tak ponorku k rychlému ponoru. Ponorka doplula na místo vylodění komanda odpoledne 15. září. Pod hladinou počkala do 21.15 hod., kdy pod rouškou tmy začalo vyloďování přepadového oddílu na norský břeh poblíž samoty Bjaerangsjoen, která se skládala jen z několika málo domků na břehu fjordu. Commandos přistáli bezpečně a svůj člun ukryli pod mechem a kameny. Jedna zdejší babka, trpící nespavostí, sice člun spatřila, ale její noční vizi naštěstí sousedé druhý den připsali bujné fantazii i určitému stupni senility staré paní.

==========

Dne 20. května 1938 jsem měl službu na státní hranici v úseku Výrovka – Luční bouda a zpět. Vrátil jsem se o půlnoci celý promoklý; silně pršelo. Na oddělení FS mě již čekal velitel oddělení respicient Pekárek. Nařídil mi, abych se šel přestrojit, najíst a ihned se vrátil na oddělení, protože je vyhlášena pohotovost Stráže obrany státu (SOS). Když jsem se v jednu hodinu vrátil, byli zde již ostatní členové oddělení, čtyři přidělení četníci a dva občané z Pece – vojenské posily SOS, takže naše jednotka nyní čítala 19 mužů. Byli jsme vyzbrojeni karabinami, pistolemi, ručními granáty a dvěma lehkými kulomety s příslušnou dotací střeliva. Ve tři hodiny ráno 21. května 1938 byl vydán rozkaz k odchodu na vykázané stanoviště – úsek na Růžové hoře pod úpatím Sněžky… Stále silně pršelo a na úseku, který jsme měli bránit bylo přes metr sněhu. Naše výstroj byla naprosto nedostatečná – na 19 mužů jsme měli jen 2 stanové dílce, každý měl pokrývku. Na stromy jsme uvázali stanové dílce a pod nimi jsme se ukryli. Teprve za tři dny jsme dostali pro každého stanový dílec. Kromě předsunutých stráží měli jsme pohotovost u kulometů. Denně se vysílaly průzkumné hlídky ke státní hranici – na Sněžku a Černou horu, ve dne i v noci… Úryvek ze vzpomínek dozorce pohraniční finanční stráže Jaroslava Béma z tehdejšího oddělení FS Velká Úpa.

==========

Při příchodu k Vosecké boudě uviděli hraničáři před boudou pět německých vojáků, kteří však ke vstupu na toto území neměli právo. Ti začali na hlídku mávat bílými kapesníky. Příslušníci finanční stráže jim vyšli vstříc, ostatní příslušníci hlídky připraveni k palbě na okraji lesa jim dělali zajištění. Němci však odešli dříve, než trojice finančníků dorazila k boudě. Osm příslušníků SOS se zde zdrželo asi hodinu. Potom se vydalo šest z nich na další cestu a v boudě zatím zůstali jako hlídka dozorci Toman a Kousal. Henleinovské tlupě v blízkém okolí však nestačil mnichovský triumf. Toužila po opožděném válečnickém úspěchu, a tak dřevěnou boudu záhy proděravěly první střely z pušek. Oba hraničáři rychle opustili Voseckou boudu a pokusili se ustoupit k vojákům v linii opevnění. Střelba z boku jim však dala rychle na srozuměnou, že jsou prakticky obklíčeni… Oba dozorci finanční stráže proto zalehli a opatrně začali zjišťovat situaci. Ta byla neradostná, protože byli obklíčeni dvěma hlídkami sudeťáckého Freikorpsu v síle 18 až 20 plně ozbrojených mužů. Toman a Kousal se však nehodlali vzdát lacino. V krkonošské kleči se rozpoutala divoká přestřelka. Dvojici mužů v uniformách finanční stráže mohla v danou chvíli zachránit jen intenzivní, ale také dobře mířená střelba. Hraničáři uviděli padnout první dva henleinovce a uslyšeli výkřiky dalších zraněných. Henleinovce postupně začal opouštět bojový elán a začali se stahovat za hraniční čáru. Oba finančníci si mohli konečně oddychnout. Po boji zjistily československé vyšetřovací orgány ztráty henleinovců: 3 zastřelení útočníci, 1 těžce zraněný a další 2 až 3 henleinovci byli podle výkřiků i nalezených stop pravděpodobně zraněni a odtaženi do Německa. Zuřivost a pomstychtivost henleinovců po tomto zbytečném incidentu neznala mezí. Padlým instalovali na Vosecké pamětní desku a po celou následující válku prostřednictvím gestapa pátrali po jménech dvojice statečných hraničářů. Ti však pomstě unikli. Naopak dozorce finanční stráže Jaroslav Kousal, který z přestřelky vyvázl jen s prostřeleným pláštěm uniformy, aktivně působil v domácím odboji a v závěru války i v partyzánském oddíle.

==========

Brzy se však ukázalo, že praktičtější a bezpečnější je vybudování zamaskované stanice někde v grónské pustině či opuštěném fjordu kdesi na Špicberkách. Obsluhu těchto stanic v drsném opuštěném prostředí, kde je půl roku stále světlo či naopak tma, bylo třeba obměňovat, a protože zkušených meteorologů ve vojenském věku a s polárnickými zkušenostmi nemělo samozřejmě ani hitlerovské Německo nazbyt, bylo třeba je někde v ústraní rychle, ale kvalitně vycvičit. Nakonec byly pro tento úkol – výcvik tzv. Wettertrupps – vybrány Krkonoše, i když na počátku všeho byly ještě dozvuky předválečných mírových polárních expedic, jejichž účastníkem byl i dr. Kurt Herdemerten. Ten vedl před válkou německou přírodovědeckou expedici do západního Grónska, která zde studovala především život zvířat, rostlin, podnebí a také zvyky místních obyvatel od Eskymáků až po Evropany.

==========

Hledal proto místo, které by se svými přírodními podmínkami v zimě co nejvíce blížilo drsným podmínkám polárních oblastí. Překvapivě však toto místo nenašel ani v rakouských či bavorských Alpách, kde je přílišná vlhkost vzduchu. Tehdejší zimní krkonošské klima s ostrým ledovým větrem a obrovskými závějemi zmrzlého sněhu Arktidu v lecčems opravdu připomínalo. Tak se z Jestřábích bud na Zlatém návrší stala Polare Versuchsstation Goldhöhe (Polární výzkumná stanice Zlaté návrší) a v zájmu studia aklimatizace polární zvěře ve střední Evropě se v Krakonošově království objevili i polární sokoli. Vzhledem k vypuknutí světové války však na Zlatém návrší začal časem probíhat výzkum a výcvik v poněkud jiné aklimatizaci…

==========

Když byla narychlo v polovině června 1943 letecky z východního Grónska evakuována skupina „Holzauge“, objevili se v Krkonoších i polární eskymáčtí psi pro tah saní, ukořistění Dánům. Zde měli být vyzkoušeni, zda by mohli být použitelní i pro potřeby německých meteorologických misí v Arktidě.

==========

Zmínku o výcviku Knöspelových mužů ukončeme náhradním stravováním, kdy v této oblasti mohly důležitou roli sehrát i pouhé lišejníky, které v případě absolutní nouze pomohly mnoha lidem přežít dlouhou dobu. Lišejník sobí (Cladonia rangiferina), pukléřka islandská (Centraria islandica) či obyčejné lišejníky (Umbillicaria) byly uváděny jako zdroj potřebných živin, ovšem s jednoznačnou poznámkou „namočit na několik hodin a potom důkladně uvařit“. Jíst lišejníky syrové se vzhledem k obsahu hořké kyseliny nedoporučovalo, protože to lidským „strávníkům“ přinášelo křeče a bolestivá podráždění. Místo toho se nabízely „lahůdky“ typu upražených lišejníků či pro silné nátury eskymácká lahůdka – zkvašené lišejníky ze žaludku uloveného soba…

==========

I slabší nátury by však bezesporu v případě nouze nepohrdly uvařenými červenými bobulemi medvědice lékařské (Arctostaphylos uvaursi), syrovými červenými plody ostružiníku morušky (Rubus chamaemorus) či žlutými bobulemi ostružiníku arktického (Rubus spectabilis). V jižnějších arktických oblastech mohly pomoci i přízemní keříky arktické vrby (Salix), jejíž jarní výhonky, listy, lýko i mladé oloupané kořeny jsou jedlé a listy mají mnohonásobně více vitaminu C než třeba pomeranč.

==========

Arktida však nabízela i ryby, ptáky, a dokonce i velká zvířata, a proto se věnoval čas a prostor i metodice forem arktického lovu a úpravy masa ulovených zvířat. Nedostatečný výcvik či ignorování jeho zásad se dokázalo vymstít jako v případě jedné ze stanic, jejíž posádka musela být evakuována letounem až ze Země Františka Josefa, protože zde všichni těžce onemocněli trichinózou z medvědího masa.

==========

Při výcviku docházelo logicky i k chybám. Na jedné se po válce shodla většina účastníků arktických výprav. Při výcviku v Krkonoších se například dbalo na to, aby všichni jedli zásadně konzervovanou stravu a různé speciální dehydrované pokrmy. Odůvodňováno to bylo tím, že si všichni mají zvyknout na polní podmínky, které je v Arktidě čekají. Nebyl to dobrý nápad, protože si většina z účastníků výcviku po určitém čase ve zbytečném předstihu vytvořila ke své budoucí arktické stravě patřičný odpor…

==========

V souvislosti s krkonošskou základnou německých vojenských polárníků, kterou prošlo několik desítek mužů, stojí za zmínku i zvláštní skutečnost, že se na jejím provozu podílel i minimálně jeden Čech v německé uniformě – Antonín Pohořalý! Jeho cesta do řad německé armády byla spletitá. Pohořalý pocházel z krkonošských Vítkovic a byl nejmladším z šesti dětí místního cestáře. Ačkoliv se vyučil řezníkem, pracoval jako jeho otec převážně na silnici, především při výstavbě nových silnic v Krkonoších. Časem to sice dotáhl až na okresního cestáře, ale když v říjnu 1938 po odtržení českého pohraničí museli zdejší Češi opustit Krkonoše, mohl zde sice Pohořalý kvůli své německé manželce zůstat, ale zároveň byl zařazen pouze na místo pomocného cestáře na silnici ke Zlatému návrší. A právě zde došlo k osudovému seznámení Pohořalého s doktorem Knöspelem, kterému nejdříve začal pomáhat s různými pracemi na jeho stanici a nakonec k němu na Zlaté návrší přesídlil.

==========


Poslední válečnou zimu se již v Krkonoších polárnický výcvik, který měl mít na starosti Heinrich Schatz, nekonal. Antonín Pohořalý se zde sice staral o stanici, ale v jejím okolí probíhal již jen speciální zimní výcvik německých jednotek určených pro boj v severských oblastech. Mimo to na opačné straně Krkonoš v bývalé Sokolské boudě na Černé hoře nad Janskými Lázněmi zahájili na sklonku roku 1944 pod vedením SS Sturmbannführera Herberta Giela speciální teroristický výcvik Rusové, Ukrajinci, Gruzínci, Estonci a příslušníci dalších národů tehdejšího Sovětského svazu, kteří se nechali Němci získat „k boji proti Stalinovi“.

==========

Krátce po skončení první světové války vznikl mezi Dány a Nory v grónské otázce první závažný konflikt. Dánové se pokusili v Grónsku rozšířit obchodní monopol na západním pobřeží také na východ, čímž ohrozili zájmy norských lovců a rybářů. Norsko následně prohlásilo, že východní Grónsko považuje za území bez suveréna. Uvedený spor se podařilo dočasně urovnat smlouvou, přiznávající občanům obou států ve východním Grónsku (s výjimkou eskymáckého Angmagssaliku) stejné postavení. Krátce po uzavření smlouvy však Dánsko přislíbilo obdobná práva také Britům a Francouzům a o něco později vyhlásilo, že nad norskými občany ve východním Grónsku má zákonitě politickou svrchovanost. V roce 1930 přijala dánská vláda navíc tříletý plán budování eskymáckých osad v oblastech, kde dosud působili výhradně Norové. Norsko reagovalo vytvořením Arktické rady pro Špicberky a Severní ledový oceán a výkon vlády nad norskými občany v Grónsku dalo do rukou tří členů místní vědecké expedice! Arktická rada brzy vznesla požadavek, aby Norsko připojilo východní Grónsko ke svému území.

==========

Již 12. září 1941 kutr americké pobřežní stráže Northland (WPG-49), vybavený dvěma děly, hlubinnými pumami i průzkumným letounem SOC-4 na palubě kontroloval u grónského pobřeží v MacKenzie Bay na základě zpráv dánských hlídek rybářský trawler Buskoe, plující pod norskou vlajkou. Na jeho palubě sem připluli tři radisté v civilu, kteří měli vysílat do Německa zprávy o celkové situaci i povětrnostní údaje. Při křížovém výslechu posádky tuto skutečnost Američané zjistili, a tak se na břeh vylodil poručík Leroy McCluskey s dvanácti muži, aby trojici zajal. Poručík skutečně našel jejich chatu, rozkopl její dveře a zabránil radistům ve spálení kódových tabulek. Poté byli zajatí radisté i norští námořníci posláni do internačního tábora v Bostonu. Posádka Northlandu tak získala historický primát, protože se stala první americkou válečnou lodí, která aktivně zasáhla do událostí druhé světové války. Protože však v té době nebyly ještě Spojené státy americké ve válce s Německem, byli všichni zadržení označeni za ilegální přistěhovalce do USA…

==========

Dokladem o tom, jak se tomu snažilo zabránit vrtkavé grónské počasí, je například datum 1. března 1944, kdy strašlivá bouře na grónské základně amerického letectva Bluie West 1 v Narsarssuaqu poškodila na stojánkách během jediného dne 40 bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress a 24 bombardérů Consolidated B-24 Liberator! O takovém úspěchu se tehdy Göringově Luftwaffe pomalu ani nesnilo.

==========

Pozoruhodným příspěvkem k obraně Grónska byl projekt zvláštního policejního a později vojenského útvaru Nordøstgrønlands slædepatrulje (Northeast Greenland Sledge Patrol), což by se do češtiny dalo volně přeložit třeba jako „Saňové hlídky severovýchodního Grónska“, protože jejich základním, a prakticky jediným mobilním prostředkem byly – saně tažené psím spřežením!

==========

Oblast, ve které hrstka „sáňkařů“ operovala, byla obrovská a rozkládala se od nejdelšího fjordu světa Scoresby Sundu (350 km dlouhý a místy hluboký až 1500 m) až po asi 800 km na severu vzdálený Sandodden. Tento obrovský perimetr s drsnou arktickou přírodou, který byl jediným ideálním prostorem pro přistání a umístění německých meteorologických stanic, střežila donkichotská hrstka statečných mužů se skutečně vikinskou zarputilostí. Jejich život zde byl v mnohém podobný životu prvních křesťanských mučedníků v nehostinných koutech Irska a Skotska v 6.–9. století. Jejich síly a oddanost okupované vlasti prověřovala především nesmlouvavě tvrdá příroda při jejich nekonečných toulkách zasněženou krajinou na lyžích či se psím spřežením, kdy jim útulek často poskytoval pouze stan, který kdykoliv mohla zničit nečekaná vichřice či napadnout lední medvěd. Jejich činnost přerušovalo sice do značné míry zimní období polární noci, ale kdo jej na arktickém severu zažil třeba jen na několik dní, moc dobře ví, jak je toto období pro změnu vyčerpávající především psychicky.

==========

K nejdramatičtějšímu dni existence hlídek NGSP však došlo 26. března 1943, kdy u Sandoddenu Němci narazili na tříčlennou hlídku NGSP, kterou tvořili poručík Jens Marius Jensen, seržant Peter Nielsen a desátník Eli Knudsen. Tehdy byl německými „meteorology“ ze zálohy zastřelen Eli Knudsen.

==========


Knudsen byl později in memoriam vyznamenán americkým Legion of Merit a jeho smrt dnes připomíná skromný kovový kříž na jeho hrobě v grónské pustině. Za skutečný filatelistický unikát je dnes také považován jeho dopis z 22. září 1941, který poslal ze Scoresby Sund matce do okupované Kodaně přes neutrální cizinu a který s razítky německého cenzora v Berlíně do Dánska opravdu dorazil!

==========

Po Knudsenově smrti se Jensenovi a Nielsenovi podařilo během přestřelky od Němců odpoutat a dát se na ústup. Byli však jako více než nepohodlní svědci německé přítomnosti v Grónsku pronásledováni a již druhý den obklíčeni a zajati. Dánové se však se svým osudem nehodlali smířit a již po několika dnech ze zajetí unikli. Nejprve se útěk podařil 4. dubna Nielsenovi, kterého po několika dnech zachránila americká pobřežní stráž. O čtyři dny později se na svobodu dostal i Jens Marius Jensen. Jeho útěk byl husarským kouskem, protože uprchl nejen se saněmi a psím spřežením, ale předtím se zmocnil poručíka německého námořnictva Hermana Rittera, kterého transportoval během devatenácti dní namáhavé cesty na jih do 450 kilometrů vzdáleného Scoresby Sundu!

==========

S rostoucími kilometry mizela Ritterovi naděje na útěk či znovuzajetí Jensena. Jakákoliv protiakce proti němu v neznámém arktickém kraji s rostoucím časem ztrácela smysl, a tak mocná příroda donutila dva nepřátelské vojáky, aby se proti ní spojili a v zájmu přežití se spolu protloukali do Scoresby Sundu, kde jejich příchod vyvolal náležité povzdvižení. Než si pro Rittera přijeli Američané, měl zde právo volného pohybu. Utéci nebylo kam, a tak se zde stal během svého pobytu velice populárním.

==========

Když bylo jasné, že Coburg tlaku ledových ker neodolá, byl přímo na ledu vybudován tábor. Avšak i tento tábor se pro jeho obyvatele stal nebezpečným, a tak si musela většina příslušníků smolné mise 4. ledna 1944 vyhrabat na pobřeží nové sněhové jeskyně, ve kterých byl však život ještě svízelnější. Po válce němečtí vojáci vzpomínali, že jejich příbytky vyřezané ve zmrzlých závějích a s teplotou jen těsně nad bodem mrazu byly velice skromné. Šlo o tunely sotva přesahující výšku jednoho metru. I v těchto nelehkých podmínkách, a navíc během polární noci, si příslušníci skupiny „Bassgeiger“ zachovali potřebnou vůli a morálku. Měli občas pocit, že jsou zaživa pohřbeni v ledu, ale přesto plnili úkoly při zajišťování informací o meteorologické situaci – a také sháněli, kde se jen dalo, dřevo na topení…

==========

Tečkou za celou operací se potom stal 16. říjen 1944, kdy američtí mariňáci dopadli i loď Exernsteine, čímž v podstatě skončila jedna z nejbizarnějších ale zároveň nesmírně důležitých kapitoldruhé světové války, kterou bychom s určitou nadsázkou mohli nazvat „bitva o grónskou kuchyni na počasí“, i když by se obě válčící strany často vešly v míru do jedné větší restaurace.

==========

Stanislav Bártl, prakticky jediný český novinář a publicista, který se u nás v minulosti zabýval válečnými operacemi v Arktidě a jehož knihy Zkáza černé eskadry a Záhada konvoje PQ 17 patřily svého času mezi velice populární tituly české literatury faktu, uvádí, že v 60. letech žil v Praze kapitán dr. Albert Dutka, který tehdy pracoval v pražském Výzkumném ústavu dopravním. Tento muž byl účastníkem nejen tragické plavby PQ 17, ale i dalších arktických konvojů a jako palubní důstojník parníku AF-4 zde působil pod jménem Hřebenecký, aby jeho falešné jméno chránilo příbuzné v nacisty okupovaných Čechách pro případ, že by padl do zajetí. Albert Dutka (1905–1982) – právník, diplomat a také doktor námořních věd – skončil svůj život po srpnu 1968 v dalším exilu, a tak o jeho pestrém životě bohužel příliš detailů neznáme.

==========

Svéráznou osobou mezi příslušníky americké pobřežní stráže v Grónsku, kteří zde pátrali i po německých tajných meteorologických stanicích, byl potom další Čechoameričan Josef Havlíček. Ten coby poručík USCG Joseph W. Havlicek proslul jako velitel jednoho ze tří malých několikačlenných týmů, které v Grónsku od konce roku 1941 po dva roky nepřetržitě (ovšem s výjimkou nejhoršího zimního počasí v lednu a únoru) budovaly na 50 místech divokého a opuštěného východogrónského pobřeží různá zařízení pro navigaci od světelných majáků, ukazovatelů útesů až po majáky rádiové.

==========

Nelehké byly i otázky vaření, a proto stojí za zmínku, že zde Havlíček mimo jiné proslul i svým receptem na svéráznou zmrzlinu: Udělej dvě sněhové koule a přidej do nich cukr podle chuti, potom přidej trochu ovocného džusu či nějakou ovocnou příchuť. Výsledek není marný.

==========

Vraťme se však zpět ke Krausovým válečným osudům, které pro něj začaly v roce 1940 ve Francii, kde byl jako dobrovolník přijat ve funkci meteorologa k letectvu. Po rychlé porážce Francie uprchl z přístavu Séte s československými vojáky do Velké Británie, kde po krátkém pobytu ve vězení jako „podezřelý cizinec“ dostal dvě nabídky: sloužit v československé armádě jako vojín, či jako důstojník v hodnosti Pilot Officer nastoupit jako meteorolog k britskému letectvu. Kraus se se souhlasem československého prezidenta dr. Edvarda Beneše rozhodl pro druhou možnost. V Royal Air Force Eric Kraus rychle projevil nováčkovsky troufalou iniciativu a napsal řediteli Meteorological Office, že pro lepší kvalitu povětrnostních prognóz při plánování leteckých operací taktického i strategického významu citelně chybějí aktuální data hlavně z prostoru severního Atlantiku, odkud nejčastěji postupují řídící tlakové útvary. Svůj rozbor Kraus uzavřel návrhem zorganizovat zvláštní letky pro dálkový meteorologický průzkum… Iniciativní cizinec ze středu Evropy měl však při svém návrhu štěstí hned v několika směrech. Již z roku 1938 se osobně znal s osobnostmi, jakými byli náměstek ředitele Meteorological Office dr. Gold a profesor Lindemann, přítel Winstona Churchilla a jeho hlavní poradce v záležitostech vědeckých aspektů vedení soudobé války; když navíc svůj podpis k jeho návrhům připojil i hlavní meteorolog 4. bombardovací skupiny RAF Veryard a podpořil jej i velitel skupiny vicemaršál Coningham, nelze se divit, že Krausova iniciativa byla po zásluze „potrestána“. Československý dobrovolník Kraus byl totiž vyzván, aby doporučil letové trasy, metodiku průzkumu a přístrojové vybavení letounů. Konečný projekt vypracoval se zkušeným dr. Goldem a poté dostal od RAF prakticky volnou ruku k jeho realizaci. Kraus stál u budování prvních meteorologických letek, které zpočátku trpěly nedostatkem kvalitních letounů, odborníků na meteorologii a především pilotů, protože právě skončená letecká bitva o Británii odčerpala RAF hodně sil. Samotný Kraus byl nakonec vyslán do kurzu pro letecké navigátory a od poloviny března 1941 již v hodnosti Flight Lieutenant sám začal vzlétat nad moře k prvním operačním letům meteorologického průzkumu, který létal prakticky za jakéhokoliv počasí, kdy všechny ostatní složky britského letectva nesměly vzlétnout. Po odlétání 400 operačních hodin byl „létající meteorolog“ Eric Kraus koncem roku 1941 stažen na čas z operační služby. Ještě předtím však stačil odletět na Island, kde se zúčastnil aktivování další meteorologické letky, která operovala v nejsevernějších oblastech. V té době se seznámil a záhy i oženil s dívkou Heather (mimochodem jednou ze sekretářek Winstona Churchilla!) a od léta 1942 v hodnosti Squadron Leader začal působit ve funkci staršího meteorologa na základně britských fotoprůzkumných jednotek v Bensonu, kde si nenechal ujít příležitost, aby se nezúčastnil některých riskantních letů nad cíle v okupované Evropě. Z tohoto období stojí za zmínku především datum 13. října 1943, kdy byl v dvoučlenné osádce neozbrojeného, ale rychlého Mosquita Mk. IX LR 422, které pilotoval bratranec tehdejší britské královny W/Cdr lord Malcolm Douglas-Hamilton. Odstartovali z Bensonu s cílem fotografovat letiště a nádraží v prostoru Prahy, Pardubic, Chocně a Olomouce. Vraceli se potom přes Maltu a Gibraltar (s nouzovým přistáním v právě osvobozené části Itálie) a Kraus po návratu neodolal a z pořízených fotografií Prahy složil později mozaiku, kterou zaslal jako dárek prezidentu Benešovi. Válku ukončil Eric Kraus u útvaru RAF v čínském Kunmingu. Po promoci na Univezitě Karlově se vydal opět do světa a jako vědecký pracovník působil v Austrálii a nakonec v USA. V roce 1968 navštívil mezinárodní oceánografický kongres v Moskvě a při návratu do Miami na Floridě, kde na tamní univerzitě působil jako profesor, se po mnoha letech zastavil v rodném Československu, kde při setkání s přáteli okusil atmosféru marných nadějí a ideálů „pražského jara“. Koncem devadesátých let žil stále čilý a aktivní Eric Kraus v americkém Coloradu s cílem napsat knihu o vzrůstající složitosti a propojenosti fyzického, biologického a sociálního světa. Bohužel v jeho plánech nebyla sebemenší snaha odevzdat papíru a příštím generacím jeho přepestrý životní příběh…

==========

Hovoříme-li o „české stopě“ v arktické válce, nesmíme přitom zapomenout na velice důležitý fakt, že meteorologická část války v Arktidě měla i svůj zásadní význam i pro československý domácí i zahraniční odboj. Dalo by se říci, že počasí ovlivňovalo i vývoj českého domácího odboje, jehož politická krystalizace vycházela z toho, zda a od koho dostal zvenku pomoc v podobě parašutistů, radiostanic a zbraní. Tato problematika byla choulostivá nejen z hlediska politického a vedle otázek spojení s cizinou a protiúderů okupačního aparátu proti odboji, zde hrálo velkou roli počasí, což ovšem mnoho nespokojených odbojářů nevědělo či tomu nechtělo věřit.

==========

V středu 16. srpna 1944 přišel o život při letecké havárii na základně Tiree, která ležela na stejnojmenném ostrůvku skotského souostroví Hebridy, třiadvacetiletý pilot Flying Officer Leonard Revilliod. I když by tomu jeho jméno příliš nenasvědčovalo, i on patří do kapitoly o našich letcích. Mladý letec, který se narodil 26. července 1921 ve švýcarském Montreux a plynně hovořil česky, francouzsky a anglicky, byl totiž po matce Čech a po otci Švýcar, ale především byl vnukem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka! Masaryk měl čtyři děti a nejmladší z nich, Olga (1891–1978), se provdala za švýcarského lékaře Henri Revillioda, s nímž měla dva syny.

==========

Obsazením Norska nacistickou armádou v dubnu 1940 ztratil norský guvernér arktického souostroví Špicberky Wolmar Tycho Marlow spojení s mateřskou zemí. Špicberky se na několik měsíců ocitly v jakémsi mocenském vzduchoprázdnu, kdy určitou pasivitu obou válčících stran vůči tomuto souostroví paradoxně zde do jisté míry způsobili přítomní sovětští horníci! Ti byli totiž hlavním důvodem, proč nacistické Německo i protihitlerovská koalice v čele s Velkou Británií až do přepadení Sovětského Svazu Hitlerem 22. června 1941 musely brát ve svých taktických plánech na sovětskou přítomnost na Špicberkách určitý ohled. Místo toho se Britové rozhodli obsadit alespoň ostrov Jan Mayen, odkud byla norská meteorologická stanice evakuovaná v červenci 1940 kvůli nepříjemným německým leteckým útokům.

==========

Německý útok na východ v červnu 1941 však rázem vše změnil i v případě Špicberk a jako první zareagovali na tuto skutečnost Britové, kteří rychle připravili operaci Gaunlet (Kovová rukavice), kdy se 24. srpna 1941 u Špicberků objevil v čele s křižníkem Nigeria malý spojenecký námořní svaz, kterému velel admirál Phillip Vian. Na pevninu se vylodilo 1500 převážně kanadských vojáků, kteří měli zajistit evakuaci přes 800 Norů (do Velké Británie) a více než 2000 sovětských horníků (do Archangelsku). V oněch dnech se guvernérem Špicberků stal na čas norský námořní poručík Ragnvald Tamber, který se mimo jiné postaral o to, aby všechny zdejší lodě, od rybářských až po ledoborce, byly staženy na Island a do Velké Británie.

==========

Operace skončila 2. září 1941, kdy na blízkém Medvědím ostrově zůstala s malou posádkou radiostanice a meteorologická stanice, zatímco spojenečtí ženisté před odplutím zničili důlní zařízení a zapálili haldy uhlí, aby se nedostalo do rukou Němců. Stojí za zmínku, že v jednom z dolů vypukl požár, který trval až do roku 1952!

==========

Zatímco se Norům podařilo na Špicberkách ovládnout pole a vytlačit odtud malou německou posádku z její základny „Bansö“, nové podpůrné operace „Gearbox 2–4“ sem zatím dopravily další protiletadlová i námořní děla ráže 12,7 cm, další vojáky a také psí spřežení se saněmi pro průzkum kraje. Nakonec norská posádka Špicberků, které nyní velel major Bredsdorff, čítala 172 mužů, kteří zde střežili instalovanou vysílačku a meteorologickou stanici obsluhovanou britskými vojáky. Zde stojí za zmínku malé odbočení do stejně drsných ledových krajů, ovšem na opačné straně naší zeměkoule. S určitou humornou nadsázkou by se tehdy dalo říci, že malá exilová norská armáda, jejíž pozemní síly ve Velké Británii měly jen jednu pěší brigádu a jednu rotu parašutistů, ovládala v letech 1942–1943 prakticky oba póly naší planety.

==========

Stalinův největší koncentrační tábor světa byl útokem svého věrolomného a stejně zločinného „spojence“, se kterým si v září 1939 porcoval zákeřně napadené Polsko, totálně zaskočen. Jednu z výjimek však tvořila arktická oblast Sovětského svazu, které velel teprve pětatřicetiletý admirál Arsenij Grigorjevič Golovko! Tento muž se narodil 10. června 1906 v městě Kabardino-Balkarii v úřednické rodině a k Rudému námořnictvu vstoupil ve svých devatenácti letech. V roce 1928 ukončil Vojenské námořní učiliště M. V. Frunzeho a po službě v Tichomořské vojenské námořní flotile se v letech 1937–1938 zúčastnil jako interbrigadista občanské války ve Španělsku. Po návratu ze Španělska se stal náčelníkem štábu Severní flotily a v červenci roku 1940 byl po setkání s J. V. Stalinem vybrán do nové funkce a 7. srpna 1940 se ujal velení Severního loďstva. Golovko dostal důvěru, která byla v tehdejší éře častých čistek v sovětských ozbrojených silách vzácná, a tak se energicky pustil do reorganizace svěřeného loďstva. Daleko od Moskvy dokázal přesto včas vidět německou hrozbu, kterou nekonečně dlouho ignoroval Stalin i mnoho dalších vyšších i nižších sovětských velitelů. Golovkův problém však spočíval, na rozdíl od jeho kolegů, ovšem v něčem jiném. Byl sice v červnu 1941 na německý útok připraven již několik dní předem, ale jeho síly nebyly zpočátku na takové úrovni, aby mohl razantně čelit útočníkům. Jemu podřízené Severní loďstvo (Severnyj flot) mělo k 22. červnu 1941 pouze 8 torpédoborců, 16 ponorek, 7 hlídkových lodí, 2 minolovky, 15 stíhačů ponorek, 116 letadel a 70 děl pobřežního dělostřelectva. Nakonec i s těmito silami a slabými pozemními jednotkami 14. sovětské armády dokázal mladý mariňák nepřítele zastavit. Po prvních úspěších Němců již v polovině května 1942 fronta na dalekém severu znehybněla. Německé jednotky zde nedokázaly získat operační iniciativu a o dva roky později potom i v tomto regionu utrpěly zdrcující porážku.

==========

Jedním z nich byl i stíhací pilot nadporučík Sergej Georgijevič Kurzenkov, který dostal 28. února 1943 za úkol vypátrat neznámé německé polní letiště, z kterého byly podnikány nepříjemné německé útoky na Murmansk. Kurzenkov byl zkušený pilot, který měl v té době již na svém kontě dvanáct sestřelených nepřátelských letounů, ale jeho průzkum za polární noci málem skončil nad letištěm, které hledal. Jeho stíhačka byla zasažena protiletadlovou obranou a začala hořet. Pilot, zraněný střepinou, dokázal sice svůj hořící stroj dotáhnout až ke své mateřské základně u Murmansku, ale zde již musel letadlo opustit. Vyskočil se složeným padákem, aby se náhodou nedostal pod padající letadlo, ze kterého se již začínala stávat hořící pochodeň. Admirál Golovko na bojovém stanovišti Až po asi dvou tisících metrech volného pádu otevřel Kurzenkov padák. Vzápětí pocítil prudký náraz, ztratil kožešinové boty a levou rukavici (na zemi byl v té době zhruba třicetistupňový mráz!). To nejhorší však teprve mělo přijít! Když se rychlost pádu nesnížila, podíval se Kurzenkov nahoru, aby s hrůzou uviděl, jak splasklá kopule jeho padáku zvolna odplouvá kamsi stranou. Řemeny padáku, poškozené patrně střepinami, nevydržely náraz a utrhly se i s padákem. Nešťastný pilot se zřítil na zem jako pytel brambor, ale jeho pád ztlumil hluboký sníh. Nadporučík při pádu do něj sice ztratil vědomí, nikoliv však život! Když se těžce zraněný letec probral k vědomí, dvěma výstřely z pistole přivolal pomoc. Po jeho transportu do lazaretu se zde lékaři shodli, že tento muž má přes sebou již jen poslední minuty či hodiny života. Vykloubená ruka, rozbitá noha, zlomená žebra, zranění od střepin, omrzliny a především roztržená ledvina a další těžká vnitřní zranění spolu s šokem dávaly mladému letci opravdu málo nadějí na přežití. Nakonec o jeho životě rozhodly dvě důležité věci. Tou první byl příjezd hlavního chirurga Severního loďstva D. A. Arapova, kterého poslal okamžitě admirál Golovko torpédovým člunem z Poljarného do lazaretu, kde ležel zraněný pilot. Druhým momentem záchrany se stala sklenice čistého lihu, kterou jedna rozechvělá ošetřovatelka nalila raněnému omylem místo jakéhosi nevinného nápoje. „Stakan spirita“ jej probral z šoku a přesvědčil lékaře, že před sebou nemají docela beznadějný případ. Chirurg Arapov potom čtrnáct dnů zápasil o Kurzenkovův život a dokázal při tom doslova nemožné. Letce zachránil a ten mohl již v červenci téhož roku opustit nemocnici. Záhy potom byl 25. července 1943 vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu…

==========

Jde o to, že sice v první linii boje u Murmansku mělo vše pevně v rukou velení Severního loďstva v podobě mladého, ale jak již víme, velice schopného admirála Arsenije Grigorjeviče Golovka, avšak v týlu fronty bujel značně autonomním způsobem života organizační systém tzv. Glavsevmorputi, jehož ředitelem byl legendární polárník Ivan D. Papanin (1894–1986). Ten byl 21. května 1937 u otevření první polární výzkumné stanice „Severní pól I“ na ledové kře, která zahájila činnost v pozici 89° 25´ severní šířky a 78° 40´ západní délky. Na stanici pracovali vedle Papanina Pjotr P. Širšov, Ernest K. Krenkel a Jevgenij K. Fjodorov. Vedoucí stanice Papanin se staral o hospodářské věci, Krenkel udržoval spojení se světem, Širšov zkoumal směr mořských proudů, hloubku oceánu, teplotu vody a Fjodorov prováděl astronomická, gravitační a magnetická měření. Členové stanice sledovali každou změnu ledu v důsledku změny teploty. Stanice driftovala k jihu. Drift, jak známo, je volné posouvání předmětu po vodní hladině vlivem mořských proudů a větrů. Driftující kry pokrývají téměř celou hladinu Severního ledového oceánu. Rychlost driftující kry v důsledku větru je asi 50krát menší než rychlost samotného větru. Stanice směřovala k jihu kolem nultého poledníku, později směrem k východnímu pobřeží Grónska rychlostí asi 0,5 m/s. Kra ale pomalu pukala a tála. Dne 4. února 1938 zůstal již jen malý zbytek kry o rozměru 50 × 30 m, ale i na něm bylo několik trhlin. Expedice ukončila svoji pouť dlouhou asi 2500 km po 274 dnech 19. února 1938, kdy dosáhla 70° 44´ s. š. a 19° 21´ z. d. Posádku stanice evakuovaly ledoborce Tajmyr a Murmansk. V polovině března potom po přestoupení na ledoborec Jermak dorazili již mediálně slavní „Papaninci“ do tehdejšího Leningradu.

==========

Papaninovo válečné působiště Glavsevmorpuť (= Hlavní správa Severní námořní cesty) ovládala skoro třetinu území Sovětského svazu! Tato organizace vznikla počátkem třicátých let a stala se v mezích sovětských možností jakýmsi státem ve státě. Její působnost zahrnovala nejen námořní dopravu v Arktidě, ale i vědecký výzkum, hospodářství, lov, školství, osvětu a kulturu. Jednalo se vlastně o hlavní autoritu ve všech oblastech života sovětského ledového Severu, kdy v jejích stanicích, přístavech a faktoriích a ústavech pracovalo na 40 000 zaměstnanců.

==========

Galerie válečných hrdinů ruského severu je značně dlouhá. Jedním z nich byl například i velitel polární stanice na Sterlegově mysu Georgij V. Buchtijarov. Ten spolu se svým kolegou signalistou Nagajevem v září 1944 vyrazil se psím spřežením podél pobřeží Karského moře, aby zjistil, zda vlny nevyhodily na břeh nějaké předměty z německou ponorkou potopené hydrografické lodi Nord. V pondělí 25. září 1944 se Buchtijarov vrátil na polární stanici pro zásoby potravin, zatímco Nagajev zůstal v sousedním zálivu. Ruský polárník však nevěděl, že jeho stanici předchozí noci přepadl pětadvacetičlenný německý diverzní výsadek, dopravený sem dvěma ponorkami. Němci rychle a nečekaně obsadili spící stanici, kterou hlídali dva polárníci, a radistu zajatého ve službě pod hrozbou zastřelení donutili, aby v určenou dobu přijímal a vysílal meteorologické zprávy, čímž se jim po dva dny dařilo utajit obsazení stanice. To provedli s cílem získat informace o pohybu sovětských lodí na arktických trasách, zmocnit se skladu potravin a poté stanici zničit. Nacisté se na stanici chovali velice obezřetně, obratně zahladili své stopy, obsadili polárnický domek a skryli se uvnitř. Ponorky se ponořily až na dno sousední zátoky, kde čekaly na povel k vynoření. Signálem k němu měl být výbuch dvou granátů, hozených do vody. Za této situace se Buchtijarov dostal do léčky, byl odzbrojen, zajat a okamžitě podroben výslechům, které vedl tlumočník-inženýr, který se před válkou plavil na lodích sovětské severní námořní paroplavby. Buchtijarov při výslechu nic neprozradil, zatímco tlumočník Němců, který byl přesvědčen, že zajatec nemůže utéci, byl mnohem sdílnější. Tak se naopak Buchtijarov dozvěděl některé detaily o zničení hydrografické lodi i minolovky TŠČ-120, i o tom, že Němci naopak ztratili v Karském moři nedávno jednu ponorku. Nejdůležitější informací byla ovšem obsáhlejší zmínka o tom, kde v Karském moři především operují německé ponorky a kudy do tohoto moře nejčastěji pronikají. Buchtijarov však nezůstal pasivní, riskoval život a při první příležitosti utekl ze stanice neozbrojený a bez potravy do tundry. Věděl, že nejbližší polární stanice je vzdálena 110 kilometrů cesty arktickou pustinou, ale dokázal vše překonat a informovat štáb Bělomořské flotily o německém výpadu. Díky jeho odvaze zůstal naživu i jeho kolega Nagajev.

==========

Zbytky německých meteorologických aktivit v sovětské Arktidě byly Rusy objevené až několik let po roce 1945. Byly sice značně zdevastované – sněhem a ledem, drsným počasím i řáděním ledních medvědů – ale někde stále ještě hrozily smrtí… Kolem bývalé stanice „Schatzgräber“ bylo totiž stále malé minové pole! Bylo odstraněno dokonce až v létě roku 1990, kdy norská polární historička Susan Barr předala mapu rozmístění min ruským úřadům. Tuto mapu vlastnil do té doby bývalý účastník mise „Schatzgräber“ Rudolf Garbaty (Garbatý?)…

==========

Na straně druhé se Dege snažil svým mužům zdejší sparťanský život různě „osladit“ i příděly alkoholu. Jeho mise měla pro tento účel relativně velké zásoby holandských likérů a kořalek od firmy Bols a především však oblíbené německé pálenky „Steinhäger“. Historie této pálenky má kořeny až kdesi v 15. století a je spojena především s městečkem Steinhagen, kde rod Schlichteů od roku 1766 začal vyrábět později celkem populární jalovcovou pálenku. Tento nápoj o objemu 38 % alkoholu svou chutí připomíná naši borovičku a na Haudegenu se stal jedním ze symbolů spojení posádky této základny s jejich domovem v Německu. Zásoby alkoholu byly propočteny s německou pečlivostí na měsíční dávku na muže, která obnášela – 3 litry červeného vína, 1,5 litru koňaku, 1 litr Steinhägeru a 0,75 l jiného likéru. Znamená to, že milovníci dobrého pití zde na 80. rovnoběžce příliš nestrádali, protože jejich mise měla měsíčně vyhrazeno celkem 75 litrů alkoholu!

==========

Zmíněného „dne bez ledu“ 3. března 1945 dorazil také z nadřízeného velitelství „Marinegruppe Kommando Nord“ v Norsku telegram s pokynem, aby Dege nahlásil stav zásob, zdravotní situaci skupiny a seznam potřebných doplňků pro doplnění stanice v zájmu její další činnosti v novém zimním období. Tehdy si Dege postěžoval v radiotelegrafické odpovědi, že například chléb a sušené brambory jsou již prakticky k nepotřebě. Zřejmě však šlo spíše o averzi na potraviny, které se svou častou spotřebou skupině znechutily, protože o 21 let později v srpnu 1966 navštívil opuštěnou základnu Haudegen v rámci expedice stockholmské univerzity kanadský geolog Western Blake, který ochutnal zachovalé bochníky žitného chleba a prohlásil je i po tolika letech konzervování za vynikající!

==========

Již v úterý 8. května 1945 bývalá Wettertrupp „Haudegen“ začala prostřednictvím své vysílačky vysílat meteorologické zprávy v otevřené řeči jako nová součást globální povětrnostní sítě coby „Stanice X02“. Začínal nový život, opuštěný polárník si může vybavovat pařížské bulváry či kanály v Benátkách, ale nikdy nezapomene zkoumat zvláštní svět arktické přírody. Již 15.

==========

Potom však přišel květen, který rázně zamíchal i situací na Haudegenu. Nejdříve ve středu 2. května 1945 dorazila na stanici radiodepeše o Hitlerově smrti! Všechny zpráva zdrtila. Náčelník radistů Obermaat Heinrich Ehrich spontánně vyvěsil před stanicí na stožár vlajku s hákovým křížem. Všichni jsou zamlklí a s obavami čekají, jaké další Jobovy zprávy sem ještě z jihu dorazí. Porážku Německa si z nich nepřeje nikdo, ale je jasné, že zpráva o ní i sem dorazí zřejmě velice brzo… K tomu skutečně došlo již o pět dní později, když v pondělí 7. května 1945 v 19.35 hod. dorazila na stanici z Tromsö radiodepeše, která hovořila zcela jasně: Válka skončila. Všechny trhaviny a tajné dokumenty zničte. Veškeré další údaje o počasí nyní vysílejte nezašifrované… Poražení vojáci chvíli nevěřícně mlčí a potom apaticky otevřou láhev Steinhägeru. Po letech tuto situaci bude charakterizovat Siegfried Czapka: „Žádný sekt! Cítili jsme se jako poražení a v této situaci se nahořklý Steinhäger určitě nejlépe hodil…“ Život mladých mužů však byl teprve na samém začátku a tak brzy na to Dege zavedl do dosavadní soustavy svých přednášek nové a nečekané téma – hovory o demokracii. Slouží mu to však plně ke cti, protože tím opět potvrdil, že prakticky nikdy za ty dlouhé měsíce pobytu v arktické pustině neztratil pocit odpovědnosti za vývoj svých o generaci mladších podřízených, kteří podstatnou část svého dosavadního života prožili v Hitlerově režimu. Již v úterý 8. května 1945 bývalá Wettertrupp „Haudegen“ začala prostřednictvím své vysílačky vysílat meteorologické zprávy v otevřené řeči jako nová součást globální povětrnostní sítě coby „Stanice X02“.

==========

Konečně 25. srpna 1945 svitla zapomenuté meteorologické základně na konci světa naděje na návrat domů, když sem z Norska dorazila radiodepeše s dlouho očekávanou zprávou o možnosti evakuace zpět do Evropy prostřednictvím norské lodě Blaasel, která měla připlout 3. září. Tak se i skutečně stalo. Byl nejvyšší čas, protože se rychle blížila zima, která by zde skupinu mohla uvěznit na mnoho dalších měsíců. Norská loď na lov tuleňů Blaasel zakotvila nedaleko základny a druhý den ráno její poněkud rozpačitý či zaskočený kapitán Ludwig Albertsen po kávě a skleničce šňapsu absolvoval formální vojensky provedenou kapitulaci německé základny, během níž mu Wilhelm Dege obřadně předal svou pistoli a jeho muži pušky a samopaly.

==========

Meteorologická měření Degeho tým ukončil 5. září 1945. Druhý den odplul na norské lodi do zajetí. Všechny zásoby, knihy, šatstvo a další materiál potřebný pro nouzové přežití v těchto mrazivých končinách byly ponechány v zabedněné chatě pro případ, že by byly v budoucnu k užitku někomu, kdo by v okolí ztroskotal. Do norského Tromsö dopluli norští rybáři se svými „zajatci“ 13. září 1945. Němci putovali do zajateckých táborů, zatímco jejich velitel byl transportován do Osla, kde v zajetí musel pro norský meteorologický institut napsat sérii podrobných zpráv o průběhu celé operace.

==========

Rozdělení Německa potom způsobilo, že pět účastníků jejich arktické mise prožilo zbytek svého života v komunistické Německé demokratické republice, kde se však společně každoročně scházeli, aby si zavzpomínali na jeden podivuhodně prožitý válečný rok daleko od světových bojišť na 80. rovnoběžce. Se svým velitelem a zbývajícími kamarády v druhé části rozděleného Německa se však již nikdy nesetkali…

==========

S určitou nadsázkou tedy můžeme říci, že druhou světovou válku ukončili norští tuleňáři a němečtí meteorologové.

==========


1872–1874 Rakousko-uherská polární výprava s trojstěžníkem Admiral Tegetthoff o 220 BRT a délce 38,34 m pod velením poručíka řadové lodě Karla Weyprechta objevila na severu novou pevninu, kterou nazvala Zem císaře Františka Josefa. Této výpravy se také zúčastnili námořníci z českých zemí – chomutovský rodák a 1. důstojník lodi Linienschiffsleutnant Gustav Brosch, 2. důstojník Linienschiffsfähnrich Eduard Orel z Nového Jičína, lodní topič Josef Pospíšil z Přerova a strojník Otto Kříž z Pačlavic u Kroměříže, který na výpravě 16. března 1874 zemřel a byl v zemi věčného ledu i pohřben.

==========


1909 R. E. Peary vyrazil 1. března s 6 krajany, 17 Eskymáky, 19 saněmi a 133 psy z mysu Columbia na pobřeží Ellesmerova moře k severnímu pólu, vzdálenému celkem 760 km. Jeho taktika dobytí pólu byla zajímavá, neboť Peary vytvořil několik postupových skupin. První skupina vyšla kupředu, založila zásobovací stanici a předala výzbroj další skupině, která až k tomuto bodu pochodovala bez zátěže. První skupina se vrátila zpět. Tímto způsobem zdolali celou trasu. Nejlepší psi a muži se šetřili na závěr. V poslední skupině byl tedy Peary, čtyři Eskymáci a Pearyho černošský sluha Matthew Henson. Jejich namáhavý pochod na sever skončil 6. dubna 1909 v 10 hodin dopoledne. Na pólu provedli nezbytná měření, udělali fotografii a vyrazili zpět.
==========