Donbas (Forró, Tomáš)

Donbas (Forró, Tomáš)


Zanedlouho se o úskalích nefungující rusifikace budu moci přesvědčit na vlastní uši. Jednoho dne mě četa Gruzínů doprovázela přes území nikoho na frontové linii, když první voják zareagoval na letmý pohyb pár set metrů od nás. Museli jsme vyrušit snajpra nebo průzkumníka z druhé strany. Strhne se krátká přestřelka, Gruzíni ale mají v první řadě za úkol mě chránit, a tak za krycí palby ustupují zpátky. Dříve než si uvědomím, že se na odkrytém prostranství krčím už jen já sám, čísi ruka mě zezadu strhne za neprůstřelnou vestu a odtáhne do bezpečí. Adrenalin mezi námi by se dal krájet. Voják na mě něco křičí gruzínsky. „Seš hluchej?“ tlumočí do ruštiny Giorgi. „Vždyť na tebe pětkrát zařval, aby ses stáhl!“ „Ale já gruzínsky nerozumím ani slovo. Ať příště řve rusky.“ „Jazykem okupanta? Nikdy!“

==========

O devět set kilometrů dále na východ, v luhanské továrně, se už také začíná něco dít. Miša má kancelář kousek od šéfovy. Stačí nechat otevřené dveře a sledovat ten zvláštní úkaz, který se od začátku Majdanu opakuje skoro každý den: sám nejvyšší šéf podniku s patnácti sty zaměstnanci všechny shromažďuje ve výrobní hale na jakási politická školení. Během nich jim trpělivě vysvětluje situaci v zemi a potom je dlouho straší budoucností. Když prý vzpoura na Majdanu ovládne celý stát, fašisté ze západu Ukrajiny dnes ovládnou hlavní město, zítra Donbas a s ním i jejich rodnou ruštinu, kulturu a zemi a pak ji zaprodají cizincům. Miša kolem nich každý den prochází, když se vrací z práce. Na náměstí demonstrují dělníci z jeho továrny společně s horníky a lidmi z přilehlých, ještě chudších oblastí, které sem svážejí autobusy. Organizátoři nosí demonstrantům vodku a klobásy, ale funguje to i naopak. Kdo pracuje jako dělník v továrně Mišova šéfa a nekřičí na náměstí, že nechce Evropu, Majdan a fašisty, může se zítra ocitnout bez práce nebo zchudnout o jeden měsíční plat.

==========

V Kyjevě se tedy protestuje na Majdanu a v Luhansku vzniká Antimajdan. Postupně se rozšiřuje do všech měst na východě Ukrajiny, kde má Strana regionů nějaké slovo. Po Luhansku přicházejí na náměstí dělníci v Doněcku, Charkově, Mariupolu, Oděse a dalších městech. Ty iniciativnější odvážejí do Kyjeva, aby se rvali s prodemokratickými demonstranty na Majdanu.

==========

Na Donbasu tehdy zkrátka převládala mentalita sovětského dělníka, který obětoval práci celý život a očekává za to klid, mír a splnění základních životních potřeb. Místní obyvatele nepřivedly na shromáždění Antimajdanu žádné ideje ani velké cíle jako v Kyjevě. Přiváděl je tam důsledně přiživovaný strach, že ti ze západu Ukrajiny se spikli proti nim: proti jejich ruskému jazyku a kultuře, proti jejich prezidentovi i proti dědictví socialismu. Demonstrace na Majdanu pro ně nejsou symbolem ekonomických reforem a boje za Evropu, ale ukrajinských nacionalistů ničících Leninovy a Stalinovy sochy.

==========

Lidé na Donbasu pocítí skutečný hněv, až když z Kyjeva přivezou jejich chlapce. První příslušníci policejních jednotek Berkut, kteří na Majdanu zahynuli při násilných střetech s demonstranty, pocházejí shodou okolností právě z Donbasu. Místní je pochovají jako hrdiny. Na proruském Donbasu se k hněvu přidává strach: Takže ti na západě přece jen stojí proti nám. Přece jen jsou to fašisté.

==========

Sedíme spolu v prázdné luhanské kavárně, pijeme čaj a Nedoves vzpomíná na ten neklidný rok. K čemu to všechno bylo dobré? Muž ve středních letech nosí západní sportovní oděv, na jaký by jeho zaměstnancům nestačily tři měsíční platy, trvá však na tom, že Antimajdan organizoval kvůli nim. Místní lidé jsou podle něj spjatí s ruským národem a kulturou a ukrajinští nacionalisté jim to všechno chtěli vzít. Majdan prý byla jen špička ledovce, za kterou byly evropské peníze, západní nevládní organizace a americké tajné služby. Byla to konspirace, říká. A Rusko? Rusko se podle něj zapojilo až potom. Na začátku byli místní – všemocní otcové Donbasu, takoví jako on. A ti jen hájili vlastní zájmy proti těm druhým. Co přesně jeho slova znamenají, není těžké si domyslet – proevropský Majdan znamenal pro místní oligarchy, propletené s ruským byznysem a mafií, konkrétní ekonomické hrozby.

==========

Velká část donbaské populace se totiž nikdy úplně nevyrovnala s pádem komunismu, s nímž zmizely sociální jistoty, bezplatné pionýrské tábory a jednota všech národů v největší zemi světa. Na politicky nestabilní Ukrajině hledající vlastní národní identitu se v posledních letech cítili jako cizinci. Nic na tom nezměnilo pětadvacet let nezávislosti a křehké demokracie, protože Donbas, oblast horníků, dělníků a propuštěných kriminálníků ze všech koutů sovětského impéria, vůbec netoužil po svobodě. Toužil po tvrdé ruce státu, po jeho péči a především – po lidské důstojnosti.

==========

Miša jednoho dne sedí se svou nastávající manželkou v centru Luhansku a sleduje, jak k domobraně Antimajdanu přijíždí kolona osobních aut s ruskými poznávacími značkami. Vystupují z nich muži v černých uniformách bez označení, v neprůstřelných vestách a se samopaly a místním dělníkům suverénně rozdělují úkoly, rozmisťují je po městě a vyplácejí jim žold. Miša volá svému známému policistovi. „Drž hubu a zmiz odtamtud. To je FSB,“ uslyší v telefonu přiškrcený kamarádův hlas.

==========

Miša vzpomíná na jeden z posledních rozhovorů se svým šéfem. „My jsme to takhle nechtěli, Mišo,“ řekl mu tenkrát. Chtěli prý zůstat na Ukrajině a tamty v Kyjevě jen tak trochu postrašit, ať se klidně otevírají té své Evropě, ale ať jim na Donbasu dají autonomii. Mohli by dál obchodovat s Ruskem a zároveň se Západem. Jenomže potom toho využil Putin a byl to on, kdo je ovládl. A teď už je všechno v hajzlu. Ukrajina i Donbas.

==========

Jestliže se státní administrativa vzdala bez boje, běžní občané jsou evidentně daleko větším problémem. První proukrajinský mítink se odehraje v Doněcku 4. března, o den později další a na něm už žádá jednotu s Ukrajinou 7 000 místních obyvatel. Proruské síly odpovídají na odpor veřejnosti násilím. Policie, která má demonstraci 4. března chránit, se v jednu chvíli rozestoupí a demonstranty s ukrajinskými vlajkami napadne asi tisícovka svalnatých chuligánů, „titušků“, z okolí Doněcku. Další demonstrace se koná 12. března, na Bohdana a jeho skupinu někdo střílí ostrou municí, ale navzdory tomu policie zatkne právě je. O den později při podobné demonstraci zahyne Čerňavskyj a o pár týdnů později, 17. dubna, se v řece najde tělo obecního zastupitele Horlivky Vladimira Rybaka s rozřezaným břichem. Těsně předtím, než zmizel, se ve svém rodném městě pokusil stáhnout vlajku separatistů.15 Poslední ukrajinský mírový pochod v Doněcku se koná 28. dubna, ten ale kvůli útokům proruských militantů nikdy nedorazí do cíle.

==========

Valéra přesto nelituje. Ani toho, že se z úspěšného obchodníka stal kvůli válce chudákem, ani že tenkrát před třemi lety prolili krev kyjevských fašistů z Pravého sektoru. „Valéro, to ale nebyli lidé z Pravého sektoru a nepřišli sem z Kyjeva. Byli to Doněčané jako ty.“ „To je jedno,“ odpoví jinak mírumilovný mladík. „Neměli tu provokovat.“ Tento příběh dnes v Doněcku i Luhansku poslouchám pořád dokola. Někdy v něm figurují džípy ozbrojených radikálů, jindy desítky autobusů krvelačných demonstrantů z Majdanu. Akorát že je nikdo neviděl na vlastní oči. Z toho období existují tisíce veřejných autentických videí od aktivistů z obou stran i od běžných kolemjdoucích. Je na nich vidět každá demonstrace, obsazování administrativních budov, pouliční bitky i konfiskování civilních aut, nikde ale nejsou zachyceni masové ukrajinské útoky ani jejich ozbrojený odpor – jestli se tedy za provokaci nepovažuje mávání vlajkou země, ve které žijete.

==========

Během návštěvy Doněcku v červnu 2018 sedím s Gubarevem v luxusní vinárně, kam mě pozval na schůzku. Hned v prvních minutách smete ze stolu všechno, čemu dodnes věří jeho spoluobčané: „Pravý sektor že měl ohrožovat Doněck? Nikdy. To absolutně není pravda.“ Gubarev se přitom nevinně usmívá, jako by nevěděl, že šlo o jednu z hlavních lží šířených ruskými televizními stanicemi, díky nimž se lidé jako on dostali k moci. Vzápětí s odzbrojující upřímností odhaluje i podstatu mocenského boje mezi nimi a Janukovyčovou Stranou regionů. Říká, že tehdejší místní elita ve skutečnosti bojovat proti Ukrajině nechtěla. To jen lidé jako on, Gubarev, chtěli Donbas jako součást Ruska. A tamti? Mnozí z nich dnes žijí v Kyjevě a pořád dokola opakují, že Donbas patří Ukrajině. „Když jste tedy (v březnu 2014) obsadili budovu administrativy, byl to útok proti Ukrajině, nebo proti vašim oligarchům?“ „Proti oběma. Strana regionů nebyla dostatečně radikální a už jsme je nepotřebovali. Už tenkrát jsme měli zbraně a čekali jsme, že nám přijde na pomoc ruská armáda. Všechno jsme začali organizovat sami.“ „Předtím jste byl jen obyčejný živnostník, a najednou jste dokázal řídit region se šesti miliony obyvatel?“ Gubarev se sebevědomě usměje. „Říkám tomu deset dní, které změnily Donbas. Ale abych řekl pravdu, ani sám nevím, jak se to podařilo. Ti před námi prostě ztratili moc a my jsme vyhráli.“ „Ale možná vám někdo pomáhal, ne? To jste neměli vůbec žádné kontakty s Ruskem?“ „Vůbec. Když mě pustili z vězení, zavolal mi Putinův poradce a řekl, že podporuje náš boj proti ukrajinským fašistům.“ „Nějaké zbraně vám ale poslali? Tanky a těžkou techniku?“ „O tom já nic nevím, absolutně nic.“ V tu chvíli mému společníkovi zmrzne úsměv na rtech.

==========

Odkud se tedy v lidech na Donbasu vzaly rozhořčení a strach – emoce potřebné ke spuštění etnického konfliktu? Jednou z odpovědí je, že ačkoli tu (na rozdíl od Kosova) žádné masové vraždy spáchány nebyly, úplně stačí přesvědčení místních obyvatel o tom, že k nim docházelo. Jejich emoce tak vznikly na základě jejich představ přesně tak, jak to popisuje Petersen. A jak tyto představy vznikly? Do jisté míry se o ně postarala proruská média a masivní dezinformační kampaně, systematicky šířící falešné zprávy o vraždění rusky mluvícího obyvatelstva Ukrajinci. Andrej, zakládající důstojník ukrajinského dobrovolnického pluku Kyjevská Rus, si z prvních týdnů války vybavuje vesničany, jejichž obce právě osvobodili od separatistů. Jednoho dne jejich auto zastaví stará žena a křičí: „Vypadněte odtud, fašisti prokletí!“ Tehdy se mu ještě zdá, že to všechno je jen jeden velký omyl, a ženu pak navštíví u ní doma. Vychází najevo, že o existenci armády ukrajinských fašistů je upřímně přesvědčená, stejně jako její okolí, a má z ní smrtelnou hrůzu. Vesničanka se na konci návštěvy přizná, že jeden z jejích synů právě zahynul na straně proruské armády a další v ní pořád ještě slouží. Jejich obětování vnímá jako obranu před hrozbou z Ukrajiny. Během rozhovoru sedí v jejím obývacím pokoji ve chvíli, kdy v televizi běží reportáž hlavní ruské veřejnoprávní stanice o Donbasu. Dokument působí profesionálním dojmem. Vystupuje v něm žena středního věku, která podle vlastních slov zrovna utekla ze Slovjansku poté, co ukrajinští vojáci před jejíma očima na jednom náměstí ukřižovali tříleté dítě a následně ho rozřezali nožem. Andrej nepochybuje, že slzy a hrůza jeho společnice byly při sledování reportáže zcela autentické. A je úplně jedno, že reportáž byla ve skutečnosti jeden velký podvod, který po odvysílání pobouřil nejen ruské novináře, ale i samotné obyvatele Slovjansku.21 A potom už se Andrej nedivil ničemu. Stávalo se, že při rozdávání humanitární pomoci si od nich civilisté vzali jídlo, a vzápětí na ně navedli nepřátelské dělostřelectvo.
==========


Zkusme ale porozumět tomu, jak se lidé na Donbasu začali cítit natolik odlišní od zbytku země, že bylo možné mluvit o etnickém konfliktu. A to přesto, že v doslovném smyslu je něco jako etnická válka na Donbasu fikcí, protože k ruské národnosti se tam přihlásila sotva třetina obyvatel22 a mnohé z významných postav proruského hnutí odporu a separatistických ozbrojených sil jsou etničtí Ukrajinci. A platí to i naopak: v řadách ukrajinské armády a dobrovolnických jednotek bojují stovky etnických Rusů. Na druhou stranu je pocit „jinakosti“ obyvatel Donbasu faktem, který běžně potvrzují oni sami, stejně jako lidé žijící v ostatních částech Ukrajiny, pokud se k Donbasu vyjadřují. Tato jinakost se skládá z několika faktorů. Hlavním je ruskojazyčná kultura a silná kulturní i emocionální spjatost s Ruskem a Sovětským svazem. Další zvláštností Donbasu je, že se jeho obyvatelé identifikují s ním jako regionem, a ne s Ukrajinou jako celkem. Už zdánlivě jednoduchá otázka, kým se cítí být, je často přivádí do rozpaků. Nejčastější odpovědí ale je: „Doněčan“, „Luhančan“, „jsem z Donbasu“. Starší lidé nejednou dodávali, že se stále cítí být „sovětskými lidmi“. Podle jiného ukrajinského badatele Jaroslava Hrycaka, který před válkou porovnával identitu obyvatel Doněcku a západoukrajinského Lvova, se až 69,5 procenta Doněčanů primárně identifikovalo se svým regionem, a ne s Ukrajinou jako státem.

==========


Jejich vlastní politici z Janukovyčovy Strany regionů navíc mezi lidmi šířili pocit, že se na nich zbytek Ukrajiny dopouští křivdy. Využili k tomu mýtus, že Donbas je hospodářsky nejdůležitějším regionem Ukrajiny a že mozoly donbaských dělníků a horníků živí celý padesátimilionový stát.23 Je to výraz již zmiňované skupinové emoce rozhořčení, že východ je zbytkem Ukrajiny diskriminován a vykořisťován.

==========

Pro menší Gruzii je také typický po staletí trvající odpor vůči ruské a později sovětské moci. Podle studie gruzínské politoložky Nino Kemoklidzeové bylo v sedmdesátých letech v důsledku silné disidentské aktivity v zemi nasazeno v přepočtu na obyvatele více agentů KGB než v kterékoli jiné republice SSSR. Na rozdíl od velké Ukrajiny tu však moskevská vláda neprováděla tak masové zabíjení a takovou rusifikaci. Nástrojem nátlaku byl právě etnofederalismus. Na území Gruzie vznikly hned tři autonomní oblasti, které měly omezovat mocenské ambice většinového gruzínského národa. Dvě z nich leží na hranicích s Ruskem – Abcházie a Jižní Osetie.

==========

Jako byl Donbas privilegovaným průmyslovým regionem v rámci celého impéria, tak i v Gruzii měli Abchazové a Osetinci výjimečné vztahy s Moskvou. Díky tomu vzdorovali hlubší integraci v rámci Gruzie a udrželi si výrazný politický vliv i pocit sounáležitosti se Sovětským svazem.29 Pro gruzínskou vládu naopak existence těchto malých mocenských center na jejím území představovala hrozbu. Jak už jsme zmínili, tento základní princip etnofederalismu – „Rozděl a panuj“ – ovšem funguje, pouze dokud existuje autorita schopná ho prosadit.

==========

Jeden z autorů zkoumajících rozpad Sovětského svazu, politolog Thomas Goltz, mezi ně počítá ještě Estonsko, jehož proruský region se na počátku devadesátých let také pokusil o získání autonomie. Goltz konstatuje: „Jak se zdá, ruská politika je založená na tiché hrozbě roztržení států, které se snaží o opuštění orbitální dráhy Moskvy. Uskutečňuje se prosazováním (politické) nezávislosti místních menšin na úkor teritoriální integrity existujících států.“ A následně dodává: „… Podobné náznaky (týkající se působení ruské menšiny) lze zaznamenat na východní Ukrajině.“30 Jeho text vznikl v roce 1993, více než dvě desetiletí před konfliktem na Donbasu.

==========

Klíčovým momentem pro pochopení ukrajinské války je tak skutečný, nefalšovaný strach. Antimajdan, ruská propaganda, později i zbraně a vojáci – to všechno mohlo fungovat až poté, co sami lidé uvěřili, že jim hrozí vážné nebezpečí. Ukrajina nedávala během pětadvaceti let své existence vlastním obyvatelům pocit bezpečí ani možnost rozvoje, nedokázala je přesvědčit o budoucích perspektivách ani vybudovat jejich společnou identitu navzdory jazykovým a etnickým rozdílům. A teď dokonce část těchto obyvatel přesvědčila, že se stala jejich nepřítelem. Jestliže Rusko při svých vojenských dobrodružstvích v zemích bývalého Sovětského svazu vždy hledá záminku pro intervenci a křečovitě se snaží zachovat zdání postoje velkodušného a neutrálního arbitra, na Donbasu nebylo potřeba žádnou hledat. Poskytly ji samotné dějiny postsovětské Ukrajiny, které vyústily do revoluce na Majdanu.

==========

Ukrajina ale zase nebyla jediná. Identické protesty probíhaly i v ostatních postsovětských republikách, které se od devadesátých let staly oběťmi ruské hybridní války, a to s podobným výsledkem. Jejich pokusy o budování státní identity, nezávislé na ruském vlivu, trestal Kreml tak, že proti nim mobilizoval jejich vlastní národnostní menšiny. A stejné je to v případě Donbasu, kde Rusko využívá už existujících etnických animozit a pomáhá je vyostřit do otevřených válečných konfliktů, které mu následně slouží jako záminka k otevřené vojenské intervenci.

==========


V případě první gruzínské války proti Osetii začalo eskalovat napětí dokonce ještě před pádem komunismu. Mohla za to politická obleva spuštěná Michailem Gorbačovem. Jakmile etničtí Gruzíni pocítili svobodu mluvit nahlas o svých národních aspiracích a averzi vůči Sovětskému svazu, jejich autonomní regiony zareagovaly podobnou averzí proti Gruzii. Desetitisíce Abchazů žádaly už v březnu 1989 v ulicích oddělení Abchazské autonomní republiky od Gruzie a její připojení k Ruské SSR. Gruzie pak prochází rychlou proměnou. Vlivný radikál Zviad Gamsachurdia v tu dobu přebírá hitlerovskou rétoriku, mluví o „etnogenetice Gruzínů“ a o vyloučení národnostních menšin z politického života. Veřejné protesty jeho stoupenců bývají namířené nejen proti ruskému imperialismu, ale i proti abchazské a osetinské menšině. V dubnu 1989 jednu z takových demonstrací zpacifikovala v Tbilisi sovětská armáda. Zabito bylo devatenáct civilistů, z nichž naprostá většina byly ženy. Jedna z nich byla doslova ubita k smrti. Po této masové vraždě gruzínských dívek se veřejné mínění v zemi prudce zradikalizovalo. Na konci roku 1989 bylo pro nezávislost země na SSSR osmdesát devět procent Gruzínů,36 což byl absolutní rekord v rámci celého východního bloku.

==========

Je vidět, že ke vzniku etnických konfliktů v Gruzii nebyly zapotřebí ruské tajné služby. Ty je dokonce v prvních momentech ani nedokázaly kontrolovat. Problémy mezi národy na tomto území existovaly už dlouhá staletí a jejich dalším katalyzátorem se stal sovětský politický systém. Stejně tak v případě Ukrajiny existovaly předpoklady pro rozvoj společenského konfliktu minimálně od rozpadu SSSR. Právě to je však jedním z přírodních zákonů ruského světa: interní problémy zemí, které nedokážou vyřešit jejich vlády, dovede Moskva využít ve svůj mocenský prospěch.

==========

Po gruzínské ofenzivě začaly z jiné části Kavkazu kontrolované Ruskem proudit do Abcházie nové vojenské jednotky a zbraně, které průběh války rychle zvrátily. Jejich čečenského velitele Basajeva prohlásili za hrdinného obránce proruské Abcházie proti Gruzii, ovšem už za pár let, během čečenských válek, se stal ironií osudu ruským veřejným nepřítelem číslo jedna.

==========

Když v roce 1993 mladý Mamuka a jeho jednotka v Abcházii složili zbraně, eskortovali je do vězení pro válečné zajatce. Nepomohl mu ani jeho nízký věk, tlak Červeného kříže, ani mezinárodní komise pro vyšetřování válečných zločinů, jejíž představitele k němu vůbec nepustili. Během následujících tří měsíců, jež zbývají do konce války, budou Mamuku, který ještě není plnoletý, jeho otce a další gruzínské vojáky mlátit, odpírat jim ošetření válečných zranění, mučit je hlady a vodit je před popravčí čety, aby je zlomili. Vzpomíná si na různé dozorce. Někteří ho preventivně zkopali pokaždé, když procházeli kolem jeho cely; další ho naopak chtěl přijmout do vlastní rodiny, avšak Mamuka se okamžitě pokusil o útěk a vrátili ho do vězení. Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal.

==========

O míře improvizace svědčí i to, že drtivá většina bojovníků zpočátku nedostávala ani žold. Bojovali za příslib majetku a domů abchazských Gruzínů, vražděných, znásilňovaných a vyháněných vlastními sousedy i novopečenými vojáky.46 Z Abcházie před boji uprchne více než 200 000 lidí.

==========

O lidech, kteří o dvacet let později, už na Donbasu, obsadili jeho město, neví nic ani muž s přezdívkou Meklaud. Je začátek dubna 2014 a po nepokojích a okupaci budov v Doněcku a Luhansku přicházejí protesty a po nich i zbraně také k nim do Kramatorsku. Háček je v tom, že ozbrojenci, kteří se prohlásili za obránce města, nepocházejí odtud. Naprostá většina obyvatel Kramatorsku navíc nechápe, před čím je vlastně přišli chránit.

==========

Naopak Meklaud žije v Kramatorsku už léta. Je mu hned jasné, proč sem museli „obránce“ importovat – z obdobných důvodů jako v Abcházii. Kramatorsk byl odjakživa proukrajinský a jednoduše tu nenašli dostatek lidí ochotných bojovat za jejich zájmy. Navzdory těmto pochybnostem Meklaudovi síla a přesvědčení nových vládců města očividně imponují. Ozbrojenci mu vyprávějí o novém státu s názvem Novorusko, který sjednotí východní Ukrajinu a zbaví ji korupce i oligarchů. Za pár týdnů se k nim Meklaud přidává jako dobrovolník.

==========

Jenomže Meklaud od začátku nebyl vyděšený, není civilista ani dobrovolník a k separatistům se ze zvědavosti nepřidal ani náhodou. Jeho zvláštní přezdívka je ve skutečnosti bojové jméno – je totiž bývalým příslušníkem ukrajinské vojenské rozvědky. Navzdory dezintegraci armády a bezpečnostních složek na jaře 2014 vykonává společně se známými na vlastní pěst diverzní akce proti separatistům. Když jsou do Kramatorsku konečně nasazeny speciální jednotky SBU Alfa a Omega, bojuje maskovaný po jejich boku o strategické budovy. A potom dostává nové rozkazy. Meklaud se má naoko proměnit ve vyděšeného civilistu, který se ze zvědavosti přidá k separatistům.

==========

Meklaud s nimi zůstane měsíc. Za tu dobu důkladně rozkryje síť jejich bojových stanovišť, mapy vznikajících frontových zákopů, ale i finanční toky směřující z místních poboček ruských bank. A hlavně vertikální i horizontální systém velení.

==========

Podobně to zpočátku vypadalo i v Charkově, třetí metropoli východní Ukrajiny. Působil tu známý klub smíšených bojových umění MMA Oplot (Pevnost) pod vedením Jevgenije Žylina. Ze svých svěřenců, což byli většinou chuligáni mlátící demonstranty na kyjevském Majdanu, vytvořil proruský bojový pluk. Ten se po neúspěchu separatistů v Charkově přesunul do Doněcku a někteří jeho členové se stali vedoucími postavami tamní separatistické vlády.

==========

Pro další je boj za separatisty čistě záležitostí peněz. Jednak jde o lidi z vyšších úrovní velení, jednak o místní donbaskou spodinu. Alkoholici, narkomani a další zoufalci jsou ochotni za pár tisíc hřiven vypíchnout oko i vlastní matce. Meklaudův popis potvrzují svědectví dalších ukrajinských vojáků a důstojníků, kteří v dobytých zákopech nacházeli injekční stříkačky a občas i celé skupinky separatistů zpitých nebo zfetovaných pod obraz.

==========

Český bojovník na straně separatistů s přezdívkou Kavkaz vzpomíná, že když do jejich jednotky na frontové pozici převeleli tři nové místní, z erární lékárničky začalo mizet morfium a protišokové látky. Sám Kavkaz přistihl jednoho z nich, jak si právě vstřikuje do žíly injekci z lékárničky. „Už předtím jsme ty tři chytili při krádežích nebo fetování, takže velitel je nakonec poslal na výzvědy a bylo to vyřízené.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Velitel měl mapu minových polí. A poslal je na výzvědy právě tam. Ani jeden z nich se nevrátil.“

==========

Na Donbasu říkají ruským poradcům kurátoři. Hybridní válka má několik striktních pravidel a jedním z nich je právě podprahové působení – řádná ruská armáda zasahuje jen v případě, když je to skutečně nevyhnutelné, a nikdy se nemísí s místními jednotkami ani s formacemi, jako byly Jihovýchodní armáda nebo Vostok. Ale i když si Rusko většinou nemůže dovolit zasahovat v potají dobytých koloniích přímo prostřednictvím svých vojáků, bez jeho oddaných a vycvičených důstojníků nemá žádná vojenská operace šanci na úspěch.

==========

Na rozdíl od brutálních čečenských žoldnéřů nebo rabujících místních dobrovolníků na ruské důstojníky vzpomínají proruští vojáci a civilisté žijící na okupovaných územích s úctou. Od běžných důstojnických kádrů mezi separatisty se podle nich odlišovali nejen špičkovým výcvikem, ale i osobní morálkou a kulturním vystupováním. Jeden z proruských bojovníků si v rozhovoru vybavuje situaci, kdy se místní separatističtí velitelé se svými jednotkami pokusili vyrabovat průmyslové stroje v továrně ve městě Makijevka u Doněcku. Rabování zastavil až jejich ruský velitel s bojovým jménem Varjag (Viking), který dal na ozbrojence před branou továrny namířit těžké zbraně. Můj respondent při tomto incidentu obsluhoval Varjagův kulomet a podle jeho slov byl důstojník připraven v případě, že se rabující muži nestáhnou, zahájit palbu. Varjag se jmenoval občanským jménem Alexandr Matjušin, v Doněcku sloužil ve 100. brigádě jako plukovník, i když v Rusku měl hodnost generála. Bojovník vzpomíná, že „po pár měsících bojů na Donbasu cítili největší zklamání z vlády separatistů a z jejich krádeží znárodněného majetku právě ruští důstojníci, kteří o tom věděli nejvíc“. To nevyhnutelně vedlo ke sporům. Je známo, že mnozí ruští kurátoři čelili stížnostem a udáním místních velitelů, a tak je po utichnutí nejtěžších bojů buď odvolala Moskva, nebo odešli na vlastní žádost. Zlomová situace nastala v noci na 9. ledna 2016, kdy byl v Doněcké oblasti snajprem zastřelen zástupce velitele téže 100. brigády, plukovník Jevgenij Kononov s bojovým jménem Kočka.67 Ačkoli místní propaganda z atentátu okamžitě obvinila ukrajinské diverzanty a OBSE, četní důstojníci 100. brigády po vraždě s hořkostí ukazovali prstem na doněcké velitele, které Kononov údajně opakovaně kritizoval za jejich zločiny.68 On sám se narodil v Bělorusku, do Ruska se přestěhoval až v dospělosti a před vstupem do armády v obou zemích seděl ve vězení za loupeže a krádeže.69 Po Kononovově vraždě se měl podle proruských respondentů odchod kurátorů z Donbasu ještě urychlit.

==========

Tento zpravodajský důstojník tvrdí, že Rusové měli pro Donbas připravený skvělý taktický plán pro jednotlivá města, ale žádnou dlouhodobější strategii. Po masivním nástupu ukrajinských sil proto dělali čím dál více chyb. I proto se domnívá, že úkolem kurátorů nebylo dobytí Donbasu a že jeho anexi Putin nikdy neměl v plánu. Cílem skryté ruské intervence měla být pouze destabilizace oblasti a kolaps ukrajinské administrativy, aby byla vláda v Kyjevě nucena přiznat Donbasu autonomii. Skrze ni pak Putin mohl vyvíjet tlak na ukrajinskou vládu, legálně ovlivňovat výsledky voleb a v případě potřeby pokračovat v dezintegraci celého státu. Ke stejnému názoru docházejí i západní analytici, kteří upozorňují, že nejvyšší ruští důstojníci a jejich agenti jako Girkin nebo Chodakovskij byli vynikající taktici, ale ovládali jen relativně malé, na sobě nezávislé skupiny bojovníků a neměli žádné zkušenosti s řízením větších vojsk, která by byla pro udržení tak velkého území zapotřebí.

==========

V prvních týdnech konfliktu tajný ukrajinský agent Meklaud, ještě než se infiltroval do velitelského štábu Jihovýchodní armády Igora Girkina, bojoval proti separatistům na vlastní pěst. Nepřítel v té době už obsadil televizní věž Karačun u Kramatorsku, začala z ní vysílat ruská propaganda a chránil ji ozbrojený oddíl. A tak s několika známými vyhodili do vzduchu transformátor, který věž napájel. Jak říká Meklaud, vyrobit doma na koleně amoniakovou bombu pro něj byla hračka. V armádě sloužil devátým rokem. Právě tuto amatérskou a dobrovolnou konfrontaci se separatisty považuje Meklaud za okamžik, kdy pro něj osobně začala ukrajinská válka. Podobně spontánním způsobem začínají vznikat buňky odporu po celém Donbasu. Na otázku, jestli se nechtěl od začátku přidat k řádné ukrajinské armádě, velmi názorně vysvětluje, jaké v ní v té době vládly poměry. Nejprve nebylo ani kde se přihlásit, protože v ozbrojených složkách panoval chaos. Potom se ukázalo, že pro vojáky ve výslužbě, jako je on, existují právní omezení pro jejich opětovné přijetí do armády. Meklaud proto musí až do Kyjeva, kde v armádní registrační kanceláři sedí mladá úřednice a donekonečna mu opakuje, že musí nejdříve přinést svoje vojenské doklady z Doněcku. Zeptá se jí, jestli neslyšela o tom, že Doněck je obsazený nepřítelem. Když se tam vrátí, zabijí ho. Úřednice jen znuděně krčí rameny.

==========

Partyzánský odboj proti separatismu začíná prakticky v téže době jako proruská ofenziva – člen jedné z prvních improvizovaných ozbrojených skupin potvrdil, že šlo o konec března 2014. Členy takových skupin jsou většinou bývalí vojáci ukrajinské armády a příslušníci policie, stejně jako bojechtiví civilisté. Mezi podobné vlaštovky patří pluk Donbas. Jde o jednu ze skupin, s nimiž se spojil Mamuka a jeho lidé po příchodu na Ukrajinu a které cvičili pro boj v hybridní válce. Mamuka o nich říká, že „byli nezkušení a neuměli dobře bojovat, ale měli velkou motivaci“. I příslušníci pluků Donbas a Azov potvrzují, že jim s výcvikem pomáhali gruzínští profesionální vojáci.

==========

Rusko zcela správně vnímalo Ukrajinu jako slabý a zkorumpovaný stát s nefunkční armádou, nebralo ale v úvahu její důležité specifikum: skutečnou moc tu nemá volená vláda, ale bohatí a nesmírně vlivní oligarchové, kteří si mezi sebou rozdělili celou zemi. A tak když proruské jednotky, zbraně a poradci překročili ukrajinské hranice, vstoupili tím zároveň na půdu soukromých panství ukrajinských oligarchů. Zatímco se ukrajinská vláda přesně podle ruských očekávání nezmohla na odpor, reakci lokálních vladařů Kreml prostě podcenil.

==========

Mezi bojovníky na ukrajinské frontě patřili k prominentním cizincům i Adam Osmajev a Amina Okujevová. Tento čečenský manželský pár se stal legendou boje proti Rusku, Adam ještě před vypuknutím války. Adam pochází z prominentní čečenské rodiny, jeho otec zastával v devadesátých letech vysoké funkce v naftařském průmyslu, ale po nástupu Putina a jeho místního vládce Kadyrova museli Osmajevovi z Čečenska utéct. Adam se vzápětí zapojil do odboje a už v roce 2007 byl v Moskvě zatčen za pokus o atentát na Kadyrova. V roce 2012 ho v ukrajinské Oděse uvěznili znovu, pro změnu za pokus o atentát na samotného Putina.79 Adam si odsedí tři roky, během nichž zažije mučení a brutální výslechy. Potom ale přijde válka a Ukrajina ho tváří v tvář ruské agresi pustí na svobodu. Amina se narodila na Ukrajině čečenskému otci a polské matce. Během války rychle získala reputaci obávané snajperky. Při našem setkání v roce 2016 v Kyjevě nechává vyprávět hlavně manžela, ale když si vezme slovo, mluví stručně a k věci: „Jaký má pro nás tahle válka cíl? Zničit ruské impérium.“

==========

První pokus o Adamovo zavraždění zmařily ukrajinské bezpečnostní složky v roce 2016. V následujícím roce 2017, tři měsíce po našem rozhovoru, na něj zaútočili znovu. Muž, který se vydával za francouzského novináře, postřelil Adama do plic, Amina ale útočníka těžce zranila a manželovi zachránila život.83 Během třetího incidentu 31. října 2017 se jejich auto stalo terčem střeleckého útoku na silnici nedaleko Kyjeva. Amina zraněním podlehla, Adama se v těžkém stavu podařilo zachránit i napotřetí.

==========

Mezinárodní organizace už nehlásí jen válečné zločiny páchané separatisty: úřad vysokého komisaře při OSN a OBSE dokumentuje případy mučení,88 a dokonce homosexuálního násilí89 ze strany členů pluků Donbas a Azov, Amnesty International zase eviduje mučení a vraždy spáchané členy pluku Ajdar90 a dalších. Ukrajinská televize přinesla záběry z incidentu, kdy matka proruského rebela dostala od členů Ajdaru poštou balík se synovou hlavou.91 K podobnému šikanování nejbližších členů rodin bojovníků se dosud uchylovali jen separatisté.

==========

Kvůli nacionalistickým excesům hrstky radikálních dobrovolníků se navíc uzavírá kruh dějin a propagandy: v komunistické tradici Donbasu byl Západ ztělesňovaný symbolem německého vojáka-fašisty. Dnes se symbolem fašistického Západu stává Ukrajinec, před nímž musí bránit své území každý slušný člověk – toto je představa, kterou na Donbasu postupně přebírá velké množství lidí z takzvané šedé zóny, i když zpočátku jen pasivně čekali, až se nepřehledná situace uklidní.

==========

Po opuštění jednotky Pravého sektoru jsem svá zjištění z pátrání po extrémní pravici na ukrajinské frontě podrobně popsal v několika reportážích93 a konfrontoval je se zážitky židovských, muslimských, a dokonce i ruských bojovníků, kteří s tímto dobrovolnickým plukem od začátku války přímo přicházeli každodenně do styku nebo v něm přímo působili. Marnost mého pátrání nakonec překvapila i mě samotného. Mé zkušenosti nejlépe shrnul ukrajinský dobrovolník, od něhož bych podobná slova nikdy nečekal: „Fašisté v Pravém sektoru? Vy jste se zbláznil. Jen se podívejte na mě.“ Jozef Čerkašyj je přátelský ortodoxní žid s typickým dlouhým plnovousem. Od začátku války sloužil v dobrovolnickém pluku Dnipro-1, který s Pravým sektorem úzce spolupracoval. Řekl mi, že jako vojenští policisté by se o případech rasové nenávisti nebo diskriminace dozvěděli jako první, a to hlavně ve vztahu k židovské komunitě.

==========

Azov dodnes používá jako svůj symbol vlčí hák, který během druhé světové války používala Hitlerova strana NSDAP i německé vojenské jednotky. Mluvčí Azova Andrij Djačenko přiznal v roce 2015, že počet deklarovaných neonacistů v řadách tohoto pluku je 10–20 procent,95 ve skutečnosti mohl být jejich podíl ještě výrazně vyšší. Americký Kongres z toho důvodu výslovně zakázal americké armádě poskytovat Azovu výcvik nebo jinou pomoc. Azov nevyvolává v ruských médiích takovou hysterii jako Pravý sektor, zřejmě proto, že nastoupil až později a srovnatelné popularitě se netěšil ani na Ukrajině. Masové nošení fašistických symbolů členy Pravého sektoru tedy bylo čistým mediálním výmyslem, u Azova to ale bylo jinak. Existuje totiž množství dobře zdokumentovaných případů, jejichž svědky se nejednou stali i západní novináři.

==========

Azov je od listopadu 2014 součástí ukrajinské Národní gardy – jednotek spadajících pod ministerstvo vnitra – a násilné nebo neonacistické projevy jsou v ukrajinských ozbrojených silách přísně trestány a jejich pachatelé jsou propouštěni ze služby. Potvrzuje to můj ukrajinský respondent, který se představil jako Jack. V pluku Azov strávil v letech 2014 a 2015 třináct měsíců a zúčastnil se většiny rozhodujících bojů.

==========

Jack ještě chvíli přemýšlí a potom dodává: „Víš co, i já jsem byl radikál, ale potom nás v Azovu hodně prošlo důležitou proměnou. Protože jak můžeme nenávidět nějakého Gruzína nebo třeba černého Američana, kteří přijeli tisíce kilometrů kvůli tomu, aby umírali v zákopech za tuto zemi? A moji ukrajinští kámoši ze sídliště v té době seděli na gauči a chlastali pivo. Ano, po těch letech války to můžu klidně říct: ten Gruzín a černoch jsou mi bližší než mnozí moji krajané.“

==========

Luhanský byznysmen (od roku 2014 žije na ukrajinské straně) s nimi chtěl vycházet po dobrém. Přiznává, že zpočátku byl vlastně na jejich straně. Ukrajina do té doby na Donbas kašlala a podnikatel měl pocit, že noví lidé znají jejich problémy a chtějí je řešit. Měl firmu na meziměstské spoje, maršrutky. A tak jim dovolil, že s nimi mohou jezdit. Zadarmo. „A potom jsem přišel na naše parkoviště a žádný minibus tam nebyl. Volám známému z jejich ozbrojené jednotky, kterému jsem předtím ta auta půjčoval. A on mi říká: ,Tvoje maršrutky teď potřebuje republika.‘ A já na to, že jsem jim je přece dával zadarmo. A on: ,No vidíš, ale teď je potřebujeme.‘ A položil mi to. Hned dalšího dne jsem utekl do Kyjeva. Všechno buduju zase od začátku. O těch na druhé straně už nechci slyšet ani slovo.“

==========

Bývalý pracovník SBU z Luhansku: „Teď říkají, jací jsme zbabělci, že jsme se nebránili, ale operativně jsme udělali všechno, co jsme měli. Přesně jsme věděli, kdo co dělá a odkud. Rozpracovali jsme místní i Rusy a měli jsme svoje zkušenosti. Můj nadřízený ale říká, že musíme čekat, co řekne Kyjev. A tak čekáme. Všude kolem začínají obsazovat budovy, a my máme pořád čekat na rozkazy. Potom přišel velitel a řekl: ,Odevzdejte zbraně.‘

==========

Jestliže se do té doby Luhančané báli ukrajinských dobrovolníků, nové kyjevské vlády a Pravého sektoru, po leteckém útoku začali Ukrajinu nenávidět. Roman toho večera zapíná televizi a na všech ruských kanálech dávají zprávy o Luhansku, kde prý jednotka Pravého sektoru zaútočila na luhanské pohraničníky. Vzápětí mu volá jeho známá: „Romane, žiješ? Prý jsi byl u základny, když tam útočili ukrajinští fašisti?“ „Jaký fašisti? Vždyť tam útočili Čečenci z Ruska!“ „Tobě asi přeskočilo. Zapni si televizi. Všechno to tam ukázali. Byl to Pravý sektor.“ Jekatěrina Pavlovna říká, že většině svých lidí se ani nediví. V té době už prý místní i ruská média fungovala jako dokonale synchronizované, naolejované soukolí, které semlelo realitu a mysl diváků způsobem, s jakým se nikdy předtím ani potom nesetkala. A ona, šéfka tiskového oddělení Luhanské oblasti, o propagandě něco ví. „Bylo to celé řízené, promyšlené a nesmírně efektivní. Taková gigantická marketingová kampaň. Když byl někdo obyčejným člověkem žijícím ve vlastním mikrosvětě, neměl proti tomu šanci. Jednoduše ho to dostalo a nejenže tomu věřil, ale seděl před obrazovkou a vlasy mu vstávaly hrůzou ze strachu před ukrajinskými fašisty, zatímco na něj pod jeho balkonem stříleli ruští bojovníci.“

==========

Desátého července premiér separatistické Doněcké lidové republiky Alexandr Borodaj a Igor Girkin, toho času doněcký ministr obrany, na společné tiskové konferenci přiznávají, že proruské síly se ocitly v těžké situaci, a potvrzují přípravy

==========

Ukrajinská armáda s pomocí dobrovolníků začátkem léta pomalu dostává pod kontrolu i další obsazená města na východě. Velké městské aglomerace jako Luhansk a Doněck zase obkličuje ve snaze odříznout je od zásobování z Ruska. Desátého července premiér separatistické Doněcké lidové republiky Alexandr Borodaj a Igor Girkin, toho času doněcký ministr obrany, na společné tiskové konferenci přiznávají, že proruské síly se ocitly v těžké situaci, a potvrzují přípravy na evakuaci obléhaných předměstí Doněcku. Zdálo se, že dny separatistů jsou na území Ukrajiny sečteny. Na této tiskové konferenci ovšem Borodaj také tajuplně poznamená, že jednání při jeho nedávné cestě do Moskvy byla nesmírně úspěšná a že může počítat s její plnou podporou.

==========

Po útoku v Zelenopoli následovaly další. Mezinárodní investigativní skupina Bellingcat zdokumentovala sto dvacet dělostřeleckých útoků na ukrajinské jednotky s podobným scénářem, zaznamenaných od 14. července do 8. srpna 2014.115 Experti na balistiku zkoumali hlavně krátery po explozích, aby dokázali určit trajektorie raket, a následně podle nich analyzovali satelitní snímky, díky čemuž identifikovali odpalovací pozice. Jak zjistili, často se nacházely přímo na území Ruska. Jejich zjištění potvrzovala nalezená spáleniště po zážehu raketových motorů, stopy pneumatik pojízdných odpalovacích ramp, které přesně odpovídaly třídám použitého dělostřelectva, a dokonce i videa náhodných svědků.

==========

Podle průzkumů veřejného mínění se ještě v červenci 2014 až padesát procent ruských respondentů domnívalo, že je třeba poskytnout ukrajinským utečencům příznivé podmínky k životu. O dva měsíce později, v září, už si to myslelo jen čtyřicet procent z nich. Celkem sedmašedesát procent dotázaných bylo naopak přesvědčeno, že vláda už jim pomohla dostatečně, a čtyřiadvacet procent Rusů dokonce tvrdilo, že poskytnutá pomoc je příliš vysoká.121 Příliv ukrajinských imigrantů totiž způsobil v pohraničních oblastech pokles mezd, dalším Rusům se nelíbilo, že utrácejí státní peníze chybějící ruskému venkovu, který občas připomíná rozvojový svět. Sibiřské prostitutky si zase stěžují na konkurenci děvčat z Donbasu.

==========

Pracovník luhanské separatistické administrativy v soukromém rozhovoru přiznává, že dodnes neví, kdo jim tenkrát ublížil víc – jestli Ukrajina, nebo ti zpoza ruských hranic. „Ukrajinci občas stříleli z gradů, ale ti na naší straně… hned jak dostali tanky, začali je používat přímo ve městě. Představte si, že ruský tank odpálí granát a před protiútokem se hned ukryje za devítipatrový panelák plný lidí. A každý den se zahřívali střelbou na naše město z těžkých minometů.“

==========

Po porážce ukrajinských sil v Ilovajsku v létě 2014 se idea Novoruska stala hybnou silou dobývání dalších míst a Doněcká a Luhanská lidová republika fungovaly jako reálná mocenská centra. Zejména koncept Novoruska v té době přitahoval bojovníky z celého světa – tento utopický projekt spojoval vojenské, politické a kulturní aspirace prorusky orientovaných idealistů a zároveň dotvářel krystalizující identitu lidí žijících ve stínu války. Územní nároky Novoruska spojovaly všechna města a regiony odtržené od Ukrajiny do jednoho státního útvaru, jakési konfederace. Jeho stoupenci ale měli ještě divočejší ambice: dobytí pásu ukrajinského území podél Azovského moře až po Oděsu, vzdálenou více než pět set kilometrů, a získání přístupu k anektovanému poloostrovu Krym po souši. Novorusko mělo v představách o novém státě vlastní vlajku, parlament nebo ambasády v některých evropských státech. Hlásilo se k dědictví Sovětského svazu a socialismu, ale současně ke konzervatismu a pravoslavné víře.146 Zdůrazňovalo význam boje proti oligarchům a kapitalismu a základem jeho mytologie byl boj za ruský svět proti odvěkému zlu – fašismu, krvelačnému Západu a USA, jichž je Ukrajina jen slouhou a vykonavatelem temného plánu na zničení čistého ruského národa.

==========

První cíl, tedy vnitřní stabilizace, se realizoval už od léta 2014 přibližně do roku 2016. Zanechal po sobě krvavou stopu těch, kdo se mu postavili na odpor. V první řadě dochází k výměně politického vedení obou republik – každého, kdo nesplňoval očekávání Moskvy nebo vzbuzoval jakékoli pochybnosti, čekaly jen dvě možnosti: exil v Rusku, nebo násilná smrt.149, 150 To platí dodnes, o čemž by mohl vyprávět – kdyby ho nezavraždili – lídr DLR Alexandr Zacharčenko.151 Stejně brutální osud čekal neposlušné povstalecké pluky a jejich velitele. Do té doby mezi sebou pluky běžně soupeřily o kořist po vyhraných bitvách a z vyrabovaných civilních domů, odmítaly plnit rozkazy a bojovat, nebo naopak útočily na vlastní pěst i navzdory příměří a mezinárodním pozorovatelům. Z jejich velitelů se stávali všemocní vládci, přesvědčení o tom, že na území pod svou kontrolou se nemusejí nikomu zodpovídat. V Doněcku to byla například takzvaná Ruská ortodoxní armáda (ROA). Tato banda ruských nacionalistů z řad dobrovolníků často odmítala bojovat, ale ve městě a jeho okolí její členové páchali znásilnění, únosy a vraždy nevinných obyvatel. Pacifikaci ROA potvrzuje několik povstaleckých vojáků a můj respondent v civilní tajné službě DLR mluvil o tom, že jejich fyzickou likvidaci nařídili ruští poradci. Lidé v Doněcku na působení ROA dodnes vzpomínají s hrůzou.

==========

V Luhansku byla situace ještě mnohem horší. Skupin podobných ROA tu působilo hned několik a Luhansk byl během léta dokonalým příkladem anarchie. Město se potýkalo nejen s lupiči, ale pravidelně se ocitalo pod palbou samotných povstaleckých velitelů. Ti si takto mezi sebou vyřizovali účty na úkor civilních obětí a ze svých zločinů obviňovali Ukrajinu. Nezávisle na sobě to potvrzují různí luhanští civilisté, očití svědkové bojů, při nichž tyto jednotky z jejich sídlišť odpalovaly munici na jiné čtvrtě města. Pod podmínkou anonymity to potvrzuje i vysoce postavený politik luhanské administrativy, který podle vlastních slov opakovaně žádal ruské velení o okamžitý zákrok, který by ukončil utrpení místních obyvatel.

==========

Mezi nejhorší skupiny patřily v Luhansku zejména různé kozácké oddíly a skupina vedená Alexandrem Bednovem, známým pod bojovým jménem Batman. Kvůli loupežím v místních firmách i soukromých domech ho už i bývalí bojoví druhové začali považovat za obyčejného zločince a Rusko údajně požadovalo jeho likvidaci, kterou nařídil tehdejší vůdce LLR Igor Plotnickij. Jednotky LLR zaútočily na jeho konvoj protipancéřovými raketami, protože Batman v obavě o svůj život jezdil ve speciálním obrněném vozidle. Zmíněný luhanský politik popsal útok jako ukázku síly administrativy pro výstrahu ostatním neposlušným velitelům. Batmanovo auto zasáhli kvůli silnému pancíři hned několikrát, a nakonec do proražené stěny vozidla vypálili hořlavou verzi protipancéřové munice, která Batmana v jeho soukromém voze doslova upekla.

==========

Zlom nastává 2. května 2014, když v Oděse propuknou srážky mezi ukrajinskými fotbalovými chuligány včetně členů Pravého sektoru a radikálními proruskými stoupenci, kteří ukrajinský pochod napadli. Obě strany jsou ozbrojené noži, baseballovými pálkami, zápalnými lahvemi a střelnými zbraněmi. Když proruský aktivista spustí do davu palbu ze samopalu a umírají první lidé, začíná se situace vyhrocovat. Proruští aktivisté ustoupí před přesilou do Domu odborů. Budovu vzápětí zachvátí plameny. Kdo založil oheň ani jaký je přesný počet obětí, se ukrajinské policii ani veřejnosti doteď nepodařilo zjistit. Mluví se přinejmenším o dvaačtyřiceti mrtvých a dvou stech zraněných, z nichž drtivá většina patřila ke skupině proruského Antimajdanu.

==========

Koncem roku 2016 mám neodbytný dojem, že prvotní zápal ruského jara se v Doněcku pomalu, ale jistě rozplývá a společně s ním také iluze Novoruska a očekávání lidí od nového státu a samostatnosti. Ubíjí je nedostatek základních potřeb, korupce a nezaměstnanost. Revoluční emoce ustupují rezignaci, apatii a znechucení ze zoufalé každodennosti. Solidaritu této společnosti izolované od okolního světa ale drží pohromadě jiná emoce, která stála u propuknutí války a nadále mobilizuje lidi na podporu současného režimu: strach z Ukrajiny. Lidé jsou přesvědčení o tom, že navzdory všem zklamáním z tamní civilní a vojenské vlády je to vždycky lepší možnost než bomby z Kyjeva. Příběhy o zvěrstvech ukrajinských vojáků a Pravého sektoru tu poslouchám pořád dokola. Rozhodující není to, jestli jsou úplně pravdivé, zda bombardování města vyprovokovali i separatisté útoky z obydlených čtvrtí nebo, jak občas šeptem tvrdí místní, kolik z těchto tragédií mají ve skutečnosti na svědomí jejich velitelé a zbraně ruské armády. Důležité je, že Donbas svým příběhům věří a že se každý den probouzí se strachem před nelítostnou Ukrajinou a s pocitem ohrožení, který je silnější než zklamání z místních vládců. Kavkaz mi každý den ukazuje další stopy po bombardování – poškozené budovy v centru, zničený supermarket v naší ulici, místo, kde mina zasáhla trolejbus plný cestujících. Všude kolem žijí lidé, pořád si pamatují, jak vyprošťovali z ruin své děti a sousedy, a utvrzují se v přesvědčení, že jejich bývalá vlast se proměnila v netvora. A že jediný, kdo je může před netvorem ochránit, je Rusko a Doněcká lidová republika.

==========

U vchodu obloženého pytli s pískem nám salutují vojáci. Za pět minut už stojíme v kanceláři vysoké státní úřednice. Maxim diktuje moje jméno a obratem dostávám novinářskou akreditaci, na kterou se běžně čeká týdny i měsíce. Slíbil přece Jurovi, že mi pomůže. Ostatně, lahev Johnnieho Walkera byla ode mě. Maximové v Doněcku jsou důkazem, že ruské bezpečnostní složky po horkých měsících aktivní války působí na Donbasu v čím dál subtilnější a diskrétnější podobě. Už nechodí v uniformách a nerozkazují místním, co mají dělat, jen dohlížejí na pořádek a zájmy velkého bratra, a to často v utajení jako členové místního vládního aparátu. Je to možné díky stabilizaci a podřízení politických i vojenských struktur Moskvě v předešlých letech. To jen potvrzuje, že Rusko neočekává přijetí Donbasu pod svou vládu, ale naopak prosazuje, aby pod vedením ruských politiků posílil svou politickou, vojenskou a hlavně ekonomickou soběstačnost a přestal být pro kremelskou administrativu neustálým problémem a příčinou výdajů. Toto poselství přijali vládcové Doněcku a Luhansku s úlevou. Získali svobodu spravovat svoje dvě malá, izolovaná a okolním světem neuznávaná království podle vlastních představ, upevňovat svou moc a bohatství a těšit se přízni poddaných, udržovaných ve strachu před nepřítelem. Za to však za žádnou cenu nesmějí veřejně přiznat, že je Rusko nechce, a tedy že dnešní mizerie obyčejných lidí není napořád. Že je nečeká budoucnost Krymu v Ruské federaci, nýbrž osud všech ostatních separatistických území zahnívajících v Ázerbájdžánu, Gruzii nebo Moldavsku.

==========

Další doněcká osobnost, básník a hudebník Vladimir Skobcov, rodák z ukrajinského Záporoží, tuto představu vyjadřuje ještě důsledněji: „Považuji se za Rusa, protože Ukrajina je jen periferií Ruska plnou zkažených lidí. Stačí porovnat našeho předního básníka Puškina, milujícího ženy a rytířské zápasy, a jejich Tarase Ševčenka, milujícího vraždění. Společnost s takovým národním hrdinou bude vždycky porušovat veškerá pravidla lidskosti. (…) Kdysi jsme se ukrajinštině vysmívali, její tuposti a venkovské zabedněnosti, ale je v ní genetická nenávist, kterou z vlastní krve zakódovali do vlastní řeči.“

==========

Proces utváření státnosti se na Donbasu v roce 2016 uskutečňoval v přímém přenosu, se vším, co ke státnosti neexistujícího státu patří – s očividnou improvizací i s křečovitým sebevědomím úředníků, paranoidní policejní disciplínou na povrchu a chaosem všude pod ním a s pompézností uprostřed zoufalé chudoby. Jedním z příkladů tohoto kvasu byly regionální volby, jejichž přípravy probíhaly v DLR během mého prvního pobytu. Jak rychle vyšlo najevo, volby byly také jedním z důvodů, proč mě Jura a Kavkaz na Donbas dotáhli. Jejich organizace byla porušením Minské dohody II,168 takže místní administrativa se zoufale snažila najít zahraniční představitele ochotné přijet (pod jakoukoli záminkou) a poskytnout volbám alespoň zdání mezinárodní legitimity. To jsem se samozřejmě dozvěděl až po svém příjezdu, stejně jako to, že se mám stát členem oficiální delegace složené z komunistických soudruhů z České republiky a z představitelů separatistických území Abcházie, Osetie a Podněstří. Ráno, v den konání voleb, se však ke své lítosti musím z účasti v delegaci omluvit. Důvodem je, že trpím silnými bolestmi hlavy a symptomy alkoholismu, takže celý den zůstanu v posteli. Hned jak zklamaný Kavkaz položí sluchátko, vyrážím z bytu a systematicky obcházím volební místnosti ve městě na vlastní pěst. Zejí prázdnotou, ačkoli před nimi většinou vyhrávají kapely, DJ, nebo dokonce celý orchestr a mladé naháněčky agitují, aby lidé přišli volit starostu a městské poslance. Od účastníků oficiální delegace, před kterou jsem utekl, se později dozvídám, že na jejich naaranžovanou návštěvu okrsku číslo 185 čekal dokonce folklorní soubor v krojích, dívky s chlebem a solí a samozřejmě litry vodky. Účastníci byli nadšení. Jeden člen české delegace konstatoval, že doněcké volby proběhly plynuleji a demokratičtěji než u něj doma v prohnilé Evropě. To já jsem takové štěstí neměl. Když se po poledni snažím ve volebním okrsku číslo 33 v centru města prohodit pár slov s nemnoha přítomnými voliči a pořídit pár fotografií, okamžitě ke mně přistoupí uniformovaný policista. Po důkladné osobní prohlídce přímo ve volební místnosti mě vyzve, abych odešel. Odmítám a ukazuji mu akreditaci. Maximova úřednice na ministerstvu informací mi vysloveně potvrdila, že mě opravňuje ke sledování průběhu voleb kdekoli ve městě.

==========

Po půlhodině čekání za námi přijde úřednice, která nás přijala jako první. Ukazuje nám výsledky voleb šest hodin předtím, než je oficiálně zveřejní volební komise. Starosta Martynov byl znovu zvolen velkou většinou hlasů. Volební účast prý byla neočekávaně vysoká.

==========

Jistého večera v době voleb vcházím do nejluxusnějšího doněckého hotelu Šachtar Plaza se třemi lahvemi kvalitní sibiřské vodky Pět jezer, které jsem před chvilkou koupil, jak mi to přikázal Kavkaz. V hotelovém pokoji tam s ním sedí komunistický poslanec českého parlamentu Zdeněk Ondráček, člen parlamentního výboru pro kontrolu tajných služeb. Zdá se, že Ondráček si v tomto stadiu opilosti na zbytečné zdvořilosti nepotrpí. Sedí celý zpocený na posteli a sotva dokáže artikulovat. Po dvou dalších lahvích se bezvládně převalí na záda a začne chrápat. Ještě před sametovou revolucí byl v totalitním Československu členem policejní zásahové jednotky, která v lednu 1989 brutálně napadla pokojnou demonstraci. On sám tehdy podle svědků mlátil obuškem bezbrannou mladou dívku. Svůj postup zdůvodňuje v dobovém televizním záznamu ochranou socialistické společnosti.169 Dnes přijel do Doněcku pomoci legalizovat volby, které neuznává žádná civilizovaná země na světě. V delegaci, před níž jsem utekl, patří k nejváženějším členům. Vypadá to, že Ondráček šíří dobré jméno Doněcké lidové republiky z upřímného přesvědčení.170 Když se s ním sejdu za pár dní znovu, chlubí se videozáznamy natočenými v místní samoobsluze. Bude je ukazovat v Česku jako důkaz, že sortiment potravin je tady, ve válečné zóně, lepší než doma (tak jako předtím tvrdil, že místní volby proběhly transparentněji než ty české). Když jeho větu zopakuji před několika místními, jejich reakcí bývá ironický, hořký smích. Lidé jsou tady ochotní kodrcat se přes frontovou linii na ukrajinskou stranu a zpátky i dvanáct hodin, jen aby se dostali ke kvalitnějším a lacinějším potravinám, domácí chemii a hlavně k běžným lékům. Jeden z mých respondentů se otrávil místním tvarohem a strávil měsíc v nemocnici. Ondráčkovým naivním představám o životě v Doněcku se tu vysmívají i ti nejoddanější stoupenci místního režimu.

==========

Po mém příjezdu do Doněcku se tyto informace potvrzují. Na jižní části fronty nedaleko Mariupolu nacházím dezorientovaného muže české národnosti v uniformě, která je mu příliš velká. Jmenuje se Miloš Ouřecký a tvrdí, že ho sem vyslala polovojenská organizace Českoslovenští vojáci v záloze (ČVZ), která v Česku plánuje teroristické útoky na zařízení NATO, stejně jako proti blížící se (jak jsou přesvědčení) nové vlně imigrantů. Pro tento cíl se organizace rozhodla vyškolit několik specialistů schopných přežít v bojových podmínkách, provádět diverzní akce proti českému státu nebo manipulovat s výbušninami. Jejich výcvik měl probíhat v rámci armády DLR a Miloš se měl stát členem této jednotky. Říká, že neví, kolik dalších lidí kromě něj do Doněcku poslali ani proč selhal kontakt s jeho místní spojkou. Miloš tvrdí, že nejdříve netušil, co jeho nadřízení plánují. Zjistil to, až když otevřel zapečetěnou obálku s tajným rozkazem, kterou směl otevřít až v Doněcku. Obsahovala pokyny o jeho skutečném poslání od členů vedení, kteří ho do Doněcku poslali – šéfa organizace Ivana Kratochvíla a jeho zástupkyně Andrey Krulišové. Jeho verzi mi potvrdili přinejmenším dva čeští bojovníci, kteří toho byli svědky. Část dokumentů mi Ouřecký předal do úschovy.

==========

Vyděšený Miloš Ouřecký na mě tenkrát v září 2017 působil jako nanejvýš nevhodný kandidát na teroristu, ale v nejbližších měsících jsem byl nucen své první dojmy poopravit. Při prohlížení fotografií dalších doněckých českých a slovenských bojovníků vidím na jedné z nich Miloše pózujícího se snajperskou puškou na jednom z nejexponovanějších úseků fronty na Petrovce. Vypadá, že získává přesně ty schopnosti, jaké od něj vedení ČVZ očekávalo.

==========

V té době již mimochodem podobné neoficiální doněcké konzuláty fungovaly v Řecku, v Itálii, ve Francii a ve Finsku.186 Na Slovensku zase působila takzvaná ambasáda Novoruska vedená podvodníkem s humanitární pomocí Mariánem Farkašem. Neexistující republika je tak díky zahraničním stoupencům očividně schopná šířit své zájmy i v největších evropských zemích. Doněcký konzulát v Ostravě vedla Nela Lisková, jejíž osoba je dalším důkazem, že fašistické kruhy v Evropě jsou pro Putinovo Rusko ideálním partnerem. Lisková posledních několik let střídala jako bezvýznamný politický chameleon různé strany a hnutí, až postupně přešla k pravicovým extremistům. Před otevřením konzulátu působila v antiislámské a antievropské straně Tomia Okamury. Ten měl podle Kavkaze pod jejím vlivem dokonce slíbit českým separatistům v Doněcku finanční podporu (slib nesplnil). Později se Lisková angažuje v extremistické polovojenské organizaci Národní domobrana a v otevřeně neonacistické Dělnické straně.

==========

Na podzim roku 2017, po rozchodu s Nelou, ztrácí Kavkaz smysl života. Potkávám ho na vzdáleném úseku frontové linie zásobovaném nepřátelskými bombami častěji než proviantem z vlastního štábu. Kavkaz je zoufalý, a dokonce na chvíli ztrácí i svou neodmyslitelnou agresivitu. Lisková se naopak zdá ve formě. Na svého bývalého milence i na Juru píše udání přímo vůdci DLR Zacharčenkovi, obviňuje je z finančních podvodů i ze zločinů a žádá jejich deportaci.

==========

Nebo český důstojník Martin Soukup, přesvědčený komunista, který otevřeně odmítl vstup České republiky do NATO. Armáda ho proto zbavila všech hodností a poslala do civilu. Za pár let mu zkrachovala firma. A tak se v létě roku 2014, plný nadějí, vydal na ukrajinskou frontu. Zažil nejhorší boje, kryl Girkinův ústup z Kramatorsku, a když si separatisté uvědomili, že je specialista na tanková vojska, několik měsíců, jak sám říká, ani nevylezl z tanku. Stal se velitelem 1. tankové roty Novoruska a dotáhl to až na podplukovníka. Jenomže pak se karta obrátila. Po stabilizaci fronty provedla Doněcká lidová republika restrukturalizaci armády, což v praxi znamenalo snížení hodností skoro všem důstojníkům, včetně Soukupa. Vedení DLR došlo k přesvědčení, že svoje hodnosti získali moc rychle a neoprávněně. A ušetřilo se tím samozřejmě na jejich platech. Další rána přišla, když se navzdory slibům nadřízených nestal velitelem tankového pluku. Jak sám říká, teplá místečka si v Doněcku místní rozdělují mezi sebou. Nakonec ho slušně vypoklonkovali – vrátili mu sice zpátky hodnost podplukovníka, ale jenom v záloze, takže nedostává žádný plat a snaží se protlouct jako civilista.

==========

Po setkáních s mnoha bojovníky ze střední a západní Evropy docházím k závěru, že většinu z nich sem přivedla frustrace ze životních selhání u nich doma, smíšená se silným vlivem konspiračních teorií, dezinformací a ruské propagandy. Významná část z nich žila ve svých rodných zemích na samém okraji společnosti a mnozí z nich věří na ta nejabsurdnější spiknutí. Kavkaz je přesvědčený, že nás zabíjejí chemtrails, jeho kolegové znají nejmenší podrobnosti světového spiknutí Sorose, Židů, nebo dokonce mimozemšťanů. Za všechny přírodní a letecké katastrofy posledních let na celém světě je zodpovědná CIA.

==========

Jednoho dne se ale možná vrátí – mnozí z nich, včetně Soukupa, sní o tom, že do svých bývalých vlastí přijedou na ruských tancích a prohnilý Západ změní na nový svět, který se začne řídit podle jejich pravidel.

==========

Ráno je prostor před šachtou ještě zničenější než večer předtím. Jen kousek od vchodu je v zemi zarytá nevybuchlá 82milimetrová mina a kolem ní zejí čerstvé krátery. Civilní část obce, která začíná přibližně sto padesát metrů od vojenské základny, dostala v noci také svoji dávku. Výbuchy poškodily další rodinné domy a střechy. Vojáci odhadují, že se Ukrajinci snažili zasáhnout transformátor stojící mezi civilní částí a vojenskými jednotkami. Místo, kde bydlely stařenky v bunkru, dostalo silné zásahy. Co se s babičkami stalo, už se nedozvím. Proruští vojáci mě na frontě zapřísahali, abych doma popsal i to, co jsem zažil na jejich straně fronty. Aby si Evropa vyslechla jejich příběh, nejen ten o Ukrajině zoufale se bránící před ruskou invazí. A tak jsem po návratu z Doněcku oslovil v Kyjevě důstojníka dělostřelectva a ukázal mu podrobně označenou situační mapu bombardování ze 7. října 2016, jehož jsem byl svědkem. Poskytl jsem mu i fotografie zničených civilních domů a přehrál zvukové nahrávky bombardování. Tvrdí, že místo, z něhož byl útok veden, nelze určit, přestože jsem tenkrát v Petrovce, když jsme stáli před bunkrem, pokaždé před dopadem 120milimetrové minometné munice jasně slyšel tupý svistot ze strany ukrajinské Marjinky. Důstojník tvrdil i to, že na ukrajinské straně jsou tyto zbraně přísně registrované a byly odsunuty nejméně třicet kilometrů od fronty, přesně v souladu s Minskou dohodou II. Naznačil mi, že útok asi spáchali sami separatisté, tedy že bombardovali vlastní pozice. O pár týdnů později se na mě usměje více štěstí. Stejné materiály poskytnu specialistovi jedné z armád NATO. Ten je přesvědčen, že výbuchy v civilní zóně, tři sta metrů od vojenských cílů, nemohly být u zkušeného minometčíka omylem, ale záměrem. Když poslouchá nahrávky výstřelů protiletadlového kanonu rozbíjejícího vesnické domy, smutně přikyvuje. To není obranná palba ani příprava na útok pěchoty, ale snaha sužovat civilní obyvatelstvo protivníka. Terorismus, dodává. „Můžu vás citovat?“ Muž se smutně usměje a odchází. O celé situaci později povím Meklaudovi – ukrajinskému agentovi, který na začátku války infiltroval první bojové jednotky separatistů. Meklaud pochází z Doněcku, a když si prohlíží mé fotografie z Petrovky, zatíná pěsti. „Já takovým lidem neříkám vojáci, ale zločinci. Až tahle válka skončí, doufám, že za to všichni tvrdě zaplatí. I ti jejich, i ti naši.“

==========

Moje fiktivní snoubenka Dáša je učebnicovým příkladem toho, co se stane z citlivé bytosti, když podlehne přesvědčení, že je pro Ukrajinu pouze škodnou zvěří určenou k vyhubení. Dáša žila ve vesničce severovýchodně od Doněcku, která se v létě roku 2014 běžně stávala terčem útoků letectva i dělostřelectva. V okolí se totiž často pohybovaly jednotky separatistů, což bylo pro ukrajinské letectvo dostatečným důvodem k útokům na oblasti obývané civilisty. Dáša až do té doby politiku neprožívala a averzi necítila ani k demonstrantům na Majdanu. Po pár týdnech živelného strachu z bombardování ale utekla do Doněcku a přinesla si s sebou nenávist k těm, kteří ničili její vesnici a zabíjeli její blízké. V Doněcku se také stala očitou svědkyní několika bombardování města, což její nenávist ještě umocnilo.

==========

O pár dní později jí separatisté zavolali. Zaujalo je, že mluví plynně anglicky, a tak jí nabídli práci. Dáša si vzpomněla na hodiny strávené ve vězení u těchto lidí a potom na svou spálenou vesnici. Souhlasila. V jejich strukturách stráví srpen a září. Zaměstnává ji doněcké ministerstvo obrany a jejím hlavním úkolem je vyslýchání vojenských zajatců. V té době používala bojové jméno Carevna. Výslech zpravidla začíná tak, že na svázaného – a často zraněného – vojáka řve, že když okamžitě nevysype všechno, co ví, nechá mu uříznout končetinu. Potom ho bojovníci mlátí a Dáša přiznává, že její slova o odřezání končetin nebývaly jen plané hrozby. Na špinavou práci má důkladně vybrané kolegy. Když se vrátí do vyšetřovací místnosti, voják – s končetinou nebo už bez ní – jí většinou řekne všechno, na co se ho zeptá. Jejím dalším úkolem je dělat si podrobné poznámky a odevzdávat je šéfovi. „A co jste s nimi dělali potom?“ „Taky je odváželi k mému šéfovi, ministru obrany Kononovovi. Skoro všichni už jsou teď po smrti.“ „Viděla jsi, jak je zabíjeli?“ Křehká, tmavooká Dáša si nervózně zapálí cigaretu. „Viděla jsem jejich mrtvoly a jámy, do kterých je házeli. Stejné tváře, které jsem předtím vyslýchala. Bylo to nechutné… Odešla jsem, když si jednoho dne kolegové dělali selfie na pozadí hromady postřílených mužů.“ „Víš, že se tomu říká válečný zločin?“ „Ti lidé zabíjeli naše ženy a děti. Já bych je tenkrát zabíjela i vlastníma rukama.“

==========

Po návratu do Doněcku se seznámím i s činností třetí humanitární organizace. Český Člověk v tísni nemá Achmetovův vliv ani reputaci Červeného kříže, své aktivity vyvíjí v ohrožených a válečných oblastech po celém světě. Navzdory tomu jeho pracovníky v Doněcku považují za podezřelé živly, špiony Západu. Když se zeptám Jury a Kavkaze na jejich krajany, rozčileně říkají, že tahle organizace musí z Doněcku odejít. Žádné konkrétní důkazy nemají, větří ale z jejich strany něco nekalého a podvratného. Krajané nekrajané. A tak jednoho dne uteču Kavkazovi a navštívím jejich sídlo v kancelářské budově v centru města. Má návštěva je krátká a rozpačitá. Sedí tu pár vyděšených lidí, sotva se se mnou chvíli pobaví u dveří. Neznají mě a nevědí, jestli nejsem nastrčený provokatér nebo špicl. V tomto nepřátelském prostředí mě považují za bezpečnostní hrozbu. Osud této organizace v Doněcku byl zpečetěn jen pár týdnů poté, co jsem odjel. Dvacátého pátého listopadu 2016 k nim vtrhla ozbrojená vojenská jednotka a stroze jim oznámila ukončení jejich působení. Vojáky doprovázela reportérka ruské televize, která potom v reportáži obvinila českou neziskovku ze špionážní činnosti na území DLR. Během mých terénních rozhovorů v šedé zóně přitom místní lidé opakovaně potvrzovali, že Člověk v tísni byl jednou z mála organizací, které jim byly schopné dodávat jídlo i v době bojů. Co mohlo být tedy skutečnou příčinou jejich vykázání? Doněčtí informátoři tvrdí, že Člověk v tísni překážel Achmetovovi a jeho nadaci, která se snažila upevnit svůj vliv na separatisty.

==========

Někteří si z tohoto podvodu vybudovali velký byznys. Další Slovák Marián Farkaš na Ukrajině nikdy nebojoval, ale doma založil samozvanou ambasádu Novoruska. O jejích aktivitách není skoro nic známo, Farkaš ovšem využíval mediální ohlas k získávání dárců v různých evropských zemích, a to způsobem a v rozsahu, o jakém se doněckým separatistům ani nesnilo. Do roku 2017 používal několik webových stránek, obchodní společnost a síť prostředníků k přijímání finančních a materiálních darů. Na Donbas občas organizoval humanitární dodávky v rozsahu jednoho nebo dvou kamionů, žádnou sbírku peněz ani materiální pomoc ale nikdy nevyúčtoval. Odmítl to i při naší osobní schůzce – prý je to všechno věc důvěry. Podle odhadů oklamaných dárců tímto způsobem v průběhu tří let získal desetitisíce eur. Na Farkašovo okrádání si stěžovali dokonce i někteří bojovníci na Donbasu. Rovněž slovenskému rodákovi Sojkovi poslala rodina do Doněcku v roce 2016 drahou elektroniku a peníze právě přes jeho organizaci. Sojka nic nedostal.

==========

Navzdory tomu, že se tyto praktiky s postupem času vytrácejí, místní velitelé se k nim občas rádi vracejí. V srpnu 2017 Doněck navštívil ruský občan Andrej Kapaj z jamalského města Novyj Urengoj, vzdáleného od Donbasu 4 200 kilometrů. V Doněcku žije jeho matka a navíc se rozhodl potěšit místní děti sužované válkou, takže do Doněcku vyrazil s přívěsem, na kterém vezl svůj motorový člun. Po únavné cestě vyložil člun na řece Kalmius přímo v centru a na víkend pozval na palubu všechny děti, které toužily zadarmo se plavit po řece. V pátek 25. srpna ale náhodou procházel kolem mola ministr pro výjimečné situace Alexej Kostrubickij, podle svědků ve stavu těžké opilosti a Kapajova loď se mu náramně zalíbila. Majitel mu ji odmítl odevzdat, na jeho stranu se postavili dokonce i členové místního potápěčského sboru a policejní hlídka. A tak ministr-generál nařídil své ochrance konfiskaci lodi násilím. Občan Kapaj však očividně nebyl včerejší a po několika telefonátech do Moskvy na místo vyrazily jednotky státní bezpečnosti MGB s kulomety. Kostrubického bandě zablokovaly výjezd z přístavu.206 Incident měl obrovský negativní ohlas na sociálních sítích, a to jak na Donbasu, tak v Rusku.207 Vláda DLR incident nekomentovala, ale Kapajovi bylo důrazně doporučeno, aby s ohledem na vlastní bezpečnost opustil území DLR, což také učinil. Byl eskortován jednotkou ministerstva vnitra i se svým milovaným člunem. Kostrubického za pár týdnů v tichosti odvolali z funkce.

==========

Poměry v armádě se oproti loňskému roku změnily ze špatných na otřesné. Armádě chybí personál, zbraně i munice. Jura musí dělat práci za tři: sám obsluhovat kulomet, zároveň ho nabíjet a ještě k tomu vyhledávat cíle. A jako by toho nebylo dost, musí si v době volna svůj kulomet do zákopů sám přivézt. Občas se nad ním někdo slituje a zavolá mu taxík, jinak vláčí desítky kil těžký kus železa i s municí veřejnou dopravou. Ani Jura, ani ostatní vojáci nepochybují o tom, co je pravou příčinou jejich zoufalého života v armádě. Velící důstojníci armády Doněcké lidové republiky jsou podle nich nenažranou a nelítostnou bandou zlodějů okrádající ruskou vládu i vlastní vojáky – na žoldu, jídle, výstroji i na zbraních. Mezi jejich oblíbené praktiky patří vytváření fiktivních nebo nefunkčních vojenských jednotek, za které si potom účtují peníze z Moskvy. Takové jednotky fungují jen na papíře, případně jejich členové dostávají pouze symbolický žold nebo nedostávají vůbec nic. Nemají výcvik ani výstroj. Výsledkem je, že jednotka přežívá za minimální náklady a nebojuje, podle účetnictví je ale aktivní a požaduje další prostředky.

==========

Zacharčenko a jeho ministr pro daně a příjmy Alexandr Timofejev (bojové jméno Taškent). V Doněcku si před nimi nemohl být jistý žádný podnikatel, velký ani malý. Jakmile je nějaká firma zaujala, přišli buď úředníci s dekretem o znárodnění, nebo vojenská jednotka, která podnik převzala násilím. Jedním z nich byl zemědělský podnik Kolos D. Na podzim roku 2017 ho obsadil oddíl neznámých vojáků s odvoláním na jakési dokumenty právě z Timofejevova ministerstva financí, podle nichž celý movitý majetek Kolosu D včetně dobytka a právě sklizené úrody propadl státu. Pro lepší představu, v jakém měřítku Zacharčenko s Timofejevem působili, jen majetek Kolosu D měl hodnotu 850 milionů rublů (asi 306 milionů korun).

==========

V Doněcku se setkávám s jedním z producentů a pašeráků doněckého uhlí. Vysvětluje mi, že jejich obchodní model, jímž se obcházelo mezinárodní embargo, spočíval ve vývozu kvalitního uhlí vagony do Ruska, kde se následně zfalšovaly papíry. Původ uhlí se tak změnil na ruský a následně se náklad pod cenou vyvážel do Polska nebo do České republiky. Jenomže potom se na scéně objevil místní byznysmen Kurčenko, který získal kontrolu nad železniční tratí do Ruska. Vývoz uhlí se na několik týdnů zastavil, dokud se místní pašeráci neumoudřili a nezačali platit výpalné ve výši 9 000 – 14 000 eur (223 000 – 348 000 korun) za každý vlak.217 Kurčenko se vůbec netajil tím, že koná na Zacharčenkův a Timofejevův příkaz.

==========

Zacharčenkovi nakonec nepomohla paranoia, podmanivý úsměv ani stamiliony rublů na účtech. Dne 31. srpna 2018 explodovala nálož v kavárně Separ na Puškinově bulváru, o kterou ironií osudu Zacharčenko její bývalé majitele také oloupil.

==========

Na jejich úseku válka skončila. Jednou za pár dní se připlazí někdo od Ukrajinců k někomu od nich a dohodnou si časový rozpis na příští týden. Vojáci se nechtějí navzájem zabíjet, ale jednotky na obou stranách musí splňovat normy odpálené munice. A tak jedni střílejí do zapleveleného pole, zatímco druzí bombardují v určený čas nepoužívané zákopy protivníka. Když na některé ze stran proběhne obměna jednotek, čerství vojáci se zase pár dní snaží. Druhá strana je ostřeluje kulometem a minometníci začnou zaměřovat přesně na jejich pozice. Bažanti se vyděsí, pochopí pravidla hry, boje se uklidní a svět se vrací do starých kolejí.

==========

Velká část důchodců pobírá starobní penzi jen od separatistické administrativy, ale když si vyřídí platné ukrajinské dokumenty na druhé straně frontové linie, dostanou důchod i tam. A tak se sedmdesátiletí či osmdesátiletí starci stávají v rodině živiteli několika mladších generací.

==========

Fénix je zřejmě nejpodivnější mobilní síť na světě. Jelikož ji používají proruští bojovníci při bojových operacích, její signál je šifrovaný. Funguje ale na nikým neuznaném teritoriu, takže nemá přidělenou ani předvolbu státu. Při mezinárodních hovorech se tak volajícímu na druhé straně zobrazuje předvolba úplně jiných náhodných států. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Volání přes Fénix je totiž nestabilní jako opilý ruský voják a vrtkavé jako sám osud. Když chcete používat internet, nedá se telefonovat a naopak. S Fénixem se navíc můžete celé hodiny marně snažit někam dovolat, nebo se můžete dovolat několika cizím osobám najednou. Klidně vám může zmizet signál na pár dní, přestože všichni vaši sousedé se chlubí, jak jim telefon funguje, a jen pár dní nato se karta obrátí a stanete se jediným šťastlivcem z celé ulice, který k sobě může lákat děvčata na funkční telefon.

==========

V dětském domově vládne během bojů zděšení. Všude kolem dopadají bomby, v obklíčeném městě nefunguje voda ani elektřina a těžce nemocným dětem vaří jídlo na otevřeném ohni na dvoře. Během nejhorších bojů žijí děti a personál v podzemním bunkru. V červenci separatistická administrativa nařizuje jejich evakuaci. K dětskému domovu přistavují autobusy, ale kam mají jet, to Jekatěrina Michajlovna zjistí až na hraničním přechodu s Ruskou federací. Sedmdesát nezletilých občanů Ukrajiny mají bez souhlasu jejich vlády a bez jakýchkoli dokladů převézt na území jiného státu. Proč, to není tak těžké zjistit. V té době vrcholí informační válka a propagandistické kampaně ruských tajných služeb. A při pohledu na desítky těžce nemocných nemluvňat, které matička Rus zachránila před krvelačnými fašisty z Kyjeva a teď je přivine na svoji štědrou hruď, přece žádné oko nezůstane suché. Když autobusy a dodávka z dětského domova zastaví na hranicích, čeká na ně jednotka proruských bojovníků vedená ministrem školství a ministrem sociálních věcí Luhanské lidové republiky. Jekatěrina Michajlovna se dozví, že k začátku jejich nového života v nové zemi stačí už jen jedna věc – písemný souhlas ředitelky. Jekatěrina telefonuje ukrajinskému konzulovi v ruském Rostově, radí se s vychovatelkami a nakonec i se svým vlastním svědomím. Po devíti hodinách oznámí úředníkům svoje rozhodnutí: v souladu se zákony své vlasti souhlasí s evakuací dětského domova, ale na Ukrajinu. K Jekatěrině přistoupí důstojník a přiloží jí k hlavě pistoli. Že prý jestli si to ještě nechce rozmyslet. Jekatěrina Michajlovna zavrtí hlavou a zavře oči. Když je otevře, skupinka mužů odchází. Vzali s sebou i řidiče autobusů; na hranicích uprostřed válečné zóny nechali napospas osudu několik bezbranných žen a spousty vrtících se tělíček s Downovým syndromem nebo těžkými vývojovými poruchami. Jekatěrina ještě jednou svolá svoje vychovatelky, vybere dvě, které dokážou nejlépe řídit alespoň osobní auto, posadí je do kabin autobusů a sama si sedne za volant erární dodávky plné plínek, posledních klobás a zdravotních pomůcek. Po rozbitých, nesjízdných cestách se vydávají napříč hořícím Donbasem do své staré vlasti. Celou dobu kolem nich duní těžké dělostřelectvo. V jednu chvíli projíždějí po cestě otevřeným polem, přes které začnou vzápětí probleskovat projektily a rakety. Vydechnou si až ve chvíli, kdy vyjíždějí na hlavní silnici do Charkova daleko za oblastí, která byla jejich domovem. Když dnes Jekatěrina Michajlovna vzpomíná na ty okamžiky, trvá na tom, že nemohla jednat jinak, ani kdyby chtěla. Prý jaká odvaha a jaký obdiv? Opakuje, že za své svěřence nesla trestní odpovědnost, a tak prostě jen konala podle administrativních postupů. Nebyly v tom ani žádné osobní pohnutky. Takže riskovala život kvůli administrativním postupům? Na to neodpoví. Pokaždé když se snaží zakrýt pohnutí, rukou instinktivně pohladí některou z dětských hlaviček, které se právě míhají v její blízkosti. Jejímu banálnímu zdůvodnění samozřejmě nikdo neuvěřil. Po její obdivuhodné cestě a záchraně desítek batolat ji ukrajinský prezident vyznamenal Řádem kněžny Olgy, který se uděluje ženám za mimořádné hrdinské činy.

==========

Světlana Pavlovna vzpomíná, jak se tenkrát střílelo přímo u bran nemocnice s desítkami těžce nemocných dětí, a to, že je nezasáhla žádná bomba, považuje za zázrak. Světlana chce věřit, že za své štěstí vděčí tvaru budovy – ze vzduchu vypadá jako velký betonový kříž. Ale jistá si není. V ostatních věcech totiž už tolik štěstí neměli. Separatisté jim odstavili vodu, přehradili přístupové cesty a tím i zásobování, ukrajinská vláda jako by na ně v té době úplně zapomněla. Dlouhé týdny přežívali jen díky provládním vojákům. Ti v noci pronikali ze svých blokpostů až k nim a nosili vlastní potraviny, které jim rodiny posílaly poštou v balících. Tak jako v Luhansku, i v okupovaném Lisičansku musela nemocnice vařit v kotlích na otevřeném ohni přímo na dvoře pod ostřelováním a speciální výživu pro malé pacienty vyráběli svépomocí z medu a ředěných přísad. V nemocnici nebyly postele ani zdravotnické pomůcky, a tak zaměstnanci často přinášeli základní vybavení z vlastních domovů.

==========

Nájezdníci jsou přímým důsledkem anarchie, která propukla hned se začátkem války, s působením dobrovolnických pluků a oslabením kontroly nad státními silovými složkami. Když se na vaší farmě objeví muži v neoznačených uniformách a s ručními zbraněmi, je už pozdě. Zabaví vám úrodu, traktory i stroje, a dokud na ně nepřepíšete vlastnictví pozemku, v bezpečí nebude ani vaše manželka a děti. Nakonec stejně podepíšete. Policisté odvracejí pohled, ze strachu nebo kvůli úplatkům, a dříve nebo později zjistíte, že vám tu nikdo a nic nepomůže. Mezi chronické pachatele patří členové dobrovolnických pluků Donbas a Pravý sektor. Nedávní hrdinové hybridní války z prvních měsíců jsou dnes často nájemní zločinci.

==========

Setkávám se s nimi na obou stranách frontové linie. Zneužívané, týrané, ponižované a ponechané vlastnímu osudu společně s dětmi při první příležitosti, jaká se jejich partnerovi připlete do cesty. Osm z deseti žen, s nimiž na východě mluvím, vychovává děti bez pomoci jejich otců, přiznává zkušenost se sexuálním násilím, trpí traumatem partnerova alkoholismu a nese místo manžela finanční břímě rodiny.

==========

Alkoholismus mužů má hlavně na východě Ukrajiny rozměry epidemie, což potvrzují i statistiky. Prudký nepoměr mezi populací žen a mužů není na Ukrajině ani v Rusku způsobený anomáliemi při rození obou pohlaví – ve skutečnosti se tu rodí na 100 žen v průměru 106 mužů, jenomže ti v důsledku alkoholismu a ničivého životního stylu229 prostě umírají výrazně dříve než ženy. Podle jedné studie je alkohol zodpovědný za alarmující počet předčasných úmrtí i nepřímo, například ve formě nehod, sebevražd a násilí.

==========

Zuzana ale uvádí příklad z kyjevské nemocnice, který zná z vlastní praxe. Mladé absolventky tam mohou dostat práci až poté, co si stáhnou kalhotky v pracovně ředitele a potom postupně u dalších funkcionářů. A to se děje přímo v kosmopolitním Kyjevě a všichni o tom vědí. Jak se tedy máme divit, že k tomu dochází v dělnickém Donbasu?

==========

Dášu poprvé znásilnil její o dvacet let starší přítel, když jí bylo šestnáct. Potom, podruhé, už během války, se o to pokusil ruský voják. Ano, jeden z těch, kteří tam prý nikdy nebyli. Jediným trestem bylo, že ho propustili z jednotky a měl se vrátit domů. Dřív než se stihl dostat na doněcké autobusové nádraží, chytili ho Dášini kamarádi a skoro ho ubili k smrti.

==========

Přesvědčení, že oni, lidé z východních oblastí země, jsou na frontě účastníky souboje mezi ruským a ukrajinským nacionalismem, ba co více, střetu ruského světa a agresivní západní civilizace, přinesl podle profesora v roce 2004 Janukovyčův strategický poradce Paul Manafort ze Spojených států – jedná se o téhož člověka, který o deset let později pomůže kandidátovi Donaldu Trumpovi vyhrát americké prezidentské volby. Ke stejným závěrům dospěli ukrajinští i západní analytici a diplomaté sledující průběh Janukovyčových politických kampaní po jeho volebním podvodu a fiasku v roce 2004. Televize NBC News v podrobné analýze Manafortovy činnosti na Ukrajině cituje dva místní aktivisty, kteří o něm říkali, že „chtěl postavit proti sobě lidi mluvící Rusky a ty, kteří hovoří Ukrajinsky, i příznivce Moskvy proti zastáncům NATO. (…) Jeho záměrem bylo použít téma jazyka k rozdělení voličů. Celá tato idea skutečně začala fungovat.“

==========

U velké části stovek respondentů v oblasti fronty si vědci všimli zjevně proruských nálad a negativních stereotypů o Ukrajině, její armádě a politicích, jaké jsou běžně šířené ruskými médii a na sociálních sítích. Všechny tyto vesnice byly v dosahu vysílání ruských médií a jejich obyvatelé se ani netajili tím, že je sledují mnohem raději než ta ukrajinská. Když potom v několika vesnicích vypnuli vysílání ruských televizí a rádií, výsledek se dostavil už po pár týdnech. Obyvatelé těchto vesnic neměli jinou možnost než sledovat ukrajinské stanice, a zároveň s tím začali své názory výrazně měnit. Výzkumníci brzy zaznamenali prudký nárůst důvěry v ukrajinskou administrativu a instituce. Sama Halina byla předtím v několika vesnicích svědkem, jak místní vítali humanitární jednotky ukrajinské armády slovy jako „dejte sem ty brambory a vypadněte“. Po vypnutí ruských kanálů začali najednou lidé ukrajinskou pomoc oceňovat a vítat. Obrat v názorech byl tak rychlý a výrazný, že podle socioložky není pochyb, že tato forma informačního nátlaku byla i předtím schopna velmi efektivně formovat postoje a představy těchto lidí.

==========

Jiný respondent, pravoslavný kněz, který sloužil v ukrajinské armádě prakticky od začátku konfliktu, také říká, že teď, po pěti letech, už ztratil naději, že s lidmi „odtamtud“ najdou ještě na Ukrajině společnou řeč. On sám pro ně organizoval letní tábory a workshopy na své straně fronty, ale ať se snaží, jak chce, způsob jejich myšlení nedokáže změnit. Tvrdí, že už když míchají malé děti z obou stran fronty, dříve či později se „ty druhé“ začnou Ukrajincům posmívat a hádat se s nimi. „Pořád nás považují za nepřátele. Potichu si začínám říkat, že nejlepší by bylo mezi námi postavit silnou betonovou zeď. Když na sebe neuvidíme, možná se aspoň přestaneme zabíjet.“

==========

Bezprostředně po propuknutí války se na Ukrajině zvedla obrovská vlna solidarity s lidmi postiženými válkou a nejednou jim své byty poskytovali i zadarmo, dokud si nenajdou vlastní střechu nad hlavou. Jenomže toho začali zneužívat doněčtí a zejména luhanští zločinci, kteří se vydávali za válečné běžence, a hned jak jim soucitný majitel odevzdal klíče od nemovitosti, vykradli ji do posledního kusu nábytku. I kvůli tomu se o lidech z Donbasu ještě více utvrdily negativní stereotypy a jejich integraci to zkomplikovalo.

==========

Nejdřív se uhlí musí dovézt vlakem z Doněcku do Ruska, kde mu přičinliví úředníci přičarují novou deklaraci původu, aby tam nefiguroval Doněck. Přičinliví pohraničníci zase dají na všechno to správné razítko a laciné ruské uhlí je na světě. Nákladní vlak se může rozjet přes Bělorusko až do Polska nebo Česka, kde už plně legalizovaný antracit s nejvyšší výhřevností a za velmi slušnou cenu rozpálí slévárny a tepelné elektrárny. Všichni jsou spokojení.

==========

Ti největší překupníci jsou samozřejmě jinde: úplně nahoře, jen se jim už neříká pašeráci, ale vůdcové republiky. Zboží vyrábějí v zabavených továrnách a potom ho expedují v uloupených nákladních autech. Nejčastěji jde o falšovaný tabák a alkohol, ale zlé jazyky tvrdí, že Doněck a Luhansk mají ambici stát se důležitým dopravním uzlem při pašování drog do Evropy. Donbas byl centrem produkce falešných cigaretových značek už před válkou, dnes tyto aktivity pouze přešly pod ochranu – takříkajíc – státu.

==========

Zlé jazyky tvrdí také to, že samotné rozdělení okupovaných území na dva samostatné celky nebylo strategickým záměrem, ale výsledkem konfliktních osobních ambicí a především ekonomických zájmů vůdců obou neuznaných států. Svědčí o tom i skutečnost, že hranice mezi DLR a LLR je střežená podobně důkladně jako ta s Ruskem, stojí tu celnice a právě výběr cla je citlivou záležitostí, kterou obě strany neobyčejně žárlivě sledují.

==========

Animozity mezi oběma republikami dosáhly vrcholu koncem listopadu 2017, když směrem k Luhansku vyjela lehká mechanizovaná brigáda DLR a za pár hodin obsadila budovu tamní administrativy. Igor Plotnickij, tehdejší hlava LLR, se dostal do sporu se svým ministrem vnitra Igorem Kornetem, následovala krátká ozbrojená srážka sil, které měli pod kontrolou,247 a následně ozbrojená intervence z Doněcku, která podpořila Korneta.

==========

V ulicích Luhansku se tenkrát nakrátko objevily plakáty se zajímavým obsahem: vyzývaly místní obyvatele, aby se se zbraní v ruce postavili proti – a teď pozor – fašistům z DLR a z Ruska.248 Plotnickému ovšem už nepomohly ani plakáty. Už 24. listopadu byl spatřen v ruském exilu i s rodinou a vysoce postavení úředníci z LLR přiznali, že mohl být rád, že se mu vůbec podařilo vojenský puč přežít.

==========

Slovjansk se v té době mimochodem stává mučírnou a popravištěm nepohodlných občanů z celého Donbasu. Na popravy sem vozí lidi dokonce až z Doněcku, kde nejsou všichni stoupenci nové vlády ochotní střílet do týlu sousedům ani komukoli, kdo se ozbrojencům na ulici znelíbil. Několik přátel doněckého proukrajinského partyzána Saši Volkova skončilo beze stopy právě tady. Ve svých posledních vzkazech z věznic psali, že je odvážejí do Slovjansku.

==========

Slovjansk je hmatatelným důkazem toho, jak Ukrajina dodnes fatálně prohrává boj o duše vlastních občanů. Lidé, kteří měli před válkou pocit, že na ně celá jejich země zapomněla, nebo ještě hůře, že jimi pohrdá, jsou na tom stejně jako tenkrát – jen chudší o sen, že separatističtí ozbrojenci v ukradených autech to změní.

==========

Marína má pět dětí a je jí čtyřicet let, vypadá ale o deset let starší. Manžel zemřel na rakovinu těsně před válkou, a jakmile to peklo začalo, Marína si přála zemřít také. Separatisté si postavili blokpost přímo před jejím skromným rodinným domem a vzápětí na ně začala pálit ukrajinská armáda. Téměř celé následující dva měsíce strávila s dětmi ve sklepě pod domem, který se otřásal výbuchy munice z obou stran konfliktu. Marína byla v té době těhotná, trpěla podvýživou, neměla přístup k lékařské péči a žila v neustálém strachu. Když dvojčata přišla na svět, obě holčičky byly nádherné, jedna ale trpí těžkou epilepsií a poruchami motoriky. Děti války.

10 ==========

Pro Mamuku a jeho lidi to začalo koncem roku 2017, ale dnes už vědí, že černé mraky se nad nimi stahovaly již delší dobu. Patřil k velitelům, kteří svým podřízeným netolerovali rabování opuštěných domů, loupení ani pašování zboží přes frontovou linii. Na tom všem ale dnes na Ukrajině vydělává příliš mnoho lidí a přísnost gruzínského přivandrovalce jim musela být trnem v oku. V prosinci 2017 dostává Mamuka ústní rozkaz od velitele 54. brigády k útoku na nepřátelské pozice. Na papíře pokyny nedostane, a když se všechno provalí, velitel bude zatloukat a tvrdit, že rozkaz se našel někde omylem založený, faktem však je, že Gruzíni ani nikdo jiný ho na vlastní oči neuvidí. Ale veliteli brigády se neodmlouvá, ani když porušuje předpisy. Rozkaz přichází 16. prosince 2017 jen pár hodin před útokem, takže se vojáci ani nestihnou pořádně připravit. V bojovém scénáři je dobytí nepřátelských pozic „Prišč“, které má před útokem patnáct minut ostřelovat protitanková divize 54. brigády ze zbraní MT-12 Rapira protipancéřovou a kumulativní municí. Potom má být nasazeno zařízení na čištění minových polí, které zprůchodní sto dvacet metrů nebezpečného území a posledních třicet metrů už budou muset vojáci odminovat ručně. Zadání pro 25. pluk 54. brigády, jehož součástí je Gruzínská legie, je jejich specialitou: zabít nepřítele, ukořistit jeho zbraně, vytvořit kontrolní stanoviště pro další jednotku a potichu se vrátit na svoje pozice. Takové prý jsou plány, jenomže po ukončení akce se nakonec ukáže, že žádné neexistovaly. Problémy přišly hned, jak vojáci nastoupili do akce. Minové pole se technikům nepodařilo kontrolovanými výbuchy vyčistit, vojáci ale mají navzdory tomu postupovat dál. Během jejich postupu minovým polem se odminovací vozidlo opět pokusí odpálit lano s náložemi, které mají na trase po povrchu pole zničit nastražené miny. Kvůli technické chybě však odminovaná munice exploduje přímo u Gruzínů. Jedenáct lidí je na místě těžce zraněno. V tu chvíli se dostávají do křížové palby nepřítele. Všechno nasvědčuje tomu, že ti na druhé straně přesně věděli, kudy budou vojáci 25. pluku postupovat. Mamuka říká, že jeho lidi zachránily dvě věci: předešlá nehoda, která kvůli zraněným zásadně zpomalila celou jednotku. Kdyby dodrželi dohodnutý časový rozpis, byli by už všichni mrtví – jako by nepřítel přesně věděl, kde v tu chvíli budou. Druhým faktorem, který rozhodl o jejich záchraně, byl paradoxně nepřátelský kulometčík. Musel to být nováček, protože spustil palbu okamžitě, jakmile uviděl pohybující se postavy, a ostatní kulomety se automaticky přidaly. Díky tomu Gruzíni nestihli proniknout do připravené pasti a měli ještě šanci se stáhnout. Mamuka se k tomu nejdříve vůbec nechce vracet, nicméně nejen v jeho oddíle, ale i v ostatních jednotkách ukrajinské armády se šušká, že Gruzínskou legii někdo prozradil nepříteli. Chvíli si namlouvá, že šlo jen o trestuhodnou neschopnost nebo nepříjemnou shodu náhod, jenomže pak získá jistotu. Potvrdí mu to vysoce postavený důstojník z velitelství 25. pluku. Velitel 54. brigády se potřeboval Gruzínů zbavit. Fyzicky.

==========

Novým vůdcem se stal Denis Pušilin, o němž se už před Zacharčenkovou smrtí šířily fámy, že je dosazený Moskvou. Pušilin byl před válkou známý jako podvodník s pyramidovými hrami, nikdy nebojoval ani nenosil uniformu. V Doněcku jej hodně lidí nenávidí nejen kvůli podvodům, ale i kvůli selháním v administrativě DLR a špatné pověsti.261 Podle očitých svědků měl například v jedné z doněckých nemocnic vyhrožovat personálu smrtí za to, že odmítl přednostně ošetřit člena jeho rodiny. Volby 11. listopadu 2018 navzdory tomu ruského favorita potvrdily. Dramaturgové voleb se postarali o úspěšný výsledek už dlouhé týdny před hlasováním. Všichni ostatní nadějní kandidáti byli zastrašeni nebo odsunuti do pozadí. Například Alexandr Chodakovskij, bývalý velitel pluku Vostok, nebyl z Ruska ani vpuštěn na území DLR. Podobné to bylo u Igora Girkina, někdejšího velitele Jihovýchodní armády. Místní kandidát Pavel Gubarev byl zase před volbami obviněn z kupčení s hlasy voličů, a ztratil tak možnost v politickém panteonu DLR zazářit znovu.

==========

Charismatický Zacharčenko byl symbolem naděje, že se na Donbasu podaří vybudovat mezinárodně uznávané státy, byť pod vlivem Moskvy, ale schopné samostatně rozhodovat o vlastním osudu. Pušilin je jeho dokonalým protikladem – bezpáteřní a úplně závislý na Moskvě. Jeho osoba je tečkou za érou rebelských uniforem a začátkem ducha nové doby, v níž se vládne v oblecích s kravatami.

==========

Cestou k Valérovi jdu po hlavním doněckém bulváru Arťoma. V jednu chvíli sebou trhnu. Něco mi tu nesedí – něco, co do separatistického Doněcku jaksi nepatří. Pomalu se vracím a sleduju reklamy na budovách. Nakonec to najdu. Velký plakát lákající na čokoládu značky Roshen – tu, kterou vyrábí největší ukrajinský oligarcha a v současnosti prezident země, která je ve válečném stavu s kvazistátem DLR. Petro Porošenko. Nevěřícně vcházím do samoobsluhy. Je tam bídný výběr, celému prostoru ale dominuje červený stánek s celou kolekcí sladkostí zpoza frontové linie. Takže Porošenko prodává své zboží dokonce i tady, úhlavním nepřátelům státu, kterému vládne.

==========

Vozí mě uzbecký taxikář Igor, který je přesvědčen, že za válku nemůže Rusko ani Ukrajina, ale luhanští Židé.