Mág z Kremlu (Giuliano da Empoli)

Mág z Kremlu (Giuliano da Empoli)


V té době byl Baranov velmi obezřetný, nikde se neobjevoval, a bylo nemyslitelné, aby někomu poskytl rozhovor. Měl nicméně jednu zvláštnost. Čas od času něco napsal, krátkou esej, kterou otiskli v bezvýznamném nezávislém časopise, studii o vojenské strategii určenou armádním špičkám, a občas dokonce prózu, v níž prokázal překvapivý talent navazující na to nejlepší z ruské tradice. Texty nikdy nepodepisoval vlastním jménem, ale prošpikovával je narážkami, které sloužily jako interpretační klíče nového světa, jejž zrodila kremelská nespavost. Alespoň tomu věřili moskevští dvořané a zahraniční kanceláře, soutěžící o to, kdo Baranovovy obskurní kódy rozluští jako první. Pseudonym Nikolaj Brandejs, pod nímž se ukrýval při těchto příležitostech, do toho vnášel další zmatek. Ti nejzapálenější ve jméně identifikovali vedlejší postavu méně známého románu Josepha Rotha. Brandejs byl Tatar, jakýsi deus ex machina zjevující se v rozhodujících okamžicích vyprávění a ihned zase mizející. „Cokoli lze dobýt bez použití síly,“ říkal, „vše je prohnilé a vzdá se samo, ale umět pustit, povolit, to je to podstatné.“ A tak stejně jako se postavy z Rothova románu snažily odhadnout činy tohoto Tatara, jehož příslovečná lhostejnost byla vždy zárukou úspěchu, pokoušeli se kremelští pohlaváři a jejich okolí zachytit sebemenší náznak, který by mohl odhalit něco z Baranovova myšlení a jeho prostřednictvím Carovy záměry. Úkol to byl ovšem nesplnitelný, tím spíš, že „mág z Kremlu“ považoval za základ pokroku plagiátorství; z toho důvodu se pak nikdy nedalo poznat, do jaké míry vyjadřuje vlastní názory a do jaké si pohrává s cizími. K apoteóze této dvojznačnosti došlo jednoho zimního večera, kdy jisté divadélko oblehla kompaktní masa luxusních limuzín – dávali zrovna jednoaktovku od autora jménem Nikolaj Brandejs. V doprovodu svých milenek ověšených safíry a rubíny tu stáli frontu bankéři, ropní magnáti, ministři a generálové FSB, aby se pak usadili do prosezených křesel sálu, o jehož existenci dosud neměli tušení, a zhlédli představení, které si celou dobu utahovalo ze zlozvyků a předstíraných kulturních zájmů bankéřů, ropných magnátů, ministrů a generálů FSB. „V civilizované zemi,“ prohlásil v jednu chvíli protagonista, „by vypukla občanská válka. Ale jelikož u nás žádné občany nemáme, bude to válka mezi lokaji. Není horší než válka občanská, je jen o něco odpornější a ubožejší.“ Baranov toho večera v sále viděn nebyl, ale bankéři a ministři pro jistotu ze všech sil aplaudovali; někdo totiž tvrdil, že autor pozoruje hlediště špehýrkou napravo od lóží.

==========

Vyprávěli si historky z lovu, komentovali současné dění, po svém, většinou formou vtipů. ‚Víš, co to je sovětský duo? Kvartet na zahraničním turné‘. ‚Přijde inspekce do blázince. Blázni je přivítají zpěvem Jak krásné je žít v sovětské zemi, ale inspektoři si všimnou, že jeden člověk mlčí. ‚Proč nezpíváš?‘ ptají se. ‚No, já jsem totiž ošetřovatel, já nejsem blázen!‘ ‚Soudruh Chruščov přijde na návštěvu do vepřína a tam ho vyfotí. V Pravdě se sazeči hádají, jaký popisek dát pod obrázek: Soudruh Chruščov mezi prasaty, Soudruh Chruščov a prasata, Prasata kolem soudruha Chruščova? Všechny návrhy jsou postupně zamítnuty. Nakonec rozhodne šéfredaktor. Zvolený popisek zní: Třetí zprava, soudruh Chruščov.

==========

„Vezměte si takového Custina,“ vytáhl Baranov další knihu. Car ho uvítal jako vlastního bratra, přijal ho na dvoře, porušil protokol, aby se ten zkurvysyn mohl zúčastnit svatby jeho dcery. A jak se mu za to odvděčil? Čtyřmi svazky s tisícem sto třiceti stranami, na kterých líčí jen to, jaké je Rusko peklo. Třeba: Ruská říše je obrovská, leč představuje pouhý žalář, v němž panovník slouží coby klíčník. Vždycky mi připadalo, že žalářníkovi se nežije o nic lépe než vězni. Nebo toto: Podezírám je, že by se nezdráhali dělat se horšími a barbarštějšími, než ve skutečnosti jsou, jen aby se zdáli lepší a civilizovanější.

==========

Dědeček Dopisy z Ruska nesnášel, ale současně ho fascinovaly. ‚Ten zatracený Francouz je nejlepší prostředník Ruska,‘ říkával. ‚U nás byl totiž dvůr odjakživa jediným prostředkem, jak dosáhnout moci a bohatství. Spoléhat se na vášně ruského lidu není k ničemu, nakonec vždy vítězí ten, kdo začne stavět svou moc na carském dvoře. Proto je poklonkování užitečnější než talent a mlčení lepší než výřečnost.

==========

„V podstatě je problém v tom, že jsem měl šťastné dětství. A to mě, myslím, poznamenalo. Nikdy jsem necítil žádnou křivdu, nepotřeboval jsem se světu mstít, což je pro člověka, který vede takový život jako já, vážný hendikep. V Rusku to není normální. Tady si všichni pamatují svůj dřívější život, všechny ty oběti. Ruskou elitu spojuje bída, kterou všichni její členové zažili, než se dostali k vilám na Azurovém pobřeží a luxusním vínům. Někteří se na ni odvolávají, jiní se za ni stydí, ale když se pozorují ve svých oblecích za třicet tisíc dolarů, vědí, že sdílejí tentýž hněv a trochu dětinský úžas nad tím, jak se věci vyvinuly. Dokonce i Car. Navzdory svému přesvědčení o nevyhnutelné, osudové síle, která ho dovedla tam, kde je, pořád nedokáže zastřít tu nevěřícnost: já, kluk z komunálky na Baskovově, jsem právě v Buckinghamském paláci a anglická královna mi nalévá čaj!

==========

U vás jsou peníze zásadní, je to základ všeho. Tady to tak není, o tom vás mohu ujistit. V Rusku se počítá jen privilegovanost, blízkost moci. Vše ostatní je nadbytečné. Bylo to tak za cara a za komunismu ještě víc. Sovětský systém byl založený na statusu. Peníze v něm nehrály roli. V oběhu jich bylo málo a stejně byly zbytečné; nikoho by nenapadlo hodnotit druhého podle množství peněz, které vlastní. Pokud sis daču koupil, místo abys ji dostal od komunistické strany – šlo to, i tehdy –, znamenalo to, že možná nejsi dost důležitý na to, aby ti ji dali.

==========

V poslední fázi své existence přitahoval Komsomol jen ty nejcyničtější a nejambicióznější chlapce, ty, kteří chtěli peníze a neštítili se ničeho. Na konci osmdesátých let bylo jediným typem podniku povoleným v Sovětském svazu studentské družstvo, a to se stalo podnikatelskou školou ruského kapitalismu. Právě tam se vyškolila většina oligarchů.

==========

Jednou nás napadlo udělat velkou vlasteneckou show. Naši diváci nám měli říct, kdo jsou jejich hrdinové, kdo jsou osobnosti, na nichž se zakládá pýcha Matky Rusi. Očekávali jsme velké duchy: Tolstého, Puškina, Andreje Rubleva, nebo, co já vím, nějakého zpěváka, herce, jak by to dopadlo u vás. Ale co uvedli diváci, ta beztvará masa lidu zvyklého ohýbat záda a klopit zrak? Samá jména diktátorů. Jejich hrdinové, otcové vlasti, se shodovali se seznamem krvelačných autokratů: Ivan Hrozný, Petr Veliký, Lenin, Stalin. Museli jsme výsledky zfalšovat a nechat vyhrát Alexandra Něvského, válečníka, ale aspoň ne likvidátora lidí. Ve skutečnosti totiž získal nejvíc hlasů Stalin. Stalin, chápete? Tehdy mi došlo, že z Ruska se nikdy nestane země jako každá jiná. Ne, že by o tom kdy bylo pochyb.“

==========

Všichni bojovali o to, aby měli s Borisem schůzku co nejpozději, protože sejít se v klubu po osmé hodině automaticky znamenalo pozvání na ten nejzábavnější večírek v hlavním městě. Jen co udeřila tato hodina, práce a zábava se nadobro propletly a schůze nad podnikatelským projektem se mohla snadno zvrhnout v orgie. Tak se to má v Moskvě s mocí – nikdy nebyla oddělená od života. U vás jsou lidé u moci prostě jen účetní. Šedivé bytosti, které ráno vstanou, posnídají celozrnné müsli, na deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně zalezou do kanceláře a tam se věnují práci. Pak nastoupí do auta a požádají řidiče, aby je zavezl domů nebo na večeři s dalšími nudnými patrony, nebo, v nejlepším případě, k milence. Konec příběhu. Tohle by v Rusku bylo nemyslitelné. U nás je pojetí moci holistické.

==========

Je třeba říct, že Boris byl pro ně skutečně darem z nebe. To on je přesvědčil, že nic není ztraceno a že jakkoli prezident už není v nejlepší formě, ještě to může zvládnout. ‚Tatínku‘, – úplně ho vidím, jak staříkovi šeptá do ucha –, ‚Rusko tě ještě potřebuje, tebe, tvoji odvahu, tvoji bezúhonnost. Přece bys nenechal Matičku vlast v rukou komunistů?‘ S těmito argumenty převzal Berezovskij vládu nad státní televizí a od té chvíle rozjel olbřímí volební kampaň. Za dva měsíce dokázal Jelcina resuscitovat v předvolebních průzkumech či spíš potopit všechny jeho rivaly vyvoláním dojmu, že jejich zvolení by znamenalo okamžitý návrat sibiřských gulagů a front na chleba. Jediný problém nastal, když stařík dostal dva týdny před volbami další infarkt. Toho dne měl zrovna nahrávat svůj poslední projev k národu. Natáčení bylo zrušeno, ale po několika dnech začalo být s ohledem na rychle se šířící fámy prezidentovo vystoupení nezbytné. A tak, protože Jelcin nebyl schopný dopravit se do kanceláře, nařídil Boris převézt nábytek z Kremlu do rezidence, aby to vypadalo, že je prezident v plném pracovním procesu. Ve chvíli natáčení byl ale tak slabý, že nedokázal sedět na židli rovně, a tak mu vyztužili záda prknem. Zbýval problém se samotným projevem, protože Jelcin nedovedl vyslovit jediné srozumitelné slovo. Tak ho požádali, aby hýbal rty, jak to jde, a celé provolání poslepovali ve střižně z úryvků jeho starých projevů. V den voleb na tom byl Jelcin tak zle, že nezvládl hodit lístek do urny. Berezovského kamery zachytily okamžik hlasování a v postprodukci pak dva lékaři v bílých pláštích podpírající prezidenta zmizeli. Samozřejmě, jak je to v Rusku pokaždé, když se přidá nutná dávka odhodlání, absurdní manévr vyšel a Jelcin byl opětovně zvolen velkou většinou. Pak starý jezevec upadl zpět do letargie a skutečným pánem Ruska se stal Berezovskij.

==========

Volební kampaň, kterou máme na mysli, proto nebude tvořena jen mítinky a sliby. Vlastně si představujeme pravý opak kampaně tohoto typu. Půjde o to, nevypadat jako každý jiný politik. Víte, Vladimire Vladimiroviči, já se v politice moc nevyznám, ale vím, co je spektákl. Můžu se vás na něco zeptat? Víte, kdo je největší herečka všech dob?‘ Putin bezvýrazně zavrtěl hlavou. ‚Greta Garbo. A víte proč? Protože idol, který si zachovává odstup, posiluje svou moc. Tajemno vytváří energii. Odměřeností se živí obdiv. Obraz ruské i jakékoli jiné společnosti má dvě osy. Horizontální osa je spojena s důvěrně blízkým každodenním životem a vertikální osa s autoritou. V posledních letech se ruská politika odehrávala výhradně na té první, horizontální ose, protože ta byla za sovětských dob skoro úplně neznámá: od Gorbačova, který se zastavoval a mluvil s lidmi – což by žádný sovětský vůdce nikdy neudělal –, až po Jelcina, který se někdy předváděl spíš jako hospodský kumpán než jako státník. Ale dnes je jasné, že se kyvadlo vychýlilo na opačnou stranu. Přílišná horizontálnost nás dovedla k chaosu, ke střelbě na ulici, k našemu ponížení na mezinárodní úrovni. Odpustíte-li mi slovíčkaření, dá se říct, že přemíra horizontálnosti vymazala horizont. Abychom mohli narýsovat perspektivu, je nutné se znovu zvednout. Všechny zdroje, které máme k dispozici, tvrdí, že v současnosti Rusové touží po vertikálnosti, tedy po autoritě. Pokud bychom sáhli po nástrojích psychoanalýzy, dalo by se říct, že Rusové čekají na vůdce, který jim zruší vzpomínku na mateřský jazyk a začne znovu zavádět jazyk otcovský. Jak řekl starosta Moskvy v momentě defaultu: Experiment je u konce.‘

==========

‚Ideální arénu máme před očima,“ pokračoval Putin. ‚Vlast je pod tlakem. Islámským fundamentalistům už nestačí Čečensko, plánují se zmocnit Dagestánu a pak Ingušska, Baškirie a samého srdce země. Pokud jim v tom nezabráníme, za několik let nebude po federaci ani stopy.‘ ‚Nezlobte se, Vladimire Vladimiroviči, ale takový husarský kousek bych si dvakrát rozmyslel. V posledních letech Čečensko zabilo víc politických kariér v Moskvě než nepřátel na bitevním poli.‘ ‚Protože žádný z těch politiků se k té věci nepostavil dostatečně energicky. Chtěli nevyřčenou, humánní válku na americký způsob, a vidíte, jak to dopadlo. Islamisté je zmasakrovali. Já mluvím o něčem jiném. Netoužím získat Nobelovu cenu za mír. Jen chci porazit separatisty a hrozbu, kterou představují pro integritu Ruské federace.‘

==========

Berezovskij byl velmi inteligentní, ale nestudoval historii. Pokud by tomu tak bylo, pochopil by, že na rozdíl od přírodních zákonů se zákony moci mění. K vzestupu oligarchů došlo během svérázného feudálního intermezza, následujícího po pádu sovětského režimu. Boris a ostatní se tehdy stali podpěrami systému, v němž Kreml za svou moc vděčil hlavně jim, jejich penězům, jejich novinám, jejich televizi. Když se rozhodli vsadit na Putina, mysleli si oligarchové, že mění jen představitele, ne systém. Zvolení Cara považovali za pouhou epizodu, a ono přitom znamenalo začátek nové éry. Éry, v níž měla být jejich role přehodnocena.

==========

‚No výborně, jen se směj, Vaďo.‘ Boris byl čím dál popuzenější. ‚Právě vytváříte režim horší než Sovětský svaz. V té době aspoň zlé psy z KGB držela na vodítku Strana. Teď ta Strana neexistuje a čekisté převzali moc přímo. Kdo zkrotí jejich aroganci, jejich ziskuchtivost, jejich zoufalou hloupost? Ty, Vaďo? Nebo někdo z tvých přátel divadelníků? Bez oné komunistické strany je KGB jen zločinecký gang!‘

==========

Týdenní valné shromáždění OSN jsou orgie moci, ale také lázeň pokory. Muži zvyklí na okamžitá plnění svých přání se tu učí chápat výhody trpělivosti: karavany obrněných vozů a tělesných strážců vytvářejí na Druhé avenue nekonečné zácpy, testosteronem nabušené delegace do sebe narážejí v přecpaných chodbách sídla OSN, šéfové vlád zvyklí na pozlacené salonky se při zásadních jednáních krčí za provizorními příčkami. A uprostřed toho všeho si Američané vždycky najdou způsob, jak vám dát pocítit svou nadřazenost.

==========

Summit s Clintonem se odehrál víceméně podobně. Prezident nám laskavě přijel naproti do Waldorf Astoria. Představil se s obvyklou nonšalancí starého mazáka legendárním stiskem ruky, kdy se obě jeho ruce obtočily kolem té vaší jako hroznýš královský, s chraplavým hlasem a dobráckým úsměvem rančera ze Středozápadu, vyprávějícího za soumraku u krbu historky ze života. My jsme ale věděli, že za jeho vzezřením venkovana se skrývá rafinovaný a neúprosný mechanismus. Clinton – geniální absolvent Yale a Oxfordu, Clinton – nejmladší guvernér Spojených států, Clinton – politické zvíře, které přežije jakýkoli skandál a vždy nakonec zvítězí nad svými protivníky. A především Clinton – prezident, který železnou rukou řídil rozklad Sovětského svazu, sebral si polovinu Evropy a nenechal ani drobeček, rozšířil NATO až k našim hranicím a zbytky naší výrobní sféry předhodil supům.

==========

Zkuste si tu scénu představit: v New Yorku je podzimní den. Americký a ruský prezident právě uzavřeli bilaterální dohodu v knihovně Franklina D. Roosevelta a nyní stojí před ní, aby to oznámili médiím. Neoklasicistní sloupy, vlajky, prezidentská garda ve slavnostních uniformách a pod tribunou dvě dýně jako připomínka onoho barbarského svátku, který Američané jako obvykle dokázali vnutit celému světu. Clinton krátce promluví, načež předá slovo Jelcinovi, který se dá do řečnění, očividně ne zcela střízlivý. Zatímco se rozléhá hlas našeho prezidenta, Clinton vyprskne smíchy. Je to nezvyklé, ale co už, i nejmocnějšímu muži planety se může přihodit, že se rozesměje. Problém je v tom, že Clinton ne a ne přestat. Nedokáže se ovládnout, směšný, vrávorající starý jezevec mu prostě připadá k popukání. Clinton má slzy v očích, je rudý ve tváři, celý se otřásá smíchem. Známe Jelcina, jeho zvyky, jeho slabosti. Ale je to, do háje, prezident Ruské federace, největší země světa, jaderné supervelmoci! Nic nepomáhá, Clinton už se neovládne. Teď už vrávorá i on a mocně plácá Jelcina po zádech – ten, ač namol, působí mírně v rozpacích. Celý národ, sto padesát milionů Rusů, se propadá hanbou pod tíhou bezuzdného řehotu amerického prezidenta.

==========

‚Kdyby v Moskvě převzali moc kanibalové,‘ poznamenal Car během zpátečního letu, ‚uznaly by je Spojené státy okamžitě jako legitimní vládu, pod podmínkou, že neohrozí jejich zájmy a budou s nimi jednat jako se svrchovanými pány. Problém je v jejich přesvědčení, že vyhráli studenou válku. Chápeš? Tu přitom Sovětský svaz nikdy neprohrál. Studená válka skončila, protože ruský lid svrhl režim, který ho utlačoval. Nebyli jsme poražení, osvobodili jsme se od diktatury. To není to samé. Západ k demokratizaci východní Evropy také přispěl, ale neměl by zapomínat, že největší zásluhu na ní mají Rusové. To my jsme zbourali berlínskou zeď, ne oni. To my jsme rozpustili Varšavskou smlouvu, my jsme jim podali ruku – na znamení míru, ne kapitulace. Bylo by dobré, kdyby si na to čas od času vzpomněli.‘“

==========

Car si prohlížel nějaký dokument a několik minut mlčel. Pak se s očima stále upřenýma na list papíru zeptal: ‚Jak jsem na tom s popularitou, Vaďo?‘ ‚Kolem šedesáti procent, pane prezidente.‘ ‚Dobře. A kdo má víc než já?‘ ‚Nikdo, pane prezidente. Váš nejbližší konkurent má kolem dvanácti procent.‘ ‚To není pravda, Vaďo. Jen se podívej, jeden ruský vůdce je pořád populárnější než já.‘ Nechápal jsem, kam tím míří. ‚Stalin. Tatíček národů je dnes mnohem populárnější. Kdyby proti mně kandidoval ve volbách, roznesl by mě na kopytech!‘

==========

Car se odmlčel. ‚Víš, co udělal Stalin, když sovětské vlaky začaly mít nehody?‘ ‚Ne.‘ ‚Chytil Von Mecka, ředitele železnic, a nechal ho zastřelit za sabotáž. Problém železnic to nevyřešilo, ve skutečnosti ho to naopak zhoršilo. Ale usměrnilo to hněv. To samé se stalo pokaždé, když systém zklamal. Když chybělo maso, nechal Stalin zatknout lidového komisaře pro zemědělství, Černova, poslal ho před soud, a Černov se jako mávnutím kouzelného proutku přiznal, že nechal porazit tisíce krav a prasat, aby destabilizoval režim a vyvolal revoluci. Pak bylo málo vajec a másla. Tak zatkl Zelenského, šéfa plánovací komise, a ten zanedlouho vypověděl, že do zásob másla přimíchal hřebíky a drcené sklo a zničil padesát kamionů vajec. Zemí otřáslo pobouření smíšené s určitou úlevou: tak tím se to vysvětluje! Sabotáž je mnohem přesvědčivější vysvětlení než neefektivnost, Vaďo. Když se na ni přijde, viník je potrestán. Spravedlnosti je učiněno zadost, někdo to odskáče a znovu zavládne řád. To je ten zásadní bod.‘ Car se zase odmlčel – za jiných okolností bych takovou pauzu neváhal označit za teatrální. Pak se vrátil k neutrálnímu tónu: ‚Dal jsem příkaz zatknout zítra za svítání tvého kamaráda Chodorkovského. Pošleme tam taky kamery, ať všichni vidí, že před posvátným hněvem ruského národa není v bezpečí nikdo.‘

==========

V tuto chvíli bylo jedinou možností dupnout na plyn. Pokud se měl Michail stát obětním beránkem, muselo být jeho ponížení úplné. Dost bylo fotek zlatého chlapce ze světa finančnictví, usměvavého dobrodince vdov a sirotků, chystal jsem se to zařídit tak, aby od nynějška obíhaly fotografie Chodorkovského výhradně za mřížemi ve vězeňském mundúru. Sdělení muselo být jasné: z titulky Forbesu je to do vězeňské cely jen krok, pokud se Carovi zlíbí. Michailova veřejná potupa měla být varováním pro ostatní oligarchy a spektáklem, na němž se napase hněv dobrého ruského lidu.

==========

Poprava významného člověka utěší mnohé v jejich průměrnosti. Možná jsem nedosáhl velkých úspěchů, pomyslí si běžný člověk z ulice, ale aspoň se nehoupu na šibenici.

==========

Od našeho posledního rozhovoru s Carem jsem začal pojímat svou roli jinak. Když jsem se ponořil do líčení stalinských procesů třicátých let, uvědomil jsem si, že se už tehdy jednalo o hollywoodské megaprodukce: sovětský druh showbyznysu. Prokurátor a soudci připravovali několik měsíců scénář, obvinění měli za úkol hrát – motivovaly je nejrůznější nátlakové prostředky, k nimž se filmoví producenti uchylovali. Jeden měl rodinu, kterou musel chránit, jiný potřeboval udržet tajemství, další byl jednoduše citlivý k výhružkám a fyzické bolesti. Nakonec se všichni rozhodli hrát svou roli a představení mohlo začít. Producentům neunikl jediný detail, směsice reality a fikce musela být dokonalá. Diváci, kteří směli procesu přihlížet, a hlavně miliony lidí, kteří zůstali doma a čerpali informace z rozhlasu a Pravdy, museli prožít stejné emoce jako při sledování filmu od Metro-Goldwyn-Mayer. Hrůzu, úzkost a zděšení při pohledu na Zlo. A pak hluboké uspokojení z vyřešení konfliktu a triumfu Dobra. Tvůrčí schopnosti moci odhodlané jednat s nezbytnou razancí jsou neomezené, pokud se respektují základní pravidla každé narativní konstrukce. Jejich limity netvoří respekt k pravdě, ale respekt k fikci. Prvotním hybatelem, který je třeba brát v potaz, zůstává hněv.

==========

„Od zatčení Chodorkovského a Putinova triumfálního znovuzvolení se v povaze ruské vlády něco změnilo. Boj o moc neutichl, naopak. Ale z veřejné arény se přesunul do Carova předpokoje. Od té chvíle se o osudu státu začalo opět rozhodovat na dvoře. A jako za časů Mikuláše I. se jediným zdrojem radostí a strastí dvořanů stalo vládcovo čelo.

==========

Obnovením mocenské vertikály Putin udal tón dvorskému bálu: cvičení v obratnosti, jehož pravidla sahají do dávných dob a jemuž udávají rytmus vzestupy a pády účastníků. Jsou tací, kteří mají kancelář blízko té Carovy, jiní jsou na jeho přímé telefonní lince. Další s ním jezdí na zahraniční cesty, a ještě další na prázdniny do Soči. Někteří dostanou sklápěcí židličku ve vládě, jiným není prodloužen mandát v čele státní firmy. Nelze zanedbat žádnou, ani sebemenší indicii: zasedací pořádek na galavečeři, čekací dobu v prezidentském předpokoji či počet nasazených agentů. Moc se skládá z drobností. Obsesivnímu zájmu dvořana nic neunikne, protože ví, že podstata hierarchie spočívá v detailu.

==========

Kreml má mnoho věží, neustále tu něco osciluje a kdo se chce zapojit do hry, musí být schopen ty výkyvy měřit s přesností seismografu moskevského Geofyzikálního institutu. Je to vyčerpávající aktivita, která musí být provozována nepřetržitě; při každém setkání, veřejném i soukromém, je třeba nahmatat pulz situace, ověřit si, že rovnováha sil zůstává nedotčená.

==========

„V den našeho setkání opustil Zaldostanov Kreml v podroušeném stavu, ačkoli jsem mu nenabídl ani kapku vodky. Nevěděl ovšem, že hned po něm mám schůzku s leaderem skupiny mladých komunistů, kteří mě překvapili svým zápalem. Pak jsem se setkal s pozoruhodnou mluvčí hnutí za obrodu pravoslaví. Po ní s vůdcem ultras Spartaku. A pak s představiteli nejoblíbenějších skupin alternativní scény. A tak jsem je postupně naverboval všechny: motorkáře a chuligány, anarchisty a skinheady, komunisty a náboženské fanatiky, krajní pravici, krajní levici a skoro všechny mezi tím. Všechny, kteří měli nějakou vzrušující odpověď na volání ruské mládeže po smyslu. Po tom, co se stalo na Ukrajině, jsme si už nemohli dovolit nechat síly hněvu bez dozoru. Pro vytvoření skutečně silného systému nám nestačilo mít mocenský monopol, potřebovali jsme mít monopol i na subverzi. I tentokrát šlo v podstatě o to, použít skutečnost jako materiál pro nastolení určité vyšší formy hry. Celý život jsem nedělal nic jiného, než že jsem měřil elasticitu světa, jeho neustálé tíhnutí k paradoxu a rozporuplnosti. Politické divadlo, které se teď pod mým vedením rozehrávalo, představovalo přirozené vyústění jedné dráhy.

==========

Když holky z té hudební skupiny znesvětily Chrám Krista Spasitele tím, že vyřvávaly obscénnosti proti Putinovi a patriarchovi, vzrostly nám v průzkumech preference o pět procent. Nemluvě o Garrym Kasparovovi, šachovém velmistru, který si založil vlastní opoziční stranu.

==========

‚Na celém světě se po staletí muži a ženy brali z důvodů, které neměly nic společného s láskou, a neživili v sobě absurdní naděje, že jim nějaká smlouva přinese štěstí. V manželství nacházeli stabilitu potřebnou pro založení rodiny. Zbytek už si nějak zařídili, bylo tisíc způsobů... Víš, že ti tví Francouzi devatenáctého století nikdy nezvali manželské páry na večeře společně?‘ ‚To mám radost! Vidím, že naše styky na tobě zanechaly stopy.‘ Ve skutečnosti jsem se ani trochu neradoval, toužil jsem jen po tom, aby Kseňa změnila téma. Ale nedalo se nic dělat. ‚Víš, co je zajímavé? Občas se stalo, že se do sebe manželé zamilovali. Tehdy se to považovalo za trochu trapnou záležitost, ale sem tam k tomu došlo...‘ ‚Ale no tak!...‘ ‚Nicméně ve většině případů se to nestávalo. A manželství i tak fungovalo, protože mělo solidní základy. A lásku si každý našel jinde.‘ ‚Muž každopádně...‘ ‚Žena také, aspoň v těch rozvinutějších společnostech. Vzpomínáš si, jak to fungovalo tady v dobách Sovětského svazu, ne? Manželé měli dovolenou každý jindy. Bylo to tak zařízeno schválně, existovala oddělená rekreační zařízení. Každý tak měl možnost toho využít... Potrhlou představu, že se lidé mají brát z lásky, nám vsugerovaly romány devatenáctého století a hollywoodské filmy. Jen proto, abychom později zjistili, že láska netrvá věčně, nebo že nikdy neexistovala, anebo že za rohem čeká ještě větší.‘

==========

„Ten kousek s labradorem nebyl z mé hlavy. Musím ale uznat, že to byl geniální nápad, byť jako většina Carových iniciativ trochu drsný. Kancléřka se připravila na normální setkání. Vypadala bezvadně, jako obvykle v černém sáčku a kotníčkových botách koupených v supermarketu, žádné papíry. To proto, že si všechno vždy nastudovala předem: záznamy, které jí pečlivě připravil její tým, zprávy s hlavičkami ministerstev i poznámky na obyčejném papíře, které vyplivly bezpečnostní služby spolkové republiky. Celé noci a dny se prokousávala daty a načrtávala si geopolitické scénáře; dělala to se stejnou přesností, s jakou vedla laboratorní pokusy během své univerzitní dráhy. Výsledkem bylo, že kancléřka vždy dorazila svěží a sebejistá, mrzutá jako každý, kdo ví, že si to může dovolit, a s precizní silou svých Länder a Konzerne v zádech. Toho dne ovšem nemohla tušit, co ji bude čekat ve chvíli, kdy vejde do zasedací místnosti. Koni. Carův obrovský černý labrador. Pro dobré zhodnocení situace je třeba uvést, že kancléřka měla ze psů fobii. Za ty roky už ve světové politické aréně zkrotila víc divých zvířat než všichni cirkusoví krotitelé dohromady. Ale pes, jakýkoli, i ten nejtitěrnější, v ní probouzel animální hrůzu, jakou zažila ve svých osmi letech, když ji před otcovýma zděšenýma očima jen zázrakem neroztrhal sousedův rotvajler.

==========

Labrador. To byl okamžik, kdy se Car rozhodl sundat rukavičky a začít hrát tak, jak se to naučil na kurzech v Leningradu. Tam se člověk ještě ani nestihl dotknout míče, a už dostal kolenem do koulí. Člověk tam musel pořád dokazovat, že je ještě větší blázen než ostatní, pokud nechtěl, aby zvítězili ti nejdrsnější. Vysoká politika je tak trochu totéž.

==========

V prvních letech po svém nástupu na mezinárodní scénu se Car držel poněkud zpátky, v typickém postoji Rusa, který nikdy nemá v pořádku doklady a musí se podrobit pečlivé prověrce civilizovanějších soudců.

==========

V té době byla Moskva plná hubených a výkonných cizinců. Pohybovali se ve velkých firmách, na ministerstvech, a dokonce i v Kremlu, a tvářili se jako římští prokonzulové, vyslaní obnovit pořádek ve vzdálené provincii. Řídili banky, nadace, deníky. Udělovali rady a vynášeli soudy tónem dospělého mluvícího k dítěti, o němž se už teď ví, že navzdory veškeré rodičovské lásce a úsilí špatně skončí.

==========

Zvykli jsme si je poslouchat, protože to bylo to jediné, co se dalo dělat: there is no alternative. Ve skutečnosti se však věci nelepšily, ani když jsme jejich rady následovali. A ani nevíme, jak se to stalo, ale náš vliv slábl, místo aby sílil. Čím víc jsme se snažili o uznání, tím méně na nás podle všeho brali zřetel. A pak už jim nestačilo ani to. A naše poslušnost si vyžádala ten nejpřísnější trest. NATO v Pobaltí, americké základny ve střední Asii nebo dohled finančních institucí – to stále ještě nestačilo. Chtěli převzít moc přímo. Poslat nás zpátky pod zem a na naše místa dosadit agenty z CIA a Světového měnového fondu.

==========

Právě tehdy se Car rozhodl vsadit na labradora. Manévr to nebyl nijak originální, precedens existoval už od dob jistého římského císaře. Ale my jsme to udělali ještě lépe, protože Caligula jen jmenoval svého koně senátorem, zatímco my jsme psa rovnou povýšili na ministra zahraničí.

==========

Je pravda, že ten labrador je mimořádný. Zaprvé je to fena, takže má automaticky navrch nad svými kolegy psy. Kromě toho pochází v přímé linii od oblíbeného psa Leonida Brežněva a její jméno se prý odvozuje od bývalé americké ministryně zahraničí Condoleezy Riceové.

==========

Lidé si často myslí, že centrum moci je srdcem nějaké machiavelistické logiky, ale ve skutečnosti je to jen srdce iracionálna a emocí, jak říkám, školní dvůr, kde bezdůvodná zloba dostává volný průchod a nevyhnutelně vítězí nad spravedlností, a dokonce i nad čistou, prostou logikou. Člověk má sice mezi primáty největší mozek, to je pravda, ale taky má největší péro, větší než gorila. A to přece musí něco znamenat, ne? Staří sovětští vůdci měli své kompetence, ale vždy dávali přednost stabilitě před nejistotou. Měli rádi, když byly věci zorganizované a předvídatelné. Právě proto je nakonec převálcovali Američané. Protože v téhle disciplíně jste na Západě lepší. Celá vaše vize světa je založená na touze vyhnout se nehodám. Co nejvíc omezit území nejistoty, aby konečně zavládl rozum. My jsme naopak pochopili, že chaos je náš přítel, po pravdě řečeno naše jediná možnost.

==========

Nepředstavujte si žádné velké strategie. Lidé si často myslí, že centrum moci je srdcem nějaké machiavelistické logiky, ale ve skutečnosti je to jen srdce iracionálna a emocí, jak říkám, školní dvůr, kde bezdůvodná zloba dostává volný průchod a nevyhnutelně vítězí nad spravedlností, a dokonce i nad čistou, prostou logikou.

==========

Staří sovětští vůdci měli své kompetence, ale vždy dávali přednost stabilitě před nejistotou. Měli rádi, když byly věci zorganizované a předvídatelné. Právě proto je nakonec převálcovali Američané. Protože v téhle disciplíně jste na Západě lepší. Celá vaše vize světa je založená na touze vyhnout se nehodám.

==========

My jsme naopak pochopili, že chaos je náš přítel, po pravdě řečeno naše jediná možnost. Přirovnávat Koniny žoldáky a hackery ke starým funkcionářům prvního vedení KGB, jak to dělají vaši analytici, je směšné. Tehdy to byli předvídatelní byrokrati, zatímco u těch současných ani přesně nevíme, co udělají zítra.

==========

Krátká doba letu mi neumožnila zabývat se tématem obšírněji. Po pouhých pěti minutách jsme zahájili přistávací manévr nad Kamenným ostrovem. O tom místě už jsem slyšel, ale když se vyprávělo, že si v Petrohradě jistí Carovi přátelé koupili ostrov, kde žijí jako aristokrati za carského Ruska v palácích zdobených zlatem a štuky, a že tu pořádají maškarní bály, kde se převlékají za dvořany Alexandra III., považoval jsem to za přehánění. Dokonce se říkalo, že jeden z nich si rovnou nechal navrhnout vlastní erb se spoustou lilií a lvů ve skoku. Teď jsem seshora shlížel na pečlivě zrekonstruované vily bývalých carských úředníků, bazény, tělocvičny, obrovské garáže, příkop kolem celého ostrova a strážní budky, SUV a vrtulníky a pochopil jsem, že realita, jak už to u nás bývá, opět předčila fikci.

==========

‚Zamysli se, Jevgeniji; lidi na Západě už se o politiku nezajímají. Jestli chceme upoutat jejich pozornost, musíme mluvit o všem kromě politiky. Tady nepotřebujeme Antona! Potřebujeme mladé influencerky, které poradí, jak se líčit, zapálené hráče videoher, astrology, takovéhle typy, chápeš?‘ ‚Ale přijde přece chvíle, kdy budete chtít předat svou zprávu dál, ne? Vydáte pokyny...‘ ‚Ale za koho nás máš? Za Kominternu? Mrzí mě, že ti oznamuju špatnou zprávu, ale měl bys vědět, že Sovětský svaz už neexistuje a žádný dělnický ráj není na obzoru. Ty časy jsou navždy pryč. Už neexistuje jediná linie, jenom kovový drát.‘ Jeho zmatený pohled mě vyzýval, abych to rozvinul. ‚Jak to uděláš, když chceš zlomit drát? Nejdřív ho ohneš jedním směrem a pak druhým. A právě tak to uděláme, Jevgeniji. Jak budete postupně budovat svou síť, zjistíte, že tu jsou témata, o něž lidé stojí nejvíc. Nevím, jaká. To ti, Jevgeniji, řekne počet kliků. Někdo je třeba proti očkování, někdo jiný proti lovcům nebo ekologům nebo černochům nebo bělochům. To je jedno. Důležité je, aby měl každý něco, na čem mu záleží, a někoho, kdo mu vadí.‘ ‚Nikoho nemusíme předělávat, Jevgeniji, jen zjistíme, v co věří, a neustále ho budeme přesvědčovat, chápeš? Dodáme jim zprávy, skutečné i falešné argumenty, to nehraje roli. Naštveme je. Všechny. A zatlačíme na ně. Na ochránce zvířat i na lovce. Na lidi z Black Power i bílé suprematisty. Na gay aktivisty i neonácky. Nikoho z nich nebudeme upřednostňovat. Naše jediná linie, Jevgeniji, je ten drát. Budeme ho ohýbat na jednu stranu a pak zase na druhou. Dokud se nezlomí.‘

==========

Vrcholným počinem velkého umělce je odhalení rozporu! Že budeme podporovat své sympatizanty a antiamerické skupiny, to od nás očekávají, ne? Ale co udělají, až si uvědomí, že podporujeme i jejich protivníky? Vlastence druhé kategorie, co si svou automatickou pušku chtějí nosit i na záchod. Vegany, co by radši vypili odvar z bolehlavu než skleničku mléka. Děti, co chtějí zachránit svět před ekologickou katastrofou. Říkám ti: budou z toho na zbláznění, nebudou už rozumět ničemu. Už nebudou vědět, čemu a komu věřit! Pochopí jen to, že jsme jim vlezli do mozku a hrajeme si s jejich neuronovými sítěmi, jako by to byl jeden z těch tvých výherních automatů!‘

==========

‚Právě proto zde musíme být odhaleni, Jevgeniji. Chyceni při činu. Vážně si myslíš, že stovka kluků na místě jako tohle může změnit dějiny? Jasně, že ne, Jevgeniji, to se nestane, ať už jsou jakkoli dobří. Oni si jen osvojí chaos, možná se jim ho podaří ještě trochu víc prohloubit, ale ten hněv, který k tomu použijí, už existuje a algoritmus, který ho řídí, vytvořili Američani, ne Rusové. My budeme nanejvýš tak trochu přicmrndávat. Ale necháme se chytit in flagranti! A tak se všude stanou našimi nejlepšími propagandisty ti, kdo nás budou vinit z intrik proti demokracii, v Evropě i ve Spojených státech. To oni vybudují mýtus naší moci. Nám postačí, když se budeme chovat trochu podezřele a nevěrohodně budeme všechno dementovat. Už jen to jim potvrdí jejich nejhorší noční můry: ‚Rusové tajně vládnou novému světu!‘ A tahle temná fantazie zase umocní chaos. A naše moc přestane být pouhou legendou, začne být reálná. Víš, jedna věc je na politice dobrá, Jevgeniji: vše, co tě přiměje uvěřit v něčí moc, ji skutečně posílí.‘

==========

Berezovskij se odmlčel a pak se znovu rozhorlil. ‚On se nikdy nezastaví, že? Lidi jako on se zastavit nemůžou. To je první pravidlo. Vytrvat. Nenapravovat nic, co už jednou fungovalo, a hlavně nikdy nepřiznat chybu. Nejdřív jsem to nepochopil, ale teď jsem měl čas o tom přemýšlet. Taky jsem si přečetl spoustu knížek o diktátorech v minulosti. Tak třeba, víš, co udělal Mobutu, když se chopil moci v Kongu? Přejmenoval zemi na Zair, protože si myslel, že je to domorodé slovo a že se tak zbaví koloniálního dědictví. A pak se v jednu chvíli zjistilo, že zair je vlastně portugalské slovo. A co on na to? Omluvil se a vzal to zpátky? Kdepak! Jméno zair dostalo i všechno ostatní: bankovky, cigarety, benzínky, i kondomy, pokud vím... Ten tvůj Car je to samé, přesně totéž: autokrat, náčelník afrického kmene!‘

==========

Víš, Vaďo, příznivci konspiračních teorií si myslí, jak jsou chytří, ale ve skutečnosti to jsou ti největší prosťáčci. Chtěli by, aby všechno mělo skrytý význam, a systematicky podceňují moc hlouposti, nepozornosti a náhody. Ale tím líp; přestože konspirátoři usilují o opak, posilují nás. Pokud místo toho, abychom na tu moc nahlíželi realisticky a vnímali ji i s jejími lidskými nedostatky, přisoudíme jí auru vševědoucnosti a schopnost utkat jakoukoli zápletku, pak je to pro ni ta největší poklona, nezdá se ti? Vypadá pak ještě větší, než je ve skutečnosti.‘

==========

Toho dne už se Car dál Borisovým osudem nezabýval a rozhovor svedl na přípravy olympiády v Soči. Byl jí tehdy posedlý. Aby přesvědčil olympijskou komisi k uspořádání zimních her v subtropickém městě bez sebemenší sportovní i dopravní infrastruktury, použil Putin veškerou moc dnešního Ruska i špetku manipulátorské fantazie, kterou si vycvičil v minulosti. V jednu chvíli, u příležitosti návštěvy olympijských komisařů, jsme v Soči postavili letiště, protože tu nebylo, a najali několik studentů, aby si v převlečení za turisty prohlíželi tabule odletů a příletů se spoustou fiktivních spojů. Potěmkin by na nás byl hrdý.

==========

„Ve dveřích mé kanceláře se objevil Sečinův dokonale čtverhranný obličej. ‚Může tě na chvíli vyrušit, Vadime Alexejeviči?‘ To, že se Igor vůbec chtěl za mnou zastavit, mohlo věstit jedině to, že mi nese velmi špatné zprávy. Vzal to zeširoka, vyptával se mě na mou cestu na Donbas, jako by mu už všechny detaily neposkytly minimálně tři rozvědky. Pak na mě zamířil svůj pohled nočního ptáka: ‚A o Američanech už jsi slyšel, Vadime Alexejeviči, že?‘ ‚Co je s nimi?‘ ‚Prý sestavili seznam lidí, které nepustí na své území. Je na něm tvé jméno.‘ Sečin si mě pozorně prohlížel, jako by pátral po sebemenší známce sklíčenosti. ‚Řekl bych, že budeš muset na nějakou dobu zapomenout na New York.‘ ‚Aha, sankce kvůli Ukrajině. Takže se do toho rozhodli jít?‘ ‚Od pondělka.‘ Čekista vypadal spokojeně. Potvrzení, že se mé jméno nachází na seznamu, mu udělalo hezké ráno. Bylo to pochopitelně trochu mrzuté. Nešlo jen o New York. Šlo taky o Kalifornii, o Maine, o Boulder v Coloradu. Zákaz vstupu na americké území mě připravoval o radosti, o nichž Sečin neměl ani tušení. ‚A pak jsem ještě slyšel něco dalšího.‘ Teď měl Igor roztržitý výraz, který jsem se už naučil rozpoznat. Takový nasazoval, když se soustředil nejvíc. Chystal se mi opravdu ublížit. ‚Tvoje jméno je i na evropském seznamu.‘ Ten hajzl. Tak proto mi to přišel říct osobně. Chtěl vidět, jak se budu tvářit, až zjistím, že jsem ztratil Evropu. Ten chlap o mně neví vůbec nic, běželo mi hlavou, jen to, jak mi ublížit. Tělem mi propadl obrovský kamenný blok. Kus skály. Odlomil se mi z hrudi a padal do prázdna. Uvnitř. Padal tmou do bezedné hloubky. Evropa. To bylo něco nepředstavitelného. Já a bez Evropy, chápete? Sebral jsem své poslední síly k tomu, abych Sečinovi neudělal radost. ‚Taky dobře, zrovna jsem chtěl začít objevovat nová místa. Ale co bude s tvým zámkem v Umbrii, Igore?‘ Ten zámek byla jeho láska. Sečin okamžitě nasadil naprosto bezvýraznou masku, což u něj bylo znamením intenzivních emocí. ‚No co, hromada starých kamenů. Zrovna si stavím na Kavkaze repliku.‘

==========

„Důvěrnost je klamná. Dlouhá léta žili Stalin a zbytek funkcionářů v Kremlu bok po boku. Bydleli ve velkých bytech, které kdysi patřily carským úředníkům, a jedli pokaždé společně. Stalin je zvával na šachové partie nebo na přátelské snídaně. Nikdy si nevyhrazoval čestné místo, ale sedával v čele stolu, a když bylo potřeba pro něco zajít do kuchyně, vstával on. Také měli malé kino. Jejich děti jezdily na kole, hrály si s míčem a vyrůstaly spolu jako v rodině. Nic z toho ale Stalinovi nezabránilo své muže jednoho po druhém odstranit. Vlastně mu to naopak úkol usnadnilo. Ani ve snu by je nenapadlo, že by je jejich Koba mohl nechat zatknout, mučit a zabít. Nechali se oklamat vzájemnou blízkostí, iluzí, že dvacetileté přátelství nedovolí jejich vůdci udělat, co potřebuje. Jenže tak to nefunguje. Vůdce se řídí instinktem, má čich predátora, který musí přežít. A v konečném důsledku mu přežití zaručí jedině smrt všech ostatních kolem.
==========