Popper vs. Kuhn: jak vědu nahradilo náboženství a demokracie

Vědu zničil nikoli Francis Drake, jak soudí Crichton, nýbrž jistý Kuhn. Ten se v 60. letech hádal s Popperem o filosofii vědy: zatímco Popper hlásal, že věda znamená replikovatelné, verifikovatelné, interpersonálně měřitelné experimenty na základě falsifikovatelných teorií, Kuhn tvrdil, že věda je demokratická a pravda je to, co tvrdí většina. Pouze pokud většina už není dost velká, smí se věda demokraticky změnit, což se nazývá "paradigm shift."

Kuhn bohužel vyhrál a tak z vědy udělal demokratické náboženství, kde se pravda nehledá a neměří, nýbrž se o ní hlasuje. A to je jeden z důvodů, proč naše civilizace klouže do mizérie: pravda je ostrakizována a odsunuta na vedlejší kolej či rovnou zlikvidována Hlasováním a Tradicí. V Kuhnovské "vědě" je totiž ono "přesvědčování ostatních o nové pravdě" ztíženo až znemožněno, protože na každého, kdo si dovolí zpochybnit konsensus, je veden nesmírně intenzivní útok vyzanvačů konsensu a na ně napojených politiků (politizace vědy je druhý z obrovských problémů, ke kterému zejména ve druhé polovině 20.st. došlo).

Krásně je to vidět na "debatě" o příčinách změn klimatu, kde "mainstreamová věda", tzn. Kuhnovská "většina", jednoduše musí mít pravdu, protože představuje většinu, a proto je možné proti "drzým kacířům" zpochybňujícím Demokraticky Odhlasovanou Vědu (v odborném diskursu nazývanou "konsensus") vést sprosté ad-hominem útoky a na stránkách prestižních novin je označovat za "denials" (aby byli mentálně asociováni s nacisty a popírači Holocaustu) a "assholes".

Kuhn sprosté nadávání vědců reprezentujících "konsensus" drzým "dissenters" do "assholes" legitimizuje, kdežto Popper je stigmatizuje; krom toho je klíčové, že Popper svým pojetím vědy znemožňuje držitelům konsensu, aby vytvářeli amorfní, náboženské teorie, u kterých si vždy zdůvodní, proč je nová empirie "vlastně nevyvrací", kdežto Kuhn jim naopak umožňuje se "zabetonovat" navěky a teorii prohlásit za fakt - kteréžto pojetí "nové vědy" je uvedeno i na Wikipedii, kde je součástí "oficiální" definice teorie.

Pojďme si rozdíl mezi Kuhnovskou a Popperovskou vědou ukázat na názorném, kontroverzním příkladu - aby někdo netvrdil, že podle Poppera by vědou nebylo nic, u čeho nešlo provést jakýsi "dokonalý experiment" a proto musel být zavržen.

Falzifikace nemá nic společného s tím, zda někdo může nebo nemůže udělat "dokonalý" experiment.
Falsifikace (resp. falsifikovatelnost, je to vlastnost) znamená, že ke každé teorii jsou zároveň jasně stanoveny "exit podmínky", při jejich splnění by taková teorie musela být prohlášena za neplatnou. Tedy: už v okamžiku, kdy předložím světu teorii musím říct - "mám teorii X, ale kdyby se prokázalo Y, ta teorie tím bude nevyhnutelně zneplatněna".

Příklad: mám teorii, že všichni muslimové jsou teroristi. Tato teorie je falsifikovatelná důkazem o muslimovi, který měl zbraně a trhaviny a přesto jimi nezaútočil na své nemuslimské sousedy.

Bez falsifikovatelnosti může autor teorie mlžit, uhýbat a kreativně teorii ohýbat tak, aby od ní NIKDY nemusel upustit a aby vždy vypadala jako platná. Například "teorie že všichni muslimové jsou teroristé platí, tenhle protipříklad byl špatně pochopen/ve skutečnosti to nemohl být muslim/ty zbraně byly falešné/bál se ozbrojených sousedů/určitě útok plánoval, ale nestihl jej dokončit/blablabla".

Kritérium falsifikovatelnosti toto nedovoluje: jasně říká, že pokud se někdy v budoucnu ukáže, že existuje muslim, který měl zbraně a trhaviny a nezaútočil s nimi na nemuslimy, teorie "všichni muslimové jsou teroristi" MUSÍ být zavržena bez ohledu na to, že se všem líbí a přijde jim, že perfektně vysvětluje svět. Musí být zavržena a nahrazena novou, kterou náš protipříklad nefalsifikuje - i kdyby to měla být jen modifikace staré, jako např. "všichni muslimové jsou teroristi, pokud se nebojí ozbrojených sousedů" (ta by byla falsifikovatelná prokázáním výskytu muslima se zbraněmi a bombami, který za celý život nezaútočil na neozbrojené sousedy.)

Oproti tomu Kuhn na to šel přesně z opačné stránky. Vycházel z toho, že většina vědců se nemůže mýlit a "dissenting opinion" musel vzniknout chybou měření.

Takže podle Kuhna to funguje tak, že pokud drtivá většina vědecké komunity už 20 let zastává "teorii", že všichni muslimové jsou teroristi a někdo přijde s důkazem, že hele, tady mám protipříklad, který to jasně vyvrací, bude ignorován, protože je jen jeden proti Tradici a Většině a tudíž se jedná o chybu měření a dotyčný "dissenter" je blbec, který to prostě nepochopil.

Teorie má podle Kuhna přežít zcela bez ohledu na protidůkazy. Aby padla, musela by se nakonec většina vědců přidat na stranu "disidentů vědy"; teprve v okamžiku, kdy ten pro svou protiteorii demokraticky nashromáždil většinu vědecké komunity by došlo ke Kuhnovu "paradigm shift" a teorie "Všichni muslimové jsou teroristi" by byla zavržena.

Jenže do té doby by byla posvátná, nedotknutelná - a "disident vědy" by byl označován za "popírače", pokud by o teorii i nadále drze tvrdil, že neplatí z menšinové pozice.

Já ovšem tvrdím, že věda, kde o platnosti teorie rozhoduje nikoli empirická evidence, nýbrž demokracie ("kolik" vědců ji zastává) a Tradice ("jak dlouho" ji zastávají) není vědou, nýbrž pavědou a náboženstvím.

A nejsem v tomto zdaleka sám: spousty vědců stojí na straně Poppera a těžce kritizují Kuhna za to, že zničil moderní vědu. Ale jsou umlčováni právě Kuhnovskými "demokraty", kteří jim pak nadávají do "popíračů" a jiných ad-hominem kravin, aniž by se obtěžovali argumentovat fakty nebo dokonce k věci - jak "vědecké".

Proč je Kuhnovský přístup obrovský problém zdokumentoval Crichton: v minulosti se pravidelně "většina vědců" mýlila a jedinci měli pravdu navzdory většině. Průlom přišel tam, kde je většina nemohla umlčet:

«K tomu bych rád dodal několik příkladů toho, že konsensus není opravdu nic, na co by kdo mohl být hrdý.
Během minulých staletí byla jednou z hlavních příčin úmrtí žen horečka omladnic (po porodu). Zemřela na ni jedna ze šesti žen.
V roce 1795 přišel Alexander Gordon z Abeerdeenu s myšlenkou, že horečky omladnic jsou infekční a daly by se léčit.
Konsensus řekl, že tomu tak není.
V roce 1843 přinesl Oliver Wendell Holmes důkazy o tom, že je horečka omladnic nakažlivá.
Konsensus řekl, že ne.
V roce 1849 Semmelweiss názorně předvedl, že v nemocnicích pod jeho vedením se povedlo horečku omladnic prakticky vymýtit pomocí hygienických opatření.
Konsensus řekl, že je žid, ignoroval jej a vyhodil jej ze jeho místa. Všeobecná shoda na tom, co s horečkou omladnic přišla až na počátku 20. století. Konsensu trvalo 125 let, aby se dobral správného výsledku — navzdory snahám prominentních “skeptiků” po celém světě, kteří byli ignorováni a ponižováni. A navzdory nekončícímu umírání žen.

A dalších příkladů by se daly najít ještě spousty. Ve 20. letech 20. století umíraly v USA desetitisíce lidí — hlavně chudých — na nemoc, zvanou pellagra. Vědecký konsensus říkal, že je infekční a že je potřeba najít “mikroba pellagry”. Americká vláda pověřila brilantního mladého vědce, Dr. Josepha Goldbergera, aby našel onu příčinu. Goldberger došel k závěru, že stěžejní faktor byla strava.
Konsensus se nadále držel teorie o bakterii.
Goldberger názorně předvedl, že dokáže nemoc vyvolat pouze složením jídelníčku. Aby předvedl, že pellagra není infekční,nechal sám sobě a svému asistentu vstříknout krev pacienta trpícího pellagrou. On a další dobrovolníci si utírali nosy kapesníky pacientů trpících pellagrou a polykal strupy pacientů, čemuž se začalo říkat “Goldbergovy seance hnusu.” Nikdo z nich nebyl nakažen.
Konsensus i nadále trval na svém.
Byl pro to i politický důvod, protože kdyby se prokázalo, že za epidemií pellagry stojí podvýživa, znamenalo by to nutnost sociální reformy v jižanských státech. Takže se konsensus po léta bránil pravdě — ve 20. století, vzdor důkazům i epidemii.

Patrně každé dítě školou povinné si všimlo, že Jižní Amerika a Afrika k sobě pěkně pasují. Alfred Wegener v roce 1912 přišel s myšlenkou, že se oba kontinenty otrhly z jednoho. Konsensus se teorii o pohybech litosférických desek ušklíbal po padesát let. Teorie byla vehementně popírána geology nejvyššího věhlasu — až do roku 1961, kdy bylo zjištěno, že se mořské dno rozšiřuje. Výsledek? Konsensu trvalo padesát let přijmout to, co přijde samozřejmé i dítěti.

Mám pokračovat? Dalo by se až do nekonečna. Jenner a spalničky, Pasteur a teorie o mikrobech. Sacharin, margarin, výpadky paměti, rakovina tlustého střeva, hormonální terapie… Seznam chyb konsensu se táhne pořád dál a dál.

A na konec bych vás rád upozornil na to, v jaké situaci se lidé odvolávají na konsensus. Konsensus přichází na scénu tehdy, když není věda dostatečně solidní. Nikdo neříká, že se vědci usnesli na tom, že E=m*c^2. Nikdo neříká, že je zde vědecký konsensus na tom, že je od nás slunce vzdáleno 93 milionů mil. Nikoho by ani nenapadlo tak mluvit.»