Apokalypsa naší doby (Vasilij Rozanov)

Apokalypsa naší doby (Vasilij Rozanov)

Naše myšlenky přicházejí z neznáma a do neznáma také odcházejí. Nejhorší je, že člověk si sedá a chce napsat to a to, a jen si sedne, napíše něco docela jiného. Mezi „sedám si“ a „dosedl jsem“ uběhla pouhá minuta. Odkud se jen ve mně vzaly ty docela jiné myšlenky na nové téma — než ty, s nimiž jsem chodil po pokoji a dokonce si už sedal, abych právě je zapsal…

==========

Hlavou mu stále vrtá jediná, dalo by se říct, neřešitelná otázka: jaká pozemská hodnost náleží andělům? Nedovede si totiž představit jedinou bytost bez šarže. Jak říkával už Pýthagorás: „Všechno má své číslo.“ U V. M. — „svou šarži“, hodnost, své místo v určité hierarchii.

==========

Copak se to stalo s „ruskými reformátory“?!! Jeden si koupil jachtu, druhý se uchýlil k numizmatice, třetí „objíždí všechna možná zahraničí“… Biskupové si pospíšili na místa bohoslužeb a proslýchá se, že místo někdejšího „požehnání“ ohánějí se posledním oběžníkem ministerstva vnitra.

==========

Synovec (přijel ze Šichran v Kazaňské gubernii) nám u čaje vyprávěl: „V den uctívání udmurtského boha (tuším že Keremeta), jehož soška stojí na zvonici venkovského kostela, se všichni nižší duchovní, jáhen, ďáček i kostelník, zamknou ve své komoře a sedí tam celý den… A co peněz jim tam (do té komory) Udmurti naházejí!!! Zatímco jsou tam duchovní zavřeni, Udmurti se klanějí svému bohu…“ Je to den „svěcení pohanství“, jako je u nás „svěcení velikonoc“. Udmurti odměňují nižší duchovenstvo a částečně mu i ze strachu platí za to, že mohou jeden den v roce světit podle „starých zvyků“… Pravoslavní sedí v komoře jako „v zajetí“, v žaláři, ve vězení, ba dokonce (podle Udmurtů) „v pekle“, zatímco jejich starý „bůh“ (ale po našem „čert“) opouští křesťanský „žalář“, aby se potěšil se svým nárůdkem, s někdejšími svými „věřícími“. Tenhle pozoruhodný obyčej se dochoval až do našeho roku 1911.

==========

K problému prostituce — „proti níž nemá nikdo sílu bojovat“, nesporně patří: „Já náležím všem“; a to je vlastně i problém spisovatele, řečníka, advokáta, — úředníka „ve službách státu“. Tak je prostituce na jedné straně „nejsociálnějším jevem“, do jisté míry prototypem sociality a dá se dokonce říci, že rei publicae natae sunt ex feminis publicis, „první státy se zrodily z ženské potřeby prostituovat“… Přinejmenším to není o nic hloupější než názor, že „Řím se povznesl k slávě díky tomu, že poblíž tekla řeka Tiber“ (Mommsen), nebo „Moskva díky geografickým zvláštnostem řeky Moskvy“. A na druhé straně přece skutečně k podstatě herce, spisovatele, advokáta, ba i „pátera, který se modlí za všechny“, patří psychologie prostitutky, to jest oné lhostejnosti ke „všem“ i laskavosti ke „všem“. „Přejete si pohřeb nebo svatbu?“ táže se návštěvníka pop s vyrovnaným, matným úsměvem, připraveným proměnit se v „gratulaci“ nebo „kondolenci“.

==========

Z „hořkých zkušeností srdce“: za řadu let své literární činnosti jsem si všiml, viděl a na své účetní knize (na výdajích) i na „ohlasech v tisku“ pozoroval, že jakmile napíšu něco posměšného, zlého, zničujícího nebo vražedného, hned všichni po knize nebo stati dychtivě sáhnou. „A už to jde na dračku…“ Ale jak napíšu knihu nebo článek s nevímjakou láskou, z čistého srdce, s obsahem pozitivním — je to ležák a nikdo si ani nedá práci stať prolistovat, brožuru nebo knihu rozřezat.

==========

V Rusku všechno vlastnictví pochází z „vyžebral“, „dostal darem“ nebo někoho „obral“. Majetku z práce je velmi málo. Proto není solidní a není v úctě.

==========

Věčně sní a vždycky myslí jen na jedno: jak se vyhnout práci.

==========

Než opusťme starce a přenesme se k nám, do našeho prostředí, k našemu způsobu života, abychom si ujasnili toto starodávné ustanovení Židů a pochopili jeho ducha. Představme si náš bál. Pohyb, konverzace, „novinky“, „politika“. Kolem samá nádhera a toalety dam… Řady sálů s bílými sloupy a stěnami. A tu někdo z hostí, tancem znavený kavalír, zajde do postranního salónku, a spatřiv na stole osamělou misku s chladnou vodou, kterou tam někdo zapomněl, opatrně se rozhlédne, přivře dveře, vyjme vzruchem poněkud ožilý úd — a ponoří ho do čisté a studené vody… „aby se ochladil“. Udělal totéž co Židé v mikve a muslimové při omývání („namaz“). Pak se vzdálí. A celá rozpálená tam zaběhne žena… Jenom hoří, protože jí tiskli ruce, protože si smluvila schůzku — a to ještě na tuhle noc, hned po bále. Když spatří misku, chopí se jí, postaví ji na podlahu — taktéž opatrně se rozhlédne, zavře dveře na zástrčku a opakuje to, co před ní učinil muž. To samé dělají Židovky v mikve.

==========

Bylo až s podivem, jak se k rakvi Tolstého seběhli všichni Dobčinští z celého Ruska a jak tam kromě Dobčinských vůbec nikdo jiný nebyl, protože už tam svými semknutými šiky nikoho nepustili. Takže „pohřeb Tolstého“ se současně stal i „přehlídkou Dobčinských“… Podstatou Dobčinského je — „aby se o mně dověděli v Petrohradu“. Jedině toto přání je sem také všechny nahnalo. Vyhlásili jakýsi „Svaz svazů“ a „Ústřední výbor dvaceti literárních společností“… Na Tolstého přitom nikdo ani nevzpomněl: všichni se sběhli, aby mohli vylézt na pódium a něco zablekotat — úplně jedno co, udeřit se v prsa a zvolat: „Hle, já, Dobčinskij, žiji; jsem současník váš i Tolstého, sdílím jeho myšlenky, jsem unesen jeho géniem; ale vy si zapamatujte, že Dobčinskij jsem právě já, a nepleťte si moje jméno s nějakým jiným.“

==========

Četl jsem o strastiplném, mučednickém životě G. Uspenského (Ruská myšlenka, 1911, léto): tížil ho jakýsi dluh, 1 700 rublů; potom „mi lichvářka běhala v patách, nedávala mi pokoje ani v Moskvě, ani v Petrohradě“. Uspenskij byl přítelem Někrasova a Michajlovského. Ti si ho zřejmě nejen vážili, ale měli ho i rádi (napsal mi v dopisu Michajlovskij). Tak proč mu tedy nepomohli? Co je to zase za temné tajemství? Opět něco takového jako mezi skoromilionářem Gercenem a Bělinským? Nejsem zastáncem buržoazie; ani do ní samé, ani do jejího osudu mi nic není; ale obyčejná morálka i obyčejný zdravý rozum se ptá: „Proč by fabrikanti měli přenechat dělníkům stroje a továrny, když Gercen Bělinskému a Michajlovskij s Někrasovem Glebu Uspenskému nedali ani šesťák?“

==========

Problém spočívá v tom, že náš talent je nějak spjat s našimi vadami a naše ctnost — s bezbarvostí. A pak se z téhle „patálie“ nějak dostávej. V devětadevadesáti případech ze sta je ctností prosté „nechci“, „mně se nechce“, „chce se mi velice málo“… „Ctnostný životopis“ nebo „epocha dobrých mravů“ (v dějinách) vyznačuje osobu značně „neosobní“ a spíše než dobu — „bezčasí“. Všem se prostě „velmi málo chtělo“. Merci.

==========

To bylo tehdy, když (A. A.) Stolypin vešel do zasedacího sálu, kde jsme byli shromážděni, a oznámil, že „car podepsal manifest“ (17. října). Všichni se zaradovali a poručili šampaňské. V té chvíli se mne zmocnila slavnostní nálada, pocítil jsem cosi „povznášejícího na duši“ (ten pocit mě doslova hřál u srdce) a řekl jsem ona slova, jimiž jsem „uhodil hřebík přímo na hlavičku“… A přitom mi vůbec nedocházelo, že jde o konstituci. Ba dokonce jsem se vydal domů s jedinou myšlenkou: nějaké tři nebo možná i pět dní si mohu odpočinout od psaní článků. Přišel jsem domů, všem jsem to oznámil a ještě jsem řekl, že zítra a pozítří nemusím ani do redakce. V souladu s tím jsem si na zítřek dal připravit čisté prádlo a vybral jsem se do lázní na Znamenské poležet si v horké páře, „odloživ všechen nepokoj“ (můj zvláštní „andělský chorál“)… A večer jsem se maličko věnoval rukopisům, mincím a čaji. A pozítří se najednou dovídám, že „včera šel po Něvské průvod s rudými prapory!!!“… Poprvé a jedinkrát v ruských dějinách za „blahosklonné přítomnosti policie“… Jedinečný okamžik, jedinečný pocit, jedinečný prožitek. Vždyť já to chápu. Ó, ano!!! Ale „proležel jsem to v lázních“. Mám dlouhé vedení — takovou „událost“ budu prožívat snad za tři roky, snad za několik měsíců poté, co jsem ji viděl, a to tak hluboce jako málokdo. Jenže když jsem ji viděl, vůbec nic jsem si o ní nemyslel. Přemýšlel jsem (vášnivě a usilovně) o něčem, co se stalo před třemi lety. Vždycky to tak se mnou bylo, od mládí, od dětských let.

==========

„O mnohém dovede člověk promluvit zajímavě, ale s chutí jedině — o sobě“ (Turgeněv). Zprvu nám tato sentence připadá velmi zdařilá a smějeme se jí… Ale později (za rok) je nám z ní smutno; ubohý člověče, pomýšlejí na to, že ti upřou i právo pohovořit o sobě. Nejenom abys trpěl a žebral, ale ještě abys o tom i mlčel. Vychází najevo, že Turgeněvův vtípek, kterým chtěl pokárat lidský cynismus, je sám cynický.

==========

Utěšoval jsem se uznávanou tezí, s níž všichni souhlasili: „Svět je moje představa.“ Podle této teze vůbec nejsem povinen něco ověřovat a psát věrné dějiny nebo zeměpis: mám psát „jak si co představuji“. Nebýt Schopenhauera, byl bych se možná styděl, ale se Schopenhauerem je mi „hej“. Ze Schopenhauera (ve Strachovově překladu) jsem ovšem také přečetl jenom první polovinu první stránky (ačkoli jsem za knížku utratil tři ruble), ale hned v prvním řádku stojí: „Svět je moje představa.“ Tak to je dobře, pomyslel jsem si oblomovsky. Nemáte „ponětí“, jak těžké je pokračovat ve čtení, a já to vlastně ani nepotřebuju.

==========

Rusko se rozpadlo za dva dny. Nanejvýš — za tři. Ani Novou dobu nebylo možné zrušit tak rychle, jako se „zrušilo“ Rusko. Je zarážející, že se zhroutilo najednou a celé, rozpadlo se na kousky. Přitom k takovému otřesu dosud nikdy nedošlo, ani za „velkého stěhování národů“, neboť to zabralo celou epochu — „dvě tři století“. Nám na to stačily tři dny, a zdá se, že dokonce jen dva. Zmizela říše, zmizela církev, zmizela armáda a zmizela dělnická třída. A co zůstalo? Kupodivu — dočista nic. Zbyl ničemný lid, z něhož vzešel i jeden takový šedesátník, „úctyhodný stařík“ z Novgorodské gubernie, který se dal slyšet, že „z bývalého cara by se měla stahovat kůže po řemenech“. Ani ne celá najednou, jako když Indiáni skalpovali, ale pěkně po rusku — řemínek po řemínku.

==========

Obsahově je ruská literatura cosi naprosto odporného, ničemně nestydatého a bezpříkladně svévolného. Jak naložila se svou obrovskou mocí v obrovské říši, co přinesla lidem práce, šikovným a pokorným? Nevychovala a nepřivedla nikoho k tomu, aby se tento lid naučil vykovat hřebík, ukout srp, „udělat kosu“ („kosy dovážíme z Rakouska“ — zeměpis).

==========

Nikoho nezajímalo (ani já jsem o tom nečetl žádný časopisecký článek, ba ani článek v novinách), že v Rusku není jediná lékárna, kterou by zřídil a provozoval Rus, že neumíme získávat z mořských řas jód a že i hořčičné placky jsou u nás „francouzské“, protože není Rusa, který by dokázal namazat rozředěnou hořčici na papír a udržet její léčivou „moc“ a „účinek“. Co tedy vlastně umíme?

==========

Vlastně ani píseň Deutschland, Deutschland über alles nebyla tak hloupá jako spíš rozmyslně prorocká: vyjadřovala nenasytný apetit. Německý vlk je zuřivý a vypasený. S naším Ruskem, jež před ním stojí jako jehňátko, nebude mít slitování. A jehňátko je zcela bezbranné. Inu, jsou to dobráci, ti naši socialisté a vůbec celá ruská demokracie: sežrat, celou vlast dají sežrat nejhoršímu nepříteli. A to ne v přeneseném slova smyslu, nýbrž doslova. Je ovšem třeba také dodat, že pěkní dobráci jsou i ti „nejlepší lidé Ruska“, kteří za tak osudné války rozpoutali revoluci, a jak se potom ukázalo, vůbec nic nepředvídali. Lenin a socialisté jsou nadmíru chrabří, vědí totiž, že je nikdo nepostaví před soud; soudit je nebude mít kdo, soudci budou sežráni.

==========

Obraz Kristův, jak ho podávají evangelia, i se zázraky, nadpřirozenými úkazy a všemi dalšími podrobnostmi, nesvědčí o ničem jiném než o nemohoucnosti a vyčerpání… Apokalypsa jako by kladla otázku: Ano, Kristus mohl opěvat „krásu polních lilií“ a zvát „Marii, sestru Lazarovu“, k naslouchání; ale Kristus nezasadil strom, nevypěstoval ani travičku a vůbec je „bez mízy světa“, bez — semene a bez vajíčka; nezelená se trávou, není v něm nic živočišného; Kristus je v podstatě nebytí — téměř přízrak a stín, jenž se jakýmsi zázrakem mihl na zemi. Stínovost, stín, jeho prázdnota a nebytí — to je jeho podstata. Jako by byl jenom Jméno, „příběh“. Takže „čas konce“ bude proto tak strašný, tak neuvěřitelně úděsný, tak neslýchaně hladový, že sami lidé se promění v jakési „škorpióny, kteří bodají sami sebe i sebe navzájem“, protože vůbec „nic nebylo“, a oni sami — s břichy doslova scvrklými a povislými, žebra bys jim mohl spočítat — se tajemně proměnili ve „stíny lidí“, v „přízraky“ člověka, do jisté míry dokonce v lidi „jen podle jména“.

==========

„MOSKVA SLZÁM NEVĚŘÍ“ — a nedobře činí. Proto je tak ubohá. Právě věřit je třeba — a nejen slzám, nýbrž všemu, vždycky, tak dlouho, dokud se nenarazí na podvod: Féničané se naučili věřit v šerém dávnověku, na počátku dějin, a vytvořili obyčejný papírek, zvláštní znak, který používali, psali apod. Byl to konvenční znak: kdo ho předložil, tomu se dostalo „důvěry“, a říkalo se tomu kredit. Ti, kdo ho zavedli, byli „důvěřiví“ lidé, ale důvěřiví svým způsobem, a přitom — nejen při nezávazném hovoru nebo „přátelském tlachání“, ale z věcné potřeby usnadnit si život. A stali se nejbohatšími lidmi na světě. To ovšem není nic pro Rusy. Ti dokonce ještě dnes, kdy se čas nachýlil, stále živoří a podvádějí — a tím i stále víc a víc chudnou. Půjčka za oplátku — řídí se tím i Rusové a nemohou se neřídit, když už to tak Féničané zavedli (směnka)… Ale naprosto a všude, kde mohou, žijí jeden na účet druhého, podvádějí a parazitují. A přemítajíce o štěstí, upadají do stále většího a většího neštěstí.

==========

Ten strašný noční mráz. Člověka napadají děsivé myšlenky. V živlu „chladu“ je cosi nepřátelského lidskému organismu jakožto organismu „teplokrevnému“. Člověk se bojí chladu. Ale nebojí se tělesně, kůží a svalstvem, bojí se duší. Duše chladem zhrubne a zdrsní, naskočí jí „husí kůže“. Tady máte „svobodu lidské osobnosti“. Ne, „duše je svobodná“, jedině je-li „v pokoji pěkně zatopeno“. Jinak svobodná není, bojí se, je vylekaná a zhrublá.

==========

Pokoření Ruska Německem bude ve skutečnosti vnitřním a duchovním pokořením Němců Rusy. Nakonec z nich — z těch nejlepších — uděláme něco podobného člověku, a ne stallmeistrovi. Protože oni pro samé „stallmeistry“ a „hofmeistry“ ztratili lidskou tvář. Naučíme je tancovat, muzicírovat a zpívat. Možná je naučíme i modlit se. Za to pro nás budou dobývat nerosty a půjdou tedy na nucené práce, budou orat — stanou se tedy mužiky, a pracovat v továrnách — stanou se tedy dělníky. A povedou lékárny, tím se dosud žádný Rus nezabýval. „Neměli jsme k tomu vlohy.“ Budou pro nás dělat francouzské hořčičné náplasti, ostatně — jako dosud.

==========

My jsme stejně jako Židé povoláni k idejím a citům, k modlitbě a hudbě, ale ne k vládnutí. Naneštěstí a ke zhoubě duše i těla jsme ovládli jednu šestinu zemské souše. A ovládli jsme ji a v podstatě zkazili.

==========

Židé… Nenávidím jejich sepětí s revolucí, ale toto sepětí má i svou dobrou stránku; neboť skrze toto sepětí, tím, že Židé pohltili skoro celou revoluci, tato revoluce vylíná, utopí se v pogromech a docela se vypaří: je až příliš zřejmé, že „ruský voják a mužik nemohou sloužit Židům…“.

==========

Obchoduj, Žide, obchoduj — jen při tom nekřivdi Rusům. Neubližuj jim, můj milý. Pro obchod máš talent, dokonce jsi v něm génius (věkovitá vazba, sepětí s Fénicií). Připusť nás nejprve k obchodu s léčivy, lékárnám, nauč nás „syndikátům“; a vůbec, zasvěť nás aspoň ze sedmi osmi procent do svého podnikání a sobě ponech sto procent, Rusové se s tím přece musejí smířit, vždyť oni to přece nevymysleli. Dej Židovi, dej Židovi — ten je tvůrce, ten to včechno stvořil. Ale potom dej i Rusovi. Bože můj, vždyť je hotový žebrák.

==========

„Rusové ve zvláštním sebeklamu tvrdili, že jsou“ i východní, i „západní národ“, „spojují v sobě i Evropu i Asii“. Vůbec nepostřehli, že nejspíše nejsou národem ani západním, ani východním; neboť co vlastně přinesli Asii a jakou že roli sehráli v Evropě? Na Východě zpili a vydrancovali Burjaty, Čeremisy, Kirgizy, oloupili Arménii a Gruzii, kde dokonce zakázali sloužit vlastní pravoslavnou mši gruzínsky (sám jsem ji slyšel). Ó, ó, ó… Slyšel jsem ji na vlastní uši v Tbilisi. Do Evropy došli jako Gercen a Bakunin a „přinesli jí socialismus“, jehož „se jí obzvlášť nedostávalo“. Mezi Evropou a Asií jsme právě my Rusové těmi „omezenci“ a nihilisty, kteří nerozumějí ani Evropě, ani Asii. Jenom chlast, rmut a špínu jsme jim zanesli i tam. A to doopravdy „zanesli“.

==========

Stručně řečeno, socialismus by se také stal jedním z tajuplných hnutí Šulamítiných. Jakým — to nevíme. Musel by to ovšem být socialismus ryze židovský, a ne pseudožidovský podvrh (od Evropanů).

==========

Rusko zabila literatura, o tom nemůže být pochyb. Všechny „rozkladné“ činitele jsou literárního původu.
==========


Sténající civilizace je divná věc. Zlo Kristova příchodu se projevilo už v tom, že dal vzniknout nářkuplné civilizaci. A přitom prorokoval „milostivé léto“. V tom se tedy pořádně — zmýlil: žádné „milostivé léto“ se nekoná, dostalo se nám sténající civilizace.

==========

Skutečně, obzvláště podivné je, že hmyz (nejen motýli, ale i brouci, „měděnky“, slunéčka sedmitečná) se vrtá v relativně obrovských pohlavních orgánech stromů, a zvláště keřů, růží apod., oleandrů atp., orchidejí. Co pro motýly představují květy? To je třeba pochopit a pochopit to je noumenálně nezbytné. Není vyloučeno, že pro každý hmyz představuje „strom a květ“, „sad a květy“ — „ráj“.

==========

Kaptěrev se zamyslel a řekl: „Pozorování ukazují, že v housence, jež se zavinula do kokonu a vypadá jako mrtvá, ve skutečnosti dochází ke změnám tělesných tkání. Takže vlastně neumírá jen domněle, nýbrž — skutečně… Na místě této zemřelé housenky začíná vznikat něco jiného; ale jen této určité housenky, jakéhosi housenčího individua, která má své jméno a příjmení; neboť z každé zavinuté housenky vzejde — jeden jedinečný motýl. Když housenku v kukle propíchnete například špendlíkem, motýl nevznikne, nic nevznikne, hrob zůstane hrobem a tělo — nevstane z mrtvých.“

==========

Ještě za univerzitních studií se V. Rozanov, v té době už vášnivý čtenář F. M. Dostojevského, navzdory všem „rozumným“ důvodům oženil s pověstnou nihilistkou a feministkou 60. let, o šestnáct let starší Apollinarií Suslovovou, někdejší intimní přítelkyní jeho idolu, zvěčněnou ve fatální ženské hrdince malého románu Dostojevského Hráč. Nedlouhé a podle vzácných svědectví z druhé ruky (zejména ze vzpomínkové knihy Z. Gippiusové Živé tváře) velice trýznivé manželské soužití se záhy ukázalo být nejen omylem, ale také osudnou pastí. Zvláště když se Rozanov koncem 80. let rozhodoval spojit svůj další život s mladičkou vdovou po pravoslavném knězi a matkou tříletého syna. Protože mu A. Suslovová odmítala dát souhlas k rozvodu, musel se smířit s tím, že mohl v roce 1891 uzavřít se svou novou ženou pouze „tajný“ občanský sňatek.