Návrat ruského Leviathana (Sergej Medvěděv)

Návrat ruského Leviathana (Sergej Medvěděv)

Děsivější než naše silnice může být už jen jedna věc – opravy těchto silnic. Svědkem jedné takovéto lokální katastrofy jsem se stal docela nedávno, když jsem se autem vydal z Moskvy po federální dálnici M9 Baltija do estonského Tartu. Tato silnice, vedoucí přes území Tverské a Pskovské oblasti, popravdě nikdy nevynikala kvalitním povrchem, takže znalci poměrů do Pobaltí raději jezdili po minské trase, ale tentokrát se stalo něco mimořádného i s ohledem na celkový stav ruské silniční sítě: pouhých 250 km od hlavního města tu prostě skončil asfalt. Ne někde v Zabajkalsku či na východní Sibiři, ale přímo v srdci evropské části Ruska se federální dopravní tepna změnila v uježděnou polní cestu s příšernými jámami, v nichž na vás číhal až metr blátivé břečky. Plazily se po ní obrovité návěsy kličkující sem a tam; některé se tu a tam srazily, jiné sklouzly do příkopu. V protisměru se občas objevily ublácené osobáky s moskevskými čísly, s jejichž řidiči jsme si vyměňovali ironické úsměvy. Tu a tam se dala potkat i auta se zahraničními poznávacími značkami – viděl jsem třeba portugalský vůz, jehož posádka hekticky fotografovala ze všech oken a zjevně se těšila, jak bude něco takového líčit vnoučatům.

==========

U pumpy jsem se dověděl, že asfalt firma odstranila počátkem podzimu a nikdo se ani slovem nezmínil, kdy se lidé a stroje zase vrátí. Silnice už čtvrtý měsíc vypadala jako po náletech z konce roku 1941, za bojů našich s Němci někde kolem Rževa či Velikých Luk. U stejné pumpy mi vyprávěli také o francouzském kamioňákovi, který myslel, že se zamotal na polních cestách, a ptal se, jak se dostane na hlavní tah. Tak mu vysvětlili, že právě tohle je hlavní silnice vedoucí z Evropy do Moskvy.

==========

A tak zatímco ministerstvo spravedlnosti a Státní duma bojují se „zahraničními agenty“ a revolucemi v sousedních zemích, zatímco vicepremiér Dmitrij Rogozin všem líčí, že Rusko svou suverenitu brání v bitvě o Sýrii, na silnici M9 jsme už jakoukoli suverenitu ztratili.

==========

Stepní požár v sobě obsahuje Puškinovu představu lidové vzpoury, kterou popsal v Kapitánově dcerce, či odraz „světového požáru krve“, jejž ve své poémě Dvanáct popsal básník Alexandr Blok, který ostatně tím požárem sám utrpěl. Jeho kolega Vladimir Majakovskij mimochodem vzpomíná, jak hned v prvních dnech revoluce objevil vyhublého a shrbeného Bloka hřejícího se před Zimním palácem v Petrohradu u ohně a zeptal se ho: „Je to příjemné?“ – „Ano,“ odpověděl Blok a vzápětí dodal: „Doma na vesnici mi vypálili knihovnu.“

==========

Dulcis fumus patriae, říkávali staří Římané – sladký je vlasti dým. V Rusku tenhle dým vdechujeme každé jaro, když se země ocitne v náruči ohně. Jakmile sejde sníh a loňská tráva vyschne, lidé běží do přírody a zapalují smetí, zmíněnou trávu, strniště i rákosiny. Podle hnutí Greenpeace u nás každoročně hoří statisíce hektarů polí a lesů, plameny spolykají 5–6 tisíc domů, za své berou usedlosti a památkové rezervace, umírají lidé, zaživa je upalován dobytek, divoká příroda, půda, rostlinstvo i všichni přečetní obyvatelé luk a lesů – to vše je poznamenáno nenapravitelnými škodami. A jak se jaro postupně sune z jihu na sever, celá země se na měsíc a někdy i na déle noří do sebezničujícího ohnivého šílenství – dokud nepřijdou první jarní lijavce a nevyraší první čerstvá zeleň.

==========

A zatímco televizní moderátor Dmitrij Kiseljov vyhrožoval v živém vysílání Spojeným státům „radioaktivním popelem“ z ruského jaderného úderu, celý jih Sibiře zasypal zcela reálný popel z požárů, jež založili obyčejní ruští lidé. Jak to říká spisovatel Viktor Pelevin: „Antiruské spiknutí bezesporu existuje – problém je jen v tom, že se na něm podílí veškeré dospělé obyvatelstvo Ruska.“

==========

16. srpna 2013 se Rusko vskutku skvěle prosadilo v malé vítězné válce: ruská Federální bezpečnostní služba násilně obsadila v Karském moři loď Arctic Sunrise, patřící hnutí Greenpeace, jejíž posádka se předtím chystala k mírumilovnému protestu na vrtné plošině Prirazlomnaja v Pečorském moři. Muže vyzbrojené automatickými zbraněmi na palubu vysadili z vrtulníku; během operace přitom duněla palba ze samopalů AK-74 a z palubního kanónu pohraničního plavidla. Poté ledoborec obránců životního prostředí odvlekli do Murmanska, kde soud odeslal třicet aktivistů do dvouměsíční vyšetřovací vazby a prokuratura zahájila šetření podle § 227 ruského trestního zákona, tedy pirátství. Zmíněný paragraf předpokládá tresty až do 15 let odnětí svobody.

==========

Co na tom, že Prirazlomnaja byla zbudována z norské plošiny, odepsané do šrotu a otrávené radionuklidy? Co na tom, že už plné dva roky nemohla být uvedena do provozu kvůli porušování bezpečnostních předpisů a očekávané ztrátovosti? Z pohledu představitelů ruských silových struktur a vlastenců všeho druhu tohle vše nehraje roli, protože taková ropná plošina je neoddiskutovatelnou národní hodnotou,

==========

Skutečný důvod štvanice za arktickou ropou a její ochrany pomocí vrtulníků a lodí pobřežní stráže nespočívá v suverenitě a národních zájmech Ruska, ale v ziskuchtivosti ropných korporací: jejich arktická struktura včetně flotily ledoborců, geologického průzkumu a armády pomocných plavidel vzniká na účet státu. Ze stejného zdroje pak naftaři získávají daňové úlevy na těžbu a export ropy. Řadoví Rusové neuvidí ani zmíněnou ropu, protože ta z vrtu půjde rovnou na vývoz, ani nebudou mít nic z daňových úlev, protože rentabilita takovéto těžby je nulová.

==========

Začínalo to vlastně dost komicky – „zákonem o kočičím dupotu“ (jak byla překřtěna právní norma o dodržování nočního ticha v Petrohradu), návratem školních uniforem, legračním bojem o mravnost, jak ho předváděli poslanci Státní dumy Vitalij Milonov a Jelena Mizulinová či katedra teologie na jedné z nejlepších ruských vysokých škol v oblasti exaktních věd – Moskevském inženýrském a fyzikálním institutu. Zpočátku to všechno vypadalo jako absurdita, groteska či trolling: kozácké hlídky, svěcení kosmických raket anebo zákaz výstav a divadelních představení, pokud si něco takového přála pravoslavná veřejnost. Když ale v roce 2012 začal proces v případě Pussy Riot a Duma přijala jak „zákon Dimy Jakovleva“, zakazující cizincům adopci ruských dětí, tak zákon o zákazu gay-propagandy, začalo všechno být podstatně dramatičtější, i když tu stále ještě zůstávala naděje, že všechno tohle tmářství je jen politicko-technologická finta, propaganda pro domo a zastrašování společnosti po převážně moskevských protestních akcích ze zimy 2011–2012.

==========

Jenže pak se hráz najednou protrhla a kalné ruské domácí vody se vyvalily ven – Rusko se vrhlo do krymského dobrodružství, které zemi okamžitě postavilo mimo hranice mezinárodního práva a vtáhlo ji do nové studené války se Západem. Eurasijské fantasmagorie filozofa Alexandra Dugina, vlastenecké kýče spisovatele Alexandra Prochanova či fušerské geopolitické vize, rodící se na vojenských akademiích řízených vysloužilými generály, se najednou z intelektuálního smetí proměnily v mainstream, v reálnou válku, intervenci na Ukrajině a jaderné pohrůžky Západu v podání vicepremiéra Dmitrije Rogozina a televizního moderátora Dmitrije Kiseljova. Z kočičího dupotu se najednou stalo skřípění tankových pásů.

==========

Ruskou politiku už neovládá gazpromovský manažer s vilou v Antibes (který teď soukromým tryskáčem letí zachraňovat svá aktiva), ale pravoslavný čekista, třímající v ruce svazek emigrantského monarchistického myslitele Ivana Iljina. Revanšistické rétoriky „ruského světa“ jsme si nevšímali příliš dlouho – a teď k nám ten svět dorazil na obrněných transportérech.

==========

V dobách mého dávného moskevského dětství visela v kuchyni našeho bytu politická mapa světa – zčásti v zájmu osvěty pro mladou generaci, zčásti pak proto, aby zakryla oloupanou omítku na zdi. V pravé horní čtvrtině byla růžovou barvou vyvedena nejkrásnější země na světě. Cpal jsem se krupičnou kaší, poslouchal dětský rozhlasový pořad Pionýrská jitřenka a přitom přemítal, jaké mám nevýslovné štěstí, že jsem se narodil v téhle nejšťastnější zemi a navíc v jejím hlavním městě. A také jsem snil o budoucnosti, kdy budeme ještě větší a silnější a nejspíš k sobě připojíme Mongolsko, Bulharsko, možná i Rumunsko s Maďarskem – stejně jsou to bratrské země – a nakonec snad i Afghánistán a Aljašku…

==========

O infantilismu ruského vědomí hodně mluvil a psal sovětský gruzínský filozof Merab Mamardašvili. Na mysli měl neduživost hodnotových principů a autonomie veřejných institutcí „vyhýbání se pravidlům“, tolik vlastní ruské kultuře a pravoslaví jakožto celku. Jeho moudrý hlas i dnes chápejme jako varování: „Pokud jde o zlobu, pak ta souvisí s nevyvinutým veřejným povědomím v zemi, s infantilitou. Je to sud prachu… Nemáme intelektuální tradici, která by umožňovala, abychom sami dokázali vyhodnotit své aktuální stavy, abychom si uměli jasně uvědomit: Co cítím? Proč nenávidím? Proč trpím? Když nejsme s to takové věci jasně reflektovat, vymýšlíme si domnělé nepřátele. Zkrátka a dobře, zloba je do značné míry plodem infantility.“ Po

==========

Dospělí odešli, takže se dá kouřit, sprosťačit, cpát se zmrzlinou, co hrdlo ráčí, a zároveň se zmocnit dávno vyhlédnutého kola kluka ze sousedství. Ruský duch má prázdniny – a tak jsme připraveni vykasat si nohavice, rozběhnout se za komsomolem, mávat prapory a pochodovat v šiku.

==========

Jistě, v Doněcku zatím nevidíme teatralizované popravy na způsob těch, které pořádá IS, kde před televizní kamerou uprostřed pouště teroristé podřezávají zajatce s oranžovými pytli na hlavě, ale v oblasti Donbasu už jsme zaznamenali „lidové“ a vojenské polní soudy, které bez patřičných právních procedur vynášejí údajným násilníkům a marodérům tresty smrti, a je zde běžné i lynčování, jako se to stalo třeba Irině Dovgaňové, podezřelé ze spolupráce s ukrajinskými vojáky, která několik hodin stála přivázaná uprostřed Doněcka a kolemjdoucí ji beztrestně bili a týrali, zatímco ve smutně proslulé doněcké Jámě (což je vojenské vězení bývalé bezpečnostní služby Ukrajiny) se praktikuje masové mučení a znásilňování. Jistě, doněčtí ozbrojenci zatím nezakázali dětem chodit do školy a neunesli přes dvě stovky žákyň, jako to v dubnu 2014 udělali džihádisté z Boko Haram, ale v Luhanské lidové republice (LLR) je díky polnímu veliteli Alexeji Mozgovému ženám zakázáno chodit do klubů, kaváren a restaurací, protože mají „sedět doma a vyšívat křížkovým stehem“: „Jen buďte doma, napečte si pirožky a slavte MDŽ… Myslete na to, že jste Rusky! Nejvyšší čas vzpomenout si na svou duchovní podstatu!“ Zároveň se internetem šíří video, na němž kozák bičuje dívku, která tento zákaz údajně porušila.

==========

Dopisovatel portálu Colta Vladimir Maksakov, který strávil v Doněcké republice nejdřív jako dobrovolník a poté jako vězeň Jámy dvaadvacet dní, popisuje zdejší jeskynní zvyklosti takto: „V neděli se tu slavil jeden z nejdůležitějších doněckých svátků – Den horníků. Večer jsme u výtahu uviděli dva muže. Jeden byl surově zmlácený, druhý měl prostřelené obě nohy. Nejdřív jsem si myslel, že to budou zajatí ukrajinští vojáci, ale kdepak – normální místní horníci, kteří slavili i po policejní hodině… Pak přišel místní ozbrojenec s přeraženým nosem a tváří opuchlou od úderů a vykládal, proč ho takhle zřídili: Vezl domů svou slečnu a všiml si, že se dole ve vchodu nějací muži hrabou ve skříni s pojistkami. Rozhodl se, že jsou to naváděči ukrajinské palby, a zahájil smrtící střelbu. Pak se ukázalo, že to byli pracovníci jedné místní internetové firmy, jenže to už bylo pozdě…“

==========

Polovojenské režimy Doněcka a Luhanska se za fíkové listy domnělé legitimity a přímé demokracie, jakou jsou tzv. volby a referenda, jen schovávají. Ve skutečnosti mají tyto pirátské republiky spíš než s moderním státem daleko víc společného s někdejšími kozáckými enklávami, kam se stahovali uprchlí nevolníci a galejníci z celého Ruska, protože „z Donu vás nikdo nevydá“, s loupeživými bandami kozáků Stěpana Razina v sedmnáctém a Jemeljana Pugačova v osmnáctém století, popřípadě s povstáními Nestora Machna a Alexandra Antonova z dob občanské války v letech 1919–1921.

==========

Ono násilí však vkročilo i do života samotného Ruska, kupříkladu 3. listopadu 2014, kdy čtyři opilí doněčtí ozbrojenci, kteří přijeli na krátkodobou dovolenou do Moskevské oblasti a oslavovali tu volební den v Doněcku, postříleli hlídku dopravní policie Solněčnogorského okresu. Tři z nich před policejním pátráním uprchli. Je velmi pravděpodobné, že šlo o bojovníky brigády Přízrak luhanského polního velitele Alexeje Mozgového (zemřel při atentátu 23. 5. 2015 – pozn. překl.). Ten se v Rusku těšil velké podpoře, setkával se s předáky parlamentních stran LDPR a Spravedlivé Rusko a po Moskvě jezdil v off-roadu s poznávacími značkami přelepenými symboly Novoruska. Jak sám říkal, když ho někdy zastavili příslušníci dopravní policie, spolehlivě ho poznali, popřáli mu hodně úspěchů a hned ho pustili.

==========

Příznačné přitom je, jak rychle se ruská společnost během posledních pár let propadla až k tomu nejprimitivnějšímu rasismu. Mohli bychom připomenout patetické plakáty nacionalistického Ruského pochodu (který dnes našel útočiště na depresivním moskevském předměstí Birjuljovo) s hesly jako V ZÁJMU BUDOUCNOSTI BÍLÝCH DĚTÍ a obrázkem pšeničného lánu, v němž stojí zmalovaná blondýna se zlatovlasým robátkem, či naopak ultraliberální novinářku Julii Latyninovou, která do opozičního listu Novaja gazeta píše o „subkultuře otroků“ s jejich „tradičními návyky despocie, ubitosti a islámu“. Jenže dokonce i vážený opozičník Vladimir Ašurkov, jinak absolvent elitní Moskevské vysoké školy technicko-fyzikální a britské Wharton Busines School, přichází v moskevském listě Vedomosti s klasickým „civilizátorským“ argumentem: „Bližší je mi teorie postupného vývoje lidstva, podle které se jednotlivé pospolitosti z hlediska společenské evoluce mohou nalézat na různých civilizačních úrovních… Postupná proměna Neevropanů v Evropany je vleklý, složitý a bolestný proces, ale z pohledu rozvoje země a společnosti neexistuje jiná alternativa.“

==========

Nejpodstatnějším omylem ruských ochránců rasové čistoty je představa, že existuje nějaká „naše“ identita, „naše“ město, jehož „pány“ jsme „my“, kdežto „oni“ jsou tu jen „hosté“. To ovšem není společenská realita, ale ideologické tvrzení: Rusko, a tím spíš Moskva, jsou de facto společným mikrokosmem, v němž mechanismy etnické integrace fungují déle a úspěšněji než i v těch nejtolerantnějších evropských zemích – problém je jen v tom, že si to zatvrzele nechceme přiznat. Rusko jakožto eurasijská civilizace, stojící na pomezí kultur, „jinorodce“ snadno asimilovala – a je jedno, zda to byli dobyvatelé (Tataři), či porobené národy (Kavkaz). Rusové nikdy nebyli „čistým“ národem, ale věčným koloniálním kadlubem se slovansko-ugrofinskými kořeny, stepní duší a s elitou, již tvořili potomci tatarských murzů, pobaltských baronů a kavkazských knížat. Hlavním tavicím kotlem této směsice byla Moskva, v níž se už více než šest století mísí nekonečné lidské proudy, rasy i vyznání.

==========

V postsovětském Rusku s jeho vskutku panensky nedotčeným politickým uvažováním se geopolitika naopak stala královnou věd, útočištěm provinčních učitelů marxismu, filozofů s nárameníky i docela obyčejných podvodníků, kteří nedostatek znalostí v oblasti humanitních věd maskovali klamně vznosnou teorií, tolik připomínající ruskému srdci blízkou a milou konspirologii, s efektními termíny „Eurasie“, „heartland“ či „atlantická civilizace“. Geopolitika ruské vládnoucí třídě nahradila kritický pohled na svět za hranicemi a místo něj nabídla mesianistické mýty a vyprázdněné pojmy typu „národních zájmů“ a „zápasu o zdroje“.


==========


Rusko dnes nepotřebuje geopolitické mýty, které nás vedou k válce a mobilizaci, ale naopak program národní demobilizace, snižování míry xenofobní nenávisti i konfrontace se Západem. Velká válka skončila a teď je třeba postavit si dům a vychovávat děti, a ne je posílat na smrt. Dnes nás čeká spousta malých válek – s IS, drogami, bídou, rakovinou, virem ebola – a v těchto válkách je Západ náš spojenec. Musíme jednoduše diskurs o „národních zájmech“ paranoikům a šarlatánům odebrat a na zákonodárné úrovni jim zakázat, aby se zabývali „geopolitikou“, podobně jako konspiračními teoriemi či astrologií.

==========

Vtipy na téma ozbrojeného vpádu do sousedních zemí má Rusko ve velké oblibě. Po obsazení ČSSR roku 1968 byla velmi frekventovaná anekdota o tom, kdo čím kam jezdí: Francouz řekl, že do práce jezdí na mopedu, na dovolenou renaultem a do zahraničí letadlem. Němec zase uvedl, že do práce cestuje na kole, na dovolenou v mercedesu a do zahraničí lodí. Kdežto sovětský člověk vysvětlil, že do práce jezdí tramvají, na dovolenou společným lehátkovým vozem a do zahraničí na tanku.

==========

„Nationality?“ „Russian.“ „Occupation?“ „No, just visiting.“

==========

V ruském vědeckém prostředí se postkoloniální teorie s pochopením nesetkala a ocitla se v postavení opovrženíhodné západní tolerance a politické korektnosti. Čistě intelektuálně tak Rusko má půlstoleté, ba možná stoleté zpoždění a ocitá se v dobách Kiplingových s jejich panensky vytříbeným rasismem a kolonialismem, s jejich naivní jistotou, že bílá rasa je každopádně nadřazená. Ostatně Rusko má 50–100leté zpoždění vždy a ve všem, což se týká jak střelného prachu, tak socialismu a nakonec i liberalismu… takže jsme se teprve teď propracovali do vyhrocené fáze prožívání rozpadu našeho koloniálního impéria („největší geopolitické katastrofy 20. století“, jak rozpad SSSR charakterizoval Vladimir Putin), jíž Západ prošel již před půlstoletím.

==========

Vzpomínám si, jak to bylo před šestnácti lety, kdy stárnoucí NATO ve snaze najít nepřítele a smysl vlastního života po skončení studené války vrhlo veškeré síly svého válečného letectva na Srbsko, které se zrovna tak šikovně namanulo. Devětasedmdesátidenní vzdušná válka v Kosovu se stala jednou z neslavných stránek dějin Severoatlantické aliance: nechala za sebou zničená města, osobní vlaky a autobusy, které se naprosto stejně ocitaly v kříži raketové optiky, a k tomu přes 500 pobitých civilistů. Vzpomínám si, jak stará Evropa úplně zapomněla humanitní hodnoty a šílela v militaristickém amoku – britská televize Sky News žárlivě počítala bojové starty královského letectva, kdežto německý list Bild nálety anoncoval málem jako další jízdu Michaela Schumachera. „Německá tornáda startují z pole-position!“ A tak se Rusko, frustrované svými domnělými geopolitickými porážkami, ve vztahu k Západu rozhodlo pro virtuální, vizuálně přitažlivou a také zdánlivě bezpečnou postmoderní válku, čímž zároveň odpovědělo na hlavní ruskou otázku 21. století: Jak to, že Američani tohle můžou, a my ne?

==========

Tentokrát ovšem, na rozdíl od hladového šestadevadesátého, kdy už jen představa nějaké zákonodárné regulace počítačové hry vypadala komicky, ruská státní moc pokémony chápala jako hrozbu národní bezpečnosti. Poslanec Státní dumy za komunistickou stranu Denis Voroněnkov se obrátil na FSB a ministerstvo spojů s požadavkem, aby byla tato hra v Rusku zakázána, protože na její přípravě podle jeho názoru pracovaly americké tajné služby, aby tak získaly výzvědné informace o těžko přístupných objektech. Poslanec si byl jist, že „za pomoci videoher se USA pokoušejí vytvořit celkový obraz příští války, který by maximálně vyhovoval záměrům a zájmům Washingtonu“. S komunistickým poslancem souhlasil i senátor Franc Klincevič, který navrhl zákaz těchto her v chrámech, věznicích, nemocnicích a také na hřbitovech či na území memoriálních komplexů. Očekávatelná byla i reakce ministra kultury Vladimira Medinského, který prohlásil, že „pokémoni nemají s kulturou nic společného“. Tyto hry srovnal s bytostmi z novely Stephena Kinga – časožrouty, kteří pustoší realitu: „Také jsem prošel údobím, kdy jsem hrával hry. Bylo to na počátku devadesátých let, kdy se objevil třeba tetris, a pochopil jsem, že je to zlo. Žrout prostoru a času, stejně jako v Kingových knihách,“ prohlásil Medinskij.

==========

Jak nekonečně dávné nám dnes připadají časy technooptimismu z 90. let, kdy jsme věřili, že počítač v kombinaci s videomagnetofonem pro nás bude znamenat svobodu. Virtuózové pololegálního dovozu, kteří zemi zaplavili produkcí IBM s procesory AT a XT, či první programy, které vytvořili dlouhovlasí mládenci v děravých svetrech nebo studenti fyziky z elitních vysokých škol, kteří otevírali první počítačová družstva – to vše se nám jevilo jako první předzvěsti otevřené informační společnosti. Úspěchy domácích IT podnikatelů Ilji Segaloviče, Arkadije Volože, Anatolije Karačinského nebo Jevgenije Kasperského jsme považovali za protiváhu státního surovinového kapitalismu, značky Yandex a ABBYY jsme vnímali jako mosty do světa globalizace a na vlajkách a transparentech při demonstracích z Bolotného náměstí v zimě 2011–2012 nikdy nesměl chybět banner Facebooku. Dnes je všechno jinak – lekci, již tvůrci „ruského Facebooku“, tedy sociální sítě vKontakte, Pavlu Durovovi v nerovném souboji udělila tajná služba FSB tím, že libertarián a digitální disident o svůj podnik přišel a musel odejít do zahraničí, si domácí IT sféra zapsala za uši. Dnes programátor ve stále stejném děravém svetru musí psát program pro „systém operativně pátracích akcí“, což je komplex opatření pro tajněpolicejní kontrolu telefonních, mobilních i dalších bezdrátových sítí: vzniká tak nový ruský panoptikon, digitální kriminál vybavený systémem totálního sledování občanů. Optimismus

==========

Rusko má v interakci technologií a vládnoucího režimu svá specifika. Zaprvé je to otázka zdrojů. V podmínkách přerozdělovací ekonomiky a uměle rozdmychávané paranoie v oblasti „národní informační bezpečnosti“ se sféra IT stává důležitým rozpočtovým soustem, srovnatelným s dalšími strategickými odvětvími, jako je třeba jaderná energetika, letecký a kosmický průmysl či vojensko-průmyslový komplex. Proto se tu objevuje tak velký počet různých prostředníků a „obchodníků s hrozbami“ (například poslankyně Státní dumy Irina Jarovaja, tvůrce Ligy bezpečného internetu Konstantin Malofejev či ministr spojů a masové komunikace Nikolaj Nikiforov, který nedávno vyslovil názor, že soubory ve formátu .doc nebo písmo Times New Roman mohou ohrozit ruskou národní suverenitu).

==========

Technologická modernizace, zejména ve vojensko-průmyslové oblasti, byla v ruské historii vždy především státní strategickou prioritou a teprve pak přišel na řadu soukromý kapitál. Po dlouhá staletí také v souladu s touto premisou stát připravoval inženýrské kádry. Jak poznamenává ruský badatel Andrej Soldatov, „ruské a sovětské inženýry nikdy nikdo neučil etice a nepřednášel jim normální filozofii“. Ruský inženýr si tak je vědom hlavně toho, že „jsou tu sice ti humanitní breptové, ale řád přinášíme my“.

==========

Suverenita – to není karavana carských povozů s ikonami ani prezidentská automobilová kolona, to nejsou ruští commandos na Krymu ani vojenské základny v Arktidě, ani přehlídka balistických střel Topol-M na Rudém náměstí či defilé válečných lodí o Dni námořnictva v Petrohradu, ale stálá péče moci o proměnu země, o její integraci do širšího světa a také uznání tímto světem. V tomto smyslu je proto kauza Siemens pro Rusko výmluvným varováním: území je samozřejmě možné připojit, podrobit, přeorat zbraněmi a pak na něm uspořádat vojenskou přehlídku, jenže bez turbín a bez mezinárodního uznání suverenita nefunguje a Krym se tak mění v přesně tu díru v ementálu, o níž ve své knize píše Stephen Krasner.

==========

„Na Rudém náměstí je země nejkulatější,“ napsal Osip Mandelštam. Jeho obrovitost a sklon na obě strany je činí příhodným k vojenským přehlídkám a slavnostním průvodům, ke státním popravám a státním pohřbům. Jeho měřítka se hodí pro balistickou raketu, ale ne pro člověka. To náměstí se snaží vypadat jako městské – proto ty nápodoby trhoveckých stánků v GUMu, ovšem s astronomickými cenami, jarmarečně vyzdobené kluziště Bosco či koncerty vojenských kapel – ale Moskvany tam v podstatě nenajdete, jen davy přespolních, policisty, cizince a herce předvádějící Brežněva a Stalina. Ten prostor nemá lidskou dimenzi a útulný parčík s lavičkami či úzké uličky jako na pražských Hradčanech tam nenajdete, nejsou tu chrámy, kam byste mohli za nějakým účelem či zcela bezdůvodně vstoupit, zapálit svíčku a postát před ikonou. Celý Kreml je ztělesněním rasion d’état, státního zájmu. Není to prostor člověka, lidu, paměti – je to prostor moci.

==========

Existují dva typy měst. Město-tržiště, jaká vznikala ve středověku jako protiváha královské moci, kde se zrodil fenomén gildy a nezávislého třetího stavu, přesně těch „měšťanů“, kteří od města svůj název odvozují. A pak je tu město-pevnost, které vzniká ve stínu moci, tato moc ho poté kontroluje a ono samo jí slouží. Moskva, která se zrodila při pevnosti v zátočině řeky, vždy patřila ke druhému typu – bylo to kremelské podhradí. Celá její koncepce a radiálně kruhová struktura poukazují k těžišti, k centru, a moskevské okružní bulváry, třídy a silnice jsou obranné prstence, jež mají vzdorovat nepříteli zvenčí. Žít při pevnosti je nepohodlné, zejména ve 21. století. Zmíněná struktura Moskvy byla dobře uzpůsobena pro triumfální příjezdy panovníka někdy v 16. století, ale ne pro miliony automobilů, které vytrvale způsobují zácpy. Většina lidí přitom tak či onak projíždí centrem a Moskvě se nevyhne také až 70 % ruských nákladních automobilů, protože tu sídlí všechny celní terminály – a tak se pevnost dříve či později zalkne nekonečnými nákladními karavanami. Život po boku moci zvedá ceny nemovitostí a vytváří specifické problémy – počínaje uzavíráním hlavních ulic, když jimi projíždějí státní potentáti, a konče bezpečnostní blokádou celých čtvrtí. Přesně takto byla kvůli prezidentské kanceláři na žádost Federální služby ochrany (FSO) uzavřena celá historická lokalita Kitaj-gorod, sousedící s Kremlem mezi ulicemi Iljinka a Varvarka: kolem ní vyrostl „Velký čínský plot“ a v Moskvě tak opravdu vzniklo cosi jako Zakázané město v Pekingu.

==========

A dokonce i když se představitelé moci rozhodnou být lidu blíž a vyrazí do města, vznikají z toho spíš trapasy – třeba jako když se premiér Medveděv rozhodl pro setkání se studenty žurnalistiky Moskevské státní univerzity (kde při této příležitosti zrušili výuku a studenty na fakultu vůbec nepustili) nebo při znovuotevření Velkého divadla (to policie zrušila v blízkých divadlech zkoušky a v Malém divadle dokonce nechala zbořit hotovou scénu).

==========

Ze všeho nejvíc se mi ale zamlouvá projekt studentů Moskevské vysoké školy architektury, který jsem nedávno viděl při soutěži studentských prací v Architektonickém muzeu. Jmenuje se Mobilní vláda a vychází z jednoho dobře známého ruského jevu: všude, kam přijede vrchnost, se hned pronikavě zlepší život. Studenti proto navrhli pohyblivý železniční modul s parametry vládního zvláštního vlaku. Ten by křižoval zemí, nad ním by se vznášel oblak požehnání a všude, kde by se zastavil, by hned jaksi samo od sebe bylo líp.

==========

O smrtelných dopravních nehodách na Kutuzovově třídě se dá mluvit donekonečna – podle oficiálních i neoficiálních statistik je to nejnebezpečnější komunikace ruského hlavního města. Například v roce 2011 tam došlo k 86 dopravním nehodám, při nichž 14 lidí zahynulo a 96 jich bylo zraněno. Moskvou se šíří různé fámy, jimiž se to lidé snaží vysvětlit: počínaje „geopatogenní zónou“ přes „magnetickou anomálii“ až po „teorii hřbitova“. Podle té bylo při budování třídy v 50. letech zničeno několik tehdy předměstských hřbitovů a vyrušení nebožtíci se proto mstí na živých lidech.

==========

Vyrostl jsem nedaleko a vzpomínám si, že když jsme si s kamarády hráli ve strži, kudy dnes vede třetí moskevský dopravní okruh, nacházeli jsme tam rozbité kamenné desky s nesrozumitelnými nápisy; až později jsem při zkoumání starých map Moskvy pochopil, že to byly náhrobky rozvráceného židovského hřbitova, který se tam kdysi nalézal. Když jsem ale ráno odcházel do školy, viděl jsem i něco jiného – jak z dvorů výstavných stalinských domů vyjížděly černé vládní čajky a volhy se záclonkami na zadním skle. To do práce mířily stranické nomenklaturní kádry, žijící právě na Kutuzovově třídě. V domě č. 26 tu žil dokonce i generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv a taky Jurij Andropov. Tehdy jsme se to jen dohadovali – podle šeptandy a podle mužů ve stejných kabátech, co přešlapovali ve dvoře – ale dnes na tom domě visí pamětní desky s jejich jmény.

==========

Proto mám pro dlouhou řadu smrtí na Kutuzovově třídě svou teorii a říkám jí teorie zvláštní trasy. Je to vlastně oficiální název magistrály vedoucí z Kremlu na západ Moskvy a skládající se z Rubljovské silnice, Kutuzovovy třídy a ulice Nový Arbat. Odtud i název jednotky dopravní policie, která tu slouží – zvláštní jednotka zvláštního praporu na zvláštní trase. Sice nevím, zda jsou tímto přídomkem označovány i hodnosti důstojníků (zvláštní major, zvláštní plukovník), ale vědomí mimořádné mise státního významu z nich přímo tryská. V podstatě je to nejdůležitější transportní spojnice země, jejímž smyslem není co nejefektivnější přeprava občanů, ale bezpečný převoz nejvyšších představitelů státu zpod borovic předměstské Barvichy, kterou si ve 30. letech minulého století oblíbili už bolševici, do míst, kde se vykonává moc – k sídlu ruské vlády v Bílém domě, komplexu budov Státní dumy na Ochotném Rjadu, prezidentské kanceláři na Starém náměstí a v Kremlu. Právě proto tu nesmí jezdit žádné náklaďáky, nejsou tu semafory a chybí i léčky s policejními radary. Vozovku tu nedělí svodidla, ale středový pruh pro auta s právem absolutní přednosti v jízdě. A právě absence svodidel je důvodem častých smrtících čelných srážek.

==========


Prostřední pruh na Kutuzovově třídě, to je vertikála moci přetvořená v horizontálu pochlebnictví, ruská stavovská společnost se statusem úřednických šarží vyjádřeným písmeny automobilových poznávacích značek, ruský feudalismus v celé své kráse.

==========

Když po Kutuzovově třídě projíždějí vrcholní představitelé státu, neuzavírá se jen prostřední pruh, ale stojí celá běžná doprava. Širokánská ulice znehybní v půlhodinovém palácovém rituálu – středem vozovky se řítí kolona deseti limuzín, sledována pohledy mlčenlivě stojící dopravní zácpy, v níž trpělivě čeká jak nižší panstvo, tak sanitky se zapnutými majáky a samozřejmě veškerá další čeleď ve svých autech.

==========

Jenže tohle „já můžu všechno“ postupně prosakuje níž a níž a plno lidí tudy začíná taky jezdit stovkou, stodvacítkou nebo stopadesátkou a využívat tak možností této zvláštní ulice s ideálně hladkým asfaltem, kde se rychlost jízdy prakticky nekontroluje. Bohatá zlatá mládež považuje skoro za povinnost přehnat se po noční „kutuze“ rychlostí přes 200 km/h a pro motorkáře na silných strojích není hranicí ani dvěstěpadesátka. To, co začíná okázalou jízdou velmože s blikajícím majákem v prostředním pruhu, končí nočními závody po prestižní třídě a šílenými dopravními nehodami.

==========

Kdyby Igor Ivanovič Šuvalov neexistoval, stálo by za to si ho vymyslet. S tím jeho hraběcím příjmením a se zámkem v Rakousku, s londýnským bytem na Whitehallu v domě, který patříval tajné službě MI6 a s rodinnou usedlostí na místě dači bývalého sovětského vrchního ideologa Michaila Suslova, s rolls-roycem za milion dolarů a párečkem psů corgi (což je rasa, jako má britská královna!), který na výstavy cestuje soukromým tryskáčem. Klasický chodící cargo kult, kvintesence postsovětské transformace.

==========

Informace o korupci, demonstrativní spotřebě a vyzývavém luxusu politických a podnikatelských elit fungují jako odpustek, umožňující stejné chování ve všech patrech společnosti: při pohledu nahoru lidé získávají právo zatajit příjmy, brát a dávat úplatky a žít si nad poměry. Příklad těch nejvyšších vytváří ve společnosti atmosféru, kdy je vše dovoleno: když vicepremiérovi psi cestují soukromými letadly, tak proč by si celé vedení Volgogradské oblasti nemohlo na oslavy narozenin gubernátora Boženova zaletět do Toskánska?

==========

Jenže kromě tradiční praxe vzájemného ručení v různých vrstvách společnosti je tu i hlubší příčina toho, že okázalé Šuvalovovo rozhazovačství režim nediskredituje, ale naopak legitimizuje. Ruská moc nevychází z voleb, ale ze síly, z potvrzeného statusu, ze symbolické efektivity pána diskursu. Aby moc byla legitimní, musí přehánět – veřejně bičovat chátru, žít v demonstrativním přepychu a právem a morálkou opovrhovat.

==========

Podstata současné etapy vývoje ruské společnosti spočívá v tom, že se vládnoucí třída definitivně „odpoutala“ od třídy lidu a přitom už vůbec nedbá na pravidla alespoň předstírané slušnosti, naopak svá privilegia a své rozmary povyšuje na normu.

==========

Během posledních sta let, od říjnové revoluce roku 1917, se Rusko pokoušelo vybudovat moderní společnost, založenou na zásadách solidarity, rovnosti a sociální smlouvy (i když tyto cíle byly většinou jen deklarované a v SSSR vládlo korporativní kastovnictví a respektované výhody). Od počátku 21. století však u nás probíhá masivní archaizace moci, společnosti, ekonomiky i společenského vědomí. Výsledkem je ústup Ruska od systému soudobé byrokracie a oligarchického státu z dob raného kapitalismu k feudálně aristokratické formě vlády, k níž patří i služebná šlechta – stejně jako za kmotra ruské státnosti Ivana Hrozného. Igor Šuvalov svou pečlivě zkonstruovanou aristokratičností udává tón politické módy, pravda, na poněkud britský způsob – královskými corgi počínaje a bytem na Whitehallu konče.

==========

Raketa je nám imanentní, je součástí základní ruské výzbroje a jako taková je zabudována do ruského panoramatu. Díky tomu se taky nedávno strhl skandál s plakáty Aeroflotu v bruselském metru: základem byl letecký snímek moskevského Kremlu, ale když jste se zadívali pozorněji, objevili jste na nábřeží pod kremelskou stěnou kolonu tvořenou právě raketami Topol. Překvapení Bruselané se pokoušeli rozšifrovat vnitřní smysl tohoto sdělení a někteří to dokonce chápali jako zastřenou moskevskou pohrůžku Bruselu. Ve skutečnosti to nejspíš bylo tak, že výtvarník hledal parádní fotografii metropole a zrovna tahle mu připadala vhodná, přičemž kolonu raket považoval za jistý symbol svátku, za takový národní kolorit.

==========

Defilé těžké výzbroje po Rudém náměstí, z něhož se chvějí ikony v chrámu Vasilije Blaženého, porcelánové šálky v obchodním domě GUM a stejně tak Stalinovy kosti u kremelské zdi či posvátná Leninova mumie v mauzoleu, nás jednoznačně spřízňuje s Indií a Pákistánem, s arabskými ropnými monarchiemi a s nezdolnou, vyděračsky blufující Severní Koreou, která tu a tam předvede svou balistickou raketu Tepchodon. Všechny tyto země spojuje patriarchální obraz světa, nahlíženého prizmatem strachu a síly. Místo přehlídek vynálezců a nobelovských laureátů, praktických lékařů a školních učitelů (kteří podle Bismarcka kdysi vyhráli francouzsko-pruskou válku), my jako svůj poslední a hlavní argument v předpotopní extázi vláčíme ulicemi města gigantickou raketu.

==========

Jaké jsou výdaje na „těžké přehlídky“, ví Moskva nejen z doslechu – stačí si vybavit uzavírky ulic během zkoušek, omezení letového provozu na letišti Domodědovo, vyhrazeném pro přípravu letecké části přehlídky, demontáž a zpětnou montáž trolejbusového vedení i částí městské energetické sítě, zpevnění stropů některých stanic metra či kontrolu všech podchodů na trase vojenských kolon. A k tomu všemu se samozřejmě připočte hlavní položka v nákladech, což je obnova poškozeného povrchu vozovek. Po první obnovené přehlídce z roku 2008 radnice spočítala, že bylo třeba opravit skoro milion metrů čtverečních asfaltu a stálo to přes 1 miliardu rublů (při tehdejším kurzu asi 25 milionů dolarů). Dnes se celkové náklady na konání přehlídky včetně rozhánění mraků šplhají na zhruba dvojnásobek. V téhle souvislosti mám, pokud jde o objednavatele přehlídek, svou vlastní teorii. Není to vojensko-průmyslový komplex, který se pídí po nových zakázkách, ani vlastenecky orientovaná část obyvatelstva, a dokonce ani sama moc, snažící se vystrašit Západ. Je to moskevská správa komunikací, která se v poslední době naučila pumpovat prostředky z městského rozpočtu a třikrát ročně vykopávat asfalt a pokládat nový na úplně stejných místech. Právě pro tohle odvětví, přenechané na pospas přátelům Vladimira Putina, oligarchům Gennadiji Timčenkovi a bratřím Rotenbergům, jsou ničivé průjezdy vojenské techniky moskevskými ulicemi nejzajímavější.

==========

Tradiční letní svátky a festivaly se přímo před očima mění ve výstavy vojenské techniky. Během posledních pár let se nejdůležitější ruský rockový festival Vpád vyvinul ve vojensko-vlasteneckou show, jejíž nejdůležitějším sponzorem je ruská armáda. Prostě takový Woodstock naruby – v ruském rocku kulturu protestu a pacifismu nahradil konformismus a militarismus, láska ke zbraním a také k rozpočtovým penězům. Totéž se stalo s Grušinským písničkářským festivalem: zasedání jeho „vojenské rady“ rozhodlo, že „vedle hlavní scény bude stát historicko-vlastenecká a technická expozice s interaktivními prvky pro mládež“ – jednoduše řečeno i na tento festival přijedou tanky.

==========

Tanky Rusku za posledních třicet let nevyhrály ani jeden boj, ale přitom pro nás dál zůstávají důležitým symbolem. V podstatě jedním ze symbolů nového vlastenectví. Jednou z opor Putinova režimu je tanková továrna Uralvagonzavod v uralském Nižním Tagilu: vedoucí jeho montážního provozu Igor Cholmanskich v roce 2012 slíbil, že s uralskými dělníky vytáhne proti revoltujícím intelektuálům hlavního města – a krátce nato se stal představitelem prezidenta v Uralském federálním okruhu.

==========

Tanky se stahovaly na Maněžné náměstí vedle Kremlu. Slunce zářilo, všude tu stáli zevlouni, nudili se milicionáři a tanky, stojící vedle staré budovy Moskevské univerzity, nevypadaly ani trochu děsivě. Přistoupil jsem k jednomu z nich, vylezl na pancíř a zaklepal na poklop. Ten se pro mě zcela nečekaně ihned otevřel a vylezl odtud hubený, světlovlasý, asi tak devatenáctiletý kluk a zamžoural očima do sluníčka. „Nemáš cigáro?“ zeptal se mě nejistě. Podal jsem mu celou krabičku a k tomu leták podepsaný ruským prezidentem Borisem Jelcinem, který vyzýval k odporu vůči pučistům. Tankista se zamyslel, leták si vzal a znovu zmizel pod poklopem. Mezi obránce Bílého domu, který byl tehdy sídlem ruského parlamentu – Nejvyššího sovětu – a teď se proměnil v protestní štáb, organizoval rádiové spojení a připravoval případnou evakuaci, patřil i tehdejší záložní poručík Sergej Šojgu, který za to později dostal medaili Obránce svobodného Ruska. Časy se ale změnily, takže dnešní ruský ministr obrany Sergej Šojgu si objednává studie, jak vzdorovat „barevným revolucím“. Podle jeho slov dnes „nemáme právo opakovat kolaps z roku 1991“ a „nesmíme dopustit, aby armáda stála stranou, jako se to stalo právě v jedenadevadesátém“. A nejlepší obranou proti „oranžovému nebezpečí“ je stále tank, který přijede na náměstí: prostě ruské náměstí Tchien-an-men.

==========

Uvažuji o tom, jak rychle letí čas a mění se svět. Za ta léta se rozpadl Sovětský svaz i Jugoslávie, v USA si zvolili už čtvrtého prezidenta. Západ potlačil AIDS, probíhá čtvrtá průmyslová revoluce. Elon Musk konstruuje elektromobily a soukromé kosmické lodě, Google se připravuje instalovat za pomoci družic internet po celém světě – a Rusko? Co Rusko? My sedíme ve stále stejném tanku, hrajeme si na válku a bojujeme se smyšlenými fašisty.

==========

Každá tato hrozba má svůj vlastní životní cyklus, své období použitelnosti. Ještě před pár lety jsme ani o jedné z nich neměli nejmenší tušení. Taková hrozba se zpravidla objeví nečekaně – třeba „zahraniční agenti“ nebo ruští separatisté… Pak propukne rozsáhlá mediální masáž, jejímž úkolem je patřičně zvýšit celospolečenskou hysterii. Na vlně všelidového hněvu je ve Státní dumě předložen návrh zákona, který je okamžitě schválen ve všech třech čteních najednou (bez stanoviska vlády či schválení ze strany příslušného parlamentního výboru) a následně ho ihned podepíše prezident. Poté hysterie okamžitě opadne a během pár měsíců se na hrozbu úspěšně zapomene. Kdo si dnes vzpomene na separatisty, s nimiž jsme bojovali koncem roku 2013 – karelské, sibiřské, kurilské, kavkazské i kaliningradské? Zato dnes jsou separatisté lidé vážení – třeba krymští, doněčtí nebo luhanští – jenže to jsou separatisté „správní“, protože jsou z východní Ukrajiny.

==========

Pokřik o hrozbách slyšíme ze všech stran. Vlast je v nebezpečí! Aktuální hrozbou se pak postupně stávají pedofilové, homosexuálové, zahraniční zájemci o adopci ruských dětí, „zahraniční agenti“, „pátá kolona“ v podobě ruské opozice a Šestá flotila USA, západní ekologové a ruští separatisté, kyjevská chunta, americký státní

==========

Vědecký rozbor a popis role a místa hrozeb v naší mocenské soustavě poskytl sociolog Simon Kordovskij. Podle něj existující představy hrozeb vyjadřuje sama struktura státu s jeho úkoly zajistit přežití, bezpečnost a sociální stabilitu. Každá instituce je přitom odpovědná za určitý typ hrozby (přírodní, vojenské, sociální atd.) a podle hierarchie hrozeb požaduje svůj díl zdrojů. Čím nebezpečnější je obhospodařovaná hrozba (lhostejno, zda reálná, či vycucaná z prstu), tím hojnější je proud rozpočtových peněz přidělovaných státem na její neutralizaci. V těchto podmínkách jsou podle Kordonského „tajné služby a další instituce přímo zainteresovány jak na rozšiřování nomenklatury hrozeb, které mají v referátu, tak i na přehánění jejich rozsahu a stupně nebezpečnosti“.

==========

Příkladem takového vynálezu bylo vytvoření mýtu o „oranžové hrozbě“ hned po první ukrajinské revoluci z roku 2004. To vedlo ke zformování nových organizačních struktur (třeba Správy E na ministerstvu vnitra, jejímž posláním se stal boj proti politickému extremismu) či nejrůznějších „vlasteneckých“ mládežnických organizací. Stát pak bojovníkům s „oranžovým nebezpečím“ přidělil odpovídající prostředky, ti se zformovali v jakousi korporaci, jednoznačně zainteresovanou na rozpočtovém financování své činnosti, a dodnes využívají jakékoli záminky, aby „oranžový mýtus“ znovu a znovu oživovali. V roce 2011 byla na základě „hrozby pedofilie a extremismu na internetu“ vytvořena Liga bezpečného internetu, o jejíž vznik s rozpočtem ve výši několika desítek milionů dolarů se postaral poslanec Konstantin Malofejev a která „svoji“ hrozbu dodnes úspěšně vytěžuje, usiluje o schválení dalších a dalších omezujících zákonů a získává stále nové administrativní i finanční zdroje.

==========

Někdy boj s hrozbou může přinášet i přímé komerční výhody, jako se to stalo v případě skupiny společností Ruské moře oligarchy Gennadije Timčenka, která jasně profitovala z embarga na dodávky norských lososů do Ruska: po vyhlášení příslušných sankcí stoupla nákupní cena lososa skoro na dvojnásobek a akcie Ruského moře stouply o 34 %.

==========

moderním Rusku tak vzniká svérázný trh hrozeb, jehož sazby neustále rostou. Vytrvale se zvyšující objem přerozdělování prostředků vyvolává inflaci hrozeb a do oběhu se dostávají další a další. Jak už jsme řekli, hrozby mohou být jak reálné, tak smyšlené, vykonstruované, a motivace na tomto trhu očekávejme jak čistě rezortní, tak i komerční (což často bývá jedno a totéž), ale obchod s hrozbami přináší velké vnitropolitické i zahraničněpolitické důsledky.

==========


Zrod zmíněného trhu je dán povahou politických elit třetího Putinova prezidentského období, kdy předchozí „politbyro 2.0“, složené ze zástupců silových rezortů, byrokratů a oligarchů, nahradila totální dominance silovické korporace.

==========

Stroj na výrobu hrozeb funguje tak, že redislokuje rozpočtové prostředky ve prospěch silovických korporací a s nimi spjatých podnikatelských struktur: patří sem prostředky určené na rekonstrukci Krymu a na válku s Ukrajinou, na přezbrojení ruské armády, na modernizaci jaderných zbraní a také na velmi nákladný „vynález kola“, což je v našem případě náhrada globálních systémů a technologií domácími – GLONASS místo GPS, suverénní internet na lokálních serverech, národní platební systém Mir místo Visa a Mastercard či národní vyhledavač Sputnik místo Google. Jakmile se Kreml ocitl v tenatech iluzorních hrozeb, místo na trh začal prostředky posílat silovikům, kteří svých komerčních cílů dosahují výlučně netržními metodami. Systémoví liberálové byli na hlavu poraženi, jejich zbytky vedou obranné boje v Centrální bance a tržní logika přestala v postkrymském Rusku platit.

==========

Ale to ještě není celé neštěstí. Ironie osudu tu spočívá v tom, že myšlenky se materializují a falešné hrozby prodané Kremlu se tak stávají skutečností – ovšem nikoli jako příčiny, ale jako důsledky ruské politiky. Kreml na hrozby nereaguje, on je sám plodí. Takhle byla na podzim 2013 vygenerována legenda o „ztrátě Ukrajiny“, pokud podepíše vlastně formální a k ničemu nezavazující asociační smlouvu s EU; Kreml tedy zkroutil ruce tehdejšímu ukrajinskému prezidentu Viktoru Janukovyči, čímž vyvolal masové protestní demonstrace na kyjevském Majdanu a roztočil celou další konfrontační spirálu. Výsledkem bylo, že Ukrajina smlouvu podepsala a tentokrát ji Rusko ztratilo navždy. O tři měsíce později, v únoru 2014 se odehrála anexe Krymu, a to z obavy, aby v Sevastopolu nevznikla iluzorní „základna NATO“ – a jak to dopadlo? Ukrajina se usilovně sbližuje se Severoatlantickou aliancí, zatímco ta rozšiřuje svou přítomnost ve znepokojeném Pobaltí na úroveň stálých základen. Moskva s pěnou u úst bojovala s imaginárními separatisty v Rusku – tak dlouho, až sama vytvořila virus separatismu, který k nám teď přichází z Krymu a Donbasu.

==========

Problém je zkrátka v tom, že silovici, kteří v postkrymském Rusku dostali v mocenském ohledu naprosto volnou ruku, jsou schopni uvažovat a konat jedině v intencích hrozeb.

==========

Jakmile se naši domácí konspirologové dověděli o teroristickém útoku v cílové rovince Bostonského maratonu 15. dubna 2013, okamžitě prohlásili, že to bylo jen divadýlko, uspořádané americkými tajnými službami. Blogeři porovnávali fotografie před výbuchem a po výbuchu i to, kde stáli policisté, a prohlašovali, že ranění by přece klidně neseděli v invalidních vozících a že je určitě sehráli profesionální herci. Televizní komentátor Maxim Ševčenko pak přímo prohlásil, že takzvaný atentát je součástí tajného scénáře, který měl zastřít nezdar politiky USA v Iráku a zdůvodnit přesun amerických vojsk do kavkazského prostoru.

==========

Jenže zatímco všude po světě jsou teorie spiknutí údělem nezralých či blouznivých mozků, v Rusku jsou pro leckoho hlavním světonázorovým proudem.

==========

Všechno to začalo v roce 2004 teroristickým útokem v severoosetském Beslanu, kde čečenští ozbrojenci vzali jako rukojmí školu plnou dětí: Vladimir Putin to zcela nečekaně prohlásil za pikle Západu, který chce Rusku „urvat co nejtučnější sousta“.

==========

Nakonec se dostavily mohutné protesty na Bolotném náměstí v Moskvě z let 2011–2012, paranoidní kruh se definitivně uzavřel a vytvořil tak strnulý, pevně fixovaný obraz okolního světa. Od tohoto obrazu pak už byl jen krůček k fantastickým scénářům, jež například tvrdily, že Západ posílá miliardy dolarů ruským nevládním organizacím a snaží se tak svrhnout současný ruský režim.

==========

Hlavním ruským vývozním artiklem 21. století není ropa a zemní plyn, ale strach: zatímco cena dvou prvně jmenovaných komodit bude klesat, třetí se naopak bude zhodnocovat. Ve společnosti rizik, o níž píší největší současní filozofové a sociologové jako Ulrich Beck či Anthony Giddens, vítězí ti, kdo umějí vyrábět a kapitalizovat strach, proměňovat ho v měšec politických a ekonomických dukátů. Na tomto poli je Rusko velký hráč a dodavatel: ložiska strachu se skrývají v masivu ruských dějin, ve vztazích Ruska se Západem, v každodenních kontaktech mezi ruským občanem a jeho státem. Soustava mezinárodních vztahů, jak se začala formovat od 11. září 2001 (v Rusku vlastně ještě o něco dřív, od září 1999, kdy záhadně vybuchly obytné domy v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku, což mnozí dodnes považují za provokaci FSB), se neutváří podle scénářů Immanuela Kanta, který se pídil po „věčném míru“ v Evropě, ale podle Thomase Hobbese, předpovídajícího anarchii v mezinárodních vztazích a „válku všech proti všem

==========

Klíčovým slovem v této situaci je slabost. Rusko prohrálo jak studenou válku, tak poválečný mír, rozházelo ropné superzisky i zbytky dobré pověsti, pročež konstruktivně řešit světové problémy nemůže – místo toho se pokouší je prohlubovat.

==========

A je třeba uznat, že zatím to Ruské federaci docela obstojně vychází: společným úsilím ministerstev obrany a zahraničí, televize Russia Today a jednotlivých úderných oddílů z oblasti „lidové diplomacie“, jako jsou fotbaloví fanoušci či pravoslavní motorkáři, ale také hackeři a trollové, kteří doslova zaplavili západní sítě, export strachu a nejistoty roste v míře opravdu maximální, a to s minimálními náklady.

==========

Výdaje na výrobu strachu jsou opravdu zanedbatelné: podle propočtů informační agentury RBK nestál první rok války v Sýrii ani miliardu dolarů, což je v ruských měřítkách opravdu maličkost, cena několika hodin zimní olympiády v Soči. Sám prezident Putin o tom cynicky prohlásil: „Můžeme tam poměrně dlouho cvičit, aniž by to nějak podstatněji poznamenalo státní rozpočet.“ Když k tomu připočtete náklady na provoz informační agentury Russia Today, práci s ruskými diasporami na západě a s politiky typu Gerharda Schrödera a Silvia Berlusconiho či podporu západních pravicových populistických a separatistických stran, vyjde vám poměrně skromná suma, která se vůbec nedá srovnávat se zničujícími investicemi do infrastruktury strachu z dob studené války.

==========

A tak asi bude přesnější nesrovnávat Rusko s vyděračem, ale spíš s pouličním násilníkem místního formátu – však se nadarmo neříká, že Rusko sice vstalo z kolen, ale pak si sedlo na bobek. Drobný násilník žádnou reálnou sílu a moc nemá, ale za pomoci přesně dávkovaných pohrůžek dokáže udržovat ve strachu celou čtvrť. V zásobě má sadu nepříliš vynalézavých rituálů – umí zmlátit slabšího, sebrat mobil, sprostě vynadat policajtovi, vyhrožovat nožem, popřípadě si okázale roztrhnout košili na prsou – což má jeho okolí naznačit, že on s porušením konvencí a zákonů nemá problém.

==========

Měřítka této gigantické performance jsou vskutku kolosální: od štafety, která z iniciativy Josefa Goebbelse proběhla před berlínskou olympiádou roku 1936, je tohle nejdelší, nejmasovější a technicky nejvybavenější štafeta: oheň putuje 123 dny, urazí celkem 65 tisíc km a na cestě o něj pečuje 14 tisíc ohňonošů, atomové ledoborce, kosmické lodi i sobí a psí spřežení nepočítaje. Po kolejích oheň putuje ve štábním vlaku Ruských železnic, sestaveném z 11 vozů včetně dvou jídelních, a v doprovodu 500 lidí. Olympijský oheň už se podíval na severní pól, na Mezinárodní vesmírnou stanici i do otevřeného kosmu; čeká ho také ponor na dno Bajkalu, sestup do uhelného dolu a naopak výstup na Elbrus. Olympijská štafeta se mění v náboženský obřad: v železničním voze nebo na ledoborci oheň putuje ve zvláštním kahanci, jaké vídáme pod ikonami, a tak když ho šéf Ruských železnic Vladimir Jakunin (který je zároveň pravoslavný mecenáš se zkušenostmi z přepravy požehnaného ohně z Jeruzaléma do Moskvy) vypravoval z Vladivostoku do Chabarovska, navyklým pohybem se před plamínkem pokřižoval.

==========

Jistě není náhodou, že štafeta olympijského ohně probíhá na pozadí diskusí o státní suverenitě Ruské federace. Státní duma projednává návrh zákona, který předpokládá trestní odpovědnost za propagandu separatismu, konkrétně „za jakékoli šíření názorů, idejí, výzev či agitace, jejichž smyslem by bylo zpochybnit státní celistvost RF“. Tresty se předpokládají opravdu tvrdé. Už za teoretické úvahy směřující proti ruské územní celistvosti může „viník“ dostat až 20 let, tedy podstatně víc než za vraždu!

==========

V zemi, kde moc od národa dělí mohutná zubatá kremelská zeď a kde se vzdělanci vždy stranili obyčejných lidí a za Rusko se styděli, ale přitom až podivuhodně dál zůstávali upřímnými ruskými vlastenci, je ale schizofrenie pochopitelná. Jak to říká básník Alexandr Puškin: „Svou vlastí samozřejmě pohrdám od hlavy až k patě, ale štve mě, když se mnou cizinec tenhle pocit sdílí.“ Stud a hrdost, láska a nenávist zkrátka plodí typicky ruské rozdvojení osobnosti. Ruské vlastenectví je schizofrenní už od časů filozofa první poloviny 19. století Petra Čaadajeva, autora Filozofických dopisů, který se opovážil milovat Rusko s otevřenýma očima, takže úřady ho za jeho názory prohlásily za blázna.

==========

Olympiáda je obří karneval, na němž se Rusko předvádí v celé své velkoleposti i provincialitě, kde se 50 či 60 miliard dolarů mění v gigantickou hekatombu, v Cheopsovu pyramidu, vyrůstající z odvěké ruské touhy opět se světu předvést – je to symbióza nejlepších světových režisérů velkolepých podívaných s bezprávnými středoasijskými gastarbeitery, báječné architektury a příšerného řemeslného zpracování, nezištnosti dobrovolníků a lhostejnosti úředníků, je to směs globálních ambic a buranské nadutosti. A z téhle schizofrenie jako by prýštila i podstata ruské duše, která je tak vrtkavá a paradoxní – asi jako zimní olympiáda v subtropech.

==========

Schmittovy texty vznikaly počátkem 30. let, kdy se Výmarská republika ocitla v hluboké ústavní krizi a stanula na prahu fašismu. Právník Schmitt navrhoval, aby se právo podřídilo konkrétním politickým úkolům, a do protikladu stavěl abstraktní legalitu právního státu a „substanciální legitimitu“, jejímž zdrojem je homogenní národ. V hlavní práci této knihy Garant ústavy Schmitt volal po tom, aby byl pluralitní stranický systém nahrazen právě „substanciálním řádem“ a jednotnou státní vůlí, což podle jeho názoru mohla zajistit jedině diktatura prezidenta jakožto záruky ústavnosti.

==========

Dnes Schmitta s chutí citují američtí neokonzervativci i evropská „nová pravice“, ale tato schmittovská renesance nikde nebyla tak bouřlivá a politicky významná jako v Putinově Rusku – překladatel a badatel Oleg Kilďušo o něm dokonce mluví jako o „politickém teoretikovi první dekády 21. století v Rusku“. Obzvlášť žádoucí je přitom pro kremelské politology jeho teorie „mimořádného stavu“: politik se suverénem stává až tehdy, když překračuje právní rámec a vyhlašuje mimořádný stav, čímž postuluje novou normu a získává skutečnou, bytostnou legitimitu. Suverenita je přitom podle Schmitta stav umožňující překračovat hranice legalismu a abstraktního práva a vyhlašovat již zmíněný mimořádný stav.

==========

Dnes, když u jedněch pominula euforie a u jiných úlek z anexe Krymu a můžeme se pokusit o střízlivé zhodnocení toho, oč tu šlo, je třeba přiznat, že vlastně o nic zásadně nového: nedočkali jsme se ani „Putina 2.0“, ani rozhodného obratu k šílenému vrtochu, na který narážela Angela Merkelová ve svém výroku, že „Putin ztratil kontakt s realitou“. Ruský prezident si jen dál počínal v duchu stále stejné představy Schmittova suveréna, který svým politickým rozhodnutím (a právě pojem „rozhodnutí“ je pro Schmitta zcela zásadní) porušuje existující právní uspořádání.

==========

Vzpomeňme si na nečekanou Putinovu „asymetrickou reakci“, když roku 2004 došlo k teroristickému útoku v Beslanu, kde čečenští ozbrojenci obsadili školu s tisícovkou dětí a jejich příbuzných: jeho odpovědí bylo, že po celém Rusku zrušil volby gubernátorů.

==========

V případě Ukrajiny se ruské vnitropolitické praktiky převalily přes hranici a šokovaly celý svět, ale krymský gambit je projevem stále stejného konceptu „mimořádného stavu“, odvolávajícího se na „vůli lidu“, jedině že tentokrát věc vyžadovala nejen porušení ruské ústavy, ale i mezinárodního práva:

==========

Zároveň je zajímavé, jak se teorie Carla Schmitta kryje s typicky ruskými sociokulturními praktikami. Objektivní logika schmittovského suveréna, která Putina nutí neustále přepisovat scénář (odtud taky pramení jeho příslovečná „nepředvídatelnost“) a ničit existující šablony, což má být důkaz jeho převahy nad oponenty, zřejmě koresponduje s jeho subjektivním hodnocením věcí, s klukovskými představami o vlastní hierarchické váze, jež si přinesl z leningradské ulice 60. let, uchovávající jazyk a romantiku někdejšího delikventského Petrohradu (dnes bychom té ulici zřejmě říkali „městské ghetto“). Tato filozofie je velmi dobře známa drtivé většině mužského obyvatelstva Ruské federace, které se spíš než reprodukci života věnuje neustálé reprodukci a vyjasnění vlastního statusu.

==========

Ruská nejvyšší moc má nového nepřítele – angličtinu. Ve Státní dumě se strhl obrovský skandál kvůli březnovému vystoupení poslance Dmitrije Gudkova z roku 2013 v americkém Senátu, kde kriticky referoval o Rusku. Když se zákonodárce vrátil do vlasti, etická komise Státní dumy doporučila, aby přišel o poslanecký mandát – za to, že jeho referát „byl napsán a přednesen anglicky“. A jako by toho nebylo dost, Gudkovovi byla vyčtena příliš dobrá angličtina, která se podle poslanců dala považovat za známku vlastizrady…

==========

Předseda kulturní komise tzv. Sněmovny veřejnosti RF, bývalý rakeťák a důstojník GRU Pavel Požigajlo, v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Hlas Ruska s vojáckou rezolutností prohlásil: „Lidí moc nemáme a demografická situace není dobrá. Proto jsem kategoricky přesvědčen, že bychom se po jistou dobu cizí jazyky neměli učit vůbec, aby odsud lidé neojížděli. Ruský jazyk si stačí sám. Ruská literatura si vystačí sama.“

==========

V dobách Sovětského svazu byla mezi politickými špičkami špatná angličtina známkou dobrého tónu. Mezinárodněpolitičtí matadoři Valentin Zorin, Jevgenij Primakov či Georgij Arbatov angličtinu ovládali skvěle, ale při oficiálních mezinárodních setkáních uplatňovali těžký ruský akcent, z nějž zaznívala velmocenská svévole:

==========

Stejná jazyková válka se odehrává i v ruských ulicích. V souladu se zákonem o reklamě je zakázáno používat v reklamě nepřeložená cizí slova – vyjma případů, kdy jde o zákonem chráněnou značku. Federální antimonopolní služba chce obchodům zakázat dokonce i zcela nevinné slovo „sale“ a žádá, aby se používalo domácích výrazů „sleva“ nebo „výprodej“. V některých regionech Ruska už byly zaznamenány i žaloby za užití cizích slov v reklamě.

==========

Symptomatická byla v tomto ohledu jednomyslně ublížená reakce ruských politiků i sdělovacích prostředků na karikatury v týdeníku Charlie Hebdo, který s neomaleností sobě vlastní reagoval na sinajskou leteckou tragédii – na islámské extrémisty tu dopadaly úlomky ruského airbusu a k tomu byl připojen i příslušný titulek: „Další nálet.“ V den, kdy byla karikatura zveřejněna, bylo ruských návštěv na internetové stránce časopisu ve srovnání s dalšími zeměmi zdaleka nejvíc (42,5 %) – dokonce i Francouzů bylo dvaapůlkrát méně. Vypadá to, jako by Charlie Hebdo byl v porovnání se svou vlastí mnohem populárnější v Rusku, přestože naše domácí publikum čte francouzsky jen sotva. Takhle se tedy údajná ruská globální spřízněnost mění v globální dotčenost: jako by nepokojná ruská duše bloudila světem a pátrala po místech, kde je „ublížené duši další křivda zchystána“ – a je jedno, zda je to v Kyjevě, v Paříži nebo na internetu. Jako křivda se ovšem v Rusku vnímá i nedostatečná pozornost k naší zemi ve světě: Zase si nás nevšimli! Zase nás neocenili! Zase s námi nepočítají! To je tedy opravdová Lust am Leidenschaft, rozuměj vášeň pro utrpení, jak tomu říkají Němci, kteří věru vědí, o čem je řeč: vždyť oni svou epochu resentimentů zažili v dobách Výmarské republiky, která jak známo vyvrcholila fašismem.

==========

Vcelku vzato existují v této rozpolcené společnosti dvě skupiny, z nichž ta první je přesvědčena, že celý svět se spolčil proti Rusku, kdežto ta druhá si myslí, že Rusko je integrální součástí okolního světa; je tu zkrátka jakási strana postimperiálních resentimentů a strana globalizace. Ta první viní zbytek světa ze všech pohrom, jež na ni doléhají: počínaje teroristickými útoky na Kavkazu a konče ztrátou Ukrajiny, od poklesu světových cen ropy až po sociální problémy Ruska: „Obamo, ruce pryč od našich penzí!“ hlásaly transparenty při oficiální manifestaci ke Dni národní jednoty. Leckdo si jistě vybaví i poslance Státní dumy za Jednotné Rusko Jevgenije Fjodorova, který přišel s hypotézou, že protesty ruských řidičů kamionů proti loupežnickým silničním poplatkům zrežírovaly Spojené státy, aby tak rozvrátily společensko-politické zřízení v Rusku.

==========

Boj o zdravý životní styl dospěl k novým výšinám. Ruské ministerstvo vnitra přišlo s projektem pozměňovacích návrhů Kodexu administrativních deliktů, které by umožnily, že policie bude kromě řidičů zkoumat hladinu alkoholu i u chodců a víceméně požadovat povšechnou zdravotní prohlídku u každého, koho potká (a to zejména v případech, když dotyčného potká na opoziční demonstraci). Jak to tak vypadá, důsledné vyčištění veřejného prostoru se stává hlavní starostí státní moci, která chce jako nástroje využívat kárné hygieny.

==========

Zároveň se zdravím a sociální hygienou začali zabývat i nacionalisté: jejich oblíbenými tématy se stala eugenika a demografie a jejich pochody probíhají pod hesly typu „Rus má být střízlivý“. Dnešní vicepremiér Dmitrij Rogozin vyzýval už v roce 2005 v předvolebním spotu strany Vlast k „vymetení smetí z Moskvy“ (čímž jsou míněni Kavkazané neboli „černoprdeláči“), takže dnes už regulérně probíhají zátahy vyholených mládenců v armádních kanadách, jejichž cílem je vyčištění měst od „čurků“ (středoasijských přistěhovalců) a bezdomovců, či „hygienické“ akce doghunterů, likvidujících toulavé psy.

==========

Vlastní biopolitiku realizoval i Stalinův Sovětský svaz, kde byly potraty a homosexualita považovány za zločin, mnohodětné rodiny režim povýšil na státní svátost a vyznamenával je, kdežto bezrucí a beznozí mrzáci, kteří sovětské ulice zaplavili po Velké vlastenecké válce, končili ve zvláštních domovech invalidů, kde se jejich stopa obvykle ztrácela.

==========

Toutéž biopolitikou se dá vysvětlit další právní norma, která ve společnosti vyvolala rozhořčení – zákon o zákazu propagace homosexuality. A nejde tu jen o vpravdě jeskynní homofobii části ruského obyvatelstva, ale i o to, že moc homosexualitu chápe jako útok na svou reprodukční politiku. Jakýkoli sex, který nevede k reprodukci obyvatelstva, je považován za „nečistý“, pročež je třeba ho zákonem zakázat. V duchu této logiky můžeme jako nečisté vnímat dokonce i prezervativy, jejichž prodej se konzervativci rovněž pokoušejí zakázat. Máme tedy očekávat starozákonní právní normy, které by zakazovaly masturbaci?

==========

Po zdevastovaných kremelských starcích a poněkud nepokojném a těkavém Gorbačovovi se Jelcin do ruské politiky vevalil jako hřmotný ruský medvěd. Jeho zvyky, zvěsti o sklonu k alkoholu a milostných eskapádách se měnily ve folklór, kdežto těžká nemoc a srdeční operace na počátku druhého prezidentského období, kdy prezidentův tiskový mluvčí Sergej Jastržembskij jeho dlouhou nepřítomnost vysvětloval tím, že „Boris Nikolajevič pracuje s dokumenty“, byla přirozeně chápána jako metafora slábnoucího politického organismu. Do těchto tehdejších kremelských kulis vkročil Vladimir Putin – mladý, sportovně vyhlížející, bez škodlivých zlozvyků, zato však s aureolou sovětského Jamese Bonda. S jeho příchodem se tělesnost politického lídra ze symbolu moci mění v objekt utváření image, v objekt opravdu trvalého zájmu společnosti: objevují se snad až provokativní fotografie muže do půl těla a v černých brýlích, přichází zdůrazňovaná demonstrace svalnaté postavy i veřejně servírovaný mačismus (zahrnující judo, loveckou vášeň, plavecký sport či jízdu na koni). Zároveň se mezi lidmi šíří fámy o mužské potenci suveréna, o rozvodu se ženou a o románku s krásnou Alinou Kabajevovou. Na pozadí renesance pravoslaví a propagace rodinných hodnot něco takového vypadá obzvlášť nepatřičně, ale logika suveréna praví, že „Jupiterovi je dovoleno vše“: Putin je vytknut před závorku uzavírající tradicionalistickou morálku, a to proto, aby mohl realizovat své mimořádné právo alfa-samce. Snaživá propaganda tak vytvořila obraz na slovo skoupého muže středního věku, který nepije a nekouří, rád se uchyluje k polokriminálnímu slovníku a je milovníkem vlastenecky orientovaného popu, jaký produkuje třeba jeho oblíbená kapela Ljube. Je z něj zkrátka takový zprůměrovaný sen usmýkané ruské ženy, která upřímně opakuje verš z populární písně: „Chci chlapa jako Putin.“

==========

A najednou se vyrojí fámy o nemoci a možné smrti – politickou teologii vystřídala politická thanatologie. Tělo národa zapraskalo ve švech a politický systém se na okamžik otřásl. Dokonce i když se omládlý a jaksi přežehlený Putin objevil znovu na veřejnosti, už to nebylo vnímáno jako návrat do politického těla: bystří pozorovatelé začali tvrdit, že cara vyměnili, protože Putin je zkrátka najednou jiný, a dokonce se i usmívá tak nějak divně – asi jako holčička, které maminka příliš utáhla copánek.

==========

Rusko v tomto ohledu jako vždy kráčí svou vlastní komplikovanou cestou (což je popravdě řečeno jen cesta, jíž Západ prošel před půlstoletím). Růst homofobních nálad ve společnosti i mezi špičkami státní moci a deklarace sexuální suverenity země se časově kryjí s faktickým ukončením všech debat o modernizaci a inovacích; dnes podobná hesla vypadají jen jako vrtoch „epochy mezivládí“, kdy byl formálně hlavou státu Dmitrij Medveděv (2008–2012). Zároveň mezi lidmi sílí protimigrační nálady, o čemž svědčí pogromy na přistěhovalce ze Střední Asie na moskevském předměstí Birjuljovo v roce 2013, a výraz „tolerance“ se považuje málem za sprosté slovo. Tohle vše je výrazem našich ruských zmatků tváří v tvář komplikovanosti postindustriálního světa, tohoto prostoru nekontrolovatelných lidských i informačních toků, a neschopnosti složité procesy pochopit a přetvořit je v sociální a tržní technologie, v metody státní správy. A strach plodí chiméry: jednou je to „pedofilský komplot“, jindy „lobby pederastů“ anebo zase „vražední osvojitelé dětí“ – inu, naši domácí strážci mravnosti mají nejvyšší čas napsat nové Protokoly… tentokrát sodomitských mudrců.

==========

Někdy se zdá, že autoři ruských zákonů zakazujících propagaci homosexuality z roku 2013 dosáhli efektu přesně opačného. Úvahy o homosexualitě dnes zaznívají z každého koutku, z tribun Státní dumy i z televizních obrazovek. Je to takový soudobý cejch pro oponenty a strašák pro rodiče. Jedna známá mi vyprávěla, jak si zavolala doktora k nemocnému dítěti. Byla to shodou okolností asi padesátiletá lékařka, která předepsala čípky srážející horečku, ale ihned upozornila, že jakmile je chlapci přes tři roky, rektálně se čípky aplikovat nemohou. Na otázku, proč ne, významně odpověděla: Protože je tu nebezpečí vzniku homosexuality! Jak to tak vypadá, Rusko konečně objevilo svou stěžejní národní ideu – a tou je homofobie…

==========

Podle údajů ústavu pro průzkum veřejného mínění VCIOM podporuje zákon o zákazu homosexuální propagandy 88 % Rusů. Být v Rusku nepokrytým antisemitou či rasistou je dnes už poněkud nepatřičné, přinejmenším v politice; zato být homofobem je normální, a dokonce vlastenecké: ničemové, kteří v Den vítězství 9. května 2013 umlátili k smrti gaye, posléze prohlásili, že to udělali z vlasteneckých pohnutek.

==========

Homofobie je vynález protizápadní a protiglobalistický: hledá vnitřního nepřítele ve vlastním prostředí a je jedno, zda je to pedofil, gay nebo „zahraniční agent“. Urážka „liberast“, což je samozřejmě kontaminace slov „liberál“ a „pederast“, jasně ukazuje, že homosexualita je v ruském prostředí spojována výhradně s liberálním Západem, který zabředl do močálu tolerance, jednopohlavních sňatků a sexuálních

==========

Homofobie se stává těžištěm národní sebereflexe a buduje na maskulinních archetypech, jejichž nositelem je třeba folklór, anekdoty, vulgarismy či iniciační a stigmatizační rituály ve škole, v armádě a ve vězení. Triviální homofobní fašismus je pro státní moc o to pohodlnější, že nemíří proti národnostní či rasové komunitě (třeba takoví Kavkazané by se mohli postavit na odpor), ale proti bezbranné menšině, která nemá jak reagovat – gayů se v Rusku nezastane prakticky nikdo. Jedině snad obhájci lidských práv na Západě. Sexuální menšiny jsou v Rusku stejně ideální objekt nenávisti, jako byli ve Třetí říši Židé. Homofobie

==========

Do letopisů ruské justice jsme si zaznamenali další emblémovou epizodu. Nejvyšší mordovský soud odmítl žádost Naděždy Tolokonnikovové, členky skupiny Pussy Riot, která si za předvedení punkové modlitby Bohorodičko, vyžeň Putina v moskevském chrámu Krista Spasitele ve zdejším lágru odbývala dvouletý nepodmíněný trest, o trest podmíněný, a to ze vskutku podivuhodného důvodu: Soud došel k závěru, že Tolokonnikovová si předčasné propuštění z výkonu trestu nezaslouží, protože odmítla účast v soutěži krásy konané v mordovském nápravně-pracovním táboře č. 14, pročež její chování během výkonu trestu nelze považovat za vzorné.

==========

Soutěže o titul královny krásy se proto novým náladám přizpůsobují, ruší se například defilé v bikinách (Miss World), zato mladé ženy musejí odpovídat na otázky, které zkoumají jejich všeobecný rozhled. Co takové testy mohou vyjevit, naznačil nelichotivý příběh Missis Ruska 2012 Inny Žarkovové, manželky fotbalisty Jurije Žarkova, která v rozhovoru s televizním reportérem nedokázala odpovědět na zcela elementární otázky, jako například „Otáčí se Země kolem Slunce nebo Slunce kolem Země?“, „Kdo složil Ogiňského polonézu?“ nebo „Kdo je to Agnija Barto?“ (známá ruská dětská básnířka), a přiznala se, že v životě nepracovala ani jediný den. Skandál z toho byl takový, že se mladá žena své korunky vzdala.

==========

Přičemž zatímco na veřejnosti ve vztazích mezi mužem a ženou ještě jakžtakž fungují jakési normy, pak za dveřmi domácnosti veškerá pravidla mizí a začíná regulérní válka: ke 40 % těžkých zločinů v Rusku dochází v rodinách a v důsledku domácího násilí každoročně umírá 12–14 tisíc žen, což je jedna vražda každých 40 minut.

==========

Podle názoru psycholožky Ludmily Petranovské má v Rusku „během svého života minimálně každá druhá žena zkušenost se znásilněním či alespoň pokusem o ně (který odrazila nebo ho něco překazilo), kdežto zkušenost se sexuální dotěrností, jako je osahávání či pohrůžky, vám až na vzácné výjimky potvrdí prakticky každá“. Přičemž zatímco na veřejnosti ve vztazích mezi mužem a ženou ještě jakžtakž fungují jakési normy, pak za dveřmi domácnosti veškerá pravidla mizí a začíná regulérní válka: ke 40 % těžkých zločinů v Rusku dochází v rodinách a v důsledku domácího násilí každoročně umírá 12–14 tisíc žen, což je jedna vražda každých 40 minut. A to je jen oficiální statistika, z níž nevyplývá, kolik úmrtí policie maskuje třeba jako „náhlé selhání srdce“, kolik výprasků se vůbec nezaregistruje, protože se o nich prostě nikdo nedoví!

==========

Vše začalo prohlášeními předsedy Koordinačního ústředí muslimů Severního Kavkazu Ismaila Berdijeva, který vskutku barbarskou ženskou obřízku v dalekých horských aulech Dagestánu vysvětloval snahou „utišit chlípnost“: „Ženy po tomto zákroku rodit nepřestanou, zato smilstva bude míň.“ V debatě, která se kolem problému rozběhla, islámského duchovního podpořili pravoslavní fundamentalisté v čele s protojerejem Vsevolodem Čaplinem, který prohlásil, že s muftím plně cítí, když musí naslouchat tomu „feministickému vytí“.

==========

Do detailů anatomie ženského těla začala diskuse zabíhat, jakmile se novou dětskou ombudsmankou stala Anna Kuzněcovová. Novináři rychle vyšťárali prohlášení této ženy pravoslavného popa a matky šesti dětí, v nichž Kuzněcovová podpořila pseudovědeckou „telegonii“, která prohlašuje, že buňky ženské pochvy jsou vybaveny „informační vlnovou pamětí“, takže když má žena více partnerů, vede to ke smísení informací, což ovlivňuje „mravní fundus příštího dítěte“.

==========

Do tohoto formátu jednoznačně zapadá nová zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Moskalková, která po performancích Pussy Riot navrhovala začlenit do trestního zákoníku paragraf o „útoku na mravnost“, Anna Kuzněcovová se svou „telegonií“ i nový šéf prezidentské kanceláře Anton Vaino, operující se záhadným přístrojem zvaným „nooskop“, který má „zkoumat kolektivní vědomí lidstva“ a „registrovat neviditelno“.

==========

V létě 2015, tedy v pětadvacátém roce samostatnosti a v druhém roce potravinového embarga (znamenajícího zákaz ruského dovozu potravin ze zemí, které proti Rusku zavedly sankce), naše země upevnila svou suverenitu teatrální likvidací potravinářských výrobků, jež na naše území v rozporu s embargem přece jen dorazily. V plamenech mobilních krematorií a pod radlicemi buldozerů skončily tisícovky tun evropských sýrů, ovoce a masných produktů. Vrcholem boje o svrchovanost se pak staly tři maďarské mražené husy, rozdrcené buldozerovými pásy v Tatarstánu: video s touto scénou se okamžitě rozletělo po sítích do celého světa.

==========

Tohle všechno však nemá naprosto nic společného ani s potravinovou bezpečností země, ani s účinností embarga, ani s evropskými farmáři. Zakázané potraviny k nám dál proudí a nepochybně budou proudit přes třetí země, obtěžkané ještě vyšší korupční daní: v prodeji se objeví třeba lososi a ústřice, a to z významné námořní mocnosti Běloruska. EU na věci taky neprodělala – během roku platnosti embarga unijní vývoz potravin vzrostl o 5 %, protože se přeorientoval na trhy čínské a americké.

==========

Tohle všechno však nemá naprosto nic společného ani s potravinovou bezpečností země, ani s účinností embarga, ani s evropskými farmáři. Zakázané potraviny k nám dál proudí a nepochybně budou proudit přes třetí země, obtěžkané ještě vyšší korupční daní: v prodeji se objeví třeba lososi a ústřice, a to z významné námořní mocnosti Běloruska. EU na věci taky neprodělala – během roku platnosti embarga unijní vývoz potravin vzrostl o 5 %, protože se přeorientoval na trhy čínské a americké. Hranice potravinové inkvizice brzy pohasnou, úředníci dozoru a celní správy si najdou nové metody pobírání korupční renty a mediální scéna se spořádaně soustředí na nové nepřátele. Tak proboha k čemu celý ten cirkus?!

==========

Základem kremelského trollingu je vskutku bazální slabost: ruská moc není s to vyrovnat se s výzvami moderního světa, ba dokonce ani s vlastní společností, a tak všechny síly vynakládá na propagandu a vytváření informačních bomb, vyvíjí trvalý mediální tlak a také efekt totální přítomnosti na všech myslitelných kolbištích – asi jako troll, který přijde na reprezentativní fórum a rozvrátí obsažnou diskusi. Rusko, které v soutěži se Západem není s to vojensky obstát, vláčí moskevskými ulicemi mezikontinentální raketu Topol-M, vysílá k obloze dýmající strategické bombardéry TU-95 a trousí televizní bonmoty o „radioaktivním popelu na místě amerických měst“, svým prostoduchým jaderným trollingem hodně připomíná Severní Koreu. Pokud jde o evropský trolling, tak na starém kontinentu si vybírá a financuje nejodióznější a nejmarginálnější spojence, jako je radikální pravice či separatisté, a pokouší se tak vyvolat v západní společnosti a politice nesoulad.

==========

Ze ztrát posledních let, jako jsou svobodný tisk, poctivé volby a nezávislé soudy, obzvlášť intenzivně prožíváme zmizení chutných sýrů. Jak říkával Oscar Wilde: „Dejte mi přepych – a dokážu se obejít bez nezbytností“; a přesně v téhle situaci jsme se ocitli. Když vstoupím do supermarketu, volím trasu tak, abych náhodou neprošel kolem pultu se sýry, který vyvolává lehkou nevolnost už svými křiklavými obaly s pseudoevropskými názvy Maasdamer, Grünthaler či Berglander, pod nimiž se skrývají skoro nepoživatelné brikety ze směsi mýdla, plastelíny a typicky ruského národního produktu – palmového tuku.

==========

Sýr je pro státní moc sociální cejch nebezpečného Cizáctví, symbol rozkládajícího se Západu, symbol prohnilosti a zplesnivělosti rozbředlé městské třídy, která projela celou Evropu, začala si o sobě moc myslet a najednou se dožadovala nejen sýrů, ale i poctivých voleb a v prosinci 2011 vyšla na Čisté prudy a Bolotné náměstí s protestem proti zfalšovaným volbám do Státní dumy. A od Maasdamu vede pěšinka rovnou k Majdanu, jak se v Rusku říká ukrajinské revoluci, a tohle zlo musí být důkladně vykořeněno už na celní hranici Ruské federace.

==========

Maně si vybavíte prorockou genialitu spisovatele Vladimira Sorokina, který ve své antiutopii Den opričníka předpověděl, že v totalitní budoucnosti Ruska se uzavřou všechny zahraniční řetězce a místo nich tu zůstanou jen domácí krámky a stánky, v nichž zákazník najde ode všeho přesně po dvou druzích: papirosy Rus a cigarety Vlast, vodku Žitnou a vodku Pšeničnou, chleba bílý a černý, povidla jablečná a švestková – „protože náš bohonosný národ si musí vybírat ze dvou možností, a ne ze tří, či dokonce třiceti tří“. Jedině sýr zůstal jen jeden, Ruský, a mozek opričníka, jinak řečeno důstojníka tajné služby, se marně snaží pochopit vznešený záměr: „Proč je ode všech potravin po páru, jako tvorů na arše Noemově, a jen sýr je jeden – Ruský?“

==========

Ruská hmotná a potravinová kultura je oběť klimatických a historických okolností, které diktovaly rychlou výrobu i spotřebu, oběť slabých institucí, které nezajišťují ani vlastnická práva, ani možnost dlouhodobě plánovat a produkci skladovat: byl to jen pažravý Leviatan v podobě státu, který jakékoli přebytky pohotově spořádal – právě sýr vzniká z přebytků mléka.

==========

„Jak chcete vládnout zemi, ve které se vyrábí 246 druhů sýra?“ tázal se kdysi rétoricky Charles de Gaulle. Generál se ale mýlil – v zemi je k mání až 400 druhů sýra a právě tato rozmanitost chutí, regionů, kultur a tradic z ní učinila nejnavštěvovanější zemi světa, kam každoročně přijíždí na 100 milionů turistů.

==========

Dnešní válka Ruska se sýrem jednoznačně vychází z této dávné kulturní tradice, a tak není náhodou, že bdělí občané dál donášejí, kam je třeba, ve kterých obchodech se „zakázané ovoce“ objevilo, televize dál ukazují ničení sýrů v mobilních krematoriích a hygienici dál chmurně sýčkují, jak škodlivé jsou západní sýry pro ruský žaludek.

==========

Děti se skutečně staly jedním z bolavých témat naší doby – od propagandistických fejků o „ukřižovaném chlapci“ v Slajvansku (což je známý podvrh ruských médií o zvěrstvech Ukrajinců v Donbasu) až po hysterii ve Státní dumě vyvolanou zvěstmi o „skupinách smrti“ na sociálních sítích, které údajně provokují školáky k sebevraždám. Počínaje „křižáckým pochodem dětí“, které se 26. března zcela nečekaně vydaly na mítinky podporující opozičníka Alexeje Navalného, až po „arbatského Hamleta“, chlapce, který na pěší zóně uprostřed Moskvy nazpaměť recitoval Shakespeara a byl zadržen pro žebrotu. Zvjagincev svým filmem zasáhl citlivý bod v průsečíku politiky, propagandy a hromadných traumat.

==========

Mimořádně důležité je, že se film odehrává v přesně vymezeném časovém rámci: děj začíná v prosinci 2012, tedy v předvečer schválení „zákona Dimy Jakovleva“, jemuž se později bude říkat „zákon mizerů“, protože desítky nemocných ruských sirotků, připravených k zahraniční adopci, odsoudil k živoření v dětských domovech, dalšímu zhoršení zdravotního stavu a leckoho z nich i k smrti.

==========

Film končí rokem 2015, rokem normalizace, kdy pominul počáteční šok z Krymu a sestřelení malajsijského boeingu, Rusko si chtě nechtě zvyklo na sankce a pochopilo, že je zde opravdu nová podoba státní moci i společnosti a že je tu nadlouho. Zvjagincev

==========

Za stejnou, ne-li větší Potěmkinovu vesnici se dá považovat ruský paralympijský sport – to je u nás především výkladní skříň národní hrdosti, a teprve pak humanitární projekt. V podmínkách chudičké infrastruktury, ale také absence tradic sportování lidí se zdravotním omezením (slepý běžec na lyžích nebo maratonec se speciálně vyškoleným vodičem je v Rusku velká vzácnost) v zemi funguje státní systém výběru invalidů pro vrcholový sport. Vyhledáváni jsou talentovaní lidé se zdravotním omezením, například bývalí sportovci po těžkých automobilových nehodách, a těm je v zásadě nabídnuta profesionální kariéra, z hlediska běžných ruských invalidů vskutku záviděníhodná: plné státní zaopatření, zahraniční tréninková soustředění a v případě vítězství štědré finanční odměny. Ruští paralympijští sportovci jsou svéráznou elitou sportovní mašinérie, na jejíž úspěšnost jsou vynakládány velké finanční a administrativní zdroje, a soudě podle bezprecedentních sankcí Mezinárodního paralympijského výboru se právě těmto lidem doslova vnucuje masivní farmakologický program, který jakožto bezpochyby potřební nemohli odmítnout. Zato když se u nich podařilo odhalit doping, moralizátorské soustrojí státní propagandy okamžitě začalo vytrubovat o „neslýchaném cynismu“ mezinárodních sportovních organizací, které se rozhodly „pomstít se Rusku a vrátit mu vše přes invalidy“.

==========

Ve skutečnosti je doping v Rusku jevem systémovým, navíc logickým vrcholem zdrojové mašinérie sovětského a ruského sportu, kde shora dolů putují medailové plány a zdola nahoru se pak dodávají požadované medaile a výsledky. Každý trenér sportovních škol mládeže ručí hlavou a svou mzdou za nepřetržitou výchovu kandidátů a mistrů sportu, každá sportovní federace za přípravu příštích olympijských vítězů a Národní olympijský výbor pak za vítězství v soutěži národů. Vrcholem této pyramidy je pak rozdávání mercedesů a audi olympijským vítězům a medailistům na Vasiljevském svahu vedle Kremlu, k nimž posléze přibudou i byty a mnohamilionové „dárky“ od gubernátorů a oligarchů. Tento administrativně-byrokratický stroj, jehož výhradním posláním je předvádět světovou dominanci ruského sportu, mění těla sportovců v biologický zdroj; doping je tu nezbytným předpokladem pro naplnění státních strategických úkolů. Tato mašinérie fungovala po desetiletí, a to od dětského sportu až po ten olympijský, a metodou přímo darwinovskou vyřazovala z výběru statisíce lidí, kteří selekcí neprošli – takže mladý člověk, který v 16–17 letech sice splňoval normy pro získání titulu mistr sportu, ale přesto se nedostal do olympijské přípravy, obvykle končil v pomyslném příkopě, a to s podlomeným zdravím a zaručeným odporem vůči jakémukoli příštímu sportování.

==========

Jak to tak vypadá, právě proto se ke sportovně-lékařskému soustrojí připojila i ruská tajná služba FSB, která olympiádu proměnila ve zvláštní operaci, jako opsanou z laciných špionážních románů: mezi rekvizity tu patří dopingový koktejl Duchesse, odebírání a uskladňování moči sportovců dlouhé měsíce předem, malý otvor ve stěně antidopingové laboratoře, zamaskovaný skříní, agenti FSB, převlečení za instalatéry, otevírání a záměna vzorků a podobné vyloženě špionské kousky. Jak se posléze ukázalo, to vše bylo provedeno halabala, s příslovečnou ruskou nedbalostí (stačí si v Rodčenkových denících přečíst jeho zoufalé nářky a kletby na popletené zkumavky se vzorky – to se snad ani vymyslet nedá!); zkrátka a dobře, také FSB se zřejmě nevyhnul všeobecný úpadek profesionality a odpovědnosti ve státní službě, samozřejmě jakožto důsledek všeobecné korupce a stále horšího výběru kádrů.

==========

samotný fakt vnějšího zásahu v případě svátosti nejsvětější americké politiky, tedy voleb, americký establishment rozběsnil natolik, že to tam vyvolalo pravý hon na čarodějnice v duchu mccarthysmu, a vedoucí manažeři internetových gigantů jako Google nebo Twitter stojí před Kongresem doslova ve frontě, aby tam osvědčili svou loajalitu a zároveň předložili další stopy po ruských agentech.

==========

A tady jsme u druhého problému politiky zvláštních operací, protože ty jsou obecně vysoce toxické: dokonce i v případech, kdy ruské zásahy byly bezvýznamné a spíše symbolické, zanechává ruská politika a její představitelé „radioaktivní stopu“, takže Západ tu stopu hledá i tam, kde možná ani není. Nejlepším příkladem je asi zásah Ruska do amerických prezidentských voleb: ten zřejmě ani zdaleka nebyl tak rozsáhlý, aby mohl výsledek opravdu významně ovlivnit. (Na protlačení fejkových účtů na Facebook bylo podle některých zdrojů vynaloženo asi 50 tisíc USD, což ve volební kampani za asi dvě a půl miliardy vůbec nestojí za řeč.) Jenže už samotný fakt vnějšího zásahu v případě svátosti nejsvětější americké politiky, tedy voleb, americký establishment rozběsnil natolik, že to tam vyvolalo pravý hon na čarodějnice v duchu mccarthysmu, a vedoucí manažeři internetových gigantů jako Google nebo Twitter stojí před Kongresem doslova ve frontě, aby tam osvědčili svou loajalitu a zároveň předložili další stopy po ruských agentech. A popravdě řečeno ani vliv hlásné trouby Kremlu, televizní stanice Russia Today, nebyl v Americe tak významný, aby někdo omezoval jeho činnost v USA a ohrožoval tak odvetným úderem západní média v Rusku; tato televize však po zásluze sklízí bouři, jejíž vítr sama tak usilovně rozsévala. Toxicita ruského vlivu je tak velká, že se nemilosrdně likviduje sebemenší ruská přítomnost, jakákoli zmínka o třeba i zcela nevinných osobních kontaktech vede ke skandálu a „ruská infekce“ by ve svém důsledku mohla zničit i již oslabeného a často vzteklého Donalda Trumpa, který vrší chybu na chybu.

==========

A tady vyplouvá na povrch třetí fundamentální slabina zvláštních operací – současnému světu prostě neodpovídají. Jistě, ten svět je složitý, vzájemně propojený a zranitelný – je to rizikový spolek, který se snadno dá zahalit hybridní „mlhou války“. Jenže zároveň je to také pospolitost naprosto průzračná, svět sítí, videokamer a anonymních aktivistů, Wikileaks počínaje a Bellingcatem konče; tyhle struktury vyšťárají každý krok, každý telefonát a každý bankovní převod; před těmi neutajíte ani konto v daňovém ráji, ani zkumavku v trezoru, ani raketu Buk, o níž se soudí, že malajsijský stroj sestřelila; tady jsou tajné služby stejně zranitelné, průzračné a staromódní jako státy, jimž slouží. Naši čekisté fungují postaru: plánování, operativní zpracování, verbování, zastrašování a dezinformace… jenže globální společnost sociálních sítí je okamžitě vyslídí – podle poloniových stop, dopingové moči a IP adres, podle odposlechů telefonických kontaktů či podle selfie vojáků na sítích. Různí pozorovatelé pak nevyhnutelně označují i hlavního patrona toho všeho, ruský stát.

==========

Poučení z toho všeho je banální a prostinké: každý se má věnovat tomu svému – sportovce nemají trénovat důstojníci tajných služeb, ale trenéři, vztahy se sousedy je zase třeba pěstovat za pomoci diplomatů a podnikatelů, a ne ruského specnazu v uniformách bez distinkcí, jak jsme to viděli na Krymu, kdežto ruskou „měkkou sílu“ nechť ve světě místo trollů, hackerů a propagandistů reprezentují výtvarníci, herci a třeba turisté. Představitelé tajných služeb by měli dělat to, co je jejich přímou povinností, třeba chytat teroristy, a ne svými zvláštními operacemi nahrazovat veškeré klasické instituce a procedury. To je ovšem v zemi, která si už potřetí za prezidenta zvolila čekistu, jen utopické přání.

==========

Nad vším tímhle předvánočním shonem se tak, aby ho neviděli ani chodci, ani řidiči, ani radary protivzdušné obrany, v saních s neúnavným sobím spřežením hnal Santa Claus. Spěchal na Velkou Dmitrovku, kde se velké děti v Radě federace rozhodly přepsat dějiny. Ve svém bezedném pytli mezi plyšovými medvědy a panenkami Barbie těm dětem vezl zákon, jímž se rušil výnos Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z roku 1954, na jehož základě byl poloostrov Krym tehdejší Ruskou federací předán Ukrajině – tedy z rukou jedné svazové republiky republice jiné. A pak to musel stihnout ještě na Ochotnyj rjad, za dětmi ze Státní dumy, které se rozhodly zrušit usnesení Sjezdu lidových poslanců SSSR z roku 1989, odsuzující sovětskou válku v Afghánistánu. Spřežení v kruzích klesalo k zemi a v sněhových závanech jako signální světlo blikal červený nos vedoucího soba…

==========

Navrhovalo se revidovat doslova všechno – počínaje územními ztrátami, jako Krym v roce 1954, či dokonce Aljaška v roce 1867 (petici usilující o návrat tohoto území zaslali ruští aktivisté na stránku amerického Bílého domu, ale protože pod ní nebylo požadovaných 100 tisíc podpisů, neprojednávala se),

==========

Myslitelné jsou ovšem i mnohem hlubší ponory do dějin: když soudní znalci zdůvodňovali své závěry ve věci punkové modlitby skupiny Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele, odvolávali se, a to zcela vážně, na výroky církevních sněmů ze 4. a 7. století…

==========

Inu, jak se správně říkává, Rusko je země s nepředvídatelnou minulostí

==========

Reprezentanti současného státu přicházejí s mýtem stalinské modernizace (přičemž ekonomové už dávno dokázali, že Stalinova ekonomika přinesla horší výsledky, než jaké by ve srovnatelné době předvedla carská, a mnohem horší než japonská) a k tomu připojují mýtus o velkém vítězství (za cenu strašlivých ztrát v řadách sovětských lidí, jejichž krev musela vykoupit Stalinovy strategické omyly).

==========

Země o sobě uvažuje v kategoriích minulosti, jednoduše se nedokážeme oprostit od stalinského diskursu, který je pro nás základní platformou, a jeho jazykem pak vše popisujeme. Země, která se v bludném kruhu donekonečna zabývá Stalinem, nemá budoucnost.

==========

Podle průzkumu veřejného mínění, který připravil známý Levada-Centr, byl nejlepším politickým lídrem Ruska ve 20. století Leonid Brežněv (56 % lidí ho hodnotí pozitivně a 28 % negativně). V čele antiratingu se ocitl Michal Gorbačov: pozitivní figurou je jen pro 20 % občanů, negativní pro 66 %. Vzpomeňme si také, že když se roku 1996 Gorbačov ucházel ve volbách o prezidentský úřad, získal jen ponižujícího půl procenta hlasů.

==========

Brežněv je ztělesněním ruského snu o havaji, o nirváně, kdy se jen v poklidu a bez přepínání žije a nic se nemění, protože nikdo nedělá vlny. A přesně takhle země za Brežněva žila: rozhazovala dědictví po carském Rusku, půjčovala si na úkor příštích generací (a to tak velkoryse, že za iluzorní brežněvský blahobyt platíme dodnes) a melancholicky odtrhávala stránky kalendáře – Den horníků, Den milice, Den pařížské komuny…

==========

Jelcin vždycky dokázal překvapit: i když kritizoval Gorbačova na plénu ÚV KSSS v říjnu 1987, i když se škrábal na tank u Bílého domu během srpnového puče v roce 1991, i když s nemocným srdcem tancoval na scéně rockového koncertu před nekompromisními prezidentskými volbami roku 1996. Měl v sobě rozmáchlou ruskou náturu, byl skutečnou osobností a tomu odpovídala jeho medvědí gestikulace, energie beranidla, schopnost upřímně se mýlit a stejně upřímné a stejně ruské umění odpouštět a sám o odpuštění poprosit, jak to udělal ve svém posledním projevu k národu 31. prosince 1998, když v televizi oznámil svou abdikaci.

==========

Stalin se Dne vítězství bál, stejně jako se bál fronťáků, těch skutečných vítězů, a děsil se hlavně okamžiku, kdy bude odhalena jeho zločinná malomyslnost z konce června 1941 (ostatně když za ním po jeho celotýdenním zmizení na daču přijeli členové politbyra Berija a Malenkov, byl si jist, že ho chtějí zatknout), jeho strategické omyly a děsivá, vskutku neúnosná cena vítězství. Rozhodně proto není náhodou, že na svátečním banketu 24. května 1945 v záchvatu nečekané upřímnosti odmítl chvalozpěvy na svou adresu a navrhl slavný přípitek „na zdraví ruského lidu“ a jeho trpělivost, díky níž vládě promíjel chyby a porážky a sovětský režim nesvrhl.

==========

Osm milionů frontových vojáků, pět milionů „ostarbeiterů“ a skoro sedmdesát milionů lidí, kteří žili na okupovaném území, bylo pro Stalina nebezpečnou a neřiditelnou silou: šlo zejména o fronťáky, kteří se nebáli ani NKVD, ani gestapa a na které neměla vliv ani hlavní magie Stalinovy vlády – magie strachu. Volný den 9. května byl od roku 1947 zrušen (místo něj se volno přestěhovalo na 1. leden) a v zemi se naplno rozjela nová vlna teroru – od opakovaného věznění statisíců lidí přes deportace celých národů až po kulturní útisk, známý pod názvem „ždanovština“, a boj s „kosmopolitismem“, což je pojem, který měl zakrýt podstatu státní antisemitské kampaně. Mnozí frontoví vítězové, partyzáni a zajatci německých lágrů v podstatě bez přesedání putovali dál na východ, do sibiřských, tentokrát sovětských lágrů nebo do vyhnanství.

==========

Za chruščovského tání se mnozí z těchto lidí vrátili a díky nim začaly mít navrch jiné, lidské vzpomínky na válku – tím spíš, že Nikita Sergejevič si na generalitu počínaje maršálem Žukovem věru příliš nepotrpěl. Právě v tomto období se objevuje tzv. poručická próza spisovatelů s frontovými zkušenostmi, jako byli Vasil Bykav, Daniil Granin, Grigorij Baklanov či Viktor Astafjev, a vznikají také zřejmě vůbec nejpůsobivější filmy o válce, třeba Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova či Ivanovo dětství Andreje Tarkovského, které si odnesly palmu vítězství z tak slavných filmových festivalů, jako je canneský či benátský. O něco později, počátkem 70. let, vznikají klasické sovětské válečné filmy Běloruské nádraží nebo A jitra jsou zde tichá. Přičteme-li k tomu všemu poému Jevgenije Jevtušenka Babí Jar a všeobecně milovanou píseň Chtějí Rusové válku? s textem téhož autora, vzniká nový kánon vnímání Velké vlastenecké války, v jehož duchu vyrůstaly dvě sovětské generace, konkrétně 60. a 80. let, kánon plný hrdosti a zároveň hořkosti, velmi lidský a mírumilovný. Refrénem tohoto kánonu se stává úsloví, které si lidé opakovali jako zaklínadlo, jako modlitbu: Hlavně aby nebyla válka!

==========

Když k moci přišel Brežněv, svátek 9. května prošel dalšími proměnami. Od 20. výročí Dne vítězství roku 1965, kdy se poprvé od pětačtyřicátého konala vojenská přehlídka na Rudém náměstí a slavnostní recepce v Kremlu, začíná právě 9. květen získávat rysy oficiózního státního kultu. Svátek se znovu stal nepracovním dnem. Objevují se nové memoriální stavby (roku 1967 Brežněv odhaluje Hrob neznámého vojína u Kremelské zdi), veteráni jsou doslova zabudováváni do stranicko-sovětského systému, vycházejí mnohadílné generálské paměti (včetně Žukovových – poté, co byl maršál vysvobozen z dlouholeté klatby) a natáčejí se filmové epopeje – vzpomínkový žánr se z lyrického mění v epický. Podle názoru historika Nikity Sokolova patřila myšlenka všelidovou představu o válce zcela proměnit a prohlásit, že vítězství nebylo triumfem prostých vojáků, ale spíš vítězstvím sovětského systému, učinit právě tuto událost ukazatelem efektivity socialismu, tehdejšímu vrchnímu partajnímu ideologovi Michailu Suslovovi. Živé vzpomínky na válku začal systém důkladně přemalovávat a zalévat oslavnými řečmi a proudy betonu, z nějž vznikaly mnohatunové monumenty typu obřího a nestvůrného skulpturního komplexu na Malé zemi vedle černomořského přístavu Novorossijska, kde roku 1943 bojoval sám Brežněv.

==========

Tento dualismus lidové paměti a betonové oficióznosti přetrval až do perestrojky, a dokonce i 90. let. Na jedné straně epocha glasnosti přinášela stále nová odhalení nezodpovědnosti a trestuhodné ležérnosti vysokých sovětských vojenských velitelů, objevovala se nová svědectví o nesmyslných obětech, ale také alternativní interpretace druhé světové války (s nimiž přišel třeba za revizionistu označovaný Viktor Suvorov), které zářný obraz Sovětského svazu jakožto nevinné oběti fašismu a obránce míru zpochybňují, a na straně druhé se rozrůstal a upevňoval bronzový mýtus, který se roku 1995 definitivně zhmotnil v megalomský a nesmyslný pamětní areál Vítězství na Poklonné hoře při okraji Moskvy, kvůli kterému buldozery zplanýrovaly samotné návrší i zdejší park a legendární vzpomínkové místo metropole tak nadobro zničily.

==========

Propaganda do hlav lidí nasadila virtuální pokračování Velké vlastenecké války v podobě konfliktu na Ukrajině, kde se z Ukrajinců stali „fašisti“, bandité typu polního velitele s přezdívkou Motorola jsou prezentováni jako hrdinní osvoboditelé s hrudí plnou řádů a medailí a separatistické „dobytí“ města Debalceve na jaře 2015 ruská propaganda srovnává s významnými sovětskými vojenskými operacemi z dob druhé světové války.

==========

Ulicemi chodí falešní veteráni s falešnými řády, mnozí z nich nejsou veterány války, ale KSSS nebo NKVD-KGB… a průměrný věk „veteránů“ sezvaných do Moskvy z celého Ruska na oslavy 70. výročí konce války byl… 73 let!

==========

Jen tu a tam se zpod země vynoří kosti, jako například v Kolpaševském Jaru u sibiřského velkoměsta Tomska, kde na První máj 1979 rozvodněná řeka Ob podemlela vysoký břeh a obnažila tak masový hrob obětí poprav roku sedmatřicátého – tisíce dobře uchovaných těl, která tehdejší místní úřady nechaly přímo ve vodě rozsekat a rozptýlit lodními šrouby říčních remorkérů.

==========

„Jestliže mrtvé neopláčeme, budou jako přízraky strašit živé. Jestliže se nesmíříme se ztrátou, může se vrátit, a to ve velmi podivné, zvláštní formě; tato zvláštní symbióza starého a podivného je děsivá.“ Při pohledu na posttraumatickou krajinu současné ruské politiky a kultury se nám vyjeví právě tento děs, „postsovětská hauntologie“ (tady si Etkind vypůjčuje termín Jacquese Derridy, dovozený od anglického to haunt – pronásledovat), přehlídka přízraků – počínaje dětmi v uniformách NKVD, držícími čestnou stráž u nového pomníku zakladatele sovětské represivní mašinérie Felixe Dzeržinského, a konče veterány Vagnerovy soukromé armády, kteří ve školách vedou „hodiny statečnosti“

==========

Mrazivého 26. ledna 2018 se v Moskvě odehrály dvě události, které se stát neměly – a přece se staly. Na jedné z městských radnic matriční úředník legalizoval sňatek mezi dvěma muži, Jevgenijem Vojcechovským a Pavlem Stockem, který ti dva uzavřeli v Kodani, kde jsou manželství lidí téhož pohlaví povolena – prostě jim do osobních dokladů dal příslušná razítka. Téhož dne se v naprosto vyprodaném moskevském kině Pionýr konala ruská premiéra britského filmu Ztratili jsme Stalina navzdory tomu, že ministerstvo kultury zrušilo distribuční povolení. A i když spolu tyhle dvě události nijak nesouvisely, na okamžik vznikal dojem, že se monolit systému otřásl a naskočily na něm zrádné pukliny.

==========

…Lokální selhání systému, k němuž došlo 25. ledna, se ovšem podařilo rychle napravit. Do kina Pionýr se dostavila policie a brzy nato byl film z distribuce vyřazen. Za dvěma mladými muži, kteří od matričního úředníka dostali razítka stvrzující jejich homosexuální sňatek, přišla policie taky, a když jí neotevřeli, bytový podnik jim vypnul proud a internet a orgány ministerstva vnitra jim nejen odebraly osobní doklady, ale ještě jim napařily pokutu za jejich „znehodnocení“. Když pak příští ráno přišli k bytu obou gayů novináři, objevili na schodišti nešťastné policisty, kteří si stěžovali, že tu museli celou noc hlídkovat a teď aby šli rovnou rozhánět opoziční demonstraci…

==========

Jednou z podivuhodných metamorfóz ruského masového vědomí v posledních letech se stala jeho přímo patologická fixace na Ukrajinu. Průměrný Rus ví absolutně všechno o čokoládovém byznysu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka i o účesech expremiérky Julie Tymošenkové, o výsledcích ukrajinských parlamentních voleb je informován podstatně přesněji než o volbách do domácí Státní dumy a je připraven dlouhé hodiny debatovat o „ukrajinských fašistech“ a „banderovcích“ (tedy následovnících ukrajinského nacionalisty z první poloviny 20. století Stepana Bandery), o nichž se toho tolik dověděl z ruských televizí.

==========

Ve veřejném diskursu existují zvláštní skupiny, jejichž jménem jsou tyto křivdy formulovány – například veteráni. Vypadá to, že veteráni (a to nejen váleční, jichž zbylo pár, ale třeba veteráni práce, KSSS nebo KGB) jsou cosi jako brigáda rychlé reakce, jejímž jménem se nejsnáze pranýřuje a odsuzuje. Další skupinu uražených a ponížených tvoří „pravoslavná veřejnost“, která co chvíli odhaluje svatokrádeže například na divadle – počínaje Wildovým Ideálním manželem, jak ho ve MCHATu inscenoval Konstantin Bogomolov, a konče rostovským představením Jesus Christ Superstar. Ke sboru všemožně poškozených se nečekaně přidali i příslušníci ozbrojených složek: kupříkladu ochranka moskevského chrámu Krista Spasitele zakusila při pohledu na performanci skupiny Pussy Riot v tomto svatostánku „morální újmu“. Velmi aktivně se opět začíná využívat klasických sovětských floskulí. Moc vzkřísila například sovětský fenomén „rozhořčené veřejnosti“: „Toljattští občané rozhořčeně protestují proti pomníku Alexandra Solženicyna“, „Novgorodce rozhořčil pořad v televizi Dožď“ atd. Jde o typický projev kolektivizace řeči, o vytvoření kolektivního těla s jeho kruciálním „Pasternaka jsem nečetl, ale rozhořčil mě“, fungujícím od časů, kdy tisícihlavé davy odsuzovaly autora slavného Doktora Živaga, aniž kdokoli z těch lidí román četl.

==========

Vzniká tu celá třída profesionálních ublížených, kteří pod pláštíkem „hlasu lidu“ šíří vůli „pánů diskursu“ a v podstatě se tak stávají účinným nástrojem represí, konkrétně všudypřítomné cenzury kolektivního nevědomí.

==========

Mýtus o ukrajinském fašismu vyrostl z pubertálních komplexů moci, dětinského rozčarování elit ze Západu a ze sociálního infantilismu obyvatelstva. Resentiment vyžadoval nový objekt rituální msty – symboličtí „gajdaři“ a „čubajsové“, stavění dvacet let na pranýř, už přestali zabírat, opoziční protest na Bolotném náměstí se podařilo rychle rozdrtit, Amerika se všem zdála daleko – a najednou přišel ukrajinský Majdan, masové protesty na náměstí Nezávislosti v Kyjevě z přelomu let 2013–2014. Ukrajina se už podruhé během deseti let opovážila neuposlechnout staršího bratra a pokusila se o únik z paternalistického paradigmatu směrem k buržoazně-demokratické revoluci a vpravdě evropskému rozvoji. Odpovědí jí byl konsolidovaný ruský resentiment, v němž vjedno splynuly neukojené ambice Kremlu a všelidová žárlivost. Ukrajina byla prohlášena za zrádce a tato zrada Rusům připadala o to urážlivější, že v Rusku jsou Ukrajinci přece považováni za pokrevní přízeň, za nejbližší sourozence z celé slovanské rodiny. Z tématu ukrajinské zrady jasně zaznívají ohlasy výmarského resentimentu a teorie Dolchstoss, židovské „rány do zad“, která byla tak populární v Německu 20. a 30. let.

==========

Vynález ukrajinského fašismu je ďábelským triumfem ruských politických technologů, kteří dokázali vytvořit mýtus „banderovců“ a „kárných oddílů“ a jak moci, tak drtivé většině obyvatelstva ho prostřednictvím televize taky vnutit. Celé Rusko včetně prezidenta Putina se na několik let doslova přestěhovalo do svých televizorů, do nekonečného seriálu, do paralelní reality, v níž po Kyjevě pochodují fašisté, Ukrajinci sestřelují malajsijský boeing, kdežto Západ sponzoruje Majdan a plánuje přijetí Ukrajiny do NATO, jakož i rozmístění lodí americké 6. flotily do Černého moře.

==========

Němcovova památka byla bagatelizována už od prvních hodin po jeho smrti: Putinův tiskový tajemník Dmitrij Peskov prohlásil, že Němcov byl „jen o něco málo víc než zcela průměrný občan a žádnou politickou hrozbu neznamenal“. Státní duma uctění jeho památky minutou ticha demonstrativně odmítla a ve sněmovně vstali jen poslanci Dmitrij Gudkov a Valerij Zubov, na pohřeb a zádušní mši nepřišli ani nejvyšší představitelé státu, ani zástupci vedení moskevské radnice. Právě proto plenění památného květinového místa na mostě silami anonymních metařů a výtržníků z tzv. vlasteneckého hnutí SERB (kteří stejně tak vyhazují portréty a květiny z Němcovova hrobu na Trojekurovském hřbitově) svědčí o tom, jak se státní moc bojí paměti lidu. Stejné obavy pak úřady přiměly k tlaku na největší kluby a přírodní amfiteátry Moskvy, aby odmítly uspořádání koncertu na památku Borise Němcova za účasti ruských rockových hvězd čtyřicátý den od smrti, jak to vyžaduje pravoslavná tradice.

==========

Když vynálezce dynamitu Alfred Nobel zřizoval svou cenu za literaturu, zřejmě vůbec netušil, jakou bombu umisťuje pod ruské masové vědomí. Z pěti rusky píšících laureátů 20. století, kterými se stali Ivan Bunin (1933), Boris Pasternak (1958), Michail Šolochov (1965), Alexandr Solženicyn (1970) a Josif Brodskij (1987), byli hned čtyři na rodné hroudě vystaveni štvanicím. Byli to „bělogvardějec“ Bunin, „antisovětčík“ Pasternak, „zrádce“ Solženicyn a „příživník“ Brodskij, jejichž Nobelovy ceny byly v Sovětském svazu vnímány jako politická provokace, a tak vyvolávaly hlavně pranýřování v tisku a odsudek mas (Brodského se to týkalo v menší míře). Když k tomu připočteme Nobelovy ceny za mír, jež obdrželi disident Andrej Sacharov (1975) a Michail Gorbačov (1990) pouhý rok před rozpadem SSSR, získáváme jasný klinický obrázek: místo aby Rusko bylo na své laureáty hrdé, tak je naopak zavrhlo a společnost se nesemknula proto, aby byla na svou zemi pyšná, ale aby se utvrdila ve své nenávisti k Západu. Přesněji řečeno v odvěké paranoii projevující se v přesvědčení, že okolní svět nedělá nic jiného, než že proti nám kuje pikle. Laureátka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015 Světlana Alexijevičová se v tomto ohledu dostala do ctihodné společnosti autorů, jež uznává celý svět, ale zároveň je odmítá „veřejnost“ v jejich vlastní zemi. Jistě, je to běloruská spisovatelka, která se narodila na Ukrajině, ale její knihy líčí naši společnou sovětskou a postsovětskou zkušenost, nelítostné mlýnské kameny Impéria, a proto patří jak do běloruské, tak i do ruské a ukrajinské historie a kultury. Zjitřený ruský vztah k ní vypovídá o tom, že je vnímána jako autorka ruská, jako odpadlice, která vynáší špinavé prádlo z domu.

==========

Její knihy jsou čtenářsky nevstřícné, její svědectví pak nelítostná a nezaujatá, jako třeba povídka o matce samoživitelce ze stalinského roku 1937, která při zatýkání poprosila svou bezdětnou přítelkyni, aby se postarala o její dcerku. Ta dívku skutečně vychovala, ale když se pravá matka po sedmnácti letech vrátila a požádala o svolení podívat se do svého spisu, zjistilo se, že ji udala právě ona její přítelkyně, která moc toužila po dítěti; nešťastná matka tuhle pravdu neunesla a oběsila se.

==========

Po 80 letech tyto zkušenosti nezpracovala ani kultura, veřejné vědomí, o čemž svědčí neustále se opakující diskuse o represích, které až zarážejí svou mravní slepotou: lidé se smrtelně vážně zabývají tím, zda byly represe oprávněné a zda dnešní informace o nich náhodou nepřehánějí. Knihy Varlama Šalamova s jeho děsivými svědeckými výpověďmi z kolymských táborů stojí stranou těchto debat jako osamělý monument – lidé se bojí třeba se jich jen dotknout.

==========

Totéž platí o hladu dvacátých a třicátých let v Povolží, o ukrajinském hladomoru z let 1932–1933 či o leningradské blokádě – a stačí připomenout mediální hysterii, která se v zemi strhla, když televize Dožď vyslovila dotaz (nikoliv tvrzení), zda mělo smysl držet obležený Leningrad za cenu půldruhého milionu životů.

==========

A na tomto místě spisovatelka dospívá k jednomu z největších tajemství Ruska: Oběti jsou velice často nesmyslné. K čemu to bylo, že hlad, chlad a bití zabily desetitisíce lidí v uhelných dolech Vorkuty, dnes už nadobro opuštěných? Proč desetitisíce jiných zůstaly pod pražci zcela nepotřebné „železnice smrti“ Salechard–Igarka na Dálném severu? Proč zahynuly další desetitisíce civilistů během první čečenské války, již Rusko tak ostudně prohrálo? Nebo tisíce dalších mrtvých ve stejně nesmyslné a stejně nekvalifikované válce v Donbasu našich dnů?

==========

„kosmickým posláním ruské civilizace je přeměna sluneční energie v celonárodní hoře“.

==========

Ruská státní propaganda si našla nového nepřítele. Je jím čtyřiatřicetiletý filozof, aspirant Tomské univerzity, který podnikl soukromé vyšetřování smrti svého praděda, rolníka Stěpana Vasiljeviče Karagodina, jehož v roce 1938 popravili čekisté. Karagodin tak učinil proto, aby viníky této vraždy pojmenoval a veřejně odsoudil. Na první pohled by se zdálo, že na zveřejnění všech jmen lidí, kteří se na této vraždě podíleli, už dávno zemřeli a případ byl proto uzavřen, nic tak zvláštního není. Jenže kvapnost, s jakou se režimní propagandisté na mladého filozofa vrhli, ukazuje, že právě tato jeho práce zasáhla citlivé místo, protože pojmenovává slabý článek mašinérie násilí.

==========

Zvláštnost naší situace spočívá v tom, že násilí je anonymní a státní moci imanentní, navíc rozpuštěné ve společnosti jako jistá konstanta ruského života, stejně nevyhnutelná jako chladné podnebí. Anonymní byla jména členů „trojek“ (což byly „lidové soudy“, které vynášely rozsudky), jména příslušníků popravčích čet, jména vyšetřovatelů i práskačů – to vše je ukryto v archivech KGB. Po roce 1956 se v Sovětském svazu zrodila nepsaná dohoda, podle níž se rehabilitace obětí stalinismu jednoduše vyměňovala za anonymitu pachatelů teroru.

==========

Za Chruščovových rehabilitací obětí stalinského teroru byli sice vyšetřovatelé NKVD pohnáni k zodpovědnosti, ale reálných trestů se dočkali jen opravdu nemnozí – a většinou šlo o víceméně administrativní odpovědnost. Ti lidé byli třeba propuštěni z práce, zbaveni nároku na důchod nebo degradováni.

==========

v roce 2017 schválila Státní duma, bití blízkých lidí, k němuž dojde poprvé, není považováno za trestně stíhatelné. Ve známost přicházejí jen případy, které se dostanou na sociální sítě, jako se to nedávno stalo v Orlu, kde policie odmítla pomoc mladé dívce a slíbila jen, že „popíše její mrtvolu“, až ji zabijí – a její partner ji během půlhodiny umlátil k smrti. V

==========

Ruská kultura násilí spočívá na dvou sloupech – na právu silnějšího a na mlčení slabšího – a to druhé rozhodně není o nic méně důležité než to první. Jen si vzpomeňte, jak se všichni vrhli na ženy, které začaly mluvit o znásilňování a obtěžování: Samy si za to můžete! Nemáte provokovat! A stejně se dlouhá léta podporoval komplot mlčení kolem elitní moskevské školy, a to z obavy, aby nebyla poškozena korporativní etiketa metropolitní inteligence.

==========

Hned po zveřejnění postů Denise Karagodina se jmény vrahů na sociálních sítích následovala četná prohlášení, že není dobré hrabat se v minulosti a jitřit vzpomínky. Bývalý poslanec Státní dumy se styky v silových strukturách Alexandr Chinštejn v listu Moskovskij komsomolec počastoval vlídnými slovy vojska NKVD a s tvrdou kritikou se vrhl na všechny ty, „kdo by naši nedávnou minulost chtěli dělit na černou a bílou“.