An aisling is áille

Když jsem byl ještě na škole v Hodoníně, jednou se mi zdál sen. Dlouhý sen. Jako kdyby ten spánek trval dva dny. Nebo alespoň více, než kdy jindy. Byl jsem i odpočinutější. No a... to bylo v den, co jsem šel do školy.
Sen začínal tím, že jdu do školy, vyzouvám se a dávám si boty do skříně. Měli jsme tehdy takové skříně, někdo by řekl, že normální. Ale byly použitelnější než ty, který máme teď.
Vzpomínám si, jak dávám boty do skříně a do třídy vstoupil někdo jiný, kterého jsem nepoznával. Neviděl jsem tomu člověku do tváře, jelikož byl otočený.
Viděl jsem jen dlouhé a černé vlasy. Pod němi byla kostkovaná košile.
Nějak jsem to ani nevnímal, ale jaksi mě to zajímalo. Jako všechno.
Vstoupil jsem do třídy a šel ke svý lavici, což byla většinou ta úplně vzadu. A vidím ji tam sedět. V první moment, co jsem ji spatřil, tak jsem se zastavil a nechal se fascinovat tou tváří.
Až teď jsem viděl její červený melír ve vlasech a pod ofinou dvě oči navíc. Aneb, jak se normálně říká brýlím.
Vzpomínám si na její baculaté tváře. Né úplně moc, ale viděl jsem je.
V ten okamžik jsem jaksi zjistil, že mý místo je zabraný, tak jsem si sednul k jinému volnému místu.
Ona si mě nejspíš ani nevšimla, četla něco, nevzpomenu si, co.
Začalo zvonit na hodinu, učitelka došla do třídy a potom následovalo představení té osoby.
Nevzpomínám si na jméno. Na nic. To se už vytratilo. Jen vím, že jsem stále seděl a pokukoval po ní.
Několik dní jsme se na sebe ani nepodívali. Nebo aspoň ona se na mě nedívala. Nevšímala si mě.
Pamatuji si jenom to, že jsem se utápěl v její čtení. Ona byla ten typ, který raději nemluví. Což jsem byl i já. Kdybych měl možnost, nechám si vytrhnout jazyk a už bych nikdy nepromluvil.
Jenže narozdíl ode mne, ona byla tím člověkem, který se učil. Uměla kreslit, matematiku zvládala a češtinu. Pro mě byla dokonalá. Tichá.

Jednoho dne, nevím co se přesně stalo, ale naše oči se setkaly. Já byl přesně ten člověk, který měl sebevědomí úplně nízko. Měl jsem strach z mluvení k ní.
Jenže toho dne jsme na sebe promluvili.
A od toho dne jsme se začali bavit.
Prvně to začalo povídáním si v lavici, potom sednutím si k sobě. Dále navštěvováním, chozením do kina.
Byla... milá. V tu dobu jsem se zlepšil ve známkách. Pomáhali jsme si. A hlavně nemohu zapomenout na to sezení na posteli a hraní na kytaru. Ona mě učila.
Ten pocit když sedíš... vedle někoho... a ten někdo hraje na kytaru, dívá se upřeně na ní, sem tam koukne na tebe, usměje se a vrátí se pohledem na kytaru.
Poslouchali jsme podobnou hudbu. Já jí ukázal skupinu Eluveitie, a co je zajímavé, z toho snu si pamatuji, že ona poslouchala skupiny jako Omnia, Alexandria? myslím?
Ty názvy jsem viděl párkrát, ale nikdy jsem si o tom nevyhledával nic.
Po škole jsem myslím i zkoušel najít jednu tu písničku, kterou ta postava hrála ve snu, ale nenašel jsem ji.
Zpívali jsme spolu. Já jí ukázal videohry.

Nějaký měsíc potom jsme začali řešit problém zvaný Kam ksakru na školu?
Myslím že to byl... leden? začátek února? Nevím.
Ke konci jsme se rozhodli, že půjdeme na tu samou školu. Na uměleckou. Pokud si vzpomínám, nějaká herecká škola.
Cítil jsem k ní snad něco víc. Ale nějak jsme to neprobírali. Nevzpomínám si určitě.
Takovou poslední vzpomínkou bylo to, že během léta jsme oba cítili něco více k sobě, užívali jsme si a potom stresovali z toho, že budeme muset do školy. První den. Září. Jak v těch dobrých a pěkných situacích, tak i v těch špatných jsme drželi po spolu.
Nadešel onen den, já s ní po boku jdu přes ulici k hlavním dveřím školy. Vystresovanej jako nikdy.
A zde to začalo býti více nereálné.

Možná si viděl jednou jeden film s Will Smithem v hlavní roli. Kdy jakožto komik byl přejet kamionem a reinkarnoval se do jiného člověka.
Tak tohle se stalo v tom snu.

Když jsem uprostřed silnice, odnikud se vyřítí auto a přejede mě. Na místě jsem byl mrtev...

Probudil jsem se však. V luxusním bytě na pohovce. Dívám se kolem a kdosi přijde a začne mluvit anglicky. Podá mi čaj na stolek a jde pryč. Já stále zmatený se procházím po tom neznámém bytě vymalovaném do bíla, jedna stěna černá.
Obývací pokoj. Moderní. Připomínalo mi to ty moderní vily.
Teď přijdu před okno a vidím až dolů. Byl jsem ve výšce několik desítek podlaží.
Dozvěděl jsem se, že jsem v Americe.
A že jsem někdo jiný. Bohatý. Starší. Přes dvacet určitě.

Z tohoto si nic moc nevzpomínám. Jenom to, že jsem si otevřel byznis a po několika letech jsem si vzpomenul na tu osobu.
Letěl jsem do Český republiky a začal ji hledat.
Nebylo to těžký, jelikož jsem znal adresu tý školy. Tam jsem se dozvěděl, že se vyučila a odněkud jsem se zase dozvěděl, že hraje v divadle. Někde v Ostravě.
Jel jsem za ní, určitě. A taky že hrála jednoho dne. Vůbec jsem ji nepoznával. Poznal jsem ji jen díky těm tvářím a stylu, jak se oblékala. A brýlí.

Některé tyto scény si už moc nepamatuji. Ale zjistila, kdo jsem.
Na konec... byl konec. Blížilo se to ke konci. Jak k tomu snu, ale i k tomu všemu.
Pokud si vzpomínám, umírala.