Kyselá těšínská jablíčka (Jiří Bílek)

Kyselá těšínská jablíčka (Jiří Bílek)

Industrializace na přelomu 19. a 20. století spojená s migrací podstatně ovlivnila národnostní složení obyvatelstva Těšínska. Již po roce 1848 se zdejší lidé začali (většinou podle používaného jazyka) považovat za Čechy, Poláky či Němce, ale právě na Těšínsku zůstala velká skupina těch, kteří se označovali za Slezany, z nichž se ještě vyčlenili tzv. Šlonzáci. Šlo hlavně o etnické Poláky, kteří uznávali civilizační přednosti Němců, odmítali ideu „Velkého Polska“ a byli proti jakémukoliv národnostnímu, jazykovému či jinému dělení Těšínska. Pro Čechy, Poláky i Němce představovali jakýsi cizorodý a nespolehlivý živel: Češi a Poláci v nich viděli stoupence germanizačních snah, Němci je považovali za „hada, který se chce hřát na jejich prsou“. Šlonzáctví bylo nejrozšířenější v nejchudších vrstvách, s nimiž bylo snadné manipulovat – a to také němečtí a později i čeští politikové využívali. Právě toto rozdílné pojetí slezanství a vzájemné vztahy se vyhrotily do nesmiřitelných protikladů a nakonec vyústily i do územních požadavků.

==========

V roce 1885 byla založena Macierza Szkolna dla Księstwa Cieszyńskiego neboli Matice školská pro knížectví Těšínské preferující vzdělávání v polštině, ale první moderní Dějiny Těšínska vydal o tři roky později František Sláma v češtině a v následujícím roce vznikla Matice osvěty lidové pro knížectví Těšínské, jejímž cílem bylo vedle šíření osvěty zakládání českých škol. Polský tisk (Tygodnik Cieszyński, Gwiazdka Cieszyńska) vycházel již v polovině 19. století, první číslo Novin těšínských v češtině si mohli čtenáři přečíst až v roce 1894. Šlo by uvést řadu dalších fakt potvrzujících, že česko-polské soupeření se postupně stávalo na Těšínsku (ale i v dalších oblastech Slezska) stále více vyhrocenější. Docházelo i k tomu, že národnostně nevyhraněná část obyvatel se střídavě hlásila k různým národnostem.

==========

Sčítání lidu v roce 1910 ukázalo, že na Těšínsku žije téměř půl milionu lidí, z nichž přes 53 % (234 000) se hlásilo k Polákům, zhruba 27 % k Čechům (116 000) a 18 % (77 000) k Němcům. Protože se však vycházelo z „obcovacího jazyka“, byli mezi Němce zahnuti i Židé, hovořící německy či jidiš a mezi Poláky se dostali i Šlonzáci.

==========

Postupující úpadek českého živlu se na Těšínsku projevoval například i v tom, že v roce 1909 prováděly „politické úřady v českých obcích smíšeného území systematické spisování polských dětí, které má být základem k zřizování polských škol. O české děti v obcích ovládaných Poláky se vláda nestará…“

==========

Také mezi zahraničními reprezentacemi budoucího Polska a Československa docházelo již během války k jednáním o hraničním uspořádání po skončení konfliktu – stalo se tak v roce 1917 ve Lvově a v následujícím roce v Praze, Paříži a Krakově. O Těšínsku – ale nejen o něm – spolu hovořili ve Washingtonu také T. G. Masaryk a Roman Stanislav Dmowski, stojící v čele Rady Narodowej neboli Národního výboru v Lausanne, uznaného dohodovými mocnostmi za zástupce polských zájmů. Podle úmluvy uzavřené v Praze v květnu 1918 nemělo být rozhodnutí o osudu Těšínska ponecháno na tamních činitelích, u nichž se dal předpokládat přístup z úzce místního pohledu, ale vše měly vyřešit budoucí vlády v Praze a ve Varšavě, v případě neshod mírová konference. Již dohoda ze Lvova předpokládala, že Těšínsko bude po skončení války zachováno jako dočasně jednotné pod správou československých orgánů a o jeho dalším osudu rozhodnou jednání politických reprezentací. Obě strany však počítaly s tím, že Těšínsko bude třeba nakonec rozdělit – jejich představy však byly značně odlišné a zatím si je nechávaly jen pro sebe.

==========

Kvas posledních dnů války spolu se čtrnácti Wilsonovými články o právu sebeurčení národů však udělal přes tyto plány výrazný škrt. Aktivity se ujali na Těšínsku místní činitelé, kteří chtěli využít příznivé situace. Již 19. října 1918 na schůzi v Cieszyně se zástupci polských politických stran usnesli na tom, že Těšínsko bude patřit k Polsku. Vytvořili orgán nazvaný Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego (Národní rada Těšínského knížectví), který prohlásil celé tzv. Těšínské Slezsko za součást Polska, odzbrojil rakousko-uherské posádky a v noci z 31. října na 1. listopad větší část území vojensky obsadil. Český Zemský národní výbor pro Slezsko, který byl ustaven 29. října pod názvem Národní výbor pro Slezsko (název změnil o dva dny později) v tehdy Polské (později Slezské) Ostravě, oznámil poslední říjnový den všem státním úřadům ve Slezsku, že se ujímá ve jménu československého státu vlády nad Slezskem včetně Těšínska.

==========

Nastala v podstatě patová situace, protože obě strany mohly vykonávat svou pravomoc jen v té části, kde se jim podařilo ji získat. Situaci dále komplikovalo to, že obce s polskou většinou se i na části podléhající Zemskému národnímu výboru přihlašovaly k Polsku a stejně postupovala i většina šachet, kde měli polští horníci výraznou početní převahu. Napětí ještě vzrostlo, když polská strana zastavila dovoz potravin na Ostravsko. Připravovaly se tábory lidu a hrozilo nebezpečí, že dojde k výbuchu nekontrolovatelného násilí. Ohrožena byla i těžba uhlí, jak upozorňovaly báňský úřad i ředitelství kamenouhelného revíru, protože neshody se přenášely dokonce i do podzemí šachet mezi havíře.

==========

Podle protokolu se většina Těšínska stala prozatím součástí Polska, což české straně nemohlo vyhovovat hned z několika důvodů. Proti polskému zdůvodnění nároků na Těšínsko (výrazná převaha polsky mluvících obyvatel hlásících se k polskému národu a právo národů na sebeurčení) měli Češi mnohem silnější argumenty. Těšínsko historickým vývojem patřilo již od 14. století do svazku zemí Koruny české a v případě jeho přiřčení Polsku by nová republika přišla nejen o velkou část ostravsko-karvinské uhelné pánve, ale především o Košicko-bohumínskou železniční trať, představující v té době jediné železniční spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem. Připomeňme si, že už od listopadu 1918 docházelo na Slovensku ke střetům s Maďary, kteří se nehodlali své tzv. Horní země vzdát a většinu území bylo nakonec nutné obsadit vojensky. Jediný železniční spoj na východ tak měl pro rodící se republiku vpravdě strategický význam.

==========

O vážnosti situace na Těšínsku svědčí velká pozornost, které jí věnovala na svém prvním zasedání 12. listopadu první vláda Československé republiky. Zejména její předseda Karel Kramář požadoval, aby pro České Slezsko byla co nejdříve ustavena zemská vláda – stalo tak o šest dní později v Opavě. Nový orgán byl vyzván, aby urychleně zorganizoval četnický a policejní sbor schopný zajistit klid a pořádek. Zatím byly do oblasti vyslány vojenské oddíly sestavené z vojáků vracejících se přes území Polska z východní fronty.

==========

Politici v Praze si byli dobře vědomi výbušnosti situace na Těšínsku, kde většina obyvatel polské národnosti nesouhlasila s tím, že se ocitla na území dočasně přiřčenému protokolem z 5. listopadu Československu. Polsko však procházelo vnitřní krizí, která vynesla 11. listopadu k moci generála Józefa Piłsudského a podle odborníků v Praze nehrozilo nebezpečí, že by se v případě Těšínska polská strana nějak silně angažovala. Měla až nad hlavu jiných důležitějších problémů – snažila se získat západní Ukrajinu, Bělorusko a Litvu, nejistý byl osud Gdaňska a přístupu k moři, na Mazursku zůstávalo německé vojsko.

==========

Iniciativy se ujala Národní rada Těšínského knížectví, která koncem listopadu vyslala do Paříže svého zplnomocněnce Stanislawa Grabského s pověřením jednat s československým ministrem zahraničí Edvardem Benešem o problému Těšínska. Pokud by Československo podpořilo Polsko v jeho územních požadavcích na východě vycházejících z historickoprávních argumentů (které však v případě Těšínska polská strana neuznávala a preferovala národnostní princip), dostane se Praze podpory v jejích snahách získat jižní oblasti Slovenska a také větší vstřícnosti v těšínské otázce. Beneš přislíbil, že návrh předloží své vládě a ve své informaci pro premiéra Kramáře uvedl, že podle jeho názoru Grabski jednal z vyššího pověření než jen od Národní rady a že se Polsko snaží zamezit vzniku dalšího ohniska napětí či dokonce konfliktu

==========

Nová polská vláda premiéra Moraczewského se rozhodla 17. prosince řešit těšínskou otázku jednáním a do Prahy přijeli dva zplnomocnění vyjednavači, jimž se však od předsedy vlády K. Kramáře dostalo studené sprchy. Do Varšavy se vraceli značně rozladění a skeptičtí a s názorem, že Československo dříve nebo později obsadí s pomocí dohodových vojsk celé Těšínsko. Tento dojem ještě umocnil novoroční projev prezidenta T. G. Masaryka, který se vrátil do vlasti krátce před Vánoci. „Není přece možné, aby nějaká část Poláků si nárokovala naše kraje, které nám přiznali i Spojenci, je to okupace anonymní, neoprávněná,“ řekl k problému Těšínska. „Doporučoval bych jim, aby své jednotky odvolali, a my bychom pod vedením spojeneckého velitele zavedli v celé zemi pořádek.“

==========

Generál Piłsudski vyhlásil 25. listopadu 1918 volby do polského sejmu a volit měli i Poláci nejen na Těšínsku, ale také na Oravě a Spiši, což byla další sporná území. V případě Oravy šlo o několik málo vesnic, na Spiši si však Polsko nárokovalo 16 měst, která v roce 1412 dostal polský král za půjčku Zikmundovi Lucemburskému do zástavy a až v roce 1770 je obsadila rakouská vojska. Bylo zřejmé, že polská strana chce co nejdříve vytvořit takový stav, který by jí vyhovoval a současně dostala Dohodu do situace, kdy jí nezbude nic jiného, než vytvořený status quo schválit.

==========

Nesouhlas s volbami dávali najevo nejen Češi, Němci a Šlonzáci na sporném území, ale i velcí průmyslníci, majitelé dolů a hutí a jejich akcionáři. Nechtěli, aby se jejich majetky ocitly na území tak politicky i ekonomicky nestabilního státu, jakým bylo Polsko, dávali přednost Československu, jemuž zajišťoval vysoké renomé T. G. Masaryk.

==========

Muži z části Těšínska pod kontrolou Národní rady začali být odváděni do polské armády, což vláda v Praze nemohla chápat jinak, než že jde o další vážné porušení československé suverenity a územní celistvosti. Neshody se stále stupňovaly a přerůstaly v otevřené nepřátelství.

==========

Československá vláda věděla, že nesmí dovolit konání voleb na území Těšínska kontrolovaném Národní radou Těšínského knížectví, protože jejich výsledek by se stal pro polskou vládu velmi pádným argumentem při dalších jednání o osudu tohoto území na pařížské mírové konferenci, jejíž začátek byl připraven na 18. ledna 1919. V situaci, kdy se „právo národů na sebeurčení“ stalo bezmála zaklínadlem, by se jen těžko hledaly argumenty proti „svobodnému vyjádření touhy Poláků na Těšínsku žít ve společném státě s ostatními Poláky“.

==========

Poté, kdy byl polskou vládou 10. ledna 1919 schválen statut správní komise pro Těšínsko, Oravu a Spiš (a také Halič), měla československá strana v podstatě jen dvě možnosti – připustit volby jako projev výkonu neomezené státní suverenity a tím de facto potvrdit polský nárok na sporná území, nebo provedení voleb zabránit mocensky, tj. vojenským obsazením Těšínska.

==========

Vše nasvědčuje tomu, že to samé si uvědomovala i vláda ve Varšavě, současně však byla rozhodnuta se sporného území nevzdat. Nařídila proto plukovníku-brigadýrovi Francizsku Ksaverymu Latinikovi, který byl od listopadu velitelem těšínského vojenského okruhu (a později i těšínského frontu), aby na území podléhajícímu pravomoci Národní rady rozmístil vojenské oddíly a zajistil tak konání voleb. To už musela československá strana považovat na nepřátelský akt, na který bylo třeba odpovědět nejen rázně, ale především rychle, protože časová prodleva se mohla stát osudnou.

==========

Největší problém byl v tom, že Československo nemělo dlouho k dispozici vojenské síly potřebné k obsazení Těšínska. Nejpočetnější z našich legií zůstávaly nadále v Rusku zmítaném občanskou válkou, italské legie bylo nutné po jejich návratu koncem roku 1918 nasadit na Slovensku proti Maďarsku a legie z Francie teprve začínaly s přesunem do vlasti. Na území republiky se sice urychleně vytvářelo nové vojsko z příslušníků bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických organizací, které se osvědčilo při zajišťování pohraničních území, kde došlo k vyhlášení „samostatných“ německých provincií a potvrdilo své kvality i v bojích na Slovensku, ale legionáři měli velké bojové zkušenosti a především proti doma vytvářeným jednotkám výbornou výzbroj. Proto bylo možné připravit plán operace až po příchodu legionářských pluků z Francie. Cílem operace bylo vojenské obsazení Těšínska v jeho historických hranicích, které by zmařilo konání voleb a zajistilo Československu lepší pozici v budoucích jednáních o řešení hraničního sporu.

==========

Jestliže se většina československých politiků klonila k názoru, že území bude třeba nakonec mezi Československo a Polsko rozdělit a jeho obsazení umožní dostat Polsko i dohodové mocnosti pod určitý tlak, nechyběly ani hlasy volající po tom, aby vojenské obsazení zajistilo celé Těšínsko definitivně pro Československo.

==========

Představitelem skupiny se smířlivými názory byl především ministr zahraničí Edvard Beneš, nekompromisní postup požadoval předseda vlády Karel Kramář, známý svým rusofilstvím.

==========

Nakonec o vojenském zásahu rozhodl prezident Masaryk, který 17. ledna svolal mimořádné zasedání vlády. Na základě předchozího jednání s premiérem Kramářem a jeho sdělení, že francouzský velvyslanec Clément-Simone po sondáži u své vlády ho ujistil „zdrženlivým pochopením pro zájmy Československa“, navrhl prezident okamžitý vojenský zákrok a jako nejzazší termín uvedl 23. leden. Rozprava byla dlouhá a bouřlivá, šlo opravdu o zásadní rozhodnutí, ale návrh byl nakonec schválen s doplňkem, že polská vláda bude nejméně 48 hodin předem uvědomena o akci.

==========

Ministerstvo národní obrany řízené Václavem Klofáčem začalo ještě tentýž den připravovat operační plán vojenského obsazení Těšínska. Ale už po několika hodinách byly práce na prezidentovo přání zastaveny, protože v Polsku byla předchozí den jmenována nová vláda v čele s Ignacym Paderewským, s nímž se Masaryk dobře znal z exilu a byl přesvědčený, že prosadí mnohem realističtější politiku.

==========

Když se však do 20. ledna nový kabinet těšínským problémem vůbec nezabýval a z Paříže oznámil ministr Beneš, že Francie je připravena podpořit vojenské obsazení

==========

Dne 21. ledna poslala československá vláda do Varšavy obšírné memorandum, v němž vyzvala polskou stranu ke stažení vojsk za dohodovými mocnostmi uznanou československo-polskou hranici na Těšínsku a k ukončení činnosti všech polských orgánů na sporném území. Vzhledem k tomu, že i nadále pokládala vojenskou akci za poslední možné řešení a nechtěla dál vyhrocovat situaci, navrhla urychlené vytvoření společné československo-polské komise z odborníků, kteří by vše znovu posoudili. Polská vláda na memorandum nereagovala a v Praze byli rozhodnuti na její odezvu už ani nečekat.

==========

Nedostatečná síla polských jednotek byla zaviněna tím, že většina polských vojsk bránila východní Malopolsko, Halič a Lvov před útokem Ukrajinců. Plukovník Latinik vědomý si své slabosti marně vyzýval nadřízené i vládu ve Varšavě, aby mu poskytli posily, docílil pravého opaku, protože některé jednotky z Těšínska byly na počátku roku staženy na východ. Na jeho upozornění a žádosti odpovídali z Varšavy i z velitelství krakovského vojenského okruhu stejnými slovy. Češi mají všechny vojáky na Slovensku, většina legií se ještě nevrátila do vlasti, není se tedy čeho bát.

==========

Byl opravdu v nezáviděníhodné situaci. Dobře věděl, že proti jeho zhruba tisícovce mužů v uniformě (s dobrovolnickými miličními formacemi nemohl příliš počítat) stojí třikrát silnější protivník. Bylo mu zřejmé i to, že těžko může počítat s nějakými posilami, zatímco druhá strana je má. Samozřejmě nevěděl, že na Těšínsko se má ve dnech 24. a 25. ledna přesunout z Uherského Hradiště nově vytvořená 2. pěší brigáda se šesti pěšími prapory, dvěma dělostřeleckými bateriemi a jezdeckou švadronou a 35. pěší pluk může být v případě potřeby posílen praporem 33. pěšího pluku italských legií.

==========

Vrchním velitelem československých vojsk na Těšínsku měl původně být jmenován podplukovník francouzské armády Antoin Paul Gillain, který však odmítl bojovat proti Polsku jako dohodovému státu, s nímž není Francie ve válečném stavu, proto se velitelem stal podplukovník Josef Šnejdárek, kterého prosazoval přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky plukovník Otakar Husák, mající velkou důvěru Masaryka i Klofáče. Šnejdárek měl bohaté zkušenosti z bojů ve Francii a Itálii a byl u podřízených oblíbený.

==========

Jestliže Šnejdárek počítal s tím, že přítomnost tolika dohodových důstojníků udělá na polského plukovníka silný dojem, pak se přepočítal. „Mon colonel,“ oslovil Latinika po představení sebe i členů svého doprovodu francouzsky. „Nous sommes venus vous voir, chargés par le gouvernement de la République Tchécoslovaque…“ „Nerozumím francouzsky,“ přerušil plukovníka Latinik. „Sprechen Sie dDutsch?“ „Ja. Also wir werden deutsch sprechen,“ souhlasil podplukovník Šnejdárek. „Pane plukovníku, z pověření své vlády i dohodových mocností vás vyzývám, abyste opustil i se svým vojskem území Těšínského Slezska, které jste obsadil neprávem. Máte čas do 13 hodin, abyste vyklidil zabrané území až po řeku Vislu. V opačném případě zahájí mé jednotky s přispěním dohodových vojsk bojové operace. Apeluji na vás, abyste zabránil zbytečným obětem.“

==========

Šlo o ultimátum a současně lest, protože státy Dohody na žádost ministra E. Beneše o souhlas s vojenským obsazením Těšínska neodpověděly a žádný oddíl jejich vojsk se neměl na vojenské akci podílet. Podplukovník Šnejdárek si však myslel, že polský důstojník by mohl uvěřit ve zbytečnost jakéhokoliv odporu proti koordinované akci Dohody a pod silným nátlakem dobrovolně vyklidit celé sporné území. Současně ale musel dobře vědět, že o tak zásadním kroku nemůže Latinik rozhodnout sám.

==========

Polský důstojník v uniformě bývalé rakousko-uherské armády, v níž dlouhé roky sloužil a bojoval také na frontách první světové války (na té italské utrpěl v roce 1916 těžké zranění) chvíli mlčel. Přemítal o tom, proč s tak zásadním ultimátem přichází voják v hodnosti pouhého podplukovníka. Ani jeho spojenecký doprovod nebyl nijak reprezentativní. Zkušenost mu říkala, že tady něco nehraje. „Těšínsko nevyklidím. Mám od svých nadřízených v Krakově i ve Varšavě jasné rozkazy.“

==========

„Můžete mi předložit nějaké dokumenty, které vás zmocňují vyjednávat jménem Dohody?“ zeptal se plukovník Latinik. Šnejdárek s takovou otázkou počítal. „Bohužel, nemohu. Jistě ale víte, že v určitých situacích a chvílích se rozhodnutí a rozkazy předávají pouze ústně,“ odpověděl. „Pokud mi nevěříte, můžete zavolat na ministerstvo národní obrany do Prahy, kde vám moje pověření potvrdí.“

==========

Plukovník Latinik už měl skoro stoprocentní jistotu, že Šnejdárek i celá spojenecká delegace jen blafují. „Nevidím k tomu jediný důvod, pane podplukovníku,“ opáčil a s trochou ironie dodal: „Já mám jiné nadřízené než vy a nehodlám vám doporučovat, abyste zavolal do Varšavy.“ „Přesto vás jednou ještě prosím, abyste vše zvážil. Budu čekat na vaši odpověď do 13 hodin,“ ukončil rozhovor podplukovník Šnejdárek. „Nemusíte. Těšínsko nevyklidím, ale budu ho bránit do poslední kapky krve,“ řekl na rozloučenou plukovník Latinik.

==========

Plukovník Latinik už při jednání odolával pokušení nechat tu podivnou delegaci zatknout, ale bál se reakce svých nadřízených. Až hodnou chvíli po odjezdu kolony za ní poslal jízdní četu s rozkazem všechny zadržet, ale automobilům se už podařilo přejet pod ochranu československých vojáků. Snad opravdu stačila minuta nebo dvě, aby se události na Těšínsku vyvíjely jinak, ale žádné „kdyby“ v historii neplatilo a neplatí.

==========

Plukovník Latinik uvědomil o příjezdu delegace a jejím ultimátu své nadřízené v Krakově, předsedu vlády Paderewského i maršála Piłsudského. Všichni pochopili, že situace je opravdu vážná a Latinik dostal rozkaz zaujmout bojové postavení a na případný útok československých vojsk odpovědět všemi prostředky, které má k dispozici. Dostalo se mu ujištění, že hned druhý den přijdou posily – oddíly složené z nezkušených odvedenců, protože jiní vojáci nejsou vzhledem k těžkým bojům na západní Ukrajině a v Bělorusku k dispozici.

==========

Přesně ve 13 hodin 23. ledna 1919 nastoupily československé jednotky k útoku na Bohumín a Karvinou. Podpořily ho dva prapory 35. pěšího pluku pod velením majora Aujeského ve směru na Čadcu a Jablunkov, aby se protivník musel bránit na široké frontě a neměl možnost přeskupovat jednotky na nejohroženější směry.

==========

První výstřely se ozvaly již 23. ledna už krátce po osmé ráno. Kapitánu Mielnikovi nemohly zůstat utajeny přesuny československých jednotek připravujících se na vojenskou akci, a proto kolem sedmé, ještě za tmy, vyslal zajišťovací hlídky do Pudlova, na jižní cíp bohumínského nádraží a na výšinu u Záblatí. Když hlídka u Pudlova spatřila 2. rotu bohumínského praporu mířící na Bohumín, zahájila na ní střelbu, ale byla rychle zajata a odzbrojena. Když se to dozvěděl podplukovník Mroczkowski, nařídil okamžitě obsadit jižní okraj nádraží, kam mohl směřovat útok a úsek trati mezi nádražím a městem. Rozhodl se také odzbrojit 1. rotu ubytovanou v budově bývalé válcovny. Stalo se tak asi hodinu před polednem, kdy byli vojáci překvapeni a nemohli se účinně bránit – přesto akce stála Poláky dva mrtvé. Do polského zajetí se dostali čtyři důstojníci se 170 muži, Poláci ukořistili dva těžké kulomety. Zajatci byli odvezeni do Petrovic (dnes Petrovice u Karviné) ležících hlouběji v polském Těšínsku. Jejich zbraněmi měli být vyzbrojeni dělníci polské národnosti z továren v okolí nádraží, ale pobočník velitele praporu je marně vyzýval plamennými projevy plnými polského nacionalismu – své vlastenectví projevilo jen šest mužů, což znamenalo fiasko plánu výrazného posílení obránců Bohumína.

==========

Když se kolem desáté vracel z Moravské Ostravy v doprovodu dvou francouzských důstojníků velitel bohumínské posádky major Sýkora, neměl tušení, co se zatím odehrálo. V Hrušově byl klid, o střelbě u Pudlova zatím nepřišly zprávy a o zajetí 1. roty na nádraží nikdo nevěděl. Proto postupoval podle rozkazu – zamířil na nádraží, aby vyzval polského velitele k dobrovolnému vyklizení města. Nákladní automobil, v němž cestoval, byl postřelován polskými hlídkami, naštěstí bez následků. Na nádraží vyhledal podplukovníka Mroczkowského a předal mu dopis či spíše ultimátum – polské vojsko mělo do 13 hodin vyklidit obě části města. Vzhledem k tomu, že bylo již po poledni, prodloužil major Sýkora časový limit do šesti večer a slíbil, že odchod bude důstojný a vojáci si mohou odnést všechny své zbraně. „Nemohu to udělat bez souhlasu svých nadřízených,“ oponoval podplukovník Mroczkowski. „Jistě, pane plukovníku. Soudím, že máte dostatek času, abyste se s nimi mohl spojit.“ Spojení se však dlouho nedařilo dosáhnout a když až někdy kolem třetí se konečně podařilo, přikázal plukovník Latinik, aby se polská posádka bránila. „Ústup nepřipadá v úvahu!“ křičel do sluchátka. „Budete se bránit do posledního muže!“ Když to podplukovník Mroczkowski sdělil majoru Sýkorovi, dostalo se mu nečekané odpovědi: „Všechno se změnilo, pane podplukovníku! Vy jste zajal naše vojáky a nechal je někam deportovat! I pokud byste chtěl dobrovolně vyklidit Bohumín, stane se tak až poté, co se moji vojáci vrátí! Až pak začneme jednat o podmínkách vašeho odchodu!“

==========

Situace se zatím výrazně změnila – protože o prodloužení lhůty k vyklizení Bohumína velitelé 2. a 3. roty i kulometné setniny nevěděli a Poláci do 13 hodin město nezačali opouštět, postupovali podle připraveného plánu. Obě roty obešly nádraží ze severu, aniž narazily na odpor a obsadily most na trati vedoucí do Petrovic a Karviné i silnice směřující do Skřečoně – tím prakticky odřízly Bohumín od „polského“ Těšínska. Když se o tom dozvěděl kapitán Mielnik, vydal v obavě z obklíčení rozkaz vyklidit nádraží a ustoupit směrem na Skřečoň, ale ustupující polští vojáci narazili na k boji připravené československé vojáky a museli se vrátit. I na nádraží však už byli naši vojáci a nastala patová situace – nikdo nechtěl vystřelit jako první.

==========

Obsazení Karviné se ukázalo mnohem tvrdším oříškem než ovládnutí Bohumína.
==========

Podle sčítání obyvatel v roce 1910 žilo v Karviné 13 500 Poláků, 900 Čechů a 2000 Němců, ve Fryštátu 2900 Poláků, 250 Čechů a 1700 Němců. Celkem na území dnešní Karviné (spolu s tehdy samostatnými obcemi) v roce 1910 bylo 28 000 obyvatel, z nichž lidé hlásící se k polské národnosti představovali více než dvě třetiny – většina pracovala v dolech.

==========

Velením akce byl pověřen major Vlasák. Proti nim stály 1. prapor pluku Těšínské země spolu s dělostřeleckou, kulometnou a jezdeckou četou, které měly podpořit dvě roty dobrovolnických milicí v Karviné a jedna v Doubravě a také horníci polské národnosti, jimž byly rozdány zbraně. I z toho důvodu se polská obrana opírala o důlní objekty – čára odporu byla umístěna několik kilometrů před Karvinou a vedla od výšiny Doubrava přes důl Eleonora, Doubravu a šachty Bettina, Jindřich, Hlubina a Hohenegger až k výšině Lazov na jihu.

==========

Nasazení 1. a 2. praporu 21. střeleckého pluku se zdrželo – jejich převoz do Orlové nejprve zdržoval železniční úředník polské národnosti na nádraží v Hrušově a když se podařilo jeho pokusům o další nesmyslné posunování vozů k údajnému uvolnění trati zabránit a první z vlaků vezoucí 2. prapor dojel k Orlové, dostal se do kulometné palby.

==========

Už první dva dny bojů ukázaly převahu československého vojska – nejen početní, ale také taktickou. Mnoha boji prošlým, zkušeným, dobře vyzbrojeným a vycvičeným vojákům legionářských praporů nedokázaly polské jednotky vzdorovat a větší odpor často kladly miliční oddíly vytvořené z polského obyvatelstva, které však byly proti zkušeným legionářům bez šance. Osvědčily se však také jednotky vytvářené na československém území, ať již šlo o armádu nebo prapory dobrovolníků. Během necelých dvou dnů bylo polské vojsko zatlačeno s výjimkou Těšína a jeho okolí za později stanovenou československo-polskou hranici a jeho situace byla stále složitější.

==========

Podle plánu připraveného ve štábu podplukovníka Šnejdárka mělo československé vojsko postupovat na Těšín ve třech proudech: po spojení skupin vytvořených k obsazení Bohumína a Karviné dostal 21. střelecký pluk jako celek za úkol vést útok ze severu ve směru Fryštát – Solce – Louky – Pogwizdów, 2. brigáda (bez praporů v Petrovicích) měla postupovat na Těšín ze západu přes Těrlicko a Stanislavice a skupina majora Aujeského z jihozápadu ve směru Frýdek – Tošanovice. Útok měl podpořit provizorní obrněný vlak se dvěma děly na koncových plošinových vozech, který by po dobytí těšínského nádraží ostřeloval město.

==========

Šnejdárek ale současně zůstával velmi opatrný, protože dosud slabá obrana Poláků mu připadala podezřelá – jako kdyby ho měla vylákat dál, kde narazí na zkušené jednotky stažené z východu. I proto pospíchal, aby operaci co nejdříve ukončil a dostal se k Visle, o níž by mohl opřít případnou obranu.

==========

Polské velení si možné nebezpečí uvědomovalo a snažilo se připravovaný útok co nejvíce ztížit, přestože plukovník Latinik ze slíbených posil nedostal prakticky nic. Většina nových ještě nevycvičených vojáků vyslaná na Těšínsko v průběhu cesty dezertovala a zbytek, který dorazil, vypadal žalostně. Těšínský vojenský velitel pochopil, že se musí spolehnout sám na sebe a podle toho se také zařídil.

==========

Mnohem hůře dopadl pro Poláky boj, ke kterému došlo druhý den u nádraží v Zebrzydowicích – legionářský 3. prapor tu zdecimoval oddíl kapitána Hallera, který v boji padl spolu s padesáti muži. Dalších 78 vojáků se dostalo do zajetí a byly ukořistěny čtyři těžké kulomety.

==========

Když 27. ledna ráno přinesl československý parlamentář plukovníku Latinikovi ultimátum, aby polské jednotky opustily do soumraku město a okolí, vojenský velitel města se dlouho nerozmýšlel. Věděl, že odpor by byl marný a navíc nechtěl, aby nepřítel zničil město palbou z děl. Proto Latinik nařídil ústup svých jednotek do Skoczówa vzdáleného asi 20 kilometrů, kde hodlal využít kopcovité lesnaté krajiny a především řeky Visly k vybudování nové obranné linie. Na území vydaném nepříteli měla probíhat gerilová válka – stálé napadání československých jednotek, destrukce komunikací a zatarasení průsmyků mělo ztížit jejich postup a nedopřát jim chvíli klidu ani po obsazení území, zatarasení železničních tunelů u Jablunkova a Třince zase nedovolit příchod skupiny majora Aujeského i dalších posil ze Slovenska.

==========

Když se spojil s místopředsedou vlády Antonínem Švehlou, který zastupoval premiéra Kramáře účastnícího se mírové konference v Paříži, dostalo se mu nejprve gratulace k úspěšné operaci a ovládnutí Těšína. Na otázku, kdy lze očekávat dosažení Visly, odpověděl Šnejdárek, že v několika málo dnech. Od Švehly se dozvěděl, že na Visle vojenská operace skončí, protože vláda upustila od původního záměru obsadit celé historické území Těšínska až po Bílsko, protože by bylo „strategicky nevýhodné držet celý velký okres obývaný Poláky“.

==========

Obsazování Těšínska vyvolalo velký rozruch na pařížské mírové konferenci. Ministr zahraničí Beneš dokonce vládu v Praze žádal, aby boje byly co nejdříve ukončeny, protože mocnosti Dohody jsou československou akcí silně zneklidněny. Nejlepší by bylo zastavit postup na čáře, která bude pro Československo výhodná a vyčkat na stanovisko Dohody, která určí konečné hranice. Velký nesouhlas zavládl v Polsku. Až nyní se ukázalo, že memorandum československé vlády z 21. ledna bylo doručeno až o pět dnů později, kdy už boje probíhaly třetí den. Na vině ale byla polská strana, která zadržela kurýra konzula Karla Lochera v Krakově jako možného špiona – mohl tak předat memorandum až po svém propuštění. Polská strana tento „drobný incident“ zamlčela a naopak obvinila Čechy z „vrozené licoměrnosti a věrolomnosti“, což ještě zvýšilo protičeskoslovenské nálady.

==========

Výsledkem téměř 12 hodin bojů bylo prolomení polské linie na Visle na několika místech a získání přístupu ke Skoczowu ze severu i z jihu. Městu hrozilo, že se ocitne v kleštích a plukovník Latinik dokonce uvažoval o dalším stažením a vydal příslušný rozkaz. Poslední lednový den chtěl podplukovník Šnejdárek útokem ze severu, kde legionáři opanovali důležitý most přes Vislu, a jihu obsadit Skoczów. Mohl do rozhodujícího náporu nasadit pět odpočatých praporů své zálohy. Snad ani na polské straně nikdo nepochyboval o tom, že důležitá železniční křižovatka a poslední větší město ve směru na Bielsko se dlouho neudrží. Vzhledem k dosavadnímu průběhu by to pravděpodobně znamenalo zhroucení celé polské obrany na Těšínsku a ústup polských oddílů by se změnil v útěk.

==========

Ale ještě 30. ledna ve večerních hodinách dostal podplukovník Šnejdárek od místopředsedy vlády Švehly a ministra národní obrany Klofáče rozkaz, aby další postup zastavil a uzavřel příměří. Důvodem bylo nejen dosažení vytyčené linie na Visle, ale především stále silnější nesouhlas dohodových mocností s útokem na Těšínsko, ruce pryč od této akce dala i Francie, která se cítila velmi pobouřena tím, že Československo – její spojenec a chráněnec – sáhlo k ozbrojené akci bez jejího souhlasu.

==========

Sedmidenní válka, jak byl později tento československo-polský konflikt nazván, skončila. Na československé straně se do ní přímo i nepřímo zapojilo 23 pěších praporů, šest a půl polních a tři hrubé dělostřelecké baterie, obrněný vlak, letka letounů a půldruhé jezdecké švadrony. Polská sestava byla mnohem slabší – 37 pěších rot (tj. zhruba 12 praporů), čtyři polní a jedna hrubá dělostřelecká baterie, obrněný vlak a tři jezdecké švadrony. Pokud nepočítáme jednotky miličního typu, dosáhl poměr sil nejméně 5:3 ve prospěch Československa. Boje si vyžádaly podle nejčastěji uváděných údajů na československé straně dva mrtvé důstojníky a 51 zabitých mužů, tři raněné důstojníky a 121 mužů, 63 vojáků utrpělo v důsledku silných mrazů omrzliny nebo jiné zdravotní komplikace. Sedm mužů bylo nezvěstných. Zhruba třetinu ztrát představovali legionáři. Ztráty uváděné na polské straně byly a jsou často neúměrně zveličované, ale podle dobových údajů padli čtyři důstojníci a 88 mužů, raněno bylo (včetně omrzlin) 855 důstojníků a vojáků, 813 zběhlo či bylo nezvěstných, 37 důstojníků a 539 vojáků se dostalo do zajetí, většina byla po uzavření příměří propuštěna. Další oběti byly mezi civilisty, ale zde se uváděné údaje značně liší. Patrně nejblíže pravdě bude odhad, že celkem si vojenský konflikt o Těšínsko v lednu 1919 vyžádal okolo 150 mrtvých vojáků i civilistů a asi tisíc raněných. Počet těch, kteří byli internováni či uprchli, se asi těžko kdy podaří přesněji zjistit. Bližší údaj máme pouze z internačního tábora Dabiu u Krakova, kam byli soustředěni Češi zajatí jako rukojmí. Šlo o 11 žen a 540 mužů držených po několik týdnů ve velmi krutých a nedůstojných podmínkách; 39 z nich v táboře zemřelo.

==========

Vzájemné obviňování obou stran z krutostí bylo a lze i dnes jen těžko hodnověrně ověřit. V našem tisku se objevilo tvrzení o padlém legionáři, kterému „polská sběř“ odřezala nos, uši a přirození, novináři psali i o polských civilistech střílejících zezadu na vojáky, polská strana obvinila naše vojáky, že synovi generála Hallera, velitele generálního okruhu v Krakově, který v bojích padl, vyloupali oči. Nejvážnější obvinění bylo vzneseno na vojáky 21. střeleckého pluku, kteří měli 26. ledna 1919 ve Stonavě povraždit zastřelením, bajonety i ubitím pažbami 20 zajatých vojáků 12. wadovického pluku pěchoty. Tak to později tvrdili zdejší Poláci a tvrdí se to někdy i dnes…

==========

Na Těšínsku opět zavládl klid před bouří, protože obě strany věděly, že jde pouze o dočasný stav. Neklid a nejistoty nezmizely, ale vzhledem k přítomnosti vojáků byly dočasně utlumeny.

==========

Hlavní „bojiště“ se přeneslo do diplomacie, především do Paříže. Účastníci mírové konference se potýkali s řadou problémů, z nichž ty územní byly spolu s otázkou vztahu k bolševickému Rusku asi nejožehavější. Obrovská země na východě zmítaná snad v ještě větším chaosu představovala vážné nebezpečí pro celou poválečnou Evropu.

==========

Nejvyšší rada, v níž zasedali představitelé Velké Británie, Francie, USA a Itálie a která de facto rozhodovala v Paříži o všem, dostala 27. ledna stížnost polské vlády na „zákeřný postup“ Československa se žádostí o zásah velmocí. Agresor se musí bezpodmínečně ihned stáhnout na demarkační čáru podle dohody z 5. listopadu. Všichni – dokonce i pařížská veřejnost – se postavili na stranu Polska a premiér Kramář i ministr zahraničí Beneš se ocitli pod palbou tvrdé kritiky. Při mimořádném jednání Nejvyšší rady o těšínském problému marně poukazoval na nezákonné volby, zatímco vystoupení polského zástupce Dmowského bylo vyslechnuto mnohem pozorněji. Jak by také ne: zatímco Beneš se omezil na československo-polské vztahy, jeho polský kolega hovořil hlavně o významu Polska jako hrázi proti bolševické expanzi. Proto je třeba obecně vytyčit nové polské hranice na základě národnostního či etnického principu, což se musí samozřejmě týkat i Těšínska.

==========

Nejvyšší rada se nemohla shodnout na společném závěru – Prahu podporovala Francie, ostře proti ní vystupoval britský premiér Lloyd George, představitelé USA a Itálie se klonili spíše na polskou stranu. Nakonec byl zvolen kompromis – došlo k vytvoření tzv. Noulensovy komise, která měla problém vyřešit.

==========

Poprvé se sešla 30. ledna a vyzvala obě strany, aby stáhly svá vojska na linii dojednanou v protokolu z 5. listopadu 1918 a vyčkaly na další rozhodnutí mocností Dohody. S tím ale nemohli Kramář ani Beneš souhlasit, protože stažení by se rovnalo vojenské porážce, Československo by přišlo o důležitou uhelnou pánev a nemělo by plnou kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou.

==========

Polský zástupce naopak kul železo, dokud bylo co nejžhavější. Těšínsko je třeba po okamžitém stažení agresora rozdělit na základě národnostního principu. Komise se snažila najít kompromis a navrhla, aby uhelný revír spolu s tratí po Těšín zůstal pod kontrolou Československa, její další část ke slovenským hranicím spolu s Těšínem mělo obsadit dohodové vojsko a zbývající část sporného území měla připadnout Polsku.

==========

Konečný text protokolu či také pařížské úmluvy z 3. února 1919 nakonec stanovil, že „část železniční trati mezi severní části Těšína a uhelným revírem zůstane v držení vojsk českých, kdežto jižní část trati, počínající od Těšína i s městem Těšínem a až do Jablunkova (v to) bude obsazena vojskem polským“.

==========

Dne 11. února 1919 přijela do Prahy komise ustavená Noulensovou komisí ke zjištění skutečných poměrů na Těšínsku. Vedl ji francouzský konzul Grénard a členy byli britský major Coulson a dva američtí právníci Coolidge a Dubuis. Ještě

==========

První zpráva komise předložená v Paříži 21. února přinesla velké překvapení. V rozhovoru se hrabě Larisch, který vlastnil na Těšínsku řadu dolů i dalších podniků a díval se na celý problém bez nacionalismu a šovinismu, jednoznačně postavil na stranu Československa. Podle něj byla pražská vláda mnohem serióznější než polská, která při bojích na východě sledovala především zištné zájmy. Také těšínští Němci a Šlonzáci se vyslovili pro připojení průmyslové části Těšínska k Československu, popřípadě byli ochotni přistoupit na neutrální koridor z průmyslových oblastí Těšínska, Ostravska a Horního Slezska spadajícího pod pravomoci Dohody. Komisařům vyslaným z Paříže se začal celý problém jevit v jiném světle – i proto, že zatímco na území obsazeném československou armádou byl klid, pořádek a dobré zásobování, na zbytku Těšínska se objevovaly stále větší potíže.

==========

Nelze se divit, že na polské straně rychle převládl názor, že komise straní Praze. Když plukovník Latinik požadoval rychlé stažení československých jednotek na nově vytyčenou hranici, nevyšla mu komise vstříc a podpořila stanovisko podplukovníka Šnejdárka a zemského prezidenta pro Slezska Josefa Šrámka, že obsazené území lze vyklidit až poté, co ho obsadí dohodové vojsko, které zajistí klid a pořádek v zásobování.

==========

Prezident Masaryk i kabinet v Praze dospěli k závěru, že polská strana není ochotna k žádnému ústupku a že by se tomu měl podřídit i další postup. Potvrdilo to memorandum, jež přišlo dohodové komisi z Varšavy – dostalo se jí výtek, že zbytečně prodlužuje provedení protokolu z 3. února a straní tak Československu. Jen tak prodlužuje krizi, která může rychle přerůst v něco mnohem vážnějšího, tím spíš, že Polsko bude moci brzy uvolnit jednotky vítězící na východě pro „jiné naléhavé účely“.

==========

Šlo o nepřímou výhrůžku, která však Noulense velmi vylekala. Neměl sovětské Rusko v lásce a představa, že by mnohem většího vojenského konfliktu mohlo využít k útoku na východ, byla víc než hrozná. Proto pověřil francouzského generála Niessela, stojícího v čele spojenecké komise ve Varšavě (a později šéfa francouzské vojenské mise v Polsku), italského generála Romeie a britského plukovníka Wadea, aby se ihned odebrali na Těšínsko a přiměli Grénardovu komisi i československé orgány k co nejrychlejšímu plnění pařížského protokolu.

==========

Dva generálové a plukovník cestovali na Těšínsko přes Varšavu. Hned po příjezdu 24. února vyzval generál Niessel velmi autoritativně podplukovníka Šnejdárka, aby se jeho jednotky okamžitě stáhly za stanovenou linii. „Do čtyřiadvaceti hodin, pane podplukovníku!“ Vyčetl mu také zneužití dohodových důstojníků před zahájením útoku. Podplukovník Šnejdárek, kterého doprovázeli zástupci Slezského zemského národního výboru a konzul Grénard, se však nenechal vyvést z klidu. Okamžitě namítl, že stanovená lhůta je naprosto nereálná: „Jestli jste si sám nevšiml, pane generále, je zima, silnice jsou zaváté a den je krátký. Do Těšína vede z východu jediná jednokolejka, po níž mohu stahovat těžkou techniku.“ „Kdybyste poslechl konzula Grénarda, který vás ke stejnému kroku vyzýval už před deseti dny, měl byste času dost!“ hřímal generál. „Činím vás osobně odpovědným za to, že po zítřejší půlnoci nezůstane za demarkační čarou jediný váš voják!“ Znamenalo to sice, že lhůta k vyklizení byla prodloužena na 36 hodin, ale i tak se Šnejdárek obával, že ji nedokáže splnit. „Pane generále, musím se spojit se svými nadřízenými, protože tak zásadní otázku nemohu rozhodnout sám,“ řekl pevným hlasem. Hned v předpokoji na něj však začali naléhat zástupci zemského výboru a především Grénard, aby se nestavěl na odpor a příkaz splnil. Šnejdárek přesto zavolal ministru národní obrany Klofáčovi a náčelníkovi francouzské vojenské mise a i šéfovi nově vytvořeného Hlavního štábu československé branné moci generálu Maurici Pellému. Odpověď přišla až v nočních hodinách – prezident Masaryk rozhodl, aby Šnejdárek poslechl.

==========

Byl to opravdu nadlidský výkon od velitelů i vojáků, že se v průběhu 25. února dokázali stáhnout za určenou demarkační linii, vzdor nepřízni počasí i dalším potížím. Odcházeli se zaťatými pěstmi a dokonce i k lítosti nemalé části polského obyvatelstva, které si začalo zvykat na klid, pořádek a dostatek potravin

==========

Demarkační linie byla velmi nevýhodná – na polské straně tak zůstaly Fryštát, Těšín, Třinec, Jablunkov i další místa, jinde byly osady odříznuty od nádraží, horníci od svých dolů a děti od škol – to vyvolávalo stálé neshody a neklid, stížnosti a diplomatické zákroky.

==========

Zatímco polský tisk oslavoval obrovské vítězství a požadoval další posunutí prozatímní hranice až k řece Ostravici (třeba i okamžitou vojenskou akcí, protože Češi jsou slabí a v defenzívě), v české veřejnosti zavládlo velké rozčarování a zklamání.

==========

Kramář a Beneš se nehodlali v Paříži jen tak vzdát. Už 7. března vyzvali premiéra Clémenceaua, aby velmoci těšínský problém co nejdříve definitivně uzavřely a neopomenuly – jako dosud – historickoprávní nároky Československa a o několik dní později vznesli i požadavek, aby Československo získalo Ratibořsko, Hlubčicko a Rybnicko v Horním Slezsku, tedy německá území, o nichž se mělo jednat v nejbližších dnech na mírové konferenci.

==========

Podle Masaryka mohlo být Polsko odškodněno doly v Horním Slezsku, tedy na úkor poraženého Německa.

==========

V dubnu 1919 stály protibolševické síly v Rusku před porážkou a polské vedení se nebezpečí útoku Rudé armády na západ rozhodlo řešit preventivním úderem. Potřebovalo především zbraně a munici – a transporty s nimi projížděly přes Bohumín. Kdyby byl tento důležitý železniční uzel vyřazen, třeba v důsledku nových bojů o Těšínsko, znamenalo by to pro polskou armádu postupující na východ smrtící ránu

==========

Mezi státy „ohroženými bolševismem“ bylo na jednom z prvních míst Československo, resp. Slovensko, které muselo zanedlouho čelit agresi revolučních oddílů z jihu. Situace se stále víc komplikovala a nelze se divit, že dohodové mocnosti měly enormní zájem na odstranění všeho, co mohlo jakkoliv oslabit Polsko i Československo.

==========

Při dalším jednání navrhl Paderewski, aby se v Těšínsku uspořádal plebiscit a na základě jeho výsledků došlo k rozdělení sporného území. Známé „Cuius regio, eius religio“ mělo být nahrazeno zásadou „Cuius lingua, eius regio“.

==========

Nejen Beneš si okamžitě uvědomil, že připustit plebiscit by bylo víc než nevýhodné a nebezpečné. Těšínsko bylo více než z poloviny osídleno Poláky a ti by se jistě – ať již z upřímného vlastenectví nebo z donucení – vyslovili pro připojení k Polsku. Když 23. dubna předstoupili Paderewski a Beneš před Nejvyšší radu, aby ji informovali o výsledcích svých jednání, bylo po několika málo minutách zřejmé, že představitelé Dohody jsou na straně Poláků, vždyť jejich vojska právě drtila bolševické armády. Proto se rada vyslovila pro polský návrh – Těšínsko bude rozděleno podle národnostního principu, získá Bohumín a Karvinou, připadnou mu i železárny v Třinci a Košicko-bohumínská dráha až po Třinec. Rozdělen bude i ostravsko-karvinský uhelný revír, na české straně zůstane 26 dolů, Polsko jich získá deset. Československo by mělo (s polskou pomocí) postavit náhradní trať z Frýdku do Těšína.

==========

Když Nejvyšší rada přiřkla na pařížské konferenci Polsku Gdaňsk zajišťující přístup k moři, zdálo se, že polské akcie mají pro Dohodu mnohem větší cenu. Paradoxně však tento krok vedl i k posílení postavení Československa – Německo se nechtělo se ztrátou území (která navíc nebyla jediná ani poslední) smířit a hrozilo dokonce nové nebezpečí ozbrojeného konfliktu. Polsko vázané na východě by nebylo schopné bojovat na dvou frontách, proto maršál Foch při jednání s E. Benešem požadoval příslib podpory Československa svému severnímu sousedovi. Zkušený ministr zahraničí toho okamžitě využil: Praha je ochotna smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s Polskem podepsat, podmínkou je ale nové projednání problému Těšínska.

==========

Možnost uzavření smlouvy však torpédovalo samo Polsko, když začalo podporovat separatistické hnutí na Slovensku, které chtělo pro „Horní Uhry“ samostatnost, zadržovalo pod nejrůznějšími záminkami vojenské transporty mířící na Slovensko po Košicko-bohumínské dráze (došlo i k rozebírání kolejí v okolí Těšína a Třince) a polský nacionalistický tisk psal o tom, že přišla chvíle využít slabosti československých vojsk, které jdou na Slovensku od jedné porážky k druhé a „vyřešit těšínský problém jednou provždy ve prospěch Polska.

==========

V obou částech rozděleného území tak houstlo napětí, více na části pod československou správou. Na domech, veřejných budovách i věžích kostelů se objevily polské bílo-červené vlajky, Poláci zakládali občanské milice, část horníků začala chodit do práce ozbrojená. Češi, Němci, Šlonzáci i Židé byli zastrašováni, zatím jen různými výhrůžkami, které ale mohly rychle přerůst v násilnosti, množily se také ozbrojené incidenty na demarkační čáře.

==========

Také generál Pellé, který byl od června do října 1919 vrchním velitelem československé branné moci, oznamoval na počátku srpna do Paříže, že „incidenty neslábnou, ale naopak se od začátku července množí“. Dochází k pronikání polských bojůvek na československé území, k přepadům hlídek a stanovišť i střelbě ze zálohy, tón psaní polského tisku je „neobyčejně štvavý“ a protičeskoslovenská propaganda „stále aktivnější a nevybíravější“, jako kdyby připravovala „veřejné mínění na polský útok do západního Těšínska…

==========

Přiznejme francouzskému generálovi, že právě jeho často velmi podrobné zprávy do Paříže umožňovaly francouzským politikům lépe chápat situaci a argumentovat ve prospěch Československa na jednáních Dohody.
==========

Situace na Těšínsku se stále víc vyhrocovala a dohodové mocnosti se marně snažily dotlačit představitele obou zemí k dohodě. Poláci nehodlali ze svých maximalistických požadavků ustoupit ani o píď, československá strana už více ustupovat nemohla, protože by přišla o celé sporné území.

==========

Na počátku září roku 1919 byla 8. pěší divizi v Moravské Ostravě vyhlášena nejvyšší pohotovost a do jejích skladů začaly přicházet zásoby zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu včetně potravin. Došlo také k posílení hlídek na demarkační linii. Důvodem byly už téměř pravidelné noční přestřelky vyvolávané polskými nacionalisty a výstřely za zálohy se ozývaly dokonce už i ve dne – mířily na vojáky a četníky v československých uniformách.

==========

Na počátku září roku 1919 byla 8. pěší divizi v Moravské Ostravě vyhlášena nejvyšší pohotovost a do jejích skladů začaly přicházet zásoby zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu včetně potravin. Došlo také k posílení hlídek na demarkační linii. Důvodem byly už téměř pravidelné noční přestřelky vyvolávané polskými nacionalisty a výstřely za zálohy se ozývaly dokonce už i ve dne – mířily na vojáky a četníky v československých uniformách. Objevily se i zprávy, že Polsko se chystá území, na které si činí nárok, obsadit vojensky.

==========

Přes veškerou snahu československých zástupců v Paříži i podporu Francie vydala Nejvyšší rada 10. září 1919 rozhodnutí o Těšínsku – nová hranice byla v podstatě totožná s demarkační linií z 5. listopadu 1918 a rozdělovala nejen uhelný revír, ale i Košicko-bohumínskou dráhu. Území na západ mělo připadnout Československu, území na východ včetně Těšína Polsku. Ani tento stav však neměl být trvalý, návodem pro konečné uspořádání se měl stát plebiscit provedený na celém území Těšínska, jehož podmínky schválila Nejvyšší řada 22. září a 1. října dostaly vlády v Praze a Varšavě také přesný prováděcí řád.

==========

V Polsku to bylo přijato s obrovským nadšením a nechyběly ani hlasy, že jde o názorný důkaz krachu celé české politiky a počátek rozpadu „uměle vytvořeného slepence s pestrou směsicí různých národností, který se táhne od německého Chebska až po neprávem získanou část nejzápadnější Ukrajiny“.

==========

Samo rozhodnutí o podmínkách plebiscitu však nebylo zdaleka takové, jak si představovali Poláci, jistí si vítězstvím. Hlasovací právo bylo přiznáno jen těm, kteří byli starší 20 let a mohli prokázat trvalý pobyt na Těšínsku před 1. srpnem 1914, což vyřazovalo na 60 tisíc polských horníků a dělníků dojíždějících na Ostravsko a Karvinsko z oblastí mimo historické území Těšínska. Velmi tím vzrostla váha hlasů těšínských Němců a Šlonzáků, u nichž se ale dal předpokládat spíše příklon ve prospěch Československa.

==========

Množily se atentáty na představitele místní samosprávy, v ulicích měst se ozývala střelba, výbuchy granátů ničily domy Čechů, Poláků, Němců, Šlonzáků i Židů, všudepřítomný teror probouzel strach i touhu po odplatě, vyžadoval si další a další mrtvé, zmrzačené a raněné.

==========

Vřelo to i v dolech, hutích a dalších podnicích – polští majitelé vyhazovali z práce Čechy, Němce a Šlonzáky a tam, kde měl převahu český živel, zase vyháněli horníci a dělníci své polské spolupracovníky za brány závodů.

==========

Když 30. ledna 1920 přijela do Těšína mezinárodní plebiscitní komise, našla Těšínsko v ještě horším stavu, než mohla na základě zpráv předpokládat. Předseda hrabě de Manevill za Francii spolu s Cecilem Wiltonem zastupujícím Velkou Británii, markýzem Borsarellim z Itálie a japonským profesorem Janadou byli šokováni tím, co viděli a slyšeli. Ještě se ani nestačili pořádně rozhlédnout a Poláci už protestovali proti tomu, že v komisi chybí zástupce USA (vzdal se účasti na základě rozhodnutí Kongresu, jenž měl výhrady k versailleským mírovým smlouvám) a předem označili de Manevilla za „českého agenta“, který má navíc jako předseda čtyřčlenné komise dva hlasy, a proto lze již teď povědět, že komise není nestranná a její činnost bude „pročeská“.

==========

Polští diplomaté navíc předložili v Paříži návrh, aby plebiscit proběhl nejen na Těšínsku, ale také na Oravě a Spiši a části území severního Slovenska.

==========

Poláci byli už předem přesvědčeni, že především de Manevill bude na straně Čechů. A ten musel každý svůj krok několikrát zvažovat, aby nebyl obviněn z nadržování – brzy se přesvědčil, že se tak stejně stane pokaždé, když nebude zastávat stanovisko polské strany. Nakonec po pár dnech plný znechucení informoval Nejvyšší radu v Paříži o tom, jak skutečně vypadá situace na Těšínsku (zasloužil si za to samozřejmě polské obvinění z jednostrannosti) a uvedl, že stav se ještě zhorší ve chvíli, kdy dojde k vlastnímu hlasování. Proto požádal o vyslání dohodových vojenských oddílů, které by dokázaly zajistit klid a pořádek.

==========

Pro zajištění těžby uhlí přišly na všechny šachty oddíly o 40 mužích, které podrobovaly horníky před nástupem do práce i během ní přísným prohlídkám. Kdo byl ozbrojen, putoval do vazby a pak před vojenský soud. Riziko vysokého trestu vedlo k tomu, že situace alespoň na dolech se přece jen zklidnila.

==========

Jestliže v uhelném revíru se podařilo zajistit relativní klid, potom v městech a vesnicích dál houstlo napětí a rostla agresivita. Zatímco v „polské“ části Těšínska byli Češi, Němci a Šlonzáci ve výrazné početní menšině a neustále zastrašováni, potom v „české“ části se Poláci tvořící v řadě míst většinu snažili o to, aby se situace naopak vyostřovala. Dostávali k tomu pokyny z Krakova a cílem bylo dokázat, jak moc jsou Čechy utlačováni a jak si ještě víc přejí připojení k Polsku.

==========

Osmého února 1920 se na náměstí v Orlové konala mohutná demonstrace Poláků. Obrovský dav se vydal na pochod městem s provoláváním provokativních hesel a transparenty typu „Ostrawica, nasza granica!“, zpíval vlastenecké písně a byl stále agresivnější. Nakonec zaútočil kameny a tyčemi na výlohy „českých“ obchodů a okna „českých“ domů. To už bylo moc a proti polskému průvodu se vydal český. Došlo k obrovské pranici, která si vyžádala desítky těžce i lehce raněných a dohodoví vojáci se neodvážili zasáhnout, naopak hrozilo nebezpečí, že rozvášnění lidé zaútočí i na ně; několik Francouzů prý utrpělo šrámy. Musel být přivolán pěší prapor z Moravské Ostravy, kterému se podařilo situaci uklidnit. Na sto osob bylo zadrženo, řada polských aktivistů raději uprchla. A protože prapor byl „český“, zvedla se hned v polském tisku kritika nejen na zasahující vojáky, ale i mezinárodní plebiscitní komisi, která „poslala na pokojné demonstranty dožadující se jen svých práv české hrdlořezy“. Objevily se dokonce i články, se každý opravdový Polák si nepřeje nic jiného víc, než válku proti Československu.

==========

Nelze se divit, že i jinak odvážný markýz Borsarelli vážně přemýšlel o tom, zda není třeba napsat závěť a nejen on si říkal, že pokud z té šlamastiky vyvázne se zdravou kůží, bude nejlepší z Těšína co nejrychleji zmizet. Ale de Maneville nakonec prosadil svůj názor: je třeba nejprve dát zástupcům obou stran ultimátum – pokud se s jejich pomocí situace rychle nezklidní, plebiscit bude odložen a komise raději svou misi ukončí.

==========

Národní rada dokonce požádala vládu ve Varšavě, aby vzala „českou“ část Těšína pod svou ochranu a zabránila řádění „zákeřných pražských šelem“. Jistý poslanec Sejmu neváhal varovat Československo, aby se zřeklo Těšínska dřív, než mu Poláci připraví novou Bílou horu. Podle jeho názoru proti „českým neznabohům a odvěkým rebelům“ vystoupí nejen Polsko, ale i Maďarsko, Slovensko a Německo, jejichž krajané jsou Čechy utiskováni stejně jako Poláci na Těšínsku.

==========

Polské oddíly brzy čítaly na 4000 mužů, kteří byli vyzbrojeni z vojenských skladů a disponovali i lehkými a těžkými kulomety, granáty a obrněnými vozy zhotovenými svépomocí z nákladních i osobních automobilů.

==========

Místní Češi samozřejmě nesložili ruce do klína. I když byli méně aktivní a především agresivní než druhá strana, nemohli jen nečinně přihlížet tomu, jak se Poláci nezakrytě připravují na zisk celého Těšínska. Zakládali ozbrojené občanské gardy, jimž poskytovali pomoc aktivní i záložní důstojníci, navíc byli z Varšavy vysláni vojenští specialisté pro záškodnickou činnost. Polské oddíly brzy čítaly na 4000 mužů, kteří byli vyzbrojeni z vojenských skladů a disponovali i lehkými a těžkými kulomety, granáty a obrněnými vozy zhotovenými svépomocí z nákladních i osobních automobilů. Oddíly z polské části pronikaly přes stanovenou hranici a jedním z jejich úkolů bylo unášení rukojmích z řad českých osobností na Těšínsku. Na území podléhajícím československé vládě vznikla Občanská obrana, která měla asi 3 tisíce dobrovolných členů – zřídilo jí Ministerstvo národní obrany na vojenském principu a mohlo její činnost ovlivňovat.

==========

Pokud si komise slibovala, že plebiscit situaci vyřeší a snažila se o jeho co nejrychlejší provedení, pak žila jen v iluzích. Stále více se ukazovalo, že lidové hlasování bylo jen polským manévrem k získání času, protože především starostové měst a vesnic s výraznou polskou většinou nejevili o plebiscit větší zájem. Marně je de Manevill vyzýval, aby pořídili a předložili seznamy hlasujících, starostové stále měli bezpočet důvodů, proč to nemohou udělat.

==========

Neklid na Těšínsku byl stále větší a nakonec Manevillova komise oznámila do Paříže, že uspořádání plebiscitu je v momentální situaci nemožné. Situace na Těšínsku byla stále napjatá a na počátku července došlo k útoku členů polské polovojenské organizace na četnickou stanici v Šumbarku, při němž byli zavražděni čtyři čeští četníci.

==========

O řešení těšínského problému se nakonec obrazně rozhodlo před Varšavou. Polská armáda drtící bolševické oddíly se musela obrátit na ústup a v květnu pronikla Buďonného 1. jízdní armáda do Polska. Postup Rudé armády byl tak rychlý, že polská obrana se prakticky zcela zhroutila a polské jednotky se dostávaly do obklíčení a vzdávaly se. Hrozilo nebezpečí, že bolševické oddíly proniknou k Varšavě a svůj postup možná nezastaví ani po obsazení centrálního Polska. Za této situace se stal spor o Těšínsko i z pohledu polských politiků druhořadou záležitostí, navíc právě přes sporné území proudila do Polska většina materiální pomoci umožňující klást odpor postupující Rudé armádě.

==========

Polsko v očích vedoucích dohodových politiků stále víc ztrácelo pověst spolehlivého partnera a ti se již rozhlíželi, kdo by ho mohl účinně podpořit či dokonce nahradit v úloze „hráze proti bolševismu“. Kandidát byl v podstatě jediný – strategicky vhodně umístěné a hospodářsky stabilní Československo s poměrně silnou a relativně dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádou.

==========

Dosavadní neústupnost polské strany byla nahlodána i výsledky „zkušebního plebiscitu“, který za velmi přísných bezpečnostních opatření uspořádala Manevillova komise v okrese Frýdek. Pro setrvání v Československu se vyslovili nejen místní Češi, Němci a Šlonzáci, ale dokonce i polovina Poláků. To náležitě zchladilo horké hlavy polských politiků na Těšínsku, kteří až dosud odmítali jakýkoliv kompromis a přivedlo k rozumu i jejich podporovatele ve Varšavě – všichni pochopili, že lidové hlasování by mohlo dopadnout zcela jinak, než oni předpokládají. Proto se obrátili o příslovečných sto osmdesát stupňů a začali usilovat o to, aby se plebiscit nekonal.

==========

Myšlenka, že by se spor o Těšínsko mohl řešit mezinárodní arbitráží, se patrně zrodila v hlavě pověřence polské vlády na mírové konferenci v Paříži E. Pilze již v roce 1919, kdy o ní také hovořil s E. Benešem, ale polská vláda dlouho sázela více na plebiscit. Ve chvíli, kdy se výrazně změnila situace na polsko-sovětské frontě a výsledky lidového hlasování se ukazovaly jako velmi nejisté, se možnost arbitráže znovu vrátila.

==========

Polsko se rozhodlo podmínky arbitráže přijmout, Československo však oznámilo, že na ni nepřistupuje.

==========

Už počátek jednání znamenal pro polskou stranu studenou sprchu. Kritiky se jí dostalo nejen od Clémenceaua, ale také od britského premiéra Lloyda George, který hrál na konferenci první housle – Francie totiž dobrovolně a takticky ustoupila do pozadí, protože to měla být právě Velká Británie, jíž bylo svěřeno právo posoudit územní nároky Paříže vůči Německu, především v otázce Alsaska a Lotrinska. Na hlavu polské delegace se snášela jedna výčitka za druhou: její politika na východě byla zcela chybná, rozbili jednotnou koalici proti bolševikům, vyvolávají spory se svými sousedy včetně Československa. A o přímé vojenské pomoci Polsku nemůže být ani řeči, už teď jim Dohoda zasílá zbraně a munici a Československo uhlí.

==========

Polská delegace nepochybně očekávala, že pražská vláda využije svízelné situace svého rivala – sama by tak nepochybně postupovala – ale již první slova ministra E. Beneše pro ni byla velkým překvapením. „Moje vláda nehodlá těžit ze situace, do níž se Polsko dostalo. Nechce mu zasadit další těžký úder, byť by v porovnání se stavem na protibolševické frontě byl jen komářím štípnutím. Jsme připraveni a ochotni vám podat pomocnou ruku.“

==========

Ministr Beneš před nimi rozvinul mapu Těšínska a okolí, do níž byla zakreslena Prahou navrhovaná hranice. Schválili ji předem prezident Masaryk a premiér Tusar a dali ministrovi zahraničí silný mandát. „Navrhujeme kompromisní hraniční čáru,“ řekl Beneš. „Je na vás, zda na náš návrh přistoupíte.“ Polští představitelé se sklonili nad mapou a dlouho ji studovali.

==========

„Váš návrh si důkladně prostudujeme,“ řekl na závěr setkání premiér Grabski. „Zítra vám oznámíme své konečné rozhodnutí.“ Polská delegace netušila, že československý návrh rozdělení Těšínska už viděli i vedoucí představitelé Dohody Lloyd George a Clémenceau a neměli proti němu námitky. Považovali ho naopak za rozumný kompromis. To také sdělili polské delegaci druhý den při setkání a připomenuli, že spor o kousek území je nemyslný ve chvíli, kdy u Varšavy jde o celé Polsko.

==========

Když přišli Grabski a Patek 10. července znovu za Benešem, doprovázel je bývalý premiér Paderewski, považovaný dohodovými politiky za jediného polského politika, který problému Těšínska opravdu rozumí a je schopný vyjednávat s Prahou bez předsudků z obou stran. Potvrdil to, protože s Patekem přesvědčili stále váhajícího Grabského, že je třeba návrh přijmout.

==========

Když vešla dohoda uzavřená ve Spa ve známost, vyvolala bouři nevole nejen v Polsku a Československu, ale i na samotném Těšínsku. Poláci byli přesvědčeni, že je vláda ve Varšavě „prodala“ a propadali malomyslnosti, zejména po tom, co generál Latinik složil svou funkci a odjel s celým svým štábem do Varšavy, aby se podílel na její obraně proti útoku Rudé armády.

==========

Němci a Šlonzáci ochotní podpořit při hlasování Československo. Teď hrozilo, že bude rozhodnuto „o nich bez nich“ a zůstanou na polském území.

==========

Šlonzáci vypravili deputaci také do Prahy a snažili se agitovat pro plebiscit. Navrhovali, aby celé Těšínsko bylo připojeno k Československu se stejným statutem jako Podkarpatská Rus. V německé sociální demokracii se dokonce objevila idea vytvořit po ovládnutí Polska bolševiky vlastní Arbeiterrepublik Ostschlesien nezávislou na Polsku i Československu.

==========

Těšínsko se sice stalo místem nových manifestací a demonstrací, ale oproti „plebiscitním“ už probíhaly poměrně pokojně a bez násilí. Největší zděšení zavládlo v Těšíně, který měl být rozdělen. Zdejší obyvatelé bez rozdílu národnosti se sešli na mohutné manifestaci, na níž zazněl požadavek, aby Těšín byl přiřknut jako celek jedné nebo druhé straně. Jako kdyby byly nedávné nacionální animozity zapomenuty a obyvatelé města bez rozdílu národnosti si uvědomili, že jsou především sousedé a že je mnohem víc spojuje než rozděluje. Na jejich stranu se postavilo i městské zastupitelstvo, které poslalo protest přímo do Paříže, kde mělo v nejbližších dnech padnout konečné rozhodnutí.

==========

Nečekaného spojence získalo Československo ve slezských průmyslnících německé národnosti, především v baronu Larischovi a francouzském koncernu Schneider-Creuzot, ovládajícího hutní provozy v Třinci. Pro ně bylo životně důležité, aby uhelný revír, koksárny i hutě zůstaly na území Československa a nerozdělila je hraniční čára. Navíc nevěřili ve stabilitu režimu v Polsku. Proto si vymohli posunutí hranic dál od řeky Olše – na některých místech až o patnáct kilometrů. Konečné rozhodnutí tak bylo pro Československo výhodnější než všechna dosud existující nebo navržená řešení.

==========

Dohoda o rozdělení Těšínska byla nesporně úspěchem Československa, které získalo vše, na čem mu záleželo, především celou Košicko-bohumínskou dráhu a ostravsko-karvinský revír s dalšími průmyslovými podniky. Přesto se E. Beneš po návratu setkal s více než chladným přijetím a znovu si musel vyslechnout často nevybíravou kritiku. Většina byla zcela neoprávněná, ale varování K. Kramáře, že rozdělením Těšínska se vytvořil precedens pro budoucí komplikace a spory s Polskem, se ukázalo jako prorocké. Nakonec parlament po velmi bouřlivé rozpravě, v níž padaly žalovatelné výrazy i návrhy na demisi, zprávu ministra zahraničí schválil většinou pouhého jednoho hlasu.

==========

V Polsku bylo rozhodnutí arbitrážní komise o Těšínsku zatlačeno do pozadí vážným nebezpečím, které hrozilo Varšavě i celému Polsku. Rudá armáda se chystala ze tří stran k útoku na polskou metropoli a zdálo se, že zemi může od porážky zachránit jen zázrak. Obranný plán připravený generály L. M. Weygandem a T. Rozwadowskim se však ukázal jako správný – útočící Buďonného oddíly byly nejprve za vážných ztrát odraženy a jejich ústup se rychle změnil v útěk. Pronásledující polská vojska je zahnala za Bug a vstoupila na běloruské území. Dne 12. října bylo uzavřeno příměří.

==========

Po odražení bezprostřední hrozby rozpoutal polský tisk nenávistnou kampaň proti výsledkům arbitráže a především proti Československu. „Jde o nové dělení Polska!“ hlásaly novinové titulky a veřejnost byla i některými poslanci Sejmu ujišťována, že jen co bude definitivně vyřešen poměr k Německu a Rusku, přihlásí se Polsko znovu se svými nároky na Těšínsko.

==========

Krajané v odtrženém Těšínsku – začalo se mu říkat Zaolzie neboli Zaolší – se nemusí obávat, že by na ně jejich velká vlast zapomněla. Chce to jen trochu času a trpělivosti a spravedlnosti bude učiněno zadost!

==========

Poslední zářijový den roku 1938 krátce před půlnocí odevzdal polský velvyslanec v Praze Kazimierz Papée ministru zahraničí Kamilu Kroftovi nótu polské vlády. Její tón byl velmi arogantní – polská strana požadovala okamžité stažení československého vojska a policie z většiny území Těšínska, které bylo v roce 1920 arbitráží dohodových velmocí přiřčeno Československu. Úplná evakuace „všeho českého“ měla být ukončena 10. října. Nóta představovala ultimátum, protože československé vládě poskytovala na rozhodnutí pouhých dvanáct hodin a dávala jí na výběr jen mezi dvěma možnostmi: buď přijetí, nebo odmítnutí. Jakékoliv jednání bylo předem vyloučeno. V případě, že by Československo odmítlo nebo ve stanové lhůtě neodpovědělo, měla jeho vláda „nést plnou odpovědnost za další průběh událostí“. Podle zjištění armádní rozvědky již byla za československo-polskými hranicemi na Těšínsku zformována Samodzielna Grupa Operacyjna „Śląsk “ neboli samostatná operační skupina „Slezsko“, která měla požadované území obsadit vojenskou akcí.

==========

Rozdělením Těšínska mezi Československo a Polsko v červenci 1920 začala nová etapa ve vývoji tohoto původně jednotného historického území. Polská strana se s rozdělením nesmířila a zejména polský tisk přinášel neustále nová „svědectví“ o pronásledování Poláků v části přiřčené mezinárodní arbitráží „Čechům“. Nejen v tisku převládalo mínění, že rozdělení je jen dočasné a že dříve nebo později „český zábor“ skončí. Nespokojeno bylo také polské obyvatelstvo v „české části“. V provolání konference „třídních odborových svazů“ Těšínského Slezska konané 29. července 1920 byla polská vláda obviněna z toho, že „zaprodala 160 000 polských duší cizímu panování“.

==========

I přes všechny problémy a silná slova však docházelo k vzájemným jednáním, protože Československo i Polsko musely řešit mnoho otázek spojených nejen s Těšínskem, ale i se vzájemnými vztahy. Již 24. září 1920 byla v Praze podepsána úmluva týkající se „úpravy všech otázek železničních“, na podzim proběhla řada jednání o ochraně menšin a školských, jazykových, sociálních i dalších otázkách spojených s rozdělením Těšínska. Na sklonku listopadu byl připraven k podpisu dokument nazvaný „smlouva Kętrzyńského“, kterou se však pro obstrukce polské strany nakonec nepodařilo ratifikovat.

==========

Pro Československo nepředstavovalo Polsko ve dvacátých letech právě „atraktivního“ partnera. Považovalo ho za stát s mnoha národnostními antagonismy, který leží mezi Německem a Ruskem a je trápen permanentní slabostí. Proto se nechtělo k Polsku nijak vázat, sázelo hlavně na Francii a věřilo i v možnosti Malé dohody, jejímž bylo členem. Navíc mezi diplomacií obou zemí probíhala rivalita o vedoucí roli v regionu střední Evropy a podporu Francie, z níž vycházela většinou jako vítěz Praha.

==========

Mezníkem ve vývoji československo-polských vztahů a v jistém smyslu také tečkou za událostmi let 1918–1920 se stalo uzavření tzv. likvidační smlouvy mezi oběma státy. Podepsali ji ve Varšavě ministři zahraničních věcí E. Beneš a Aleksander Skrzyński 23. dubna 1925 a museli se při její přípravě vyrovnat s řadou neshod a dohodnout kompromisy.

==========

Pod onou „slupkou klidu“ to však dál bublalo. Většina „českých“ Poláků i dál žila v přesvědčení, že Těšínsko bylo vždy celé polské a Češi i Němci jsou jen „náplavky“. Rozdělení území bylo nespravedlivé, hranice je umělá a především dočasná, zatím je však nutné přizpůsobit se vzniklé realitě, udržovat úzké styky s vlastí a přežít do chvíle, kdy bude opět Těšínsko jednotné a polské. K těmto náladám přispívalo i to, že zatímco Poláci byli především horníky, hutníky a manuálními pracovníky (v roce 1921 šlo o 60 % Poláků v „českém“ Těšínsku) a rolníky (18 %) s nižší životní úrovní (jen 12 % představovali státní zaměstnanci a 10 % učitelé a řemeslníci), Češi zastávali místa úředníků (mnozí přišli na Těšínsko po roce 1918 respektive 1920) a Němci představovali většinu místní inteligence.

==========

Uveďme si několik čísel: v roce 1910 žilo v okrese Karviná 63,7 % Poláků, 21,3 % Čechů a 10 % Němců, o jedenáct let později, kdy proběhlo první sčítání lidu v samostatném Československu, 30,7 % Poláků, 55,4 % Čechů a 12,5 % Němců a v roce 1930 poklesl počet Poláků na 27,7 %, počet Čechů se zvýšil na 61,6 % a Němců bylo 9,5 %. V československé části Těšínska byl v roce 1910 tento poměr 48,5:39,5:12 %, v roce 1921 dosáhl 25,4:65,1:8,4 % a roku 1930 činil 23,6:68,8:6,7 %. Přestože výsledky sčítání byly upravovány ve prospěch Čechů, i z těchto údajů je více než zřejmé výrazné posilování „českého živlu“ na úkor polského a německého. Zatímco česká strana operovala se zhruba 70 tisíci Poláky na Těšínsku, polská s dvojnásobným počtem.

==========

Nelze se proto divit, že pokud jde o postavení polské menšiny, názory i velmi seriózních badatelů oscilují mezi dvěma krajnostmi: „Poláci na Těšínsku, kteří měli nejvyšší stupeň národního uvědomění, byli ze všech národnostních menšin v Československu nejvíce utlačováni“ a „Poláci na Těšínsku od počátku zachovávali loajalitu k československému státu a chtěli získat stejná občanská práva“. Pravda bude, jak už to obvykle bývá, asi někde uprostřed – pro mnohé bylo „klidné a bohaté Československo“ dostatečnou náplastí na „opuštění vlastí“, jiní preferovali své etnické cítění a nechtěli na nové skutečnosti nalézat nic pozitivního. Další skutečností je, že o podobném postavení si mohly národnostní menšiny – především ukrajinská – v Polsku nechat jen zdát.

==========

Z Polska byli také na „české“ Těšínsko zváni a vysíláni misionáři, což úřady neviděly rády. I proto, že vystupování misionářů bylo využíváno také k „posílení polského nacionalismu“ a jedna žena z Bohumína se měla údajně pod dojmem jejich „fanatické agitace“ zbláznit a zemřít v opavském ústavu choromyslných.

==========

Situace se začala vyostřovat od roku 1933. V Německu se moci chopili nacisté a v polském kabinetu Janusze Jędrzejewicze se stal ministrem zahraničí plukovník Józef Beck. Zůstal ve všech následných vládách až do září 1939 a dal polské zahraniční politice nový směr – vedle odporu vůči kolektivní bezpečnosti začal prosazovat polské velmocenské ambice a především byl silně protičeskoslovensky zaměřen. Bylo především jeho zásluhou, že již 26. ledna 1934 podepsalo Polsko deklaraci o neútočení s Německem a v září stejného roku na zasedání Společnosti národů vypovědělo klauzule o ochraně národnostních menšin.

==========

Abychom však nebyli jednostranní – po nástupu nacistů k moci nabídlo Polsko Československu uzavření vojenského paktu obsahujícího závazek vzájemné pomoci při napadení. Protože československá zahraniční politika se ještě zcela nepřeorientovala a za hlavního potenciálního protivníka považovala Maďarsko a předpokládala, že prvním cílem agrese Německa se stane právě Polsko, nabídku odmítla a navrhla jen uzavření přátelské smlouvy, což zase nebylo přijatelné pro Polsko. „Není možno žádat po československém občanu, aby šel bojovat za udržení Gdaňska nebo polského Pomoří“ – i takové důvody zazněly v Praze.

==========

Nový trend polské zahraniční politiky se projevil nejprve v aktivizaci různých společností, které se v Polsku staraly o zahraniční Poláky. Komitet Pomocy kulturalnej dla Polaków v Czechosłowacji (Výbor pro kulturní pomoc Polákům v Československu) otevřel svou pobočku v Cieszyně, která začala s pomocí polského konzulátu v Moravské Ostravě úzce spolupracovat s představiteli a mluvčími polské menšiny na „českém“ Těšínsku. V polském tisku včetně toho, který vycházel v Zaolží, se začaly objevovat různé invektivy na adresu Československa. Stále výrazněji se ukazovalo, že polská vláda nastupuje ostrý protičeskoslovenský kurz a že v něm otázka Těšínska bude mít velmi významnou úlohu. Cílem se stalo získat celé jeho území, což mělo mj. utlumit protiněmecké nálady většiny Poláků. Beckův kabinet však také chtěl rozbít Československo – Slovensko se mělo stát autonomní pod polským a maďarským vlivem a začleněním Podkarpatské Rusi do Maďarska mělo dojít k vytvoření společné hranice mezi Polskem a Maďarskem, která by umožnila Polsku pronikat i na jih Evropy. Někdy se pro tuto koncepci používá termínů „Třetí Evropa“ či „Mezimoří“, druhý je asi přesnější – polská zájmová a vlivová oblast měla sahat od Baltského po Černé moře. Mělo dojít k vytvoření osy Varšava-Budapešť-Bělehrad-Řím (která by mj. nahradila skomírající Malou dohodu) a střed Evropy rozdrobený do malých států se měl dostat pod dominantní vliv Polska.

==========

Konzul Karol Ripa psal z Moravské Ostravy do Varšavy naprosto jasně, že je třeba podporovat narůstající odpor zdejších lidí pomocí zvýšení jejich protičeského smýšlení. Přesto i on se nakonec zdál být některým lidem ve Varšavě „příliš měkký“ a na konci ledna 1934 byl odvolán a nahrazen Leonem Malhommem, který předtím působil jako generální konzul v Opoli.

==========

V lednu 1934 tomu bylo patnáct let, co došlo k tzv. sedmidenní válce o Těšínsko v roce 1919. Bylo zřejmé, že tohoto výročí se budou snažit využít jak místní Češi, tak i Poláci a že především u těch druhých může být vzpomínka na boje snadno zneužita k různým „protičeským“ akcím. Proto se z československé strany nemělo jednat o žádné oslavy a byla uspořádána jediná menší vzpomínková slavnost 23. ledna na hrobech českých legionářů v Třinci. V „polském“ Těšínsku se však rozhodli příležitosti na pokyn z polského Ministerstva zahraničních věcí využít co nejvíce. Konala se řada velkých manifestací a vzpomínkových aktů u hrobů padlých Poláků, největší shromáždění proběhlo 25. února v Cieszyně jako připomínka „osvobození Těšína od Čechů“. Zazněla zde velmi silná slova o tom, že „všechen lid na Těšínsku až po Ostravici mluví polsky a cítí se být příslušníkem polského národa“, že „Češi jsou od nepaměti podvodní a lstiví“, že Poláci v Československu jsou „rdoušeni pod krkem a čekají na smrt“.

==========

O „českém“ Těšínsku se od jara roku 1934 začalo v Polsku hovořit a psát jako o „části polské země“, která jí byla „násilím uloupena“, situace zdejších Poláků byla přirovnávána k „řetězu utrpení, křivd a pronásledování“ a Československo líčeno jako stát směřující k „bolševictví“ a ohrožující nejen Polsko, ale celou střední Evropu. „Polský národ má vyšší kulturu než národ český“, nerozpakovali se tvrdit řečníci.

==========

Tato i další silná slova plná nenávisti a výhrůžek padala za situace, kdy byli od jara 1934 vypovídáni Češi často žijící a pracující v Polsku už delší dobu: mohlo jich být až 70 000. A ti, kterým bylo dovoleno z různých důvodů zůstat, museli platit zvláštní „dobrovolné“ příspěvky určené především pro polské školy v zahraničí.

==========

V dubnu 1934 se na „českém“ Těšínsku objevily první letáky vyzývající tamní Poláky, aby se bránili proti odnárodňování a červnu 1934 byly až v Praze zachyceny další letáky s výzvou „Polacy! Zbudźmy się!“ neboli „Poláci! Pobuďme se!“ Jejich obsah byl jednoznačný. Podvodní Češi uloupili kus Těšínska a Poláci to tak už dlouho nenechají a vezmou si ho zpátky.

==========

Již v době příprav plebiscitu v roce 1920 se na Těšínsku vytvořily ilegální organizace jako byly Tajna Organizacja Wojskowa a Kondeferacja Śląska, které uskutečnily několik teroristických akcí. Na ně v jistém smyslu navazovaly skupiny vytvářené, školené a vyzbrojované oddělením 2 Generálního štábu Ministerstva obrany ve Varšavě od konce roku 1934. Z Poláků z obou částí rozděleného Těšínska byly vytvořeny čtyři skupiny s krycím názvem „SC 1-4“, které byly silně zakonspirované. Skupiny či též družiny se členily na málopočetné hlídky, přičemž jedna nevěděla o existenci druhé. V říjnu 1935 v nich sloužilo devět proškolených velitelů a 22 řadových bojovníků. První akci uskutečnila skupina „SC 2“, která 30. ledna 1935 poškodila památník v Třinci, další skupina se vloupala do školy v Karpetné, kde zničila portréty státních představitelů Československa, jiná polámala památeční lípu u pomníku T. G. Masaryka v Olbramovicích. Kolportovaly také letáky a další propagandistický materiál (například v době zápisu dětí do škol). Policie při pátrání po pachatelích byla neúspěšná. V druhé polovině roku 1935 aktivita skupin ustala a znovu došlo k jejímu oživení na konci roku 1937.

==========

Při prošetřování údajných křivd způsobovaných „bratřím za Olzou“ se ukazovalo, že většina je vymyšlena a další značně překrouceny – například místo útisku polských evangelíků úřady zjistily nerovnoprávné postavení českých věřících, jimž polští pastoři odpírali právo na bohoslužby v českém jazyce.

==========

Až monstrózního rázu nabyly v „polském“ Těšínsku akce k 16. výročí „českého nájezdu na Těšínské Slezsko“. Projevy byly plné nenávisti a vyhrůžek, dokonce se znovu nastoloval požadavek plebiscitu (i na Oravě a Spiši) a řečníci mluvili i o možnosti nové války, která vrátí „Zaolží vyrvané a uloupené vražednou rukou české soldatesky“ zpátky tam, kam vždycky patřilo. Nebude to prý už trvat dlouho.

==========

Samotný volební akt proběhl na „českém“ Těšínsku v relativním klidu a výsledky byly pro polské strany zklamáním. Ve srovnání s volbami před šesti lety všechny ztratily, jednalo se sice o pouhá procenta, ale i to naznačovalo, že ne všichni Poláci v regionu jsou proti další existenci „českého“ Těšínska. Proti bloku tvořenému Polskou stranou v Československu a slovenskými autonomisty hlasovalo okolo 37 % polských voličů, což vedlo k tomu, že do parlamentu se dostal jediný představitel těšínských Poláků advokát dr. Leon Wolf, a to ještě až ve druhém skrutiniu a po dohodě s hlinkovci (a vlastně i za ně) – na přímý mandát mu chybělo téměř 5000 hlasů. Karol Junga, kandidát Svazu slezských katolíků, musel být dokonce do zemského zastupitelstva jmenován státem, aby tu měl polský živel svého zástupce.

==========

Kdo chtěl, ten mohl vidět, že přes silnou propagandistickou kampaň a vyhrožování téměř 40 % „českých“ Poláků nehlasovalo proti své nové vlasti.

==========

Demokratický režim v Československu dopadl ve srovnání se sanačním režimem v Polsku velmi úspěšně i v září, kdy se voleb do polského Sejmu zúčastnilo jen 37 % voličů. Ostatní je bojkotovali na protest proti nové tzv. dubnové ústavě z roku 1935 oklešťující postavení parlamentu, dávající obrovskou pravomoc hlavě státu a zavádějící nový volební řád.

==========

Ve Varšavě se nelíbilo ani to, že v prosinci 1935 po abdikaci prezidenta T. G. Masaryka se novým prezidentem stal E. Beneš, obviňovaný polskou stranou z největšího podílu na rozdělení Těšínska i napjatých vztahů mezi oběma státy. Je pravdou, že se s J. Beckem neměli ani trochu rádi a ve svých později vydaných pamětech na sobě nenašli nic dobrého, ale na čí straně byl větší díl viny, po tom nepátrejme.

==========

Jen na podzim roku 1935 se v Polsku a především v jeho části Těšínska konalo na 70 protičeskoslovenských demonstrací, na nichž zaznívala hesla „Ostravica-granica!“ ,“ Niech žyje zjednoczony Śląsk Polski!“ či „Źądamy rewizje granic!“ Na všech se mluvilo o útisku Poláků na „českém“ Těšínsku a někde vystoupili jako hosté také zástupci slovenských separatistů.

==========

Například varšavský lékař Franciszek Ksawery Cieszyński při cestě na kongres katolických lékařů do Vídně odpověděl při hraniční kontrole v Petrovicích na otázku po svém jménu, že „je stejné jako město, které jste nám uloupili“. Prohlásil to německy, strávil dva dny ve vazbě, byl propuštěn na kauci a na soudní projednávání už nepřišel.

==========

Propaganda proti Československu byla opravdu soustavná a systematická a zneužívala všeho, co bylo možné i nemožné – hospodská rvačka alkoholem posilněných mladíků stejně jako bitka fotbalových fanoušků se stala nacionální záležitostí, za níž mohla „česká nesnášenlivost a zloba“. Jakmile se vytvořily předpoklady k jednání mezi zástupci polské menšiny a státní reprezentací, polský tisk vždy zostřil svůj tón. Jako kdyby dostal pokyn, aby zabránil jednání a přijetí nějaké dohody. A když k ní přece jen došlo, označil ji za „pouhé drobné ústupky“, které stejně vláda v Praze nemyslí upřímně a nikdy je nesplní.

==========

Abychom však nebyli nestranní – na „českém“ Těšínsku existovaly také protipolské nálady. Československá národní demokracie zde ve volební kampani v roce 1935 požadovala, aby se u nás vládlo československy a ne internacionálně a každému protistátnímu živlu ne 14 dní podmíněně, ale špagát. Byla součástí volební koalice nazvané Národní sjednocení, která prováděla silně nacionalistickou agitaci proti Němcům a Polákům (ale také komunistům a sociální demokracii). Národní fronta, což byla transformovaná Národní obec fašistická na Ostravsku a Těšínsku, zase prohlašovala, že „český člověk jest (na Těšínsku – dopl. aut.) odstrčen a opomíjen, cítí se ve své vlasti méněcenným občanem“, zatímco „jinonárodní menšiny jsou favorizovány a jejich těžká provinění jsou jim promíjena a přehlížena“. Protipolské nálady byly rovněž u členů Československé obce legionářské, Sokola i některých dalších zájmových organizací a spolků jako byla Slezská matice osvěty lidové, ale rozhodně se jim nedostávalo podpory od vlády nebo státních orgánů, právě naopak – policie sledovala jejich činnost (stejně jako polských stran, organizací a spolků) a pokud přesáhla určitou mez, neváhala zasáhnout.

==========

Jestliže Československo svou profrancouzskou politiku nezměnilo, polská diplomacie dospěla k závěru, že západní mocnosti jsou stále slabší a nakonec se vždy raději s Hitlerem domluví, než aby riskovaly válku, a proto je třeba usilovat o dobré vztahy s Berlínem.

==========

Emancipaci Polska ukázalo vyjednávání o francouzské půjčce na zbrojení – její poskytnutí mělo být i jistým nátlakem na Varšavu, aby přehodnotila vztah k Československu, ale nakonec ji Francouzi podepsali jen proto, aby udrželi spojenectví s Polskem. To začalo ještě víc usilovat o společnou hranici s Maďarskem a bylo ochotno mu dovolit obsadit Podkarpatskou Rus, zatímco samo se zmocní „českého“ Těšínska, jen co se Československo rozpadne, což nebude už trvat dlouho. Se samostatným Slovenskem v roli „nárazníkového státu“ nacházejícím se pod polským vlivem a ochranou tak měl vzniknout blok nejméně tří zemí, který bude protiváhou Německa ve střední Evropě.

==========

Některé stížnosti a požadavky až příliš připomínaly ty, které adresovaly pražské vládě mluvčí sudetských Němců.

==========

Na konci roku 1937 již nemělo Polsko o zklidnění situace v „českém“ Těšínsku zájem. Pod dojmem úspěchů, jichž se podařilo dosáhnout sudetoněmeckému hnutí, se vláda ve Varšavě rozhodla k podobnému postupu – také polská menšina měla být maximálně zvýhodněna a v konečném důsledku mělo být Těšínsko znovu sjednoceno pod polskou vlajkou. Současně se připravovaly také podmínky pro vyvolání povstání, kdyby se politický tlak ukázal jako málo účinný. Pokud by k němu došlo, získala by polská armáda záminku k zásahu ve prospěch svých krajanů.

==========

V „českém“ Těšínsku vznikla Organizacja Bojowa (Bojová organizace) řízená Rudolfem Kobielou, pracovníkem polského konzulátu v Moravské Ostravě, která měla odnože i za hranicí. Dělila se na část „politickou“ a „vojenskou“, ale velmi brzy se těžiště přesunulo pouze na vojenskou část, která se skládala z družin po pěti pětičlenných hlídkách, jejichž příprava probíhala ve výcvikových střediscích v polské části Těšínska. Před zahájením akcí měla organizace deset družin se 150 členy, z nichž téměř 70 prošlo školením v Polsku (spolu s nimi se cvičili i aktivisté z Německa). K dispozici měli 150 pistolí, 400 granátů a 200 kg výbušnin. V Cieszyně bylo připraveno v pěti četách dalších asi 190 mužů. Docházelo také k formování legionu Zaolzie, jehož velitelství se nacházelo v Bielsku a který měl okolo 1400 příslušníků. Probíhal rovněž nábor dobrovolníků do Ochotniczego Korpusu Zaolziańskiego (Dobrovolnického zaolžanského sboru), kam se přihlásilo na 80 tisíc Poláků – bylo jich tolik, že další nábor byl zastaven. Současně byly přiděleny vyšší finanční prostředky konzulátu v Moravské Ostravě, aby mohl provádět rozsáhlejší protičeskoslovenskou propagandu.

==========

Historiografie obvykle sleduje jen aktivity henleinovců, kteří se už nijak netajili snahou rozbít republiku, ale polská menšina a zejména její mluvčí měli v podstatě stejný cíl. Pokud by vláda v Praze jejich požadavky přijala, vzdala by se části svého území. Po splnění jednoho požadavku by přišel druhý, pak třetí, čtvrtý – naprosto stejně jako tomu bylo v případě sudetoněmecké menšiny.

==========

Dne 24. dubna vyhlásil na sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech Konrád Henlein požadavky své strany, jejich přijetí by znamenalo rozbití Československa. Pro L. Wolfa a další polské předáky v československé části Těšínska se staly inspirací k vyhlášení vlastních požadavků, které byly věrnou kopií henleinovských. Jak

==========

Dne 24. dubna vyhlásil na sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech Konrád Henlein požadavky své strany, jejich přijetí by znamenalo rozbití Československa. Pro L. Wolfa a další polské předáky v československé části Těšínska se staly inspirací k vyhlášení vlastních požadavků, které byly věrnou kopií henleinovských.

==========

Stejně, jako se vyostřovala situace v oblastech obývaných sudetskými Němci, eskalovalo napětí i na „českém“ Těšínsku. K hranicím se stahovala nejen německá vojska, ale určité pohyby jednotek byly zaznamenány i na polské straně.

==========

A když přijel na počátku srpna do Československa lord W. Runciman v roli nezávislého vyšetřovatele a zprostředkovatele, poslal mu Svaz Poláků v Československu memorandum požadující připojení Těšínska k Polsku. Bylo zřejmé, že už zdaleka nejde jen o autonomii pro Němce a Poláky, ale o odstoupení částí československého území a rozbití demokratické republiky.

==========

Československo se ocitlo v roce 1938 v situaci, na níž nebylo připraveno – počítalo s tím, že nejprve dojde k německému útoku na Polsko, ale už nejméně od jara 1938 bylo zřejmé, že Hitlerovi jde v první řadě o úplné zničení Československa, nejlépe válkou. Úsilí pražské diplomacie, aby nejen spojenci pochopili, že ve hře není jen Československo a už vůbec ne národnostní problematika, bylo předem odsouzeno k nezdaru. Polská diplomacie se dokonce v protičeskoslovenské argumentaci a propagandě stala vůbec nejaktivnějším partnerem nacistů.

==========

I pro Polsko se stalo rozbití demokratického státu na jeho jižních hranicích jedním z hlavních cílů. K tomu dokonce dávalo rady slovenským luďákům a počítalo s tím, že „Čechům zbude ubohý pseudostáteček“. Jako kdyby nekalkulovalo s možností, že i ten záhy spadne Německu do klína, spíš věřilo, že dojde k novému rozdělení střední Evropy, při němž Polsko nezůstane stát stranou.

==========

Cíl vůle lidu byl splněn 20. září, kdy A. Hitler polskému velvyslanci v Berlíně sdělil, že Německo má zájem pouze o Sudety a v otázce Těšínska dává Polsku volnou ruku s doporučením, aby zahájilo akci až po obsazení Sudet německou armádou. Už

==========

Možnost, že by Těšínsko připadlo celé Polsku, se ani trochu nelíbila mluvčím Šlonzáků. Napsali dokonce přímo A. Hitlerovi – strategicky důležité území není ve skutečnosti polské, ale německé či proněmecké, a proto by na něm mělo dojít k plebiscitu, aby soukmenovci „tělem a duší oddáni Vůdci“ neskončili v Polsku.

==========

Po bezprecedentním nočním nátlaku velvyslanců Francie a Velké Británie na prezidenta E. Beneše nakonec 21. září československá vláda společnou nótu dvou velmocí z 19. září přijala. Na stole však už měla jinou nótu, která přišla ve stejný den z Varšavy a požadovala rychlé rozhodnutí o území obývaného polským obyvatelstvem. To jako kdyby se stalo impulzem k obrovské vlně nepokojů a diverzních akcí Poláků v „českém“ Těšínsku. Propukly v noci na 22. září a byly koordinovány s odevzdáním nóty polské vlády, žádající odstoupení „tradičních polských území“ na Těšínsku, Oravě a Spiši. Rozvášnění a propagandou zfanatizovaní demonstranti házeli kameny na veřejné budovy i policejní stanice a ráno vydal ministr národní obrany maršálek Edward Rydz-Śmigly rozkaz k přepravě zbraní a výbušnin přes československé hranice. Hlavním místem přepravy se stal úsek hranic mezi Rájem (dnes Karviná) a Kaczycemi tvořený řekou Olše (Olza). Přestože řadu transportů se podařilo československým vojákům a příslušníkům Stráže obrany státu odhalit, dostalo se na Těšínsko velké množství zbraní, granátů i výbušnin.

==========

Literatura uvádí, že při těchto i dalších akcích přišla Organizacja Bojowa o 3 muže, 14 bylo raněno a asi 30 uvězněno. Ztráty na československé straně se omezily na několik lehce raněných. Pokud ale měla záškodnická a teroristická činnost vyvolat na Těšínsku „protičeské“ povstání, pak se to nepodařilo. Nepochybně i proto, že Československo vyhlásilo 23. září všeobecnou mobilizaci.

==========

Dne 23. září dostala polská vláda varování z Moskvy, že jakékoliv vojenské akce proti Československu by SSSR považoval za důvod k vypovězení sovětsko-polské smlouvy o neútočení.

==========

O dva dny později schválila vláda odpověď na polskou nótu z 21. září – navrhla v ní okamžité zahájení jednání a další den sdělil prezident E. Beneš svému polskému protějšku Ignacy Mościckému, že na základě dohody by mohlo dojít i ke změně hranic. Odpověď přišla rychle, už druhý den Varšava oznámila své podmínky: „české“ Těšínsko bude nejprve obsazeno polským vojskem a až potom proběhne plebiscit, kterého se však budou smět zúčastnit jen ti, jimž to nebylo umožněno v roce 1920 a jejich potomci.

==========

Pro Polsko představovala mnichovská dohoda nepříjemné překvapení, protože vlastně vznikl nový „pakt čtyř“, který se nijak neohlížel na postavení Polska a jeho roli ve střední Evropě. Snad se dá dokonce říci, že v této osudové chvíli zůstalo Polsko stejně opuštěno a izolováno jako Československo.

==========

Ale ještě stále šlo něco získat, a proto přišla „půlnoční“ nóta požadující stáhnout okamžitě z české části Těšínska vojsko a policii tak, aby úplná evakuace skončila do 10. října, stejně jako vyklizení pohraničních území postupovaných Německu. Vláda v Praze dostala na odpověď pouhých 12 hodin, při zdržení nebo odmítnutí byla „plně odpovědna za další průběh událostí“.

==========

Druhý den československá vláda podruhé kapitulovala a podmínky polského ultimáta přijala, protože ji nic jiného nezbývalo. Ať se to někomu líbí nebo ne, Polsko se ke svému sousedovi zachovalo stejně tvrdě a drasticky jako nacistické Německo.

==========

Pokud se ohlédneme za vojenskými vztahy mezi oběma státy mezi dvěma válkami, lze říci, že vojáci byli mnohem realističtější a především si daleko více uvědomovali význam společného postupu Československa a Polska ve vojenské oblasti, který mohl přinést oběma stranám nemalý prospěch především proti možné agresi Německa.

==========

Není možné rozebírat různé strategické a operační koncepce, ale snad postačí, když si povíme, že polská armáda byla po německém Wehrmachtu druhou nejpočetnější ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a československá třetí. Jejich společným postupem by vznikla velká síla, v níž by šlo lépe využít i kvalitní výzbroj československé armády a možnosti československého zbrojního průmyslu. Polsko by v případě nacistického útoku mělo chráněný jižní bok, i proto, že československá vojska by mohla provést proti Wehrmachtu útočícímu na Krakov a Varšavu boční úder. Československo mohlo zase získat mnohem lepší obranu své severní hranice. Ale kdyby neplatí ani ve vojenství. Mnohem zásadnější význam mělo to, že jestliže ve Varšavě byli do jisté míry ochotni vojákům naslouchat, potom v Praze byly jejich možnosti velmi omezené. Všechny snahy o vojenskou spolupráci byly proto odsouzeny k nezdaru v důsledku politických vztahů obou zemí – jestliže do roku 1936 občas vykázala alespoň nějaký dílčí úspěch, od tohoto data prakticky zanikla.

==========

Postupně se omezovala také výměna zpravodajských informací především o Německu a lze říci, že vojenští atašé obou zemí namísto úsilí o vojenskou spolupráci se spíše věnovali shromažďování informací.

==========

Vše nasvědčuje tomu, že Polsko nepřipravovalo operační plány týkající se obrany jižní hranice a stejně tak činila dlouho i druhá strana, která stále považovala za hlavního potenciálního protivníka vedle Maďarska od roku 1933 také nacistické Německo.

==========

Polská armáda procházela v roce 1938 řadou změn a reorganizací, které byly naplánovány na šest let a měly zajistit především její modernizaci. Zatím dospěly ani ne do poloviny a nemohly se na stavu armády ještě výrazněji projevit, což platí i pro nově zaváděný mobilizační plán „W“. Hlavní zájem mířil na východní hranici, kde se připravovala nová obranná koncepce, proti Německu měl zůstat v platnosti plán z roku 1936. V září 1938 čítal mírový stav Polské armády téměř 300 tisíc mužů, ale v porovnání s Wehrmachtem, Rudou armádou i československou armádou byla výzbrojí i technicky značně zaostalá. Počítalo se však s tím, že do roku 1940, kdy by mohlo dojít k válce s Německem, budou největší nedostatky odstraněny.

==========

Jak upozorňuje současná polská vojenská historiografie, modelem pro řešení „těšínského problému“ se stal způsob, jímž byla již v březnu roku 1938 vyřešena krize vztahů s Litvou. Hraniční incident, který nebyl nijak výjimečný – šlo o zastřelení polského vojáka, který v noci překročil o pár desítek metrů hranici, patrně nechtěně – se změnil ve velkou krizi, při níž došlo k velké koncentraci vojsk na obou stranách a nakonec i k polskému ultimátu: buď Litva naváže se svým sousedem „normální vztahy“, nebo… Vláda v Kaunasu kapitulovala. I proto, že jediným státem, který s ní projevil solidaritu, bylo Československo.

==========

Ve chvíli, kdy se začaly vyhrocovat vztahy mezi Československem a Německem, dospěl polský ministr zahraničí J. Beck k závěru, že Francie nesplní vůči Praze své spojenecké závazky, čímž vyřadí z možné vojenské pomoci Československu i Sovětský svaz, a opuštěnému jižnímu sousedu nezbude nic jiného, než před Hitlerem kapitulovat. Proto bylo nutné nepřijímat vůči Československu žádné závazky, ale také proti němu na mezinárodním poli nic nepodnikat a vyčkat na vývoj událostí, aby v případě potřeby mohlo Polsko své stanovisko „pružně modifikovat“. Ve Varšavě si nechtěli zavřít ani jedna zadní vrátka: Francii říkali, že v případě její války proti Německu půjdou solidárně s ní, současně ale neudělali nic, co by jim uškodilo v očích Německa a především: ve vhodné konstelaci chtěli mít na dělení Československa také svůj podíl. Přiznejme ale, že na vyřešení sporu mezi Prahou a Berlínem nemělo a ani nemohlo mít Polsko prakticky žádný vliv.

==========

Když ve večerních hodinách 23. září vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci, měl již gen. Bortnowski spolu se štábem operační skupiny přesné příkazy od maršála Rydz-Śmiglyho. Měli vypracovat dva operační plány (jeden pro případ útoku, druhý pro možnost obsazení Těšínska bez boje) a provést soustředění a přípravu jednotek tak, aby 1. října bylo možné zahájit vojenskou akci. Sídlem velitelství skupiny se stal Skoczów.

==========

O tom, jak by případné střetnutí dopadlo, můžeme jen teoretizovat, ale i mezi polskými autory převládá názor, že přes další posílení neměla operační skupina „Śląsk“ dostatek sil a prostředků k prolomení obrany. Chybělo jí především těžké dělostřelectvo a tanky, nejúčinnější prostředky v ničení stálého opevnění, také představy polských velitelů o možném způsobu umlčování lehkých objektů byly značně nerealistické. Možný byl úspěch v okolí Třince, ale ten šlo rychle zlikvidovat protiútokem dvou pěších pluků od jihu. Je ovšem otázkou, zda by se Polsko k útoku vůbec odhodlalo a stalo se tak agresorem. Nelze totiž vyloučit, že ono mohutné „řinčení zbraněmi“ byla především póza a připravovaná akce byla ve skutečnosti jen „okupačně-propagační operace“, jak napsal jeden z polských vojenských historiků.

==========

Československá vláda se rozhodla kapitulovat nejen před Hitlerem, ale i před Beckem a souhlasila s tím, aby od 1. do 10. října vyklidila její armáda bez boje Zaolží a předala ho Polsku. V naprostém pořádku a beze škod., stejně jako pohraniční území odstupované Německu. Polský tlak na Československo v období Mnichova se však setkal se smíšenými a někdy přímo odmítavými postoji ve Francii, Velké Británii, USA i v dalších zemích. Poslanec Winston Churchill dokonce přirovnal postup Polska k „vultures upon the carcass“ neboli k supovi živícímu se mršinou…

==========

Polsko po celá dvacátá a třicátá léta obviňovalo Československo z krutého zacházení se svou menšinou na „českém“ Těšínsku. V říjnu roku 1938 dostalo možnost ukázat, jak by takové správné zacházení podle jeho představ mělo vypadat. Napověděly to už první kroky nové správy – všechny české organizace, sdružení, kluby a spolky byly rozpuštěny a jejich jmění konfiskováno, zlikvidováno bylo i české školství. Byla zakázána činnost českých politických stran a jejich představitelé museli Těšínsko opustit. Jediným úředním jazykem se stala polština a na Čechy (ale i Němce) byl činěn nepřímý i přímý nátlak, aby se popolštili nebo vystěhovali za hranice. Odejít měli všichni, kteří tu nebydleli v roce 1918 – jednalo se především o Čechy, kteří na Těšínsko přišli po roce 1920. Většina badatelů uvádí, že po polském záboru muselo opustit Těšínsko na 30 tisíc Čechů a okolo 5 tisíc Němců. Současně byl ale zakázán obchod s nemovitostmi, aby nemohli své domy prodat a museli je opustit bez náhrady. Novou měnou se stal polský złotý a jeho kurz ke koruně byl záměrně navýšen, prudce se zvedly ceny základních životních potřeb, reálné platy poklesly téměř o třetinu a vzrostla nezaměstnanost, která postihla především „nepoláky“. Vše v obsazeném Těšínsku mělo být stejné jako v Polsku včetně vůdčí role Obózu Zjednocenia Narodowego (Tábor národního sjednocení), jehož součástí se povinně stal také Svaz Poláků v Československu, který de facto i de iure zanikl.

==========

„Čeští lidé byli vyslýcháni kárnou skupinou, která přijela do obce z polského vnitrozemí. Ztýrali třináct občanů. Výkon exekuce byl tvrdý. Například stařec nikdy politicky neexponovaný byl zbit, protože se nechtěl vystěhovat. Jiným byla ovinuta hlava československou vlajkou a přes ní byli biti,“ uvádí zápis v kronice Dolní Lutyně a podobných stesků lze najít více.

==========

Většina Poláků se opravdu chovala ke svým českým sousedům jako k nepřátelům a tyranům, na nichž si mohla vybít své nadšení z připojení „českého“ Těšínska k Polsku. Pamětníci z řad Čechů uváděli a uvádějí, že se k nim Poláci v říjnu 1938 chovali mnohem hůř a byli daleko krutější než Němci v září 1939.

==========

Zloba se nezastavila ani před hroby – jak uvádí policejní zpráva z 9. února 1939 „dle sdělení očitých svědků začali Poláci v posledních dnech na rychvaldském hřbitově odstraňovati české nápisy z pomníků a křížů. Též

==========

Přiznejme, že polští vojáci podle rozkazu gen. Bortnowského jednali daleko slušněji a měli snahu šikanám a excesům zabránit, ale nemohli být všude (a někdy také raději přivřeli obě oči) a civilní správa případné stížnosti nepoláků neřešila – měli jen to, co si zasloužili.

==========

Poměry na připojeném Těšínsku se však nelíbily ani velké části zdejších Poláků. Vedle nezaměstnanosti a vysokých cen za to mohli také úředníci, kteří přišli nejčastěji z Varšavy. Zdejší funkcionáři a politici, kteří pro návrat Těšínska k Polsku přinesli mnohem větší oběti, to těžce nesli, protože na ně zbyla jen druhořadá místa. Noví úředníci neměli k Zaolží bližší vztah, hodně z nich se sem ani nepřestěhovalo a jen dojíždělo. Na místní obyvatele se dívali s nedůvěrou a odstupem, stále někoho podezřívali z malé národní a politické loajality. Místní osvětový činitel Alojzy Kołorz to vystihl slovy: „Varšaváci si po obsazení Zaolží mysleli, že dobyli africké Kongo a chtěli Zaolží řídit jako černošskou kolonii.“

==========

Vzrůstající nespokojenost se úřady snažily ventilovat vyvoláváním protičeských nálad, protože „všechny problémy zapříčinila české krutovláda a bezohledné drancování Zaolží“.

==========

Již 3. října 1938 byl v Praze při Československé jednotě ustaven Slezský výbor pro Těšínsko, v jehož čele stanul Joža Vochala, aktivní účastník prvního odboje a národopisný pracovník. Cílem výboru bylo zakládat především na Ostravsku střediska a místní odbočky, které by pomáhaly emigrantům a vysídlencům z polského záboru. Výbor měl také posilovat naděje, že Těšínsko se brzy vrátí zpátky a snažit se o ochranu české menšiny.

==========

Názvu Slezský odboj začaly používat různé skupiny a bojůvky, které se spontánně vytvářely na schůzkách dobrovolníků hned od prvních říjnových dnů. Jak už jsme si řekli, byly reakcí na postup polských orgánů i polské většiny na odstupovaném území a cestu do nich našli také ti, kteří se nechtěli se ztrátou „českého“ Těšínska smířit a byli ochotni bojovat za jeho navrácení i se zbraní v ruce. Skupiny dobrovolníků vznikaly především na Ostravsku, kam mířila většina vysídlenců. Měli velkou podporu místního obyvatelstva a našli spojence v některých místních vojenských velitelích, kteří nesli ústup od hranic stejně těžce a byli ochotni těmto vlastencům pomáhat ukrýváním zbraní a výbušnin či přímo jejich distribucí. Jak vyplynulo z pozdějšího šetření, byli to většinou ti důstojníci, kteří se později zapojili do protinacistického odboje v rámci organizace Obrana národa – za všechny jmenujme plk. Jana Satorie, bývalého velitele 4. hraničářského pluku v Hlučíně a pplk. Edmunda Klímka, velitele praporu 8. pěší divize v Moravské Ostravě.

==========

Pomoc však poskytovali i někteří příslušníci ostravského policejního ředitelství, především Arnold Zwieb, Stanislav Kubič a Josef Videnka. Policejní rada A. Zwieb si vyměňoval informace s pracovníky německého Sicherheitsdienstu, kteří rovněž neměli zájem, aby na Poláky zabraném území byl klid a neváhali ani finančně podporovat tisk „českých“ letáků (je v nich opravdu přítomna proněmecká orientace a nechybějí ani prvky antisemitismu), pomáhat při zřizování a provozu tajných vysílaček (jedna z nich se také pojmenovala Slezský odboj) či poskytovat své agenty k vyvolávání protipolských provokací.

==========

Základ bojůvek představovali uprchlíci a vysídlenci z Těšínska, kteří často museli zanechat Polákům veškerý majetek, k nimž se přidávali muži z rozdělených a pohraničních obcí. Obvykle v noci málo početná skupinka překročila hranice a po provedení akce se rychle vrátila zpátky. Poprvé se tak stalo v noci na 11. října, kdy došlo k poškození kolejnic na trati Bohumín-Ostrava a na odbočce do bohumínských Železáren a drátoven, které měly být druhý den předány Polsku. Použití výbušnin bylo velmi odborné a když už ho neměl na svědomí armádní pyrotechnik, tak to byl někdo, komu se dostalo odborného školení a výcviku.

==========

Docházelo také ke kolportáži protipolských letáků a některé záškodnické akce působily až komicky – na počátku března 1939 byl lapen pouťový balonek nesoucí kartičku s textem vyzývajícím polské Čechy, aby neklesali na mysli, protože už brzy budou „osvobozeni až po Bílsko“ a ty, co jim ubližují, „čeká šibenice!“ Podepsán byl Slezský odboj.

==========

Celkem bylo provedeno šest desítek diverzních a bojových akcí (některé měly však spíše teroristický charakter), nejvíce v prosinci 1938, kdy jich bylo zaznamenáno 28 a téměř polovina připadla na období Vánoc a konce roku. Nejpočetnější byly útoky v Petřvaldu, Šumbarku a Šenově a jejich okolí, jedinou akci mimo zabrané území představoval granátový útok na Polský dům v Moravské Ostravě, který však dopadl neslavně, když se jeden z útočníků zranil vlastním granátem.

==========

Policejní orgány na Ostravsku sice řadu případů vyšetřovaly, ale většinou nic nezjistily, popř. zatčení byli policisty instruováni, jak mají vypovídat a případné tresty byly jen symbolické a obvykle ani nedošlo k jejich vykonání. Polská strana proti činnosti „českých teroristů“ mnohokrát protestovala a jejich akcí využívala ke zdůvodnění násilných vysídlovacích akcí – bylo vypovězeno několik stovek českých rodin, často pod záminkou, že poskytly „teroristům“ pomoc.

==========

Na Ostravsku narůstal odmítavý vztah ke všem Polákům a Němcům i dalším cizincům a ozývaly se hlasy volající po jejich vypovězení. Zdejší vojenské i civilní úřady uvažovaly o tom, že jako odvetu za vypovídání Čechů z obsazeného Těšínska vyhostí všechny polské státní příslušníky pracující především v těžkém průmyslu. Povolení k trvalému pobytu bylo nakonec zrušeno jen asi 1600 osobám, což levicový i pravicový tisk označil za „nedostatečné“. V rámci snah o „národní očistu“ však došlo i k nárůstu protižidovských nálad, výtržností a demonstrací organizovaných Gajdovými gardami.

==========

Poslední den roku 1939 se konalo v Petřvaldě společné jednání o poměrech na hranicích. Plukovník Jan Satorie s polským starostou z Frysztatu a zástupci policie a armády dohodli některá opatření, která měla incidentům zabránit, ale „slezský odboj“ to nechtěl vzít na vědomí. A tak musel zasáhnout gen. F. Hrabčík. V polovině února 1939 při návštěvě u katovického vojvody mohl slíbil, že činnost bojůvek z česko-slovenské strany ustane. Už předtím k tomu byla přijata opatření a generál ve své zprávě pro Hlavní štáb dokonce navrhl přeložit plk. J. Satorie a některé další důstojníky do vnitrozemí. Diverzní činnost z české strany opravdu ustala, poslední akce bojůvek byla zaznamenána k 10. únoru. Když 15. března obsadilo Německo zbytek českých zemí, zapojila se do protinacistického odboje i řada členů a skupin Slezského odboje.

==========

Jestliže hranice mezi Polskem a zbytkem českých zemí kromě vyhraněných nacionalistů, jimž se však na obou stranách nedostávalo sluchu, nikdo zatím nezpochybňoval, staly se novým předmětem sporu některé úseky hranic na severu Slovenska. Jednalo se především o Oravu, kde Polsko požadovalo 750 km² a Spiš (1500 km²), nově byl vznesen požadavek na úpravu hranic u Čadce (190 km²).

==========

Ani po Mnichovu se nechtělo Polsko vzdát představ o samostatném Slovensku a společné hranici s Maďarskem a jeho diplomacie začala tvrdit, že pouze vůči samostatnému státu nevznese územní požadavky. Když však se Slovensko 7. října spokojilo prozatím jen s autonomií (autonomní vládu dostala o čtyři dny později také Podkarpatská Rus), byla v Polsku rozpoutána velká tisková kampaň za navrácení „historických polských území“.

==========

Do Prahy přišla 1. listopadu z Varšavy nóta požadující odstoupení části slovenského území u Čadce a na dalších pěti místech, celkově však šlo jen asi o 200 km². Česko-slovenská vláda, která právě s napětím a obavami sledovala tzv. vídeňskou arbitráž, která měla rozhodnout o nové hranici s Maďarskem nárokujícím si oblasti na jihu Slovenska (Maďarsko nakonec získalo přes 10 tisíc km² a asi 900 tisíc obyvatel, Německo u Bratislavy 43 km² s 15 tisíci obyvateli), raději souhlasila, než aby riskovala další územní spor. To vyvolalo vlnu nesouhlasu – Slováci protestovali proti rozsahu záboru, polští nacionalisté vyčítali vládě, že „zapomněla“ na Oravu a že na Spiši požaduje „tylko kawałek“ neboli „pouze kousek“.

==========

Hraniční úpravy měla dojednat smíšená slovensko-polská komise, která se však stále nemohla dohodnout, protože každá strana měla svou mapu. Komise se také ve sporných oblastech setkala s velmi nepřátelským přijetím – probíhaly tu bouřlivé demonstrace a nakonec došlo i na útoky proti polským delegátům. Právě to se stalo 24. listopadu záminkou pro rozhodnutí sporná území obsadit jednotkami stále ještě existující samostatné operační skupiny „Śląsk“.

==========

Jednotky operační skupiny „Śląsk“ byly využity také k obsazení území přiznaných Polsku na Oravě a Spiši. Podle polské nóty z 1. listopadu měly být největší hraniční úpravy provedeny v oblasti Javoriny, kde chtělo Polsko získat vedle některých vrcholů ve Vysokých a Belanských Tatrách především obce Javorina a Podspády. I tady, ač opět Polsko překročilo původní dohodu, česko-slovenské orgány ustoupily a 26. listopadu obě obce vojsko i příslušníci Stráže obranu státu vyklidili. Přesto došlo druhý den před polednem ke krátkému boji, protože Poláci začali překračovat i nově dohodnutou demarkační čáru a snažili se zmocnit také Ždiaru vzdáleného od Podspád osm kilometrů.

==========

Už první zprávy ze zabraných obcí Javorina a Podspády oznamovaly, že místní v naprosté většině slovenské obyvatelstvo „nese velmi těžko přítomnost polských vojáků, neboť tito zacházejí s místním obyvatelstvem velmi nešetrně a rekvírují u domácích obyvatel vše, co potřebují, bez jakékoliv náhrady“.

==========

Polsko se snažilo získat území nad dohodnutý rámec také na Oravsku, kde vedle Hladovky a Suché Hory obsadilo i další území, údajně za „ústupky u Čadce“. Celkem odtrhlo od Slovenska 226 km² s nejméně 4280 obyvateli. Nevelké územní zisky byly však draze zaplaceny, protože Slovensko začalo považovat svého severního souseda za nepřítele a místo spolupráce s ním se stále víc orientovalo na Německo.

==========

Zkušenost z podzimu 1938 byla jistě i jedním z motivů účasti slovenské armády na tažení proti Polsku v září 1939, za což se dostalo Slovensku odměny: byla mu vrácena sporná část Oravy a Spiše a vedle obcí, o než přišlo na podzim 1938, získalo i další území.

==========

Je potřebné se alespoň stručně zmínit ještě o jednom vystoupení Polské armády proti Česko-Slovensku – o pomoci Maďarsku při okupaci části Podkarpatské Rusi. V říjnu a listopadu 1938 tam obě země provedly velkou diverzní operaci – na polské straně nesla krycí název „Lom“ – jejímž cílem bylo vyvolat na Rusi chaos a v konečném důsledku vést k vytvoření společné polsko-maďarské hranice. Na území Podkarpatské Rusi pronikaly po pět týdnů skupiny maďarských a polských diverzantů, které se dostávaly do střetů s česko-slovenskou armádou. Cíle bylo nakonec dosaženo jen z části – na základě Vídeňské arbitráže byla sice Maďarsku přiznána a postoupena jižní část Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a Mukačeva, ale získání autonomie povzbudilo i na „uloupeném“ území ukrajinské národní hnutí, což vyvolalo v Polsku obavy z reakce téměř pětimilionové ukrajinské menšiny žijící na jeho území.

==========

Na Zaolží padly také první výstřely druhé světové války, dokonce už 26. srpna 1939, kdy mělo dojít podle původních německých plánů k útoku na Polsko, který byl později o pár dní odložen. Rozkaz o tom se však nedostal k diverznímu oddílu Abwehru pod velením por. Albrechta Herznera a ten brzy ráno 26. srpna pronikl přes polsko-slovenskou hranici, aby se zmocnil důležitého tunelu pod Jablunkovským průsmykem a uchránil ho před možnou destrukcí. Po obsazení nádraží v Mostech u Jablunkova podal vysílačkou hlášení a dozvěděl se, že víc než vážně chybil. Pokusil se proto o rychlý návrat pomocí uneseného vlaku, jímž chtěl projet tunel, ale před vjezdem byly rozebrané koleje. Došlo k přestřelce s vojáky 21. pěší divize slovenské armády a diverzní skupina se musela rozprchnout do hor. Velitel německé 7. pěší divize se vzápětí omluvil veliteli 21. pěší divize za „svévolný postup nepříčetného důstojníka“, vůči němuž již byly „vyvozeny patřičné důsledky“.

==========

Polsko si zisku Zaolží příliš neužilo, protože již 1. září 1939 bylo při nacistickém útoku obsazeno Wehrmachtem. Polští ženisté podminovali a vyhodili do vzduchu hlavní mosty v Cieszyně, přesto do města vstoupila již večer nacistická vojska. Vojáci a příslušníci domobrany, kteří se postavili agresorovi na odpor, padli nebo byli zajati, dalším Polákům se sice podařilo uprchnout a vstoupit do Polské armády, ale i je čekal podobný osud. Na dvě stovky „cieszyńiaków“, které zajala Rudá armáda při svém postupu na západ, skončilo v zajateckých táborech u Smolenska a bylo s dalšími asi 15 tisíci polskými důstojníky povražděno na Stalinův rozkaz u Katyně, Charkova a Tveru, jiní uprchlíci se ocitli v proslulých gulazích daleko na Sibiři.

==========

Těšínsko se stalo součástí Německé říše jako okres Teschen (Těšín), do něhož byly sloučeny bývalé polské okresy Cieszyn a Frysztat a svou rozlohou byl druhým největším okresem celé Říše. Patřilo do říšské provincie Schlezien neboli Slezsko (později Horní Slezsko) a obvodu Katowic (Katovice) a nevyslyšeny zůstaly žádostí protektorátní vlády o návrat „českého“ Těšínska ani Henleinova idea jeho připojení k Sudetské župě.

==========

Nacistické orgány zvolily k Těšínsku jinou podobu politiky než k jiným okupovaným územím. Polský majetek byl sice konfiskován včetně řemeslnických provozoven, do nichž stejně jako na rolnické usedlosti přicházeli němečtí přesídlenci, došlo také k tvrdé germanizaci, ale současně byl vůči zdejšímu regionu prováděn jiný postup – vycházel z velkého strategického a ekonomického významu Tešínska a potřeby, aby zde byl klid a pracovalo se.

==========

Při policejní registraci obyvatelstva v prosinci 1939 byla zavedena „šlonzácká národnost“, k níž se přihlásila většina obyvatel okresu Teschen: z 285 tisíc to bylo přes 126 tisíc. Polskou národnost zvolilo necelých 67 tisíc obyvatel a českou 47 tisíc.

==========

Šlonzáci byli později zapisováni do tzv. volkslistů, úředních seznamů občanů německé národnosti na územích včleněných do Říše. Stali se z nich tak úředně (a nezřídka i proti jejich vůli) Němci ve čtyřech kategoriích s odstupňovanými právy i povinnostmi včetně povinné vojenské služby v nacistické armádě. Odmítnout nešlo, kdo to udělal, tomu hrozilo vězení, vysídlení či koncentrační tábor.

==========

Češi a Poláci byli vystaveni tvrdé diskriminaci, Poláci na tom byli mnohem hůř. Přišli o veškerý majetek, dostávali nižší příděly potravin, museli odvádět zvláštní daň, měli povinnost nucených prací v Říši a podléhali zostřenému trestnímu právu.

==========

Poláci neměli žádná národní práva, organizace či spolky stejně jako místní Češi, ale ti většinou alespoň nepřišli o své majetky. Počítalo se však s tím, že v blízké budoucnosti budou spolu s Poláky následovat místní Židy: budou až na výjimky vysídleni nebo skončí v likvidačních táborech.

==========

Odboj proti nacismu tu od počátku patřil k velmi aktivním a z hlediska počtu obětí perzekuce se region zařadil k těm nejvíce postiženým. Promítalo se do něj výrazně národnostní hledisko – zatímco český odboj sledoval ve shodě s vedením a koncepcí zahraničního odboje cíl obnovy předmnichovského Československa, tj. včetně Zaolží, polský vycházel z toho, že celé Těšínsko bude po válce opět polské, protože jeho cílem byl stav k 1. září 1939.

==========

Tato rozdílnost výrazně limitovala možnosti jejich spolupráce zejména v závěrečném období druhé světové války, stejně jako už v roce 1943 zapříčinila krach koncepce československo-polské konfederace.

==========

Prim hrál jednoznačně polský odboj, velmi silný a složitě strukturovaný. Z počátku vznikaly odbojové organizace přímo na Těšínsku. Některé byly napojeny na ilegální vedení politických stran, především Polské socialistické strany a Lidové strany. Na ně se přímo nebo nepřímo napojovaly organizace jako byla Polska Obrona Obywatelska (Polská občanská obrana), která prováděla drobné sabotáže a shromažďovala zbraně. Další druh představovala Tajna Organizacja Wojskowa (Tajná vojenská organizace), založená v listopadu 1939 v okupovaném Cieszyně a sdružující především důstojníky (obdoba naší Obrany národa) či Organizacja Orla Bialego (Organizace Bílého Orla). Velmi brzy se však místní odboj začal stávat součástí celkového polského hnutí odporu, které si jednak podřizovalo již existující složky, jednak tu vytvářelo vlastní odnože. Služba Zwycięstwu Polski (Služba [pro] vítězství Polska), Związek Walki Zbrojnej (Svaz ozbrojeného boje), z něhož se později stala známá Armija Krajowa (Zemská armáda), Bataliony Chlopske (Rolnické prapory) i další se připravovaly na ozbrojené povstání, které mělo vypuknout s pomocí západních mocností.

==========

Nacisté zasadili polskému odboji velmi těžké rány a v závěrečném období většinu organizací rozbili. Na osudu odboje se také výrazně podepsaly spory či přímo nepřátelství mezi prozápadní a silně antisovětskou polskou reprezentací v Londýně a tzv. lublinskou vládou ustavenou v osvobozené části Polska pod sovětskou patronací.

==========

Český odboj na Těšínsku nedokázal vybudovat žádnou organizační základnu a omezoval se většinou jen na kontakty s odbojovými organizacemi v okupované vlasti. Jeho hlavní činností bylo dlouho zajišťování ilegálních přechodů hranic, na němž spolupracovaly organizace vytvářené hlavně vojáky a Sokoly se železničáři.

==========

Čím více se blížil konec války, tím více ožívaly i úvahy o tom, jak bude vypadat nové územní uspořádání středu a východu Evropy. Pro československo-polské vztahy začal opět nabývat na důležitosti problém Těšínska, v němž obě zahraniční politické reprezentace nemohly najít společnou řeč. Těšínská otázka se však výrazně promítala také do vojenské oblasti od roku 1942, kdy se začaly spojenecké zajatecké tábory zaplňovat zajatými německými vojáky. Byla mezi nimi rovněž řada zajatců pocházejících z „českého“ Těšínska (polského Zaolží), na které si činily nárok československé i polské vojenské orgány, protože tito vojáci představovali významný zdroj pro doplňování zahraničních jednotek obou zemí na západní frontě. Z počátku byli úspěšnější Poláci, kteří zajatce z Těšínska zařazovali do svých jednotek bez ohledu na jejich národnost i přání. Těm, kteří projevili přání bojovat v československém vojsku, tvrdili, že nic takového neexistuje a dodávali, že Těšínsko bude po skončení války stejně opět patřit celé Polsku, jak už rozhodli Spojenci.

==========

Proběhla řada často velmi vzrušených jednání mezi československými a polskými diplomaty i vojáky, která rozhodně neprospívala vzájemné spolupráci a důvěře a toto ovzduší se přeneslo i do poválečné doby.

==========

K velkým sporům došlo v posledních týdnech války a prvních týdnech míru v Itálii mezi zdejší československou vojenskou misí a velením 2. polského sboru gen. Władyslawa Anderse, které odmítalo propustit ze svých služeb vojáky hlásící se k české národnosti.

==========

Gen. Anders, který podle svých slov považoval Čechy i Slováky za „židovské Quislinky prvého řadu“, se také snažil získat do svého sboru některé příslušníky vládního vojska a slovenské armády, kteří byli do Itálie posláni na sklonku války, což vyvolalo další zlou krev.

==========

Československá strana měla v rukou dva velké trumfy: slib velmocí, že Československo bude obnoveno v předmnichovských hranicích a závazek Prozatímní (tzv. lublinské) vlády, že otázka Těšínska bude vyřešena „v přátelském duchu“

==========

„Dne 21. června 1945 soustředilo se jádro bojových prostředků 6. sboru v prostoru Příbor – Frýdek – Frýdland. Velitelství VI. sboru (velitel sboru s užším štábem) se přemístilo na předsunuté S. V. (stanoviště velitele – dopl. aut.) do Moravské Ostravy. K těmto opatřením vedly bezpečnostní důvody a to zamezit obsazení Těšínska východním naším sousedem, kde byly politické poměry dosud neuspořádány.

==========

Zápis v kronice 6. armádního sboru je krátký a ne zcela přesný, protože nezaznamenává to, co se stalo před 21. červnem a pochopitelně v něm absentují i události po polovině července, kdy krize v politických vztazích mezi Polskou a Československou republikou, která měla i své vojenské konsekvence, pokračovala dál. Oba státy byly už potřetí ve své krátké historii připraveny řešit své spory o území bývalého Těšínského knížectví pomocí násilí či přesněji vojenskými prostředky. A opět stačilo opravdu jen málo, aby politický problém přerostl ve skutečný ozbrojený konflikt, který mohl mít v Evropě v prvních týdnech po skončení druhé světové války opravdu netušené následky.

==========

Problém byl v tom, že v národních výborech (ale i v závodních radách, milicích a některých společenských organizacích) měli výraznou převahu Poláci včetně těch, kteří se na Těšínsko přistěhovali mezi říjnem 1938 a zářím 1939. Rovněž velmi aktivní organizace KSČ tu byla povětšinou tvořena Poláky. Příčinu už známe: několik desítek tisíc Čechů – odhady se pohybují mezi 30 a 60 tisíci – uprchlo, odešlo po ztrátě zaměstnání nebo bylo vypovězeno v době polského záboru, a v květnu 1945 proto byly některé obce ryze polské, popřípadě v nich Češi představovali nepodstatnou menšinu.

==========

Přitom právě národní výbory zastupovaly a symbolizovaly československou svrchovanost nad znovu získaným Zaolžím a už od prvních dnů svobody se potýkaly s pokusy některých polských ozbrojených skupin získat kontrolu nad částmi Těšínska. Již 3. května se polské milice z Cieszyna snažily obsadit poštu a hlavní nádraží v Českém Těšíně a zabránil jim v tom jen rázný zásah kpt. Bolojana a jeho vojáků.

==========

Ne vždy si však československé orgány počínaly takticky. Například spontánně se vytvářející polskou administrativu v Českém Těšíně okamžitě rozehnaly a už 12. května nařídil Okresní národní výbor v Českém Těšíně pořídit soupisy Poláků, kteří přišli na „české“ Těšínsko po jeho obsazení polským vojskem v říjnu 1938, aby o dva týdny později vydal nařízení pro místní národní výbory přikazující vyzvat všechny „okupanty“ k opuštění Těšínska do osmi dnů.

==========

Dokonce byly ze strany československých úřadů šířeny zprávy, že Polsko za svoje „protisovětské postoje“ bude po deset let sovětským protektorátem, a proto bude pro těšínské Poláky lepší přihlásit se k české národnosti než riskovat odsun za hranici.

==========

Velkým problémem se stali čeští repatrianti vracející se do svých domovů. Poláci je považovali za připomínku toho, co se stalo a v čem neměli tak úplně čisté svědomí, navrátilci se zase setkávali s těmi, kteří je vyháněli nebo tomu jen mlčky přihlíželi. Návrat domů jim „okořeňovaly“ i národní výbory a závodní rady složené výhradně nebo většinou z Poláků, když jim nechtěly vrátit jejich původní domy a byty nebo pracovní místa. Repatrianti také nejvíce bránili tomu, aby se polské menšině přiznávala jakákoliv práva; odvolávali se na vlastní zkušenost z třicátých let, kdy ústupky nakonec vedly ke kapitulaci.

==========

Všechny volkslistáře čekalo rehabilitační řízení, v němž museli prokázat svou činnost za války a pro ty, co byli ochotni optovat k české národnosti, bylo přece jen mírnější a hlavně rychlejší – kdo nebyl rehabilitován, měl problémy se sháněním zaměstnání, vystavením živnostenského listu, přiznání důchodu apod., hrozil mu také odsun do Německa.

==========

Polské obyvatelstvo nepochybovalo o tom, že Zaolží zase brzy bude polské, ať už po dobrém, nebo zlém, česká menšina se cítila diskriminována a požadovala, aby se Těšínsko změnilo v „ryze českou oblast“.

==========

Když se objevily první protesty polské vlády proti údajné perzekuci Poláků na Těšínsku, všechno nasvědčovalo tomu, že vše se pomalu ale jistě vrací do „starých kolejí“.

==========

Dne 21. května si poprvé polská strana oficiálně stěžovala na Československo u sovětské diplomacie.

==========

Následovaly další stížnosti a nakonec 6. června nóta polské vlády požadující vytvoření mezistátní komise pro těšínskou otázku, která by rozhodla o osudu sporného území. Z Prahy přišla zamítavá odpověď – Těšínsko není z pohledu československé vlády žádný problém, tím méně pak mezinárodní. V té době však již byly v proudu přípravy na vojenskou akci k zajištění hranice s Polskem.

==========

S blížícím se koncem války se však začaly objevovat i úvahy o tom, zda by Československo patřící mezi státy vítězné spojenecké koalice nemělo využít vhodné situace k rozšíření svého teritoria. Prezident E. Beneš to vyjádřil slovy: „Máme bezpodmínečně požadovat všude staré hranice? Co kdybychom mohli dosáhnout určitých korektur, nám prospěšných?“

==========

V počátečních fázích války prezident dokonce uvažoval o tzv. malém Československu, které by se zbavilo některých oblastí obývaných menšinami, především V počátečních fázích války prezident dokonce uvažoval o tzv. malém Československu, které by se zbavilo některých oblastí obývaných menšinami, především Sudet a vysloužil si za to nejen od domácího odboje silnou kritiku. Přes úvahy o rozptýlení německé menšiny či samosprávných sudetských župách došel E. Beneš k závěru, který vždy a nekompromisně prosazoval domácí odboj. Československo bude obnoveno v původních hranicích a německá menšina odsunuta. Stejný byl vývoj pohledů na Slovensko (s možností přenechat Maďarsku jižní část ztracenou při Vídeňské arbitráži) a Těšínsko – tady se zvažovala možnost postoupit Polsku část obývanou Poláky (především okres Fryštát). Postupně však vykrystalizoval závěr, že žádné územní ústupky se ani tady činit nebudou.

==========

Ke konci války se však zrodila také idea velkého Československa. Úpravy hranic v jeho prospěch byly považovány a označovány za akt historické spravedlnosti, výraz povinnosti starat se o krajany žijící v pohraničních oblastech i za důležitý hospodářský a vojenský zájem. „Narovnání“ hranic například v Kladsku či Žitavě by opravdu zlepšilo obranyschopnost republiky. Ihned po osvobození se s návrhy na rozšíření československého území doslova roztrhl pytel a zejména Kancelář prezidenta republiky byla zavalena dopisy a mapami od spolků a sdružení (to nejaktivnější se pojmenovalo Sdružení za spravedlivé hranice) i jednotlivců. Všichni připomínali jedinečnost situace i možností, které se nabízejí. To „největší Československo“ mělo mít východní hranici na Odře, na severu na Labi a Sprévě (mělo získat i Hamburk), na jihu ziskem části Rakouska získat koridor až do Jugoslávie a přístup k moři. Nechyběly ani požadavky obnovit území České koruny či požadovat Lichtenštejnsko.

==========

Ale nakonec nejen Československo narazilo na neochotu především Sovětského svazu k dalším hraničním změnám v jeho „sféře vlivu“ vyjma posunutí hranic Polska směrem na západ, které by ohrozily sovětskou okupační zónu v Německu nebo by šly na vrub spojeneckých zemí. Projevilo se to i v československo-polských sporech nejen o Těšínsko, ale také o Kladsko a další území. Proto se nakonec jediným územním ziskem Československa po druhé světové válce stalo posílení tzv. bratislavského předmostí o tři vesnice při Dunaji patřící dříve Maďarsku, jinak došlo všude k obnovení předmnichovských hranic s výjimkou Podkarpatské Rusi, které se nová republika musela vzdát ve prospěch Sovětského svazu.

==========

Druhý červnový den roku 1945 vydal náčelník Hlavního štábu československé branné moci (jak byla dobově označována armáda) div. gen. Bohumil Boček dva rozkazy. První podřizoval 1. československou samostatnou tankovou brigádu veliteli 3. vojenské oblasti v Brně brig. gen. Zdeňku Novákovi a určoval její přesun do prostoru Moravské Ostravy, kde měly být jednotky brigády soustředěny do 10. června. Úkolem svazku bylo zajistit československo-polskou hranici v úseku od Vrbna pod Pradědem po Jablunkov, zabezpečit v tomto úseku klid a pořádek, zbavit ho živlů nepřátelských Československu a zajistit vojenský majetek a materiál zanechaný nepřítelem i majetek státu.

==========

Druhý rozkaz byl „osobní a tajnou instrukcí pro velitele oblasti Brno“ a stanovil přípravy k „vojenské úpravě státních hranic na severu země Moravsko-slezské v prostorech, kde výběžky německého území zmenšují hloubku obranného prostoru“. Účelem zamýšlené operace bylo obsazení prostoru Hlubčice (Głubczyce, něm. Leobschütz) – Kožlí (Koźle, německy Cosel) – Ratiboř (Racibórz, Ratibor) s cílem zajistit obranu prostoru tzv. Moravské brány a obsazení železničního uzlu Hlucholazy (Głuchołazy, Ziegelhals), aby železniční trať z Jeseníku do Albrechtic neprocházela přes německé (teď už ale vlastně polské) území.

==========

V dopoledních hodinách vydal velitel brigády pplk. Vladimír Janko operační rozkaz č. 38 nařizující obsadit prostor Kudawa (německy Rudeswald) – Zabełków (Annaberg). Předtím vyslal několik důstojníků do Ratiboře za posádkovým velitelem Rudé armády pplk. Nedorezovem se žádostí o upřesnění nové hranice s bývalým německým územím, které obsazuje Polská armáda. Protože podplukovník netušil, o co ve skutečnosti jde, souhlasil s navrženou hranicí na linii Kudawa – Tunskirch – Píšť, a tak vlastně vydal část polského území.

==========

Českoslovenští vojáci nejprve odstranili na přechodu v Chalupkách polské vlajky a emblémy a vyzvali všechny polské úředníky a funkcionáře i železničáře na nádraží, aby do dvou hodin odešli za Odru – s vojáky přijeli i čeští železničáři, kteří začali nádraží přebírat. Poté dvě čety samopalníků a tanková četa s praporem pěchoty pěšího pluku z Koblova obsadily 14 obcí ležících na původním německém území, které byly dány do polské správy. Vojáci se chovali k místnímu obyvatelstvu nechápajícímu, co se děje, až na výjimky vcelku slušně, docházelo však i k menším excesům, jako například v Kudawě, kde pětadvacet mužů v československých uniformách okradlo obyvatele.

==========

Pro úplnost dodejme, že také v Kladsku postoupily československé vojenské jednotky na dvou místech do hloubky 10 – 12 kilometrů a obsadily dva důležité železniční uzly Lewin Kłodski (Levín) a Międzylesie (Mezilesí).

==========

Vše nasvědčuje tomu, že akce na Ratibořsku a v Kladsku byly jakýmsi průzkumem bojem – měly ukázat jak reakci polské strany na obsazení bývalého německého území, o které měly zájem oba státy, ale jež bylo přiřčeno Polsku, tak ohlas v zahraničí.

==========

Dne 12. června zaslala polská vláda do Prahy ostrý protest s požadavkem okamžitého stažení jednotek, které pronikly na polské území. Současně vydal maršál M. Žymierski další dva operační rozkazy (č. 00333 a 00334): posílený tankový sbor měl obsadit oblast Prudnik (Neustadt) – Cieszyn, jednotky vyčleněné z 10. pěší divize 2. polské armády státní hranici od Prudniku po Nysu. Velitelé obou svazků měli vejít ve styk s veliteli československých jednotek, které pronikly na polské území a vyzvat je ultimativně k odchodu za hranici z roku 1937 do půlnoci 15. června.

==========

Za hranici z roku 1937 měly být odsunuty z dočasně obsazeného území také všechny osoby nemající polské občanství nebo národnost.

==========

Dodejme, že československá vojenská rozvědka o pohybech polských vojsk dobře věděla od svých informátorů z Polska včetně toho, že vojáci jsou „oděni většinou ruskými uniformami s polskými čepicemi. Mluvili mezi sebou ukrajinsky.“

==========

Na obou stranách hranice se začala vytvářet poměrně silná uskupení sil nejen na severu, ale také na Těšínsku – dalo se předpokládat, že právě tady by mohlo dojít k hlavnímu střetnutí.

==========

Sestava polských jednotek naznačovala, že hlavní důraz připravované operace je položen nikoliv na Ratibořsko či Kladsko, ale na Těšínsko a silná záloha dvou tankových brigád může být využita k nečekanému útoku právě zde – v okolí Fryštátu k tomu byl nejvhodnější terén. Jména velitelů polských jednotek, které československá strana znala, prozrazovala, že tankovým sborům velí zkušení velitelé, jež prošli službou v Rudé armádě.

==========

Hlavní štáb po vyhodnocení zpráv o koncentraci polských vojsk rozhodl 13. června, aby 1. československá samostatná tanková brigáda zaujala sestavu pro zajištění pohraničního území.

==========

Přesuny vojsk probíhaly v době horečné diplomatické aktivity. Dne 13. června zaslala polská vláda do Prahy další nótu formulovanou ultimativně: pokud se československé jednotky z Racibórzka a Kłodzka okamžitě nestáhnou, budou z polské strany přijaty zásadní kroky v oblasti Těšínska.

==========

Na zasedání 15. června vláda zmocnila svého předsedu Zdeňka Fierlingra, aby okamžitě podnikl nezbytné kroky a především, aby „vůči sovětským a polským vojenským orgánům prohlásil, že vláda o věci (obsazení polského území – dopl. aut.) nic neví, že svémocný zákrok odsuzuje a že odpovědné činitele potrestá“.

==========

Nepříjemnou situaci nakonec vyřešili sami vojáci – 14. června se u velitele 4. ukrajinského frontu generála Andreje Ivanoviče Jeremenka a člena Vojenské rady frontu gen. Lva Zacharoviče Mechlise (dobrého přítele Stalina) sešli zástupci Polské a československé armády gen. Stanisław Popławski a plk. V. Janko. Muselo pro něj být hodně nepříjemné a trapné vymlouvat se na to, že obsazené území nepovažoval za polské, ale německé. Generál Mechlis mu odpověděl, že obsazením a správou tohoto území pověřil Polskou armádu sám „velký Stalin“. Československé jednotky se musely okamžitě stáhnout za hranici (poslední vojáci přešli hranici v 18 hodin 15. června), ale hned druhý den pronikl na kladské území československý obrněný vlak a zůstal tam čtyři dny. Odjel opět až na zásah orgánů Rudé armády.

==========

Polsko bylo rozhodnuto „ratibořský“ a „kladský incident“ využít maximálně ve svůj prospěch a změnit je v mezinárodní spor, v jehož rámci bude řešena i otázka Těšínska.

==========

Dne 14. června 1945 odjela do Moskvy Prozatímní polská vláda a hned druhý den maršál M. Žymierski, zastupující premiéra i ministra zahraničních věcí, předal československému velvyslanci ve Varšavě Josefu Hejretovi nótu, která byla spíše ultimátem formulovaném v nezvykle ostrém tónu.

==========

Polský ministr národní obrany nemluvil do větru, protože 15. června ještě před odevzdáním nóty vydal rozkaz č. 0376 přikazující přesunout ihned 1. stíhací letecký pluk do oblasti Gliwic, podřídit ho veliteli 1. tankového sboru z důvodů „možných bojových akcí“ a redislokovat 10. pěší pluk ze svazku 4. pěší divize z oblasti od Krakova k Cieszynu.

==========

Nezapomnělo se ani na propagandistické zajištění akce. Slezsko-dąbrowský vojvoda div. gen. Aleksander Zawadski zajistil letáky, které měly být shozeny ráno 18. června. Obracely se na československé vojáky i občany s výzvou, aby nekladli postupujícím vojskům odpor. U polských vojáků neměla být probouzena nenávist k Čechům, ale přesvědčení, že „jdou na pomoc dvěma stům tisícům svých krajanů v Zaolží“.

==========

Těžko říci, zda maršál M. Žymierski postupoval při zaslání nóty a vydávání rozkazů podle pokynů polské vlády, která chtěla při jednáních v Moskvě operovat vyhrocenou situací, což se zdá nejpravděpodobnější, nebo šlo o projev osobních ambicí polského ministra národní obrany, či zda jako dlouholetý sovětský agent nejednal z příkazu Stalina, který chtěl obě strany pro SSSR velmi nepříjemného sporu dostat do situace, kdy budou muset přijmout jeho rozhodnutí. Ale v polovině června 1945 se situace na Těšínsku opravdu nebezpečně vyhrotila, oba státy přesunovaly k hranicím vojenské jednotky a přijímaly opatření pro případ ozbrojeného konfliktu.

==========

Československá vláda dostala polské ultimátum 15. června a odpověděla na něj o dva dny později, kdy vyjádřila podiv nad ultimativním charakterem depeše a odmítla vytvářet jakoukoliv komisi a především vůbec vést diskuze o hraničních úpravách na Těšínsku. Přiznávala „určité problémy“ zdejších Poláků, které je však možno vyřešit stejně jako tomu bude na územích předaných Polskem Sovětskému svazu. Neopomněla naznačit, že i Československo může požadovat korekce hranic s bývalým východním Slezskem. Ony dva dny 15. a 16. června však v jednotkách československé armády na Těšínsku a severu Moravy nebyla přijata žádná opatření vyvažující polské vojenské přípravy, přestože armádní rozvědka o nich měla poměrně přesné zprávy.

==========

Ve stejný den, tedy 17. června, přesunul velitel 1. československé samostatné tankové brigády 1. tankový prapor z Frývaldova (Jeseníku) do Dobré u Frýdku a 3. prapor z Bruntálu do Orlové, aby posílil obranu Těšínska. Tam přijel odpoledne také plk. gšt. Kukla jako zmocněnec Hlavního štábu – jeho posláním bylo zjistit situaci a zúčastnit se večerního jednání (protáhlo se dlouho do noci) zástupců československé a Polské armády za přítomnosti důstojníků Rudé armády. Jednání napjatou situaci nevyřešilo, přispělo však k objasnění stanovisek obou stran a pravděpodobně umožnilo představitelům Rudé armády hlouběji pochopit podstatu sporu i záměry jeho aktérů. Jestliže plk. gšt. Kukla prohlásil, že Československo nehodlá obsadit žádnou část polského Těšínska a vojenská opatření přijímá jen jako odpověď na polské kroky, druhá strana projevila naprostou neústupnost a potvrdila připravenost zahájit bojové akce.

==========

Jestliže československá strana na večerním a nočním jednání 17. června potvrdila ochotu projevit maximální zdrženlivost (o připravenosti vyklidit sporné území v případě polského útoku se samozřejmě nezmínila), polští zástupci trvali na svém a nebyli ochotni ustoupit ani o příslovečnou píď. Nebylo proto asi náhodné, že sovětské jednotky od 18. června se zejména na polské straně staly jakýmsi „nárazníkem“ oddělujícím československé a polské útvary. S jistou nadsázkou lze snad dokonce říci, že kdyby nebylo této „pojistky“, obě armády by se do sebe dříve nebo později pustily.

==========

Na Těšínsku stoupalo napětí a nejistota, které byly vydatně přiživovány z Polska. Už 15. června se v obou okresech objevily letáky vytištěné vojvodskou tiskárnou v Katowicích s výzvami pro Poláky žijící v Československu, aby neustávali ve svém spravedlivém boji a slibem, že již brzy budou osvobozeni.

==========

Propagandu zesílil rovněž katovický rozhlas – v jeho relacích určených pro Zaolží se tvrdilo, že existuje jen jediné Slezsko, a to polské, do kterého patří Racibórz, Karwina, Orlowa, Bogumin, Opawa, Cieszyn i Jablunków.

==========

Hodinu po půlnoci 18. června byl předseda československé vlády Z. Fierlinger vzbuzen, protože s ním chtěl nutně mluvit sovětský velvyslanec v Praze V. A. Zorin. Přinášel zprávy z Moskvy, kde polská delegace při jednání se sovětským vedením tvrdošíjně stála na požadavku vyjádřeném v ultimátu maršála M. Žymierského. Nakonec ale – prý po velkém přemlouvání – souhlasila s tím, že zatím nepodnikne žádné kroky, které by mohly vést ke krveprolití. Bylo by vhodné, kdyby československá vláda vyslala ihned do Moskvy svou delegaci k rozhovorům s Poláky, na nichž by mohl být nepříjemný problém vyřešen.

==========

Vláda se shodla, že jakákoliv jednání o hraničních otázkách na Těšínsku její zástupci odmítnou a rozhodla nabídnout SSSR odstoupení Zakarpatské Rusi, což by mohlo získat pro československou delegaci výhodnější pozici při jednání.

==========

Zesílený kryt hranice útvary a jednotkami tankového sboru i 10. pěší divize zůstal v platnosti, ale polské jednotky se měly zdržet všech konfliktů a pokusů o překročení hranice. Rozkaz byl vydán na pokyn polských představitelů jednajících v Moskvě – když totiž 17. června oznámili J. V. Stalinovi a V. M. Molotovovi, že Polsko je rozhodnuto Těšínsko obsadit, rozhodli se sovětští představitelé všemi způsoby zabránit otevřenému vojenskému konfliktu svých spojenců. Patrně zatím nevěděli, jak složitý spor vyřešit, mohl se však stát nebezpečným precedentem, vždyť hrozilo vypuknutí podobných problémů mezi Maďarskem a Rumunskem či Rumunskem a Bulharskem, proto potřebovali získat čas. Z tohoto důvodu byl vzbuzen Z. Fierlinger, ale ještě o hodinu dříve dostal velitel 1. tankového sboru gen. J. Kimbar rozkaz náčelníka štábu 4. ukrajinského frontu gen. L. M. Sandalova zakazující na základě rozhodnutí Vrchního velení Rudé armády polským jednotkám jakékoliv aktivní akce směřující k překročení československé hranice.

==========

Připomeňme si, že v té době již všechny polské jednotky zaujímaly východiště k útoku, k němuž mělo dojít ráno 18. června. Situace byla tak vážná, že v ranních hodinách toho dne se ve Slezsku objevil polský ministr národní obrany, aby z svou autoritou zabránil možným komplikacím a po seznámení se situací vydal operační rozkaz č. 00338, jímž jen de facto potvrdil platnost rozkazu gen. Sandalova.

==========

Pokud se po vojenské stránce situace 18. června relativně zklidnila, potom polské civilní provokace pokračovaly. Do Českého Těšína přijelo odpoledne z Polska v doprovodu několika ozbrojených polských důstojníků pět nákladních automobilů s nápisy „Czerwony Krzyż Polski“ a „Pomoc Czerwonego Krzyża Polski dla Zaolzia“. Provokační akce byla předem připravena, protože na náměstí již čekal dav polských žen, kterým začaly být z automobilů rozdělovány mouka, cukr, masové konzervy, mýdlo, cukrovinky i další potraviny a věci. Ozývaly se výkřiky „Tyłko dla czystych Polaków!“, což vyvolalo vlnu nesouhlasu mezi místními Čechy. Nakonec zasáhla Národní bezpečnost, která všech 32 členů Polského Červeného kříže i polské důstojníky zadržela. Incident, který hrozil přerůst v otevřené střetnutí, byl nakonec urovnán prostřednictvím sovětských velitelů Českého Těšína a Cieszyna.

==========

Potravinová pomoc byla opravdu jen provokací, Poláci v Československu si žili mnohem lépe než jejich krajané ve vlasti, kde byl nedostatek všeho včetně základních potravin, což ale nebylo v zemi tak poznamenané válkou nic divného.

==========

Politické napětí na Těšínsku zvyšovalo vysílání katovického rozhlasu líčící v hrůzných barvách údajné masové pronásledování Poláků v Zaolží, vyloučit nešlo ani aktivizaci činnosti ilegálních polských skupin a bojůvek (i když k žádné akci nedošlo, podařilo se zajistit u polského agitátora v Dolních Marklovicích u Karviné stojícího v čele pětičlenné skupiny pušku a pistoli s větším množstvím nábojů a 25 kg dynamitu, které přinesl z Polska), kolovaly také tzv. zaručené zprávy o tom, že Polská armáda co nevidět překročí hranice a „osvobodí úpějící Těšínsko“

==========

Ani Hlavní štáb v Praze nemohl vyloučit možnost, že polská strana se pokusí využít převahy sil i prostředků k obsazení Těšínska ještě před jednáním mezi vládními delegacemi v Moskvě nebo v jeho průběhu pro vylepšení své pozice při rozhovorech. Československá vojenská rozvědka měla navíc díky svým informátorům o pohybech a koncentraci polských vojsk poměrně přesné zprávy. Například 20. června byl zjištěn příjezd tankové brigády do Cieszyna „pod vedením sovětského podplukovníka. Řidiči a velitelé tanků jsou vesměs sovětští příslušníci – mají být v nejbližší době vystřídáni polskými tankisty“.

==========

Po setmění 21. června obsadily jednotky tankové brigády obranné postavení na čáře nádraží Bohumín – Doubrava – nádraží Karviná – Horní Těrlicko – Horní Tošanovice – Komorní Lhotka. Čára obrany pokračovala dál horským terénem Moravskoslezských Beskyd, kde byly přehrazeny pouze komunikace mezi Malým Polomem a kótou 1008 m. n. m., tj. zhruba od Morávky po dnešní česko-slovenské hranice. Při pohledu na mapu zjistíme, že z taktického hlediska došlo k podstatnému zhuštění a prohloubení obranné sestavy československých vojsk mezi Opavou a Malým Polomem a že v případě polského útoku měly být nepříteli dočasně – do protiútoku záloh a posil – vydány Český Těšín, Třinec, Bystřice, Jablunkov i další místa. Těžiště obrany bylo ve směrech Bohumín – Přívoz, Fryštát (Karviná) – Orlová – Ostrava a Český Těšín – Frýdek-Místek. Veškeré palebné prostředky jednotek byly umístěny v prvním sledu jako protitankové a vojska se v postavení zakopala. Palba měla být zahájena ve chvíli, kdy polské jednotky překročí státní hranici.

==========

Noc ze čtvrtka 21. na pátek 22. června byla prvním uzlovým bodem nové těšínské krize, protože československé velení předpokládalo, že ráno začne polský útok – dříve, než v Moskvě bude zahájeno jednání zástupců obou vlád.

==========

Československá strana měla i nadále poměrně podrobné informace o polských jednotkách připravených k útoku. Znala sídlo velitelství 1. tankového sboru v Rybniku, věděla o tom, že tankovým brigádám velí sovětští důstojníci, utajen jí nezůstal ani počet vojáků polského 10. pěšího pluku (2400 mužů + 28 tanků), znala i jméno jejího velitele a složení mužstva z Ukrajinců, Poznaňců a Poláků z východního Pruska či totožnost generála jako vojenského velitele v Raciborzi. Zajímavý a výmluvný je telegram o důvěrném sdělení důstojníka NKVD přednostovi 2. (zpravodajského) oddělení tankové brigády z 23. června, že „NKVD zatklo polského divizního generála Zawadskiho v Katovicích, který dne 19. t. m. vydal rozkaz k překročení čs. hranic, protože polská vláda prohlásila, že rozkaz k tomu nedala, že gen. Zawadski tak učinil o vlastní újmě. Při prohlídce, kterou provedlo NKVD u div. Zawadskiho, byla nalezena kopie tohoto rozkazu“. Snad tomu tak opravdu bylo, možná šlo jen o účelovou dezinformaci sovětské strany.

==========

V Moskvě krátce po poledni začalo v budově polského velvyslanectví první jednání československé a polské delegace. Ještě předtím se ministerský předseda Z. Fierlinger krátce sešel s Bolesławem Bierutem, předsedou Krajowej Rady Narodowej (Zemské národní rady) a sovětským ministrem zahraniční V. M. Molotovem. Po vyslechnutí ostrých výtek za „nepřátelský vztah k Němcům, Maďarům a Polákům“ Molotovovi řekl, že za základ nadcházejícího jednání považuje předmnichovské hranice Československa, což už sdělil Bierutovi. Pak prohlásil: „Je věcí Poláků a nás, abychom se nějak dohodli. Když se nedomluvíme, bude muset rozhodnout mírová konference, která vyřeší všechny otázky týkající se německého území.“ Dobře věděl, že právě to nechce Moskva dopustit.

==========

Jednání trvalo dvě hodiny a skončilo jediným výsledkem – obě delegace se znovu sejdou 25. června na československém velvyslanectví. Schůzka byla poznamenána tím, že se konala druhý den po vynesení tvrdých rozsudků nad 16 představiteli polského podzemí v Moskvě, které ukázaly, jak bezohledně se umí SSSR vypořádat s těmi, kteří ho nehodlají poslouchat .

==========

Nazítří, tj. v sobotu 23. června, se sešli H. Ripka, Z. Nejedlý a V. Clementis s A. J. Vyšinským, aby ho informovali o jednání s Poláky, projednali své územní požadavky na bývalá německá území a především mu sdělili, že československá vláda je rozhodnuta postoupit Sovětskému svazu Zakarpatskou Ukrajinu, což Vyšinského velmi potěšilo. Vysvětlil, že Československo a Polsko si musí vyřešit své vztahy samy – „bude to test zralosti Čechů a Poláků“, prohlásil sovětský diplomat – a sovětská strana nechce do celé záležitosti vstupovat. A pokud jde o korekce německých hranic, musí SSSR brát do úvahy názory Britů a Američanů a o těchto záležitostech rozhodne až mírová konference. Pro přítomné to byla studená sprcha, vždyť přivezli a podali Zakarpatskou Ukrajinu „na talíři“ a ničeho se jim za to nedostalo. Jistě se v duchu ptali, zda nevynesli svůj hlavní trumf příliš brzy.

==========

Rychle se zlepšovalo materiálně technické zabezpečení jednotek zaujímajících bojovou sestavu. Většinou sovětskou výzbrojí byla vybavena 3. pěší divize doplněná na plné stavy, zásobování proviantem probíhalo převážně z místních zdrojů, jednak ze skladů 3. vojenské oblasti v Olomouci a Prostějově pomocí nákladních vozů připojovaných k osobním vlakům. To umožnilo zlepšit zásobování obyvatel. Morální stav československých jednotek byl na velmi vysoké úrovni a velitelé i mužstvo byli odhodláni bojovat.

==========

Na druhé straně hranice pokračovalo soustřeďování polských vojsk v příhraničním pásmu. Do Cieszyna vedle 1. tankového sboru přišel 24. června 10. pěší pluk T. Kosciuzska a jeho přivítání se změnilo v mohutnou protičeskoslovenskou demonstraci.

==========

Od 20. června zesílila také polská propaganda vedená především katovickým rozhlasem, v jehož vysílání bylo líčeno údajné masové pronásledování Poláků na Těšínsku. Články v podobném duchu přinášel i polský celostátní tisk – například deník Rzeczpospolita psal o třech českých vojácích, kteří 26. června přešli v Chałupkách hranici a agitovali mezi obyvateli proti Polsku. Vyhrožovali, že zatčeni a vyhnáni budou všichni, kteří vyvěšují polské prapory. Polská policie oba (?!) vojáky zatkla, ale na pomoc jim přišla četa českého vojska, která zatčená osvobodila, krutě zmlátila polské policisty a zdemolovala jim stanici. Vyšetřování na československé straně zjistilo, že k tomuto incidentu nedošlo.

==========

Přes hranici byly pašovány letáky v polštině, vyzývající všechny polské muže k přechodu hranic a vstupu do Polské armády – zachyceny byly například v noci z 26. na 27. června v Bohumíně. Rozšiřovala je skupina kolem jistého Legiewa, který byl zatčen československými bezpečnostními orgány a podle zjištěných dokladů šlo o agenta polské rozvědky a exponenta Armije Krajowe.

==========

Zjištěna byla také existence jednotky nazvané Oddział Wypadowy, která měla ještě před započetím polského útoku vpadnout na československé území, terorizovat obyvatelstvo, vyvolávat paniku a zabránit eventuálním sabotážním činům ustupujících československých jednotek. Podle hlášení některých stanic Národní bezpečnosti pronikali polští vyzvědači přes hranice oblečení do sovětských uniforem. Například 23. června střílel poblíž Fryštátu ruský starší seržant z automatu po kapitánu Rudé armády, příslušníkovi Finanční stráže a civilistech.

==========

Poručík 10. pěšího pluku se před informátorem československé vojenské rozvědky vyjádřil, že „až Rusové odejdou z Polska, uděláme si s Čechy co budeme chtít… Máme v západních Čechách 40 divizí polského vojska, 200 tisíc mužů, ti čekají jen na rozkaz…“

==========

Jestliže koncentrace vojsk na severu Moravy zhoršila zásobování obyvatelstva, potom v Polsku byla situace mnohem horší a především v příhraničních oblastech, kde bylo soustředěno polské vojsko. Chyběly základní potraviny a nedostávalo se ani brambor, které byly zrekvírovány pro armádu. Docházelo k bojům se zbytky rozpuštěných Armije Krajowe, Batalionů Chłopskich i dalšími ilegálními ozbrojenými jednotkami, které se skrývaly v lesích v noci si chodily obstarávat jídlo a další potřeby loupením do vesnic a osad.

==========

Na Racibórzku a Głubczycku byly dokonce tak silné pročeské nálady, že polské úřady vydaly nařízení zakazující jakoukoli propagandu ve prospěch připojení k Československu. K těmto „zrádcům“ se chovali příslušníci polské milice i armády velmi nepřátelsky, takže se stávali i se svými rodinami terčem útoků bojůvek, jejich majetek byl konfiskován a dáván novým osídlencům.

==========

Do „nepevných“ oblastí a míst byli také dosazováni starostové a kněží, kteří měli na „špatně smýšlející propolsky působit po stránce víry“.

==========

Druhé setkání zástupců československé a polské vlády se konalo v pondělí 25. června v budově československého velvyslanectví v Moskvě. Ještě před ním navštívil Z. Fierlinger předsedu Prozatímní vlády Edwarda Osóbku-Morawského. Dozvěděl se, že „ačkoliv Těšínsko patří Polsku, chce jeho vláda jednat o zdejších hranicích a za územní ústupky je schopna Československu zajistit hospodářské výhody“. To československý premiér odmítl, čímž druhou stranu dost iritoval. Jak později řekl, dospěl k závěru, že „další rozhovory s Poláky jsou zbytečné a polská vláda bude dál systematicky pokračovat v rozdmýchávání národnostních sporů na Těšínsku“. Nevyloučil ani možnost, že Polsko použije vojenskou

==========

Sovětské vedení si z krachu jednání nedělalo příliš těžkou hlavu. Vyšinskij hned druhý den československým zástupcům natvrdo řekl, že pokud se nedokáží dohodnout s Poláky, budou muset těšínský problém rozhodnout velmoci. Na otázku, zda je možné počítat s územními zisky na úkor bývalého německého území, sovětský diplomat odpověděl, že „území, na které si dělají nároky, už dostali Poláci a případné hraniční změny může udělat pouze mírová konference“.

==========

Večer ve středu 27. června byla československá delegace pozvána na recepci ke Stalinovi. Měl velmi dobrou náladu a v přítomnosti polského ministra Wincenta Rzymowského se zeptal Z. Fierlingera, jestli by se Češi a Poláci nemohli přece jen nějak dohodnout. „Máte přece zájem o německé území, které bylo odevzdáno Polákům, jistě by bylo možné dospět k nějakým vzájemně přijatelným kompenzacím.“ Československý ministerský předseda to odmítl a řekl, že spojování územních požadavků na Ratibořsku, Hlubčicku a Kladsku s těšínským problémem je nepřijatelné. Stalin kupodivu neztratil dobrou náladu, jen řekl Rzymowskému dvojznačná slova: „Dohoda může být jenom dobrovolná. A už vůbec ji nelze vynutit s pomocí hrozby užití síly.“ Dobrou náladu sovětského vůdce pochopíme ve chvíli, kdy si povíme, že ještě před banketem se Z. Fierlinger sešel s A. J. Vyšinským k projednání otázky Zakarpatské Ukrajiny a souhlasil s tím, že iniciativa s předáním území Sovětskému svazu vzejde z československé strany.

==========

Moskevská jednání mezi zástupci československé a polské vlády skončila v otázce Těšínska bez sebemenšího úspěchu. Československá delegace odmítla návrh na výměny území, Sovětský svaz jasně naznačil, že snahy o získání bývalých německých území předaných Polsku nepodpoří. Jediným výsledkem byla dohoda o osudu Zakarpatské Ukrajiny podepsaná 29. června. Snad lze souhlasit s názorem, že to byla splátka za sovětskou neutralitu ve sporu o Těšínsko a současně snaha nezavřít si zcela „zadní vrátka“ k možnosti přece jen získat některá německá území předaná Polsku, protože se začínala rýsovat možnost podpory ze strany Velké Británie a zejména USA.

==========

Že v „těšínské krizi“ dochází ke změnám z polské strany potvrzovalo i to, že na hranicích byly rozmísťovány poměrně slabé pěší jednotky o 20 – 30 mužích, které střežily především důležité hraniční přechody. Jejich sestava však byla stále zesilována a zahušťována do šířky i do hloubky. Doplňovány byly výhradně mužstvem, které se zúčastnilo bojů po boku Rudé armády nebo v partyzánských oddílech, tedy bojově nejzkušenějšími vojáky.

==========

Zklidnil se také tón polského tisku vůči Československu, což mělo několik příčin. Jednání v Moskvě ukázala, že Polsko nemůže počítat při svých územních nárocích na Těšínsku s podporou SSSR a Stalinova slova na recepci o nemožnosti vynutit dohodu silou musela polská strana brát více než vážně. Navíc uzavření československo-sovětské dohody o Zakarpatské Ukrajině vedlo v Polsku k přesvědčení, že za ni získalo Československo slib sovětské podpory ve sporu o Těšínsko

==========

Dalším faktorem bylo vytvoření nové polské koaliční vlády Národní jednoty, k němuž došlo 28. června ve Varšavě, krátce po návratu polské delegace z Moskvy. Předsedou zůstal E. Osóbka-Morawski, prvním místopředsedou se stal W. Gomułka zastupující polské komunisty a druhým Stanisław Mikołajczyk, předseda polské emigrační vlády v Londýně stojící v čele nejsilnější politické strany v Polsku – Polskiego Stronnictwa Ludowego (Polské lidové strany). Prozatímním prezidentem byl zvolen komunista B. Bierut. O tom, že nová vláda by mohla zastávat vůči problému Těšínska pružnější stanovisko, svědčilo vyjádření S. Mikołajczyka na tiskové konferenci po příletu polské delegace z Moskvy, že tato otázka musí být vyřešena oběma vládami v duchu přátelství a dobrých sousedských vztahů.

==========

Ono určité blýskání na lepší časy však nemělo dlouhé trvání. Dne 29. června 1945 vydal na základě telegramu Vrchního velení Rudé armády polský ministr národní obrany maršál M. Žymierski rozkaz č. 00370, jímž byla 1. polská armáda vyčleněna za svazku okupačních vojsk v Německu a po soustředění v prostoru Legnica – Bolesławiec – Sprotawa přešla o půlnoci 5. července do přímé podřízenosti maršála M. Žymierského a dostala za úkol obsadit československo-polské hranice.

==========

I ti největší optimisté v československém Hlavním štábu si museli uvědomit, že tento krok byl učiněn s určitým záměrem a že jisté uvolnění, k němuž došlo na Těšínsku i na severních hranicích Moravy a Slezska, bylo jen dočasné a vojenská situace se brzy opět zkomplikuje a vyhrotí.

==========

Bylo zřejmé, že Polsko se Zaolží vzdát nechce, navíc se blížila postupimská konference tří vítězných mocností protihitlerovské koalice (byla zahájena 17. července), která měla vedle dalších otázek řešit také nové hranice Polska. Získání Zaolží a popřípadě i dalších území mohlo v očích polské veřejnosti do značné míry kompenzovat odstoupení východních území ve prospěch SSSR

==========

Situace v polském příhraničním pásmu se stávala nepřehlednou. Vedle polovojenských organizací, jakými byly Zaolzie či Oddzial Wypadowy, tu byly legální miliční jednotky Straż Meczislaw, Straż Przemyslowa a Milicja Obywatelska spolu s Polskou pořádkovou policií a někde i s Deutsche Polizei, vytvářenou z místních občanů německé národnosti majících důvěru polských orgánů. Ve spolupráci s armádou se tyto organizace podílely na obsazování získaných území a jejich polonizaci. Docházelo tu i k drancování. Polská bezpečnost i miliční organizace zabavovaly dobytek, jízdní kola, radiopřijímače a další věci, často s tvrzením, že „než aby to dostali Češi, raději si to vezmeme my“. Sklizené obilí z velké části rekvírovala Rudá a Polská armáda, brambory polská milice. Obchody byly většinou zavřené nebo zely prázdnotou, na potravinové lístky se nic nedostalo, ceny na černém trhu dosahovaly astronomických výšek.

==========

Na Głubczycku, kde žilo nejvíce Moravců, dokonce navštěvovala jejich rodiny komise polských důstojníků v doprovodu sovětského důstojníka, která požadovala, aby se jednoznačně vyslovili, zda chtějí být Poláky nebo Čechy. Není těžké uhodnout, jak se většina v takové situaci rozhodla. Orgány místní správy také zorganizovaly v létě a na podzim 1945 několik protičeských shromáždění a podobných akcí. Nelze se divit, že už v září 1945 se k Moravcům hlásilo na Racibórzku jen sto osob a na Głubczycku necelých 250.

==========

Všem Čechům měly být odebrány radiopřijímače, aby nemohli poslouchat „protipolskou propagandu“ a bylo jim vyhrožováno, že budou stejně jako Němci vysídleni či přesněji vyhnáni. V polovině července byl starosta obce Chudoba (Kudowa-Zdrój) hlásící se k české národnosti spolu s dalšími aktivisty zatčen polskými orgány a propuštěn byl až po zákroku velitele sovětské posádky, konfiskovaný osobní automobil mu však už vrácen nebyl. Později bylo v městečku uzavřeno jediné kino, které patřilo Čechovi, aby v něm nemohly být promítány české filmy.

==========

Propagandistické působení jedné strany vyvolalo propagandu druhé strany, i když v tomto směru bylo Polsko mnohem aktivnější a používalo ostřejší slovník. Například po zastřelení polského pašeráka hlídkou Národní bezpečnosti 7. července 1945 bylo Československo obviněno z „vraždění pokojných polských občanů na polském území“.

==========

Přes stálý neklid v příhraničním pásmu dospěl Hlavní štáb k názoru, že bezprostřední nebezpečí polského útoku na Těšínsko nehrozí a 12. července 1945 ve večerních hodinách vydal rozkaz o zrušení pohotovostní sestavy československé armády v prostoru Opava – Jablunkov a nařídil přesun jednotek do mírových posádek. Rozkaz se začal plnit hned následující den. Oproti stavu před vyhrocením situace v polovině června však došlo k posílení československých vojsk na Těšínsku, respektive celé severní Moravě a ve Slezsku.

==========

Posílení vojenské přítomnosti na severu Moravy a ve Slezsku souviselo s tím, že kolem 10. července se stáhly sovětské jednotky NKVD rozmístěné podél československo-polských hranic (na československé straně jednotky Rudé armády zůstaly) a jejich střežení převzala Polská armáda spolu s milicí. Podle zjištění československé rozvědky se již před tímto datem začaly stahovat také polské jednotky z okolí Cieszyna a Bielsko-Białé na sever a severozápad do prostoru Racibórze, Głubczyc a Kłodzka. Hlavní štáb to vyhodnotil jako přeskupení polských vojsk k převzetí a vojenskému zajištění nově získaných území.

==========

Ještě 12. července však získala československá vojenská rozvědka informaci o přesunu pěší divize z Krakova do Ciezsyna a o zprávách kolujících na Racibórzku a vysílaných i katovickým rozhlasem, že „jakmile sovětské jednotky vyklidí území Československa, vpochodují do Zaolží polští vojáci a udělají s Čechy jednou provždy pořádek“. Polsku měly připadnout jablunkovský, českotěšínský a fryštátský okres a novou hranicí se měla stát řeka Stonávka.

==========

Dne 20. července získala československá vojenská rozvědka informace o tom, že Polsko provádí mimořádné odvody 15 ročníků (1911–1925), v případě důstojníků dokonce do 60 a poddůstojníků do 50 let věku, že v celém pohraničí byly miliční oddíly nahrazeny vojenskými jednotkami a stálý pohyb vojsk neumožňuje získat dokonalý přehled o situaci.

==========

Na přelomu července a srpna roku 1945 se situace na československo-polských hranicích opět zklidnila.

==========

Spor o Těšínsko i další území pokračoval opět hlavně v politické a propagandistické rovině. Na jedné straně došlo k určitému zmírnění, a to když polský tisk psal už pouze o „útlaku“ krajanů v Čechách, na druhé straně se koncem července konaly v Krakově manifestace za připojení Racibórzka i dalších území k Polsku (právě se jednalo o polských hranicích v Postupimi), na něž byli sváženi především mladí lidé a kde zaznívaly na adresu Československa ostré výpady včetně požadavků na návrat Zaolží. Ústřední deník Rzeczpospolita otiskl několik článků o bratrství Čechů a Poláků i o nutnosti vzájemného dorozumění, ale současně vyslovil naději, že „Češi přijdou k rozumu“ a nebudou nadále preferovat „hitlerovské řešení česko-polské otázky“, čímž myslel návrhy na vzájemnou výměnu obyvatelstva na Těšínsku. Protičeskoslovenské výpady naopak přitvrdil polský katolický tisk a katovický rozhlas, který informoval i o „koncentračních táborech, které jsou naoko zřízeny pro Němce, ale Češi tam dávají Poláky“.

==========

V polovině srpna odmítla polská strana vpustit na své území transport repatriovaných Poláků z Bavorska na Racibórzko jen proto, že v dokumentech měli jako místo určení uvedeno „Ratibor Czechoslovakia“. Až po dlouhých jednáních mohl transport přejet hranice, ale místo v Bohumíně až v Pietrowicích u Krnova

==========

Ve druhé polovině srpna 1945 dospěla zpravodajská správa Hlavního štábu k závěru, že „celková situace na Ratibořsku a Hlubčicku vyvrcholuje a stala se velmi vážnou“. Proud uprchlíků do Slezska a na sever Moravy neustával, dokonce sílil, ale důvodem nebylo jen národnostní pronásledování. Podle zpráv informátorů se v příhraničních oblastech vyskytovaly velké problémy se zásobováním, množily se krádeže a loupeže, v mnoha obcích se šířila epidemie tyfu a cholery, nemoci a hlad si vyžádaly vysoký počet obětí, zejména mezi dětmi. Například 7. srpna došlo na Racibórzku k hromadnému pohřbu 342 obětí epidemie. S odchodem sovětských vojsk se aktivizovala činnost bývalých příslušníků Armije Krajowe, stojících v opozici proti polské vládě. Část z nich zůstávala v ilegálních bojových skupinách, podnikajících různé násilné akce včetně olupování obyvatel, část využila amnestie a vstoupila do armády i na různá místa v civilním sektoru, kde však často pomáhala svým bývalým druhům. V Polsku se také začal projevovat antisemitismus a v Krakově došlo 11. srpna dokonce k pogromu.

==========

Rozbor zpravodajské správy Hlavního štábu z poloviny srpna 1945 konstatuje, že „situace je národnostně napjatá… podnikání živnostenské jest ochromeno podobně jako na ostatním území republiky, zásoby jsou spotřebovány nebo vykradeny… Situaci vyživovací stěžuje nedostatečná uzávěra hranic… Protože v mnohých Národních výborech mají klíčové postavení Poláci (asi polovina předsedů MNV je polské národnosti) a poněvadž Poláci vždy snadno podléhají propagandě polské, příznivé řešení by mohlo býti znatelně podpořeno zesílením našich orgánů pořádkových a bezpečnostních.

==========

Českoslovenští vojenští zpravodajci získali ve druhé polovině srpna dokonalý přehled o dislokaci, síle, výzbroji i velitelských kádrech polských vojsk v příhraniční oblasti a dospěli k závěru, že sice nelze zcela vyloučit pokus Polska o „nějakou vnější akci na Těšínsku“, ale „asi sotva by šlo o velkou vojenskou akci“. Vycházeli z toho, že „poměry jsou u polského souseda značně napjaté. Trvá tam rozkol mezi směrem opírajícím se o Sovětský svaz a mezi směrem, sympatizujícím ještě s londýnskou emigrací. Hospodářská situace, veřejná správa i bezpečnostní poměry jsou rozhárané. U takového souseda – při známé jeho mentalitě – není vyloučeno, že by si chtěl ulevit nějakou vnější akcí, třeba to t.z.v. Zaolží, vůči němuž uplatňuje své domnělé nároky“. Spíš se však podle zpravodajců mohlo jednat o „záškodnické podniky, podporované nespolehlivými živly na Těšínsku, které jsou vnější agitací stále udržovány v napjatém očekávání nějaké akce“

==========

Mírová sestava československé armády nejen na severu Moravy byla výrazně posílena a došlo také ke zvýšení její úderné a palebné síly, mobilnosti a pohotovosti. Dílčí změny v dislokaci zajistily přehrazení hlavních směrů možného útoku ze severu i severovýchodu. Měly nejen obranný, ale nepochybně i nemalý politický význam a pomohly uklidnit situaci na Těšínsku i na celé severní Moravě a ve Slezsku, a tak vytvořit pocit většího bezpečí pro místní české obyvatelstvo. Jako kdyby daly československé vládě i dalších orgánům a úřadům také více sebevědomí postavit se proti polskému propagandistickému tlaku.

==========

Neméně důležité bylo zvýšení československé propagandy, zaměřené jednak proti polským snahám působit na občany polské národnosti na Těšínsku a v dalších příhraničních oblastech, jednak k podpoře pročeských nálad na Racibórzku a Głubczycku, v Kłodzku i na dalších místech. Dne 11. září upozornil státní tajemník ministerstva zahraničí V. Clementis polského velvyslance, že v případě dalšího „štvaní polského rozhlasu“ o perzekuci občanů polské národnosti na Těšínsku přistoupí československá strana k protipolské propagandě. O tři dny později schválila vláda návrh ministra vnitra Václava Noska na urychlený návrat 30 tisíc Čechů vyhoštěných v roce 1938 ze Zaolží a rozhodla zřídit na Těšínsku osídlovací úřad, který měl v co nejkratší době zajistit jeho osídlení spolehlivým českým obyvatelstvem.

==========

Dne 4. října uspořádal místopředseda vlády Josef David tiskovou konferenci o Těšínsku, na níž obvinil vládu ve Varšavě z organizování dezinformační protičeskoslovenské kampaně v rozhlase a tisku a oznámil československá protiopatření. O deset dní později začaly být vysílány protipolské rozhlasové relace z Ostravy. Při této příležitosti přijeli na Těšínsko poprvé i zahraniční novináři, aby se přesvědčili o neoprávněnosti polských obvinění.

==========

V celé příhraniční oblasti probíhaly různé akce, od místních schůzí až po tábory lidu, požadující vysídlení Poláků. Největší manifestace se konala na Ostré Hůrce u Opavy 23. září za účasti 100 tisíc lidí.

==========

Na československé straně vznikala podobná sdružení a organizace jako v Polsku, která si osobovala právo mluvit „jménem všech občanů Těšínska (Ratibořska, Hlubčicka, Kladska)“ a požadovala krajní řešení.

==========

Memorandum doporučovalo vysídlit „majitele Volkslisty I. až III. podle stupně provinění… všechny bojůvkáře… a některé polské šovinistické štváče“. Připomínalo, že „velmi nebezpečným živlem jsou místní polští učitelé a profesoři“ a že „Poláci zneužívají svého vlivu v závodních radách a národních výborech“ k diskriminaci Čechů. Končilo výzvou, aby „byla důrazně a v nejkratší době zjednána náprava, zamezeno beztrestnému urážení češství a státních symbolů, k čemuž komité nabízí státním orgánům všestrannou pomoc“.

==========

Největší protičeská manifestace se konala 5. září v Cieszyně. Na dva půl tisíce účastníků neslo transparenty „Ostrawica – granica“, „Zaolzie jest Polski“ či „Czesi precz ze Zaolzia!“ a řečníci včetně „pronásledovaných bratrů zpoza Olzy“ v plamenných projevech tvrdili, že „Češi mučí a popravují Poláky“ pomalu na potkání a požadovali „svobodné rozhodnutí lidu ze Zaolží o jeho budoucnosti“.

==========

Propagandistická válka trvající již od června se vyhrotila v polovině září 1945. Již začátkem měsíce hlásilo zpravodajské oddělení 3. vojenské oblasti, že „je téměř jisté, že Polsko soustavně organizuje a buduje na Těšínsku odboj. Starší obyvatelstvo polské národnosti se chová k tomuto počínání většinou pasivně a vyčkává. Naproti tomu polská mládež se ukazuje býti výbojnou a horlivě se připravuje na nastávající události, které podle polského plánu mají snad vyvrcholiti v ozbrojené povstání polského obyvatelstva na Zaolží a vynutit si připojení Zaolží k Polsku.“

==========

Obyvatelstvo polské národnosti na Těšínsku se dostalo do nezáviděníhodné situace nejen v důsledku již zmíněné propagandistické války a extrémistů, ale také tím, že jejich vlast, jíž se stalo Československo, jim nedokázala podat pomocnou ruku.

==========

Vojenské zpravodajství však získalo také další znepokojující informace. Dne 1. září byla na Cieszynsku nařízena evakuace obyvatel z hraničního pásma do hloubky asi tří kilometrů, kterou sice hned druhý den odvolali, ale „obyvatelstvo má však býti připraveno, aby tato mohla býti na rozkaz ihned provedena“. V Rybniku bylo nařízeno mít na půdách všech domů písek na hašení a někde údajně docházelo i k nočnímu zatemňování oken. Další zjištění byla ještě víc varovná: začalo docházet k velkým přesunům polských vojsk v celé příhraniční oblasti od Těšínska až po Głubczycko.

==========

Kolem poloviny září spolupracovníci československé zpravodajské služby informovali o tom, že v Polsku probíhá mobilizace, která se však nedaří, „poněvadž značná část mobilizovaných (až 30 %) prý utekla do lesů“

==========

Znepokojení zpravodajců však vyvolávala činnost ozbrojených skupin v krakowském a dąbrowském vojvodství a hlavně v části polského Těšínska, která už nabyla takové intenzity a rozměrů, že „polská bezpečnostní služba nestačí na zajištění osobní a majetkové svobody… Tlupy skládající se z příslušníků AK (Armije Krajowe – dopl. aut.), z bývalých zajatců německé národnosti a snad i ze zběhů RA (Rudé armády – dopl. aut.) jsou vyzbrojeny lehkými zbraněmi všeho druhu. Zdržují se v lesích a v hornatém terénu, přepadávají občany, loupí potraviny a dobytek“. I snaha uvedené oblasti vyčistit pomocí armády vedla k přesunům a přísunům jednotek, ale nebylo možné zcela vyloučit, že některá z pronásledovaných skupin se pokusí překročit československo-polskou hranici včetně svých pronásledovatelů.

==========

Zmocněnec náčelníka Hlavního štábu popisuje i některé protičeskoslovenské akce: „Na Hlubčicko přišli minulý týden dva agenti a vydávali se za hlasovací komisaře československé. Lidé uvěřili a podepisovali pro ČSR. O 16 hodině se komisaři demaskovali a začalo zatýkání obyvatelstva, týrání a odvlečení do koncentráků do Katovic. Tam jsou právě souzeni.“ Doplňme to hlášením informátorů rozvědky, že „lidé na Hlubčicku by si přáli připojení k ČSR ne snad z nějakých velkých sympatií, nýbrž z hladu a nedostatku“, protože „v kraji není elektrického světla, radia a novin a šíří se velká epidemie tyfu. Nemocní leží bez jakéhokoliv lékařského ošetření a bez isolace. Ošetřuje je jedna sestra Červ. kříže, která pro léky jezdí až do Opavy. Poláci totiž žádných léků pro tamní obyvatelstvo nedodají a zjišťují jen počet onemocnění“. I přes toto někdy opravdu kruté zacházení a nevybíravý nátlak se ve dvanácti českých obcích severně od Opavy (Blisczyce, Niekazanice, Wysoka a dalších) vyslovilo z 5470 obyvatel pro přijetí polského občanství jen 29.

==========

Právě když byl mjr. J. Koutný na své inspekční cestě, došlo k nejvážnějšímu incidentu. První říjnový den byl v Červeném Mlýně v Holasovicích u Opavy zavražděn učitel Oldřich Stadford, který tu byl právě na návštěvě u mlynáře Leoše Freijera; pokus o jeho vraždu se nepodařil. Oba muži zajišťovali styky mezi Moravci uprchlými z Polska a jejich příbuznými za hranicí. Bezpečnosti v Krnově se podařilo dopadnout pouze organizátora akce, číšníka Kramoliše z Moravské Ostravy, který se přiznal ke spolupráci s polskou zpravodajskou službou a uvedl, že čin provedla čtveřice agentů polské výzvědné služby z Katowic, která se poté ihned vrátila přes hranice.

==========

Na konci října se však již na obou stranách začaly objevovat náznaky možných kompromisů a dohod. Například Protokol Komisji do zbadania zajśċ i sytuacji narodowośċiowej na Spiszu (Komise pro posouzení sporů a národnostní situace na Spiši) z 26. září 1945 po rozboru údajných incidentů na slovenské i polské straně dospěl k závěru, že většina z nich byla zveličena a jejich skutečný průběh byl jiný. Navrhla působit proti proslovenským náladám a propagandě výhradně politickými, nenásilnými prostředky.

==========

Polsko se stále nevzdávalo naděje, že se mu nakonec přece jen podaří dosáhnout u Československa souhlasu alespoň s výměnou Zaolží za jiné, tzv. získané území. Usilovalo i nadále o podporu Sovětského svazu, třebaže při rozhovoru s V. M. Molotovem bylo J. Bermanovi dáno 24. října jednoznačně na srozuměnou, že otázka výměny Těšínska za jiné území „musí být řešena jednáním mezi polskou a československou vládou“ a že Sovětský svaz se „v tomto sporu nemůže postavit ani na jednu stranu“.

==========

Ještě tvrději se vyjádřil J. V. Stalin při jednání s W. Gomulkou v polovině listopadu 1945, když na přímou otázku, zda SSSR může podpořit Polsko při rozhovorech s Československem o Těšínsku, řekl: „Nedoporučuji tuto otázku stále vytahovat, protože poté, co Polsko dostalo slezské koksovatelné uhlí, nemá polská strana argument pro předání Těšínska Polákům. Proto SSSR necítí potřebu podpořit Poláky v tomto směru.“

==========

Ve Varšavě pochopili, že ve sporu o Těšínsko jim zbývají dvě možnosti: buď se domluvit s československou vládou, která ale o této otázce s výjimkou přesídlení polské menšiny odmítala jednat, nebo předložit problém budoucí mírové konferenci s vědomím, že se mu nedostane podpory Sovětského svazu a s velkou pravděpodobností ani Spojených států a Velké Británie, a tedy s minimální nadějí na úspěch.

==========

Po dalších jednáních přijela v polovině února 1946 do Prahy polská vládní delegace vedená ministrem zahraničních věcí W. Rzymowským, složená většinou z odborníků na jednotlivé oblasti – politickou, hospodářskou, kulturní a administrativně-správní – a ti jednali ve čtyřech komisích. V politické komisi předložilo Polsko konkrétní návrh výměny území připravený v lednu předními polskými odborníky, který nabízel za Těšínsko část území Kłodzka, Głubczycka, Głuchołazka a Racibórzka. Československá strana to kategoricky odmítla a jednání skončilo bez výsledku, protože dohody v oblasti hospodářské a kulturní dojednané v komisích zase neschválila polská vláda.

==========

Polsko vkládalo velké očekávání do výsledků květnových voleb v roce 1946 v Československu a ve vítězství KSČ, která by mohla být v otázce Těšínska vstřícnější. Třebaže komunisté zvítězili – a na Těšínsku hlavně díky hlasům Poláků, třebaže skoro polovina z nich nebyla k volbám připuštěna – brzy se ukázalo, že v tomto směru se nijak nehodlají vymezovat vůči ostatním politickým stranám zastávajícím protipolská stanoviska.

==========

Poslední naděje spojovalo Polsko s mírovou konferencí, která se sešla 29. července v Paříži. Měly na ní být potvrzeny jeho nové západní hranice a Polsko na tomto fóru také hodlalo přednést problém Zaolží.

==========

Ještě před začátkem konference byli do Moskvy pozváni zástupci československé i polské vlády. Z Prahy odletěla delegace vedená K. Gottwaldem 20. července a to nejpodstatnější se odehrálo v jeho osobním rozhovoru s J. V. Stalinem. Československý premiér vyslechl důrazné doporučení, aby všechny sporné otázky mezi Prahou a Varšavou byly vyřešeny uzavřením spojenecké smlouvy. Předseda československé vlády – a následně i prezident E. Beneš – s tím souhlasil. Když 24. července hovořil Stalin s B. Bierutem a E. Osóbkou-Morawským, dostalo se jim poučení, že jinou možnost než poslouchat Moskvu už nemají, a že o problémech střední Evropy musí a bude rozhodovat pouze Sovětský svaz.

==========

Jednání o spojenecké smlouvě mezi Československem a Polskem probíhala na dvoustranném základě v průběhu pařížské mírové konference až od 12. srpna a obě strany stály zatvrzele na svých stanoviscích, ač k rozhovorům přistupovaly s velkým optimismem, který se projevil i v tisku. Problém nebyl tak ani tak v textu vlastní smlouvy jako v dodatkovém protokolu týkajícím se postavení a práv národnostních menšin. Nakonec předložil kompromisní návrh textu dokonce sám sovětský ministr zahraničí V. M. Molotov, ale obě strany se opět začaly přít o formulace i slovíčka a přestože jednání bylo v polovině října, kdy skončila konference v Paříži, přeneseno do Prahy, skončilo opět bez výsledku či přímo fiaskem.

==========

Polská menšina na Těšínsku byla opravdu v nezáviděníhodném postavení – žila ve stálé nejistotě, co s ní bude, mnohým bylo jako „státně nespolehlivým“ upíráno československé občanství a vyhrožováno vystěhováním či k němu byli přímo administrativně nuceni, měli jediné noviny vycházející nepravidelně, počet polských škol a učitelů byl stále omezován a do škol byla zavedena výlučně čeština jako „jediný úřední jazyk“, polské školky byly v únoru 1946 uzavřeny, polské spolky a organizace nepovolovány nebo ihned zakazovány, jediné tři polské sportovní kluby rozpuštěny, Poláci byli (někdy i masově) propouštěni z dolů a hutí, zřízení polského konzulátu v Moravské Ostravě bylo pod průhlednými záminkami stále odkládáno… Ten výčet by mohl být stejně dlouhý jako seznam křivd, jichž se dopouštělo Polsko na Češích a Slovácích na svém území.

==========

Mezi Prahou a Varšavou se vyměňovaly nóty (a na některé se neodpovídalo), spory se vyřizovaly přes noviny (a pak se proti jejich psaní protestovalo), v Národním shromáždění i v polském Sejmu byly pronášeny plamenné projevy (které bylo následně nutné uvádět na pravou míru), politici i diplomaté se scházeli k vypjatým jednáním, která byla předem odsouzena k nezdaru, nechyběly ani vzájemné urážky.

==========

Do problému Těšínska i dalších sporných území se promítal také vnitropolitický boj v obou zemích. Když některá z politických stran byla ochotna opustit konfrontační tón a hledat kompromis, byla hned obviněna, „že se chce zpronevěřit národním zájmům a zradit“.

==========

Dne 19. prosince 1946 požádal z pověření B. Bieruta chargé d’affaires polského velvyslanectví v Moskvě na sovětském Ministerstvu zahraničních věcí o sovětskou pomoc při uzavření polsko-československé smlouvy v podobě, v jaké byla dopracována 23. října a kterou vláda v Praze odmítala podepsat. Sovětské vedení se však zatím stále ještě nechtělo do sporu příliš zaplétat, protože vyčkávalo na výsledky voleb do polského Sejmu, které se měly konat 19. ledna 1947.

==========

Dne 19. prosince 1946 požádal z pověření B. Bieruta chargé d’affaires polského velvyslanectví v Moskvě na sovětském Ministerstvu zahraničních věcí o sovětskou pomoc při uzavření polsko-československé smlouvy v podobě, v jaké byla dopracována 23. října a kterou vláda v Praze odmítala podepsat. Sovětské vedení se však zatím stále ještě nechtělo do sporu příliš zaplétat, protože vyčkávalo na výsledky voleb do polského Sejmu, které se měly konat 19. ledna 1947. Vycházelo z toho, že smlouvu je nutné uzavřít nejpozději do 10. března 1947, kdy v Moskvě začne setkání Rady ministrů zahraničních věcí Sovětského svazu, Spojených států, Velké Británie a Francie, které bude jednat především o uzavření mírové smlouvy s Německem a tedy i o nových polských hranicích na Odře a Nise. Do té doby musel být československo-polský územní spor vyřešen, aby na jednání obě delegace postupovaly ve shodě s plány sovětské diplomacie.

==========

Dne 23. ledna přijela do Moskvy delegace nové polské vlády a při rozhovorech požádala J. V. Stalina, aby využil svého vlivu a přiměl Československo k uzavření politické smlouvy s Polskem. Nejvyšší představitel SSSR to slyšel velmi rád a ihned začal jednat. O dva dny později dostal K. Gottwald dopis podepsaný Stalinem a Molotovem, v němž si mohl přečíst, že „další průtahy s uzavřením československo-polské smlouvy o vzájemné spolupráci vytvářejí skandální situaci a vyvolávají nepříjemné pocity jak v SSSR, tak i v dalších spřátelených zemích“. A aby snad pražskou vládu nenapadlo zdržovat nebo oponovat, přišel 27. ledna telegram v ještě ostřejším tónu opět podepsaný Stalinem a Molotovem – vytýkal Gottwaldovi, že sovětskému velvyslanci ihned neodpověděl na předchozí dopis a nechal mluvit Clementise, jehož slova „jsou naprosto neuspokojivá. Žádáme odpověď od Vás, protože jsme se obrátili na Vás, a ne na Clementise“.

==========

Hned druhý den putovala do Moskvy depeše, že vše potřebné bude projednáno na nejbližším zasedání vlády a že její předseda udělá vše pro to, aby byl přijat text „navržený ministrem Molotovem“. Všechno nakonec šlo až nečekaně hladce a 3. března 1947 kabinet smlouvu s Polskem schválil. Druhý den bylo oficiálně oznámeno, že v nejbližších dnech odjede do Polska československá delegace, aby ve Varšavě podepsala spojeneckou smlouvu. Stalo se tak 10. března, tedy přesně v den, kdy v Moskvě začínalo důležité jednání – načasování bylo opravdu bezchybné. Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci mezi Polskou republikou a Československou republikou nesla podpisy premiérů J. Cyrankiewicze a K. Gottwalda a ministrů zahraničních věcí Zygmunda Modzelewského a Jana Masaryka, byla uzavřena na 20 let a obsahovala i závazek vzájemné vojenské pomoci proti Německu „nebo jinému státu, který by se spojil s Němci“.

==========

Lidovecký Obzor i některé další listy neopomněly připomenout územní požadavky v Kladsku, na Hlubčicku či Ratibořsku. Naštěstí už šlo spíš jen o „ozvěnu nedávné minulosti“, protože všichni realisticky uvažující politici v Praze pochopili, že obnova Československa v předmnichovských hranicích je maximum dosažitelného.

==========

Definitivně byl problém hranic na Těšínsku uzavřen 13. června 1958, kdy byla ve Varšavě podepsána Smlouva o konečném vytyčení státních hranic mezi Československou republikou a Polskou republikou, která uzákonila stávající stav.

==========

Rada Polaków v Republice Czeskiej vydala 12. října 1994 stanovisko, v němž si můžeme přečíst: „Klademe rovnítko mezi loupeží provedenou hitlerovským agresorem a loupeží uskutečněnou následně svobodným Československem, jehož nástupcem je dnešní Česká republika. Krádež provedená jednou i druhou stranou staví obě vůči polské národnostní menšině do stejného světla, ve shodě s právní zásadou, že ten, kdo přijímá ukradený majetek, se stává stejným zlodějem.“

==========

V té době však již byly vráceny či přesněji darovány některé objekty Macierzy Szkolnej v Republice Czeskiej nebo prodány polským majitelům za symbolické částky jako hotel Piast v Českém Těšíně, Polský dům v Karviné i některé další objekty. I polský tisk přiznával, že Polský dům v Ostravě je „modelovým příkladem místa výborně sloužícího rozvoji česko-polské, autentické a velmi potřebné spolupráce“.
==========