Jak svět doopravdy funguje (Václav Smil)

Jak svět doopravdy funguje (Václav Smil)

==========

Třetí kapitola vysvětluje, jak a proč vyspělé společnosti fungují díky materiálům vytvořeným lidskou vynalézavostí, přičemž se zaměřím na to, čemu říkám čtyři pilíře moderní civilizace: čpavek, ocel, beton a plasty. Pochopením této reality vyjde najevo zavádějící povaha v poslední době módních tvrzení o dematerializaci moderních ekonomik, kterým dominují služby a miniaturizovaná elektronická zařízení. Relativní pokles potřeby materiálu na jednotku mnoha konečných výrobků se stal jedním z určujících trendů moderního průmyslového rozvoje. V absolutních číslech však materiální nároky stále rostou dokonce i v nejrozvinutějších zemích světa a zůstávají hluboko pod jakoukoli myslitelnou mírou nasycenosti v rozvojových zemích, kde vlastnictví kvalitních bytů, kuchyňských spotřebičů a klimatizace (nemluvě o autech) zůstává snem miliard lidí.

==========

Co využití extrasomatické energie k pohybu znamenalo v praxi? Globální dodávkou primární energie se obvykle myslí její celková (hrubá) výroba, více vypovídající však je brát v úvahu jen energii, která je k dispozici pro převedení na jiné užitečné formy. Pro tento účel je třeba odečíst ztráty, k nimž dochází před spotřebou (během třídění a praní uhlí, rafinace ropy, zpracování zemního plynu), neenergetické využití (především jako vstupní suroviny chemického průmyslu, ale také jako maziva strojů od čerpadel přes turbíny letadel až po materiál pro povrch silnic) a úbytky při přenosu elektřiny. Vezmeme-li je v úvahu – a výrazně je zaokrouhlíme, abychom nenavodili nepodložený dojem vysoké přesnosti –, ukazují mé výpočty 60násobný nárůst využití fosilních paliv během 19. století, 16násobný v průběhu 20. století a za posledních 220 let zhruba 1500násobný.16

==========


Průměrný obyvatel zeměkoule má dnes k dispozici téměř 700krát více užitečné energie než naši předchůdci na začátku 19. století. Kromě toho se během života lidí narozených těsně po 2. světové válce tato hodnota mezi roky 1950 a 2020 více než ztrojnásobila, z cca 10 na 34 GJ na osobu. Převedeme-li poslední hodnotu na snáze představitelné ekvivalenty, je to, jako by měl průměrný pozemšťan každý rok k dispozici asi 800 kilogramů (0,8 tuny, tedy skoro 6 barelů) ropy nebo přibližně 1,5 tuny kvalitního bituminózního uhlí. A použijeme-li přirovnání z hlediska fyzické práce, je to, jako by 60 dospělých pracovalo nepřetržitě ve dne v noci, a v ekonomicky vyspělých zemích by tento ekvivalent nepřetržitě pracujících dospělých osob činil, v závislosti na konkrétní zemi, většinou mezi 200 a 240.

==========

Začátkem 70. let 20. století vysvětlil americký ekolog Howard Odum, jak „k pokroku vždy dochází díky zvláštním dodávkám energií, a pokrok se zastaví, kdykoli a kdekoli tyto dodávky chybí“.22 A mnohem později fyzik Robert Ayres ve svých dílech opakovaně zdůrazňoval ústřední pojem energie ve všech ekonomikách: „Ekonomický systém je ve své podstatě systém na získávání, zpracování a přeměnu energie ve formě zdrojů na energii vtělenou do výrobků a služeb.“23 Zjednodušeně řečeno, energie je jedinou skutečně univerzální měnou, a nic (od galaktických rotací až po jepičí život hmyzu) se nemůže uskutečnit bez jejích přeměn.24 Při takto poměrně snadno ověřitelných skutečnostech je těžké pochopit, proč moderní ekonomie, tento nástroj k vysvětlování reality a hledání zákonitostí, jehož proponenti mají větší vliv na veřejnou politiku než experti z jiných oborů, energii do značné míry ignoruje. Jak poznamenal Ayres, ekonomie nejen že postrádá jakékoli systematické povědomí o významu energie pro fyzikální proces výroby, ale dokonce předpokládá, „že na energii (příliš) nezáleží, protože podíl nákladů na energii v ekonomice je tak nízký, že ho lze zanedbat… jako by výstup bylo možné vyprodukovat pouhou prací a kapitálem – nebo jako by energie byla jen určitou formou člověkem vytvářeného kapitálu, který lze vyrábět (nikoli tedy těžit) prací a kapitálem“.25

==========

Produkce kuřat vyžaduje celkové množství energie několikanásobně vyšší, než je energetický obsah kuřecího masa připraveného k jídlu. A ačkoli můžeme vypočítat energetický poměr (joule dovnitř/joule ven), je mezi vstupy a výstupy samozřejmě diametrální rozdíl; nemůžeme jíst naftu nebo elektřinu, zatímco libové kuřecí maso je téměř ideálně stravitelnou potravinou obsahující vysoce kvalitní bílkoviny, nepostradatelné makroživiny, které nelze nahradit obdobným množstvím energie z tuků a uhlovodíků.

==========

Ve stálých cenách (očištěných o inflaci) byla světová cena ropy v roce 1950 nižší než v roce 1940, v roce 1960 nižší než v roce 1950, a také v roce 1970 stále nižší než v roce 1960.43 Nepřekvapí proto, že poptávka po ní přicházela ze všech sektorů. V reálu byla ropa tak levná, že neexistovala motivace využívat ji efektivně; v oblastech Ameriky s chladným podnebím se při čím dál běžnějším vytápění naftovými kamny stavěly domy s okny s jedinou vrstvou skla a bez řádné izolace stěn, průměrná účinnost amerického automobilu mezi roky 1933 a 1973 dokonce klesla, a energeticky náročným průmyslovým odvětvím nic nebránilo v tom, aby nadále fungovala s využitím neefektivních procesů.44 Nejvíce možná stojí za povšimnutí, že rychlost nahrazování starých otevřených nístějových pecí v USA dokonalejšími kyslíkovými konvertory při výrobě železa probíhala mnohem pomaleji než v Japonsku a západní Evropě.

==========

Celosvětová roční spotřeba fosilního uhlíku nyní dosahuje zhruba 10 miliard tun, což představuje téměř 5krát vyšší objem než nedávná roční sklizeň veškerého obilí pro výživu celosvětové populace a více než dvojnásobek celkového objemu vody ročně vypité 8 miliardami lidí této planety – a mělo by být zřejmé, že zbavit se a nahradit tak obrovská množství a objemy není něčím, čeho by šlo nejlépe dosáhnout vládními záměry pro roky s nulou či pětkou na konci.

==========

Na rozdíl od nedávných ukvapených politických slibů byly tyto skutečnosti zohledněny ve všech důkladně promyšlených scénářích dlouhodobého zásobování energií; Stated Policies Scenario (STEPS) vydaný Mezinárodní energetickou agenturou (IEA) v roce 2020 očekává podíl poklesu fosilních paliv z 80 % celosvětové spotřeby v roce 2019 na 72 % v roce 2040, zatímco Sustainable Development Scenario (SDS, scénář IEA dosud nejodvážnější dekarbonizace, připouštějící její výrazné celosvětové urychlení) počítá s tím, že v roce 2040 bude z fosilních paliv pocházet 56 % celosvětové spotřeby primární energie. Je tedy vysoce nepravděpodobné, že by tak vysoký podíl bylo možné přiblížit nule během pouhých deseti let.84

==========

Začneme v údolí Genesee na západě státu New York v roce 1801. Nově vzniklá republika má za sebou pětadvacet let existence a američtí farmáři už nepěstují chlebovou pšenici stejným způsobem jako jejich předci, než před několika generacemi emigrovali z Anglie do Britské Severní Ameriky, avšak nijak zvlášť odlišně než farmáři ve starověkém Egyptě před více než dvěma tisíci lety. Scéna začíná dvěma voly zapřaženými do dřevěného pluhu, jehož radlice je okovaná železným plátem. Osivo, uchované ze sklizně předchozího roku, se rozsévá ručně a k zahrnutí do půdy slouží kartáčové brány. Dostat budoucí úrodu do půdy zabere asi 27 hodin lidské práce na každý osetý hektar.7 A to ty nejnamáhavější úkony teprve přijdou. Úroda se sklízí žnutím pomocí srpů, stébla se ručně skládají k sobě a svazují do snopů, které se rovnají nastojato (do tzv. panáků) a nechávají vyschnout na slunci. Snopy se pak odvážejí do stodoly a zrní se mlátí z obilek cepy, sláma se skládá na sebe a zrní se nechává větrat (odděleně od plev), váží se a pytluje. Celá sklizeň trvá minimálně 120 hodin lidské práce na hektar. Kompletní produkční řetězec tedy vyžaduje zhruba 150 hodin lidské práce na hektar a k tomu asi 70 hodin práce dobytka. Výnos pak činí jen tunu zrna na hektar, a z něj je ještě potřeba dát stranou nejméně 10 % jako osivo pro úrodu příštího roku. Dohromady je tedy potřeba asi 10 minut lidské práce na vyprodukování kilogramu pšenice, z níž bychom upekli, při použití celozrnné mouky, 1,6 kilogramu (dva bochníky) chleba. To je velmi pracné a pomalé farmaření s nízkými výnosy. Je ovšem plně solární a nevyžaduje žádné jiné vstupy energií mimo slunečních paprsků; taková úroda dává potravu lidem i zvířatům, stromy poskytují dřevo k vaření a topení, ze dřeva se také vyrábí dřevěné uhlí pro tavení železné rudy a výrobu malých kovových předmětů, jako jsou radlice pluhů, srpy, kosy, nože a obruče na dřevěná kola povozů. Dnešním jazykem bychom řekli, že takové zemědělství nevyžaduje žádné vstupy neobnovitelných energií (fosilních paliv) a jen minimum neobnovitelných materiálů (železné části, kameny do obilných mlýnů) a že taková produkce potravin i materiálů si vystačí výhradně s obnovitelnými energiemi vyvíjenými lidskými a zvířecími svaly.

O století později, v roce 1901, pochází většina americké pšenice z Velkých planin, a tak se přesuneme do údolí řeky Red na východě Severní Dakoty. Došlo k osídlení Velkých planin a během posledních dvou generací nastal obrovský pokrok v industrializaci – i když se pěstování pšenice ani nyní neobejde bez dobytka, na velkých dakotských farmách je však již vysoce mechanizováno. Do železných pluhů a bran jsou zapřaženi čtyři silní koně, k výsadbě slouží mechanické secí stroje, zralé obilí sečou a vážou do snopů mechanické sklízecí stroje a pouze jejich stavění probíhá ručně. Snopy se vrší do stohů a podávají do mlátiček poháněných parními stroji a zrní se vozí do sýpek. Celý řetězec úkonů trvá necelých 22 hodin na hektar, to je přibližně jedna sedmina času oproti roku 1801.8 Při tomto extenzivním hospodaření dávají velké oblasti stále nízké výnosy; ty zůstávají na 1 tuně na hektar, avšak vynaložená lidská práce činí jen asi 1,5 minuty na kilogram zrna (oproti 10 minutám v roce 1801), přičemž použití zvířecí síly k tomu přidává cca 37 koňských hodin na hektar neboli přes 2 minuty na kilogram zrna. Jde o nový, hybridní způsob farmaření, protože nezbytný solární vstup je doplněn neobnovitelnými antropogenními druhy energií, získávanými hlavně z uhlí. Toto nové upořádání vyžaduje více zvířecí než lidské práce, a protože zapřažení koně (a na americkém Jihu mezci) potřebují obilné krmivo – většinou oves – stejně jako čerstvou trávu a seno, při jejich velkém počtu představují významnou spotřebu vyprodukovaného obilí: na pěstování krmiva pro tažná zvířata připadá celá čtvrtina americké zemědělské půdy.9 Takto zvýšené produktivity je dosahováno díky rostoucímu vkladu fosilních energií do celého procesu. Z uhlí se vyrábí metalurgický koks, který se vsazuje do vysokých pecí a vyrobené surové železo se v nístějových pecích přeměňuje v ocel (viz kapitolu 3). Železa je potřeba na výrobu zemědělských a parních strojů, kolejnic, vagónů, lokomotiv a lodí. Uhlí také dodává energii parním strojům a vyrábí se z něj teplo a elektřina potřebná k výrobě pluhů, sázecích strojů, mlátiček (a již také prvních kombajnů) a zásobníků na uskladnění obilí, na provoz železnic a lodí pro distribuci zrní k jeho konečným spotřebitelům. Cestu si razí také první anorganická hnojiva v podobě dovozu chilského ledku a používání fosfátů těžených na Floridě.

V roce 2021 je na špičce států pěstujících pšenici Kansas, a tak se přesuneme do údolí řeky Arkansas. V tomto srdci amerického „pšeničného státu“ jsou nyní farmy běžně třikrát až čtyřikrát větší, než byly před stoletím10 – přesto většinu polních prací zvládne jeden nebo dva lidé, ovládající velké stroje. Americké ministerstvo zemědělství přestalo v roce 1961 počítat tažná zvířata a práci na poli nyní dominují výkonné traktory – mnohé modely mají výkon přes 400 koňských sil a osm obřích pneumatik –, které za sebou táhnou široké nástroje, například železné pluhy (s 12 či více radlicemi), secí stroje a aplikátory hnojiv.11 Osivo pochází od certifikovaných pěstitelů a mladé rostliny získávají optimální množství anorganických hnojiv – především dostatek dusíku ve formě čpavku nebo močoviny – a cílenou ochranu proti hmyzu, houbám a plevelům. Sklízení z pole se provádí zároveň s mlácením pomocí velkých kombajnů, z nichž se zrní sype přímo na korby nákladních vozů, převáží do obilných sil a prodává po celé zemi, nebo se vyváží do Asie či Afriky. Produkce pšenice tak nyní zabírá necelé dvě hodiny lidské práce na hektar (ve srovnání se 150 hodinami v roce 1801) a při výnosu zhruba 3,5 tuny na hektar to znamená necelé dvě sekundy na kilogram zrní.12 Mnoho lidí dnes s obdivem zmiňuje růst výkonnosti moderních počítačů („tolik dat“) nebo telekomunikací („o tolik levnější“) – ale co sklizeň obilí? Během dvou staletí se lidská práce potřebná na vyrobení kilogramu americké pšenice snížila z 10 minut na necelé 2 sekundy! Takto skutečně funguje náš moderní svět. Jak již bylo zmíněno, mohli bychom provést podobně ohromující rekonstrukce prudkého poklesu vstupu práce, rostoucích výnosů a obrovského vzestupu produktivity čínské nebo indické rýže. Časové údaje by se lišily, ale relativní nárůsty by byly obdobné.
==========

Recyklaci organického odpadu se ve svých dílech věnovali málokteří slavní spisovatelé, avšak Émile Zola, důsledný realista, zachytil její význam při popisu Klaudia, mladého pařížského malíře, který „měl v oblibě hnojiště“. Pomáhal házet do jámy „odpadky zeleniny, smetí z tržnice, slupky, spadlé z tohoto gigantického stolu,“ které „zůstávaly živými, vracely se v místa, kde zeliny vypučely … Vypučely znova v nádherné plody, vracely se opět do výkladu na chodnících, Paříž kazila všecko a vracela všecko zemi, která, nikdy se neunavujíc, opravovala smrt.“19

==========

Na vypěstování obilí, umletí zrní a upečení 1 kg kynutého bochníku chleba je tak zapotřebí vstupu energie odpovídajícího nejméně 250 ml paliva nafty, což je o něco málo větší objem než americký hrnek. Na standardní bagetu (250 g) jsou ekvivalentem vložené energie zhruba 2 čajové lžičky nafty, na velký německý selský chléb Bauernbrot (2 kg) by to byly asi 2 hrnky nafty (na bochník z celozrnné mouky o něco méně).


Reálné náklady na fosilní energii jsou však vyšší, protože jen malý podíl chleba se dnes peče tam, kde se prodává. I ve Francii boulangeries (malé pekárničky) mizí a bagety se distribuují z velkých pekáren; úspory energií z efektivnější výroby v průmyslovém měřítku jsou tak negovány rostoucími náklady na dopravu a celková cena (od pěstování a mletí zrna přes pečení chleba ve velké pekárně až po jeho distribuci ke vzdáleným spotřebitelům) mohou mít ekvivalentní spotřebu fosilních paliv až 600 ml/kg!

==========

Nejkonzervativnější výpočty zahrnující krmení i odchov této drůbeže by tak představovaly ekvivalent zhruba 200 ml nafty na kilogram masa, tyto hodnoty však mohou činit až 1 litr. Připočtením energie potřebné k porážce a ke zpracování zvířat (kuřecí maso je nyní dodáváno na trh převážně porcované, nikoli jako celá kuřata), na maloobchodní prodej, skladování a domácí chlazení a konečně i na tepelné zpracování se zvýší celková spotřeba energie na dodání kilogramu upečeného kuřete na obědový stůl na minimálně 300–350 ml ropy, což je objem odpovídající téměř polovině lahve vína (a u nejméně efektivních výrobců na více než litr).

==========

To znamená, že rajčata z vytápěných fóliovníků v Almeríi zakoupená ve skandinávském supermarketu mají ohromně vysoké energetické náklady na výrobu a dopravu. Jejich součet je ekvivalentní přibližně 650 ml/kg neboli více než pěti čajovým lžičkám (obsahujícím každá 14,8 ml) nafty na středně velké (125 g) rajče!

==========

Chcete-li jíst mořské ryby a zanechat při tom co nejmenší uhlíkovou stopu, držte se sardinek. Průměr pro všechny mořské plody je ohromně vysoký – 700 ml/kg (lahev vína téměř plná nafty) – a maxima u některých volně žijících krevet a humrů dosahují neuvěřitelných více než 10 l/kg (je v tom zahrnutý i nemalý podíl skořápek, které se nejí!).43 To znamená, že na dodání pouhých dvou špízů se středně velkými krevetami (o celkové hmotnosti 100 gramů) na váš stůl může být potřeba 0,5–1 litr nafty – ekvivalent 2–4 hrnků nafty.

==========

Rozmáhající se akvakultura – jejíž celková globální produkce, sladkovodní i mořská, se nyní blíží celosvětovému rybolovu (v roce 2018 činila 82 milionů tun oproti 96 milionům tun ulovených) – ulevila tlaku na zásoby některých oblíbených, nadměrně lovených druhů volně žijících masožravých ryb, došlo však k zintenzivnění lovu menších býložravých druhů, jichž je stále větší potřeba k uživení rozšiřujících se umělých chovů.44 Následkem toho jsou energetické náklady klecového chovu středomořského okouna (jehož největšími producenty jsou Řecko a Turecko) obvykle ekvivalentní 2–2,5 l nafty na kilogram (přibližně stejný objem jako tři lahve vína) –, což je tedy řádově stejné jako energetické náklady lovu podobně velkých volně žijících druhů. Nepřekvapí

==========

Celkový stav globálních zásob reaktivního dusíku ukazuje, že tento prvek se do orné půdy dostává šesti hlavními způsoby: atmosférickou depozicí, vodním zavlažováním, zaoráváním zbytků úrody, rozmetáním živočišného hnoje, jako dusík zůstávající v půdě po leguminózních plodinách a aplikací umělých hnojiv.53 Atmosférická depozice – především ve formě deště a sněhu obsahujícího rozpuštěné dusičnany – a recyklované zbytky plodin (sláma a stébla rostlin, které nebyly sklizeny z polí na výkrm zvířat nebo spáleny) přispívá zhruba 20 megatunami (Mt) dusíku ročně. Živočišný hnůj (od dobytka, prasat a kuřat) vyvezený na pole obsahuje téměř 30 Mt, podobné celkové množství pochází z luskovin (krycí rostliny pro zelené hnojivo, ale i sójové boby, fazole, hrách a cizrna), zavlažování vodou pak přispívá asi 5 megatunami – čímž dostáváme dohromady zhruba 105 Mt dusíku ročně. Umělá hnojiva dodávají půdě ročně 110 Mt dusíku, tedy něco přes polovinu celkových 210–220 Mt. To znamená, že nejméně polovina celosvětové sklizně plodin bývá v posledních letech vyprodukována díky použití syntetických dusíkatých sloučenin a že bez nich by nebylo možné vypěstovat obvyklou stravu pro celou polovinu z dnešních téměř 8 miliard obyvatel. A i kdybychom dokázali naši závislost na synteticky vyráběném čpavku snížit tím, že bychom jedli méně masa a vyhazovali méně jídla, nahradit zhruba 110 Mt dusíku globálně dodávaných plodinám v syntetických sloučeninách přírodními zdroji by bylo možné pouze teoreticky.

==========

Zatímco veganství je plýtvání cennou biomasou (pouze přežvýkavci – tedy dobytek, ovce a kozy – dokáží trávit tak celulózově bohaté rostlinné tkáně, jako jsou sláma a stébla), ani vysoká konzumace masa nemá žádný prokazatelný nutriční přínos: určitě nevede k vyšší očekávané době dožití a je zdrojem další zátěže pro životní prostředí. Spotřeba masa v Japonsku, zemi se světově nejvyšší průměrnou délkou života, činila v poslední době na osobu méně než 30 kg ročně; a mnohem méně doceňovaným faktem je, že na podobně nízké hodnoty se pomalu dostala i Francie, národ s tradičně vysokým příjmem masa. V roce 2013 bylo téměř 40 % dospělých Francouzů petits consommateurs (malými konzumenty), kteří jedí maso jen v malém množství, což dává necelých 39 kg/rok, zatímco náruživých konzumentů masa, průměrně okolo 80 kg/rok, bylo jen necelých 30 % dospělých Francouzů.74

==========

Takřka dokonalým řešením by bylo vyšlechtit obiloviny nebo olejniny, které by měly obdobné vlastnosti jako leguminózní rostliny – tedy že by v jejich kořenech žily bakterie, schopné přeměňovat inertní atmosférický dusík na dusičnany. O takových sní botanici celá desetiletí, v dohledné době však k uvedení žádných komerčních odrůd pšenice nebo rýže fixujících dusík nedojde.

==========

V roce 2019 spotřeboval svět okolo 4,5 miliardy tun cementu, 1,8 miliardy tun oceli, 370 milionů tun plastů a 150 milionů tun čpavku, přičemž k dispozici nejsou materiály, které by je mohly nahradit – rozhodně ne v blízké budoucnosti nebo v globálním měřítku.5

==========

K tomuto tématu se vrátíme v kapitole věnované životnímu prostředí, nezodpovědné vyhazování plastových výrobků však není argumentem proti správnému používání těchto rozmanitých a často opravdu nepostradatelných syntetických materiálů. Navíc v případě mikrovláken je chybou předpokládat – jak mnozí činí –, že se do mořských vod většinou dostávají z opotřebených syntetických textilií. Tyto polymery sice v současnosti tvoří dvě třetiny celosvětové produkce vláken, rozbor vzorků mořské vody však ukázal, že vlákna v oceánech jsou převážně (z >90 %) přírodního původu.46

==========

Největší revolucí v poválečné lodní přepravě však byl nástup kontejnerových lodí (více o nich v kapitole 4). Přepravují náklad v ocelových bednách standardizovaných rozměrů.62 Tyto ocelové boxy mají výšku i šířku okolo 2,5 metru (délka bývá různá) a skládají se na sebe v podpalubních prostorách i na palubách. Je možné, že vše, co máte na sobě, bylo dopraveno až na místo prodeje v ocelovém kontejneru, jehož cesta začala v některé asijské továrně.

==========

Roční produkce železné rudy – v čele s Austrálií, Brazílií a Čínou – nyní činí okolo 2,5 miliardy tun; světové zásoby přesahují 800 miliard tun, v nichž je obsaženo 250 miliard tun kovu. To dává vzhledem k roční těžbě zásobu na více než 300 let, což je daleko za všemi představitelnými horizonty plánování (poměr zásob ropy k její roční těžbě je oproti tomu jen 50 let).67

==========

Ocelový šrot se stal jednou z nejcennějších exportních komodit na světě, kdy země s dlouhou historií výroby oceli a množstvím nahromaděného šrotu tento materiál prodávají expandujícím výrobcům. Největším exportérem ocelového šrotu je Evropská unie, následuje Japonsko, Rusko a Kanada; největšími importéry jsou naopak Čína, Indie a Turecko.

==========

Při takové závislosti odvětví na koksovatelném uhlí a zemním plynu je ocelářství tradičně významným přispěvatelem k antropogenní produkci skleníkových plynů. Světová ocelářská asociace (WSA) udává průměrně globálně 500 kg uhlíku na tunu, z čehož emise primární výroby oceli činí asi 900 Mt uhlíku ročně neboli 7–9 % přímých emisí z celosvětového spalování fosilních paliv.78 Ocel však není jediným materiálem zodpovědným za významnou část vypouštěných emisí CO₂; cement je sice méně energeticky náročnější, jelikož se ho však celosvětově vyrábí téměř třikrát tolik co oceli, je jeho výroba zodpovědná za velmi podobnou část vypouštěného uhlíku (asi 8 %). Beton:

==========

Počínaje rokem 2007 žije většina lidstva ve městech, vystavěných především z betonu.

==========

Římský cement byl směsí sádrovce, nehašeného vápna a sopečného popela, a ukázal se být skvělým a velmi trvanlivým materiálem pro velké stavby, včetně těch s náročnými klenbami. Pantheon, nedotčený i po téměř dvou tisíciletích (dokončen byl v roce 126 n. l.), přemosťuje svou klenbou větší vzdálenost než jakákoli jiná stavba z nevyztuženého betonu.83 Příprava moderního cementu však byla patentována až v roce 1824 Josephem Aspdinem, anglickým zedníkem. Jeho hydraulická malta se vyráběla pálením vápence a jílu za vysokých teplot; vápno, oxid křemičitý a oxid hlinitý obsažené v těchto materiálech zesklovatí neboli se přemění v látku podobnou sklu, jejímž rozemletím vzniká portlandský cement.84 Aspdin jej tak pojmenoval (a tento název se hojně používá dodnes), protože po ztvrdnutí a reakci s vodou měl sklovitý slínek barvu podobnou vápenci z poloostrova Isle of Portland v Lamanšském průlivu.

==========

beton může rozpraskat už při tažné síle 2–5 MPa (méně, než je potřeba na roztržení lidské kůže).

==========

Prvním mrakodrapem z vyztuženého betonu neboli železobetonu, na světě se stala 16patrová budova Ingalls Building v Cincinnati v roce 1903.87 Jen o tři roky později nabyl Thomas Edison přesvědčení, že beton by měl nahradit dřevo při stavbě amerických rodinných domů a začal je navrhovat a na místě odlévat v New Jersey, v roce 1911 se snažil oživit neúspěšný projekt tím, že nabízel i levný betonový nábytek, včetně celých ložnicových sestav, a dokonce i fonograf, jeden ze svých oblíbených vynálezů, vyrobil rovněž z betonu.88

==========

Roční spotřeba cementu v USA mezi roky 1900 a 1928 vzrostla desetinásobně, když dosáhla 30 milionů tun, a poválečný stavební boom – včetně výstavby sítě mezistátních dálnic a expanze letišť – ji do konce století ztrojnásobil. Vrcholu bylo dosaženo v roce 2005 (přibližně 128 milionů tun) a v posledních letech se jeho roční spotřeba pohybuje okolo 100 milionů tun.98 To je v současnosti jen malý zlomek roční spotřeby největšího spotřebitele cementu, Číny. Ta v roce 1980, na začátku své cesty k modernizaci, vyrobila necelých 80 milionů tun cementu. V roce 1985 předběhla USA a stala se jeho největším světovým výrobcem, aby v roce 2019 s výrobou okolo 2,2 miliardy tun tvořila více než polovinu světové výroby.

==========

Asi nejvíce zarážejícím výsledkem tohoto růstu je, že během pouhých dvou let – 2018 a 2019 – Čína vyrobila téměř stejné množství cementu (cca 4,4 miliardy tun) jako USA v průběhu celého 20. století (4,56 miliardy tun). Nepřekvapí proto, že tato země má dnes nejrozsáhlejší síť dálnic, rychlých tratí a letišť na světě, stejně jako největší počet obrovských vodních elektráren a nových multimilionových velkoměst.

==========

Trvanlivost betonových staveb se pohybuje v širokých rozmezích; nelze dát dohromady průměrný údaj, mnohé stavby však budou těžce degradovat již po dvou či třech desítkách let, zatímco jiné vydrží bez problémů 60–100 let. To znamená, že v průběhu 21. století se budeme potýkat s bezprecedentním chátráním betonu, jeho renovací a demolicí (obzvlášť akutní problém budou mít v Číně), kdy bude nutné strhávat stavby – aby mohly být nahrazeny novými nebo odstraněny –, nebo je nechat opuštěné.

==========

Velké větrné elektrárny jsou nejvýraznějšími symboly výroby „zelené“ elektřiny – přesto jsou enormními spotřebiteli oceli, cementu a plastů, které jsou přitom produktem fosilních paliv.107 Základy mají ze železobetonu, stožáry, gondoly a rotory jsou ocelové (dohromady téměř 200 tun oceli na každý megawatt instalované výrobní kapacity) a jejich mohutné vrtule jsou z energeticky náročné – a obtížně recyklovatelné – plastové pryskyřice (cca 15 tun na středně velkou turbínu). Každou z těchto obrovských částí je nutné dopravit na místo stavby nákladními auty pro přepravu nadměrných nákladů a vztyčit ji pomocí velkých ocelových jeřábů; a převodovky těchto větrných elektráren je nutné opakovaně promazávat oleji. Vynásobením těchto požadavků miliony instalovaných větrníků, jimiž by bylo nutné elektřinu vyráběnou z fosilních paliv nahradit, seznáváme, jak zavádějící jsou všechny diskuse o blížící se dematerializaci zelených ekonomik.

==========

Asi nejnázornějším příkladem nové, a to obrovské, materiálové závislosti jsou pak elektromobily. Typická lithiová baterie elektromobilu s hmotností okolo 450 kg obsahuje zhruba 11 kg lithia, téměř 14 kg kobaltu, 27 kg niklu, více než 40 kg mědi a 50 kg grafitu – dále pak 181 kg oceli, hliníku a plastů. Dodání těchto materiálů pro jediný vůz znamená zpracování asi 40 tun rud, a vzhledem k nízkému obsahu mnoha prvků v jejich rudách je nutné extrahovat a zpracovat zhruba 225 tun surových materiálů.108 Tato čísla bychom opět museli vynásobit téměř 100 miliony, což je roční počet celosvětově vyrobených automobilů se spalovacími motory, které by bylo nutné nahradit elektrickým pohonem.

==========

Nejistota ohledně míry přijetí elektromobilů v budoucnu je značná, detailní rozbor materiálové náročnosti, založený na dvou scénářích (za předpokladu, že 25 % nebo 50 % světové flotily osobních aut by v roce 2050 bylo elektrických), došel k následujícím výsledkům: mezi roky 2020 a 2050 by potřeba lithia vzrostla 18–20násobně, kobaltu 17–19násobně, niklu 28–31násobně a u většiny dalších materiálů by šlo o 15–20násobky oproti roku 2020.109 To by evidentně vyžadovalo nejen dramatický nárůst těžby a zpracování lithia, kobaltu (jehož značný podíl v současnosti pochází z Konga, kde je dobýván z hlubokých jam nebezpečnou ruční těžbou, navíc často dětskou prací) a niklu, ale také intenzivní hledání nových nalezišť.

==========

Kdyby byly výhradním důvodem pro přesun nových továren do zahraničí mzdové náklady – jak je, zdá se, množství lidí neomylně přesvědčeno –, pak by k němu docházelo nejčastěji do subsaharské Afriky a před Čínou by byla téměř vždy preferována Indie. Ale během druhé dekády 21. století činily přímé zahraniční investice do Číny okolo 230 miliard USD ročně, zato do Indie necelých 50 miliard a do celé subsaharské Afriky (mimo jižní Afriku) jen okolo 40 miliard USD.9 Čína nabízela několik jiných přitažlivých faktorů – především ústřední vládu jedné strany, která zaručovala politickou stabilitu a přijatelné investiční podmínky; početné, vysoce homogenní a gramotné obyvatelstvo a obrovský vnitřní trh, díky čemuž dostávala přednost před Nigérií, Bangladéšem i Indií, což vedlo k pozoruhodné nepsané dohodě mezi největším komunistickým státem na světě a téměř kompletní sestavou významných světových kapitalistických podniků.

==========

V průběhu 17. a 18. století vyrobili Nizozemci pro obchodování s Asií jen 1 450 nových lodí (průměrně sedm ročně) s kapacitou pouhých 700–1 000 tun. To stačilo k tomu, aby bylo výdělečné dopravovat tak vysoce ceněné zboží, jako koření, čaj a porcelán, avšak zcela neekonomické pro jakýkoli obchod s hromadnými komoditami (významnější výjimkou byla cenná japonská měď).

==========

Indie nebyla, při své komplikované volební a mnohonárodnostní politice, schopná napodobit růst Číny po roce 1990, který byl založený na nezpochybnitelné vládě jedné strany, avšak její rekordní růst HDP na obyvatele během dvou desetiletí 21. století naznačuje jasný posun od předchozích dekád slabého ekonomického výkonu. Mezi roky 1970 a 1990 HDP na obyvatele (ve stálých cenách) dokonce v šesti různých letech klesl a čtyři roky se držel pod 4 %, zatímco mezi léty 2000 a 2019 v 18 z nich zaznamenal růst nad 4 % ročně.71 Od roku 2008 se také roční růst exportu zboží držel s 5,3 % jen těsně za Čínou (5,7 %) a zastoupení indických programátorů v Silicon Valley (kde jsou nejpočetnější skupinou vzdělaných přistěhovalců v celém oboru) vysoce převyšuje podíl těch čínských.

==========

Pokud jde o maximální velikosti lodí, v letech 1972 a 1973 uvedl Malcolm McLean do provozu své největší kontejnerové lodě, každou s kapacitou 1 968 standardních ocelových kontejnerů (téměř pětkrát více než u jeho prvních přestavěných lodí v roce 1957). V roce 1996 se na loď Regina Maersk vešlo 6 000 standardních jednotek; v roce 2008 bylo maximem 13 800 a v roce 2019 uvedla společnost Mediterranean Shipping Company do provozu šest obřích lodí, z nichž každá je schopna uvézt 23 756 standardních kontejnerů, tedy 12násobné zvýšení maximální lodní kapacity mezi roky 1973 a 2019.77

==========

V nákladovém prostoru každého osobního dopravního letounu se převáží zboží, stejně jako v rostoucí flotile nákladních letadel; výsledkem je, že mezi roky 1973 a 2018 vzrostla globální letecká nákladní přeprava (vyjádřeno v tuno-kilometrech) přibližně 12násobně, zatímco pravidelná přeprava osob ze zhruba 0,5 bilionu na více než 8,3 bilionu osobokilometrů, tedy skoro 17násobně.78 Téměř u dvou třetin (5,3 bilionu osobokilometrů) tohoto posledního celkového údaje šlo o mezinárodní lety – jako kdyby letělo téměř půl miliardy lidí z New Yorku do Londýna a zpět.

==========

USA byly po generace v čele celkových výdajů turistů, v roce 2012 je však v tomto ohledu předstihla Čína a o pět let později již Číňané utráceli dvakrát tolik co Američané.

==========

na oslavu 50. výročí zprovoznění prvního počítače, sestavila skupina studentů z Pensylvánské univerzity počítač ENIAC znovu, tentokrát ze 174 569 tranzistorů na křemíkovém mikročipu o rozměrech 7,4 mm × 5,3 mm; původní stroj byl více než 5milionkrát těžší, vyžadoval přibližně 40 000krát více elektřiny, zatímco znovu vytvořený čip byl 500krát rychlejší.83

==========


mezi roky 1971 a 2019 výkon mikroprocesorů vzrostl o sedm řádů – přesněji řečeno 17,1miliardkrát.

==========

Ještě v 70. letech 20. století byly Velká Británie a USA globálním průmyslovým leadrem. Kde jsou však dnes birminghamské kovodělné závody nebo baltimorské hutní pece? A jak dopadly velké bavlnářské závody v Manchesteru nebo v Jižní Karolíně? Ještě v roce 1965 držela velká trojka z Detroitu 90 % automobilového trhu v USA, nyní jí nepatří ani 45 %. Naopak Šen-čen byl do roku 1980 rybářskou vesnicí, než se z něj stala první čínská zvláštní ekonomická zóna, a dnes je to megapole s více než 12 miliony obyvatel.

==========

Kanada, země s lesními zdroji na obyvatele většími než kterákoli jiná vyspělá země, dováží zubní párátka a toaletní papír z Číny, jejíž zásoby dřeva jsou jen zlomkem obrovského kanadského boreálního lesního bohatství.

==========

Není sporu o tom, že ztráta přibližně 7 milionů (dříve dobře placených) míst v americké výrobě po roce 2000 – je přičítána převážně na vrub globalizaci, kdy většina této výroby se přesunula do Číny – byla významnou příčinou úmrtí ze zoufalství, nejčastěji způsobených sebevraždami, předávkováním drogami a onemocněním jater z nadměrného pití alkoholu.

==========

Zpochybňování a kritika globalizace zašly za hranice ideologických argumentů a další pádné důvody vycházející z nevyvratitelných obav o zásadní roli státu při ochraně životů svých občanů přinesla pandemie covidu-19. Tuto roli je těžké sehrát, když se 70 % gumových rukavic na světě vyrábí v jedné továrně a když podobné, či dokonce vyšší podíly nejen dalších osobních ochranných prostředků, ale i základních složek léků a běžných léčiv (antibiotik, léků proti vysokému tlaku) pocházejí od velmi malého počtu dodavatelů z Číny a Indie.

==========


Avšak i při mnohem masitější, tučnější a sladší stravě (a při rychle ustupujícím pití vína s údajně pozitivními účinky na srdce) stále klesá úmrtnost Španělů na kardiovaskulární nemoci a očekávaná délka života roste. Od roku 1960 španělská mortalita na tyto nemoci klesá rychlejším tempem než její průměr ve vyspělých státech – v roce 2011 již byla o třetinu nižší –, a od stejného roku se kombinovaná (muži a ženy) očekávaná délka života ve Španělsku zvýšila o 13 let, ze 70 na více než 83 v roce 2020.19 To je jen o rok méně než v Japonsku; stojí jeden rok života navíc (při dosti vysoké pravděpodobnosti, že ho prožijete ve fyzické, duševní či obojí zchátralosti) za to, nahradit v jídelníčku polovinu masa za tofu? Zamyslete se nad tím, o co byste mohli přijít: o plátky jamón ibérico tenké jako list papíru, o dobře propečené vepřové (i když ne tak proslulé jako v restauraci Sobrino de Botín, jen kousek na jih od Plaza Mayor, kde je připravují už téměř 300 let), o skvělé pulpo a la Gallega, chobotnici s bramborem dušenou na olivovém oleji a paprice. Jde opravdu o existenciální rozhodnutí – závěr je však poměrně jasný. Kdybychom měli ve snaze o co nejdelší život (ve zdraví a aktivně) vsadit výhradně na stravu – která je, jakkoli důležitá, pouze jednou částí širšího obrázku, do něhož patří i geny a okolní prostředí –, pak jídelníček Japonců má těsně navrch. Jestliže však budete jíst jako ve Valencii, můžete dosáhnout pouze nepatrně horšího výsledku.

==========

V některých případech je tato disproporce mezi tolerancí dobrovolného rizika a snahou vyhnout se přehnaně vnímaným nedobrovolně podstupovaným rizikům skutečně bizarní, jako když lidé odmítají nechat své děti naočkovat (dobrovolně je tedy vystavují mnohonásobně vyššímu riziku nemocí, jimž lze takto předcházet), protože považují požadavky státu na ochranu jejich dětí (nedobrovolné opatření) za nepřijatelné riziko – a činí tak na základě mnohokrát vyvrácených „důkazů“ (z nichž nejpozoruhodnější je spojování očkování s vyšším výskytem autismu) nebo údajných hrozeb (implantace mikročipů!).22 A pandemie SARS-CoV-2 pozvedla tyto iracionální obavy na novou úroveň. Pro lidstvo bylo nejnadějnější cestou k ukončení pandemie masové očkování, avšak už dlouho předtím, než byly první vakcíny distribuovány, sdělovala značná část obyvatelstva tazatelům, že se očkovat nikdy nenechá.

==========

Snad nejvíce udivující kontrast ve vnímání jaderného rizika vyvstane při porovnání Francie a Německa. Francie vyrábí od 80. let 20. století z jaderných zdrojů více než 70 % elektřiny a součástí její krajiny je téměř 60 reaktorů, chlazených vodou z řady francouzských řek včetně Seiny, Rýna, Garonny a Loiry.25 A ačkoli je dlouhověkost francouzské populace (v rámci Evropské unie druhá nejvyšší po Španělsku) nejlepším dokladem skutečnosti, že tyto jaderné elektrárny nejsou zaznamenatelným zdrojem zdravotních problémů nebo předčasných úmrtí, jakmile překročíte Rýn, nejsou to jen němečtí Zelení, ale i značná část celé společnosti, kdo věří, že jaderná energie je pekelný vynález, který je nutné co nejdříve zničit.

==========

Psychometrické studie ukázaly, že specifické druhy nebezpečí mají své jedinečné vzorce s vysoce korelovanými veličinami: nedobrovolná rizika jsou často spojena se strachem z nových, neznámých věcí, které jedinec nemá pod kontrolou, zatímco dobrovolná rizika pravděpodobněji vnímána tak, že člověk je má pod kontrolou a jsou vědecky podchycená. Výroba elektřiny z jádra je povětšinou vnímána jako nebezpečná, rentgenové snímkování jako snesitelně rizikové.

==========

Nejtypičtějším příkladem této diferencované tolerance jsou asi teroristické útoky, protože převládá strach a vytlačuje racionální hodnocení, které lze snadno provést na základě nevyvratitelných důkazů. Díky jejich nepředvídatelnému načasování, místu a síle zaujímají na pomyslné psychometrické škále strachu horní příčky a tohoto strachu intenzivně zneužívají silně přehnané pseudoanalýzy, jež nám předkládají komentátoři nepřetržitě běžících zpravodajských kanálů; v posledních dvou dekádách spekulovali o všem možném, počínaje kufříkovými jadernými bombami, které explodují uprostřed Manhattanu, přes otravu nádrží, z nichž velká města čerpají pitnou vodu, až po rozprašování uměle vytvořených smrtelných virů. Ve

==========

Pocity strachu hrají ve vnímání rizika zveličující roli. Nejtypičtějším příkladem této diferencované tolerance jsou asi teroristické útoky, protože převládá strach a vytlačuje racionální hodnocení, které lze snadno provést na základě nevyvratitelných důkazů. Díky jejich nepředvídatelnému načasování, místu a síle zaujímají na pomyslné psychometrické škále strachu horní příčky a tohoto strachu intenzivně zneužívají silně přehnané pseudoanalýzy, jež nám předkládají komentátoři nepřetržitě běžících zpravodajských kanálů; v posledních dvou dekádách spekulovali o všem možném, počínaje kufříkovými jadernými bombami, které explodují uprostřed Manhattanu, přes otravu nádrží, z nichž velká města čerpají pitnou vodu, až po rozprašování uměle vytvořených smrtelných virů.

==========

Ve srovnání s tak obávanými útoky představuje řízení automobilu do značné míry dobrovolné, neustále se opakující a velmi známé riziko a při smrtelných nehodách přichází o život v naprosté většině (přes 90 %) případů jen jeden člověk. V důsledku toho společnost toleruje celkový počet překračující 1,2 milionu usmrcených osob ročně, což by nikdy nepřipustila při haváriích v průmyslových podnicích nebo při zřícení staveb (mostů, budov), ani kdyby jich byl dohromady o řád nižší počet – „jen“ stovky tisíc.

==========

Řidiči smíření s osudem podceňují nebezpečné dopravní situace, méně často praktikují defenzivní řízení (nenechat se rozptylovat, dodržovat bezpečný odstup, nepřekračovat rychlost), častěji nezajišťují vlastní děti bezpečnostními pásy a neoznamují svou účast na dopravních nehodách. Znepokojivé také je, že studiemi v některých státech bylo zjištěno, že fatalismus při řízení je rozšířený mezi taxikáři a převládá mezi řidiči minibusů.32

==========

Největší známý výron koronální hmoty začal ráno 1. září 1859, kdy britský astronom Richard Carrington zpozoroval na Slunci a následně zakreslil velkou skvrnu vyzařující velkou bílou erupci ve tvaru ledviny.74 Bylo to zhruba dvacet let před příchodem telefonů (1877) a více než dvacet let před zahájením centralizované komerční výroby elektřiny (1882), proto se tehdejšími jedinými pozorovanými účinky tohoto jevu staly silné polární záře a poruchy nově se rozšiřujících telegrafních sítí, které byly budovány ve 40. letech 19. století: dráty jiskřily, přenášené zprávy se přerušovaly nebo byly nesmyslně zkomolené, operátoři dostávali od přístrojů elektrické rány a tu a tam docházelo k nenadálým požárům. K několika nejvážnějším pozdějším událostem pak došlo mezi 31. říjnem a 1. listopadem 1903 a 13.–15. květnem 1921, kdy sítě telefonních linek i elektrických vedení byly v Evropě i Severní Americe stále poměrně omezené a jinde velmi řídké. I tak jsme však získali stručný obrázek toho, co by mohl značný výron koronální hmoty způsobit, a to v březnu 1989, kdy takový mnohem slabší (ve srovnání s tím, co pozoroval Carrington) případ vyřadil na devět hodin z provozu celou energetickou síť Quebecu, dodávající elektřinu 6 milionům lidí.

==========

Studie z roku 2012 odhadovala 12procentní pravděpodobnost další „Carringtonovy události“ v průběhu příštích 10 let neboli jednu ku osmi, a zdůrazňovala, že kvůli vzácnosti výskytu těchto extrémních událostí je těžké odhadovat jejich četnost a „prakticky nemožné predikovat konkrétní budoucí výskyt“.78 Při této nejistotě nepřekvapí, že skupina vědců z Barcelony v roce 2019 zkalkulovala toto riziko pro dekádu od roku 2020 pouze na 0,46–1,88 %, takže by i nejvyšší hodnota znamenala pravděpodobnost 1 k 53, tedy podstatně útěšnější perspektivu.79 A v roce 2020 přišla skupina na Carnegie-Mellonově univerzitě s ještě nižším odhadem: s desetiletou pravděpodobností 1 až 9 % pro událost o síle nejméně jako v roce 2012 a 0,02 až 1,6 % o síle Carringtonovy události z roku 1859.80 Jenže i když si je řada odborníků těchto rizik a nedozírnosti potenciálních následků dobře vědoma, jedná se nepochybně o jedno z těch (podobně pandemie) rizik, na která se nemůžeme nikdy dostatečně připravit; nezbývá než doufat, že příští mohutná koronální erupce se nevyrovná, či dokonce nepřekoná Carringtonovu událost.

==========


Začátkem roku 2020 žilo na světě okolo miliardy lidí starších 62 let, kteří přežili tři pandemie virů: v letech 1957–1959 (H₂N₂), 1968–1970 (H₃N₂) a 2009 (H₁N₁).81 Nejpřesnější rekonstrukce celkové úmrtnosti pandemie z let 1957–1959 udávají 38/100 000 (1,1 milionu úmrtí při počtu 2,87 miliardy obyvatel na světě), pandemie z let 1968–1970 úmrtnost 28/100 000 (1 milion úmrtí při 3,55 miliardy obyvatel na světě), zatímco událost z roku 2009 měla nižší virulenci a úmrtnost nepřesáhla 3/100 000 (cca 200 000 úmrtí při 6,87 miliardy obyvatel na světě).82

==========

V žebříčku největších globálních rizik Světového ekonomického fóra, publikovaném každoročně v letech 2007 až 2015, se celkem osmkrát objevilo zhroucení cen aktiv, finanční krize a významné systémové selhání finančního sektoru (evidentně dozvuky roku 2008) a jednou krize z nedostatku pitné vody, zato hrozba pandemie se mezi tři největší rizika nedostala ani jednou.83 Tolik tedy ke kolektivní prozíravosti globálních rozhodovacích činitelů!

==========

Není lepší ukázkou opomíjení nenákladných opatření, která by vedla k záchraně lidských životů, než americký přístup k násilí páchanému střelnými zbraněmi: ani ty nejhrůznější masové vraždy, k nimž opakovaně dochází a jsou až příliš dobře známy (vždy si vzpomenu na 26 lidí, včetně 20 šesti- a sedmiletých dětí, zastřelených v roce 2012 v Newtownu ve státě Connecticut), nebyly dostatečným důvodem pro změnu zákonů, a během druhé dekády 21. století bylo střelnými zbraněmi usmrceno asi 125 000 Američanů (celkem vraždy, bez sebevražd): to se rovná počtu obyvatel kansaského Topeka, Athens v Georgii či kalifornského Simi Valley – nebo třeba německého Göttingenu.101 Oproti tomu při všech teroristických útocích v USA v průběhu druhé dekády 21. století zemřelo jen 170 Američanů, tedy téměř o tři řády méně.

==========

Odmítám zvažovat jakoukoli možnost opustit v blízké budoucnosti Zemi a založit civilizaci na jiné planetě. A to proto, že v této postfaktuální době jsou úvahy o brzkém nalezení nového nebeského domova – především osídlení Marsu1 – prezentovány jako reálná varianta, jak se rázně vyrovnat s problémy třetí planety obíhající kolem Slunce. Jde přitom jen o další z oblíbených témat žánru sci-fi, které zůstane odkázáno pouze na své příběhy; i kdybychom totiž měli k dispozici nákladově přijatelný druh meziplanetární dopravy a nějakým způsobem zvládli postavit na Marsu základny, nedokázali bychom na něm vytvořit atmosféru vhodnou pro život – zpracováním polárních ledových čepic, nerostů a půdy Marsu bychom získali jen asi 7 % veškerého CO₂, který by byl potřeba k tomu, aby se teplota této planety zvýšila tak, aby umožnila její dlouhodobou kolonizaci.

==========

Hmota suchozemských rostlin obsahuje řádově 500 miliard tun uhlíku, a i kdyby všechen najednou shořel (všechny lesy, louky i plodiny), spotřeboval by takový mega-požár jen cca 0,1 % atmosférického kyslíku.9 Přesto v létě 2019, kdy hořely rozsáhlé oblasti amazonského deštného pralesa, zpravodajská média i politici se snažili zastrašit vědecky negramotné masy tvrzeními, že se svět začne dusit. Jako jeden z mnoha francouzský prezident Emmanuel Macron 22. srpna 2019 tweetoval:10 Náš dům hoří. Doslova. Amazonský deštný prales – plíce, které produkují 20 % kyslíku na naší planetě – hoří. Je to mezinárodní krize. Účastníci summitu G7, jednejme o této naléhavé situaci za dva dny na prvním místě!

==========

Jak již bylo vysvětleno, celosvětová účinnost příjmu dusíku plodinami poklesla na méně než 50 % a v Číně a Francii pod 40 %. Ve spojení s fosforem kontaminují vody rozpustné sloučeniny dusíku a přispívají k nadměrnému růstu řas. Rozkládající se řasy spotřebovávají kyslík rozpuštěný v mořské vodě a vytvářejí oblasti bez kyslíku (anoxické), v nichž nemohou ryby a korýši přežít. Tyto zóny ochuzené o kyslík se vyskytují především podél východního a jižního pobřeží Spojených států a podél pobřeží v Evropě, Číně a Japonsku.34 Na vyřešení těchto environmentálních dopadů neexistují snadná, levná a rychlá řešení. Nezbytné je kvalitnější agronomické řízení (rotace plodin, dělená aplikace hnojiv pro minimalizaci jejich ztrát) a zcela zásadní změnou by bylo snížení spotřeby masa, čímž by klesla potřebná produkce krmných obilovin – avšak subsaharská Afrika bude potřebovat mnohem více dusíku a fosforu, má-li se vyhnout chronické závislosti na dovozu potravin.

==========

Arrhenius provedl v roce 1908 poměrně přesný odhad citlivosti klimatu neboli míry globálního oteplování způsobeného zdvojnásobením obsahu CO₂ v ovzduší: „Jakýmkoli zdvojnásobením podílu oxidu uhličitého ve vzduchu by došlo ke zvýšení teploty zemského povrchu o 4 °C.“46 V roce 1957, tedy zhruba třicet let před náhlým vzedmutím zájmu o globální oteplování, zhodnotili americký oceánograf Roger Revelle a fyzikální chemik Hans Suess proces spalování fosilních paliv v masovém měřítku svou přesnou evoluční terminologií: „Lidské bytosti nyní provádějí obrovský geofyzikální experiment takového rozsahu, k němuž by nemohlo dojít v minulosti, ani ho nepůjde zopakovat v budoucnu. Během několika staletí vracíme do atmosféry a oceánů koncentrovaný organický uhlík uložený v sedimentárních horninách stovky milionů let“.47 Nedovedu si představit, jaká jiná formulace by mohla lépe vyjadřovat bezprecedentní povahu této nové reality. O pouhý rok později, v reakci na tuto obavu, začalo měření koncentrace CO₂ v okolí havajské sopky Mauna Loa a na jižním pólu, které brzy vykázalo konstantní a poměrně předvídatelné roční nárůsty, z 315 ppm v roce 1958 na 346 ppm v roce 1985.48 A v roce 1979 zpráva Národní výzkumné rady (NRC) stanovila teoretickou hodnotu citlivosti klimatu (včetně vlivu vodní páry) na 1,5 °C–4,5 °C, což znamená, že se Arrhenius svým odhadem z roku 1908 do tohoto rozmezí trefil.

==========

„Objev“ globálního oteplování vyvolaného oxidem uhličitým z konce 80. let 19. století tak přišel o více než sto let poté, co tuto spojitost objasnili Foote a Tyndall, téměř čtyři generace poté, co Arrhenius s poměrně slušnou přesností vyčíslil jeho možný efekt, více než generaci po tom, co Revelle a Suess vyslovili varování před bezprecedentním a neopakovatelným celoplanetárním geofyzikálním experimentem a deset let po potvrzení citlivosti klimatu na tento plyn moderními prostředky. Nemuseli jsme tedy vůbec čekat na potvrzení této souvislosti novými počítačovými modely nebo na zřízení mezinárodního byrokratického aparátu, abychom si tuto změnu uvědomili a přemýšleli, jak na ni reagovat.

==========

Většina studií se však shoduje na tom, že nedostatek vody vyvolaný růstem poptávky bude mít mnohem větší dopad než její nedostatek způsobený klimatickou změnou. V důsledku toho je naší nejlepší možností, jak se do budoucna vypořádat s dodávkami vody, zvládnout dobře poptávku, a jedním z nejlepších příkladů tohoto počínání ve velkém měřítku je nedávná historie snižování spotřeby vody na obyvatele v USA.63 V roce 2015 byla spotřeba vody v USA téměř o 4 % vyšší než v roce 1965 – v uplynulých 50 letech se však počet obyvatel této země navýšil o 68 %, HDP (ve stálých cenách) stoupl více než čtyřnásobně a plocha zavlažované zemědělské půdy vzrostla přibližně o 40 %. To znamená, že průměrná spotřeba vody na obyvatele se snížila o téměř 40 %, že míra spotřeby vody v hospodářství USA (jednotky vody na jednotku konstantního HDP) se snížila o 76 %, a jelikož se celkový objem vody používané k zavlažování oproti roku 2015 mírně snížil, spotřeba na jednotku zemědělské půdy se snížila téměř o třetinu.

==========

Globálním oteplením nevyhnutelně dojde k zintenzivnění koloběhu vody v přírodě, protože při zvýšení teploty se zvyšuje vypařování. Následkem toho na Zemi celkově přibude srážek, a tedy i vody, kterou bude možné zachytit, zadržet a používat.66 Celkově vyšší množství srážek však nebude znamenat více srážek všude, ani – což není o nic méně důležité hledisko – více srážek tehdy, kdy je jich nejvíce potřeba. Stejně jako u mnoha jiných změn spojených s teplejším klimatem budou zvýšené srážky rozloženy nerovnoměrně. V některých oblastech jich bude méně než dnes, v jiných (včetně povodí řeky Jang-c’-ťiang, kde žije největší část obyvatelstva Číny) výrazně více a očekává se, že tento nárůst povede k mírnému poklesu počtu obyvatel žijících v oblastech silně zatížených vodou.67 Na mnoha místech s vyššími srážkami však budou tyto srážky přicházet méně pravidelně, ve formě méně častých, ale silnějších – někdy i katastrofálních – dešťových přívalů a sněhových kalamit.

==========

Kvalifikované názory na tři existenční životní potřeby – dýchání, pití a jídlo – se shodují: do roku 2030 a ani do 2050 by neměla nastat žádná nevyhnutelná apokalypsa. Kyslíku zůstane dostatek. V řadě oblastí přibudou starosti se zásobováním vodou, toho jsme si však vědomi, a měli bychom tedy být schopni mobilizovat prostředky potřebné k zamezení čehokoli ohrožujícího v masovém měřítku život. A měli bychom nejen zachovat, ale dokonce zvýšit průměrnou produkci potravin na osobu v rozvojových zemích, a současně snížit nadměrnou produkci v rozvinutých zemích.

==========

K tomu, abychom přijali účinná opatření, také nepotřebujeme nekonečný příval nových modelů. K dispozici jsou obrovské možnosti, jak snížit spotřebu energií v budovách, dopravě, průmyslu i zemědělství a některá z těchto opatření k úsporám energií a snižování emisí jsme měli iniciovat už před desítkami let, bez ohledu na jakékoli obavy z globálního oteplování. Snahy vyhnout se zbytečné spotřebě energie, snížit znečišťování vzduchu a vody a zajistit příznivější životní podmínky by měly být trvale naléhavými požadavky, nikoli náhlými zoufalými kroky k odvrácení katastrofy.

==========


Automobilů SUV začalo v USA přibývat koncem 80. let 20. století, načež se tento trend rozšířil do celého světa a v roce 2020 vypouštělo průměrné SUV ročně asi o 25 % více CO₂ než standardní automobil.76 Vynásobte to 250 miliony SUV na silnicích v roce 2020 a zjistíte, že celosvětová popularita této kategorie aut vymazala, a to několikanásobně, veškerý dekarbonizační efekt pomalu se rozšiřujících (v roce 2020 jen 10 milionů) elektromobilů.

==========

Po roce 2010 se SUV staly druhou největší příčinou růstu emisí CO₂, hned po výrobě elektřiny a před těžkým průmyslem, nákladní dopravou a letectvím. Pokud by jejich masová veřejná obliba pokračovala, mají potenciál vykompenzovat jakékoli snížení emisí uhlíku z více než 100 milionů elektrických aut, která by mohla být v provozu v roce 2040!

==========

Nejpozoruhodnější je, že na pochybách zůstává naše kolektivní – v tomto případě globální – odhodlání efektivně se vypořádat alespoň s některými kritickými problémy. Určitá řešení, úpravy a možnosti přizpůsobit se jsou k dispozici. Vyspělé země by mohly významnou měrou snížit svou průměrnou spotřebu energie na osobu a stále si přitom zachovat uspokojivou kvalitu života. Rozšíření jednoduchých technických řešení od oken s povinným trojitým zasklením po návrh vozidel s delší životností by mělo významný kumulativní efekt. Snížením potravinového odpadu na polovinu a změnou složení celosvětové spotřeby masa by došlo ke snížení emisí uhlíku, aniž by se zhoršila kvalita nabídky potravin. Je pozoruhodné, že tato opatření chybí nebo jsou někde dole v obvyklých výčtech nadcházejících nízkouhlíkových „revolucí“, které spoléhají na zatím nedostupné velkokapacitní skladování elektrické energie či na sliby nerealisticky masivního zachycování uhlíku a jeho trvalého ukládání pod zem. Na těchto přehnaných očekáváních není nic nového.

==========

Které rozhodnutí bylo iracionálnější a od počátku odsouzeno k většímu neúspěchu: létání na jaderný pohon, nebo výroba zemního plynu pomocí jaderných explozí? Sestrojení malého jaderného reaktoru, který by mohl pohánět ponorky, bylo jednou věcí, jeho dostatečné odlehčení, aby ho uneslo letadlo, se však ukázalo nepřekonatelným problémem – přesto byl jeho vývoj zastaven až v roce 1961 poté, co byly na tento beznadějný úkol vynaloženy miliardy dolarů.23 Žádné letadlo poháněné jadernou energií nikdy nevzlétlo, zato bylo skutečně odpáleno několik jaderných bomb ve snaze o zvýšení těžby zemního plynu. K detonaci bomby o síle 29 kilotun (více než dvakrát silnější než bomba svržená na Hirošimu) došlo v prosinci 1967 v hloubce asi 1,2 kilometru v Novém Mexiku (krycí název Projekt Gasbuggy), v září 1969 následovala 40kilotunová bomba v Coloradu, v roce 1973 pak tři bomby o síle 33 kilotun, také v Coloradu, a Komise pro atomovou energii USA předpokládala do budoucna odpálení 40–50 bomb ročně.24 Existovaly rovněž plány takových aktivit, jako hloubení nových přístavů pomocí jaderných explozí a lety do kosmu poháněné jadernými reaktory.

==========

V tomto ohledu postrádají obzvláště zprávy v médiích o městském zemědělství „bez půdy“– hydroponickém pěstování ve výškových budovách – jakékoli reálné chápání globální poptávky po potravinách. V provozech tak náročných na vstupy lze produkovat listovou zeleninu (salát, bazalka) a některé jiné druhy zeleniny (rajčata, papriky), jejichž nutriční hodnota spočívá téměř výhradně v obsahu vitamínu C a vlákniny.30 Je více než jisté, že hydroponickým pěstováním za neustálého svícení by nebylo možné vyprodukovat přes 3 miliardy tun obilného zrna a luštěninových bobů, jejichž vysokého obsahu sacharidů a poměrně vysoké zásoby bílkovin a tuků je potřeba k nasycení 8 (brzy 10) miliard lidí.31

==========

Třebaže energie dodávaná novými obnovitelnými zdroji (vítr, slunce, nová biopaliva) obdivuhodně vzrostla – asi 50násobně během prvních 20 let 21. století –, závislost světa na fosilním uhlíku se snížila jen nepatrně, z 87 % na 85 % celkové spotřeby, a většinu tohoto relativně malého poklesu lze přičíst na vrub rozšíření výroby ve vodních elektrárnách, tedy tradiční formy obnovitelné energie.

==========

Dopady covidu-19 ve vyspělých zemích celkově, a ve Spojených státech obzvlášť, také ilustrují, jak nemístné byly některé vehementně podsouvané (a velmi drahé) snahy o utváření budoucnosti. Patří mezi ně především obnovené kroky k letům člověka do vesmíru a obzvláště cíl jako z žánru sci-fi podnikat mise na Mars, snaha o přechod k personalizovanému lékařství (diagnóza a léčba uzpůsobená na míru jednotlivým pacientům na základě jejich konkrétního rizika nebo reakce na nemoc) – přičemž časopis The Economist vydal k tomuto tématu zvláštní článek 12. března 2020, právě když se Evropou a Severní Amerikou začínal šířit covid-19 a plnit městské nemocnice pacienty, jimž se nedostávalo kyslíku –, a zabývání se nejrychlejší možnou konektivitou s nekonečným humbukem kolem výhod 5G sítí.43 Jak bezpředmětné jsou všechny tyto snahy, když (jak zní klišé) jediná zbývající supervelmoc nebyla schopná zajistit zdravotním sestrám a lékařům dostatek jednoduchých osobních ochranných prostředků, včetně tak technicky nenáročných položek, jako jsou rukavice, roušky, lékařské čepice a pláště? Následně musely USA platit přemrštěné ceny Číně – státu, kam výteční architekti globalizace soustředili téměř veškerou výrobu těchto nepostradatelných výrobků –, aby zajistily letecké dodávky nedostačujícího množství ochranných prostředků, jen aby zabránily uzavírání nemocnic uprostřed pandemie.

==========

Ani Evropa se nevyznamenala. Členské státy mezi sebou soutěžily o velké letecké dodávky ochranných pomůcek z Číny, tradičně vyzdvihovaná absence hranic se rychle proměnila v pevnostní bariéry, „stále užší svazek“ nebyl schopen přijít s jakoukoli společnou koordinovanou odpovědí a během prvních šesti měsíců pandemie čtyři z pěti nejlidnatějších (Velká Británie, Francie, Itálie a Španělsko) a dva z nejbohatších států (Švýcarsko a Lucembursko) – jejichž zdravotnické systémy byly léta pokládány za vzor dokonalosti – zaznamenaly jedny z nejvyšších měr úmrtnosti na světě během pandemie.

==========

Aby jakékoli účinné závazky přinesly požadovaný výsledek (výrazné snížení, ne-li úplné odstranění emisí skleníkových plynů), budou nákladné a budou muset trvat minimálně dvě generace, jenže dokonce ani drastické redukce daleko překonávající cokoli, co si dokážeme reálně představit, nebudou po desetiletí vykazovat žádný přesvědčivý přínos.58 To nastoluje mimořádně složitý problém v podobě mezigenerační spravedlnosti – tedy našeho neutuchajícího sklonu takzvaně diskontovat budoucnost.59

==========

Běžně používaný klimaticko-ekonomický model udává, že rok zvratu (kdy by optimální strategie začala generovat čistý ekonomický přínos) by při krocích ke zmírnění klimatické změny zahájených brzy po roce 2020 nastal až někdy okolo roku 2080.

==========

Extrémní předpovědi nabízejí v tomto směru velmi odlišnou budoucnost: přesáhne v roce 2100 globální počet obyvatel 15 miliard (téměř dvojnásobek oproti roku 2020), nebo se smrskne na 4,8 miliardy, tedy ani ne polovinu dnešního počtu, přičemž v Číně se sníží o 48 %?62 Střední varianty těchto prognóz nejsou podle očekávaní tak daleko od sebe (8,8 a 10,9 miliardy). I tak není dvoumiliardový rozdíl bezvýznamný a tato porovnání ukazují, jak se i jen základní demografické prognózy od sebe liší po pouhé generaci.

==========

některé bohaté rodiny (podnikatelé, majitelé nebo šťastní dědicové) nyní ročně připisují ke svým aktivům desítky (107) nebo stovky (108) milionů dolarů, na světě bylo v roce 2020 asi 2 100 miliardářů (109 dolarů) a majetek těch nejbohatších se v současnosti cení na více než 100 miliard USD neboli 1011 dolarů.2 Pokud jde o čisté jmění, ve srovnání s nemajetným africkým migrantem v otrhaných šatech a ošlapaných botách v hodnotě pár dolarů, zeje mezi nimi propast 10 řádů. Tento rozdíl je tak obrovský, že nenajdeme podobný případ mezi vlastnostmi dělícími od sebe zástupce dvou nejvýznamnějších tříd suchozemských živočichů: ptáků a savců. Rozdíl mezi hmotností těla nejmenších a největších savců (bělozubka nejmenší s 100 gramy a slon africký s 106 gramy) činí „jen“ šest řádů. Rozdíl mezi rozpětím křídel nejmenšího a největšího létajícího ptáka (kalypta nejmenší s 3 centimetry a kondor andský s 320 centimetry) je jen dva řády.
==========