MZP/2025/620/xxxx




Návrh OPATŘENÍ OBECNÉ POVAHY

o stanovení klidového území Národního parku Šumava

Ministerstvo životního prostředí, Odbor územní ochrany přírody a krajiny (dále jen „MŽP“) jako orgán ochrany přírody podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. g) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), příslušný v souladu s ustanovením § 79 odst. 3 písm. h) ZOPK k vydání opatření obecné povahy, kterými se stanoví klidová území národních parků podle § 17 odst. 3 ZOPK, v souladu s ustanovením § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)

stanovuje

klidové území Národního parku Šumava.

Článek 1
Předmět úpravy

MŽP tímto opatřením obecné povahy vydaným pod čj. Xxxxxx oznámeným veřejnou vyhláškou č.j. MZP/2025/620/xxxx dne xx.xx.2025 (dále jen „OOP“) stanovuje klidové území s označením KU01_NPS – Prášilsko-Modravský hřeben a slatě (dále jen „klidové území“) na území Národního parku Šumava (dále jen „NP Šumava“).

Článek 2
Vymezení klidového území a jeho popis

Klidové území se nachází v severozápadní části NP Šumava při státní hranici se Spolkovou republikou Německo. Orientační výměra činí 6 315 ha. Klidové území je součástí centrální části NP Šumava, která navazuje na poměrně rozsáhlou část „jádrového území“ Národního parku Bavorský les na bavorské straně. Obě tato území se tak vzájemně doplňují na české a bavorské straně hranice. Celkově má toto zájmové území obou národních parků rozlohu 16 215 ha. Klidové území rovněž zahrnuje významné turistické cíle jako např. jezero Laka, Prášilské jezero, Poledník a Březník. Jiné části tohoto klidového území mají naopak relativně klidný charakter, který je žádoucí zachovat z důvodu ochrany jedinečných hodnot území (geologické prvky i živá příroda). Z hlediska časového omezení se jedná o klidové území s celoročním omezením pohybu osob.

Grafické znázornění klidového území je uvedeno v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto OOP. Přílohu č. 1 tvoří přehledová mapa, klad mapových listů, legenda k mapovým listům a jednotlivé mapové listy. Vyznačení hranic klidového území na podkladě kopie katastrální mapy, včetně elektronické podoby, je uloženo v ústředním seznamu ochrany přírody.

Článek 3
Odůvodnění

Dle ustanovení § 17 odst. 1 ZOPK jsou klidová území národního parku území s omezeným pohybem osob z důvodu umožnění nerušeného vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které jsou citlivé na nadměrný pohyb osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním spojených. Účelem vymezení klidových území je tedy ochrana citlivých ekosystémů nebo jejich jednotlivých složek, jejichž stav by mohla ohrozit nadměrná návštěvnost.

MŽP na základě dostupných podkladů stanovilo ve vztahu k NP Šumava ekosystémy nebo jejich složky citlivé na nadměrný pohyb, vyhodnotilo rušivé vlivy spojené s pohybem osob (zranitelnost a rizika poškození) a následně vymezilo klidová území.

Při vymezování klidových území vycházelo MŽP z těchto podkladů:
-	Metodický pokyn Ministerstva životního prostředí k vymezování, navrhování a schvalování klidových území národních parků v ČR (Věstník MŽP, 4/2018);
-	výsledky monitoringu citlivých složek ekosystémů;
-	nálezovou databázi ochrany přírody AOPK ČR (NDOP);
-	dostupné modely vhodnosti a využívání prostředí citlivých složek na Šumavě;
-	výsledky analýz habitatových nároků;
-	síť turistických tras a cestní síť;
-	analýza návštěvnosti v území (dlouhodobé sledování Informační a strážní služby Správy NP Šumava, data z automatických sčítačů návštěvnosti, veřejně dostupné mapy o vstupech a intenzitách využívání tras – např. Heatmap serveru strava.com);
-	aktuální vrstva mapování biotopů soustavy Natura 2000 v rámci Evropsky významné lokality Šumava (dále jen EVL);
-	vymezení Ptačí oblasti Šumava (dále jen „PO“) a zásady ochrany a managementu předmětů ochrany (Nařízení vlády č. 681/2004 Sb., souhrn doporučených opatření k EVL Šumava);
V průběhu roku 2018 byl Správou NP Šumava připraven návrh klidových území podle výše uvedeného metodického pokynu. Ze strany MŽP byl tento návrh odsouhlasen dne 31. 1. 2019 pod č. j. MZP/2019/620/108. Návrh klidových území včetně doplňujících dokumentů a informativních materiálů byl dne 27. 2. 2019 zveřejněn na webových stránkách Správy NP Šumava. V listopadu 2019 bylo ukončeno první kolo projednávání v Radě NP Šumava a sběr připomínek od veřejnosti, přičemž byly definovány přetrvávající rozpory. V roce 2020-2022 probíhalo hledání kompenzačních opatření s cílem vyřešit přístupnost Luzenského údolí. V lednu 2023 došlo k opětovnému projednání návrhu klidových území s obcemi a městy (po komunálních volbách). V říjnu 2023 bylo ukončeno projednávání návrhu klidových území, výsledek byl v listopadu 2023 prezentován na zasedání Rady NP Šumava. Dne 15. 2. 2024 byl návrh klidových území dohodnut na plenárním zasedání Rady NP Šumava ve Vimperku postupem podle ustanovení § 20 odst. 3 ZOPK. Pro dohodu o návrhu klidových území hlasovalo 32 přítomných členů rady, 9 členů rady hlasovalo proti dohodě a jeden se zdržel hlasování. MŽP na základě této dohody přistoupilo k dalšímu postupu podle ustanovení § 17 odst. 3 ZOPK. Návrh OOP byl podle ustanovení § 172 odst. 1 správního řádu projednán s dotčenými orgány uvedenými v § 136 správního řádu. Podle ustanovení § 71 odst. 4 ZOPK mají obce ve svém územním obvodu při projednávání návrhu OOP podle § 17 odst. 3 ZOPK postavení dotčeného orgánu podle správního řádu, návrh OOP byl tudíž projednán se všemi obcemi, do jejichž územního obvodu návrh klidového území zasahuje. Vydává-li MŽP OOP podle ZOPK pro celé území České republiky nebo pro území více krajů, mají krajské úřady podle ustanovení § 90 odst. 4 ZOPK při projednávání takového návrhu OOP postavení dotčeného orgánu podle správního řádu, návrh OOP byl proto rovněž projednán s krajskými úřady, do jejichž územního obvodu návrh klidového území zasahuje.
Výsledný návrh klidových území vznikl analýzou stavu jednotlivých citlivých ekosystémů a jejich složek v závislosti na současné úrovni návštěvnosti území NP Šumava. Z důvodu zohlednění specifických nároků citlivých ekosystémů a složek ekosystémů či skupin těchto složek bylo vymezeno toto klidové území, a to tak, aby zajistilo nerušený vývoj citlivých složek ekosystémů nebo jejich skupin, které mají podobné specifické nároky na regulaci návštěvnosti. Klidové území je členěno do segmentů, které jsou popsány níže. Každý segment je podrobně popsán jak z hlediska výskytu citlivých složek ekosystémů, tak zároveň z hlediska zjištěné intenzity návštěvnosti.

Test proporcionality
V rámci přípravy záměru na vyhlášení klidových území NP Šumava byl proveden test proporcionality, který zahrnuje tři kritéria:
-	posouzení způsobilosti naplnit sledovaný legitimní cíl (kritérium vhodnosti) – zjišťuje se, zda konkrétní opatření může dosáhnout zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného než omezeného základního práva nebo veřejného statku.
-	posouzení nezbytnosti – zkoumá se, zda byl při výběru vhodných prostředků použit prostředek, který je k omezenému základnímu právu nejšetrnější.
-	posouzení přiměřenosti (v užším smyslu) - tj., zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na sledovaný legitimní cíl. Opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která přináší kolidující zájem na jejich přijetí.
Záměr vyhlášení klidových území v NP Šumava vyplývá z § 17 ZOPK. Při přípravě návrhu klidových území NP Šumava bylo postupováno dle metodického pokynu sekce ochrany přírody a krajiny MŽP k vymezování, navrhování a schvalování klidových území národních parků ČR, který byl publikován ve věstníku Ministerstva životního prostředí č.j. MZP/2018/130/403 a nabyl účinnosti dnem 15. 5. 2018. Základním cílem bylo naplnění dikce § 17 odst. 1 ZOPK: „umožnění nerušeného vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které jsou citlivé na nadměrný pohyb osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním spojených“.
Vycházelo se z vymezení a stavu ekosystémů a jejich složek (vybraných druhů), které jsou citlivé na nadměrnou návštěvnost. Následovala konfrontace s analýzou návštěvnosti území NP Šumava. Při konstrukci těchto území bylo důsledně dbáno na princip subsidiarity a minimalizace zásahu do článkem 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ústavně zaručené svobody pohybu, jejíž omezení je podle odst. 3 tohoto článku Listiny možné jen, jestliže je to nevyhnutelné na vymezených územích z důvodu ochrany přírody. U každého klidového území byla důsledně vážena míra vymahatelnosti navržené regulace a zároveň příčinná souvislost mezi neexistencí regulace návštěvnosti a neumožnění nerušeného vývoje daného citlivého ekosystému či jeho složky. Výsledný tvar jednotlivých segmentů klidových území je navržen tak, aby při minimálním zásahu do práv veřejnosti umožnil nerušený vývoj na návštěvnost citlivých složek ekosystémů. Záměr na vyhlášení klidových území je níže posuzován z hlediska jeho vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti.

Kritérium vhodnosti
Dlouhodobým cílem ochrany národních parků dle § 15 odst. 3 ZOPK je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů v jejich přirozené dynamice na převažující ploše území národních parků a zachování nebo postupné zlepšování stavu ekosystémů, jejichž existence je podmíněna činností člověka, významných z hlediska biologické rozmanitosti, na zbývajícím území národních parků.
Do přijetí novely ZOPK, a to zákonem č. 123/2017 Sb., platil na území 1. zóny národního parku zákaz vstupu mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vlastníků a nájemců pozemků dle § 16 odst. 2 písm. b) ZOPK. Dle důvodové zprávy k zák. č. 123/2017 Sb., „stávající nástroj, který byl vázán na celé území 1. zóny národního parku bez ohledu na skutečnou potřebu regulace pohybu osob, se ukázal jako nadbytečný k zajištění cílů ochrany přírody národního parku. Z odborných podkladů vyplývá, že omezení vstupu má smysl vázat na plochy s výskytem ekosystémů a biotopů druhů citlivých na změny stavu vyvolané pohybem většího počtu návštěvníků“. Cíle ochrany přírody na území NP Šumava ve vztahu k níže uvedeným citlivým ekosystémům či jejich složkám je proto v současném právním stavu nejvhodnější a nezbytné dosáhnout pomocí nástroje klidových území dle § 17 ZOPK.
Kritérium vhodnosti bylo vyhodnoceno jako splněné.

Kritérium nezbytnosti
V rámci posouzení nezbytnosti volby nástroje klidových území je zapotřebí zhodnotit, zda byl použit takový právní prostředek, který je k omezenému základnímu právu nejšetrnější. Jednotlivé segmenty klidových území byly konstruovány vždy jako nejmenší zásah do článkem 14 Listiny ústavně zaručené svobody pohybu, který zároveň zajistí nerušený vývoj na návštěvnost citlivých ekosystémů a jejich složek. Konstrukce vycházela ze zjištěných kritických hodnot citlivosti, ale i z lokální početnosti jednotlivých složek ekosystémů. Tato kritéria byla vždy detailně porovnávána s exaktně zjištěnou mírou návštěvnosti. Pro jednotlivé citlivé ekosystémy bylo postupováno následovně:
1.	Rašeliniště
Jedná se o mokřady s vegetací extrémně citlivou na sešlap. Plochy mokřadů jsou v terénu jasně viditelné a definovatelné a existují v území trvale. Plochy mokřadů mohou být chráněny před sešlapem zčásti za sněhové pokrývky (mokřad samotný, nikoli dřevinná a keřovitá vegetace), nicméně globální změna klimatu spojená s menšími a časově členěnými výškami sněhové pokrývky v podstatě nedovoluje s jistotou definovat časové okno bez ohrožení ekosystému.
Dlouhodobost ochrany území před sešlapem v podstatě vylučuje aplikaci využití přechodně chráněné plochy, aplikace § 64 ZOPK je ze své definice nástrojem využitelným až při prokázání bezprostřední hrozby poškozování území, proto je aplikace nástroje klidového území vhodnější z těchto důvodů:
-	Institut klidových území je preventivní nástroj sloužící k umožnění nerušeného vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které jsou citlivé na nadměrný pohyb osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním spojených.
-	V kontextu celého návrhu klidových území tvoří segmenty rašelinišť součást jiných segmentů klidových území (zejména segmentů ochrany tetřeva hlušce), i z toho důvodu je vhodnější, aby byly propojeny s těmito segmenty obdobným režimem omezení. Samostatně ležící segmenty rašelinišť pak zároveň chrání i biotopy tetřeva hlušce, který je na tyto ekosystémy rovněž vázaný.
2.	Ledovcová jezera
Ledovcové jezero je významné návštěvnické lákadlo a množství návštěvníků překračuje limity nerušeného vývoje pro více citlivých složek ekosystémů. Návrh klidového území zahrnuje Prášilské jezero, které je také pravidelným hnízdištěm sokola stěhovavého. V blízkosti Prášilského jezera se nachází bývalé a nyní zazemněné ledovcové jezero Stará Jímka, v němž již není voda a vodní hladinu nahradilo rašeliniště, které je citlivé na sešlap, zároveň je území důležitým územím pro tetřeva hlušce se zimovištěm, potravním stanovištěm a blízkým tokaništěm. Dále se jedná o jezero Laka s výskytem plovoucích rašelinných ostrůvků, jejichž vegetaci tvoří zejména ostřice šedavá a zobánkatá (Carex canescens a Carex rostrata) spolu s rašeliníky a jinými rašelinnými druhy jako například ohroženou kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia) nebo klikvou bahenní (Oxycoccus palustris).
3.	Hnízdní teritoria sokola stěhovavého
Pro územní ochranu sokola stěhovavého (Falco peregrinus) formou klidového území byly vybrány segmenty, které představují dlouhodobě využívaná hnízdní a potravní teritoria druhu, která jsou dlouhodobě veřejnosti nepřístupná a jejich přísná ochrana je již dlouhodobě veřejností akceptovaná. Hnízdní teritoria, která představují místa s nepravidelným hnízděním, již chrání Správa NP Šumava časově omezenými úkony podle § 64 ZOPK, širší lovecké a hnízdní okrsky tvořené skalními stěnami včetně rozlehlých suťových polí a pololesních ekosystémů vhodných pro lov a zlepšování kondice mladých sokolů je pak potřebné chránit formou klidového území.
Riziko rušení hrozí zejména od sokolníků, fotografů, birdwatcherů a horolezců či návštěvníků vyznávajících extrémní sporty. Pro včasné vyloučení negativního vlivu těchto skupin na populaci sokola stěhovavého je nezbytně nutné, aby omezení vstupu bylo jasně dlouhodobě definované, deklarované, předvídatelné a sdílené ve veřejném prostoru včetně turistických mapových serverů. V kontextu celého návrhu klidových území tvoří segmenty sokolích teritorií součást jiných segmentů klidových území (zejména segmentů ochrany tetřeva hlušce a rysa ostrovida). I z toho důvodu je vhodnější, aby byly propojeny s těmito segmenty obdobným režimem omezení.
4.	Reprodukční a odpočinková místa rysa ostrovida
Rys ostrovid (Lynx lynx) se vyskytuje po celém území Šumavy, pro reprodukci a lov však dlouhodobě preferuje specifická území, která lze označit za jádra jeho výskytu od doby jeho reintrodukce. Tyto lokality byly obsazovány jako jádrová území výskytu ihned po začátku reintrodukce a tuto funkci si zachovala do současné doby. Riziko rušení pramení především od fotografů a vyznavačů extrémních sportů, popř. horolezců či návštěvníků praktikujících volný pohyb divokým terénem a táboření či bivakování ve volné divoké přírodě.
Vzhledem k velkému plošnému rozsahu, dlouhodobému využití území pro reprodukci a lov a rovněž vzhledem k celoročnímu využívání těchto teritoriálních refugií tímto citlivým druhem, Správa NP Šumava nepřistoupila k aplikaci ne tak systematického nástroje přechodně chráněná plocha (§ 13 ZOPK) ani k aplikaci nástroje ve smyslu § 64 ZOPK (tyto instituty mají za cíl zajistit spíše ochranu území než druhu, a to méně komplexně).
5.	Tetřev hlušec
Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) je extrémně citlivý druh na rušení, jehož početnost se teprve v poslední době zvedá z minimálních populačních hodnot, potřebných pro přežití druhu. Vzhledem k tomu, že tento druh obývá klimaticky nejextrémnější biotopy Šumavy s nízkým potenciálem energeticky hodnotné potravy a vzhledem k tomu, že při vyhledávání teritorií jde o konzervativní druh, který dosud nenaznačuje větší rozšiřování do potravně vhodnějších, resp. bohatších oblastí, je velmi citlivý na energetickou bilanci po celý rok. K velkým energetickým ztrátám dochází jak v době zimování, tak následujícího toku. Vysokému riziku negativního ovlivnění snůšky či kuřat rušením, prochladnutím nebo vyhladověním či ulovením predátorem přispívá právě jakékoli rušení. I období, ve kterém má tetřev k dispozici dostatek potravy (červenec-září) je rizikové z hlediska rušení, neboť je nezbytné, aby jednotliví ptáci měli dostatek času na sběr potravy a tvorbu energetických zásob.
Vzhledem k prakticky celoroční a mnohaleté ochraně území, ve kterém se tito ptáci vyskytují, je aplikace institutu přechodně chráněné plochy nevhodná. Ochrana podle ustanovení § 64 ZOPK je řešením jen dočasným, navíc ze své definice je nástrojem využitelným až při prokázání bezprostřední hrozby poškozování území. Naproti tomu využití nástroje klidového území nabízí jistotu dlouhodobého zajištění ochrany jednotlivých jedinců a metapopulací (jedinec tetřeva žije pravděpodobně až 12 let a pohybuje se v akčním rádiu až 30 km).

Dalšími důvody pro volbu nástroje klidového území k zajištění ochrany předmětného druhu jsou
-	Klidové území je veřejně projednávaným nástrojem jak před dohodou v Radě NP, tak jako OOP a je tedy několik let sdílen ve veřejném prostoru a jeho reálný mediální dopad je nesrovnatelný s vyhlášením přechodně chráněné plochy či OOP dle § 64 ZOPK.
-	Jako klidové území je segment s omezením trvale umístěn na mapových serverech, a je tedy na internetových či analogových mapách viditelné po řadu let.
Zvolení nástroje klidových území dle § 17 ZOPK bylo vyhodnoceno ve vztahu k jiným právním nástrojům, ale i obecným a lokálním požadavkům jednotlivých citlivých složek jako nejméně zasahující do práva na volný vstup do krajiny.
Kritérium nezbytnosti bylo proto vyhodnoceno jako splněné.

Kritérium přiměřenosti
Při hodnocení přiměřenosti návrhu klidových území je zapotřebí zvážit především újmu na omezení svobody pohybu osob. Jedná se zejména o návštěvníky a místní obyvatele, neboť výjimku z tohoto zákazu pro pracovníky orgánů ochrany přírody, či jiné státní subjekty definuje přímo ZOPK (§ 90 odst. 17 a § 17 odst. 2 ZOPK). Nadto v ustanovení § 17 odst. 2 ZOPK je navíc stanovena výjimka z tohoto zákazu pro vlastníky a nájemce pozemků. Výjimku z toho zákazu navíc může povolit orgán ochrany přírody dle ustanovení § 43 odst. 1 ZOPK, a to v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody nebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území.
V případě zřízení klidových území byla identifikována výhradně újma na omezení svobody pohybu. Jiné případné újmy identifikovány nebyly.
Celkový návrh klidových území zabírá 12 072 ha, což představuje 17,64 % území NP Šumava. Klidová území neznamenají uzavření žádné stávající turistické značené trasy. Několik tras má navrženo sezónní či dokonce pouze časovou/hodinovou uzávěru v průběhu dne.
Záměr na vyhlášení klidových území v NP Šumava tedy omezuje v kolizi stojící základní práva a oprávněné zájmy jen mírně a s ohledem na převažující zájem na ochraně definovaných, zřetelně odůvodněných přírodních hodnot na území NP Šumava je míra jejich omezení přiměřená.
Záměr na vyhlášení klidových území v NP Šumava tak lze označit za proporcionální z hlediska kolize s jinými zájmy a právy stojícími mimo ochranu přírody.

Detailní popis jednotlivých segmentů klidového území z hlediska tvaru, citlivosti jednotlivých složek ekosystému a návštěvnosti

Tvar každého segmentu klidového území byl stanoven jako průnik minimálních nároků citlivých složek ekosystémů na umožnění nerušeného vývoje v místě jejich výskytu, který byl konfrontován s lokální úrovní návštěvnosti.
A1 Jezero Laka
Mělké jezero ledovcového původu (stanoviště 3160 – Přirozená dystrofní jezera a tůně - 77,3 % plochy vymezeného území) s maximální hloubkou 3 m mělo stejně jako ostatní šumavská jezera v minulosti navýšenou hráz, což bylo příčinou vzniku plovoucích rašelinných ostrůvků (klasifikovaných spolu s břehovou zónou jezera jako stanoviště 7140 - Přechodová rašeliniště a třasoviště – 8,6 % plochy vymezeného území), které se po zvýšení hladiny odtrhly z nadzvednutého rašelinného koberce zarůstajícího mělké jezero v  přítokové části. Vegetaci ostrůvků tvoří zejména ostřice šedavá a zobánkatá (Carex canescens a C. rostrata) spolu s rašeliníky a jinými rašelinnými druhy jako například ohroženou kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia) nebo klikvou bahenní (Oxycoccus palustris). Hojně se i v litorálu jezera vyskytuje sítina cibulkatá (Juncus bulbosus). Jezero je velmi bohaté na bentos i zoo a fyto plankton, za zmínku jistě stojí i pro jezero typické druhy vzácných řas Binuclearia tectorum nebo Batrachospermum vagum. V jižní části lokality (v zadní části jezera) se vyskytuje biotop M1.7 Vegetace vysokých ostřic – 7,9 %.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A2, A4, A5, A8, A9, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Roční návštěvnost hráze jezera Laka je cca 35 tisíc návštěvníků, s maximy (tisíc/den) v některých dnech v létě. Zimní návštěvnost je vyšší desítky v hlavní sezóně (leden, únor). V legálně nepřístupné části lokality jsou zaznamenány vstupy v intenzitě jedinci/týden či jedinci/měsíc.
A2 Stará jímka
Segment tvořen rašeliništěm (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště – 7,5 % plochy vymezeného území), které vzniklo postupným zazemněním a zarůstáním mělkého ledovcového jezera a sousedícími rašelinnými smrčinami s četnými zrašelinělými prameništi (prioritní stanoviště 91D0 - Rašelinný les – 67,3 % plochy vymezeného území). V severní části se nacházejí podmáčené smrčiny (stanoviště 9410 - Acidofilní smrčiny – 25,2 %). Na lokalitě rostou kriticky ohrožené druhy rosnatka anglická (Drosera anglica) a blatnice bahenní Scheuchzeria palustris), silně ohrožené šicha černá (Empetrum nigrum) a ostřice mokřadní (Carex limosa), z ostatních chráněných druhů je možné jmenovat klikvu bahenní (Oxycoccus palustris) nebo v rašelinných smrčinách se vyskytující plavuň pučivou (Lycopodium annotinum) a dřípatku horskou (Soldanella montana). Pro rašelinnou vegetaci je typický výskyt suchopýru – v tomto případě suchopýr úzkolistý a pochvatý (Eriophorum angustifolium a E. vaginatum).

Součást domovských okrsků tetřeva hlušce, v těsné blízkosti evidováno zimoviště, potravní a reprodukční stanoviště. V těsné blízkosti se v segmentu B3 nachází významné tokaniště. Tokaniště jsou klíčová pro zachování propojenosti celé šumavské populace a jejich širší okolí musí být pro účely dlouhodobého zachování populace tohoto druhu chráněno před negativními vlivy, včetně rušení.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A4, A5, A8, A9, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice. V legálně nepřístupné lokalitě jsou zaznamenány vstupy v intenzitě jedinci/týden či jedinci/měsíc v dolní západní části u potoka protékajícího lokalitou.
A4 Rokytecké a Roklanské slatě
Velmi rozsáhlý komplex slatí, který se nachází v pramenné oblasti Rokytky a jejích přítoků v nadmořské výšce kolem 1100 m n. m. až po soutok s Roklanským potokem. Tvoří jej mozaika rašelinných biotopů od velkých otevřených aktivních vrchovišť s jezírky (prioritní stanoviště 7110 –Aktivní vrchoviště– 5,9 % plochy vymezeného území), menší zarůstající vrchoviště s klečí a rašelinné smrčiny (prioritní stanoviště 91D0 - Rašelinný les – 58 % plochy vymezeného území), podmáčené smrčiny (stanoviště 9410 - Acidofilní smrčiny – 14,5 %), přechodová rašeliniště v nivách potoků a nevápnitá mechová slatiniště (stanoviště 7140 Přechodová rašeliniště a třasoviště– 11,4 %). V tomto území se vyskytuje velké množství chráněných druhů rostlin. V otevřených částech vrchovišť je možné najít kriticky ohrožené druhy rosnatku anglickou (Drosera anglica) a blatnici bahenní (Scheuchzeria palustris), silně ohroženou šichu černou (Empetrum nigrum) a ostřici mokřadní (Carex limosa) spolu s dalšími typickými druhy jako například kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), klikvou bahenní (Oxycoccus palustris) nebo běžným suchopýrkem trsnatým (Trichophorum cespitosum). V lemových porostech kleče nebo rašelinných smrčinách se vyskytuje kriticky ohrožený bradáček srdčitý (Listera cordata). V sušších okrajích vrchovišť nad Rokytkou se vyskytuje i bříza trpasličí (Betula nana). V silně podmáčených přechodových rašeliništích převládá ostřice zobánkatá (Carex rostrata), ale vyskytují se další vzácné druhy jako například kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), oměj šalamounek (Aconitum plicatum), ostřice vrchovištní (Carex paupercula), kriticky ohrožená plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata) nebo vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Minoritně se ve vymezeném území vyskytujístanoviště 7120 - Degradovaná vrchoviště (ještě schopná přirozené obnovy) – 2,5 %) a vodní toky (biotop Makrofytní vegetace vodních toků, stanoviště s potenciálním výskytem vodních makrofytů nebo se zjevně přirozeným či přírodě blízkým charakterem koryta – 0,2 %).  Z významnějších druhů rostlin roste na prameništích starček podalpský (Senecio subalpinus) nebo vrbovka nící (Epilobium nutans).

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce a zároveň jeho potravním prostředím.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A5, A8, A9, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou není vedena žádná značená trasa. Nelegální návštěvnost je zaznamenána po stávajících lesních cestách, popř. tzv. Slaťové stezce k soutoku Rokytky a Roklanského potoka. Nejvyšší je frekvence po cestě (Střelecký průsek) odbočující z cesty na Poledník (červená turistická značená trasa dále jen „TZT“) za Tmavým potokem – intenzita desítky/den v létě a jedinci/den mimosezónně (v zimě zde nejsou žádné známé vstupy zaznamenány). Přímý vstup do slatí a k rašelinným jezírkům se děje zejména v okrajových částech či u přístupného severního rašelinného komplexu – intenzita jedinci/týden.
A5 Mlynářské slatě
Do segmentu jsou zahrnuty rašelinné biotopy jižně od Roklanského potoka nedaleko Modravy, kde plošně převažují vrchoviště s klečí a rašelinné smrčiny (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 32,6 % plochy vymezeného území). Nejzachovalejším vrchovištěm v celém segmentu je Přední Mlynářská slať s centrální otevřenou částí s velkými protáhlými šlenky i jezírky, z nichž některá jsou na povrchu přerostlá vegetací (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště– celkově v tomto území představují tato stanoviště spolu s vrchovištními šlenky 3,5 %), Poměrně rozsáhlá je také centrální otevřená část Šárecké slatě s jezírky. Oba rašelinné komplexy propojují podmáčené a horské třtinové smrčiny (stanoviště 9410 - Podmáčené smrčiny představují 28,9 % plochy vymezeného území). Přechodová rašeliniště s výskytem břízy trpasličí (Betula nana) na okraji slati (stanoviště 7140 Přechodová rašeliniště a třasoviště – 1,6 %) tvoří nivu Roklanského potoka (potok klasifikován jako biotop Makrofytní vegetace vodních toků, stanoviště s potenciálním výskytem vodních makrofytů nebo se zjevně přirozeným či přírodě blízkým charakterem koryta – 0,9 %). Na aktivních vrchovištích se hojně vyskytuje kriticky ohrožený druh blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) spolu se vzácnými druhy ostřic – ostřicí mokřadní (Carex limosa) a ostřicí chudokvětou (Carex pauciflora).  Spolu s dalšími typickými druhy jako například kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), klikvou bahenní (Oxycoccus palustris) nebo suchopýrkem trsnatým (Trichophorum cespitosum) se vyskytuje dále rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Nachází se zde také kriticky ohrožená rosnatka anglická (Drosera anglica) včetně jejího křížence s rosnatkou okrouhlolistou (Drosera x obovata). V loučkách poblíž potoků byl zaznamenán výskyt hořce panonského (Gentiana pannonica).

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A8, A9, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou neprochází žádná značená trasa. Nelegální návštěvnost se soustředí na protínající lesní cestu, která je spojující trasou od Hraběcího mostu k soutoku Rokytky a Roklanského potoka a dále do Podroklaní, popř. na Březník. V Přední mlynářské slati je patrná odbočka dovnitř do slati, která je o intenzitě minimálně jedinci týden.
A8 Pod Medvědí horou
Komplex rašelinných biotopů na úpatí svahů Medvědí hory od jihozápadu po jihovýchod. Segment zahrnuje drobnější vrchoviště s klečí v mozaice s rašelinnými smrčinami (prioritní stanoviště 91D0 Rašelinný les – 84,9 % plochy vymezeného území). Otevřené části jsou většinou jen malé a bez jezírek (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště – 6,1 % plochy vymezeného území). Cenná jsou v území obzvláště četná přechodová rašeliniště s bohatšími úseky poblíž pramenišť a s pestřejší vegetací (stanoviště 7140 – Přechodová rašeliniště a třasoviště – 6,5 %). Na těchto ostřicových nelesních rašeliništích se nacházejí bohaté populace rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia), prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii) i menší porosty ostřice vrchovištní (Carex paupercula). Segment dále zahrnuje Kamerální slať, jejíž středový odvodňovací kanál byl v roce 1999 přehrazen. Pásem rašelinných smrčin a vrchovišť s výskytem typických druhů (ale i s výskytem kriticky ohrožené rosnatky anglické (Drosera anglica) včetně jejího křížence s rosnatkou okrouhlolistou (Drosera x obovata), pokračuje komplex přes mozaiku přechodového rašeliniště se smilkovými trávníky (prioritní stanoviště 6230 Druhově bohaté smilkové louky na silikátových podložích v horských oblastech (a v kontinentální Evropě v podhorských oblastech) na dně bývalé plavební nádrže do nivy Roklanského potoka s přechodovými rašeliništi, případně vrchovišti a rašelinnými smrčinami. Část plochy tohoto území tvoří vodní tok (Makrofytní vegetace vodních toků, stanoviště s potenciálním výskytem vodních makrofytů nebo se zjevně přirozeným či přírodě blízkým charakterem koryta - 0,2 %).

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce, potravní biotop.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A9, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celým segmentem nevede žádná značená trasa. Vstupy jsou zaznamenány přes tetřeví segment B3, které směřují na německou stranu (především na Roklan) – intenzita: desítky/týden v letní sezóně, jinak jedinci/týden a v zimě jedinci/měsíc.
A9 Novohuťské močály
Velký komplex aktivních vrchovišť a vrchovištních šlenků propojených rašelinnými smrčinami v pramenné oblasti Novohuťského potoka (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les (48,9 % plochy vymezeného území) a 7110 – Aktivní vrchoviště – 8,1 % plochy vymezeného území). Nejcennější částí komplexu je velké strukturované vrchoviště, které si i přes hluboké povrchové odvodnění zachovalo otevřené nelesní části. Ve šlencích a při březích jezírek jsou bohaté porosty blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) a ostřice mokřadní (Carex limosa) v jednom místě s malou populací rosnatky anglické (Drosera anglica). Spolu s kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), klikvou bahenní a k. maloplodou (Oxycoccus palustris a O. microcarpus) se v keříčkovitých bultech vyskytuje také šicha černá (Empetrum nigrum). V roce 2004 byly odvodňovací kanály přehrazeny a na některých úsecích již dobře zarůstají rašeliníkem. Součástí segmentu jsou další dvě vrchoviště z větší části zarostlé klečí (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 42,7 %). Na okraji jednoho z nich se nachází malá populace mimořádně vzácné ostřice šlahounovité (Carex chordorrhiza). V území se vyskytuje ostřice vrchovištní (Carex paupercula). Okrajově se zde vyskytují stanoviště 7120 - Degradovaná vrchoviště – 0,3 %).
Segment je součást domovských okrsků tetřeva hlušce, potravní stanoviště, v těsné blízkosti reprodukční biotop a zimoviště.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A10, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou neprochází žádná značená trasa. Nelegální vstupy jsou zaznamenány po blízké zpevněné cestě z Březníku na Roklanskou nádrž.
A10 Vrchové slatě
Navazují západním směrem na Novohuťské močály a jsou pramennou oblastí Roklanského potoka. Tvoří je menší vrchoviště zarostlé na většině plochy klečí (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 15,8 % plochy vymezeného území), protnuté trasou někdejší vojenské „signálky“ a množství menších vrchovišť propojených rašelinnými smrčinami. V otevřených částech největšího vrchoviště (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště – 4,1 % plochy vymezeného území) se vyskytují kromě běžných rašelinných druhů jako jsou kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) nebo klikva bahenní (Oxycoccus palustris) i vzácná ostřice mokřadní (Carex limosa), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) nebo šicha černá (Empetrum nigrum). Plošně poměrně rozsáhlou a velmi cennou součástí segmentu jsou silně podmáčená přechodová rašeliniště (stanoviště 7140 - Přechodová rašeliniště a třasoviště - 17,1 %) podél potůčků s četnými prameništi při úpatí svahů. Z významnějších druhů rostlin roste na prameništích starček podalpský (Senecio subalpinus), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), oměj šalamounek (Aconitum plicatum) nebo vrbovka nící (Epilobium nutans). Významnou část plochy zaujímají rašelinné smrčiny (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les - 61,1 %). Nevýznamnou plochou jsou zastoupeny degradovaná vrchoviště - 1,4 %) a lesní prameniště bez tvorby pěnovců - 0,5 %.

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce, potravní stanoviště.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A9, A11, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou neprochází žádná značená trasa. Nejsou zde zaznamenány žádné nelegální vstupy. Nejbližší záznamy vstupů jsou po hraničních chodníku v letním období.
A11 Blatenské slatě
Neobyčejně cenný komplex aktivních vrchovišť (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště - 5,6 % plochy vymezeného území) a rašelinných smrčin (prioritní stanoviště 91D0 - Rašelinný les - 67,6 % plochy vymezeného území) v pramenné oblasti Březnického potoka. Vyskytují se zde také přechodová rašeliniště (stanoviště 7140 - Přechodová rašeliniště a třasoviště – 2,5 %). Území zahrnuje dvě velká a jedno menší činné vrchoviště s klečí (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les - 24,3 %) a centrální otevřenou částí.  Zejména vrchoviště v severní části komplexu je velmi dobře zvodnělé a členitě strukturované s četnými jezírky a šlenky. Vyskytují se zde bohaté porosty blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) a ostřice mokřadní (Carex limosa) a menší populace rosnatky anglické (Drosera anglica). Jižněji umístěné velké vrchoviště bylo v minulosti drasticky odvodněno hlubokým povrchovým kanálem napříč tělesem vrchoviště, což se viditelně projevilo masivním zarůstáním dřevinami a jen malé plošky s porosty suchopýrku trsnatého (Trichophorum cespitosum) zůstaly zachovány poblíž několika jezírek. V roce 2006 byl kanál zablokován a odtok vody z vrchoviště silně omezen. V rámci komplexu se nachází na Šumavě největší populace kriticky ohrožené ostřice šlahounovité (Carex chordorrhiza). V lemových rašelinných porostech roste kriticky ohrožený druh lesní orchideje bradáček srdčitý (Listera cordata). Jižní okraj komplexu při úpatí svahu Blatenského vrchu má podobu „karoidu“ s několika vydatnými prameništi.

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce, evidováno potravní stanoviště, v blízkém okolí reprodukční a potravní stanoviště a zimoviště.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A9, A10, A12, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou neprochází žádná značená trasa ani zpevněná cesta. Nelegální vstupy jsou zaznamenány na nedaleké cestě Březník-Pytlácký roh – intenzita: jedinci/týden; na odbočce do středu Blatenské slati k atraktivním rašelinným jezírkům – jedinci/týden.
A12 Ptačí slať
Na vymezeném území se nalézají rašelinné smrčiny (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 96,4 % plochy vymezeného území), v severozápadní části se rozkládá otevřené vrchoviště (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště – 0,3 % plochy vymezeného území) obklopené vrchovištěm s klečí (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 2,6 %). Vyskytuje se zde také menší přechodové rašeliniště (stanoviště 7140 Přechodová rašeliniště a třasoviště – 0,7 %). Z významných druhů rostlin zde doloženy Oxycoccus palustris, Andromeda polifolia, Willemetia stipitata. V rašelinných smrčinách se vyskytuje ohrožená dřípatka horská (Soldanella Montana), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), která patří mezi vzácnější druhy naší flóry.

Segment je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce, evidována potravní stanoviště.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A9, A10, A11, A16, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Celou lokalitou neprochází žádná značená trasa. Její severní okraj kopíruje značená cyklotrasa a žlutá TZT po bývalé hrázi Ptačí nádrže s frekvencí stovky/den v letní sezóně a desítky/den v ostatních obdobích roku. Nelegální vstupy jsou zaznamenány na cestě Poválková do blízkosti Mrtvého Vrchu, a především na hraniční chodník směřující na Mokrůvky – intenzita až desítky/den v létě (jinak jedinci/týden až nula v zimě).
A16 Rašeliniště v Luzenském údolí
Segment je tvořen rašelinnými biotopy při úpatí svahů Velké Mokrůvky a nivě Luzenského potoka. Rašelinné smrčiny a vrchoviště s klečí (prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – 72,7 % plochy vymezeného území) jsou plošně převládajícím společenstvem s výskytem typických druhů jako například kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) nebo suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum). V centrální části největší Luzenské slatě (prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště– celkově toto stanoviště představuje v rámci vymezeného území 2,3 % plochy) převažují keříčková rašelinná společenstva s výskytem suchopýrku trsnatého (Trichophorum cespitosum). V místech dostatečně zvodnělých se vyskytuje také vzácná ostřice vrchovištní (Carex paupercula). Významné lokální populace kriticky ohrožených druhů Scheuchzeria palustris, Drosera anglica, a dalších vzácných druhů Carex limosa, Carex paupercula. Některé části rašelinných ok jsou ovlivněny v minulosti provedeným odvodněním stanoviště 7120 - Degradovaná vrchoviště (ještě schopná přirozené obnovy) – 3,2 %. Rašelinné louky v plochých polohách potoční nivy tvoří přechodová rašeliniště (stanoviště 7140 – Přechodová rašeliniště a třasoviště – 21,8 %) s výskytem hořce panonského (Gentiana pannonica). Četná subalpínská prameniště jsou v Luzenském údolí doprovázená výskytem kropenáče vytrvalého (Swertia perennis).

Luzenské údolí je součástí domovských okrsků tetřeva hlušce, v těsném sousedství rašeliniště je v segmentu B3 evidováno tokaniště. Tokaniště jsou klíčová pro zachování propojenosti celé šumavské populace a jejich širší okolí by mělo být důsledně chráněno před negativními vlivy, zejména rušením. V těsném sousedství se nalézá minimálně 5 domovských okrsků jednotlivých tetřevů, jak je možné odvodit z výsledků genetických analýz.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A9, A10, A11, A12, B3 a E1 významnou celistvou plochu kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Lokalitou nevede žádná značená trasa. Nelegální vstupy se vyskytují na stezce Luzenským údolím – intenzita: desítky/týden a mají rozptyl do přiléhající západní části rašeliniště.
B3 Modravské slatě
Rozsáhlé území horských smrčin, bukových smrčin, rašelinných smrčin a rašelinišť na kontaktu s jádrovým územím Národního parku Bavorský les.
Z vegetačního pohledu patří území k nejcennějším oblastem s mozaikovitým výskytem rašelinných a vodou ovlivněných stanovišť a horských smrčin. Mnoho desítek drobných horských vrchovišť je centrem výskytu vzácných druhů jako jsou kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatka bahenní (Drosera rotundifolia), blatnice bahenní (Scheuzeria palustris) nebo vzácné ostřice. Hojně, i když většinou jen na malých plochách, jsou zde vytvořena přechodová rašeliniště, hlavně podél větších potoků. V nejvyšších polohách jsou vzácně vytvořena silně zrašelinělá prameniště subalpínského rázu, která nemají jinde na Šumavě obdoby. Na bezlesí v okolí Březníku je možné najít hořec panonský (Gentiana pannonica) nebo vzácný kropenáč vytrvalý (Swertia perennis), břehy potoků doprovází oměj šalamounek (Aconitum plicatum). Pokud bereme v úvahu pouze plochu klidového území B3, představují zde podmáčené smrčiny 10,2 %. Rašelinné smrčiny a vrchoviště s klečí - prioritní stanoviště 91D0 – Rašelinný les – představují 2 % plochy vymezeného území. Vyskytují se zde také přechodová rašeliniště a nevápnitá mechová slatiniště (stanoviště 7140 - Přechodová rašeliniště a třasoviště – cca 0,3 %). Okrajově se zde vyskytují i otevřená vrchoviště a vrchovištní šlenky - prioritní stanoviště 7110 – Aktivní vrchoviště – cca 0,3 % (jádra výskytu těchto biotopů jsou součástí výše zmíněných segmetů „řady A“, proto je zde zastoupení tohoto stanoviště poměrně nízké).

Jedná se o jádrové území výskytu a reprodukce tetřeva hlušce. Zejména lokality Javořích slatí, Rokyteckých slatí, Rybárenských slatí, Medvěda a Medvědí hory, Novohuťské slatě, Březnické slatě, Luzenské údolí, vrcholy Malé i Velké Mokrůvky, Ptačí slatě a Mrtvého vrchu jsou důležitými tokaništi a hnízdními lokalitami, kde existuje nutnost zajištění ochrany kontinuity území pro komunikaci a propojení jedinců tetřeva hlušce v jednotlivých sublokalitách s dostatečnou plošnou ochranou tokanišť, hnízdišť a potravních stanovišť a ochrany před fragmentací domovských okrsků tetřeva a před rušením pohybem návštěvníků NP Šumava.

Tetřeví kohouti i slepice využívají své domovské okrsky a preferovaná místa stejným způsobem, a to opakovaně po letech za sebou. Velkou roli hraje nejen biotopová afinita, ale také sociální tradice. Pokud nutně uvažujeme nejen o dospělých rezidentních ptácích, ale i o disperzi mladých, je třeba počítat i s možností šíření do okolí. Na základě známých parametrů rozptylu mladých jedinců je v ideálním případě pro každé hnízdiště třeba počítat s okolím cca 50 km2, kde je třeba uplatňovat pro ochranu populace komplexní a systémový přístup (zejména ochrana, eventuálně vhodný management biotopů, ale i regulovaná přístupnost, tj. vyloučení rušení).

Navrhovaný segment klidového území je mimořádný rozlohou vhodných biotopů, jež se v ploše vyskytují v souvislých celcích, nikoliv fragmentech, navrhované území zahrnuje většinu jádrové příhraniční subpopulace a navazuje na výskyt tetřeva hlušce na bavorské straně pohoří, s níž tvoří jeden celek. Uchování této subpopulace, zamezení její fragmentace (např. novými turistickými stezkami, cyklostezkami, běžkařskými trasami apod.), uchování vhodných biotopů, zamezení přímých vlivů rušení apod. je zásadní pro přežití tetřeva hlušce na celé Šumavě.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A1, A2, A4, A5, A8, A9, A10, A11, A12, A16, a E1 významnou celistvou plochu, kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.
Návštěvnost tohoto segmentu je značná vzhledem k procházejícím trasám i značné atraktivitě rozsáhlé oblasti pro turisty. V části segmentu Plesná – Ždánidla je návštěvnost soustředěna na červenou TZT, která prochází kolem jezera Laka (s přístupem po modré a žluté TZT od Nové Hůrky i z oblasti Prášilska a Železnorudska) a s celkovou návštěvností přesahujíc 50 tis. vstupů za rok, intenzita s průměrnými denními průchody 57,8 (duben-červen). Mimo značené trasy je intenzita nejvyšší na přístupové cestě na vrchol Ždánidla (desítky/den) a jedinci/den v zimě. Stejně vysokou intenzitu vykazuje neznačená turistická trasa Pod Polomem – státní hranice, kde od 15. 7. – 15. 11. navazuje na značenou TZT v Německu (směr Falkenstein). Především někdejší průseky a lesní cesty jsou také využívané v oblasti vrcholu Plesné a Ždánidel na všechny strany. Intenzita zde dosahuje až jednotky desítek/den v létě, jedinci/týden v zimě. V části segmentu Ždánidla – Poledník – Javoří Pila je návštěvnost směřována na červenou TZT se sezónním uzavřením červené TZT Tmavý potok – Poledník, rozcestí od 16. 11. – 14. 7. a zelené TZT Frantův most – poledník, rozcestí ve stejném období. Intenzita návštěvnosti zde dosahuje ve směru na Poledník stovek/den a desítek/den v zimě. Mimo značené trasy je intenzita desítky/den v oblasti mezi Poledník a Prášily (Adámkova svážnice, Sjezdovka směrem k Tůmovu mostu a k červené TZT z Prášil k Prášilskému jezeru). Jezerní hřbet má návštěvnost v úrovni jedinci/týden po celý rok. V části segmentu Modravské slatě – Černá Hora je návštěvnost koncentrována na značené TZT směřující na Březník a červenou TZT kopírující východní okraj segmentu od Tmavého potoka směrem na Poledník. Nejvyšší intenzity je dosahováno v letní sezóně – stovky/den a nižší stovky/den v zimě. Mimo značené trasy je největší intenzita (desítky/den; v zimě jedinci/den) Luzenským údolím a po lesních cestách kolem Studené Hory a po hraničním chodníku je také až desítky/den.
E1 Prášilské jezero
Jedná se o novodobé hnízdiště sokola stěhovavého, lokalita je obsazována pravidelně, hnízdění jsou navzdory relativní přístupnosti hnízda pro predátory pravidelně úspěšná a dochází k vyvedení vzletných juvenilů. Lokalita je význačná jako tradiční, pravidelně obsazované hnízdiště sokola stěhovavého, pravidelně jsou vyváděna mláďata. Ohrožení spočívá především v negativním vlivu volnočasových aktivit, kar je atraktivní místo a bez systematické regulace návštěvnosti by hnízdiště pravděpodobně zaniklo. Oblast Prášilského jezera je celoročně využívána také tetřevem hlušcem.

Z pohledu rysa ostrovida tvoří tento segment spolu se segmenty A5 a B3 významnou celistvou plochu, kterou využívá několik rysů. Tato celistvá plocha je důležitá pro reprodukci, lov i odpočinek. Celistvou lokalitu využívá prokazatelně 10 jedinců, z nichž dvě jsou reprodukující se samice.

Z hlediska návštěvnosti je karová stěna Prášilského jezera obtížně schůdná a nevede zde žádná značená trasa. Nelegální vstupy jsou zejména po Adámkově svážnici, která těsně míjí západní okraj segmentu s intenzitou jedinci/den v letní sezóně a jedinci/týden v zimě. Další vstupy (jedinci/týden) jsou od hráze jezera sledující Jezerní potok a s napojením na zmíněnou Adámkovu svážnici na hřebeni.


Podrobné zdůvodnění citlivosti biotopu rašelinišť a pramenišť
I/ Volný pohyb po neupraveném povrchu rašeliniště

A/ Redukce rašelinotvorné vegetace a vliv na aktivní přirůstání rašeliniště
Pravidelným sešlapem dochází k výrazné redukci rašelinotvorné vrstvy na povrchu rašeliniště, která je klíčová pro existenci a rozvoj rašeliniště, zajišťuje jeho aktivní přirůstání, jímavost vody, veškeré nezbytné typické biochemické procesy a koloběh živin důležitý pro všechny složky rašeliništního ekosystému. Rašelinotvorná vrstva je tvořena především kobercem mechorostů rašeliníků (Sphagnum sp.) a dalších vlhkomilných mechorostů (např. rod Drepanocladus) a cévnatých rostlin (např. vlhkomilné ostřice a suchopýry) dle konkrétních podmínek na rašeliništi. Zejména koberce rašeliníků mají strukturu s množstvím pórů, která zadržuje velké objemy vody a je pro existenci rašeliniště klíčová.

Vlivem pravidelného sešlapu dochází k ústupu vlhkomilných rašelinotvorných druhů a k jejich nahrazení suchomilnými mechorosty (např. rody Polytrichum, Dicranum, Pleurozium, Aulacomnium), lišejníky (Cladonia sp.) a cévnatými rostlinami (např. trávy rodu Agrostis, Nardus stricta, Calluna vulgaris, apod.), které nemají rašelinotvorné vlastnosti. V poškozených místech se omezí tvorba a ukládání rašeliny a rašelina se naopak začne rozkládat. Výsledkem je lokální potlačení až zastavení aktivního přirůstání cenného biotopu rašeliniště, jeho stagnace a následné sukcesní změny směřující ke kvalitativně jinému a degradovanému nerašelinnému biotopu. Lokálně se změní akumulace i retence vody v povrchových vrstvách rašeliniště i biochemické pochody a koloběh živin.

B/ Změny fyzikálních vlastností rašeliny a snížení schopnosti zadržovat vodu
Pravidelným sešlapem dochází k redukci četných pórů v povrchových vrstvách rašeliny, které zadržují vodu a zajišťují vysokou hladinu podzemní vody na rašeliništi. Snížením obsahu vody v půdním profilu dojde ke změně fyzikálních vlastností rašeliny a k jejímu zhutnění. Řetězovou reakcí se pak změní veškeré funkční procesy: zvýší se aktivita mikrobů, zvýší se mikrobiální rozklad organické hmoty, tedy rašeliny, zastaví se proces její tvorby, dojde ke zvýšenému uvolnění živin, k dalšímu ústupu vlhkomilných druhů a expanzi suchomilných druhů včetně dřevin a při silném zatížení až k lokální degradaci a změně části biotopu.

Na sešlapávaných plochách dochází k sesedání a poklesu rašeliny, ke vzniku liniových snížených koridorů na povrchu rašeliniště, které zejména na svažitějších terénech odvádějí vodu pryč z biotopu a fungují pak jako sekundární hydrologická síť, odvodňující systém rašeliniště podobně jako drenáže.

C/ Mechanické poškození vegetace a ústup vzácných a ohrožených druhů
Vlivem silného sešlapu dochází na poškozených místech kromě ústupu rašeliníků v mechovém patře také k vymizení mnoha dalších ohrožených druhů jako:
a) na vrchovištích Carex limosa, Scheuchzeria palustris, Drosera anglica, Oxycoccus palustris, Andromeda polifolia, Trichophorum caespitosum, Carex pauciflora,
b) na dalších typech rašelinišť a mokřadů: veškeré planě rostoucí mokřadní orchideje (Listera cordata, Dactylorhiza majalis, Dactylorhiza majalis ssp. turfosa, D. fuchsii, Corallorhiza trifida aj.) a mnoho dalších citlivých vlhkomilných druhů, zejména těch s jemnější bylinnou konstitucí (Soldanella montana, Willemetia stipitata, Senecio subalpinus, Trichophorum alpinum apod.).

D/ Šíření nepůvodních a invazních druhů
Pravidelně využívané stezky a chodníky představují významné koridory pro nepůvodní či invazní (zejména Lupinus polyphyllus) nebo původní, ale expanzní druhy (např. traviny Nardus stricta, Agrostis capillaris, Poa sp.,) mimo jiné i díky změnám stanovištních podmínek směrem k jejich unifikaci (pokles hladiny podzemní vody, zvýšení obsahu živin).

E/ Záměrné vysazování nepůvodních druhů
Na hojně navštěvovaných rašeliništích NP Šumava byly zaznamenány pokusy o umělou výsadbu nepůvodních druhů (Saracena, Kalmia angustifolia).

F/ Změny biodiverzity rašeliništních jezírek
Na rašeliništích s vysokou návštěvností byly zjištěny změny fytobentosu rašelinných jezírek (Svátková 2009).

G/ Zvýšení obsahu živin v prostředí – celková eutrofizace
Sešlap-stlačení rašelinného profilu-pokles vody-mikrobiální rozklad rašeliny-uvolnění živin.

II/ Zvýšené nároky na přístupnost území – poválkové chodníky a zpevněné cesty
Pohyb těžké techniky a koncentrovaný pohyb osob při výstavbě, mechanické poškození, stlačení rašelinného profilu, změny fyzikálních vlastností rašelinného profilu, změny v obsahu vody (vše viz výše).
Podrobné zdůvodnění citlivosti tetřeva hlušce
Velikost populace a rozšíření tetřeva hlušce na české straně Šumavy
Šumavská populace tetřeva hlušce je jednou ze dvou životaschopných populací hor středních nadmořských výšek v Evropě. Zhruba 98 % počtu tetřevů v rámci naší republiky žije pouze na Šumavě. Jeho výskyt zde koresponduje především s ekosystémy přirozených horských lesů a rašelinišť (Klaus & Bergmann 1994, Šťastný et. al. 2006, Hora et al. 2010).

Současná velikost populace pro českou stranu NP Šumavy zjištěná na základě genetických analýz je cca 250 ex., celková česko – bavorsko – rakouská populace čítá odhadem 605 ex., přičemž na území obou NP pouze cca 409 ex., což je méně nežli potřebná velikost populace pro dlouhodobé přežití, která je min. 470 jedinců – pro plně propojenou populaci. S přihlédnutím k možnosti neočekávaných událostí by populace měla čítat, pro zajištění dlouhodobého přežití, cca 1000 ex. tetřeva hlušce.

Jádrem současného rozšíření tetřeva hlušce na Šumavě je především její centrální a západní část. Jsou to hlavně centrální pláně modravské a kvildské, vysoké polohy železnorudské hornatiny, včetně kotliny horní Křemelné. Významným refugiem je rovněž celý hřeben Královského hvozdu. Od roku 2000 je opětovně zjištěn pravidelný výskyt včetně reprodukce v Trojmezenské hornatině a v oblasti masivu Smrčina – Hraničník (Bufka 2004, Lorenc nepubl. údaje).

Hlavními typy stanovišť jsou klimatické smrčiny, podmáčené smrčiny, náhorní a údolní rašeliniště hlavně v nadmořských výškách 1000 – 1370 m n. m. Vyskytuje se však i v nižších nadmořských výškách, od 900, výjimečně od 800 m n. m, (Bufka et al. 2004, Lorenc, Bufka, nepubl. údaje).
Potrava
Potrava tetřeva hlušce je převážně rostlinného charakteru, jejíž hlavní složky se mění dle věku ptáků a během ročního období. Mláďata se živí zprvu výhradně živočišnou potravou (larvy a kukly hmyzu, pavouky, červy), později přecházejí na rostlinnou potravu. V letním období jsou důležitou a dominantní potravou bobule rostlin, hlavně borůvky (Vaccinium myrtillus), na podzim bobule a pupeny stromů (buk, jeřáb), během zimního období takřka výhradně jehlice smrku a a jaře kromě jehličí též pupeny a mladé výhonky stromů (buk) a rostlin. Doplňkově přes vegetační období se dle Hudce & Šťastného (2005) a Sanigy (1998) jedná o hmyz.

Právě volný sběr plodů bobulonosných rostlin (hlavně borůvka, brusinka aj.) člověkem v lokalitách s výskytem tetřeva během letního a podzimního období je v rozporu s požadavky na ochranu populace tetřeva hlušce, protože kromě rušení tetřevů člověkem při sběru plodů dochází i k potravní konkurenci, resp. ochuzení. Borůvka představuje hlavní a energeticky bohatý potravní zdroj tetřeva v letních a podzimních měsících (Storch 1993, Smrčková 2000), přičemž tetřevi jsou koncentrováni v lokalitách s jejím soustředěným výskytem na větších plochách, resp. jsou na její výskyt vázáni. V nadmořských výškách nad 1000 m n. m. je dozrávání plodů borůvky od měsíce srpna, s vrcholem jejich konzumace tetřevy během měsíce září (Storch et al. 1991). Větší plochy soustředěného výskytu porostu borůvky využívají tetřevi nejen jako dostatečný potravní zdroj bez nutnosti jeho nadměrného vyhledávání, ale i jako kryt před predátory, což opět snižuje riziko ulovení (Storch et al. 1991).
Rozmnožování
V době páření se kohouti projevují výrazným tokem, přičemž lokality, kde k toku dochází (tokaniště), mají historický význam se silnou vazbou na sociální tradici. Vlastní tok je výrazným etologickým projevem tohoto druhu, životně důležitým jak pro vlastní mechanismus reprodukce, tak pro sociální strukturu druhu. Nástup toku je časově méně vyhraněný, v březnu, vrcholí v dubnu a konec je poměrně ostře vymezen posledním týdnem v květnu. Hnízdo si samice vyhledává nedaleko tokanišť, kde si vyhrabe na zemi jamku, zpravidla při kmeni stromu, pod vývratem či mezi kořeny. Nejčasnější nález snůšky na Šumavě pochází z 5. května, nejpozdější z 18. června, byť nálezy hnízd jsou náhodným a řídkým jevem. Velikost snůšky se pohybovala v rozmezí 6 – 10 vajec (Bufka 2004).

Slepice je zpočátku na hnízdě plachá, při vyrušení může dojít k opuštění snůšky, později sedí velmi pevně. Inkubační doba je 26 – 28 dní, inkubuje, jakož i následnou výchovu mláďat obstarává samice. Mezi začátkem líhnutí a opuštěním hnízda mláďaty uplyne 11 – 28 hodin. Kuřata tetřeva jsou typickými nidifugními mláďaty, která bývají slepicí odvedena velmi brzy z hnízda na místa s dostatkem potravy, kterou jim slepice odkrývá hrabáním (Hudec & Šťastný 2005).

Převážně v prvních dvou týdnech jsou mláďata značně citlivá na vlhké a chladné počasí a nedostatek potravy, přičemž za těchto nepříznivých podmínek dochází mezi nimi k vysoké mortalitě (Klaus et al. 1989, Storch 1994). Při vyrušení dochází k paprskovitému rozptylu mláďat od matky (antipredační chování), doba, než se celá rodinka opět spojí může dosáhnout až 2 hodiny, po tuto dobu jsou kuřata vystavena zvýšenému riziku predace a prochladnutí v důsledku nevyvinuté termoregulace.

Důležitá je komunikace mezi slepicí a kuřaty v době líhnutí. Pokud je tato komunikace narušena a je nahrazena jinými zrakovými a zvukovými vjemy, způsobených např. člověkem (pohyb turistů či lesnického personálu v blízkosti hnízda), může dojít k trvalému ovlivnění chování ptáka v dospělosti. „Nenormální“ chování kohoutů je známo z umělých chovů tetřevů a je charakterizováno agresivními projevy vůči člověku, bez známek plachosti. Slepice též ztrácejí plachost, ale nebývají agresivní, dochází k projevům vůči člověku jako svému sexuálnímu partnerovi (Hudec & Šťastný 2005). Na území Šumavy existují občasné záznamy kohoutů z volné přírody s agresivními projevy chování vůči člověku v recentní době.

Mláďata se plně opeří ve stáří 30 – 40 dnů a zůstávají se samicí pohromadě až do konce září, pak se rozdělují do hejnek dle pohlaví. Pohlavně dospívají již v následujícím roce. Věk tetřevů byl v přírodě zjištěn až 12 let, v zajetí přes 18 let (Hudec & Šťastný 2005).

Z hlediska fenologie hnízdění později snesené snůšky (červen) nebo náhradní snůšky vajec posouvají dobu hnízdění a vyvádění mláďat až do července, tudíž dospívání mláďat probíhá během srpna. Z tohoto důvodu jsou časově omezené turistické trasy otevírány až od termínu 15. 7., přičemž se jedná o kompromis mezi ochranou populace tetřeva hlušce a poptávkou po otevření území návštěvníkům, protože až v polovině srpna, tedy 15. 8., jsou teprve mláďata z nejpozdějších snůšek a náhradních hnízdění plně odrostlá, nicméně ani tehdy ne zcela samostatná.
Negativní antropogenní vlivy
Za hlavní důvody mizení tetřeva z přírody střední Evropy (a tedy i ze Šumavy) jsou obecně považovány negativní změny prostředí (Porkert 1980a, Andreska 1987, Leckerq 1987, Lefranc 1987, Klaus & Bergmann 1994, Scherzinger 1995, Schroth 1995, aj.). Za primární faktor je označována změna a fragmentace vhodného biotopu a s ní spojené změny potravní nabídky. Jedná se především o úbytek brusinky, borůvky, hmyzu či dalších bezobratlých. Příčinou tohoto jevu je především pro tetřeva nevhodné lesnické hospodaření, používání biocidů v lesnictví i zemědělství (Rajala, Raitis 1972, Porkert 1975, Scherzinger 1976, Storch 1991, Storch 1993, aj.). V nedávné době měl ještě přímý negativní vliv na populace tetřeva hlušce lov, který byl sice v České republice roku 1978 zakázán, ovšem cílený odstřel teritoriálních dominantních kohoutů měl negativní důsledky na další vývoj populace tetřeva hlušce nejen na Šumavě (Červený et al. 1996).

Zcela průkazný je negativní vliv častého vyrušování tetřevů, zvláště pak v zimním a reprodukčním období, a to jak turistickým ruchem, tak intenzivním lesnickým hospodařením (Scherzinger 1978, Rakušan 1981, Porkert 1982, Klaus & Augst 1994), přičemž signifikantní negativní korelace hladiny stresových hormonů a vzdálenosti ke značené turistické trase byla prokázána v rámci společného přeshraničního monitoringu tetřeví populace (Rösner & Müller 2012).

V zimním období se tetřevi vyskytují v blízkosti tokanišť s nízkou pohybovou a prostorovou aktivitou a omezenou dostupností potravní nabídky (jehličí smrku), tudíž musí šetrně hospodařit se svojí energií, a to zejména během nepříznivých zimních klimatických podmínek, např. sněžení, mrazy (Storch 1995). Výskyt tetřeva na Šumavě je vázán hlavně na oblasti mezi 1000-1300 m n. m. (Bufka 2004). Časté vyrušování během zimních měsíců způsobuje nadbytečné výdaje energie, které nemohou být, v závislosti na dostupnosti pouze nízkoenergetické potravy, adekvátně nahrazovány, tudíž mají vliv na snížení kondice jedince, což vede k vyšší pravděpodobnosti ulovení predátorem nebo až úhynu (Scherzinger 1978, Rakušan 1981, Klaus & Augst 1994).

Negativní působení hlukové zátěže na vnitrodruhovou komunikaci, zejména v období toku a hnízdění a vyvádění mláďat, a na úspěšnost antipredačního chování během celého ročního cyklu popisuje Klaus et al. (1989), nebo nověji z širšího pohledu např. Barber et al. (2009). Tetřevi, podobně jako jiné druhy ptáků, využívají k vnitrodruhové komunikaci a v antipredačním chování velmi výrazně sluchového aparátu. Hlukové zatížení území s výskytem tetřeva je následně spojené se sníženou efektivností tohoto smyslu, což může vést k omezenému úspěchu při rozmnožování a vyšší míře predace s následným snižováním početnosti populace, zejména při dlouhodobém působení.

Novými metodami, jako je např. zjišťování míry stresové zátěže vlivem zimních lidských turistických aktivit na populace tetřeva hlušce, se v oblasti Černého lesa zabýval Thiel et al. (2008), který zjistil průkaznou závislost vysoké míry stresové zátěže jedinců tetřeva v oblastech s intenzivními lyžařskými aktivitami. Dlouhodobé působení stresoru má negativní vliv na zdatnost jedince, které vede k jeho oslabení, popř. k úhynu. Dle radiotelemetrického sledování vysílačkou označených jedinců tetřeva bylo zjištěno, že tetřevi se během zimního období v rámci svého domovského okrsku stahují z míst zatížených turistickým ruchem a tyto plochy využívají jen za absence turistů, ovšem k přesunům dochází pouze v rámci plochy vhodných biotopů (Thiel et al. 2008).

Velikost domovských okrsků kohoutů a slepic tetřeva se významně neliší. Například pro populaci v bavorských Alpách činil průměrných domovský okrsek 5,5 km2 (1,32-12,07 km2). Velikost domovského okrsku je závislá na úživnosti prostředí, zejména na pokryvnosti borůvky a na přítomnosti starých lesních porostů. Tetřeví kohouti i slepice využívají své domovské okrsky a preferovaná místa stejným způsobem a opakovaně po letech za sebou. Velkou roli hraje nejen biotopová afinita, ale také sociální tradice. Pokud uvažujeme nejen o dospělých rezidentních ptácích, ale i o disperzi mladých, je třeba počítat i s možností šíření do okolí. Na základě známých parametrů rozptylu mladých jedinců je v ideálním případě pro každé hnízdiště třeba počítat s okolím 30-50 km2, kde je třeba uplatňovat pro ochranu populace komplexní a systémový přístup (Storch 1995) – ochrana biotopů, citlivý neintenzivní lesnický management, regulovaná přístupnost, tj. vyloučení rušení.

Zvyšující se intenzita rušení z důvodu nárůstu venkovních aktivit a nárůstu tlaku rekreace je jedním z podstatných důvodů ústupu mj. tetřeva hlušce. Pro populaci tetřeva jsou nejhorší aktivity, při kterých se opouštějí pravidelné trasy – skialpinismus, sněžnice apod., tedy při pro ptáky nepředvídatelném pohybu. Pro tetřeva je, ve vztahu k rušení, nejproblematičtější období zimování. Hlavní zimní potrava, jehličí, je sice k dispozici v neomezeném množství, problémem je však nízká energetická vydatnost a vysoká náročnost vlastního trávení, tedy nízký energetický příjem. Adaptací tetřeva je snížení aktivní fáze v období zimování na pouhých několik hodin denně (ty jsou využívány zásadně pro sběr potravy), zároveň prostorová aktivita je omezena na minimum, přičemž cílem je maximální šetření energie a minimalizace jejího výdeje. Únikové reakce mohou proto v zimním období brzy vést k nebezpečným energetickým deficitům. Při nárůstu zimních sportovních aktivit byl pozorován pokles stavů tetřeva hlušce či opuštění tradičních tokanišť. Je nesporné, že tetřev je k rušení silně senzitivní (Thiel 2008).
Útěková distance (Thiel 2008)
Střední útěková vzdálenost je 27 m (n=752), rozmezí 1-104 m. 90 % všech útěků bylo do vzdálenosti 50 m. Kohouti unikali v průměrné vzdálenosti 31 m, kdežto slepice pouhých 22 m. Čím hustší byl kryt/vegetace, tím se stíraly rozdíly mezi slepicemi a kohouty. Signifikantně byl doložen vliv zimní turistiky a loveckého tlaku na únikovou distanci, se zvyšující se intenzitou zimní turistiky se zvyšuje úniková distance. Co se týká prostorového využití území, striktně se vyhýbá územím pod intenzivním vlivem rušení zimními sporty. Tato území jsou využívána sporadicky, a to v 50 % případů v období se špatným počasím (nižší tlak rušení). Je popsán případ telemetrovaného tetřeva, jenž se se zahájením zimní sezóny přesunul o 2,7 km vzdáleného údolí, po 3 týdnech se vrátil do svého původního stávaniště, kde byl vytlačen do suboptimálního prostředí (s nižším tlakem), kde byl predován liškou. Koncentrace stresových hormonů se prokazatelně zvyšovala, obzvlášť u kohoutů, s klesající teplotou. Prokazatelně vyšší koncentrace stresových hormonů měli tetřevi ve vzdálenosti do 500 m od zimních aktivit. Podstatné je, že výsledky se nelišily mezi jednotlivými studijními oblastmi. Výsledky studie jsou tedy široce použitelné a přenositelné, tzn. i pro oblast Šumavy.

Na Šumavě byla zjištěna průkazná přímá závislost výskytu tetřevů na vzdálenosti od turistických lyžařských tras (Červený et al. 1996), tzn. že s rostoucí vzdáleností od lyžařských tras rostla frekvence výskytu tetřeva. Předběžné výsledky porovnání dat z monitoringu tetřeva hlušce na počátku tisíciletí (1998-2004) a v době 2005-2010 ukazují na rozpad hromadných tokanišť a větší míru fragmentace subpopulací v oblasti Plesné, Poledníku a Kvildy, kde se velmi výrazně zvýšila intenzita negativních vlivů jako je návštěvnost a jiné zdroje rušení (hl. lesnické činnosti). Oproti tomu v lokalitách Trojmezná a Smrčina byl zaznamenán růst subpopulací, kde zejména v oblasti Trojmezné (Trojmezenský prales, okolí Kalamitní svážnice) neprobíhaly a neprobíhají žádné výrazné lesnické zásahy a vede zde velmi malé množství turistických tras, z nichž některé jsou sezónně uzavřeny (Lorenc, Bufka nepubl. údaje).

Z výše uvedeného vyplývá, že k ohraně populace tetřeva hlušce na Šumavě, jejíž velikost je na hranici přežívání (Grimm & Storch 2000) a je izolovanou populací od ostatních populací střední Evropy (Segelabcher et al. 2003) bez možnosti imigrace dalších jedinců, je nutno přistupovat systémově a komplexně. V jádrových územích populace tetřeva hlušce je tedy nutné vyloučit všechny negativní vlivy, které lze predikovat (např. vliv turistické zátěže, nevhodné lesnické hospodaření) a zejména jejich kumulativní a synergický vliv. Je nutno počítat s tím, že na populaci tetřeva hlušce působí primárně přirozené negativní vlivy vyplývající z mezidruhových vztahů, jako je parazitismus či predace, z vnitrodruhové interakce, jako je vnitropopulační dynamika druhu a vlivy prostředí jako jsou klimatické podmínky (tvrdé a dlouhé zimy, chladná a deštivá jara a léta), které ovlivňují úspěšnost rozmnožování populace a tím její růst, stagnaci, popř. depresi. Jakékoliv další negativní vlivy, převážně antropogenního charakteru, mají synergický charakter a mohou u takto malé populace vyvolat daleko razantnější změny v početnosti a s vyšší mírou pravděpodobnosti vyhynutí druhu, popř. vymizení druhu z dané oblasti, nežli je to u populace velké (Raup 1995).

Změnou početností a distribucí svých populací reagují jakékoliv druhy organismů na změny svého životního prostředí. Markantní je to zejména právě u druhů stenoekních, mezi které se řadí i tetřev hlušec, a které se velmi často používají jako druhy bioindikační, protože velice citlivě a poměrně rychle na dané změny prostředí reagují (Begon et al 1997). Ovšem doba reakce, kterou lze měřitelně kvantifikovat (změna velikosti populace) záleží na intenzitě a délce trvání negativního vlivu (více či jednoho – kumulace či synergie vlivů). Je nutno brát v úvahu, že i když tetřev citlivě reaguje na změny svého životního prostředí, jeho život je však relativně dlouhý, v přírodě cca 12 let (Grimm & Storch 2000). Dopad změn prostředí na velikost populace tetřeva lze tak pozorovat s určitým zpožděním (5-10 let).
Rušení – charakteristika rušení
Rušení tetřeva návštěvníky v území má dvě formy:
-	vyplašení nebo vytlačení (vyplašení = viditelný únik odletem, vytlačení = pomalý ústup skrytě po zemi)
-	omezení rušením (znemožnění opětovného návratu tetřeva zpět pro opakované rušení, hlukovou zátěž apod.)

K vyplašení dochází na turistické cestě jednorázově, nejspíše prvními dopoledními návštěvníky. K omezení rušením dochází následnou návštěvností až do okamžiku průchodu posledního návštěvníka. K návratu do lokality po rušení může dojít s časovým odstupem, délka tohoto odstupu není experimentálně ověřena, lze odhadovat, že jde o dobu delší než 30 minut, pravděpodobná je doba delší než 1 hodina. Z tohoto hlediska pro udržení konstantního rušivého vlivu stačí 1 průchod/30 min., tj. 2 průchody za hodinu. Předpokládáme-li pohyb návštěvníků v letním období mezi 9.00 až 18.00, tj. během 9 hodin, rušivý vliv udrží po tuto dobu 18 průchodů/den. Pokud vycházíme ze skutečnosti, že k možnému návratu tetřeva na místo vyplašení je třeba minimálně 1 hodiny, byla by rušivá denní návštěvnost pouhých 9 průchodů za den.

Rušivý vliv tedy vytlačí tetřeva z jím užívaného biotopu po cca 4 hodinách jeho ranní aktivity, budeme-li počítat s nezbytností jedné hodiny k návratu po ukončení rušení, zbývá pro tetřeva 1,5 hodiny večerní aktivity po návratu na místo ranního vyrušení. Turistické rušení tedy vytlačí tetřeva z území (pás široký cca 400 m, 2 x 200 m na každou stranu) minimálně po dobu 2/3 denní aktivity tetřeva, přičemž zbývající aktivitu rozděluje na 2 kratší sekce. Každodenní opakování rušivé situace velmi pravděpodobně vede k úplnému vytlačení druhu z tohoto území, tj. i pro období ranní a večerní aktivity.

K vyrušení tetřeva z blízkosti komunikace s nejistotou jeho návratu během dne může dojít i po několik dnů opakovaným jediným průchodem jedné osoby za den. K úplnému omezení životního komfortu tetřevů v pásu 200 m od turistické cesty dostačuje nejpravděpodobněji návštěvnost vyšší 18 průchodů/den (respektive 9 průchodů/den). Průchod 50 osob/den průměrně je již daleko za kritickou hranicí trvalého rušení.
Reakce tetřeva na rušení návštěvností
Z analytických prací pořízených v PO Šumava v letech 2009-2017 vyplývá, že

1)	v území s intenzivním rušením (se špičkami 50 osoba/den a více) se do vzdálenosti 500 m od zdroje rušení tetřev vyskytuje pouze sporadicky (tedy nikoli trvale či opakovaně) a to na cca 12 % takto exponované plochy, ve vzdálenosti vyšší než 500 m od zdroje intenzivního rušení leží 89 % plochy s výskytem tetřeva,
2)	82 % záznamů tetřeva leží dále než 100 m od komunikace nebo turistické cesty,
3)	85 % záznamů tetřeva leží ve vzdálenosti větší než 100 m od turistické trasy bez hodnocení intenzity rušení,
4)	do 200 m od turistických tras je prokázán zvýšený výskyt stresových hormonů v trusu tetřeva, které jsou reziduem vyrušení.

Z jiných studií (Thiel, 2011) vyplývá průkazný vliv rušení na produkci stresových hormonů do vzdálenosti 500 m od zdroje rušení.

Z výše uvedeného je naprosto zjevné, že negativní vliv rušení lze vyvodit prokazatelně od 200 do 500 m od zdroje rušení, v závislosti na jeho intenzitě. Jedinec tetřeva se po vyrušení z původního stanoviště buď letem nebo chůzí přesouvá na vzdálenost 100 m a více od místa rušení. Původní stanoviště obývá zejména z těchto důvodů: jedná se o optimální životní biotop s dostupnými zdroji potravy, popř. vhodnými hřadovacími stromy, jedná se o současné, nebo bývalé tokaniště či místo s hnízdem. Všechny tyto důvody vedou (více či méně) jedince druhu k návratu na opuštěné stanoviště (v hnízdní době se jedinec soustředí na poměrně malé území do 1 km2). Nejčasnější možný návrat na místo je po 30 minutách při absenci dalšího rušení, nejpravděpodobněji do doby delší než 1 hodina (ke kratší době návratu může dojít spíše v případě, že slepice je nucena opustit hnízdo, ale v některých případech se slepice nemusí vrátit vůbec).
Denní aktivita tetřeva
Adulti a letu schopná mláďata přenocují na hřadovacích stromech nebo v zimě zahrabáni ve sněhu (v době hnízdění slepice sedí na vejcích, letu neschopní juvenilové nocují s matkou v krytu na zemi), na počátku denní aktivity se v závislosti na období a pohlaví přesouvá na zem, nebo zůstává v korunách, kde sbírá potravu. V zimním období se obecně slepice pohybují více v korunovém patře, kohouti na zemi. V období bez sněhové pokrývky se ptáci pohybují v denní periodě ponejvíce na zemi, kde většinu aktivního dne sbírají potravu, která je z větší části tvořena jehličím (v zimním období téměř výhradně společně s pupeny), dále pupeny a výhonky dřevin a křovin, bobulemi a hmyzem. V průběhu roku tedy využívá různá stanoviště vyhovující aktuálním nárokům.

V době toku se tetřev koncentruje na tokaniště, která jsou tradiční, pokud v blízkém okolí nedojde ke změně struktury biotopu či nárůstu rušivých vlivů. Tokaniště jsou velmi důležitá pro konektivitu celé populace, dochází zde totiž ke kontaktu mezi jednotlivými subpopulacemi do reprodukce se zpravidla zapojují nejsilnější kohouti (rozuměj s nejvyšším fitness), kteří jsou zárukou kvalitních potomků. Tok trvá od časných ranních hodin před východem slunce do cca 8.00 -10.00 podle počasí a fázi toku. Kohouti na tokaniště přilétají již na večer předešlého dne. Někdy krátký tok probíhá i ve večerních hodinách. Ptáci na sebemenší vyrušení či změnu na tokaništi (např. nový fotografický kryt) mohou zareagovat přesunem či ukončením toku. Narušení toku komplikuje sexuální kontakt a omezuje reprodukci, vlastní tok je velmi etologicky a sociálně složitý epigamní projev, kdy v průběhu dochází k postupné stimulaci slepic k páření. Při přerušení v důsledku rušení nemusí dojít k oplodnění slepic ve fertilní periodě. Jakákoliv hnízdní ztráta může narušit stabilitu šumavské populace, jejíž početnost se pohybuje na absolutním početním minimu, stěží zajišťujícím dlouhodobé přežití. Citlivost opět rapidně stoupá v období vodění mláďat (viz dále). Část hnízd zanikne tlakem predátorů. Slepice kuřata vodí od vylíhnutí až do konce srpna/září, poté dochází k přerozdělení mláďat dle pohlaví. Potrava kuřat se skládá z počátku výlučně z hmyzí složky, jež se vyvíjí především na brusnici borůvce. Ta tedy nesmí být v reprodukčních biotopech příliš vysoká z těchto důvodů:
1) kuřata nedosáhnou na potravu,
2) vysoké borůvčí není přehledné a hrozí vyšší míra predace – slepice mláďata do těchto míst nevodí.
Zároveň je velmi důležitý zápoj borůvčí či vegetace obecně – v bylinném patře musí existovat volná místa bez vegetace či s nízkou vegetací, kde se kuřata můžou pohybovat za deště či ranní rosy, aniž by se urousala. V létě a na podzim se tetřevi soustředí do lokalit s potravními zdroji, hlavně bobulovin (borůvky, brusinky), tato stanoviště jsou velmi důležitá. V zimním období konzumuje tetřev v podmínkách Šumavy téměř výhradně jen smrkové jehličí. Z důvodu nízké energetické vydatnosti trpí i tetřev nedostatkem energetických zásob, zimní vyrušování je tedy obzvláště rizikové (tetřev při vyrušení spotřebovává přibližně 12x více energie, než kdyby k němu nedošlo). Zejména počátkem zimy s krátkým dnem je omezena možnost příjmu vhodného druhu a množství potravy pro zabezpečení energetické rovnováhy. Vliv je stupňován při špatných sněhových poměrech – nemožnosti odpočinku ve sněhových norách (mikroklima zamezující tepelné ztráty) a při námraze a ledovce (zvýšené ztráty tepelné energie příjmem podchlazené a ledem obalené potravy, jakož i místně silné omezení dostupných zásob – ptáci hledají méně namrzlou, popř. méně hodnotnou náhradní potravu). Hodnoty hmotnosti námrazy a ledovky na krmných částech, tj. pupenech a větvičkách jeřábu a smrku jako hlavní zimní potravy tetřeva, dosahují dle měření dr. Porkerta i poměru 100/1 g, maximum 592/2 g čerstvé hmotnosti větvičky. Energetické ztráty snižují kondici ptáků, která je jinak dobře zabezpečena specifickými adaptacemi etologickými a morfofyziologickými i k velmi extrémním podmínkám.

V zimě většinou tetřev hřaduje na stromech, nebo přežívá ve sněhovém záhrabu. Soustředí se proto do lokalit, kde jsou vhodné hřadovací stromy – v plochách po kůrovcové gradaci, velkoplošných disturbancích apod., kde je dostačující výskyt jednotlivých skupin vzrostlých stromů či žeber.
Podrobné zdůvodnění citlivosti sokola stěhovavého
Sokol stěhovavý hnízdí na skalních stěnách, řídčeji i na stromových hnízdech jiných dravců. V posledních letech přibývá i hnízdění ve městech. Hnízdu bývají sokoli věrni po mnoho let. Obsazování lokalit v podmínkách Šumavy dochází v průběhu února a března. Vejce (3-4) jsou snášena v březnu až dubnu, inkubace trvá 29-32 dnů. Mláďata zůstávají na hnízdě 35-42 dní a rodiče je krmí dlouho po vylétnutí. Až koncem července celá rodina hnízdní okrsek opouští. Staří se však k hnízdu vrací ještě na podzim, kdy dochází k tzv. podzimnímu toku – zcela ideální by tedy bylo hnízdiště chránit celoročně.

V Jižních Čechách hnízdí tento druh pouze na Šumavě, a to v počtu minimálně 8 párů. Na území NP Šumava je registrováno 6 hnízdních párů.

Ptáci jsou v období obsazování hnízdních lokalit a v počátku inkubace velmi citliví na vyrušování. S vyšší mírou hnízdní investice, tj. v období ke konci inkubace a obzvláště v období mláďat na hnízdě se citlivost rodičů snižuje, jsou schopni snést vyšší míru rušení, aniž by snůšku opustili. V období sezení a krmení spočívá riziko rušení ve vyhození vajíčka /později mláděte/ z hnízda, zachladnutí snůšky, podchlazení mláďat, nižší možnosti krmit mláďata, u vyspělejších mláďat hrozí předčasné opuštění hnízda – ještě v letu neschopném stavu – stoupá riziko predace, podchlazení, zranění apod. Riziko rušení na hnízdě zvyšuje též atraktivita druhu u fotografů apod.

Vliv rušení v konkrétních šumavských podmínkách je popsán v práci ČSOP Plzeňsko, 2013: Navrhovaná opatření k omezení rušení hnízdění sokola stěhovavého na vybraných lokalitách na území NP a CHKO Šumava v roce 2013.

Přes svou značnou rozlohu NP a CHKO Šumava svým geologickým charakterem nenabízí mnoho přirozeně se vyskytujících skalních útvarů vhodných pro hnízdění sokola stěhovavého. Mírné zvýšení počtu hnízdících párů nutí sokoly obsazovat i lokality méně vhodné – v současnosti snadno nebo zcela lidem veřejně přístupné. Legální přístup či neoprávněné vstupy turistů do lokalit s hnízdišti sokola stěhovavého pak negativně ovlivňují chování ptáků během toku i hnízdění a mají přímý vliv na jeho úspěšnost. Samice při vstupu člověka na hnízdní lokalitu opouští hnízdo se snůškou či mláďaty a vykrouží nad lokalitu při silném hlasovém projevu. Při opakovaném rušení v nepříznivém počasí pak může dojít k zastydnutí snůšky či úhynům mláďat nebo dojít k její predaci – krkavcovitými ptáky, drobnými savci apod.
Podrobné zdůvodnění citlivosti rysa ostrovida
Je prokázáno, že za posledních zhruba 50 let došlo k jistému nárůstu početnosti a celkové plochy rozšíření všech čtyř původních druhů velkých šelem, tedy včetně rysa, v Evropě (Chapron et al. 2014). Je patrné, že je možné chránit populace vrcholových predátorů i ve značně pozměněné a člověkem poměrně hustě obydlené krajině. Ukazuje se, že právě koncept tzv. “sdílení prostoru” („land sharing“ approach“) či “soužití” v rámci ochrany přírody v Evropě má – oproti postulátu, že velké šelmy potřebují výhradně území divočiny (“land sparing” approach) – velký potenciál.

Přes celkově optimistický trend je třeba velké obezřetnosti při jeho interpretaci, hodnocení jeho trvalosti a výhledu do budoucna. Množství konfliktů, které způsobily historický pokles a vymizení velkých šelem, stále existuje (škody na domácích hospodářských zvířatech, konflikt predátor vs. lovec/myslivec), navíc se v mnohých oblastech zvyšuje fragmentace a urbanizace krajiny.

V případě rysa ostrovida je též řada středo– a západoevropských populací izolovaných, málo početných, a tudíž velmi zranitelných. Mezi takové patří i šumavská populace rysa (tzv. česko-bavorsko-rakouská populace, v AJ „BBA populace“). Tato populace je klíčová pro výskyt rysa v Čechách, zároveň zranitelná, neboť je celkově malá a silně izolovaná. Jako taková je senzitivní vůči rizikovým faktorům, jako je zejména nelegální lov, nepříznivé změny a vlivy prostředí, izolace a inbreeding. Dlouhodobá existence rysa u nás tak bude v dalších obdobích závislá na funkčním propojení s jinými oblastmi výskytu, v krajním případě posilování populace (např. Woelfl et al. 2014, Mueller et al. 2022).

Pro efektivní ochranu populace rysa ostrovida je tedy zásadní mj. konektivita velkých území, mnohonásobně přesahující rozměry velkoplošných chráněných území a biotopově odpovídajících krajinných celků. Tím však není nijak negována významná role velkoplošných chráněných území, v tomto případě NP Šumava, jako území jádrových. Konkrétní studie to potvrzují také v případě Šumavy, kdy byla potvrzena zásadní role chráněného území pro úspěšné přežívání rozšíření BBA populace rysa (Müller et al. 2014). Data také ukazují, že jedinci, kteří mají jádro svých domovských okrsků v národních parcích, přežívají daleko déle, než jedinci s domovským okrskem v okrajové části rozšíření rysí populace Šumavy (viz tabulky přežití publikované ve společné zprávě o fotomonitoringu rysa ostrovida v NP Šumava a NP Bavorský les, Woelfl et al. 2023). Hlavní úkol ochrany přírody uvnitř NPŠ vzhledem k ochraně BBA populace rysa, je udržet, event. zvyšovat kapacitu jádrového území pro rysa. Tento úkol je o to naléhavější, že v posledním období se v ČR dramaticky zvyšuje fragmentace terestrických ekosystémů (viz AOPK ČR, 2017), a zároveň, stále přetrvává významný vliv nelegálního lovu. V kontextu zachování a propojení velkých krajinných celků jako životního prostoru pro druhy s velkými prostorovými nároky, mezi které patří rys ostrovid, je ochranu území NP Šumava nutné chápat jako ochranu jednoho celistvého jádrového území. Neregulovaná nebo slabě či špatně regulovaná návštěvnost / rekreační aktivity / turismus / jednoznačně zvyšují rizika vnitřní fragmentace jádrového území a jeho degradaci z hlediska disponibilní kapacity prostředí pro rysa. Stále více studií založených na robustních modelech potvrzují, že i měkké, neinvazivní formy rozptýleného turismu mohou negativně ovlivňovat biodiverzitu a výskyt původních druhů šelem v chráněných územích a způsobovat posun v druhovém složení společenstev od původních k nepůvodním druhům (Frid and Dill 2002, Reed et Merentender 2008, Corradini et al. 2021, Larson et al. 2016, Heinemeyer et al. 2019).

Všeobecně lze konstatovat, že rys, stejně jako ostatní druhy velkých šelem, je všeobecně vnímán jako relativně schopný tolerovat lidské aktivity (viz např. Linnell et al. 2005), ale to je pravděpodobně jenom výsledkem jejich schopnosti vyhýbat se lidem na podrobnější časoprostorové škále (např. Theuerkauf et al. 2003; Ordiz et al. 2011; Carter et al. 2012, Thorsen et al. 2022). Fakt, že velké šelmy jsou schopny přežít i v oblastech, které jsou relativně hustě osídlené (viz výše), je umožněn za cenu modifikace jejich chování (Smith et al. 2015) a s podmínkou, že ještě pořád mají k dispozici klidné lokality/oblasti pro základní životní potřeby, tj. zejména porody a výchovu mláďat, denní odpočinek, konzumace potravy, resp. ulovené kořisti aj. (Bouyer et al. 2015, Thorsen et al. 2022, Ripari et al. 2022). V tomto smyslu mají turistika a rekreační aktivity potenciál negativně ovlivnit i velké šelmy tím, že redukují velikost klidové oblasti, kterou tato zvířata vnímají jako bezpečnou, resp. s maximálně absentujícími rušivými vlivy.

Na české a bavorské straně Šumavy byla provedena studie, která potvrdila, že intenzita turistických / rekreačních aktivit má vliv na dva zásadní aspekty života rysa ostrovida, konzumaci potravy a výběr míst pro denní odpočinek (Belotti et al. 2018). Rys obvykle loví a konzumuje svoji ulovenou kořist v noci, kdy je lidská aktivita většinou velice nízká. Přitom rys, stejně jako řada dalších druhů savců často využívá i lesní cesty a trasy pro rychlejší přesuny v rámci svého domovského okrsku a i pro lov (např. Belotti et al. 2012, Thorsen et al., 2022). Větší ulovená kořist (na Šumavě srnec obecný a kolouch laň jelena evropského) představuje zdroj potravy na více dnů, ale rys musí najít vhodné, bezpečné místo pro denní odpočinek mezi návštěvami ulovené kořisti.

Celoročně, v době, kdy měl rys k dispozici ulovenou velkou kořist, jeho denní odpočinková místa byla více vzdálená od místa s kořistí v závislosti na to, čím bylo toto místo blíže k turistickým trasám (Belotti et al. 2012). Navíc, každou noc rys trávil menší počet hodin u ulovené kořisti, pokud se nacházela v místech s větší intenzitou turistických/rekreačních aktivit (Belotti et al. 2018). Tyto 2 výsledky jsou pravděpodobně vzájemně korelované. Pokud rys přes den odpočívá dál od místa, kde se ulovená kořist nachází, bude v noci trávit více času cestováním z místa odpočinku do místa, kde se nachází ulovená kořist a zpět. To znamená výdej energie navíc, méně času bude k dispozici pro příjem potravy a/nebo ochraně úlovku před konkurenty nebo mrchožrouty „scavengers“ (lišky, prasata, ptáci, vlk). Také v zimním období (říjen–duben) byl počet nocí, během kterých se rys vracel ke stejné ulovené kořisti a konzumoval ji, nižší, pokud se tato nacházela v oblastech, kde turistika / rekreační aktivity byly intenzivnější. Tento výsledek patrně souvisí se skutečností, že srnčí a jelení zvěř se v zimě soustředí do značné míry v podhůří mimo chráněné území a rys proto tráví víc času v nechráněných částech svého domovského okrsku (Filla et al. 2017). Zde může zažít ve větší míře rizikové situace, které způsobí opatrnější vzorec prostorového chování. Maximální aktivita rysa spadá do času těsně po západu slunce (Podolski et al. 2013), tudíž v zimním období rys začne svou loveckou aktivitu dříve v odpoledních hodinách (Heurich et al. 2014), kdy podle dat z NP Bavorský les, jsou také turisté často ještě aktivní na turistických trasách (Seibold and Shao 2014), a je tedy větší pravděpodobnost, že budou nechtěně představovat rušivý prvek pro rysa (Belotti et al. 2018).

Tyto výsledky se shodují s poznatky získanými ze studie pum (Puma concolor), kočkovitých šelem s podobnou ekologií. Pumy silně snižovaly dobu, kterou trávily konzumací úlovku (Smith et al. 2018), a proto lovily i více kořisti/rok (Smith et al. 2015) v oblastech s větší rušivou lidskou aktivitou. Na základě našich dat o lovecké aktivitě rysa na české straně Šumavy (Belotti et al. 2015), lze očekávat, že snížení počtu návštěv u kořisti vede také ke zvýšení počtu ulovených kořistí za rok, což může vést ke zhoršení konfliktu mezi rysem a myslivci, popř. i chovateli. Navíc, u další velké kočkovité šelmy s podobnou ekologií, levharta (Panthera pardus), bylo prokázáno, že redukce času u ulovené kořisti byla spojena se snížením úspěšnosti reprodukce, a to i v oblastech, kde hustota populace kořisti byla vysoká (a tedy menší množství potravy z jednoho kusu ulovené kořisti mohlo být kompenzováno vyšším počtem ulovených kusů – Balme et al. 2017). K tomu by mohlo tedy dojít i u rysa.

Přistup na bezpečná a klidná místa pro denní odpočinek je zásadní faktor všeobecně pro kočkovité šelmy (viz např. Kolowski et Wolf 2002) a specificky pro rysa (Filla et al. 2017, Signer et al. 2019, Hočevar et al. 2021, Thorsen et al. 2022). Rys ostrovid spí nebo odpočívá obvykle přes světlou část dne (Heurich et al. 2014, Podolski et al. 2013). Data z české a bavorské Šumavy a do určité míry nově i ze Skandinávie, (Thorsen et al. 2022), ukázala, že turistika / rekreační aktivity mohou zmenšit velikost části habitatu, který je vhodný pro denní odpočinek rysa, tj. která rys vnímá jako bezpečná místa i přes den, kdy probíhá většina lidských aktivit (Belotti et al. 2018). Rysi se vyhýbali oblastem, kde jsou rekreační aktivity nejintenzivnější (Belotti et al. 2018, Thorsen et al. 2022). Člověk představuje z pohledu rysa potenciálního predátora, tedy turisté, obzvlášť pěší návštěvníci pohybující se mimo zavedené trasy nepředvídatelným způsobem, mohou být rysem vnímáni jako potenciální predátor, i když to tak ve skutečnosti není (Frid et Dill 2002). Tyto výsledky jsou v souladu s výsledky jiných studií na jiných druzích velkých šelem, které například prokázaly, že intenzivní a nepředvídatelná lidská aktivita redukuje vhodnost habitatu pro odpočinek medvěda hnědého (Ursus arctos) (Ordiz et al. 2011, Corradini et al., 2021). Výsledky jsou také v souladu s tím, co bylo pozorováno v Norsku, tj., že rys ostrovid toleruje určitou úroveň lidské aktivity, ale vyhýbá se oblastem, kde hustota obyvatel je vyšší než 20 ind./km2 (Bouyer et al. 2015). Přesto, že v převážné části NP Šumava a NP Bavorský les hustota trvalých obyvatel tuto prahovou hodnotu nepřesahuje, rys se i tak ve dne vyhýbal těm částem NP, kde rekreační aktivity byly nejintenzivnější. To poukazuje na fakt, že rekreační aktivity mohou mít v tomto kontextu podobný vliv jako trvalé osídlení.

Denní odpočinková místa, stejně jako místa pro reprodukci a značkovací místa vytvářejí důležitý systém uzlových bodů v rámci rysích domovských okrsků a teritorií. Tato místa často slouží nejenom jako úkryty a místa odpočinku, ale také jako místa pachové komunikace i přímých interakcí jedinců (Bufka et al. 2015). Jejich degradace vlivem nadměrného rušení může vést k narušení sociálně prostorového systému uvnitř rysí populace.

Tato klíčová místa jsou často na specifických stanovištích. Jedním z důležitých stanovišť, kde jsou často lokalizována tato místa, jsou skalní útvary nebo jejich blízké okolí (Signer et al. 2019). Je možné předpokládat, že pokud budou například tyto dobře identifikovatelné prvky habitatu spolu s dostatečně velkými klidovými zónami chráněny od příliš velkého rušení, přispěje to pozitivně k ochraně rysa ostrovida.

Článek 4
Vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu OOP

Bude doplněno.

Článek 5
Rozhodnutí o uplatněných námitkách k návrhu OOP

Bude doplněno.

Článek 6
Poučení

Podle ustanovení § 172 odst. 4 správního řádu může k návrhu opatření obecné povahy kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit u správního orgánu písemné připomínky. Správní orgán je povinen se připomínkami zabývat jako podkladem pro opatření obecné povahy a vypořádat se s nimi v jeho odůvodnění. Připomínky je možno podávat ke správnímu orgánu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto návrhu.

Podle ustanovení § 172 odst. 5 správního řádu mohou vlastníci nemovitostí, jejichž práva, povinnosti nebo zájmy související s výkonem vlastnického práva mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, podat proti návrhu opatření obecné povahy písemné odůvodněné námitky ke správnímu orgánu ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho zveřejnění.

O námitkách rozhoduje správní orgán, který opatření obecné povahy vydává. Jestliže by vyřízení námitky vedlo k řešení, které přímo ovlivní oprávněné zájmy některé osoby jiným způsobem než návrh opatření obecné povahy, a není-li změna zjevně též v její prospěch, zjistí správní orgán její stanovisko. Rozhodnutí o námitkách, které musí obsahovat vlastní odůvodnění, se uvede jako součást odůvodnění opatření obecné povahy (§ 173 odst. 1 správního řádu). Proti rozhodnutí se nelze odvolat ani podat rozklad. Změna nebo zrušení pravomocného rozhodnutí o námitkách může být důvodem změny opatření obecné povahy.

Podle § 173 odst. 2 správního řádu nelze proti opatření obecné povahy podat opravný prostředek.

Článek 7
Účinnost

Toto OOP nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2026








Seznam příloh, které jsou nedílnou součástí tohoto OOP:

Příloha č. 1 k opatření obecné povahy MŽP č. j. MZP/2025/620/xxxx: Grafické znázornění klidového území Národního parku Šumava KU01_NPS – Prášilsko-Modravský hřeben a slatě