Ahoj,
hluboko cítím, že chci celou věc co nejdřív uzavřít a na to vše za poslední 3 roky prostě co nejdřív zapomenout a být zase šťastný.

Jenomže zároveň cítím, že jsem to neuzavřel celé správně a pořád jsou věci které mě tíží a chci je dostat ven, abych mohl celou tu věc s klidem uzavřít a jít dál.

Nabízím ti tak můj poslední a naprosto upřímný pohled do mé mysli.

Můj mozek se mi snaží podsouvat hlavně ty šťastné vzpomínky - na cestování, na to jak jsme se potkali, trávili spolu čas, hráli deskovky a hrozně se spolu nasmáli. Oba ale víme, že to nebylo vždy veselé.

Když jsme se rozešli, nesl jsem to těžce, obzvlášť kvůli způsobu jakým jsi to komunikovala a co se ten den stalo. To se se mnou pak táhlo až do konce našeho přátelství. Bolest z rochodu už jsem ale dobře znal a tak jsem věděl, že na tebe musím co nejdřív zapomenou. Smazat všechny fotky, zničit všechny vzpomínky. Jenomže pár dní na to se mi ozvala tvoje maminka a prosila mě, abych se ti ozval.

Ani nevíš, jak po tom co se stalo bylo těžké se ti ozvat. Věděl jsem že se mi to jednou vrátí a budu toho litovat, že to bude jednou bolet.

Čas šel dál a já se ti snažil být vždy na blízku a být tu vždy pro tebe - i přes tvoje potíže a problémy. Snad sama víš, že kdykoliv jsi se necítila dobře, mohla ses na mě obrátit a já hned jednal. Postupem času mi však začalo docházet, že to co do toho investuju, se mi ani z části nevrací. Ano, většinou jsem si užíval náš společně strávený čas, ale nikdy jsem neměl jistotu že tu pro mě budeš když budu potřebovat, tak jako já jsem tu pro tebe byl několikrát.

První šok byl když jsi mi zatajila přijímačky do Olomouce a lhala o tom. Následně mi to řekla až jako fakt, že nastupuješ. Cítil jsem neskutečné zrazení důvěry a začal jsem si uvědomovat, že už jsi asi dávno myšlenkama jinde a já jsem pro tebe jen někdo, kdo tu je, když se necítíš dobře. Začal jsem si uvědomovat, že mě můžeš kdykoliv v mžiku vyměnit za kohokoliv, kdo je ochotný se o tebe starat, když potřebuješ nějakou oporu.

Bohužel už jsi se ale stala jakousi součástí mého života. I přes to jsem se ti tak snažil pomáhat se v Olomouci uchytit, dávat rady a uklidňovat tě, že to bude jednou super a najdeš si partu lidí.

A pak přišel zlom. Najednou se ti to podařilo, našla sis kamarády. A já za tebe byl hrozně happy! Ale pak jsem to začal čím dál víc vnímat. Začala si se oddalovat víc a víc a postupně jsi začala nahrazovat moje místo jinýma. Začínal jsem se cítit zneužitý. Copak to jsem byl jen nástroj první pomoci, který se tak snadno nahradí? Ale jak už jsem říkal, přehlížel jsem to, opravdu jsem tě měl velmi rád a bral tě jako nedílnou součást mého života. Už jsi se mnou neplánovala najednou nic v budoucnu, žádné výlety, akce, prostě nic. Nestála jsi o to, nebyl jsem potřeba.

No a když pak naše komunikace začala slábnou naprosto šíleným tempem já pochopil, že už v té partě nebudou jen kamarádi. Zase jsem ti to přál, ale opět tu byl ten pocit, že se cítím celým tvým jednáním hrozně zklamaný.

Když pak přišla narozeninová oslava v Brně na kterou jsem nebyl ani pozván, došlo mi to. Už je proces u konce, jsem plně nahrazen, už nejsem potřeba. Ale v hlavě jsem s tou informací ještě nějak zvládal pracovat.

Přišlo pondělí a ty jsi mi to konečně řekla. Tak chladně, bez emocí, bylo ti jedno co se se mnou bude dít. Vsadím se, že jsi ani nepomyslela na moji aktuální situaci a co to způsobí.

Přitom moc dobře víš, jaké je teď období. V sobou oslavím narozeniny, kéž bych je tento den neměl. Mám neskutečný stres a nátlak ze školy, z toho jak nestíhám i když se na tom snažím makat jak jen to jde.

A poprvé jsem cítil že tě potřebuju. Že konečně se mi může něco vrátit, byl jsem rád, že tě mám a věřil jsem, že mi pomůžeš. Místo toho už jsi byla ale jinde, dávno už jsi mě nebrala jako součást tvého života. Nepřišla jediná otázka jak na tom jsem a jak se mi daří, jak ro zvládám a jestli nepotřebuji třeba nějak pomoci. Naopak, přišla ta největší rána. Chladně jsi vyjádřila že už dávno pro tebe nic neznamenám a je ti úplně jedno, že mi tím teď neskutečně ublížíš - ba dokonce ti to bylo tak jedno že jsi asi ani nepřemýšlela nad tím, že teď naopak poprvé za ty 3 roky potřebuju podporu já od tebe.

Největší bolest mi tak způsobuje to, že jsem tu pro jednoho člověka, kterého jsem měl nesmírně rád byl dnem i nocí 3 roky a když jsem ho potřeboval na blízku já, přišel pravý opak. A nejenom že mi tím ten člověk neskutečně ublížil, ještě tím i ohrozil moje cíle a budoucnost.

I tak ti nepřeju nic zlého. Kdybych si mohl něco přát, přál bych si být za věcí jako ty, abych necítil žádnou křivdu ani bolest.
Díky bohu za to že mám kolem sebe skvělé lidi kteří mi věnují svůj čas a pomáhají mi, abych zapomenul a dokázal být zase sám sebou a šťastný.