SHARE
TWEET

Untitled

a guest Nov 17th, 2019 65 Never
Not a member of Pastebin yet? Sign Up, it unlocks many cool features!
  1. Život
  2.  Viktor Dyk se narodil 31. 12. roku 1877 v Pšovce u Mělníka jako druhý syn Václava
  3. Dyka, správce mělnického panství Lobkoviců. Krom staršího bratra Ludvíka měl ještě o šest
  4. let mladší sestru Hedviku. Na Mělnicku strávil dětství, chodil zde do obecné školy a toulával
  5. se podřipským krajem, který pro něj představoval koncentraci českých národních dějin;
  6. podřipská krajina se zde propojuje se skalnatým Kokořínskem a za Dykova mládí tudy
  7. procházela česko-německá národnostní hranice. Jako syn správce byl postavením odlišen od
  8. svých spolužáků, neměl tedy mnoho přátel a spíše se oddával samotářským toulkám krajinou
  9. a studiu v knihovně.
  10.  Na gymnázium nastoupil Viktor Dyk v Praze v Žitné ulici, kde studoval už jeho bratr
  11. Ludvík. Bratři během studií bydleli u své babičky z matčiny strany Marie Patrovské. Pro
  12. mladého Dyka byla babička nesporně inspirující osobností – přestože byla německého
  13. původu, zůstávala plně věrná českému vlastenectví. Prováděla vnuka Prahou, byla prvním
  14. publikem jeho básnických pokusů i důvěrnicí jeho prvních milostných vztahů. Pro Viktora
  15. zůstala babička navždy milovanou a uznávanou osobností, i během svého pobytu ve vězení ve
  16. Vídni jí adresoval značné množství korespondence. Poté, co se Dykův otec stal roku 1896
  17. centrálním ředitelem lobkovického panství, usídlila se celá rodina v Praze a další studijní i
  18. pracovní léta bydlel již Dyk i s rodiči a sestrou na Malé Straně.
  19.  Díky vlivu staršího bratra se student Dyk poměrně brzy zapojil i do společenského a
  20. politického života v Praze. Vyznával pokrokové hnutí, během výjimečného stavu spojeného se
  21. zatýkáním tzv. omladinářů byl odhodlaným odpůrcem procesu. Roku 1896 úspěšně složil
  22. maturitní zkoušku a po vzoru svého bratra se zapsal na studia práv na Univerzitě Karlově.
  23.  I při studiu na vysoké škole se Dyk veřejně angažoval, především ve studentském
  24. spolku Slavia. Jaroslav Med (1988: 23) charakterizuje Dyka během studentských let jako ,,typ
  25. romantický, navazující na hálkovský či barákovský obraz českého studenta.“ Jako takový je
  26. vždy při všem, intenzivně propojen s kolektivem, rychle mění své názory a vášnivě prožívá
  27. události kolem sebe. Dyk, který sice nebyl u začátků pokrokářství, zato však prožil jeho
  28. úpadek spolu s koncem 19. století, získal touto zkušeností jeden ze svých typických motivů –
  29. mezi jeho politickou praxí a maximalistickými morálními zásadami se rozevírala propast,
  30. která vedla k pocitu marnosti, že každá velikost je předem odsouzena k zániku pod tlakem
  31. malosti. V této době začíná ožívat Dykovo nejtypičtější téma rozporu mezi realitou a snem.
  32.  Po nástupu na univerzitu se Dyk začíná naplno prezentovat jako básník. Pod vlivem
  33. symbolismu a dekadence, se kterými se Dyk setkává především v okruhu Moderní revue,
  34. 7
  35. které stál na blízku a v níž publikoval, vychází jeho první sbírka A porta inferi roku 1897,
  36. následována knihami Síla života (1898) a Marnosti (1900); ve stejném roce (1900) ukončil
  37. také absolutoriem studia na právnické fakultě. Tyto tři sbírky, které Dyk sám později
  38. nazval ,,období marnosti“, měly u soudobé kritiky značný úspěch, neboť korespondovaly s
  39. dobovou dekadentně-symbolistní kulturou. F. X. Šalda, nejvýznamnější literární kritik konce
  40. devatenáctého století, se po vydávní Síly života vyjádřil takto (1898: 27): ,,Pan Dyk je z
  41. nejmladší naší literatury člověk snad nejoriginálnější, nejpoctivější a snad i nejsilnější.“
  42. Nutno dodat, že Šaldou byly oceněny pouze první dvě Dykovy sbírky a jeho následující nejen
  43. básnickou tvorbu Šalda tvrdě odsoudil a mezi ním a Dykem panovaly od té doby osobní
  44. spory.
  45. Po odklonu od Moderní revue po roce 1903 začíná Dyk publikovat v časopise Přehled,
  46. kde zveřejňuje odmítavou kritiku Březinovy poezie, která znamená konečný rozchod s
  47. Moderní revuí. V političtějším prostředí Přehledu také pokračuje Dykův přerod v osobitého
  48. nacionalistu a vzrůstá jeho kritický postoj k osobě T. G. Masaryka, s nímž vedl celoživotní
  49. spor. V tomto období se Dyk jeví jako ideově-politický básník a krom epické básnické
  50. skladby Buřiči (1903) vzniká jeho hlavní dílo satirické. To shrnul do knih Satiry a sarkasmy
  51. (1905) a Pohádky z naší vesnice (1910). V odlišném romantickém ladění vydává ještě roku
  52. 1906 Milou sedmi loupežníků.
  53. Vraťme se však ještě k prvním letům dvacátého století, která Dykovi přinesla nemálo
  54. důležitých událostí. Roku 1903 zemřel jeho otec a Dykova rodina se přestěhovala do
  55. pražských Vinohrad, kde žil pak Dyk do konce života. O dva roky později složil úspěšně
  56. judiciální zkoušku a mezi existenčně stabilnější pozicí právníka a nezávislou, existenčně
  57. nejistou cestou novináře a spisovatele zvolil druhou variantu a od roku 1906 byl úřadem
  58. registrován jako ,,novinář na volné noze“. Dříve téhož roku mu při porodu ve věku pouhých
  59. 23 let zemřela sestra Hedvika, provdaná Kripnerová. Po její smrti se Dyk podílel na výchově
  60. a péči o jejího syna, svého synovce a kmotřence Viktora Kripnera, pozdějšího překladatele,
  61. básníka a diplomata.
  62. Ke stabilizaci Dykovy finanční situace přispělo významnou měrou, že v roce 1907
  63. získal místo redaktora časopisu Lumír (po Václavu Hladíkovi); na tomto místě zůstal pak až
  64. do své smrti. Přitom stále publikoval v Pokrokové revui a jeho nacionalismus se stále více
  65. vyhraňoval. V poezii i glosách v tisku neustále kritizoval odevzdanost a slabošskou defenzivu,
  66. absenci hrdosti a národního sebevědomí českého národa. V létě 1909 podnikl svou první
  67. velkou cestu do Francie, kde nasál atmosféru revolučního ducha, jejž studoval na Velké
  68. francouzské revoluci a který ho nadchl. Porovnával francouzský odpor proti Německu s
  69. 8
  70. ,,líným“ českým oportunismem.
  71. Roku 1911 začalo po 34 letech politické angažovanosti, leč nestrannosti, Dykovo
  72. působení v politické straně Státoprávně pokrokové. Vystupoval jako radikální nacionalista a
  73. prosazoval myšlenku samostatného státu. Toho roku kandidoval na Praze 10 ve volbách,
  74. neuspěl ovšem a tento neúspěch dokumentuje kniha Prohrané kampaně. Téhož roku napsal
  75. také svou další epickou básnickou skladbu Giuseppe Moro, která se stala symbolem jeho
  76. morálního imperativu zodpovědnosti nezklamat mrtvé a předat poselství živým.
  77.  Vypovězení války zastihlo Viktora Dyka na letním bytě. Zklamán hladkým průběhem
  78. mobilizace pokoušel se některým rozmlouvat narukování do války za Rakousko-Uhersko, ale
  79. marně. Ve válce však rozpoznal příležitost pro samostatnost českého státu („buď-anebo“) a
  80. touto myšlenkou se zaobíral jak v poezii, tak v publicistice. Nejprve odmítl emigraci, k níž
  81. byl jako schopný novinář vyzván Masarykem. Byť později svolil, nakonec nestihl opustit
  82. zemi před uzavřením hranic a celou válku tak prožil na českém území v domácím odboji.
  83.  Rok 1916 v polovině první světové války byl pro Dyka dramatický. Stihl ještě vydat
  84. epickou básnickou skladbu Zápas Jiřího Macků, napsanou během roku 1915, a v listopadu
  85. jako přívrženec Státoprávně pokrokové strany byl zatčen za velezradu v kauze prof.
  86. Vítězslava Štěpánka. Koncem roku byl z pražského novoměstského vězení převezen do
  87. Vídně, do samovazby v oddělení pro nejzávažnější politické delikventy. Během svého pobytu
  88. ve vazbě se věnoval především četbě a psaní poezie a překladům francouzských autorů. Pro
  89. nedostatek důkazů byl propuštěn v květnu 1917 a okamžitě se zapojil do politické činnosti.
  90. Vstoupil do nově vzniklé spisovatelské rady, reprezentativního orgánu českých spisovatelů, a
  91. začal přispívat do protirakousky orientovaných časopisů jako Národ, Česká demokracie nebo
  92. Neodvislost, později téhož roku se stal redaktorem Národních listů. V únoru 1918 vstoupil do
  93. nově vzniklé Státoprávně demokratické strany (od března 1919 název změněn na
  94. Československá národně demokratická strana), jejíž členem byl až do smrti.
  95.  V době vzniku nového samostatného státu nezapomněl Dyk na tvorbu básnickou. V
  96. roce 1917 vydal básně z let 1900 až 1916 v knize s názvem Noci chiméry. V básnické tvorbě
  97. pokračoval vydáním Válečné tetralogie. Ta shrnuje tvorbu mezi lety 1909 a 1918 a je
  98. rozdělena do čtyř básnických sbírek: Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921)
  99. a Poslední rok (1922). Jedná se o Dykovu reakci na válku a vznik Československa, tématem
  100. jsou proměny národního osudu tak, jak je vnímal Dyk-nacionalista. Válečná tetralogie,
  101. jakkoliv nebyla původně zamýšlena jako celek, je ideově uměleckým vrcholem celého
  102. Dykova díla.
  103. Nejen svými sbírkami vkročil Dyk do nové etapy české státnosti; s novou situací se
  104. 9
  105. vyrovnával rovněž jako zkušený člověk, politik i novinář, pro kterého znamenal samostatný
  106. stát splněný sen. Vstoupil ihned do Revolučního národního shromáždění a nadále se politicky
  107. angažoval. Umělecká tvorba byla načas odsunuta do pozadí vystupováním v parlamentu a
  108. novinářskou prací v Národních listech a mnoha jiných časopisech (Samostatnost, Lumír,
  109. Literární rozhledy aj.). Pracovní vytížení Viktora Dyka v prvních letech po válce se projevilo
  110. na jeho zdraví, bezmála půl roku 1919 strávil ve Vinohradské nemocnici se srdeční chorobou.
  111. Od následujícího roku proto věnoval vždy část léta odpočinku na venkově.
  112.  První měsíc roku 1920 zasáhlo Dyka bolestně úmrtí jeho milované babičky Marie
  113. Patrovské. Ve stejném roce dosáhl i několika poct, byl zvolen dopisujícím členem České
  114. akademie věd a umění (od roku 1923 plnohodnotným členem) a starostou Umělecké besedy.
  115. V politice následujících let Dyk nebyl příliš úspěšný, radikální nacionalismus, spíše
  116. ideologický než reálný, kterým žil a který požadoval, se jevil jako slepá ulička politického
  117. dění. I z politického života (ale nejen z něj) vyšla v roce 1922 kniha Podél cesty, v níž jsou
  118. koncentrovány básně z let 1918 až 1922. Nebyla příliš úspěšná pro svou uměleckou
  119. rozkolísanost a nejednotnost témat, kdy kombinovala politickou poezii s intimní lyrikou
  120. předznamenávající životními bilancemi budoucí Devátou vlnu. Roku 1926, rok po smrti bratra
  121. Ludvíka, vydal sbírku Domy (básně let 1919 až 1924), v níž se projevila jeho krize
  122. zapříčiněna střetem ideálu s realitou.
  123.  O rok později, v září 1927, zemřela Dykova matka a Dyk zůstal bez rodiny. Ač by se
  124. mohlo zdát, že politik, novinář, spisovatel a básník žije společenským životem a ve
  125. společnosti shledává prostředí pro sebe nejpříjemnější, není tomu u Viktora Dyka úplně tak.
  126. Med (1988: 224) mluví o Dykovi jako o ,,člověku s velkým smyslem pro rodinu“, jejíž základ
  127. je tradičně tvořen ženami (babičkou, matkou). Cítil se lépe v klidu a ústraní, ostatně tak na něj
  128. vzpomíná také Arne Novák (1936: 12): ,,Byl to povahou plachý muž: sedával mlčky ve
  129. společnosti a jen občas se vmísil do hovoru aforismem, bonmotem, rýmovaným žertíkem; o
  130. svých důvěrných věcech se nezmiňoval ani slůvkem a svých občasných hmotných starostí
  131. neprozradil nikomu; k ženám se choval se zdrženlivou úctou a pozorným rytířstvím, jak o tom
  132. ostatně svědčí i ženské postavy jeho výpravných a dramtických děl, která spíše doprovází
  133. stříbrná melancholie touhy, snu a zklamání, než barevný přízvuk živočišné smyslnosti.“ Až po
  134. smrti své matky se Dyk konečně oženil se svou dlouholetou partnerkou, spisovatelkou
  135. Zdenkou Háskovou. Před svatbou trval jejich vztah 27 let. Pozoruhodné je, že jakkoliv
  136. chladné a vyostřené byly spory Dyka s Masarykem (přesto, že si jeden druhého navzájem
  137. vážili), Dykova partnerka se blízce přátelila s Masarykovou dcerou Alicí, se kterou se znala ze
  138. studií na gymnáziu. V pozůstalosti obou žen bylo nalezeno množství vzájemné
  139. 10
  140. korespondence.
  141. S blížícím se koncem Dykova života přichází jeho poslední skniha Devátá vlna
  142. (1930), ve které autor překonává svou deziluzi útěkem do minulosti a světa mrtvých, na
  143. jejichž příkladu lze vidět sílu cti a velikost oběti, které požaduje. Skepse je zde konečně
  144. překonána pokorou a smířením a celá sbírka má elegický charakter. Dosud zaráží a fascinuje
  145. náhodná předzvěst vlastní smrti – Viktor Dyk zemřel o rok později, 14. května 1931, na
  146. srdeční mrtvici v klidných vodách zátoky Sunj na chorvatském ostrově Lopud.
  147.  Jeho tělo bylo dopraveno zpět do vlasti, kde se mu dostalo mnoha poct, než bylo nakonec
  148. uloženo do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech.
RAW Paste Data
We use cookies for various purposes including analytics. By continuing to use Pastebin, you agree to our use of cookies as described in the Cookies Policy. OK, I Understand
 
Top