Život
 Viktor Dyk se narodil 31. 12. roku 1877 v Pšovce u Mělníka jako druhý syn Václava
Dyka, správce mělnického panství Lobkoviců. Krom staršího bratra Ludvíka měl ještě o šest
let mladší sestru Hedviku. Na Mělnicku strávil dětství, chodil zde do obecné školy a toulával
se podřipským krajem, který pro něj představoval koncentraci českých národních dějin;
podřipská krajina se zde propojuje se skalnatým Kokořínskem a za Dykova mládí tudy
procházela česko-německá národnostní hranice. Jako syn správce byl postavením odlišen od
svých spolužáků, neměl tedy mnoho přátel a spíše se oddával samotářským toulkám krajinou
a studiu v knihovně.
 Na gymnázium nastoupil Viktor Dyk v Praze v Žitné ulici, kde studoval už jeho bratr
Ludvík. Bratři během studií bydleli u své babičky z matčiny strany Marie Patrovské. Pro
mladého Dyka byla babička nesporně inspirující osobností – přestože byla německého
původu, zůstávala plně věrná českému vlastenectví. Prováděla vnuka Prahou, byla prvním
publikem jeho básnických pokusů i důvěrnicí jeho prvních milostných vztahů. Pro Viktora
zůstala babička navždy milovanou a uznávanou osobností, i během svého pobytu ve vězení ve
Vídni jí adresoval značné množství korespondence. Poté, co se Dykův otec stal roku 1896
centrálním ředitelem lobkovického panství, usídlila se celá rodina v Praze a další studijní i
pracovní léta bydlel již Dyk i s rodiči a sestrou na Malé Straně.
 Díky vlivu staršího bratra se student Dyk poměrně brzy zapojil i do společenského a
politického života v Praze. Vyznával pokrokové hnutí, během výjimečného stavu spojeného se
zatýkáním tzv. omladinářů byl odhodlaným odpůrcem procesu. Roku 1896 úspěšně složil
maturitní zkoušku a po vzoru svého bratra se zapsal na studia práv na Univerzitě Karlově.
 I při studiu na vysoké škole se Dyk veřejně angažoval, především ve studentském
spolku Slavia. Jaroslav Med (1988: 23) charakterizuje Dyka během studentských let jako ,,typ
romantický, navazující na hálkovský či barákovský obraz českého studenta.“ Jako takový je
vždy při všem, intenzivně propojen s kolektivem, rychle mění své názory a vášnivě prožívá
události kolem sebe. Dyk, který sice nebyl u začátků pokrokářství, zato však prožil jeho
úpadek spolu s koncem 19. století, získal touto zkušeností jeden ze svých typických motivů –
mezi jeho politickou praxí a maximalistickými morálními zásadami se rozevírala propast,
která vedla k pocitu marnosti, že každá velikost je předem odsouzena k zániku pod tlakem
malosti. V této době začíná ožívat Dykovo nejtypičtější téma rozporu mezi realitou a snem.
 Po nástupu na univerzitu se Dyk začíná naplno prezentovat jako básník. Pod vlivem
symbolismu a dekadence, se kterými se Dyk setkává především v okruhu Moderní revue,
7
které stál na blízku a v níž publikoval, vychází jeho první sbírka A porta inferi roku 1897,
následována knihami Síla života (1898) a Marnosti (1900); ve stejném roce (1900) ukončil
také absolutoriem studia na právnické fakultě. Tyto tři sbírky, které Dyk sám později
nazval ,,období marnosti“, měly u soudobé kritiky značný úspěch, neboť korespondovaly s
dobovou dekadentně-symbolistní kulturou. F. X. Šalda, nejvýznamnější literární kritik konce
devatenáctého století, se po vydávní Síly života vyjádřil takto (1898: 27): ,,Pan Dyk je z
nejmladší naší literatury člověk snad nejoriginálnější, nejpoctivější a snad i nejsilnější.“
Nutno dodat, že Šaldou byly oceněny pouze první dvě Dykovy sbírky a jeho následující nejen
básnickou tvorbu Šalda tvrdě odsoudil a mezi ním a Dykem panovaly od té doby osobní
spory.
Po odklonu od Moderní revue po roce 1903 začíná Dyk publikovat v časopise Přehled,
kde zveřejňuje odmítavou kritiku Březinovy poezie, která znamená konečný rozchod s
Moderní revuí. V političtějším prostředí Přehledu také pokračuje Dykův přerod v osobitého
nacionalistu a vzrůstá jeho kritický postoj k osobě T. G. Masaryka, s nímž vedl celoživotní
spor. V tomto období se Dyk jeví jako ideově-politický básník a krom epické básnické
skladby Buřiči (1903) vzniká jeho hlavní dílo satirické. To shrnul do knih Satiry a sarkasmy
(1905) a Pohádky z naší vesnice (1910). V odlišném romantickém ladění vydává ještě roku
1906 Milou sedmi loupežníků.
Vraťme se však ještě k prvním letům dvacátého století, která Dykovi přinesla nemálo
důležitých událostí. Roku 1903 zemřel jeho otec a Dykova rodina se přestěhovala do
pražských Vinohrad, kde žil pak Dyk do konce života. O dva roky později složil úspěšně
judiciální zkoušku a mezi existenčně stabilnější pozicí právníka a nezávislou, existenčně
nejistou cestou novináře a spisovatele zvolil druhou variantu a od roku 1906 byl úřadem
registrován jako ,,novinář na volné noze“. Dříve téhož roku mu při porodu ve věku pouhých
23 let zemřela sestra Hedvika, provdaná Kripnerová. Po její smrti se Dyk podílel na výchově
a péči o jejího syna, svého synovce a kmotřence Viktora Kripnera, pozdějšího překladatele,
básníka a diplomata.
Ke stabilizaci Dykovy finanční situace přispělo významnou měrou, že v roce 1907
získal místo redaktora časopisu Lumír (po Václavu Hladíkovi); na tomto místě zůstal pak až
do své smrti. Přitom stále publikoval v Pokrokové revui a jeho nacionalismus se stále více
vyhraňoval. V poezii i glosách v tisku neustále kritizoval odevzdanost a slabošskou defenzivu,
absenci hrdosti a národního sebevědomí českého národa. V létě 1909 podnikl svou první
velkou cestu do Francie, kde nasál atmosféru revolučního ducha, jejž studoval na Velké
francouzské revoluci a který ho nadchl. Porovnával francouzský odpor proti Německu s
8
,,líným“ českým oportunismem.
Roku 1911 začalo po 34 letech politické angažovanosti, leč nestrannosti, Dykovo
působení v politické straně Státoprávně pokrokové. Vystupoval jako radikální nacionalista a
prosazoval myšlenku samostatného státu. Toho roku kandidoval na Praze 10 ve volbách,
neuspěl ovšem a tento neúspěch dokumentuje kniha Prohrané kampaně. Téhož roku napsal
také svou další epickou básnickou skladbu Giuseppe Moro, která se stala symbolem jeho
morálního imperativu zodpovědnosti nezklamat mrtvé a předat poselství živým.
 Vypovězení války zastihlo Viktora Dyka na letním bytě. Zklamán hladkým průběhem
mobilizace pokoušel se některým rozmlouvat narukování do války za Rakousko-Uhersko, ale
marně. Ve válce však rozpoznal příležitost pro samostatnost českého státu („buď-anebo“) a
touto myšlenkou se zaobíral jak v poezii, tak v publicistice. Nejprve odmítl emigraci, k níž
byl jako schopný novinář vyzván Masarykem. Byť později svolil, nakonec nestihl opustit
zemi před uzavřením hranic a celou válku tak prožil na českém území v domácím odboji.
 Rok 1916 v polovině první světové války byl pro Dyka dramatický. Stihl ještě vydat
epickou básnickou skladbu Zápas Jiřího Macků, napsanou během roku 1915, a v listopadu
jako přívrženec Státoprávně pokrokové strany byl zatčen za velezradu v kauze prof.
Vítězslava Štěpánka. Koncem roku byl z pražského novoměstského vězení převezen do
Vídně, do samovazby v oddělení pro nejzávažnější politické delikventy. Během svého pobytu
ve vazbě se věnoval především četbě a psaní poezie a překladům francouzských autorů. Pro
nedostatek důkazů byl propuštěn v květnu 1917 a okamžitě se zapojil do politické činnosti.
Vstoupil do nově vzniklé spisovatelské rady, reprezentativního orgánu českých spisovatelů, a
začal přispívat do protirakousky orientovaných časopisů jako Národ, Česká demokracie nebo
Neodvislost, později téhož roku se stal redaktorem Národních listů. V únoru 1918 vstoupil do
nově vzniklé Státoprávně demokratické strany (od března 1919 název změněn na
Československá národně demokratická strana), jejíž členem byl až do smrti.
 V době vzniku nového samostatného státu nezapomněl Dyk na tvorbu básnickou. V
roce 1917 vydal básně z let 1900 až 1916 v knize s názvem Noci chiméry. V básnické tvorbě
pokračoval vydáním Válečné tetralogie. Ta shrnuje tvorbu mezi lety 1909 a 1918 a je
rozdělena do čtyř básnických sbírek: Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921)
a Poslední rok (1922). Jedná se o Dykovu reakci na válku a vznik Československa, tématem
jsou proměny národního osudu tak, jak je vnímal Dyk-nacionalista. Válečná tetralogie,
jakkoliv nebyla původně zamýšlena jako celek, je ideově uměleckým vrcholem celého
Dykova díla.
Nejen svými sbírkami vkročil Dyk do nové etapy české státnosti; s novou situací se
9
vyrovnával rovněž jako zkušený člověk, politik i novinář, pro kterého znamenal samostatný
stát splněný sen. Vstoupil ihned do Revolučního národního shromáždění a nadále se politicky
angažoval. Umělecká tvorba byla načas odsunuta do pozadí vystupováním v parlamentu a
novinářskou prací v Národních listech a mnoha jiných časopisech (Samostatnost, Lumír,
Literární rozhledy aj.). Pracovní vytížení Viktora Dyka v prvních letech po válce se projevilo
na jeho zdraví, bezmála půl roku 1919 strávil ve Vinohradské nemocnici se srdeční chorobou.
Od následujícího roku proto věnoval vždy část léta odpočinku na venkově.
 První měsíc roku 1920 zasáhlo Dyka bolestně úmrtí jeho milované babičky Marie
Patrovské. Ve stejném roce dosáhl i několika poct, byl zvolen dopisujícím členem České
akademie věd a umění (od roku 1923 plnohodnotným členem) a starostou Umělecké besedy.
V politice následujících let Dyk nebyl příliš úspěšný, radikální nacionalismus, spíše
ideologický než reálný, kterým žil a který požadoval, se jevil jako slepá ulička politického
dění. I z politického života (ale nejen z něj) vyšla v roce 1922 kniha Podél cesty, v níž jsou
koncentrovány básně z let 1918 až 1922. Nebyla příliš úspěšná pro svou uměleckou
rozkolísanost a nejednotnost témat, kdy kombinovala politickou poezii s intimní lyrikou
předznamenávající životními bilancemi budoucí Devátou vlnu. Roku 1926, rok po smrti bratra
Ludvíka, vydal sbírku Domy (básně let 1919 až 1924), v níž se projevila jeho krize
zapříčiněna střetem ideálu s realitou.
 O rok později, v září 1927, zemřela Dykova matka a Dyk zůstal bez rodiny. Ač by se
mohlo zdát, že politik, novinář, spisovatel a básník žije společenským životem a ve
společnosti shledává prostředí pro sebe nejpříjemnější, není tomu u Viktora Dyka úplně tak.
Med (1988: 224) mluví o Dykovi jako o ,,člověku s velkým smyslem pro rodinu“, jejíž základ
je tradičně tvořen ženami (babičkou, matkou). Cítil se lépe v klidu a ústraní, ostatně tak na něj
vzpomíná také Arne Novák (1936: 12): ,,Byl to povahou plachý muž: sedával mlčky ve
společnosti a jen občas se vmísil do hovoru aforismem, bonmotem, rýmovaným žertíkem; o
svých důvěrných věcech se nezmiňoval ani slůvkem a svých občasných hmotných starostí
neprozradil nikomu; k ženám se choval se zdrženlivou úctou a pozorným rytířstvím, jak o tom
ostatně svědčí i ženské postavy jeho výpravných a dramtických děl, která spíše doprovází
stříbrná melancholie touhy, snu a zklamání, než barevný přízvuk živočišné smyslnosti.“ Až po
smrti své matky se Dyk konečně oženil se svou dlouholetou partnerkou, spisovatelkou
Zdenkou Háskovou. Před svatbou trval jejich vztah 27 let. Pozoruhodné je, že jakkoliv
chladné a vyostřené byly spory Dyka s Masarykem (přesto, že si jeden druhého navzájem
vážili), Dykova partnerka se blízce přátelila s Masarykovou dcerou Alicí, se kterou se znala ze
studií na gymnáziu. V pozůstalosti obou žen bylo nalezeno množství vzájemné
10
korespondence.
S blížícím se koncem Dykova života přichází jeho poslední skniha Devátá vlna
(1930), ve které autor překonává svou deziluzi útěkem do minulosti a světa mrtvých, na
jejichž příkladu lze vidět sílu cti a velikost oběti, které požaduje. Skepse je zde konečně
překonána pokorou a smířením a celá sbírka má elegický charakter. Dosud zaráží a fascinuje
náhodná předzvěst vlastní smrti – Viktor Dyk zemřel o rok později, 14. května 1931, na
srdeční mrtvici v klidných vodách zátoky Sunj na chorvatském ostrově Lopud.
 Jeho tělo bylo dopraveno zpět do vlasti, kde se mu dostalo mnoha poct, než bylo nakonec
uloženo do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech.