Doktor Garin (Vladimir Sorokin)

Doktor Garin (Vladimir Sorokin)

Pacient hlasitě a táhle vypustil plyny, utrhl si z role toaletního papíru, vytřel si zadnici, ukazovákem bez nehtu stiskl tlačítko splachovadla, praštil sebou na kachlíkovou podlahu, po masitých bílých hýždích se vydal k židli, stojící u umyvadla naproti míse, opět na hýždích si obratně nadskočil a pohodlně se na ní usadil. Aniž by Garinovi a jeho svitě věnoval sebemenší pozornost, vytáhl kartáček z úst, ze sklenice si lokl vody, obrovskou hubu si odporně nahlas vykloktal a přímo do zrcadla vyprskl kalně bílý proud. Počkal, až se jeho obraz tím svinstvem zase prodere, usmál se na sebe a pronesl: „Hi, Donald!“ Z krabičky vylovil papírový ubrousek, otřel si jím to, čemu by se snad dalo říkat obličej, zmuchlal ho a odhodil na zem, pak se chopil flakónku s dezodorantem a začal si hojně zkrápět to, čemu by se snad dalo říkat tělo. Pacienta jménem Donald v zásadě tvořila obrovská bílá zadnice, místy posetá shluky drobných ryšavých pih. V horní části zadnice se nalézala velikánská pyskatá huba, cosi jako plochý nos i s chřípím a vlastně krásné oči, pětkrát větší než lidské. Z oblých boků zadnice čněly dvě tenké a obratné čtyřprsté ruce. Vpředu dole, kde bývá pohlavní orgán, se dala spatřit jen hladká prázdnota. Ostatních sedm klientů sanatoria vypadalo fyziologicky naprosto stejně. Jejich zadnice se lišily jen tvarem a odstínem pleti, oči zase délkou a barvou řas, popřípadě barvou rohovky. Donald měl řasy světlé, kdežto oči bleděmodré. Když flakónek odložil, otočil se ke Garinovi:

==========



„Jste všichni báječní, doktore – vy, vaši asistenti i vaše sestřičky!“ A Silvio poslal celé Garinově svitě vzdušný polibek. „Líbí se mi tu čím dál tím víc!“ „To jsme rádi,“ usmála se na něj doktorka Paková. „Naše sanatorium je unikátní,“ ohrnul spodní ret Štern. „Bravo!“ „Tak pěkný den!“ Garin se otočil směrem k východu, ale Silvio ho chytil za spodní lem pláště. „Signor dottore, please, blackjack!“ A otočil se k němu zadkem. Garin svůj blackjack namířil na levou Silviovu půlku. Do kůže na jeho zadnici se s praskotem zakously modravě bílé elektrické výboje. „O, Dio!“ zakvílel Silvio. Garin obušek namířil na druhou hýžď a znovu stiskl tlačítko. „Porca Madonna!!!“ zaúpěl Silvio na celý pokoj. „Hodně zdraví!“ konstatoval šéflékař rusky, když kúru ukončil. Silvio se svalil na postel, otočil se na záda, sevřel ruce v pěst a vztyčil oba palce. Pak se vydýchal a posadil se: „To je… velkolepé. Velkolepé! Nejlepší ze všech léků na světě! Jste génius, signor Garin! Člověku po ránu nic nepročistí mozek líp než váš blackjack!“ „Díky za uznání!“ uklonil se Garin a vyšel na chodbu. „Taky stabilní,“ utrousil směrem k Máše.

==========

Maloměšťáčci si obyčejně myslí, že politik je člověk, který se zcela přirozeně a samozřejmě pohybuje na veřejnosti, umí před ní působivě vystupovat, rychle a přesně formulovat či drze a chytře odrážet novinářské špílce. Jenže politika – to není divadlo pro masy, ale…“ „…rozhodování. A odpovědnost za vlastní rozhodnutí.“ „Přirozeně. Jenže máte-li dospět k nějakému rozhodnutí, musíte je hlavně vysedět.“ „Jako vejce!“ „Přesně tak! Proto nás od útlého věku učili věci vysedět. Hlavně kvůli tomu jsme dostali tak neobvyklou fyzickou podobu. Však jsem si s ní taky užila své. To nás třeba vzali do města na procházku – a kluci kolem se nám pošklebují: Tak co, prdelky, kdy z vás budou prdele? Tenkrát nám nikdo neříkal PB, political beings.“

==========

Připravovali nás tam na dlouhý a odpovědný život ve prospěch celé společnosti. Ve vyšších třídách už nám přednášeli vysokoškolští profesoři. Třeba na světovou literaturu jsme měli úžasného pedagoga, profesora Goldenbrusta, což byl zapálený knihomol s fenomenální pamětí a zároveň skutečný novátor a pravý fanatik svého životního poslání. Když nám třeba jednou chtěl přiblížit dětství Gargantuovo, pro ilustraci pro nás uspořádal velkolepou performanci: do školy přivezl řeznický bourací stůl s celým pečeným prasetem a k tomu si přivedl i neuvěřitelně tlustou ženskou, které říkal nevěsta; pak se sám svlékl, vzal nádobu s rozpuštěným sádlem, nevěstu jím polil, pak se rozplakal, začal dupat a k tomu volat maminku…“

==========

„Mám dotaz ke dvěma pacientům – k Donaldu a k Borisovi.“ „Poslouchám vás.“ Garin se zvrátil do křesla a mocně zadýmal. „Symptomy se sice zdají být různé, ale patologické důsledky jsou si podobné a etiologie taky – ostatně to už jsme probírali.“ „Jistě.“ „A nemáme jim naordinovat stejný koktejl? Myslím sedmičku…“ „Vy nejste spokojena s výsledky?“ „Jsou stabilní, ale jejich stav se nijak významněji nelepší.“ „Vy byste toho chtěla moc, doktorko. Oba mají rozsáhlé psychosomatické potíže jako agravace, autochtonnost či hyperkineze.“ „Akatizie.“ „Jistě, jistě, ale u Donalda pozorujeme taky egocentrický gigantismus a u Borise výrazný sklon ke kverulantství. Neustále všechny z něčeho obviňuje…“ „Ale těžiště jejich problémů je v zásadě stejné.“ „To ano.“ „Takže bychom to zkusili?“ „Myslíte zabít dvě mouchy jednou ranou? Jen do toho! Jak se říká, tvrdé dřevo červotoč nesežere.“ „Dobře. Takže kompot č. 7.“ „Zjistil jsem, že jste Vladimira předala Šternovi.“ „Máte něco proti tomu?“ „Ne. Pokud si ho převzal, je to v pořádku. Ale copak – Mistr Játonebyl vás přestal bavit?“ „Víte… necítím jeho osobnost. Příznaky jsou jasné, ale do něj osobně vůbec nevidím…“ „Milá doktorko, v naší práci je důležitá validita, validita…“ „…a ještě jednou validita,“ vyfoukla kouř Paková. „Nic jiného, jenže je tu taky self, doktore.“ „Zajisté, jak jinak!“ Garin si pohladil starozákonní vous. „Self zatím nikdo nezrušil.“ „Proto jsem Voloďu šoupla Šternovi – když dovolíte!“ rozesmála se. Garin se v křesle usadil co nejpohodlněji a skrz skřipec se na ni pozorně zadíval: „Poslyšte… Nemáte nějaké potíže nebo starosti?“ „Vůbec ne. Jen jsem se moc nevyspala.“ „Že by drozdi?“ „Ne, dopisy.“ „Z Londýna?“ Přikývla, zamáčkla papirosu, rozepnula si bílé kalhoty, trochu si je stáhla, předklonila se a ňadry dolehla na okraj Garinova stolu: „Mohla bych vás o něco poprosit, doktore?“ „Jsem vám kdykoli k službám!“ zabroukal Platon Iljič, vstal, sejmul z hřebíku blackjack a vypálil do úhledných drobných půlek dva modravé blesky, čímž ji přiměl ke dvěma tlumeným výkřikům. „Děkuji vám!“ Doktorka ještě chvilku poležela na stole, ale pak vstala, dala se do pořádku a narovnala si brýle. „Co bychom si počali, kdybyste nebyl tak hypermoderní!“

==========

Manželé radostně hleděli do kraje. Náklaďáček podjel okružní dálnici a ocitl se v Moskvě. Za čelním sklem se tyčily novostavby, slibující Moskvanům tisíce nových světlých příbytků, které měly vystřídat ubohé stalinské společné byty. Proslulé pětipatrové paneláky s přistavenými výtahy, zvané berijovky, vyrůstaly doslova všude a manželé Bobrovovi se nemohli vynadívat na jejich pestrý nátěr. Z těch domů přímo vanul nový svobodný život v dostatku, který do Sovětského svazu přišel díky soudruhu Berijovi, prozíravě a neúnavně pečujícímu o štěstí sovětských občanů. Ulice se rozšířily a aut přibylo. Sovětské, americké, turecké a italské vozy se ve svorných proudech řítily do metropole sovětského státu. „Jen se podívej, Péťo, jak ta Moskva zkrásněla!“ usmívala se Nastasja. „Paráda!“ pokuřoval Petr americkou cigaretu.

==========

Jenže ne vše bylo toho slunečného srpnového dne roku 1962 tak oslnivé, správné a pěkné. Těsně před pochováním Leninova těla, což byla událost vskutku epochální, protože v dějinách SSSR otevírala zcela novou stránku, došlo k zavrženíhodnému, ohavnému a cynicky nezodpovědnému zločinu. Jak známo, rezolutní a neoblomný L. P. Berija už v listopadu 1956 sesadil z funkce ministra státní bezpečnosti Merkulova a na jeho místo jmenoval Vladzimirského. Jeho náměstky se stali Amajak a Bogdan Kobulovovi. Tajemníkem Bogdana Kobulova byl tehdy plukovník Sarkisov, mizera a dobrodruh, který se uměl vetřít do přízně panstva. A právě ten přemluvil krátkozraké a peněz chtivé bratry Kobulovovy k věci opravdu odporné: v noci před slavnostním vynesením těla V. I. Lenina z mauzolea plukovník Sarkisov se třemi svými podřízenými nahradil tělo vůdce světového proletariátu předem připravenou figurínou. Právě ta pak byla pochována na Volkovském hřbitově, zatímco vůdcovo tělo Sarkisov rozřezal na třicet šest kusů a později za pomoci mezinárodních styků bratří Kobulovových tajně rozprodal za celkovou sumu 2 560 000 amerických dolarů. Jeho zákazníky se stali jak známí světoví miliardáři, sběratelé a antropologové, tak i některé západní komunistické strany: KS Itálie zakoupila Iljičovu pravou ruku, francouzští komunisté levou, komunistická strana Řecka pravé rameno, komunistická strana Španělska levé, komunistická strana USA pravé chodidlo, komunistická strana Spolkové republiky levé koleno, holandští komunisté projevili zájem o palec levé nohy, britská komunistická strana zakoupila prsa a portugalská zase břicho. Obrovský zájem při tomto rozprodávání Lenina projevili zahraniční zákazníci o vůdcovy genitálie. Ty ovšem bolševičtí barbaři uřízli už před mumifikací Leninova těla, usušili je a pak uložili a přechovávali ve Stalinově bližší vile, v levé zásuvce jeho psacího stolu, kam byla umístěna zlatá schránka se skleněným víkem. Po Stalinově smrti rozhodný a moudrý L. P. Berija schránku se sušeným vůdcovým údem zabavil a umístil ji…

==========

Silviovi naservírovali jeho milované spaghetti bianca, kdežto Vladimirovi zase pohanku s pečenými houbami. Emmanuel cosi polohlasně utrousil do ouška Šinzóovi i Justinovi a hned nato se všichni tři halasně rozesmáli. „Já tu tedy nic k smíchu nevidím!“ poznamenal Boris pižlaje steak. „Ale Borisi – my probíráme důsledky dohody Malé Prdele!“ „Přece jsme se domluvili, že politiku budeme probírat jedině u večeře!“ poznamenala přísně Angela. „Proboha Angelo – my přece nemluvíme o dohodě samotné, jen o jejích důsledcích!“ zazubil se Emmanuel. „Kdepak politika!“ „Takže stěhování národů?“ „Přesně tak! Copak to je politika?“ „Jak jste na tom s migrací vy, Vladimire?“ rozesmál se Silvio. „Já to nebyl,“ zamumlal přežvykující Vladimir. „Takovým věcem se může smát jedině blb! To je přece tragédie!“ vykřikl Boris, odhodil nůž i vidličku, zabořil tvář do dlaní a rozvzlykal se. „Vy idi… oti…!“ Emmanuel, Šinzó a Justin se po sobě podívali. „Jářku Borisi, my se nesmějeme migraci, to vůbec ne,“ pronesl Emmanuel. „My se smějeme jídelníčku slavnostní večeře toho epochálního dne, kdy byla ve Štrasburku podepsána dohoda Malé Prdele…“ „Tu večeři si pamatuji,“ poznamenala opatrně Angela. „Co vám na ní připadá tak směšné?“ „Pamatuješ si i moučník?“ „No… nebyl to nějaký obrovský dort?“ „Přesně tak, dort! A čím byl nazdobený?“ „To mi nějak vypadlo z hlavy…“ „Nahoře přece stáli souložící brontosaurus a tyranosaurus. Přičemž brontosaurus obdělával tyranosaura…“ „To si opravdu nějak nepamatuji…“ „Ale přesně takhle to bylo!“ vykřikl Silvio. „Mám to přímo před očima! Brontosaurus byl z bílé čokolády a tyranosaurus z tmavé! A brontosaurus ho tam tyranosaurovi vrazil! Viď, Vladimire!“ „Já to nebyl.“ „No ano, ano!“ zakvílel najednou Boris a rozesmál se. „To si pamatuju! Slaďoučký zvířátka!“ „Symbolizovalo to vítězství demokracie nad temnými silami,“ napověděl Emmanuel.

==========

„Vaše dohoda Malý Prdele, kterou pak v Bruselu slavnostně přejmenovali na Čtvercovou Prdel, nestojí za fajfku tabáku,“ zamumlal tiše Donald, ale dál se přitom věnoval své břečce. „To není obyčejná chyba, to je zločin!“ „Ale to všechno už jsi nám přece říkal, Donalde,“ namítl mírně Emmanuel. „Klidně to zopakuju.“ „Což už je ovšem nuda, Donalde,“ ušklíbla se Angela a dál si mazala chleba máslem. „A v Bruselu týhle beznadějný dohodě ještě postaví pomník! To by se z toho jeden pomát!“ vyhrkl vztekle Donald. „Nějakej beznadějnej sochař odlil z bronzu beznadějnou čtvercovou prdel! A že prej velká dohoda, která změnila Evropu k lepšímu! Velká Čtvercová Prdel! K smíchu! Tenkrát stačilo jednoduše odlejt placatou prdel. Olověnou. A pak ji položit před europarlament, aby po ní všichni šlapali a pokaždý si vzpomněli, co jste to tenkrát vyvedli!“ „Mluvíš z cesty, Donalde.“ „Naše dohoda změnila nejen Evropu, ale celý svět.“ „Všichni jsme se změnili.“ „To jako k lepšímu, jo?!“ prskal kolem sebe zuřivě jídlo Donald. „Je to jen placatá prdel, dočista placatá! To jste ze světa udělali!“ „Mamma mia! Tak on je proti Malé Prdeli!“ zvolal Silvio, jako by tenhle pojem zaslechl poprvé v životě. „Slyšíš ho, Vladimire?!“ „Já to nebyl.“ „Tys měl se svým žalostným dubnovým výnosem ke Čtvercové Prdeli stejně daleko jako na Měsíc, Donalde,“ poznamenala Angela a vsunula si chléb s máslem do širokých namalovaných úst. „Morálně tenkrát naprosto selhal a doteď nám to nedokáže odpustit!“ rozesmál se Emmanuel. „Doktore Garine, jak se tomuhle říká v psychiatrii?“ zeptala se hodně nahlas Angela. „Nehádejte se, panstvo, nehádejte se prosím!“ pokýval plnovousem Platon Iljič. „U jídla má mít člověk naprostý klid.“ „Opravdu se nehádejte!“ otočila se k modrému stolu s úsměvem doktorka Paková. „Radši se podívejte, jak chutný a pestrý máme dnes jídelníček.“ „Já že jsem morálně selhal?“ ušklíbl se Donald. „Justine, slyšels to, kamaráde? A ty, Šinzó-san? Kdyby se můj výnos z třiadvacátýho dubna vodlil z bronzu, tak to nebude ani Placatá, ani Čtvercová, ale rovnou Kubická Prdel. Vlastně spíš Prdel Hyperkubická. Vektorová Prdel! Tý by se měly stavět pomníky po všech světadílech! Tenkrát jsem zachránil svět, kerej jste s tou svou Čtvercovou Prdelí zahnali až na pomezí katastrofy! A pak jste se připlazili za mnou, abych vám pomoh!“

==========

Pacienti přitom jedli poněkud jinak. Jejich obrovitá ústa, zhruba pětkrát větší než lidská, dokázala vše nabízené spořádat s působivou vehemencí. Lékaři na to byli zvyklí, ale saniťáci a hlavně číšníci neustále pošilhávali k modrému stolu. Donald si v případě teplých jídel počínal stejně jako u všeho ostatního a ve své míse klidně smíchal dušené ryby, špikované koroptve, vařené krevety a zapečenou zvěřinu a to vše do úst dopravoval obrovskou sběračkou. Boris jedl hlučně a nervně, některá sousta vyplivoval na zvláštní talíř a pak se k nim zase vracel. Silvio vše, co si vyhlédl, svištivě vsával rty, stejně jako to byl zvyklý dělat se špagetami. Angela doširoka otevírala namalovaná ústa, vyplazovala masitý jazyk, nakrájené kousky jídla na něj kladla a pak je pomalu a s podivnými útrobními pazvuky polykala. Justin pokrmy zpracovával hlavně zuby, rychle a energicky, a škubal přitom celým okrouhlým tělem. Emmanuel si nacpal do úst jídla, co se ho tam vešlo, a pak ho dlouze žvýkal. Vladimir se cpal tak lačně a takovou rychlostí, jako by to bylo poslední jídlo jeho života. Šinzó k jídlu přistupoval jako k léku – potravu požíval zvolna a důstojně a po každém soustu zavíral černé vlahé oči.

==========

Když Donald vyprázdnil svou mísu, sběračku odhodil, táhle říhl a začal se cpát na stůl. „Jako vždy před moučníkem,“ pokýval smutně dýňovitou hlavou doktor Štern. Garin pokynul číšníkovi a ten hned zapnul dva výkonné ventilátory, umístěné mezi stoly. „Na rozdíl od vás nechápe moučník jako kult,“ poznamenala sarkasticky Paková. „Ladies and Gentlemen, the art of farting!“12 oznámil slavnostně Donald. „And please don’t forget: not every fart is art!“13 Vystrčil svou mléčně bílou mohutnou zadnici co nejnápadněji, tvář sklonil až na ubrus a dunivě vypustil plyny. „Proč se zase cpeš jako první, Donalde?“ rozhodil v rozpacích rukama Emmanuel. „První má vždy být Angela, kamaráde!“ vykřikl Silvio. „Už jsem to nemoh vydržet, zatraceně!“ A Donald slezl ze stolu zpátky na své místo. „Zase ten spěch, už zase…“ kroutil hlavou Šinzó. „A teď račte vy, Angelo!“ otočil se k dámě Emmanuel. „Nezlobte se, ale já ještě večeřím… Muži by si neměli zvykat cpát se všude jako první …“ „Omluv se, Donalde!“ zvolal Boris. „Přece nebudeš takový dobytek!“ „Tak já se teda vomlouvám,“ a Donald se poplácal po břiše. „Ale pochopte, že někerý okolnosti jsou silnější než my. A taky bych nedělal z komára velblouda. Lepší kvalitní salva nežli slepej výstřel, milí moji kamarádi!“ „No dobře, čert tě vem…“ Silvio odhodil příbor a začal se sápat do středu stolu. Když dolezl až doprostřed vzorovaného modrého ubrusu mezi dvě vázy s altajskými tulipány a narcisy, opřel se rukama o stolní desku, přizvedl opálenou, ale přece jen už ochablou zadnici a vypustil čtyři šťavnaté rány. „Bravo, Silvio!“ zatleskal Emmanuel. Než se spokojený Silvio stihl vrátit na svou židli, na stůl už lezl Justin. Jeho salva byla určitě stejně razantní jako Donaldova, ale táhlejší a zvukově rozmanitější. „A teď vy, Angelo!“ křikl Boris. „Nene, pánové, jen se dál opájejte svým machismem.“ „Nebuď taková!“ Boris praštil pěstí do stolu tak, že se převrátil pohár šampaňského. „Předveď nám sílu Valkýry!“ „Já rozhodně vystřelím až po vás, Angelo!“ Emmanuel přitiskl ruce se širokými stříbrnými náramky k hrudi. „Moc vás prosíme, Angelo!“ zatleskal Silvio. „To ne, ještě nejsem připravená,“ pořádala dál svou večeři Angela. „Do toho, do toho!“ ozvalo se sborově kolem celého stolu. „Já nevím…“ povzdechla si a odsunula talíř. „Rád vám pomůžu!“ uchopil ji v podpaždí Emmanuel. „Já taky!“ Silvio ji začal zvedat z druhé strany. Družně vysadili Angelu na stůl. Po svých dosti zestárlých hýždích se vydala do středu, lehce se uklonila, jako by všechny chtěla ještě jednou pozdravit, a pak znehybněla. Plyny vypustila s tak ohlušujícím zaduněním, až v prázdných šálcích na komodě zazvonily lžičky a také velký plochý lustr ožil krátkou, ale důraznou ozvěnou. Zdravotní sestry sebou trhly a pokřižovaly se.

==========


„Vladimire!“ plácl Silvio vší silou po zádech svého souseda. „Tak nám předveď, že síla ruského ducha není jen mýtus!“ Vladimir se mlčky vydal doprostřed stolu. Pak přizvedl svou trénovanou, pěstěnou a čínskými lékaři mnohokrát omlazovanou zadnici a znehybněl. Nejdřív se ozvalo cosi jako niterné kručení, které se rychle proměnilo ve výhružný řev, který vystřídal mocný prd, pak ještě jeden, a ještě… a najednou z té pěstěné zadnice začal unikat tichý sykot, v němž se ovšem daly rozeznat další samostatné zvuky, působící dojmem, jako by někdo šeptal, ale ten sykot byl stále zlověstnější a zlověstnější, stále neutichal a trvalo to tak dlouho, až všichni u modrého stolu doslova zcepeněli. Když to konečně ustalo, na jistou dobu v jídelně zavládlo napjaté ticho. Jako první začal tleskat Silvio, k němuž se zakrátko přidali také Angela a Donald. A pak už následovaly bouřlivé ovace. „Bravissimo, Vladimire!“ zahulákal Silvio. „Já to nebyl…“ usmál se Vladimir, vzorovým poklusem se vydal k okraji stolu a seskočil na svou židli. „A teď výsledky! Výsledky!“ úpěl Boris. Stříbrný smartphone, který už ležel na stole, jelikož ho předem připravili číšníci, ukázal pořadí. O první místo v soutěži The Art of Farting se podělili Angela s Vladimirem.

==========

Sotva po deseti kilometrech narazili na skupinu běženců, kteří se ke krátkému odpočinku utábořili přímo vedle polní cesty. Jakmile zahlédli jezdce na majakovácích, vstali, vyrazili jim naproti a začali rusky i altajsky prosit, aby je vzali s sebou. Garin karavanu robotů zastavil a seskočil na zem. Běženci ho obstoupili. Ukázalo se, že to nejsou pastevci, jak doktora napadlo jako první, ale dědiční hodináři, kteří se věnují velmi vzácnému řemeslu – výrobě kamenných hodin. Jaderný výbuch zničil tři jejich domy v horách a k tomu zabil dva dospělé a jedno dítě. Ti zbylí chvatně osedlali osly a vydali se taky do Barnaulu. Nejdřív jeli po silnici, ale pak se na ní vysadil kazašský desant, vypukla přestřelka s republikovou gardou a to hodináře donutilo zabočit na polní cestu. Těžce naložení osli postupovali pomalu a řemeslníci se začali bát, že než se dostanou do města, zahubí je radiace. Garin je uklidnil, když jim vysvětlil, že vítr se otočil a radioaktivního spadu se tak už nemusejí bát. „Vaše Excelence! Při každodenním slunečním jasu – vemte nás s sebou!“ zapřísahal ho bělovlasý patriarcha společenství velehorských hodinářů a lezl před Garinem po kolenou. Také ostatní dál zůstávali v pokleku. „Vstaňte!“ nařídil jim Garin. „To nemůžeme, opravdu nemůžeme!“ zazubil se na něj s potěšenou provinilostí stařec. „Kdybychom to dokázali, už dávno jsme v Barnaulu.“ Ukázalo se, že trpí rodovou dědičnou chorobou, osteomalacií, což je měknutí kostní tkáně nohou, a všichni mu hned vysvětlovali, že tento neduh na Altaj dorazil už v osmnáctém století z Itálie: „V Mantově žil vévoda Vincenzo Gonzaga, který se v dětství a mládí živil jen uzeným a polentou,“ vysvětlil stařec, plazící se před Garinem. „Právě proto, Vaše Excelence, se dočkal postupného měknutí kostí, takže nakonec nedokázal ani vylézt na koně. To samé jedla i jeho žena, až ji postihla stejná nemoc. A s tímtéž se narodili i jejich dcera a syn. Jeho syn Guillermo se navíc dopustil velkého hříchu, když se zamiloval do rodné sestry Constanzy, se kterou se nakonec vyspal. Jenže se na to přišlo, a tak ve snaze vyhnout se rodičovskému trestu sourozenci z Mantovy uprchli – nejdřív do Rakouska, pak do Persie a nakonec na Altaj, k zoroastriánům. Tam jim uspořádali svatbu podle vlastních zvyklostí. Od té doby se nám děti rodí jedině s tímto neduhem. Chodit nedokážeme. Jen sedět, nebo se vézt na hřbetě…“

==========

„K čemu vůbec potřebujete ostnatý drát a strážní věže s kulomety, když jste anarchisti?“ zeptal se Samuela. „Abychom přežili, je naší povinností ochraňovat čistotu základních anarchistických hodnot před všemi vnějšími ohavnostmi,“ odpověděl tázaný, jako by to zrovna vyčetl z učebnice. „Anarchisté jsou solí země!“ prohlásila hrdě jeho přítelkyně. „Ale k čemu držet sůl ve slánce?“ „Aby se nerozpustila v hnusu světa.“ „S tím nesouhlasím!“ Garin mohutně plácl do stolní desky. „Vaší solí je třeba solit maso života!“ „Jenže toho masa je dnes až moc,“ namítl Samuel, potáhl z jointu a podal ho přítelkyni. „A je převážně zatuchlé!“ dodala ona a rozchechtala se. „Neřekl bych, že Bakunin a Kropotkin by s vámi souhlasili,“ zakroutil hlavou doktor. „Ti solili maso života sami sebou,“ dodala Máša. „Jenže tenkrát ještě bylo co solit,“ namítl mladík. Tentokrát se s dívkou rozesmáli oba dva. „Dnešní svět přece už dávno celý tone v anarchii,“ vedl si dál svou Garin, „tak proč se z něj vyčleňujete?“ „Není anarchie jako anarchie, doktore,“ poučil ho Samuel. „Obzvlášť tady, v Altajské republice.“ „Naše anarchie je čistá a nevinná.“ Dívka si přes hlavu stáhla propocené tričko a obnažila tak ňadra. „Kdežto ve vnějším světě už třicet let vládne anarchie násilí.“ „Taktak, anarchie násilí,“ přikývl Samuel, až se jeho mormolonová skráň krátce blýskla. „Naše anarchie je sladká, kdežto jejich trpká,“ poznamenala jeho přítelkyně a s úsměvem Samuelovi položila hlavu do klína. „Potřebujete něco z okolního světa?“ zeptala se Máša. „Ovoce na samohon, chleba, živorodé tkaniny a suchý benzín do generátorů.“ „Jenže vy nemáte peníze, tak čím platíte?“ „Přece službami,“ usmála se dívka. „Nebo si to prostě vezmeme,“ podotkl Samuel a začal přítelkyni laskat ňadra. „Je to taková konfiskace. Ale nenásilná.“ „Takže kradete?“ pohladil si plnovous Garin. „Je to měkká konfiskace.“ Dívka se prsty dotkla Garinova širokého zápěstí: „Není čas oddat se něčemu měkkému, doktore?“

==========

Dvě nahé dívky vynesly ze zlatistého stanu na bílé mramorové desce Anarchii, vkročily s ní do uličky mezi oběma kruhy a pomalu tou uličkou vykročily. Černá miniaturní kráska se zakloněnou hlavou, lesknoucí se ve světle plamenů, si levou ruku položila na ňadro, kdežto pravičkou si přikryla klín. Plné rty pootevřené, oči zavřené. Dívky mramorovou desku spustily do výše genitálií. Mladá těla, ozářená záblesky plamene, se začala konvulzivně třást. Všichni začali zuřivě masturbovat. Ozvaly se mužské steny a ženský křik a úpění. Než stačila deska s Anarchií opsat první kruh, na bílý mramor i temné tělo vytrysklo první sperma. Skřeky, slastné skučení a prosebné výkřiky se slily s hukotem ohně. Garin si povšiml Ananije na invalidním vozíku; jeho údu se ujala jeho dívčina. Anarchii pronesli dvojitým kruhem třikrát. Celá zalitá spermatem jako glazurou se na třpytivé mramorové desce slavnostně vzdálila do svého zlatého stanu.

==========

„Odkud pocházíte a jak jste se stala Anarchií?“ „Dobře děláte, že se ptáte!“ rozesmála se. „Jako Anarchie se člověk žel bohu nenarodí. Pocházím z Íránu. Vyšlechtili mě v proslulém inkubátoru Bechor, což znamená prvorozenec. Výchovy a vzdělání se mi dostalo na prestižní škole Smaragdových žen. Pak mě škola prodala do harému Alího Mašchadího. Harém nebyl nijak velký – čtyři obyčejné ženy a šest maličkých. Obyčejné ženy byly bělošky, my maličké zase barevné. Říkal nám Rangin Kaman, duha. K velkým boháčům Alí nepatřil, ale zbožňoval stále totéž – dováděl s jednou ze čtyř velkých žen a my maličké jsme ho šimraly na různých příjemných místech. Tomuhle šimrání jsem se věnovala skoro čtyři roky. A taky jsem hrála na teremin a tančila. Jednoho krásného dne však Alího zabili jeho nepřátelé. Obyčejné ženské k ničemu nepotřebovali, kdežto nás maličké naházeli do pytle a unesli nás. Zakrátko jsem se ocitla v Tabrízu na ilegálním trhu s otroky. A tam se stal zázrak – zrovna mě si koupil jeden moc hodný člověk jménem Asaf. Byl to velký cestovatel. Obchodoval nelicencovaným chytrým těstem a neustále putoval z místa na místo. Prakticky jsem tehdy žila u něj v záňadří. Objeli jsme spolu půl světa – jednodušší by bylo vyjmenovat místa, kam jsem se nepodívala. No a jednou měl Asaf obchodně co do činění s jedním Židem z Ejlatu, jistým Arikem. Všichni jsme spolu povečeřeli a já pak jako obvykle tančila v talíři. Zkrátka a dobře jsme se s Arikem do sebe na první pohled zamilovali: ještě té noci jsem od Asafa utekla k Arikovi. Byl to trockista. A o anarchismu mi vyprávěl jako vůbec první. Okamžitě jsem pro anarchistické myšlenky zahořela a pochopila, že tohle je můj svět! Ani náboženství, ani lidská láska ve mně nevyvolávaly takové emoce jako právě tohle. Světová anarchie! Svoboda, kterou lidé nevidí, ani když ji mají přímo před očima. Arik mi koupil staré knihy dvou otců-zakladatelů anarchismu, jejichž památku jste uctili včera. A jednou, když jsem zrovna četla Kropotkinovu knihu „Anarchie, její filozofie a její ideál“, jako zčista jasna nebe hrom se dostavila myšlenka na vytvoření tábora Svobody. Jako všechny velké ideje přišla i tato zničehonic. Bylo to za horkého červencového dne v Ejlatu, já ležela nahá na té staré knize, vonící staletími, četla jsem si, obracela vždy další zažloutlou stránku a pokládala se na tu následující. A najednou mi mozkem šlehlo: Tábor Svoboda! Každá velká myšlenka přitom přichází proto, aby byla realizována. Uběhlo devět měsíců a já povila tábor Svoboda. A sama jsem se zrodila. A stala jsem se Anarchií.“

==========

„A stejně je to nádherné, že jsem dnes potkal Rusy! To je pro mě vždy velká radost. Protože slyším ruštinu! Po třech válkách jsme roztroušení po celém světě tak, že už nás nikdo nedá dohromady. To dokáže jedině mateřština. Takový je náš osud… Prove!“

==========

Je to příběh mého zesnulého otce. Za druhé války ztratil oko a ruku, stal se obětí živé miny. Číňani je tenkrát sotva začali vyrábět – vypadalo to jaké sténající ruský raněný, který skučí pořád dokola: Pomozte, kamarádi, jsem zraněnej!“ „Zraněnej trhavou minou,“ doplnil hrabě. „Ano, přesně tak. A když jim někdo přišel na pomoc, tak vybuchl. Prostě živé miny.“ „To jsem viděl, a ne jednou. Číňani tyhle miny začali vyrábět hned po první válce. Válelo se to na všech frontách – dokonce i na moskevsko-rjazaňské…“ „My tenkrát žili v Dálněvýchodní republice, v rodinném domku,“ pokračovala Máša. „Taky jsme měli svou malou lázeň. Když se otec vrátil z fronty, hned tam spěchal. Tak jsme šli s ním – maminka, já i bráška. A maminka ho začala švihat metličkou. Předtím nám vyprávěl, jak mu na podzim v zákopech někde u Voroněže vši sežraly záda. Tahle zmínka zapůsobila na mě i na bratra děsivě, až jsme si mysleli, že tatínkovi nechybí jen ruka a oko, ale taky záda, že pod košilí má jen kosti, a tak jsme se, když se v lázni svlékl, na ta záda báli i jen pohlédnout. Jenže pak jsem se přece jen opovážila a zjistila jsem, že záda jsou na místě. Maminka mu prohřívala hlavně ta záda a on ji pořád prosil: Ještě, ještě, dokud mě to nepřestane svrbět! Trvalo to dlouho – když jsme s bráškou vyšli ven, dlouho jsme se z toho vedra nemohli vzpamatovat. Pak jsme si všichni sedli k čaji a tatínek najednou upadl. Trefila ho mrtvice. Žil ještě čtyři roky, ale špatně chodil. Maminka si tu lázeň už nikdy neodpustila, myslela si, že to bylo přehřátím…“

==========

„Pěkné,“ odpověděl Garin. „Pěkné?!“ zaúpěl dotčeně Andrianis. „To nebylo pěkné, ale ge-ni-ál-ní!!! Jsem velký eraser poklesle komerční školy klasické interpretace posledních dvou staletí! Vymazávám veškeré banální rutinérství a obrozuji velké romantiky minulosti zcela nově, v jejich prapůvodní podobě!“ „Hodnotíte se hodně vysoko,“ usmála se pobaveně Máša. „Zato vy zhodnotit můj výkon absolutně nejste schopni!“ pronesl povýšeně, ale pak se zarazil a dodal: „Bohužel, bohužel! Ovšem takové možnosti se vám dostane! Protože ta možnost už existuje! Za pouhých pětadvacet achč!“ „Jak to myslíte?“ zeptal se Garin a jako obvykle z úst hlučně vypouštěl papirosový dým. Andrianis vytáhl z hluboké kapsy frakových kalhot cosi jako vývrtku. „Tady je to!“ ukázal věcičku svým posluchačům. „Metafyzický otevírač uší. Můj vynález. Je to vyrobeno podle dokumentace, jejíž podobu mi diktovaly hlasy, hlasy andělů průzračnokřídlých!“ Opět plaše sklopil oči k zemi. „A ti mi nesmlčeli nic!“ Garin s Mášou si vyměnili profesionálně chápavé pohledy. Pianista mezitím pokračoval: „Lidstvo má v uších už druhé století kolektivní zátky bránící vnímání hudby! Dvacáté století klasickou hudbu zasvinilo a znetvořilo! Všichni ti Horowitzové, Rubinštejnové a Guldové už tenkrát lidstvu zacpali a zablokovali sluch svými banalitami, nevkusem a komercí! No a dnešní klavíristé? Ta takzvaná interpretační elita? Ani jeden pořádný hráč! A-ni je-di-ný! Mizerové, hajzlové, podvodníci!“

==========

„Vám budiž chvála, doktore! Na vaše zdraví!“ Máša se k ní připojila a Angela půl sklenice vyprázdnila jediným douškem. „Po procedurách byste to s alkoholem rozhodně přehánět neměla, má drahá,“ upozornil ji Garin. „Ale prosímvás!“ mávla ohebnou ručkou. „To je hloupost. Za těch sedmadevadesát let jsem už musela vypít tolik různých a různě silných národních alkoholických nápojů, že jsem si játra zakalila navěky. Když se Bavorsko poprvé rozhodlo oddělit se od zbytku země, vydala jsem se tam sama, bez doprovodu. Bylo to právě během Oktoberfestu. Na letišti toho jejich tlustého Franze-Josefa mě ani neuvítali. Ignorieren! Celá vláda byla na Oktoberfestu. No prosím. Já jsem člověk vychovaný drsnou pruskou etikou, které je všechna ta jižanská pivní jarmarečnost cizí. Ale práce je práce. Tak jsem se tam rozjela a vstoupila do stanu. No a pak začal celý stan pronikavě bučet – což je u nás odměna za divadelní propadáky. Časy byly tenkrát hodně tvrdé, na dveře už bušila PIR.34 Lidi byli pěkně vytočení. Náckové zvedali hlavy. Prostě atmosféra, že by se dala krájet. A tady sedí na jedné hromadě bavorští politici, podnikatelé, vojáci, buší pivními sklenicemi do stolů a bučí! Ale budiž… Došla jsem ke stolu a sedla si. Jakmile ke mně přistoupila číšnice, hned jsem jí ukázala, co chci…“ Angela zvedla ruku a roztáhla všechny své čtyři prsty. „A ona mi přinesla vier Maß.“ „Co to je?“ zeptala se Máša. „Já jsem bohužel v Bavorsku nikdy nebyla.“ „Čtyři mázy piva, čtyři litrové sklenice. Celý stan ztichl a jen kouká. A já jsem do sebe v klidu a mlčky všechny ty čtyři tupláky jeden za druhým obrátila na ex. Ve stanu to jen zahučelo a všichni se pochvalně rozesmáli. Chvilku jsem jen tak poseděla – ale pak jsem krkla tak!!! Však víte, jak umějí PB krkat…“ „To ano!“ pohodil plnovousem Garin. „Akustika tam byla výborná. Celý stan okamžitě ztichl. No a já jsem jen v klidu zaplatila, vstala a vydala se pryč. Pár dnů nato bylo odtržení Bavorska od zbytku země odvoláno.“

==========

V tu chvíli se barem rozlehl hrozivý bojový pokřik altajských gardistů „Ičkeri ot!“.37 Všichni se otočili a zjistili, že do podniku vtrhla hlučná podnapilá společnost vojáků. Bylo jich šest a s sebou si přivedli tři slečny a pak nějaké prapodivné individuum – opuchlého muže v potrhaném umaštěném oblečení s hlinitou, jakoby pomačkanou tváří a hluboko zapadlýma očima. „To je zombie!“ zvolala Máša při pohledu na podivného muže. „Barmane! Copak sem smí i zombie!“ „Tohohle známe, je dezaktivovaný,“ odpověděl barman. Společnost nenašla volný stolek, a tak začala bez dlouhých cirátů strkat do lidí kolem barového pultu a cpát se k němu. Ozvaly se první hlasy nevole a taky šťavnatý zvuk facky. Barman příchozí okřikl. Přece jenom ztichli a objednali si pití. Jejich slečinky byly dost opilé a jedna se neustále chechtala. Pán sedící nedaleko Garina se ze své barové stoličky zvedl a se sklenicí piva v ruce odešel stranou. Zombie, stojící v kroužku rámusících gardistů, se pohnul z místa, co noha nohu mine se dosunul až k uvolněné sedačce, celý se zkroutil a neobratně se na ni vyškrábal. Jeho tvář připomínala drn zespoda, oči byly zapadlé jako propasti. „Těbuch, Bajkale!“ oslovil ho barman. Dolní část zombieho tváře se proměnila v širokou temnou štěrbinu, z níž se doslova vyplazila jakoby hlubinná nesrozumitelná odpověď. V těch velikánských ústech nebyly zuby. Garin věděl, že dezaktivace zombiů, která se před nějakými pěti lety velmi prosadila v některých západosibiřských či asijských zemích, předpokládala nejen výměnu krve a aplikace látky dez4000, ale také vytrhání zubů a drápů i s nehtovými lůžky. Když Bajkal položil ruku na pult, hned bylo jasné, že prsty má bez drápů.

==========

Šedovousý Aron Garina uvítal jako starého dobrého známého a pokračoval v přerušeném vyprávění o neobyčejné knize: „Tak tedy, můj milý, toho památného zářijového dne, kdy začalo povstání katů, z něhož se rozhořela celá altajská Podzimní revoluce, jsem byl tady, ve svém obchůdku. Náš diktátor se rozhodl, že jeho kati jsou placení dobře a že by navíc měli pracovat vedeni hlasem srdce, protože plní úkol celostátního významu, a tak jim nepřidal na penězích. Kdyby byl býval zticha, tak mu to hladce prošlo, ale on ve své nebetyčné hlouposti přišel s veřejným prohlášením, když doslova řekl: Naši kati rozhodně nejsou důležitější než učitelé, lékaři či pošťáci. Zachoval se tedy nejen jako škrt, ale i jako naprostý blb. Tihle lidé skutečně vydělávali slušně, asi tak šestkrát víc než zmínění pošťáci. V dobách diktatury se kati a tonton-macouti stali vybranou třídou, elitou společnosti, a tak se jich srovnání s poštovními doručovateli zřejmě dotklo. Tonton-macoutům přitom diktátor platil řádně. Jenže kati, mistři sekery a popravčího špalku, jsou sice neviditelným, ale přece jen základem každé diktatury! A najednou byli poníženi, z elity se stali póvlem. To proto se vzbouřili! Opustili své klienty, vyrojili se právě na tohle nábřeží a vyrazili k diktátorově rezidenci. Během devíti let režim v metropoli vychoval a vykrmil dosti početnou kohortu katů a jejich rodin. Proto je na náměstí pro jistotu čekala jízdní policie! To pro ně znamenalo urážku ještě těžší: Co to má znamenat? Náš patron místo toho, aby si s námi rozumně promluvil a problém vyřešil, tak proti své elitě vyšle své kentaury?! A propukla jatka – ale jaká! Jak diktátor, tak jeho kentauři zběsilost ponížených katů podcenili. Začala paseka, až se Aron polekal – za ten rým se omlouvám! V čele katů stanulo oněch sedm statečných, kteří jsou dnes odliti do bronzu, ale jinak to byli hrdlořezové z věznice na třídě Protěží. Když byla řež v nejlepším, jeden z nich, Smirnov, vtrhl ke mně do krámu a začal řvát: Máš nějakou zbraň?! Aron zbraň samozřejmě má, ale doma – nač by mu byla tady! Knihy u nás ve městě zatím nikdo nekrade. Přesně takhle jsem to Smirnovovi řekl. Jenže copak může kat uvěřit poctivému Židovi? Zaječel, že lžu, pak zahlédl trezor a nařídil mi, ať ho otevřu. Poslechl jsem. Když pistoli nebo něco takového nenašel, s hnusnými kletbami vyházel všechny doklady a chopil se té knihy. Byla malá, asi jako dlaň, ale měla těžkou železnou vazbu se dvěma očky, za něž se dala spolehlivě sepnout. A ten hloupý kat ji považoval za boxer! Provlekl očky dva prsty a vyběhl z krámu ven. Kolik lebek mou knihou za den prolomil, to nevím, ale já ji každopádně už nikdy neviděl. Takový je celý příběh, můj milý.“

==========

V říjnu 1917 v Rusku zvítězila strana Nebytí. Lenin vyhlásil komunistické ideály – a komunismus je právě nebytí, a to v každém ohledu, ať už fyzickém, sociálním, či mravním, protože totálně odporuje lidské podstatě. Nebytím je prodchnuto hlavní Leninovo dílo Materialismus a empiriokriticismus, ačkoli jak nás učili na sovětských vysokých školách, přinejmenším formálně hájí materialistické zásady. V čistě existenciální rovině byl tento fenomenální muž cosi jako řvoucí vír nebytí. Když ničivou sílu tohoto víru pochopili Němci, zaplombovali ho do ocelového vagónu a jakožto zdroj mimořádně destruktivní síly odeslali do Ruska. Jakmile se tam Lenin ocitl, začal mezi všemi Rusy šířit nákazu nebytí. Masy opanovala víra v komunismus, tedy v nebytí. Leninova čistě lidská podstata ovšem živlu nebytí neodolala a ke konci své životní pouti se změnil v bečícího idiota. Jeho nástupce Stalin využil nebytím nakaženého obyvatelstva obrovité země ve svém vlastním diktátorském zájmu – uzavřel hranice a trestem smrti pohrozil každému, kdo by snad chtěl SSSR opustit. Nasáklé nebytím bylo i celé Stalinovo politbyro. Stalin, Molotov, Malenkov, Kalinin či Ždanov už nebyli vírem nebytí jako Lenin, ale nádobami s negační tekutinou, zapečetěnými leninskou pečetí s rudým pentagramem. Vír-Lenin byl pak uložen přímo na Rudém náměstí, aby k němu mohly přicházet tisíce sovětských lidí a vstřebávat energii nebytí. Přicházely a přicházejí tam davy dětí, aby i jejich duše zaplavila substance nebytí. To všechno trvá už přes padesát let, co je vír nebytí uložen v mauzoleu. Lidé se mu klaní jako božstvu, sepisují o něm poémy i romány a natáčejí filmy. Vír nebytí se studuje na univerzitách. Když v televizi spatříte členy politbyra, nemůžete si nepovšimnout, jak ničivá je podstata negačního živlu. Jsou to živé mrtvoly.

==========

Proč sovětští herci na rozdíl od západních tak strašně přehrávají? Třeští oči, mučí své mimické svaly a případné monology pronášejí tak, jako by to byla poslední slova jejich života. Toto pitvoření je u nás chápáno jako vrchol herectví, jako schopnost „přerodu“. Západní herci se nepitvoří a „nepřerozují“ – oni jen přirozeně tlumočí všechna sdělení svěřených rolí. A herecké mistrovství spočívá právě v tom. Ale proč ten rozdíl? Vzpomínám si na náš uralský lágr, kde se po nedělích konala představení lágrového divadla. Do první řady vždy zasedlo lágrové panstvo. Táborové divadýlko – to byla pro mukly protekční zašívárna, protože během zkoušek a pak představení se vyhnuli každodenní dřině. A tak se strašně snažili, přetrhnout se mohli, jen aby zůstali v souboru a alespoň občas nemuseli v lese kácet stromy. Každou svou větou lágrovým velitelům dokazovali: já jsem herec, já jsem herečka! Vypadalo to uboze a komicky. Když si ale uvědomíme, že celý Sovětský svaz je jeden velký koncentrák za železnou oponou, pak jsou sovětští herci úplně stejní jako ti z táborů, nucení hrát podle objednávky tamní honorace. Té pak dokazují svůj profesionalismus typicky lágrovou metodou komediantské mimiky, jen aby je nehnali zpátky na lesní galeje. A to nemluvím o hrách, v nichž se musejí „přerozovat“.

==========

Včera jsem byl na koncertu a poslouchal Beethovena v interpretaci Svjatoslava Richtěra. Je až podivuhodné, jak se jeho drsná, hrdinsky didaktická hudba absolutně nespojuje s atmosférou Vídně. A to je považován za vídeňského skladatele. Pro mě je Ludwig van jednoznačně autor německý, takový zasmušilý Prušák s ocelovou etikou, hrdinským sněním a trýznivou, trpitelskou estetikou. Ke svým hudebním tématům se chová jako pravý sadista: dokud je neznásilní ve všech myslitelných pozicích, tak je z rukou nepustí. Takové znásilněné téma se pak se závěrečným zaúpěním zhroutí k nohám nadšeně tleskajících posluchačů. Richtěr se svou vzpřímenou postavou, tučným zátylkem, holou lebkou, mohutnýma rukama a teutonskou bradou je pak přímo ideální interpret Ludwiga vana. Je to profesionální kat a vynalézavý násilník. Lépe než on Beethovena nehraje nikdo.

==========

Také svátečně přiodění Voščinští uvítali svou paní chvalozpěvem, ale rozhodně nezpívali tak nadšeně a sladěně jako Pokljopinští. „Řiď kročeje naše, paní, spravedlivě vládni nám, a my moudrost ze tvé duše budem čerpat každý sám…“ vyrozuměl Garin. Voščinští však přišli také s nářky a stížnostmi. Vytáhlý střapatý mužik s ryšavou bradou se své paní prudce uklonil a hlasitě zabědoval: „Milospani, živitelko naše, pomoz nám duším hříšnejm! Přístup na anténu máme jako všichni vostatní, dvojku a vosmičku, aby se děti měly podle čeho učit, jenže tady můj soused Porfiška Arefjev, si doma sesmolil suchej přícuc, takže jeho synkové si po nocích na náš účet prohlížej hambatý vobrázky. Naperou si přes noc hlavy bejkárnama – a pro mý děti nezbude žádnej signál na učení! Takže kvůli takovýmu zloději zatracenýmu zůstanou mý děti nevzdělaný…!“ „Von lže, paní naše,“ zaječel pisklavým, skoro ženským hláskem obtloustlý holobradý chlápek s vlasy ostříhanými „podle rendlíku“. „Signálu má dost, ten mu nikdo nebere. A mý kluci se na sprosťárny jakživi nedívali! Suchý připojení jsem si jednou sestrojil, abych co nejrychlejc nasál čerstvý zprávy vo včelím moru, protože mi včelky začaly chcípat. Tak jsem potřeboval rychle vědít, jaký lektvary jim nakoupit, protože přes den se všichni učej a signál je slabej.“ „Nevykládej nám tu vo včelách, mizero jeden špatná!“ potřásal rozcuchanou hlavou dlouhán. „Tvoji kluci – Matvej, Sergej a Vovka – trčej v bublinách, čuměj na thajský princezny a mastěj si flaksu. To tady ví každej!“ „Sám kecáš, Frole! Ty mi holt mý včelky závidíš a kvůli tomu naší paní blbneš hlavu! Dyť lže, milospani!“ „Kde je starosta?“ zavolala statkářka. Z davu vystoupil pomenší mužik s černou bradou a zlatou náušnicí, v modrém kaftanu a v naleštěných holínkách. Smekl čepici a milostpaní se uklonil. „Kdo z nich má pravdu, Kuzmo?“ „To já nemužu vědít, paní,“ odpověděl bohorovně starosta. „Dou po sobě každej den. Ale řek bych, že pravdu bude mít Porfirij.“ „No jistě, takže v právu je Porfirij, tedy podle něj!“ zakvílel čahoun. „Furt mu cpe ten svůj med, a tak starosta to jeho černý připojení nevidí! Jenže mý děti se už tejden nemůžou učit. Zeptejte se tady lidí, milospani! No tak, lidi, proč mlčíte?!“ Rolníci si mezi sebou cosi neochotně zamumlali. Bylo vidět, že většina z nich si to se starostou nechce rozházet. „Tak co, dívaj se tvý kluci po nocích na thajský princezny a honěj si?“ zeptala se statkářka. „Ale paní, duše naše, dyť voni ani nevěděj, co to slovo znamená!“ přitiskl si Porfiška kypré ruce na prsa. „Nic neprovedli, paní!“ hlesla Porfiškova plná žena. „Kdepak jsou?“ Tři Porfiškovi synové pokročili kupředu. Byli to tři statní mladíci jako schůdky – patnáctiletý, čtrnáctiletý a třináctiletý. „Honíte si po nocích?“ zeptala se Matrjoška. Odmítavě zakroutili hlavami. „Jsou to praváci?“ „Praváci, paní,“ odpověděl Porfiška. „Natáhněte pravý ruce před sebe, kluci!“ Bratři poslechli. „Takže – palce mířej dolů, což znamená, že honitba už je jim známá,“ konstatovala statkářka, sledující ruce všech tří bratří a dubovou větví odhánějící mouchy. „No a teď si stáhněte kalhoty, vykasejte košile a ukažte mi to.“ Chlapci poslechli. «Vida, nádobíčko mají kluci docela obstojné…» „Jak to tak pozoruju, hoši si ty svoje chobůtky opravdu pocvičili v thajskejch bublinách,“ konstatovala Matrjona Savvišna. „Ty brzo nepolezou jen na holky, ale i na dospělý baby!“ Rolníci se rozesmáli. „Uděláme to takhle: Každej z nich dostane dvacet ran rákoskou a Porfiška zaplatí dodatečnej obrok – tři kbelíky medu, za každýho tady toho fešáka jeden. To jeho nepovolený připojení najít, zabavit a odvézt ke mně domů!“ Šlehla valacha větví po boku a dav se rozestoupil. «No prosím, tak Matrjoška se nevyzná jen v rolničení… původně jsem si myslel, že je hloupější… jenže první dojem zkrátka může být klamný, to ano! I když – to s těmi palci dolů není úplně průkazné…»

==========

„Když jsem pochovala rodiče, rozhodla jsem se, že všechen majetek po nich vložím do nákupu panství, kde bych zůstala už navždy. Nejdřív jsem si myslela na novgorodský carství. Tam se šlechtickej titul dá taky koupit, a ne draho, lidi maj různý privileje a car jim přeje, což je koneckonců pochopitelný – kdo jinej než lidi by mu přispíval do kasy! Jsou všichni bohatý, obchodujou a kamaráděj se s Evropou… A maj i atomovej obuch. Nehledě k tomu, že jsou daleko od Číny, takže je to tam klidnější.“ „Jenže hned vedle najdete Moskovii, což taky není žádná radost…“ „Zlatý slova, doktore!“ „Moskovité jsou proradní, Matrjono Savvišno. Ti už dávno nespoléhají na atomový obuch, ale na jedy.“ „Přesně tak! Vy jste fakt moudrej člověk, doktore! Jakmile jsem se dověděla, že pěstujou a množej ty jedovatý mouchy a pak je štvou proti lidem, tak se do mě daly pochyby. Jen si to pomyslete – jedovatý mouchy! To bych si třeba přikoupila novou ves i s lidma, usadím se tam, posadím se s čajíkem na verandu… jenže tam si mi na krk sedne jedovatá moucha, kousne mě… a je po všem! Konec všeho jásotu!“

==========

Byli tři: chlap se zkrvavenou tváří, rozcuchanou bradou a v hodně potrhané haleně, připlešlý šedovousý děda a tlustá ženská. Děda s babicí chlapa řezali, jako by ho chtěli zabít, a ten se zuřivě bránil. Přímo v prachu cesty ležel kuloskop, menší koule produkující hologramy. Kvůli téhle věcičce se zřejmě taky porvali. Nad koulí se vznášel hologram s obrazovou smyčkou: Ženich a nevěsta vstupují do ložnice, ženich nevěstě snímá věneček a šátek, pak ji svléká, nato se svlékne sám, lehnou si do postele a milují se; v tu chvíli se zpod postele vysune ruka s gumovým balónkem a usilovně stříká krev novomanželům do postele; načež je ráno, tlustá babice vychází ze dveří svého domu a ukazuje sousedům zakrvácené prostěradlo. «Zase ženská nevinnost… archetypální vesnické téma…»

==========

Probudil mě maminčin dotek. Hladí mou tvář drsnými, upracovanými, ale nekonečně blízkými bříšky prstů. Otevírám oči. Spím s tváří spočívající na její levé půlce. Dřív, když jsem byl úplně malý, pokládal jsem si hlavu na její břicho. A jako kojenec ještě o něco výš, na její ňadra. Jenže tak daleko moje paměť nesahá. Za rok mi bude šestnáct a dostanu Malý Kužel. Proto teď spím na levé maminčině hýždi. Na pravé spí otec. Chrápe, ale na to je celá naše buňka zvyklá. Na maminčině břiše spí má mladší sestřička. Maminčina zadnice je stejně drsná jako její prsty či nesmírně drahá tvář. Její tváře se můžu dokonce i dotknout, ale to musím ruku prostrčit mezi otcovým a matčiným tělem. Vlastně spíš protlačit, protože ta těla se k sobě pevně tisknou. Ale takhle v naší buňce č. 27208 spíme všichni vždycky. Jsme tu spolu. Což je takové štěstí! Maminka spí na tátově zadnici. Starý rodinný šprým praví, že kdo má zadnici nejměkčí, ten je v buňce nejdůležitější. Dřív byla nejdůležitější maminka, protože nepracovala. Od chvíle, co chodí do práce, má hýždě tužší. Kdežto otec odešel do důchodu a spíš hodně spí. Energii teď vytváří jen maminka. Kolo roztáčí místo otce, který to dělal třiadvacet let. Za rok už budu moct mamince s výrobou energie pomáhat a v kole ji občas vystřídat. Hrozně rád bych už teď, ale ten rok si ještě musím počkat. Maminka se mě dotýká znovu. Je čas vstát. Někdy maminka i pšouká, abych se probudil. To mám strašně rád, už od dětství! Maminčiny pšouky jsou tu vždy se mnou. Bohužel jsou ale stále méně časté. Mezitím se začínají probouzet všichni. Sestra pláče, že ji budíme. Maminka ji ale uklidňuje, prsty i rty. Ona má tak vlídné dlaně! Otec hlasitě zívne, procitne nadobro a začne nás ostatní rozhrnovat. Jeho tělo je v buňce největší. Jakmile si udělá místo, posadí se na výlevku a vypouští ze sebe vše nadbytečné. To dělá vždy ze všech nejhlasitěji. Jakmile dosedne na výlevku, vždy začne zívat a kašlat. V posledních letech kašle stále častěji. Po něm se na výlevce uvelebí maminka. Pak já a nakonec sestra. Jakmile se zbavíme nadbytečného, všichni se přesuneme k výživové bedně, každý na svou stranu. Tu svou znám od dětství – každou promáčklinu, každý škrábanec, každou skvrnku. Je to moje rodná strana. Uprostřed z ní ční nátrubek. Ozývá se signál Velkého Kuželu. Přisávám se k nátrubku. Otec, matka i sestra činí na svých stranách totéž. Z nátrubků nám do úst proudí živná šlichta. Je báječná! Neznám nic chutnějšího… Hltáme ji všichni. Šlichty je přesně tolik, kolik energie vyrobila naše buňka v kole. Měli jsme jí vždycky dostatek, protože tatínek a maminka jsou dobří pracovníci. Já budu taky dobrý pracovník. A kolo budu roztáčet rychle. Jakmile se nasytíme šlichtou, přichází chvíle hymnu Velkému Kuželu a my všichni zpíváme společně s maminkou, vlastně do maminky: otec do zad, já do podpaždí a sestřička do řiti. To je to nejkrásnější, co v životě máme! Zvenčí se ozývají zpívající hlasy všech sedmdesáti tří tisíc buněk. A takhle do maminky zpíváme, dokud nepřichází óloló. Poté všichni radostně pláčem, nejhlasitěji ze všech maminka, protože zpívá v okně a Velký Kužel má přímo před očima. Nakonec nám své místo v okně uvolní. My se jím pak jeden po druhém díváme ven a vidíme Velký Kužel. Visí vysoko nad naším obrovitým Domem s tisíci buněk. Velký Kužel vyluzuje různé zvuky. Velkolepé, mohutné a úchvatné. Z těch zvuků se všichni vždy roztřeseme a mně vstávají vlasy na hlavě. Dívám se na Kužel. Je tak obrovský a impozantní! Visí nad námi v bělostných výšinách a zlehka se otáčí. Je to tak nádherné! Náš Velký Kužel všichni milujeme.

==========

Maminka si vleze do kola a my všichni jí pomáháme dostat se dovnitř a roztočit ho. Kolo se pomalu dává do pohybu. Maminka ho uvnitř přebírá rukama i nohama a pomáhá si dokonce i zadnicí. A kolo se roztáčí. Maminka běží uvnitř po rukou i po nohou. Doslova se jí kochám. Všechno to dělá tak obratně! Je to skvělá pracovnice. Díky jejím rukám, nohám a hýždím je šlichta, kterou dostáváme, tak chutná a výživná! Až vyrostu, také budu vstupovat svým óló do jejího óló, když zpívá hymnus. A bude nám óloló. Jenže najednou se za oknem rozlehne Bílý Řev. Hněvivý řev našeho Velkého Kuželu. Takhle v bělostné výšině řve pokaždé, když se před ním někdo z obyvatel Domu proviní. Všichni strneme. Dokonce i maminka v kole, které se pomalu zastavuje. Jakmile se někdo před Velkým Kuželem proviní, je ihned odsouzen k odsátí z buňky. Z buňky je vysát Bílou Rourou a vyvržen do vnějšího prostoru. Takže dál bude žít sám. Je to příšerný trest, horší než smrt. Všichni v Domě znehybní. Vzápětí se z Kuželu vysouvá strašlivá Bílá Roura. Sune se podél oken. A najednou se přisaje k tomu našemu! „To je trest za tvůj sen!“ kvílí mi otec přímo do tváře tak, že vykřiknu bolestí. Maminka vyskočí z kola, popadne mě za nohy a křičí do nich: „Já ho nedám!“ Sestra pláče. Jenže otec, roztřesený strachy, skučí mamince přímo do týla: „Když ho nedáš, odsajou nás všechny!“ Maminka se snaží s otcem zápolit, ale on ji tísní svým břichem. Bílá Roura začíná odsávat. Otec dostane takový strach, že ze sebe vše nadbytečné začne vyvrhovat rovnou na sestřinu hlavu. Dál břichem tiskne křičící a plačící maminku, kdežto mě popadne silnýma rukama a postrkuje mě přímo k rouře. A Bílá Roura mě nasaje.

==========

Jezdci se seřadili jeden za druhým a volným klusem postupovali nočním borem. Jejich koně se k nim opravdu hodili – měli širokou hruď a byli nízcí, ale pevně stavění. Jezdec, ke kterému přivázali Garina, vydával zvláštní pach. Nebyl to pach zombieho Bajkala, jehož doktor potkal docela nedávno, tohle bylo něco docela jiného. Zombie byl cítit po hlíně. To kolem černouše se vznášely pachy trouchnivějícího dřeva, shnilotiny a dutin starých stromů, kam se na podzim dostane opadané listí a žaludy, kde si zvířata a ptáci budují své příbytky a divoké včely jich využívají jako úlů. Garin vdechoval tohle nové aroma, prohlížel si dráty černoušových vlasů, teď postříbřené měsíčním svitem a splývající po hlavě i šíji jezdce, a zatímco se nepohodlně natřásal na koňském hřbetě, začal si připomínat všechno, co o těchto podivuhodných lidech věděl. Říkalo se jim různě: babarinští mutanti, černouši, vlnouši, děti z Biomolu, černoksichti, huňáči, chluporypáci i medvídci. Počátek jejich historie se datuje rokem 1969, kdy se KGB podařilo vykrást americké výzkumy směřující k vyšlechtění supervojáků odolných vůči chladu a vůbec nepříznivému klimatu. Po dvou letech americký senát celý experiment zastavil. Jenže v něm pokračovali Sověti. Po sérii konfliktů na sovětsko-čínské hranici politbyro schválilo vytvoření omezeného kontingentu zvláštních vojsk, schopných vést bojovou činnost i ve velmi silných mrazech, které jsou na severu Číny dosti časté. V 70. letech projekt počítal s kontingentem, který by odpovídal potřebám lokálních válek na sovětsko-čínské hranici, jejichž hrozba neustále vzrůstala. Zapotřebí bylo vojáků, kteří by bez reptání dlouhé měsíce trčeli v ledových zákopech a byli přitom kdykoli ochotni podstoupit boj muže proti muži. Utajený projekt Hranaz (Hranice na zámek) se realizoval hned na dvou místech – ve Výzkumném ústavu neurobiologickém (BIOMOL) nedaleko Moskvy a v jeho sibiřské filiálce. Nové lidi pak odchovávali na Sibiři v uzavřené osadě Biomol-2, která ze všeho nejvíc připomínala koncentrák. Do chovu se zařazovali většinou jedinci mužského pohlaví, ale našli byste tu i ženy. Projekt postupoval pomalu, odpadu bylo hodně, kdežto výsledků málo. Brežněv na projekt hleděl skrz prsty a Andropov, který roku 1982 Biomol-2 osobně navštívil, nařídil, aby byl pozastaven. Výzkumy a pokusy v samotném ústavu však pokračovaly dál. Gorbačov projekt Hranaz ukončil definitivně a výzkumný ústav se přeorientoval na jinou činnost. Pokusným králíkům v Biomolu-2 bylo sděleno, že dospělí jedinci mužského i ženského pohlaví budou na smluvním základě přesunuti na Dálný sever, aby tam začali pracovat na nových nalezištích ropy a zemního plynu, kdežto děti a mládež budou umístěny ve zvláštních domovech. Tato zpráva vyvolala v osadě vzpouru. Pokusní králíci v noci pobili ostrahu a uprchli. Lesními porosty se dostali až do barabinských bažin, protože jim vlhko, komáři a tiplice díky husté srsti nijak uškodit nedokázali. Právě tam se usadili a začali se i rozmnožovat. Vševojskové operace proti nim velké úspěchy nepřinesly, dokonce ani s nasazením vrtulníků a paradesantních jednotek. Silní a odolní mutanti se uměli dobře maskovat, zahrabávali se do zemljanek a během šťár se klidně dokázali na den a noc ukrýt přímo v močále a dýchat stéblem, vysunutým nad hladinu; kromě toho uměli i nečekaně a úskočně zaútočit a s vojáky zacházeli s obzvláštní krutostí, když jejich pohlavní orgány napichovali na klacek a okázale je vystavovali. Výsadkáři tomu říkali „čuramilníky“. V postsovětské epoše se černouši zcela izolovali, a dokonce i útoky na své okolí podnikali jen opravdu zřídka, takže státní moc se na ně prostě vykašlala. Aktivizovali se až po třetí válce, a to dosti drsně, když se začali uchylovat k rychlým a překvapivým nočním přepadům. Jejich kořistí se zpravidla stávaly pohonné hmoty, máslo a olej, sladkosti, med, krupice, drobné elektronické hračičky a neznámo proč také truhláři. Bylo přitom znát, že za roky života v močálech se docela významně rozmnožili. Jakmile jejich výpady začaly být celospolečenskou hrozbou, prezident Altajské republiky rozhodl zasadit do barabinských bažin taktický jaderný úder. Shodili tam tedy dvacetikilotunovou bombu. Na nějaké tři čtyři roky mohli Altajci a Chanty-Mansijci na černouše zapomenout. Mrtvoly obětí vystavili ve sbírkách národopisného muzea a jejich fotografie umístili na sociální sítě. Odtud se taky Garin dověděl, jak vypadají. Jinak vešlo ve známost, že se černouši přeživší jaderný úder stáhli dál na sever, do Chanty-Mansijské republiky, kdežto potkat je na Altaji bylo stále vzácnější.

==========

„Je to velmi zvláštní jazyk.“ „To ano. Přímo pekelná směs. Když se rodil ten debilní projekt Hranaz, v Biomolu-2 dali dohromady geny nejmilitantnějších a zároveň nejmrazuvzdornějších národů SSSR: Kavkazanů, Jakutů i Korjaků. Ten jejich jazyk se pro účely vzájemné komunikace zrodil sám a potom navíc ještě mutoval. Altajci nebo Kazaši mu nerozumějí.“

==========

Garin to všechno přečkával ve své „ordinaci“, jejíž podlaha byla podobně jako v baráku výš a voda s bahnem až skrz ni nevystoupila. Zpitomělí vězni na choroby docela zapomněli a tupě leštili svá prkénka. Garina tak čekalo několik relativně volných dnů, takže se kromě autoterapie, spočívající v přebírání a pečlivém rovnání nástrojů a léků, věnoval studiu knihy s bílým havranem. Jak tak převracel měkké, léty ztmavlé listy pergamenu z teletiny, pozorně si prohlížel obrázky a pokoušel se porozumět podstatě tohoto svazku. Nenalezl v něm jediné písmeno či dokonce slovo, jen podivné samoznaky, cosi jako piktogramy. Pochopit je se ale nedařilo. Samotné kresby byly mistrné a jejich primitivismus se snoubil s filigránem, jenž připomínal asijské či arabské knižní miniatury. Kniha byla věnována bílému havranovi, božstvu, jemuž se klaněli lidé oblečení jako lovci, i když na sobě neměli jen kožešiny, ale i kalhoty a cosi jako nízké kožené holínky se šněrováním a kulaté čapky. Většinu postav tvořili vousatí muži s luky, šípy, kopími a noži. Narazili jste tu ovšem i na ženy a děti. Zásadně nahé. V knize se několikrát opakoval stejný rituál: havranovi přinášeli jakési dary a poklady, klaněli se, pak utvořili kruh, jednu z žen převlékali za bílou vránu a pouštěli jí žilou. Havran si dary odnášel, pak se zobanem dotýkal krve, a když odlétal, ve vzduchu se převracel, zmnožoval svá bílá křídla jako seraf a ukazoval místa hojného výskytu zvířat, ptáků a ryb. Upozorňoval také na vodu a oheň, na hory i na horské stezky. Havranovi se všichni klaněli a vznášeli další a další prosby. Na několika stránkách pak byl zobrazen nahý vousáč, jenž přinášel havranovi oběť: do hlíny načrtl kruh, do něj vepsal rovnoramenný trojúhelník, na jeden z jeho vrcholů položil přinášenou oběť, na druhý nádobku s krví ženy převlečené za bílou vránu a sám se postavil na třetí, zatím volný vrchol. Havran usedal do středu kruhu, vzal si oběť, napil se krve a prosebníkovi ukázal, kudy vede cesta do horské jeskyně. Kniha ohromovala svou archaickou čistotou a mistrovsky provedenými kresbami. Stránky byly měkké, hedvábné, bylo příjemné se jich dotýkat a listovat jimi. Garina pak okouzlovala samotná podoba bílého havrana. Proporce božstva byly dosti deformované – malá hlavička, jedna noha větší než druhá a velká, pečlivě prokreslená křídla se v okamžiku „proměnění“ rozhojňovala a rozevírala do vějíře. Vybarvený byl jakousi bělobou, která neztmavla jako samotný pergamen, malá očka byla růžová, kdežto drápy černé. Jinak na něm nebylo nic děsivě havraního a zlověstného, i když špice zobanu byla mírně zahnutá a drápy dlouhé a ostré. Jak tak vysedával na špalku a knihu si prohlížel, věřil jí Garin stále víc. «To není nakresleno jen tak, lidé se mu klaněli, protože prostě byl. Pomáhal jim v životě, na lovu i při hledání zvěře, vody či ohně…» V knize našel i pohřební výjev s účastí havrana, jemuž bylo opět cosi obětováno.