Dějiny české detektivky (Michal Jareš; Pavel Mandys)

Dějiny české detektivky (Pavel Mandys)

Čeští literární detektivové se přitom od anglosaských suverénů obvykle dost liší: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Přispívá-li v něčem česká detektivní tvorba té světové, tak je to především v ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného Velkého detektiva. Souvisí to ostatně s obecnější tendencí české literatury 20. století k antiheroičnosti, zemitosti a posmívání se patosu a velkým gestům.

==========

Vedle těchto (jiným způsobem) pokleslých pokusů vylepšit pověst policejního (ale spíše represivního) aparátu v očích české veřejnosti, znechucené a deprimované po srpnu 1968 a ještě více po srpnu 1969, se ovšem opakovaně a ve stále větším množství objevovaly i detektivky ideologicky nezabarvené, a to jak z překladové, tak domácí produkce. Detektivka se tou dobou stala v českých zemích nejoblíbenějším a nejvydávanějším literárním žánrem. Důvody, proč nově zostřená režimní cenzura detektivce nechávala volnost nebo ji dokonce přímo upřednostňovala, mohly být ekonomické (náklady detektivek dosahovaly desítek, někdy i stovek tisíc výtisků), ale dost možná také ideologické. Vedle prostého konstatování v duchu hodnocení současných historiků, že totiž Husákův režim si kupoval mlčení občanů metodou „chlebu a her“, tedy uspokojováním základních životních potřeb (levné bydlení, jídlo a alkohol) a produkcí neškodné lidové zábavy, jsou ale důvody, proč byla detektivka normalizačními dohlížiteli tolerována, ba pěstována, hlubší – a možná si je tehdejší strážci knihkupectví a knihoven sami ani neuvědomovali. V roce 1983 formuloval italský, původně z marxistických pozic vycházející literární historik, komparatista a sociolog literatury Franco Moretti teorii, že žánr detektivky, zejména té klasické britské, od Arthura Conana Doyla po Agathu Christie, svou podstatou potvrzuje společenský status quo, v kontrastu s uměleckou prózou, která naopak status quo buržoazní společnosti zpochybňuje, narušuje a podvrací. „Účelem detektivní prózy je návrat na začátek,“1 píše doslova s tím, že zločin jako narušení společenského pořádku je vždy uspokojivě vyřešen a jeho původce potrestán, čímž je tento pořádek obnoven a potvrzen.

==========

Pokud tuto teorii aplikujeme na husákovskou normalizaci, získáme stejný výsledek: detektivní žánr svou podstatou podporuje status quo neostalinistického režimu, a to i tehdy, pokud v konkrétním díle dobové politické a společenské pozadí není vůbec zmíněno

==========

Od roku 1904 se navíc téměř ve všech zemích evropského kontinentu objevily sešity s detektivními povídkami, které nejprve zahrnovaly licenční příběhy s Nickem Carterem a později přinášely vlastní národní varianty. Zásadní roli v rozšíření těchto sešitů mělo drážďanské nakladatelství Alwina Eichlera. Eichler se vyučil ve Spojených státech amerických a do Německa se v roce 1903 vrátil zpět s již zakoupenou licencí na sešitové série Buffalo Bill a Nick Carter pro celou Evropu. Roku 1905 začal Eichler vydávat nejprve v němčině a posléze do dalších evropských jazyků distribuovat série The Buffalo Bill Stories a Nick Carter Library, respektive Nick Carter Weekly, a to i s barvotiskovými obálkami. Eichler jen v němčině publikoval dohromady 375 pokračování z celkových 819 příběhů carterovské série v nákladech od 40 000 do 80 000 výtisků jednoho čísla. V letech 1908–1909 bylo do češtiny přeloženo a Eichlerem z tohoto korpusu vydáno celkem padesát pokračování.

==========

S vydáváním Detektivních novell se pojí za více jak sto let řada přetrvávajících chyb a omylů od datace přes autorství až po vydavatele. Jelikož cliftonky vycházely bez uvedení autora, autorství celé série zůstává dodnes nejisté. Podle výsledků posledního výzkumu je prvních 6 svazků adaptacemi dosud neznámé zahraniční látky, poté se na jejich tvorbě střídali čtyři autoři, přičemž hlavním z nich byl A. B. Šťastný. Zbylí tři jsou doposud literární historií neurčeni, ačkoliv o nich víme, že se jednalo o zapálené amatéry, a nikoli profesionální nájemné spisovatele. Sešity vycházely týdně v nákladu kolem 10 000 kusů a urychlená práce vyvolávala různá zkreslení, od textových nedbalostí přes bizarní zápletky až po nedůslednosti v ději. Díky anonymitě se po první světové válce přebíraly sešity cliftonek pro nová vydání (do roku 1941 celkem 4 další), s jiným číslováním, ale s původním a neupraveným textem, a tak vznikl v celkovém edičním korpusu Detektivních novell nepřehledný chaos. K němu přispěla i knižně publikovaná románová dilogie Zápas milionů a Tajemství ostrova, kde Clifton vystupuje v takřka verneovském příběhu.

==========

Pokud začneme zkoumat svět Léona Cliftona z hlediska následnosti jednotlivých svazků série, víme, že žije nejprve v New Yorku a později se stane detektivem spojovaným s Chicagem. S jistotou můžeme tvrdit, že Léon Clifton je soukromým detektivem, ale netušíme, jak je starý (zřejmě kolem padesátky) ani jak doopravdy vypadá, ovšem známe až absurdní množství jeho falešných osobností a podob. Z povahových rysů je vyzvednuto jeho gentlemanské vystupování a výrazný tabakismus (bez cigarety takřka neexistuje). K dalším charakteristickým vlastnostem patří pravidelné pití kávy, šetrnost a finanční spekulantství, vztah k náboženství, dále pěstování květin a ochranitelský vztah ke zvířatům a konečně zaujetí pro sport, lékařství, mistrná znalost řady jazyků (němčiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, portugalštiny a ruštiny, nepřekvapivě včetně základů češtiny). S jazykovými dovednostmi určitým způsobem souvisí i Cliftonovo umění břichomluvecké.

==========

K jeho zásadním pracovním pomůckám, které mu často v poslední chvíli zachraňují život, patří malý ocelový boxer, zvětšovací sklo, elektrická svítilna, ale také malý kompas, přenosný pilník, speciální provazový žebřík, kapesní mikroskop i kapesní lékárnička. Vrcholem těchto „bondovských“ vynálezů je pak trojice dlouhodobě využívaných předmětů, od nichž se Clifton pravděpodobně neodlučuje ani ve spánku: ocelová košile, kaučukový náhrdelník a kladívko.

==========


O Adě víme, že má komornou Maud a spolupracuje s ředitelem londýnské policie Mr. Wardem a doktorem Robinem. Funkčně, svou rolí v jednotlivých příbězích, má Ada blízko ke Cliftonovi a je jeho svého druhu kopií. Tato postava je však specifická tím, že je ženou v profesi v době vzniku Storchových edic ještě víceméně mužské. Tu a tam je sice zdůrazňováno, že i když je Ada úspěšná detektivka, jedná se „jen“ o ženu, ale gender jí často při řešení různých situací pomáhá, neboť se může převlékat například za komorné a služky. V případu Urozený zločinec si ovšem raději zvolí převlek mužský, aby měla kam ukrýt zbraň. Zvládne vyřešit krádež briliantů (Kněžna zlodějka), často je konfrontována s otravou jedem, ale vyřeší i únos (Červený ďábel), loupežnou vraždu, záhadnou sebevraždu, dokáže osvobodit nespravedlivě obviněného (Tajemství opuštěného dolu), vysvobodit zaživa pohřbenou (Hlas z hrobu), případně objasnit velmi brutální vraždu patnáctileté dívky (Zločin z pověry).

==========

Předlohou povídky Magda Novotná, autorem hrdě označené jako „román“, byla skutečná událost, k níž došlo 22. února 1909 v Šumavské ulici na Královských Vinohradech v Praze. Sedmadvacetiletá novomanželka původem z Nového Města nad Metují zde byla ubodána ve svém bytě, pravděpodobně při loupežném přepadení, ovšem vražda nebyla nikdy spolehlivě vyšetřena.6 Karel Drzka (1881–?) vytvořil zcela bizarní a v českém prostředí podivuhodný útvar, ve kterém se mísí vyšetřování komisaře Slivenského, detektiva Salaby a novináře Macouna, z nich každý má svou vlastní hypotézu, proč byla vražda spáchána. I když je vrah nakonec vypátrán, unikne před zatčením spravedlnosti sebevraždou. Zároveň se v Magdě Novotné setkáváme se svébytným slovním humorem, nevyváženým dějem bez vysvětlení motivu, časovými skoky i s náznaky transvestitismu.

==========

Na tuto reklamní akci ovšem negativně zareagovaly ostatní noviny a časopisy, například Národní listy: „Protestujeme proti nově založené knihovně detektivních novel, kterou obšťastnilo naši lidovou literaturu dosti neznámé nakladatelství Jana Kotíka na Smíchově. Jestli se již jednou ustalo u nás ve vydávání těchto literárních škvárů, které škodí dobré knize a kazí vkus širokých vrstev, budiž každý nový pokus o naplemenění tohoto kulturního zla zakřiknut hned v počátcích.“11

==========

Nejslavnějším tehdejším policejním útvarem bylo čtvrté (bezpečnostní) oddělení Policejního ředitelství v Praze, takzvaná Čtyřka, vedená Josefem Vaňáskem, který byl i zástupcem Československa v Interpolu. Zpočátku, ve dvacátých letech, byly policejní orgány vybaveny spíše skromně,16 později však už jak policie, tak četnictvo disponovaly moderními vyšetřovacími metodami včetně ústřední sbírky fotografií, daktyloskopické laboratoře (jako jedna z prvních v Evropě byla založena již v roce 1901) a registrace, v oblasti mechanoskopie byly české orgány dokonce na světové špičce,17 také proto, že vylupování pokladen patřilo k častým zločinům.

==========

Existovaly i soukromé detektivní kanceláře, jednu z prvních po svém odchodu od policie v roce 1932 založil populární kriminalista a bývalý soudničkář Zdeněk Bubník18 a fungovala až do roku 1948.

==========

Sofistikovanější organizovaný zločin se v Československu nerozvinul. Existovalo samozřejmě podsvětí jako takové, kde se dávaly dohromady menší skupinky za účelem solitérních i opakovaných loupeží, obvykle se však jednalo o účelově sestavené bandy, jejichž činnost nepřežila jednu nebo nejvýš několik málo akcí.

==========

V neposlední řadě vycházel také magazín vybraných detektivních příběhů z celého světa (1931–1932, nakladatel Ladislav Šotek, 28 svazků), jejichž autorem byl Sláva V. Jelínek (1905–1967, vlastním jménem Václav Jelínek), byť v případě Andyho Dawsona podepsán jako Jack Briggs. Za příběhy s nejpodivuhodnějším původním českým detektivem, jaký kdy byl vytvořen, lze pokládat Bangsovy „tajné zápisky anglického mistra detektivů“. Detektiv Joe Bangs v mnohém překračuje charakteristické meze Detektivních novell, a to ve stylizovaných dialozích i v zájmu o často až příliš intimní stránku detektivova života: „Detektiv odešel do koupelny. / Jedva se vykoupal a počal si třít tělo drsným ručníkem, aby mu v žilách nastal dokonalý oběh krve, ozvalo se prudké zaklepání na dveře.“ Bizarnost Bangsových příhod vyprovokovala Ivo Fencla k tvrzení, že Jelínek „je vesměs ukázkou toho nejhoršího, co si lze vůbec na tomhle poli vysnít a natrhat“.23 O pikantním obsahu svazků, jejichž autor si s ničím příliš hlavu nelámal, ostatně dostatečně vypovídají sešity s výmluvnými názvy jako Závěť na lidské kůži, Lůžko umírajících manželů, Fotografie ze záhrobí, Nahý zločinec nebo Bledé příšery a Záhadný hrbáč.

==========

„Specifika“ Slávy V. Jelínka jsou zakotvena již v jeho mimořádné schopnosti psát doslova tisíce stran románových svazků nebo novinových příloh. Žánrově je lze charakterizovat jen těžko, protože se v nich mísí množství prvků kriminalistických, stejně jako romantických, horory i sci-fi motivy sousedí s jadrnou selankou a fantasmagorií. Lze v nich libovolně nacházet například motivy vypůjčené z dobové populární literatury (vliv Saxe Rohmera a jeho dr. Fu Manchu je zřetelný v Jelínkově románu Záhadný mandarin, 1924). Jako příklad může posloužit jeden z mnoha jeho dalších románů nazvaný Boj lásky s démonem vášně (1932), kde kromě motivů pátrání lze najít i zamilovaného trpaslíka, který využívá speciální vynález nástavců nohou.

==========

K autorům, již se pohybovali na hranách žánrů populární literatury a ve svých románech zacházeli do nejrůznějších poloh, patřil též původně ministerský úředník a hudební skladatel Rudolf Fiedler, publikující pod pseudonymem Rolf Fremont (1879–1962). Kromě historických románů často s okultní tematikou je též autorem cyklu románů z let 1925–1939 nazvaného Spravedlnost osudu, ve kterém se mísí sci-fi motivy s detektivními či okultními – v románu Zločin neumírá (1939) dokáže díky vynálezu zachycujícímu hlasy mrtvých oběť usvědčit vraha, zatímco v Uchu zločinu (1931) zase vynález pomáhá zlodějům odposlouchávat předem vytipovaná místa a pak si připravit půdu pro vlastní krádež.

==========

Jako živá inspirace k postavě Klubíčka posloužil policejní inspektor Zdeněk Bubník, známá postava tehdejšího bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství,46 který se už před válkou s Vachkem často potkával jako soudničkář Národních listů, a Vachek podle jeho fyzického vzezření profiloval i vizáž své postavy.

==========

Maurinovou předlohou byl mimochodem šéfredaktor Prager Presse Arne Laurin60 a předlohu měl i sběratel Kanna z Tajemství obrazárny: Vojtěcha Lannu, průmyslníka a největšího českého sběratele umění v 19. století.

==========

Krajně nepravděpodobné vysvětlení není jediným zvláštním prvkem románu, který v současném čtenáři budí dojem parodie. Policie případ nijak zvlášť nevyšetřuje, neshání stopy, a dokonce nechá běžet i Iltise, jenž se od počátku jeví jako hlavní podezřelý, navzdory svému holmesovskému statutu, který prokázal v úvodu, když brilantně odhalil, jak se k Melanchtonovi dostal poslední, poštou neodeslaný dopis. Některé postavy působí jako karikatury: policejní ředitel se rád převléká a maskuje falešnými vousy, dokonce i ve své vlastní kanceláři, a to zcela bez důvodu, jen jako by si tropil šprýmy z Iltise. Aluška v době rekonvalescence svého otce rozdělí továrnu mezi zaměstnance a pracuje s nimi v provozu. Sám Iltis je každou chvíli nemocný nebo velmi unavený, chová se impulzivně a vzrušeně. Když skupina pátračů (kromě Iltise je mezi nimi ještě například policejní ředitel nebo Aluška) dopadne Julia a ten se přizná, nechají ho odejít, čemuž marně brání dotyčný policejní ředitel výkřikem: „Prokletí romantici!“

==========

Jiným pokusem o směs žánrů kriminálního románu, špionážního příběhu a milostného dramatu ve „velkém stylu“ předvedla pak jinak neznámá autorka Amalie Išková v knize Zelená moucha (1929), odehrávající se v Paříži – onou Zelenou mouchou je tanečnice, jinak milenka ruského velkoknížete, která je zapojená do provozu opiových doupat, v nichž „Skupina ďáblů“ zabíjí rozmařilé zbohatlé společníky pomocí vpichování mrtvolných jedů pod kůži.

==========

Lákadlu exkluzivního světa bohatých, nebo naopak světa Apačů podlehl na jistý čas též novinář Jaroslav František Němeček (1901–1965), publikující zejména pod pseudonymem Jarda Kavalír68 částečně smyšlené příběhy a „románové reportáže“ z podsvětí a z kasařského prostředí: mimo jiné Tvář z podsvětí. Byl jsem kasařem (1935), Princezna noci (1936), Můj miláček, sňatkový podvodník (1937) nebo S hasákem napříč Evropou (1937).

==========

Jestliže Špergerův román mohl být jakožto „česká“ detektivka ignorován kvůli umístění do anglického prostředí, pětice románů Václava Štecha Řetěz (1925), Les krásných žen (1925), Pražský chorál (1926), Pobřeží lásky (1929) a Sladké vody (1933) má české prostředí, a především české národní zájmy jako své hlavní téma. Václav Štech (1859–1947) byl aktivní spisovatel povídek i románů všeho druhu, představoval typ onoho solidního řemeslníka, po jejichž vstupu do detektivního žánru volal František Langer. Zmíněná pětice románů má sice různé hlavní i vedlejší fiktivní postavy, ale společné období (první desetiletí dvacátého století), a především zápletky, které mají charakter vlastně špionážní – vždy jde o odhalení a boj proti intrikám Němců (z habsburské i vilémovské monarchie) proti oprávněným snahám českých vlastenců o sebeurčení a zrovnoprávnění Čechů v rámci monarchie.

==========

Ke špionážní zápletce sáhl také někdejší člen Devětsilu Ladislav Vladyka (1893–1956), když v románu Bar-El-Ghazal (1928) poslal hrdinku Jarmilu Horynovou, původně sekretářku politické strany, která je stíhaná zatykačem, až do Egypta, aby se tím zakryla politická manipulace. Jarmila je donucena stát se barovou tanečnicí. Zároveň se v jeho románu objevuje také dobově oblíbená psychoanalýza i poněkud šokující popisy potratu.

==========

Mladý medik Kovařík pátrá po tom, proč se za Košířemi našlo tělo dívky, která ležela v tamní márnici, a postupně zjistí, že za tím stojí fyziolog Polavský, který se nechává v přestrojení zaměstnat jako hrobníkův pomocník, a poté v márnici oživuje zemřelé, do nichž přenáší například život psů.

==========

Ještě v roce 1932 publikoval poněkud rozhořčený článek O detektivkách, v němž si stěžuje na klesající úroveň překladové detektivní produkce: „Žijeme v době různého upadání; jednou z těch dekadencí je úpadek detektivek. Tytam jsou časy Sherlocka Holmese, přísného metodika, čistě mozkového detektiva naditého znalostmi, pozorováním, dedukcemi a čirou logikou. Tytam jsou krásné časy mužské, intelektuální, řekl bych málem vědecké detektivky. […] Dnešní průměrný detektiv […] vyvíjí se v obyčejného milence. […] Do přísného chlapského světa Scotland Yardu, detektivů a zločinců se vedral živel ženský a romantický a porušil jeho odbornou čistotu. […] Není již čistokrevných detektivek; to, co se za ně vydává je ze zdrcující většiny kříženec mezi kolportážním románem a detektivkou. […] Děj už nevrcholí rozuzlením hádanky, nýbrž hubičkou a termínem sňatku.“

==========

„Povídky líčí jen skutečnost. Všechny se staly. Jen jedna historka – ta z Podkarpatské Rusi87 – se stala na Slovensku a já ji přeložil tam. […] Příběhy a detaily? To mám z novin od lidí, kteří tam byli. Mnohdy mě na zajímavý případ upozornil kolega Gel, který má dobré nápady, ale také je to výsledek mé dlouhé novinářské praxe.“88 Věrohodnost tohoto tvrzení později89 zpochybnil Jan Mukařovský, zejména s poukazem na povídku Šlépěje, zároveň však připomíná, že reálný základ má i podobně nepravděpodobně vyhlížející povídka Historie dirigenta Kaliny o hudebníkovi, který před vystoupením v Liverpoolu náhodně vyslechne rozhovor dvou místních, a aniž by jim rozuměl, dojde k závěru, že se domlouvali na zločinu: „Já jsem to poznal podle té hrůzy, která čišela z těch dvou hlasů; bylo to v barvě těch hlasů, v kadenci, tempu, intervalech, césurách – poslyšte, hudba je přesná, přesnější nežli řeč.“90 Podobně totiž v dobovém novinovém interview hovořil skladatel Leoš Janáček, který tvrdil, že podle „tónového spádu“ rozliší, zda člověk lže, či zda je rozrušen.

==========

Už Jan Mukařovský v předmluvě k Výboru z prózy Karla Čapka, který v roce 1934 sestavil pro Státní nakladatelství, však upozornil na noetický a justiční charakter povídek oproti žánru detektivnímu a svou úvahu o třicet let později prohloubil. Čapek podle něj, „i když straní metodě řešící detektivní případy rutinou […] neopomene demonstrovat čtenáři na řadě příběhů celý rejstřík rozmanitých metod, kterých si vyžaduje poznání pravdy o lidských činech. Hned v úvodním vyprávění Případ dr. Mejzlíka rozevře se před námi jejich pestrý vějíř: vedle mechanických policejních zvyků je tu jmenována šťastná náhoda, intuice a telepatie, pozorování, zkušenost, soustavné šetření, logika. Pointa povídky je právě v dezorientujícím množství cest k pravdě.“ Záhy pak dovozuje, že „Povídky z jedné kapsy, na první pohled prostá, nesložitá vyprávění, ukázaly se při bližším pohledu složitými útvary oscilujícími na rozhraní mezi literaturou a filozofií“.96

==========

Nejdále v tomto případě zašel asi Edgar Collins, vlastním jménem Zdeněk Vojtěch Peukert (1907–1982), jinak původně student medicíny a později novinář, sportovní střelec a trenér pistolových disciplín, který už svým jménem – kombinaci jmen Edgara Wallaceho a Wilkieho Collinse mu prý vnutil nakladatel Karel Voleský102 – přinesl do českého prostředí více jak sedmdesát knih, novel i sešitů žánrově pestrého čtení, zahrnující jak typické whodunitky, tak mix dobrodružných románů s kriminální zápletkou. Peukert, který byl v počátcích dokonce u knih podepsaných Collinsem zmiňován jako jeho překladatel, uváděl často důsledně i anglický název knihy – od prvotiny Číslo 2013 (1933, jako Number twothousand-thirteen) přes Ocelové rány (1933, The Blows of steel), Šedého raka (1934, The Grey Crawfish) až po velmi úspěšného Sahira (1933, The Green Twilight) – a vedle osvědčeného a nejčastějšího pseudonymu sahal také ke jménům jako James Parker, William Forbes nebo A. W. White. Collins byl autorem neuvěřitelně plodným, který během jediného roku 1934 vydal jen pod pseudonymem Edgar Collins šest publikací.

==========

Z původního pátrání po lupičích šperků lady Winstanleyové se inspektor Garrison dostává k nevysvětlitelným (a budiž řečeno někdy i nevysvětlených) vraždám, do přízračných bludišť v podzemí Londýna, kde se pohybuje jakýsi neznámý tvor děsící londýnskou galerku. Garrison je na své cestě za obratným vrhačem nožů mnohokrát předběhnut a řada stop je mu ukradena víceméně před nosem, a na chvíli je i zdánlivě zavražděn. Vše pak směřuje k otci nápadníka lady Winstanleyové a tehdy Garrison zjistí, že hlavní a nejnebezpečnější postava je na první pohled nemohoucí, postižené dítě s vodnatelnou hlavou – vzrůstem malý chlapec Willy je však téměř třicetiletý muž, který si v kontextu ostatních záporných hrdinů nezadá se vzory všech šílených profesorů a démonických vrahů.

==========

Přesto v jednu chvíli začne děj svou ledabylostí nabývat žánru grotesky: nejenže se objevují stále nové a nové postavy, které pro vývoj děje nemají příliš podstatnou roli, ale v jednu chvíli také propukne zmatek, když se zjistí, že část banditů, spolupracovníků i bankéřů jsou vlastně bratři.

==========

Pro období do roku 1948 jsou navíc typické i kolektivní pseudonymy a bohužel autory jednotlivých knih, které byly takovým jménem podepsány, nejsme od sebe vždy schopni odlišit (František Frolík, Bernard Kurka, Miloš Kosina a další).

==========

„Bylo to v roce 1932 krátce po smrti slavného autora Edgara Wallace, když jsem zahlédl plakát, na němž byl vyobrazen muž s čepicí a s lulkou v ústech, stojící pod lampou v setmělé ulici. Křiklavý nápis hlásal: Mezera po Edgaru Wallacovi vyplněna! Edgar Collins hledá v londýnských ulicích námět pro svůj nový román! Přečetl jsem si potom tohoto Collinse a některé další výtečníky jako byl Hugh Fleming, Western a Harmattan a jiní. […] Za anglická jména a londýnskou kulisu pouze skrývali své neumění. Do té doby jsem přečetl mnoho dobrodružných románů, dobrou literaturu i brak a věřil jsem, že lze psát lépe než oni,“ vzpomínal později Fiker na iniciační moment svého psaní.

==========

V roce 1931 nastoupil vojenskou službu, ale ze zdravotních důvodů byl záhy propuštěn a v době hospodářské krize nenašel ve svém technickém oboru uplatnění. Získal místo druhého houslisty ve Velké operetě, kde ovšem nebyl spokojený, a tak se pustil do psaní. Jeho rukopisy však nakladatelé odmítli a „nebýt starého basisty, zaměstnaného ve Velké operetě, který si náhodou přečetl jeden z mých rukopisů, nedočkal by se ani jediný můj román otisknutí. […] Tento můj objevitel znal se totiž s p. Jandou z nakladatelství Sfinx. […] Nakladatelství Sfinx, jehož lektoři konečně si přečetli mé rukopisy, koupilo ode mne šest románů.109 Tak jsem se dostal do literatury. Nejzajímavější je, že šlo vesměs o romány, které mi předtím třikrát vrátilo.“

==========

Ochránce nebohých je podařenou ukázkou tehdejší napínavé, „senzační“ literatury, jaká mívala mezi čtenáři největší úspěch. Román otevírá působivá scéna útěku brutálního vraha z ostře hlídané věznice. Hrubý Lon Garald se cestou na svobodu setkává s elegantním mužem, kterého má v úmyslu přepadnout a zabít, ukáže se však, že ten je nad jeho síly. Jde totiž o Teda Brenta, zločinecké eso, které má přezdívku Ochránce nebohých, protože se s oblibou ujímá kriminálníků v nouzi a sestavuje z nich lupičské bandy. Takto se ujme také Garalda, zvláště když zjistí, že mu k útěku pomohl tajemný spoluvězeň, který Garaldovi slíbil za vraždu jistého lorda závratnou sumu. Oba zločinci se vetřou na sídlo dotyčného lorda Reginalda, ovšem v patách jim již je inspektor Scotland Yardu T. B. Corn, který se už dlouhou dobu Brenta marně snaží usvědčit. Do děje vstupuje další šlechtická rodina a mladí milenci, jimž podivínský lord Reginald nepřeje, neuspokojivě vysvětlená vražda lordovy manželky, kterou si odpykává právě Garaldův spoluvězeň, a rekvizity z napínavých románů 19. století jako tajný průchod horou, tajné vězení na zámku či ženský klášter, kde se údajně ztrácely mladé dívky. Zápletku vcelku invenčně prolíná souboj Brenta s T. B. Cornem a pátrání po dávném zločinu, na jehož objasnění se vlastně jistou měrou podílejí oba dva.

==========

Corn například nedokáže objevit tajný průchod z letohrádku do skály, protože „byl ovšem moderním detektivem a nevěřil v tajné chodby a dveře. […] Otáčecí kameny znal jen z detektivních pohádek a tajemná propadliště si nedokázal vůbec představit. Moderní zločinci s ničím takovým nepracovali, a Ted Brent už teprve ne.“

==========


Ústředním hrdinou, z jehož perspektivy téměř celý příběh sledujeme, je revírní inspektor Čadek, což je další novum. Dosud totiž ve Fikerových „českých“ detektivkách pátrali spíše amatéři, zde poprvé autor vyšetřování svěřuje policii. Dost možná se přitom poučil z povídek Karla Čapka a Čadek132 jako by pokračoval v tradici jeho policejních rutinérů, jejichž hlavní předností není schopnost brilantní dedukce, ale především znalost jejich „rajonu“. Postava měla zřejmě i přímou inspiraci a předlohou jí byl vrchní policejní inspektor Václav Jan Nosek, dokonalý znalec pražské periferie.133 Čadek ve svém 5. okrese zná skutečně kdekoho, kriminálníci znají jeho a navzájem spolu žijí v jakési nepsané toleranci. Čadek přivírá oči nad menšími prohřešky a oplátkou získává informace při vyšetřování závažnějších zločinů. K tomu má i konfidenta Kartu – a právě vztahy Čadka s podsvětím, tedy s Kartou, Fróny či matkou Klouzandou, jsou pro pátrání mnohem důležitější než stopy a důkazy.

==========

Chandlerovy knihy však Fiker znát nemohl, protože i kdyby je chtěl číst v originálech, americká knižní produkce byla v době války v nacisty okupovaných zemích nedostupná. Přesto jako by Zinková cesta byla prvním českým pokusem o žánr drsné školy, jakkoliv jí pravděpodobnějším inspiračním zdrojem byly domácí romány z velkoměstské periferie jako prostoru specifické kultury, morálky, jazyka a sociálních problémů, od Kischových reportáží a románu Pasák (1914) přes Langerovu Periferii až k pozdní naturalistce Heleně Dvořákové (Pepan Jehně z roku 1933).

==========

Takto například Fiker popisuje matku Klouzandu ráno po probuzení: „Mdlý, rozmazaný obličej s ďolíčky po neštovicích, jako nahmátnutý štukatérským učněm v syrovém sádle, roští rozcuchaných vlasů a ohromné, skleslé měchy na prsou, kterých by měl dost na vodu každý velbloud, povyšovaly Jindru jako jejího milence na úžasného hrdinu.“

==========

Čadek je pak dalším v řadě neschopných Fikerových pátračů, kteří se vlastním vyšetřováním daleko nedostali, neboť celou historii mu v závěru musí objasnit jedna z postav. Jedinou vadou je melodramatický romantický motiv, který ale zároveň v závěru posouvá Fróny do hlavní role příběhu, na Čadka zbývá spíše úloha vypravěče.

==========


Loupežnou akcí začíná druhá, rozsáhlejší část knihy nazvaná Vrah nikdo. Celkem devítičlenná banda včetně Plačíkovy milenky Máni se v noci vloupá do sídla Halnákovy firmy, kde je však majitel překvapí. Než jej Plačík stihne zneškodnit, třeskne výstřel a Halnák padne mrtvý. Lupiči rychle zmizejí, přičemž Plačík začne pátrat, kdo z jeho kumpánů selhal. Pro policii je ovšem hlavním podezřelým Ivan, protože v tu samou noc byla zavražděna také jeho sestra a Halnákova manželka a Ivan je jako jediný příbuzný bezdětného páru dědicem jejich jmění. Policie v čele s revírním inspektorem Čadkem nicméně do děje vstupuje jen zřídka, příběh se soustředí na konflikt mezi Ivanem, Plačíkem, dalšími členy bandy, a pak především Máňou, která už má dost života v bídě na periferii a v Ivanovi spatřuje šanci na únik. Máňa je první femme fatale v dějinách české kriminální literatury – mistrně plete hlavu oběma hlavním mužským postavám příběhu a významnou roli hraje i při samotném zločinu. Jeho rozuzlení je pak skvělou ukázkou Fikerova kombinačního mistrovství, když do jednoho okamžiku protne hned tři zločinné úmysly tří různých postav. Vzorová ukázka noirového žánru bohužel zůstala ve své době opomenuta a po únoru 1948 už byly zdůrazňovány a chváleny především její společenskokritické pasáže, z dnešního pohledu zastaralé a retardující děj.

==========

Případ, jehož hlavním hrdinou a vypravěčem je dědic šlechtického sídla, který se po čtrnácti letech jako sedmadvacetiletý vrací domů poté, co jeho rodiče spáchali „příšernou sebevraždu“, nakonec vyřeší mladíkův poživačný, hýřivý a nakonec také padoušský strýc Augustin. Soukromým pátráním totiž přijde na motivaci pachatelů, kteří byli spíše zoufalí než zlovolní, a díky tomu se Augustin zmocní i dědictví. Vypravěči to ovšem nevadí, už v úvodní kapitole zpětně vyprávěného příběhu totiž čtenářům sděluje, že jako strojař ve fabrice a otec rodiny zažívá svá nejšťastnější léta a na epizodu nakrátko nabytého bohatství vzpomíná jako na nejhorší v životě.

==========

Humor Paklíče dnes působí poněkud překonaně a vyprávění je příliš zdlouhavé, protahované neporozuměními, omyly a zmatkováním postav. Nosná je však manželská dvojice úspěšného a nesmírně plodného140 spisovatele detektivek Ludvy Láce a jeho manželky, pohledné tanečnice Loly, jimž se trojice gangsterů vloupá do „víkendové“ venkovské vily, aby ji prodala americkému boháči a jeho mladé dceři. Ludva Láce se na vlastní pěst vydává do vily, aby sledoval počínání zločinců, případně zachránil dvojici kupců od podvodu, namísto toho se však stane obětí několika nehod, je zločinci přistižen a uvězněn a sám je obviněn z pokusu o loupež. Všelijak dobitého a zuboženého spisovatele-dobrodruha zachrání až příjezd policejního inspektora s Lolou, mezitím však již zločinci uprchli do Prahy. Manželé však pátrání nevzdávají a nakonec je čeká ještě překvapení v podobě identity amerických kupců. Jméno hlavního hrdiny (ludvaláce) je anagramem Fikerovy přezdívky „český Wallace“ a tanečnice Lola měla za vzor Fikerovu stejnojmennou manželku (Aloisii/Lolu), operetní subretu.

==========

Fikerovu tvůrčí a publikační euforii zarazil až únorový převrat v roce 1948, kdy komunistická cenzura vyčlenila detektivku jako pokleslý žánr neslučující se s novou kulturní ideologií a Fiker byl jedním z „indexových“ autorů, jejichž knihy byly staženy z prodeje i veřejných knihoven.

==========

V případě Rozruchu by se situace zdála být jednodušší už kvůli angažmá Eduarda Fikera, přesto i zde byla původní detektivní tvorba spíše okrajovým prvkem – podobně jako v Rodokapsu zde publikovaly tradiční postavy české populární literatury pod řadou anglicky znějících pseudonymů (Václav Havránek jako Sim Clayton, František Peiger jako F. P. Tavarnok), doplněni nikoli nezajímavými nováčky, jako byla manželka spisovatele Františka Běhounka Ludmila Běhounková (pod jménem V. S. Martin publikující romány v žánrovém rozpětí od thrilleru až po sci-fi) nebo Eduard Kirchberger (později píšící pod přijatým jménem Karel Fabián). Rozruch sázel ovšem nejprve více na překladovou tvorbu a až po roce 1942 – shodně s Rodokapsem – v edici začínali publikovat daleko více čeští autoři.

==========

Nor mezi lety 1927 a 1934 publikoval sedmnáct knih, převážně povídkových a fejetonistických, byly mezi nimi však také dvě s kriminální zápletkou: Příběh Jana Osmerky, kasaře a Šílený hon, obě z roku 1932. Sám autor knihy z tohoto období („Nepopírám, že v oné době jsem byl psaním přímo posedlý, vášeň psát a tisknout mě štvala ustavičně, dnem i nocí.“)143 později nepovažoval za důležité, zmínky o tehdy publikovaných knihách jsou v jeho pamětech spíše stručné a do knižního vydání pod názvem Život nebyl sen se vůbec nedostaly.

==========

Inspirací k Příběhu Jana Osmerky, kasaře byl kuriózní případ kasaře Košťála, který se v roce 1925 pokusil zpochybnit daktyloskopii, když vybavil spoluvězně otiskem svého prstu na skle. Ten pak vyloupil pokladnu a Košťálův otisk zde zanechal mezi střepy, přičemž Košťál měl neprůstřelné alibi, protože seděl ve vězení. „O skutečném kasaři, který chtěl vyzrát na daktyloskopii, pověděl mi asi před čtyřmi roky dr. Antonín Glos, státní zástupce v Opavě. Jeho stručná zmínka mi dlouho vězela v hlavě, než jsem se odhodlal rozvést zajímavý případ v obšírnější vyprávění,“144 předesílá Nor v předmluvě.

==========

Druhá část se pak soustředí na psychologii Jana Osmerky, který ve svém umanutém boji s daktyloskopií pochopitelně prohrává. Zprvu hrdý a tvrdý zločinec se postupně mění v trosku a končí v psychiatrické léčebně.

==========

Spisovatel nicméně do kriminálního žánru přenesl četné a pečlivé drobnokresby prostředí i postav: podrobně líčí motivace i drobné poklesky mnoha epizodních postav, prostředí soudu včetně novinářů i úmorné letní vedro.

==========

Posledním kriminálním románem A. C. Nora byl Zločin na samotě. Autor jej dokončil krátce poté, co byl na začátku roku 1948 vyloučen ze Syndikátu spisovatelů, ještě však mohl publikovat. Kniha měla vyjít v nakladatelství Alois Hynek jako první svazek autorových sebraných spisů, k vydání však už kvůli rušení soukromých nakladatelství nedošlo a celý náklad „byl dán do stoupy Sběrných surovin dříve, než mohl být expedován“.147 K vydání došlo až v roce 1968 v jihočeském nakladatelství Růže, jako druhý svazek edice Čtyřkorunovka, „ve výpravě chudobné, na rotačním papíře jako noviny“, ale v nákladu 80 000 výtisků.

==========

Se zcela maniakální parodií žánru se setkáváme v případě volné série povídek nazvané Léon Clifton žije!, vycházející na pokračování roku 1937 v časopise Ahoj. Případy znovu oživeného hrdiny z počátku století mají na svědomí pravděpodobně František Vlček (1910–1981) a Otakar Šetka (1889–1969). Vše je zde postavené na hlavu – Clifton je vyvolán z mrtvých a projde řadu podivuhodných případů: zneškodní šíleného hypnotizéra, jenž uchovává svou mrtvou dceru v bazénu s formaldehydem, a vypátrá podivuhodného muže jménem Jim Brasenaux, který má povoleno mít masku na obličeji znetvořeném žíravinou, a když svou pravou tvář ukáže jednomu muži, ten zemře hrůzou. Samozřejmě nechybějí oblíbené propriety parodující celý cliftonovský panteon, jako například karbid, jenž má detektiv ukrytý v dutém podpatku levé boty. Na závěr těchto případů Clifton opět zemře „krutou, ale originální smrtí“, tentokrát je rozpuštěn ve vaně kyselinou. Na místo dorazí Cliftonova věrná služebná, která zbytek z rozpuštěného detektiva slije do lahve od sodovky a zmizí neznámo kam.

==========

Děj nemá příliš zvratů ani peripetií, Salák záhy objeví zapomenutý gotický kostel na periferii města, kde šílený kostelník polapí každého návštěvníka v domnění, že jde o oživlou sochu z ochozu, a usadí jej „zpět“. Čtveřice mužů takto sedí vysílena na výzdobě interiéru, přičemž pátý už nevydrží, spadne a zabije se. Právě nalezení mrtvoly dramaticky mění do té doby poměrně rozvernou náladu díla směrem ke strašidelným krimirománům, jaké psával v té době u českých čtenářů stále mimořádně populární Edgar Wallace.

==========

Oním případem je záhadné zmizení 235 lidí, navíc všichni zmizeli cestou do zaměstnání v průběhu zhruba dvou let, přičemž se nenašla jejich těla. Šlo vesměs o muže, obvykle dělníky či úředníky, a Salák postupně zjistí, že větší část z nich také trpěla depresemi. Rozuzlení je podobně fantastické jako v Případu profesora Rocha: všichni muži byli postupně uneseni, pak omámeni, chirurgickým zákrokem v mozku „vyléčeni“ z deprese a od té doby pracují jako slabomyslní roboti v továrně pachatele. Odtud název knihy – zločinec sice své oběti fyzicky nezabil, ale zabil jejich osobnosti, duše.

==========

Pavel Janáček pak v Dějinách české literatury 1948–1989 zobecňuje: „Předpoklad, že zločinnost je především výsledkem sociální nerovnosti, bídy a egoistické morálky kapitalistické společnosti, spjaté se soukromým vlastnictvím, vedl k úvaze, že tuto ‚starou‘ zločinnost lze odstranit výchovou, a k přesvědčení, že činy, jako je krádež nebo vraždy, s rozvojem nové socialistické morálky ustoupí a zaniknou. Do literárního obrazu socialistického života tak mohl zločin pronikat jen zvenčí, z minulosti, ať už jako čin narušeného jednotlivce, který nepřijal nové společenské uspořádání, anebo jako součást diverze ze Západu.“

==========

Pomyslnou zelenou dala žánru konference sovětských spisovatelů v Moskvě v roce 1958, kde dobrodružná literatura patřila k jednomu z hlavních témat, přičemž výsledkem bylo akceptování detektivky jako žánru, který může stejně jako jiné literární druhy „pomáhat naší straně všemi uměleckými prostředky při výchově lidí, a především mládeže v duchu komunistické morálky“.

==========

Vavřík v duchu expresivního slovníku Rudého práva píše: „Zákonitost, s jakou kapitalismus postupem času doslova hnilobně rozloží každý původně pozitivní zjev – v našem případě literární –, jen aby ho přizpůsobil svému obrazu, postihla i žánr detektivního románu. E. A. Poe před více než sto lety vytvořil […] jeho prototyp jako v podstatě realistické umělecké dílo.“ Avšak buržoazie podle něj „zneužila jeho čtenářské obliby a proměnila jej v brakové zboží“. „Proč tedy opovrhovat literárním druhem, který se sám o sobě nemohl ničím provinit, ale který se stal obětí, když se ho zmocnily špinavé ruce? Řešení je prosté: je třeba vrátit mu jeho původní smysl, poeovský smysl, řekněme, pokud jde o umění, a to naplnit novým smyslem společenským. Nechtít, aby detektivní román společensky oslepoval, ale aby právě naopak oči otvíral. Aby ukazoval, kde je skutečný nepřítel, a aby učil metodám boje s jeho ničemností. Aby učil každého, jak s ní bojovat.“

==========

„Na hlavním indexu zakázaných knih minulosti, jímž se od roku 1953 řídila Hlavní správa tiskového dohledu (tedy ústřední orgán státní cenzury zřízený v tomto roce při ministerstvu vnitra), byl Eduard Fiker zastoupen 29 tituly.“

==========

Cesta k opětovnému prosazení se do edičních plánů ovšem nebyla úplně hladká. Již při deníkovém otiskování románu, tedy po kapitolách, které se odehrávaly v západočeském pohraničí (pak se děj přenesl do Prahy a severních Čech a převážně mimo pohraniční oblasti), se v Literárních novinách objevil článek nadepsaný Dopis čtenáře, v němž mladý novinář Zdeněk Fábera kritizoval román pro jeho nedostatek realismu („S jakým až zlehčením je tu líčen ve skutečnosti hrdinský a sebeobětavý boj pohraničníků. […] Příběhy, které mají v románě vylíčit ten gigantický zápas se zaostalostí a s nepřáteli vnějšími i vnitřními, není možno líčit tak lehkým perem a srdcem, jako to dělá v Mladé frontě Fiker.“) a autora vyzývá, aby pohraničníky navštívil, „pak nebude muset vymýšlet naivnosti“. K zodpovědnosti žene i nakladatelství: „Alespoň tu, v redakci MF, se měl autor dozvědět, jak psát o nedotknutelnosti našich hranic, a vůbec o těžkém a hrdinném životě našich pohraničníků v lesích Šumavy a Krušných hor, stejně jako o jejich soudruzích ze Státní bezpečnosti.“187

==========

K odsudku se přidala i redakce Literárních novin, které byly oficiálním listem Československého svazu spisovatelů, a v textu pod Fáberovým článkem dodává, že „dopis nijak nepřepíná. Opravdu, Zlatá čtyřka není správnou cestou za novým dobrodružným románem. Odmítáme znevažování práce bezpečnostních orgánů, hájících budování socialismu, odmítáme zlehčování hrdinství, s jakým Pohraniční stráž střeží naše západní hranice, a odmítáme ovšem i povrchní zpracování ostatních motivů, které se zatím ve Zlaté čtyřce objevily

==========

Podstatně rozšířenější a ideologicky vhodnější napínavou četbu nabízely hrdinské i dojemné příběhy sovětských a československých vojáků, případně partyzánů druhé světové války. Brzy se k nim přidaly také příběhy z pohraničí, které bylo na dramatické události skutečně bohaté. Jejich nejvýraznějším představitelem se stal Rudolf Kalčík (1923–1980). Narodil se v rodině strážníka, který sloužil na Podkarpatské Rusi, a možná i proto nastoupil základní vojenskou službu u útvaru Pohraniční stráže. Zostřeným hlídáním státní hranice byly nejprve pověřeny jednotky Sboru národní bezpečnosti (do roku 1948 ještě v součinnosti s Finanční správou), v roce 1951 byla po vzoru sovětského pohraničního vojska zřízena Pohraniční stráž jako samostatný útvar vojenského charakteru. Jeho příslušníky byli vojáci základní služby, jejich nadřízenými vojáci z povolání. Kalčík u své roty na česko-bavorském pohraničí zůstal i po roce 1952, kdy mu povinná základní služba skončila, působil zde jako politický pracovník. Pracoval také v redakci časopisu Pohraniční stráž ve Veltrusech, od roku 1955 byl redaktorem časopisu Československý voják (do roku 1977). Knižně publikoval již před převratem, ještě však pod pseudonymem Josef Šimůnek (román z období okupace Setkání s válkou, 1947, a próza pro děti Jan nevychází z údivu, 1948), pod tímto jménem vydal v roce 1949 také sbírku veršů s náměty ze života J. V. Stalina Dvanáct stalinských zpěvů (1949).

==========

Povídky prolínají příběhy až akčního rázu s črtami ze života pohraničníků, kteří musejí do vyčerpání, v těžkých podmínkách a s nasazením zdraví i života bránit hranice, pochopitelně před hordami agentů ze „západních špionážních centrál“. Skutečnost byla o dost střízlivější: zpravodajská služba americké armády CIC (Counterintelligence corps, doslova Kontrašpionážní sbor) sice působila v Bavorsku a Rakousku a najímala agenty chodce, kteří překračovali československou hranici, aby plnili převážně monitorovací zpravodajské úkoly, bylo jich však podstatně méně a ke zloduchům vyzbrojeným samopaly a granáty, jak je Kalčík ve svých knihách fabuloval, měli hodně daleko. Překvapivá a naprosto neodpovídající dobovým představám je i statistika mrtvých zveřejněná po roce 1989 (pravda, na období, kdy se odehrávají Kalčíkovy povídky a Král Šumavy, se převážně nevztahuje, je vedena až od vybudování železné opony): nejvíce obětí bylo mezi pohraničníky (celkem 654 oproti 350 uprchlíkům – zastřeleným či zahynuvším v zátarasech), přičemž jen 10 jich bylo zabito takzvanými narušiteli, ostatní zemřeli při dopravních nehodách (165), 60 se jich utopilo, 22 zemřelo na zátarasech a 236 pohraničníků spáchalo sebevraždu.208

==========

Z Kalčíkových textů z padesátých let má detektivní charakter pouze povídka Pronásledování, v níž dvojice pohraničníků ve vánici sleduje stopy agenta až do vyčerpání mladšího z dvojice, starší v honičce pokračuje, agenta dostihne ve vlaku, a i když má doklady v pořádku, prozradí jej snubní prsten s monogramem dosvědčujícím svatbu v Berlíně roku 1944.

==========

Povedené metafory až hemingwayovského střihu („Tehdy viděl Zeman poprvé Kotův úsměv. Byl krátký, jako když ve tmě a větru škrtneš zápalkou.“)213 přitom autor občas střídá propagandistickými pasážemi o zuřícím třídním boji vítězné dělnické třídy se společenskými skupinami, jež prohrály: „Zdálo se, že celá třída, která právě prohrála boj o stát, utíká ve zmatku za hranice: studenti práv a řezníci, faráři a továrnicí, velkostatkáři, jeptišky a cizoložné dvojice, drobní podnikatelé, šejdíři, vysokoškolští profesoři, lékaři s bohatou klientelou a milenci, obchodníci s koloniálem a střižním zbožím, čtenáři rodokapsů a čtenářky červených knihoven, lidé bez pevného zaměstnání, povaleči, prostitutky a pasáci, hoteliéři, podvodníci a vrazi, křesťanští filozofové a uprchlíci z káznic […], žáci se špatným vysvědčením, teroristé i politici. […] Ten nepřetržitý poplach se čímsi podobal válce.“

==========

Celkem existuje 14 vydání, poslední komentované vyšlo v roce 2013, dohromady kolem 600 000 výtisků. Žádná jiná kniha napsaná v padesátých letech nedosáhla takové popularity, a zejména v období normalizace byly Kalčíkovy povídky i Král Šumavy vzorovou ukázkou ideologicky správné masové literatury.216 Přitom je ale zjevné, že románu sice režimní podpora pomohla, ale jeho úspěch na ní v žádném případě nebyl závislý.

==========

Heroizace ozbrojených složek komunistické moci s využitím kriminálních zápletek a postupů kriminálního žánru byla zejména v období normalizace podstatnou součástí propagandistických tendencí v oficiální literární a audiovizuální tvorbě. Rudolf Kalčík se stal jejich prvním,220 a nakonec i nejvýznamnějším autorem, jakkoliv mu k tomu stačil vlastně jen jediný román, který byl navíc přepisem filmového scénáře někoho jiného.

==========

Kalivoda se jako kriminalista v padesátých letech opakovaně potýkal se zásahy StB do civilního vyšetřování, přičemž příslušníky StB vnímal jako nekompetentní a ideologicky předpojaté. Patrně z jeho popudu se Fikerův major Kalaš ve filmové verzi mění z důstojníka StB na kriminalistu Veřejné bezpečnosti.

==========


Michal podobně jako v „bubáckých“ povídkách s oblibou využívá šťavnatý hovorový jazyk, což bylo zejména v souvislosti s policistou v roli vypravěče rozhodně neobvyklé a v první verzi románu to vedle svobodného nakládání s realitou policejní praxe přimělo k reakci nejprve Hlavní správu SNB, odkud přišel do nakladatelství negativní posudek, a následně nakladatelství Naše vojsko, které autora pověřilo přepsáním. Michal tedy připojil předmluvu, v níž vysvětlil, že jde o čirou fikci a že „případ, okolo kterého se točí děj této knihy, neodpovídá skutečnosti, protože se prostě technicky nemohl odehrát. V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes užívá […].“230 Dále autor upravil některé expresivní výrazy za neutrální (například „utřela ho“ za „konstatovala“, „smrdí z huby“ za „páchne z úst“ či „kecat“ za „povídat“).231 Ve druhém vydání, které po úspěchu knihy (náklad 26 300 výtisků se rozprodal za půl roku) přišlo již v roce 1963, Michal předmluvu odstranil, všechny změny vrátil, případně hovorovou češtinu v knize dokonce ještě posílil.

==========

Druhým ve své době neobvyklým prvkem byly postavy policistů, o nichž posudek správy SNB napsal, že mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty.

==========

Bachtík je v románu postava nepochybně nesympatická, muž omezený, samolibý a intrikující. Ne že by se předtím v socialistických krimirománech nevyskytovali policisté (či obecně uniformovaní) v záporných rolích, vesměs se však dříve nebo později ukázalo, že jde o zrádce a nepřátele režimu. Zatímco Bachtík je prostě jen malý mizera, který ve sboru slouží dál.

==========

Příběh se odehrává v neupřesněném období první republiky a zprvu jej sledujeme z pohledu kasaře Maryšky, který vyloupil klenotnictví, ale narazil přitom na neuniformovaného policistu. Při útěku zabloudí do činžáku a v něm objeví kancelář advokáta Benedikta. Ten zkušeným okem brzy pozná kriminálníka v úzkých a nabídne mu své – velmi drahé – služby. Maryška nakonec přijme, přesto je následně policistou dopaden a uvězněn. Benedikt však s pomocí bezskrupulózního soukromého detektiva Lokvence kasaře z vězení brzy dostane a pomůže si přitom falešnými svědectvími i výhrůžkou dotyčnému policistovi. Značnou sumu ovšem nevymámí jen z kasaře, ale i z přechovávače kořisti, další peníze získá od okradeného klenotníka, když přijde na to, že pojišťovně vykázal výrazně vyšší sumu, než jaká byla hodnota ukradených věcí.

==========


Anna Sedlmayerová (1912–1995) se úspěšně prosadila po válce, kdy jako jedna z prvních v české literatuře tematizovala v románu Dům na zeleném svahu (1947) osidlování pohraničí. Do roku 1960 se Sedlmayerová zručně pohybovala mezi dětskou literaturou a psychologickým románem, přičemž se inspirovala svým bydlištěm v Ústí nad Labem. Hned na počátku šedesátých let začala nejprve na pokračování ve Vlastě vydávat novelu Pomozte mi, Terezo!, která pak knižně vyšla v roce 1961. Cesta první české pátračky ke čtenářům přitom nebyla úplně jednoduchá. Sedlmayerová později vzpomínala, že „v nakladatelství si se mnou nevěděli rady, proto na mě poštvali policajty: a ti si vedli svou, že ženská jako detektiv je naprosto netypická. Tři roky jsem za svou Terezu musela bojovat, ale vyhrála jsem. Díky jistému majoru Ticháčkovi, který jí požehnal. Asi to byl slušný člověk, po osmašedesátém skončil někde v kotelně […].“250

==========

Přesně nevíme, jak vypadá, snad kromě toho, že jeho kořeny sahají pravděpodobně na Balkán a že Erben poněkud bezdůvodně a zvláštně zdůrazňuje některé „semitské“ rysy vyšetřovatele, jako třeba ve Znamení lyry: „Zamnul si spokojeně ruce a v té chvíli se velmi podobal semitskému obchodníku.“

==========

Vrah ovšem měl motiv jiný: s Holubovou během válečných let čekal dítě, které zapřel, a ona se snažila využít protekce pro umístění na vysokou školu.

==========

Podnikový právník a literárně činný soudničkář Ivan Kulhánek v Literárních novinách z roku 1967 poněkud překvapen uvedl, že „imaginární kapitán Exner postraší zcela klidně podezřelého tím, že na něho uvalí vyšetřovací (?!) vazbu, ovšem projeví se záhy velmi lidsky. Odveze si Petra Krempu, jak sám říká, do ‚úschovny‘, zřejmě několikadenní, zřejmě na oddělení VB. Sympatický kapitán by měl za takové porušení zákona přinejmenším ztratit čtenářovy sympatie, pokud by ho neměl postihnout náčelník a pokud by se tím nehodlal zabývat příslušný prokurátor. […] Suverén Exner i jeho duchovní otec ovšem hodně přestřelili.“338 Erbenova reakce byla autorská. Detektivka podle něho není učebnicí právního řádu a ani její populární ztvárnění, přičemž trochu sarkasticky poznamenal: „Pochybuji, že metody kapitána Exnera budou mít vliv na práci naší veřejné bezpečnosti.“339 Na tuto glosu pak reagoval ještě dr. Jan Orlický, který střízlivě připomenul, že „detektivka není učebnice ani obraz ze života, ale natolik je přece jen ‚ze života‘, že by měla rozlišovat mezi fantazií a mezi zkreslováním.“340 Celá ta drobná výměna názorů by nestála za řeč nebýt toho, že ji Erben ve své podrážděnosti zakomponoval do románu Efektivně mrtvá žena (1970): „A představte si, že jeden prokurátor… sakra… jak se jen jmenoval… Malásek… Ne, to ne. Takové měl legrační jméno… Kublásek… taky ne, Hulhánek. Ano, prokurátor Hulhánek, to je jméno, co? Tak ten mě za to napadl v jednom avantgardním listě. A než jsem se zmoh na pořádnou odpověď, tak ten list, že byl moc avantgardní, zrušili a redaktory vyházeli, a mně to bylo všechno tak líto, že jsem proti tomu Hulhánkovi nevystoupil v jiném listě, třebaže mi to nabízeli.“341 A to je další podoba exnerovského cyklu, která nebyla dosud zřetelná. Rokem 1969, kdy vychází Vražda pro Zlatého muže, se série začala obracet k reálnému socialismu a stále více se v ní objevují dobové invektivy, jako je například problémy s emigrací a ukázky směřující neadresně, ale přesto jasně ke konci šedesátých let.

==========

Od konce čtyřicátých let se trvale řešila otázka regionálních a krajských nakladatelství, která díky takzvanému gestorskému systému mohla sahat k populární literatuře jen opravdu výjimečně. K plnějšímu rozvoji kriminální beletrie došlo až v šedesátých letech, kdy byla v souvislosti s reformou územní správy znovu založena krajská nakladatelství, která pak vytrvala až do konce let osmdesátých.

==========

Rada Vacátko v každém případě patří mezi nejslavnější české literární pátrače. A to i přesto, že nemá mimořádné schopnosti Velkého detektiva. Od většiny literárních detektivů se odlišuje zemitostí, rozvahou a trpělivostí (v mnoha případech prostě vyčká, dokud se neobjeví nová stopa nebo nové svědectví) a samozřejmě skvělou znalostí kriminálního prostředí. Spíše než skutečnému radovi Vaňáskovi, který patřil k významným postavám kriminalistiky i na evropské úrovni, se podobá strážníkům, četníkům a dalším rutinovaným pátračům z povídek Karla Čapka, které Markovi vedle Gelových vyprávění (Gelovy soudničky ostatně inspirovaly i samotného Čapka) posloužily jako hlavní zdroj inspirace. Marek sice postrádá Čapkův filozofický podtext, na druhou stranu dokázal s Vacátkem a jeho „strejcovským“ týmem vytvořit plnohodnotné detektivní povídky a žánr, jeho pravidla, postupy ani rekvizity nepodvracel, ale obohacoval o nový přístup, kdy je pátrání sice drobné, věcné a rutinní, ale zároveň dramatické, nápaditě zapletené a psané s nadsázkou a humorem. Podle Pavla Janáčka navíc „sbírka čtenáře oslovovala malebným žánrovým realismem prostoupeným idylizací ‚dávné‘ – předválečné doby. Evokace jejích půvabů přerůstala v Markově práci v obraz ideálního světa, prodchnutého spravedlivým řádem.“372

==========

Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci-fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.373

==========

Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace.

==========

Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí.

==========

„Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“375 charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.

==========

Se zákazy a povolováním měli autoři severočeského regionu své zkušenosti. Na konci šedesátých let se v mosteckém nakladatelství Dialog objevila nová edice Labyrint, ve které vedle překladů vyšla také původní detektivka Josefa Voláka (*1942) a oficiálně nepřiznaného spoluautora Václava Vokolka (*1947) Vrah v šarlatu (1969), zasazená do prostředí státního zámku, kde vyšetřovatel Robert Knapp pátrá po krádeži obrazu i vraždě. Původní příběh inspirovaný Vokolkovou praxí v nelahozevském zámku dopadl poněkud jinak, než měl: „Domluvili jsme se, že knihu vydáme pod oběma jmény, to přece není nic neobvyklého, později jsme přistoupili na pseudonym složený ze společných našich jmen. Honorář se měl pochopitelně rozdělit,“ píše později ve svých vzpomínkách Václav Vokolek, a dodává, že mu posléze Volák „vrátil rukopis, v němž pečlivě podškrtal věty, které použil. Jestliže cokoliv pozměnil, slůvko přehodil, již byla věta jeho, již po ní hrábl svou nenasytnou rukou. […] Z toho mi pak spočítal trapný podíl na honoráři.“376

==========

V podchodu na Václavském náměstí v Praze je nalezen mrtvý muž bez identity. Je to bývalý choreograf Richard Knop, který je zapleten do obchodu s heroinem. Posléze zemřou ještě dva další lidé a konzumaci drog podléhají více než dvě desítky lidí. Do případu je zapleten afghánský student Samir Chalavi, podobně jako Knopův bratr Hanuš. Ten organizuje a zadává vraždy, jež pomocí karate vykonává jeden z jeho spolupracovníků, pan Vlk, jehož zločinečtí vůdci obětují jako hlavního aktéra.

==========

Z originálnějších byla v edici Dialog (kromě reedic knihy Josefa Voláka a Václava Vokolka Vrah v šarlatu) vydána novela Vladimíra Klevise (1933–1998) Komu svěrací kazajku (1975), kde se vyšetřovatel Denár nechá zavřít jako falešný schizofrenik do psychiatrické léčebny, z níž se ztrácejí pacienti. Jistým problémem textu je větší literární ambice než žánr snese, a tak řada jinak vtipných momentů ve světle postupného zamlžování smyslů a na pozadí dialogických výkřiků, které čtenáře spíše matou, ztrácí na síle. Četbě nepomáhá ani doslov Ladislava Fukse, v němž se dozvíme, že „mravní jádro Klevisovy knihy není jen v tom, že Klevis ukazuje statečnost pátracího orgánu, který při své práci dává v sázku svůj život daleko víc, než je tomu v jiném povolání, například u vojáků v době míru, nýbrž spočívá i v tom, jak nám vykreslil morální úroveň policejního pracovníka“.399

==========

Vrcholem těchto snah je pak vydání dvou delších povídek Josef Glückseliga (1928–?), jinak pravidelného autora edice Magnet, v knize Tváře zločinu (1988). Zatímco v první próze (Operace Vřídlo) je popsána cesta plzeňského lékaře k podpisu spolupráce s nepřátelskou agenturou, ve druhé (Nebezpeční svědci) se popisuje vražda způsobená členy šumavské komunity Svědků Jehovových.

==========

Po šestiletém exilu ve Švýcarsku se do Československa vrátil v březnu 1975 spisovatel Tomáš Řezáč (1935–1992), syn spisovatelů Václava a Emy Řezáčových. Už roku 1972 jej kontaktovala československá kontrarozvědka a jako agent REPO navazoval styky s exilovými autory.402 Pod jménem A. Lidin vydal v roce 1973 špionážní román s názvem Trpaslík na houpačce. „Ta kniha byla výrazem mé tehdejší vnitřní situace. […] Chtěl jsem napsat historii zrady, historii emigrace. Chtěl jsem vylíčit její beznaděj, její bezvýchodnost, její tragédii. A nakonec mi málem vyšla její oslava.“403 Dá se říci, že Lidinova/Řezáčova kniha je poučena barvitými západními špionážními thrillery, ačkoliv jde zejména o pamflet o exulantských kruzích ve Švýcarsku.

==========

Pro prozaika Vieweghova typu, tedy ironického glosátora, byla ambice vyslovovat nebezpečně „tvrdé pravdy“ od počátku pošetilá, až nesmyslná a román Mafie v Praze ji samozřejmě nenaplňuje. Ale zároveň se Vieweghovi dobře podařilo zvládnout onen vytčený žánr, totiž thriller s prvky (tragi)komedie, takový, jaký v USA psali třeba Elmore Leonard nebo Carl Hiaasen a jaký v českém prostředí nikdo jiný uspokojivě zvládnout nedokázal.

==========

Přímočará detektivní linie, mimochodem patrně jediný český příspěvek k subžánru univerzitní detektivky (campus murder mystery), sleduje amatérské pátrání vypravěče, spisovatele detektivek a profesora literatury na fiktivní torontské univerzitě Edenvale.446 Podezřelí jsou totiž vesměs mezi studenty nebo profesory dotyčné univerzity a jeden z nich je pak také vrahem, přičemž další dva o jeho činu vědí. Zápletka je přitom zkonstruována v duchu klasické anglické školy, tedy poněkud překombinovaně a s nepravděpodobným předpokladem, že někdo z vysokoškolského prostředí bude schopen chladnokrevně (a vlastně na objednávku) někoho uškrtit. Některé prvky (zejména jména postav: Škvoreckého studentka a zároveň policistka Dorothy Sayersová, další postavy podle jiných autorů detektivek či literátů: Quentin, Allinghamová či Pasternak) dokonce zakládají podezření, že detektivní linie má spíše parodický charakter, aby kontrastovala s hořkostí linie postkomunistické. Překvapením je závěr: vypravěč sice vraha odhalí, zůstane však nepotrestán. „O jednoho nepotrestaného vraha víc nebo míň, co na tom záleží?“447 zní poslední věta románu a podtrhuje tak jeho trpkost. Jisté vysvětlení, proč nechal zločin nepotrestán, nabízí Škvorecký hned na následující stránce v Poznámce autora:448 „I když na tenhle totální zločin449 zahynuly stovky a ve větších zemích i miliony lidí, nepadá mu za oběť především tělo, ale duše: charakter společenství, jemuž se říká národ. Proto je vražda v Praze bez obvyklých detektivkářských parafernálií, jaké se najdou v edenvaleském dějovém pásmu knihy. Její postavy, říká vypravěč, nejsou v detektivce, ale ve velmi vážném románu.“450 A právě komunisté a jejich represivní aparát jsou podle Škvoreckého těmi nepotrestanými vrahy, na jejichž vině v Československu ne snad nikomu, ale – dejme tomu – málokomu záleží.

==========

Česká sekce AIEP udělovat i Cenu Eduarda Fikera za nejlepší rukopis původní detektivky, přičemž ocenění zajistilo výherci knižní vydání – hned následující rok po založení nebyla cena udělena kvůli nedostatečné úrovni rukopisů a v roce 2007 se nepodařilo pro oceněný rukopis najít nakladatele, takže cena na několik let zanikla. Obnovilo ji na několik let v roce 2011 nakladatelství XYZ, přičemž dva ročníky po sobě vyhrál rukopis Františka Uhra.

==========

Dobové naříkání na poměry v poslední exnerovce je podrážděně jedovaté a zbytečně ironické, žlučovitě se obrací jen proti sobě. Poznámky mimoděčného typu: „Má hlad, ten zločin, a sytí se. Až nejhorší hlas zažene, nastane čas prosperity. Standardní demokracie a občanská společnost…“468 jsou běžnou součástí knihy. Závěr, ve kterém je odsouzen jeden z objednaných vrahů-vykonavatelů (přičemž ostatní se buď pozabíjeli mezi sebou, nebo utekli do zahraničí s ukradeným majetkem), je navíc ještě zřejmě provokativně uzavřen narážkami: „My jsme dostihli pachatele. Je ve vězení a bude nepochybně usvědčen. A pokud jde o ostatní? Přece, pane doktore Schlayersteine, copak to nevíte?“ „Co sakra?!?“ „Že pravda a láska zvítězila!“469 Celek potom vypovídá o úpadku nikoliv doby, ale spíš řemesla a autorovy neschopnosti překročit vlastní omezení. Erben jako by schválně nepochopil, že jeho čtenáři nebudou chtít plochou parodii sebe samého s odkazy na neoliberální současnost a že výkřiky typu „Long live fathers of privatization!“470 nemají opodstatnění. Nebo lépe, že to, čemu se ve větší míře dařilo vyhnout v předešlých knihách, totiž dobovým politickým souvislostem (kromě knihy Efektivně mrtvá žena), se stává v poslední Erbenově detektivce tím nejdůležitějším, a zároveň nejzbytečnějším. Ukazují se tím pak jen slabiny, které autor umně zakrýval hrdinovým bonvivánstvím, jeho postavami a figurkami, na jejichž refrény se dalo čekat a spoléhat, neboť plnily funkci. Náhle je z kapitána Exnera poněkud přitroublý pěšák uprostřed nepřehledného chaosu, ztracený podobně jako jeho kolegové i autor sám.

==========

Na představitele církve má autor zvlášť spadeno: dva vysocí představitelé johanitského řádu jsou extrémně hamižní, jiní dva opakovaně porušují celibát, z toho jeden vyloženě promiskuitním způsobem, kterým se dokonce občas pochlubí. Už u prvního případu ostatně hráli kněz a inkvizitor přímočaře záporné role. V románu Pečeť smrti (2009), jedenáctém z řady, se dokonce pražské biskupství podobá italské mafii, a když Oldřich z Chlumu vstoupí do jeho budovy, je nanejvýš ostražitý, a dokonce raději odmítne nabízené pivo nebo víno, protože „na královském dvoře mu sice také hrozilo nebezpečí na každém kroku, ale to nebylo nic proti tomu, co se mohlo stát tady“.

==========

Jinak je ovšem v autorově pojetí středověk bezmála idylické místo, kde se skvěle vaří, okolo hrdinů se motají krásné a povolné ženy, s nimiž to umí zejména panoš Ota, prostí lidé bývají bezelstní a utlačovaní a hrdinové se tu chovají, jak by uvažoval a choval se současný člověk. A krásná napohled je i příroda.

==========

Kromě církve a některých hrabivých šlechticů pak často škodí Němci, houfně se hrnoucí do Českého království, které prosperuje zejména díky těžbě stříbra v kutnohorských dolech. Vondruška tak navazuje na stereotypní pojetí českých dějin, jaké na základě Jiráskových románů vytvořila v jejich filmových adaptacích komunistická propaganda a které se vyznačuje bojem s církví a německým vlivem. Pro jednoduché lidové historické romány byly charakteristické nacionalistické tendence už v první polovině 20. století, v době normalizace jejich popularita opět ožila, často v kombinaci s milostnými příběhy.

==========

Oproti případům Oldřicha z Chlumu scházejí lechtivé scénky a pokusy o humor, pokud tím autor nemyslel situaci, kdy jeden písař s nabitou zbraní v ruce přepadne druhého.

==========

Kritická reflexe Vondruškových detektivek je navzdory jejich enormní popularitě jen řídká. Literární časopisy se jim (podobně jako většině průměrné detektivní produkce) nevěnují, historici mají dost práce s opravováním a vyvracením Vondruškových výroků v populárních výkladech dějin, kterými začal zásobovat masmédia (samostatné texty publikuje především v MF Dnes a Parlamentních listech, rozsáhlé rozhovory na historická témata s ním však přinášejí i další média).

==========

Děj bývá protkán dramatickými situacemi a šermířskými i pěstními souboji, ústřední hrdinové jsou zajímáni, vězněni a vysvobozováni na poslední chvíli, pátrají v převlecích, zamilovávají se a poradí si i v kritických situacích, byť občas proti logice. Například v Pečeti smrti se Oldřich z Chlumu ocitne v hořícím domě s hroutícím se krovem poté, co se mu podařilo zlikvidovat najatého vraha, přičemž mezi plameny ví, „že má poslední šanci“. Přesto mu ale zbývá ještě dost času na to, aby mrtvého vyprostil a na místě převlékl do vlastních šatů, a důmyslně tak fingoval vlastní smrt.

==========

Ve Vondruškových anachronických příbězích se poslouchá za dveřmi, zločiny mívají očité svědky, kladné postavy se vrhají do ran mečům, těžce ranění vstávají z mrtvých. Zločinci si ze strachu z pátračů vyřizují účty sami mezi sebou, takže v některých případech je mezi mrtvými podstatně více větších či menších mizerů než politováníhodných obětí. Často přirozeně i proto, že se padouši odvážili zaútočit na ústřední hrdiny série.

==========

Tou dobou už ovšem historická krimi patřila k domácím čtenářským hitům. Bylo to paradoxní a zároveň svým způsobem pochopitelné: zatímco ve světě (a o něco později i v Česku) slavily bezprecedentní úspěch romány Američana Dana Browna, které také představují variantu tradičního senzačního čtiva, jen podstatně sofistikovanější a poučenější, a pracují s historickými látkami, propojenými ovšem s hypertechnologickou současností, nezanedbatelná masa českých čtenářů si vystačila s průměrným napínavým čtením s detektivními zápletkami; hlavně se musely odehrávat v historii a v českých zemích.

==========

Mladší generace autorů až na výjimky490 detektivní žánr ignorovaly a zajímal je nanejvýš jako zdroj pro postmoderní variace. V roce 2008 však v nakladatelství Host, které do té doby vydávalo převážně literární vědu, původní českou poezii a náročnou prózu, vyšla první kniha švédského investigativního novináře Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy. Autorovo jméno už tou dobou bořilo západoevropské žebříčky bestsellerů, ale v českém prostředí, kde dosud nezabíraly ani v Evropě už dávno veleúspěšné detektivky Larssonova krajana Henninga Mankella, to přesto byl svým způsobem odvážný pokus, zvláště od nakladatelství, které se do té doby krimi žánru vůbec nevěnovalo (považovalo jej pod svou úroveň). Díky tomu se ovšem o Larssona začali zajímat také literární kritici, kteří tradičně produkci Hostu sledují velmi pečlivě, a záhy po nich masmédia. A s nimi si Larssona všimlo i jiné publikum, než jaké dosud oslovovala svými oddechovkami MOBA. Ne že by zejména další dva romány ze série Milénium měly mnoho společného s realistickou prózou (na rozdíl od toho prvního), ale detektivní žánr náhle objevili čtenáři mladší a vzdělanější a stal se módním u intelektuálů i manažerů. Respektive spíše u intelektuálek a manažerek, protože důležitým prvkem úspěchu Milénia byla skutečnost, že série oslovila ženské publikum, které je pro úspěch beletrie rozhodující. Larsson přišel s netradiční hrdinkou, jež se skvěle vyzná v počítačových programech, holýma rukama přemůže dva zkušené rváče a vyleze z hrobu s prostřelenou hlavou (a patří tedy spíše do superhrdinského komiksu) – a čtenářky mezi dvaceti a čtyřiceti si tím získal, a to i pro své další krajany, jejichž knihy začalo nejprve nakladatelství Host a pak i konkurence vydávat v čím dál rychlejším tempu.

==========

Ilustrativním příkladem obměny publika detektivního žánru je případ překladů Jo Nesbøho. Když se jej „svému“ publiku v letech 2005 a 2008 pokusila nabídnout MOBA, pohořela. Jaké pak muselo být překvapení majitelů, když práva na jeho knihy přepustili mladému nakladatelství Kniha Zlín a to s ním v roce 2011 zahájilo triumfální jízdu – počínaje románem Nemesis (2011) se každá autorova kniha stala velkým bestsellerem a v rychlém sledu se dočkaly opakovaných vydání v desetitisícových nákladech.

==========