Spin diktátoři (Gurijev, Sergej;Triesman, Daniel)

Spin diktátoři (Gurijev, Sergej;Triesman, Daniel)


Ve Venezuele, Turecku a Rusku se diktátoři vrátili k represím. Jinde však pokračují v dosavadním kurzu. Viktor Orbán v Maďarsku ve volbách v roce 2022 získal další vítězství. V Singapuru zůstávají mistři spinu u moci. Kazašský prezident Tokajev nechal na násilnosti z loňského ledna rychle zapomenout. Malajsie se po ochutnávce demokracie v roce 2018 vrátila k čemusi temnějšímu. V Ázerbájdžánu a Tanzanii zůstává manipulace výraznější než strach. Tímto směrem se vydaly i různé problémové demokracie. Prezidenti Andrés Manuel López Obrador v Mexiku a Jair Bolsonaro v Brazílii využili své masové podpory k oslabení kontrolních mechanismů a pojistek. Oba však narazili na odpor, a teprve se ukáže, kam každý z nich směřuje. Další dva případy jsou spíše neradostné. V Tunisku využil prezident Kaís Saíd své počáteční popularity k rozpuštění parlamentu a k přijetí ústavních změn, které posílily jeho moc.8 Jeho agenti vystěhovali televizní stanici Al-Džazíra z jejího tuniského sídla a odvolali ředitele státního kanálu Wataniya.9 Klasickým tahem spinu je, že Saídovi prokurátoři vyšetřují politické oponenty za zdánlivě nepolitické trestné činy a zaměřují se na bývalého premiéra Hamádího Džebálího kvůli údajnému praní špinavých peněz.10 Dalším adeptem je srbský premiér Aleksandar Vučić, který se v devadesátých letech naučil své řemeslo jako ministr informací u Slobodana Miloševiće. Ačkoli je Srbsko stále obecně klasifikováno jako demokratická země, vykazuje zřetelné známky rozkladu.11 Vučićova strana ovládá většinu velkých televizních stanic a bulvárních novin,12 z nichž mnohé těží z veřejné reklamy a dotací.13 Tato média pak pravidelně zpochybňují vlastenectví opozice. Kritická média čelí žalobám za pomluvu s obrovskými požadavky na odškodnění a rozsáhlým a opakovaným daňovým kontrolám.

==========

Stručně řečeno, učebnice spinu stále nemá nouzi o studenty. V posledních několika letech se často používají metody, na které jsme upozornili. Orbánův tým vytlačuje rozhlasové stanice z éteru a z internetu, přičemž tyto kroky maskuje jako nepolitické. Jedna stanice, Tilos Rádió, přišla o licenci kvůli vysílání sprostých slov,15 a další, Klubrádió, nehrála dost maďarské hudby.16 (Vláda nařčení z cenzury odmítá.) Nejen v Srbsku, ale i jinde jsou stále populární žaloby za pomluvu — občanskoprávní i trestní. V Singapuru byli v roce 2022 odsouzeni dva novináři ke třem týdnům vězení za to, že nařkli ministry vlády z korupce — podle úřadů nepravdivě.17 Malajsie, která se opět propadá do spinu, obnovila starou žalobu za pomluvu proti novináři z Londýna.

==========

Spin diktátoři přitom nadále vstupují do mezinárodních institucí a ovládají je zevnitř. (Diktátoři strachu to dělají také, když jim to projde.) Turecký Erdoğan mistrně proměnil válku na Ukrajině v novou příležitost. Na jedné straně prodal Ukrajině vojenské drony a uzavřel Bosporskou a Dardanelskou úžinu pro ruské válečné lodě. Na straně druhé pohrozil Švédsku a Finsku vetem při vstupu do NATO, pokud mimo jiné nevydají do Turecka exilové opoziční představitele, a rovněž odmítl uvalit sankce na ruský obchod a investice.

==========

Na počátku 21. století dosáhla světová politika významného mezníku: poprvé počet demokracií na světě překonal počet autoritářských států. Jak tato seizmická „třetí vlna“ vrcholila, odborníci napočítali 98 zemí se svobodnou vládou oproti osmdesáti zemím stále ovládaným diktátory.1

==========

Do roku 2019 se počet demokracií snížil na 87, zatímco počet diktatur se vrátil na 92.

==========

Na Západě se ukázalo, že liberalismus je pro populismus slabým soupeřem, zatímco na Východě se všechny oči upíraly k raketovému vzestupu Číny. Nadšení z přelomu tisíciletí vystřídal pocit sklíčenosti.

==========

Čína je díky svému obrovskému počtu obyvatel a explozivnímu růstu považována za protipól liberální demokracie. Její hospodářský úspěch — který nebyl téměř poznamenán propadem v letech 2008—2009, a dokonce ani covidovou krizí v roce 2020 — jako by byl v rozporu s obvyklým kladením rovnítka mezi rozvoj a demokratickou vládu. A přesto mimo metropole Peking a Šanghaj a nablýskaná města Hongkong a Macao zůstává většina země poměrně chudá a její obyvatelstvo lze stále ovládat skrze nástroje průmyslové, či dokonce předindustriální éry.

==========

Větší hádankou je, proč nesvobodné vlády přetrvávají v bohatých zemích, jako je Singapur a Rusko, kde je vysokoškolské vzdělání běžnější než ve většině západních demokracií.

==========

Koncem století se však něco změnilo. Autoritářští vůdci po celém světě začali chodit na mítinky v oblecích místo ve vojenských uniformách. Většina z nich přestala popravovat své protivníky před zaplněnými fotbalovými stadiony. Mnozí z nich začali létat na každoroční ekonomické fórum do švýcarského letoviska Davos, aby poklábosili s globální elitou. Tito noví diktátoři si najímali agentury specializované na průzkum veřejného mínění a politické poradce, pořádali televizní pořady pro občany, kde odpovídali na jejich dotazy, a posílali své děti studovat na univerzity na Západě. Svou moc nad obyvatelstvem nijak neuvolnili — naopak, snažili se vyvinout účinnější nástroje kontroly. Přitom všem se však tvářili jako demokraté.

==========

Tento obrat neprovedli všichni autokraté. Severokorejský Kim Čong-un a syrský Bašár Asad se stále dobře hodí do alba despotů dvacátého století. V Číně a Saúdské Arábii vládci starý model založený na strachu nenahradili, pouze ho digitalizovali.

==========

Hlavní cíl zůstává stejný: monopolizace politické moci. Dnešní mocipáni si však uvědomují, že v současných podmínkách není násilí vždy nutné, a dokonce ani užitečné. Místo aby občany terorizoval, obratný vládce je ovládá tím, že pozmění jejich přesvědčení o světě. Může lidi oklamat, aby se podřídili, a dokonce nadšeně souhlasili. Místo tvrdé represe noví diktátoři manipulují s informacemi.

==========

Putinův režim — nyní již více než dvacetiletý — je jiný. Nefunguje na základě cenzury sovětského typu. Lze vydávat noviny nebo knihy, které vládce Kremlu nazývají diktátorem.4 Háček je v tom, že většina lidí je nechce číst. Systém není založen ani na strachu, i když to se nyní možná mění. Sem tam docházelo k aktům politického násilí, obvykle za nejasných okolností. Kreml však za ně vždy odmítal odpovědnost.5 A přestože Putinovi političtí odpůrci jsou stále více znepokojeni, nezdá se, že by většina Rusů žila ve strachu.6 Mnozí celkem ochotně přijímají zkreslené vidění reality, které pomáhají utvářet Putinova média. Vládní orgány se za komunismu svými prvomájovými průvody a rituálními volbami snažily vytvořit iluzi souhlasu. Za Putina mnozí Rusové s iluzemi opravdu souhlasí.

==========

Když jsme zkoumali genezi tohoto systému, uvědomili jsme si, že Putinův styl vládnutí není ojedinělý. Od Huga Cháveze ve Venezuele po Viktora Orbána v Maďarsku používají nedemokratičtí vůdci stejný soubor metod.8 Nemálo z nich se inspirovalo u průkopníka této nové značky, Li Kuang-jaoa. Coby dlouholetý vůdce Singapuru — od šedesátých let minulého století — vybudoval ve své zemi působivý model politické nadvlády.

==========

„Máte právo mě nazývat, jak chcete,“ opáčil jednou Li nezávislému novináři, „ale… musím být diktátorem jenom proto, že dokážu vždycky snadno vyhrát?“9

==========


Během první světové války a krátce po ní šly miliony politicky nezkušených dělníků a válečných veteránů poprvé k volbám. Činili tak v atmosféře celosvětového krveprolití, které zdiskreditovalo liberální víru v neutuchající pokrok. Na mobilizaci těchto nižších tříd se zaměřily dva nové typy režimů — komunistický a fašistický. Každý z nich sliboval úplnou přeměnu společnosti. Cílem bolševiků Vladimira Iljiče Lenina bylo vybudovat na zbytcích ruského impéria komunistický stát. Nacisti pod vedením Adolfa Hitlera plánovali vytvoření árijské říše. Oba po převzetí moci nutili veřejnost, aby přijala ideologii vydestilovanou z jejich spisů. Raymond Aron tyto ideologie nazval „sekulárními náboženstvími“: stejně jako tradiční náboženství i tyto systémy uváděly pravdy, o nichž se nesmí pochybovat, přesměrovávaly pozornost od současných těžkostí k utopické budoucnosti a definovaly rituály, které oddělovaly pravé věřící od heretiků.14 Lenin i Hitler inspirovali své následovníky v Evropě i mimo ni. Třetí nový model — korporativismus — neměl za cíl masy politicky angažovat, ale spíše je uklidit do soukromého života. Konzervativci jako portugalský António Salazar a španělský Francisco Franco chtěli obnovit společenskou úctu a katolickou hierarchii.15 Místo hlučných parlamentů vytvořili poradní sbory, v nichž mohli vybraní mluvčí různých sociálních skupin radit vůdci. Korporativismus se stejně jako předchozí dvě formy zrodil z nespokojenosti se současným stavem. Ale zatímco fašisté a komunisté se snažili uniknout do imaginární budoucnosti, korporativisté doufali v návrat do imaginární minulosti.

==========

Druhá vlna autoritářství začala v 60. letech minulého století, kdy se poválečná demokratizace vyčerpala. Křehké postkoloniální republiky padly do rukou bezohledných vůdců, a v hospodářsky nestabilní Latinské Americe se moci chopily vojenské junty. Někteří z těchto diktátorů se snažili, podobně jako komunisté a fašisté, mobilizovat lidi k aktivní podpoře. Jiní chtěli, jako korporativisté, lidi zklidnit. Socialističtí revolucionáři jako Násir v Egyptě (mobilizační) se na světové scéně potkávali s reakcionáři volného trhu jako Pinochet v Chile (demobilizační) a kleptokraty jako Mobutu v Zairu (demobilizační). Stárnoucí komunistické režimy často přecházely od mobilizace k demobilizaci a stále se držely stejných revolučních doktrín, které se jen postupně ritualizovaly.

==========

Většina diktátorů dvacátého století zároveň usilovala o komplexní kontrolu nad veřejnými sdělovacími prostředky. Někteří zakázali nebo znárodnili všechna soukromá média. Jiní cenzurovali tisk a zastrašovali novináře. Pro občany se dodržování pravidel veřejného projevu a psaní stalo zkouškou loajality, součástí mechanismu, kterým vůdci udržovali pořádek. Kritika režimu byla všeobecně tabu.

==========

Postkoloniální vůdci jako ghanský Kwame Nkrumah považovali pluralitní volby za dědictví imperialistů. Parlamentní instituce podle něj přinášejí jen „chaos, zmatek, korupci, nepotismus a bídu“.24 Zairský Mobutu jednoduše prohlásil: „Demokracie není pro Afriku.“

==========

Charismatický Hugo Chávez, bývalý výsadkář, ovládl venezuelské rozhlasové vlny a namlouval si na nich chudé obyvatele své země. Potlačil sice opozici, ale uvěznil jen několik jejích členů — a většinu z nich až poté, co ho málem sesadil neúspěšný puč.26 V Singapuru Li Sien Lung, geniální technokrat se vzděláním z Cambridge, zveřejňoval na Facebooku fotografie východů slunce a působil jako patron nevládní organizace propagující laskavost.27 Jeho strana People’s Action Party (Lidová akční strana) získala ve všech třinácti parlamentních volbách od vyhlášení nezávislosti více než 89 procent křesel, čímž se téměř vyrovnala sovětské komunistické straně.28 Přesto měl Singapur v roce 2015 podle Amnesty International pouze jednoho „vězně svědomí“ — šestnáctiletého blogera, který byl zatčen za zveřejnění obscénní karikatury.29 I Vladimir Putin v Rusku popíral, že by na jeho režimu bylo něco nedemokratického. Jeho gorily se specializovaly na nenápadné obtěžování a pronásledovaly své cíle pomocí vykonstruovaných soudních případů. Všichni tři tito vůdci upřednostňovali mezinárodní otevřenost, pořádali časté volby a pyšnili se vysokou oblibou.

==========

Nejprve jsme své předpoklady ohledně této strategie formulovali jako matematický model, abychom ověřili, zda nepostrádá logiku. Poté jsme se snažili změřit, jak moc se nový přístup rozšířil. Prohledali jsme existující databáze, shromáždili informace o autoritářských vládách a sesbírali vlastní nové údaje. Ty potvrdily, že skutečně došlo k nápadnému posunu od diktatury strachu k diktatuře spinu.

==========

Spin diktátoři nepřežívají díky tomu, že vzpouru potlačí, ale díky tomu, že odstraní už touhu po vzpouře.

==========

Podstatné je, že spin diktátoři nejsou jen násilničtí tyrani ze staré školy, kteří se naučili pár nových triků. Vytvořili odlišný, vnitřně konzistentní přístup. Klíčové prvky — manipulace s médii, vytváření popularity, předstírání demokracie, omezování veřejného násilí a otevírání se světu — se vzájemně doplňují a vytvářejí totalitní model, který se šíří.

==========

Připisují si zásluhy za všechny úspěchy — i za ty, které se staly dílem šťastné náhody —, a budují si tak pověst profesionálů. A stejně jako Aristotelův druhý typ tyrana předstírají, že vládnou ve prospěch všech. Zároveň upevňují svoji kontrolu nad médii, často skrytě, aby zachovali jejich zdánlivou důvěryhodnost, tiše si kupují jejich majitele a podporují autocenzuru. To jim umožňuje v těžších chvílích odvést pozornost od neuspokojivých výsledků a přehodit vinu na jiné. Navzdory neúspěchům mohou spin diktátoři zůstat po určitou dobu populární.

==========

Loajální novináři pomlouvají každého skutečného soupeře. Po celou dobu diktátor nastoluje témata a formuje veřejné mínění ve svůj prospěch.

==========

Když to funguje, jsou spin diktátoři spíše milováni než obáváni. Po dvacet let Putinova popularita nikdy neklesla pod šedesát procent. Dokonce i Chávezovi odpůrci uznávali jeho oblíbenost.

==========

Klíčovým úkolem spin diktátora je zabránit tomu, aby informovaní lidé narušili jeho popularitu a mobilizovali proti němu veřejnost

==========

V Putinově Rusku a Nazarbajevově Kazachstánu najímaly prorežimní televizní stanice talentované absolventy vysokých škol. Jiní vůdci — od peruánského Alberta Fujimoriho po maďarského Viktora Orbána — upláceli soukromé mediální magnáty penězi, sólokapry a vládní reklamou.

==========


Klíčovým poznatkem je, že není nutné cenzurovat vše. Příliš okaté omezování tisku se totiž může v diktatuře spinu vymstít. Vládci chtějí, aby si občané mysleli, že média jsou relativně svobodná. Když tedy cenzurují, cenzurují také skutečnost, že cenzurují. Tam, kde diktátoři strachu pálí knihy a zakazují soukromé noviny, spin diktátoři většinou jen vytlačují kritiku na okraj a pro sebe si zabírají celostátní televizi.49 Nezajímá je, co se o nich říká v soukromí — nebo dokonce na veřejnosti před malým publikem. Disidentským intelektuálům jsou povoleny jejich štiplavé časopisy, pořady na kabelových televizích a zahraniční noviny, dokud je poptávka nízká. Důležitá je masová podpora.

==========

Aby vládci oddělili veřejnost od informovaných lidí, urážejí je, zpochybňují jejich motivy, označují je za zrádce nebo elitáře a rozdmýchávají kulturní resentimenty.

==========

Vůdce, který získal masovou oblibu, využívá svou popularitu k upevnění moci. To je druhé pravidlo spin diktatury. Popularita je proměnlivé aktivum, které může klesat i stoupat. Proto má smysl část z ní investovat do jiných pák kontroly.

==========

Aby spin diktátor zhodnotil svůj vysoký rating, vyhlašuje volby a referenda a po velkolepých vítězstvích si nárokuje mandát k úpravě politických a právních institucí. Přijímá ústavní změny, obsazuje soudy a regulační orgány loajálními lidmi a upravuje volební obvody, aby si vytvořil rezervu institucionální podpory.

==========

Třetím pravidlem je předstírání demokracie.

==========

Autokraté, kteří nadále vládnou pomocí strachu, se tomuto celosvětovému názoru vzpírají. Spin diktátoři naopak předstírají, že se hlásí ke svobodě

==========

Diktátoři strachu ve dvacátém století často uzavírali státní hranice, čímž omezovali cestování a přenos informací. Spin diktátoři se světu otevírají — čtvrté pravidlo.

==========

Posledním — a nejdůležitějším — pravidlem je vyhnout se násilným represím, nebo je alespoň skrýt či zamaskovat, pokud k nim došlo. V moderní společnosti totiž brutální činy obvykle vůdce zdiskreditují. Pro spin diktátora je viditelné násilí vůči veřejnosti známkou selhání.

==========

Namísto zatýkání kritiků za jejich názory si vymýšlejí obvinění z daňových úniků, podvodů nebo — ještě lépe — mravnostních přestupků, jež pak mohou odradit pisatelovy stoupence.

==========

Jaké jsou tedy příklady spin diktátorů z nedávné doby? V Singapuru pomáhal tento model v letech 1970—1990 rozvíjet Li Kuang-jao. Jeho nástupci Goh Chok Tong (1990—2004) a Li Sien Lung (2004—) jeho styl vládnutí převzali. Dalšími případy jsou Mahathir Mohamad v Malajsii (1981—2003) a jeho nástupci Abdullah Ahmad Badawi (2003—2009) a Najib Razak (2009—2018); Nursultan Nazarbajev v Kazachstánu (1992—2019); Hugo Chávez ve Venezuele (1999—2013); Vladimir Putin v Rusku (2000—); Recep Tayyip Erdoğan v Turecku (2003 přinejmenším do roku 2016, kdy masivní zatýkání po neúspěšném puči naznačuje možný návrat k diktatuře strachu); Rafael Correa v Ekvádoru (2007—2017) a Viktor Orbán v Maďarsku (2010—).

==========

Někteří představitelé, jako Chávez, jsou na levici, jiní, jako Orbán, na pravici. Někteří vůdci usilují o mobilizaci obyvatelstva, jiní o jeho uklidnění. Někteří diktátoři, jako Chávez a Correa, jsou „populisté“, kteří jménem „lidu“ útočí na „etablovanou elitu“ nebo „hluboký stát“, jiní, jako Li Kuang-jao a Putin, jsou nadšenými podporovateli státu, ať už „hlubokého“ nebo jiného.

==========

Někteří politici, jako Orbán, se hlásí ke kulturnímu konzervatismu a etnicky motivovaným protiimigračním náladám, jiní, jako Nazarbajev, kladou důraz na etnickou a náboženskou harmonii.58 Spin diktatury se liší také svou institucionální podobou. Mnohé z nich jsou osobnostní, zaměřené na jediného člověka, ale mohou to být také režimy s dominantní stranou (Malajsie, Singapur), vojenské junty (Alžírsko za Butefliky), nebo dokonce monarchie (Kuvajt za šejka Sabaha al-Ahmada al-Sabaha).

==========

Nedávné výzkumy naznačují, že dnešní zbývající diktátoři strachu používají nové digitální nástroje společně s násilnějšími technikami — nikoli místo nich.68 Dává to smysl. Jestliže se represe stala nákladově efektivnější, ekonomická logika říká, že bychom jí měli vidět více, nikoli méně.

==========

Někteří skeptici se domnívají, že dnes je méně násilná celá společnost, nejen diktátoři. Jak lidé bohatnou, více se vyhýbají riziku. Čím víc mohou ztratit, tím menší chuť mají k revoluci. Diktátorovi může stačit méně faktické brutality a méně explicitních hrozeb, aby udržel takové obyvatelstvo na uzdě.

==========

Ve skutečnosti jsou pro diktátory často nebezpečnější bohatí lidé než ti chudí. Bohatí mohou skutečně více ztratit. Mají však také větší schopnost klást odpor — větší organizační schopnosti, zdroje a sítě — a silnější touhu po politické svobodě. Je obtížnější podplatit je materiálními úplatky než chudé.

==========

Organizace World Values Survey se neptala na revoluce, ale na méně extrémní opoziční akce. Ve dvaceti nedemokratických zemích zjišťovala, zda se respondenti zúčastnili pokojných demonstrací. Ve čtrnácti z nich odpovědělo více bohatých než chudých respondentů, že tak učinili.71 V Hongkongu opět 31 % respondentů s vysokými příjmy — ale jen 12 % s nízkými příjmy — odpovědělo ano. A v patnácti z dvaceti zemí uvedlo více bohatých než chudých respondentů, že se zúčastnili neoficiální stávky.

==========

Většinu autokratů od roku 1945 je snadné zařadit buď mezi diktátory strachu, nebo spinu. Ale asi čtvrtina z nich jsou hybridní případy. V některých zemích — například v Kataru, Spojených arabských emirátech a Laosu — vůdci zakázali opoziční strany a veřejnou kritiku vlády, ale obešli se bez větších násilných represí. V jiných — například na Šrí Lance, v Bangladéši a Alžírsku — vládci používají značné násilí, a přesto tolerují — nebo možná nedokážou potlačit — opoziční média.

==========

Ačkoli Si se k západním systémům staví kriticky — v roce 2014 např. řekl: demokracie „by se k nám nehodila, a mohla by dokonce vést ke katastrofálním následkům“ —, čínští představitelé často popisují svou vládu jako jiný druh demokracie.72 Určitá soukromá média jsou tolerována a cenzoři na internetu někdy některým stránkám pouze zpomalují provoz, místo aby je přímo zakázali.

==========

Více než milion Ujgurů, Kazachů a dalších osob bylo nahnáno do převýchovných táborů v Sin-ťiangu a ti, kteří jsou ještě na svobodě, žijí ve strachu.74 Každý jejich pohyb je monitorován dotěrným sledovacím zařízením. Si zjevně doufá, že jeho tvrdost v této oblasti zastraší prodemokratické aktivisty v Hongkongu. Separatisté kdekoli v Číně, řekl v roce 2019, „budou rozbiti na kusy“.75 Pokusy o rozdělení Číny „skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi“.76

==========

Ačkoli se Peking zpočátku snažil zprávy o Sin-ťiangu blokovat, vedoucí představitelé rychle přešli k obhajobě táborů.78 Dokonce i v neminoritních regionech jsou disidenti nuceni k mrazivým televizním přiznáním, jejichž cílem je jedině šíření strachu.

==========

Stejně jako Saúdská Arábie pod vedením MBS je i Čína pod vedením Si Ťin-pchinga podivnou směsicí bezohledné represe, zastaralé ideologie a nejmodernějších informačních technologií. Oba státy využívají hackery a trolly k ovládnutí sociálních sítí a zároveň sledují disidenty online.87 Oba vůdci jsou mediálně zdatnější a vyhovuje jim mezinárodní otevřenost více než klasickým tyranům dvacátého století. Přesto oba zůstávají oddáni vládě strachu.

==========

Podle Islámské komise pro lidská práva úřady v roce 2018 zadržovaly přibližně třicet tisíc politických vězňů a veřejné bičování, stínání hlav a vystavování mrtvol pokračuje.89 Jak uvádí novinář Ben Hubbard: „Strach je tak rozšířený, že… mnoho Saúdů se při setkání vyhýbá telefonování nebo odkládá své přístroje do ledničky.“

==========

Někteří kolegové, kteří si vyslechli naše argumenty, upozorňují na paralely mezi diktátory a některými politiky ve zdánlivě demokratických zemích. Styl vládnutí Silvia Berlusconiho v Itálii formovala jeho dominance v médiích. Populističtí vůdci jako Néstor a Cristina Kirchnerovi v Argentině a Andrés Manuel López Obrador v Mexiku používali triky spin diktátorů ke kooptaci mainstreamových médií a marginalizaci kritiků.91 Donald Trump v USA se snažil využít svůj twitterový účet k mobilizaci podpory pro své nedemokratické snahy.

==========

Proč více demokracií nesklouzává k spinové diktatuře? Někteří bezohlední politici se o to určitě snaží, ale ve stabilních demokraciích je něco brzdí. V politologii se traduje, že tím něčím jsou demokratické instituce. Pluralitní volby, systém ústavních pojistek, právní postupy a nezávislé soudnictví zastavují nastupující diktátory. Tato pravidla a postupy jsou samozřejmě důležité. A přesto, jak ukazujeme v této knize, formální instituce nepůsobí samy o sobě. Často vůdce omezit nedokážou.93 Podstatou spinové diktatury je skrývání autokracie ve formálně demokratických institucí. Moderní autoritáři manipulují volbami, vyřazují kontrolní mechanismy a pojistky, přepisují ústavy a obsazují soudy loajálními lidmi.

==========

V moderních demokraciích pracují vzdělaní lidé zpravidla v zaměstnáních s vysokým objemem dat a informací, která rozvíjejí organizační talent a detailní znalosti o fungování systému. Pokud je informovaných lidí hodně a mají dostatek zdrojů, mohou dokumentovat zneužívání moci ze strany úřadů, informovat o něm veřejnost, organizovat sociální a politická hnutí, vést účinné volební kampaně a protesty, hnát šikanující osoby k soudu a koordinovat činnost s mezinárodními agenturami a zahraničními vládami. Mohou se postavit pokusům o uzurpaci moci — stejně jako se ve Spojených státech v letech 2016—2021 miliony právníků, soudců, úředníků, aktivistů, novinářů a dalších lidí postavily proti iniciativám nihilisty v Bílém domě.

==========

V září 1956 obsadili singapurští čínsky mluvící studenti své střední školy. Koloniální úřady rozpustily studentský svaz a zatkly jeho vedoucí představitele s tím, že organizace byla infiltrována komunisty.1 Tisíce teenagerů na protest zaplavily školní pozemky, zabarikádovaly se uvnitř a postavily si stany, přičemž sympatizující rodiče jim tam pašovali jídlo.

==========

Nový šéf kolonie Lim Yew Hock zasáhl a poslal policii se slzným plynem, aby studenty vyvedla. Jako na povel vypukly po celém městě nepokoje. Davy řádily, převracely vozidla a zapalovaly budovy. Během těchto nepokojů bylo zabito třináct lidí a více než sto jich bylo zraněno.2 S pomocí britských jednotek, vrtulníků, obrněných vozů a zátarasů Lim vzpouru potlačil. Tím se však zdiskreditoval v očích čínské komunity, která tvořila tři čtvrtiny obyvatel Singapuru.

==========

Pro ambiciózního mladého právníka a politického organizátora Li Kuang-jaoa byla Limova těžkopádná reakce ponaučením.

Li s Limovým přístupem obecně souhlasil. I on, když se stal premiérem, použil revoluční spiknutí jako záminku k potlačení disentu. Na počátku šedesátých let poslal policii, aby zatkla jeho radikálnější rivaly.5 I po odchodu Britů Li ponechal v platnosti zákon o vnitřní bezpečnosti — legislativu umožňující časově neomezené zadržování podezřelých osob.

Neštítil se ani použít sílu. Když se ho ptali na politickou opozici, rád se stavěl do role gangstera. Nasadil si boxera, zavrčel, nebo si vzal sekeru a se svými protivníky se utkal v temné uličce.6

Během války na mladého Liho zapůsobila bezohledná efektivita japonských útočníků.

Na Limově reakci Liho nezarazila její násilnost, ale nešikovnost. Ukázala mu, napsal později, jak „nebýt tvrdý a neohrabaný“.9 Namísto toho, aby Lim teenagery přesvědčil nebo přiměl lstí k odchodu domů, nařídil zásah pořádkových jednotek za smršti slzného plynu.


„Rozhodl jsem se,“ napsal Li, „že… nikdy neudělám stejné chyby. Vymyslel bych způsob, jak donutit rodiče, aby si sami vzali své děti ze škol a odvedli je domů. Zvláštní oddělení by mohlo sebrat vůdce poté, co se žáci rozejdou.“


O několik desítek let později Li — v té době již dlouholetý singapurský vládce — s hrůzou sledoval, jak čínské tanky kosí protestující studenty na náměstí Nebeského klidu.


„Proč taková síla, ptal jsem se sám sebe,“ vzpomínal. „To nejsou hloupí lidé. Vědí, co si svět pomyslí.“11


Li navázal s čínským vůdcem Teng Siao-pchingem pouto vzájemného respektu. Při návštěvě Singapuru v roce 1978 byl Teng ohromen tím, co se Liovi podařilo udělat z kdysi chudé koloniální výspy.


Následujícího roku navštívil Singapur Li Pcheng, který jako čínský premiér nařídil vyslání vojsk na náměstí Nebeského klidu. Li ho pokáral za to, že před světovými médii předvádí tak „velkolepé divadlo“. Li Pcheng podle Liho odpověděl s pokorou: „Jsme v těchto věcech naprosto nezkušení.“


Tou dobou Li již v Singapuru vybudoval nový model přísné politické kontroly založený na minimalizaci viditelné represe.


Umožnil Limu ovládnout veřejný život stejně dokonale jako většině ostatních diktátorů, kteří se represí netajili.


Ve volbách získávala jeho Lidová akční strana téměř všechna křesla v parlamentu. Nesmělá domácí média se pečlivě vyhýbala tomu, aby si vládu rozhněvala.15 Politické protesty byly velmi vzácné.

==========

Pro pochopení této změny je důležité připomenout výchozí bod. V padesátých letech se svět stále ještě snažil strávit hrůzy Stalinových čistek a Hitlerova holocaustu. Po celém světě brutální režimy nadále zabíjely své občany po tisících.

==========


Krev však neprolévali jen totalitní ideologové. Ve velkém měřítku vraždili i antikomunisté. Muži I Sung-mana v Jižní Koreji zabili před korejskou válkou asi sto tisíc civilistů a další statisíce během ní a po ní.22 Když se v Indonésii v roce 1965 chopil moci generál Suharto, masakry si vyžádaly 500 000 až milion mrtvých.23 Také v Latinské Americe sloužil antikomunismus jako záminka k masakrům. Argentinští generálové v letech 1976—1983 zabili nebo „nechali zmizet“ 15 000—30 000 lidí, kdežto vojáci generála Pinocheta v sousední zemi zavraždili tři tisíce až pět tisíc Chilanů.

==========

V postkoloniální Africe se objevila hotová přehlídka krvežíznivých vůdců. Macias Nguema z Rovníkové Guineje povraždil asi 50 000 lidí, Hissène Habré z Čadu asi 40 000.

==========

Diktátoři dvacátého století byli na své krvavé činy hrdí a dbali na to, aby se o nich občané dozvěděli. Zdálo se, že se tím vracejí k modelu trestání, který na Západě zastaral už v roce 1900.

==========

Jak však popsal Michel Foucault, Západ prošel v letech 1760—1840 revolucí ve filozofii a praxi trestání. Fyzické tresty ustoupily „humánnějším“ a neviditelnějším postihům, někdy spojeným s pokusy o nápravu.

==========

Foucault také tvrdil, a to je poněkud kontroverzní, že nahrazení tělesných trestů méně viditelnými formami kázeňských opatření usnadnilo rozšíření těchto mocenských mechanismů do široké škály společenských prostředí.

==========

Diktátoři dvacátého století tento trend zvrátili. Odmítli úzkostlivost moderních liberálů a bez obalu se přihlásili k násilí.

==========

Mnozí autokraté udělali ze zabíjení veřejnou událost. Kim Čong-il nechal popravit ředitele jedné továrny před stadionem zaplněným 150 000 diváky.

==========

Vládce Rovníkové Guineje Macias Nguema údajně popravil 150 svých nepřátel na fotbalovém stadionu v hlavním městě, a to za zvuků popové písně „Those Were the Days“.

==========

Španělský generál Franco vymyslel zvláštní trest pro ty, jejichž smrt chtěl široce medializovat: garrote y prensa („uškrcení garotou za účasti tisku“).

==========

Když k zabití došlo neveřejně, diktátoři mrtvé tělo využili k další komunikaci. Rafael Trujillo z Dominikánské republiky nechal tělo jednoho mrtvého povstalce zvednout na židli a vozit po jeho domovské provincii.

==========


Mezi latinskoamerickými vládci se z vystavování mrtvol stala makabrózní tradice. Za Batistovy vlády na Kubě „stovky znetvořených těl visely na sloupech veřejného osvětlení nebo byly pohozeny na ulicích“.

==========

Někteří diktátoři udělali ze samotného mučení show. Za pákistánského generála Zii byli političtí vězni „veřejně bičováni… do půl těla obnaženými zápasníky“ a k přenosu křiku obětí byly nainstalovány mikrofony.

==========

Koncem třicátých let měly všechny italské děti od šesti let nosit fašistické uniformy a pochodovat s puškami na hraní.55 Dokonce i batolata pózovala na fotografiích v černých košilích.56 V čínských základních školách se za Maovy vlády žáci učili střílet ze vzduchovek na plakáty Čankajška a „amerických imperialistů“.

==========

Ještě před Stalinovou kolektivizací zemědělství vyhlásil Lenin „nelítostnou válku kulakům“, bohatým rolníkům, které charakterizoval jako „krvesaje“, „pavouky“, „pijavice“ a „upíry“. Byl také zastáncem poprav prostitutek a syfilitiků.

==========

Pro Mussoliniho bylo násilí tvůrčí silou. Mělo změnit ubohé Italy v hrdinné Římany. Jeho krajané byli „bandou… žvanivých ‚mandolinistů‘“ nepřipravených na „darwinovský boj mezi národy“.

==========

Stalin v roce 1939 vyvodil přímou souvislost mezi státním násilím a loajalitou veřejnosti: V roce 1937 byli Tuchačevskij, Jakir, Uborevič a další zločinci odsouzeni k zastřelení. Poté se konaly volby do Nejvyššího sovětu SSSR. V těchto volbách bylo pro sovětskou vládu odevzdáno 98,6 % všech hlasů. Na začátku roku 1938 byli k zastřelení odsouzeni Rosengolc, Rykov, Bucharin a další zrůdy. Poté se konaly volby do nejvyšších sovětů svazových republik. V těchto volbách bylo pro sovětskou vládu odevzdáno 99,4 % všech hlasů.

==========

Stalin trval na tom, aby se jeho političtí soupeři přiznali, než je nechá zastřelit. Museli se přiznat k tomu, co spisovatel Arthur Koestler nazval „absurdními a za vlasy přitaženými lžemi“.73 Stalin osobně dohlížel na některé výslechy a do „přiznání“ vkládal nebo z nich škrtal věty.74

==========

Ve svém mistrovském díle Tma o polednách říká Koestlerův chladnokrevný vyšetřovatel Gletkin uvězněnému bolševikovi Rubašovovi: „Jediný způsob, jak můžeš ještě posloužit straně, je jako výstražný příklad — tím, že na vlastní kůži ukážeš masám, k jakým důsledkům nevyhnutelně vede odpor vůči politice strany.“

==========

Veřejná přiznání hrála roli i v Íránu za vlády šáha. Rozhlas vysílal „rozhovory“ s levičáky, kteří se po pobytu ve věznici Evín zřekli svých dřívějších názorů a chválili režim.81 Podobná odvolání pokračovala i za Chomejního — sám ajatolláh někdy videa předem schvaloval.

==========

Politoložka Lauren Youngová zjistila, že v Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho stačilo k tomu, aby se prudce snížila ochota lidí účastnit se opozičních setkání nebo žertovat o prezidentovi, navodit jim myšlenky na hady, čarodějnictví, nebo dokonce jen na chůzi ve tmě.

==========

Ti, kteří se brutálních činů účastní nebo je způsobují udáváním svých známých, cítí potřebu ospravedlnit je sami před sebou. Nejjednodušší způsob, jak zahnat pocit viny, je uvěřit, že oběť je vinna.

==========

Stalinova kolektivizace umožnila chudým rolníkům znásilňovat, vraždit a vyvlastňovat své bohatší sousedy. Bucharin byl šokován „hlubokou psychologickou změnou“ komunistů, kteří se jí zúčastnili: „Místo aby se zbláznili, přijali teror jako normální správní metodu.“

==========

Argentinská armáda v sedmdesátých letech rotovala policisty mezi eskadrami smrti a vazebními středisky, aby nikdo nezůstal s čistýma rukama.

==========

V tomto kontextu vystupuje z řady méně krutý přístup Lia Kuang-jaoa. Koncem sedmdesátých let propustil většinu politických vězňů.

==========

Namísto potlačení studentských protestů jednoduše uzavřel hlavní čínskojazyčnou univerzitu Nanyang pod záminkou poklesu počtu studentů a začlenil ji do Singapurské univerzity

==========

K potlačení kritiky používal Li spíše omezení než přímé zákazy, což mu umožňovalo tvrdit, že politika v zemi je svobodná.

==========

Kritické noviny směly vycházet, ale jejich náklad byl omezen. Mnohé z nich čelily žalobám za pomluvu. Protesty mohly probíhat, ale pouze s úředním povolením a s malým počtem účastníků.

==========

Když někteří politici Liho kritizovali, reagoval na nedoložená tvrzení a žaloval je za pomluvu nebo urážku na cti.

==========

Opakované vysoké pokuty přiváděly protivníky k bankrotu, a diskvalifikovaly je tak z kandidatury na politickou funkci.

==========

Podle generálního prokurátora v letech 1971 až 1993 po prohraných soudních sporech s vládními úředníky zbankrotovalo jedenáct opozičních politiků.

==========

Singapurský systém skryté kontroly inspiroval ostatní. V celé Eurasii autoritáři považovali Liho za průkopníka. Prezident Putin mu udělil prestižní ruský Řád cti. Kazašský prezident Nazarbajev přidal Řád přátelství své země.

==========

Když Stalin v roce 1953 zemřel, jeho nástupci ze vděku, že přežili, propustili z vězeňských táborů miliony lidí. Ale Chruščov, zastánce destalinizace, byl v polovině šedesátých let odstaven a nahrazen kádry toužícími obnovit disciplínu. Začali s několika inscenovanými procesy s literárními disidenty.

==========

To se jim však naprosto vymklo z rukou. Ukázalo se, že obvinění už nejsou třesoucí se oběti, ale výmluvní myslitelé, kteří špatně připravené soudce převálcovali.

==========

Nejprve byl odsouzen čtyřiadvacetiletý leningradský básník Josif Brodskij k vyhnanství s nucenými pracemi. „Kdo vás jmenoval básníkem?“ zeptal se soudce. „Kdo mě jmenoval členem lidského rodu?“ odpověděl Brodskij.

==========

Jak reagovat? Někteří členové politbyra chtěli kulturní elitu kooptovat. Překvapivým zastáncem měkkého postupu byl Brežněvův šéf policie, ministr vnitra Nikolaj Ščelokov. Brežněvovi řekl, že nejlepší řešení je „nepopravovat naše nepřátele veřejně, ale udusit je objetím

==========

Ščelokov se znal se slavným violoncellistou Mstislavem Rostropovičem a jeho ženou, operní pěvkyní Galinou Višněvskou. Jejich prostřednictvím se seznámil s jejich rodinným přítelem, spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Hrubé represe mu připadaly ve vzdělanější společnosti, kterou se SSSR stával, kontraproduktivní. Ščelokov se snažil policii zcivilizovat. Trval na tom, aby se agenti chovali k veřejnosti zdvořile.109 Otevřel novou akademii pod vedením skladatele Arama Chačaturjana, aby obrousil drsné hrany svých důstojníků. Prosazoval mírnější tresty pro ženy a děti. Dokonce se zabýval návrhem nové pistole malého kalibru, aby policejní střelba nebyla tak smrtící.

==========

V boji o pozice v politbyru Ščelokov prohrál se zastáncem tvrdší linie, šéfem KGB Jurijem Andropovem. (Poté, co se Andropov v roce 1982 stal generálním tajemníkem, dohnaly neúprosné korupční prověrky Ščelokova k sebevraždě.)

==========

Andropov souhlasil, že se něco musí změnit, ale místo aby režim polidštil, snažil se represe jen lépe zacílit a skrýt. Uzavřel politické procesy veřejnosti a pořádal je na odlehlých místech, kam se dostalo jen málo zahraničních zpravodajů. Zintenzivnil také zavírání disidentů do psychiatrických léčeben, což sovětským představitelům umožnilo tvrdit, že se nejedná o politické vězně, ale o duševně nemocné.

==========

Největší inovací komunistického bloku bylo zdokonalení šikany s minimální viditelností. Disidenti, kteří ignorovali varování KGB, byli degradováni v práci nebo propuštěni a vystěhováni z bytu. Byly jim odpojeny telefony, pozastaveny řidičské průkazy, zabaveny psací stroje.113 Jejich dětem bylo odepřeno přijetí na vysokou školu. Ti, kteří ještě telefony měli, dostávali výhružné anonymní telefonáty. Jiní byli uráženi nebo fyzicky ohrožováni „rozhořčenými občany“ nebo agenty v civilu.

==========

Disident a fyzik Andrej Sacharov, vyhoštěný do hlavního města provincie Gorkij (nyní Nižnij Novgorod), dostával poštou obálky plné mrtvých švábů nebo fotografie zohavených tváří. Sazenice, které s manželkou vysadili na zahradě, někdo vytrhal. Když byli na procházce, agenti KGB jim doma zničili rádio.

==========

Východní Němci pod vedením Ericha Honeckera dovedli podobné pronásledování k dokonalosti. Metoda známá jako Zersetzung — doslova „rozklad“ — měla za cíl narušit osobní život a kariéru oběti, izolovat ji od přátel a rodiny a přimět ji k pochybnostem o vlastním duševním zdraví.

==========

Jeden luteránský pastor aktivní v mírovém hnutí byl nejprve zastaven — neprávem — kvůli překročení rychlosti. Policie pak zinscenovala dopravní nehodu a stíhala ho za řízení pod vlivem alkoholu, ačkoli byl střízlivý. Na stromech poblíž jeho domu se objevily hanlivé vzkazy. K pastorově manželce se donesly zvěsti, že ji podvádí s jednou ze svých farnic. Pastor nakonec pod hrozbou vykonstruovaného trestního stíhání uprchl do západního Německa.

==========

V dalším případě agenti Stasi pronikli do bytu jedné ženy a přestavěli jí nábytek. Poprvé převěsili obrazy, podruhé promíchali v kuchyni sklenice s kořením. Při jiné příležitosti vyměnili ženin oblíbený čaj za jinou značku. V koupelně přemístili ručníky a na okenních parapetech přeskládali květináče. Když si oběť stěžovala přátelům, nikdo jí nevěřil.

==========

Nicolae Ceauşescu prozřel na podzim roku 1967. „S trochou vynalézavosti a kreativity,“ řekl rumunský vůdce svému šéfovi bezpečnosti, „můžeme vymyslet nespočet způsobů, jak se zbavit politických zločinců, aniž by západní média měla důvod o nás kvičet. Můžeme je zatknout jako defraudanty nebo spekulanty, obvinit je ze zanedbání pracovních povinností nebo z něčeho jiného, co se ke každému případu nejlépe hodí. Jakmile je člověk ve vězení, je váš.“119 Ve vězení stejně jako kdekoli jinde, poznamenal Ceauşescu, „se může stát nehoda“.

==========

Namísto odsouzení disidentů k dlouhým trestům vězení je diktátoři mohou neutralizovat — s menší negativní publicitou — pomocí opakovaných, krátkých zadržení. Na Kubě Fidel Castro věznil některé politické vězně více než deset let. Jeho bratr Raúl, který vládl v letech 2008 až 2021, dával přednost zadržování aktivistů jen na několik dní — dostatečně dlouho na to, aby je zastrašil a narušil jejich činnost, ale obvykle ne na to, aby vyvolal mezinárodní kampaň za jejich propuštění.126 Do roku 2019 byl ruský disident Navalnyj odsouzen ke třinácti krátkým vězením, většinou v délce od deseti do třiceti dnů.127 V jednu chvíli se zdálo, že úřady změnily taktiku: soudce ho odsoudil na pět let za zpronevěru. Přesto došlo k bizarnímu obratu, generální prokurátor se odvolal a trest byl podmíněně odložen.

==========

V Singapuru, jak již bylo zmíněno, bankrot znemožňuje kandidaturu do parlamentu a finanční postihy za pomluvu mohou být vysoké. Když opoziční politik Joshua Jeyaretnam vedl v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století volební kampaň, čelil opakovaným žalobám. Sankce nakonec dosáhly výše více než 900 000 dolarů.128 Nejenže mu zabránily dostat se do parlamentu, ale donutily ho strávit většinu následujícího desetiletí sháněním finančních prostředků, aby se vyhnul vězení. Jiný opoziční kandidát byl žalován o 5,65 milionu dolarů, když označil výrok vládních představitelů ohledně své osoby, že je „nebezpečný čínský šovinista“, za lež.

==========

Když Putin v letech 2011—2012 čelil vlně protestů, drasticky zvýšil finanční postihy: průměrná pokuta za porušení zákona o protestech se mezi lety 2012 a 2018 zvýšila pětkrát.130 V roce 2019 šla ruská vláda ještě dál: organizátoři protestních shromáždění (včetně Navalného a několika jeho kolegů) byli zažalováni o miliony dolarů, které měly údajně sloužit k úhradě oprav pošlapaných trávníků, zablokované veřejné dopravy, a dokonce i přesčasové práce policie.

==========

V Ekvádoru hrozil opozičním novinám bankrot, když soud uznal je i jejich novináře vinnými z pomluvy a nařídil jim zaplatit prezidentovi země Rafaelu Correovi čtyřicet milionů dolarů.

==========

Když se v roce 2013 desetitisíce Turků shromáždily na demonstracích, prezident Erdoğan na ně zaútočil jako na „raubíře“, „anarchisty“ a „teroristy“.

==========

V Rusku v roce 2019 policie obvinila desítky lidí z toho, že se na několika protivládních shromážděních dopustili „násilí proti státním činitelům“. Jeden z nich vyhodil do vzduchu prázdný papírový kelímek, jiný hodil dvě prázdné plastové lahve.

==========

V boji proti proevropským demonstrantům v letech 2013—14 se ukrajinský prezident Viktor Janukovyč opíral o dvacetitisícovou soukromou armádu „grázlů v adidaskách“, známou jako titušky, podle Vadyma Tituška, který byl jako první odhalen médii.

==========

Pro spin diktátory je tato praxe nebezpečná a obvykle se používá zřídka. Funguje pouze tehdy, pokud se podaří úspěšně skrýt vazby na stát, což je s rostoucí sofistikovaností společnosti a médií stále obtížnější. Na Ukrajině novináři rychle vystopovali vazby titušků na vládu, což urychlilo pád režimu.

==========

Za starých časů obtěžovaly disidenty anonymní telefonáty. Nyní je neidentifikovaní trollové urážejí a vyhrožují jim na sociálních sítích, bombardují je nepřátelskými e-maily a „doxují“ je — tj. zveřejňují online podněty k útoku s podrobnostmi o jejich poloze.

==========

Lze odlišit řezníky, jako byl ugandský Idi Amin, který zabil desítky tisíc politických obětí ročně, od vůdců, jako byl argentinský generál Jorge Videla s tisíci obětí ročně, uzbecký Islam Karimov se stovkami obětí ročně a Hugo Chávez s méně než deseti obětmi ročně.

==========

Od osmdesátých let 20. století se rozsah násilí u po sobě jdoucích kohort nedemokratických vůdců dramaticky snižoval. V kohortě, která se ujala moci v osmdesátých letech minulého století — sem patří například Robert Mugabe ze Zimbabwe, panamský generál Noriega nebo saúdskoarabský král Fahd —, docházelo téměř u dvou třetin z nich k více než deseti politickým vraždám ročně. V devadesátých letech se podíl těchto vražd snížil na 44 %. V letech po roce 2000, kam patří singapurský prezident Li Sien Lung, ekvádorský prezident Rafael Correa a ruský prezident Vladimir Putin, se tento podíl snížil na 28 %.

==========

Tyto trendy odhalené různými soubory dat jsou poměrně konzistentní. Všechny potvrzují, že nedemokratické státy v posledních desetiletích v průměru snížily míru politického násilí. Podle našeho názoru to umožnil přechod od diktatury strachu k diktatuře spinu.

==========

Li vyčítal Gorbačovovi, že začal s glasností, politikou svobody slova a médií, místo aby využil stále silný sovětský stát k prosazení ekonomických reforem. Nazarbajev mu pozorně naslouchal. Později shrnul to, co považoval za Liho krédo: „V asijské společnosti jsou disciplína a řád důležitější než demokracie, která se musí vyvíjet postupně.“

==========

Nejpropracovanější ideologie byly formulovány ještě předtím, než se diktátor a jeho klika dostali k moci. Hitler rozpracoval národní socialismus v knize Mein Kampf. Stalin a Mao vylepšili a upravili marxismus-leninismus. Chomejní navázal na šíitský islám a přidal vlastní teokratickou koncepci „vlády znalců islámského práva“.

==========

„Když je někdo vůdcem, musí mít doktrínu,“ tvrdil haitský vládce Papa Doc Duvalier. Jeho „duvalierismus“ spojoval vúdú s oslavou černošských mas.8 Mobutu měl svůj „mobutuismus“. Libyjský Kaddáfí navrhl „teorii třetí internacionály“. Generál Franco vytvořil verzi katolického korporativismu, který měl čelit „zednářsko-komunistickému spiknutí“.

==========

Podřízení se předháněli v lichocení šéfovi. Extravagance lichotek stoupala s intenzitou teroru. Stalin byl „nepřekonatelný génius“, „brilantní teoretik“ a „skvělý strojvedoucí lokomotivy dějin“, o znalci Aristotela a Hegela nemluvě.11 Ceauşescu byl „obrem Karpat“, „velkým architektem“ a „novou Jitřenkou“.12 Idi Amin byl „pánem všech zvířat na zemi a ryb v moři“.13 Háfiz Asad byl kromě toho, že byl prezidentem Sýrie, také jejím „předním lékárníkem“.

==========

Mussoliniho profil byl vytesán do jednoho italského svahu. Hlava Ferdinanda Marcose se tyčila na vrcholu hřebene na Filipínách. Stalinovy busty ověnčily třicet osm vrcholů ve Střední Asii.15 V Iráku trčely v Bagdádu ze země repliky předloktí Saddáma Husajna, která třímala obrovské meče.

==========

Poptávka po Maových odznacích byla v šedesátých letech tak vysoká, že čínskému leteckému průmyslu došel hliník.

==========

Předpokládá se, že během kulturní revoluce bylo vyrobeno asi 2,5 miliardy odznaků — více než tři na každého obyvatele Číny.

==========

Odhaduje se, že v letech 1966—1969 byla vytištěna miliarda výtisků Maovy „malé červené knížky“. Čtyři tisíce tun plastu, které byly každoročně potřeba na obaly, si vynutily omezení výroby hraček, pantoflí a bot.

==========

Hitler a Stalin doufali, že se jim podaří vštípit oddanost na subracionální úrovni budováním návyků a citových asociací. Spojili „podmíněné reflexy“ Ivana Petroviče Pavlova s „psychologií davu“ Gustava Le Bona.

==========

Občané museli pochodovat v průvodech, nosit stranické odznaky, zdravit se stylizovanými pozdravy, komunikovat schválenými frázemi, učit se nazpaměť klíčové texty, klanět se před portréty vůdce, skládat přísahu (někdy podepsanou krví), hlasovat pro vládce, jásat, tleskat, plakat a křičet nadávky na „nepřátele lidu“ — a za Maa dokonce před nástupem do vlaku předvádět „tanec věrnosti“.43 Čím byl rituál komplikovanější, složitější a trapnější, tím lépe, protože šlo o to odlišit skutečně oddané lidi od těch, kteří se zdráhají zapojit.

==========

Loajalita k ideologii pomáhala chránit stranu. Pro ochranu samotného vůdce však lépe fungoval kult osobnosti. Proto když začal dominovat jeden vůdce, dostal kult osobnosti téměř vždy přednost. Přílišná oddanost ideologii se totiž v tomto okamžiku mohla ukázat jako nebezpečná. Praví věřící byli pravděpodobně rozčarováni ze samoúčelných reinterpretací „velkého vůdce“.

==========

Rituály oddanosti režimu se mohou jevit jako zbytečné, protože disidenti mohou své skutečné postoje jednoduše skrývat. Mohou tančit „tanec věrnosti“ a přitom šeptem diktátora proklínat. Avšak i když disidenti v utajeném odporu pokračovali, mašinerie loajálnosti jim bránila v tom, aby se vzájemně identifikovali a spojili své síly. Jak píše historik Frank Dikötter, kult osobnosti udělal „z každého lháře“ — a když „lhali všichni, nikdo nevěděl, kdo lže“.

==========

O mnoha vůdcích se například tvrdilo, že mají nadpřirozené schopnosti. Kim Čong-il se uměl teleportovat z místa na místo. Mussolini dokázal vyčarovat déšť a zastavit tekoucí lávu. Mao dokázal uplavat čtyřikrát dál, než je světový rekord.54 (Barmský Ne Win sám čaroděj nebyl, ale jednoho čaroděje měl za poradce.)

==========

Čím obskurnější je nauka, tím lépe funguje pro odfiltrování loajalistů od oportunistů. Jen ti první se budou snažit se ji naučit. Samotná absurdita propagandy signalizuje potenciálním disidentům sílu režimu.56 Ukazuje jeho schopnost donutit lidi opakovat nesmysly.

==========

Nacisti měli v indoktrinaci mládeže určité úspěchy. Ekonomové Nico Voigtländer a Hans-Joachim Voth doložili, že Němci, kteří byli školáky za Hitlera, zůstali po celý život více antisemitští než ti, kteří se narodili před nimi nebo po nich. Přesto je tento rozdíl malý: pouze deset procent generace třicátých let zůstalo v pozdějším věku „přesvědčenými antisemity“, zatímco u těch, kteří se narodili například v padesátých letech, je to asi pět procent.

==========

U dospělých byla nacistická propaganda pravděpodobně méně účinná. Jedna pečlivá studie zjistila, že Hitlerovy projevy během jeho nástupu k moci měly „zanedbatelný“ vliv na jeho volební výsledky.

==========

Po převzetí moci už nacistické rozhlasové vysílání určitý vliv mělo. Zvýšilo se množství protižidovských akcí občanů — ale pouze v místech, která byla antisemitštější už dříve.

==========

Jak poznamenává jeden historik, „vnímavost veřejnosti k tiskové propagandě dosáhla bodu nasycení brzy po Hitlerově nástupu k moci a poté začala upadat“.62 Náklad nacistických novin klesl během roku 1934 o milion výtisků.63 A situace se nezlepšila. V polovině války pracovníci rozhlasu „hlásili, že posluchači jsou tak znuděni, že vysílání vypínají“.64 Stále více Němců ladilo zahraniční vysílání, přestože za to byl trest smrti.

==========

Snaha místo strachu vytvářet dojem kompetentnosti. Základním cílem je nahradit rétoriku násilí rétorikou výkonu. Místo zastrašování občanů se diktátoři ucházejí o jejich podporu ukázkou vůdčích schopností a oddanosti. Namísto staré hrozby — „Buď poslušný, nebo!“ — zní nová linie asi takhle: „Podívejte se, jak skvělou práci odvádíme!“

==========

„Nejsme poblouzněni žádnou ideologií.“77 „Putin,“ říká jeden z kremelských poradců, „slovo ‚ideologie‘ nesnáší.“78 Místo toho používají kaleidoskopickou směs obrazů a témat, aby se zaměřili na více skupin posluchačů najednou. Ruský vůdce míchá imperiální historii, komunistické stereotypy a konzervativní tradicionalismus v to, co politolog Ivan Krastev nazývá „Molotovovým koktejlem francouzského postmodernismu a instrumentalismu KGB“.

==========

Chávez občas působil jako staromódní levičák. Ve skutečnosti se však k socialismu přihlásil až po šesti letech svého prezidentství — poté, co si přečetl nikoli Marxe, ale Bídníky Victora Huga.81 Jeho „chavismus“ byl — podobně jako Putinova rétorika — spíše pastišem sugestivních obrazů (Simón Bolívar, Ježíš Kristus) a rozmanitých idejí (socialismus, populismus, nacionalismus, antiimperialismus) než doktrínou.

==========

Většina putinovského zboží nepochází od centrálních propagandistů, ale od pouličních trhovců, kteří si chtějí vydělat. Ukazuje se, že Putinovy ulice nejsou ani tak poctou jako spíše prosbou o zdroje. „Když se ulice pojmenuje po Putinovi,“ vysvětluje jeden skeptický občan, „tak ji vyasfaltují.“

==========

Takřka okamžitě se ukázalo, že všechny televizní kousky byly zinscenovány. Lední medvěd byl záměrně uspán.95 Tygřice pocházela ze zoologické zahrady, nikoli z volné přírody, a později zemřela na předávkování sedativy.96 Řecké amfory byly nastrčeny, aby je prezident „našel“ — jak později přiznal jeho vlastní tiskový mluvčí.97 Nakonec to bylo spíše komické než epické.

==========

Diktátoři spinu namísto monopolizace všech médií umožňují určitý nominálně nezávislý tisk a někdy i televizi. Tolerují omezenou kritiku — a přesto kritiky pronásledují (o tom více v další kapitole). To jim umožňuje v případě potřeby využít pověst nestátních médií pro své vlastní účely. Tím, že prostřednictvím těchto médií šíří zprávy, si vypůjčují důvěryhodnost.

==========

Putin si ponechal v záloze jeden vysoce důvěryhodný kanál a povolil rozhlasové stanici Echo Moskvy vysílat liberální opoziční komentáře. Jak ukazuje politolog Anton Sobolev, zprávy rozhlasové stanice Echo Moskvy o velkých proputinovských shromážděních na počátku roku 2012 demoralizovaly stoupence opozice více než méně důvěryhodné zprávy prokremelských médií.109 Lidé očekávali, že státní televize bude velikost proputinovských davů zveličovat, odhadům Echa Moskvy však uvěřili.

==========

Mnozí diktátoři spinu intuitivně pochopili myšlenku, kterou zformulovali vědci jako Jacques Ellul, že nejúčinnější propaganda je horizontální, přenášená v malých skupinách a sítích, často prostřednictvím neformálních rozhovorů.

==========

 Hledali způsoby, jak zasít svá poselství do sociálních sítí a odstranit důkazy o jejich původu.

==========

Jeden bývalý agent Kremlu v roce 2015 vyprávěl, jak se dvěma partnery simuloval skutečnou debatu. Nejprve jeden z nich zveřejnil na internetovém fóru protiputinovský komentář. Druzí dva se pak vrhli do útoku na „disidenta“ s lepšími argumenty, podpůrnými odkazy a — v případě potřeby — zfalšovanými fotografiemi. Ostatní uživatelé fóra sledovali „poctivou“ výměnu názorů, a došli k závěru, že proputinovská strana je silnější.

==========

Dalším způsobem, jak zakrýt zdroj propagandy, je podstrčit ji do zdánlivě neutrálního prostředí.

==========

V roce 2015 Viktor Orbán provedl průzkum mezi obyvateli Maďarska, který měl údajně zjistit veřejné mínění o otázce imigrace. „Někteří lidé si myslí, že ekonomičtí migranti ohrožují pracovní místa a živobytí Maďarů,“ zněla jedna z otázek. „Souhlasíte s tím?“

==========

Dva politologové, Arturas Rozenas a Denis Stukal, prostudovali 13 000 zpravodajských relací o ekonomice, které v letech 1999—2016 odvysílala hlavní ruská státní televizní stanice První kanál. Zjistili, že jak „dobrá“, tak „špatná“ ekonomická fakta byla uváděna přesně, co se však měnilo, bylo přisuzování zásluh či viny. „Dobré“ zprávy byly připisovány odbornému vedení Kremlu, „špatné“ zprávy vnějším silám, jako jsou světové finanční trhy nebo zahraniční vlády.

==========

Některé skutečnosti lze jen těžko zamlčet nebo popřít a zpravodajský zdroj, který se o to pokouší, může své diváky prostě ztratit.121 Jejich „správné“ vysvětlení je však něco jiného.

==========

Jednou ze strategií je postavit stávajícího lídra do kontrastu s velmi neatraktivní pseudoalternativou. Proč si například Putin desetiletí za desetiletím drží v parlamentu kontroverzního ultranacionalistu Vladimira Žirinovského a stárnoucího komunistu Gennadije Zjuganova? Důvod je prostý: vyhlídka na jednoho z nich v Kremlu děsí Putinovy liberální kritiky.

==========

Tolerance ke kritice a okrajovým médiím končí, jakmile se objeví charismatická osobnost. Pak se věnuje obrovské úsilí diskreditaci vyzyvatele, překrucování jeho výsledků, blokování jeho komunikace a podsouvání negativních emocionálních asociací veřejnosti, přičemž jeho zviditelnění se předchází tím, že se například nezmiňuje jeho jméno.

==========

Nazarbajevův tým také věděl, jak svého šéfa prezentovat jako umírněného: toto tajemství spočívá v tom, že se nejprve předloží nějaký radikálnější návrh, který může odmítnout, než přijme návrh, který od začátku preferoval.

==========

V komunistickém světě ovládala informační policie všechna média a kontrolovala jejich výstupy před zveřejněním i po něm. V roce 1917 zavedli bolševici cenzuru hned druhý den své vlády. Množství zakázaného materiálu bylo pozoruhodné. Stalinovi agenti stáhli z oběhu více než 16 000 titulů během jediného roku 1938—1939 a nechali poslat do stoupy 24 milionů výtisků závadných děl.

==========

Číně pracovali Maovi cenzoři nepřetržitě: v letech 1950—1951 muselo jedno z velkých nakladatelství omezit svou nabídku z osmi tisíc na pouhých 1 234 titulů.

==========

Když do zemědělských novin v sovětské Karélii proklouzla jakási indiskrece, cenzoři se vrhli na dohledávání všech prodaných výtisků, včetně padesáti novin, které již byly nalepeny jako provizorní tapety, a dvanácti výtisků, které se používaly jako toaletní papír.

==========

Východní Německo oficiálně žádnou cenzuru nemělo. Nepotřebovalo ji — vůdce strany Erich Honecker ji vykonával osobně: „denně pečlivě korigoval prvních několik stránek ústředního stranického orgánu Neues Deutschland“, opravoval interpunkci a formulace.

==========

Všechny důležité zprávy Honecker předem prověřoval spolu se svým šéfem agitpropu Joachimem Herrmannem. Poté bylo zakázáno opravovat dokonce i pravopisné a věcné chyby. Proslýchalo se, že generální tajemník osobně vybírá moderátorům večerních zpráv i kravaty.

==========

První Francův ministr tisku José Millán-Astray si předvolával „nešťastné novináře píšťalkou, hystericky ječel při každém prohřešku a hrozil popravou všem zahraničním zpravodajům, kteří režim kritizovali“.

==========

Mussolini si našel čas na kontrolu operních libret a divadelních představení.

==========

Pinochet zrušil chilská levicová média a do všech novin, časopisů, rozhlasových stanic a televizních kanálů umístil cenzory. Jeho vojáci prováděli razie v knihkupectvích. V jednom případě zabavili umělecká díla o kubismu z obavy, že by mohla propagovat revoluci Fidela Castra.

==========

V pozdním Sovětském svazu byl dokonce i samotný seznam zakázaných témat — perečen — tajný, nedostupný spisovatelům a někdy i cenzorům.

==========

Polská příručka ze sedmdesátých let zakazovala uvádět statistiky o automobilových nehodách, požárech, utonulých, nemocech hospodářských zvířat, otravách potravinami, zahraničním dluhu, a dokonce i o roční spotřebě kávy.

==========

Pro východní Němce mezi zakázaná témata patřil formaldehyd, bowls, bulváry, stánky s klobásami, domácí kluzáky a závody Formule 1.

==========

Když byl v roce 1953 zastřelen šéf Stalinovy tajné policie Lavrentij Berija, dostali občané, kteří si koupili Velkou sovětskou encyklopedii, naléhavé pokyny. Měli žiletkou odstranit strany 21—24 v pátém dílu a vložit tam nově zaslaný článek o Beringově průlivu.

==========

Ve třicátých letech Stalin zakázal dvojznačnost.31 Případné dvojsmysly musely být vypátrány a zlikvidovány, stejně jako neúmyslně zavádějící typografické chyby a vizuální podobnosti. Jistá novinová fotografie bolševika Michaila Kalinina byla na poslední chvíli vystřižena, protože se příliš podobal Trockému.

==========

Cenzura nebyla jen způsobem, jak zprávy blokovat: sama byla zprávou.

==========

Goebbels organizoval pálení knih, při nichž studenti skandovali „ohnivá hesla“ (Feuersprüche) a „dekadentní“ literaturu házeli do plamenů. Rozhlasové stanice vysílaly berlínské pálení živě a kina později promítala reportážní záběry.

==========

Maovi revolucionáři rozdělali v přístavu Šan-tchou oheň, který hořel tři dny a pohltil 300 000 podezřelých svazků.

==========

Každé porušení pravidel, které zůstalo nepotrestáno, mohlo signalizovat slabost režimu. A porušení pravidel v masmédiích spatřily miliony lidí. A co hůř, všichni věděli, že je viděli i všichni ostatní — takové přehmaty vytvářely to, čemu teoretici her říkají „společná znalost“, klíčovou složku koordinované opozice.

==========

cenzura stala pastí. Jakmile byla zavedena, bylo nežádoucí ji odstranit.

==========

Každé porušení pravidel, které zůstalo nepotrestáno, mohlo signalizovat slabost režimu. A porušení pravidel v masmédiích spatřily miliony lidí. A co hůř, všichni věděli, že je viděli i všichni ostatní — takové přehmaty vytvářely to, čemu teoretici her říkají „společná znalost“, klíčovou složku koordinované opozice.47 V důsledku toho se plošná cenzura stala pastí. Jakmile byla zavedena, bylo nežádoucí ji odstranit.

==========

„Závislost na informacích,“ řekl jednou Montesinos, „je jako závislost na drogách. Žijeme z informací.“51 Měl na mysli informace, které jeho agenti získávali z odposlouchávaných telefonů a sledovacích kamer. Záběry z Kongresu, soudů, prezidentského paláce, centra Limy a letiště nepřetržitě blikaly na pětadvaceti obrazovkách v Montesinosově kanceláři.52 Jednu kameru dokonce ukryl v nevěstinci, který navštěvovala limská smetánka.

==========

Ještě důležitější však bylo řídit informace, které proudily ven prostřednictvím státních i soukromých médií. Manipulace s těmito proudy byla pro Fujimoriho popularitu a volební vítězství klíčová. Ovládnutím médií se ovládala i oblíbenost. A ovládnutím oblíbenosti se ovládla politika.

==========

Ve skutečnosti mohou být symbolická opoziční média užitečná. Svědčí o tom, že režim si je jistý svou oblibou.

==========

Během Fujimoriho autogolpe by zprávy o prezidentově popularitě zveřejněné ve státních médiích ovlivnily jen málo kritiků. Ale tytéž zprávy, když je zveřejnil opoziční tisk, byly důvěryhodnější.

==========

Putin měl liberální deník Novaja Gazeta a televizní kanál Dožď. Ruské úřady je oba šikanovaly, ale nikdy je zcela nepřinutily ukončit činnost. „Nebylo úkolem nás zavřít,“ řekla zakladatelka Doždu Natalja Sindejevová novinářce Jill Doughertyové, „ale oslabit nás — to byl úkol. Zmáčkli nás.“

==========

Fujimoriho přístup byl nejen záměrně neúplný, ale také skrytý. Namísto veřejné cenzury „špatných“ myšlenek se zaměřoval na zkreslování zpráv, aniž by si to diváci uvědomovali.

==========

Na počátku devadesátých let vlastnili soukromí podnikatelé šest ze sedmi hlavních peruánských televizních stanic. Montesinos je podplatil, aby cenzurovali sami sebe. Jejich vysílání, oficiálně nezávislé, si zachovalo alespoň zdání objektivity. A režim z kreativity producentů a scenáristů ze soukromého sektoru nepřímo těžil. Na konci desetiletí platil Montesinos televizním stanicím za vstřícné zpravodajství více než tři miliony dolarů měsíčně.64 Všechny podrobnosti byly uvedeny ve formálních — ale přísně tajných — smlouvách, které majitelé stanic podepisovali. Každý den v půl jedné odpoledne se s Montesinosem scházeli, aby společně naplánovali večerní zpravodajské relace.65

==========

S blížícími se prezidentskými volbami v roce 2000 se platby zvyšovaly. Majitelé televizních stanic se jeden po druhém dostavovali do Montesinosovy kanceláře SIN, aby převzali balíky peněz. Víme to, protože Montesinos se natočil na video, jak s těmito magnáty žertuje, a oni si cpou peníze do kufříků a igelitových tašek

==========

Jeden z kanálů, América Televisión, získal během dvou předvolebních let téměř 23 milionů dolarů.66

==========

Aby Montesinos mohl simulovat nestrannost, nechal jednu ze stanic, Channel 5, zvát do vysílání opoziční kandidáty. Jejich vystoupení však byla omezená.

==========

Někdy vyměnil za pozitivní reportáž exkluzivní příběh nebo odpis daní.68 Jindy zasahoval do soudních případů a zařizoval nákupy akcií a refinancování dluhů. Jedné televizní stanici dokonce nabídl jednotku tajných policistů, kteří měli za úkol vyšťourat nové kauzy.

==========

Nezanedbával ani tištěná média. Snobskou elitu ignoroval a namísto ní se staral o bulvární žumpu. Noviny chicha, pojmenované podle kukuřičného piva oblíbeného mezi andskými přistěhovalci, oslavovaly vulgární kulturu limských ulic. V limských novinových stáncích zářily křiklavé titulky jako El Chino („Číňan“ — to byla navzdory Fujimoriho japonskému původu jeho přezdívka) a El Chato („Prcek“) hned nad fotografiemi polonahých žen a míst zločinu.

==========

V předvolebním období si Montesinos diktoval, jaké zpravodajství chce. Titulek na první straně stál asi tři tisíce dolarů, případně o něco více, pokud byl doplněn obrázkem.70 Každý večer zadávali agenti SIN šifrovaným faxem objednávky na další den. Montesinos někdy vymýšlel titulky sám.71 Novináři k nim pak dopisovali příběhy.

==========

Chávez ve Venezuele v letech 2003—2008 ztrojnásobil vládní výdaje na reklamu a nasměroval je k loajálním firmám.72 Viktor Orbán zečtyřnásobil rozpočet maďarské vlády na reklamu na více než tři sta milionů dolarů ročně.73 Velká část peněz jde spřáteleným médiím, která na oplátku méně informují o vládních korupčních skandálech.

==========

V jednadvacátém století vyvolává věznění novinářů odsudek ze strany světových organizací na ochranu lidských práv a zahraničních vlád. Jejich zabití představuje PR katastrofu. I pouhé podezření z ublížení novinářům může být nebezpečné.

==========

Objevila se nahrávka, na níž prezident Leonid Kučma zřejmě žádá svého šéfa ochranky, aby se o reportéra „postaral“. Kučma prohlásil, že nahrávka byla zfalšována, a popřel, že by nařídil Gongadzeho zavraždění. Spojené státy a EU však odsoudily, že Kyjev neprovedl řádné vyšetřování, a představitel Organizace pro bezpečnost

==========

Na Ukrajině například brutální vražda novináře Georgije Gongadzeho v roce 2000 vyvolala politickou krizi. Objevila se nahrávka, na níž prezident Leonid Kučma zřejmě žádá svého šéfa ochranky, aby se o reportéra „postaral“. Kučma prohlásil, že nahrávka byla zfalšována, a popřel, že by nařídil Gongadzeho zavraždění. Spojené státy a EU však odsoudily, že Kyjev neprovedl řádné vyšetřování, a představitel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) označil vraždu za pravděpodobný případ „cenzury prostřednictvím zabití“.75 Tento skandál ukončil Kučmovy naděje na kandidaturu na třetí funkční období.

==========

V Peru se jeden televizní magnát, Baruch Ivcher, v roce 1997 obrátil proti vládě. Jeho Channel 2 vysílal kompromitující odhalení Montesinose a SIN. Podle Ivchera se Montesinos nejprve pokusil o úplatek a nabídl Ivcherovi 19 milionů dolarů za to, že mu předá řízení zpráv jeho stanice. Ten však odmítl. Montesinos ho pak porazil právním trikem. Nechal Ivchera, naturalizovaného občana izraelského původu, zbavit peruánského občanství. Podle zákona mohli televizní stanici vlastnit pouze domácí státní příslušníci. Poddajný soudce proto „musel“ přepsat Ivcherovy akcie na loajálnější držitele.

==========

Jak už to tak bývá, zákrok proti Ivcherovi ho vyšel poměrně draho. V Limě proti špatnému zacházení s ním protestovali demonstranti. Katolická církev označila Ivcherovu ztrátu občanství za „nezákonnou a nebezpečnou“. Americký kongres i Meziamerický soud pro lidská práva tento krok odsoudily.

==========

V Rusku během volební kampaně v letech 1999—2000 zaútočila televizní síť NTV na Putina a jeho stranu Jednota. Jakmile se nový šéf Kremlu ujal úřadu, zadržel majitele stanice a tlačil na něj, aby ji prodal státní plynárenské společnosti Gazprom. Podobnou tvrdou taktikou získal Putin zpět akcie jiného oligarchy v hlavní státní televizi. Nakonec mediální aktiva Gazpromu, včetně NTV, skončila v rukou Jurije Kovalčuka, Putinova starého přítele, jehož mediální impérium mělo v roce 2016 hodnotu asi 2,2 miliardy dolarů.

==========

V Maďarsku připadla role mediálního konsolidátora jednomu ze starých přátel premiéra Orbána, Lőrincovi Mészárosovi. Tento bývalý montér plynových trubek z malého města podle časopisu Forbes rychle nashromáždil majetek ve výši 1,3 miliardy dolarů, což přičítá „Bohu, štěstí a Viktoru Orbánovi“.81 Spolu s dalšími dvěma podnikateli napojenými na vládu získal v letech 2016—2017 všech osmnáct maďarských regionálních deníků.82 Společnost napojená na Mészárose koupila a zavřela největší opoziční noviny v zemi, Népszabadság.

==========

Jednou ze silných zbraní je obvinění novináře z pomluvy nebo urážky na cti. Žaloba vystavuje oběti soudnímu řízení a zatěžuje je vysokými pokutami — nebo dokonce krátkodobým vězením, pokud se na ně vztahují trestní sankce. Zároveň je to staví do role politicky motivovaných lhářů.

==========

Ekvádorský Rafael Correa obvinil čtyři novináře z deníku El Universo z trestného činu pomluvy za to, že o něm mluvili jako o „diktátorovi“. Po soudním procesu, který netrval ani čtyřiadvacet hodin, soudce každého z novinářů odsoudil ke třem letům vězení a novinám uložil pokutu čtyřicet milionů dolarů.

==========

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan zažaloval za urážku své osoby desítky osob — jen za první dva roky svého působení v úřadu si z jednadvaceti vyhraných případů odnesl odškodné ve výši 440 000 dolarů

==========

Dále spin diktátoři šikanují kritická média donucovacími opatřeními a regulačními pokutami.

==========

Ve Venezuele Chávezovi vyšetřovatelé zasypali obviněními stanici Globovisión. Podle nich nezaplatila daně (pokuta 4,2 milionu dolarů).90 „Podněcovala strach v občanech“ (tj. informovala o vzpouře ve vězení: pokuta: 2,1 milionu dolarů),91 „podněcovala paniku a úzkost“ tím, že informovala o zemětřesení (hrozící trest: uzavření na dvaasedmdesát hodin).92 Její prezident nelegálně skladoval dvacet čtyři vozidel Toyota, aby manipuloval s cenami (trest: až pět let vězení).93 Vládní agenti hledali v jeho domě důkazy též o nelegálním lovu, ale žádné nenašli.

==========

Když v Singapuru časopisy Time, Asian Wall Street Journal a Far Eastern Economic Review publikovaly články, které vrhaly špatné světlo na vládu, tato omezila jejich náklad v zemi — každému omezila prodej o více než osmdesát procent.

==========

Nařízení jsou často prezentována jako legitimní.98 Ruské úřady filtrují internetový obsah, aby ochránily občany před pedofily a teroristy.

==========

Další, ještě rafinovanější taktikou je maskovat intervence jako působení volného trhu. Když ruská opoziční televizní stanice Dožď rozzlobila Kreml, soukromí poskytovatelé kabelové televize s ní náhle zrušili smlouvy a osmdesáti procentům předplatitelů odpojili přístup.

==========

V Kazachstánu za vlády Nazarbajeva se záhadně projevil nedostatek papíru, zrovna když opoziční noviny hledaly tiskárnu. Papír se našel, když si novináři objednali jinak totožnou literární publikaci.

==========

V Peru během prezidentské volební kampaně v roce 2000 odvysílal jeden kabelový kanál nepříjemné záběry nepřátelsky naladěného davu, který pískal na Fujimoriho. Náhle bylo vysílání tohoto kanálu přerušeno kvůli „technickým problémům“.

==========

Další taktikou je odvádění pozornosti. Za účelem odvedení pozornosti veřejnosti v kritických chvílích vytvořili Montesinosovi agenti repertoár senzačních příběhů pro bulvární tisk a televizi. Mimo jiné informovali odborníci na psychologické operace ze služby SIN o „soše Panny Marie, která plakala skutečné slzy, o zjevení Krista“ a o „temné příšeře, která se potuluje po písečných kopcích v chudinských čtvrtích a rozsévá hrůzu“.

==========

Chávez veřejnost zahlcoval informacemi. Každou neděli, až osm hodin, se předváděl ve svém improvizovaném televizním pořadu Aló Presidente. „Zpíval, tančil, rapoval, jezdil na koni, v tanku, na kole, mířil puškou, kolébal dítě, mračil se, dával polibky, hrál si na blázna, státníka, patriarchu,“ napsal novinář Rory Carroll, který byl přizván k účasti v jedné epizodě.115 Ale většinou jen mluvil. Když potřeboval ještě více času, zabral rozhlasové vlny pro naléhavá oznámení nebo „řetězovky“. Do konce desetiletí to bylo 1 300 hodin.

==========

Chávez obsadil zpravodajský prostor tak důkladně, že se do něj těžko mohlo vetřít něco jiného.

==========

Jakmile se začal šířit internet, někteří si mysleli, že umožní občanům svrhnout diktaturu. Autoritářské režimy se však rychle naučily cenzurovat i online. A co hůř, anonymita webu jim umožnila infiltrovat a narušovat opoziční skupiny. Všichni diktátoři proměnili tyto nové informační technologie v nástroje kontroly, ale spin diktátoři patřili k těm nejvynalézavějším.

==========

V Rusku napomohla největší sociální síť v zemi, Vkontakte, zveřejnit masové protiputinovské protesty v letech 2011—2012. V roce 2014 byl její geniální, ale excentrický zakladatel Pavel Durov přinucen prodat ji jednomu oligarchovi napojenému na Kreml.

==========

Rafael Correa donutil z webu stáhnout dokumentární filmy o své osobě tím, že pohrozil žalobami za neoprávněné použití své obrazové dokumentace.

==========

Od roku 2014 se ruští blogeři, kteří mají více než tři tisíce čtenářů denně, musí registrovat u státního úřadu pro dohled nad internetem, zveřejnit svá jména a kontaktní údaje a dodržovat všechny předpisy pro masmédia. Za dezinformace zveřejněné v komentářích na jejich webových stránkách mohou být žalováni.

==========

Internetoví cenzoři provincie Šen-čen mají dokonce své vlastní roztomilé kreslené avatary: usmívající se miniaturní postavičku muže a ženy v policejních uniformách.137 Za

==========

Vědci používají k posouzení míry zkreslení citlivosti v různých prostředích metodu zvanou „experiment se seznamem“. V podstatě vsunou citlivou otázku — například „Myslíte si, že váš prezident odvádí dobrou práci?“ — mezi několik dalších neškodných otázek — například „Dáváte přednost čaji před kávou?“ — a požádají respondenty, aby řekli pouze to, na kolik otázek ze seznamu by odpověděli „ano“. Z odpovědi respondenta nikdo nepozná, zda prezidenta schvaluje, či nikoliv — ti, kteří odpověděli méněkrát „ano“, mohou být jen závislí na kávě! Pokud však výzkumníci mají informace o průměrných preferencích respondentů v oblasti nápojů, mohou odvodit průměrnou úroveň prezidentova kladného hodnocení.

==========

V nedokonalých politických systémech se informovaní lidé jeví vůči vládě kritičtější než ostatní, zatímco ve vysoce demokratických zemích jsou méně kritičtí než široká veřejnost.

==========

Někteří autokraté vůbec žádné celostátní volby nepořádali. Franco ani Mao Ce-tung se o volební urny příliš nezajímali. „Revoluce nemá čas na volby,“ vtipkoval Fidel Castro — ačkoli později povolil volby v rámci jediné strany do zákonodárného sboru.33 Jiní diktátoři pořádali volby bez soutěže: o každé místo se ucházel pouze jeden kandidát. V Sovětském svazu mohli nespokojenci odmítnout hlasovat nebo mohli jméno kandidáta škrtnout. Málokdo se tak rozhodl, alespoň podle oficiálních výsledků. Ve volbách do zákonodárného sboru země v letech 1946—1984 získala jediná kandidátní listina 99,16 až 99,95 % při volební účasti 99,74 až 99,99 %.34 Stalin, kandidující v roce 1947 do moskevského zastupitelstva, si vedl ještě lépe, když získal 131 %, poté co mu „přidali svou neoprávněnou podporu“ voliči ze sousedních obvodů.35 Volby s sebou nesly tak málo nejistoty, že politbyro jednou schválilo komuniké oznamující výsledky dva dny před otevřením volebních místností.

==========

V jednom vtipu z Brežněvovy éry volební úředník vynadá občanovi, který si chtěl přečíst volební lístek. „Chtěl jsem jen vědět, koho volím,“ vysvětluje volič. „Copak si neuvědomujete,“ opáčí úředník, „že jde o tajné hlasování!“

==========

Saddám Husajn byl šokován, když se dozvěděl, že ho v referendu, které vyhlásil v roce 1996, podpořilo pouze 99,9 procenta voličů. Obvinil organizátory kampaně své strany, že nedokázali získat na svou stranu těch pár tisíc Iráčanů, kteří hlasovali proti.

==========

Díky obrácené demokratické logice se fingované volby staly způsobem, jak kontrolovat občany. V demokratických volbách voliči hodnotí vůdce své země. V diktaturách strachu hodnotí vůdce voliče. Občan, jenž odmítl „jednomyslnou volbu lidu“, se stal „nepřítelem lidu“, který tím podléhá „zatčení nebo vyhlazení“.

==========

Překvapivě několik sovětských voličů skutečně načmáralo na volební lístky nelichotivé vzkazy, jako například „Ty svině“, „Vlezdoprdele“, „Kvičíš jako pes“ nebo „Chceme maso, ne poslance“. Takové odchylky vypátrali experti KGB podle rukopisu.47 Později se tresty zmírnily, ale i za Brežněva byli studenti, kteří se nezaregistrovali k volbám, vyloučeni z univerzity, což jim uzavřelo cestu ke kariéře v elitě.

==========

Odvážné režimy — například režim Ferdinanda Marcose na Filipínách a mexická Partido Revolucionario Institucional (PRI) — šly ještě o krok dál a umožňovaly kandidaturu na prezidenta i kandidátům zvenčí pod podmínkou, že prohrají.

==========

Mugabe měl zbraň stále nabitou pro případ, že by kuličkové pero zlobilo. V roce 2008, kdy byl donucen jít do druhého kola prezidentských voleb, zahájil kampaň „volebních čistek“, při níž zabil více než sto opozičních představitelů a jejich stoupenců.59 Jeho soupeř odstoupil.

==========

Klasičtí diktátoři strachu zakazovali opoziční strany a kandidáty. Naproti tomu spin diktátoři některým z nich kandidaturu umožňují. A udržují fikci, že výsledek je nejistý. Autokraté staré školy obvykle vítězili s téměř 100 procenty hlasů. Spin diktátoři dávají přednost méně neuvěřitelným vítězstvím, obvykle v rozmezí 60—75 procent.

==========

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko tvrdil, že skutečnou výši svého vítězství v roce 2006 upravil směrem dolů z 93 na zhruba osmdesát procent, „protože více
než devadesát by nebylo vnímáno dobře psychologicky [psikhologicheski ne vosprinimaetsya]“.67 Nový, nižší výsledek označil za „evropský“ výsledek.

==========

Maďarský Viktor Orbán po svém vítězství v roce 2010 přetvořil ústavní soud, poslal do důchodu stovky soudců a — rok po svém zvolení — přijal novou ústavu.70 Jeho druhé znovuzvolení v roce 2018 mu udělilo to, co nazval „mandát k vybudování nové éry“, přetvořením kultury a společnosti.71 Jeho tým se zmocnil stovek novin, přepsal školní osnovy a vyhnal z Budapešti Středoevropskou univerzitu, kterou založil George Soros.72

==========

A bezostyšně manipulují s hranicemi volebních obvodů.80 Díky promyšlené tvorbě volebních pravidel Chávez přeměnil 66 procent hlasů pro své ústavodárné shromáždění na 93 procent křesel. Podobný efekt měl i singapurský volební systém. I když podíl hlasů vládnoucí PAP v roce 2011 klesl na šedesát procent, přesto získala 93 procent parlamentních křesel.81 V Maďarsku získal Orbánův blok v roce 2014 devadesát procent křesel v jednom obvodě při pouhých 45 procentech hlasů.82 (V kombinaci s výsledky stranických seznamů získala Orbánova aliance 67 procent křesel při 45procentním podílu hlasů.)

==========

V Rusku se každé parlamentní volby od roku 2003 do roku 2016 konaly podle jiných pravidel. Jediné, co se nezměnilo, bylo vítězství Putinovy strany.

==========

Orbán je také průkopníkem dalšího triku: doplnit voličský elektorát o stoupence z diaspory. Poté, co udělil občanství Maďarům na územích ztracených po první světové válce, se více než devadesát procent nových voličů vděčně přiklonilo k jeho bloku.

==========

V Putinově Rusku mají kooptované strany dokonce zvláštní název: komunisté, strana Spravedlivé Rusko a nacionalistická Liberálně-demokratická strana se nazývají „systémová opozice“, aby bylo možné je odlišit od opozičníků, kteří vládě skutečně oponují, a ne to jen předstírají a přitom hlasují pro její zákony.91

==========

Každý týden si například Putinův Kreml objednává rozsáhlé celostátní průzkumy u dvou firem.92 Pravidelně přidává regionálně reprezentativní průzkumy a tajné ankety na konkrétní témata.93 Zároveň kremelská bezpečnostní agentura FSO (Federální služba ochrany) provádí vlastní svérázné sondáže veřejného mínění — zhruba pět set ročně, některé až s padesáti tisíci respondenty.

==========

Méně formálně posílal Fujimoriho šéf bezpečnostních služeb Vladimiro Montesinos týmy agentů SIN, aby se vydávali za taxikáře a získávali informace z rozhovorů se svými zákazníky.

==========

Předpokládejme, že lidé očekávají, že současný prezident nadsadí své vítězství o deset procentních bodů. Pokud nepoužije žádný podvod a vyhraje s 55 procenty hlasů, mohou se občané domnívat, že ve skutečnosti získal pouze 45 procent a vítězství ukradl. Pokud však ke svému výsledku přidá očekávaných deset procent a nahlásí 65 procent, veřejnost si bude jistá, že je skutečným vítězem.

==========

Na první pohled se zdá, že zdánlivě svobodné volby by měly životnost autokracií zkrátit. Ve skutečnosti však vládci, kteří je pořádají, obvykle vydrží přinejmenším stejně dlouho jako ti, kteří je nepořádají.148 Spin diktátoři si z volebních uren dělají zdroj moci. Učí se, jak hlasování ovládat, místo aby byli hlasováním sami ovládáni.

==========

V roce 1948 se Stalin rozhodl, že už má Josipa Broze dost. Tento jugoslávský partyzán, známý pod přezdívkou Tito, vyhnal o čtyři roky dříve ze své země nacisty. Dosud byl k vůdci světového komunismu spolehlivě loajální. Vykazoval však náznaky nezávislosti — prosazoval jugoslávské zájmy v Albánii a Řecku a bránil se sovětským snahám o infiltraci agentů do bělehradských vládnoucích kruhů.1 „Stačí, abych pohnul malíčkem, a Tito už nebude,“ holedbal se Stalin.

Ale asi si spletl prst. Navzdory několika plánovaným atentátům Tito přežil. Jeden z nich měl za cíl pokosit celé jugoslávské politbyro samopaly v kulečníkovém sále Titovy vily. Jiný počítal s jeho otrávením plicním morem.3 Stalin zřejmě uvažoval i o vojenské invazi, ale nakonec ji neprovedl.4 Moskva vyloučila Jugoslávii z Kominformu, Stalinova klubu komunistických spojenců, a uvalila na ni hospodářskou blokádu.

==========

Ačkoli byl stále oddán komunismu, obrátil se s prosbou o pomoc na své ideologické nepřátele na Západě. Studená válka gradovala a Spojené státy chtěly zabránit sovětské expanzi, takže s radostí tohoto odpadlíka podpořily. Titovo odmítnutí Stalina mu zajistilo vše od těžkého dělostřelectva až po stíhačky.6 Do roku 1955 činila západní pomoc Jugoslávii 1,5 miliardy dolarů.

==========

Vzhledem k přílivu lidí přes hranice se Tito neobtěžoval stavět obvyklé komunistické informační bariéry. V kioscích v hlavním městě se prodávaly Frankfurter Allgemeine Zeitung a New York Times.11 V kinech se hrály francouzské, britské, italské, a dokonce i hollywoodské filmy.

==========

Když o několik desetiletí později lidové povstání svrhlo srbského vůdce Slobodana Miloševiće, byl mezi organizátory i mladý Srb Srdja Popović. Vzpomíná, že když dospíval, on a jeho přátelé „ani nevnímali omezení diktatury, protože jsme byli zaneprázdněni skvělou hudbou z celého světa“.

==========

V některých ohledech zůstal Tito tradičním diktátorem strachu. Po rozchodu se Stalinem poslal desetitisíce jugoslávských stalinistů na mučení a „převýchovu“ na ostrov Goli otok.19 Po návratu do přízně Moskvy v šedesátýchletech se stal mistrem protizápadních konspirací, zpronevěřoval vojenská a průmyslová tajemství, dovážel zakázané technologie a cvičil teroristy z OOP.

==========

Někteří vládci otevřeli hranice, aby vyhostili „nepřátele“. Bolševici během prvních pěti let své vlády přiměli k útěku 1,5—2 miliony odpůrců revoluce.24 Najali německé parníky, aby převezly inteligenci do exilu.25 Než se nacisti rozhodli pro „konečné řešení“, nějakou dobu tlačili na německé Židy, aby emigrovali.

==========

V poválečném období mnozí volili druhou možnost. V komunistické východní Evropě byl pokus o emigraci vlastizradou. Albánie a Rumunsko jej trestaly smrtí, východoněmečtí pohraničníci stříleli na ty, kteří utíkali na svobodu.30 Nepříčetný diktátor Rovníkové Guineje demoloval rybářské lodě, aby zabránil svým občanům v útěku po moři

==========

Chruščov ve své rané, sebevědomé fázi vysílal pečlivě prověřené „turisty“, aby vylepšili obraz Sovětského svazu v zahraničí. Koncem padesátých let se malé skupiny elitních Rusů procházely po bulvárech Neapole a Capri.36 Jejich skutečným posláním nebylo obdivovat památky a lízat zmrzlinu, ale sloužit jako „vyslanci socialismu“. Jak se psalo v příručce agentury Intourist, každý z nich měl „s láskou a vřelostí vyprávět o… úspěších své velké země“.

==========

Bylo to ale celé trochu komicky přehnané. Jak popisuje historička Anne Gorsuchová, návštěvníci „doslova vystupovali jménem sovětského socialismu: hráli na klavír, zpívali operu, přednášeli poezii a tančili“.39 Západní průvodci museli shánět místa pro improvizované přednášky a recitály.

==========

Rumunsko prodávalo své vlastní německé a židovské občany. „Ropa, Židé a Němci jsou naším nejdůležitějším vývozním zbožím,“ hřímal Ceaușescu dle slov šéfa bezpečnostních složek Iona Pacepy.

==========

V sedmdesátých letech začal Sovětský svaz umožňovat židovským občanům emigrovat do Izraele. Emigrantům byla účtována „výjezdní daň“, která údajně pokrývala náklady na jejich vzdělání. Pro ty, kteří měli vysokoškolské vzdělání, mohla daň činit až 12 000 rublů — asi 16 000 dolarů podle oficiálního kurzu, což byl osmdesátinásobek průměrné měsíční mzdy.

==========

Sovětští představitelé se od začátku snažili z návštěvníků udělat své zastánce. Sympatizující spisovatelé, intelektuálové a další příznivci byli zváni do Moskvy na okouzlující setkání se Stalinem. Řada prominentů — od George Bernarda Shawa a H. G. Wellse po Pabla Nerudu a W. E. B. Du Boise — poté tohoto diktátora a jeho systém opěvovala.47 Pro sovětské občany znamenal kontakt s takovými cizinci během pozdějších čistek ve třicátých letech téměř vždy zatčení.

==========

KGB vycvičila v každém městě týmy komsomolských aktivistů, kteří měli za úkol komunikovat s mladými návštěvníky.

==========

Přesto strach z cizinců nezmizel: například masově rozšířená kniha vydaná v roce 1963 nesla název Špioni převlečení za turisty.

==========

Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko vyhrožoval, že sestřelí všechny západní satelity, které se pokusí vysílat na sovětské území.67 (O patnáct let dříve KGB vyvolala poplach kvůli propagandě překračující hranice na horkovzdušných balonech).68 Kuba zakazovala podomácku vyrobené přijímače, které se začátkem devadesátých let šířily po celé Havaně.69 Írán a Saúdská Arábie zakázaly satelitní antény v roce 1994, ale prosazování tohoto nařízení bylo obtížné. Do roku 1998 mělo přijímače šedesát procent Saúdů.70 Íránu se podařilo šíření satelitů zpomalit, ale nedokázal je zastavit. V roce 2003 bylo jen v Teheránu téměř 150 000 nelegálních antén.71 V té době však již hrozbu satelitní televize překonala hrozba internetu.

==========

Dalším způsobem, jak ukázat váženost ve světě, je pořádání summitů. Putin utratil téměř čtyři sta milionů dolarů za předsedání setkání G8 v roce 2006 v Petrohradě.96 Moderátoři ruské státem kontrolované televize podávali výsledky summitu jako ohromující.

==========

Nazarbajev tvrdě lobboval za to, aby Kazachstán předsedal Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) — a nakonec uspěl. Toho pak využil jako potvrzení svých úspěchů doma. „Naše úspěchy jsou uznávány po celém světě,“ řekl v roce 2008 davu studentů a dělníků.

==========

Nazarbajev měl zvláštní zálibu v nositelích Nobelovy ceny. Do roku 2018 putovalo do kazašského hlavního města na konzultace dvacet jejích laureátů.99 Domácí média dychtivě citovala jejich taktní slova

==========

Putin se přátelí s francouzským hercem Gérardem Depardieuem a akčním hrdinou Stevenem Seagalem.102 Hugo Chávez se dočkal návštěv herců Seana Penna, Dannyho Glovera, Tima Robbinse a Kevina Spaceyho i modelky Naomi Campbellové.103 Zpěvák Harry Belafonte v jednom z Chávezových vysílání prohlásil, že „ne stovky, ne tisíce, ale miliony Američanů… podporují vaši revoluci“.104 Diego Maradona, argentinská fotbalová hvězda, se objevil na stadionu v Caracasu uprost červených balonků a ohňostrojů, a vyzval Venezuelany, aby umožnili Chávezovi zrušit omezení funkčního období a znovu kandidovat.105 Dokonce i maďarský Viktor Orbán si našel svou vlastní hvězdu akčních filmů, Chucka Norrise.

==========

Jakmile Orbánova pověst ve světě začala upadat, jeho sportovní diplomacie se rozjela na plné obrátky. V roce 2019 Maďarsko hostilo mistrovství světa ve stolním tenise, šermu, rychlostní kanoistice, pětiboji a závodech Formule

==========

Západní volební pozorovatelé se navzdory zjevným nesrovnalostem již nesčetněkrát drželi zpátky.109 Někdy nedostatky ignorují kvůli geostrategickému významu země nebo protože se domnívají, že se ubírá správným směrem. Nebo mohou být oklamáni sofistikovaným podvodem. Přesto od nezávislých pozorovatelů vždy hrozí určité riziko. V posledních dvou desetiletích diktátoři vyvinuli šikovný způsob, jak je obejít. Vytvářejí to, co politolog Alexander Cooley nazývá „zombie“ skupiny monitorující volby.110 Jejich úkolem je právě legitimizování zfalšovaných voleb.

==========

Organizace Společenství nezávislých států pro monitorování voleb (CIS-EMO) byla založena krajně pravicovým aktivistou Alexejem Kočetkovem v ruském Nižním Novgorodu v roce 2003. Od té doby sledovala desítky hlasování v bývalých sovětsk republikách a několik voleb v Turecku, Polsku a Francii. Její zprávy téměř vždy potvrzují volby spojenců Ruska a jsou v rozporu s kritikou pozorovatelů z OBSE, pokud jsou přítomni obojí.

==========

Kočetkovově skupině se podařilo přesvědčit řadu evropských politických špiček, aby se účastnily jejích misí, včetně bývalých premiérů Polska a Slovenska a poslanců Evropského parlamentu z Itálie, Polska, Lotyšska, Francie a Německa.115 To dodalo jejím vyjádřením u domácího publika důvěryhodnost, kterou by výhradně ruský tým postrádal.

==========

Latinská Amerika má vlastní Radu volebních odborníků Latinské Ameriky (CEELA). Jedná se o netransparentní organizaci bez internetových stránek a s nejasným financováním, která vznikla v polovině první dekády 21. století jako „levicový protějšek agentur pro pozorování voleb sponzorovaných Organizací amerických států (OAS)“,

==========

Skupina monitorovala celostátní volby ve Venezuele za Cháveze a nyní za Madura a prohlásila je za regulérní.117 Když sandinistický vůdce Daniel Ortega v roce 2008 odmítl pozorovatele z OAS, pozorovatele z CEELA naopak přijal a označil je za jedny z „nejvhodnějších, na které se můžeme spolehnout“.

==========

Tito byl mistrem ve hře na obě strany. Po určitou dobu prodával svou image „komunistického odpadlíka“ Spojeným státům za štědrou vojenskou a hospodářskou pomoc. Zároveň však posílal špiony, aby kradli západní duševní vlastnictví a pomáhali teroristům, jako byly italské Rudé brigády.

==========

Vezměme si třeba maďarského Viktora Orbána. Ve druhém desetiletí tohoto století patřil současně k největším příjemcům i nejtvrdším kritikům Evropské unie. Do roku 2018 obdrželo vyšší čistý příjem z evropského rozpočtu pouze Polsko.132 V tomto roce poslal Brusel Orbánovi asi pět miliard eur — přibližně čtyři procenta HDP Maďarska.133 Tyto prostředky pomohly Orbánovi upevnit si pozici.

==========

Jeden balík peněz byl vázán na pozemky. Brusel přiděluje zemědělské dotace na základě výměry. Maďarský vůdce proto prodal tisíce akrů státní půdy přátelům a spolupracovníkům v rámci „výhodných obchodů“. Majitelé pak získali desítky milionů eur na dotacích.

==========

Ačkoli Orbánova strana Fidesz měla v EPP jen 5—7 procent křesel, mohla v těsných hlasováních představovat rozhodující faktor.142 V Evropské radě mohl Orbán jednoduše pohrozit vetem — jak to udělal na konci roku 2020, kdy vydíral své kolegy tím, že zablokoval životně důležitý balíček na oživení kontinentu po pandemii, dokud neoslabili návrh na potrestání zemí, které zneužívají právní stát, přesně jako ta jeho.

==========

U spin diktátorů je smutnou skutečností, že mnohé finty, které používají, vznikly v západních demokraciích.158 Gerrymandering například odvozuje svůj název od Elbridge Gerryho, guvernéra státu Massachusetts, který v roce 1812 schválil zvláštně tvarovaný volební okrsek. Politické využití žalob na ochranu osobnosti se objevilo během bojů za občanská práva v USA v padesátých letech 20. století, kdy je jižanští představitelé využívali k umlčení kritiků.159 Jih Spojených států byl doslova líhní inovací. Dlouho před Putinem nebo Erdoğanem tam úředníci šikanovali aktivisty zdánlivě nepolitickým stíháním. Martina Luthera Kinga Jr. obvinili z daňových úniků a křivé přísahy a další zatýkali za rušení nočního klidu, vniknutí na cizí pozemek a výtržnictví. Stát Virginie stíhal NAACP za údajné porušení právní etiky.160

==========

V roce 1972 v americkém předvolebním klání o republikánskou nominaci Roger Stone, mladý poradce Richarda Nixona, daroval Nixonovu soupeři Petu McCloskeymu peníze jménem „Svazu mladých socialistů“ a poté použil stvrzenku, aby McCloskeyho vykreslil jako poskoka levice.

==========

Britské koloniální praktiky v Singapuru inspirovaly většinu metod Li Kuang-jaoa, od přísného zákona o urážce na cti až po zákon o vnitřní bezpečnosti, který umožňuje časově neomezené preventivní zadržení z důvodu národní bezpečnosti.

==========

Singapurský zákon o pobuřování, který vychází z koloniálního nařízení z roku 1948, považuje za trestný pokus každý čin, který by „měl pobuřující tendence“, vyslovení jakýchkoli „pobuřujících slov“ nebo distribuci či dovoz veškerých „pobuřujících publikací“ — to vše aniž by definoval pojem „pobuřující“.

==========

Orbánův nápad usilovat o hlasy voličů štvavými útoky na emigrantského filantropa George Sorose vzešel od dvou washingtonských poradců. Jeden z nich, Arthur Finkelstein, byl legendou americké konzervativní politiky a začínal jako poradce Nixona.

==========

Když kazašská policie zabila čtrnáct stávkujících dělníků v hornickém městě Žanaozen, najal prezident Nazarbajev bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, aby mu poradil, jak má jednat s tiskem.194 Uznejte problém lidských práv, řekl mu Blair, ale trvejte na tom, že je třeba postupovat „krok za krokem“.

==========

Kazachstán zaplatil CNN International za vysílání inforeklamy, která tuto zemi vychvalovala. Stylem a formátem ji bylo zpočátku těžké odlišit od vlastních reportáží CNN.

==========

Ruská Agentura pro výzkum internetu (IRA) se poprvé objevila v roce 2013 s úkolem podpořit prokremelského moskevského starostu Sergeje Sobjanina a zaútočit na jeho vyzyvatele Alexeje Navalného.200 V roce 2016 použili její trollové podobné metody na americké voliče. Zveřejňovali zprávy na internetu, vytvořili desítky tisíc botů, s pomocí smyšlených nebo ukradených identit nakupovali politickou reklamu, a dokonce ve Spojených státech organizovali mítinky.

==========

Li Kuang-jao se během své kariéry snažil spřátelit s vlivnými cizinci. V roce 1968, kdy zastával funkci premiéra, si vzal na měsíc dovolenou a odjel na Harvard. Tam se seznámil s tvůrci veřejného mínění, jako byli politologové Richard Neustadt a Henry Kissinger, a ekonomové John Kenneth Galbraith a Paul Samuelson.208 Tato přátelství mu vydržela po celý život. V roce 2013 vydalo harvardské Belferovo centrum knihu uctivých rozhovorů s tímto „velmistrem“. Kissinger napsal pochvalnou předmluvu.

==========

Putin aktivně oslovuje současné i bývalé evropské lídry. Poté, co Gerhard Schröder odstoupil z funkce německého kancléře, ruský prezident mu rychle našel práci v konsorciu plynovodu Nordstream.

==========

Putin nabídl pozici v ruských energetických společnostech bývalému italskému premiérovi a předsedovi Evropské komise Romanu Prodimu, bývalému francouzskému prezidentovi Jacquesu Chiracovi a bývalému americkému ministru obchodu Donaldu Evansovi, ti všichni však odmítli.

==========

V roce 2020 londýnské Timesy informovaly, že čtrnáct ministrů britské konzervativní vlády a dva členové parlamentního výboru pro zpravodajské služby a bezpečnost, kteří byli pověřeni vyšetřováním ruského politického vměšování, sami „přijali dary spojené s Ruskem“.

==========

Takto vysoce postavení přátelé Putinovi různými způsoby pomáhají. Berlusconi se ho zastal, když byl osočován kvůli lidským právům a válce v Čečensku, a dokonce navrhl přijetí Ruska do EU.214 Později obhajoval Putinovo zabrání Krymu a k pobouření ukrajinské vlády s ním ochutnával víno na krymské vinici.

==========

V roce 2010 založil Nazarbajev Mezinárodní poradní sbor složený z významných evropských politických osobností, aby vylepšil image Kazachstánu. Jeho členové se několikrát ročně scházeli v kazašském hlavním městě Astaně.219 Do Sboru patřili „čtyři bývalí prezidenti, dva bývalí premiéři, šest bývalých ministrů zahraničí (včetně ministrů z Velké Británie, Německa a Itálie), bývalá evropská komisařka (Benita Ferrero-Waldnerová) a další politici a významné osobnosti veřejného života“.220 Podle německého časopisu Der Spiegel dostával každý z nich roční honorář „v sedmimístných cifrách.“

==========

V roce 2014 půjčila malá banka s vazbami na Kreml devět milionů eur francouzské straně Národní fronta Marine Le Penové.222 Krátce poté Le Penová veřejně podpořila referendum, v němž obyvatelé Krymu schválili ruskou anexi.

==========

V letech 2018—2019 utratily diktátorské vlády jen ve Spojených státech za lobbing a PR až 172 milionů dolarů.226 Putin si najal washingtonskou firmu Ketchum, jejíž zaměstnanci podle agentury Reuters „naléhali na ministerstvo zahraničí, aby zmírnilo své hodnocení ruské lidskoprávní situace“.

==========

Někteří diktátoři strachu se snaží cenzurovat zpravodajství o sobě na celém světě. MBS o to zřejmě usiluje. Vražda novináře listu Washington Post Džamála Chášukdžího a blokáda Kataru v letech 2017—2021, částečně za účelem zmáčknout Al-Džazíru, zřejmě směřovaly k tomuto cíli.234 Již předtím se íránští klerikové pokusili o globální cenzurní moc vydáním fatvy proti Salmanu Rushdiemu. Čína pod vedením Si Ťin-pchinga použila ekonomické páky k potrestání tweetů o Hongkongu a Tibetu a k nátlaku na vydavatele časopisu China Quarterly, aby vymazal články ze svého online archivu.235 Severní Korea se nabourala do počítačů společnosti Sony, aby zablokovala uvedení nelichotivé komedie o svém vůdci.

==========

Naproti tomu spin diktátoři se zahraničním zpravodajstvím tolik nezabývají. Nazarbajevův tým nejprve vyvedlo z míry uvedení komedie Sachy Barona Cohena Borat v roce 2006, která Kazachstán vykreslila jako antisemitský a misogynní zapadákov. Brzy se však vzpamatovali: jak uvedl jeden z astanských PR specialistů, úředníci se rychle přeorientovali na to, „jak využít takového nečekaného zájmu o svou zemi“.237 Ministr zahraničí později tomuto filmu poděkoval za podporu cestovního ruchu — počet žádostí o víza podle něj stoupl desetinásobně.238

==========

Přechod od strachu ke spinu zapadá do širšího historického trendu. Jak ukázal Steven Pinker, násilí už po staletí ustupuje.

==========

To vše zní logicky. Ale přeměna diktatury od osmdesátých let vyžaduje bližší vysvětlení. V předchozích desetiletích byly autokracie naopak stále násilnější.3 Jak jsme viděli v kapitole 2, podíl diktátorů s více než deseti politickými vraždami ročně dosáhl vrcholu v kohortě, která se ujala moci v osmdesátých letech. Pak se něco změnilo a dynamika se obrátila.

==========

Co tedy způsobuje tuto proměnu autokracie? Domníváme se, že odpověď spočívá v koktejlu vzájemně propojených sil souvisejících s ekonomickou a sociální modernizací v kombinaci s globalizací.

==========

Ten násilným diktaturám ztěžuje život a některé z nich posouvá k demokracii. Jiné však nacházejí způsoby, jak se přizpůsobit a přežít, a nahrazují teror klamem a manipulací.

==========

Modernizační koktejl má tři přísady: přechod od industriální k postindustriální společnosti, globalizaci ekonomiky a informací a vznik liberálního mezinárodního řádu.

==========

Pro autoritářské vůdce představovaly měnící se zdroje růstu dilema. Za starých časů dokázali Stalin a Mao zdvojnásobit HDP tím, že nahnali rolníky do továren, a to za cenu velkých lidských ztrát. V té době bylo nucené přeřazení pracovních sil brutálním, ale účinným způsobem, jak zvýšit hospodářský výkon.

==========

Jakmile však pokrok začal vyžadovat představivost, donucování ve stalinském stylu přestalo fungovat. Lidem nebylo možné nařídit, aby měli nápady.15

==========

Problém autokratů spočívá v tom, že vysokoškolské vzdělání je neodmyslitelně spjato se svobodou myšlení. Vysokoškolské kurzy je téměř nemožné zcela dezinfikovat. Kritické myšlení se často vymyká kontrole. Ti, kdo v pondělí zkoumají elektrody, se mohou v úterý obrátit k volebním procedurám.

==========

Špičkový výzkum je zároveň ze své podstaty mezinárodní, což znamená, že obsahuje skryté zprávy o vnějším světě. To vše znamená, že univerzitní vzdělávání je pro diktátory mnohem obtížněji ovladatelné.

==========

V roce 1950 neměl v průměrné nedemokratické zemi téměř nikdo bakalářský titul. V roce 2010 ho mělo šest procent osob starších patnácti let. V některých autoritářských státech byl tento podíl vyšší než v průměrné demokracii (9,5 %) — a dokonce i než v demokraciích s vysokými příjmy (14,6 %).23 V Singapuru mělo v roce 2010 dokončené vysokoškolské vzdělání třicet procent osob starších patnácti let. Mezi Rusy to bylo 25 procent a mezi Kazachy 14 procent. Ve všech třech zemích byl tento podíl v roce 1950 nižší než dvě procenta.24

==========

S rostoucím počtem absolventů se diktátoři snažili omezovat nebezpečí, které představovali. Jednou z možností bylo redukovat pokročilé studium na technické obory. To byl sovětský plán

==========

Matematika a fyzika se vyvinuly na světovou úroveň, kdežto společenské vědy byly nahrazeny marxismem-leninismem.

==========

Přesto se i v přírodní vědě sem tam něco zvrtlo. V padesátých letech minulého století se fyzik Andrej Sacharov podílel na vývoji sovětské vodíkové bomby. V šedesátých letech se v něm hnulo svědomí. Ani jeho pochybnosti nevycházely z nějakého volnomyšlenkářského pamfletu, ale z jeho vlastní práce. V roce 1961 se sovětský vůdce Nikita Chruščov rozhodl obnovit atmosférické jaderné testy. Podle Sacharova hrozilo, že to sklouzne k termonukleární válce, jejíž strašlivé důsledky si uvědomoval. Využil svého mezinárodního renomé a na Západě publikoval plamennou výzvu ke globální spolupráci. Varoval v ní před „nakažením lidí masovými mýty, které se v rukou proradných pokrytců a demagogů mohou změnit v krvavou diktaturu“.27 „Otec sovětské vodíkové bomby“ se stal otcem disidentského hnutí.

==========

V sedmdesátých a osmdesátých letech kupovali Estonci ve Finsku mikročipy, které umožňovaly jejich televizorům přijímat finské programy. Když někdo objevil způsob, jak pomocí rtuti vylepšit televizní antény, najednou nebyly teploměry.29 Znalosti, které sloužily úřadům moci, technikům zároveň pomáhaly obcházet cenzuru.

==========

Alespoň na nějakou dobu si vládce může informované občany koupit státními zakázkami a výhodami. Dokud mu zůstanou loajální, může tolerovat jejich specializované časopisy, webové stránky a mezinárodní networkingové akce. Může si dokonce kreativní typy najmout, aby pro masy navrhly alternativní realitu. Tato strategie nebude fungovat na Sacharova, ale Sacharovové jsou vzácní. S moderními, centrálně řízenými masmédii představují jen malou hrozbu.

==========

Méně vzdělaní lidé jsou od tvůrčích typů odcizeni kvůli nevraživosti, ekonomické úzkosti a lpění na tradicích. Spin diktátoři mohou těchto nálad využívat a mobilizovat zbývající dělníky proti „kontrakultuře“, přičemž intelektuály označí za neloajální, bezbožné nebo sexuálně deviantní. Takové pomluvy pak činí vůdcovu základnu imunní proti odhalením opozice.

==========

Prezident Clinton se domníval, že svoboda se bude „šířit mobilním telefonem a kabelovým modemem“.45 Internet byl prohlášen za „osvobozující technologii“, která osvobodí utlačované společnosti.46 Někteří se také domnívali, že globální čtyřiadvacetihodinové zpravodajské kanály jako CNN odhalí a dostanou do izolace porušovatele lidských práv. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí nazval CNN „šestnáctým členem Rady bezpečnosti“.

==========

Tato očekávání se ukázala jako přehnaná. Není dokázáno, že by obchod a investice samy o sobě vedly k politickým změnám.

==========

Do pěti let poté, co vojáci zmasakrovali studenty na pekingském náměstí Nebeského klidu, se objem přímých zahraničních investic v Číně více než zečtyřnásobil.

==========

Když se dají vydělat peníze, vzpomínky na masakry rychle mizí.

==========

Ukazuje se také, že politické dopady internetu jsou komplikované a závislé na kontextu. Posiluje protirežimní protesty a zároveň usnadňuje státní dohled.

==========

Pokud jde o globální televizní zpravodajství, bezprostřední vliv živých záběrů CNN byl po roce 1980 kompenzován postupným snižováním nákladů na mezinárodní zpravodajství. Do roku 2014 byl podíl mezinárodního zpravodajství ve všech amerických médiích „na historickém minimu“.

==========

A výzkumy nedokázaly najít jasné důkazy pro „efekt CNN“ — myšlenku, že živé mediální zpravodajství přiměje západní vlády jednat.

==========

Politolog Darius Rejali upozorňuje na to, že od sedmdesátých let minulého století se rozšířily „čisté“ metody mučení. Patří mezi ně například nucené stání, dlouhodobé setrvání v nepříjemných polohách a waterboarding (simulace tonutí), které — ačkoli jsou velmi bolestivé — zanechávají méně jizev. Přičítá to celosvětovému hnutí za lidská práva.

==========

Jak jsme viděli, první obrannou linií jsou dezinformace. Již v sedmdesátých letech minulého století rumunský prezident Nicolae Ceauşescu radostně uvítal kampaň prezidenta Cartera a řekl svým spolupracovníkům: „Když chce lidská práva, dejme mu je.“ Rumunští agenti měli v Carterových kruzích podsouvat myšlenku, že Rumuni se těší větší náboženské svobodě než ostatní v komunistickém světě.

==========

Stejně jako tehdejší SSSR je Čína stále hyperindustrializovaná — 40 % HDP tvoří průmysl a stavebnictví, zatímco v zemích s vysokými příjmy je to v průměru 23 %. Ale stejně jako v Sovětském svazu za Brežněva i zde prudce roste vysokoškolské vzdělání, kterého do roku 2019 dosáhne sedm procent populace starší patnácti let.126 To je stále méně než třináct procent, které Rusko zaznamenalo v roce 1990, ale blíží se to některým dalším státům východního bloku.

==========

Zatím existuje jen málo důkazů o tom, že by v Číně došlo k rozsáhlému kulturnímu posunu srovnatelnému s vývojem v Sovětském svazu za Gorbačova.

==========

Stručně řečeno, postindustriální rozvoj v diktaturách zpravidla zvyšuje náklady na násilnou represi. Diktátoři, kteří dříve spoléhali na teror, přecházejí k manipulaci, a ti, kteří již manipulují, jsou někdy dotlačeni ke skutečné demokracii. Načasování přechodů je nepředvídatelné a může dojít k zádrhelům. Neexistuje žádná magická hranice vývoje, při které se diktatura rozplyne. S rostoucím tlakem se však šance na změnu zvyšují.

==========

V letech 1929 až 1935 klesl světový obchod se zbožím z 23 na 11 % HDP.32 Zahraniční investice vyschly a země tápavě opouštěly zlatý standard. Z politického hlediska se mnohé vratké demokracie změnily ve fašistické země.

==========

Pokud de-globalizace roztrhá hospodářské vazby mezi bohatými a chudými zeměmi, budou mít mnozí diktátoři menší motivaci chovat se demokraticky.

==========

Velká hospodářská krize, která vyvolala protekcionismus, byla mnohem brutálnější než světová finanční krize roku 2008 nebo covidový šok: výkon USA se tehdy snížil o 32 procent — ve srovnání se čtyřmi procenty v letech 2007—2009 a deseti procenty v roce 2020.35 I když výkon v roce 2020 klesl, finanční trhy prudce vzrostly, díky obrovským injekcím likvidity.36 Ekonomická globalizace se může v budoucnu zvrátit, ale není to zdaleka jisté.

==========

Ačkoli se obchod nezhroutil, autoritářské státy jsou dnes méně finančně závislé. To je může chránit před politickým tlakem.

==========

Bohatší státy si vytvořily rezervy, aby mohly překonat krátkodobé krize. Například v Singapuru, Rusku a Saúdské Arábii nyní zásoby zlata a měny přesahují 25 % HDP.

==========

Vliv Západu rovněž omezují čínské investice a pomoc: jen v letech 2010—2019 vzrostl objem přímých zahraničních investic Pekingu ve světě z 317 miliard dolarů na 2,1 bilionu dolarů, což je stále mnohem méně než 7,7 bilionu dolarů přímých zahraničních investic USA v tomto roce,39 ale globální půjčky Číny — ve výši 1,5 bilionu dolarů v úvěrech do více než 150 zemí — nyní převyšují půjčky Spojených států. Čínské půjčky dokonce převyšují půjčky „všech věřitelských vlád zemí OECD dohromady“.

==========

Politologové Steve Hess a Richard Aidoo zjistili, že země, které jsou více financovány Čínou a méně Západem, uplatňují tvrdší politickou represi.41 V Tanzanii prezident John Magufuli zesílil pronásledování novinářů a aktivistů, protože peníze přicházely z Pekingu.42 Děkoval přitom Číně za to, že poskytuje pomoc bez jakýchkoli podmínek.

==========

Někteří pozorovatelé se obávají, že tyto další prvky modernizačního koktejlu slábnou: na Západě se tradiční média potýkají s problémy, protože internetové platformy jim kradou inzerenty a publikum se tříští, a pokud kvůli tomu bude západní elita méně informována o represivních režimech, budou z toho těžit diktátoři.

==========

Ale opět se zdá, že se tak neděje. Ve srovnání s několika málo světovými televizními stanicemi a informačními službami z osmdesátých let minulého století dnešní média překypují podrobnostmi o autoritářských společnostech.

==========

Nevládní investigativci odhalují poškozování životního prostředí (Global Witness), korupci (Transparency International, Organized Crime and Corruption Reporting Project) a praní špinavých peněz (Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů). Dokonce i špionážní operace, cílené vraždy, armádní přesuny a radikální pravicové domobrany jsou odhalovány investigativními médii, jako je Bellingcat. Před dvaceti lety měly informace, jaké dnes může získat kdokoli pomocí chytrého telefonu, pouze špičkové světové špionážní služby.

==========

Poslední přísadou modernizačního koktejlu je liberální světový řád. I ten je podle mnohých odborníků ohrožen.

==========

Během pouhých několika let prezident Trump odstoupil od smluv nebo vyjednávání o omezení zbrojení (jaderná dohoda s Íránem, smlouva o otevřeném nebi), změně klimatu (Pařížská dohoda) a obchodu (NAFTA — kterou později nahradilo Transpacifické partnerství). Za jeho působení Spojené státy vystoupily z Rady OSN pro lidská práva, UNESCO a Světové zdravotnické organizace a oslabily odvolací orgán Světové obchodní organizace. Populisté v dalších zemích rovněž mezinárodní spolupráci odmítají.

==========

Ale i zde, ačkoli je toto riziko reálné, se zdá být poplach předčasný. Navzdory Trumpovi se systém mezinárodního práva a jeho prosazování nezhroutil

==========

Mezi 14 vyspělými demokratickými zeměmi v roce 2020 hodnotila OSN příznivě velká většina ve všech zemích s výjimkou Japonska. Dokonce i ve Spojených státech jí bylo po třech letech Trumpova prezidentství příznivě nakloněno 62 % respondentů — o 14 procentních bodů více než v roce 2007.

==========

I když Peking investoval stovky miliard dolarů do svého projektu Pás a stezka a svou značku propaguje prostřednictvím 548 Konfuciových institutů po celém světě, získal si jen málo příznivců.65 Mezi deseti západními zeměmi a Japonskem a Jižní Koreou vzrostl nepříznivý názor na Čínu z 36 procent respondentů průměrné země po roce 2000 na 73 procent v roce 2020.66 To může reflektovat rivalitu, ale dokonce i v Africe, která je příjemcem masivní čínské pomoci a investic, podle všeho přístup Pekingu zaujal jen málokoho.

==========

Nechceme tvrdit, že ve světě lidských práv je vše naprosto v pořádku nebo že je západní představitelé důsledně chrání. Velká část zahraničněpolitické elity se drží cynické verze reálpolitiky. Washingtonská „válka proti teroru“ po roce 2001 vedla k extrémnímu násilí — od waterboardingu a „vydávání“ podezřelých osob až po časově neomezené zadržování v Guantánamu. Diktátoři od uzbeckého Islama Karimova až po egyptského Abd As-Sísího se naučili, že jim teror projde, když ho zabalí do boje proti terorismu.69 Ale jde o to, že násilní vůdci čelí většímu odporu než dříve ze strany rozvětvené mezinárodní sítě aktivistů a právníků, podporované celosvětovým veřejným míněním.

==========

Stejně jako v případě ekonomické globalizace i liberální světový řád se může v budoucnu zhroutit. Navzdory neustálým potížím k tomu však dosud nedošlo. Obecněji řečeno, vidíme jen málo známek toho, že by se modernizační koktejl vyčerpával, daří se mu naopak velmi dobře.

==========

Dnešní nativistický populismus — jak na Západě, tak na Východě — spojuje ekonomickou nespokojenost a zastaralé hodnoty těch, kteří na postindustriální transformaci prodělali. Dělníci a další lidé z upadajících průmyslových regionů; majitelé znečišťujících továren a dolů; zemědělci a venkovští dělníci; neliberální staří lidé dezorientovaní změnou hodnot — ti všichni se spojují v mocnou, ale postupně se zmenšující koalici. Tato koalice poskytuje podporu populistům ve vyspělých demokraciích a diktátorům v polomodernizovaných autokraciích. Tito vůdci ekonomicky neprosperující občany využívají, místo aby je odškodnili a reintegrovali. Zda tak musí činit v rámci demokratických omezení, závisí především na síle postindustriálních vítězů — naší informované vrstvy.

==========

Západní představitelé zároveň nepředvídali, jak integrace ovlivní jejich společnosti. Domnívali se, že současné a bývalé autokracie lze asimilovat, aniž by se Západ změnil. Integrace je však obousměrný proces. Zisky z obchodu s Čínou po jejím vstupu do WTO v roce 2001 byly značné. Konkurence ze strany Číny však přinesla i ztráty a změnila politické prostředí v západních státech způsobem, který jejich představitelé nedokázali řešit.

==========

Za vlády prezidenta Trumpa utrpěla americká demokracie újmu nejen doma, ale i ve světě. V roce 2018 se agentura Pew ptala respondentů ve 25 zemích, zda si myslí, že „vláda USA respektuje osobní svobodu svých občanů“. Ve čtyřiceti procentech zemí — včetně Francie, Německa a Velké Británie — většina odpověděla záporně (na stejnou otázku v roce 2008 neodpověděla záporně žádná z 23 tehdy zahrnutých zemí).

==========

Pew se také někdy ptá respondentů, zda se jim líbí nebo nelíbí „americké představy o demokracii“. Podíl zemí, kde se většině respondentů americká koncepce líbí, klesl z 58 % v roce 2002 na 35 % v roce 2017.

==========

I před Trumpem byly americké volby proslulé extrémním gerrymanderingem, zaváděním překážek pro voliče a financováním z nejasných zdrojů.

==========

Od počátku se americká podpora globální demokracie spojovala se vzletnou rétorikou a neochotou se angažovat. Prezidenti od Woodrowa Wilsona až po George W. Bushe navrhovali učinit svět „bezpečným pro demokracii“ a šířit „globální demokratickou revoluci“, přičemž odmítali vstoupit do Společnosti národů, téměř čtyřicet let váhali s ratifikací Úmluvy o genocidě a odmítali se podřídit Mezinárodnímu trestnímu soudu.99 Naposledy Spojené státy vystoupily z Rady OSN pro lidská práva.