Not a member of Pastebin yet?
Sign Up,
it unlocks many cool features!
- Vítr, tma a přítomnost (Václav Kahuda)
- Zachytil jsem nějaký pohyb na okraji zorného pole, pomalu otáčím hlavu a hledím na muže, postarší šedesátník, cosi mumlá do pysku, a teď dokonce vidím, že se mu ústa protahují jako takové jó-jo, tak nějak u toho vyplazuje jazyk. Vše se to odehrává potichu a jen s občasným zaševelením. Nenápadně sleduji jeho utkvělý zrak. V přední části busu se houfuje skupinka školáků. Takoví ti smradi oblečení jako batolata, s rozkrokem u kolen a s golfovou čepičkou připlácnutou na ucho. Též jsou mezi nimi dívky, ty se díky hormonům dříve probuzeným zdají starší a taky mají pruhy odbarvených vlasů, jako to za mého mládí nosily staré ženské… Ani moc nehlučí. Jsou zaujati dráty v uších a každý zírá na svůj osudový displej v telefonu. Muž je sleduje utkvělým pohledem, a tu shledávám, že synchronizuje práci svých úst s pohyby rtů a s grimasami dívek. Pubertálně protahuje ústa, jakoby nedbale přežvykuje slova, mazlivě vrtí hlavou a špulí samolibou hubičku. Je z něj „zlobidlo“, „potvůrka“, „vopice“. Nemůžu si pomoct, ale v odrazech protějších oken sleduju, jak jeho ústa mazlivě artikulují „ty píííčooó“. Dokonce v rambajzu motoru slyším protáhlé „čóóó“, po chvíli „ééé, co blbnéééššš…“. Po očku hledím na mužův horní ret, je tam cosi, v těch rysech nebetyčně, nelidsky dobrotivého, jakási artistní láska, paušální přihřátý cit k lidem. Hluboká osamělost je znát na pozadí, pod tím chvěním, pod tou posunčinou… Zelenošedé ještěří oči, nehybně zírající za skly brýlí, dodávají tomu chlápkovi zjev laskavého velitele koncentračního tábora. Chasa mladých vystupuje, šedesátník je pozoruje z okna, autobus se rozjíždí, brýle z chirurgické oceli sledují zvláště jednoho štíhlého, vytáhlého mladíka, jenž cosi hekticky volá a mává rukou na své kamarády. Bus chrochtá na kruhovém objezdu, horní pysk se protahuje jak ovčí tlama a do rachotu automatické převodovky se ozve tlumené „mmméééé…!
- ==========
- Slečna se stále tváří laskavě a se sklopenými zraky se mnou komunikuje svým biskupem! Hromský ďas… To jsem se zas zaplet, sám sebe zamotal do okolností. Úřední laskavá starší dívka, zdá se abatyše této archivní řehole, mne zvednutím mírných očí a elektrizující vlnou ze své ptačí, slepičí, píčí kostrče zve k opultí, ke hrazení. Cítím, jak mi její nitkovitá nervová chapadla ohledávají paměťové registry. Ano, předem ví, co budu požadovat, už to možná sama předobjednala ze skladu… Podle její lehce povadlé ženské pokožky na tváři, podle širokých boků usuzuji, že má velké bílé hýždě, líné na povrchu, tvarohovitě hrbolaté, a stejně měkké půlky zadnice, dlouho uchovávající zarůžovělé otisky spodního prádla. Ale ten biskup! Ten teple lahodný, měkce ženský dotek na mozku, když skenuje své okolí a… Úplně ho vidím, cítím v hubě toho zmuchlaného, ústřičnatého nemodlence. Tu paprč!
- ==========
- Má toho plná ústa, a tak mě předává strohé kolegyni, takovému menšímu ženskému strejcovi, takové tetě v modrém dílenském plášti a bílých rukavicích. Nejprve mě tato přinutí koupit stejné bílé taneční rukavice a pak mně předává – proti podpisu – tenké desky, štos velkých sešitů v mramorovaných pevných deskách a starou modrou dopisní obálku, vše opatřené velkými černými číslicemi. Ženský strejc má ve tváři tak odpovědný výraz jako prodavač v železářství – docela bych se od té vážné dívky nechal ošukat policejním obuškem do prdele… Řičel bych u toho jako kvíčala, kuvíkal coby rozdurděná „hvížďala“. Nakonec by si mě ujec v sukních položil naznak na zaprášené kartonážní krabice – a pevnou ručkou v bílé rukavičce by nesmlouvavě „vydojil“ tu páchnoucí starou flaksu. Ach, takovéhle myšlenky mě napadají vždy, když jsem přítomen nějakému úřednímu řízení.
- ==========
- Hejno Belzebubů, černých zuřících masařek bubnuje na okna: „Za hov-nem! Le-tí-me za hov-nem!“ Setnina Masaryků na bílých koníčcích jim hrozí pěstí. Mao – coby usmívající se těžká hlava na tankovém podvozku, jezdí sem a tam. Chaplin a Hitler šlapou na dvojkole… Sýkorka klove zmrzlý lůj a přivírá jedno očko. Hrome! To je slavný Džugašvili – teolog a řeckořímský zápasník! Zápasí s „Černou maskou“, chlupatá namaštěná těla po sobě lezou, hekají, dávají si dvojité nebo jednoduché nelsony, roztahují si navzájem půlky, chmatají po čurácích… Prasata!
- ==========
- Vše jsem si ofotil (bez blesku – samozřejmě), roztřesenou rukou vrátil dokumenty, naposled spočinul na dívce – tučné rusálce (měla volno, s očima schovanýma za pokleslými víčky byla soustředěna na svůj život, dříve se říkalo děloze život či dokonce – matka, byla tedy soustředěna na svoji matku, celá ponořena ve svých útrobách zažívala historikovu ektoplazmu, až sem byla cítit rybinou, pozřela kus jeho prokouřeného ega, a teď po hadím způsobu trávila).
- ==========
- Nosem jsem zafrkal na rozloučenou, plným starého zaprášeného papíru. V prstech molekuly dědečkova potu, jenž ulpěl na deskách cestovního pasu, odjíždím bručícím busem dolů do města, sedadla jsou obsazena pěkně letně oblečenými důchodci a unavenými ženami, držím se madel v zatáčkách a ta starodávná sůl z pokolení dávného a mého, ta starodávná lidská sůl vzala za své v zamaštěné přehoušli mazu a špinavých žravých bakterií, v novém – dnešním výpotku současných generací.
- ==========
- Babička, když zestárlá a slaboučká dožívala svůj vysoký věk, a já – její vnuk na prahu dospělosti, trávil jsem s ní letní prázdninové dny na chatě u Jizery, ohříval jídlo navařené na týden dopředu mými rodiči, dohlížel jsem na stařenku… Sama se ještě obstarala, ale ztrácela pojem o čase, byla takřka neustále u svých mladých let, byla v nich zanořená a jen občas komunikovala se mnou o věcech tady a teď. Už nabírala vítr, už zvedala křídla a nechávala vzduch zpívat ve svých perutích… Stará velká labuť se chystala na svoji poslední pouť.
- ==========
- Stáli jsme tam, před obřadní síní na hřbitově, v prudkém poledním slunci. Strýc – zesnulého bratra bělovlasé dvojče. Tento vědec-matematik s hořkostí v hlase, zkroucený nějakou vnitřní bolestí (babička mi vyprávěla, že bráškové-dvojčata hovořili mezi sebou až do svých osmi let nějakou soukromou, cizím nesrozumitelnou řečí…), tento živý a inteligentní strýček stál teď opřený o zeď a říkal, že snad dovnitř ani nepůjde, že bude na vzduchu. Jeho žal byl neosobní, ale o to víc hluboký, trhání – odluka v mase, v buňkách. Oddělení, roztětí.
- ==========
- Jdu ulicí od Elektrických podniků, zahýbám u kostela, na Strossmayeráku mám sraz s Georgem. V kapse mi zapípá SMS. Ja budu v t-mobil room, pet minut, G. Pomalu kráčím přes náměstí a už z dálky vidím zavalitou siluetu Georga v obchodě s telefony. Má na hlavě podivný černý kulich, spíš mitru nějaké koptské nebo jiné africké církve. Takhle ho znám léta, tento v Čechách usazený německý fyzik je znám v okruhu svých přátel naprostou neschopností vnímat svůj zevnějšek. Jsou známy jeho legendární cyklistické výlety, kdy přijel oblečen do strašlivých „body“, vypadalo to, že je vlastně nahý, růžovo bledé trikotové kalhoty měl zaříznuté do rozkroku a vytažené přes vystouplé břicho až k prsním bradavkám. Museli mu tam tehdy vnutit normální plátěné trenýrky – vůbec nechápal, proč to na něm chtějí. Kolikrát jsem ho přišel navštívit do ústavu těžké fyziky a tam, u nějakých generátorů gama záření, za olověnými cihlami, chodil Georg v kalhotách utažených provázkem místo opasku, brýle smontované lepicí páskou, usmíval se a společně jsme nalévali do chladicích aparatur tekutý dusík.
- ==========
- Georga hledám mezi stromy a hroby. Už zvonili, že je zavírání hřbitova. G. pochoduje okolo kontejnerů s padaným listím a zvadlými věnci. Babky vracejí konve a kdosi vyplachuje skleněnou vázu, chrstá voda z kohoutu u betonové kašny. Je takřka tma. Za siluetami stromů, za potemnělým územím hřbitova prosvítá zář pouličních lamp. Zpoza náhrobků se vynořují postavy babiček a pozůstalých návštěvníků, všichni jdou k bráně, zpátky do života. Když stojím u mříží, ohlédnu se – hledím do chladivého jícnu černé a rudé, jiskřící tmy. Zvedá se vítr. Svíce na hrobech zamrkaly.
- ==========
- Dáváme si v mlíčňáku vlašský salát s rohlíkem. Georg stále vede svou. Dívám se, jak na sklech výkladů se odráží osvětlený vnitřek mléčného bufetu, a za tím – jako druhý plán, je vidět tramvajová zastávka plná lidí, a teď přijíždí rozsvícená tramvaj a rychle se plní. Jen tak se dívat a kývat rohlíkem, pak mu ukousnout špičku a dál, plně soustředěný, nabírat majonézu a hrášek z okraje talířku.
- ==========
- Na druhém konci stolu haleká falešný křesťan Prase, s jedním známým si vyčítají účast nebo neúčast na nějaké protirežimní akci před třiceti lety… vidím, jak má zkřivenou, nenávistnou tvář… slýchávám jeho hlas z rádia, je z něj náboženský redaktor na stanici, která je známá jako starobinec bývalých zaměstnanců jedné štvavé vysílačky – zabývající se černou propagandou… Podivně klidným hlasem dělá rozhovory s náboženskými činiteli všech možných církví, někteří jsou blázni, těm lze věřit, jiní jsou taková zombie ztracená ve svých bludech – takoví umakartoví novokřtěnci. Nyní pozoruji jeho zkřivenou, rudou tvář a něco mi na jeho siluetě nesedí. Pak mi dochází, že mi o něm někdo před časem říkal, že má rakovinu… pod svetrem má na boku měkký, podivný batůžek, takovou větší ledvinku… to bude asi ten vývod bokem, ano, tak měkce se přeskupuje pod tím svetrem, tekutina v gumové schráně… Odvracím zrak.
- ==========
- Tohle sklepení mysli jsem prošel se záměrem vykreslit si jednu z těch dědečkových sester – jmenovala se Důbravka. Divné jméno… Někam tam, do této řady patří tlustá, mnohoplodná Ema. „Emičko, musíš jíst, mamička by se zlobila…“ ozývalo se za poválečných let, takový Jindřich Plachta, takový tupý, hubený dobrák vozil k řece svou dceru, tlustou Emičku-dítě a cpal do ní buchty, jen že se mohla nadechnout, a opět dlabanec! Dávali mu prý, říkalo se o něm, v dětství přesmoc odvaru z makovic (když rodina všecka pracovala na poli a kojenec křičel a zlobil, dostal odvar ze zeleného máku a byl ihned klid, byloť to smrkáně ihned v limbu… Ovšem nesmělo se to přehnat, potom byl výsledek nezvratný – huhlající dobrák…). Tak během let vyrostla z Emičky dvoumetrová obryně, vlasatá tlustá rusálka obklopená chumlem dětí a občas nějakým zástupným, kníratým trubcem, školníkem nebo vrátným, takoví to byli nízkolební troglodyti se samčími sekundárními znaky hypertrofovanými samou leností, ba nicneděláním…
- ==========
- Je tady jeden klon, pojítko do těch časů. Vím, že jedna z mých sestřenic chtěla moc studovat právnickou fakultu, její rodiče proto vstoupili pojednou a náhle do KSČ, přestali jezdit na mše, které se konaly v létě, v srpnu – kdy byl podle starých pověstí svržen z nebe ďábel, a taky zemřel můj děd inženýr. Sestřenice na doporučení kantýnské a majora z MV se dostala na práva. Chodila pak navštěvovat naši babičku, občas si sundala žlutou minisukni (mě v mých třinácti letech nepovažovala za muže), v silonových punčocháčích opékala na pánvi nějaké porce kuřete, vařila nám oběd. Říkala: „Ten Reagan! On s tou svojí neutronovou pumou rozpoutá třetí světovou válku! Ta nemravná puma!“ Díval jsem se na její hýždě v bílých kalhotkách, pevně obepjaté silonem punčocháčů, a kývaje hlavou (před očima houštinu klína, tmící se na vypouklé buchtě, číhající pod hedvábím) – vehementně jsem souhlasil: „Jasně, teda ten Reagan. To je teda…“ Ona obracela ke mně své velké hnědé oči a na tváři jí hořel ruměnec spravedlivého rozhořčení.
- ==========
- Babička vzala kostkovanou kabelu a odjela do Němec… tam svému bratrovi a jeho portorické ženě a černošským sousedům (byl to nějaký seržant, černý poddůstojník!) – tam šla babička do těch zarosených nekosených luk k Rýnu, natrhala do své kostkované kabely meruňky, pukající, sladce tekoucí plody, tisíce kilogramů jich tam leželo spadaných v trávě, napospas sršňům a vosám. Krásně se žilo blanokřídlým. Primáti prořídli, svými těly obohatili půdu, matičku zemi, předali vázaný dusík… Babička upekla koláče, vonící nádheru, a uvařila takové meruňkové knedlíky, že strýček nosáč, překvapená černobrvá Portoričanka i černošský seržant s rodinou – všichni slzeli nadšením, křičeli štěstím nad tím jídlem. Bylyť ty armádní americké manželky zvyklé vařit pouze z konzerv. A pečené koláče znaly jen od místního pekaře, zjizveného Fritze… Babička pak do té kabely nakoupila nebo z armádní prodejny levně pořídila veliké plátky z telecí kýty. Ty pak v Čechách upekla na zeleném a bílém tlučeném pepři. Na másle, jako přírodní řízky. A opět bylo slyšet dojatý radostný hlas nad tím nezemským, po válce nevídaným jídlem…
- ==========
- Startuju auto, jde to ztuha, ale napoprvé přeci motor chytil. Cítím vděčnost k tomu osmnáct let starému motoru. Už s ním takřka nejezdím, jednou tak za měsíc, když vezu nákup. Jinak vlakem a autobusem. Vlak, to je myslitelská rozhledna. Hlavně za noci, když je málo lidí. Jedu z chaty motoráčkem, rozsvícenou krabičkou v setmělých polích. Dívám se na světla měst v dálce a na obrovitou světlou oblohu nad Prahou, dívám se na svět.
- ==========
- Píčák… potichu se směju. Chodím po lese a koukám na hvězdičky, co by řekli ti známí dejme tomu, co u mě hledali jakousi oporu pro jejich malé lži. Jenže já byl vždycky takový a nikdy ten, co si o mně kdekdo vymyslel. Odjakživa jsem psal na lidstvo jeden dlouhý obžalovací spis. A pouze proto, abych mohl sebrat usvědčující materiál, jsem se stavěl takovým jako oni, ne – jako oni ne, to by poznali, po čichu by poznali, po feromonech… byl jsem „divnej excentrik“. Ach, taková chýra. Kdyby se dověděli, jak miluju ticho a klid, obyčejný nenápadný život… tak by chcípli nudou, ti srabi!
- ==========
- V gestapu měli Sověti tolik svých lidí, že to cudně tají a budou tajit navždy. Tolik krve a špíny, aby se mohli vypracovat na vedoucí posty. Willi Leimer, po válce viděný v Moskvě na Rudém náměstí – německy promluvil na odbojáře, který ho poznal, pamatoval si jeho tvář z výslechů, z Pečkárny. Leimer vedl oddělení proti komunismu a po likvidaci českého komunistického odboje a několika jeho ústředních výborů přešel na oddělení proti paradesantu. Parašutisté… Leimer se na konci války, na zámečku Jenerálka, osobně vzdal docentu Krajinovi a požádal o předání sovětským orgánům…
- ==========
- Konvice hučí, zalévám čaj a jdu se ohřát ke kamnům. Telefon zapípal. Přišla mi SMS od stejného nočního kramáře a výtečníka, napsal mi šílený psycholog Pavel G. Ptá se, jakou bych si přál být šachovou figurkou, jaká asi figura by mě nejlépe charakterizovala. (Pavel G., v mládí nadaný šachista, dokonce snad juniorský mistr republiky, vystudoval psychologii, těsně před ukončením doktorandského studia obvinil fakultu z přechovávání kádrů bývalého režimu, v podstatě je všechny odhalil jako šedivé neproduktivní osobnosti bez kreativity, jejichž jediná silná a charakteristická vlastnost je obrovská touha udržet se v akademickém „chráněném“ prostředí a zadarmo fasovat kancelářský papír a tužky… Proto si ho vážím, pro tuto reformátorskou snahu, a toleruji mu jeho neustálé dotazníky a testovací otázky a beru to jako takový lehký defekt (oba jeho rodiče byli aktivní psychologové). Opírám se zády o hřejivý masiv akumulačních kamen a na jeho otázku odpovídám: Co se týče šachových figurek, nejraději mám šedou chobotnici (je pouze jedna pro obě strany, je trvale umístěna mimo šachovnici, je vyjádřením radosti ze hry, tzn. odpočinutí od Velké hry života. A nakonec je na chobotnici nejsympatičtější, že se odpovídá hlubinám nad a pod šachovnicí a její největší síla je v tom, že neexistuje.
- ==========
- Odesílám text a cítím, jak mi to spravilo náladu. Marná sláva, když člověk zachytí podobné záchranné strategie u druhých, nepřipadá si tak sám. Následuje salva pochvalných vět a nakonec testovací otázka: Jaké úseky svého života byste, pokud by to šlo, vyměnili nebo darovali někomu jinému, a co z životů vašich přátel vám připadá, že bylo původně určeno vám, a nějakým omylem se to dostalo k jiným lidem? Přemítám, lehce už nasraný na ten poryv nocí vybuzené energie u toho inteligentního magora. Rychle vyťukávám: To už míří na samé základy osobnosti. K tomu se nabízí útočné, schizofrenogenní, subverzivní otázky typu: Kdy jste si uvědomil, že umíte lhát, tak dobře lhát, že tomu sám věříte? Nepřipadáte si někdy jako – výmysl špatného lháře? Kdy vám došlo, že jste se zúčastnil spiknutí proti své vlastní osobě? Neprodal jste se někdy, a teď postáváte před vetešnictvím (zastavárnou) v marné snaze koupit použité zbytky svého mládí, opravdovosti, odhodlání a radosti? Alespoň laciná čínská náhražka kdyby byla. Ano?
- ==========
- Večer běží svým tempem, společně s Honzou Haklem čteme Oscarovy texty, já do toho občas vložím nějakou vzpomínku, docela se to setkává s dobrou odezvou publika, souhlasně reagují na slova: „Určitě jste měli mezi sebou, v širším přátelském okruhu jste taky znali nějakého takového živějšího chlapíka, někoho, kdo hnal věci až na samu mez, nebo za ni. Dobrodruha s poctivou tváří a čistou duší, alkoholika bezedného, povětroně a nikdy nezestárnuvšího, věčného kluka. Ten člověk byl součástí vašeho mládí, a teď ve třiceti – jste dospělí, někteří máte sami už děti… a ten divoký druh vašich her a mládeneckých hrdinských kousků… ten Vinnetou už s vámi není. Nežije, nebo odešel někam do světa. Prostě nepřekročil s vámi bludný kořen, nevstoupil do dospělosti, a stal se tak součástí legendy o vašem mládí, nádherné, rok od roku se rozvíjející pohádkové pověsti – kterou si vyprávíte na občasných vzpomínkových setkáních… A jeho nepřítomnost – je tak intenzivní, že se takřka vyrovná jeho tehdejší přítomnosti… a on tak vstupuje mezi vás z vyprávěných vzpomínek a historek. Hrdina věčné, nikdy nezestárlé mladosti…
- ==========
- Zahleděl se na mě zpoza brejlí a významně se rozloučil: „Kdybyste někdy něco potřeboval, tak se samozřejmě na mne obraťte a zavolejte. Kdykoli, určitě se dohodneme…“ Ujistil jsem ho, že pokud opravdu budu něco, tak okamžitě jemu za… a on pak mně… určitě, možná, pokud to bude nutné, ano, to je opravdu zajímavá nabídka, budu o tom přemýšlet… Pozvracel jsem ho pavučinou řídkých, nic neznamenajících slov, úplným šlemajzlem frází, tohle my psychopati umíme dokonale – parodii reality. Rozsypeme se v zástup zdvořile kvičících chargé d’affaires, hemživý zástup mravenců ve fraku, mávajících cylindry. Vyguglíme se před dotčenou osobou jako kastráti z oper období bel canto, v tisíci „kalhotkových rolích“, ryčící diskantem poklony, „buffonci“ v krajkovém fiží, k zbláznění hysteričtí lokajové v bílých parukách vířících rýžový pudr a odporně sladké, těžké podpažní parfémy, pižmo… Jako mandril rýholící nastavujeme podřízenou, vyšpulenou, ohavně fialovou řiť… Vylomíme tomu druhému čelist samou sešklebenou zdvořilostí, šklebíce se jak kosatka dravá vlezeme do něj, zakuklíme se v něm jak larva – slepé imago obří tropické cikády, a kurtoazními úklonami, ne nepodobnými kopulačním záškubům, mu rozšleháme vnitřnosti na odpornou pěnu. Nakonec, jako v hovnech vyválená ropucha, se s kvákavými, rozpačitými omluvami ztratíme za obzorem…
- ==========
- Někteří se smáli, jiní se ošívali, a tak již notně podnapilý povídal jsem o akcích, které mi vyprávěl jeden starý mánička – agent. Bylo to též na začátku devadesátých let a on pracoval v začínající zpravodajské organizaci. Měl za úkol infiltrovat do hnutí skinheads, byl proto ostříhán na ježka, hodně na jemno… Problém vězel v tom, že celé to slavné hnutí bylo prosycené agenturními sítěmi z minulého režimu, takže stačilo je pouze převzít a jelo se dál… Nakonec, aby měl nějaké výsledky, musel sám založit svoji pobočku, odnož hnutí mezi mladými pitomci, co zrovna přišli do těch kritických pubertálních let. Taková to byla mateřinka, školička… A tak kultivoval to své stádečko, občas šli povykovat před izraelskou ambasádu, občas – to je zajímavé, pomohli BND, nebo vlastně komu, prostě… Němcům se nedostávalo pravicových extremistů na začátku těch devadesátých let. Bývalý režim dobře měl podchyceno, dobře držel smrady za kůžičku. A tak v rámci dobrých sousedských vztahů bylo zapůjčeno několik autobusů „našich“ holých lebek při nějakých pouličních akcích v Německu. V bývalé Spolkové republice Německo neměli tehdy, na začátku nové éry, dost fašistů do pouličních bitek…
- ==========
- Sedíme u kafe, Carmen do sebe háže dva velké fernety. Přidušeným hlasem mi šeptá – že když má v práci dlouhou chvíli, nebo je naopak unaven od těch neustálých vyšetřování klientů, tak jde do sprchy, mají tam v umývárně dokonce sprchový kout. Jde do toho kouta, zavře za sebou dveře z mléčného, neprůhledného (zdůraznil, opálového) skla a strčí si celou sprchovou růžici, celý ten kabel, tu hadici – zasune do prdele. Pomalu, pozvolna, povlovně a nejprve nenásilně, načež ho posedne amok a on si tu svoji „prcinu“ vystříká fest! Jednou, zrovna byl v nejlepším, zaslechl na chodbě volat své jméno, vypadalo to na hlas vedoucího odboru! Chtěl vyběhnout z kópelky, a zapomněl, že mu z konečníku trčí gumová hadice. Když vyskočil ze sprchy, upadl na zem, jak mu ta růžice nechtěla prolézt zpátky z té úlekem stažené prdele. Bolelo ho to ještě týden. Když sral, tak jedině hluboko v noci a skučel u toho jak šakal… V duchu se směju a navenek ho lituji, nakonec se ale neudržím a hurónsky, skrz slzy se chechtaje – mám před očima tu scénu: jak obtloustlý Chaplin utíká z umývárny a zpod bílého lékařského pláště vlaje jak šedivý ocas – utržená hadice od sprchy. Nakonec se chechtáme oba…
- ==========
- Vlahý příval blízkosti působil na nás, že jsme jako by srůstali. Vyndala mi přirození z kalhot a držíc ho jako revolver, chodili jsme spolu tmou a já nemohl již vydržet její klouzající pevný stisk… to opakované, pod vrchol přivedené pnutí někde uvnitř, v míšním kanálu… Moje nervové centrum, i všechny lokální okruhy, celá bytost… vystřelila sama sebe v bílých, dlouhých dávkách někam do mživé, tisícioké tmy… do tváře města… do nezměrného zářícího oka, zírajícího mezi černými stromy. Stáli jsme tam strnulí, ona naslouchala mým záškubům, doznívajícím v těle. Do nosu – přímo do mozku mi zavanula chladná vůně loňského tlejícího listí a mladé, mokré letošní trávy – to ozvala se Země, z kořenů, z podhoubí, z pramenů skrytých hluboko v kamení. Pak vše přikryla vůně jejích vlasů…
- ==========
- Pod vrstvou turistů je na Václavském náměstí pomalý, ale pozorný pohyb kapsářů, děvek a dealerů. Některá ta stárnoucí rachejtle to občas přežene s alkoholem a hlomozí pak jazykem v nějaké nekonečné při s paťatým pasákem, který spíš připomíná malého přirostlého samečka k veliké hlubinné rybě, takového ektoparazita napojeného na její krevní oběh.
- ==========
- V Jámě na nároží roste na stožáru osvětlení nějaký veliký, prastarý svlačec. Pne se do výšky a oplétá kabely a dráty. Hospoda amerikánská, začátkem devadesátých let plná vykulených pihovatých zrzků s předkusem. Požírači nasládlých žemlí s mletým masem našli zde svůj přístav, kousek „domova“. Spolu s nimi zde hřadovalo místní domorodé obyvatelstvo. Do toho řvavá muzika. Byl jsem tam před lety jen jednou, nějaký feromonový chemický vzorec, „něco“ ve vzduchu, zvukové echo té američtiny, ten jazyk placatící se při vyslovení určitých hlásek, písmen a slov, ten jazyk volně položený v otevřené hubě… přes to jsem se nedokázal přenést.
- ==========
- U „Šamšuly“ je obvyklá sestava, poznávám různé ty odvěké pražské tváře. Mávneme na sebe, pokýveme hlavou s Ferdinandem, majitelem toho pomalu už věčného podniku. Jeho brýlatá tvář snad dvacet let se míhá za barovým pultem, pořád v pohybu, cosi kutí a obsluhuje hosty, má u toho ještě malé knihkupectví. Léta měřená panáky hruškovice a calvadosu. Nezničitelný, po práci, když zavře, chodí do spřátelených podniků… většinou má s sebou jednu nebo dvě opice. Má neochvějný talent sbalit někde nějaké dvě unuděné vychcané potvory, takové ty stárnoucí čičolíny s primitivním, věcným výrazem ve tváři a žraločíma, nehybnýma očima. Seděj celej večer jak sochy, v sobě seděj jak zvířata, Ferdinand do nich hučí opilé lamentace a lichotky, nějakým „nešťastným“ způsobem je balí, takovou jakoby chudáčkovsky úpornou snahou, úplně opilý se dožaduje svatého grálu – jejich zatuchlé hrobky. Je to v podstatě stejné už desítky let. Nesnesitelné pro oči známých a kolegů. Ale on druhý den jak „čamrda“ vesele leští skleničky na baru, usmívá se a vypráví, že každý den začíná panákem olivového oleje a šťávy z celého citronu… Když jsem uviděl jeho matku (starého zjizveného korzára) a dostalo se mi povšechné informace o jejím osobním profilu a životním osudu (různí otcové dětí, kontakt na zpravodajské služby, rodinné vazby atd.) – když jsem si prohlédl jeho mutru a zadíval se na její děti, různé ty „inteligentní dobráčky“, musel jsem uznat, že se dívám na dravce. Starou vychytralou potvoru s pestrým životním osudem. Vila na „Královských“ Vinohradech, vila u jezera Lago di Garda – všechny ty „staré měšťanské rodiny“ mají specifický osud a životy některých jejich členů jsou podivuhodně spjaty s našimi novodobými dějinami.
- ==========
- Teď zrovna vypráví, že zná toho miliardáře, co píše písničky a má, nebo měl, sázkovou firmu. „Horáček… to je dobrej chlap.“ Opravoval mu snad koupelnu nebo sázel zahradu, něco mu kutil na baráku… Při vyslovení toho jména prudce zareagoval další u stolu gerontů… Bývalý redaktor snad z Lidové demokracie nebo ze Svobodného slova, oči za obroučkami brýlí se mu stáhly do černých zlých teček a ostrým hlasem pronesl: „Tak hele, Jardo,“ tak vida, masér se jmenuje Jarda, „tenhle tvůj dobrej chlap Horáček byl černej bookmaker na koníčkách, na dostizích v Chuchli, a to si piš, to mi potvrdili policajti, je to figura z podsvětí a zároveň informátor kriminálky – jinak by ho tam prostě nenechali působit, to už je takový pravidlo… A mám informaci od kolegy z Rudýho práva, že byl tenhle tvůj miliardář Horáček napojenej na pražskou komunistickou nomenklaturu… už prostě z toho titulu, že byl redaktorem Mladýho světa… dělali, respektive byli určeni, aby hráli roli v tý iniciativě Mosty… původně to měl bejt Havel, měl si potřást rukou někde v divadle se Štěpánem, ten se ale z nějakýho, jenom jemu známýho důvodu na to vysral a nesetkal se s ním. Okolo týhle akce se angažoval jistej stařec Evžen Erban, podivná figura z roku osumačtyřicet, a tenhleten Hegenbart… No a z toho sešlo, Havel byl akorát, předtím anebo potom, u toho Erbana doma a stará Erbanová tam dělala nějakou orientálskou tanečnici… No, co to muselo bejt? Fuj! No, a tak byl určenej tenhle Horáček a byl k tomu přibranej tenhleten Kocáb, jako veřejně důvěryhodná figura. A když se jelo na jednání, tak tenhle Horáček byl z toho prvního kontaktu na vládu, na Oskara Krejčího, poradce premiéra Adamce… byl vynechanej, protože jako sázkař z Chuchle, pražská galerka… by to mohl svojí podivnou existencí shodit. Bylo by to prostě napadnutelný a propagandisticky zneužitelný. Však je z toho dodneška ukřivděnej. Tak na to první, utajený jednání, mimochodem ne s Adamcem, ale s někým, kdo měl mandát z Moskvy, jel jenom sám Kocáb. To Horáček někde píše, v nějaký svý knížce, že ho Kocáb vynechal a vzal až k těm následnejm jednáním na vládě. A Kocáb, to je zas jiná kapitola, to je člověk Moskvy. Ale víc se o tom ví prd!“
- ==========
- Přisedám si mezi něj a Ivana, Macharajda hned ožívá: „Mluvil jsem tu včera s tim historikem, jak dělá v televizi a v rádiu ty pořady o protektorátu a gestapu, ten lovec nacistů, víte, kterej?“ Kývu hlavou: „Jo, takovej pomenší, ale širokej – mluví vzrušeně jako věčnej kluk. Snad Motl, ne?“ „No to bude von, jasně. Už taky zešednul, bejvával černovlasej… Ten mi říkal: Pane, tenhle palác, tahle Lucerna, to je temnej dům. Ten pamatuje věcí. Tady bejvávalo gestapo, mělo tady krycí firmu Glass werke, velkoobchod skleněným zbožím a ostatním uměleckořemeslným artiklem. Glawa! Pane, tohle jméno znamenalo pro českej odboj za války pohromu. Tady byla konspirační přepážka, sem nosili agenti gestapa zprávy, tady byli úkolovaný falešný – nebo skutečný, ale převerbovaný, obrácený parašutisti, radisti… Tady se budovaly celý sítě gestapáckejch informátorů, kolikrát ty lidi mysleli, že pracujou pro odboj, a přitom vyživovali nějakýho německýho špicla. Lidi nechali u sebe přespat parašutistu z Anglie nebo z Ruska, nějakýho partyzána, dali mu jídlo, šaty, on druhej den poděkoval, odešel a večer už přijelo gestapo a po něm nabídka spolupráce, a když ne, tak zostřenej výslech, pak stannej soud a poprava, nebo koncentrák…“ Děda se napil. Povídám: „Já vím, to je přeci případ tý Anny Letenský, její muž, lékař, ošetřil někoho v souvislosti z heydrichiádou, s tím atentátem na zastupujícího říšskýho protektora, ať mi kurva nikdo netvrdí, že tohle bylo vlastně zbavení Heydricha výkonný moci a hlavně kontroly nad celou Říší, protože byl do té doby vedoucím úřadu RSHA, což byla centrála všech nacistickejch bezpečnostních složek, snad kromě Abwehru, ten se tam ale ke konci války taky nakonec dostal. Ten Heydrich byl prostě příliš mocnej a nebezpečnej pro tu skupinu pohlavárů nad ním. Hitler, Himmler, Bormann, snad ještě Göring a Goebbels… Měl všechny informace, který produkoval ten mamutí aparát, a to se neodpouští. Na takovým místě je nutná rotace kádrů. Stačilo, aby takovej člověk získal na svoji stranu pár klíčovejch lidí z armády, ze státní správy… a mohl by kdykoli udělat převrat, dohodnout se s Amerikou nebo s Anglií. Cokoliv. Příliš velký riziko pro vládnoucí kliku… No, a ta Anna Letenská měla bejt zatčená spolu se svým manželem. Jeho už měli v cele na Pečkárně, a ji, protože hrála jednu z důležitejch rolí ve filmu, kterej produkoval Miloš Havel, majitel Barrandova, a kterej by musel vlastně z důvodu jejího zatčení zastavit nebo přetočit celej film, tak dokázal – přes svoje kontakty na gestapu… že Anna Letenská mohla dotočit ty zbývající záběry… Každý den před anebo po natáčení jezdila do vězení za svým mužem, vozila mu čistý prádlo a balíčky. A když dotočila tu komediální, veselou roli, když padla poslední klapka, odjela do Pečkárny a už si ji tam nechali. Potom koncentrák a smrt.
- ==========
- Na parketu vytáčí piruety vyčouhlý, nohatý dlouhán s velkou žabí hubou, je to student jihlavské střední školy, jinak ale profesionální tanečník a gigolo, jindy též pasák Antonín Prchal. (Krycí jméno z falešné odbojové skupiny zní Ivan Gariš – po válce Rudé gardy, ZOB II – agentura KSČ v jiných parlamentních stranách… potom měl na starosti akci Světlana, proti českým sedlákům, byl v přízni s prezidentem republiky Klementem Gottwaldem, v padesátých letech pojednou raketový nástup na pozici náměstka ministra vnitra, má pod sebou celou StB. Je to doba Slánského odsouzení… Prchal prý osobně řídil zatýkací komando, které šlo pro generálního tajemníka… je to čas čistek a procesů. Člověk ruských poradců na vnitru. Po změně kurzu vyhazov a odsouzení, ale mírné… potom je okresní tajemník strany, další odsouzení v šedesátých letech, opět mírné… potom ředitel Českých cirkusů a varieté a nakonec dlouhá léta vedoucí bezpečnostního odboru v Techno… nebo Strojexportu. Souběžně s tím autor mnoha filmových scénářů, nakonec hraje gangstera, dvoumetrový čahoun – stařec v tmavých brýlích a se samopalem pobíhá a evidentně si to užívá v autorsky napsaném blbém filmu Buldoci a třešně.)
- ==========
- Přejíždím si rukou po plešaté hlavě a šustím, rovnám si tvrdé, šednoucí vousy na tvářích. Jezevec. Stárnoucí, zřejmě i páchnoucí tučné zvíře. Luisa mi říkala „medvěde* --- kahudo, ja jsem myslel, ze jste hodnej medved, ale vy jste zlej medved ### Page 222 @ 01 October 2026 08:31:09 AM *Říkal mi jeden kamarád, dávný známý… byl kdysi manželem dcery jednoho básníka, který byl v mládí, v padesátých letech předním hlasem komunistické propagandy – aby se po roce šedesát osm stal „disidentem“ a posléze emigrantem v Rakousku. V dobách, kdy bydlel tento „disident“ v bytě na Hradčanském náměstí, žil ten můj známý s dcerou tohoto „opačně přepólovaného Pavky“, povídal – že nakonec píchal s mladou a pak vyběhl o patro výš a souložil s tchyní. Bral to v té famílii „hráběma“… Tenhle plachý „prcíř“ mi vyprávěl, že když jezdili na chalupu k tchánovi, často tam byl na návštěvě bratr Pižďucha se svojí slovenskou manželkou. Říkala o sobě, že je „knihovníčka“. Přitom se vědělo, že oba absolvovali vysokou školu, matematicko-fyzikální fakultu v Sovětském svazu. On byl takový bradatý mudrlant „teoretik“ a jeho o hodně let mladší „žienka“ mu na „disidentské“ chalupě statečně zahýbala se zedníky, s chlapy z místní hospody. Nebyla moc vybíravá. Všichni to věděli a jemu to evidentně nevadilo.
- ==========
- Slovena“ se kysele usmívá – ve tváři výraz: „Čože? Chodíš mi po dome v tropickej košeli? Nech sa mi cecky zauzlia – kým ma nebudeš zdraviť ako královničku! Cap smradľavý!“ vznešeně pokyvuje a ohrnuje rty. On též kýve a cosi jí rychle vypráví, ale není v tom moc závislé vroucnosti – kterou znám z „klovacího“ systému ve firmách. Je to takové „ošípané“, s vlasy staženými gumičkou, „prasa malé, zpodtínané“, je na něm vidět, že se „pani podžupanke – velkomožnej, chytro a rýchlo – tuná a tuná – vŕtal v riti, v tej svinskej diere“. Vyblil bys „raňajky aj desiatu, a niekedy aj olovrant, keby si ich pri zbydlení stretol: galán – čo šiel cigániť dnuka a jeho maškrtná svinia
- ==========
- Vím, že po devadesátém si bývalí pracovníci správ ministerstva vnitra udělovali navzájem lukrativní koncese na soukromé bezpečnostní služby, budovali „školicí střediska“ atd. Kontrakty na zabezpečení velkých objektů byly podepisovány pod patronací bývalých struktur, které měly v popisu práce dohled nad ekonomikou a jež přešly neporušené do nově vznikajících státněbezpečnostních služeb. Většinou se to „upeklo“ v klidném prostředí vysoké policejní školy, blízko míst, kudy chodil blahoslavený Ladislav Klíma při svých toulkách, na Kamýku…
- ==========
- Brejloun zapadnul do dvířek a zmizel uvnitř. Mně se mezitím vyjasnilo – odkud vůbec vím o téhle figuře. Před lety byl v televizi natočen dokumentární seriál o alternativní, podzemní kultuře. Vedle silných osobností z padesátých až sedmdesátých let, většina jich už nežije a mají dodnes morální kredit, byla zde snůška různých lidiček z osmdesátých „sranda“ časů. To byly bohužel přečasto konfidentské filcky – kňučící dnes na kameru – že „hodně trpěli“. Mezi tento spolek „píč“ jsem byl pozván i já, snad pro ty veselé časy v Braníku Na Kovárně, snad pro těch pár knížek, jejichž rukopisy se rodily na konci osmdesátých let… Celý pořad uváděl takový samozvaný historik píšící konjunkturální, komerčně zkreslené knihy o naší minulosti. I on, dobře to je znát na profilu jeho témat, je nástroj propagandy… V dílu vyhrazeném samizdatům z konce bývalé éry jsem též hovořil já. Nahráli se mnou rozhovor v temném studiu, v nějakém sále ve vyšších patrech Lucerny… Pamatuju se, že ten den byl pohřeb Mejly Hlavsy, rozloučení v kostelíku na Zbraslavi. Jel jsem tam s jejich štábem v dodávce, povídal jsem si s Mikolášem Chadimou. Kudrnáče a jeho hudbu ze starých magnetofonových kazet s texty Ivana Wernische mám rád, ptal jsem se ho na album Krokodlak. V klubovně Unijazzu v Jindřišské ulici s ním natáčeli rozhovor pro stejný pořad, ale jiný díl. Seděl jsem v šerém prostoru oslněn reflektorem a hleděl na „historika“, jemuž se leskly inženýrské brýle a jenž klidným hlasem kladl nenápadně manipulativní otázky. Odpovídal jsem a podle směru, který ten rozhovor začínal nabírat, jsem si uvědomil cosi záludného. Vše směřovalo ke lživé informaci, že koncem osmdesátých let zde byla provázaná síť „ideově odbojových“ skupin mladých lidí, kteří byli napojeni na oficiální „disidentské“ centrum. Velice dobře si pamatuji, že v listopadu 1989 naprostá většina mých vrstevníků neznala jméno žádného z oficiálních „disidentů“ a jméno posléze nominovaného (a komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného) prezidenta znalo jen pár lidí. Byli to „odbojářští starověrci“ naslouchající černé propagandě rádia Svobodná Evropa a beroucí vážně projevy bývalého generálního tajemníka KSČ, který občas, na shromáždění lidu k různým výročím, vcelku iracionálně a protismyslně hřímal z tribuny a lámaně četl z listu, který mu vypracovali jeho poradci… Poskytoval tak, zajisté nevědomky, reklamu oficiálním „disidentům“. Byla to marketingová akce nabízející již lehce zamřelé laciné zboží. Zoufale se snažící vtlouct ta jména do tupých konformních palic kníratých a pupkatých milicionářů. Tomu davu konformistů, kteří za kýbl žrádla budou hajlovat, bučet modlitby nebo řezat hlavy, pokud to bude pro ně – evolučně výhodné. Když jsem tedy uviděl tu špinavou tendenci vést televizní rozhovor tímto směrem, zadíval jsem se jim oběma do očí a řekl nahlas a zřetelně: „Tak, pánové, to je omyl. Nic takového nebylo. My jsme v Braníku koncipovali kamarádský samizdat, Almanach pro přátele… bylo to médium shromažďující naše první literární pokusy. Byli jsme uhranuti Spolčením hlupců od Kennedyho Toola, Pěnou dní od Borise Viana a Snídaní šampionů, kterou napsal veselý Kurt Vonnegut… Byli jsme mladí a zajímaly nás slečny, smáli jsme se režimu, novoročním projevům toho fosilního geronta, těm obrovitým zvětšeným bulvám za silnými dioptriemi… Tu podivnou osudovou cestu českých prezidentů, kteří se musejí nejméně třikrát za život zaprodat, nechat se přešukat, zavřít do temnice, posléze opět vytáhnout na výsluní… tuhle melancholii bezmocného poznání vlastní chtivosti, tu jsem byl schopen rozpoznat v tom prezidentském hlase až teď, ve čtyřiceti.“ Zírali na mne nehybně, i kameraman, profesionálně netečný, pojednou zpozorněl. „Takže, pánové, žádnej Havel!“ a varovně jsem zakýval ukazovákem. Tohle opravdu nečekali… Škrob vystřelil ze židle, uvedl své doposavad nehybné, pohodlně rozložené tělo do rotace po místnosti a překvapeného vrtění hlavou. Rozhazoval rukama, jako by se chtěl naučit létat. Moderátor pořadu, „historický publicista“, který se v několika publikacích doslova oženil s nynější garniturou a se „současným výkladem historie tohoto národa“, se okamžitě jal konejšit režiséra – právě mu byl přiskřípnut bod G… Cosi mumlali v rohu místnosti, Škrob vrtěl překvapeně a pohoršeně hlavou a „inženýrské brýle“ ho musely klidnit, plácat po ramenou, brát za loket a tlumeným hlasem konejšit… Nakonec jsem uslyšel tiché ujištění: „Já ho zvládnu, počkej, to bude dobrý.“ Režisér se tiše, pohněvaně ptal: „A je von skutečně z undergroundu?“ A historik, věda, že mu jde o chlebíček, vehementně kýval hlavou: „Jistě, jasně že je… to je v klidu. O. K.“ Když začalo svítit červené světýlko, vyhledal jsem očima objektiv a přímo na kameru jsem prohlásil: „My jsem nikoho z androše osobně neznali, akorát jeden kámoš dělal v Opatovický, v bejvalým Knižním velkoobchodu – ještě dřív to bylo nakladatelství Vilímek. Pracoval tam Víťa jako noční hlídač a jednou mi ukázal takovýho fousatýho tlusťocha s putnou koksu na zádech, to byl nějak ten Čuňas, co dělal Vokno. Ale nemluvil jsem s ním… Nějaký kontakty přes Lukáše Hrabětu měl Tomáš Karásek, snad se jim líbila jeho grafická groteska udělaná z písmenek na psacím stroji, ale to je tak všechno. Žádnej underground, kromě mě a Sahuly všichni studovali a v pořádku absolvovali vysoký školy. Snad kromě Toma ty profese nikdy nevykonávali, ale to je věc jiná. To je naprosto normální v dnešních časech… My byli slušní hoši, co nezlobí. Z podstaty byl výjimečný a ‚na cestě‘ jedině Sahula, anebo byl psychopat na drogách jako kytarista Nikotýn, s oteklýma obrovskýma rukama od nějaké žilní infekce, který měl po kapsách hrstě trifáčů, perníku a brauna“. Tahle věta byla má poslední. Škrob řekl „Stop!“, studeně a štítivě mi poděkovali a to bylo všechno. Za půl roku jsem si dal tu práci, abych v dopolední repríze zhlédnul ten díl, který byl věnovaný opozičním aktivitám z konce starého režimu. Z celého, pečlivě vystříhaného rozhovoru bylo ponecháno jen torzo, kde huhňajícím hlasem vyprávím neurčité fráze (všechny věty odmítající zařazení do jedné řady s Vokny, Revolver revue atd. jsou odstraněny, zmínka o neznámém pojmu z konce osmdesátých let „Žádnej Havel!“ samozřejmě vystřižena také)… celý můj příspěvek ukončuje věta o „trifáčích, perníku atd.“ Celé to vyznívá, že jsme byli parta rozcuchaných lehkoživků a všichni na drogách. Nezapomněli, že jsem
- ==========
- Tenhle zkušený indián je prakticky nevyhoditelný, zná nejen celý tenhle palác od střechy až po sklepení, ale umí se orientovat v tom propojeném propletenci domů a chodeb, v celém bloku ohraničeném Spálenou ulicí, Václavským náměstím a Vodičkovou, vzadu pak zakončenou uličkou V Jámě. Nikdo nemá tak hluboké duševní vlastnictví týkající se všech inženýrských sítí, vzduchotechniky a kanalizace. Některé prostory a propojení nejsou ani zakresleny v plánech budov.
- ==========
- Loučíme se s šéfkuchařem a mizíme v dalších dvířkách, a další, tentokrát opravdu hluboké točité schody, zhruba po šesti mezaninech – za plechovými dveřmi je slyšet z velkého sálu, jak hlaholí poslední technici, bedňáci a uklízečky v pojednou liduprázdných, pustých prostorách – úzké schodiště končí jedno patro pod podlahou velkého sálu. Je zde teplo, tiše hučí za zdí plynová kotelna. Sestupujeme do úplného dna betonové vany paláce Lucerna. Jsou zde kalové a průsakové jímky. Mohutná kalová čerpadla, zapojena na spínací systém plováků a protizávaží, zrovna s hlučným chrochtáním srkají černý kal, hovna a vrstvu speklého hajzlpapíru. Vedle na betonové podlaze je vidět hromada bordelu, různých plastových zátek, brček a dámských vložek… taky tam jsou zmuchlané hadry, kapesníky nebo kalhotky a jedna podprsenka… to všechno opilí návštěvníci bálu, to vše vyprodukovalo jejich veselí, uvedlo do pohybu všechny měchýře a střeva, naplnily žumpu po okraj.
- ==========
- Hulákající osamělé hloučky pomalu křehnou chladem, prostitutky a chmatáci kloužou podél zdí, jsou v plné práci… lovná zvěř zalézá do děr hotelů. Někteří zoufalci, hlavně postarší, slušně oblečení mužové s inteligentním výrazem ve tváři, hledají svého predátora. Teď jednoho takového „inženýra“ míjím, potichu se dohaduje se dvěma „bludičkami“… jedna má obličej jako Jean Gabin v dobách, kdy hrál postaršího komisaře Maigreta (myslím, že je to Dorota, s kterou se zapletl podivín Leoš), druhé děvče je asi sedmdesátiletá stařena namalovaná jak indián. Tlumený hovor doprovázený gestikulací a posunčinou (vzduchem létají cifry) – nebýt toho nápadného kurvího oblečení, vypadala by ta scéna jako hovor odborníka s vědeckými kolegyněmi… postávají před „Kentuckým kuřetem“, zaujati nějakým teoretickým problémem, asi se právě vracejí z nějakého sympozia.
- ==========
- Vekslácká zákoutí z osmdesátých let, po převratu do těch míst, do těch nik vklouzli dealeři heroinu jak prdel na hrnec. Jak kulička v plastové dětské hře… Místa špíny a umaštěného městského smutku… Třeba Washingtonova ulice, směrem od Hlavního nádraží k Národnímu muzeu. Fronta domů, podél níž přecházejí vychrtlí feťáci, hemživí cikáni prosáklí drogou, halucinující a zároveň prodávající malá bílá psaníčka. Neustálé korzo navzájem se znajících tváří, nový příchozí vyvolá nenápadné stažení prodejců. Pojednou je ulice takřka prázdná. Náhodný chodec je poznat na sto metrů, má jinou frekvenci pohybů, je v jiném modu, v jiném vesmíru.
- ==========
- Když tělesná potřeba nás zahnala do jakéhosi bunkru, do betonové podzemní stavby, jež svými střílnami propouštěla ostré jarní světlo a oblaka much, tehdy jsme zahlédli jednu ze základních pravd orientu… Bylo v tom sklepení rozsáhlé, nikam neodtékající, volně se vypařující močové moře. Moč krystalizovala do krápníkových solných útvarů, do fraktálových ostrovů, které spolu se suchými výkaly tvořily jakousi krustu, chodníky a laguny, v zálivech pak jantarově žlutá moč vydávala tak silný čpavkový pach, že člověku slzely oči… Místní lidé, muži v bílých košilích, se samozřejmou elegancí vstupovali v ta místa a konali svou potřebu, podle svého uvážení močili – pokuřujíce u toho mocně z cigára a halasně se u toho bavíce se svými sousedy a pokřikujíce přes ramena ostatních na ty, co čekají na schodech do sklepení, až se uvolní nějaký ten ostrov… Nebo mlčky s opaskem okolo krku srali v podřepu – rovněž u toho báníce z cigarety – aby po chvíli soustředěného usebrání vydral se zpod jejich kníratých rtů chrčivý a táhlý „porodní“ skřek, naběhlé žíly na spáncích – potem zbrocenou potemnělou tvář obraceli k nebesům – ke sloupům jasného světla, jež se dralo dovnitř úzkými střílnami.
- ==========
- Moc mi pomohl tenhle zážitek ve směrování dalších kroků v životě. To deštivé léto mne naplnilo osobní odvahou. Svoboda pramenící z rozhodnutí opustit jakékoliv kariéry a žít u dna. A zde věnovat energii smysluplným činnostem – sebevzdělávání, onanii a prvním pokusům o souložení, procházkám a popíjení a činnosti nejctihodnější – mlčenlivému snění na kanapi.
- ==========
- Béďa mi v těch letech, kdy chodil s objektivem, v saku a s kravatou, ukázal pár fotografií. Byl na nich zachycen druhý prezident. Tehdy čerstvě zastával funkci ministra financí. Kníratý elegán právě polyká, pije ze sklenice pivo. Na druhé podobence odkládá sklenici od úst a má ve tváři umečený, rozmytý, plačtivý úsměv. Jako by se malý školák omlouval nějaké hodné, ale přísné mamince. Letitý pocit viny a obava, aby maminka nebyla smutná, to „klukovské strachování“ mu vyryli do nervových drah skrytých pod fešáckou, hereckou tváří, vtiskli mu grimasu věčného provinilce… Tento padesátiletý primus všech školních tříd, jimiž v životě prošel, uchovával nekonečný libidózní strach před tím tyranosaurem, před stařenou Godzillou. Ukrýval tu hrůzu pod brilantním intelektem třídního šprta, byl to vítěz všech vědomostních soutěží, jenže skrze bludnou, nemocnou strukturu uvnitř svého softwaru nikdy doopravdy nedospěl. Jeho nafoukanost byla vnějším, „vyčnívajícím“ obrysem skryté hluboké nejistoty. Znal odpovědi na všechny křížovky světa, ale sám sebe se zeptat nedovedl. Otázky tady přece vždycky klade „maminka“. Ta arogance v jeho chování, ta umanutá potřeba mít poslední slovo v diskusi, „mít vždycky pravdu“ – to je maminka, která mu kdysi dávno ukradla mužské sebevědomí, „samou láskou ho snědla“ – a na oplátku on sežral ji.
- ==========
- V mysli se mi zobrazila vzpomínka na jednoho důstojníka BIS. Vyprávěl mi kdysi, jak v první polovině devadesátých let, půl roku před krachem banky Bohemia, doprovázel ředitele služby na předsednictvo vlády informovat Teplého Kocourka, který v té době zastával funkci premiéra. Samcoložník vztekle odmítl informaci o tunelování banky a obvinil vedení služby, že nedodržuje zadání, které BIS přísluší. Dylina zakázal jakékoliv další kroky ve věci šetření při rozkrádání státního majetku. Dnes, když si na to vzpomenu a hledím do tváře prezidenta, pod brýlemi skrývá přešitá oční víčka po plastické operaci. Změnil tak výraz z mírně ospalého nebezpečného sympaťáka na věčně vykulenou, jakoby neustále překvapenou starou herečku. Dívám se na jeho udržovanou opálenou tvář a myslím na tu podivnou, smutnou řadu jeho předchůdců, kteří ve svých životních osudech a osobních profilech skrývají pohnutý a trochu divný osud našeho státu a národa. Stačí číst životopis jednoho dvou z té řady, a princip dějin se ti zobrazí ve své krystalicky tvrdé, přesné podobě. Systém je tak dokonale autonomní, že jednotlivé niky v jeho vrcholných patrech jsou již dnes určeny k reprezentaci – a pokud živá „náplň“ té které pozice dodržuje základní pravidla spojená s tím místem – tak je zhola jedno, jestli je tam uhlazený, magazínový oligofrenik, nebo fotogenický hnusák. Jen se musí něčeho bát.
- ==========
- Úplně se v něm ztrácela, jak byla unešená tou nezvyklou, dosud neprožitou intenzitou citových hnutí. Její logický, strojový mozek objevil, že někde dole, uvnitř ní samé je starodávná nervová struktura prodloužené míchy. A teď tedy byla fena, která hárá, kobyla, srna… prostě samice, v níž bylo všechno připravené pro nový život.
- ==========
- Volá Strašničák, kamarád z dávných časů, když jsem se v jednom psychiatrickém stacionáři pokoušel dosazovat do neřešitelné rovnice života (x = můj život, y = svět, a neznámá byl klid a mír v duši). S. tam sedával mezi plačtivými, upravenými neurotiky a koulel temnýma očima – úplně se mu protáčely panenky, jak byl plný psychofarmak a děsivých zážitků z vojny. „Kasárna Cheb, řev na chodbách, zbraně a střelivo, skládka odpadků, sypal se žhavej popel – bylo to peklo!“ komentoval jednou, když jsem se ptal. Měl tam jednu ataku psychózy a pokus o sebevraždu. Pak už to bylo dobré, pár dní na přístrojích a kapačkách, pak vojenská psychiatrie a šel domů. Zemědělský inženýr, který jaksi nikdy nevěděl, jak se nandává plynová maska, a při sborce a rozborce samopalu zůstal stát s rukama plnýma železných součástek a všichni viděli, že tomuhle člověku doopravdy uletěly včely. Jako vojín-absolvent doškobrtal až k tomu zkratkovitému, ale zřejmě jedinému řešení.
- ==========
- S. má při své introvertované schizoidní osobnosti dobrou schopnost popisovat lidi a charakterizovat jejich chování. Též disponuje detektivními návyky, kdy jako nadržený osamělec stopoval dívky k jejich domovům. Podle rozsvícených oken a jmenovek u zvonků vedle domovních dveří usuzoval a vylučovací metodou, za pomoci telefonního seznamu a plánu Prahy, posléze identifikoval jména a čísla dotyčných. Tímto způsobem a též analýzou rozhovorů v barevných magazínech získával adresy oblíbených českých hereček. Udělal jsem mu kdysi velkou radost – když jsem mu věnoval interní telefonní seznam Filmového studia Barrandov. Byly tam adresy a neveřejná telefonní čísla národních umělců, zpěváků a hlavně mladých, hezkých hereček… Vedl si v těch letech pětatřicetiletý inženýr meliorací album mladých československých i zahraničních filmových krasavic. Většinou „nešel na kontakt“, občas napsal dopis. A tím se veškerá aktivita Mezinárodní kriminální ústředny Strašnice vyčerpala a spotřebovala.
- ==========
- Zajímavé jsou kalendáře, S. je schopen v nich dohledat, nejen jaký den byl 3. května 1986, ale co tehdy dělal, kam šel, jestli byl na pivu s kamarády a co hráli v kinech. Kolikrát mě (s hlasem, který signalizoval absolutní převahu), častokrát mě vybízel, ať ho nutím zjistit, co bylo zajímavého třeba 16. září 1978. S tichým, rozhodným sykáním v hlase, s mumlavými, konejšivě výhružnými slovy: „Tak jo. Tak počkej. Já se podivám semhle… Neboj. Hned to bude.“ Pobíhá jistými kroky po místnosti, otvírá skříně a registrační krabice, vyndává různé složky a novinové výstřižky a za minutu či dvě mám před sebou základní informaci o tom dni, o významných událostech doma i ve světě, dokonce i informace z osobního Strašničákova života.
- ==========
- Stařík neochotně vypíná nahatici, a než mi dá ty adresy, budu si muset vyslechnout historii jeho života – už to znám, jak odložil ty brýle a s nesnesitelně pomalým pohybem se pootočil v křesle a s gerontí neodklonitelností se mi zahleděl do očí… Několik dlouhých úseků jeho života jsem už absorboval do paměti na chodníku a teď dostanu další dávku, a dokonce s obrazovým materiálem. Za mé pomoci otevřel veliké šuple pod deskou pracovního stolu. Zaševelil třaslavě: „Mohl byste mi podat složku v těch modrých deskách? A prohlédněte si prosím, než tady najdu ten dopis, tuto pohlednici.“ Ukázal svým orlím revmatickým drápem na připínáčkem uchycenou, černě orámovanou fotografii letadla v oblacích. „Ta – jak by se zdálo z pohlednice – to je potvrzení o navázání rádiového spojení. To letadlo je Dakota, číslo to a to, letící na trase Atény–Paříž. V padesátým osmým roce, toho a toho dne – je to tam napsaný na rubu toho potvrzení – jsem z tohodle bytu v půl jedenácté dopoledne navázal spojení s tím letadlem, které právě letělo nad Jaderským mořem, a předali jsme si naše kódové adresy. Palubní radista zapsal do knihy hlášení o navázaném spojení a uvedl tam moji kódovou adresu. O půl hodiny později letadlo havarovalo na úpatí italských Alp. Zřejmě měli špatně kalibrovaný výškoměr a při letu v mracích neměli dostatečnou výšku. Nikdo z posádky a cestujících to nepřežil. Trup letadla se rozpadl, ale neshořel. Radistova dokumentace se našla, a tak mi asi po roce od té tragédie přišla na ústředí Svazarmu tahle QSL, smuteční potvrzenka radiokontaktu.
- ==========
- Džungle světa. Jsme příšery plížící se v pralese svého nitra. A jako některé larvy předstírají, že jsou nebezpečný dospělý hmyz, tak my předstíráme – že jsme lidé. Museli jsme se vymyslet, aby naše démonická, pravá podstata vydržela sama se sebou. Protože i příšera je bytost stvořená a žije sycena touhou a žízní po existenci. Jen někdy, vzácně se stane, že jati soucitem, dokážeme být skutečnými lidmi. Je to tak vzácné, že na ty, kteří ve stavu „člověk“ dokázali žít celá léta, od prozření až do konce, na ty podivuhodné bytosti se vzpomíná tisíce let.
- ==========
- Jednou (po delší době navštívil republiku a byli jsme v hospodě Na Slamníku), opět zjišťoval na konci večera – že nemá u sebe hotovost, musel si od nás půjčit, zapomněl PIN na kreditní kartě a nakonec se snažil získat podílníky na jízdu přivolaným taxíkem. Když jsem si pak v noci přehrával v hlavě ty hospodské hovory, najednou mi v hlavě cvaklo. Tadeáš, reagující na mou řeč, se nechal slyšet – řekl to vztekle a studeně: „Stejně jsme tady všichni jenom takoví divný Němci.“ Bylo to plácnutí. Ale mě zamrazilo v duši Stal se z něj pouze jakýsi „známý
- ==========
- Náhle jsem si vzpomněl: „Jedna známá, učitelka angličtiny ze Štěchovic, bývala v mladých letech okatou divoženkou v pražských kruzích. Plaší, opatrní intelektuálové byli uhranuti její bezprostřední rozjíveností. Je to Židovečka, dcera jednoho známého překladatele. Jak tak putovala po chlapech, posbírala své chytré, přičinlivé děti – každý z těch otců je dodnes podnikatelsky nebo veřejně činnou osobou. Jeden zakládal časopisy, reklamní agentury, druhý je ekonomický analytik, novinář. Proslýchá se, že zmuchlovala a vybrabčila i prvního prezidenta, zadrhávajícího Pižďucha… A zde je souvislost s bábovkou – jedno z jejích dětí, brýlatý chlapec z páru blonďatých dvojčat, nemohl unést ve svých zhruba deseti letech, že jeho rozvichřená, intelektuálská máma sice umí vysvětlovat Junga a ovládá astrologii a tarot, že může citovat z dědka Crowleyho, z Blavatský, ale bábovku, tu božskou nádheru, kterou ochutnal na jedné návštěvě – tu neumí a nemá čas a vůli se ten recept naučit. Tak si ‚mladý inženýr‘ posunul brejličky, vypsal si recept z kuchařské knihy, na dlouhý pruh papíru si narýsoval časový plán tření, míchání, kynutí a posléze dobu pečení… A cestou pokus omyl, po pár prototypech – se stal mistrem. Od té doby v denní i noční době, když ho chytne ‚mlsná‘, popadne velkou mísu a vystřihne si mramorovanou bábovku, že by se nejedna bábrlina mohla chytit za nos. Malý šéfkuchař je nyní studentem ekonomické fakulty, bydlí u svého otce analytika a dobře prospívá. A jeho stárnoucí nepraktická matka, žijící bez svých již dospělých dětí, přebývající v nezateplené chatce někde tady v oblasti, zasažená obdobím involuce na nejcitlivějším místě – se nedávno nešikovně pokusila o sebevraždu… Divoce, ale dobře vychovala své inteligentní děti… a jako by ztratila sílu žít.
- ==========
- Mlčíme a ze zapjatého chrastítka, izolepou slepovaného rádia Sokol – se linou tiché tóny barokní hudby. „Každý jsme definovatelný a v podstatě předpověditelný… Ta míra náhody a nečekaných reakcí je zanedbatelná. Pokud se ovšem snažíte a máte k dispozici kvalifikovaná pozorování… A spoustu zkušeností k tomu… Celou znalost agenturního prostředí, místních zvyků a tradice, detailní znalost nuancí v komunikaci s úředníky, na poštách a bankovních přepážkách, s dopravní policií, v restauracích. A to je jen začátek… pak musíte najít vhodnou záminku, legendu – která vás dostane do operačního prostředí, musíte vytipovat nějakou osobu, která vás přivede do cílového prostoru, do objektu vašeho zájmu nebo do okruhu lidí, kteří pracují v objektech se zpravodajskou hodnotou. Novináři, účetní, vědci, bankovní pracovníci… kdokoli se hodí k tomu, aby byl vašimi dveřmi ke strategickým informacím. Tomu člověku musíte věnovat značnou část vašeho emocionálního potenciálu, musí se stát objektem vaší maximální pozornosti. Váš zájem musí mít každý aspekt jeho života… Co má rád, kam nejčastěji chodí. Jeho finanční situace, jeho žebříček hodnot. Dá se koupit? Nebo získat na ideologické bázi? Pod jakou legendou k němu přistoupit? Někdy to je možné pouze pod cizí vlajkou, vydáváte se za pracovníka domácí bezpečnostní služby, pokud je to nacionalista, jindy je to fanatický revolucionář – tak musíte nastudovat jeho ideologický profil a rozehrát hru zrcadel. Zorganizujete, to je velice náročné v cizí zemi, třeba zadržení místní policií, napadení ideologickými protivníky (náckové versus anarchisté)… variant je mnoho a všechny jsou náročné na detaily. Zkrátka musíte se do objektu vašeho zájmu takřka zamilovat. Ale ne jako zaslepený mladík Musíte mít k svému agentovi vroucí cit zralé ženy. Musíte být na počátku samička, zkušená blondýna, kterou děsí nadcházející léta stáří a přechodu. Jste připraven splnit každé přání, které zahlédnete ve tváři svého milovaného. Spolknete každou křivdu, každé jedovaté slovo. Doslova si strčíte jeho malý smradlavý péro do úst a budete u toho hekat falešným štěstím, protože – se bojíte být sám! A teprve pak, když ho dokonale znáte – můžete přijít a zverbovat ho… V tý chvíli se z vás stane chlap… a z něj děvka. Přebouráte ho! Pak ho – jako správný pasák – musíte dobře pást. Musí mít dost zelenýho. A je vždycky důležitý – nesmíte mít žádnou hrdost, vždycky musíte vědět dřív, jaký pocit, jaká myšlenka se v něm rodí… On si k vám proto bude chodit jako zmámená ovce, vypěstujete tak u něj závislost na vaší osobě. To znamená, že musíte být – jeho Matka. Takže
- ==========
- „Víš, co je nejlepší utajení pravdy? Nechat ji vykřičet do světa nějakým debilem. Praštěnej pravdař ji vyblije spolu se spoustou nesmyslů, který mu nakukáš. Znáš přeci toho Cibulku? Se siderickým kyvadýlkem, se svejma žlutejma zubama – hlásá pravdu takovým způsobem, že je všem pro smích. Dokonalý aktivní opatření, mistrovská dezinformace. Pro klamání protivníka musíš hodně obětovat. Správná lež musí obsahovat vysoký procento pravdy. Když jde o hodně, tak se počet pravdivejch skutečností může vyšplhat na pětadevadesát procent celkový informace. Skutečná lež skrývá v sobě spoustu práce desítek lidí. Navíc jeho matka a bratr jsou v evidenci I. správy. Zeptej se ho na to a on ti těma krysíma zubama prokousne tepnu na krku.
- ==========
- Jeden známý, který pobýval u volyňských Čechů v Rumunsku… Bylo to někdy v devadesátých letech. Toulal se po lesích okolo vesnice, a tu – když přišel na kraj lesa, na nějakou velikou mýtinu, zahlédl známé tváře, byli to lidé, u kterých měl nocleh… pozoroval v skrytu lesa, jak ti místní vesničané ořou úzké políčko… dvě kravky táhly pluh… Zalehl ten můj známý do trávy a nenápadně ten obraz vyfotil… Je to mírný, dobrý člověk – tak se zase ztratil mezi kmeny, nechtěl rušit ty pracující lidi… Když jim večer vyprávěl, že je v poledne vyfotil při práci – oni smutně zakývali hlavami a pravili: „To my dobře víme… Takhle nás to chytlo u srdce! Takhle!“ A ukázali, jak moc je to vzalo za srdce… Můj známý pocítil nejasnou vinu. Když se do těch míst po několika letech vrátil – byla vesnice plná Čechů na horských kolech, vykrmení čtyřicátníci v pestrých profesionálních dresech halekali na sebe, cucali iontové nápoje a okolo kráčel sporý, hubený chlap s bekovkou na hlavě a vedl stádo ovcí… místo holínek měl na nohou – drátem sešívané kusy pneumatik. Utrousil tiše do vousů, a můj známý ho slyšel: „Jděte domů, vraťte se, odkud jste přišli, a neserte se k nám.“ Bylo to poblíž místa, kde vytékají ze země tři prameny. Říká se tam U Tří čůrákůch.
- ==========
- Jak se promění má mysl – když do sebe nasoukám ta kvanta konkrétních nechutných informací… Budou to zprávy o lidské špíně a chamtivosti. Zášť, chorobná nenávist a děsivá malost. Desítky selhání a pragmatických, zdůvodněných rozhodnutí – stát se kurvou. Svině je laskavé pojmenování… Tohle je dvounohé, bledé peklo přeludů s občanským průkazem.
- ==========
- Ostatně zcela nedávno, před pár měsíci – odstoupil Džber z funkce ředitele Pižďuchovy knihovny… Donátor, člověk bez minulosti (legenda zní: odešel v osmdesátých letech do Ameriky, dělal číšníka, studoval ekonomickou fakultu, školné 40 000 dolarů za rok, vypracoval se pilný pracovník, nyní trpí „filantropií k absurdnímu dramatikovi“, jinak ovšem privatizoval desítky tisíc bytů zaměstnanců jedné uhelné společnosti) – miliardář Kakala nebyl spokojen s Džberovou ostrou, ironickou reakcí na směšnou filmovou adaptaci Pižďuchovy divadelní hry. „Domácí video“… to opravdu nebylo hezké, tolik práce v piči!… Všechny ty mediální prostitutky v kulturních redakcích velkých deníků – které ze sebe sypaly „plný počet červených hvězdiček“ za tu „Kakánii“, tolik se snažily staré špinavé strigy, a stačilo jedno slovíčko chytrého, zhrzeného teplajzníka, který se rozpomněl na zbytky svého uměleckého vkusu – a mediální úspěch Odšourání byl fuč.
- ==========
- Ty „pseudolidi“ poznáte snadno – když zažertujete v rozhovoru na svůj účet, řeknete vtipnou historku o nějakém vašem osobním „průseru“… uděláte si sami ze sebe legraci – pečlivě uloží do paměti tu informaci a pak v příhodné době – ji proti vám použijí. Před hlupákem se nežertuje! Není schopen abstrakce a vše prožívá napřímo, a čemu nerozumí – toho se bojí. A slušnost – pokládá za příznak slabosti.
- ==========
- Vzpomínám na svá mladá léta, když má matka byla duševně nemocná, občas vtrhla v bludných stavech do školy a dělala kravál… já to dostával sežrat od učitelek a spolužáků… Nejvíc jsem byl samozřejmě v prdeli z tý naprostý úzkosti, která rozežrala mé mladé, teprve se rodící vědomí, a tak jsem se najednou ocitl mezi propadlíky a sígry v poslední řadě, protože jsem měl poškozenou schopnost správně přiřazovat asociace, abstrahovat smysl symbolů atd. Takže když češtinářka diktovala vzory podstatných jmen „hrad, nůše, kost atd.“, tak já viděl obraz jak od Alše: hrad Trosky, na cestě v polích jde shrbená žena, na zádech má nůši plnou trávy – a v popředí, na prašné pěšině leží velká býčí kost… Matematika, díky své abstraktní symbolice (nebyl jsem schopen nosit v hlavě smysl rovnic o jedné, nebo dvou neznámých, funkci zlomků atd.), byla pro mě nedosažitelná. Jedině se mi líbilo podle tabulek určovat obří exponenciály čísel. Ale nemoc matky a nakonec i nemoc má způsobily, že jsem měl pocit, že jsem v nějakém jiném světě – kde se hovoří cizí, mně naprosto neznámou řečí… Když jsem byl vyvolán, probouzelo to takové salvy smíchu a úžasu překvapeného okolí, úplná show, kdy jsem se v zamotaných a přeskakujících větách zoufale snažil odpovědět na položenou otázku… nakonec se od toho raději ustoupilo. Nechali mě v zadní lavici, Nocar o kus dál onanoval, Weiser se nasládle usmíval a ohýbal dráty na paklíče k automobilovým nádržím, odsával již tehdy benzin z aut a prodával tento artikl… smavá Eva si česala dlouhé vlasy, pletla copy a kontrolovala, věcně prohlížela svá pučící prsa – stejně tak jako bankovní lupič kontroluje – zdali má nabitý revolver. …Jak se mě tak snažil poučit nic netušící Radko, nevěděl – že „vojnu“ jsem měl od svých deseti let. Netušil, dobrá duše – že na rozdíl od něj vím leccos o rozpadu mysli člověka. Jeho zkušenost je z jiné časové roviny, a tak mu určité, zlé poznání zůstalo doposud skryto… Závidím mu tu nevědomost. Vědět tohle – znamená být poničený, pokurvený poznáním, člověk je pak – svým způsobem kripl. Usmál jsem se doopravdy a s plnou vahou své kompetence ve věcech špíny lidské duše – jsem mu pohlédl do očí a řekl: „Ano, člověk musí být nejdřív ztracen, aby se pak mohl poskládat a byl svobodný, protože – už ví, co to je být mrtvý.“
- ==========
- Když seděl jako stařík na ministerstvu kultury (doutník zarazil si do čuni) – zažíval satisfakci, už v roce 1968, za pražského jara, čekal tuhle pozici ve vládě… Nyní, když už konečně seděl – jak zadek na nočníku (prdů měch), u něj naplno propukla ješitná nátura. Vědom si své autorské, spisovatelské impotence (tou nemocí trpěl od svého mládí) léčil se tedy publicistikou a novinovými komentáři. Jal se v nové funkci likvidovat dosavadní profesní autorské organizace a svazy. (Jeho jediným nadšeným čtenářem byl pokud vím fousatý Prasák, který zmanipuloval redakci literární revue v Bolzanově ulici, na začátku devadesátých let – kdy ješitovi vydal jeho knihu rad starého muže jakési mladé ženě, jednalo se o desítky tisíc výtisků – všude po chodbách se po léta kupily balíky neprodaných exemplářů, ani nevím, kde to skončilo.)… Prasák, dlouholetý důstojník BIS… nikdy – když pobýval v máničkovských komunitách na severu Čech – nikdy nepil alkohol. Jediný člověk z undergroundu, o kterém vím – že abstinuje… Snad právě pro tuto „čekistickou“ pevnost charakteru – byl redaktorem samizdatové, velkoryse připravované, tištěné revue Futro a posléze vydržel ve strukturách politické policie takovou spoustu let.
- ==========
- Čtu: Můj podivná strýček George Mucha. Dělám si poznámky: Jistý syn anglického diplomata, který sloužil v Praze na ambasádě v padesátých letech, vyrůstal spolu se svojí sestrou v tom podivném šedivém městě plném starodávných kamenných chrámů a rezavých lešení na opršelých fasádách domů v ulicích. S jejich rodinou se na jakési recepci seznámil elegantní pohledný muž, skvěle hovořící jejich rodnou řečí… Posléze je začal navštěvovat a stal se jejich domácím přítelem… Byl pro ně nepostradatelným, chlapcova matka a také dospívající sestra získaly vůči němu naprostou emocionální závislost. Celá rodina se potom vrátila do Anglie. Matka se nakonec rozvedla a odešla od svého muže. Když chlapec dospěl a vystudoval univerzitu, začal pracovat v nějakém úseku anglického státního aparátu. Z titulu svého zařazení přišel do kontaktu s pracovníky anglické kontrarozvědné MI 5… Když se začal zajímat o osud svého „strýčka George“ z Prahy, tak mu jeho známý z té zpravodajské instituce dal nahlédnout do dokumentace, kterou služba za dlouhá léta na „uncle George“ nashromáždila. Zde se dočetl, že strýček byl dvojitý agent… že ho Praha využívala k pořádání orgií pro zahraniční diplomaty v jeho starodávném kouzelném domě na Hradčanském náměstí, na stěnách visely obrazy Georgeova otce – slavného secesního malíře plakátů. Majitelem objektu byla oficiálně pražská kapitula… Hlavně herečka Zikánová a mnohé další dámy z divadelních a filmových kruhů se účastnily těch sexuálních dýchánků, vše bylo Státní bezpečností skrytě filmováno a nahráváno zvukově, fotografie a přepisy sloužily ke kompromitaci anebo naverbování cizích diplomatů… Byla to doba po válce a nevědělo se, jestli brzy nepropukne válka nová, konečná… a tak se lidé bavili, jak uměli. Diplomatická komunita byla v Praze padesátých let tak izolovaná, že tyhle dýchánky byly hodnoceny jako úplný zázrak. Když dospělý mladý muž, poté co dočetl „strýčkův“ spis – odešel za svým ještě žijícím otcem… ten mu odhalil zbytek staré rodinné ságy o elegantním příteli z Prahy… Angličanova manželka a matka dvou dětí se stala jednou z mnoha konkubín toho krasavce… Dokonce jednou přišel George na velvyslanectví za svým anglickým kamarádem, kterému klátil ženu… a požádal ho, jestli může osouložit jeho čtrnáctiletou dceru… Bylo to tak překvapivé, že ho otec té dívky nenapadl fyzicky, jen zavrtěl odmítavě hlavou.
- ==========
- Navštívil Kamila Pixu na jeho chatě. Starý muž měl dýku za pasem a další spousty nožů a bodáků všude kolem sebe… Pozval ho dál a přísně na něho hleděl – nechal si odvyprávět Angličanův životní příběh, pokyvoval úzkou inteligentní hlavou a mnul si velké, kloubnaté ruce… Když vypravěč svou lámanou češtinou (kterou nepoužil od svého dětství) došel až do dnešních dnů a zmínil – co se dočetl v britských a našich archivech, starý pán pohlédl do těch zmatených a smutných cizincových očí, přečetl si tam, že dotyčný je vlastně dobrá duše, a řekl jasně a zřetelně: „George Mucha byl zrůda. Nebyl to v podstatě člověk… Ten byl schopen prodat kohokoliv… Měl neobyčejnou schopnost ovládat ženy, okouzloval i muže… byl kultivovaného zjevu i vystupování. Bisexuál obrovské potence a ničím neohraničené, zvířecké podlosti… Když jste s ním hovořili – a přitom jste věděli, co je zač (to ovšem vědělo velice málo lidí)… tak se před vámi přímo přetvořoval, formoval… Měl neskutečně vyvinutý instinkt na odhad skrytých potřeb lidí – a když poznal, co máte rád, co byste chtěl slyšet, cokoli utajeného a smyslného – tak se v okamžiku úplně převtělil do té nové role. Svým způsobem to byl geniální herecký talent… A teď si k tomu přidejte jeho intelekt, který opravdu nebyl malý… Ovšem byla to mysl nestvůry.
- ==========
- Naše služba nikdy Georgeovi doopravdy nevěřila, vše se ověřovalo a zajišťovalo přes další osoby – on v podstatě kráčel středem a jako nadaný, mistrovský kontaktér – lovil lidi. Další práci, rozpracování atd., dělali samozřejmě jiní naši lidé… On v jisté době začal jevit známky odbojnosti a nadutosti. Když se pak dodatečně zjistil kontakt od anglické zpravodajské služby, který George zamlčel – byla věc jasná. Hraje na dvě strany – a produktivní je pouze pod tlakem… Musí se někoho bát. Tomu je oddaný… Nechal jsem ho zavřít, poslal jsem toho zkurvysyna do dolů na uran… Jak jsem potom mohl z dálky pozorovat jeho další vývoj – náramně mu to Jáchymovsko prospělo.
- ==========
- Pan Fajer měl syna, který opustil republiku v roce 1968… odešel do Jižní Afriky a tam pracoval a zároveň si ve volném čase stavěl velikou mořskou plachetnici. Měla trup ze speciálního akrylátového cementu, který byl nastříkán na síť ocelových vláken na sklolaminátovém trupu… Byla pevná a odolná, unesla hodně nákladu… Když dostavěl, byl hotov… Dal výpověď ze zaměstnání a plavil se po světových mořích… Zakotvil pak v Austrálii, kde vozil poštu a náklad pro místní obchodníky na tichomořských ostrovech a ostrůvcích… Pendloval tam po tisícikilometrových trasách, do některých míst přišel jednou za půl roku… Pan Fajer vyprávěl, jak se jednu dobu syn živil tím, že byl zaměstnán v nadaci, která očkovala domorodce proti přenosným chorobám a snažili se je přilákat, aby své děti posílali do školy… Byl to takový malý bělošský cirkus, který vždy přijel někam do buše, do ztracených sezonních vesniček, které nejsou zakreslené ani na těch nejpodrobnějších mapách… Divocí černí muži zírali vážně a smrtelně nebezpečně na bílé vetřelce… Nejdříve muselo proběhnout přijetí u náčelníka a předání darů… Potom, když vesnice se zahalila do pestrých pruhů kartounového plátna… byli ochotni někteří progresivní modernisté z řad domorodců – podstoupit očkování nebo zdravotní vyšetření… Nakonec se tenhle způsob putování s osvětou tak vžil, že se na něj obyvatelé opuštěných končin těšili a čekávali v určené době na stálých, osvědčených adresách stovky kilometrů ve vysoké trávě někde v buši… Nejraději měli domorodci biograf. Promítání animovaných, kreslených pohádek (jiné filmy je neoslovily) – se stalo privilegiem dospělých mužů, bojovníků… Do stanu s promítacím přístrojem se nahrnuli vysocí statní chlapi s kopími a luky, namalovaní a divoce se šklebící napětím. Ženy a děti nakukovaly zpoza plachty u vchodu… Největší hit, vymáhaný pak evergreen rok co rok – byla Sněhurka a sedm trpaslíků… Jakmile začal děj na filmovém plátně, začalo vydávat osazenstvo dospělých mužů divoké skřeky vzrušení – jimiž doprovázeli sebemenší epizodu, která hrozila nějakým nebezpečím. Když se na scéně objevila zlá královna, tehdy jek a křik dosáhl maxima a stíny oštěpů se objevily na projekčním poli. Muži vstali a hrozili plátnu… Při prvních projekcích se opakovaně stávalo, že rozhořčení bojovníci neunesli dočasnou smrt, spánek Sněhurky – a svými luky a oštěpy roztrhali projekční plátno na cáry. Byla potom vyrobena speciální verze Sněhurky, která měla vystřiženu scénu spánku ve skleněné rakvi… Normálně sní jablko, nic se jí nestane, pak přijede princ a je záběr, jak se drží za ruce a film potom už normálně standardně končí.
- ==========
- Hermeneutická věta zní: Státy s ropou nesmějí mít stabilní, ve světě i doma oblíbenou vládu… která dělá vlastní politiku, investuje do infrastruktury a vyvlastňuje ze zahraničních rukou ropný průmysl, buduje vlastní zpracovatelské firmy, chová se strategicky – investuje do firem a nemovitostí v západní Evropě a podporuje vysoké odborné školství a vzdělávání chudého obyvatelstva u sebe doma.
- ==========
- Tak vy jste znal Pepíka Poláka?… No, to byl můj dávnej starší kolega, ještě z dob, když jsem začínal… Já jsem tenkrát dělal na ochraně našich ambasád, hlídali jsme to tam proti proniknutí nepřátel… organizovala se technika, zajišťovaly se pomocný sledovačky a hlídaly se předávky a setkání, falešný výjezdy a tak. Normální chleba, jak se to venku dělá dnes a denně… Hlavním úkolem byla ochrana personálu ambasády proti verbovce druhou stranou… všechno se muselo registrovat, kontrolovat, každej detail hlídat – jestli se nepovedlo koupit někoho z našich… No a tenhle Pepík přišel k nám – jak mi vyprávěl, bylo to po osmašedesátým, vyhodili ho z KSČ, naši kluci ho měli už vyhlídnutýho, pracoval předtím pro vojenskou kontru a k naší správě přijel celej čerstvej z důstojnickýho kurzu. Byl jako talentovanej mladej pracovník úkolovanej z centrály – na proniknutí do velitelství NATO v Bruselu. Lovil kontakty, vymetal bary a jídelny v okolí objektů a tak podobně… Měl úspěchy… Nakonec ho zvali na recepce, samozřejmě pod jinou identitou, bral ho tam jeho kontakt… Byla to tenkrát prej docela vysoká hra… Nevím, kdy si ho všimli Sověti, ale – že byl nakonec jejich člověk, to nám bylo všem jasný. Asi mu pomohli v tom šedesátým osmým. Já ho poznal až pozdějc, to už byl machr, co se vyznal, a měl asi úspěchy… Já jako mladý ucho na rezidentuře jsem měl za úkol krejt mu záda a mlžit, tahat za nos místní sledovačku. Dávali jsme třeba chlupy do sešitů s dezinformačníma poznámkama, byla tam kupa výmyslů o neexistujících obchodech, vymyšlený anebo skutečný jména lidí, který s náma venku nespolupracovali a kterým bylo dobrý znepříjemnit život. Pepík to pak nechal v hotelovým pokoji, dal ještě vlasy do svetrů, všechno to muselo vypadat přirozeně – a šel na tah s obchodníma partnerama. Druhej den odjel s podobným kufrem, a my jsme ten původní – s nástrahama, stáhli a někde v autě za městem otevřeli – to byla sranda, když ty pojistky – ty vlasy a chlupy zmizely nebo byly špatně strčený zpátky! Řehtali jsme se jak koně, když tam byla štěnice. Vždycky jsem tu elektroniku (pokud to nebyl typ, kterej jsme neznali – to šlo domů) nechal někde v autobuse nebo v čekárně, nebo to zůstalo zastrčený pod sedadlem v taxíku… Jo, Pepík. Takhle při práci jsme se detailně poznali – no jo!… To víš, v naší práci nesmí mít člověk před velitelstvím žádný tajemství – všechno se musí vědět, aby to nemohl použít nepřítel. Tak jsem musel hlídat i jeho. To je holt náš chleba… Já byl tenkrát zelenáč a on přijížděl pod krytím nějakejch obchodních kontraktů, pořád šmejdil po Evropě… Moc mu pomohli jeho židovský příbuzný, pocházelo to všechno z Varšavy… měli tu famílii všude… v Miláně, v Benátkách bankéři… přes ně se převáděly peníze za zbraně – co se vozily jednou do Izraele, přes Švýcarsko to šlo Palestincům, jindy do Íránu… Jednou nám uvařil na ambasádě, zastavil se tam pod krytím obchodního zástupce – jídlo, který mu udělali jeho Židi v Miláně: vařený nový brambory, posypaný na prst tlustě sekanou zelenou petrželkovou natí, na to strouhanej tvaroh a celý zalitý máslem!… Mňam!… To byla bašta.“ Valibuk se
- ==========
- Některé věci pochopí člověk až za – bezmála třicet let… V polovině osmdesátých let jsem byl se skupinou právě poznaných přátel v Budapešti… Vysokému blonďatému kamarádovi kdosi v tramvaji nepozorovaně ukradl zánovní fotoaparát Praktica… Nelenil a s dvojicí svých nejbližších přátel se vydal na lov. Za pár hodin držel v rukou nový model stejné značky… Když jsme se užasle ptali, jak to dokázal – sami dětsky naivní… popsal nám suverénně situaci. Vybrali si velkou prodejnu s fotoaparáty, pečlivě vyhledali únikové cesty… nic neponechali náhodě… Vysoký blondýn potom vešel do prodejny a vyžádal si k prohlédnutí jako vážný zájemce – hovořil anglicky a na prodejní pult položil americký časopis, který sebrali v nějaké hotelové hale… Prodavač mu úslužně přes pult ukazoval různé modely, on si je bral do rukou, prohlížel a zase vracel… Když vzal do ruky prakticu, která se mu zamlouvala… odešel s ní k výkladní skříni a kontroloval clonu a hledáček… na tento smluvený signál vešel do prodejny druhý jeho kolega a lámanou němčinou se dotazoval na amatérskou filmovou kameru, kterou měli vystavenou ve vitríně nad pultem… Když byl prodavač otočený zády k pultu a otevíral skleněnou skříň s dotazovaným zbožím – zvolna vyklouzl z prodejny vysoký blondýn a s foťákem pověšeným na krku, ale pod rozepnutou bundou… zašel za roh a tam prošel průjezdem do další ulice, cestou se zastavil ve vchodovém výklenku, sundal z hlavy bílou golfovou čepici… fotoaparát zabalil do trička, které měl na sobě, lehkou větrovku jasně červené barvy smotal a vše zastrčil do černého sportovního pytle, který měl smotaný v kapse bundy… Pod jasně žlutým tričkem, které právě sundal, měl šedomodré s nějakým nápisem na prsou… Další hodinu pak jezdil po městě metrem… zašel do galerie na druhém konci Budapešti… a nakonec přišel na naše stanoviště u fontány na Margaretě. Třetí komplic, okatý Špejbl – vstoupil do vchodu prodejny… když prodavač po hodné chvíli zmateně vylézal z krámu. Špejbl se s ním jako náhodou srazil ve dveřích a s omluvami si navzájem uhýbali, a mezitím cenné vteřiny naskakovaly na úspěšném skóre celé akce. Pamatuji se, že jsem s otevřenými ústy zíral na takovou profesionálně provedenou práci. Byl jsem proti nim bezelstný dobrák… Až po letech, se znalostí osudů dotyčných aktérů – jsem se dopracoval k náhledu… že minimálně dva z té trojice prodělali základní výcvik v kontrasledování… Takové fígle znají jen zloději, kteří si to duševní bohatství předávají na „univerzitě zločinu“, ve vězení – anebo ta zvláštní kategorie od sluníčka a větru ošlehaných sledovačů… Bývají z nich potom vynikající taxikáři, znají každou uličku, každý průchod v městě svého působení.
- ==========
- Trochu se mi třesou ruce a není mi úplně dobře u žaludku… Část mého mozku má tendenci vše zavrhnout jako paranoidní konstrukci, ale hlubinné centrum… které zřejmě už není lidské, ale nějakého pradávného hada – mi říká, že je to část nezměrné široké pravdy, kterou v její plnosti nemůžu jako lidská bytost ustát. Logika skutečnosti je neúprosná, záleží – kde se člověk zastaví, protože není emocionálně připraven na vyšší (plnější) verze reality… Plný datový tok udělá do člověka díru – a přijmout tento stav znamená jistým způsobem „zemřít“, a potom již nejste „člověk“.
- ==========
- K této přednášce přehrávané na Streamu – otvírám a čtu pojednání amerických politických psychologů, kteří v práci publikované v odborném měsíčníku definovali psychologický profil tzv. pravicového voliče… Jedná se o osoby s pásmem inteligence v tzv. nižším středu od průměru. Mají potřebu zakoušet autoritu a sami ji uplatňují (všude tam, kde se nesetkají s převahou)… Síle se ochotně podřizují… Jsou pevně, ulpívavě závislí na veřejných rituálech příslušnosti k tradiční náboženské komunitě a (nejčastěji zároveň) – mají vypjaté nacionální smýšlení… Mají hrůzu z nejistoty, obávají se věcí, které neznají, a hledají jakoukoli organizovanou strukturu (armáda, policejní sbor, národní garda, střelecké, lovecké spolky atd.), kde teprve dochází k jejich realizaci a částečné maturaci. Jejich patriotismus je takřka „organický“ a souvisí s jejich úzkostnou nezralou osobností, která podvědomě nechce za žádnou cenu dospět… Je to pro ně ekvivalent osobní smrti.
- ==========
- Je zajímavé, že v literatuře se uvádí podobné charakteristiky u lidí pracujících ve zpravodajských službách… Je mnoho výpovědí o příslušnících kontrarozvědných organizací, které pracují „dovnitř“ státu… Je pro ně typická jistá přízemní primitivnost, kvalitní buldočí vytrvalost spojená s „policejním“ instinktem. Jsou to potenciální fašisté, nacionálně smýšlející – ale naprosto oportunní byrokraté. Jejich konzervativní smýšlení jim nebrání – při změně společenských poměrů – se stát prodejnou děvkou. Ochota naslouchat autoritám jim umožňuje provádět zločiny a vraždy, protože jejich příslušnost k vojensky organizované struktuře (systém rozkaz – splnění rozkazu)… z dotyčných snímá osobní zodpovědnost.
- ==========
- Dlouhý večer, kdy jsem potkal léta neviděné tváře, různí velební šediví vousáči, skrývající tak své konfidentské tváře, jiní zas – tajní vrazi, s mozkem přežehlým silnou indickou marihuanou, jedni přišli ukázat svou podivnou nestárnoucí činorodost, mající až obsesivní, ritualizovaný charakter – jako když se lasice nasycená krví stále poohlíží po kořisti, druzí zas (staré lasice, dívky z našich mladých let, matky dospívajících dětí, dvojité vdovy) usmívají se skrz vrásčité pergamenové tváře – jen tak přišli posedět. Byl to náraz podobný stejnému zážitku, jako když jsem čistil mrazák a objevil v ledu zamrzlý kelímek s angreštem z roku 2008. Kdo ho tam dal? Ta bytost, ten, co ho tam dal zmrznout, ty plody dávného léta, obalené strojovou zimou – to už dávno nejsem já. Já dnes – je někdo jiný. Docela by mě zajímalo při této příležitosti (tento aspekt jsem popsal v SMS šílenému psychologovi P.) – kolik mně neznámých bytostí používá můj občanský průkaz, můj byt a můj penis?
- ==========
- Vypravuju Emanovi, jak jsem zde kdysi, před více než dvaceti léty, držel brigádu coby hřbitovní dělník. Výpomocná síla Jurášek, tichý a dlouhovlasý kopáč, vyhloubil jednou, v té místní kamenité půdě plné štěrku a kořenů – vydobyl na této skalnaté plošině takřka třímetrový hrob. Úporně se krumpáčem dobýval do nitra, kus po kusu vylamoval kamení a uzlovaté zkroucené dřevěné houžve musel sekyrou překonat… Ten hluboký hrob byl pro matku, která se svým osmiletým synem skočila z Nuselského mostu… Jurášek byl dobrý hřbitovní tovaryš, jen jednu věc měl, která byla silnější než on – rád se hádal se svojí mírnou dívkou, vyčetl jí imaginární zradu a nevěru, zavzlykal – a s obrovskou chutí se lehce podřezal na zápěstí. „Vidíš? Vidíš, co jsi provedla?!… Umírám, nechci dál žít… zradila jsi mne! Jseš ráda?“ Jeho věrná družka už to znala, tak zavolala sanitku a převázala mu lehce, opatrně pořezaná zápěstí. Když se za čtvrt roku vrátil z blázince, spokojený a odpočatý – mírně se na nás usmíval a stydlivě klopil velké koňské oči, skrýval se za dlouhými řasami. Na zápěstí měl z těch jizev „Jákobův žebřík“ – vypadalo to, že po klíčící fazoli jednoho dne vleze do nebe.
- ==========
- Náš náhle propuklý halas vylekal mladé maminky, které si v tichu stromů vyprávěly o kašičkách a mléčku, tlačíce před sebou dětské kočárky. Rychle okolo nás prošly, dívajíce se do země. Kupodivu jejich do té doby netečná mimina zachytila nějakým šestým smyslem naši opileckou auru. Z vršku schodů bylo hezky vidět do těch loděk, do těch ořechových skořápek – v každé leželo po jednom bílém jadérku. Teď ti kosmičtí poutníci náhle ožili, natočili naším směrem zrak a rukama nohama začali bušit do chrastítek a plastových zvonečků. Malí nebojsové dobře věděli, že opilci jsou jejich starší souputníci.
- ==========
- Eman říká, že chce od dívky, aby mu až po loket strčila ruku do prdele a druhou dlaň mu nacpala do úst a do nosu. Tohle má rád… pak jí na oplátku volá do kundy. Křičí tam své jméno, ptá se a nedostává odpověď. Ryje nosem, hodiny naléhá jak zasněný datel, hebce ťuká na toho mlčenlivého nemodlence.
- ==========
- Nevzdávám to, „mrkací“ Eman vyvolal spolu s deštěm záplavu vzpomínek. Zlehka se ptám: „Člověče, zachytil jsem nějaký zprávy, vždyť ty jsi opracoval celou generaci bab v tomhle městě… Ty jseš takovej nenápadnej Paganini, pomrdnej frajer, kterej prošel tímhle městem! Ty jsi měl píchat dceru toho pejzatýho Jožky Pyřka, toho spisovatele Ňoumu, nějak ses dostal na kobylku spisovateli Bacílkovi, ke Chcípákovi jsi proniknul, vybydlel jsi jeho Český lhář, byl jsi dnuka, respektive v jeho harapanách, šounivý expert dostal děvčata okolo Saši Mementa a další… Člověče zlatá, ty jsi naprcal celej českej disent!“
- ==========
- Emanuel skromně klopí oči a protestuje nervózním bezmocným hlasem: „Ale kurva, dyť to znáš. To jsou historky starý třicet let! Byli jsme tenkrát mladý, no. A já byl v takový partě s jedněma zajímavejma lidma, který bohužel skončili takřka všichni na pervitinu a dneska už většinou nežijou. Jeden čas to s náma táhnul o generaci starší Šebek. Ten vždycky buď psal básně, nebo páchal nějakou nedokonalou, ale upřímně míněnou sebevraždu, a pak zmizel na dlouhej čas po těch blázincích. Tak jsem se od tý party trhnul a nějak mě to zaneslo mezi tyhlety starý bolševiky, který si hráli na odbojáře. Já tedy znal jejich dcery a tak. U těch fousatejch samolibejch snivců jsme jenom přespávali na chalupách a tak.“
- ==========
- Digi pracoval na úseku vnitřní ochrany, jemu přišly do rukou všechny osobní složky pracovníků agentury. Na něj se přímo obraceli ministři několika vlád – do jejichž kompetence spadaly zpravodajské a bezpečnostní služby. Všechno bylo – přísně tajné, zvláštní důležitosti. A jak znám Emana, tak ačkoliv byl pouze „smluvní pracovník“, tady byl jeden z kanálů, kudy unikaly informace. Kdo byl napojen na tento tepenný systém, se lze jen dohadovat podle Emanovy specifické, „vyšukané“ disidentské minulosti. Digi je už léta mimo službu, nějak se dostaly na internet jeho eskapády se střelbou do zdi vedle hlavy nějaké pofiderní „novinářky“, která byla ve skutečnosti součástí jeho sítě agentů… Nabouraná, jinak ale mistrovsky řízená auta… Kvartální naprostá potřeba vyplavit mozek alkoholem, obrátit se naruby… A ženské, úplný zástup samic, které z něj cítí tu sílu, před kterou je on sám bezmocný, takže vyrábí děti a putuje po těch hebkých tělech a sličných tvářích, zamotán do jejich dlouhých vlasů. Na Digiho je přisátý brýlatý ryšavec, rusky plynule hovořící novinář Pšenička. Dlouhá léta v Melodii, později volná noha, mohl jezdit po republice s hudebními poslechovými pořady. Občas Digi utrousí nějaké jméno, nejčastěji to je v jedné hospodě za Čs. rozhlasem, šéfuje to tam jeden udavačský kokot, který jako nějaké imaginární „alibi“ nosí na hlavě černou buřinku. Pšenička novinář poté zahájí nějakou objevitelskou kauzu, odhaluje „udavače“, drobné rybky mezi písničkáři, rozesírá místní komunitu – ale ty opravdu velké chcíplé mršiny, které hnijí od hlavy a zčernalé skřele mají plné červů, prezidenty a jejich směšné, nekompetentní okolí, ty Pižďuchy a Pytložvejky, nechává stranou. Zajisté, k jejich dokumentaci nebude připuštěn. Rys-Rozsévač. Dítě vojenských újezdů.
- ==========
- Povídám náhle a z hloubky oprávnění: „Hele, Emane… poslyš!“ Vidím jeho staré, pojednou těkavé oči a kmitající svaly okolo úst. Ne, není to možné. Nechci to vědět, protože – pravda v Emanových schopnostech nefiguruje. Řekl by mi, orientálec z Buštěhradu – to, co bych chtěl slyšet. Pravda v Emanově světě neexistuje. Poznal to, že vím, a bylo vidět – jak mu těžký kámen spadl ze srdce. Ulevilo se mu. Chudák, v průtrži mračen sedět na hřebeni kopce s paranoikem.
- ==========
- Probírám se hrstí papírových obalů a na všech je kučeravá, lehce šilhající taliánská hlava poručíka Columba. Jedno víčko lehce přivřené, nad živým okem, druhé skleněné má široce, temně zírající. Soupeřit se skleněným okem není možno. Překoná vše, každou šalbu. Poručíkův mírný, nepoddajný sadismus – s nímž mučí a usvědčuje frajerské inteligentní pachatele vražd… to jsem miloval od dětství. Chvíli s Emanem navzájem rekonstruujeme jeden z dílů seriálu, kdy zpěvák country Johnny Cash hraje tak trochu sám sebe. Potvrzujeme si, že naše dospělé oči vidí tu rychlou ruku při natáčení jednotlivých scén, tu „televizní inscenovanost“. Ale stejně, i teď po letech, mozek je schopen odfiltrovat ty nedostatky, nebo ještě lépe – člověk vidí, že jistá „nedokonalost“ je životaschopná, poskytuje prostor pro snění. Chvíli vznikne váda, jestli náhodou Kojak, plešatec s lízátkem v ruce, není lepší, co se týče věrohodného prostředí Brooklynu sedmdesátých let. „Rozumíš, ty ošoupaný registrační šuplata, omlácený futra od dveří, špinavý skla na oknech – to museli točit v autentickým prostředí těch zasviněnejch, zakouřenejch kanceláří. Ty ulice donekonečna se táhnoucí v cihlový, oprýskaný zástavbě z minulýho století, železný požární žebříky, neony těch drugstorů a jídelen, široký, rezavý bouráky drogovejch dealerů. To je Marcel Proust – Hledání ztracenýho času, hledání Ameriky!“ Eman kýve hlavou: „Jo, uznávám to. Je to vzpomínka na něco, co už možná není, nebo brzo nebude. Ale ten Falk, já si nemůžu pomoct – on to dělá srdíčkem. Je to takovej šupák zmuchlanej, svině vychcaná – a přitom hodnej dobrák. Ty zločinci, mazaný a naivní zároveň. Tam je všechno, co se potřebuje člověk dozvědět o lidstvu.“ „Jasně!“ vrtím nespokojeně hlavou. „Můžu tě ujistit, že stejný porce zasvěcení jsem dostal z Pohádek ovčí babičky, z Krtečka. O naprosté iniciaci – kdy jsem dostal mandát strávit život jako kripl a věčné dítě, při sledování kresleného seriálu Kluk z plakátu! O tom nejsem připraven dnes hovořit. Ale jednoho dne vydám svědectví!“ Vstal jsem a slze štěstím, hrozím vztyčenou paží městu pod mýma nohama. Pak jdu a močím ze svahu dlouhým obloukem, směrem ke Strakově akademii, směrem ke Kramářově vile.
- ==========
- Nakonec – všichni mí nejbližší přátelé: Béďa, Strašničák a samozřejmě Emanuel… dokonce hvězda mého srdce Luisa – všichni mají část své bytosti ponořenu „pod hladinou“. A nevím, jak velká je ta část, mám je rád, a zároveň se bojím – že někde dole, působením nějakých spodních mořských proudů odtaje kus základu jejich bytosti a oni změní těžiště a děsivým způsobem se převalí do hlubin. Zbude po nich tříšť na hladině, kusy roztrhané duše. Mám již několik takových, dá-li se říci – přátel. Pokud jde přítelem nazvat to „místo“, kde se v čase a prostoru původně nalézal. Ale v tom místě je dnes jáma. Propast, na jejíchž okrajích se válejí zbytky vlastností, návyků atd. Živý fantom na tebe hovoří, dívá se ti do očí – a ty cítíš, že je to přelud. Živá mrtvola.
- ==========
- Volám do tmy: „Československo! Umřelo Československo! Šli jsme mu na pohřeb při tryzně za Jana Palacha. Radovan Lukavský četl nad hrobem Modlitbu kamene od Vladimíra Holana: Paleostom bezjazy… Československo umřelo v roce třicet osm, při odvolání mobilizace, ve dnech Mnichova. Zemřelo v roce čtyřicet osm při komunistickém puči. Definitivně zemřelo v roce šedesát osm. A v roce osmdesát devět umřela i ta vzpomínka na něj. Umřelo! Už není!“ Směju
- ==========
- Jeden americký tlustý Žid, s výrazem „nadčlověka“, s prdelí jak kufr cadillacu, se dotčeně dožaduje „košer“ potravy, vyznačil si políčko na letence, že on – tak! Po chvíli omluv a hledání v lednicích dostává mamut v černých šlích požadovaný tácek s plastovými krabičkami, celkově identický se všemi tácky – které jsou se šustěním otvírány a požírány na sedadlech všude okolo… Málem jsem zapomněl, letadlo je takřka zaplněné a – jsou to kupodivu lidé! Vousatý „kuželka“ (zřejmě mají ti Američané nějakou genetickou, hormonální poruchu – malá hlava a prdel jak kotel na mazut), povýšený Habakuk s jarmulkou, nedívaje se nalevo ani napravo, počal zasouvat do plnovousu jednotlivé obsahy krabiček a vypadá to, jako by nějaký dětinský obr schovával do rousnaté, lišejníky zarostlé jeskyně svá oblíbená autíčka… Obrňák (v aluminiovém obalu schovaný nějaký sladký kobylinec – asi to je ten jejich semitský „humus“), nákladní vůz s návěsem (tavený sýr a hranatá brioška), safari teréňák (kousky žlutého melounu) a nakonec bagr (nějaká husí paštika – správně „hydinová nátierka“). Požární vůz s výsuvným žebříkem (káva s plastovou lžičkou) osladil sanitkou (cukr) a přiložil k vousům, vypadalo to nejdříve – že tu kávu pije těmi štětinami, ale nakonec správně zacouval do jeskyně a někde v jejích hlubinách mohli hasiči vylít svůj náklad. Málem jsem
- ==========
- Na příručním stolku mám otevřený Reflex (pokračovatel konformního Mladého světa). Jedna celkem vtipná a inteligentní mladá dívka tam komentuje literární pokusy stejně mladých autorů… Před cca třemi lety mne oslovila (zná mne přes našeho společného známého, který již není mezi námi), zdali bych jí nenapsal odpovědi na otázky, které položila v letní anketě pár desítkám autorů. Souhlasil jsem a napsal do e-mailu odpovědi. Nevím proč, co mě to posedlo – snad ta nenaplněná naděje, s kterou jsem před lety listoval prvními čísly tohoto časopisu. Sestupná, špatně skrývaná tendence k pseudointelektuálnímu bulváru byla po pár letech natolik zjevná – že už to nešlo číst. Životní styl a multikulturní budoucnost světa. Stárnoucí smutné postavy, neustále postpubertálně bojovné vůči malicherným problémům. Vždy tepat do podružného, ale bedlivě mlčet o základní, strukturální chybě – mlčet o tom, že jsme okupovaná země, protektorát.
- ==========
- Usmívám se při vzpomínce na cyklostylovaný text, přípis náčelníka oddělení, který směřoval k náčelníkovi odboru, jenž měl na starosti vyhodnocování odposlechů. Píše se tam, že pracovnice přepisující text z magnetofonových pásků, jež obsahují zvukový záznam z prostorových odposlechů (byty, ložnice, kanceláře atd.) – tyto často mladé příslušnice StB jsou při své práci vystaveny velkému psychickému zatížení (intimní zvuky, manželské hádky, zoufalé nářky a sexuální úchylky, samotářské samomluvy, opilecké agrese, pláč dětí, koupelna a WC). Dlouhodobá zátěž je pro tyto mladé ženy neúnosná, a tak žádají o přeložení k telefonickým odposlechům, kde je „toxicita“ emocionálního virulentního spamu mnohem nižší.
- ==========
- Když večer pokročil a noc rozsvítila pouliční lampy v korunách velkých javorů a kaštanů, vypráví režisér zajímavou historku. Bylo to někdy začátkem devadesátých let, dotočil film podle předlohy románu Franze Kafky. Do důležité role Rossmannova amerického přísného strýce obsadil herce, který do té doby byl znám především jako polovina jedné úspěšné komické dvojice. Jejich vtip byl nepřekonatelný. Jedna scénka z televizních skečů – kdy dotyčný herec předváděl žebrající rumunskou cikánku a jeho vrásčitý partner ležel v zavinovačce jako divné, strašidelné mimino – tohle mne dostalo do takové extáze nezastavitelného, plačtivého smíchu, že jsem se jich později až obával. (Stejně jako se slavný psychiatr, schizotym, prof. Vondráček obával komika Vlasty Buriana… jednou při jeho představení dostal záchvat smíchu, nemohl to zastavit, válel se po zemi, pochcal se – museli ho dovést z divadla až domů. Celou cestu vřískal a vyl, salvy škytavého smíchu se ozývaly z jeho oken dlouho do noci.)
- ==========
- Režisér nám pomalým, důkladným hlasem vyprávěl historku z jedné noční kavárny. Bylo to na silvestra, někdy po půlnoci seděli sami – herec a režisér v poloprázdném podniku, popíjeli a jen tak nezávazně hovořili. Herci nedávno zemřel tatínek, kterého velice ctil a miloval, zhubl v té době snad o dvacet kilo. A pojednou z něj byl ideální představitel pro tu (pro něj netypickou) roli amerického průmyslníka, pochmurného kruťase, deptajícího svou přísností mladého synovce, který přijel z Evropy… Tu se rozlétly dveře a do podniku vešla, spolu se skupinou rozjásaných přátel, tehdy slavná mladá herečka. Její mléčná plná ňadra zasvítila v nejednom z filmů, který byl natočen na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zvláště v poetickém snímku, kde hrála po boku valašského mima, který zde dostal též netypickou úlohu nosatého zmateného Žida – zde plulo její nahé tělo ve sluncem prozářené vodě, vznášela se obklopená barevným spadaným listím – její rozpuštěné, jak měď vlnité vlasy vlály ve vodních proudech – byla to kráska z obrazu Gustava Klimta. Junonská krasavice jen co zahlédla oduševnělou tvář smutného slavného herce, neváhala ani vteřinu – a okamžitě skočila pod stůl, kde herec seděl spolu se svým režisérem. Šedovlasý pán, držící smutek, nepohnul brvou a hlásil nevzrušeným hlasem: „Už ho drží… Teď mi ho postavila… Saje… Už budu.“ Když bylo po všem, vylezla rusovláska zpod stolu, utřela si ústa a se slovy „To byla ňamka“ odešla k baru, kde na ni čekala společnost veselých přátel. Mlčky seděl dál herec a režisér. Za okny, kdesi v ulicích, dozníval mumraj a rachejtle z oslav přicházejícího nového roku… Po dlouhé tiché pauze se režisér zeptal: „Vy se spolu znáte? Nepamatuju se, že byste někde společně účinkovali.“ Herec okamžitě odvětil: „Ne. Viděl jsem ji akorát v televizi. Nikdy jsem s ní nemluvil. Neznáme
- ==========
- Jak jsem kráčel vedlejší ulicí k cíli, zahlédl jsem před jedním úzkým starým domem ženy bujných tvarů, černovlásky s křiklavě namalovanýma ohnivýma očima. Trojice batůžkářů, dva hoši a dívka, se zde zřejmě poptávala po ubytování. Zcela ignorovali, nebyli ochotni dosadit do kontextu ty rozjívené ženy, nechápali – že to je hodinový hotel, domáhali se příchodu recepčního, který je zcela evidentně – ignoroval též… Když jsem míjel tu skupinku, zaregistroval jsem, že největší problém mají ty černovlasé ďáblice s faktem, že jedna dívka chce sdílet pokoj s dvěma muži, ukazovaly na prstech nic nechápajícím Seveřanům – že to je proti přírodě, to se nesmí… to není slušné a přirozené… Bledí bisexuální androidi nakonec jen mlčky přihlíželi a nechápavě mrkali kozíma očima.
- ==========
- Po návratu z Lisabonu, kde jsem zažil šokový stav přechodu myšlení na jinou energetickou úroveň, jsem opravdu týden spal… Jen jsem se občas vzbudil, napil se a vyprázdnil… něco lehce pojedl. Za půlnočních šťastných chvilek si uvařil čaj a bezmyšlenkovitě (v hlavě aktivní, rozsáhlé sny – lidi a města) čekal, až se výluh zbarví do rudohnědých sytých tónů… Seděl jsem u malé modré lampy a díval se, jak z šálku stoupá pára… V těch chvílích jsem měl v sobě celé vesmíry a množící se mladé civilizace… (Osamělé postavy čekaly za nekonečného deště na nárožích, až pojede něco jako tramvaj, jiskrnýma očima ohledávaly stinné kouty – právě zde probíhal válečný konflikt… Jinde zas ženy – samice inteligentních bytostí – kráčely jakoby sivým, zrnitým světlem mezi alejemi strnulých soch… tam už bylo po válkách, atomová minulost… a tichá chudoba. Pod vyrudlým pláštěm, v štíhlém těle skrývaly hluboko v sobě ukrytou, ale již rodící se budoucnost… explozivní sílu života.) Nyní vyzařuji černé světlo, tepelné vlny nově nabité energie. Stejně jako se rodí uvnitř ženy nový život, a nejprve ten shluk buněk není podoben ničemu živému… a po několika týdnech nabere děsivou podobu všech evolučních stadií vývoje (má žábry jako ryba, ploutve, zobák – dlouhý svinutý ocas jako ještěr, čtyři tlapy) a posléze se uprostřed toho „mixu“ zapne příslušná sekvence genů DNA a na jednom místě nakyne veliký mozek a dva temné zárodečné útvary očí pošlou do nitra mladého mozku první signály z „rudé tmy“ uvnitř dělohy. Ty první podněty a emocionální záplava vzruchů přicházejících z těla matky – dávají vzniknout prvním pralesům prořezávajících se neuronů, budují se základní sítě a komunikační kanály. Stejně jako nový život v samičce, tak u mne se narodila myšlenka – ulovit si „jazyka“… Jít do přímé akce a přeskočit tu hradbu informačních bariér, které okolo sebe buduje tenhle podivný tmavý svět… hluboký oceán příšer, na jehož hladině pluje „naše“ rozsvícená lodička.
- ==========
- Druhá manželka starého kádrováka a chartisty, matka nejmladšího z „Leninů“, mého spolužáka – hodná paní, která mě pouštěla do oddělení dospělých v obvodní knihovně na Praze 4… Ano, tichý, přemoudřelý chlapeček přecházel od pohádek rovnou k černé knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Zde jsem studoval projevy sexuálního šílenství, bludné představy a morfinové halucinace… Byla nakrátko ostříhaná, vysoká a štíhlá, hovořila jemným, nevzrušeným hlasem. Ve vzpomínkách mám její tvář uloženu vedle tváře Anthonyho Perkinse, který hrál hlavní roli ve filmu Psycho, a z druhé strany stojí Vjačeslav Tichonov ze seriálu Sedmnáct zastavení jara.
- ==========
- Ach Bože! Její krásná duše a podivuhodná, předvěká mysl! Šechína vycházející z nebes – za rozbřesku a za soumraku, kdy se podle knihy Zohar otvírají brány světů. S dojetím a radostí, že jsem mohl poznat tu bytost… otvírám zoner a hledím na fotografické soubory… Ano – je zde, „Vajíčko z Yaleu“ dělá podnožku pro nohy. Luisa mi vyprávěla, že Vajíčko má nejraději, když je ponižován a musí „pod trestem smrti“ dělat třeba žehlicí prkno (u toho řehtá jak kůň), odkládací servírovací stolek (hodiny klečí na zemi a vzdychá)… když přijde na konfiguraci „odpadkový koš“, většinou to již nevydrží a předem požádá, aby byl pevně svázán – potom (v hubě špinavé dámské ponožky) dutě řičí a zmítá sebou, buší plešatou hlavou do koberce… Když jsem se ptal Luisy, zdali necítí strach při psychických operacích, kdy z inťouše vylézají potlačené obsahy, řekla mi – že ne, on je jinak velice hodný a pomáhá jí s instalací programů do počítače, dokonce jí píše speciální software, který potřebuje pro svou práci… Je to forma přátelské reciprocity… Pečlivý a úzkostlivě čistotný brejloun se zmítá na podlaze a Luisa si mezitím přátelsky povídá s jeho tichou, drobnou ženou. Luisa mi vyprávěla, že tato oddaná ženuška na svého „Janka“ nestačí a on se nemůže normálně vzrušit. Naopak, když to na něj jde – začíná svou ženu peskovat a nic mu není po chuti, takže nakonec je velice ráda, že jí Luisa s ním pomůže. Když přijde čas – začne mamlas hýkat a řvát do roubíku. Má naběhlé žíly na spáncích – tehdy mu musí Luisa spolu s manželkou říci jeho „otevírací“ mantru: „Stříkej, ty hnusnej negře! Nebo ti nachčijem do huby!“ Tehdy propukne vrcholící katarze, magor jde do hysterického oblouku, vysvobodí jednu ruku z nepříliš utažených pout a vyhoní si s vysokým kničením péro… Luisa a manželka mezitím nezúčastněně popíjejí kávu a povídají si… Vajíčko, již definitivně zbavený pout, spěje do krátké aktivní fáze – kope do tureckého koženého sedátka, buší pěstičkami do chundelatého starého medvěda, kterého má Luisa od dětských let v rohu postele… Nakonec se vrhne na předem nachystanou papundeklovou krabici od lednice, kterou Luisa pro tento účel vytáhla den předtím z kontejneru na papíry… Povalí ji na bok, vleze si na ni a postupně ji celou rozerve a roztrhá, kopanci roztříští polystyrenové desky, vyválí se v tom bordelu jak čuně. Když je hotov, s lehce provinilým výrazem ve tváři posbírá kusy papíru a umělé hmoty, smetáčkem a lopatkou uklidí všechnu neplechu na podlaze – a trosky svého papírového „ega“ odnese zpátky do kontejneru. Když se vrátí, je plný osvobozené energie, nainstaluje Luise do komputeru nový antivirový program a užuž si ťuká na stříbrné náramkové hodinky a významně zvedá obočí na svou hodnou, podřídivou ženu: „Musíme letět
- ==========
- Jodas – vrabčí hnízdo. Kolikrát jsem pozoroval, když jsme s Béďou zašli do kavárny na Čertovce, jak na nás opatrně, s „kolegiálním“ úsměvem kývnul. Béďa mi pak osvětloval personální obsazení celé té „vlivové báze“. Jodasův domácí – chronický ethylik (dle osobního svědectví Emanuela, osobně zasvěceného do „disidentských“ kruhů, mrdal jim všem manželky a dcery), bývalý velvyslanec v USA, je v současné době ředitelem Pižďuchovy knihovny (sponzoruje donátor Kakala)… dále se zde prostituuje režimní výtvarník Bílý… noví a staří politikové, toužící – po „opičích žlázách popularity“, které by jim přidaly další politické body… různí hudebníci a kumštýři čenichající kus masa atd. Je to inkubátor i pouťový „mlýn na přemletí starých bab“. V podstatě nikdo akceptovatelný se tohoto „agitpropu“ neúčastní
- ==========
- Zajímavé a dojemné je, že jejich aktivitu chápu a jejich cíle – svět bez válek a konfrontací – plně podporuji… Pozoruji s mírnou nechutí tu snahu učinit přicházející neodvratný komunismus, který čeká svět… udělat ho „bezejmenným“, tedy bezkonfliktním a „sexy“… Jsem plně na jejich straně, ale někdo prostě musí říkat tu černou, nepříjemnou pravdu. Ano – i já mám pod kabátem krvavě rudou košili. Stejnou má prezident, ministři vnitra, stejnou nosí všichni disidenti. Stejnou barvu má kardinálský oděv – symbolizuje to jediné, připravenost prolévat vlastní krev. Musím předat to dědictví – ve slovech předat. Pro ty, kteří jsou jako já – na rozdíl od ostatních vrstevníků používají emocionalitu k čarodějnému umění, které dokáže – oživovat slova… Píšu, zaznamenávám – a doufám, že to komusi neznámému pomůže, neznámo kde a kdy – jako mně pomohly texty starých nežijících mistrů. Já – nehodný tovaryš, odvažuji se psát krutou pravdu.
- ==========
- Neodolal jsem a na Googlu vyhledal latinské názvy oděvních součástek, kněžských rouch a symboliky s tím spojené… Hleděl jsem novýma očima na fotografie z konkláve, na včelí úl Chrámu svatého Petra z druhého vatikánského koncilu, pročetl jsem základní informace o kardinálech, jejichž roucha barvy krve svědčí o stejném odhodlání – stejné odvaze jako u prvních komunistů. Barva rudé hvězdy. Purpurová, fialová hlubina ukazující na plné kněžské svěcení biskupů – ta je nádherná, mým očím laskavá. Schopnost světit a jmenovat své zástupce drží dva tisíce let hořící pochodeň. Na jedné fotografii jsem dokonce zahlédl vysokou, strašidelnou tiáru, trojitou královskou korunu – jako by ji uděloval nějaký vetřelec, bytost z jiného vesmíru. Uviděl jsem i ten dlouhý upíří plášť, který za sebou vleče davem oveček – krvavý rudý páv. Sedm, nebo snad dvanáct metrů dlouhá křídla včelí královny naplňují celý střed chrámu. Okolo se rojí jáhni, alumni a ministranti. Kouř z kadidelnic… zvony. Oči přecházejí – když poklekají před oltářem fialoví pávi. Blahoslavení rudí ďáblové vzývají Boha a jejich cappa magna pyšně, jak proud čerstvé krve protéká chrámovou lodí uprostřed věřících… Kdesi vzadu, na chrámovém ochozu, poblíž nejdelších varhanních píšťal, které hlubokými basovými tóny rozechvívají nosnou konstrukci chrámu. Poblíž sloupu, který tím hlubokým zvukem zanořeným do kamene zvučí a chvěje se, tluče jak hrdelní tepna – stojí hubený starý muž v tmavé, prosté tunice. To je představený řádu Tovaryšstva – „černý papež“. Všechno se to odehrálo kdysi dávno, v předaleké galaxii
- ==========
- Před rokem mu během pár měsíců zemřeli oba rodiče. Jistým způsobem se zklidnil a jeho psychopatologie získala jinou, „dospělou“ kvalitu… Již několik let rozvíjí jednu ze svých důležitých aktivit. Sám o vlastní osobě píše soustrastné dopisy a vyrábí černě orámovaná parte… a pak je zasílá svým sourozencům a přátelům. Do rodinné hrobky na hřbitově, do prosklené schrány na urny umístil v ozdobném rámečku svou fotografii s datem narození a volnou kolonkou pro doplnění data úmrtí… Několikrát vyděsil i mě úmrtním oznámením zaslaným e-mailem. Prozradila ho až barevná fotografie, kdy se zpodobnil jako mrtvola na pitevním stole… Ono to je kupodivu nějak poznat. Živý organismus je plný proměnných napětí a chvění, vše vibruje a žije. Mrtvé tělo je opravdu – zastavené, nehybné až do buněčných úrovní. Celé tohle morbidně obsesivní období vyvrcholilo jím natočeným filmovým dokumentem o posledních okamžicích svého otce. (Tento v odborné společnosti uznávaný specialista na klinické vyšetřování zátěžových profesí, erudovaný psycholog, měl vedle své profese několik zájmů. Kromě konstruování ušlechtilých hlavolamů, dokonalých geometrických těles, rozkládacích euklidovských a platonských útvarů sbíral starý pán všechny artefakty související se smrtí, zejména pak s lidskou kostrou a symbolem lebky. Doma měl stovky přívěsků na klíče ve tvaru lebky, smějící se zubatá těžítka, světélkující plastové kostry – které se spolu s růžencem kývají zavěšené na čelním skle mnoha dálkových vozů. Jeden z jeho posledních myšlenkových gagů byl v knize věnované hrám dospělých – koncept tzv. „pohřebního klauna“. Namaskovaný, žertovně namalovaný najatý herec chodí mezi plačícími pozůstalými a žongluje s míčky, kope sám sebe do prdele, škobrtne o náhrobek a málem spadne na rakev… Pronáší veselé anekdoty a nakažlivě se směje vlastním neúspěchům… Ovanula mne tehdy studená vlna poznání, že bláznovství může mít zcela oficiální tvář a dostavuje se též u jinak zcela konzistentních osob, kompetentních odborníků s vysokým odborným kreditem.)
- ==========
- Myslím na svou rodnou zem – do které se tak zamiloval ruský medvěd, že se do té republiky doslova „navlékl“. Cítil jedno z ohnisek civilizačního vývoje. Větřil západní kulturu a vzdělanost… Za dlouhá desetiletí tak prorostl do organismu národa, do průmyslu, hospodářství, finančních institucí a mocenských nástrojů státu – že je dnes „Česko“ pouze takovou „písničkou“, kterou si ta podivná východní civilizace občas zpívá.
- ==========
- Podíval jsem se ještě jednou na ježatý horizont města, na svahy Žižkova, na antény a komíny. Obkroužil… jak šedomodrý racek obletěl můj zrak cihlovou, mokvající hradbu Negrelliho viaduktu. Prostudoval jsem výhybkářovu prachstarou chatičku, tyčící se uprostřed kolejí, ve výškách nad Hudebním divadlem Karlín (opět dávají Polskou krev – stejně jako před třiceti léty, kdy na zadní straně divadla, jež byla přikloněna k autobusovému prostranství, byla namalována veliká silueta krásné ženy, ta záhadná elegantní dívka se jmenovala Hedva Tanvald).
- ==========
- Cítím, jak jsem kontaminovaný černým světem lidské společnosti. Ta odvrácená, všudypřítomná, nevyslovená, ale o to mocnější část člověka, která určuje – co a jak se dotyčnému bude líbit a co bude chtít… tak moc chtít, že je ochoten pošpinit svou duši… Ta temnota v nás je spojitá, neosobní sféra, hlubina oceánu lidstva. V roklích, ve studeném bahně u dna rodí se monstrózní útvary, slepé příšery s nesmírně citlivými orgány, které na desítky kilometrů registrují molekuly čerstvé krve, jejich olejnaté mozky dekódují vzdálené chvění postižené, nemocné oběti. Je nesmírně důležité pro duševní zdraví jednotlivce – vědět, že pod tímto společným černým mořem lidstva je živá planeta plná bytostí a mraků, se žhavým magnetickým srdcem.
- ==========
- Stejně tak, jako za mých školních let obcházel třídy jeden bělovlasý konfident gestapa a poválečný partyzán… ve vojenské bundokošili (držel zřejmě „zelený polosmutek“ za svoje špinavé mládí) nám před katedrou recitoval koncentráčnické vtipy. Myslím, že chvíli parodoval Hitlera (pod nosem tmavý hřeben jako knír) – a když viděl, že jeho zasmrádlý myšlenkový svět se dokonale míjí s naším mládím, vytáhl poslední „džouk“. Na otázku, jak se jmenuje Hirošima po výbuchu atomové pumy, odpovídají Japonci (kření předkus a škvírkami šlehají blesky z tmavých očí, ječivý skřek vyrážený z hrdla): „Hirošima sama jama, domy fuč!“ Zombie se zasmál sám sobě, pochválil si ten pašácký vtip a odtáhl šířit pach smrti do jiné třídy. Byl to takový salesman, podomní obchodník nabízející falešnou historii druhé světové války. Za své turné po školách dostával „bakšiš“ na přilepšenou k odbojářskému důchodu.
- ==========
- Robert – spolupracovník čínské vlády… Chodí oblečený do přesných sestav bojových armádních obleků. „Pouštní bouře“, „Viet Minh“, „Kongo“ atd. Nosí alfy, aljašky – různé goretexové nepromokavé kreace z armyshopů. Léta toužebně vypráví o svém nekrofilním snu – o latexové, na míru vyrobené panně (má laminátový skelet, pružné silikonové mléčné žlázy, ušlechtilé dlouhé svaly a omyvatelnou kačenu (frndu). Vyrábí to firma specializovaná na zakázky pro osamělce, ve Státech. Holka přijde cirka na pár set tisíc korun. Robert patří k tomu latentnímu typu homosexuálních vrahů – kteří mají rádi „chlapské prostředí“. Vyhledávají uplatnění okolo mužských šaten, v armádě a ve sportu… Pečliví „seržanti“ s hysterickou křehkou duší používají charakteristická úsloví, například: „To mě teda poser!
- ==========
- Béďovi se tehdy zle blýsklo v očích. Zasmál se studeně: „Jo… Pokud máš šanci takhle žít, tak jo… Většina lidí se ale narodila do situací, kdy tu šanci nemaj… Nikdy to neuviděj… Chcípnou a budou smrdět.“ Vím, že to z něj hovoří ta černota, kterou se umazal při svém povolání… Vím dobře, jak miluje své děti… A přestože je nevídá každý den – žena od něj utekla, na dálku se rozvedla a žije v cizině… nosí jejich fotografie ve svém mobilu a co chvíli obtěžuje své kamarády pohledem na svá veselá, vzdálená mláďata… Trochu to vypadá, jako by terorista, který unesl letadlo, ukazoval fotografie zajatých rukojmí.
- ==========
- V New Yorku viděl obří knihkupectví, kde se dá týdny žít a číst „všechny“ knihy světa. Obchodní pasáže, mnohapatrové bloky obchodů s nejnovější elektronikou – zástupy autistů zde nedočkavě kupují nejdražší 3D skenery, astronomické kamery, výkonné počítače s bezednou operační pamětí a s příkonem elektrické trouby na pečení… V metru je v létě 43 stupňů a ve stanicích je „tři sta let“ stará špína, zažraný biologický film v pórech dlaždic na stěnách. V kolejišti se válejí papíry a prázdné lahve… V obchodech s jídlem mutanti s obřími hýžděmi a malou hlavou se prodírají s elektrickými nákupními vozíky mezi regály, nakládají si metráky špatného – obarveného, antibiotiky a hormony nadopovaného žrádla. Příroda je ve Spojených státech opravdu krásná. Velkolepé lesní scenerie u jezer, přístaviště milionářských jachet… V bohatých čtvrtích měst jsou soukromé celé ulice. Bílé, rozsáhlé vily – kde se za den jedinkrát nepohne záclonka v okně. V otevřených garážích stojí nejnovější Harleye Davidsony a Super Hammery, terénní vozidla s luxusním interiérem. Na rozsáhlých, nekonečných předměstích – zchátralé, oprýskané laťkové domy, tetovaní staří feťáci a bezzubí motorkáři s teutonskými rohy na helmách. Hells Angels, černošští magoři s plechovými maskami smrti na obličejích. Bláznivé osamělé ženské s polodivokými agresivními psy… Zanedbaní podivíni v pojízdných domech – vždy brokovnici při ruce… Jediní normálně jednající lidé, schopní empatie, ochotní pomoci – jsou Číňani a Mexikánci.
- ==========
- Vzpomínka vyvolaná kdoví čím: Ve výtahu v nákupním centru dole u Anděla bylo na stěně z nerezového plechu vyryto zřejmě diamantem: Sex chci s paničkou. Jdu s nákupním vozíkem mezi regály a přemýšlím, jaké asociativní řetězce vedou lidi k těmto oznámením… Naivní a bezelstná přímost toho výkřiku, ta prostá debilní radost, že dívky a ženy jedoucí v kabině výtahu budou nuceny číst to mene tekel pohlavního puzení a budou si odnášet v sobě emocionální bouři (jak se domnívá prasákova čistá duše) – to mi napovídá… že jsem četl krátkou báseň neznámého kolegy… Obrozenec v době tmářů.
- ==========
- Dvacet let stará skripta z Fakulty StB Vysoké školy SNB mi nabídla celou škálu skládaných kódů, kterými lze kvantifikovat typy lidí a možné varianty jejich chování v různých situacích. Např. CX-L-08-64-bII/L-59, C znamená, že osoba je loajální občan, nestraník, plnící své pracovní povinnosti, chodící na průvody Prvního máje, jeho děti jsou v organizaci Pionýr, a pokud studují, samozřejmě mají legitimaci Socialistického svazu mládeže, X značí, že uvedená osoba je oportunista, konformní z donucení a pod vidinou výhod, nechává si ovšem otevřená zadní vrátka, nevstoupí do KSČ, doma poslouchá Hlas Ameriky a v Tuzexu občas kupuje západní ošacení pro své děti, L říká o svém nositeli, že pod nátlakem reaguje únikovými strategiemi, snaží se „vyklouznout“ za každou cenu z požadavků, které na něj klade režim – obává se veřejné kompromitace, 08 prozrazuje, že není imunní před svými ženskými kolegyněmi v zaměstnání – zde je možný sběr kompromateriálů, pokud by bylo potřeba provést „vázací akt“, 64 říká, že je velice závislý na své rodině, manželku podvádí, ale má ji přitom rád, pro své děti je ochoten takřka ke všemu, bII oznamuje, že dotyčný živáček má sklony k lehké hysterii, je značně reaktivní v situacích, které mu nabízejí převahu, mužská ješitnost a zároveň zranitelnost kolidují v jeho osobnosti se sklony k zhroucení pod emocionální zátěží, manipulativní chování ve směru k osobám na něm závislým je prokázáno, L-59 neznamená podzvukový vojenský letoun, ale malého snaživého přizdisráče, majícího určité zbytky slušnosti a svědomí, držitele všech běžných nectností, který při náležité psychologické přípravě je pro svou průměrnost a čitelnost schopen vysazení do nepřátelského prostředí, ovšem pouze jako informátor, nikdy mu nebude možno zcela věřit, vhodný k inscenovaným „provalům“, na ochranu důležitých spolupracovníků… je možné ho obětovat pro zdar akce, udělat z něj dezinformační kachnu… předhodit lvům
- ==========
- Vzpomínám na jeden listopadový večer před lety – seděli jsme s Leošem v kavárně, v uličce za Karlovým mostem. Lezavý chlad vyhnal z malostranských ulic a náměstí davy turistů. V „Míšeňské“ kavárně bylo teplo a útulno. K našemu stolu přisedli pan Čert a pan Kašpárek… Mlčenlivý starý Čert byl špatný na klouby, na kolena – celá léta sedává na mostě, vyplazuje jazyk a v pačesatých vlasech má dva dřevěné zakulacené rohy. Prodává chorobně počmárané vlastní autoportréty… Kašpárek, mladší vážný člověk v kompletním obleku středověkého kašpara s velkými rolničkami, odložil flétničku, s kterou vyhrává na nárožích… popíjí pivo a zasvěceně vážně hovoří s Leošem. Blázen, Čert a Kašpar… Seděl jsem u stolu a mlčky naslouchal těm bytostem… Byla to plachá zvířata, která se přišla na chvíli ohřát… Nebyli jsme – a zase nebudem.
Add Comment
Please, Sign In to add comment