Leningrad (Anna Reidová)

Leningrad (Anna Reidová)

Je obvyklé podávat příběh obležení jako filmovou sekvenci štěstí-neštěstí-štěstí, kdy mír uprostřed léta byl přerván zprávami o invazi, voláním do zbraně, nepřítelem před branami, pádem do zimy a hladovění, jarním zotavením a posléze vítěznými ohňostroji. Ale realita byla jiná. Leningraďané, jimž bylo v roce 1941 kolem třiceti let, už stihli zažít tři války (první světovou válku, občanskou válku mezi bolševiky a bílými, a zimní válku s Finskem v letech 1939–1940), dva hladomory (první v průběhu občanské války a druhý za kolektivizace na začátku třicátých let, který způsobilo Stalinovo tažení proti rolnickým hospodářstvím) a dvě velké vlny politického teroru. Sotva by se našla rodina, zejména mezi etnickými minoritami a starou střední třídou, jež by nezažila smrt, vězení, exil či zbídačení.

==========

Po válce při Norimberském procesu s válečnými zločinci sovětská vláda uvedla nepodložené údaje o počtu mrtvých během obležení – mělo jich být 632 253. Veřejné líčení těchto hrůz ale nebylo povoleno a debaty o tom, proč se dovolilo, aby se německé armády dostaly až tak daleko, proč nebyly připraveny dostatečné zásoby potravin a proč nebylo evakuováno více civilistů, než se obkličovací prstenec uzavřel, nepřipadaly v úvahu. Možnosti pro rozbor se zmenšily ještě více v roce 1949, kdy Stalin provedl dvě další čistky. První z nich, která se odehrávala v tajnosti, odstranila leningradské válečné vůdce a představitele místní stranické organizace. Druhá čistka byla namířena proti „kosmopolitismu“, což bylo jen jiné označení „židovství“ a těch, kdož měli domněle blízko k západu. V tomto případě se jednalo o stovky akademiků a odborníků. Tentýž rok jeden ze Stalinových blízkých přátel, Georgij Malenkov, navštívil známé Muzeum obrany Leningradu, ve kterém byly vystaveny podomácku vyrobené lampičky, trosky vlaku zasaženého německým ostřelováním a model distribučního místa, v němž se vydávaly potravinové dávky (jeho součástí byly také dva tenké plátky znehodnoceného chleba), a spousta dalších válečných trofejí. Malenkov pobíhal po hale, oháněl se návštěvní knihou a křičel: „Jako bychom měli věřit, že Leningrad měl za války nějaký zvláštní ‚blokádní‘ osud! A to snižuje roli velkého Stalina!“ Pak nařídil, aby bylo muzeum uzavřeno. Jeho ředitel byl obviněn ze „shromažďování munice v rámci příprav na teroristické akce“ a odsouzen k pětadvaceti letům v gulagu6

==========

Když v roce 1953 zemřel Stalin a k moci se dostal Nikita Chruščov, bylo konečně možné zaměřit se na různé aspekty války jinak než jen skrze Stalinova válečného génia. „Tání“, které odstartoval Chruščovův „tajný projev“ odhalující Stalinův kult osobnosti a čistky ve straně, stejně jako vydání románu A. Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče, přineslo v roce 1960 otevření prvního velkého památníků civilním obětem války. Za jeho místo byl vybrán Piskarevský hřbitov ležící v severovýchodním předměstí, kde se nacházely největší masové hroby z doby války. Chruščovův následovník Leonid Brežněv šel ještě dál a učinil z obležení ústřední bod nového kultu Velké vlastenecké války, který měl obyvatelstvo odvést od nízké životní úrovně a politické stagnace. V této verzi se Lenigraďané proměnili z obětí válečné katastrofy v herce účinkující v heorické národní epopeji. Pravda, umírali hlady, ale činili tak tiše a spořádaně, důvěřovali svým vůdcům a ochotně se obětovali při obraně kolébky revoluce. Nikdo si nenaříkal, nevyhýbal se práci, nepodváděl v přídělovém systému, ani nedostal úplavici. A nikdo, kromě několika fašistických špionů, nevěřil v to, že by Němci mohli vyhrát.

==========


Teprve po zhroucení komunistického režimu před dvaceti roky bylo možné, jak to vyjádřil jeden z ruských historiků, začít „stírat cukr“. Otevřely se vládní archivy a poskytly přístup k vnitřním stranickým memorandům, hlášením bezpečnostních složek o kriminalitě, o veřejném mínění a o akcích různých vládních organizací, ke složkám politických vězňů, k hlášením komisařů (politických důstojníků) z fronty a k záznamům telefonických rozhovorů mezi leningradskými představiteli a Kremlem. Literární časopisy začaly publikovat nepřikrášlené a necenzurované vzpomínky a deníky z doby obležení, noviny přinášely rozhovory s doposud stále rozezlenými veterány Rudé armády a těmi, kdo obležení přežili. V neposlední řadě byla otištěna velká spousta poprvé publikovaných fotografií, které neukazovaly usmívající se komsomolky s rýči přes ramena, ale děti s nohama jako hůlky a nafouklými bříšky, či hromady napůl nahých mrtvých těl.

==========

Ale pořád zůstávaly mezery, protože některé materiály byly i nadále tajné, některé byly zničeny během poválečných čistek. Pak se objevily nové informace a brežněvovská nasládlá verze obležení skončila v troskách. Ano, Leningraďané projevovali výjimečnou vytrvalost, odvahu a obětavost. Ale také kradli, vraždili, opouštěli příbuzné a uchylovali se k pojídání lidského masa, což provádějí všechna společenství, když jídlo dojde. Ano, režim město ubránil, vynalezl důmyslné potravinové náhražky a zřídil zásobovací a evakuační trasy vedoucí přes zamrzlé Ladožské jezero. Ale také reagoval se zpožděním, fušersky a plýtval životy vojáků tím, že je posílal do boje nevycvičené a nevyzbrojené, živil svoje staré aparátčíky, zatímco ostatní kolem umírali hlady, a provedl tisíce nesmyslných exekucí a odsoudil do vězení tisíce lidí. Tábory sovětského Gulagu, jak podotýká historička Anne Applebaumová, ale i mnoho dalších, představovaly mikrokosmos života v celém Sovětském svazu. Byly jim vlastní „stejně lajdácký přístup k práci, trestuhodně stupidní byrokracie, stejná korupce a tentýž naprosto přezíravý přístup k lidskému životu.

==========


Tato kniha nebude tvrdit, že strádání bylo zapříčiněno Stalinem i Hitlerem. Co popíše, vyústí v závěr, že za jiné formy vlády by počet mrtvých obležených civilistů (a vojáků) byl mnohem nižší.

==========

V červnu vrchní velitelství také podnítilo vydání známého „rozkazu o komisařích“, podle kterého měli být zajatí komisaři ihned popravováni. Další rozkazy autorizovaly „kolektivní opatření“ proti civilistům, kteří „participují nebo chtějí participovat na nepřátelských akcích“, a odňaly válečným soudům právo vyšetřovat válečné zločiny, včetně znásilnění a vraždy, kterých by se němečtí vojáci dopustili na sovětských civilistech. Jednotlivým důstojníkům byla dána volná ruka jednat se Sověty, na které narazí, jak uznají za vhodné. Od začátku se také počítalo s bezohlednými rekvizicemi potravin. Okupační vojáci měli žít z místních zdrojů, z toho, co se jim podaří získat, dokonce i tehdy, kdy by to mělo znamenat, že civilisté zemřou hlady.

==========

Nejdůležitější ze všeho bylo, že bolševici měli být rozdrceni rychle. Měl to být Blitzkrieg, čili „blesková válka“, rychlý postup vedený tanky a motorizovanou pěchotou. Armáda neměla při svém závodu na východ vyčkávat, až se vyčistí všechna hnízda odporu, neměla hlavně zabřednout do onoho druhu statických opotřebovávacích bojů, které stály Německo válku v letech 1914–1918. Vcelku neměla celá kampaň trvat více než tři měsíce. Během prvních týdnů měla být ve velkých bitvách zničena Rudá armáda, zbytek doby byl vyhrazen pro vyčišťovací operace. Jakmile bude dobyto, mělo být evropské Rusko předáno pod civilní zprávu, což by většině vojáků umožnilo navrátit se domů.

==========

Později jeden z Hitlerových generálů vzpomínal: „Příliš velké naděje byly vkládány do víry, že Stalina svrhne jeho vlastní lid, jakmile on utrpí první porážky. Tuto víru posilovali Vůdcovi političtí poradci a my, jako vojáci, jsme toho nevěděli o politické stránce věci tolik, abychom o tom mohli diskutovat.“

==========

Ve dvě hodiny ráno Jelenu Skrjabinovou probudilo ohlušující hřmění protiletadlových děl. Domnívala se (mylně, protože šlo jen o cvičení), že probíhá nálet, proto se s rodinou připojila k sousedům ve schodištní šachtě jejich činžovního domu na ulici Kiročná: Ljubov Nikolajevna Kurakinová mluvila nahlas, aby hřmot překřičela. Její manžel, bývalý člen strany, už dva roky seděl za protirevoluční činnost. Přestože její sympatie ke komunismu uvězněním muže byly otřeseny, tuto noc, v hluku protiletadlové palby, zapomněla na svoji předcházející zášť. Nadšeně vychvalovala neporazitelnost sovětského Ruska. Anastasia Vladimirovna, naše bývalá bytná, seděla na vysokém kufru a sarkasticky se usmívala. Svoji zášť k sovětské vládě se vůbec nesnažila skrývat a ve válce a případném vítězství Němců shledávala svoji jedinou možnou záchranu. V mnoha ohledech jsem tento pohled na věc sice sdílela, ale její úsměv mě přesto urážel. Svářily se ve mně dva pocity: přání věřit tomu, že Rusko nemůže být zničeno, a vědomí toho, že pouze válka skýtá skutečnou šanci, jak se osvobodit od teroru režimu.24 Skrjabinová nebyla jediným Leningraďanem, jenž měl z německého útoku smíšené pocity. Všude se rozhořčení nad německým útokem mísilo se vztekem na evidentní nepřipravenost vlády na válku a u některých, jako v případě lehkomyslné sousedky Skrjabinové, s pocitem, že by německá okupace mohla být cenou, která by se dala akceptovat a zaplatit za konec bolševismu.

==========

Překvapující bylo, že lidé vycvičení k přetvářce, k tomu, aby nikdy nemluvili o svých skutečných myšlenkách s nikým jiným než nejbližšími přáteli, najednou zjistili, že jejich rozpoložení odpovídá státem schvalované náladě. „Ti, kteří nemohli být odvedeni do armády,“ vzpomínala Ginzburgová, „okamžitě chtěli něčím začít přispívat – nastoupit do nemocnice, nabídnout svoje služby jako překladatel, psát články do novin, dokonce bez nároku na plat.“ Byrokracie jako vždycky nevěděla, co si s nimi počít. „Ocitli se v mašinérii naprosto nepřipravené obětavce tohoto typu a této úrovně přijmout. A s obvyklou hrubostí a nedůvěrou… byrokracie lidi bez ohledu na jejich vůli vyhazovala z jedněch sekcí a přemísťovala do druhých.“

==========

Celá struktura řízení byla odvozena od moskevské. Například Popovův Rozkaz č. 1 z 27. června, ve kterém nařizoval prodloužení pracovní doby, utužoval restrikce ve volném pohybu a zaváděl zákaz vycházení, byl doslovnou kopií rozkazu vydaného o dva dny dříve velitelem moskevské posádky.

==========

Muži, zodpovědní za to, aby se rozhořčení veřejnosti nad německou invazí neproměnilo ve zmatek a výtržnosti, byli Ždanov (který se vrátil zpět do Leningradu 26. nebo 27. června), Pjotr Popkov, horkokrevný předseda leningradského městského sovětu a (vyhlášením výjimečného stavu povýšený) generálporučík Popov, velitel leningradské posádky. Realizace rozkazů těchto městských vůdců ležela na bedrech výkonných výborů oblastního a městského sovětu a patnácti sovětů jednotlivých obvodů. Celá struktura řízení byla odvozena od moskevské. Například Popovův Rozkaz č. 1 z 27. června, ve kterém nařizoval prodloužení pracovní doby, utužoval restrikce ve volném pohybu a zaváděl zákaz vycházení, byl doslovnou kopií rozkazu vydaného o dva dny dříve velitelem moskevské posádky. „Je skutečně obtížné vyhnout se dojmu, že velitel leningradské posádky neopsal svůj rozkaz přímo z Pravdy,“ poznamenal jeden historik.

==========


Dvacátého čtvrtého srpna vznikla vojenská rada Leningradského frontu, což znamenalo, že se jeho velitel maršál Kliment Vorošilov a Ždanov dostali do užšího kontaktu, a současně to tak poněkud zjednodušilo rozhodovací proces. Problém přílišné centralizace ale pořád zůstával. Čtyři dny předtím se Ždanov pokusil zbavit se některých svých povinností vytvořením druhého výboru, jehož členem neměl sám být a který měl odpovídat za výstavbu opevnění, produkci výzbroje a vojenský výcvik civilistů. Okamžitě mu zatelefonoval Stalin a pokáral jej, že nový orgán vznikl bez jeho svolení, a trval na tom, aby Vorošilov i Ždanov byli jeho členy. Ždanov se tak stal členem dvou téměř identických výborů, přičemž druhý z nich sám po deseti dnech opět zrušil. Tlustý astmatik Ždanov s pleškou a khaki blůzou ušpiněnou lupy a cigaretovým popelem už proto nikdy neučinil pokus o delegování pravomocí. To, co se tehdy říkalo, totiž že ani jeden volt elektřiny nemůže být přidělen bez jeho vědomí, je téměř doslova pravdivá. Mezi stovkami dokumentů v archivech, které nesou jeho podpis, je například i příkaz, aby jedna továrna druhé doručila devět kyslíkových lahví.

==========

„Hlad po informacích byl strašlivý,“ vzpomínala Lidija Ginzburgová. „Pětkrát za den lidé nechávali všeho, co zrovna dělali a shromažďovali se kolem rozhlasových tlampačů.“ Lidé si navykli věřit každému, kdo se vyskytl alespoň o metr blíž frontové linii než oni sami, autoritám či jakémukoliv zdroji zpráv.52 A vládní orgány dělaly všechno možné pro to, aby obyvatelstvo udržovaly v nevědomosti. Sovětská informační kancelář, která vznikla ve třetí válečný den, známa jako Sovinform, byla jako jediná oprávněná vydávat oficiální komuniké. Její dvakrát za den vydávané zprávy byly vědomě vágní, hovořilo se v nich o prohraných či vyhraných bojích „ve směru na“ jednotlivá města nebo o „anonymních centrech N“.

==========

Namísto, aby se ve zprávách porážky přiznávaly, vyzdvihovaly se v nich stěží uvěřitelné příklady individuálního heroismu, tedy to, co válečný korespondent Vasilij Grossman opovržlivě nazýval příběhy o tom, jak „Ivan Pupkin zabil lžičkou pět Němců“. Velké porážky bývaly oznamovány až několik dní poté, co k nim došlo. Boje „ve směru Pskova byly oznámeny až 12. července, což bylo čtyři dny poté, co město ve skutečnosti padlo. O dvanáct dní později se o něm ještě stále hovořilo jako o ‚bojišti‘, poté prostě a jednoduše jeho jméno ze zpráv zmizelo“.

==========

Historička Anželina Kupajgorodská, které bylo na začátku války jedenáct roků, vzpomíná, jak personál pionýrského tábora úplně zanechal plnění svých povinností: Měli jsme vyrazit na expedici, něco jako na túru. Pak jsme se dozvěděli, že se neuskuteční. Uplynuly dvě tři hodiny a poté nás seřadili do řady a oznámili, že na nás zaútočil Hitler. Okamžitě se všechno změnilo. Do té doby bylo jídlo vynikající jako v sanatoriu, ale pak už jsme dostávali jen kaši. Všichni muži zmizeli a jediní dospělí, kteří zůstali, byly kuchařky. Počítalo se s tím, že tábor bude zrušen, ale neobjevoval se nikdo, aby nás vyzvedl. Jenom jsme se potulovali kolem. Nikdo nám nic nevysvětlil. Objevily se jen nějaké zvěsti, že budeme posláni do Moskvy, abychom tam žili v metru. Po jiném dítěti se jí podařilo poslat zprávu rodičům, kteří pro ni na konci července přijeli. „Vůbec netuším, co se stalo se zbytkem dětí. Mnoho jich tam tehdy ještě zůstávalo a Němci už byli opravdu blízko.“

==========

Ruských válečných zajatců však bylo tak mnoho, že je Němci jednoduše vždycky nahnali do nejbližších vhodných hlídatelných budov bez toho, že by jim zajistili jídlo, hygienu a čistou vodu. Muži, kterým se podařilo dostat zpátky ke svým jednotkám, byli často obviněni ze zbabělosti, dezerce nebo vyzvědačství. Přestože Rudá armáda znala terén, její pokusy o protiútoky byly prováděny, podle Haldera, „způsobem, který jasně ukazoval, že jejich velení je naprosto zmateno. Stejně tak taktika používaná při těchto útocích byla ubohá. Pěšáci na nákladních automobilech najížděli bok po boku s tanky před naše palebné pozice, což muselo nevyhnutelně vyústit v těžké ztráty nepřítele“. Třetího července Halder odhadoval, že z celkem jedenadvaceti střeleckých, motorizovaných a tankových divizí Severozápadního frontu jich bylo vyhlazeno dvanáct až patnáct.59 Zmatek zmnožilo hledání obětních beránků v řadách sovětských vysokých velitelů, které mívalo smrtelné následky. Nejprominentnější obětí se stal armádní generál Dmitrij Pavlov, velitel Západního frontu. Čtvrtého července byl zatčen a dvacátého druhého popraven, spolu se třemi svými podřízenými. Velitel sovětského bombardovacího letectva generálmajor letectva Kopec unikl problémům s NKVD jen tím, že druhý den války spáchal sebevraždu.60 Na nižších stupních velitelského řetězce byl zastřelen na místě rozhodnutím válečných soudů bezpočet dalších důstojníků, za „zbabělost“, protože provedli nepovolený ústup.61 Z Moskvy volal armádní generál Žukov po krvi. V telegramu z 10. července hřímal: „Velitelé, kteří se stahují z obranných linií bez rozkazů a zrádně plýtvají svými pozicemi, zůstávají nepotrestáni. Nezdá se, že by to prováděly vaše uzavírací prapory (které byly složeny z vojáků NKVD a měly zachytávat dezertéry), ty nevykazují žádné viditelné výsledky.“ Představitelé vojenských tribunálů a vojenští prokurátoři musí „rychle vyrazit k předním jednotkám a na místě se vyrovnat se zbabělci a zrádci.“62 Proto také omluvný tón mnoha hlášení z fronty, ve kterých se tvrdilo, že jednotky bojovaly do „posledního náboje“, teprve poté byly přinuceny k ústupu.
==========

Vzhledem k Leningradu byl signifikantní osud armádního generála Kirilla Mereckova, urostlého čtyřiačtyřicetiletého důstojníka. Velel sovětským vojskům v katastrofální první fázi války s Finskem, ale krátce na to byl jmenován náčelníkem generálního štábu, aby pak o tuto funkci v lednu 1941 přišel ve prospěch Žukova. V prvních dnech války byl uvězněn, protože byl jmenován svým přítelem Pavlovem jako člen smyšlené protisovětské konspirace. Ve vězení jej jeden ze zástupců velitele NKVD Lavrentije Beriji mlátil gumovým obuškem; i to byl jeho bývalý přítel. Ale v září byl Mereckov propuštěn a znovu povolán do služby. Oholený a ve slavnostní uniformě byl cestou do Stalinovy kanceláře přívětivě uvítán svým mučitelem. Ale statečně odmítl předstírat ztrátu paměti a tomu muži řekl: „Byli jsme zvyklí vídávat se jako přátelé, ale teď z tebe mám strach.“

==========

Druhý ve velení, maršál Grigorij Kulik, nebyl o nic lepší. Další kavalerista z dob občanské války a dobrý kamarád sadistického Lavrentije Beriji byl násilnický a ignorantský opilec, jehož nekompetentní velení 54. armádě na jih od Leningradu se valnou měrou zasloužilo o obklíčení města.

==========

Dvě ruská největší města tento turistický potenciál zjevně postrádala. O tři dny později, když padl Pskov, k sobě Hitler povolal Haldera a oznámil mu, že je „jeho pevným rozhodnutím srovnat se zemí Moskvu a Leningrad a učinit je neobyvatelnými, abychom se zbavili nutnosti živit během zimy jejich obyvatelstvo. Města budou vyhlazena letectvem“.

==========

Pružné nakládání Sovinformu s pravdou vedlo k tomu, že Leningraďané se brzy naučili nedůvěřovat oficiálním zprávám. Jeden druhému šeptal: „Naši bjut, a němcy berut.“ („Naši vítězí, ale Němci postupují.“ Doslova: „Naši bijí, ale Němci berou.“) Naučili se také správně číst mezi řádky jazyka Sovinformu. „Ožestočennyj boj“ („zuřivý, urputný boj“), „upornyj boj“ („úporný boj“) a „ťažolij boj“ („těžký boj“) znamenaly, že situace je čím dál tím horší. „Složitá“ situace znamenala, že je opravdu vážná, avšak nejhorší fráze z komuniké zněla „těžké obranné boje proti převaze nepřítele“, což znamenalo naprostý ústup. Jeden Leningraďan napsal: „Ze zastírajících komuniké Sovětské informační kanceláře je absolutně jasné, že Rudá armáda je neschopná zastavit německou ofenzivu na jakékoliv obranné linii.“

==========

Hádání pochopitelně není to samé, co vědění, informační vakuum proto zaplňovaly různé pověsti. Leningrad prý nebude bombardován, povídalo se, protože jej Hitler zachová jako dárek pro svoji (mýtickou) dceru. Případně, bude ušetřen Vasiljevskij ostrov, protože se tam narodil Alfred Rosenberg (šéf Hitlerova Ostministerium – ministerstva pro východní území). Plavidla Rudé flotily budou potopena uprostřed kanálu vedoucího do Baltského moře, Wehrmacht má prý k dispozici kruhový tank, který vyplivuje granáty jako ďáblovo kolo, německý parašutista prý dopadl na záhony v Tauridských zahradách a měl štěstí, že jej tam nezabily stařeny ozbrojené vidlemi.

==========

Ve stejné době si vedení dopřávalo rozšiřování vlastních zvěstí, jejichž cílem bylo odvádět pozornost od katastrofální situace na frontě tím, že přiživovaly strach ze špionů, sabotérů a raketniků, raketových mužů, o nichž se tvrdilo, že signalizují nepřátelským letcům vystřelováním světlic ze střech domů. Průvodce a mapy musely být odevzdány speciálnímu oddělení, stejně jako bicykly, kamery a vysílačky. Průvodčí v tramvajích a trolejbusech přestali vyvolávat jména zastávek, byly zamalovány názvy ulic a z důležitých institucí byly odstraněny tabulky s jejich označeními. Stalo se hazardem vyptávat se na směr či objevit se na veřejnosti v oblečení, které vypadalo, jako že je cizího původu. Dmitrij Lichačev zjistil, že jej stopují malí chlapci kvůli jeho světle šedému kabátu („Světlé šaty,“ vzpomínal, „nebyly v SSSR obvyklé“). Jelena Skrjabinová nechala svého vysokého obrýleného Dimu na chvilku před obchodem a když se vrátila, zjistila, že jej vyslýchá milicionář. Dokázala ho přesvědčit o Dimově identitě až tím, že mu ukázala vojenskou průkazku svého manžela a vysvětlila mu, že Dimovi ještě není šestnáct, tudíž nemůže mít vlastní doklady.

==========

Příběhům o raketnicích věřili, jak se zdá, dokonce i inteligentní pozorovatelé, jako byl anglo-ruský korespondent BBC Alexander Werth. Přesto neexistuje hodnověrný doložitelný případ, že by byl vůbec kdy ve městě odhalen skutečný cizí špion (na rozdíl od místních sympatizantů).

==========

Tou dobou už Blitzkrieg zbrzdily terén a klima. Prach na cestách ničil motory, mosty nebyly natolik silné, aby unesly tanky, a sjet z hlavní silnice bylo, jak poznamenal jeden německý důstojník, „jako opustit dvacáté století a ocitnout se ve středověku“. Wehrmacht nemohl spoléhat ani na svoje mapy. „Všechny domněle hlavní silnice byly značeny červeně,“ vzpomínal generál, „a zdálo se, že je jich tam spousta. Ale ukázalo se, že se nejedná o nic jiného než o písčité polní stezky. Naše zpravodajská služba byla docela přesná, pokud šlo o podmínky v Rusy okupovaném Polsku, ale zoufale selhala, když se jednalo o podmínky za původními ruskými hranicemi.“ Letní bouřky proměňovaly prach v bahno, kterým sice dokázaly projet tanky, ale už ne nákladní automobily, jež jim vezly palivo, zásoby a doprovodné vojáky. „Jedno- či dvouhodinový déšť dokázal tankové síly zastavit. Byl to neobyčejný pohled na skupiny tanků a transportních prostředků roztažené za sebou v liniích dlouhých stovky kilometrů. Všechny byly zapadlé, dokud zase nevyšlo slunce a půdu nevysušilo.“

==========

Naloďování vojáků začalo následující den a v ranních hodinách 28. srpna vyplulo téměř 23 000 lidí a 66 000 tun munice na pestré sbírce 228 plavidel, která se před ústím přístavu zformovala do čtyř konvojů.95 Celé ráno však lodě zůstávaly na místě a houpaly se na kotvách v silném vichru. Kolem poledne se vítr utišil a objevil se signál k vyražení. Konvoj dlouhý více než dvacet čtyři kilometry měl před sebou nezáviděníhodný úkol. Jeho ekvivalentem byla o čtrnáct měsíců dříve evakuace z Dunkerque, kdy plavidla musela uplout devadesát kilometrů ve vodách ovládaných britským Královským námořnictvem. Tribucovy lodě však musely přeplout téměř čtyři sta kilometrů, na prvních dvou stech sedmdesáti kilometrech se staly cílem útoků pobřežních baterií, ponorek a finských torpédových člunů. Trasa byla také plná nepřátelských min – „jako knedlíčků v boršči“. Admirál Kuzněcov, velitel celé Rudé flotily, později spočítal, že k vyčistění celé trasy by bylo zapotřebí stovky minolovek, Tribuc jich měl k dispozici třicet osm, většinou se jednalo o upravené trawlery. Flotila ani neměla kvůli Ždanovově žádosti o letecké krytí žádnou ochranu před Luftwaffe. Kuzněcov si později stěžoval, že Ždanov vydal příslušné rozkazy „s velkým zpožděním“. Pod neustálými útoky střemhlavých bombardérů Ju 87 narazil konvoj v šest hodin večer na první minové pole, bylo to u mysu Jumida 72 kilometrů východně od Tallinnu. První loď šla ke dnu v šest hodin a pět minut, jednalo se o estonskou obchodní loď Ella. Vlečný parník ze čtvrtého konvoje, zatímco zachraňoval trosečníky z Elly, také najel na minu a po patnácti minutách se potopil. O deset minut později byl potopen pumou ledoborec Kristjanis Voldemars. Vironia, která přepravovala civilisty, byla při stejném leteckém útoku poškozena, do vleku ji vzal Saturn. Už v menším pořádku supěl konvoj cestou na východ, plul klikatě, aby se vyhnul bombardérům a palbě z mysu. I samotné válečné lodě byly příliš zaměstnány vyhýbáním se minám a kličkováním na to, aby chránily transportní plavidla, z nichž většina neměla žádné protiletadlové zbraně. Další obětí minového pole se stala minolovka Krab, poté ponorka, která zmizela pod vlnami za méně než minutu, pak Saturn, stále táhnoucí Vironii. O půl deváté se potopil dělový člun, zrovna když zapadalo slunce, po dalších osmnácti minutách další ponorka. A dvě minuty později narazilo do torpédoborce Jakov Sverdlov torpédo, které původně mířilo na Kirov. Šel ke dnu během šesti minut. „Tma,“ jak to popisoval admirál Kuzněcov, padla rychle. Siluety lodí táhnoucí za svými záděmi sloupy kouře se jasně rýsovaly oproti pozadí ohňů zuřících v Tallinnu. Ohromné sloupy ohně a černého kouře, vystupujících z vln, označovaly místa ztráty válečných lodí a transportních plavidel. Se tmou odumřel i ohavný řev nacistických bombardérů. Což ale neznamenalo, že by si posádky mohly odpočinout, protože ve vodě stále číhalo nebezpečí. Ve tmě bylo obtížné zahlédnout ukotvené miny, které se nyní pohupovaly mezi troskami zničených záchranných člunů. Mezi devátou a jedenáctou hodinou večerní bylo ztraceno dalších devět lodí. Mezi nimi byly transportní Everita, Luga, přepravující tři stovky raněných, a čtyři další z osmi torpédoborců flotily. Minsk s admirálem Pantělejevem na palubě, se převaloval na vodě poté, co u jednoho jeho boku explodovala mina. Do vleku jej vzala minonoska Skoryj, ale také byla zasažena minou a potopila se o půl hodiny později. Ztrátou, kterou si všichni pamatovali, ale byla Vironia, jež měla na palubě skupinu statečných civilistů. Nakloněná napravo a kouřící byla opět ve vleku, když ve tři čtvrtě na deset najela na minu. Sovětská svědectví popisují temné siluety lidí rýsující se proti plamenům, to když pasažéři vybíhali z hořícího podpalubí, zvuk Internacionály ztrácející se mezi vlnami a práskání revolverů, to když si důstojníci na palubě těsně předtím, než loď sklouzla pod hladinu, brali životy. Krátce před půlnocí zbývající plavidla zakotvila mezi minami a vyčkávala na lepší viditelnost. S denním světlem vytáhly lodě kotvy a masakr pokračoval. Do pozdního odpoledne bylo na minách potopeno šest dalších lodí, osm potopily pumy a dva vlečné parníky byly zajaty finskými hlídkovými čluny. Mezi ztracenými byla také transportní loď Pětiletka, která měla na palubě tři tisíce vojáků, hlídková loď Sněg, která vyzvedla trosečníky z Vironie. Čtyřem dalším poškozeným lodím, tři z nich byly transportní, se podařilo najet na břeh ostrova Gogland (švédsky Hogland, finsky Suursaari), z nichž pak byli vojáci vyzvednuti a evakuováni do Kronštadtu na malých plavidlech. Mezi nimi byly také přeživší z 5. motorizovaného střeleckého pluku. Zbytek flotily vplul do přístavu během čtyř následující dní. Celá operace stála šedesát pět plavidel a kolem 14 000 lidských životů.96 Jednalo se o největší ruskou katastrofu na moři. Stála přinejmenším dvakrát více životů než porážka carského loďstva od Japonců v roce 1905 u Cušimy.

==========

Dnešní vojenští historikové zpochybňují obranu Tallinnu jako takovou. Asi 20 000 vojáků padlo do zajetí a předtím vázaly jen čtyři německé divize, což boje odehrávající se dále na jihu ovlivnilo jen minimálně.97 Ale podstatný problém byl stejný jako ten, jenž se týkal celého sovětského velení. Vysocí důstojníci měli oprávněný strach, že by museli obhajovat ústup, který nebyl nevyhnutelný. Názorným případem je příběh Vjačeslava Kalitějeva, kapitána Kazachstanu, největší transportní lodě flotily. Poté co puma zasáhla brzy po vyplutí první ráno evakuace kapitánský můstek, ztratil vědomí a byl sražen do moře. Měl štěstí, že jej vzala na palubu ponorka a odvezla jej do Kronštadtu. Mezitím se Kazachstan v plamenech belhal dál. Řídilo jej sedm přeživších členů posádky, kteří vyložili svoje pasažéry na mělčinu, aby se po čtyřech dnech loď dovlekla do Kronštadtu, jako jediná loď pro přepravu vojáků, která to dokázala. Okamžitě bylo zahájeno vyšetřování. Proč Kalitějev opustil plavidlo? Neopustil loď vědomě? Člen posádky, pod jehož velením loď doplula, byl vyznamenán Řádem rudého praporu, což bylo oznámeno ve zvláštním komuniké Stavky. Kalitějev byl postaven před popravčí četu za „zbabělost“ a „dezerci z boje“.

==========

Na začátku války se textilní učeň Frenklach nenaučil bojovat v řadách Rudé armády, ale u leningradské armády narodnovo opolčenija, obyčejně se tomu říkává „lidová milice“, „lidoví dobrovolníci“, „domobrana“, „zeměbrana“. Zpočátku se jednalo o projev autentické vlny lidového vlastenectví, která se přelila přes město po zprávách o německém útoku, aby se posléze proměnila ve způsob, kterým dokázali leningradští vůdci promrhat v červenci a srpnu 1941 sedmdesát tisíc lidských životů. A s mizivými vojenskými výsledky, nesmyslně.

==========

Moskevské regionální orgány toto schéma doslova převzaly a vyhlásily nábor do opolčenija 4. července. To znamenalo novou hvězdičku na Ždanovově čepici, zejména proto, že jeho hlavní rival Berija byl silně proti tomuto plánu, chtěl celou civilní domobranu, stejně jako milici (policii) udržet pod kontrolou svého NKVD. Ždanov okamžitě vyhlásil, že v Leningradě vznikne vůbec největší městská domobrana, cílem (jehož nebylo nikdy dosaženo) bylo získat 270 000 jejích příslušníků, kteří měli zformovat celkem patnáct divizí.103 První tři leningradské divize narodnovo opolčenija (DNO) vznikly mezi 4. až 18. červencem, celkem v nich bylo asi 31 000 dobrovolníků. Každá byla zformována v jednom z městských obvodů, což znamenalo, že lidé ze stejné továrny (a často i ze stejné rodiny) mohli být pospolu v jedné jednotce. První divizi se přezdívalo kirovci po Kirovových závodech, jejích zhruba 10 000 příslušníků zformovalo dva pluky a tři prapory. Druhý pluk druhé divize představovali skorochodovci (rychle chodící) po skorochodovské továrně na obuv. Zbytek druhé divize tvořili zaměstnanci elektrárny Elektrosila. Celkem podepsalo asi 67 000 továrních dělníků, většinou se jednalo o zkušené dělníky, kteří byli vyňati z normálních odvodů.1046 Divize spolkly nejlepší a nejkvalifikovanější leningradské pracovní síly, tvořili je inženýři, vědci, umělci a studenti.

==========

S tím, jak Ždanov nafoukl cílový počet, rekrutace se stala mnohem systematičtější. Každý obvodní sovět dostal přidělenou kvótu, která vycházela z práce schopných obyvatel obvodu, kvóta se pak dělila mezi místní továrny a podniky. Vedoucí v továrnách, kteří teď na plné obrátky pracovali na evakuaci továren nebo na jejich konverzi na zbrojní výrobu, se pokoušeli ze všech sil udržet klíčový personál, v některých případech namísto mužů nasazovali ženy. „Výroba,“ jak vzpomínal jeden stranický úředník v Kirovových závodech, jenž byl odpovědný za rekrutaci do domobrany, „poklesla na minimum.“ Vedoucí „navrhli řediteli a partkomovi (stranickému výboru továrny), že by měl existovat nějaký mechanismus, podle něhož by se dalo rozhodovat, kdo odejít smí, a kdo ne.“ Ale pochopitelně spousta z těch, kterým to nemělo být povoleno, přesto odešla.

==========

Poté co lidovou armádu stvořily, úřady na ni začaly pohlížet s hlubokým podezřením. Vyrostla z upřímného lidového hnutí, a ne z partajního diktátu, proto její příslušníci vykazovali nevítanou tendenci organizovat se sami, nabízet řešení a být kritičtí. Pro maršály byly zejména nepřijatelné stovky dobrovolníků z řad inteligence. Ze 2600 příslušníků 3. střeleckého pluku 1. DNO (kteří se rekrutovali z institucemi přecpaného Dzeržinského obvodu) jich byla asi tisícovka, jak s obavami poznamenalo politické oddělení, „vysoce kulturních typů – profesorů, vědců, spisovatelů, inženýrů“, kteří potřebovali být „řízeni“ vzdělanými důstojníky, jež by respektovali. Žádosti o přijetí byly využívány na základě specializace, což znamenalo, že rádioví inženýři žádali, aby se stali spojovacími důstojníky, důlní inženýři žádali, aby se stali ženijními důstojníky, což stejně bylo nakonec považováno za „manifestaci zbabělosti“: a pluk byl poté zbaven „reptalů“ a „nestabilních elementů“. V obou prvních DNO si dobrovolníci zpočátku sami vybírali neformálním tajným hlasováním svoje velitele rot a „politické vůdce“, což na úrovni praporu byli důstojníci pro kulturu, propagandu a informátoři, známí jako politruci.114 To byla nebezpečně demokratická praxe, kterou rozkazy Stavky rychle potlačily. Ale i přes maximální úsilí politického oddělení se dobrovolníky nepodařilo přesvědčit k zahájení „socialistického soutěžení“ s jinými jednotkami či k tomu, aby si osvojili vojenské formality.

==========

Političtí vůdci se také obávali toho, že dobrovolnictví maskuje zradu. Mezi těmi, kdo podepsali, bylo objeveno třináct etnických Němců a estonských „cizinců“, jeden ex-trockista, bílý Fin a několik španělských a rakouských komunistů. Všichni byli z opolčenija vyhozeni a předáni do rukou NKVD.

==========

Teoreticky se předpokládalo, že dobrovolníci projdou šestnáctihodinovým výcvikem. V praxi to bylo dokonce ještě méně, protože neměli k dispozici zbraně a munici, s nimiž by mohli cvičit a téměř žádné instruktory (podle jednoho hlášení připadal jeden na 500–600 vojáků).118 Prakticky ale k adekvátnímu výcviku za dobu, kterou měli k dispozici, ani nemohlo dojít. Po třech dnech strávených v kasárnách a na masových mítincích v továrnách 7. července muži z kirovské divize pochodovali přes město, přičemž je následovaly jejich ženy a děti, na Vitebské nádraží, odkud měli odjet na frontu. Bylo to povedené divadlo, protože je několikrát zastavili vojenští velitelé a poslali zpátky, aby si sebrali základní vybavení a výstroj.

==========

Výsledkem byla téměř všeobecně rozšířená panika a zmatek. Nevyzbrojení, nevycvičení, vyčerpaní nočními pochody a dny beze spánku, ukrýváním se před nepřátelskými nálety, dobrovolníci prchali či padali do německého zajetí v ohromných počtech. Svoje prastaré pušky jich odhazovalo takové množství, že byla zahájena speciální kampaň se slogany jako „Ztráta zbraně je zločin proti vlasti“ či „Vojákovou silou je jeho zbraň“. Masové útěky před tanky nabyly takových rozměrů a rozšířily se tak, že dostaly svoje vlastní pseudolékařské označení: tankovaja bojazň (strach z tanků, tankofobie). Verchoglaz dokonce radil svým podřízeným, aby rozšiřovali pověsti, že Němci používají atrapy tanků: Další den došlo k zajímavé příhodě, byla pozorována dalekohledem. Bylo vidět ohromnou, přibližující se kolonu tanků. Tanky zastavily a nějaký důstojník se o jeden opřel loktem a jeho loket tank promáčknul. Jak víte, lokty nemohou skutečné tanky promáčknout. Ukázalo se, že tanky jsou pouhé atrapy.122 Jestli tento absurdní pokus přesvědčit muže, aby bojovali s tanky prakticky holýma rukama, měl nějaký úspěch, to nevíme, je to však vysoce nepravděpodobné.

==========

Šestnáctého července nařídilo vrchní velení vytvoření dalších čtyř divizí opolčenija, které nakonec dosáhly stavu 41 446 dobrovolníků. Kritéria pro nábor byla rozšířena tak, aby zahrnovala majitele „modrých knížek“, brýlaté a syny „nepřátel lidu“. Věkové limity byly sníženy z osmnácti na sedmnáct let a zvýšeny z padesáti na pětapadesát let. Jejich nové honosné pojmenování „gardové divize“ však nefungovalo, protože mělo jen zakrývat skutečnost, že byly dokonce vyzbrojeny a vybaveny ještě hůře než jejich předchůdkyně.

==========

„Velká zvířata“, která občas přepadala divizní velitelství, byla spíše na překážku než ku pomoci: Každý z nich cítí za svoji povinnost buď vydávat rozkazy, nebo radit. Charakteristický příklad: když večer 12. srpna velitel divize vydal 2. střeleckému pluku rozkaz k útoku, zjistil, že tento rozkaz už byl pod vedením generálmajora z velitelství frontu proveden. V rozhovoru se mnou generálmajor Ščerbakov a brigádní komisař Kuročkin oba prohlásili: „Všichni jen vydávají rozkazy, ale nikdo ve skutečnosti nepomůže.“

==========

Rozhodnutí o formálním rozpuštění zbytků domobrany padlo 19. září a do konce měsíce byly jejich pozůstatky zařazeny do Rudé armády. V domobraně celkem sloužilo zhruba 135 400 dobrovolníků, včetně žen v pomocných silách.132 K oficiálnímu odhadu jejich ztrát se asi dostaneme nejblíže v projevu Alexeje Kuzněcova, Ždanovova zástupce, jejž pronesl následující rok ve Smolném. Uvedl v něm, že během prvních tří měsíců války nejméně 43 000 leningradských dobrovolníků padlo, bylo pohřešováno nebo padlo do zajetí. Ale zcela určitě se jedná o podhodnocené číslo. Poměr ztrát u 1. a 2. DNO a 2. a 4. gardové divize, které byly prakticky anihilovány ještě předtím, než byly oficiálně rozpuštěny, je mnohem vyšší, z toho, co se na konci války doslechli západní žurnalisté, se dá spíše usuzovat na ztráty vyšší než padesát procent.

==========

Stálo jejich obětování za to? Tradiční interpretace tvrdí, že ač nevycvičení a špatně vyzbrojení, domobranci udrželi lugaskou linii po několik životně důležitých týdnů, čímž byl získán čas pro posílení vnitřní leningradské obranné linie.

==========

Dneska jsou si tím historikové už méně jistí a krátkou přestávku ve von Leebově postupu na konci července přičítají spíše dešti a pravidelné Rudé armádě. Ale i kdyby dobrovolníci – zmatení, špatně vyzbrojení a bez náležitého velení – něco na bojišti znamenali, jejich ztráta nepochybně představuje nesmírné mrhání zkušenou a vzdělanou pracovní silou, už vůbec nemluvě o tom, že se krátce poté začalo Rudé armádě zoufale nedostávat důstojníků.

==========

Vojenský historik Antony Beevor je naprosto odsuzující. Napsal: „Plýtvání životy bylo tak hrozné, že je lze jen stěží pochopit, masakr, jehož zbytečnost snad dosahuje jen rozměru krále Zulů, který žene skupinu svých válečníků přes útes, jen aby si ověřil jejich poslušnost.“ Ještě více odsuzující je jeden z přeživších domobranců Frenklach: Jsou momenty, za které se stydím ještě dodneška. Opakovaně jsme brali nohy na ramena a opouštěli své zraněné. Každý měl hrůzu z toho, že bude během ústupu zraněn, protože když jste nemohli jít, existovala jen mizivá naděje, že vás vezmou nosiči nosítek. Vaší jedinou nadějí pak byl jen kamarád, který by vám pomohl… Po válce jsem dlouhou dobu přemýšlel o jedenačtyřicátém a pokoušel se analyzovat celou tehdejší situaci. Všechny ty pohádky o masovém heroi-smu – mají je na svědomí spisovatelé a politrukové. Pochopitelně že byli nějací hrdinové, ale byly tam také masy lidí, kteří jen panikařili a prchali. Bylo to masové, naprosto neospravedlnitelné a bezesmyslné obětování pro potěšení našeho debilního velení.

==========

Vorošilov byl špatný člověk a špatný voják, ale katastrofa jednotek vzešlých z lidových odvodů nebyla chyba jen jeho samotného. Vyučil se totiž svému řemeslu v politbyru, v němž životně nejdůležitější schopností jeho členů bylo umění uhadovat přání Stalina samotného.

==========

To, že nedošlo k vyprázdnění Leningradu od nadbytečného obyvatelstva ještě předtím, než se prsten obležení sevřel, bylo jednou z nejhrubších chyb sovětského režimu za války, která vedla ke smrti více civilistů než jaká jiná, pomineme-li skutečnost, že vůbec neodhadlo začátek Barbarossy. V okamžiku, kdy odjel 29. srpna poslední vlak, bylo evakuováno, alespoň to tvrdí oficiální zdroje, 636 283 lidí. (Což silně kontrastuje se 660 000 civilisty, kteří byli evakuováni z Londýna jen pár dní poté, co Velká Británie vyhlásila v září 1939 válku.) Pokud vyloučíme uprchlíky z Pobaltí a odjinud, kteří městem prošli, musíme tento počet snížit na nějakých 400 000 – přinejlepším. Více než dva a půl milionu lidí zůstalo ve městě plus dalších 343 000 v okolních městech a vesnicích, jež zůstala uvnitř obkličovacího kruhu. Více než 400 000 z nich představovaly děti a více než 700 000 dalších byli nepracující, kteří na někom záviseli.

==========

Proč se více lidí z těch, kteří nebyli nezbytní k obraně Leningradu, nedostalo pryč včas? Na vině byla směsice důvodů: úmyslná vládní politika, zmatek a chybná rozhodnutí samotných Leningraďanů, které ještě znásobovala vládnoucí kultura strachu. Od samého počátku války představovala politickou prioritu evakuace průmyslu a institucí, evakuace nepracujícího obyvatelstva stála až na dalším místě.

==========

Druhým evakuačním programem prvních týdnů války, který dopadl s katastrofálními důsledky, byl dětský. Dvacátého šestého června oznámil leningradský sovět plán na evakuaci 392 000 dětí do vesnických částí Leningradské, Kalininské a Jaroslavlské oblasti. Děti měly být evakuovány se svými školami, školkami a dětskými domovy, ale bez matek. Což bylo mimořádně nepopulární opatření. „Srdce mi bije na poplach a moje myšlenky jsou najednou zmatené,“ zapsala si Jelena Skrjabinová, když se tuto zprávu dozvěděla. „Netuším, co mám dělat nebo jak se rozhodnout. Představa oddělení od (pětiletého) Jury je hrozná, že jsem rozhodnutá udělat cokoliv, abych ho u sebe udržela. Rozhodla jsem se příkazu vzepřít. Nevzdám se svého synka ani za nic.“

==========

O tři týdny později Wehrmacht dosáhl lugaské linie a rodiče si uvědomili, že úřady namísto toho, aby jejich děti poslaly do bezpečí, postavily je přímo do cesty postupujícím Němcům.

==========

Získat děti zpátky nebylo vůbec jednoduché, v neposlední řadě kvůli vyhlášenému výjimečnému stavu, který z každého neschváleného opuštění práce činil přečin. (Archivář Georgij Kňazev se otevřeně proti tomu postavil a jedné ze svých písařek vydal povolení k tomu, aby jela do Boroviči vyzvednout svoje dvě dcery, jedné bylo dvanáct a druhé devět.)

==========

Neuvěřitelné bylo, že městské úřady se pokoušely takovýmto záchranným výpravám bránit. Sekretáři obvodních stranických výborů byli instruováni zakazovat podnikovým ředitelům udělovat volno osazenstvu podniků, aby rodiče jeli a přivezli děti domů, měli naopak ujišťovat rodiče, že jejich děti jsou v bezpečí, a „potírat veškeré fámy“.

==========

Výsledkem byly tragedie, k nejhorší z nich došlo v Lyčkovu, malém městě ležícím na jih od Ilmeňského jezera. Konvoj s dětmi ze školek byl právě slavnostně vítán v jednom kolchozu, ležícím čtyřicet kilometrů od městečka, když vtom dorazila zpráva, že nedaleko seskočili němečtí parašutisté. „Zrovna nám rozdávali čaj,“ vzpomíná jeden z přeživších, „když dovnitř vpadl předseda kolchozu. Pořád si pamatuji jeho slova: ‚Vpředu jsou nacističtí parašutisté!‘“152 Děti naložili zpátky na náklaďáky a odvezli na železniční stanici v Lyčkovu, kde zrovna několik tisíc dalších evakuovaných nastupovalo do vlaku. Když na skupinku dětí užuž přicházela řada, objevila se nad jejich hlavami Stuka. „Letěl tak nízko,“ vzpomínal učitel. „Prostě se podíval, zmáčknul knoflík a – bang! Později tvrdili, že si jich nevšimli. Svinstvo! Byl to krásný den a děti byly oblečené ve svém nejlepším a nejbarevnějším oblečení. Musel přesně vědět, co zasahuje.“153 Letadlo letělo po celé délce nástupiště a bombardovalo s metodickou přesností. Pak přišla velká exploze, a když se rozptýlil kouř, všude kolem ležely trosky železničních vagonů, jako by je někdo zasáhl „ohromnou pěstí“.

==========

Přítelkyně Skrjabinové, žena ředitele továrny, jí nabídla místo „vychovatelky“ ve školce, která odjížděla někam do oblasti Moskvy. O den později ji zatelefonovala znovu a „mezi slzami mi sdělila, že všechny naše plány vzaly za své. Když se dělníci dozvěděli, že továrna má v plánu poslat s mateřskou školkou takzvanou ‚inteligentku‘, vzbouřili se a málem roztrhali tovární výbor na kusy“.

==========

Říká se, že P. Z. Andrejev a S. P. Preobraženskaja (z Mariinského divadla) odmítli odjet. „Proč?“ zeptali se jich. „Jsme přesvědčení, že Leningrad nekapituluje,“ odpověděli. Ale správa si myslela svoje. „My vás velice dobře známe. Je jisté, že Leningrad bude muset být vyklizen, a vy chcete přejít k fašistům! Asi bychom vám měli položit lepší otázky, aby se ukázalo, jaký druh sovětského občana vlastně jste.“

==========

Komise zůstala v Leningradě asi týden, v jehož průběhu Stalin neustále bombardoval Ždanova rozkazy, neodpovídajícími rychle se měnící realitě.163 Dvacátého sedmého srpna telefonoval do Smolného s naprosto fantasmagorickým návrhem, podle něhož měly tanky zaujmout postavení „každé dva kilometry, na některých místech i pět set metrů od sebe, v závislosti na krajině“ podél celé nové obranné stodvacetikilometrové linie, táhnoucí se od Gatčiny po řeku Vochov. „Střelecké divize budou stát přímo za tanky a využívat je nejen k útokům, ale také jako obrněnou obranu. K tomu potřebujete 100–120 KV (typ těžkého tanku). Myslím že toto množství KV dokážete vyrobit za deset dní… Očekávám vaši rychlou odpověď.“

==========

Podle Berijova syna po návratu komise do Moskvy Malenkov naléhal na Stalina, aby Ždanova nechal zatknout a postavit před válečný soud, ale Berija jej od toho odradil.167 Namísto toho Malenkova poslal Stalin jako svého člověka do Leningradu: Stalinova přání měla být tlumočena Ždanovovi jeho prostřednictvím a naopak. Tento prazvláštní způsob organizace, totiž že Ždanov bude komunikovat se Stalinem prostřednictvím člověka, který (jak musel Ždanov přinejmenším předpokládat) se jej pokouší zabít, pak pokračoval po celý zbytek války.

==========

Ždanov byl ušetřen, obyčejní Leningraďané však měli méně štěstí. Jak se boje přelévaly před městem sem a tam, Malenkov a Molotov vystupňovali uvnitř města teror. Přehled vypracovaný leningradským NKVD ke 25. srpnu uvádí konečné číslo 2248 uvězněných a deportovaných rozdělených do dvaceti devíti kategorií. Sahaly od trockistů, zinověněvců, menševiků a anarchistů přes kněze, katolíky, bývalé důstojníky carské armády, „bývalé bohaté kupce“, „bílé bandity“, „kulaky“ a lidi „se styky v zahraničí“ a ke všude zatýkaným „diverzantům“, „sabotérům“ a „protisocialistickým živlům“ až k prostým zlodějům a prostitutkám.

==========

Jak poznamenal jeden znechucený svědek, v jednom shromažďovacím místě, čekala asi stovka lidí, až budou posláni do vyhnanství. Jednalo se většinou o staré ženy, staré ženy ve starých pelerínách a opotřebovaných sametových kabátech. Toto jsou nepřátelé, se kterými je naše vláda schopná bojovat – a jak se ukazuje, také jediní. Němci jsou před branami, Němci se užuž chystají vstoupit do města, a my se věnujeme zatýkání a deportování starých žen – osamělých, bezbranných, neškodných lidí.

==========

Čtvrtého září poslal Stalin prostřednictvím svého londýnského velvyslance Churchillovi napůl zoufalý a napůl výhružný dopis. Přiznal v něm, že se sovětská fronta „hroutí“ a že pro Velkou Británii je imperativem otevření druhé fronty ve Francii nebo na Balkáně do konce roku, což by odklonilo třicet až čtyřicet německých divizí. Pokud bude sovětské Rusko poraženo, dodal ještě v rozhovoru velvyslanec, jak by mohla Británie vyhrát válku? „Nemůžeme vyloučit,“ napsal Churchill v telegramu, který po setkání poslal Rooseveltovi, „že už přemýšlejí o separátním míru.“

==========


Pořád žádní Němci. Šli jsme se podívat do města. Drtivé ticho… Žádná známka po jakékoliv autoritě. Pokud tady Němci jsou, tak se skrývají. Každý má ale strach, že by mohli přijít naši, a ne Němci… Jestli to budou Němci – pár nedůležitých omezení a pak SVOBODA. Jestli to budou Rudí – ještě víc beznaděje a s největší pravděpodobností represe… Ale hned následující den se setkala s prvním znepokojivým náznakem, že nacisté jsou opravdu z jiného těsta než Heine a Schiller, jak je znala ze svých školních let. Na ulici zvedla protižidovský propagandistický leták, který shodilo německé letadlo. „Jaká omezenost, hrubost. ‚Psí čenich, který si zaslouží cihlu! …Bijte Židy-politruky!‘ A jaký vulgární jazyk… Je možné, že se pleteme, že Němci jsou skutečně tak špatní, jak je líčí sovětská propaganda?“

==========

Změna strategie Wehrmachtu od pozemního útoku k metodě vyhladovění a leteckým útokům byla oficiálně vyjádřena v memorandu, které se – podepsáno Halderem – objevilo u skupiny armád Sever 28. září: Na základě direktivy Vrchního velitelství se nařizuje toto: 1) Město Leningrad je odříznuté a obléhací prstenec bude udržován tak těsný, jak to bude jen možné, aby se naše síly ušetřily ne nezbytného úsilí. Nebudou nabídnuty žádné podmínky kapitulace. 2) Aby se město eliminovalo jako poslední centrum rudého odporu na Ostsee (Baltské moře) co nejrychleji a bez velkého obětování naší krve, nestane se cílem pozemního útoku… Destrukce vodáren, skladů a elektráren jej připraví o životně důležité služby a obrannou kapacitu. Všechny vojenské objekty a nepřátelské obranné síly budou zničeny ostřelováním a leteckým bombardováním. Civilistům bude zabráněno v obcházení obléhajících jednotek, pokud to bude nutné, i silou zbraní.

==========

Předmět: budoucnost města Petěrburg Vůdce je rozhodnut vymazat město Petěrburg ze tváře země. Po porážce sovětského Ruska nemá žádný zájem na pokračující existenci tohoto velkého městského centra. Finsko také neprojevilo zájem na udržování města, ležícího bezprostředně na jeho nových hranicích. Cílem je město obklíčit a srovnat se zemí pomocí dělostřeleckého bombardování ostřelováním granáty velkého kalibru a neustávajícím bombardováním ze vzduchu. Žádosti o vyjednání kapitulace po obklíčení města budou odmítány, protože problém přesídlování a krmení populace nemůže být řešen námi a ani řešen nebude. V této válce o naši existenci nemáme žádný zájem udržovat byť jen části této velké městské populace.

==========

Velitel pozemní armády Brauchitsch navrhl, aby byli vojáci ušetřeni psychického strádání ze zabíjení žen a dětí zblízka tím, že by se to působením minových polí a dalekonosného dělostřelectva dělo ve větší vzdálenosti od nich. Jakmile jednotky Rudé armády rozmístěné kolem Leningradu kapitulují, mohly by být německé jednotky dokonce dočasně přemístěny stranou. „I v tomto případě velká část populace zahyne, ale alespoň mimo dohled našich očí.“

==========

Masové vymírání hladem nebylo vedlejším či nevítaným vedlejším produktem této strategie, ale jejím centrálním bodem, ke kterému pravidelně nabádaly plánovací dokumenty a následně, jakmile vypuklo, o něm dychtivě referovala vojenská zpravodajská služba. Jednalo se o válečný zločin. A nejen nacistů, ale přímo armády, jak Němci teprve nedávno začali neochotně přiznávat. Goebbels a Himmler byli nadšenými příznivci vyhlazení Slovanů, ale hlavní slovo, pokud šlo o záležitosti Leningradu, měli Hitler, Halder, Brauchitsch, Jodl a von Leeb. Přestože členové Vrchního velitelství branné moci začali během invaze do Sovětského svazu s Hitlerem ostře nesouhlasit, činili tak jen z úzkého hlediska vojenské výhodnosti či nevýhodnosti. Nezdálo se, že by etické otázky přiměly byť jen jediného z vysokých důstojníků, aby zpochybňoval politiku, která přímo vedla, nejen předvídatelně, ale přímo vědomě, k pomalé a bolestivé smrti hladem tři čtvrtě milionu civilistů, z nichž valnou část tvořily ženy a děti.

==========

Ironické byly osudy Haldera a Ericha Hoepnera, velitele 4. tankové skupiny armád Sever. Hoepnera, byť byl fanatickým rasistou, kterého dokonce SS ocenily za „obzvláště dobrou a upřímnou“ spolupráci při vyvraždění desítek tisíců pobaltských Židů203, vyhlídky na porážku přesvědčily, aby se připojil k červencovému spiknutí, jehož cílem bylo zavraždění Hitlera. Když spiknutí selhalo, byl uvězněn a popraven, spolu se statečným a charakterním von Stauffenbergem a von Trottem. Halder, přestože nebyl do spiknutí přímo zapleten, byl po něm Hitlerem uvězněn, poté osvobozen Američany a výměnou za to, že svědčil proti bývalým kolegům, s ním v Norimberku bylo zastaveno soudní stíhání. Poté pokračoval ve spolupráci dál a prožil čtrnáct poklidných a úctyhodných let jako šéf německé sekce historického programu americké armády; v této roli pomáhal za studené války vybudovat mýtus o „čistém Wehrmachtu“, který nic netušil o holocaustu a do války byl vehnán šíleným diktátorem. Když historický program americké armády v roce 1961 skončil, prezident Kennedy jej vyznamenal medailí Za záslužnou civilní službu, což je nejvyšší vyznamenání, které může získat Neameričan za služby americké vládě.

==========

Řeči o tom, že některé granáty byly naplněny jen granulovaným cukrem či obsahovaly lístečky s pozdravy na podporu od sympatizujících německých dělníků, byly výmysly.

==========

Pokud by Němci obsadili Leningrad, destrukce jeho infrastruktury a výrobních kapacit měla být totální. A „Plán D“, ve kterém bylo uvedeno všechno, co mělo být zničeno, byl odtajněn až v roce 2005. Teď už víme, že v něm byly uvedeny důležité továrny, pekárny, mosty, železniční síť, doky, loděnice a přístavy, vodní díla, elektrárny, telefonní a telegrafní vedení. Celkově se jednalo o 380 různých instalací. (Alexeji Kuzněcovovi patří uznání za to, že zakázal zaminování Peterhofského paláce, stejně jako nařídil odstranění kulometů ze střechy Ermitáže, které tam byly umístěny pro případ, kdyby na Palácovém náměstí přistáli němečtí parašutisté.) V každé z institucí uvedených na seznamu byla pověřena „trojka“, skládající se z ředitele, stranického tajemníka a představitele NKVD, aby připravila podklady pro rozkaz, na jehož základě měly být zničeny budovy a stroje, a pro množství trhavin, či u méně významných objektů množství seker a perlíků, které bude zapotřebí. Rozkaz k provedení těchto „speciálních opatření“ měl vydat Kuzněcov, odpovědnost za dozor nad provedením zbytku pak měla mít obvodní oddělení NKVD.220 Přestože se na těchto plánech pracovalo v maximálním utajení, nějaké pověsti unikly, což tovární dělníky vyděsilo. „A co se jako předpokládá, že budeme dělat, až továrny vyhodí do vzduchu?“ zeptal se jeden muž přítele. „Nemůžeme být bez továren. Dokonce, i když přijdou Němci, musíme do práce, abychom měli co jíst. Nevyhodíme je do vzduchu.“

==========

Nejprominentnějším delikventem byl ředitel továrny Rudý chemik, který nařídil svému účetnímu, aby mu z účtu vybral padesát tisíc rublů, zrekvíroval automobil a připravil se na útěk, k čemuž by došlo, kdyby účetní nezalarmoval příslušné úřady.

==========

Jiní, jako třeba první tajemník strany v Lodějném Poli, malém městě ležícím na východ od Ladožského jezera, utápěli strach v alkoholu. Namísto aby organizoval civilní odpor proti postupujícím Němcům, jak napsal vyšetřovatel, „zaměstnával se organizováním masových pitek, kterých se účastnili i vedoucí dělníci… Mezi pracovníky oblastního oddělení milice se rozmohlo opilství a hraní karet, na čemž se osobně podílel také velitel milice Martynov“.

==========

V Leningradě byli pouze evakuováni do táborů nucených prací, které se rozkládaly uvnitř prstence obklíčení, nicméně výsledek býval stejný. Přeživší z konvoje z 9. října vzpomíná na jejich cestu: Na palubě stály dvě řady stráží a postrkovaly vězně dolů po schodech do podpalubí. V prázdné temnotě se tam třepetal malý plamínek. Tam stál poručík, házel sprostými slovy nalevo napravo a mlátil kolem sebe kriketovou pálkou, pokoušel se všechny napěchovat k sobě, jak to jen šlo. Lidé stáli k sobě natěsnaní, každý svíral svoje věci. Za mnou dolů ještě přišla dlouhá řada vězňů. Večer už bylo podpalubí přecpáno k prasknutí. Sestávalo ze tří oddělení. Jednoho pro muže, ve kterém jich byly asi tři tisíce, jednoho pro ženy, kterých bylo asi osm stovek, a v malém koutě byli napěchováni němečtí váleční zajatci, asi dvě stovky… Občas se některý po dechu lapající vězeň pokusil vylézt o trochu výš po schodech, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Rychle se ozvaly výstřely a nešťastník, který se se vzduchem nadechl také olova, se sesunul dolů… Na provazu dolů otvorem spustili plechový stolitrový barel. Okamžitě se k němu vrhla masa vězňů. Mnozí neměli, čím by vodu nabírali, proto používali dlaně. Podmínky (postupem noci) se ještě zhoršovaly. Na začátku jsme sice k sobě byli napěchováni, ale přinejmenším mohl člověk stát na podlaze. Teď tam bylo více prostoru, ale podlaha byla pokrytá ležícími těly, bylo těžké zabránit tomu, aby na nich člověk nestál nebo neseděl. A navíc to tam začalo hrozně páchnout… Když jsem z podpalubí vycházel, rozhlédl jsem se kolem: podlaha se úplně ztrácela pod tlustou vrstvou těl.

==========

Hitler plán pro Moskvu s kódovým označením operace Taifun nastínil ve své direktivě ze 6. září. Osm set tisíc vojáků se třemi tankovými armádami, které měly více než tisíc tanků, mělo sevřít Moskvu z jihu a západu do kleští a obklíčit sovětské armády, které bránily přístupy k městu. Operace byla zahájena 30. září a prvních postupných cílů bylo dosaženo pozoruhodně rychle. Město Orel, ležící ve dvou třetinách cesty po hlavní silnici od Kyjeva, padlo tak rychle, že se traduje, že německé tankové osádky najednou zjistily, že vedle nich po ulici mírumilovně projíždí plně obsazená tramvaj. („Proč jsi nepřinesl něco o hrdinné obraně Orlu?“ zeptal se rozzlobeně redaktor válečného zpravodaje Vasilije Grossmana, když se tento vrátil z výpravy na frontu. „Protože tam žádná obrana nebyla,“ odsekl Grossman.) Pátý den ofenzivy objevilo sovětské průzkumné letadlo šestatřicet kilometrů dlouhou obrněnou kolonu přibližující se k městu Juchnov, které leží sto sedmdesát dva kilometry na sever od Orlu a pouze sto dvacet osm kilometrů od hlavního města. Zpráva to byla tak neuvěřitelná, že důstojník, který ji nahlásil, byl málem uvězněn „za provokaci“, uvěřili mu teprve tehdy, když jeho pozorování potvrdila dvě další letadla.

==========

Pro zbytek roku se hlavním úkolem Leningradu stalo vyrábět pokud možno co nejvíce zbraní, přičemž i nadále pokračovala na bárkách přes Ladožské jezero evakuace hlavních zbrojovek a jejich osazenstva. (Odjezd šesti tisíc zaměstnanců Ižorských závodů spolu s jejich rodinnými příslušníky byl nařízen 2. října a u Kirovových závodů s jejich 11 614 zaměstnanci tomu došlo o čtrnáct dní později.232) Obvyklý slogan tehdejší doby – „Všechno pro frontu!“ – by tou dobou měl správně znít „Všechno pro Moskvu!“, protože podstatná část už tak omezené zbrojní produkce Leningradu nebyla využívána vlastními sužovanými obránci, ale přes kruh obklíčení šla k Centrálnímu frontu. Zásoby uhlí a rašeliny, které později mohly uchránit leningradské domovy před mrazem, byly využívány k navýšení produkce granátů a min, transportní kapacity, které mohly být využívány k dovozu potravin, byly používány k dopravě střelného prachu a výbušnin, z nichž se vyráběla munice, která byla okamžitě re-exportována do hlavního města.

==========

O dva dny později přilétl do Leningradu Voronov, aby dohlížel na ofenzivu a současně stanovil nové, nemožně vysoké cíle výroby. Při prvním setkání se Ždanov domáhal více munice. Voronovovou odpovědí byl požadavek, aby Leningrad zvýšil svoji vlastní produkci granátů na milion za měsíc. „Milion za měsíc – to je šílenost!“ vybuchl Ždanov. „To je bluf! To je ignorantství! Prostě nerozumíte tomu, jak funguje muniční výroba!“234 O tři dny později se Stalin domáhal informací o tom, jestli už byla zahájena ona nová ofenziva:

==========

Dohromady mezi 1. říjnem a jejich praktickým uzavřením v prosinci 1941 odeslaly leningradské továrny Centrálnímu frontu 452 kusů 76mm polních kanonů s více než 29 000 protipancéřovými náboji a 1854 minometů různých ráží. Ze zpětného pohledu by bylo možná užitečnější použít je před Leningradem, protože jich zase nebylo tolik, aby poměr sil u Moskvy ovlivnily, ale mohly ovlivnit situaci na jih od Ladožského jezera, kde Němci drželi na břehu jen šestnáctikilometrový úsek. To by pak Rudá armáda dokázala zřídit zabezpečenou pozemní trasu z města – o rok dříve, než se jí to skutečně povedlo –, což nejenže by zachránilo stovky tisíc civilistů od smrti hladem, ale leningradské zbrojovky by mohly pokračovat normálně ve výrobě ve prospěch sovětského válečného úsilí jako celku. Ale nakonec to bylo tak, že podzimní masivní výroba vyčerpala Leningrad a připravila jej o zdroje, které mohly být použity buď k prolomení obležení, anebo – zabráněním masovému umírání civilistů – k přežití.

==========

Selhání při zajištění dostatečných zásob potravin a paliva předtím, než se obkličovací kruh uzavřel, bylo zaviněno stejnou vražednou směsicí zastírání skutečného stavu, dezorganizace a lhostejnosti k lidskému životu jako v případě selhání při evakuaci nadbytečného civilního obyvatelstva. Ani nejvýkonnější a nejstarostlivější administrativa by ovšem nedokázala zabránit vážnému nedostatku, protože žádné nouzové zásoby neexistovaly, železniční doprava a tratě byly přetížené a nejúrodnější oblasti země postupně obsazoval nepřítel, avšak chyby, zmatek a hlavně neschopnost vedení hledět tváří v tvář realitě způsobily, že situace byla ještě horší, než být musela. Výmluvný je příběh, který obšírně ve svých pamětech popsal Anastas Mikojan, člen Státního výboru obrany, odpovědný za obchod a zásobování. V prvních dnech války směřovala – podle tehdy už neaktuálních mobilizačních plánů – na západ řada zásobovacích vlaků, aby se pak zjistilo, že už nemohou dosáhnout svého místa určení. A protože Mikojan věděl, že Leningrad je závislý na obilí z jihu, nařídil, aby vlaky byly odkloněny do města: Domníval jsem se, Leningraďané budou jen rádi, proto jsem toto rozhodnutí s nimi nijak dopředu nekonzultoval. I Stalin se o tom dozvěděl až na základě telefonátu se Ždanovem. (Ale) Ždanov mu řekl, že leningradské sklady jsou naplněny až k prasknutí, a trval na tom, aby k němu nebyly dopravovány žádné další zásoby nad množství, které bylo dohodnuté… Tehdy nikoho z nás nenapadlo, že by Leningrad mohl být obležen. Následně mě Stalin instruoval, abych neposílal zásoby nad dohodnuté množství bez toho, že bych před tím získal souhlas městských orgánů.247 Ždanov tak získal body za horlivost a úspěšně se prosadil proti rivalovi; vlaky zamířily jinam.

==========

Nejviditelnější ale byla chyba, že městské orgány neredistribuovaly zásoby potravin tak, aby se minimalizovalo riziko jejich ztráty při leteckých útocích. Výsledkem pak byl ohromný požár Badějevových skladů 8. září. Leningraďané se tehdy domnívali, že oheň zničil celé potravinové zásoby města, svědectví hovoří o tom, že ovzduší bylo plné pachu pálené šunky a cukru, místní stále vzpomínají na to, že zničení skladů bylo spouštěčem hladovění.

==========

V přístavních skladech bylo objeveno mnoho „koláčů“ bavlníkového semene, které bývaly většinou spalovány v lodních kotlích. Byť je semeno v surovém stavu jedovaté, zjistilo, že jeho toxiny likvidují vysoké teploty, takže poté semena také putovala do chleba. Dohromady tyto substituty spolu se snížením přídělů redukovaly v Leningradě spotřebu mouky z více než 2000 tun na den na začátku září na 880 tun 1. listopadu.

==========

Od konce listopadu obsahoval chléb deset procent bavlníkových semen a deset procent hydrolýzy celulózy extrahované z odřezků borovice, proces vymysleli chemici z Lesnické akademie. Náhražka neobsahovala žádné kalorie, jejím účelem bylo pouze zvýšit váhu a zvětšit objem, aby se alespoň teoreticky dodržela přídělová dávka chleba s menším množství skutečné mouky.

==========

Aby se ušetřily dvě tuny rostlinného oleje, které byly každodenně používány k vymazávání nádob používaných k pečení chleba, byla vymyšlena emulze sestávající z vody, slunečnicového oleje a „alkalického mýdla“, což je vedlejší produkt rafinace pokrmových olejů do paliva. Pavlov připouštěl, že to dávalo bochníkům nezvyklou poněkud oranžovou barvu, ale „jakostní kazy byly vcelku snesitelné a ušetřený olej putoval do kantýn.“

==========

Dalším vynálezem Lesnické akademie byl „kvasnicový extrakt“, vyráběný z kvasících pilin břízy. Byl distribuován do závodních jídelen a kantýn v tabulkové formě, přidáním horké vody z extraktu vznikalo něco, čemu se říkalo „kvasnicová polévka“.

==========

V Sovětském svazu jídlo vždycky sloužilo jako prostředek donucování nebo odměňování, v mimořádných případech pak jako prostředek eliminace neužitečných a uchovávání užitečných. Jak to Lenin jasně vyjádřil během hladomoru uprostřed občanské války v roce 1921 na Všeruské konferenci o výživě: Není to jen záležitost správné distribuce (potravin); distribuce musí být považována za metodu, instrument, prostředek zvyšování produkce. Státní podpora ve formě potravin musí být poskytována jen těm dělníkům, kteří jsou nezbytně nutní k nárůstu produktivity práce. A distribuce potravin musí být využívána jako politický nástroj, tudíž používána k redukci počtu těch, kdo nejsou bezpodmínečně potřební, a podpory a podněcováni těch, kdo jsou.

==========

Na druhé straně škály sloužilo jídlo jako prostředek rozlišování úrovní v hierarchii strany a institucí. „Uzavřené“ obchody a restaurace byly přístupné pouze výše postaveným straníkům a zaměstnancům vybraných institucí, úrovně v jídelnách a kantýnách na pracovištích byly odstupňovány mnohem jemněji než v jakékoliv nejelitářštější bance na Wall Streetu. Válečný dopisovatel Vasilij Grossman ve svém epickém životopisném románu Život a osud popisuje šest rozdílných menu, podávaných ve Fyzikálním institutu moskevské Akademie věd: Jedno jídlo bylo pro doktory věd, další pro výzkumné pracovníky, další pro výzkumné asistenty, další pro laboratorní asistenty, jiné pro techniky a ještě jiné pro pomocný personál. Největší vášně vzbuzoval rozdíl mezi menu prvních dvou nejvyšších skupin, byť se lišilo jen v dezertech – v prvním případě to byl kompot, ve druhém rosol z prášku.

==========

Příděly byly také smrtelné kvůli své kvalitě, zejména se to týkalo starších dětí a adolescentů. Děti pod dvanáct let spadaly do stejné kategorie, tedy jedenáctileté dítě nedostávalo více než nemluvně. Od dvanácti do čtrnácti byly děti klasifikovány jako „závislé osoby“, dokonce i když pracovaly, a i navzdory tomu, že jejich rychle se vyvíjející tělo potřebuje víc než dospělé. Děti, které měly dvanácté narozeniny mezi dvěma sníženími dávek 12. září a 1. října, zjistily, že ve skutečnosti se jejich příděl chleba ještě snížil, ze 300 gramů na den na 250 gramů. „Klasifikace,“ přiznal Pavlov, „byla nezdůvodněná,“ ale „za této situace nebylo možné živit je lépe.“

==========

Přesouvání dávek od produktivně pracujících k nepracujícím bylo zakázáno, existovalo nařízení, které zakazovalo dělníkům odnášet domů jídlo jejich rodinám.

==========

Nevyhnutelně největší slabinou přídělového systému byla jeho zranitelnost korupcí. Nejromantičtější sovětské popisy blokády takové věci vůbec nepřiznávají, vykreslují celé město jako prosté slabých duší a sabotérů, jen sebeobětavě oddané odporu vůči nepříteli. Dokonce i realističtější popisy, jako je třeba Pavlovův (který vyšel během krátkého období chruščovovského „tání“), značně bagatelizují míru selhávání, byť podrobně popisují opatření, která byla přijata, aby se bránilo padělání potravinových lístků a podfukům s nimi ze strany obyvatelstva, ale současně zakrývají krádeže a úplatkářství, ke kterým docházelo uvnitř distribuční sítě potravin samotné.

==========

Okamžitě začal narůstat počet žadatelů o vydání náhradních lístků. Důvody žádostí, vzpomínal Pavlov, „byly více či méně stejné. ‚Ztratil jsem svoje lístky, když jsem se kryl před dělostřelbou nebo náletem.‘ …nebo byly domy, ve kterých žadatelé bydleli, zničeny. Byly v bytě, když byl náš dům zasažen.‘“269 Reakcí bylo nařízení, podle kterého se náhradní lístky mohly vydávat jen v centrálním výboru přídělových lístků a pouze v nejlépe a řádně doložených případech. Pro žadatele se tak celý proces změnil z důvěrně známého bezútěšného zápasu s byrokracií v doslova v boj o život. Bylo to „podivná kombinace“, jak to popsala Lidija Ginzburgová, „staré (byrokratické) formy a nového obsahu (lidé umírající hlady)“: První je na řadě zlomyslná úřednice, mluví nahlas, topí se v tunách zamítnutých žádostí, sice úředně triumfuje, ale trochu se přece jenom drží zpátky. Pak následuje apatická úřednice se silně nalíčenýma očima, ještě je vystrojená a neobléká se podle módy vlastní obležení… Pohlíží na vás bez zlé vůle, protože její jedinou touhou je zbavit se obtěžování, odmítá vás líně, dokonce i s trochou smutku… Nakonec přicházíte k věcné úřednici, která… si oficiálního byrokratického procesu cení nade vše. Odmítne vás majestátně, s moralizující kázáním a příslušným odůvodněním. A protože to umí podat, žadatel, který bez přídělových lístků bude pravděpodobně za několik dní mrtev, je jejím odůvodněním na chvilku uspokojen.

==========

Je ale nesmysl být přespříliš kritický. Žádný přídělový systém by nespasil celou leningradskou populaci, protože úst bylo prostě příliš mnoho a zásob potravin příliš málo. Ani nebyl systém fiaskem. Potraviny byly shromažďovány, distribuovány a musela se na ně vystát fronta. To všechno za okolností, za kterých se racionálně dalo očekávat, že zapříčiní naprosté sociální zhroucení. Nepopiratelně s sebou systém nesl řadu vážných a ne nevyhnutelných defektů, které stály nespočet lidských životů. S tím, jak se obléhání prodlužovalo, stalo se jedním z nejrozšířenějších podvodů utajování smrti příbuzných, takže bylo možné využívat jeho či její přídělové lístky až do vypršení platnosti na konci každého měsíce. Manželé, jak si zaznamenal Žilinskij u svých sousedů v přepaženém dřevěném domě na severním předměstí Novaja Děrevňa, tak posmrtně „zachraňují život“ svým vdovám a dětem. „Nechávají je v chladu,“ napsal do deníku na konci ledna 1942, „až do konce měsíce a na jejich lístky vybírají chléb.

==========

Méně úspěšné už byly listopadové a prosincové pokusy o uvolnění blokády. Při svém odjezdu do Moskvy odkázal Žukov Leningradskému frontu malé, krvavě vybojované předmostí na levém břehu Něvy jižně od Šlisselburgu. Říkalo se mu „Něvskij pjatačok“ („Něvský pětník“). Předmostí bylo dva kilometry dlouhé a méně než kilometr hluboké, na mapě sice vypadalo dobře, ale ve skutečnosti bylo příliš malé a exponované (přímo za řekou drželi Němci elektrárnu proměněnou v pevnost), aby mohlo představovat východiště pro úspěšný průlom. Pokusy ze 2., 9., 11. a 13. listopadu dopadly za cenu ohromných ztrát neúspěšně. Paralelní pokus o průlom přes jezero na sever od Šlisselburgu skončil naprostým fiaskem. Třináctého listopadu byla z oranienbaumské kapsy přepravena do Leningradu 80. střelecká divize, usilovným pochodem dorazila k Ladožskému jezeru a tam dostala za úkol zaútočit na dobře opevněné německé pozice. Spousta mužů se propadla ještě příliš tenkým ledem, další, vyhublí a vyčerpaní, se zhroutili předtím, než útok začal. Stalin byl vzteky bez sebe, že o této katastrofě nebyl informován: „Je to velmi zvláštní, že soudruh Ždanov necítí potřebu zvednout telefonní sluchátko… Člověk by řekl, že v hlavě soudruha Ždanova se Leningrad nenachází v SSSR, ale na nějakém ostrově v Tichém oceánu.“298 Ždanov si jako obětní beránky našel důstojníky velící útoku, plukovníka Ivana Frolova a komisaře Konstantina Ivanova. Tři hodiny před začátkem útoku, jak se uvádí v dokumentech válečného soudu, Frolov „řekl dvěma představitelům Leningradského frontu, že nevěří v úspěch operace“, což byla slova podtržená v kopii odeslané Ždanovovi. Třetího prosince byli oba muži zastřeleni, za „zbabělost a defétismus“.

==========

Leningrad nyní vstoupil do období masového vymírání. Podle hlášení milice v prosinci zemřelo smrtí hladem a s ním spojenými okolnostmi, v novém žargonu na „dystrofii“, 52 881 obyvatel města, čítajícího dva a půl milionu lidí.307 Lednový účet byl 96 751 obětí a únorový 96 015 mrtvých. Pohled na smrt a mrtvé, který doprovázel konec prosince, se už stal něčím naprosto samozřejmým. „Dneska brzy ráno,“ zapsala si jedna z vedoucích elektrárny Leněnergo, „zemřel otec (ředitele) Čisťakova. Ještě pořád leží na pohovce v Čisťakovově kanceláři. Vedle něho Čisťakov pracuje a jí, k odpočinku se natáhne na tutéž pohovku. Kolegové a návštěvníci přicházejí a odcházejí, ale mrtvý muž nikoho z nich

==========

Leningrad nyní vstoupil do období masového vymírání. Podle hlášení milice v prosinci zemřelo smrtí hladem a s ním spojenými okolnostmi, v novém žargonu na „dystrofii“, 52 881 obyvatel města, čítajícího dva a půl milionu lidí.307 Lednový účet byl 96 751 obětí a únorový 96 015 mrtvých. Pohled na smrt a mrtvé, který doprovázel konec prosince, se už stal něčím naprosto samozřejmým. „Dneska brzy ráno,“ zapsala si jedna z vedoucích elektrárny Leněnergo, „zemřel otec (ředitele) Čisťakova. Ještě pořád leží na pohovce v Čisťakovově kanceláři. Vedle něho Čisťakov pracuje a jí, k odpočinku se natáhne na tutéž pohovku. Kolegové a návštěvníci přicházejí a odcházejí, ale mrtvý muž nikoho z nich nevzrušuje.“

==========

Věra Kostrovická, učitelka baletní školy z Mariinského divadla a neteř francouzsko-polského básníka Apollinairea, zaznamenala postupné svlékání mrtvoly, která se opírala o kandelábr přímo naproti Filharmonii: Seděl tam ve sněhu muž v hadrech, zády se opíral o sloupek, na zádech batoh… Zřejmě šel na Finské nádraží, unavil se a sedl si. Dva týdny jsem kolem něho chodila, do nemocnice a zase zpátky. Seděl tam postupně: 1) bez batohu; 2) bez hadrů na sobě; 3) ve spodním prádle; 4) nahý; 5) kostra s vyhřezlými vnitřnostmi. Odvezli ho v květnu.

==========

Okamžik, kdy byla celá rodina odsouzena ke smrti, nastal tehdy, kdy poslední pohyblivý člen rodiny zeslábl natolik, že už nedokázal chodit do fronty pro příděly. Hlavy rodin, většinou se jednalo o matky, tak stály před dilematem: dávat více jídla sobě samé, aby zůstala na nohou, anebo dávat více nejnemocnějšímu členu rodiny, většinou se jednalo o prarodiče nebo děti, a riskovat tím život všech. Že mnozí či většina dávala prioritu dětem, potvrzuje skutečnost, že zůstalo velké množství sirotků. Když měli štěstí, ocitli se v dětském domově, když štěstí neměli, jejich přídělové lístky jim ukradli dospělí sousedé, takže se pak museli živit krádežemi na ulicích nebo prostě a zkrátka o samotě zemřeli.

==========

Marina Jeruchmanovová byla svědkem toho, jak rychle upadaly podmínky v na nemocnici proměněném hotelu Jevropa. Šestnáctého listopadu dopadla přímo před hlavní vchod puma, což vyřadilo přívod elektrické energie do hotelu a tím také vytápění, sporáky, osvětlení a výtahy. Zbývající mírová paráda, ubrusy na stolech, bíle oblečení číšníci, vzala rychle za své, ale v nemocnici dokázali operovat až do Nového roku, kdy přestala téci voda a umyvárny zamrzly. Pacienti si začali ulevovat na hlavním schodišti, které se tak brzy proměnilo ve „žlutou ledovou horu“, zorganizovali černý trh v restauraci v prvním patře a přepadali vojenské sluhy, mnozí, jako třeba Marina a její sestra, pak zpovzdálí hlídali „Turgeněvovy slečny“, které po temných chodbách roznášely do jednotlivých oddělení jídlo. Štrafnici, snědí vojáci s jiskřivýma očima ze 16. trestného praporu, většinou bývalí trestanci, obsadili nejvelkolepější pokoje, chodili s koberci sepnutými kolíčky a přehozenými přes ramena a na hlavách nosili turbany ze zakroucených sametových závěsů, vypadali jako „posádka pirátské lodi“. Velký klavír postupně přišel o svůj mahagonový plášť, který skončil v kamnech jako palivo, „Východní jídelna“ se svojí barevnou mozaikou vikinské lodi se proměnila v márnici. Čtvrtého ledna se Marina poté, co řadu dní pracovala patnáct hodin denně, když vynášela po ledem pokrytém schodišti vědra s horkou vodou o čtyři patra výš, zhroutila s bolestmi břicha. Přátelská zdravotní sestra pak umístila děvčata i s jejich matkou do jednoho pokoje v posledním patře, kdysi patřil v hotelu k těm levnějším pokojům. Jeho stěny byly vymalovány šedomodrou barvou a teď je pokrývala jinovatka, teplota uvnitř byla minus jedenáct stupňů. Díky tomu, že Marinina matka objevila v bývalé hotelové lékárně půllitrovou láhev alkoholu, dokázaly z pokoje učinit obyvatelné místo. Za půlku obsahu láhve nakoupily suchary a druhou půlkou zaplatila jejich matka jednomu muži za to, že jim z vědra vyrobil buržujky. Kamínka krmily rozštípaným nábytkem a starými osobními složkami hotelového personálu. Marina a její sestra listovaly prastarými dopisy s žádostmi o přijetí na místa vinných číšníků a na místo šéfcukráře, než je hodily do ohně, kamínka proměnila místnost v „archu“ Jeruchmanovových. Přistěhovaly se k nim dvě zdravotní sestry, jedna se svojí starou matkou, nevedly se žádné skličující řeči a každý den se všechny vysvlékaly donaha, aby si mohly kontrolovat šaty kvůli vším. Ale „archa“ nemohla nalodit všechny.

==========

V akademické oblasti se pokračovalo v práci pozoruhodně dlouho. Odborník na Persii Alexandr Boldyrev ještě pořád na konci prosince v Ermitáži poskytoval konzultace (a plísnil studenty, když odevzdali špatnou práci). Nikolaj Punin dělal to samé až do konce listopadu. V Erismanově nemocnici přednášel patolog Vladimir Garšin i v průběhu náletů a zkoušel až do konce zimního semestru a zkouškového období, dokonce i když jeho studenti na svých kolejích umírali.

==========

Jediným způsobem, jak se udržet naživu, bylo pořád pracovat: Takže si vymýšlíme práci pro laboratorní asistenty, jenom abychom je zaměstnali. Jakmile přestanete pracovat, ulehnete, což je zlé – není žádná garance, že opět vstanete. Jedna z našich asistentek umřela přímo v laboratoři. Našli ji ráno stočenou do klubíčka pod teplým přehozem, na nohou měla nové plstěné boty. Nešla domů, protože už bylo pozdě. Muž jiné asistentky byl zabit na ulici při dělostřeleckém ostřelování. Po dvou dnech absence se vrátila do práce, její vodnatelností nateklé tváře byly od slz ještě zduřelejší. Je potichu. Pokračuje v práci? Ano, dělá, nějak. Důležité je nevzdávat to. Zkoušky pokračují, zkouším ústně – účast není vůbec špatná! Přednášky jsou co k čemu! A examinátor, můj asistent, je zkouší skrz naskrz, ale citlivě. Z čeho na to oni berou sílu?

==========

V dubnu se ukázalo nezbytné, aby jeho polomrtví obyvatelé podpořili znovuzrození města. L. S. T. (ředitelka školy) dostala bláhový nápad, že naše škola, či přesněji řečeno, co z ní zbývalo, předvede ve Filharmonii první (jarní) veřejné vystoupení. Některé z dívek na tom se zdravím byly relativně dobře, díky příznivým podmínkám doma, ale všechny trpěly kurdějemi. Nejtalentovanější z nich, Luisa Alexejevna, nemohla tančit klasiku, protože nohy, pokryté modrými skvrnami, se jí podlamovaly a neposlouchaly ji. O situaci jsem informovala L. S. T. Odpovědí byl vzteklý křik a výhružky, že ten, kdo odmítne tančit, nedostane na příští měsíc přídělové lístky… K představení nakonec došlo. Dokonce jsme předvedli „umírající labuť“ a další baletní nesmysly. Peťa, kterého se mi podařilo nalíčit tak, aby vypadal živěji, „zatančil“ dvě čísla. Aby jej udržela na nohou, děvčata ho nakrmila chlebem a kašou. Dovedla jsem ho k podiu a pokoušela se nesledovat, jak „tančí“. Během přestávky se mi zhroutil do náruče a všechnu kašu vyzvracel. Na představení nebylo žádné normální publikum, protože už žádné v městě nezbylo. První dvě řady zabrali úředníci z divadla a představitelé ze Smolného a stranické organizace. S vlasy přebarvenými načerveno a oblečená jako modelka L. S. T. zářila ve vchodu, přijímala pozdravy a nepřirozeně nahlas rozprávěla o své lásce ke svým dětem, o záchranu jejichž životů bojovala celou zimu. Peťa brzy na to zemřel v sirotčinci a L. S. T., čili Lidija Semjonovna Tagerová, pokračovala dál ve vystavování řady nových klobouků a kožichů, které povyměňovala za jídlo, jež získala díky své pozici manželky jednoho z nejvyšších důstojníků leningradského frontu, odpovědného za zásobování.

==========

Ještě předtím, než se uzavřel obléhací kruh, zoo evakuovala padesát osm svých nejcennějších zvířat do Kazaně, včetně krokodýla a lva, mnoho dalších bylo zabito při prvních náletech. Městský sovět, namísto aby nařídil utracení a zkonzumování zbylých, přidělil zoo speciální dávky sena a kořenové zeleniny, díky kterým (a neobyčejné oddanosti a vynalézavosti personálu zoo) se podařilo udržet přes první zimu obležení naživu osmdesát pět zvířat. Zjistilo se, že lišky, lasičky, mývalové a supové se dali přesvědčit ke žraní „sekané zeleniny“ z otrub, durandy a brambor, pokud byly pomazány krví nebo vymáchány v masovém vývaru z kostí, ale pokud šlo o náročnější tygry, sovy a orly, tato směs jim musela být zašívána do kožek králíků nebo morčat.

==========

Na kousek papíru nám správce domu tužkou nakreslil, jak se dostaneme do oblastní márnice na ulici Gluchaja Zelenina. Půjčil nám sáně a varoval nás, že pokud nemáme rakev, těla teď smějí být po ulicích převážena až po osmé hodině večer. Dokonce i na tuto část roku byla nezvyklá zima – třicet pět stupňů pod nulou. Nina, Nika a já jsme přivázali tělo ručníky na sáně a s velkými obtížemi je snesli dolů po temném schodišti. Nina zůstala doma, aby uložila děti do postele; já s Nikou jsme vyrazili se sáněmi ke Gluché Zelenině… Zpočátku jsme sáně táhli společně, ale pak jsme se začali střídat, takže ten, kdo netáhl, se mohl otočit k větru zády a zahřát si tvář a ruce. Cesta, ve skutečnosti to bylo docela blízko, nám připadala nekonečná. Pak jsme konečně dorazili k vratům márnice, která dříve sloužila jako skladiště palivového dříví. Žena ve dveřích, také polomrtvá zimou, se už chystala vyrazit domů, utýraným hlasem nám řekla, abychom si pospíšili. Táhli jsme sáně přes dvůr úzkou vyčištěnou cestičkou k velké dřevěné boudě. Když se její vrata otevřela dokořán, ve světle měsíce jsme spatřili horu mrtvých těl, napůl svlečených nebo zašitých do hadrů, byla naházena na hromadu, jako kdyby to bylo palivové dříví. Žena nám netrpělivě naznačila posunkem, že nová dodávka by měla být hozena až na vrcholek hromady… Nikdo jiný tam nebyl a ona stála stranou, jasně se nám nechystala nijak pomoci. Odvázali jsme tělo ze sání a pokusili se je zvednout, ale nepovedlo se nám to – naše vyčerpané svaly na to neměly sílu. Nebylo jiné cesty, než se pokusit vytáhnout je na hromadu. Nejjednodušším způsobem, jak se ukázalo, bylo táhnout je za nohy. Klopýtavě jsme začali šplhat, klouzali po kluzkých, na kost zmrzlých břiších, hlavách a zádech. Navzdory mrazu to tam dusivě páchlo. Když nám úplně došly síly, hlava a ramena ubohého Vladimira Alexandroviče ještě trčely ven. Žena se vraty pokusila jeho hlavu vtlačit dovnitř, zkoušela, jestli půjdou zavřít. Pokusili jsme se vyšplhat výš, ale neměli jsme už na to sílu. Nakonec, ze zoufalství jsme tělem trhli a tělo sklouzlo stranou, hlava se houpala na jednu stranu. Ve stejný okamžik se vrata zavřela a venku něco zarachotilo. Bylo to ta žena, která zkoušela zasunout závoru od vrat, jestli půjdou zavřít. Několik minut jsme tam stáli v úplné tmě a báli se pohnout… Pak se vrata otevřela. Opatrně, držíce se za ruce, jsme sestoupili dolů a vyklopýtali ven, všichni tři jsme si ulehčeně vydechli. Žena (mohla to být vedoucí márnice?) nedbale zasunula papíry do kapsy a tím pohřeb skončil.

==========

Příprava jídla se proměnila v propracované rituály. Žilinskij používal čajové lístky několikrát, mixoval je se solí a jedl lžičkou. Boldyrevova čtyřletá dcera pokaždé dostala záchvat vzteku, pokud nebylo na stole všechno uspořádáno podle přesného plánu a pokud nebylo „jídlo“ provázeno přesně opakovanou říkankou: „Čaj je tak studený, že na něm mouchy a komáři bruslí a sáňkují; můžete jej pít bez šálku, bez lžičky, přímo z talířku.“ („Toto,“ napsal její otec, „se muselo opakovat při každém šálku pětkrát, v podivném, téměř chorobném transu… byla to dětská reakce na okolní chaos.“)

==========

Co mě nikdy nepřestane ohromovat, je proměna, ke které došlo v této milující matce, již jsme byli všichni zvyklí škádlit za to, že tak obskakuje milovaného Igorka… Teď se proměnila ve vlka, hlad odhodil její veškerou lidskost. Jejím jediným zájmem je uchňapnout Igorkovi kousek jídla, jejím jediným strachem je, že by jí mohl vzít střídečku chleba nebo lžíci polévky, uvařené z obilí. Když jsem za ní zašla promluvit si o tom, jak by se dalo Igorovi pomoci, dokonce ani neposlouchala, co říkám. Mučil ji jediný strach – že by mohl vztáhnout ruce na její přídělové lístky či jí sníst chléb. Kategoricky prohlásila: „Mám hlad, chci žít. Nezajímá mě Igor ani jeho hlad. Ztratil svoje lístky, ať se s tím vyrovná sám.“ Zjevně se nechystala dát mu cokoliv. Ona musí přežít a nezajímá ji nic jiného. Je tak plná vzteku a závisti vůči každému, kdo ještě stojí na nohou. Jedovatě mně vyčetla, že jsem ještě stále dost silná na to, abych používala sochor, zatímco ona je upoutaná na lůžko. Nepochybně by ji potěšilo, kdybych byla stejně slabá jako ona. Igor u toho jen stál, nic neříkal, a pojídal kousek chleba, který mu z lítosti dali sousedé. A ona vztekle řvala: „Nevěřte mu! Podívejte se, jaký ohromný kus chleba si teď nacpal do krku, zatímco já tady ležím hladová a slabá.“ Igor, navzdory hrůze a tragédii jejich situace, je klidný a nikdy si nestěžuje. Možná, že už není duševně zdravý.

==========

Devítiletý Igor Krugljakov, kterého naživu držela železná disciplína jeho matky a babičky (nebyly povoleny žádné řeči o smrti a on a jeho sestra byli každý den nuceni stát deset minut venku na sněhu, aby se dostali na světlo a čerstvý vzduch), slyšel, jak se pár v sousedním pokoji napřed hádá, pak bojuje, načež následovaly rány na zeď, když žena zabíjela jejich dítě.

==========

Člověkem, který obležení dokázal přežít suverénně, byl persista Alexandr Boldyrev. Dobře vypadající a obdařený sarkastickým smyslem pro humor se vyhnul čistkám v letech 1936–1937 dlouhými pobyty v nemocnicích s vředy či výzkumnými výpravami do odlehlých částí Střední Asie. Když vypukla válka, vyhnul se povolání do armády díky pomoci své milenky, která za něj orodovala u ředitele Ermitáže Josifa Orbeliho prostřednictvím jeho ženy. Přestože nebyl členem strany, pokračoval nerušeně po celou dobu obležení v rozvíjení svých kontaktů, byl zapsaný v Domově učenců i Východním institutu, stejně jako v Ermitáži, v každé z nich pojedl denně svůj „oběd“. V Ermitáži dokázal také získat přídělové lístky pro manuálně pracujícího a, což bylo nejpozoruhodnější, 1417 rublů jako kompenzaci za to, že přišel o letní dovolenou. Dával také historické přednášky, o „Petrově flotile“, „literatuře bratrských národů Střední Asie“ či „Dnešním Afghánistánu“ námořníkům na jejich lodích zamrzlých v Leningradě do ledu. Občas tyto posluhy znamenaly dlouhou procházku přes město bez výdělku, ale většinou mu vynesly jídlo a pár cigaret. Jeho deník z doby obležení se čte jako neustále se proměňující seznam funkcionářů, které o něco žádá, vymáhaných pohledávek, výměnných obchodů, všechno toto pak popisuje jako „přeskakování z jednoho drnu trávy na druhý při cestě přes močál“.358 Navíc dokázal neztratit naději (obležení bude užuž prolomeno, Anglie užuž otevře druhou frontu), ani smysl pro humor. Desátého února si poznamenal: „Po celou tu dobu, ať už stojím, sedím nebo ležím, jsem si vědom své extrémní vyhublosti. Zejména překvapující je zmizení mé zadnice, jediného význačného aspektu mé osobnosti, na který jsem byl velmi hrdý. Teď už nemám žádný zadek, pánevní kost a kyčle narážejí a cinkají o židli.“ Ačkoliv jeho rodina měla daleko k harmoničnosti (jeho žena se neustále hádala s jeho matkou a on se svojí ženou), nikdy nepřestala pracovat jako tým. Boldyrev přinášel ze svých několika jídelen „kvasnicovou polévku“ a „huspeninu“, jeho žena byla dárkyní krve (za což se dostávaly zvláštní příděly) a jeho matka stávala ve frontách na příděly.

==========

V zoologické zahradě Nikolaj Sokolov popisoval dopodrobna reakce rozličných zvířecích druhů na dělostřeleckou palbu. Paviáni a opice vůbec, poznamenal si, se během dělostřeleckého ostřelování stávají hysteričtí, ale brzy si zvykli na balonovou baráž, a pokud jde o světlomety a světlice, vykazují jen „normální zvědavost“. Naprostý nezájem jevil medvěd. Když mu dělostřelecký granát rozbil klec, „mírumilovně ležel a olizoval si tlapu.“ Podobně bohorovný klid zachovávala sibiřská horská koza. Když v její ohradě explodoval vysoce explozivní granát, našli ji, jak civí s nezájmem do vzniklého kráteru. Emu „naprosto nereagoval na nic“, Sokolov se domníval, že díky svému „omezenému intelektu“.

==========

Mnohem obtížnější je změřit, kolik útěchy Leningraďanům poskytovala během měsíců masového vymírání náboženská víra.373 Na konci třicátých let byla organizovaná církev v Sovětském svazu buď uplacena, nebo zahnána do podzemí poté, co Stalin uzavřel nebo nechal zbourat tisíce kostelů a klášterů a nechal popravit, uvěznit nebo poslat do vyhnanství mnichy, jeptišky a kněze. Na začátku války v celé leningradské diecézi fungovalo jen jednadvacet kostelů, zbytek byl zničen nebo proměněn ve skladiště, kina, garáže, planetária či „muzea náboženské víry“. Katedrálu Spasitele v krvi, mnohobarevnou neoruskou stavbu, naplněnou mozaikami, jež je dneska jednou z hlavních turistických atrakcí Petěrburgu, paradoxně před demolicí zachránilo jen vypuknutí války. S německou invazí Stalin provedl obrat o sto osmdesát stupňů a dovolil ortodoxní církvi (ale ne katolické, luteránské či baptistické), aby začala hrát přesně vymezenou roli ve veřejném životě výměnou za podporu válečnému úsilí. Některé kostely byly znovu otevřeny, noviny Ateista byly přejmenovány a posléze přestaly vycházet úplně, a leningradskému metropolitovi Alexejovi bylo umožněno, aby pronesl vlastenecký apel k národu, ve kterém se dovolával ruského středověkého bojovníka svatého Dmitrije Donského a Alexandra Něvského, aniž by se byť jen jednou zmínil o Stalinovi. Popové dostali opět svolení provádět církevní pohřby (jako v případě Lichačevova otce) a navštěvovat domácnosti, aby poskytli poslední pomazaní. Krypty byly využívány jako protiletadlové kryty a distribuční místa petroleje, palivového dříví, horké vody a oblečení

==========

Oproti tomu nezávislé kongregace byly i nadále bezohledně perzekuovány. Typickým příkladem byl osud malé podzemní skupiny, která byla odhalena a zlikvidována v létě 1942. Podle hlášení NKVD byla vedena šedesátiletým archimandrou Klavdijem, který nějakou dobu strávil ve vězení za „kontrarevoluční aktivity“ a nyní žil v Leningradě ilegálně. Mezi jeho většinou nezaměstnané stoupence patřili „kulaci“, bývalé jeptišky, „klášterní elementy“ a zdravotní sestra pracující v Leninově nemocnici. Jejich zločiny zahrnovaly, alespoň podle Klavdijova doznání, „nezákonné pokusy získávat další věřící“, „vychvalování předrevolučních pořádků a životní úrovně“ a „vyjadřování nesouhlasu s metodami sovětské moci“.374 Jak to s nimi dopadlo, nevíme, ale pravděpodobně to bylo podobné jako v případě otce-doktora Berggolcové, který byl na začátku roku 1942 deportován na Sibiř, protože odmítl donášet na otce Vjačeslava, starého přítele, se kterým hrával karty.

==========

Muslimové a buddhisté také museli držet svoji víru v tajnosti, navzdory skutečnosti, že tisíce jich sloužily na frontě a že ve městě stála jak mešita, tak nádherný buddhistický chrám, postavené za vlády Nikolaje II. Teď sloužily špičky mešity a chrámu jako uvazovací bod balonové baráže a rádiový stožár.

==========

Podobnou věrnost osvědčili penzionovaný železniční úředník Ivan Žilinskij a jeho žena Olga, kteří dohlíželi na starého přítele, jehož rodina byla evakuována. Na Nový rok jej pozvali na víno a durandu, předtím úzkostlivě uklidili svůj pokoj, vyčistili si šaty, a když dorazil, umožnili mu, aby se umyl a oholil. Pak ho ještě vzali k sobě, když se stal jeho byt kvůli ostřelování neobyvatelný, aby to všechno posléze skončilo tím, že prodali chléb, aby měli na řádný hrob pro něj. A kdyby Olga nezemřela hladem a Ivan nebyl uvězněn NKVD, adoptovali by i jeho děti.

==========

Jednou z nejvíce vyhledávaných „enkláv přežití“ (jak jeden z historiků nazval pracoviště a práci během první zimy obležení) byl mezi inteligencí rozhlas. Jeho ředitel se staral o spravedlivé rozdělování jídla mezi svými zaměstnanci, jídla, které pravidelně do své kanceláře pašoval z legendární kantýny číslo 12 ve Smolném. I když se to týkalo malého množství jídla – několika kostek cukru, pár masových pirožků či misky kaše – „mělo to na nás ohromující morální vliv“, vzpomínal milenec Olgy Berggolcové Jurij Makogoněnko. „Je obtížné jej vůbec nějak popsat.“386 Zaměstnanci rozhlasu také obdrželi přinejmenším dvě speciální dodávky potravin z Moskvy. První zorganizovala sestra Berggolcové Marija, která osobně doprovázela náklaďák naplněný zásobami přes ladožský led na konci února. „Jela sem a pak zase zpátky,“ napsala Berggolcová s obdivem, „sama s řidičem, v kalhotách a krátkém kožíšku, ozbrojená nějakou pistolí… Spala v náklaďáku, rozprávěla s veliteli, projížděla vesnicemi, které byly sotva osvobozeny od Němců, po cestě shromažďovala pro Leningraďany dopisy a balíčky… Jsem na ni pyšná, ohromila mě – moje úžasná hádavá Muska!“

==========

Mohli by toho poslat mnohem více, nebýt leningradských autorit, které podezřívavě pohlížely na nestranické iniciativy. Nechtěly, aby jejich chyby vyplynuly na povrch a zřejmě se také obávaly hněvu veřejnosti, pokud by některé instituce byly zásobovány znatelně lépe než jiné. „Ždanov,“ zapsala si zuřivě 25. března, „právě poslal telegram zakazující odesílání individuálních balíků leningradským organizacím. Prý to má ‚špatné politické konsekvence‘. Kvůli tomuto idiotskému telegramu mohu stěží co poslat rozhlasovému výboru“.

==========

Další z takových enkláv přežití byl Svaz spisovatelů, který vedla spisovatelka Věra Ketlinská. V lednu požádala Ždanovova zástupce Alexeje Kuzněcova o svolení vyslat kolonu náklaďáků speciálně vybavených kamny a vystlaných plstí a překližkou přes Ledovou cestu na „pevninu“. Cestou tam měly evakuovat rodiny spisovatelů a při cestě zpět měly přivézt potraviny v hodnotě 100 000 rublů, zakoupené od zemědělských družstevníků, kteří za to měli být pobaveni „moderní literaturou“ a „literárními pásmy“.

==========

Život na první linii v zákopech kolem Leningradu byl pro vojáky neobyčejně tvrdý. Byli podřízeni brutální disciplíně, nuceni pochodovat na dlouhé vzdálenosti ve špinavých uniformách a špatně padnoucích botách, museli sochory a krumpáči vysekávat ve zmrzlé půdě okopy a kryty, spát venku ve sněhu zabalení jen v zimních pláštích, vést neustálou válku s krysami a vešmi, během ofenziv se museli celé dny obejít bez výměny spodního prádla a teplého jídla. Jejich dávky potravin i tehdy, když dosáhly nejnižší úrovně, obnášely ale 500 gramů chleba. Byť byly v některých jednotkách potraviny systematicky rozkrádány vyššími hodnostmi, z plného přídělu se dalo žít, obecně v armádě kolovalo tolik jídla, že z něj mohli vyžít nejen vojáci a vojákyně, ale také na nich závislé osoby.

==========

Vojáci často vystupují coby hrdinové toho, co historikové obležení nazývají „příběhy spásy“, které zaznamenalo nesčetně přeživších, když se u dveří – doslova za pět minut dvanáct – objevil někdo neznámý a podaroval je jídlem, které jim zachránilo život. Nepochybně se zčásti jedná o další součást mytologie týkající se blokády (jeden historik tyto příběhy dokonce přirovnal k pověstným andělům od Monsu z Velké války401), ale některé příběhy nepochybně pravdivé jsou. Igor Krjuglakov si vzpomíná, že „někdy před Novým rokem nebo těsně po něm na naše dveře zaklepal mladý a růžolící pilot a přinesl nám dva balíky od otce. V jednom bylo máslo a mouka, druhý obsahoval suchary. To nás zachránilo“. Rodinu Skrjabinových zase spasil nějaký naprosto neznámý voják, který se zjevil na prahu s vědrem plným kysaného zelí.

==========

Další z nejjistějších „technik přežití“ představovalo zaměstnání v potravinářských podnicích a organizacích distribuujících jídlo. Leningraďané v těchto organizacích umírali jen zřídkakdy, což není nijak překvapující. Všech 713 zaměstnanců Krupské továrny na sladkosti přežilo, stejně jako všichni, kdo pracovali v pekárně číslo 4 a v továrně na margarín. V pekárně Baltika, jejíž osazenstvo narostlo z původních 276 na 334 zaměstnanců, jich zemřelo pouze dvacet sedm, přičemž všechny oběti byli muži.405 Číšnice v kantýnách a prodavačky v obchodech s chlebem byly všeobecně „vypasené“, stejně tak i personál sirotčinců. Přítelkyně Ostroumovové-Lebeděvové, když v nově otevřených veřejných lázních na jaře spatřila nějaké mladé ženy „rubensovských“ tvarů, automaticky předpokládala, že musejí pracovat v pekárnách, veřejných kuchyních nebo v dětských domovech.406 Většina žen přestala také během zimy menstruovat, u žen, které porodily v roce 1942 se automaticky předpokládalo, že pracují v potravinářství nebo v jídelnách. (Jediné dvě těhotné ženy, které za celou dobu obležení spatřil Čekrizov, pracovaly jako číšnice v kantýně v jeho loděnici.) „Kupní síla“ těchto žen vedla k tomu, že nejprodejnější artikl na černém trhu nepředstavovaly věci praktické hodnoty, ale módní ženské oblečení. Skrjabinová vyměnila látku na šaty a šifónovou blůzu za chleba a rýži se svojí bývalou služebnou, která teď, coby milenka vedoucího skladiště, chodila oblékaná v kožíšku.

==========

Udavačství a stížnosti neměly smysl: když si Lazarevova žena stěžovala, že pacienti v dětské nemocnici, kde pracovala, dostávají méně než polovinu určeného přídělu mléka, najednou byla odeslána mimo město, aby tam každý den dvanáct hodin okopávala zeleninové záhony.

==========

Sice se často tvrdívá, že Ždanov během blokády jedl jen obvyklé dělnické příděly, vzhledem k nabídce jídla ve Smolném to je však vysoce nepravděpodobné. Návštěvníci ze Smolného odcházeli se závist vzbuzujícími výslužkami z tamější hojné nabídky jídla. Podle Lichačeva, který se tam zúčastnil zasedání komise pro knihy, to tam „bylo cítit jako v jídelně“, jeden zásobovací důstojník Rudé armády vzpomínal, jak doručoval uzenou šunku, jesetera a kaviár, které zbyly po nalodění evakuujících se rodin městských představitelů.

==========

Místo ve Smolném – instruktor na „kádrovém oddělení“ městského sovětu – bylo jízdenkou do úplně jiného světa. „Na snídaní dneska ráno,“ zapsal si čtvrtého dne na novém místě, byly makarony nebo špagety, nebo kaša s máslem, a dvě sklenice sladkého čaje. Oběd – první chod polévka, druhý maso, každý den. Například včera jsem měl zeleninovou polévku s kysanou smetanou, poté následovaly sekané pirožky se špagetami. Dneska k prvnímu chodu polévka se špagetami, na druhý vepřové maso s vařeným zelím. Večer, pro ty, kteří ještě pracují, je volně k dispozici chléb s máslem, sýrem a žemlovkou a pár skleniček čaje. Není to špatné. Přídělové lístky se stříhají jen za chleba a maso. Vše ostatní je mimo příděl. Což znamená, že za ušetřené lístky můžete jít do obchodu a koupit obilí, máslo a cokoliv jiného, co je k dispozici, a vzít si toho trochu domů. Byť mnoho z osazenstva Smolného trpělo průjmem, v budově bylo teplo, čisto a svítilo se tam, kanalizace fungovala normálně a voda tekla. Jiní Leningraďané, jak poznamenal, „zajdou do koupelny u sebe v bytě a vyprázdní se tam kdekoliv, a před jídlem si neumyjí ruce… Potkávat se s takovými lidmi – a potkáváte se s nimi často – je nepříjemné“. V březnu 1942 byl Ribkovskij poslán do zotavovny městského sovětu, v podstatě hotelu, v chatové vesnici na sever od města: Prostředí je příjemné. Malé jednopatrové dači s krytými verandami, oklopené vznosnými borovicemi čnícími do nebe… Po procházce venku v zimě, unavený a s lehce omámenou hlavou z vůně lesa, se vrátíš do teplé a útulné místnosti, klesneš do měkkého křesla a vděčně natáhneš nohy. Jídlo je tady jako v dobré zotavovně v době míru: mění se, je vynikající a nejvyšší kvality. Každý den je tady maso – jehněčí, kuřecí, krůtí, husí, šunka a klobásky, ryby – cejn, baltský sleď a koruška – smažené, vařené nebo v aspiku. Kaviár, uzený jeseter, sýr, pirožky, kakao, káva, čaj, 300 gramů bílého nebo tmavého chleba každý den, třicet gramů másla a k tomu všemu ještě padesát gramů vína a dobré portské k obědu a večeři… Jíme, popíjíme, trávíme čas venku, spíme anebo neděláme nic, jen posloucháme gramofon, žertujeme nebo hrajeme domino či karty… Války si skoro nejsem vědom, připomíná se nám jen vzdálenými ranami děl, byť jsme jen o něco málo víc než deset kilometrů od fronty.

==========

Na dně leningradského „potravinového řetězce“ se pak nacházeli lidé, kteří vůbec nebyli Leningraďany – uprchlíci z venkovských oblastí. Když v září 1941 začaly do Leningradu před postupujícími německými a finskými vojsky proudit rolnické rodiny, odpovědnost nad nimi předal Vojenský výbor předměstským a příměstským obvodním sovětům a instruoval je, že mají kontrolovat jejich totožnost, nedovolit, aby nastupovaly do tramvají a příměstských vlaků směřujících do centra, a ubytovat je v prázdných bytech, školách a hotelech.416 „Leningrad byl obklíčen kruhem rolnických vozů,“ napsal Lichačev, „kterým nebylo dovoleno vjet do města. Rolníci žili v táborech spolu se svým dobytkem a plačícími dětmi, které za mrazivých nocí začaly umrzat. Zpočátku za nimi lidé vyráželi a směňovali s nimi zboží za mléko a maso, protože začali porážet svůj dobytek. Ale na konci roku 1941 už všechny skupiny rolníků umrzly, stejně jako ženy-uprchlice, které byly nacpány do škol a jiných veřejných budov.“

==========


Podle dalšího hlášení NKVD o dva měsíce později, uprchlíci hromadně umírali. Ve Vsevoložsku v evakuačním středisku na severovýchodním perimetru města bylo z domů a jiných ubytoven vyneseno 130 těl. Dalších sto sedmdesát bylo nalezeno v nemocnici, asi stovka jich ležela nepohřbených na hřbitově a šest na ulicích. Vlastní příspěvek NKVD ke „zlepšení kulturních a životních standardů evakuovaných“ byl typický. Jedenáct rolníků bylo zatčeno za projevování „protisovětských postojů“ a dvanáctý za to, že zabíjel k jídlu psy a kočky. Jiní byli obžalování z „pokusu o organizované povstání“. Ve skutečnosti se pokusili svolat shromáždění, na němž by byli zvoleni jejich zástupci, kteří měli odjet do Moskvy, aby požádali o pomoc Stalina.

==========

Žádnou možnost volby, jestli zůstat, nebo nezůstat, neměly tisíce etnických německých a finských rolníků, kteří žili ve vesnicích kolem Leningradu, spadajících do vnitřku kruhu obklíčení. Jejich deportaci nařídil Berija předchozího léta, ale tehdy bylo už příliš pozdě. Deportace byla prováděna s obvyklou brutalitou, řídily ji „trojky“ složené z místního předsedy strany, sovětu a velitele NKVD. Pro každý obvod byly stanoveny kvóty, deportovaní dostali jen pár hodin na sbalení věcí, jejich zvířata a zásoby potravin byly uprostřed úmyslně zakládaných požárů a rabování konfiskovány.423 Výsledkem pak pochopitelně bylo, že půda kolem Leningradu přišla o rolníky, kteří by ji obdělali, což mělo v létě roku 1942 předvídatelné následky.

==========

Hlášení z Oranienbaumu také cituje několik případů, kdy se důstojníci Rudé armády pokoušeli zachránit před deportací Finy, což bylo chápáno jako znepokojující důkaz toho, že „někteří soudruzi v armádě se natolik sžili s místním obyvatelstvem, že se identifikovali s místními zájmy a zapomněli na zájmy státní“.

==========

Dalším z mýtů týkajících se blokády je tvrzení, že jakmile se evakuovaní dostali na Ledovou cestu, byli v bezpečí a dostávalo se jim dobré péče.

Nic nemůže být tak vzdáleno pravdě. První zkouškou vytrvalosti, kterou museli evakuovaní podstoupit, byla cesta vlakem z Finského nádraží do Osinovce. Byť je vzdálenost pouhých čtyřicet pět kilometrů, mohla cesta zabrat i několik dní. Jakmile evakuovaný vystoupil na břehu jezera, k tomu, aby se dostal na některý z náklaďáků, musel podplácet. Jelena Kočinová se dostala přes řvoucí dav u zadních postranic náklaďáku jen tak, že podstrčila řidiči dva litry vodky, matka Igora Krjuglakova začala vyjednávat s tlustým opilým řidičem, který měl na sobě pod kožichem oblečenou rolnickou halenu, napřed mu dala balíček cigaret, pak peníze a nakonec otcovy stříbrné zvonicí kapesní hodinky. Samotná Ledová cesta za hezkých dní připomínala severní pól, oslepující, beztvará, bílá planina („Makově červené vlajky řízení provozu jsou viditelné na kilometry daleko,“ napsala Inberová), vyjící vír za sněhových bouří a černou prázdnotu v noci. Pár šťastlivců přejelo jezero v autobusech poslaných sem z Moskvy, ale většina musela jet na náklaďácích na otevřených korbách nebo korbách překrytých plachtami. Na korbách byli evakuovaní vystavení nebezpečí smrti z prochladnutí. Mnoho pasažérů bylo navíc příliš slabých na to, aby se na korbách náklaďáků, poskakujících po ledu, udrželi, vypadávali ven. Tak každé ráno ženy-vojákyně, přidělené na tuto trasu, posbíraly půl tuctu těl dětí a nemluvňat ležících podél cesty, vypadnuvších z náručí svých matek, když náklaďáky pospíchaly, aby stihly dojet ještě před úsvitem.

==========

Lékař, který byl pověřen zřídit zdravotnickou stanici v Žicharevu, zjistil, že evakuovaní okamžitě snědí suché dávky, klobásy a chléb, které dostali na třídenní cestu vlakem do Tichvinu, jejich žaludky pak prostě explodovaly.

==========

To, že se evakuovaným dostávalo neadekvátní péče i poté, co dosáhli „pevniny“, potvrzuje hlášení NKVD z 5. března, které si stěžuje na „nezodpovědné a bezcitné“ zacházení s evakuovanými ze strany personálu v přijímacích střediscích a na „nelidské“ podmínky ve vlacích. Z jednoho bylo ve stanici Volchov vytaženo sedmnáct mrtvých, dvacet v Babajevu, sedm v Čerepovci a sedm dalších ve Vologdě. Z jiného dvacet jeden ve Volchově, třicet dva v Tichvinu, čtyři v Babajevu a šest ve Vologdě.442 Masový hrob ve Vologdě z doby války, naplněný hlavně mrtvými utíkajícími Leningraďany, podle odhadu obsahuje pozůstatky 20 000 lidí.

==========

Nejznámějším ze zločinů, které kvetly v průběhu obležení – a zároveň nejsymptomatičtějším vzhledem k zoufalé situaci, ve které se Leningraďané nacházeli –, byl kanibalismus. Olga Berggolcová se o tom poprvé dozvěděla od přítele psychiatra: Nedávno nám Prendel řekl o tom, že kanibalismus je na vzestupu. V květnu (1942) měla nemocnice co do činění s patnácti případy ve srovnání s jedenácti v dubnu. Musí – a bude muset – poskytovat expertní vyjádření, jestli jsou kanibalové za svoje činy odpovědní. Kanibalismus je faktem. Vyprávěl nám o párku kanibalů, kteří napřed snědli malé tělo svého dítěte, pak chytili tři další děti, zabili je a snědli… Z nějakého důvodu mně přišlo to, co vyprávěl, veselé – opravdu směšné, zejména když se je pokoušel ospravedlňovat. Řekla jsem: „Ale ty jsi svoji babičku nesnědl!“ Pak už jsem jeho historky o kanibalismu nedokázala brát vážně. Je to všechno tak odporné – kanibalové, střechy s dírami, vytlučená okna, nesmyslně zničená města. Ach, ano, heroismus a romantika války!

==========

Vedení města bylo detailně informováno o prvních devíti případech „užití lidského masa jako potravy“ v situačním hlášení NKVD ze 13. prosince 1941. Matka udusila osmnáctiměsíční dceru, aby nakrmila sebe a tři starší děti, jednadvacetiletý muž, propuštěný z továrny na pneumatiky, zavraždil a snědl svého osmnáctiletého spolubydlícího, kovodělník (člen strany) a jeho syn zabili kladivem dvě ženy-uprchlice a části jejich těl schovávali v boudě, nezaměstnaný instalatér zabil svoji ženu, aby nakrmil dospívajícího syna a sestřenice, zbytky těla ukrýval na toaletách v ubytovně továrny Leneněrgo.466 O deset dní později bylo nahlášeno dalších třináct případů. Nezaměstnaný osmnáctiletý mladík zavraždil babičku sekerou, uvařil a snědl její játra a plíce, sedmnáctiletý mladík ukradl ze hřbitova nepohřbené tělo a maso pomlel v mlýnku, uklízečka zabila svoji jednoroční dceru a nakrmila jí dceru dvouletou.

==========

Dohromady policie uvěznila v prosinci za kanibalismus dvacet šest osob, ale v lednu jejich počet vyskočil na 356 a v únoru na 612. V březnu a dubnu se snížil na polovinu, 300, a v květnu opět lehce narostl, aby v červnu a červenci strmě poklesl.469 Do prosince 1942, kdy se tento fenomén přestal vyskytovat, bylo uvězněno celkem 2015 kanibalů.

==========

V ruštině existuje morálně důležitý rozdíl mezi trupojedstvom, čili „pojídáním těl, mrtvol“, a ljudojedstvom, čili „pojídáním lidí“, tedy vraždami za účelem kanibalismu. Přestože milice řešila příšerné případy vraždění v rámci rodin, trupojedstvo bylo mnohem rozšířenější (ze tří stovek „uživatelů lidského masa jako potraviny“, kteří byli zatčeni v dubnu 1942, například pouze čtyřicet čtyři byli vrazi za účelem kanibalismu).471

==========

Celkově 64 procent zatčených za „užívání lidského masa jako potraviny“ tvořily ženy, 44 procent nezaměstnaní nebo „bez stálého zaměstnání“ a více než 90 procent jich bylo negramotných nebo jen základního vzdělání. Pouze 15 procent představovali „Leningraďané původem“ a jen dvě procenta měla předcházející záznam v trestním rejstříku.480 Typickým leningradským „kanibalem“ tudíž nebyl ani legendární Sweeney Todd, ani bestiální zrůda z ruských a sovětských mýtů, ale poctivá žena v domácnosti z dělnické třídy odněkud z venkova, která se pokoušela získat proteiny, aby zachránila rodinu.

==========

Přestože oficiálně nebyly dělány žádné rozdíly mezi kanibaly vrahy a pojídači mrtvol, rozdíly v trestech napovídají, že v praxi trupojedi dostávali relativně menší tresty.

==========

Mezi nejlepší důkazy skutečného smýšlení obyčejných lidí o jejich vládě patří paradoxně zprávy určené pro režim samotný. Na rozdíl od jiných diktátorů Stalin a jeho satrapové nikdy neudělali tu chybu, že by věřili tomu, čemu věřit chtěli. Naopak, viděli spiknutí za každým rohem. Když necháme tuto paranoiu stranou, Ždanov každých pár dní dostával hlášení od „oddělení instruktorů“ městského stranického výboru, jež byla pozoruhodně dokonalá a propracovaná, útržky rozhovorů v nich byly soustředěny do vcelku pravdivých přehledů o záležitostech, které Leningraďany trápily. Byly uváděny věk, pohlaví, národnost a socioekonomický status každého původce pronášených názorů a jen v tom případě, kdy byla kritika vyloženě politická, byly její detaily podstupovány dále k bližšímu vyšetření NKVD.

==========

Účetní v divadle Komedie se nechal slyšet: ‚Lidé hladoví, ale Ždanovovi nosí kakao až do postele.‘“ To se mu asi stalo osudným, protože ve Ždanovově kopii zprávy je jeho jméno podtrženo.

==========

Existují ale jen dvě zprávy o protivládních demonstracích. V první, která je součástí hlášení německé zpravodajské služby, se uvádí, že k ní došlo v polovině října 1941 v Kirovových závodech. Když dorazily zprávy, že celý pluk, složený ze zaměstnanců závodů, byl vyhlazen na finské frontě, dělníci prý zahodili nástroje a dožadovali se míru. Vojáci NKVD začali do davu střílet a vůdce vzbouřenců odvezli na náklaďácích pryč.502 Druhé svědectví pochází z pamětí Vasilije Jeršova, bývalého zásobovacího důstojníka Rudé armády, které sepsal v emigraci. Popisuje v nich, jak v den Revoluce 7. listopadu 1941 kráčel po prospektu Stanček, což byla hlavní tepna vedoucí z průmyslového obvodu Avtovo na jih k frontovými liniím. Spatřil několikasetčlenný dav dětí ve věku od deseti do čtrnácti let, který se přibližoval k vojenskému kontrolnímu stanovišti. Děti sáhly pod kabáty a vytáhly zpod nich svazky letáčků, vyzývajících ke vzpouře: „Před dvaceti čtyřmi roky jste zničili carismus! Prosím zničte teď nenáviděné vrahy z Kremlu a Smolného!“ Děti začaly dávat letáky přes bariéru vojákům. Komisař nařídil vojákům, aby začali do davu střílet, a když odmítli, začal střílet sám. V týž okamžik zahájilo německé dělostřelectvo barážovou palbu a děti se rozutekly. Bylo zatčeno dvacet dětí spolu s vojáky, kteří na ně odmítli střílet, a několika desítkami příbuzných vojáků.503 Protože se ale ze stranických archivů a archivů bezpečnostních složek (doposud nekompletně otevřených) zatím nevynořila další svědectví o těchto akcích, je možné, že k nim vůbec nedošlo. Německý informátor se možná jen chtěl zavděčit, Jeršov možná přeháněl, aby zvýšil svoje šance na udělení amerického občanství, anebo to měl z doslechu.

==========

Učitel zeměpisu Alexej Vinokurov se dostal do hledáčku bezpečnostních složek, když vylepil rukou napsané inzeráty, v nichž nabízel, že koupí fotografie uralské a sibiřské krajiny. Rukou načmáraný vzkaz jej pozval do jednoho bytu na Něvském, kde byl okamžitě předán do rukou poručíka milice a eskortován do Velkého domu. „Na NKVD to byla nuda,“ svěřil se v deníku. „Personál v tom zařízení se vyznačuje až udivující tupostí. Stupidní výslech trval tři hodiny. Protokol sepsal poručík jen s největšími obtížemi, prakticky jsem mu ho musel nadiktovat.“ Tyto věty patřily mezi ty, jež byly podtrženy vyšetřovatelem o rok později, kdy byl jeho byt prohledán a deník zabaven. Podtrženy byly také zmínky o tom, jak viděl těla padající přes zadní korbu náklaďáku, a o vyzáblých vojácích pochodujících po Něvském, jak vybíhají z řady, aby tabák vyměnili za chléb. Stejně tak kritika Sovinformbyra za jeho „bezobsažné“ zprávy a úvahy o Němcích jako Evropanech. Spolu s obviněním, že se chtěl připojit ke svým příbuzným v nacisty okupovaném městě Staraja Russa, to více než dostačovalo k odsouzení. Šestnáctého března 1943 byl odsouzen za „provádění kontrarevoluční propagandy“ mezi žáky a učiteli školy, kde učil, o tři dny později byl popraven.

==========

Poprava možná byla milosrdný konec, protože vzpomínky naznačují, že většina uvězněných v Leningradu během první zimy obležení zemřela hlady. Jeden z chovanců věznice Kresty („Kříže“), rozlehlé neobyzantské stavby z červených cihel, která stojí hned vedle Finského nádraží, měl za úkol odstraňovat těla z cel. Mezi 16. říjnem a 2. únorem jich napočítal 1853: Každý den jsme odstranili mezi pětadvaceti až čtyřiceti těly. Vnitřní strana jejich oděvů byla pokryta krustou vší. Těla nebyla nijak označena, ti lidé byli anonymní, nikdo si nic neznačil. Vynášeli jsme těla ven na dvůr, kde byla nakládána na náklaďáky a někam odvážena… Třetího února jsem viděl, že všechny dveře od cel ve vězeňské chodbě zůstaly otevřené. Nezůstal tam nikdo, koho by mohli zamknout.

==========

Občas dojde k následujícímu. Hlídka svým švábským dialektem zakřičí dolů do bunkru: „Je tady další!“ V odpověď houkne na ostatní desátník K.: „Kdo z vás nováčků ještě nemá plstěné boty?“ Zvedne se pár rukou a K. říká: „Karle, skoč tam a dones je!“ Karl sklouzne ze své dřevěné pryčny, chňapne po pušce a vyleze ven. Je slyšet výstřel a Karl se vrací s párem plstěných bot pod paží. Jednotka také svlékala zmrzlé ruské mrtvoly: „Jejich plstěné boty jim musíme bohužel odřezávat od nohou a pak je musíme znovu sešívat. Ale nejsme na tom ještě tak špatně jako 2. prapor, který usekává mrtvým Rusům nohy a pak je rozmrazuje na kamnech v bunkru.“

==========

Jedním z nejméně známých odhalení, jež se objevila po otevření archivů, je to, že hladověla i Rudá armáda. Příděly v Rudé armádě byly chudičké: chleba se „podobal asfaltu jak barvou, tak konzistencí“, kaši se přezdívalo „šrapnel“.524 Sovětští vojáci uvnitř obléhacího kruhu nejen hromadně dezertovali, ale také se sami stříleli do nohou a rukou a páchali sebevraždy. Ve skutečnosti totiž rovněž umírali hlady. Na vině, pokud odhlédneme od samotné blokády, byly dezorganizace, krádeže a korupce. Přestože byly příděly – v období, kdy byly nejnižší, se jednalo o 500 gramů chleba a 125 gramů masa pro prvoliniové vojáky a 300 gramů chleba a 50 gramů masa pro týlové vojáky525 – teoreticky dostačující k přežití, v praxi dostávali muži mnohem méně.

==========

Jedním z takto postižených vojáků byl Semjon Puťjakov, šestatřicetiletý pěšák, sloužící na letišti v klidném sektoru finské fronty, ležícím na severozápad od Leningradu. Od okamžiku povolání do armády si vedl deník, jedná se spíše o nekončící proud stížností a reptání. Na nedostatečný výcvik, „muzeální“ pušky, na svého poručíka („je tak tupý, že i ti nejméně vzdělaní vojáci bývají jeho rozkazy šokováni“) a hrubost vyšších důstojníků, kteří používají vojenská vozidla k přepravě svých přítelkyň. Na začátku prosince si povšiml, že důstojníci kradou svým mužům potraviny. Nařídili osazenstvu kuchyně, aby příděly pro šest mužů rozdělovali mezi osm a přebytky si nechávali důstojníci pro sebe. Na konci měsíce už permanentně trpěl hladem a dostal se do obtíží, když si stěžoval: Včera, když jsme fasovali oběd, jsem se zeptal jednoho politického pracovníka, proč nedostáváme celé porce. Domníval jsem se, že je to poctivý chlap, a chtěl jsem, abychom do žaludku dostávali celou normu jídla. Ale on na mě začal křičet, že v předpisech nikde není, že bychom my měli kontrolovat normy. Tak jsem se ho zeptal, jestli je někde v předpisech uvedeno, že by nám měli dávat míň, než by nám dávat ve skutečnosti měli. Pak se už úplně zjančil. Musím si zjistit jeho příjmení. A jeho odporný ksicht vypadá mnohem zdravěji, než by měl.527 Silvestrovský večer oslavil tím, že se oholil, díval na fotografii své ženy a dětí a vzpomínal na jídla, která se dřív podávala na rodinných setkáních. Osmého ledna měl problémy s chůzí: „Během sekání dříví ohryzávám koňské kosti. Hlad, hlad. Opuchlá tvář mně nechce splasknout. Tvrdí nám, že se příděly zvýší, ale já tomu nevěřím… Čert ví, co to píšu, anebo k čemu.“ Vztekle nadával na zkorumpovaného četaře a podporučíka své čety. „To nejsou lidé, ale bestie v lidské podobě.“ Někteří vojáci jednotky už zemřeli hlady, „příšerná smrt hlady… bylo by lepší zemřít v bitvě s fašisty“. Poté co se o pár dní později pokusil oficiálně si stěžovat vojenskému lékaři, byl zatčen. Byl obviněn z „vyjadřování zklamání nad zásobováním Rudé armády potravinami“ a 13. března 1942 popraven.

==========

Vasilij Čurkin, který byl na frontě na jih od Ladogy se svojí dělostřeleckou baterií, si stěžoval, že ač jsou jeho kamarádi vojáci v některých případech tak slabí, že nedokáží stát, jejich líný politruk je nutí, aby mu na každé nové pozici vybudovali komfortní bunkr, zatímco oni musejí spát venku na sněhu. Ten člověk je „dobrý k ničemu, jen nesmyslná další zátěž“.

==========

Jedním z vojáků, kterým se proklouznout na druhou stranu nepodařilo, byl generálporučík Vlasov, který už před pár dny ztratil rádiové spojení s velitelstvím frontu. Jak přesně strávil následující tři týdny je nejasné, ale 12. července byl zadržen Němci v jedné vesnici na západním okraji „kapsy“ a letecky přepraven do Vinnice na střední Ukrajině, kde se nacházelo Hitlerovo předsunuté velitelské stanoviště a také speciální zajatecký tábor pro vysoce postavené sovětské zajatce. Zde, snad v návalu vzteku po katastrofě u Mjasného Boru, snad jako následek kumulace roků potlačovaných pochybností a frustrace, se Vlasov obrátil proti Stalinovi. Nacistickým autoritám napsal dopis, v němž upozorňoval na to, že mnoho sovětských občanů je silně protibolševicky zaměřeno, a proto že by s nimi mělo být na okupovaných územích lépe nakládáno a že by sovětští váleční zajatci měli být verbováni do Ruské osvobozenecké armády (ROA). Spletl se však v adresátech. „Nikdy nevybudujeme ruskou armádu,“ zamítl to Hitler. „Je to od začátku fantasmagorie.“ Ale nacisté Vlasova přes to využívali k propagačním účelům, vozili ho po okupovaných územích a používali jeho jméno na letácích, ve kterých vyzývali Rudou armádu ke kapitulaci. Vlasov se s Hitlerem nikdy nesetkal a teprve na konci ledna 1945 mu bylo svěřeno velení nad dvěma divizemi ROA, naverbovanými mezi sovětskými válečnými zajatci. O čtyři měsíce později byl uprostřed zmatků spojených s Pražským povstáním zajat Sověty546 a v červenci 1946 při neveřejném soudním procesu odsouzen a pověšen.

==========

Po válce se jakákoliv zmínka o 2. úderné armádě stala tabuizovaným tématem. Nebyla sepsána její historie, nepořádaly se na její počest vzpomínkové oslavy a ani jí nebyl postaven pomník, vdovám po jejích padlých byla odepírána vojenská penze. Veteráni armády byli přinuceni stavět se ke své vojenské službě jako k hanebnému tajemství a ocitli se na stejné úrovni jako synové kulaků a popů. Rehabilitace začala až na konci sedmdesátých let, kdy skupiny místních dobrovolníků a nadšenců začaly pořádat expedice do lesů, aby vyhledávaly a řádně pohřbívaly tisíce stále nepohřbených těl.

==========

Ilja Frenklach, přeživší ze k smrti odsouzeného narodnovo opolčenija, byl převelen k průzkumné jednotce 52. armády Volchovského frontu. Jeho úkolem byl ležet celé hodiny bez hnutí v území nikoho a sledovat dalekohledem nepřátelské linie. Všude kolem něj ležela těla, stav jejich rozkladu říkal, jestli tito vojáci tvořili podzimní či jarní součást „povolávání do nebe“. „Když jste tam leželi,“ vzpomínal, člověk si nemohl pomoci, aby nepřemýšlel a nesrovnával. Proč jsou Němci tak dobře vycvičení, zatímco to jediné, co umíme my, je zdolávat je množstvím? Proč oni používají techniku a mozek, zatímco to jediné, co umíme používat my, jsou bajonety? Proč pokaždé, když zaútočíme, teče naše krev v proudech a naši mrtví se hromadí v kupách? Kde jsou naše tanky? Kdo potřebuje tu ubohou vesničku Dubrovku? A spousta dalších nezodpovězených otázek. Najednou se chce člověku zvracet – pouze lidé, kteří bojovali u Leningradu či na Volchově v prvních dvou válečných letech, mohou porozumět tomu, co tím míním. Kdyby naši generálové a plukovníci dělali svoji práci pořádně, mohli bychom vyhrát se čtvrtinou ztrát… Řezníci a hrobníci – těch jsme měli hojně.

==========

V průběhu jara a léta 1942 zásobovaly bulletiny Sovinformu ty, kdo měli ještě dost duševní energie, aby je sledovali, proudem špatných zpráv. Porážka 2. úderné armády u Mjasného Boru (kterou bylo možné odvodit z toho, že zničehonic přestala být armáda zmiňována ve zprávách) se časově shodovala s obklíčením a ztrátou 200 000 vojáků u Charkova a s vyklizením krymského Kerčského poloostrova, jehož obranu beznadějně zpackal Lev Mechlis, ignorantský břídil, který také napomohl tomu, že lednová leningradská ofenziva skončila katastrofou. Ale nejhorší ranou byl 3. července pád Sevastopolu. Tato námořní základna, historický domov ruské Černomořské flotily, byla už od listopadu předcházejícího roku obklíčená německými a rumunskými vojsky, jimž velel generál polní maršál Erich von Manstein. Civilisté nebyli z města evakuováni, stejně jako v Leningradu, před intenzivním dělostřeleckým bombardováním se skrývali ve sklepích, jeskyních a katakombách, kde vyráběli munici a oblečení, zatímco se živili kočkami a psy. Tři dny předtím, než Stalin nařídil vyklizení města (velící admirál odplul ponorkou), tisk se ještě pořád kasal nepřemožitelností města. „Sevastopol,“ bouřil v Rudé hvězdě Ilja Erenburg, „je sláva Ruska, pýcha Sovětského svazu. Zažili jsme už kapitulace měst, oslavovaných pevností, států. Ale Sevastopol nikdy nekapituluje. Naši vojáci si na válku nehrají. Bojují ve střetnutí na život a smrt. Neříkají ‚Vzdávám se‘, když vidí na šachovnici pár nepřátel.“

==========

Zoufalství Berggolcové se mísilo s ignorancí, s jakou se k událostem v Leningradě stavěla Moskva. Stejně jako v případě vojenských katastrof prvních měsíců války, zprávy o hladovění se v tisku nevyskytovaly. Přestože noviny zmiňovaly „nedostatek potravin“, činily tak zřídkakdy a jen tak mimochodem, namísto toho dělaly ďábelský povyk kolem mrtvých civilistů, kteří se stávali obětí německého ostřelování a bombardování.560 Navíc byly vymýšleny eufemismy, které měly ohladit ostrý břit této tragédie: namísto o „hladu“ či „smrti hladem“ (rusky golod) vládní zprávy hovořily o „vyčerpanosti“, „avitaminóze“, „kumulativních efektech podvýživy“, „smrti v souvislosti s problémy v zásobování potravinami“ či, nejčastěji, o „dystrofii“, což byl smyšlený pseudolékařský termín, který vstoupil do obecného povědomí a používá se až do dnešních

==========

V rozhlase nemůžu otevřít ústa, protože mi rozkázali: „Můžete mluvit o čemkoliv, ale žádnou zmínku o hladovění. Nic, nic. Odvaha, heroismus Leningraďanů, to je to, co potřebujeme… Ale ani slovo o hladu.“

==========

O šest týdnů později přišel Makogoněnko dočasně o práci v rozhlasu, protože bezděky dovolil odvysílat zakázanou báseň Zinaidy Šišovové Cesta života. Kvůli odkazu na mrtvé tělo skladované na balkoně a úmyslně všednímu, silně sarkastickému finálnímu dvojverší („Odpočívej synu, udělal jsi všechno, co jsi měl/Bránil jsi Leningrad.“) cenzoři báseň považovali za „divnou“ a „téměř ironickou“. Z vysílání byla stažena uprostřed verše na základě telefonátu přímo z městského stranického výboru.

==========

Ke konci března začaly opět fungovat poštovní služby, což umožnilo Leningraďanům získávat poprvé po několika měsících zprávy o evakuovaných příbuzných a známých. A protože evakuovaní často měli jen vágní představu o tom, čím museli projít ti, které ve městě zanechali, opětovné zahájení vzájemné komunikace se často dělo ne příliš šťastným způsobem. Klasickou filoložku Olgu Fridenbergovou, postiženou kurdějemi a chodící o holi, urazil veselý tón dopisu, který jí poslal její bratranec Boris Pasternak. Popisoval v něm svůj život v uralském městě Čistopol, kde mezi kočičími hlavami dláždění prýštilo bláto a hospodyňky chodily pro vodu k požárnímu hydrantu stojícímu proti jeho oknu a vodu čerpaly do věder, sundaných z dřevěných vahadel. „Z nějakého důvodu,“ psal později, „cítím, že tento dopis nebyl to pravé, a cítím… žes jej četla s chladem a odcizením.“

==========

V rámci své práce v márnici Erismanovy nemocnice rozřezával těla. A jak se dalo očekávat, nebyl na nich žádný tuk, ale nejvíce udivující věcí na nich, byly jejich orgány: Tady jsou játra – ztratila téměř dvě třetiny své hmotnosti. Tady je srdce – ztratilo více než třetinu, někdy téměř polovinu. Slezina se scvrkla na zlomek své normální velikosti. Podívali jsme se na lékařské záznamy těchto lidí. Někteří z nich nějakou dobu před smrtí jedli vcelku adekvátně, ale přesto se už nezotavili, byli už poškození natolik, že to nešlo spravit. To je to hrozné třetí stadium dystrofie, které je nevratné… Jakmile tělo vyčerpá zásoby tuku, začne likvidovat vlastní buňky, jako loď, která je pomalu rozebírána, aby se krmily její kotle, když jí dojdou zásoby paliva. Znali jsme to teoreticky, ale teprve teď jsme to viděli na vlastní oči, dotýkali se toho vlastníma rukama, zkoumali to pod mikroskopem.

==========

Uklízecí kampaň v březnu a dubnu představuje jeden z klasických dramatických příběhů obležení a je téměř v každém rozhovoru s přeživšími vzpomínána jako jistý bod obratu. Je jí také připisováno to, že zázračně zabránila propuknutí epidemií tří nakažlivých nemocí, které jsou spojeny s hladomory: dyzentérie, skvrnitého tyfu a tyfu. Ve skutečnosti to nebyla úplně pravda. Ač počínaje březnem celková úmrtnost klesla, v dubnu byl počet případů dyzentérie a břišního tyfu na tisíc obyvatel pětkrát až šestkrát vyšší než o rok dříve a u tyfu vyšší pětadvacetkrát. Cituje tato čísla v soukromém dopisu Ždanovovi z poloviny května, velitel leningradské posádky obviňoval zdravotnické služby a prádelny. Poukazoval na to, že polovina městských lázní pořád nefunguje, pouze sedm procent bytů má k dispozici tekoucí vodu, jen u devíti procent bytů funguje kanalizace a více než třetina domácností ještě pořád trpí vážnou nákazou vešmi.

==========

Když po dlouhé době jel poprvé tramvají, povšiml si Dmitrij Lazarev, že veřejné vyhlášky z minulého roku jako např. „Odhal našeptávače a špiony!“, „Smrt provokatérům!“ byly nyní nahrazeny vyhláškami s mnohem praktičtějším obsahem: Patnáct setin hektaru dokáže vyprodukovat 800 kilogramů zelí, 700 kilogramů řepy, 120 kilogramů okurek, 130 kilogramů mrkve, 340 kilogramů tuřínu, 50 kilogramů rajčat a 200 kilogramů jiné zeleniny! Je to více než dost pro celou rodinu na celý rok. Schraňujte popel z kamen pro svůj zeleninový záhon!581 Leningraďané přijali zahradničení za své a nadšeně se do něj vrhli, pomáhaly jim v tom vládou organizované dodávky semen a nástrojů, speciálně byly vyráběny motyky a trakaře. V parcích, na náměstích a volných místech vznikly tisíce zeleninových záhonů. Osazenstvo Ermitáže vytrhalo ze střechy „visuté zahrady“ Kateřiny Veliké šeříky a zimolez a namísto nich tam nasázelo mrkev, řepu, kopr a špenát. Boldyrevovi nasadili ven do květinových truhlíků cibuli („Och, jak toužím po cibuli!“), Lichačevovi pěstovali ve stolu postaveném deskou dolů ředkvičky. Dohromady podle Pravdy vyrostlo na individuálních záhoncích v roce 1942 dvacet pět tisíc tun zeleniny a následující rok už šedesát tisíc tun. Tyto soukromé záhony byly dvakrát tak produktivní, měřeno hmotností vyprodukovaných plodin na jeden akr, než 633 nových „pomocných statků“, které vznikaly u institucí, ve školách a v továrnách.

==========

Nádavkem k tomu, že se Čekrizov pokoušel splnit téměř nesplnitelné výrobní normy, dostal ještě na starost demolici čtrnácti dřevěných budov jižně od kláštera Alexandra Něvského. Jednalo se o součást vládní kampaně zásobit město palivovým dřívím. Některé budovy byly strženy ručně s pomocí pil a seker, jiné pak tažným lanem, které bylo zaháknuto za traktor. Přestože Čekrizov považoval tuto práci za nutnou a potřebnou, byla depresivní, protože budovy byly dobře postavené (s tradičním struskovým izolačním podkladem pod podlahovými prkny) a protože jejich obyvatelé ještě nebyli nikam přestěhováni. Aby přinutil jednu rodinu budovu opustit, musel nařídit své skupině, aby jim strhla střechu nad hlavou.

==========

Demoliční kampaň, která pokračovala celý podzim, proměnila vzhled vesnic ležících v severních a východních předměstích a napáchala mnohem víc škod, jak ironicky Leningraďané podotýkali, než veškeré německé bombardování a ostřelování. Letní

==========

Leningrad se navíc proměnil v město žen, které teď tvořily tři čtvrtiny obyvatelstva a většinu pracujících ve všech výrobních sektorech s výjimkou zbrojovek a loděnic.594 (Palivové potrubí, které bylo do června položeno na dně Ladožského jezera, umožnilo fungování elektráren a rozběhnutí výroby v továrnách v omezeném rozsahu.) Šéf dozorců v Ermitáži si stěžoval, že před válkou měl šest set padesát dozorců, zatímco teď jich má šedesát čtyři, „přičemž tato pozoruhodná skupina se skládá většinou ze starších dam ve věku od pětapadesáti nahoru a několika kolem sedmdesátky. Mnohé z nich jsou zmrzačené, většinou se používají jako pokojová obsluha… a v každém okamžiku je jich minimálně jedna třetina v nemocnici“.

==========

Stejně jako „vyřízení“ v gulagu i ještě stále hladovějící jednotlivci působili jako hrůzyplná připomínka smrti i jako terče opovržlivého výsměchu a současně jako objekty soucitu. Lazarevova dcera a neteř se naučily populární rýmovačku, jejíž slova byla pozměněnou verzí jedné dětské předválečné písničky: Dystrofik kráčí S tupým pohledem V koši nese zadek mrtvoly „K obědu jím lidské maso Tenhle kousek si udělám! Uh, jak mě trápí hlad! A na večeři, jasně, potřebuju děťátko. Vezmu si sousedovic, ukradnu ho z kolébky.“

==========

Přestože byl orchestr značně vypleněn odvody do armády, dokázal pokračovat v činnosti ještě i za zimy masových úmrtí. Poslední veřejný koncert předvedl (Čajkovskij) 14. prosince ve zmrzlé modro-bílé Velké hale Filharmonie, k poslednímu živému vysílání došlo na Nový rok 1942, kdy zahrál výňatky ze Sněhurky. (Hlavní tenor I. A. Lapšenkov stěží odzpíval svoji árii a téhož večera zemřel.) O pár týdnů později zaslechla Berggolcová Makogoněnka, jak diktuje poznámky: „Vedoucí, první housle – mrtví. Fagot – skoro mrtev. Starší perkusionista – mrtev.“615 Dohromady zemřelo dvacet sedm členů orchestru.

==========

Jedním z nejcitovanějších záznamů z doby obležení je ten, který si tužkou škrábala přes stránky kapesního adresáře dvanáctiletá Taňa Savičevová: 28. prosinec 1941, 0.30 – umřel Žeňa. 25. leden 1942, 15.00 – babička umřela. 17. březen 5.00 – Ljoka umřel. 13. duben, 2.00 – strýček Vasja umřel. 10. květen, 4.00 – strýček Ljoša umřel. 13. květen, 7.30 – máma umřela. Savičevovi jsou mrtví. Každý je mrtvý. Jenom Taňa zůstala. Počínaje

==========

Irina, baculatá hezká holčička s blonďatými copánky, vyrůstala se svojí matkou (často nepřítomnou geoložkou), tetou a babičkou v bytě na Barmalejovské ulici na Petrohradské straně. Když nastal únor 1942, dospělí jeden po druhém podlehli dyzentérii, Irina zůstala sama s mrtvolami matky a babičky. O deset dní později ji tam našla jednadvacetiletá členka civilní obrany, která ji pak předala milici s jejími šaty, botami a nepoužitými přídělovými lístky. („Jen si pomyslete, jak poctivá musela v takových podmínkách být, že si je nevzala!“ ještě teď Irina není schopná uvěřit.) Do registračního formuláře někdo napřed napsal „chlapec“ a pak to přepsal na „dívka“. Dny, které strávila sama s mrtvolami, jsou prázdná stránka. První věc, kterou si Irina pamatuje, je, jak se probudila ve velkém a světlém pokoji a uvědomila si, že dívka, se kterou ležela na jedné posteli, je mrtvá. Což nebylo nijak neobvyklé: ze 4508 dětí přijatých do deseti předměstských sirotčinců jich 682 zemřelo, většinou do pár dní po přijetí.623 Během jara a léta 1942 byly sirotčince s celkově 38 080 dětmi evakuovány na „pevninu“.624 Šoupány mezi jednotlivými přetíženými místními správami často cestovaly celé týdny, aby pak skončily někde na zapadlém venkově, daleko od lékařské péče či komunikací. Extrémní příklad představoval Dětský domov číslo 82, jehož sto třicet pět sirotků skončilo v malé vesničce na západní Sibiři ve dvou malých neosvětlených chatrčích dvacet pět kilometrů od nejbližšího telegrafu a osm set kilometrů od nejbližší železniční trati.

==========

Dneska objevily děti na dvoře nějakou díru a začaly v ní kopat dál, říkaly přitom: „Rychle, rychle, kopej rychleji. Naši jsou uvnitř. Němci je všechny pozabíjeli.“ Lida: „Můj Vovočka tam je!“ Rufa: „A moje Lilenka a babička!“ Odtrhnout děti od takovéto hry bylo velice obtížné. Fascinovala je a pořád znovu a znovu se k ní vracely. Byla to vždycky Rufa, pětiletá a nejstarší v mé třídě, kdo s tím začal. Předtím nechodila do školky a zjevně žila se svojí babičkou, která jednoho dne usnula a už se neprobudila. A předtím ještě Lilenka, zřejmě mladší sestra, která taky usnula navěky.

==========

V hotelu Jevropa byla Marina Jeruchmanovová, jednadvacetiletá dívka, která přežila období masového vymírání jen díky tomu, že tam pracovala jako pomocná síla, povolána, aby poskytla svědectví u soudu se starším administrátorem, mužem, kterého osazenstvo hotelu milovalo pro jeho čestnost, upřímnost a šarm. Ale bránila jej pouze Marina, jež se naivně domnívala, že i ostatní budou svědčit v jeho prospěch. Byl odsouzen za „kontrarevoluční aktivity“ podle článku 58 trestního zákoníku „a nekonečného počtu dalších paragrafů a odstavců. Celá abeceda zřejmě nedostačovala k tomu, aby pokryla všechny jeho zločiny“. Marina, kterou otřásl vzhled jejího šéfa – byl neoholený, bez opasku a ve tváři měl výraz hořké rezignace –, byla spolu se svojí matkou a sestrou z práce v hotelu vyhozena.

==========

Obě strany, oddělené od sebe jen pár stovkami metrů ostnatého drátu a bahna, dospěly k jisté důvěrnosti, pohvizdovaly na dívky navštěvující protivníky v krytech, škádlily se („Dejte nám jednoho ze svých Uzbeků a my vám dáme jednoho z našich Rumunů.“) a dospěly k nepsané dohodě o tom, kdy a kam se bude střílet. „Jedné noci jsou všichni Rusové venku v území nikoho a my ležíme před dráty a čekáme, abychom mohli vzít nějaké zajatce,“ poznamenal si Hockenjos, „a druhou noc se role prohodí.“653 Nepořádným rukopisem si také na zadní stranu formuláře s tabulkami dostřelu poznamenal melodii Kalinky, pravděpodobně se ji naučil, když poslouchal zpívající ruské vojáky.

==========

Během šesti měsíců po začátku ofenzivy vedoucí k vysvobození Leningradu padlo, bylo zajato nebo zůstalo nezvěstných více než 150 000 sovětských vojáků, často proto, že sovětské útoky byly prováděny stejně neobratně jako před dvěma roky.

==========

Když se po vánoční dovolené doma Hockenjos vrátil ke svým mužům v Gatčině, pořád „mu vyprávěli, jak rozstříleli Rusy na kousíčky a poslali je někam, byla to leningradská garda, která útočila ve velkých a neohrabaných skupinách a mávala přitom rudými vlajkami“. Byla to „ruská zarputilost“, přemýšlel, co ponouklo „padesát mužů, aby vyrazili uprostřed dne z lesa a vydali se k nám sněhem přes otevřený terén“, anebo „mrazivě chladná krutost nějakého komisaře, který seděl u lesa a vyslal vpřed tuto rotu, aby vyzkoušela naši obranu? Každopádně jsme jednoho po druhém odstřelili puškami, ani jsme se nemuseli obtěžovat s děly“.

==========

Vojáci se začali vracet domů o rok později, v létě 1945. Byli vychováváni ve víře v zaostalost kapitalismu, ale bližší setkání, byť jen letmé a za válečných poměrů, s německými životními standardy, je uvedlo v úžas. Proč proboha, lámali si hlavu mnozí z nich, se nás Němci obtěžovali napadnout, když už toho i tak měli takovou spoustu?

==========

Jakmile Rudá armáda některý ze zajateckých táborů obsadila, okamžitě zajatce „znovu pohřbila“ a podrobila je „filtraci“. Standardními otázkami byly: „Proč ses nezastřelil namísto toho, aby ses vzdal?“, „Jak to, že jsi v zajateckém táboře neumřel?“, „Jakými úkoly tě pověřilo Gestapo a Abwehr?“ a v případě, když zajatce osvobodili západní Spojenci, přibyla ještě otázka „Jakými úkoly tě pověřila anglo-americká výzvědná služba?“

==========

Lev Kopelev, politruk, který byl uvězněn za to, že protestoval proti masovému znásilňování polských a německých žen sovětskými vojáky, sdílel celu s dvojicí mladých Leningraďanů. Byli zajati jako dvanáctiletí, když Wehrmacht obsadil jejich pionýrský tábor u Lugy, pak posláni na nucené práce do Německa a poté zpět na ruskou frontu, aby tam pracovali jako špioni. Okamžitě překročili frontu a vzdali se nejbližší jednotce Rudé armády, na kterou narazili. Byť Kopelev předpokládal, že mladíci budou brzy osvobozeni a bude jim dovoleno vrátit se domů, jak to s nimi ve skutečnosti dopadlo, se nikdy nedozvěděl. On sám byl odsouzen za obvyklou „protisovětskou aktivitu“ a odeslán do gulagu, kde zůstal až do roku 1954.

==========

Lidé pochopili, že komunismus zůstane. Před válkou bylo ještě možné považovat režim za něco dočasného. V rozhovorech se jako opis pro dobu carismu používal termín „klidné časy“, což implikovalo možnost návratu přirozeného řádu věcí. Nyní se situace převrátila: pojmenování Leningrad všeobecně vystřídalo staré – Petěrburg. Všichni však toužili po tom, aby se už jednalo o komunismus jiného druhu. Protože celé čtyři roky bojovali za svoji zemi, pracovali pro ni a trpěli, cítili, že teď mají právo na to, aby jim jejich vláda věřila. Toužili po obyčejném slušném a civilizovaném životě, bezpečném, pohodlném a zábavném, ale také po svobodě vyjadřovat svoje názory, seznamovat se s vnějším světem a upřímně participovat na veřejném životě. Při prvních poválečných volbách do nejvyššího sovětu přeškrtávali hlasovací lístky a čmárali po nich „Kdy se chystáte zrušit komunistické nevolnictví? – Dejte nám chleba a teprve pak volby. – Pryč s těžkou dřinou ve fabrikách a kolchozech, ať žije svoboda slova a tisku.“ – či dokonce škrtali jméno kandidáta a psali: „(Hlasuji) pro Adolfa Hitlera.“ „Je to ponižující,“ zaslechli jednoho herce Alexandrovského divadla (Alexandrinka), jak si stěžuje: „Člověk se cítí jako mašina, jako pěšec na šachovnici. Jak můžete hlasovat, když je na volebním lístku jen jedno jméno?“

==========

Všude visely fotografie Ždanova, a bylo jich mnohem víc než obrázků Stalina a Lenina. Vrátil se „se zvláštním pocitem, že Leningrad se poněkud odlišuje od zbytku Sovětského svazu“, že se jeho tradiční komplex nadřazenosti ještě zvýšil vědomím, že vybojoval svoji „vlastní show“ bez pomoci Moskvy. Dokonce se objevily fámy, že by se mohl stát opět hlavním městem, ne snad celého Sovětského svazu, ale aspoň Ruské sovětské federativní socialistické republiky.

==========

Tyto naděje – na pohodlnější život, jistou míru politického pluralismu, kontakty s vnějším světem a speciální postavení Leningradu – se po válce ukázaly jako úplně liché. Životní úroveň se sice mučivě pomalu zlepšovala, ale pro Leningraďany stejně jako pro ostatní Rusy první roky studené války přinesly jen novou vlnu represí, která dosáhla svého vrcholu na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let, aby po Stalinově smrti v roce 1953 rychle opadla.

==========

Ze zpětného pohledu je jasné, že se to dalo čekat. Stalin už přestal být omezován válečným úsilím, při němž musel brát ohled na veřejné mínění, současně si byl vědom toho, že vojáci, vracející se z vítězného tažení v Evropě, se mohou stát, jak se už v dějinách několikrát ukázalo, potenciálním zdrojem revolty, a neměl v úmyslu uvolnit pevný stisk společnosti. Leningradský NKVD sice zatkl za politické zločiny v roce 1944 méně lidí (celkově 373), než bylo obvyklé, ale to bylo způsobeno tím, že byl plně vytížen pronásledováním domnělých kolaborantů v nově osvobozených městech kolem Leningradu. Počty zatčených se v roce 1945 opět zvýšily.

==========

Postižená dvacetiletá dívka si do svého deníku, spolu se záznamem o smrti hlady svého otce šachisty, zapsala také, že v sousedním bytě hudebníka byla nalezena rozřezaná lidská těla. Nahlas to přečetla svým přítelkyním, jedna z nich ji udala a dívka byla poslána na šest roků do gulagu. Podle oficiální verze se totiž houslisté během obležení nevěnovali pojídání mrtvol, ale hraní Šostakoviče v rukavicích bez prstů.

==========

Inberová kritizovala Berggolcovou za to, že pořád produkuje „smutnou, starodávnou poezii“, aby však zjistila na zasedání leningradské pobočky Svazu spisovatelů, že její vlastní práce je zatracována jako „odpudivá“, „nezajímavá“ a „ke čtení mučivá“.682 Osazenstvo rozhlasu dostalo rozkaz zničit všechny nahrávky improvizovaných rozhovorů, které byly za války natáčeny s prostými lidmi. Namísto toho si pásky zaměstnanci odnášeli domů a tam je ukrývali do šatníků či do krabic opatřených nápisy „lidová hudba“.

==========

Zbývající naděje v možnost nějakého „Leningradského jara“ byly zmařeny, promyšleně a veřejně, v létě 1946 tvrdým zákrokem proti leningradské inteligenci. Byl podnícen Stalinem a byl to zástupný útok na Ždanova za jeho vedení leningradské stranické organizace, neboť Ždanov byl už zpátky v Moskvě a všeobecně ho všichni považovali za nástupce Stalina. Ždanov si jako obětní beránky zvolil Annu Achmatovovou a satirika a tvůrce krátkých textů Michaila Zoščenka, protože byli nesmírně populární („Že jsem odsouzená, jsem pochopila v okamžiku, kdy ke mně nahoru vyběhla dívka a klekla si přede mnou na kolena,“ napsala Achmatovová po předčítání své poezie, které skončilo triumfem) a protože ztělesňovali skeptického, chytrého a proevropského ducha Leningradu.

==========

Úder přišel 15. srpna ve formě rezoluce ústředního výboru strany. Tvorba Achmatovové byla odsouzena jako „prázdná a frivolní… prostoupená duchem pesimismu a dekadence“, Zoščenkova jako „zkažené, vulgární nesmysly“, odvádějící sovětskou mládež ze správné cesty. Oba vykazovali „slouhovskou servilitu před buržoazní kulturou Západu“. Jeden z leningradských časopisů, který je oba tiskl, byl zrušen, druhý byl dán pod přímý redaktorský dohled šéfa oddělení propagandy ústředního výboru. O týden později Ždanov přilétl do Leningradu, aby zatratil pár osobně, došlo k tomu při jeho projevu na schůzi Svazu spisovatelů.

==========

V srpnu 1948 se poměry v Kremlu obrátily, protože Ždanov zemřel (bez zavinění zvnějšku) na infarkt. Malenkov a Berija začali okamžitě prosazovat sami sebe a tažení proti leningradské inteligenci, jemuž se dostávalo velké publicity, proměnili v tajnou čistku, jejímž cílem bylo zbavit Kreml a celou leningradskou stranickou organizaci Ždanovových protégé. Co se později stalo známé jako „Leningradská aféra“, začalo v únoru 1948, když byli ze svých postů odvoláni Ždanovovův zástupce z doby války Alexej Kuzněcov, který Ždanova následoval do Moskvy a byl mu tam svěřen dohled nad NKVD, a „starosta“ Popkov, jenž se po Ždanovovi stal prvním tajemníkem leningradské stranické organizace, a Nikolaj Vozněsenskij, chytrý mladý ekonom, který se vyšplhal po Ždanovových zádech až do funkce předsedy Státní plánovací komise. „Politbyro se domnívá,“ stálo v tajné rezoluci, že „soudruzi Kuzněcov… a Popkov (předvádějí) špatnou nebolševickou úchylku, vyjadřovanou v demagogických nabídkách leningradské organizaci, v nesprávné kritice ústředního výboru… a pokusech prezentovat se jako zvláštní zastánci zájmů Leningradu.“687 Byť byl „hon zahájen“, jak to později označil Chruščov, Leningraďané nebyli zatčeni okamžitě. A Vozněsenskij byl dokonce dál zván na Stalinovy půlnoční večeře spojené s pijatikou. Ale nakonec byli Kuzněcov, Popkov a tři další pozváni 13. srpna do kanceláře k Malenkovovi, kde je zatkla jeho ochranka. Ač napsal Vozněsenskij patolízalský dopis Stalinovi („Prosím dejte mi nějakou práci, jakoukoliv, abych mohl něco dělat pro stranu a zemi… Ujišťuji vás, že jsem se absolutně poučil ze své stranické bezmyšlenkovitosti…“), nepřinesl mu nic dobrého.688 Byl zatčen 27. října a připojil se k Popkovovi a Kuzněcovovi ve zvláštním vězení, které pro ně zřídil Malenkov. V září 1950 byli souzeni na uzavřeném procesu v Leningradě v budově starého Důstojnického klubu. Kuzněcov se odmítl přiznat a byl okamžitě popraven, podle Chruščova „příšerným způsobem, hákem vraženým do zátylku“.689 Vozněsenskij možná zůstal naživu o něco déle.

==========

Paralelně s „Leningradskou aférou“ spustil Stalin, opět s podporou Malenkova a Beriji, všesvazovou „válku proti kosmopolitismu“. Vzývání tradičních hodnot z doby války, jako byl návrat historických vojenských hodností a insignií, vyznamenání pojmenovaných po Suvorovovi a Alexandru Něvském, se nyní přerodilo do odmítání všeho západního. Začala éra potrhlé pseudogenetiky, „městského“ namísto „francouzského“ chleba a vychloubání, že to byli Rusové, kdo vynalezl rádio, letadlo a žárovku. Lidé se styky s cizinou a s židovským příjmením denně mizeli („Dříve to bývala loterie,“ vtipkoval jeden, „teď je to seznam.“)692 a kolegové na leningradské univerzitě se opět museli shromažďovat, aby se vzájemně obviňovali z „formalismu“, „buržoazního subjektivismu“ a „poklonkování Západu“.

==========

Bylo spočítáno, že v rámci celého Sovětského svazu ztratilo práci tolik Židů, že v roce 1951 zastávali méně než čtyři procenta vyšších postů v ekonomice, vládě, médiích a na univerzitách, což byl značný pokles ve srovnání s dvanácti procenty v roce 1945.693 Nejprominentnější obětí se stala Molotovova luxus milující manželka Polina, bývalá lidová komisařka rybolovu. Groteskní obvinění, mezi něž patřily také špionáž pro sionisty a skupinový sex, vyústila v rozvod s Molotovem a odsouzení na pět let v táborech. Fridenbergová pro všechen tento hnus používala ohyzdné nové slovo – „skloka“. Znamenalo „základní, triviální nepřátelství, zášť, malicherné úklady. Což prospívá pomluvám, denunciacím, udávání, machinacím…, Skloka je alfa a omega naší politiky. Skloka je naše metoda“.

==========

Achmatovová, byť zůstala na svobodě, trpěla v zastoupení. Jedním z tisíců uvězněných byl i její sedmatřicetiletý syn Lev Gumilev, který byl nedlouho předtím demobilizován poté, co bojoval celou válku až do Berlína. Už před válkou strávil několik let v gulagu a nyní byl odsouzen k dalším deseti rokům, a to navzdory prosbám své matky a její literární nádeničině (pod titulem Chvála míru uveřejnila cyklus vlasteneckých básní). Byl propuštěn až při všeobecné amnestii v roce 1956. Ve vězení se také ocitl její bývalý manžel Nikolaj Punin, který, když sledoval postupné zmizení svých osmnácti kolegů, prohlásil, že „přežili jsme tatarskou invazi, přežijeme i tuto“. Byl obviněn z toho, že je stoupencem reakcionářské myšlenky „umění pro umění“ a poslán do vyhnanství na arktický poloostrov Komy. Z tábora psal svojí vnučce veselé dopisy o hromadách písku, ježcích a houbách, než tam o čtyři roky později ve věku šedesáti pěti let zemřel.

==========

Vzpomínání na obležení bylo pro sovětský stát, nyní ruský, vždycky problematickou záležitostí. Až do Stalinovy smrti bylo zatlačováno do pozadí, byla to rozpačitá vzpomínka na katastrofický začátek války. Nebyl postaven žádný památník těm, kdo zemřeli hlady, na Norimberském procesu byli uváděni, ale v mnohem menším počtu než skutečném, dekret zakazující žebrání vyhnal zmrzačené bývalé vojáky z ulic na Valaamské souostroví s jeho starými kláštery, ležící na severu Ladožského jezera. Masové hroby byly ohrazeny ploty a ponechány kopřivám a ostružiní. Něco z tohoto porostu bylo vypleto za Chruščova, který svolil – po živé veřejné debatě o vhodném místě – k vybudování Piskarevského komplexu a k publikaci otevřeného (na tehdejší dobu) popisu zásobování Leningradu potravinami za války od Dmitrije Pavlova. Za Brežněva otázka Leningradu opět ustoupila do pozadí, tentokrát však jiným způsobem. Brežněv vkomponoval obležení Leningradu do svého kultu Velké vlastenecké války, určené k nahrazení uvadajících vnad marxismu-leninismu.

==========

Stavidla se otevřela na konci osmdesátých let s příchodem Gorbačovovy politiky glasnosti („otevřenosti“), která předcházela kolapsu komunismu a celého Sovětského svazu. Najednou bylo možné podrobit obležení upřímné analýze. Poprvé byl otevřeně kritizován válečný teror, bezesmyslné plýtvání domobranou a tragické nedostatky evakuace a celého systému přídělů. V novinách a časopisech se objevily necenzurované osobní vzpomínky, jejich neadorující předkládání faktů a často hořký tón nechávaly oprýskat barvu z brežněvovského mýtu všeobecné pevnosti a sebeobětování. Adamovič a Granin mohli doplnit svoji Knihu o blokádě drsnějšími extrakty z deníků (jako byl příběh Jurije Rjabinkina, kterého jako mladíka opustila jeho matka), materiály týkajícími se kanibalismu a „Leningradské aféry“. Objevilo se několik důležitých sborníků dokumentů. Překvapující bylo, že ty nejzajímavější pocházely z archivů Federální bezpečnostní služby, nástupce NKVD. Ždanovova reputace, který byl doposud moudrým a milovaným válečným vůdcem, vzala za své. Jeho jméno zmizelo z pojmenování škol, továren, bitevní lodi a černomořského přístavu Mariupol. Největší přejmenování však čekalo samotný Leningrad, který se 1. října 1991 po referendu, jež skončilo těsným výsledkem, změnil na Sankt Petěrburg, či pro anglicky mluvící na St Petersburg.

==========

Blokadnici, kteří jsou zpovídáni, jsou samozřejmě těmi, kdo dokázali v první řadě přežít psychicky, lidé, kteří se dokázali adaptovat na nový svět či se vyrovnat s tragédiemi do té míry, že na požádání dokáží rozmlouvat s naprosto cizím člověkem. Přesto je nesmírně dojímavé, jak mají všichni tendenci zdůrazňovat pozitivní zkušenosti – štěstí, které měli a které potkali náhodou, sebezapření matek, laskavost neznámých lidí. Nemají rádi, když je někdo označuje za hrdiny – byli jsme jenom děti, opakují. Hrdiny byli dospělí, kteří je dokázali zachránit. Irina Bogdanovová, která byla před sedmdesáti lety zachráněna z bytu plného mrtvých těl, neustále opakuje „Měla jsem štěstí“ a „Byla jsem požehnaná“. Požehnaná tím, že ji z bytu vyzvedla svědomitá mladá komsomolka; požehnaná tím, že ji adoptovaly sestry staré panny, které se staly její novou rodinou. Jediný okamžik, kdy se jí v očích objevují slzy, nastane, když vypráví o malicherné krutosti nových obyvatel jejich bytu, kde se stavila na konci války, kteří ji odmítli vpustit dovnitř. Jedinou osobní věcí, která jí zůstala z dětství, je mosazný křížek po matce, jejž jí noví nájemníci zabalený v novinách podali skrz škvíru ve dveřích.