Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti: Korejská válka 1950–1953 (Vladimír Nálevka)

Stalinova hra o Zemi jitřní svěžesti: Korejská válka 1950–1953 (Vladimír Nálevka)


V části české veřejnosti stále přežívá tradiční interpretace vzniku této války, podle které mírumilovná Korejská lidově demokratická republika byla zákeřně přepadena jihokorejskou armádou, podporovanou Spojenými státy. Opak byl pravdou. Komunistická propaganda ostatně záměrně dezinterpretovala celý průběh ozbrojeného střetu, a skutečně se jí podařilo vytvořit mylný obraz válečných událostí, který byl zcela v rozporu se skutečností. Po roce 1989 padl informační monopol KSČ, a tak se postupně objevily domácí i zahraniční odborné práce, které - s využitím nových pramenů, především z ruských archivů - odmítly dosavadní, fakticky neostalinské hodnocení korejské války Nicméně tyto poznatky se ještě zcela neprosadily v soudobém historickém povědomí české společnosti a zejména starší generace - jak ostatně potvrdil nedávný sociologický výzkum - se jen obtížně rozchází s léty zafixovaným viděním blízké i vzdálené minulosti.

==========

V čase vzniku severoatlantické koalice disponovaly její ozbrojené síly necelými dvaceti divizemi a nedostatečně vyzbrojenými zálohami. Prezident Truman předložil již 25. července 1949 Kongresu návrh rozsáhlého zbrojního programu Spojených států, který by „učinil sovětskou agresi příliš hazardní“. Kongres původně uvažoval o možné redukci předpokládaných výdajů, jejichž výše jen v prvním rozpočtovém roce dosáhla 1,5 miliardy dolarů, ale po srpnovém výbuchu sovětské jaderné bomby v kazašské stepi schválil prezidentův zbrojní program v původním rozsahu. Trvalý vzestup potenciálu konvenčních zbraní předpokládal i dokument státního departmentu z dubna 1950 s kódovým označením NSC-68, jehož oprávněnost potvrdila i červnová agrese Korejské lidově demokratické republiky vůči jihokorejskému státu.

==========

Stalinovy vztahy k čínským komunistům nebyly bez problémů. Na jedné straně podpořil jejich boj s Kuomintangem, ale na druhé straně Maovi příliš nedůvěřoval. Pokládal ho za „margarínového“ komunistu, který má daleko ke skutečnému bolševickému vůdci. Politické dění v Číně totiž neodpovídalo leninsko-stalinským teoriím o klíčové roli dělnické třídy v proletářské revoluci. Oporou a zázemím čínské komunistické levice bylo rolnictvo a také jejich agrární politika za občanské války silně rezonovala - v polofeudálních podmínkách země - mezi masou rolnického obyvatelstva. Navíc vývoj čínského komunistického hnutí probíhal od 30. let zcela autonomně, bez většího vlivu Kominterny a Stalin byl tradičně opatrný k politickým aktivitám, které nemohl osobně ovlivňovat a kontrolovat. Také jeho vztah vůči občanské válce, bez ohledu na poskytnutou pomoc komunistickým jednotkám, byl rezervovaný a Moskva udržovala kontakt s oběma stranami. De facto souhlasila jak s koaliční vládou, tak s případným rozdělením země. Situace se ovšem změnila po lednu 1949, kdy Stalin odmítl - po výměně telegramů s Mao Ce-tungem - Čankajškovu žádost o zprostředkování míru a zcela jednoznačně podpořil komunistickou vojensko-politickou ofenzivu. K ověření reálného poměru sil byla do Maova hlavního stanu v Si-paj-pcho v provincii Che-pej vyslána tajná mise vlivného člena politbyra Anastase Mikojana, která potvrdila dominantní roli komunistických ozbrojených sil. Ve zbývajících měsících občanské války se Moskva netajila svojí podporou Mao Ce-tunga, i když Čína stále ještě nepatřila k jejím politickým prioritám. Změnu přinesla až korejská válka.

==========

V „závrati z úspěchu“ však samoděržaví nepostřehlo, že svojí vzestupnou aktivitou na Dálném východě odjistilo časovanou roznětku rusko-japonské války. Rusko totiž odmítlo původní návrh Tokia na rozdělení poloostrova 38. rovnoběžkou a usilovalo o jeho celkové začlenění do své dálněvýchodní zájmové sféry. A nejen to: „Rozhodli jsme se vzít osud Koreje - která je svými zeměpisnými a politickými podmínkami předurčená, aby se stala integrální součástí ruské říše - pevně do svých rukou.“

==========

V Petrohradě se prosadila militantní skupina „jestřábů“, která byla odhodlána prosadit své zájmy v Mandžusku a v Koreji vojenskou silou. Japonsko však odmítlo tolerovat ruskou expanzi na Dálném východě a obě strany se připravovaly na válečný konflikt. Carské Rusko posílilo tichomořskou flotilu a po rychle dokončovaných železničních tratích směřovaly do východní Sibiře další vojenské posily. S příliš velkým zázemím v Evropě však Rusové nemohli počítat. Velká Británie byla mimo hru a Francie sledovala dálněvýchodní politiku svého spojence s velkým znepokojením, až nesouhlasem. Pouze Německo, které stále a naprosto záměrně usilovalo o přesun těžiště ruské mocenské politiky na Dálný východ, přislíbilo Mikuláši II. svoji podporu.

==========

Začínající studená válka ovlivnila i řešení korejské otázky, a tak se cesty někdejších spojenců rozešly i na Dálném východě. Sověti podpořili korejské komunistické hnutí vedené Kim Ir-senem (1912-1994), který již na sklonku 20. let organizoval pod patronátem KS Číny Komunistickou ligu mládeže a v roce 1936 inicioval levicově orientovanou Vlasteneckou asociaci pro obnovu nezávislosti Koreje. Od r. 1941 sloužil v Rudé armádě a od r. 1945 organizoval v Koreji - ve spolupráci s čínskými komunisty - partyzánskou válku proti Japoncům. Stalin rozhodl o jeho vůdčí roli v nově budované politicko- mocenské struktuře sovětské okupační zóny. (V průběhu korejské války a zvláště po podepsání příměří v r. 1953 byly napsány oslavné životopisy Kim Ir-sena, ale jejich údaje nejsou důvěryhodné.) Na sever od 38. rovnoběžky se tak postupně formovala nová vládnoucí elita, kterou ideově a odborně zpevnili etničtí Korejci ze Sovětského svazu.

==========

Severní Korea reagovala na tento formativní proces Korejské republiky již v dubnu 1948, kdy se v Pchjongjangu uskutečnilo shromáždění levicových organizací. Toto Moskvou kontrolované fórum podpořilo ideu jednotného státu, ale odmítlo jihokorejské volby do ústavodárného shromáždění. Naopak rozhodlo o vypsání separátních voleb na bázi osvědčené „národní fronty“. Měření sil proběhlo 25. srpna 1948 a nově „zvolené“ Nejvyšší národní shromáždění vyhlásilo 9. září Korejskou lidově demokratickou republiku, jejíž politický systém odpovídal sovětskému modelu tzv. socialistického státu. Kreml kontroloval a ovládal severokorejský režim prostřednictvím početného aparátu expertů. V každém ministerstvu KLDR byl sovětský poradce s rozsáhlými pravomocemi, včetně možnosti měnit rozhodnutí ministra. Ve vrcholných funkcích státního aparátu KLDR působilo přes 200 sovětských občanů korejské národnosti. Závazným pravidlem bylo, že náměstkem ministra byl vždy sovětský Korejec. Ti měli dvojí občanství a až do roku 1949 byli i členy KSSS.

==========

Po vítězství komunistů v kontinentální Číně a jaderném výbuchu Sovětského svazu v kazašské stepi, zavládla ve Washingtonu určitá skepse vůči svým možnostem v celé této oblasti. Američané na sklonku čtyřicátých let preferovali své závazky v západní Evropě a jejich linie strategické obrany v Asii probíhala přes Aleuty, Japonsko, souostroví Rjúkjú a Filipíny. Korea ležela mimo tyto hranice bezpečnostního perimetru.

==========

Navíc Kongres USA zablokoval již dohodnutou finanční pomoc jihokorejskému režimu. S těmito přístupy ovšem nesouhlasila vlivná skupina tzv. pacifických generálů v čele s Douglasem MacArthurem. Tito vysocí vojenští představitelé se nechtěli smířit se ztrátou čínské pevniny a prosazovali politiku tvrdého kurzu v celé Asii. Jejich názory rezonovaly nejen u radikálů z republikánské strany, ale i u velké části vládního establishmentu, který byl mj. znepokojen i upevňováním sovětského vlivu ve střední Evropě.

==========

Byzantinské oslavy sedmdesátin „velkého vůdce národů“ vytvořily prostor pro důvěrné rozhovory mezi sovětskou a čínskou politickou reprezentací. Zásadní jednání většinou probíhala v nočních hodinách na Stalinově dače v Kuncevu. Atmosféra byla uvolněná, Stalin potlačil svoji tradiční neomalenost a Mao Ce-tung přistupoval ke svému hostiteli s orientální zdvořilostí. Více než dva měsíce - přirozeně s častými přestávkami - se v prostorné jídelně podmoskevského letoviska scházeli vedoucí představitelé obou států. Sovětské straně šlo především o potvrzení legitimity územních zisků na Dálném východě, které byly ostatně uznány již Čankajškovou vládou v létě roku 1945. Zásadní dohoda o podpisu spojenecké smlouvy byla ovšem učiněna až 22. ledna 1950, v průběhu Stalinova posledního setkání s mužem, kterému příliš nedůvěřoval a kterého nepokládal za „opravdového komunistu“. Mao Ce-tung se snažil rozptýlit všechna podezření z ideologické hereze a svému hostiteli předestřel lákavou vizi společné strategie protiimperialistického boje. Mao v duchu své doktríny argumentoval „revolučním rozmachem v Indočíně, v Indonésii a možným územním ziskem v Koreji“. Stalina sice více zajímala aktuální problematika sovětsko-čínských vztahů, ale současně si byl vědom možného rizika, pokud by souhlasil s výhradním mocenským vlivem Pekingu v asijském teritoriu.

==========

V tomto kontextu proběhla i výměna názorů o korejské otázce. K této diskuzi byl přizván i Kim Ir-sen, který se netajil svojí snahou o násilné sjednocení poloostrova a Stalinovi předložil, s tichým souhlasem Mao Ce-tunga, plán severokorejského útoku přes 38. rovnoběžku.

==========

1950 podepsali ministr zahraničí J. A. Vyšinskij a předseda vlády Čou En-laj „Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou“, která mj. vytvořila i obecný rámec nadcházejícího válečného konfliktu na Dálném východě.

==========

Odpoledne 30. března 1950 - na základě předchozího Stalinova pozvání - Kim Ir-sen opět přijel do Moskvy, ale ani při druhé dubnové schůzce v Kremlu nepadlo definitivní rozhodnutí. Sovětský vůdce se stále obával zásahu Spojených států, a tím i globálního konfliktu. „Je nutné se přesvědčit, že Američané zůstanou mimo!“ Kim na to reagoval následujícím sebevědomým tvrzením: „Spojené státy nebudou riskovat válku tváří v tvář sovětsko-čínskému spojeneckému svazku.“

==========

Čínský vůdce samozřejmě podpořil Kimův útočný záměr a severoamerickou intervenci označil za málo pravděpodobnou. „Američané nepůjdou do třetí světové války kvůli tak malému území.“ Stalin posléze - v telegramu Maovi ze 14. května 1950 - souhlasil s násilným sjednocením Korejského poloostrova.

==========

V pozdním jaru 1950 Sovětský svaz znásobil vojenskou pomoc severokorejskému režimu. Dodávky zbraní byly realizovány prostřednictvím Dálněvýchodního vojenského okruhu maršála Rodina Malinovského. Vedle množství pěchotní výzbroje obdržel Kim Ir-sen i 500 tanků T-34/85, tedy čistě útočnou zbraň. Moskva však byla i nadále odhodlána držet prst na spoušti, takže tanky dodala bez housenkových pásů, které byly prozatím uskladněny na základně v Chabarovsku. Obdobně dávkované byly i dodávky pohonných hmot. (Nebylo to přirozeně zadarmo, Sověti požadovali za své zbraně většinový podíl na těžbě severokorejských strategických surovin, především olova a zlata.)

==========

Finální rozhodnutí o datu útoku padlo v Kremlu dne 10. června a zvláštní Stalinův zmocněnec Semjon K. Carapkin odcestoval do Pchjongjangu tlumočit Kimovi definitivní souhlas Sovětského svazu s „válkou za sjednocení země“.

==========

Finální rozhodnutí o datu útoku padlo v Kremlu dne 10. června a zvláštní Stalinův zmocněnec Semjon K. Carapkin odcestoval do Pchjongjangu tlumočit Kimovi definitivní souhlas Sovětského svazu s „válkou za sjednocení země“. Američané sice získali velké množství zpravodajských informací o nadcházejícím útoku, ale nepovažovali je za příliš věrohodné.

==========

CIA monitorovala postupnou koncentraci severokorejských vojsk na hraniční linii a získala i kopii rozkazu Kimova generálního štábu o „průzkumu bojem v obecném směru na Soul“, ale politické autority Spojených států nevěnovaly těmto alarmujícím zprávám patřičnou pozornost.

==========


Proti silné severokorejské armádě - 118 000 mužů, rozdělených do 10 pěších divizí, dvou samostatných mechanizovaných pluků, tankové brigády a samostatného motocyklového pluku -, která mj. disponovala tanky a děly různé ráže, mohli Jihokorejci postavit pouze 8 divizí a 12 neúplných brigád, které však měly pouze lehkou výzbroj.

==========

Jihokorejské jednotky byly demoralizovány a severoamerický generál MacArthur, který přiletěl na bojiště ráno 29. června, musel konstatovat, že „Jihokorejci neprokázali schopnost k odporu, ani chuť k boji“.

==========

O dva dny později, když již bylo zřejmé, že se jihokorejská obrana zhroutila, zmocnil prezident Truman generála MacArthura, aby použil americké ozbrojené síly k obraně napadené země.

==========

Trumanovo odhodlání čelit komunistické agresi bylo podpořeno i souhlasným postojem západoevropských politických elit, které odmítaly - po zkušenostech z 30. let - jakoukoliv verzi appeasementu.

==========

První severoamerickou jednotkou, která se pokusila čelit průniku nepřátelských obrněnců, byl kombinovaný prapor podplukovníka Charlese B. Smitha z 21. pěší divize dislokované v Japonsku. Američané zaujali obranné postavení mezi provinčními městy Suwon a Osan. Dne 5. července se v ranních hodinách střetli s protivníkem, ale nedokázali ho zastavit a museli se stáhnout. V dalších dnech byli do Pusanu přepraveni další severoameričtí vojáci 8. armády generála Waltona H. Walkera. V těžkých bojích u Tedžonu byla rozbita 24. divize a její velitel, generál William F. Dean, byl zajat. 20. července Tedžon padl a jeho obránci se pod záštitou pěšího praporu plukovníka Jensena, který celé tři dny držel Severokorejce v šachu, stáhli za řeku Kum. Do konce července Američané ztratili 6000 a Jihokorejci více než 70 000 padlých a raněných vojáků. Velení 8. armády podcenilo bojovou kvalitu protivníka a do prvních bojů nasadilo nedostatečně vyzbrojené jednotky, které nedokázaly vzdorovat tankům T-34 a manévrovacím schopnostem disciplinované severokorejské pěchoty.

==========

V opakovaných pokusech o celkové zničení úporně hájeného pásma odporu ale Severokorejci rozmělnili svůj útočný potenciál, a umožnili tak silám OSN udržet celistvost pusanského perimetru. V tomto okamžiku již generál MacArthur dokončil přípravy k realizaci odvážné invazní operace v hlubokém týlu nepřítele.

==========

Praha uznala vládu KLDR 19. října 1948 a navázala s ní diplomatické styky. Komunistická politická elita měla o Koreji jen minimální znalosti, a proto Rudolf Slánský pověřil ministerstvo zahraničí vypracováním souhrnné informace o této východoasijské zemi. (Černínský palác si ulehčil práci a přeložil do češtiny příslušné heslo z Encyclopedia Britannica.) O přípravě severokorejského útoku nebyla čs. vláda přirozeně informována a po 25. červnu 1950 byla prostřednictvím agentury TASS seznámena se sovětským hodnocením vzniklé situace, které charakterizovalo začínající válku jako ryze občanský konflikt. V tomto duchu se také nesla první vystoupení čs. delegátů v OSN. „Podle uznávaných norem mezinárodního práva běží o vnitřní korejskou záležitost, a vojenské vměšování cizích států je tudíž nepřípustné.“

==========

Rozhodnutí Rady bezpečnosti o vytvoření mezinárodních jednotek OSN čs. vláda sice označila za nezákonné, ale Klement Gottwald vyslovil v této souvislosti - v rozhovoru se sovětským titulářem v Praze Silinem na konci července - obezřetně formulované pochybnosti o správnosti sovětské absence při tak důležitém jednání Rady. Stalina tato kritika velmi pobouřila a 27. srpna reagoval následující důvěrnou depeší sovětskému velvyslanci: „Vyřiďte Gottwaldovi doslovně následující. Pokud o to požádá, předejte písemně. Na záležitost odchodu Sovětského svazu z Rady bezpečnosti 27. června a na události, které následovaly po tomto odchodu, máme poněkud jiný názor než soudruh Gottwald. Odešli jsme z Rady bezpečnosti ze čtyř důvodů: za prvé se záměrem demonstrovat solidaritu Sovětského svazu s novou Čínou. Za druhé s cílem zdůraznit hloupou a idiotskou politiku USA, která uznává jako představitele Číny v Radě bezpečnosti kuomintangského strašáka a skutečného představitele Číny do Rady bezpečnosti nepřipouští. Za třetí jsme chtěli upozornit na nezákonnost rozhodnutí Rady bezpečnosti tím, že nebyli přítomní představitelé dvou velmocí. A konečně za čtvrté jsme záměrně uvolnili ruce americké vládě a dali jsme jí možnost využít většiny v Radě bezpečnosti, a spáchat tak nové hlouposti, takže veřejné mínění mohlo odhalit pravou tvář americké vlády. Myslím, že se nám podařilo dosáhnout všech těchto záměrů. Po našem odchodu z Rady bezpečnosti se Amerika zapletla do vojenské intervence v Koreji, kde teď ztrácí svoji vojenskou prestiž a morální autoritu. Sotva teď může kterýkoliv čestný člověk pochybovat o tom, že Amerika vystupuje v Koreji v roli násilníka a agresora a že po vojenské stránce není zase až tak silná, za jakou se prohlašuje. Kromě toho je zřejmé, že pozornost Spojených států je dnes upřena na Dálný východ místo na Evropu. Je to všechno v náš prospěch z hlediska rovnováhy mírových sil? Bezpodmínečně ano. Připusťme, že americká vláda bude i nadále vázána na Dálném východě a vtáhne Čínu do boje za svobodu Koreje. Co z toho může vzejít? Za prvé, Amerika, tak jako kterýkoliv jiný stát, nemůže zdolat Čínu, která má v pohotovosti velké ozbrojené síly. Tudíž, Amerika se musí v tomto boji strhat. Za druhé, poté co se takto vyčerpá, nebude moci v nejbližší době vést třetí světovou válku. Tudíž, třetí světová válka bude odložena na neurčito, což zajistí čas potřebný pro upevnění socialismu v Evropě. Nemluvím už o tom, že boj Ameriky s Čínou bude určitě revolucionizovat celou dálněvýchodní Asii. Bude to všechno znamenat náš prospěch z hlediska rovnováhy mírových sil? Nepochybně ano. Jak vidíte, otázka účasti nebo neúčasti Sovětského svazu v Radě bezpečnosti není zas až tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát. V důsledku toho všeho nemůžeme souhlasit s Vaším názorem, že ,pro demokratický tábor není nezbytné odcházet z Rady bezpečnosti.‘ Odejít nebo neodejít závisí na okolnostech. Můžeme znovu odejít z Rady bezpečnosti a znovu se vrátit, podle mezinárodní situace. Mohou se ptát - proč jsme se nyní do Rady bezpečnosti vrátili? Proto, abychom pokračovali v odhalování agresivní politiky americké vlády a zamezili jí skrývat svou agresi za prapor Rady bezpečnosti. Nyní, když už se Amerika pustila do agrese v Koreji, bude snadné tohoto cíle dosáhnout, když budeme v Radě. Myslím, že to je jasné a další vysvětlování není nutné.“

==========

Nevysloveným záměrem soudruha Filipova - tímto často používaným pseudonymem podepsal Stalin výše citovanou depeši - bylo přirozeně i případné oslabení Mao Ce-tungovy Číny.

==========

Sovětský delegát Jakov Malik se sice vrátil do Rady bezpečnosti, ale jeho zlobné rétorické výstupy proti „severoamerickému agresorovi“ bránily racionální výměně názorů o situaci na Dálném východě.

==========

(Na druhé straně sovětská zainteresovanost v Koreji zabránila Stalinovi v realizaci připravovaného zásahu vůči Titově Jugoslávii.)

==========

Invazní síly musely ovšem počítat s velkými přírodními překážkami a houževnatým odporem protivníka. Mořské přístupové cesty k Inčchonu ovládaly dva kanály a vlastní přístav ještě jistil opevněný ostrov Wolmido. Další komplikací byl desetimetrový rozdíl - snad největší na světě - mezi přílivem a odlivem, takže vylodění se mohlo uskutečnit pouze při ranní nebo večerní přílivové vlně.

==========

Severokorejské velení sice mělo zprávy o připravované invazi, ale vylodění u Inčchonu - vzhledem k existujícím přírodním překážkám - neočekávalo.

==========

Ráno 18. září stanuli vojáci X. armádního sboru v předpolí jihokorejského hlavního města. Po upevnění a vyčištění dobytých pozic zahájil generál Almond v pátek 22. září bitvu o Soul. Opět se osvědčila taktika obchvatných manévrů. Prapory 5. pluku námořní pěchoty, po překonání řeky Han, útočily proti obráncům města z hornatého severozápadu a mobilní jednotky 1. pluku postupovaly přes průmyslovou periferii Jondungpcha. MacArthur požádal Almonda, aby Soul - pokud to bude možné - ušetřil, neboť byl již připravován návrat Li Syn-manovy vlády. Severokorejci však většinu budov opevnili, a přiměli tak Američany ke krvavým pouličním bojům, které městskou zástavbu těžce zdevastovaly. Po téměř týdenní bitvě se jednotky KLDR začaly ze Soulu stahovat a ustupovat na sever k 38. rovnoběžce.

==========

Prolomenou obrannou linii nedokázala stabilizovat ani sovětská velitelská skupina generála Matveje Vasiljeviče Zacharova, která od poloviny srpna působila při štábu 18. pěší divize. Poté co 7. pluk námořní pěchoty obsadil mírnou pahorkatinu severně od hlavního města a převzal kontrolu nad důležitou silnicí do Uižongbu, bitva o Soul 29. září skončila.

==========

V dalších dnech donutily mezinárodní síly OSN severokorejské divize k rychlému ústupu za 38. rovnoběžku. Spojenci ovládli jihokorejský vzdušný prostor a nepřítel utrpěl těžké ztráty. Ve zprávě pro Radu bezpečnosti OSN mohl generál MacArthur s uspokojením konstatovat: „Páteř severokorejské armády byla zlomena a rozprášené jednotky jsou likvidovány nebo hnány na sever s materiálními ztrátami výzbroje a zajatců.“

==========

Po vylodění u Inčchonu a osvobození Soulu musely Spojené státy vyřešit dilema dalšího vývoje války. Mohly přirozeně zastavit postup mezinárodních sil na 38. rovnoběžce a obnovit status quo ante bellům. Tím by ovšem neodstranily skutečné ohnisko agrese a Kimův režim by mohl - po obnovení své vojenské síly - kdykoliv přikročit k opakování předchozího ozbrojeného pokusu o násilné sjednocení poloostrova. Nabízela se ovšem i druhá možnost - pokračovat v útoku přes 38. rovnoběžku s cílem úplné porážky severokorejských komunistů.

==========

„Vaším vojenským cílem je zničení severokorejských ozbrojených sil. K dosažení tohoto cíle jste oprávněn vést vojenské operace, včetně obojživelných a leteckých výsadků nebo pozemních operací severně od 38. rovnoběžky v Koreji za předpokladu, že v době takových operací nevstoupí do severní Koreje větší sovětské nebo čínské komunistické jednotky, neučiní prohlášení o zamýšleném vstupu ani vojensky neohrozí naše operace v severní Koreji.“

==========

Velení sil OSN vyzvalo již 1. října Kim Ir-sena ke složení zbraní a po jeho striktním odmítnutí spojenecké jednotky znásobily svůj tlak. Téhož dne se však Kim, vědom si hrozící katastrofy, obrátil na Peking s naléhavou žádostí o ozbrojený zásah. Mezitím se jeho vláda přesunula do pohraničního města Kanggje a on sám s notnou dávkou štěstí unikl zajetí.

==========

MacArthur si naopak žádné pochybnosti nepřipouštěl. Ujistil prezidenta, že válka skončí do konce listopadu, a „hoši tak budou do Vánoc doma“. Minimalizoval i hrozbu čínského či sovětského zásahu. S nepochopitelnou lehkomyslností podcenil bojové schopnosti Maových vojáků a bagatelizoval zpravodajské informace o jejich postupné koncentraci na mandžuské hranici. Generálovo sebevědomí a jeho optimistická víra v brzké vítězství na Trumana však silně zapůsobily, takže zcela souhlasil s jeho vedením války. MacArthur po svém návratu z ostrova Wake zrušil 24. října všechna dosavadní omezení postupu vojsk OSN na severokorejském území a rozšířil jejich operační prostor až k pohraniční řece Jalu. A 6. listopadu 1950 ujistil Radu bezpečnosti OSN, že severokorejská armáda byla zničena.

==========

O dva dny později adresoval Stalin Maovi další naléhavý telegram, ve kterém zrekapituloval předchozí čínské závazky a zdůraznil i možnost proměny KLDR v nástupní prostor Spojených států vůči komunistické Číně. Jeho odhad vývoje politické situace byl však více zbožným přáním než realitou. „Jsem toho názoru, že 1) USA nejsou připraveny vést velkou válku; 2) Japonsko se ještě nevzpamatovalo z porážky a nemůže aktivně pomáhat Američanům; 3) Spojené státy nakonec - pod tlakem Číny a s vědomím jejího spojeneckého svazku se Sovětským svazem - přistoupí na urovnání konfliktu. 4) Z těchto příčin se Američané budou muset distancovat od Tchaj-wanu a neuvažovat o podpisu separátního míru s Japonskem.“ V závěru svého textu byl Stalin neobvykle otevřený: „Američané nechtějí vyvolat velkou válku, vědí, že my jsme silnější. Mohou se sice spoléhat na Velkou Británii a další evropské kapitalistické státy, ale nikoli na Německo, které jim stále nemůže poskytnout jakoukoliv pomoc. Jestliže je však válka nevyhnutelná, tak ať propukne nyní a nikoliv v příštích letech, kdy již bude obnoven japonský militarismus, jehož svazek se Spojenými státy může vážně ohrozit bezpečnost celého asijského kontinentu.“

==========

O jednání v Soči byla 12. října informována i sovětská velitelsko-štábní skupina v KLDR, která byla zmocněna tlumočit Kim Ir-senovi Stalinovy autoritativní příkazy: „Stáhněte bez jakékoliv paniky svá vojska z Pchjongjangu a zaujměte novou obrannou pozici na sever od hlavního města. V týlu nepřítele organizujte partyzánskou válku. Mobilizované rezervy přesuňte do Mandžuska a organizujte z nich nové bojeschopné divize. Dodávky sovětských zbraní přesměrujte k těmto formujícím se jednotkám. Všechny korejské žáky leteckých učilišť v Sovětském svazu povolejte do Mandžuska, kde dokončí své přípravy k nasazení na frontě. Všichni sovětští poradci opustí území KLDR, část se přesune do Mandžuska, zbytek se vrátí do vlasti. Soudruh Mao Ce-tung byl srozuměn s těmito instrukcemi a souhlasí s nimi.“

==========

Mezitím pokračoval chaotický ústup až útěk severokorejské armády a Mao Ce-tung pod tlakem hrozící katastrofy radikálně změnil svá stanoviska z předchozích dnů. Přesvědčil Politbyro o neodkladném vyslání čínské armády na korejské bojiště i bez odpovídajícího vybavení a letecké záštity. Takže již 13. října v devět hodin večer informoval Stalina o obnovení své ofenzivní strategie.

==========

Diplomatické hrátky skončily, vedoucí představitelé Sovětského svazu a Čínské lidové republiky se shodli v tom, že průnik vojsk OSN přes 38. rovnoběžku bezprostředně ohrožuje jejich národní zájmy a v duchu tzv. proletářského internacionalismu se rozhodli pro aktivní účast ve válce na Korejském poloostrově.

==========

Přestože do MacArthurova štábu přicházely zprávy o přítomnosti čínských jednotek, generál jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Poprvé „lidoví dobrovolníci“ udeřili ve větším měřítku 1. listopadu u města Unsanu. Prorazili obranné postavení 8. jezdeckého pluku severoamerické armády, ale okamžitě se stáhli do svých výchozích pozic. Byla to výstraha, která měla vojska OSN varovat před dalším postupem dále na sever. Podle Deana Achesona se v tomto okamžiku promeškala poslední příležitost k omezení a snad i k zastavení válečného konfliktu. Truman dokonce uvažoval o možnosti taktického ústupu, ale MacArthur byl odhodlán dovést svoji ofenzivu do vítězného konce. Dne 24. listopadu 1950 zahájila vojska OSN finální útok, jehož cílem mělo být „ukončení války“.

==========

S vlastní iniciativou vystoupila 12. prosince skupina asijských a afrických zemí, která v tzv. rezoluci třinácti doporučila vytvořit pracovní skupinu, jež by vypracovala podmínky příměří a předložila je ke schválení pléna Valného shromáždění. Tato aktivita zaskočila sovětskou diplomacii, neboť na konci roku 1950 se radikálně změnila situace na korejském bojišti. Čínské jednotky vytlačily vojska OSN z území KLDR a 4. ledna 1951 se zmocnily Soulu, takže Kreml nyní odmítl návrh na zastavení palby a opět se spoléhal na silové rozřešení krize. „Imperialisté využijí rezoluce třinácti k záchraně svých vojsk, která se ocitla v těžké situaci.“

==========

Čínská lidová republika sice 17. ledna 1951 vyslovila s mírovou mediací afro-asijských zemí předběžný souhlas, ten ovšem podmínila splněním svých třech požadavků - odchod všech cizích vojsk z Korejského poloostrova, vyřešení otázky Tchaj-wanu a uznání práva ČLR na zastoupení v Organizaci spojených národů. Touto diplomatickou obstrukcí byla „rezoluce třinácti“, a posléze i její modifikovaná verze v podobě „rezoluce dvanácti“, odsouzena k neúspěchu.

==========

Tanky a motorizované kolony 2. pěší divize 8. armády se za třeskutého mrazu prodíraly úzkým údolím k řece Čchongčchon, ale u osady Kunuri, kterou protínaly dva důležité silniční spoje mezi městy Kečchon, Andžu a Sunčchon, padly do předem připravené pasti. Číňané masivním palebným přepadem uzavřeli spojenecké síly - vedle Američanů se dostali do léčky i britští a turečtí vojáci - v úzké soutěsce a zablokovali ústupovou cestu do Sunčchonu. V těžkých bojích o průsmyk Kunuri téměř vykrvácela 2. divize, která ztratila přes 3000 padlých mužů. Vojska OSN byla zaskočena čínskou taktikou lidských útočných vln, které - byť pouze s ručními zbraněmi a minomety - smetly prakticky vše, co jim stálo v cestě.

==========

Hungnamu první útvary Almondova X. sboru. Válečné námořnictvo spojenců poté evakuovalo do 24.

==========

Válečné námořnictvo spojenců poté evakuovalo do 24. prosince 1950 přes 100 000 zcela promrzlých a vyčerpaných vojáků. Přes sebevědomé hodnocení generála MacArthura, který označil skončenou operaci za „nejúspěšnější strategický ústup v dějinách“, polní velitelé zcela otevřeně hovořili - s poukazem na 6000 padlých - o katastrofě.

==========

Ovšem také generál Pcheng Te-chuaj byl znepokojen velkými ztrátami svých jednotek - jen ve střetu s X. armádním sborem padlo nebo bylo zraněno přes 60 000 „lidových dobrovolníků“ - a stěžoval si Mao Ce-tungovi na jejich stále trvající nedostatečnou výzbroj.

==========

Rozhovory mezi Trumanem a Attleem se uskutečnily ve dnech 4. až 8. prosince 1950, a předseda vlády Jeho Veličenstva varoval svého hostitele před použitím atomové bomby a upozornil ho, že „rozšíření války by bylo pro západní Evropu sebevraždou“. Prezident sice odmítl Attleeho návrh na okamžité uzavření bezpodmínečného příměří, ale na druhé straně musel souhlasit s jeho názorem o reálném nebezpečí vzniku třetí světové války a při posledním rozhovoru 8. prosince ústně slíbil, že neaktivuje jaderný arzenál bez souhlasu západoevropských spojenců. Ve svých pamětech později napsal: „Stačilo by, abychom napadli komunistickou Čínu a mohl přijít ruský zásah.“ Stalin byl v tomto okamžiku skutečně připraven vyslat na korejské bojiště pět mechanizovaných divizí, ostatně již po intervenci čínských „lidových dobrovolníků“ převzala sovětská armáda ochranu jejich zázemí v Mandžusku. Nadále však zůstává nezodpovězenou otázkou, zda v případě nukleárního útoku vůči čínské pevnině byla Moskva připravena zahájit rozsáhlou vojenskou akci v západní Evropě.

==========

O Vánocích roku 1950 dokončil MacArthurův štáb v Tokiu seznam 24 předpokládaných cílů jaderných útoků v Maově Číně a v severní Koreji a generál mj. navrhl povolat na bojiště i Čankajškovu armádu z Tchaj-wanu.

==========

Po obsazení Pchjongjangu se čínské a severokorejské politické vedení shodlo na přenesení válečných operací za 38. rovnoběžku. Peking přirozeně konzultoval tuto možnost s Moskvou a Stalinova odpověď byla kladná. Velvyslanec Štykov poté vyzval čínské polní velitele, shromážděné v severokorejské metropoli, aby „totální ofenzivou osvobodili celý poloostrov“.

==========

V čase čínského vítězného tažení, ve dnech 9. až 12. ledna 1951, se v Moskvě uskutečnila tajná porada vedoucích představitelů komunistických stran a ministrů obrany zemí sovětského bloku. Z „prokonzulů“ scházel pouze Boleslav Bierut (v letech 1947-1952 prezident Polska), Československo zastupovali generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský a ministr národní obrany Alexej Čepička. Hlavním tématem jednání byla otázka přípravy satelitních států na třetí světovou válku, o jejímž zahájení v blízké budoucnosti Stalin vůbec nepochyboval.

==========

Do Československa bylo posláno přes 1000 sovětských vojenských poradců, kteří měli pomáhat při urychlené výstavbě čtvrtmilionové armády, jejíž mobilizační potenciál měl dosáhnout 900 000 mužů. Tečku za tímto setkáním udělal J. V. Stalin, který ve svém projevu zdůraznil, že dosavadní vojenská převaha Sovětského svazu a jeho spojenců v Evropě potrvá ještě tři nebo čtyři roky a „této doby bude nutné využít k celkovému upevnění a posílení tábora míru tak, aby byl připraven odrazit útok agresivního Severoatlantického paktu. Korejská válka je v tomto ohledu pouze průzkumnou sondou protivníka.“ Poté byly jednotlivé „lidové demokracie“ vyzvány k přehodnocení svých národohospodářských plánů, které se nyní měly orientovat na prioritní výstavbu těžkého průmyslu, a to i za cenu stagnace, popřípadě i snížení životní úrovně obyvatelstva. Např. Československo revidovalo pětiletý plán z roku 1949 a tzv. ocelovou koncepcí trvale deformovalo svojí ekonomiku; Maďarsko muselo zvýšit průmyslovou produkci o 380 % a obdobná nereálná čísla se týkala i dalších východoevropských zemí.

==========

Podle pozdějšího svědectví Alexeje Čepičky byla leitmotivem lednové schůzky příprava tažení na Západ, kdy Sověti a jejich východoevropští spojenci měli dosáhnout v krátkém čase Lamanšského průlivu. Paměti rumunského ministra obrany Emila Bodnarase a maďarského stranického vůdce Matyáše Rákosiho jsou však ve svých soudech opatrnější a vypovídají pouze o defenzivním charakteru Stalinova vystoupení. Také Henry Kissinger se vyslovil proti Čepičkově tezi a poukázal na tehdy stále existující jadernou nerovnováhu, které si byl Kreml dobře vědom.

==========

Prioritou sovětské zahraniční politiky na přelomu 40. a 50. let byla německá otázka. Moskva instrumentálně prosazovala uzavření mírové smlouvy, která v jejím pojetí měla zásadním způsobem oslabit vazbu mezi Spolkovou republikou a Spojenými státy. Navíc se Stalin nevzdal představy o začlenění celého německého prostoru do orbitu svého vlivu.

==========

Po zastavení čínského útoku a přenesení bojů na 38. rovnoběžku stanuly Spojené státy před zásadní otázkou dalšího vývoje války. Ve Sboru náčelníků štábu byly diskutovány tři možné alternativy: postupný odchod z poloostrova bez jakýchkoliv bezpečnostních garancí pro jihokorejský režim; soustředit vojensko-politické úsilí na obnovení předválečného stavu; usilovat všemi prostředky o konečné vítězství s finálním cílem zničení Kim Ir-senova komunistického režimu. Trumanova administrativa se nakonec rozhodla pro druhou možnost, tj. pro omezenou válku, která měla protivníka donutit k mírovému jednání.

==========

S omezenou válkou však nesouhlasil generál MacArthur. Jak napsal 20. března 1951 v dopisu vůdci republikánské menšiny ve Sněmovně reprezentantů J. W. Martinovi: „My zde bojujeme za Evropu zbraněmi, zatímco tam chtějí diplomaté stále jen bojovat slovy. Není nic, co by mohlo nahradit vítězství.“ Vrchní velitel vojsk OSN vytrvale prosazoval bombardování sovětských leteckých základen v Mandžusku, blokádu čínské pevniny a povolání ozbrojených sil Čankajškova Kuomintangu na korejské bojiště.

==========

MacArthur 24. března navrhl zahájení přímých útoků vůči Čínské lidové republice a souběžně vzkázal Maovým vojenským autoritám, že je připraven jednat o jejich kapitulaci. Bylo to jednoznačné překročení vymezených kompetencí a Trumanovi nezbylo nic jiného, než aby vzpurného generála - po poradě se státním tajemníkem Deanem Achesonem a ministrem obrany Robertem Lovettem - 11. dubna 1951 odvolal a nahradil ho dosavadním velitelem 8. armády generálem Matthewem Ridgwayem.

==========

Po oznámení o odvolání populárního generála, legendy druhé světové války, následoval obrovský výbuch protestů severoamerické veřejnosti. Během dvou týdnů zaplavila Washington skutečná lavina více než 30 000 dopisů či telegramů, většinou nevybíravě spílajících prezidentovi. („Chceme rozhodně protestovat proti pobuřujícímu činu, jehož se dopustilo prase v Bílém domě.“)

==========

Generál Douglas MacArthur, poté co ztroskotalo jeho úsilí získat republikánskou nominaci pro nadcházející prezidentské volby v roce 1952, odešel z veřejného dění a zemřel v ústraní 5. dubna 1964.

==========

McCarthy dokonce obvinil z neamerické činnosti prezidenta Trumana, Deana Achesona a generály Marshalla i Eisenhowera. Svým útokem na armádu však zašel příliš daleko a Dwight Eisenhower, po svém zvolení prezidentem Spojených států, senátora radikálně zpacifikoval. V prosinci 1954 mu Senát vyslovil nedůvěru a politický vliv Josepha McCarthyho v dalších letech výrazně poklesl. Zemřel v roce 1957 na cirhózu jater. (Upil se k smrti.)

==========

Později odtajněné severoamerické ‍‌⁢⁡‌‍⁣‌‍⁢⁤⁡⁢⁡⁢⁤⁡⁢⁢⁡‌‍⁡‌⁢‍⁢⁤⁢⁤‍⁤⁣⁡‍‍⁢‍⁢⁡‌⁢⁣‍‍⁤⁡⁢⁢⁢⁢‍⁤‍⁡‌⁢⁣⁢‍⁣⁢⁤⁤‍⁡‍⁢‍⁢⁢⁤⁡‍⁡‌⁢‌⁤‌⁢⁡‍⁢⁤⁣‍⁢‌⁢‍‍‌⁡‍⁢⁡⁢⁡⁢‌⁢⁢‍⁢‌⁢‍‍⁢⁤‌‍⁢⁢‍‍⁡‍⁡‌⁢⁢‍‌‍⁢⁡‍⁣‌‍⁢‌‍‌⁢‌⁡⁣⁢‌‍⁡‍⁢‌‍⁡‍⁢‍‌⁢‍⁣‍⁡⁢‌⁢‍⁡‌a sovětské dokumenty ovšem potvrdily, že jistá část McCarthyho podezření - byť je nikdy nedoložil - byla oprávněná. Zpravodajská síť NKVD ve Spojených státech např. získala důležité údaje o tamním jaderném výzkumu, a přispěla tak rozhodujícím způsobem k výrobě první sovětské atomové bomby. Vysoký úředník státního departmentu Alger Hiss byl skutečně důležitým agentem Moskvy a Stalinovým informátorem již na konferenci v Jaltě a mnozí tzv. bojovníci za mír byli placení sovětskou rozvědkou.

==========

Stejně jako pro generála MacArthura, tak i pro Mao Ce-tunga či Kim Ir-sena bylo na počátku roku 1951 jediným východiskem z korejského patu vojenské vítězství a následné sjednocení země. Proto stále směřovaly na poloostrov nové divize Čínské lidové armády s relativně moderní sovětskou výzbrojí a Mao - patrně po Stalinově nátlaku, kterého nekončící válka již silně obtěžovala - naléhal na poradě velitelského sboru „lidových dobrovolníků“ dne 6. dubna v Sanjagni, na urychlenou přípravu rozhodujícího tažení.

==========

Číňané a Severokorejci postoupili na sklonku dubna k předměstí Soulu, ale na jeho obsazení již neměli dostatek sil. Územní zisk necelých 30 kilometrů stál generála Peng Te-chuaje více než 30 000 padlých a raněných. V mnohém tato jarní ofenziva připomínala „mlýnky na maso“ z první světové války, především bitvy o Verdun a na Sommě.

==========

Po přeskupení svých jednotek z východního pobřeží na západní úsek frontové linie zahájilo čínské velení 16. května druhou fázi jarního tažení, ale intenzivní palba válečného námořnictva i polního dělostřelectva vojsk OSN a jejich naprostá převaha ve vzduchu nejen zastavila čínský a severokorejský nástup, ale donutila nepřátelské jednotky opět k ústupu za 38. rovnoběžku.

==========


Na sklonku dubna členové politického byra souhlasili s „Hospodářovým“ záměrem navázat sondážní kontakty s Američany a zahájit s nimi rozhovory o případném zastavení palby v Koreji. Tímto úkolem byl pověřen stálý zástupce SSSR v OSN Jakov Alexandrovič Malik.

==========

Státní department tuto nabídku akceptoval a v následujících týdnech se uskutečnila tajná jednání sovětských a severoamerických diplomatů, mj. i mezi J. A. Malíkem a G. F. Kennanem, o vymezení obsahu budoucích diskuzí. Výsledná dohoda zdůraznila čistě vojensko-technický charakter připravovaných rozhovorů o zastavení palby.

==========

Světová veřejnost se o těchto iniciativách dozvěděla z projevu Jakova Malika, který vysílaly severoamerické rozhlasové stanice dne 23. června 1951. Sovětský zástupce v OSN v něm vyzval k „okamžitému zahájení jednání mezi válčícími stranami o zastavení palby a o příměří se vzájemným stažením vojsk od 38. rovnoběžky“. Tiskové komentáře z následujícího dne si povšimly dvou důležitých skutečností - sovětský návrh nebyl podmíněn celkovým stažením zahraničních armád z Korejského poloostrova a nebyl také svázán s vyřešením politických problémů.

==========

Věcnou diskuzi zkomplikovaly spory o geografickou linii demarkační čáry, neboť obě delegace usilovaly o zajištění maximálně výhodných pozic pro své ozbrojené síly. Teprve poté co Spojené státy navrhly 25. října, aby demarkační čáru tvořila dosažená frontová linie v okamžiku uzavření příměří, bylo 27. listopadu 1951 dosaženo křehké dohody. Jinak bylo dosavadní jednání v Kesongu doprovázeno četnými obstrukcemi, např. Číňané - oproti původnímu programu - opět podmínili uzavření příměří celkovým stažením zahraničních armád z poloostrova a také obě korejské vlády neměly příliš velký zájem na dosažení vojensko-politického kompromisu. Zvláště Kim Ir-sen se stále ještě nevzdal svého plánu na násilné sjednocení země. Stalin ve svém telegramu Mao Ce-tungovi z 19. listopadu 1951 podpořil dosavadní přístupy čínsko-severokorejské strany k projednávaným otázkám, které de facto zmařily jakékoliv naděje na brzké zastavení palby.

==========

Kombinace mírových rozhovorů s pokračujícím ozbrojeným zápasem měla poutat pozornost Spojených států k neuralgickému bodu na Dálném východě, a umožnit tak Sovětskému svazu realizovat své politické cíle v Evropě, např. v německé otázce.

==========

Na přelomu září a října 1950 bylo zahájeno formování 64. armádního sboru stíhacího letectva, jehož příslušníci v čínských uniformách a s letadly s výsostnými znaky KLDR, měli aktivně zasáhnout do války. Bojovým jádrem sboru, jehož velitelem byl jmenován generál Georgij Lobov, byly tři stíhací divize - dvě byly vyčleněny z původní mandžuské sestavy, třetí, v čele s trojnásobným hrdinou SSSR a leteckým esem z Velké vlastenecké války, plukovníkem Ivanem Kožedubem, byla postavena z perutí moskevského vojenského okruhu.

==========

Lobovův sbor byl vyzbrojen tehdy nejmodernějšími proudovými stíhačkami MiG-15 a MiG-15 bis a jeho piloti mohli zpočátku operovat pouze v čínsko-korejském příhraničí, ale v únoru 1951 byla jejich letová zóna rozšířena až k Pchjongjangu. Nesměli také zasahovat do pozemních bojů a kategoricky měli zakázáno létat v blízkosti 38. rovnoběžky.

==========

V tomto ohledu se první větší střetnutí uskutečnilo 11. dubna 1951, kdy tři roje „okřídlených rour“ z Kožedubovy divize napadly velkou formaci B-29 a sestřelily 12 těchto „létajících pevností“. Tato událost přiměla Američany k rozsáhlejšímu nasazení svých reaktivních stíhaček F-86 Sabre, které jediné se migům mohly úspěšně postavit.

==========

Podle soudobých ruských údajů uskutečnili piloti 64. sboru 63 229 bojových vzletů, v jejichž průběhu sestřelili 1309 nepřátelských letadel. Statistika sovětských ztrát do června 1953 zaznamenala 335 sestřelených strojů a 120 padlých letců. (Čínské a severokorejské vzdušné síly, jejichž piloti nedosahovali profesionálních kvalit sovětských letců, ztratily za celou válku 850 reaktivních a 150 vrtulových bojových letadel.)

==========

Praha uznala Korejskou lidově demokratickou republiku již 21. října 1948, ale vyslanec Emil Hršel odevzdal své pověřovací listiny Kim Ir-senovi až 23. září 1950. Záhy však byla čs. diplomatická mise - vzhledem k postupu mezinárodních sil OSN - evakuována z Pchjongjangu na čínsko-korejské pomezí do města Sindžiu. Válečná atmosféra a primitivní pracovní podmínky zasahovaly do každodenního života zastupitelského úřadu. Častá fluktuace a mnohdy i nekompetentnost jeho pracovníků vyvolávala nespokojenost Černínského paláce a mnohé úkoly, původně adresované československé ambasádě, byly přesouvány na čs. velvyslanectví v Pekingu, zvláště když se titulář Hršel musel ze zdravotních důvodů vrátit do vlasti.

==========

Československo přirozeně převzalo sovětskou interpretaci vzniku korejského konfliktu a podílelo se na všech politických a solidárních aktivitách východního bloku, s výjimkou dodávek zbraní Korejské lidově demokratické republice. V tomto ohledu byla válka na Dálném východě jediným lokálním konfliktem po roce 1945, ve kterém nefigurovaly československé zbraně.

==========

Československo již na podzim roku 1950 poslalo - po urgentní žádosti Kim Ir-sena - do KLDR velké množství spodního prádla pro severokorejskou armádu. (I o této zásilce rozhodovalo Politické byro ÚV KSČ, přičemž Klement Gottwald pověřil svoji domácí pradlenu otestováním kvality mužských spodků z jednotlivých československých textilek.)

==========

Sečteno a podtrženo - od června 1950 do jara 1953 dodalo Československo KLDR zboží za téměř miliardu korun tehdejšího měnového kurzu. Otázka náhrady byla řešena v duchu „proletářského internacionalismu“, tj. veškerá pomoc měla formu daru.

==========

Součástí široce organizované pomoci byla i kampaň „Krev pro Koreu“. Československo ovšem ještě nemělo výrobnu sušené plasmy, a tak se darovaná krev tajně likvidovala.

==========

Druhým tématem moskevských rozhovorů byla otázka uzavření možného kompromisu v Pchanmundžomu. „Měli bychom být připraveni udělat malé ústupky.“ Stalin byl však opačného názoru. „V této válce je prolévána krev Američanů. Severokorejci nic neprohráli, samozřejmě přinesli velké oběti, ale Američané již pochopili, že tato válka je pro ně nevýhodná, zvláště když naše vojska zůstanou v Koreji. Musíme vydržet, mít trpělivost, dále podporovat Severokorejce. Válka ukázala slabost Ameriky, která nyní nemůže vést velkou válku. Američané nemůžou zvítězit v malé Koreji, neumějí bojovat. Spoléhají na atomovou bombu, nálety, ale tím nevyhrají válku. Základem je pěchota a jejich pěchota je velmi slabá...“

==========

Přes opravdové „polní“ podmínky a většinou i nedostatečné vybavení, odvedli čs. vojenští lékaři a čs. zdravotní sestry v severní Koreji kvalitní práci a zachránili velké množství lidských životů. Tuto skutečnost dokládá i relativně nízký počet úmrtí. Např. od května do září 1952 bylo do čs. nemocnice přijato téměř pět tisíc pacientů, z nichž zemřelo pouze 42 těžce zraněných Severokorejců a Číňanů. To, že vyléčení vojáci byli často posílání zpět na frontu, nemohl Bartákův a posléze i Placákův tým pochopitelně ovlivnit.

==========

Celou síť těchto zahraničních vojenských nemocnic dozorovali sovětští poradci, kteří většinou řešili i četné kompetenční spory s korejskou stranou. Tisk zemí sovětského bloku nesměl o severokorejské misi těchto vojenských polních „špitálů“ informovat.

==========

Propagandistické aktivity Sovětského svazu a jeho satelitů byly v čase korejské války zaměřeny proti severoamerickým „agresorům“ a tzv. válečným štváčům. Zejména poté, co selhal Kim Ir-senův pokus o rychlé sjednocení poloostrova, Moskva obvinila vládu Spojených států ze „zločinného aktu agrese proti míru“ a požadovala „okamžité zastavení americké vojenské intervence“. V tomto smyslu také působila na světové veřejné mínění. S pomocí organizací typu „Světové rady míru“ a „Hnutí obránců míru“, které byly většinou financovány ze sovětských zdrojů, zneužila oprávněné obavy západoevropského obyvatelstva z rozpoutání nového a možná i jaderného válečného konfliktu a orientovala jeho četné mírové manifestace a protestní podpisové akce vůči „americkým podněcovatelům války“. Soustavnou manipulací s fakty byla ze skutečného viníka udělána nevinná oběť a většina levicově orientované populace této fikci uvěřila.

==========

Zřejmě nejrozsáhlejší komunistickou dezinformační kampaní korejské války bylo obvinění Spojených států z používání bakteriologických zbraní.

==========

Číňané násilím donutili několik zajatých amerických letců k „doznání“ jejich aktivního podílu na bakteriologické válce. Zprávy, které byly podpořeny fotografiemi osob, které skutečně zemřely na choleru, obletěly celý svět a byly natolik „přesvědčivé“, že zůstaly v kolektivní paměti prakticky do dnešních dnů.

==========

Matthew Ridgway získal charakteristiku „morového“ generála, a to bez ohledu na skutečnost, že nasazení biologických zbraní bylo pouhou fikcí.

==========

S válkou bylo instrumentálně propojeno i šíření mandelinky bramborové v ČSR. Směrnice ÚV KSČ nařizovala: „Při všech hledacích akcích je třeba připomínat politickou souvislost boje proti mandelince s akcemi imperialistů v Koreji.“

==========

Režimní veršotepci typu Pavla Kohouta, Ivana Skály, Michala Sedloně a Stanislava Neumanna ve svých agitkách, ostatně dobře zaplacených, překypovali hněvem vůči severoamerickému imperialismu.

==========

V sovětském, ale i československém tisku byly publikovány politické karikatury Stalinova oblíbence Borise Jefimova či autorského kolektivu Kukryniksů, které tzv. odhalovaly „pravou tvář agresorů“. Mnozí byli přesvědčeni o pravdivosti oficiální propagandy a netajili se svojí solidaritou s těžce zkoušenou severní Koreou, a tím větší odpovědnost mělo vedení KSČ, které s těmito projevy sympatie části domácí veřejnosti cynicky manipulovalo.

==========

Jednou z prvních forem politického nátlaku byl Eisenhowerův návrh na „deneutralizaci Tchaj-wanu“ z 2. února 1953, což by v praxi znamenalo možnost nasazení ozbrojených sil Čankajškova režimu proti Maově Číně. Byl to samozřejmě instrumentální politický manévr, ale i tak to nebylo příliš šťastné řešení, neboť mnohé, především asijské státy vzaly severoamerickou iniciativu vážně a netajily se svojí kritikou a obavou z možného rozšíření válečného konfliktu. Součástí cíleného tlaku byla i hrozba možného použití jaderných zbraní. V tomto směru se Eisenhower dopustil záměrné indiskrece s vědomím, že o jeho výrocích bude informován Sovětský svaz. Také John Foster Dulles se na schůzi Rady národní bezpečnosti dne 11. února 1953 vyslovil proti démonizaci nukleárních zbraní. Prozatím zůstává otevřenou otázkou, zda tato eskalace tlaku Stalina skutečně ovlivnila.

==========

Po zahájení rozhovorů o příměří v Kesongu si obě strany v prosinci 1951 vyměnily seznamy válečných zajatců. Spojenci, kteří postrádali přes více než 11 000 příslušníků mezinárodních vojsk OSN a 88 000 Jihokorejců, byli skutečně šokováni zjištěním, že komunisté zadržují pouze 4417 vojáků OSN a 7142 Jihokorejců. Rozdíly ve statistických údajích potvrdily existující obavy o severokorejském způsobu vedení války, kdy zejména v její počáteční fázi nebraly Kimovy jednotky většinou zajatce, popřípadě - pokud se jednalo o Jihokorejce - je okamžitě oblékly do svých uniforem.

==========

Naproti tomu OSN uvedla jména 132 474 válečných zajatců, z toho bylo 95 531 Severokorejců. Většina z nich byla internována na ostrově Kodžedo.

==========

Část Severokorejců a Číňanů, většinou bývalých vojáků Kuomintangu, se odmítala vrátit do svých komunistických domovin a přihlásila se k občanství Korejské republiky a Tchaj-wanu. Prezident Truman proto požadoval, aby u všech zajatců, kteří byli v rukách OSN, byla ověřena svoboda jejich rozhodování. Tato skutečnost vyvolala v květnu 1952 vzpouru v táboře na ostrově Kodžedo, neboť mezi masou zajatců cílevědomě pracovaly komunistické tajné služby, které usilovaly o jejich všestrannou kontrolu. Povstalci se zmocnili i vojenského velitele tábora, severoamerického generála Francise T. Dodda, kterého drželi tři dny v zajetí.

==========

Ve vyhrocené situaci, která polarizovala plenární zasedání OSN, předložila Indie další návrh na řešení otázky válečných zajatců. O jejich osudu by rozhodovala Dozorčí komise neutrálních států, jejímiž členy se měly stát Polsko, Československo, Švédsko a Švýcarsko.

==========

Prvním náznakem diplomatického posunu byla výzva Mezinárodního výboru Červeného kříže z konce prosince 1952 k realizaci výměny raněných a nemocných zajatců. Této iniciativy se chopil generál M. Clark a obrátil se 22. února 1953 na čínsko-severokorejskou koalici s příslušným návrhem, který byl - po Stalinově smrti - oslovenou stranou akceptován.

==========

Ještě neoschly slzy sovětské veřejnosti nad ztrátou „vůdce světového proletariátu“ a kremelští diadochové se rozhodli pro zásadní změnu politické orientace v korejské otázce. G. M. Malenkov již 15. března 1953 veřejně prohlásil, že „nyní neexistuje v mezinárodních vztazích taková sporná otázka, která by nemohla být vyřešena mírovou cestou“.

==========

Moskva autoritativním tónem informovala Mao Ce-tunga a Kim Ir-sena o aktuální revizi dosavadního vztahu k válečnému konfliktu, neboť je v „nejvlastnějším zájmu našich národů hledat cestu k co možná nejrychlejšímu ukončení korejské války“. V kategoricky formulovaných bodech byla požadována pozitivní odpověď na iniciativu generála Clarka ohledně výměny těžce raněných a nemocných válečných zajatců, souběžně měla být obnovena jednání o celkové repatriaci.

==========

Mao a Kim byli zaskočeni tímto razantním obratem Moskvy, ale podřídili se. Již 28. března odpověděla vojenská velení obou komunistických států kladně na Clarkovu nabídku a současně navrhla obnovit rozhovory o sporných problémech výměny všech válečných zajatců.

==========

Organizace spojených národů definovala 25. května své požadavky ohledně válečných zajatců, od kterých nemínila ustoupit, především od principu dobrovolné repatriace a od vydání všech dosud zadržovaných zajatců do rukou Komise pro příměří. Nový severoamerický velvyslanec v Moskvě Charles Bohlen informoval 28. května V. M. Molotova, že se skutečně jedná o poslední slovo OSN. Současně požádal J. F. Dulles indického předsedu vlády D. Néhrúa, aby do Pekingu a Pchjongjangu sdělil, že pokud nebudou tyto podmínky přijaty, obnoví vojska OSN masivní pozemní a letecké operace s „použitím zbraní všeho druhu“.

==========

Li Syn-man však stále bojkotoval jednání v Pchanmundžomu a jihokorejské Národní shromáždění odmítlo de facto již dohodnuté mírové podmínky. Prezident pak 18. června demonstrativně poskytl politický azyl zhruba třem desítkám tisíc severokorejských zajatců.

==========

Na jaře 1953 byly obnoveny boje o dvě významné lokality na hlavní linii odporu. Kopec zvaný Hák kontroloval přechody přes řeku Imdžin a vršek, připomínající svým tvarem vepřovou kotletu - odtud i jeho jméno -, hájili spojenci více z prestižních než ze strategických důvodů. Hák byl hájen divizí Commonwealthu. Tíhu soustředěné palby čínského dělostřelectva nesl především 1. prapor Královských mušketýrů a od 29. května 1953 Pluk vévody z Wellingtonu. Přes intenzivní tlak a nasazení velkého množství vojáků se Číňanům nepodařilo Hák obsadit.

==========

Zvolené místo podpisu příměří neodpovídalo svým provizorním charakterem historickému významu závěrečného aktu korejské války. Severokorejští ženisté postavili na 38. rovnoběžce v Pchanmundžomu dřevěný domek tak, aby dělící geografická linie probíhala nejen zasedací místností, ale i přes jednací stůl. Obě strany se tak prakticky pohybovaly pouze na „svém“ území.

==========

Kim Ir-senova, a posléze i Stalinova a Maova neúspěšná snaha o násilné sjednocení Korejského poloostrova stála miliony lidských životů. Ve válce padlo 900 000 Číňanů, 520 000 Severokorejců a 1 300 000 Jihokorejců. Obětí válečných hrůz a teroru, a to na obou stranách 38. rovnoběžky, se stalo přes milion Korejců z řad civilního obyvatelstva. Američané ztratili 54 346 mužů, z toho 33 629 přímo v boji a 20 617 zemřelo na následky zranění či zlého zacházení v zajateckých táborech. Zbývající jednotky OSN přišly o 3360 vojáků, především Britů, Australanů a Turků. Rusko až v 90. letech 20. století přiznalo ztrátu 299 důstojníků, poddůstojníků a řadových vojáků.

==========

Z čínských a severokorejských táborů bylo propuštěno 12 755 zubožených zajatců mezinárodních sil OSN a spojenci předali do rukou Repatriační komise 70 183 Severokorejců a 5640 Číňanů, z nichž mnozí se rozhodli pro odchod na Tchaj-wan. V rámci operace Big Switch se vrátila domů jen asi třetina z celkového počtu severokorejských a čínských zajatců.

==========

Stovky spojeneckých vojáků, především Američanů, bylo však i nadále pohřešováno. Tato skutečnost byla zneužita bývalým československým generálem Janem Šejnou, někdejším předsedou Hlavního výboru KSČ na ministerstvu národní obrany, který na konci února 1968 - poté co byly odhaleny jeho nezákonné obchodní a finanční spekulace - uprchl na Západ. Ve svém vystoupení před komisí amerického Kongresu v roce 1992 a opakovaně o čtyři roky později - obvinil čs. lékaře v Koreji z účasti na přísně tajných medicínských experimentech s americkými válečnými zajatci, především z pokusů s tzv. vymýváním mozku a s nukleárním ozařováním. Pokusné osoby byly po ukončení experimentů - podle generála Šejny - většinou usmrceny. Výsledky těchto výzkumů měly být předány Ústřední vojenské nemocnici v Praze a Výzkumnému ústavu leteckých sil, kde měly být dále vyhodnocovány. Šejnovy informace převzal a publikoval Joseph D. Douglas jr. V této souvislosti se vláda Spojených států v listopadu 1992 obrátila na čs. ministerstvo zahraničí se žádostí o prověření těchto poznatků. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu poté detailně prozkoumal archivní fondy příslušných čs. institucí a prokázal naprostou neopodstatněnost a lživost Šejnových tvrzení.

==========

Nicméně Američané opakovaně žádali další a detailnější studium celé kauzy, které bylo ukončeno s negativním výsledkem v roce 1998. Lze tedy odpovědně konstatovat, že generál Šejna, ve snaze zvýšit svoji zpravodajskou cenu, bohatě fabuloval, vymýšlel si a především lhal.

==========

Demarkační linie na 38. rovnoběžce s demilitarizovaným pásmem se tak měla stát trvalou - občas i horkou - hranicí mezi oběma korejskými státy. Spojené státy a jihokorejská vláda podepsaly 1. října 1954 Smlouvu o vzájemné obraně, která potvrdila časově neomezenou přítomnost severoamerické armády v zemi. Tuto skutečnost akceptovala rezoluce OSN z 11. prosince téhož roku. Čínští „lidoví dobrovolníci“ zůstali v severní Koreji do října 1958.

==========

V roce 1950 činily americké výdaje na obranu 17,7 miliard dolarů, v roce 1952 44 miliard a o rok později již 50 miliard dolarů. Zvýšení zbrojního rozpočtu umožnilo mj. i vývoj taktických nukleárních zbraní a výstavbu vojenských základen v zahraničí. V únoru 1951 měla armáda Spojených států 3,5 milionů mužů ve zbrani a dosáhla tak nejvyššího početního stavu od konce druhé světové války. Válka přispěla také k výraznému vzestupu severoamerické ekonomiky, zejména v Kalifornii, která se stala střediskem vývoje a výroby nových progresivních technologií.

==========

Na zasedání Severoatlantické rady v Lisabonu v únoru 1952 - již pod přímým vlivem získaných zkušeností z korejské války - byly v rámci této koncepce vymezeny i konkrétní úkoly ozbrojených sil jednotlivých členských států. Konvenční jednotky západoevropských signatářů aliance měly plnit funkci „štítu“, tj. vázat protivníka v jeho výchozích pozicích, kdežto severoamerické jaderné zbraně převzaly roli „meče“, tj. měly nepříteli zasadit rozhodující nukleární úder.

==========

Postupná kvalitativní a kvantitativní proměna zbrojního potenciálu NATO umožnila proměnu doktríny předsunuté obrany v novou strategii hromadné odvety, která byla schválena v polovině padesátých let. Její podstatou bylo - po případném prvním atomovém úderu Sovětů - bezprostřední nasazení celého spektra jaderných zbraní s výsledným totálně zničujícím efektem a ofenzivní průnik všech složek ozbrojených sil Severoatlantické aliance do hloubi nepřátelského území.

==========

O den později, 27. května 1952, byla v Paříži podepsána dohoda o vytvoření Evropského obranného společenství (EOS). Dohoda potvrdila rovnoprávnou účast Spolkové republiky Německo a zdůraznila přímou vazbu EOS na Severoatlantickou alianci. Obě smlouvy zajišťovaly Bonnu politickou a částečně i vojenskou suverenitu.

==========

Francouzské Národní shromáždění však 30. srpna 1954 Evropské obranné společenství odmítlo ratifikovat, čímž celý projekt, včetně Generální smlouvy, padl.

==========

Souběžně byl v Paříži podepsán i protokol o přijetí Spolkové republiky do NATO, jež se posléze uskutečnilo 9. května 1955. Sovětský blok reagoval na tuto skutečnost ustavením vojenského uskupení - Varšavské smlouvy.

==========

V Japonsku, které bylo klíčovou týlovou základnou mezinárodních sil OSN, odstartovala korejská válka hospodářskou konjunkturu. S pomocí vydatných dolarových injekcí byla vybudována nová průmyslová základna země a japonské výrobky začaly opět úspěšně pronikat na asijské a posléze i evropské trhy.

==========

Pro státy sovětského bloku znamenala korejská válka - na rozdíl od Spolkové republiky Německo, kde byla jedním ze zdrojů „ekonomického zázraku“ ve druhé polovině 50. let - nesmírné zatížení národního hospodářství výdaji na zbrojení, které trvale deformovalo jejich ekonomiku.

==========

„Ocelovou koncepcí“ bylo ze satelitů Moskvy nejvíce postiženo Československo, které muselo potřebám války na Dálném východě - jak již bylo ostatně zdůrazněno - přizpůsobit i strukturu svého prvního pětiletého plánu.

==========

Válka však také změnila Mao Ce-tungovu Čínu ve vojenskou velmoc prvořadého významu, což znepokojilo nejen asijské státy, ale i Sovětský svaz, který si byl vědom toho, že v dosavadním spojeneckém svazku Peking nebude ochoten hrát vedlejší roli.

==========

Vláda ČLR se na sklonku roku 1954 rozhodla rozšířit svou suverenitu i nad ostrovy v Tchaj-wanské úžině a poté, co Washington podepsal 2. prosince s Čankajškovou administrativou obrannou smlouvu, vojensky obsadila několik menších ostrovů a v lednu 1955 začala dělostřelecky ostřelovat strategicky významné ostrovy Quemoy (Ťin-men-tao) a Matsu (Ma-cu-tao).

==========

Po konferenci asijských a afrických zemí v indonéském Bandungu v dubnu 1955 se napětí v Tchaj-wanské úžině zmírnilo. Číňané ukončili ostřelování ostrovů Quemoy a Matsu, aniž by se ovšem zřekli svých územních nároků.

==========

Je nesporné, že válka upevnila Li Syn-manův diktátorský režim v Korejské republice. Vláda tvrdě zasahovala vůči komunistickému podzemí a s pomocí Zákona o národní bezpečnosti omezovala i činnost demokratické opozice. Po zmanipulovaných prezidentských volbách v březnu 1960 však vypukly rozsáhlé studentské nepokoje, které v Soulu přerostly v krvavou srážku s policií. Ta před prezidentským palácem střílela do demonstrantů, z nichž 130 bylo usmrceno a přes 2000 zraněno. Vyhlášení stanného práva neuklidnilo politickou situaci v zemi, přestože dosud vládnoucí Liberální strana odevzdala mocenské otěže opoziční Demokratické straně.

==========

Krátké období relativní svobody však v květnu 1961 ukončil vojenský převrat, který o dva měsíce později - po zákulisním boji uvnitř armádní elity - přivedl k moci generálmajora Pak Čong-huiho.

==========

Pod tlakem Kennedyho administrativy byla v prosinci 1962 přijata nová ústava, která obnovila pluralitní politický systém. Generál Pak Čong-hui, poté co se vzdal vojenské hodnosti, byl v říjnu 1963 zvolen řádnou hlavou státu.

==========

(V lednu 1968 zaútočilo severokorejské komando na prezidentský palác v Soulu a v srpnu 1974 zahynula při neúspěšném pokusu o atentát na prezidenta Pakova manželka.)

==========

V září 1980 byl zvolen novým prezidentem Čon Tu-hwan, který se pokusil - za trvající hospodářské konjunktury - odstranit nedemokratické rysy předchozího režimu. Zasáhla však armáda a zvláště po krvavých nepokojích v Kwangdžu se politické kyvadlo opět přiklonilo k autoritativní vládní praxi.

==========

Novým prezidentem byl pak v roce 1997 zvolen Kim Te-džung. Jeho tzv. sluneční politika iniciovala zlepšení vztahů mezi oběma korejskými státy. V roce 2000 - po čtyřiceti sedmi letech nejistého příměří - se prezident Kim Te-džung setkal se severokorejským vůdcem Kim Čong-ilem a výsledkem této schůzky byla dohoda o hospodářské spolupráci, kulturní výměně a o návštěvách rodin, které rozdělila 38. rovnoběžka.

==========

Kim Ir-sen již v průběhu války upevnil své vedoucí postavení v Korejské straně práce a po uzavření příměří brutálně potlačil všechny projevy jakéhokoliv opozičního jednání a myšlení. Skuteční i potenciální političtí protivníci skončili na popravištích či v koncentračních táborech.

==========

S pomocí Sovětského svazu byla v letech 1954 až 1956 částečně obnovena průmyslová základna, ale její další rozvoj byl silně deformován celkovou militarizací státu.

==========

Obtížné postavení v soutěsce narůstajícího sovětsko-čínského mocensko-ideového sporu vyřešil Kim Ir-sen zavedením totalitní ideologie „čučche“, což byl program naprosté hospodářské soběstačnosti a celkové izolace země, jehož součástí bylo i trvalé vymývání mozků v celonárodním měřítku.

==========

V roce 1972 byla přijata nová ústava, která Kim Ir-senovi zaručovala nejen doživotní, ale i posmrtnou prezidentskou funkci.

==========

1. ZPRÁVA ČTK Z 27. ČERVNA 1950 „V neděli ráno vysílal fenjanský rozhlas tuto zprávu ministerstva vnitra Korejské lidově demokratické republiky: 25. června časně zrána zahájila vojska tzv. národní obrany loutkové vlády Jižní Koreje nenadálý útok na území Severní Koreje po celé délce 38. rovnoběžky. Při neočekávaném útoku na Severní Koreu pronikl nepřítel na území Severní Koreje do hloubky 1-2 km na sever od 38. rovnoběžky v oblasti Hiadiu a v oblasti Kimon a Červon. Ministerstvo vnitra Korejské lidově demokratické republiky vydalo bezpečnostním oddílům republiky rozkaz odrazit útoky nepřítele, který vtrhl na území Severní Koreje. V tomto okamžiku vedou bezpečnostní oddíly republiky rozhořčené obranné boje a kladou nepříteli úporný odpor. V oblasti Janjanu odrazily bezpečnostní oddíly republiky útoky nepřítele, který vtrhl na území severní Koreje.

==========

2. Z PAMĚTÍ N. S. CHRUŠČOVA „Mnoho let jsme tvrdili, že iniciativa ke korejské válce vzešla z jižní Koreje. Někteří lidé říkají, že se na této verzi události nemá nic měnit, protože by z toho měli prospěch pouze naši nepřátelé. V zájmu historické pravdy nyní popíšu skutečný průběh událostí - iniciativu projevil soudruh Kim Ir-sen a podporoval ji Stalin - ve skutečnosti ji podporovali všichni. Můžete se zeptat proč. Sympatizovali jsme s Korejci ze severu. Jsme komunisté a přáli jsme korejskému lidu to nejlepší. Chtěli jsme spatřit na vlastní oči, jak lid Jižní Koreje svrhne kapitalismus a nastolí vládu lidu, jak se to již stalo v Severní Koreji. Nebyla to Stalinova iniciativa, Stalin však Kim Ir-sena podporoval. Přestože viním Stalina ze všech zločinů, kterých se dopustil, v tomto případě jsem na jeho straně. Kdybych tehdy byl nucen rozhodovat, souhlasil bych s Kimem i já. Šlo o vnitřní záležitost Koreje. Bylo jen přirozené, že korejský lid tenkrát bojoval a stále ještě bojuje - za jednotnou socialistickou Koreu.

==========