Italské patálie maršála Radeckého (Luboš Taraba)

Italské patálie maršála Radeckého (Luboš Taraba)

Úderem poledne prvního dne roku 1848 mělo sto šestapadesát tisíc obyvatel města Milána uhasit své doutníky a cigára. Pokud to někdo neudělá, vlastneckou povinností ostatních bylo vyrazit takovému zrádci italské věci cigáro z ruky nebo z úst. Organizátoři této protestní akce z karbonářské organizace Fratelli Lombardi (Lombardští bratři) k tomu využili oficiálního zákazu kouřit na ulicích, který nikdo jinak nerespektoval. Začínal tak všeobecný bojkot rakouského tabákového monopolu. Zároveň s tím ustaly i sázky ve státní loterii. Vídeň měla pocítit, co to znamená přijít o dva miliony zlatých z prodeje cigár a další miliony z loterie. Stejně jako Miláňané, přestali holdovat tabáku Benátčané a obyvatelé dalších měst Lombardsko-benátského království. Protože pršelo, milánští karbonáři přesunuli začátek bojkotu na 2. ledna. Když konečně opět vykouklo nad jejich městem slunce, radikálové vyrazili do ulic vymáhat tabákovou prohibici. Výsledkem bylo napadení několika „německy“ smýšlejících Italů, kteří se nechtěli vzdát se neřesti v podobě vonného dýmu. Dalšími oběťmi byli rakouští vojáci a jejich velitelé, kteří oficiálně nesměli na veřejnosti kouřit a kteří se ale o to více nyní promenovali po korzech s ostentativně zapálenými cigáry v ústech. Měli jich dost, protože jich nafasovali třicet tisíc. Co chvíli na ně odněkud vyletěl kámen. Potom už naštvaní muži v uniformách nutili kuřivo civilistům násilím. Pokud někdo odmítl, riskoval přinejmenším pár facek nebo ran a když se moc vzpouzel, pak i vězení. Nevyhnul se tomu ani starosta hrabě Gabrio Casati, kterého sebrali tajní policisté při pokusu domluvit vojákům, aby se mírnili. Mezi rakouskými důstojníky se nejaktivněji projevoval setník od ženistů Gustav hrabě Neipperg, syn exmanželky císaře Napoleona Marie Luisy a jejího jednookého milence hraběte Neipperga, který si s doutníkem vyrazil ke kavárně Cafö Cova, kde se karbonáři na bojkotu tabáku domluvili. Následující den přerostly strkanice a rvačky o cigára v milánských ulicích v otevřený konflikt s policií a vojenskými hlídkami, mezi nimiž hráli prim dragouni. O jejich razantnosti svědčí pět mrtvých a devětapadesát zraněných včetně několika žen a dětí. Všichni měli sečné nebo bodné rány od šavlí či bodáků. Nejstarší oběti bylo čtyřiašedesát, nejmladší mrtvý byl patnáctiletý. Nejmladší zraněnou byla čtyřletá dívka. Obdobné scény zažila týž den tabákovou a sázkovou abstinencí nakažená Padova a Pavie. A Italové tak už měli své „mučedníky za svatou věc“.

==========


„Věříme v pomoc Boha, … jenž podivuhodnými impulzy uvedl Itálii do stavu, aby byla stvořena sama sebou… Chceme, aby naše jednotky vstoupily na území Lombardie a Benátska se savojským štítem na italské vlajce…,“ stálo ve válečném manifestu Karla Alberta. To byl také celý plán piemontského velení. Nikdo pořádně nevěděl, co dělat. O poměrech v armádě mnohé naznačuje miniaféra s italskými vlajkami. Karel Albert jich dal objednat sedmdesát. Jejich cena se vyšplhala k částce, za kterou se dal koupit dům. Přitom byly použity nekvalitní barvy a látky, takže italské trikolory doplněné o savojský kříž budou vybledlé, už když s nimi Piemonťané dorazí do Milána.

==========

Pohled na některé jednotky byl tristní nebo komický. Někteří vojáci nesli pušky v ruce, protože neměli řemeny. Další šli beze zbraně. Prostě se na ně nedostalo. Vrcholem všeho byly vojenské kuchyně. Kuchaři žebrali v hostincích, kolem kterých táhli, aby jim padrone přenechal alespoň nějaké potraviny a oni mohli hladovým vojákům něco uklohnit. Velitelé, většinou příslušníci staré piemontské šlechty cestovali do války jako na slavnost. Jejich vozy přetékaly hromadami náhradního prádla i parádních uniforem a všeho potřebného pro pohodlný život. Vypadalo to, jako kdyby si vyrazili na piknik prokládaný plesy. „Italští bratři“ z Lombardie, alespoň ti na venkově, piemontské vojsko nevítali, jak musel přiznat sám král Karel Albert: „Viděli v nás nenáviděné muže přinášející válku, jejich zruinování a rakouskou odplatu.“

==========

Ferdinando V. by byl raději, kdyby Karel Albert prohrál. V případě piemontského vítězství by byl totiž ohrožen jeho trůn. Nakonec z celého neapolského kontingentu zasáhnou do bojů pouhé dva tisíce vojáků, s nimiž hrdina povstání z roku 1820 Guglielmo Pepe posílí obránce Benátek. Ještě před Pepem odjelo z Neapole několik stovek dobrovolníků. Jeden oddíl vedla kněžna Cristina Belgioso. Nebyla jedinou „amazonkou“. Několik dívek prý zaujalo místa bubeníků a jiné se staly ošetřovatelkami. Mezi dobrovolníky se objevil i černoch, bývalý otrok Quetto ze Súdánu. Dotáhl to až na kapitána a jako takový byl znám pod jménem Capitano Moro (Kapitán Maur).

==========

O Radeckého situaci snad nejlépe vypovídá strohá řeč hlášení jeho generálního štábu z 27. března: „Ocitli jsme se v katastrofě, v níž nás 19. března v celé zemi překvapila revoluce, která je větší a silnější, než kdy v Evropě byla. Všechny komunikace v zemi, od města k městu, od jednoho místa k druhému, nám byly naráz odříznuty, ve všech městech propukla povstání, která zaměstnávají naše posádky, a tak paralyzují součinnost našich sil… Ztrátou Benátek jsme byli odříznuti od všech prostředků k zásobování našich jednotek, neboť veškeré dodávky z našich provinicií směřují přes Terst a Benátky… Veškerá naše pomoc, peníze a zásoby se k nám mohou dostat jen přes Tyrolsko.“

==========

„Jsem to já, ne vy, kdo ustoupil před nepřítelem. Vy jste poraženi nebyli a nebudete,“ řekl Radecký vojákům po příjezdu do Verony 2. dubna. Jedná se „krátký zpětný pohyb, abych se přiblížil k vojskům, která se blíží k mé posile“, upřesnil ještě. Na jeho pokyn začne zemský vojenský velitel „vnitřního Rakouska“, Laval Nugent von Westmeath formovat v jižním Rakousku záložní sbor, tak zvanou „Druhou armádu“. Nesmí „být ztracen čas“, apeloval Radecký na Nugenta, aby sebou hodil. Do Vídně vzkázal: „Nemůžeme a nesmíme nechat Itálii být.“ Den na to dal vyhlásit: „Oba pod mým velením stojící armádní sbory jsou nyní spojeny a představují sílu, která krvavě odrazí každého nepřítele, jenž by se odvážil na nás zaútočit. Druhá armáda již začíná na rozkaz Jeho Veličenstva k nám postupovat jako posila a brzy zase na zdech odpadlých měst zavlají naše prapory.“ Radecký věděl, že v dané chvíli to jsou jen slova. Jeho vyhlídky byly více než chmurné, byť informoval ministerstvo války, že bude-li „mít čtyřicet tisíc mužů, potom by mohlo mezi mnou a Karlem Albertem dojít asi na pláni u Villafranky k rozhodující bitvě“. Maršál neimprovizoval. Měl takový postup promyšlený. Už v roce 1842 si poznamenal, že v případě piemontského útoku se Italská armáda soustředí u Verony, aby mohla „udělat přítrž nepřátelskému postupu, počkat na vojska přicházející z nitra (Rakouska), potom znovu zahájit ofenzivu a dobýt opět ztracený terén“.

==========

Radeckému navíc komplikovaly život převratné změny ve Vídni. Nejprve Metternichův vynucený odchod, pak otřesy v přímo v armádě. V první chvíli to byly události v Budapešti vedoucí ke vzniku uherské vlády vedené hrabětem Ludeákem Batthyánym. Znamenalo to, že „jeho“ maďarští vojáci přešli pod kontrolu „jejich“ vlády. Těmito jednotkami měl disponovat jen po dohodě s uherským ministrem války generálmajorem Franzem Ottingerem. Ten si za svého pověřence u Italské armády vybral husarského plukovníka Lázára Mészárose. Aby nebylo všemu konec, Chorvaté obávající se uherské rozpínavosti jmenovali už 23. března (samozřejmě bez konzultací s Budapeští) plukovníka Josefa Jelačiće chorvatským bánem. Za dva týdny z něho byl podmaršál a velitel hraničářských pluků.

==========

„Co jsem po léta předpovídal, se do poslední věci stalo. Jsem s mou statečnou armádou sám,“ povzdechl si Radecký. Spoléhal se přitom především na vojáky z českých zemí, Rakouska, na Poláky a hraničáře. Problém představovali Italové a Maďaři. Zatímco první houfně dezertovali, ze dvaceti tisíc jich přeběhl každý druhý, druzí dávali ostentativně najevo, že za císařského orla už umírat nehodlají.

==========

„Jsem, milovaná Fritzi, ještě tady, drážděn ze všech stran. Mučím se starostmi o zásobování mých statečných vojáků, obklopen zrádci všeho druhu, zaměstnáván velice opatrným nepřítelem, a očekávám značně zdráhavý příchod Nugentův…“, referoval Radecký 23. dubna své dceři z Verony. O tři dny později se dcerou podělil o další podrobnosti: „Ztratil jsem 10 860 mužů dezercí a 13 000 jich je odříznuto. Spočítal jsem tři sta šedesát mrtvých a sedm set raněných. Mezi důstojníky bylo šest mrtvých a osmnáct raněných, tři sta šedesát odříznutých a dva zběhli.“

==========

Mezi oběťmi těchto bojů byl také jeden zvědavý, ne příliš inteligentní Chorvat z pluku č. 2 Ottočaner. Chtěl se podívat, jak letí kule z děla, a tak se před jeden kanon postavil. V hustém dýmu si ho dělostřelci nevšimli a střela mu odrhla půl lebky.

==========

Po prvních zkušenostech s rakouskými polními myslivci si mnozí důstojníci strhli epolety, aby se nestali prvními cíli. „Generálové, důstojníci a vojáci, ti všichni byli nováčky ve svém řemesle,“ líčil své podřízené Eusebio Bava. „Když vojáci viděli své nadřízené bez řády předepsaných distinkcí, mysleli se, že je mohou napodobit a začali se zbavovat čepic, nárameníků a kravat.“ Zato si někteří vojáci nasadili masky, které měly nahnat nepříteli strach, jak vymyslel kdosi geniálně v generálním štábu.

=========

Mezi raněnými byl také plukovník Andreas Pottornay, velitel pluku č. 52 Franz Carl, kterému utrhla dělová koule ruku. Plukovník ještě dokázal dojet za podmaršálem d’Aspre a oznámil mu. „Poslušně hlásím Vaší Excelenci, že jsem přišel o pravou paži a musím odejít z boje.“

==========

V „katastrofě u Santa Lucie“, jak bitvu nazval velitel obléhacího dělostřelectva u Peschiery generálmajor Giuseppe Francesco Rossi, se projevily v plné nahotě piemontské slabiny – špatná disciplína, nejednotné velení, nekompetentnost některých vysokých důstojníků. „Velení bylo velením jen co do jména,“ tvrdil později Bava, který po tomto debaklu marně žádal krále o uvolnění ze služby. Zato letěla řada důstojníků. Jako prvního vyhodil Karel Albert velitele brigády Acqui generála Pietra Falletti di Villafaletto, který se o půl druhé odpoledne sebral a odjel do Villafranky, aby si tam odpočinul.

==========


„Jen škoda, že jsem měl příliš málo vojáků, než abych mohl nepřítele pronásledovat,“ posteskl si Radecký. Kdyby bylo možné nasadit jízdu, byla by porážka nepřítele „naprostá“, stojí ve válečném bulletinu č. 6 Italské armády. Maršál si uvědomoval, že byť donutil nepřítele k ústupu, obrat ve válce byl v nedohlednu. To chápali i jeho podřízení. „Vítězství u Santa Lucie…“, napíše kadet Josef Bruna, „nemělo žádné rozhodující důsledky.“

==========

„Piemonťané mají nad námi takovou převahu, že nepřijde-li záhy pomoc, armáda se tu těžko udrží,“ psal matce arcivévoda František Josef z Verony. „Proto dělejte, milá matko, vše, aby vojska byla vypravena. Poprvé jsem slyšel dělové koule hvízdat kolem sebe a jsem docela šťastný. Polní maršál mi řekl, že jen když Nugent přijde brzy, budeme tu snad hotovi a potom budeme pochodovat do Vídně.“ „S nepřítelem proti sobě a obklopen zrádci a vrahy držím se s mým slabým houfem, lze říci, spokojeně. Nugent, poslaný mě na pomoc, ztrácí čas v drobných bojích a nepostupuje, což by mě mohlo přivést k zoufalství, kdybych nespoléhal na boží pomoc,“ stýskal si v dopise z 9. května pro změnu dceři Františce maršál Radecký. Po veronských ulicích se zatím promenovaly tamní ženy celé v černém na znamení smutku nad porážkou sardinské armády.

==========

Děly se ale i úplně jiné věci. Zatímco v jednom domě se masakrovali Češi s Italy navzájem, o kus dál ve mlýně našel Josef Bruna během boje několik vojáků od svého pluku Paumgartten popíjejících klidně společně s Italy víno, které jim naléval sám pán domu.

==========

Mezi ustupujícími Italy byl také jeden naháč, toskánský dělostřelec Giuseppe Elbano. Při výbuchu munice přišel o uniformu. Přesto zůstal u svého děla, které zbylo jako jediné bojeschopné, a střílel až do posledního okamžiku. A teď jako adamita prchal z prohraného boje.

==========

V boji o Madonna del Monte se odehrál zajímavý moment. Jeden z důstojníků nařídil bubeníkovi 12. setniny Václavu Kutíkovi, aby bubnoval k ústupu. „Pane, my v Reisingeru známe jen signál k útoku,“ oponoval Kutík. Za okamžik už jednou rukou tloukl paličkou do bubnu a ve druhé držel krátkou pěchotní šavli. Na jeho bojechtivost doplatili dva Švýcaři, které šavlí srazil k zemi.

==========

„Roztomilý stařík“ Radecký, jak Radeckému říkal rakouský diplomat Alexander von Hübner, který strávil povstání v Miláně jako rukojmí vzbouřenců, si vybral k útoku vědomě nejpevnější část piemontských postavení, vesnice Sona, Sommacampagna a Santa Giustina tvořící vstupní bránu do pásma kopců táhnoucích se v délce přes deset kilometrů od veronského předpolí až k Minciu. Touto osm kilometrů širokou pahorkatinou vedly dvě důležité cesty spojující se v Peschieře. Ta přímější se klikatila mezi Santa Giustinou a Sonou do Castelnuova, druhá, probíhající vesnicí San Giorgio in Salice, ležela mezi Sonou a Sommacampagnou. Italská armáda tudy pronikne k Minciu a roztrhne piemontské sbory ve dví, což povede k jejich konci, plánoval Radecký.

==========

De Sonnaz nebyl s to tomu zamezit. Už odpoledne odvedl své demoralizované muže, kteří jedli naposledy před dvěma dny, dále od řeky, do Volty. Když se ho Bava později zeptá, proč nesplnil jeho rozkaz nepustit nepřítele za Mincio, generál řekne, že bylo „moc horko“.

==========

Kníže Ferdinando neztratil v tomto boji jen Sommacampagnu, přišel i o svůj stříbrný servis. Zmocnili se ho Maďaři z pluku Franz Carl.

==========

Při pronásledování padla Rakušanům do rukou část trénu včetně vozů královského domu. Karel Albert tak přišel o kompletní stříbrný servis a hlavně o kufr se dvěma miliony franků, který s sebou vozil pro případ krajní nouze. „Nenahraditelná ztráta Volty znamenala konec jakékoli naděje udržet naši linii na Minciu. Neexistovalo žádné jiné řešení než ústup anebo uzavřít příměří,“ napíše Eusebio Bava.

==========

O urputnosti bojů o Voltu svědči i nález mrtvol dvou do sebe zaklíněných vojáků – polního myslivce a piemontského pěšáka, kteří se navzájem probodli bodáky. „Bojiště… nabídlo ráno 27. (července) strašný pohled, neboť výšiny u Volty pokrývaly mrtvoly. U vjezdů, kde byl večer předtím sveden nejzuřivější boj, stejně jako na samotném dvoře před kostelem, ležely mrtvoly, přátelé i nepřátelé, nakupené na sobě. Mrtví, jejichž život většinou ukončilo bodnutí bajonetem, byli v důsledku děsivých bolestí znetvořeni tak, že je ani jejich kamarádi nemohli téměř poznat… Také nepřítel zde utrpěl značné ztráty. Tento boj označí za nejkrvavější z celého tažení… Měl asi tisíc mrtvých a raněných, hlavně pak na svém levém křídle, tedy kde stála proti našemu praporu brigáda Savoia,“ bude vzpomínat major Josef Strack od císařských myslivců. Ve skutečnosti obnášely piemontské ztráty u Volty 67 mrtvých, 263 raněných a 352 pohřešovaných, kteří většinou skončili v zajetí. Na rakouské straně bylo 79 zabitých, 185 raněných a 177 pohřešovaných.

==========

„Nespouštím ho (Karla Alberta) teď z očí, abych ho porazil ještě jednou a svému pánu znovu dobyl Lombardii,“ referoval Radecký manželce. Bude ho nahánět se čtyřmi sbory. Proto také provedl menší rošádu mezi jejich veliteli. Dosavadní velitel Verony Haynau vystřídal Thurn-Valsassinu obléhajícího druhým dnem Peschieru. Thurn převzal od Culoze velení nad IV. sborem uvolněným z oblíčení v Mantově. Okamžitě se s ním vydá na pochod k Italské armádě, aby kryl její levé křídlo. Čtyřiapadesát tisíc Rakušanů disponujících sto osmdesáti děly představovalo sílu, jež byla s to smést rozkládající se „velkou armádu“, která se scvrkla na 42 000 mužů, ze zemského povrchu.

==========

Odhozené zbraně a části výstroje, sem tam dehydrovaná mrtvola bez bot, ve špinavé, potrhané kdysi modré uniformě anebo k smrti vyčerpaný, apatický pěšák, to vše dávalo tušit, jak hluboký byl rozklad piemontských řad. Poslední ranou už tak nízké morálce a důvodem k další vlně dezercí byl hlad. Piemonťané si cestou brali všechno, na co přišli. Je nasnadě, že se to nelíbilo. Vesničané nechtěli dát piemontským vojákům trpícím „africkým horkem“, jak jeden vzpomínal, ani kapku vody. Rychle se také změnil vztah Lombarďanů k vítězi i poraženému. Když dorazil za generálním štábem do Cremony jeden z jeho členů, major Luigi di Cossato, chtěl se najíst. Majitel hotelu, kde se štáb ubytoval, mu ale sdělil, že nemá nic, co mu nabídnout. „A co je to všechno, co se vaří ve vašich hrncích,?“ nechtěl se dát odbýt rytíř di Cossato. „To je večeře pro maršála. Přijede asi zítra,“ vyrazil mu dech svou přímočarostí majitel hotelu. Až Radecký přijede, Cremona ho uvítá jako „osvoboditele“ a celou noc bude slavit. Nikdo si ani na okamžik nevzpomene na výzvu piemontského krále „Italové ozbrojte se a vykročte vstříc nebezpečí.“

==========

Bava si poté vyžádal od krále nové instrukce. A nevěřil svým uším. Místo očekávaného pokynu k ústupu přes Pavii za Ticino, mu Karel Albert sdělil, že armáda se přesune k Milánu. „Budeme bojovat (s Miláňany) bok po boku. Byl jsem ubezpečen, že město je dobře zásobeno potravinami a vojenským materiálem, že byla vybudována obranná zařízení. Dokončíme je a vítězství se vrátí na naši stranu,“ fantazíroval sardinský král o nové bitvě, i když si uvědomoval, že o co je jeho rozhodnutí méně „vojenské“, o to je více „vznešené“. Snad i proto nechal předtím v cremonské katedrále celebrovat „Te Deum“ věnované „osvobození Itálie“.

==========

Stejně jako předtím Bava, ani Radecký, který se 31. července stal za „skvělá vítězství u Sommacampagne a Custozy“ nositelem nejvyššího rakouského vojenského vyznamenání Řádu Marie Terezie, nevěřil svým očím, když procházel hlášení shodujícící se v tom, co hodlá Karel Albert spáchat. Král už stačil slíbit delegaci Miláňanů, že se u hradeb jejich města postaví „barbarům“ na odpor. Zároveň s tím přijal ráno 1. srpna nabídku britského vyslance sira Ralpha Abercrombyho, že se pokusí zprostředkovat příměří.

==========

V hustém lijáku a krupobití, které hasilo poslední plamínky už tak skomírajícího bojového elánu se vojáci Karla Alberta vlekli proti proudu Addy na sever k Milánu. Snad úplně každý si uvědomoval, co to znamená. Oni už ale bojovat nechtěli. Jakmile se u Lodi ukázali první Rakušané, Piemonťané se rozutíkali, slovy majora Ferdinanda Pinelliho, „jako ovce“. Stačilo zavolat, že „Rakušané jdou“ a pušky letěly na zem a demoralizovaní vojáci viděli spásu v rychlosti svých nohou. To už přecházeli první „Němci“ Addu.

==========

Řád Marie Terezie, který patřil císaři Ferdinandovi a kterého se on osobně v maršálův prospěch vzdal, Radecký řádně zapil vínem ze sklepa domu, kde byl ubytován. Jinak žil velmi střídmě, navíc dodržoval pravidelný denní režim. Vstával o páté ráno a hned začínal pracovat. O hodinu později následovala snídaně kombinovaná s obligátní kávou s pobočníky. V deset hodin dopoledne byla na řadě „snídaně na vidličku“ a o čtvrté hodině odpoledne prostá večeře. K ní maršál zkonzumoval láhev červeného vína. O sedmé hodině večer si dal thé a po něm si rád zahrál karty. O dvě hodiny později už byl v posteli. K večeři, která byla jeho hlavním jídlem, míval nejčastěji rýžovou polévku a hovězí popřípadě telecí pečeni, ke které si někdy u svého osobního kuchaře, „majstra Jeana“, jak mu říkali vojáci, poručil české knedlíky.

==========

„Rád bych odešel do ústraní, protože již opravdu těžce snáším námahu. Vidím však, že stroj, jenž není doposud konsolidován, nemohu dát z rukou,“ napsal Radecký, jen co se v Milánu zabydlel. Třebaže si občas postěžoval na zdraví, jeho osobní lékař, šestačtyřicetiletý Josef Wurzian, který de facto suploval i roli „armádního šéflékaře“, jen nevěřícně přihlížel tomu, jako kdyby pro jeho pacienta přírodní zákony neplatily.

==========

V poledne 6. srpna přijel Karel Albert do Vigevana. Zde ho na hranici piemontského království uvítal biskup Pio Vincenzo Forzani. Král vypadal strašně, byl unavený a celý se chvěl. Biskup mu nabídl pohostinství ve svém paláci, kam zakrátko přijelo několik zástupců Milána, aby se králi omluvili za události z posledních hodin. Panovníka, který se prohlásil “králem Itálie” přišli pozdravit také místní rybáři. Jako dárek mu přinesli svůj úlovek z Ticina. K jejich překvapení si Karel Albert musel zavolat tlumočníka. Mluvil totiž francouzsky a turínským dialektem, italsky však nikoli.

==========

Rakouská armáda pociťovala, že je doma neoblíbená a stále více nenáviděná. Každý si uvědomoval, že hlavně díky ní se císařství drželo nad vodou. Její vítězství přispěla i tomu, že se císař Ferdinand nastěhoval 8. srpna zpátky do Vídně a jeho italští spojenci do Parmy, Modeny a Toskánska. Nikoli náhodou se říkalo, že Rakousko je v Radeckého táboře. I proto se poslanci Říšského sněmu ministra války Theodora hraběte Bailleta de Latour zeptali, zda nenadešel čas pro redukci ozbrojených sil. Aby alespoň trochu uklidnil rozvášněné veřejné mínění, Latour zakázal vojákům vyjadřovat se „proti nové podobě státní správy v rozporu s vyslovenou vůlí panovníka“. „Armáda nemá důvod, aby na padlém systému lpěla se zalíbením. Tento systém – pokud zůstaneme u označení despocie – byl despocií civilní, nikoli vojenskou. Armádu zanedbával a přehlížel. Neexistuje tedy žádný nepřátelský duch ani proti svobodomyslným institucím, které rozdělily svůj majestát mezi své národy,“ odpověděl Radecký. „Tak si necenili armády ani v Římě, ani v Řecku, ani v krvavé francouzské republice, hrát takové nedůstojné divadlo, to čekalo až na moderní svobodu,“ myslel si v duchu. Narážel přitom na poslance Říšského sněmu využívající každé příležitosti pustit se do mužů v uniformách. Proto také ve sněmu nemohl projít návrh vzdát armádě v Itálii hold za její „zásluhy o vlast“ s tím, že pokud by se mělo Radeckého vojsku za něco poděkovat, tak za nedemokratický postup. S tím se ozvaly i hlasy, zda by nebylo lepší se Benátska a Lombardie vzdát. V Národním shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo ještě horší. „My Němci si musíme přát, aby Radečtí byli z Itálie vyhnáni,“ hlásal například levicový demokrat Arnold Ruge.

==========

Když v Budapešti zabili 27. září 1848 mimořádného císařského komisaře, vrchního velitele císařských sil v Uhrách generála Franz von Lamberg, ministr války Theodor Baillet von Latour zahájil přípravy na trestnou akci proti Maďarům. Aby mohl nový vrchní velitel ozbrojených sil v Uhrách bán Josef Jelačić zakročit, bylo třeba mu poskytnout dostatek mužů. Vídeňská Národní garda, studenti a dělníci se pokusili odjezdu jednotek vyslaných do Uher zabránit. Nemuseli se příliš snažit. Granátnický prapor major Antona Richtera odmítl do Uherska odjet. Polský pluk č. 15 Nassau zakročil, ale nic to nezměnilo. Krátce nato Vídeňáci vybrali armádní arzenál s třiceti tisíci puškami. První kolo otevřeného střetnutí korunovali liberálové zabitím osmašedesátiletého Latoura a pověšením jeho těla na kandelábr. Pokračující boje a hrozby, že se bude dále „latourovat“, donutily císaře Ferdinanda podruhé utéct. Tenkrát do Olomouce. „Všechno, co je lidem svaté a drahé, co dává vzniknout říším a udržuje je, to chtějí zničit,“ glosoval z Milána dění Radecký, který by se nejraději vydal na pochod proti Vídni. Jeho kolegové v maršálských a generálských uniformách, Jelačić a Windischgrätz to udělali za něj. Už 31. října byla Vídeň v rukou armády. Radecký ale ani tehdy nebyl úplně spokojený. Tentokrát se mu nelíbila přísnost rozsudků, byť bylo popraveno jen devět osob. „To škodí Rakousku více než prohraná bitva,“ dal se slyšet. Kritizoval přitom svého člověka, nového prvního ministra Felixe knížete Schwarzenberga.

==========

V té době seskočil Radecký ze sedla ve vesnici Tromello. Mortara byla osm kilometrů před ním. Spolu s celým štábem stál u cesty a díval se na pochodující vojáky. Najednou si všiml, že jeden z nich neměl na čáce „polní znamení“, větvičku s dubovými lísky. „Kde si nechal feldzeichen?“, zavolal na něj. Než stačil voják odpovědět, maršál strhl ze své čepice větvičku, kterou si tam ráno dal, kus z ní ulomil a podal ji překvapenému pěšákovi.

==========

Kolem deváté hodiny večer střelba ve městě utichla. Benedekovi muži počítali zajatce a kořist. Vedle šesti děl, vozů s municí a mnoha úplně nových pušek se zmocnili i několika koní patřích savojskému vévodovi Viktoru Emanuelovi. Až ráno za denního světla uvidí výsledek večerního boje. V ulicích ležela těla mrtvých a raněných Piemonťanů. Řadu z nich zabily bodáky. Celkem toho dne padlo 121 Italů, dalších čtyři sta až pět set jich bylo zraněno. Dva tisíce skončily v zajetí. Pro Piemonťany byl horší než vlastní ztráty rozpad morálky. Takový debakl neočekávali ani v nejhorším snu. Vždyť u Mortary jich bylo dvaadvacet tisíc a Rakušanů ani ne deset tisíc. Řada Piemonťanů zahodila během noci po bitvě pušku a namířila si to domů. Mortara obnovila „v části armády hlubokou nechuť k této politické válce“, řekne velitel 3. divize generál Ettore Perrone. Byla to „zbytečná jatka“, která nemohla průběh války změnit, doplnil ho major Ferdinando Pinelli, autor obsáhlé historie těchto bojů.

==========

Někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne nadhodil jeden z pobočníků sardinského krále, zda by nebylo řešením požádat o příměří. Než se stačil Karel Albert vyjádřit, mezi členy jeho suity dopadl dělostřelecký granát. „Smrt mě zase nechtěla,“ glosoval to ironicky. Ještě předtím prožil menší otřes, když kolem něj šel jeho oblíbenec, kapitán dělostřelectva, hrabě di Robilant bez ustřelené ruky. Hrabě zvedl zakrvácený pahýl a zavolal: „Ať žije král.“ A když kolem něho vezli zraněného generála Perroneho, Karel Albert od něj slyšel: „Umírám spokojen pro mého krále a zemi.“

==========

Jakmile Radecký zaznamenal, že se jeho pěchota probila k Farsá a že se bojiště plní dalšími rakouskými prapory, rozjel se o něco klidnější k říčce Agoně, aby se poohlédl po sboru podmaršála Thurna, který se měl z tohoto směru konečně objevit. Jen pár okamžiků předtím zasáhla místo, kde postával Radecký se štábem, dělostřelecká kule. Dopadla na zem, vyryla dlouhou čáru a zase se zvedla do vzduchu. Přitom přerazila silný strom, co jí stál v cestě.

==========

V téže době se Karel Albert zajel podívat k Novaře, která se stále více plnila jeho prchajícími muži. Při pohledu na ně se král svěřil ministru války Cadornovi, že ztratil veškerou víru na vítězství. Cadorna si to nenechal pro sebe a zakrátko to už věděl i Chrzanowski. I on viděl, že situace piemontské armády je neudržitelná. Jediným východiskem bylo požádat Radeckého o příměří. „Nechte mě umřít. Je to můj poslední den,“ žádal prý Karel Albert důstojníky místo rozhodnutí, zda začít s Radeckým vyjednávat.

==========

Bicocca padla mezi půl sedmou až sedmou hodinou. V houstnoucí tmě a sílícím studeném dešti se Piemonťané stahovali k Novaře. Jen Solaroliho brigáda zůstala na svém místě na levém okraji piemontské linie ještě dvě hodiny, protože Chrzanowski zapomněl jí udělit rozkaz. Nedaleko Biccocy našel Chrzanowski krále s jeho mladším synem. Když se jich zeptal, zda je možné ještě něco podniknout, princ Ferdinando se místo odpovědi rozjel zpátky k vesnici. Seděl v té době už na třetím koni. Ti dva předcházející byli zabiti. Ferdinando během pár minut sehnal dohromady tři použitelné pěší prapory a s tasenou šavlí je vedl do beznadějného protiútoku. Řada vojáků padla, on sám si odnesl nějaké pohmožděniny.

==========

Jak rakouský útok v těchto okamžicích vypadal, naznačuje obrana jedné piemontské baterie dvěma setninami myslivců 4. pluku. Kapitán Emanuele Chiabrera, který jim velel, ztratí během pár okamžiků sedmapadesát mužů a sám bude zajat. Když vyjede kapitán Ferdinando Clermont de Vars s jednou eskadronou Aosta cavallerie proti rakouské bateriii, jediná salva ho smete i s jeho dragouny ze sedel. Ti, co přežijí, dopraví svého velitele do Novary už více mrtvého než živého. To už ale byly úplně poslední okamžiky končící bitvy. Ještě předtím se na hradbách objevil sám Karel Albert. Stál tam mezi střílejícími děly a beze slov se díval k Bicocce, odkud nyní chrlila rakouská děla střely na město. Generál Durando se ho pokusil odvést, ale král se nedal. Až za chvíli opět mlčky a rezignovaně slezl z hradeb a odjel do svého provizorního příbytku. Bylo to přesně rok poté, co Karel Albert vydal na začátku právě vyhlášené války svůj pověstný manifest, že „Itálie bude stvořena sama sebou“.

==========

„Musím dnes oznámit nejdůležitější a rozhodující vítězství. Nepřátelská armáda… se rozhodla… zkusit štěstí poblíž Olenga nedaleko Novary… Druhý sbor, jenž pod velením statečného podmaršála, barona d’Aspre představoval předvoj, … zaútočil na nepřítele na tamních výšinách. Jeho neočekávaná síla činila naši akci po několik hodin nejistou, dokud se Druhému sboru nedostalo podpory ostatních sborů postupujících za ním,“ napíše Radecký v půlnočním hlášení ministerstvu války. Později k tomu dodá: „Celému (našemu) pravému křídlu, které ztrácelo půdu pod nohama, hrozilo obklíčení. Kdyby janovský vévoda pokračoval ve vítězném postupu a kdyby mu byla vyslána na pomoc divize savojského vévody, d’Aspre by byl poražen na hlavu a italská historie by nemohla zaznamenat porážku u Novary. Ale Chrzanowski, který chtěl nepřítele vyčerpat v opakovaných útocích na Bicoccu, aby ho poté smetl čerstvými silami, proto nařídil janovskému vévodovi vrátit se na linii u Castellazza.“ Naprosto přesně ukázal na rozhodující moment bitvy. Chrzanowski si ji prohrál sám. Hodil by se na něj Radeckého výrok, že „ne každému, kdo nosí vojenský kabát, je dáno být pravým vojákem“. Zato na adresu svých vojáků nešetřil maršál pochvalami. K tradičnímu jmenování těch, co se nejvíce u Novary vyznamenali, dodal: „Abych byl spravedlivý, musel bych jmenovat všechny.“

==========

Prchající Piemonťané zaplavili Novaru. Až za hradby pronikal řev, se kterým se někteří pustili do rabování domů a násilností na civilistech „Chtěli jste válku, neste následky,“ odpálil generál Carlo Biscaretti večeřící v hotelu Cappel Verde houf zástupců města prosících, aby zatrhnul vojákům jejich řádění. Muži v uniformách vypálili několik domů, a pokud se jim někdo postavil na odpor, zabili ho.

==========

Až za tmy, do níž zářily poslední hořící domy, se zástupce šéfa generálního štábu, generál Luigi Fecia di Cossato dostal v doprovodu trubače do Bicocchy. Hess byl v plném úřadování, ihned ho ale přerušil. Cossatovi sdělil, že bez Radeckého nemůže nic rozhodnout. Zároveň ho upozornil na to, že pro maršála přichází do úvahy jako partner pro jednání pouze následník trůnu. Karlu Albertovi Radecký nevěřil. Aby zvýšil tlak na Piemonťany, Hess nařídil raketometné baterii č. 6, aby si našla výhodné postavení pro ostřelování Novary. Obdobný rozkaz obdrželi také velitelé dvanáctiliberní baterie č. 8 a šestiliberní baterie č. 22.

==========

„Pánové,“ řekl Karel Albert shromáděným generálům, „obětoval jsem se za nezávislost Itálie, za ni jsem nasadil svůj život i život mých synů a také korunu. Svého cíle jsem však nedosáhl. Jsem si vědom toho, že v této době je moje osoba překážkou pro uzavření míru, jenž je nezbytný a který já podepsat nemohu… Jelikož jsem nenalezl smrt na bojišti, přináším své zemi tuto poslední oběť: vzdávám se koruny a trůnu ve prospěch svého syna savojského vévody.“ „Jenom jedenkrát jsme brnkli na strunu, již Carlo Alberto se zřítil z trůnu…,“ bude veršovat Svatopluk Čech ve Stínu lípy.

==========

Krátce po jedné hodině ráno 24. března vstoupil do kuchyně statku Santa Marta, kde slavil vítězství podmaršál Georg Thurn-Valsassina, štíhlý přes dva metry vysoký starší muž v uniformě plukovníka piemontské kavalerie. Přivedla ho hlídka, která zastavila jeho vůz tažený čtyřmi koňmi na cestě z Novary do Vercelli. Představil se jako hrabě di Barge. Vysvětlil, že odchází do výslužby, že se usadí u Nizzy na svém panství, a proto žádá o pas. Bylo mu vyhověno. S příslušným dokladem v kapse nastoupil důstojník zpět do kočáru. Byl to nyní už bývalý král Karel Albert. Cílem jeho, jak se ukázalo, poslední cesty bylo Portugalsko. Dlouho v exilu nezůstane. Už 29. července v Portu zemře.

==========

V té době už pochodovali rakouští vojáci ulicemi Novary. Nikdo je nevítal, stejně jako Radeckého. O to větší ovace mu uspořádali vojáci. Maršál se ve městě zastavil jen na pár hodin. O půl páté už byl v pět kilometrů vzdáleném Vignale. Viktor Emanuel se dostavil za třicet minut. Starý maršál přivítal devětadvacetiletého krále jako svého syna. Ten maršála políbil na tvář a Radecký mu vrátil jeho koně, kterého se v Montaře zmocnili pěšáci pluku Gyulai. Kolem tohoto koně propukl menší skandál. Viktor Emanuel požádal o jeho vrácení už dříve hraběte d’Aspre. Ten se s touto žádostí obrátil na plukovníka Bendeka, ale narazil. D’Aspre dal proto neposlušného plukovníka zatknout. Poté se do tohoto sporu vložil Radecký. Koně koupil a vytáhl Benedeka z arestu.

==========

Hlavní starostí piemontských velitelů nyní bylo zastavit řádění odcházejících vojáků. „Úkol uklidnit je byl velice těžký. Bylo nutné zavolat jízdu, která na ně zaútočila a několik jich zabila. Totéž se opakovalo další tři až čtyři dny v každém městě a vesnici, kam se zběhové nebo utíkající vojáci dostali. Mnoho civilistů bylo nuceno se jim bránit,“ napíše velitel kombinované brigády generál Della Rocca.

==========

Zatímco turínský podesta v Novaře prosil Radeckého, aby ušetřil jeho město válečných hrůz, Viktor Emanuel sváděl další bitvu, a to s vlastním parlamentem. Když jmenoval 28. března novou vládu, poslanci se postavili proti. Sedm z nich se poté jménem celé sněmovny za králem vypravilo, aby ho přinutili pokračovat ve válce. „Pánové, najděte mi jediného vojáka, kterému se chce jít do bitvy, a já budu hned ten druhý, co půjde,“ odmítl se s nimi Viktor Emanuel dále na toto téma bavit.

==========

Zpráva o Radeckého vítězství u Novary Lombarďany vrátila na pevnou zem. Neuvěřili jí pouze ve pětatřicetitisícové Brescii. Správu města převzala v den bitvy revoluční junta opírající se o národní gardu. Čtyři sta vojáků kapitána Carla Leschkeho z jihlavského pluku č. 8 Erzherzog Ludwig tvořících posádku v tamním hradu vypínajícího se na skalním masivu nad městem tomu nedokázalo zabránit. Povstalci ze všeho nejdříve obsadili telegrafní stanici a vyplundrovali zavazadla milánského pluku č. 44 Erzherzog Albrecht. Poté se zášť obrátila proti úředníkům a vojákům. Muži v uniformách, kteří padli vzbouřencům do rukou, byli ztýrání, někteří zabiti. Posádka pevnosti odpověděla palbou z hradeb, načež povstalci pohrozili, že za další výstřel zabijí jednoho ze čtyř tisíc raněných a nemocných v tamním vojenském špitálu. To se jim snadno řeklo, ale když se pokusili do špitálu dostat, lehce ranění spolu s personálem stačili budovu zabarikádovat a bránili se.

==========

Udělat v Brescii pořádek bylo na zastupujícím veliteli Lombardsko-benátského království, podmaršálu Juliovi von Haynau, nemanželském synovi hesensko-kasselského kurfiřta Viléma I. a dcery lékárníka Rebekky Ritterové. Italové o něm říkali, že jeho znalost italštiny se omezuje na tři slova: canaglia, fucilare, pagare (lůza, zastřelit, zaplatit). Předvedl to o měsíc předtím, když pacifikoval papežskou Ferraru, z níž vyrazil na 200 000 scudů za pokus o povstání. (Radecký na tyto peníze nesáhl. Celou sumu vrátil papeži.) Zatímco část generálů spojovala s Haynauem bezohlednost a aroganci, jiní ho pokládali za energického a tvrdého. Stejně tak o něm smýšlel Radecký: „Je mým nejlepším mužem, ale chová se jako holicí břitva. Po použití je nutné vrátit ho do futrálu.“

==========

V Itálii postupně začínal fungovat opět pax austriaca. Ještě předtím se nejmladší z trojice piemontských bratří – generálů, čtyřiačtyřicetiletý Alfonso La Marmora vypořádal s pokusem o vyhlášení Ligurijské republiky v Janově. „Uklidnění duší“ v jeho podání bylo vojácky prosté. Po šestatřicetihodinovém bombardování města, které způsobilo řadu požárů a zřícení domů, „nastoupili do akce bersaglieri jeho desetitisícové 6. divize. Došlo na rabování, znásilňování a násilnosti všeho druhu na povstalcích,“ jak se uvádí v dobovém dokumentu. A když mu to bylo vyčítáno, smetl veškeré námitky s tím, že „vojáci byli moc mladí a že si dámy při těch násilnostech také něco užily“. Trvalo ale celý týden, než mohl 11. dubna oznámit, že královské jednotky jsou pány situace. A Janov měl asi o tisíc obyvatel méně.

==========

Večer 3. května bylo vše připraveno a rakouští dělostřelci si mohli vyzkoušet děla všech sedmi obléhacích baterií. Den nato přijel v doprovodu řady generálů a arcivévodů Radecký. Po několikahodinovém ostřelování vyzval Benátčany ke kapitulaci. „Nepřicházím k vám jako válečník nebo šťastný polní velitel, chci s vámi mluvit jako otec,“ začínalo jeho provolání. Daniele Manin mu odpověděl, že se obrátil na Francii a Velkou Británii o zprostředkování. Radecký kontroval tím, že „císař je rozhodnut netrpět dále vměšování cizích mocností mezi jeho osobu a jeho rebelující poddané… Přerušuji tím veškerou další korespondenci s politováním, že Benátky musí potkat válečný osud.“

==========

Ještě předtím se Benátky staly poprvé cílem náletu. Zasáhlo je sto deset časovaných bomb dopravených nad město balony. Jejich konstruktéry byli bratři Frantz a Josef Uchatiové. Sedmatřicetiletý poručík dělostřeleckého pluku č. 3 Franz von Uchatius byl v té době už znám jako vynálezce přístroje promítajícího „pohyblivé obrázky“. První nálet nevyšel. Oba balony odnesl vítr nad moře. Na podruhé to už fungovalo

==========

Vídeň přivítala vítězného maršála 13. září. Z Jižního nádraží ho ulicemi hlavního města doprovodili do Hofburgu polní zbrojmistr Jelačić a ministerský předseda Schwarzenberg. Na Radeckého pršela vyznamenání včetně Zlatého rouna a dary. Před nimi ale dával věčně zadlužený Radecký přednost „ekvivalentní sumě“. Johann Strauss starší složil pověstný marš, který poprvé zazněl na kolbišti mezi Hradní a Skotskou branou během defilé vídeňské posádky.

==========

Do Verony se starý maršál vrátil jako generální guvernér. „Odpuštění a zapomnění je mým heslem,“ sliboval Italům, jejichž zemi měl, jak tvrdil, „rád jako svou druhou vlast“. Ti ho však nepřestali nenávidět. Rok po jeho smrti (v roce 1858) se „svobody po piemontsku“ dočkají Lombarďané a o sedm let později i Benátky. Ještě předtím ale budou muset zemřít tisíce mužů v rakouských a francouzských uniformách a s nimi i několik stovek piemontských a italských vojáků. Magenta a Solferino se stanou místy nových bitev, v nichž se nejednou ozve povzdech: „Kdyby tu tak teď starý Radecký ještě byl.“ Jeho duch oživí naposledy ještě jeho přičinlivý žák arcivévoda Albrecht v létě 1866, když u Custozy znovu rozdrtí Viktora Emanuela s jeho italskou armádu a zažene ho na chvíli za Mincio. Ale ani toto vítězství nic nezmění na tom, že se císař František Josef vzdal Benátek ve prospěch mladého italského království. Vídni zůstane už jen jižní Tyrolsko a Terst. O tyto poslední části Apeninského poloostrova přijde na konci první světové války.