Nevyhlášená válka (Dušan Tomášek)

Nevyhlášená válka (Dušan Tomášek)

Už 29. října 1918, čtyři dny před podepsáním příměří mezi zástupci čtyř hlavních dohodových států, tedy Velké Británie, Francie, Itálie a USA, a rakousko-uherským zmocněncem, které vstoupilo v platnost 4. listopadu v 15 hodin, se němečtí poslanci vídeňského parlamentu ze severních Čech rozhodli vytvořit provincii Deutschböhmen (Německé Česko) a připojit ji jako autonomní část k německy mluvícímu Rakousku, budoucí Rakouské republice. Jejich kolegové ze severní Moravy a Slezska vyhlásili o den později se stejným záměrem provincii Sudetenland, 3. listopadu vznikla podobným způsobem na jihu Čech provincie nazvaná Böhmerwaldgau (Šumavská župa) a na jižní Moravě provincie Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), ke které mělo mj. patřit i druhé největší město v ČSR, Brno! Obě severní „provincie“ s novým Rakouskem dokonce ani nesousedily, šlo viditelně o vzdor či projev bezmoci poražených, popřípadě o předem připravenou a cíleně organizovanou provokaci. Pro rodící se československou armádu nebylo nemožné tyto pokusy o odtržení a rozbití vznikající čs. republiky zlikvidovat. S tichým souhlasem Paříže, kde začínaly jednat vítězné mocnosti o budoucnosti Evropy, vydala čs. vláda 29. listopadu 1918 příkaz k vojenskému obsazení těchto pohraničních oblastí.

==========

Předseda Slovenské národní strany (SNS) Matúš Dula, který v létě 1914 zdůrazňoval, že jeho stoupencům „záleží na tom, aby naše monarchie byla udržena ve své celistvosti“ a ze začínající války „vyšla vítězně“, nakonec činnost své strany zastavil, aby se v budoucnosti vyhnula eventuálnímu vymáhání projevů loajality ze strany uherské vlády. Rovněž předseda ľudové strany Andrej Hlinka zpočátku 28. července 1914 na shromáždění v Ružomberku přivítal válku z pozice „obránce uherské vlasti“. Podobně plédoval i slovenský poslanec Ferdinand Juriga v pešťském parlamentu. A vlivný politik Milan Hodža dal ve svém Slovenském týždeníku zveřejnit výzvu k věrnosti uherské vlasti.

==========

Pročeské naděje na Slovensku částečně zmírnilo jednak prohlášení předsednictva Svazu českých poslanců z 24. ledna 1917 ve vídeňském parlamentu s ujištěním nového panovníka Karla I., že zůstanou věrni jemu i jeho potomkům, jednak podpisy členů Svazu pod textem dodaným ministrem zahraničí Czerninem 31. ledna s falešným tvrzením, že český národ „… v přítomnosti i v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost“.

==========

Největší problémy působí začlenění Slovenska do nového státního útvaru. Vyvolalo totiž silný odpor uherských vládních míst, spojený s dramatickými vojenskými událostmi. První světová válka v tomto prostoru jako by neskončila. A pokud podle vyjádření dohodových států skončila, rozhořela se na moravsko-slovenské hranici válka nová, nikým a nikomu nevyhlášená. Zdálo se, že různé národnostní skupiny, ale především představitelé vídeňského i pešťského parlamentu a jim podobní „organizátoři“, chtěli zneužít rozkladu rakousko-uherského císařství i neinformovanosti místních obyvatel bez ohledu na rozhodnutí vítězných států výhradně ve svůj prospěch.

==========

Ještě před vznikem ČSR uslyšel uherský parlament v Pešti poprvé a zároveň naposledy slovenskou řeč. Poslanec a kněz Ferdinand Juriga se za pobouření, urážek, výsměchu a výkřiků maďarských poslanců hlásil k tisíciletému odkazu Velké Moravy: „Duch světa válkou odvalil velký kámen, který bránil vzkříšení slovenského národa od roku 907, od bratislavské bitvy, ve které ztratil svoje sebeurčující právo, svoji historickou státnost. Právo jeho bylo uloženo do hrobu smrtí Mojmírovou a pošlapáním učení svatých Cyrila a Metoděje.“ Když Juriga vznášel požadavky jménem Slovenské národní rady, která by se měla proměnit v Slovenské národní shromáždění, začaly se ozývat z pléna výkřiky uherských, ale snad i některých slovenských prouherských poslanců: „Kde je ta rada? Kde je slovenský národ? Kdo to vlastně je? V které župě žije? Vezměte mu slovo! Za ním stojí jen Češi! Slováci se hanbí, když mluví jejich jménem.“ Juriga se nenechal vyprovokovat. Hovořil podle záznamu plné dvě hodiny. To bylo 19. října 1918.

==========

Poněkud umírněně se k požadavku soužití Čechů a Slováků vyjádřil hrabě Károlyi: „Český národ uznejme jako národ, ale nemůžeme uznat jeho práva na Uhersko (tj. na Slovensko – pozn. aut.). Český neodvislý stát uznáme. Vyjednávejme s Čechy, a kdyby to nevedlo k cíli, půjdeme před Evropu!“ Žádal pak jmenování nové vlády. Také pro Jugoslávii „schvaloval“ samostatnost, ovšem s podmínkou, že bude Uhrám zajištěno spojení na Rijeku, kde mělo Uhersko svoji enklávu i s přístavem a loděnicí. Ale znovu opakoval, že je co nejrozhodněji proti spojení Čechů se Slováky.

==========

Ministerský předseda Wekerle pak doporučil uvést v odpovědi na Wilsonovy požadavky, že žádného československého protivníka Uhersko nezná: Chvála Bohu, že naši Slováci se ještě nevyjádřili, že se chtějí připojit k Čechům. Ba, jsou opačné náznaky. Ze dne na den se prý množí projevy proti takovému řešení. A tak se v Uhrách rozběhly akce, jak zachránit celistvost „dolních“ či přesněji „prostředních“ Uher s „horními“. Šlo to tak daleko, že byla Slovákům bez bližších podrobností dokonce nabídnuta autonomie!

==========

K nečekané změně dochází i v Pešti 23. října 1918 po obdržení telegramu, že 79. pěší pluk, složený ze Srbů a Chorvatů, obsadil dosud uherskou část Rijeky. 24. října nastupuje do funkce nový rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Gyula Andrássy, který v odpovědi Wilsonovi mimo jiné uvede: „Jsem nucen uznat Čechy za bojující stranu, protože bez toho s námi vůbec nemluví…“ Proto prý také s bolestným srdcem uznal pojmenování „československý“… Rovněž ti slovenští a čeští politici, kteří jsou v centru dění, začínají chápat, že ve stavu příměří vlastně ještě neskončila válka, nýbrž je pouze „pozastavena“. V takové situaci plně platí zásada fait accompli, podle které vyhrává ten, kdo dřív přijde, tedy včas zabere byť dodatečně sporné území vojenskou silou. Pochopili to v Praze stejně jako v USA. Proto T. G. Masaryk telegrafuje ze zámoří Edvardu Benešovi do Paříže, že Slovensko bude nutné obsadit. Proto Varvo Šrobár v Praze patrně v obavách, aby Slovenská národní rada nebyla Budapeští nucena k vyjednávání, je téhož názoru. Vyjadřuje ho větou: „Kdo na ně (rozuměj na Slovensko – pozn. aut.) první položí ruku, toho bude.“

==========

Velitel náhradního praporu pplk. Issekutz, dosud brutální a bezohledný voják, se přes noc změnil v liberála a prohlašuje, že dosavadní uherské vojsko se „v této chvíli stává svobodným činitelem v osvobozené vlasti“. Okamžitá situace „svobodného činitele“ se však projevuje v tom, že donutí majitele hotelu Černý orel, před kterým manifestace probíhá, aby daroval na oslavu několik sudů vína. Další sudy už si hrdinové z 67. praporu ovšem berou sami. Potom, rozkurážení alkoholem, se vracejí do kasáren, odzbrojují stráže, vypáčí sklady, berou si nové uniformy, ale i pušky a kulomety, samozřejmě i dostatek munice. A pak spolu s místní chudinou rabují v obchodech a hostincích.

==========


Takových „výtržností“ spojených s drancováním je začátkem listopadu na Slovensku víc. Účastní se jich vojáci, navrátilci z front a chudí lidé z měst i vesnic. V mnoha místech nastalo bezvládí. Množí se různé pověsti o konci Rakousko-Uherska, o martinské deklaraci Slovenské národní rady. Lidé útočí proti „mocným“ – starostům, notářům, obchodníkům, statkářům. Snad nejvíc na Oravě a Kysuci, kde je bída největší. Hlavními strůjci jsou demobilizovaní vojáci i vracející se zajatci, částečně ovlivnění zkreslenými zprávami o vítězství revoluce v Rusku.

==========


„První srážka v Novém Mestě nad Váhom se stala v den trhu 4. listopadu. Na trh se nahrnuli lidé ve velkém množství z okolních vesnic. Hned zrána bylo možné pozorovat mezi lidmi rozčilení. Maďarští četníci, když uslyšeli rachot pušek, ozývající se směrem od Bohuslavic, se dali na útěk. Střelba z pušek a strojních pušek se ozývala čím dál tím hustěji. Okolo dvanácté hodiny utíkali zmatení lidé z náměstí a hnali se ven z města. Ozývaly se výkřiky: ‚Křesťani, utečte, židé bijí a zabíjejí křesťany!‘ Náměstí v Novém Mestě podobalo se obrazu vojenské bitvy. Z prvního patra kavárny Löwy a syn ostřelovali shromážděný lid na náměstí maďarští studenti a židovští výrostci. Lidé utíkali v hrůze a vrhali se do obchodů, kde drancovali; vyhazovali na ulici zboží a ničili je. Na náměstí leželi mrtví a ranění. Do boje zasáhl ještě pancéřový vlak s maďarskými vojáky, který si narychlo zavolali na pomoc novoměstští Maďaři z Trenčína. Ve městě i v jeho nejbližším okolí se ozýval nářek raněných a křik panikou zachvácených lidí. Lid z okolních vesnic přišel ráno do města sice podrážděný a rozhořčený proti vydřidušským novoměstským obchodníkům a kupcům, přesto ale jevil sklon vyúčtovat své válečné účty smířlivou cestou. Ráno dostavila se deputace k hlavnímu slúžnému (maďarskému správnímu úředníkovi – pozn. aut.) s žádostí, aby místní obchodníky vyzval k prodeji zboží za snížené ceny. Hlavní slúžný pověřil tímto úkolem vlídného a mezi lidem oblíbeného slúžného Kubínyiho. Ten, doprovázený deputací, šel do kavárny Löwy a syn, aby začal s vyjednáváním. Ve vchodu do kavárny narazili na stráž, která z neopatrnosti střelila do srdce a zabila slúžného. To mělo za následek, že v poschodí se nacházející maďarsko-židovská mládež se domnívala, že na kavárnu byl podniknut útok. Proto spustila palbu z pušek a strojních pušek na lid, který zaplnil náměstí. Bezbranní lidé se dali na útěk z města, kde byli znovu ostřelovaní zmíněným pancéřovým vlakem. Vítězství Maďarů bylo úplné. Aby však zahladili stopy vražd, naházeli všechny zbraně do Váhu.

==========

Nepokoje, vzpoury a rabování trvaly v Novém Mestě a okolí ještě dále. V odlehlých krajích, kde se nemohlo objevit české vojsko a český četník, revolty nepřestávaly. V tomto kraji byli postrachem Kalničani, lid tvrdý a bezohledný. Ti přepadli lihovar ve Vísce (severozápadně od Senice – pozn. aut.) a násilím se zmocnili zásob lihu, který odváželi v sudech a zpíjeli se do němoty.

==========

Jako první ovšem překračují slovenskou hranici vojáci náhradního praporu číslo 25 rakousko-uherského střeleckého pluku, vracející se ze St. Pöltenu poblíž Vídně do Kroměříže. Při zastávce v Hodoníně je místní národní výbor žádá, aby přerušili cestu domů a zajeli přes hranici do nedalekého slovenského Holíče a zabránili tam dalšímu rabování. Veliteli nadporučíku Ripkovi se přihlásilo 131 dobrovolníků, z toho jedenáct důstojníků. Koneckonců jde o kratičký „výlet“ na dva tři dny kousek od Hodonína. Později o tom Ripka napíše: „Poměry se však vyvinuly jinak, než jsem předpokládal. Zamýšlená vojenská asistence k potlačení nepokojů se proměnila vývojem událostí v okupační boj, a moje asistenční rota o 120 mužích vyrostla během tří neděl na prapor s 500 muži, se kterým jsem obsadil západní Slovensko…“

==========

Dne 4. listopadu je Vavro Šrobár jmenován předsedou zatímní slovenské vlády. Má pod sebou jen tři ministry: Ivana Dérera pro záležitosti vojska a četnictva, Antona Štefánka pro školství a Pavla Blaho pro zásobování a organizování národních rad. Za prozatímní sídlo první slovenské vlády v dějinách této země zvolil její předseda starobylé město Skalici. Není to špatná volba; malá Skalica, ležící ve vinařské oblasti, sehrála v dějinách Slovenska významnou roli.

==========

Šrobárův kabinet bude však „vládnout“ jen deset dnů, do 14. listopadu. Pak bude nahrazen Ministerstvem pro správu Slovenska řízeným opět Vavro Šrobárem.

==========

S doplňováním řad dobrovolníků jsou nemalé starosti. Bojové střety vojsk na Slovensku se s dalším postupem do země množí. Obdobně přibývá zpráv o protiakcích Maďarů, ne vždy řízených z centra, iniciátory bývají i samozvaní místní odpůrci, kteří nejsou nikomu za nic zodpovědní. Česká tisková kancelář posílá o jedné takové akci hlášení 6. listopadu 1918 z Hodonína: „Do Záhorie a Stupavy (okres Bratislava-venkov – pozn. aut.) vyslala maďarská rada z Prešpurku asi padesát nezralých 12–14letých hochů, vyzbrojila je ručními granáty. Hoši nazvali se trestní expedicí a svedli v těchto městech boj s bezbranným lidem. Je čtyřicet mrtvých a mnoho raněných.

==========

Konečně otiskují pražské deníky ze 14. listopadu 1918 dlouho očekávanou reportáž ČTK, zakončenou vlastenecko-nacionalistickým zvoláním: „V důstojné náladě opouštějí vojska, vyslaná na Slovensko, Prahu… Oni odjíždějí k Vlárskému průsmyku a dále k slováckým Beskydám, aby chránili slovenské duše proti spárům avarských ďáblů… Nuže chutě k dílu! Nazdar!“ S projevy nacionalismu, ale i vypjatého šovinismu tato doba nešetří.

==========

Už dva roky před novým stoletím, tedy v roce 1898, schválil uherský parlament zákon o změně jmen slovenských obcí (u měst se to údajně stalo již dříve) za názvy maďarské. Podle slovenského historika, člena čs. delegace na mírové konferenci v Paříži Fedora Houdka, prý poslancům bylo „nemilé, že na mapách Uher je mnoho nemaďarských názvů, čímž se před cizinou dokumentuje polyglotnost (mnohojazyčnost) země“.

==========

Na Wekerleho žádost poslal arcibiskup Csernoch už na jaře 1918 všem svým podřízeným biskupům příkaz, aby naváděli kněžstvo k odporu proti Čechům a vedli bohabojný slovenský lid setrvávat věrně při Uhersku. Použil k tomu demagogické a lživé zdůvodnění, že právě takovou podporu budou prý Maďaři potřebovat na budoucím jednání mírové konference.

==========

Arcibiskup se vydal na nejistou půdu vysoké politiky. Chce zneužít nevědomosti a neinformovanosti prostých lidí. A neví či nechce vědět, že mezi „obyčejnými“ faráři je dost takových, kteří cítí víc slovensky než katolicky. Proti jeho čachrování s lidskou důvěřivostí se 6. listopadu 1918 ozývá jeden z nich, ružomberský farář a od roku 1915 předseda jím založené Slovenské ľudové strany Andrej Hlinka. Ve svém článku píše, že Slováci jedině v československém státě vidí ochranu proti tisíciletým křivdám, a proto Csernochovu radu odmítají. A 10. listopadu posílá svým kolegům duchovním vlastní oběžník, ve kterém jim poněkud opožděně sděluje, že „československý stát už je skutečností…“

==========

Nejen Maďaři napadají Slovensko, ale od severu i Poláci. Už 6. listopadu vpadli na Oravu, později vnikají i do Spiše. A za nimi táhnou hned agitátoři, kteří se snaží naklonit obyvatelstvo Polsku prodejem laciného petroleje a soli, kterých je velký nedostatek… Slovenský pohyb vyvolává velký strach u pomaďarštěné spišské německé inteligence. Proto města, jejichž správa je v rukou odrodilých Němců, začínají pracovat pro integritu Uherska a vyslovují se proti čs. státu.

==========

Zmatky, které se zpočátku objevily, nejsou způsobeny pouze poválečnou atmosférou, stovkami různých transportů s navrátilci, křižujícími Evropou, popřípadě ani novými hranicemi vytyčovanými na území zanikající monarchie. Pokud jde o Slovensko, přičiní se o ně i sami spojenci ČSR. Stanoví v Paříži demarkaci, tedy vytyčení prozatímních hranic, tak, že její čára povede místy nevhodným terénem. Například v Rimavské Sobotě bude údajně určena středem města, a dokonce i prostředkem kostela! Takže jeho návštěvníci by mohli stát i klečet jednou nohou v Československu a druhou v Uhrách.

==========

Rozhodnutí o stanovení nevhodné demarkační čáry vzbudilo u pražské vlády obavy. Proto se ministr zahraničních věcí Beneš 25. listopadu obrací na svého francouzského kolegu s nótou, v níž protestuje proti Károlyiho výkladu „bělehradského příměří“. Už dva dny nato píše Beneš čs. vládě do Prahy, aby neměla žádné pochybnosti. Po pařížských rozmluvách oznamuje premiéru Kramářovi „úplné vítězství“. Károlyi prý si vyložil „příměří“ nesprávným, ba nepřípustným způsobem. Jednáním s Franchetem nebyla uznána integrita Uherska. Platná a závazná jsou pouze usnesení z Versailles. Spojenci přece uznali československý stát, takže i proto neexistuje integrita Uhrů. V důvěrné části Beneš čs. premiérovi dodává: Via facti a bez rámusu obsadit Slovensko, jakmile přijdou legionáři z Itálie. Rozhodne fait accompli (tedy uskutečněná, hotová věc – pozn. aut.).

==========

Velitelství československých vojsk na Slovensku vydává Tajný rozkaz číslo 1: „Uherské Hradiště 18. listopadu 1918. Staly se smutné případy, že naše vojska byla zákeřně přepadena mezi obyvatelstvem se nacházejícími renegáty a bohužel i nespolehlivými členy národní obrany. Aby se podobné případy nestaly, rozkazuji: Ve všech místech naším vojskem obsazených, ve kterých nejsou úplně jisté poměry a kde není absolutně vyloučeno, že by jisté vrstvy obyvatelstva v případě bojů s Maďary proti našemu vojsku se obrátily, musí býti vzato jako rukojmí několik vlivných osob, v každém případě však několik židů a v místech, kde jsou náboženské obce izraelitské, její hlavní členové. S rukojmími nechť se zachází velmi zdvořile, ale osoby tyto musí být internovány na místě a přísně střeženy. Oznamte jim, a též i veřejně, že v případě nepřátelského chování se obyvatelstva za každého zraněného neb zabitého našeho vojáka bude jeden z rukojmí zastřelen…“

==========

Na podporu českých vojáků vydala Slovenská národní rada spolu s obecními výbory konečně tuto výzvu: „Dosiaľ pracovali a pracujú všetko za nás bratia Česi, dosiaľ hája a chránia naše slovenské záujmy bratia Česi. A kde sú naši Slováci? Česi prelievajú krv za nás a naši chlapci doma si hovejú. Tak to ďalej nesmie byť. Zasaďme sa za to, aby sa bratia Česi nemuseli hanbiť za nás.

==========

Z polního letiště v Uherském Hradišti startují nad území obsazené maďarskými vojsky a úřady dvoumístné vojenské letouny. Místo bomb shazují propagační letáky vysvětlující obyvatelům situaci na frontách a především význam vytváření společné Československé republiky.

==========


Při přepadu Trnavy uherským pancéřovým vlakem bylo z části postříleno a z části oběšeno dvanáct českých četníků, přestože bratislavský komisař branné moci vzal na vědomí, že tam četníci konají pouze bezpečnostní službu. Údajně se maďarský komisař podle hlášení zaručil čestným slovem, že „bude tuto skutečnost respektovat“.

==========

Naštěstí jejich rabující bandy se ojediněle setkávají i s výpraskem. Například v Bošanech na Topoľčansku po prvním přepadení své obce zřídili z frontových navrátilců místní Národní stráž. Pár dní nato vtrhla do obce maďarská jednotka a šla se hned před řáděním „posilnit“ do místního hostince alkoholem. Národní stráž hostinec obklíčila a vyzvala vetřelce, aby se vzdali. Když odpověděli střelbou, byli téměř všichni pobiti

==========

Károlyiho vláda se pochopitelně snaží upevnit své pozice. Nejenže vytváří další „národní rady“, simulující demokratické orgány, ale i ozbrojené gardy a „občanské stráže“. Tyto bojové skupiny se soustřeďují do větších měst, kde se v případě potřeby mohou lépe bránit, ale odkud také organizují „trestné výpady“ do okolních obcí.

==========

Dne 11. listopadu uherské ministerstvo vnitra vyhlašuje na Slovensku mobilizaci pěti ročníků, mezi nimi i osmnáctiletých chlapců! Znamená to, že počítá s novou válkou? Z porady s generálem Franchetem v Bělehradu si Károlyi odvezl „povolení“ zorganizovat osm divizí! Patrně se domnívá, že zejména na východě v okolí Kassa (čti Kaša, tedy Košic), i na jihu a jihozápadě v Poszony (Bratislavě), kde žije hodně jeho soukmenovců, bude mít volání do zbraně příznivý ohlas. Je to přinejmenším podivný paradox: snaží se na území, které Dohoda přiřkla Československu, získat co nejvíc vojáků proti československé armádě!

==========

Nová etapa bojů o Slovensko, které je z rozhodnutí vítězných mocností součástí zcela nového státu, o jehož záležitostech už nesmí maďarská vláda rozhodovat, tedy začíná příjezdem nepřátelského pancéřového vlaku do senické stanice. Neočekávaně tam ale naráží na posilu dvou nových rot, vyslaných z Brna. Tato posila přijela pod velením nadporučíka Bezoušky ze Šaštína. Podle hlášení Zemského vojenského velitelství v Brně první lokomotiva maďarského pancéřového vlaku při vjezdu na výhybky vykolejila. Nájezdníky přivítala střelba slovenských dunajských námořníků. Rozpoutal se dramatický boj, který pak pokračoval v nedalekém lese. Nepřítel v něm měl asi 20 padlých, na československé straně bylo jen pět raněných. Přibližně po třiceti minutách přijel od Trnavy další vlak. Čechoslováci na něj ihned zaútočili. Mnoho nepřátel bylo pobito. Toto střetnutí, které trvalo půl druhé hodiny, bývá označováno za nejkrvavější srážku při obsazování slovenského území. Pro čs. jednotky bylo jednoznačně úspěšné.

==========

Dne 27. listopadu se asi 300 Maďarů snaží od Bánovců postoupit k Trnavě a dobýt ji zpět. Marně. V noci na 27. listopad obsazují čs. vojska Piešťany. Také druhý pokus z předposledního listopadového dne obsadit bojem Trnavu se uherským vojákům nedaří, narážejí na připravenou obranu. Od Piešťan couvl nepřítel na jih k Leopoldovu, ale čs. vojsko toto město s bývalou pevností už posledního listopadu také dobývá. Skupina Čechoslováků z Trnavy obsazuje vzápětí Brezovou pod Bradlom, Myjavu a další menší obce. Kontroluje tím prostor severně od Malých Karpat.

==========

Ale 5. prosince zahajují nepřátelští vojáci výpad ze Žiliny směrem na Trenčín – pochopitelně opět po železnici, jinudy to ani pro skalnaté hory nejde. U Kotešové blízko Bytče se rozhořel krvavý boj. Nakonec Slovenská národná garda z Bytče a čeští námořníci zahánějí útočníky zpět do Žiliny. Neúspěch a značné ztráty zřejmě donutily protivníka, aby v noci město opustil

==========

Premiér Károlyi odpovídá 17. listopadu 1918, že Češi a nikoli Maďaři „jsou kazimíry, protože porušují mezinárodní právo“. Takové tvrzení nemá čím doložit, a proto vyzývá pešťský parlament, aby poslal všem dohodovým státům rádiovou depeši a prezidentu USA Wilsonovi telegram, v nichž protestuje proti „invazi českých vojsk do Uherska“. Marně však v Pešti čekají na odpovědi. Jejich protest je všemi adresáty ignorován mlčením.

==========

V den, kdy Hodža poslal do Prahy šifru o svém úmyslu protahovat jednání v Pešti, začíná v českém a moravském pohraničí likvidace tzv. německých provincií, zahrnujících mimo jiné také Brno, Olomouc a Jihlavu, které vídeňská vláda prohlásila 22. listopadu zákonem za rakouskou državu! V odvetu na to je 29. listopadu obsazen Most, 14. prosince Liberec, 16. prosince Znojmo a další místa, jako poslední pak 18. prosince Opava. Akce má policejně vojenský charakter a jen místy se setkává s ozbrojeným odporem, který je vzápětí potlačen. Francouzský ministr zahraničí Pichon 19. prosince prohlašuje, že ČSR má jako spojenecký stát právo až do konečného rozhodnutí mírové konference podržet území v historických hranicích českých zemí.

==========

V Tekově to není o nic lepší. Tam násilím berou naše šuhaje do Levic a ženou je proti Čechům. Kdo jim řekne, že nemusí jít, toho uvězní. V Levicích mají více slovenských lidí ve vězení, které bijí po hlavě a nevyslovitelně trýzní a moří hladem. Jmenovitě Jozefa Lauka z Jalné (poblíž dnešního Žiaru nad Hronom – pozn. aut.), jen proto, že roznášel naše plakáty a nesl dopis naší Rady slúžnému.

==========

Před zahájením útoku přijíždí do Žiliny jako do svého úředního sídla ministr pro správu Slovenska Šrobár se svými úředníky. Bude na to po deseti letech s humorem vzpomínat: „Do Žiliny jsme dorazili krátce před dvanáctou hodinou před polednem 12. prosince. Vlak zastavil. Chvilku čekáme; nikde nikdo. Bereme své kufříky a hrneme se do stanice. Zastavil nás náš osamocený ubytovatel a nesměle, téměř šeptem cosi říká na uvítanou. Vycházíme před stanici. Počasí bylo nevlídné; poletoval sníh a na zemi hned tál, byla plískanice. Díváme se po nějakých povozech: není tam ani jeden. Nechtělo se nám do blátivé cesty, ale pan ubytovatel nám dodává odvahu, abychom ho následovali. Sebrali jsme svá lehčí zavazadla a statně kráčíme za ním. Po dvanáctihodinové cestě vlakem malá procházka neuškodí, člověk může své roztřesené údy aspoň trochu narovnat. A že jdeme pěšky? Bože můj, vždyť jsme slovenská vláda, a to ještě navíc demokratická vláda! Tak tedy šlapeme jakousi strmou boční uličkou. Pan ubytovatel podle rady jednoho referenta nás skrývá před zraky obecenstva jako nějaké pašované zboží před všetečným celníkem. Měl jistě dobrý úmysl: nevlastenečtí Žilinčané by se na nás mohli škaredit.“

==========

Další postup neočekávaně zastavují Poláci. Snaží se na Spiši, obdobně jako na Oravě a u Těšína, už od 11. prosince, kdy překročili severní hranici, protiprávně ukořistit nové území. 17. prosince obsazují Spišskou Belou. Snad tím chtějí předem nedohodnutým způsobem pomoci v boji proti honvédům.

==========

Po vánocích, 28. prosince, v ranní mlze je napadena dlouho Maďary připravovaná obrana u Margecan. Po krátkém boji následuje zmatený ústup nepřítele. Je zajato 90 mužů (situační zpráva z 29. 12. uvádí 100 mužů – pozn. aut.) a 12 důstojníků. Ztráty Čechoslováků: jeden padlý a dva ranění. Tentýž den proniká čs. předvoj dál zalesněným údolím Hornádu ke Kysaku, kde se trať dělí na sever a jih. Severní pochodový proud spěchá do Prešova a ihned ho bez boje přebírá. Pplk. Beran zatím posílá na jih do Košic dva parlamentáře, aby se vyhnul prolití krve. 29. prosince maďarské jednotky z města odcházejí za nedaleké hranice.

==========

Bilance třetí etapy: za sedm týdnů obsadilo deset čs. pěších praporů, čtyři dělostřelecké baterie, eskadra dragounů a obrněný vlak s pomocnými jednotkami přibližně dvě třetiny Slovenska včetně obrovských komplexů vysokých pohoří. Protivník už drží jen Bratislavu a široký pruh země na jihu směrem ke Komárnu a Rimavské Sobotě.

==========

Snad žádné město v Evropě nemá v té době tolik různých jmen jako Bratislava. Kromě dnes jediného názvu jí po první světové válce Němci říkají Pressburg, Maďaři Poszony, někteří Slováci a Češi také Prešpurk (Pod Prešpurkem kraj Dunaja, že ano), – a koncem října 1918 píší pražské i bratislavské noviny, že na přání amerických Slováků by se měla přejmenovat na Wilsonovo město. Nejen v tisku, ale i v dokumentech včetně vojenských rozkazů se toto pojmenování rychle vžívá, často bez druhého slova, prostě Wilsonovo

==========

Už v listopadu 1918 je jasné, že Bratislava přijde brzo na řadu. Károlyiho vláda proto v prosinci veřejně prohlašuje, že se Poszony nikdy nevzdá! A vyzývá její (Bratislavy) či jeho (Poszony i Pressburgu) obyvatele, aby žádali připojení města k Maďarsku. Maďaři je totiž považují za své, zvykli si na ně, vždyť více než dvě a půl století do roku 1784 byla Bratislava hlavním městem Uherska a od 1526 do 1830 navíc uherským korunovačním městem.

==========

Nejen v Bratislavě, ale i v části jejího již osvobozeného okolí je situace nejistá. Podle hlášení okresního komisaře z Malacek ze dne 28. prosince je obyvatelstvo regionu ozbrojeno a odmítá vydat zbraně: „Používá jich jako prostředku k pašování do Dolních Rakous a do maďarské republiky, kde docilovány jsou ceny několikanásobné. Poněvadž každý může pašováním i několik set korun vydělat, nikdo nepracuje, ba ani zboží nekupuje – toto uloupí nebo ukradne a v noci do Dolních Rakous přenese. Jako průvod používá se často ozbrojených domácích tlup. Rovněž lesy jsou přímo devastovány… Místní posádka nemá dost sil k zakročení. Denně pašuje se až 9 vagonů poživatin, poněvadž hranice je téměř obnažena.“ Komisař proto už žádal o pomoc. Před deseti dny mu byla avizována setnina 140 mužů ze Žiliny, ale dodnes nedojela!

==========

Města na Slovensku se stávala maďarskými kulturními centry, odkud se maďarizace šířila do okolních dědin, kde státní úřady, učitelé, kněží, státní zřízenci, četníci a vůbec každý, kdo byl nějak na státu závislý, stával se šiřitelem maďarského jazyka a maďarské kultury. Slovenské inteligence, vůdců národa, rok od roku ubývalo, anebo aspoň nepřibývalo. Bylo velkou radostí v ‚národě‘, když se slovenská veřejnost dozvěděla, že se někde v slovenském kraji objevil Slovák, kterého vládní úřady začaly pronásledovat pro slovenskou věc! Bylo nás tak málo, že jsme se téměř všichni osobně znali, znali jsme i adresy, i osobní a rodinné poměry… Odrodilství kvetlo mezi Slováky jako v žádném národě na světě. A tito odrodilí synové byli horšími nepřáteli svého rodu, než rození Maďaři. V době převratu neměli jsme spolehlivými lidmi obsazený žádný úřad, žádný soud, žádnou železniční stanici. Všude, téměř bez jediné výjimky, seděli Maďaři anebo, což bylo ještě horší, maďaróni (tedy odrodilci – pozn. aut.). Tito úředníci byli ve spojení s Peští, od maďarské vlády žádali a dostávali pokyny, jak mařit obsazení Slovenska, jak sabotovat úřední práci a kromě toho podávali zprávy o postupu našeho vojska. Dát těmto lidem do moci státní správu, ‚impérium‘, znamenalo nechat Slovensko i nadále Maďarům.

==========

Na jedné stanici nedaleko Holíče, čekaje na vlak hned počátkem listopadu, jsem byl svědkem této příhody: Ženička si přeje lístek a jmenuje stanici slovensky. Úředník před ní zabouchne dvířka okénka. Ženička čeká, čeká a po chvíli klepe na okénko. Úředník na ni hrubě maďarsky, co že chce? Ženička opakuje slovensky. Úředník nadává do ‚buta tótov‘ (blbých Slováků). Vešel jsem do kanceláře a žádal jsem ho, aby se představil. – Odkud jste? – Z Dolní země. – Umíte slovensky? – Neumím. – Kolik roků jste v tomto kraji? – Sedmnáct roků. – A nenaučil jste se slovensky aspoň tolik, abyste rozuměl, co ta ženička chce? – Máme rozkaz nevydávat lístky, když se jméno stanice neříká v maďarské řeči. – A víte, že jste v československém státu? – Vím, ale já jsem přísahal maďarské vládě. – Tak tu nemáte co dělat. Ještě dnes odevzdáte úřad a odcestujete do Maďarska. Úřad ihned převzal úředník, který jakž takž lámal slovenštinu. Takoví byli maďarští úředníci.

==========

Jinde nebyly úředníci lepší. V Trenčíně a na obsazeném území vůbec úředníci, kteří zůstali na místě, jen pod tlakem veřejného mínění horko těžko skládali slib republice, ale ani tak nebylo na ně spolehnutí. Byly případy, že i po složení slibu zůstávali ve styku s Peští, pobírali plat i od nás i od maďarské vlády, ale vždy byli ochotni sloužit spíše Maďarům než nám.

==========

Tímto nedostatkem pracovních a odborných sil trpěli jsme od počátku a trpíme až podnes (vydáno v r. 1928 – pozn. aut.). Ovšemže bylo vždy dost uchazečů, kteří s chatrným nebo vůbec nepřiměřeným vzděláním nárokovali si ‚vedoucí‘ místo a popřevratová demagogie stupňovala obtíže a rozmnožovala tábor nespokojených a uražených a neuznaných veličin. Po Slovensku potloukala se kupa mladých lidí, kteří pro sebe žádali místo představených úřadů administrativních, poštovních, železničních, lesních atd. A když se jim nevyhovělo, neboť vyhovět se nemohlo, stali se živly rozvratu a šíření nenávisti proti vládě, proti státu, proti Čechům.

==========

Čs. ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár se rozhodl přenést svůj úřad z Žiliny do Bratislavy. To pochopitelně popudilo maďarské občany i úřady, především pak nacionalisty. Když zvláštní vlak se Šrobárem a jeho hosty (tři další ministři pražské vlády, zástupce Národního shromáždění, dohodových států včetně Japonska i neutrálního Švýcarska, spojeneckých armád, za prezidenta ČSR jeho syn Jan Masaryk, operní sbor pražského Národního divadla se svým šéfem Kovařovicem atd.) se zvolna blíží k Bratislavě, dává maďarský letoun, shazující do ulic města protičeskoslovenské letáky, signál k protestům. V 15,30 hodin začíná ve městě generální stávka.

==========

Maďarská opozice odpovídá stávkou. Nejprve Bratislava a Komárno, pak Zvolen, Levice, Lučenec, Košice, Prešov, Vrútky a další. Stávkový boj vedou téměř výhradně železničáři, tedy „modrá armáda“ – mohou se pomocí svých služebních spojů snadno dorozumívat, a ekonomické i další škody se zastavením osobní i nákladní dopravy bezprostředně a citelně projeví. Do Vrútek i jinam jsou narychlo povoláni zřízenci z Čech a Moravy, pomáhá i vojsko. Stávky mimoděk prozrazují, že většina výhodnějších míst „pod penzí“ je v „Horních Uhrách“ obsazena lidmi maďarské národnosti!

==========

Každá válka převrací hodnoty lidského soužití a tedy i mravy. Tomu se pochopitelně nevyhnul ani boj o Slovensko. Hlášení vrchního velitele všech čs. vojsk operujících na Slovensku podává i o této „odvrácené tváři války“ nejedno svědectví. Stačí například zalistovat v líčení mimořádných událostí, ke kterým došlo od ledna do 19. února 1919 pouze u 7. divize italských legionářů. V jeho úvodu generál Piccione doslova píše: „Zločiny spáchané v průběhu okupace Slovenska jsou velmi četné, a potřeboval bych mnoho času, abych vyjmenoval všechny, které jsou mi známy.“

==========

Nedávné ztráty vedou ministra obrany Klofáče 19. února k zaslání telegramu Vrchnímu velitelství čs. vojsk na Slovensku do Kroměříže: „Aby se předešlo zbytečným ztrátám a neúspěchům našich vojsk při útoku maďarských vojáků nebo obyvatelstva, jak se stalo na ipeľské frontě, nařizuji, aby veškeré okupační vojsko bylo vždy řádně vyzbrojeno a aby posádkám v pohraničních nebo jiných ohrožených místech byly vydány ruční granáty!“ Je udivující, že ministr musí upozornit nedávné účastníky světové války na něco, co má být frontovým velitelům samozřejmé…

==========

Dále k východu, na Spiši, je asi třicet polských ozbrojenců zahnáno silnou čs. hlídkou přes hranici až k Maszyni na polském území. Jsou zajati tři muži, kteří vypovídají shodně, že „mužstvo pravidelného vojska polského je nasáté bolševismem a že přepadává slovenské území pouze za účelem loupeže“.

==========


Já, jako dočasný prezident Maďarské lidové republiky, se obracím k světovému proletariátu se žádostí o spravedlnost a o pomoc proti tomuto rozhodnutí pařížské mírové konference. Odstupuji a předávám moc proletariátu Maďarska. Mihály Károlyi.“ Už tyto formulace, stejně jako jim předcházející slova o nutné ochraně sovětského Ruska a navíc lži a polopravdy o pařížském mírovém jednání dávají tušit, že výhradním autorem tohoto textu nebyl žádný pan hrabě, ale některý z komunistických vůdců. Jak se později ukázalo, Károlyiho prohlášení byl podvrh, o němž hrabě nevěděl, nic nepodepisoval a v novinách to příštího dne vyšlo bez jeho vědomí. Potvrdil to později jeho blízký spolupracovník ministr Böhm. Ovšem exprezident se ani nepokusil o dementi (které by mu stejně už zbolševizovaný tisk asi neuveřejnil), protože prý nechtěl podrazit pokus, který směřuje proti takovému imperialismu, jehož představitelé jsou připraveni přivést na žebráckou hůl miliony nevinných maďarských lidí.

==========

Dne 29. března je v Pešti vyhlášena Maďarská republika rad (MRR). Den nato přijímá Rada čtyř, tedy delegáti USA, Francie, Velké Británie a Itálie, v Paříži plán na rokování s Kunem. Podle zjištění známého slovenského historika M. Hronského je na návrh USA vyhlášena přísná blokáda MRR. Už 23. března předložil maršál Foch Radě čtyř návrh na intervenční armádu složenou z francouzských, rumunských a jugoslávských jednotek. Údajně vyloučil Italy, neboť prý by chtěli obsadit Maďarsko sami, nebo k tomu použít čs. vojsko.

==========


Pokusem o vyjednávání je bolševický puč spojenci nepřímo uznán. Mezitím už 24. března zřizuje MRR Rudou armádu. Bude mít počátkem května asi 80 000 mužů, o něco méně než ČSR na Slovensku, zato lépe vybavenou. Jejího organizování se ujímá Vilmos Böhm, sociálně demokratický ministr v odstoupivší vládě, který byl už 21. března pro dohodu s komunisty a účastnil se jednání s jejich vůdci ještě ve věznici, kam byli předchozí maďarskou vládou zavřeni. Náčelníkem svého štábu určuje Böhm Auréla Stromfelda, bývalého plukovníka předchozího generálního štábu. Ihned zavádějí brannou povinnost mužů od 18 do 45 let, železnou kázeň a zřizují vojenské stanné soudy.

==========

Ještě v lednu 1919 si T. G. Masaryk nepřál připojit k republice území obývané Maďary. Nyní, 16. dubna 1919, píše v „tajném a důvěrném“ dopise, patrně pod vlivem vzniku Maďarské republiky rad: „Maďarský bolševismus jest nacionalistický… Socialisté vídeňští jsou ve spojení s Bélou Kunem… Také Poláci používají bolševismu proti nám. Krakovská frakce způsobila zmatky těšínské, okupuje nám části Spiše a Oravy pod záminkou obrany proti bolševismu. Ve skutečnosti krakovská frakce pokračuje v politice s Maďary a Němci, které přivykla za Rakouska.

==========

V době, kdy z Maďarska hrozí pokračování války, dochází k dělení dosavadní vojenské pravomoci na Slovensku. Západní půlce má nadále velet generál Luigi Giuseppe Piccione, východní má být však svěřena francouzskému generálu Edmundu Charlesi Adolphu Hennocquovi Toto rozdělení bude však nakonec poněkud pozměněno pro negativní reakci Piccioneho. Hennocquemu bude prozatím svěřena funkce velitele 3. divize v tzv. rusínské oblasti. Tyto změny ovšem vůbec neřeší hlavní a velmi naléhavý problém: Už 22. března 1919 žádal ministr Klofáč od Paříže urychlenou dodávku chybějících zbraní „pokud možno zvláštním vlakem přes Německo“. Neuspěl! Také obdobná žádost poslaná do Říma je tam oslyšena. Odmítnutí Klofáčovy žádosti bude mít neblahý vliv na další průběh válečných událostí.

==========

Dne 16. dubna zahajují Rumuni, bez předchozího upozornění Prahy, od východu nástup do Maďarska a částečně i na Podkarpatskou Rus. Mají silnou armádu, a proto se neptají na svolení Paříže. V nové situaci se tedy 24. dubna Pellé dotazuje Focha, zda i nyní platí jeho zákaz z 8. dubna. Foch, patrně uražen dotazem na platnost rozkazu, který nezrušil, ale dost možná i zaskočen vývojem situace, mlčí. Maďaři před Rumuny ustupují. Vyklízejí i Podkarpatskou Rus pravděpodobně z obavy z obklíčení, ale stahují se i od jižní hranice Slovenska. Piccione navrhuje využít příležitosti, která se tu sama nabízí. Klofáč se rozhoduje riskovat, přestože ví o nedostatku výzbroje a nutnosti záloh, které nemá. Pellé o tom posílá 27. dubna z Prahy do Paříže depeši: „Poté, co došly zprávy, že rumunské vojsko obsadilo Čop a Maďaři evakuovali levý břeh Tisy, vydala československá vláda dnes rozkaz obsadit území opuštěné maďarskými vojsky, aby zabránila rabování.“

==========

V československé historiografii po mnoho let převládaly a ještě možná leckde převládají názory normalizačního historika z padesátých let dvacátého století Krále, který tuto složitou situaci „vyřešil“ podle známé sovětské šablony: Čs. jednotky prý překročily v dubnu 1919 dosavadní demarkační linii na naléhání Pellého a z rozkazu Foche (co jiného od takových imperialistů také čekat, že?). Nepravdivost tohoto tvrzení, přejímaného jako štafetou dalšími autory, neboť jinak by jim těžko někdo něco jiného otiskl, odhalil teprve nedávno ve francouzských archivech český historik Radko Břach.

==========

„V prvních dnech května 1919 se na severní frontě maďarské Rudé armády vytvořila skutečně krizová situace. Velká část útvarů RA byla také na této frontě demoralizovaná a neschopná čelit postupu Čs. armády. Například velitelství třetí divize ve svém hlášení, adresovaném Lidovému komisariátu pro vojenské záležitosti, referovalo takto o ne příliš nadějné situaci: ‚Mužstvo po vícedenním boji pod vlivem zlého počasí a pro nedostatek výstroje je vyčerpané… vojska jsou blízko rozkladu.‘

==========

Zároveň však v témže čase začala také nová etapa ve výstavbě maďarské Rudé armády. Mobilizací i dobrovolníky z řad dělníků doplněná RA se postupně opět zformovala a zreorganizovala. Důležitým krokem v její reorganizaci bylo to, že Kunova vláda přijala opatření o rozdělení řízení armády a vedení týlových záležitostí. V zájmu jednotného vedení operací se vytvořilo Hlavní velitelství, kterému byly podřízeny všechny operační jednotky na zemi, ve vodě i ve vzduchu.“

==========

Daleko na jihovýchodě, v okolí Miskolcze a Egeru, se situace nečekaně, zato rychle začíná měnit. V pátek 2. května, bez upozornění spojeneckého či aspoň československého velení, uzavírají Rumuni na Tise s Maďary příměří. Dále přes řeku už postupovat nehodlají. Béla Kun a jeho druzi tuto mírovou nabídku ochotně akceptují. Tím jsou bolševické síly, dosud převážně vázané na východě, uvolněny proti Čechoslovákům.

==========

Pařížská mírová konference pro různost vojenských názorů i politických zájmů dává nadále přednost diplomacii, která však k ničemu nevede. Generálům, plukovníkům a dalším stratégům ještě nedošlo, že s bolševiky, stejně jako později s fašisty či jinými diktátorskými režimy, jednat nelze

==========

Českoslovenští vojáci se ocitají uprostřed bojů náhle osamoceni a ohroženi. Generál Piccione na žádost ministra Klofáče vydává pokyn, aby se z Maďarska stáhli, protože jinak jim hrozí obklíčení.

==========

Bolševické jednotky připravily na 10. května úspěšný výpad ze Salgótarjánu k severu a zmocňují se kóty 727 Karanč (Karanos) na dnešní státní hranici jižně od Fiľakova. Nakonec musí obránci v noci ustoupit až na původní demarkační čáru.

==========

Operační rozkaz z 16. května ukládá: „Úkolem naší armády v nově obsazeném území jest co nejrychleji zjednati klid a pořádek, bolševickou vládu maďarskou odstraniti, zabezpečiti autoritu čsl. vlády, státní a soukromý majetek zajistiti a civilní obyvatelstvo odzbrojiti.“ Rozkaz se však postupně změní v pouhé „zbožné přání“.

==========

Mezi vojáky se šíří zvěsti o výměně italských důstojníků za francouzské. Na Slovensku se objevují čs. legionáři z Francie, zkušenější z delších bojů s nepřítelem. Úmluva čs. vlády o vojenské pomoci Říma má koncem května vypršet. Proslýchá se, že pražské Klofáčovo ministerstvo italské vojenské misi nedůvěřuje jak odborně, tak politicky. Její odvolání prý zařídil ještě ministr vojenství Štefánik před svým návratem z dlouhodobého exilu.

==========

Praktický, denní vztah českého a slovenského národa se vytváří doslova za pochodu. Nikdo si předem nedovedl představit, že by poražené Uhersko neuposlechlo verdiktu vítězů tak, jak jej respektovalo „zbytkové“ Rakousko. Není čas na přípravy, porady, na stanovení priorit postupu. Ale protože maďarizace země neumožňovala Slovákům až na výjimky zastávat vyšší úřady a další významné profese, jako jsou soudci, lékaři, učitelé, inženýři, velitelé četnictva atd., musí tyto funkce zastávat prozatím Češi, protože slovenská inteligence je málo četná. To samozřejmě staví „Čehůny“ automaticky do pozic zastávaných předtím Maďary, takže prostí lidé, kteří často neumějí ani číst a psát, v nich vidí nové, další utlačovatele. Změna vlády, státního zřízení, nahrazení monarchie republikou, nepřináší místním obyvatelům nic hmatatelného, zato střelbu, přechody front, násilnosti a nejistotu, kterých bylo Slovensko za války téměř zcela ušetřeno, to vše jim „přinesli Češi“. Tak jim to také vysvětluje maďarská propaganda na letácích, z kostelních kazatelen a podobně. Ale mnohé také zavinili, ať už vědomě nebo nevědomky, Češi sami.

==========

Blížila se doba bolševické invaze. Že Maďaři nemíní se k nám chovati sousedsky, muselo býti všem, i vládě, zřejmé… Myslím, že nikoho na Slovensku maďarský vpád nepřekvapil, nýbrž překvapilo to, jak naše vojsko bylo nepřipravené… Nekázeň byla nemoc podlamující veškerou jeho výkonnost. Nyní ovšem vidíme, že po známé demoralizaci v Rakousku měla býti kázeň utužena a nikoli uvolněna. Sám jsem viděl množství vojáků, kteří opustili frontu a odjížděli jednoduše domů. Dojmy, které jsem měl po cestě v evakuačním vlaku ze Slovenska, jsou moje nejsmutnější. V okolí nanejvýše ohrožené tehdy Hronské Breznice viděl jsem vojáky pohybující se bez cíle a skákající do našeho vlaku… Za důvod, proč prchající vojáci opouštějí svá místa, udávali všichni (ač z různých míst), že nikdo je nepřijde vystřídat, že se o ně nikdo nestará, že jsou vydáni Maďarům na vybití atd. Dva legionáři odjíždějící odpověděli na tutéž otázku, že nevědí, co mají dělat, a proto že si jedou do Čech pro rozkazy. Patrně to byla výmluva, ale v každém případě povážlivý zjev. Jiní legionáři řekli mému otci, cestujícímu tehdy ze Slovenska, že byli už tak rozhořčeni, že se rozmýšleli, nemají-li napřed s kanóny a puškami ‚udělati v Praze pořádek‘ a pak se teprve ‚vrátit na Maďara‘.

==========

Jeden z příkladů lehkomyslnosti spatřuji v tom: Když jsme jeli přes Vrútky, slyšeli jsme stížnosti na známého bolševika Kříže, že pobuřuje lid. Náš pan ředitel jej tehdy udal, ale bylo mu řečeno: ‚Nechme toho raději!‘ Vůbec s bolševiky bylo tehdy na Slovensku velmi mírně jednáno. Viděl jsem, že místo aby byli podle stanného práva na místě zastřeleni, byli eskortou dováženi do Čech, a to v době, kdy bylo každého řádného vojáka na Slovensku zapotřebí. Ptal jsem se strážníků je doprovázejících, proč nebyli zastřeleni. Odpověděli mi, že se obávají přísněji zakročiti, aby sami nebyli trestáni…“

==========

Je těžké říci, zda volba začátku ofenzivy maďarské Rudé armády byla náhodná, nebo zda náčelník generálního štábu Stromfeld takticky využil výměny italské vojenské mise za francouzskou, což samo o sobě může mít dočasně negativní vliv na velení. Vždyť na Slovensko v těchto dnech přichází téměř 140 francouzských důstojníků, kteří neznají zdejší situaci a jsou zvyklí převážně na poziční boje s Němci. Charakter války je zde poněkud odlišný, nepřítel postupuje, jak už víme, téměř výlučně po železničních trasách, útok zpravidla zahajuje pancéřový vlak, kterých mají Maďaři dostatečný počet.

==========

Ve 20,15 přichází na velitelství brigády hlášení, že domobranecký prapor se dal bez rozkazu na ústup. Velitel brigády odjíždí domobrance vyhledat. Nejsou daleko, a brzy se daří obnovit pořádek. Ale zanedlouho se totéž opakuje! Plukovník Hanák domobrance opět zastavil, a pohrozil každému, kdo by udělal krok zpět, nejvyšším trestem – zastřelením. A zároveň se rozhoduje, že uprostřed praporu přespí. Potom se ptá jednoho z dobrovolníků, čeho a proč se bojí. A dostává upřímnou, málem biblickou odpověď: „Teraz už sa nebojim, keď vy ste, pán, s námi!“ Ve 21,30 nastává ticho.

==========

A v poválečné vzpomínce se plk. Hanák nejen vyzná z lásky k slovenské zemi, ale rovněž otevřeně napíše: „Slovenský lid byl, až na malé výjimky, lhostejný… Jen sedláci strekovského údolí (v Pohronské pahorkatině, okres N. Zámky – pozn. aut.) a Detvanci chopili se zbraní k osvobození vlasti.“ Je to hodnocení územně omezené na boje 2. brigády, nicméně dosti typické.


==========

V 8,30 musí velitel druhé brigády ostře zakročit proti dalšímu bezdůvodnému ústupu domobraneckého praporu. Z Budinské skály začalo střílet nepřátelské dělo. Odpadá tím úkol kapitána Balaře poslat na tuto skálu první prapor s povozy. Stejně nevěděl, kde je má v tomto chudém kraji sehnat, ani jak s nimi vyjet nahoru, když cesty jsou špatné a příkré. Rychlejší by to bylo pěšky. Tak to patrně někdo z vesničanů poradil Maďarům.

==========

Příštího dne, 4. června, po ústupu před obklíčením, pokračují obranné boje u Trhanové a Detvy. Je to den, kdy skupinu přebírá nový velitel druhé čs. pěší divize plukovník Josef Šnejdárek, rodák z Napajedel, absolvent pražské kadetní školy a dvojnásobný legionář – jednak v letech 1898 až 1917 byl důstojníkem francouzské Cizinecké legie a po vypuknutí války francouzské armády, jednak byl jedním z organizátorů československých legií nejen ve Francii a jejich styčným důstojníkem u pařížského ministerstva války. Od začátku února 1919 byl vrchním velitelem čs. vojsk v bojích o Těšínsko. Jeho příchod bude mít podstatný vliv na zlepšení situace přinejmenším na tomto úseku.

==========

Již 20. března 1919 rozhodl ministr národní obrany Václav Klofáč o vojenském rozdělení Slovenska na východní a západní část, se sídly velitelství v Bratislavě a v Košicích. Podle jeho nařízení (pres čj. 9000/oper) se měli veliteli těchto dvou „polovin“ stát na západě generál Piccione, dosavadní vrchní velitel všech čs. vojsk operujících na Slovensku, na východě generál Hennocque, bývalý velitel divize československých legionářů ve Francii. Avšak Piccione s tímto rozhodnutím nesouhlasí. Považuje je za urážku nejen své osoby, ale především celé italské vojenské mise. Proto musí být Klofáčovo rozhodnutí až na další pozastaveno.

==========

Po odchodu Italů k 1. červnu 1919 z ČSR je vrchním velitelem na Slovensku jmenován 4. června francouzský generál Maurice Pellé, zkušený voják, který v průběhu bojů ve Francii osvědčil své mimořádné vojenské, diplomatické i zpravodajské schopnosti. Velení na Slovensku převzal na výslovnou žádost prezidenta T. G. Masaryka, který měl již dříve dobré reference o jeho kvalitách a schopnostech. Jak se ukáže, je to šťastná volba.

==========

Převzetí velení francouzskými důstojníky v poli probíhá doslova „uprostřed boje“. Napíše o tom 15. července podle vyprávění vojáků pražský válečný zpravodaj J. Kalva: „Za ústupu z Miškovce po 24 hodinách, když posily nepřicházely, byl dán rozkaz k ústupu přes Sajó Szentpeter do Szendrö, kdež odrazili jsme prudký útok maďarského bolševického vojska. Tam vyčkáno, až převzali velení našich vojsk francouzští důstojníci, kteří však shledali části armády ve velmi špatném stavu a na některých místech značně roztříštěnou a zdeorganisovanou armádu. Jakmile Francouzové velení převzali, nařízeno ihned zarazit ústup, stanout na místě a držet pozice za každou cenu.

==========

Pellé bude svoji funkci plnit svědomitě. Již předtím, na žádost ministra národní obrany Klofáče, jako vedoucí vojenské mise vypracoval souhrnný raport o tom, proč došlo k postupu československé armády na maďarské území: Připomíná v něm neustálé přestřelky z maďarské strany v březnu a dubnu přes demarkační čáru, snahu Čechoslováků chránit maďarské obyvatelstvo před rabováním a dalšími excesy v době, kdy Rumuni zahájili postup k Tise a Maďaři vyklidili své území jižně od Košic, i žádosti místních úřadů o ochranu. Připomněl rovněž rozpaky, které vyvolalo Fochovo mlčení v rozhodujících chvílích, stejně jako unáhlenou informaci gen. Francheta o chystaném společném tažení z jihu i severu na Pešť, ovládnutou bolševiky atp. Přestože jeho zpráva byla laděna v podstatě apologeticky, nemohl opomenout ani to, že šlo o akci Fochem nepovolenou.

==========

„Bylo by nepřípustné nechat Maďary, aby Čechy porazili,“ telegrafoval Fochovi už 31. května. Později píše Fochovi i Clemenceauovi: „Na svou čest a svědomí tvrdím, že země se nemůže zachránit vlastními silami.“

==========

Ministr pro správu Slovenska Šrobár se snaží podpořit Pelléovu iniciativu svými prostředky. Ve čtvrtek 5. června, pravděpodobně po konzultaci s Pellém a Klofáčem, vyhlašuje na Slovensku vojenskou diktaturu. V praxi to znamená, že je vše prioritně podřízeno potřebám armády, a že také protizákonné činy budou posuzovány podle vojenských pravidel. Tato možnost se však nebude vždy a všude striktně uplatňovat.

==========

Dne 7. června vyzývá francouzský premiér Clemenceau jménem Dohody vládu Bély Kuna, aby do 48 hodin zastavila bojové akce a stáhla Rudou armádu ze Slovenska. Pellé vydává 9. června rozkaz vyčkávat bez bojů, jaké budou výsledky dalšího jednání. Kun věrolomně odpovídá 10. června do Paříže, že chce se všemi státy žít v míru, že jeho Rudá armáda přece Československo nenapadla, že už zastavila boje atd. Zřejmě je to taktika získávání času, protože současně telegrafuje německým komunistům, bojujícím proti vznikající výmarské republice (v Porúří se objevila dokonce německá Rudá armáda): „My neznáme hranice, dokud všude nezvítězí proletářská revoluce!“

==========

Béla Kun však pařížskou iniciativu odmítá a pokračuje v bojích. Generál Pellé proto 11. června svůj rozkaz o vyčkávání bez boje ruší. ČTK k tomu vydává téhož dne informaci: „Maďaři, nedbajíce nijak příkazů Dohody, rozpoutali včera prudké útoky na celé frontě. Následkem toho obnovily i naše oddíly neprodleně ofenzivu.“

==========

Dne 10. června dobývá část druhé pěší divize, složené převážně z čs. francouzských legionářů, za osobního dohledu plk. Šnejdárka, Banskou Štiavnici. Podle hlášení štábu gen. Mittelhausera způsobila Maďarům značné ztráty. O dva dny později si vynucuje v údolí Hronu vstup do Hronské Breznice při hlavní trati z Kremnice či Nové Bani na Zvolen. A příštího dne, v pátek 13. června 1919, vstupují čs. vojáci po sedmihodinovém boji do Zvolena, důležité železniční křižovatky. Už v prvních minutách zajímají na padesát rudoarmějců. Podle odeslané depeše ukořistili také „děla, kulomety a improvizovaný obrněný vlak, které zůstaly v našich rukou“. Nepřišli od severu, odkud je protivník patrně očekával, ale ze západu.

==========

V době, kdy pátá divize osvobozovala Zvolen, pronikají polské bojůvky na území Slovenska východně od Vysokých Tater. Nevyhledávají boje, těm se raději vyhýbají, zato hledají zásoby potravin či jiné cenné věci. Dostaly se až k Tatranské Lomnici a obsazují Slovenskou Ves severně od Kežmarku. Je to opět loupeživý přepad. Mají sice v rukou Spišskou Maguru s několika dědinami včetně Spišské Staré Vsi, tedy vybájenou zemi Radúze a Mahuleny, ale po ukořistění toho, co jim tam přišlo pod ruku, se z obavy před hrozícím vojenským zásahem protivníka opět stahují.

==========

Na okupovaném území vyhlašují Maďaři takzvanou diktaturu proletariátu. Podle odborníků jde však v podstatě o zcela běžnou a obyčejnou vojenskou diktaturu, která nemá s proletariátem, snad kromě názvu, nic nebo jen málo společného. Důstojníci, kteří útokům velí, byli, po předání moci hrabětem Károlyim komunistům, převzati ze staré uherské, přesněji rakousko-uherské branné moci včetně hodností a samozřejmě i včetně bezohledného a zaslepeného nacionalismu.

==========

Levicový puč v Maďarsku a vznik takzvané Republiky rad v Budapešti měl značný vliv i na pařížskou mírovou konferenci. Zejména po ztroskotání mise generála Smutse v Budapešti narůstají obavy představitelů dohodových zemí z růstu revolučních nálad v jejich vlastních zemích. Zprávy z Vídně, Berlína i odjinud je o této možnosti utvrzují.

==========

V polovině června přijíždí do Prešova se svým doprovodem v otevřeném automobilu Béla Kun, „lidový komisař“ pro zahraničí a šéf „vojenského kolegia“ Maďarské republiky rad. Přestože je za řadu chyb, kterých se dopustil, kritizován Leninem, hraje v Pešti většinou první housle. Zamířil teď do Prešova, aby tam 16. června založil spolu s českým dělnickým novinářem A. Janouškem, kterého si přivezl z Budapešti, „Slovenskou republiku rad“.

==========

Jedním z prvních opatření je nastolení bezpráví nahrazením dosavadních soudů amatérskými revolučními tribunály.

==========

Rozhodnutí pařížské konference avizoval dopředu ministr zahraničí Beneš T. G. Masarykovi už 10. června: „Definitivně rozhodnuto: Zítra bude oficiálně Konferencí schválena definitivní hranice… A za tu nesmíme se ani hnout… Taková je linie – Ipola, na jih od Lučence podél dráhy (dráha naše k Putnoku), pak na sever poněkud k Novému Mestu (Slovenské Nové Mesto, okr. Trebišov – pozn. aut.) a k Čopu. To je uspokojující celkem. Pokusíme se zachránit všechna železniční spojení.“

==========

Béla Kun 16. června, tedy v den ustavení „republiky rad“ v Prešově oznamuje, že se rozhodnutí pařížské konference podrobí! Ale je to zřejmě jeho další manévr na získání času, protože stažení své armády váže na nové požadavky. V rozporu s některými členy hlavního štábu Rudé armády totiž vážně uvažuje aspoň o dobytí Bratislavy, patrně v naději, že by to změnilo nebo přinejmenším zmírnilo pařížský verdikt

==========

Ve středu 11. června zveřejňuje pražská Národní politika „Memento všem!“ Text je stručný: „Důstojníci! Poddůstojníci! Vojáci! Vidina míru se rozpadla. Tataři hodili hořící pochodeň do naší klidné republiky! Nedáme zardousit Slovensko! Jsme všichni částečně vinni svou důvěřivostí! Přijde však čas, kdy vyhledáme pravé viníky, a národ bude je soudit! Dnes však nesmí být žalobců! Nutno srazit se v šik jednotné vůle a utvořit jedinou žulovou frontu… Pražská posádka i celá armáda stojí jako jednolitý šik proti každému nepříteli.“

==========

Stačí stručný pohled na mapu, abychom zjistili, že bolševické vojsko se soustavně pokouší rozleptávat frontu a většinou se mu to daří. Čs. legionáři vyklízejí další pozice, mezi nimi i Nižný a Vyšný Medzev mezi Košicemi a Rožňavou. Při ústupu tam museli zanechat některé raněné a jednoho jejich ošetřovatele. Po skončení bojů se pro ně vrátí. Ale najdou jen jejich hroby. Po exhumaci „byly zjištěny neslýchané surovosti. Všechny mrtvoly bez kalhot a bez bot, poručík Žádník jen v prádle, pokryty nesčetnými ranami, většinou rozbité hlavy, rány řezné a bodné, takže jejich totožnost už nemohla být u všech zjištěna. Tito ubožáci byli ubiti pažbami, okradeni, por. Žádník, který předtím v boji oslepl, byl ubit a ubodán, sanitní vojín Kocián, ač měl pásku červeného kříže, sešel týmž způsobem. Tak pomstila se na raněných podlá zášť maďarských bolševiků celou svou surovostí a nízkostí.“ (Citováno ze záznamu ve Vojenském historickém archivu.)

==========

Ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár na to vzpomíná: „Dne 18. června večer vstoupil do mého pokoje generál Mittelhauser a žádal mě, abych zůstal oblečený a odešel s vládou do Trenčína nebo do Brna, protože naši právě ustoupili od Nových Zámků a cesta na Bratislavu je pro Maďary volná.“ Avšak velitel Rudé armády nařizuje postupovat nadále k severu, patrně s úmyslem dobýt Bratislavu obchvatem. V průběhu akce ale už i k Maďarům proniká zpráva o nové nótě Dohody. Začínají chápat, že s takzvaným Velkým Maďarskem, za které ve skutečnosti bojují, je neodvratný konec. Bojový elán „Rudé armády“ klesá postupně téměř k nule…

==========

Dne 22. června 1919 telegrafuje československé vládě předseda mírové konference Clemenceau, že generál Pellé je zmocněn stanovit jménem Dohody maďarské armádě způsob a lhůtu jejího ústupu za nově určené definitivní hranice, oznámené Budapešti v depeši dne 15. června. Hned příštího dne posílá Pellé vrchnímu veliteli maďarské Rudé armády Böhmovi depeši označenou jako „Podmínky vyklizení zabraného území“ a začínající těmito slovy: „Mám čest oznámiti Vám, že jsem obdržel od maršála vrchního velitele spojeneckých vojsk tento radiogram.“

==========

Telegrafická odpověď Böhma přichází ještě tentýž den, tj. 23. června: „Na pokyn své vlády projevuji ochotu splnit podmínky, sdělené gen. Fochem. Na doklad své ochoty zastavuji ve sdělené lhůtě operace dnem 24. června v 5 hodin ráno.“ Budapešť zřejmě konečně pochopila, že jako hlavní spojenec Německa a spoluviník Rakouska si nemůže klást náročné požadavky, jak se ještě nedávno domníval amatérský revolucionář Béla Kun…

==========

Zatímco se Maďaři stahují pod dozorem dohodových důstojníků ze Slovenska, je 28. června ve Versailles podepsána první mírová smlouva, a to s hlavním soupeřem Dohody, Německem.

==========

A co Béla Kun?, ptáte se. A pokud se neptáte, stejně se sluší odpovědět: Jaksi vypadl ze hry. Iniciativy se chopili na obou stranách vojáci. Tedy vojáci z povolání. Víme už o odporu, jaký vyvolalo řádění Rudé armády na Slovensku. Jenže i v Maďarsku počet lidí, kterým z jakýchkoli důvodů revoluční režim nevyhovoval, také narůstal.

==========

Na přelomu května a června ve dvou či třech župách musí být bolševiky potlačen dokonce ozbrojený odpor. V oblasti Kecskemétu mezi Tisou a Dunajem, jak píše v knize Maďarsko a versailleský mírový systém Eva Irmanová, vypuká dokonce proti zabavování obilí rolnické povstání, které je 24. června brutálně potlačeno. Bouří se i budapešťští kadeti. V Aradu, připojeném už k Rumunsku, vzniká vzdorovláda… To vše, včetně vypuzení Rudé armády ze Slovenska, vede 1. srpna 1919 k odstoupení bolševické vlády. Exponent sovětského Ruska Kun ve svém posledním projevu obviňuje maďarské dělníky ze zrady: „Tento proletariát, soudruzi, potřebuje bez veškerého slitování diktaturu buržoazie, aby se naučil být revolučním.“

==========

(Béla Kun uteče před zodpovědností do SSSR, kde se odměnou za revoluční zásluhy nakonec stane obětí stalinských čistek. Jeho český souputník Janoušek bude mít víc štěstí: Po útěku ze své „prešovské republiky“ a po odpykání dvouletého vězení za napáchané nezákonnosti v ČSR bude propuštěn, odjede také do SSSR, kde se kromě různých funkcí stane také „zmocněncem“ Internacionální dělnické pomoci hladovějícím lidem v úrodném Povolží.) *

==========

Území kolem dolního toku Ipeľu (tj. od Veľké nad Ipľom až po Šahy) bylo v té době snad hlavním jablkem sváru kvůli nám už známým dopravním poměrům, protože na levém břehu řeky, patřícím Maďarsku, vedla železnice spojující Šahy s Lučencem. V Paříži bylo rozhodnuto, že tento spoj bude dán pod mezinárodní kontrolu do té doby, než bude i na slovenské straně postavena obdobná trať. (Ale ani na mapách z let 1971 a 1992 taková železnice zakreslena není.) Kromě toho blízká oblast pohoří Mátra lákala k dodatečnému záboru, neboť symbolizovala tři hory na slovenském znaku: Tatra, Fatra, Matra. Tyto plány či úvahy nejen Šrobárova vládního kabinetu se rozcházejí s míněním prezidenta Masaryka, který si v té době nepřál připojit k republice větší území s maďarským obyvatelstvem.

==========

Zatím kolují zvěsti, že Kun zmizel z Budapešti neznámo kam. Teprve za mnoho dnů vydá ČTK ověřenou zprávu s datem 2. července 1919: „Dnes v noci uprchl Béla Kun se svou rodinou zvláštním vlakem do Mostu nad Litavou (Bruck an der Leitha na bývalých maďarsko-rakouských hranicích – pozn. aut.).“ Prý mu bylo dovoleno přicestovat do Rakouska „s podmínkou, že se ihned odebere i s rodinou do zajateckého tábora v Rosendorfu.“ Také Kunův spolupracovník Tibor Samuely prchl a byl zadržen při pokusu přejít hranice u Vídeňského Nového Mesta. Vytáhl revolver a zastřelil se. Měl prý u sebe 140 000 korun a cizí valuty. Předseda rakouského parlamentu povolil Kunovi a jeho rodinným příslušníkům právo azylu v osadě Drosenau v Dolním Rakousku.

==========

Národní politika okomentuje pád Bély Kuna po svém: „Byl z našich nejúpornějších a nejtvrdších nepřátel, tento špinavý sedmihradský dobrodruh, jehož předkové kteréhosi kolena vyrůstali prý dokonce z naší české votické půdy… Bela Kun plných 134 dní představoval nejvyššího vládce a jediného zákonodárce Uher…“

==========

Den po vyhlášení vojenské diktatury ministrem Šrobárem na Slovensku a v den obsazení Košic maďarskou Rudou armádou, tedy 6. června 1919, bylo toto opatření rozšířeno i na Podkarpatskou Rus. Tamější takzvaná vojenská diktatura tam potrvá až do ledna 1922! Příčinou jsou nejen politické rozbroje (od stoupenců Maďarska přes propagátory Velké Ukrajiny až po rusofily), různé nepokoje, odpor k československým úřadům, ale i vzpoury lidí, podněcované maďarskými agitátory, a především vzmáhající se lupičství a různé bandy zbojníků, terorizujících obyvatelstvo i novou československou správu. (Vždyť nejznámější skupina lupiče Nikoly Šuhaje bude dopadena až v létě 1921!)

==========

Autonomie, včetně jmenování vlády, bude na Podkarpatské Rusi vyhlášena v říjnu 1938. Brzy nato, v březnu 1939, bude země okupována horthyovským Maďarskem…

==========

Nalezený dopis má datum 26. května, kdy 30. tzv. Vysokomýtský pluk nebyl ještě celý nasazen proti maďarským bolševikům na frontu u Košic, ale konal částečně pouze strážní službu na severní hranici. Text zní: „Dobře se tady mám, krásně tady je, tepla veliká, ale noci dost chladné. Tatry z dáli se bělají a nad námi na kopci je věčný led a sníh. Často i v noci padají kroupy, a my musíme v tom chodit a patrolovat, je plný den služba a jeden den volno. Jsou tady jen přestřelky a tak to nic není. Od druhé setniny jsou dva mrtví a čtyři ranění, od nás jeden a pět. Včera nám došla zpráva, že u Košic je zle, mnoho legionářů tam padlo, některý, než by se dostal do zajetí Maďarů, raději volil si svou vlastní rukou smrt. Z nařízení, jak by měl přijíti do zajetí a když již není kdy utéci, tak zapálí ruční granát a sám sebe ze světa sprovodí. Jdu zas do služby, tak mně není veselo, neb nevím, zdali se vrátím. Jsem teď u smrtního oddělení a musíme všude napřed. – Ztratil jsem předevčírem ve službě 150 korun a tak mě to mrzí. Bylo to v noci, ty votroci Poláci začali pálit, a jak jsem sebou mrsknul na zem, abych nějakou vosu nedostal, tak mně musily vypadnout…

==========

Lovecké zbraně, odebrané soukromým osobám, budou navráceny starostům, kteří je označené značkou (etiketou) uschovají do uzamčené místnosti. Budou vydány lovcům den před honbou a budou jim den nato odebrány k uschování.“ Armáda totiž musí mít přehled, kdy a kde se střílí a že střelba nepochází od ozbrojených tlup, potloukajících se ještě po lesích.

==========

Ještě neskončil exodus maďarské Rudé armády za hranice, a již musí ministerstvo školství a národní osvěty, které řídí Gustav Habrman, řešit nezvyklý úkol. Dne 4. července požaduje na Švehlově ministerstvu vnitra, aby četnictvo varovalo zejména vesničany na Slovensku „před prodejem rodinného drahocenného odkazu“. Hrozí totiž vývoz cenných památek ze země. Lidé většinou neznají jejich hodnotu a snadno podlehnou lákavé, i když nízké nabídce různých překupnických šejdířů.

==========


V Národní politice a Národních listech se dokonce objevuje inzerát, který bude bezpečnostními orgány hodnocen jako „veřejné svádění ke korupci“. Nebo spíše k loupeži? „Mám kupce až pro 300 vagonů cukru s povolením vývozu do Jugoslávie. Hledám vážné nabídky. Placení v dolarech. Jednání mohou se konat ihned ve Vídni a též obchod lze tam uzavříti. Dopisy na adresu František Solvenyi, Vídeň, hotel Erzherzog Karl 189.“ Proč maďarské jméno (možná falešné), proč vídeňský hotel, když jde o československý cukr?

==========

Dne 6. června se sice v Bratislavě už školí padesát nových strážníků, z toho 38 Slováků a 12 Čechů, a dalších sto bylo povoláno k přijetí do školy; ale to by bylo dohromady málo pro samotnou Bratislavu. A než se zaškolí… Proto po Novém roce 1920 posílá ministr pro správu Slovenska svému kolegovi Švehlovi na ministerstvo vnitra telegram: „Z vážných důvodů vzhledem k politické situaci naléhavě žádám o vyslání dvou policejních konceptních úředníků do Bratislavy.“ Švehla ihned žádá o vyjádření Zemskou politickou správu, ale dostává odmítavou odpověď: „Zdecimovaný stav policejních kancelářských úředníků naprosto nedovoluje, aby některý z nich mohl býti ještě exponován na Slovensko.“

==========

Mírová konference v Paříži nevyhověla československému návrhu spojit Slovensko s Jaderským mořem v oblasti Terstu. Jeho realizace by stála nesmírně mnoho peněz i materiálních prostředků. Takový projekt byl navíc pro poválečné období příliš fantastický ne-li fantasmagorický. Ministr zahraničních věcí ČSR Beneš o něm nicméně uvažoval už na podzim 1918. Jako jediný zástupce nově vzniklých států, který má na jednání Dohody stálý přístup, ve svém memorandu už 3. listopadu 1918 upozorňoval na bolševické nebezpečí, které hrozí právě z Uherska. Přesvědčoval účastníky konference, že jedině rychlým obsazením Slovenska bude moci armáda při dodržení podmínek navrhovaného míru bránit pronikání bolševismu do Evropy. Při té příležitosti, jak píše ve svých vzpomínkách, mohl koridor z Bratislavy k Jadranu sehrát důležitou vojensko-politickou roli.

==========

Připojení Petržalky není pro mírovou konferenci problém. Otázka zněla: Kdy?, a především Jak? Na posledním středoevropském válčišti, tedy na Slovensku, už boje skončily, a zahájit nové válečné tažení tři čtvrtě roku po konci světové války nepřicházelo v úvahu. Zbývala jediná možnost: fait accompli – doslova vykonaný skutek, jinými slovy postavit ostatní před hotovou věc!

==========

Generál Pellé to z pověření pražské vlády v Paříži projednal s ministrem Benešem a především s Nejvyšší vojenskou radou mírové konference. Dostal svolení! Uskutečnění operace tedy svěřuje veliteli vojsk na západním Slovensku generálu Mittelhauserovi. Vše je přísně utajované, do příprav je zasvěcen jen nejnutnější počet lidí. Do Petržalky bude nutné skrytě přepravit tři až čtyři pěší prapory a dvě baterie děl; kdyby akce selhala, nebude již možné ji znovu opakovat. Zároveň se musí zabránit tomu, aby Maďaři vyhodili do vzduchu svoji půlku mostu, kterou na dvou místech podminovali. Útok je nutné připravit do všech detailů. Teď už se čeká jen do poloviny měsíce na bezměsíčnou noc. Ta nastane mezi 12. a 13. srpnem. Večer 12. srpna vydává proto generál Mittelhauser rozkaz: Zítra brzo ráno! Ve dvě hodiny v noci začíná dál od města na jih po proudu, kde je na druhé půlce Petržalky les, přeprava vojáků na pontonech. V největší tichosti. Je zákaz mluvit i kouřit cigarety. Ve 3,30 hodin je na pravém břehu v lese už celý prapor. I s děly. Mezitím „přepadové komando“ českých Sokolů bez bot „podšplhává“ nenápadně spodem po ocelové konstrukci most. Je to téměř akrobatický výkon. Potichu, kryti noční tmou, pak vylézají nahoru, a překvapují a bleskurychle zneškodňují maďarskou stráž jak uprostřed mostu, tak i u pravého břehu na předmostí. Jsou předem zvlášť vycvičeni i v tom, jak přerušit kontakty vedoucí k výbušninám. Vojáci z obou nepřátelských stráží se sokolskému komandu vzdávají dříve, než vůbec mohou vystřelit na poplach. Jakmile je most volný, přebíhají jej dva prapory slovenské Stráže sľobody. Tiše se dostávají k ubikacím a také tam bez výstřelu zneškodňují nejen stráž, ale i celou posádku. Většina z dvanácti maďarských důstojníků stejně jako sto dvaceti vojáků spala… Petržalka, aniž co tuší, se probouzí v úterý 13. srpna 1919 už v Československu.

==========

Už koncem června, přesněji dvacátého sedmého, rozhoduje pražské Národní shromáždění o zřízení státní univerzity v Bratislavě. Je to památný zákon, protože uherský parlament o něčem podobném nikdy nerozhodl! Pešťská vláda, pokud šlo o školství, raději v „Horních Uhrách“ školy rušila, než aby je zřizovala. Slovenská inteligence je proto poměrně slabá a na národní povědomí a podporu lidu se může spoléhat pouze v několika oblastech západního a středního Slovenska. V padesátých letech devatenáctého století mizela slovenština ze středních škol, ať už katolických nebo evangelických (státní vůbec nebyly) jako sníh na jaře z Vysokých Tater. Katolická hierarchie, snad prý s výjimkou banskobystrického biskupa, obdobně jako i evangelická duchovní správa, se stavěly proti zavádění „barbarské řeči Slováků“ do škol.

==========

Maďarizace škol byla dovršena v roce 1907, kdy dva Apponyiho školní zákony (hrabě Apponyi byl ministrem vyučování) nařídily povinnou maďarštinu na všech školách včetně učitelských ústavů, a od roku 1909 se i náboženství muselo vyučovat pouze v maďarštině! A nyní, po pouhých deseti letech, je na Slovensku zřízena vysoká škola (a samozřejmě i gymnázia a další chybějící školy) se slovenským vyučovacím jazykem!

==========

„Ve Vysokých Tatrách bylo celé hnízdo záškodníků, kteří zaopatřili si dostatečné množství střeliva a zbraní a podnikali odtud své výpady, našim vojskům tak nebezpečné. Tato banda neštítila se úkladných vražd, jak o tom svědčí dva případy v Tatranských Pavlinech (Tátra Széplak), kde úkladně zastřeleni byli bolševiky Tomáš Šimeček, malíř z Nového Jičína a šikovatel (poddůstojník) Karel Lebeda od náhradního praporu československých invalidů z Prahy VII., přidělený nádražní stráži v Popradu.

==========

„Desátník Nečesal padl bolševickému vojsku do rukou a po výslechu, který s ním byl zaveden, ihned byl poučován o zásadách komunismu, při čemž mu bylo řečeno mezi jiným, že v Praze je nastolena revoluční vláda, a že bylo by potřeba, aby na československém venkově byla šířena intenzivní bolševická propaganda. Vtipný desátník ihned chopil se této pobídky a tváře se, jako by se stal z něho zuřivý komunista, prohlásil, že by byl ochoten propagační akci tuto prováděti. Bolševici snadno mu uvěřili, vycpali ho nejrůznějšími letáky a brožurami a davše mu ještě na cestu různá poučení a rady, provedli ho řetězem maďarských stráží, odkudž pak už rovnou dostal se k naší linii. Ohlásil se prvnímu důstojníkovi a odevzdal mu veškeré brožury a letáky vylíčiv zároveň, jakým způsobem podařilo se mu dostati se ze zajetí.“

==========

O Hlinkových aktivitách na konci světové války už víme. Stručně si připomeneme, že v létě 1917 se hlásil k ideám společného státu Čechů a Slováků. Podle jeho představ měli Češi podpořit národně osvobozenecký boj Slováků, zatímco Slováci měli spolu s českými a moravskými katolíky pomoci k oživení náboženského cítění v českých zemích. Na podzim 1918 se Hlinka stává členem Slovenské národní rady a koncem října podepisuje Martinskou deklaraci. A protože po odchodu maďarských vojsk v létě 1919 se nenaplnily jeho představy o autonomii, odjíždí do Paříže. Je jen pochopitelné, že tato cesta skončí pro něj i jeho stoupence Jehličku fiaskem. Pro aktéry mírové konference jsou neznámými lidmi, a tak musí nakonec z Paříže odejít. Jehlička se na Slovensko nevrátí a skončí jako protivník ČSR v maďarských službách… Hlinka se vrací, a pro svůj zbrklý a neuvážený čin bude jako podezřelý osm měsíců internován na Moravě a posléze v Praze. Jeho pařížskou epizodu mimo jiné odsoudí i Klub slovenských poslanců čs. parlamentu. Případem se 13. září 1919 zabývá také pražské Národní shromáždění, jehož je členem. Bratislavský Slovenský denník, kromě dalších novin, Hlinkovy „zahraniční rejdy“ odsuzuje: „Dnes všude v cizině, kde jsou nepřátelsky smýšlející lidé proti naší republice, skládají všechny svoje naděje v Hlinku a jeho společníky. Myslí, že naše republika je tak slabá, že neodolá ani podkopné práci lidí takového kalibru, jako je demagog Hlinka.

==========

Hlinka střídal stanoviska umírněná s radikálními, snad podle okamžité nálady nebo „vnuknutí“. Působil dojmem člověka nevyrovnaného, někdy nebylo jasné, zda je víc knězem či politikem. V době nástupu Hitlera k moci v Německu v roce 1933 při Pribinových oslavách v Nitře toleroval protičeskoslovenské provokace, ale o dva roky později podpořil zvolení Edvarda Beneše prezidentem. V době akutního ohrožení státu navazoval spolupráci s henleinovci i s maďarskými iredentisty. Jeho vyhrocený nacionalismus se sbližuje s německým nacismem. Už v únoru 1938 přijal v Ružomberku spolu se „slovenským Henleinem“ Karmasinem největšího rozbíječe ČSR K. H. Franka. Krátce před svou smrtí v srpnu 1938 dává podnět k založení Hlinkových gard, spolu s Ústrednou štátnou bezpečností (ÚŠB) nejvěrnější opory nacistů za druhé světové války na Slovensku, které se na podzim 1944 budou spolu s gestapem a komandy SS podílet na vraždění slovenských antifašistů a celých židovských rodin. Takové politické dědictví a „odkaz“ by si asi ani on sám, římskokatolický farář, nepřál!

==========

Ministerstvo vnitra a jemu podřízené úřady se v roce 1920 (ale i v dalších) budou muset zabývat protičeskou a protičeskoslovenskou agitací maďarských úřadů a také četnými demonstracemi proti republice, hlavně na Podkarpatské Rusi. A rovněž iredentistickou činností, která ani po zveřejnění mírové smlouvy neustane, spíše ještě zesílí. Po tři roky bude například pokračovat sledování protistátních činů maďarských úředníků a zřízenců uhelných dolů ve středoslovenské Handlové. Stejně tak demonstrace Maďarů ve svátek sv. Štěpána, uherského „národního patrona“, v Mukačevu i jinde. A vůbec protičeské propagandy zejména na Podkarpatské Rusi. Tam se také objeví falešné papírové československé peníze, pravděpodobně částečně tištěné za hranicemi. Jejich padělatele se podaří zlikvidovat až po dvou letech. Úřady budou rovněž nuceny vyšetřovat protesty proti činnosti Maďarské křesťanské strany ve Spišské Nové Vsi, jejíž představitelé si budou plést náboženskou činnost s pozemskou iredentou.

==========

V polovině listopadu 1920 už dochází ke srážce československého vojska s německými obyvateli v Chebu. Údajně v odvetu na to zabírá český herecký výbor v Praze Stavovské divadlo, dosud držené Němci.

==========

Bezprostředně po zastavení bojů o Slovensko musela armáda 21. července 1919 izolovat vzpouru střeleckého praporu čs. legionářů v Železné Rudě. Vyvolala ji nespokojenost se sociální situací v republice, která byla v příkrém rozporu s představami navrátilců.

==========


Dne 14. srpna 1919 sděluje ministerstvo národní obrany pro Velitelství východní skupiny na Slovensku v Košicích: „Vzpoura části útvarů slovenských, jež se udála v prvních dnech srpnových t. r. v Německém (čti Havlíčkově) Brodě, byla, jak vyšetřováním zjištěno, odůvodňována také roztrpčením vojínů-Slováků nad chováním se českého vojska na Slovensku. Jednotliví čeští vojáci se nechovají prý vůči Slovákům jako bratři, bezohledně rekvírují, surově zasahují do náboženských poměrů, kradou a dopouštějí se jiných přehmatů. Jelikož případy takové skutečně byly zjištěny, s veškerým důrazem upozorňujeme na vážné a nedozírné následky takových přehmatů a před nimi varujeme. Velitelství nechť oznámí vojenským justičním úřadům, neb jde-li o disciplinární přestupky, nechť sami bezohledně a s veškerou přísností zakročí.

==========

Zatímco v Paříži se ještě před devíti měsíci jednalo o budoucnosti Maďarska, přichází nový pokus změnit osudy této země. Vlády se ujal jako regent, tedy královský místodržící, admirál Horthy. Monarchie, na rozdíl od Rakouska, tam oficiálně zrušena nebyla. Císař a král Karel I. před svým útěkem z Vídně do Švýcarska na podzim 1918 sice neopomněl poslat do Budapešti dopis, kterým se zřekl nároků na královský trůn, ale podle uherského zákona bylo nutné jeho abdikaci spolupodepsat premiérem a stvrdit parlamentem. K tomu nedošlo! Někteří maďarští politici včetně ministerského předsedy a ministra pro zahraničí se svými sympatiemi k Habsburkům netají. Patrně po konzultacích se stoupenci v Maďarsku i se spřízněnými evropskými panovníky, navzájem příbuzensky provázanými, se Karel rozhoduje k činu. Z exilu je v kontaktu i s Horthym, který rovněž není proti restauraci království, ovšem „až v pozdější době“. Za Karlovými zády ovšem farizejsky upozorňuje zahraniční diplomaty na možnost habsburského puče… Uherský exkrál Karel je netrpělivý.

==========

Karlovo setkání s Telekim se neutajilo a působí v Evropě poplach. Exkrál pochopitelně nebyl signatářem trianonské mírové smlouvy, což vyvolává obavy (ale u jiných i naděje) z pokusu o „legitimní“ návrat Habsburků k moci. Obavy má i ČSR v souvislosti se Slovenskem. Znovu se objevují úvahy o vytvoření podunajské federace i rozpory, kdo by měl být jejím členem. Korunu tomu nasazuje rumunský král Ferdinand I., který sice Karlův návrat zamítl, avšak nemá námitky, aby si Maďaři zvolili nového monarchu. Z panovnických rodin pěti evropských států se ihned objevují ochotní adepti, čtyři kandidáty údajně navrhuje početný rod Habsburků, včetně Karla.

==========

Dne 31. března 1921 proto československý ministr zahraničních věcí Beneš oznamuje, že ČSR je spolu s Jugoslávií a Itálií zajedno v případě opakování exkrálova pokusu o puč ke společné intervenci.

==========

Sotva se „pučistická“ hladina poněkud zklidní, vydá se Karel Habsburk, tentokrát i s manželkou Zitou, do Maďarska znovu. Po půl roce od prvního pokusu, 21. října 1921, tajně překračují východně od Vídně hranici. Tentokrát má Karel zajištěnu podporu především u části maďarské armády. Přijíždí do Šoproně hned za rakouskou hranicí, kde do jeho vlaku nasedají ozbrojení maďarští vojáci přísahající exkrálovi věrnost.

==========

Ráno 23. října přijíždí vlak s karlistickými jednotkami do Budaörse. Vše nasvědčuje tomu, že v příštích hodinách, nanejvýš příštího dne obsadí exkrál Budapešť, převezme moc a bude jmenovat novou vládu, jejíhož premiéra už má údajně vyhlédnutého. Akce se samozřejmě neutajila, snad to ani nebyl exkrálův záměr. Regent Horthy po poradě s premiérem Bethlenem už 22. října o dalším pokusu o puč informují představitele velmocí s tím, že Karel podle zákona z roku 1920 převzít moc nemůže a bude tedy muset Maďarsko opustit.

==========

Edvard Beneš a jeho spojenci diplomatický boj vyhráli. Díky tomu, že Beneš „zašel daleko“, donutil váhající diplomaty k rozhodnému kroku. Podle návrhu Velké Británie jsou Karel se Zitou na anglické válečné lodi dopraveni do azylu na ostrově Madeira západně od Maroka. Exkrál tam zanedlouho zemře na španělskou chřipku, která epidemicky řádí po celé Evropě. Pravděpodobně se nakazil při svém druhém „výletu“ do bývalých Uher.

==========

Takže zřejmě nejlíp se má ten, který s Františkem Josefem I. rozdmýchal válečný požár: „Holandská královna rozhodla o německém excísařovi Vilémovi II., že smí se zdržovati v oné části utrechtské, kterou mu ministři vykáží. Toto rozhodnutí nabývá ihned platnosti.“ Stačilo tedy, aby německý císař překročil německo-holandskou hranici, a nestihne ho žádný soud, žádný trest! Zemře v klidu a míru v Holandsku v požehnaném věku 82 let.

==========


Komentář Národní politiky z 11. října 1920 k tomu sebekriticky dodá: „Je pravda, mnoho chyb je na naší straně, neboť vše, co dosud se na Slovensku podnikalo, dálo se překotně v přílišné snaze co nejrychleji zvládnout všechny obory. My doma v Čechách také trpíme nedostatkem a sami ještě brodíme se bahnem rakouského byrokratismu, ale přece jenom jsme živlem pořádku a organizace. Na Slovensku například chybí smysl pro potřeby státu… Kulturní potřeby lidu jsou mizivé, lid na všechna nařízení a předpisy pohlíží jako na trest. A jen proto tu kdekdo státu a republice nadává. Ovšem výčitky ‚Slováka‘, abychom nezapomínali, že my Češi jsme ‚zde‘, kdežto oni jsou ‚tu‘ (čímž narážejí na naše přistěhovalectví), přece rovnají se pustému štvaní. Čech s poctivým Slovákem bude spolupracovati rád a nadšeně. Ano, my vydáme Slovensko do rukou poctivých Slováků, dokud ze skutečně slovenských škol nevyjde první slovenská inteligence, prodchnutá čistým slovenským duchem a upřímnou láskou k republice,“ končí své úvahy pražský deník.

==========

V Českém Krumlově táhli němečtí mladíci pod velkoněmeckými vlajkami a dalšími symboly a ohrožovali noži vojáky, kteří je napomínali. „Ve Chvalčinách (severně od Krumlova – pozn. aut.) došlo k otevřené revoltě. V městečku ověšeném německými a rakouskými prapory došlo k divokým projevům zášti proti Čechům a republice. Zástup asi 400 osob, rozeštvaný německými poslanci z Budějovic, vyzbrojený klacky, vidlemi, sekerami a kosami do krve ztýral rekruty z českých vesnic Brlohu, České Vsi a Českých chalup, kteří se před značnou přesilou museli zachránit útěkem.“

==========

Hlinkova strana podá 22. ledna 1922 první oficiální návrh na zřízení autonomie. A 29. listopadu 1925, u příležitosti Hlinkových narozenin, vyjede z oslav v Bratislavě tlupa „odvážných“ do Kút, kde budou veřejně provolávat hesla „Češi von! Vyzabijať ich! Povešať ich!“ a na důkaz své bojovnosti vytlučou okna úřadu pohraniční finanční stráže. A ve farářově rodném Ružomberku oslaví narozeniny svého idolu jeho věrní stoupenci voláním: „Hlinka je nekorunovaný král Slovenska! Von s Čechmi! Autonomia!“

==========

Brzy však dochází k rozdílnosti názorů na budoucnost dvou hlavních a nejsilnějších evropských spojenců při ovládnutí nově vytvořené situace ve středoevropském prostoru. Zatímco Francii jde především o vlastní bezpečnost, Velká Británie pomýšlí nejen na oslabení francouzského vlivu v oblasti Dunaje, ale zároveň chce čelit předpokládané expanzi Německa na jihovýchod kontinentu a dál na Blízký východ.

==========

Maďarsko se tak stává ústředním tématem evropských mocností. Horthyho pravicový režim vyhovuje jejich představám více než rakouská levicová orientace, kde je převážně u moci sociální demokracie, tedy stav nejistoty pro podnikání a podobné zájmy.

==========

K prvním sondážním rozhovorům s Maďary v Paříži dochází v druhé polovině března 1920. Maďarsku je přislíbena nemalá role v plánovaném podunajském bloku, byla mu nabídnuta i kapitálová pomoc a dokonce naznačeno vrácení některých bývalých uherských území! Paléologue o tom ovšem hovoří s výhradou, že to nebude lehké. Regent Horthy s jednáním svých zástupců v Paříži souhlasí. Maďaři se dokonce rozhodují, přestože oficiálně proklamovali „demokracii“, zavést opět cenzuru, aby zmírnili či vůbec zastavili útoky tisku na Francii.

==========

Maďaři se pokoušejí Francii zkorumpovat výhodnými železničními koncesemi a dalšími hospodářskými ústupky či nabídkami. Začíná jejich frontální útok na jednotlivé body z návrhu mírové smlouvy, který Budapešť dostala k prostudování už 15. ledna 1920.

==========


Francouzská strana jako by nyní chtěla vystřídat ve snaze oddalovat podpis mírové smlouvy stranu maďarskou. Podepsání, připravované na konec dubna, je odloženo. Změnu způsobilo memorandum maďarské vlády z 23. dubna 1920. Budapešť v něm mj. žádá navrácení Bratislavy a okolí, Žitný ostrov a východní část Slovenska včetně Košic, severní část Bačky, tedy území mezi Tisou a Dunajem, patřící od roku 1919 Jugoslávii (vedené na mírovém jednání stále pod názvem „Stát srbsko-chorvatsko-slovinský“), německou část Banátu (území kolem Temešváru v západním Rumunsku) i další územní zisky. Memorandum připomíná sondáž Budapešti, kam až může ve svých vzdoropožadavcích jít.

==========

Ještě se hrabě Saint-Souveur pokusí v Budapešti přesvědčit spojence, že z hospodářského hlediska není možné dělat oddělenou maďarskou, československou a rakouskou politiku, ale „je nutno pokračovat v jednotně řízené středoevropské ekonomické politice“. Kdo by ji měl usměrňovat, to zatím neprozradil. Údajně prý dojde k radikální změně nedávno uzavřeného trianonského i saint-germainského míru. To už je příliš! Nové evropské státy zatím pohlížely na podobné machinace velmocí s úžasem, ale bez slyšitelných připomínek. Informace o tajné dohodě však využije ministr zahraničních věcí ČSR Beneš k protestu proti francouzsko-maďarskému sbližování. Ostře bude takové jednání kritizovat. Podpoří ho nejen Bukurešť a Bělehrad, ale i Londýn a Řím v obavách o ohrožení svých vlastních zájmů a plánů. Benešův protest bývá označován jako přímý popud k založení Malé dohody.

==========

Jako svého hlavního oponenta Maďarů určila československá vláda do té doby neznámého jednatřicetiletého chicagského právníka Štefana Osuského. Nebyl americkým Slovákem, přestože byl mezi nimi známý. Narodil se v roce 1889 v Brezové pod Bradlom, asi čtyři kilometry od Štefánikova rodiště Košarisek. V sedmnácti letech odejel do USA, studoval tam teologii, filozofii, přírodní vědy i práva a od roku 1915 pracoval jako právník. Byl také činný v krajanských spolcích. V roce 1916 se Osuský vrací do Evropy a účastní se čs. zahraničního odboje vedeného Masarykem. Stává se ředitelem Čs. tiskové kanceláře v Ženevě, je jmenován generálním sekretářem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži a zároveň vyslancem v Británii (a brzo poté až do roku 1942 ve Francii). Na jednání v Trianonu úzce spolupracuje jak s Edvardem Benešem, tak s rumunskou a jihoslovanskou delegací. Má i diplomatické nadání, vyvrací např. maďarské pokusy dostat zpět aspoň území obývané převážně Maďary. Osuského replika je podložena nejen historickými argumenty, ale působí často i silně emotivně. Poukazuje na to, že Maďaři od té doby, kdy před více než 900 lety dobyli slovenské území, postupně zatlačovali Slováky do Karpat a dalších hor a jižní i východní úrodné části doslova kolonizovali. Vyhovět jejich požadavku by znamenalo „posvětit křivdu“. O příjezdu lednové maďarské delegace napsal Osuský ministru Šrobárovi: „Naše pozice na mírové konferenci je dobrá. Apponyi byl přijat tak, jak jsem si přál. Byl ponížený…“
==========


Je pochopitelné, že představitelům Maďarska se do podpisu mírové smlouvy nechce, přestože dobře vědí, že odmítnout nemohou. Předseda jejich mírové komise Apponyi, který poprvé v této funkci přijel do Paříže 7. ledna a příštího dne v povoleném čtvrthodinovém projevu zdůraznil, že mírové podmínky jsou pro Maďarsko nepřijatelné, nyní ze své funkce odstupuje. Jiného mu ani nic nezbývá, chce-li si zachovat tvář. Také ministr zahraničních věcí Teleki svaluje toto těžké břímě na vládu. Celá „mírová delegace“ proto 19. května abdikuje a vrací vládě svůj mandát. Podmínky obsažené ve smlouvě jsou opravdu těžké. Těžší pro lidstvo však byla válka, kterou Uhersko s Rakouskem a Německem vedlo. Vláda se zachová pragmatičtěji. Už 21. května, dva dny po abdikaci „mírotvorců“, hlavní tajemník maďarské mírové delegace v Paříži oznamuje, že budapešťská vláda podmínky míru přijímá a smlouvu podepíše.

==========

Regent Horthy, který v obnoveném království nemá pro koho regentskou funkci vykonávat, chce pověřit podpisem smlouvy Telekiho. To ale Paříž považuje za nevhodné, protože by to mohlo doma oslabit Telekiho postavení jako stoupence spolupráce s Francií. Ani žádný z ostatních představitelů Maďarska si obrazně řečeno nechce podpisem zamazat ruce, u některých už stejně dost znečištěné. Nakonec jsou pověřeni dva lidé, neznámí i maďarským spoluobčanům – jeden z vedoucích úředníků zahraničního ministerstva Lázár a ministr práce a blaha lidu Benárd.

==========

Lze se divit, že podmínky míru připadají obyvatelům Maďarska bez rozdílu politických názorů, náboženství či vzdělání a profese kruté? Je možné tuto krutost stavět na stejnou úroveň s krutostí války? Možná, že právě proto bouřlivé protesty, které podepsání provázejí v maďarských městech stejně jako na vesnicích, nejsou nic platné. Maďarsko se musí vzdát téměř 72 procent bývalé rozlohy Uherska. Rumunsko tím získává přes 103 000 km2, Československo více než 61 600 km2, Jugoslávie přes 20 500 a Rakousko více než 4000 kilometrů čtverečních. Za hranicemi zůstává 30 procent maďarského obyvatelstva. Do zmenšené země o rozloze přibližně 73 000 km2 utíká z různých důvodů, mnozí určitě i ze strachu z „odplaty“, na 350 000 evidovaných uprchlíků. Narůstá tam nadbytek různých profesí, pro které není uplatnění. Jde zejména o veřejné a státní zaměstnance, protože nejen na Slovensku, ale i v dalších zemích osvobozených od uherského útlaku zastávali důležitější funkce většinou Maďaři! Objevují se různé reakce a názory, mezi nimi i ten, že bez Uherska Evropa zahyne.

==========

Při detailní úpravě území podle návodu „který, která, které se vyhledá“ získává dodatečně Slovensko celkem přes 51 čtverečních kilometrů, Maďarsko však více než 86 kilometrů. Všechny hraniční otázky jsou potom vtěleny do bilaterální československo-maďarské smlouvy. Bude podepsána v Praze 14. listopadu 1928. Čs. Národní shromáždění ji poté schválí zákonem č. 102 z 11. ledna 1930. Toto datum můžeme tedy s jistou dávkou hořké ironie považovat za konečný bod války o Slovensko.

==========

A jak byly oceněny, popřípadě odměněny zásluhy těch, kteří dobrovolně v letech 1918 až 1921, ale i v pozdější době pomáhali postavit Slovensko na nohy? Jak a proč jsme na ně nezapomněli, popřípadě zapomněli? Ani ne tak my, jako ti, kteří o jejich osudu samozvaně rozhodovali? Odpověď je jednoduchá: Za první republiky byli řazeni téměř na úroveň legionářů. Byl pro ně vydán pamětní odznak. Mohli jej nosit na vojenské uniformě i na civilních šatech. Ohlašoval jejich nesobeckost, odvahu i vlastenecké cítění. A měli samozřejmě i svůj spolek či sdružení.

==========

Sdružení dobrovolníků z let 1918 a 1919 se po druhé světové válce obnovilo. Ale změny, ke kterým došlo po únoru 1948, znamenaly konec jeho aktivit. Přestože byla obnovena Čs. obec legionářská, i když pod přísnou kuratelou Svazu protifašistických bojovníků a pozůstalých. Ale dobrovolníci z let 1918 až 1919 museli z kola ven! Důvody? Prý bojovali až po skončení války (nevyhlášená válka s Maďarskem jako by nebyla). Hlavní, nicméně skrývanou příčinou ale bylo, že bojovali proti tzv. republice rad v Maďarsku a její jepičí filiálce v Prešově na Slovensku. Tedy proti bolševikům! *

==========

Ale přesto existovala čestná, zato významná výjimka, která potvrzovala pravidlo. Za první světové války se týkala jednoho českého stolaře, který byl jako devatenáctiletý mobilizován 15. dubna 1915 v rakouském Štýru k dělostřeleckému polnímu pluku č. 42 a sloužil v něm až do konce října 1918. Byl přidělen k „vrhačům světla“, tedy k obsluze dálkových světlometů. A protože sloužil císaři pánu bez závad a po předchozím pobytu ve Vídni ovládal němčinu, byl 3. dubna 1916 povýšen na svobodníka a 2. září téhož roku na desátníka neboli kaprála. Na ruské frontě byl postřelen do pravého kolena a musel se léčit v roce 1917 v barákové vojenské nemocnici v Marmaross Shihotu. Konec války ho zastihl na italské frontě, odkud se s hromadným exodem svých spolubojovníků z fronty vrátil i on domů. Brzo nato nastoupil jako dobrovolník na Slovensko! I tam se choval vzorně, takže byl 1. března 1919 povýšen na četaře a 5. září téhož roku sloužil jako „ohněstrůjce“ u plukovního štábu. V této odbornosti byl 4. prosince 1919 demobilizován a 15. prosince 1919 povýšen na rotmistra v záloze. Při superarbitraci čili přezkoušení tělesného stavu v srpnu 1923 byl klasifikován: „Schopen k pomocným službám jako truhlář pro vadu chronického zánětu v pravém kloubu kolenním“… Vyznamenání udělená 28. srpna 1948 en bloc K. Gottwaldovi po zvolení prezidentem Přecházela léta, a on nezapomněl na svoji vojenskou kvalifikaci ohněstrůjce. Podněcoval ohně i v civilním povolání, stal se politikem, a svým protivníkům v parlamentu vyhrožoval, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem! A když skončila další světová válka, ve které už samozřejmě nebojoval, ani nedělal truhláře, nýbrž sledoval boje z moskevského útulku, vrátil se ideologicky posílen domů. Svým politickým soupeřům krkem nezakroutil, odstranil je prostě únorovým pučem. Brzy nato byl zvolen prezidentem republiky, a současně mu přidělili hodnost štábního kapitána v záloze. A za pár týdnů nato se stal vrchním velitelem! Pořídil si uniformu, na kterou mu 28. srpna 1948 pro začátek přidělili čtyři nejvyšší vojenské řády, tři „zlaté hvězdy“, šest medailí a – „Pamětní odznak dobrovolníků z let 1918–1919“! Ten za to, že bojoval proti Maďarské republice rad i Slovenské republice téhož, jinými slovy za boj proti bolševikům! Ironie osudu? Nebo snad pouze naplnění starého latinského úsloví Quod licet Iovi, non licet bovi? Tedy: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi? A naopak.

==========

Hlavní velitel zaslal mi přípis, aby sídlem ministerstva pro správu Slovenska byla Banská Bystrica a ne Prešpurk, tedy Bratislava. Této žádosti nemohu z politických důvodů vyhovět, protože vzniklo podezření, že ČSR nehodlá trvale město Prešpurk obsadit, takže by se stalo znovu sídlem agitace proti naší republice a ohrožovalo by bandami nejbohatší část Slovenska. Žádám v tom smyslu informovat vrchního velitele.
==========