Vzpomínkový seriál o servisu počítačů před třiceti lety. 1.část.




Když jsem koncem šedesátých letech minulého století skončil svou dobrovolnou vojenskou službu své socialistické vlasti, ve které jsem se měl teoreticky připravovat na její obranu proti imperialistům, kteří se pak za dvacet let stali našimi vojenskými spojenci, ocitl jsem se v řadě zaměstnání, která jsem pak absolvoval, několikrát i jako technik servisu počítačů. Byly to doby již značně tehdy zastaralého amerického IBM-360, který byl v možných i nemožných klonech většinou tehdy sovětské výroby rozšířen již nejenom na akademických pracovištích, ale také v průmyslu. Mimo IBM360 se zde již také vyskytovaly, zejména na Vysokých školách a u vojáků různé východoněmecké, polské bulharské a české počítače. U jednoho z českých, ADT-4000 / 4K operační paměti !!!/ , výroby n.p.Aritma jsem se jednou ocitl.

Počítač byl původně před několika lety než jsem přišel, jako nechodící darován podnikem Aritma vědeckému pracovišti v podstatě na pokusy, a když jeden místní ambiciozní inženýr prohlásil, že by ho byl schopen oživit, byla mu dána příležitost. Pamatuji si na monstrum v hliníkové bedně z integrovaných obvodů TESLA, složené na několika desítek deskách v jedné bedně obejmu asi 3 m3, vedle šílený bleděmodrý aritmácký snímač a děrovač papírové pásky, a neuvěřitelně rachotící psací stroj stroj Konzul.

Aby počítač vůbec chodil, muselo se do něj nejprve po zapnutí zadat osmi tlačítky 64 za sebou následujících osmibitových instrukcí zaváděcího programu . Říkalo se tomu BBL / Binary basic loader/. Byl to přímo čarodějnický rituál, který prováděl nejprve ráno od šesti onen starší autoritativní inženýr v bílém plášti, ale protože většinou někde udělal jako intelektuál chybu, po svačině kdy rozčileně ukončil své marné pokusy, to uložil jako triviální věc, se kterou se přece nebude on jako vědecký pracovník zabývat, svým podřízeným. V poledne většinou již BBL chodilo, děrovač zabouchal, a mohl načíst program.

Byly k dispozici jen dva: střílečka na lodičky, a psychologický program o délce asi 20 kB, který nikdy nikdo nedokončil do konce, ale jeho začátek se vždy vybouchal na psacím stroji, kde na papíru stálo:

A- Jsi Muž?
B- Jsi Žena?
C- Nedovedeš se rozhodnout ?

Press A,B,C
.......


Program lodičky měl deset kilobajtů, které ze snímače lezly za strašlivého rachotu asi dvě minuty, měl tajnou vědeckými pracovníky zakódovánu zvláštnost: Pokud se hned po načtení programu nedala na klávesnici psacího stroje tečka, nikdy jste nemohli trefit na políčku 8x8 bodů žádnou loď. Občas totiž dorazil na sál předseda místní organizace KSČ, kterého vědečtí pracovníci nemohli ani cítit, protože jim psal malé prémie, a chtěl si zahrát lodě. Vždycky jsem se divil, proč vědečtí pracovníci jsou vlastně pořád proti sobě, protože když předseda KSČ ani po hodině mlácení do psacího stroje netrefil žádnou loď, odešel rozezlen ze sálu, kde byl počítač, a napsal všem zase malé prémie.

Také jsem po čase nemohl pochopit, proč se BBL vždy nahrává znovu a znovu každé ráno, protože počítač měl feritovou paměť, a tak v ní i po vypnutí zaváděcí informace musela teoreticky zůstat. Jednou jsem se na to neopatrně zeptal toho inženýra v bílém plášti, on mi neodpověděl, jeho obličej se jen mírně zakabonil, a za chvíli mne požádal, jestli bych nešel s jednou starší kolegyní propichovat začazené dírky hlukové izolace na stěně sálu, Byly jich miliony, a na pracovišti to byl vždy nejhorší trest pro toho, kdo se znelíbil.

Vedle na dalším klimatizovaném sále byl ruský analogový počítač AP-3. Bylo to několik neuvěřitelně hučících a hřejících konzol, a v čele byly namontovávy v řídící konzole dvě analogové programovací desky. Na sál byl v době, kdy jsem na pracoviště přišel, vstup přísně zakázán, protože tam trojice velice se důležitě tvářících vojenských inženýrů v bílých pláštích, a jedna docentka statička, které všichni když se nenacházela na pracovišti, říkali "GORILA", několik let pracovala na simulačním modelu nějaké tajné přehrady. Když bylo na sále zamknuto, ozýval se odtud mnohdy hlasitý hovor, a podezřelé hýkání.

Jednou mi místní mechanik,kterému jsem opravil na pracovišti ilegálně nechodící ruskou barevnou televizi nabídl, jestli bych se za odměnu za to nechtěl pod pečetí naprostého tajemství na něco podívat. Prošli jsme spolu tmavou servisní chodbou klimatizace nad sály, a zastavili se na konci u začazené plechové bedny, kterou tiše otevřel, a vyndal tiše ze stěny jednu děrovanou dlaždici, která tvořila dole hlukovou izolaci sálů. Do tmy vytrysklo ze sálu pod námi tlumené světlo, a značně se i zvýšila hlasitost hovoru dole . Když jsme asi za půl hodiny opouštěli pobaveni, naši pozorovatelnu, věděl jsem již kromě toho, jak probíhá vojenský tajný výzkum analogově simulovaných přehrad, a mimo jiné také, proč té docentce v bílém plášti přezdívají "GORILA".

Jednou po svátcích se objevili všichni tři vojenští inženýři u nás v laboratořích, a se stále větší úporností hledali dvě své programovací desky, plné stovek drátů, nastavených přesných odporů, potenciometrů, kondenzátorů, a papírků s barevnými údaji. Horečného hledání se nakonec zúčastnilo i vedení, a když se pracovní den chýlil ke konci, dostavila se uklizečka, převlékla se v kanclu u skřínky, a v montérkách s kýblem v ruce i ukázala všem dvě jejich zcela odstrojené programovací desky, a vedle skříň, kde byly všechny barevné kablíky, odpory, kondenzátory a potenciometry úhledně srovnány dle barev a velikosti, a komentovala to suvereně několika strachem ztuhlým vyděšeným vědeckým pracovníkům v bílých pláštích tím, že už se na ten bordel v tom sále nemohla dívat, a tak to prostě před svátky všechno vytahala, a uklidila. Vykřikovala, jak nechápe, jak inteligenti můžou žít takovou dobu v takovém absolutním bordelu........

/ Pracovištěm pak delší dobu, když vojenští inženýři i docentka GORILA zmizeli, kolovala šeptanda, že model prostě nakonec, když jako mnoho podobných analogových modelů, nechodil, a tak tu uklizečku nakonec tajně za pár stovek bakšiše do kapsy k tomu !úklidu" , najali../.