2) Pouť pokračování 7) (vzhledem k tomu, že všichni, co denníček nechtěli, se již odhlásili z Hlásání, přidávám...)
Konkrétní poznámky z mé čtvrté cesty na trase s názvem Camino Benavente
180522 úterý 18
Cestou městem jsme viděli docela dost lidí s módně rozervanými kalhotami a triky. To ve mně vzedmulo odpor a místo prezentace kulturnosti bych to označil za zprasentaci a nekulturnost. Kultura primitivizmu a cesta zpátky do jeskyní, bohužel i ve vztazích mezi lidmi, snahou o anonymitu a zároveň supermanský všemocný postoj příslušníků gangů.
Městem jsme šli 4,5 km a potom začlo nemilosrdné stoupaní asi 400 m na necelých třech kilometrech, což při rychlost 3 km/h vypotřebovalo všechny zásoby glykogenu (energetická zásobní látka vyrobená játry z cukru) ve svalech doplněné včera. Nicméně jsem hrd, i když je to jinak na prd, že jsem to dal na jeden zátah vcelku a pauza byla až v restauraci nahoře na hoře. Otevírali až v poledne, a tak všichni kopcem unavení vyšťavení poutníci před námi se tu zastavit nemohli za účelem utrácení, ale my přišli včas o půl jedné. Připadá mi to jako podnikatelská chyba, protože tudy šlo dnes před námi vyprahle bezpivně nejméně 15 poutníků.
Od této restaurace byl terén hezký, lehce zvlněný, zalesněný a nohama akceptovatelný. Přesto v cíli v albergu v Cea chodidla dělala, že jsou oteklá a bolavá jako po velkém vandru. Nicméně žádný otlak, puchýř ani jiný problém. Ten ale mohl dobře vzniknout, když jsem špatně šlápnul cestičkou lesem na oblý kámen a před vyvrtnutím kotníku jsem se zachránil jen extrémní oporou o hůlku (fofrklacek), což je jeden z důležitých důvodů, pro co ji mám. Ta se sice prohnula pode mnou naloženého batohem jako luk, ale vydržela, rovnováha se navrátila a s ní i dobrý pocit, že bylo moc dobře, že jsem nešetřil na kvalitě a ceně hůlek. A já hůlky opravdu nešetřím a pilně se o ně opírám. A na rozdíl od levnějších hůlek z předchozích let, kdy jsem zcela ubrousil nevyměnitelné špičky až po nezbytné vyhození (reklamovat nelze pro opotřebení užíváním…), protože nevydržely ani 400 km. Tak na těchto suprových je jako špička tvrdokov a ten zatím jeví po 300 km překvapivě jen minimální opotřebení a navíc tyto hůlky mají špičky vyměnitelné. Nicméně se zdá, že jejich kurvítko (nějaká speciální součástka, jejímž úkolem je znehodnotit evratně předmět těsně po uplynutí záruční doby) je skryto v rukověti, která jeví náznaky podivného povytažení, které se ale posledních 100 km nemění, tak uvidíme. Do konce záruky jsou ještě asi 3 měsíce.
Dnes jsem ale hůlky potřeboval také pro bojový postoj před protivným psem a pomalý ústup ve směru cesty. Pes připravenost ocenil bouřlivým štěkotem a pochopitelnou tolerancí, protože jakýkoliv výpad našim směrem by vedl k jeho probodnutí nebo přetáhnutí po hřbetě, protože adrenalinu (hormon vzteku) jsem měl v sobě připravenu stejnou zásobu jako on, ale já měl dvě celkem dlouhé a vzduchem nebezpečně svištící hůlky vymezující nebezpečný prostor pro pitomce a psy jako 2 trumfy navíc.
V albergu všichni poutníci našlapují, jako by byli po přechodu žhavějších uhlíků než se obvykle magicky činí. Běžně se chodí s nějakým medicinmanem či šamanem po uhlících po spálení měkčího dřeva, protože vlhkost chodidel jejich tepelnou sílu stačí eliminovat. Ovšem po přihození několika lopatek koksu nebo černého uhlí (standardní prodejní velikosti ořech), se teplota projeví klasicky a lékaři, medicinmani, šamani a mastičkáři mají plné nohy práce. Bohužel pečlivým studiem své chůze v pantoflích po albergu směrem k večeři (silně motivující důvod k přecházení semo nebo tamo), jsem s překvapením zjistil, že můj našlapovací styl je úplně stejný, jako všech tady. To mě velmi zaskočilo mou nechutnou průměrností, a z toho nezbytně plynoucí nezbytností se se svou ješitností trochu pokát.
V této souvislosti jsem také nabyl vědeckého dojmu, že na pálení chodidel má určitý vliv i vysoká teplota silnice. Když jdete déle po silnici, která je sluncem ohřátá až tak, že měkne až taje část asfaltu, tak se nohy ohřejí skrz podrážky také, a toto teplož orgáč (zde ve smyslu uspokojení sexem, což přeci jen v mém věku a skleróze lze jako tvrzení akceptovat).
Ta skleróza nás postarších je zákeřný prevít: Když přišel starý pán do bordelu, tak mu bordelmamá říká: "Ale dědo, vždyť vy to už máte dávno za sebou…" Pán: "Opravdu? A kolik jsem dlužen?"
V albergu jsem večer zjistil, že se tu někteří poutníci trumfují, kolik stihli udělat kilometrů za den a jaká je obrdélka jejich pouti. O těchto si myslím, že jejich pokání k jejich duši není schopno dorazit, protože mu prostě utíkají a utečou, Bůh nebůh, Jakub nejakub. Pokání je trpělivé a dohoní si je pak, až před ním již utéci nedokážou, a o to víc je to bude bolet, pokud jim vůbec dá Bůh to pochopit.
180523 středa 19
Spánek se víceméně povedl, až na nepříjemné teplo v ložnici pro 40 poutníků, obsazenou sice jen třiceti, což na ruchy víc než dost. Chrápání bylo dramatické jen, když se jeden poutník pokoušel o apnoe (zastavení dechu ve spánku s následným akustickodramatickým záchvatem dušení). Po dvou hodinách usínání se mi to konečně povedlo. Bylo to hlavně tím, že jsem se nebyl ochoten nadýchnout z plných plic a dýchat ještěrčím dechem, protože se necítím být čističkou hodně zaneřáděného albergového vzduchu.
Nový den většina poutníků přivítala vyběhnutím do téměř tmy, kdy ani nebylo ještě jasno v tom, jestli je tam jasno nebo pošmourno nebo jestli je tam něco vůbec. O několik hodin později se ukázalo příjemné polojasno, ale nepříjemné pototvorné dusno pro namáhající se staré osoby, jako jsem například já. Pro osoby nepoutnické bylo asi nebezpečno, protože kol deváté nikde nikdo.
Nejsme jen tak nějací turisti, ale kající se poutníci, a tak jsme vyrazili v klidu delší cestou divočejším přírodnějším a hodně kilometrů i vypáleným lesopolním terénem. Vedlo nás to stále nahoru a dolů a krátké rovinky byly jen vrcholech a údolích. Skoro všechna stoupání a klesání vedla po kamenech. Menších i větších, odhaduji to na 8 km. Kupodivu to nohy snášely celkem dobře, protože asfaltů bylo tentokrát jen trochu mezi terénními cestami. A těch cestiček a cest přírodou bylo příjemně hodně a pilně jsme si je užívali, fotili se a potili se.
Já jsem byl promočen hned u prvního stoupání, ale ono to pocení gradovalo až do fáze, že mi tekl pot po nose a do brýlí a v nich mi zkresloval optiku, takže jsem na šutry musel našlapovat opatrněji. Dnes mi tekl pot i z přeplněného potného ručníku na zádech a nokiltu pod ním až do tepláků na nohy. Z čela mi tekl na obočí a kapal do brýlí a kapal z nosu na zem.
Dnes nebyl hic, bylo kolem 20°C a vál poměrně svěží až nepříjemný chladivý větřík na vrcholcích, ale v lesích s ním nebyly potíže. Jen ten pot se tolik neodpařoval a kapal a kapal a kapal. Když mi stekl do očí, tak to bylo solí hodně nepříjemné a muselo se to vypláchnout.
Cesta vedla kolem velkého kláštera Oseira kdesi v lesích a skutečně to je monumentální komplex. A od něj to bylo docela drsně a dlouho nahoru. Tělo se už ale hodně přizpůsobilo, takže to sice bylo unavující, ale zvladatelné. Samozřejmě rychlostí svého postupu vpřed si dávkujeme množství energie, co do pochodu ještě můžeme dát. Bylo to přesně na hraně výdrže. Výstupových odpočinků k vydýchání jsem měl dnes jen dva.
Dnes jsme ušli něco přes 20 km, počítací hodinky ukázaly 23000 kroků, 598 m nahoru a 390 dolů. Poslední 3 km byly po silnici a teprve na ní se chodidla začala silněji ozývat, takže do albergu v Castro Dozon jsem došel ve správném poutnickém nášlapně opatrnickém stylu.
Dnes jsem vypozoroval, jak mi moje vlastní lenost dělá potíže. Ráno se mi nechtělo vstávat, ale pilně ležet. Musel jsem jí vysvětlit, že musím vstávat, protože:
1. Nejsem mrtvý nebo významně nemocný.
2. Za hodinu se zavírá alberg a vyhodí mě na ulici.
3. Jsem na pouti a mojí povinností kajícníka je pochodovat a přiměřeně trpět, abych se mohl patřičně kát.
4. Jsem už velkej kluk a měl bych mít rozum.
5. Když nevstanu, bude ostuda.
6. Když nevstanu, nestihnu plán cest a nedostanu se včas do Santiaga, uletí mi letadlo domů a zůstanu ve Španělsku jako hluchoněmý (jazykaneznalý) líný bezdomovec.
7. Je správné, že se mi nechce vstávat, protože i z této chyby se musím kát, ale k tomu účelu musím vstát, protože zde se potěje kaje za pochodu nebo hned po něm (chodidla, otlaky, puchýře, svalobol, kloubol).
Na každé zastávce a v baru zvláště jsem řešil stejný problém: Už jsem ušel dost, chce se mi sedět, je to ještě moc daleko, bolí mě nožičky, a mně se už nechce se kát a potit, já chci odpočívat, cesta mě zase bude bolet a zadýchávat a potit a funět jak stará lokomotiva.
Jak vidíte, tak být poutníkem je velikým bojem sama se sebou. Tento boj například prohráli dnes v albergu tři turisté hovořící polsky, když přišli dnešní kratší trasou příliš brzo, odkráčeli do místního baru, ale z něj se vrátili zase příliš pozdě a zbyla na ně místa na spaní jen na bidlech, tak se sbalili a odjeli taxíkem do albergu v cíli zítřejší cesty.
Večer do albergu přijeli ještě VIP turisté, tedy osoby, jejichž bagáž jim vozí taxík a v albergu mají rezervovaná místa. Dokonce dostali nafukovací postele, protože jich bylo o dva víc. Všude se hemžili po šesti a vypadali i ustrojením jako hromadný zájezd. Zdá se, že pro ně je pokáním už to, že spí v hromadnější ložnici pro 12 lidí (je tu plná ložnice ještě pro 20 lidí, ale také několik separé pro méně, je to zde dost vybavené).
180524 čtvrtek 20
Tak ti VIP turisté začali šramotit ještě v ranní tmě snad hodinu před ostatními běžci a odešli ještě za hluboké tmy. Po jejich odchodu už nemohli dospat běžci a ti alespoň vybíhali za šera. Konečně jsme si mohli vyvětrat a trochu se dospat. Vstávali jsme do téměř prázdného albergu, v klidu si zabalili a nasnídali se jako normální lidi a poutníci kající se hlavně cestou a ne jen hromadným ubytováním.
Vyrazili jsme po deváté a cesta vedla hlavně po asfaltech, takže jsme hledali hlavně měkčí okraje a písečky či štěrčíček nebo u některých i drníček uprostřed. Ale to jsou už většinou cesty písečné s dvěma vyjetými pruhy od traktorů. Tím chci říci, že jsme si museli šetřit chodidla zavčas, abychom se z toho pokání úplně nepokali.
Dnes jsme šli hlavně lehce dolů, celkem 535 m a také několik stoupání 312 m na celkové trase 18,5 km, 21300 kroků a o něco víc úderů každou hůlkou o zem. Víc proto, že z prudšího kopce obvykle udělám na každý krok údery dva. Trasa byla dneska taková normální, ničím moc zvláštní a nejzajímavější byl hlavně její konec, kdy jsme přišli do objednaného hotelu Torre de Deza poblíž Laxe na vteřinu přesně před silným slejvákem (suprdéšť). Bylo to tím, že jsme včas sešli z cesty pravé značené a odbočili pravou napravo k hotelu po velmi svahové silničce dolů a ufuněně nahoru, tedy zase asfaltem. Kdybychom nesešli, tak by to znamenalo zmáčení nebo v potu tváře pilné vytahování pláštěnek a jako vždy v takových případech i mokro v botech (slengový výraz pro obuv (sleng je slangový výraz pro slang (čeština je pro jazykové hráče, jako jsem já, nádherná, ale bohužel to vypadá, že jsme to národní blbostí prošvihli (lidově řečeno, prosrali) a asi brzy zanikne, protože jsme dopustili, aby mozky našich dětí ovládla sebestředná supermanština a nadřazená američtina a z vlasti udělali výprodejem okres Německa, potažmo EU))).
Co se zmáčení týče, tak já byl opět dnes od asi třetího kilometru zase durch propocen. A i když bylo trochu podroto hlavně složitější souvětí píši mnohem pomaleji, aby měli na pochopení více času.
V našem (samozřejmě v jejich, to se jen tak humorně říká, že je náš) dražším (on zase tak drahý vzhledem k výbavě ale není, jen na náš rozpočet je trochu cenově vyšší) hotelu u frekventované silnice v našem pokoji č. 407 v mínus druhém patře s výhledem na louku, za řinčení hustého deště, burácení hromů a posléze večerního řevu přítomného ptactva, za našeho pilného větrání, jsem objevil vanu normální velikosti (a zcela ve Španělsku neobvykle se špuntem) a s její pomocí udělal vědecký pokus:
Moje chodidla na finálním asfaltu dobře otlačené a značně bolící, získala výrazně tmavočervenou barvu, která znamená, že červené krvinky jsou zde již dlouho v kapilárách bez pohybu a jsou tedy bez kyslíku. Toto téma jsme již probírali dříve. Krvinky bez kyslíku jsou barvy červenočerné, kdežto prokysličené mají barvu zářivě červenou. Natočil jsem do vany vodu teploty kolem 39°C a po demontáži svých propocených svršků i spodků a tak nějak úplně všeho, až jsem byl zcela a úplně nah, jsem vložil nohy nezátěžově cachtaje do připravené vody a pilně pozoroval barevné a pocitové změny. Tím samozřejmě nemyslím barevné změny vody a pocit opadávání špíny! Během několika minut se kapilární tok v chodidlech obnovil, což se projevilo změnou barvy chodidel v normální a pocitově výrazným snížením bolesti.
Tím jsem prokázal, že se obnovil normální kapilární tok a výměna krve a živin, tedy regenerace. Z toho plyne poučení, že ve chvíli, kdy vás na asfaltech začnou bolet a pálit chodidla, je vhodné si udělat jejich koupel ve vaně nebo alespoň v lavoru s vodou teplou 39°C na 5-10 minut. Kdo tuto možnost nemá, by si měl udělat alespoň pauzu s nohama nahoře (při případném předčítání zdůrazněte, že se nejedná o horu), aby kapilární krev mohla odtéci směrem k pánvi (ne do kuchyně, ale k vlastní tělesné), abych nenapsal nahoru (viz výše), když fakticky teče dolů. Věda je velmi složitá a exaktní (sice nevím, co to znamená, ale vypadá to odborně, abych nebyl za blpce).
Co hotelu se týče, ten jsme si objednali včera na www.booking.com, protože tím jsme zajistili nejen to, že na nás čekají, ale i ceny jsou nabízeny výrazně nižší než když přijdeme osobně a modlíme se, aby neměli obsazeno. Objednali jsme si ho, protože do albergu v Laxe, kde končí dvojice obvyklých etap, je méně míst než bylo poutníků v minulém, a tak by tam pro nás v našem obvyklém příchozím termínu s největší pravděpodobností místo nebylo a museli bychom hledat ubytování v okolí nebo pod širákem, což bychom sice nějak zvládli, ale ošizeni o důležitý pokus s vanou.
V hotelu, jak jsme zjistili, je v ceně i hotelové parkování vozu. Ten jsme si s sebou ale nebrali. I tak jsme ale s hotelem velmi spokojeni, protože nám ještě slíbili snídani v ceně (což bývá v lepších hotelech obvyklé a tento má 4 hvězdičky) a postel je široká asi 2,5 m.
Ještě, že zdejší personál nevidí naši existenci zde. Prádelní šňůra je natažená od kličky okna po držák televize a na ní se pilně suší naše textilie, věci aktuální potřeby jsou rozloženy v pro nás harmonickém dosahu, což by mohl někdo neorientující se označit za bordel.